Světy feministické fikce v díle Evy Hauserové

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Světy feministické fikce v díle Evy Hauserové Bakalářská diplomová práce

Vypracovala: Monika Praženková Vedoucí práce: PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji a svým podpisem stvrzuji, že jsem na předložené bakalářské diplomové práci pracovala samostatně pouze s použitím uvedené literatury.

V Brně dne:

2

Děkuji vedoucímu své diplomové bakalářské práce PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D., za cenné a podnětné komentáře.

3

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................................................ 5 1. Eva Hauserová...................................................................................................................... 7 2. Feminismus ........................................................................................................................... 9 2.1. Stručná historie feministického hnutí............................................................................ 10 3. Science fiction ..................................................................................................................... 15 3.1. Vznik a vývoj science fiction ........................................................................................ 17 3.2. Vývoj české sci-fi literatury .......................................................................................... 21 3.3. Ženy a science fiction.................................................................................................... 23 4. Feministická sci-fi tvorba Evy Hauserové ....................................................................... 27 4.1. Ve znamení biopunku ................................................................................................. 28 4.1.1. Prostředí ................................................................................................................. 28 4.1.2. Čas a totalita ........................................................................................................... 30 4.1.3. Postavy ................................................................................................................... 32 4.1.4. Motivy sci-fi........................................................................................................... 36 4.1.5. Feminismus ............................................................................................................ 38 4.1.6. Dílčí závěr .............................................................................................................. 39 4.2. Cvokyně........................................................................................................................ 40 4.2.1. Dílčí závěr .............................................................................................................. 44 4.3. Povídky vzniklé po roce 1989 ..................................................................................... 46 4.3.1. „Už jsi velký mužík“ .............................................................................................. 47 4.3.2. „Přestěhovaná planeta“ .......................................................................................... 50 4.3.3. „Nelidská“ .............................................................................................................. 52 4.3.4. Dílčí závěr .............................................................................................................. 53 ZÁVĚR.................................................................................................................................... 55 Použitá literatura.................................................................................................................... 57 Primární literatura ................................................................................................................ 57 Sekundární literatura ............................................................................................................ 57

4

ÚVOD Podle slov Zdeňka Rampase1 se feminismus s vědeckofantastickou literaturou v českém prostředí spojil poprvé roku 1984 v povídce Dagmar Outlé „Jdi si zajezdit výtahama“.2 Za tuto povídku byla Dagmar Outlá oceněna Cenou Karla Čapka v kategorii Nový nadějný autor. Po ní přišly autorky jako například Naďa Marečková, Jana Novotná, Carola Biedermannová a Eva Hauserová. A právě Eva Hauserová je osobností, na jejíž sci-fi tvorbě bych ráda postavila svou práci o feministické sci-fi v české literatuře. V dnešní době je odborné literatury k feminismu, ženské emancipaci a k gender studies dostatek. Já jsem čerpala především z knihy Barbory Osvaldové Česká media a feminismus, která v první části velmi přehledně mapuje vznik a vývoj ženského emancipačního hnutí v českém prostředí na pozadí světových událostí, dále ze sborníku Nové čtení světa: 1) feminismus devadesátých let českýma očima, který vydala Marie Chřibková, a z knihy Abc feminismu editované Lenkou Formánkovou a Kristýnou Rytířovou. Mnoho informací z oblasti femininní literární teorie poskytuje Lexikon teorie literatury a kultury. Velkou pozornost jsem samozřejmě věnovala feministickým populárně naučným publikacím Evy Hauserové. Využila jsem také český internetový server www.feminismus.cz. České odborné literatury k literární teorii sci-fi je poměrně málo. Nejvíce jsem pracovala s publikací, vydanou Ondřejem Neffem a Jaroslavem Olšou jr., Encyklopedie science fiction a dále s knihou Ivana Adamoviče Slovník české literární fantastiky a sci-fiction. Čerpala jsem i ze studie Miroslavy Genčiové Vědeckofantastická literatura, samozřejmě s ohledem na dobu, kdy byla napsána. Z mnohých internetových zdrojů byly pro mou práci nejvýznamnější internetové stránky na adrese www.interkom.scifi.cz. V České republice k tématu feminismus v sci-fi literatuře dosud nevyšla žádná publikace, v zahraničí, konkrétně v Americe, už bylo na toto téma mnoho knih napsáno. Práce týkající se sci-fi a feminismu napsaly například Jenny Wolmark (Aliens and Others, 1994), Sarah Lefanu (Feminism and Science Fiction, 1989) a Natalie M. Rosinsky (Feminist Futures, 1988). Ve své práci si kladu za cíl analyzovat projevy feminismu ve vybraných sci-fi textech Evy Hauserové. Feminismus v díle autorky není věcí neosobní, proto považuji za nezbytné věnovat dostatečnou pozornost jejímu životopisu – snáze se pak budou vysvětlovat některé její postoje ve vlastní literární tvorbě. Odpovídající prostor poskytnu feminismu – jeho 1

Lovci černých mloků II : (antologie současné science fiction). Ed. Zdeněk Rampas. Praha: Ústřední kulturní dům železničářů, 1989, s. 13. 2 Tamtéž, s. 14–19.

5

definici, stručnému vylíčení jeho historie a základních proudů. Poté vymezím základní pojmy a termíny žánru sci-fi literatury, bez nichž by se má práce neobešla, stručně shrnu historii scifi a poté se zaměřím na konkrétní práce Evy Hauserové. Pokusím se v nich vyhledat, popsat a rozebrat feministické prvky. Zvýšený zájem projevím především v oblasti volby témat, charakterů postav, místa a času. Současně budu klást důraz na podobná témata jako women´s studies3 ve svých literárněvědných studiích, to znamená na obrazy žen v literárních textech žen-autorek a na ženský způsob psaní.4 Na konci se pokusím shrnout charakteristické rysy feministické sci-fi v díle Evy Hauserové.

3

Women´s studies je interdisciplinární věda, která zkoumá typicky ženské rysy a dává je do souvislosti se specificky ženskou tělesností. Ústřední kategorií je „žena“ a „ženství“ ve společnosti a v kulturních formách komunikace. Feminita v literárních dílech je obecně chápána jako pozitivní identifikace žen, které se vymezují vůči dominantní, maskulinně určené literatuře. 4 Pojem „ženské psaní“ (écriture féminine) vznikl ve Franci v 60. letech zásluhou H. Cixousové. Jeho zrod provázela snaha žen vyrovnat se teoreticky i prakticky s patriarchální západní kulturou. Cisouxová odmítá jakkoliv definovat „ženské psaní“, neboť každá definice je podle ní omezující. Charakteristickými rysy bývá rušení hranic mezi žánry, neuzavřenost textu (technika explicitu), nelineární vyprávění, fluidita, dialogičnost. „Ženské psaní“ vyzívá ženy, aby svou tvorbou překonávaly patriarchální přístup k ženské tělesnosti a zpochybňovaly ženské stereotypy a tradiční představy o ženách. „Ženské psaní“ vychází z rámce problematiky feministické literární teorie, v mezním případě se vyčlenilo až ke gynocentrismu, který ženské pojetí světa vyvyšuje nad mužské. Z gynocentrismu vychází gynokritika, která se snaží vzít v úvahu veškeré aspekty ženského psaní, jako jsou sociokulturní podmínky v určitém historickém kontextu, ženský jazykový způsob vyjádření, témata a struktura textů.

6

1. Eva Hauserová Eva Hauserová, rodným jménem Černá, se narodila 25. 11. 1954 v Praze. V současnosti je rozvedená a má dva syny. Absolvovala gymnázium s přírodovědeckou specializací. V mládí se zúčastnila tehdy prestižní autorské literární soutěže Strážnice Marušky Kudeříkové a vyhrála ji. Vystudovala obor mikrobiologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (1978) s červeným diplomem a následně působila jako výzkumnice v Ústavu molekulární genetiky Československé akademie věd (1978–80). Chvíli byla ženou v domácnosti a často se v jejích životopisech setkáváme ve výčtu profesí s označením MATKA. V letech 1982–89 pracovala jako knihovnice v Ústavu vědeckých a lékárenských informací v lékařské knihovně. Poté se stala redaktorkou časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců (1989–90) a redaktorkou prvního profesionálního sci-fi měsíčníku u nás – Ikarie (1990–1992). Později byla redaktorkou společenského magazínu Story. Od roku 1992 pracovala v nakladatelství ženské odpočinkové četby Harlequin Publishers. Od roku 1994 se věnuje překládání z angličtiny a je publicistkou na volné noze. V letech 1995 až 1997 působila jako ekologická aktivistka v Klubu žen Zeleného kruhu. Spolupracuje s pražským Centrem pro gender studies, kde občas pořádá feministicky zaměřené přednášky nebo workshopy. Podílela se na pořadu Ženský hlas, na ekologických „pětiminutovkách" a dokumentech. Řadí se mezi významné představitelky českého feministického hnutí. Přibližně po roce 1983 začala psát sci-fi povídky a vstoupila do českého sci-fi fandomu.5 Už v roce 1985 obsadila 7. místo v soutěži O cenu Karla Čapka s povídkou „Glutamčin důležitý den“, následující rok se umístila na 8. místě s povídkou „Golemčiny starosti“. Výrazněji se prosadila roku 1987 na Parconu v Praze, kde získala 2. místo v soutěži s povídkou „Spěte sladce, děti“. Na Parconu 1988 v Ostravě získala jako první žena 1. místo s ekologicky laděnou povídkou „U nás v Agónii“. Dalším významným úspěchem Evy Hauserové bylo obsazení 1. místa v celoroční soutěži o nejlepší SF povídku časopisu Věda a život (1988) s povídkou „Siamský bratr“.

5

Fandom je společenství fanoušků (nelze ho ztotožňovat se čtenářskou obcí), které tvoří užší, vysoce aktivní skupina lidí spojená s autory sci-fi. Člen fandomu se označuje jako fan. Pokud je klub aktivní, vydává svůj časopis – fanzin. Větší kluby pořádají rozmanité literární soutěže a v určitých intervalech se fanové schází na srazech – conech. Zpočátku byly fandomy velmi homogenní, členy byli především muži, převážně adolescentního věku se zájmem o techniku a přírodní vědy. Dnes však jde o skupiny mnohem více různorodé.

7

Její povídky vycházely nejprve jen časopisecky a v antologiích. Společně s Vladem Ríšou pod kolektivním pseudonymem Richard D. Evans napsala roku 1991 akční fantasy román Gooka a Dračí lidé. Od konečné verze románu se však Eva Hauserová distancovala. V roce 1992 vydala sci-fi novelu Cvokyně, která nese výrazné autobiografické prvky, a sbírku sci-fi povídek Hostina mutagenů. Aktivně se Eva Hauserová seznamuje s novými feministickými směry a publikacemi, ke kterým dospělo feministické hnutí v zahraničí, až na počátku 90. let, kdy se k nám dostalo množství feministické literatury stejně jako mnoho cizinek a cizinců s feministickými názory. V roce 1994 se Hauserová s plným nasazením začíná věnovat feministické literatuře, vzniklo její první feministické dílko Feminismus mnoha tváří, o rok později pak kniha Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. V roce 1997 vydává útlou brožurku Kapesní průvodce ekofeminismem. Po ní následovala roku 1998 kniha Jsi přece ženská… s podtitulem Malý, lehce feministický rádce a rok na to Příručka militantního feminismu, kterou vydala pod pseudonymem Johana Suková. V roce 2000 vyšly Evě Hauserové dvě knihy. První s názvem Když se sudičky spletou je souborem povídek více či méně zařaditelných do žánru science fiction, z nichž některé už dříve vyšly časopisecky. Druhá se jmenuje Zrání Madly v sedmi krocích aneb přitažlivost západních mužů – jedná se o „dívčí románek“ s prvky feminismu. V roce 2001 vydala Eva Hauserová Lapače času s podtitulem Fejetony a jiné obrázky doby. Je to sbírka článků a esejů složená z autorčiny publicistiky z let 1989-2000, ale obsahuje i texty, které ještě publikovány nebyly. Ve sbírce se zaměřuje se na čtyři hlavní témata: přechod české společnosti ke kapitalismu po roce 1989; ekologie – vize a jejich uskutečňování; feministická kritika české společnosti; nové hnutí pohanství a čarodějnictví. V roce 2002 autorka obohatila svou povídkou „Illumináti“ sbírku sci-fi povídek 2101: Česká odysea. Roku 2005 vydala román Blues zmražené kočky: krvavě zelený román – příběh pětačtyřicetileté ekologické aktivistky Radky, která prochází krizí středního věku. V roce 2006 vyšla Evě Hauserové sbírka sci-fi povídek U nás v agónii a po jedné povídce přispěla do antologií Šťastné a veselé – „Do třetice!“, Divoká jízda: 18 erotických povídek – „Divoká dámská jízda aneb Velké zasvěcení“, Nech mě žít – „Dušičky“. Ani jednu z výše uvedených tří povídek neřadíme k žánru sci-fi.

8

2. Feminismus Feminismus můžeme obecně shrnout jako komplex ideologií, sociálních teorií a politických hnutí, jenž si klade za cíl výzkum, kritiku a nápravu jevů, které lze označit jako projevy utlačování ženského pohlaví. V souvislosti s feminismem se často používá termínů ženské nebo feministické hnutí.6 Feminismus vyvíjí cílenou, organizovanou činnost za účelem prosazování feministických postojů a myšlenek v praxi, je zásadně protinacionalistický a protirasistický. Základní požadavky feministického hnutí jsou: -

stejné mzdy mužům a ženám za stejnou práci

-

rovné příležitosti v přístupu ke vzdělání a zaměstnání

-

rovné zastoupení v rozhodování a politické moci

-

právní a finanční nezávislost všech žen

-

společné normy v péči o děti

-

možnost antikoncepce a interrupce

-

ukončení diskriminace lesbických žen

-

ochrana žen před všemi formami násilí

-

změny zákonů a struktur institucí, které zvýrazňují mužskou dominanci

Feministické hnutí se štěpí na mnoho směrů. Nejčastěji se uvádí čtyři hlavní dominantní proudy: Liberální feminismus je v dnešní době pravděpodobně nejsilnějším proudem. Podporuje rovnoprávnost a bojuje za možnosti žen, moci se prosadit stejně jako muži podle svých individuálních předpokladů a zájmů. Liberální feminismus nejvýrazněji ovlivnil první vlnu feminismu. Preferuje názor, že na počátku jsou všechny osoby stejné a jejich pozdější rozdělení má na svědomí odlišné prostředí a výchova. Odmítá rozdílné sociální role žen a mužů. Dialog (i spolupráci) s muži považuje za důležitý a přínosný. Dává přednost postupným reformám a věnuje se změnám zákonů. Marxistický (socialistický) feminismus upravuje Marxovu kritiku kapitalistického útlaku a aplikuje ji na postavení žen. Zaměřuje se na ekonomické aspekty života a prosazování rovných šancí přístupu k zaměstnání a finančním zdrojům obecně. Argumentuje tím, že naše civilizace je založena na vlastnictví půdy a majetku v rukách mužů. Žena se musí stát 6

Oba termíny jsou synonymy feminismu.

9

ekonomicky nezávislou, aby mohla být nezávislou a rovnoprávnou i v jiných oblastech života. Jeho cílem je změna struktury společnosti revoluční cestou. Psychoanalytický feminismus se snaží přepracovat některé vžité poznatky tradiční psychoanalýzy, kterou dříve feministky zcela zavrhovaly. Tento směr odmítá chápání ženských pohlavních orgánů jako nevyvinutých mužských, ale naopak jim přisuzuje prioritu odvozenou z mateřské funkce. Radikální feminismus se zakládá na přesvědčení, že ženy jsou na všech frontách utlačované muži důsledkem patriarchální společnosti. Hlavní problematikou je pro něj sexuální vykořisťování a zneužívání žen muži. Sleduje realitu pouze z ženského hlediska a dialog s muži odmítá. Budoucnost vidí v režii žen – v matriarchátu. Jednoznačně se kloní k radikálním formám politického boje za osvobození žen. Nejradikálnější hnutí propagují vyloženě nepřátelský přístup k mužům.

2.1. Stručná historie feministického hnutí Počátek feminismu7 a tedy jeho první vlny je obvykle spojován se dvěma historickými událostmi – s boji amerických osad za nezávislost a s Francouzskou revolucí. Jde o okamžiky, kdy došlo k porušení tradičních hodnot a k vytvoření hodnot nových. Okolnosti donutily ženy přejímat mužské role a ženy si uvědomily, že jsou schopné je převzít. Ve Francii například vzniklo roku 1791 Prohlášení práv ženy a občanky jako reakce na slavnou Deklaraci práv muže a občana (1789), jehož autorka Olympe de Gouges byla pro své emancipační snahy v roce 1793 popravena. Téměř paralelně se v Anglii roku 1792 objevila kniha Mary Wollstonecraft Obhajoba ženských práv. Už tehdy se ženy snažily upozornit na to, že jsou tlačeny do určitých rolí, do podřadného a méněcenného postavení, a přestože byly tyto role vytvořeny uměle, jsou považovány za přírodní zákon. Od 20. let 19. století je možné hovořit o jasných požadavcích ženského emancipačního hnutí: neomezené vzdělání, rovnoprávný přístup k výběru povolání, odstranění dvojí morálky, získání politických práv (především právo volit) a změny zákonů (ženy nemohly samy sepsat závěť nebo rozhodovat o svém majetku a dětech).

7

Feminismus jako myšlenkový směr vznikal pod vlivem osvícenství, které se stavělo proti autoritě a ortodoxnímu myšlení, a pod vlivem liberalismu, který hlásal respekt individuální svobodě a toleranci.

10

V Rakousku-Uhersku se ženské hnutí vyvíjelo na národnostním principu. Počátky českého feminismu byly velmi umírněné. Jeho hlavním cílem bylo zlepšit postavení a uplatnění ženy v občanském životě. Nebyl namířen proti mužům, naopak měl jejich podporu. Za první představitelku ženského hnutí je pokládána Magdalena Dobromila Rettigová. Díky své literární tvorbě připravila cestu spisovatelkám (a průkopnicím ženské emancipace), jako byly Božena Němcová, Karolína Světlá, Sofie Podlipská nebo Eliška Krásnohorská. Zároveň vedla ve své domácnosti soukromé školy pro dívky z chudších vrstev, kde je učila domácím pracím a podněcovala je ke čtení děl českých autorů. České ženy se nejprve sdružovaly do neformálních ženských spolků, jako byl například salón lékaře Václava Staňka a jeho švagrové Bohuslavy Rajské. Roku 1848 vznikl (trval pouze jeden rok) Spolek Slovanek a roku 1863 spolek Marie Palacké-Riegrové. Jak jsem zmínila výše, měly ženy podporu i několika významných mužů své doby. Vojtěch Náprstek, který se po deseti letech vrátil z USA jako zastánce ženské emancipace, pořádal od roku 1862 přednášky pro ženy na témata technický pokrok v domácnosti a ženská hnutí v Anglii a Americe. Brzy se kolem něj vytvořil kroužek Americký klub dam (1865) a do konce století jím prošlo několik set pražských žen. Roku 1871 vznikl zásluhou Karoliny Světlé Ženský výrobní spolek. České noviny a časopisy (Národní noviny, Politika, Národní listy, Posel z Prahy) přinášely v duchu povznesení národa na ženské spolky kladné ohlasy. Na konci 19. století získaly ženy pracovní uplatnění v pečovatelských službách, jako vychovatelky, nižší zdravotnický personál, domácí dělnice a především jako švadleny. Roku 1890 vzniklo první dívčí gymnázium Minerva. První doktorát (z filozofie) byl ženě vydán na pražské české univerzitě roku 1901. Ve vídeňském parlamentu podporovali ženské vzdělání poslanci Josef Herold a T. G. Masaryk. Především Masaryk byl ženám významnou podporou, rovnoprávnost žen proklamoval a praktikoval v běžném životě, zároveň na toto téma už od poloviny 90. let přednášel a psal odborné práce. V roce 1903 založily aktivní obhájkyně ženských práv Teréza Nováková, Františka Plamínková, Marie Tůmová a další Ženský klub český, který sdružoval ženy bez rozdílu společenských vrstev, bojoval za rovné příležitosti ve vzdělání, práci a politice (za volební právo a přístup do politických organizací). Klub pořádal pravidelné přednášky, které se týkaly i silně tabuizovaných témat (intimní vztah mezi mužem a ženou, pohlavní nemoci nebo prostituce). V roce 1912 byla ženám povolena účast v politických stranách a spolcích, a ještě téhož roku byla zvolena první poslankyní českého sněmu Božena Viková-Kunětická. Významně politicky činnou osobností byla i Františka Plamínková, členka Československé Strany národně socialistické, která byla zvolena do pražského zastupitelstva, založila Ženskou 11

národní radu (1923) a roku 1925 se stala senátorkou. České ženy získaly aktivní volební právo v roce 1920 mezi prvními v Evropě, současně paragraf 106 zakotvil v první ústavě ČSR rovnost obou pohlaví.

Po první světové válce se ženy dočkaly hlasovacího práva i v dalších zemích a současně došlo k naplnění většiny hlavních cílů první vlny feminismu. Světová ekonomická krize a nástup fašizmu však způsobily oslabení aktivit ženského hnutí. Tento stav trval nejméně jednu generaci. Ženy se poté zaměřily na „skrytější“ příčiny stále nerovného postavení žen – nerovnoprávnost v rodině, v možnosti výběru povolání nebo na poměry v zaměstnání samotném, na kulturní vzorce společnosti nebo otázky intimního života. Druhá fáze emancipace nastala v 60. letech 20. století. Rozhodující vliv na formování druhé vlny měly hlavně Angličanka Virginia Wolfová (1882–1941) a Francouzka Simone de Beauvoirová (1908–1986), která šokovala tehdejší společnost knihou Druhé pohlaví (1949). Další významnou autorkou druhé vlny je Betty Friedanová, která ve své knize Feminine mystique (1963) zpracovala zkušenost amerických žen, jež po demobilizaci vojáků z druhé světové války dobrovolně odešly z práce zpět do domácnosti. Doma se však cítily izolované, nespokojené a zbytečné. Z knihy vychází přesvědčení, že chyba není na straně žen nebo mužů, ale spočívá ve společnosti jako celku. Friedanová obdržela za svou práci řadu cen a je označována jako „matka feminismu“. Vlivem její knihy byl feminismus uveden do univerzitních kruhů a dříve „soukromé“ se stalo tématem veřejné diskuze. V 60. letech získala početná skupina žen vysoké a kvalitní vzdělání, o které však společnost neprojevovala dostatečný zájem. Ženy se chtěly uplatnit, proto vyšly na veřejná prostranství, spolčovaly se na živelných i organizovaných hromadných setkáních a otevřeně vstupovaly do veřejného politického života. Feminismus nabyl masové podoby především v roce 1968 v souvislosti s hnutím hippies. V 70. letech 20. století se objevují gender studies8 a women´s studies, která se začlenila do akademického „kánonu“. Feminismus se začal prosazovat v tematické i metodologické rovině řady oborů.

8

Gender studies jsou sociálně vědní humanistická disciplína. Ústředním tématem, který se objevuje v analýzách gender studies, není „žena“, ale rod jako historicky proměnlivý, společensko-kulturní jev. Prvořadou snahou není kritizovat vládu mužů nebo usilovat o rovnoprávnost žen, ale zkoumat způsoby, jak se v dané společnosti utváří, vyjadřuje a jak funguje rodová diferenciace. Pro slovo GENDER nemá čeština vhodný ekvivalent a překládáme ho z angličtiny jako pohlaví (ne ve smyslu biologickém, ale ve smyslu kulturním, psychologickém a společenském) nebo jako rod.

12

Od 70. let se také vyvíjí gynocentrismus.9 Další generace feministek kritizovaly své předchůdkyně a vzniklo tak mnoho nových modifikací feminismu – od konzervativních až po extrémní. Feministky kladly důraz především na komunikaci, jazyk a řešení vzájemných konfliktů. Zároveň se ženské aktivistky snažily o dekonstrukci společenských věd z pohledu žen. Podle jejich názoru se tyto vědy sice zabývaly člověkem, ale člověkem byl myšlen muž (ve významu ztotožnění neutrality s maskulinitou). Jak se postupně v právních systémech uskutečňovala velká část požadavků feministického hnutí, přestaly feministky nutit ženu, aby se za účelem prosazení se v mužském světě nelíčila, nenosila sukni, byla nekompromisní, racionální a bezohledná. Naopak dříve opovrhované ženské vlastnosti, jako jsou citový a citlivý přístup ke světu, se měly stát váženou hodnotou.

Druhá vlna feminismu se českých žen téměř nedotkla. Po 2. světové válce byla v naší zemi specifická situace. Po únoru 1948 byla všechna ženská hnutí zrušena a vznikl jednotný Československý svaz žen. Socialismus hlásal rovnost všech. Žena byla chápána třídně (jako příslušnice proletariátu nebo buržoazie), a ne podle příslušnosti k pohlaví. Komunistický režim formálně „shora“ nastolil pro ženy příznivé podmínky a direktivně prosadil některé požadavky (právo na práci a vzdělání, kvóty na obsazování veřejných funkcí ženami, systém školek a jeslí), za které západoevropské a americké ženy dodnes bojují. Přiléhavě charakterizuje dobu před rokem 1989 i po něm Barbora Osvaldová: Ženský problém je podřazen problému občanskému – bojovalo se proti vyššímu, společnému nepříteli a budovala se „nová“ společnost. Stejné pojetí přetrvalo paradoxně i v disidentu10 a po roce 1989.11 Uzavřenost komunistické společnosti vůči západnímu světu zapříčinila, že myšlenky feminismu k nám pronikly až počátkem 90. let minulého století, navíc v oslabené podobě. Proč feminismus nevzbudil v českých ženách sympatie a neuchytil se zde tak jako na západě? Jednoduché vysvětlení přináší opět B. Osvaldová: Po listopadu osmdesát devět přijímala česká společnost novinky ze západu dychtivě a s nadšením. Až na jednu výjimku. Když se objevily první americké feministky, aby osvítily své ponižované východoevropské sestry, nijak vřelého přijetí se jim nedostalo. Nemohly vědět, že houfování pro nás symbolizovalo 9

Gynocentrismus zdůrazňuje pozitivní rozdílnost žen a vyzdvihuje specificky ženské vlastnosti a hodnoty (starostlivost, blízkost přírodě, ochotu spolupracovat, mateřství, atd.). Bojuje za prosazení ženské etiky. Gynocentrismus analyzuje texty psané ženami z hlediska specificky ženského sebechápání, ženského pohledu na svět a ženských forem vyjadřování. Zásadním způsobem zpochybňuje patriarchální hodnotové představy, jež mají v západní kultuře a vědě výsadní postavení. Pro literární vědu z toho vyplývá nutnost zaujmout kritický postoj vůči běžným kritériím estetického hodnocení. Důraz klade na femininní estetiku v díle. 10 Disidentům vadila na feminismu jeho proklamativní ideologičnost, nadměrná kritičnost vůči tradiční demokracii a levicovost. 11 OSVALDOVÁ, Barbora. Česká media a feminismus. Praha: Libri/Slon, 2004, s. 39.

13

především Československý svaz žen a povinnou oslavu MDŽ na pracovišti. A tak dřív, než bylo možné pochopit, o co jde, stal se pojem feministka skoro nadávkou.12 Smýšlení lidí o feminismu utvářela často média, která citovala slova radikálních (militantních) feministek, mnohdy dokonce necitlivě vytržená z kontextu. V současnosti hovoříme o třetí vlně feminismu, která se snaží zkoumat sexistické základy společnosti a odhalovat subjektivitu ženy. Existuje však velká skupina autorů, která odmítá označení třetí vlna, protože ještě nebyly splněny požadavky vlny předchozí.

12

OSVALDOVÁ, Barbora. Odysea 2001. Reflex, 2000, č. 46, s. 92.

14

3. Science fiction Science fiction je mezinárodně užívaný, původně anglický termín, jehož českou variantou je pojem vědeckofantastická literatura nebo vědeckofantastická próza.13 Vžily se pro něj zkratky sci-fi14 nebo SF.15 Jak už česká verze termínu napovídá, jedná se nejčastěji o prozaický literární útvar. Nejpoužívanějším literárním druhem je román, povídka a novela. Základními poznávacími znaky jsou ale motivy a témata, které se dají shrnout do několika hlavních kategorií. Knihy, které je obsahují, se většinou automaticky pokládají za sci-fi: - vesmírné lodě, meziplanetární nebo mezihvězdné cestování - mimozemšťané a setkání s mimozemšťany - mechaničtí roboti, genetické inženýrství, biologičtí roboti, mutanti - počítače, vyspělé technologie, virtuální realita - cestování v čase - futuristické utopie a antiutopie - parapsychologie - alternativní dějiny - katastrofy - matriarchát

Sci-fi literatura tedy stojí na tak omezené základně motivů, že riskuje, že se bude stále opakovat. Opravdu se často mluví o námětové vyčerpanosti masově prodávané sci-fi literatury. Vědeckofantastické motivy, které se v současnosti používají, jsou většinou jen obměnou motivů už jednou zpracovaných. Čtenáři to může způsobovat pocit déjà vu při čtení nových sci-fi děl. Pro autory není snadné přijít s něčím převratně novým. Originalita nových sci-fi literárních děl spočívá především v dovednosti, jak autor zachází s vybranými motivy a jakou novou variantu motivu je schopen vymyslet. Tvůrčí originalita týkající se zpracování motivů sci-fi literatury je nejvíce oceňována čtenáři i kritiky.

13

Vědeckofantastická literatura (próza) je termín používaný především v 50. letech 20. století. Vychází z ruského termínu „naučnaja fantastika“. Dříve se používal jako ochranné zabarvení před cenzurou – naznačoval napojení na ideologicky schvalovaný pojem „vědeckotechnická revoluce“ a odkazoval na spojení se sovětskou literaturou. 14 Zkratka sci-fi vznikla v 50. letech 20. století v USA. V anglicky mluvících zemích nese příznak pohrdání. U nás je zkratka již natolik zažitá (a nemá pejorativní zabarvení), že jsem se ji rozhodla ve své práci běžně používat. 15 Zkratka SF má dvojí výklad, může se chápat jako science fiction nebo jako spekulative fiction (spekulativní próza).

15

Sci-fi literatura čerpá v různé míře z poznatků vědy a techniky, popřípadě z jejich předpokládaného vývoje v budoucnosti. Nastiňuje, jakým způsobem by se mohla proměňovat a vyvíjet naše společnost. Sci-fi literatura s oblibou odpovídá na otázky: „Co když?“ nebo „Co by se stalo, kdyby…?“ Zobrazovaná budoucnost je přitom líčena jako aktuální přítomnost. Autoři vědeckofantastické literatury pracují rádi s žánrem utopie nebo (a to častěji) antiutopie.16 Svět sci-fi bývá určitou alternativou skutečného světa a společnosti. Prvky „poznání“ (zkušenosti) a „odcizení“ jsou v díle zastoupeny současně. Pokud se v díle děje nebo objeví cokoliv neznámého, mělo by k tomu existovat nějaké vědecké vysvětlení. Někteří autoři si proto občas pomáhají tzv. pseudovědou. Ospravedlňují se tím, že TO teprve bude vynalezeno nebo objeveno. Sci-fi literaturu často řadíme do skupiny žánrů triviální (populární)17 literatury,18 což je beletristická produkce zaměřená na bezprostřední a všeobecně přístupnou komunikaci s širokou čtenářskou obcí, klade si za cíl oslovit co nejširší okruh recipientů a uspokojit jejich elementární čtenářské potřeby.19 Společnými rysy sci-fi a triviální literatury jsou například prvoplánovitě pojatý děj, používání nepůvodních kompozičních schémat a zjednodušení postav. Hlavní funkcí bývá zaujmout a pobavit. Vědecké fantastiky se zmocnili i takoví autoři, kteří si uvědomili, že stačí do banálního dobrodružného příběhu vsadit vědeckofantastický prvek a kniha se stane zajímavější: Z vědecké fantastiky se stala služka pisálků čtvrtého až desátého řádu.20 Dalším společným rysem sci-fi a triviální literatury je časté používání krátkých literárních druhů jako je povídka nebo novela. Obecně platí, že hlavní síla science fiction je v povídce, a nikoliv v románu, už proto, že v sevřeném, nerozměrném prostoru povídky lze nápad zpracovat výrazněji a kontrastněji než v rozsáhlé próze. Naproti tomu v povídce se ztratí leckteré chyby: není tu místo pro mělčiny, na nichž v románu uvízne nedbale zbudovaná fabule, a nestačíme tu rozeznat plochost dvojrozměrných figur.21 Na omezené ploše autor snáz udrží čtenářův zájem. V předchozím odstavci už jsem se dotkla dalšího typického rysu sci-fi literatury. Sci-fi novela nebo povídka nevěnuje příliš mnoho prostoru hloubce prokreslení psychiky

16

Antiutopie popisuje hypotetickou společnost (civilizaci), která je horší než naše. Snaží se varovat před možným vývojem. Často jde o politické antiutopie s různými typy totalitního zřízení. 17 Synonymní termín triviální literatury. 18 Viz Lexikon teorie literatury a kultury. Ed. Ansgar Nőnning. Brno: Host, 2001, s. 827. Pejorativní pojem označuje literaturu údajně nižší kvality. 19 Viz MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 501. 20 NEFF, Ondřej. Tři eseje o české sci-fi. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 24. To platí především pro americkou sci-fi. 21 NEFF, Ondřej. Tři eseje o české sci-fi. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 78–79.

16

a charakterů postav. Není to tím, že by spisovatelé postrádali dovednost vykreslit postavu do hloubky (nebo alespoň ne všichni), ale protože hlavní důraz kladou na dobrodružnost a akci. Postavy jsou pak jen doplňkem děje. Autor sci-fi literatury se snaží strhnout čtenáře polarizací jevů, rychlým a napínavým spádem děje. Technologické pojetí totiž nevyhnutelně vytlačuje psychologické prvky a zpravidla je nahrazuje dobrodružnými motivy. V exotické dekoraci důmyslných vynálezů se pak snadno schová laciná fabulační konstrukce.22

3.1. Vznik a vývoj science fiction Někteří badatelé kladou počátky science fiction už do starověku (například epos o Gilgamešovi), někteří je kladou do renesance (například Utopie Thomase Mora, Somnium Johanna Keplera nebo Labyrint srdce Jana Amose Komenského), nebo se počátky umisťují do osvícenství (například Gulliverovy cesty Jonathana Swifta). Zařazení těchto a dalších podobných prací, které obsahují témata a motivy využívané současnou science fiction, k žánru sci-fi literatury je spíše pokusem badatelů o získání většího respektu a uznání pro žánr sci-fi tím, že se snaží prokázat jeho dlouhou historii. Přikláním se tedy k názoru Ondřeje Neffa: Nikdy jsem nesouhlasil s badateli, kteří hledali kořeny a „předchůdce“ science fiction v eposu o Gilgamešovi, v indických pohádkách a kouzelnických ritech andských Indiánů. Zastával jsem názor, že o skutečné science fiction lze mluvit až od doby Julese Verna a Herberta G. Wellse. Není však vyloučeno, že i tato hranice je položena příliš hluboko do minulosti, že skutečná science fiction začíná teprve tehdy, kdy její tvůrci sami sebe považují za spisovatele science fiction, když se ustanovila specificky zaměřená čtenářská obec, kdy bylo zahájeno teoretické zkoumání a ustavila se odborná kritika.23 Je tedy vhodnější mluvit o výše uvedených autorech jako o předchůdcích moderních spisovatelů sci-fi. Významnější, než období uvedená v předchozím odstavci, je pro vývoj science fiction bezpochyby romantismus. Pro některé badatele je zakladatelkou žánru sci-fi (někdy i hororu) Angličanka Mary Shelley, autorka Frankensteina (1818). Jiní badatelé toto prvenství přisuzují Američanovi Edgaru Alanu Poeovi, přestože skutečných sci-fi motivů je v jeho díle pomálu. Odvolával se však na něj jako na svého učitele Jules Verne. Jules Verne vycházel ve své vědeckofantastické tvorbě (ta tvořila přibližně třetinu jeho celkové tvorby) především ze soudobého vývoje a výzkumu techniky – Verne žil v době 22 23

NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 338. NEFF, Ondřej. Tři eseje o české sci-fi. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 31.

17

rozmachu přírodních věd a rostoucího technického pokroku. Vědecké poznatky rozšířil a promítnul do blízké budoucnosti. Nejprve se jeho díla vyznačovala optimismem a důvěrou v neomezené možnosti technického vývoje, později už ve svých dílech vyjadřuje obavy z mocenského zneužití vědeckých vynálezů (Vynález zkázy, 1896). Jeho vědeckofantastické romány nejčastěji rozvíjejí motiv dobrodružné cesty. Je považován za zakladatele technologické linie science fiction. Herbert George Wells byl nejvýznamnějším Verneovým následovníkem. Objevil pro fantastiku většinu hlavních témat a motivů (mimo robotiku a kybernetiku), například války budoucnosti, mimozemšťany, cestování vesmírem i časem, genetické inženýrství, mimosmyslové vnímání, paralelní světy. Více pozornosti než vědě a technice věnoval lidským a společenským problémům, současně úspěšně rozvíjel napínavý děj příběhů. H. G. Wells je považován za reprezentanta science fiction zaměřené filozoficky a sociálně. Po 1. světové válce nastal celkový úpadek evropské science fiction. V Americe byla situace sci-fi příznivější. Američtí autoři se zaměřovali na motivy související s vesmírem a cestováním časem. Velké popularity dosáhly levné, ve velkých nákladech vycházející magazíny, které významně ovlivnily vývoj a oblibu sci-fi. Pravděpodobně díky nim si sice sci-fi získala „pověst laciného spotřebního zboží“,24 ale udržela se na rychlém stupni vývoje. Magazínům se říkalo „pulp magazines“25 a vyznačovaly se nekritickým nadšením pro vědu a techniku. S vydáváním pulp magazínů spojujeme významnou osobnost žánru sci-fi, elektrotechnika lucemburského původu žijícího v Americe, Huga Gernsbacka, který jako první použil roku 1923 termín „scientific fiction“ (uvádí se i „scientifiction“). Gernsback začal vydávat roku 1926 specializovaný sci-fi pulp magazín Amazing Stories, který byl první svého druhu. Zejména Američané ho pokládají za skutečného zakladatele science fiction a vše ostatní před ním nazývají prehistorií. Byl to Hugo Gernsback, kdo roku 1934 založil první profesionálně řízenou organizaci fanoušků sci-fi – fandom.26 Ve 20. a na počátku 30. let vzniklo mnoho sci-fi prací, které dnes považujeme za literární brak, oceňujeme však jejich umění připoutat pozornost nejširšího publika: Tato etapa není ani tak důležitá tím, co vytvořila, nýbrž tím, k čemu vedla.27 Připravila půdu k převratu ve vývoji sci-fi na konci 30. let, o který se zasloužil Američan John W. Campbell a časopis 24

NEFF, Ondřej. Tři eseje o české sci-fi. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 43. Termín pulp magazines označuje laciné časopisy pro široké vrstvy čtenářů v období od 20. let do konce 40. let minulého století. Pulp magazines řadíme k triviální literatuře. 26 Negativním znakem amerických fandomů bylo „zahledění“ se do sebe a vytváření zvláštních ghet nebo sekt. Fanové pohrdali vším, co bylo mimo oblast sci-fi. Ovšem vliv na chování fanů měli i nakladatelé a literární kritici, kteří zastávali názor, že „magazínová literatura“ se obrací na jiného čtenáře než literatura knižní, a nevěnovali sci-fi téměř žádnou pozornost. 27 Encyklopedie science fiction. Ed. Ondřej Neff, Jaroslav Olša, jr. Praha: AFSF, H&H, 1995, s. 45. 25

18

Astounding Science Fiction, v jehož čele stál J. W. Campbell od roku 1937. Campbellovi se podařilo pozvednout reputaci žánru a rozpoutat vlnu, pro kterou se vžilo označení Zlatý věk sci-fi.28 Snažil se z žánru vyloučit divoké vědecké spekulace, autoři dostali za úkol psát o reálných problémech, budoucnost přijímat jako všední skutečnost, ale zároveň nesměli slevit z imaginace. Koncem 30. let dochází k dokončení „průkopnické práce“, což se projevilo tak, že autoři přestali fiktivní fakta vysvětlovat. Autor i čtenář znali základní témata a dovedli se ve vědeckofantastickém světě orientovat. Čtenář už znal základní pojmy, vyznal se ve vesmíru a znal rozdíly mezi robotem a androidem.29 S koncem 2. světové války nastal i konec zlatého věku. Objevuje se určitá inovace žánru – linie literární mystifikace, která vyvrcholila v pseudovědeckých teoriích Ericha von Dänikena a jeho následovníků.30 Ačkoliv ne všichni vítali novou linii s nadšením, měla významný vliv na práce dalších let. Autoři opět kladli vyšší nároky na literární hodnotu sci-fi a větší prostor věnovali i psychologické, sociologické, humoristické a sociálně kritické stránce sci-fi. Některé osobnosti díky těmto inovacím získaly uznání odborné veřejnosti, například Ray Bradbury a Kurt Vonnegut, jr. Evropská sci-fi procházela krizí (vycházela téměř jen díla amerických autorů), ale to se změnilo s příchodem hnutí zvaného Nová vlna, které zasáhlo část britské i americké sci-fi v druhé polovině 60. let. Vyvinulo se kolem anglického časopisu New Worlds vedeného Michaelem Moorcockem. Nová vlna bojovala proti stereotypům v sci-fi, snažila se o sblížení s mainstreamem31 a o experimentální přístup k psaní, vyznačovala se sklonem k surrealismu a metafoře, příklonem k psychologii, blízké budoucnosti, odklonem od děje a celkovým pesimismem. Teoretici Nové vlny s oblibou nazývali díla vycházející z tohoto hnutí termínem speculative fiction.32

28

Zlatý věk sci-fi je období vymezené roky 1938–1946. V této době debutovalo mnoho velmi slavných autorů, například Isaac Asimov, a vznikalo množství významných povídek a románů. 29 Viz NEFF, Ondřej. Tři eseje o české sci-fi. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 39–40. Neff uvádí příklad situace v sci-fi před koncem 30. let: Ve staré sci-fi zpravidla najdeme kapitolu, či více kapitol, v níž geniální (obvykle zcela, nebo aspoň pološílený) vynálezce provází žasnoucího návštěvníka ponorkou, letadlem, kosmickým korábem nebo laboratoří a s vážnou tváří ho poučuje o povaze “energie X“ a o „vzájemně se odpuzujících silách“. 30 Encyklopedie science fiction. Ed. Ondřej Neff, Jaroslav Olša, jr. Praha: AFSF, H&H, 1995, s. 49. 31 Mainstream (hlavní proud) je v širším pojetí veškerá literatura mimo fantastickou, v užším pojetí veškerá nežánrová literatura (tj. vše mimo fantastiku, westerny, detektivní prózu a tak dále). Viz Encyklopedie science fiction. Ed. Ondřej Neff, Jaroslav Olša, jr. Praha: AFSF, H&H, 1995, s. 31. 32 Spekulative fiction je termín vymyšlený roku 1947 Robertem Heinleinem.

19

V 70. letech33 se objevili nový američtí autoři34 navazující na Novou vlnu. Snažili se pozvednout literární kvality fantastiky, odmítali věřit v propast mezi sci-fi a hlavním proudem literatury. Na ně navázali v 80. letech spisovatelé,35 které kritici označovali jako „skupinu humanistů“. Jejich znakem byl odklon od vědeckých či pseudovědeckých spekulací a od dobrodružného děje. V polovině 80. let se objevila další skupina autorů,36 která zaútočila na „skupinu humanistů“ navázáním na starou technickou tradici sci-fi. Drsně laděné povídky s množstvím slangových slov a rychle plynoucím dějem se zaměřily na spodinu společnosti, genové inženýrství, symbiózu člověka s moderní technikou (počítače), protetiku a sociální diferenciaci. Pro tento směr se vžilo označení „kyberpunk“. Kromě americké a britské sci-fi si naši pozornost zasluhuje i sci-fi literatura, která vznikala v Sovětském svazu. Sovětská sci-fi literatura prošla odlišným vývojem. Skutečný rozmach sci-fi v Rusku nastal několik desetiletí po Říjnové revoluci. Vycházely desítky vědeckofantastických románů, od technicky zaměřených dobrodružných až po filozofické utopie. Na rozdíl od americké a britské sci-fi zde nebyla žádná propast, která by sci-fi literaturu oddělovala od hlavního proudu literatury. Pro sovětské autory byla sci-fi literatura žánrem, který jim umožňoval zajímavým způsobem vykreslit etické a filozofické ideje. Po nástupu stalinismu na konci 20. let vznikala koncepce tzv. „krajní meze“. Autoři se směli zabývat JEN přibližováním soudobé vědy a techniky. Příznivé podmínky pro rozmach vědeckotechnické literatury nastaly po překonání politiky kultu osobnosti a svůj vliv měly i sovětské úspěchy ve vědě a technice. Následně rozlišujeme tři etapy – etapu technicky zaměřené sci-fi; etapu fantastiky filozofické a humoristické; etapu formální pestrosti. Koncem 70. let došlo k útlumu, který se však už v 80. letech opět prolomil.

33

V 70. letech – přesně 1977 byl v kinech uveden první díl Hvězdných válek. Film způsobil výrazný vzrůst popularity sci-fi literatury, náklady sci-fi knih se vyhouply do neuvěřitelných výšek. 34 Například Gene Wolfe, Michael Bishop, John Varley. 35 Například Kim Stanley Robinson, Scott Russel Sanders, Carter Scholz. 36 William Gibson, Bruce Sterling.

20

3.2. Vývoj české sci-fi literatury Za předchůdce autorů vědeckofantastické literatury jsou u nás považováni například Jan Amos Komenský (Labyrint světa a Ráj srdce, 1623), Václav Rodomil Kramerius („Znamenité a podivné příhody pana Prášílka“, 1855), Josef Jiří Kolár (Pekla zplozenci, 1853) nebo Jakub Arbes („Newtonův mozek“, 1877). Po první světové válce, v tzv. druhé etapě české sci-fi, se do české fantastiky dostávají skutečné vědecké motivy zásluhou průkopníků, jako byli Metod Suchdolský, František

Pavlovský

a

Karel

Hloucha.

V období

mezi

válkami

vyšly

desítky

vědeckofantastických románů a povídek, například díla Tomáše Hrubého, Václava Rypla a J. M. Trosky. V první třetině 20. století tvořil ve světě uznávaný autor české sci-fi Karel Čapek. Významná díla napsali Jiří Hausmann a Jan Weiss. Po druhé světové válce vznikala dobrodružná sci-fi díla převážně pro mládež, vynikli především dva autoři píšící pod společným pseudonymem Rudolf Fauchar – Čeněk Charous a Rudolf Faukner. Třetí etapa začala v 50. letech. Nejvýznamnějšími osobnostmi této doby jsou František Běhounek, Ludvík Souček (oba se věnovali dobrodružné sci-fi určené mládeži) a Josef Nesvadba (zakladatel české moderní filozofické sci-fi). V třetí etapě dochází ke specifikaci a vymezení vědecké fantastiky (do té doby se mluvilo o fantastické, utopické, verneovské či technicko-dobrodružné próze). Po krátké stagnaci v první polovině 70. let, která byla zaviněna politikou normalizace, nastala čtvrtá etapa vývoje, která bývá nejčastěji vymezena lety 1976-89. Je pro ni charakteristický kvantitativní rozmach. Objevili se autoři, kteří se orientovali téměř jen na žánr sci-fi, například Karel Blažek, Ludmila Freiová, Lubomír Macháček, Eduard Martin, Jana Moravcová, Ondřej Neff, Ladislav Szalai, Jaroslav Veis, Zdeněk Volný, Jan Weiss a Zdeněk Rosenbaum. Svým zaměřením byla tato etapa velmi úzká, šlo o prózu spekulativní, bez dramatických příběhů a bez výrazného technického zaměření. Nejčastějším tématem byla totalita a normalizační režim, které autoři transformovali do antiutopických společenství, plných násilí, bizardních scenérií a absurdních zákonů. Poprvé také vychází knihy zaměřené na teorii sci-fi literatury, kterou se zabývala Miroslava Genčiová a Ondřej Neff. Polistopadové uvolnění politických poměrů znamenalo konec silného proudu antitotalitních dystopií, které se jinotajně vypořádávaly s komunistickým režimem. Utopický princip se v literatuře na přelomu 20. a 21. století realizuje většinou v rámci spekulativní

21

větve sci-fi a zabývá se globálními civilizačními riziky.37 Pád cenzurních bariér na sklonku roku 1989 a obnovení soukromého nakladatelského podnikání způsobil prudký boom populární literatury na knižním trhu. V kategorii triviální literatury po boku trvale oblíbeného thrilleru stála především sci-fi. Po roce 1989 hovoříme o páté etapě české sci-fi, tvořili ji převážně autoři střední generace, pro ilustraci uvádím alespoň několik významných jmen: Josef Pecinovský, František Novotný, Eva Hauserová, Vilma Kadlečková, Jaroslav Jiran nebo Jiří W. Procházka. Česká sci-fi navázala také na tvůrčí proudy sci-fi literatury světové – na kyberpunk (Petr Heteša, Karel Veverka) a feministickou sci-fi (Carola Biedermannová, Eva Hauserová). V současnosti sci-fi literaturu z pozice na výsluní čtenářského zájmu vytlačil příbuzný žánr fantasy, navíc současnou pozici sci-fi ovlivňuje, stejně jako další žánry populární literatury, expanze audiovizuálních forem kultury (například televize, film a počítač), které mohou snadno suplovat funkce triviální literatury.38 Prvním fandomem u nás byl Klub Julese Vernea (1969, už po roce zanikl), z dalších (těch větších) mohu jmenovat například Villoidus (1979) nebo Salamandr (1980). Už od roku 1982 se každoročně schází velké i malé fandomy na celorepublikových srazech – Parconech. Parcon byl od počátku spojen s vyhlášením vítěze soutěže O cenu Karla Čapka o nejlepší scifi povídku. Vítěz obdržel jako cenu sošku Mloka. Od roku 1996 udílí Mloky Akademie science

fiction,

fantasy

a

hororu.

S fandomy

souvisí

vydávání

fanzinů,

jeden

z nejvýznamnějších vznikl v roce 1982 pod názvem SF, s podtitulem Vědeckofantastický zpravodaj a informátor, vydavatelem byl sci-fi klub Villoidus. V roce 1984 začal vycházet fanzin Interkom. Jeho cílem bylo informovat a seznamovat s činností sci-fi klubů a lépe je koordinovat. Od roku 1999 začal Interkom pravidelně vycházet i na webových stránkách http://interkom.scifi.cz, současně je na stejném místě zpřístupněn archív všech čísel od roku 1984 a revue Kvark. Prvního pravidelně vycházejícího sci-fi časopisu se čeští fanoušci dočkali až v červnu roku 1990, kdy vznikla Ikarie, jejímž šéfredaktorem byl Ondřej Neff, nyní je jím Vlado Ríša.

37

Viz MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 671. 38 Viz Encyklopedie literatury science fiction. Ed. Ondřej Neff – Jaroslav Olša, jr. Praha: AFSF, H&H,1995, s. 507.

22

3.3. Ženy a science fiction Ženy píší sci-fi už poměrně dlouho (vzpomeňme na Marry Shelley), ale jejich prosazení se v sci-fi žánru nebylo snadné. Ženy-autorky bojovaly nejen proti předsudkům, ale i proti kulturní a veřejné mužské hegemonii. Ještě v první polovině 20. století psala sci-fi jen hrstka žen jako například C. L. Moore, Judith Merril nebo Andre Norton. I ve Zlatém věku sci-fi (30.–40. léta) byli v drtivé převaze muži-autoři. Sci-fi literatura byla koncipována jako mužské teritorium – sci-fi psali a kupovali převážně muži. Motivy žánru byly profilovány zájmy mužů. Evě Hauserové se podařilo shrnout obecné prvky typické pro „mužskou literaturu“: V zásadě platí, že muži mají rádi Velkolepé Akce (pokud možno s použitím obrovského množství techniky a zbraní), Ohromující Činy, Rázná Řešení, kde jde pokud možno o život (nebo ještě lépe o zničení celé planety, sluneční soustavy, galaxie…), chtějí se ztotožnit s Neprůstřelným Hrdinou, který se se vším hravě vypořádá, nepřátele postřílí a všechny ostatní osoby (obého pohlaví) se mu budou plazit u nohou.39 Je zřejmé, jak uvedené schéma koresponduje s tvrzením, že autoři sci-fi literatury píší svá díla na „zakázku“ vkusu masových čtenářů – a těmi byli ve výrazné převaze muži. Autorky běžně „předstíraly“ mužský hlas a používaly bezrodá jména jako obranu proti možným předsudkům z řad editorů i čtenářů.40 Stávaly se něčím, co Adam Roberts nazývá termínem „Female Men.“41 V 50. letech byly další ženy povzbuzeny k psaní vyšším dosaženým vzděláním a lépe placenou prácí. Význam autorek sci-fi byl často snižován výroky typu, že ženy v tomto období psaly „roztomilé malé domácí příběhy“,42 literaturu „mokrých plen“43 nebo pošetilé příběhy o „galaktických předměstích“,44 kde jemné intuitivní ženy-hospodyňky dohlížely na své high-tech domovy, a jakmile jejich manželé odešli z domu, byly schopny vyřešit mezihvězdnou krizi. Za všechny mohu uvést například spisovatelky Mildred Chingermann, Zennu Henderson a Margaret St. Clair. Dnes jsou tyto spisovatelky rehabilitovány, především pro svůj význam v historii feministické sci-fi a vliv na pozdější generace feministických autorek sci-fi.

39

HAUSEROVÁ, Eva. Lapače času. Olomouc: Nakladatelství Votobia, 2001, s. 80. Viz Lexikon teorie literatury a kultury. Ed. Ansgar Nőnning. Brno: Host, 2001, s. 216. 41 ROBERTS, Adam. Science fiction. London: Routledge, 2006, s. 73. 42 Speaking Science Fiction: Dialogues and Interpretations. Ed. Andy Sawyer, David Seed. Liverpool University Press: Liverpool, 2000, s. 54. 43 Tamtéž, s. 55. 44 Daughters of Earth: Feminist Science Fiction in the Twentieth Century. Ed. Justine Larbalestier. Wesleyan University Press: Middletown, Connecticut, 2006, s. 77.

40

23

V průběhu 60. let se v sci-fi projevovala námětová vyčerpanost, na což reagovala Nová vlna, která podstatně rozšířila hranice žánru příklonem k mainstreamu a obrátila pozornost například právě k otázkám občanských práv nebo ženské problematiky. Ve feministickém hnutí v 60. letech probíhala druhá vlna feminismu zaměřená na zkoumání rodu a sexuality jako sociálního konstruktu. Inventář motivů sci-fi, především cestování časem, alternativní světy nebo kontakt s mimozemskými civilizacemi, se stal feministicky zaměřeným spisovatelkám mocným nástrojem ke zkoumání „ženy“ a její role ve společnosti. Sci-fi posloužila feminismu jako most mezi teorií a praxí. Žádný jiný žánr nedokázal tak aktivně vyjádřit požadavky, varování a cíle feministického hnutí. Žánr sci-fi nabízí feministickému psaní mnohem více svobody oproti omezující realistické próze. Nárůst aktivity feministicky orientovaných autorek v sci-fi se projevil vzrůstající aktivitou feministických kritiků a teoretiků. Velkým úspěchem feministicky zaměřené sci-fi byla i zvyšující se popularita a prodejnost knih, které napsaly ženy a které byly z velké části čteny zase ženami. Růst obliby žánru u žen byl způsoben větším důrazem na citlivé a osobní prvky (například na mezilidské vztahy) více než na technologické prvky (to ocenily nejen ženy, ale všichni, kdo byli přesyceni robotů, vesmírných lodí, vraždění a ničení). Na počátku 70. let na scénu sci-fi vstoupilo mnoho nových spisovatelek. Přílivu žen vyšly vstříc i některé sci-fi magazíny, například amatérský magazín Khatru střídavě věnoval některá vydání problematice žen a jejich tvorbě v sci-fi, stejně tak i kanadský časopis Witch and the Chameleon, pozornost k feministické sci-fi obracel i časopis Aurora (zaměřen na fanoušky), časopis New Moon (zaměřen kriticky) a magazín Janus. Na konci 70. let už existovala početná skupina talentovaných autorek sci-fi jako například Octavia Butler, Suzy McKee Charnas, C. J. Cherryh, H. M. Hoover, Elizabeth Lynn, Marion Zimmer Bradley, Vonda McIntyre, Kit Reed, Ursula Le Guin, Pamela Sargent, Joan Vinge, Chelsea Quin Yarbro, Pamela Zoline, Elizabeth Vonarburg, Katia Alexandre, Joelle Wintrebert a Monique Wittig. Ze 70. letech pochází jeden z nejznámějších případů „skrývání pohlaví“. Pod mužským pseudonymem James Tiptree, Jr. psala a vydávala sci-fi tvorbu (od roku 1968) po celých osm let Alice Sheldon. Její díla se vyznačovala vlastnostmi, které byly připisovány mužům – černým humorem, racionalitou, přímočarostí a sarkasmem. Kritici oceňovali „mužský náboj“ jejích děl kombinovaný s „ženskou citlivostí“. Pomohla tak snížit pomyslnou bariéru mezi ženským a mužským způsobem psaní sci-fi. Získala řadu ocenění (dvakrát Hugo, třikrát Nebula). Odhalení, že se jedná o ženskou autorku, bylo pro kritiky i čtenáře velkým překvapením. 24

V průběhu 70. a 80. let začala sci-fi mnohem více využívat možností zkoumání obou rodů utvářených současnou patriarchální společností a zaměřovala se na jejich možný budoucí vývoj.45 Vznikaly sugestivní světy, které nebyly budovány na patriarchálních principech. Spisovatelky jako Ursula LeGuin, Joanna Russ, James Tiptree, Jr. a Kate Wilhelm byly nejranějšími průkopnicemi tohoto zaměření.46 Využily prostoru žánru, který byl dlouhou dobu baštou maskulinity, k feministickému utopickému myšlení a kulturní kritice. Kritické studie feministické sci-fi literatury se s větší pravidelností objevovaly od konce 70. let, vycházely v akademických

časopisech

jako

Extrapolation

nebo

Science

Fiction

Studies.

Nejvýznamnějšími autory kritických studií byli Roger Schlobin, Betty King a Natalie Rosinsky. Pro sci-fi literaturu psanou feministicky orientovanými autorkami se vžil termín feministická sci-fi, jako pro podžánr sci-fi, který se zaměřuje na zkoumání ženské role ve společnosti. Feministická sci-fi ráda vytváří utopické nebo antiutopické světy, využívá náměty z ekologie, často pracuje s motivy setkání a soužití s mimozemskými civilizacemi, zobrazuje války mezi muži a ženami a často se zabývá možností existence matriarchální nebo bezrodé společnosti (hermafroditi). Motiv matriarchální společnosti je velmi oblíbeným motivem sci-fi literatury všeobecně (mezi muži i ženami). Sci-fi ráda zdůrazňuje nebezpečí, které by do běžného života mohly vnést útočné ženy nebo zjemnělí cizinci. Vznikají antiutopie, kdy muži, obvykle vlivem nějaké bakterie, viru nebo infekce, onemocní, a vzniká tak předpoklad žensky dominantní společnosti. Eva Hauserová však upozorňuje, že mužský a ženský pohled na matriarchát je často radikálně odlišný. Podle jejího názoru mužští autoři vytvářejí ve svých dílech matriarchální společnost, která se vyznačuje agresivitou a krutostí. Příkladem mohou být matriarchální světy Roberta Merleho (Muži pod ochranou) nebo Vladimíra Párala (Země žen). Některé velmi militantní feministky by opravdu raději viděly svět bez mužů nebo s muži v pracovních táborech: Tato poslední varianta je oblíbena u mužských autorů sci-fi – ale nutno podotknout, že jde o hodně mužskou představu. Vojensky organizované ženy, hlídající muže za ostnatým drátem se samopaly v rukou, patří spíše do říše mužských sado-maso vizí než do arzenálu typicky ženských metod.47 Matriarchát z pohledu žen48 je však častěji popisován jako 45

Sci-fi je žánr, který vyniká svou fantasií a odvahou odmítat zažité normy. Feminističtí kritici však upozorňovali, že ve skutečnosti autoři sci-fi stále dokola propagují „patriarchální postoje“, aniž by se nad nimi zamýšleli. 46 Mužů, kteří by se zaměřovali stejným směrem, bylo málo, jedním z nich byl například S. R. Delany. 47 SUKOVÁ, Johana. Příručka militantního feminismu. Praha: Reneco, 2000, s. 65.

25

mírumilovná, zemědělská a umělecká společnost, založená na principech spolupráce, bez nadvlády jedné kasty nad druhou. Feministicky zaměřené autorky sci-fi netvrdí, že takto popsaná matriarchální společnost je ideální, jen zdůrazňují, že nebyla orientovaná na válku.

48

Některé feministické autorky se odvolávají na archeologické nálezy a tvrdí, že před několika tisíci lety skutečně matriarchální společnost existovala (bez mužských vládců, v čele stály ženy kněžky), ale smetly ji divoké patriarchální hordy.

26

4. Feministická sci-fi tvorba Evy Hauserové Sci-fi tvorbu Evy Hauserové lze nalézt v časopisech a ve sbornících, samostatně vydala jednu novelu (Cvokyně 1992) a tři sbírky povídek (Hostina Mutagenů 1992, Když se sudičky spletou 2000, U nás v Agónii 2006). Sbírka osmi povídek Hostina mutagenů přináší průřez její tvorbou z 80. let. Povídky jsou silně ovlivněny biopunkem, ve všech narazíme na sugestivní obrazy ošklivosti, které zvýrazňují pesimistické vize a atmosféru osamění. Ve většině povídek můžeme vysledovat ekologická a feministická témata. Ve sbírce Když se sudičky spletou nesou již feministické znaky všechny povídky. Autorce se v nich úspěšně daří rozkrývat kulturní stereotypy, které určují mužskou a ženskou roli v současné společnosti. Naproti tomu jsou v některých povídkách silně potlačeny prvky sci-fi (viz povídky „Milé maminky!“, „Stromoženka“, „Píseň, která nemá srdce“, „Když se sudičky spletou“). Sbírka U nás v Agónii obsahuje kromě povídky s názvem „Vypadají klece líp zevnitř?“ všechny povídky, které byly otištěny ve sbírce Hostina mutagenů, tři již dříve časopisecky publikované povídky a pět dosud nevydaných povídek, které však autorka napsala také v 80. letech. Dalo by se tedy téměř mluvit o rozšířené reedici sbírky Hostina mutagenů. Novela Cvokyně zpracovává téma mít možnost „začít znovu a jinak“. Hrdinka tuto možnost dostává díky „náhodně“ objevenému stroji času. Autorce se do novely podařilo zahrnout množství feministických témat. V následujících oddílech budu analyzovat světy feministické sci-fi v dílech Evy Hauserové. Oddíly budou tři. V prvním bych ráda interpretovala biopunkovou tvorbu Evy Hauserové z 80. let. V druhém oddíle se zaměřím na novelu Cvokyně a ve třetím na povídkovou tvorbu z 90. let. Hlavní důraz při interpretaci budu klást na charakteristiku žen a mužů – jejich vzájemné vztahy, na prostředí jednotlivých povídek a feministické prvky.

27

4.1. Ve znamení biopunku Všechny povídky, které byly napsány v 80. letech spojuje tzv. biopunk, což je svébytný literární podžánr sci-fi pojmenovaný Evou Hauserovou. Vznikl jako reakce na vlnu kyberpunkové počítačové sci-fi, která se rozšířila v 80. letech v USA a Anglii. V české sci-fi se první kyberpunková díla objevovala v druhé polovině 80. let, jejich přijetí však komplikovala okolnost, že moderní technologie (konkrétně počítačová technika) nebyly v Československu přístupné širší veřejnosti. Naopak biopunk vycházel z aktuálních námětů, zaměřoval se na ekologii, na nezájem lidí o životní prostředí, represe proti punku nebo proti ochráncům přírody. Proto se pravděpodobně jeho domovskou zemí stalo právě totalitní Československo. Po pádu totalitního režimu biopunk zanikl. Kritizované problémy sice nebyly okamžitě vyřešeny, ale zmizela jejich společenská podmíněnost.

4.1.1. Prostředí Biopunkové vize jsou antiutopické, bezútěšné a děsivé. Biopunk se svým biologickým zaměřením se vyžívá v chrchlech a slizech všeho druhu. Eva Hauserová využívá svého biologického vzdělání tak, jak to dělají jiní autoři sci-fi, vzdělaní například v technice nebo fyzice. Čistý biopunk použila Hauserová pouze ve dvou krátkých povídkách „Vykuklenci“ a „Oslava jednoho výročí na planetě optimistických třesků“. Pro ilustraci ocitujme úryvek z „Vykuklenců“: Konečně se konzerva pohybuje shlukem stromů, v němž probíhá lov na jelena. Políčili granáty a minová pole. Jelen byl roztříštěn na krvavé cáry masa, které si tady opékají nad ohněm. Parohy slepili smůlou z rozstřílených stromů, křepčí a výskají. Jsou to vykuklenci, malí, barevní, krásní, vykuklenci, kteří tu nablízku mají své tábořiště. Nikdo z konzervy je však nevidí. Uvnitř kukel zuřivě pracují enzymy, hormony, hnisovitá hmota se přeorganizovává v nová těla.49 V ostatních povídkách se biopunk projevuje umírněněji, především formuje prostředí. Světy jsou ponuré, plné pesimismu, životní prostředí je zamořené škodlivinami, příroda se srazila do několika malých soukromých zahrádek (viz „Adenin a Mikra“, „Ekoterosti“, „U nás v Agónii“) nebo veřejných parků a lesů, které se však velmi liší od těch, jež známe

49

HAUSEROVÁ, Eva. „Vykuklenci“. In Hostina mutagenů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 76.

28

dnes, například v povídce „Setkání s partou výtržníků“ popisuje chlapec ve svém školním slohu z prvního pololetí 2050 rodinný výlet do parku. Dovídáme se, že cesta „parkem“ je lemována naučnými obrazovkami, u kterých se rodina zastavuje, pozoruje v nich přírodu a získává informace, jak se správně chemicky ošetřuje zelený trávník nebo jak se jmenují různé druhy stromů. Nikde není ani zmínka o skutečných keřích, stromech nebo hmyzu. Všemu chlapec nasazuje korunu, když zdůrazňuje, že v parku byly lavice a besídka z ryzího dřeva, jakoby to bylo něco velmi neobvyklého. Stejně tak neobvykle popisuje les (pojmenovaný Vzorný hvozd) v povídce „Vypadají klece líp ze vnitř?“ náměstek vládkyně města při provádění delegace z okresu: „… že přírodu je třeba chránit, a to si bereme k srdci… pod heslem ‚Více budek do lesa‘ jsme instalovali dvě stě šedesát tři telefonických budek přímo do srdce Hvozdu, také jsou tu četné bufety pro kočky50 i lidi, lovná zvěř se chová v luxusních voliérách a loví se nablízko exkluzivními tomahavky s elektronickým naváděním…“51 V některých povídkách se lidé s přírodou mohou setkat jen na obrazovkách svých domácích iluzorů, sugestorů nebo emovizí,52 mohou také využít nabídek cestovních kanceláří k virtuálním výletům do přírody, viz „Adenin a Mikra“ - Adeninovým zaměstnáním je provádět na virtuálních zájezdech, konkrétně v programu s názvem Zelené peklo džungle. Z Adeninovy reakce na stížnost jednoho turisty, kterému se program nelíbil, se dovídáme, že větší plochy přírody sice ještě úplně nevymizely, ale staly se lidem nedostupnými: Že prý si poklábosili se zahradníkem, co tu džungli pěstuje, a že prý je to od naší cestovní kanceláře pěkný podfuk… hlupáci, co si myslí, že je někdo někde pustí do nějaké lepší džungle? Jestli něco takového vůbec existuje, tak to můžeš vidět jedině z družice, blíž tě nepustí.53 Přímým odrazem zničeného a zamořeného prostředí je chatrné lidské zdraví. Přestože lidé ovládají vědu na vysoké technické, biologické, chemické, a tedy i lékařské úrovni, jsou skrz na skrz prolezlí nemocemi a alergiemi, jedí uměle vytvořené potraviny, polykají hromady léků a jsou téměř neustále pod sedativy a náplastmi, kterým říkají „náladovky“. Takovým světem, kde je „živoření“ na vysoké vědecké úrovni nejlépe patrné, je nepochybně Agonie (viz „U nás v Agónii“):

50

Kočky vlivem toxických výparů z místní továrny zmutovaly a přejaly některé lidské zvyky, například se oblékají a mluví. 51 HAUSEROVÁ, Eva. „Vypadají klece líp ze vnitř?“. In Hostina mutagenů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 158. 52 Vylepšené televizory budoucnosti. 53 HAUSEROVÁ, Eva. „Adenin a Mikra“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 28.

29

Šachtou proniklo zaječení: „A co máš v tom kontejneru, ty důro, nádhernou slezinu! Orgány z posledního pohřbu chci já!“ „A ne a ne! O tom beztak rozhodne doktorka!“ „Jo, protože je to tvoje kámoška!“ „Co máš, dyť starýmu Jakubovi bylo už beztak devadesát, orgány nemůžou stát za nic!“ „Ale ledvinu měl zbrusu novou, aspoň tu pravou! Osm ledvin na třináct lidí, copak to je ňákej život?“ Hátě se stáhlo hrdlo hořkostí. Co pro ni tenhle klan54 znamenal. Jakou hřejivou jistotu. Jak jsou všichni spříznění prostřednictvím těch svých vnitřností.55 Životní prostor (prostředí přímo kolem postav příběhů) v jednotlivých povídkách vykazuje shodné rysy, a to nejen v již uvedené rovině obecné, ale zároveň v konkrétních příkladech. Lidé v povídkách například často obývají domy z briket,56 potýkají se s nedostatkem vody (běžně je k dostání jen voda v sáčku) a potravin – ty si objednávají lidé z domu (dalo by se říct, že na příděl) nebo si je doma sami pěstují. Byty jsou vybaveny složitými klimatizačními jednotkami a množstvím jiné techniky. V bytech jsou různá relaxační křesla, lidé se koupou zásadně v úzkých nádržích ve stoje – kvůli úspoře vody. Přeprava větších břemen probíhá vzdušnou cestou (brikeťáky), lidé cestují podzemní drahou na sluneční pohon (sluníky) nebo mohou využít tzv. aerotaxi.

4.1.2. Čas a totalita Pro literární čas světů v povídkách ovlivněných biopunkem je příznačné posunutí děje po přímé linii času vpřed – do budoucnosti (od roku 2048 dál). Z tohoto časového schématu se vymykají tři povídky. Příčinou je používání stroje času (viz „Siamský bratr“, „Tempofon“) nebo jarovizátoru – přístroje schopného produkovat vize budoucnosti. Ten najdeme v povídce „Jeden den Zoji Andrejevny“, která nám poslouží jako názorný příklad prostředí ovlivněného biopunkem spojeného s kritikou totalitního režimu. Obsah povídky je následující: V Ústavu pro výzkum komunistické budoucnosti T. D. Lysenka sledují dva vědci roku 1950 domnělý obraz budoucnosti, který jim poskytuje mozek mrtvé neznámé ženy. Zobrazí se jim náš stát v roce 1990 jako velký komunistický pracovní tábor. Lidé žijí ve vysokých

54

Jeden dům obývá klan lidí, v domě (tak jako v ostatních domech v Agónii) vládne matriarchát a biogenetické inženýrství. Každý člověk patří do nějaké klanu, bez klanu by neměl šanci přežít. 55 HAUSEROVÁ, Eva. „U nás v Agónii“. In Hostina Mutagenů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 109. 56 Brikety jsou recyklovaným odpadovým materiálem šedočerné barvy.

30

panelácích – koldomech, mají společný budíček, rodina má nárok na jednu místnost, umývárny jsou společné a stravují se ve veřejné jídelně. Žena Zoja, matka pěti dětí a manželka, popisuje tento šílený svět s nadšením a pýchou: Vida je, už se probouzejí. Na útržky papírového pytlíku jim rozděluji hromádky léků: pro Pětiletku prášky proti cukrovce a pro Vasila sedativum. Jen pro Kombajna nemám správný lék, prý ho vyrábějí imperialisté, ale nedodali ho. Voda v plechových korytech dnes nějak štípe a páchne, ale to nevadí, aspoň se otužíme. Vždycky si připomenu světlý případ mého táty, který zahynul hrdinskou smrtí, když vlastním tělem ucpal prasklý tank s kyselinou. Jeho poslední slova byla: „Občas se ještě najde zmetek, ale nadšení to spraví! Jen dál za naši věc!“ Ano, a já také věřím, že zmůžeme všechno, jen když budeme chtít. 57 Děj příběhu má větší míru parodičnosti než ostatní povídky. Parodičnost umocňuje konec příběhu, kdy se dva socialističtí vědci navzájem utvrzují, že takovou vizi mohl vymyslet jen mozek nějaké popravené zrádkyně režimu, a jeden v zájmu vědy zabije druhého pro získání toho „správně angažovaného mozku“. Povídkou také silně prostupuje groteskno. Některé části povídky mohou působit směšně a komicky, ale čtenáři brzy ztuhne smích na rtech, když si uvědomí hrůzostrašnou zvrácenost situace. Už ve 3. kapitole jsem zmínila, že autoři sci-fi literatury při tvorbě svých světů (jakkoliv se na první pohled světy mohou zdát odlišné) vycházejí z prostředí, ve kterém žijí.58 U tvorby Evy Hauserové to platí téměř stoprocentně. Totalita se promítá do všech jejích příběhů z 80. let. Její imaginární světy jsou satirami na prostředí, v němž autorka stejně jako čtenáři jejích děl žili, všechny negativní jevy společnosti jsou zvětšeny do obludných rozměrů. Výrazná paralela s totalitním československým státem je také například v povídce „U nás v Agónii“.59 Čtenář rychle pochopí, že Agonií autorka myslí Československo za minulého režimu a Kosmopolis60 představuje západní svět za hranicemi tehdejšího 57

HAUSEROVÁ, Eva. „Jeden den Zoji Andrejevny“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 9–11. V moderní utopii/antiutopii mizí ostrá hranice mezi světem reálným a utopickým. Utopický svět tak přes svou zdůrazňovanou JINAKOST odhaluje, hyperbolizuje, alegorizuje, karikuje společenskou realitu doby. Viz MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 668. 59 Povídka „U nás v Agónii“ poprvé vyšla v antologii Skandál v Divadle snů (1988) pod názvem „Zítřek v Agonii“. Název musel předrevoluční redaktor logicky změnit, aby povídka mohla vyjít. Obsah však zůstal zachován – oficiální kritika povídku buď považovala za pouhou utopickou fantazii, nebo ji pravděpodobně vůbec nezaregistrovala. Šifrování příběhů bylo typickým literárním postupem, kterým se autoři bránili cenzuře a režimu. Čtenáři se rychle naučili číst mezi řádky. 60 Kosmopolis je umělá planeta, ze které do Agónie přilétá na návštěvu Barnabáš (syn jedné z členek klanu). Lidé Agónie mu připadají směšní tím, jak neustále opakují, že se mají výborně, že jim nic nechybí, a jak jsou pyšní na své „zdraví“ a způsob života, a naopak o Kosmopolisu si „Agóňané“ myslí, že jsou tam lidé osamělí, že se tam rodí mutanti a je tam nebezpečné záření. Je to vize dvou životních alternativ – Agónie a jejich nelidských 58

31

Československa. Agonie je satirickým a absurdním obrazem současnosti – tehdejší skutečnosti (povídka vznikla roku 1988). Zobrazovaný svět je parodií na „ideální“ společnost budoucnosti, kterou komunistická ideologie vytrvale slibovala.

4.1.3. Postavy Spisovatelky sci-fi obsazují hlavní postavy ve svých příbězích častěji ženami než muži. Eva Hauserová není výjimkou. V jejích povídkách jsou v drtivé většině hlavními postavami ženy (mužská hlavní postava je pouze v povídce „Siamský bratr“). Ženy v jejích povídkách nejsou vázány k osobě mužského protagonisty tak, jak tomu bývá v mužsky orientované sci-fi, kde, ať už šlo o postavu matky, dcery, sestry nebo milenky, byl vždy status ženské postavy určen vztahem k muži. Ženy Evy Hauserové jsou dominantnější než muži. Obecně můžeme říci, že mají vlastnosti, které jsou ve společnosti stereotypně přisuzovány mužům: ženské postavy jsou silné, schopné střízlivého nadhledu, odhodlané všechno zvládnout a o všechno se postarat, vědomé si svých hodnot. Zároveň zůstávají její ženy poměrně mírumilovné, myslím tím, že nejsou agresivní, muže neutlačují ani neponižují. Tato „mírumilovnost“ má však své meze, všechny ženské protagonistky sdílejí společný pocit opovržení k (nejčastěji vlastním) mužům. Bývají vůči nim necitlivé a pokud zemřou (na vině bývá jejich chatrné zdraví), hrdinky necítí téměř žádnou lítost, pociťují naopak úlevu, že se zbavily přítěže. Popis vzhledu žen je poměrně strohý. Ženy nejsou líčeny jako krásné nebo křehké, ale také nevypadají jako super ženy, autorka je popisuje jako štíhlé, chlapeckých tvarů, pro které by se dalo použít označení „samá noha, samá ruka“.61 Nejčastějším zaměstnáním ženských protagonistek je vědkyně. Pravděpodobně díky tomu, že má autorka s vědeckým prostředím osobní zkušenosti, se jí podařilo velmi realisticky vykreslit svět laboratoří. Práce vědce je líčena jako každé jiné zaměstnání, jako běžná a nezajímavá rutina.62 Abychom mohli lépe dokumentovat, přejdeme ke konkrétním postavám. Začneme u postavy Stázy a jejího muže Agneše z povídky „Dýchavičná romance“. Příběh se odehrává podmínek, které však místním obyvatelům připadají dokonalé, a Kosmopolisu – země, kde je prý všechno tak krásné, že se tomu dá jen těžko uvěřit. 61 Výjimkou je povídka „U nás v Agónii“, kde se vzhledu autorka věnuje ve větším rozsahu než v jiných povídkách, protože hlavní postava Háta se zamýšlí nad svým vzhledem, když se srovnává s ženou z Kosmopolis. 62 To je naprosto v rozporu s postavami vědců pojímaných v duchu romantické tradice jako typy osamělých géniů, kteří pod vlivem své objevitelské vášně porušují například etický kodex.

32

v uzavřeném světě vědeckých pracovišť rozsáhlého a soběstačného areálu Genetechny. Lidé se tu rodí, žijí, pracují a umírají, aniž by se někdy podívali za vysoké zdi areálu. Budovy, chodníky, sídliště, plakáty, transparenty, to všechno bude čtenáři pravděpodobně velmi povědomé.63 Většina budov, přístrojů a věcí je zašlá a opotřebovaná. Na první pohled bychom snad ani nepoznali, že se pročítáme povídkou z žánru sci-fi, kdyby se lidem nad hlavami neproháněly pásové dopravníky a mezi lidmi se nešířila morová houbová nákaza.64 Hlavní hrdinka Stáza byla dlouhou dobu se svým životem spokojená, měla zajímavou práci v Havarijní laboratoři a v útulném bytě manžela. Nákaza ji však vytrhla z letargie. Začíná si uvědomovat, že její muž doma je jako ukňourané nemocné malé dítě a pobuřuje ji, že se proti šířící se nákaze nebojuje. Pokusí se to změnit, ale nakonec je shodou náhod a nedorozumění vyhozena z práce. Stáza je silnou ženskou hrdinkou, která se snaží bojovat, ale po mnoha nezdarech jí dochází, že je to beznadějný boj. V průběhu příběhu prochází vývojem a mění své názory. Zpočátku je existenciálně lhostejná a spokojená se životem, postupně se probouzí z letargie a hledá smysl života. Ten nakonec nachází v mateřství – na poslední stránce povídky porodí zdravé dítě. Hauserová ve svých povídkách mění mužské i ženské normy chování, které jsou zažité v současné patriarchální společnosti – charaktery postav se stávají atypickými. V západní kultuře jsou zažité představy, jež vycházejí z biologické odlišnosti mezi rody, z nichž se odvozují specifické, komplementární charakteristiky: Přiřazování těchto charakteristik k rodům se řídí binárními opozicemi mezi kulturou a přírodou, aktivitou a pasivitou, rozumem a citem, duchem a tělem, přičemž platí, že ženám se vždy přisuzuje druhý termín (negativně obsazený).65 V povídkách je změněn hierarchický vztah mezi mužem a ženou. Žena se těší vyššímu společenskému postavení a většímu respektu než muži. Hrdinky jsou praktické a pragmaticky uvažující, stojí nad idealismem a sentimentem svých mužů. Slabé mužské postavy se cítí společností omezeny ve svých skutečných potřebách a možnostech pod záminkou, že to pro ně není vhodné a přirozené. Mají pocit zbytečnosti, protože jsou to ženy, které vynalézají nové věci a mění svět. Muži v povídkách E. Hauserové nejsou dost silní, dominantní, imponující a vůbec hodni obdivu nebo podpory. Sama Hauserová to komentuje následovně: I u těch nejlepších autorů – mužů i žen – totiž pozoruju zajímavý jev, který mají 63

Prostředí Genetechny může v čtenáři evokovat důvěrně známé prostředí reálného socializmu v Československu, mladšímu čtenáři se spíše vybaví velká paneláková sídliště, jaká vznikala za minulého režimu. 64 Nákaza (houbový mor) se rozšířila z laboratoře, kde se vědci pokoušeli vypěstovat vepřové na houbách (snaha o houbu, která by v sobě měla řízeček). 65 Viz heslo rodová diference v příručce Lexikon teorie literatury a kultury. Ed. Ansgar Nőnning. Brno: Host, 2001, s. 148.

33

společný s transvestity: pokud muž vytvoří nějakou ženskou postavu, je to až zkarikovaná superžena, přímo nabitá všemi feminními charakteristikami (což zhusta bývají v mužském pojetí velká ňadra a romanticky-hysterická povaha). A ženy autorky zase na oplátku většinou vyprodukují supermuže nadupaného testosteronem; anebo jim z toho naopak vycházejí karikatury naprosto zoufalých a beznadějných týpků, což se bohužel pravidelně stává i mně.66 Výše řečené srovnejme s chováním Agneše (manžela Stázy) z povídky „Dýchavičná romance“: „Možná bych si mohl koupit,“ zadíval se na ni docela dětsky, „takovej krásnej kovanej opasek… a na něj si připnout třeba meč! Nebo revolver!“ „Re-vol-ver? Nepoužívej prosím tak šokující slova!“ „No tak dobře, tak… brašnu s instalatérským nářadím.“ „Pořád koukáš jenom na ty historický komedie!“ „To byl totiž pořádnej život! Rozumíš, smyli pot po celodenní dřině, zašli do hospůdky s kamarády na pivko… anebo šli do úřadu… a tam byly zaprášený… rozumíš, doopravdy zaprášený! – fascikly… žádný obrazovky, žádný spínače a voliče… lidi spolu klábosili…“ „Ta tvoje romantika mě jednou dorazí,“ řekla znechuceně. Takové věci prostě nechápala. Meče, revolvery, instalatérské brašny, zaprášené fascikly, hospůdky. Rekvizity. Kýč, únik. Romantika je zřejmě mužská záležitost, pomyslela si. Připadalo by mi ponižující oblbovat se něčím takovým. Ženy jsou asi dospělejší.67 Podobný typ muže nacházíme i v povídce „Adenin a Mikra“: MIKRA: Už mi s tou svou romantikou jdeš na nervy. Patriarchát, středověké hrady, život v jeskyni, lovy na mamuty… jo, na to tě užije.68 Hlavní mužské postavy se cítí utlačované, jsou silně citlivé ke všem podnětům, snadno se vytočí a uráží. Tyto psychické a povahové vlastnosti bývají přisuzovány spíše ženám. Muži, trávící většinu života v prostoru několika stěn bytu, prožívají podobné pocity, jaké uvádí ženy v domácnosti nebo na mateřské dovolené, které se cítí být frustrované určitým vydělením se ze společnosti. Muži jsou slabí i po stránce fyzické, téměř nevychází z bytu – jsou příliš křehcí, aby mohli snášet rizika běžného života: „Většina mužských je na tom ještě hůř než ty. Jako bys nevěděl, že mužský organismus je hrozně křehkej a náchylnej k chorobám!“ 69

66

HAUSEROVÁ, Eva. Lapače času. Olomouc: Nakladatelství Votobia, 2001, s. 79. HAUSEROVÁ, Eva. „Dýchavičná romance“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 77-78. 68 HAUSEROVÁ, Eva. „Adenin a Mikra“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 31. 69 HAUSEROVÁ, Eva. „Dýchavičná romance“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 65. 67

34

Fyzickou stránku mužů dobře vystihuje citace z úseku části povídky „Adenin a Mikra“, kdy v bytě ve 12. patře přestala téct voda (je nutně potřeba k zalévání ovoce a zeleniny a pro domácí zvířata – lidé se snaží se být ekologičtí a soběstační) a musí se nanosit z přízemí: MIKRA: Ty jsi snad zešílel! Při tom, jak dnes pere sluníčko, by nám ve skleníkovém pokoji úplně všechno uschlo. A zdravotní klimatizace, ta spolyká taky pěkných pár kbelíků! ADENIN: Snad bychom se bez ní jeden den obešli. MIKRA: Ani nápad. Hned bys z toho měl alergii, astma, rozedmu, a jak se jmenuje ten nový prevít.., jo, tu komplikovanou plicní neurózu. Copak já, já jsem odolnější, ale ty jsi mužský, tak na sebe musíš dávat pozor! Kde jen jsou ty džbery… á, tady. Doufám, že aspoň pojede výtah. ADENIN: Snad bych měl jít s tebou, trochu ti pomoct… MIKRA: Ani nápad! Víš, jak jsou muži křehcí, to by byla tvoje smrt.70 Jako by Eva Hauserová chtěla připomenout a uvést do „reality“ slova některých feministek, které vyzdvihují statistiky o dřívějších úmrtí mužů, a oblíbená rčení, že žena víc vydrží. Hlavní postavy v povídkách E. Hauserové jsou individuální osobnosti, které jsou determinovány stejně jako ostatní osoby povídek prostředím, ve kterém musí žít. Lidé žijící v antiutopiích E. Hauserové jsou v sociálním útvaru sevřeni velmi pevně, síť jeho kontroly je velmi hustě utkaná, ale lidé si většinou ani neuvědomují, že nejsou svobodní.71 Pokud se pokusí o vzpouru, nemají šanci na úspěch. Jedinec, který chce jednat „jinak“ nebo který se nějak liší, bude přeprogramován („Ekoteroristi“), zabit („U nás v Agónii“) nebo jinak potrestán – například ztratí zaměstnání („Dýchavičná romance“). Režim ničí každý projev individuality. Hlavní postavy prožívají stereotypní každodennost existence člověka zmanipulovaného přetechnizovanou civilizací – v práci i v osobním životě. Postavy zpočátku mechanismus všednosti akceptují. Pak se ji postupně snaží narušit vzrůstající aktivitou, touhou po seberealizaci a zájmem o okolí, snaží se vzbouřit, uniknout z každodennosti a nudy.72

70

HAUSEROVÁ, Eva. „Adenin a Mikra“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 23–24. Nejlépe jsou kontrolováni lidé z povídky „Vypadají klece líp ze vnitř?“ z města Ostrov nad Mlhavou. Městskou matriarchální společnost ovládá a kontroluje vševědoucí Prabába pomocí umělých očí a uší, které jsou nainstalovány na každém veřejném místě i v soukromých místnostech. 72 Autorka tedy zachovává obecné schéma chování postav antiutopií.

71

35

4.1.4. Motivy sci-fi V době vzniku povídek byla jejich primárním tématem kritika totalitního zřízení v našem státě (extrapolace soudobého konzumerismu, zúžený životního prostor). Dnes je kritika bývalého režimu v povídkách spíše jen mementem a do popředí vystupují aktuální témata rodových rolí nebo ekologie. Ovšem snaha zabývat se aktuálními problémy a událostmi (tzn. nejčastěji těmi, které se přímo dotýkají autora a čtenářů jeho děl) je společná většině autorům sci-fi.73 Z klasických motivů sci-fi Eva Hauserová pracuje s motivy spjatými s genetickým inženýrstvím (mutanti, nemoci, lékařská věda) a s cestováním časem, zabývá se motivy z oblasti kybernetiky a používá vynálezy budoucnosti (většinou jde o vynálezy používané v běžném životě, které jsou lidem snadno k mání). Hojně také využívá v sci-fi velmi oblíbených prostředí futuristických antiutopických světů (nejčastěji jde o hypotetickou společnost s různými typy totalitního zřízení, mnohdy fungující jako matriarchát) a témata katastrof (především ekologických). Z uvedeného vyplývá, že v povídkách Evy Hauserové je absence obvyklých sci-fi motivů, které souvisí s vesmírem, jako jsou vesmírné lodě, mezihvězdné cestování, setkání a konflikty s mimozemskými civilizacemi nebo kolonizace vesmíru. V sci-fi populární postavy cestovatelů (astronautů, objevitelů nových světů) nebo téma fantastických cest obecně se v povídkách nevyskytují. V tvorbě 80. let nenajdeme ani zobrazení alternativních dějin nebo využití parapsychologických jevů (žádné telekineze, teleportace, telepatie nebo kolektivní vědomí). Vzhledem k tématu mé práce je vhodné srovnat i motivy sci-fi v dílech Evy Hauserové s nejčastěji používanými motivy ve feministické sci-fi. Feministická sci-fi ráda vytváří utopické i antiutopické světy (to má společné s obecnou sci-fi) a z nich vychází možnost existence matriarchátu.74 Matriarchát jako společenské zřízení se objevuje v povídkách Evy Hauserové konkrétně třikrát – „U nás v Agónii“, „Adenin a Mikra“ a „Vypadají klece líp ze vnitř?“. Matriarchát je ztvárněn umírněně, jako něco naprosto přirozeného, běžného a zažitého. Obyvatelé matriarchálních společností Evy Hauserové si ani neumí představit, že

73

V Americe byly takovými tématy například rasové problémy, studená válka nebo vesmírný program. Feministická sci-fi se vedle matriarchální společnosti zabývá často i formou bezrodé (bezpohlavní) společnosti, jejíž obyvatelé jsou hermafrodity. Eva Hauserová však „bezrodé“ světy nevyužívá (rody jsou v jejích příbězích vždy zachovány – v příbězích se s žádnými hermafrodity nesetkáme). 74

36

by to mohlo být jinak, a pokud mají povědomí o patriarchální historii, považují patriarchát za historický přežitek,75 viz ukázka: „Vždyť u vás ani není matriarchát!“ „No a co?“ podivil se Barnabáš. „To přece nemůže fungovat! Naše věda už dávno dokázala, že vládnout musí jedině ženy! Jsou houževnatější, nemají tak ztřeštěný nápady, nevedou se války…Ostatně v povaze mužů není dřít se s vládnutím, ale hrát si!“76 Feministická sci-fi často zobrazuje tzv. bitvy mezi pohlavími. Ty se tak, jak je zobrazují zahraniční autorky feministické sci-fi,77 v povídkách E. Hauserové nevyskytují. Snad jen pokud bychom k tomuto motivu přiřadili formu „domácích válek“ nebo spíše hádek, kdy naopak ženy počítají s tím, že muži ze své “přirozenosti“ přijmou své podřízené postavení. Ekologie je častým námětem, ze kterého čerpá feministická sci-fi. V povídkách Evy Hauserové je ekologie propojena s biopunkem i se zobrazením antiutopických světů. Světy povídek jsou z ekologického hlediska naprosto zdevastované, plné genetických deformací a mutací jako důsledek mnohaletého mrzačení životního prostředí. Autorka se bezpochyby snaží varovat před pokračováním v současném trendu ničení životního prostředí. Budoucnost se v povídkách jeví jako peklo (trest za zanedbávání ekologie). Mohli bychom mluvit o nové eschatologické literatuře, která se od dřívější liší pouze tím, že odsuzuje člověka k zatracení nejen duševně, ale také biologicky. Lesbické vztahy se mezi motivy v příbězích E. Hauserové objevují sporadicky. Hlavní protagonistky jsou vždy heterosexuálního zaměření. Z populárně naučných feministických publikací autorky však víme,78 že její vztah k homosexualitě je naprosto tolerantní. Motiv lesbických vztahů nacházíme například v povídce „Dýchavičná romance“: „Ty seš ta slečna z plákátu, co všechno vysvětlí. Pouze jedinci stejnýho pohlaví, škyt,“ stisknul jí pevněji paži, „si můžou dokonale porozumět, zavítejte k nám, škyt, a už nikdy neodejdete, lesbický spolek je tu, ženy a dívky, pro vás!“ Přesně takový plakát svítil ve vrátnici Genetechny. 79 75

Viz již dříve citovaná ukázka HAUSEROVÁ, Eva. „Adenin a Mikra“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 31. MIKRA: Už mi s tou svou romantikou jdeš na nervy. Patriarchát, středověké hrady, život v jeskyni, lovy na mamutech… jo, na to tě užije. 76 HAUSEROVÁ, Eva. „U nás v Agónii“. In Hostina Mutagenů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 116. 77 Například: do matriarchální společnosti přicestují muži – cizinci z jiné planety, kteří se bojem a silou rozhodnou donutit ženy k přijetí podřízené pozice vůči mužům. 78 Viz HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 131. 79 HAUSEROVÁ, Eva. „Dýchavičná romance“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 62.

37

4.1.5. Feminismus V 80. letech v zahraničí probíhala již tzv. druhá vlna feminismu a na téma feminismus bylo napsáno mnoho publikací. V českých zemích byla situace odlišná.80 Autorce se v sci-fi tvorbě podařilo vystihnout specifickou ženskou problematiku u nás, tedy problémy a trápení žen v socialismu. Když na počátku 90. let začaly vycházet její feministické populárně naučné publikace, bylo snadné objevit v nich provázanost s její sci-fi tvorbou, kterou psala v letech osmdesátých a která ukazuje, že už tehdy měla E. Hauserová jasně zformované některé názory na postavení žen ve společnosti. Eva Hauserová ve svých sci-fi prózách vykreslila naléhavé obrazy budoucnosti, jak by mohl svět vypadat, kdyby pokračovaly některé trendy v tehdejší společnosti, především ty, dotýkající se životního prostředí a mezilidských vztahů. Konkrétním příkladem propojení feminismu a varování před dalším vývojem je povídka „Siamský bratr“. Hlavní postavou krátké povídky je bezejmenný muž, který před nedávnem nastoupil do nově zřízeného Ústavu pro vylepšování budoucnosti, konkrétně do oddělení podmiňování rozkvětu. Byl vybrán, aby podnikl cestu strojem času do budoucnosti. Za úkol dostal přivést z ní vyplněné dotazníky. V budoucnosti ho však čeká nemilé překvapení. Země je naprosto přelidněná, může za to populačnímu opatření zvyšovat přídavky na děti geometrickou řadou, které v přítomnosti plánuje šéf hrdiny: K tomu opatření se přece chystá šéf našeho oddělení. Je to jeho trumf, kterým hodlá definitivně přebýt veškerý ambice vedlejšího oddělení. Návrh už je vypracován. Zdálo se mi to nějaký divný, ale šéf je toho názoru, že čím víc nás bude přibývat, tím tom bude lepší. Růst je ukazatelem zdravýho vývoje. No a tady to teď máme.81 Díky přelidnění dojde při přistání k nehodě, při níž se hrdina nenávratně spojí s mužem v budoucnosti – oba splynou v siamské dvojče. Po návratu do přítomnosti se šéf rozhodne pro absurdní řešení: „Ne, to nejde,“ zavrtěl konečně energicky hlavou. „Jednak musíme vytřít zrak vedlejšímu oddělení nějakým rozhodným činem, no a hlavně a především – vždyť by šlo o masovou vraždu, jaká nemá v historii obdoby!“ Vyhlášení zákona o geometrických přídavcích bylo velmi slavnostní. A oddělení analýzy trendů nakonec úplně zrušili jako neproduktivní. Nahradili je zbrusu novým oddělením zásobování budoucnosti. Šéfujeme ho my dva.82

80

Viz s. 10–11 mé práce. HAUSEROVÁ, Eva. „Siamský bratr“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 40–41. 82 Tamtéž, s. 44–45. 81

38

Eva Hauserová zde paroduje „mužskou logiku“, které se věnuje i ve svých populárně naučných feministických knihách: Lineární myšlení – jednosměrný způsob uvažování – je mužům vlastní a mylně jej nazývají „logikou“. My ženy však vnímáme věci ve všech souvislostech, vzájemných vztazích, ve vývoji, v kruzích, v koloběhu věčného zániku a znovuzrození. Proto mužskou logiku neoceňujeme. Typickým příkladem mužské logiky je zásada „čím víc, tím líp“.83 Muži podle ní rádi staví na první místo velikost nebo množství, ať už se jedná o porodnost nebo například růst HDP. To, že se v příběhu téměř nevyskytují ženy, je podle mého mínění autorčin cílený záměr s úmyslem zdůraznit, že jde o „mužskou logiku“ a o mužskou absenci vlastnosti „domýšlet věci do důsledků“.

4.1.6. Dílčí závěr Po přečtení všech povídek Evy Hauserové vzniklých v 80. letech můžeme nabýt dojmu, že čteme pořád jedno a totéž. Je poznat, že všechno napsala jedna autorka. Setkáváme se stále dokola s podobnými myšlenkami: lidstvo je nerozumné a řeže pod sebou větev, na které sedí, technika zatlačuje lidské city do pozadí, v budoucnosti světa budou dominovat ženy. Je to svět, kde se pořád něco rodí a zaniká, ale všechno jde špatně. V podstatě nic nefunguje. Všechno běží na doraz, technika přesluhuje, lidé dožívají. Mezilidské vztahy jsou redukované na vztahy hmyzu a partnerské vztahy nestojí za nic. Tato křeč, to je princip i hlavní slabina autorčiny metody: není klasická vypravěčka a neprovází své hrdiny různými protivenstvími, spíš je chladně sráží do rozpálených skleníků a potápí je do křivulí plných jedu.84 Eva Hauserová nešla proti proudu a stejně jako většina autorů sci-fi tvorby u nás v 80. letech využívala antiutopie, aby mohla satiricky vykreslit odlidštěnost, stereotyp a absurditu socialistického totalitního státu. Stavěla na pocitu odcizení jednotlivce ve společnosti. Beznadějný boj postav proti nesmyslným pravidlům vyšší moci, byly náměty, které vycházely z životního pocitu lidí žijících v Československu za minulého režimu. Ačkoliv se dnes může zdát, že většina povídek Evy Hauserové z 80. let ztratila svou aktuálnost, musíme si uvědomit, že dříve oblíbené téma kritiky totalitního režimu nahradila (v době vzniku povídek sekundární) témata týkající se například ženské problematiky nebo varování před možným nepříznivým ekologickým vývojem v budoucnosti, proto můžeme její povídky zařadit mezi díla, jejichž význam přesahuje ze své doby i k současným čtenářům. 83 84

SUKOVÁ, Johana. Příručka militantního feminismu. Ústí nad Labem: Reneto, 2000, s. 7. KOSATÍK, Pavel. Punk a biologie. Ikarie, 1992, č. 9, s. 60–61.

39

4.2. Cvokyně Novela Cvokyně je jedinou sci-fi novelou v tvorbě Evy Hauserové. Vyšla roku 1992 a výrazně se odlišuje od předchozí biopunkové tvorby, protože je však novela časově zasazena do doby minulého režimu, zůstal v Cvokyni zachován (z biopunkových povídek) motiv odcizení a stereotypu běžného života.85 Místo parodického ztvárnění totality a líčení zdevastovaného životního prostředí se Hauserová zaměřila na náměty, které jí poskytovaly mezilidské vztahy a rozdělení rodových rolí mezi mužem a ženou v naší zemi před rokem 1989. Novela Cvokyně je vždy řazena v bibliografii Evy Hauserové k sci-fi tvorbě, ale současně bychom ji mohli přiřadit k slipstreamu86 nebo dokonce mainstreamu. Zdá se, že autorka využila sci-fi pouze jako nástroje k tomu, aby mohla lépe vyjádřit a rozvést své feministické myšlenky. Na první pohled je téma Cvokyně – život očima ženy – až provokativně banální. Příběh se odehrává v Československu v Praze roku 1988. Hlavní postavou příběhu je Nora, vdaná žena, matka dvou malých chlapců, která pracuje jako vědec v biologické laboratoři. Noře se nelíbí společnost, ve které žije, vadí jí fronty a nedostatek zboží v obchodech, jako vědec si bolestně uvědomuje omezené možnosti cestování (tolik důležitého k udržení kroku s vědeckým vývojem). Se sobeckým manželem Toníkem si už téměř nemá co říci, zároveň jí život znepříjemňuje nesnesitelně „milá“ tchýně. Své děti miluje, ale současně si uvědomuje, jak ji mateřství znevýhodňuje vůči mužům. Mateřství ji připravilo o čas, který mohla věnovat své kariéře – práci, která ji baví. Na pomoc svého manžela v péči o děti a domácnost nemůže spoléhat. Jednoho dne se jí v laboratoři při manipulaci s novým elektronovým mikroskopem stane nehoda. Ztratí vědomí a probudí se na stejném místě, ale v roce 1980. Po prvotním šoku se Nora vzpamatovává a vyhodnocuje situaci. Mikroskop tu ještě není, ona je vdaná, brzy ji čekají státnice a za pár měsíců porodí svého prvního syna. Nejprve se vyděsí, že všechno musí absolvovat znovu, ale pak si uvědomí, že by toho naopak mohla využít. Těsně před svou cestou do budoucnosti se totiž v zahraniční příručce dočetla o novém japonském objevu expresní formy bakteriofágu, proč by ho tedy nemohla objevit dříve než Japonci? Začala se těšit, jak tentokrát udělá spoustu věcí jinak a lépe:

85

Na rozdíl od biopunkové tvorby se Eva Hauserová v Cvokyni vyrovnává s totalitou na komornější a individuálnější úrovni. 86 Slipstreamem se označují díla na pomezí fantastické literatury a mainstreamu, která používají rekvizit a motivů sci-fi, ale přesto jsou těžko zařaditelné do žánru sci-fi.

40

Srkala jsem horkej čaj a napadlo mě, že na první pokus se člověku máloco vydaří. Například manželství. Zato druhej pokus…, to už by nemusela být taková chmura, nejistota a frustrace, ten pocit slimáka zahnanýho na suchý písčitý prostranství. Tentokrát, v druhým pokuse si otevřeně přiznám, že nejsem mateřský typ a nemám žádnou trpělivost. Děti mě dohánějí k nepříčetnosti. Paní k dětem, to bude ono. A věda. Nikdy nepřestat myslet na vědu. To je jediná opravdová radost. A je to k něčemu. Vyditelnej výsledek. A dobrodružství.87 Plynutí příběhu je chronologické, ale celým příběhem prolínají Nořiny vzpomínky na život před její cestou do minulosti. Tyto vzpomínky jsou velmi podobné vlastním vzpomínkám, připomínkám a výtkám Evy Hauserové k období života v socialismu, které použila v knihách Jsi přeci ženská, Na koštěti se dá i lítat nebo Příručka militantního feminismu. Následující ukázky názorně demonstrují shodu mezi názory a zážitky Nory a autorky, například výrok manžela po Nořině porodu: „To mimino vypadá příšerně. To snad ani nemůže být moje!“88 Srovnejme jej s citací z knihy Na koštěti se dá i lítat: Když jsem přivezla z porodnice prvního syna, podíval se na něj a řekl: „To je tak šeredný, že to snad ani není moje.“89 Další shodu nalezneme například ve vztahu mezi tchýní a Norou: Abych žehlila pleny po obou stranách. Abych nenechávala Kryštůfka spát na balkóně, ale jezdila s ním dvakrát (třikrát, čtyřikrát) denně do parku. Abych používala kolíčky na prádlo s drátkem a ne s pérkem (nebo naopak, s pérkem a ne s drátkem, to je jedno, hlavně že jejich sháněním strávím další týden). A tak dále.90 Porovnejme opět s ukázkou z knihy Na koštěti se dá i lítat, která líčí vztah autorky a tchýně: „Ty necháváš kočárek na balkóně? To není dobré! To já jsem využívala každou volnou chvilku a jezdila jsem do parku!“ – Úúúú, taková otrava, než dojedu do parku, mimino už zase řve a je čas na svačinu.91 Z toho, co si Nora předsevzala, se jí v novém životě nevydařilo vůbec nic – jak v osobní, tak i v profesní rovině. Manželství se nezměnilo k lepšímu a s objevem expresní formy bakteriofágu emigroval ambiciózní kolega za hranice. Nakonec byla Nora ráda, když se po uplynulých dvou letech zničehonic ocitla ve své původní době, aniž by se cokoliv změnilo 87

HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 12. Tamtéž, s. 54. 89 HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 98. 90 HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 55. 91 HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 21. 88

41

nebo aniž by kdokoliv postřehl její zmizení. Začne tedy provádět pokusy na myších – nechává je mizet pod mikroskopem. Když se dostaví úspěchy, rozhodne se svůj objev předvést nadřízeným. Jenže právě při tomto ukázkovém pokusu se jí opět podaří zmizet do minulosti, tentokrát až do roku 1978. Po zkušenosti z minulé cesty už ví, že ať udělá cokoliv, opět se vrátí do své původní doby. Počíná si proto mnohem odvážněji, rozchází se s tehdy ještě „jen“ přítelem Toníkem a dokonce uvažuje o emigraci. Tento „výlet do minulosti“ trval pouze pár dní. Při jejím návratu však došlo u přístroje ke kolizi a hrdinka mizí potřetí. Tentokrát přichází k sobě v podobě laboratorní myši a konec příběhu zůstává otevřený. Mnoho o novele napoví název knihy – Cvokyně i podtitul knihy – Sci-fi příběh šílené vědkyně. Titulní hrdinka příběhu Nora ve skutečnosti není vůbec šílená, je jen ambiciózní mladou ženou toužící po úspěchu v práci a spokojené rodině založené na rovnosti a vzájemném porozumění mezi partnery. Jen těžko se smiřuje s náročnou trojrolí manželkyvzorné hospodyně, dokonalé matky a úspěšné pracovnice. Nora není neohroženou bojovnicí za ženská práva, jen prostřednictvím svých pocitů a myšlenek (které se výrazně kryjí s těmi Evy Hauserové) poukazuje na to, co není v pořádku. Hlavní hrdinku bychom mohli nazvat „cvokyní“ snad jen proto, že se snaží využít příležitosti, kterou jí poskytl „stroj času“ ke změně jejího života. Režim, odlidštěné chování a povahy osob kolem sebe změnit nedokáže, ať upraví své vlastní chování i přístup jakkoliv. Její beznadějná snaha o zlepšení vlastního života pak opravdu vyznívá jako čiré bláznovství. Velmi důležitými a zároveň výraznými postavami jsou Nořin manžel Toník a tchýně. Oba neustále připomínají Noře její „přirozenou ženskou roli“, to co by pro ni mělo být přirozené, životní styl prověřený generacemi českých žen, ve kterém by měla Nora bez výhrad a přemýšlení pokračovat. Stejné funkce má i většina dalších vedlejších postav příběhu, jako například Nořin šéf v práci, kolegyně z laboratoře nebo Nořin milenec, ale jmenované postavy nejsou tak výrazné jako Toník a tchýně. Toník není vysloveně negativní postavou, sice v nás vzbuzuje pohrdání za své arogantní a neempatické chování k Noře, ovšem v některých chvílích v nás probouzí téměř lítost, když si uvědomíme, že za to jaký je, nese vinu především společnost a jeho rodiče. Určitou charakteristikou manžela Nory je, že o něm Nora nemluví jinak než jako o Toníkovi. Není to proto, že by ho měla tak ráda (cit lásky se ze vztahu dávno vytratil), ale aby zvýraznila jeho závislost na matce a naprostou nesamostatnost: „Maminka se zařekla, že už ti nebude telefonovat a že do tohohle bytu nevkročí,“ řekl. Pocítila jsem úlevu a stěží jsem potlačila úsměv. „Tvoje matka mi volala do práce kvůli věcem do domácnosti, a to mě rušilo,“ řekla jsem. 42

„To není matka, ale maminka,“ odvětil naštvaně.92 Jasně, to volá jeho matka, Toník změní tón, mluví měkce a tak jako něžně mumlá, ach jo, ona nemá do čeho píchnout, je to všechno špatně, měl zůstat s rodiči a měl by dál zajištěný obletování, opečovávání, pochopení, vciťování, obětování. Do háje, to přeci není možný, aby dospělýmu zdravýmu člověku se obětoval jinej člověk… Ale to není oběť, to je smysl života… V týhle konkurenci se nedá obstát. Nedá se v tom existovat.93 Tchýně je zápornou postavou. Čtenář nabývá dojmu, že její jedinou funkcí je znepříjemňovat Noře život a stavět mezi ni a manžela překážky. Tchýně ztělesňuje společnost, která od Nory očekává chování podle zažitého vzorce, a pokud by se Nora chovala jinak, odsoudí ji. Nora to pocítí, když začne stavět kariéru nad mateřství94 a dávat před manželem a tchýní najevo, že nenachází uspokojení v domácích pracích nebo že nevidí své životní poslání v podpoře manžela: Toník má tolik práce, je tak uštvaný, nemá na nic čas… To by bylo škoda, aby ztrácel čas v domácnosti!95 „Vždycky všechno jsem dělala čerstvé…“ Jo, teď bych měla teprve pobíhat za kvokající slepicí na dvorku.96 Jde vařit, aby mi ukázala, jak se to má dělat. Sladce švitoří: „Moje maminka byla vý-bor-ná kuchařka a já dělám všechno jako ona…“ „Měla jsi naučit vařit Toníka,“ vrčím. To jsem v prvním pokuse neřekla. Snažila jsem se mít „pochopení“.97 Chvíli lapá po dechu a pak zase sladkosmutně: „On má tolik práce, on se tak honí, a tohle si nezaslouží.“98 Hauserová se v novele zabývá často mateřstvím. Vyzdvihuje vnitřní rozpor hrdinky mezi láskou ke svým dětem a vlastními osobními potřebami. Srovnejme dvě ukázky z novely, z nichž první vykresluje mateřství jako něco omezujícího a druhá naopak ukazuje na mateřství to pěkné: Co mě čeká doma. Blázinec, nervy. Děti řvou jedno přes druhý, bekot, ječení a skřeky, Kryštůfek tak dvě hodiny denně ječí nad úkolama…99 92

HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 25. Tamtéž, s. 15. 94 Viz HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 33: Oblast skutečně špičkové práce jí není úplně stejně otevřená jako muži, dokonce, když ji práce opravdu pohltí, se to může považovat za „neženské“. 95 HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 11. 96 Tamtéž, s. 14. 97 V průběhu příběhu se Nora vyvíjí, uvědomuje a vnímá intenzivněji věci, které dříve považovala za nezměnitelný ženský úděl. Zároveň získává sebevědomí a odvahu se tomuto údělu i některým lidem postavit. 98 HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 20. 99 HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 7. 93

43

Přese všechno má v sobě to miminko něco opojného. Zase mám radost, když se začne usmívat, když očima sleduje předměty, když začne chňapat ručičkami po barevnejch kuličkách rozvěšenejch v kočárku. Když se plazí po bříšku. Pořád ho tahám jako kotě, chovám v náručí, je prostě sladkej.100 Porovnejme předchozí ukázky s citací vlastních zážitků autorky z knihy Na koštěti se dá i lítat a zaměřme se na podobnosti mezi oběma: Přesto pro mě mělo mateřství dvě stránky: pozitivní, kdy jsem cítila, že nemůže být nic důležitějšího než ten zvláštní důvěrný, niterní pocit, že v sobě mám ještě jednu dušičku, že se ve mně tvoří další člověk. Ale pak je tady ta stránka negativní, spočívající v tom, že věnovat se kojenci nebo batoleti nepřetržitě a ve značné izolaci po celé dny, měsíce a dokonce roky, bylo prostě nad moje síly.101 Eva Hauserová upozorňuje na problematiku, kterou se zabývá směr feminismu označovaný jako mateřský feminismus,102 který prostřednictvím výzkumů udává velkou rozmanitost vlastních definic mateřství ze strany žen a upozorňuje, že pro matku není vždy samozřejmé a bezproblémové najít vztah k vlastnímu dítěti, obětovat se mu a vidět v mateřství smysl života.

4.2.1. Dílčí závěr Novela obsahuje motiv sci-fi, prvky feminismu i výrazné autobiografické rysy. Eva Hauserová zde prezentuje své názory (především na postavení žen v socialismu) s pomocí „rekvizity sci-fi“, kterou je stroj času – nic míň ani nic víc ze sci-fi oblasti tu nenajdeme. Hrdinka se nedostane do neznámé a fantastické budoucnosti, ale „pouze“ do důvěrně známé minulosti. Eva Hauserová se v novele zaměřuje především na kritiku v Československu zažitých genderových rolí, zabývá se takovými feministickými tématy, jako je nerovnoměrné rozdělení domácích prací a péče o dítě, závislé postavení žen na mateřské dovolené na mužích, znevýhodnění žen v zaměstnání a tlak, který společnost i blízcí lidé vyvíjí na ženu, aby se chovala tak, jak se od ní očekává. Autorka upozorňuje prostřednictvím své hrdinky na snížený 100

HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 55. HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 99–100. 102 Mateřský feminismus požaduje, aby se mateřství dostalo skutečně významného místa v kultuře i ve veřejném prostoru. 101

44

status ženy uprostřed pokrytectví a falešné morálky. Nabízí čtenáři pohled na svět očima ženy – v jeho syrovosti, autentičnosti až záměrné provokativnosti. Náměty přitom těžila ze svého osobního života, ze svých neúspěchů v manželství a z vnímání odcizení v mezilidských vztazích. Metoda práce s vlastními zážitky přinesla dílu intenzivní, neobyčejně citlivé výpovědi se stálou, obecnou platností. Svým subjektivním přístupem odhaluje vnitřní svět ženy, který pro ostatní postavy příběhů zůstává skryt, protože se jí nesnaží porozumět. Cvokyni bychom mohli charakterizovat jako příběh o „vzpouře proti ženskému údělu na intelektuální úrovni“. Právem si novela zasloužila samostatnou čtenářskou pozornost.

45

4.3. Povídky vzniklé po roce 1989 Od 90. let jako by si autorka začala uvědomovat, že ponurých vizí i parodií na život v minulém režimu bylo dost. Povídky přizpůsobuje čtenáři a společnosti po roce 1989 a jejím aktuálním tématům (především ekologii a feminismu). V rozhovoru pro Interkom na otázku, zda se u ní projevuje „porevoluční trauma“, tj. pocit, že není o čem psát, odpověděla: Já ne. Před revolucí bylo jediné možné téma totalita, teď se otevřela všechna ostatní témata. Tím, že hodně cestuju a čtu věci, které vycházejí venku, neustále absorbuju šílenou spoustu námětů, myšlenek, vlivů - a ty na mě opravdu silně působí, možná silněji než celá totalita. Cítím naopak takovou až zahlcenost – o čem psát dřív? Jak to všechno uspořádat? Je to zralé spíš na publicistiku než na beletrii, na tu by se to mělo víc uležet nebo přežvýkat nebo jak by se to řeklo. Transformovat.103 Ještě více než tomu bylo v Cvokyni se povídky přibližují mainstreamu, některé z povídek, jak už jsem se dříve zmínila, postrádají prvky sci-fi žánru (viz povídky „Stromoženka“, „Píseň, která nemá srdce“, „Když se sudičky spletou“). Prostředí příběhů je poměrně různorodé. Povídky Evy Hauserové využívají všech časových rovin – minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Prvním typem prostředí je nám známý a blízký svět. Děj se přesunul do stejných domů v jakých žijeme, do fádních ulic, nemocnic, a laboratoří. To „neobvyklé“ prožívají jen hlavní postavy. To je například případ povídek „Nelidská“, „Tajemství dělohy“, „Jeskyňák“ nebo „Trabant“. V druhém typu prostředí se děj odehrává v historii, v dobách pohanské kultury, viz povídky „Píseň, která nemá srdce“ a „Stromoženka“. Jelikož jsou to právě povídky s absencí sci-fi prvků, nebudu je zde rozebírat. Třetím typem je prostředí budoucnosti, kam autorka zavádí čtenáře celkem třikrát. V povídce „Už jsi velký mužík“ popisuje matriarchální společnost, v povídce „Přestěhovaná planeta“ líčí Zemi po ekologické katastrofě a v povídce „Illumináti“ zkouší předpovídat, jakým směrem se bude vyvíjet společnost našeho státu v budoucnosti. V povídkách jsou, tak jako v dřívější tvorbě, v drtivé většině hlavními postavami ženy, mužskou hlavní postavu má jen povídka „Jeskyňák“.

103

Rozhovor s tou starou ježibabou Hauserovou pro Interkom [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: .

46

Kvůli různorodosti povídek z tohoto období tvorby E. Hauserové je vhodnější věnovat soustředěnější pozornost pouze vybraným textům, v nichž se zaměříme na konkrétní prvky feminismu.

4.3.1. „Už jsi velký mužík“ V povídce „Už jsi velký mužík“ je na první pohled patrný rozdíl v zobrazení budoucnosti. V porovnání s tím, jak ji líčila Eva Hauserová ve své tvorbě před rokem 1989 (srovnejme například s povídkou „U nás v Agónii“), se lidská budoucnost v povídce „Už jsi velký mužík“ jeví světlejší a optimističtější, tedy alespoň ženám určitě.104 Povídka se odehrává v neurčeném čase budoucnosti, pravděpodobně někde na našem území, jak se můžeme domnívat podle výběru jmen postav (Veles, Radegast, Mokoš).105 Povídka nás zavádí do všední matriarchální domácnosti jednoho nevšedního rána, kdy nejstaršího chlapce čeká slavnostní obřad vstupu mezi dospělé. V celé domácnosti je jen jedna žena – Mokoš, dále její tři syni, současný milenec a bývalý milenec, který si však stále platí pobyt v její domácnosti. Muži totiž ženám platí za vaření, praní, schůzky i sex, dalo by se říci téměř za všechno: ženy rozhodujou za nás, zajišťujou, aby lidskej rod nevymřel, a když je nezlobíme, jsou na nás i docela hodný a dají nám nějakou tu slevu, takže nám zbyde trocha peněz na kapesný.106 Ústředním tématem povídky je matriarchálně tržní společnost. Ta má čtenáři objasnit relativitu všech (patriarchálních) zvyklostí světa, v němž žijeme. Společnost stojí na principu, že ženy si za vše nechají muži zaplatit (důraz se klade především na domácí práce). Pro muže je společensky nepřípustné, aby domácí práce vykonávali sami (znemožnili by se a ztratili by půvab). Pro ženy jsou však domácí práce prestižní činností: Připravila snídani – při této prestižní ženské činnosti ji nesměli muži spatřit.107 Autorka se tímto tématem už zabývala v knize Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné: Nejvýraznějším zbytkem patriarchálního postoje k ženám je předpoklad, že žena se bude zdarma starat o provoz domácnosti (jelikož je to pro ni přirozené) a muž ji za to bude zcela nebo z části živit. Je to pohled pokřivený, neboť nepočítá s tím, že práce v domácnosti je práce 104

Zde narážíme na otázku, zda se povídka „Už jsi velký mužík“ odehrává v utopickém nebo antiutopickém světě. Není totiž snadné určit, zda zobrazovaná společnost je lepší nebo horší než naše současná. Domnívám se, že rozhodnutí je na každém jednotlivém čtenáři. 105 Jsou to jména významných slovanských bohů. 106 HAUSEROVÁ, Eva. „Už jsi velký mužík“. In Když se sudičky spletou. Praha: Nakladatelství Maťa, 2000, s. 11. 107 HAUSEROVÁ, Eva. „Už jsi velký mužík“. In Když se sudičky spletou. Praha: Nakladatelství Maťa, 2000, s. 10.

47

jako každá jiná a že tedy příslušný muž ženu vlastně neživí, pouze jí splácí její péči částí toho, co sám vydělá.108 Stejně tak by muži přišli o svůj šarm, pokud by jejich zaměstnání nebylo manuální (přísluší jim především vystavovat pěkně vypracované svaly): „Když budeš moc chytrej, nebudou na tebe ženský brát, radši si koukej cvičit svaly!“109 Autorka se tak dotýká pracovních příležitostí žen. Podle ní současná společnost často trvá na tom, že ženy se pro určitá povolání nehodí (například vysoké posty ve firmách, v politice). Naopak existují tzv. feminizovaná pracovní odvětví (často jsou tato povolání slabě platově ohodnocena), jako je například učitelství na nižších stupních nebo práce zdravotních sester. V povídce je naopak mužský výdělek vždy nižší než ženský – ženám totiž přísluší kvalifikované, duševně náročné práce: „Vyučíš se některé z těch hrubých mechanických prací, které mužíkům tak sluší. Ztratil bys mužnost a přitažlivost, kdybys dělal něco tak zjemnělého, jako je kancelářská práce. Nebo dokonce byl ve vedoucím postavení – to by se ti všichni vysmáli, že ze sebe děláš ženskou, velitelku“ 110 Můžeme mluvit o satiře na současnost, srovnejme, jak se k současnému stavu vyjádřila Hauserová v knize Na koštěti se dá i lítat: Co se týče pracovní sféry, v té se u nás na ženu přece jen pořád hledí jinak než na muže. Všeobecně se soudí, že pro vedoucí postavení se líp hodí muž.111 Ve všech předchozích i v následující citaci autorka neustále zdůrazňuje, že pro muže je něco přirozené, že daný stav věcí nelze měnit, je to tradice a je nutné se jí podřídit a přijmout ji: Mokoš se Hrubošovi už mnohokrát pokoušela vysvětlit, že tradice, zakořeněné v životě lidí, a sama lidská přirozenost jsou cennějšími devizami než pochybná a křečovitá rovnoprávnost mezi pohlavími. Muži se přece nikdy nemohou vyrovnat ženám, to je dáno už od přírody, když se podíváme na jejich anatomii a fyziologii.112 V povídce je opravdu mnoho feministických témat, některých se Hauserová dotýká jen okrajově. Jedná se například o problém, který je aktuální především v zemích třetího světa, 108

HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 94. 109 HAUSEROVÁ, Eva. „Už jsi velký mužík“. In Když se sudičky spletou. Praha: Nakladatelství Maťa, 2000, s. 11. 110 Tamtéž, s. 14. 111 HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 33. 112 HAUSEROVÁ, Eva. „Už jsi velký mužík“. In Když se sudičky spletou. Praha: Nakladatelství Maťa, 2000, s. 11.

48

kde dochází k výraznému upřednostňování mužských potomků. Mít syna je prestižnější, je pokračovatelem rodu a dědicem. Upřednostňování chlapců není však jen záležitostí exotických krajů, vzpomeňme na známé úsloví, že správný muž by měl v životě postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Hauserová v povídce otočila zažité stereotypy. Srovnejme s povzdechem Mokoš: Tahle jediná věc jí v životě nevyšla: nenarodila se jí dcera, a tak ji pronásledoval podvědomý pocit, že jejímu životu chybí nejvyšší naplnění.113 Dalším „naznačeným“ feministickým tématem je například otázka náboženství: Iniciace chlapců se koná jen jednou ročně a termín se určuje podle stádia Měsíce, který musí být v novu, protože úplněk má na chlapce zneklidňující účinky a navíc tradičně náleží dívkám, a podle venkovní teploty a směru převládajících větrů. Je totiž důležité, aby ve vzduchu voněl divoký celer, který má podle pradávných legend vliv na mužskou potenci a stal se tak symbolem budoucí plodnosti chlapců.114 Ukázka nás odkazuje k jednomu ze směrů feminismu – spirituálnímu feminismu, který odmítá patriarchální náboženství a jejich nařízení, která diskriminují ženy. Do praxe ho uvádí například hnutí Wicca,115 což je kult (občas se označuje i jako moderní čarodějnictví), který navazuje na prastaré pohanské tradice. Svátky a rituály se řídí koloběhem přírody, postavením měsíce a dráhy země kolem slunce. Stručně bychom mohli říci, že do této povídky shrnula Eva Hauserová téměř všechny své feministické názory a výtky. Nemyslím si však, že je to ideální svět „ala“ Eva Hauserová. Záměrem bylo spíše vtipně poukázat, že to, co dnes většina lidí považuje za běžné a neměnné, muže být snadno zesměšněno. Stačilo, aby autorka přisoudila vyšší sociální status ženám, zaměnila některé atributy zažitých genderových rolí a nechala ženy v povídce, aby se chovaly přirozeně, bez ohledu na patriarchální konvence: V obřadním sále občiny bylo nabito. Ženy v obecenstvu, hlavně mladé dívky, pískaly na slavnostně vystrojené chlapce a hlasitě hodnotily různé partie jejich těl, rýsující se pod přiléhavými legínami. „To je zadeček, v těch fialovejch kalhotách! Pojď sem kocourku! A támhle ten ho má, co?“ Mokoš si všimla, že někteří chlapci dokrvava zčervenali. Pomyslela si, že bude muset Hrubošovi ještě vysvětlit, že si o těch povykujících děvčatech nesmí myslet nic špatného. Je to docela přirozené, že ženy jsou sexuálně náročnější a méně monogamní než muži, to přece vyplývá z lidské fyziologie: víc samců zajistí lepší výběr pro pokračování 113

HAUSEROVÁ, Eva. „Už jsi velký mužík“. In Když se sudičky spletou. Praha: Nakladatelství Maťa, 2000, s. 9. 114 Tamtéž, s. 9. 115 Uctívá dva bohy – Bohyni a Rohatého Boha. Tato božská dvojice představuje dva protiklady, ale ne ve smyslu kladu a záporu. Jejich rovnováha bývá považována za předobraz rovnováhy pohlaví ve společnosti.

49

lidského druhu.116 Na rozdíl od žen jsou muži svázáni sítí představ a příkazů, co smí a nesmí dělat. Musí nosit sexy oblečení a dbát na štíhlou linii, aby byli pro ženy atraktivní. Kdyby pro ně žádná žena nechtěla vykonávat domácí práce a mít s nimi sexuální vztah, bylo by jimi opovrhováno. Autorka povídkou naznačuje, jaký vliv má sama společnost na utváření rodových rolí. Ukazuje tak, že pokud budou jedinci vychováni v odlišném prostředí, rodové role se mohou změnit. Člověk je v povídce zobrazován jako produkt okolností (prostředí a výchovy více než dědičných vlastností nebo biologických předpokladů). Muži se dostávají do podobného postavení, v jakém jsou v současném světě ženy, a ptají se (především ti mladší a odvážnější), proč nemůže být rovnoprávnost. Většina mužů však tento svět bez výhrad přijímá, protože nikdy nikdo z nich nepoznal nic jiného. Je to pro ně přirozené a správné.

4.3.2. „Přestěhovaná planeta“ „Přestěhovaná planeta“ se výrazně odlišuje od všech předchozích povídek, prolínají se v ní prastaré mýty a pohádkové elementy se sci-fi motivy. V příběhu se objevují pohádkové bytosti – zelené lesní panenky, trpaslík a další podivná stvoření (bublas), které bychom stejně tak mohli identifikovat jako návštěvníky z jiných planet nebo zmutovaná zvířata. V příběhu se objevují kouzelné hádanky i vědecké vynálezy. Celou povídkou prostupuje tajemno jako něco dosud neznámého, nejčastěji v podobě personifikovaných přírodních sil. Děj povídky se odehrává na Zemi po katastrofě, kterou způsobila umělá radioaktivní kometa Theola. Před kometou byla země vyprahlá a vysušená, proto se vědci pokusili pomocí komety a její přitažlivosti Zemi posunout dál od Slunce, aby se Země ochladila. Jenže vědcům se plán příliš nezdařil (vysvětlení v příběhu chybí). Z oblohy zmizel Měsíc, Země se změnila a s ní i její obyvatelé. Mírně se ochladilo a všechno začalo zarůstat zelení. Lidé se shromažďovali do tlup a odcházeli z měst do volné přírody. Města brzy splynula s džunglí a v rozbujelé vegetaci vzniklo vlivem radiace mnoho nových forem života – zmutovaných rostlin nebo zvířat. Bezejmenná hrdinka, která opustila své rodiče, potkává během svého putování zlé lesní víly, podivného ještěra bublase a mnoho dalších „příšer“. Jednoho dne je unesena do Skleněné pahorkatiny ještěřího červenookého trpaslíka Dlouhovouse, kterému

116

HAUSEROVÁ, Eva. „Už jsi velký mužík“. In Když se sudičky spletou. Praha: Nakladatelství Maťa, 2000, s. 12.

50

musí jako otrokyně sloužit, jinak by ji čekala smrt. O pahorkatině i Dlouhovousovi slyšela dívka poprvé v dětství jako o pohádce, opět o nich slyšela až při průletu komety, tentokrát už jako o mýtu, který říkal, že když se uprostřed skleněné pahorkatiny odpálí tepelná bomba, svět získá zpátky svou rovnováhu. Po určité době strávené ve službě u Dlouhovouse se záhadě rozhodne přijít na kloub a sejde do podzemí skleněné hory. Četnost pohádkových prvků v příběhu pak nabírá na intenzitě. Dívka si na pomoc volá jednotlivé bytosti z lesa, dostává hádanky a plní úkoly. Vše úspěšně zvládne, bombu odpálí, ale jaký vliv to mělo na celý svět, už se nedovídáme. Dynamika příběhu je rozvláčná, pomalá, na čtenáře působí všeobjímající klid a pokora, přestože se hrdinka nepohybuje v nijak vlídném a mírumilovném světě. Hauserové se podařilo vykreslit prostředí, ve kterém platí jen zákony přírody. Hrdinka všechno, co potkává (tajemné bytosti, podivná zvířata, inteligentní rostliny), přijímá poklidně, jako něco, co je tak, jak má být, cítí se součástí přírody. Povídka odkazuje k poselství ekofeminismu, který kritizuje patriarchální kulturu jako hierarchickou, militaristickou, mechanickou a industrialistickou. Muži podle ekofeminismu považují přírodu za nepřítele, kterého je třeba přemoci a ovládnout pomocí techniky a civilizace. Ekofeministky naopak považují sebe i své okolí za součást přírody. Autorka nás tak nepřímo vybízí k zamyšlení, jak moc je potřeba civilizace se všemi moderními výdobytky ke spokojenému životu. Jako by to chtěla autorka zdůraznit, nechává hrdinku, aby byla svědkem sešlosti několika mužů, kteří se nechtějí smířit se zánikem civilizace a nechtějí se vzdát starého řádu světa. V jedné chvíli si muži navzájem čárají na čela kousky ohořelých dřívek doktorské, profesorské a jiné tituly: „Ale pořádek musí být, a proto i těm méně ctihodným udělíme označení: toto bude čtvereček. Toto holubička. Toto letadélko. A toto kolečko…“ Připomnělo mi to zasuté vzpomínky z mateřské školy. Děti tam mají svá znamení, protože pořádek musí být. „Tak tohle je civilizace,“ řekla jsem si. „To se dalo předpokládat. Civilizace není nic pro mě.“ Odloupla jsem se od okna a plížila se pryč.117 Silnou pozici v povídce má ženský způsob psaní. Femininní texty se vyznačují příznaky, které západní kultura tradičně připisuje ženám. Příznaky se projevují například specifickou ženskou kreativitou, volbou tématiky a jednotlivých motivů. V povídce

117

HAUSEROVÁ, Eva. „Přestěhovaná planeta“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 199–200.

51

„Přestěhovaná planeta“ je tímto příznakem absence boje, lovu zvířat a podrobování si přírody. V příběhu je silná symbolika stromů jako symbolů života, stability a obnovy, naopak rodiče, které hrdinka opustila, se stali symbolem stáří, rezignace, bezmoci a opakování starých schémat.

4.3.3. „Nelidská“ „Nelidská“ je jednou z kratších povídek Evy Hauserové. Hlavní postavou je na první pohled tuctová žena-matka. Až později se dovídáme, že nejde o ženu ale o androida. Celá povídka se odehrává v krátkém časovém úseku jednoho obyčejného odpoledne, nejprve na běžném pískovišti a pak ve všedním panelákovém bytě. Žena hlídá děti na pískovišti a tak jako tolikrát předtím přemýšlí nad tím, v čem je jiná. Tuší, ale nemůže si to nijak dokázat, že není jako ostatní ženy: Zase celé odpoledne sedět na lavičce v parku. Už to nevydržím, tu tyranii těch malých tvorečků, kteří mě potřebují jen pro sebe a přitom vůbec nevytíží. Ostatním ženám jako by to vůbec nevadilo. Můj mozek je vysušená rostlina, rozevírající se květní kalich zoufale se stáčející se za kapkami podnětů, jakýchkoli trochu inteligentních podnětů.118 Žena sleduje ostatní ženy kolem sebe, srovnává se s nimi a uvědomuje si svoji jinakost. Nedokáže pochopit spokojenost ostatních žen, které mezi sebou nemají jiná témata hovoru než děti, manžel a vaření. Žena přemýšlí o svých vzpomínkách z dětství – rodiče byli citově chladní vědci, vybavuje se jí několik vzpomínek na tmavé dlouhé chodby a pobyty v nemocnici, nemá ani žádné fotky z miminkovského věku, až z první třídy. Navíc její muž, jenž se v chování k ní tolik odlišuje od popisu manželů ostatních žen (chová se k ní rozumně a kamarádsky), pracuje ve stejné laboratoři jako její rodiče. Doma se rozhodne pro radikální krok a přehází byt vzhůru nohama při pokusu najít o sobě nějaké informace. Pravdu o její správné intuici se dovídáme po příchodu jejího manžela, inženýra Schneidera, domů, který ji najde ležet na zemi uprostřed nepořádku s odstřiženou šňůrou od lampičky v ruce: Poklekl k ležícímu tělu a energicky odtrhl vlasovou pokrývku na temeni. Odloupl plastikovou destičku nahrazující lebeční kost. Dlouho se nemohl vzpamatovat. Seděl na zemi, dolní čelist pokleslou, a jednotvárně, třaslavě mumlal: „To je hrůza… jak se to jen mohlo stát… tolik

118

HAUSEROVÁ, Eva. „Nelidská“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 17.

52

jsem se o ni staral… to snad není vůbec možné… neudělal jsem přece žádnou chybu… celý výzkum je pryč… s tímhle úkolem je absolutní konec… co si jen počnu…“ 119 V povídce autorka odkazuje k mateřskému feminismu a upozorňuje, že není správné automaticky předpokládat, že žena musí být od přírody dobrou a šťastnou matkou. Na mateřský feminismus už jsme narazili v novele Cvokyně, povídka „Nelidská“ je na tématech spojených s mateřstvím vystavěna celá. Sci-fi motiv, vyrobená umělá inteligentní ženaandroid, je jen prostředkem, který pomáhá autorce zvýraznit odcizení a pocity nenormálnosti, jaké může prožívat žena, která se nedokáže naprosto a bez výhrad přizpůsobit potřebám svého dítěte/svých dětí. Už v Cvokyni jsme si ukázali na konkrétní citaci z feministické populárně naučné publikace, že s podobnými pocity se potýkala i sama autorka. Zde uvedu ještě jeden příklad z knihy Na koštěti se dá i lítat: Z počátku jsem si to neuvědomovala. Byla jsem jen podrážděná, nespokojená, aktivity, kterými matky miminek obvykle tráví své dny, mě upřímně otravovaly, ale vlastně jsem si to nepřiznávala. Všechno se projevovalo jen neurotickým přetlakem, který se ve mně hromadil jako pára v „papiňáku“.120 Povídka má tedy dvě roviny. První rovinou je sci-fi příběh s androidem, který supluje dětem matku a porouchá se. Druhou rovinou je feministický jinotaj ukrytý v příběhu, kdy android je alegorickým vyjádřením běžné ženy, která nevydržela tlak společnosti. Eva Hauserová napsala: Díky feminismu člověk pozná, že to není žádná úchylka ani zločin, když někoho mateřská dovolená nudí a frustruje.121 V této povídce se jí podařilo díky chladnému „odlidštěnému“ pohledu ženy-androida tuto frustraci vykreslit.

4.3.4. Dílčí závěr Jak už jsem na začátku kapitoly zabývající se povídkovou tvorbou z 90. let zmínila, povídky mají velmi blízko k mainstreamu. Některé bychom dokonce mohli označit jako feministicky laděnou prózu („Když se sudičky spletou“, „Tajemství dělohy“, „Stromoženka“, „Píseň, která nemá srdce“). Obecně platí, že povídky se slabší příslušností k sci-fi mají silněji zastoupeny prvky feminismu. Pokusila jsem se tedy vybrat do ukázkových povídek ty, jež

119

HAUSEROVÁ, Eva. „Nelidská“. In U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006, s. 21. HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 100. 121 HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 23.

120

53

nejvíce vyhovují zadání mé práce – povídky sci-fi žánru, ve kterých můžeme vysledovat působení feminismu. Většinou povídek E. Hauserové z tohoto období prolíná ženský způsob psaní, můžeme ho srovnat s feministickou naratologií, která vychází z názoru, že narativní formy nepředstavují žádné nadčasové ideální typy, ale jsou kulturně a historicky podmíněnými indikátory, které ukazují, jak ženy vnímají skutečnost.122 Autorka v povídkách do jisté míry prezentuje prostřednictvím jednání a pocitů ženské hrdinky své vlastní názory na svět kolem sebe, snaží se nás tímto způsobem upozornit a donutit k zamyšlení nad některými negativními jevy ve společnosti na poli genderových stereotypů. Na závěr bychom mohli ještě shrnout použité prvky žánru sci-fi. Jsou to už z raného období tvorby osvědčená prostředí matriarchátu, antiutopického nebo utopického světa, dále témata genetické mutace a ekologické katastrofy, motivy vynálezů budoucnosti (droga Totem, nový druh virtuální reality, android) a práce s parapsychologií. Je vidět, že jich není mnoho a mají spíše „doplňkový“ charakter.

122

Lexikon teorie literatury a kultury. Ed. Ansgar Nőnning. Brno: Host, 2001, s. 222.

54

ZÁVĚR Zobrazení světů v sci-fi tvorbě Evy Hauserové se proměňovalo tak, jak se postupem času měnila společnost, ve které autorka žila. Její sci-fi tvorba se dá se rozdělit do tří tematických okruhů, které zahrnují reflexi totality v povídkách z 80. let, kritiku společnosti na přelomu 80. a 90. let, jež se zaměřuje především na mezilidské vztahy a ženskou problematiku, a povídky vznikající od 90. let, které reagují na nová, aktuální a často naléhavá témata, nejčastěji feminismus a ekologii. Obecně můžeme říci, že zábavná funkce se v její tvorbě prolíná s funkcí kognitivní – především se jedná o spekulativnost, poučnost, prognózu, odhalování reality metodou alegorie a o destrukci myšlenkových stereotypů. S oblibou Hauserová využívá alegorie, satiry, případně grotesky. Ráda vytváří utopické nebo antiutopické světy, které na čtenáře silně působí svou atmosférou. Často zobrazuje katastrofické vize jako odstrašující příklad toho, jak by mohl svět skončit, pokud se současná společnost nezmění. Sci-fi tvorba Evy Hauserové je mnohovrstevná. Nejvýraznější jsou tři roviny – ekologicko-katastrofická,

politicko-totalitní

a

feministická.

V předložené

bakalářské

diplomové práci jsem se snažila ve vybraných textech sci-fi tvorby Evy Hauserové názorně ukázat prolínání žánru sci-fi s feminismem. Autorka začleňuje do svých sci-fi děl vlastní životní zážitky a dobu, ve které žila/žije a tvořila/tvoří, jak zaznamená každý, kdo je seznámen

s

jejími

feministicky

orientovanými

populárně

naučnými

publikacemi.

Autobiografické prvky v povídkách jsou poměrně časté, týkají se nejčastěji vědecké kariéry, totality, manželství, mateřství a nových podnětů po roce 1989. Všechny tyto náměty výrazně ovlivnily její spisovatelský profil a styl. Společným feministickým jmenovatelem jejích děl je především znázornění nelidskosti, odcizení a nesmyslného nátlaku, kterému jsou svým okolím vystaveny ženy. Eva Hauserová do svých textů zanesla tzv. ženský způsob psaní. Autorka preferuje hlavní ženské postavy, promýšlí ženské identity a jejich role v kultuře a společnosti. Upozorňuje, že role a vlastnosti, které určují maskulinitu nebo feminitu, nevyplývají kauzálním způsobem z biologických rozdílů mezi muži a ženami, nýbrž mají charakter společenských konstruktů a jsou proměnlivé. V kapitole „Science fiction“ jsme zmínili, že kromě vytříbených sci-fi textů existují i texty, které řadíme k triviální literatuře, díla Evy Hauserové k ní však nepatří. Domnívám se,

55

že její tvorba má trvalou uměleckou hodnotu, na které se výraznou měrou podílí právě prolínání feminismu se sci-fi žánrem.

56

Použitá literatura Primární literatura HAUSEROVÁ, Eva. Baktocid. VTM, 1988, č. 17, s. 56–59. HAUSEROVÁ, Eva. Cvokyně. Praha: Ivo Železný, 1992. HAUSEROVÁ, Eva. Ekoteroristi. VTM, 1988, č. 8, s. 58–60. HAUSEROVÁ, Eva. Hostina mutagenů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. HAUSEROVÁ, Eva. „Ilumináti“. In 2101: Česká odysea. Praha: Mladá fronta, 2002, s. 78–97. HAUSEROVÁ, Eva. Když se sudičky spletou. Praha: Nakladatelství Maťa, 2000. HAUSEROVÁ, Eva. Tempofon. ABC, 1988, č. 20, s. 19. HAUSEROVÁ, Eva. U nás v Agónii. Praha: Triton, 2006.

Sekundární literatura ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. BALDÝNSKÝ, Tomáš. Budoucnost ženy. Reflex, 1995, č. 14, s. 51. BOGSTAD, Janice M. Science Fiction. In Women's Studies Encyclopedia. Ed. Helen Tierney. Westport: Greenwood Press, 1999, s. 1275. CINGER, František. Cvokyně s nápadem. Rudé právo, 9. 11. 1992, č. 263, s. 7. CRHA, Richard. Ženy si navařily feminismus. Mladý svět, 1995, roč. 27, č. 7, s. 40–41. Daughters of Earth: Feminist Science Fiction in the Twentieth Century. Ed. Justine Larbalestier. Wesleyan University Press: Middletown, Connecticut, 2006. DRAŽILOVÁ, Dita. Ekofeminismus, gender a environmentalismus. In Abc feminismu. Ed. L.Formánková a K. Rytířová. Brno: Nesehnutí Brno, 2004, s. 215–225. Encyklopedie literatury science fiction. Ed. Ondřej Neff – Jaroslav Olša, jr. Praha: AFSF, H&H,1995. Feminismus mnoha tváří. Ed. Eva Hauserová – Jana Opočenská – Barbora Osvaldová. Praha: Edice Tvary, 1994.

57

GENČIOVÁ, Miroslava. Vědeckofantastická literatura. Praha: Albatros, 1980. HAUSEROVÁ, Eva. Jsi přece ženská…: malý, lehce feministický rádce. Praha: Grada Publisching, 1998. HAUSEROVÁ, Eva. Lapače času. Olomouc: Nakladatelství Votobia, 2001. HAUSEROVÁ, Eva. Na koštěti se dá i lítat aneb Nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. HAUSEROVÁ, Eva. Pán je vždycky pán. Ikarie, 1991, č. 3, s. 2. HAUSEROVÁ, Eva. Píší ženy jinou sci-fi? Ikarie, 1991, č. 10, s. 60–61. HAVELKOVÁ, Hana. Druhá vlna feminismu. Sedmá generace, 2002, č. 2, s. 23–25. Kapesní průvodce ekofeminismem. Ed. Eva Hauserová. [b. m.]: Luna, 1997. KOSATÍK, Pavel. Punk a biologie. Ikarie, 1992, č. 9, s. 60–61. Lexikon teorie literatury a kultury. Ed. Ansgar Nőnning. Brno: Host, 2001. Lovci černých mloků I :(antologie současné science fiction). Ed. Zdeněk Rampas. Praha: Ústřední kulturní dům železničářů, 1988. Lovci černých mloků II :(antologie současné science fiction). Ed. Zdeněk Rampas. Praha: Ústřední kulturní dům železničářů, 1989. MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. NACHTMANNOVÁ, Iva. Budoucnost dohání vize. Respekt, 1999, č. 41, s. 19. NEFF, Ondřej. Jak blafovat o sci-fi. Praha: Talpress, 1999. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981. NEFF, Ondřej. Tři eseje o české sci-fi. Praha: Československý spisovatel, 1985. Nové čtení světa: 1, Feminismus devadesátých let českýma očima. Ed. Marie Chřibková. Praha: M. Chřibková, 1999. OSVALDOVÁ, Barbora. Česká média a feminismus. Praha: Libri, Sociologické nakladatelství (SLON), 2004. OSVALDOVÁ, Barbora. Odysea 2001. Reflex, 2000, č. 46, s. 92–94. PAWLOWSKÁ, Halina. U nás v agónii. Metropolitan, 2. 4. 1992, s. 9. PÍŠA, Vladimír. Mýtus v Agónii. Tvar, 1992, č. 38, s. 10–11.

58

PÍŠA, Vladimír. Třikrát do stejné řeky. Nové knihy, 1992, č. 39, s. 3. ROBERTS, Adam. Science fiction. London: Routledge, 2006. Růže mezi trním. Ed. Eva Hauserová. Praha: Zelený kruh, 1996. Speaking Science Fiction: Dialogues and Interpretations. Ed. Andy Sawyer, David Seed. Liverpool University Press: Liverpool, 2000. SUKOVÁ, Johana. Příručka militantního feminismu. Ústí nad Labem: Reneco, 2000. VERECKÝ, Ladislav. Feminismus je pro slabší povahy. Magazín MF Dnes, 1995, č. 12, s. 42–44. Internetové zdroje Historie feministického hnutí [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: . Slovníček pojmů [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: . Feminismus [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: . HAUSEROVÁ, Eva. Předběžná autorecenze [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: . HAUSEROVÁ, Eva. Vladimír Páral: Země žen [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: . LANGER, Aleš. Současná česká science fiction (část šestá) [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: . Rozhovor s tou starou ježibabou Hauserovou pro Interkom [online]. [cit. 2007-05-22]. Dostupné z: .

59