II sobota 30. března 2013
Táňa Fischerová: Divadlo v člověku něco otevírá Herečka a politička Táňa Fischerová, která Přemostění zaštítila svým jménem, na přehlídku nakonec přijet nemohla. Přetiskujeme proto část rozhovoru, který poskytla zpravodaji nedávného festivalu NaNečisto v Liberci. Zeptám se vás jako politika: Jaká je úloha amatérského divadla ve společnosti? Nejsem typický politik právě proto, že si toto uvědomuji. Politici nikoliv, protože oni vůbec nevědí, k čemu je kultura. Domnívají se, že je to jen zboží a že si má na sebe vydělat. V tomto se opravdu vyděluji. Přivedla mě k tomu i osobní zkušenost. Na přelomu roku 1989 jsme se dvěma divadly projeli celou republiku a někde bylo publikum takové chladné a nezúčastněné a někde bylo velmi zajímavé. Vždycky jsem potom zjistila, že tam funguje amatérský soubor. Lidé už byli zvyklí vnímat, pracovat s vjemy, měli k divadlu vztah. Tenkrát jsem si uvědomila, jak je důležité, aby takové soubory existovaly. Protože divadlo v člověku něco otvírá a on je pak připraven na další věci. Vidím to sama na sobě, já si lepím koláže, což mi otevřelo porozumění tomu, co je barva a co je tvar. Vždy, když člověk s něčím osobně přijde do styku, najednou tomu víc rozumí. Víc to chápe a otevírá to jeho citovou stránku. Myslíte, že divadelní zážitky mohou pomoci zlepšit i ve školách tolik kritizovanou „schopnost porozumění textu“? Určitě. Navíc divadlo je živé, odehrává se teď a tady, může děti vtáhnout. To se nedá ničím jiným nahradit. V televizi jde o úplně něco jiného, to je hotový tvar, se kterým nejsem v kontaktu. Proto si myslím, že amatérské divadlo je nesmírně důležité. V první republice bylo divadlo skoro v každé vesnici. Měli družstvo, postavili si soubor a společně dělali divadlo. To stmelovalo lidi a když si vydělali svou prací, kterou dělali společně, na co dali peníze? Na kulturu. A neměli s tím problém. S tím mají problém politici. Souhlasíte se systémem distribuce peněz k neprofesionálním souborům? Lidi z ministerstva by podle mě neměli přerozdělovat peníze. Já jsem pro nějaké občanské spojení, kdy by lidé, kteří tu činnost dělají, delegovali lidi do organizací. Přece ti, kteří divadlo dělají, nejlépe vědí, kdo je dobrý. Samozřejmě, měli by to být lidé objektivní a nelobovat pouze za vlastní uskupení. Ale takoví lidé, co mají rádi divadlo jako celek, tu jsou. Je dobrým zvykem, že člověk v takové funkci nemůže získávat peníze pro sebe. Pak by to určitě fungovalo dobře. -jip-
Vydýcháno ZUŠ Liberec Hector Hugh Munro: SAKI – Léčba neklidem
Líbí se nám suchý anglický humor Tři otázky pro soubor Jak jste na tento text přišli? Vybírali jste ho sami nebo vám ho nabídl režisér? No, tenhle text přinesl Lukáš Horáček a ujal se ho. Čím vás text zaujal co vás na něm baví? Ten suchý anglický humor, absurdity, které se tam dějí, a možnost stylizace, dlouhý pršipláště, klobouky a tak. Režírovali jste kolektivně, nebo má představení jednoho režiséra? Režiséra to má, Lukáše Horáčka.
-lum-
Vytrženo z diskuse Šlo o tři povídky – vymýšlející si služebná, hraběnka s hyenou a léčba neklidem. Největší problém inscenace je srozumitelnost – jaký příběh chtěl soubor vyprávět? Jde o dramatizaci prózy, a prozaický text z představení dost často „čouhá“. Jednotlivé příběhy nejsou
dostatečně akcentované, zásadní monology dostávají stejný význam jako různé „blbůstky“ a divák se tak může v ději ztrácet. Nejsrozumitelnější byla poslední povídka, ve které se pointa „předvysvětlila“ předem.
Stopa Liberec autorské: Křeček v květináči
V kině zrovna dávali Batmana Tři otázky pro soubor Je tento text autorský nebo jste vyšli z nějáké předlohy? A kdo s ním přišel? Je to vlastně autorský text paní režisérky, jako každý rok v souboru s tím přišla a zeptala se nás, co by kdo chtěl hrát, jakou roli. Pak se to dalo dohromady a během procesu se udělaly jen malé změny v textu. Jak jste se dostali k tomu, že se hlavní hrdinové stanou superhrdiny? To bylo ve fázi těch diskusí, co by kdo chtěl dělat. V kině zrovna dávali nového Batmana. Takže jsme chtěli taky někoho super. A nechali jste se inspirovat třeba některými komiksy nebo filmy? Tak na co si kdo vzpomněl, že jo. V představení je třeba Superman nebo tam taky máme hudbu z Batmana. -lum-
Vytrženo z diskuse Divák: V první polovině jsem příliš nechápal, co se děje, jaké jsou vztahy. Když v druhé polovině inscenace přešla do jasné stylizace a žánrových klišé, byl mi vše jasné. Nestálo by za to přejít ke stylizaci dříve? Lektoři: Představení mělo řadu dobře vymyšlených jednotlivostí – například práci s hudbou. Ale celkově jde inscenace do ztracena, je to jen sled – byť vtipných – obrazů. Je jasné, že tento typ divadla se někdy vyvede lépe a jindy hůře. Žánrová stylizace vnesla do před-
stavení zmatek – přešlo se z realistické roviny do stylizace, ale návrat zpět už se nekonal. Herce představení evidentně bavilo, určitě se také bavili při jeho vymýšlení. Ale inscenace nevyznívá jako komplexní celek. Existují v ní tři roviny – nejdříve přijde postava a vypráví, následuje sled víceméně realistických situací a pak přijde třetí úroveň, kdy se hrdina propadne do stylizovaného světa. Ale na konci bohužel není jasné, ve které rovině vlastně končíme.
Divadlo je pro nás doplňkem výuky Tři otázky pro režisérku a pedagožkou Martinu Janákovou Jak dlouho váš gymnaziální soubor funguje? Komedianti to byli tak trochu už od primy a teď jsou v kvintě. Každý rok jsme se pokoušeli o něco trochu jiného. V primě jsme třeba začali Žáčkovou Aprílovou školou. Divadlo je pro nás takový doplněk výuky. Mluvíte o komediálních kusech, ale Čapkova povídka Poslední soud zrovna moc komediální není. Je to naše první vážnější věc. Vzniklo to tak, že jeden z členů souboru dělal v ZUŠce výtvarnou absolventskou práci a chtěl si zkusit také scénickou realizaci. Čapek se mu líbí, a tak s tou povídkou přišel do divadla. Vytvořil ten kříž a v ZUŠce k něm měl ještě pozadí, které jsme ale v inscenaci nepoužili.
Odraz v zrcadle Karel Čapek: Poslední soud
V Posledním soudu využíváte filmové postupy – vracení děje pozpátku – jak vás tento prvek napadl? Z části to byl můj nápad, ale jakmile studenti jednou tento princip přijali, už si do něj nechtěli nechat moc mluvit, takže to je z větší části jejich práce. -das-
Vytrženo z diskuse Diváci: * Nikdy jsem na divadle neviděl, že by se děj zpětně vracel zpátky, byla to pro mě novinka, děkuji za ni. * Čekal jsem, že vracení bude mít nějaký větší smysl, ale ve výsledku to vypadalo jen jako jistá ozdoba. * Vadilo mi, že se věci na váhy dávaly jen na jednu stranu a že se váhy nehýbaly. Lektoři: Sledujeme cestu hlavního hrdiny od jeho smrti k dětství, od konce k prvotnímu provinění. Odhaluje se nám, jak málo – ně-
kdy třeba jen náhoda – stačí, aby se život člověka zvrhl na špatnou stranu. Problematické je opakování – divák čeká zkratku, která by opakování zhutnila. Jako divák se nepotřebuju dozvědět, že hrdina byl odsouzen do pekla, ideální konec inscenace by byl v místě, kdy se soudci jdou poradit. Na jevišti se děje velké množství věcí, ve kterých se divák může těžko vyznat – z toho pak pramení nepochopení některých symbolů – například odkládání svršků na zápornou stranu vah.
Čtvrtek Večer Bravo Girl: Láska, Sex a Něžnosti
Nazkoušeli jsme to za šest hodin Tři otázky pro režiséra Pavla Skálu
Proč právě Bravíčko? To je přece téma těch, kteří to hráli. Párkrát jsme jeli na nějaké fesťáky a cestou si holky pročítaly Bravíčka. Tak jsem si řekl, že bychom to mohli postavit jako hru. Konečně jsme mohli dělat něco optimistického a veselého. Navíc se herci můžou vyřádit. Na jevišti si skutečně hrají. Myslím si, že je to to hlavní i co se týká pedagogické činnosti. Přece jenom hrajete ožehavá témata. Nestyděli se herci, když jste zkoušeli? Myslím si, že ne. Pochopitelně je na jevišti vidět u některých až naivní stydlivost, ta tam ale patří, nejde o stud, který by překážel. Kolektiv se navíc zná už několik let. Jaké jsou reakce diváků? Ještě moc nevíme, hráli jsme zatím dvakrát, poprvé v Liberci. Šlo o velice spontánní věc. Chtěli jsme jet na fesťák do Liberce, tak jsme si řekli, že něco nazkoušíme. Za šest hodin jsme to postavili i s dramaturgií, každá scéna má totiž reálný základ v některém z článků Bravo Girl. Po Liberci byly jarní prázdniny, pak byli někteří na lyžařském kurzu a teď jsme se konečně zase sešli všichni. Konečně to zase začínáme pořádně hrát. -saj-
Vytrženo z diskuse Diváci: * Bravo je „vtipné“ samo o sobě, přišlo mi to jako primitivní, laciný humor. Přijde mi trapné dělat si srandu z trapných věcí. * Mně to představení bavilo, viděla jsem ho už podruhé. * Jako otec dvou dcer jsem viděl horror. Jde o ikonickou tiskovinu, každý se s ní setká, je legálně dostupná. Patří taková strašlivá věc na jeviště? Lektoři: Nejvíce oceňujeme sebereflexi. Herci se dokáží na problém podívat s odstupem,
umí si ze sebe udělat legraci, ve většině případů dokonce vkusnou. Je to jistý druh generační výpovědi, která chce něco ventilovat. Škoda, že vtip na začátku hodí inscenaci jinam, než byl asi záměr. Inscenace ale pořád má divadelní názor a nese obsah, který je hercům a herečkám vlastní, je jejich. Určitě existují diváci, kteří toto představení odmítnou, ale jiní se budou dobře bavit. Možná by generační výpověď fungovala lépe, kdyby se tolik neavizovalo Bravo.
divadelní duo ToŤ L. Karda & O. Zais: Televize
Budeme se muset zamyslet, co dál Tři otázky pro protagonisty a autory inscenace Ladislava Kardu a Ondřeje Zaise Jak vlastně vzniklo vaše představení? Ladislav: Ondra měl doma televizi. Ondra: Už před třemi čtyřmi lety jsme říkali, že by po mrazáku mohla být televize. Pak přišla doba, kdy už jsme opravdu nevěděli co, tak jsme si to vycucali z prstu. Nemá to základ v nějaké sci-fi povídce? Ondra: Jsme fanoušky sci-fi. Ladislav: Nečerpali jsme z žádné literatury. Řekli jsme si pouze, že bychom chtěli v té hře cestovat časem. Naše předchozí hry vznikaly tak, že byl nejdříve scénář a pak jsme to nějak zpracovávali. U této hry jsme seděli několik nocí a přemýšleli jsme, co se stane, když… Takhle to tedy vznikalo. Poslední vaše představení je o televizi. Máte už připravený nějaký další spotřebič? Ladislav: Hráli jsme už o autě, mrazáku, kouření, o konci světa. Televize je již páté představení, a tak se zřejmě budeme muset zamyslet nad tím, co dál. Jestli chceme jít dál stejnou cestou nebo si zkusit něco nového. -saj-
Vytrženo z diskuse Diváci: * Měla jsem pocit, že herci místy nevěděli, co říkají, že improvizovali. * Bavila jsem se, ale pořád jsem marně čekala, že dostanu klíč k tomu, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými rekvizitami, úplně jsem nepochopila, co vlastně jsou. Lektoři: Původně jsem se děsila, že uvidíme satiru na televizi, ale naštěstí se tak nestalo. Jedním z problémů inscenace je, že v ní je
řada míst, ve kterých nejsou herci zcela přesní. Je vidět, kdy se inscenace rozmělní, a kdy se vrátí zpět k přesně nazkoušenému textu. Divák se kvůli tomu místy zabývá jinými věcmi, než by asi tvůrci chtěli. Jedna z věcí, která je na divadle nejkrásnější, je průběžný fór – a ten se tvůrcům povedl v případu s houskou. Prospělo by, kdyby se na představení podívala nějaká nezúčastněná osoba.
Pan Macháček se šíleně smál Tři otázky pro režisérku Evu Vinterovou Proč jste šáhli po inscenaci Divadla Kámen? Našla jsem ji v Amatérské scéně. Původně jsem ji měla jako prostředek k učení mluvy v literárně-dramatickém oboru. Je to celé na řeči postavené, pořád se opakují stejné věty. Později děti odcházely na vysokou školu, přicházeli další a my jsme si s tím stále hráli, až hra dospěla do téměř uceleného tvaru. Řekli jsme si tedy, proč ne a rozhodli jsme si to zahrát. Musím předeslat, že jsem divadlo pana Macháčka neviděla. Spojila jsem se s ním a on se šíleně smál. Takže si takhle hrajeme s dětmi ze ZUŠ, které přešly do Klouzáku.
KLOUZÁK, ZUŠ Postoloprty Petr Macháček: Marmeláda
Když jsem se ve Volyni bavil s Petrem Macháčkem, řekl mi, že při představení počítá s tím, že až padesát procent diváků odejde. Co vy? Jste s tím smířeni? Hra se nám líbí a má nám co říci. Vím, že je to problematické. Hrajeme asi po třetí a většinou pro naše lidi. Hodně jsme se na tom naučili, bavíme se při tom. Takhle zvláštní věci se mi líbí. Děláme ovšem Marmeládu po svém. Víme, že to pan Macháček dělá úplně jinak. Myslím si, že každý si vyčte z představení to, co chce, podle toho, jaké možnosti má. Jsme si vědomi toho, že není pro velké kritiky, ale nám se líbí. Co chystáte dál? Zase něco z autorské tvorby. Děláme pohádky pro děti, různé skeče a monology. Připravujeme něco nového, ale co to bude, ještě neprozradím. -saj-
Vytrženo z diskuse Diváci: * Představení mi nesedlo, ale myslím, že v něm byly hezké věci. Několik prvních minut mě bavilo, jak se cyklí text, ale pak se postavy nikam neposouvaly, vyvíjely se textově, ale ne herecky. * Moc se mi líbila volba tématu, mám rád marmeládu. * Čekala jsem na konci nějakou převratnou pointu, ale ta nakonec nepřišla. * Proč se repliky opakovaly pořád dokola? Lektoři: Překvapilo nás, že někdo sáhl po textu Petra Macháčka. Soubor scénoval text zcela jinými prostředky a v jiném divadelním jazyce než Divadlo Kámen. Inscenátoři měli plné právo s textem zacházet podle svých záměrů a dle libosti ho krátit. Text obsahuje řadu témat - třeba to, že revoluce požírá své děti, nebo vyprázdnění komunikace (ukazováno prostřednictvím neustálého opakování floskulí). Petr Macháček úmyslně brání komunikaci mezi hledištěm a jevištěm. Soubor
výběrem prostředků text pro diváka „zlidštil“, ale ještě v tom zůstává na půl cesty. S textem by mohl pracovat ještě mnohem více.
Sobota 30.3. 2013 14:00 - velký sál Vydýcháno ZUŠ Liberec – Inspirativní představení anonym: Smolíček Pacholíček minutáž: 20 15:30 - velký sál Taneční a pohybové studio Magdaléna – MS Magdaléna Pupík Rellichová: Obrazy v našich hlavách minutáž: 30 16:30 - velký sál Inverze – MS autorské: Když se díváš! minutáž: 30
17:30 - velký sál Zuzky na Kafi – DpV Zuzana Fuxová: Červená pohovka minutáž: 30 19:00 - velký sál DS Klas – DpV Slawomir Mrožek: Na širém moři minutáž: 45 20:30 - velký sál DIVADLO (bez záruky) PRAHA – DpV David Harrower: BLACKBIRD minutáž: 70 22:00- malý sál Diskuse o viděném
Co se děje v seminářích
Zpravodaj Přemostění píší: Honza, Michal, David, Láme: David. Fotí: Karolína.
