Svitek I „Jonatáne, pozor!“ vykřikla Flavia Gemina. Jonatán ben Mordechaj byl po pás v temně modré vodě Tyrhénského moře a neviděl strašlivou příšeru, která se za ním vynořila z hlubin. „Uaaaaaa!“ mořský ďas popadl Jonatána kolem pasu. „Áááááá!“ vykřikl Jonatán, ale rázem ztichl, protože ho příšera stáhla pod hladinu a slaná voda mu zalila ústa i nos. Za chvilku se vodní hladina zklidnila a mírumilovně se třpytila v horkém letním slunci. Flavia a její malá otrokyně Nubia s hrůzou pozorovaly moře. Jonatán najednou vystřelil z vody s mohutným cákáním a lapal po dechu. Plival kolem sebe slanou vodu. „Lupusi! Ty blázne, vždyť jsem se mohl utopit!“ Na hladině se vynořila další hlava a smála se od ucha k ucha. Vodní příšera Lupus byl nahý a lesklý jako úhoř. Bylo mu sice jenom osm let, ale Flavia přesto vypískla, když ho uviděla nahého, a zakryla si oči. Slyšela, jak se Lupus s cákáním brodí z vody na pláž. Když si myslela, že už se může podívat, otevřela jedno oko. Lupus si zrovna zavazoval pásek na tunice. Otevřela i druhé oko. Jonatán se plížil za Lupusem s hrstí vlhkého písku v ruce. Než ho ale stihl hodit Lupusovi na záda, kamarád se rychle otočil a vrhl se na něj. Oba spadli do písku a kutáleli se jako dva zápasníci v palestře. Jonatán, který byl starší a větší, nakonec zvítězil. Sedl si ob-
9
kročmo na Lupuse a tiskl mu zápěstí do horkého písku. Lupus byl sice silný a šlachovitý kluk, snažil se ze všech sil vykroutit, ale s Jonatánem nehnul. „Ha!“ zajásal Jonatán. „Válečník Achilles zvítězil nad divokou mořskou obludou. Pros o slitování. No tak. Řekni pax!“ Flavia si povzdechla a zakroutila očima. „Jonatáne, víš přece, že Lupus nemůže mluvit. Nemá jazyk. Jak může prosit o slitování? Pusť ho.“ „Ne,“ trval na svém Jonatán. „Žádné slitování, dokud nepoprosí. Chceš, abych se nad tebou slitoval?“ Z Lupusových zelených očí šlehaly blesky. Vzdorně zavrtěl hlavou a dál se snažil vykroutit ze sevření. „Pak budeš potrestán!“ Jonatán vypustil z úst hustou slinu a nechal ji viset Lupusovi nad obličejem. Lupus se na ni vyplašeně díval. Flavia s Nubií vyjekly. Na Jonatána najednou skočilo mokré zvíře a nadšeně se rozštěkalo. „Scuto!“ smál se Jonatán. Pes ho zasypal mokrými pusinkami a Jonatán nakonec z Lupuse spadl. Za velkým psem se přiřítila dvě malá mokrá štěňata. Scuto počkal, až se kolem něj sejdou všechny čtyři děti, a pak se řádně otřepal. Štěňata se po něm hned opičila a taky se otřepávala od hlavy k patě. „Eh!“ zašklebila se Nubia. „Hleďte! Moje nová tunika je celá potřísněná!“ Jonatán se zasmál. „Myslím, že jsme ti četli moc latinské poezie, Nubie.“ Flavia se podívala na svoji tuniku, která byla taky zacákaná mořskou vodou. „No jo, teď se už nedá dělat nic jiného než…“ A s pokřikem se rozběhla do moře i s tunikou. Ostatní utíkali s náramným výskáním za ní. Několik minut se všichni navzájem potápěli a cákali po sobě. Pak jim dal Lupus pravidelnou hodinu plavání. Ukázal jim, jak mají táhnout ruce vodou a přitom dělat nohama pohyby jako žá-
10
ba. Nubia vyrostla v africké poušti, kde byla voda vzácná, a proto se jí ze začátku trochu bála. Teď už ale plavání milovala. A Jonatán taky udělal velký pokrok. Flavii se pořád ještě nedařilo sladit pohyby rukou a nohou dohromady. Konečně všichni vylezli z vody a padli jeden vedle druhého do měkké a teplé písečné duny. Zprudka oddechovali, leželi se zavřenýma očima a sušili se na horkém srpnovém slunci. Mořský vánek je příjemně chladil. Scuto se vyhříval se štěňaty Nipurem a Tygrem na písku. Když se Flavia vydýchala, opřela se o loket a zadívala se přes pláž. Jeden z otcových námořníků, který se jmenoval Sextus, tam odpočíval ve stínu slunečníku, který byl původně určený pro děvčata. Byl to luxus mít svou vlastní stráž. Před několika týdny se Flavii a jejím kamarádům jen tak tak podařilo uprchnout před obchodníkem s otroky Venaliciem. Kdyby je tenkrát chytil, prodal by je jako otroky někde na pobřeží Středozemního moře a už by je nikdy nikdo nenašel. Teď byl ale Sextus nablízku a žádné nebezpečí jim nehrozilo. Flavia se položila na teplý písek a pozorovala, jak po modré obloze krouží racci. Na rtech cítila sůl a slyšela ševelení vln na mokrém písku. Kamarádi leželi vedle ní a psi jí usnuli u nohou. Flavia Gemina zavřela oči a povzdechla si. Kéž by byl každý den jako tenhle. Jenže tatínek rozhodl, že Ostia pro ně není dost bezpečná a že tu nemůžou strávit celé léto. Za dva dny poplují na jih k Pompejím na statek Flaviina strýčka. Škoda. Na statku budou sice v bezpečí, ale je tam nuda. Flavia si znovu povzdechla. Před časem s kamarády vystopovala a chytila ostijského zabijáka psů. Tohle detektivní pátrání se jí náramně zamlouvalo. Chtěla by řešit další záhady. A tady v Ostii jich bylo plno. Před několika měsíci zmizela devítiletá holčička Safíra. Flaviina oblíbeného pekaře někdo třikrát za sebou vykradl. A přístavem se pořád plíži-
11
li různí záhadní cizinci, kteří číhali na loď, která by je odvezla z Itálie. Když člověk žije v takovém rušném přístavu jako Ostia, musí se mít pořád na pozoru a musí mít oči otevřené. „Co se děje, Jonatáne?“ zeptala se Flavia. „Proč do mě šťoucháš?“ „Chrápala jsi,“ řekl Jonatán. „A navíc si myslím, že tamhle se někdo topí.“ Flavia se posadila a zaclonila si oči rukou. V dálce zahlédla na třpytivé modré hladině zaoblené dno převrácené loďky. Někdo se jí držel a zběsile mával rukou, aby přivolal pomoc!
12
Svitek II Čtyři kamarádi se zvedli z písku, postavili se a pozorovali mořskou hladinu. „Hleďte! Plavidlo ztroskotalo!“ prohlásila Nubia. „Sexte!“ vykřikla Flavia. „Rychle!“ Statný námořník se vyhrabal na nohy a polekaně se rozhlížel. „Loď se potápí!“ křikla Flavia. Námořník se rozběhl k dětem. Všichni tři psi se rozštěkali a skákali kolem něj. Sextus byl opálený a svalnatý a byl by to opravdu pohledný muž, kdyby mu nechyběla většina zubů. „Cože?“ ptal se dětí. „Kde?“ Ukazovaly na moře. Sextus se nemusel dlouho rozmýšlet. Vmžiku odhadl situaci, potichu zaklel a už si v běhu svlékal tuniku. S mohutným cákáním vletěl do vody a plaval mocnými záběry k převrácené lodi. Lupus se také rozběhl k moři, na chviličku zaváhal, ale pak si také sundal tuniku. „Ne, Lupusi! Je to moc daleko!“ volali na něj kamarádi. Lupus si jich nevšímal. Vrhl se do vody a plaval za Sextem. Flavii to připadalo jako celé věky, než se Sextus dostal k převrácené lodi. A oddechla si, až když se ke dvěma hlavám u lodě přiblížila i třetí, Lupusova. Místo aby se vydali na zpáteční cestu, zůstali u lodi a pohupovali se na hladině nahoru dolů. „Co tam dělají?“ ptal se Jonatán. Nakonec se dvě větší hlavy daly do pohybu a přibližovaly se k pláži. Po chvíli se za nimi pustila i třetí, menší hlava, ale plavala mnohem pomaleji než předtím.
13
„Lupus je unavený,“ vyhrkla Nubia a chytla Flavii za ruku. „Máš pravdu. Bude úplně vyčerpaný,“ řekla Flavia. „Mám nápad,“ řekl Jonatán. „Poběžím do přístavu a najmu nosítka, aby je donesli domů. Otec se o ně může postarat.“ „Dobrý nápad,“ pochválila ho Flavia. „Ale co tvoje astma? Radši poběžím já. Budu tam dřív.“ Když uviděla, jak se Jonatán tváří, stiskla mu rameno a dodala: „Zůstaň tady a postarej se o Nubii. Scuto dá pozor na mě.“ Flavia dusala bosýma nohama po vlhkém písku – sandály nechala na dunách. Nevadí, vracet se nebude. Scuto běžel vedle ní s vyplazeným jazykem. Brzy uviděla přístav, kde kotvily rybářské bárky a menší obchodní lodě. Běželi se Scutem po sypkých dunách kolem synagogy a nahoru k přístavní hrázi. Srdce jí bušilo až v krku. Mezi přístavištěm nalevo a skladišti a chrámy napravo se táhl dřevěný chodník. Když míjela molo, rozhlédla se po zakotvených lodích, jestli tam náhodou není otrokářská loď Vespa. Nenáviděné žlutočerné plachty však díkybohu nebylo nikde vidět. Venalicius musí být se svou posádkou na cestě do Delosu nebo do nějakého jiného obchodního střediska, kde se prodávají otroci. V přístavu se to hemžilo lidmi. Flavia zahákla prst kolem Scutova obojku a vyhýbala se námořníkům, vojákům, otrokům i nakupujícím. Potřebovala nosítka a potřebovala je rychle. V bráně pod obloukem většinou jedna nebo dvě stávala. Za pár sestercií nosili zákazníky po Ostii. Flavia pevně svírala v jedné ruce váček s penězi. V takovéhle tlačenici budou zloději na každém kroku. Konečně uviděla jedna nosítka ve stínu pod Přístavní bránou. Vedle nich odpočívali dva svalnatí mladíci a jedli oběd: tučné kousky masa opečené na špízech. „Kolik… by stála… vaše nosítka na půl hodiny?“ Postavila se před ně a ztěžka oddychovala.
14
„Copak, maličká? Chceš odnést, ano?“ usmál se jeden nosič, co měl uši jako růžičky brokolice. „Potopila se loď,“ sípala Flavia. „Moji kamarádi ji zachraňují. Kolik chcete… za odnesení z pláže do domu u Laurenské brány?“ Netrpělivě zatřepala váčkem s penězi. „Čtyři sestercie, zlatíčko,“ řekl druhý nosič s nosem jako přerostlá ředkvička. „Dám ti extra cenu, protože tak uděláme dobrý skutek.“ „A protože jsme celé ráno neměli do čeho píchnout,“ zabručel ten s brokolicovýma ušima a hodil poslední mastné sousto Scutovi. Flavia ušla po pláži s najatými nosiči už nějakých sto metrů, když zahlédla Sexta, jak vrávoravě vylézá z vody a táhne za sebou jakéhosi zavalitého muže. Scuto se hlasitě rozštěkal a uháněl ke skupince lidí u vody. Jakmile se k nim přiblížil, zavalitý muž si okamžitě sedl do písku. Scuto energicky vrtěl ocasem, olízal neznámému muži obličej a pak se vrhl k ostatním, aby je taky pozdravil. „Jdete v pravou chvíli,“ volal Jonatán a utíkal k Flavii a k nosítkům. „Už mu začínají modrat rty. Musíme ho zabalit do deky a donést ho co nejrychleji k mému otci.“ Ušatec s nosáčem svému řemeslu rozuměli. Zvedli vyčerpaného muže a pomohli mu do nosítek. Byl to robustní opálený člověk se zbytkem bílých vlasů kolem hladké pleše. Dýchal tak ztěžka, jako někdy Jonatán. Flavia pomáhala nosičům zabalit muže do vybledlé zelené deky a přitom si všimla, že má na prstě silný zlatý prsten. „Máme nechat záclonky roztažené, nebo je máme zatáhnout, zlatíčko?“ „Nechte je otevřené, ať vidíme, jak mu je,“ řekla Flavia. „Počkejte,“ zasípal muž. Bylo to jeho první slovo. „Kde je můj vak?“ šeptal vysokým hlasem.
15
„Trval na tom, že ho máme vzít,“ vysvětloval Sextus, který se právě blížil k nosítkům. „Má ho Lupus.“ Flavia se otočila a uviděla, jak Nubia pomáhá Lupusovi z vody. Chlapec se vrávoravě plahočil pískem k nosítkům, a když k nim došel, zvedl nad hlavu vak z nepromokavého plátna, z kterého kapala voda. Muž, který se už pohodlně usadil do polštářů, po něm dychtivě sáhnul. „Děkuju, děkuju ti,“ vykřikl sípavým hlasem. „Jedině na tomhle mi záleží.“ Sáhl dovnitř a všichni napjatě sledovali, jaký poklad odtud vytáhne. Muž vyndal z vaku stylus a voskovou tabulku a spokojeně zamručel. Střásl z tabulky kapičky vody a začal psát. Všichni se na něj beze slova dívali. Muž za chvíli vzhlédl. „Tak na co čekáme?“ zasípal zvesela. „Vyrazte, nosiči, a neste mě, kam je potřeba.“ „Počkat!“ vykřikla Flavia. „Já vím, kdo jste!“
16
