REPORTÁŽ
REPORTÁŽ
Adaptační týden v Špindlerově Mlýně
Jak jsme se učili dělat noviny
S
novinářským kroužkem jsme se vydali na víkend do bavorského Waldmünchenu. Proč tak daleko? Jeli jsme se tam vlastně učit tvořit školní časopis. Jelo nás pět: Jana, Anna, já a páni učitelé Richtář a Vedral. V sedm ráno jsme vyjeli ze Sokolova. Cesta ani moc dlouho netrvala, ale můj žaludek odrovnaly zatáčky. V duchu jsem se modlil, abychom tam už byli. Když jsme tam dojeli, byli jsme tam dřív než děti z jiných škol, takže jsme museli čekat. Trošku jsem se lekl, když dorazili ostatní, protože to byli samí osmáci a deváťáci.
začala kouřit. To nesnáším, a tak jsem se radši šel ještě projít. Budova, kde jsme bydleli, byl obří zámek s potemnělými chodbami, obrovské centrum pro mládež s mnoha promítacími sály a konferenčními a společenskými místnostmi a pokoji v několika patrech. Na chodbách to někdy fakt bylo jako v hororu: tma a ticho, světlo na konci tunelu... Tak jsem si to celé prošel, akorát mi na to vyzbyl čas. Skončila přestávka a bylo pokračování kurzu. Ten byl trochu nekonečný, lepší bylo, když jsme šli ven. Měli jsme vymyslet příběh o třiceti slovech. Pak jsme šli do starého divadla, kde nám lektorky řekly, co máme dělat. Měli jsme být spolu děti z jednotlivých škol a představit navzájem svoje školní časopisy. Dali nám časopisy na vystřihování
a spoustu potřebných věcí jako balicí papír, lepidlo, nůžky a fixy. Já jsem byl s Janou, Annou a panem Richtářem. Šli jsme to psát na pingpongový stůl. Ujal jsem se role vystřihovače, té nejlehčí. Oni sice fixama psali na papír, ale protože to byly liháče, tak pod tím papírem to psalo i na pingpongový stůl. To jsme ovšem zjistili, až když jsme to měli dodělané. Nikdo nám ale nevynadal, takže to asi nikdo nezjistil. Kdo je tady šéfredaktor? Zbytek dne už celkem utekl. Vrátili jsme se na kurz do místnosti, ve které jsme se učili. Bylo to zajímavé, říkali nám, jak se tvoří časopis, vyprávěli nám o redakci. Redakci musí vést nějaký šéfredaktor, který tu redakci založí,
Vzhůru do toho! V tu dobu dorazily i lektorky, a proto jsme se vydali do vyučovací místnosti. Tam jsme se museli všichni seřadit podle abecedy, podle počátečního písmena křestního jména. Dostali jsme kartičky na jméno a měli jsme vždy někoho požádat o písmeno. Písmeno za odpověď na otázku. Když jsme skončili, tak lektorka řekla, že se bojí, aby nepřibrala šest kilo, protože jsou švédské stoly. Tím mi samozřejmě udělala neuvěřitelné chutě. Později se to potvrdilo: jídlo bylo tak výborné, až jsem měl žaludeční problémy… Když se dostalo na ubytování, následoval šok. Sice mi neřekli, že mám spát venku, ale dali mě na pokoj se dvěma cizími a staršími kluky. Naštěstí byli v pohodě, jen moc nemluvili a koukali do zdi. Proto jsem to na pokoji ani deset minut nevydržel a šel jsem se projít ven. Sedl jsem si na lavičku, kde byl výhled na celý Waldmünchen. Za chvilku jsem ucítil podivnou vůni, ale pak jsem si uvědomil, že to není vůně, ale smrad z hrušek, které tam hnily. Radši jsem se zvedl a šel jsem hledat něco na sezení. Našel jsem skvělou houpací síť ze dřeva, sice byla trošku tvrdší, ale dalo se to vydržet. Už jsem si myslel, že budu mít klid do konce přestávky, když v tom si přišla vedle na lavičku sednout nějaká paní a
y
STRANA 3
to znamená že do ní investuje určitou částku peněz, aby mohla mít redakce vybavení a mohla fungovat. Šéfredaktor musí zařídit, aby se koupili počítače, alespoň tak vybavené, aby tam šly programy, které je potřeba ke tvoření časopisu nebo novin. Taky jsme se naučili, jak dělat rozhovory s lidmi. Nesmíme jim dávat takové „hořké“ otázky, jak se dnes máte, ale třeba: Pane Dominiku Hašku hrál jste výborně, ta otočka v bráně a pak ten skok. No, co dodat, jste prostě jednička! Musíte tím rozhovorem toho člověka jakoby potěšit a trochu to s ním prožít. Začala odbíjet šestá hodina a my jsme se odebrali na večeři. K večeři nebylo „nic zrovna špatného“. Večer jsme měli volno, tak jsme s panem učitelem hráli pingpong. Mohli bychom hrát dlouho, kdyby Jana neztratila míček, který našla až za dvě hodiny. Druhý den jsme dělali něco podobného jako v pátek. Nejzajímavější byla asi tisková konference, kde byly všechny tři lektorky a zástupkyně pořádající organizace Hana Vávrová. Ostatně, co takový seminář obnáší, se můžete podívat na jejich internetové stránce www.mediatvorive.cz Na cestu jsme všichni dostali příručku malého novináře. Je dost tlustá, tak nevím, zda ji celou přečtu. Po tiskové konferenci jsme si rozdělili role, já byl grafik. Doma nejlíp... Jedna paní nám ukazovala jak se tvoří na počítači ve wordu časopis a my jsme to měli zkoušet po ní. Nebylo to těžké, až na to, že tam byla německá klávesnice a německý word. Nakonec jsme měli vymyslet logo časopisu, který jsme tam tvořili, ale už jsme to nestihli, skončil kurz, byl oběd a frčeli jsme si zabalit věci. A odjeli jsme domů. Když jsme přijeli, tak jsem byl rád, že jsem zase doma. V Německu jsme museli vstávat před osmou (to je pro mě o víkendu těžká věc), takže jsem v pondělí ve škole málem umřel. Filip Klimeš, 6. třída
STRANA 4
ZE ŠKOLY
ZE ŠKOLY
Pozorovali jsme venkovskou krajinu Vydali jsme se do dávné minulosti
P
rávě jsme vystoupali nahoru k mauzoleu a teď se rozhlížíme po krajině. Pozorujeme siluety krušnohorských kopců, mezi lesními porosty vykukují budovy několika obcí, jako třeba Šindelové, Krásné Lípy, Sněžné nebo Loučné, zahlédneme i sídliště Nová Plzeň v Horní Rotavě. Lesy se střídají s četnými pastvinami pro krávy a ovce. Přímo pod námi jsou vlastní Jindřichovice, avšak v tomto ročním období je část obce skrytá za korunami stromů. Můžeme tak spatřit kostel, faru, školu, hřbitov a některé obytné domy, ale třeba zámek nebo náves s rybníkem se nám nedaří najít. Pouze představovat si můžeme čedičové Rotavské varhany, jezero v opuštěném kamenolomu či lovecký zámeček Favorit. To vše je pečlivě schováno v hustém lesním porostu. Hluboko pod mauzoleem se začíná do krajiny zařezávat údolí, které se odtud táhne západním směrem. Potok, který tudy protéká, pak strmě klesá až do několik kilometrů vzdáleného Oloví, kde se spojí s vodou říčky Svatavy. Tady nahoře je ticho, když pozorně nasloucháte, donese se k vašim uším mečení koz z fary. Krávy jsou právě na vzdálenějších pastvinách, ale stejně bychom je asi neslyšeli, jsou to tichá a klidná zvířata. Tráva je ještě mokrá a my cítíme (jak to někdo z nás popsal) silnou vůni podzimu.
spokojení a na nic nemůžeme přijít. Ale přece – moře by se hodilo, nemuseli bychom v létě jezdit až do Řecka. Musíme se vydat na zpáteční cestu. Stejně jako včerejší, předvčerejší nebo zítřejší, tak i to dnešní dopoledne v každém z nás něco zanechá. Někdo si vzpomene na hezkou krajinu, jiný zas na hrobku nebo model lágru. Někdo třeba zavře oči a ucítí znovu vůni venkova. První by se chtěl opět proběhnout vysokou mokrou trávou, druhý by zavřel oči a poslouchal ticho, další by se vrátil ještě pro kousek koláče. Loučíme se s Krušnými horami, s krajem, kde již v dávných dobách
mívala městečka ve svých znacích vyobrazené hornické náčiní, s krajem dešťů a studených větrů, s krajem, kde život nebýval nikdy snadný. Loučíme se také s místem krásným na pohled, s krajinou zvoucí k nádherným podzimním procházkám po spásaných lukách, lesních pěšinách nebo podél potůčků se zatím ještě čistou vodou. Vracíme se zpět do města, do prostředí natolik odlišného, ale zároveň i v mnohém podobného. Vždyť všude žijí lidé a všude se snaží krajinu přetvářet k obrazu svému. O zajateckém táboře V roce 1915 zbudovala rakouskouherská armáda na území
Co bychom na okolní krajině chtěli změnit:
Jindřichovic zajatecký tábor, který zde zůstal až do konce 1. světové války. Celý tábor byl koncipován pro 28 000 lidí, ale byl neustále přeplněn, takže se počet zdejších zajatců (ubytovaných ve 100 domech) pohyboval okolo 30 000. Obyvatelé tábora se o sebe museli sami postarat, a tak vybudovali vlastní pekárnu, prádelnu, chodili s kárkami do Rotavy pro uhlí a suroviny nutné k vaření. Na jižním svahu obce postavili vodárnu, ve které se čerpala voda z okolních pramenů a odváděla potrubím do tábora. Většina zajatců však pracovala v rotavských strojírnách nebo v nedalekém kamenolomu, část chodila pěšky do 20 km vzdáleného Sokolova na stavbu chemičky. Většina zajatých vojáků byla ze své domoviny (Rusko, Srbsko, Itálie) zvyklá na mnohem mírnější klima, než je v Krušných horách. I Rusové říkali, že takto si představují Sibiř. K tomu se přidávalo vyčerpání z těžké práce, špatná strava, pobyt v přeplněném táboře, a tak není divu, že se vojáci stávali snadnou obětí propukajících epidemií. V blízkém lese tak vznikly dva hřbitovy (jeden z nich Srbský), které se staly místem věčného odpočinku pro tisíce mužů. V roce 1926 odkoupilo Srbsko pozemek, na kterém se nachází vodárna, a celé zařízení přestavělo na mauzoleum. V něm byly uloženy v malých rakvích ostatky mužů (ale i několika žen) přenesené z lesního hřbitova, později i z jiných zajateckých táborů na našem území. Dohromady je zde pochováno více než 7 000 lidí. Po letech kterýsi jindřichovický občan začal stavět maketu zajateckého tábora, přičemž vycházel ze skutečných plánů. Model je dnes umístěn rovněž v objektu mauzolea. Miroslav Tvrz, třídní učitel 3. třídy
Vlastně jsme
Č
tvrtou třídu jsme odstartovali virtuálním výletem zpět po časové ose až do dávné prehistorie. Navázali jsme tak na loňskou epochu o vesmíru, kde nás mj. zaujala teorie velkého třesku. Děti tím byly přímo konsternovány a pouštěly se ho hlubokých filozofických debat o pravděpodobnosti velkého třesku a o podobě nekonečna. Což teprve letos, když jsme narazili na tematiku vzniku života na naší planetě a různé existující možnosti tohoto fenoménu! Pročetli jsme různé legendy a mýty mnohých národů. Bádali jsme v názorech a představách lidí z jiných koutů zeměkoule. Nakonec jsme zkoumali i tu nejoficiálnější verzi – teorii evoluce. Výuku jsme si zpestřili výletem do pískovny Erika, kde jsme mohli, s laskavým odborným průvodcem geologem Petrem Rojíkem, hledat třetihorní rostlinné fosílie. Jak byly děti překvapené, když jim geolog vyprávěl, že to, co právě Kačenka našla a drží v rukou, je otisk skořicovníku, který v současném klimatu už dávno není součástí této krajinné vegetace!!! Zvláštní představa – chodíme tady a dotýkáme se něčeho tak opravdového a hmatatelného a přeci vzdáleného tolik miliónů let. Děti se nemohly dočkat, až si zkameněliny odnesou domů a ukážou je také rodičům a kamarádům! Když jsme se přenesli přes jednotlivá geologická období až do historie člověka, vytvořili jsme časovou přímku dlouhou čtyři
metry. Překvapilo nás, že doba vývoje člověka je oproti historii celé planety tak titěrná. Stavba polozemnice V průběhu učiva o době kamenné jsme na pozemku školní zahrady stavěli model obydlí pravěkých lidí – tzv. polozemnici. Sice jsme ji příliš nezakopávali (nebyla na to síla ani vytrvalost), nicméně stavbu se nám podařilo úspěšně dokončit. Zpočátku si děti neuměly představit, jak materiál spojit bez hřebíků a bez malty, jak by mohla držet střecha, jak bude vypadat vchod. Představy byly hodně fantazijní, jak před započetím stavby ukázaly obrázky a plány. Realita způsobila rychlé vystřízlivění. Tohle všechno že budeme muset udělat? Takhle pracně se stěny proplétají? Vždyť by nám tady byla zima! A jak že to bylo ve skutečnosti veliké?
V českém jazyce jsme tematicky navázali popisem pracovního postupu stavby polozemnice, v matematice jsme počítali obvod a obsah půdorysu našeho modelu. Kolikrát že muselo být obydlí větší, aby bylo funkční? Uf! Ještě nakreslit návrh uspořádání interiéru doby kamenné. Kde spali? U zdi! Né – zeď neměli. U proutěné stěny! Tam by ale asi byla zima. Ba ne, z druhé strany chovali zvířata, která stěnu zahřívala… V závěru epochy děti zhlédly expozici karlovarského muzea Zlatý klíč s názvem Šaty dělají pračlověka. Vyplňovaly zde pracovní listy a každý návštěvník dostal malinký pazourek na památku. Po zbytek dne si ho navzájem šťastně ukazovaly a porovnávaly. Aby představa o pravěku byla dovršena, čteme si román Eduarda
Z Martinské slavnosti
D
efinitivní vládu podzimu a příchod zimy každoročně ohlašuje svatý Martin. Připomínáme si ho každoročně, když procházíme potemnělou krajinou s lampičkami v ruce. Svatého Martina známe většinou už jen podle lidových pranostik. Víme, že přijíždí na bílém koni a že na svatého Martina kouřívá se z komína. Krásná (a dost aktuální) je STRANA 5
ale i svatomartinská legenda o rytíři s milosrdným srdcem, který obdaruje svým pláštěm chudého žebráka. Další velmi příjemnou tradicí, kterou jsme letos také znovu vyzkoušeli, je svatomartinská husa. Krmné husy byly totiž v tento čas nejlepší, což už můžeme posoudit jen stěží. Ta naše ale byla dobře upečená. STRANA 6
Štorcha Lovci mamutů a podívali jsme se také na film Osada havranů. V ranních rytmických cvičeních používáme buben a napodobujeme šamanské rytmy. České dějiny Ačkoliv, nyní už zase ne. Opět jsme se totiž posunuli v čase o „několik“ let a ocitli se v nové epoše - na prahu českých dějin. Zatím jsme u Keltů a každé ráno začínáme magickou keltskou modlitbou. Jde o to prověřit mýtus o přenašeči pozitivní energie levotočivé spirály – zdalipak nám vzejde saturejka zasazená do spirály dříve než ta druhá, když energii znásobíme keltským požehnáním a za pomoci tří uctívaných živlů? Miroslava Exnerová, třídní učitelka 4. třídy
NÁZORY
TIPY NA VÝLET
U pramene Ohře C
Lidia psala pro MF DNES
elé září se naše třída věnuje v epoše Karlovarskému kraji. Právě zkoumáme povodí Ohře, a protože chceme tuto krásnou řeku doopravdy poznat, podnikáme výlety k zajímavým místům. V neděli - 23.září - jsme vyjeli s dětmi i rodiči do Německa přímo k prameni Ohře. Počasí bylo nádherné, téměř všichni jsme se šťastně sešli, nakonec i s platnými doklady. V pestrobarevné koloně aut jsme vyrazili poznat místo, kde Ohře vyvěrá ze země. Téměř všichni jsme zde byli poprvé. Pro děti i dospěláky to byl velký zážitek. Pramen Ohře se nachází poblíž německého města Weissenstadt, na kraji lesa. Je obestavěn dvanácti kameny, na kterých jsou vytesána jména měst, kterými řeka protéká. Děti se učily přímo na místě. Přeložili jsme jim německé nápisy na dvou kamenech. Na jednom z nich je báseň o chlapci a řece Ohři, která směřuje přes Labe až do moře. Díky ní jsme si dokázali ujasnit koloběh vody. Od pramene k přehradě Po přečtení informační tabule hledaly děti rostliny a živočichy, rostoucí a žijící v této lokalitě. Rodiče zdatně pomáhali a po
"práci" někteří ochutnali pramen a zaskákali si přes řeku Ohři, tady zatím jen malý potůček. Lehce jsme posvačili, slunce svítilo a hřálo a my jsme nasedli do aut. Zanechali jsme za sebou malý pramen, aby se před námi po pár kilometrech otevřela scenérie s první (samozřejmě ještě německou) přehradou na této řece! To byl skok. Před pár minutami pramen a nyní tolik vody! Bylo se na co dívat, i co dělat.
Přehradu brázdily plachetnice, záchranná služba trénovala a okolo vody kroužili (kromě kachen) také bruslaři na kolečkách, cyklisté i pěší. Někteří našinci s sebou brusle měli, takže využili příležitosti. My ostatní jsme se kochali.
shodli jsme se jak s dětmi, tak s rodiči, že výlet to byl velmi příjemný a užitečný. Měli jsme velikou radost, že s námi byli i velcí. Touto cestou ještě jednou děkujeme a budeme rádi, když s námi brzy zase něco podniknou. V pondělí ve škole jsme si o všem znovu vyprávěli.
Úplně prázdninový pocit Den se tak vydařil, že jsme měli pocit úplně prázdninový. Domů jsme se vraceli již podle svého a
C
Byl postaven ve 14. století. Nyní patří hraběti Kinskému dal Borgo. Hrabě sice bydlí v Itálii, ale do Českého ráje jezdí on i jeho přátelé, zejména na hony. Mají tady proto připraveno i apartmá v loveckém stylu. Pronajímají je, pokud jsou volné i veřejnosti. (V tomhle apartmá jsem si vyzkoušela bydlení a můžu prohlásit, že je to tam skvělé.) Samozřejmě mají rádi i psy, kterým tu nabízejí velikánský
výběh přímo pod hradbami. Proč se Kost jmenuje Kost Když Jan Žižka hrad obléhal a nemohl ho dobýt, řekl prý, že hrad je tvrdý jako kost a kost patří psům. Po této větě ukončil své obléhání. Povídá se, že slavný vojevůdce dal tak hradu jméno. Je to ale pravda? Průvodkyně na hradě tvrdí, že Žižka u Kosti nikdy nebyl. Hrad se prý jmenuje po hraběti de Kostim. Jeho jméno si prý lidé přeložili a upravili na Kost. Pod hradem je také údolí Plakánek. Pověst o údolí Plakánek Pověst o něm vypráví, že jedna žena tam zakopala své dítě.Pak jí to bylo líto,a tak šla hrob dítěte hledat.Už ho ale nenašla a za nocí je tu slyšet už jen dětský STRANA 7
Terorismus se nás týká
V současné době je eutanazie povolena ve čtyřech zemích, v Oregonu, Belgii a Nizozemí jen pro občany dané země a ve Švýcarsku, kde platí stejné podmínky pro občany Švýcarska i pro cizince. Zde také v roce 2004 podstoupili eutanazii dva Češi. Co je eutanazie? Je to slovo řeckého původu a znamená dobré umírání. Máme práva, povinnosti, ale i možnost svobodného rozhodování. Žena má právo rozhodnout, zda se její dítě narodí. I sebevrah se svobodně rozhodl ukončit život. Smrt je přirozená část života a každý by měl mít právo důstojně zemřít. Když se v přírodě zraní zvíře, trpí a postupně umírá bez vody a jídla. Když má štěstí, najde ho myslivec a dá mu „ránu z milosti". Když někdo onemocní nevyléčitelnou nemocí a „trpí jako zvíře", nebyla by eutanazie také „rána z milosti"?
Poslanci se bojí zákon o eutanazii schválit, protože se bojí zneužití. Copak již neschválili zákony, které jsou dnes a denně zneužívány? Možná je víc zajímají jiné věci, než je bolest a utrpení lidí. Možná by poslanciodpůrci před hlasováním měli
Mají se čeští vojáci účastnit zahraničních bojových či mírových misí? Rozhodně ano! Mír je přece důležitý pro každou zemi, nebo alespoň by měl být. A podle mě by mohli Češi alespoň z malé části pomoct.
navštívit onkologické kliniky, a kdyby ani to nestačilo, tak je zavřít na rok na pokoje nemocných, aby se 24 hodin denně museli dívat utrpení do očí. Možná by pak pochopili, jaké to je čekat na úlevu od bolesti i díky smrti.
Tak, to by bylo k těm mírovým misím, u bojových misí mám trochu jiný názor. Češi by neměli zasahovat do bojových akcí jiných zemí, pokud o to nejsou požádáni. Jestli ano, pak je to v pořádku, ale pokud ne, přijde mi nenormální, aby se Češi
Diagnostický den s čajovnou a podzimním happeningem
Lenka Krausová, vychovatelka 2. třídy
N
Hradní romantika na Kosti hystáte se někam na výlet a nevíte kam? Můžete jet na hrad Kost. Je zvláštní tím, že nestojí jako jiné hrady na kopci, ale v údolí.
Podívejte se na utrpení!
pláč. Popravdě to ale není tak strašidelné. Kdysi se tam pálilo dřevěné uhlí a lidem tekly slzy, jako když krájíte cibuli. V okolí ale najdete i jiné zajímavosti: Prachovské skály, hrad Trosky, město Jičín, kde stojí za to vyzkoušet restaurant u Piráta. Nabízí velmi stylové posezení, ale hlavně tu skvěle vaří. Anna Vedralová, 5. třída HRAD KOST
a Diagnostické dny, které by měly pomáhat objevovat mimořádně nadané děti (s IQ přes 130), si zveme psychology z Centra nadání, Pedagogickopychologické poradny v Karlových Varech a Mensy ČR. Kromě diagnostiky dětí (od 2,5 do 15 let) jsme tentokrát nabídli možnost prohlédnout si celou naši školu, zdravě se celé odpoledne občerstvovat v čajovně, naučit se hrát nejnovější deskové hry a pobavit se při podzimním happeningu na zahradě školy. Součástí akce byly také přijímací zkoušky nanečisto pro 1. ročník čtyřletého gymnázia Mánesova pro školní rok 2008/2009. Více na www.manesova.cz
Testy při diagnostickém dnu
Podzimní happening
STRANA 8
pletli do věcí, do kterých jim nic není. Pokud ta akce nezasahuje, anebo neohrožuje Českou republiku, pak říkám, že by Češi do toho neměli zasahovat, protože je to narušení státní suverenity a soukromí. Mají být Češi součástí boje proti terorismu? Určitě! Terorismus se přece netýká jen vzdálených zemí, ale i Česka. A jestli Česko nechce být zdemolováno, tak by se rozhodně mělo zapojit do boje proti terorismu. Ostatní země nebudou bojovat za Česko. Při teroristických akcích obvykle umírají nevinní civilisté, a tak se každý z nás může stát obětí terorismu. A jsem si jistá, že to nikdo z nás určitě nechce. Shirin Lidia Hawawreh
Čajovna ve stanu
TÉMA
TÉMA
Je legální stahovat hudbu z internetu?
S
pousta z nás jistě stahuje mp3 a filmy z internetu. Kdybychom řekli, že nikdo z nás nikdy nic nestáhnul, lhali bychom. Každý jistě známe stránky jako mp3.nadruhou.net anebo torrentz.com. Všechno to jsou stránky s ilegálním obsahem.
Ale málokdo z nás ví, že je to trestný čin krádeže. V USA je trestán vysokými pokutami ve statisících dolarů, a dokonce můžete dostat zadarmo jízdenku do vězení až na pár měsíců. Známý je případ Jammi Thomasové z Minnesoty, kterou nahrávací firmy obvinily z ilegálního stahování hudby. Jammi se po třech dnech trvajícím procesu dočkala vysokého trestu od federálního soudu. Ten jí za to, že umožňovala sdílení čtyřiadvaceti písniček na internetu, uložil pokutu 222 tisíc dolarů. Žaloby už i u nás Každý, kdo používá P2P sítě typu BitTorrent ke stahování či vystavování hudebních či filmových nahrávek v MP3 formátu, by měl být na pozoru. I za toto už byli lidé odsouzeni. Mohlo by se zdát, že v Česku takovéto tresty zatím nehrozí. Ovšem opak je pravdou! Žaloby proti „ilegálům“ a následné soudy probíhají i u nás. Známý je případ strahovských kolejí. Strahovská síť byla mezi pražskými vysokoškoláky nesmírně populární, protože se na ní dalo sehnat nesehnatelné. Počítače na kolejích fungovaly jako pirátská úložiště dat stažených z internetu. Jejich prostřednictvím měli lidé možnost volného přístupu ke stažené hudbě, filmům a programům, za které se samozřejmě jinde musí platit.
„V současné době už jsou dva trestní příkazy,“ informovala ve svém zpravodajství televize Nova. Trestním příkazem lze uložit maximálně roční trest, v případě vážnějšího porušení autorských práv však pachatelům hrozí až pětileté vězení. Právě vysokoškolské sítě jsou častým zdrojem ilegálně poskytovaných dat na internetu. „Jsme si téměř jisti, že na každé škole by se takový případ dal nalézt,“ uvedla Lenka Hečková z Protipirátské unie.
jich bylo 183. Škody byly vyčísleny jen za loňský rok na miliardu korun. Internet je stále velmi mladé médium. Více než médiem je paralelním – virtuálním – světem, v němž se stírají v reálném světě ustálené hranice. Má identita není zas tak úplně má, krádež není krádeží... Ano, ilegální stahování totiž není nic jiného než krádež. Na internetu denně krademe v naivní představě, že nás nikdo nevidí. Internet totiž může být jakýkoli, ale rozhodně ne anonymní. Ovšem neměli bychom přestat krást pouze proto, že nás někdo může vidět, ale proto, že k tomu dospějeme vlastní vůlí a rozumem. Krást se prostě nemá. Však přece jen něco pozitivního přineslo ilegální stahování. Cena hudby šla výrazně dolů, můžeme ji pořídit doslova za hubičku. Legálně. Mnozí interpreti dokonce poskytují své nahrávky úplně zdarma. Velké gramofonové firmy musejí reagovat na změny na trhu. Interpreti už na nich nejsou závislí, internet jim dal „svobodu“. Stahujme tedy o sto šest, ale jako při nákupech v obchodě – tam si taky nestrkáme nic pod kabát.
Vše, co jsme zjistili o blobu V
posledních týdnech toho bylo všude plno. Čeho se ptáte? No přece Národní knihovny. Tištěná média a televize se tohoto ožehavého a jistě velmi zajímavého tématu chopila s vervou sobě vlastní. Mezinárodní soutěž vyhrál Kaplického Future systems! Bém: Je to odvážný a jistě zajímavý projekt. Odvážné věci máme my horolezci rádi. Klaus: Protestuji! Budu bránit vlastním tělem výstavbě tohoto monstra! Bém: Ta knihovna sem nepatří (není holt alpinismus jako alpinismus...). Členka poroty - vztah s Kaplickým! Knihovna se prodraží! Mistrova mladá žena. Kam s ní?! Nejméně třikrát novináři obrátili knihovnu naruby a vzhůru nohama, jak bývá zvykem
téma totálně vymačkali jako citron, a pak opustili, beze slova odhodili. Teď je zrovna v centru jejich zájmu “jistá” svatba. Nemá asi smysl znovu popisovat do detailu všechny lapálie, kterými si stavba prošla. Několikrát přežvýkané už nebývá výživné. Kdo chce více informací, najde si je na internetu. Měli bychom však detailně sledovat, jak se opět politici snaží plést do věcí, do nichž by jim nic nemělo být. Měli by řešit rozpočet, dopravu a spoustu jiných věcí, rozhodně by však neměli odborná témata politizovat. To už tady bylo. Kolem knihovny je teď mediální klid. Ovšem měli bychom být na pozoru a dál si jí bedlivě všímat. Abychom se totiž za nějakou dobu na patnácté stránce celostátních deníků nedočetli v krátké zprávě, že knihovna se přesune za Ládví a stane se z ní další zastávka metra. (per)
Kdo je Jan Kaplický? Jan Kaplický navrhuje architekturu ve stylu high-tech, v posledních letech experimentuje s organickou architekturou, která se inspiruje přírodními tvary. Spolupracoval s předními světovými architekty, například Richardem Rogersem či Normanem Fosterem.Společně s Amandou Levete, která se stala jeho profesní partnerkou na sklonku 80. let, byli jedinou britskou společností, která pracovala pro NASA. Zde si mohl osvojit práci s moderními materiály a technologiemi. Tato zkušenost ovlivňuje praxi ateliéru dodnes.Je držitelem mnoha ocenění, z nichž nejcennější je nejprestižnější britská cena za architekturu Stirling Prize, udělená za stavbu Lord's Media Centra na londýnském kriketovém stadionu.Asi nejznámější stavbou jeho ateliéru Future Systems je obchodní dům Selfridges building (na snímku dole) v Birminghamu, za kterou získal mnohá významná ocenění a došel všeobecného uznání. Více na www.future-systems.com
Petr Richtář a redaktoři ManesIN
Škody za miliardy Vždyť za poslední čtyři roky odhalila policie v zemi dva tisíce případů porušování autorského práva! Jen letos
Kde stahovat legálně? http://www.ilegalne.cz http://mp3zdarma.info/ http://stahujmp3.cz/ http://www.freemp3.cz/
STRANA 9
STRANA 10
KULTURA
KULTURA
Novovlnná výchova
N
a první výpravu za kulturou jsme vyrazili hned v září. Vydali jsme se do Prahy na koncert francouzské formace Nouvelle Vague, která hrála na jedné z nejzajímavějších alternativních scén v tuzemsku – v Paláci Akropolis. Než jsme se dostali na koncert, zpestřili jsme si cestu Prahou návštěvou dvou galerií. V Galerii Langhans jsme viděli expozici věhlasného švýcarského performera a fotografa Romana
Signera, v Galerii Jaroslava Fragnera, specializované na architekturu, jsme obdivovali výběr z díla jednoho z nejúspěšnějších architektů současnosti – Ericka Van Egeraata. Vybuchující Švýcar Švýcara Romana Signera jsme si vybrali jednak proto, že aktuálně v Praze vystavuje, ale i proto, že jeho práce mohou být srozumitelné širokému publiku. Provází ho pověst umělce výbuchů, který vše vyhazuje do povětří. O tom jsme se přesvědčili už dříve, než jsme vyjeli, z několika videí umístěných na serveru Youtube.com, a potom i v samotné expozici, která tohoto věhlasného umělce představuje v tuzemsku poprvé. Kromě videí lze na výstavě vidět i fotografie ze Signorových cest, zejména na Island a Ukrajinu. V
této části se setkáme se stejně surrealistickou poetikou, jaká čiší z jeho performancí. Fotografuje totiž neobvyklá místa, neobvyklé předměty i akce. Zvláštnímu zkoumání jsme podrobili například plechový sud, který bylo slyšet v celé galerii. Vydává zvuky jako podivné kyvadlo, popoháněn ze srany na stranu větráky. O tématu času mluvila i některá Signerova videa, například zasypávání předmětu pískem jsme hrdině vydrželi v očekávání velkolepé pointy, která nepřišla. Nebo jí ona absence přece jen byla? Módní architektura Druhá naplánovaná expozice byla nainstalována v blízkosti Betlémské kaple, v Galerii Jaroslava Fragnera. Erick Van Egeraat je nizozemský architekt, skutečná hvězda svého oboru. Zastává názor, že budova
musí vyvolávat zejména estetický zážitek už svým zevním uspořádáním. Zkrátka budova má být módní, líbivá, stylová. Tomu odpovídala i instalace v pražské galerii. Na několika plazmových monitorech tu běžela prezentace Egeraatových staveb, před nimi byly umístěné v potemnělé místnosti skleněné krychle, do nichž vyryl architektovy vize laser. Největší prostor byl věnován rekonstrukci univerzity v Lipsku. Na skvěle zpracovaném modelu i dokumentaci bylo možné obdivovat efektní kloubení staré a nové architektury. Jednoznačně obdivuhodný počin. Ocenit se ale dá i odvaha investora. V tuzemsku by to asi Egeraat tak jednoduché neměl. Futuristické budovy na dohled středověku některým vlivným osobnostem přijdou jako důvod bránit stavbě vlastním tělem… Nouvelle Vague Pak už přišel výchovný koncert. Nouvelle Vague jsou partička, která servíruje největší novovlnné hity (z 80. let) v originálních aranžích, především v hávu zvaném bossanova. Se dvěma akustickými kytarami, klávesami, basou a bicími ale často hutností i nadhledem předčí své vzory. A ty nejsou ledajaké: jen namátkou New Order, Blondie, Echo and The Bunnymen, Johnny Rotten, Dead Kennedys, The Clash, Yazoo, Buzzcocks a další. Byť Nouvelle Vague přijeli v početně menší sestavě než obvykle, nebylo to na závadu. Málem bych zapomněl, že předskakovali Miou Miou, milá ale velmi nezáživná kapela tyjící z vlny kytarových kapel, jako například Stereolab. Jediné, čím se tahle
parta odlišuje, je zpěvačka, která umí francouzsky. Nepochybně proto se tu Miou Miou octli v roli předskokana hostů z „kohoutí“ země. Skuteční Francouzi nakráčeli na pódium s křehkou verzí písně Killing Moon od Echo and The Bunnymen. A s takhle nastavenou laťkou mohli už jen gradovat a přidávat na energii i na nasazení. To se skutečně stalo. Sál uvedla do pohybu jako první postpunková hymna This Is Not Love Song od PIL. Prvním vrcholným zážitkem ale bylo číslo showmana Geralda Toto, který vystřihl Ever Fallen in Love od punkových pionýrů i s ohromující a na hranici kýče skvostně balancující rastamanskou mezihrou, kdy vzduchem létaly hlášky ve stylu „Peace and Love“. Bez ladu a skladu teď přidám názvy dalších hitů: Heart of Glass, Blue Monday, Dancing with myself, Secret Dreams … Pak už přišel první absolutní vrchol Love Will Tear Us Apart od Joy Division. To už v sále zpívali snad všichni. Výchovný koncert končil. Nestárnoucí Dead Kennedys Pro školomety by ho snad v závěru zkazil popěvek Dead Kennedys Too drunk to fuck s rozléváním whisky fanouškům pod pódiem, jak ale lépe ilustrovat punkový nápřah? Sérii přídavků ozdobila verze letitého hitu Frankie Goes to Hollywood. Geraldu Totovi stačil jen hlas a akustická kytara k větší přesvědčivosti, než stěna syntezátorů v originále. Zbývalo už jen ohromující finále v podobě In a Manner of Speaking (původně Tuxedomoon). Pamětníka časů novolnných kapel (a jejich odsuzování rudě tesilovými analfabety) velmi mile překvapilo, že na nepamětníky tahle muzika působí.
Luboš Vedral
Popartový guru a my
P
ro říjnový zážitek jsme si opět zajeli do Prahy. Tentokrát měli studenti na vybranou ze čtyř výstav: Roland Schauls a jeho portréty slavných malířů ve Veletržním paláci, Jiří Sopko v Galerii Rudolfinum, Husákovo 3 plus 1 na UMPRUMce a Andy Warhol v Sovových mlýnech. Vybrali si erupci barev z palety uznávaného českého malíře, rektora pražské AVU. A k tomu "miniexpozici" zřejmě poslední vskutku kultovní postavy výtvarné scény. Sovovy mlýny na Kampě stojí za vidění i bez výstav. Milovník výtvarného umění je ale u vytržení zejména uvnitř. Výstava několika grafik Andyho Warhola byla nainstalována na očekávané úrovni, uvaděčky byly velmi ostražité. Místnost kromě několika grafik nabídla i neotřelé citáty guru popartu. Zde jsou některé z nich i s ohlasy studentů: Vydělávat peníze je umění, pracovat je umění, ale největší umění je dělat dobré obchody. "Tento Warholův výrok říká snad vše o jeho filosofii umění. Warhol vycházel z komerce kolem sebe a vůbec se za to nestyděl, naopak. Lidé dodnes obdivují jeho Campbellovy polévkové plechovky, série Marilyn Monroe nebo série Jackie Kennedy. Mě osobně se tenhle výrok moc líbí a přijde mi takovej, no nevim ani jak bych to řek, takovej správnej," míní Jéňa. The movies make emotions look
so strong and real, whereas when things really do happen to you, its like watching televisionyou dont feel anything. "Hlavní myšlenka tohoto výroku je asi to, že televize nebo kino dává silnější emoce, než můžeme najít ve skutečnem životě. Například v romantických filmech je ukázána taková láska, že ji snad zažije jen málokdo, nebo v akčním filmu hlavní hrdina drtí nepřátele holýma rukama. A proto u člověka v reálnem šedém životě klesají emoce a televize může uškodit i v tom smyslu, že člověk může udělat špatné rozhodnutí, protože kvůli televizi vnímá věci jinak," vyložil si Warholova slova Denis.
Smrt. Nevěřím v ni, protože už nejste, abyste si uvědomil, že nastala. Nemůžu o ní nic říct, protože na ni nejsem připraven. "Myslím, že ten výrok nejde popsat, protože sám říká, co si myslí o smrti a já si myslím totéž. Jelikož ji nemůžu popsat, protože sem ji nezažil a doufám, že ji ještě hodně dlouho nezažiji, proto ji nechci poznat," domnívá se Matěj. Jsem si jist, že když se podívám do zrcadla nic neuvidím. Lidé mě pořád nazývají zrcadlem, ale když se zrcadlo dívá do zrcadla, co je tam k vidění? "Já si myslím, že tím chtěl říct, že
není tak důležitej pro ostatní lidi, proto není ani vidět v zrcadle," říká Esuela. Já se nikdy nerozpadnu, protože se nikdy nedám dohromady. "Warhol tím asi myslel, že se nikdy nemůže dostat do deprese nebo do sebezničení, protože ani nenašel sám sebe a pořádně se nepoznal. Nikdy nemůžeme vědět, jak se v určitých situacích zachováme a co budeme dělat. Myslím, že v té chvíli byl nad věcí. Tento výrok sedí ke spoustě lidí, kteří si nikdy nemohou být jistí sami sebou. A to vlastně nemůžeme být všichni. Nikdy," zhodnotila Klára. Výstava Disaster Relics, čili Ostatky katastrof byla ale ve skutečnosti více přehlídkou ikon americké kultury – visely tu vedle sebe portréty Elvise Presleyho, Marilyn Monroe, Jacqueline Kennedyové, Warholův autoportrét. A dále: čtyři elektrická křesla, dvě lebky, jeden masový vrah (Mao) dvakrát jinak. Skromně byly zastoupeny i ty anoncované katastrofy, které vskutku byly Warholovou obsesí - fotografické výjevy z demonstrací (Rasový nepokoj) nebo automobilové havárie (Havárie sanitky). Chyběly obrazy 129 mrtvých v tryskáči (1962), Bílá autonehoda 19x (1963), Oranžová autonehoda 10x (1963) nebo Atomová bomba (1965) – ani jeden z nich na stěnách Sovových mlýnů nevisel. Možná ale nebylo čeho litovat. Sovovy mlýny mají i další skvělé exponáty, zvláště je třeba ocenit sbírku Františka Kupky, který je na tuzemských aukcích výtvarného umění nejvyhledávanějším autorem. Ceny? Miliony korun. Tady jsou vedle sebe desítky obrazů českého průkopníka abstrakce, který žil ve svém nejdůležitějším období ale v Paříži. (lve) Křížem krážem
Křížem krážem
HUDBA Nickelback: Far away
DVD
HRA NA PC čest je poznat, a že jim na nás záleželo. Tak o tom je tato píseň. Jak se píše v písničce: „That I love you. I have loved you all along. And I miss you. Been far away for far too long. I keep dreaming you'll be with me and you'll never go. Stop breathing if I don't see you anymore." - „Že tě miluju. Celou dobu jsem tě miloval. A chybíš mi. Byl jsem moc daleko moc dlouho. Nepřestávám snít, že tu budeš s se mnou a nikdy neodejdeš. Přestanu dýchat jestli tě už nidky neuvidím." (lih, kla)
„To, co děláme, je upřímné. Sedm milionů lidí se nemůže mýlit," říkají o sobě Nickelback. Ve světě se proslavili hlavně písní Far Away, která popisuje jaké je to asi být od někoho „tak daleko", a přesto ho tak moc milovat. V písničce je vyjádřeno mnoho pocitů, které občas cítíme i my sami. Představme si, že náš přítel, přítelkyně nebo někdo blízký, koho máme opravdu rádi, odjel až na druhou stranu světa. Chybí nám, ale přesto jsme spokojeni s tím, že jsme měli tu STRANA 11
Call of Duty 2 Podle mého názoru je to prostě zatím nejlepší hra, která se dá sehnat na počítač. Je jak bych to řekl - velmi realistická a uplně vás pohltí. Stáhne vás do děje a vy se prostě nemůžete odtrhnout. Jste uplně v tranzu a jědiné, co chcete a musíte, je zabíjet! Je také samozřejmě pravdou, že válečné konflikty patří mezi vděčná témata počítačových her - prakticky každá větší událost se dočká, dřív nebo později, svého zpracování.
Příběhy z druhé světové války dnes v herním pojetí známe především coby členové elitních jednotek, komand, či jedinců, kteří hluboko za nepřátelskou linií provádějí nějaký super tajný úkol. To se ale mění s příchodem Call of Duty a ústředním motem, že válka není vyhrána jedním člověkem, ale vykoupena životy mnoha. Vžijeme se tak do role jednoho z mnoha... Právě na dokonalou filmovou atmosféru se chtějí autoři soustředit nejvíce. Tuto hru můžu vřele doporučit všem lidem, kteří mají rádi opravdovou a trochu
drsnou zábavu a zálibu v počítačových hrách.
300: Bitva u Termophyl (jas)
Tenhle film jsem miloval dřív, něž jsem ho viděl. Byo to kvůli tomu, že trailer k filmu byl opravdu úžasný, nic podobného jsem před tím neviděl a navíc mám rád historické filmy. A samotný film byl dobrý, ale očekávání bylo díky traileru tak vysoko, že ho snad splnit ani nemohl. Nejvíc se mi na tomhle filmu líbil anglický zvuk. Prostě my k tomu filmu a k jednotlivým postavám šly ty hlasy a hlavně
STRANA 12
tam měly prostě ,,hustý" řeči. Další věc, kterou na tomhle filmu hodnotím kladně bylo to, že se ani tak moc neodkláněl od pravdy a taky se mi hrozně líbila kombinace herců a počítačové grafiky. Byly tu taky hodně vyzdviženy takové ty hrdinské vlastnosti jako čest, odvaha atd. Možná trochu záporně bych tu hodnotil to, jak přeháněli s tím, že Sparťani byli ideální lidé a Peršani zrůdy. Jinak vcelku dobrý film. Rozhodně doporučuju, ale v angličtině. (jis)
