SVĚTOVÉHO KULTURNÍHO DĚDICTVÍ V RÁMCI UNESCO

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

OCHRANA

S V Ě T O V É H O K U L T U R N Í H O DĚDICTVÍ V RÁMCI U N E S C O

Vítězslava FRIČOVÁ 2003

Vysoká škola: Masarykova univerzita v Brně

Fakulta: právnická

Katedra:

Práva životního prostředí a pozemkové právo

Akademický rok:

2001/2002

ZADANÍ DIPLOMOVÉ pro

Vítězslavu

obor

Právo životního prostředí a pozemkové právo

PRACE

Fricovou

za základě příslušných ustanovení zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), a Statutu Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Vám určují téma a zásady pro vypracování diplomové práce v magisterském studijním programu:

Název tématu:

Ochrana světového kulturního dědictví v rámci UNESCO.

Vedoucí diplomové práce:

JUDr. Jana DUDOVÁ, Dr.

Datum zadání diplomové práce:

31. 7. 2001

Termín odevzdání diplomové práce:

3i. 3. 2002

Zásady pro vypracovaní práce včetně doporučené odborné literatury: Diplomantka bude nejprve stručně komentovat platnou právní úpravu dané problematiky. V další části své práce se zaměří na ochranu kulturního dědictví z celosvětového pohledu, bude se blíže věnovat ochraně kulturmho dědictví v rámci UNESCO a zhodnotí úroveň této ochrany. Následně provede srovnání ochrany světového kulturního dědictví v našich podmínkách s některou z vyspělých zemí EU. V závěru své práce shrne poznatky, ke kterým při zpracování své práce dospěla.

Harmonogram zpracování diplomové práce: 1. Úvodní konzultace k tématu, pracovní osnova a k dalšímu postupu - do konce září 2001. 2. První kontrolní konzultace - do 20. prosince 2001. 3. Druhá kontrolní konzultace - do konce února 2002.

MASARYKOVA UNIVERZITA VBRNÉ Právnická fakulta Veveří 70 61180 B R N O ®

Podpisy:

áíÁ:Á&.L datum

/£/*


<"?

datum jPcP.C. ZOOS děkan

VBmě

28.J...2001

datum

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana světového kulturního dědictví v rámci UNESCO zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených."

V. Fricova

OBSAH ÚVOD

6

1. kapitola: PAMÁTKOVÁ PÉČE NA NÁRODNÍ ÚROVNI

8

1. ČESKÁ REPUBLIKA

8

§1 Organizační uspořádání §2 Ochrana kulturních památek

10 ....13

A. Pojem kulturních památek

14

B. Péče o kulturní památky

16

§3 Pohled do budoucnosti II. FRANCIE

18 24

§1 Organizační uspořádání

25

§2 Ochrana historických památek

27

A. Nemovitost způsobilá classement

28

B. Účinky classement

29

1. Režim chráněného sektoru

29

2. Zápis na Doplňkový seznam

29

3. Zařazení jako chráněná památka

30

C. Programové zákony zaměřené na ochranu kulturního dědictví

31

§3 Ochrana podmořského dědictví

32

§4 Ochrana francouzského jazyka

34

A. Frankofonie

34

B. Ochrana čistoty jazyka

35

2. kapitola: NADNÁRODNÍ OCHRANA KULTURNÍCH STATKŮ

37

j. EVROPSKÁ UNIE

37

§1 Ochrana kulturních statků v primárním právu

38

A. Římská smlouva

38

B. Maastrichtská smlouva

39

§2 Ochrana kulturních statků vsekundárním právu

41

A. Navrácení kulturních statku

41

B. Vývoz kulturních statků do třetích států

42

II. RADA EVROPY

44

§1 Organizační struktura

,

§2 Normotvorná činnost iíí. UNESCO

44 45 47

§1 Úvod

47

A. Vznik UNESCO

47

B. Organizační struktura

48

§2 Normotvorná činnost

49

A. Úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu

51

B. Úmluva o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnického práva kulturních statků

53

C. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví

55

1. Ochrana světového dědictví

55

2. Zápis na Seznam světového dědictví

58

ZÁVĚR

65

Prameny a použitá literatura

67

Résumé

71

Příloha č. 1: Památky na území ČR zapsané na Seznam světového dědictví Příloha č. 2: Památky vybraných zemí zapsaných na Seznam světového dědictví Příloha č. 3: Seznam světového dědictví v nebezpečí Příloha č. 4: Návrh na zápis na Seznam světového dědictví Příloha č. 5: Symbol a logo UNESCO

ÚVOD Celými

dějinami

lidstva se táhne

legenda

o dílech, která

vyrážela

současníkům dech svou dokonalostí, nádherou a ojediněiostí... Každý snad slyšel o sedmi divech světa - egyptských pyramidách, visutých zahradách Semiramidiných, Artemidině chrámu v Efesu, Diově soše v Oiympii, Mauzoleu v Halikarnassu, rhodském kolosu a majáku na ostrově Faru. Po většině z nich zůstaly jen nepatrné zbytky nebo legendy. Starověkému člověku tyto příběhy stačily - vždyť jimi sám žil ale s novověkem přichází touha poznávat, vidět vše na vlastní oči a mít vše pěkně zapsáno. Takže dnes máme naprosto jasno i o divech světa a dokonce máme jejich oficiální seznam. Nazývá se Seznam světového dědictví a jeho režim je upraven v Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1972. V ní je stanoveno, jak se může kulturní nebo přírodní památka (řečeno siovy 20. století) úředně stát takovým „divem světa". O Úmluvě se říká, že patří mezi nejúspěšnější mezinárodní smlouvy vůbec, protože k ní přistoupily skoro všechny státy světa, přestože zápis na Seznam s sebou přináší spíše povinnosti než výhody. Pro každý stát je však věcí cti, uznáním jeho kulturní minulosti i vyspělosti jeho památkové péče, má-li na Seznamu světového dědictví zapsané památky. Ve své práci bych se chtěla věnovat nejen samotné Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a organizaci, díky níž spatřila světlo světa - UNESCO, ale také památkové péči, kterou stát zabezpečuje své kulturní bohatství. Ať už se jedná o „divy světa" nebo drobný kamenný milník, který už prostě jenom je. Protože průměrných věcí je spousta, ale nebýt jich, výjimečné věci by vyniknout nemohly. Pro přehlednost jsem práci rozdělila do dvou kapitol. První kapitola pojednává o ochraně kulturních památek na národní úrovni a druhá o ochraně nadnárodní respektive mezinárodní. Nejdříve se tedy zaměřím na památkovou péči v České republice a její organizační uspořádání, ve kterém k 1. lednu 2003 došio k určitým změnám. Dále se soustředím na právní režim ochrany nemovitých kulturních památek vzhledem k tomu, že je to jejich dostatečně propracovaná ochrana, která podmiňuje eventuální zápis na Seznam světového dědictví. Pro srovnání s českou úpravou je obsahem druhé části první kapitoly náčrt ochrany nemovitých památek ve Francii, kam (spíše pro zajímavost) přidávám náhled na režim ochrany podmořského kulturního dědictví a francouzského jazyka.

6

V druhé kapitole se budu zabývat ochranou kulturního dědictví v celosvětovém měřítku - tedy organizací UNESCO a úmluvami uzavřenými pod její patronací a aktivitami v oblasti kultury na evropském kontinentu - tj. kulturní politikou Evropské Unie a Rady Evropy. Podrobněji rozeberu především postup při zápisu kulturního statku na Seznam světového dědictví. Jsem si vědoma toho, že jsem problematiku ochrany kulturních památek rozhodně nevyčerpala. Mohla jsem se věnovat organizaci tCOMOS, Athénské nebo Benátské chartě, více rozebrat jednotlivé úmluvy vypracované Radou Evropy či podrobně popsat nesmírně zajímavý vývoj památkové péče na našem území. To však není předmětem mé práce. Vzhledem k jejímu rozsahu jsem se nezabývala ani některými otázkami souvisejícími s UNESCO a Úmluvou na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví a soustředila jsem se pouze na to, které kulturní statky jsou jakým způsobem chráněny. Na tomto místě bych také ráda konstatovala, že jsem se ve všech případech a na všech místech, kam jsem se obrátila o radu či pomoc, setkala s neuvěřitelnou ochotou a vstřícností. Jmenovitě bych tímto chtěla velice poděkovat Mgr. M. Benešovi, CSc, 1. tajemníkovi referátu UNESCO Ministerstva kultury ČR, a pracovnicím Národního památkového ústavu v Brně, paní Fabiánové a paní Kotasové. Za pochopení a podporu při zpracovávání práce vděčím také JUDr. J. Dudové, Dr., vedoucí mé diplomové práce.

7

1. kapitola: PAMÁTKOVÁ PECE NA NÁRODNÍ ÚROVNI

I. ČESKÁ REPUBLIKA Historické, umělecké, estetické i užitkové hodnoty památkového fondu tvoří nenahraditelnou a nejvýznamnější složku kulturního bohatství České republiky. Úroveň péče o něj naznačuje, nakolik si náš národ váží své vlastní minulosti, jaká je v naší společnosti kultura a všeobecná vzdělanost. Uchování a prezentace jednotlivých složek památkového fondu má i značný význam ekonomický, zejména v souvislosti s rozvojem cestovního ruchu a s rozvojem obcí a regionů.1 Ochrana kulturních památek má v našich zemích dlouhou tradici. Nástup zájmu o minulost a kulturní dědictví v celé Evropě je spojen se zrozením romantismu na sklonku 18. století a zejména v 1. polovině 19. století, navíc podnícený rozvojem průmyslu a velkoměst a jeho negativními důsledky na dochování historického prostředí. Jedním z prvních předpisů z oblasti ochrany památek na území RakouskaUherska je dekret dvorské kanceláře z roku 1818, týkající se vývozu a obchodu s uměleckými díly a zvláštnostmi. Roku 1850 byla v Rakousku-Uhersku zřízena Ústřední komise pro zajišťování a zachovávání stavebních památek, tehdy jedna z nejmodernějších památkových institucí v Evropě. Nový československý stát převzal staré platné rakousko-uherské normy, které brzy doplnil nařízením Národního výboru č. 13/1918 Sb., o zákazu vývozu uměleckých a historických památek, ať už se jednalo o majetek veřejný nebo soukromý. Vývoz památek byl potom podrobněji upraven ve 20. letech. Během Rakouska - Uherska ani za 1. republiky však neexistoval jeden speciální zákon týkající se ochrany kulturních památek ani nebyl vyhovující systém institucí s jasně vymezenými kompetencemi. Komplexní zákon byl přijat až v roce 1958 pod č. 22/1958 Sb. Ústředním orgánem památkové péče se stalo Ministerstvo školství a kultury a ústřední odbornou organizací Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Jedním z principů zákona byla myšlenka, že za památku je považována každá věc, která vykazuje pojmové znaky památky, které byly v zákoně uvedeny, bez ohledu na fakt, zda jsou jako takové oficiálně registrovány. Navíc zde byla kodifikována i ochrana urbanistických (i jiných) celků formou památkových

Koncepce účinnější péče o památkový fond v ČR do roku 2005, MK ČR, 1998, str. 11

8

rezervací, což bylo v Evropě ojedinělé. Např. ve Francii byla ochrana měst poprvé zakotvena zákonem Malraux až o 4 roky později. Nový zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen ZPP), přinesl několik zásadních změn, které podle některých odborníků představovaly určitý krok zpět.3 Systém pouhého zapisování kulturních památek do státního seznamu byl uznán za nevyhovující, proto nový zákon tento systém opustil a stanovil, že se vztahuje pouze na věci, které jsou ministerstvem kultury prohlášeny za kulturní památky. Zanikla tak řada stavebních památek. Organizace státní památkové péče byla posílena o památkovou inspekci, která jako organizační složka ministerstva kultury

dostala

za

památkového zákona.

úkol

dohlížet

nad

udržováním

jednotlivých

ustanovení

4

Vedle národní památkové péče nesmíme zapomínat na stále významnější spolupráci mezinárodní. Již v roce 1958 tehdejší

Československá republika

podepsala Úmluvu na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní, v roce 1977 Úmluvu o opatření k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků. V roce 1991 přistoupila Česká a Slovenská federatívni republika k Úmluvě o ochraně světového

kulturního

5

a přírodního dědictví a v roce 1998 Česká republika podepsala Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy (tzv. Granadská úmluva) a ve Vallettě revidovanou Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy (tzv. Maltská úmluva). Mezinárodní spolupráce však neznamená pouhé vypracovávání normativních textů. Česká republika spolupracuje s organizací ICOMOS, UNESCO a Radou Evropy a stala se hostitelkou řady odborných sympozií a konferencí (např. 1. regionální evropská konference ICOMOS v říjnu 1995 v Českém Krumlově). Rozvinula se výrazná iniciativa při organizováni European Heritage Days (Dny evropského dědictví), které každoročně zajišťuje Sdružení historických sídel Čech,

u

2

Pavlík, M. a kolektiv: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek, Vydavatelství ČVUT, Brno, 1998, str. 14 Tamtéž, str. 15 Památková péče na Moravě, Státní ústav památkové péče, 2002, str. 185 -196 Přehled našich památek zapsaných na Seznam světového dědictví viz. Příloha č. 1

9

Moravy a Slezska a v rámci spolupráce s francouzským ministerstvem kultury dochází k výměně odborných pracovníků.6 §1 ORGANIZAČNÍ USPOŘÁDÁNÍ Systém památkové péče je založen na součinnosti státních orgánů památkové péče a odborných organizací státní památkové péče. Státní orgány jsou zmocněny ve věcech památkové péče rozhodovat o právech a povinnostech osob a rovněž dohlížet na plnění vymezených povinností. Odborné organizace státní památkové péče

plní

zejména

úkoly

průzkumné,

expertízni,

analytické,

metodické,

dokumentační, poradenské, vzdělávací a informační, ale spravují také několik vybraných, nejhodnotnějších kulturních památek ve vlastnictví státu, které nebyly v době po roce 1989 z různých důvodů navraceny původním vlastníkům. Řešení případů zachování, obnovy a využití kulturních památek spadá také do působnosti jiných orgánů státní správy. Na výkonu státní správy ve věcech obnovy nemovitých kulturních památek a stavebních změn a úprav v památkově chráněných územích se prakticky, podle své působnosti spolupodílejí orgány územního plánování, stavební úřady, popř. též orgány ochrany přírody.7 Ústředním řídícím pracovištěm v systému státní památkové péče v ČR je odbor památkové péče Ministerstva kultury, který plní převážnou část odborných úkolů stanovených zákonem č. 20/1987 Sb. Ministerstvu kultury jako ústřednímu orgánu státní správy pro kulturní památky (§26 ZPP). Zejména prohlašuje věci a jejich soubory za kulturní památky (552 za rok 2001) a ruší prohlášení věci za kulturní památku (33 za rok 2001), zpracovává návrhy nařízení vlády o prohlášení kulturní památky za národní kulturní památku, nařízení vlády o prohlášení území za národní památkovou rezervaci, vyhlášky Ministerstva kultury o prohlášení území za památkovou zónu a dále návrhy na udělení předchozího souhlasu vlády k vývozu národní kulturní památky do zahraničí, uděluje povolení k provádění obnovy kulturních památek, předchozí souhlas k přemístění nemovité kulturní památky (22 za rok 2001) a předchozí souhlas k vývozu kulturní památky do zahraničí, poskytuje v rámci účelově zaměřených programů finanční příspěvky a dotace na

Koncepce účinnější péče o památkový fond v ČR do roku 2005, MK ČR, 1998, str. 69-70 7

Tamtéž, str. 26-27

10

obnovu kulturních památek. V neposlední řadě odbor památkové péče řídí správní úřady nižších stupňů - tedy krajské a pověřené obecní úřady - při výkonu státní památkové péče. Odbor památkové péče je tvořen třiceti zaměstnanci a číení se na tři oddělení: oddělení ochrany kulturních památek, oddělení regenerace kulturních památek a památkově chráněných území a ekonomicko-právní oddělení. Podle §16 ZPP může obec, kraj nebo v případě mimořádného společenského zájmu také ministerstvo kultury poskytnout vlastníku na jeho žádost příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky. V této souvislosti odbor památkové péče každoročně vyhlašuje a provádí tzv. památkové programy, které se tak stávají nástrojem kulturní politiky státu: •

Havarijní program - zabezpečení nejnaléhavějších oprav staveb,

•

Program

regenerace

památkových

zón

-

městských obnova

památkových kulturních

rezervací

památek

a

městských

nacházejících

se

v nejcennějších částech historických měst v případě, že má příslušné město vypracovaný vlastní program regenerace a na výdajích se podílí, •

Program záchrany architektonického dědictví -

zamýšlené práce musí

směřovat k záchraně kulturní památky nebo k záchraně jejích podstatných částí, •

Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny ~ podpora obnovy a zachování kulturních památek, zejména památek iidové architektury,

•

Program restaurování movitých kulturních památek - zejména významná díla výtvarných umění nebo uměleckořemeslných prací. Vedle nich existují ještě další tři programy, které mají jiný charakter než

programy určené na podporu obnovy kulturních památek: •

Program podpory záchranných archeologických výzkumů,

•

Program výzkumu a vědeckého zhodnocení kulturních hodnot prostředí, identifikace, ochrany, zachování a prezentace památkového fondu,

•

Program podpory občanských sdružení v památkové péči.9

K činnosti odboru památkové péče Ministerstva kultury, www.mkcr.cz, 5.3.2003

11

Ve své činnosti se odbor památkové péče opírá o pomoc stálých poradních útvarů, v nichž jsou specialisté z oboru. Vrcholným poradním orgánem ministerstva kultury je ve věcech památkové péče Vědecká rada pro státní památkovou péči. Dalšími organizačními složkami ministerstva kultury v této oblasti jsou odbor ochrany movitého kulturního dědictví muzeí a galerií, odbor církví, odbor umění a knihoven, odbor regionální a národní kultury, referát UNESCO a v neposlední řadě Památková inspekce, jejímž předmětem činnosti je ochrana, obnova a společenské uplatnění památek (§27 ZPP). Odbornou organizací státní památkové péče podle §32 ZPP je od 1. ledna 2003 Národní památkový ústav, který nahrazuje Státní ústav památkové péče. V jeho čele stojí generální ředitel jmenovaný a odvolávaný ministrem kultury. Pro zajištění činností pro výkon státní památkové péče má Ústav ke dni svého vzniku územní odborná pracoviště v Praze (pro území hlavního města Prahy a Středočeský kraj),

v Českých

Budějovicích

(pro

Jihočeský

kraj),

v Plzni

(pro

Plzeňský

a Karlovarský kraj), v Pardubicích (pro Pardubický a Královéhradecký kraj), v Ústí nad Labem (pro Ústecký a Liberecký kraj), v Brně ( pro Jihomoravský a Zlínský kraj a kraj Vysočina), v Olomouci (pro Olomoucký kraj) a v Ostravě (pro Moravskoslezský kraj).10 V souvislosti se zpracováním nového památkového zákona ministerstvo navrhuje vytvoření pracovišť nejen v krajských městech, ale ve všech krajích. Uvítalo podporu krajů zřídit tato pracoviště v Kroměříži (Zlínský kraj), v Lokti (Karlovarský kraj), v Telči (Vysočina), v Liberci a Hradci Králové. Touto koncepcí se má zajistit jednotný odborný postoj ke srovnatelným případům k obnově kulturních památek a by nedocházelo k rozdílným rozhodnutím na různých místech. V čele územního pracoviště stojí ředitel, jenž zodpovídá za jeho činnost v celém rozsahu generálnímu řediteli, jímž je jmenován a odvoláván s předchozím písemným souhlasem zřizovatele. Ředitel je oprávněn jednat jménem ústavu a hospodařit s peněžními prostředky v dílčím rozpočtu územního pracoviště na příslušný rok. Koordinaci a rozvoj odborných činností v ústavu a výkon veškerých odborných činností

státní

památkové

péči

v ústředním

pracovišti

zabezpečuje

hlavní

K Činnosti odboru památkové péče Ministerstva kultury, www.mkcr.cz. 5.3.2003 Sdělení Ministerstva kultury ze dne 2.1.2003, č.j. 20.294/2002, o vzniku Národního památkového ústavu a jeho statutu

12

konzervátor. Zde by mohlo dojít k malému nedorozumění - v tomto případě se nejedná o fyzickou či právnickou osobu oprávněnou provádět obnovu kulturní památky, ale restaurátora v prvorepublikovém pojetí, tedy osoby, která na provádění těchto činností pouze dohlíží a sleduje stav kulturních památek. V souladu s §32 odst. 2 písm. d) ZPP vede Národní památkový ústav Ústřední seznam kulturních památek, který je (na rozdíl od dřívějších státních seznamů) veden

automatizovanou

formou. Veškeré

činnosti

spojené

s jeho

vedením

zabezpečuje, koordinuje a provádí ústřední pracoviště v Praze. Ústřední seznam tvoří:11 •

Seznam kulturních památek

•

Seznam památek světového dědictví na území ČR

•

Seznam národních kulturních památek

•

Seznam památkových rezervací

•

Seznam památkových zón

•

Seznam ochranných pásem.

Vedle ústředního seznamu jsou

rozvíjeny

i specifické a specializované

a průřezové informační systémy, v současné době reprezentované systémy SAS (Státní archeologický seznam) a ISO (Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví).12

§2 OCHRANA KULTURNÍCH PAMÁTEK Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu (či. 1 ZPP). Ústavním základem pro ochranu kulturních památek je či. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jímž se zaručuje každému právo na přístup ke kulturnímu bohatství, a dále či. 35 odst. 3, podle něhož nikdo nesmí při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Podrobnosti uvádí Pokyn hlavního konzervátora NPÚ pro vedení Ústředního seznamu kulturních památek ČR a souvisejících evidencí památkového fondu ČR, www.npu.cz 12

-

Koncepce účinnější péče o památkový fond v CR do roku 2005, MK ČR, 1998, str. 67

13

Platná právní úprava je obsažena v zákoně č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění novel. A. Pojem kulturní památky Na prvním místě by měio stát vymezení kulturní památky, kterou můžeme rozumět jako umělecké dílo nebo kulturní předmět či statek nebo znak prostředí, mající historický, technický, architektonický i vědecký význam, ať už jde o jednotlivost nebo soubor.13 Podle ZPP mohou být za kulturní památku Ministerstvem kultury prohlášeny nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory (i když některé věci v nich nejsou

kulturními památkami),

které jsou

buď významnými

doklady

historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, nebo které mají přímý vztah v významným osobnostem a historickým událostem (§2 ZPP). V roce 1998 bylo v Ústředním seznamu kulturních památek vedeno 38.713 nemovitých památek a 822.910 jednotlivých movitých památek.14 Nezávisle na Ústředním seznamu kulturních památek se vede evidence knihovních fondů zámeckých a klášterních knihoven a evidence movitých archeologických nálezů. Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa může vláda prohlásit za národní kulturní památku (§4 ZPP), případně se navrhují k zápisu na Seznam světového dědictví.15 Dále zákon rozlišuje památkové rezervace a památkové zóny. Památkové rezervace jsou území, jejichž charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek (§5 ZPP). Městské památkové rezervace představují nejcennější a nejlépe dochovaná historická jádra měst s nenarušenou urbanistickou strukturou a s dochovanými fasádami. Již v roce 1950 bylo 30 vybraných historických měst prohlášeno za městské památkové rezervace, ale jednalo se pouze o jejich péči založenou na proklamaci ochrany kulturních statků v ústavě z roku 1948, nikoli o jejich právní ochranu.16 Kategorie památkové rezervace je zavedena až zákonem

J. Petrů: Poznámka k pojmu památka, Památky a příroda, 1991, Č. 6, str. 330 Koncepce účinnější péče o památkový fond v ČR do roku 2005, MK ČR, 1998, str. 28 Viz. Příloha č. 1: Seznam památek na území ČR zapsaných na Seznam světového dědictví 16

Pavlík, M. a kolektiv: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek, Vydavatelství ČVUT, Brno, 1998, str. 247

14

č 22/1958 Sb. Tento širší pojem byl zaveden proto, aby umožňoval též zahrnutí rezervací vesnických, archeologických a technických (např. Josefov). Památkovou rezervací je pouze oblast zámku Kuks.17 V České republice je celkem 113 památkových rezervací a s jejich rozšiřováním se v zásadě již neuvažuje.18 Památkové zóny jsou území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historická prostředí nebo části krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty (§6 ZPP). Vedle krajinných památkových zón to jsou především městské památkové zóny, kterými jsou hodnotná památková sídla s dobře dochovaným půdorysem a obvykle i hmotnou strukturou zástavby. Většina zástavby může vykazovat menší či větší stupeň novodobých zásahů. Institut památkové zóny byl zaveden zákonem č. 20/1987 Sb., a to pro města, která se svým charakterem

lišila

od

městských

památkových

rezervací,

ale

zasluhovala

památkovou ochranu. K vyhlášení zón došlo až v 90. letech 20.stol.19 a jejich počet se neustále zvyšuje, jelikož je jejich prohlašování schůdnější než u památkových rezervací. §17 ZPP zmocňuje obecní úřad obce s rozšířenou působností k vymezení ochranného pásma, vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí. Nejedná se však o druh chráněného území, jen se zde uplatňuje regulace určitých činností. Dříve ochranné pásmo dočasně nahrazovalo institut památkové zóny, která byla zavedena až nynějším zákonem o státní památkové péči. Rozhodnutí o vymezení ochranného pásma je územní rozhodnutí sui generis, ke kterému je příslušný orgán státní památkové péče po dohodě se stavebním úřadem. Účastníky řízení jsou v souladu s ustanovením §34 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění novel, také vlastníci nemovitostí na území ochranného pásma. Pro vytvoření ochranného pásma zákon připouští i vyvlastnení, nicméně tento případ se v praxi zatím nevyskytl.20 Ve vymezení ochranného pásma je třeba udat jeho rozsah a hranice, a především dostatečně konkrétně formulovat omezení, zákazy či jiná opatření vztahující se k danému území. Obvykle se jedná o omezení či zákaz zvyšování hladiny zástavby v ochranném

Kučera, K: Atlas památek ČR, Baset, 2002, str. 1358 - 1359 18

v

v

Koncepce účinnější péče o památkový fond v ČR do roku 2005, MK ČR, 1998, str. 29 19

Kučera, K: Atlas památek ČR, Baset, 2002, str. 1358 - 1359

20

Varhaník, J.: K vymezování ochranných pásem, Zprávy památkové péče, 1995, č. 4, str. 341

15

pásmu a zřizování novotvarů vikýřů či osazování střešních oken půdních vestaveb, zákaz užití nevhodných krytin, apod. Není vyloučeno, aby se jedno ochranné pásmo překrývalo s ochranným pásmem dříve vzniklým nebo s památkovou rezervací či zónou. V tomto případě nesmí být rozhodnutí o vymezení ochranného pásma v rozporu s právní předpisem zřizujícím památkové rezervace či zóny. Podle druhové skladby tedy památkový fond obsahuje:21 1. movité památky a jejich soubory (zejména památky malířství, sochařství a uměleckých řemesel a památky technické a archeologické, historické knihovny apod.), 2. nemovité památky (jde zejména o stavby a jejich soubory, které dokládají vývoj civilizace a stavební kultury v českých zemích), jako jsou např.: •

hrady, zámky, tvrze a jejich zříceniny,

•

kostely, kláštery a ostatní kultovní stavby,

•

vesnické obytné domy, zemědělské

usedlosti a další objekty lidové

architektury a lidového stavitelství, •

městské obytné domy, radnice, městské brány a hradby a stavby sociálního a technického vybavení historických měst,

•

historické zahrady a parky,

3. památkově chráněná území, tedy památkové rezervace městské, vesnické a archeologické a památkové zóny městské, vesnické a krajinné, a specifická památkově chráněná území, kterými jsou ochranná pásma a území s archeologickými nálezy, 4. nemovité i movité věci připomínající významné historické osobnosti nebo události. B. Péče o kulturní památky Péče o kulturní památky by neměla být chápána jako pouhá povinnost se o ně starat, ale také jako morální odpovědnost jejích vlastníků v duchu Listiny základních práv a svobod, která v či. 11 proklamuje právo na vlastnictví majetku, které však

21

Koncepce účinnější péče o památkový fond v ČR do roku 2005, MK ČR, 1998, str. 23-24

16

zavazuje a nesmí být zneužito na ujmu prav druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, a či. 35, který říká, že nikdo nesmí při výkonu svých práv poškozovat kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Povinnost o zachování kulturních památek, jejich udržování v dobrém stavu a ochranu před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením nelze zajišťovat jinak než prostřednictvím jejich vlastníků.22 Vlastník

kulturní

památky ji

pochopitelně

může

převádět,

přenechat

k dočasnému užívání nebo ji převádět pro provedení její obnovy, případně k dalším účelům dalším osobám. Musí však toho, na koho věc převádí nebo komu věc přenechává či předává, vždy uvědomit o tom, že se jedná o kulturní památku (§9 odst.4 ZPP). V případě, že vlastník uvažuje o prodeji nemovité, nebo movité kulturní památky, je nezbytné, aby ji přednostně nabídl ke koupi státu. Jestliže tak neučiní, je převod kulturní památky na jinou osobu neplatný (§13 ZPP). Zamýšlí-li provést její obnovu, je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, ajde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu (§14 ZPP). Zde se také může seznámit s odborně-metodickými publikacemi vydávanými odbornou organizací státní památkové péče pro zajištění nejvhodnějších

postupů obnovy

kulturních

památek.

K případné obnově

se

ve stanovisku úřadu obce vyjadřuje pracoviště památkového ústavu. K přemístění nemovité kulturní památky si musí její vlastník vyžádat předchozí souhlas ministerstva kultury (§18 ZPP). Jestliže to u movité kulturní památky nebo národní kulturní památky vyžaduje důležitý společenský zájem, může krajský úřad uložit jejímu vlastníku povinnost s ní nakládat určitým způsobem, případně mu uložit, aby ji bezplatně svěřil do úschovy odborné organizaci. Pokud vlastník zanedbává národní kulturní památku a ohrožujeli tak její zachování, může dojít k jejímu vyvlastnení (§15 ZPP). Stát poskytuje vlastníkům kulturních památek finanční příspěvky až do 50% celkových výdajů na zvýšené náklady spojené s jejich zachováním nebo obnovou prostřednictvím obce, kraje a v případě mimořádného společenského významu ze státního rozpočtu přímo ministerstvem kultury (§16 ZPP). Vedle toho jsou pro vlastníky kulturních památek některými daňovými předpisy stanovena osvobození od daně a další daňová zvýhodnění. Je to zákon č. 338/1992

2

Příručka vlastníka kulturní památky, MK ČR, 2001, str. 4

y?

právnické fakulty MU Brno

Sb o dani z nemovitosti, který upravuje osvobození od daně pro stavby, které jsou prohlášeny kulturními památkami a na nichž provádějí jejich vlastníci stavební úpravy. Od daně jsou dále osvobozeny nemovité kulturní památky, které jsou na základě smlouvy uzavřené mezi ministerstvem kultury a vlastníkem zpřístupněny veřejnosti pro výchovně-vzdělávací účely. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, stanovuje osvobození od daně při nabytí vlastnického práva k nemovitým kulturním památkám, k němuž dochází mezi příbuznými v řadě přímé nebo mezi manžely. Určité odpisy pro nemovité kulturní památky upravuje zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Pro bezplatnou odbornou, poradenskou a informační pomoc tu jsou pro vlastníky kulturních památek odborné organizace státní památkové péče sídlící v krajským městech. Značnou pozornost osvětě veřejnosti věnuje i odbor památkové péče ministerstva kultury - v roce 2001 byla např. vydána zvláštní publikace obsahující základní poučení a praktické informace pro vlastníky kulturních památek s názvem Příručka vlastníka kulturní památky. §3 POHLED DO BUDOUCNOSTI Odborná veřejnost již léta volá po novém zpracování památkového zákona, a to nejen v souvislosti s přibližováním českého a evropského práva. Harmonizace české a evropské legislativy v oblasti kulturního dědictví je zajištěna zákonem č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, zákonem č. 101/2001 Sb., o navrácení nezákonně vyvezených kulturních statků a zákonem č. 214/2002 Sb., o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropského společenství, které obecně vstupují v platnost dnem vstupu České republiky do Evropské unie. Návrh nového památkového zákona představuje mnohem komplikovanější problém a je výsledkem několikaleté činnosti odborníků různých profesí. Státní ústav památkové péče provedl v roce 1997 analýzu nazvanou Stav památkové péče v České republice, kde vymezil okruhy otázek nutných k řešení. Ministerstvo kultury zorganizovalo průzkum vztahu veřejnosti k památkám. Na základě těchto podkladů byla zpracována Koncepce účinnější památkové péče o památkový fond v České republice, vládou schválená v roce 1998. Základními úkoly Ministerstva kultury na úseku státní památkové péče jsou do roku 2005 následující:23

Koncepce účinnější péče o památkový fond v České republice do roku 2005, MK ČR, 1998, str. 11-20

18

•

uchování a prezentace památkového fondu (zajistit uchovávání a prezentaci vysoké souhrnné kulturní hodnoty památkového fondu v českých zemích jako podstatné součásti národního pokladu a složky celoevropského a světového kulturního dědictví),

•

diferenciace památkové ochrany v památkových územích (kvalifikovaně rozlišit rozsah památkové ochrany v památkově chráněných územích),

•

posílení právní jistoty vlastníků památek (zejména začlenit prohlašování věcí a jejich souborů za kulturní památku do procesu standardního správního řízení),

•

nová úloha obcí (umožnit obcím aktivně se podílet na ochraně a péči o nemovitosti a jejich soubory místního historického nebo uměleckého významu),

•

decentralizace a zjednodušení výkonu státní správy,

•

metodické řízení a odborná úroveň oboru památkové péče (upravit vztahy mezi výkonnou a odbornou složkou státní památkové péče, posílit personální zázemí a odbornou úroveň),

•

finanční podpora vlastníků památek (zejména posílit princip přísné účelovosti finančních

prostředků

poskytovaných

vlastníkům

kulturních

památek

a provázat tento systém s různými formami obligatórni a fakultativní nepřímé pomoci), •

zapojení občanských iniciativ do péče o památkový fond (umožnit co nejširší zapojení občanů a občanských iniciativ do péče o památkový fond, včetně jejich přiměřené účasti na rozhodovacích procesech),

•

památky a cestovní ruch,

•

ochrana movitých památek (zefektivnit systém jejich ochrany, dokončit základní odbornou evidenci movitého památkového fondu),

•

nová právní úprava ochrany památek (prohloubit soulad právní úpravy a praxe památkové péče včetně propojení s komunitárním právem). Z Koncepce vzešel věcný záměr památkového zákona, který byl diskutován

s odbornou veřejností a následně předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu. Ta ho však v prvním čtení zamítla a vrátila vládě k přepracování.

19

S jakými podstatnými změnami by nový památkový zákon tedy přišel? Věci nemovité i movité, případně jejich soubory nebo části, by prohlašovalo za kulturní památky Ministerstvo kultury z vlastního podnětu nebo na návrh vlastníka, Státního památkového ústavu (resp. Národního památkového ústavu), v případě věci nemovité i na návrh obce. Pro vydání rozhodnutí by byla stanovena 4 měsíční lhůta pro vydání rozhodnutí s tím, že vlastník by byl ode dne doručení oznámení Ministerstva kultury o zahájení řízení až do rozhodnutí Ministerstva kultury povinen věc chránit před poškozením, zničením nebo odcizením a byl by povinen oznámit Ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejích vlastnictví. Pro zrušení prohlášení věci za kulturní památku by byla stanovena lhůta 12 měsíců od zahájení řízení. Národní kulturní památky a památková území, pokud mají výjimečnou kulturní hodnotu světového významu a naplňují znaky stanovené Výborem pro světové kulturní dědictví, by vláda na návrh Ministerstva kultury navrhovala na zápis do Seznamu světového dědictví. Tento návrh by Ministerstvo kultury bylo povinno zaslat vlastníku, příslušné obci a kraji, jednalo-li by se o národní kulturní památku, a obci a kraji v případě památkového území, s možností vyjádření. Nemovité věci a jejich soubory včetně kombinovaných děl člověka a přírody, jež jsou dokladem dějin hmotného i duchovního života lidí v obcích a v krajině, jako nositelé

hodnot

historických,

uměleckých, sociálních

a technických

místního

významu, by se chránily jako památné místo zapsané v Knize památných míst. Povinnost jednat tak, aby nevznikly

nežádoucí změny na

kulturních

památkách a jejich prostředí, zejména aby nedošlo k jejich zničení a poškození, popřípadě nedovolenému přemístění nebo odcizení, by neměl pouze vlastník, ale také každá osoba, i když nemá ke kulturní památce žádný vztah. V případě ohrožení kulturní památky při ozbrojeném konfliktu by byí vlastník kulturní památky povinen strpět její označení poznávacím znakem (viz. Úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní). Vlastník

nemovitosti,

která

není

kulturní

památnou,

ale

nalézá

se

v památkovém území, by byl povinen s ní nakládat a užívat ji tak, aby neohrožoval zachování souhrnné památkové hodnoty, pro kterou bylo území prohlášeno za

Věcný záměr zákona o ochraně kulturních památek a památkové péči, MK ČR, 1999, str. 29-66

20

namátkovou rezervaci nebo památkovou zónu. Zároveň by mě! právo na bezplatné poskytování informačních a poradenských služeb odborných památkových orgánů a výjimečně také na příspěvek na náklady spojené se stavbou, stavební změnou, udržovacími pracemi nebo jinými úpravami prováděnými na této nemovitosti. Pro obnovu kulturní památky by si její vlastník musel vyžádat závazné stanovisko obce v rozšířené působnosti, vydané na základě odborného písemného vyjádření Národního památkového ústavu. Obdobnou povinnost by měl také vlastník nemovitosti, jež není kulturní památkou, ale nalézá se v památkovém území. U stavebních úprav, jimiž by se podstatně neměnil vzhled nemovitosti by byla pouze ohlašovací povinnost. V případě obnovy národních kulturních památek, obnovy kulturních památek nalézajících se v památkovém území zapsaném na Seznamu světového dědictví, jakož i staveb, stavebních změn, udržovacích pracích, odstranění stavby a jiných úprav na nemovitostech, jež nejsou kulturními památkami, ale nalézají se v takovém památkovém území, by měl Národní památkový ústav postavení účastníka řízení probíhajícího před příslušným orgánem památkové péče. Na základě písemné žádosti vlastníka kulturní památky by mu byla obec v přenesené působnosti zmocněna poskytnout finanční příspěvek na zvýšené náklady spojené s jejím zachováním a obnovou, a to nejvýše do jedné poloviny celkově vynaložených nákladů. V případech mimořádně významných pro ochranu a zachování památkových hodnot v památkovém území by mohl být vlastníku nemovitosti poskytnut příspěvek až do výše dvou desetin celkových nákladů vynaložených na stavbu, stavební změnu, udržovací práce nebo jiné úpravy na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nalézá se v památkovém území. Kulturní památku, národní kulturní památku nebo jejich součásti by bylo možné propustit do režimu vývozu pouze za účelem jejich dočasného použití v zahraničí, zejména pro výstavní, vědecké, výchovně-vzdělávací účely, popřípadě k zajištění jejich průzkumů, obnovy a restaurování pouze na základě předchozího povolení Ministerstva kultury vydaného na žádost jejich vlastníka, a to na dobu nejdéle 5 let. Navrhované řešení by bylo v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika v oblasti ochrany kulturního dědictví vázána. Jedná se zejména o Úmluvu na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní č. 94/1958 Sb., Úmluvu o opatření k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu,

21

vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků č. 15/1980 Sb. a Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví č. 159/1991 Sb. Zároveň by respektovalo mezinárodní závazky vyplývající ze smluv, ke kterým Česká republika přistoupila v posledních

letech -

(č. 70/200 Sb.m.s.)

a

Úmluva o ochraně Úmluva

o ochraně

architektonického

dědictví

Evropy

archeologického

dědictví

Evropy

(č. 99/2000 Sb.m.s.). Závazky vyplývající z Úmluvy na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu byly zapracovány v několika bodech. Bylo stanoveno, že v Ústředním seznamu kulturních památek a památkových území by se povinně vyznačoval zápis do Seznamu kulturních statků chráněných pro případ ozbrojeného konfliktu a zápis do Mezinárodního rejstříku kulturních statků pod zvláštní ochranou. Vlastník kulturní památky by byl povinen strpět v případě ohrožení kulturní památky při ozbrojeném konfliktu její označení stanoveným poznávacím znakem, jenž je závazně stanoven, a dále ve stejném případě strpět vstup pověřených osob na svůj pozemek, stavbu nebo do stavby zejména za účelem provedení potřebné dokumentace. Vlastníku movité kulturní památky by byla uložena povinnost okamžité přenechání movité kulturní památky Státnímu památkovému ústavu (resp. Národnímu památkovému ústavu), popřípadě na jiné určené místo do úschovy. Závazky podle Úmluvy o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků by byly zapracovány ustanovením, že věci, jež vykazují znaky kulturní památky, lze propustit do režimu volného oběhu do České republiky jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhož mají být dovezeny, dále navrhovaným režimem pro propuštění národních kulturních památek a kulturních památek, popřípadě jejich součástí do režimu vývozu za účelem jejich dočasného

použití v zahraničí na základě

předchozího povolení Ministerstva kultury a s osvědčením o povolení tohoto vývozu vydaným rovněž Ministerstvem kultury. Zvláštní podmínky upravující návrh na zápis národní kulturní památky a památkového území na Seznam světového dědictví, vyhlášení tohoto zápisu nařízením vlády včetně zmocnění pro stanovování podmínek zvýšené péče státu o tuto národní kulturní památku nebo památkové území, založení povinnosti Ministerstva kultury oznámit vyhlášení tohoto zápisu do katastru nemovitostí a jeho vyznačení

v Ústředním

seznamu

kulturních

památek

a památkových

území,

vymezení předkupního práva státu, jedná-li se o převod vlastnictví k nemovité kulturní památce zapsané na Seznamu světového kulturního dědictví, zvýhodnění při

22

poskytování příspěvků na zvýšené náklady spojené s obnovou národních kulturních památek a obnovu nemovitých kulturních památek nalézajících se v památkových územích, jsou-íi zapsány na Seznam světového dědictví, atd. - tyto zásady by naplňovaly závazky České republiky podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního bohatství. Principy Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy by byly zapracovány do celého věcného řešení, Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy ve zvláštní části vztahující se k části archeologické výzkumy a nálezy. Kritici návrhu vyčítali, že vůbec nepřinášel zjednodušení v organizaci památkové péče a dále to, že i nadále ignoroval existenci občanských sdružení, které nemohou nijak zasahovat do ochrany kulturního dědictví, ačkoli péče o památky je především věcí veřejnou, což dokazuje první evropská konference o dobrovolných organizacích na poli kulturního dědictví konaná na podzim roku 2000 v Oslo.25 Zejména v severských zemích je působení nejrůznějších organizací v oblasti ochrany památek již tradicí.

25

B.5 Blažek: Podněty z první evropské konference o dobrovolných organizacích na poli kulturného dědictví, Zprávy památkové péče, 2001, č. 2, str. 45

23

II. FRANCIE Francouzská republika patří svým kulturním bohatstvím k předním zemím v Evropě a ochrana památek zde má dlouhou tradici. Najdeme zde stopy římské civilizace, klenoty gotické architektury svědčící o rozmachu středověkého státu, skvělá barokní sídla z doby absolutistické vlády králů i výstřelky nejmodernější architektury, nad jejichž odvážností se lidem tají dech. To vše láká turisty ze všech koutů světa a Francouze zavazuje k tomu, aby patřičně opatrovali a chránili tyto odkazy minulých generací. Stát tak bdí nad ochranou nemovitých i movitých historických památek, podmořského bohatství, archivů a archeologických nalezišť. Vedle materiálního kulturního bohatství však Francie pečuje i o nemateriálni hodnoty - zejména o francouzský jazyk. Úsilí zbavit francouzštinu jakýchkoli cizích prvků se bude možná někomu zdát zbytečné nebo dokonce směšné, já se však domnívám, že se jedná o smysluplnou činnost, kterou Francouzi vyjadřují úctu a příslušnost k určitému národu, jehož jazyk a s ním se pojící zvyky a tradice nenechají zahynout. Péče o památky v zásadě charakterizují tři základní principy:26 1. Silný zásah státu do péče o kulturní dědictví. V souvislosti s provedením decentralizace správy v roce 1983 a vytvořením regionů došlo k přesunu kompetencí v oblasti kultury na regiony a departementy. 2. Kolektivní rozhodování soustavou odborných komisí. 3. Víceoborovost -

odborné problémy řeší tým pracovníků s různou

specializací. Chráněny jsou nejen kulturní statky, ale také památky přírodní, i když je to názor poněkud novější. První myšlenka ochrany městských sídel pochází zdoby Jindřicha IV., zatímco první zákon zaměřený na ochranu přírodní krajiny byl přijat až o tři století později, v roce 1901. Později přijatý zákon o ochraně přírodních památek z roku 1930 byi nahrazen v roce 2000 Zákoníkem životního prostředí (Code de ľenvironnement). Ten rozlišuje přírodní památky a místa zapsaná na Seznam přírodních památek (Inventaire du patrimoine naturel) a přírodní památky a místa vybraná (monuments naturels classes) s přísnější ochranou, jejíž režim se podobá památkám kulturním. Zákoník dále upravuje národní parky, národní přírodní rezervace, regionální přírodní rezervace a regionální přírodní parky.

Vošahlík, A.: Francouzsko-český seminář „Malraux", Zpráva památkové péče, 1998, č. 6, str. 191

24

§1 ORGANIZAČNÍ USPOŘÁDÁNÍ Ve Francii je ochrana kulturního dědictví svěřena plně státním orgánům. Ústředním orgánem je Ministerstvo kultury27, které spolupracuje s Ministerstvem výstavby a Ministerstvem životního prostředí. Do roku 1978 spadala správa historických

monumentů

do

působnosti

odboru

architektury

(direction

de ľ architecture). Po několika přesunech působností mezi Ministerstvem kultury a Ministerstvem výstavby byl v roce 1995 vytvořen odbor architektury a kulturního dědictví (direction de {'architecture et du patrimoine) opět v rámci Ministerstva kultury.28 Úkolem

odboru

je

chránit,

uchovávat

a

zveřejňovat

architektonické

a archeologické dědictví a umělecké bohatství státu a je pověřen vedením Generální inventář

monumentů

a

uměleckého

bohatství

Francie

(Inventaire

general

des monuments et des richesses artistiques de la France). Odbor

se

člení

na

oddělení

monumentů

a

zahrad

(departement

des monuments et des jardins) a oddělení movitého dědictví a ochrany historických monumentů (departement du patrimoine mobilier et instrumental et de la protection des monuments historiques). Hlavním konzultačním orgánem odboru je Nejvyšší komise historických monumentů (Commission supérieure des monuments historiques), která je složena z generálních inspektorů historických monumentů, archeologů a historiků umění, zástupců vlastníků, správy a státních úředníků z oboru. Komise se vyjadřuje k návrhům na zařazení památky mezi chráněné a plánovaným pracím, které by se mohly památek nějakým způsobem dotýkat. Člení se na sekce, které mají jednotlivě na starost problémy týkající se nemovitostí (včetně jejich zařazení mezi chráněné), umělecké předměty, industriálni, vědecké a technické dědictví, hudební nástroje, zdobené jeskyně a specialisté z oboru výstavby a architektury posuzují projekty zamýšlené v sousedství historických monumentů. Dalším konzultačním orgánem je Komise na ochranu a obohacení kulturního dědictví (Commission pour la sauvegarde et ľenrichissement du patrimoine culture!).

Založeno André Malrauxem v roce 1959. Bady, J.-P.: Les monuments historiques en France - Que sais-je?, 2 e edition, Puf, 1998, str. 98

25

Součástí odboru je specializovaná inspekce, kterou je od roku 1990 Generální inspekce kulturního dědictví (Inspection generale du patrímoine) z generálních a hlavních konzervátorů.

a skládá se

29

Na místní úrovni je památková péče svěřena následujícím orgánům:30 1. Regionální ředitelé kulturních záležitostí (directeurs régionaux des affaires culturefies) reprezentují státní moc na úrovni regionu a departementu, kde jsou pověřeni prováděním kulturní politiky definované vládou. Ve svém okrsku představují správní i specializovaný orgán památkové péče. 2. Regionální konzervátoři historických monumentů (conservateurs régionaux des monuments histonques) se ve spolupráci s regionálními řediteli zabývají ochranou a zachováváním historických monumentů, sledují stav nemovitostí a jsou v kontaktu s jejich vlastníky. 3.

Hlavní

architekti

historických

monumentů

(architectes

en

chef

des monuments histonques) jsou úředníci státní správy, kteří dozírají na stav chráněných a zapsaných nemovitostí, nařizují administrativní opatření nutná k zajištění budov, vyjadřují se k předloženým projektům vlastníků, atd. Hlavní architekti jsou konkurzem vybíráni z diplomovaných architektů, a potom studují dva roky na Centre ďétudes supérieures ďhistoire et de conservation des monuments anciens. Dříve platil numerus clausus, který byl již zrušen a dnes je kolem 50 hlavních architektů, což vzhledem k počtu památek není dostačující. 4. Architektonické služby a služby kulturního dědictví v departementu (serveices départementaux de ľarchitecture et du patrímoine) jsou vedeny architekty z Bailments de France. Ti dbají nad udržováním chráněných nemovitostí a dohlíží na respektování předpisů z oblasti památkové péče (např. zákaz plakátování na chráněných budovách). Vzhledem k množství administrativních povinností mají jen málo času na činnost odbornou. 5.

Konzervátoři

starožitností

a

uměleckých

předmětů

(conservateurs

des antiquités et objets ď art). 6. Odborný dohled nad historickými monumenty (personnel de surveillance spécialisée des monuments historiques) se skládá z inspektorů, kteří kontrolují

Bady, J.-P.: Les monuments historiques en France- Que sais-je?, 2e edition , Puf, 1998, str. 100-105 Tamtéž, str. 105-113

26

provádění právních předpisů, hlavních strážníků (agent) a strážníků specializované ochrany, kteří dozírají nad návštěvníky památek. §2 OCHRANA HISTORICKÝCH PAMÁTEK První zákon o kuiturním dědictví byi ve Francii vydán v roce 1787. V roce 1830 byl jmenován první Generální inspektor, který měl za úkol projíždět všechny francouzské departementy a shromažďovat informace o historicky významných dílech, později byla při Ministerstvu vnitra vytvořena komise pro historické monumenty. V roce 1887 byl přijat první předpis o ochraně historických památek.31 Základem pro současnou památkovou péči se stal zákon z 31. prosince 1913, o historických památkách (loi surles monuments historiques, dále jen ZHP), který byí několikrát novelizován. Z něj vychází rozlišování na památky vybrané (monuments classes)32 a zapsané v Doplňkovém seznamu historických památek (inscrits sur ľlnventaire

supplémentaire des monuments historiques). V současné době má

Francie přes 44.700 nemovitých památek, z toho 14.600 vybraných a 30.000 zapsaných. Z nemovitostí jsou to zejména náboženské budovy, katedrály (87), kostely, kaple a klášterní soubory, které tvoří více než 57% chráněných památek, z nichž je více než polovina vlastněna obcemi. 33 Movité věci mají v podstatě stejný režim jako nemovité památky, ale jsou upraveny ve zvláštní kapitole zákona o historických památkách. Zákon rozlišuje movité věci, jejichž zachování představuje z hlediska historického, uměleckého, vědeckého nebo technického veřejný zájem - ty jsou ministerským rozhodnutím vyhlášeny jako vybrané (objets mobiliers classes), a movité věci, jejichž zachování je ze stejných důvodů žádoucí a jsou zapsány na Doplňkovém seznamu k seznamu vybraných movitých věcí (Inventaire supplémentaire ä la liste des objets mobiliers classes). Ve Francii je

koiem 132.400 vybraných a více než 132.000 zapsaných

movitých památek (přesný počet není znám).34

31

Bady, J.-P.: Les monuments historiques en France- Que sais-je?, 2 e edition, Puf, 1998, str. 5-11 32 Pozn. V textu budu pro vybrané památky používat termín „chráněná památka". 33

Bady, J.-P.: Les monuments historiques en France- Que sais-je?s 2 e edition, Puf, 1998, str. 14-19 34

Tamtéž, str. 15

27

A. Nemovitost způsobilá classement (zařazení mezi chráněné památky) Obecně platí, že pro uplatnění legálního režimu ochrany postačuje, když stanovené podmínky splňuje pouze část budovy. První podmínkou je to, že se jedná o nemovitost v obvyklém slova smyslu, v jakém o ní mluví např. jurisprudence, ať už se jedná o nemovitost podle povahy či určení. Dále musí existovat historický nebo umělecký zájem na zachování nemovitosti. Postačuje jeden z těchto zájmů, takže na zachování nemovitosti bude

historický zájem, i když stavba nebude umělecky

hodnotná. Navzdory slovu „historický" nehraje starobylost žádnou roli. Na starobylé budově nemusí být veřejný zájem, zatímco budova relativně mladá může mít velkou historickou hodnotu. Za chráněnou památku mohou být prohlášeny (čl.1 ZHP): •

megalitické památky nebo sídla a prehistorická naleziště,

•

nemovitosti, jejichž ochrana je nutná k oddělení, uvolnění nebo sanaci chráněné památky nebo nemovitosti k tomu navržené, nebo

•

nemovitosti, které jsou umístěny v poli viditelnosti (champ de visibilité) chráněné památky nebo nemovitosti k tomu navržené. Nemovitost umístěnou v poli viditelnosti chráněné památky zákon rozumí

budovu viditelnou ve stejný čas nebo ještě dříve jako památku v okruhu 500 m od památky, což je prostor o rozsahu 78 ha, a ve výjimečných případech, které stanoví dekretem Státní Rada (Conseil d'Etat), může být ještě rozšířen. Jako chráněné památky jsou podle či. 2 ZHP zákonem chápany také nemovitosti zapsané na Seznamu vybraných památek publikovaném v roce 1900 a nemovitosti chráněné na základě rozhodnutí (arrétés) nebo dekretů (décrets) podle zákona na ochranu památek z roku 1887. Další situace vytváří zákon Malraux ze dne 4. srpna 1962, doplňující legislativu o ochraně kulturního a estetického dědictví a o regeneraci plošného území {complétant la legislation sur la protection du patrimoine historíque et estétique de la France et tendant ä faciliter la restauration immobiliěre), který zavádí pojem chráněná zóna (secteur sauvegardé). Musí se ale jednat o skupinu nebo blok nemovitostí v městské zóně, které jsou uvedeny na seznamu, a jejichž rekonstrukce a následné udržování je považováno za nezbytné. Tento institut odpovídá naší

28

památkové rezervaci a v roce 1995 bylo takto ve Francii chráněno 85 městských historických jader. Systém podobný chráněným sektorům byl vytvořen zákonem ze dne 7. ledna 1983, o rozdělení pravomocí mezi obcemi, departementy, regiony a státem (la repartition des competences entre les communes, les départements, les regions et ľEtat),

který v či. 70 zakotvuje institut ochranné zóny architektonického

a městského dědictví (zone de protection du patrimoine architectural et urbain ZPPAUP), umožňující chránit části historických měst, vesnic či krajiny. Zóna je na návrh obce vyhlášena rozhodnutím prefekta. Jejím cílem je posíiit ochranu vesnického a městského dědictví a roli obce.36 V následujících pěti let tak bylo vytvořeno na 450 zón. U nás ZPPAUP odpovídá památková zóna.37 B. Účinky classement Nemovitosti

ve

vlastnictví

státu,

stejně

jako

nemovitosti

náležející

departmentu, obci nebo veřejné instituci se v případě, že s tím vlastník souhlasí, za chráněné prohlašují rozhodnutím ministra kultury, jinak dekretem Státní rady (či. 5 ZHP). Ochrana historické památky je odlišná u jednotlivých druhů classement. 1. Režim chráněného sektoru Zařazení části středu města do chráněného sektoru ovlivňuje zejména výstavbu, rekonstrukci nebo demolici nemovitostí. Práce jsou zahájeny zvůle veřejnoprávní korporace nebo majitelů, kteří musí získat předběžné povolení v souladu s Code urbain z roku 1985. Stavební povolení musí být v souladu s územně plánovací dokumentací a potvrzeno architektem z Bětiments de France (Stavby Francie). Jestliže dojde k rozporu mezi názorem starosty či jiného orgánu příslušného k vydání stavebního povolení, a architekta z Bätiments de France, rozhodne prefekt. 2. Zápis na Doplňkový seznam Na Doplňkový seznam jsou rozhodnutím prefekta nebo ministra kultury zapisovány veřejné či soukromé nemovitosti, které sice nejsou zařazeny mezi

VoŠahlík, A.: Francouzsko-český seminář „Malraux", Zpráva památkové péče, 1998, č. 6, str. 191 35

Quels sont les effets ďune zone de protection du patrimoine architectural urbain et paysager (ZPPAUP)?, www.service-pubiic.rr. 3.3.2003 37

Vošahlík, A.: Francouzsko-český seminář „Malraux", Zpráva památkové péče, 1998, č. 6, str.191

29

chráněné památky, ale přesto představují dostatečný historický nebo umělecký zájem na tom, aby byly chráněny. Stejně mohou být zapsány nemovitosti, které se nalézají v poli viditelnosti chráněné nebo zapsané památky (či. 2 ZHP). Souhlas vlastníka zde není nutný. Zapsání do tohoto seznamu má dva následky: Zapsání podmiňuje zvláštní režim financovaní prací: 10-40% účast státu na výdajích stran zapsané budovy nebo bloku budov. Výdaje majitele nemovitosti jsou za určitých podmínek a v určitých hranicích odečitatelné od daňového základu. Dále s sebou zapsání nese povinnosti jak pro vlastníka, tak pro osoby třetí. V případě převodu vlastnictví má vlastník povinnost nabyvateli oznámit, že nemovitost je zapsána na Seznam a samotný převod do 15 dnů oznámit na prefektúru (či. 8 ZHP). Veškeré práce na této nemovitosti musí být oznámeny 4 měsíce před předpokládaným začátkem úprav na prefektúru, ledaže by si rozhodnutí vyhradil ministr kultury. Ten může pracím zabránit tak, že zahájí u dané nemovitosti řízení o zařazení mezi chráněné památky (toto zařazení musí být pak ve lhůtě 12 měsíců skutečně provedeno). Povolené práce jsou prováděny pod dohledem architekta z Bätiments de France (či. 9 ZHP). Pro osoby třetí hlavní důsledek zapsání nemovitosti na Seznam spočívá v ochraně pole viditelnosti kolem zapsané nemovitosti. Nemovitosti situované v poli viditelnosti nemohou být předmětem vlastnictví veřejnoprávní korporace a je potřeba předběžného povolení pro jakoukoli novou stavbu, demolici, kácení dřevin, přeměnu nebo změnu povahy budovy (či. 13 bis ZHP). Pod tento režim spadají pouze budovy skutečně na seznam zapsané, ne ty, které jsou jen navržené. Kromě jiného, jestliže skutečnost zápisu na Doplňkový seznam není dostatečně známa, je vůči třetím osobám neúčinná.38 3. Zařazení jako chráněná památka Zařazení nemovitosti mezi chráněné památky s sebou nese mnohé důsledky spočívající v zajištění zachování dané nemovitosti a postihující nejen vlastníka, ale také osoby třetí. Normálně jsou udržovací práce povinností vlastníka, ať už je jím osoba soukromá nebo veřejná. V zájmu zachování chráněné památky může veřejná autorita nahradit soukromého vlastníka, který neplní své povinnosti. Ministr kultury

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 316

30

může nechat na náklady státu provést opravy nebo udržovací práce nezbytné pro zachování památky, případně vyzve vlastníka, aby zmíněné práce ve stanovené lhůtě sám provedl a uvede výši částky (max. 50%), kterou mu přispěje stát (či.9-1 ZHP). Práce vykonávané ex offo mají povahu veřejných prací a není vyloučena odpovědnost veřejné moci. Zařazení brání jakýmkoli operacím, které by poškozovaly nemovitosti nebo její okolí. Všechny činnosti na památce samé

konzistenci podléhají

předběžnému úřednímu souhlasu, jedná se tak o práce restaurační, opravy, dostavovaní nebo změny v interiérech. Nad stavbou dozírá hlavní památkový architekt (či. 9 ZHP). Uvedený režim platí pouze pro části - jestliže je zapsána fasáda, pak není třeba předběžného povolení pro vnitřní práce, které nijak nemění vnější vzhled či pevnost fasády. Všechny činnosti v poli viditelnosti (stejně jako u nemovitostí zapsaných na Doplňkovém seznamu) podléhají předběžnému povolení v případě, jestliže mohou nějakým způsobem ovlivnit zařazenou věc (její viditelnost, vzhled, pevnost). Rozsah chráněné oblasti je rozšířen např. kolem zámku ve Versailles na okruh 5.000 m, což v ploše činí chráněnou oblast o rozloze téměř 8.000 ha.39 Jakákoli dispozice s historickou památkou musí být do 15 dnů oznámena na prefektúre a služebnosti musí být odsouhlaseny ministerstvem poručnictví (ministěre de Metle). Finanční výhody se vztahují na majitele, kteří ponechávají chráněnou pamětihodnost přístupnou veřejnosti (tzn. nejméně 50 dní v roce, z toho 25 volných během dubna až září, nebo 40 dní během června, července a srpna).40 Uvedená práva a povinnosti se vztahují k nemovitosti zapsané jako kulturní památka, nikoli na věci teprve navržené. C. Programové zákony (lois de programme) zaměřené na ochranu kulturního dědictví Základní rysy kulturní politiky a plánované činnosti v této oblasti ve Francii jsou zpracovávány v programových zákonech. Podle či. 34 Ústavy programové

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 320 Bady, J.-P.: Les monuments historiques - Que sais-je?, 2e edition, Puf, 1998, str. 33

31

zákony „určují cíle ekonomické a sociální činnosti státu", a ochrana kulturního dědictví by mohla do této kategorie spadat. První programový zákon, zákon z 31. července 1962 (loi de programme relative au patrimoine monumental), se zaměřil na restaurace velkých historických monumentů a schválil program oprav a jejich financování na následujících 5 let. jednalo se o základní historické památky, např. o Invalidovnu, zámek ve Vincennes, zámek Chambord, Remešskou katedrálu, Versailles, Louvre. Druhý zákon, zákon z 28. prosince 1967, pokračoval s menšími rozdíly ve svém předchůdci: vztahoval se na časové období tří let, a to na památky nejen státní, ale i veřejnoprávních korporací. Jeho výkon byl velice kritizován. Po dalších dvaceti letech, 5. ledna 1988, byl přijat nový programový zákon na dobu pěti let, jehož zaměření bylo širší než u jeho předchůdců. Jeho cílem byla restaurace a zhodnocení zařazených památek nebo památek zapsaných na Doplňkový seznam, včetně mobiliáře, jehož stav to vyžaduje. Zákonem ze dne 31. prosince 1993 zákonodárce přijal další pětiletý programový zákon. Zákon chránil nejen památky chráněné podle zákona z roku 1913, ale také památky archeologické, industriálni, venkovské a zahradnické (parky a zahrady). Mezi zamýšlenými realizacemi figurovaly „operace národního zájmu", jako

katedrály Notre-Dame v Paříži, Bourges nebo Rouenu, Grand Palais nebo

Pantheon v Paříži. Zákon se rovněž zabýval dědictvím hudebním (okolo 1 200 varhan, 5 000 zvonů a zvonkoher, stovka chráněných starých hudebních nástrojů).41 §3 OCHRANA PODMOŘSKÉHO DĚDICTVÍ Podmořské a mořské dědictví reprezentuje dědictví antiky - umělé či přírodní přístavy především na středomořském pobřeží, četné trosky lodí. Dále se jedná o dlouho zneuznané středověké námořní dědictví se svými pevnostmi a mlýny, obchodní budovy nebo budovy Marine national. Na

ochranu

podmořského

kulturního

dědictví

se

zaměřuje

zákon

z 24. listopadu 1961 týkající se ochrany námořních trosek (relative ä la police des épaves maritimes), a zákon z 15. července 1980 o ochraně veřejných sbírek proti nepřátelským aktům (relative ä la protection des collections publiques contre les actes de malveillance). Tyto texty se časem ukázaly jako nedostatečné, jelikož s vývojem technického vybavení na potápění a s rozvojem sportovního potápění

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 321

32

stouplo nebezpečí škod na tomto dědictví. Mimo jiné tyto texty nebraly v úvahu podmořské archeologické vykopávky. Tyto mezery vyplňuje zákon z 1. prosince 1989 týkající

se

námořních

kulturních

statků

(biens

culturels

maritimes)

se

svým prováděcím dekretem. Zákon o námořních kulturních statcích (dále jen ZNKS) je definuje jako naleziště, vraky, vykopávky a obecně všechny věci, které představují prehistorický, archeologický nebo historický zájem a nacházejí se na dně moří a v přilehlých oblastech (či. 1 ZNKS). Věci, které se nacházejí na moři (domaine public maritime) náleží státu, jestliže jejich majitel nemůže být nalezen, nebo jestliže vůbec neexistuje možnost, že by nalezen byl, a to ve lhůtě 3 roky ode dne, kdy byl objev zveřejněn (či. 2 ZNKS). Toto zveřejnění zajišťuje ministr kultury. Každý, kdo nalezne námořní kulturní statek, je povinen ho nechat na místě a nepoškodit jej. Ve lhůtě 48 hodin od nálezu nebo připlutí do prvního přístavu musí tento nález oznámit příslušné správní autoritě (či. 3 ZNKS). Zabrání se tím jednak nevhodnému vytažení věci na čerstvý vzduch, a dále se zachová celková integrita nálezu. Pokud dojde k náhodnému vyzvednutí v rámci prací či různých podmořských aktivit, má nálezce povinnost věc předat nebo dát k dispozici příslušným autoritám (odbor námořních věcí, který je nejblíže místu nálezu nebo přístavu) při dodržení stejné lhůty (či. 4 ZNKS). Pro osobu nálezce, která svůj nález řádně oznámí, zákon předpokládá odměnu, jejíž druh a výši určí ministr kultury (či. 6 ZNKS). Dále zákon stanoví, že nikdo nesmí vyhledávat s pomocí přístrojů, které umožňují určit polohu námořního kulturního statku, provádět vykopávky nebo průzkumy bez předběžného povolení od ministerstva kultury, který jej vydá na základě vyjádření námořního prefekta, vládního zmocněnce, případně Národní rady pro archeologický výzkum (Conseil national de la recherche archéologique). Povolení se vydává na základě kvalifikace žadatele, a podle povahy a způsobů výzkumu. Také jakékoli přemístění nebo vyzvednutí takovéto věci je podřízeno předběžnému povolení (či. 7 ZNKS). Žadatel vykonává práce pod dohledem ministra kultury, kterému dodává zprávu obsahující zejména seznam nalezených věcí. V případě vážných

nedostatků

(např.

vážné

nebo

opakované

nedodržení

povinností

předepsaných pro výkon výzkumu) může být povolení odejmuto. Ministr kultury může z moci úřední uskutečnit ochranná opatření, jestliže je zachování věci ohroženo a vlastník nereaguje na výzvu. V čí. 11 ZNKS je zakotvena

33

možnost vyvlastnení námořního kulturního statku ve veřejném zájmu (obyčejně lze vyvlastnit pouze věc nemovitou). Jestliže vlastník s vyvlastnením nesouhlasí, je vynesen dekret o vyvlastnení Státní radou. Převod vlastnictví je prohlášen soudem a vlastníkovi je poskytnuto odškodnění, které kryje jeho materiální újmu. Dále zákon zakotvuje postihy pro ty, kteří dané povinnosti nerespektují a řadu správních orgánů, které jsou oprávněny konstatovat přestupky v rámci tohoto zákona (např.

soudní

policie,

inspektoři

námořní

správy,

celní

úředníci

a úředníci

v přístavech). §4 OCHRANA FRANCOUZSKÉHO JAZYKA „Ochrana jazyka je klíčovým pojmem kulturní politiky, jelikož jazyk je jednak prostředkem komunikace, ale také způsob určitého chápání světa."42 Francouzský stát se začal velice brzy zajímat o ochranu a obohacení svého jazyka. Dokladem jsou

nařízení z 16. století, kterým

Ludvík XII. a František I.

přikazují používaní francouzštiny jako oficiálního jazyka. Tato ustanovení jsou potvrzena dekretem z 2. termidoru roku II a výnosem konzulů z 24. prairialu roku IV. Stejnou myšlenku sleduje založení Academie Frangaise v 17. století. V současné době se péče o francouzský jazyk zaměřuje několika směry: A. Frankofonie (francophonie) Jedná se o spolupráci mezi frankofonními oblastmi, tedy zeměmi, kde se používá francouzština. S touto koncepcí přišel v 60. letech senegalský prezident L. S. Senghor.43

Mezi

cíle

Frankofonie

patří

podpora

zavádění

a rozvoj

demokratických principů, prevence konfliktů, princip právního státu a dodržování lidských práv, zintenzívňovaní dialogu mezi jednotlivými kulturami a civilizacemi, sbližování

národů jejich vzájemným

poznáváním, posilování jejich

solidarity

prostřednictvím projektů mnohostranné spolupráce. Dnes se skládá z 51 členů, přidružených členů nebo pozorovatelů. Pozorovatelem byla v roce 1999 jmenována i Česká republika 44

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 332 Le Robert quotidien, Dictionnaires LE ROBERT, Paris, 1996, str. 822 www.integrace.cz. 25.3.2003

34

Součástí

Frankofonie

jsou

mezivládní

organizace,

mezi

nimiž

je

nejvýznamnější Agence intergouvernementale de la Francophonie (Mezivládní kancelář Frankofonie), která vznikla roku 1970, se dvěmi specializovanými instituty: Institut francophone des nouvelles technologies de {'information et de la formation (Institut nových informačních a vzdělávacích technologií) a Institut de ľénergie et de l'environnement de la Francophonie (Institut pro energii a životní prostředí).45 V roce 1980 vznikla myšlenka, že by mohlo být vytvořeno

podobné

společenství jako je Britský Commonwealth. V březnu 1984 byla prezidentským dekretem vytvořena Haut Conseil de la Francophonie (Vysoká rada Frankofonie), která měla upřesnit roli Frankofonie v moderním světě a navrhnou budoucí vývoj. V červnu 1989 vznikly další dvě organizace: Delegation generale ä la Langue Frangaise (Všeobecná delegace francouzského jazyka), která měla podporovat činnost administrativy a veřejných a soukromých organizací účastnících se na rozšiřování francouzského jazyka, a Conseil supéríeur de la Langue Frangaise (Vrchní rada francouzského jazyka) pro studium otázek týkajících se používání francouzštiny ve světě a ve Francii.46 B. Ochrana čistoty jazyka Solí v očích se řadě Francouzů stal vzrůstající počet cizích výrazů ve francouzštině,

proti čemuž začali bojovat. Dekret ze 7. ledna 1972 týkající se

obohacování francouzského jazyka vytvořil terminologické komise, které měly po oborech vytvořit seznam chybějících francouzských výrazů a potřebné výrazy navrhnout. Tyto návrhy byly završeny ustavením dvou seznamů obsahující nové výrazy již osvědčené a výrazy, které musí být vyzkoušeny. Snaha

o vytvoření zákona pečujícího o francouzský jazyk

vyústila

31. prosince 1975 k přijetí zákona nazývaného podle jeho tvůrců „Bas-Lauriol". Podle tohoto zákona byla francouzština povinná v textech, tiskopisech a nápisech, a byly zakázány cizí výrazy tam, kde existuje francouzský ekvivalent. Jednalo se o následující oblasti: nabídka a prodej zboží a služeb, zprávy a uvádění programů v rádiu a televizi, pracovní smlouvy, nájemní smlouvy, veřejné zakázky a uzavírání

www.fi-ancophome.org, 25.3.2003 Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 332 - 334

35

smluv s veřejnoprávními organizacemi. Dále se francouzština musela používat ve všech nápisech na veřejných prostranstvích a v dopravních prostředcích. Toto vymezení obsahuje shodně i zákon Toubon v čí. 1 - 4. Oběžník z 14. března 1977 stanovil výjimky (cizí výrazy běžně užívané jako sandwich, spaghetti, typické produkty a speciality s cizím názvem jako kuskus, gin nebo paella, cizí názvy ve Francii chráněné jako whisky nebo parmesan, atd.). Zákon Bas-Lauriol však nebyl respektován. Stanovené sankce nebyly dostatečné a možnost stíhat přestupky v oblasti porušení zákona nepraktická. Přes řadu odpůrců byl v 90. letech vypracován zákon nový. Dne 4. srpna 1994 přijal zákonodárce zákon týkající se používání francouzského jazyka (relative äľemploi

de la langue frangaise), který nahrazoval a rušil zákon předešlý.

K všeobecnému překvapení byl tento zákon částečně zrušen Ústavní radou (Conseil constitutionnel) pro svůj rozpor s Deklarací práv člověka, podle níž „svobodné šíření myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka: každý občan může tedy svobodně

mluvit,

psát, tisknout,

stanovených zákonem".

47

kromě zneužití

této svobody v případech

Ústavní rada konstatuje, že zákonodárce měl samozřejmě

právo v určitých případech a za určitých podmínek uložit použití francouzského jazyka,

stejně

jako

předepsání

oficiální

terminologie

veřejnoprávním

i soukromoprávním osobám při výkonu veřejnoprávních funkcí. Odkazuje se však na či. 11 Deklarace práv, který říká, že zákonodárce „nesmí pod hrozbou trestu uložit stejnou povinnost orgánům a službám rádiového a televizního vysílání, ať už jsou soukromé nebo veřejné." Dále také zákonodárce nemůže „pod hrozbou trestu uložit soukromým osobám mimo výkon veřejnoprávních funkcí povinnost používat některé slova nebo výrazy definované nařízením ve formě oficiální terminologie."48 Ústavní soudce byl možná až příliš ovlivněn nepřátelskou atmosférou kolem již nově se rodícího zákona a dosah samotného textu příliš nezkoumal. Odborníci vyjádřili lítost, že Ústavní rada této situace spíše nevyužila pro zpřesnění role Academie frangaise v dané oblasti. Obecně toto rozhodnutí značně oslabilo snahy veřejné moci o obranu francouzského jazyka.

in Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalíoz, 1996, str. 335 Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 336

36

2. kapitola: MEZINÁRODNÍ OCHRANA KULTURNÍCH STATKŮ

I. EVROPSKÁ UNIE (angl. European Union, franc. Union européenne) Vzhledem k tomu, že na počátcích evropské integrace stál ekonomický záměr, o kultuře se v zakládajících smlouvách víceméně nehovořilo. V 70. letech se rodí myšlenka kulturní spolupráce na evropské úrovni a je přijato několik ministerských prohlášení.49 Ale teprve s koncepcí užšího spojení států v rámci Evropské unie se její členové vydávají na cestu společné kulturní politiky chápajíc kulturu jako základní prvek evropské identity. Tato spolupráce by měla vést k vytvoření „evropského kulturního prostoru", jak to vyjádřil Evropský parlament ve své rezoluci z 5. září 2001. Evropská unie nesměřuje v žádném případě k uniformitě, ale respektuje kulturní rozdíly jednotlivých členských států - představuje jednotu v rozličnosti (ľunité dans ladiversité).50 Obecně lze kulturní politiku EU charakterizovat čtyřmi základními rysy:51 1. Kulturní politika EU je podřízena kulturním politikám jednotlivých členských států. Státy mají na základě Smlouvy možnost poskytnout podpory, které mají napomoci kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a soutěže ve Společenství v míře odporujícímu společnému zájmu (či. 87/2 písm. d) ŘS). 2. EU není ve svých činnostech osamocena, ale spolupracuje v této oblasti se třetími státy a mezinárodními organizacemi, především s UNESCO a s Radou Evropy. Výsledkem spolupráce těchto organizací je například Měsíc evropské kultury nebo každoroční vyhlášení Evropského města kultury, kdy v roce 2000 vedle měst z členských států EU figurovala také města Praha, Krakov a Bergen (Norsko). 3. Ochrana kultury podobně jako ochrana zdraví nebo spotřebitele je oblastí, jejíž požadavky dopadají na ostatní politiky a činnosti Společenství, a kde je vyloučena veškerá harmonizace (viz či.151/2 ŘS). Spadá sem zlepšování znalosti

La cooperation culturelle, www.europa.eii.int, 5.3.2003 50

Resolution du Parlement européen sur la cooperation culturelle dans l'UE (2000/2323(INÍ))

51

Dubois, L., Blumann, C : Droit materiel de ľUnion européenne, 2eedition, Montchrestien, 2001, str.169

37

a šíření kultury a dějin evropských národů, zachování a ochrana kulturního dědictví, nekomerční

kulturní

výměny

a

umělecká

a literární

tvorba, včetně

tvorby

v audiovizuální oblasti. 4. Kulturní politika se ve Společenství projevuje spíše různými aktivitami než přijímáním směrnic a nařízení. Za zmínku stojí finanční účast v již zmíněném Evropském městu kultury, program Kaleidoskop (umělecká a kulturní spolupráce), Ariane (knihy a četba), Raphael (ochranu kulturního dědictví). Na základě Maastrichtské smlouvy byl zahájen program Kultura 2000, pro kterou je na dobu 2000 - 2004 vyčleněna částka 167 mil. EUR. Program je určen nejen pro členské státy EU, ale také pro 10 kandidátských zemí střední a východní Evropy a státy Evropského ekonomického prostoru (Island, Lichtenštejnsko, Norsko). Výběr projektů k financování, které kryje 50% až 60% rozpočtu vybraných projektů, provádí Komise na základě

vyjádření

nezávislých

odborníků.

Program

přispívá

k rozšíření

společného kulturního prostoru evropských národů. V této souvislosti podporuje spolupráci mezi tvůrčími umělci, kulturními organizacemi, soukromými a veřejnými pořadateli a kulturních institucí států, které se ho účastní.52 § 1 OCHRANA KULTURNÍCH STATKŮ V PRIMÁRNÍM PRÁVU A. Smlouva o založení Evropského společenství (Římská smlouva) V Římské smlouvě z roku 1957 (dále jen ŘS) se ochrany kulturních statků týkal pouze či. 30 (dříve 36), který zajišťuje členským státům výjimky zvolného pohybu zboží z důvodu (...) ochrany národních kulturních statků, které mají uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu (...). Takto stanovená výjimka však nesmí být zastřeným prostředkem omezování obchodu mezi členskými státy. Obava z hlubší úpravy této oblasti pramení jistě z toho, že se do středu debat dostává národní identita a věci každému státu mimořádně drahé. Už samotný pojem „národní kulturní statek" představuje problém. Jeho vymezením každý stát určuje soubor věcí, které jsou, přesněji mohou být, vyloučeny z volného pohybu zboží. Ve francouzském znění smlouvy se hovoří o protection des trésores nationaux ayant une valeur artistique, historíque ou archéologique, tedy o ochraně národního bohatství (příp. pokladu), které má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, (ve francouzském vnitrostátním právu bylo proto definováno v zákoně č. 92-1477 z 31. prosince 1992 o výrobcích, které jsou podřízeny určitým

Culture 2000, leták Informačního centra EU, Praha, 2003

38

omezením v oběhu a o spolupráci policie, četnictva a celníků). Ve španělském, italském a portugalském znění je

použit termín

umělecké, historické

nebo

archeologické dědictví, v německém překladu se mluví o Kulturguts (tzn. kulturní bohatství), v anglickém o national treasures (národní poklady). V českém textu je použito obratu národní kulturní statky. Při interpretaci úmluvy se tedy obracíme k vnitrostátním předpisům různě definujícím tento pojem, což však nevylučuje kontrolu Evropského soudního dvora, který je v oblasti kvantitativních výjimek z dovozu a vývozu zboží obzvláště přísný. Přesto nebyl v žádném jeho rozsudku pojem národního kulturního statku či národního bohatství definován.53 Komise v roce 1989 předložila návrh závazné interpretace článku 30 ŘS. Podle něj by za národní bohatství měly být považovány takové předměty, které se vztahují k historii či životu země, jejichž absencí by bylo umělecké dědictví dané země sníženo a byla by pociťována jejich ztráta, stejně jako předměty, které jsou významné pro studium nebo pochopení zvláštní části umění nebo historie země či předměty patřící do sbírek, jejichž odchod by poškodil tuto sbírku. Naopak předměty malé tržní hodnoty, díla živých umělců nebo dovezená na území před krátkou dobou by neměla být považována za národní bohatství. Takto definovaný pojem národního bohatství je však diskutabilní a členské státy se postavily proti návrhům Komise, která se vzdala snah o definici tohoto pojmu.54 B. Smlouva o založení Evropské unie (Maastrichtská smlouva) Maastrichtská smlouva z roku 1992 přichází s ještě užší formou integrace a svým znovuzrozeným zájmem o kulturu potvrzuje názor, že společná Evropa byla stvořena kulturou. V komentáři těchto ustanovení v Maastrichtské smlouvě Komise prohlašuje: "Smlouva nesměřuje k tomu, aby nastolila společnou kulturní politiku či centralizující politiku směřující k uniformitě. Role Unie je chápána jako doplňující. Pravomoci v kulturní oblastí zůstávají v kompetenci států a regionů. Unie je zde pouze proto, aby přispívala tam, kde se jí to může zdá nutné."55 I nadále tedy platí princip

Pontier, J.-M.5 Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dailoz, 1996, str. 308 Tamtéž, str. 309 Tamtéž, str. 307

39

subsidiarity komunitárního práva (viz. čí. 5 ŘS). Cíle kulturní politiky ES obsahuje článek 151 (dříve 128) ŘS: Společenství přispívá k rozkvětu kultur členských států a přitom respektuje jejich národní a regionální rozmanitost a zároveň zdůrazňuje společné kulturní dědictví. Činnost Společenství je

zaměřena na povzbuzování spolupráce mezi

členskými státy a v případě potřeby na podporu a doplňování jejich činností v následujících oblastech: •

zlepšování znalosti a šíření kultury a dějin evropských národů,

•

zachování a ochrana kulturního dědictví evropského významu,

•

nekomerční kulturní výměny,

•

umělecká a literární tvorba, včetně tvorby v audiovizuální oblasti. V tomto odstavci je zmiňováno „kulturní dědictví evropské důležitosti", jehož

definice však neexistuje. Nastoluje se otázka, zda by Společenství nemělo vypracovat seznam podobný tomu, co pro společné dědictví lidstva vypracovalo UNESCO, ovšem tak, aby některý ze států nebyl uražen, že jeho památky jsou zastoupeny méně.56 Společenství a členské státy podporují spolupráci v oblasti kultury se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy. Společenství ve své činnosti podle ostatních ustanovení této smlouvy přihlíží ke kulturním aspektům, zejména aby byla respektována a podporována různorodost jeho kultur K dosažení cílů uváděných v tomto článku Rada •

přijímá postupem podle článku 251 a po konzultaci s Výborem regionů podpůrná opatření, aniž by jimi harmonizovala zákony a ostatní předpisy členských států. Rada při postupu podle článku 251 rozhoduje jednomyslně,

•

na návrh komise vydává jednomyslně doporučení.

Pontier, J.-M, Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 308

40

§ 2 OCHRANA KULTURNÍCH STATKÜ V SEKUNDÁRNÍM PRÁVU „Obchod s uměním" představuje velký ekonomický potenciál, současně však přináší nebezpečí nelegálních transakcí, které poškozují kulturní bohatství dané země. Proto byla v rámci Společenství přijata ochranná opatření v podobě nařízení č, 3911/92 z 9. prosince 1992 o vývozu kulturních statků do třetích zemí a směrnice č. 93/7 z 15. března 1993 o navrácení kulturních statků nezákonně vyvezených z území členského státu. A.

Navrácení

kulturních

statků

nezákonně

vyvezených

z území

členského státu Směrnici týkající se navrácení kulturních statků, které nezákonně opustily území členského státu (dále jen Směrnice) přijala Rada Společenství v roce 1993 v souvislosti se vznikem jednotného trhu, tedy prostorem bez vnitřních hranic, kde dochází k volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu a s ohledem na čí. 30 ŘS, kde si členské státy vyhrazují právo definovat svoje národní bohatství a nutná opatření pro zajištění jeho ochrany v tomto prostoru bez hranic. Za těchto podmínek se Rada domnívala, že je nutné zavést takový systém, který by dovolil státům navrácení

těch kulturních statků, jež jsou zařazeny do „národního bohatství" ve

smyslu či. 30 ŘS, které nelegálně opustilo území. Podle Rady měl být tento systém jednoduchý a účinný. Proto omezila pole působnosti na věci náležející do obecné kategorie kulturních statků. Příloha směrnice tedy nedefinuje statky mající charakter „národního bohatství" podle či. 30 ŘS, ale pouze ty kategorie věcí, které jako takové mohou být zařazeny, a které z tohoto titulu mohou být objektem navrácení podle směrnice. Rada ale chtěla, aby se směrnice týkala také kulturních statků zařazených do národního bohatství, které jsou součástí veřejných sbírek nebo inventáře institucí, a které nespadají do obecných kategorií. Proto směrnice obsahuje dvojí definici „kulturního statku". Za prvé je za takovýto statek považováno „národní bohatství umělecké, historické, nebo archeologické hodnoty" podle zákonodárství členských států ve smyslu či. 30 ŘS. Za druhé jsou to věci, které spadají do některé z kategorií uvedených v příloze směrnice (viz nařízení), nebo které sice nespadají do žádné z kategorií, ale jsou součástí veřejných sbírek muzeí, archivů a konzervačních fondů knihoven, nebo inventáře institucí. Nelegální opuštění území členského státu může být dvojí povahy: jednak porušením zákonodárství členského státu v oblasti ochrany národního bohatství nebo nařízení Rady č. 3911/92 o vývozu do třetích států a dále tehdy, jestliže

41

nedojde k navrácení po uplynutí legální lhůty pro vývoz, případně nedodržením jiných podmínek časově omezeného vývozu.57 Aby byla směrnice vůbec účinná, je nutná úzká spolupráce mezi státy, která na ně ukládá určité povinnosti. Členské státy se tedy zavazují, že pro žádající stát vyhledají kulturní statek, který nelegálně opustil území, a totožnost držitele nebo vlastníka. Jestliže

stát zjistí

přítomnost

kulturního

statku

na svém

území

a odůvodněně se domnívá, že tato věc nelegálně opustila území jiného členského státu, musí to dotčeným členským státům oznámit. Dále musí učinit veškerá opatření pro její hmotné zajištění a ulehčit její navrácení. Dotčený stát - nikoli majitel ukradené věci - disponuje žalobou na vrácení věci, actio in restitutio, proti vlastníku či držiteli věci, kjejímuž projednání je kompetentní soud státu, na jehož území se daná věc nachází (či. 5 Směrnice). Tato žaloba musí být podána ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy se žalující stát doví, kde se kulturní statek nachází a zjistí totožnost jeho vlastníka či držitele, nejpozději však do 30 let ode dne nezákonného odchodu věci z jeho území (či. 7 Směrnice). Ve stanovených případech může být tato lhůta prodloužena až na 75 let, případně se státy na základě dvoustranných smluv mohou dohodnout na době ještě delší. Jestliže byl vlastník či držitel v dobré víře, náleží mu podle čí. 9 Směrnice přiměřené odškodnění. B. Vývoz kulturních statků do třetích států Nařízení týkající se vývozu kulturních statků přijala Rada Evropských společenství v roce 1992 pod číslem 3911/92 (dále jen Nařízení). Ačkoli bylo přijato před směrnicí č. 93/7, vstoupilo toto nařízení v platnost až tři dny poté, co byla směrnice publikována v Úředním věstníku Evropského společenství. Pohnutky k přijetí tohoto předpisu byly obdobné - Rada se domnívala, že vzhledem k dokončení vnitřního trhu, je třeba mít nějaké předpisy, které by upravovaly výměny se třetími státy na zajištění ochrany kulturních statků, a to především na vnějších hranicích Společenství. Než by Rada dala obecnou definici kulturních statků, což by bylo velmi těžko proveditelné, ne-li nemožné, raději se uchýlila k taxativnímu výčtu věcí, na které se nařízení vztahuje. Jedná se o archeologické památky starší než 100 let, umělecká

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 312

42

díla (obrazy, mozaiky, rytiny, sochy), fotografie, inkunábule (prvotisky) a rukopisy starší než 50 let, které nenáleží jejich autorovi, knihy starší než 50 let, archivy starší než 100 let, atd. Zároveň musí mít tyto věci předpisem stanovenou minimální hodnotu, která se stupňuje od 1.500 EUR pro mozaiky nebo fotografie až po 150.000 EUR pro obrazy. Bez ohledu na svou hodnotu se nařízení týká archeologických předmětů, archivů, rukopisů a inkunábulí, jedná-li se o národní bohatství podle vnitrostátních předpisů. Nařízení stanovuje, že vývoz kulturních statků uvedených v příloze mimo území Společenství podléhá vývozní licenci. Povolení je vydáváno na žádost zájemce příslušnou autoritou členského státu, na jehož území se daný předmět nachází a je platné v celém Společenství. Povolení k vývozu může být odmítnuto pouze tehdy, jestliže jsou příslušné kulturní statky chráněny jako národní bohatství mající uměleckou, historickou nebo archeologickou

hodnotu

vdaném

členském

představujících

národní

bohatství

majících

státě.

Přímý

uměleckou,

vývoz

předmětů

historickou

nebo

archeologickou hodnotu, které podle komunitárního nařízení nejsou kulturními statky, z celního území Společenství je řízen národní legislativou vývozního členského státu. Členské státy dodávají Komisi seznam orgánů příslušných k vydávání povolení k vývozu kulturních statků a Komise tento seznam publikuje v Úředním věstníku Společenství. Státy se zavazují Komisi informovat o opatřeních, která činí k aplikaci komunitárního práva, ta pak tyto informace předává ostatním členským státům.

Každé 3 roky

Komise

podává

Evropskému

parlamentu

a Sociální

a ekonomické komisi zprávu o aplikaci nařízení. Rada na návrh Komise každé 3 roky kontroluje, případně aktualizuje seznam kulturních statků.58

Comu, M.: UEurope des biens culturels et le marché, Journal du Droit International, 2002, n°3, str. 687

43

II. RADA EVROPY (angl. Council of Europe, franc. Conseil de l'Europe) § 1 ORGANIZAČNÍ STRUKTURA Rada Evropy je regionální evropská organizace založena v roce 1949, kdy měla původně pouze subregionální charakter, ale dnes již sdružuje 41 států. Statut pozorovatele mají Vatikán, USA, Kanada, Mexiko a Japonsko. Řídící orgány Rady Evropy sídlí ve Štrasburku. Výkonnou moc vykonává Výbor ministrů zahraničních věcí členských států nebo jejich zástupců. Parlamentní shromáždění Rady Evropy se skládá z 291 představitelů a 291 zástupců z 41 národních parlamentů a hostující delegace 3 parlamentů východoevropských nečlenských států. V 90. letech se hlavními

cíli

Rady

v postkomunistických

Evropy

stává

demokraciích,

vzdělání, kultury a životního prostředí.

kontrola

oblast

dodržování

lidských práv,

lidských

místní

práv

demokracie,

59

S účinností od 1. ledna 2001 začala v Radě Evropy působit nová organizační struktura, v rámci níž byly přesunuty činnosti z oblasti životního prostředí do úseku kulturního a přírodního dědictví. Tento úsek má tři oddělení:60 •

oddělení kulturního dědictví, které sleduje činnosti v rámci Granadské úmluvy o ochraně architektonického dědictví (od 1. srpna 2000 závazná i pro Českou republiku), Maltské úmluvy (archeologické dědictví), Výboru pro kulturní dědictví a Evropské nadace pro dovednost na úseku dědictví,

•

oddělení přírodního dědictví, které je odpovědné za práci sekretariátu Bernské úmluvy, Celoevropské strategie biologické a krajinné rozmanitosti, Výboru Rady Evropy pro činnost na úseku biologické a krajinné rozmanitosti a za budování ekologických sítí,

•

oddělení regionálního plánování, které má na starosti činnost Evropské konference ministrů odpovědných za regionální plánování, Evropskou úmluvu o krajině, a dále vydávání publikací a odbornou spolupráci a konzultaci.

Kampaň Rady Evropy: Evropa - společné dědictví, Ochran přírody, 2001, č. 1, str. 28 Rada Evropy - informace, Ochrana přírody, 2001, č. 5, str. 155

44

§ 2 NORMOTVORNÁ ČINNOST Jak je významná ochrana kulturního dědictví dokazuje to, že jisté oblasti jsou chráněny jak předpisy vnitrostátními, tak i mezinárodníma. Rada Evropy je vedle UNESCO tvůrcem mnoha úmluv z oblasti kultury. Za zmínku stojí úmluva z 15. března 1989 o „přeshraniční" televizi (Television transfrontiěre). V preambuli smluvní státy připomínají, že svoboda vyjadřování a informací, jak je garantováno v či. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, „zakládá jeden ze základních principů demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek pro její rozvoj a rozvoj všech lidských bytostí" a potvrzují „důležitost rozhlasové vysílání pro rozvoj kultury". Státy prohlašují , že chtějí „nabídnout veřejnosti co největší výběr programů, který by dovolil zhodnotit kulturní dědictví a rozšířit audiovizuální tvorbu v Evropě" a dále říkají, že „jsou rozhodnuty dosáhnout tohoto cíle snahou o zvýšení produkce a oběhu kvalitních programů, odpovídajíce takto na očekávání veřejnosti v oblastech politiky, vzdělání a kultury".61 Tímto je potvrzeno kulturní zaměření této úmluvy. Přímo se ochrany kulturních statků týkají následující mezinárodní smlouvy: Evropská

kulturní

úmluva z 19. prosince

1954 (Convention

culturelle

européenne), která je spíše deklarací základních principů než normativním textem, jelikož nezakotvuje konkrétní povinnosti států. Strany mají činit vlastní opatření na ochranu společného kulturního dědictví Evropy. Evropská úmluva o archeologickém dědictví (Convention européenne pour la protection du patrimoine archéologique) byla podepsána v roce 1969. Vzhledem k technickému pokroku zejména ve výzkumu a novým problémům byla nutné její přepracování. Revize připravovaná Radou Evropy vyústila v Maltskou úmluvu přijatou 16. ledna 1992. Cílem úmluvy je ochrana

evropského dědictví jakožto

„základního prvku pro poznání minulosti civilizací", „vážně ohroženého jak četnými rozsáhlými územními pracemi, tak riziky přírodními, tajnými vykopávkami (...)"62. Státy se zavazují zavést právní režim archeologického dědictví předpovídající vedení inventáře archeologického dědictví a třídění monumentů a chráněných zón, vytvoření archeologických rezervací na ochranu materiálního svědectví, povinnost

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 304-305 Tamtéž, str. 304

45

nálezce oznámit odkrytí prvků archeologického dědictví příslušným autoritám a dodat je na expertízu. Úmluva rovněž státům ukládá zavedení politiky, která by přísně řídila archeologický výzkum. Dále se státy zavazují přijmout nutná opatřená, aby umožnily financování archeologického výzkumu a sběr a rozšiřování vědeckých informací. Tato poslední povinnost je zprostředkována závazkem „usnadnit výměnu částí archeologického dědictví v národním i mezinárodním rozsahu pro vědecké profesionální účely, činíc potřebná opatření pro to, aby žádným způsobem nebyla poškozená kulturní a vědecká hodnota těchto statků."63 Úmluva obsahuje také ustanovení týkající se prevence proti nelegálnímu oběhu prvků archeologického dědictví. Úmluva o přestupcích proti kulturním statkům (Convention européenne surles infractions visant des biens culturels) uzavřena v Delfách 23. června 1985 si dává za cíl bojovat proti kriminalitě v oblasti oběhu uměleckých děl. Úmluva se vztahuje na vyjmenované kategorie věcí a přestupky, jejichž objektem se stávají kulturní statky, u kterých si každá strana vyhrazuje právo rozšíření jejich seznamu. Strany úmluvy se zavazují spolupracovat, aby těmto přestupkům předešly. Poslední úmluvou z oblasti kultury je Úmluva na ochranu architektonického dědictví v Evropě (Convention pour la sauvegarde du patrímoine architectural de ľEurope) z roku 1985. Vedle těchto normativních textů je tu celá řada doporučení, rezolucí a deklarací doporučujícího charakteru Rady Evropy.

63

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 304

46

111. UNESCO (angl. United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, franc. Organisation des Nations Unies pour ľ'education, la science et la culture) § 1 ÚVOD A. Vznik UNESCO Organizace Spojených národů pro vědu, výchovu a kulturu je mezinárodní odborná organizace přidružená k Organizaci spojených národů, založena (podobně jako mnohé daiší mezinárodní organizace) jako reakce na „utrpení a hrůzy, které způsobila druhá světová válka lidstvu přímo na životech, jež byly doprovázeny a násobeny i nesmyslným ničením kulturních památek, jako by zločin proti žijícímu lidstvu neměl zůstat osamocen a musel být vyvrcholen ještě zločinem spáchaným na památkách generací dávno minulých."64 Úmluva zřizující UNESCO byla podepsána 37 státy 16. listopadu 1945 na ustavující diplomatické konferenci v Londýně. Po ratifikaci prvními 20 signatářskými státy (mezi kterými bylo i Československo) vstoupila v účinnost dne 4. listopadu 1946. Dnes je počet členských států 190 (mezi posledními přijatými státy byl Východní Timor a Spojené státy americké).65 Hlavními předchůdci UNESCO byla Mezinárodní komise duševní spolupráce (Commission internationale de cooperation intelectuelle) fungující vletech 1922 1946 se sídlem v Ženevě a Mezinárodní úřad vzdělání (Bureau international ďéducatin) v letech 1925 - 1968 rovněž se sídlem v Ženevě, který od roku 1969 tvoří součást Sekretariátu UNESCO se svým vlastním statutem.66 Základním cílem UNESCO je udržování světového míru a bezpečnosti rozvíjením spolupráce mezi státy v oblasti vzdělání, vědy, kultury a komunikace, prosazováním

celosvětového

uznání

spravedlnosti, zákona,

lidských

práv

a základních svobod bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství, které Charta OSN přiznává všem lidem. V preambuli Ústavy UNESCO konstatuje: „Vzhledem k tomu, že se války rodí v myslích lidí, je nutné v myslích lidí budovat efektivní zábrany válek."

Pavel, J. : UNESCO a mezinárodní ochrana památek, Zprávy památkové péče, 1962, č. 1, str. 15 Vers une Convention pour la sauvegarde du patrimoine culture! immatériel, www.unesco.org, 25.2.2003 UNESCO 1945 - 2000: A Fact Sheet, vAvw.unesco.org, 10.10.2002

47

V dnešní době se UNESCO zaměřuje především na studium a výměnu informací, zlepšení metod a zavedení nových technik při ochraně kulturního a přírodního dědictví, vzdělávání specialistů, mezinárodní akce na ochranu památek, podporu různých složek obyvatelstva při ochraně a zhodnocení kulturního dědictví a mezinárodní pomoc při záchraně a zhodnocení nejvýznamnějších světových památek. B. Organizační struktura UNESCO Generální konference (Conference generale) je řídící orgán, který se schází na pravidelném zasedání každé 2 roky v Paříži. Skládá se ze zástupců členských států, jako pozorovatelé se jí mohou účastnit také nečlenské státy, vládní i nevládní organizace. Konference určuje

hlavní politiky společnosti a schvaluje program

a rozpočet.

texty

Přijímá

normativní

-

mezinárodní

úmluvy,

a

deklarace

a doporučení, která sice závazná nejsou, ale představují důležitou morální autoritu světového společenství. Výkonná rada (Conseil exécutif) se skládá z 58 členů a schází se nejméně dvakrát ročně, je odpovědná za výkon programu přijatého Generální konferencí. Sekretariát (Secretariat) se skládá z Generálního ředitele (Directeur general) jmenovaného na návrh Výkonné rady Konferencí a jím jmenovaného personálu. Sekretariát tvoří okolo 2.400 zaměstnanců zhruba ze 145 zemí, kteří pracují jak v sídle UNESCO v Paříži, tak v řadě regionálních a subregionálních úřadovnách po celém světě. Generální ředitel připravuje návrh programu a rozpočtu. Od roku 1999 je jím Japonec Koichiro Matsuura. Jednotlivé členské státy komunikují s UNESCO prostřednictvím svých Národních komisí (Commission nationale), složených z umělecké a vědecké veřejnosti každého státu, a stálých misích (délégués permanents) v Paříži. Česká komise pro UNESCO byla zřízena usnesením vlády ze dne 1. 6. 1994 jako poradní orgán vlády. Hlavním úkolem Komise je zprostředkovávat styk našich institucí a odborníků s UNESCO. Komise má 4 odborné sekce - pro výchovu, přírodní a společenské vědy, kulturu a komunikace.67 Od roku 1946 byla v rámci UNESCO zřízena stovka poradních výborů, mezinárodních komisí a mezivládních rad, např.: Mezinárodní komise pro historii

UNESCO 1945-2000: Organisation, www.unesco.org. 10.10.2002

48

vědeckého a kulturního rozvoje lidstva (Commission internationale pour une historie du développement scientifique et culturel de ľhumanité), Mezivládní oceánografická komise

(Commission

océanographique

intergouvernementale),

Komise

vzdělávání ve 21. století (Commission sur ľéducation pour le XXř

pro

siěcle -

Commission Delors), Komise pro kulturu a rozvoj (Commission pour la culture et le développement - Commission Perez de Cuellar). UNESCO udržuje vztahy s mnoha vládními i nevládními organizacemi. Česká republika je z volených orgánů UNESCO do listopadu 2003 zastoupena v Radě Mezinárodního úřadu pro výchovu, Mezinárodní koordinační radě programu Člověk a biosféra, Mezivládním výboru pro podporu návratu kulturních statků do země jejich původu, Správní radě mezinárodního statistického úřadu UNESCO, Výboru

pro sídlo

(pomocný

orgán

generální

konference),

Právním výboru

a Penzijním výboru.68 § 2 NORMOTVORNÁ ČINNOST Jedním ze základních úkolů UNESCO je přijímání a aplikace mezinárodních dokumentů k ochraně a rehabilitaci kulturního a přírodního dědictví. Ty přispívají k upřesnění základních postupů při identifikaci, ochraně, zhodnocení, oživení a výchovném působení kulturních statků a přírodních hodnot. Významné jsou především pro méně vyvinuté a rozvojové země, kde často chybí tato úprava ve vnitrostátních předpisech. Po formální stránce rozlišujeme úmluvy (convention), doporučení (recommandation) a deklarace (declaration). Úmluvy

se na základě

ratifikace

právního

členskými

státy

UNESCO

stávají

součástí jejich

řádu

a představují tak nejdůležitější formu mezinárodních dokumentů. Za dobu své existence přijalo UNESCO přes dvacet mezinárodních úmluv a dohod normativního charakteru. Doporučení mají spíše proklamativní charakter a jsou schvalovány na pravidelných zasedáních Generální konference. V oblasti péče o kulturní a přírodní dědictví byly od roku 1954 přijaty 4 mezinárodní úmluvy a desítka doporučení (4 týkající se míst a nemovitých statků a 6 o věcech movitých).69 Z mezinárodních úmluv se jedná o Haagskou úmluvu

Zastoupení ČR ve volených orgánech UNESCO, •www.czeehembassy.org. 10.10.2002 Vošahlík, A.: Mezinárodní dokumenty UNESCO k ochraně kulturního dědictví, Památky a příroda, 1980, č. 3, str. 156

49

o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z roku 1954,

Úmluvu

o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnického práva kulturních statků z roku 1970, Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1972 a Úmluvu o ochraně podmořského kulturního dědictví z roku 2001 (Convention sur la protection du patnmoine culturel subaquatique). Z doporučení týkajících se kultury jsou to následující: •

č. 5/12/56,

definující

mezinárodní

principy

v oblasti

archeologických

vykopávek (définissant les principes internationaux ä appliquer en matiěre de fouilles archéologiques), •

č. 14/12/60, o nejúčinnějších opatřeních ke zpřístupnění muzejí pro všechny (concernant les moyens les plus efficaces de rendre les musées accesible ä touš),

•

č. 11/12/62, o ochraně krásy a charakteru přírody a krajiny (concernant la sauvegarde de la beauté et du caractěre des paysages et des sites),

'

č. 19/11/64, o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu, vývozu a předání vlastnického práva kulturních statků (concernant

lesmesures

a prendre pour interdire et empécher ľimportation, ľexporatation et le transfer de propriétés illicites des biens culturels), m

č. 19/11/68, o ochraně

kulturních statku ohrožených

veřejnými

nebo

soukromými pracemi (concernant la preservation des biens culturels mis en peril paries travaux publics ou prives), •

č. 16/11/72, o národní ochraně kulturního a přírodního dědictví (concernant la protection, sur le plan national, du patnmoine culturel et naturel),

» č. 26/11/76, o mezinárodní výměně kulturních statků (concernant ľéchange international de biens culturels), •

č. 26/1176, o ochraně historických nebo tradičních komplexů a jejich roli v současném životě (concernant la sauvegarde des ensembles histoňques ou traditionnels etleurrole dans la vie contemporaine),

•

č. 28/11/78, na ochranu movitých kulturních statků {pour la protection des biens culturels mobiliers),

50

•

č. 27/10/80,

na

ochranu

a

zachování

obrazu

v monumentech

la sauvegarde et la conservation des images en monuments).

(pour

70

V posledních letech se na pořad dne dostává debata o ochraně nehmotného kulturního dědictví lidstva (patrimoine culturel immatériel), tedy ústních tradic, zvyků, hudby, tance, rituálů, svátků

a tradičního lékařství. Na zasedání Generální

konference v listopadu 2001 bylo rozhodnuto, že tato problematika musí být řešena mezinárodní úmluvou, a to urychleně, neboť nehmotné dědictví je vážně ohroženo. Členské státy sice již v roce 1989 přijaly doporučení na ochranu tradičních a lidových kultur (šur la sauvegarde dela culture traditionnelle et populaire), to však nebylo příliš účinné. V únoru 2003 proběhla mezivládní schůze, kde

téměř tři stovky

specialistů připravily první náčrtky této úmluvy.71 Z celkového počtu 28 článků jich bylo projednáno 4,5: preambule úmluvy a její cíle, role státu a definice nehmotného kulturního dědictví. Zbývají otázky týkající se seznamů nemovitých kulturních památek, zda vznikne Fond nemovitého světového dědictví a nějaký kontrolní orgán na mezinárodní úrovni. Definitivní text úmluvy by mohl být předložen pravděpodobně v roce 2005. Další možnou budoucí mezinárodní úmluvou z této oblasti by mohla být úmluva o ochraně kulturní diverzity, o jejíž sepsání usiluje Francie, Kanada a částečně i Německo, jelikož Deklarace o všeobecné kulturní diverzitě72 z roku 2001 se jim nezdá dostačující, ačkoli někteří doufali, že se stane časem stejně účinnou jako Všeobecná deklarace lidských práv. A. Úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu (Convention pour la protection des biens culturels en cas de conflit armé) Již starověkým Římanům docházelo, že během válečných konfliktů dochází nejen k ničení lidských životů, ale i památek. Například Cicero protestoval proti ničení chrámů a veřejných staveb. O několik století později píše francouzský filozof Vattel: „Ať už je země pustošena z jakýchkoli důvodů, měli by být ušetřeny stavby, které

Conventions et recommandations de l'UNESCO relative ä la protection du patrimoine culturel, UNESCO, Paris, 1983 71

72

Vers une Convention pour la sauvegarde du patrimoine immatériel, www.unesco.org. 25.2.2003 La Conference generale a adopté la Declaration universelle sur la diversité culturelle, www.unecso.org.

10.10.2002

51

neposilovaly nepřítele a děiají čest lidstvu, chrámy, hrobky, veřejné budovy a všechna díla oceňovaná pro svou krásu."73 Válečníci však nerespektují majetek více než lidi a války za sebou zanechávají jen ruiny. Kongres v Paříži v roce 1889 zdůrazňoval nutnost ochrany kulturních statků během ozbrojeného konfliktu. Haagské konference z let 1899 a 1907 v přílohách obsahují několik ustanovení týkajících se kulturních statků. První světová válka svým bezprecedentním

ničením

kulturních

statků

-

bombardováním

i

prostým

vandalismem vojáků - však ukázala, že jsou tato ustanovení pouhými slovy. Roerichův pakt (Pact de Roerích), přijatý v roce 1935 v Paříži, hovoří o společné odpovědnosti mezinárodního společenství vůči kulturnímu dědictví a prohlašuje, že historické monumenty, muzea, vědecké, umělecké, vzdělávací a kulturní instituce, jakož i movité věci v nich, jsou považovány za neutrální a chráněny, jelikož tvoří kulturní dědictví lidstva. O skutečnou ochranu památek se však jedná až po druhé světové

válce,

kdy

kromě škod

způsobených

přímými

válečnými

akcemi,

bombardováním leteckých nebo útoky pozemských, příp. i námořních vojsk, způsobilo velké škody kulturnímu bohatství okupovaných zemí nacisty organizované rozkrádání a zavlékání jejich památek na cizí území.74 Po řadě předběžných jednáních svolalo UNESCO roku 1954 do Haagu konferenci členských států, která na zásadách ochrany kulturních statků za ozbrojeného konfliktu vytyčených již dříve v Haagskych úmluvách z roku 1899 a 1907 ave Washingtonském paktu (Roerich) z roku 1935 vypracovala Úmluvu o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu, Prováděcí nařízení, Protokol k této úmluvě a později k ní byly připojeny 3 rezoluce. V úvodu Úmluvy je obsažena definice kulturních statků. Dále se smluvní strany zavazují již v době míru přijmout opatření k zabezpečení kulturních statků na svém území pro případ válečného konfliktu, že budou respektovat kulturní hodnoty druhého státu v případě válečného konfliktu a vyvarují se jejich ničení, poškození a represí. V případě okupace druhého státu musí smluvní státy podporovat úsilí národních úřadů k zajištění, konzervaci ochraně kulturních statků. Kulturní statky pro tento účel mohou být označeny k usnadnění jejich identifikace -

Vattel: Droit des gens (1758) in Pontier J.-M., Ricci J.-C., Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, 1996, str. 300 74

Pavel, J.: UNESCO a mezinárodní ochrana památek, Zprávy památkové péče, 1962, č. 1, str. 12

52

štít dole zahroceny, úhlopříčně rozdělený na čtyři pole: dolní na koso postavený čtverec a trojúhelník, který se vrcholem dotýká čtverce, má barvu královské modře, zbývající dva trojúhelníky jsou bílé (či. 16). Toto označení bohužel provedl zatím pouze zlomek států: Švýcarsko, Rakousko, Nizozemí, Belgie, Polsko a Maďarsko.75 Pod zvláštní ochranu může být dán omezený počet krytů určených pro úschovu

movitých

kulturních

statků

velké

důležitosti, pokud se

nacházejí

v dostatečné vzdálenosti od průmyslových center nebo vojenských objektů a pokud se jich neužívá pro vojenské účely. Tato zvláštní ochrana je schválena zapsáním do Mezinárodního rejstříku kulturních statků pod speciální ochranou (čí. 8). Takto zapsané kulturní statky požívají vzájemné imunity a jsou označeny výše zmíněným poznávacím znakem. Rovněž přesun kulturních statků může být prováděn pod zvláštní ochranou podle Prováděcího nařízení. Působnost Úmluvy je bohužel oslabována i jí samou, např. či. 4 připouští, že je možno upustit od šetření kulturních statků, když by vojenská nutnost takovou odchylku nezbytně vyžadovala. Podobně či. 11 umožňuje zrušení imunity kulturního statku buď v případě porušení přijatých závazků druhou stranou, nebo v případech nevyhnutelné vojenské nezbytnosti. Zkušenosti z válečného konfliktu v Jugoslávii však ukázaly neúčinnost této úmluvy

v podmínkách

občanské

války.

Také

ničení

buddhistických

soch

v Afganistanu poukázalo na určité mezery v této oblasti. UNESCO hledá řešení, kterým by mohla být připravovaná deklarace o úmyslném ničení kulturních statků. Nejednalo by se sice o normativní text, ale mohlo by se zde vyvinout zvykové právo, které má leckdy silnější postavení než smlouvy. B.

Úmluva o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu,

vývozu a převodu vlastnického práva kulturních statků (Convention concernant les mesures ä prendre pour interdire et empécher ľimportation, ľexporatation et le transfer de propriétés illicites des biens culturels)

Tato úmluva byla prvním právním prostředkem, kterým státy mohly bojovat proti nelegálnímu vývozu nebo krádežím kulturních statků. Ustanovení Úmluvy ponechává široký prostor praxi a vnitrostátní úpravě, účinnější prostředky

proti

nelegálním převodům obsahují později přijaté dokumenty: evropská směrnice z roku 1993 o navrácení kulturních statků nezákonně vyvezených z území členského státu

Audrerie, D., Souchier, R.: Le patrimoine mondial - Que sais-je?, Puf, 1998, str. 107

53

a Úmluva UNIDROIT o ukradených a nelegálně vyvezených kulturních statků roku 1995.76 Jak je situace vážná dokumentují např. údaje z roku 1999, kdy bylo ukradeno přes 6.000 uměleckých děl ve Francii a více než 2.000 v Rusku, Německu, Itálii a České republice. Přes všechna opatření je podle INTERPOLu však jen 5 - 1 0 % z ukradených kulturních statků znovu nalezeno.77 V rámci boje proti nelegálním převodům kulturních statků v roce 2000 UNESCO vydalo soubor pohlednic s vyobrazením ukradených kulturních předmětů, čímž chtělo poukázat na závažnost a rozsah tohoto problému, a snad také dopomoci k identifikaci a znovunalezení zmizelých věcí. Úmluva z roku 1970, ratifikovaná k dnešnímu dni 91 státy78, se vztahuje na ty kulturní statky, které byly státem z náboženských nebo světských označeny za významné pro archeologii, prehistorii, historii, umění nebo vědu, a které spadají do některé z vymezených kategorií (čí.1). Státy, které jsou stranami úmluvy, uznávají, že „dovoz, vývoz a nelegální převod vlastnictví kulturních statků zakládají jednu ze základních příčin ochuzování kulturního dědictví země, a že mezinárodní spolupráce je jedním z nejúčinnějších prostředků pro ochranu kulturních statků proti všem nebezpečím připadajícím v úvahu" (či. 2). Státy se zavazují vytvořit seznam těchto statků, učinit opatření proto, aby byl zajištěn jejich řádný vývoz, zabránit, aby instituce

nelegálně

získávaly

kulturní

statky,

podporovat

rozvoj

vědeckých

a technických institucí pro uchování a popularizaci kulturních statků, organizovat dozor nad archeologickými vykopávkami, atd. (či.5). Státům je dáno nepromlčitelné právo na vyhlášení nezcizitelných kulturních statků, které nemohou být vyvezeny. Dále je zde specifikována spolupráce UNESCO a možnost odborné spolupráce. Samostatnou otázkou je pak navrácení a restituce kulturních statků nelegálně přivlastněných - častý problém u rozvojových zemích stavějící je proti koloniálním mocnostem. Jedná se jistě o etický princip, ale normativní zakotvení je těžší. V 70. letech UNESCO přijalo několik (spíše politických) rezolucí o navrácení uměleckých děl. Odborníci zastávají názor, že právo lidu na navrácení jejich kulturních statků je

Cornu, M.: L'Europe des biens culturels et le marché, Journal du Droit international, 2002, n°3, str. 690 77

30e anniversaire de la Convention de l'UNESCO concernant les mesures á prendre pour interdire et empécher

l'mporation, l'exportation et le transfer! de propriété illicites des biens culturels, www.unesco.org. 10.10.2002 Tamtéž

54

společností národů považováno za právo jus cogens nebo za takové bude brzy 79

povazováno. V rámci 30. výročí přijetí Úmluvy o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnického práva kulturních statků na podzim roku 2000 představilo UNESCO Mezinárodní deontologická pravidla pro obchodníky

s kulturními

statky

(Code

international

de déontologie

pour

les négociants en biens culturels). Obchodníci, kteří by k těmto Pravidlům přistoupili, by zanechali obchodu se zbožím, které by mohlo být kradené, pocházet z tajných vykopávek nebo nezákonně vyvezené a zavázati by se, že budou spolupracovat se zemí původu k usnadnění navrácení dané věci. „Pravidla byla vypracována pro ty obchodníky, kteří chtějí ukázat, že nehodlají mít nic společného s nelegálním obchodem s kulturními statky a hodlají pečlivě prověřit původ zboží," uvádí zástupce Generálního ředitele UNESCO Mounir Bouchenaki.80 Rovněž vyzval státy, aby přispěly k vytvoření fondu, z jehož zdrojů by vlády financovaly vyhledávání a navracení nelegálně převedených statků. C. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention pour la protection du patrimoine mondial culture! et naturel) 1. Ochrana světového dědictví Pozornost světové veřejnosti se k ochraně kulturních a jiných památek obrátila v souvislosti s rozhodnutím o výstavbě Asuánské přehrady na středním Nilu, čímž by bývalo došlo k zaplavení četných egyptských a núbijských historických pokladů např. chrámů vtesaných do skal v Abu Simbel. Vláda Egypta a Súdánu se obrátily na UNESCO o pomoc, jelikož bylo jasné, že jejich vlastní památkové orgány nebudou s to splnit úkoly spojené se stavbou vodního díla. Na výzvu reagovaly četné státy, které měly egyptologičke ústavy nebo mohly poskytnout studijní, technicko-materiální nebo finanční pomoc, a na jaře roku 1960 byla zahájena

nejpozoruhodnější

mezinárodní záchranná akce v dějinách. Chrámy v Abu Simbel byly rozebrány a vyzdviženy o 68 m nad dnešní hladinu Nilu. Tak se zrodila myšlenka společné

Goy, R.: Le retour et la restauratin des biens culturels ä leur pays ďorigine en cas ď appropriation illegale, Revue Generale de Droit international public, 1979, n°4, str. 966 80

Lancement d'un Code de déontologie pour les négociants lors de ľanniversaire de la Convention contre le

traffic illicite des biens culturels, www.unesco.org. 10.10.2002

55

odpovědnosti

národů za

uchování

významných

památek

a začala

příprava

dokumentu zakotvujícího principy ochrany kulturního dědictví lidstva. Ve Spojených státech amerických se přibližně ve stejnou dobu zrodil názor, že některé národní parky jsou tak důležité, a že je třeba je mezinárodně chránit. Aby nebyly vytvořeny dvě paralelní smlouvy, byl vypracován společný návrh smlouvy ana podzim roku 1972 přijala Generální konference UNESCO Úmluvu o ochraně světového a kulturního dědictví.81 Myšlenka, že „ubývání či zničení kterékoliv položky kulturního nebo přírodního dědictví představuje nenahraditelné ochuzení dědictví všech národů světa"82 vede státy k ochraně monumentů a míst, jejichž zachování je zájmem celého lidstva. Úmluva bere v úvahu, že ochrana tohoto dědictví na národní úrovni není často

úplná kvůli rozsahu

prostředků, jež vyžaduje,

a kvůli

nedostatečným ekonomickým, vědeckým a technickým zdrojů země, kde se dotčené vlastnictví nachází. Strany úmluvy tak nesou společnou odpovědnost za ochranu a zachování vybraných míst, ale každá země sama pečuje o své nejvýznamnější kulturní a přírodní hodnoty, které jsou zahrnuty do Seznamu. Zásadu mezinárodní spolupráce a pomoci tak vyjádřil Generální ředitel UNESCO i v srpnu 2002, kdy celý svět věnoval pozornost záplavám

ve střední

Evropě. Koichiro Matsuura vyzval mezinárodní společenství k mobilizaci pro obnovu kulturního dědictví poničeného záplavami a zavázal se, že „naše organizace udělá vše, co je v její moci, pro pomoc zachránit poškozené poklady v postižených oblastech (...). UNESCO a jeho Centrum světového dědictví poskytnou všechny technické a finanční prostředky, které mají tyto organizace k dispozici, pro obnovu kulturního

dědictví

poškozeného

záplavami

(...).

Věříme,

že

mezinárodní

společenství poskytnou pomoc postiženým zemím, a v případě památek zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO budou s naší organizací spolupracovat."83 V úvodu Úmluvy je definováno kulturní a přírodní dědictví (či. 2). Pro účely úmluvy jsou za kulturní dědictví považovány (ČI. 1): •

pamětihodnosti (monuments): architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy,

Jančářová, I.: Mezinárodní smlouvy na ochranu životního prostředí - vybrané otázky, MU Brno, 1997, str. 60 82

Sdělení FMZV č. 151/1991 Sb., Úmluva o ochraně světového a kulturního dědictví Generální ředitel UNESCO Koichiro Matsuura vyzývá mezinárodní společenství k pomoci zachránit evropské

kulturní dědictví poničené záplavami, www.czechembassy.org, 10.10.2002

56

jeskyně, nebo skupiny prvků, které mají všestranně výjimečnou hodnotu z hiediska dějin, umění či vědy, •

soubory (ensembles): skupiny oddělených nebo spojených budov, které mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hiediska dějin, umění či vědy,

•

místa (sites): výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou světovou hodnotu z hlediska historického, estetického, etnografického nebo antropologického. Zúčastněné státy jsou povinny zajistit identifikaci, ochranu a zhodnocení

světového kulturního a přírodního dědictví na svém území a předat je budoucím generacím. Za tímto účelem musí přijmout příslušná právní, vědecká, technická, administrativní a finanční opatření (či. 4). Pro dosažení svých cílů Úmluva ustanovila příslušné nástroje: Seznam světového dědictví, Seznam světového dědictví v nebezpečí, Výbor pro světové dědictví a Fond světového dědictví (vytvořeny v roce 1976). Výbor pro světové dědictví (Comité du patrimoine mondial) je podle úmluvy tvořen 15 smluvními státy, které budou zvoleny

na řádném.zasedání Generální

konference. Počet členů byl v souladu s či. 8 rozšířen na 21. Výběr členů musí zajišťovat rovnováhu světových regionů. Každý smluvní stát sestaví seznam kulturních a přírodních statků, které mají předpoklady být na seznamu světového dědictví. Výbor pro světové dědictví vyhotovuje a rozšiřuje Seznam světového dědictví (Liste du patrimoine mondial), který stanoví podle dohodnutých kritérií. Výbor dále vyhotovuje Seznam světového dědictví v nebezpečí (Liste du patrimoine mondial en peril), tedy památek, které vyžadují rozsáhlé záchranné práce. Výbor přijímá žádosti o mezinárodní pomoc při ochraně, konzervaci, hodnocení nebo oživení zapsaných statků a sestavuje pořadí naléhavosti mezinárodní pomoci (či. 11). Úmluvou je vytvořen fond pro ochranu kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty nazvaný Fond světového kulturního dědictví (Fond du patrimoine mondial). Zdroje Fondu jsou vytvářeny povinnými a dobrovolnými příspěvky členských států, vklady, dary nebo odkazy poskytnutými jinými státy, UNESCO

a

ostatními

organizacemi

v rámci

OSN

či jinými

mezivládními

organizacemi, příspěvky veřejných či soukromých institucí nebo jednotlivců a jinými

57

zdroji, schválenými podle pravidel vypracovaných Výborem pro světové dědictví (či. 15). Každý stát, který podepsal Úmluvu, může žádat mezinárodní pomoc ve prospěch kulturních či přírodních světových statků umístěných na jeho území při splnění postupu a náležitostí žádosti stanovených Výborem (či. 19 -

26).

Mezinárodní pomoc může mít podobu uměleckých, vědeckých a technických studií podmiňujících záchranu památek, pomoc kvalifikovaných pracovníků, školení specialistů, půjček na nízký úrok nebo s dlouhodobou návratností či subvencí.84 Zúčastněné státy usilují výchovnými a informačními programy posílit respekt a zájem občanů ke světovému kulturnímu a přírodnímu dědictví. Informují o ohrožení těchto památek a činnosti na jejich záchranu. V souvislosti s prováděním úmluvy státy vypracovávají zprávy, které předkládají Výboru. 2. Zápis na Seznam světového dědictví85 Úmluva předpokládá ochranu kulturních a přírodních statků, které mají výjimečný světový význam. Nejedná se o ochranu všech důležitých statků, ale pouze těch, které jsou z mezinárodního hlediska význačnější než ostatní.

Jakékoli

zhodnocení je tedy relativní ve vztahu k ostatním statkům stejného typu ze stejného období. V souladu se či. 11 Úmluvy státy Výboru předkládají orientační seznamy (liste indikative) statků, které by chtěly v průběhu následujících 5-10 let navrhnout na zápis na Seznam. Výbor má tak přehled o své práci do budoucnosti. Orientačním seznamem nejsou státy přísně vázány a mohou jej průběžně doplňovat, což dělají hlavně v případech, kdy chtějí nominaci určité památky ponechat co nejdéle v tajnosti. Zejména pro státy, které jsou již svým kulturním či přírodním bohatstvím na Seznamu více zastoupeny, je velmi důležité dobře promyšlené načasování podání žádosti o zápis.

Vošahlík, A.: Mezinárodní dokumenty UNESCO k ochraně kulturního dědictví, Památky a příroda, 1980, Č. 3, str. 159 Orientations pour la mise en ceuvre de la Convention, www.imesco.org,, 25.2.2003 Tento dokument byl již několikrát upravován, a také v letošním roce bude pravděpodobně schválena jeho změna, zejména proto, že dosavadní verze neobsahuje ucelenou část týkající se ochrany světového dědictví.

58

Pro jednotlivé památky se do orientačního seznamu zpracovávají stručné „pasporty", které mají obsahovat jejich název, zeměpisné určení, krátký popis včetně ověření autentičnosti, stav památkové ochrany (ne pouhý výčet právních předpisů, ale jejich skutečné fungování) a komparativní studii se statky stejného typu. Česká republika odevzdala tyto seznamy dva, první na podzim 1991. 8 6 Na základě nového orientačního seznamu jsou dalšími navrženými lokalitami např. renesanční domy ve Slavonicích, ruční papírna ve Velkých Losinách, Třeboňská rybniční soustava, Luhačovice, Mikulčice, Braunovy skulptury v Betlému u Kuksu, Millerova vila a Letohrádek Hvězda v Praze (rozšíření dosud zapsaného území), industriálni soubory v Ostravě a pevnost Terezín - poslední dvě místa však představují jistý problém87 a jejich nominace je hudbou daleké budoucnosti. Oproti tomu již v červnu 2003 rozhodne Výbor o návrhu na zapsání města Třebíče a v příštím roce o skalních městech v Českém ráji. Hrad Karlštejn, zamítnutý jako gotický hrad, by mohl být navrhnut jako památka dobového názoru 19. století na rekonstrukci hradu.88 Je stanoveno, že má být zachována rozumná rovnováha mezi zapsanými kulturními a přírodnímu statky, a v tomto duchu mají státy připravovat také svoje návrhy na zápis.89 Zápisy na Seznam probíhají postupně a celkový počet chráněných statků není omezen, stejně jako jejich počet v jednotlivých státech. Vzhledem k počtu žádostí o zápis však Výbor vyzývá státy, jejichž kulturní bohatství je již dostatečně zastoupeno, aby zpomalily podávání svých žádostí (mohou podat pouze jednu za rok), a naopak nabízí pomocnou ruku pro ty státy, jejichž dědictví je zastoupeno nedostatečně. Kulturní či přírodní statek je zapsán pouze za předpokladu, že stát prokáže, že má sám zájem na jeho ochraně a provádí potřebné právní a finanční kroky k jeho zabezpečení a řádně ho spravuje.

Do prvního seznamu bylo zahrnuto historické jádro Prahy, Českého Krumlova a Telče, hrad Karlštejn, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, klášterní kostel P. Marie v Kladrubech, Lednicko-valtický areál, vila Tugendhat v Brně, vesnice Holešovice, zahrady se zámkem v Kroměříži, soubor sloupů a kašen v Olomouci a zámek v Litomyšli. R7

Terezín - letošní povodně a vyklidňování městečka, Ostrava - nedostatečná stabilita vlastnických vztahů. op

Nominační dokumentace, zejména komparativní studie, bude samozřejmě přepracována. Dnes je z celkového počtu míst zapsaných na Seznam světového dědictví přibližně 77% kulturních, 20% přírodních a 3% smíšených památek.

59

V případě, že u památky dojde ke zhoršení těch vlastností, pro které byla zapsána na Seznam světového dědictví, může dojít k jejímu vyškrtnutí. K tomuto kroku by se Výbor uchýlil tehdy, když by byl statek tak poškozen, že by pozbyl těch vlastností, pro které byl zapsán na Seznam světového dědictví nebo v případě, že tyto vlastnosti již byly činností člověka ohroženy, ale stát v dané době neučinil potřebná nápravná opatření. Jestliže je za zapsaná pamětihodnost ohrožena, stát, na jehož území se nachází, by měl informovat sekretariát Výboru, který danou situaci zhodnotí, případně si vyžádá hodnocení poradních organizací (ICOMOS, UICN, ICCROM). Předsednictvo Výboru (Bureau clu Comité) následně může rozhodnout, že se nejedná o ohrožení a nic nemusí být podniknuto nebo se domnívá, že statek je skutečně ohrožen, ale ne do takové míry, aby jej bylo nutné vyřadit ze Seznamu v případě, že stát učiní v určité době nutná opatření. Jestliže je statek natolik poškozen, že definitivně ztratil vlastnosti, pro které byl zapsán na Seznam, Předsednictvo může Výboru doporučit jeho vypuštění ze Seznamu. Pokud nemá Předsednictvo dostatek informací, aby mohlo situaci posoudit, doporučí Výboru, aby zmocnil sekretariát ke zjištění skutečného stavu věci a hrozícího nebezpečí. Výbor zhodnotí doporučení Předsednictva a všechny dostupné informace a neprodleně sdělí své rozhodnutí dotčenému státu. Kritéria zápisu kulturních statků na Seznam Aby mohly být zapsány, musí pamětihodnosti, soubory a místa definovaná Úmluvou

splňovat

nejméně jedno z následujících šesti kritérií a požadavek

autentičnosti: •

statky by měly představovat unikátní umělecké dílo, mistrovské dílo tvůrčího ducha člověka,

•

mít výrazný vliv v určitém období nebo v určité kulturní oblasti na vývoj architektury nebo technologií, monumentálního

umění nebo organizaci

prostoru, •

přinášet jedinečné nebo výjimečné svědectví o kulturní tradici nebo zaniklé či žijící civilizaci,

•

být významným příkladem typu stavby nebo architektonického souboru ilustrujícího důležité historické období,

•

být významným příkladem tradičního lidského sídla reprezentujícího určitou kulturu, především stal-li se ohroženým v důsledku nevratných změn, nebo 60

•

být přímo nebo materiálně spojeny s událostmi, živými tradicemi, myšlenkami, vírou nebo uměleckými a literárními díly výjimečného světového charakteru. V posledním případě Výbor zdůrazňuje, že toto kritérium může zdůvodnit zápis pouze ve výjimečných případech nebo když je aplikováno společně s ostatními kritérii. Zároveň by měly odpovídat kritériu autentičnosti z hlediska svého pojetí,

materiálů, provedení nebo okolí a požívat přiměřenou právní, smluvní nebo tradiční ochranu a správu odpovídající požadavkům zapsaných statků.90 Hodnocení autentičnosti provádí Mezinárodní rada pro památky a historická sídla - ICOMOS u kulturních statků a Světová unie pro přírodu - UICN u přírodního dědictví. Co se týče městských souborů, výbor rozlišuje města „mrtvá", historická města „živá" a nová města 20. století, u nichž je velmi těžké posoudit jejich kvalitu, jelikož tu může prokázat pouze čas. Jejich zápis by tedy měl být výjimečný. Kulturní krajiny jako kombinovaná díla přírody a člověka dokládají vývoj společnosti

a

lidských

zřízení

pod

vlivem

životního

prostředí,

sociálních,

ekonomických a kulturních sil vnějšího či vnitřního charakteru a dělí se do tří základních kategorií: •

nejsnadnější k identifikaci je krajina celkově vytvořená úmyslně člověkem (créé intentionnellemnet par ľhomme), což jsou zahrady a parky upravené z estetických důvodů,

•

krajana, jež je výsledkem sociálního, ekonomického, správního a/nebo náboženského působení v přirozeném prostředí (paysage évolutif) - krajina „fosilní", kde se evoluční proces zastavil a krajina „živá", kde vývoj pokračuje a zároveň jsou zde stopy po historickém vývoji, nebo

•

asociační krajina (paysage associatif), která vzniká spojením náboženských, uměleckých, kulturních a přírodních částí.

Průběh zápisu na Seznam Obecně platí, že státy mohou své návrhy podat kdykoli, ale ty, které budou přijaty k 1. únoru daného roku, budou posouzeny následujícího roku, zatímco návrhy přijaté po 1. únoru až za dva roky. Potřebné dokumenty je třeba dodat 6 týdnů předem, aby bylo zajištěno, že státy dodají vše potřebné. Výboru je tak umožněno,

Tuto podmínku tedy nesplňoval hrad Karlštejn navrhovaný jako gotický hrad.

61

aby na svém pravidelném zasedání v prosinci byla informován o návrzích, které bude následující rok posuzovat. Podávání návrhů je ve skutečnosti mnohem dramatičtější a musí být státy pečlivě zváženo, jelikož se Výbor zabývá pouze 30 návrhy za rok. Ze všech předložených vybere ty, které pocházejí ze zemí nebo jsou to památky takového charakteru, jež jsou málo zastoupené na Seznamu. Zváží samozřejmě také časové hledisko a kompletnost dokumentace. Mimo toto posuzování jsou nominace společné a změny (např. rozšíření dříve zapsané oblasti). Návrhy odevzdané k 1. únoru jsou pečlivě posouzeny sekretariátem Výboru (tuto úlohu plní Centrum světového dědictví) a v případě, že v dodané dokumentaci něco chybí, je o tom stát neprodleně informován. V březnu sekretariát postoupí kompletní dokumentaci na posouzení ICOMOS, respektive UICN, případně oběma organizacím, které návrh profesionálně zhodnotí a do února dalšího roku je vrátí sekretariátu rozdělené do tří kategorií: nesporné k zařazení do Seznamu, nesporné vyřazení přihlášky a statky, jejichž zařazení není zcela jasné. Práce konzultačních orgánů spočívá ve vědeckém zhodnocení „výjimečné světové hodnoty", mise expertů na místě posuzující zejména praktické otázky ochrany a následná kritická studie. Výsledkem jsou důvěrné dokumenty, které nejsou přístupné veřejnosti. Sekretariát vše postoupí Předsednictvu Výboru nejpozději 6 týdnů před zahájením zasedání. V průběhu března zkontroluje Předsednictvo

hodnocení

nevládních organizací a své doporučení předá Výboru. V doporučení rozdělí návrhy do čtyř kategorií: nesporné vyřazení přihlášky, památky nesporné k zařazení, památky, u nichž je potřeba vyčkat doplňujících informací nebo dokumentace od státu (musí být dodáno do 1. října) a znovu je posoudit a návrhy, které by měly být vyřazeny, jelikož je nutné jejich hlubší rozbor.91 Zprávu Předsednictva zašle sekretariát všem členům Výboru a dotčeným státům. V červnu Výbor rozhodne o přihláškách na základě doporučení Předsednictva a doplňkových informací od státu včetně komentářů od ICOMOS, respektive UICN, a zařadí je do čtyř kategorií: statky, které zapíše na Seznam světového dědictví, statky, které nezapíše, statky, jejichž posouzení se odkládá a statky, kde se posouzení odkládá, poněvadž se čeká na doplňkové informace. Statky, jejichž návrhy jsou zamítnuty, již navrhnuty být nikdy

V roce 2003 budou však všechny návrhy na zápis posuzovány přímo Výborem pro světové dědictví na jeho zasedání v červnu 2003, jelikož zasedání Předsednictva se nekonalo.

62

nemohou, ledaže by došio k novým objevům, vědeckým informacím, atd. V červenci Výbor zpracuje zprávu a zašle oficiální dopis o zapsání památky na Seznam světového dědictví. Pokud chce stát navrhnout rozšíření již zapsaného statku, musí postoupit stejnou proceduru jako při předkládání návrhu nového. V současnosti je na Seznam Světového kulturního dědictví zapsáno 730 památek, z toho 563 je kulturního, 144 přírodního a 23 smíšeného charakteru ve 125 státech.92 Z toho se na území ČR nacházejí 11 památek, čímž se (vzhledem k rozloze a počtu obyvatel) řadíme ke světovým kulturním velmocím.93 Používání symbolu UNESCO Grafický symbol UNESCO94, přijatý na druhém zasedání Výboru pro světové dědictví v roce

1978, symbolizuje

Úmluvu o ochraně světového

kulturního

a přírodního dědictví a přístup státu k ní, jakož i místa, která jsou zapsána na Seznam světového dědictví, čímž se podílí na rozšíření znalosti úmluvy širokou veřejností. Představuje vzájemné prolínání kulturního a přírodního dědictví: centrální čtverec je formou, kterou vytvořil člověk, kruh pak představuje přírodu. Oba tvary jsou vzájemně propojeny úzkou vazbou, neboť kultura neexistuje mimo přírodu. Emblém je kulatý jako svět, avšak zároveň tento kruh symbolizuje ochranu.95 Symbol je také finančně využitelný u produktů, se kterými má určitou souvislost, zde by však neměl být zneužíván. Smluvní státy proto mají dbát o to, aby symbol nebyl používán v případech, které nesledují myšlenky úmluvy. Měl by být (společně s logem UNESCO) umístěn na všech místech, která jsou zapsána na Seznam světového dědictví. Informační tabulka by měla seznámit veřejnost s tím, že tomuto místu byla mezinárodním společenstvím přiznána jedinečná hodnota, tedy že není významné pouze pro jeden národ, ale pro celé lidstvo. Výbor doporučuje, aby byla dobře viditelná, avšak aby nenarušovala estetický vzhled místa. Text by měl zmínit výjimečnou světovou hodnotu místa, stručně charakterizovat ty vlastnosti,

wvvw.unesco.org, 25.3.2003 93 94 95

Příloha č. 1: Památky na uzemí CR zapsané na Seznam světového dědictví Viz. Příloha č. 4: Symbol a logo UNESCO Pecold, L., Tkáč, V.: Světové dědictví UNESCO - Střední Evropa, OPTYS-noviny,s.r.o., Ppress, Frýdek -

Místek, 1997

63

které mu přisuzují toto výsadní postavení a zmínit existenci Úmluvy a seznamu světového kulturního dědictví. Dále je žádoucí, aby byl text vícejazyčný s ohledem na množství zahraničních návštěvníků. V souladu s instrukcemi si můžeme před jedinou brněnskou památkou zapsanou na Seznam světového dědictví přečíst: „Vila Tugendhat v Brně, jejímž autorem je architekt Ludwig Mies Van der Rohe, byla zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO v roce 2001. Světový význam vily spočívá v nové prostorové a estetické koncepci, která významně ovlivnila architekturu 20. století. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví je vila chráněna v zájmu celého lidstva." Zápis na Seznam světového dědictví v nebezpečí V souladu s ČI. 11 odst. 4 Úmluvy může Výbor na tento seznam zapsat statky, které již figurují na Seznamu světového dědictví, jsou bezprostředně ohroženy vážným nebezpečím nebojsou nutné rozsáhlé práce pro jejich záchranu a stát podle úmluvy požádal o pomoc. O bezprostřední hrozbu nebezpečí se jedná, jestliže dochází

k vážnému

zhoršení

materiálů,

struktur,

výzdoby,

architektonické

a urbanistické celistvosti, městského nebo venkovského prostředí či dojde ke ztrátě historické autentičnosti nebo vážnému znehodnocení kulturní význačnosti. Kulturní statek je ohrožen škodlivými faktory, které by mohly negativně ovlivnit jeho vlastnosti, jestliže došlo ke změně právního statutu, čímž došlo ke snížení jeho ochrany, statek je nedostatečně udržován nebo dochází k jeho ohrožení na základě územního plánování, hrozí ozbrojený konflikt nebo zhoršení přírodních podmínek. Jakmile Výbor zváží zapsání kulturního statku na Seznam světového dědictví v nebezpečí, přijme ve spolupráci s dotčeným státem nápravná opatření, pro která si vyžádá vyjádření sekretariátu, případně ICOMOS, UICN, ICCROM a ostatních organizací. V pravidelných intervalech Výbor kontroluje stav památky a rozhodne, zda je pro její záchranu nutné přijmout další opatření, nebo ji ze seznamu památek v ohrožení vyškrtne. Jestliže je památka natolik poškozena, že pozbude vlastností, pro které byla zapsána na Seznam světového dědictví, může Výbor rozhodnout o jejím vyřazení. K dnešnímu dni je na Seznam světového dědictví v nebezpečí zapsáno 33 památek.96

www.unesco.ora. 25.3.2003, viz. Příloha č. 3: Seznam světového dědictví v nebezpečí

64

ZÁVĚR Jak lidstvo pečuje o kulturní bohatství zděděné po předcích? Na tuto otázku jsem se snažila najít odpověď jak v mezinárodních, tak v národních souvislostech. Ve své práci jsem zpracovala nejprve základní rysy české a francouzské památkové péče, potom ochranu kulturních statků v rámci organizace UNESCO, Rady Evropy a rovněž kulturní politiku Evropské unie. Česká republika bezesporu patří mezi země s velice rozsáhlým kulturním bohatstvím, kterému také odpovídá dlouhá historie péče o kulturní památky. Nynější systém památkové ochrany, který je založen na spolupráci správních a odborných orgánů památkové péče, je v podstatě vyhovující a existující mezery v památkových předpisech snad budou brzy vyřešeny novelou památkového zákona nebo jeho novým zpracováním. Jedná se zejména o upřesnění povinností vlastníků památek a vlastníků nemovitostí, které nejsou památkou, ale nacházejí se v památkovém území. Nebylo by také od věci zpřesnit postavení Národního památkového ústavu a jeho územních složek. Francie - země kdysi úzce spjatá s českými zeměmi, jejíž památkovou péči jsem načrtla pro srovnání s právní úpravou českou. Základní rozdíl spočívá v organizačním uspořádáním orgánů provádějících památkovou péči: ve Francii je to jedině stát, který je subjektem spravujícím i odborným expertem, zatímco v České republice je správní a odborná složka oddělena, aby se do rukou volených orgánů nedostalo odborné rozhodování. Protože kde jinde než u odborníků by mělo být rozhodování absolutně nestranné a objektivní? Režim ochrany památek ve Francii (povinnosti vlastníků a osob třetích) je pak v zásadě srovnatelný s českým právem. Existují zde památky classes a inscrits, které by se daly přirovnat k našim kulturním a národním kulturním památkám (i když ty jsou snad ještě „něco víc" než francouzské památky classes). České památkové rezervace odpovídají chráněným sektorům a ochranné zóny architektonického a městského dědictví jsou v našich podmínkách památkové zóny. V obou právních úpravách je znám institut ochranného pásma, i když francouzské předpisy přesně vymezují jeho rozsah. Vzhledem k tomu, že dostatečná ochrana kulturních památek nemůže být zabezpečena jednotlivýma státy zcela izolovaně, dochází k mezinárodní spolupráci. Ať už na úrovni evropské nebo celosvětové. Mezi mezinárodními organizacemi vyniká zejména UNESCO, jejíž jednou ze základních funkcí je ochrana kulturního dědictví. Zde se jedná opravdu o světovou spolupráci, jelikož členy této organizace je již 190 států a k její nejúspěšnější úmluvě - Úmluvě o ochraně světového kulturního 65

a přírodního dědictví z roku 1972 - přistoupilo k dnešnímu dni 176 států. Kdo by si před 40 lety pomyslel, že kolem zprvu 15 členného Výboru vznikne instituce, která bude bdít nad společným dědictvím 8 miliard lidských bytostí? Samozřejmě, že ani tato úmluva není zcela bez problémů. Má představovat rovnovážné zastoupení kulturního a přírodního dědictví lidstva, avšak z celkového počtu je pouhých 20% míst přírodního charakteru. Také rozmístění zapsaných památek vyvolává pochyby - více než polovina v Evropě a Severní Americe, 9% v Africe, v Asii a Pacifiku 20%, v Latinské Americe 13%. To však nemění nic na tom, že se jedná o jednu z nejúspěšnějším mezinárodních smluv na světě, která je navíc také respektována. Česká republika i Francie jsou na Seznamu světového dědictví důstojně zastoupeny, což mj. znamená, že odborníkům UNESCO stav jejich památková péče v podstatě vyhovuje. Pro Českou republiku mají výhrady snad jen ve špatném plánování do budoucnosti a nedostatečně komplexním pojetí památkové péče (např. ubytování návštěvníků, počet parkovacích míst, atd.) Další úmluva uzavřená v rámci UNESCO, Úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z roku 1954, dnes doplněná o dva Protokoly (1954 a 1999), vyvolává řadu pochybností. Odborníci soudí, že by jí neuškodilo určité propojení s Úmluvou na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví. Mnohé problémy by také mohla vyřešit připravovaná deklarace o úmyslném ničení kulturních statků. Je nasnadě, že existuje mnoho rozporuplných otázek v souvislosti s ochranou kulturních statků na všech úrovních. Pro jejich zodpovězení si každý musí uvědomit, že ve světě jde nejen o to, co člověk právě potřebuje k životu a po využití likviduje jako odpad, ale i to, co chce za sebou zanechat natrvalo a překonat tak pomíjivost své existence.

66

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA Audrerie, D., Souchier, R.: Le patrimoine mondial - Que sais-je?, Puf, Paris, 1998 Bady, J.-P.: Les monuments historiques en france - Que sais-je?, 2eédition, Puf, Paris, 1998 Blažek, B.: Podněty z první evropské konference o dobrovolných organizacích na poli kulturního dědictví, Zprávy památkové péče, 2001, č. 2 Clement, E.: Le concept de responsabilité collective de Ea communauté internatinale pour la protection des biens culturels dans les conventions et recommandations de i'UNESCO, Revue Beige de Droit international, 1993, n°2 Conventions et recommandations de I'UNESCO relative á la protection du patrimoine cutturel, UNESCO, Paris, 1983 Cornu, M.: L'Europe des biens culturels et le marené, Journal du Droit international, 2002, n°3 Culture 2000, leták Informačního centra EU, Praha, 2003 Dočkal, Z.: Nekvalifikovaný návrh nemohl být přijat ad „Tak nám vrátili památkový zákon, paní Řeřichová", Veřejná správa, 2002, č. 14 Dubouis, L., Blumann, C : Droit matérie! de l'Union européenne, Montchrestien, Paris, 2001 Goy, R.: Le retour et la restitution des biens culturels a leur pays d'origine en cas d'appropriation illegale, Revue Generale de Droit international public, 1979, n°4 Jančářová, I.: Mezinárodní smlouvy na ochranu životního prostředí - vybrané otázky, MU Brno, 1997 jh, čtk: Vláda hodlá zřídit Národní památkový ústav, Hospodářské noviny, 10.1.2002 Kampaň Rady Evropy - společné dědictví, Ochrana přírody, 2001, č. 1 Kučera, K.: Atlas památek ČR, Baset, 2002 Ministerstvo kultury ČR: Koncepce účinnější péče o památkový fond v České republice do roku 2005, MKČR, Praha, 1998 Ministerstvo kultury ČR: Věcný záměr zákona o ochraně kulturních památek a památkové péči, MK ČR, Praha, 1999 Novák, Z.: Tak nám vrátili památkový zákon, paní Řeřichová, Veřejná správa, 2002, č. 14 Památková péče na Moravě (sborník příspěvků), Státní památkový ústav v Brně, Brno, 2002 Pavel, J.: UNESCO a mezinárodní ochrana památek, Zprávy památkové péče, 1962, č. 1 Pavlík, M. a kolektiv: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek, Vydavatelství ČVUT, Brno, 1998 Pecold, L, Tkáč, V.: Světové dědictví UNESCO - Střední Evropa, OPTYS-noviny,s.r.o., Ppress, Frýdek-Místek, 1997 Petrů, J.: Poznámka k pojmu památky, Památky a příroda, 1991, č. 6 Petrů, J.: Soupisy památek a státní seznamy památek, Památky a příroda, 1999, č. 9

67

Pontier, J.-M., Ricci, J.-C, Bourdon, J.: Droit de la culture, 2eédition, Dalloz, Paris, 1996 Potočný, M.: Mezinárodní právo veřejné - zvláštní část, C.H.Beck, Praha, 1999 Příručka vlastníka kulturní památky, MK ČR, Praha, 2001 Rada Evropy - informace, Ochrana přírody, 2001, č. 5 Varhaník, J.: K vymezování ochranných pásem, Zprávy památkové péče, 1995, č. 4 Varhaník, J.: Kulturní památky a jejich institucionalizace, Zprávy památkové péče, 2001, č. 3 Varhaník, J.: Úroveň dodržování zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vletech 1990 1997, Zprávy památkové péče, 1999, č. 7 Vondra, J.: Památková péče ve vybraných západoevropských zemích, Památky a příroda, 1999, č. 9 Vošahlík, A.: Francouzsko-český seminář „Malraux", Zprávy památkové péče, 1998, č. 6 Vošahíík, A.: Mezinárodní dokumenty UNESCO k ochraně kulturního dědictví, Památky a příroda, 1980, č. 3 Vošahlík, A.: Návrh kulturních památek České republiky k zápisu do Seznamu světového dědictví UNESCO, Zprávy památkové péče, 1992, č. 3 Zamarovský, V.: Za sedmi divy světa, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1967

Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění novel Zákon č.2/1993 Sb., o vyhlášení LZPS jako součásti ústavního pořádku České republiky Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění novel Vyhláška MK č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon ČNR č. 20 /1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění novel Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 159/1991 Sb., o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví Vyhláška MZV č. 15/1980 Sb., o Úmluvě o opatřeních k zákazu a omezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků Vyhláška MZV č. 94/1958 Sb., o Úmluvě na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a protokolu k ní Zákon č. 214/2002 Sb., o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropských společenství Zákon č. 101/2001 Sb., o navrácení nezákonně vyvezených kulturních statků Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění novel Sdělení Ministerstva kultury ze dne 2. ledna 2003, č. j . 20.294/2002, o vzniku Národního památkového ústavu a jeho statutu Smlouva o založení Evropského společenství, 1957 Code de ľenvironnement, 2000

68

Lot du 31 décembre 1913 modifiée sur les monuments historiques Loi n° 89-874 du 1 er décembre 1989 relative aux biens culturels maritimes Loi n° 94-665 du 4 aoüt 1994 relative á ľemploi de la langue frangaise Décret n° 91-1226 du 5 décembre 1991 pris pour ('application de la loi n° 89-874 du 1 e r décembre 1989 relative aux biens culturels maritimes Décret n°84-304 du 25 avril 1984 relatif aux zones de protection du patrimoine architectural, urbain et paysager Resolution du

Parlément européen sur la cooperation culturelle dans l'Union

européene,

2000/2323(INl)

30e anniversaire de la convention de l'UNESCO concernant les mesures á prendre pour interdire et empécher ('importation, ['exportation et le transfert de propriétés illicites des biens culturels, www.unesco.org, 10.10.2002 Convention contre le trafic illicite des biens culturels, www.unesco.org. 10.10.2002 Conventions et accords de caractere normatif adoptés sous les auspices de l'UNESCO seule ou conjointement avec d'autres Organisations internationales, www.unesco.org. 24.2. 2003 Česká komise pro UNESCO, www.czechembassv.org. 24.2.2003 ČR na Seznamu Světového kulturního dědictví, ČR na Seznamu Světového kulturního dědictví, www.czechembassy.org, 24.2.2003 Declaration de Budapest sur le patrimoine mondial, www.unesco.org. 24.2.2003 Generální ředitel UNESCO Koichiro Matsuura vyzývá mezinárodní společenství k pomoci zachránit evropské kulturní dědictví poničené záplavami, www.czechembassv.org. 10.10.2002 K činnosti odboru památkové péče Ministerstva kultury, www.mkrcz.cr. 5.3.2003 La cooperation culturelle, www.europa.eu.int. 5.3.2003 La conference

generale

a adopté

la

Declaration

universelle

sur

la

diversité

culturelle,

www.unesco.org, 10.10.2002 Lancement d'un Code de déontologie pour les négociants lors de ľanniversaire de la Etats fondateurs, www.unesco.org, 10.10.2002 Le Rapport mondial sur la culture 2000 appellé á la preservation du patrimoine culture! immatériel, www.unesco.org, 10.10.2002 Micha! Beneš, tajemník pro kulturní záležitosti UNESCO v Ministerstvu kultury, zástupce ministerstva v České komisi pro UNESCO, www.unesco-czech.cz. 5.3.2003 Ministerstvo kultury ČR a Evropská unie, www.mkcr.cz, 5.3.2003 Orientations pour la mise en oeuvre de la Convention, www.unesco.org. 25.2.2003

69

Qeuls sont les effets d'une zone de protection du patrimoine architectural erbain et paysager ?, www.service-pubiic.fr, 3.3.2003 UNESCO 1945 - 2000: A Fact Sheet, www.unesco.org, 10.10.2002 UNESCO 1945-2000: Organisation, www.unesco.org, 10.10.2002 Vers une Convention pour la sauvegarde du patrimoine culture! immatériei, www.unesco.org. 25.2.2003 Založení organizace UNESCO, www.czechembassy.org, 24.2.2003 Zastoupení ČR ve volených organech UNESCO, www.czechembassv.org. 10.10.2002 www.francophonie.org www.integrace.cz www.ingema.net www.whrad.hotei.cz

70

RÉSUMÉ La protection du patrimoine mondial culturel dans Ie cadre de I'UNESCO La protection des biens cuiturels joue un role trěs important dans les politiques culturelies de toutes les nations. Les gens expriment ainsi leur relation aux temps déjä passes et Ie vouíoir de garder des souvenirs matériels pour des generations futures. Et cela pas seulement dans une dimension nationale mais également, surtout ä partir de seconde moitié du 20e siecle, en cooperation avec les autres Etats. Mon travail est divise á deux chapitres: í'une relative á la protection du patrimoine culturel national, ľautre ä ía protection internationale. A la République tchěque, la protection des biens cuiturels est assurée par la loi n°20/1987 Rec, sur la protection du patrimoine monumental étatique. Cest une codification

du

droit

materiel,

partiellement

de

la

procedure,

y

compris

la problématique de ľarchéologique. La ministěre de la Culture est en train de preparer une nouvelle loi sur la protection des biens cuiturels assurant plus grande

protection

des

propriétaires

des

monuments

historiques,

meilleure

organisation de ľadministration spécialisée et de ľ Etat aussi ainsi que Ie financement des reconstructions des monuments mobiliers. En France, c'est la loi du 31 décembre 1913 sur les monuments historiques qui veuille aux biens cuiturels. La loi distingue deux cathégories des monuments : les monuments classes et les monuments inscrits sur ľlnventaire supplémantaire dont la protection est moins stricte. J'ai fait aussi une brieve introduction á la protection du patrimoine sous-marin et á la protection de la langue francaise qui n'a pas son analogie pour la langue tchěque dans le droit tchěque. Au niveau international c'est la Communauté européenne, le Conseil de I'Europe et surtout I'UNESCO qui assure la politique culturelle. La politique culturelle de la C.E. est subsudiaire par rapport á celie des Etats qui ont recu de traité sur ľUnion européenne le droit ďaccorder des aides destinées á promouvoir la culture et la conservation du patrimoine. Cette politique s'exprime plus dans des actions que dans des réglementatins - ii n'y en a que deux: la directive n°93/7 relative ä la restitution des biens cuiturels ayant quitté illicitement le territoire d'un Etat membre et le rěglement n°3911/92 relatif ä ľexportation de biens cuiturels vers les pays tiers.

71

Quant á l'UNESCO, la protection du patrimoine culturel est ľune de ses functions essentielles. La Convention concernant la protection du patrimoine mondial culturel et naturel, adoptée á Paris le 16 novembre1972, en est un instrument important. La Convention prévoit la protection des biens considérés comme étant de valeur universelle exceptionelle. Cependant, le but n'est pas de protéger touš les biens importants, de grande valeur ou intérét, mais seulement un certain nombre pármi les plus exceptionnels d'entre eux dans une perspective internationale. Dans touš les cas, il est essentiel que ľ Etat qui présente une demande ďinscription sur la Liste du patrimoine mondial manifeste clairement son intention de protéger le bien. Les critěres relatifs á ('inscription des biens sur la Liste ont été elaborés en vue de permettre au Comité du patrimoine mondial d'apprécier en toute indépendance !a valeur intrinsěque d'un bien. La procedure ďinscription ďun bien sur la Liste du patrimoine mondial se déroule en plusieurs étapes, précisées dans un document édité par ('UNESCO (Orientation devant guider la mise en ceuvre de la Convention). Deux autres conventions avaient été antérieurement adoptées, ľune en 1954, I'autre en 1970, sur les aspects particuliers de la conservation du patrimoine. La premiére porte sur la protection des biens culturels en cas de conflit armé, la deuxieme

concerne

les

mesures

á

prendre

pour

interdire et empecher

['importation, ľexportation et le transfer de propriétés Silicates des biens culturels. La derniére convention, Convention sur la protection du patrimoine subaquatique, a été adoptée en 2001. Enfin, les spécialistes des Etats membres de l'UNESCO travaiflent sur le projet de la Convention pour la sauvegarde du patrimoine culture! immatériel. Ľhomme contemporain demeure íe plus súr prédateur de son propre patrimoine culturel et naturel. Pourtant, il est aussi capable ďen étre de nouveau le protecteur naturel et efficace, děs lors qu'il retrouve sa liberie ďaction et la possibilité ďexprimer volonte autonome et créativité.

strední knihovna právnické fakulty MU Brno 72

Příloha č. 1 Památky na území ČR zapsané na Seznam světového dědictví

ČESKY KRUMLOV (1992) Historické centrum města a zámek. Výjimečný příklad středověké architektury malého středoevropského města.

KUTNÁ HORA (1995) « '

li

_ "

Historické jádro města, gotický chrám sv. Barbory »J4 I | * % * • " . • ; ^ r|-i M * Í J ' a barokní katedrála P.Marie v Sedlci. ***»-,»-*öäl

Sví

Í

LEDNICKO - VALTICKÝ AREÁL

(1996) Krajina přetvořená člověkem, zámky a parky na jihu Moravy.

PRAHA (1992) Historické centrum města na , \ vii

Jfc«T a .r|tt

V+- »i

obou březích řeky Vltavy.

" -"--SUJ *

i

*«£*?

v ŕ'ä.

^.

SLOUP SVATÉ TROJICE v Olomouci (2000) Tento památný sloup, který byl vztyčen na počátku 18. století, je nejlepším příkladem tohoto typu památníků, který je velice typický pro střední Evropu. TELČ (1992) *i

Historické centrum města.

. * . •

w^ťutf.t.rj

Vesnice HOLAŠOVICE (1998) Hoiaěovice jsou dobrým a zachovalým příkladem tradiční středoevropské vesnice s velkým počtem původních budov z 18. a 19. století postavených v tzv. jihočeském lidovém baroku.

- -
V í-ř"

5*S -Uw.

'\\

i-

fti

•*»> . .

•v

»»*l*

ľ * ™ - El

^Sw* • * "Akí*"

s*;-«i,;*

^á*"^

KROMERIZ

*.. - - -
(1998)

-JÍ»

Zahrady a zámek v Kroměříži nabízí

-

•

,~

MN •

skvěle zachovaný příklad evropského

v* :

barokního sídía a přidružených zahrad.

Zámek LITOMYŠL

(1999) Renesanční zámek typu, 1

který se jako první rozvíjel

Lfc, v Itálii a v 18. století se rozšířil ve střední Evropě.

ZELENA HORA (1994) Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou je vynikajícím příkladem tzv. barokní gotiky.

föM&tö

" *

, " * € *

*

. .

«

ot Ä»;

sal • v i ^ n

C*

•S

Ü •

x

_* * Ms*-*

VILA TUGENDHAT v Brně (2001)

,s

Architekt Ludwig Mies Van der Rohe H

-£•

navrhl dům s nadčasovým a okouzlujícím zpracováním počínaje dveřmi a konče madlem zábradlí, který se řadí mezi klíčové stavby

**o<*

moderní architektury.

Zd roj:

www.ingema.net www.whrad.hotel.cz

Příloha č. 2 Památky vybraných států zapsané na Seznam světového dědictví BELGIE: 1998 Vlámské Béguinages 1998 4 zdymadla na Canal du Centre (Hainault) 1998 La Grand-Place v Bruselu 1999 Zvonice ve Flandrech a Valonsku 2000 Historické centrum Brug 2000 Hlavni městské domy architekta Victora Horta (Brusel) 2000 Neolitické pazourkové doly v Spiennes 2000 Katedrála Notre-Dame v Tournai

Scandoía, zálivy v Pianě na Korsice 1985 Pont du Gard 1988 Strasbourg - Grande lie 1991 Paříž, břehy Seiny 1991 Katedrála Notre-Dame, opatství St-Rémi a palác Tau, Remeš 1992 Katedrála v Bourges 1995 Historické centrum Avignonu 1996 Le Canal du Midi 1997 Historické opevněné město Carcassonne 1998 Cesty do Santiaga de Compostella

EGYPT:

1998 Historické oblastí Lyonu

1979 Antické Théby a nekropole

1999 Správní oblast St-Émilion

1979 Islámská Káhira

2000 Údolí Loiry mezi Sully-sur-Loire

1979 Memfis a jeho nekropoíe

a Chalonne

1979 Chrámy v Abou Simbel ve Philae

2001 Provins, středověké tržní město

1979 Abou Mena

ITÁLIE:

2002 Oblast sv. Kateřiny 1979 Skalní umění ve Val Camonica FRANCIE:

1980 Historické centrum Říma (společně

1979 Katedrála v Chartres

s Vatikánem)

1979 Jeskyně v údolí Vézěre

1980 Kostel a dominikánský konvent Sta Maria

1979 Mont-Saint-Michel a jeho zátoka

delle Grazie s „La Cíne" od L. de Vinci

1979 Palác a zahrady ve Versailles

1982 Historické centrum Florencie

1979 Bazilika ve Vézelay

1987 Benátky a benátská laguna

1981 Katedrála v Amiens

1987 Piazza del Duomo, Pisa

1981 Cisterciácký klášter ve Fontenay

1990 Historické centrum v San Gimignano

1981 Palác a zahrady ve Fontainebleau

19931 Sassi di Matera

1981 Římské a románské památky v Aries

1994 Město Vicence a město Paladio

1981 Antické divadlo s okolím a Vítězný oblouk

1995 Historické centrum Sienny

v Orange

1995 Historické centrum Neapole

1982 Královské šaliny v Arc-et-Senans

1995Crespid'Adda

1983 Náměstí Stanislas, de la Carriěre

1995 Ferrara, město renesance

a d'Alliance v Nancy

1996 Castel del Monte

1983 Kostel v St-Savin-sur-Gartempe

1996 7>u///vAfberobello

1983 Mys Girolata a Porto a přírodní rezervace

1996 Křesťanské památky v Raveně

1996 Historické centrum Pienzy 1997 Královský palác z XVIII stol. v Casertě, akvadukt ve Vanvitelli a soubor San Leucio 1997 Budovy královského domu v Savoy 1997 Orto botanico v Padově 1997 Katedrála, Torre Civica a Piazza Grande, Modena 1997 Archeologická naleziště v Pompejích, Herculaneu a Torre Annunziata 1997 Villa Romana del Casaíe 1997 Su Nuraxi v Barumini 1997 Portovenere, Cinque Terre a ostrovy (Palmaria, Tino a Tinetto) 1997 Pobřeží u Amalfi 1997 Archeologické naleziště v Agrigente 1998 Archeologické naleziště a patriarchální bazilika v Aquileia 1998 Historické centrum Urbina 1998 Národní park v Cilentu a Vallo di Diano s archeologickými nalezištěm Paestum a Velia a Certosa di Padula 1999 Villa Hadriana (Tivoli) 2000 Město Verona 2000 Eolské ostrovy 2000 Assisi, bazilika San Francesco 2001 Villa ďEste, Tivoli 2002 Pozdně barokní vily v údolí Noto MAĎARSKO: 1987, 2002 Budapešť : panorama obou břehů Dunaje a zámek Buda 1987Hoí!oko

NĚMECKO: 1978 Katedrála v Cáchách 1981 Katedrála ve Špýru 1981 Residence ve Wurtzbourgu 1983 Poutní kostel ve Wies 1984 Zámek Augustusburg a Fafkenlust v Brühlu 1985 Katedrála sv. Marie a kostel sv. Michala v Hildesheimu 1986 Trevír- římské památky, katedrála sv. Petra a kostel Notre-Dame 1987 Hanzovní město Lübeck 1990 Zámek a parky v Potsdamu a Berlíně 1991 Opatstvía Altenmünster v Lorschu 1992 Doly v Rammelsbergu a historické město Goslar 1993 Bamberg 1993 Klášter v Maulbronnu 1994 Kolegium, zámek a staré město Quedlinburg 1994 Továrna v Völklingenu 1995 Messel, naleziště fosilií savců 1996 Katedrála v Kolíně 1996 Bauhaus a domy ve Výmaru a v Drážďanech 1996 Lutherovy památníky v Eislebenu a Wittenbergu 1998 Klasicistní Výmar 1999 Museumsinsel, Berlín 1999 Wartburg 2000 Klášterní ostrov Reichenau

1995, 2000 Krasové jeskyně aggtelek

2000 Královská zahrada v Desseu-Wörlitz

a Slovenský kras (společně se Slovenskem)

2001 Průmyslový komplex uhelného dolu

1996 Benediktinský klášter Pannonhalma

Zollverein v Essenu

s přírodním okolím

2002 Údolí Horního Rýna

1999 Národní park Hortobágy

2002 Historická centra v Straulsundu

2000 Křesťanský hřbitov v Pécsi

a Wismaru

2002 Vinařská oblast Tokají

POLSKO:

ŘECKO:

1978 Historické centrum Krakowa

1986 Chrám Apolóna Épikourios v Bassse

1978 Solné doly ve Wieliczka

1987 Archeologické naleziště v Delfách

1979 Koncentrační tábor Auschwitz (Osvětim)

1987 Athénská Akropole

1980 Historické centrum Varšavy

1988 Hora Athos

1992 Staré město Zamošč (Zámostí)

1988Meteora

1997 Středověké město Toruň

1988 Křesťanské a byzantinské památky

1997 Hrad Řádu Německých rytířů v Malborku

v Thessalon ice

1999 Kalwaria Zebrzydowska

1988 Archeologické naleziště v Épidauru

2001 Kostel míru v Jaworu a Svídnici

1988 Středověké město na Rhodosu

RAKOUSKO:

1989 Archeologické naleziště v Olympii 1989Mystras

1996 Historické centrum města Salzburg

1990Délos

1996 Zámek a zahrady v Schönbrunnu

1990 Byzantské kláštery Daphni, Hossios

1997 Oblast Hallstatt - Dachstein

Luckas a Nea Moni

1998 Semmeringská žeíeznice

1992 Pythagoreion a Heraion na ostrově

1999 Historické centrum města Graz

Samos

2000 Kulturní krajina Wachau

1996 Archeologické naleziště ve Verqině

2001 Historické centrum Vídně

1999 Archeologická naleziště v Mykénách

RUSKÁ FEDERACE:

a Tiryntu

1990 Historické centrum Petrohradu 1990 Kinžský Pogost 1990 Kreml a Rudé náměstí, Moskva 1992 Historické památky Novgorodu a okolí 1992 Solovecké ostrovy 1992 Památky v Vladimíru a Suzdalu 1993 Architektonický celek sv. Trojice a sv. Sergeje v Sergiev Posadu

1999 Historické centrum (Chorá) s klášterem sv. Jana a jeskyně Apoklypsy na ostrově Patmos SLOVENSKO: 1993Vlkolínec 1993 Spišský hrad a okolí 1993 Banská Štiavnica 2000 Bardejov

1994 Kostel Vzkříšení v Kolomenskoje 1995 Prales v Korně

ŠPANĚLSKO:

1996 Bajkal

1984 Historické centrum Cordóby

1996, 2001 Vulkány na Kamčatce

1984 Aihambra, Generalite a Albaicin,

1998 Zlaté hory na Altaji

Granada

1999 Západní Kavkaz

1984 Katedrála v Burgosu

2000 Historický a architektonický celek

1984 Klášter Escorial (Madrid)

Kazanského Kremlu

1984 Park a palác Güeli, Casa Miia

2000 Soubor klášterů Ferapontov

v Barceloně

2001 Střední Sichote-Aliň

1985 Jeskyně Altamira 1985 Staré město Ségovia a akvadukt 1985 0víedo

1985 Staré město Santiago de Composteia

1996 Laponsko

1985 Staré město Avila s vnějšími kostely

1998 Námořní přístav Karlskrona

1986, 2001 Muderajská architektura v Aragonu

2000 Vysoké pobřeží

1986 Historické město Toledo

2000 Zemědělská krajina na jihu ostrova Öland

1986 Národní park v Garajonay (Kanárské o.)

2001 Těžba mědi v okolí města Falun

1986 Staré město Caceres

VELKÁ BRITÁNIE:

1987 Katedrála, Alcazar a Archivo de indias v Seville 1988 Staré město Salamanca 1991 Klášter Pöblet 1993 Archeologické naleziště v Méridě 1993 Královský klášter Sta Maria v Guadalupe 1993 Cesta St-Jacques-de-Composte!!a 1994 Národní park Doňana 1996 Historické opevněné město Cuenca 1996 La Lonja de la Šeda ve Valencii 1997 LasMédulas 1997 Palác katalánske hudby a nemocnice St Pau, Barcelona 1997 Kláštery San Míllan Yuso y Suso 1998 Skalní umění ve Stredomorské pánvi na Pyrenejském poloostrově 1998 Univerzita a historická čtvrť v Alcalá de Henares 1999 íbiza, biodiverzita a kultura 1999 San Cristobal de la Laguna 2000 Archeologická naleziště v Tarragoně 2000 Palmový háj v Eiche 2000 Římské hradby v Lugo 2000 Románské kostely ve Valí de Boí 2000 Archeologické naleziště v Atapuerce 2001 Oblast Aranjuez

1986 Giant's Chauseway (S Irsko) 1986 Katedrála a zámek v Durhamu 1986 íronbridge Gorge 1986 Park Studiey Royal se zbytky opatství ve Fountains 1986 Stonehenge, Avebury a okolí 1986 Hrady a pevnosti krále Eduarda I. v bývalém knížectví Gwynedd 1986 Ostrov St. Kilda 1987 Palác Blenheim 1987 Město Bath 1987 Hadriánova zeď 1987 Westminsterský palác a opatství a koste! sv. Markéty 1988 Ostrov Henderson 1988 Londýn, Tower 1988 Katedrála, opatství sv. Augustina a kostel sv. Martina v Canterbury 1995 Staré a nové město Edinbourg 1995 Rezervace divokých zvířat na o. Gough 1997 Maritime Greenwich 1999 Neolitické jádro Orknejí 2000 Průmyslová krajina v Blaenavon 2000 Historické město S t George 2001 Pobřeží Dorsetu a východ Devonu 2001 New Lanark

ŠVÉDSKO: 1991 Drottningholm, palác a zahrady

2001 Továrny a údolí Den wart 2001 Saitaire

1993 Birka a Hovgárden, vikingské vykopávky 1993 Železárny v Engelsbergu 1994 Skalní rytiny v Tanumu 1994 Skogskyrkogárden 1995 Hanzovní město Visby 1996 Vesnice-kosvel v Gammelstadu, Luteá

Zdroj:

www.unesco.org www.inaema.net

Příloha č. 3 Seznam světového dědictví v nebezpečí AFGANISTAN :

MALI:

2002 Minaret a archeologické vykopávky v Djamu

1990Tombouctou

ALBÁNIE : 1997 Butrint ALŽÍRSKO : 2002 Tipasa BENIN : 1985 Královský palác Abomey BULHARSKO : 1992 Přírodní rezervace Srebarna EGYPT: 2001 Abou Mena EKVÁDOR: 1992 Národná park Sangay ETIOPIE : 1996 Národní park Simien FILIPÍNY : 2001 Terasovitá rýžoviště GUINEA/POBŘEŽÍ SLONOVINY: 1992 Přírodní rezervace Mont Nimba HONDURAS: 1996 Reservace biosféry Rio Platano

NIGER: 1992 Přírodní rezervace Air a Ténéré OMAN: 1988 Pevnost Bahia PÁKISTÁN : 2000 Pevnost a zahrady Shalimar v lahore PERU: 1986 Archeologická oblast Chan Chan STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA: 1997 Národní park Manovo-Gounda SENEGAL: 2000 Národní ptačí park Djoudj SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ : 1993 Národní park Everglades 1995 Národní park Yellowstone SRBSKO A ČERNÁ HORA : 1979 Přírodní a kulturně-historická oblast Kotor TUNISKO : 1996 Národní park íchkeu! UGANDA: 1999 Pohoří Rwenzori

INDIE : 1999 Památkový soubor Hampí JEMEN : 2000 Historické město Zabid JERUZALÉM (navrženo Jordánském): 1982 Staré město Jeruzalém a hradby KAMBODŽA: 1992 Angkor KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REDUBLIKA: 1994 Národní park Garamba 1997 Národní park Bahuzi-Bienga 1997 Rezervace pro okapi 1999 Národní park Salonga

Zdroj: www.unesco.org

Příloha č. 4 Návrh na zápis na Seznam světového dědictví Návrh musi být v anglickém nebo francouzském znění předán prostřednictvím Národní komise pro UNESCO, stálé mise nebo dotčeného oddělení vlády či ministerstva na adresu : Centre du patrimoine mondial de ľUNESCO 7, place de Fontenoy 75352 Paris 07 SP. Musí být dodána potřebná dokumentace a rozvedeny následující údaje: 1.

2.

3.

4.

identifikace statku •

Země (v případě, že se liší, stát)

•

Stát, oblast nebo region

•

Název statku

•

Přesné zeměpisné určení na mapě a s pomocí souřadnic

•

Mapy a plány s vymezením navrhované obiasti včetně vymezení zone tampon

•

Rozloha navrhované oblasti a zone tampon uvedená v hektarech

Zdůvodnění zápisu •

Prohlášení o výjimečné světové hodnotě

•

Komparativní studie zmiňující stav srovnatelných míst

•

Autentičnost resp. integrita

•

Kritéria, podle kterých je zápis statku navrhován

Popis •

Popis statku

•

Historie a vývoj

•

Nejnovější dokumenty týkající se statku

•

Současný stav statku

•

Politiky a programy vztahující se k využití a podpoře statku

Správa (gestion) •

Vlastnické právo

•

Právní statut

•

Prostředky ochrany a nástroje jejich uplatňování

•

Organizace pověřená (é) správou

•

Hierarchické uspořádání vedení a jméno a adresa odpovědné osoby

*

Územní plány týkající se statku

•

Prameny a úroveň financování

•

Kompetence a složení konzervátorů a technických pracovníků

•

Vybavení pro návštěvníky a příslušné statistiky

•

Plán vedení místa a cílů

•

Počet a struktura zaměstnanců

5. Činitelé zasahující oblast

6.

7.

8.

•

Problémy spojené s rozvojem (např. zemědělství, důlní činnost)

•

Hrozby spojené s životním prostředím (např. znečištění, změny klimatu)

*

Přírodní katastrofy a prevence proti nim (např. zemětřesení, povodně)

•

Množství návštěvníků

•

Počet obyvatel v místě a v zone tampon

Průběžné sledování (suivi) •

Klíčové ukazatele pro hodnocení stavu statku

•

Správní ustanovení týkající se dohledu

*

Výsledky předešlých výzkumů

Dokumentace *

Fotografie, diapozitivy, případně video

•

Kopie plánů správy místa a části dalších plánů, které se ho týkají

•

Bibliografie

•

Adresy míst, kde je uchováván inventář, spisy a archívy

Podpis ve jménu členského státu

Příloha č. 5 Symbol a logo UNESCO

v ^oNIO

^

M0

cT

• PAT^