Svoboda náboženského vyznání v ústavním právu ČR

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ Katedra ústavního práva a politologie

Rigorózní práce

Svoboda náboženského vyznání v ústavním právu ČR Jana Černá 2013

Prohlašuji, že jsem tuto rigorózní práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a uvedené literatury. V Brně dne 2.12.2013

Obsah

Úvod ................................................................................................................... 5 I. ČÁST.................................................................................................................. 9 1.

Svoboda náboženského vyznání – ústavní zakotvení a prameny ............. 10

2.

Svoboda náboženského vyznání z hlediska mezinárodního práva ........... 35

3.

Náboženská samospráva ........................................................................... 40

4.

Financování církví a náboženských společností ....................................... 48

5.

Duchovní církví a náboženských společností a duchovní péče ................ 51

6.

Církevní školy a vyučování náboženství na státních školách................... 58

7.

Církevní sňatky ......................................................................................... 64

8.

Náboženské symboly na veřejnosti........................................................... 66

9.

Diskriminace na náboženském základě .................................................... 68

10.

Výkon zpovědního tajemství duchovními............................................. 69

II. ČÁST .............................................................................................................. 71 11. Pl. ÚS 6/02: Postavení církví a náboženských společností – vztah státu a církve 72 12.

Pl. ÚS 2/06 ............................................................................................ 82

13. I. ÚS 146/03: K postupu Ministerstva kultury při evidenci církevních právnických osob.............................................................................................. 86 14. IV. ÚS 34/06: K právní subjektivitě tzv. historických církevních právnických osob.............................................................................................. 89 15. II. ÚS 227/97: Svoboda náboženské víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ................................................................................. 92 16.

II. ÚS 331/06: Církev / náboženská společnost .................................... 95

17. IV. ÚS 171/97: Oprávnění podat žalobu jménem náboženské společnosti ........................................................................................................ 98 3

18.

I. ÚS 611/06: Odvolání funkcionářů církve ........................................ 101

19.

I. ÚS 1244/07 ...................................................................................... 104

20. I. ÚS 211/96: K soudní pravomoci v církevních věcech (k neplatnosti rozvázání služebního poměru a mzdovým nárokům) .................................... 106 21.

IV. ÚS 3597/10: Právo církve spravovat nezávisle své záležitosti ..... 109

22. III. ÚS 136/2000: Správa církevních záležitostí nezávisle na státních orgánech. Služební poměr duchovního .......................................................... 113 23.

II. ÚS 1217/08 ..................................................................................... 115

24.

I. ÚS 671/01: Odepření výkonu vojenské služby................................ 117

25. Pl. ÚS 18/98: Právo odmítnout základní vojenskou službu, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním .................................. 120 26.

II. ÚS 674/01: Ke svobodě svědomí a svobodě náboženského vyznání 123

27.

III. ÚS 449/06: Povinné očkování dětí proti infekčním nemocem ..... 127

28.

Závěr.................................................................................................... 130

Literatura ........................................................................................................ 138 Summary......................................................................................................... 144

4

Úvod Svoboda náboženského vyznání se v posledních letech stala v Evropě aktuální otázkou. Evropské soudy rozhodovaly první případy a řešily první otázky týkající se svobody náboženského vyznání, ve kterých jednotlivci i skupiny jednotlivců odkazovali na dokumenty mezinárodního práva i dokumenty práva vnitrostátního práva a domáhali se práv v těchto dokumentech obsažených. Na druhé straně byly rozhodovány i takové případy, kdy stěžovatel (navrhovatel) požadoval omezení náboženské svobody ve prospěch jiných práv zakotvených stejnými dokumenty jako je náboženská svoboda. I mě tato problematika zaujala. Zaujalo mě, že v České republice nejsou otázky týkající se náboženské svobody příliš často řešeny. Může to být způsobeno tím, že v České republice nevznikají problematické situace, které by musely být řešeny soudem a ke kterým by musely soudy popř. též Ústavní soud České republiky přednést své stanovisko. Proto jsem se rozhodla více prozkoumat svobodu náboženského vyznání právě u nás. Jak je v naší zemi upravena svoboda náboženského vyznání? Které spory byly za poslední dvě dekády řešeny? V rigorózní práci se zabývám svobodou náboženského vyznání v ústavním právu České republiky (dále jen „ČR“). Držím se ústavně zaručených práv a svobod v oblasti náboženské svobody. Zaměřuji se na judikaturu Ústavního soudu ČR, analyzuji soudní rozhodnutí a posuzuji, zda jsou rozhodnutí ústavně konformní a popř. též v souladu s morálními zásadami, zásadami spravedlnosti a taktéž se zněním obyčejných zákonů, které tyto problémy blíže upravují. Nakonec se věnuji také nejvýznamnějším zákonům v oblasti náboženské svobody, zejména ve vztahu k ústavním zákonům ČR. Zaměřuji se na současný stav svobody náboženského vyznání. To znamená, že v rigorózní práci budu zkoumat a analyzovat právní předpisy platné v době vypracování této práce a aktuální judikaturu Ústavního soudu (dále jen

5

„ÚS“). Mělo by se jednat tedy o takovou judikaturu, která má nebo by mohla mít vliv na budoucí rozhodnutí a stanoviska ÚS. Není možné v jedné rigorózní práci rozebírat tak rozsáhlé téma též se zahrnutím historie náboženského vyznání v ČR. První část této práce můžeme chápat jako část obecnou. Pojednává o svobodě náboženského vyznání z hlediska teorie ústavního práva – tak, jak je v současné

době

nejvýznamnější

zakotvena

v právních

předpisech

prameny svobody náboženského

ČR.

vyznání,

Zmiňuji

zde

pojednává

o

podstatných složkách náboženské svobody a vysvětluje odborné pojmy. V obecné části se snažím vysvětlit zejména tu část teorie svobody náboženského vyznání, která je dále rozvíjena rozhodnutími ÚS. Pokud se tedy ÚS nezabývá v žádném ze svých rozhodnutí např. platností nebo neplatností (popř. existence a neexistence) církevního sňatku, není toto téma důležitým bodem mé rigorózní práce. Poněvadž je však uzavírání církevního sňatku významným projevem svobody náboženského vyznání, není možné tento institut zcela opominout. Druhá část této práce, část zvláštní, pojednává o nejvýznamnějších nálezech a usneseních ÚS za poslední dvě desetiletí. Snažila jsem se zvolit rozhodnutí ÚS, která byla v otázkách svobody náboženského vyznání rozhodující a která určovala směr dalšího rozhodování. Jednotlivé nálezy a usnesení jsem seřadila tématicky. Na začátku analyzovaného rozhodnutí nejprve uvedu čtenáře do problému, představím mu stěžovatele a jeho problém. Poté případ rozeberu, jak o něm rozhodoval ÚS a na konec zmíním závěr, ke kterému ÚS došel – jeho nález nebo usnesení. Z těchto nálezů a usnesení ÚS se budu snažit na konci této práce vyvodit závěry o současné rozhodovací praxi ÚS. Svoboda náboženského vyznání spadá do okruhu základních lidských svobod. Je zakotvena v mnohých právních dokumentech, z nichž nejvýznamnější je pro nás Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).1 Náboženství či víra je jeden z faktorů, které výrazně ovlivňují chování člověka v průběhu celého

1

Přijata dne 16.12.1992 jako Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR č. 2/1993 Sb.

6

jeho života. Člověku je umožněno zvolit si náboženství, které je mu nejbližší, popř. být bez vyznání. V zájmu svobodného myšlení, svědomí i náboženství je člověk oprávněn své náboženství projevovat navenek a za tím účelem se shromažďovat a sdružovat (např. v podobě církví). Touto rigorózní prací volně navazuji na svoji diplomovou práci, kterou jsem završila své studium na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.2 V diplomové práci jsem prováděla analýzu aktuálních problémů v evropské společnosti na poli ústavně zaručené svobody náboženského vyznání a prováděla komparaci, jakými způsoby jednotlivé státy EU takové problémy řeší a s jakým úspěchem, popř. jaký tomu předcházel vývoj. Na rozdíl od diplomové práce se v této práci zabývám náboženskou svobodou z hlediska ústavního práva ČR bez toho, abych prováděla srovnání s dalšími evropskými zeměmi. Cílem této rigorózní práce je vytvoření přehledu o současné rozhodovací praxi ÚS ČR. To, co spojuje diplomovou práci s rigorózní, je můj zájem o ústavními zákony a mezinárodními dokumenty zakotvenou svobodu

náboženského

vyznání,

její

projevy

a

možnosti

omezení

v demokratickém právním státě. Zejména s ohledem na čl. 16 odst. 4 Listiny zkoumám, a je též dílčím cílem této rigorózní práce, jaké jsou meze výkonu práva na náboženskou svobodu v ČR. V úvodu rigorózní práce je mj. nutné poznamenat, že se v této práci nezabývám církevními restitucemi. Když pominu rozsáhlost, specifičnost a složitost celé této (restituční) otázky, myslím si, že téma restitucí navíc spadá pod oblast vlastnického práva. A to už s tématem náboženské svobody přímo nesouvisí. Při psaní této práce jsem použila jednak monografické práce a sborníky, jednak diplomové práce, časopisecké články a v hojné míře právní předpisy a nálezy a usnesení ÚS ČR, které se staly zásadním zdrojem informací. Významnou měrou mi posloužil právní systém WINLEX společnosti

2

ČERNÁ, Jana: Svoboda vyznání v ústavním právu vybraných členských států EU. Olomouc, 2009. 84 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta.

7

STORMWARE, s.r.o., který obsahuje aktuální znění právních předpisů ČR, a dále pak webové stránky http://nalus.usoud.cz/, z kterých jsem čerpala nálezy a usnesení ÚS ČR.

8

I. ČÁST OBECNÁ ČÁST

9

1.

Svoboda náboženského vyznání – ústavní zakotvení a prameny Nejdůležitějším zdrojem a pramenem svobody náboženského vyznání je

Listina základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) byla vyhlášena jako usnesení předsednictva České národní rady pod číslem 2/1993 Sb. a Ústavou ČR byla prohlášena za součást ústavního pořádku (čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy). Listina deklaruje konfesní neutralitu ČR a garantuje základní práva a svobody všem bez rozdílu. Vlastní náboženskou svobodou se zabývají články 15 a 16 Listiny. Ústava ČR neobsahuje bezprostředně žádnou konfesněprávní normu, avšak ve svém čl. 3 a 11 odkazuje na Listinu základních práv a svobod jako na součást ústavního pořádku ČR. Z obyčejných zákonů je nejdůležitějším pramenem týkajícím se svobody náboženského vyznání zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Tento zákon sice není ústavním zákonem, a není tak součástí ústavního pořádku, Listina s jeho vznikem však počítá. Zákon rozvedl některé normy o náboženské svobodě z Listiny, stanovil podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností, hlavně co se týče jejich registrace a evidence tzv. církevních právnických osob.3 Dalším důležitým pramenem je tzv. školský zákon4, na který odkazuje čl. 16 odst. 4 Listiny. Má mj. za úkol stanovit podmínky vyučování náboženství na státních školách a stanovit omezení výkonu práv stanovených Listinou. Dalším pramenem, který dále rozvíjí obsah svobody náboženského vyznání, je zákon o branné povinnosti5. Navazuje zejména na čl. 15 odst. 3

3

Prováděcí vyhláška ministerstva kultury č. 232/2002 Sb. k zákonu o církvích a náboženských společnostech, týká se podrobností a podmínek pro vedení rejstříku registrovaných církví a náboženských společností, jejich svazů a církevních právnických osob. 4 Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX, STORMWARE s.r.o. 5 Zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX, STORMWARE s.r.o.

10

Listiny, který stanoví, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Před přijetím zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (dále jen „zákon o církvích“) byl v platnosti zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry, postavení církví a náboženských společností. Ten upravoval tutéž právní materii týkající se církví a náboženských společností působících na území ČR ve vztahu ke státu a k dalším subjektům a až do roku 20026 byl základním pramenem českého konfesního práva.7 Nový zákon z roku 2002 nahradil zákon č. 308/1991 Sb. a přinesl do právního řádu ČR podstatné změny ve fungování církví a náboženských společností. Zákon č. 3/2002 Sb. upravuje dvě stěžejní oblasti: svobodu náboženského vyznání a působení církví a náboženských společností. Zákon však svobodě náboženského vyznání věnuje minimální pozornost (ust. § 2 zákona), zatímco působení církví a náboženských společností, jejich registraci a evidenci věnuje značnou část. Navíc je zmíněné ustanovení doslovným přepisem čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny, nemá tak zakotvení této svobody v ust. § 2 zákona žádný normativní význam.8 Kde dále v této práci budu mluvit o církvích, budu jimi mít na mysli i náboženské společnosti. Je to proto, že pojem „církve a náboženské společnosti“ je poměrně dlouhý a zákon stejně nečiní rozdíl mezi „církvemi“ a „náboženskými společnostmi“. Jakub Kříž ve svém komentáři zákona o církvích místy poukazuje na nedostatky tohoto zákona. Často odhaluje nulovou normativní hodnotu některých ustanovení a poukazuje i na nedbalost zákonodárce po legislativně-technické stránce.9

6

Na Slovensku je tento zákon dosud platný v novelizovaném znění. Byl přijat 4.7.1991 a účinnosti nabyl 1.9.1991. 8 KŘÍŽ, Jakub. Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. 366 s. ISBN 978-80-7400-362-2. S. 10. 9 PŘIBYL, Stanislav. Jakub Kříž: Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Revue církevního práva 48 – 1/11. Praha, 2011. Str. 61. 7

11

Svoboda náboženského vyznání je v neposlední řadě chráněna též mezinárodněprávními smlouvami. Jedná se zejména o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Všeobecnou deklaraci lidských práv a Chartu základních práv EU. Více se těmito právními předpisy zabývám v 3. kapitole - Svoboda náboženského vyznání z hlediska mezinárodního práva. ČR je založena na principu laického státu. Tato zásada je obsažena v čl. 2 odst. 1 Listiny, podle nějž je stát založen „na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Tato věta nám říká, že ČR se nemůže vázat na žádnou výlučnou ideologii či náboženské vyznání, tedy že musí být striktně oddělena od jakýchkoli náboženských vyznání a musí akceptovat náboženský pluralismus. Náboženským pluralismem pak rozumíme fakt, že ČR nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat žádný z náboženských směrů. Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny (viz dále). Je garantována pluralita a svobodná soutěž ideologií a náboženských vyznání. Zásada náboženského pluralismu a tolerance je v českých podmínkách realizována kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich vzájemnou nezávislostí (nález Pl. ÚS 9/07, bod 93). Kooperační model vztahu mezi státem a církví má oporu i v preambuli Ústavy ČR.10 Petr Jäger však poznamenává, že náboženská neutralita státu nicméně neznamená indiferentnost (netečnost) vůči věřícím a církvím či obecně náboženským otázkám. Není ani vyloučena veřejná podpora různých aspektů činnosti církví na bázi rovnosti.11 Sama hodnota konfesní neutrality státu vyžaduje, aby k eliminaci náboženství z veřejného prostoru nedocházelo. Náboženství představuje neoddělitelnou součást obecného dobra a jako takové

10

„Věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti Koruny české“; lze tvrdit, že jde o „státotvorné“ tradice cyrilometodějskou a svatováclavskou. Preambule Ústavy Slovenské republiky se naopak k cyrilometodějskému duchovnímu dědictví výslovně hlásí. 11 JÄGER, Petr. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6.

12

může být předmětem pozitivní i negativní spolupráce členů politické společnosti.12 ÚS interpretuje náboženskou neutralitu státu jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Tedy pokud se aktivně s určitou konfesí ztotožní nebo pokud prostřednictvím své pouhé nečinnosti náboženskou autonomii v konkrétních podmínkách

znemožňuje.

Neutralitu

proto

ÚS

nechápe

výlučně

jako

indiferentnost, pouhé nezasahování do oblasti náboženství. Institucionální záruka obsahuje pozitivní povinnost státu zajistit takové právní uspořádání, které bude umožňovat rovné postavení všech konfesí.13 Právo svobodně vyznávat své náboženství upravují zejména články 15 a 16 Listiny. Oba články jsou řazeny do hlavy druhé, oddílu prvního s názvem „základní lidská práva a svobody“. Pohlédneme také na čl. 3 Listiny, který zakazuje diskriminaci v přiznávání základních práv a svobod (náboženství je uvedeno jako jeden z diskriminačních důvodů) a čl. 2 odst. 1 Listiny, který zakazuje státu vázat se na určité náboženství či ideologii.14

Čl. 15 odst. 1, první věta Listiny vyjadřuje záruky svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání a druhá věta Listiny proklamuje právo každého změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání: „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“ 15

12

KŘÍŽ, Jakub. Neutralita, nebo nepřátelství? Poznámky ke vztahu státu a náboženství. Revue církevního práva 46 – 2/10. Praha, 2010. Str. 174. 13 JÄGER, Petr. Sekulární stát a náboženská neutralita ve světle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Revue církevního práva 52 – 2/12. Praha, 2012. Str. 42 – 43. 14 „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ 15 Je nutné rozlišovat mezi pojmy právo a svoboda. Zatímco svoboda je spjata s vymezením autonomního prostoru, do kterého nemá stát či veřejná moc zasahovat, právem se rozumí zpravidla zakotvení nároku v objektivním právu nebo může plynout z individuálního aktu nebo právního úkonu. Více srov. NAVRÁTILOVÁ, Olga. Vývoj svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání v ČR po listopadu 1989. Brno, 2004. 81 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

13

Toto ustanovení zaručuje individuální právo každého člověka zvolit si podle svého uvážení příslušnost k církvi, popř. vytvořit si vlastní myšlenkový (filozofický, teologický) systém nebo být bez vyznání. Jedná se o obecné zakotvení svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, na které navazují další ustanovení, která tuto generální klauzuli konkretizují. Petr Jäger pak tvrdí, že taková konkretizace dalších dílčích práv má význam hlavně pro čl. 16 odst. 4, který proklamovaná práva omezuje (tzv. omezující klauzule). Myšlení definuje Petr Jäger jako „nejširší spektrum rozumových a poznávacích činností člověka, zvláště pak zpracovávání poznatků o vnějším světě“. K pojmu svědomí existuje více definicí a jako první opět zmíním definici, které dal přednost opět Petr Jäger ve své části komentáře Listiny: „schopnost poměřování lidského jednání nejen s náboženskými, ale i s obecnějšími etickými a morálními pravidly a hodnotami, které probíhá v konkrétní situaci se zcela individuálním výsledkem“. Václav Pavlíček definuje svědomí dvěmi způsoby, z nich první: „svědomí jako složka lidského nitra posuzující nebo určující jednání člověka z hlediska jeho mravních nebo jinak určených zásad“. Druhá definice V. Pavlíčka je velice podobná definici uváděnou Petr Jägerem. Nutno též zdůraznit, že Evropský soud a Komise při interpretaci Úmluvy nerozlišují mezi svědomím a přesvědčením. Pojem svědomí může být chápán různými komunitami odlišně. Svědomí je u každého člověka zcela individuální a je vytvářeno kulturními, náboženskými, etickými a jinými vlivy. Náboženské vyznání je nutné vykládat spíše extenzivně, jak poukazuje Petr Jäger, pod tímto pojmem je třeba vnímat spíše pojmy přesvědčení nebo světonázor, nikoliv pouze pozitivní vztah jednotlivce k nějakému bohu či božstvu. Již nález Pl. ÚS 2/06, bod 126 uvádí, že čl. 15 odst. 1 nelze považovat za speciální ochranu věřících, nýbrž je ho třeba vnímat jako ochranu lidského náboženského i nenáboženského přesvědčení a světonázoru. Česká kazuistika je

14

v otázce konkrétních přesvědčení spadajících pod čl. 15 odst. 1 Listiny dosud toliko fragmentární.16 Tento závěr považuji za klíčový a v zásadě správný. Není možné chránit svobodu náboženského vyznání v užším smyslu (tedy s omezením pouze na „náboženství“), kterou mohou uplatnit pouze lidé tzv. věřící a přitom neuplatnit stejná ustanovení o ochraně náboženské svobody na lidi tzv. nevěřící, jejichž světový názor, názor na život nebo odlišné chápání světa a smyslu života v něm spočívá nebo může spočívat na jiných hodnotách a představách. Byla by tím podle mého názoru porušena zásada rovnosti. Pojem náboženství je pak již dosti komplikovaný – zabývá se jím vědní obor zvaný religionistika.17 Jacques Waardenburg rezignuje na hledání té správné definice náboženství a tvrdí, že je třeba zaměřit se spíše na vymezení určitých znaků náboženství18. Edward Burnett Tylor pak stručně definuje náboženství jako víru ve spirituální bohy (bytosti). Vědě přínosné definice přinesl pak Émile Durkheim19 a Clifford Geertz20. S náboženstvím pak úzce souvisí pojem víra, který Václav Pavlíček definuje jako „jakékoli přesvědčení či úsudek, které nejsou racionálně zdůvodnitelné, aniž by se muselo nezbytně jednat o víru náboženskou (např. víra v mimozemské civilizace)“.21 Se svobodou vyznání jsou spojeny již specifické vnější náboženské projevy.

16

Více k tomu JÄGER Petr. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. ISBN 978-80-7357-750-6.2012. S. 374 – 375. 17 Nejvýznamnějšími badateli v této oblasti, kteří se snažili mj. definovat pojem náboženství byli Jacques Waardenburg (1930 - ), Edward Burnett Tylor (1832 – 1917), Rudolf Otto (1869 – 1937), Karl Marx (1818 – 1883), Sigmund Freud (1856 – 1939), Milton Yinger (1916 - ), Émile Durkheim (1858 - 1917), Clifford Geertz (1926 – 2006). 18 Jsou to nábožensky vykládané skutečnosti, nábožensky vykládané zkušenosti, nábožensky vykládané normy. 19 „Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, to jest k věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediné morální společenství nazývaném církev.“ 20 „Náboženství je systém symbolů, které v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že formulují pojmy obecného řádu bytí a obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické.“ 21 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, I. díl, Obecná státověda. Praha: Linde, 1998. S. 114.

15

Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání představuje ochranu před zásahy ze strany veřejné moci do těchto oblastí lidského života. Nikdo nemůže být nucen, aby změnil svůj způsob myšlení (nález Pl. ÚS 18/98). Vnější projevy této svobody už pak zpravidla spadají do samostatně upravené svobody projevu v čl. 17 odst. 1 Listiny a mohou být součástí i některých dalších práv. Když se svědomí člověka dostane při plnění jeho občanských povinností do rozporu s jeho morálními zásadami, resp. jeho svědomím, je možné učinit tzv. výhradu svědomí. Více o výhradě svědomí pojednává např. Petr Jäger ve své části komentáři Listiny22 a L. Madleňáková23. Druhá věta čl. 15 odst. 1 Listiny se neomezuje jen na vnitřní přesvědčení, jak je tomu ve větě první. Nikdo, ani orgány veřejné moci či představitelé státu, nesmí rozhodovat o tom, co si má nebo nemá člověk myslet, co má být v souladu s jeho svědomím a jaké má být jeho náboženské vyznání. Člověk může změnit své náboženství nejen ve svém soukromém (duchovním) životě, ale může to učinit i navenek, tzn. přestoupit z jedné církve do jiné nebo z ní vystoupit a být bez náboženského vyznání.

Čl. 15 odst. 2 Listiny zaručuje svobodu vědeckého výzkumu a uměleckých projevů: „Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.“

Čl. 15 odst. 3 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Více tento článek odkazuje na zákon, který stanoví podrobnosti.24

22

JÄGER 2012 op. cit. S. 377. MADLEŇÁKOVÁ, Lucia. Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Praha: Linde, 2010. 183 s. ISBN 978-80-7201-805-5. 24 Zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX, STORMWARE s.r.o. 23

16

„Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.“ Jedná se o výjimku z občanské povinnosti vykonávat vojenskou službu, pokud by to bylo v rozporu se svědomím a náboženským vyznáním jednotlivce (tzv. výhrada). Předpokladem je však zákonem uložená povinnost služby v ozbrojených silách. Zde se opět projevuje možnost namítnout výhradu svědomí, která člověku umožňuje upřednostnit své morální přesvědčení, resp. svědomí před povinností stanovenou zákonem. Jedná se tedy o svobodu nebýt nucen k něčemu, co je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním jedince.25 Jelikož výhrada vůči vojenské službě je v ČR zahrnuta do Listiny, ÚS ji považuje a ochraňuje jako lidské právo. Vykládá, že tato výhrada má jak forum internum, tak forum externum a forum externum této výhrady pak může být omezeno za podmínek stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny – více viz dále. ÚS zatím neposkytl ochranu jiné výhradě, než výhradě vůči vojenské službě. S výjimkou čl. 10 odst. 2 Charty základních práv EU není v mezinárodních katalozích lidských práv právo odmítnout vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním, výslovně zaručeno. Ve vztahu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech je toto právo dovozováno výkladem článku 18. Evropský soud pro lidská práva byl dlouhá desetiletí zdrženlivý a úpravu ponechával na národních právních řádech. Ke zcela zásadnímu zlomu došlo rozsudkem jeho velkého senátu ve věci Batayan proti Arménii, v němž výslovně uvedl, že výhrada svědomí založená na náboženském nebo jiném přesvědčení spadá pod čl. 9 Úmluvy. To znamená, že uplatnění výhrady svědomí podléhá omezením,

25

J. Kříž definuje výhradu svědomí jako „odmítnutí plnění povinnosti vyžadované normami pozitivního práva či orgány veřejné moci s odvoláním se na požadavek svědomí, které se příčí vykonání povinnosti. Takovým odmítnutím se demonstruje nadřazenost morálního zákona či úsudku svědomí nad příkazem pozitivního práva. Osoby uplatňující výhradu se nacházejí ve vážném vnitřním konfliktu a v důsledku axiologických motivací se rozhodují pro chování, které může být i contra legem.“

17

která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Zákon, na který odkazuje čl. 15 odst. 3 věta druhá, by měl provést základní právo po procesní a institucionální stránce. Aplikaci čl. 16 odst. 4 (ustanovení pojednávající o mezích základního práva) nepovažuje v tomto případě (stejně jako v případě čl. 15 odst. 2) za samozřejmou. Oproti tomu nález Pl. ÚS 18/98 připustil možnost regulace základního práva zákonem a zároveň výslovně odkázal na úzkou souvislost svobody svědomí s čl. 16 odst. 1 (právo projevovat své náboženství nebo víru). Zdálo by se tedy, že zařadil výhradu svědomí dle čl. 15 odst. 3 do běžného režimu projevů náboženského či jiného přesvědčení. P. Jäger se však spíše ztotožňuje s nálezem I. ÚS 671/01, dle něhož za meze svobody svědomí – při střetu s právní normou – lze považovat „ústavně imanentní omezení, kterými jsou základní práva třetích osob či jiné hodnoty a principy obsažené přímo v ústavním pořádku“. ÚS považoval za vhodné zdůraznit, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením (nález I. ÚS 671/01). Výhradu svědomí lze uplatnit pouze ve vztahu k trvalému odepření, nikoliv např. toliko v konkrétním ozbrojeném konfliktu či u konkrétního typu zbraně. Dovodil tak možnost uplatnit výhradu svědomí i mimo čl. 15 odst. 3 Listiny.26 ÚS stanovil, že eventuální přezkum se musí omezit především na vyloučení tvrzených důvodů na straně toho, kdo výhradu uplatnil (nesmí tedy nahrazovat posouzení dostatečnosti těchto důvodů). Otázku věrohodnosti výhrady z přezkumu vyloučil, byť by se mělo jednat o prokazatelně nepravdivé důvody (nález IV. ÚS 81/95). Judikatura ÚS se ve vztahu k čl. 15 odst. 3 více prakticky nevyvíjí.

26

Také nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

18

Se závěrem ÚS zcela nesouhlasím, určitě by se měla dokazovat pravdivost výroků toho, kdo se odvolává na výhradu svědomí. Nicméně závěry ÚS ohledně uplatnění výhrady svědomí a možnost vyhnout se tak vojenské službě, bude možné použít i na jiné situace související s výhradami svědomí z důvodu náboženského vyznání. Dnes se již jedná o otázku, která není zcela aktuální. Branná povinnost, týkající se státních občanů ČR ve věku 18-60 let, po provedení profesionalizace armády a zrušení povinné prezenční vojenské služby i náhradní civilní služby k 1.1.2005 zahrnuje povinnost občana podrobit se odvodnímu řízení a vykonávat vojenskou činnou službu (mimořádná služba), ale pouze za stavu ohrožení státu (je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost ČR, její územní celistvost anebo její demokratické základy) nebo válečného stavu (je-li ČR napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení). Mimořádnou službu je možné odmítnout z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání, a to buď ve lhůtě 15 dní ode dne předání rozhodnutí o schopnosti občana vykonávat vojenskou činnou službu vydaného při odvodním řízení, nebo do 15 dnů ode dne účinnosti vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Ten, kdo odmítne vykonávat mimořádnou službu, bude však podléhat pracovní povinnosti podle zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR.27

Čl. 16 odst. 1 Listiny zakotvuje právo každého svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováním obřadu. Tento odstavec navazuje na čl. 15 odst. 1 Listiny v tom smyslu, že vymezuje právo na nerušený výkon vnějších projevů náboženství nebo víry. Na odst. 1 dále navazuje zakotvení zásady církevní autonomie a právo církví vyučovat náboženství na veřejných školách. Celý čl. 16 tak upravuje vnější projevy náboženského vyznání nebo víry, tzv. forum externum - na rozdíl od čl.

27

VALEŠ, Václav. Konfesní právo: průvodce studiem. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. Str. 159-160.. ISBN 978-80-7380-135-9.

19

15, který se vztahuje primárně na aspekty vnitřní autonomie jednotlivce v otázkách morálních, etických, náboženských či světonázorových, do níž nesmí stát absolutně zasahovat (tzv. forum internum). Ve vztahu ke státu se nejedná pouze o povinnost do základního práva nezasahovat, nýbrž i o povinnost vytvářet příznivé právní i faktické podmínky k výkonu práv podle čl. 16 Listiny, vč. účinné ochrany výkonu tohoto základního práva před rušivými zásady dalších osob. ÚS judikoval28, že nositelem práv dle čl. 16 nejsou pouze lidé (základní právo je zaručeno „každému“), ale též církve. Nositelem práv dle čl. 15 jsou na rozdíl od čl. 16 pouze lidé (v rozsahu forum internum). Z povahy subjektů je logické, že církve jako samostatné subjekty mohou pouze projevovat náboženské vyznání nebo víru, nikoli mít své vlastní myšlení a svědomí. Své projevy pak odvozuje od svých členů, kteří jsou fyzickými osobami. Svoboda myšlení, kterou zakotvuje čl. 15, je obecně předpokladem pro to, aby jedinec mohl své názory nějakým způsobem projevit navenek. Právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru může jedinec v rozsahu čl. 16. Na rozdíl od myšlení se svoboda svědomí výjimečně projevuje ve specifické formě výhrady svědomí. Přestože právo na výhradu svědomí dovozujeme přímo z čl. 15 odst. 1, ve shodě s hlavní linií judikatury ÚS, nelze vyloučit, že se ÚS bude v jednotlivých případech stále více přiklánět k pragmatickému podřazení výhrady svědomí pod projev ve smyslu čl. 16 odst. 129. Judikaturou ÚS dosud není vyjasněno, zda se určité záruky čl. 16 odst. 1 vztahují i na projevy ateismu30 a nenáboženských světonázorových přesvědčení. Ačkoli, jak bylo uvedeno výše, bylo by logické říci, vzhledem k tomu, že čl. 15 se vztahuje i na nenáboženské projevy, že projevy tohoto základního práva budou obsaženy v čl. 16 Listiny. Základ práva na všeobecné projevy založené na jakémkoliv přesvědčení a zvláště

28

Nález sp. zn. I. ÚS 146/03, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 a sp. zn. Pl. ÚS 9/07. Nález sp. zn. III. ÚS 449/06. 30 ESLP uznal jako náboženské přesvědčení v určitých kontextech i ateismus (rozhodnutí ve věci Angeleni proti Švédsku ze dne 3. prosince 1986, č. 10491/86) nebo nacismus (rozhodnutí ve věci X. proti Rakousku ze dne 13. prosince 1963, č. 1747/62). 29

20

práva na kritické projevy vůči náboženství totiž leží ve svobodě projevu dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy31. 32 Troufám si rozdělit projevy náboženského vyznání na vnitřní a vnější. O vnitřní projev se bude jednat tehdy, když člověk bude vyjadřovat svoje (náboženské) přesvědčení v komunitě lidí stejně nebo podobně smýšlejících. V takovém případě se bude jednat o projevy konáním bohoslužeb, vyučováním, předčítáním, společnou modlitbou apod. Můžeme tedy tento projev nazvat též (a možná lépe) komunitním. O vnější projevy se bude jednat tehdy, když člověk své přesvědčení bude projevovat navenek – vůči lidem neznámým a předem neurčeným. V tomto případě by se jednalo o pořádání různých akcí na veřejném prostranství nebo na místech veřejnosti přístupných, které mají krom jiného za účel upoutat na sebe pozornost, zdůraznit význam lidského ducha a dobrého činění člověka vůči člověku. Bude se jednat o různé poutě, veřejné přednášky, koncerty, rádiové a televizní vysílání, misie, vydávání tiskovin (každému k zakoupení), webové stránky. Možno též tento projev nazvat projevem veřejným. Toto rozdělení zčásti koresponduje s vymezením v Listině, které nám ukázkově předkládá možné způsoby projevu náboženského přesvědčení. Čl. 16 říká, že pokud výkon práv uvedených v čl. 15 neomezí zákon z důvodů ochrany veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti, práv a svobod druhých, pak fyzická osoba může náboženství nebo víru vykonávat: a) samostatně (jednotlivec vykonává bohoslužebné úkony sám) nebo s jinými (jednotlivec praktikuje svou víru spolu s ostatními, nejčastěji ve společenství církví), b) soukromě (zpravidla náboženské úkony konané na soukromém pozemku) nebo veřejně (zpravidla na místě veřejně přístupném), c) bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

31 32

Rozsudek ESLP Otto-Preminger-Institute proti Rakousku). JÄGER 2012 op. cit.. S. 395 – 396.

21

Přestože může mé rozdělení připomínat rozdělení, které stanoví Listina na „soukromé“ a „veřejné“ projevy náboženství, považuji je za další možné třídění. Zatímco komunitní projevy jsou vykonávány převážně ve společenství stejně či podobně smýšlejících lidí (a většinou ve vztahu k sobě navzájem nebo ve vztahu k bohu – např. bohoslužbou), tak veřejný projev je směřován vůči třetím osobám, které jsou zpravidla zváni do (náboženského) společenství, resp. informují je o základních věcech své víry. V souvislosti s tímto rozdělením může docházet k častějším konfliktům (mezi lidmi věřícími a nevěřícími), zatímco konflikt v rámci jedné komunity budou řešeny v nejhorším případě vystoupením člena ze společenství. Veřejné náboženské projevy představují nejčastěji judikovanou materii, neboť zpravidla dochází ke konfrontaci náboženského projevu s dalšími osobami. Je to samozřejmé, neboť se v tomto okamžiku setkávají lidé s odlišným smýšlením a s odlišným vnímáním světa a významu lidského života. Na tomto poli pak mohou vznikat zajímavé a někdy až absurdní spory.33 Ust. čl. 16 odst. 1 a 2 jsou charakteristická vysokou mírou obecnosti a demonstrativnosti obsažených výčtů. To dává široký prostor pro výkladové postupy judikatury. Vyučováním rozumí P. Jäger v obecné rovině jakékoliv veřejné či soukromé působení s cílem informovat a vzdělávat zájemce o tématech souvisejících s náboženskou naukou či praxí. Zahrnuje i působení na jednotlivce s cílem ovlivnit jeho náboženské přesvědčení. Bohoslužbou pak rozumí například mši svatou, další liturgické obřady, modlitební setkání, četbu a rozjímání posvátných textů, ustálené či ritualizované formy projevů náboženské úcty apod. Náboženské úkony představuje celá řada projevů a činností založených na náboženském přesvědčení, ať již v rámci náboženských obřadů či odděleně od nich. Rozhodující je jejich kultovní charakter a jedná se např. o přijímání svátostí, kostelní sbírky, zvonění zvonů, vystavování předmětů náboženské úcty, používání bohoslužebného náčiní atd. Zachovávání obřadu

33

Více viz ČERNÁ, Jana: Svoboda vyznání v ústavním právu vybraných členských států EU. Olomouc, 2009. 84 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta.

22

představuje mnoho dalších projevů souvisejících s náboženským vyznáním jedince jako například dodržování určitých stravovacích pravidel (pokrmy košer, halal aj.) či úprava zevnějšku (řeholní oděv, plnovous, jarmulka aj.).34 Ústavní soud ustáleně judikuje, že náboženskou svobodu lze vymezit jako forum internum, tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Tato svoboda má absolutní povahu, což znamená, že neexistují žádné ospravedlnitelné důvody pro omezení tohoto práva. Nepodléhají a nemohou podléhat žádným zákonným omezením (Pl. ÚS 19/98). Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis, charakteristický vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň je však zřejmé, že omezení náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat svoje náboženské vyznání navenek (nález Pl. ÚS 6/02, část IV). Ve vztahu ke státu se nejedná pouze o povinnost do základního práva nezasahovat, nýbrž i povinnost aktivně výkon základního práva zajišťovat, zejména chránit výkon základního práva před rušivými zásahy třetích osob.“35

V čl. 16 odst. 2 Listiny je uvedeno, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Čl. 16 odst. 2 ústavně zakotvuje princip církevní autonomie, tzn. že církve a náboženské společnosti spravují

své

záležitosti

nezávisle

na

státních

orgánech.

Náboženskou

samosprávou se více zabývám ve 4. kapitole této práce – Náboženská samospráva. Jak už jsem uvedla výše, výčet obsažený v čl. 16 odst. 2 je demonstrativní, tzn. že církve mohou v rámci své samosprávy vykonávat i jiné úkony než je zmíněno v Listině (ustavovat své orgány a duchovní, zřizovat

34 35

JÄGER 2012 op. cit. S. 398. JÄGER 2012 op. cit.. S. 372 a 375.

23

řeholní a jiné církevní instituce), a to vždy nezávisle na státu. Někdy bývá toto právo nazýváno právem na sebeurčení. Výčet zahrnuje např. otázky věrouky, organizace, vnitřních předpisů, hospodaření, obsazování církevní úřadů atd., a to i tehdy, nejsou-li tyto aktivity přímo náboženským projevem. Stát nesmí omezovat počet duchovních („numerus clausus“). Nositeli tohoto základního práva jsou výhradně společenství (komunity) příslušníků konkrétního náboženského směru, lhostejno, zda se jedná o právnickou osobu či nikoliv. V praxi se nejčastěji jedná o korporace registrované podle zákona o církvích.36 ÚS judikoval (nález Pl. ÚS 6/02, část VIII.), že církve představují soukromoprávní subjekty. Literatura však někdy poukazuje i na určité veřejnoprávní aspekty, zejména v souvislosti s tzv. zvláštními právy. Pro ochranu základních práv však není rozhodné, zda se jedná o církevní subjekt povahy soukromoprávní či veřejnoprávní (nález Pl. ÚS 6/02, bod 97). Podle mého názoru se jedná o soukromoprávní subjekty. Veřejnoprávní aspekty se vyskytují pouze u těch církví, kterým byla přiznána tzv. zvláštní práva (zvláštní oprávnění), díky kterým mohou vykonávat jakési nadstandardní úkony, které jsou jinak svěřeny výhradně státní moci. Chápu tato práva opravdu jako zvláštní nebo též výjimečná, která nejsou přiznána každé církvi, ale pouze té, která splní podmínky dané zákonem. Stát při výkonu těchto úkonů ze strany církví provádí kontrolu a stanovuje (zákonem) bližší podmínky výkonu těchto práv, takže si stále udržuje přehled a kontrolu nad touto jejich činností. Zvláštní práva tak nespadají zcela bez výhrad do kompetence dané církve.37 Václav Pavlíček vysvětluje skutečnost, proč je toto právo zařazeno do katalogu práv a svobod, když toto ustanovení přiznává právo vymezené skupině, jedná se tedy o kolektivní právo církví. Vysvětluje to tak, že se jedná o projev

36 37

JÄGER 2012 op. cit. S. 403. Zvláštní práva nejsou projevem náboženské svobody. Viz nález ÚS sp. zn. P. ÚS 6/02.

24

kolektivních práv nábožensky smýšlejících občanů, jimiž uplatňují svobodně svá práva uvedená v předchozích ustanoveních.38 Jakub Kříž chápe autonomii církví tak, že se jedná o „kolektivní projev individuální svobody náboženského vyznání“. 39 Tento názor je v souladu s již výše popsaným faktem, totiž že fyzickým osobám je přiznána svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (forum internum) stejně jako svoboda své přesvědčení projevovat navenek (forum externum), zatímco právnické osoby a společenstvím bez přiznané právní subjektivity mohou vykonávat pouze druhé z těchto dvou práv. Čl. 16 odst. 2 Listiny je již pouhým rozvedením principu stanoveného v čl. 16 odst. 1 Listiny, tzn. konkretizuje svobodu projevovat náboženské vyznání tím, že církvi umožňuje spravovat své záležitosti nezávisle na státních orgánech. V případě čl. 16 odst. 2 souhlasím s tím, že se vztahuje pouze na církve a jedná se tedy o kolektivní právo církví. Otázky spadající do církevní autonomie jsou na základě zásady církevní autonomie vyloučeny ze soudního přezkumu. Soud nepřezkoumává rozhodnutí členského shromáždění náboženské obce40, neprovádí výklad vnitřních předpisů a rozhodnutí církevních orgánů (vyjma případů stanovených zákonem – např. uzavření církevního sňatku) nejsou vykonatelná soudní mocí.

Čl. 16 odst. 3 Listiny předpokládá přijetí zákona, který by měl stanovit podmínky vyučování náboženství na státních školách. Z tohoto ustanovení vyplývá, že stát připouští výuku náboženství na státních školách a nelze toto právo běžným zákonem vyloučit. I v takovém případě však platí to, že státní školy se nesmí vázat na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Státní

38

PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, II. díl, Práva a svobody. Praha: Linde, 1999, s. 173. 39 KŘÍŽ, Jakub. Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-362-2. S. 59. 40 Usnesení I. ÚS 1244/07, I. ÚS 611/06, I. ÚS 1037/11.

25

škola musí být laická a musí vyloučit jakoukoli preferenci či diskriminaci ve vztahu k náboženské výchově.41 Zákon, který stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách a na který odkazuje čl. 16 odst. 3 Listiny je zákon č. 561/2004 Sb., tzv. školský zákon. Ten přímo stanoví, že se na základních školách (§ 5 tohoto zákona) i na středních školách (§ 7 tohoto zákona) umožňuje náboženská výchova.42 Čl. 16 odst. 3 respektuje čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dle něhož je stát při výkonu svých funkcí zavázán respektovat právo rodičů zajišťovat výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením. Stát tímto ustanovením dává najevo respekt k právu rodičů projevovat své náboženství při výchově a vzdělávání dětí. Výuka náboženství na školách je především pro křesťanské církve tradiční formou vzdělávání mládeže v základních oblastech teologie, morálky, etiky a jejím cílem je předání vědomostí z daného oboru, nikoliv obracení na víru či jiné úzce náboženské cíle. Kromě tohoto vzdělávání je umožněno žákům navštěvovat výuku náboženství podle své vlastní volby, které náboženství chtějí navštěvovat, tedy na základě dobrovolnosti. Zákonem jsou stanoveny kvalifikační požadavky na konkrétní osoby, jež budou výuku přímo provádět. Osoba musí být k výuce náboženství pověřena církví, musí splňovat předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka43, musí disponovat odbornou kvalifikací získanou vysokoškolským vzděláním a musí být v pracovněprávním poměru ke škole. Vžitým označením pro učitele náboženství je katecheta. Státními školami se rozumí školy zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí. Náboženství se vyučuje jako nepovinný předmět, pokud se

41

PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, II. díl, Práva a svobody. Praha: Linde, 1999, s. 174. 42 Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX, STORMWARE s.r.o. 43 Podle zákona o pedagogických pracovnících.

26

k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků. Realizací výuky náboženství na státních školách není dotčena možnost i nadále vyučovat náboženství mimo školský systém ve vlastních prostorách v rámci běžných činností církve.

Čl. 16 odst. 4 Listiny výše uvedená práva nabourává tím, že jim stanoví meze výkonu: „Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví, mravnosti nebo práv a svobod druhých.“ Jedná se o tzv. omezující klauzuli. Na rozdíl od práv uvedených v čl. 15 se nejedná o práva absolutní, ale je možné je za určitých podmínek omezit zákonem. Dovozuje se, že se jedná o výčet taxativní - nejsou možná jiná další omezení, která by omezovala lidská práva označená v čl. 16 odst. 1 a 2, a alternativní - postačí, aby tato opatření byla nezbytná buď pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, nebo zdraví, nebo mravnosti, nebo práv a svobod jiných. Komentované ustanovení nám říká, že výkon těchto práv může být omezen zákonem (tedy výhradně zákonem, nikoliv právními předpisy nižší právní síly, ani žádnými jinými prameny práva) – jedná se především o zákon o církvích. Tato omezení dále rozvádí ust. § 5 tohoto zákona, který stanoví případy, kdy církev nemůže platně vzniknout a vyvíjet činnost.44 O mezích základního práva obecně platí, že je lze stanovit toliko zákonem a pouze za podmínek stanovených Listinou (čl. 4 odst. 2). Meze základního práva přitom nelze stanovit takovým způsobem, který by výkon základního práva právně či fakticky podstatně ztížil či zcela znemožnil. Přitom je nutné zachovat zásadu rovnosti tak, aby zákonná omezení základních práv a svobod platila stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3). Z toho plyne, že omezení základního práva musí být interpretována

44

Jejíž činnost je v rozporu s právními předpisy a jejíž učení nebo činnost ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, a zároveň naplňuje další znaky (působí v rozporu s ochranou veřejného zdraví, popírá práva druhých, využívá fyzický nebo psychický nátlak či působí utajeně).

27

restriktivně, tedy pouze jako výjimka z pravidla.45 Nakonec je též nutné respektovat zásadu přiměřenosti (proporcionality) mezi použitým prostředkem zasahujícím do základního práva a sledovaným cílem.46 Pod ochranu veřejné bezpečnosti můžeme podřadit např. omezení, která se vztahují na pobyt osob v zařízeních se zvláštním režimem. Voják může svobodně projevovat své náboženství nebo víru v době osobního volna, nebráníli tomu povinnosti, které vyplývají z výkonu vojenské činné služby.47 Voják z povolání nesmí pořádat náboženské obřady a bohoslužby a účastnit se jich, brání-li tomu důležitý zájem služby, nekoná-li službu duchovního.48 Za případ ochrany veřejného pořádku považujeme samotný institut tzv. zvláštních práv, která jsou přiznávána toliko církvím, které splní podmínky zákona. Jedná se o podmínky, které mají zaručit, že dotyčná církev bude s přiznanými veřejnými oprávněními nakládat patřičně a kooperativně ve vztahu k veřejné moci. Pod oblast zdraví můžeme zařadit vyloučení takových náboženských praktik, které zabraňují nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám (např. krevní transfuzi), praktik, které vedou k poškozování psychického či fyzického zdraví či těch, které jsou založeny na konzumaci omamných a psychotropních látek. Ochrana mravnosti vylučuje např. ty náboženské praktiky, které vyžadují polygamii. Práva a svobody druhých představují poměrně široké spektrum legitimních omezení výkonu základního práva. Vyloučeno je působení církví, které např. omezují osobní svobodu osob zejména tím, že využívají psychický a fyzický nátlak k vytvoření závislosti (§ 5 zákona o církvích).49 Tato omezení dokazují, že nelze každé jednání člověka skrýt pod ochranu náboženské svobody. Náboženská svoboda nezbavuje člověka

45

Rozsudek ESLP Nolan a K. proti Rusku. JÄGER 2012 op. cit. S. 411. 47 Ust. § 21 zákona o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení. 48 Ust. § 43 a 46 zákona o vojácích z povolání. 49 JÄGER 2012 op. cit. S. 413. 46

28

povinnosti dodržovat zákony státu a neškodit druhým. Na druhou stranu je náboženskou svobodu nutné chránit. Omezení jsou taxativně vymezena a pouze na základě jich může být náboženská svoboda omezena. Čím přesněji budou pravidla omezení náboženské svobody stanovena, tím bude snadnější předvídat soudní rozhodnutí a nejen to – v každodenním životě bude jasné, kdo co smí a co už ne. Určit hranice náboženské svobody je ale problematické a pro společnost citlivé téma. Možná právě proto, že různé skupiny lidí (i v rámci jednoho státu) vnímají svá ústavní a zákonná práva odlišně. Typicky silně věřící člověk bude dávat silnější důraz na svou svobodu vyznávat své náboženské vyznání bez stanovených omezení oproti člověku, který oproti víře v boha bude klást „pouze“ zásady přirozeného práva. Stanovená pravidla zároveň musí respektovat zákaz diskriminace, tzn. že věřícím lidem není možné přiznávat další práva a neoprávněné výhody pouze na základě toho, že jejich náboženská svoboda musí být za každou cenu chráněna. Není

taktéž

možné

přiznávat

neoprávněné

výhody

pouze

některému

z náboženských směrů, protože je nutné zachovat zásady plurality. Další aspektem omezení náboženské svobody bývá uváděn tzv. test proporcionality, při kterém se sleduje, zda zásah do náboženské svobody může naplnit sledovaný cíl, zda je tento zásah nutný, či zda existují nějaké přijatelnější varianty řešení. Kromě toho se také tímto testem posuzuje, které ze základních práv je v konkrétním daném případě přednější či důležitější.

Práv vyplývajících z článků 15 a 16 Listiny se lze dovolávat přímo (tedy s pouhým odvoláním na Listinu). V těchto případech se tedy neuplatní čl. 41, podle nějž je možno domáhat se práv uvedených v Listině pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavně garantovaná svoboda víry a náboženského vyznání má jednak pozitivní aspekt – právo vyznávat jakoukoliv víru nebo náboženské vyznání a takto se též projevovat, jednak aspekt negativní – právo být ušetřen vlivu jakékoliv víry nebo náboženství, jestliže si to jednotlivec nepřeje. Pro veřejnou

29

moc to znamená povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by jednotlivce spojovala s určitým náboženstvím nebo vírou. Dalším pramenem, který upravuje svobodu náboženského vyznání, je zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který v ust. § 176 obsahuje skutkovou podstatu trestného činu omezování svobody vyznání. Trestného činu omezování svobody vyznání se dopustí ten, kdo „násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné újmy, nutí jiného k účasti na náboženském úkonu, zdržuje jiného bez oprávnění od takové účasti, nebo jinému v užívání svobody vyznání jinak brání.“ Projevovat své náboženství může každý člověk sám (soukromě) nebo společně s jinými (veřejně). Pokud tak koná společně s jinými, jedná se o zvláštní formu shromažďovacího nebo sdružovacího práva. Shromažďovací právo je upraveno zákonem č. 84/1990 Sb. Tento zákon v ust. § 4 stanoví, že shromáždění musí být oznámeno úřadu s výjimkou shromáždění pořádaných církvemi nebo náboženskými společnostmi v kostele nebo jiné modlitebně, procesí, poutí a jiných průvodů a shromáždění sloužících k projevům náboženského vyznání. Sdružovací právo je upraveno zákonem č. 83/1990 Sb. Ust. § 1 odst. 3 tohoto zákona však stanoví, že se tento zákon pro sdružování v církvích nepoužije50. Namísto toho je sdružování v církvích upraveno zákonem o církvích. Zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, zakotvuje v ust. § 21 právo vojáka svobodně projevovat své náboženství nebo víru v době svého osobního volna, pokud tomu nebrání povinnosti, které vyplývají z výkonu vojenské činné služby. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, přiznává v ust. § 20 odsouzenému právo na zajištění duchovních a dalších obdobných služeb sledujících humanitární cíle. Věznice umožňují konat zpravidla v době pracovního klidu společné náboženské obřady odsouzených, přičemž účast zůstává dobrovolná.

50

Zákon č. 83/1990 Sb., pozbývá k 1.1.2014 platnosti a od tohoto data budou ustanovení zákona o sdružování upravena zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

30

Dalším pramenem práva na náboženské vyznání je zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který je více rozebrán ve 4. kapitole - Náboženská samospráva. Dále za zmínku stojí zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, o kterém více pojednávám v 6. kapitole - Církevní školy a vyučování náboženství na státních školách. Dále je to pak zákon č. 163/1990 Sb., o bohosloveckých fakultách, zákon č. 63/1963 Sb., o rodině, zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, zákon č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách, zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči a spousta dalších zákonů a podzákonných právních předpisů, které tu nejsou zmíněny, ale které ještě dále a podrobněji rozvádí některé instituty úzce související s náboženskou svobodou. A. I. Hrdina ve své knize popisuje též další práva, která nazývá „ostatní práva odvozená z práv ústavních“: a) právo na svobodný vstup do církve a vystoupení z ní b) právo na svobodnou volbu duchovního nebo řeholního stavu51 Jedná se o práva, která uvádí ve svém ust. § 2 zákon o církvích. Kromě dvou výše uvedených práv obsahuje toto ustanovení v souladu s Úmluvou o právech dítěte též právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání. Právo na svobodný vstup do církve a vystoupení z ní znamená, že nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve. Zpravidla se bude jednat o různé donucovací prostředky směřující k tomu, aby jedinec v církvi setrval. Obsahem práva na svobodnou volbu duchovního nebo řeholního stavu je, že každý má právo zvolit si duchovní nebo řeholní stav a svobodně se rozhodovat pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích.

51

Hrdina 2004 op. cit. S. 114 – 115.

31

Na závěr této kapitoly vkládám vysvětlení některých důležitých pojmů: konfesní právo, církevní právo, kanonické právo, konkordátní právo a církev a náboženská společnost. Některé pojmy bývají často zaměňovány, a proto pokládám za vhodné nebo dokonce za nutné vložit též jejich vysvětlení. Právní předpisy upravující poměr státu a církví jsou předmětem právního oboru, který se nazývá konfesní právo (někdy též státní církevní právo). Původní význam výrazu konfesní právo byl „práva jednotlivých vyznání konfesí“. „Konfesním právem se rozumí právní obor, jehož předmětem je právní úprava svobody náboženského vyznání individuální i kolektivní, vztahu státu a církví a náboženských společností a jejich působení.“52 Do předmětu zkoumání konfesního práva se postupem doby zařadily rovněž předpisy, kterými se zajišťuje svoboda víry a náboženského přesvědčení jak individuální (stran jednotlivců vyznávajících určité náboženské vyznání), tak kolektivní (stran církve jako kolektivního orgánu – právnické osoby). Každý stát má své vlastní konfesní právo, tj. má předpisy týkající se záležitostí církve. Proto hovoříme o českém, německém a jiném konfesním právu. Základem tohoto konfesního práva jsou předpisy o způsobu provedení odluky církve od státu.53 Naproti tomu výraz církevní právo zůstává vyhrazen vlastnímu právu církví. Církevním právem se rozumí vnitřní předpisy církve. „Církevním právem se rozumí autonomní systém vnitřních předpisů jednotlivých církví a náboženských společností.“54 Tam, kde se chce zdůraznit, že jde o výlučně církevní právo katolické, pravoslavné či anglikánské, používá se též výrazu právo kanonické.55 „Katolické a pravoslavné církve své církevní právo nazývají také právem kanonickým.“56

52

KŘÍŽ, Jakub. Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. 366 s. ISBN 978-80-7400-362-2. Str. 1. 53 TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 57. 54 KŘÍŽ 2011 op. cit.., s.1. 55 TRETERA 2002 op. cit., s. 57. 56 KŘÍŽ 2011 op. cit.., s.1.

32

Pokud jde o dvoustranné mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a jednotlivými státy, jsou předmětem právního odvětví, které se nazývá právem konkordátním. A to bez ohledu na to, zda se tyto smlouvy nazývají konkordáty, jak tomu bylo dříve, či zda se nazývají jinak (smlouva, úmluvy, konvence), jak je tomu dnes. Zákon o církvích definuje v ust. § 3 písm. a) církev a náboženskou společnost tímto způsobem: „dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby“.57 Kateřina Adámková definuje církev a náboženskou společnost jako „dobrovolná sdružení osob stejného náboženského vyznání v organizacích, které mají vlastní strukturu, orgány, vnitřní předpisy a obřady. Lze na ně pohlížet jako na právnické osoby soukromého práva – korporace sui generis, ač platná právní úprava obsahuje jak soukromoprávní tak veřejnoprávní prvky (jedná se o tzv. komplexní,

smíšenou

úpravu).

Právní

základ

je

však

bezpochyby

soukromoprávní, resp. občanskoprávní, neboť bez prvotního soukromoprávního úkonu vedoucího k založení by dané právnické osoby nemohly vzniknout.“58 Za církve se označují převážně taková náboženská uskupení, která vycházejí z křesťanské tradice. Ostatní organizovaná náboženská společenství se ve středoevropské právní i religionistické tradici označují jako náboženské společnosti. Volba označení je svobodnou záležitostí církve a náboženské společnosti a odrazem jejího sebepojetí. Zákon o církvích mezi církvemi a náboženskými společnostmi nerozlišuje.59

57 V porovnání se zákonem č. 308/1991 Sb., který CNS definoval jako „dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady“, je definice CNS podle zákona č. 3/2002 Sb. poněkud restriktivní – účel CNS je zde více chápán v souvislosti se samotnou náboženskou činností a CNS nezbývá mnoho prostoru pro konání skutků zbožnosti a skutků lásky mimo tradiční církevní prostor. 58 Adámková, Kateřina. Právní postavení církví a náboženských společností de lege lata. Časopis pro právní vědu a praxi, 2/2000. Str. 216-224. 59 KŘÍŽ 2011 op. cit.., s. 42.

33

V náboženské oblasti některé skupiny používají i jiná označení, než církev či náboženská společnost. Např. výraz denominace, který je typický pro protestantská společenství, či sekta.

V této kapitole jsme si vysvětlili podstatu náboženského vyznání včetně všech jejích složek – právo každého změnit své náboženství nebo víru anebo být bez vyznání, právo každého projevovat své náboženství navenek včetně možností omezení těchto svobod ze strany státu. Vysvětlili jsme si základní zásady, které jsou se svobodou náboženského vyznání pevně spjaty – princip laického státu, zásada plurality církví a zásada autonomie církví. Rozebrali jsme články 15 a 16 Listiny, které jsou hlavním pramenem svobody náboženského vyznání a vysvětlili jsme si některé pojmy. Nastínili jsme základní problémy, které budou dále v této práci zkoumány, zejména co se týče mezí výkonu náboženské svobody, popř. plnění ze strany státu.

34

2.

Svoboda náboženského vyznání z hlediska mezinárodního práva Náboženská svoboda není zaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva

(zejména

citovaná

ustanovení

Listiny),

nýbrž

je

rovněž

předmětem

mezinárodněprávní ochrany. Pramenem úpravy náboženské svobody jsou také vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je ČR vázána. V této části bych chtěla stručně zmínit nejdůležitější mezinárodněprávní dokumenty, které jsou součástí českého právního řádu a poté je porovnat s Listinou. Nejprve se podívám na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách), která byla roku 1950 přijata Radou Evropy, resp. jejími členskými státy, a porovnám ji se zněním čl. 16 Listiny, které mu obsahově odpovídá.

Čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:: (1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou,

vyučováním,

prováděním

náboženských

úkonů

a

zachováváním obřadů. (2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické

společnosti

v zájmu

veřejné

bezpečnosti,

ochrany

veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Když porovnáme znění čl. 16 odst. 4 Listiny a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dojdeme k závěru, že znění obou odstavců je velmi podobné. Oba dokumenty omezují právo projevovat navenek své náboženské vyznání těmito důvody: 35

a) veřejná bezpečnost, b) veřejný pořádek, c) zdraví, d) mravnost (morálka), e) práva a svobody druhých. Podmínkou je, že se jedná o opatření v demokratické společnosti nezbytné.

Hodnocení

nezbytnosti

v demokratické

společnosti

podléhá

konkrétním podmínkám dané situace a je ovládáno obecným požadavkem přiměřenosti ve vztahu k legitimnímu cíli, jež je sledován. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se přitom ještě odvolává na zákony signatářských států: musí se jednat o omezení, která jsou stanovena zákony. 60 V souvislostí s aplikací tohoto omezení vyvinula judikatura Evropského soudu pro lidská práva pětistupňový test, který se aplikuje na danou problematickou otázku a má zhodnotit, zdali je omezení výkonu náboženského vyznání spravedlivé a společensky potřebné.

V dokumentech Organizace spojených národů (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech – 1966

61

, Všeobecná deklarace lidských

práv - 1948) je svoboda projevu a svoboda náboženského vyznání upravena velmi podobně jako v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Listině. Omezení vztahující se k těmto svobodám jsou de facto stejná.62

Čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: (1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám

60

ČERNÁ 2009 op. cit. Vyhláška Ministra zahraničí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 62 ČERNÁ 2009 op. cit. 61

36

nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. (2) Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby. (3) Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných. (4) Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků.

Čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.

Na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech navazuje Opční protokol, který dále pojednává o právu na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, konkrétně o právu rodičů či poručníků na náboženskou i morální výchovu dětí ve shodě s vlastním přesvědčením.

Čl. 18 Opčního protokolu (1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním.

37

(2) Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby. (3) Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných. (4) Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků.

V rámci OSN byla též přijata roku 1989 Úmluva o právech dítěte, která ve svém čl. 14 uznává právo dítěte na svobodu myšlení, svědomí a náboženství a dále pak stanoví omezení vztahující se k výkonu tohoto práva. V oblasti svobody svědomí a náboženského vyznání byla Valným shromážděním OSN přijata roku 1981 Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založené na náboženství nebo víře. Zakazuje jakoukoli diskriminaci v oblasti svobody myšlení, svědomí nebo náboženství, která představuje urážku lidské důstojnosti a popření zásad Všeobecné deklarace lidských práv. Deklarace nabádá členské státy k tomu, aby přijaly účinná opatření k odstranění náboženské nesnášenlivosti a diskriminace založené na náboženství nebo víře. Na poli Evropské unie byl vytvořen dokument zvaný Charta základních práv EU (nebo též Listina základních práv Evropské unie). I zde můžeme najít lidskoprávní články vztahující se ke svobodě náboženského vyznání (čl. 10 kapitoly 2 a čl. 22 kapitoly 3 Charty základních práv EU). Obsahem je de facto to, co již bylo uvedeno nahoře.

Čl. 10 kapitoly 2 (Svobody) Charty základních práv EU: (1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo v sobě zahrnuje volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať 38

veřejně

či

soukromě,

bohoslužbou,

vyučováním,

prováděním

náboženských úkonů a zachováváním obřadu. (2) Právo odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí je uznáváno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, podle kterých se řídí uplatňování tohoto práva.

Čl. 22 kapitoly 3 (Rovnost) Charty základních práv EU: Evropská unie respektuje kulturní, náboženské a jazykové odlišnosti.

Jak je vidět, články 15 a 16 Listiny vycházejí ze závazků, které na sebe ČR přijala ratifikací výše uvedených mezinárodních smluv. Tak např. čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny reprodukují normu článku 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 16 odst. 2 Listiny o nezávislosti církví na státních orgánech jde nad rámec mezinárodních smluv o lidských právech. Lze konstatovat, že Listina plně odpovídá standardům mezinárodního i evropského společenství o náboženské svobodě. Všechny uvedené mezinárodní lidskoprávní instrumenty zaručují svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání obsahově velice podobnými ustanoveními a projevům náboženského přesvědčení jsou dány i podobné meze. Mezinárodní standard ochrany lidských práv se promítá i do judikatury Ústavního soudu a do jeho interpretace Listiny, což je zvláště patrno v případě ohledů na judikaturu ESLP.63

63

JÄGER 2012 op. cit. S. 413.

39

3.

Náboženská samospráva Náboženskou samosprávu nebo také církevní autonomii zaručuje církvím

čl. 16 odst. 2 Listiny. Tento článek upravuje právo církví spravovat své záležitosti, zejména ustavovat své orgány, ustanovovat své duchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Jedná se o základní právo, kterým disponují církve jako specifické právnické osoby. Garance svobodné organizace a správy vlastních záležitostí představuje nezbytný předpoklad pro svobodu náboženského života a působení církve. To však nevylučuje výkon vnějšího státního dohledu z hlediska dodržování zákonů. Čl. 16 Listiny tak poskytuje církvím prostor pro jejich autonomní život, do něhož nemohou orgány státu libovolně zasahovat. Činí z církví subjekty soukromého práva, jež si samostatně a nezávisle na státní moci podle svých předpisů upravují své vnitřní poměry, přičemž výčet oblastí zařazených pod „jejich záležitosti“ je toliko příkladný. To však neznamená, že by stát nemohl vykonávat dozor nad dodržováním zákonů ze strany církví, zejména z hlediska ochrany veřejných statků vymezených v odst. 4 téhož článku Listiny.64 Církve mohou na základě čl. 16 Listiny svobodně určovat své náboženské učení a obřady, vydávat vnitřní předpisy (nesmí být v rozporu s obecně závaznými právními předpisy), poskytovat duchovní a hmotné služby, vyučovat a vychovávat své duchovní i laické pracovníky ve vlastních školách, organizovat svá shromáždění, zřizovat a provozovat vlastní zdravotnická zařízení a zařízení sociálních služeb.65 Listinou proklamovanou nezávislost církví na státních orgánech nazýváme náboženskou samosprávou nebo také církevní autonomií. Tato idea vychází z myšlenky oddělení státu a církve – tzn. že církev si svůj vnitřní život řídí nezávisle na státu a stát do jejích záležitostí prioritně nezasahuje. Nezávislost

64

PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, I. díl, Obecná státověda. Praha: Linde, 1998, s. 119 – 120. 65 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, II. díl, Práva a svobody. Praha: Linde, 1999, s. 174.

40

církví je též zakotvena v čl. 2 odst 1 Listiny, který stanoví, že stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání. Otázky spadající do církevní autonomie jsou zásadně vyloučeny ze soudního přezkumu. Soudy neprovádějí výklad vnitřních předpisů církve, a to ani v případě, kdy existují pochybnosti o kanonické platnosti či dovolenosti právního úkonu. Rozhodnutí církevních orgánů, vyjma případů zákonem stanovených (např. uzavření církevního sňatku), nejsou vykonatelná soudní mocí.66 Někdy je však problematické tyto dvě oblasti (výlučné působení státu a výlučné působení církví) od sebe oddělit a rozlišit. Je možné, že někdy nastávají takové situace, když se obě oblasti prolínají. Osoby, které vykonávají duchovenskou činnost, ji vykonávají z pověření církve, podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů ČR. Církve ustanovují osoby vykonávající duchovenskou činnost a učitele náboženství do funkce podle svých vnitřních předpisů. Stát do ustanovování duchovních nezasahuje, popř. zasahuje jen minimálně a jen v případech zákonem výslovně upravených. Podle ust. § 6 odst. 1 zákona o církvích se církev stává právnickou osobou registrací podle tohoto zákona, pokud zákon nestanoví jinak. Registrace církve představuje způsob akceptace vzniku konkrétní církve státní mocí. Právní povaha registrace nespočívá ze strany státu v prověřování církve, zdali je spolehlivá či důvěryhodná – podmínky pro registraci jsou ryze formální a stát nijak neposuzuje povahu náboženského učení dané církve. Tento způsob akceptování vzniku konkrétní církve byl předmětem mnoha otázek a diskusí. Mimo jiné se otázkou registrace církve zabýval ÚS. Hlavní problém tkvěl v tom, že státní moc nemá právo rozhodovat o existenci či neexistenci církve. Státní moc může pouze vzít její registrací či evidencí v potaz její existenci. Tímto aktem (registrací či evidencí) vznikne církev pouze po právní stránce a vstoupí tak do všech práv, které ji přiznává zákon o církvích.

66

JÄGER 2012 op. cit.

41

Např. právní subjektivita římskokatolické církve nevyplývá z registrace, kterou ČR uzná její existenci, nýbrž z kanonického, popř. mezinárodního práva. Ze samotné historie římskokatolické církve vyplývá, že tato církev už dávno existovala jako subjekt soukromého práva. Ze získané právní subjektivity plynou církvi následující jednotlivá práva: a) právo spravovat své záležitosti nezávisle na státní moci, b) právo na přiznání právní subjektivity pro své instituce, c) právo vyučovat a vychovávat své duchovní i laické pracovníky ve vlastních zařízeních, d) právo získat zvláštní oprávnění podle zákona o církvích a náboženských společnostech, e) právo zakládat svazy církví.67

Ust. § 10 zákona o církvích stanoví, že „návrh na registraci církve a náboženské společnosti podávají ministerstvu nejméně tři fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let, mají způsobilost k právním úkonům a jsou občany České republiky nebo cizinci s trvalým pobytem v České republice (dále jen „přípravný výbor“). Členové přípravného výboru návrh podepíší a uvedou své osobní údaje. V návrhu přípravný výbor určí, kdo z jeho členů je zmocněn jednat jménem přípravného výboru. Podpisy členů přípravného výboru musí být úředně ověřeny.“ Ust. § 10 dále stanoví, co musí být obsahem návrhu na registraci církve a obsahem základního dokumentu. ÚS uvedl, že „státní moc nemůže mít ambici vznik církví libovolně právně regulovat, nýbrž pouze omezovat jejich činnost v případech stanovených taxativním způsobem v čl. 16 odst. 4“ (nález Pl. ÚS 6/02). ÚS přihlédl k tomu, že řada církví odvozuje svou existenci od jiných skutečností, než rozhodnutí orgánu veřejné moci. Tímto způsobem je interpretován čl. 16 odst. 2 Listiny, resp. církevní autonomie. Církve si mohou spravovat své vnitřní záležitosti do té míry,

67

HRDINA 2004 op. cit.

42

kdy nezačnou nepřiměřeně zasahovat do práv druhých osob, které zpravidla nejsou členy dané církve. Výkon projevů náboženské svobody je předpisem ústavněprávní síly omezován a s tímto omezením se počítalo již při přiznání náboženské svobody v Listině. Samotná Listina tedy počítá s tím, že výkon projevů náboženské svobody není neomezený, nýbrž musí být určeny hranice náboženské svobody, které by měly být specifikovány zákonem.

S právní subjektivitou církví úzce souvisí problematika vzniku odvozených církevních právnických osob s vlastní právní subjektivitou. Zákon dává církvím možnost navrhnout k registraci orgán registrované církve, řeholní a jinou církevní instituci osob hlásících se k církvi založené za účelem vyznávání náboženské víry a účelové zařízení církve založené danou církví pro poskytování charitativních služeb. Zákon dále stanoví, že tyto orgány a zařízení se stávají právnickými osobami evidencí. Vznik takové církevní právnické osoby je podle tohoto zákona podroben evidenčnímu principu (§ 8 odst. 3). Ministerstvo68 tedy nezkoumá vlastní zakládanou církevní právnickou osobu, ale po splnění formálních náležitostí ji pouze zaeviduje do Rejstříku církevních právnických osob. Evidenci též podléhají veškeré její změny. Zákonodárce měl snahu přijetím nového zákona toto právo výrazně omezit, na což reagoval ÚS nálezem Pl. ÚS 6/02. K otázce procesu vzniku církevních právnických osob uvedl, že podmíněnost právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu je v rozporu s čl. 16 odst. 2 a rovněž, že takové pojetí je ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem církve. Podrobněji se registrací církví zabývám v nálezu ÚS ze dne 27.11.2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02, jakož i v nálezu Pl. ÚS 2/06. Je tedy otázkou, zda lze považovat evidenci církevních právnických osob (případně za splnění některých základních podmínek) za omezování církevní autonomie nebo se jedná pouze o mapování církevních institucí pro potřeby

68

Ústředním orgánem státní správy pro věci církevní je Ministerstvo kultury.

43

veřejnosti, aniž by se tím bránilo svobodnému vznikání (a zanikání) těchto církevních institucí (církevních právnických osob). Spíše bych se klonila k druhé naznačené alternativě. I ÚS odkazuje na potřebu ochrany třetích osob. Podle mého názoru není povinností státu uznávat automaticky právní subjektivitu všech institucí založených církvemi v rámci její činnosti. Na rozdíl od církevních právnických osob, které nově vznikají podle novelizovaného ust. § 15a zákona o církvích, je možné též zakládat tzv. právnické osoby v církvi (nebo též právnické osoby církevního, resp. kanonického práva), které vznikají podle vnitřního předpisu církve, ovšem bez záměru získat subjektivitu pro foro civili.69 Jsou to útvary, jimž právní subjektivitu přiznává pouze vnitrocírkevní právní systém (kanonické právo), nikoliv však (bez dalšího) český právní řád. Navíc je nutné zdůraznit, že uvedená forma církevní právnické osoby není pro konkrétní působení církve formou exkluzivní, neboť i církve mohou zakládat například obchodní společnosti, nadace a nadační fondy, obecně prospěšné společnosti či školské právnické osoby, podle „nekonfesních zákonů“, stejně jako jiné soukromé subjekty, a v praxi také tak činí.70 Toto řešení považuji za správné, neboť umožňuje státu vykonávat základní kontrolu nad činnostmi církví (nemám na mysli zasahování do jejích vnitřních záležitostí) a zároveň dává církvím dostatek prostoru pro vlastní řešení svých potřeb zakládáním různých církevních i necírkevních institucí a dalších subjektů, které nepodléhají evidenci ani registraci státem. Takový útvar je z hlediska státu vnímán jako neoddělitelná součást dané církve, ačkoli v rámci církve samotné může být tento útvar považován za zvláštní subjekt.71 Od účinnosti zrušeného zákona o církvích (tj. od 1.9.1991) v ČR platilo, že samy církve propůjčovaly svým orgánům a institucím právní subjektivitu

69

JÄGER 2012 op. cit. S. 406. JÄGER, Petr. Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení: příručka pro veřejnou správu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 239 s. 71 Ve shodě s J. Křížem, který označuje evidované právnické osoby jako součást registrované církve s tím, že současně mají plnou vlastní právní subjektivitu. 70

44

relevantní i v sekulárněprávní oblasti, zatímco registrující orgán (Ministerstvo kultury ČR) pouze vedl evidenci oněch právnických osob, které odvozovaly svou právní subjektivitu od církve, ledaže by tyto právnické osoby podléhaly jiné evidenci či registraci. Považuji toto oprávnění církví zakládat víceméně neomezeně další a další právnické osoby, které jsou z hlediska práva rovnocennými subjekty, za příliš velký podíl na státní moci. To se však změnilo s novým zákonem o církvích. V evidenci Ministerstva kultury ČR ponechal vedle církví pouze jejich útvary, tj. organizační složky, přičemž zrušil evidenci všech ostatních církevních právnických osob. Současně s tím zákon stanovil, že registrovaná církev může navrhnout k evidenci jako tzv. církevní právnickou osobu pouze svůj orgán nebo takovou řeholní a jinou církevní instituci, která byla založena touto církví podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry. Tím ovšem bylo dotčeno právní postavení zejm. katolických charit (farních, městských, oblastních) a evangelických diakonií, které neslouží bezprostředně ani organizaci ani vyznávání ani šíření náboženské víry, nýbrž prokazování křesťanského milosrdenství.72 Činnost církevních právnických osob je většinou charitativní, sociální, vzdělávací, zdravotnická či obecně prospěšná a požívá rovněž ochrany, což bylo opakovaně vysloveno ÚS (nález I. ÚS 146/03, Pl. ÚS 6/02, Pl. ÚS 9/07). Totožné záruky se vztahují i na subjekty založené podle jiného zákona za účelem plnění poslání církve – např. školské právnické osoby provozující církevní školy nebo na tzv. historické právnické osoby. Rozhodný pro aplikaci čl. 16 odst. 2 je tedy náboženský (církevní) účel daného subjektu nebo zařízení, nikoliv jeho právní forma či zařazení do konkrétní veřejnoprávní evidence.73 Náboženská samospráva se výrazně projevuje v právu církví svobodně si ustavovat své orgány a duchovní. Je tedy na každé církvi, jaký si zvolí systém vnitřní organizace. V zásadě lze říci, že existují dva typy církevních právnických

72 73

HRDINA 2004 op. cit. JÄGER 2012 op. cit. S. 406.

45

osob. Jedny jsou tradičně hierarchicky uspořádány a jsou řízeny centrálně (např. katolická církev) a druhá skupina církevních právnických osob jsou založeny na tzv. kongregačním principu, tzn. že církve vycházejí ze spojení jednotlivých kongregací či sborů. Úprava vztahů mezi jednotlivými orgány církve a úprava pracovních poměrů a obdobných vztahů mezi církví a osobou vykonávající duchovenskou činnost, jsou zcela v ingerenci této církve. Registrovaná církev může podat návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv. Tato zvláštní práva jsou uvedená v ust. § 7 zákona o církvích a jedná se o oprávnění vyučovat náboženství na státních školách, pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách ČR, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova, právo být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví, právo konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky, právo zřizovat církevní školy a právo zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního

tajemství.

Návrh může podat již

registrovaná církev, která je registrována nejméně 10 let, každoročně zveřejňovala 10 let před podáním tohoto návrhu výroční zprávy o své činnosti a plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám. Tyto 3 podmínky musí církev splnit, aby mohla zažádat o přiznání zvláštních práv dle ust. § 7 zákona o církvích. Přiznáním těchto zvláštních práv stát dovolil církvím zasahovat do veřejného života, vč. života lidí, kteří nejsou členy církví. Je tak možné dovozovat, že stát takové činnosti církví (výkon zvláštních práv) podporuje a uznává jejich přínos pro společnost anebo přinejmenším skupiny jednotlivců. Zároveň si však ponechává do jisté míry kontrolu nad výkonem zvláštních práv, když stanovuje podmínky nejen pro přiznání těchto zvláštních práv, ale i samotné registrace církví – tedy uznání existence vůbec samotných církví ze strany státu. To vše ale s ohledem na Listinou zaručenou svobodu náboženského vyznání a zásadu církevní autonomie.

46

Návrh na přiznání zvláštních práv může být podán buď jen pro výkon všech práv anebo jen pro výkon všech těchto práv s výjimkou práva na státem uznanou mlčenlivost duchovních (§ 11 odst. 3 zákona).74 Přiznání zvláštních práv církvím, které splnily zákonem požadované podmínky, je nárokové a děje se postupem ve správním řízení. Výše uvedený proces můžeme nazvat dvoustupňovou registrací. V prvním stupni je provedena registrace církve, na základě které je církvi přiznána právní subjektivita a v druhém stupni církev získává, za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek, možnost výkonu zvláštních práv. Obecně lze říci, že ÚS nepovažuje způsob registrace církví a přiznání zvláštních práv na základě splnění daných podmínek za nepřiměřený.75 Ust. § 8 zákona o církvích opravňuje církve k zakládání svazů církví a náboženských společností. Tyto svazy mají být zakládány k výkonu práva náboženské svobody a jejich členy mohou být pouze registrované církve.

74

V některých státech (např. na Slovensku) je praxí, že stát s církvemi uzavírá smlouvy o spolupráci. Ty se týkají působení církví v jednotlivých oblastech veřejného života. 75 Viz nález Pl. ÚS 6/02.

47

4.

Financování církví a náboženských společností Jednou ze záruk práva na sebeurčení církví je hospodářská autonomie a

správa majetku církví. ÚS poukázal na všeobecný závazek demokratického a právního státu zajistit nejen formální, ale i skutečnou obnovu materiálních záruk výkonu základních práv a svobod po pádu komunistického režimu. Přesto stát dosud nevypořádal historický majetek církví (nález Pl. ÚS 9/07) protiprávně zabavený

v letech

komunistického

režimu.

Stát

rozhoduje

o

objemu

vynaložených finančních prostředků a tedy i míře ekonomické závislosti dotčených církví. Tím porušuje čl. 16 odst. 1 co do volnosti projevovat víru ve společnosti veřejným působením církví, zvláště pak čl. 16 odst. 2, a to v hospodářské složce církevní autonomie. Tento stav hodnotí ÚS jako masivní zásah, který proniká do samotné podstaty náboženské svobody (nález Pl. ÚS 9/07). Vzhledem k trvající státní finanční podpoře jednotlivých registrovaných církví dodnes nedošlo k úplné odluce církve od státu.76 Právo církve být dotována ze státních prostředků je zakotveno jako jedno z tzv. zvláštních práv registrovaných církví. Financování církví je provedeno zákonem

č.

218/1949

Sb.,

o

hospodářském

zabezpečení

církví

a

náboženských společností státem77, na nějž zákon o církvích v systému tzv. zvláštních práv odkazuje. Zákon o hospodářském zabezpečení církví zůstal v platnosti i přesto, že byl přijat nový zákon o církvích78. Financování registrovaných církví, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, je možné dosud vnímat ne jako dar státu, ale povinnost, ke které se stát zavázal, když církev majetek vyvlastnil. Tradičním zdrojem financování církví bylo z hospodářského majetku, který však dosud nebyl z velké části navrácen. Tento

76

Zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX, STORMWARE s.r.o. 77 Zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX, STORMWARE s.r.o. 78 Podle J. Kříže by měl být zákon č. 218/1949 Sb. nahrazen moderním právním předpisem až tehdy, kdy dojde k majetkovému vyrovnání státu s církvemi a jeho součástí by mělo být i vypořádání historického majetku církví.

48

zakonzervovaný stav, který trvá již 20 let, oddaluje možnost, aby si církve samy vytvořily aktivní majetkovou základnu pro vlastní financování, a prohlubuje se tak jejich závislost na státu, kterou mohou církve vnímat i jako nadměrnou ingerenci státu do svých vnitřních záležitostí..79 Český právní řád nečiní rozdíl mezi majetkem církve a majetkem jiných fyzických a právnických osob. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny). Vedle těchto přímých dotací se stát podílí na financování církví nepřímo pomocí různých ekonomických nástrojů. Za prvé se jedná o různé daňové úlevy80, dále pak o odvozené veřejně prospěšné aktivity církví v oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče, kultury apod. Ty by v zásadě měly být z veřejných rozpočtů podporovány v rozsahu, v němž jsou podporovány ostatní subjekty (ať státní či nestátní) provozující tutéž činnost. Jedná se typicky o církevní školy, církevní nemocnice a sociální (charitativní) zařízení. Kulturní činnost církví je ze strany státu podporována spíše výjimečně. Za třetí se jedná o státní podporu na zachování nemovitého sakrálního kulturního dědictví.81 V ust. § 27 odst. 4 je demonstrativním výčtem uvedeno, co tvoří příjmy církví: a) příspěvky fyzických a právnických osob, b) příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitého a nehmotného majetku církví, c) úroky z vkladů, d) dary a dědictví,

79

BENDOVÁ, Pavla. Hospodářské zabezpečení církví a náboženských společností po roce 1948. Revue církevního práva 46 – 2/10. Praha, 2010. Str. 143 – 144. 80 Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí osvobozuje od daně z pozemků pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou nebo její částí sloužící k vykonávání náboženských obřadů nebo k výkonu duchovní správy, dále osvobozuje od daně ze staveb stavby a jejich části ve vlastnictví CNS, které slouží témuž účelu. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí osvobozuje od daně dědické a darovací bezúplatná nabytí majetku registrovaných CNS. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů zařazuje CNS mezi některé daňově zvýhodněné plátce daně, zavedl možnost v určitém rozmezí odečíst hodnoty darů ve prospěch CNS z daňového základu a osvobodil od zdanění výnosy z kostelních sbírek, příjmy za církevní úkony a pravidelné příspěvky členů registrovaných CNS. A další. 81 HRDINA 2004 op. cit. Str. 202 – 203.

49

e) sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona, f) půjčky a úvěry, g) příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti, h) dotace.

Zákon o církvích obsahoval ve svém původním znění ještě ustanovení o tom, že dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církve. Toto omezení bylo však ÚS zrušeno. Registrované církvi je umožněno podnikat, ale podnikání a jiná výdělečná činnost mohou být pouze její doplňkovou výdělečnou činností a předmět takového podnikání musí být stanoven v základním dokumentu registrované církve. Samostatnou kapitolou by bylo téma restitucí, které však pro svou rozsáhlost nebudu v této práci rozebírat.

50

5.

Duchovní církví a náboženských společností a duchovní péče Téma duchovních a duchovní péče řadíme pod oblast církevní

autonomie. Čl. 16 odst. 2 Listiny mluví mj. o tom, že církve mají právo ustanovovat své duchovní. Veřejná moc se na obsazování církevních úřadů nijak nepodílí a nikdo nemá právo vůči konkrétní církvi stát se jejím členem ani duchovním. Církve mohou pro své potřeby ustanovovat vlastní duchovní podle svého uvážení, resp. podle svých vlastních pravidel. Církve si samy posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a zařazují je do jednotlivých církevních úřadů. K rozhodování ve sporech ve věcech služebního poměru duchovních nejsou příslušné obecné soudy (nález I. ÚS 211/96, usnesení III. ÚS 136/2000, nález IV. ÚS 3597/10, rozhodnutí ESLP Dudová a Duda proti ČR). Pojem duchovního není právním řádem vymezen, ačkoliv ho běžně používá. I samotné vymezení pojmu duchovního tak spadá do autonomie církví. Mezi jednotlivými církvemi panují značné rozdíly v teologickém pojetí duchovního i v podmínkách pro výkon jeho funkce.82 Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle, a v zásadě má tedy smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Toto rozhodování se děje podle vnitřních předpisů dané církve.83 Podle ust. § 6 odst. 3 písm. a) zákona o církvích má každá registrovaná církev k plnění svého poslání právo vyučovat a vychovávat své duchovní i laické pracovníky ve vlastních školách a jiných zařízeních i na vysokých školách bohosloveckých a bohosloveckých fakultách za podmínek podle zvláštních právních předpisů.84

82

Některé církve pak vůbec třídu duchovních v teologickém smyslu nemají. KŘÍŽ 2011 op. cit.., s. 63. 84 K tomu srv. čl. 10 odst. 2 neratifikované smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem: „Česká republika zaručuje katolické církvi právo vyučovat a vychovávat své duchovní, řeholní a laické pracovníky ve vlastních školách a výchovných zařízeních.“ 83

51

Podle zákona o hospodářském zabezpečení církví poskytuje stát registrovaným církvím, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, stanovenou úhradu osobních požitků duchovních, působících jako zaměstnanci církve v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních, jestliže o to církev požádá. Celkový rozsah úhrady stanoví státní rozpočty. Zákon přiznává duchovním osobní požitky trojího druhu: základní plat, hodnostní přídavek a odměnu za vyšší výkon. Částky základního platu a podmínky pro přiznání hodnostního přídavku a jeho výši, jakož i odměny za vyšší výkon stanoví vláda nařízením85. Duchovní, kteří mají nárok na osobní požitky, mají též nárok na náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výloh podle obecných předpisů. Stát hradí registrovaným církvím, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, podle jejich schváleného rozpočtu řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou. Na mimořádné věcné náklady poskytne stát v odůvodněných případech zvláštní pomoc. Dle ust. § 7 odst. 1 písm. b) je ve výčtu zvláštních práv registrovaných církví zakotveno mj. oprávnění pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách ČR, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova. Na následujících stranách se blížeji zabývám vězeňskou duchovní péčí a vojenskou duchovní péčí. V těchto případech, kdy je omezen svobodný pohyb osob, vyžadují tyto osoby péči, která se nazývá speciální duchovní správou a lze ji realizovat jen v jisté součinnosti se státem. Výkon náboženských práv v nemocnicích a ústavech sociální péče na svou zákonnou úpravu teprve čeká. Bylo zahrnuto do výčtu zvláštních práv, ale už nebylo upraveno zvláštním zákonem jako v případě vězeňství. Církve v těchto

85

Nařízení vlády č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností.

52

místech mohou působit pouze se souhlasem ředitele (vedoucího) dané instituce. Registrované církve, kterým bylo uděleno oprávnění k výkonu zvláštních práv mají tak stejné možnosti působení v těchto místech jako jakékoliv jiné registrované i neregistrované církve (a náboženské společnosti).

Vězeňská duchovní péče Subjektem svobody náboženského vyznání, jakož i svobody své náboženství projevovat, je podle Listiny i mezinárodních smluv každý člověk. Tato svoboda by měla být zaručena i těm, kteří jsou z nějakého důvodu státní mocí nedobrovolně omezeni ve svém pohybu – tedy i ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Novelou zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody byla uzákoněna možnost církví a zájmových sdružení občanů spolupůsobit při nápravě odsouzených tím, že budou s těmito udržovat osobní styk, zajímat se o jejich chování ve výkonu trestu a pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro jejich budoucí život. Bylo také umožněno konat společné náboženské obřady v prostorách věznic. Odsouzeným bylo dále uznáno právo odebírat a číst knihy a publikace podle svého vyznání, přičemž vězeňské knihovny by měly být vybaveny i náboženskou literaturou.86 Zákon o církvích zakotvuje právo osob vykonávajících duchovenskou činnost vstupovat do míst, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova ve výčtu zvláštních práv církví v ust. § 7 odst. 1 tohoto zákona. Církve, které chtějí v těchto zařízeních působit, si s nimi dohodnou pravidla vstupu a pravidla výkonu náboženských úkonů v nich. Dvěmi nejvýznamnějšími dohodami jsou: 1. Dohoda o duchovní službě z roku 1994 a 2. Dohoda o duchovní péči z roku 1999.87

86

Navrátilová, Olga. Vývoj svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání v ČR po listopadu 1989. Brno, 2004. 81 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Str. 25. 87 Vyhlášeny nařízeními gen. ředitele VS čj. GR-635/107/94 a 130/12/99-430.

53

Smluvními stranami obou dohod jsou Vězeňská služba České republiky na jedné straně a Ekumenická rada církví České republiky a Česká biskupská konference na straně druhé. Dohoda o duchovní péči z roku 1999 obsahuje v čl. 10 tzv. zrušovací ustanovení, jímž se zrušuje platnost dosavadní Dohody o duchovní službě z roku 1994. Předně se použije Dohoda z roku 1999. Přílohu Dohody z roku 1999 tvoří seznam církví sdružených v Ekumenické radě církví České republiky.88 Církve si samy podle vlastních vnitřních předpisů rozhodují o tom, kdo z jejích duchovních popř. i jiných pověřených osob bude oprávněn a pověřen k výkonu takové služby. Pověřené osoby působí při výkonu duchovní služby mnoha směry – konají bohoslužby, poskytují pastorační rozhovory, pořádají biblické hodiny, provádějí přednášky a besedy, zajišťují koncerty atd. Těmto pověřeným osobám může ředitel věznice zakázat vstup do těchto míst jen v případě, že poruší právní předpisy nebo dohodu mezi nimi uzavřenou.89 Proti takovému rozhodnutí je pověřená osoba oprávněna podat stížnost. ÚS ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 227/97 přiznal odsouzeným mj. právo na to, aby se při podávání stravy v rozsahu, v jakém to umožňuje provoz věznice, přihlíželo k jejich náboženským požadavkům. Stížnost však byla zamítnuta, protože stanovil, že stát, resp. veřejná moc není povinna poskytovat vězňům nebo těm, kteří jsou státem omezeni v osobní svobodě, speciální stravu, jejíž požívání je součástí výkonu náboženství. Povinnost státu se omezuje pouze na to, aby umožnil vězni přijímat speciální stravu z venku a nebránit mu v tom, aby tuto speciální stravu požíval. Vzhledem k tomu, že ÚS již v rámci církevní autonomie judikoval, že nezávislost církví na státu neznamená absolutní odluku v tom smyslu, že by stát nemohl jakýmkoliv způsobem s církvemi spolupracovat a podporovat je v jejich činnosti. Naopak judikoval, že je povinností státu, který každému člověku

88

TRETERA 2002 op. cit. S. 139 – 140. V roce 1994 byla mezi Vězeňskou službou ČR a církvemi sdruženými v Ekumenické radě církví a Českou biskupskou konferencí uzavřena Dohoda o duchovní péči.

89

54

garantoval svobodu náboženského vyznání, též zajišťovat, aby tuto svobodu mohl člověk ve skutečnosti využívat a praktikovat všechny rituály, které jsou v souladu s jeho náboženským přesvědčením. Jestliže se tedy člověk ocitne ve vězení a je tímto úkonem omezen na svobodě pohybu, může nastat situace, kdy nebude moci plně v souladu se svým svědomím a přesvědčením praktikovat všechny náboženské úkony. Pak musím konstatovat, že v tomto případě se může jednat o omezení podle čl. 16 odst. 4 Listiny, konkrétně opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku. Tímto opatřením nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku je umístění dané osoby ve vězeňském zařízení z některého zákonem stanoveného důvodu. Požádá-li obviněný či odsouzený o poskytnutí duchovní služby, má být vězeňským zařízením o této žádosti bez odkladu informována osoba pověřená výkonem této služby. Církve, kterým nebylo přiznáno zvláštní oprávnění dle ust. § 7 odst. 1 zákona o církvích, mají stejné postavení ve vztahu k vězni jako obyčejná zájmová sdružení.90 Vězeňská duchovní péče se v naší zemi ve srovnání s vojenskou duchovní péčí rozvinula rychleji. Důvodem je totiž skutečnost, že mnoho duchovních i laických pracovníků jednotlivých církví mají s vězněním osobní zkušenosti. Mezi současnými vězeňskými kaplany v ČR je několik kněží a kazatelů, kteří vykonávali svůj trest odnětí svobody jako „vězňové svědomí“ právě tam, kde nyní poskytují svou péči a kde také dobře znají místní podmínky.

Vojenská duchovní péče Také sloužícím vojákům musí být zajištěna svoboda náboženského vyznání a právo na její výkon. Vojáci mohou svobodně projevovat své náboženství nebo víru v době osobního volna, nebrání-li tomu povinnosti, které vyplývají z výkonu vojenské činné služby. Voják nesmí pořádat náboženské

90

NAVRÁTILOVÁ 2004 op. cit. S. 27.

55

obřady a bohoslužby a účastnit se jich, brání-li tomu důležitý zájem služby, nekoná-li službu duchovního. Stejně jako v případě výkonu duchovenské činnosti osobami pověřenými církví v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova, stanoví zákon o církvích ve výčtu zvláštních práv v ust. § 7 odst. 1 tohoto zákona možnost činnosti těchto osob v ozbrojených silách ČR. Ústavní záruky svobody vyznání jsou ve složkách ozbrojených sil realizovány zřízením specializované duchovní služby. Duchovní služba v Armádě ČR existuje oficiálně od 3.6.1998, kdy byly podepsány: 1. Smlouva mezi Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v resortu ministerstva obrany a 2. Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany ČR, Ekumenickou radou církví České republiky v ČR a Českou biskupskou konferencí o duchovní službě v resortu ministerstva obrany.91 Každý kaplan, který vstupuje do Armády ČR, je do služby vysílán společně Českou biskupskou konferencí (ČBK) a Ekumenickou radou církví (ERC) jako společný zástupce všech církví sdružených v těchto grémiích. Vojenští kaplani jsou vysíláni do AČR jako nabídka pro všechny, tedy ne pouze jako služba pro věřící vojáky. Předmětem jejich služby jsou náboženská témata a starost o svěřené příslušníky ozbrojených sil v případech, kdy oni sami o to projeví zájem. Je podřízen náčelníkovi Generálního štábu. Vojenští kaplani působí v resortu ministerstva obrany pouze omezenou dobu, zpravidla 4 roky. Slouží beze zbraně, ve všem ostatním mají stejné podmínky s ostatními důstojníky. Církve stanovily jednoznačná kritéria výběru duchovních pro službu vojenského kaplana. Kandidát musí nejprve během teologických studií absolvovat teoretickou přípravu, musí absolvovat základní

91

TRETERA 2002 op. cit. S. 135.

56

vojenskou službu a po ní musí dva roky působit ve farnosti nebo sboru jako duchovní. V čele duchovní služby (Referát vězeňské duchovní služby) stojí hlavní kaplan, který je navrhován společně Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí a je jmenován ministrem obrany ČR. A. I. Hrdina řadí ve své knize k armádní a vězeňské duchovní péči a k duchovní péči v nemocnicích též policejní duchovní péči. Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR označuje Polici ČR jak ozbrojený bezpečnostní sbor. To znamená, že ust. § 7 odst. 1 písm. b) zákona o církvích se vztahuje i na Policii ČR („…pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách České republiky…“). Tato služba se uplatní zejména v situacích, kdy příslušníci Policie ČR prožili nějakou traumatizující událost.

57

6.

Církevní školy a vyučování náboženství na státních školách Ústavněprávní záruky výuky náboženství jsou dány čl. 16 odst. 3 Listiny,

který odkazuje na zvláštní zákon, který by měl upravit podrobnosti. Jednak je právo vyučovat náboženství upraveno v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (tzv. školský zákon), který stanoví podrobněji podmínky výuky náboženství, jednak je v ust. § 7 odst. 1 zákona o církvích stanoveno právo církví zřizovat církevní školy jako jedno z tzv. zvláštních práv registrovaných církví. Školský zákon ve svém ust. § 15 odst. 1 říká: „Ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství. Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách, a to i společně na základě jejich písemné dohody.“ Tato výchova je podrobněji upravena metodickými pokyny Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k organizování a realizaci náboženské výchovy v základních, středních a speciálních školách ze dne 27.6.2003. Podmínky výuky náboženství tak nejsou stanoveny vyloženě zákonem, nýbrž metodickými pokyny ministerstva, které mají charakter pouhé interní instrukce. Zřizování církevních škol umožnila vyhláška Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva zdravotnictví č. 452/1991 Sb., o zřizování a činnosti církevních škol a škol náboženských společností. Podle ní mohly církevní školy zřizovat a rušit pouze státem uznané církve, registrované příslušným orgánem státní správy, popř. jimi zřizované právnické osoby. Zákon o církvích omezil možnost zřizovat církevní školy pouze na akreditované církve. Registrované církve mohou od roku 2002 provozovat své školy pouze jako soukromé, které však jsou oproti školám ostatním (včetně církevních škol zřizovaných akreditovanými církvemi) poněkud znevýhodněny, neboť jim stát nepřispívá na úhradu jejich neinvestičních nákladů.

Školský

zákon zvláštní kategorií církevních škol nezná.

58

Co se týká zdrojů finančních prostředků a hospodaření školských právnických osob, platí pro církevní školy a školská zařízení dvojí režim: -

akreditované církve – pro školské právnické osoby platí v zásadě stejná pravidla jako pro školy zřizované ministerstvem školství, kraji, obcemi nebo svazky obcí – právo být financovány z veřejných zdrojů (ministerstva školství)

-

registrované církve – pro školské právnické osoby platí pravidla financování jako pro jiné soukromé školy, a to formou zvláštní dotace ze státního rozpočtu

Náboženství se na státních školách (školy zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí92) vyučuje jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků (má se využívat možnosti spojení žáků z několika ročníků do jedné třídy). Jedná se o nepovinný předmět. Podmínkou je soulad takové výuky se zásadami vzdělávání, kterými jsou podle ust. § 2 školského zákona kromě jiných zásady rovného přístupu ke vzdělání bez diskriminace, z důvodu víry a náboženství, dále vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání.93 I v takovém případě však platí, že státní školy se nesmí vázat na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Státní škola musí být laická a musí vyloučit jakoukoli preferenci či diskriminaci ve vztahu k náboženské výchově.94 Právo vyučovat náboženství na státních školách je právem základním (je zakotveno v čl. 16 odst. 3 Listiny). Zákon o církvích však toto právo zařadil mezi práva zvláštní, což znamená, že podmínkou pro vyučování náboženství na státních školách, vč. oprávnění zřizovat církevní školy je udělení zvláštních práv.

92

Systém škol v ČR z hlediska zřizovatele tvoří školy zřizované obcemi nebo kraji, v nepatrném množství školy zřizované státem, školy zřizované církevními institucemi a soukromé školy (zřizované soukromou fyzickou nebo právnickou osobou). Školy všech zřizovatelů se zapisují do tzv. školského rejstříku, který vede ministerstvo školství. 93 JÄGER 2012 op. cit. S. 410. 94 Pavlíček, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, II. díl, Práva a svobody. Praha: Linde, 1999. 975 s.

59

95

Tato práva přísluší pouze těm církvím, které jsou tzv. akreditované. Církve,

které nedisponují akreditací, mohou zakládat školy pouze jako soukromé. (Ty však oproti církevním školám nejsou financovány státem.) Zárukami řádné výuky náboženství je nejen samotný proces přiznání zvláštních práv registrovaným církvím, nýbrž i kvalifikační požadavky, které jsou kladeny na konkrétní osoby, jež budou výuku náboženství přímo provádět. Učitel náboženství musí být k výuce pověřen příslušnou církví a dále musí splňovat předpoklady pedagogického pracovníka podle zákona o pedagogických pracovnících. Učitel náboženství, pro něhož se též vžilo označení katecheta, musí disponovat odbornou kvalifikací získanou vysokoškolským vzděláním a musí být v pracovněprávním poměru ke škole.96 Výuka náboženství na školách je především pro křesťanské církve tradiční formou vzdělávání mládeže v základních oblastech teologie, morálky, etiky, sociální nauky a dějin křesťanství. Cílem výuky je především předání vědomostí z daného oboru a nikoliv přímo obracení na víru.

Jedním z projevů svobody náboženského vyznání v demokratických právních státech je zajištění možnosti seznamovat děti, dospívající mládež i studenty se základy náboženských vyznání. Tyto informace jsou mladé generaci předávány různými způsoby. Mezi větším množstvím těchto způsobů stojí na předním místě dva typy soustavného předávání uvedených informací: a) vyučování předmětu zvaného náboženství ve školách b) katecheze dětí v církvi, zejména ve společenstvích jejich základních obcí (farností a sborů) Specifický význam výuky náboženství ve školách spočívá v tom, že jde o všeobecně informativní a vzdělávací přístup. Obsah výuky by měl směřovat

95

Na tuto věcnou chybu zákona o církvích upozornil Záboj Horák na konferenci Stát a církev dne 10.9.2013, poukázal však ještě na vyjádření Stanislava Přibyla v tomto smyslu. 96 JÄGER 2012 op. cit. S. 410.

60

k získání informací o obsahu Bible, církevních tradic a církevních dějin a rovněž o základních pojmech světových náboženství. Výuka náboženství ve školách je určena nejen pro žáky toho vyznání, které výuku v rámci ústavně zaručené svobody náboženství organizuje, ale také vůči jiným zájemcům, bez rozdílu vyznání. Mohou se na ni hlásit nebo být přihlášeni i žáci jiného vyznání a především pak i žáci bez vyznání. Přihlašování žáků k náboženství organizuje církev ve spolupráci s ředitelem školy. Církev určuje svého zástupce k výuce náboženství. Náboženství může vyučovat také společný zástupce několika církví, který obdrží jejich pověření. Církve uzavírají v tomto případě písemnou dohodu, kterou předají řediteli školy, a plní pak společně úkoly při výuce náboženství.97 Dnes patří v ČR školní vyučování náboženství mezi předměty nepovinné. Jen v některých církevních školách bylo zavedeno vyučování náboženství

jako

předmětu

povinně

volitelnému.

Náboženství

není

klasifikovaným předmětem a na vysvědčení se uvede pouze formulace „účastnil se“. J. R. Tretera je přesvědčen, že náboženství by mělo být zavedeno jako předmět povinně volitelný ve všech školách veřejných zřizovatelů (tak, jak je tomu i v řadě dalších zemí EU). Předmětem, který bývá zařazován jako alternativa k náboženství, je zpravidla etika. Autor však tuto alternativu zpochybňuje, když říká, že etika je oborem filosofickým a neměla by být tudíž chápána jako protějšek k náboženství, ale měla by být přístupna veškeré mládeži (neměla by tedy nastat situace, kdy si žák zapíše jako povinně volitelný předmět náboženství a už nemá možnost docházet na výuku etiky). Za vhodnější protějšek k náboženství považuje religionistiku, která žákům umožní získání základního přehledu o světových náboženství.98

97

TRETERA 2002 op. cit S. 102 – 103. TRETERA, Jiří Rajmund. Náboženství jako povinně volitelný školní předmět. Úvaha de lege ferenda. Revue církevního práva 53 – 3/12. Praha, 2012. Str. 9 – 14. 98

61

Kromě výuky náboženství na státních školách mohou církve realizovat vyučování náboženství i mimo školský rámec – ve vlastních prostorách v rámci běžného života církve – tzv. katecheze. Katecheze na rozdíl od výuky náboženství ve škole má výrazný vyznavačský charakter, tj. je v ní zdůrazněn vlastní věroučný přístup, tak jak bývá naznačen ve vyznavačských knihách. Předpokládá se, že katechizovaní žáci jsou z věřících rodin. Katecheze často sleduje i jednotlivá vnitrocírkevní poslání, někdy i účelově vymezená, jako je např. příprava k účasti na bohoslužbách.

Jak už jsem naznačila výše, registrované církve mohou na základě udělení tzv. zvláštních práv zřizovat církevní školy, které nejsou školami soukromými. Jejich výdaje mají být plně hrazeny státem, zřizovatel církevní školy jmenuje ředitele školy a zpravidla poskytuje budovu. Ve skutečnosti jsou však některé náklady dopláceny obcemi a církvemi. Studenti jsou do církevních škol přijímáni na základě přijímacích zkoušek, nikoliv na základě náboženského přesvědčení. Učitelé církevních škol mohou být bez vyznání nebo mohou být členy jiné církve. Základní loajalita k církevnímu zřizovateli se však předpokládá.99 Církevní školy získaly v české společnosti velkou popularitu. V současné době existuje 90 katolických škol a školských zařízení, 26 protestantských škol a školských zařízení a 2 židovské školy. Církevní školy a školy náboženských společností začaly v ČR vznikat již od podzimu roku 1990.100 Vzdělání na církevních školách je rovnocenné vzdělání získanému ve školách zřizovaných obcemi, kraji nebo státem (ust. § 57c školského zákona). Církevním školám jsou poskytovány finanční prostředky ve stejné výši jako školám, které jsou zřizovány ministerstvem školství.101 Finanční prostředky přiděluje Ministerstvo školství. Pokrývají mzdy, odvody zdravotního pojištění a

99

TRETERA 2002 op. cit. S. 93. TRETERA 2002 op. cit. S. 93. 101 Ust. § 12 odst. 5 písm. a) zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství. 100

62

sociálního pojištění, provozní náklady (včetně nájemného za užívání budovy školy) a investice. Ministerstvo školství také kontroluje využití těchto finančních prostředků.102 Dosavadní české zákonodárství neumožňuje vznik církevních univerzit. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách však nevylučuje, aby církev byla zřizovatelem soukromé vysoké školy nebo jednotlivé fakulty vysoké školy. Tato možnost církve zřídit soukromou vysokou školu však dosud nebyla žádnou církví využita. Církve mají právo vyučovat a vychovávat své duchovní i laické pracovníky ve vlastních školách a jiných zařízeních i na vysokých školách bohosloveckých a bohosloveckých fakultách za podmínek podle zvláštních právních předpisů.103 Nejčastěji se jedná o teologické a bohoslovecké fakulty vysokých škol. Teologické fakulty jsou z historických důvodů součástmi veřejnoprávních univerzit. V roce 1990 byl přijat zákon č. 163/1990 Sb., o bohosloveckých fakultách, který upravil bohoslovecké fakulty v ČR.104 Je také zajímavé na závěr této kapitoly zmínit, že dle zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi je požadováno, aby skladba vysílání veřejnoprávních sdělovacích prostředků byla pokud možno vyvážená s ohledem na nejrůznější kulturní, náboženské i názorové menšiny. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání pak stanoví, že je zakázáno i v ostatních neveřejnoprávních masmédiích podněcování k náboženské i jiné nesnášenlivosti a nejsou dovoleny náboženské, ani ateistické reklamy.

102

TRETERA 2002 op. cit. S.93. Jedná se o zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. 104 V ČR existuje 5 teologických fakult v rámci univerzit: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, Cyrilometodějská teologická fakulta Palackého univerzity v Olomouci, Teologická fakulta Jihočeské univerzity. 103

63

7.

Církevní sňatky Sňatečnímu obřadu, při němž se uzavírá církevní sňatek podle zákona č.

94/1963 Sb., o rodině105, přiznává zákon stejné právní účinky jako civilním sňatkům. Prohlášení o uzavření manželství činí snoubenci v případě církevního sňatku před příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví. Manželství se uzavírá v místě určeném předpisy církve pro náboženské obřady nebo náboženské úkony a platí pro ně stejné podmínky jako pro civilní manželství.. Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady právní následky. Byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský sňatek. Tato alternativní forma uzavření manželství umožňuje obyvatelům státu rozhodnout se, zda manželství uzavřou před orgánem státem uznané registrované církve nebo před orgánem státu. Podmínkou uzavření církevního sňatku je předložení osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství. Orgán státem registrované církve, před kterým došlo k uzavření manželství, je povinen do tří pracovních dnů od uzavření manželství doručit protokol o uzavření manželství příslušnému matričnímu úřadu. Manželství může být platně uzavřeno pouze tehdy, bylo-li uzavřeno před orgánem registrované církve, jíž byla přiznána oprávnění k výkonu zvláštních práv. Sankcí nicotnosti je sankcionováno manželství, jež by bylo uzavřeno před orgánem církve, jíž nebyla přiznána práva dle ust. § 7 zákona o církvích. Rozhodnutí státu přenést částečně svoji pravomoc v oblasti uzavírání manželství na církve považuji za projev neutrality státu. Vstup do manželského svazku je chápán křesťanskými církvemi jako jedna ze svátostí, která může být

105

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině pozbývá ke dni 1.1.2014 účinnosti a od tohoto data je rodinné právo upraveno zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

64

křesťanovi udělena.106 Uzavření manželství je církevním obřadem a je tak bezesporu církevním institutem a projevem osobního přesvědčení a náboženské svobody člověka. Občan díky uznání církevního sňatku státem není nucen podstupovat obřad uzavření sňatku dvakrát. Z textu zákona nevyplývá, zda sankce nicotnosti postihuje také manželství uzavřená před jiným než příslušným orgánem církve a před jinou než pověřenou osobou takové církve. V tomto případě se už uplatní kanonické právo, resp. vnitřní předpisy dané církve. Pokud tedy nastane situace, že katolický farář oddá na svém území cizí farníky, ačkoliv k tomu nemá zvláštní licenci, oddává takový duchovní podle kanonického práva sice nedovoleně, nicméně platně. Dalším příkladem můžeme uvést situaci, kdy katolický duchovní oddá snoubence na území cizí farnosti bez delegace místního ordináře. Takový duchovní by snoubence oddal nedovoleně i neplatně. Otázkou pak je, zda na takto defektní manželství lze hledět z hlediska civilního práva jako na platně uzavřená. A. I. Hrdina má za to, že v tomto případě by bylo manželství platné. O neplatnost manželství by se jednalo spíše tehdy, bylo-li by manželství uzavřeno před osobou nepravomocnou, např. před kostelníkem, který je k takovému jednání absolutně nekompetentní.

106

Všechny svátosti křesťanských církví jsou křest, biřmování, eucharistie, svátost smíření, svátost nemocných, uzavření manželství a kněžské svěcení.

65

8.

Náboženské symboly na veřejnosti V evropské praxi je aktuální otázka užívání náboženských symbolů na

veřejnosti, nošení náboženských oděvů a související úprava zevnějšku. V judikatuře ÚS se dosud neobjevily žádné názory ÚS vyjadřující se k možnosti omezení základního práva v tomto směru, ani právními předpisy není tato oblast nijak upravena. Lze proto v této souvislosti pouze odkázat zejména na závěry ESLP. Ani při práci na diplomové práci jsem nenarazila na výraznější kauzu, která se v ČR odehrála. Snad mohu připomenout stavbu mešity v Teplicích nebo v Brně, kdy se občané obou těchto měst proti stavbě mešity neobvykle aktivně postavili. A to i přesto, že k těmto protiislámským aktivitám docházelo ještě v době před 11. zářím 2000, kdy byla situace ve světě poměrně klidná. Nejznámější evropské kauzy se týkaly svobody učitelky demonstrovat svou víru ve škole nošením muslimského šátku (rozhodnutí ESLP Dahlab proti Švýcarsku), svobody studentek nebo žákyň nosit ve škole muslimský šátek (rozhodnutí ESLP Leyla Sahin proti Turecku), kříže (krucifixy) ve školách…. Aplikovaná omezení projevu náboženského vyznání jsou spojována myšlenkami, že nikdo nesmí být vystaven nepřiměřenému působení náboženských symbolů s odkazem na ochranu zdraví a bezpečnosti. Judikatura ESLP zaznamenává poslední dobou posun z pozice ochrany svobody vyznání k prosazování vlastního pojetí nekonfesnosti, která až příliš připomíná pokusy o vytlačování náboženství z veřejného prostoru. ESLP tak neshledává problém v zákazech nošení náboženských symbolů na některých veřejných místech, nemožnosti omluvit děti ze školní výuky etiky, jež je v rozporu s náboženským přesvědčením rodičů apod. V mediálně ostře sledovaném případu rozhodl, že umístění krucifixů v italským školách je rozporné s principem nekonfesnosti (rozsudek ESLP ve věci Lautsi proti

66

Itálii).107 Ze svobody náboženského vyznání vyplývá i povinnost státu zajistit podmínky pro to, aby člověk mohl své náboženské vyznání vykonávat. Stát nemůže zatlačovat svobodu náboženského vyznání do soukromé sféry jednotlivce a takovým svým jednáním zajišťovat svoji vlastní neutralitu. Zásada konfesní neutrality nevylučuje pozitivní konání státu ve vztahu k církvím, případně též jejich podporu v zákonem určených oblastech.

107

KŘÍŽ 2011 op. cit.. S. 58.

67

9.

Diskriminace na náboženském základě Prvotně a historicky nejdříve započala jakákoli ochrana menšin

v mezinárodním prostředí díky ochraně náboženských menšin. Když se zamyslíme nad definicí pojmu náboženské menšiny, uvědomíme si, že náboženská menšina se může vůči svému majoritnímu okolí lišit i dalšími jinými znaky než je náboženství. Typicky to budou též rozdíly rasové nebo jazykové. Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a tato jejich rovnost se projevuje zejména v rovném přístupu k základním právům a svobodám. Zákaz (náboženské) diskriminace je pak upravena zejména v čl. 3 odst. 1 Listiny: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Jakákoli diskriminace (ale i zvýhodnění) osob z důvodu jejich náboženského přesvědčení nebo proto, že jsou bez vyznání, není v ČR dovolena. Případný rozdílný přístup k jednotlivým osobám musí být podložen objektivními důvody. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle. V třetím odstavci třetího článku je pak uvedeno, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Požadavek rovného zacházení je dále konkretizován zvláštními právními předpisy, zejména pracovněprávního a sociálněprávního charakteru, z nichž zdůrazním hlavně zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce a zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (tzv. antidiskriminační zákon). Na mezinárodním poli se uplatní zejména Všeobecná deklarace lidských práv, která výslovně diskriminaci na základě náboženství zakazuje, a Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založené na náboženství nebo víře. 68

10.

Výkon zpovědního tajemství duchovními Zpovědní tajemství je v katolické církvi právním institutem úctyhodného

stáří, který doprovází svátost smíření108. Až do přijetí zákona č. 308/1991 Sb., předcházejícího zákonu o církvích č. 3/2002 Sb., nebyla povinná mlčenlivost duchovních státem uznávána. Duchovní měli stejnou povinnost vypovídat v zákonem stanovených případech před státními orgány jako ostatní fyzické osoby. Dnes se státem uznaná mlčenlivost duchovních vztahuje pouze na církve, které mají oprávnění k výkonu zvláštních práv, a to navíc za předpokladu, že zde povinná mlčenlivost je tradiční součástí učení příslušné církve po dobu nejméně 50 let.109 Duchovní akreditovaných církví nelze vyslýchat jako svědky o žádném již spáchaném trestném činu, jestliže by tím porušili státem uznanou mlčenlivost. I pro duchovní akreditovaných církví nadále platí povinnost překazit připravovaný nebo již páchaný vybraný trestný čin, o němž se hodnověrným způsobem dovědí, a to mj. alespoň tím, že ho včas oznámí státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Z výše uvedeného plyne, že stávající právní úprava ochrany zpovědního tajemství není absolutní. Vychází z konstrukce, že zpovědník je povinen zachovat mlčení pouze o tom, co penitent už spáchal, ale nebere zřetel na to, že zpovědník nesmí na kajícníka vyzradit nic a z žádného důvodu, jak mu to přikazuje kánon. ÚS judikoval ve věci zpovědního tajemství svým nálezem II. ÚS 331/06. Náboženská společnost Svědkové Jehovovi jako stěžovatelka se domáhala přiznání práva zachovávat mlčenlivost v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství duchovních. ÚS nemohl ale stěžovatelce toto právo přiznat, neboť se

108

Svátost smíření jako jedna ze svátostí udělovaných křesťanskými církvemi. Zařazení tohoto práva do skupiny všech registrovaných CNS (registrovaných v 1. stupni) by mohla komplikovat trestní řízení a ztěžovala by objasňování mnohdy i velmi závažných trestných činů. 109

69

jednalo o právo založené obyčejným zákonem, nikoli zákonem ústavní právní síly a stížnosti nevyhověl.

70

II. ČÁST ZVLÁŠTNÍ ČÁST

71

11.

Pl. ÚS 6/02: Postavení církví a náboženských společností – vztah státu a církve Dne 13.2.2002 obdržel ÚS návrh skupiny 21 senátorů Senátu Parlamentu

ČR na zrušení celého zákona o církvích. Pokud by ÚS tomuto návrhu nevyhověl, navrhuje skupina senátorů zrušení některých konkrétních ustanovení zákona o církvích, a to buď tzv. zrušení v širším rozsahu nebo v tzv. užším rozsahu. Navrhovatelé měli za to, že napadený zákon o církvích jako celek, případně jeho jednotlivá ustanovení, jak byla uvedena, odporují ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 15 a čl. 16 Listiny, dále čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Poukazovali na to, že zákon o církvích oproti dosavadní právní úpravě snižuje standard ochrany svobody náboženského vyznání a vnáší do soukromé sféry občanů nadbytečnou státní ingerenci. Navíc upozornili i na problémy v průběhu schvalování zákona, kdy jej zamítl Senát a vrátil jej Poslanecké sněmovně i prezident republiky. Podle názoru navrhovatelů mají církve právo vytvářet různé organizace s právní subjektivitou, jak vyplývá z čl. 16 odst. 2 Listiny. Na základě tohoto článku si církve mohou zřizovat církevní instituce, které církevní právo vybavuje právní subjektivitou podle svých vlastních pravidel, nikoliv podle pravidel stanovených státem. Navrhovatelé tedy vyvozují, že stát nemůže stanovovat, kdy vzniká právní subjektivita církví. Ust. § 6 odst. 1 zákona stanoví, že se církevní právnické osoby stávají právnickou osobou registrací. Ust. § 6 odst. 2 zákona mluví o evidenci orgánu církve nebo řeholní a jiné církevní instituce založenou v církvi podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry. I když se zde hovoří o evidenci, navrhovatelé tvrdí, že ve skutečnosti se provádí jejich registrace, neboť se zavádí rejstřík církevních právnických osob. Je též nanejvýš nepřípustné, aby stát tyto právnické osoby mohl zbavovat právní subjektivity, jak umožňuje ust. § 26 odst. 2 zákona. Tento princip porušuje podle názoru navrhovatelů čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť zákon

72

podmiňuje vznik církevních právnických osob rozhodnutím státního orgánu, tedy omezuje zmíněnou svobodu daleko nad ústavně přípustný rámec. Navrhovatelé srovnávají zákon se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který občanským sdružením umožňuje, aby zřizovala tzv. organizační jednotky jako vedlejší právnické osoby občanských sdružení. Tyto vedlejší právnické osoby disponují vlastní právní subjektivitou, i když závislou na právní existenci spolku. Navrhovatelé v tom vidí porušení principu sebeomezení státu při zásazích do svobody vyznání, podle kterého musí být při omezení základních práv a svobod šetřena jejich podstata a smysl a omezení nemohou být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Navrhovatelé napadají ust. § 6 odst. 2 zákona rovněž z toho důvodu, že omezuje svobodu církví zakládat církevní právnické osoby jen za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry. Touto úpravou se nepamatuje na celou řadu činností, jako je činnost charitativní, humanitární, zdravotnická atd., které tyto právnické osoby do dnešního dne vykonávaly. Omezením rozsahu jejich činnosti se církve v podstatě vyřazují ze společnosti. Dále navrhovatelé poukazují na ust. § 27 odst. 4 a 5 zákona, jenž omezuje autonomii církví. Kromě toho je toto ustanovení vnitřně rozporné, neboť podle ust. § 27 odst. 5 zákona mohou církve podnikat, avšak zároveň se tímto ustanovením podnikání zamezuje, neboť stanoví, že dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církve. Církev tak nemůže podnikat a pořizovat si výrobní prostředky, když veškerý zisk je nucena používat k naplnění svých cílů a nikoliv tedy k investicím a k dalšímu podnikání. Konečně skupina senátorů považuje za protiústavní i právní úpravu ust. § 11 zákona, který podmiňuje přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv církvi tím, že musí řádně plnit závazky vůči státu a třetím osobám a zveřejňovat výroční zprávy, což fakticky zavádí státní dohled nad soukromým financováním církví, a to i v době, kdy nedostávají žádné státní příspěvky. Ust. § 21 odst. 1 písm. a) a b) zákona stanoví podmínky zrušení tohoto oprávnění, jestliže církve závažným způsobem nebo opakovaně porušují závazky vůči státu či jiným osobám nebo pokud nezveřejňují každoročně výroční zprávu. To považují 73

navrhovatelé za porušení principu přiměřenosti, a to proto, že kvůli finančním dluhům stát sice může omezit financování církví, nemůže však zakazovat výkon dalších práv (např. vyučovat náboženství…) či zrušit jejich právní subjektivitu. ÚS se při posuzování návrhu nejprve rozsáhle vyjádřil k jednotlivým ústavním principům náboženské svobody v ústavním pořádku ČR. ČR je založena na principu laického státu – dle čl. 2 odst. 1 Listiny musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. ÚS dále zdůraznil zásadu autonomie církví a náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti církví nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti, není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy. K návrhu na zrušení celého zákona ÚS uvedl, že ani sami navrhovatelé v podstatě nepředkládají relevantní argumenty pro důvodnou domněnku o protiústavnosti celého zákona. Jestliže totiž navrhovatelé konstatují, že napadený zákon poskytuje nižší standard ochrany lidských práv oproti zákonu č. 308/1991 Sb., který derogoval, a již v této skutečnosti spatřují jeho protiústavnost, nezbývá než připomenout ustálenou judikaturu ÚS, podle níž zrušením napadeného zákona neožívá zákon dřívější, který byl protiústavním zákonem zrušen či změněn110. I kdyby eventuelně ÚS zákon zrušil, nedošlo by k oživení zákona č. 308/1991 Sb. a pouze by zřejmě nastala objektivní potřeba přijetí zcela nového zákona upravujícího církevní materii. Důvodem zrušení právního předpisu však nemůže být pouze jeho komparace s předchozí právní úpravou, jak naznačují navrhovatelé, nýbrž výhradně zjištění rozporu s ústavním pořádkem ČR. Již z těchto důvodů ÚS konstatoval, že návrh na zrušení celého zákona neshledal důvodným a dále se proto zabýval toliko návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení.

110

Nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 z 12.2.2002.

74

Podle ust. § 6 odst. 1 zákona se církev stává právnickou osobou registrací podle tohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak. Předchozí zákonná úprava vycházela v zásadě z toho, že církve mohly právně existovat nezávisle na akceptaci státní mocí, nicméně pokud chtěly právně relevantně působit na území státu, byla k tomu vyžadována jejich registrace. Jiné než registrované církve stát jako právnické osoby neuznával. Znění zákona o církvích na rozdíl od předešlého zákona č. 308/1991 Sb. aspiruje na první pohled na konstitutivnost účinků registrace těchto právnických osob, tzn. vyvolává zdání, že vnitrostátním správním aktem dochází k právnímu vzniku církve. K tomu však ÚS uvedl, že takový přístup by zjevně nekorespondoval s povahou řady církví, jejichž právní existence často vyplývá nikoliv ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva mezinárodního) a státní moc proto nemůže mít ambici tyto instituce právně regulovat, nýbrž pouze omezovat jejich činnost v případech stanovených taxativním způsobem v čl. 16 odst. 4 Listiny.111 ÚS v řadě svých dřívějších rozhodnutí zdůraznil skutečnost, že preferuje princip ústavně konformní interpretace právních předpisů před jejich derogací. Domnívá se, že navrhovateli namítaný rozpor ust. § 6 odst. 1 zákona lze překlenout Ústavě odpovídajícím výkladem a že proto není nezbytná jeho derogace. Tvrdí, že ust. § 6 odst. 1 zákona nemůže být dotčena právní subjektivita církví podle církevních řádů či mezinárodního práva, nýbrž že se spíše jedná o stanovení určitých podmínek pro uznání jejich právní osobnosti zaručujících též minimum ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkových vztahů. Ústavně konformní interpretace ust. § 6 odst. 1 zákona je tedy především taková, že z tohoto ustanovení nelze dovozovat jakékoliv zpochybnění již existující obecné subjektivity církví a práva na jejich existenci nezávisle na akceptaci státem. Funkce jejich registrace je tedy stejná jako v případě úpravy obsažené v zákoně č. 308/1991 Sb., který však tuto skutečnost co do zvolené dikce reflektoval podstatně věrněji.

111

Např. vztahy mezi katolickou církví (Svatým stolcem) a jednotlivými státy jsou tradičně upravovány mezinárodními smlouvami – tzv. konkordáty.

75

Obdobně jako shora uvedeným způsobem je nutno v souladu s Ústavou interpretovat též zrušení registrace církve. Jestliže totiž ÚS dospěl k závěru, že stát je oprávněn stanovit podmínky působení a právně relevantní činnosti církví na území ČR a tyto podmínky formálně vyjádřit v institutu registrace, je nutno konzistentně respektovat rovněž právo státu stanovit podmínky pro odnětí možnosti tohoto právně relevantního působení církví na území ČR v případě porušení těchto podmínek. ÚS tak dospěl k závěru, že ust. § 6 odst. 1, ust. § 22 odst. 1 písm. d) a ust. § 28 odst. 4 zákona neodporují čl. 16 odst. 1, 4 Listiny, a proto zamítl návrh na jejich zrušení. Dále se ÚS zabýval otázkou, zda lze vytváření církevních právnických osob podřadit pod čl. 16 odst. 2 Listiny či nikoliv. Vyjádřeno jinými slovy – zda zřizování řeholních a jiných církevních institucí je možno chápat buď restriktivně v tom smyslu, že toto ústavně chráněné právo se vztahuje toliko na vnitrocírkevní instituce nedisponující samostatnou právní subjektivitou, či zda se naopak toto ustanovení vztahuje též na instituce s vlastní právní subjektivitou. Jestliže ust. § 6 odst. 2 zákona omezuje právo církví navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu toliko za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry, je takto restriktivně vymezené pojetí ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem církví a svědčí o jejich zásadním nepochopení, neboť jejich aktivity se přirozeně neredukují toliko na prezentaci náboženské víry. Svojí činností navenek vyzařují do celé společnosti a představují tak i nezbytný předpoklad fungování občanské společnosti. Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť tento článek garantuje právo církví zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech, zatímco ust. § 6 odst. 2 podmiňuje právní vznik církevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem. Tato omezení totiž mohou nastat pouze tehdy, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Zákonem stanovené omezení nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel a jedná se proto o omezení protiústavní. 76

ÚS též stanovil, že právo sdružovat se v církvích představuje zvláštní formu výkonu sdružovacího práva. Platí, že běžná sdružení mají právo zřizovat své organizační složky jako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celku a disponující právní subjektivitou. Ke zřízení těchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanovách spolku. Rovněž z tohoto komparativního hlediska je zákonný požadavek na evidenci církevních právnických osob neopodstatněný. ÚS dospěl – veden zásadou sebeomezování a minimalizace zásahů – k závěru o protiústavnosti ust. § 6 odst. 2 a ust. § 28 odst. 5 zákona. Protože však ÚS neshledal přesvědčivé důvody pro zpochybnění samotného principu evidence těchto subjektů, zamítl návrh na zrušení ust. § 16, § 20, § 26 a na zrušení citovaných slov v ust. § 29 zákona. Dále se ÚS zabýval návrhem na zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv. Z povahy tzv. zvláštních práv je zřejmé, že se jedná o nadstandardní nároky na konkrétní plnění, např. přístup ke státnímu financování, právo vyučovat na státních školách, právo zřizovat církevní školy atd. Jestliže zákonodárce stanoví, že stát bude napomáhat činnosti náboženských subjektů, jedná se o jeho vlastní rozhodnutí a pouze stát je proto také způsobilý stanovit podmínky, které musí tyto subjekty splnit. Ústavní maximou je pak vyloučení svévolné diskriminace. V tomto směru ÚS neshledal v napadených ustanoveních § 11 a § 21 zákona příznaky protiústavnosti. Blíže se pak ÚS zabýval napadeným ust. § 21 odst. 1 písm. b). Toto ustanovení umožňuje např. odnětí práva církvím vyučovat náboženství na státních školách, uzavírat církevní sňatky nebo zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními jen z toho důvodu, že registrovaná církev každoročně nezveřejňuje výroční zprávu. Tato úprava podle názoru ÚS zjevně nerespektuje princip proporcionality, podle něhož by měla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi porušením práva ze strany církví na straně jedné a mezi uplatněnou sankcí státem na straně druhé. V daném případě však zmíněná proporcionalita není zachována, jelikož za pochybení církví v oblasti výhradně informační povinnosti následuje sankce, spadající svojí povahou do 77

oblasti náboženské činnosti.112 Proto ÚS jako protiústavní zrušil ust. § 21 odst. 1 písm. b) zákona, a to pro rozpor s čl. 16 Listiny. Dále se ÚS zabýval napadeným ust. § 27 odst. 4 zákona. K tomu uvedl, že ani sami navrhovatelé nikterak nezdůvodnili, v čem spatřují protiústavnost výčtu příjmů církví. Protože tento výčet je proveden demonstrativním a nikoliv taxativním způsobem, nelze v této skutečnosti spatřovat rysy protiústavnosti. Návrh na jeho zrušení jako nedůvodný zamítl. Ust. § 27 odst. 5 zákona, věta druhá omezuje podnikání a jinou výdělečnou činnost církví tím způsobem, že dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církví. K tomu ÚS uvedl, že církve představují soukromoprávní korporace, které mohou zásadně činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Cíle církví vymezuje zákon v ust. § 3 písm. a), podle něhož účelem církví je vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby. Výkon těchto práv lze omezit jen v nezbytných a Listinou vymezených případech (čl. 16 odst. 4 Listiny). Toto omezení však zjevně nekoresponduje se smyslem a posláním církví. Není možné redukovat cíle církví pouze na vyznávání určité náboženské víry. Omezování církví svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není legitimován žádným relevantním veřejným zájmem. Vzniká tak rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezeni nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Proto ÚS zrušil druhou větu ust. § 27 odst. 5 zákona pro její protiústavnost.

112

ÚS připomíná, že podobným způsobem principiálně argumentoval již ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 26/94: Financování politických stran, působnost Nejvyššího kontrolního úřadu vůči politickým stranám.

78

Zákon o církvích v původním přijatém znění na mě působí nedodělaným dojmem a také mám z něho pocit, že dosud zcela neproběhlo důsledné oddělení církve od státu. Naopak. Tendence se mi zdá být opačná. Zatímco se v dřívějším zákoně č. 308/1991 Sb. mluví o evidenci církví a fakticky jejich evidence probíhá (v zájmu ochrany třetích osob), pak zákon o církvích se již podrobně zaobírá jejich registrací. Evidencí obecně rozumíme zápis nějaké existující skutečnosti, kterou stát vezme v potaz (jak již vysvětloval ÚS), protože již zkrátka existuje. Vznikne-li církev, stát ji zaeviduje. Registrace má na rozdíl od evidence, která má deklaratorní účinky, účinky konstitutivní. To znamená, že na základě registrace teprve určitá právní skutečnost právně vzniká. Registrovány mohou být však subjekty, které splní určité podmínky dané zákonem, nikoli všechny subjekty, které fakticky existují. Registrace představuje proto pro nově vznikající subjekty překážku, která nemusí být vždy snadno překonatelná. Zákon o církvích vytváří pro církevní právnické osoby jakýsi hybrid mezi evidencí a registrací. O co se vlastně jedná se snažil vysvětlit ÚS, pro mnohé však krkolomným způsobem, takže způsob evidence / registrace církevních právnických osob nám stále zůstává zcela nevyjasněn. Ust. § 6 odst. 2 zákona znamenalo pro církve velký zásah do jejich náboženské svobody, hlavně v porovnání s dřívější právní úpravou. Jimi zřízené instituce již podle tohoto ustanovení zákona nadále nemohly mít právní subjektivitu, ale musely se „přeregistrovat“ jako občanská sdružení podle obecných právních předpisů. Taková sdružení by však byla již na církvích právně zcela nezávislá. Mělo tak dojít k odtržení charit a diakonií od jejich zakladatelských církví. K tomu ale nakonec nedošlo. Zásahem ÚS došlo k návratu do právního stavu před vydáním nového zákona o církvích a náboženských společnostech s jedinou snad významnější odchylkou, a sice že rejstřík církevních právnických osob je veřejným seznamem. Tím bylo učiněno

79

zadost zajištění ochrany třetích osob, na něž se Ministerstvo kultury v souvislosti s přípravou nového zákona často odvolávalo.113 Můžeme zvažovat, zdali nový způsob evidence / registrace církevních právnických osob může být považován za výjimku dle čl. 16 odst. 4 Listiny. Tedy zdali evidence / registrace církevních právnických osob byla v zákoně zakotvena tímto způsobem proto, aby chránila veřejnou bezpečnost a pořádek, zdraví, mravnost nebo práva a svobody druhých. ÚS chápe toto omezení jako ochranu třetích osob. Protože ÚS neshledal žádný konkrétní důvod pro zrušení ustanovení týkající se registrací církví, napadená ustanovení nezrušil. Zdůraznil, že preferuje princip ústavně konformní interpretace právních předpisů před jejich derogací. Dospěl tak k názoru, že stát je oprávněn stanovit podmínky působení církví na území ČR a tyto podmínky formálně vyjádřit v institutu registrace. Pokud skupina senátorů napadla ust. § 27 zákona o církvích, je takový postup podle mého názoru zcela důvodný a nepřekvapující. Toto ustanovení považuji za velice nešťastné, protože se mi jeví zavádějící a čtenář po jeho přečtení nabývá dojmu, že církve podnikat mohou, ale dosažený zisk mohou použít jen k naplnění cílů činnosti církve. ÚS toto ustanovení vykládá tak, že církve představují soukromoprávní korporace, které mohou zásadně činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Úkolem církví není pouhé vyznávání náboženské víry, nýbrž jejich komplexní činnost ve společnosti a vliv na člověka. Omezování církví svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry by představovalo dle názoru ÚS svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah není legitimován žádným relevantním veřejným zájmem. Vznikl tak rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny, a proto ÚS zrušil zákonné ustanovení týkající se omezení použití dosaženého zisku církví pouze pro naplnění cílů činnosti církví.

113

HRDINA 2004 op. cit.

80

Sama bych chápala ust. § 27 zákona podobně jako ÚS. Jestliže církve mohou podnikat pouze za účelem naplnění svých cílů, nic nebrání tomu, aby mohly podnikat za účelem dosažení zisku, který bude použit zejména pro účely církve. Jestliže pak církev nabude jmění z hospodaření svého majetku, bude zcela v pořádku, jestliže jej poté použije k opravě či zvelebení svých nemovitostí, které slouží církevním účelům. Zisk získaný podnikáním církví tak slouží pouze jako prostředek k tomu, aby církve mohly ve společnosti vůbec existovat a fungovat. Co se týče právní úpravy týkající se oprávnění k výkonu zvláštních práv, plně souhlasím s názorem ÚS, který vyjádřil názor, že se jedná o pouhou dobrou vůli zákonodárce přiznat některým církvím oprávnění, která může podmínit splněním stanovených podmínek. Zákon o církvích stanovil možnost odnětí zvláštních oprávnění církví, jestliže církve každoročně nezveřejňuje výroční zprávy. Takový postup by bylo nutno považovat za nepřiměřený a podle názoru ÚS by nerespektoval princip proporcionality. Proto ÚS zrušil ustanovení týkající se možnosti odnětí zvláštních práv z důvodu každoročního nezveřejňování výroční zprávy. Na závěr zmíním už jen to, že s návrhem senátorů na zrušení celého zákona o církvích se rozhodně nemohu ztotožnit. Nevidím žádný podstatný důvod, proč tento zákon jako celek považovat za protiústavní.

81

12.

Pl. ÚS 2/06 ÚS obdržel dne 16.1.2006 návrh skupiny senátorů na zrušení zákona č.

495/2005 Sb., kterým se změnil zákon o církvích114, a eventuálně v záhlaví návrhu označená ustanovení novely a dalších zákonů, neboť obojí je podle jejich názoru v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně čl. 1 a čl. 6 věta druhá Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 15 a 16 Listiny a s nálezem ÚS sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Navrhovatelé vyslovili ve svém návrhu podezření, že záměrem zákonodárce bylo při přijímání napadené novely omezit náboženskou svobodu. Upozornili na to, že návrh novely byl od samého počátku kritizován a neprošel jednoznačně ani legislativním procesem. Rozpor s čl. 16 odst. 2 Listiny shledávají navrhovatelé ve změně dosavadního postupu, kdy evidence církevních právnických osob prováděná Ministerstvem kultury již nebude charakteru deklaratorního, nýbrž konstitutivního. Tento režim nabytí právní subjektivity pak podle navrhovatelů stojí v rozporu s ustanovením Listiny, které říká, že církve ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech, jakož i s judiciálním výkladem ÚS115. Navrhovatelé též nesouhlasili s nastalou situací, kdy zákon umožňuje občanským sdružením, aby zřizovala tzv. organizační jednotky jako vedlejší právnické osoby, zatímco církvím je toto právo upřeno do té míry, že k uznání právní subjektivity jimi zřízených orgánů a institucí je zapotřebí registrace ze strany státu.

114

Novela zákona o církvích vložila do zákona nové ustanovení obsahující společná ustanovení o vzniku právnických osob evidencí. Podle něj mohou příslušné orgány registrovaných církví navrhovat Ministerstvu kultury k evidenci v Rejstříku evidovaných právnických osob: - orgány registrovaných církví (diecéze, farnosti, sbory apod.) a řeholní nebo jiné církevní instituce hlásící se k církvi a založené za účelem vyznávání náboženské víry – evidence je vázána na splnění formálních podmínek, - účelová zařízená založená církví pro poskytování charitativních služeb – evidence je vázána na splnění formálních podmínek, - ostatní právnické osoby založené registrovanou církví (nadace, nemocnice, fondy, obchodní společnosti apod.) – zde byla stanovena podmínka registrace nebo evidence podle zvláštních právních předpisů, např. občanského zákoníku, obchodního zákoníku, zákona o nadacích a nadačních fondech nebo zákona o obecně prospěšných společnostech. 115 Sp. zn. Pl. ÚS 6/02, sp. zn. I. ÚS 146/03, sp. zn. I. ÚS 211/96, sp. zn. III. ÚS 136/2000.

82

Navrhovatelé dovozují, že napadená právní úprava ve svém důsledku vede k vyloučení charit a diakonií ze struktury církví, respektive zakazuje existenci církevních škol, které by byly součástí církve. ÚS vyslovil, že vychází z názorů vyjádřených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 a od tohoto nálezu se nijak neodchyluje. Obsahové těžiště věci představuje právě spor o rozsah autonomie církví. Dle vyjádření Poslanecké sněmovny PČR je stát povinen chránit práva a svobody jiných a v rámci této ochrany je povinen garantovat, aby jakýkoli subjekt věděl nebo mohl bez nesnází vědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou má způsobilost nabývat práva a povinnosti, jaký je její nezaměnitelný název, kde má své sídlo a kdo je oprávněn za tuto právnickou osobu jednat. Napadená novela rozlišuje mezi právnickými osobami evidovanými podle této novely (resp. podle zákona o církvích) a ostatními právnickými osobami, jejichž právní vznik je podmíněn registrací nebo zápisem dle zvláštních právních předpisů. ÚS zjistil, že ze samotného návrhu nevyplývá požadavek, aby církve mohly zakládat právnické osoby nepodléhající zápisu do rejstříku. ÚS návrh na zrušení tohoto ustanovení shledal nedůvodným. ÚS byl povinen znovu posoudit otázku evidence církevních právnických osob. Stanovil, že obstojí-li evidence církevních právnických osob, obstojí též jejich evidence i s patrnými registračními rysy (když okamžik právního vzniku právnické osoby se spojuje zřejmě až se zápisem). Ani zde ale nejde o konstitutivnost v pravém slova smyslu, neboť právní existence není spojena s rozhodnutím (povolením) veřejnoprávního orgánu, nýbrž s faktickým úkonem (zápisem) ohledně subjektu logicky již založeného, jehož provedení je při splnění formálních zákonných podmínek nárokem navrhovatele a je svázáno se zákonem stanovenou lhůtou. ÚS dospěl k závěru, že není spolehlivého důvodu, aby návrhem dotčená ustanovení mohla být hodnocena jako kolizní s čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť (určitá) omezení autonomie církví jsou vyvažována jiným ústavně relevantním zájmem, jejž představuje ochrana práv třetích osob, resp. princip právní jistoty.

83

Nedošel k závěru, že omezení autonomie církví při zakládání církevních právnických osob by vybočovalo z požadavků proporcionality. Prvky respektu k principu autonomie církví při vzniku evidovaných právnických osob lze spatřovat především v zásadě, že evidence bude provedena vždy, splní-li navrhovatel objektivně rozumné formální podmínky. Na otázku, zda právní subjektivitu získává evidovaná právnická osoba zřizovacím aktem v církvi či svojí evidencí, odpověděl ÚS v citovaném nálezu mnohoznačně: v evidenci spatřuje jak prvky konstitutivní, tak deklaratorní, až do okamžiku evidence zde právnické osoby zřejmě není. ÚS se přiklonil k závěru, že ke vzniku evidované právnické osoby dochází její evidencí. Aby současně dostál svému tvrzení, že se neodchyluje od závěrů vyřčených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, poukázal ÚS na to, že dřívější kontrapozice evidence a registrace se v nových souvislostech jeví v poněkud jiném světle. Přechod z jednoho režimu do druhého není příkrý (nespojitý), na obojí existuje právní nárok, pročež není přiléhavé (a ani účelné) je nadto bez podrobnějšího konkrétního vymezení klást proti sobě. Z uvedených důvodů ÚS návrh na zrušení uvedených ustanovení novely zákona o církvích zamítl. Sedm z patnácti soudců ÚS připojilo k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/06 své odlišné stanovisko, nejčastěji s odůvodněním, že se v nálezu ÚS odchyluje od právních názorů vyjádřených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, aniž by však s takovým postupem souhlasila potřebná většina soudců. Lze shrnout, že evidence evidované právnické osoby je postupem státního orgánu sui generis, který kombinuje prvky konstitutivního úkonu, tj. registrace (nemožnost vzniku právní subjektivity bez zápisu do evidence), tak prvky deklaratorního úkonu, tj. evidence (zápis bez rozhodnutí v čase zpětně). Přikláním se k většinovému názoru ÚS. Nevnímám ustanovení novely zákona o církvích jako omezování církevní autonomie. Spíše stanovuje některé další podmínky k výkonu náboženské svobody, která se projevuje navenek, působí tedy do veřejného prostoru, a z toho důvodu je stát oprávněn (s povážením principu proporcionality) stanovit podmínky, za kterých církve mohou svá práva vykonávat. Podstatou tedy zůstává skutečnost, že stát přijatou novelou nebrání 84

církvím v jejich činnosti, nýbrž jim pouze ukazuje cestu, jakou se mají při výkonu své činnosti dát a k tomu stanovit pravidla. Ani způsob evidence, byť je nutné uznat, že trochu zvláštní a nový, nemůže být sám o sobě v rozporu s ústavním pořádkem ČR jen proto, že se odchyluje od teorií vymezeného pojmu evidence. Je již na zákonodárci, aby způsob a postup evidence / registrace nastavil a vysvětlil tak, aby toto bylo dostatečně zřejmé, určité a jasné (jak by právní normy ostatně měly být).

85

13.

I. ÚS 146/03: K postupu Ministerstva kultury při evidenci církevních právnických osob Podanou ústavní stížností se Arcidiecézní charita Olomouc spolu

s Oblastní charitou Lipník nad Bečvou domáhaly zrušení dopisu ministerstva kultury, ve kterém bylo stěžovateli sděleno, že mu ministerstvo vrací materiály, které měly být použity jako podklad pro evidenci Oblastní charity jako církevní právnické osoby. V tom stěžovatelé spatřovaly porušení práva zakotveného v čl. 15 a čl. 16 Listiny spočívající v neprovedení evidence Oblastní charity. Nezaevidování Oblastní charity odůvodnilo ministerstvo tím, že ve stanovách Arcidiecézní charity, jimiž se řídí rovněž Oblastní charita, je jako jeden z cílů a činností uvedeno „zřizování a provozování zdravotnických zařízení“, přičemž prý „takovýto subjekt nelze evidovat podle zákona o církvích“. Stěžovatelé tvrdily, že tato praxe ministerstva kultury směřuje proti všem církevním právnickým osobám, jelikož prý ve všech výpisech z Rejstříku církevních právnických osob ministerstvo v části „ostatní skutečnosti“ uvádí (a to bez návrhu církve), že „předmětem této právnické osoby není provozování sociálního, zdravotnického, školského či jiného obdobného zařízení ani výdělečná nebo podnikatelská činnost“. Stěžovatelé namítaly, že ministerstvo provedlo svůj vlastní výklad zákona o církvích a postupovalo v rozporu s nálezem ÚS ze dne 27.11.2002 sp.zn. Pl. ÚS 6/02. Stěžovatelé se obrátily na ÚS bez předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv, neboť tvrdily, že se výklad a praxe ministerstva týká všech církevních právnických osob v ČR. Proto prý ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. ÚS se nejprve musel vypořádat s otázkou aktivní legitimace stěžovatelů k podání ústavní stížnosti a s otázkou její přípustnosti. Podle ust. § 16 odst. 1 zákona o církvích návrh na evidenci řeholní a jiné církevní instituce jako církevní právnické osoby podává „orgán církve a náboženské společnosti k tomu určený v základním dokumentu předkládaném podle ust. § 10 odst. 3“. V daném případě však návrh na evidenci Oblastní charity podala Arcidiecézní charita, která sama 86

není orgánem Římskokatolické církve. Z dopisu ministerstva však vyplývá, že odmítlo Oblastní charitu zaevidovat právě z toho důvodu, že v obsahu stanov Arcidiecézní charity byl jako jeden z cílů a činnosti charity zřizování a provozování zdravotnických zařízení. Stěžovatelé navíc doložily, že v jiných případech ministerstvo akceptovalo žádosti o evidenci rovněž podané Arcidiecézní charitou. ÚS shledal, že lze na tento případ aplikovat ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož v daném případě stěžovatelé správně upozornily na to, že se srovnatelný problém týká i řady dalších subjektů, ÚS ústavní stížnost pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva stěžovatelů jako nepřípustnou neodmítl. ÚS uvedl, že touto problematikou se již zabýval v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02. V souzené věci odmítlo ministerstvo provést požadovanou evidenci proto, že stanovy Arcidiecézní charity, kterými se řídí i Oblastní charita, jako jeden z cílů a činností upravuje zřizování a provozování zdravotnických zařízení, což podle názoru ministerstva odporuje zákonu o církvích. Jak vyplývá z citovaného nálezu ÚS, aktivity církví a náboženských společností – a tedy i jimi zřizovaných církevních právnických osob – se nemohou redukovat toliko na oblasti náboženské víry. Mezi ně patří i aktivity orientované navenek, typicky např.

činnosti

humanitární,

charitativní,

vzdělávací

apod.

Provozování

zdravotnických zařízení je přitom zcela jednoznačně v souladu s posláním církví a náboženských společností. Stát jim proto v těchto aktivitách nesmí bránit, což učinil právě tím, že v této souzené věci neprovedl evidenci prvního stěžovatele. Tímto postupem byl porušen čl. 15 a čl. 16 Listiny. ÚS zakázal ministerstvu, aby v porušování práva a svobody pokračoval. Části návrhu, aby v části „ostatní skutečnosti“ výpisu z Rejstříku církevních právnických osob nebyly uváděny žádné údaje nenavržené příslušnou církevní právnickou osobou, ÚS nemohl vyhovět. Z okolností souzené věci je totiž zřejmé, že ministerstvo se tohoto zásahu ve vztahu k osobám stěžovatelů nedopustilo, jestliže k provedení předmětné evidence vůbec nedošlo.

87

ÚS ústavní stížnosti z důvodu porušení čl. 15 a čl. 16 Listiny vyhověl a zakázal ministerstvu kultury pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatelů spočívajícím v neprovedení evidence Oblastní charity. Co do zbytku ústavní stížnost zamítl. V této ústavní stížnosti byly napadeny 2 hlavní věci. Za prvé se jedná o důvod odmítnutí zaevidování Oblastní charity ministerstvem kultury. Jako důvod totiž ministerstvo uvedlo skutečnost, že jako jeden z cílů a činností bylo v žádosti o evidenci uvedeno „zřizování a provozování zdravotnických zařízení“. Druhá věc se týkala toho, že ministerstvo při evidenci Oblastní charity zaznamenalo v části „ostatní skutečnosti“, že „předmětem této právnické osoby není provozování sociálního, zdravotnického, školského či jiného obdobného zařízení ani výdělečná nebo podnikatelská činnost“. Hlavní podstatou problému však byla aktivní legitimace k podání žádosti o evidenci Oblastní charity.

88

14.

IV. ÚS 34/06: K právní subjektivitě tzv. historických církevních právnických osob Navrhovatelem, resp. navrhovatelkou a stěžovatelkou byla v tomto řízení

před ÚS Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata (dále jen „mešní nadace“). Stěžovatelka tvrdila ve své stížnosti ze dne 27.1.2006 porušení práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věc se měla tak, že Okresní soud v Karlových Varech zastavil řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti, neboť žalobce – mešní nadace – dle jeho názoru neměla způsobilost být účastníkem řízení. Jako právnická osoba postrádala tuto způsobilost z důvodu nezapsání v rejstříku právnických osob na ministerstvu kultury. Porušení čl. 16 odst. 2 Listiny se měly obecné soudy dopustit tím, že registrační princip platící pro církve samotné bez dalšího vztáhly i na organizační složky církve a z důvodu absence evidence předmětné mešní nadace v rejstříku právnických osob dovodily, že se nejedná o subjekt s právní subjektivitou. Dále stěžovatelka namítla, že ve svém důsledku ji bylo odepřeno rozhodnutí ve věci, čímž mělo být porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka také namítla nesoulad rozhodnutí s požadavky na ústavně konformní rozhodnutí (neboť to se omezilo pouze na konstatování obsahu sdělení ministerstva kultury jakožto objektivního a kompetentního orgánu) a dále namítala i průtahy v řízení. ÚS se zabýval vztahem církevního a státního práva a často odkazoval na již dříve uveřejněné nálezy – zejm. nález Pl. ÚS 6/02 ze dne 27.11.2002116. Uvedl, že zásada autonomie církví spočívá především v tom, že stát do činnosti církví nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti

116

V této souvislosti došel ÚS k závěru, že princip suverenity státu není možno chápat tak, že mu bude nutně odporovat již jen samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených z jiné právní skutečnosti, než je výslovná akceptace státní mocí. ÚS tehdy dospěl k závěru, že právní vznik a zánik církevních právnických osob nelze podmiňovat konstitutivním právním aktem státního orgánu.

89

(zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy. Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata je jednou z tzv. historických

právnických

osob

Římskokatolické

církve

s vyznačeným

vlastnickým právem k nemovitosti. Samotný zažitý termín „historická právnická osoba“ přitom není pojmem právním, ale jedná se pouze o „pracovní“ označení osob zakládaných před účinností Kodexu kanonického práva z roku 1983. Sekulárním právem byla recipována ta ustanovení kanonického práva, jež umožňovala církvi, aby s civilněprávními důsledky založila právnickou osobu a aby tato právnická osoba vznikla v souladu s tehdy platným civilním právem. Mešní nadace byla založena na základě odkazu v bodě č. 1 závěti děkana Josefa Schönigera ze dne 29.12.1927 a zřízení mešní nadace bylo potvrzeno Krajským soudem v Karlových Varech dne 18.5.1930. ÚS dospěl k dílčímu závěru, že mešní nadace je nejen církevní historickou právnickou osobou (tedy právnickou osobou de iure), ale její právní subjektivita byla též uznána státní mocí – rozhodnutím Krajského soudu v Karlových Varech. Je zřetelné, že tímto postupem odpírajícím ve svých důsledcích samotný přístup stěžovatelky k soudu byla uplatněna rozhodujícími soudy státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto byla ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena. V tomto rozhodnutí je dobře vidět nejistotu příslušných soudů v hledání odpovědi na otázku, zda je žalobce jako církevní právnická osoba v daném případě aktivně legitimována, resp. zda se vůbec jedná o právnickou osobu v právním smyslu. V důsledku toho je pak taková právnická osoba oprávněna podat k soudu žalobu (je aktivně legitimována) a hájit svá práva před soudem (v tomto případě vlastnické právo). Institut evidence a registrace církví a jimi zřízených církevních právnických osob nebyla a stále není jasně zákonem definovaná. K výkladu zákona musel v konečném stádiu přistoupit ÚS s přihlédnutím k celkovému 90

historickému vývoji. V tomto nálezu ÚS přiznal mešní nadaci postavení právnické osoby a tím ji legitimoval k podání žaloby. A to i přesto, že mešní nadace nebyla evidována v rejstříku církevních právnických osob. Vyvozuji z toho tedy takový závěr, že ÚS přiznává církvím možnost svými vlastními akty zakládat církevní právnické osoby, které se stávají právnickými osobami dle platného státního práva, aniž by podmínkou jejich právní subjektivity byla evidence v rejstříku církevních právnických osob.

91

15.

II. ÚS 227/97: Svoboda náboženské víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 26.6.1997 domáhal vydání

nálezu, ve kterém by bylo vysloveno, že stěžovatel byl ve vazební věznici nucen přijímat potravu, která odporovala jeho židovskému náboženskému vyznání a byl tak vystaven strádání, případně smrti hlady, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 16 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se domáhal zajištění takového druhu stravování, které odpovídalo jeho židovskému náboženskému vyznání – tzv. košer stravu. Vazební věznice toto nerespektovala, což pro stěžovatele mělo závažné následky. V době podání stížnosti ztratil na váze 12 kg a též se pokusil o sebevraždu. Dne 3.2.1998 byl na základě amnestie prezidenta republiky propuštěn z vazby. I přesto na svém návrhu trval a požadoval vydání nálezu, ve kterém bude určeno, že postupem Ministerstva spravedlnosti ČR – vazební věznice byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Svůj návrh stěžovatel spojil s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by se upravilo jeho postavení a stravování ve vazební věznici do doby, než bude o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto. ÚS návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl a správě vazební věznice uložil, aby až do rozhodnutí ÚS ve věci ústavní stížnosti navrhovatele nepokračovala v podávání stravy, jejíž požívání je v rozporu s praktikami náboženské víry, ke které se navrhovatel hlásí. ÚS zjistil, že požadavek na podávání košer stravy vznesl stěžovatel dodatečně – v průběhu pobytu ve vazební věznici. Nebylo v možnostech vazební věznice připravovat velice speciální stravu, zvlášť když se ve věznici nachází jedna třetina cizinců, z nichž každý má nějaké zvláštní náboženství. ÚS došel k závěru, že uvedená práva ve vztahu ke stěžovateli porušena nebyla a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejedná se o mučení, které lze definovat jako úmyslné působení bolesti nebo tělesného či duševního utrpení. Odmítnutí podávání košer stravy stěžovateli nelze pokládat za mučení, neboť nepodání takové stravy nemá vůbec žádný důsledek. 92

Co se týče porušení čl. 16 odst. 1 Listiny, došel ÚS k závěru, že tento článek porušen nebyl. Jedná se totiž o svobodu, která zajišťuje možnost každého projevovat své náboženství bez zásahu státu. Stát tak není povinen opatřovat vyznavačům nějakého náboženství pomůcky, místnosti nebo zařízení. To mu přímo zakazuje čl. 2 odst. 1 Listiny zdůrazňující požadavek náboženské neutrality státu. Stát je povinen respektovat onen autonomní prostor věřících, do kterého nebude zasahovat. V daném případě se však stěžovatel nedomáhal zachování náboženské svobody jako prostoru volného od zásahu státu, nýbrž jako práva na to, aby mu stát poskytoval nějaké věcné plnění, jehož obsah stát nemůže ovlivnit, neboť je určeno náboženskými představami stěžovatele. Šetření ukázalo, že správa věznice přijala taková opatření, která umožnila, aby stěžovatel nebyl ve výkonu své víry dotčen. ÚS tedy došel k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv nedošlo, neboť svoboda jako taková obecně nevyžaduje pozitivní plnění ze strany státu, jak se dožadoval stěžovatel. Proto ÚS ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Součástí náboženské svobody jednotlivce není povinnost ze strany státu opatřovat stěžovateli stravu jím požadovanou. Pokud je totiž jednotlivci umožněno činit v mezích zákona náboženské úkony, nevyplývá z toho závazek státu k aktivnímu konání. Stát musí respektovat náboženskou svobodu stěžovatele a nesmí jej nutit přijímat stravu, která odporuje jeho náboženskému vyznání. Stát zároveň není povinen aktivně opatřovat vyznavačům nějakého náboženství náboženské předměty nebo jiná plnění. Stát musí zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy vězně a možnostmi věznice.117 J. Kříž pak ve svém komentáři říká, že řešení bude vždy záviset na konkrétních okolnostech případu. Významnou roli pak bude hrát -

konkrétní aspekt svobody projevu náboženství (zda jej může provádět sám nebo jen spolu s jinými),

117

WAGNEROVÁ, Eliška. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012.

93

-

povaha náboženství (každý o své víře rozhoduje sám),

-

zda náboženská pravidla nestanoví pro takové situace výjimku,

-

skutečnost, zda taková stravovací pravidla byla dodržována již před omezením osobní svobody nebo se jich dotyčná osoba dožaduje až ve věznici,

-

počet takových osob ve věznici,

-

možnosti státu financovat takové zvýšené nároky,

-

možnosti poskytnout náhradní formu stravování,

-

povaha takových potravin,

-

nenarušení účelu omezení osobní svobody,

-

možnosti věznice dopravovat stravu.

94

16.

II. ÚS 331/06: Církev / náboženská společnost Ústavní stížností, kterou ÚS obdržel dne 31.5.2006, se stěžovatelka

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.2.2006118. Tvrdila, že jím byla porušena její základní práva, a to právo na rovnost podle čl. 3 odst. 1 Listiny, právo na náboženskou svobodu podle čl. 15 odst. 1 Listiny, čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 odst. 1 a 2 ve vztahu k čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, právo na zachovávání obřadu podle čl. 16 odst. 1 Listiny, právo na správu svých záležitostí podle čl. 16 odst. 2 Listiny a právo na přijetí účinného opatření pro svobodný výkon kultu podle čl. 4 odst. 1 a čl. 6 písm. a) Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 25.6.2003119, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí ministerstva kultury, jímž nebylo stěžovatelce přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat

povinnost

mlčenlivosti

duchovními

v souvislosti

s výkonem

zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům i správním orgánům vytýká, že provedly výklad jejího učení v rozporu s výkladem, jak jej učinil statutární orgán stěžovatelky. Sama provádí výklad ust. § 7 odst. 1 písm. f) zákona o církvích a pojmu „duchovenská činnost“ a poukazuje na to, že výklad jejího učení náleží výlučně jejímu statutárnímu orgánu. Uvádí, že práva mlčenlivosti se nedomáhá pro všechny své členy, nýbrž pouze pro poměrně malý okruh svých členů, a to „starších“ neboli „dozorců“. Ti se v každém sboru ujímají vedení a vykonávají pastýřskou práci. Označuje je z toho důvodu za osoby vykonávající duchovenskou činnost.

118 119

Č. j. 5 As 25/2005-63. Č. j. 4499/2003.

95

ÚS se zaměřil na posouzení, zda se správní soudy správně vypořádaly s otázkou, zda stěžovatelka coby náboženská společnost má osoby s postavením duchovních. Lze totiž přisvědčit názoru stěžovatelky, že rozlišování založené pouze na tom, jaký výraz používají církve pro osoby pověřené duchovní péčí, by bylo bezdůvodnou diskriminací. ÚS však dospěl k závěru, že správní soudy postupovaly správně. Institut povinnosti mlčenlivosti duchovních je omezen na osoby, které v příslušné církvi představují jasně identifikovatelnou a definovanou skupinu zřetelně vymezenou oproti ostatním členům jednak v registrovaném základním dokumentu podle zákona o církvích a zpravidla také ve vnitřních předpisech církve a která je takto vnímána i třetími osobami. Informovanost třetích osob o registrovaných subjektech je mj. zajištěna veřejnou informací o tom, jak může dojít k ustavení nebo odvolání duchovního. Podle ust. § 10 odst. 3 písm. g) zákona o církvích musí být v základním dokumentu církve, který je součástí veřejné části Rejstříku registrovaných církví, uveden způsob ustavování a odvolávání duchovních. Tyto údaje ovšem nelze ze základního dokumentu stěžovatelky zjistit a ani jinak nelze jasně identifikovat osoby, které by měly postavení obdobné duchovním. Pokud tedy nejsou osoby, o nichž stěžovatelka tvrdí, že vykonávají duchovní činnost, transparentně uvedeny a nadány tímto právem v jejích oficiálních dokumentech, nemohou být duchovními ve smyslu zákona o církvích. Příslušné správní orgány proto nepochybily, když dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá zvláštní skupinu členů v postavení obdobném duchovním, a z toho důvodu jí nepřiznaly oprávnění k výkonu žádaného zvláštního práva. Napadeným rozhodnutím a řízením, jež předcházelo jeho vydání, nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky. Práva uvedená v ust. § 7 zákona o církvích mohou využívat jen ty církve, které splní podmínky pro jejich udělení stanovené tímto zákonem. Neudělením požadovaného zvláštního práva nemohlo být zasaženo do tvrzených ústavních práv, protože zvláštní práva vyjmenovaná v daném ustanovení nejsou právy náboženské svobody, která jsou dána Listinou. ÚS proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. 96

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi jako stěžovatelka se domáhala přiznání tzv. zvláštního práva tak, jak je definováno v ust. § 7 zákona o církvích, a to konkrétně práva zachovávat mlčenlivost v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství duchovních. Podstatou nevyhovění této stížnosti bylo to, že tzv. zvláštní práva nejsou právy ústavními, nýbrž právy, které jsou církvi přiznány obyčejným zákonem za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek. ÚS však dospěl k závěru, že těmto podmínkám, které zákon o církvích stanovuje pro možnost přiznání zvláštních práv, nebyly splněny. Proto obecné soudy rozhodly správně, když rozhodly, že stěžovatelce nemohou být zvláštní práva přiznána.

97

17.

IV. ÚS 171/97: Oprávnění podat žalobu jménem náboženské společnosti Stěžovatelé podanou ústavní stížností požadovali zrušení registrace nové

ústavy dotčené náboženské společnosti - tvrdili, že nová ústava náboženské společnosti vzešla ze sněmu, který byl svolán v rozporu s původní ústavou a osobou protiústavně jmenovanou do funkce předsedy ústředního správního sboru. Vrchní soud rozhodl o zastavení řízení na základě formálního zjištění, že účastníkem registračního řízení je podle ust. § 18 zákona č. 308/1991 Sb. výhradně náboženská společnost, která žádala o registraci změn ústavy. Stěžovatelé jsou však fyzické osoby, které se vydávají za členy náboženské společnosti. Stěžovatelé se odvolávali u ÚS na porušení svého ústavního práva na rovné postavení účastníků před obecným soudem (podle jejich názoru nebylo možno zjistit faktické účastníky řízení, aniž by soud zkoumal hmotněprávní stav), dotčení čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatelé tvrdili, že soud měl povinnost zkoumat legitimitu žadatelů o registraci nové ústavy, což neučinil. Dovolávali se přitom nálezu ÚS ve věci I. ÚS 211/96, podle něhož jsou obecné soudy povinny v případě týkajícím se věcí církevních zjistit, zda se má v soudním řízení postupovat podle zákona č. 308/1991 Sb. nebo podle obecného předpisu. Soud podle jejich názoru nebyl oprávněn zcela volně a bez důkazu konstatovat, že v daném registračním řízení byla účastníkem dotčená náboženská společnost. Byl tak podle jejich názoru vytvořen nebývalý precedens, že statut zástupce církve nebo náboženské společnosti je nutno soudem přiznat každému, kdo se za něho u registračního orgánu vydává. Pokud by soud připustil hmotné dokazování a bylo by tak potvrzeno, že v dané věci de facto o registrační řízení podle zákona č. 308/1991 Sb. nešlo, neboť žádost o registraci podaly k tomu nelegitimované osoby, takže šlo o neplatný úkon, bylo třeba postupovat v otázce účastníků řízení podle ust. § 14 správního řádu. Soud proto nebyl oprávněn řízení zastavit a poskytnout tak nepřímo ochranu nezákonnému stavu. V tomto postupu pak

98

spatřují stěžovatelé dotčení svých základních práv chráněných zejména čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé se dále dovolávají čl. 36 Listiny, zaručující soudní ochranu proti svévoli orgánů státní správy, dále pak čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Celé řízení o jejich žádostech nemělo povahu správního řízení podle správního řádu, neboť se jím správní orgán neřídil. Překračoval veškeré správní lhůty s mimořádnými průtahy, porušoval i veškerá ustanovení o povinnosti spolehlivě zjistit před vydáním rozhodnutí skutečný stav věci a odmítal stěžovatelům umožnit nahlédnout do registračního spisu, k němuž pak došlo teprve po stížnosti ministrovi. V řízení o registraci změn ve smyslu ust. § 18 zákona č. 308/1991 Sb. podává za již existující právnickou osobu návrh příslušný orgán církve. I podle vymezení účastníků řízení podle ust. § 14 správního řádu, který v řízení o registraci platí podpůrně, pokud zákon nestanoví jinak, by nebylo lze, jak se toho dovolávají stěžovatelé, přiznat účastenství v řízení o registraci jednotlivým členům náboženské společnosti, neboť jejich práva nejsou dotčena přímo, ale zprostředkovaně. ÚS dospěl k závěru, že výklad, který vrchní soud zaujal v základní otázce, týkající se účastenství stěžovatelů a jejich postavení, je třeba se zcela ztotožnit. Uvedené by nemohlo ovlivnit ani zjištění potvrzující správnost tvrzení stěžovatelů o tom, že žadatelé o registraci změn ústavy nebyli k tomuto úkonu legitimováni. Soudní ochranu, jak zdůraznil již vrchní soud, je možno poskytovat nositelům práv, jichž se mohlo napadané rozhodnutí přímo dotknout. V daném případě je však evidentní, že stěžovatelé – jednotliví členové náboženské společnosti – jimi nejsou. Žalobu proti rozhodnutí správních orgánů o registraci změn ústavy měla podat právnická osoba – náboženská společnost sama. Tento nález ÚS je dalším případem řešícím otázku aktivní legitimace, tentokrát se však jedná o aktivní legitimaci samotné církve. Stěžovatelé coby fyzické osoby a členové náboženské společnosti podali správní žalobu proti rozhodnutí, kterým byla zaregistrována nová ústava náboženské společnosti. Podle jejich tvrzení vzešla ze sněmu, který byl svolán v rozporu s původní 99

ústavou. Obecné soudy ani ÚS však těmto žalobcům a stěžovatelům nepřiznali oprávnění podat žalobu jménem dotčené náboženské společnosti, protože podle tvrzení ÚS nebyli napadeným rozhodnutím o registraci nové ústavy přímo dotčeni, nýbrž pouze zprostředkovaně. ÚS vyslovil názor, že žalobu proti rozhodnutí o registraci nové ústavy měla podat náboženská společnost sama.

100

18.

I. ÚS 611/06: Odvolání funkcionářů církve Touto ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 1, usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé byli řádně zvoleni členy reprezentace Židovské obce v Praze, ale poté byli ze svých funkcí v rozporu se stanovami Židovské obce odvoláni. Soudní ochrana jim však nebyla poskytnuta, protože soudy došly k názoru, že nejsou oprávněny do věci zasahovat, jelikož se jedná o vnitřní záležitost církve a řízení zastavily. Podle stěžovatelů tím byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 a 38 Listiny, čl. 10 a čl. 90 až 96 Ústavy, čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 Evropské úmluvy o lidských právech. Poukazovali na usnesení Nejvyššího soudu120, podle kterého je nutno v podobných případech zvážit dva ústavní principy: princip autonomie církve a princip ochrany individuálních práv. Tvrdíli někdo, že služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s vnitřními předpisy církve, nemůže mu být soudní ochrana odepřena. Podle stěžovatelů – i když nebyli přímo ve služebním poměru k židovské obci, nýbrž byli jejími zvolenými funkcionáři – lze názor Nejvyššího soudu na ně per analogiam aplikovat. Dále stěžovatelé vyslovili názor, že nálezy ÚS, na které se Nejvyšší soud v napadeném usnesení odvolává121 jsou staršího data a ÚS by je měl přehodnotit. Dále uvádějí, že nevidí rozumný důvod, proč by nebylo možné v posuzované věci postupovat analogicky podle ust. § 15 zákona č. 83/1990Sb., o sdružování občanů122.

120

20 Cdo 1487/2003 ze dne 30.11.2004. Sp zn. III. ÚS 136/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 6/02. 122 „Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.“ 121

101

ÚS při posuzování ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelé podali proti Židovské obci v Praze žalobu o určení neplatnosti schůze členů a navrhli, aby soud rozhodl, že 1. Jednání členů Židovské obce v Praze nebylo Shromážděním členů Židovské obce v Praze. 2. Rozhodnutí přijatá na tomto jednání nemají charakter a důsledky rozhodnutí Shromáždění členů Židovské obce v Praze. 3. Osoby uvedené v žalobě nejsou členy reprezentace Židovské obce. ÚS dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Odkazuje na svou ustálenou judikaturu, od níž se nehodlá odchylovat. Pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti, není principiálně možno tato církevní opatření přezkoumávat před státními soudy.123 Pokud judikatura ÚS, jíž se stěžovatelé dovolávají, dovozuje v některých případech pravomoc soudů dle ust. § 7 odst. 1 OSŘ, jedná se jen o případy majetkových nároků, kdy vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám (např. mzdové nároky duchovních). Takový postup soudů pak již nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie církve. K námitce stěžovatelů, že soudy měly postupovat analogicky podle ust. § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, odkazuje ÚS na ústavně konformní stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož podle ust. § 1 odst. 3 písm. c) tohoto zákona se zákon nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech. Zákon č. 83/1990 Sb. a zákon o církvích upravují odlišné okruhy společenských vztahů. Zatímco spolčovací právo (zákon č. 83/1990 Sb.) je upraveno v rámci politických práv v čl. 20 Listiny, je náboženská svoboda (zákon o církvích) zakotvena v čl. 16 Listiny, tedy v té její části, která upravuje základní lidská práva a svobody. Je nutné respektovat, že zákon o církvích v žádném ze svých ustanovení neumožňuje, aby obecné soudy

123

Nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 a nález sp. zn. III. ÚS 136/2000.

102

bezprostředně přezkoumávaly akty, jež byly učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církve. Naopak ust. § 15 zákona č. 83/1990 Sb. stanoví, že považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. ÚS proto nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Toto je další podobná stížnost, o které ÚS rozhodl, že je zjevně neopodstatněná a zdůraznil princip autonomie církví. Pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti, není možné tato opatření přezkoumávat před státními soudy. Stěžovatelé se mj. domáhali určení neplatnosti schůze členů Židovské obce a odkazovali na zákon o sdružování občanů, podle něhož má člen sdružení možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí některého orgánu sdružení, pokud toto rozhodnutí pokládá v rozporu se zákony nebo v rozporu se stanovami sdružení. ÚS se s touto námitkou vyrovnává odůvodněním, že zákon o sdružování občanů a zákon o církvích upravují odlišné okruhy společenských vztahů (sdružovací právo jako právo politické a náboženská svoboda jako základní lidské právo). Zákon o sdružování občanů též výslovně stanoví, že se nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech. To vše ještě završí nemožností obecných soudů přezkoumávat ty akty, jež byly učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církve. S tím nelze než souhlasit. Tak jak ÚS došel k závěru, že není možné aplikovat zákon o sdružování občanů na otázky církevní autonomie, považuji jeho závěry za zcela správné. Podle mého názoru byl tento myšlenkový postup ÚS i řádně vysvětlen.

103

19.

I. ÚS 1244/07 Stěžovatelé byli členy Židovské obce v Praze a domáhali se podanou

ústavní stížností zrušení rozhodnutí obecných soudů, které jim podle jejich názoru neposkytly požadovanou ochranu, neboť se odmítly věcí zabývat. Stěžovatelé se u obecných soudů domáhali vyslovení neplatnosti uvedených odvolání z funkce. Soudy stanovily, že se jedná o záležitost církve, do které nejsou soudy oprávněny zasahovat. Podle stěžovatelů se v posuzovaném případě jedná o konflikt mezi dvěma ústavními zásadami, a to náboženskou svobodou a právem občanů na soudní ochranu. Poukazují na čl. 16 odst. 4 Listiny, podle něhož svoboda církví může být omezena jen z hledisek demonstrativně uvedených. Stěžovatelé dovozují, že náboženská svoboda není neomezená a nelze z ní dovodit, že by členové církve museli žít bez soudní ochrany svých legitimních práv a zájmů. Stěžovatelé měli za to, že členové a funkcionáři církve, pokud se proti nim postupuje v rozporu s jejími vnitřními předpisy, mají právo na soudní ochranu. Pokud totiž neexistuje církevní soud s jurisdikcí na území ČR, ani rozhodčí soud s příslušnou pravomocí, domnívali se, že mají právo, aby o jejich žalobě rozhodl nezávislý soud nebo jiný orgán. ÚS napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zde je dobře vidět, že ačkoliv se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní ochranu tak, jak ji zakotvuje čl. 36 odst. 1 Listiny, ÚS dal přednost náboženské svobodě a autonomii církví. Stěžovatelé poukazují na čl. 16 odst. 4 Listiny, který stanovuje možnost omezení výkonu náboženského vyznání a tvrdili, že náboženská svoboda není neomezená. Měli za to, že jejich právo na soudní ochranu by mělo být upřednostněno před svobodným výkonem náboženské svobody. ÚS dospěl však k závěru, že práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena nebyla a jejich rozhodnutí považuje za plně přijatelná a ústavně konformní.

104

Toto je další kauza, ve které dal ÚS přednost správě vnitřních záležitostí církve před individuálními oprávněnými potřebami a zájmy konkrétních osob, které byli členy dané církve či s ní byli jinak (smluvně) spjati. Sada těchto kauz ukazuje, že náboženská svoboda je v ČR široká. Za tuto svobodu však platí jednotlivci, jejichž práva musí být v zájmu církevní autonomie omezena. ÚS tímto svým rozhodováním dává najevo, že ČR je státem, ve kterém je náboženství striktně odděleno od státu.

105

20.

I.

ÚS

211/96:

K soudní

pravomoci

v církevních

věcech

(k neplatnosti rozvázání služebního poměru a mzdovým nárokům) Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali, aby byla zrušena usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jimiž bylo zastaveno řízení v jejich sporu proti Ústřední radě Církve československé husitské, o náhradu mzdy a o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru. Stěžovatelé učinili předmětem řízení obou soudů otázku, zda s nimi jako faráři Církve československé husitské byl platně rozvázán služební poměr, a požádali, aby současně bylo přihlédnuto k tomu, že jim nebyly vydány takové podklady, aby mohli uzavřít jiný pracovní poměr. Dále se domáhali vyplacení mzdy. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že pro nedostatek pravomoci soudu je třeba řízení zastavit a věc postoupit věcně příslušnému orgánu, tj. Ústřední radě Církve československé husitské. Stěžovatelé však v tomto postupu spatřovali porušení svých základních lidských a občanských práv členů církve a porušení demokratických principů, jakož i mezinárodních dokumentů, neboť jim bylo znemožněno se dovolat před soudem svého práva. Tím byl podle nich porušen zejména čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. ÚS se nejprve zabýval otázkou určení neplatnosti rozvázání služebního poměru a dospěl k závěru shodnému v zásadě se soudem odvolacím. Shodně se odvolává na čl. 16 odst. 2 Listiny a ust. § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 308/1991 Sb. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církve podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Obecné soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o

dalším

trvání

služebního

poměru

duchovního

k církvi

by

došlo

k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. ÚS proto shledal, že pokud jde o určení 106

neplatnosti rozvázání služebního poměru duchovních, je třeba v této části ústavní stížnost zamítnout. Pokud jde o uplatňování náhrady mzdy, příp. jiných nároků podle platných předpisů, pokud vedly k omezení stěžovatelů získat zaměstnání, ÚS se však s postupem obecných soudů neztotožnil. Ve věci mzdy a jiných majetkových nároků již nejde o zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci. Zde již vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám a tyto osoby mají před zákonem rovné postavení. Tato otázka spadá podle názoru ÚS do ust. § 7 OSŘ, který říká, že soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů. Pokud tedy obecné soudy zde dospěly k závěru, že v uvedené věci nebyla k řízení dána pravomoc soudů, došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se může každý stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a k porušení čl. 90 Ústavy ČR, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. ÚS proto rozhodnutí obou soudů týkající se zastavení řízení ve věci žaloby stěžovatelů o náhradu mzdy svým nálezem zrušil. ÚS oddělil rozhodování o existenci služebního poměru od přiznání náhrady mzdy z takového služebního poměru, aniž by rozhodl o tom, zda takový služební poměr platně existoval či nikoliv.124 ÚS došel k závěru, že obecné soudy nesmí rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve. Soud nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánu církve o stanovení podmínek pro ustavování svých vlastních duchovních. V řízení o neplatnost rozvázání pracovního (služebního) poměru výpovědí však

124

Problematická je judikatura Nejvyššího soudu, která formálně vylučuje přezkum církevního aktu, kterým byl služební poměr ukončen, ale připouští žalobu na určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá.

107

může soud v občanském soudním řízení přezkoumávat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve. Nemůže však přezkoumávat věcnou správnost takového rozhodnutí, tj. zda byly splněny podmínky pro odvolání. Pokud jde o mzdu, případně o jiné majetkové nároky duchovních, je třeba mít za to, že obecné soudy jsou podle ust. § 7 OSŘ povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů. Takový postup soudů nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci.125

125

KŘÍŽ 2011 op. cit.. S. 73.

108

21.

IV. ÚS 3597/10: Právo církve spravovat nezávisle své záležitosti V tomto ústavním nálezu vystupovala jako stěžovatelka Církev

československá husitská. Její stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu a proti rozsudku Městského soudu v Praze, který svým rozsudkem určil, že služební poměr 2 duchovních stěžovatelky trvá. Tvrdila, že těmito rozsudky bylo zasaženo do jejích práv spravovat své záležitosti nezávisle na státních orgánech, zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny. Její stížnost měla za cíl zrušení těchto rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že čl. 16 odst. 2 Listiny jí zaručuje právo nezávisle na státních orgánech spravovat své vnitřní záležitosti, mezi které patří ustanovování duchovních. Podle stěžovatelky mají výlučně orgány církve pravomoc jednotlivé duchovní do služeb církve ustanovovat a současně pravomoc službu duchovním ukončovat. Napadená rozhodnutí tak byla podle stěžovatelky vydána v rozporu s Listinou, konkrétně se zaručeným právem na církevní samosprávu. Dotčení duchovní, v řízení před ÚS jako vedlejší účastníci odkázali ve svém vyjádření na konzistentní a souladná rozhodnutí vyšších soudů ve věci. Jedná se o již výše zmiňovaný nález ÚS sp. zn. I. ÚS 211/96 , ve kterém ÚS konstatoval, že ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již nejde o zásah do vnitřní autonomie církve a její pravomoci, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám, přičemž tyto osoby mají rovné postavení před zákonem. A nezbytným předpokladem pro eventuelní nárokování náhrady mzdy či náhrady škody bylo tedy nutno rozhodnout o trvání či netrvání služebního poměru vedlejších účastníků ke stěžovatelce. Též Nejvyšší soud ve svém usnesení konstatoval, že ÚS vyšel z toho, že služební poměr duchovního k církvi je vztahem soukromoprávním, který je podřaditelný věci ve smyslu ust. § 7 odst. 1 OSŘ. Jinak by ani nemohl uvažovat o pravomoci soudu k projednání nároku na náhradu mzdy. V posuzované věci je tak podstatou sporu to, zda je v pravomoci

109

civilních soudů rozhodovat o určovací žalobě, jejímž předmětem je otázka trvání služebního poměru duchovních. ÚS připomněl již svou dřívější judikaturu, ve které se zabýval problematikou rozhodování vnitřních orgánů církve.126 V těchto rozhodnutích zaujal ÚS stanovisko, že obecné soudy nemají pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních k církvi, neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci zaručené čl. 16 odst. 2 Listiny a též k narušení kautel ústavnosti zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Ačkoli Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že v projednávané věci byl respektován nálezový názor ÚS, konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 211/96, došlo podle přesvědčení ÚS ve skutečnosti k jeho popření. Podle náhledu ÚS není z hlediska posuzované problematiky v pravomoci civilních soudů rozhodovat o dalším trvání služebního poměru duchovních žádný rozumný důvod rozlišovat, zda je tvrzená neplatnost rozvázání služebního poměru, resp. zpochybnění jeho dalšího trvání, opřeno o skutečnost, že akt, jímž mělo dojít k rozvázání služebního poměru, je neplatný z toho důvodu, že jej vydal dle církevních předpisů nepříslušný orgán, nebo že je neplatný proto, že trpí jinou vadou spočívající v jakémkoli jiném rozporu s církevními předpisy. Nemá žádné opodstatnění, aby jeden důvod eventuelní neplatnosti rozvázání služebního poměru mohl být podroben přezkumu civilními soudy, zatímco jiné důvody by již nemohly být podrobeny přezkumu civilních soudů. ÚS není toho názoru, že osoba, která tvrdí, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, je odepřením soudní ochrany nepřípustně diskriminována. Tato osoba diskriminována není.

126

Nález sp. zn. I. ÚS 211/96, usnesení sp. zn. III. ÚS 136/2000, nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1244/07.

110

Konstrukci zastávanou obecnými soudy a vedlejšími účastníky nelze akceptovat z toho důvodu, že by vedla k absurdní situaci v případech, kdy by obecné soudy shledaly existenci aktu, kterým byl rozvázán služební poměr duchovního k církvi, vydaného příslušným orgánem. Jeho platností by se totiž dále zabývat nemohly, a proto by nemohly o věci dále rozhodovat, ztratily by tedy svoji pravomoc k rozhodování. Řízení by muselo být zastaveno a účastníci by museli být odkázání na řízení před příslušným církevním orgánem. Takový postup považuje ÚS za absurdní a nelogický. ÚS konstatuje, že je na vedlejších účastnících, aby vyvolali řízení před příslušným orgánem stěžovatelky, který je povolán otázku trvání jejich služebního poměru rozhodnout. ÚS tedy uzavírá, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že v projednávané věci byla k řízení dána pravomoc obecných soudů a tuto věc projednaly, došlo k porušení základního práva stěžovatelky spravovat své záležitosti nezávisle na státních orgánech, zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny. ÚS tak vyhověl ústavní stížnosti a citovaná rozhodnutí zrušil. Tento nález porovnejme s nálezem sp. zn. I. ÚS 211/96, na který odkazovaly již obecné soudy. ÚS uvedl, že ze strany obecných soudů došlo k nepochopení odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 211/96 a obecné soudy rozhodly tak, že služební poměr duchovních u stěžovatelky trvá. Tím byla porušena základní práva stěžovatelky, na které se odvolávala. Podle mého názoru je analýza obou nálezů sp. zn. I. ÚS 211/96 a IV. ÚS 3597/10 nedostatečná, hlavně ÚS dostatečně nevysvětlit rozdíly, které spatřuje v těchto dvou nálezech. Výsledné závěry jsou totiž protichůdné. Myslím, že ÚS by měl svoji judikaturou stanovit jasnější pravidla pro rozhodování o tom, za jakých podmínek lze do církevní samosprávy zasáhnout. Tomu nasvědčuje i to, že obecné soudy v tomto nálezu rozhodly nesprávně. Obecné soudy nemohou rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože se jedná právě o „služební poměr“, nikoli o poměr pracovněprávní. Činnost duchovního je vykonávána ve zvláštním vztahu k církvi, která si stanovuje vlastní pravidla a podmínky výkonu činnosti duchovního. 111

Právě proto, že se jedná o speciální institut dané církve, který spadá do sféry její autonomie, není možné, aby o existenci či neexistenci tohoto vztahu rozhodovaly státní soudy. O služebním poměru tedy nerozhodují státní soudy, nýbrž orgány dané církve, které jsou k rozhodování těchto otázek příslušné podle vnitřních pravidel dané církve. Podle mého názoru by bylo určitým řešením zavedení všeobecné povinnosti všech soukromoprávních subjektů uzavírat pracovní poměry podle zákoníku práce se všemi důsledky pracovněprávního vztahu. Pracovní poměr by měl být uzavírán se všemi osobami, které se podílejí na činnosti církve např. svou duchovní činností, stejně jako s osobami, které pro danou církev zajišťují pouze (materiální) servis, aniž by se tím jakkoliv podíleli na naplňování cílů dané církve. Nelíbí se mi, že se osoby, které jsou v neurčitém smluvním vztahu s církví, nemohou bez překážek dovolat u obecného soudu svých práv, které jim spravedlivě náleží. Tyto osoby by se pak bez okolků mohly dovolávat svých práv, které jim jako zaměstnancům náleží podle zákoníku práce. Přitom vůbec nepovažuji tento způsob řešení za zásah do autonomie církví, poněvadž církvím stále bude zachována svoboda utvářet a vyznávat své náboženské učení, jakož i stanovovat si podmínky pro ustavení duchovního do funkce.

112

22.

III. ÚS 136/2000: Správa církevních záležitostí nezávisle na státních orgánech. Služební poměr duchovního Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který

směřoval proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a souvisejícímu usnesení Okresního soudu v Jičíně s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva. Stížnost se týkala platnosti skončení služebního poměru duchovního k Jednotě bratrské. Obecné soudy odmítly poskytnout stěžovateli soudní ochranu a odůvodnily svá rozhodnutí tím, že řízení trpí neodstranitelným nedostatkem podmínek, za nichž soud může jednat ve věci: nespadá do pravomoci soudů. Navrhovatel spatřoval v napadených rozhodnutích porušení zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Navrhovatel měl za to, že odepřením přístupu k soudům by vedlo k návratu k principům personality práva, partikulárních práv apod. ÚS návrh odmítl jako nedůvodný. Církve posuzují způsobilost osob vykonávající duchovenskou činnost podle svých vnitřních předpisů a podle obecně závazných právních předpisů. Činnost duchovního je vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi, který má podobnou smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Stejně jako zaměstnavatel rozhoduje i CNS o vzniku, změně a zániku služebního poměru duchovního. Toto rozhodování se však děje podle vnitřních předpisů schválených k tomu příslušnými orgány Jednoty bratrské. ÚS dospěl k závěru shodnému v zásadě se soudem odvolacím. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a církve posuzují způsobilost těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Obecné soudy tak správně zaujaly stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k Jednotě bratrské by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že v uvedené věci nebyla k řízení

113

dána pravomoc soudů, jednalo se o rozhodnutí ústavně konformní, kterým nedošlo k zásahu do základních práv a svobod navrhovatele.

114

23.

II. ÚS 1217/08 Stěžovatelka Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r.o. podala

ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2008127 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2007128 spolu s návrhem na zrušení ust. § 16 odst. 6 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství. Podle jejího názoru bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny a že rozhodnutí odporují čl. 26 odst. 2 Listiny a čl. 10 Ústavy. Městský soud v Praze odmítl žalobu proti rozhodnutí České biskupské konference nevyhovět stěžovatelčině žádosti o udělení souhlasu s používáním označení mešní víno při uvádění vína do oběhu. Nebyly podle něj totiž splněny zákonné podmínky pro věcný přezkum, konkrétně mu chyběla pravomoc projednání žaloby. Stěžovatelka se poté obrátila na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Ten ji ovšem zamítl jako nedůvodnou. Zásadní otázkou v posuzované věci bylo určit, zda neudělení souhlasu stěžovatelce k používání označení mešní víno je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu ust. § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Osobou příslušnou rozhodovat o udělení souhlasu byla Církev římskokatolická, zastupovaná Českou biskupskou konferencí coby svým statutárním orgánem. Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda tato pravomoc je či není rozhodováním o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy. Vyložil, že mešní víno je ze své definice vínem, které je způsobilé k použití při katolické mši, přičemž posouzení, které víno konkrétně to je, spadá do vnitřní autonomie této církve. Připuštění soudního přezkumu by ve své podstatě znamenalo přezkoumávání rozhodnutí církve, jaká vína chce používat při svých obřadech a jaká nikoliv. ÚS dal v této kauze opět přednost církevní autonomii, když uvedl, že příslušné rozhodování bylo a je výsostnou záležitostí církve a že jde o rozhodování v rámci její vnitřní autonomie. Souhlas s používáním označení

127 128

Č. j. 2 As 54/2007-94. Č. j. 5 Ca 350/2006-57.

115

mešní víno je souhlasem příslušné církve s tím, aby dané víno bylo využíváno pro účely její liturgie.

116

24.

I. ÚS 671/01: Odepření výkonu vojenské služby Stěžovatel se jako Svědek Jehovův domáhal svou stížností zrušení

soudního rozhodnutí, když odepřel trvale vykonávat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti129 a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 3 let. Po přijetí zákona o soudní rehabilitaci130, požádal stěžovatel o rehabilitaci a usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne byl výše uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a dalším usnesením bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno. Dne 5.9.2001 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, ve které ministr namítal, že soud pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal beze změny výrok o vině. Nejvyšší soud stížnost ale zamítl a uvedl, že je vázán tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána proti určitému pravomocnému rozhodnutí soudu, a že musí přezkoumávat jen rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno – tj. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28.11.1991. Stěžovatel měl za to, že Nejvyšší soud měl zkoumat správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, včetně řízení, které mu předcházelo. Tím, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29.11.1958, porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel polemizoval s názorem Nejvyššího soudu, který se cítil být vázán posuzovat věc podle skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto řízení předcházelo. Namítal, že Nejvyšší soud měl přihlédnout k příslušným

129 130

Podle ust. § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. Zákon č. 119/1990 Sb.

117

ustanovením zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a pokud tak neučinil, porušil shora uvedená základní práva stěžovatele. Dál stěžovatel nesouhlasil s tvrzením Nejvyššího soudu ohledně rozsahu dopadu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a dovozoval, že není sporné to, zda citovaný článek obsahuje právo na odepření vojenské služby, neboť za podstatné považuje posouzení, zda toto právo měl stěžovatel v době svého odsouzení. Podal dále i svůj výklad čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv131 a dovodil, že samotný zákon není dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody do té míry, aby bylo ospravedlnitelné nutit občany k vojenské službě. Především vojenská služba tehdy nesloužila demokratické společnosti, nýbrž režimu, který systematicky a trvale porušoval lidská práva, byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, jak deklarují příslušná ustanovení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. ÚS se ve svém nálezu obsáhle zabýval podstatou svobody svědomí dle čl. 15 odst. 1 Listiny. Ačkoli stěžovatel poukazoval na své náboženské přesvědčení, ÚS je toho názoru, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu Listina chrání. Dovodil tak možnost uplatnit výhradu svědomí mimo čl. 15 odst. 3 Listiny. ÚS došel k závěru, že Nejvyšší soud při přezkoumání stížnosti pro porušení zákona nedostatečně interpretoval ust. § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Nevzal totiž v úvahu návětí tohoto ustanovení, z něhož plyne, že výčet vad uvedených v ust. § 14 odst. 1 pod písm. a) až f) je toliko příkladný. Jeho eventuální doplňování je třeba dotvářet právě s ohledem na respektování základních práv a svobod a to za použití ust. § 1 tohoto zákona, který vymezuje účel zákona.

131

„Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.“

118

ÚS ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny. (Rozpor s dalšími základními právy, jejichž porušení bylo namítáno, nebylo už podle názoru ÚS třeba zkoumat.) Judikatura ÚS řešila s ohledem na odpírače vojenské služby, především z řad Svědků Jehovových, také otázku zákazu dvojího postihu za stejnou věc v případech, kdy jedinci jednou provždy odmítli nastoupit výkon povinné vojenské služby a opakovaně za to byli trestáni. Každé nové odmítnutí nově vydaného povolávacího rozkazu bylo shledáno novým naplněním skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. ÚS byl toho názoru, že „nové“ či „opakované“ trestání za jednou trvale odmítnutou vojenskou službu není možné.132 K právu odmítnout vojenskou službu existuje bohatá judikatura českých soudů, kterou lze rozdělit do dvou skupin. První tvoří případy spojené s výkonem povinné základní vojenské služby, druhou případy tzv. odpíračů vojenské služby z doby komunistického totalitního režimu a jejich rehabilitace. ÚS se vyslovil, že právo nevykonávat vojenskou službu je součástí svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním jedince. Jedná se tedy o právo absolutní s vnitřním rozměrem, které není možno omezovat zákonem.133

132

WAGNEROVÁ 2012 op. cit. KŘÍŽ 2011 op. cit. S. 17. Naopak Evropský soud pro lidská práva se k výhradě svědomí i v otázkách odmítnutí vojenské služby staví zdrženlivě a brání se tomu ji podřadit pod práva garantovaná čl. 9 Evropskou úmluvou pro lidská práva. Smluvní strany úmluvy proto výhradu svědomí v této oblasti uznávat nemusí a odepření vojenské služby může podléhat postihu trestních zákonů. Viz např.rozsudek ve věci Batayan proti Arménii ze dne 27.10.2009, č. 23459/03. 133

119

25.

Pl. ÚS 18/98: Právo odmítnout základní vojenskou službu, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním V tomto nálezu se Plénum ÚS vyjádřilo k čl. 15 odst. 3 Listiny. Ačkoli

je tento nález pro dnešní dobu méně významný, můžeme z něho čerpat inspiraci ve vztahu k dalším právům ze skupiny svobod svědomí, myšlení a náboženského vyznání. Plénum ÚS rozhodovalo o návrhu Okresního soudu Nový Jičín proti Parlamentu ČR, na zrušení ust. § 2 odst. 1 písm. a) a ust. § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě.134 V řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně byl trestně stíhán obžalovaný R. G. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ust. § 269 odst. 1 trestního zákona. Daného trestného činu se měl dopustit tím, že po osobním převzetí povolávacího rozkazu nenastoupil základní vojenskou službu ve stanovené lhůtě a ani později. Obžalovaný byl ochoten vykonat civilní službu namísto vojenské služby základní, pokud by však mohl o její výkon zažádat. Dříve výkon jak základní vojenské služby, tak civilní služby odmítal, protože to bylo v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. V mezidobí však změnil své smýšlení tak, že výkon civilní služby už nebyl v rozporu s jeho svědomím a náboženským smýšlením. Obžalovanému však třicetidenní lhůta uplynula, aniž by učinil právně relevantní prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby z důvodu rozporu s jeho svědomím a náboženským smýšlením, a poté již takové prohlášení nemohl učinit. Z čl. 15 odst. 3 Listiny plyne, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským přesvědčením. Pro obžalovaného bylo v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením právě vykonání základní vojenské služby. Byl ochoten vykonat civilní službu, avšak v jejím vykonání mu bránila již zmiňovaná napadená ustanovení zákona o civilní službě. Navrhovatel dovozoval rozpor ust.

134

Tento zákon byl zrušen zákonem č. 587/2004 Sb., o zrušení civilní služby a o změně a zrušení některých souvisejících zákonů.

120

§ 2 odst. 1 písm. a) a ust. § 2 odst. 2 zákona o civilní službě s čl. 15 odst. 3 Listiny. Rozpor odůvodňoval tím, že uvedená ustanovení zákona o civilní službě dostatečně neumožňují využití základního ústavního práva o odmítnutí základní vojenské služby. Stanovenou lhůtu pro uskutečnění prohlášení o odmítnutí výkonu této služby považuje za nepřiměřeně krátkou a upozorňuje na to, že zákon o civilní službě nepamatuje na možnost navrácení této lhůty. Na základě výše uvedeného navrhovatel žádal, aby ÚS svým nálezem zrušil ust. § 2 odst. 1 písm. a) a ust. § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a to ke dni vydání nálezu. ÚS vycházel při projednávání předmětné otázky z čl. 15 odst. 1 Listiny, který každému zaručuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání včetně práva každého změnit své náboženství nebo víru, popř. být bez náboženského vyznání. Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru, a proto není možné omezovat je zákonem. Součástí svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním jedince. Zatímco svědomí, myšlení, náboženské vyznání a víra včetně zákazu donucování k výkonu vojenské služby jsou svou vnitřní povahou nedotknutelné, a proto ani nepodléhají žádným zákonným omezením, veřejné projevy myšlení, svědomí a náboženského vyznání nebo víry nepožívají absolutní volnost projevu jejich nositelů. Čl. 16 odst. 4 Listiny podřizuje výkon těchto práv potřebám demokratické společnosti a připouštějí možnost jejich omezení, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a morálky. Omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou a Listinou. Z uvedeného vyplývá, že i v případě tohoto práva je nezbytné rozlišovat jeho vnitřní a vnější stránku. Zatímco vnitřní stránka tohoto práva je absolutní a neregulovatelná, vnější stránka je naopak regulovatelná a může být za určitých podmínek omezena. Pro vnější projev práva nevykonávat vojenskou službu je 121

možnost jeho regulace zákonem navíc stanovena přímo v čl. 15 odst. 3 věta druhá Listiny. Na základě výše uvedeného lze částečně shrnout, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem práva na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry včetně práva nekonat vojenskou službu, pokud je s nimi v rozporu, a jako vnější projev může být také zákonem omezeno v souladu s obecnými principy zakotvenými Ústavou a Listinou. Součástí podaného návrhu byl i návrh na zrušení ust. § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, který stanoví, že prohlášením podaným po lhůtách uvedených v ust. § 2 odst. 1 zákona o civilní službě se nepřihlíží. Jinými slovy – je zde stanoven prekluzivní charakter lhůt - jejich marným uplynutím zaniká právo odmítnout výkon vojenské služby. Napadená právní úprava nepřipouští navrácení lhůty ani pro případy, kdy její zmeškání bylo způsobeno objektivně existujícími skutečnostmi stojícími mimo vůli jedince. ÚS vyhověl podanému návrhu v jeho druhé části a zrušil ust. § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. I když Listina v čl. 15 odst. 3 stanoví, že podrobnosti realizace práva odmítnout vykonávat vojenskou službu stanoví zákon, je obsah této právní úpravy limitován i dalšími ustanoveními Listiny. Nemůže být uplatňována taková právní úprava, která by zasahovala absolutně samu podstatu práva odmítnout vykonávat vojenskou službu stanovením zániku práva pouhým uplynutím času. Taková je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, protože není šetřena podstata a smysl předmětného základního práva, když je výrazným způsobem omezena možnost jeho uplatnění. Na základě výše uvedeného ÚS zrušil ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě tak, aby Parlament ČR mohl upravit možnost prominutí zmeškání lhůty, v níž může jedinec vykonat svoje právo odmítnout výkon vojenské služby.

122

26.

II. ÚS 674/01: Ke svobodě svědomí a svobodě náboženského vyznání Stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, když tvrdil, že jeho

vydáním porušil soud jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na projednání věci před soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci uznal stěžovatele vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ust. § 269 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Po přijetí zákona o soudní rehabilitaci stěžovatel požádal o soudní rehabilitaci. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci nejprve zrušil rozsudek ve výroku o trestu a poté stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Z podnětu odvolání stěžovatele zrušil bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře napadený rozsudek v celém rozsahu a při nezměněném výroku o vině upustil od potrestání stěžovatele. Ministr spravedlnosti podal ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona a upozornil v ní na to, že smyslem rehabilitačních zákonů je rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí a hájili svá základní práva a svobody. Vyslovil názor, že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině. Stěžovatel vznesl ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona námitku podjatosti vůči předsedovi pátého senátu, protože předseda senátu se opakovaně podílel na nesprávných nepříznivých rozhodnutích vůči odpíračům vojenské služby. Senát však shledal námitku podjatosti nedůvodnou. ÚS však prohlásil, že nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a v přístupu k projednávané věci. Nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. ÚS se necítil oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecného soudu a návrh o námitce podjatosti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

123

Nejvyšší soud konstatoval, že zákon porušen nebyl a stížnost zamítl. Poukázal na to, že skutková zjištění svědčí o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ust. § 269 odst. 1 trestního zákona, a byl proto v souladu s tehdy platným zákonem odsouzen. Pokud stěžovatel cestou stížnosti pro porušení zákona vytýká, že soud ponechal v rámci řízení o soudní rehabilitaci nedotčený výrok o vině, Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod pro jeho zrušení. Stěžovatel také poukázal na srovnatelné případy, které řešily jiné senáty Nejvyššího soudu a v nichž bylo shledáno porušení zákona. V tom, že pátý senát postupoval jako jediný odlišně, spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces a na řádné projednání věci. S tím se však ÚS vypořádal tak, že zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V části, v níž stěžovatel napadl usnesení, jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti, ÚS naopak dospěl k názoru, že je ústavní stížnost důvodná. ÚS vyšel z toho, že předmětem příslušné části ústavní stížnosti je způsob interpretace a aplikace některých ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Zdůraznil, že mezinárodní dokumenty a mezinárodněprávní normy, na něž se zákon o soudní rehabilitaci odvolává, připouštějí odepření výkonu vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení. Takto nazíraný čin jednotlivce není proto možné chápat jako úmyslný trestný čin. ÚS připomněl zásadu, podle níž neposkytne-li obecný soud účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již v obdobných případech byla ÚS přiznána, je v takovém postupu obecného soudu nutno spatřovat porušení principu rovnosti v právech. ÚS poukázal také na fakt, že zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby stěžovatel mohl dostát svým zákonným povinnostem. Není tak možné pokládat čin, kterým stěžovatel pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, za trestný. ÚS soud tak v této části ústavní stížnosti napadené usnesení zrušil.III. ÚS 459/03: Právo rodičů odmítajících léčbu nezletilého dítěte

124

Dle stěžovatelů byla soudními rozhodnutími porušena jejich práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Předmětným rozhodnutím bylo usnesení Okresního soudu v Karviné, které na návrh Magistrátu města Karviné vydal předběžné opatření, kterým nezletilého syna stěžovatelů předal do péče Kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno a ustanovil mu opatrovníka. U malého pacienta bylo diagnostikováno vysoce zhoubné nádorové onemocnění, které vede nezvratně, není-li adekvátně léčeno, ke smrti pacienta. Současné dostupné léčebné metody poskytují naději na vyléčení, při léčbě je však třeba aplikace krevních derivátů. Rodiče pacienta však nemocnici sdělili, že jsou Svědci Jehovovi a léčbu pacienta chemoterapií, která je spojená s transfuzemi krve, odmítli. Trvali na tom, aby byl nezletilý léčen pouze prostředky zmírňujícími bolest. A to i přesto, že mu tím brali jedinou naději na vyléčení a přímo tak ohrožovali jeho život. Stěžovatelé se dovolávali svého práva na péči o své dítě a na právo rozhodovat o léčení svého dítěte. Tvrdili, že soudy nepostupovaly v souladu s ust. § 76a OSŘ., protože neprovedly jejich výslech a neumožnily jim nezletilého pacienta v řízení zastupovat. Tím došlo k oddělení dítěte od rodičů proti jejich vůli. Důvody odmítnutí léčby uvedli stěžovatelé náboženské a zdravotní. Tyto důvody již více nespecifikovali. Jde-li o údajné zdravotní důvody, omezili se pouze na konstatování, že s podáním krevní transfuze jsou spojená určitá rizika. Podle ÚS nejsou pochybnosti o tom, že smyslem a cílem vydání předběžného opatření byla ochrana práv nezletilé osoby, a to práva na ochranu zdraví a práva na život. Zbývalo mu tedy posoudit, zda se jednalo o zásah v demokratické společnosti nezbytný, tedy zda pro něj existovaly relevantní a dostatečné důvody. ÚS dospěl k závěru, že ochrana zdraví a života dítěte je více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv.

125

Dále se ÚS zabýval otázkou, zda řízení, v němž bylo o vydání předběžného opatření rozhodováno, bylo vedeno v souladu se zákonem. Došel k závěru, že soudy důvodně postupovaly podle ust. § 76a OSŘ, který dopadá na případy, kdy je třeba neprodleného zásahu, čemuž odpovídá i povinnost soudu rozhodnout do 24 hodin. V této lhůtě zpravidla jen stěží bude možno vyslechnout účastníky řízení. Dítě bylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli na základě soudního rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu s platným českým právem a v příslušném řízení. Nemohlo tak dojít k porušení ustanovení, jichž se stěžovatelé dovolávají. Právo na vyjádření náleží dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory. Protože měl ale v době rozhodování soudu nezletilý pouze 6 let, lze tak stěží předpokládat, že by plně pochopil složité záležitosti týkající se jeho léčby a dokázal poskytnout nezávislý názor. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem ÚS ústavní stížnost zamítl.

126

27.

III. ÚS 449/06: Povinné očkování dětí proti infekčním nemocem ÚS obdržel ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení

rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele, a dále zrušení ust. § 7 odst. 2 vyhl. č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Předmětným rozhodnutím bylo rozhodnutí krajské hygienické stanice, kterým byl stěžovatel uznán vinným přestupkem na úseku zdravotnictví, jehož se dopustil tím, že se jednak ve stanoveném termínu nedostavil do zdravotnického zařízení se svojí nezletilou dcerou k pravidelnému očkování proti přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B a jednak se ve stanoveném termínu nedostavil do zdravotnického zařízení se svým nezletilým synem k pravidelnému očkování proti tetanu, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, tedy z nedbalosti nesplnil povinnost stanovenou v ust. § 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví ve spojení s vyhl. č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 3 000,- Kč. ÚS uvedl, že ÚS zásadně nepřezkoumává ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování. Přestože Úmluva stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu, současně stanoví možnost omezení tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. ÚS uvedl, že není možné, aby přezkoumával rozhodnutí zákonodárce o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování. Došel k závěru, že povinné očkování je ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto

základního

práva,

neboť jde

evidentně o opatření

v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých. Zároveň však ÚS uvedl, že ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny nemůže být bezvýjimečné vynucování povinného 127

očkování proti jakékoliv osobě bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém rozhodnutí povinné očkování nepodstoupit. Zjistil, že krajská hygienická stanice nebere v úvahu osobní pohnutky těch, kteří odmítají povinné očkování podstoupit a vždy je nutné přistoupit k vynucení a sankcionování povinnosti povinného očkování. Bylo navíc nutné vzít v úvahu skutečnost, že s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, s ohledem na mimořádná specifika případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví. ÚS dospěl k závěru, že orgán veřejné moci (v řízení o správní žalobě správní soud), má vzít při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, důvody, které daná osoba uvádí, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. Co se týče návrhu stěžovatele na zrušení ust. § 7 odst. 2 vyhl. č. 439/2000 Sb., stěžovatel při ústním jednání označil tento návrh za bezpředmětný, ostatně tato vyhláška byla později zrušena vyhláškou č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. ÚS přesto došel k závěru, že návrh je návrhem podaným osobou zjevně neoprávněnou, protože vyhláška nebyla orgány veřejné moci ani správními soudy v řízení aplikována. Stěžovatel neposkytl správním orgánům, správním soudům ani ÚS žádná potřebná relevantní tvrzení a důkazy pro řešení této otázky. Jeho argumentace, kterou v řízení předkládal, se na prvém místě týkala medicínské problematiky (očkování je škodlivé). Stěžovatel sám nijak nekonkretizoval druh a hloubku svého náboženského vyznání, ani neurčil, jak intenzivní zásah do jeho náboženské víry představuje očkování jeho dětí. Omezil se toliko na strohé označení článků 15 a 16 Listiny. Sám pak při ústním jednání před ÚS uvedl, že primárně mu jde o důvody zdravotní, neboť „očkování škodí dětem“. ÚS došel k závěru, že povinné očkování je ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto

základního

práva,

neboť jde

evidentně o opatření 128

v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny). Ostatně již dříve (sp. zn. III. ÚS 459/03) ÚS zaujal stanovisko, že autonomie rodičů může být omezena při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem, jestliže rodiče nesouhlasí se zdravotnickým zákrokem z náboženských důvodů.

129

28.

Závěr V úvodu mé rigorózní práce jsem si vytyčila nelehký úkol. Chtěla jsem

se dozvědět více o svobodě náboženského vyznání - jak je na ústavní úrovni zakotvena v ČR, nastudovat nejvýznamnější rozhodnutí ÚS týkající se svobody náboženského vyznání za poslední dvě dekády (zanalyzovala jsem nálezy a usnesení ÚS z let 1996 až 2010) a na základě těchto nálezů a usnesení ÚS vyvodit závěry o současné rozhodovací praxi v ČR. Cílem mého studia bylo vytvořit přehled nejdůležitějších rozhodnutích ÚS a na základě nich zjistit, jaké spory v oblasti náboženské svobody se v ČR rozhodovaly. Zajímalo mě, jaké konflikty v této oblasti lidských práv vznikají právě v ČR. Chtěla jsem si utvořit názor na to, jaká je v ČR úroveň svobody náboženského vyznání a jakým směrem má tendenci se vyvíjet. Zjistila jsem, že vznikají 3 druhy sporů. Prvním typem sporů jsou spory mezi církví a jejím členem. Zde se jedná o kolizi kolektivních práv církve a individuálních práv jejích členů. Přitom se může jednat o práva členů církve, která se vztahují ke konkrétnímu jednotlivému právu vyplývající z náboženské svobody (např. právo odmítnout vojenskou službu, pokud je to v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním) anebo která vyplývají z jiného práva daného každému občanu ČR (např. právo domáhat se náhrady škody). Prvek práva na náboženskou svobodu je v případě dovolávání se práva na náhradu škody obsažen pouze u jednoho z účastníků vztahu, u církve však tento prvek zůstává zachován. Druhým typem sporů jsou spory mezi církevní institucí (církví nebo náboženské společnosti) a institucí, která vykonává státní (např. ministerstva) nebo soudní moc. Jedná se zejména o spory týkající se registrací církví a evidence církevních právnických osob. V tomto případě bývá církevní samospráva omezována v zájmu ochrany třetích osob, anebo je alespoň tento zájem ÚS jakož i Poslaneckou sněmovnou ČR prezentován. Třetím typem sporů jsou pak spory mezi členem církve (věřícím jako fyzickou osobou) a státní (a soudní) mocí. V těchto případech sice ÚS uznává 130

právo věřících na projev jejich náboženské víry, ale zdůrazňuje princip, který říká, že stát není v oblasti náboženské svobody povinen k aktivnímu konání a napomáhání církvím. Pokud se tak děje, je to pouze proto, že se zcela dobrovolně rozhodl k napomáhání v některých oblastech činností církví, vždy však pouze tak, aby nedocházelo k diskriminačnímu jednání. ÚS odmítá stanovovat takový režim, kdy stát by byl povinen ve všech případech aktivně napomáhat věřícím, aby mohli vykonávat všechny úkony (nebo naopak nevykonávat) spojené s jejich náboženským přesvědčením nebo které jsou v souladu s jejich svědomím. Přitom však toto pravidlo striktně neodmítá, když ÚS říká, že je nutné brát v úvahu některé další okolnosti konkrétního případu a dbát principu proporcionality. Tento závěr ÚS, který zdánlivě vypadá ve vztahu k náboženské svobodě negativně, naopak obrací tak, že právě v zájmu náboženské svobody a církevní autonomie odmítá aktivně se podílet na činnosti církví tím, že jim bude poskytovat služby a plnění, ke kterým není žádným způsobem zavázán a povinen. Tím, že církvím byla přiznána samospráva, nabývají tím církve nejen různých práv a výhod, ale též závazky a jakousi tíhu plynoucí právě z takto nabyté svobody.

V první části této práce jsem se zabývala zejména teorií, ve které jsem chtěla vysvětlit a zdůraznit základní problematiku náboženské svobody na úrovni ústavně zaručených práv spojených s náboženskou svobodou. Vysvětlila jsem podstatu náboženského vyznání, principy a zásady, které jsou se svobodou náboženského vyznání pevně spjaty, a provedla jsem analýzu čl. 15 a 16 Listiny, též ve vztahu k mezinárodněprávním dokumentům. Druhá část práce je zaměřená na judikáty ÚS. Navazují na problematiku, kterou jsem předestřela v první části práce. Jako první jsem zařadila do druhé části práce nález Pl. ÚS 6/02: Postavení církví a náboženských společností – vztah státu a církve. Tento nález definoval některé zásadní pojmy a právní vztahy, které nebyly v nově přijatém zákoně o církvích zcela jasně vysvětleny (nebo byly doslova zavádějící). ÚS použil k výkladu nového zákona dřívější právní úpravu, zohlednil historický 131

vývoj a v neposlední řadě i úmysl zákonodárce. Při svém výkladu se snažil dojít k závěru, který by byl ústavně konformní a zároveň se snažil vyhnout zásahu, kterým by ustanovení derogoval. ÚS se dlouze zabýval postavením církví v právním řádu ČR a možností církví zakládat tzv. církevní právnické osoby. Sporným momentem byla hlavně faktická povaha registrace a evidence subjektů podle zákona o církvích. Dlouze se zabýval otázkou deklaratornosti a konstitutivnosti tzv. evidence církevních právnických osob. Jestliže mohou církve nezávisle na státu zřizovat své orgány a instituce jako právnické osoby, musí mít tedy akt státního orgánu spočívající v zápisu církevní právnické osoby do rejstříku účinek deklaratorní. Některá ustanovení zákona o církvích shledal ÚS v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Zrušil ustanovení zákona, které: o umožňovalo odejmout zvláštní práva církvím jen z toho důvodu, že církev každoročně nezveřejňuje výroční zprávu, o omezovalo podnikání a jinou výdělečnou činnost církví tím způsobem, že dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církví, o omezovalo možnost církví zakládat církevní právnické osoby pouze za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry. Církve se znovu a znovu dovolávají před ÚS svého práva na církevní samosprávu, která ji bývá také ÚS zpravidla přiznána. Jedná se zejména o nálezy sp. zn. I. ÚS 211/96, IV. ÚS 3597/10, I. ÚS 611/06, I. ÚS 1244/07, III. ÚS 136/2000, II. ÚS 1217/08. Výjimkou jsou pak evidentně nálezy sp. zn. III. ÚS 459/03 a III. ÚS 449/06. Oba dva se týkají zdravotního stavu dětí (krevní transfuze a povinné očkování), kdy ÚS jednoznačně dává přednost zájmu na zdraví dotyčných dětí, ale i zdraví obecně celé společnosti. Všechny tyto nálezy jsou z první skupiny typizovaných sporů. Církevní samospráva bývá také omezována v zájmu ochrany třetích osob. Jak už jsem výše zmínila, jedná se především o konflikty týkající se registrací církví a evidence církevních právnických osob. Konkrétně jsou to

132

nálezy sp. zn. P. ÚS 6/02, I. ÚS 146/03, IV. ÚS 34/06 a Pl. ÚS 2/06. Tyto nálezy jsou z druhé skupiny typizovaných sporů. Do třetí skupiny konfliktů pak spadají nálezy sp. zn. II. ÚS 227/97, II. ÚS 331/06, IV. ÚS 171/97, I. ÚS 611/06, I. ÚS 1244/07, a do zvláštní podskupiny lze zařadit spory týkající se výhrady svědomí (vojenské) sp. zn. I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 18/98 a II. ÚS 674/01. Věřící se většinou v těchto případech dovolávají před ÚS soudní ochrany, která jim nebyla obecnými soudy přiznána. Zatímco v diplomové práci jsem se zabývala spory povahy projevů náboženské svobody na veřejnosti typu šátky ve školách, krucifixy a náboženské symboly a náboženské projevy v pracovním prostředí135, obsahem rigorózní práce (a tématem ÚS v rozhodování o náboženských otázkách) byly zejména výše uvedené spory, tj. hlavně spory týkající se registrací církví a evidencí církevních právnických osob, spory týkající se existence či neexistence pracovního (služebního) poměru duchovních vůči církvi a nároky vznikající duchovním z tohoto vztahu a (za třetí) spory vojenské povahy. Zmíněné spory týkající se registrací církví a evidencí církevních právnických osob byly dány asi hlavně přechodem na nový zákon o církvích, který náboženskou svobodu jemně omezil, resp. stanovil podmínky jejího výkonu. Jakkoliv byl nový zákon o církvích kontroverzní a přechod na nový režim nepříjmený, J. R. Tretera konstatuje, že jsme si už „přivykli“. Za nejvýznamnější z této skupiny sporů považuji rozhodnutí ÚS týkající se pracovněprávních (služebních) vztahů, popř. jiných vztahů a odvolávání se na dodržování církevních předpisů. ÚS zásadně zastává princip církevní autonomie, ne však bezhlavě a bez ohledu na další základní práva jednotlivce. V nálezech sp. zn. I. ÚS 1244/07, I. ÚS 211/96, IV. ÚS 3597/10, III. ÚS 136/2000 ÚS stanovil, že rozhodováním o věcech služebního poměru duchovních k dané církvi, by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a odmítl tak rozhodovat o platnosti či neplatnosti rozvázání služebního

135

V nemalé míře též svobodou slova a Mohamedovými karikaturami.

133

poměru duchovního k církvi. Stanovil však, že soud může v občanském soudním řízení přezkoumávat, zda je zde rozhodnutí, kterým se duchovní odvolává z funkce a zda toto rozhodnutí přijal příslušný orgán církve. Není však možné, aby soud přezkoumával věcnou správnost takového rozhodnutí. ÚS rozhodl, že v případě, kdy jde o mzdu nebo o jiný majetkový nárok duchovního, jsou obecné soudy povinny o nároku rozhodnout, přičemž takový postup soudů nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie církve. Stěžovatelé se u ÚS dovolávali soudní ochrany před jimi tvrzené neplatnosti ukončení služebního poměru, přičemž odkazovali na čl. 16 odst. 4 Listiny s tím, že svoboda náboženského vyznání není neomezená, ale může být omezena např. v zájmu ochrany práv a svobod druhých. Stěžovatelé se domáhali upřednostnění práva na soudní ochranu před náboženskou svobodou. Ochrana jim byla však přiznána pouze v rozsahu rozhodování o majetkoprávních nárocích vůči soukromému subjektu práva. S tímto řešením nesouhlasím, protože ho považuji za nelogické. Proto jsem již výše navrhla, že jistým řešením by bylo zakotvení povinného uzavírání pracovněprávních vztahů podle zákoníku práce. Služební poměr by měl být upraven tak, aby i lidé stojící mimo církev věděli, jakými pravidly se takový vztah řídí (a že taková pravidla vůbec existují, což v některých případech zřejmě vůbec nebylo splněno). Církve by byly povinny uzavírat se svými (nejen) duchovními pracovněprávní poměr tak, jak je to jinak povinností ostatní soukromoprávních subjektů a církve by pak vystupovaly v obdobném postavení jako zaměstnavatelé.

Z analyzovaných rozhodnutí ÚS vyberu nejdůležitější závěry: o Součástí náboženské svobody jednotlivce není povinnost ze strany státu k aktivnímu konání, jestliže je jednotlivci umožněno činit v mezích zákona náboženské úkony. o Práv, která jsou zákonem o církvích označena jako práva zvláštní, se nelze úspěšně dovolávat před ÚS.

134

o Církve mohou zákonně zřizovat a provozovat zdravotnická zařízení. Mohou též žádat ministerstvo o evidenci takových subjektů zřízené církví. o Nositelem právní subjektivity jsou i tzv. historické církevní právnické osoby, které nebyly registrovány či evidovány, popř. i další církevní osoby, které nabývají právní subjektivity bez ohledu na jejich registraci či evidenci provedenou ministerstvem. o Byl zdůrazněn princip církevní autonomie. o Soudy nejsou příslušné k rozhodování služebních (pracovněprávních) sporů mezi zaměstnancem a církví jako zaměstnavatelem. o Není možné, aby soudy přezkoumávaly akty vydané interními orgány církví v rámci církevní autonomie. o Jedinec může odmítnout výkon vojenské služby jen za podmínek stanovených zákonem a za podmínek splnění Listinou stanovených ústavních limitů; přitom nezáleží na tom, zda je důvodem rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním. o Není možné aplikovat zákon o sdružování občanů na otázky církevní autonomie.

Hlavním přínosem „nového“ zákona o církvích bylo, že rozlišil mezi registrací církve a přiznáním oprávnění k výkonu zvláštních práv. Tím výrazně liberalizoval přístup malých církví k samostatné právní existenci na území ČR. V českém právním řádu je nyní zapotřebí podpisů 300 zletilých obyvatel ČR., oproti předchozímu počtu podpisů 10 000 členů. Oproti tomu zvláštní práva jsou přiznána pouze tzv. akreditovaným církvím, které splňují poměrně přísné podmínky stanovené zákonem o církvích. Jak ale ÚS uvedl, jedná se o práva přiznaná pouze některým subjektům (církvím) nad rámec Listinou přiznaných základních práv. Nová právní úprava zkomplikovala život církvím a jejím členům hlavně v těch bodech, o kterých rozhodoval ÚS již v mnohokrát zmiňovaným nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Tato nová pravidla a postupy byly považovány za zpátečnický krok, takže církve se už necítily být plně autonomní a svobodné. ÚS však ve 135

valné většině případů rozhodoval ve prospěch církví a jejich samosprávy, takže ve svém důsledku církve na své svobodě tolik neztrácí. Nicméně zákon o církvích už není tolik liberální jako byl zákon, který mu předcházel. Zákonodárce tento postup odůvodňuje hlavně ochranou třetích osob. Z čl. 41 odst. 1 Listiny vyplývá, že většiny práv vyplývajících z individuální náboženské svobody se lze u soudu domáhat přímo. To znamená, že pro uplatnění ústavně zaručených práv není nutné přijetí zákona, ale člověk se tohoto práva může domáhat přímo, tedy přímo s odkazem na Listinu. Eventuelní prováděcí zákony nemohou překročit meze, které jsou Listinou stanoveny (takové zákony by byly v rozporu s ústavním pořádkem ČR). Výjimku z tohoto pravidla představuje právo na odmítnutí výkonu vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského přesvědčení, kde Listina odkazuje na zákon, který by měl stanovit podrobnosti. Obdobným případem je odkaz na zákon, který stanoví podmínky pro výuku náboženství ve státní škole. Naprosto jiná je situace, kdy právo vyplývající z náboženské svobody je přiznáno pouze běžným zákonem (není zakotveno Listinou). V takovém případě se jedná zejména o zvláštní práva, která přiznává zákon o církvích registrovaným církvím za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek. Listina garantuje církvím právo spravovat své záležitosti zcela samostatně, nezávisle na státu a jeho orgánech. Církve mohou jimi založené instituce vybavovat právní subjektivitou, své duchovní (popř. i laické) pracovníky mohou vzdělávat a vychovávat ve vlastních zařízeních, aniž by nad touto činností dozorovaly státní orgány. Církve mohou zakládat i svazy církví jakožto samostatné právnické osoby. Církve, kterým byla udělena oprávnění k výkonu zvláštních práv, působí též ve veřejné sféře: církve vyučují náboženství na státních (resp. veřejných) školách, zakládají vlastní školy, podílejí se na armádní a vězeňské duchovní službě, uzavírají manželství, která jsou z hlediska civilního práva platná, je respektována mlčenlivost duchovních. Stát a církev mají každý svoji oblast, ve které působí a tyto oblasti se prolínají jen v některých částech. Jedná se o oblasti, ve kterých stát s církvemi spolupracuje. Ve svých výlučných oblastech působení jsou navzájem nezávislí – 136

stát na církvích a církve na státu. V souladu se zásadou oddělení církve od státu a se zásadou církevní autonomie bylo opakovaně ÚS uvedeno, že do svých výlučných oblastí působení si navzájem nezasahují. Nutno tedy na závěr této práce konstatovat, že ačkoliv církve nedosahují tak rozsáhlé svobody jako to bylo za účinnosti zákona předešlého zákonu o církvích č. 3/2002 Sb., církve a zejména pak jednotliví věřící disponují velkým množstvím rozmanitých práv v rámci své svobody náboženského vyznání, že v samém důsledku je výkon těchto práv pouze mírně omezen některými zákonem stanovenými podmínkami. A co je důležité, jedná se o podmínky (dnes již) splnitelné a v daném konkrétním případě je možné je naplnit tak, aby výkon náboženské svobody nebyl omezen do té míry, že by tato omezení a podmínky věřící odrazovalo od výkonu své náboženské svobody.

137

Literatura Monografie: BARTOŇ, Michal. Omezení svobody projevu z důvodů bezpečnosti státu. In DANČÁK, B. ŠIMÍČEK, V. (ed.). Bezpečnost České republiky - Právní aspekty situace po 11. září 2001. MU Brno, 2002. Str. 153 – 161. ISBN 80-210-3009-7. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. MU Brno, 2001. 458 s. ISBN 80-210-2592-1. FOREJTOVÁ, Monika. Mezinárodněprávní ochrana menšin. Plzeň, 2002. 118 s. Západočeská univerzita, Právnická fakulta. ISBN 80-7082-843-9. HOLLÄNDER, Pavel. Dotváření Ústavy judikaturou Ústavního soudu. In KYSELA, J. (ed.). Deset let Ústavy ČR. Eurolex Bohemia, 2003. Str. 122 – 139. HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 364 s. ISBN 978-80-7380-178-6. HORÁK, Záboj. Církve a české školství. Praha: Grada, 2011. 264 s. ISBN 97880-247-3623-5. HRDINA, Antonín Ignác. Náboženská svoboda v právu České republiky. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 265 s. ISBN 80-86432-67-X. JÄGER, Petr. Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení: příručka pro veřejnou správu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 239 s. ISBN 80-7325-092-6. JÄGER, Petr. Svoboda projevu: demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007. 195 s. ISBN 978-80-903786-5-0. JÍLEK, Dalibor: Vybrané prameny k ochraně lidských práv. MU Brno, 1992. 256 s. JIRÁSKOVÁ, Věra; SUCHÁNEK, Radovan. Ústavní právo v judikatuře Ústavního soudu: výběr z nálezů a usnesení. Praha: Linde, 2007. 521 s. ISBN 978-80-7201-663-1. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. 786 s. ISBN 978-80-7380-261-5. KMEC, Jiří. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3. KŘÍŽ, Jakub. Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. 366 s. ISBN 978-80-7400-362-2. 138

LAMPARTER, Michal. Vztah církve a státu. MU Brno, 1993. 41 s. ISBN 80210-0693-5. MADLEŇÁKOVÁ, Lucia. Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Praha: Linde, 2010. 183 s. ISBN 978-807201-805-5. PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. Díl 1, Obecná státověda. Praha: Linde, 1998. 365 s. ISBN 80-7201-141-3. PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář.Díl 2, Práva a svobody. Praha: Linde, 1999. 975 s. ISBN 80-7201-170-7. POSPÍŠIL, Boleslav. Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Praha: Linde, 1998. 238 s. ISBN 80-7201-092-1. TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. Praha: C. H. Beck, 2011. 953 s. ISBN 978-80-7400-333-2. TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 156 s. ISBN 80-7192-707-4. VALEŠ, Václav. Konfesní právo: průvodce studiem. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 239 s. ISBN 978-80-7380-135-9. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6.

Časopisecké články: ADÁMKOVÁ, Kateřina. Právní postavení církví a náboženských společností de lege lata. Časopis pro právní vědu a praxi, 2/2000. Str. 216-224. BENDOVÁ, Pavla. Hospodářské zabezpečení církví a náboženských společností po roce 1948. Revue církevního práva 46 – 2/10. Praha, 2010. Str. 139 – 144. FILIP, Jan. Dogmatika svobody projevu z hlediska teorie, legislativy a soudní praxe. Časopis pro právní vědu a praxi, 4/1998. Str. 618-637. KŘÍŽ, Jakub. Neutralita, nebo nepřátelství? Poznámky ke vztahu státu a náboženství. Revue církevního práva 46 – 2/10. Praha, 2010. Str. 163 – 175. PŘIBYL, Stanislav. Jakub Kříž: Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Revue církevního práva 48 – 1/11. Praha, 2011. Str. 58 – 62.

139

STUNA, S.; ŠVESTKA, J. Několik úvah nad postavením církví a náboženských společností v českém právním řádu. Právní rozhledy 12/2001. TRETERA, Jiří Rajmund. Náboženství jako povinně volitelný školní předmět. Úvaha de lege ferenda. Revue církevního práva 53 – 3/12. Praha, 2012. Str. 9 – 14. JÄGER, Petr. Sekulární stát a náboženská neutralita ve světle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Revue církevního práva 52 – 2/12. Praha, 2012. Str. 37 – 43.

Diplomové práce: BARTOŇ, Michal. Institucionální záruky svobody projevu - vznik a zánik sdělovacích prostředků v právu ČR. Brno, 2003. 318 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. ČERNÁ, Jana: Svoboda vyznání v ústavním právu vybraných členských států EU. Olomouc, 2009. 84 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta. MICHEK, Libor. Pronásledování z důvodu náboženství. Brno, 2004. 114 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. NAVRÁTILOVÁ, Olga. Vývoj svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání v ČR po listopadu 1989. Brno, 2004. 81 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. NOVOTNÝ, Michael. Svoboda náboženského vyznání a její hranice. Brno, 2011. 75 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

Nálezy a usnesení ÚS: Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.11.2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=43642&pos=1&cnt=6&typ=re sult Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.3.2003, sp. zn. I. ÚS 671/01. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=38569&pos=1&cnt=4&typ=re sult

140

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18.6.2003, sp. zn. I. ÚS 146/03. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=43712&pos=3&cnt=3&typ=re sult Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.3.1997, sp. zn. I. ÚS 211/96. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=28118&pos=2&cnt=3&typ=re sult Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17.1.2007, sp. zn. I. ÚS 611/06. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=53294&pos=2&cnt=4&typ=re sult Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18.10.2007 ,sp. zn. I. ÚS 1244/07. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=56708&pos=1&cnt=1&typ=re sult Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10.4.1998, sp. zn. II. ÚS 227/97. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=29771&pos=1&cnt=3&typ=re sult Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6.3.2008, sp. zn. II. ÚS 331/06. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=57985&pos=2&cnt=4&typ=re sult Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 31.8.2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=36583&pos=2&cnt=4&typ=re sult Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21.11.2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=57072&pos=1&cnt=6&typ=re sult Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8.10.1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=30537&pos=2&cnt=4&typ=re sult

141

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20.10.2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z:

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=71752&pos=1&cnt=1&t yp=result Nález Ústavního soudu ČR ze dne 2.6.1999, sp. zn. Pl. ÚS 18/98. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [cit. 9.8.2012]. Dostupné z:

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=32746&pos=1&cnt=5&t yp=result

Ústavní zákony: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 9.8.2012]. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 9.8.2012].

Obyčejné zákony: Zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 27.7.2012]. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 27.7.2012]. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 1.8.2013]. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 27.7.2012]. Zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 27.7.2012].

142

Zákon č. 18/1992, o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 10.8.2012]. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 10.8.2012]. Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 27.7.2012]. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 27.7.2012]. Zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování, ve znění pozdějších předpisů. In: WINLEX [právní systém obsahující právní předpisy ČR], STORMWARE s.r.o. [cit. 10.8.2012].

143

Summary This rigorous work deals with the freedom of religion in the constitutional law of the Czech Republic with focus on rights that are guaranteed by the constitutional law. It focuses on the practise of decision-making of the Constitutional Court of the Czech Republic. I analyze its judgements, compare them and consider, if these judgements are in conformity with the Constitution, with the morale principles, the principle of equity and also with the stating of common laws which solve these problems deeply. After all I devote some space to the most significant laws in the branch of freedom of religion. The first part of this work as the general part concentrates on the freedom of religion with respect to the theory of constitutional law in the way how it is contemporary stated in the legal regulations of the Czech Republic. It mentions the most important sources of freedom of religion, further the important components of freedom of religion and explains technical terms. The second part of this work as the special part concentrates on the most significant and most important judgements and findings of the Constitutional Court. On the beginning of the analyzed judgement I mention the core of the case, I introduce the complainer to the reader and his trouble. Then I mention breefly the attitudes of the institutions which were challenged by the Constitutional Court to express and then the Constitutional Court analyze the problem from all points of view. The conclusion follows. From all conclusions I try to deduce my findings about contemporary decision-making practice of the Constitutional Court in the branch of freedom of religion in last 15 years. Freedom of religion belongs to the group of fundamental human rights. It is stated in a lot of legal documents, which the most important is for this work the Declaration of Human Rights. Religion or faith is one of the factors which sharply impacts the behaviour of humans. People have right to choose religion that is nearest to their hearts or to be without any religion. People have right to show their religious belief to their surroundings and for this purpose they have right to gather or unite to the groups (churches and other religious societies). 144

Unlike the dissertation which I ended my studies on the Faculty of Law with, I concentrate on freedom of religion from the point of view of the constitutional law of the Czech Republic in this work, without making comparisons with other european states. The goal of this rigorous work is making an overview about contemporary decision-making practice of the Constitutional Court of the Czech Republic. The point that connects this work with the former dissertation is the interest in by the constitutional laws and international documents guaranteed freedom of religion, its demonstration and its possibilities of restriction in the democratic legal state. I search for the limits of freedom of religion and this is also my secondary goal od this work.

145