Systemický přístup, sociální práce a komunikace

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Systemický přístup, sociální práce a komunikace Bc. Martina Illeová, DiS.

Magisterská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Libor Musil, CSc.

Brno 2007

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Systemický přístup, sociální práce a komunikace napsala samostatně za použití citovaných zdrojů

……………………………………………. Martina Illeová V Brně 6. června 2007

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce panu doc. PhDr. Liboru Musilovi, CSc. za vstřícné a podnětné vedení mé diplomové práce a za mnoho cenných rad a připomínek. Pracovníkům orgánu sociálně právní ochrany dětí za ochotu účastnit se dotazování. Mým nejbližším za lásku, trpělivost a podporu.

3

ÚVOD ..............................................................................................................................6 1

Komunikace v rodině, komunikační proces, komunikační problémy v rodině 7

1.1 Vymezení základních pojmů ............................................................................ 7 1.2 Komunikace v rodině ....................................................................................... 8 1.3 Komunikační proces ......................................................................................... 9 1.4 Komunikační problémy v rodině.................................................................... 11 2 Řešení komunikačních problémů v rodině z pohledu systemiky .....................16 2.1 Jak systemici řeší komunikační problémy...................................................... 16 2.2 Charakteristika pojmu systému, základní vymezení systemického přístupu . 17 2.3 Techniky používané systemiky při řešení komunikačních problémů ............ 20 2.3.1 Cirkulární dotazování ............................................................................. 21 2.3.2 Konstruktivní otázky (dotazování) ......................................................... 23 2.3.3 Otázka po zázraku .................................................................................. 24 2.3.4 Technika zázračné změny....................................................................... 24 2.3.5 Měřící otázky.......................................................................................... 24 2.3.6 Otázka „ a co ještě?“............................................................................... 25 2.3.7 Pozitivní konotace .................................................................................. 25 2.3.8 Otázka proč............................................................................................. 26 2.3.9 Rituály .................................................................................................... 26 2.3.10 Neměnná intervence ............................................................................... 27 2.3.11 Formule pro první sezení........................................................................ 27 2.3.12 Technika „předepsání symptomu“.......................................................... 27 2.3.13 Terapie dvojné vazby (double bind)....................................................... 27 2.3.14 Další techniky, používané v rodinné terapii ........................................... 28 3 Přístup k řešení komunikačních problémů v rodině.........................................29 3.1 Pojem „přístup“ .............................................................................................. 29 3.2 Aplikace konceptu přístup při popisu komunikačních problémů v rodině systemikou .................................................................................................................. 31 3.2.1 3.2.1 Preference systemických pracovníků při řešení komunikačních problémů v rodině................................................................................................... 31 3.2.2 Stereotypy klientů, které uznávají systemičtí pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině......................................................................... 32 3.2.3 Stereotypy systemických pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině................................................................................................... 34 3.2.4 Pravidla jednání, které uznávají sociální pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině......................................................................... 41 3.2.5 Reflexivita .............................................................................................. 41 4 Metodika................................................................................................................42 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6 4.7 4.8

Cíl výzkumu ................................................................................................... 42 Metoda výzkumu ............................................................................................ 42 Strategie výzkumu .......................................................................................... 42 Techniky sběru dat a organizace rozhovoru ................................................... 43 Strategie výběru:............................................................................................. 44 Jednotky zkoumání:........................................................................................ 44 Jednotky zjišťování: ....................................................................................... 44 Operacionalizace ............................................................................................ 45

4

EMPIRICKÁ ČÁST.....................................................................................................47 5

Přístup sociálních pracovníků vybraného OSPOD ...........................................47

5.1 Preference sociálních pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů rodiny ......................................................................................................... 47 5.2 Stereotypy klientů........................................................................................... 49 5.3 Jaké jsou stereotypy sociálních pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině? ........................................................................... 52 5.4 Pravidla jednání sociálních pracovníků při řešení komunikačních problémů v rodině ....................................................................................................................... 53 5.5 Používají tyto techniky sociální pracovníci vědomě nebo bezděčně?............ 58 6 „Slučitelnost“ systemického přístupu a přístupu sociálních pracovníků z hlediska prvků „přístupu v sociální práci“ .............................................................59 6.1 Srovnání preferencí systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU .................................................................................................. 59 6.2 Stereotypy klientů systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU .................................................................................................. 60 6.3 Stereotypy pracovníků systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU .................................................................................................. 61 6.4 Pravidla jednání systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU .................................................................................................................... 62 6.5 Reflexivita systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU .................................................................................................................... 63 Závěr ..............................................................................................................................64 BIBLIOGRAFIE ..........................................................................................................66 ANOTACE ....................................................................................................................68 ANNOTATION.............................................................................................................69 JMENNÝ A VĚCNÝ REJSTŘÍK ...............................................................................70 V ČEM JE A V ČEM NENÍ SOUČASNÝ PŘÍSTUP SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ K ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY KOMUNIKAČNÍCH PROBLÉMŮ V RODINĚ SLUČITELNÝ S APLIKACÍ SYSTEMICKÉHO PŘÍSTUPU? (Stať).......................................................................................................72

5

ÚVOD „Když chcete přesně zacouvat s autem, nepotřebujete pomocníka, který se v couvání vyzná lépe než vy, nebo je celkově chytřejší; potřebujete někoho, kdo v tom autě nesedí a může vidět, co zevnitř auta vidět není. Potřebujete jiný pohled. Systemický rodinný terapeut není odborníkem na couvání s autem, ale na hledání nového užitečného pohledu zvenčí“. Ve své magisterské práci se budu zabývat využitím systemického přístupu v sociální práci při řešení komunikačních problémů v rodině. Budu se snažit nalézt odpověď na tuto hlavní výzkumnou otázku: V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu? Toto téma jsem si vybrala proto, že se zajímám o problematiku využití systemického přístupu v sociální práci. Problematika rodinného a zvláště systemického přístupu s rodinou mě zaujala svým přístupem ke klientům. V rodinné systemické terapii je klientem rodina, tedy celý systém. Slovo systém dnes můžeme slyšet v psychologii, sociologii a pedagogice velmi často. Prvky systému rodiny nejsou jednotliví členové rodiny sami o sobě, ale lidé ve vzájemných interakcích a vztazích. V každé rodině je síť vztahů. Jednotlivé rodiny se od sebe liší právě různou hustotou této sítě. Chování členů rodiny se navzájem podmiňuje. Každý systém má i podsystémy, v rodinné terapii jsou jimi pohlaví, generační příslušnost, povahové dispozice a jiné. Systém rodiny je součástí dalšího systému a širších společenských vazeb. Mezi ně patří příbuzenstvo, pracovní kolektiv, spolužáci a všichni ostatní, kteří s rodinou přichází do styku. Tedy i terapeut. Systemický přístup říká, že každá rodina má v sobě potenciál ke změně své životní situace z čehož vyplývá ústřední motiv celého přístupu. A tato myšlenka je dle mého názoru dobře uplatnitelná i v sociální práci. Během svého výzkumu jsem se ptala pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí na to, jestli mají jejich klienti problémy v komunikaci a v čem tyto problémy spočívají. Mým úkolem bylo zjistit, jestli se v jejich pojetí objevují prvky, které bychom mohli označit jako prvky systemického přístupu. Ráda bych svojí prací upozornila na problematiku využití terapie rodinných systémů a možnosti využití systemického přístupu při řešení komunikačních problémů v rodině studenty sociální práce a příbuzných oborů a pracovníky OSPOD. Poznatky z mojí práce by mohli využít studenti jako možnost práce s rodinou, dále by mohla sloužit jako podklad pro zlepšování kvality práce sociálních pracovníků. Byla bych ráda, kdyby se mi v mé práci povedlo odpovědět na otázku, v čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu.

6

1 Komunikace v rodině, komunikační proces, komunikační problémy v rodině 1.1

Vymezení základních pojmů

Nejprve považuji za důležité vymezit a vysvětlit čtenářům základní pojmy, které budu ve své práci používat. Prvním pojmem je pojem „Terapie rodinných systémů“. Jde o přístup k práci s rodinami založený na principu zaměření se na celou rodinu, včetně dětí, přičemž je zpravidla hlavní pozornost věnována vztahům mezi rodiči a dětmi. Obecně je definována dvěma způsoby, buď jako terapeutická metoda, při které probíhají sezení společně s celou rodinou nebo jako teoretický přístup, který považuje za pacienta nikoliv jednotlivce, nýbrž rodinný systém. Jde o specifickou orientaci terapie a nezáleží na tom, jestli se terapie účastní celá rodina nebo jen jednotlivec. V případě mé diplomové práce budeme brát v úvahu ten způsob, který považuje za klienta celý systém. (Kratochvíl, 2002) Druhým podstatným pojmem je pojem „přístup“. Přístupu ke klientům se v organizacích služeb sociální práce říká nástrojům, tedy technologiím a technikám, které patří mezi podmínky uskutečňování funkce pracovního komplexu. Přístup zahrnuje specifické prvky, mezi které patří i metody a techniky. (Musil, 2004) „Systemickým přístupem“ budeme v této práci označovat přístup, ve kterém při intervenci užijeme systemických hodnot, stereotypů a pravidel jednání, se kterými souvisí i systemické techniky. V případě pojmu „využití“ se jedná o určitý potenciál sociálního pracovníka k využití výše uvedeného systemického přístupu. „Sociální práce“ je často definována jako umění, věda a profese, která pomáhá lidem řešit jejich osobní, skupinové (zvláště rodinné) a komunitní problémy. Sociální pracovníci se pomocí metod sociální práce snaží pomáhat klientům zajistit uspokojivé osobní, skupinové a komunitní vztahy. (Navrátil, 2000) V sociální práci s rodinou se využívá „metod a technik rodinné terapie“. Jednotlivé techniky popíšu podrobněji v kapitole, která se jim bude věnovat. V tomto případě jde o specifický přístup ke klientovi, kde klientem je celá rodina. V kontextu mojí práce znamená pojem „řešení komunikačních problémů“ intervenční metodu, která má pomoci rodině z určitého problému. Ostatní pojmy budou detailně vysvětleny a objasněny v dalších oddílech.

7

1.2

Komunikace v rodině

Pojem komunikace patří k ústředním pojmům v této práci a považuji za důležité ho čtenářům podrobněji objasnit, proto jsem se rozhodla věnovat mu samostatný oddíl. Zralý jedinec se od dysfunkčního mimo jiné liší i tím, jak je schopen komunikovat. To přiznávají všichni autoři, kteří se touto problematikou zabývají. Dysfunkční jedinci se z nějakých důvodů nenaučili komunikovat. Ti, kteří se ale komunikovat naučili, ne vždy komunikují dobře. Terapeut je v dobré terapii tedy často i učitelem dobré a zralé komunikace, učí rodinu jak porozumět vzájemným významům, jak přijímat a uvědomovat si určité skutečnosti. Potřeba komunikace se v teoretických konceptech sociální práce, neustále zdůrazňuje. Navrátil (Navrátil, 2000) uvádí, že v sociální práci máme tři paradigmata, hovoří o tzv. „malých paradigmatech“. Jedním z nich je pojetí sociální práce jako terapeutické pomoci. Zastánci tohoto přístupu považují komunikaci ve vztahu za proces interakce, který ovlivňuje všechny zúčastněné. Komunikace je zde považována za prostředek, kterým mohou lidé získat kontrolu nad vlastními pocity. Dle Musila jsou v sociální práci jsou ustálené 2 paradigmata, která se objevují ve všech třech typech přístupech ke klientům, které uvádí Navrátil. Jde o „radikální“ nebo „konformní“ pojetí. Konformní pojetí akceptuje daný sociální řád, chce ho zdokonalovat. V praxi to znamená to, že společnost je dobrá a úkolem sociálních pracovníků je naučit v ní klienty žít. Radikální pojetí odmítá řád společnosti a chtějí ho nahrazovat. Oba přístupy zdůrazňují komunikaci jako formu pomoci. (Musil, 2004) Nyní si představíme komunikaci, jak ji vidí odborníci – systemici, kteří se touto problematikou zabývají. Satirová popisuje komunikaci jako proces, dvou nebo více lidí, kteří jsou spolu v interakci. Smysly vnímají vzhled, hlas, vůni a mozek dá zprávu. Přitom se odvolává na zkušenosti z minulosti a hlásí, co to znamená. Mezitím i ten druhý prožívá něco podobného, vidí, slyší, vnímá, má svoji minulost, zkušenosti s různými autoritami, různé informace pro vysvětlení toho, co nám smysly sdělují. A jeden o druhém neví, co vnímá a cítí různé dohady. Pokud tyto dohady nejsou ověřeny, mohou vést k nevhodné komunikaci. (Satirová, 1994) Satirová dále přirovnává komunikaci k deštníku, který zakrývá a ovlivňuje vše, co se mezi lidmi odehrává. Na komunikaci záleží jaké vztahy si člověk se svými blízkými vybuduje. Je to nástroj, kterým můžeme ovlivňovat náladu v rodině. Všechna komunikace je podle Satirové získaná, naučíme se ji jedině zkušenostmi. V průběhu času se můžeme zdokonalovat nebo měnit způsoby, kterými komunikujeme. (Satirová, 1994) Křivohlavý doplňuje pohled Satirové o aspekt toho, že každá komunikace předpokládá vazbu a tím definuje vztah. Znamená to, že nejen zprostředkovává informaci, ale současně vyvolává i chování. Komunikaci lze obecně chápat dvojím způsobem. Jako spojení (případně jako technický prostředek spojení) nebo úžeji jako „sdělování významů“ Aby se obojí rozlišilo, mluvíme o „technické komunikaci“ a „sociální komunikaci“ Ve své práci se zaměřím na druhou jmenovanou, proto kdykoli

8

bude dále zmínka o komunikaci, vždy je míněna právě komunikace sociální. (Křivohlavý, 1988) Dle Václava Břicháčka je komunikace v rodině faktorem, který se výrazně podílí na udržení základních funkcí rodiny. Jedině odolná rodina, tj. taková, která mimo jiné má i schopnost „zdravé“ komunikace, je schopna se srovnat s různými situacemi. Mezi základní znaky proměnlivosti rodiny, která je nutná k omezení vytváření rigidních (špatných) vazeb, patří schopnost komunikovat, vyjednávat, naslouchat, společně debatovat o očekáváních, plánech, rizicích a možných krocích. To, jaký vztah mezi sebou máme, odráží to, jak spolu komunikujeme. (Plaňava , 2002) Plaňava k teorii Břicháčka ještě dodává, že komunikace vztahy nejen odráží, nýbrž také utváří. (Plaňava, 1998,) Kratochvíl považuje komunikaci za podstatnou složku manželského soužití. Komunikace znamená v jeho pojetí formu, jakou manželé mezi sebou řeší své problémy. (Kratochvíl, 2002) Komunikace v rodině vykazuje poměrně vysokou pravidelnost a uspořádanost. Watzlavick se svými spolupracovníky pro tuto skutečnost razí spolupracovníky pojem redundance. Můžeme říci, že chování živých systémů vykazuje redundanci1. Komunikační vzorec v rodinných systémech je soubor pravidel, podle nichž se komunikace řídí. (Watzlavick, 2000) Některé problémy v komunikaci spočívají v poruchách procesu komunikace a abychom mohli pochopit, jak tyto problémy vznikají, je nutné si proces komunikace nejprve vymezit.

1.3

Komunikační proces

Pro lepší orientaci čtenářů v daném tématu, jsem do textu vložila několik obrázků. Na prvním obrázku vidíme komunikační proces tak, jak ho prezentuje Plaňava. (Plaňava, 1996)

Popis: osoba A má komunikační záměr Za – např. chci někoho o něco požádat osoba B má komunikační záměr Zb Oa je osobní proměnná osoby A, je to, co vede osobu A ke komunikačnímu záměru vztahové souvislosti, tzv., vztahový komplex K x V vyjádříme takto: K x V, Oa ----- Za

1

pravidelnost, řídí se určitými pravidly

9

Plaňava a Křivohlavý definují „problémy v komunikaci“ jako „poruchy procesu komunikace“. „Proces komunikace“ chápou jako přenos jednoho sdělení (komuniké) od „vysílače“ (komunikátora) k „přijímači“ (komunikantovi). Tento proces komunikace je základní jednotkou komunikace, kterou nazýváme s Vybíralem (Vybíral, 2000.) komunikační akt.

SDĚLENÍ VÝSTUP

PŘÍJEM

KÓDOVÁNÍ

DEKÓDOVÁNÍ ŠUM

SMYSL PRO KOMUNIKÁTORA

SMYSL PRO KOMUNIKANTA

STRATEGICKÝ ZÁMĚR

POROZUMĚNÍ ZÁMĚRU

Obr. 1: Schéma komunikačního aktu MOTIVACE KOMUNIKÁTORA Jak je z obrázku

OSOB.

OSOB.

ÚČINEK NA

PROMĚNPROMĚNKOMUNIKANTA patrné, přenos jednoho sdělení je poměrně složitá záležitost, ve které NÉ NÉ hraje svou roli velké množství faktorů. Uvedené schéma není vyčerpávající a komunikační akt je ve skutečnosti mnohem složitější.

10

Schéma komunikační výměny mezi dvěma osobami, které představil Janoušek, ukazuje, že osoba K „nabírá“ z nejhlubších vrstev své psychiky a přijímající osoba L „ukládá“ hlouběji a hlouběji, co slyšela. (Křivohlavý, 1988)

U osoby L se ale komunikovaný obsah nemusí dostat až do úrovně „e“ a v těchto případech pak nastává to, co Janoušek označuje problémem v komunikaci. Janoušek a posléze i Křivohlavý hovoří o „významové struktuře sdělení“. Základní proces lidské komunikace lze dle těchto autorů pak popsat následujícím způsobem. Je tu zdroj, který chce něco sdělit, svoje sdělení zakóduje do určitých znaků a ty pak předá příjemci, ten si sdělení dekóduje. (Křivohlavý, 1988) Poté, co jsme si definovali, co je to komunikace, můžeme přistoupit k vymezení pojmu komunikační problémy v rodině.

1.4

Komunikační problémy v rodině

V tomto oddílu se budeme zabývat těmi problémy, které nastávají v buď v celých rodinách nebo mezi partnery. Jak jsme si již řekli, komunikace znamená sdělování informací, neboli přenos. V tomto smyslu se vždy přenáší buď nějaká informace nebo význam nebo nejlépe obojí. Tento přenos je možné si načrtnout v jednoduchém schématu.

11

Přenos informací: kom.kanál

A

B

Obr. 1: Přenos informací

Přenos významu a porozumění: kom.kanál

A

B

Obr. 2: Přenos významu a porozumění

Na těchto obrázcích jsem chtěla ilustrovat, že oba přenosy jsou velmi podobné.

Plaňava a Křivohlavý definují „problémy v komunikaci“ jako „poruchy procesu komunikace“. Proces komunikace je patrný z předcházejících obrázků na straně… Při definování toho, jaké jsou příčiny komunikačních problémů se budeme opírat o teorii jednoho z nejznámějších systemických autorů, Watzlawicka. Ten stanovil 5 pravidel, která nazval pragmatickými axiomy funkční komunikace: 1. V mezilidském kontextu nelze nekomunikovat. Jakékoliv chování vyjadřuje sdělení či postoj. I mlčení něco sděluje. 2. Každá komunikace má vztahový a obsahový aspekt. Vztahový určuje obsahový a představuje formu metakomunikace. 3. Povaha vztahu mezi partnery v komunikaci se určuje způsobem, jakým provádí interpunkci (jak rozčleňují proces, který mezi nimi funguje) 4. Komunikace využívá digitální a analogické modality. Digitální komunikace má komplexní syntax (skladba nebo pravidla pro vytváření přípustné kombinace symbolů), ale nedostatečnou sémantiku (nauka o významu jazykových jednotek) v oblasti vztahové. Analogická naproti tomu vlastní sémantický potenciál, ale chybí ji zase logická syntax. 5. Komunikační procesy jsou buď symetrické nebo komplementární, podle toho, jaký vztah mezi komunikujícími je. (Plaňava, 2000) Je-li některý z těchto axiomů v nerovnováze nebo je-li nefunkční, nastává dle Watzlavicka porucha v komunikaci. Obecně můžeme říci, že podle všech autorů, kteří se hlásí k systemickém přístupu, nastávají „poruchy procesu komunikace“ v případech, kdy dochází k neporozumění, nedorozumění nebo k vzájemnému napadání (agresi).

12

Plaňava tyto příčiny, proč se komunikace nedaří, definoval následujícím způsobem. Při vzájemném kontaktu člověk buď škrtá sám sebe – znamená to, že nebere v úvahu svoje přání a to, co si chce hovorem prosadit nebo naopak nebere v potaz tužby a přání partnera, potlačuje je. V těchto případech je problém v osobnosti člověka, který komunikuje. (Plaňava, 1992) Další poruchy komunikace mohou vyplývat z toho, že každý čte jinak kontext, ve kterém probíhá komunikační proces. (Plaňava, 1992) Častým důvodem také může být „patologický“ – nezdravý vztah mezi dvěmi lidmi co spolu komunikují. V takovém případě se ve chvíli, kdy nastane manželská krize mezi dvěma lidmi, kteří spolu zápolí o moc, komunikace jeví jako velmi složitá. (Plaňava, 1992) Problémy v komunikaci bývají často spojené s poruchou sebehodnocení a hodnocení druhých. Takový jedinec pak patologicky vnímá názory jiných lidí, což vytváří bariéry v komunikaci. Některé komunikační problémy vyplývají i z toho, že často vydáváme naše subjektivní dojmy za dokázané a obecně platné pravdy (jde o takzvané nálepky nebo zobecňování). (Plaňava, 1992)Člověk má tendenci s člověkem2, kterého si označí nálepkou, jednat podle předem připraveného vzorce a tím dochází k tomu, co Plaňava označuje jako komunikační fauly.3 (Plaňava, 1992) Janoušek vidí problémy v komunikaci dle svého schématu komunikační výměny následujícím způsobem – problémy nastávají v těchto případech: (viz obrázek str. 9 ) - slyšené zůstává v rovině „a“ L slyší, ale nevnímá, myslí na jiné věci, nevěnuje obsahu pozornost - slyšené končí na úrovni „b“. L dále nepřemýšlí o smyslu toho, co se mu K snažil sdělit - slyšené končí v rovině „c“. L pochopil smysl po svém, ale nepátrá po tom, zda-li stejný smysl měl na mysli i K. (Vybíral,2000) Častým problémem v komunikaci je dle Kratochvíla rozdíl mezi tím, co sdělující chce sdělit a tím, co skutečně vyjadřuje. Proto je důležité definovat si faktory, které jsou pro komunikaci významné. Jsou to dle Křivohlavého a Kratochvíla tyto: (Křivohlavý, 2002) a) otevřenost a autentičnost komunikace – sdělující říká, co říci chce, nic nezastírá, nezamlčuje skutečné pocity. b) jasnost komunikace c) vztah sdělení ke skutečnosti d) plynulost komunikace e) informace v komunikaci

2

Zde považuji za důležité upozornit čtenáře na to, že se v této práci zaměřuji na komunikaci mezi životními partnery a mezi členy rodin, kde mezi jednotlivými komunikujícími existují vztahové vazby. 3 Příklad:V manželství jde o situace typu, manžel přijde pozdě domů, manželka ho hubuje.. on ji vyčte, že žárlí....přitom ona měla jen strach, kde je.

13

Je-li některý z těchto bodů „jinak“, hovoříme také o poruše komunikace. (Křivohlavý, 2002) Obecně můžeme říci, že úroveň komunikace je vyšší tam, kde účastnící konfliktu mají možnost sdělovat si zprávy, tedy tam, kde nechybí komunikační kanál. Tyto vlivy byly součástí mnoha experimentů a Křivohlavý tvrdí, že sama existence komunikačního kanálu nemůže být brána ani pozitivně ani negativně, nemusí automaticky znamenat, že když existuje komunikační kanál, budou pomocí něho aktéři „zdravě“ komunikovat. (Křivohlavý, 2002) Watzlawick, Bevelasová a Jackson mluví o narušení komunikace v těchto případech: 1. Jeden z účastníků komunikace vyjádří něco „schizofrenicky“ ( použije takový jazyk, že druhý partner v rozhovoru si může vybrat z mnoha významů, které mohou být velmi rozdílné. (strana 64,65) 2. poruchy v rovině obsahových a vztahových aspektů. (Watzlawick, 2000) Když se podíváme s těmito autory na vztahové problémy komunikačních (životních) partnerů, zjistíme, že se mohou vyskytovat díky poruchám v oblasti vztahového, ale i obsahového aspektu. 1. Ideální případ – partneři se shodují jak v obsahu komunikace, tak v definici vztahu 2. Špatný případ – partneři se neshodují ani v jednom 3. mezistupně mezi 1 a 2 a) partneři se neshodují na úrovni obsahu komunikace, ale názorová rozdílnost nepoškozuje jejich vztah (partneři jsou zajedno v tom, že spolu nesouhlasí) b) Partneři se shodují na úrovni obsahu, ale ne v rovině vztahu. Problém nastává ve chvíli, kdy se neshodují v obsahu. V této chvílí je ohrožena stabilita vztahu, protože pokud nemají partneři spolu proti komu „bojovat“, vztah ztrácí smysl. c) Konfúze mezi oběma aspekty – obsahem a vztahem. Zde je možné pokoušet se o řešení vztahového problému přes obsah a naopak. („Jestliže mě miluješ, tak bys mi neměl odporovat“). d) Situace, kdy je člověk nucen pochybovat o tom, co vnímá v rovině obsahu, aby neohrozil vztah, který je pro něj důležitý. Tento mechanismus pak vede k paradoxním komunikačním vzorcům. (Watzlawick, 2000) Podíváme-li se z pohledu vztahové roviny komunikace na sebedefinici vnímání A (já se vidím takto) mohou ze strany B nastat tyto tři typy reakcí, pomocí kterých sděluje člověk B člověku A jak ho vidí. Těmito reakcemi jsou potvrzení, odmítnutí nebo znehodnocení. (Watzlawick, 2000) Laing, Phillipson a Lee (1989) hovoří o pojmu vztahová slepota. 4 (Watzlawick, 2000) Watzlavick a kol. hovoří i o fenoménu fázování sledu událostí.5 Tento typ konfliktu se vyskytuje tam, kde se partneři ve vztahu domnívají, že ten druhý má stejné 4

Situace, kdy „on si myslí, že ona jemu nerozumí“ a dle toho se chová. „Smál se, protože si myslel, že ho netrefili – jenže mu nedošlo, že si nacvičili, aby ho netrefili.“ Berthold Brecht: Der Tod des Cesare Malatesta 5

14

informace jako oni nebo že z těch informací musí vyvodit stejné závěry. Velmi zajímavým aspektem na tomto fenoménu je sebenaplňující proroctví – způsob chování, kdy ve druhém vyvoláme reakci, která by byla adekvátní reakcí. De facto tomu člověku vnutíme určité specifické chování. Dotyčný člověk potom vidí svoje chování jako reakci na to, jak se chovají druzí, nikoliv jako něco, co jejich chování vyvolává. (Watzlawick, 2000) Faktem zůstává to, že každá komunikace mezi dvěma osobami předpokládá vazbu, tím vlastně definuje vztah mezi těmito lidmi. Každá komunikace vyvolá mezi komunikujícími nějaké chování. (Watzlawick, 2000) Dle Navrátila nastávají poruchy komunikace ze dvou možných důvodů. Můžeme informace buď chybně přijímat (porucha procesu) nebo je špatně vyhodnotit. (Navrátil, 2000) V této kapitole jsem čtenáři objasnila pojmy komunikace, komunikace v rodině, komunikační proces a vymezila jsem základní komunikační problémy, které mohou nastat v rodině. Nyní se podíváme, jak si řešení těchto problémů představují systemičtí autoři.

15

2 Řešení komunikačních problémů v rodině z pohledu systemiky V této kapitole mé diplomové práce jsem si kladla otázku, jestli mají všechny komunikační problémy v rodině relevanci v rámci systemického přístupu?

2.1

Jak systemici řeší komunikační problémy

Máme-li dojem, že je něco v „nepořádku“ definujeme určitou poruchu. A pak nastávají dvě možné varianty, jak ji „řešit“. První možností je, že rozpoznáme faktory, které poruchu vyvolaly a tyto faktory potom odstraníme nebo změníme. Druhou možností kterou máme je to, že rozpoznáme možnosti a příležitosti v rámci určité poruchy a tyto budeme potom stimulovat, aby došlo ke změně. Systemika pracuje s druhou variantou. Snaží se najít v každé rodině možnost a potenciál k tomu, ji využít. Virginie Satirová ve své Knize o rodině definuje tyto 4 aspekty rodinného života: - Pocity a názory, které má člověk o sobě nazývá sebehodnocení - Způsoby, které lidé používají pro vzájemné dorozumění, nazývá komunikací - Pravidla, kterými se lidé řídí ve svém konání, se nakonec vyvinou v rodinný systém - Způsob, jak se lidé chovají k okolí mimo svoji rodinu, nazývá společenská vazba Ke zmírnění či úplnému řešení je ve většině situací dle Satirové potřeba najít způsob, jak tyto 4 faktory změnit. V rodinách, které lze označit jako problémové lze definovat tyto faktory následovně: sebehodnocení je nízké, komunikace je nepřímá, nejasná a ne zcela upřímná, pravidla jsou přísná a ne vždy daná, vazba rodiny na okolí je ponížená a obviňující. (Satirová, 1994) Jak jsem nastínila již v pojmech své diplomové práce, řešení znamená v našem kontextu jakoukoliv pomáhající intervenci. V případě systemického přístupu je pracovník vnějším pozorovatelem řešení. Řešení má v rukou rodina. Pro systemiku není dle Watzlavicka důležitý obsah, ale právě vztahový záměr komunikace, neboť systémy jsou definovány právě vztahem. Řeší-li systemika komunikační problém, jde cestou změny významu. (Watzlawick, 2000) Ve Watzlavickově pojetí je obsahovou složkou komunikace to, co v rozhovoru říkám. Jsou to informace, které si komunikační partneři vyměňují. Tato složka bývá označována jako informační dimenze hovoru. Vztahovým záměrem Watzlavick myslí to, jak člověk ve vztahu jedná a čeho chce dosáhnout. Tato složka bývá označována významovou dimenzi hovoru. (Watzlawick, 2000) Watzlavick dále uvádí, že „čím spontánnější“ a „zdravější“ je vztah, tím více se vztahový aspekt komunikace ztrácí v pozadí. „Nezdravé vztahy“ jsou charakterizovány neustálým bojem o povahu vztahu, a tím potlačují obsahový aspekt komunikace, který

16

se pak stává méně důležitým. Tato definice nám vlastně naznačuje, že vztahová a obsahová rovina komunikace jsou jedna pro druhou nepostradatelné. Nemohu totiž definovat vztah bez obsahu. (Watzlawick, 2000) V čem je sdělení zaměřeno na utváření vztahu? Terapeut při systemické práci s rodinou vytváří podmínky pro změnu v rodině, skrz terapii se vytvoří podmínky pro využití potenciálu té dané rodiny. Rodina si je schopna pomoci sama. Položíme-li si otázku, co má systemický přístup společného s komunikací, odpověď nám dává Vybíral. Systém je tvořen skupinou prvků, jenž mají vztahy mezi sebou a dále ke svým vlastnostem. Mezi jednotlivými prvky systému dochází v určitém čase ke konkrétním komunikačním výměnám. Tyto výměny nazýváme interakce. (Vybíral, 2000) Systemickým přístupem je v mé práci myšlena metoda intervence. Aplikací systemického řešení chápu způsob ovlivňování komunikace mezi členy klientovy rodiny s využitím prvků systemického přístupu. K využití systemiky dochází ve třech případech: 1. pracovník využívá systemiku jako hlavní přístup ve své práci (velmi málo rozšířený model) 2. pracovník využívá systemiku v kombinaci s jinými metodami – pracuje eklekticky, vybírá z každého přístupu to, co se mu zrovna při práci s klientem hodí. 3. pracovník využívá systemiku bezděčně (mimoděk) – aniž by si toho byl vědom. Pro účel této práce budu brát v úvahu využití ve všech těchto případech.

2.2

Charakteristika pojmu systemického přístupu

systému,

základní

vymezení

Abychom mohly v souladu s hlavní výzkumnou otázkou definovat systemický přístup, je nutné si vymezit a hlouběji rozebrat i pojem systém. Různí autoři vymezují tento pojem několika způsoby, které nyní nastíním. Možný vidí komunikaci jako nejčastější lidskou interakci v rámci integrace systémů. (Možný, 2002) Ludewig poukazuje na ohraničenost systému jako jeho vlastnost. „Z etymologického hlediska je „systém“ složený útvar, který je od vnějšího ohraničený“. L. von Bertalanffy zmiňuje propojenost: „Systémy jsou útvary, které se skládají z propojených prvků“. Dle Halla a Fagana: „Je systém agregátem objektů a vztahů mezi objekty a jejich znaky“. Ludewig podotýká, že jednotnou definici tohoto pojmu se dosud nepodařilo nalézt, což svědčí o jeho složitosti. Radikální konstruktivisté považují rodinu za otevřený systém. Jde o systém, který si vyměňuje hmotu se svým okolím. (Úlehla, 1999) Každý systém je otevřený určitým způsobem a do určité míry. Touto mírou se jednotlivé systémy od sebe liší. Jonesová vnímá systém z pohledů tří jeho

17

charakteristických rysů6. Každý z těchto rysů je zároveň i jednou vlastností systémů. (Jonesová, 1996) Celistvost systému spočívá v tom, že chování jednotlivých článků systému je na sobě závislé. Znakem celistvosti je i nonsumativita, což znamená, že celek je víc než součet částí. Dalším důležitým rysem je zpětná vazba. Zpětná vazba je jedním z předpokladů dobrého fungování systému. Akce jednoho ze článku systému, vyvolá reakci ostatních. Zpětná vazba může být buď pozitivní, která vyvolá zvýšení výskytu chování, které ji předchází nebo negativní, která vyvolá snížení výskytu chování. Tato zpětná vazba u Jonesové je to, co Bertalanffy označuje propojeností prvků. Třetím rysem systému dle Jonesové je ekvifinalita, která znamená, že stejné výsledky mohou být dosaženy z různých výchozích bodů. Evifinalita znamená vlastně různorodost systému. (Jonesová, 1996) Bateson vidí rodinu jako komunikační systém, který pokud není vnitřně zdravý, dojde k vytvoření dvojné vazby, což může vést ke schizofrennímu jednání člena rodiny. (Jonesová, 1996) Jazyk a komunikace hrají v rámci systemického přístupu velkou roli. V jeho pojetí přestává být jazyk pouze prostředkem komunikace nebo terapie, ale je chápán jako základní vztahový jev, ve kterém se odehrává to, čemu říkáme sociální nebo vztahová realita. V jazyce je zkušenostem lidí přidělován význam, ten je vztažen k jejich sociálnímu světu. Konstrukce sociální reality mají podobu příběhu. Toto konstruování probíhá v rámci komunikace. Dochází ke generování různých významů. Systemický přístup jde cestou změny těchto významů. Jako nejefektivnější způsob změny významů se Langmeierovi, Balcarovi a Špitzovi jeví „přerámování významů“. (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000) Vznik rodinné terapie a systémově – interakčního paradigmatu byl inspirován přímo studiem komunikačních procesů. V pracích mnoha systemiků (v zahraničí Ludewig nebo S. de Shazer, u nás Gjuričová, Pecháčková, Špitz, Strnad, Úlehla) je běžné používání pojmů jazykování, konverzování nebo diskurz. (Plaňava, 2000)

1) 2) 3) 4) 5) 6)

Ludewig shrnuje základní teze systematického myšlení takto: Vše řečené je řečeno pozorovatelem. Pozorovatel je jazykující živá bytost. Vše řečené je řečeno jazykováním. Reality jsou argumenty konverzování. Systémy jsou komplexní jednotky vytvořené jazykováním. Systemicky myslet znamená soustředit se na systémy.

6

Jednotlivé rysy systému si můžeme snadno ukázat na příkladu. Začne-li dítě projevovat v období puberty svoji nezávislost, rodiče se k tomuto faktu musí nějakým způsobem postavit. Buď na to reagují zákazy a pravidly nebo dítěti nezávislost umožní. Chování dítěte je závislé na tom, jak se k němu chovají rodiče a naopak. (Jonesová: 1996, str. 23-25)

18

Dle Ludewiga „je pozorovatel mluvící živá bytost, která vyjadřuje rozdíly v jazyce a tím utváří existenci objektů. Realita se stává realitou v závorce, to jest stává se argumentem v konverzaci.“ (Ludewig, 1994) Systémový přístup zdůrazňuje komunikaci jako produkt sociálního systému. Systemici vychází z teze, že systém je produktem mezilidské komunikace. Komunikační proces znamená výměnu sdělení nebo významů. Tento proces vytváří a utváří základní mezilidské vztahy. Obecně můžeme říci, že každý vztah mezi lidmi je sociálním systémem. To, jaká je mezi lidmi komunikace, odráží navenek to, jaký je celý systém. Komunikace má význam aktivního činitele. Plaňava dodává, že zaměřit se na ovlivnění komunikačních problémů v rodině či manželství je velmi častou a hlavně účinnou strategií intervence. (Plaňava, 2000) Popsáním systémů, které rodiny vytváří, se jako jedni z prvních začali zabývat Kantor a Lehr. Podle nich má systém následující charakteristiky(Sobotková, 2007):









Rodinné systémy jsou složité na organizaci, neboť rodiny vytváří složité sítě vztahů, které jsou navzájem propletené. Složky, ze kterých se systém skládá, nejsou fixní, neměnné, nýbrž jsou proměnlivé. Vztahy, které mezi nimi jsou, jsou cirkulární – vzájemné. Jednotlivé složky se navzájem ovlivňují. S vědomím tohoto musí terapeut k rodině přistupovat. Často nebývá lehké se ve složitostech vyznat, a také se musí počítat s tím, že situace se může ze dne na den měnit. V tomto je systemický přístup velmi dynamický. Rodinné systémy jsou otevřené. Díky této otevřenosti jsou životaschopné. Kdyby nebyly otevřené, staly by se rigidními. Rodinné systémy jsou adaptabilní. Jsou schopny pružně reagovat na různé mechanismy zpětného vlivu. V praxi si to můžeme představit například tak, že je rodina schopna vstřebat určitou situaci, vyrovnat se s ní a adaptovat se na cizí prostředí. Rodinné systémy jsou systémy průběžné informační výměny. V případě mechanických systémů jde o tok energie, v případě složitějších o transmisi informací.

Satirová dělí systémy na otevřené nebo uzavřené. Jako příklady uzavřených systémů uvádí: diktatury, vězení, školy, církve, politické systémy. V uzavřeném systému jsou veškeré změny nežádoucí, sebehodnocení je podřízeno síle a výkonu a jednání je vystaveno rozmaru toho, kdo systém vede. Většina našich společenských systémů je proto označována jako uzavřené. (Satirová, 1994) Jak už jsme si řekli do systému patří celá rodina. Rodinou je v tomto kontextu myšlen heterosexuální pár s minimálně jedním dítětem. Ale patří do systému i zbytek rodiny, prarodiče a další, pro rodinu významní dospělí nebo děti? V praxi to vypadá tak, že se rodinné terapie účastní ti členové rodiny, kteří žijí pod jednou střechou (Český statistický úřad používá pro tento význam termín domácnost) . To ovšem neznamená, že je účast jakýchkoliv dalších osob nevhodná. Záleží na terapeutovi a rodině, koho si na terapii pozvou.

19

Mluvíme-li o systémech, musíme ještě zmínit jejich hierarchii. Každý systém má své subsystémy (tj. pod-systémy; např. rodičovský či sourozenecký), ale také sám je součástí vyšších celků – jakoby „nad-systémů“ (komunita, region, stát, vesmír apod.). Další důležitou skutečností je, že jednotlivé prvky systému mohou náležet (a většinou náleží) do více systémů najednou (například dcera náleží do rodinného systému, ale i do školní třídy, party apod.). Upozorníme ještě, že v pozdějších („systemických“ – založených na kybernetice druhého řádu) pojetích, se přesunuje pozornost od prvků systému „obalených kůží“ k systémům coby jednotkám významů (Schlippe, Schweitzer, 2006). V těchto přístupech je „náležení“ jednotlivých členů systémů do různých podsystémů či systémů chápáno jen jako metafora. Systémová terapie je taková terapie, kde je na rodinu nahlíženo jako na sebe sám organizující kybernetický systém, v němž jsou všechny části propojeny. Označením systemický přístup nazýváme disciplínu, zkoumající systémy coby konstrukce pozorovatele. Pozorovatelem rozumíme terapeuta, pomáhajícího sociálního pracovníka nebo lékaře. Systemický přístup se využívá v psychoterapii, sociální práci, medicíně, lingvistice a podobně. Tento systém a jeho organizace hrají velkou roli při komunikaci v rodině, tudíž i při řešení problémů, které s tím souvisejí. Pro schopnost porozumět si musíme mít dle Plaňavy něco společného, zároveň ale i něco rozdílného. Tím společným povětšinou bývá mateřský jazyk, jako nástroj dorozumívání. Různá poselství si sdělujeme i mlčením, smíchem, pláčem, mrknutím oka, pokynutím hlavou a různými mimickými gesty. (Plaňava, 1996) Wyne a spol použili při výzkumech komunikace v rodině metodu „Rodinný Rorschach“. Tato metoda je založená na principu toho, že se jednotlivým členům předkládají tabulky s touto diagnostickou metodou a rodina se musí shodnout na jedné interpretaci významu. Terapeut potom pozoruje, jakým způsobem spolu rodina mluví, vyjednává a jaké metody používají jednotliví členové. Pro celkovou komunikaci v rodině je velmi důležité, jakým způsobem spolu komunikují rodiče, protože děti potom mají tendenci opakovat naučené postupy. (Plaňava, 2000) Jak jsem již řekla na začátku této kapitoly, systemický přístup se zabývá vztahovou rovinou komunikace. Tudíž odpovědí na moji otázku, zda mají všechny problémy v komunikaci rodin relevanci v rámci systemického přístupu je to, že relevantní proto budou ty problémy, které jsou spojeny se vztahovou rovinou komunikace.

2.3

Techniky používané systemiky při řešení komunikačních problémů

V tomto oddílu představím čtenáři komunikační techniky, které se dají využít při práci s rodinou. Jedná se o techniky ovlivňující vztahové záměry v komunikaci nebo dosahování porozumění o těchto vztahových záměrech. Terapie rodinných systémů využívá různé terapeutické techniky. Většina terapeutů pracuje v dnešní době tak, že si při práci s klienty vybírají z různých psychoterapeutických škol ty techniky nebo prvky, které se jim v dané chvíli u konkrétního klienta jeví jako vhodné. Tento přístup nazýváme eklektický.

20

Systemika pracuje s těmito technikami: „cirkulární dotazování“, „komplementární eskalace“, „konstruktivní otázky“ (dotazování), „otázka po zázraku“, „technika zázračné změny“, „měřící otázky“, „otázka a co ještě?", „pozitivní konotace“ – přerámování, „otázka proč?“, „rituály“, „neměnná intervence“ - "formule pro první sezení", „předepsání symptomu“, „terapie dvojné vazby“ (double bind) a mnohé další. 2.3.1 Cirkulární dotazování Cirkulární dotazování je technika, která je specifická pro terapii rodinných systémů. Technika vznikla v milánské škole jako rozvinutí teze Gregory Batesona, že více popisů je lepší než jeden. Dle Ludewiga je tato technika založena na rozvinutí Batesonovy teze, že informace je rozdíl, který činí rozdíl. Význam má tato technika především tehdy, když chceme zjistit a rozebrat interakce mezi členy rodiny. (Ludewig, 1994) Je to taky příležitost pro rozvíjení pozitivní budoucnosti. Jde o nepřímou formu dotazování. Neptáme se na názory klienta, ale na to, co si myslí, či přeje jiný člen rodiny. Dle Schlippeho a Schweitzera vychází tato metoda z předpokladu, že v sociálním systému je veškeré chování chápáno jako nabídka komunikace. Terapeut použitím této techniky využívá zviditelnění významu chování. Lidé se velmi často ptají ostatních, co si o nich myslí. Domnívám se, že každému z nás záleží (někomu víc, někomu méně) na tom, co si o něm myslí jeho blízcí. Použitím techniky cirkulárního dotazování vznikají v sytému nové informace. Informace, které jsou pro klienty důležité. U všech zúčastněných to vede k novým myšlenkám. Členové rodiny si pomocí techniky cirkulárního dotazování nepřímo poskytují zpětnou vazbu. (Schllipe, Schweitzer, 2006) Podstata cirkulárních dotazů je dvojí: (Úlehla, 1999) • •

za prvé se ptají po rozdílu ve vidění věcí za druhé se ptají, jak to vidí „ten třetí“.

Tato technika podporuje vzájemné vciťování (empatii) a slouží k lepšímu porozumění mezi členy rodiny, pomáhá budovat vztahy mezi lidmi. (Ludewig, 1994) Terapeut je zde v roli zvědavého, který se ptá na různé názory členů rodiny. A tím sám vyvolává zvědavost rodiny. Neptá se jen, „jak to je“, ale jak to cítí. Pátrá po různých názorech a získává tím více popisů. Rodina se naučí pátrat po citech a názorech těch druhých, což usnadňuje jejich vzájemnou komunikaci. Cirkulární pohled nepředpokládá prvotní příčinu, snaží se spíše vzít v úvahu názory všech účastníků interakce. (Gjuričová, Kubička, 2003)

21

Otázky lze orientovat pěti způsoby: (Úlehla, 1999) 1.Na popis rozdílů vzhledem ke konkrétní situaci7 2.Na popis rozdílů v termínech chování8 3.Na popis rozdílů v zařazení9 4.Na popis rozdílů vzhledem ke konkrétní události10 5.Na změny vzhledem ke hypotetickým podmínkám11 V systemickém myšlení nehledáme základní příčinu problému, zajímáme se o to, jak se problém vytváří, co má na to vliv, a jak se problém udržuje. Pokud se jeden článek systému začne chovat určitým způsobem, následuje chování ostatních v systému, které je reakcí na danou situaci. Mezi články systému jsou komplementární vztahy, jeden ovlivňuje druhého (jeden pečuje - druhý péči přijímá, jeden týrá – druhý je týrán, dominance - submise). Jsou-li vztahy obou stejné (např. oba dva jsou dominantní), jde o symetrický vztah. (Gjuričová, Kubička, 2003) U symetrických vztahů mluvíme o symetrické eskalaci. Oba dva se chovají dominantně, což vyústí v agresi, která se stupňuje, eskaluje. (Gjuričová, Kubička, 2003) U komplementárních vztahů dochází ke komplementární eskalaci. V praxi to vypadá tak, že oběť domácího násilí se nebrání a tím stupňuje agresi, agresor ví, že si může dovolit ještě víc. (Gjuričová, Kubička, 2003)

Úlehla dělí otázky celkově na dvě skupiny: 1. stvrzující otázky. Tyto otázky pokládáme, chceme-li zjistit pravdu. Často je využívají policisté, soudci, rodiče, někdo v nadřazené roli. Neslouží k pomoci, nýbrž ke kontrole. Použijeme–li takovou otázku ve chvíli, kdy řešíme s klientem problém, má to dle Úlehly účinek, že: problém spíše upevní než objasní. Tyto otázky pomáhají sociálnímu pracovníkovi porozumět určitým skutečnostem, neslouží příliš klientovi. 2. otevírající otázky slouží k tomu, aby se klient o problému rozmluvil, což je v terapii užitečné. Cirkulární dotazování řadíme mezi otázky otevírací. (Úlehla, 1996)

7

Když uteče bráška z domu, co dělá táta? Když začne mamka křičet na tátu, co dělá tvoje sestra? Řekla jste, že děti dělají „rambajz“. Co to dělají, že dělají „rambajz“? 9 Kdo nejčastěji přichází jako první s omluvou? Kdo se tím trápí nejvíc? 10 Bylo u vás doma míň hádek, než začala mamka chodit do práce? Potom co jste se přestěhovali, bylo to lepší? 11 Kdyby se stalo, že by jste musela na delší dobu vycestovat, kdo převezme péči o domácnost? 8

22

2.3.2 Konstruktivní otázky (dotazování) Od 80. let se rozvinul nový typ kladení otázek. Nejde o nejdetailnější a nejpřesnější popis věci. Sebelepší popis problému nepomůže při jeho řešení. Ale člověk vidí svůj problém zcela jinak, když problém popisuje. Konstruktivní dotazování vychází z radikálního konstruktivismu a teorie, že je možné společně vytvořit pohled na svět, vytvořit ho teď a právě v dialogu mezi klientem a terapeutem. A je to právě klient, kdo nalezne smysluplné vysvětlení svého světa. Na konstruktivní otázku často klienti odpovídají: „Nevím“. A to je znamením, že otázka míří k tomu, o čem dosud klient nepřemýšlel, nemá připravenou odpověď. Důležité je neleknout se, ale žádat znovu odpověď. Tím docílíme toho, že klient sám si začne hledat cesty, vedoucí ke změně. (Úlehla, 1996) Ludewig říká, že v systemické terapii mají konstruktivní otázky ústřední význam. Do dialogů vnáší něco neočekávaného, vyvolávají odpovědi, které nejsou připravené. Podporují konstruování smyslu. (Ludewig, 1994) Ludewig dělí konstruktivní otázky: (Ludewig, 1994) 1. Otázky na začátku12 2. Průzkumné otázky13 3. Otázky na budoucnost14 Úlehla si Ludewigovy otázky přizpůsobil a pozměnil. Je to dáno tím, že uplynulo určité období, během kterého se rodinná terapie dále vyvíjela. Dělení dle Úlehly: (Úlehla, 1999) 1.Otázky k dojednání zakázky:15 2.Otázky na minulost:16 3.Otázky na řešení:17 12

Předpokládejme, že tato terapie je u konce. Podle čeho poznáte, že byla úspěšná? Říkáte, že vás trápí..., podle čeho to poznáte? Uvádíte tu různé problémy. Mohly by spolu souviset? Jak? Kdo by měl ještě přijít? Kdo vás objednal? 13 Co u vás doma funguje nejlépe? Co vám dosud pomáhalo? Jak to u vás vypadá, když se problém nevyskytuje? Jakým způsobem jste dříve řešili jiné problémy? Mnozí lidé, kteří mají stejný problém jako vy, mají i jiné problémy... Které z nich vy nemáte? 14 Když v noci nastane zázrak a váš problém zmizí, podle čeho to poznáte? Na čem nejdříve poznáte, že se situace zlepšuje? Koho zlepšení nejvíce potěší? Jak dlouho bude trvat než se problém vyřeší sám od sebe? Představte si, že můžete nahlédnout do budoucnosti, jak potom dojdete k řešení problému? Kolik procent zlepšení vám bude stačit? Co byste musel udělat, aby to bylo ještě horší? 15 Co se stane, až tento rozhovor skončí? Jak vypadá ten nejmenší cíl terapie, se kterým budete spokojen? Jak chcete využít tohoto setkání? Co čekáte, že tu budeme probírat, dělat, řešit? Podle čeho poznáte, že je problém vyřešen? Za předpokladu, že byste tento rozhovor považoval za užitečný, co by se změnilo, podle čeho byste to poznal? 16 Co z toho, co už jste zkusil, pomohlo? V čem vám návštěva u kolegy pomohla? Co stálo za zapamatování? Proč myslíte, že vás k nám poslali? Podle čeho si myslíte, že poznají, že už je to lepší? Kdo by nejdříve poznal, že už se problém vyřešil (pořadí)? 17 Na čem poznáte, že už se to změnilo? Kdo ještě to pozná a podle čeho? Podle čeho poznáte, že už k nám nebudete muset jít? Kdy budete mít ten problém vyřešený? Kolik času máme, abychom vám pomohli? Máte raději rychlé nebo pomalé řešení? Co jsou vaše zdroje, které vám pomáhají? Kdo to je? Kdo ještě? Čím? Kdyby se problém ukázal jako neřešitelný, kdo se s tím nejsnáze vyrovná?

23

4.Otázky na průběh:18 2.3.3 Otázka po zázraku19 Do terapie ji zavedl Steve de Shazer. Považuje ji za poměrně jednoduchý způsob, jak získat klientův popis cíle terapie. V klientech podněcuje fantazii, s jejíž pomocí potom vykreslují svou budoucnost. Pro mnoho lidí je jednodušší popsat svou budoucnost, jde-li o hru. Zázračná otázka dovoluje oprostit se od zábran. Je zajímavé, že jsou klienti ve svých přáních velmi skromní. Na této technice vidím jako pozitivní to, že klient řekne sám, co by chtěl, aniž by ho do odpovědi někdo nějak tlačil. (Úlehla, 1999) 2.3.4 Technika zázračné změny20 Tato technika souvisí s otázkou po zázraku, rozvíjí tuto otázku. Využívá se tedy pokud klient na otázku po zázraku reaguje se zájmem a začne spontánně rozvíjet kontext. (Úlehla, 1999 2.3.5 Měřící otázky21 Měřící otázky jsou důležitou pomůckou v rozhovoru. Jsou vhodné na ukázání smyslu a způsobu použití konstruktivních otázek. Jejich cílem není získat informace, ty jsou vedlejším produktem. Otázka má dát příležitost podívat se na věc jiným pohledem. Začít nad situací přemýšlet. Číslo, které klient řekne je subjektivní, neposkytuje informaci o tom, jak velké trápení klienta je. Záměrem této otázky je, aby se klient sám zamyslel a posoudil, jak daleko se dostal. Pro většinu lidí je to zvláštní, protože se nejsou zvyklí ptát sami sebe. Teprve, když začnou přemýšlet, uvidí to, co už udělali na cestě k vyřešení problému. Míra se řídí mírou klienta samého. Na tuto otázku navazují další otázky.22 Měřící otázky umožňují posoudit jak daleko se klient dostal při řešení problému, co vše už udělal, jak vidí klient svoje naděje, jak velké si klade cíle, jaké kroky ho čekají a podle čeho pozná, že se posunul o bod nebo že dosáhl cíle. 18

Je to, co tu spolu děláme pro vás přínosem? Je to přiměřené vašemu očekávání? Co bych rozhodně neměla dělat? Co by pro vás nebyla pomoc, ale kontrola? Možná máte sám nějaký nápad, jak vám mohu pomoci? Co z toho, co tu spolu děláme je pro vás nejužitečnější? 19 Znění otázky : Představte si, že dnes v noci se , zatímco Vy budete spát, stane zázrak, a Váš problém se vyřeší. Vy to ale nevíte, protože jste spal. Podle čeho to poznáte? Podle čeho to poznají Vaši blízcí?(Úlehla, 1999) 20 „Chtěla bych, abyste do příštího setkání předstírali, že zázrak, o kterém jste hovořili, se už stal a abyste pozorovali, jak na to reaguje váš partner. Každý z vás si vybere libovolné dva dny a ten druhý bude mít za úkol rozpoznat, o které dva dny se jedná. Možná, že si náhodou oba vyberete stejné dny. Nemluvte však spolu o vaší volbě ani o svém pozorování, jen si to zaznamenejte.“ (Úlehla, 1999) 21 „Představte si desetibodovou stupnici, kde jedna znamená, jak jste se cítil, jak vám bylo, když vám s vaším trápením bylo nejhůř, a 10 znamená, jak vám bude, až to všechno bude vyřešené. Kde jste nyní v tuto chvíli?“ (Úlehla, 1999) 22 Říkáte, že to je 9, to vypadá, že už jste blízko? Co můžeme udělat aby to bylo 10? 5, to je uprostřed, kam byste chtěl, abyste se posunul? Kam se chcete dostat? 1,5? Možná vás stálo hodně úsilí dostat se až sem? Jak se podařilo, že už nejste na 1?1 je to, jak vám bylo než jste sem přišel a 10 znamená to, jak vám bude, až spolu skončíme. Kde mezi 1 a 10 jste nyní?

24

Tato technika měří, posuzuje a hodnotí situaci očima klienta. Tímto dáváme klientovi najevo, že ho považujeme za kompetentního k posouzení své situace a zplnomocňujeme ho udělat to, co si myslí, že je pro sebe a pro jeho rodinu dobré. Klient posuzuje pomocí těchto otázek, zda to, co spolu s terapeutem dělá, je dobré či nikoliv. Z tohoto důvodu jsou měřící otázky nenahraditelné, měří totiž pokrok společné práce. K tomu, aby klient mohl posoudit, kam se dostal, je nutné mít nejprve stanovený cíl. Díky tomu se klient naučí, že musí postupovat po krocích. (Úlehla, 1999) 2.3.6 Otázka „ a co ještě?“ Tato otázka je využívána ve většině terapeutických směrů. Je to otázka, která rozvíjí všechny ostatní. Klademe-li klientovi jakoukoliv otázku, je dobré položit ji tak, aby jsme na ni mohli navázat otázkou „a co ještě?“.23 (Úlehla, 1999)

2.3.7 Pozitivní konotace24 Pozitivní konotace25 se vyvinula z milánského modelu. Pracuje proti tendenci rozdělit si členy rodiny na dobré a špatné. (Schlippe, Schweitzer, 2006) Pozitivní konotace umožňuje terapeutovi pochopit, proč nedochází v systému ke změně. Dojde tím k vyloučení obviňování rodiny, kdo může za to, že se neděje změna, o kterou všichni společně usilují. Pozitivní konotace není pouhou technikou, jde o takové pochopení systému, ve kterém mají smysl i ta chování, která se jeví jako patologická. Což ovšem neznamená, že narušené chování členů rodiny je funkční a správné, ani to, že takové chování rodina potřebuje. Konotace je závislá na rodinné historii a vzorcích. Každá konotace má více rovin a záměrů, nedá se definovat jen jedním způsobem. Terapeut se snaží vidět patologické chování jako smysluplné. Pozitivně konotuje takové chování jako snahu o soudržnost systému. Terapeut upozorňuje rodinu, že ví, že jejich chování je motivováno dobrými úmysly a touhou po přežití v systému. Změny se proto musí dít opatrně, dokud si nebudou terapeut a rodina jisti, že následky změny nebudou horší než současná situace. Pozitivní konotace není přerámování (což je technika, kterou využívá mnoho terapeutických přístupů), liší se v tom, že přerámování může být jak pozitivní, tak 23

Je dobré položit ji když: (Úlehla, 1999)

• Klient rozvíjí popis toho, jak bude vše vypadat, až nebude problém. • Se naskytne popis toho, co se daří. • Probíráme, co se daří. 24 Pozitivní konotace dle Slovníku rodinné terapie (Stierlin, Simon, 1995), je kladné hodnocení způsobů chování jednotlivých členů rodiny (v rodinné terapii), a to i takových, které se normálně označují za patologické a chorobné. 25

Terapeut může klientovi říci: „Protože jste přišel na přání rodiny, i když nevěříte, že to k něčemu bude, dáváte najevo, co jste pro dobro rodiny schopen učinit – a to i v situacích, kdy nevěříte, že to bude platné.“ (Jonesová, 1996)

25

i negativní. Dalším rozdílem je to, že se přerámování na rozdíl od pozitivní konotace nesnaží obsáhnout všechny vztahy v systému. (Jonesová, 1996) Úlehla pozitivní konotaci označuje jako zplnomocňování klienta.26 (Úlehla, 1999) Schlippe a Schweitzer tuto techniku nazývají přerámování. Říkají, že je využitelná ve většině terapeutických směrů. Jde o to, že se terapeut vždy snaží najít smysl problému v nějakém systému. Můžeme říci, že každé chování dává smysl, pokud známe jeho kontext. A terapeut se tento kontext snaží najít.27 (Schlippe, Schweitzer, 2006) Na závěr bych ráda podotkla, že v rámci pravidla neutrality, je nutné pozitivně konotovat všechny členy rodiny. Tím se zajistí neutralita terapeuta.

2.3.8 Otázka proč28 Tato otázka se v terapii přiliž nepoužívá, neboť klienti na tuto otázku neznají odpověď a touto otázkou často spustí jen výčet toho, co se nedaří a nejde. Kdyby odpověď znali, terapii by často nepotřebovali. Pokud terapeut tuto otázku potřebuje položit na to, aby se blíže doptal, je dobré ji nějak zarámovat, aby to nevypadalo, že klienta obviňuje. (Úlehla, 1999) Když otázku zformulujeme takto, dáme klientovi najevo, že je kompetentní řešit svůj problém a povzbudíme ho tím. 2.3.9 Rituály Možná se každému nejeví zařazení rituálu mezi techniky využitelné při řešení komunikačních problémů v rodině, ale rituál patří mezi komunikační akty. Je to akt, který se vykonává stále stejně a právě jeho neměnnost je součástí jeho smyslu. Mezi rituály patří různé pozdravy, omluvy, zvyklosti. Rituál nás odkazuje na určitý významný příběh. Každá rodina má své vlastní rituály29.Mezi rituály patří i rituály terapeutické, např., že terapeut zahajuje terapii vždy určitým způsobem nebo, že sedí vždy vlevo od klienta. (Gjuričová, Kubička, 2003)

26

Jako příklad uvádí: (Úlehla, 1999) K: Můj manžel na mě žárlí. T: Mohlo by to znamenat, že jste pro něj důležitá? 27 Příklad: „Vy říkáte, že Vaší ženě trvá věčnost, než si v obchodě vybere šaty. Můžeme tedy říci, že si pečlivě vybírá. A není to poklonou pro Vás, že si ze všech mužů vybrala právě Vás?“ (Schlippe, Schweitzer, 2006) 28

Příklad: „Vidím, že se tím hodně trápíte a hledáte vysvětlení, nepochybně jste již nad tím přemýšlel a nějaké vysvětlení na to máte. Jak vy rozumíte tomu, proč se to stalo?“(Úlehla, 1999) 29 např. schází se u večeře, ukládá děti ke spánku, slaví různé výročí

26

V případě milánského týmu jde o rituály zaměřené na vyvolání změn ve fungování rodiny.30 2.3.10 Neměnná intervence Rodinná terapie používá prostředků, kterými paradoxně posiluje chování, které je považováno za problematické. Mara Selvini Palazzoliová zavedla „neměnnou intervenci“. Jde o domácí úkol, který má za cíl léčivě narušit problémové situace. (Gjuričová, Kubička, 2003)

2.3.11 Formule pro první sezení Shazer techniku nazývá „formulí pro první sezení“.31 Tento domácí úkol má odklonit pozornost od problémů klienta. (Gjuričová, Kubička, 2003)

2.3.12 Technika „předepsání symptomu“ Symptom je v tomto slova smyslu spontánní způsob chování, je spontánní do té míry, že ho pacient zakouší jako něco neovladatelného. A právě tím, že ze symptomu uděláme něco paradoxního, „předepíšeme“ pacientovi, aby se choval dál dle tohoto vzorce, místo aby se pokoušel tento vzorec měnit. (Watzlawick, 2000) 2.3.13 Terapie dvojné vazby (double bind) Terapeuti zjistili, ze symptomatické dvojné vazby jde stěží přerušit něčím jiným než paradoxy. 32 Této technika pracuje s komunikací a jejím vztahovým aspektem. Svoji strukturou je dvojná vazba zrcadlovým obrazem dvojné vazby patologické. Předpokládá takovou psychoterapeutickou situaci, která je pro klienta životně důležitá a je spojena s očekáváním. V této situaci je formulována výzva, „nařídíme“ klientovi, aby posiloval své chování, přesvědčíme ho, že se změní tím, že se nebude měnit.33 (Watzlawick, 2000)

30

Terapeut stanoví rituály a ty pak musí provádět celá rodina. Rituál má schopnost ovlivňovat měnit lidské chování. Rituál musí být „ušitý rodině na míru“. Terapeut při hledání vhodného rituálu vychází z konkrétních zkušeností s danou rodinou, vychází z jejich historie. Například u rodičů, kteří mají problém domluvit se na vzájemném vykonávání rodičovské funkce, jeden druhého navzájem nerespektují, je dobré použít rituál sudých a lichých dnů. Rodiče se budou střídat, každý den bude mít autoritu a zodpovědnost za výchovu jen jeden z nich a druhý to bude muset respektovat. Dítě tak nebude muset poslouchat příkazy, které by si protiřečily. (Gjuričová, Kubička, 2003) 31

Úkol zní: Chtěla bych, abyste do příštího setkání přesně pozorovali a pak mi řekli, co (ve vašem životě, manželství nebo ve vašem vztahu) má zůstat v takovém stavu, jako je to nyní.) (Gjuričová, Kubička, 2003) 32 „Similia similibus curant – co člověka dokáže přivést k šílenství, musí mu z toho nakonec pomoci“. 33 Jde o situace, kdy nařídíme manželskému páru, který se není schopen přestat hádat, aby se hádali pořád, že to, že se hádají, znamená to, že jim na sobě velmi záleží a jsou si blízcí. Absurdita této situace „nutí“ pár, aby se přestali hádat a tím terapeutovi dokázali, že on je nepochopil a vůbec jim přece nerozumí. Tím zaujmou společný postoj vůči okolí. A velmi brzy si uvědomí, že když se nehádají, je doma mnohem větší klid a rozumí si. (Watzlawick, 2000)

27

2.3.14 Další techniky, používané v rodinné terapii Kromě výše uvedených technik využívá rodinná terapie také tyto techniky : •

Rodinné sousoší – do terapie ho zavedla Virginia Satirová. Jednotliví členové rodiny jsou nastavování do soch a sousoší. Tato technika je zaměřena na budování vztahové roviny komunikace. • Rodinná deska • Videotrénink interakcí VTI – videokonzultace • Externalizace problému • Metafory, analogické příběhy, žerty, karikatury (Schlippe, Schweitzer, 2006)

28

3 Přístup k řešení komunikačních problémů v rodině V této kapitole si kladu za cíl seznámit čtenáře s tím, jaké jsou přístupy sociálních pracovníků k řešení komunikačních problémů v rodině. Nejprve je nutné vymezit pojem „přístup sociálních pracovníků (k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině)“.

3.1

Pojem „přístup“

V literatuře jsem našla těchto pět způsobů vymezení pojmu „přístup sociálních pracovníků“: 1. vymezení hlediska teoreticky zdůvodněného pojetí intervence, učebnicový systém,–např. systemika 2. Vymezení z hlediska cílů SP: Musil (2004), Navrátil (2001, 2004) a Matoušek (2001) rozdělují přístupy následovně: A. Psychosociální přístup znamená, že sociální pracovník se snaží o posílení kapacity a schopností klienta, které mu umožní řešit situaci vlastními prostředky. Tento přístup se uplatňuje při individuální práci s klientem a rodinou. Sociální pracovník zaujímá vůči klientovi nehodnotící postoj, přistupuje ke klientovi individuálně, respektuje právo klienta na sebeurčení, zachovává důvěryhodnost vztahu a je vnímavý vůči klientovým pocitům. B. Přístup orientovaný na klienta předpokládá, že pracovník bude ke klientovi nedirektivní, nehodnotící a autentický, bude klientovi aktivně naslouchat. Zakladatel tohoto přístupu Carl R. Roges tvrdí, že člověk je od přírody dobrý, je schopen si uvědomovat své vlastní hodnoty a řídit se jimi, být odpovědný k sobě a k druhým. C.. Přístup orientovaný na úkoly se snaží poskytnout systematický rámec pro zvládání různých praktických problémů. Sociální pracovník pomáha klientovi rozhodnout se jak učinit změnu. Základními rysy tohoto přístupu jsou partnertsví a posilování. U tohoto přístupu hraje klient velmi aktivní roli. Přístup se realizuje v šesti krocích, které postupně směřují k dosažení klientových cílů. Těmito kroky jsou: příprava, explorace problému, dohoda o cílech, formulace a plnění úkolů a rekapitulace.

3. vymezení z hlediska kombinování prvků různých učebnicových přístupů v určité organizaci nebo jednotlivcem – eklektický přístup (Payne, 2006) 4. vymezení z hlediska způsobu rozhodování o intervenci (O’Sulliven)

29

5. vymezení z hlediska kultury v organizaci – text, Musil, Nečasová (2006)34 Většina z těchto přístupů se do mé práce využít nedá, neboť jejich pojetí je přiliž „úzké“, zaměřují se jen na jeden aspekt a mě jde o celkové srovnání všech aspektů přístupu.

1. Učebnicový přístup vynechává aspekt života v organizaci. 2. Není uplatnitelný, protože já mám porovnávat učebnicové pojetí (systemiku) s praxí. 3. Payneho zajímá sice kombinace, ale vynechává zase specifika organizace. 4. O´Sullivenovo pojetí se týká jen poslední fáze. 5. Musilovo vymezení říká, že „přístup“ chápán jako v praxi uplatňované pojetí intervence, které je typické pro praxi určité organizace služeb sociální práce, jehož konkrétní podobu je možné vymezit pomocí tří charakteristik: a) preferencí uznávaných sociálními pracovníky dané organizace při práci s klienty, b) stereotypy klienta a pracovníka uznávaných sociálními pracovníky dané organizace a c) pravidly jednání s klienty uznávaných sociálními pracovníky dané organizace Proto jsem si pro účely své práce vybrala Musilův přístup. „Přístup Sociálních pracovníků k řešení specifického typu problémů“ – je dle Musila a Nečasové (2006) v praxi uplatňované pojetí intervence, které z hlediska cílů oboru sociální práce pomáhá klientům zvládat určité (to v daném případě je „komunikační“) problémy v rodině. Z toho hlediska lze k jednotlivým prvkům systemického přístupu přiřadit následující prvky systemické teorie - preference, 34

„Musil a Nečasová ve své studii říkají, že za pracovníky oboru sociální práce považují ty pomáhající pracovníky, jejichž přístup se od zaměření na dílčí dimenze situace klienta liší tím, že za předmět své intervence považují životní situace klienta jako celek sestávající z okolností a překážek různého druhu. Sociálním pracovníkem je z tohoto hlediska ten, kdo věnuje pozornost různorodým bariérám zvládání situace klientem a všímá si souvislostí mezi nimi. Právě toto zaměření na vzájemnou podmíněnost různorodých okolností klientova života vyvolává výše zmíněnou potřebu spolupráce s pracovníky jiných pomáhajících oborů. Těm jejich specializace umožňuje proniknout do hloubky a složitosti dílčích dimenzí životních situací a současně jim do určité míry brání věnovat pozornost jejich celku. Sociální pracovník se zabývá tímto celkem. Při překonávání dílčích částí celého komplexu překážek zvládání životní situace se proto on ani jeho klient neobejdou bez spolupráce s dalšími specialisty. Zaměření sociální práce na souvislosti mezi různými aspekty životních situací klientů se realizuje ve dvou základních podobách. Někteří sociální pracovníci se věnují celé situaci svého klienta v tom smyslu, jak to bylo popsáno výše. Pak se zpravidla specializují na komplexnější pomoc určité cílové skupině (např. seniorům, lidem s postižením, konzumentům omamných substancí, dětem se syndromem CAN apod.). Jiní se specializují na určitou dimenzi situace svých klientů (například na jejich rodinné vztahy, na jejich ekonomickou situaci nebo na sociálně právní ochranu jejich zájmů ...), snaží se však řešení předmětu své specializace vnímat jako podmíněné celkovou strukturou životní situace klienta. Mezi oběma uvedenými způsoby realizace hlavního cíle sociální práce neexistuje ostrý předěl a v praxi pravděpodobně dochází k jejich „prolínání“. V organizacích služeb sociální práce se jim obvykle říká „přístupy ke klientům“, „metody práce s klienty“, někdy také „způsoby jednání s klienty“ nebo třeba „způsoby vyřizování věcí“. Tento výzkum vychází z předpokladu, že „nástroje“, to je - přístupy ke klientům jsou pravidla jednání s klienty, která personál akceptuje ve snaze zvládat nesoulad mezi různými kategoriemi podmínek uskutečnění funkce organizace a dilemata, která z tohoto nesouladu plynou.

30

stereotypy klientů, stereotypy pracovníků, pravidla a reflexivitu (reflexivnost). Já se budu ptát jaké jsou jednotlivé části těchto prvků a jaké dílčí výzkumné otázky se z nich dají odvodit. Nejprve si odpovím pomocí systemického přístupu, potom to budu zkoumat u sociálních pracovníků a obojí následně porovnám. Tento koncept budu uplatňovat u systemiků a u sociálních pracovníků vybraného OSPOD. U systemiků budu přístup definovat z dostupné literatury, u sociálních pracovníků na OSPOD dle hloubkových rozhovorů s nimi.

3.2

Aplikace konceptu přístup při popisu komunikačních problémů v rodině systemikou

V tomto oddíle představím čtenáři přístup systemiků postupně z hlediska pěti charakteristických prvků: preferencí, stereotypů pracovníků, stereotypů klientů, pravidel jednání a reflexivity. 3.2.1

3.2.1 Preference systemických pracovníků při řešení komunikačních problémů v rodině. Musil označuje slovem preference kolektivně uznávané hodnoty, přístupy, cíle a zájmy. Tyto kolektivní preference a z nich vycházející významy pracovních událostí můžeme souhrnně označit jako „ideologii“ organizace. (Musil, 2004) Preferencemi tedy v terapii myslíme to, k čemu terapie míří. Cílem systemické terapie je snaha posílit porozumění v systému (v rodině). Toho se snaží docílit tím, že pracuje na udržení typických rysů zdravého systému. Jak jsem již zmínila Jonesová (Jonesová, 1996) charakterizuje systém těmito pojmy: celistvost, zpětná vazba a ekvifinalita. V kontextu preferencí to znamená, že systemika respektuje různorodost klientů a jejich systémů. Langmaier a jeho kolegové hovoří o těchto pravidlech, kterými je systém typický. Jsou to tyto: 1.hypotetizováním – funkčním začleněním symptomu do rodinné hry 2.cirkularitou – zkoumáním hypotézy pomocí cirkulárního dotazování a novým orientováním terapie podle odpovědí 3.neutralitou – vůči všem členům rodiny musí terapeut zaujmout stejný přístup. Neutralita je stereotypem pracovníka a bude vysvětlena více v následujícím oddíle. Neutralitu lze chápat jako preferenci respekt k různorodosti. (Langmeier, Balzar, Špitz, 2000) Typickou preferencí v systemickém přístupu je obnovení fungování systému bez nutnosti zásahu zvenčí.

31

Další preferencí v přístupu systemiků, je respekt k různorodosti, který se dá vysledovat z principu variofinality. Tento princip popisuji v následujícím oddíle. Patří totiž ve svém druhém slova smyslu i do preferencí. 3.2.2

Stereotypy klientů, které uznávají systemičtí pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině. Na rodinu je z pohledu systemického přístupu nazíráno jako na spolupracující kulturní společenství, žijící v jazyce a vytvářející interpretivní komunity. Milánská škola35 si za základ vzala myšlenku, že rodina je „autoregulační systém, který se sám ovládá podle pravidel tvořených v průběhu času, procesu pokusu a omylu“. Aplikovali myšlenky skupiny Palo Alta, později přímo myšlenky Batesona a dospěli k rozvinutí vlastního charakteristického stylu vysvětlování a aplikace. Jejich teorie vycházela z myšlenky, že všechno chování lze považovat za komunikaci. Hledali uzlový bod systému, tj. bod, kde se stýká maximum funkcí podstatných pro systém. Dle jejich předpokladu změna v tomto bodě povede ke změně celého systému. Většina rodin, se kterými pracovali, fungovala jako patologicky rigidní systémy a většina z nich vnímala jakoukoliv změnu jako hrozbu. Proto bylo nutné najít způsob práce, který bude dost silný na to, aby překonal tyto rigidní rodinné hry. (Jonesová, 1996) Pro strukturu rodiny jsou důležité tyto pojmy: hranice, vazba a moc. Ve všech těchto oblastech může docházet k poruchám. Někdy je patologická jen jedna oblast, ve většině případů se ale patologie nachází ve všech oblastech. Základním hlediskem diagnostiky strukturálního uspořádání dané rodiny je přiměřenost funkcím, které má tato rodina plnit. Hranice člení rodinné soustavy na části. Tyto části nazýváme subsystémy. Základní rodinné subsystémy se nazývají subsystém rodičovský, subsystém partnerský, subsystém sourozenecký. Každý z těchto subsystémů má jiný účel, který musí plnit. Například účelem rodičovského subsystému je péče o děti. Aby rodina dobře fungovala je nutné, aby byly hranice mezi jednotlivými subsystémy jasné a komunikačně propustné. Hranice, které jsou nejasné, mohou způsobovat problémy v komunikaci 35

V 70. a 80. letech začala vývoj rodinné terapie ovlivňovat milánská škola (dále též rozšířen termín milánská skupina nebo milánský tým). Do této skupiny patřili např. Mara SelviniováPalazzoliová, Gianfranko Cecchin, Luigi Boscolo, Giuliana Pratová. Tito čtyři terapeuti se dali dohromady v roce 1975. V roce 1977 vyšla Selviniové kniha „Paradox a kontraparadox“. V této knize popisuje model terapie rodin se schizofrenními členy. Palazzoliová říká, že rodina je systém, řízený pravidly. Byla to právě Selviniová, která už v roce 1967 založila v Itálii 1. Centrum orientované na rodinu. Počáteční práce milánského týmu rozvíjela myšlenky, ke kterým dospěli na základě práce s rodinami se schizofrenním člověkem. Tyto rodiny označovali jako „rodiny se schizofrenní transakcí“. V prvním období byl milánský přístup variantou strategické terapie, užívali techniku paradoxní intervence. Později se z něj vyvinul složitější model. Milánská škola vycházela z předpokladu, že psychika je sociální. Význam každého chování lze odvodit ze sociálního kontextu. Pro terapeuta z toho plynulo, že při práci s rodinou musí vycházet z jejich sociálního prostředí. Hlavní představitel milánské školy je Kurt Ludewig. Rychlý sled publikací této školy měl na rodinné terapeuty značný vliv. Již na počátku 80. let pracovaly v mnoha zemích terapeutické týmy orientující se na milánskou školu. Tento přístup se dnes nazývá klasický milánský přístup. (Jonesová, 1996)

32

rodiny. V některých rodinách dochází k prolínání rolí, jednotliví členové si zaměňují svoje funkce. Takové prostředí není vhodné pro výchovu dětí, protože dítě neví „na čem je“. Typickým příkladem je situace, kdy starší sourozenec „supluje“ rodiče a trestá mladšího za něco, co udělal. Jsou-li hranice naopak „strnulé“, rodiče nekomunikují se svými dětmi přímo, ale pomocí prostředníka. Taková rodina má problémy v situacích, kdy je potřeba vytvořit nové hranice a nové role. Další důležité vymezení rolí je vymezení role rodiny k ostatnímu prostředí. Intervence spočívá v zásahu terapeuta do vazeb v rodině a změně hranic, které jsou vadné. (Jonesová, 1996) Vazby lze vymezit jako spojení či opozici jednoho člena systému vůči druhému členu. V terapii rozlišujeme aliance a koalice. Aliance znamená, že spojenectví dvou osob, kdy sledují společný cíl. Koalice je spojenectví zaměřené proti zájmu jiného člověka. Aliance i koalice mohou být patologické. (Jonesová, 1996) Koalice se dělí : 1. Stálá koalice znamená, že se spojí dva členové rodiny a na tomto spojení trvají. Jsou to situace, kdy rodič nabádá dítě k odmítání druhého rodiče. 2. Koalice oklikou je stálou koalicí, která slouží ke zmírnění napětí mezi členy koalice tím, že označí jinou osobu za původce problému a zaujmou buď pečující nebo útočný postoj. 3. V případě Triangulace jde o trojúhelník, ve kterém dva protivníci bojují o získání třetí osoby. Tato třetí osoba tímto postavením získává moc. Moc - moc v rodině lze vymezit tím, jaký má člen rodiny vliv na výsledek nějaké činnosti. Mocenská stránka rodinné struktury je vymezena tím, kdo má moc vůči komu a v jaké záležitosti. Například matka může mít moc nad dítětem, ale nad matkou má mocenskou převahu zase otec. Starší sourozenec má doma moc nad mladším, ale ve školce je nejslabší, tudíž bez moci vůči spolužákům. Ne každý, kdo má moc ji musí uplatňovat. Záleží na aktivitě nebo pasivitě jednotlivých členů svoji moc uplatňovat. V mocenské oblasti existují různé patologie moci. (Jonesová, 1996) Systemika pracuje s pojmem ekvifinalita. Tento jev je založený na následujícím principu - stejného stavu konečného stavu lze dosáhnout za různých podmínek a různými cestami. Aktuální situace v rodině se nedá vysvětlit počátečním vkladem, naopak můžeme říci, že dvě povahově totožné snoubenecké dvojice mohou vytvořit různé vztahy a systémy. (Plaňava, 1998) Druhým principem je princip variofinality – ze stejného počátečního vztahu lze dosáhnout různých cílových stavů. Dvě dvojice stejně vybavené mohou vytvořit funkční nebo dysfunkční vztah. (Plaňava, 1998)

33

3.2.3

Stereotypy systemických pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině. Budeme-li se zabývat osobou pracovníka a jeho stereotypy, je dobré, upřesnit si, v čem se systemický terapeut odlišuje od ostatních. Je dobré na začátku říci, že rodinný terapeut nemá místo v hierarchii rodiny, není rodině ani nadřazen, ani podřízen. Terapeut nemá jasně ohraničenou oblast kompetencí a od toho se odvíjí jeho postavení. V literatuře jsem našla schopnosti, které by měl terapeut mít. Systemický terapeut musí změny vnímat realisticky. Snaží se pochopit proč se věci dějí tak, jak se dějí, aniž by je za každou cenu označoval jako dobré. Jeho úloha nespočívá v hodnocení. Systemický terapeut je nedirektivní, ukazuje cestu změny, ale záleží na klientovi, jestli a kam až po ní půjde. Role terapeuta rozhodně nesmí být mocenská ani rozhodující. Role terapeuta je typická tím, že je na jedné straně zdrženlivý ve vyjadřování osobních soudů, ale zároveň je otevřený vůči pohledům a názorům, se kterými se neztotožňuje. Rodinný terapeut se svých klientů neptá: „proč...?“ Ví, že jeho klient si na tuto otázku neumí sám odpovědět. Kdyby si totiž dokázal sám odpovědět, zřejmě by pomoc terapeuta nepotřeboval. Otázka „proč“ působí v komunikaci příliš přímočaře, direktivně a z tohoto důvodu je do terapie nevhodné. (Jonesová, 1996) Důležitou roli v terapeutickém procesu hraje terapeutův gender (nebo rod). Gender znamená dobou a kulturou formovaná očekávání, vztahující se k roli mužů a žen ve společnosti – k tomu jaké role a pozice mají zastávat. (Jonesová, 1996) V terapeutickém procesu se probírají témata: rozvod, intimní soužití partnerů, nevěra a další. Tato témata jsou citlivá, týkají se celé osobnosti člověka. Řešení těchto problémů proto klade na člověka vyšší požadavky než řešení jiných problémů. Při řešení těchto problémů se může klientovi lépe spolupracovat s osobou stejného pohlaví, někdy zase s osobou opačného pohlaví. Toto je velmi individuální, odvíjí se to případ od případu. Je také potřeba si uvědomit, že v kontextu RT terapeut nepracuje pouze s klientem, ale také s jeho partnerem a s rodinou. Z tohoto důvodu existuje v terapeutickém procesu riziko vzniku spojenectví, názorových koalicí. Rodinný terapeut by měl s tímto umět pracovat. Jak jsem již uvedla v kontextu RT existuje vyšší pravděpodobnost vzniku názorových koalicí či různých spojenectví, gender terapeuta pak může hrát v terapeutickém procesu značnou roli. Gender nemusí vždy způsobovat problém. Ba naopak do terapie většinou přichází ti klienti, jejichž problémy mají přímou souvislost s gender. V tomto případě se konfrontovat gender přímo nabízí. Klienti mají problémy v komunikaci s opačným pohlavím. Terapeut opačného pohlaví může snáz naučit klienta dívat se na problém očima druhého pohlaví. Tím může být zbořena jedna z komunikačních bariér. (Jonesová, 1996) Další schopností, kterou by měl terapeut ovládat, je vystupovat v terapeutickém procesu aktivně. Ve většině terapeutických směrech terapeut klientovi naslouchá. Rodinný terapeut musí vystupovat aktivně. To znamená, že se musí sám do terapie zapojovat. Nesmí zapomínat také na ostatní účastníky terapie, musí jim poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřili. Roli terapeuta bych přirovnala k moderátorovi, který celé setkání moderuje. Terapeut pokládá otázky a nechá na ně

34

rodinu odpovídat. Pasivita terapeuta by bránila v dalším rozvoji terapie. (Jonesová, 1996) Terapeut klade otázky (tzv. cirkulární dotazování ) při kterých se ptá „oklikou“ – např.manžela se zeptá, jak se cítí manželka. Tím se dozvídá něco o schopnosti vciťování se do druhého u jednotlivých členů rodiny a také o jejich vzájemné interakci. (Kratochvíl, 2000) Dalším specifickým přístupem je externalizace – pracovník se pomocí ní snaží oddělit samotný problém od osoby, která ho má. Tím si klient může s problémem vytvořit vztah a přebírá zodpovědnost za to, jak s ním naloží. (Kratochvíl, 2000) Terapeut zkoumá rozdíly a objevuje vztahové souvislosti, změna je v rukou rodiny. (Langmaier, Balzar, Špitz, 2000) Neutralitu lze chápat dvojím smyslem: buď jako hodnotu nebo jako stereotyp ve stavu k pracovníkovi. Tato neutralita znamená v procesu pomáhání to, že pracovník akceptuje všechna rozhodnutí rodiny, zříká se pozice experta, a svým dotazováním současně narušuje zaběhlá schémata rodiny, nutí je, aby ke změně dospěla rodina sama. (Langmaier, Balzar, Špitz, 2000) Termín neutralita uvedla do praxe Milánská škola rodinné terapie. V jejich pojetí byla neutralita vnímána jako postoj terapeuta, kdy nestraní ani jednomu členu rodiny. Nikdo z rodiny nemá během terapie pocit, že by byl terapeut na jeho straně. Milánská škola tento postoj někdy označovala i slovem „zvědavost“. Dle mého názoru je neutralita jedním z pravidel, které umožňují terapeutovi chránit své osobní bezpečí. Tím, že „nenadržuje“ nikomu, dává všem účastníkům terapie stejnou šanci podílet se na změně. Účastníci terapie jsou terapii přítomni ve svém volném čase a proto si zaslouží, aby byl terapeut neutrální ke všem z nich. Časté jsou ale také i případy, kdy jeden z rodiny do terapie dochází, protože je k účasti rodinou donucen nebo z důvodu, že si tak u rodiny dělá alibi. Z tohoto důvodu je pro bezpečí tohoto člověka potřeba, aby byl terapeut neutrální, aby v průběhu terapeutického procesu nestranil nikomu z nich. Nesmíme zapomenout na skutečnost, že v rodinné terapii je klientem celá rodina a tím, že je terapeut neutrální, je na straně celé rodiny. Terapeut nesmí dávat přednost svým názorům nebo postojům před názory a postoji klientů. Podstatou neutrality je uvědomit si svoje pocity, své předsudky a nevystupovat vůči klientům v nadřazené pozici. (Jonesová, 1996) Terapeut se postupně během terapie připojuje k jednotlivým členům rodiny a vytváří s nimi koalice. To jeho neutralitu neporuší, protože se postupně připojuje ke všem článkům systému a tím nikomu nestraní. (Jonesová, 1996) Právě kvůli neutralitě byli terapeuti milánské školy často kritizováni. Bylo jim vytýkáno, že neutrální terapeut je chladný, neochotný přijmout zodpovědnost, distancovaný od situace. Milánští oponovali tím, že jejich neutralita v podstatě znamená zvědavost. Terapeut je zvědavý na názory všech, tím je zajištěna jeho nestrannost.

35

Neutralita tu neznamená chlad, nedostatek empatie nebo odstup od rodiny, nýbrž právě zmiňovanou zvědavost. (Jonesová, 1996) Schlippe a Schweitzer vidí neutralitu jako schopnost stavět se na stranu všech, nazývá to „stranění všem“. Říká, že všichni účastníci terapie jsou kompetentní problém, který rodinu tíží, vyřešit. (Schliepe, Schweitzer, 2006) Dle Jonesové je neutralita terapeutický postoj, který říká, že nositelem problému není jedinec ale celá rodina. Terapeut zaujímá neutrální postoj vůči osobám a systému. 36 Kritici filozofie milánské školy často poukazovali skutečnost, že se terapeut svým nehodnocením dostává do role, kdy v terapeutickém procesu může schvalovat nemorálnost, tzn. situace, které odporují dobrým mravům a zvyklostem. Právě na tuto pasivitu kritici poukazují. Vadí jim, že terapeut k těmto klientovým „nemorálním“ postojům nezaujme jasné a odmítavé stanovisko. V terapeutickém procesu existují situace, kdy terapeut musí svou neutrální roli opustit. Zjistí-li terapeut v průběhu terapie např. to, že se klient dopustil závažného trestného činu, musí svou „neutralitu“ opustit a zjištěnou informaci ohlásit orgánům činným v trestním řízení (§168 tr.z). Za dané situace je pak zřejmé, že terapeut a klient dále nemohou spolupracovat v rámci terapeutického vztahu. Existují však také situace, ve kterých může terapeut svou roli opustit a poté se do ní opět vrátit. 37 Neexpertní pozice terapeuta na jedné straně a na druhé straně jeho účast v terapii. (Langmaier, Balzar, Špitz, 2000) Systemický terapeut je zvídavý - klade otázky, nedirektivní, neodsuzující, vstřícný. (Langmaier, Balzar, Špitz, 2000) Je v pozici irreverence – má skeptický postoj k tomu, co již bylo řečeno a nepovažuje to za objektivní nebo obecně platné. Tento postoj není znevažování, ale terapeut se tím brání tomu, aby se neocitnul v předsudečné pozici. (Langmaier, Balzar, Špitz, 2000) Terapeut je ironický – což v kontextu systemického přístupu znamená to, že si je vědom toho, že věci, které popisuje mohou být viděny i jinak , že jsou kontingentní. (kontigent – pevný počet, pevně stanovené množství. (Langmaier, Balzar, Špitz, 2000) Ráda bych při této příležitosti zmínila i otázku „moci“ v terapii. Vyhledá-li klient terapeuta, příp. je-li k němu poslán, vzniká mezi ním a terapeutem v této interakci vztah, který spočívá v postavení „moci“. Terapeut je na domácí půdě - terapie probíhá v „jeho“ prostředí, tj. u něho v kanceláři nebo doma. Profesionálně se v oblasti terapie 36

Toto bych se pokusila blíže popsat na příkladu rozvodu. V žádném případě nejde o to, jaký má terapeut osobní názor na rozvod, jde spíše o to, jak definuje svou roli v terapeutickém procesu. Terapeut musí pracovat nejen s rodinou, která se chce rozvést, ale i s tou, kde je rozvod brán jako morální zlo. Terapeut by neměl dát rodině najevo svůj osobní postoj na daný problém, situaci. Neutralita je schopnost, kterou by měl disponovat každý terapeut. Každý z nás si jistě uvědomuje, jak těžké je zůstat za všech okolností neutrální, nevyjádřit svůj vlastní názor, nenabídnout své vlastní řešení. Ale v tom spočívá „umění“ terapeuta, kdy schopnost pracovat s tímto postojem často demonstruje rozdíl mezi laickou pomocí a pomocí odbornou. 37

Toto své tvrzení se pokusím objasnit na příkladu. Pracuje-li terapeut zároveň také jako psychiatr, může v určité fázi terapie jako psychiatr intervenovat. Po této intervenci se může následně vrátit zpět do role terapeuta.

36

pohybuje delší dobu. Dalším faktem je, že klient přichází v situaci, kdy je nešťastný, je v nouzi, cítí se nejistě. Ocitl se v situaci, kdy musí cizímu člověku sdělovat své intimní problémy a pocity. A to, že přichází do terapie s vírou, že mu terapeut pomůže, může v očích klienta stavět terapeuta do nerovného postavení. Může tak vnitřně pociťovat, že terapeut má nad ním určitou moc. „Moc“ vyřešit jeho problém. Kdyby si totiž klient uměl poradit sám, terapeuta by zřejmě nepotřeboval. Úlehla (1999) definuje důvody, proč terapeut zaujímá v terapeutickém procesu mocnější postavení než klient. • • • • •

Terapeut : Je zástupcem státu Je představitelem většiny Reprezentuje většinovou kulturu Představuje kriteria normality Rozhoduje o občanských právech klienta

Faktem, který nesmíme v žádném případě opomenout je skutečnost, v jakém zařízení terapeut své služby poskytuje. Důležitou roli hraje skutečnost, zda podnět k terapii vzešel od rodiny, a ta se terapie pak účastní dobrovolně nebo je rodina „přinucena“ se terapie, příp. pohovoru s terapeutem účastnit (např. v situaci, kdy je v rámci sociálně právní ochrany dětí vysloven nad rodinou dohled.38 Terapeutický vztah není vztahem symetrickým. Klient říká terapeutovi velmi osobní věci, které neřekne nikomu jinému. Terapeut naopak neříká nic. Každý z nich vstupuje do terapeutického vztahu z jiné pozice. Opak pak nastává, přichází-li klient do terapie dobrovolně. Je to pak on, kdo zpravidla nese odpovědnost za průběh terapie, on určuje téma rozhovoru. Tím, že přišel za terapeutem on, dal podnět ke vzniku terapeutického vztahu. Tímto krokem pak rozhodl o „existenci“ terapie, o jejím začátku. V praxi se můžeme velmi často setkat se situací, kdy se člověk hledající pomoc, snadno dostane do hluboké emocionální závislosti na člověku, který mu pomoc nabízí, tedy na terapeutovi. Pokud by nastala situace, že by terapeut za svou službu žádal nějakou protislužbu, bude klient cítit potřebu ji poskytnout. Cítí se totiž terapeutovi zavázán. Terapeut nese zodpovědnost za to, aby využíval své odborné kompetence ve prospěch klienta. Je na něm, aby vytvořil vhodné podmínky, které povedou ke změně. Konkrétní změna a doba, kdy ke změně dojde, je už v rukou rodiny. Na základě již popsaného můžeme tedy tvrdit, že terapeut má v rukou určitou moc. V průběhu terapie se na něm a jeho vedení stává klient závislý. Terapeut může být klientovi v průběhu terapie oporou, pomáhat mu při uskutečňování změn v životě. 38

Rozdíl se pokusím vysvětlit na daném příkladě. Je-li klient do terapie „přinucen“ rozhodnutím třetí osoby, pak to není klient, kdo rozhoduje o začátku a konci terapie. Tou osobou je buď terapeut nebo někdo jiný (např. soud.) Za průběh terapie pak není zodpovědný klient, ale terapeut. Terapeut má možnost ovlivňovat to, co bude předmětem jejich sezení.

37

Systemická terapie je typická tím, že se terapeut dlouhodobě nestává součástí klientova života. V terapii nejde o to, aby se terapeut a klient sžili, smyslem není ani jejich vzájemný vztah. Jde tu o to, aby se klient naučil žít tak, aby pomoc terapeuta dále nepotřeboval. Úspěšná terapie znamená ukončení terapeutického vztahu. Pokud však v terapeutickém procesu nedochází ke změně, tzn. klient dochází na sezení velmi dlouhou dobu, cítí se v terapii spokojený, přestože se situace nemění, můžeme pak hovořit o vytvoření pseudoterapeutického systému. Jak vzniku tomu systému zabránit? Především terapeut nesmí dovolit, aby se stal součástí klientova života. Neměl by klientovi „radit“ v záležitostech, které se netýkají dané situace, svěřovat se mu s problémy, vyjadřovat své emoce, flirtovat s ním nebo se s klientem mimopracovně setkávat. Riziko vytvoření pseudoterapeutického vztahu zákonitě stoupá s délkou terapie. (Jonesová, 1996) Terapeut drží v rukou i další „moc“. Záleží (ve většině případů) na něm, kdy terapii ukončí. Čas ukončení spolupráce je volen přiměřeně důsledkům. Ukončí-li terapeut terapii předčasně, ohrožuje nové uspořádání rodinného života. Je možné, že situace v rodině není ještě tak stabilní, aby vydržela nápor, kterému bude vystaveno. Může se stát, že pod tlakem všedního života členové rodiny sklouznou k dřívějším patogenním vztahům, a při řešení problémů opět použijí naučené patogenní vzorce. Naopak bezdůvodné protahování terapie není také vhodné. Mohlo by dojít k situaci, že si rodina terapeuta „zabuduje“ do role nového, ale nouzového způsobu života. Rodinu je na ukončení terapie nutné dopředu připravit. Ve chvíli, kdy terapeut cítí, že se rodina dává do pořádku, musí jim o svém pocitu říci. Zároveň by jim měl sdělit, že se terapie chýlí ke svému konci. Tím poskytne rodině dostatek času, aby se s situací vyrovnala a nebyla koncem terapie tolik zaskočena. Většině terapeutů se v závěrečné fázi terapeutického procesu osvědčilo prodlužovat intervaly mezi jednotlivými setkáními. Míra podpory zvenčí se tím postupně snižuje a rodina si „zkusí“, jaké to je, žít bez podpory terapeuta. A na tento stav si rodina postupně zvyká. Současně s ukončením terapie je dobré upozornit rodinu na možnost požádat o pomoc ve chvíli, kdy ji bude znovu potřebovat. Terapie může být ukončena i jinak než přirozenou cestou. Může být ukončena spontánně. Mezi časté důvody ukončení terapie patří to, že si terapeut s klientem nerozumí, jsou si nesympatičtí nebo mezi nimi dojde k nějakému střetu. Pokud je terapie spontánně ukončená ze strany terapeuta, měl by rodině navrhnout jinou alternativu, tzn. kolegu nebo jinou instituci. Mluvíme-li o „moci“ v terapeutickém procesu, je dobré zmínit také pojem, o kterém se v současnosti velmi často mluví, syndrom pomáhajících. Podle W. Schmidbauera jde o projev, jímž pracovník řeší své trauma odmítnutého dítěte. Trpí nedostatkem pochopení a uznání a chce si je opatřit ve vztahu, ve kterém má mocenskou převahu – to znamená ve vztahu k někomu, kdo je aktuálně v nevýhodě. (Schmidbauer, 2000)

38

Toto je způsobeno tím, že každý terapeut vstupuje do terapeutického procesu jako člověk, který má své ambice a přání. 39 Tyto ambice chce uspokojit. Často tedy nejde jen o uspokojení potřeby pomáhat. Otázkou etiky zůstává zodpovězení si otázky, jaké ambice v sobě pracovník nese. Je dobré uvažovat o tom, proč svou práci děláme, a proč ji děláme tak a ne jinak. Uvědoměním si toho, proč svoji práci děláme, chráníme nejen své klienty, ale hlavně sami sebe. Nyní již víme, že terapeut drží v rukou „moc“, kterou může kdykoliv použít v neprospěch klienta. V případě zneužití moci terapeutem mluvíme o porušení etického kodexu dané profese. Tento kodex vymezuje veškeré nepřípustné chování a označuje ho za neetické. 40 Oblast, která je velmi riziková z pohledu využití moci je oblast partnerských a milostných vzkazů. Klienti často mají tendence se do svých terapeutů zamilovat. Klient si svého terapeuta upraví dle vlastní potřeby, promítne si do něj své očekávání, tužby. Najednou je tu někdo, kdo mu naslouchá, snaží se mu být oporou a hlavně, je tu někdo kdo má zájem s ním daný problém či situaci řešit. Úkolem terapeuta je pak zvládnout tuto situaci. Terapeut nesmí pustit klienta přes hranice, která jasně odděluje bázi profesionality od soukromí. Terapeut pak musí velmi často klienta „přesvědčit“ o tom, že se v jeho situaci (myšleno klientově) nejedná o zamilovanost, ale pouze o přenos svých očekávání, která zůstala jinde nenaplněna. 41 (přenos je soubor neuvědomovaných očekávání, které klient obrací na profesionála. Tato očekávání mohou komplikovat terapeutický vztah.) (Úlehla, 1999) 39

Úlehla definuje také další ambice: uspokojení potřeby být dobr, uspokojení potřeby vydělat si na živobytí, naplnění poslání otevírat druhým cesty k lepšímu životu, mít moc nad tím, co se děje s člověkem, naplnění potřeby být potřebný, naplnění potřeby být profesionál, uspokojení z legalizovaného ovlivňování soukromí druhých, naplnění potřeby mít zaměstnání, dělat práci jen velmi těžko prokazatelnou a kontrolovatelnou a mnoho dalších. 40

První etický kodex pro psychoterapeuty spatřil světlo světa v roce 1948 v USA. Evropská federace psychologických asociací přijala svůj etický metakodex o několik let později. Tento kodex je závazný pro všechny psychologické asociace. Smysl etického kodexu nespočívá pouze v bezmyšlenkovitém následování pravidel. Každý klient je individuální, a proto je potřeba přistupovat k jeho příběhu individuálně. Za neetické chování můžeme považovat například: přijetí „protislužby“ za terapii, navázání přátelství s klientem, navázání sexuálního vztahu s klientem, poskytnutí terapie osobám blízkým, přátelům, známým, případně svým zaměstnancům. Do etických problémů můžeme dle kodexu zařadit také necitlivost terapeuta, jeho aroganci, nebo i to, že pracovník pokračuje ve své terapeutické praxi i v situaci, kdy došlo k syndromu vyhoření. Jako neetické označujeme i milostné vztahy mezi členy terapeutického týmu. Někteří terapeuti řeší, zda je etické „udávat“ své kolegy v případě, zjistíme-li, že nejednají eticky. V poslední době se také mluví o tom, zda-li je správné, aby psychologové či terapeuti (ostatně všichni pracovníci pomáhajících profesí) poskytovali informace do médií. I tuto situaci často řeší etický kodex dané profese. 41

Jinými slovy klient se zamilovává do role, kterou terapeut hraje. Ne do terapeuta. Terapeut nesmí na tuto situaci reagovat tak, že se klientovi vysměje. Nesmí ho ani degradovat. Musí s tímto tématem s klientem pracovat. Vysvětlit mu, že jako člověk je terapeut v osobním životě zcela jiný než ve své profesní roli. Je dobré interpretovat to, co v nás klient vidí. Pro terapeuta mohou všechny tyto informace posloužit také při terapii jako celku. Klient totiž na něj přenesl něco, co se mu v běžném životě nedostává. V této chvíli si jistě každý z nás uvědomuje náročnost situace, ve které se terapeut ocitá. Aby to terapeut zvládnul musí být opravdu profesionál. Musí mít přesně vymezené hranice kam až může s klientem „zajít“ a kam již ne. Z tohoto důvodu je třeba, aby by měl terapeut vyřešený svůj vlastní život, resp. měl by mít již nějaké zkušenosti s rodinným soužitím za sebou.

39

Je-li přenos dobře využit, stává se nejúčinnějším nástrojem v rodinné terapii. Díky přenosu vidí členové rodiny terapeuta jiného než je. Přenos je v rodinné terapii velmi intenzivní, proto je podmínkou pro zachování stability rodiny v terapeutickém procesu, aby byl terapeut neutrální, neměl oblíbence. Bezpečí je jednou ze základních hodnot, s nimiž pracovník během terapie zachází. Bezpečí potřebuje nejen klient, ale také terapeut. Je totiž potřeba, aby se obě strany cítily v bezpečí42 a byly připraveny na terapii. Pro hladký průběh terapie je nezbytné, aby se obě strany uvolnily. Musíme si uvědomit, že terapeut je také jen člověk, který má své „problémy“. Před zahájením terapie by se měl terapeut od všech svých problémů oprostil a do terapie vzcházet s čistou hlavou. Jeho profesní povinností je nemyslet během terapie na své osobní problémy. V případě, že má terapeut potřebu posílit své bezpečí v terapeutickém vtahu, může vyzkoušet jednu z variant, které nabízí Anderson nebo Úlehla. 43 (Úlehla, 1999) Pro některé terapeuty, zvláště v některých složitých a emocionálně vypjatých situacích, musí být těžké, zabývat se jen tím, co si přeje klient. Je dobré uvědomit si, že prací na klientově zakázce, chráníme sami sebe v procesu terapie. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že systemický přístup je typický tím, že říká: děláme-li něco co si klient nevyžádal, není to pomáhání, ale kontrola.

42

Dle Úlehly má otázka bezpečí tři základní složky: pracovník potřebuje vědět, čím pomáhá, potřebuje vědět, podle čeho měří svoji vlastní profesionalitu, potřebuje vědět, podle čeho hodnotí úspěch své práce. (Úlehla, 1999) Pokud splňuje tyto všechny složky, může se právem cítit v bezpečí. Úlehla doporučuje, aby si pracovník před každým setkáním s klientem udělal „chviličku“ čas pro sebe. Měl by si zrekapitulovat, co už v rámci terapie vyzkoušel, co je účinné, co je ještě potřeba udělat a na co dát pozor. 43 Tom Anderson doporučuje, aby si terapeut zodpověděl na otázku, zda to, co právě dělá s klientem, je to, co klient potřebu či považuje za užitečné. Úlehla uvádí několik skutečností, které by měl každý terapeut znát, aby podpořil svůj pocit bezpečí v rozhovoru s klientem, které uvádím v následujícím výčtu: máme právo utéci, jsou-li věci zlé, je dobré mít výcvik na zvládání ohrožujících situací, pocity, které zažíváme, jsou podobné pocitům, které zažívali jiní. Zkusme se nezaleknout a udělat cokoliv jiného, než by udělali ti jiní, jakmile to jen trochu jde, je dobré podívat se na to tak, že klient má pravdu, která odpovídá jeho zkušenostem. Potvrdíme-li klientovi jeho soudnost, tedy právo se zlobit, bývá to účinná cesta, jak snížit vzájemné napětí, neměli bychom se snažit být loajální s těmi, na které klient nadává. To není náš úkol. Je dobré přeptat se, jestli tomu rozumíme správně, zkusme se podívat na svět očima klienta (to neznamená, že s tím musíme souhlasit). Až se nám povede klienta přesvědčit, že vidíme to, co on, budeme mu moci nabídnout i jiné pohledy,nesmíme zapomínat, že pracujeme na klientově objednávce a klienta zplnomocňujeme. (Úlehla, 1999)

40

3.2.4

Pravidla jednání, které uznávají sociální pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině. Musil (2004) popisuje, že v organizacích bývá zvykem, reagovat na společně vnímané události sadou předem ustálených odpovědí. Tyto „odpovědi“ ukazují pracovníkům jaké jednání se od nich v různých situacích očekává. Tyto postupy jsou v organizacích kolektivně uznávané a nazýváme je uznávaná pravidla jednání. V kontextu mé práce se jedná o očekávané způsoby metod práce s klientem. Základním rozborem technik jsem dospěla k tomuto modelu pravidel jednání, kterými se systemika řídí. Patří do něho i cirkularita – tu lze v kontextu pravidel jednání vnímat jako určité nevměšování se do situace v rodině. Dalším výrazným pravidlem jednání je neutralita, která v tomto kontextu znamená to, že terapeut věnuje všem v terapii stejnou pozornost. Mezi pravidla jednání patří také respekt ke komplexnosti situace, akceptace cílů a představ klienta, facilitace zdrojů klienta a jeho potenciálu. Cirkularitu, neutralitu a respekt mám uvedené a více rozebrané již v preferencích.

3.2.5 Reflexivita Reflexivita je těžko pochopitelný výraz. Je široce užívaný v sociálních vědách, ale často jen mimochodem a bez jasné definice. Reflexe je proces, kdy přemýšlíme o tom, co děláme a to buď během události, které se to týká nebo po této události. Pracovník je schopen hodnotit situaci a její důsledky. Reflexivita zahrnuje reflexi, ale jde dál a hlouběji. Reflexivita si klade otázky o předpokladech, které jsme braly jako samozřejmé. Reflexivní jednání je intuitivní jednání. Reflexivita je nadřazená, je v nás a zahrnuje všechno dohromady – to jací jsme, jak vnímáme svět a všechny okolnosti. (Robb, Barrett, Komaromy, Rogers, 2004) Zajímá mě, jestli pracovníci používají systemických technik, uplatňují systemické stereotypy klientů a pracovníků a uznávají systemické pravidla jednání vědomě nebo bezděčně. Tato výzkumná otázka nebude explicitně předmětem dotazování, ale bude vyvozena sekundárně.

41

4 Metodika Účelem této kapitoly je zdůvodnit výběr metodologických postupů a strategií, objasnit způsob sběru empirických dat a následně provést operacionalizaci. Cílem této práce je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu? K tomuto chceme dospět prostřednictvím porovnání obou přístupů. Systemický přístup jsem definovala dle literatury, přístup sociálních pracovníků mi vyplynul z realizovaného výzkumu. Tato kapitola se bude zabývat vybranou metodou sběru dat, pomocí které se budu snažit naplnit cíl své práce. Bude zvolena relevantní strategie pro výzkum a dále také uvedu techniky sběru dat. Vymezím zde i výběr zkoumané jednotky a jednotky šetření a následně provedu operacionalizaci dílčích výzkumných otázek.

4.1

Cíl výzkumu

V předchozích kapitolách jsem se zabývala teoretickým sběrem dat o vybraném problému, který je vyvozen z mé základní výzkumné otázky, která zní: V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu? Mým cílem je zjistit, zda je systemický přístup využitelný v sociální práci.

4.2

Metoda výzkumu

Abych mohla zjistit jaké preference, stereotypy klientů, stereotypy sociálních pracovníků, pravidla jednání s klienty charakterizuje přístup sociálních pracovníků a jestli se takto chovají bezděčně nebo vědomě, zvolila jsem pro svůj výzkum metodu porozumění. Důvod pro volbu metody byl takový, že se budu snažit pochopit přístup sociálních pracovníků, abych mohla tento přístup následně porovnat s přístupem systemiků, který jsem vymezila dle dostupné literatury.

4.3

Strategie výzkumu

Pro svůj výzkum použiji kvalitativní strategii, která odpovídá zvolené metodě porozumění. Cílem kvalitativního šetření je dle Dismana vytváření nových hypotéz a nového porozumění. Kvalitativní výzkum má za účel získat informace o velmi malém počtu jedinců, tudíž je jeho nevýhodou problematická, často i nemožná generizace na celou populaci. Vztah výzkumníka ke zkoumaným jedincům je v tomto případě blízký a

42

subjektivní. Kvantitativní výzkum vytváří na rozdíl od kvalitativního umělou výzkumnou situaci. (Disman, 2002) V kvalitativním výzkumu výzkumník získá bohatá data, která mají potenciálně vysokou validitu44, ale nízkou reliabilitu45. (Disman, 2002) Můžeme také zmínit obecné zásady pro kvalitativní metodologii : 1 Otevřenost (vůči zkoumaným osobám v jejich jedinečnosti, vůči zkoumaným situacím a vůči použitým metodám), 2. Zahrnutí subjektivity výzkumníka, 3. Procesuálnost (jak sociální procesy, tak komunikace mají procesuální charakter, proto je procesuální i výzkum, v jehož průběhu se mohou měnit různé jeho prvky), 4. Reflexivita (připravenost výzkumníka reagovat na nečekané momenty nebo konstelace tím, že je reflektuje a přizpůsobí jim své výzkumné metody), 5. Zaměření na případ (velká pozornost věnována jednotlivým případům), 6. Historicita a kontextuálnost, 7. Problematizace determinovanosti (spíše se mluví o „pravidlech“) a 8. Interaktivní heuristika (jednotlivé fáze výzkumu se vzájemně prostupují). (Hendl, 1999)

4.4

Techniky sběru dat a organizace rozhovoru

Vybrala jsem si metodu „Hloubkový rozhovor“. Hendl označuje hloubkový rozhovor rozhovorem podle návodu. Jde o to, že si tazatel sestaví seznam otázek nebo témat, jenž je nutné s dotazovaným probrat. Záleží potom na tazateli, jak a v jakém pořadí, bude dané otázky předkládat. Tazatel má možnost přizpůsobit formulace otázek podle situace. Výhoda této techniky spočívá v tom, že umožňuje provést rozhovory s několika lidmi strukturovaně a ulehčuje jejich následné srovnávání. Na jedné straně pomáhá udržet zaměření hovoru, na druhé dovoluje tazateli uplatnit zkušenosti a perspektivy. (Hendl, 1999) Pro svůj výzkum jsem si vybrala již zmíněný hloubkový rozhovor. Před realizací výzkumu jsem předpokládala i jeho opakování. V prvním kole měl proběhnout rozhovor podle scénáře s připravenou sadou otázek. Pracovníky jsem dotazovala osobním rozhovorem, který jsem si s jejich souhlasem nahrávala na diktafon. V druhém kole jsem měla v plánu provést dotazování telefonicky nebo emailem. Během realizace výzkumu jsem ale zjistila, že to nebude nutné. V průběhu rozhovoru jsem se ptala na významy a dospěla jsem v průběhu dotazování k porozumění významu v klíčových pojmech a proto jsem se rozhodla dotazovaní neopakovat. Nachystala jsem si základní otázky pro pracovníky (a sadu pomocných otázek). Rozhovory proběhly v prostorách kanceláří jednotlivých pracovníků. Rozhovory jsem posléze přepisovala za účelem interpretace. Uváděné citace z rozhovorů jsou tedy doslovné. Jednotlivé rozhovory trvaly zhruba třiceti minut.

44

Validita znamená, zjednodušeně řečeno, že zkoumáme skutečně to, co jsme zkoumat zamýšleli (Disman, 1993). Velmi poučný je v tomto směru Dismanův příklad s muzeem (Disman, 1993) 45 Reliabilita ve výzkumu znamená, že při opakovaném zkoumání dojdeme ke stejným výsledkům, pokud se ovšem stav zkoumaného objektu nezměnil (Disman, 1993).

43

4.5

Strategie výběru:

Výběr informantů je do značné míry determinován mými možnostmi. Ke zkoumání jsem zvolila vybrané pracoviště sociálně právní ochrany dětí v jihomoravském kraji. (Dále jen OSPOD). Hloubkové rozhovory jsem provedla se všemi sociálními pracovníky tohoto pracoviště. Dle Hendla není třeba v kvalitativním šetření dbát o reprezentativnost výběru jako v kvantitativním (tzv. vzorek, nejlépe získaný náhodným výběrem), ale spíše o aktuální potřeby či užitečnost vzhledem k výstavbě teorie (Hendl, 1999). Výběr se řídí především výzkumným problémem a možnostmi výzkumníka (Hendl, 1999). U kvalitativního výzkumu je cílem konstrukce reprezentovat populaci problému, populaci jeho relevantních dimenzí. (Disman, 2002) U kvalitativního výzkumu dochází k nasycení vzorku ve chvíli, kdy další data nepřinášejí nic nového. (Disman, 2002) V mém případě byly dotazováni všichni pracovníci daného zařízení. Jednotku zkoumání i jednotku zjišťování jsem vybírala záměrně s ohledem na časovou a místní dostupnost pro autorku práce.

4.6

Jednotky zkoumání:

Jednotkou zkoumání byla v mém případě skupina autorů systemické literatury. Výběr byl záměrný, vybírala jsem ty autory, kteří se hlásí k systemickém přístupu. Snažila jsem se obsáhnout všechnu dostupnou literaturu. Většina autorů systemického přístupu s rodinou čerpá ze stejných zdrojů. Druhou jednotkou zkoumání byl vybraný OSPOD v jihomoravském kraji. Toto pracoviště jsem vybírala záměrně, byla jsem zde na praxi a je pro mě místně i časově dostupné.

4.7

Jednotky zjišťování:

Jednotkami zjišťování byly texty vybraných autorů systemického přístupu a pracovníci OSPOD. U pracovníků i textů jsem zvolila metodu totálního výběru. Dotazovala jsem všechny pracovníky vybraného orgánu sociálně právní ochrany dětí. Klíčem k výběru tohoto pracoviště bylo to, že budu dotazovat sociální pracovníky. Sociálním pracovníkem lze označit jen toho pracovníka, který se vědomě orientuje na cíle sociální práce – což znamená podporu sociálního fungování klienta. Z tohoto důvodu mi z dotazování automaticky odpadly rodinné poradny, které se na počátku jevily jako ideální místo, kde provedu rozhovory. Položíme-li si otázku, co je sociální práce a čím se liší od ostatních oborů, odpovídá nám Musil následovně: Společným znakem sociální práce a ostatních pomáhajících oborů poskytování pomoci lidem v obtížných životních situacích. Na rozdíl od ostatních pomáhajících oborů se sociální práce zabývá především interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Její pomoc je zaměřena na dosahování

44

rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němž lidé uspokojují své potřeby, a jejich schopnosti toto čekávání zvládat. (Musil, 2004) Vzhledem k tomu, že pracovnice OSPOD se dle zákona vědomě orientují na podporu sociálního prostředí klienta, jevilo se mi toto zařízení jako vhodné.

4.8

Operacionalizace

Jak jsem již na začátku kapitoly zmínila, je součástí této kapitoly i operacionalizace dílčích výzkumných otázek. Nejprve bych ráda s Buriánkem vymezila pojem operacionalizace. „Problém operacionalizace stojí v samém základu jakéhokoli empirického zkoumání sociální reality, má-li mu být přiznán status poznání vědeckého. Obecně tu jde přinejmenším o problém zaměřenosti pozorování, výběru toho, co má být sledováno, v neposlední řadě též o propojení a vzájemné zprostředkování teoretické a empirické roviny procesu poznání“ (Buriánek, 1994). Operacionalizace znamená převedení výzkumného problému do empiricky šetřitelné podoby, tedy podoby, která umožňuje jeho zkoumání. Východiskem operacionalizace je teoretické zpracování výzkumného problému a následné převedení konceptů do konceptů operačních. Operacionalizací textů autorů systemického přístupu jsem prováděla následovně. Vybrala jsem pasáže, které vypovídaly o tom, co je důležité pro systemiku, jak si systemika představuje klienta, pracovníka a jak má systemický terapeut jednat. Abychom zodpověděli hlavní výzkumnou otázku, vyvodili jsme z dostupných teoretických východisek jednotlivé výzkumné otázky. Kladla jsem si tyto dílčí výzkumné otázky: DVO 1 – Na jaké preference kladou sociální pracovníci s rodinou důraz při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 2 – Jaké stereotypy klientů uznávají sociální pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 3 – Jaké stereotypy mají sociální pracovníci s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 4 – Jaké pravidla jednání uznávají sociální pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 5 Používají tyto techniky sociální pracovníci vědomě nebo bezděčně? Tato výzkumná otázka nebude explicitně předmětem dotazování, ale bude vyvozena sekundárně. Každá DVO má relevantní otázku ve scénáři rozhovoru: DVO 1 – otázky v rozhovoru 3,4 DVO 2 – otázka v rozhovoru 2 DVO 3 – otázka v rozhovoru 1 DVO 4 – otázka v rozhovoru 5 DVO 5 – bude vyvozena sekundárně

45

Scénář rozhovoru - otázky pro pracovníky: Tyto otázky mají uvést rozhovor na témata, která souvisejí s dílčími výzkumnými otázkami a specificky se k nim vážou. 1. Co si myslíte, že by podle Vás, člověk, který pracuje na OSPOD, měl v rámci své práce dělat? 2. Kdo jsou Vaši klienti? 3. Co s nimi řešíte? (Pokud se nezmíní optat se jestli řeší i problémy v komunikaci) 4. Když s nimi řešíte problémy v komunikaci, čeho se snažíte dosáhnout? (A proč je to pro Vás důležité?) 5. Jak při tom postupujete? Jak to děláte?

46

EMPIRICKÁ ČÁST 5 Přístup sociálních pracovníků vybraného OSPOD V této části bych ráda interpretovala získané informace, ke kterým jsem došla hloubkovými rozhovory se svými respondenty, pracovníky orgánu sociální péče o děti (dále jen OSPOD). Informace použiji na zodpovězení dílčích výzkumných otázek, abych poté mohla v závěru této práce zodpovědět hlavní výzkumnou otázku. Otázky v hloubkovém rozhovoru jsem kladla jednu po druhé, občas se stalo, že respondenti odpovídali v rámci jedné otázky na otázku jinou. Nechala jsem je volně povídat, pokud jsme se odchýlili od tématu, snažila jsem se je usměrnit vhodně položenými otázkami. Jednotliví pracovníci jsou v textu označeni jako SP a fiktivní jméno. Mé otázky se opět týkaly pěti okruhů (preferencí, stereotypů sociálních pracovníků, stereotypů klientů, pravidel jednání a reflexivity).

5.1

Preference sociálních pracovníků komunikačních problémů rodiny

s rodinou

při

řešení

Dotazovaných pracovníku jsem se ptala, „jaké problémy pracovníci se svými klienty řeší“? Z mého výzkumu vyplynulo, že velký díl jejich práce tvoří zastupování dětí a jejich zájmů u soudních jednání týkajících se buď svěření dětí do péče jednoho z rodičů nebo jednání o stanovení nebo navýšení již stanoveného výživného, opatrovnictví, paternity nebo výkonů rodičovské zodpovědnosti. Toto vyplývá ze zákona o rodině, par. 37, pracovník OSPOD je ustanoven tzv. kolizním opatrovníkem (zastupuje ho u soudu) nezletilého dítěte. „Tak když budu brát rodiny, který máme v evidenci, tak největší procento tvoří případy, které se týkají soudních sporů. Ať už jsou to opatrovnické věci a tak.“ uvedla SP Zuzka. Jako problém, vyskytující se u všech rodin mi pracovníci sdělili: „No asi problém se domluvit, ty rodiče se nemohou domluvit...“ řekl SP Pepa a pokračoval: „..kdyby se uměli domluvit, tak tady přece nejsou a nezastupujeme je…“. Problém „domluvit se“ budu více rozebírat v oddílu preferencí. Pracovníci dále jmenovali různé druhy problémů, většina těchto problému byla během rozhovoru zmíněna všemi pracovníky. Lze tedy říci, že jejich klienti mají shodné problémy. „…jde o soudní řízení, výchovné problémy, špatná péče rodiny….tak nejvíc problémů se točí kolem soudních jednání, protože my tu vedeme spisy nezletilých dětí, kde probíhá nějaké soudní řízení, a to jednak ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti, svěření do péče rodičů, veškerá řízení kolem výživného – tzn. změny ve výživném, výchovná opatření. Potom tady máme i rodiny, kde vedeme děti kvůli

47

špatné péči rodičů a děti s výchovnými problémy. No nevím co ještě dalšího tady děláme.. je toho celkem dost. „ sdělila mi SP Petra.

Dále se všichni shodli na tom, že „zakázku“ jim zadává soud a ten také určuje, jak a v čem mají klientovi pomoci. „Zaleží jak se ten člověk k nám dostává. Na to se taky musíme zaměřit. Převážná část práce je to, co od nás požaduje instituce, třeba soud.“ SP Pepa Klasickým případem je špatná péče rodičů o dítě. Někdy jde dle slov pracovníků i o „výmysl“ rodičů a chytrý tah pro soudní jednání. „…někdy přijde např. babička, teta, že se rodiče špatně starají nebo, že když dítě půjčuje babičce, že se špatně stará… a nakonec to tak není…“ sdělila k tomuto tématu SP Pepa. Nejobecněji mi problémy rodin v evidenci OSPOD shrnul SP Pepa:“ Jako vztahy v rodině, tak to je to, co je ve většině případů ten problém…“. Ostatní problémy typu týrání, zneužívání, zanedbávání dětí pracovníci jmenovali jako ne přiliž běžné. „Tak jsou tady výjimky, třeba týrání, bití, psychické týrání, nezájem rodičů o to dítě, třeba zavírání dítěte do místnosti.“ SP Pepa Sociální pracovník má dle zákona o rodině plnit i roli určitého poradenství. Pracovníci mi to svými slovy potvrdili. „...máme tady vlastně i jednu náplň práce poradenství, takže jim třeba poradíme. Tam jde o to, jim poradit, jaký mají možnosti. střediska, psychologové, dětští lékaři, taková ta síť, sociální dávky, kam se mají obrátit, kde o ně žádat a tak...“ uvedl SP Pepa. SP Pepa zmínil během rozhovoru i různé výchovné problémy. Všichni pracovníci při zmínce výchovných problému okamžitě řekli, to tady řeší naše kurátorka, to my nemáme na starosti. „Je to široký záběr, všechno možný, to se ani nedá jmenovat – drogové závislosti, útěky, hodně hnusný problémy jsou, když rodič dítě používá jako zbraň.“ SP Dana. Všichni pracovníci shodně uváděli to, že se rodiny mají problém domluvit a že to považují za problém. Vzhledem k tomu mě zajímalo také, proč je pro pracovníky důležité, aby se mezi sebou rodiče domluvili. Na otázku proč usilují o to, aby se domluvili, mi odpovídali, že je to kvůli dětem. „…My jim říkáme, že nejméně do té zletilosti, oni spolu budou muset řešit ty problémy dětí, nemusí to být vždy výchovné, ale stačí, že budou měnit školu, střední, vysokou a tak. takže ti rodiče spolu musí vycházet. A když se oni nejsou schopni dohodnout, tak se to automaticky odrazí i na chování těch dětí a většinou v tom špatném slova smyslu, protože ty děti potom nezvládnou problémy toho rozvodu. Protože děti, když vidí, že se rodiče jsou schopni domluvit, že komunikují, že je mají oba rádi, tak ty děti ten rozchod nesou lépe. A to si sebou nesou i do dospělosti, do svojí rodiny, pak mají také problémy navázat známosti a tak. „ sdělila SP Petra.

Dále mi jedna pracovnice uvedla přímo to, že je také pro ně důležité, aby komunikovali s nimi, neboť bez toho, jim nemohou pomoci: „…pro nás je důležitý, aby

48

za prvé ti rodiče byli ochotní komunikovat s námi. Protože když nechtějí komunikovat, tak jak jim máme pomoct. Ta pomoc pak nejde uskutečnit, když nechtějí. Takže je důležitý navázat u těch lidí kontakt. Zkusit zlepšit tu situaci, ukázat jim, že i pro ně to bude výhodné.“ SP Dana. Dá se říci, že všichni dotazovaní pracovníci vnímají potřebu komunikace jako oprávněnou a užitečnou. Vzhledem k této skutečnosti jsem očekávala, že na otázku, zda –li řeší také komunikační problémy, budou reagovat vstřícně. Toto se mi potvrdilo. Na tuhle otázku jsem se pracovníků ptala pouze v případě, že sami neotevřeli téma problémů v komunikaci. Často se stávalo to, že mi pracovníci daný problém sám jako problém v komunikaci neoznačili a říkali – „oni se nemohou domluvit a podobně“. Teprve ve chvíli, kdy jsem položila otázku: mohu tedy chápat to, co tady označujete jako tím, že se nemohou dohodnout, považovat za problém v komunikaci, jejich reakce byla kladná. Problémy v komunikaci pracovníci definovali takto: „...když se nemohou dohodnout...““...dělají naschvály a nekomunikují...“, „.. rodiče se mezi sebou pomlouvají před dětmi...“ Obecně lze říci, že pro sociální pracovníky pracující s rodinou je to, aby si rodiče dětí mezi sebou rozuměli a aby se shodli, velmi důležité. Když si rodiče rozumí, dítě se cítí mnohem lépe. Porozumění je v zájmu dítěte, tudíž i v zájmu pracovníků. „Já jim vždy říkám, že i když mají vůči sobě navzájem určité výhrady, tak vůči tomu dítěti zůstanou už navždy rodiči. A že jsou věci, na kterých se oni spolu musí domluvit a i když se jim třeba nelíbí chování partnera v tom a v tom a mají výhrady vůči sobě, tak ale musí se oprostit od toho, že už nejsou partneři. Ale o těch minimálních věcech, co se týkají dětí, se domluvit musí.“ uvedl SP Pepa.

5.2

Stereotypy klientů

Na otázku „Kdo jsou vaši klienti?“, pracovníci shodně označili jako svoje klienty nezletilé děti. „Jsou to nezletilé děti a jejich rodiče. Usnesením soudu jsme ustanoveni jako jejich opatrovníci“, uvádí SP Petra. SP Dana řekla: „Pro mě je K dítě, vlastně mělo by být to dítě. Proto se jmenujeme sociálně právní ochrana děti. Já jsem tady od toho,a bych hájila zájem a blaho dítěte. Někdy je tohle i problémem, že ne vždy rodiče mají stejný názor na blaho dítěte jako my.“ SP Pepa označil jako klienta dítě, ale uvedl, že problém se týká celé rodiny: „My se zabýváme dětmi do 18 ti let, teda samozřejmě mohou přijít i starší, se třeba poradit, ale tam už nemáme ty kompetence, ty možnosti s nimi chodit k soudu, poradit jim můžeme, no máme tady vlastně i jednu náplň práce poradenství, takže jim třeba poradíme. Ale obecně jsou našimi klienty dle zákona nezletilci. Ale samozřejmě řešíme problémy celých rodin.“

49

Pracovnice Zuzka doplnila a rozšířila : „No ta škála je různá, zaleží na problému, se kterým jdou. Pracujeme s rodinami, většinou s rodinami s dětmi, od narození do 18 ti let, rodiče, co se rozvádí, děti s výchovnými problémy, záškoláctvím, děti v ústavě. „ „Jsou to lidi, kteří se dostanou do situace, kterou nemohou vyřešit sami nebo je tam nějaká kolize. Buď jsou to rodiče v krizi, kdy oni nemohou sami to dítě zastupovat nebo kdy je potřeba řešit situaci, ale někým jiným než je rodina. Když do toho vstupuje stát, buď v rámci soudního řízení nebo jinak. „ „No on to označuje zákon, vlastně každý má právo se na nás obrátit a vyhledat naši pomoc. Takže nemusí to být jen klienti, jako rodiny s dětmi, ale mohou to být i cizí lidé, kteří na tu rodinu upozorní. Ti nejsou naši klienti, ale my s nimi taky pracujeme.“

Zajímalo mě i to, jestli jejich klienti mají nějaké společné charakteristické znaky nebo jestli se dá říct, jaký je typický klient. Z výzkumu vyšlo najevo, že každý z nás se můžeme stát klienty orgánu sociálně právní ochrany dětí. (respektive naše děti, neboť klienty jsou nezletilé děti) SP Dana mi to specifikovala takto: „…Teoreticky může být našim klientem kdokoliv.. neznamená to, že by se sem nemohl dostat vysokoškolák, dostane se sem jednoduše, když se rozvádí a už je tady ani neví jak a pak je z toho „celej vydivočenej“. Nebo to mohou být lidé, kteří jsou na té hranici sociální přizpůsobivosti a tak…“ Toto mi potvrdil i SP Pepa: „Co se vzdělání týče, vyučeni, základní vzdělání, většinou, sociálně slabší..ale může to být vysokoškolák, rodiče se prostě rozvádí a mají mezi sebou nějaký problém.“ Není proto možné specifikovat blíže populaci, která se dostane do styku s orgánem sociálně právní ochrany dětí. Jako společný charakteristický, který vymezuje okruh klientů uvedli dva pracovníci nefunkčnost rodin. „Společné charakteristiky nemají, typickým rysem je nefunkčnost rodiny, protože kdyby ty rodiny byly funkční, tak nedochází k rozvodům a neprobíhají tady ty soudní jednání.“uvedla SP Petra „… asi tu nefunkčnost, tu možná mají všechny…“ uvedla na moji otázku, jestli může říct, že mají jejich rodiny něco společného. V teoretické části jsem vymezila vnímání komunikačních problémů dle systemického přístupu, zajímalo mě proto i to, co je problémem v komunikaci dle sociálních pracovníků a jak tento problém definují. Všichni pracovníci během rozhovoru zmínili komunikační a vztahové problémy, které s objevují u rodin, se kterými pracují. Pracovníci shodně označili, že u jejich klientů se problémy v komunikaci projevují tím, že se nejsou schopni domluvit, což pak vytváří další problémy. Když mají problém v komunikaci, tak se to projevuje následně v tom, že se nemohou shodnout o věcech kolem dětí. Pracovníci mi to označili jako „hádají se a nenajdou společnou řeč“. Znamená to tedy, že spolu komunikují, vyměňují si informace, ale nepředají si ten význam. Ve většině případů je synonymem významu u pracovníků – „nenajdou společnou řeč“.

50

SP Zuzka to definovala následovně:„…Oni si třeba nerozumí, nekomunikují…“ nebo „…Jednak si navzájem nenaslouchají, mají na sebe málo času…“. Když jsem se doptávala v čem spočívá to, že si nerozumí a jak se to projevuje navenek, uvedla SP Zuzka „…ti lidé se neumí mezi sebou domluvit, ať jsou témata jako děti, trávení volného času a pak i ty druhotný věci, ale pro rodinu důležitý, třeba jak vnímají potřeby jeden druhého v tom manželství, jestli jsou schopni si naslouchat a tady ty věci…“, a dále pokračovala: „…Někdo se třeba neumí ani zeptat, když vidím, že partnera něco trápí, tak si toho někdy nevšimnu…“ SP Pepa uvedl, že pozná na klientech to, že si nerozumí podle jejich přístupu k výchově. , „…asi nejvíc v tom jejich rozdílným přístupu, třeba k výchově. Jeden ten rodič to vidí tu výchovu takto. Jeden je přísnější, druhý benevolentní, tatínek třeba přísný, maminka rozmazluje. Často se ti dva rodiče navzájem obviňují v tom, že ten druhý to dělá špatně..“ V některých případech chybí partnerům i snaha domluvit se mezi sebou. SP Zuzka mi to popsala těmito slovy: „…v těch našich případech, co tu máme a řešíme tak zcela jistě chybí snaha se domluvit. Ne ve všech, ale těch co se domlouvají je minimum…“ SP Pepa zdůraznil vztahovou rovinu komunikace: „ten problém co se týká jejich vzájemné komunikace, oni prostě třeba k sobě nenajdou cestu, vzájemnou řeč.“ Dle vyjádření SP Petry je v jejich evidenci i hodně rodin, kde je absence jakékoliv komunikace: „…je tady hodně rodičů, kteří spolu třeba vůbec nekomunikují, ale fakt vůbec…“„… když si rodiče dělají naschvály…“ Ostatní pracovníci mi tohle nepotvrdili, spíše hovořili o komunikaci, která sice nefunguje, ale existuje. SP Dana na moji otázku reagovala takto: „…většina problémů je o tom, že ta komunikace v rodině nefunguje, že něco někde. Místo, aby si to vyříkali, vyjasnili, tak buď se mlčí nebo se to schovává často za něco jiného a pak až to bouchne a nastane problém, tak se to složitě dohledává, kde že je vlastně ten původní problém…“ Lze říci, že z provedených rozhovorů vyplývá, že pracovníci vnímají rodinu, se kterou pracují jako celek.

51

5.3

Jaké jsou stereotypy sociálních pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině?

Abych zjistila a specifikovala stereotypy pracovníků, ptala jsem se otázkou: Co si myslíte, že by podle vás pracovník OSPOD měl v rámci své práce s klienty dělat? Pracovníci byli ve svých odpovědích opět velmi konkrétní a dá se říci, že i v této oblasti odpovídali shodně: „Ono záleží na tom s čím ten klient přijde. Takže asi úplně na začátek by měl udělat diagnózu a podle toho by měl postupovat dál. To znamená, že o té základní diagnóze, kdy zjistím o co jde. Ten člověk mě nastíní aspoň ten problém, tak napřed mapuji situaci, jeho potřeby, jaké má. Potom ten problém řešit. Tzn. já nevím, buď poskytnu pomoc ve formě poradenství nebo nabídnu službu podle toho co bude potřebovat. Ale jak říkám, je to individuální. Něco jiného je, přijde klient a to co se pak stane důležité v průběhu té práce. takže pracovat i na tom, co se z toho vyvine. „ sdělila mi SP Zuzka. Důležitost navázání kontaktu s klientem zmínili ve svých odpovědích všichni pracovníci. „Hm..tak určitě komunikovat a snažit se, aby ten klient k němu navázal vztah, jako ve smyslu, aby pochopil, že my jsme tady pro ně a že jim chceme pomoct a hlavně těm dětem, protože my řešíme problémy těch dětí, rozhodně jim nechceme uškodit, těm dětem..„ SP Pepa Zpětná vazba hraje také velkou roli pro sociální pracovníky. Téměř všichni uvedli, že jsou rádi, když se „neaktivní klient“ (Klient po skončení soudu nepřestane být klientem, nadále zůstává v evidenci úřadu) ozve a oni ví, jak to dopadlo. Důležité je navázat kontakt, pak průběh rozvíjet, pokud se to vyřeší, tak je důležitá pro nás zpětná vazba, když se dozvíme, jak to dopadlo, jestli ten klient udělal to, co jsme mu řekli. Můžeme si to pak ověřit, telefonicky, písemně. „pracovník Pepa. Svoji práci s klienty označují jako rozhovory nebo pohovory s klienty: „Máme za úkol prostě zjistit, jak se v té rodině starají o ty děti. Taky máme za úkol udělat rozhovor s dětmi, přijdou sem a my s nimi uděláme rozhovor. „ pracovník Pepa. Společnou snahou pracovníků je i to, aby se jich „klienti“ nebáli, aby věděli, že jdou za někým, kdo jim chce pomoci. „No já myslím, že důležité je, aby ten klient věděl, že se tu nemusí v žádným případě strachovat přijít. Je důležité ho uklidnit, říct mu jaký postup zvolíme, co od nás může očekávat a jakým způsobem mu v té věci můžeme pomoci a pak se teprve dostávat k tomu problému.“ SP Petra. Dva pracovníci mi uvedli, že se domnívají, že sociální pracovníci mají před veřejností špatnou pověst. „…profese sociálního pracovníka je zprofanovaná, to je dlouhodobá situace v této oblasti a i doteď, když se natočí pohádka, tak když je tam zlá osoba, tak je to většinou nějaká baba zubatá – třeba ten Kolja, že. Tak se pak těžko říká, že to tak není. Na sociálku se dá svést cokoliv,protože sociálka zasahuje do všech oblastí života lidí a rodiny vůbec…“ SP Dana.

52

Pracovníci vnímají sami sebe jako určitou oporu pro rodiny, které se bezesporu ve chvíli, kdy k pracovníkovi přijdou nachází v obtížné životní situaci. SP Dana mi to shrnula těmito slovy: „Celkově je pracovník poradce těch lidí, kteří mají problémy v rodině, týká se to výchovy děti, vedení domácnosti nebo hospodaření, prostě toho všeho. S těmito problémy by se měl K obrátit, pokud má potřebu.“ Někteří pracovníci vnímají sebe jako poradce pro tyto rodiny, jako někoho, kdo jim „ukáže cestu“ „Snažíme se najít řešení, východisko z té špatné momentální situace. Hledáme způsob, jak to vyřešit, zlepšit, něco, kudy by ta cesta mohla vést, protože logicky víc hlav víc ví... No snažíme se .“ uvedla SP Dana. Zároveň jsem kladla otázku i sama sobě: „Kdo je aktivnější v procesu pomáhání? Kdo navrhuje postup?“. Z výzkumu vyplynulo, že je to pracovník, kdo „udává tón spolupráce“. Dle odpovědí pracovníků vnímají svoji roli jako direktivní. S otázkou moci souvisela i otázka, kdo formuluje zakázku? Z výzkumu vyplynulo, že zakázku formuluje většinou soud. „Ne my jenom navrhujeme, vyjadřujeme se k tomu, komu to dítě svěřit a rozhoduje soud. Soudce má poslední slovo. Někdy nám to ti rodiče vyčítají, ale tady je od toho soud a tak jim řekneme, že mají právo se odvolat, řešit to dál. My nejsme ti bohové, kteří to rozhodnou.“ uvedla SP Petra. Jednou z mých otázek, které jsem ale nekladla pracovníkům bylo i to, jestli cítí, že mají nad klienty moc. Na tuto otázku jsem se neptala, neboť se domnívám, že by klienti neodpovídali dle skutečnosti a měli by tendence svoje odpovědi upravovat. Moc je v tomto případě podle pracovníků dána zákonem. Úředník je rodině přidělen podle místa bydliště a pracovníci mají děti a jejich rodiny rozdělené podle písmen abecedy. „…No pokusím se navázat z moci úřední ten kontakt s rodiči…“ SP Dana. (slova z moci úřední pracovnice velmi zdůraznila) „… těch cest je víc… máme oporu v zákoně…“ SP Dana dále pokračovala:„…když se to nepodaří zavčas těm rodičům nějak „zatrhnout“, pohrozit jim…“.

5.4

Pravidla jednání sociálních komunikačních problémů v rodině

pracovníků

při

řešení

Zajímalo mě, jaké postupy nebo metody práce s klienty sociální pracovníci používají. Na přímou otázku, jak pracují se svými klienty mi odpovídali různě. Všichni pracovníci se shodli na tom, že prvním úkolem je navázat s klientem první kontakt. Toto jsem již uváděla v oddílu stereotypů pracovníků. Většina poznatků se dá uplatnit ve více charakteristikách přístupu. „Vysvětlíme jim, proč tu jsme, že chráníme zájmy dítěte, že jim chceme pomoct, že soud žádá vyjádření, zprávu. Vysvětlíme jim, jaké možnosti v rámci zákona jsou. A že když s námi budou spolupracovat, že se ta situace vyřeší rychleji. „ objasnil svůj postoj SP Pepa. Pracovníci uváděli, že volí individuální přístup dle dané rodiny a problému, s kterým přichází. „A podle toho, s jakou sem ten K přijde, podle toho naše práce

53

vypadá. Volím jiný přístup k někomu, kdo se jeví jako inteligentní a mohu s ním mluvit normálněji a jinak budu muset vše objasňovat a víc podrobně s člověkem, který nemá to IQ nejvyšší a je tady a je to rodič a já s ním taky musím pracovat. Musíme se prostě přizpůsobit tomu, jaký je ten rodič, jeho úrovni.“ SP Dana. Jak jsme již uvedla, důležitost prvního kontaktu s klientem mi potvrdili všichni pracovníci. „Na začátku je důležitý vstupní pohovor, abych si zjistila v jaké fázi jsou. Co jsou schopni jeden pro druhého udělat, na čem se jsou schopni domluvit. Řeším to s každým z nich, ale také potom s nimi dohromady. A také jdu k nim domů, tak pak vidím, jak to tam vypadá.“ SP Zuzka Přístup sociálních pracovníků se dá označit jako “skládání mozaiky“. Pracovník z několika zdrojů zjišťuje informace o rodině, se kterými následně pracuje. „… když už ten rozhovor vedu s nimi já, snažím se zaměřit na to třeba, co o nich vím, dát si dohromady ty informace. Vím co se jim na sobě líbí, nelíbí, v čem je problém, vidím je společně. A hlavně se zaměřuji na to, co by to dítě potřebovalo a vypíchnout z toho ty věci a vést je k tomu, aby třeba oni zkusili přehodnotit ten svůj pohled. A také se jich zeptám na to, jak oni to vidí dál, co si myslí, jestli tu jejich pozici a situaci vnímám dobře. Takže volím formu rozhovoru, naslouchání…“ „…Takové ty otázky: Jestli jsem tomu dobře rozuměla? Jestli je to skutečně to, co mi oni chtěli říct? A jestli ty problémy vnímám tak jak oni?..“ sdělila mi při rozhovoru SP Zuzka. Snažila jsem se u pracovníku zjistit, jestli mají nějaké společné postupy, pomocí kterých pracují s rodinou. Každý pracovník má svůj specifický přístup a dle rozhovorů s nimi se domnívám, že pracují podle toho, jak to „cítí“. Mají určitý postup – soud pošle spis, oni si rodiče pozvou korespondenčním lístkem. Rodiče přijdou. Pak s nimi pracuje každý různě. Někteří pracovníci mi sdělili, že si rodiče zvou odděleně, někteří s nimi pracují dohromady, je-li to možné a rodiče jsou schopni spolupracovat. Následuje šetření v místě bydliště – což je návštěva domu/bytu a jeho okolí. Pracovnice většinou zazvoní na sousedy a ptá se jich na péči rodičů a na tu rodinu celkově. Dále si pracovníci vyžádají zprávu ze školy – kde je uvedeno, jak se dítě učí, kdo chodí na třídní schůzky, kdo z rodičů se s dítětem učí a tak dále a zprávu od obvodního lékaře opět kdo s dítětem chodí na prohlídky, na očkování, je-li dítě nemocné, kdo si na něho bere ošetřování člena rodiny. Pracovník Pepa k tomu uvedl: „Buď přijde sám nebo spíš je většinou pošle soud nebo instituce. Ta nám napíše žádost, abychom vypracovali zprávu, prošetřili prostředí té domácnosti... Máme za úkol prostě zjistit, jak se v té rodině starají o ty děti. Taky máme za úkol udělat rozhovor s dětmi, přijdou sem a my s nimi uděláme rozhovor „ Další otázka, na kterou jsem chtěla nalézt odpověď byla: „Snažíte se zapojit do práce celou rodinu?“. Většinou se snaží zapojit celou rodinu, je to dáno tím, že zastupují-li dítě u soudu, je třeba mluvit s oběma rodiči. Na tuhle otázku jsem se pracovníků nemusela ptát, u všech z nich mi odpověď vyplynula z jejich povídání. Z rozhovorů se ukázalo, že všichni dotazovaní pracovníci pracují s celou rodinou. Hovoří-li o dítěti, které je jejich klientem říkají: „…. když budu brát rodiny, který máme v evidenci…“, přitom dle zákona mají v evidenci dítě a ne rodinu.

54

SP Pepa mi sdělil: „…máme za úkol zjistit jak se ta rodina o dítě stará, takže zkoumáme celou rodinu…“. Lze říci, že z provedených rozhovorů vyplývá, že pracovníci vnímají rodinu, se kterou pracují jako celek. Také mně zajímalo jestli pracují se všemi dětmi, které zastupují nebo mají-li nějakou věkovou hranici: SP Dana reagovala: „S dítětem určitě, vždycky. I s těma malýma, malý dítě je totiž naprosto nejideálnější sonda do rodiny. Dítě od 3 do 5 let vám poví všechno, o babičce, o celé rodině. To jsou nejlepší děti. Tam hnedka víte jak to doma funguje. Když tady vezmeme medvídka nebo začneme něco skládat a nechám to dítě, ať si trošku hraje, tak hned slyším, co říká doma maminka, jak na to reaguje tatínek a někdo jiný. To dítě přejímá většinou i intonačně a kopíruje. Když pak tady mluvím s tou maminkou, tak přesně vím, co doma dítěti říká. S dětmi já komunikují velice ráda nemám problém s nimi navázat kontakt, nikdy jsem ten problém neměla, nevím čím to je, ale je to tak. Ty děti vám řeknou všechno. Horší je to s „puberťákama“, ti se tváří - jak takto inteligentní dítě, může mít tak blbý rodiče. Jednak mají to svoje černobílý vidění, na což mají v tomto věku samozřejmě nárok. A často jsou kritičtí, ale oni zase umí ty situace dobře ironicky popsat, tak vám to naservírují, jak to doma chodí. Takže to taky nakonec zjistím.“

SP Petra se také snaží do práce s rodinou zapojit i dítě. „…U těch mladších dětí, je to těžší, ale taky mají svůj způsob vyjádření, buď třeba malují obrázky nebo nějaká hra, člověk si s nimi neformálně povídá a ono z toho vyplyne něco, třeba u koho by chtěli být Ale je tam určitá hranice těch 10 let, kdy to dítě už by mohlo něco říct a taky hlavně od těch 10 ti let jsou ty děti zvaný k soudům – vypovídají tam a soud se jich může ptát, právě jakou mají představu, s kým chtějí bydlet. Takže tohle je taky naše běžná práce…“

SP Petra mi dále uvedla, že ona nerada vede pohovory s rodiči dohromady: „No, mohou přijít společně, ale mě se teda.. no nemohu říct vymstilo.. ale stalo se mě v několika případech, že rodiče přišli společně na jednání, i když já jím to posílám na adresu každému zvlášť a oni i tak přišli spolu. A tady u mě to vypadalo dobře, říkali, že jsou schopni se domluvit a pak u toho soudního jednání to dopadlo úplně opačně. Ukázaly se rozpory a problémy a nedopadlo to dobře. Takže teď to dělám tak, že i když přijdou společně, tak jim řeknu ať se nezlobí, ale že k tomu mám svůj důvod a povídám si s nimi zvlášť. „

Tato pracovnice byla ale výjimka. Domnívám se, že to bylo způsobeno její negativní zkušeností, jak sama uvedla. Pracovnice SP Dana mi podrobně uvedla, jak se snaží navázat kontakt s dětmi: „No hračky, kresby těch dětí... Jako my tady, že jo, nejsme nijak vycvičení nepoužíváme nějaký ty „Baum testy“, to fakt ne.... ale takový ty klasický dětský kresby, že stromeček má třeba kořínky a jaký a jakou barvou malujeme a tak. Na těch malých dětech je to patrné, tady o těch malých dětech ta kresba vypovídá dobře. Určitě to dítě nebude nějak v pohodě, když vám tady začne malovat černý nebo tmavý sluníčko, když dřív vám tady malovalo třeba barevnou princeznu. Tak to pak už víte, že tam ten posun je dost „velkej“ a že je to špatný.“

55

Velice mě i zaujala technika, kterou SP Dana uplatňuje na děti: „Někdy se stane, že ty děti už sem přijdou, že koukají a jsou vyděšený a maminka je taky z toho zaskočená, že já si to dítě tady nechám a ji pošlu na chodbu. To děláme proto, aby to dítě nemělo „takovej“ ten pocit. Tak je docela dobrý, když mu řeknu: tak a teď mi teda řekni, co mi máš říct, co ti mamka řekla, že mě máš říct. A to dítě vám začne vykládat tak, jak to má naučený. Sedne si a začne, že musí říct, že tatínek je „zlej“, že mu teda neposílá ty penízky a nekupuje mu to kolo a tak. A pak se rozpovídá, já to teda vyslechnu, pochválím ho, jak mi to teda řeklo, že výborně splnilo ten úkol a pak se s ním začnu bavit, úplně odněkud jinud, přes ty kamarády a přes ty babičky a jestli s tím tátou někde byl. A pak se vlastně dozvím, že s tím tátou je to úplně super, protože s ním někde byl, a že s ním jezdí na kole a na bruslích a na zmrzlinu se chodí, kterou maminka nikdy nekoupí, protože by ho bolelo v krku a že ten vztah je tam plně „jinej“ než ta maminka to chtěla, aby to dítě tady u mě řeklo. To je takový to, že ta maminka mu řekne, no honem to řekni, jak se ti tam u něho nelíbí, a jak je to tam hrozný a to dítě to řekne pokorně, protože má rádo i tu maminku a nechce jí ublížit. Tak to je někdy fakt docela drsný ty výpovědi těch dětí. I ty slova, co ty děti volí, tak je mi jasný, že to nejsou jeho slova, někdy pomalu používá i nějaký odborný termíny.“

Domnívám se, že na tomto případě je celkem patrné to, co systemika definuje jako obsahovou rovinu komunikace. Kdyby pracovnice jen vyslechla dítě, „udělala“ by si o otci špatný obrázek. Musí jít ale pod povrch toho, co dítě říká a tím odkryje i jiné dimenze. Pracovnice SP Zuzka mi sdělila, že zkoušela s rodinou pracovat, ale zabralo jí to příliš mnoho času a efekt nebyl v adekvátní vynaloženému času, který případu věnovala, tudíž už to nedělá. Zajímavé bylo to, že uvedla, že nemůže pracovat ani s těmi rodinami, kde by se to mohlo jevit efektivní, neboť by o čas, který by té rodině věnovala „okrádala“ ostatní rodiny. „Mohu jim nabídnout manželskou terapii. Ale to je třeba minimum, někdy na základě našeho pohovoru s nimi nebo na základě nějaké systematičtější práce s nimi... ale jak říkám, neděláme to často. My tady nejsme rodinní terapeuti. Ale měla jsem tady ten případ, že jsme si řekli to co je trápí a oni na to ani nedošli, oni se prostě neposlouchali...“ Na moji otázku, jak s tuto rodinou pracovala uvedla Zuzka: „Jsme si o tom povídali... V tom začátku se s tím někdy dá něco dělat. To je pak na tom pracovníkovi, aby poznal jak z reakcí tak z jejich komunikace a ale i prostředí, ve kterým žijí, v jaké fázi ten vztah je. Jestli se s tím dá něco udělat nebo ta šance už není. Pro nás je hlavně důležitý dopad na ty děti.“ Ve chvíli, kdy pracovnice zjistí nějaký problém nepracují s rodinou, ale odešlou je k odborníkovi, který jim pomůže. „Posíláme je do manželských poraden, předmanželské, jsou li tam děti a vidím, že ta komunikace jim ubližuje, tak i středisko výchovné péče, to se využívá maximálně. Je to jednak dostupné i pro nás a jsou tam psychologové, kteří s tou rodinou kvalitně pracují.“ Nebo „Někdy to dojde do té fáze, že se ta rodina snaží, ale nejde to, tak můžeme využít i mediační službu.“

56

Důvody proč nepracují s rodinami hlouběji byly různé: „Tak je to určitě i počtem klientů. To co jsem říkala o těch rozhovorech nebo technikách, kdy pracujeme s celou rodinou, tak na to je zvýšená náročnost časové dotace práce s K. Ze své zkušenosti, co mám, tak jsem to praktikovala asi tak párkrát, třikrát možná. Kdy jsme si povídali a pracovali jsme technikou řekni své tři přání a co se jim na ostatních líbí a nelíbí a tak. A toto je věc, která mi třeba zabrala tři hodiny práce. A já si nemohu dovolit v počtu těch klientů, které tady mám, tohle dělat. To mohu dělat opravdu jen v případech, kde vidím, že to má smysl a kde by jim to mohlo pomoci. Ale při počtu těch klientů se to nedá zvládnout.“ Potvrdila mi i SP Zuzka moji domněnku, že s rodinami nepracují ne proto, že by se na to necítili kvalifikovaní, nýbrž proto, že na to nemají čas a dělali by to na úkor jiné práce a jiných rodin. Není v našich časových možnostech pracovat s celou rodinou. „A když už se to dělá, je to na úkor jiných případů a je hrozně těžké říci, komu se mohu věnovat víc a koho „ošidím“. Je to vždycky na tom pracovníkovi, aby si rozvrhnul plán dne a týdne. Může to být ale tak, že je to pak nespravedlivé vůči ostatním. Nedá se to zvládnout při počtu těch klientů.“ těmito slovy a hlubokým povzdechem ukončila SP Zuzka náš rozhovor. Zajímalo mě, jaký je průměrný počet klientů. „No jsou takoví ti, kteří jsou bez problému, tak ty si tady uložím do té evidence a pak jsou ti, kteří mě tady leží na stole, no asi tak 40, to jsou prostě ti, kteří nejsou vyřešení, třeba soud už trvá rok nebo soud už skončil, ale ještě pořád jsou tam nějaké problémy. Některý soudy se třeba táhnou dlouho, je tam třeba odvolací řízení.“ SP Pepa. „No pracovat s nimi do hloubky to je problém. My uděláme to co se dá, to maximum, ale při tom množství je to problém, no proto tady máme ty speciální pracoviště, ty poradny a tak. Tam je pošleme a oni tam s nimi pracují na odborné úrovni a my z toho pak dostaneme zprávu, kterou nám pošlou, takže vidíme jak to dopadlo a tak, jaký měli problém., pokračoval Pepa. Někteří pracovníci uváděli, že se na ně klienti obrací i s různými jinými problémy, které nespadají do jejich kompetence.“ „Tady je potřeba s nimi pracovat na tom základním problému, na tom soudu, a pak je odkázat na další odborníky, kteří s nimi mohou dělat takový ty terapie, rodinný nebo skupinový. To rozhodně, to se nedá. „ SP Pepa. Obecně můžeme říci, že pracovníci rozpoznají u klienta problém v komunikaci, snaží se rodině vysvětlit proč je důležité, aby si porozuměli a naučili se komunikovat. Ve chvíli, kdy rozhovor s rodinou na toto téma nestačí, odešlou rodinu k odborníkovi. Který s nimi potom na problému pracuje. Obvyklá praxe je, že si pracovník následně vyžádá z této instituce zprávu – jestli se komunikace rodiny zlepšila, jestli našli společnou řeč, domluvili se na režimu dětí a tak dále.

57

5.5

Používají tyto techniky sociální pracovníci vědomě nebo bezděčně?

Tato výzkumná otázka nebyla explicitně předmětem dotazování, ale byla vyvozena sekundárně. Pracovníci používají určité postupy práce, které získali na základě praxe. Na základě volního jednání pak volí tento postup. Můžeme říci, že jen zvažují souvislosti bez použití reflexe. Všeobecně mají určité povědomí o technikách, pomocí, kterých se s rodinou pracuje, ale neuplatňují je záměrně. Svoji roli vidí v určitém poradenství. Ve chvíli, kdy najdou a označí problém, přesně vědí kam rodinu poslat, aby se problém dal řešit. „… tady jde o to, aby si spíš ty rodiče uvědomili, že ... No prostě navést je na to, aby pochopili to, že ta chyba je v nich a jejich špatné komunikaci. Buď je navedeme my nebo je odešleme na odborné pracoviště – mediační službu, občanské sdružení, rodinná poradna. Prostě když je to tak zakořeněný a my to tady už nezvládneme, tak je pošleme někam, kde jim pomohou. Nejsme tady všemocní, nemůžeme jim vše vyřešit…“SP Zuzka Pracovníci dle svých slov odešlou rodinu k „odborníkům“. „No třeba požádáme o spolupráci Středisko sociální pomoci dětem.“ Od těchto odborníků obvykle žádají zprávu. „Většinou je tam posíláme s tím, že chceme od nich nějaký výstup. Protože oni jsou tam odborníci a mohou se nám vyjádřit k tomu, jestli tam to prostředí lze nebo nelze nějak zlepšit. To vyjádření jejich je pro nás často dost důležité. Nám zaleží na tom, jak to tam vypadá.“ SP Dana. Pracovnice SP Petra celé shrnula do těchto vět, které lze označit za společně vnímané všemi pracovníky: „Ne na to tady prostor absolutně není. My si je samozřejmě můžeme pak pozvat a zeptat se jich, jak to pomohlo, jestli se to zlepšilo. A to většinou i děláme, že nám záleží na té zpětné vazbě. Ale tady na to nemáme vůbec prostor.“ Dále můžeme říci, že pracují s klienty poměrně direktivně : „…Nejsme tady všemocní, nemůžeme jim vyřešit vše…“ SP Dana.

58

6 „Slučitelnost“ systemického přístupu a přístupu sociálních pracovníků z hlediska prvků „přístupu v sociální práci“ Cílem této kapitoly je srovnat oba přístupy – systemický a sociálních pracovníků. Tyto přístupy budu opět porovnávat z pěti vybraných hledisek prvků– preferencí, stereotypů klientů, stereotypů pracovníků, pravidel jednání a reflexivity. Jde mi o to zjistit, jestli přístup sociální práce vybraného OSPOD obsahuje prvky systemiky nebo naopak obsahuje něco, co je v přímém rozporu s ní. Zajímá mě také, čím se liší a čím se podobá pojetí problému v komunikaci, postup intervence a technicky uznávané SP při práci s rodinou a uznávané systemickou teorií.

6.1

Srovnání preferencí systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU

Systemičtí terapeuti dle toho, co jsem vymezila v předchozí kapitole uznávají pro ně typické preference. Mezi preference systemiků patří to, že na rodinu nahlížejí z pohledu celistvosti. Každou rodinu se snaží vnímat jako celek, který je navzájem propojený. Tuto preferenci mají společnou se sociálními pracovníky. Ti také pracují s celou rodinou a vnímají ji jako celek. Sociální pracovníci mi uváděli, že zkoumají, jak se rodiče o děti starají, často se doptávají i prarodičů a ostatních, rodině blízkých osob. Výjimku tvořil jeden sociální pracovník, který mi uvedl, že po předchozí špatné zkušenosti pracuje raději s rodiči odděleně. Pro systemický přístup je charakteristická otevřenost systémů. Tato otevřenost je důležitá pro zachování cirkularity systému a výměny informací v systému, kterým je v tomto případě rodina. Hodnotou pro tento typ preference je pro nás funkčnost systému. Je–li systém funkční, jsou zachovány všechny jeho vlastnosti, které jsem jmenovala v teoretické části mojí práce. Sociální pracovníci mi shodně sdělili, že smyslem jejich práce je zachovat komunikační výměnu v systému. Pracovníci to definovali jako „jde nám o to, aby si ti rodiče spolu rozuměli i po rozvodu a mohli se domluvit na věcech, důležitých pro dítě“. Z provedeného výzkumu vyplývá, že sociální pracovníci vybraného OSPODU uznávají jako základní preferenci pro cíl jejich práce blaho dítěte. V tomto je možné vidět rozpor se systemickým přístupem. Systemický přístup pracuje na principu neutrality. Nestraní ani jednom ze členů systému, což v případě sociálních pracovníků není možné. Sociální pracovník je dle sociálně právní ochrany dětí kolizním opatrovníkem dítěte před soudem a má za úkol hájit jeho zájmy. Sociální pracovníci mi shodně uváděli, že problémy jejich klientů spočívají v nemožnosti dosažení porozumění. Všichni dotázaní pracovníci během rozhovoru sami

59

přímo zmínili komunikační a vztahové problémy, které se objevují u rodin, se kterými pracují. Z provedených výzkumů tudíž vyplývá, že rodiny, se kterými pracovníci pracují, spolu komunikují.

6.2

Stereotypy klientů systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU

V teoretické části své práce jsem popisovala, že systemický přístup na rodinu nazírá jako na spolupracující kulturní společenství, žijící v jazyce a vytvářející „interpretivní“ komunity. Dle systemiků je rodina „autoregulační systém, který se sám ovládá podle pravidel tvořených v průběhu času, procesu pokusu a omylu“. Téměř všichni jmenovaní sociální pracovníci shodně označili jako svoje klienty nezletilé děti. Jedna pracovnice uvedla, že klienty jsou nezletilé děti a jejich rodiče. Pouze jeden pracovník označil jako klienta dítě, ale uvedl, že problém se týká celé rodiny. Ze zákona o sociálně právní ochraně dětí vyplývá, že klientem pracovníků OSPOD je nezletilé dítě. Oproti tomu systemika považuje za klienta celou rodinu. Jako společný charakteristický znak, který vymezuje okruh klientů uvedli dva pracovníci nefunkčnost rodin. Systemičtí terapeuti pracují s různými typy problémů. Charakteristiku problémů typických pro sociální pracovníky OSPODU je možné najít v zákoně. Z uvedeného vyplývá, že stereotypy klientů, které uznává systemika se liší se stereotypy klientů orgánů sociálně právní ochrany dětí. Tyto přístupy se liší z pohledu definování klienta a jeho charakteristik. Pouze jeden pracovník mi sdělil, že v některých případech spolu rodiče naprosto nejsou schopni komunikovat. Ostatní mluvili o tom, že rodiče se hádají, dělají si naschvály a nerozumí si. Toto se shoduje s tím, jak komunikací vnímají systemičtí terapeuti. Vzhledem k tomuto se domnívám, že komunikační problémy vnímají sociální pracovníci vybraného OSPODU shodně se systemickými terapeuty. Jak uvádí Plaňava (Plaňava, 1992) časté problémy v komunikaci spočívají v nezdravém, často až patologickém vztahu mezi komunikujícími partnery. Někteří rodiče, jak mi uvedli sami sociální pracovníci, mají dle jejich slov „problémy sami se sebou“. Watzlavick (Watzlavick, 2000) a jeho kolegové hovoří o narušení komunikace z důvodu poruchy v rovině obsahových a vztahových aspektů. Jeden z oslovených sociálních pracovníků během rozhovoru přímo zdůraznil vztahovou rovinu komunikace: „ten problém co se týká jejich vzájemné komunikace, oni prostě třeba k sobě nenajdou cestu, vzájemnou řeč.“ Dle slov sociálních pracovníků některým rodičům chybí snaha domluvit se mezi sebou. Pracovník se v těchto případech snaží vysvětlit jim, že pro dobro dítěte je nutné , aby spolu rodiče komunikovali. Z rozhovorů se ukázalo, že všichni dotazovaní pracovníci pracují s celou rodinou. Hovoří-li o dítěti, které je jejich klientem říkají: „…. když budu brát rodiny, který máme v evidenci…“, přitom dle zákona mají v evidenci dítě a ne rodinu. Z toho mi tudíž vyplynulo, že rodinu chápou slučitelně se systemickým přístupem. Pracovník Pepa mi sdělil: „…máme za úkol zjistit jak se ta rodina o dítě stará, takže zkoumáme celou rodinu…“.

60

Sociální pracovníci uváděli, že většina jejich klientů jsou ti, kteří jsou jim posláni soudem. V těchto případech pracují sociální pracovníci na tom, co jim „zadá“ soud. A to je dle mého názoru další rozpor s tím, jaké preference uznává systemický přístup. Systemici pracují s těmi tématy, které si určí rodina, což v případě sociálních pracovníků OSPOD není z uvedených důvodů možné.

6.3

Stereotypy pracovníků systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU

Na začátku bych ráda připomenula to, jaký je (resp.měl by být) dle dostupné literatury systemický terapeut. Rodinný terapeut nemá místo v hierarchii rodiny, není rodině ani nadřazen, ani podřízen. Terapeut nemá jasně ohraničenou oblast kompetencí a od toho se odvíjí jeho postavení. Systemický terapeut musí změny v rodině vnímat realisticky. Snaží se pochopit proč se věci dějí, tak, jak se dějí, aniž by je za každou cenu označoval jako dobré. Jeho úloha nespočívá v hodnocení. Nesmí zapomínat také na ostatní účastníky terapie, musí jim poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřili. Kompetence sociálních pracovníků jsou vymezené Etickým kodexem sociálních pracovníků a v případě pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí i Zákonem o sociálně právní ochraně dětí. Výrazným stereotypem v jednání pracovníka – systemika je neutralita. Tato neutralita znamená v procesu pomáhání to, že pracovník akceptuje všechna rozhodnutí rodiny, zříká se pozice experta. Stereotyp neutrality v přístupu sociálních pracovníků není možný. Sociální pracovník nemůže být neutrální, vyplývá to z jeho povinností, které vůči dítěti má (zájem a blaho dítěte). Sociální pracovník je vnímán jako expert na situaci, je kolizním opatrovníkem a je jeho prací chránit zájmy dítěte. V tomto vidím velký rozpor se systemickým přístupem, který systemického terapeuta vnímá v neexpertní pozici. Systemický terapeut neodsuzuje své klienty, nehodnotí je. Sociální pracovník dle Zákona o sociálně právní ochraně dětí „hodnotí“ oba rodiče, neboť se písemně vyjadřuje soud k otázkám svěření dítěte do péče a výchovy jednoho z rodičů. Z výzkumu vyplynulo, že je to pracovník, kdo „udává tón spolupráce“. Dle odpovědí pracovníků vnímají svoji roli jako direktivní. Systemický terapeut je nedirektivní, ukazuje cestu změny, ale záleží na klientovi, jestli a kam až po ní půjde. Role terapeuta rozhodně nesmí být mocenská ani rozhodující. Systemický přístup uznává to, že terapeut má nad klientem moc a v jeho kompetencí s tuto moc využít ve prospěch klienta. Zde je podobnost z přístupem sociálních pracovníků, neboť tito také uznávají moc jako svoji preferenci. Moc je v jejich případě dána soudem. V něčem se ale oba přístupy liší, a to v tom, že systemický terapeut má v rukou moc, kdy terapii ukončí. Čas ukončení spolupráce je volen přiměřeně důsledkům. Sociální pracovník většinou ukončuje spolupráci s klientem podle toho, jak mu to nařídí nebo doporučí soud. Soud může v některých případech nad rodinou stanovit dohled

61

sociálního pracovníka nad výchovou a péčí rodičů. Z výzkumu vyplynulo, že zakázku formuluje většinou soud. Systemický pracovník „nechá“ zakázku formulovat klienta. Během svého rozhovoru jsem se neptala pracovníků, jak by postupovali v situaci, kdy by jim byl jako klient přidělen někdo blízky. Jedna pracovnice mi to ale sama řekla. V této chvíli by rodinu předali do kompetence kolegy. Což se shoduje s přístupem u systemiků. Je to předpoklad pro bezpečí pracovníka v práci s rodinou. Společnou snahou všech dotázaných sociálních pracovníků je i to, aby se jich „klienti“ nebáli, aby věděli, že jdou za někým, kdo jim chce pomoci. V tomto se přístup sociálních pracovníků shoduje s přístupem systemiků. I systemikům jde o bezpečí klienta.

6.4

Pravidla jednání systemických pracovníků vybraného OSPODU

pracovníků

a

sociálních

Systemičtí pracovníci používají ve své práci s rodinou techniky, pro ně typické (Cirkulární dotazování, konstruktivní otázky (dotazování), otázku po zázraku, techniku zázračné změny, měřící otázky, otázku „A co ještě? „, pozitivní konotaci, otázku proč?, rituály, „neměnnou intervenci“, „předepsání symptomů“, terapii dvojné vazby a mnohé další.) Sociální pracovníci označovali jako techniky práce s rodinou rozhovory s rodinami, šetření v místě bydliště, návštěvu rodiny, „povídání si s rodinou“, vstupní pohovory nebo naslouchání. Všichni pracovníci se shodli na tom, že prvním úkolem je navázat s klientem první kontakt. Jedna pracovnice uvedla, že se snaží navázat s dítětem kontakt pomocí kresby a vhodně položených otázek. Uvedla, že nemá na tento přístup žádné školení ani výcvik, dělá to spíše citem. Dle jejich slov, „…když mi tady to dítě najednou začne kreslit černý sluníčko a předtím kreslilo krásnou barevnou princeznu, tak vidím, že tam asi něco nebude v pořádku…“. Můžeme konstatovat, že každý pracovník má svůj specifický přístup, který se v určitých prvcích liší. Někteří pracují nejprve s dítětem, poté s rodiči, jiní s jedním rodičem, následně až druhým a podobně, další s oběma rodiči zaráz. Většinou dotázaní pracovníci se snaží zapojit celou rodinu, je to dáno tím, že zastupujíli dítě u soudu, je třeba mluvit s oběma rodiči. Což je shodné se systemickým přístupem. Obecně můžeme říci, že pracovníci rozpoznají u klienta problém v komunikaci, snaží se rodině vysvětlit proč je důležité, aby si porozuměli a naučili se komunikovat. Ve chvíli, kdy rozhovor s rodinou na toto téma nestačí, odešlou rodinu k odborníkovi, který s nimi potom na problému pracuje. Obvyklá praxe je, že si pracovník následně vyžádá z této instituce zprávu – jestli se komunikace rodiny zlepšila, jestli našli společnou řeč, domluvili se na režimu dětí a tak dále. Dále lze konstatovat, že sociální pracovníci s klienty pomocí žádných technik nepracují na zlepšení komunikace v rodině. Ve chvíli, kdy „diagnostikují“ nějaký dle jejich slov „větší“ problém, odešlou klienta k odborníkovi. Od těchto odborníků si

62

následně jen vyžádají zpětnou vazbu o tom, jak práce s rodinou proběhla a jak se rodina jeví. Mohu říci, že spontánně je u všech pracovníků přítomen nějaký prvek systemického přístupu, pracovníci vnímají neschopnost předat si navzájem významy. Pravidla jednání sociálních pracovníků dle provedeného významu nelze označit za slučitelné se systemickým přístupem. Žádný z dotazovaných pracovníků nepoužil systemickou techniku. Dle jejich slov, by používání systemických ( a jakýchkoliv jiných ) technik práce s rodinou bylo pro ně při počtu klientů a času, který na ně mají, značně zatěžující. Snažila jsem se i zjistit proč systemiku neuplatňují. Pracovníci uvádějí jako důvody proč s rodinami nemohou dále pracovat na jejich problémech několik důvodů. Častý a všemi pracovníky potvrzeným důvodem byl nedostatek času a velké množství klientů. Pracovníci to nepovažují za součást své pracovní role. Domnívám se, že to nepovažují za svoji pracovní roli a navenek se to snaží legitimizovat „racionálními důvody“ – velkým množstvím práce. Myslím si, že tím pracovníci jen zdůvodňují, proč to nepovažují za část své práce.

6.5

Reflexivita systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU

Jak vyplývá z předchozích oddílů, sociální pracovníci používají při své práci určité prvky systemického přístupu. Vzhledem k výsledkům mého výzkumu se domnívám, že tyto prvky uplatňují bezděčně, aniž by si to uvědomovali. Pracovníci, aniž by tušili jak systemický přístup definuje problém v komunikaci, spontánně vnímají neschopnost komunikačních partnerů v rodině předat si navzájem během komunikace komunikační významy.

63

Závěr Ve své diplomové práci jsem se snažila najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu?“ Pomocí srovnání systemické literatury a dle ní definovaných prvků přístupu jsem srovnávala tento přístup s přístupem sociálních pracovníků vybraného OSPOD v Jihomoravském kraji. Zajímalo mě v jakém smyslu sociální pracovníci využívají nebo by mohli využívat systemický přístup z hledisek preferencí, stereotypů klientů, stereotypů sociálních pracovníků, pravidel jednání s klienty a reflexivity tohoto přístupu. V první kapitole mé práce jsem se zabývala teoretickým sběrem informací, vyplývající ze základní výzkumné otázky. Na základě dostupné literatury jsem se snažila čtenáři vysvětlit komunikační problémy a komunikační proces, ve kterém často dochází k poruchám komunikace. Snažila jsem se vymezit komunikaci z pohledu systemického přístupu a nastínit řešení problémů, které nastávají ve vztahové rovině komunikace, z pohledu systemiků. Stručně jsem charakterizovala i pojem systém a čtenáři jsem předložila jednotlivé techniky, které ovlivňují vztahové záměry v komunikaci nebo dosahování porozumění o těchto vztahových záměrech. Ve druhé kapitole jsem se zabývala řešením komunikačních problémů v rodině z pohledu systemiky. Ve třetí kapitole jsem definovala obecně přístup k řešení komunikačních problémů v rodině. Popsala jsem přístup systemiků z pohledu čtyř základních prvků tohoto přístupu: preferencí, stereotypů klientů, stereotypů sociálních pracovníků, pravidel jednání s klienty a reflexivity tohoto přístupu. Čtvrtou kapitolou byla metodika, kde jsem odůvodnila metodu zkoumání. Pátá kapitola byla empirická část mé práce, kde jsem chtěla pomocí vhodně zvolené techniky zjistit jaké preference, stereotypy klientů, stereotypy sociálních pracovníků, pravidla jednání s klienty charakterizuje přístup sociálních pracovníků a jestli se takto chovají bezděčně nebo vědomě. Poslední kapitolou mé práce bylo srovnání slučitelnosti systemického přístupu a přístupu sociálních pracovníků z hlediska prvků „přístupu v sociální práci“. Jak jsem již řekla v kapitole srovnání, u všech pracovníků OSPOD je spontánně přítomen nějaký prvek systemického přístupu. Všichni dotázaní pracovníci vnímají u svých klientů neschopnost předat si navzájem „významy“, uvažují o problému tudíž tak, jak to definuje systemika. Avšak u žádného z dotazovaných pracovníků jsem neobjevila pravidla jednání, která by byla slučitelná se systemickým přístupem. Z provedeného výzkumu vyplynulo, že sociální pracovníci vybraného OSPODU uznávají jako základní preferenci pro cíl jejich práce blaho dítěte. V tomto je možné vidět rozpor se systemickým přístupem. Systemický přístup pracuje na principu neutrality. Nestraní ani jednomu ze členů systému, což v případě sociálních pracovníků není možné. Pracovníci považují za klienta dítě, systemici celou rodinu. V oblasti stereotypů klientů, které uznává systemika, a které uznávají sociální pracovníci dochází též k rozporu. Oba přístupy se liší z pohledu definování klienta a jeho charakteristik. Sociální pracovníci pracují sice s celou rodinou, za klienta považují dítě. Zřejmě nejvýraznější rozpor je v oblasti stereotypů pracovníků. Neutralita tak, jak ji vnímá systemika je neaplikovatelná pro sociální pracovníky. Sociální pracovník nemůže být

64

neutrální, vyplývá to z jeho povinností, které vůči dítěti má (zájem a blaho dítěte). Sociální pracovník je vnímán jako expert na situaci, je kolizním opatrovníkem a je jeho prací chránit zájmy dítěte. V tomto vidím velký rozpor se systemickým přístupem, který systemického terapeuta vnímá v neexpertní pozici. Sociálním pracovníkům zakázku formuluje soud oproti tomu systemický pracovník „nechá“ zakázku formulovat klienta. Domnívám se, že při současné organizační struktuře orgánu sociální péče o děti, počtu klientů a časovým dotacím na klienta, je myšlenka využití systemických technik při práci s rodinami nereálná. Vzhledem k tomu, že sami pracovníci mají tendence snažit se porozumět významům problémů svých klientů, považovala bych za užitečné zavést do praxe na tyto úřady supervizi. Myslím si, že supervize by se mohla stát nástrojem, který by podpořil sociální pracovníky v jejich práci.

65

BIBLIOGRAFIE BURIÁNEK, J. 1994. Systémová sociologie: problém operacionalizace. Praha: Univerzita Karlova. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. 2004. narativní přístupy. Praha: Grada.

Rodinná terapie, systemické a

HENDL, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum. JONESOVÁ, E. 1996. Terapie rodinných systémů. Hradec Králové: Aldis. KRATOCHVÍL, S. 2002. Manželská terapie. Praha: Portál. KŘIVOHLAVÝ, J. 1988. Jak neztratit nadšení / Jaro Křivohlavý. Praha : Grada Publishing. KŘIVOHLAVÝ, J. 2002. Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál. LANGMAIER, BALCAR, ŠPITZ, 2000. Dětská psychoterapie. Praha : Portál. LUDEWIG, K. 1994. Systemická terapie : základy klinické teorie a praxe. Praha : Institut pro systemickou zkušenost. MATOUŠEK, O. a kol. 2001. Základy sociální práce. Praha : Portál. MOŽNÝ, I. 2002. Sociologie rodiny. Praha: Slon. MUSIL, L. 2004. “ráda bych Vám pomohla,ale“-Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman. MUSIL, NEČASOVÁ, Zvládání dilemat práce s klienty - návrh projektu výzkumu, 2006, Brno : MU. NAVRÁTIL, P. 2000. Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Marek Zeman. NAVRÁTIL, P. 2003. Romové v české společnosti. Praha : Portál. PAYNE, M. 2006. What is professional social work?. Chicago, IL : Lyceum Books. PLAŇAVA, I. 1992. Jak to spolu mluvíme. Brno: Masarykova univerzita. PLAŇAVA, I. 1998. Spolu nebo každý sám v manželství a rodině. Lidové noviny. PLAŇAVA, I. 2000. Manželství a rodiny. Brno: Doplněk.

66

PLAŇAVA, I., PILÁT, M., eds. 2002. Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL ROBB, M., BARRETT, S., KOMAROMY, C., ROGERS, A. 2004. Communication, Relationships and Care. London: Routledge SATIROVÁ, V. 1994. Kniha o rodině. Praha : Práh. Schlippe, A., Schweitzer, J. 2006. Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta. SCHMIDBAUER, W. 2000. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha : Portál. SOBOTKOVÁ, V. 2007. Psychologie rodiny. Praha : Portál. STIERLIN. H., SIMON, F. 1995. Slovníku rodinné terapie. Hradec Králové : Konfrontace. ÚLEHLA, I. 1999. Umění pomáhat : učebnice metod sociální praxe. Praha : Sociologické nakladatelství. VYBÍRAL, Z. 2000. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál. WATZLAVICK, P., BEAVIN, BAVELASOVÁ, J., JACKSON, D. 2000. Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové : Konfrontace.

67

ANOTACE Autorka diplomové práce: Bc. Martina Illeová, DiS. Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Libor Musil, CSc. Instituce: Fakulta sociálních studií, MU Brno Název práce: Systemický přístup, sociální práce a komunikace. Počet slov: 20869 Klíčová slova: systemický přístup komunikace komunikační problémy přístup sociálních pracovníků

Cílem této práce je zodpovědět otázku: „V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu?“ Práce je členěna do šesti kapitol. V teoretické části se práce zaměřuje na uchopení pojmu komunikace z hlediska vztahové roviny, se kterou pracuje systemický přístup. Dále se zabývá možnostmi řešení komunikačních problémů z pohledu systemického přístupu a nastiňuje pohled na řešení těchto problémů tak, jak je uplatňují systemičtí terapeuti. Z dostupné literatury vyplývá definice pojmu přístup systemických terapeutů z pohledu jeho jednotlivých prvků – preferencí, pravidel jednání, stereotypů pracovníků, stereotypů klientů a reflexivity. V analytické části práce byly u jednotlivých pracovníků vybraného orgánu sociálně právní ochrany dětí hloubkovými rozhovory zjišťovány prvky jejich přístupu. Tyto prvky byly srovnávány s prvky přístupu systemických pracovníků za účelem zjištění vzájemné slučitelnosti. Závěr práce je věnován analýze zjištění a formulaci doporučení.

68

ANNOTATION Author of Diploma Thesis: Bc. Martina Illeová, DiS. Consultant of Diploma Thesis: doc. PhDr. Libor Musil, CSc. Institution: Faculty od Social Studies, MU Brno Name of Diploma Thesis: Systemic approach, social work and comunication Number of Words: 20869 Key Words: Systemic approach communication communication problems social workers approach

The main objective of this thesis is to answer a question: “In what it is and in what it is not the current approach of the social workers towards the solution of the family communication problems compatible with the systemic approach application?” This diploma thesis is divided into six chapters. The theoretical part deals with the concept of communication assumption from the relational point of view which the systemic approach works therewith. Furthermore, it addresses the possibilities of the communication problems solutions from the systemic point of view and delivers the insight on the solution of these problems just like it is exercised by systemic therapists. From the accessible literature it results the systemic therapists approach concept definition based on its particular elements – preferences, rules of behaviour, stereotypes of workers, stereotypes of clients and reflexivity. By deep interviews with the workers of the children social security and legal body the elements of their approach have been thoroughly analyzed in the analytical part of the thesis. These elements have been being compared with the systemic workers´ elements for the purpose of establishment of the mutual compatibility. The conclusion of the thesis is devoted to results analysis and recommendation formulation.

69

JMENNÝ A VĚCNÝ REJSTŘÍK B Balcar, 15 Buriánek, 46

C celistvost systému, 14 cirkularita, 42 cirkulární dotazování, 18, 20, 66

D Disman, 44, 45

E ekvifinalita, 15, 30, 33 externalizace, 35

Jonesová, 14, 15, 24, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 38

K klient, 20, 21, 22, 23, 28, 33, 35, 36, 37, 38, 40, 41, 51, 53, 54, 65 K koalice, 32 komplementární vztahy, 20 komunikace, 2, 3, 4, 8, 16 komunikační akt, 5, 6 komunikační fauly, 9 komunikační problémy, 1, 2, 3, 8, 12, 16, 18, 25, 27, 29, 31, 33, 41, 43, 47, 48, 52, 53, 55, 68, 69 komunikační proces, 5, 16 konstruktivní otázky, 18, 21, 66 Kratochvíl, 2, 4, 34, 35 Křivohlavý, 4, 5, 6, 7, 8, 10 Kubička, 19, 20, 25, 26

L F fázování sledu událostí, 11 formule pro první sezení, 26

G gender, 34 Gjuričová, 15, 19, 20, 25, 26

H

Langmaier, 30, 35, 36, 37 Langmeier, 15, 30 Ludewig, 14, 15, 19, 21, 31

M Matoušek, 27 Milánská škola, 31, 35 moc, 33, 37, 55, 65 Možný, 14 Musil, 2, 3, 27, 28, 30, 42, 46

Hendl, 44, 45

N

I

Navrátil, 3, 12, 27 Nečasová, 28 neměnná intervence, 25 neutralita, 25, 35, 36, 42, 65

irreverence –, 36

J Janoušek, 6, 7, 9

70

O otázka „ a co ještě?“, 23 otázka po zázraku, 22

P Plaňava, 4, 5, 8, 9, 15, 16, 17, 18, 33, 64 Plaňava,, 4, 5, 9, 16, 64 poruchy komunikace, 9, 12 pozitivní konotace, 24 pravidla jednání, 41, 55, 66, 67 preference, 29, 30, 48, 49, 62, 69 preference systemických pracovníků, 29 problémy v komunikaci, 1, 5, 8, 9, 18, 32, 34, 48, 52, 64 proces komunikace, 5, 8 přenos, 5, 6, 7, 40 přerámování, 15, 18, 24 přístup, 1, 2, 3, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 27, 28, 29, 30, 31, 41, 43, 56, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69

subsystém sourozenecký, 32 subsystémy, 17, 32 symetrický vztah, 20 syndrom pomáhajících, 39 systemici, 3, 12, 70 systemické terapie, 1, 30 systemický přístup, 1, 2, 12, 13, 14, 15, 17,18, 29, 31, 37, 43, 45, 46, 47, 52, 62, 67, 68, 69 systemika, 12, 18, 33

Š Špitz, 15, 30, 35, 36, 37

T technika zázračné změny, 22 terapeut, 3, 13, 17, 19, 24, 25, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 64 terapie, 2, 18, 26, 39 triangulace, 32

R

U

reflexivita, 42, 44, 67 rituály, 25 Robb, Barrett, Komaromy, Rogers, 42 rodina, 1, 2, 3, 4, 13, 16, 17, 24, 25, 31, 32, 35, 36, 37, 39, 51, 57, 60, 62, 63, 64, 67 rodinné systémy, 16 rodinné terapie, 1, 3, 15, 17, 24, 31, 35

Úlehla, 14, 15, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 37, 39, 40, 41

S Satirová, 3, 4, 12, 16, 17, 27 Shazer, 15, 22, 26 Schlippe, 17, 24, 25, 27, 36 Schmidbauer, 39 Schweitzer, 17, 19, 24, 25, 27, 36 sociální práce, 2 stereotypy klienta, 29 stereotypy klientů, 31, 51, 63 stereotypy systemických pracovníků, 33 subsystém partnerský, 32 subsystém rodičovský, 32

V Vybíral, 5, 10, 13 význam, 7, 8, 13, 15, 16, 17, 19, 21, 45, 52, 67 vztahová slepota, 11 vztahové roviny komunikace, 11, 27

W Watzlavick, 4, 11, 13, 64

Z zpětná vazba, 14, 30, 54 zplnomocňování, 24

71

V ČEM JE A V ČEM NENÍ SOUČASNÝ PŘÍSTUP SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ K ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY KOMUNIKAČNÍCH PROBLÉMŮ V RODINĚ SLUČITELNÝ S APLIKACÍ SYSTEMICKÉHO PŘÍSTUPU? (Stať) Martina Illeová46 Anotace: Cílem této stati je zodpovědět otázku: „V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu?“ V teoretické části se práce zaměřuje na uchopení pojmu komunikace z hlediska vztahové roviny, se kterou pracuje systemický přístup. Dále se zabývá možnostmi řešení komunikačních problémů z pohledu systemického přístupu a nastiňuje pohled na řešení těchto problémů, tak jak je uplatňují systemičtí terapeuti. Z dostupné literatury vyplývá definice pojmu přístup systemických terapeutů z pohledu jeho jednotlivých prvků – preferencí, pravidel jednání, stereotypů pracovníků, stereotypů klientů a reflexivity. V analytické části práce byly u jednotlivých pracovníků vybraného orgánu sociálně právní ochrany dětí hloubkovými rozhovory zjišťovány prvky jejich přístupu. Tyto prvky byly srovnávány s prvky přístupu systemických pracovníků za účelem zjištění vzájemné slučitelnosti. Závěr práce je věnován analýze zjištění a formulaci doporučení. 1. Úvod (cíle a struktura stati) Základním cílem této stati je zodpovědět otázku: „V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu?“ Problematika rodinného a zvláště systemického přístupu s rodinou mě zaujala svým přístupem ke klientům. V rodinné systemické terapii je klientem rodina, tedy celý systém. Slovo systém dnes můžeme slyšet v psychologii, sociologii a pedagogice velmi často. Prvky systému rodiny nejsou jednotliví členové rodiny sami o sobě, ale lidé ve vzájemných interakcích a vztazích. V každé rodině je síť vztahů. Jednotlivé rodiny se od sebe liší právě různou hustotou této sítě. Chování členů rodiny se navzájem podmiňuje. Každý systém má i podsystémy, v rodinné terapii jsou jimi pohlaví, generační příslušnost, povahové dispozice a jiné. Systém rodiny je součástí dalšího systému a širších společenských vazeb. Mezi ně patří příbuzenstvo, pracovní kolektiv, spolužáci a všichni ostatní, kteří s rodinou přichází do styku. Tedy i terapeut. 46

komentáře nebo dotazy posílejte prosím na adresu [email protected]

72

Systemický přístup říká, že každá rodina má v sobě potenciál ke změně své životní situace z čehož vyplývá ústřední motiv celého přístupu. A tato myšlenka je dle mého názoru dobře uplatnitelná i v sociální práci. Během svého výzkumu jsem se ptala pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí na to, jestli mají jejich klienti problémy v komunikaci a v čem tyto problémy spočívají. Mým úkolem bylo zjistit, jestli se v jejich pojetí objevují prvky, které bychom mohli označit jako prvky systemického přístupu. Ráda bych svojí prací upozornila na problematiku využití terapie rodinných systémů a možnosti využití systemického přístupu při řešení komunikačních problémů v rodině studenty sociální práce a příbuzných oborů a pracovníky OSPOD. Poznatky z mojí stati by mohli využít studenti jako možnost práce s rodinou, dále by mohla sloužit jako podklad pro zlepšování kvality práce sociálních pracovníků. Byla bych ráda, kdyby se mi v mé práci povedlo odpovědět na otázku, v čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu.

Struktura stati: -

V úvodní části jsem identifikovala základní poznávací otázku stati a vymezila jsem její cíle. Následně vymezím pojmy užívané ve stati, aby bylo srozumitelné, co přesně mám konkrétními termíny na mysli a jak je zde používám. Krátce uvedu metodiku použitou k získáni dat. Následuje empirická část, kde srovnávám oba přístupy z vybraných hledisek. V závěru zodpovím na poznávací otázku stati

1.1. vymezení základních pojmů Nejprve považuji za důležité vymezit a vysvětlit čtenářům základní pojmy, které budu ve své práci používat. Prvním pojmem je pojem „Terapie rodinných systémů“. Jde o přístup k práci s rodinami založený na principu zaměření se na celou rodinu, včetně dětí, přičemž je zpravidla hlavní pozornost věnována vztahům mezi rodiči a dětmi. Obecně je definována dvěma způsoby, buď jako terapeutická metoda, při které probíhají sezení společně s celou rodinou nebo jako teoretický přístup, který považuje za pacienta nikoliv jednotlivce, nýbrž rodinný systém. Jde o specifickou orientaci terapie a nezáleží na tom, jestli se terapie účastní celá rodina nebo jen jednotlivec. V případě mé diplomové práce budeme brát v úvahu ten způsob, který považuje za klienta celý systém. (Kratochvíl, 2002) Druhým podstatným pojmem je pojem „přístup“. Přístupu ke klientům se v organizacích služeb sociální práce říká nástrojům, tedy technologiím a technikám, které patří mezi podmínky uskutečňování funkce pracovního komplexu. Přístup zahrnuje specifické prvky, mezi které patří i metody a techniky. (Musil, 2004) „Systemickým přístupem“ budeme v této práci označovat přístup, ve kterém při intervenci užijeme systemických hodnot, stereotypů a pravidel jednání, se kterými souvisí i systemické techniky. V případě pojmu „využití“ se jedná o určitý potenciál sociálního pracovníka k využití výše uvedeného systemického přístupu.

73

„Sociální práce“ je často definována jako umění, věda a profese, která pomáhá lidem řešit jejich osobní, skupinové (zvláště rodinné) a komunitní problémy. Sociální pracovníci se pomocí metod sociální práce snaží pomáhat klientům zajistit uspokojivé osobní, skupinové a komunitní vztahy. (Navrátil, 2000) V sociální práci s rodinou se využívá „metod a technik rodinné terapie“. Jednotlivé techniky popíšu podrobněji v kapitole, která se jim bude věnovat. V tomto případě jde o specifický přístup ke klientovi, kde klientem je celá rodina. V kontextu mojí práce znamená pojem „řešení komunikačních problémů“ intervenční metodu, která má pomoci rodině z určitého problému. 1.2 Komunikace v rodině Pojem komunikace patří k ústředním pojmům v této práci a považuji za důležité ho čtenářům podrobněji objasnit, proto jsem se rozhodla věnovat mu samostatný oddíl. Zralý jedinec se od dysfunkčního mimo jiné liší i tím, jak je schopen komunikovat. To přiznávají všichni autoři, kteří se touto problematikou zabývají. Dysfunkční jedinci se z nějakých důvodů nenaučili komunikovat. Ti, kteří se ale komunikovat naučili, ne vždy komunikují dobře. Terapeut je v dobré terapii tedy často i učitelem dobré a zralé komunikace, učí rodinu jak porozumět vzájemným významům, jak přijímat a uvědomovat si určité skutečnosti. Nyní si představíme komunikaci, jak ji vidí odborníci – systemici, kteří se touto problematikou zabývají. Satirová popisuje komunikaci jako proces, dvou nebo více lidí, kteří jsou spolu v interakci. Smysly vnímají vzhled, hlas, vůni a mozek dá zprávu. Přitom se odvolává na zkušenosti z minulosti a hlásí, co to znamená. Mezitím i ten druhý prožívá něco podobného, vidí, slyší, vnímá, má svoji minulost, zkušenosti s různými autoritami, různé informace pro vysvětlení toho, co nám smysly sdělují. A jeden o druhém neví, co vnímá a cítí různé dohady. Pokud tyto dohady nejsou ověřeny, mohou vést k nevhodné komunikaci. (Satirová, 1994) Křivohlavý doplňuje pohled Satirové o aspekt toho, že každá komunikace předpokládá vazbu a tím definuje vztah. Znamená to, že nejen zprostředkovává informaci, ale současně vyvolává i chování. Komunikaci lze obecně chápat dvojím způsobem. Jako spojení (případně jako technický prostředek spojení) nebo úžeji jako „sdělování významů“ Aby se obojí rozlišilo, mluvíme o „technické komunikaci“ a „sociální komunikaci“ Ve své práci se zaměřím na druhou jmenovanou, proto kdykoli bude dále zmínka o komunikaci, vždy je míněna právě komunikace sociální. (Křivohlavý, 1988) Komunikace v rodině vykazuje poměrně vysokou pravidelnost a uspořádanost. Watzlavick se svými spolupracovníky pro tuto skutečnost razí spolupracovníky pojem redundance. Můžeme říci, že chování živých systémů vykazuje redundanci47. Komunikační vzorec v rodinných systémech je soubor pravidel, podle nichž se komunikace řídí. (Watzlavick, 2000) Některé problémy v komunikaci spočívají v poruchách procesu komunikace a abychom mohli pochopit, jak tyto problémy vznikají, je nutné si proces komunikace nejprve vymezit. 47

pravidelnost, řídí se určitými pravidly

74

1.3 Komunikační proces Plaňava a Křivohlavý definují „problémy v komunikaci“ jako „poruchy procesu komunikace“. „Proces komunikace“ chápou jako přenos jednoho sdělení (komuniké) od „vysílače“ (komunikátora) k „přijímači“ (komunikantovi). Tento proces komunikace je základní jednotkou komunikace, kterou nazýváme s Vybíralem (Vybíral, 2000.) komunikační akt. Janoušek a posléze i Křivohlavý hovoří o „významové struktuře sdělení“. Základní proces lidské komunikace lze dle těchto autorů pak popsat následujícím způsobem. Je tu zdroj, který chce něco sdělit, svoje sdělení zakóduje do určitých znaků a ty pak předá příjemci, ten si sdělení dekóduje. (Křivohlavý, 1988) Poté, co jsme si definovali, co je to komunikace, můžeme přistoupit k vymezení pojmu komunikační problémy v rodině. 1.4 Komunikační problémy v rodině Jak jsme si již řekli, komunikace znamená sdělování informací, neboli přenos. V tomto smyslu se vždy přenáší buď nějaká informace nebo význam nebo nejlépe obojí. Plaňava a Křivohlavý definují „problémy v komunikaci“ jako „poruchy procesu komunikace“. Při definování toho, jaké jsou příčiny komunikačních problémů se budeme opírat o teorii jednoho z nejznámějších systemických autorů, Watzlawicka. Ten stanovil 5 pravidel, která nazval pragmatickými axiomy funkční komunikace: 6. V mezilidském kontextu nelze nekomunikovat. Jakékoliv chování vyjadřuje sdělení či postoj. I mlčení něco sděluje. 7. Každá komunikace má vztahový a obsahový aspekt. Vztahový určuje obsahový a představuje formu metakomunikace. 8. Povaha vztahu mezi partnery v komunikaci se určuje způsobem, jakým provádí interpunkci (jak rozčleňují proces, který mezi nimi funguje) 9. Komunikace využívá digitální a analogické modality. Digitální komunikace má komplexní syntax (skladba nebo pravidla pro vytváření přípustné kombinace symbolů), ale nedostatečnou sémantiku (nauka o významu jazykových jednotek) v oblasti vztahové. Analogická naproti tomu vlastní sémantický potenciál, ale chybí ji zase logická syntax. 10. Komunikační procesy jsou buď symetrické nebo komplementární, podle toho, jaký vztah mezi komunikujícími je. (Plaňava, 2000) Je-li některý z těchto axiomů v nerovnováze nebo je-li nefunkční, nastává dle Watzlavicka porucha v komunikaci. Obecně můžeme říci, že podle všech autorů, kteří se hlásí k systemickém přístupu, nastávají „poruchy procesu komunikace“ v případech, kdy dochází k neporozumění, nedorozumění nebo k vzájemnému napadání (agresi). Plaňava tyto příčiny, proč se komunikace nedaří, definoval následujícím způsobem. Při vzájemném kontaktu člověk buď škrtá sám sebe – znamená to, že nebere v úvahu svoje přání a to, co si chce hovorem prosadit nebo naopak nebere v potaz tužby a přání partnera, potlačuje je. V těchto případech je problém v osobnosti člověka, který komunikuje. (Plaňava, 1992)

75

Další poruchy komunikace mohou vyplývat z toho, že každý čte jinak kontext, ve kterém probíhá komunikační proces. (Plaňava, 1992) 2. Řešení komunikačních problémů v rodině z pohledu systemiky 2.1 Jak systemici řeší komunikační problémy Máme-li dojem, že je něco v „nepořádku“ definujeme určitou poruchu. A pak nastávají dvě možné varianty, jak ji „řešit“. První možností je, že rozpoznáme faktory, které poruchu vyvolaly a tyto faktory potom odstraníme nebo změníme. Druhou možností kterou máme je to, že rozpoznáme možnosti a příležitosti v rámci určité poruchy a tyto budeme potom stimulovat, aby došlo ke změně. Systemika pracuje s druhou variantou. Pro systemiku není dle Watzlavicka důležitý obsah, ale právě vztahový záměr komunikace, neboť systémy jsou definovány právě vztahem. Řeší-li systemika komunikační problém, jde cestou změny významu. (Watzlawick, 2000) Ve Watzlavickově pojetí je obsahovou složkou komunikace to, co v rozhovoru říkám. Jsou to informace, které si komunikační partneři vyměňují. Tato složka bývá označována jako informační dimenze hovoru. Vztahovým záměrem Watzlavick myslí to, jak člověk ve vztahu jedná a čeho chce dosáhnout. Tato složka bývá označována významovou dimenzi hovoru. (Watzlawick, 2000) Watzlavick dále uvádí, že „čím spontánnější“ a „zdravější“ je vztah, tím více se vztahový aspekt komunikace ztrácí v pozadí. „Nezdravé vztahy“ jsou charakterizovány neustálým bojem o povahu vztahu, a tím potlačují obsahový aspekt komunikace, který se pak stává méně důležitým. Tato definice nám vlastně naznačuje, že vztahová a obsahová rovina komunikace jsou jedna pro druhou nepostradatelné. Nemohu totiž definovat vztah bez obsahu. (Watzlawick, 2000) V čem je sdělení zaměřeno na utváření vztahu? Terapeut při systemické práci s rodinou vytváří podmínky pro změnu v rodině, skrz terapii se vytvoří podmínky pro využití potenciálu té dané rodiny. Rodina si je schopna pomoci sama. Systemickým přístupem je v mé stati myšlena metoda intervence. Aplikací systemického řešení chápu způsob ovlivňování komunikace mezi členy klientovy rodiny s využitím prvků systemického přístupu. K využití systemiky dochází ve třech případech: 1. pracovník využívá systemiku jako hlavní přístup ve své práci (velmi málo rozšířený model) 2. pracovník využívá systemiku v kombinaci s jinými metodami – pracuje eklekticky, vybírá z každého přístupu to, co se mu zrovna při práci s klientem hodí. 3. pracovník využívá systemiku bezděčně (mimoděk) – aniž by si toho byl vědom. Pro účel této stati budu brát v úvahu využití ve všech těchto případech. 2.3 Techniky používané systemiky při řešení komunikačních problémů V tomto oddílu představím čtenáři komunikační techniky, které se dají využít při práci s rodinou. Jedná se o techniky ovlivňující vztahové záměry v komunikaci nebo dosahování porozumění o těchto vztahových záměrech. Terapie rodinných systémů využívá různé terapeutické techniky. Většina terapeutů pracuje v dnešní době tak, že si

76

při práci s klienty vybírají z různých psychoterapeutických škol ty techniky nebo prvky, které se jim v dané chvíli u konkrétního klienta jeví jako vhodné. Tento přístup nazýváme eklektický. Systemika pracuje s těmito technikami: „cirkulární dotazování“, „komplementární eskalace“, „konstruktivní otázky“ (dotazování), „otázka po zázraku“, „technika zázračné změny“, „měřící otázky“, „otázka a co ještě?", „pozitivní konotace“ – přerámování, „otázka proč?“, „rituály“, „neměnná intervence“ - "formule pro první sezení", „předepsání symptomu“, „terapie dvojné vazby“ (double bind) a mnohé další. 3. Přístup k řešení komunikačních problémů v rodině Musilovo vymezení říká, že „přístup“ chápán jako v praxi uplatňované pojetí intervence, které je typické pro praxi určité organizace služeb sociální práce, jehož konkrétní podobu je možné vymezit pomocí tří charakteristik: a) preferencí uznávaných sociálními pracovníky dané organizace při práci s klienty, b) stereotypy klienta a pracovníka uznávaných sociálními pracovníky dané organizace a c) pravidly jednání s klienty uznávaných sociálními pracovníky dané organizace „Přístup Sociálních pracovníků k řešení specifického typu problémů“ – je dle Musila a Nečasové (2006) v praxi uplatňované pojetí intervence, které z hlediska cílů oboru sociální práce pomáhá klientům zvládat určité (to v daném případě je „komunikační“) problémy v rodině. Z toho hlediska lze k jednotlivým prvkům systemického přístupu přiřadit následující prvky systemické teorie - preference, stereotypy klientů, stereotypy pracovníků, pravidla a reflexivitu (reflexivnost). Já se budu ptát jaké jsou jednotlivé části těchto prvků a jaké dílčí výzkumné otázky se z nich dají odvodit. Nejprve si odpovím pomocí systemického přístupu, potom to budu zkoumat u sociálních pracovníků a obojí následně porovnám. Tento koncept budu uplatňovat u systemiků a u sociálních pracovníků vybraného OSPOD. U systemiků budu přístup definovat z dostupné literatury, u sociálních pracovníků na OSPOD dle hloubkových rozhovorů s nimi.

4. Metodika 4.1 Cíl výzkumu V předchozích kapitolách jsem se zabývala teoretickým sběrem dat o vybraném problému, který je vyvozen z mé základní výzkumné otázky, která zní: V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu? Mým cílem je zjistit, zda je systemický přístup využitelný v sociální práci. K tomuto chceme dospět prostřednictvím porovnání obou přístupů. Systemický přístup jsem definovala dle literatury, přístup sociálních pracovníků mi vyplynul z realizovaného výzkumu. 4.2 Metoda výzkumu Abych mohla zjistit jaké preference, stereotypy klientů, stereotypy sociálních pracovníků, pravidla jednání s klienty charakterizuje přístup sociálních pracovníků a jestli se takto chovají bezděčně nebo vědomě, zvolila jsem pro svůj výzkum metodu

77

porozumění. Důvod pro volbu metody byl takový, že se budu snažit pochopit přístup sociálních pracovníků, abych mohla tento přístup následně porovnat s přístupem systemiků, který jsem vymezila dle dostupné literatury. 4.3 Strategie výzkumu Pro svůj výzkum jsem použila kvalitativní strategii, která odpovídá zvolené metodě porozumění. Cílem kvalitativního šetření je dle Dismana vytváření nových hypotéz a nového porozumění. Kvalitativní výzkum má za účel získat informace o velmi malém počtu jedinců, tudíž je jeho nevýhodou problematická, často i nemožná generizace na celou populaci. Vztah výzkumníka ke zkoumaným jedincům je v tomto případě blízký a subjektivní. (Disman, 2002) 4.4 Techniky sběru dat a organizace rozhovoru Vybrala jsem si metodu „Hloubkový rozhovor“. Hendl označuje hloubkový rozhovor rozhovorem podle návodu. Jde o to, že si tazatel sestaví seznam otázek nebo témat, jenž je nutné s dotazovaným probrat. Záleží potom na tazateli, jak a v jakém pořadí, bude dané otázky předkládat. Tazatel má možnost přizpůsobit formulace otázek podle situace. Výhoda této techniky spočívá v tom, že umožňuje provést rozhovory s několika lidmi strukturovaně a ulehčuje jejich následné srovnávání. Na jedné straně pomáhá udržet zaměření hovoru, na druhé dovoluje tazateli uplatnit zkušenosti a perspektivy. (Hendl, 1999) Pro svůj výzkum jsem si vybrala již zmíněný hloubkový rozhovor. Před realizací výzkumu jsem předpokládala i jeho opakování. V prvním kole měl proběhnout rozhovor podle scénáře s připravenou sadou otázek. Pracovníky jsem dotazovala osobním rozhovorem, který jsem si s jejich souhlasem nahrávala na diktafon. V druhém kole jsem měla v plánu provést dotazování telefonicky nebo emailem. Během realizace výzkumu jsem ale zjistila, že to nebude nutné. V průběhu rozhovoru jsem se ptala na významy a dospěla jsem v průběhu dotazování k porozumění významu v klíčových pojmech a proto jsem se rozhodla dotazovaní neopakovat. 4.5 Strategie výběru: Výběr informantů je do značné míry determinován mými možnostmi. Ke zkoumání jsem zvolila vybrané pracoviště sociálně právní ochrany dětí v jihomoravském kraji. (Dále jen OSPOD). Hloubkové rozhovory jsem provedla se všemi sociálními pracovníky tohoto pracoviště. V mém případě byly dotazováni všichni pracovníci daného zařízení. 4.6 Jednotky zkoumání: Jednotkou zkoumání byla v mém případě skupina autorů systemické literatury. Výběr byl záměrný, vybírala jsem ty autory, kteří se hlásí k systemickém přístupu. Snažila jsem se obsáhnout všechnu dostupnou literaturu. Většina autorů systemického přístupu s rodinou čerpá ze stejných zdrojů. Druhou jednotkou zkoumání byl vybraný OSPOD v jihomoravském kraji. Toto pracoviště jsem vybírala záměrně, byla jsem zde na praxi a je pro mě místně i časově dostupné. 4.7 Jednotky zjišťování: Jednotkami zjišťování byly texty vybraných autorů systemického přístupu a pracovníci OSPOD. U pracovníků i textů zvolila jsem metodu totálního výběru. Dotazovala jsem všechny pracovníky vybraného orgánu sociálně právní ochrany dětí.

78

Klíčem k výběru tohoto pracoviště bylo to, že budu dotazovat sociální pracovníky. Sociálním pracovníkem lze označit jen toho pracovníka, který se vědomě orientuje na cíle sociální práce – což znamená podporu sociálního fungování klienta. Z tohoto důvodu mi z dotazování automaticky odpadly rodinné poradny, které se na počátku jevily jako ideální místo, kde provedu rozhovory. Položíme-li si otázku, co je sociální práce a čím se liší od ostatních oborů, odpovídá nám Musil následovně: Společným znakem sociální práce a ostatních pomáhajících oborů poskytování pomoci lidem v obtížných životních situacích. Na rozdíl od ostatních pomáhajících oborů se sociální práce zabývá především interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Její pomoc je zaměřena na dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němž lidé uspokojují své potřeby, a jejich schopnosti toto čekávání zvládat. (Musil, 2004) Vzhledem k tomu, že pracovnice OSPOD se dle zákona vědomě orientují na podporu sociálního prostředí klienta, jevilo se mi toto zařízení jako vhodné. 4.8 Operacionalizace Operacionalizace znamená převedení výzkumného problému do empiricky šetřitelné podoby, tedy podoby, která umožňuje jeho zkoumání. Východiskem operacionalizace je teoretické zpracování výzkumného problému a následné převedení konceptů do konceptů operačních. Operacionalizací textů autorů systemického přístupu jsem prováděla následovně. Vybrala jsem pasáže, které vypovídaly o tom, co je důležité pro systemiku, jak si systemika představuje klienta, pracovníka a jak má systemický terapeut jednat. Abychom zodpověděli hlavní výzkumnou otázku, vyvodili jsme z dostupných teoretických východisek jednotlivé výzkumné otázky.

Kladla jsem si tyto dílčí výzkumné otázky: DVO 1 – Na jaké preference kladou sociální pracovníci s rodinou důraz při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 2 – Jaké stereotypy klientů uznávají sociální pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 3 – Jaké stereotypy mají sociální pracovníci s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 4 – Jaké pravidla jednání uznávají sociální pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině? DVO 5 Používají tyto techniky sociální pracovníci vědomě nebo bezděčně? Tato výzkumná otázka nebude explicitně předmětem dotazování, ale bude vyvozena sekundárně. Každá DVO má relevantní otázku ve scénáři rozhovoru: DVO 1 – otázky v rozhovoru 3,4 DVO 2 – otázka v rozhovoru 2 DVO 3 – otázka v rozhovoru 1 DVO 4 – otázka v rozhovoru 5 DVO 5 – bude vyvozena sekundárně

79

Scénář rozhovoru - otázky pro pracovníky: Tyto otázky mají uvést rozhovor na témata, která souvisejí s dílčími výzkumnými otázkami a specificky se k nim vážou. 1. Co si myslíte, že by podle Vás, člověk, který pracuje na OSPOD, měl v rámci své práce dělat? 2. Kdo jsou Vaši klienti? 3. Co s nimi řešíte? (Pokud se nezmíní optat se jestli řeší i problémy v komunikaci) 4. Když s nimi řešíte problémy v komunikaci, čeho se snažíte dosáhnout? (A proč je to pro Vás důležité?) 5. Jak při tom postupujete? Jak to děláte?

5. Zjištění „slučitelnost“ systemického přístupu a přístupu sociálních pracovníků z hlediska prvků „přístupu v sociální práci“ Cílem této kapitoly je srovnat oba přístupy – systemický a sociálních pracovníků. Tyto přístupy budu opět porovnávat z pěti vybraných hledisek prvků– preferencí, stereotypů klientů, stereotypů pracovníků, pravidel jednání a reflexivity. Jde mi o to zjistit, jestli přístup sociální práce vybraného OSPOD obsahuje prvky systemiky nebo naopak obsahuje něco, co je v přímém rozporu s ní. Zajímá mě také, čím se liší a čím se podobá pojetí problému v komunikaci, postup intervence a technicky uznávané SP při práci s rodinou a uznávané systemickou teorií. 5.1. Srovnání preferencí systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU Systemičtí terapeuti dle toho, co jsem vymezila v předchozí kapitole uznávají pro ně typické preference. Mezi preference systemiků patří to, že na rodinu nahlížejí z pohledu celistvosti. Každou rodinu se snaží vnímat jako celek, který je navzájem propojený. Tuto preferenci mají společnou se sociálními pracovníky. Ti také pracují s celou rodinou a vnímají ji jako celek. Sociální pracovníci mi uváděli, že zkoumají, jak se rodiče o děti starají, často se doptávají i prarodičů a ostatních, rodině blízkých osob. Výjimku tvořil jeden sociální pracovník, který mi uvedl, že po předchozí špatné zkušenosti pracuje raději s rodiči odděleně. Pro systemický přístup je charakteristická otevřenost systémů. Tato otevřenost je důležitá pro zachování cirkularity systému a výměny informací v systému, kterým je v tomto případě rodina. Hodnotou pro tento typ preference je pro nás funkčnost systému. Je–li systém funkční, jsou zachovány všechny jeho vlastnosti, které jsem jmenovala v teoretické části mojí práce. Sociální pracovníci mi shodně sdělili, že smyslem jejich práce je zachovat komunikační výměnu v systému. Pracovníci to definovali jako „jde nám o to, aby si ti rodiče spolu rozuměli i po rozvodu a mohli se domluvit na věcech, důležitých pro dítě“. Z provedeného výzkumu vyplývá, že sociální pracovníci vybraného OSPODU uznávají jako základní preferenci pro cíl jejich práce blaho dítěte. V tomto je možné vidět rozpor se systemickým přístupem. Systemický přístup pracuje na principu

80

neutrality. Nestraní ani jednom ze členů systému, což v případě sociálních pracovníků není možné. Sociální pracovník je dle sociálně právní ochrany dětí kolizním opatrovníkem dítěte před soudem a má za úkol hájit jeho zájmy. Sociální pracovníci mi shodně uváděli, že problémy jejich klientů spočívají v nemožnosti dosažení porozumění. Všichni dotázaní pracovníci během rozhovoru sami přímo zmínili komunikační a vztahové problémy, které se objevují u rodin, se kterými pracují. Z provedených výzkumů tudíž vyplývá, že rodiny, se kterými pracovníci pracují, spolu komunikují. 5.2. Stereotypy klientů systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU V teoretické části této stati jsem popisovala, že systemický přístup na rodinu nazírá jako na spolupracující kulturní společenství, žijící v jazyce a vytvářející „interpretivní“ komunity. Dle systemiků je rodina „autoregulační systém, který se sám ovládá podle pravidel tvořených v průběhu času, procesu pokusu a omylu“. Téměř všichni jmenovaní sociální pracovníci shodně označili jako svoje klienty nezletilé děti. Jedna pracovnice uvedla, že klienty jsou nezletilé děti a jejich rodiče. Pouze jeden pracovník označil jako klienta dítě, ale uvedl, že problém se týká celé rodiny. Ze zákona o sociálně právní ochraně dětí vyplývá, že klientem pracovníků OSPOD je nezletilé dítě. Oproti tomu systemika považuje za klienta celou rodinu. Jako společný charakteristický znak, který vymezuje okruh klientů uvedli dva pracovníci nefunkčnost rodin. Systemičtí terapeuti pracují s různými typy problémů. Charakteristiku problémů typických pro sociální pracovníky OSPODU je možné najít v zákoně. Z uvedeného vyplývá, že stereotypy klientů, které uznává systemika se liší se stereotypy klientů orgánů sociálně právní ochrany dětí. Tyto přístupy se liší z pohledu definování klienta a jeho charakteristik. Pouze jeden pracovník mi sdělil, že v některých případech spolu rodiče naprosto nejsou schopni komunikovat. Ostatní mluvili o tom, že rodiče se hádají, dělají si naschvály a nerozumí si. Toto se shoduje s tím, jak komunikací vnímají systemičtí terapeuti. Vzhledem k tomuto se domnívám, že komunikační problémy vnímají sociální pracovníci vybraného OSPODU shodně se systemickými terapeuty. Jak uvádí Plaňava (Plaňava, 1992) časté problémy v komunikaci spočívají v nezdravém, často až patologickém vztahu mezi komunikujícími partnery. Někteří rodiče, jak mi uvedli sami sociální pracovníci, mají dle jejich slov „problémy sami se sebou“. Watzlavick (Watzlavick, 2000) a jeho kolegové hovoří o narušení komunikace z důvodu poruchy v rovině obsahových a vztahových aspektů. Jeden z oslovených sociálních pracovníků během rozhovoru přímo zdůraznil vztahovou rovinu komunikace: „ten problém co se týká jejich vzájemné komunikace, oni prostě třeba k sobě nenajdou cestu, vzájemnou řeč.“ Dle slov sociálních pracovníků některým rodičům chybí snaha domluvit se mezi sebou. Pracovník se v těchto případech snaží vysvětlit jim, že pro dobro dítěte je nutné , aby spolu rodiče komunikovali. Z rozhovorů se ukázalo, že všichni dotazovaní pracovníci pracují s celou rodinou. Hovoří-li o dítěti, které je jejich klientem říkají: „…. když budu brát rodiny, který máme

81

v evidenci…“, přitom dle zákona mají v evidenci dítě a ne rodinu. Z toho mi tudíž vyplynulo, že rodinu chápou slučitelně se systemickým přístupem. („…máme za úkol zjistit jak se ta rodina o dítě stará, takže zkoumáme celou rodinu…“SP) Sociální pracovníci uváděli, že většina jejich klientů jsou ti, kteří jsou jim posláni soudem. V těchto případech pracují sociální pracovníci na tom, co jim „zadá“ soud. A to je dle mého názoru další rozpor s tím, jaké preference uznává systemický přístup. Systemici pracují s těmi tématy, které si určí rodina, což v případě sociálních pracovníků OSPOD není z uvedených důvodů možné. 5.3. Stereotypy pracovníků systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU Na začátku bych ráda připomenula to, jaký je (resp.měl by být) dle dostupné literatury systemický terapeut. Rodinný terapeut nemá místo v hierarchii rodiny, není rodině ani nadřazen, ani podřízen. Terapeut nemá jasně ohraničenou oblast kompetencí a od toho se odvíjí jeho postavení. Systemický terapeut musí změny v rodině vnímat realisticky. Snaží se pochopit proč se věci dějí, tak, jak se dějí, aniž by je za každou cenu označoval jako dobré. Jeho úloha nespočívá v hodnocení. Nesmí zapomínat také na ostatní účastníky terapie, musí jim poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřili. Kompetence sociálních pracovníků jsou vymezené Etickým kodexem sociálních pracovníků a v případě pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí i Zákonem o sociálně právní ochraně dětí. Výrazným stereotypem v jednání pracovníka – systemika je neutralita. Tato neutralita znamená v procesu pomáhání to, že pracovník akceptuje všechna rozhodnutí rodiny, zříká se pozice experta. Stereotyp neutrality v přístupu sociálních pracovníků není možný. Sociální pracovník nemůže být neutrální, vyplývá to z jeho povinností, které vůči dítěti má (zájem a blaho dítěte). Sociální pracovník je vnímán jako expert na situaci, je kolizním opatrovníkem a je jeho prací chránit zájmy dítěte. V tomto vidí velký rozpor se systemickým přístupem, který systemického terapeuta vnímá v neexpertní pozici. Systemický terapeut neodsuzuje své klienty, nehodnotí je. Sociální pracovník dle Zákona o sociálně právní ochraně dětí „hodnotí“ oba rodiče, neboť se písemně vyjadřuje soud k otázkám svěření dítěte do péče a výchovy jednoho z rodičů. Z výzkumu vyplynulo, že je to pracovník, kdo „udává tón spolupráce“. Dle odpovědí pracovníků vnímají svoji roli jako direktivní. Systemický terapeut je nedirektivní, ukazuje cestu změny, ale záleží na klientovi, jestli a kam až po ní půjde. Role terapeuta rozhodně nesmí být mocenská ani rozhodující. Systemický přístup uznává to, že terapeut má nad klientem moc a v jeho kompetencí s tuto moc využít ve prospěch klienta. Zde je podobnost z přístupem sociálních pracovníků, neboť tito také uznávají moc jako svoji preferenci. Moc je v jejich případě dána soudem. V něčem se ale oba přístupy liší, a to v tom, že systemický terapeut má v rukou moc, kdy terapii ukončí. Čas ukončení spolupráce je volen přiměřeně důsledkům. Sociální pracovník většinou ukončuje spolupráci s klientem podle toho, jak mu to nařídí nebo doporučí soud. Soud může v některých případech nad rodinou stanovit dohled sociálního pracovníka nad výchovou a péčí rodičů.

82

Z výzkumu vyplynulo, že zakázku formuluje většinou soud. Systemický pracovník „nechá“ zakázku formulovat klienta. Během svého rozhovoru jsem se neptala pracovníků, jak by postupovali v situaci, kdy by jim byl jako klient přidělen někdo blízky. Jedna pracovnice mi to ale sama řekla. V této chvíli by rodinu předali do kompetence kolegy. Což se shoduje s přístupem u systemiků. Je to předpoklad pro bezpečí pracovníka v práci s rodinou. Společnou snahou všech dotázaných sociálních pracovníků je i to, aby se jich „klienti“ nebáli, aby věděli, že jdou za někým, kdo jim chce pomoci. V tomto se přístup sociálních pracovníků shoduje s přístupem systemiků. I systemikům jde o bezpečí klienta.

5.4. Pravidla jednání systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU Systemičtí pracovníci používají ve své práci s rodinou techniky, pro ně typické (Cirkulární dotazování, konstruktivní otázky (dotazování), otázku po zázraku, techniku zázračné změny, měřící otázky, otázku „A co ještě? „, pozitivní konotaci, otázku proč?, rituály, „neměnnou intervenci“, „předepsání symptomů“, terapii dvojné vazby a mnohé další.) Sociální pracovníci mi jako techniky práce s rodinou označovali rozhovory s rodinami, šetření v místě bydliště, návštěvu rodiny, „povídání si s rodinou“, vstupní pohovory nebo naslouchání. Všichni pracovníci se shodli na tom, že prvním úkolem je navázat s klientem první kontakt. Jedna pracovnice uvedla, že se snaží navázat s dítětem kontakt pomocí kresby a vhodně položených otázek. Uvedla, že nemá na tento přístup žádné školení ani výcvik, dělá to spíše citem. Dle jejich slov, „…když mi tady to dítě najednou začne kreslit černý sluníčko a předtím kreslilo krásnou barevnou princeznu, tak vidím, že tam asi něco nebude v pořádku…“. Můžeme konstatovat, že každý pracovník má svůj specifický přístup, který se v určitých prvcích liší. Někteří pracují nejprve s dítětem, poté s rodiči, jiní s jedním rodičem, následně až druhým a podobně, další s oběma rodiči zaráz. Většinou dotázaní pracovníci se snaží zapojit celou rodinu, je to dáno tím, že zastupujíli dítě u soudu, je třeba mluvit s oběma rodiči. Což je shodné se systemickým přístupem. Obecně můžeme říci, že pracovníci rozpoznají u klienta problém v komunikaci, snaží se rodině vysvětlit proč je důležité, aby si porozuměli a naučili se komunikovat. Ve chvíli, kdy rozhovor s rodinou na toto téma nestačí, odešlou rodinu k odborníkovi, který s nimi potom na problému pracuje. Obvyklá praxe je, že si pracovník následně vyžádá z této instituce zprávu – jestli se komunikace rodiny zlepšila, jestli našli společnou řeč, domluvili se na režimu dětí a tak dále. Obecně lze říci, že sociální pracovníci s klienty pomocí žádných technik nepracují na zlepšení komunikace v rodině. Ve chvíli, kdy „diagnostikují“ nějaký dle jejich slov „větší“ problém, odešlou klienta k odborníkovi. Od těchto odborníků si následně jen vyžádají zpětnou vazbu o tom, jak práce s rodinou proběhla a jak se rodina jeví. Mohu říci, že spontánně je u všech pracovníků přítomen nějaký prvek systemického přístupu, pracovníci vnímají neschopnost předat si navzájem významy. Pravidla jednání

83

sociálních pracovníků dle provedeného významu nelze označit za slučitelné se systemickým přístupem. Žádný z dotazovaných pracovníků nepoužil systemickou techniku. Dle jejich slov, by používání systemických ( a jakýchkoliv jiných ) technik práce s rodinou bylo pro ně při počtu klientů a času, který na ně mají, značně zatěžující. Snažila jsem se i zjistit proč systemiku neuplatňují. Pracovníci uvádějí jako důvody proč s rodinami nemohou dále pracovat na jejich problémech několik důvodů. Častý a všemi pracovníky potvrzeným důvodem byl nedostatek času a velké množství klientů. Pracovníci to nepovažují za součást své pracovní role. Domnívám se, že to nepovažují za svoji pracovní roli a navenek se to snaží legitimizovat „racionálními důvody“ – velkým množstvím práce. Myslím si, že tím pracovníci jen zdůvodňují, proč to nepovažují za část své práce. 5.5. Reflexivita systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU Jak vyplývá z předchozích oddílů, sociální pracovníci používají při své práci určité prvky systemického přístupu. Vzhledem k výsledkům mého výzkumu se domnívám, že tyto prvky uplatňují bezděčně, aniž by si to uvědomovali. Pracovníci, aniž by tušili jak systemický přístup definuje problém v komunikaci, spontánně vnímají neschopnost komunikačních partnerů v rodině předat si navzájem během komunikace komunikační významy.

6. Závěr Ve své stati jsem se snažila najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu?“ Pomocí srovnání systemické literatury a dle ní definovaných prvků přístupu jsem srovnávala tento přístup s přístupem sociálních pracovníků vybraného OSPOD v Jihomoravském kraji. Zajímalo mě v jakém smyslu sociální pracovníci využívají nebo by mohli využívat systemický přístup z hledisek preferencí, stereotypů klientů, stereotypů sociálních pracovníků, pravidel jednání s klienty a reflexivity tohoto přístupu. Z provedeného výzkumu vyplývá, že všech pracovníků OSPOD je spontánně přítomen nějaký prvek systemického přístupu. Všichni dotázaní pracovníci vnímají u svých klientů neschopnost předat si navzájem „významy“, uvažují o problému tudíž tak, jak to definuje systemika. Avšak u žádného z dotazovaných pracovníků jsem neobjevila pravidla jednání, která by byla slučitelná se systemickým přístupem. Z provedeného výzkumu vyplynulo, že sociální pracovníci vybraného OSPODU uznávají jako základní preferenci pro cíl jejich práce blaho dítěte. V tomto je možné vidět rozpor se systemickým přístupem. Systemický přístup pracuje na principu neutrality. Nestraní ani jednomu ze členů systému, což v případě sociálních pracovníků není možné. Pracovníci považují za klienta dítě, systemici celou rodinu. V oblasti stereotypů klientů, které uznává systemika, a které uznávají sociální pracovníci dochází též k rozporu. Oba přístupy se liší z pohledu definování klienta a jeho charakteristik. Sociální pracovníci pracují sice s celou rodinou, za klienta považují dítě. Zřejmě 84

nejvýraznější rozpor je v oblasti stereotypů pracovníků. Neutralita tak, jak ji vnímá systemika je neaplikovatelná pro sociální pracovníky. Sociální pracovník nemůže být neutrální, vyplývá to z jeho povinností, které vůči dítěti má (zájem a blaho dítěte). Sociální pracovník je vnímán jako expert na situaci, je kolizním opatrovníkem a je jeho prací chránit zájmy dítěte. V tomto vidím velký rozpor se systemickým přístupem, který systemického terapeuta vnímá v neexpertní pozici. Sociálním pracovníkům zakázku formuluje soud oproti tomu systemický pracovník „nechá“ zakázku formulovat klienta. Domnívám se, že při současné organizační struktuře orgánu sociální péče o děti, počtu klientů a časovým dotacím na klienta, je myšlenka využití systemických technik při práci s rodinami nereálná.

85

Použitá literatura: DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. KRATOCHVÍL, S. 2002. Manželská terapie. Praha: Portál. KŘIVOHLAVÝ, J. 1988. Jak neztratit nadšení / Jaro Křivohlavý. Praha : Grada Publishing. MUSIL, L. 2004. “ráda bych Vám pomohla,ale“-Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman. MUSIL, NEČASOVÁ, Zvládání dilemat práce s klienty - návrh projektu výzkumu, 2006, Brno : MU. NAVRÁTIL, P. 2000. Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Marek Zeman PLAŇAVA, I. 1992. Jak to spolu mluvíme. Brno: Masarykova univerzita. SATIROVÁ, V. 1994. Kniha o rodině. Praha : Práh. VYBÍRAL, Z. 2000. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál. WATZLAVICK, P., BEAVIN, BAVELASOVÁ, J., JACKSON, D. 2000. Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové : Konfrontace.

86