Syndrom vyhoření. Marcel Horák

Syndrom vyhoření

Marcel Horák

Obsah ÚVOD ......................................................................................................................................................... 3 1. SYNDROM VYHOŘENÍ ...................................................................................................................... 5 1.1 HISTORIE ..................................................................................................................................... 5 1.2 TEORETICKÉ VYMEZENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................................ 7 2. DEFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ ............................................................................................. 10 2.1 VÝCHODISKA PRO DEFINOVÁNÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................... 10 2.2 DEFINICE.................................................................................................................................... 12 3. FAKTORY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................................... 13 3.1 OBECNÉ FAKTORY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ .................................................................. 13 3.2 STRES ......................................................................................................................................... 15 3.3 SITUACE PODPORUJÍCÍ STAV VYHOŘENÍ ................................................................................... 18 4. PŘÍZNAKY A DIAGNOSTIKA VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................ 19 4.1 NA ÚROVNI PSYCHICKÉHO PROŽÍVÁNÍ ..................................................................................... 21 4.2 NA ÚROVNI FYZICKÉHO PROŽÍVÁNÍ .......................................................................................... 22 4.3 NA ÚROVNI SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ ............................................................................................. 22 4.4 DIAGNOSTIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ ...................................................................................... 23 5. STÁDIA SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................................................................................. 25 5.1 FÁZE PRVNÍ: NADŠENÍ ............................................................................................................... 26 5.2 FÁZE DRUHÁ: STAGNACE .......................................................................................................... 26 5.3 FÁZE TŘETÍ: FRUSTRACE .......................................................................................................... 27 5.4 FÁZE ČTVRTÁ: APATIE .............................................................................................................. 27 5.5 FÁZE PÁTÁ: VYHOŘENÍ ............................................................................................................. 28 5.6 PODROBNÉ FÁZOVÁNÍ PROCESU SYNDROMU VYHOŘENÍ .......................................................... 28 5.7 PROŽÍVÁNÍ SAMOTNÉHO VYHOŘENÍ ......................................................................................... 30 6. NEJVÍCE OHROŽENÉ PROFESE SYNDROMEM VYHOŘENÍ ................................................ 32 6.1 PŘEHLED PROFESÍ S RIZIKEM VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................................ 33 7. PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ .......................................................................................... 35 7.1 JAK SE VYHNOUT SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................................................................. 38 7.2 TIME MANAGEMENT A STRES MANAGEMENT ........................................................................... 41 8. MOŽNOSTI POMOCI PŘI ZAZNAMENÁNÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................. 49 8.1 PSYCHOLOG NEBO PSYCHOTERAPEUT ...................................................................................... 50 8.2 PSYCHIATRICKÁ AMBULANCE................................................................................................... 51 8.3 PRAKTICKÝ LÉKAŘ.................................................................................................................... 52 8.4 INTERNETOVÁ PORADNA ........................................................................................................... 52 8.5 TELEFONICKÉ LINKY DŮVĚRY .................................................................................................. 53 ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 54 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ........................................................................... 56 MONOGRAFIE .................................................................................................................................. 56 ELEKTRONICKÉ ZDROJE ................................................................................................................. 58 PŘÍLOHY .................................................................................................................................................... I DOTAZNÍK PRO AUTODIAGNOSTIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ............................................... I

ÚVOD Syndrom vyhoření je fenomén, který je v dnešní společnosti velmi aktuální. Již od sedmdesátých let 20. století se psychologové a lékaři zabývají stavy celkového, především pak psychického vyčerpání, jež se projevuje v oblasti poznávacích funkcí, motivace i emocí a jež zasahuje a ovlivňuje postoje, názory, ale i výkonnost a následně celé vzorce především profesionálního chování a jednání osob, u nichž došlo k iniciaci proměnných, ovlivňujících vznik a rozvoj tohoto syndromu. Tyto stavy se označují jako syndrom vyhoření, vypálení, též vyhaslosti, tj. vyčerpání (angl. „burnout syndrome“). Jde svým způsobem o velmi výstižnou metaforu: anglické sloveso „to burn“ znamená hořet, ve spojení „burn out“ pak dohořet, vyhořet, vyhasnout. Původní silně hořící oheň, symbolizující v psychologické rovině vysokou motivaci, zájem, aktivitu a nasazení, přechází u člověka stiženého příznaky syndromu vyhoření do dohořívání a vyhaslosti. Kde nic není, tj. kde již není materiál, který by živil hořící oheň, nemá již dál co hořet. Současně se jedná o velmi aktuální problém medicínský, neboť burnout syndrom kromě výše uvedených oblastí psychiky ovlivňuje podstatně i kvalitu života osob, u nichž se vyskytuje, a vykazuje některé podobné či téměř shodné charakteristiky s příznaky i důsledky některých duševních onemocnění a poruch.1 Syndrom vyhoření je tedy vlastně nemoc. V České republice se sice zatím do klasifikace nemocí nedostala, avšak v mezinárodní klasifikaci nemocí je syndrom vyhoření uveden pod kódem ICD 10 v kategorii Z 73.0 s názvem Problémy spojené s obtížemi v uspořádání života.2 Problematika syndromu vyhoření je v dnešní uspěchané době velmi aktuální a bohužel je možno se se syndromem vyhoření velice často setkat. Díky hektickému životnímu tempu, které současný svět charakterizuje a například i díky přetrvávající světové finanční krizi, jež zasahuje do života všech lidí a mimo jiné se velmi negativně odráží i v oblasti mezilidských vztahů, jsou syndromem vyhoření ohroženy

1

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 2 JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.

3

velké skupiny obyvatel, pokud ne lidé všichni. Každopádně počet lidí ohrožených a postižených tímto syndromem se neustále zvyšuje, což je trend společensky velmi nežádoucí, který se časem negativně projeví v mnoha oblastech společenského života. Je tedy více než nutné vědět, že syndrom vyhoření může potkat každého jedince a v žádném případě není možné spoléhat na to, že právě nás se to netýká, že je to pouze záležitost těch ostatních, či dokonce jen pouhý moderní psychologický výmysl. Tento syndrom se projevuje především u osob, které jsou při své práci v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi. Příčinu případného vyhoření můžeme však hledat například i v rodinném životě, či dokonce například i při realizaci stavby rodinného domu, ale dokonce i ve sportu. Skutečně není oblast lidského života, o které můžeme s jistotou prohlásit, že zde syndrom vyhoření nehrozí a stejně tak není jedinec, který si může být jistý, že právě on je proti syndromu vyhoření imunní. Je dobré umět rozeznat již první příznaky syndromu vyhoření, umět mu předcházet a v neposlední řadě, pokud se již dostaví, umět se s ním vyrovnat. Bez dostatečné prevence se riziku vyhoření vystavuje každý, přičemž vyhoření se může dostavit velmi nečekaně a troufám si říci, že dokonce i zákeřně. Chybou by bylo si myslet, že syndrom vyhoření hrozí jen lidem v určitých pracovních pozicích. Příčiny syndromu vyhoření jsou velmi různé a stejně tak jsou různé i ohrožené skupiny obyvatel. Tato disertační práce by měla problém syndromu vyhoření v první řadě definovat a popsat. V další části bude pozornost věnována rizikovým faktorům, které syndrom vyhoření způsobují a vyjmenovány budou profese, které jsou tímto problémem v současné době obecně nejohroženější. Cílem práce by pak měl být popis postupů, jak syndromu vyhoření předcházet, jak rozpoznat markanty nastupujícího problému a jakým způsobem problém řešit, pokud již nastane. V závěru se práce zaměří na popis současného stavu prevence tohoto jevu a jeho celkové zhodnocení. Práce se postupně zaměří na základní informace o syndromu vyhoření, na definování syndromu vyhoření, na faktory jeho vzniku, na nejvíce ohrožené profese, na příznaky vzniku syndromu vyhoření, rozebrána budou stádia syndromu vyhoření, dále se

4

práce zaměří na prevenci syndromu vyhoření a na krizová pracoviště, která se tímto problémem zabývají. Tato práce může následně posloužit každému, komu není lhostejná jeho duševní kondice a chce se syndromu vyhoření vyhnout, případně jej efektivně řešit a zlepšit tak kvalitu svého prožívání a života celkově. Součástí této práce je i praktická část, průzkum, který by měl zjistit, jak aktuální je toto téma pro úředníky děčínského magistrátu, kteří posloužili jako respondenti tohoto šetření. Z výsledků pak lze, alespoň částečně, usuzovat jaký je obecný vztah k syndromu vyhoření ve společnosti obecně.

1. SYNDROM VYHOŘENÍ

1.1 Historie

Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout) byl poprvé popsán v roce 1975 Herbertem Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ v časopise Journal of Social Issue.3 Herbert J. Freudenberger (26. listopadu 1927, Frankfurt nad Mohanem - 29. listopadu 1999 v New York City) byl americký psychoanalytik německého původu. Díky jeho popisu problému se v následujících letech strhl obrovský zájem psychologů o tento fenomén, který se postupně zařadil do seznamu nemocí, což vedlo k poměrně podrobnému popsání jak vývoje, tak následků i prevence této choroby. Sám byl psychoanalytik pracující s dobrovolníky v pomocných profesích zejména v zařízeních provozujících paliativní péči, na kterých tento syndrom pozoroval a díky tomu ho i popsal. V roce 1980 publikoval s Geraldine Richelson.4

3

BAŠTECKÁ, Bohumila. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178735-3. 4 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 807169-551-3.

5

Označil tak jev, který byl znám již dříve, nikdo před Freudenbergem jej ale nepojmenoval či nevymezil. Hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se začala zvedat vzápětí, tj. na přelomu 70. a 80. let, ve vztahu k převážné většině profesí, u nichž lze výskyt syndromu vyhoření předpokládat. Tento stav celkového vyčerpání byl ve své podstatě zachycen už ve starém Řecku ve známé pověsti o Sysifovi vyjadřující celkové vyčerpání, kde musel Sysifos dovalit kámen na vysokou horu, avšak nikdy nedosáhl vrcholu, protože se mu kámen vždy před cílem vysmekl a skutálel dolů. Práce v této pověsti vyjadřuje vyčerpávající trápení bez konce. Dokonce i v Bibli se můžeme setkat s fenoménem celkového vyčerpání. Také v krásné literatuře můžeme na tento jev narazit poměrně často.5 Je pravděpodobné, že sám objevitel syndromu vyhoření Freudenberg byl k jeho vymezení inspirován beletristickou knihou. Konkrétně knihou Případ vyhoření (A Burn out Case) od autora Grahama Greena. V této knize se dočteme o životním příběhu nadějného architekta, který vstupuje do života s velkým zapálením a očekáváním. Setkává se ale s neočekávanými problémy, které považuje za nesmyslné. Tyto problémy se mu ale nedaří překonávat a jeho nadšení klesá. Až poté znechucen životem v soudobé společnosti utíká od práce do africké džungle. Jak můžeme zpozorovat u hlavního hrdiny výše uvedené knihy Grahama Greena, burnout postihuje právě lidi, kteří nastupují do práce s velkou mírou nadšení a mají vysokou míru motivace. Pokud lidská bytost bere svou práci spíše jako povolání, službu lidem, bohu, či vyššímu principu, než jako za námezdnou práci, bývá ještě více postižena rizikem vyhoření. Prožití vyhoření bývá o to intenzivnější, hlubší, přichází pocit promarněného, bezúčelného života. Tak jako může selhat, shořet představa, že práce je odpovědí a řešením existenciální otázky: „Proč vlastně žijeme?“, stejně může shořet například i zamilování. Podstata vyhoření tak spočívá v existenciální potřebě věřit ve smysluplnost života.6

5

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 807169-551-3. 6 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 807169-551-3.

6

1.2 Teoretické vymezení syndromu vyhoření

V teoretické rovině lze vysledovat souvislost podstaty vyhoření mezi dvěma hlavními oblastmi výzkumu: 1) v linii filozoficko-psychologické jde o zdroje z oblasti existenciálně orientované filozofie a psychologie, 2) v linii psychologicko-medicínské přispělo ke koncipování poznatků o vyhoření dlouhodobé studium stresu a jeho důsledků.7 Existencialismus byl pro řadu psychologů a psychiatrů, zabývajícími se otázkami psychologických aspektů vztahů mezi zdravím a nemocí, velmi inspirativním myšlenkovým zdrojem. Z mnoha podnětů, jež toto hnutí přineslo, byly pro tyto psychology nejpodstatnější otázky, vztahující se k prožitkům, jež se vyskytují v souvislosti s krizí osamělého jedince - intelektuála, nejčastěji liberálně orientovaného. Tato krize, kterou existencialisté poprvé velmi výstižně popsali po 1. světové válce, je způsobena pocitem totálního osamění, vykolejení z dosavadního zaběhnutého každodenního režimu a nutností spoléhat se pouze na vlastní síly. Člověk je zde reflektován a percipován jako zcela osamělé a z kořenů vytržené individuum, usilující momentálně o uhájení holé existence. Značný důraz je kladen na pocity úzkosti, jejichž zdroje jsou spatřovány v prožívané odpovědnosti, a na pocity beznaděje, vztahující se k nutnosti spoléhat se jen na sebe. Součástí této prožívané krize je též vyrovnávání se s vlastními náladami a pocity, obsahujícími prožitky osamocení, starostí, úzkosti, bezmoci, beznaděje a zoufalství, ale i absurdity, nudy, „otrávení“, „zhnusení“ atd.8 Úzkost je jedním z ústředních pojmů existenciálního přístupu, je hlavní hybnou silou prožívání reality, díky níž si člověk uvědomuje fakt svého konečného postavení v celku okolního světa.9 Podle existencialistů je nutné k uvědomění sama sebe ve smyslu existence, což každodenní život svým stereotypem neumožňuje, dostat se do určité mezní či krajní 7

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 8 KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 9 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006. 520 s. ISBN 80-7367-147-6.

7

situace. Jednou z těchto mezních situací jsou nepochybně i stavy, prožívané v rámci vyhoření, tj. stavy celkového vyčerpání, ztráty motivace, rezignace na profesionální cíle atd. Právě toto uvědomění sama sebe jako individuální existence přináší člověku poznání jeho svobody. Svoboda však podle existencialistů předpokládá absolutní nezávislost člověka na společnosti, pro její poznání je proto nutné zpřetrhání všech svazků se světem. To bývá také součástí vzorců chování jedinců, u nichž se vyhoření dostalo do závěrečné fáze. Pokud člověk pochybuje o smyslu své existence, jak tomu často při rozvoji pokročilejších fází vyhoření bývá, dostavuje se stav existenciální frustrace. Silně prožívané a dlouhodobě působící stavy existenciální frustrace mohou vyústit v depresi nebo v tzv. noogenní či existenciální neurózu, což je v podstatě chronická neschopnost uvěřit v důležitost, užitečnost a pravdivost všeho, co člověk dělá.10 V pokročilých a závěrečných fázích vyhoření dochází v souvislosti s intenzivně prožívaným stavem vyčerpání k podobné tendenci zpřetrhat všechna pouta s dosavadním, především profesionálním životem, a osvobodit se tak od minulé zkušenosti, která je svazující.11 Druhý významný teoretický zdroj, poskytující zázemí koncepci syndromu vyhoření, stres, je nejčastěji pojímán jako výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí. Na straně požadavku je hodnocena intenzita nároku a předpokládané důsledky selhání se s ním vyrovnat. Na straně zdrojů je hodnocena jejich přiměřenost a dostatečnost. Pocit, že požadavkům již nelze dostát, je důsledkem vyčerpání rezerv a zdrojů ke zvládání stresu. Tyto zdroje a rezervy bývají různými autory nazývány různě – adaptační kapacita (adaptive capacity), zátěžová kapacita (load capacity), systémová kapacita (system capacity), vyrovnávací zdroje (coping resources), překlenovací kapacita (carrying capacity). Jejich význam zůstává v podstatných rysech stejný: jedná se o repertoár vrozených dispozic a dovedností, které jedinec získal v průběhu svého života v procesu střetávání se s nejrůznějšími stresory.12

10

YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006. 520 s. ISBN 80-7367-147-6. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3. 12 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: Kosmas, 2002, 280 s. ISBN 978-80-7367-568-4. 11

8

Psychosociální stres, pracovní i mimopracovní, je v posledních letech intenzivně studován. Důležitost tohoto směru výzkumu je zdůrazněna: 1) „tvrdými daty“ statistik ukazujícími, že více než 70 % absencí v práci z důvodů pracovní neschopnosti je zapříčiněno nemocemi, které mají souvislost se stresem, 2) známou zásadou, že nemocem je lépe přecházet, než je léčit.13 Psychosociální stres v pracovních podmínkách souvisí se sociálním prostředím v práci, organizačními aspekty zaměstnání a obsahem i určitými operačními aspekty prováděného úkolu (úkonu). V oblasti mimopracovního stresu je předmětem výzkumu především problematika chronických denních nepříjemností, mikrostresorů a tzv. životních událostí (např. změna zaměstnání, ztráta zaměstnání, hypotéka, nemoc apod.). Obě oblasti, pracovní i mimopracovní, mohou být zdrojem zdravotních rizik. Navíc, nadměrné požadavky a stresogenní podmínky v jedné oblasti zasahují do prožívání v druhé oblasti. Naopak, pozitivní zisky z jedné oblasti mohou příznivě ovlivňovat druhou oblast. Pracovní stres může být klasifikován do několika kategorií:  problémy související s rolemi, které jedinec zastává (konflikty rolí);  nároky související s obsahem práce (pracovní zatížení a odpovědnost);  organizace práce (potíže s komunikací, nejasné vymezení kompetencí a odpovědností);  profesní perspektiva (nejasný kariérní řád, nevyužití kvalifikace);  fyzické prostředí (hluk, prach, teplota, bezpečnost práce).14 Nárokům souvisejícím s vlastní pracovní činností byla v posledních letech věnována značná pozornost. Mnohé práce ukázaly, že vysoce stresogenní je práce charakterizovaná vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka při současně nízké autonomii pracovní činnosti. Autonomie pracovní činnosti představuje možnost pracovníka rozhodovat o tempu práce, její povaze a

13

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 14 MARKOVÁ, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 210 s. ISBN 978-80-247-3171-1.

9

podmínkách. Výzkumy prokázaly, že kombinace vysokých nároků s nízkou autonomií pracovní činnosti je faktorem, který hraje rozhodující roli v determinaci zdravotních důsledků pracovních požadavků v tom smyslu, že je rizikovým faktorem vzniku různých onemocnění. Výzkum, provedený již na konci osmdesátých let, potvrdil vyšší zdravotní rizika u pracovníků vykonávajících takto charakterizovanou práci (vysoké požadavky + nízká autonomie), a měl dokonce již i svůj legislativní výstup: v zákoníku práce, v části týkající se pracovních podmínek, byl na základě těchto výsledků zakotven požadavek, aby pracovní podmínky byly upraveny tak, aby zaměstnanec mohl mít vliv na svou pracovní situaci.15 Je ovšem nutné podotknout, že v současné době zákoník práce žádné takové ustanovení neobsahuje a jeho zpřísňování vůči zaměstnancům může být do budoucna zdrojem dalších problémů.

2. DEFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ

2.1 Východiska pro definování syndromu vyhoření

V průběhu téměř 30 let výzkumu tohoto problému se objevila ve světové literatuře řada pojetí a vymezení syndromu vyhoření, jež se často v různých aspektech vzájemně liší. Lze však konstatovat, že většina pojetí se shoduje alespoň v následujících bodech: 1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. 2. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně „práci s lidmi“. 3. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální.

15

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.

10

4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava. 5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu.16 Další literatura definuje ještě následující shodné body: 1. Přítomnost negativních emocionálních příznaků jako například deprese, vyčerpání, a jiné. 2. Spojení s určitými druhy povolání, které jsou uváděny jako rizikové, kupříkladu pomáhající profese či manažeři. 3. Snížená efektivita práce nebývá spojena se špatnými pracovními schopnostmi a dovednostmi, ale naopak s negativními vytvořenými postoji a s chováním, které plyne z těchto postojů 4. Důraz je kladen spíše na psychické příznaky a na prvky chování, než na provázející tělesné příznaky. 5. Syndrom vyhoření se vyskytuje u psychicky zdravých lidí a nesouvisí tak s psychickou patologií.17 Ve vzniku a vývoji syndromu vyhoření je mnoho proměnných, na které by se měl brát při celostním zkoumání ohled. Tyto proměnné nejsou jen z oblasti objektivně zvenčí poznatelné, ale vztahují se i k vnitřnímu životu jednotlivých lidí. Autoři, kteří se tématem vyhoření hlouběji zabývají, tak často zavítají i na půdu filozofičtějších úvah kdy tvrdí, že kořen syndromu vyhoření spočívá v naší existenciální potřebě věřit, že náš život je smysluplný, že věci, které děláme, jsou nějak užitečné, důležité, ba dokonce v určitém smyslu „hrdinné“. Toto přesvědčení je určitým způsobem zacházení se strachem, který nás napadá všude tam, kde se setkáváme se zjištěním, že my sami jsme smrtelní. Všichni lidé potřebují cítit se hrdiny. Potřebují vědět, že jejich život je důležitý, v širším než jen ve zcela úzkém osobním měřítku. Potřebují

16

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 17 JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.

11

se spojovat s něčím, co je větší, než jsou oni, co je přesahuje. Když zjistí, že selhali, vyhoří. Vyhoření je tak často důsledkem selhání při hledáni smyslu života.18 Jeden z nejdůležitějších aspektů při popisu syndromu vyhoření je vztah k práci, přičemž se ukazuje, že existuje zcela evidentní vztah mezi syndromem vyhoření a negativním postojem k práci. Vyhoření tedy hrozí zejména lidem, kteří se potýkají s výraznou nechutí chodit pravidelně do práce, práce se pro ně stává bezduchá a ničí nadšení i motivaci. Schopnosti a znalosti se vyhořením neztratí, ale klesá vnitřní náboj i chuť podávat výkony. Označení vyhoření za nemoc duše se jeví velmi trefné a až bolestně je výstižný citát Alberta Camuse: „Bez práce celý život ztrouchniví, ale když je práce bezduchá, život se dusí a umírá.“19 Vyčerpání, pasivita a zklamání ve smyslu burnout syndromu se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres. Jako burnout („vyhoření“, či „vyhasnutí“) bývá popisován stav emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných psychických a emocionálních nároků.

2.2 Definice

 Burnout je stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem v jejich těžkostech pomoci a pak se cítí sami přemoženi vlastními problémy).20  Burnout je stav člověka, který se podobá vysychání pramenů či vybíjení baterie. Stejně jako stres ani burnout není mimo nás, ale v nás. Neznáme ho, dokud se v nás nezabydlí.21

18

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3. 19 POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3. 20 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3. 21 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3.

12

 Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života.22  Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav, jenž často postihuje ty, kteří profesně neustále přicházejí do styku s lidmi, například zdravotníci, sociální pracovníci, poradci, učitelé apod. Je charakteristický tím, že se dotyčný celkově necítí dobře a je emocionálně, duševně i tělesně vyčerpaný.23

Definic syndromu vyhoření by se jistě dala v dostupné literatuře najít ještě celá řada, nicméně výše uvedené reprezentují všechny body uvedené v předchozí podkapitole a pro další účely této práce budou postačující.

3. FAKTORY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ

3.1 Obecné faktory vzniku syndromu vyhoření

Na příčinách vzniku tohoto zhoubného procesu se mohou v určité míře podílet osobnostní dispozice postiženého, nedostatečná sociální opora, myšleno určitým způsobem nedostatečně fungující systém sociálních vztahů a vazeb, zanedbávání udržení a podpory motivace (ať z naší strany či ze strany nadřízeného, rodinného příslušníka apod.) a různé zátěžové situace, včetně stresu. Někdy bývá syndrom vyhoření označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, kdy po vysokých očekáváních, entuziasmu nastává zklamání, frustrace, bezmoc a 22

TOŠNER, Jiří. TOŠNEROVÁ, Tamara. Burn – Out syndrom: Syndrom vyhoření. Pracovní sešit pro účastníky kurzů. Praha: Hestia, 2002, 15 s. ISBN neuvedeno. 23 RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. 132 s. ISBN 80-7255-074-8.

13

rezignace. Jakou roli sehrávají při vyhoření osobnostní proměnné, je zatím nejasné. Mnoho expertů vidí jako hlavní příčinu vyhoření podmínky na pracovišti, okruh spolupracovníků a další sociologické faktory.24 Důraz na pracovní podmínky kladou i jiní odborníci, kteří rozvíjejí hypotézu infekčnosti tohoto syndromu. Vznik a rozvoj syndromu vyhoření by se tedy mohl v určitém sociálním prostředí snadněji šířit, například v sociálním prostředí některé firmy, instituce či komunity.25 Syndrom vyhoření je mnohdy cenou, kterou platí lidé za své výrazné úspěchy. Je možné vysledovat deset nejběžnějších příčin tohoto stavu: 1. Pocit nutkání namísto povolání, 2. Neschopnost přibrzdit, 3. Snaha udělat všechno sám, 4. Přehnaná pozornost k cizím problémům, 5. Soustředěnost na detaily, 6. Nereálná očekávání, 7. Příliš velká rutina, 8. Nesprávný pohled na priority v našem životě, 9. Špatný tělesný stav, 10. Neustálé odmítání ze strany druhých.26 Jako nejčastější příčina syndromu vyhoření bývá označován

dlouhodobý

bezprostřední styk s lidmi, neúspěšné jednání s lidmi, nepřiměřená pracovní doba s přílišnými požadavky kladenými na pracovníka nebo velice přísné pracovní podmínky atd.27

24

JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1. 25 KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 26 RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. 132 s. ISBN 80-7255-074-8. 27 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3.

14

Existují různé osobnostní struktury, přičemž některé inklinují ke vzniku syndromu vyhoření více. Společným znakem lidí těchto náchylnějších osobnostních struktur je, že neumějí hospodařit se svými tělesnými a duševními rezervami. Vysilují se tak v oblasti duševní, tělesné, pracovní i rodinné až do vyčerpání.28

3.2 Stres

Stresem (distresem) zde rozumíme negativně působící stres. Narozdíl od eustresu, což je stres pozitivně působící, může distres při vyšší intenzitě stresové reakce být v procesu vedoucím k vyhoření jednou z hlavních příčin. Stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečná.29 Statistiky ukazují, že více než 70% absencí v zaměstnání z důvodů pracovní neschopnosti je zapříčiněno nemocemi majícími souvislost se stresem. Stres je rozlišen na mimopracovní (kde hrají výraznou roli chronické denní mikrostresory a těžké životní události) a pracovní (který souvisí se sociálním prostředím v práci, obsahem práce, organizací i určitými operačními aspekty prováděného úkolu). Pracovní stres lze klasifikovat podle několika kategorií:  Problémy související s rolemi, které jedinec zastává (konflikty rolí),  Nároky související s obsahem práce (pracovní zatížení a odpovědnost),  Organizace práce (potíže s komunikací, nejasné vymezení kompetencí a odpovědností),  Profesní perspektiva (nejasný kariérní řád, nevyužití potenciálu),

28

KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. 2007. 139 s. ISBN 978-807367-299-7. 29 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum, 1994. 190 s. ISBN 978-80-7169121-1.

15

 Fyzické prostředí (hluk, prach, teplota, bezpečnost práce).30 Člověk se v průběhu života setká s nejrůznějšími stresory, či stresujícími činiteli vyvolávajícími stres. Můžou to být fyzikální stresory, jakými je např. alkohol, nemoc apod., nebo emocionální, čímž je myšleno naše rozpoložení, když prožíváme určitý zármutek, úzkost či strach. Jedním z nejčastěji se vyskytujících stresorů je změna. Jakákoli změna, dokonce i změna k lepšímu v nás vyvolává určitý stres. Se změnou přichází strach, nejistota a pochyby. Změna vyžaduje učení a přizpůsobování se novým podmínkám. Stejně tak ztráta kontroly a pocit bezmoci může být výrazným stresujícím činitelem. Určité představy, že když nemůžeme kontrolovat situaci, okolnosti se mohou obrátit proti nám, ohrožují většinu lidí.31 Stres je subjektivní prožitek, pro nějž neexistuje žádné závazné nebo objektivně ověřitelné měřítko. Klade se tak velký důraz na individualitu.32 Stres lze také definovat jako vztah mezi dvěma silami, které působí protikladně. Je nutné zdůraznit subjektivitu této definice v závislosti na individualitě. Souborem negativně působících zatěžujících faktorů se rozumí zmiňované stresory, naopak salutory se rozumí soubor obranných schopností stres zvládat. Žádoucí je, aby byly tyto síly vyrovnány, nebo aby síla salutorů byla vyšší než stresorů. Převáží-li však souhrnná síla stresorů souhrnnou sílu salutorů, dochází ke stresu.33 Do tohoto nežádoucího stavu zvaného stres (distres) se člověk dostává, jestliže negativní vlivy, které na něj působí, převýší jeho možnosti a schopnosti se s těmito negativními vlivy vypořádat. Tam, kde se člověk dlouhodobě pohybuje ve stresové situaci, a zvláště pak tam, kde se dostává do distresové situace, zvyšuje se nebezpečí vyhoření. V literatuře jsou publikovány škálované seznamy stresujících situací. Rámcově se tyto seznamy příliš neliší a všechny tedy postihují to podstatné, tedy silné stresory, které vyvolávají stres a potažmo mohou vést k syndromu vyhoření, v krajním případě 30

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 31 POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3. 32 KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. 2007. 139 s. ISBN 978-807367-299-7. 33 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3.

16

k fyzickému nebo duševnímu onemocnění, případně k obojímu současně a v nejkrajnějším případě může dojít dokonce k selhání celkovému, které může vést až ke smrti. Přehled působnosti různých stresorů (hodnoty vyjadřují sílu negativního vlivu). Úhrnná hodnota 150 bodů této škály dává 37% pravděpodobnost tělesného onemocnění, 300 bodů již 80% pravděpodobnost.  smrt manželského partnera 100  rozvod 73  trest vězení 63  zranění nebo nemoc 53  svatba 50  těhotenství 40  sexuální problémy 39  přírůstek v rodině 39  změna finanční situace 38  vysoká půjčka 31  vypršení půjčky 30  začátek nebo ukončení školy 26  změna životních podmínek 25  změna osobních zvyklostí 24  potíže s nadřízeným 23  změna pracovní doby 20  změna bydliště 20  změna návyků volného času 19  běžná půjčka 17

17

 změna návyků na spánek 16  dovolená 13  vánoční svátky 1234

3.3 Situace podporující stav vyhoření

Nenajde se zaměstnání, které by nemělo nějaké demotivační aspekty. Existují však zaměstnání, ve kterých převažují situace, které vyhoření vyvolávají. Japonci dokonce vytvořili termín „karoshi“, který znamená smrt přepracováním.35 Existují situace, které mohou způsobit, že i ti nejvíce motivovaní zaměstnanci mohou vyhořet. K vyhoření přispívají situace, kdy máme velice kritické nadřízené. Nebezpečný je náš vlastní perfekcionismus, naše vlastní puntičkářství nás může předurčovat pro vyhoření. I nedostatek uznání může nahlodat nadšení pro práci stejně jako s ním související neodpovídající finanční ohodnocení, kdy máme pocit, že naše vysoké výkony nejsou dostatečně ohodnoceny. Také práce neodpovídající kvalifikaci ctižádostivého pracovníka je nakonec pro něj samotného velkou zátěží. Dalším problémem jsou nejasnosti, kdy máme nedostatek informací o naší práci a o tom, co se od ní očekává. Nevíme tak, jestli děláme v danou chvíli správnou věc. Velkou zátěží jsou úkoly bez konce, například nekonečná fronta zákazníků, jakákoli práce, která nemá jasně vymezený začátek a konec.36 Také nesplnitelné úkoly, kdy může být úkol jasně vymezený, jen není možné ho splnit (například obhájkyně jasně vinného klienta), mohou vést ve svém důsledku k vyhoření.

34

Psychologie. Náročné životní situace [online]. [cit. 2012-01-04]. Dostupné z: http://marap.blog.cz/0609/psychologie-narocne-zivotni-situace-konflikt-frustrace-stres. 35 POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3. 36 POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3.

18

Další kapitolou je práce s nevyléčitelnými pacienty, což se může týkat lidí pracujících ve službách, např. sociálních pracovníků, kteří mají velké množství klientů s neřešitelnými problémy a samozřejmě zdravotníků. Situace, kdy neslučitelné požadavky znamenají, že splnění jednoho vylučuje splnění druhého (např. když máme dva nadřízené a každý má jiné požadavky, které se navzájem vylučují), jsou typickým předpokladem problému, stejně jako když má člověk více rolí s rozdílnými požadavky.37 Silný problém přináší i tzv. konflikt hodnot, například když jsou morální hodnoty v konfliktu s pracovní kariérou a jedno nejde uspokojit bez poškození druhého. Jedním z nejhorších pocitů, který může člověk prožívat je pocit zbytečnosti, který se může dostavit i přes značný úspěch, který ale nepřináší trvalý pocit uspokojení. Naprosto evidentní příčinou, která vede k vyhoření je pracovní přetížení. Když máme více práce, než kolik můžeme v daném čase zvládnout, tak se problém dříve či později dostaví. Také byrokracie v souvislosti se špatnými pracovními podmínkami, s pocitem že nemůžeme ovlivňovat a řídit svou práci a pracovní prostředí, nebo také nedostatek schopností může ke vzniku vyhoření přispět.38

4.

PŘÍZNAKY

A

DIAGNOSTIKA

VZNIKU

SYNDROMU

VYHOŘENÍ

Každý lidský problém, než se projeví v plné síle, o sobě dává předem vědět celou řadou symptomů, které by pro jedince měli být varováním. Je tedy dobré příznaky syndromu vyhoření znát a umět je na sobě, případně na lidech, které máme kolem sebe, rozeznat. Syndrom vyhoření, než se dostaví, vysílá signály v mnoha rovinách, a čím déle jsou tyto signály ignorovány, tím je riziko propuknutí syndromu vyhoření větší. Za základní příznaky lze považovat: 37

POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3. 38 POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3.

19

 skutečnost, že aktivita vzrůstá, ale produktivita zůstává zpočátku stejná,  podrážděnost až agresivita,  fyzická únava,  neochota riskovat,  ztráta odvahy,  ztráta osobní identity a sebeúcty,  ztráta objektivnosti,  emocionální vyčerpanost,  negativní duševní postoj.39 Vzhledem k důležitosti markantů, které mohou ukazovat na vznikající syndrom vyhoření, se jeví jako vhodné rozčlenit je na jednotlivé úrovně, ve kterých se mohou projevit. Samozřejmě ne každý musí pozorovat na sobě všechny příznaky ve všech úrovních. Varováním by ale mělo být již jen několik z nich. Patří sem tedy celá řada projevů z oblasti emocí (sklíčenost, popudlivost, bezmocnost), postojů (nechuť, cynismus, zapomínání, nesoustředěnost) a mezilidských vztahů (snížená ochota pracovat s lidmi, stažení se, soukromé konflikty). Svou daň si syndrom vyhoření vybírá také v tělesné rovině, které se projevují například častými potížemi se spánkem, jídlem, člověk se může snadno unavit, nebo mít vysoký krevní tlak.40 Přehledný popis jednotlivých příznaků syndromu vyhoření je uveden v následujících podkapitolách v rozčlenění podle úrovní, v nichž se projevují:

39

RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. 132 s. ISBN 80-7255-074-8.

40

Syndrom vyhoření. Příznaky vyhoření [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné z: http://www.syndromvyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/priznaky-vyhoreni.

20

4.1 Na úrovni psychického prožívání

 Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná.  Výrazný je pocit celkového, především pak duševního vyčerpání, v duševní oblasti je pak prožíváno především vyčerpání emocionální, dále pak vyčerpání v oblasti kognitivní spolu s výrazným poklesem až ztrátou motivace. Únava je popisována dosti expresivně („mám toho po krk“, „jsem už úplně na dně“, „jsem k smrti unaven“, „cítím se jako vyždímaný“ apod.), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality.  Dochází k utlumení celkové aktivity, ale zvláště k redukci spontaneity, kreativity, iniciativy a invence.  Převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti a beznaděje, tíživě je prožívána marnost vynaloženého úsilí a jeho nízká smysluplnost.  Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti až bezcennosti, jež někdy hraničí až s mikromanickými bludy.  Neschopnost se soustředit.  Projevy negativismu, cynismu a hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí profesionální práce s lidmi (pacientům, klientům, zákazníkům).  Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často též negativní hodnocení instituce, v níž byla profese až dosud vykonávána.  Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání.  Iritabilita, někdy též (selektivní) interpersonální senzitivita.  Redukce činnosti na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.41

41

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.

21

4.2 Na úrovni fyzického prožívání

 Stav celkové únavy organismu, apatie, ochablost.  Rychlá unavitelnost, dostavující se po krátkých etapách relativního zotavení.  Vegetativní obtíže: bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, zažívací obtíže, dýchací obtíže a poruchy (nemožnost se dostatečně nadechnout, „lapání po dechu“, atd.).  Nechuť k jídlu nebo naopak velmi zvýšená chuť k jídlu.  Bolesti hlavy, často nespecifikované.  Poruchy krevního tlaku.  Poruchy spánku.  Bolesti ve svalech.  Přetrvávající celková tenze.  Zvýšené riziko vzniku závislostí všeho druhu.  Zásahy do rytmu, frekvence a intenzity tělesné aktivity.42

4.3 Na úrovni sociálních vztahů

 Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob.  Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami, majícími vztah k profesi.

42

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.

22

 Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán či harmonogram práce, zpracování výsledků, dohoda nových či náhradních termínů).  Nízká empatie (projevuje se často či téměř vždy u osob s původně vysokou empatií).  Konkrétně-operační styl myšlení.  Postupné narůstání konfliktů (většinou však nikoli v důsledku jejich aktivního vyvolávání, ale spíše v důsledku nezájmu, lhostejnosti a „sociální apatie“ ve vztahu k okolí).43

4.4 Diagnostika syndromu vyhoření

Před vyslovením diagnózy „burnout syndrom“ je důležité se soustředit na jednotlivé příznaky a na prožívání těchto příznaků u postižených jedinců. Dále se syndrom vyhoření diagnostikuje pomocí speciálních psychologických metod a jejich vyhodnocení. Nejčastěji jsou používány dotazníky založené na porovnávacích škálách a vedené rozhovory.44 Diagnostikovat syndrom vyhořeni můžeme i dalšími různými způsoby, protože se jedná o zjevné „onemocnění“, tak ho například můžeme pozorovat, a to nejen u druhých, ale pokud jsme dostatečně sebekritičtí a jsme schopni kvalitní sebereflexe, tak i sami na sobě. Pro účely diagnostiky a pro vyjádření míry syndromu vyhoření bylo ovšem vytvořeno již mnoho dotazníků, kterými je syndrom vyhoření zjišťován u ohrožených jedinců skutečně nejčastěji. Při pozorování jednotlivých symptomů a jejich prožívání, je potřeba dbát na správnou úvodní orientaci. Syndrom vyhoření se svými projevy podobá některým jiným nemocem a je nutné je od sebe odlišit. Podobnost příznaků můžeme najít u 43

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 44 KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 368 s. ISBN 978-80-247-1830-9.

23

depresivních či bipolárních poruch. Symptomy se od sebe odlišují v časovém průběhu. Depresivní ladění se při těchto poruchách objevuje sezónně - jaro a podzim. Při vyhoření se vyskytuje zřídka. Další podobající se burnout syndromu je například porucha alexithymie. Ta se projevuje nedostatkem slov k vyjádření emocí. Pacienti s alexithymií nedokážou emoce vyjádřit, zatímco jedinci se syndromem vyhoření emoce redukují. Jiným lehce zaměnitelným syndromem je tzv. CFS („chronic fatigue syndrome), tedy syndrom chronické únavy.45 Čtveřice autorů Dno Hawkins, Frank Minirth, Paul Maier a Chris Thursman vyvinuli velice jednoduchou a přitom pro praxi vhodnou metodu poznávání blížícího se stavu psychického vyhoření. Je typu diagnostické samoobsluhy, tedy vhodná pro každého, kdo si chce sám zjistit, jak to konkrétně s ním ve vztahu k syndromu vyhoření vypadá. Má velký klad v tom, že respektuje psychické vyhoření jako proces a ne jako momentální statický stav.46 Ve výzkumech však není tak používaný jako dotazník BM (burnout measure), který sestavila Ayana Pines a Elliot Aronson (1980). Tato metoda pohlíží na syndrom vyhoření ze tří aspektů: pocit fyzického vyčerpání, pocit emocionálního vyčerpání a pocit duševního vyčerpáni. Je velmi oblíben a to hlavně pro svou vysokou vnitřní konzistenci a vysokou reliabilitu. Další metodu představuje MBI dotazník, který je označován za nejčastěji používanou metodu k odbornému vyšetření syndromu vyhoření. Obsahem jsou zde tři roviny měření: emocionální

vyčerpání,

depersonalizace a snížený pracovní výkon.47 Pro příklad je zde uveden jeden z mnoha dotazníků, který reprezentuje systém autodiagnostiky syndromu vyhoření. Jedná se ovšem o poměrně zjednodušenou verzi diagnostického dotazníku, nicméně pro základní získání informací o sobě ve vztahu k syndromu vyhoření v mnoha případech takový dotazník postačí. Dotazník je v příloze.48

45

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 46 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3. 47 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3. 48 Spektrum zdraví. Hrozí vám syndrom vyhoření? Otestujte se! [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné z: http://www.spektrumzdravi.cz/clanky/psychologie/syndrom-vyhoreni-hrozi-i-vam-otestujte-se/.

24

5. STÁDIA SYNDROMU VYHOŘENÍ

Syndrom vyhoření je dlouhodobý proces, není to jen stav, který se dostaví v jeden daný okamžik. Syndrom vyhoření prochází určitým vývojem, ve kterém byly vypozorovány určité fáze, které jsou v podstatě stejné u různých jedinců. Vývoj syndromu vyhoření lze tedy rozdělit do určitých, na sebe navazujících, etap či fází. Délka a intenzita jednotlivých fází se může u různých lidí lišit, nicméně z praxe a z výzkumu vyplývá poznatek, že žádná fáze nebývá vynechána.49 Burnout syndrom může být tedy chápán jednak jako stav, vznikající v důsledku řady okolností, zvláště pak chronického stresu, jednak jako permanentně se vyvíjející proces. V literatuře bylo publikováno několik přístupů ke stanovení různého počtu fází vzniku a utváření burnout syndromu. Většinou se hovoří na obecné úrovni o iniciační fázi původního zapálení pro věc, po níž dojde k prozření, „vystřízlivění“, či náhledu, že ideály nejsou plně realizovatelné. Následuje období první frustrace, zklamání tématem, řešeným problémem či celou profesí, osoby, s nimiž je člověk v kontaktu a na jejichž hodnocení je závislý, začínají být vnímány negativně. V další fázi vývoje tohoto syndromu nastupuje apatie, v níž propuká již nejen plná hostilita vůči ostatním, ale i vůči všemu, co souvisí s profesí či vykonávanou činností. Poslední stadium je pak fází úplného vyhoření, vyčerpání, provázené cynismem, odosobněním a ztrátou lidskosti.50 Někteří autoři dělí proces vzniku syndromu vyhoření až do osmi fází. Pro naše potřeby se však přidržíme tradičního dělení do etap pěti, přičemž tou pátou je samotné vyhoření. Pravděpodobně nejznámějším a v praxi nejpoužívanějším pojetím je Henningova a Kellerova již zmíněná pětistupňová koncepce. Henning a Keller hovoří o procesu, který vede k syndromu vyhoření, a strukturalizují do pěti stadií onu plíživost, která je tak charakteristická pro tento syndrom, který se může vyvíjet

49

Syndrom - vyhoření.cz. Syndrom vyhoření a jeho vývoj [online]. [cit. 2012-01-06]. Dostupné z: http://syndrom-vyhoreni.cz/zanet-ledvin. 50 KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.

25

několik měsíců a dokonce i několik let: nadšení, stagnace, frustrace, apatie, syndrom vyhoření.51

5.1 Fáze první: Nadšení

Jedná se o počáteční stádium při nástupu do práce, nějaké činnosti či vztahu. Toto období bývá charakteristické tzv. „růžovými brýlemi“. Souvisí to nejen se vzletnými sliby ze strany zaměstnavatele, případně zprostředkovatele práce, ale i s vlastní, většinou nadhodnocenou a nereálnou představou o nadcházející činnosti a svém podílu k jejímu vykonávání. Je to období fantazií, nápadů, horečnaté činnosti, ochoty. V této fázi dotyčný chápe všechny potřeby opačné strany, pracuje často nad své síly, vykonává přesčasy a vlastní potřeby odsunuje na druhou kolej.52

5.2 Fáze druhá: Stagnace

Jde o období relativního klidu. Jedinec se už „zaběhal“ ve své práci, mnoho věcí už zvládá automaticky, s přehledem. Pomalu se vytrácí jakékoliv nadšení a živelnost. Práce už přestává tolik naplňovat, vynořují se první negativa a překážky k vysněnému cíli. Dotyčný si začíná uvědomovat i jiné hodnoty a potřeby (vlastní i rodinné). Navíc hledá ve volnočasových aktivitách něco, co by zaplnilo tzv. prázdnotu, kterou uvnitř sebe začíná pociťovat, něco, co by mohlo být podobné euforické počínající fázi nadšení.53

51

HENNIG, Claudius. KELLER, Gustav. Antistresový program pro učitele. Praha: Portál, 1996. 99 s. ISBN 80-7178-093-6. 52 EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out': Syndrom in den Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045-602-3. 53 EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out': Syndrom in den Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045-602-3.

26

5.3 Fáze třetí: Frustrace

Po stagnaci obvykle nastupuje etapa frustrace, kdy se prohlubují problémy spojené nejen s plněním pracovních záležitostí, ale i s naplňováním vlastních potřeb. Zejména se to týká seberealizace a smyslu práce, který se kamsi vytrácí. Konflikty s klienty, spolupracovníky i vedením se množí. Práce je neuspokojující, začíná být otravně nudná nebo nad síly dotyčného. Ten si často stěžuje a svaluje vinu na reálné či pouze domnělé překážky. Přemýšlí neustále o vlastních křivdách, které se jemu na pracovišti dějí. To vše vyvolává emocionální zvraty a počáteční fyzické potíže.54

5.4 Fáze čtvrtá: Apatie

Fáze apatie přichází opravdu velmi plíživě a většinou následuje po déle trvající frustraci. Pocity jedince jsou typické. Myslí si, že do práce chodit musí pouze z důvodu získání potřebných finančních prostředků. Začíná si připadat jako stroj na práci a vydělávání peněz. Počáteční motivace, nadšení, vize i ochota jsou nenávratně pryč. Před odchodem do zaměstnání prožívá pocity strachu, zhnusení a odporu. Po příchodu do práce pracuje stereotypně, odmítá jakékoliv změny, inovace a potřeby práce navíc či přesčasů. Zdůrazňuje fakt, že i tak dělá maximum. Je buď zasmušilý, nebo nasadí tzv. „kamennou tvář“. Na klienty a další lidi kolem sebe bývá občas nepříjemný, většinou však spíše odtažitý. Sám je vnímá jako velmi otravné.55

54

EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out': Syndrom in den Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045-602-3. 55 EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out': Syndrom in den Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045-602-3.

27

5.5 Fáze pátá: Vyhoření

Fáze vyhoření je konečnou etapou procesu syndromu vyhoření. Projevují se v ní naplno všechny důsledky. Smysl práce se naprosto vytrácí, často i smysl života a vlastní důležitosti. Dotyčný působí velmi vyčerpaně, často stoná, je plný negací. Nutnost práce (vydělávání peněz) a zároveň rozvinutá alergie na vykonávanou činnost či prostředí ho vhání do tzv. neřešitelného uzavřeného kruhu. Pokud má fungující pud sebezáchovy, ukončí tuto etapu svého pracovního života rozvázáním pracovního poměru, případně změnou práce nebo prostředí.56 Z této poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi těžká. Bývá štěstím, pokud se podaří proces pochopit a zastavit ve fázích frustrace, nebo apatie. Nejlepší předpoklady pro to, aby se rozvoji syndromu zabránilo, jsou ve fázi stagnace.57

5.6 Podrobné fázování procesu syndromu vyhoření

Jistě není od věci uvést ještě poměrně velmi podrobné rozdělení procesu vzniku syndromu vyhoření. Toto dělení nejen umožní lépe pochopit složitost celého popisu, ale umožní i lépe pochopit sama sebe nacházejícího se v přímém ohrožení syndromem vyhoření. 1. Snaha osvědčit se kladně v pracovním procesu. 2. Snaha udělat vše sám (nedelegovat nikomu jinému formální pracovní autoritu). 3. Zapomínání na sebe a na vlastní osobní potřeby, opomíjení nutné péče o sebe.

56

EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out': Syndrom in den Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045-602-3. 57 TOŠNER, Jiří. TOŠNEROVÁ, Tamara. Burn – Out syndrom: Syndrom vyhoření. Pracovní sešit pro účastníky kurzů. Praha: Hestia, 2002, 15 s. ISBN neuvedeno.

28

4. Práce, projekt, plán, úkol, cíl atd. se stávají tím jediným, oč danému člověku jde. 5. Zmatení v hodnotovém žebříčku – neví se, co je nezbytné (co je podstatné a co nepodstatné). 6. Kompulzivní (nutkavé) popírání všech příznaků rodícího se vnitřního napětí jako projev obrany proti tomu, co se děje. 7. Dezorientace, ztráta naděje, vymizení angažovanosti, zrod cynismu. Útěk od všeho a hledání útěchy např. v alkoholu či drogách, v tabletkách na uklidnění, nadměrném jídle (přejídání), hromadění peněz atd. 8. Radikální, vně pozorovatelné změny v chování, nesnášení rad a kritiky, jakéhokoli rozhovoru a společnosti druhých lidí (osamění a osamocení – sociální izolace). 9. Depersonalizace, tzn. ztráta kontaktu sama se sebou a s vlastními životními cíli a hodnotami (daný člověk přestává být člověkem v plném slova smyslu). 10. Prázdnota, dostavují se pocity zoufalství ze selhání a dopadu „až na dno“. Neutuchající

hlad

po

opravdovém,

smysluplném

životě

(potřeba

smysluplnosti života je zoufale neuspokojována (frustrována). 11. Deprese či zoufalství z poznání, že nic nefunguje a člověk se ocitá v jakémsi prázdném vakuu. Sebeoceňování, sebehodnocení a sebevážení je na nulovém bodě. Zážitek pocitu „nic nejsem“ a „všechno je marnost nad marnost“. 12. Totální vyčerpání – fyzické, emocionální a mentální. Vyplenění všech zásob energie a zdrojů motivace. Pocit naprosté nesmyslnosti všeho i marnosti dalšího žití = konečné vyhoření58

58

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3.

29

5.7 Prožívání samotného vyhoření

Prožívání vyhoření závisí na povaze a osobnosti daného jedince. Každý prožívá vyhoření svým specifickým způsobem v závislosti na jedinečnosti osobnosti. 1. Osobnost může být vysvětlením toho, proč se někteří lidé dostávají do stresogenních situací a jiní ne. 2. Osobnost může ovlivnit způsob, jakým lidé reagují ve stresogenních situačních podmínkách. 3. Osobnost může ovlivňovat zdraví a psychické procesy mechanismy, které nesouvisí se stresem navozeným z vnějšího prostředí.59 Někdo tedy bude mít tendenci se stahovat do vlastního světa, nereagovat, bude se snažit nekontaktovat klienty ani spolupracovníky či rodinu a uzavírat se před okolím. Jiný bude postupně působit agresivně, bude napadat svou práci i ostatní, zpochybňovat její výsledky i smysluplnost, agresivitu bude užívat jako uvolňovací ventil pro sílící přetlak v sobě. Další bude mít tendenci svou práci bagatelizovat, její důležitost i výsledky pro něj nebudou mít hodnotu.60 Nejčastěji uváděné vnitřní rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření jsou pro přehlednost uvedeny níže v jednotlivých bodech. Mohou posloužit i k zamyšlení nad sebou samým, nad vlastním stylem života a práce a pomoci odhalit zbytečné překážky a zátěže, které poskytují syndromu vyhoření šance pro jeho rozvinutí vypuknutí.  veliké, ba až přílišné nadšení pro práci,  vnitřní tendence k soutěživosti, ke srovnávání s druhými lidmi,  negativní subjektivní vnímání obtížnosti vlastních životních podmínek,  špatné vnitřní sebehodnocení,  silné vnímání neúspěchu, 59

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 60 BARTOŠÍKOVÁ, Ivana. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 86 s. ISBN 80-7013-439-9.

30

 špatný fyzický stav,  nepravidelný denní biorytmus,  snaha udělat si všechno sám,  nízká úroveň zdravé asertivity, neschopnost říci „ne“,  nezvládání konfliktů,  potřeba mít vše pod kontrolou,  neschopnost aktivního i pasivního odpočinku či relaxace,  přílišná odpovědnost a pečlivost,  kladení příliš vysokých nároků na sebe sama,  neschopnost včas přibrzdit.61 Pokud se vyskytne víc těchto faktorů najednou, je vznik syndromu mnohem pravděpodobnější. Prožívání vyhoření lze rozdělit do tří úrovní:  Prožívání ve vztahu k sobě samému, které jedinec blížící se vyhoření prožívá sám v sobě (beznaděj, velkou únavu, pesimismus, úzkost, strach, emoční vyčerpání, odstrčení, ztráta motivace, nízké sebehodnocení, nedostatek tvořivosti i sebemenší problém jedince zatěžuje).  Prožívání ve vztahu k ostatním. Ve vztahu k ostatním lidem je jiné prožívání, než tomu bylo dříve (lidé jedince obtěžují, jedná s nimi chladně, bez citové angažovanosti, ztrácí empatii, nezajímají ho druzí lidé, ani co si o něm myslí).  Projevy vyhoření navenek se mohou projevovat nejrůznějšími způsoby. Například se snižuje produktivita práce, současně se zvyšuje aktivita jedince, aby stav vyrovnal, bere si práci domů, pracuje přesčas, ale produktivita práce zůstává buď na stejném bodě, nebo se dále snižuje, což zvyšuje prožívání frustrace z práce. Ztráta odvahy, fyzická únava, negativní postoj ke světu, 61

JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.

31

podrážděnost,

ztráta

vnitřní

energie,

neschopnost řešit každodenní problémy.

nespolehlivost,

neobjektivnost,

62

6. NEJVÍCE OHROŽENÉ PROFESE SYNDROMEM VYHOŘENÍ

Teoreticky může syndrom vyhoření postihnout kohokoli, kdo, lapidárně řečeno, něco dělá. Nepostihuje tedy jen lidi jako zaměstnance, ale může se vyskytnout např. i u někoho, kdo dlouhodobě pečuje o nemocného člena rodiny nebo se snaží zvládnout nelehkou rodinnou situaci. Syndromem vyhoření může skutečně trpět kdokoliv. Přestože člověk je považován za bytost společenskou, bývají paradoxně ohroženi nejvíce ti, kteří jsou v permanentním kontaktu s druhými lidmi. Toto nebezpečí vychází z faktu, že s nimi nejsou v kontaktu na jednoduché nezávazné úrovni, jako při zábavě či náhodném setkání. Mezi těmito lidmi nastává (byť krátkodobě) určitý vztah, který se postupem času stává závazným. Ten je pak podmíněný zodpovědným přístupem především ze strany pomáhajícího člověka.63 Z hlediska druhu práce jsou tedy nejpravděpodobnějšími kandidáty na vyhoření lidé pracující v tzv. pomáhajících profesích, tzn. ti, kteří pracují s lidmi, kterým pomáhají překonat těžkou životní situaci, zdravotní handicap, pracovníci paliativní péče apod. Patří sem tedy, kromě jiných, nižší i vyšší zdravotnický personál, učitelé, psychologové, sociální pracovníci, policisté a např. ještě právníci. Dále jsou to lidé, jejichž práce je do značné míry o komunikaci s jinými jako např. manažeři, novináři, řídící letového provozu, pracovníci helpdesků a infolinek a nakonec i ti, kteří dlouhodobě vykonávají nemotivující práci, jež neodpovídá výši jejich kvalifikace.64

62

JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1. 63 KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-429-X. 64 KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-429-X.

32

Z osobnostních předpokladů je z hlediska syndromu vyhoření nevýhodná přecitlivělost, perfekcionismus, sklon k workoholismu, pedantství, přílišný (naivní) optimismus a počáteční nadšení. Mezi znevýhodňující okolní faktory pak patří osamělost, málo známých, nefungující rodina, nevyhovující pracovní kolektiv a lhostejný nebo nekoncepční nadřízený. Z hlediska vztahu k práci jsou ohroženi ti jedinci, kteří mají velké ideály a očekávání a do práce se pustí s nadšením a ochotou leccos obětovat. Následné vystřízlivění (ne zcela nepodobné tomu, co následuje ve vztahu dvou lidí po fázi intenzivní zamilovanosti) spojené se zjištěním, že práce má i svá negativa a že ne vše dotyčný dokáže svým nasazením zvládnout, se může postupně změnit právě v rozvinuté vyhoření. Je třeba dát si pozor i na tzv. teror příležitostí, kdy člověk nedokáže odmítat postupně vyvstávající a nabalující se úkoly, až nakonec přestává být schopen všem svým závazkům dostát. Chyba je v neschopnosti říkat „ne“ a ve špatném odhadu časových nároků jednotlivých úkolů. Když se pak spojí některé ze jmenovaných faktorů spolu se souvisejícím stresem, časem spolu vytvoří výbušnou směs a ta může vyústit v syndrom vyhoření (zde však už přirovnání k výbuchu silně pokulhává, protože jedinec s burnoutem připomíná leccos, jen ne nic explodujícího).65

6.1 Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření

 lékaři (zvláště klinici, z nich zvláště lékaři v oborech onkologie, chirurgie, JIP, LDN, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie atd.),  zdravotní sestry,  další zdravotničtí pracovníci (ošetřovatelky, laborantky, technici apod.),

65

Web z rodiny www.psychoweb.cz. Ohrožené druhy [online]. [cit. 2012-01-06]. Dostupné z: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/ohrozene-druhy.

33

 psychologové a psychoterapeuti,  sociální pracovníci a pracovnice ve všech oborech,  učitelé na všech stupních škol,  manažeři všech úrovní,  pracovníci pošt všeho druhu, zvláště pracovníci u přepážek a poštovní doručovatelé,  dispečeři a dispečerky (záchranné služby, dopravy atd.),  policisté a strážníci, především v přímém výkonu služby, kriminalisté a členové posádek motorizovaných a pěších hlídek,  právníci, zvláště pak advokáti,  pracovníci věznic (dozorci, ale i další zaměstnanci),  profesionální funkcionáři (v oblasti státní správy, ale i v oblasti sportu či umění), politici apod.  poradci a informátoři,  úředníci v bankách, úřadech a orgánech státní správy a místní samosprávy,  za určitých okolností (především podle celkové prestiže státu, jeho postavení z hlediska mezinárodního srovnání, prosperity, stavu ekonomiky) příslušníci ozbrojených sil (armáda, letectvo),  duchovní a řádové sestry,  někdy se burnout syndrom projevuje i u nezaměstaneckých kategorií, vždy však u osob, které jsou v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na jejich hodnocení a mohou být vystaveny působení chronického stresu, např. u výkonných (špičkových) umělců, sportovců, ale také u osob samostatně výdělečně činných (dealeři, prodejci, pojišťovací a reklamní agenti atd.).66

66

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.

34

Výskyt syndromu vyhoření ve společnosti postupně dále roste mimo jiné vzhledem ke stále se zvyšujícímu životnímu tempu, rostoucím nárokům na ekonomické, sociální a emoční zdroje člověka v dnešní relativně rozvinuté a spotřebně orientované společnosti. Navíc se prodloužila etapa života, po kterou je potřeba těmto nárokům čelit. Jednou z hlavních příčin tohoto syndromu je každodenní, zdánlivě nekonečná a nevyhnutelná povaha chronického stresu.

7. PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ

Jedním z důležitých předpokladů v procesu předcházení syndromu vyhoření je motivace k práci. Zakladatel logoterapie Viktor Frankl považuje hledání smyslu života za základní lidskou motivaci, přičemž práce je jedním ze základních kamenů smyslu života vůbec. Motivací k práci může být mzda, sociální postavení, uznání, získání věcí, které jsou symboly postavení. Toto je vždy závislé na osobnosti daného jedince a na nastavení jeho priorit. Práce také může sloužit jako prostředek k dosažení životního stylu. Člověk se ovšem může stát až otrokem dosaženého životního standardu, což s sebou většinou přináší problémy. Dobré je, pokud je pro člověka práce opravdu smyslem života a zdrojem motivace k další práci.67 Následující seznam otázek může pomoci zhodnotit význam práce pro naplnění smyslu života, a tedy pro uspokojení z práce i ze života:68  Jaký postoj máte k práci jako takové? Znamená pro vás práce, jakákoliv, v první řadě „nutné zlo“ k zajištění existence?  Jste si vědomi toho, zda a jaký má vaše práce smysl v celospolečenském kontextu?

67

POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3. 68 Narodnizdravotniregist.cz. Profesionální deformace [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z: http://www.narodnizdravotniregistr.cz/zajimavosti/55-profesionalni-deformace/.

35

 Nacházíte se v pracovní slepé uličce? Existují ve vašem současném povolání ještě nějaké šance na povýšení nebo změnu?  Co vás ve vaší práci nejvíc zlobí?  Jste ve své práci přetěžováni nebo nedoceněni?  Jste svým povoláním zklamáni? Očekávali jste od své práce něco lepšího nebo jiného?  Dusíte se ve stále stejných pracovních postupech, které nepřipouštějí žádné změny?  Máte problémy s jedním nebo více kolegy?  Máte potíže se svým nadřízeným?  Máte nesprávně povolání? Práci, která se nehodí k vám, ani k vašim schopnostem? Výše uvedené otázky je třeba si položit ve chvíli, kdy si člověk není jistý svou životní pozicí a cítí, že není vše zcela v pořádku. Je nutné vědět, kam patříme z hlediska motivace k práci a uvažovat o tom, co pro nás práce znamená. Tak se budeme lépe orientovat v našem vztahu k práci a k životu obecně. Je např. důležité vědět, kdy je lépe změnit zaměstnavatele, nebo dokonce své povolání a kdy stojí za to se snažit o změnu ve stávajícím pracovním zařazení. Podstatné je, že když pro nás práce ztrácí smysl, musíme na její provádění vynaložit daleko více energie při daleko menším uspokojení z vykonané práce.69 Z výše popsaného vyplývá, že příčiny neúspěchu a nespokojenosti nemusí ležet jen v nás, ale velkou roli mohou hrát i vnější vlivy, jako je např. politické, ekonomické a společenské klima a zejména poměry na pracovišti. V této souvislosti je dobré se zajímat o pracovní podmínky, jako osvětlení, mikroklima a uspořádání pracoviště, dále sledovat styl práce nadřízených, do jaké míry vyjadřují svým zaměstnancům podporu a důvěru nebo zda zaujímají pouze roli správce a kontrolora.70

69

POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3. 70 Narodnizdravotniregist.cz. Profesionální deformace [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z: http://www.narodnizdravotniregistr.cz/zajimavosti/55-profesionalni-deformace/.

36

Všechny uvedené vlivy opravdu mohou působit jako vnější, vámi obvykle těžko ovlivnitelné zdroje zátěže. Zde je na místě zmínit pojem „organizační kultura“, což je jeden ze základních prvků podílejících se na spokojenosti či nespokojenosti v zaměstnání, přičemž je logické, že špatná organizační kultura může být předpokladem pro vznik syndromu vyhoření. Vše co zvnějšku ovlivňuje pracovní pohodu, může hrát výraznou roli v rozvoji syndromu vyhoření.71 Při uvažování o vztahu k práci je také nutné se upřímně zamyslet nad pozitivními stránkami vykonávané práce či zastávané pozice. Hledání pozitivních stránek jakékoliv lidské činnosti ještě nemusí být jen lakování reality na růžovo. Svět není ani černý ani bílý, ale „strakatý“. Při prvních náznacích nespokojenosti je dobré si sestavit seznam pozitivních prvků vlastní profese. Níže jsou pro příklad témata, kterými je možno začít:72  Co se vám nejvíce líbí na vaší práci?  Byl by váš život bez této práce skutečně uspokojivý?  Existuje jeden nebo více kolegů, kteří jsou vám obzvlášť sympatičtí a které byste neradi postrádali?  Byl by váš všední den bez pracovních sociálních kontaktů skutečně zajímavý a uspokojující potřebu komunikace?  Je mezi vašimi kolegy, nadřízenými někdo, koho osobně obdivujete a koho byste si zvolili za přítele, vzor?  Dokážete si vzpomenout na dobu, kdy jste si vybrali svou nynější práci? Co vás na povolání fascinovalo?  Existují možnosti, jak byste v současné situaci mohli lépe využít svého nadání a schopností?  Znáte někoho, kdo je ve stejném povolání daleko úspěšnější a spokojenější než vy?

71

LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. Praha: Grada Publishing, 2010. 240 s. ISBN 978-80-247-2951-0. 72 Narodnizdravotniregist.cz. Profesionální deformace [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z: http://www.narodnizdravotniregistr.cz/zajimavosti/55-profesionalni-deformace/.

37

 Sestavte si pozitivní seznam činností, které jsou vám obzvlášť blízké. Co byste dělali nejraději?  Co by se muselo stát, aby vaše dnešní práce zcela odpovídala vašim přáním? Sestavení seznamu pozitiv našeho zaměstnání nemusí být jen těšínským jablíčkem. Fungující činnosti i mezilidské vztahy často vnímáme jako samozřejmost, dokud o ně nepřijdeme. Zaměření sebe na příjemnější stránky našeho povolání, může pomoci získat reálnější postoj i k těm méně příjemným. Pomůže k tomu i rozhovor s kolegy, ale ještě lépe návštěva podobného pracoviště. Nezřídka poznání, že v zařízení podobném našemu pracovišti se potýkají s podobnými problémy, jinak řečeno, že určité povolání s sebou vždy nese určité konkrétní problémy, pomůže rychle a rázem změnit pohled na vlastní profesi, viděnou před tím jen černými brýlemi. Navíc dnes již není tak těžké se seznámit s obdobnou profesí a jejími problémy v rámci celé Evropy. Naše setkání se zahraničními experty či pracovišti bývá poznamenáno většinou naším i jejich údivem, že naše i jejich problémy jsou přes několik desítek let přerušení kontaktů, v zásadě stejné. Na druhé straně se může stát, že sestavení a promyšlení seznamu předností našeho povolání nás dovede k myšlence, že je nejvyšší čas změnit zaměstnavatele, i tento výsledek může být z hlediska prevence chronického vyčerpání chápán jako pozitivní.

7.1 Jak se vyhnout syndromu vyhoření

Pokud se jedinec chce vyhnout riziku syndromu vyhoření, měl by v první řadě dodržovat následující základní pravidla:73  Snížit příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí. Je nutné přijmout skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.

73

SCHMIDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000. 171 s. ISBN 80-7178-312-9.

38

 Nepropadat

syndromu

pomocníka.

Vyhýbat

se

nadměrné

citlivosti

k potřebám druhých lidí. Pohybovat se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Nesnažit se být zodpovědný za všechny a za všechno.  Naučit se říkat NE. Nenechávat se přetěžovat. Říkat ne, pokud budeme cítit, že je toho na nás nakládáno příliš. Je nutné myslet někdy také na sebe.  Stanovit si priority. Nechtít být všude a vždy. Nevyplýtvat svou energii na nesčetné aktivity. Soustředit se na činnosti, které považujeme za skutečně podstatné.  Dobrý plán ušetří polovinu času. Zacházet rozumně se svým časem. Rozdělit si rovnoměrně práci. Větší úkoly rozdělit na dílčí etapy, které je snazší zvládnout. Snažit se vyhnout odkládání.  Dělat si přestávky. Uvědomit si, že naše zásoba energie je omezená. Nehnat se z jedné činnosti do druhé.  Vyjadřovat otevřeně své pocity. Pokud se nás cokoliv dotkne, dát to najevo, ovšem pokud možno tak, abychom sami zbytečně necitlivě nezasáhli druhého.  Hledat emocionální podporu. Sdělená bolest je poloviční bolest. Je vhodné najít si důvěrníka, kterému je možné otevřeně vylíčit své problémy.  Hledat věcnou podporou. Všechny problémy nemůžeme vyřešit sami. Není nutné lámat si se vším hlavu sám. Je na místě hovořit o problémech s kolegy a požádat je o radu a o návrhy na řešení.  Vyvarovat se negativního myšlení. Jakmile jedinec zabředne do hloubání a sebelítosti, musí si říci „stop“. Je vhodné položit si otázku: „Co je na mně dobrého?“ a radovat se z toho, co umíme a dokážeme.  Užívat také pozitivních stránek života. Vychutnávat všechno, co podle nás má v životě nějakou hodnotu.

39

 Předcházet komunikačním problémům. Práci je vhodné si dobře připravit, sdělit spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. Vyhýbat se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům, i výhrůžkám.  V kritických okamžicích zachovávat rozvahu. V konfliktní situaci se nenechat svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomit si manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci je možné vyřešit např. paradoxní reakcí, nebo humorem.  Provádět následnou konstruktivní analýzu. Procházet si zpětně kritické situace. Analyzovat svoje chování a navrhovat alternativy řešení. Zapojit do rozboru i kolegy.  Doplňovat energii. Práce není pupek světa. Vyrovnávat pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku. Věnovat se činnostem a vztahům, při kterých se cítíme dobře a které nás naplňují. Osvojit si relaxační techniky.  Vyhledávat věcné výzvy. Být otevřený novým zkušenostem, dále se učit a vzdělávat. Např. rozšiřování obzoru a repertoáru komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres.  Využívat nabídek pomoci. Jestliže se dostaví pocit, že v kritických situacích nereagujeme dobře, měli bychom se snažit změnit své chování. Je možné se např. přihlásit se do vhodného výcviku, zorganizovat mezi kolegy diskusní skupiny, požadovat na nadřízených supervizi naší práce.  Zajímat se o své zdraví. Brát vážně varovné signály vlastního těla. Zmírnit pracovní nasazení, dopřávat si dostatek spánku, zdravě se stravovat, sportovat, udělat si radost.

40

7.2 Time management a stres management

Efektivní hospodaření s časem by mělo být výsadou nejen vedoucích pracovníků, ale všech, kteří jsou časově velmi vytíženi a dokonce i v soukromém životě se nám toto umění jistě vyplatí.74 V současné době je za aktuální téma související s pracovním a životním uplatněním lidí považován time management. Je tomu tak proto, že zacházení s časem často bývá základním předpokladem toho, zda lidé ve svém životě uspějí či nikoliv. Zahrnuje řadu dílčích témat od životních cílů a priorit, přes praktické otázky plánování času a pomůcek, které ho usnadňují. Čas je na rozdíl od většiny jiných zdrojů mezi lidmi spravedlivě rozdělen. Všichni lidé ho mají každý den stejně. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, jakým způsobem ho využíváme a jak dalece se ho snažíme natáhnout.75 Time management je efektivní řízení svého času. Mnohdy se nám může zdát, že někteří lidé mají více času než ostatní. Stihnou toho více ve škole a mají ještě čas na své koníčky i kamarády. Takoví lidé si dokážou dobře organizovat a řídit svůj čas. Naučit se plánovat efektivně svůj čas by mělo patřit k prvním měkkým technikám, které si člověk začne osvojovat. Protože když si zvládne dobře rozvrhnout svůj den a využívat skrytých a často zbytečně vyplýtvaných časových rezerv, získá více času na rozvoj dalších dovedností.76 Řízení času a syndrom vyhoření spolu souvisí velice úzce. Umět hospodařit s časem a umět jej vhodně využívat znamená umět předcházet syndromu vyhoření. Člověk, který je v neustálém časovém presu, je o mnohem ohroženější vyhořením, než jedinec, který dokáže svůj čas vhodně dělit mezi jednotlivé aktivity. Principy time managementu poslední generace:77

74

CAUNT, John. Time management – jak hospodařit s časem. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2001. 120 s. ISBN 80-7226-441-9. 75 CAUNT, John. Time management – jak hospodařit s časem. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2001. 120 s. ISBN 80-7226-441-9. 76 Možnosti rozvoje v soft skills na Masarykově univerzitě [online]. [cit. 2011-09-09]. Time management. Dostupné z WWW: http://www.softskills.wz.cz/html/time.html. 77 PACOVSKÝ, Petr. Člověk a čas: time management IV. generace. 2. akt. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 260 s. ISBN 80-247-1701-8.

41

 Člověk je více než čas: tento princip vyjadřuje to, že bychom neměli být „otroky” času, ale měli bychom mít svůj čas „ve vlastních rukách“, tj. „neuštvat se” řešením všeho možného, ale cíleně a s určitým nadhledem volit priority.  Cesta je víc než cíl: tato zásada upozorňuje, aby člověk počítal s tím, že žádný cíl není definitivní a v tomto duchu si postupně vytyčoval další a další cíle. Při jejich vytyčování by měl přitom vhodně reagovat na změny, které se uskutečnily v rámci dosahování cílů předcházejících.  Zevnitř je víc než zvenku: tento princip ukazuje na nezbytnost postupného formování vnitřní motivace, která zpravidla následně reguluje naši činnost lépe, než řízení zvenku, mj. i proto, že člověka osamostatňuje a činí do značné míry nezávislým na vnějším řízení.  Pomalu je víc než rychle: tato zásada poukazuje na to, že důkladnější, postupně realizovaný a následně praxí postupně prověřovaný způsob získávání poznatků, dovedností, zkušeností a návyků bývá dlouhodobě efektivnější než způsob typu „rychle nabyl, rychle pozbyl”. Vše, co se učíme narychlo a jen pro jedno použití, se obvykle stejně rychle ztrácí, protože spoléhání jen na paměť nepostačuje.  Celek je více než část: v tomto principu je vyjádřena potřeba kontinuity života, který je následně mírou jednotlivých činů. Jednotlivé skutečnosti či různá dílčí řešení nejsou rozhodující. To je důležité zejména při posuzování různých nezdarů, které by mohly při absolutním vyhodnocení vést k pocitu nezdaru celoživotního. Vždy je však třeba tyto nezdary sebekriticky posoudit, proto, aby je člověk již neopakoval. Naopak úspěchy je třeba oslavovat (pochopitelně však stejně racionálně, bez podléhání slavomamu a velikášství). Time management umožňuje člověku udělat si jasno v otázkách důležitosti a naléhavosti řešených pracovních a životních úkolů a problémů, ale přispívá i ke konkrétním způsobům, jak se vyvarovat časových tísní a jak si čas vhodně „rozporcovat“, případně jak nepodstatné záležitosti přesunout na jiné osoby.

42

Znalost zásad time managementu a možností, které řízení času člověku dává, je důležitým vstupním momentem zařazení času do kontextu sebeřízení jedince, s cílem dosažení efektivního životního stylu a tím přecházení syndromu vyhoření. V první řadě je však namístě udělat si určitou kontrolu, jak v této oblasti postupujeme my sami.78 Cílevědomé, resp. řízené zvládání zátěže (stresu) bývá obvykle označováno jako stres management. Ten lze v širším slova smyslu interpretovat jako řízení vlastního života jedince se zahrnutím zásad duševní hygieny. Duševní hygiena je přitom interdisciplinárním oborem, v jehož rámci jsou v současné době rozvíjeny poznatky související se zdravým životním stylem člověka. Na jedné straně jsou v ní centrem pozornosti otázky prevence a vyhýbání se nepříznivým vlivům, na druhé straně se však jako efektivnější ukazují snahy stále rostoucího počtu odborníků o cílevědomou koncepci života a práce, včetně nalezení zdravého a efektivního životního stylu. Nezbytným východiskem je přitom poznání. Upozorňuje totiž člověka na nepříznivé vnější podněty, stejně jako na četné nevhodné vlastní návyky a způsoby zvládání životních podmínek a situací. Duševní hygiena má význam hlavně v tom, že se zabývá všemi aspekty života a propojováním poznatků různých oborů přispívá k metodám, jejichž aplikace obvykle snižuje riziko vzniku fyzických onemocnění i případných psychických poruch a samozřejmě syndromu vyhoření. V této souvislosti je na místě připomenout, že medicína dnes zná 36 konkrétních onemocnění, u jejichž zrodu stojí spíše moderní životní „neklid” a celkově zvýšená zátěž působící na psychiku člověka než bezprostřední vlivy somatické. Tyto, svými projevy fyzické, avšak svou etiologií více psychicky podmíněné choroby bývají často označovány jako civilizační, někdy však také jako manažerské. Je to dáno tím, že největší podíl psychické zátěže, stojící u jejich zrodu, lze připsat na konto celkově vyšším nárokům na osoby, v rámci jejichž práce je běžný výskyt vysoké míry kontaktů s lidmi. Jde přitom o značně různorodá onemocnění od průjmu, zácpy, poruch potence u mužů, u

78

GRUBER, David. Time management. Praha: Management Press, 2009. 232 s. ISBN 978-80-7261211-6.

43

žen menstruačního cyklu, přes onemocnění pohybového a oběhového ústrojí až po onemocnění vředová a nádorová.79 V užším slova smyslu lze pak stres management chápat jako aktivní vyrovnávání se se zvýšenou zátěží. V tomto pojetí zahrnuje prevenci v oblasti životosprávy a vhodného režimu přiměřeně zastoupených pracovních a odpočinkových aktivit, včetně vhodného time managementu. V některých případech se k ní přidává ještě prevence ve formě využití konkrétních specifických způsobů či metod, jež umožňují v organismu člověka i v jeho psychice navodit odpočinek a relaxaci (autogenní trénink, jóga apod.). Často jde o různé dílčí návody či doporučení. V případě profylaxe brání jejímu širšímu uplatnění nezbytnost nácviku daných technik, s jejichž pomocí lze zvládat akutní stres. V době, kdy je člověk v pořádku, se o ně nezajímá. Když by je pak potřeboval, neovládá je. Každou práci je třeba kompenzovat vhodným odpočinkem. Za vhodný se považuje především odpočinek aktivní, v jehož rámci člověk dělá něco jiného než v rámci výkonu práce. Čas od času je také třeba změnit prostředí a alespoň jednou za rok odpočívat souvisle delší dobu (čtrnáct dní). Na odpočinek a na aktivity realizované v jeho rámci, se má člověk těšit a měl by si je také umět užít, a to nejen v aktuálním čase, ale i ve vzpomínkách. Každý člověk má dostatek času věnovat spánku. Jde o stav psychiky a těla, který je obvykle lidem subjektivně velmi příjemný. Umožňuje člověku odpočinout si hlouběji, „zaspat” některé nepříznivé skutečnosti, problémy a starosti. Spánek by měl proto být vždy nejméně šestihodinový, pokud možno s pravidelnou dobou usínání. Spánek by měl být nepřerušovaný, vyžaduje proto pohodlné lůžko a klidné prostředí. Sny obvykle umožňují dokonalejší relaxaci mozkové činnosti. Tíživé, nepříjemné, „ošklivé“ sny navíc signalizují určité zdravotní nebo psychické problémy. Je proto na místě jim věnovat zvýšenou pozornost. Avšak vhodnější než je řešit barbituráty, bývá reorganizace a rekultivace životního programu. Důležitý je rovněž vhodný způsob stravování. Měl by spočívat na následujících obecných zásadách:  klid při jídle,

79

DĚDINA, Jiří. ODCHÁZEL, Jiří. Management a moderní organizování firmy. Praha: Grada Publishing, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-2149-1.

44

 pravidelné rozdělení jídla v průběhu dne (raději často a menší porce – nejlépe 5x za den, nepřejídat se),  alespoň jedno teplé jídlo denně,  převaha bílkovin (rostlinných i živočišných) a vitamínů,  hodně čerstvého ovoce a zeleniny,  dodržování pitného režimu - dostatek nápojů, ne však alkoholických,  pokud možno nekouřit a nepřehánět to ani s černou kávou.80 Nemělo by se zapomínat také na pobyt na čerstvém vzduchu a na pohybové aktivity. Obojí dobře kompenzuje sedavý způsob života (kancelář i automobil). Je v tom ale třeba postupovat uměřeně – nedávat si olympijské mety ani s postupujícím věkem aktivity nelikvidovat úplně. Nejvíce si člověk odpočine při tom, co ho baví. Za nejvšestrannější aktivity přitom bývají považovány: tanec, plavání, tenis, turistika, veslování a různé kolektivní hry. Vedle pohybových je však dobře mít i další zájmové aktivity. Jsou velmi důležité mimo jiné proto, že mohou čas od času kompenzovat problémy či neúspěchy v práci nebo v rodinném životě. Již označení „aktivity” odpovídá požadavku, že v jejich rámci nemá jít o pouhou reflexi (např. pasivní, bezvýběrové sledování televize, sportovních utkání, tisku apod.). Zájmové aktivity se mohou stát významným činitelem ochrany člověka před náporem určité životní rutiny. V průběhu každého dne je rovněž třeba si vždy najít čas i na rodinný život, tj. jak na děti, tak na partnera, a počítat i s tím, že určitý čas si obvykle vyžádá také domácnost. Mnoho mužů se nedokáže v dostatečné míře „přeladit” a chápat i výchovné aktivity (ve vztahu k dětem) a komunikaci s partnerem jako určitou formu odpočinku. Taková situace bývá přitom ideální. Vyžaduje to však překročit častou jednoznačně převažující orientaci na vlastní osobu a naučit se svou účast v rodinném životě i svůj podíl na domácí práci (kterou lze rovněž brát jako svého druhu odpočinek či koníčka) příznivě prožívat, ne ji chápat jako „násilí vůči vlastní osobě“. Vedle rodiny a koníčků má člověk mít čas i na přátele. Neměli bychom si je nechat vzít ani náročným pracovním vytížením, ale ani partnerem či rodinou. V přátelských vztazích lze optimálně relaxovat, zejména pokud si člověk své přátele vybírá podle 80

WIEDENOVÁ, Marie. Psychohygiena. Praha: Technická univerzita, 1998. 64 s. ISBN 978-80-7083312-4.

45

toho, že se s nimi dobře cítí, a ne v závislosti na tom, jaké mají postavení nebo jaké výhody od nich může čekat.81 Mimořádně důležité je, aby si každý člověk vždy uvědomoval sám sebe jako osobnost a cílevědomě formoval svůj přístup k práci, životu, druhým lidem i k vlastní osobě. Měl by mít pozitivní přístup k životu, optimistické vidění světa a lidí a také smysl pro humor. Neměl by naříkat nad svou nedokonalostí, ale usilovat o její překonání. Na druhé straně však rovněž nemá mít pocit naprosté dokonalosti. Své seberealizační aktivity by pak měl považovat za samozřejmost a uplatňovat je i ve prospěch druhých. Předcházení zátěži a náročným životním situacím neznamená se jim zdálky vyhýbat. Konec konců to v životě není ani možné. V různé míře se s nimi setkává každý člověk. Prevence zátěže tedy zahrnuje určité přístupy a postupy, jejichž uplatňováním lze potenciální i aktuální zátěž minimalizovat. Především je důležitá otázka způsobu interpretace všeho, s čím se člověk v práci a v životě setkává, tj. jeho paradigma. V této souvislosti jde obvykle o pozitivní přístup či pozitivní myšlení. Lze ho přeneseně charakterizovat jako přístup, v jehož rámci se nehledají důvody, proč něco nejde zrealizovat, ale spíše způsoby, jak by se to zrealizovat dalo. Pozitivní přístup obvykle charakterizují určité žádoucí návyky, které člověku usnadňují zvládání každodenního přídělu problémů a starostí. Jde například o:  absenci katastrofických myšlenek o tom, jak všechno špatně dopadne, které má mnoho lidí a které jim již dopředu limitují možný úspěch, protože mají tendenci se uskutečnit,  dobrý vztah k sobě i druhým lidem, který člověku umožňuje přiměřeně se zařadit v jakémkoli sociálním okolí, „mít se rád“ obvykle znamená, že se ve vztahu k druhým lidem člověk ani nepodceňuje, ani nepřeceňuje, angažovaný přístup k životu a práci, v jehož rámci se člověk nevyhýbá přijmout odpovědnost za záležitosti, které se ho týkají a zapojit se i v případě, kdy se ho daná situace přímo netýká (nehledá důvody proč ne, ale způsoby jak ano),

81

WIEDENOVÁ, Marie. Psychohygiena. Praha: Technická univerzita, 1998. 64 s. ISBN 978-80-7083312-4.

46

 vhodný time management, tedy optimální způsob jak hospodařit s časem, tj. mít stanovené dlouhodobé i krátkodobé cíle, ale také přiměřené a v čase podle potřeby vhodně obměňované priority, jakož i celkový režim práce a odpočinku,  tvořivost, jako takový přístup k řešení náročných problémů, který pracuje s inovacemi algoritmů tam, kde již zastaraly a hledáním nových řešení, která zatím chyběla, a to jak v oblasti věcných problémů, tak i v situacích sociálních.82 Uvedené návyky dobře zajišťují prevenci zátěžových situací, zejména v těch případech, kdy jsou součástí základních přístupů k životu a jsou uplatňovány v žádoucí míře a mohou skutečně velice dobře sloužit i jako prevence syndromu vyhoření. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že řízení času, řízení stresu a psychohygiena musí jít ruku v ruce a jedinec, který se chce vyhnout syndromu vyhoření, musí zvládat minimálně základy těchto disciplín. Základem je si problém uvědomit dříve než přeroste v neřešitelný a použít všechny dostupné strategie k jeho řešení.83 Koncepce efektivního životního programu je pro každého člověka záležitostí individuálního přístupu. Výše uvedený koncept proto jen orientuje tento přístup směrem k individuálně i společensky závažným hodnotám, jejichž respektování se významně podílí na zhodnocování kvality života v nejširším slova smyslu. To znamená

života

bohatého,

produktivního,

tvůrčího,

sociálně

a

kulturně

orientovaného, ale také života spontánně aktivního a prožívaného naplno, ne však na úkor druhých lidí, ale vždy v jejich prospěch. Důležité je udržet si aktivní přístup k životu a pokusit se držet následujících zásad, které lze považovat za základ úspěchu při snaze udržet si psychické i fyzické zdraví a vyvarovat se syndromu vyhoření:  Otevřenost tomu, co se kolem nás děje, zájem o okolí a snaha chápat veškeré události a jevy v okolí jako zajímavé a smysluplné. 82

DĚDINA, Jiří. ODCHÁZEL, Jiří. Management a moderní organizování firmy. Praha: Grada Publishing, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-2149-1. 83 KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.

47

 Nebát se změn. Chápat a přijímat je jako něco naprosto běžného, přirozeného a obvyklého a považovat je za příležitost k tomu, ukázat, co dovedu.  Při setkání se stresujícími životními událostmi nebýt pasivní, ale aktivně hledat způsoby a kroky jak životní situaci čelit – odhodlat se k podniknutí rozhodné protiakce.  Počítat se stresujícími situacemi. Je třeba si uvědomit, že stresujícím situacím se v dnešním světě nevyhneme a při jejich hodnocení je potřeba z tohoto vědomí vycházet. Zejména v postavení, ve kterém jsou napjaté situace každodenním chlebem.  Umět izolovat stres od ostatních životních aktivit – patří sem např. umění uzavřít své pracovní starosti za dveřmi kanceláře, stejně jako schopnost nepřinášet s sebou do zaměstnání své partnerské nebo rodinné starosti.  Dbát na dobré a hojné vztahy s ostatními lidmi. Dobré sociální zázemí a pevné zakotvení ve vztazích s druhými lidmi nám velmi pomáhá při zvládání stresu. Pocit podpory ze strany ostatních, pocit přináležení k někomu, možnost probrat s někým blízkým své problémy – to vše pomáhá lépe se vyrovnávat s životními těžkostmi.  Vytvořit si kolem sebe příznivé prostředí – zaměřit se na zdroje stresu, u jejichž vzniku je člověk sám – najít si uspokojující práci, aktivně, vstřícně a s rozvahou řešit průběžné problémy s životním partnerem a dětmi. Harmonický rodinný život poskytuje nezbytnou oporu nutnou k doplnění rezerv vyčerpaných vysokými nároky ze strany pracovního prostředí.  Osvojit si zdravý životní styl. Aktivní přístup k životu a aktivní odpovědnost za své zdraví jsou spojeny s dodržováním správné životosprávy, dostatkem spánku, dostatkem pohybové aktivity a s vyloučením škodlivých návyků (kouření, alkohol či jiné závislosti).84

84

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.

48

8. MOŽNOSTI POMOCI PŘI ZAZNAMENÁNÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ

Ve chvíli, kdy již na sobě pozorujeme nepřehlédnutelné příznaky syndromu vyhoření, přichází na řadu možnost vyhledat odborníka, který nám může s nastávající krizí pomoci se vyrovnat a co nejlépe ji zvládnout. Nabízí se řada možností a je jen na ohroženém jedinci, kterou formu pomoci zvolí. Zamysleme se nyní nad dvěma následujícími výroky: 1. Kdo pracuje zdravě,

podobá se zahradníkovi,

nemá potřebu být

nepostradatelný svým rostlinám, zkrátka se o ně rád stará a o sebe také. 2. Pociťuji napětí, cítím se nesvobodný, cítím vnitřní tlak. Vtírají se mi úzkostné myšlenky na minulou nebo budoucí zátěž. Snižuje se moje schopnost zvládat každodenní život. Mnoho starostí mne nutí začínat den s menší chutí a odvahou. Dopřávám si méně odpočinku. Na konci práce se cítím vyčerpán duševně i tělesně. Jestliže je pro nás příznačný výrok č. 2, znamená to, že se dostáváme do velkých problémů nebo v nich již naplno jsme. Znamená to, že syndrom vyhoření už pro nás přestává být jen pojem z literatury a je nejvyšší čas začít přijímat opatření, která povedou k odstranění

bezprostředního nebezpečí syndromu vyhoření nebo

k odstranění syndromu vyhoření již naplno probíhajícího. Kromě výše popsaných způsobů prevence syndromu, případně kromě taktik boje s již probíhajícím vyhořením, což jsou zejména záležitosti naší vlastní aktivity, se nabízí ještě intervence zvenčí, zejména tedy pomoc odborníka. Jestliže se nepodaří včas odhadnout rozvíjející se syndrom vyhoření, stává se pracovník, který před tím pomáhal druhým lidem sám tím, kdo potřebuje pomoci. Je nutné postupovat podle konkrétního stadia, ve kterém se postižený syndromem vyhoření právě nachází. Jedná-li se o počáteční fázi (fáze stagnace), pomůže např. relaxace, zvýšený odpočinek apod. Je-li již syndrom však v pokročilejším stadiu, je nutný zásah odborníka, přičemž se velmi dobře uplatňují psychoterapeutické metody. V nich se používá v Evropě nejčastěji např. daseinanalýza, která vychází z filosofie

49

Martina Heideggera a logoterapie J. V. Frankla, ale samozřejmě je využívána i řada dalších metod a postupů.85

8.1 Psycholog nebo psychoterapeut

Asi nejlepší varianta při problémech se syndromem vyhoření a stresem je návštěva psychologa či psychoterapeuta, případně odborného poradce. Až na výjimky se většinou jedná o službu placenou, ale pokud vezmeme v úvahu, že je v sázce pracovní kariéra, osobní život a spokojenost, případně v krajním případě život jako takový, tak musíme dojít k závěru, že žádná cena není vysoká. Vhodného poradce je možné vyhledat na internetu nebo, což je možná způsob lepší, zvolit poradce na základě doporučení někoho, kdo má s dotyčným zkušenosti a jeho služby hodnotí jako přínosné. Určitě je vždy zapotřebí počítat s nutností objednání, v jehož rámci je možné se informovat na podmínky poskytování služeb, na místo, čas a cenu. Dá se říci, že v každém větším městě se dá najít i bezplatná psychologická pomoc, přičemž v tomto případě bývá ovšem omezen rozsah pomoci zejména co do počtu sezení či setkání. Tato zařízení bývají velmi často zavalena čekajícími potenciálními klienty na urgentní psychologické intervence nejrůznějšího druhu a navíc se většinou jedná o pomáhající pracovníky, kteří se touto činností zabývají ve velmi širokém rozsahu řešených problémů, a nejedná se tedy mnohdy o odborníky specializované na specifické problémy, jako je např. syndrom vyhoření. To znamená, že i jejich intervence bude v obecné poloze a v mnoha případech bude nutné pokračovat v terapii u zkušeného specialisty.86 S psychologickou pomocí souvisí i možnost využití služeb koučů nebo trenérů, kteří mohou jedinci pomoci v orientaci v nastalé problematické situaci, pomohou srovnat 85

KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 86 Syndrom vyhoření. Kde hledat pomoc [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.syndromvyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/kde-hledat-pomoc.

50

myšlenky, hledat a volit priority, hledat a odstraňovat chyby, kterých se jedinec dopouští a které ho poškozují atd.87

8.2 Psychiatrická ambulance

Psychiatr je specializovaný lékař. Až na naprosté výjimky je pomoc psychiatra zdarma (kromě povinného regulačního poplatku). Psychiatři mají smlouvy se zdravotními pojišťovnami, které léčbu hradí. Kontakt na nejvhodnějšího odborníka lze nalézt na internetu nebo ve Zlatých stránkách, případně je možno nechat se inspirovat radou známého, který službu psychiatra využívá a je s ní spokojen. K psychiatrovi není zapotřebí doporučení od praktického lékaře. Většina psychiatrů jsou chápaví, inteligentní lidé, kteří mají snahu zjistit, jak na tom dotyčný je a co potřebuje.88 Psychiatrické ambulance lze nalézt i v nemocnicích a psychiatrických léčebnách. Je dobré se předem telefonicky ohlásit. Pokud se jedná o urgentní potřebu pomoci, je dobré toto zdůraznit, aby se urychlil termín objednání. Lékař je samozřejmě povinen se pacientovi věnovat i bez objednání. Psychiatr by rozhodně neměl být tím, na koho se primárně, v případě syndromu vyhoření, nebo v případě na podezření z možnosti jeho propuknutí, budeme obracet, nicméně v mnoha místech republiky a pro mnoho jedinců bude toto jedna z nejdostupnějších variant, a to jak místně, tak finančně. Mít tzv. svého psychologa není v ČR zatím bohužel zcela běžné, ale dodejme, že současný trend v této oblasti je nadějný.

87

HABERLEITNER, Elisabeth, DEISTLER, Elisabeth, UNGVARI, Robert. Vedení lidí a koučování v každodenní praxi. Praha: Grada Publishing, 2009. 256 s. ISBN 978-80-247-2654-0. 88 RABOCH, Jiří. PAVLOVSKÝ, Pavel. Psychiatrie: minimum pro praxi. Praha: Triton, 2001. 207 s. ISBN 978-80-7254-156-0.

51

8.3 Praktický lékař

Praktické lékařství je obor lékařské péče zaměřený na primární péči o pacienty a na záležitosti rodinné medicíny. Praktický lékař léčí akutní a chronická onemocnění, poskytuje preventivní péči a vzdělává lidi v oblasti zdraví, to vše obecně bez ohledu na věk a pohlaví. Odborné zaměření spočívá v péči o pacienty s více zdravotními potížemi a s komplikacemi.89 Praktický lékař může být nápomocen v případě lehčích problémů, které se na syndrom vyhoření váží jako např. trávicí potíže, nespavost, nervozita, lehčí forma úzkosti či deprese apod. Praktický lékař může samozřejmě rozhodnout o doporučení k psychiatrovi nebo k psychologické intervenci přičemž i sám doporučí konkrétní pracoviště. Praktický lékař může samozřejmě rozhodnout i o dalších vyšetřeních, např. neurologické nebo endokrinologické apod. aby vyloučil čistě somatický základ nějakého onemocnění, neboť psychické poruchy bývají někdy „vedlejším produktem“ tělesných onemocnění a obráceně.

8.4 Internetová poradna

V rámci internetu je možné nalézt řadu poradců, kteří nabízí pomoc na korespondenční emailové bázi. Samozřejmě lze najít bezplatné i placené možnosti této pomoci. Tato forma se jeví jako vhodná na počátku vzniku syndromu vyhoření případně jako preventivní opatření, při vypuknutí syndromu vyhoření v plné síle nebude tato forma s největší pravděpodobností postačující. V rámci internetového poradenství je možné využívat např. i diskusní fóra, kde je možno se seznámit i s problémy jiných lidí a tak hledat inspiraci pro vlastní řešení. Diskusní fóra jsou vždy anonymní, takže pomoc hledající jedinec nemusí mít obavy

89

Praktické lékařství. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Praktick%C3%A9_l%C3%A9ka%C5%99stv%C3%AD.

52

o své soukromí, je jen na něm jak daleko se sdělováním informací, které by vedly k odhalení jeho identity, zajde. Důležitá je možnost dotazování a také pročítání otázek jiných lidí včetně odpovědí odborníků. Obecné principy internetového poradenství: 90 

Anonymita: není nutné uvádět žádné osobní údaje; místo jména je možné uvést přezdívku, pod kterou chce jedinec vystupovat.



Bezpečí: je zachovávána mlčenlivost; vše, co je sděleno, je důvěrné; dotaz je možné zformulovat v prostředí, v němž se jedinec cítí dobře a bezpečně, např. doma.



Dostupnost: k využití internetového poradenství není zapotřebí nikam docházet ani se objednávat, stačí mít internetové připojení a e-mailovou schránku.

Internetové poradenství s sebou nese jistá rizika. V první řadě nevíme, s kým doopravdy komunikujeme a jestli dotyčný je skutečně tím, za koho se vydává. Dále je nutné mít na paměti, že internetové poradenství je do určité míry záležitostí povrchní, neboť v jeho rámci nedochází k přímé interakci a chybí tudíž mnoho aspektů přímé osobní komunikace. V neposlední řadě je nutné si uvědomit, že v průběhu internetového poradenství může dojít k chybě v diagnostice a poradenství pak může zcela ztratit svůj smysl a dokonce by mohlo, v krajním případě, i uškodit. Je proto vždy na místě zvážit, zda se v našem případě jedná o nejvhodnější formu zvolené pomoci, zda bude skutečně přínosem, či zda nebude lepší zvolit formu jinou.

8.5 Telefonické linky důvěry

Linky důvěry jako pracoviště krizové intervence mají více než čtyřicetiletou tradici a nesmazatelné místo v naší společnosti. V současné době je v České republice téměř 90

Občanské sdružení Anabell. Internetové poradenství [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.anabell.cz/index.php/anabell-brno/klientske-centrum/socialni-poradenstvi/internetoveporadenstvi.

53

čtyřicet linek důvěry, které pracují na stejném principu: nabízejí anonymní telefonický kontakt za účelem rozhovoru o aktuálních problémech neodkladného nebo naléhavého charakteru. Kromě pomoci při zvládání různých krizových stavů poskytují také informace o službách a kontaktech vhodných navazujících zařízení.91 Na telefonické lince důvěry si může kdokoli o čemkoli, co jej tíží, popovídat a problém, alespoň v hrubých rysech rozebrat. Některé linky jsou v provozu nonstop a některé mají dokonce určitou specializaci. Zkušenost je taková, že volajícímu, pomoc hledajícímu jedinci se budou rádi, na všech těchto linkách, věnovat. Volající se nemusí představovat a ani říkat odkud je, naopak mluvit je možné skutečně o čemkoli, co v danou chvíli způsobuje akutní problém, který v krajním případě může vyústit až do neštěstí nebo do hloupého řešení, kterého by jedinec později mohl litovat. Volající se v žádném případě nemusí bát odsouzení ani kázání naopak lze očekávat pochopení a ochotu. Na této adrese je možné najít seznam a kontakty v podstatě na všechny linky důvěry v České republice: http://www.krizovaintervence.cz/linky.html.92

ZÁVĚR

„Prevence“ je základní heslo, které by mělo být vždy v souvislosti se syndromem vyhoření zmiňováno. Syndrom vyhoření je onemocnění v pravém slova smyslu, které zasahuje člověka po stránce duševní a potažmo i tělesné, vyvolává velice často, ne-li vždy psychosomatické potíže, jež bývají poměrně závažné. Toto onemocnění prochází vždy poměrně dlouhým vývojem a dává o sobě vědět řadou identifikovatelných příznaků, takže nám dává čas i signály, že prevence je právě na místě. Pokud dojde k podcenění těchto signálů a syndrom vyhoření se plně rozvine,

91

Česká asociace pracovníků linek důvěry. O linkách důvěry [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.capld.cz/show.php?sk=4. 92 Seznam linek důvěry. [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.krizovaintervence.cz/linky.html.

54

je léčba složitá a zdlouhavá a mnohdy znamená hrubý zásah do pracovního i osobního života jedince. V současnosti je fenomén syndromu vyhoření dostatečně znám a stejně tak jsou i dostupné informace o jeho existenci a neměl by tedy být problém se syndromu vyhoření včas vyhnout a nenechat záležitost dojít až za hranici únosnosti. Součástí profesní přípravy na každou profesi ohroženou syndromem vyhoření by mělo být základní vzdělání o tomto problému. I průběžné vzdělávání by mělo obsahovat součásti věnované nebezpečí tohoto syndromu. To znamená, že vytváření dostatečného povědomí o syndromu vyhoření je jednou ze základních podmínek účinné prevence. Každý jedinec, který je ohrožen syndromem vyhoření by měl ovládat zásady time managementu, stres managementu a psychohygieny aby dokázal regulovat své chování a jednání a zamezil tak neúnosným tlakům, které ho mohou poškodit. Nedílnou součástí práce s lidmi, s lidskými zdroji, tj. zejména personální práce by měla být péče o zaměstnance, která by měla garantovat minimalizaci nebezpečí syndromu vyhoření. Je neoddiskutovatelným faktem, že vynaložené investice na tomto poli se vždy vyplatí. Zaměstnanci se nedopouští chyb a různého závadového jednání a neselhávají nejrůznějším způsobem spíše ve firmách, které se péči o zaměstnance věnují ve zvýšené míře. Ve firmách, které takto o své lidské zdroje pečují, klesá logicky i nemocnost. Je potěšitelné, že syndrom vyhoření je v současné době pojem známý nejen mezi odborníky zaměřenými na tuto oblast, ale např. i mezi lékaři a dalšími profesemi, které mohou a také poskytují pomoc. V České republice je poměrně rozšířena síť poradenství a je potěšitelné, že nejen placeného ale i bezplatného a anonymního. Z výše uvedeného vyplývá fakt, že podmínky pro účinnou prevenci syndromu vyhoření jsou v naší republice poměrně slušné. Dobré jsou i podmínky pro řešení již rozvinutého problému. Hlavní tíha odpovědnosti tedy spočívá zcela evidentně na ohroženém jedinci samotném a na jeho přístupu k sobě samému. Převzít odpovědnost sám za sebe a za své zdraví bývá někdy problém, ale při dobrém vedení a poučení v této oblasti lze jistě dospět k dobrým výsledkům.

55

Na závěr lze jen dodat: Důvěřujme sami sobě, buďme za sebe plně odpovědní a zůstaňme sami sebou, protože jenom tak budeme skutečným přínosem pro své okolí, pro zaměstnavatele, pro rodinu i pro společnost obecně a nestaneme se přítěží.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

Monografie

 BARTOŠÍKOVÁ, Ivana. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 86 s. ISBN 80-7013-439-9.  BAŠTECKÁ, Bohumila. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3.  CAUNT, John. Time management – jak hospodařit s časem. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2001. 120 s. ISBN 80-7226-441-9.  DĚDINA, Jiří. ODCHÁZEL, Jiří. Management a moderní organizování firmy. Praha: Grada Publishing, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-2149-1.  EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out': Syndrom in den Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045602-3.  GILBERT, D. Škobrtnout o štěstí. Jak se chytá zlatá muška. Praha: Dokořán, 2007. 334 s. ISBN 978-80-7363-127-7.  GRUBER, David. Time management. Praha: Management Press, 2009. 232 s. ISBN 978-80-7261-211-6.

56

 HABERLEITNER, Elisabeth, DEISTLER, Elisabeth, UNGVARI, Robert. Vedení lidí a koučování v každodenní praxi. Praha: Grada Publishing, 2009. 256 s. ISBN 978-80-247-2654-0.  HENNIG, Claudius. KELLER, Gustav. Antistresový program pro učitele. Praha: Portál, 1996. 99 s. ISBN 80-7178-093-6.  JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.  KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. 2007. 139 s. ISBN 978-80-7367-299-7.  KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 368 s. ISBN 978-80-247-1830-9.  KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.  KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-429-X.  KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3.  KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: Kosmas, 2002, 280 s. ISBN 978-80-7367-568-4.  KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum, 1994. 190 s. ISBN 978-80-7169-121-1.  LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. Praha: Grada Publishing, 2010. 240 s. ISBN 978-80-247-2951-0.  MARKOVÁ, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 210 s. ISBN 978-80-247-3171-1.  PACOVSKÝ, Petr. Člověk a čas: time management IV. generace. 2. akt. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 260 s. ISBN 80-247-1701-8.

57

 PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha: Karolinum, 2004. 175 s. ISBN 80-7184-569-8.  POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3.  RABOCH, Jiří. PAVLOVSKÝ, Pavel. Psychiatrie: minimum pro praxi. Praha: Triton, 2001. 207 s. ISBN 978-80-7254-156-0.  RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. 132 s. ISBN 80-7255-074-8.  SCHMIDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000. 171 s. ISBN 80-7178-312-9.  TOŠNER, Jiří. TOŠNEROVÁ, Tamara. Burn – Out syndrom: Syndrom vyhoření. Pracovní sešit pro účastníky kurzů. Praha: Hestia, 2002, 15 s. ISBN neuvedeno.  WIEDENOVÁ, Marie. Psychohygiena. Praha: Technická univerzita, 1998. 64 s. ISBN 978-80-7083-312-4.  YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006. 520 s. ISBN 807367-147-6.

Elektronické zdroje

 Česká asociace pracovníků linek důvěry. O linkách důvěry [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.capld.cz/show.php?sk=4.  Možnosti rozvoje v soft skills na Masarykově univerzitě [online]. [cit. 201109-09]. Time management. Dostupné z WWW: http://www.softskills.wz.cz/html/time.html.

58

 Narodní zdravotní regist.cz. Profesionální deformace [online]. [cit. 2012-0110]. Dostupné z: http://www.narodnizdravotniregistr.cz/zajimavosti/55profesionalni-deformace/.  Občanské sdružení Anabell. Internetové poradenství [online]. [cit. 2012-0111]. Dostupné z: http://www.anabell.cz/index.php/anabell-brno/klientskecentrum/socialni-poradenstvi/internetove-poradenstvi.  Praktické lékařství. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Praktick%C3%A9_l%C3%A9ka%C5%99stv%C 3%AD.  Psychologie. Náročné životní situace [online]. [cit. 2012-01-04]. Dostupné z: http://marap.blog.cz/0609/psychologie-narocne-zivotni-situace-konfliktfrustrace-stres.  Seznam linek důvěry. [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.krizovaintervence.cz/linky.html.  Spektrum zdraví. Hrozí vám syndrom vyhoření? Otestujte se! [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné z: http://www.spektrumzdravi.cz/clanky/psychologie/syndrom-vyhoreni-hrozi-ivam-otestujte-se/.  Syndrom - vyhoření.cz. Syndrom vyhoření a ohrožené skupiny lidí [online]. [cit. 2012-01-06]. Dostupné z: http://syndrom-vyhoreni.cz/zdravotniproblemy/kdy-a-kde-lze-ziskat-rovnatka.  Syndrom vyhoření. Kde hledat pomoc [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/kdehledat-pomoc.  Syndrom vyhoření. Příznaky vyhoření [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné z: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreniuvod/priznaky-vyhoreni.

59

 Web z rodiny www.psychoweb.cz. Ohrožené druhy [online]. [cit. 2012-0106]. Dostupné z: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndromvyhoreni-uvod/ohrozene-druhy.

60

PŘÍLOHY

DOTAZNÍK

PRO

AUTODIAGNOSTIKU

SYNDROMU

VYHOŘENÍ

1. Máte pocit, že se oproti dřívějšku snadněji unavíte? 2.

Považujete se momentálně za celkově vyčerpaného člověka bez jakékoliv energie?

3.

Je vaše pracovní tempo vysoké, ale dobrého pocitu z vykonané práce se vám ani tak nedostává?

4. Otravuje vás hodnocení ostatních, že poslední dobou nevypadáte dobře? 5. V konverzaci s jinými se o své práci vyjadřujete více negativně než pozitivně? 6. Přemáhá vás často pocit smutku či nevysvětlitelného zoufalství? 7. Zvyšuje se míra, s jakou zapomínáte na pracovní záležitosti? 8. Je v poslední době snadné vás vytočit či rozčílit? 9.

Pozorujete na sobě cholerický až agresivní postoj vůči kolegům a práci jako takové?

10. Otravuje vás přítomnost jiných lidí na pracovišti? 11. Omezili jste setkávání s přáteli a blízkými? 12. Nedovoluje vám práce věnovat se oblíbeným činnostem? 13. Trápí vás více tělesných obtíží – bolesti hlavy, zad, svalů, kloubů apod.? 14. Jste na konci dne zmatení a nejste si jistí, zda jste udělali vše, co jste měli? 15. Pociťujete radost mnohem méně než dříve? 16. Postrádáte poslední dobou smysl pro humor? 17. Jste chladní vůči partnerovi/partnerce a nemáte chuť na sex? 18. Máte pocit, že ostatním nemáte co říci?

I

Instrukce: Na každou uvedenou otázku si odpovězte dle bodové stupnice 0 – 1 – 2 – 3 – 4 – 5, přičemž 0 = zcela nesouhlasí a 5 = stoprocentně souhlasí.

Po sečtení bodů můžete přejít k vyhodnocení níže: 

0 až 25 = teoreticky nic nenasvědčuje tomu, že by vám syndrom vyhoření hrozil.



26 až 35 = projevují se u vás příznaky typické pro stres a nadměrnou zátěž, zkuste přehodnotit své návyky.



36 až 50 = je pravděpodobné, že se u vás dříve nebo později syndrom vyhoření projeví, změňte svůj životní styl a načerpejte nové síly.



51 až 65 = nebojte se požádat o radu odborníka, který zhodnotí váš momentální stav, vše napovídá tomu, že vás syndrom vyhoření sužuje.



66 až 90 = splňujete veškeré teoretické předpoklady, že jste syndromem vyhoření ochromeni, a to v jeho hlubší a pozdější fázi, zahajte co nejdříve důslednou léčbu, a to návštěvou psychologa či psychiatra.

II