SYSTÉMOVÉ MYŠLENÍ A ANALÝZA SOCIÁLNÍCH PROBLÉMŮ A PROGRAMŮ Jiří Winkler
Aplikovaný výzkum sociálních problémů a jejich společenských a politických řešení je tradičně spojen s uplatňováním systémového přístupu a systémových teorií. Uvedené spojení započalo v časech Herolda Lasswella (1939,1963) a Davida Eastona (1965), kteří „vykolíkovali zábor“ analýz politického systému a zabývali se základními „systémovými procesy“, jako jsou definování problému, rozhodování, plánování a tvorba programu, či jeho implementace. Využívání systémového přístupu pokračovalo obdobím metodologických diskusí o definování „otevřených“ a „uzavřených“ systémů a o vymezování rozdílů mezi „mechanickými“ a „organickými systémy“, které byly vedeny zejména mezi představiteli klasické teorie organizace (Burns and Stalker, 1972; Azumi and Hage,1972; Lincoln, 1985; Morgan,1986, 1989). Na konci minulého století pokračoval rozvoj systémové analýzy sociální politiky a sociálních intervencí rozpracováním teorie komplexních systémů a jejím uplatněním při řešení sociálních problémů. (Gleick, 1987; Cronbach 1988; Young, 1994; Nadel and Stein,1995). Po dobu téměř padesáti let výzkumů politických systémů je uplatňování systémového přístupu spojeno s rozvojem matematických metod a se zpracováním kvantitativních dat. Uvedené propojení pravděpodobně vzniklo v důsledku skutečnosti, že sociálně-vědní aplikace systémového myšlení vycházejí většinou z inspirací přírodních věd, jako je biologie, kvantová fyzika, ekologie, nebo matematických věd jako je obecná teorie systémů a kybernetika. Teprve v posledních dvou desetiletích se významněji rozvíjejí také kvalitativní metody systémového výzkumu a někteří autoři studují potenciál systémové metodologie pro zkoumání kvality sociálních programů a pochopení kvalitativních rozdílů mezi systémy. M.Q. Patton například orientuje čtenářovu pozornost na následující tři kvalitativní vlastnosti systémového myšlení. …„(1) Systémová perspektiva stále významněji pomáhá pochopit svět reálných politických a organizačních komplexů, protože nahlíží předměty jako ucelené entity zakotvené v kontextu a ještě v rozsáhlejších celcích. (2) Některé systémové přístupy vedou přímo ke kvalitativnímu zkoumání nebo na něm dokonce zcela závisí, a (3) systémová orientace může být velice užitečná při formulaci výzkumných otázek a poté může významně pomoci pochopit smysl sebraných kvalitativních dat.“ (Patton, 2002: 120) Systémový přístup dnes neznamená uplatnění jedné teorie systémů ani aplikaci homogenních výzkumných metod a technik. Je to v pravém slova smyslu specifický způsob myšlení, ke kterému dospívají vědci různých oborů a různé filozofické a metodologické orientace. Ústřední pojem (systém) získal mnoho rozdílných interpretací. Je často chápán mnohoznačně. Cílem následující kapitoly je proto pokusit se odpovědět na dvě základní otázky. Za prvé, co mají systémové teorie společné a jaká jsou obecná kritéria systémového myšlení? A za druhé, v čem se jednotlivé systémové přístupy ke zkoumání sociálních problémů a jejich řešení významně odlišují? Především chceme pochopit, jak je rozdílný charakter uplatnění systémového myšlení v tzv. kvantitativních a kvalitativních výzkumných strategiích.
Kritéria systémového myšlení Pro pochopení systémového myšlení je klíčovým konceptem „systém“. Podle jedné, v sociálních vědách široce rozšířené, definice za systém můžeme považovat „souhrn vzájemně na sebe působících prvků, které dohromady tvoří jeden celek zabezpečující plnění celkového účelu“ (Gouldner, 1964). V každém systému můžeme rozlišit jeho strukturu, nebo-li skladbu prvků, z nichž je složen, a dále funkce či role jednotlivých částí. Funkce můžeme definovat jako veškeré důsledky, které má aktivita nebo působení části pro ostatní části nebo pro systém jako celek. Uvedenou definici systému můžeme aplikovat při popisu přírodních nebo technologických celků, stejně jako živých organismů a sociálních útvarů. Například lidské tělo je složitým systémem, který je složen z množství dílčích částí, na které můžeme nahlížet jako na subsystémy složené z prvků nižšího řádu. Za subsystémy lidského těla můžeme chápat například centrální nervový systém, oběhovou soustavu, pohybový systém, soustavu lidských smyslů a pod. Celá stavba lidského těla umožňuje po několik desítek let účelnou samostatnou existenci, které se říká lidský život. Mezi lidmi najdeme společenstva, na jejichž popis a vysvětlení se přístup teorie systémů hodí více, a jiné, na jejichž studium se hodí méně. Při zkoumání skupin, kde je dán velký prostor pro aktivitu a svobodu jednání jednotlivých členů a které se vyznačují velkým množstvím cílů, je uplatnění systémového přístupu omezené. Mezi sociální skupiny, při jejichž zkoumání se systémový přístup naopak často uplatňuje, patří formální organizace jako je podnik nebo úřad, a také veřejný program. V těchto sociálních celcích existují relativně objektivní kritéria pro účelnost celostního chování. Celek má stanovený účel, existují kritéria účelnosti, části nebo jednotliví členové organizace se více či méně přizpůsobují účelnému fungování celku. Pokusme se nyní se znalostí základní definice systému popsat rozhodující kritéria systémového myšlení. 1. Holistická perspektiva V systémovém myšlení se přenáší pozornost výzkumu od částí k celku. Podle holistického principu platí, že vlastnosti částí jsou dány organizačními vztahy celku. Vlastnosti částí tak nelze redukovat pouze na „endogenní“ charakteristiky těchto menších částic. O tom, že objekty světa jsou určovány také formou svého uspořádání, věděl již Aristoteles, který tuto jednotu látky a formy v procesu realizace podstaty v aktuálních jevech nazval „entelechií“. Látka a forma jsou dvěma stránkami tohoto procesu a jsou oddělitelné jen v abstrakci. Tyto ontologické úvahy se přenášejí také do metodologického myšlení. Otázky z čeho je částice „udělána“ a jaké má uspořádání jsou od sebe v tomto systémovém zkoumání obtížně oddělitelné. Přesto v průběhu historie systémového výzkumu můžeme identifikovat jedince či skupiny myslitelů, kteří rozpracovávali poznání spíše obsahových a strukturálních aspektů systému a druhé, kteří se zabývali formou uspořádání systémových procesů. Chápeme-li propojení látky a formy celku jako kriteriální princip systémového myšlení, pak vysvětlení části systému probíhá ve třech následných krocích. (1) Vysvětlovaná věc je brána jako součást širšího celku. (2) Je vysvětlena podstata systémového celku. Poznán jeho účel, základní funkce. (3) Poznání a vysvětlení části je provedeno v rámci poznávání celku. Odkrýváme roli nebo funkci jednotlivých částí pro celek. Funkčnost částí v kontextu celku má přímé implikace pro analýzu programů nebo politiky, které řeší sociální problémy. Často při těchto evaluačních studiích autoři hodnotí jednotlivé prvky systému podle jeho silných a slabých stránek pro celek. Ve skutečnosti je však chování těchto částí závislé na skutečnosti, jak jsou zapojeny do přediva vztahů celku. Pro systémové myšlení nejsou typické jednoduché kauzální řetězce vysvětlující chování celku. Zdůrazňování lineární závislosti a jednostranný determinismus podporují mechanickou orientaci v přírodních i společenských
vědách. Příkladem mohou být i dnes občas se vyskytující představy o jednosměrném přebírání a utváření strategií zaměstnanosti z jednoho evropského centra bez souvislosti k národním kontextům politiky zaměstnanosti. Dalším příkladem mechanistického studia systémového chování mohou být hojné aplikace SWOT analýz při evaluacích organizačního chování. Nepřihlížení ke konceptu systému a jeho částí, ani k modelu systémového chování může vést k sofistikovaným doporučením jak zlepšit kvalitu jednotlivých částí programu. (plánování, pracovní schopnosti personálu, finanční zabezpečení projektů atd.) Ale nikdy nemohou přispět k řešení otázky jak zlepšit systémové chování jako celek. 2. „Multi-level“ perspektiva Mechanický determinismus, který klasickým způsobem formuloval Decartes, pracuje s představou, že v jakémkoliv složitém systému lze chování celku analyzovat pomocí vlastností jeho částí. Uvedený determinismus se zabývá odhalováním základních prvků systému a odkrýváním mechanismů nebo sil, které mezi částmi působí. Fungující otevřené systémy však nelze pochopit jen na základě analýzy, ale také po provedení syntetizujícího postupu, který odkrývá celkový kontext částí. Systémové myšlení je v tomto smyslu vždy myšlením kontextovým a environmentálním. Pro pochopení částic na jedné úrovni systému se stává podstatným vysvětlení kontextu, který tvoří vyšší úroveň systémových vztahů. Podobně částice systému lze charakterizovat jako vnitřně uspořádané do nedělitelných sítí vztahů. Systémové myšlení v tomto případě pracuje s organizací nižší úrovně systému. Důležitým předpokladem systémového myšlení je představa, že mezi úrovněmi systému není žádná z úrovní základní a podstatnější než druhá. Podstata systému může být závislá na chování subsystému, stejně jak lze předpokládat, že v jiných situacích mohou být pro chování systému rozhodující vazby k jeho vnějšímu kontextu. Hranice mezi celkem a jeho částmi se relativizují a stávají se dynamickými a prostupnými. To, co se jeví na jedné úrovni systému jako objekt a částice, má na druhé úrovni charakter organizační sítě vztahů realizujících se v procesu vzájemného působení. Uvedený objev, že struktury částic jsou z jiného hlediska uchopitelné jako systémové procesy má na „svědomí“ kvantová fyzika počátku 20. století. Nicméně toto poznání přináší významné výzvy i pro systémové pochopení sociální organizace a koordinace veřejných programů. Pro teorii veřejných programů neznamená uvedené východisko přijetí myšlenky, že v programech absentují identity programových objektů (tvůrců rozhodnutí, významných úředníků, zájmových skupin, klientů atd.) ale přináší relativizaci jejich podstatných vlastností, které se stávají výsledkem jejich programové a sociální konstrukce v kontextu programového systému a jeho prostředí. „Multi- level“ perspektiva vytváří novou strukturální optiku zaměřenou na složitě propojenou síť vztahů systémového celku. V rámci systémového myšlení nevystačíme pouze se statistickou analýzou agregátů. Nepomůže nám „anatomický rozbor“ vzájemně izolovaných částí systému. Zkoumání v této perspektivě je nutné zaměřit na živé fungující procesy systémového celku. 3. Procesní perspektiva Systémové myšlení se soustředí spíše na procesy a funkce než na poznání struktur vztahů mezi jednotlivými prvky systému. V této perspektivě se autoři zamýšlejí nad otázkou, proč systém funguje. Uvedená otázka přitom nebrání kladení otázek typu jak systém funguje. I tyto jsou významné pro výzkum systému, neboť jsou k prvnímu typu otázek komplementární. Oba typy otázek nejsou vzájemně převoditelné jedna na druhou. S jejich výzkumem souvisí i nutnost komplementárního využívání analytických a syntetických metod poznání. Systémové myšlení je stejně tak analytické jako syntetizující. Na potřebu pochopit dvoustrannost systémové metody zkoumání ukázala svého času dlouhodobá diskuse mezi představiteli společenské vědy, kteří se hlásí ke stoupencům na jedné straně strukturalismu a na druhé straně k představitelům funkcionalismu. Obě skupiny vědců přitom participovali na výzkumu společenských systémů.
Strukturalisté více vycházeli z tradice mechanického pojímání systému. Mechanický determinismus vychází z existence fundamentálních (základních) struktur, které působí na sebe navzájem, a dále z existence sil a „mechanismů“, jejichž prostřednictvím tyto struktury na sebe působí. V tomto pojetí jsou struktury rozhodující stránkou systému, která určuje systémové procesy a chování (např. klasická teorie planetární soustavy vysvětlující pohyb nebeských těles). V systémovém myšlení je však rozšířený názor, že každá struktura vztahů mezi objekty je projevem systémových procesů. Procesní přístup v klasickém období rozvoje systémového myšlení nejvýrazněji formulovali Ludwig von Bertalanfy, rakouský biolog a filozof, a zakladatelé kybernetiky Shanon a Wiener. Kybernetika přispěla k rozpracování procesního přístupu zejména studiem regulačních a autoregulačních procesů, kterými vysvětlovala uspořádání systémových struktur vztahů zejména v organizačních a informačních systémech.
Bertalanffy a obecná teorie systému Do přelomu 30. a 40. let minulého století se termín systém používal jen mezi velmi omezeným okruhem vědců. Největší zásluhu na rozšíření systémového myšlení do řady vědních oborů měl rakouský biolog Ludwig von Bertalanffy, který svou obecnou teorií systémů otevřel prostor pro uplatnění systémového myšlení v řadě vědních disciplín. Jeho obecná teorie systémů se pokusila zbavit studium celistvých jevů metafyzického základu. Bertalanffy chtěl vytvořit propracovanou teorii, která by se opírala o matematické metody. Ve své klasické práci napsal: „ obecná teorie systémů by byla v propracované podobě matematickou disciplínou, která je sama o sobě čistě formální, avšak aplikovatelná na různé empirické vědy. Pro vědy zabývající se organizovanými celky by měla mít podobný význam, jako má teorie pravděpodobnosti pro vědy zabývající se náhodnými jevy….“ ( Bertalanffy, 1946) Podle obecné teorie systémů každý sebeřídící systém sestává z několika základních částí a charakteristických procesů. Jsou to vstupy, transformační procesy, výstupy, subsystémy, vnější prostředí (suprasystém), hranice systému (interface), entropie systému, zpětná vazba, monitorování a kontrola. Rozpracováním těchto pojmů a zavedením „cirkulárního principu kauzality“ získalo systémové myšlení autonomní teoretický základ pro další rozvoj.
Vstup, transformační proces, výstup Způsoby aktivit jimiž dochází k přeměně energie v otevřeném systému mají cyklický charakter. Otevřené systémy vyžadují vstupy tj. dodávky různých forem energie z vnějšího prostředí. Dále předpokládají jejich transformaci nebo reorganizaci do podoby výstupů, které se stávají přístupné a použitelné ve formě vstupů pro jiné systémy. Systém je tedy souhrnem vzájemně působících částí směřujících společně k dosažení určitého cíle či funkce tím, že přijímá vstupy a produkuje výstupy v průběhu organizovaného transformačního procesu. Příkladem podnikových vstupů mohou být suroviny, energie, data, lidské zdroje. Transformační procesy v podniku reprezentují jednotlivé výrobně technologické postupy, zpracování dat, školení pracovníků. Výstupy podnikové činnosti tvoří jednak finální produkty a služby, ale také pracovní místa, zásoby na skladě, zisk, dluhy, daně, nové myšlenky, informace pro veřejnost atd.
Subsystém V každém systému je možné určit prvky nebo funkční části celku, které jsou nezbytnou podmínkou fungování každého systému. Tyto prvky hrají specializovanou roli v rámci fungování celého systému. Jako tři základní subsystémy můžeme identifikovat subsystém vstupů, transformační subsystém a subsystém výstupů, dále můžeme určit zpětnovazebný subsystém a subsystém kontroly systému.
Suprasystém a vnější prostředí Stejně jako můžeme ve fungujícím systému rozlišit různé subsystémy, můžeme také analyzovaný systém chápat jako subsystém celku vyššího řádu. Tento suprasystém je tvořen skupinou jednotek, v níž je náš studovaný systém jedním z členů. Například podnikový systém může být chápán jako prvek suprasystému hospodářství města, suprasystému příslušného hospodářského odvětví, kam spadá převažující hospodářská činnost podniku nebo suprasystémy určitého trhu s výrobky. Souhrn těchto systémů vyššího řádu, s nimiž je podnik propojen, tvoří vnější prostředí. Do vnějšího prostředí podniku můžeme zařadit nabídky potřebných vstupů. Patří sem možnosti personálních zdrojů na trhu práce, finanční zdroje, informační zdroje a média, činnosti subdodavatelů a pod. Dalším prvkem vnějšího prostředí jsou odběratelé hlavních podnikových výstupů. Máme na mysli především zákazníky, spotřebitele, klienty s jejich postoji, zájmy a potřebami. Součástí vnějšího prostředí je dále konkurence podnikové činnosti, aktivity politických institucí a státních úřadů a také činnosti nátlakových skupin, mezi které patří odborové organizace, hospodářská komora a pod. Všechny tyto prvky ovlivňují činnost podnikového systému jako celku nebo některých jeho částí.
Hranice systému Jedním z nejobtížnějších úkolů systémové teorie je stanovení hranic mezi systémem a jeho vnějším prostředím. Těžkosti vyvolává skutečnost, že vždy jde o pokus přerušení kontinuální, plynulé skutečnosti více méně umělým stanovením hranic mezi propojenými prvky. Existuje však rozdíl míry těchto provázaností. Proto mohou být hranice systému chápány někdy jako spíše trvalé a uzavřené. Jde o situace, kdy mezi prvky umístěnými uvnitř systému a vně, existuje jen minimum interakcí. Jindy jsou hranice systému vnímány jako pružné a otevřené, což je situace, kdy interakce mezi prvky patřícími k systému a okolím je intenzivní, dynamická a proměnlivá. V takové situaci se mohou hranice systému pružně posunovat a nejistota konvenčního rozhodnutí o hranicích systému se zvyšuje. Pro stanovení hranic otevřených systémů ve společenském a organizačním životě použili Katz a Kahn (1966) metodiku stanovení „vzorců shlukování“ lidských interakcí. Hranice systému chápou jako „ demarkační linii nebo oblast pro definici správné systémové aktivity, pro zařazení lidí do systému a pro jiné systémové vstupy“. Důležitým vodítkem pro stanovení hranic je tedy intenzita a funkčnost interakcí a komunikací mezi prvky společenského života. Důležitým pojmem, který se vztahuje k určení hranice systému, je interface. Je jím definována oblast kontaktů mezi systémy navzájem. Organizační systém realizuje velké množství transakcí s různými jinými systémy. Přes interface, nebo-li rozhraní dvou systémů, prochází transfer materiálů, energie, informací, lidí atd.
Entropie a negentropie systému Jedním z ústředních pojmů obecné systémové teorie je entropie. Označuje tendenci každého systému ztrácet energii nebo informace ve vnějším prostředí. Pokud entropii nic nepřekáží a v systému nepůsobí organizující a integrující vnitřní síla, pak výsledkem je dezorganizace a chaos v systému. Tedy jeho postupný rozpad. Přežití otevřených systémů vyžaduje stabilní stav negentropie neboli negativní entropie. Je to protiváha procesu entropie, který má stabilní výskyt a tudíž existuje potřeba jeho neustálé kontroly a vyvažování. Organizovaný systém je definován přítomností informací a dezorganizace absencí informací. Cesta k vyvažování entropie systému vede přes jeho neustálé organizování pomocí informací. Obecnou tendencí fungujících otevřených systémů je tedy maximalizace poměru přijaté
energie a informací k energii vydané. Jinými slovy systém se chová tak, aby prováděl své funkční aktivity s minimálním výdejem energie.
Zpětná vazba Zpětnou vazbu tvoří data a informace o vstupech, transformačních procesech a výstupech systému. Zajišťuje ji informační subsystém organizace. Vzniká otázka, proč otevřený sebeřídící systém vyžaduje zpětnou vazbu. Systém neustále potřebuje informace z vnitřního a vnějšího prostředí, které pomáhají zajišťovat a korigovat aktivity tak, aby se jejich průběh neodchyloval od očekávaného směru. Při zpětné vazbě dochází k tomu, že informace o výstupech a chování systému se do něj navrací jako vstupy, jejichž funkcí je modifikovat dosažené výstupy. Díky zpětné vazbě můžeme chápat systémy jako seberegulující, protože vstupy ovlivňují výstupy a výstupy často upravují vstupy.
Monitorovací a kontrolní aktivity systému Monitorovací a kontrolní subsystém zabezpečuje sledování a vyhodnocení zpětné vazby a definuje, zda systém směřuje k očekávanému cíli funkčním způsobem. Příkladem kontrolního článku může být termostat v systému ústředního vytápění domácnosti. V podnikovém systému jsou tyto aktivity funkcí řízení. Řídící pracovníci pomocí informačního systému monitorují projevy a chování organizace. Aktuální chování je srovnáváno s předpokládanými cíli. Jestliže manažeři vyhodnotí výrazné odchylky od předpokládaného stavu, manažerská práce spočívá v korigování chování organizace. Stanovují se nové cíle nebo se volí nové prostředky k realizaci starých cílů.
Eastonův systémový model sociálního programu Systémový přístup k politickému procesu rozpracoval jako jeden z prvních David Easton (1965). Významně se při své práci nechal inspirovat výsledky obecné teorie systémů. Vychází z přesvědčení, že politické aktivity vytvářejí systém složený z procesů, které musí být v rovnováze, má-li politický systém fungovat a přetrvávat v čase. Easton je přesvědčen, že tento systém existuje v prostředí, které obsahuje řadu jiných systémů (rodina, práce, vzdělání , ekologický systém atd.) Autor se domnívá, že jedním z klíčových procesů politického systému jsou vstupy, které mají formy politických poptávek a podpor. Poptávku politického systému tvoří aktivity jedinců a skupin, které sledují rozhodování politických autorit o alokaci hodnot. Podpora sestává z takových aktivit, jako jsou volby, dodržování právních norem, placení daní atd. Tyto aktivity vstupují do „černé skříňky“ tvorby politických rozhodnutí, která je v jazyce teorie systémů nazývána „transformačními procesy“. Jejich hlavní funkcí je tvorba výstupů systému. Politické výstupy potom autor odlišuje od výsledků, které chápe jako efekty politiky na občany. Tak jako v každém otevřeném systému, který má sebeřídící charakter, i v politice Easton identifikuje procesy a subsystém zpětné vazby. Zpětná vazba na základě kontrolních funkcí reguluje vztah mezi výstupy a budoucími vstupy do politického systému. Obrázek č.1
Poptávka
Rozhodnutí
VSTUPY Podpora
VÝSTUPY POLITICKÝ SYSTÉM
Zpětná vazba
Politická aktivita
V Eastonově modelu se projevuje naplno síla i slabiny mechanického pojetí systému. Provádí jasnou a přehlednou strukturaci značně komplexního procesu a umožňuje tím analytické zaměření na jednotlivé vytýčené fáze politického procesu a subsystémy. Na druhé straně však mnozí autoři již krátce po publikování označili model za velmi zjednodušující a nepřesný (Edelman,1971). Logické seřazení a rozfázování v termínech "poptávková iniciace", "transformační procesy" a "politické výstupy" nebere například ohled na skutečnost, že tvůrci a realizátoři politických programů mohou být sami zdrojem poptávky. Tato "vnitřní poptávka" se často projevuje v různých formách aktivního ovlivňování veřejného mínění pomocí manipulace se slovy, vytvářením povědomí o krizové sociální nebo politické situaci a pod. Vytvářejí se tak uvnitř politického procesu cyklické kauzální vztahy a „smyčky“ zpětnovazebního působení, kdy subjekty politiky se stávají současně objektem vlivů aktérů, s nimiž jsou v interakci, a které se snaží ovlivnit. Druhý typ kritiky Eastonova modelu vychází ze stejných empirických zjištění jako předchozí, ale teoretické argumenty a doporučení jsou vedeny spíše z pozic systémové teorie. Lze je chápat jako reakce na rozvoj procesního hlediska při výzkumu systémů. Jedna skupina kritiků upozorňuje, že původní model poněkud přehlíží význam transformačních procesů. Kritizují, že poněkud podceňuje význam tvorby politických rozhodnutí a detailně se věnuje jen analýze poptávky a podpory tvorby politických programů. Autoři navrhují různé způsoby rozkrytí "černé skříňky" procesu politického rozhodování. Doporučují například věnovat větší pozornost "intra-organizační politice, ve které se ukazuje jako významná rozhodovací role úředníků na centrální i lokální úrovni vlády nebo mezi jednotlivými resorty státní moci." (Hill, 1997:22) Druhá skupina kritiků vychází ze zjištění, že sama 'černá skříňka' tvorby rozhodnutí může být objektem politické aktivity. Jde o aktivity, jejichž cílem jsou změny a reformy politického systému a jeho struktur, které podstatně ovlivňují programové výstupy. Dror (1986) v této souvislosti zavádí pojem "tvorba metapolitických programů". Jazykem obecné teorie systémů můžeme říci, že tato kritika doporučuje věnovat větší pozornost řídícímu a kontrolnímu systému programu a v jeho rámci tvorbě zpětnovazebných informací. Na základě uvedených výhrad vzniká celá řada propracovanějších klasifikací procesů politického systému. Například Jenkins (1978) a později Hogwood a Gunn (1984) navrhují vzájemně podobná rozlišení fází politického programu, která se stala široce používaná. Podrobný přehled modelů politického procesu (cyklu) srovnej Parsons, (1995: 76-9). I tyto modely však tvoří spíše jednoduché verze systémové představy o tvorbě a realizaci politického řešení sociálních problémů.
Teorie chaosu a Youngova koncepce politické změny Významné teoretické východisko pro výzkum komplexních politických systémů představuje matematicky a přírodovědecky (tedy racionalisticky) založená teorie chaosu a komplexnosti. Uvedená teorie je stále pokládána za relativně nové paradigma v přírodních vědách. (Nadel and Stein, 1995; Hall, 1993). Na úrovni metafor se myšlenky teorie chaosu uplatňují ve výzkumných postupech společenských věd jako je ekonomie nebo teorie organizačního rozvoje (Allison, 2000; Eoyang, 1997). Její základní principy se někteří autoři snaží využít i při výzkumu sociálních problémů i analýze tvorby a implementace veřejných programů. T.R. Young se například domnívá, že: „…stabilní institucionální systémy ve společnosti jsou možné jen tehdy, jestliže jsou eliminována destabilizující rozdvojení (bifurkace) v majetku, moci a sociálním statutu. Postmoderní hledání v emancipační sociální vědě je výzkumem těch sil a faktorů, které produkují téměř stabilní procesy v sociální dynamice…(podtrhl J.W.) Pomocí programů sociální politiky (plná zaměstnanost,
sociální zabezpečení, sociální bydlení, zdravotní péče) bychom mohli redukovat oblasti, do nichž spadají nestabilní a neočekávané životní stavy občanů, zaměstnanců a jejich rodin.“ (Young, 1991: 295) O jaké teoretické východisko se opírá takto ambiciózní sociálně politický program? Matematická teorie chaosu navazuje na pozitivistickou tradici moderní vědy. Přesto se sama pokládá za její revoluční překročení. Její revolučnost vychází z opačné strany vědeckého cyklu, než je teoretická imaginace a práce logických důkazů. Na jejím počátku stály radikálně nové možnosti používání technických nástrojů měření a modelování skutečnosti, které se používají posledních třicet let v přírodních vědách.
Nelineární dynamika systému Teoretikové chaosu tedy primárně obracejí svou pozornost k nově zjištěným faktům běžně přístupného přírodního a přirozeného světa. „Na rozdíl od relativity a kvantové fyziky je chaos vědou o běžných věcech - umění, ekonomice, biorytmech člověka, dopravních zácpách a počasí.“ (Gleick,1996: 354) Dokonalejší techniky měření a možnosti počítačového modelování a zobecňování ukázaly, že měřená, běžně dostupná skutečnost vykazuje výrazné odchylky od teoreticky předpokládaných stavů. Odchylky, výjimky, neočekávané změny se staly tak častými, že je nebylo možné odsunout s poukazem na špatnou teorii, chybu měření nebo výzkumníkovu předpojatost. Teoretikové chaosu tedy zamířili svou kritiku na centrální princip moderního determinismu, kterým je lineární představa uspořádání světa. Od principu linearity vesmíru odvíjí moderní přírodní věda princip univerzální kauzality, řádu a koherence a univerzální poznatelnosti světa. Tedy základy, na kterých je sama postavena. Autoři zkoumající chaos dokazují, že většina systémů v přirozeném světě naopak vykazuje nelineární chování. Mají povahu chaotických systémů. Gleick, pravděpodobně nejznámější propagátor teorie chaosu, definuje chaotický systém jako takový, „…ve kterém vztah mezi kterýmikoliv dvěma částmi, událostmi, proměnnými nebo stavy nemůže být předpovězen. Tyto vztahy se mění nelineárně a nepředvídatelně v čase.“ (cit. dle Young,1991: 256) Jestliže ontologie chaosu je nelineární, pak není možné dále nutit vědecký výzkum k vytváření permanentně stabilních teorií. A nejen to. Také metoda postupných teoretických aproximací se zdá být málo citlivá k ontologicky nestabilním předpokladům. Představa nelineárního uspořádání systému otevírá fundamentální gnozeologickou otázku, jak vnášíme řád do našich pozorování zjevně neuspořádaného světa smyslových fenoménů. V tomto ohledu teorie chaosu a komplexnosti přináší pravděpodobně více teoretických inspirací než všechny ostatní společensko vědní teorie dohromady. Nabízí nové sestavy metafor pro poznání toho, co pozorujeme, jak to pozorujeme a jaké je naše vědění jako výsledek uvedených pozorování. Teorie chaosu navíc uspokojuje naši potřebu řádu a predikce, stejně jako nabízí nový způsob naplňování těchto potřeb. I když většina výzkumů chaosu je vysoce matematická, vytváření smyslu výsledků, jejich interpretace, je závislá na metaforách. Právě v tomto ohledu jsou výzkumy inspirující pro společenské vědy a pro aplikace kvalitativním metod poznání, které jsou také založeny na interpretaci. Rozhodující tezí teorie chaosu je zjištění, že chaotické chování komplexních systémů má své vývojové zákonitosti, které lze popsat. Příroda nesměřuje k jednotnému řádu, ale nesměřuje ani k neurčitosti a nestabilitě. Pohyb přírody je tedy chápán jako transformace mezi rovnovážnými a stabilitě blízkými stavy. Stabilita je však nejméně obvyklý stav přírody, v jehož rámci podléhá systém jednotné kauzalitě. V rámci stabilního chování lze tedy popsat jeho zákonitosti a předvídat budoucí vývoj. Časoprostor stabilního chování systému nazývají teoretici chaosu „fraktál“ a v rámci fraktálu existující uspořádání označují „fraktální kauzalitou“.
Nelinearita a síťové uspořádání systému Co způsobuje nelineární chování komplexních systémů? Výzkumníci z různých oblastí přírodních a matematických věd dospěli postupně k integrovanému či velmi podobnému poznání. Příčinou nelinearity chování je způsob organizace komplexních systémů. Nejzávažnější vlastností tohoto uspořádání je skutečnost, že je síťové. Síťové uspořádání se rozvíjí do všech směrů systému, sítě způsobují, že určitý vliv nebo informace mohou obíhat po cyklické dráze a vytvářet zpětnovazebné smyčky, které se projevují vzájemnou kauzalitou částic. Síťové uspořádání způsobuje, že například společenské systémy s aktivní a provázanou komunikační sítí mají možnost učit se ze svých vlastních chyb, protože důsledky chybných kroků se rozšíří po síti a vrátí se zpět ke svému zdroji po zpětnovazebné smyčce. Tak vzniká možnost změny chování systému v důsledku „seberegulace“ a „samoorganizace“ systému. Pojem samoorganizace prošel v průběhu minulého století důležitým vývojem. Na konci 50. let se stal hlavním protagonistou výzkumu „samoorganizujících se“ struktur fyzik a kybernetik Heinz von Foerster, který organizoval a podporoval výzkumné skupiny s tímto zaměřením (Foerster and Zopf,1962). Výsledkem jeho snah byla kybernetická teorie sebeorganizace systému, která vycházela z Shannonovy představy redundance jako míry relativní uspořádanosti systému vzhledem k matematicky a čistě teoreticky chápanému pozadí systému, které je maximálně neuspořádané. Sebeorganizace byla Foersterem chápána jako „tvorba řádu ze šumu“, čímž chtěl zdůraznit základní myšlenku své koncepce, že samoorganizující se systém nepřebírá řád ze svého prostředí, ale přejímá pouze energeticky bohaté látky (například sociální a lidský kapitál v případě hospodářské organizace), integruje je do vlastních struktur (organizačních pravidel, technologických postupů) a zvyšuje tím svou vnitřní uspořádanost (racionalitu efektivního výkonu). V 70. a 80. letech minulého století byly myšlenky tohoto raného modelu rozpracovány novou generací výzkumníků, kteří posunuli chápání samoorganizace o další stupeň. (Maturana and Varela, 1980; Prigogine a Stengersová, 2001) Prvním důležitým rozdílem oproti původnímu modelu je skutečnost, že pozdější modely sebeorganizace v sobě zahrnují tvorbu nových struktur a nových způsobů chování v procesu samoorganizace. Pro Foerstera a Shannona všechny možné strukturální změny se odehrávaly v dané „variační oblasti“ systému. V jejich pojetí nešlo o žádnou tvořivost nebo rozvoj či evoluci. Novější modely předpokládají, že samoorganizace může přinášet rozvoj, učení i vývoj. Předpokládají utváření nových struktur a síťových spojů v rámci uspořádání systému. Druhým podstatným rozdílem mezi uvedenými generacemi výzkumníků byla skutečnost, že předmětem novější generace modelů samoorganizace byly otevřené systémy operující daleko od stavů rovnováhy. Vznik nových struktur a nových způsobů chování systému je spojen s přesunem z jedné oblasti fraktální kauzality do jiné oblasti relativně stabilního chování. Třetí podstatnou charakteristikou novějších modelů samoorganizace zůstává nelineární struktura vzájemných vztahů systémových částic. Fyzikální podobou této nelineární struktury jsou zpětnovazebné smyčky, matematicky jsou tyto struktury vyjádřeny pomocí nelineárních rovnic.
Mnohoznačnost chování komplexních systémů Jaký je mechanismus, kterým se komplexní systémy transformují z jednoho fraktálu do jiné oblasti stabilního chování? Autoři zkoumající komplexní systémy ukázali, že při růstu komplexnosti deterministických systémů od působení určitého množství proměnných se systémy začínají chovat ambivalentně. Víceznačné, rozdvojené chování bylo označeno jako „bifurkace“. Ukázalo se, že „bifurkace“ lze strukturovat. Neočekávaně se proměňující varianty chování mají svou vlastní logiku vývoje, která při dalším zvyšování komplexnosti systému vede k dalším ambivalentním stavům až přechází do fáze zcela neuspořádaného chování systému. Tato cesta od stability
k nestabilitě chování je tedy způsobena komplexností objektivních faktorů, které společně ovlivňují chování systému. Budeme-li chápat například tvorbu a implementaci sociálního programu jako komplexní systém, který je ovlivňován minimálně třemi skupinami relativně nezávislých faktorů: institucionální pravidla chování, sociální organizace aktérů programu a identita jednotlivých účastníků, snadno můžeme popsat různé typy „bifurkací“ a příklady ambivalentního chování. Za velmi podobných programových podmínek mohou aktéři vykazovat orientaci na hodnoty sociální rovnosti nebo efektivity systému, ve velmi podobných situacích programového uspořádání nalezneme příklady soudržnosti a spolupráce jednotlivých aktérů, stejně jako případy vzájemné manipulace a podvádění. Aktéři programu s velmi podobnou identitou mohou jednou projevovat filantropické motivy své práce, stejně jako sledovat své vlastní soukromé zájmy. O stabilních systémem platí, že malé změny vstupních podmínek a faktorů způsobují malé rozdíly v chování systému a velké změny vstupů vyvolávají také velké změny na výstupech. Teorie chaosu však zjišťuje, že v nestabilních chaotických systémech mohou malé změny vstupů způsobovat nepředvídatelně velké rozdíly v chování, zatímco velké změny ve vstupních zdrojích a podmínkách mohou mít za následek jen minimální rozdíly v chování systému. Naznačené obecné závěry studií komplexních systémů a jejich změn přinášejí podle některých autorů novou metodologii pro studium politického procesu. Dávají poznat, že v časech relativní nestability politického systému není možné používat binární logiku, která tvrdí, že závěry výzkumů buď jednoznačně potvrzují, nebo naopak vyvracejí dané teoretické hypotézy. Young upozorňuje, že ”protikladné závěry výzkumů jsou v nestabilním sociálním systému běžné a závisí na stádiu nestability, ve které se dynamika systému nachází, na umístění předmětu studia v určitém fraktálu fázového prostoru systému a na stupnici měření, kterým je pozorování prováděno.” (Young, 1991: 294) Podle teoretiků chaosu je kauzalita mnohem komplexnější, než si většina sociálních vědců představuje.
Predikce a teorie chaosu Metodologické inspirace teorie chaosu obsahují ještě jednu pozoruhodnou výzvu, která je společná všem racionalistickým koncepcím řešení problémů. Sociální analytici inspirovaní teorií chaosu si uvědomují, že společenská věda má mít svou sociotechnickou či politickou funkci. Sociologie založená na teorii chaosu má vytvořit novou sociální technologii a politiku stabilizace chování společenských systémů. Jejím základním principem se má stát snižování komplexnosti společenských systémů pod kritickou hranici, která nevede ke stavům neurčitosti a nestability života jedinců a společenských skupin. Cílem politiky se má stát budování stavů, které umožňují jedincům individuální svobodné variace a současně alespoň dočasně a místně vedou k obnovení sociálního řádu.1 V naznačených požadavcích odkrývají sociálněvědní aplikace teorie chaosu svou konkrétnější tvář, která nemá jen silné, ale také slabé stránky.
1
”…Fakt, že oblast téměř stabilní dynamiky je fraktální mísou výsledků chování, které jsou závislé na počtu rozdvojení, znamená, že můžeme působit směrem ke společenské praxi pomocí institucionalizování přitažlivých hodnot akceptovatelných našimi protichůdnými požadavky individuální svobody a společenského řádu. Geometrická forma, kterou zaujímá tato ‚ultrastabilita‘, je tzv. mandelbrotova sada. Je to geometrická konfigurace výsledků chování, ve které harmonické rozložení pořádku a nepořádku produkuje variace na dané téma…Principiálně je možné vytvořit tyto sady ve zdravotní péči, zaměstnanosti, bydlení nebo v jiných sociálních procesech, pokud by směřovaly k téměř stabilním stavům chování. Naopak stavy, které by byly nežádoucí a ‚nepřátelské‘ vůči přijímaným lidským hodnotám by byly minimalizovány, ne-li dokonce eliminovány.(…)
Jestliže mají například ekonomické systémy fraktální mísy, v nichž se realizují oblasti stabilního chování po té, co chování systému prodělá rozdvojení, pak jedna skupina přitažlivých modelů chování v ekonomickém systému může vést k racionální výrobě a distribuci a jiné skupiny modelů chování, třeba jen s malými změnami ve stejných ekonomických systémech, mohou vést k rozkrádání, podvodům, plenění a
Youngovo pojetí ”emancipující sociální vědy a politiky” vyvolává několik diskusních otázek. Za prvé jeho představa sociální dynamiky společnosti je fyzikalistická. I když upozorňuje, že mechanický pozitivismus a naturalismus vede k ”falešnému povědečťování sociální dynamiky” (Young, 1991:299), se kterým podle jeho slov započal již Comte, Pareto nebo Lundberg, sám tuto dynamiku redukuje na stavy a procesy stability, nestability a ultrastability chování společenských systémů. Zavádění pojmů obecné teorie chaosu do koncepce sociální změny a dynamiky samo o sobě nemusí být neužitečné. Interpretace sociálních a politických problémů v pojmech matematické, fyzikální nebo biologické teorie může pomoci urychlit a zpřesnit systematizaci hypotéz užitečných pro další výzkum politického procesu. Vždy však přináší určité riziko zjednodušení nebo zkreslení aplikovaných teoretických představ. Za druhé. Pozitivním přínosem metodologických východisek teorie chaosu pro výzkum politického procesu je jejich “živelný materialismus”. Přírodní vědy pracují s předpokladem ontologické danosti chaotického chování systému. Vytvořila se tím inspirativní alternativa k dekonstruktivistickému krajnímu relativismu a agnosticismu. Parcialita a relativita explanační funkce teorií politického procesu byla překlenuta fraktální kauzalitou politické skutečnosti, která ponechává teorii gnozeologické relevance v konkrétních, objektivně vzniklých časoprostorových hranicích. Na druhé straně Youngova interpretace sociálněvědní aplikace teorie chaosu představuje pozitivistickou redukci na zjišťování časoprostorových reakcí systému na vnější i vnitřní stimuly a síly. Systémový pohled v matematizujícím podání teorie chaosu dostatečně nebere v úvahu „vnitřní dějiny“ sociálních či politických institucí ani biografii jedinců, kteří do nich vstupují a rozvíjejí v nich své autonomní chování. Proto autor uzavírá svou sociálně politickou výzvu univerzálním konstatováním, že “ultrastabilita je v principu možná”, aniž by se ptal na podmínky, za nichž ultrastabilní stavy rovnováhy mezi individuálními cíli a zájmy a potřebami kolektivního řádu v politických procesech platí. Za třetí. Metoda vědecké práce, kterou Young předpokládá, je empiricistická. Aplikace teorie chaosu klade důraz na problematiku měření, kvantifikace a operacionalizace pojmů popisujících chování komplexních systémů. Zde jako by opět zaznívá odkaz na Lundbergovu metodologii výzkumné práce, která se opírá o pragmatickou koncepci poznání. Podle ní je poznávání procesem vzájemného působení lidského organismu a vnějšího prostředí. Tento operacionalistický přístup fakticky popírá objektivní obsah vědeckého poznání. Pravdivost a gnozeologická korespondence poznatku s realitou je nahrazena pragmatickým principem užitečnosti poznatků. “Měřítko pozorování, které vytváříme, určuje stupeň faktičnosti sociální reality. ...Ve výzkumu chaosu určuje také měřítko pozorování naši schopnost pozorovat změnu.” (Young, 1991: 293-4). Empiricismus spojený s principem pragmatické užitečnosti redukuje sociotechnické možnosti autorových sociálně politických návrhů. Jednak je omezuje orientací na bezprostředně dané a na řešení aktuálních “bifurkací” a rozporů společenského života. V tomto smyslu vyzvedává především stabilizační funkci systému sociální politiky. Jednak důrazem na velké možnosti empirického zkoumání neúměrně vyzvedává roli výzkumníků jako “formulátorů” sociálních problémů. V tomto kontextu vyznívá poněkud naivně apel, abychom “vytvořili politickou kapacitu pro řešení sociálních problémů” formulovaných profesionálními výzkumníky. Přes uvedené kritické poznámky nutno uzavřít, že teorie chaosu přinesla nesporně inspiraci pro založení analýzy politického procesu. Provádí markantní útok na univerzalistická teoretická drancování. … Musíme vytvořit politickou kapacitu, která by udržela tato rozdvojení pod úrovní feigenbaumovy konstanty, která určuje hranici nepředvídatelného chaosu a nestability.” (Young, 1991:297-8)
východiska. Její pojetí politických a společenských změn dává zapomenout na postupnost, kontinuálnost, pravidelnost a koherentnost vývoje. Rozbourává tedy představu jednotné racionality politického procesu, kterou předpokládá klasická pozitivistická věda. Navozuje obraz politického procesu a změn, který je teoreticky vysvětlitelný jen ve svých fragmentech, podle principů fraktální kauzality.
Systémové myšlení a využití kvantitativních a kvalitativních metod Vyřešení otázky vztahu mezi kvantitativními a kvalitativními výzkumnými metodami předchází zodpovězení filozofické otázky o vztahu mezi látkou a její formou. Filozofové a vědci od dob Řecka si kladou otázku, co je podstatou reality? Odpovídají na ni každý po svém. Lépe řečeno mění se formulace této základní otázky. Jedna část z nich hledala odpověď na to, jaké jsou konečné základní složky bytí. Na počátku této historické cesty poznání byl Thales a Parmenides. Výsledkem uvedeného hledání byla v moderní době chemická tabulka prvků, kterých bylo objeveno již více než sto. Pak fyzikové ztotožnili tyto základní prvky s atomy a později s elementárními částicemi. Druhá část myslitelů se zaměřila spíše na otázku, jak jsou tyto složky bytí uspořádány, tedy jaké jsou jejich základní formy. Na počátku této cesty poznání byli pravděpodobně Pythagorejci. Do dnešních dnů mnozí matematikové a myslitelé zkoumali tuto otázku, přesto studium formy bylo po většinu našeho historického času zastíněno studiem látky. Rozdíl mezi zkoumáním látky a formy spočívá v tom, že látku můžeme měřit nebo zvážit. Formu však nezvážíte podle žádných předem připravených měřítek. Forma má určitou kvalitu, kterou je potřeba popsat nebo ji porozumět. V systémovém myšlení současnosti se uvedené otázky i snahy po jejich zodpovězení pozoruhodně sbližují. Biolog a filozof Fritjof Capra příznačně popsal metodologii systémového myšlení následujícím způsobem: „…Klíč k zevrubné teorii živých systémů spočívá v syntéze těchto dvou velmi odlišných přístupů, studia látky (nebo-li složení) a studia formy (nebo-li uspořádání). Studujeme-li složení látky, potom věci měříme a vážíme. Struktury ovšem měřit a vážit nelze, ty se musí mapovat. Abychom porozuměli nějaké formě, musíme mapovat, jak jsou utvářeny vztahy. Jinými slovy řečeno, v pojmu složení látky je zahrnuta kvantita, zatímco v pojmu uspořádání je zahrnuta kvalita.“
Poznávací statut kvalitativních metod Nezabývejme se nyní otázkami priority částic či jejich uspořádání. Nezabývejme se zatím ani logickými důsledky ontologického zkoumání systémových celků pro řešení otázek gnozeologických. Přejděme k popisu kvalitativní výzkumné metody ve společenských vědách a ukažme, jak její vlastnosti jsou propojeny se systémovým myšlením. Rozlišování kvantitativních (přírodovědných) a kvalitativních (duchovědných) metod v sociální vědě má svou mnohaletou tradici a tvoří vlastně imanentní součást vývoje moderní společenské vědy. Na vysokých školách se ustálilo oddělení metodických předmětů, ve kterých přednášející seznamují s bloky a tématy kvantitativního výzkumného rámce, a předmětů, kde zpravidla jiní odborníci seznamují s kvalitativními výzkumnými metodami. S kvantitativním výzkumem jsou spojeny specifické metody a způsoby sběru dat. Patří k nim techniky spojené se statistickým dotazníkovým šetřením, jako jsou strukturovaný rozhovor a respondentem samostatně vyplňovaný dotazník, experiment, strukturované pozorování a předem strukturovaná obsahová analýza dokumentů. Také sekundární analýza oficiálních statistik patří k těmto výzkumným metodám. Kvalitativní výzkum je typicky spojen s metodami a technikami, jako jsou participativní pozorování, polostrukturovaný a nestrukturovaný rozhovor, dotazování technikou „focus groups“, kvalitativní výzkum textu a různé na jazyce založené techniky jako je konverzační a diskursivní analýza.
V posledním čtvrtstoletí jsme však svědky snah mnohých sociálních výzkumníků o sblížení a dokonce větší integraci obou výzkumných orientací. Někteří z autorů se domnívají, že snaha o sblížení souvisí s výraznou proměnou vědeckého rámce metodických debat. Z původně paradigmatických diskusí o výzkumné strategii se referenční rámec změnil na diskuse o různých variacích ve výzkumných technikách (Bryman, 1992). Rozlišování kvantitativního a kvalitativního výzkumu tak ztratilo význam teoreticko-metodologických definic a stalo se součástí operačních diskusí, při nichž se více uplatnily deskriptivní definice výzkumné metody. Existuje však stále dostatek badatelů, kteří si uvědomují význam paradigmatických diskusí pro stanovení výzkumné metody. Mnozí z nich v posledních letech upozorňují na stejnou teoreticko-metodologickou legitimitu kvantitativních a kvalitativních metod a poukazují na fakt, že i když jsou metody rozdílné, zkoumání jimi vedené je zaměřené často na stejné části reality, na stránky jednoho předmětu, které nelze od sebe lehce oddělovat. (Guba and Lincoln, 1994; Smith and Heshusius,1986; Miles and Hubermann, 1984; Cronbach et al.,1980) Metoda může být v principu vždy charakterizována dvěma způsoby: deskriptivně a explanačně. V prvním případě má význam konkrétních procedur a technik uplatněných ve výzkumné práci. Diskuse, které se pohybují v tomto referenčním rámci se zabývají otázkami, jak mají jednotlivé etapy výzkumu probíhat. Odpovědi jsou shromážděny v řadě základních akademických učebnic pro kvantitativní a kvalitativní výzkumné zkoumání. Druhou charakteristikou metody je výklad „logiky jejího oprávnění“. Vysvětlení, proč se má danou metodou ve výzkumu postupovat. V tomto smyslu bylo použito termínu „metoda“ v pracích Durkheima (1938), Webera (1979) a Giddense (1976). Při metodologické konceptualizaci se v tomto případě nevyhneme základním filozofickým otázkám, jaká je povaha sociální reality a jak má být správně definována. Vraťme se nyní k možnosti sblížení nebo integrace kvantitativních a kvalitativních metod do jedné výzkumné procedury a perspektivy. Na úrovni projevů jednotlivých výzkumných procedur se odpověď zdá být jasnou. Například na otázky, zda-li může výzkumník ke kvalitativnímu pozorování přidat kvantifikaci událostí, nebo zda-li ke kvantitativnímu zkoumání s kontrolovaným instrumentáriem může připojit pozorování v přirozených podmínkách, naprostá většina autorů odpovídá kladně. Z deskriptivního hlediska na úrovni použití jednotlivých metod a technik můžeme tedy používat smíšené výzkumné procedury. Akceptování možnosti míchání kvantitativních a kvalitativních metod v rámci jednoho výzkumu však automaticky neznamená, že také obě výzkumné perspektivy jsou slučitelné nebo nahraditelné. Rozlišení deskriptivního a explanačního definování metody je pro nás důležité, protože umožňuje lépe popsat souvislost mezi teoretickými východisky a praktickou metodou sociálního výzkumu. Položme si otázku, jaké má „teoretické oprávnění“ výzkumných metod důsledky pro praktické zapojení jedné metody do druhé a naopak. V tomto teoretickém rámci se ukazují obě metody jako podstatně rozdílné. Rozdíl je zejména v definování podmínek validity poznání vytvořeného těmito metodami. Rozdílná definice pravdivého a validního poznání uvedených dvou metodologických perspektiv znamená, že zastánci obou stanovisek musí akceptovat různé koncepty validity poznaní a musí různě interpretovat poznávací statut metod, které pravdivé poznání zajišťují. Pro kvantitativní přístup je charakteristické, že pravda je definována jako korespondence poznatků s realitou. Za validní je označen výsledek, který reflektuje nebo koresponduje s tím, jak se věci mají. Navíc posouzení poznatků jako validních nastává jen v případě, že jsou uplatněny správné metody a techniky, které podle teoreticky promyšlených pravidel vedou k pravdivému poznání. Znamená to tedy, že určité metody a techniky jsou v gnozeologickém smyslu privilegované. Jejich přesnou aplikací zvyšujeme validitu našeho poznání.
Pro kvalitativní přístup je logika metodického oprávnění zcela jiná. Výše popsaná argumentace by v této perspektivě byla zcela iracionální. Cílem kvalitativní výzkumné strategie není dosažení korespondence poznatků se skutečností. Oprávněnost této strategie vychází z předpokladu, že sociální realita je naplněna významem, který ji dává specifické uspořádání. Pokud je realita smysluplná a závislá na myšlení a cílevědomém jednání, pak její poznání, popis a interpretace může objevovat pouze jiné popisy a interpretace skutečnosti. Nemůže zobrazovat „nekonceptualizovanou realitu“. Potom validní jsou takové popisy a interpretace, se kterými panuje ve společenství obecný souhlas. Konečným základem takového souhlasu je skutečnost, že interpreti sdílejí (Husserl, Schutz) nebo na základě dialogu (Gadamer) a pocitu oprávnění (Dilthey) začínají postupně sdílet podobné hodnoty a zájmy. Kvantitativní a kvalitativní výzkumné strategie nejsou tedy vzájemně převoditelné jedna na druhou. Vedou spolu dlouhodobě důležitý dialog, který by měl být rozvíjen. Na teoretické úrovni uvedený dialog obsahuje jednu z nejprovokativnějších otázek a současně intelektuálních výzev naší doby: jak má být zodpovězena otázka o objektivitě nebo relativitě společensko-vědního poznání. Jaký soud můžeme vyslovit o principiální využitelnosti společensko-vědního poznání v praxi, při řízení politických a společenských procesů? V rovině výzkumné praxe má uvedená výzva podobu nedorozumění nebo dilematu rozhodování. Projevuje se výrazně při hodnocení výsledků sociálních výzkumů. Hodnocení se různí v závislosti na použité logice obhájení výzkumných metod a v tomto smyslu také na logice vysvětlení povahy sociální reality a předmětu studia sociálních věd. Slovní formulace „výsledky výzkumu ukazují“ má zcela jiné interpretace a implikace pro výzkumníky a posluchače vycházející z kvantitativní nebo kvalitativní výzkumné strategie. Pro kvantitativní zkoumání znamená, že výsledky přináší přesnou reflexi reality a především faktické osvědčení, že poznatky ukazují reálný stav věcí. Pro kvalitativní zkoumání tato formulace znamená, že s výsledky byl nalezen souhlas a že pro konkrétní lidi, na určitém místě a v určitém čase tyto výsledky představují samu společenskou realitu. Rozdílnost kvantitativní a kvalitativní výzkumné strategie má dále praktické důsledky pro vztahy mezi sociálními výzkumníky a veřejností, která je složena ze členů cílových skupin společenskovědního poznání. Odborníci dosud neradi přijímají hlas informantů jako zdroj vědeckého poznání, protože jejich metody by bylo možné označit za podobné těm, které se uplatňují v každodenním diskurzu. Kvalitativní strategie je však založena na myšlence, že sociální realita se spíše těmito lidmi utváří než že by byla založena v objektivních sociálních vztazích a jejich strukturních zákonitostech. Při přechodu mezi kvantitativní a kvalitativní výzkumnou strategií musí tedy sociální vědci transformovat svůj poznávací statut a změnit také chápání poznávací pozice každodenního poznání, které je v kvalitativní strategii bráno jako východisko a často jako rámec výzkumného poznávacího procesu. Opět se na této praktické rovině diskusí mezi zastánci obou přístupů projevují ozvuky klíčové otázky o významu výzkumných výsledků a jejich využití v praktických aplikacích, které mají sloužit v každodenním životě lidí. Předcházející text nás dovedl ke zjištění, že kvantitativní a kvalitativní výzkumné strategie jsou metodologicky zcela odlišné. Nyní se dostáváme k otázce, zda-li tyto rozdíly výzkumných metod mohou vést k rozporným výsledkům. Tato otázka je rozhodující pro formování vztahu mezi poznávacími strategiemi, protože v případě její kladné odpovědi by znemožnila nejen společné využití obou strategií, ale také jejich vzájemný dialog. Výzkum sociálních programů a intervencí by tak končil buď v metodologickém relativismu, v jehož rámci je sice dialog možný, ale současně je i zbytečný, protože každá z metod je uplatnitelná podle pragmatických pravidel, nebo v nesmiřitelných konfliktech mezi zástupci obou metodologických táborů. Názorově se přikláníme k autorům, kteří nevidí principiální bariéru komunikace mezi rozdílnými výzkumnými přístupy k poznávání sociální skutečnosti. (Smith and Heshusius, 1994) To, co může
vyvolat mezi zastánci různých metodických pozic efektivní komunikaci a vytvořit nezávislý zprostředkující svorník mezi metodami, jsou cíle poznávacího procesu, které ovlivňují i charakter sociálních problémů a předmětné stránky programů a politiky, které jsou výzkumem poznávány. Jinak řečeno, výzkumné metody nesdělují vše o procesu zkoumání a interpretaci výsledků. „Pravda“ neleží jen v reálné interakci výzkumníka se zkoumanou skutečností, ale je odvozena také z cílů zkoumání a z aplikovaných hodnot a kritérií pravdivosti. Metoda a metodologie výzkumu netvoří nezávislé východisko. Sama závisí na druhu poznávací práce, která má být za nějakým účelem vykonána. A tento poznávací účel je zase těsně spojen s vědeckými hodnotami, teoretickými východisky a paradigmaty, v jejichž rámci výzkum probíhá. I když nevidíme principiální bariéry dialogu mezi různými metodologickými přístupy, v současnosti v našem odborném společenství dobře vnímáme existenci řady metodologických nedorozumění a předsudků. Například přesvědčení, že musíme akceptovat určité výzkumné výsledky, protože jsou založeny na faktech a faktických zjištěních, bude mít jen malý vliv na kolegy, kteří věří, že fakta je nutné v daném případě interpretovat a pochopit. Na druhé straně myšlenka, že fakta jsou hodnotově zabarvená a že nemohou být určujícím měřítkem posuzování pravdivosti, bude některými výzkumníky nahlížena jako jednoznačně nevědecká a nepřijatelná. Mezi dvěma skupinami kolegů může docházet – a často dochází – k odcizení v důsledku neadekvátního a neuvědomovaného používání rozdílných jazyků. Zástupci jednotlivých metodologických přístupů užívají nereflektovaně neutrální jazyk vědecký a současně hodnotově podbarvený jazyk každodenního diskurzu. Uvědomění rozdílů při používání jazyka a jeho výzkumného dopadu při aplikaci teorie může významně napomoci otevřený dialog mezi zastánci různých teoretických východisek a paradigmat. I když dnes není ještě zcela jasné, jaké zprostředkující procesy mohou mezi těmito různými „jazykovými společenstvími“ působit, důležitost vzájemné komunikace se stává stále více zřejmou. Pozornost se tedy v metodologickém výzkumu přenáší i na následující otázky: jaký charakter má organizace vědeckého společenství, jakou roli v ní mají jednotlivá „paradigmata“ a „jazyková společenství“, jaký význam má pro rozvoj vědy aplikovaný výzkum, který navozuje potřebu dorozumění mezi odborníky a laiky, tedy mezi příslušníky různých jazykových společenství, a navazuje dialog mezi analytickým způsobem myšlení a uplatněním kvalitativního celostního myšlení „zdravého rozumu“ atd. Mnozí autoři v těchto metodologických diskusích vychází z Kuhnova termínu „paradigma“, které autor původně spojuje s určitým převládajícím a integrujícím pohledem na faktickou skutečnost (Kuhn, 1970). Když Kuhn popisoval svou koncepci vědecké revoluce, tvrdil, že veškeré fyzické poznatky jsou spojeny v jedné integrující teorii. Dále tvrdil, že fakta, která mají tuto teorii potvrzovat, jsou ve skutečnosti v ní teoreticky zakotvena, a to jen v této jedné zahrnující teorii. Z těchto předpokladů autor vyvodil následující závěr: když se tato „master-theory“ změní, pak to znamená, že všechna fakta se změní současně s ní. Podobného názoru byl také Feyerabend (1970) Uvedená představa změn vědeckého poznání však byla některými autory revidována (Campbell, 1978). Myšlenka jedné „všezahrnující“ teorie byla opakovaně zpochybněna. Campbell a Russo například dokládají, že fakta zakotvená v teoriích obsahují mnoho předpokladů, které se při specifické vědecké revoluci nemění. Vyjadřují myšlenku, že „…věda tvoří složitou hierarchii důvěryhodných teoretických předpokladů, na jejichž jednodušších každodenních úrovních se značná část těchto předpokladů v průběhu specifických vědeckých revolucí nemění.“ (Campbell and Russo, 2001: 268) Změna interpretace faktů přestala být spojována s revolucí. Se skutečností, že se změnou perspektivy se fakta jednou interpretují například jako „představa kachny“ a jednou jako „představa králíka“ (Jastrow, 1900; Wittgenstein, 1953), nemůžeme vyvozovat revoluci v poznání. Může jít velmi často o vratné procesy nebo o situace mnohoznačné interpretace, které jsou sami o sobě nesouměřitelné, nicméně vychází z jednoty faktického projevu. Můžeme říci, že
představa kachny i králíka jsou dvě samostatné interpretace jedné sdílené „skládačky“ prvků a fragmentů vjemů a poznatků. Campbell uvedenou myšlenku dovádí ještě dále a zabývá se otázkou, jakým způsobem dochází k uspořádání těchto prvků a fragmentů vjemů v procesu poznávání. Dochází přitom k pozoruhodným výsledkům, které propojují jeho epistemologii se systémovou analýzou poznávacího procesu. Za prvé při zkoumání poznávacího procesu vychází z holistické perspektivy. Zdůrazňuje prioritu „vzorců identifikace“ faktů před jednotlivými prvky, z nichž jsou fakta složena. Na řadě příkladů fotografií dokládá, že určité sekvence tvarů a barev, jsou li vytrženy z obrazového celku a zbaveny tak kontextu, ztrácí svůj původní význam. Jsou různým způsobem interpretovatelné. „…Všechny poznávané atomy nebo časové prvky jsou koneckonců závislé na kontextu. Jsou poznávány na základě takových předpokládaných vzorců, které je rozsáhleji nebo více zahrnují v sebe. Částice atomů nebo smyslová data jsou velmi reversibilní stavební bloky. Kvalitativní, každodenní poznání celků a vzorců jejich uspořádání poskytuje kontext nutný pro interpretaci určitých kvantitativních dat.“ (Campbell and Russo,2001:270) Za druhé Campbell předpokládá, že důvěryhodné teoretické předpoklady jsou v poznávacím procesu vědy uspořádány na několika úrovních obecnosti. Na nižších úrovních, při zkoumání detailních poznatků, se může stát, že použité vzorce identifikace budou zcela odlišné od vzorců použitých na vyšší úrovni obecnosti. Například parciální linie tvarů a barev nepovede k interpretaci představy králíka nebo kachny, ale čerchované čáry. Třetí typickou vlastností systémového myšlení, kterou Campbell aplikoval ve své teorii poznání je procesní perspektiva a procesy zpětnovazebného působení. Uvedené prvky myšlení uplatnil ve své koncepci „validizace vědy zdravým rozumem“. Revize Kuhnovy koncepce změn vědeckého poznání měla svoje dopady také pro pojetí organizace poznávacího procesu ve vědeckém společenství. Představa vnitřní paradigmatické integrity a unifikace členů vědecké komunity se stala nepřijatelnou. Předpokládá totiž vysoký stupeň soudržnosti výzkumných týmů a pracovišť, kterou si lze v dnešním multidisciplinárním a multiparadigmatickém světě vědy jen obtížně představit. Věda se s daleko větší pravděpodobností v současnosti organizuje ve výzkumných a vědeckých sítích než v relativně uzavřených profesionálních komunitách a týmech.
Charakteristika kvalitativní metody Pokusme se nyní blíže charakterizovat vlastnosti kvalitativní strategie, abychom mohli posoudit, jaké jsou možnosti uplatnění kvalitativních metod v systémovém myšlení a naopak. Naturalismus a kontextuální citlivost Kvalitativní metodologie předpokládá, že výzkumné procedury budou citlivé k celistvosti smysluplné reality a ke kontextu utváření jejich významů. Proto je jedním z klíčových požadavků výzkumné metodologie naturalistické zkoumání. Tedy výzkum v přirozených podmínkách, do kterých výzkumník zasahuje minimálním způsobem. Manipulacím s předmětem výzkumného zájmu, kterým mohou být lidské skupiny, události, procesy sociálního programu, vztahy mezi programovými pracovníky atd., má být zabráněno, protože mohou vést k narušení původního uspořádání sociální reality. Kvalitativní výzkum tedy nemůže probíhat v kontrolovaných podmínkách, které jsou předurčeny výzkumníkem. V tomto smyslu je naturalistické zkoumání pravým opakem experimentální metody, která předpokládá kontrolování známých podmínek a umělé izolování stabilního působení jedné (výzkumníkem vybrané) nezávisle proměnné.
Požadavek výzkumu v přirozených podmínkách má dvě důležité dimenze. Na jedné straně znamená zabránění vytržení předmětu zkoumání z jeho přirozených vazeb a kontextů a na druhé straně obsahuje požadavek omezení předurčenosti poznání na minimální míru tím, že výzkumník nebude formulovat předběžná tvrzení a nebude předem definovat proměnné a ukazatele pro popis sociální reality, která podle kvalitativního paradigmatu sama obsahuje tuto určenost podstatných vlastností a znaků. Ovšem musíme vzít v úvahu, že každé poznání, tedy i vědecké, vychází z určitých předpokladů a této „předpokladovosti“ se nelze vyhnout. Lze však tyto předpoklady formulovat, uvědomit si je a minimalizovat tak působení předsudků a myšlenkových stereotypů na výsledky výzkumu. V těchto dvou dimenzích Egon Guba definuje výzkumný naturalismus jako: „…na objevování orientovaný přístup, který minimalizuje výzkumníkovu manipulaci s uspořádáním zkoumaného a omezuje vliv předsudků, které působí na výstupy studie…“ (Guba, 1978) Plánování výzkumu v přirozených podmínkách je neoddělitelně spojeno s citlivým využitím celkového kontextu předmětu zkoumání při jeho analýze a interpretaci. Kontextuální citlivost znamená, že výzkumná analýza bude pozorně sledovat uspořádání – fyzické, geografické, historické a kulturní, – ve kterém se zkoumané jednání nebo událost nachází. M. Q. Patton zdůraznil, že „…kontext přináší rámec, referenční bod, mapu… Je užíván k umístění člověka a jeho jednání v čase a prostoru a jako zdroj pro pochopení toho, co bylo řečeno nebo uděláno. Kontext je informačně bohaté vodítko pro interpretaci zkušenosti aktérů v daném uspořádání. Nemáme nápady jak dekódovat jednání, gesta a rozhovory bez toho, že je budeme vnímat jako zakotvené v jejich kontextu.“ (Patton, 2002:63) Výzkumný naturalismus i kontextuální citlivost kvalitativní metodologie jsou podstatně spojeny s holistickou perspektivou, která je typická pro systémové myšlení. Bez přesunu pozornosti od jednotlivých částí k jejich celistvému uspořádání požadavky kvalitativní metodologie nemohou být naplněny. Cirkularita a vzájemnost procesu interpretace Další skupina vlastností kvalitativní metodologie se úzce vztahuje k procesní perspektivě výzkumu. Jestliže východiskem oprávněnosti kvalitativního poznání je souhlas s interpretacemi a základem tohoto souhlasu je v procesu vzájemné komunikace postupné sbližování a sdílení podobných hodnot a zájmů, pak k tomuto sdílení může docházet v opakujících se aktech interpretace poznávaných významů. Kvalitativní poznávání má procesní a zpětnovazebný charakter. Přísně řečeno v této perspektivě je zkoumání vlastně nikdy nekončící proces interpretace vyvíjejících se, kontextuálně proměnných interpretací druhých lidí. Dává nahlédnout do procesu tvorby sociální reality ve všech jeho proměnách a zvratech. Do tohoto proměnlivého procesu nemůže vstoupit výzkumník s jednou provždy uzavřeným metodickým plánem. Kvalitativní výzkumná strategie nemůže být většinou dostatečně přesně navržena předem. Je obtížné si předem stanovit testovatelné hypotézy, operacionalizovat proměnné, rozvrhnout výběrová schémata. Flexibilita výzkumných metod vyplývá z tvořivého a cyklického charakteru poznávacího procesu. Opírá se však také o pragmatické principy vysoké tolerance k mnohoznačnosti výsledků poznávání a vychází též z důvěryhodnosti induktivního zkoumání. Význačným důsledkem vzájemnosti a otevřenosti interpretačního procesu je výzkumná relevance reflexivity výzkumníka. Reflexivitou v kvalitativní metodologii je obvykle chápán stav, kdy výzkumník si uvědomuje své postavení ve výzkumném procesu jako celku a k předmětu zkoumání zvláště, je schopen zaujímat ve výzkumu určité stanovisko a tuto perspektivnost svého jednání si uvědomuje. K tomu, aby kvalitativní výzkum byl výzkumníkem reflektován, je důležité, aby
podstupoval opakovaně tázání typu „co poznává“ a „jak to poznává“. Protože výzkumník se stává specifickým nástrojem kvalitativního zkoumání, jeho reflexivita je svérázným kontrolním aparátem, který má identifikovat předsudky a limity kvalitativního zkoumání. Je zvláštním druhem seberegulace poznávacího procesu, který není nepodobný vlastnostem samoorganizujícímu se systému. Zatímco v kvantitativní strategii se poznávací proces opírá o objektivně stanovené metody, které mají popisovat příčinně důsledkové řetězce a neosobní mechanismy těchto vztahů, kvalitativní metoda se opírá o poznávací aktivitu výzkumníka, o jeho úsudek a rozhodnutí.
Pojetí racionality chování komplexních politických systémů Teoretická východiska racionalismu a institucionalismu se ve svých pokročilých variantách přibližují na dohled. Racionalismus se přiklání ke koncepci omezených možností racionalistického poznání neočekávaných změn chování komplexních politických systémů. Institucionalismus dospívá ke konstatování, že vnitřní vývoj politických institucí se může v určitých konkrétních podmínkách rozvíjet podle logiky ekonomické nebo technologické racionality. Oba typy koncepcí uznávají, že v nestabilních fázích vývoje politického procesu slábne jejich explanační a predikční síla. Vědomí parciality metodologických východisek zvyšuje vzájemnou toleranci a ochotu ke spolupráci reprezentantů těchto dvou hlavních teoretických “vyprávění”. Přesto však uvedené koncepce politického života nejsou zaměnitelné. Liší se podle mého soudu pojetím racionality jednání politických aktérů. Racionalismus se opírá o subjekt-predikátovou logiku příčin a důsledků. Kritéria rozumnosti v tomto smyslu sledují důsledky lidského jednání. Institucionalismus přijímá racionalitu v logice požadovaného nebo přijatelného jednání. Jde o rozumnost záměrů, nikoliv výsledků lidské činnosti. Oba typy racionality jsou přitom stejně smysluplné a podstatné pro vysvětlení politického jednání. Uvedené rozlišení vede zpět k Habermasovým dimenzím lidského jednání, které původně tvoří jednotu. První dimenze souvisí s dosahováním praktických cílů v předmětném světě. Sleduje reálné důsledky jednání vzhledem k předpokládaným cílům a instrumentální využití prostředků k jejich dosažení. Klíčovým obsahem racionality je tedy stupeň vykonání záměru a efektivnost zvolených prostředků. Druhou dimenzí je oprávněnost jednání pro dané společenství, v němž jednání probíhá. Klíčovou otázkou zde není pravdivost dosažených cílů, ale správnost takového jednání a jeho postupu. V této normativní dimenzi kolektivní normy vystupují jako kritéria kolektivní rozumnosti a poskytují jednání sociální legitimitu. Třetí dimenzi racionality tvoří důvěryhodnost, která jako kritérium rozumnosti staví vzájemnou odpovědnost za spolupráci a jednání konkrétních lidí, kteří vstupují do vzájemných interakcí. Na základě důvěry a odpovědnosti se vytváří soudržnost jednání lidských komunit a společenství v sociálním životě. Naznačené komplexní pojetí racionality lidského jednání lze aplikovat při analýze politického rozhodování při tvorbě a implementaci veřejných programů. Oba typy teoretických východisek se sobě začínají přibližovat do té míry, v jaké začínají vnímat jednotu a provázanost uvedených dimenzí racionality politického jednání. Přesto však podstatné rozdělení zůstává. Zatímco racionalistické koncepce se zabývají efektivností dosahovaných cílů a v tomto kontextu začínají studovat vliv legitimity jednání a důvěry v interpersonálních vztazích na efektivní dosahování cílů (institucionální ekonomie), pak institucionalisté se primárně zabývají legitimitou politických aktivit a jejich důvěryhodností a v tomto rámci studují otázky efektivního programového postupu a dosahování cílů jako faktoru ovlivňujícímu ospravedlnění a důvěru k politickému programu. Komplexní pojetí racionality tvorby a implementace veřejných programů prosazuje řada autorů, kteří analyzují a hodnotí procesy veřejné politiky. (Ringen, 1987; Fox,1991; Offe,1996;
Sirovátka,2000) Sirovátka podobně jako Ringen spatřuje kritéria racionality v legitimitě, efektivnosti a absenci nezamýšlených vedlejších účinků. Ringen k tomu uvádí: „Cíle a prostředky by se měly těšit veřejné podpoře, nástroje by měly být efektivní ve vztahu k cíli redistribuce zdrojů a blahobytu, realizace redistributivních politik by neměla vyvolat odpovědi v chování subjektů, které by bránily dosažení vytčených cílů v důsledku nezamýšlených vedlejších účinků.“ (Ringen, 1987:27)2 Podobně Offe pokládá za podmínky efektivnosti jednak adekvátní vymezení problému a jednak jeho adekvátní řešení. Adekvátnost řešení se vztahuje jednak k vymezenému věcnému problému a současně k přijatelnosti veřejností. Vedle toho se nesmí projevit nezáměrné důsledky přijatých opatření. (Sirovátka, 2000: 10-11). Fox při analýze sociálních a veřejných programů rozlišuje mezi formální a skutečnou racionalitou jejich hodnocení. Při vymezení těchto pojmů postupuje v intencích Maxe Webera. Dále upozorňuje na to, že praxe hodnocení smysluplnosti sociálních, zdravotnických, zaměstnaneckých programů a služeb je obvykle prováděna jen podle zásad formální racionality. Těmito kritérii jsou efektivita a účinnost.3 Autor dále upozorňuje na skutečnost, že v obou případech je racionalita posuzována instrumentálně vzhledem k prostředkům činnosti. Také míra odchýlení se od zamýšlených cílů, existence nezamýšlených účinků jsou při měření účinnosti chápány jako způsobené koneckonců špatným výběrem nebo použitím prostředků. Lidé organizovaní při realizaci sociálních programů, úředníci, sociální pracovníci, profesionálové a dokonce i veřejná podpora jsou definováni jako instrumenty ovlivňující účinnost implementace. V tomto kontextu je také srozumitelné označení neúčinné implementace jako „selhání“ nebo „implementační deficit“. Dále Fox tvrdí, že vedle formálních stránek tvorby a implementace sociálního programu je možné analyzovat také skutečnou racionalitu veřejných programů. Předpokladem je chápat implementaci jako „společenský proces, kterým jsou vstupy transformovány k výstupům, výsledkům a důsledkům“. (Fox, 1991:716) Implementace je vytvářena svými aktéry, kteří nutně vstupují do vzájemných interakcí, provádí vlastní hodnocení a reinterpretace vstupů a výstupů podle „místních zvyklostí“. Veřejný program není ve skutečnosti jen objektivní systém složený z věcných částí, vždy je také kulturním výtvorem lidí. Jakákoliv volba programových zdrojů je výsledkem kultury a příspěvkem ke kultuře. (Douglas a Isherwood, 1979) ‚Skutečná racionalita‘ je tedy vždy racionalitou kolektivní. Zahrnuje logiku lidské činnosti založené také na hodnotovém závazku a na důvěře, že určité postupy a aktivity aktérů programu jsou správné, efektivní a účinné. Tyto společenské závazky a víry jsou stejně silným determinujícím činitelem politického jednání jako racionální kalkulace důsledků činnosti. Jsou nedílnou součástí skutečného posouzení důsledků lidského jednání. Fox proto zavádí další dvě kritéria racionality politického procesu, které se řídí logikou požadovaného a přijatelného, Jsou to legitimita veřejných programů a soudržnost implementačních a organizačních struktur. Legitimita vyjadřuje míru vysvětlení, ospravedlnění a podpory, kterou jednotlivé společenské subjekty spojují s veřejným programem, jeho cíli, praktikami, implementačními postupy. Legitimita se vztahuje nejen k veřejnosti a cílovým skupinám, ale také ke všem přímým aktérům tvorby a implementace politiky. Soudržnost programových struktur stanovuje míru závaznosti a odpovědnosti jednání politických aktérů v konkrétních organizačních a interakčních situacích.
2
cit. dle (Sirovátka, 2000: 10) Efektivita podle jeho názoru vyjadřuje "připravenost nebo míru moci uskutečnit zamýšlené cíle. Je to ukazatel, který vyjadřuje vztah mezi prostředky a výsledky lidské činnosti. Účinnost označuje rozsah či míru směřování k zamýšleným cílům. Je konstruována jako vztah mezi cíli a výsledky sociálních programů" (Fox, 1991:715)
3
„Jestliže si někdo přeje posuzovat otázky racionality na základě konkrétních hodnocení kauzálních vztahů mezi výsledky a prostředky nebo na základě soudržnosti přidělovaných zdrojů s konkrétními hodnotovými závazky, … pak je to, o čem mluvíme, skutečná racionalita. Hodnotící studie, které berou v úvahu jak kauzalitu, tak i hodnotové závazky se tedy bezesporu týkají spíše skutečné racionality než formální racionality vykalkulování výsledků aktivit. A skutečně, když vezmeme v úvahu weberovský úhel pohledu, pak aplikace racionálního kalkulu nevede k podpoře konečných morálních nebo politických cílů, jako je například uspokojení konkrétních potřeb. Hodnocení se dostává do rozporu s přísně formální racionalitou, což zabraňuje skutečnému nebo hodnotou naplněnému racionálnímu využití zdrojů. (Fox, 1991: 716) Soudržnost konkrétních implementačních struktur je ukazatel, který může popsat sociálně organizační podmíněnost nízké účinnosti implementace vyjádřené mírou nezamýšlených vedlejších účinků, které mohou bránit realizaci plánovaných cílů. Přesto není variantou nebo alternativou posuzování účinnosti programu. Vysoká míra soudržnosti konkrétních programových struktur může stejně tak zvyšovat výkon a efektivnost programu a zlepšovat jeho zaměřenost na plánované cíle, jakož je i snižovat a zhoršovat. Uvedený ukazatel popisuje linie důvěry a odpovědnosti mezi aktéry veřejných programů. Dává informace o míře variability reálných výsledků, která může odpovídat konkrétním potřebám cílových skupin, nebo může vypovídat o vnitřních konfliktech a „zablokování“ veřejných programů. V každém případě však přináší informace o stabilitě politického procesu, který vystupuje jako objektivní podmínka rozhodování oficiálních autorit. Mimo jiné může těm, kteří rozhodují, poskytnout podklady, jenž pomohou při volbě konkrétního přístupu k tvorbě a implementaci veřejného programu.
Závěry Za prvé. Analýzy politického procesu v moderní společnosti vycházejí v zásadě ze dvou obecných teoretických směrů. Tyto koncepce se od sebe liší pojímáním vztahu společenského celku a jeho individuálních částí. Můžeme je označit jako „racionalismus“ a „institucionalismus“. Obě filozofické koncepce mají dlouhodobě ve vědecké obci legitimitu. Mají řadu reprezentantů a zastánců. Diskuse o jejich poznávacím statutu se vyhraňovaly při řešení otázek teorie politické změny. V posledních letech končí v oboustranném uznání parciality vlastní explanační síly (například K. Popper, T.R. Young mezi racionalisty, March a Olsen mezi institucionalisty). Za druhé. Politické procesy se nevyvíjejí podle univerzální kauzality v jednoznačném nasměrování. Také tvorba a implementace veřejných a sociálních programů prochází různými cestami a způsoby uspořádání. Racionalita fází tohoto vývoje může být rozdílná a fragmentární. Je střídána obdobími a oblastmi politické a organizační nestability, neurčitosti, kdy je chování aktéru programu neočekávané a nepředvídané. Za těchto okolností je v principu možné, že v určitých fázích má větší explanační sílu racionalistický model politického procesu a v jiných konkrétních situacích je gnozeologicky významnější model institucionální. V některých etapách může být skutečnost vysvětlitelná jen dílčím způsobem jak z racionalistických, tak institucionálních východisek. Za třetí. Výchozí koncepce nemusí vystupovat jako nesmiřitelné alternativy. Začínají se vzájemně tolerovat a sbližovat svá hlediska, i když jejich podstata zůstává rozdílná. Ústředním bodem teoretické diskuse i spolupráce autorů se stává pojetí racionality lidského jednání. Ukazuje se, že obě koncepce kladou důraz na jiné aspekty „rozumnosti“ politického procesu. Při analýze politického procesu se tedy mohou spíše doplňovat než si konkurovat. Jejich rozdělování je do značné míry umělé.
Za čtvrté. Systémové myšlení prošlo různými stádii svého vývoje. Reálné společenské systémy však mohou být pojímány v rámci pozitivistické a racionalistické myšlenkové tradice, stejně jako mohou být předmětem zkoumání konstruktivistických a institucionálních výzkumných metod, které zdůrazňují vazbu částí systému k jejich celkovému referenčnímu rámci. Teorie společenských systémů je dobrým příkladem sbližování pozitivistických a chápajících metod v sociálně vědním výzkumu. Předmět sociálně politických analýz je natolik komplexní, že umožňuje onu metodickou rozmanitost. Přesto výběr metody nezůstává libovolný. O výběru metodologických východisek analýzy politického procesu spolurozhoduje více faktorů. Je to fáze vývoje politického života samotného, stav organizačního zajištění politických aktivit, struktura postojů a zájmů občanů, úředníků, politiků. Dále je to vývoj vědeckého poznání v naznačených teoretických orientacích a konečně také vzdělání, poznávací zájmy a záměry jednotlivých výzkumníků.
