SVĚDECTVÍ Čtvrtletník pro politiku a kulturu
ročník III. číslo 12
Bilance ČSSR a Slovensko Evropa — náš osud Problém svobody v lidské kultuře Proces začíná Doktor Zivago a současný román na Západě O zbabělcích a nosorožcích
brouk
gross
karlík
terz
tumlíř
Z
OBSAHU:
Poznámky k událostem
281 —
288
Články
289 —
323
Evropa — náš osud (F. Gross)
289
Problém svobody v lidské kultuře (B. Brouk)
300
Literatura a umění
324 —
368
Proces začíná (A. Terz)
324
Doktor Živago a současný román na Západé (J. Tumlíř)
357
O zbabělcích a nosorožcích (P. Tigrid)
366
Česká próza ve stalinské pasti (M. Jungmann)
368
Svědectví, čtvrtletník pro politiku a kulturu Redakční rada: Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Radomír Luža, Mojmír Povolný, Josef Ševčík, Pavel Tigrid. Redaktor: Pavel Tigrid Administrátor: Josef Ševčík. Grafická úprava: Ladislav Sutnar. Vychází čtvrtletně. Vydávají: Jiří Horák a Radomír Luža, Box 1181, Grand Central Station, New York 17, N. Y., USA. Na tuto adresu řiďte všechnu korespondenci. Možno také psát na adresu vídeňské redakce: Josef Jonáš, Margaretenplatz 7, Wien V. Rakousko, nebo na adresu A. Novák, 46, rue Pergolese, Paris 16e, Francie. Roční předplatné i s poštovným Kčs 12,-. Cena jednotlivého čísla Kčs 3,-. V cizině $5.00, jednotlivě $1.50. Vzhledem k valutovým předpisům prosíme příjemce časopisu v Československu, aby obnos za předplatné nebo jednotlivá čísla poukázali jako dar československému Červenému kříži. Čtenáři v ciziné nechť posílají předplatné mezinárodni poštovní poukázkou nebo šekem na adresu vydavatele. Podepsané poznámky a články nevyjadřují nutné stanovisko redaktora nebo redakční rady.
Asi na tom kus pravdy je. Ale rozpomeňme se: nevšimli jsme si už před časem, že jednou z postalinských změn v komunistickém světě bylo i to, že zmizela svrchovaná a všemi uznávaná autorita, a že se nyní při formulaci sovětské politiky patrně uplatňují a snad i vyrovnávají různě názory? Byly doby, kdy jsme to pokládali za slibně znamení, za odvrat od Stalinova džingischánství a za nástup politického zdravého rozumu. Proč se máme zase domnívat, že za Stalina byly věci přece jenom jednodušší? Co tedy chceme ? Zdá se, že řada lidí se pohybuje v nereálném světě. Tak na příklad na Z á padě koluje názor, že stačí si počkat na to, už si Rusové a Číňané vzájemně vjedou do vlasů, v kterémžto případě by Chruščov prý byl menším zlem. Jako intelektuální aspiprin jsou takové úvahy neblahým dědictvím té éry, kdy americká politika věřila v tyto zásady: "stát pevně" (to jest, nehýbat se ), podporovat soukromé podnikání doma a chatrné spojence venku, očekávat, že Čína spadne sama od sebe, že hesla a fráze přesvědčí celý svět, včetně Rusů o tom, že komunisté jsou neznabozi a holota. Pro tuto nereálnost, běžnou v určitých kruzích, se mohlo stát, že za Chruščovovy loňské návštěvy v Americe si s ním málem padli d o náručí někteří velcí podnikatelé (Cyrus Eaton z Glevelandu je ovšem zcela krajní a výjimečný případ). Pěstitelé kukuřice
Chruščov ovšem umí v y s t u p o v a t jako velký boss, což muže překvapit jen ty, kdož se jím dosud příliš nezabývali. Jako pravý boss vidí jen věci velké a neobtěžuje se malými — a navíc dovede zatočit s odboráři. Milionářský pěstitel kukuřice z amerického Midwestu (krajiny, která vyniká zahraničně politickým rozhledem asi jako mecklenburská nížina) dokonce dospěl k úsudku, že kdyby se svět svěřil
282
těmto dvěma mužům, oba, jako pěstitelé kukuřice by se jistě dohodli. Jenomže v Paříži a později se Chruščov přestal chovat jako pěstitel kukuřice; snad toto údobí, charaktelisované příkrostí s přísadou hulvátství, přece jenom přispělo k obnovení realistického myšlení mezi těmi, kdo tuto schopnost málem už ztráceli. Jsou ovšem stále ještě takoví, kteří se radují z pařížského debaklu a myslí si, že jim to všechno dalo jednou provždy za pravdu. Pařížské poučení Dalo? Jestliže je otázka položena takto, je nutno poznamenat, že s nimi má pravdu také M a o Ce-tun a Suslov. Je logika věcí v tom, že se radujeme z návratu do dob, za nichž jsme nic nevyhráli a hodně ztratili? Zastáncům "tvrdé" linie je člověk v pokušení říci: tvrdíte-li, že máte pravdu a vždycky jste ji měli, pak proč jste podle ní nejednali? Proč už nebyla válka a proč jste dopustili, aby protivník mezitím nabyl tak ničivých zbraní ? M a o aspoň vyvozuje důsledky ze své "tvrdosti": on by začat válku zítra, a na troskách starého světa budoval komunistickou společnost (300 milionů zbylých Č í ň a n ů ) . Západní zastánci "tvrdé" politiky jsou proti koexistenci, ale celá ta léta ji vlastní provozovali. C o víc, často se přitom dali, jak se lidově říká, vzít u huby. Nikam nás dnes už nepřivedou úvahy o tom, kdo fiasko v Paříži vlastně zavinil. Incident s americkým letadlem dal Chruščovovi kartu, a ten ji hrál až ji přehrál. Pařížská konference je historickou troskou; t e ď je zapotřebí se vyhrabat a přehlédnout situaci. T o znamená především dívat se na věci zase reálněji. Chruščov není jen pěstitel kukuřice, ale také ne jenom neznaboh a kraválista, jehož ruský lid pozítří svrhne. Chruščov má, dokud sedí na svém místě, reálnou m o c ; má také reálné sla-
biny. Ani on nemůže řešit světové problémy tím, že je prostě rozetne jako gordické uzly, aniž se s kýmkoli o tom vů bec bude bavit. Logika věcí prostě vede k tomu, že se zase bude mezinárodně jednat, že se už vlastně jedná, protože jiné cesty není. T u jsme však u kořene věci: jednat o čem? Zkušenost ukazuje, že nejspíše a nejrychleji vedla k cíli jednání specifická, zaměřená na jednu otázku, očištěnou od nánosu hesel, ideologických mlhovin a zbožných přání. Takovou otázkou j e na příklad zastavení pokusů s atomovými zbraněmi. V této věci také, až d o pařížského fiaska, jednání mezi oběma tábory pokračovala slibně, poněvadě konkrétně. V jejich pokračování je dnes reálný příslib solidního výsledku, I když se ženevská jednání o odzbrojení konala p o d hvězdou daleko nešťastnější ( v neposlední řadě pro ochotu spíše mluvit s balkonu než hovořit o konkrétních návrzích), mezinárodní vývoj přímo diktuje jejich opětné zahájení. Diktuje také Chruščovovi, aby přestal s pohrůžkami, že někam pošle své rakety. Situace v Evropě, to jest především střední a východní Evropě, j e statická. M y šlenky, které se tu před časem objevily, a ť už měly jakékoli slabiny a úskalí (na příklad "disengagement" a Rapackého p l á n ) , byly prostě zahrabány, nemluvilo se o nich. V Evropě se hýbe j e n Berlín, a tím hýbe Chruščov — zde j e také dobrá ukázka toho, c o se dá získat politikou nicnedělání a neslyšení. Heslo o mírovém soužití se stalo (zásluhou komunistické propagandy) bezcenným jak falešná grešle. T o však neznamená, že (podobně jako neméně zneužívané slovo " m í r " ) je už zcela k nepotřebě. Západ tu opět nechal iniciativu v rukou Sovětů: "stojí pevně", zatím co komunisté nechávají tuto falešnou grešli obíhat p o celém světě. I zde j e třeba
být konkrétní. Propagují-li komunisté mírové soužití — třeba ve formě kulturních a jiných styků — o d p o v ě ď není: vyklidit pole a prohlásit to za bolševiveký trik. O d p o v ě ď j e vzít j e za slovo; i to bude forma jednání. Václav
Karlík
(New
York)
ŽENEVA Valerian Zorin dosud nikdy nebyl p o slem dobrých zpráv; 27. června zasadil tento sovětský administrátor další ránu úsilí o zachování míru ve světě, když na příkaz své vlády v y p o c h o d o v a l z j e d nacího sálu ženevského Paláce Spojených Národů, v němž p o týdny jednali zástupci deseti velmoci o možnostech odzbrojení. Z a pokřiku francouzského delegáta ( " T o h l e je čiré c h u l i g á n s t v i ! " ) , v y p o c h o dovali ze sálu hned p o Zorinovi také delegáti bulharští, českoslovenští, rumunští, polští, a nakonec i polský předsedající delegát Naszkowski, který až d o té chvíle upíral udělit slovo nekonumistickým delegátům. Tak se k pramalé slávě komunistických " m í r o v ý c h " delegací skončila konference, jež jednala o nejosudovější otázce naší doby. V ý v o j ukáže, zda nečekané a uličnické skončení ženevských jednání nebude pro svět osudovější, než fiasko nikdy se nekonavší konference pařížské. Stoupencům politiky s "pozice síly" všude ve světě dostalo se nového a přesvědčivého argumentu: že totiž se Sovětským svazem a jeho spojenci nelze vyjednávat, lze se jen podrobit. A opravdu se zdá, že jakmile Moskva dospěje k poznání, že své požadavky — v daném případě rychlé, úplné a nedostatečně kontrolované odzbrojení, které by západní mocnosti v p o d statě vystavilo na pospas Sovětskému svazu a Číně (jež se oficiálně kloní k názoru, že Z á p a d musí být poražen silou zbraní) — nemůže prosadit, rozbije: každé, i sebevážnější jednání. Tentokrát je provinění Moskvy zvlášť vážné, neb o ť Valerian Z o r i n odmítl i jen vyslech-
283
nout revidované návrhy Spojených států. Chtějí tedy sověty, táží se soudní lidé všude ve světě, opravdu jednat o míru, nebo jen o něm, a jeho zajištění, hulákat? Rozpad ženevských jednání, a způsob, jímž k němu došlo, vrhá nový stín pochyb na skutečné úmysly SSSR a jeho představitelů ve světě, který si nechce dát diktovat.
VRAH Dne 20. srpna 1940 odpoledne stráž ve vile Lva Trockého v předměstí Mexico City vpustila návštěvníka , který byl po osm měsíců častým hostem Trockého. Z a nedlouho výkřiky a sténání přivolalo strážce do pracovny, kde našli návštěvníka stojícího se sekerou v ruce nad padlým Trockým, jehož hlava byla znetvořena ranami sekery. O den později šedesátiletý spolutvůrce Sovětského svazu podlehl svým zraněním. Vrah byl znám jako americký spisovatel Frank Jackson. Policii však udal, že se jmenuje Jacqucs Mornard a že je belgickým státním příslušníkem. Jeho pravá totožnost však dodnes nebyla zjištěna. Mornard nikdy ncvyzradil ani své pravé jméno ani svoje pomocníky. Soudí se, že byl vykonavatelem Stalinova rozkazu. Mornard byl odsouzen na dvacet let, poněvadž mexické zákony neznají trestu smrti. Začátkem května letošního roku byl Mornard propuštěn z vězení. Hodinu po té odlétal Trockého vrah s československým diplomatickým pasem v doprovodu dvou československých diplomatů přes Kubu do ČSR. Klasikové marxismu, Lenin i staří bolševici ostře odsuzovali individuální teror a politické vraždy. V tomto případe se stal obětí člověk, bez něhož si lze těžko představit Říjnovou revoluci; vynikající socialistický myslitel, vůdce mezinárodního revolučního hnutí, tvůrce Rudé armády a budovatel Sovětského svazu. A ť jeho omyly byly jakékoli, není jediného
284
důvodu, který by ospravedlnil či jen částečně omluvil sprostou vraždu. Lenin by dnes byl mezi prvními, kdo by odsoudil zavraždění Lva Trockého a hnal k odpovědnosti přímé i nepřímé pachatele. Proč tedy Praha poskytuje oficiální doprovod a diplomatické výsady člověku, který zavraždil jednoho z nejužších spolupracovníků V . I. Lenina? K d o zase jednou v Praze pozapomenul na skutečnost, že v mezinárodním dělnickém hnutí se političtí odpůrci nelikvidují sekerou, ale spíše se přesvědčují výstavbou nových objektivních podmínek, které představují historicky platné kriterium ideálů revolučního hnutí ? Radomír
Luža
(New
York)
ČSSR A SLOVENSKO Postavení Slovenska, určené novou ústavou Československé socialistické republiky, není záviděníhodné: košická politika strany z roku 1945 doznala tu zásadních změn v neprospěch slovenské autonomie. O patnáct let později se KSČ rozhodla pro tuhou politiku pražského centralismu. Nová ústava je centralistická, n e b o ť nezná již sbor pověřenců, zvláštní slovenský národní orgán moci vládní a výkonné. Ustanovení základního článku V I I I . ústavy z 9. května 1948 o tom, že " n o sitelem a vykonavatelem státní moci na Slovensku a představitelem svébytnosti slovenského národa jsou slovenské národní orgány", se v návrhu nové ústavy již nevyskytuje. Místo o svébytnosti slovenského národa se mluví jen o tom, že "společné budování socialismu umožnilo, aby Slovensko záhy překonalo svou někdejší zaostalost a povzneslo se na vyspělou úroveň v průmyslu i zemědělství." V hlavě šesté jsou ustanovení o Slovenské národní radě ( S N R ) . Není již označena jako "nositel a vykonavatel státní moci na Slovensku a jako představitel svébytnosti slovenského národa", nýbrž je
podle čl. 73, odst. 1 jen "národním orgánem státní moci a správy na Slovensku". Volební období SNR bylo zkráceno na čtyři roky. Působnost S N R je vymezena v ČL 74 návrhu způsobem, který se podstatně liší o d dosavadního par. 96. Návrh chce zřejmě vzbudit d o j e m větší samostatnosti S N R p o stránce formální. Nová je instituce komisí SNR. Podte čl. 78 zřizuje je S N R pro jednotlivé úseky své činnosti jako své "iniciativní, kontrolní a výkonné orgány". M a j í sledovat plnění úkolů vyplývajících z hospodářského a kulturního rozvoje Slovenska, jednat a usnášet se o nich, pomáhat je zajišťovat a předkládat svá usnesení a návrhy SNR a jejímu předsednictvu. Komise volí SNR ze svých poslanců a z politických, hospodářských, kulturních a jiných pracovníků na Slovensku. T a t o ustanovení o komisích a pověřencích S N R nasvědčují určitým rozpakům spojeným s drastickým omezením formálních pravomocí slovenských národních orgánů, resp. zrušením jednoho z nich. Oprava je ovšem naprosto mlhavá. Lze si však těžko představit, že by režim měl v úmyslu provést tato ustanovení takovým způsobem, aby komise a pověřenci mohli nahradit slovenský národní orgán moci vládní a výkonné v podstatnějším rozsahu. Podle par. 95 platné ústavy příslušela sboru pověřenců a pověřencům v zásadě veškerá moc vládní a výkonná na Slovensku s výjimkou věcí národní obrany, zahraniční politiky a zahraničního obchodu. Sbor pověřenců měl podle par. 119 také nařizovací pravomoc. Podle par. 121 mu příslušela rozsáhlá pravomoc jmenovací. O tom všem nová ústava mlčí. P. B. (Londýn)
TAK PŘECE JEN PUČ? Ústav dějin Komunistické strany Československa vydává publikaci "Příspěvky k dějinám K S Č " . V osmém (srpnovém) čísle loňského roku přinesla tato publikace také studii Miroslava Broučka na-
zvanou Vznik a úloha lidových milic v únoru 1948. Ukazuje jasně, jak pečlivě komunisté připravili únorový puč a jak promyšleně a metodicky při tom postupovali. Broučkova studie osvětluje rozhodující roli "lidových milic" ( L M ) při provádění puče: "Počátkem roku 1948 vstupoval boj o konečné vyřešení otázky 'kdo s koho' do rozhodující, a bylo zřejmé, že i d o závěrečné fáze . . . Rozhodnout otázku politické moci ve prospěch dělnické třídy a tak zabezpečit další cestu k socialismu — bylo cílem politiky K S Č . " . . . " . . . Po neúspěšné schůzi vlády 17. února 1948 . . , ústřední výbor vyzval všechny závodní organizace strany, aby z nejspolehlivějších členů strany vytvořily strážní hlídky jako posilu pro závodní stráž . . a aby v úzké spolupráci s ní dbaly o vnitřní ochranu závodů . . ." "Krajský výbor KSČ v Praze svolává důvěrníky závodních organizací do Lidového domu ve Vysočanech . . . Na aktivu, jehož se zúčastnili, tak jako předešlého, přední straničtí pracovníci pražských závodů, byla tlumočena výzva strany k přeměně strážních oddílů v zesílené pohotovostní oddíly, které dostaly za úkol střežit nejen svůj závod, ale i okolí závodu, a v případě potřeby měly být připraveny zasáhnout na výzvu strany i ve vnitřním městě.'' "Soudruzi V . Nosek a J. Veselý byli pověřeni, aby zajistili dostatečné množství zbraní, kterými příslušníci L M budou v případě nutnosti ozbrojeni. Protože se počítalo s ozbrojením jen části dělníků pražských závodů, bylo stanoveno, že deset tisíc pušek s náboji bude dostačující. Zároveň byl na schůzi organizační komise jmenován soudruh J. Pavel velitelem hlavního štábu L M . Bezprostřední řízení L M převzalo do svých rukou předsednictvo Ú V KSČ — organizací byl pověřen krajský výbor KSČ v Praze." " V ranních hodinách 23. února vyjíždí
285
z Brněnské zbrojovky kolona aut, která za doprovodu oddílů SNB vezla do Prahy 10.000 pušek, 2.000 automatů . . . D o poledne kolona dojela do Prahy na nádvoří hlavního velitelství SNB do Bubenče. Zbraně byly vyloženy do skladu — auto zůstala na nádvoří a čekala na rozkaz k převozu zbraní d o pražských závodů." "Hlavní štáb L M připravil ještě v noci 24. února jednotlivým oblastním velitelstvím poukázky na vydání zbraní a sestavil mobilizační plán na ozbrojení a vystoupení oddílů L M . Byly připraveny texty prvních tří rozkazů hlavního štábu L M . Dopoledne 25. února se sešla porada hlavního štábu L M s oblastními štáby. Velitelé byli seznámeni se situací, obdrželi poukázky na zbraně a rozkaz k převzetí i způsobu přepravy zbraní do závodů." "Vítězství v únoru 1948 bylo dosaženo mírovými prostředky a ústavní cestou především proto, že buržoazie ve své izolovanosti neměla sil k odporu. Proto ani Lidové milice jako celek bojově nezasahovaly. Byly však připraveny rozbít v zárodku jakýkoliv pokus reakce o vyvolání bratrovražedného boje . . . Avšak nejen v únoru 1948, ale snad ještě větší význam jako trvalá a spolehlivá opora lidově demokratického zřízení měly a mají Lidové milice po únoru 1948." Miroslav Brouček (Praha)
MLADÍ 1960 Je zlatou zásadou KSČ vykládat všechny kritické projevy, nesouhlas nebo dokonce odpor proti jistým rysům politiky strany, buď rovnou za velezradu a výraz zarputilé třídní nenávisti, nebo za ojedinělý výstřelek jednotlivce, jemuž se ještě nepodařilo vstřebat do krve socialistickou morálku. Tenhle recept se neosvědčuje mezi mládeží, studentskou především; zřejmě je toho příliš moc, než aby se
286
na to dala připíchnout nálepka s označením: pozor, reakce! Soudruzi Vecker, Meissner a jiní vysocí funkcionáři Č S M přišli nedávno o své funkce (a také o své politické hlavy), když byro strany rozhodlo, že j e třeba vedení ČSM vytahat za vlasy jednak za nezapomenutelné fiasko ČSM na loňském vídeňském festivalu mládeže, j e d nak za mizerné výsledky politické výchovy ve svazových organizacích. Výtka stranického vedení je tentokráte zasloužená: obrovská většina československých — zejména dívčích — účastníků festivalu prokázala naprostý nezájem i hlubokou neznalost podstatné části ideologického haraburdí, jimž je dnešní mladý člověk u nás tak neúmorně (a za tolik peněz) zavalován. Naopak, českoslovenští účastníci projevili zdravý zájem o nefalšované zprávy o ostatním světě, jak se v něm žije, c o mladí lidé dělají, v c o věří, co studují a jak se daří materielně jim a jejich rodičům, A zároveň si sami dělali svůj úsudek — zdaleka ne vždycky příznivý jen proto, že šlo o Západ. A projevili značnou životní zkušenost, když věcně a uvážlivě vysvětlovali, proč strana je mířena všemi silami bránit stykům mladých lidí s mladými lidmi v širším světě, proč před nimi musí jisté informace tajit . Tady je něco, co straničtí funkcionáři nedovedou pochopit: že totiž mladí lidé u nás jsou všemi mastmi mazaní, že vědí víc, než předstírají, že dovedou, jak to vystihuje Škvorecký ve svém románu, být i odvážní, i loyální, i obětaví, ale jen tehdy, jsou-li s tím vnitřně srozuměni. A poněvadž tuto svobodu mravního rozhodování jim ovšem strana a ČSM poskytnout nemůže, uchylují se k nejrůznějším úhybovým pohybům, kamuflážím a výstřelkům, od chuligánství až po psaní tajných deníků a surrealistických básniček. Jako lidé ve velkoměstě se naučili, už zcela automaticky, přecházet ulice, vyhýbat se provozu, zastavit se na
červenou a dát se do pohybu na zelenou, tak i mladí lidé u nás naprosto přesně vědí, c o se smí a c o se nesmí, c o j e možno říct a o čem je nutno mlčet, nemá-li dojít ke srážce. Pro pozorovatele, žijícího mimo ČSR, je to nesmazatelný dojem, který si odnáší z rozhovoru s těmito mladými Čechoslováky: jsou to přes všechen nános cynismu, obhroublosti, okázalé lhostejnosti k jakýmkoli hodnotám a autoritám, lidé nadobyčejně dospělí, zkušení a nesnadným životem protřelí. A tohle nepochopí nebo nechce pochopit žádný z těch mravokárců či zase trapných pochlebovačů ve službách K S Č . Jan Štern, který o tom ví víc, než předstírá (na př. v Práci z 5. června) má za to, že naše mládež je hrdá, nepokorná, vzpurná, a to všechno prý jen proto, že už většinou vyrůstala "na slunci naší lidové demokratické republiky . . . zdravé, dobře živené, veselé a kritické plém ě ! " Kakra! A ť žije, pravíme, n e b o ť ono opravdu, v rámci toho, co ví, že smí a může, je zdravé a kritické. J.J. (Vídeň)
Z CESTY JUGOSLÁVIÍ Studoval jsem v Jugoslávii po několik týdnů organizaci továren a tak jsem měl možnost mluvit s lidmi (svou "českou" srbochorvatštinou), a ovšem také si zase turisticky zopakovat tuto krásnou zem. Navštívil jsem rozložitou a bohatou Bačku, kde naši "dolnozemští" Slováci žijí v městečku Bačka Petrovač. Viděl jsem Černou Horu, Centyji, Dubrovník a Chorvatsko ze Splitu až po Záhřeb. A pobyl jsem ovšem delší dobu v Bělehradě. Je to divná v ě c : v Jugoslávii, pravda, j e monopol politické moci; ale často lidé hovoří tak volně, jakoby ani tohoto monopolů nebylo. Marxismus-leninismus je vůdčí filosofickou metodou na bělehradské universitě, ale její profesor Markovič do-
vede napsat ( v časopise Naša stvarnost) na adresu pražských ideologů toto: " K o u c ký se jistě nedomnívá, že věda a ideologie jsou jedno a totéž. Proč tedy rozlišování mezi těmito dvěma pojmy je nutno kvalifikovat jako 'buržoasní objektivismus' či jako 'intelektuální povýšenost vůči dělnické třídě?' " V Bělehradě se mluví o socialistickém realismu, ale staví se v lehkém, vzdušném moderním stylu, na míle vzdáleném těžkopádné, trudné architektuře, s níž se setkáváme na příklad v Porubech na ostravsku. Dělnické
rady
Snad nejlepším příkladem nevšedního vývoje, jímž Jugoslávie prochází, jsou továrny a v nich dělnické rady. O b ě továrny, jejichž organizaci a výrobu jsem studoval, měly potíže s odbytem jisté části svých výrobků. Navíc, obě továrny měly konkurenty v jiných jugoslávských podnicích, které se rovněž ucházely o přízeň spotřebitelů. V Jugoslávii je prostě pro většinu výroků volný trh; továrna, jež část svých výrobků neprodá, musí sama nést ztráty, její zisk je pochopitelně menší. Snad i proto takový bělehradský veletrh (Jugoslávci říkají p o turecku " s a j a m " ) je na pohled docela západnická záležitost: jugoslávské továrny vystavují jednotlivě, domácí firmy mají stánky hned vedle exponátů firem zahraničních, není tu propagačních hesel a složitých diagramů. Počet továren, vybudovaných v zemi v posledních patnácti letech, j e překvapující. Jugoslávci mají už dvě výrobny automobilů, třetí se staví ve středním Srbsku. Vyrábějí se na př. lékařské a měřící přístroje, věc to v Jugoslávii před válkou nevídaná. Statistiky ukazují, že po roce 1951 byl percentuální růst jugoslávské průmyslové výroby jedním z nejprudších na světě. Zákon o dělnických radách vyšel v původním znění v roce 1951, ale byl od té doby několikrát pozměněn; dělnická účast se rozšiřuje a celý tento neobyčejně
287
pozoruhodný vývoj není zřejmě zdaleka ještě u konce. Titovu diktaturu lze snad nejlépe vystihnout pojmem "osvícený absolutismus" ; intelektuálové zhusta přiznávají, že touží po politické a demokratické pluralitě. Na druhé straně se tu dosud velmi silně pociťují důsledky poslední války a i když Djilas požívá jistých sympatií v intelekuálních kruzích, přece jen široké lidové vrstvy mají za to, že Tito je muž, který sjednotil národy země v úsilí o co nejrychlejší zacelení hrozných válečných ran. "Bez Tita," řekl mi jeden Srb z Chorvatska, "by to prostě nešlo." Země a jazyk Loni v létě jsem za pobytu v Jugoslávii navštívil také Jvana Meštroviče, jehož jsem poznal v Americe: učil tehdy na syrakuské universitě. Tehdy ještě Meštrovič odmítal navštívit Jugoslávii. Když se konečně rozhodl, jeho první kroky vedly za kardinálem Štěpinacem. Pak teprve jel k Titovi. Ještě před válkou Meštrovič pracoval na pomníku padlých- Avale. Dostanete se tam autobusem z Bělehradu velmi snadno. Je to mausoleum, jehož
střechu nesou velké sochy matek, odděných v krojích celé Jugoslávie. Díváte-li se odtud na jih, vidíte zdvihající se vlny jugoslávských hor. N a sever je Bělehrad a za ním velká nížina, rozbíhající se od Sávy a Dunaje nahoru na sever do M a ďarska a dál k nám na Slovensko. V těch horách Jugoslávci odrazili pět velkých ofensiv. Nad stokem Sávy a Dunaje, v tom nejsevernějším cípu Bělehradu, stojí stará turecká pevnost Kalemegdan, kde je dnes museum "oslobodilačké borby". Čtete-li tam projevy a rozkazy, které Tito za války vydával, objevuje se tam často slovo "naša zemlja". Dlouho před tím, než došlo k rozkolu s Moskvou, jugoslávští komunisté kladli důraz na slovo "Jugoslávia". Poslední reforma srbochorvatského pravopisu odstranila zbývající pravopisné rozdíly mezi srbštinou a chorvatštinou. A v Bělehradě se stále častěji objevují nápisy psané latinkou. Všejugoslávské časopisy se tisknou latinkou. Je to cílevědomý sjednocovací proces, vytváří se "jugoslovenski naroď". Dnes 18 a půl milionový, za devět let (podle odhadu) téměř 21 milionový. Jiří Kolaja
(Kentucky
University)
Letos mohou jezdit majitelé osobních automobilů do Německé demokratické republiky, Polska, SSSR, Mad'arska, Bulharska a Rumunska. Zájezdy organizuje Svazarm, který přebírá také odpovědnost za to, že se na poměrně náročnou dlouhou cestu nevydá nezkušený nováček. Svazarm sestavuje ze zájemců kolonu (nemusí to být deset aut, ale musí to být nejméné čtyři) a posílá s ní svého průvodce . . . zkušeného automobilistu! Průvodce dovede pomoci členům výpravy, kdyby došlo k nějaké poruše. Na území cizího státu se ke koloně připojí ještě průvodce tamnější cestovní kanceláře, který pak vede kolonu po dohodnuté trase podle smlouvy s Čedokem, stará se o ubytování, má přehled o autoservisu atd. Cesta na vlastni pěst není možná a také turisté, kteří k nám jezdí z lidovědemokratických zemí, cestují jen v organisovaných kolonách a po dohodnutých trasách. Práce, 6. dubna 1960.
288
EVROPA - NÁŠ OSUD
Feliks Gross (New York)
1. V novodobé historii střední a východní Evropy nebylo nikdy tolik samostatných států, jako v roce 1918. Dvacet let dramatického experimentu skončilo neúspěchem a katastrofou. Až na několik málo výjimek, žádný z těchto států neuchránil své obyvatele před politickou svévůlí domácích diktatur či polodiktatur, před bídou a nezaměstnaností, před pronásledováním národnostních i náboženských menšin, před náporem mocných sousedů. Jediné Československo si zachovalo demokracii a poměrně vysokou životní úroveň dělnického i selského obyvatelstva. Tomuto částečnému československému úspěchu napomáhaly ovšem mimořádné podmínky zeměpisné, historické a hospodářské. Všude však úsilí o vybudování demokratického ústrojí — a to si musíme upřímně přiznat — naráželo na značné nesnáze. Parlamenty a sněmy často ovládala myšlenková sterilita a brzdil je nedostatek politické tradice. Obyvatelstvo, politicky málo vyspělé, volilo velmi často lidi, kteří neměli ani ponětí o práci a funkci demokratických institucí. Bylo třeba více času, míru a bezpečí, aby i obyvatelstvo i vlády mohly politicky dozrát a ustálit státní zřízení, aby se národy mohly plně a všestranně rozvinout. Ale údobí oněch dvaceti let neúspěchů bylo také údobím positivních opatření. Na poli kultury, osvěty a veřejného pojištění, a v jistých úsecích hospodářských, se vykonaly znamenité věci. Nezapomínejme také, že katostrofa východoevropská byla pouze částí katastrofy evrop289
ské; to znamená, že celý evropský systém byl zastaralý. Řešení východoevropských i evropských problémů se může uskutečnit jen na základě velkých a nových myšlenek. Vlády států střední a východní Evropy, hospodářsky a politicky slabé, nedovedly vytvořit bezpečnostní systém, který by jim zajistil hlas ve světové politice a diplomacii. Všechny byly vystaveny podobným — ne-li totožným — nebezpečím. Druhá světová válka je toho nejlepším dokladem. Nebylo mezi těmito státy trvalého a hlubšího porozumění, jež by jim p o m o h l o překonat zahraničně-politické nesnáze. Ve Varšavě nebo v Krakově — jak na universitách, tak i ve veřejném smýšlení — vědělo se méně o Balkánu, Srbsku či Bulharsku, než třeba v Londýně. Ve Spojených státech i v Anglii bylo pozorovat jistý, i když ne velký zájem o problémy střední a východní Evropy. Lidé jako Seton Watson, Wickman Stead, Shotwell a Harrison Thompson se soustavně zajímali o tuto oblast. Kdo však studoval střední a východní Evropu např. v předválečném Polsku? I když společné zájmy národů tohoto prostoru byly rozsáhlé, spolupráce téměř neexistovala. Úzkoprsý nacionalismus, pohrdání lidmi jiného jazyka, náboženské předsudky převládaly. Kromě slaboučkých zárodků Malé D o h o d y a Balkánské konference — místo spolupráce byly spory, třenice a ambice. Šovinistické skupiny slovenské, spolu s maďarskou a polskou vládou, přiložily ruku k rozbití Československa. Klerikální a polofašistická vláda slovenská, jakož i fašistická vláda chorvatská, se staly výchozí základnou německé vyhlazovací politiky. Maďarští fašiaté a chorvatští ustašovci, spolu s hlinkovci, napsali nejednu neslavnou stranu v historii minulé války. V údobí mezi oběma světovými válkami polototalitní vlády těchto zemí podporovaly iredentu — od Macedoie až po Litvu. Údobí svobody po roce 1918 se skončilo neúspěchem a katastrofou: a co hůř, hrozným utrpením a nebezpečím biologického vyhubení celých národů. Ve střední a východní Evropě nadešlo druhé ú d o b í , ú d o b í rozdělení této oblasti na dvě zájmové sféry, německou a ruskou. V údobí třetím se tento prostor ocitá v rukou Němců, a v údobí čtvrtém v rukou Sovětů. Tak prošla středovýchodní Evropa od roku 1918 čtyřmi ú d o b í m i : 1) pásmo svobodných států. 2) Sféra vlivů německých a sovětských. 3) Sféra vlivů německých. 4) Sféra vlivů sovětských. Je nesporné, že v historické perspektivě j e minulost plná neúspěchů a tragedií. Nelze tu hledat příkladů k následování; pro řešení důležitých mezinárodních problémů této oblasti se můžeme h o d n ě poučit z chyb a tragedií minulosti. 290
2. Nebylo snadné zachovat si nezávislost na oné křižovatce dějin, zmítané válkami. Některé národy oponovaly bouřím, jiné byly poraženy. Ani opatrnost, ani odvaha nebyly nic platné, poněvadž síly nepřátel byly příliš velké. Národy si vymýšlely legendy o vlastní síle, které jim měly pomoci v úsilí o zachování nezávislosti. Rodily se přehnané koncepce o světovém významu Slovenska a Rumunska, o velikosti a kulturním významu Litvy, o politickém vlivu Polska. Ve skutečnosti však jen dvě velké mocnosti rozhodovaly o budoucnosti Polska a Československa: Rusko a Německo. Ve chvíli slabosti nebo vojenského úpadku Německa a u Ruska, v údobích jejich vojenské slabosti, a v údobích vlivu myšlenek radikálních, demokratických u pacifistických, rozvíjely se a rostly státy středovýchodní Evropy. Ale zároveň s růstem vojenské moci a nacionalistického i imperialistického ducha těchto velkých sousedů, hynuly i samostatné státy této oblasti, pohlceny tou či onou výbojnou velmocí. Politika Polska či Československa byla proto v podstatě jen funkcí politiky ruské nebo německé. Jinými slovy — osud států v teto oblasti byl bezprostředně závislým na změnách v Rusku ci Německu, u na změnách v politice světové. Neexistuje otázka polská či česká — existoval a existuje jen problém evropský ci východoevropský. Jedině aktivní účast souručenství národů střední a východní Evropy ve světové politice může zajistit obyvatelstvu této oblasti mír, blahobyt a stabilitu. Úzkoprsá nacionální politika, zaneprázdněná dílčími otázkami hraničními a územními, inspirovaná šovinistickými ambicemi, vedla v minulosti (a povede také v budoucnosti) ke katastrofě. I dnes máme na vybranou jen mezi politikou úzkoprsou a provincionální, a politikou široce založenou, světovou. Můžeme si vybrat mezi politikou, určovanou lidmi s doktrinálním politickým výhledem a nenávistí k jiným národům, nebo lidmi s širokým rozhledem, kteří se oprostili od národnostních a historických předsudků i malicherných ambic. 3.
Oblast střední a východní Evropy je v mnoha směrech zranitelná; ale má také klíčové postavení ve světové politice; ovšem jen za určitých okolností, v souručenství všech, nebo aspoň několika národů této oblasti. Jednotlivě tyto státy znamenají málo. Osud jednotlivých národů v této oblasti váží na misce světové politiky jen tolik, nakolik je jejich osud 291
spojen s osudy velkých mocností. Je pravda, že význam tohoto prostoru se dnes podstatně zmenšil; ale jeho zeměpisná poloha jest i nadále nadmíru důležitá i v otázce základní, otázce míru či války. Geopolitickou teorii východní Evropy formuloval v roce 1904 (a doplnil ji roku 1920) anglický zeměpisec Halford MacKinder. Na sklonku devatenáctého století Američan Alfred Thayer Mahan formuloval t. zv. "námořní" teorii politickou. Kontrola moří — tvrdil Mahan — rozhoduje o síle a bezpečí jednotlivých států. Velká Britanie dosáhla své moci ovládnutím oceánů. Mahan zapůsobil mocně na německou námořní politiku. Císař Vilém byl jeho oddaným stoupencem a čtenářem jeho děl. MacKinder hájil právě opačnou teorii. Tvrdil, že kontrola pozemních základen nakonec rozhoduje i o ovládnutí moří. Nejmocnější základnou, podle jeho názoru, je kombinace evropského průmyslu se surovinovou základnou a lidskými masami Asie. K d o opanuje "srdce" kontinetu ("heartland") — střední Rusko a východní Evropu — opanuje také "světový ostrov" ("World Island"), Asii a Evropu. V roce 1920 vydal MacKinder své klasické dílo "Demokratické ideály a skutečnost", v němž podrobně vyložil svou teorii. Někde musí býti klíč k ovládnutí onoho "ostrova světa" a starého kontinentu, oné velké průmyslové základny hospodářské. Tím klíčem — tvrdil MacKinder — je středovýchodní Evropa, mezimoří Baltiku, Jadranu a Černého moře. Kdo opanuje tento prostor, ovládne zbytek Evropy. N e b o ť , co zbude z Evropy? Slabý, neveliký poloostrov. Jestliže se Německo zmocní mezimoří, bude mít otevřenou cestu k obsazení politického "srdce země" ("heartland") na východ od Polska a na západ od Číny, t. j . zájmové oblasti ruské. Jestliže naopak Rusko opanuje středoevropský prostor — psal MacKinder už v r. 1904 — pak se celá Evropa stane obětí ruského pronikání. Vzrůst takové moci — psal tehdy MacKinder — bude znamenat konec Velké Británie. Tak veliká základna průmyslová přispěje k vytvoření vojenské síly, jíž se Velká Británie nebude moci vyrovnat. Teorie anglického zeměpisce je jistě jen hypotézou, kterou není možno vědecky odůvodnit. Přesto vsak nutno přiznat, že MacKinder měl zvláštní dar předvídavosti. Ve své přednášce před Královskou zeměpisnou společností v roce 1904, MacKinder předpověděl, že když jedna z obou mocností, Rusko nebo Německo, ovládne středovýchodní Evropu, pak zámořské armády se vylodí ve Francii a později v Indii a na Koreji. V obou světových válkách, kdy Německo ovládlo středovýchodní Evropu, americké armády se opravdu vylodily ve Francii. A když si Sověty porobily srdce Evropy, americká armáda se vylodila na Koreji. Mac Kinder však podcenil jak sílu, tak i dynamismus Spojených států. Na 292
počátku století ovšem Evropa měla rozhodující vliv v mezinárodní politice; představy anglického zeměpisce se proto nutně omezily na Evropu. Ideologicky a vědecky j e MacKinderova teorie velmi riskantní. Zeměpisné podmínky nevyvolávají války. Rozpínavost politická a hospodářská, protichůdné hospodářské, extrémní nacionalistické ideologie — to jsou síly, propůjčující zeměpisnému rozložení význam strategický. A j e n proto mírumilovné hory, pole a lesy, obývané často lidmi zcela ne výbojnými, se stávají oblastí politicky výbušnou. K d y b y byli Němci p o roce 1933 tak smířlivého smýšlení jako Kanaďané, nebo k d y b y Sovětský svaz, komunistická strana a Stalin byli tak mírumilovní j a k o vláda Mexika, pak středovýchodní Evropa by sotva nabyla onoho strategického významu, nastíněného MacKinderem. V tomto demokratickém determinismu tkví ovšem slabost MacKinderovy teorie. Přesto však, v daném historickém údobí, za určitých podmínek hospodářských a politických, s převládající ideologií imperialismu — ať již Německa císařského nebo Hitlerova, či Ruska carského a později komunistickéh o — názory j e h o byly výstižné. Zachování nezávislosti zemí v pásu mezi Ruskem a Německem — to je v podstatě otázka války nebo míru, učil MacKinder. MacKinder také varoval před ruským a německým imperialismem. Ironií osudu se stalo, že poradce Hitlerův Haushoffer přijal MacKinderovy hypotézy za základ německých vojenských teorií geopolitických a upravil j e k praktické realizaci technické i strategické. Německý generální štáb věděl, že podmanění tohoto evropského pásu j e klíčem k podmanění světa. A také se tou strategií řídil. Položme si nyní otázku, zda strategický význam tohoto prostoru zůstal nezměněn. Začněme technickým převratem. Vynálezy a vývoj letectva i mezikontinetálních střel snížily strategický význam středovýchodní Evropy. Dálková letadla přelétávají dnes polární kruh bez nesnází. Tím se stala pustina jedním, i když ne jediným, klíčovým prostorem. V tomto případě ani zeměpis a obyvatelstvo, ani stáda jelenů či medvědů, nerozhodovala o strategickém významu Arktiku. Byly to výlučně revoluční změny v technice, a ovšem i změny v koncepcích strategických. Dalekonosné mezikontinentální střely přivodily druhou revoluci. Doslova překreslily hranice států. Moskva i Nový Y o r k mohou dnes být zasaženy atomovými nebo vodíkovými zbraněmi ze základen na druhém konci světa. Za těchto podmínek nejen polární kruh, ale celý svět se stává "strategickým" prostorem. V ý v o j vojenské techniky tak změnil politický zeměpis světa. Ale o d časů MacKindera přibyly ještě další prvky. Asie, na příklad, má dnes 293
ve světové p o l i t i c e v ý z n a m p r v o ř a d ý . J e j í r o l e j e aktivní, n i k o l i snad j e n pasivní, j a k o v m i n u l é m století. T ě ž i s k o světové p o l i t i k y se p o s u n u j e do Asie. N a asijské p ů d ě se r o d í n o v é samostatné staly. Čína, Indie, J a p o n s k o a státy j i h o v ý c h o d n í A s i e o b j í m a j í aspoň p o l o v i n u světového obyvatelstva. Z á p a d n í d e m o k r a c i e čelí d n e s složitému p r o b l é m u Číny. B u d e - l i j e d n o u Čína m í r u m i l o v n o u z e m í , zvítězí-li zásady m í r o v é a h u m a n i t n í p o l i t i k y , p a k n e b u d e p r o b l é m u . V dnešní situaci však imperialistické t e n d e n c e v ý b o j n é h o č í n s k é h o k o m u n i s m u v y v o l á v a j í otázk u , j a k zastavit rozpínavost n á r o d a totalitně v e d e n é h o a p o č t e m obyvatel t v o ř í c í h o takřka pětinu lidstva, přes 500 m i l i ó n ů . N ě m c ů b y l o j e n 80 m i l i ó n ů . A už d n e s Čína o h r o ž u j e I n d i i a stává se k o n k u r e n t e m Sovětů v A s i i . V d l o u h o d o b é perspektivě j s o u tu tedy dva z á k l a d n í p r v k y v e v ý v o j i m e z i n á r o d n í p o l i t i k y , k t e r é n u t n o u v á ž i t : lidské masy v A s i i a revol u č n í , e p o c h á l n í t e c h n i c k ý v ý v o j na Z á p a d ě , zvláště v e S p o j e n ý c h státech. V ý c h o d n í E v r o p a — j a k é j e j e j í postavení v teto situaci? 4.
J e p r a v d o u , ž e se z m ě n i l a g e o p o l i t i c k á s i t u a c e ; přesto však — n e b o p r á v ě p r o t o — j e ú z e m í s t ř e d o v ý c h o d n í E v r o p y n e o b y č e j n ě důležité. B e z států t o b o t o p r o s t o r u j e E v r o p a n e b e z p e č n ě oslabena. P o p r o n i k n u t í Sovětského svazu d o této oblasti h r a n i c e E v r o p y se o t e v ř e l y , b y l y " p o sunuly" k západnímu pobřeží. E v r o p s k á f e d e r a c e j e za t ě c h t o o k o l n o s t í nutností. B e z s t ř e d o v ý c h o d n í E v r o p y však evropská f e d e r a c e n e m ů ž e p ř i p r a v i t zdravé p o d m í n k y h o s p o d á ř s k é h o v ý v o j e a stává se j i ž d n e s " o b j e k t e m " , ve srovnání s rev o l u č n í m i z m ě n a m i v A s i i a v S o v ě t s k é m svazu. T e n t o v ý v o j — j e n z h r u b a načrtnutý — u k a z u j e také na nutnost s j e d n o cení s t ř e d o v ý c h o d n í E v r o p y . Dnes s a m o z ř e j m ě — za vlády totalitních režimů — sloučení c e l é h o prostoru není m o ž n é . V d l o u h o d o b é p o l i t i c e však j e s j e d n o c e n í a p l n á s p o l u p r á c e všech n á r o d ů n e j e n o m m o ž n á , ale i nutná. F o r m u o n é s p o l u p r á c e n e l z e dnes p l n ě p ř e d v í d a t . Z a d r u h é světové války f e d e r a č n í idea byla v e l m i p o p u l á r n í a v j i s t é m smyslu neztratila ani dnes svou přitažlivost: j e d i n ě však j a k o k o n f e d e r a c e v r á m c i širšího svazku e v r o p s k é h o . S t ř e d o v ý c h o d n í E v r o p a j a k o r e g i o n á l n í j e d n o t k a (snad k o n f e d e r o v a n á v r á m c i e v r o p s k é u n i e ) j e řešením federalisticko a d e m o k r a t i c k é b u d o u c n o s t i . D n e s se p o d o b n é řešení z d á b ý t neuskuteč294
nitelné. V ý c h o d n í Evropa, j a k o člen evropské unie, vytvořila by rovnováhu sil a vyvážila b y spolu s Francií a Anglií sílu Německa, které má centrální posici, V e svazku se západní Evropou, východní Evropa může dosáhnout hospodářské úrovně, která konečně opravdu odstraní hospodářskou a sociální bídu. T a k o v é h o řešení si také žádá nový obraz politického zeměpisu. V d o b ě mezinárodního napětí, zeměpisné složení této části Evropy musí být vyřešeno také ve smyslu hospodářsko-strategickém. Evropské uhlí j e rozděleno d o čtyř velkých základen: 1) ostrovní, čili anglické; 2 ) porýnské, neboli západní; francouzsko-německé; 3)slezské, neboli centráln í : německo-polsko-české; 4 ) východní, neboli donsko-sovětské. Historie nás učí, že v jistých údobích, v d o b ě militaristických států, sjednocení dvou takových základen v rukou jedné mocnosti vedlo k válkám a mezinárodním konfliktům. Uhlí — alespoň prozatím — zůstává základnou těžkého průmyslu. Průmyslová střediska se nalézají blízko uhelných revírů a m o h o u býti snadno změněna ve střediska vojenské výroby. Seskupení dvou či dok o n c e tří oblastí v rukou jedné mocnosti s výbojnými ambicemi, j e nebezpečným vývojem pro mír i demokracii. I mírumilovné státy se m o h o u rychle změnit v expansivní mocnosti: příklad výmarského Německa nám může sloužit za výstrahu. Je tedy v zájmu míru, aby žádný z jednotlivých suverenních států evropských neovládl dvě nebo více uhelných základen. Hypotéza o čtyřech uhelných základnách vede k prostému závěru. Zachování evropského míru vyžaduje, aby tyto základny byly pod demokratickou a mezinárodní správou, federačně sblíženou a pod kontrolou evropské unie, n e b o uhelného a ocelářského společenství. T o je základní a nejtrvalejší řešení. Za takových okolností státy středovýchodníh o pásu b y měly kontrolu celého evropského uhelného a ocelářského průmyslu. Demokratická federační kontrola zajistila by mírové využití pásma průmyslu a hornictví. D r u h o u možností pak by byla nezávislost celého sloučeného uhelného pásma. Svobodné a nezávislé pásmo b y p ů s o b i l o jako prvek rovnováhy. Středovýchodní Evropa má tedy stále prvořadý význam v mezinárodní politice. Sama o sobě nemůže vytvořit vojenskou sílu velkého významu: zato však j e j í podmanění j e ranou Evropě, redukuje j i na více méně bezbranný poloostrov.
295
5. A nyní k problému hraničnímu, který rovněž vyžaduje nového pohledu. Vyšlo hodně vědeckých děl o historickém významu těch či oněch hranic. Pravdou však je, že (až na málo výjimek, jako jsou na příklad hranice polsko-československé) hranice ve středovýchodní Evropě jsou pohyblivé a měnící se často i v průběhu několika desetiletí. Takové byly hranice polsko-německé, polsko-ruské, polsko-ukrajinské a litevsko-ruské. Jiné byly hranice polsko-německé v devátém století a jiné ve století patnáctém. Ve starší době se Slované posunovali směrem na západ a jih. Na jihu, na balkánském poloostrově, vytlačili Řeky. Později Němci vytlačili Slovany. Hodně krve bylo prolito v bojích o tyto hranice. Hraniční otázky jsou problémem dneška a zítřka, nikoliv včerejška. Hranice musí sloužit lidem živým a pokolením novým, a nikoliv — třeba i překrásné — historii. Historie žije v citech a v myšlenkách lidských, v dokumentech a v knihovnách. Minulost nesmí být řetězem, okovy svobodného člověka. Nynější funkce hranic je v ulehčování spolužití lidí a národů. Musíme vytvořit novou koncepci hranic, koncepci spolužití, nikoliv konfliktů. Americký názor se ustálil v přesvědčení, že v otázkách evropských hranic je lépe zachovat lhostejnost a mlčení. Všechny snahy o ustálení evropských hranic vedly ke komplikacím, sporům a válkám. Ani hranice z roku 1918, stejně jako hranice z roku 1945, neuspokojily plně všechny národy. Mnozí američtí odborníci se proto domnívají, že je lepší nechat hranice na pokoji. Není na příklad ve Spojených státech, v Anglii nebo ve Francii politické strany, která by se vyslovila za polské východní hranice z let dvacátých, nebo za západní, určené Postupimskou dohodou. V Evropě jest obtížné dopídit se "spravedlivých" hranic dvacetimilionového národa. Zajisté — mnozí budou tvrdit — takovými jsou hranice historické. Odborníci však vědí dobře, že hranice ve východní Evropě byly nestálé. Víme také, že polské vlády a ( b u ď m e upřímní) také veliká většina obyvatelstva, nedovedly spravedlivě žít s národnostními nebo náboženskými menšinami. Nynější hranice jsou odůvodňovány "životní nutností"; každý národ musí mít svůj "prostor", v němž může žít a rozvíjet se v míru. Rozloha státu má odpovídat potřebám obyvatelstva v úměrné — v tomto případě evropské — míře. V tom smyslu dnešní polské hranice odpovídají těmto potřebám. I kdybychom plně chápali různé sentimentální city, nebylo by možno ospravedlnit volání p o větším prostoru, 296
nutnému k plnému v ý v o j i dvaceti pěti miliónů lidí. Nynější hranice nejsou hranicemi historickými, ale sociologickými. P o d m í n k o u vysoké životní úrovně jsou velké hospodářské trhy. O m e z e ný trh n e d o v o l u j e uplatnění nových produkčních m e t o d , nutných k masové produkci, automatizaci, či stavbu velkých vodních a atomových energetických zdrojů. Automatizace a masová produkce, které zároveň vedou ke snížení cen, m o h o u býti uplatňovány jen za předpokladů stálé a velké poptávky. T a k o v o u poptávku m o h o u zajistit j e n rozsáhlá odbytiště, o b e p í n a j í c í nikoliv státy, ale celé kontinenty. Hranice nár o d n í h o státu jsou jen překážkou rozvoje moderní v ý r o b y , zdravého hospodářství a blahobytu pracujících mas. Národní stát může existovat j e n za konečnou a vysokou cenu válek a nedostatku. Představme si např. plně automatizované tkalcovské podniky v Lodži — k a m by dodávaly takové množství z b o ž í ? Polsko samo j e příliš malé — dokonce i trh středovýchodní E v r o p y nedostačuje. Naopak, představme si automatizované automobilové továrny francouzské, tkalcovské a průmyslové p o d n i k y v Polsku, atd.: taková produkce může zajistit vysoké platy i životní standard — ale p o d j e d n o u p o d m í n k o u : že výrobky se opravdu b u d o u prodávat. T o vyžaduje širší evropskou spolupráci, j í ž hranice národních států nestojí v cestě. Už dnes se rýsují představy velkých, kontinentálních, či d o k o n c e mezikontinentálních, nadnárodních politicko-hospodářských společenství. Moderní hospodářství, založené na b l a h o b y t u pracujících lidí, vylučuje národní stát. Funkce politických hranic se za takových okolností mění. R o d í se volné hranice hospodářských oblastí, které p r o b í h a j í jinak, než hranice politické a správní. P r o j e v u j e se tedy nová koncepce, jež odpovídá novým potřebám i podminkám životním. N á r o d n í stát j e (aspoň v E v r o p ě ) f o r m o u politicky a společensky přestárlou. Národní stát neochránil vlastní národ před nebezpečím biologického vyhlazení. Nedovedl vytvořit předpoklady pro plný hospodářský r o z v o j a hmotný blahobyt. Dnes j e třeba vytvářet vyšší politické f o r m y , než j a k ý m j e národní stát, který v oblasti střední a východní E v r o p y j e historickým přežitkem. Přestal náležitě plnit své poslání. Není to p o p r v é v historii, c o se politické f o r m y přežily. Moderní politické svazky se opírají o vyšší, než j e n pokrevní či jazykové zájmy. T a k o v ý m i hodnotami jsou svoboda, občanská práva, demokracie, sociální a hospodářský pokrok. Švýcarsko se skládá z různých skupin k m e n o v ý c h a národních, a přece všichni jsou Švýcary — nikoliv p r o nějaké krevní svazky — ale pro společné hodnoty politické a morální. Britské společenství národů se neopírá o jednotu krve, ale o jednotu 297
hodnot a zásad. Spojené státy se skládají z různých národnostních skupin, při čemž jejich vazivem jsou politická práva, společně uznávané hodnoty morálně-politické, a otázky hospodářské existence. Národ, jako svazek lidí podobné kultury, historie, tradic i zvyklostí, bude jistě i v budoucnosti hrát velkou roli v životě Evropy a světa, Uchování národa vynucuje si však jeho oddělení, jako kulturní jednotky, od politické struktury státu. Jinými slovy, stát může různými funkcemi správy pověřit politické svazky širšího, nadnárodního typu. Tak také vzniknou nadnárodní politické a hospodářské svazky, vytvářející nová universální pouta společenská i politická. Už dnes se rýsují obrysy nových celků, jako např. Evropská Unie, nebo uhelné a ocelářské společenství. Tyto nové formy a politické svazky jsou ukazovatelem do budoucnosti. 6. Uvažujme nyní o tom, kde hledat mezinárodní a politické řešení středovýchodní Evropy; a začněme politikou dlouhodobou. Zdá se, že vývoj světové politiky, růst federačních tendencí, technická revoluce i postupující rozvoj asijských a afrických národů, má vliv na problémy středovýchodní Evropy. Celý tento světový vývoj prostě nelze přehlédnout. T. zv. "samostatné" státy nemají politické ani mocenské váhy a nebudou s to ani v budoucnosti vyřešit zásadní problémy střední a východní Evropy. Je možno zachovat národní svobody a demokratický systém a při tom celou oblast integrovat v širším rámci. Tato regionalisace musí být provedena v přiměřené forme, dbající daných okolností. Regionalisace je ovšem jen nutnou etapou — za jistých okolností časových i historických — při budování evropské unie. Rozsáhlá, sloučená oblast středovýchodní Evropy má své místo v evropské unii, v níž bude spolu se západními demokraciemi vyrovnávat vliv Německa a vytvoří mírové podmínky spolupráce vnitřní i vnější. Jednou patrně tento prostor bude mostem mezi demokratickým Ruskem a ostatní Evropou. Východní Evropa, evropskou unií spojená s Atlantickým společenstvím, se stane vazivem mezi východem a západem. Technický vývoj a změny ve světové politice jsou totiž tak revoluční, že dokonce i evropská federace původního typu, stejně jako i další jednotlivé federace, nejsou již postačujícím řešením. Dnes se tvoří 298
organizace vyšší — nadkontinentální. Nové organizační formy se liší o d minulých, federačních typů sjednocování. V dlouhodobé mírové politice problém spolupráce s demokratickým (či zliberalisovaným) Ruskem, j e otázkou zásadní. V žádném případě se tento vývoj a j e h o plány nemohou opírat o jakýkoli program expanse nebo národní nenávisti. Ruský národ — stejně jako jiné národy Sovětského svazu — byl spolutvůrcem naší civilizace a zasloužil se ve veliké míře o rozvoj západní kultury. Problémem budoucnosti budou otázky mírové spolupráce. "Úzká spolupráce Evropy se Spojenými státy j e hospodářskou a politickou nutností. I dnešní úzká spolupráce Anglie se Spojenými státy na poli vědy a výzkumu je ukazatelem budoucích úzkých vztahů, poněvadž j e zároveň předpokladem míru a blahobytu lidových mas. Tato spolupráce, dnes obranná, nemá výbojnéh o charakteru. Jen zásadní změna ruské politiky, liberalisace a demokratisace celého systému, může vytvořit podmínky nového vývoje mezinárodních styků mezi Východem a Západem. Z polštiny
přeložil
M. V.
Ředitel: Jak to, že jsi toho Havlíčka nepodchytila, soudružko učitelko?! V ž d y ť přece dobře víš, že jsme si řekli: na naší škole stoprocentní organizovanost v kroužku přátel přírody. Učitelka:
K d y ž on nechce, soudruhu
řediteli.
Ředitel: C o ? Nechce milovat přírodu? Hm, čím je otec? Bylas už u nich v rodině ? K vůli tomu kroužku
Učitelka:
ještě ne.
Milá soudružko, j á tě budu muset nechat poškole. T y , ty.
Ředitel:
T a k si vezměte, paní
Matka: Učitelka:
Štrůdl
tínku. T e n
my nesmíme.
učitelko. (Bere si)
Podívejte se, maminko a ta-
rok či dva to v kroužku vydrží a to víte, o n o se na konci
školy bude brát na to zřetel. Otec:
(k synovi) A půjdeš tam a přírodu milovat budeš, rozumíš? Miroslav Skála " Ř e t ě z " — Plamen,
květen
1960.
299
P R O B L É M SVOBODY V LIDSKÉ KULTUŘE Bohuslav Brouk (Londýn)
Touto úvahou dr. Brouka, jejíž některé vývody patrně narazí na nesouhlas čtenáře, zahajuje Svědectví
rozpravu o otázce svobody v našem
věku.
Svoboda je dnes jedním z nejběžnějších abstraktních pojmů, ale populárnost tohoto pojmu nikterak nepřispěla k jeho vyjasnění a upřesnění. Naopak, čím více se o svobodě mluví a diskutuje, tím se její pojem stává mnohoznačnější a mlhavější. Proto se nedivme, že západní svět, bojující ve jménu svobody proti komunismu, střetává se s hnutím, jehož vytčeným cílem je osvobození lidstva, dokonce i proti vlastní vůli lidí. Pojmu svobody je rozhodně často demagogicky zneužíváno, ale za jeho zneužívání nevděčíme ani zdaleka tak demagogii, jako zmatenosti v interpretaci tohoto pojmu. Problém svobody zaujal lidskou mysl již za samého úsvitu filosofie a je živým problémem až podnes. Ovšem od starověku až po moderní dobu byl problém svobody spjat skoro výlučně s naší vůlí, s povahou našeho rozhodování. Jinými slovy, problém svobody se vynořil v lidském myšlení jako problém svobody vůle, jako záludná otázka, zda člověk je schopen něco chtít, právě tak jako nechtít. Ačkoliv se o svobodě vůle diskutovalo již více než 2000 let, a třebaže tento problém byl již dávno zásadně rozřešen, neutěšené poměry v dnešní filosofii jej neustále oživují. Nezabránily tomu ani hlasy mnoha filosofů, označivších pokračování v debatách o svobodě vůle přímo za kulturní ostudu. Tak na př. vídeňský universitní profesor M. Schlick vydal v roce 1930 spis Fragen der Ethik, v němž pod záhlavím "Das Scheinproblein der Willensfreiheit" můžeme číst: " . . . je vskutku jedním z největších skandálů filosofie, že se dosud plýtvá tolika papírem a tiskařskou černí na tento problém . . . Opravdu bych se stydě ethické pojednání o svobodě." Nic naplat! V diskusi se pokračuje nadále, 270 let po té, co John Locke ve svém slavném díle: Essay Concerning Human Understanding odsoudil problém svobody vůle jako zcela nesmyslný: "Tázati se, zda lidská vůle je svobodná je stejně 300
nesmyslné jako se ptát, zda lidský spánek je rychlý nebo zda ctnost j e čtvercová. Svoboda j e nepřisouditelná vůli, právě tak jako rychlost spánku nebo čtvercovost ctnosti." (II, X V I , 14.) Svoboda a atomy Ponecháme-li stranou dogmatická hlediska náboženská, která v dějinách sporu o svobodu vůle hrála nejvýznamější roli a která do sporu nezavleklo teprve křesťanství, nýbrž již stoikové, věřící v bohy určený osud lidí, můžeme zhruba rozdělit myslitele, svářící se o problém svobody vůle, na svobodáře, libertisty a deterministy. Zastánci svobody, libertisté, tvrdí, že člověk má svobodu volby, že se může rozhodnout p r o to nebo pro ono, kdežto deterministé zastávají názor, že nejen všechno ostatní dění, ale i naše rozhodování je zpříčiněné a že člověk, který si zvolil toto, nemohl si zvolit ono, poněvadž byl determinován právě k tomu a nikoliv k onomu. Víra ve svobodu vůle tedy předpokládá, že ve všehomíru existují dva principy. Jednak princip přičinnosti, který známe ze všech vědních poznatků, jednak princip svobody, který j e přisuzován naší volní aktivitě. Již samým starověkým myslitelům se zdálo však vyjímání pouhého volního jednání z principu přičinnosti těžko obhajitelné, a proto Epikuros (311-270 př. Kr.) přispěchal na p o m o c svobodě vůle svojí metafysikou, činící ze svobdy princip veškeré tvořivosti. Epikurův učitel Demokritos hlásal, že vše pozůstává z atomů, které původně nesdruženy nacházely se v chaotickém pohybu. Při tomto prvopočátečním chaotickém pohybu se však atomy srážely a počaly se sdružovat, díky všelijakým háčkům a jin ý m zařízením, jimiž je Demokritos obmyslil. Takový je Demokritův výklad vzniku světa, který Epikuros musel v intencích pohybu svého svobodářství zcela pozměnili. Místo původního chaotického pohybu přisoudil Epikuros atomům jako prvopočáteční pohyb pohyb padavý, daný prostě jejich tíží. Na počátku světa byla tedy prská atomů, která by trvala až dosud, kdyby právě již i atomy nebyly nadány svobodou, schopností uchylovat se libovolně ze svých fysikálně předurčených drah. Tento Epikurův názor na vznik světa tlumočí stručně Lucretius ve své knize De rerurn natura: " K d y ž atomy padají vahou zcela prázdným prostorem, uchylují se v naprosto nepředvídatelných chvílích a na zcela nepředvídatelných místech trochu ze svých drah . . . Kdyby se neuchylovaly, padaly by všechny do hluboké prázdnoty jako kapky deště a nedošlo by nikdy ani k srážkám, ani k nárazům, takže příroda b y bývala nikdy nic nestvořila." Z tohoto hlediska se může pak Epikuros vítězoslavně tázat: "Jestliže všechny pohyby jsou vždy zapojeny 301
jeden do druhého, jestliže nový pohyb vzniká vždy p o d l e přesného plánu z jiného a nebyl-li již v samých provopočátcích překonáván žádnou deviací zákon osudu, že každá příčina vyplývá od věčnosti z jiné, odkud se pak dostalo, odkud, ptám se, všem živým bytostem zde na zemi moc odpoutat se od souzených zákonů a jíti tam, k a m každého z nás vede vůle, moc, jíž měníme směr svých p o h y b ů v kterékoliv chvíli a na kterémkoliv místě; kdy a kde nás k tomu naše mysl ponouká?" (II, 197-297) Utíkali se k atomům pro obhajobu svobody vůle dnes, v dobách p o kročilé jaderné fysiky, bylo by pošetilé, ale pro tvrdošíjné vyznavače svobodné vůle není nic nemožné; a tak i mezi vědci našeho věku nacházíme některé, kteří se snaží zneužít právě i moderní vědy o atomech k podpoře ideje svobody vůle. Na příklad cambridgeský profesor astronomie; Sir Arthur Edington snaží se vyvodit z novodobých atomických poznatků, že rigirosní kausalita nemá v moderní vědě místa a že svobodavůlenení žádnou nemožnou smyšlenkou. Jako příklady s v o b o d ných akcí ve světě fysikálním uvádí Eddington radioaktivitu. A t o m , který se dnes rozpadá je stejný jako atom, který se rozpadne za n ě k o l i k staletí; lze sice tedy předpovědět, za jakou dobu se jisté kvantum radioaktivní hmoty rozpadne, ale rozhodně nelze předvídat takovýto rozpad u atomů v relaci kvanta radioaktivní hmoty. U velkých mas můžeme počítat s pravděpodobností, avšak u základní stavební j e d notky hmoty, u samého atomu se nemůžeme dopočítat ničeho a j s m e nuceni trpělivě čekat až do chvíle, kdy nás překvapí svým rozštěpením, až se prostě jeho elektronům zamane atom opustit. — Na tento Eddingtonův vývod lze snadno odpovědět: jestliže dnešní výzkum atomů není ještě tak pokročilý, aby nám plně osvětlil mechaniku r o z p a d u atomů, nemáme proto ještě práva předpokládat, že rozpad atomů se vymyká v jakémkoliv směru příčinnosti. Vzhledem k tomu se také nedivme, že větší vědecká autorita než Sir Eddington, Albert Einstein, odsoudil podobné zneužívání vědy k o b h a j o b ě svobodářství velmi příkře: "Indeterminismus je nerozumná koncepce . . . Řeknu-li, ž e průměrná životní doba jistého atomu je nedeterminovaná, a to v t o m smyslu, že není nikterak zpříčiněna, pak mluvím nesmysly." ( Z d o p i s u Sir Herbertu Samuelovi). Svoboda jako zákonitost Indeterminismus je nejpříhodnějším označením pro libertismus, s v o bodářství; avšak vzhledem k tomu, že idea svobody vůle ve své čisté formě jakožto schopnost, cokoli učiniti nebo neučiniti, se ukázala ro302
r u m o v ě neudržitelnou, zapřísahá se většina libertistů zejména v novějších dobách, že nejsou indeterministy, že v takovém, jedině důsledn é m p o j e t í svobodu nechápou. Zkrátka řečeno, nemožnost rozumově o b h á j i t , že člověk by byl schopen něco chtít právě tak j a k o nechtít, dohnala svobodáře do úzkých, takže začali p o j e m svobody všelijak pozměňovat, umírnovat a zatemňovat. Vezměme si za příklad třeba Immanuela Kanta, který se snaží usmířit svobodu s příčinností, vydáv a j e j i za zvláštní druh kausality. V j e h o Grundlegungen zur M e t a f y s i k der Sitten můžeme čisti p o d záhlavím: "Der Begriff der Freiheit ist der Schlüssel zur Erklärung der Autonomie des W i l l e n s " : "Vzhledem k p o j m u příčinnosti, plynoucího ze zákonů, podle nichž něčím, co zveme p ř í č i n o u , j e vyvoláváno něco jiného, totiž důsledek, není možná, aby s v o b o d a byla čímsi bez zákonů, i když vlastností vůle není přírodní nutnost. Svoboda musí být spíše zvláštním druhem kausality, založené na zvláštních zákonech. Jinak b y svoboda vůle byla nesmyslem . . . N e ž these, že vůle j e si vlastním zákonodárcem ve všem jednání, vyj a d ř u j e princip nejednat podle žádné jiné zásady než té, která se může stát i o b e c n ý m zákonem, a to j e právě formule kategorického imperativu a princip mravnosti. Proto svobodná vůle a vůle, řídící se vlastním i zákony, j e j e d n o a totéž," O d t o h o t o pojetí j e už krůček k Fichteově pojetí svobody. Johann G o t t l i e b Fichte ve svém spise System der Sittenlehre . . . prohlašuje s v o b o d u rovnou za zákon: "Povážuješ-li se za svobodného, jsi nucen považovat svou svobodu za podřízenost zákonu . . . svoboda neplyne z e zákona, právě tak jako zákon neplyne ze svobody, nýbrž j e to jedna a tatáž myšlenka." Tak ve snaze zachránit libertismus oproti determinismu dodal německý idealismus svobodě nový, jinoznačný význam a s v o b o d u rozhodování odsoudil dokonce jako otroctví, jak lze doložit citátem z Hegela: " O b y č e j n ý člověk se pokládá za svobodného, je-li m u umožněno libovolně jednat, avšak právě v j e h o svobodě rozhodování tkví j e h o nesvoboda." (Philosophie des Rechts, par. 17.) Slovní akrobacií došla slavná německá idealistická filosofie k slavném u nesmyslu, že svoboda jakožto autonomie ducha je podřízenost zák o n u , a na základě toho bylo umožněno, aby p o j e m svobody přijal d o svého slovníku i přísně deterministický dialektický materialismus, který j e na ruby obráceným hegelismem. Friedrich Engels ve svém známém spise Herr Eugen Dührinffs Umwälzung der Wissenschaft (1878) píše: " S v o b o d a netkví ve sněné nezávislosti na přírodních zák o n e c h , nýbrž ve znalosti těchto zákonů . . . Proto svoboda vůle neznamená nic j i n é h o , než rozhodování na základě opravdové znalosti 303
předmětu. Proto čím svobodnější j e lidský úsudek vzhledem k jistému problému, tím větší nutností je determinován jeho obsah." (Kap. I X ) . Každému soudnému člověku j e však jasné, že rozhodování, vzešlé z dokonalé obeznámenosti s problémem, není svobodné, nýbrž rozumné nebo rovnou vědecké, právě tak jako rozhodování poslušné mravních zásad není ničím jiným, než mravním rozhodováním a je zcela nesmyslně německými idealisty označováno za svobodné. Filosofie se zřejmě zasloužila jen o zmatení pojmu svobody, jak nám potvrdí i další příklady filosofování o svobodě. Pokusy o smír s determinismem Mnozí filosofové nezašli sice ve své obhajobě svobody tak daleko, aby přenesli pojem svobody na jiné hodnoty; ale i jejich vytáčky problém svobody toliko zatemnily. Tak na příklad již Leibniz se pokoušel zachránit libertismus námitkou, že svobodná volba se nemusí příčit determinismu, nebo lépe, že i přes svou determinovanost j e naše rozhodování svobodné. Konkrétně to vykládá v "Dodatcích" ke své Essais de Theodicée (1710) takovýmto příkladem: "Předpokládejme, že někdo má tak silnou tužbu, jakou si jen dovedeme představit, třeba úžasnou žížeň; a tu jistě připustíte, že duše může nalézt nějaký důvod, pro nějž by se zdráhala této tužbě povoliti, třeba jenom to, aby ukázala svou moc." Je to velmi špatný příklad, ale Leibniz pochopitelně nemohl nalézt lepší; n e b o ť dokázat, že determinovanost je svobodou, je nemožné, j e jisté, že pouhá kaprice člověka dokázat svou moc, může být silnější tužbou než tužba se napít, ale tato eventuelní kaprice je stejně podmíněná jako c h u ť se napíti a není-li člověk k takové kaprici determinován, nemůže ji projevit. Modernější pokusy o smíření libertismu s determinismem jsou pak známy pod jménem autodeterminismus. Autodeterministé tvrdí, že člověk se rozhoduje svobodně, poněvadž je to on, jeho bytost, která determinuje j e h o rozhodování. Pokud toto tvrzení je chápáno empiricky, jest třeba ztotožňovat autodeterminismus s determinismem, jak správně již podotkl americký filosof Morris R. Cohen (Reason and Nature, 1931). Většina autodeterministů však pojímá naše já, naši osobitost filosoficky, a to p o způsobu německých idealistů jako mravní já. Zakladatelem tohoto typu autodeterminismu je v anglické filosofii Thomas H. Green, odchovaný Hegelovou filosofií. Jeho názory byly propagovány rovněž vydavatelem jeho Prolegomena to Ethics, Francis H. Bradleym, který píše v svých Ethical Studies (1876) : "Dejme tomu, že jsem nenasyta a opilec. T ě mito neřestmi projevuji svou vlastní vůli. Jsem však jako nenasyta 304
a opilec svobodným n e b o jsem otrokem svých chtíčů? N a tuto otázku je nutno o d p o v ě d ě t : otrok svých chtíčů není s v o b o d n ý m člověkem. Člověk j e s v o b o d e n p o k u d realisuje své pravé Já." (Notes to Essay,I.) Jak vidno, idealistický autodeterminismus j e prostě propagací svobody jako autonomie ducha. Jiným úskokem, kterak uniknouti nezvratitelným argumentům determinismu, j e pak pragmatismus a j e m u příbuzné f i l o s o f i c k é náhledy. Williams James, nepřiznává-li p ř í m o r o z u m o v o u neudržitelnost svobodářství, doznává alespoň, že svobodáři n e m o h o u vyvrátit deterministické učení a že proto spor o s v o b o d u vůle j e s hlediska theoretického neskončitelný: " . . . o d generace ke generaci", píše James ve svých Principles of Psychology (1890, díl I I . ) , b u d o u se na o b o u stranách (rozuměj na straně libertismu a determinismu) j e n hromadit další a další důkazy: musíme vzít nebezpečí o m y l u na sebe a připsat skutečnost jedné z o b o u alternativ . . V e shodě se svým pragmatickým názorem, že každou myšlenku j e nutno hodnotit p o d l e j e j í praktické prospěšnosti, přiklání se James k víře ve s v o b o d u vůle, n e b o ť p o d l e jeho mínění svoboda vůle " p o k l á d á zlepšení alespoň za možné, kdežto determinismus nás u j i š ť u j e , že celá idea možnosti j e j e n p l o d e m lidské ignorance, a že nutnost a nemožnost se dělí mezi sebou o vládu nad světem . . . Svoboda vůle nemá tedy významu p o k u d nepřináší úlevu. Jako takové učení má své místo mezi ostatními náboženskými doktrínami . . . ("Pragmatism, a New N a m e f o r Same Old Ways of Thinking", přednáška, I I I . ) Podobným způsobem o b h a j u j e s v o b o d u také francouzský matematik a myslitel Jules Henri Poincaré ve svých posmrtně vydaných Dernieres Pensées (1912). Poincaré doznává, že bez determinismu se věda nemůže obejít, ale přesto vydává svobodu za nezbytně nutný předpoklad mravnosti a dochází k závěru, že " o b a náhledy, jednak, že člověk jedná j a k o kdyby byl svobodný, jednak, že myslí, j a k o k d y b y žádné svobody nebylo, se v absolutnu usmiřují a b u d o u se zdát nekonečné inteligenci stejně oprávněnými." Svoboda se může usmířit s determinací snad v absolutnu, ale nikoliv v lidské mysli, a proto rozhodně upřímnějším je názor na svobodu, který hájí Hans Vainhinger. T e n uznává svobodu jen jako prospěšnou myšlenku a nepokrytě přiznává, že to j e logicky nestvůrná idea: " B ě h e m svého vývinu vytvořili si lidé tuto důležitou představu z immanentní nutnosti, n e b o ť j e d i n é na j e j í m základě j e možný vysoký stupeň kultury a mravnosti. T o nám však nikterak
305
nebráni, abychom na druhé straně nekonstatovali, že idea svobody vůle je logickou nestvůrností . . (Philosophie des Als Ob, angl. překl. 1924, str. 43.) Existencialistická svoboda Opodstatnění svobody vůle jako "prospěšné ideje" nám dokazuje d o jakých nesnází se libertisté deterministickou argumentací dostali. Přesto však i mezi soudobými filosofy jsou mnozí, kteří z nemožnosti rozumově obhájit indeterminismus nechtějí ustoupiti tak daleko, aby ze svobody vůle učinili pouhou prospěšnou víru. Důkazem toho j e existencialismus, jehož nejvýznačnějšími representanty jsou v Německu Jaspers a Heidegger, ve Francii Sartre a Marcel. Karl Jaspers sice uznává, že svoboda vůle nemůže být vědecky prokázána, ale aby ji obhájil, pojímá ji čistě jako filosofický p o j e m : " V ů l e nevolí mezi zlem a dobrem, nýbrž volíc, stává se dobrou nebo zlou. V o l b o u stává se vůle jako dobrá svobodnou, kdežto jako zlá se spoutává. V o b o u případech nemá vůle žádné volby mezi dvěma možnostmi, nýbrž je ve své původnosti svobodnou, nebo jejím opakem." Abychom si tento protimluvný výklad, že člověk volí, aniž měl volbu, trochu osvětlili, citujme příklad uvedený Sartrem. Jean Paul Sartre vypráví, že ho za války přišel navštívit mladík a tázal se ho o radu, má-li utéci do ciziny a bojovat proti Němcům, nebo zůstat doma u matky, jejíž byl jedinou útěchou. Sartre mu řekl, že svůj problém může vyřešit jen jedním způsobem — svobodným činem. Dotyčný mladík nebyl filosof a uvažoval proto rozumně: " C o mám zvolit, je to, k čemu mne city více poutají. Jestliže cítím, že miluji svou matku do té míry, že ji mohu obětovat svou pomstychtivost, jakož i svou zálibu v bojování a dobrodružství, pak zůstanu u ní. "Proti tomu však Sartre namítá: "Leč, jak mám posoudit sílu svých citů? Hodnota citů zmíněného mladíka byla právě determinována faktem, že zůstával u své matky. Lze říci, že miluji jistého přítele tou měrou, že jsem m u ochoten dát jistou částku peněz, jenže to nelze dokázat, dokud mu ji nedám." (ĽExistencialisme est un Humanismef 1946). Z toho plyne, že podle existencialistů naše vůle není determinována k činu, nýbrž se svobodně determinuje svými rozhodnutími, svými činy. Na příklad zbabělec, jak říká na jiném místě Sartre " j e zbabělcem proto, že provedl zbabělý čin. Neexistuje nic, co by bylo možno nazvat zbabělou p o vahou." To ovšem není nakonec nic jiného, než obhajoba starého indeterminismu, naprosté svobody rozhodovací, schopnosti rozhodnouti se pro to, jak pro ono, i když se Sartre sám zapřisáhá, že není indetermi306
nistou. Existencialistická svoboda j e p o u h é slovní žonglérství; proto také G a b r i e l Marcel neví, c o by řekl j i n é h o na o b h a j o b u existencialistů z osočení, že jsou indeterministé, než že "svobodný čin není indetemin o v a n ý , ale nad-determinovaný." ( " A p e r c u s sur la liberté", revue La Nef, č. 19, str. 69, 1946). Nesmysl a smysl libertismu P o t y č k y libertistů s deterministy vedly j e n o m k zatemnění p o j m u s v o b o d y . Svoboda nesmyslně přifařovaná k rozhodování byla přenesena na j i n é vlastnosti lidské, anebo se o ní mluví vznosně bez jakéh o k o l i k l o u d n é h o smyslu, jak zase dokazuje třeba básnění o svobodě z pera George Santayany (1863-1952), dnes tak váženého v západním světě. " P r v n í , čeho se duch, chce-li se stát svobodným, musí vzdát je snaha p o panovačnosti. Jeho království není z tohoto světa . . . Svob o d a a sláva ducha pochází z j e h o bezmocnosti, na základě své bezm o c n o s t i j e bez viny, na základě své bezmocnosti j e universální, na z á k l a d ě své bezmocnosti j e nezadatelně svrchovaný" (The Realms of Being, sv. IV., str. 89.) R o z u m o v ě lze pokládat takový poém o svobodě t o l i k o za j e d e n z labutích zpěvů svobodářství, za planá slova, schopná p o j e m svobody jen znevážit. Jedině sympatičtí jsou v dějinách sporů o s v o b o d u vůle libertisté, kteří jménem svobody bojovali v starých d o b á c h proti fatalismu, proti učení, které věřilo, že osud lidstva je p ř e d u r č e n vyššími bytostmi anebo B o h e m , který odsoudil předem v š e c h n y lidské jedince buď k spáse n e b o zatracení (praedestinační učen í ) . P r o t o také zastával svobodnou vůli třeba Roger Bacon (1210-1292), o j e d i n ě l ý vědecký myslitel své doby, jenž ve svém díle O p u s Majus, v o d d í l e omathematicebrojíprotiastrologůmvejménusvobodyrozhodovací. Ovšem, jak vývoj dokázal. stalo se učení o rozhodovací vůli n e m é n ě o b l u d n ý m učením, než učení astrologické a jiné fatalistické nauky. Svoboda a odpovědnost D ů v o d , p r o č problém svobody vůle j e neustále oživován, j e neméně nesmyslný, než tento problém sám. Zastánci svobody tvrdí totiž, jak j s m e se m o h l i poučit z uvedených citátů, že svoboda vůle j e předpoklad v š í mravnosti a že člověk by nemohl být činěn za nic odpovědným, k d y b y se nerozhodoval svobodně. K tomu j e nutno připomenout, že při v ý z k u m u skutečnosti se v žádném případě nesmíme ohlížet na důsledky n a š e h o poznání. Upozorněme však alespoň stručně na pošetilost této 307
námitky, kterou vznášeli proti determinismu již starověcí filosofové. I když člověk, spáchavší nějaký zločin, nemohl j e j vzhledem k své determinovanosti nespáchat, může být za něj činěn odpovědným. T o prakticky znamená, že může a musí být za tento zločin trestán, n e b o ť trestem ho právě determinujeme, aby v budoucnu už další zločin nespáchal. Odsoudíme-li ho k smrti, máme k tomu také právo, n e b o ť se tak ochráníme od dalších jeho zločinů, které by mohl spáchati. Samy zákony mají za předpokladu determinismu větší naději na úspěch, n e b o ť tresty jsou lidé determinováni, aby od trestného činu upustili. Rovněž pak námitka, že pro mravní vývoj je svoboda vůle bezpodmínečným předpokladem, je nesmyslná, n e b o ť za předpokladu determinace můžeme o mravní vývoj velmi účinně pečovat vhodnými determinačními opatřeními a naše úsilí nebude vydáno na pospas jednotlivcově libovůli K jakému zmatku vede dosud mravní hodnocení libertismu a determinismu dokazuje příkladně Arthur Koestler ve své knize Reflections on Hanging (1956). Koestler rozumově uznává determinismus, ale po způsobu pragmatismu obhajuje svobodu rozhodování jako životadárnou ideu. Ovšem jako odpůrce trestu smrti je zase proti ní, n e b o ť v ní vidí mravní oprávnění trestat lidi smrtí. Proto činí výjimku a upírá zákonodárcům a soudcům právo využívat v otázce trestu smrti idee svobody vůle, která je jinak pro společnost tak blahodárnou. K o r u n o u všeho je však jeho názor, že komunisté (jako deterministé) nemají práva někoho mravně odsuzovat: "Materialistická filosofie popírá, že člověk má svobodnou volbu a přesto je (v SSSR) člověk nazýván zrádcem, kanibalem nebo hyenou, zvolí-li špatně." (str. 95.) Je opravdu smutné, že Koestler nenašel jiného důvodu upírat komunistickým činitelům právo nazývat úchylkáře hyenami a pod., než právě deterministické přesvědčení. Dětské nemoci determinismu Přes stále ještě neodumřelé spory o svobodu vůle, je takřka nemožné pro vědecky myslící lidi nebýt stoupencem determinismu. Příčinnost je všeobecně platná, nic se jí nemůže vymykat; ale za to sama příčinnost se často vymyká našim poznávacím schopnostem. Proto se také nemůžeme pozastavovat nad tím, že příčiny kdejakého konkrétního rozhodnutí je těžko vysvětlit a dokázat, zvláště proto, že každý j e d i n e c je jiný a že tudíž nemůžeme dojiti k žádným obecným zákonům lidského rozhodování kromě obecného konstatování, které dosti výstižně formuloval Thomas Hobbes (1588-1679) ve svém spise De corporo p o l i tico (1650) : " V rozvažování poslední c h u ť nebo strach je zván vůlí" 308
Člověk se r o z h o d u j e vzhledem ke svým náklonnostem a aversím a to nejsilnější, převáživší náklonnost nebo averse, určuje j e h o rozhodnutí. Introspekcí se může každý na sobě samém, je-li k sobě dosti upřímný, o této povaze rozhodování často přesvědčiti; ale nicotná rozhodnutí unikají zhusta tomuto p o c h o p e n í a zdají se náhodná. Zásadně b y c h o m byli s to příčinně vyložiti každé rozhodnutí jedině tehdy, k d y b y c h o m byli obeznámeni d o nejsubtilnějších detailů s momentální disposici j e d i n c o v o u , to jest s j e h o životní historií a duševním vývinem až d o samé chvíle rozhodnutí, jakož i s momentální situací rozhodujícího se jedince, to jest s j e h o specielním sociálním a věcným prostředím ve chvíli rozhodování. Jaký to j e úkol, zvláště když psychologie se dosud n e d o m o h l a ani dostatečných vědních method, dovede si každý představit. Proto také starší konkrétní deterministické výklady byly velmi naivní. První deterministické výklady byly pak dokonce přímo obludné, p o d l e kýmsi n e b o čímsi přiřčeného fáta, osudu. Okrasou historie determinismu nejsou pak pochopitelně ani všelijaké pavědecké závěry z d o b poměrně nedávných, kdy se začaly plněji rozvíjet přírodovědy. Právě tak j a k o hvězdy nepředpisují naše osudy, tak ani naše rozhodování není p o d m í n ě n o chemicky, stravou, jak se snažil v minulém století generalisovat třeba Ludwig Feurbach, a j a k sto let před ním podotýkal i D e La Mettrie, který v svém známém spise Ľ H o m e Machine (1748) píše: "Požíváním syrového masa zvířata z d i v o č í ; rovněž lidé se stávají p o takové stravě divokými, což též potvrzuje, že Angličané, kteří nejedí maso tak dobře propečené j a k o my, nýbrž růžové a krvácející, p r o j e v u j í větší n e b o menší měrou zdivočelost, pocházející z této stravy." Leč Feuerbach předčil De La Mettrieho na hony právě svou generalisací: " C o j í m e , mění se v krev, krev pak v srdce a mozek neboli v látku našeho myšlení a cítění. Lidská potrava je základem kultury a uspořádání lidské společnosti. Chcete pozdvihnout lidstvo? T o ž místo kázání proti hříchu dejte lidem lepší stravu. Člověk je tím, co j í . " (Ges. Werke, X ) . B y l o by sice nesprávné popírat, že strava nemá žádné spojitosti s naším charakterem, nebo alespoň momentálním duševním rozpoložením a tím s naším rozhodováním, ale pokládat stravu za obecný a svrchovaný determinační faktor naší psychy j e více než pošetilé, ostatně j a k o každý jednostranný výklad podmíněnnosti naší aktivity vůbec. Je jisté, že člověk zámožný cítí, myslí a jedná jinak, než člověk chudý, ale naše jednání a chování nelze proto ještě plně vyložiti ani ekonomickými činiteli. Každé naše rozhodování je p ř í m o nebo nepřímo formováno sterými příčinami, nacházejícími se v zájemné interakci; a bez psychologie nelze naše rozhodování pochopit. Jak složité jsou naše duševní procesy a jakou podstatnou úlohu 309
v nich hrají na příklad i nejdávnější, nejnepatrnější události, ukázal teprve Freud. Snad nebude na škodu citovat závěrem názor na svobodu i tohoto význačnějšího psychologa: Freud píše ve svých Vorlesungen zur Einführung in die Psychoanalyse (1914-17) : " K d o k o l i v se odvrací, a ť již v jakémkoliv ohledu, o d determinace přírodních jevů, zpronevěřuje se vědeckému nazírání na svět vůbec . . . Chováte-li v sobě ilusi duševní svobody, které se nechcete vzdáti, musím s politiváním říci, že v tom ohledu vám co nejostřeji o p o n u j i . " Kritika Lockeova pojmu svobody Není naším úkolem zabývat se dále podrobněji determinismem. Stačilo snad poukázat na to, že svoboda vůle je zásadně neobhajitelná. Přesto však jsme nevěnovali tolik místa problému svobody vůle j e n proto, abychom si posvítili na jeden z klamných pojmů svobody. Průzkum našeho rozhodování je totiž klíčem k problému svobody vůbec, i když neuznáváme svobodu rozhodování a i když nevěříme, že toliko na základě svobody rozhodování je vůbec myslitelná jakákoli jiná lidská svoboda. Deterministé však nechtěli (z odporu k ideji svobody vůle) spojovati vůbec v žádném směru svobodu s naším rozhodováním a tak, pokud se pokoušeli určit, v čem pravá lidská svoboda tkví, minuli se cílem a přispěli dokonce k zatemnění p o j m u svobody. Vezměme si třeba Johna Lockea, o jehož příkrém odporu k teoretisaci svobody vůle jsme se zmínili již na počátku. Ve svém spise An Essay Concerning Human Understanding (1690) snaží se Locke přiřknouti svobodu jiné lidské schopnosti než rozhodování, a tak dochází k závěru: " . . . p o k u d má člověk sílu myslet nebo nemyslet, hýbat se n e b o nehýbat, podle toho, čemu dá přednost, čili co určí jeho vlastní mysl, p o t u d j e svoboden." (II., XXI, 8.) "Svoboda tkví v síle jednati n e b o o d akce upustit a v ničem jiném. V ž d y ť člověk, který sedí, je pořad ještě svoboden, n e b o ť může chodit, jestliže se mu zachce . . . Naproti tomu, nemá-li člověk sílu se zvednout není svoboden, právě tak j a k o není svoboden ani člověk, padající do propasti, třebaže se pohybuje, n e b o ť , k d y b y chtěl, nemohl by zastavit svůj pád." (Tamtéž, par. 24.) " M u ž stojící na útesu je svoboden skočit 20 yardů dolů do moře, nikoliv proto, že by měl sílu k opačné akci, t. j. skočiti 20 yardů nahoru, nýbrž proto, že j e v jeho silách skočiti nebo neskočili z útesu." (Tamtéž, par. 27). Škoda, že Lockc nepřihlédl, dříve než začal zkoumat svobodu, k obecnému lexikálnímu významu tohoto slova. Obecně si užívá termínu ne310
svobody toliko v případech společenských. Jistě nebudeme zvát nesvobodným člověka, který nešťastnou náhodou upadl do jámy, vykopané na polapení zvěře, nemůže-li se z ní dostat. Ale budeme nazývat nesvobodným člověka, který je do podobné jámy jinými lidmi vsazen, jako se to třeba stávalo ruským vojákům v tatarském zajetí. Naproti tomu se odedávna užívá slova svobody a nesvobody i v tom smyslu, že lidé se pokládají za nesvobodné vzhledem ke své bezmoci zbavit se tělesných žádostí. T o j e však už filosofický pojem svobody, navozený náboženským a filosofickým rozdělováním člověka v duši a tělo. Leč i tu j d e vlastně o utlačování jedné bytosti druhou, neboť dualistickým pojetím se rozpadá člověk na bytost duchovní a fysickou, při čemž podle takovýchto idealistických názorů je duchový člověk zotročován tělem, fysickým člověkem. Vidíme tedy, že takováto nesvoboda je jen obrazným využitím termínu nesvobody v jeho normálním smyslu. Ovšem, považuje-li se někdo za nesvobodného zásadně už proto, že nemůže nejíst, nepít, nepodléhat sexuálním vznětům, atd., není vhodné nazývat to obrazně nesvobodou, n e b o ť z takového hlediska máme považovat toliko za neideálně utvořené, nedokonalé bytosti. Na druhé straně musíme však Lockeho pochválit za to, že nehledá po způsobu filosofů nějakou konstituční svobodu člověka, neboli, že se netáže, zda je člověk svoboden či nesvoboden, nýbrž kdy je svoboden či nesvoboden. S odpovědí na tuto otázku dopadl však Locke už hůře, n e b o ť přiřknul možnost svobody člověku jen jako tělesu, jako jednajícímu činiteli a tím omezil svobodu na fysický stav. Taková svoboda j e však porušována jen výjimečně a svobodnými jsou pak všichni lidé až na ty, kteří jsou sužováni nějakým neduhem nebo násilím. Ovšem správně, s ohledem na vžitý význam termínu svoboda a nesvoboda, lze považovat za fysickou nesvobodu toliko fysické znásilňování člověka druhými lidmi, jakým j e třeba spoutání nebo věznění. Taková nesvoboda není však žádným problémem, n e b o ť nikdo nikdy nepochyboval o tom, že vězeň nebo spoutaný člověk není svobodný. Leč nakonec i z některých bizarních případů omezení naší fysické svobody můžeme postřehnout pravou tvář svobody a paradoxnč takový vhodný příklad uvádí sám Locke. Mezi jinými příklady nesvobody uvádí Locke totiž i případ člověka, který by se probudil v uzamčeném pokoji, kamž byl někým ve spánku přenesen a v němž by dlela osoba, s níž by se rád viděl a s níž by rád pohovořil. "Ptám se", dodává k tomu Locke, " n e n í tento pobyt volní? Myslím, že nikdo nebude o tom pochybovat a přece člověk uzamčený v pokoji nemá zřejmě ani svobodu zůstat v p o k o j i , ani svobodu odejít. Z toho plyne, že svoboda se neváže k volním akcím nebo k tomu, čemu dáváme přednost, nýbrž k sobě, 311
mající sílu něco udělat nebo neudělat, podle toho, jak mysl zvolí a určí. Naše ideje svobody nesahá dále, než právě k této síle." (Tamtéž, par. 10.) Má-li svoboda vůbec nějakou hodnotu v našem žití, musí být zřejmě její ztráta, to jest nesvoboda, nelibě pociťována. Jakou nelibost by však pocítil člověk, ocitnuvši se v uzamčeném pokoji s osobou, s níž si přál být pohromadě? Jak byl s to být si vůbec vědom, že je v pokoji uzamčen, když by se nepokoušel vyjít z pokoje? Uzamčení, omezující naše pohybové možnosti, nemusí být tedy zásadně vůbec nesvobodou, a to dokonce ani v případě, že si jsme ho plně vědomi. Cítí se snad nesvobodnou žena, která se dá v domě, ve kterém má na čas zůstati zcela sama, pečlivě zamknout na všechny západy a závory, aby se k ní nikdo nevloupal? Uzamčení, jakož i každé jiné fysické omezení našich akčních možností je nesvobodou toliko v případě, přichází-li do konfliktu s našimi přáními; a pak ovšem tehdy, jsme-li fysicky znásilňováni druhými lidmi. Z toho plyne, že ani fysická nesvoboda není, jak se domnívá Locke, žádným objektivním pojmem, nějakým stavem, který by šlo definovat bez ohledu na individuum, jež se v něm nalézá, a zároveň i bez ohledu na to, jak tento stav byl navozen. Jestliže jsme ve svých akčních možnostech omezení nemocí, na př. ochrnutím nohou, neseme takový stav velmi těžce, nelibě, n e b o ť koliduje s naším přáním chodit; ale proto se ještě neprohlašujeme za nesvobodné, jelikož takové zhodnocení přísluší toliko stavu navozenému našimi spoluhliiními. Svoboda a rozhodování Kdyby naše nesvoboda tkvěla toliko v našem fysickém omezování trpělo by jí, jak jame již podotkli, jen velmi málo lidí. Leč naše přání nekolidují povětšině s naším stavem, s fysickými, akčními možnostmi, nýbrž s naším rozhodováním. To přiznával i Locke u vědomí, že naše přání a chtění není totéž a že naše chtění je často s našimi přáními v rozporu. Veškeré naše konání je volní, cokoliv konáme, konáme sami o své vůli; abychom mohli něco vykonat, musíme se k tomu rozhodnouti, musíme to chtít vykonat. Sloveso chtíti se často směšuje se slovesem přáti si a říká se, že svobodný je ten, kdo dělá, co chce. Pojímáme-li však sloveso chtíti přesně, měli bychom je užívat jen ve smyslu rozhodnouti se, zvoliti si. Nekomunisté, podepsavší přihlášky komunistické strany, chtěli se stati členy této strany, třebaže si to nepřáli. Podobně zase člověk, který se rozhodne koupit ženě drahý 312
kožich, m ů ž e b ý t ještě dalek t o h o , aby si j e j přál koupiti. C o nejčastěji koliduje s našimi p ř á n í m i j s o u naše chtění, naše r o z h o d n u t í ; a p r o t o i nesvoboda často v y p l ý v á z kolise našich chtění s našimi přáními. Ovšem n e s v o b o d n ý m stává se chtění, k o l i d u j í c í s našimi přáními j e n tehdy, jsme-li k n ě m u d o n u c o v á n i svými spolubližními, respektive společností. Člověk, který n e b u d e m o c i vyjeti si na výlet, j a k si přál, p o n ě vadž ochoří, b u d e n e l i b ě nésti své r o z h o d n u t í zůstat v posteli, ale n e b u d e se pokládat za n e s v o b o d n é h o j a k o ten člověk, který musil upustit o d zamýšleného výletu na nátlak své manželky n e b o svého zaměstnavatele, který mu přidělil na neděli službu. P r o t o se však ještě n e d o m n í v e j m e , že v každém p ř í p a d ě , upustíme-li svým chtěním o d n ě j a k é h o svého přání, dochází k e kolisi našich chtění s přáními. D e j m e t o m u , upustíme-li na nátlak manželky o d p l á n o v a n é h o výletu, m o h l o se to stát třeba i p r o t o , ž e naše přání udělat m a n ž e l c e radost j e silnější, než naše touha p o v ý l e t u ; a tak se stále ještě r o z h o d u j e m e na základě svého nejsilnějšího přání. Ke konfliktu, revoltě našich přání proti našim chtěním d o c h á z í v případech, p l y n o u c í c h ze sociálního soužití, j e n t e h d y , k d y ž se r o z h o d u jeme k n ě č e m u na základě nejsilnější averse, to jest, nemáme-li na cíli své prostředečné akce positivního z á j m u . V y h o v í m e - l i manželce a nepůjdeme-li na výlet p r o t o , že naše přání p o výletě b y l o převýšeno pouhou nechutí k d o m á c í m svárům, j e ž b y v y p l y n u l y z neuposlechnutí manželčina přání, naše chtění b u d e v r o z p o r u s naším p ř á n í m a v z b u d í v nás pocit n e s v o b o d y . Osvětleme si to ještě na j i n é m příkladě. R o z hodneme-li se u p o s l e c h n o u t výzvy k nástupu v o j e n s k é služby, m ů ž e m e se cítiti právě tak s v o b o d n í , j a k o n e s v o b o d n í , i k d y ž p ř e d p o k l á d á m e , že sama vojenská služba j e n á m n e l i b o u . S v o b o d n ý m se b u d e v takovém případě cítit člověk, j e h o ž nejsilnějším p ř á n í m j e splnit občanské povinnosti; n e s v o b o d n ý m se b u d e cítit č l o v ě k , který vykonává své občanské povinnosti j e n p o d v ý h r u ž k o u trestu, v z h l e d e m k své nejsilnější aversi n e b ý t přísně potrestán. Z d a se cítíme v t o m či o n o m případě znásilňováni ve svém r o z h o d o v á n í se strany svých s p o l u b l i ž ních, respektive společnosti, závisí tedy na k o m p l e x u našich přání a aversí, na našem o s o b i t é m cítění a myšlení. N e s v o b o d a není n i č í m jiným než pocitem, v y p l ý v a j í c í m z k o n f l i k t u našich přání s naším chtěním. Do této definice lze zahrnout k o n e č n ě i většinu p ř í p a d ů tak zvané fysické nesvobody, poněvadž f y s i c k ý m násilím j s m e o b y č e j n ě o m e z o váni ve svých r o z h o d o v á n í c h a n i k o l i v v e svých akcích. P ř í m o ve své akční činnosti m ů ž e m e b ý t z n e s v o b o d ň o v á n i t o l i k o v p ř í p a d e c h , 313
že je nám rovnou zabraňováno v provedení našeho rozhodnutí, v realisaci našeho chtění. Dejme tomu, rozhodneme-li se něco uchopiti, ale zadrží-li někdo naši ruku, koliduje zřejmě naše chtění s naším stavem bezmocnosti. Ve většině případů k takovému konfliktu však při omezení naší fysické svobody nedochází. Fysickou svobodou jsme ponejvíce omezováni již v svém rozhodování. Tak na př. vězněný člověk neprovádí akce, v jejichž vykonávání je mu zabráněno, nýbrž jeho věznění samo omezuje jeho rozhodovací možnosti. Konkrétně řečeno, vězeň se nesnaží prorazit hlavou zeď, aby se dostal ven, nýbrž vědom si nemožnosti úniku ze svého zajetí, rozhoduje se v mezích daných možností a buď se prochází celou nebo se povaluje p o kavalci, ačkoliv jeho přáním je jíti ven do ulic. Tak i v případech fysického omezování dochází ponejvíce jen ke konfliktu našich přání s naším chtěním a nikoli rovnou ke konfliktu našich chtění s reálnými možnostmi. Proto s opomenutím opravdu výjimečných případů, plynoucích z fysického omezování našich akcí, můžeme trvat na naší definici, že nesvoboda je pocit, vyplývající z konfliktu, kolise našich přání s našim chtěním, jako na obecné definici nesvobody. Ovšem, jak jsme již výše podotkli, takový konflikt může vzbudit pocit nesvobody jen v tom případě, kolidují-li naše přání s chtěním, k němuž jsme determinováni na základě svého společenského soužití, společností nebo někým druhým. Jinak nelibému pocitu, plynoucímu z tohoto konfliktu, lexikálně termín nesvoboda nepřísluší kromě tehdy, kdy lidé označují za útlak i svou tělesnost. Než ani taková nesvoboda se nevymyká námi definované nesvobodě, neboť i v tomto případě jde o pouhý pocit, pramenící z kolise našich přání s našim chtěním. Je tedy nesvoboda pocit, který vzniká z konfliktu našich přání s našimi rozhodnutími, s našim chtěním, pokud jsou determinovány nátlakem druhých bytostí, respektive společnosti. Ale co je pak svoboda? Nic jiného, než absence pocitu nesvobody. Naše svoboda nebo nesvoboda se víže k našemu rozhodování, ačkoliv samo naše rozhodování není ani svobodné ani nesvobodné, nýbrž prostě — determinované. Nesvoboda jako pocit nemůže být ničím objektivním a sama svoboda pak nejen není ničím objektivním, ale ani ničím positivním. Proto také svoboda nebo nesvoboda stanovitelná vzhledem k našim pocitům nemůže být ničím absolutním, jak se většina filosofů klamně domnívala. Z hlediska jednotlivcova může být zásadně každý požadavek druhých nebo společnosti útlakem, nesvobodou, anebo nikoliv, právě tak jako každému se může zdát cokoliv hezké nebo ohyzdné. Svoboda a nesvoboda jsou pocity vznikající ze vztahů člověka k druhým, ke společnosti; a co člověk pociťuje jako nesvobodu, resp. svobodu, závisí 314
na j e h o osobitosti, na jeho osobitém cítěni a myšlení. Proto není překvapující, že každý prostý člověk je s to konkrétně zodpovědět bez jakéhokoliv rozvažování, co je a co není svobodou. Zmatek do záležitostí svobody vnesli filosofové, kteří odmítali empirický průzkum svobody, nebo kteří se pokoušeli hledat svobodu v nějaké sociální realitě samé a nikoli ve vztahu člověka k této realitě. Občanská svoboda A b y ovšem pocit nesvobody pozdvihl nesvobodu a její opak, svobodu, na společenské hodnoty, musí být pocit nesvobody náležitě rozšířen, dostatečně obecný. Jen tak může být objektisováno a konkretisováno, které společenské zařízení je svobodné a které nesvobodné, které zjevy, společensky podmíněné, jsou opresivní a které svobodu neohrožují. Proto pro komunistu bude svoboda vždy spočívat v něčem jiném, než p r o liberála. Na druhé straně svobodnost komunistického režimu sam é h o může být právem popírána, jestliže většina jeho poddaných nezastává komunistická hlediska a komunistickými svobodami se cítí utiskována, znesvobodňována. Než se vsak pohroužíme do otázky svobody jako sociálního faktu, jako sociální hodnoty, pohleďme do dějin filosofie! Aristoteles rozlišoval kromě svobody rozhodovací dvě společenské svobody, které charakterisoval v své Politice: "Ústřední ideou demokratické konstituce je svoboda. Svoboda má však dvojí význam. Jednak je to svoboda politická, tkvící v tom, že lidé jsou jak zdrojem, tak i předmětem vlády . . . Druhá forma svobody tkví v tom, že žijeme jak chceme. Takový život, j a k dokazují demokraté, j e posláním svobodného člověka, právě tak j a k o posláním otroka je nežiti tak, jak by chtěl" (VI. kap. II, par. 1-3). V obou případech definuje Aristoteles svobodu jako něco absolutního. Podívejme se však třeba na svobodu, jež obvykle bývá zvána občanskou. Jak sám Aristoteles uvádí, opakem této svobody je otroctví. Sama etymologie slova svoboda dokazuje, že opakem otroctví nebyla de facto žádná svoboda, nýbrž prostě příslušnost ke kmeni, márodu. T o j e smysl indoevropského slova leudheros, z něhož vzniklo řecké slovo eleutheria jako označení pro svobodu (a rovněž německé Leute a naše lidé) a latinské libertas, z něhož j e odvozeno dnešní francouzské liberté a anglické liberty. V latině nasvědčuje ještě přímo původnímu smyslu slova svobody jako kmenové příslušnosti termín liberi, označení dětí vzhledem k jejich původu a nikoliv snad věku, to jest název dětí jako 315
příslušníků rodin neotrockých. Rovněž slovanský termín svoboda (odvození od svoje) neměl původně jiného významu, než označení kmenové, národní příslušnosti; dnes b y c h o m jeho původní smysl nejlépe mohli vyjádřit slovem "našinství". Konečně i germánské Freiheit, freedom, má stejný vznik, n e b o ť vzešlo ze slova freo, značícího milý, drahý a vyústivšího rovněž ve slovo friend, Freund = přítel, takže freedom j e původně vlastně přátelství. Z toho j e zřejmo, že lidstvo došlo k sociálnímu p o j m u svobody na základě společenských rozdílů, na základě sociální nerovnoprávnosti, a že tak svoboda neznamenala provopočátečně nic jiného, než sociální privilej nebýti otrokem druhých. Svobodný člověk byl opak otroka. T o však nikterak neznamená, že by byl svobodný v psychologickém slova smyslu, a zejména pak svobodný ve smyslu Aristetolovy definice, že by si m o h l dělat co chtěl nebo, přesněji řečeno, c o by si přál. Positivně vyjádřeno, j e pak svoboda j e n jistá míra otroctví, jiná forma nesvobody, než otroctví samo. K d y b y se svobodní občané řečtí nebyli cítili vládou aspoň někdy zotročováni, nebyl by ani Aristoteles připadl na možnost teoretisace nějaké politické svobody ve formě demokracie. Jinými slovy, postulát demokracie j e přímým důkazem, že antický svobodný člověk, soukmenovec vládnoucího kmene, se ještě necítil za každých okolností svobodným, právě tak jako se v mnoha směrech necítil svobodným ani svobodný člověk za feudalistického zřízení, za něhož se svoboda stala ponejvíce protikladem nevolnictví. Dnešní svobodný člověk by asi v mnoha ohledech pokládal život svobodných antických občanů, právě tak jako středověkých svobodných pánů a ostatních svobodných stavů, za krajní útlak; p o d o b n ě , kdyby svobodný člověk minulých století povstal z mrtvých, sotva by asi ocenil náš svobodný život jako svobodný. Občanská svoboda není obecně konkretisovatelná a proto nelze o ní říci více, než že svobodní lidé mají jiný komplex práv a povinností, než lidé zotročení, a ť již to jsou nevolníci nebo podmaněné národy. Proto se nedivme, že se nejeví nikomu j a k o protismyslné mluvit o svobodných lidech a stavech v monarchiích j a k o o poddaných Jeho Veličenstva; a naopak, že mnozí svobodní občané v "demokratických" zemích se pokládají za zotročené. T o potvrzuje, že užívání slova " s v o b o d n ý " ve vztahu k jisté skupině lidstva vyjadřuje toliko sociální privilegovanost vůči jiným skupinám, že s vlastní svobodou, pocitem svobody, se nemusí krýti a často se také nekryje. V češtině máme p r o to vhodnou analogii v užívání slova "svobodný" na rozdíl od "ženatý". V tomto smyslu j e svobodný muž považován za opravdu svobodného, a ženatý za otročeného jen v anekdo316
tách, kdežto ve skutečnosti naše svoboda, absence pocitu nesvobody, může být atributem j a k svobodného, tak i manželského stavu člověka. Hledati svobodu ve svobodných třídách lidstva, v kastovní svobodě, je zrovna tak nesmyslné, jako kdybychom ji hledali v statutární svobodě, v neženatosti, respektive nevdanosti. Politická svoboda P o d o b n ě j e tomu se svobodou politickou, kterou Aristoteles vidí ve vládě aritmetické většiny svobodných lidí. Vládne-li se podle zásady většiny, j e aritmetická menšina, která může být jen nepatrně menší než početní většina, znásilňována. Ovšem spojovat svobodu s nějakým konkrétním politickým zřízením je zásadně pochybené a vede ke zmatkům, jak lze vyčíst na př. z Montesquieuova spisu ĽEsprit des Lois (1748) : "Sotva existuje jiné slovo, které by připouštělo více různých výkladů a které by působilo rozličněji na lidskou mysl, než slovo svoboda." Někteří pokládali svobodu za možnost sesadit osobu, kterou pověřili tyranskou autoritou, jiní za možnost zvoliti si vládce, jehož b y byli povinni poslouchat; jiní spatřovali svobodu v právu nositi zbraně, čímž jim bylo umožněno užívat násilí; jiní zas v privileji m í t za vládce osobu domácího původu, anebo v privileji, aby jim bylo vládnuto p o d l e vlastních zákonů (Cicero píše: "Opsal jsem Scaevolův edikt, který dovoluje Řekům, aby spory mezi sebou řešili podle vlastn í c h z á k o n ů ; proto se pokládali za svobodný národ".) Jiný národ po d l o u h o u d o b u zase věřil, že svoboda tkví v nošení dlouhého vousu ( R u s o v é nesnášeli, že car Petr jim zakázal se holit). Jiní spojili pojem s v o b o d y se zvláštní formou vlády: ti, kdo zastávali republikánské smýšlení, nazývali svobodou republikánskou společnost a ti, kdož nacházeli zalíbení v monarchii, spojovali zase svobodu s kralováním. Z tohoto zmatku nenalezl ani Montesquieu východiska a vyhlásil, ž e vyjádřením politické svobody je konstituční monarchie. T a k jako podstata svobody netkví v nějakém svobodném stavu, v priv i l e j í c h nějaké vrstvy, jež se pokládá za svobodnou, tak také netkví ani v žádném speciálním společenském zřízení. Jedinec i masy mohou k a ž d ý stav a každé zřízení v podstatě pokládat za svobodu i za nesvob o d u . Občanská svoboda demokratických států je nesvobodou pro přesvědčené komunisty; šlechtic se bude cítit nesvobodným v každém sátě, který zrušil rodové privileje; demokraté se cítili nesvobodnými v Hitlerově Německvi, nacisté se cítili a cítí nesvobodnými v dobách, kdy N ě m e c k o j e republikou. Ba dokonce i otroci se mohou cítit svobodným i , čili nezotročovanými ve svém otrockém stavu, jak mimo jiné do317
kázalo i osvobození amerických černochů ve válce Severu proti Jihu. Mnozí černoši se ze svého osvobození nikterak netěšili, neboť ztratili svou zaručenou existenci a byli nuceni se starat sami o sebe. Žádné politické zřízení nelze pokládat samo o sobě za svobodné. Záleží vždy na poměru lidí k danému režimu. Proto jako o svobodném režimu můžeme mluvit jen ve vztahu k určité době a určité části lidi Pro dnešní přesvědčené komunisty je komunistický režim svobodným; demokratický nebo, lépe řečeno, liberalistický režim, nesvobodným. Opačně zase liberálové vidí svobodu v demokracii západních ražení a nesvobodu v komunistických státech . Ovšem to neznamená, že bychom objektivně nemohli označit jistý režim za svobodný a jiný za nesvobodný, přihlížíme-li při tom výlučně k jisté době a toliko k lidem, kteří v tomto režimu žijí. Je-li převážná většina s vládou, pod níž žije spokojena, jde o svobodný režim, svobodné společenské zřízení. Necítí-li se lidé v komunistických státech ve své většině utiskováni, nelze dobře tyto země označit za nesvobodné. Víme ovšem, že lidé s komunistickým režimem jsou povětšině nespokojeni, cítí se jím znesvobozováni, a proto (a jen proto) můžeme právem o státech za železnou oponou mluvit jako o nesvobodných zemích. Specifické svobody Mnoha západním lidem zdá se i tak nemožné a nesmyslné, upírat liberálním režimům právo na to, nazývat se svobodnými. V západních zemích existuje přece politická svoboda, svoboda náboženská, svoboda tvůrčí a nikdo nemůže tvrdit, že takové svobody existují i v státech komunistických. T o znamená, že svobodu se snaží mnozí lidé definovat v poměru k různým lidským činnostem. Když tedy o žádném režimu nelze absolutně tvrdit, že je svobodný nebo nesvobodný, bylo by alespoň možné stanovit, že poskytuje ty či ony svobody akce. Vezměme si na příklad svobodu náboženskou. Jistě nikdo nebude pochybovat o významu tohoto termínu. Svoboda náboženská existuje tam, kde se může uplatnit každý náboženský názor; nesvoboda náboženská je tam, kde je dovoleno vyznávat jen jedno náboženství, jak tomu bylo kdysi v Itálii, nebo kde náboženství je zakázáno, jak tomu kdysi bylo v SSSR. Ovšem ani někdejší zrušení církve v SSSR se nerovnalo zákazu náboženského života. Naproti tomu zase v zemi největší náboženské svobody, v U. S. A., dopadl by neslavně ten, kdo by tam chtěl vyznávat orthodoxní mohamedánství nebo některá ještě exotičtější náboženství. Pokud jde o svobodu v jednotlivých oborech lidské působnosti nelze 318
říci tedy vpravdě nic jiného, než to, že akční možnosti se v různých režimech různí. Při detailním posuzování objevíme, že každá činnost j e v každém režimu jinak uvolňována a spoutávána. Například svoboda tisku, které se těšíme na Západě. I tato svoboda je limitována. Zabavování knih j e běžnou věcí na příklad i v Anglii, a i jinak je autor omezován v publikování nakladateli. Napíšete-li knihu proti křesťanství, sotva bude uvítána v Anglii, ale za to v komunistické zemi bude j e j í publikování oslavováno. Západ poskytuje větší možnosti aktivitě náboženské, komunismus poskytuje značně větší možnosti aktivitě protináboženské. A lze snad svobodu protináboženskou pokládat za menší svobodu, než svobodu náboženskou? Anebo je menší nesvobodou nedovolit publikovat Pasternaka v komunistických státech, než nedovolit ve svobodných zemích (jako v Anglii), publikaci knihy americk é h o spisovatele Henri Millera Obratník Kozoroha? Chcete-li to hodnotit, zbývá jen jedna cesta: jak značný a jak rozvířený pocit útlaku, n e s v o b o d y způsobují takováto omezení? Angličane se jistě ve své většině necítí zkráceni na svobodě zákazem literatury Millerova typu; o b č a n é komunistických států se naopak cítí utiskováni potlačením k n i h rázu Doktora Živaga. P o c i t nesvobody tedy nezávisí zásadně na žádném zákazu. Ani nejdrak o n i č t ě j č í m i zákazy se nemusí cítit většina lidí, jichž se týkají, utlač o v á n a . Lze se snad domnívat, že před příchodem reformace se cítili l i d é povětšině nesvobodnými, poněvadž museli věřit po způsobu, diktov a n é m j i m římsko-katolickou církví? Lze naopak předpokládat, že p r ů m ě r n ý středověký člověk by býval viděl v náboženské svobodě n ě c o zrůdného, ba něco přímo znesvobozujícího; nepotrestal by snad B ů h lidi nejpřísnějším způsobem, kdyby něco takového dovolili? Nebo p ř i h l é d n ě m e k přítomnosti. Marxista bude se jistě cítit utlačován v n e j e d n o m směru liberalismem Západu. Svobodné podnikání, snažící se c o nejvíce zvýšit odbyt a tím zisky, bude marxista pokládat za zotročování lidí, kteří pro zisk kapitalistů jsou ponoukáni k nerozumné s p o t ř e b ě a tím i dřině. Západní svobodu tisku bude pak hodnotit podle literárního braku, z obchodních důvodů tak propagovaného, a bude hledat pravou svobodu tisku v ochraně lidí před touto ohlupující literaturou. Hádat se s kýmkoliv (zejména s komunisty) o to, co je a co n e n í svoboda, j e marněním času a energie, pokud si neujasníme, v čem vlastně svoboda tkví. Svobodným je v dostatečné míře toliko ten nár o d , který se ve své většině necítí zotročován tou měrou, že by usiloval o změnu. Jen takový národ, který si nepřeje změny režimu, žije pom ě r n ě svobodně. 319
Co je svoboda? Svoboda j e pouhý pocit, který zásadně není vázán na žádné specifické životní poměry. Kdyby většina lidí v komunistických státech byla přesvědčenými komunisty, necítila by se asi zotročována komunistickým režimem. Pak bychom nebyli patrně oprávněni mluvit o komunistických státech jako o zemích nesvobodných. Jako p o u h ý pocit útlaku, svoboda se nevztahuje k ničemu jinému, než k potencionálnímu utlačovateli. Člověk se může cítit nesvobodný ve vztahu ke svým spolubližním, ke svým rodičům, ke svému manželi nebo manželce, nebo i k vládnoucímu společenskému řádu, jeho zákonům a nařízením, j e h o úřední praxi a obecným mravům. V celé rozsáhlé filosofické literatuře bychom však podobný názor marně hledali. A přece byl v zásadě vysloven, ovšem vědcem, americkým antropologem německého původu Franz Boasem (ve sborníku Freedom, Its Meaning, 1942.) Boas formuloval podstatu svobody, poněvadž viděl celý problém jako vědec, j a k o empirik. Na otážku, co je svoboda, odpověděl Boas prostými slovy: "Svoboda je pojem, který má význam jen v subjektivním smyslu. Osoba, která je v plném souladu se svou kulturou, se cítí svobodná. Taková osoba vykonává ochotně vše, co se od ní žádá, aniž tyto úkoly p o c i ť u j e jako vnucované . . K tomu názoru došel Boas mezi Eskymáky, kteří ho litovali, co vše musí jako vědec dělat, zatím co oni si žijí "svobodně". A Boas zase pozoroval, jak Eskymáci jsou zotročeni svými pošetilými náboženskými pověrami a mravy, ale viděl, že své " z o t r o č e n í " nepoc i ť u j í nikterak nelibě. Proč se lidé zžívají nebo nezžívají se svými životními p o d m í n k a m i je složitá otázka. Komunisté se snaží obecně a jednoduše ji vyložit tím, že člověk vykonává úkoly mu uložené svobodně, bez pocitu útlaku, pozná-li jejich společenskou nutnost. Poznám-li nějakou společenskou nutnost, nemusím si však ještě přát úkol vykonávat, poněvadž c o j e nutné vzhledem k celku, není nutné vzhledem k individuu. P r o jednotlivce není jiné nutnosti, než aby dělal, co dělá. I profesionální lupič musí rozumově uznávat nutnost poctivé práce, ale to ho ještě nikterak nedonucuje k tomu, aby se sám živil poctivou prací. Lidé musí pracovat, ale ten nebo onen jedinec sám proto pracovat nemusí. Člověk nemusí pociťovat nesvobodu ani tváří v tvář nařízením, která mu jsou nepříjemná a jež nikdo nemůže vyhlašovat za nevyhnutelná. Někomu se třeba nelíbí, že v zemi, kde žije, musí pracovat od osmé hodiny ranní, ačkoliv práce by mohla zcela dobře začínat o h o d i n u později, ale proto ještě se nemusí podobným, nikoliv nezbytným zaříze320
ním, cítit zotročován. Jaká omezení a jaké povinnosti vyvolávají v člověku pocit nesvobody nelze obecně žádnou formou blíže stanovit. Vzpom e ň m e si však na naší definici nesvobody: omezení a povinnosti vzbu24
z u j í pocit nesvobody tehdy, jestliže tato omezení a tyto povinnosti se příčí našim vlastním citům. K d y se tak stává, vyžaduje speciálního psychologického šetření. V samých omezeních a povinnostech příčinu t o h o nepostihneme. I velmi malicherná zařízení vyvolávají začasto celonárodní pocit nesvobody. Na druhé straně i přes velmi závažné omezení se lidé přenášejí velmi lehce. A n i odepření volebního práva nemusí lidi zotročovat, jak nedávno o p ě t n ě dokázalo referendum o volebním právu žen ve Švýcarsku, kde se většina žen vyslovila proti tomu, aby byly tímto právem obdařeny. Průzkumem p o j m u svobody jsme zjistili, že nesvoboda je pouhý pocit, který vzbuzuje naše rozhodování, přichází-li do konfliktu s našimi přáními na základě své sociální determinace. Jiné svobody neexistují: j s o u toliko artefakty našich myšlenkových konstrukcí. Svobodáři, ve snaze zaručit člověku nějaký nadpřirozený atribut, který by ho povznášel nad ostatní živočichy a přírodu vůbec, snili ve všelikých form á c h o jakési konstituění svobodě lidské. Člověk je prý kategoricky j i n o u bytostí než ostatní živočichové, poněvadž je tvorem svobodným. V e skutečnosti není však člověk ani svobodným, ani nesvobodným, n ý b r ž může se toliko cítit svobodným právě tak jako nesvobodným. Lidská (eventuální) svoboda vyplývá nikoliv z konstituce, ale z koexistence lidské. Člověk se může cítiti svobodným, respektive nesvob o d n ý m , toliko ve vztahu k jiným lidem; námi definovaná nesvoboda a svoboda j e toliko koexistenční, tkvící vždy jen a jen v pouhém pocitu nesvobody nebo absenci tohoto pocitu. Zásadně j e pocit nesvobody subjektivním jevem; avšak v případě, že j e sdílen velkým počtem jednotlivců, stává se sociálním faktem. V tomto smyslu pak lze objektivně hovořit o různých společenských opatřeních j a k o o svobodných nebo nesvobodných, alespoň ve vztahu k jistým společenským celkům v jisté době. Zajisté nikdo nemůže nic namítat proti tomu, jestliže z tohoto hlediska budeme mluvit jako o nesvobodném zřízení na příklad o carském režimu, n e b o ť převážná většina ruského obyvatelstva se cítila carismem utlačována. Co však b y l o pro Rusko svobodou? Cítí-li se lidé utlačováni, j e pochopitelné, 321
že se snaží odstranit příčinu svého pocitu nesvobody, čili usilují o svobodu. Jak jsme již zdůraznili, j e však svoboda toliko něčím negativním, absencí pocitu nesvobody; vzhledem k tomu nelze o ní správně mluvit ani jako o pocitu. Pocit svobody j e slovní šalbou, n e b o ť tímto termínem označujeme toliko absenci pocitu nesvobody. Za pocit svobody můžeme snad považovat pocit úlevy, který následuje bezprostředně po odstranění útlaku, ale který je efemerní, který velmi brzy uhasíná. Pocit svobody je něco podobného jako pocit zdraví: může vzniknout jen u člověka, právě se zotavivšího z nějakého neduhu, ale který normální, zdravý člověk nemá. Svoboda jsou boty, které nás netlačí; ale netlačí-li nás boty, naše cítění tím není o nic obohaceno. Tlačí-li nás boty, pak víme, že to nejsou boty dobré pro nás; ale o jiných botách těžko můžeme říci, že jsou pro nás dobré, dokud se z tlačících nevyzujeme a jiné nevyzkoušíme. V roce 1917 Rusové dobře věděli, že je carismus utlačuje, ale o tom, co mělo přijít p o něm, měli různé skupiny nejrůznější představy. Když na troskách carismu počali bolševici budovat novou, komunistickou společnost, přesvědčili se i mnozí bolševici o tom, že se zbavili útlaku, aby p o m o h l i nastolit nový útlak. Plánované formy života nelze objektivně vydávat za formy svobodného života. O tom, jsou-li opravdu svobodnými, můžeme se přesvědčit teprve po jejich uskutečnění, z praxe. B o j za svobodu zřejmě nekončí odstraněním nějakého zařízení, které nás utlačuje. Odstraněné zařízení je obvykle třeba nahradit novým, a i pouhé odstranění něčeho, co vzbuzuje pocit útlaku, vyvolá eventuálně samo nové poměry, které mohou být cítěny jako svoboda anebo nesvoboda. B o j za svobodu musí tedy být nejen odbouráváním stávajících životních forem, nýbrž zároveň i hledáním nových forem života. Svoboda a životní sloh Za dnešního zápasu liberalismu s universalistickým komunismem lidé se povětšině klamně domnívají, že zápas o svobodu je toliko záležitostí společenského řádu a že nastolením liberalistikého režimu ve formě anglososké demokracie po celém světě by byla palčivá otázka svobody sprovozena se světa. O mylnosti tohoto názoru lze se však přesvědčit i z politických událostí současných dnů. I v nekomunistických státech se dnes cítí lidé v mnoha ohledech utiskováni a b o j u j í v tom nebo onom směru za svobodu. Zcela svobodným j e život jen tam, 322
k d e se všechny formy života ustálily, vzájemně obrousily a kde přecházejí nezměněně z generace na generaci. Takovým životem žijí třeba zmíněni už Eskymáci a jiní primitivní národové. Žijí si po staletí životem pevných, tradičních forem, n e b o ť jejich životní podmínky se nezměnily a nemění. T a m , k d e se životní podmínky mění, život se pochopitelně nemůže ustálit v tradiční formy, které by nevyvolávaly pocit útlaku. Vypracovat se k takovému řádu života, který lze označit životním slohem v prav é m slova smyslu, předpokládá kulturní stagnaci, k níž značnou měrou d o s p ě l o civilisované lidstvo v středověkých dobách. Proto také střed o v ě k ý život dospěl více méně k nějakému životnímu slohu, kdežto m o d e r n í lidstvo m á spíše než životní sloh toliko zvláštní životní způs o b y , velmi často se měnící. T o proto, poněvadž velmi často se lidé cítí j i m i utlačováni a hledají nové. B o j za svobodu je tedy bojem za n o v é životní f o r m y , bojem za životní sloh. I kdyby se proto ustálil n ě j a k ý politický systém, b o j za svobodu by tím neskončil. Nejen pol i t i c k é , ale zásadně každé formy života mohou být trpěny s pocitem s v o b o d y n e b o nesvobody. Ale na jakých formách života se může spol e č n o s t ustálit, jestliže zvláště dnes nebývalý technický pokrok a n e b ý v a l é četné a dalekosáhlé vědní objevy nutí nás nepřetržitě k rad i k á l n í m změnám v našich životních způsobech? Jak se můžeme za t a k o v ý c h t o p o d m í n e k domoci ustálených forem života, nějakého živ o t n í h o slohu, který by lidé přijímali bez pocitu útlaku? Věřit v možn o s t nastolení nějakých pevných životních forem je nesmysl. Právě tak nelze předpokládat, že lidský život bude někdy spravován tak, a b y v n ě m lidé nepociťovali útlak. Pevný životní řád, sloh, vylučuje sám ž i v o t , v ý v o j lidstva; a o nějakém vědeckém utváření životních forem n e l z e mluvit, n e b o ť věda nemůže zvládat naše city a náklonosti. Je r o v n ě ž nemyslitelné, aby se lidé stali pod praporem nějaké všesvětové m y š l e n k y poslušným stádem ovcí. Nevěřit v sisyfovský úkol b o j e za s v o b o d u se rovná víře ve věčné posvícení nebo v lidi-roboty. Pevný, s v o b o d n ý životní řád, životní sloh v pravém slova smyslu, byl by sice i d e á l n í m stavem, ale život sám svou podstatou brání jeho uskutečnění. B o j za svobodu je a zůstane údělem lidstva jako nezbytný důsledek d u c h o v n í h o , vědeckého a technického vývoje člověka. Galerie boj o v n í k ů za svobodu, galerie osvoboditelů a revolucionářů, osvobozujíc í c h l i d i o d starých svobod a starých revolučních vymožeností, čeká n a n e k o n e č n o u řadu dalších přírůstků.
323
SOUD Z A Č Í N Á Abram Terz (Moskva)
Pod pseudonymem Abram Terz se skrývá soudobý sovětský spisovatel, žijící v Moskvě, a patrně příslušník mladší sovětské literární generace. T o je asi vše, co se ví o autoru novely, kterou tu ve zkráceném znění poprvé předkládáme (v přetlumočení Minky Rybákové) československému čtenáři. Prostřednictvím svých přátel autor propašoval rukopis do Paříže, kde poprvé vyšel tiskem v polské revue Kultura. Anglický, francouzský a německý překlad vzbudil rozruch v evropských i amerických literárních kruzích a vyjde brzo knižně v řadě světových jazyku. V českém textu hvězdička značí vynechanou kapitolu, plná čára označuje autorovo rozdělení do kapitol.
Občan S. J. Rabinovič, povoláním gynekolog, provedl nezákonně potrat. Vladimír Petrovič Globov se probíral poznámkami z výslechu se svraštěným čelem. Skončil už vlastně svou noční práci, slunce už vyšlo, a teď tady z toho ošoupaného, neočíslovaného dossier vyleze tenhle oplzlý typ, s jménem jak z nějaké anekdoty. Sotva případ hodný státního návladního. Ostatně už jednou jednoho Rabinoviče stíhal — ne-li dva nebo tři. Je jich tolik, že si je není možno všecky pamatovat. Každý školák dnes ví, že tito lidé se svými maloburžoasními instikty, jsou rození nepřátelé socialismu. Samozřejmě jsou výjimky, jako třeba Ilja Ehrenburg. Ale naproti tomu jsou tu Trocký, Radek, Zinověv, Kameněv, kosmopolitébezdomovci . . . lidé s vrozenou nákloností k zradě. Trochu ho píchlo u srdce. Rozepjal si kabát a košili a zašilhal si dolík na hruď. Pod levou bradavkou, vedle jizvy po kulakově kulce, bylo modré srdce probodené šípem. Globov tetování pohladil, byla to památka na mládí. Jedno srdce, to probodené, ronilo bleděmodrou krev; to druhé bylo příjemně zmoženo únavou a úředními starostmi. Ještě než si šel lehnout, postál státní návladní chvilku u okna a rozhlížel se po městě. Ulice byly ještě prázdné. Ale milicionář stál jako vždy 324
na křižovatce a řídil dopravu. Na pokyn j e h o dirigentského pendreku se neviditelné davy valily vpřed nebo zastavovaly. Státní návladní si zapjal všechny knoflíky uniformy o pozdvihl ruku. C í t i l : " B ů h j e s námi." A myslel: " Z v í t ě z í m e ! "
D é š ť stékal Karlinskému p o obličeji. Ponožky se mu lepily na nohy. j í ještě pět minut," rozhodl se, "a pak jdu " Ale bylo to na něho už m o c a šel hned.
uDám
" K a m p a k , Juriji M i c h a i l o v i č i ? " M a r i n a stála uprostřed mokrého suše.
náměstí
a vypadala
neuvěřitelně
" J a k v i d í m , rytířství už vymřelo." Se sladkým a velitelským úsměvem m u p o k y n u l a na suché místečko pod deštníkem. "Okamžitě s e m ! " " M a r i n o Pavlovno, já už myslel, že nepřijdete! Tak jsem chtěl jít, p r o t o ž e milicionář začínal být nervosní: co kdybych měl třeba v úmyslu v y u ž í t průtrže mračen a vyhodit d o povětří Puškinův pomník?" M a r i n a se zasmála: "Počkejte, nejdřív ze všeho musím zatelefonovat." D é š ť b i l d o asfaltu, náměstí bylo moře bublinek a telefonní budka j e d i n ý ostrov. Razili si k ní cestu větrem a vodou. Jurij si potají otřel r u c e o Marinin pas. " P á c h n e t e jak mokrý bar," poznamenala Marina. N e ž se m ě l čas urazit, vytočila číslo a řekla: " H a l o ? " s cizím přízviskem. " H a l o ? " řekla znovu, vyslovujíc to melodické, exotické slovo umíněným v y s o k ý m tremolem. " J s i t o ty, V o l o ď o ? Já tě neslyším." Aby lépe slyšela, přitiskla se blíž k j u r i j i . Cítil j e j í voňavě teplou tvář. "Mluv hlasitě! Co? Co? Nečekej n a m n e s obědem. Já přijdu pozdě . . . poobědvám ve městě s přítelkyní." S l u c h á t k o bezmocně brblalo. Její muž na druhém konci protestoval. J u r i j p o l í b i l Marině ruku. Všecko jí odpouštěl: i svoje promočené b o t y i j e j í nedostupnost. Měla hadí hlas. " N o m ů ž e š třeba jít dnes večer na koncert. Ano, beze mne. Ale prosím tě . . .! Já ti to pak vysvětlím . . . Co? No ano. Já tebe taky." " P o d v e d l a svého důvěřivého, hloupého manžela. Tohle se dost povedlo, p a n e státní návladní", myslel si Karlínský. "Řekla jen: 'Já taky', aby 325
nemusela říct: "Já tě taky líbám na čelíčko." A to proto, že jsem stál vedle ní a dotýkal se její ruky." "Proč vypadáte tak beznadějně?", zeptala se překvapeně Marina, která v té chvíli zavěsila. Karlinský se choval přesně tak, jak čekala. "Marino Pavlovno, už dlouho se chystám otázku ..."
položit
vám
indiskretní
"Prosím, třeba dvě," řekla se resignovanou nudou v hlase. Jsi chytrá jak čert, ale já tě doběhnu, myslel si Karlínský a řekl: "Marino Pavlovno: věříte v komunismus? A za druhé: svého muže?"
máte ráda
"Zatraceně, přerušili mě!" Globov funěl do umělého ticha v sluchátku, ale Marinin hlas byl ten tam. Ve vedlejším pokoji časoval Serjoža německá slovesa. "Serjožo, p o j ď sem na chvilku!" "Volal jsi, tati?" "Tak co, jak jde práce? Já už svou skončil. Celou noc jsem pracoval . . Ty, podívej, což abys mi dnes dělal společnost? Já mám dnes volno a tak . . . mužem' si trochu popovídat a pak se třeba jet projet. A večer vyrazíme na koncert. Co říkáš?" " A co Marina Pavlovna?" "Tvoje matka má večeři s nějakou přítelkyní. Tak co platí?" Serjoža neměl námitek. "Na něco jsem se tě chtěl zeptat Serjožo . . . Byl jsem minulou středu na té rodičovské schůzi u vás ve škole a tam se o tobě mluvilo. V dobrém, samozřejmě, jako obyčejně. Jenomže potom ten tvůj profesor na dějepis — jak se jmenuje — Valerian . . ." "Valerian Valerianovič." "Ano, ten. Tak ten si mě vzal stranou a šeptal mi něco, abych si dal na tebe víc pozor. 'Víte,' povídá, 'vás syn mi klade všelijaké trapné otázky a vůbec projevuje známky nezdravé zvědavosti' . . ." Státní návladní se odmlčel a když Serjoža nic neřekl, zeptal se, jakoby nahodile: 326
" O c o to máš takový z á j e m ? O ženské?" Serjoža se rozzářil růžovým světlem. Začervenal se. Jako panenka, pomyslel si j e h o otec láskyplně. Věděl, že Serjožovy hříchy jsou jiné, ale protože z výchovných důvodů chtěl, aby se přiznal dobrovolně, pokračoval ve výslechu: " N o , myslet na ženské to není nic zlého. Já pane v tvém věku byl m o l o d ě c — nejlepší na vesnici! A skoro bych mohl tvrdit, že . . . A l e p r o č o tomhle mluvit s učitelem? Proč s tím nepřijdeš ke m n ě ? " " A l e o to vůbec nešlo," řekl Serjoža zmučeně, " j á se ptal na něco docela jiného." "Tak?" " T o b y l y otázky z historie — a z filozofie. Na příklad o tom, co jsou t o spravedlivé a nespravedlivé války." " V á l k y ! " Globov byl překvapen, ale tvářil se dál, že nerozumí. "Snad n e c h c e š už teď j í t na vojnu? Přece jsi říkal něco u universitě?" Serjoža překotně vysvětloval: zeptal se na to bez veškerých temných úmyslů. S tím rozdělováním válek na spravedlivé a nespravedlivé, pravil, přišel Marx. A Lenin to pak přizpůsobil nové historické situaci. Aby t o dokázal, běžel Serjoža do svého pokoje a přinesl si odtamtud něk o l i k hustě popsaných notesů. " A l e pořád nechápu, p r o č Valerian Valerianovič říká, že Jermakovo d o b y t í Sibiře b y l o spravedlivé, a že potlačení Šamilova povstání bylo taky spravedlivé." " N o a n o , " podotkl Globov přemýšlivě, " b e z Sibiře se neobejdem.A bez Kavkazu taky ne. Nafta. Mangan. Znáš tu písničku; 'Na tichém břehu Irtyxe stál Jermak zamyšlen'?" " N o ale když Angličani dobyli Indii, tak ti přece taky . . . " " P r o s í m tě, j e n o m žádná přirovnání!", polekal se Vladimir Petrovič." C o s tím mají Angličani co dělat? Copak jsme v Anglii nebo c o ? " " A l e historicky vzato . . . " "Starého čerta historicky vzato! Studuj historii, to ano, ale nikdy nez a p o m í n e j na naši přítomnost. Na to, co budujeme, na to, co jsme už dokázali! Když se na to díváš z celkové perspektivy, jestli mi rozumíš, z perspektivy, tak naši předkové byli v právu. A co udělali, bylo spravedlivé. R o z u m í m e ? " 327
Otec měl samozřejmě pravdu, ale Serjožovi přesto b y l o líto Šamila. Protože, konec konců, jak m o h l tenkrát Šamil vědět, že j e d n o u b u d e v Rusku Revoluce? On chtěl prostě j e n osvobodit svůj národ. T o teprv až dodatečně se ukázalo, že to bylo nesprávně a d o k o n c e proti-socialistické. "Jurij Michailovič to vykládá jinak. T e n říká, že záleží j e n na tom, z jakého hlediska se k d o na to dívá: c o j e p r o j e d n o h o spravedlnost, to je pro druhého bezpráví. Ale kde tedy j e skuteěná spravedlnost?" "Zase Karlinsky!" Globov div nezaklel, ale ovládl svůj hněv. " D e j si s celou touhle scholastikou p o k o j , Serjožo. Jurij Michajlovič j e samozřejmě velmi vzdělaný člověk a dobrý přítel Mariny Pavlovny, . . . ale to neznamená, že mu musíš všecko věřit. T a k b y c h o m to vzali od začátku:. . jakými ještě otázkami jsi trápil svého u č i t e l e ? " .
Tlustý stařík v šatně obskakoval návštěvníky, h o r e č n ě p o b í h a l , ha s zdvořilostí i kulhal. Byl mnohem starší a tlustší než Serjožův otec, ale vzdor tomu, jakmile Globov hodil na zem své galoše, stařík se shýbnul. Zvedl je, přitiskl k zlatým prýmkům na hrudi a m u m l a l — každé slovo něžně zdrobnělé: "Jeden k l o b o u č e k , . . . j e d n y galošiky . . . tady j e lísteček prosím . . Serjoža s otcem šli d o sálu. Impresario, kdysi-zázračné dítě, které neuspělo, nyní poněkud plešaté, patrně vlivem příliš n a m á h a v é h o hudebního života, vklouzl do světla ramp a j a k o zaklínadlo pečlivě odříkal všecky hodnosti známého dirigenta. Pak teprve začal koncert. Serjoža nespouštěl oči s orchestru, s ryšavého trubače, který se svými vzdutými tvářemi vypadal jako boxer, s houslistů, freneticky máchajících rukama. A hudba se linula. Hýřila barvami, j a k o kaluže v u l i c í c h , k d y ž se do nich kápne oleje. A sílila. Hřměla a valila se s p o d i a na sál j a k o povodeň. Serjoža si vzpomněl na průtrž mračen venku a zachvěl se rozkoší. Tato hudba mu v duchu splývala s představou revoluce. Buržoaziezanikla nejvýš přirozenou smrtí. Žena generála ve večerní toiletě se na chvíli vynořila a snažila se vyškrábat na pilíř, ale i ten klesl ke dnu. I muzikanti teď už byli až p o krk ve vodě. Hráli zběsile, bez ladu a skladu, s vypoulenýma očima a se z p ě n ě n ý m i r t y ; hráli pod povrchem. 328
Další příval odplavil jediného zbývajícího uvaděče i s židlí. Vlny bily d o stěn a olizovaly portréty velkých skladatelů. Dámské kabelky a útržky vstupenek plavaly mezi troskami. Tu a tam ze zelených, zvučících hlubin se vynořila lysá hlava, bílá jako nezralý meloun, a hned zase zmizela. " T o j e muzika!", jásal Globov. " N e jak ten tvůj Prokofěv a Chačat u r j a n ! Opravdovská, klasická muzika!" J e h o také ten příval fascinoval, ale rozuměl mu lépe než Serjoža. Jemu se z d á l o zvlášť pozoruhodné, že ten příval nebyl spontánní, nýbrž přesně regulovaný dirigentem. Dirigent stavěl hráze, strouhy, vodovody, reguloval náladový živel podle svých plánů. Řídil povodeň; na pokyn jeho taktovky jeden proud zamrzl a druhý se vyvalil vpřed svým korytem a roztočil turbinu. G l o b o v se uvelebil v křesle v první řadě. Nikdy dosud neseděl tak b l í z k o a proto si nikdy neuvědomil, jak těžká je práce dirigenta. Muset j e všecky hlídat, od flétny až po buben, a všecky je donutit, aby hráli j e d n o a totéž! S dirigenta se lil pot, čelisti se mu třásly, hruď chraptivě oddechovala p ř i každé pause. Zdálky vypadal jako nehmotný tanečník, který místo n o h a m a provozuje balet rukama. Ale odtud zblízka byl jako řezník, k t e r ý čtvrtí maso a seká led a každý úder doprovází krátkým, dýcháv i č n ý m hekáním. H u d b a sílila a sílila. Ale nebylo už proudů a vodopádů. Ty všecky u ž d á v n o zamrzly. Teď už pluly jen obrovské ledovce, jako v době l e d o v é . Dva ledovce na sebe narazily s velkým hlukem. Světy a prostory se posunuly. Začínala nová epocha ze žuly a železa. " P ř e s t á v k a , " ohlásil zvučně mladistvý impresario.
M a r i n a se vysvlékla před zrcadlem do naha a začala svou ranní čtvrth o d i n k u . Tichý tanec růžových oválných tvarů se odrážel ve skle a j i b a v i l o j e j pozorovat. Přistoupila blíž k zrcadlu, aby svůj odraz pod r o b i l a důkladnější prohlídce. Ve svém celku jí její tělo připomínalo v r t u l i : pevné, hladké oblouky rozbíhaly od útlého pasu nahoru a d o l ů . Síře ramen vyvažovala šíři boků. V profilu linie od prsou k bok ů m tvořila písmeno S: sinusoid torsa. M a r i n a všecko zkontrolovala přísně a věcně. Nějaké záhyby na krku n e b o na zadní části? Bez okolků si třela prsa, kroutila krkem a ma329
sírovala si břicho. Zrcadlo bylo j e j í ponk, j e j í kreslící p r k n o , dílna ženy, jejíž ctižádostí j e krása. Nenaparovala se před n í m a nehověla své marnivosti, nýbrž se hned energicky dala do práce. Bylo 18. září, den jejích třicátých narozenin. V tom věku, proslaveném Balzacem, se některé ženy vzdávají svých ambic. Ženy, které byly krásné v den sňatku a jejichž snímek se snad kdysi n á h o d o u objevil na první stránce ilustrovaného týdeníku, jsou ve třiceti často rozplihlé jako tající zmrzlina. Vidíte j e na ulici, jak se kolébají j a k o těhotní jezevčíci, jako eunuchové nebo jako opelichaní pštrosi — těla nabobtnalá, křečovité žíly, těsné šněrovačky skryté pod šaty, vycpaná poprsí. Marina takové pomůcky nepotřebovala. Vypadala elegantní v každé póze — i na všech čtyřech s vyplazeným jazykem: a j e m á l o žen, které v takové poloze neztratí šarm a důstojnost. A l e Marina v ní setrvala před zrcadlem, protože ta neslušná póza zvlášť d o b ř e zdůraznila graciesní křivku jejích zad. Bylo to nešikovné stát na všech čtyřech s otevřenými ústy, ale dokazovalo to, že nic nemůže j e j í m u tělu a obličeji ubrat na dokonalosti. Jiné ženy užívají své krásy jako prostředku k něčemu. P r o hezkou ženu je snadnější najít manžela nebo milence. Některé ženy chtějí prostě jen rodit, vymlouvajíce se na své mateřské city ( j a k vhodný a včasný byl její zákrok proti něčemu kráse tak š k o d l i v é m u ! ) Jiným asi se prostě líbí válet se s muži v posteli (chudáček V o l o ď a , j e mi ho opravdu líto!) Ale nikdo patrně neví, že být krásnou j e cíl sám o sobě. Všecko ostatní — muži, peníze, šaty, byty a automobily — jsou jen prostředky, účelné prostředky, sloužící kráse. Marina ustoupila stranou a její odraz zmizel. V zrcadle t e ď j e j í břicho vystřídala váza s květinami. A nad ní stoh papírových krabic a sádrová busta. Její manžel patrně musel vklouznout do ložnice když ještě spala a nakupit tam tu pyramidu narozeninových darů. Jeho nákupy byly, jako obyčejně, štědré a nahodilé. Byla tam i ta sádrová busta V e l k é h o Učitele, nemluvě ani o cukrovinkách, voňavkách a jiných kosmetických přípravcích. " A co ty tu děláš, staroušku?''* zeptala se Marina, aniž se otočila. " P r o vážené muže není vhodné koukat se potají na nahé d á m y . " Přála si, aby navzdory zákonům fysiky j e j í odraz zůstal navždy na hladké ploše zrcadla, aby tam odraz j e j í krásy zůstal neporušený i v její nepřítomnosti. Škoda, že to nejde! Mezitím se vedle z chodby už hezkou chvíli ozývalo vrzání parket. T o 330
byl V o l o ď a , pozorující svou ženu a dýchající klíčovou dírkou jako malý kluk. Marina stála před zrcadlem nahá a pohrdavá. Bez studu či potěšení se otáčela se strany na stranu, aby ji lépe viděl celou. Nevadilo jí to. P r o č mu to nedopřát. Konec konců, jsou dnes její narozeniny. Ale dítě ať od ní nečeká! Konečně si přehodila župan a zase, aniž se ohlédla, zavolala: " K d o je tam? P o j ď d á l ! " " V š e c k o nejlepší, Marinuško, miláčku!" Políbila ho na tvář. " D ě k u j u za dárky, V o l o ď o . Jsou moc hezké. Jenom snad ta busta bude hezčí v tvé pracovně, ne? Sem ke mně do pokoje se nehodí. To b y nebylo stylové."
Jakmile si hosté připili na zdraví a pofgratulovali hostitelce, vrhli se na jídlo. Od té chvíle měl Karlínský Marinu pro nebe. Seděl jí po levici, (její muž, jak je při takových příležitostech zvykem, seděl napravo od n í ) , a bavil ji kousavými poznámkami na účel hostí, což bavilo krásnou dámu a budilo závist ostatních mužů. " O politickou spolehlivost našeho večírku je, jak vidím, postaráno," poznamenal Jurij a ukázal hlavou směrem k starému příteli rodiny, vyšetřujícímu soudci Skromnych. Marina byla ve výtečné náladě. Smála se vtipům Karlínského, nakládala hostům vrchovaté talíře, sobě pak zvlášť chutné kousky, studovala toilety dam, ba měla čas i pro manžela, jehož nohy se tu a tam pod stolem dotkla kolenem. Současně však nepatrnými pohyby řas manipulovala služebnou a nespouštěla oči s běžícího pásu omáček, zákusků a vín. Každý si tudíž byl vědom její slavnostní přítomnosti a všichni jedli, pili a mluvili jen pro ni. A všem to dělalo radost — ji v to počítaje. Jurij se k ní naklonil: "Všimla jste si, jak horlivě náš střežítel státní bezpečnosti vychvaluje svého potomka? Přišel jsem na to, že všichni žalářníci mají rádi děti. Tak patrně příroda udržuje rovnováhu mezi dobrem a zlem." " A jsou všichni obhájci rýpaví?"
v
soukromí vždycky
takhle
zlomyslní a
331
"Touché . . . Ale vážně tohle žvatlání milujících rodičů b y bylo s to proměnit člověku srdce v kámen. Soudit podle toho, řekla byste, že každý z nich musí být přinejmenším sadistický kat." Celá společnost teď vskutku mluvila o dětech. "Kde je Serjoža?" zeptala se žena vyšetřujícího soudce. A než mohla Marina odpovědět, že její nevlastní syn odjel s celou školou na kolchoz na sklizeň brambor, Skromnych už do toho pyšně vpadl: "Víte, můj Boris . . . " a celá společnost žasla nad inteligencí desetiletého Borise. Skromnych nečekaně zvedl sklenici k přípitku: "Tak na tu dceru, Marino Pavlovno! Vdáme ji za Borise, c o ? " "Opravdu čeká rodinu?", pomyslel si Jurij, ale jediný pohled na její nehybnou tvář ho uklidnil. T o se ostatně podobalo vyšetřujícímu soudci: párkovat děti ještě ani nepočaté. Globov byl také překvapen. Ten Skromnych má pozorovací talent! A b y neprozradil sladké tajemství příliš brzy, zaklepal lžící o skleničku a prohlásil: "Ačkoliv jste zkušený vyšetřující soudce, Arkadiji Gavrilovici, nemáte zatím dost doličného materiálu. A tak pro tuto chvíli případ odložíme pro nedostatek důkazů. Připijme místo toho všem našim dětem a šťastnému rodinnému životu." Připili. "Co je to rodinný člověk? Rodinný člověk je člověk, na něhož mohou spoléhat jeho přátelé, kolegové i stát. Člověk, který myslí na svou rodinu, na budoucnost, na dědice, člověk pevně srostlý se svou rodnou zemí. Otevřená kniha." Globov otevřel dlaň zvící talíře, načež ji opět zaťal v pěst a pokračoval: "Já osobně jsem pro velké rodiny. Sám pocházím z velké rodiny. Nás Globovů je jako hub. Stříleli nás a vraždili nás, ale vyhladit nás nemohou, náš rod pokračuje. Můj nejmladší bratr je plukovníkem na Dálném Východě. Jiný můj bratr je ředitelem v rybárenském průmyslu na pobřeží Kaspického moře. Moje sestra je v Leningradě a j e j í these byla právě přijata . . ." Počítal na prstech, od malíčku, a teď se dostal k přímému, silnému ukazováčku s pěstěným nehtem: to byl zřejmě on. " A přesto jsou lidé, kteří jsou pro bezdětná manželství. Viděli jste to 332
včera v novinách: celý článek o neo-malthusianismu. Na Západě je to hrozně populární, ten neo-malthusianism. A i tady občas něco takového najdete. Zrovna teď jsem dostal případ . . Globov se naklonil přes lahve a šeptal si s vyšetřujícím Hosté hleděli do talířů, n e b o ť uhádli, že řeč je o potratu.
soudcem.
Karlínskému bylo náhle nanic. Aby odvrátil myšlenky od žaludku, soustředil se na Malthuse. V každé theorii je trochu pravdy. Jak se může lidstvo množit do nekonečna? Jednoho dne bude i Antarktida zalidněná, i Sahara, a co pak? Bude nutno vynalézt nějaký universální prostředek. Je na příklad dobře známo, že lidský tvor v zárodečném stavu se podobá rybě. Proč by měl stát zničit tuto eventuální zásobu ryb? V Radostné Budoucnosti budou ta rybovitá embrya jistě hospodářsky zužitkována. Budou přizpůsobena tak, aby mohla samostatně existovat v nádržích. Pod dozorem státu jim vyrostou šupiny a ploutve, — pod dozorem nějakého kolegy Globova. A hned vedle ústavu pro potraty b u d e konservárna, vyrábějící rybí konservy. Některá embrya budou proměněna v sardinky, jiná v šproty — podle národních rysů. A to vše bude ovšem v naprostém souladu s marxismem. Samozřejmě, do jisté míry by to znamenalo návrat ke kanibalismu. Nikoli však ke kanibalismu, jak j e j praktikují primitivní národy: toto by byl kanibalismu na vyšším, kultivovanějším stupni historického vývoje. Vývoj ve spirále. A bylo po nevolnosti. Juriji teď naopak bylo znamenitě. Má svůj zajímavý nápad sdělit Marině? Ale zatím, co váhal (je to vhodné konzervační thema pro d á m u ? ) , Marina poznamenala: " V o l o ď o , nech toho špitání ve společnosti a jez svou rybu!"
Jehla zasyčela tých let.
po desce a ochraptělý tenor spustil tango z dvacá-
"Byl podzimní den, padalo listí, znavený smutek kvetl křišťálovými
hvězdami"
Ruský emigrant v pařížském bordelu zpíval o neopětované lásce; a ačkoli neexistovalo nic jako křišťálové hvězdy, všichni byli dojati, když zvolal v teskném úžasu: "Ach,
ty hluboké
černé
oči!" 333
Neviditelný sbor se chopil toho refrénu v hlubších polohách ty hluboké černé oči!"
"Ach,
"Mě spoutaly!", naříkal bělogvardějec. A sbor jemnou odezvou: "Mě
spoutaly!
Nikdy je
nezapomenu,
nezapomenu na jejich žár . . ." Globov opatrně vedl Marinu mezi tančícími páry. Držela krok jako automat nebo jako by byla hypnotisovaná. Pohupovala se omámená, opojená vzrušením. Vzrušení se v ní perlilo jak sodovka, šimralo ji po páteři a po chladné šíji, až ke kořínkům vlasů, nabitých elektřinou. "Ach,
ty hluboké
černé
oči,
kdo vás miluje, navěky ztratí štěstí a klid." "Ach,
ty hluboké černé oči," lkala Marina.
A věděla instinktivně, že nikdo v celé společnosti nemá oči pro nic jiného, než pro ni. Snem všech mužů je zatančit si s ní. Přála si, aby ta deska hrála věčně, chtčěla tančit věčně k téhle písničce o neopětované lásce, tančit celým světem, střídat země, epochy, partnery, nikoho nemilovat a omdlévat štěstím, že je milována všemi. "Dneska si desky a partnery vybírám já," prohlásila a dala tu desku znovu. A jakmile ty nezemské křišťálové hvězdy vykvetly, vplula do náručí Karlínskému. Nezapomenu je nikdy, nezapomenu jejich žár . . . bzučel Jurij do teplé dutiny jejího ucha. Byl sám překvapen, že člověka tak protřelého světem, jako je on, může kabaretní šlágr tak dojmout. Ačkoli se té buržoasní exotice vysmíval, přece nedovedl zcela přemoci její vulgární kouzlo. Křišťálové hvězdy kvetly v ananasových hájích. Elegantní muži s hůlkami a zlatými chrupy se promenovali před fasádami mondénních hotelů a romantickou scenérií v pozadí. Milostivé dámy kralovaly v budoirech . . . či v kuloirech? Saxofony, gigolové, negligé, gondoly, kondómy. Křišťálové sklenky s hořícími likéry . . .Péťa a Tosja se rovná láska. Lu-es. Marina se k němu poddajně a důvěřivě tiskla. Jako by se konečně 334
přece j e n rozhodla pro něho. Jako by nepotřebovala nikoho, nikoho jiného, jen Jurije. Jako by náklonost — i když ne láska — byla na světě možná. Ale v tom už zas změnila partnera. Pokynula vyšetřujícímu soudci Skromnychovi. Ten střelhbitě přiběhl a odkroužil s ní pryč. G l o b o v pozoroval osaměvšího Karlinského se sardonickým výrazem; stál zády k tančícím a předstíral, že kouří. Marina se při tanci tvářila bezvýrazně, obličej zdvižený někam ke s t r o p u ; j e j í torso, nohy a paže vibrovaly k hudbě, ale její pohupující se hlava jakoby podřimovala. Jako náměsíčná se chvílemi přibližovala k partneru, pak se zas oddalovala, a zas znova přibližovala. Ale její b l e d ý , ztrnulý obličej a pohupující se hlava vypadaly, jako by patřily k j i n é m u tělu a všeho toho se nijak neúčastnily. Její partner klopýtal a zadýchaně vychutnával ty okamžiky, zatím co ostatní muži čekali, až p ř i j d o u na řadu. Ale Marinin obličej byl nehybný a nepřítomný, j a k o b y jí bylo úplně jedno, kdo bude další. G l o b o v pozoroval ten mrtvý obličej a zběsilou nedočkavost čekajících a necítil žárlivost, nýbrž hrůzu. Hrůzu nad tím veřejným znásilněním p ř í m o před j e h o očima a v jeho vlastním bytě. Aby té nestydaté scéně udělal konec, zakopl jakoby náhodou zrovna když šel kolem gramof o n u a povalil ho na zem.
Jurij nemohl usnout. Stávalosemutovposlednídoběčasto:Vzpoměl si, že musí umřít a pak už oka nezamhouřil. Obyčejně se mu to stalo, když ležel nna zádech. J e h o život nebyl nijak bezprostředně ohrožen; když si na sebe bude dávat pozor a přestane kouřit je naděje, že bude žít ještě nějakých dvacet, třicet, ne-li čtyřicet let. Ale myšlenka na smrt, b y ť i ještě dvacet pět n e b o i čtyřicet let vzdálenou, byla nesnesitelná. Bylo to strašné pomyšlení, že on tu nebude, zatím co jiní lidé budou žít dál. Neděsila ho představa rakve nebo hrobu. Děsila ho hlavně myšlenka, že p o smrti nebude už nic, nikdy nic. Peklo by mu nebylo připadalo ani zdaleka tak hrozné: i kdyby ho tam škvařili na pánvi, aspoň by to byl určitý druh vědomí. Jako dítě vždycky záviděl slonům, protože ti žiji sto padesát let. ( š t i k y , tvrdí se, dokonce dvěstě let.) Když jeho otec zemřel, měl z toho 335
hysterický záchvat; myslel tehdy, že j e mu líto chudáka starého táty, ale bylo mu vlastně líto sebe, protože si uvědomil, že on také musí zemřít; a ještě dlouho potom se vyptával lidí na posmrtný život, doufaje, že je na tom něco pravdy. Proč vzali lidem víru? Jak může člověku komunismus nahradit život po smrti? Copak může přemýšlející lidská bytost mít nějaký jiný cíl, kromě sebe sama? Karlínský cítil, že umírá, že každou chvilku umře. Posadil se a rozsvítil světlo. Zakašlal a to mu připomenulo, že pak už žádné kašlání nebude. Vlhkými prsty se dotkl židle vedle postele; ta židle tu bude dál, ale on už ne. Nebylo nikoho, komu by se s tím mohl svěřit. Každý by se mu vysmál a přitom si myslel: Já taky musím umřít. Jediná možnost úniku byl sebeklam. T o j e nejpopulárnější prostředek: cokoliv, co může odvrátit myšlenky od té nicoty, z níž by člověk zešílel. Někteří utekli do politiky . . . jako Globov. Jiní, j a k o Marina, unikli do . . . Mariny. Ano, z ní j e také jeho spása! Ano, právě u ní: nejhezčí ženy, kterou kdy poznal. Jurij vstal a zapálil si cigaretu, aby se mu jeho objev pevněji zaklínil v mysli a hned zas neuklouzl. A jak vyfukoval kouř z úst, cítil, že je naživu, že kouří, že pěkně vdechuje a vydechuje kouř a vdechl kouř a znovu se zaradoval . Marina opravdu stála za pokus. Už dlouho před touto nocí instiktivně nalezl cestu, jako kůň ve vánici. Nabídl se jí jako prostředek, nic než prostředek, sloužící její kráse. Obdivoval ji, obskakoval ji, toužil po ní, ležel jí u nohou. Marina jím často pohrdala a zapudila h o , jako dnes při tanci. Ale teprv v tomto okamžiku si mohl (ruku na srdce!) říci, že opravdu udělal velký objev, snad větší než Archimedes. Marina bude jeho pevný bod ve vesmíru. Tato Marina nedotykavka, která se považuje za vrchol všeho stvořeného, bude prostředkem — k vyléčení jeho nespavosti. A cílem? Cílem bude sám Jurij — a jeho podmanění si Mariny. Použije všech jejích zbraní, použije všech prostředků, čestných i nečestných, aby si dokázal svou nadřazenost. "Můj Bože! Jak ponižující bude váš pád! Věřte mi, má milá, že nějakou zkušenost už s tímhle m á m ! " Jurij se uvelebil v posteli. Cítil, že t e ď snadno usne a usmál se spokojeně pro sebe, jak už se dlouho na nikoho neusmíval. Věděl teď, 336
že bude dlouho, dlouho žít, že všecky přežije, že snad ani dokonce nikdy neumře. Ale světlo přece jen nezhasl.
Deska byla rozbitá a večírek zkažený. Marinina trpělivost byla u konce. Jakmile poslední host odešel, vyhlásila válku. Globov se jí nejdřív snažil odporovat, ne bez úspěchu. Zvlášť když poukázal na to, že žádná žena, která se respektuje, by nedovolila Karlínskému, aby ji při tanci hladil po zádech. Marina ovšem mu zas připomněla tu sádrovou bustu a ten vulgární přípitek při večeři a to, že si celý večer šuškal se Skromnychem; a hned nato, aniž mu dala čas, aby se vzpamatoval, zahájila generální ofensivu. Obličej jí hořel vztekem. Byl do bělava rozpálený — čepel připravená tít do živého — a její aerodynamické tělo se třáslo jako torpedo před vystřelením, míříc na Globova. Nebála se užít drastických prostředků. Uvědomovala si, že ve válce soucit je stejně nebezpečný, jako zrada. Nebylo by správné odsoudit použití otravného plynu jen proto, že to je nelidská zbraň. " T a k ? " odsekla na nějakou Globovovu štiplavou poznámku. "Tak tedy ti musím oznámit, že žádné dítě nebude. Dala jsem si udělat potrat." Jako po atomovém výbuchu, v prvém okamžiku nebylo možné odhadnout počet obětí a rozsah zkázy. Všecko bylo smeteno s povrchu země a nezůstal, kdo by mohl bojovat. Ale někde na okraji se krčil přece jen někdo, kdo to přežil. Ten osamělý se zvedl, otřepal se a zůstal stát, kroutě v prstech držátko čajové lžičky — bezpochyby mu silou výbuchu vletěla do rukávu z nějakého klenotnického krámu. Viděl, že kromě té lžičky mu nezůstalo vůbec nic — žádná rodina, žádný domov. Pomalu si uvědomil, že ten výbuch zabil jeho dlouho očekávanou dceru; a zatím co roztržitě kroutil držátko lžice do chuchvalce kovu, uvědomoval si také, že byl dvojnásob ponížen jako manžel a jako státní návladní. Protože nevěděl, co udělat s tou zkroucenou lžičkou — anebo co s Rabinovičem, když jeho vlastní žena . . . řekl jen: "Cos to udělala? Cos to udělala?1" Aby ji nemusel zabít, uhodil ji do obličeje. A Marina, aby nemusela být zabita, utekla z pokoje. Neplakala. Sedla 337
si před zrcadlo, pudrovala si pohmožděnou tvář a hladila rty: zkřivené bolestí se jí zdály # # # příliš velké pro její obličej.
Pozdě v noci vstoupil státní návladní do soudní budovy. Vrátný ho hned pustil. Byl mu velmi oddaný a trpěl mu jeho podivné rozmary. "Jděte si lehnout, starouši," řekl Globov a dal mu cigaretu. Šel chodbou a všude rozsvěcoval. Soudní síň byla prázdná, stejně tak lavice svědků a křeslo soudce, ozdobené státním znakem. A l e přesto mu ten sál, jejž znal z každodenního života do nejmeněích podrobností, takto připadal nějak slavnostnější než za dne. Globovsisem rád chodil po úředních hodinách zkoušet svá plaid přímo na místě. Ale jemu to nepřipadalo jako zkouška: zdálo se mu skoro, jako by se tu uprostřed hluboké noci odehrával skutečný proces v plné obsazené síni. . . . Obžalovaný se zbytečně namáhal popřít svou vinu, zašmodrchat fakta, apelovat na soucit. "Ne, občane Rabinoviči, vy si nezasluhujete soucitu! Jen si vzpomeňte na všecky ty ubohé matky, které jste zmrzačil! Myslete na ty nešťastné otce, kteří marně čekali na syna. Myslete na děti, na naše děti, které jste zničil!" Obžalovaný mlčel. Mlčel i soudce ba i zchytralý obhájce, který vypadal jako Karlinsky. Všichni mlčky souhlasili s návladním. A zatím co pronášel svou obžalovací řeč proti Rabinoviči, Globov myslel na všecky nepřátele, kteří nás obklopují se všech stran. Proto bylo každé slovo tak dobře mířené. Od nezákonného potratu je jen krůček k vraždě a od té zas už není daleko k diverzantství. Nepřátelé začali být neklidní. V hlubokém nočním tichu srazili své řady a neušla jim jediná jeho slabost, jediné zranitelné místečko. A teď ten obhájce, který vypadal jako Karlinský, vstal a přede všemi prohlásil: "Vlastní žena státního návladní ho si nedávno dala udělat potrat." Dva zřízenci přivedli Marinu. I v té ponižující situaci byla krásná jako vždycky. Dovedla se dívat tak, že člověk měl c h u ť se otočit — jako by za ním bylo zrcadlo a ona do toho zrcadla hleděla na sebe, skrze něho. 338
J e j í oči lákaly, slibovaly. Ale zkusit se k ní přiblížit — hned se ty pérové řasy sklopily a vždycky s týmž hlubokým pohrdáním a s týmž úšklebkem pečlivě nastudovaným, se ty palčivé rty zkřivily a pronesly: " A l e nech' t o h o ! " " A n o , p r o č ne, občané soudci, suďte j i ! Odsuďte j i , když to musí b ý t ! Nezapomínejte, že nepřátelé nás obklopují se všech stran." S o u d mlčel a b y l o tak hrobové ticho, že se skoro zdálo, že v soudní síni není živé duše. O b h á j c e znovu vstal a podněcován nepřáteli prohlásil: vlastní syn státního návládního má nepřátelské názory! A t e ď Serjoža předstoupil p ř e d soudcovské křeslo a přiznal se: "Vznešeného cíle je třeba dosáhnout vznešenými prostředky." " H l u p á k u , " křičel Globov, "neříkal jsem ti, kam tě přivedou všecky t y tvoje dobré úmysly? T v o j e vznešené prostředky vedou k porážce a my potřebujeme vítězství. Vítězství za každou cenu! Suďte ho, o b č a n é soudci, když to musí být. Suďte i mne za to, že jsem byl tak o v ý slaboch. Odsuďte třeba desítky, třeba stovky nevinných, jen když ani jeden nepřítel nezůstane na svobodě . . " A zatím co si G l o b o v představoval tu scénu do všech podrobností, měl už v duchu obžalovací řeč připravenu. Nebyla ještě napsána, ani z k u s m o vyslovena nahlas, ale zvučela už mu v mysli jako vynesený rozsudek. Povstal, narovnal se v ramenou, upřel oči na státní znak na opěradle soudcova křesla a promluvil nahlas, zřetelně, tak, aby ho byloi v nejzazším koutě sálu slyšet: " Ž á d n í Rabinovičové nebudou podkopávat náš společenský řád! Ned o v o l í m e našim nepřátelům nás zničit. Naopak, my zničíme j e ! " P a k prošel pomalu celou budovou a prohlédl každou chodbičku, každý kout, aby se přesvědčil, že tam nikdo není. Vystoupil až do nejvyššího patra a jako pečlivý pán domu překontroloval všecky zámky a závory. A připadalo mu, že dole v prázdné soudní síni pokračuje přelíčení, jež
zahajil.
Soud začíná . . . Soud začíná . T a slova j a k o jeho obžalobu stráží, procesy
. . b y se rozléhala z jednoho konce budovy na druhý. Na lidé předstupovali před soud a odcházeli v doprovodu se konaly, rozsudky se vynášely. 339
Protože; k d o odhalil Rabinovičovo spiknutí a zahájil celou tu sérii procesů? On, státní návladní Globov. K d o v kritickém okamžiku nahradil soudce i zpřisáhnuté? Nikdo jiný, než on, Globov. Jediné, co ti ostatní dokázali, bylo smát se celému tomu případu s Rabinovičem, j a k o by to byl nějaký žert; jenom on, Globov, vystoupil a prstem ukázal na viníka, nedbaje ani obhájců, ani svědků. A ž d o j e h o obžaloby tu nebylo proti Rabinovičovi nic, zhola nic. Teprve t e ď , když o n se d o toho vložil, začala celá ta aféra.
Globov při prohlídce nejvyššího patra nevynechal ani dámskou toiletu. Taková místnost ovšem existovala v každé veřejné b u d o v ě a tudíž i u okresního soudu. Nešel se tam podívat z nějaké všetečnosti, nýbrž proto, aby se přesvědčil, že tam nikdo není. Nikdo tam vskutku nebyl a tak Globov věnoval pozornost aspoň nápisům na zdích. Přečetl si j e , usmál se, vduchu si zaznamenal, že musí říci vrátnému, aby dal zdi přemalovat; a pak na ty nápisy zapomněl. Ale snad stály za zapamatování. K o l j o , buď
na sebe
opatrný.
Máma.
Petře, já tě nenávidím
a nikdy
F e ď o , miláčku,
tě!
Vzpomínej
miluji
na mne, ať
jsi
nebudu
tvá.
kdekoli!
A mnohé jiné nápisy o lásce a loučení. T i , jimž byl určeny, nikdy nedozvědí. Také to ostatně nebylo psáno proto, aby četl. Bylo to nazdařbůh hozeno d o prostoru, do čtyř stran dalekých dálek. A snad jen Bůh nebo nějaký podivín všecky by a zaklínadla jednou sesbírá.
se o nich to někdo světa, do ty modlit-
(Chtěl bych, snad bych i dovedl tak skálopevně věřit ve slova, jako ty ženy. Mohl bych v noci, když už všechno spí, psát ve svém pokoji, který se podobá uzavřené kabině na toiletě, krátké, trefné věty. Slova bez postraních úmyslů, slova, jež nejsou určena nikomu. Na počátku bylo slovo. Je-li to pravda, pak to první slovo muselo být tak krásné, jako nápisy na ženském záchodě okresního soudu. Jakmile první slovo bylo vysloveno, svět začal žít j a k o obchodní ceník. Všude visely štítky s nápisy: " B o r o v i c e " , " k o p e c " , "vdechování života". Z bezslovné prázdnoty se zrodily planety a hvězdy. A každá věc dostala jméno a slovo byl čin. "Nádherný čin," opravuje mě pán. "Slyšíš, spisovateli? K d y ž už slovo — pak slovo obžaloby. A když už čin, pak solidní čin. Slovo a č i n ! " 340
Naslouchám. Soud začíná, soud začíná na celém světě. A nejenom Rabinovič, který přelstil státního návladního, stojí před soudem, ale my všichni, každý d e n a každou n o c jsme postaveni před soud, vyslýcháni a odsouzeni. A tomu se říká dějiny. Soudcův zvonek se rozezní. " J m é n o ? Příjmení? R o k narození?" A t e h d y se začíná psát.)
Na schůzku u brány zologické zahrady se dostavila jen K á ť a . " K d e jsou ostatní? zeptal se Serjoža. "Snad nemají strach? Měli přece d o s t času si to rozmyslet. Dohodli jsme to už na tom kolchozu." " P a r a m o v nepřijde. Má na Institutu seminář marxismu." S c h o v a l a si zkřehlé prsty do rukávů. " T o m u se tedy dá říct jedině zbabělost. Vy jste přišla. A nepovídejte mi, že vy jste dnes ve škole neměla nic, z čeho byste se k vůli tomu nem u s e l a ulejt. Ale vy prostě máte kuráž." "A
vy taky, S e r j o ž o ! " Kátě se trochu stáhlo hrdlo z toho teplého, uctivého " v y . "
V š i c h n i jí jinak ještě tykali: učitelé a děvčata ve škole, průvodčí v trolejbusech a v tramvajích. A t e ď najednou " V y K á ť o " a " V y S e r j o ž o " , jako kdyby do sebe byli zamilovaní. Serjoža na tom trval: t e n j e j i c h podnik byl nebezpečný, a tak se přece už nemohou chovat j a k o děti. " P o d í v e j t e , K á ť o , " ukázal směrem k zoo, " t o vypadá jako na Marsu, ž e ? Aspoň říkají, že na Marsu je všecka vegetace červená." B y l p o d z i m a listí se zbarvilo. Stromy, lehce rozkývané větrem, byly f a n t a s t i c k y , nezemsky rudé, a ačkoliv K á ť a nevěděla, jak je to na j i n ý c h planetách, kývala horlivě a velké brýle se jí leskly. " Ú p l n ě j a k o na Marsu, to je pravda." K o u p i l i si lístky — ty za dva rubly, pro dospělé — a šli dovnitř. V š i c h n i ostatní návštěvníci spěchali od vchodu hned dál ke klecím, a t a k jezírko na začátku marťanské aleje bylo úplně pusté. Ani pelik á n i tam nebyli, protože ti už odletěli na jih. Jen dva mládenci v nap r o s t o stejných světlých svrchnících a kloboucích se tam potulovali. 341
Jeden z nich šťáral větvičkou mezi mřížemi, snaže se vzbudit pozornost na břehu spící divoké kachny. Chvílemi i zakvákal j a k o divoká kachna, ale jeho kvákání bylo zřejmě nepřesvědčivé, protože moudrý pták se ani nehnul. "Posaďte se," řekl Serjoža, "tady se to zdá bezpečné. Navrhuju, abychom si nejdřív prodiskutovali program našeho hnutí." "Jak se bude jmenovat?" zeptala se K á ť a a hned přišla s návrhem: "Měli bychom vymyslet něco, co má zvuk, jako třeba 'Mladá garda'. Anebo 'Svobodné R u s k o ' ! " " T o máte tak, K á ť o : víme ze spolehlivých pramenů, že v zahraničí existuje špionážní organisace s vysílací stanicí, která se j m e n u j e Svobodná Evropa. Lidé by mohli myslet, že jsme s nimi spolčeni. A pro nás je právě důležité oddělit se naprosto jasně od nepřátel. Jinak by toho imperialisté hned zneužili." Serjoža se rozohnil. Sundal si čepici, ačkoli bylo zima, máchal j í a byl čím dál tím výřečnější. Před K á ť o u se otevřel nový, nádherný komunistický svět. Posluhovačky byly v nejvyšší platové třídě. Ministři dostávali nejmenší příděly, aby nesobeckost jejich motivů byla zaručena. Peníze, mučení a zlodějna byly zrušeny. Všude vládla naprostá svoboda a bylo to tak nádherné, že nikdo nikoho nezavíral do vězení a všichni byli odměňováni podle svých potřeb. Hesla na ulicích byla vesměs od Majakovskéh o ; některá ovšem také od Serjoži, jako třeba: "Budete opatrní! Nezraňujte city svého bližního!" T o byla jen připomínka pro případ, že by se lidé nechovali, jak mají. Provinilci by byli zastřeleni. Serjoža to ovšem všecko formuloval mnohem lépe a jediné, co nebylo ještě Kátě zcela jasné byla otázka, zda má vláda být svržena okamžitě násilím, anebo zda se má čekat, až se i ostatní státy zbaví kapitalistického systému. Serjoža mínil, že by bylo radno počkat na světovou revoluci, ale truchlivě přiznal, že i pak bude nutno odstranit vládu násilím. K á ť a žádala, aby do programu byl pojat ještě jeden b o d : koedukace v nejvyšších třídách všech středních škol. Pak se lehce dotkla Serjožovy čepice a řekla nesměle: " A l e když už jsme tady, tak bychom se snad mohli taky jít mrknout na tygra, n e ? " Serjoža se zamračil. 342
" J á m y s l í m tedy pro dobro věci," vysvětlovala K á ť a , "abychom nebyli nápadní." " D o b r á , ' souhlasil Serjoža p o krátké úvaze," jen ovšem proto, abychom nebyli nápadní."
" A l e p r o pána, to j e přece trockismus, úplný trockismus!" Karlinský b y l t í m o b j e v e m potěšen. Bylo to víc, než doufal. Ty děti dokonce m ě l y t a j n o u skupinu — spolek hochů a děvčat, hrajících si na světovou revoluci. K á ť a se rozhlížela p o pokoji a Karlinský si četl v notýsku, který mu přinesla ukázat. M ě l a tísnivý pocit z té spousty nábytku, vměstnaného mezi čtyři stěny, p o k r y t é obrázky a obložené knihami. Mezi obrázky byla dokonce i j e d n a skutečná ikona — ne v rohu, kam by ji pověsil věřící — nýbrž j a k se sluší na kulturního člověka, přímo nad radiem, vedle japons k é rytiny. " J s e m rád, že mám takhle příležitost vás trochu líp poznat, Jekatěr i n o . . . promiňte, jaké j e vaše otcovské j m é n o ? " M á l e m sama nevěděla: lidé, kteří ji oslovovali, ho téměř nikdy neužívali, a tak ji uvádělo d o rozpaků, jako nové šaty, budící pozornost. " D o b r á , Jekatěrino Grigorjevno! Upřímně řečeno, váš přítel je na š i k m é ploše. Řekněte mu to, až mu tenhle traktát budete vracet." " M y s l í t e , že Serjoža . . . Vladimirovič . . . j e ? " T a h l e obrýlená děvčata s příliš velkými klouby v zápěstí a s příliš m a l ý m i ňadry! A tahle první láska na ideologické základně! T o byl z a j í m a v ý psychologický experiment. Něco jako v těch staromodních d r a m a t e c h : zápas mezi citem a smyslem pro povinnost. K a r l i n s k ý se zahleděl se zalíbením na porcelánovou skupinku na pol i č c e : nymfa vzpírající se objetí kozonohého satyra. Karlínský pohladil j e j í namodralý zadeček cigaretou. " R e v o l u c e , maximalismus, demokracie v mužické rubášce — to je ročník 1920," zamáchal notýskem. "Trockisté říkali skoro totéž." K á ť a se zhrozila. Co společného měli s jejich programem nepřátelé 343
lidu, špioni a sabotéři? Takoví lidé musí být neúprosně vyhlazováni, jak to dělá Beria. Ale Serjožova skupina, dosud bezejmenná, chce bojovat o opravdovou svobodu a skutečně ryzí vládu sovětů. Otřásla se odporem, protože si vzpomněla na karikaturu v novinách: Trocký nebo Tito nebo který z těch námezdních vrahů to byl, namalovaný jako krysa, sedící se svou družinou na hromadě lidských kostí. Jurij však už víc o trockismu nemluvil. Měl zábavnější nápad. On, který celý život hájil zloděje a spekulanty, bude jednou pro změnu obhájcem jedné z nejmocnějších velmocí světa. "Kdybych neznal Serjožu osobně, kdybych nebyl přítelem jeho otce, kdybych neznal vás, tak bych . . . tak bych . . " Dlouhý tenký stín Karlinského poskakoval mezi japonskými barvotisky, spínal ruce, skákal po stropě, argumentoval, vyvracel argumenty. "Jak můžete připustit . . . Každý ví, že . . . B u ď anebo . . . Ačkoliv . . . Marxismus, nihilismus, cynismus . . . akce, frakce . . . levá úchylka, pravá úchylka . . . V podstatě . . . Nutné oběti . . . Velký cíl . . . Ve jménu našeho . . . Cíl, cíl, cíl . . ." "Vznešenému cíli mají sloužit vznešené prostředky," namítla chabě.
Káťa
Karlinský se rozlobil. To se ví: každá takováhle naivka, která ještě věří, že čáp nosí děti, se považuje za novou Sofii Perovskou!
"Vznešené prostředky?! Jen počkejte a tividíte, co bude s vámi a s vašimi vznešenými prostředky! . . . Kdybyste byli u moci, tak by vytaky.. . Já bych si taky mohl vzpomenout, že budu císařem . . . že vyhodím do povětří třeba Puškinův pomník na Tverském bulváru . . . poplácávali byste mě za to poramenou?...Acobymi... záleželo na tom, kdo mě posadí do chládku? Vy reformisti! Vy by chtěli nějaký benevolentní socialismus, co? Svobodné otroctví?!" Včas se však zarazil a vrátil se opět k běžnějším argumentům: "Objektivně řečeno . . . logika třídního boje . . . kolo historie . . . kdo není s námi . . . obklíčení . . . socialismus v jedné zemi , . . v podstatě . . . řečeno objektivně ..." Káťa seděla tiše a sklíčeně. "Contra . . . xism, ism, ism . . 344
.
" Z á s a d a . . . ásada . . . "Jektivní . .
.
" D s t v o . . . l u c e . . . P f e r d . . ." Káťa
b y l a n a hlavu
poražena.
N e v a r o v a l j i Serjoža, že nesmějí dovolit, aby imperialisté zneužili j e j i c h hnutí — o n i si vždycky najdou příležitost — a teď si ji našli! Š p i o n i a ž r a l o c i , gangsteři a samurajové, zkroucení jak draci, nabobtnali j a k ž á b y , se na ni šklebili z plakátů, z karikatur a z bizardních j a p o n s k ý c h barvotisků. Nepřítel vztahoval ruce, obkličoval ji, rozprostíral sítě. K d o j e sem vpustil? Karlinský, který to všecko tak jasně d o k a z o v a l , j a k o že dvakrát dvě jsou čtyři? A n e b o Serjoža, který ji za t í m h l e c h l a p í k e m poslal, aby získala bližší informace o j e h o malob u r ž o a s n í m p r o g r a m u ? A n e b o to způsobila ona sama — neúmyslně o v š e m , o b j e k t i v n ě řeěeno, ale přesto — neotevřela ona sama dveře? N e p r o j e v i l a snad t e n d e n c e ? Nepřihmouřila o č i ? . . . " A ten notýsek byste měla zničit . . .! volal za ní ještě Jurij Michail o v i č " A p r o m y s l e t e si v klidu, c o j e vám milejší . . . ve jménu . . . n u t n é oběti . . . P o č k e j t e ! Jekatěrino G r i g o r j e v n o ! " V y š e l na s c h o d y , ale zaslechl už jen slábnoucí klapot jejích podpatků n ě k d e d o l e v t m a v é m vestibulu. T o děvěe mělo kuráž! Ale snad aspoň napříště syn a d ě d i c státního návladního bude opatrnější. Snad nechá t ě c h n e b e z p e č n ý c h her, které m o h o u způsobit nepříjemnosti těm, kdož j s o u ještě na s v o b o d ě — a m o h o u vychutnávat originelní myšlenky. N a k l o n i l se přes zábradlí a plivl do hlubin. Dlouho neslyšel zvuk d o p a d u . T e m n á kamenná propast mu působila závrať. Ale ozvěna v l h k é h o p l á c n u t í , k d y ž konečně přišla, byla tak pronikavá, že plivl ještě jednou.
G l o b o v o d m í t l v o d k u : n e b y l o to dobré na srdce. Jako čestný host ostatně nemusel pít. Z e zdvořilosti srkal bublinatou minerálku a jed i n ý v té celé veselé, výhradně mužské společnosti, měl jasnou hlavu. V y š e t ř u j í c í s o u d c e S k r o m n ý c h si h o vzal stranou. Cinkot nožů a sklenic přehlušoval j e j i c h konversaci a činil j i nedostupnou (eventuelním) z v ě d a v ý m uším. R o z h o v o r byl tudíž intimní. "Dostal j s e m ten vás p ř í p a d , t o h o Rabinoviče. Poslali to nám. A musím 345
říct', že máte dobré oko, Vladimíre Petroviči. Jste úplný rozvědčík. Robin H o o d ! Till Eulenspiegel!" Skromnych se opatrně ohlédl a přitom se téměř otřel nosem návladnímu o krk. "Pamatujete, co jste naznačil . . . už někdy v září? Já se okamžitě dovtípil. Tak jsme do toho trochu vrtali a, mezi námi, máme z toho případ, že se vám budou sliny sbíhat." "Snad nechcete říct', že je v tom politika?" "Jaký vy jste čtverák, Vladimíre Petroviči! Jako byste nevěděl . . . Vaše poznámky nás přivedly na stopu. A samozřejmě, to není jen ten jeden...T o je v celostátním měřítku . . . Medicína! Lékaři! Chápete, že ano? A samí ti — no rozumíte — ti nosatí, ti kosmopoliti! Jeden jako druhý . . . " Nato odkvačil zpátky ke stolu, aby vybídl hostitelka.
hosty
jako
starostlivá
"Jezte, hoši, nandejte si pořádně na talíře, žádné u p e j p á n í ! Jsme tady chlapi mezi sebou, tak se musíte sami obsluhovat!" Globov zjistil, že se docela dobře baví. Rozhodl se, že půjde domů pozdě. Byli to sympatičtí lidé: kolegové Skromnycha, s tvářemi jak otevřené knihy, s křišťálově čistými minulostmi a neposkvrněným svědomím. Příjemní lidé, před nimiž asi půl světa umíralo strachy. Několik z nich mělo zvlášť zábavné koníčky: jeden byl vynikající potápěč, jeden zpěvák, který by mohl docela dobře být v opeře, jiný zas mistrně hvízdal. Globov byl jediným hostem v uniformě. Ostatní byli v civilu, ale Globov věděl dobře, že v té místnosti je několik kapitánů, nejeden major a dokonce i dva plukovníci. Věděl, že u stolu sedí celá hrozná neviditelná armáda. Povídalo se o dětech, o fotbale, o dovolené. Někteří jezdili rádi na dovolenou do Kislovodsku, jiní dávali přednost Krymu. Jeden z těch dvou plukovníků (ten hvízdající virtuos) oznámil, že si kupuje Pobědu: " D o dvou dnů ji musím zaplatit, ale pořád ještě nevím, jakou barvu: jestli béžovou nebo šedou." A hned se rozpředla debata. Béžová j e elegantnější, tvrdil Skromných. Jiní namítali, že béžová Poběda je vulgární. Globovovi byla příjemná ta neformálnost. Žádné řeči o zaměstnání 346
s politicko-ideologickou okázalosti, jak to bývá mezi kolegy v j i n ý c h odvětvích. T o h l e byli navenek ti nejžoviálnější lidé. Jejich politické přesvědčeni b y l o uvnitř, hluboko v srdci, skryté v těch tajných koutech, kde jiní smrtelníci obvykle skrývají své neřesti. Jak se mýlil ten žoldnéřský západní tisk, když líčil tyto lidi j a k o p o n u r é bídáky! V e skutečnosti to byli ohromně spořádaní lidé: vtipní, domácky založení; p o d l e toho, co říkal Skromných, mnozí z nich ve volném čase rybařili, kuchyňkařili anebo dělali dětem hračky. Jeden vyšší vyslýchající komisař, který obvykle pracoval na těch nejvážnějších případech, ve volném čase pletl rukavice a vyšíval kuchyňské d e č k y ; t v r d l , že vyšívání j e dobré pro nervy. Ale nebylo pochyby, že v případě potřeby . . . V e n k u vypálila děla slavnostní salvu. Jako když z obrovské lahve vyletí zátka. Tentokrát se Globov musel napít šampaňského, ale nepovolil si víc než jednu sklenici. "Přípitek . . . T e n , jehož geniální . . . neustálý pokrok . . . vzhůru...o d vítězství k vítězství! . . . " Stůl vypadal j a k o bitevní p o l e : všude skvrny o d vína jak o d krve, rozmatlané paštiky j a k o blátivé podzimní silnice rozježděné vojenskými auty; pohmožděné kostry herinků; popel a oharky cigaret; rudé a rezavé skvrny. Čím víc pili, tím méně mluvili. Jiní by se pod účinkem alkoholu začali hádat a křičet, ale tihle se s každou sklenicí stávali nehybnější a mlčenlivější. Globovovi se dokonce zdálo, jako by s každým dalším douškem byli střízlivější. Upřené soví oči pozorovaly, uši naslouchaly. Jeden mladík, pravděpodobně pouhý poručík, začal v návalu sdílnosti: " T a k jsem se šel včera podívat na ten Pád Berlína do kina Metropol." Všecky krky a uši se všech stran se k němu okamžitě obrátily, jako přitažené magnetem, a vyčkávavě strnuly. Mluvčí polekaně v y j e k l : " J e to m o c dobré. Jděte na t o ! " A rychle si zacpal ústa sardinkou. T i c h o b y l o teď naprosté. Už ani skleničky necinkaly. Pili jedli mlčky, mlčky by (v případě potřeby) i zemřeli.
mlčky,
Jen vyšetřující soudce Skromných se jen tak tak držel zpříma na židli. "Na co jste se to ptal, Vladimíre Petroviči? Jaký Rabinovič? Já o 347
něm nikdy neslyšel Co? Já že vám něco říkal? T o se vám muselo zdát!" Jeho oči, protkané rudými žilkami, byly skelné upřímným překvapením. "Tak se má pít: bděle," řekl Globov a mrknul. Čekal, že celá jednotka se mu na ta slova postaví do pozoru a chraptivě zamumlá: "Děkujeme, veliteli!" Ale všichni byli opilí a němí jako ty ryby, co jedli.
Káťa šla pěšky, aby zahladila stopy. Cestou trhala z notýsku list po listě, každý roztrhala na malé kousíčky, každý kousíček sežmoulala v prstech a upustila na chodník. Někdo ji sledoval. Ale přesto, že se neustále ohlížela, nebyla s to zjistit kdo. Kolem bylo příliš mnoho lidí. Byl svátek a s večerem se davy vyhrnuly do ulice a dívaly se na slavnostní osvětlení. Město ten večer vypadalo jako model lidského těla, na němž je vyznačen systém oběhu krve, jak se o tom učili ve škole: člověk rozříznutý napůl a čistě obraný, sestává jak zřejmo ze spousty tlustých a tenkých a všelijak zbarvených žil. Město jich mělo ještě víc než člověk a byly teď tím svátečním večerem obnažené. V tepnách od jednoho konce města na druhý stály světelné puntíky ztuhlé krve. K á ť a se zastavila před Serjožovým domem a přešla na druhý chodník. Ve dvou oknech — v oknech jeho pokoje byla tma jako v hrobě. Držela mu palec pro štěstí. Ale bylo pozdě. Rána už padla. Karlinský už jistě zvedl telefon a světla v Seržojově pokoji zhasla. Ale možná, že snad Karlinský přece jen nevolal a Serjoža třeba jen zapomněl na chudáka K á ť u a t e ď klidně spí? Nebo někde s kamarády debatuje o svých trockistických plánech? Ale co na tom záleží? Ona teď pro něho stejně nemůže nic udělat. A je to její chyba. Nechala po sobě papírovou stopu těch rozházených útržků z notýsku. Někde daleko vzadu už jistě začala honba. T e ď tam pečlivě metou dláždění, prohlížejí lidem podrážky galoší, odvodňují kaluže. Do zítřka všecky ty útržky seberou, narovnají a slepí dohromady. Všech těch čtyřiadvacet linkovaných stránek jako čtyřiadvacet nezničitelných, vždy znovu narůstajících hlav hydry, bude zas v těch modrých deskách. I se všemi Serjožovými maloburžoasními plány, co tam naškrábal. Uvidí 348
se to. B u d e se to soudit. T a m , před tím strašným, spravedlivým tribunálem. Země se otřásla. Ocelové roury narazily na nebe. T o aorta města praskla někde nad Universálním magazínem. Měli by j i podvázat, ale zřejmě už j e pozdě. Už i j i n é cévy praskají a mnohobarevné fontány krve stříkají d o nebe. K á ť a šla zpět k d o m o v u slavnostním hřměním děl. Neohlížela se, nepočítala salvy. P ř i každé j í připadalo, že j e t o ta poslední. K a ž d ý m okamžikem musí ty cévy a tepny vyschnout a to obrovité nemocné srdce se musí zastavit. A l e o n o bušilo, otřásalo asfaltem a ozařovalo tváře k o l e m j d o u c í c h d o růžovozelena. K á ť a se rozhodla, že když zabuší ještě pětkrát, p ů j d e na ředitele školy, na krajský sekretariát strany a možná ještě výš. A udělá t o hned zítra. Zachrání Serjožu, aniž se o t o m k d y dozví, zmaří intriky nepřátel, vysvětlí, že to b y l o m y l , že Karlínský lhal a že jediné, na čem záleží, j e d o b r o společnosti. P o čtvrtém výstřelu K á ť a ještě doufala, že už žádný další nepřijde. A l e srdce se zastavilo až p o tom pátém. A najednou se rozhostilo takové ticho, že chtěla už j e n rychle být doma v posteli a vyplakat si oči. K o n e c k o n c ů , měla právo plakat. T o b y l o jediné právo, které j i n i k d o nemohl vzít. # # #
Nedalo se s tím nic dělat. Globovovi už naznačili seshora: N e p l e ť t e se d o toho. V á m osobně nic nehrozí. V á m důvěřujeme, ale nepokoušejte se za něho intervenovat. O k o l o žumpy chodě nádchy neujdeš. Zapomeňte na něho. A ť vám raději žena p o r o d í rychle jiného. Tenhle — to už není váš syn. A l e babička ne a ne m l č e t : " D ě l e j přece n ě c o ! T o se musí pořád zkoušet. Snad j e t o tvůj syn, ne?" J e h o syn! Děti j i n ý c h lidí byly prostě — děti. Maturovaly, šly na práva. Ovšem pravda j e , že Skromnýchův syn měl také oplétačky, ale to bylo jen p r o n ě j a k o u krádež. Otec m u pořádně nařezal — a dobré. A l e t o h l e ! Z e školy rovnou d o kriminálu. Otcovo j m é n o zhanobí. A zrovna v téhle d o b ě ! 349
"Ne, ne, máti," říkal Globov, oči upřené na j e j í válenky. T e ď je velké zatýkání a já nemohu . . . Co povídáš? Že mám strach? Copak já měl někdy z někoho strach? Naopak: ze mne mají všichni strach . . . Ale ne, máti, podívej, já jsem státní návladní a já nemohu s dobrým svědomím . . . Je spousta lidí, kteří se míň provinili než on a přesto je musím . . . Čí budoucnost? Čí dědictví? M ů j ? Já se bez něho obejdu. Zrádce nebudu považovat za syna . . . Ale to j e nesmysl: co by v tomhle pomohlo čestné slovo staré revolucionářky, prosím tě! To zní trochu staromódně . . . A my máme určité informace . . . No ne, dovol! Podívej se na sebe: co tvůj bratr, pamatuješ? Utekl za hranice. Já myslím, že ty . . . Ne, mě to nepřekvapilo. Já tušil . . . já nevěděl, že to půjde tak daleko . . . Ty ses úplně zbláznila nebo jsi už senilní, že tohle můžeš říct'. Já ho neudal!! . . . Prosím tě, dej mi pokoj a pusť mě. Dej ty ruce pryč, k čertu . . . Ale v ž d y ť už jsem ti řekl kdo ho tam dostal. Nějaká holka z té skupiny. Jeden učitel mi to řekl. Ten na dějepis, šla k řediteli, jako by se h o šla zeptat na radu a . . . No on to chtěl utajit, ale . . . Pro pána, v ž d y ť ti říkám, že to udělala ta holka. Nerozumíš rusky? Studentka . . . Podívej se, to by šlo trochu daleko: já ještě v životě žádnou malou holku neuškrtil a kluka taky ne. Ale když jde o nepřátele, tak samozřejmě . . . Drž hubu, ty stará čarodějnice, aby se to nevymstilo tobě! A už nikdy na mě . . . No dobrá, no a co má být? Tak ses o mě těch pětadvacet let starala, no! Ale toho komandování od tebe už bych měl dost . . . Děkuju, nemusíš. Já budu jen rád, když už tě nikdy neuvidím. Když stařena odešla, počkal chvíli, až se mu vrátil dech. Pak zavolal sekretářku a poručil tím neosobním způsobem, jímž hovořil s cizími lidmi: "Pošlete sem uklizečku, a ť tady utře tu podlahu. Ta občanka sem nanesla těma válenkama tolik bláta, že to tu vypadá jak v chlívě." Ten večer se Globov opil. Ale vodka a koňak, místo co by ho otupily, ho spíš jen rozněžňovaly, natolik, že začal chodit po pokoji a prozpěvovat ukolébavku: Spi děťátko, spi, písničku ti zpívám
. . .
To byla jediná slova. Bylo to neškodné. Nikdo ho neviděl a neslyšel. Byl sám. Ruce, zkřížené na prsou, jako by ho objímaly a nesly. Globov měl 350
r á d svůj nemotorný, těžký trup a hýčkal ho k spánku. Bylo mu s ním d o b ř e , s tím dobře známým a dlouho nemytým tělem. Tělu bylo v košili p o h o d l n ě , vděčně bublalo a pohupovalo se k písničce: Spi, děťátko, zazpívám ti zazpívám ti zazpívám ti
spi, písničku, písničku, písničku.
A tak by to mohlo jít pořád, věčně. A teď už se mu opravdu i zdálo, ž e má v náručí holčičku, ovšem — je to přece ta jeho dcerka, co se měla narodit. S p i , miláčku, spi děťátko, jí říkal a poplácával ji po teplém zadečku. Nemáš si s k ý m hrát, to je to neštěstí. Serjoža není doma. Serjoža nás opustil a nechal nás tady. Serjoža už k nám nepatří, náš Serjoža. Je t o ošklivej chlapeček. A b y j i rychleji uspal, začal Globov zpívat všecky písničky, které znal, na melodii té ukolébavky. Byly to samé vojenské písničky; chvílemi m u to nešlo do rytmu a chvílemi jeho houpání bylo příliš rázně vojenské. A v tom přišlo vyrušení. Marinin pronikavý hlas se ozval z chodby. G l o b o v položil d ě ť á t k o na pohovku, nacpal si košili do kalhot, schoval lahve p o d stůl a odemkl. Marina jediným pohledem pochopila všecko. Ale aby byla sama v ložnici, to jí v tu chvíli připadalo ještě horší. " V o l o ď o , p u s ť mě sem na chvilku. Já nemohu spát. Já se tam bez tebe b o j í m . " Zuby j í jektaly zimou a ponížením. Ale on, rozcuchaný, jen v kalhotech a ve vestě, jí zabarikádoval cestu svým rozložitým tělem. Marina mu říkala kocourku a bobečku. (Jak mohl být bobeček nebo kocourek? On byl přece návladní.) Prosila ho, aby ji nechal na chvíli si lehnout na pohovku (tak už o tom v ě d ě l a ! ) , a slibovala, že ho nebude kárat za ten rámus, co tu dělal — bylo to prý slyšet po celém bytě. Vzala ho za ruce, těžké jak pádla, rozhrnula župan a tiskla si j e na prsa a na stehna. Přemohla svůj odpor a hladila si tělo jeho rukama, ale ty, jakmile j e pustila, lhostejně klesly. Pak se ho pokusila odstrčit a dostat se d o p o k o j e násilím, ale Globov ji zatlačil ven a zamkl se. 351
Lahve byly v pořádku, ale děcko z jeho náručí zmizelo. Asi je k sobě moc silně přitiskl, jak je choval a asi je rozmačkal. Anebo, což je ježte pravděpodobnější, někdo je unesl, když tu byla Marina. Ovšem! Jak mohl být tak tupý! To se rozumí, že v tom Marina měla prsty. Už mu přece jednou jeho dceru zabila — a teď to zkouší znova, děvka! Proto se k němu tak lísala a chtěla si lehnout na pohovku. Samozřejmě, na tu pohovku. On ji ovšem prokoukl a proto si vzala na pomoc ty vrahy-doktory s Rabinovičem v čele. Zatím, co ho sváděla, vrahové v bílých pláštích za jeho zády zhanobili jméno vědy a dělali svou špinavou práci. Někdo seděl nehybně na buffetu. Globov strhl se zdi svůj krátký mečík — pravý kavkazský, na němž bylo vyryto jméno majitele, a jenž byl v úctě věnován 4. jezdecké gardě. Buffet povolil po druhé ráně. Sklo řinčelo, třísky lítaly, se zdí se sypala omítka. Nepřítel se však nějakým chytrým trikem skryl někam do škvír a do koutů. Nadarmo Marina ječela venku za dveřmi, aby toho nechal, marně hrozila, že půjde z domu, že si pořídí milence a spáchá sebevraždu a oznámí na sekretariátě strany, že je alkoholik. Všecko marně. On, Globov, nebyl tak hloupý. Celý svět teď už znal j e j í triky. V zuřivé extasi sekal, trhal a páral, co mu přišlo pod ruku. Nešetřil ani dřevo karelských sosen, ani křišťál, ani péřivé podušky. Nač to harampádí? Když je nepřítel uvnitř, všecko v dohledu musí být zničeno, i sám dům, v němž se nepřítel uhnízdil, musí být smazán s povrchu země! Meč ač mu odrazil od zdi, udeřil ho do obličeje, a rozbil lustr. Ale i zakrvácený, potmě sekal do vzduchu, do prázdna, sekal do toho, co je skrývalo. Když s tím byl hotov, přistoupil k svému psacímu stolu, pokrytému šrámy a jizvami. Tam u okna stála sádrová busta, která jako zázrakem zůstala celá. Návladní zastrčil meč do pochvy a hlásil: "Vůdce, nepřítel byl zahnán na ústup. Zabil mi dceru a uchvátil syna. Žena mě podvedla a matka se mě zřekla. T e ď tu stojím před tebou, raněný a opuštěný, a hlásím: Našeho cíle bylo dosaženo. Zvítězili jsme. Slyš mě, vůdce! Zvítězili jsme! Slyšíš?!"
Vůdce byl mrtev. Město ne zdálo prázdné a opuštěné. Člověku se chtělo sednout na bobek, zdvihnout hlavu a výt jako opuštěný pes. 352
P s i bez pána se toulají p o světě a neklidně čenichají. Nikdy neštěkají. J e n vrčí. Ocas mají stažený mezi nohy a když jím někdy vrtí, vypadají, j a k o by se chtěli rozplakat. K d y ž spatří člověka, uhnou s cesty a dívají se na něho toužebně — j e to snad konečně On? — ale nikdy se nepřiblíží. Čekají, stále čekají, dívají se a touží: P ř i j ď , přijď a nakrm mě! P ř i j ď a kopni m ě ! Bij mě, jak se ti zachce (ale ne moc, prosím). J e n o m už p ř i j ď ! A možná, že přijde, spravedlivý a trestající. Potáhne vás za řetěz, až budete křičet a skákat bolestí. A vy před ním polezete po břiše, budete mu oddaně hledět do očí a klást mu svou rozježenou hlavu na kolena. A on ji poplácá, zasměje se a něco zabručí svým nesrozumitelným pánovským žargonem. A když usne, budete hlídat jeho dům a štěkat na kolemjdoucí. T u a tam už j e slyšet kničení: " Ž i j m e svobodně a vesele jak v l c i ! " A l e já vím, vím jen příliš dobře, jak ti prodejní tvorové chlemtali v minulosti — ti pudlíci, kokršpanělové, japončíci. Já nechci svobodu! Já chci pána! A c h , mizerie psího života! Kdy ukojím svůj hlad, který ve mně po léta hlodá? Kolik takových opuštěných, ztracených psů bloudí po světě ? A c h , čuby s mandlovýma očima a s tenkými, ostrými čenichy! Ach vy zlostní, osamělí, vědoucí psi!
Umyli ho, nabalsamovali a vystavili. Nesčetní tisícové se na něho přišli podívat a rozloučit se s ním. Davy se hrnuly z postraních ulic do úzkého průchodu mezi domy a tam vázly. Průchod vedl k vystavenému tělu mrtvého. Rakev byla hlídána strážemi a obložena květinami. A l e cesta byla zatarasena. Čekalo se na rozkazy, ale rozkazy dosud nepřišly, protože ten, kdo je dával, byl mrtev. Rozlehlé náměstí, ušlapané nesčetnýma nohama, se teď zdálo příliš malé. Nebylo dost místa pro všecky, kteří se chtěli loučit a dívat. A přesto jich s každou minutou přibývalo. A když konečně úzký prů353
chod otevřeli, bylo příliš pozdě. Někdo, kdo se radoval, že má příležitost trochu si provětrat plíce, zařval: "Lidičky, dostali nás! T o je nás k o n e c ! " A pak # # #nastala tlačenice.
Záclony byly stažené a lampa zhasnutá, jak si to Marina přála. Jak se zrak přenesl z očí do konečků prstů, připadalo Juriji, že prsty zamrkaly. Svlékal ji a podivoval se nad složitou architekturou jejího těla, ky, křivky, kopule. Cibulovité kopule jako ňadra a brány jako směřující k bedrům. Ale kytara převládala: ramena, pas, boky. div, že Picasso si tak oblíbil kytary a housle: jejich tvar j e ženského těla.
obloubřicho Žádný průřez
Ale žádost necítil. Jurij si připomněl, jak netrpělivě se snažil dosáhnout tohoto cíle, jakých prostředků použil . . . A teď ji vlastně nechce. Co když z toho nic nebude? Polekal se, ačkoli si zároveň uvědomoval, že právě t e ď nesmí být nervosní, že v takovém okamžiku muž musí být sebejistý jako kouzelník, od něhož se čekají divy. Zděšený svou nejistotou, chytil se oblouků a kopulí, jež před ním ležely. Prosil své slabé tělo, které ho tak ohavně a hloupě podvedlo, aby mu poskytlo, když ne vášeň, tedy aspoň žádostivost. Pera postele bzučela jako struny kytary. Jurij zaťal zuby, jako by se zoufale pokoušel zvednout tunové závaží. Konečně si v duchu vyvolal pornografické obrázky, které měl dlouho někde schované, nechal před sebou v duchu defilovat jejich nestydatosti a přitom se modlil: Pane Bože, pomoz mi! Dokonale stavěná žena ležela vedle něho nehybně a nechala ho do sytosti se potit. Nenáviděl ji celou svou znavenou duší a celým tělem, vyčerpaným marnou námahou, tu nedosažitelnou — dosaženou, a jen těšil se na chvíli, kdy ji — s jakou radostí! — bude moci vyhodit. Kéž už by to bylo! 354
" T a k jste dosáhl svého cíle, Juriji M i c h a j l o v i č i ? " poznamenala pobav e n ě M a r i n a . " " C o tak p o m a l u ? " J u r i j m l č k y přivřel oči, ačkoli b y l o zbytečné je zavírat v té tmě.
Státní návladní nechápal, jak se to mohlo stát. Spořádaně čekal s ostatn í m i , až se dostane na řadu, když tu si náhle uvědomil, že, vlečen d a v e m , krouží ve spirále přes náměstí a do uličky, která byla úzká j a k o zákop. U l i č k a vedla p ř í m o středem města, kde bylo vystaveno tělo vůdce, zasypané kvetninami. Návladní proto nekladl odpor, nýbrž sám se j e š t ě snažil postupovat kupředu, jak jen m o h l ; ale hýbat nohama v t é tlačenici b y l o tak těžké, jako mluvit plnými ústy. Čím víc se b l í ž i l cíli, tím dál ho dav zatlačoval do strany; spirála se kroutila stále rychleji a konečně mu podrazila nohy. Lidi po sobě šlapali, zakopávali, padali. Jak jeden padl, hned na jeho místě bylo šest j i n ý c h a zápas pokračoval. Všichni se stůj co stůj chtěli dostat do té u l i č k y zšíří zákopu. Návladní byl příliš tlustý na to, aby se mohl vrhnout do bitky. Ale jakási mocná ruka, velká jako náměstí, ho sevřela kolem pasu, až m á l e m ztratil dech, nadzvedla ho kousek nad zem a tloukla jím se strany na stranu. " P u s ť m ě ! T o b o l í ! " zalykal se návladní. " T o jsou naši lidé. Dobří nevinní lidé. Jsou tu ženy s dětmi, jsou tu i váleční invalidové, kteří se tak zasloužili o tvou slávu!" A l e ty prsty h o tiskly v objetí smrti. Jako obuškem jím rozhořčeně tloukly d o bolestí j e č í c í h o davu.
G l o b o v o v i se konečně podařilo podlézt pod náklaďákem a přelézt zábradlí, odhražující bulvár, a tak unikl z davu jen s odřenými stehny a bez k l o b o u k u . Prostranný bulvár byl úplně prázdný. Někde
vzadu za
"Holčička!
ním
křičeli:
Ušlapali malou
holčičku!"
N ě j a c í lidé, kteří byli zřejmě rádi, že vyvázli z té tlačenice bez nehody, si t e ď dělali starosti s nějakou holčičkou. 355
"Ušlapali j i ! Dupali po n í ! " " T o nebyla moje. Moje upadla sama, nikdo ji neporazil. A rozbili jí brýle, než jsem se tam dostala, a nebyla to malá holčička, byla plnoletá." "Malá holčička! Malá holčička!" trvaly na svém hlasy. "Chyťte toho darebáka, co to udělal . . . Spadla pod náklaďák . . . Co koukáte? Chyťte ho, chyťte h o ! " "Jestli to byla moje, je to její chyba. Lidé se nemají nikomu plést pod nohy. Já sám taky upadl. Nikdo tady není vinen. Všichni musíme přinášet oběti. Vždyť je to pro naši věc!" Byl úplně vyčerpán. Lehl si, aby si odpočinul ve sněhu, bílém jako čerstvě nadojené kravské mléko. Přímo za tou závějí, kde ležel, ještě pořád hledali viníka a mluvili o té neznámé holčičce. " K d o ví? Možná, že to udělal nějaký špion nebo sabotér, nepřítel lidu. Kdo zorganizoval tu tlačenici? Proč tady není lidová milice? Kde je vyšetřující soudce? Kde je státní návladní? Takoví lidé by měli přijít před soud." Přeložila Minka Rybáková
Byl rok 1956 pro celý náš život rokem vnitřních otřesů a krizí, jak tomu chtěli naši nepřátele? Naopak od X X . sjezdu KSSS, který odhalil důsledky kultu osobnosti, počíná i v naií zemi nejen nový vzestup v oblasti ekonomie, ale
především široký a mnohostranný proces prohlubování
socialistické demokracie, zasahující stále víc všechny společenské vztahy lidí. Jak vysvětlit, že pro celé toto období vývoje literatury by se mohly stát jediným charakteristickým znakem revizionistické tendence, směřující k likvidaci socialistického charakteru naší literatury? Jiří Hájek, Plamen,
356
květen 1960.
DR. ŽIVAGO A SOUČASNÝ R O M A N N A Z Á P A D Ě Jan Tumlíř (New Haven, U. S. A . ) Jedno velké nedorozumění o Pasternakově románu 1) typisuje a šíří studie Stuarta Hampshire, (Svědectví roč. II., č. 3 ) . Zabývá se téměř výlučně myšlenkovým obsahem knihy: Hampshire je profesor filosofie a snaží se především ustavit vztah Pasternakových — či Živagových — myšlenek k ruské tradici radikálního humanismu, jejíž osud sleduje až do současnosti. Ale rozbor, který vznik díla vysvětluje především ze specificky ruských tradic a podmínek, nejen musí zkreslit jeho čistě literární význam; musí si nakonec nechat uniknout i vlastní filosofický význam knihy. Hampshire píše: Považuji za nepravděpodobné, že Dr. Živago hlouběji ovlivní románovou tvorbu ve Francii, Britanii nebo Americe: je totiž příliž vzdálen hlavnímu proudu a příliš málo ovlivněn experimenty posledních třiceti let. Z d á se téměř, jako by tento román vycházel z kultury již dávno zaniklé, snad ještě souzvučný s Buddenbrooky, ale nikoli s Faulknerem nebo se Sartrem.
Chci se zde zabývat jen tímto tvrzením a ukázat, že vychází z naprostého nepochopení literárního vývoje posledních generací. Pokud jde o formální, literárně technické experimenty, to nejzajímavější, co lze o moderní literatuře v tomto ohledu říci j e to, že doba takového (plodného) experimentování ve velkém měřítku skončila právě tak asi před třiceti lety. Jen jedinou výjimku by bylo možno uvést: poslední významný román v oné velké tradici, která vrcholila ve dvacátých letech, je Sartrova La Nauseé — z roku 1938. Na pozadí této tradice je současná vlna formálního experimentování francouzského, představovaná romanopisci jako Robbe-Grillet, Butor, Simon a Sarraute, stejně efemérní jako ona "revoluce," kterou do amerického románu vnesl Kerouac. Anglický román, jakkoli zajímavý, se v posledních generacích obešel bez formálních experimentů zásadního významu. V tomto ohledu tedy Pasternak skutečně nic nezmeškal. Posledních třicet let však přineslo řadu nových myšlenek a témat, tak ( 1 ) Autor Doktora Živaga, básník Boris Pasternak zemřel na své dače blízko Moskvy 31, května 1960.
357
v ý z n a m n ý c h , že j e m o ž n o mluvit o n o v é m z h o d n o c e n í d u c h o v n í situace; a v t o m t o o h l e d u j e n a o p a k n á p a d n é , j a k d o k o n a l e a s a m o z ř e j m ě , jak, řekl b y c h , suverénně, se Pasternak začlenil p ř í m o doprostřed hlavního p r o u d u současné světové literatury, j a k d o k o n a l e souzvučný j e s takovým F a u l k n e r e m (a v m n o h a o h l e d e c h d o k o n c e i se S a r t r e m ) . O n e n — jak se H a m p s h i r o v i zdá — archaický element naivní jistoty, kterou se Pasternak o d dnešních z á p a d n í c h spisovatelů odlišuje, n e n í v m ý c h o č í c h než vyšší stupeň u m ě l e c k é dokonalosti a n i j a k n e p o p í r á j e j i c h bytostné příbuzenství. J d e tedy především o t o , v č e m v i d í m e hlavní proud současné literatury — a z d e se ovšem názory m o h o u různit. V čem j e j v i d í m j á , a v čem se p r o m n e liší o d o n o h o e x p e r i m e n t á l n í h o m o d e r n i s m u první třetiny století, m o h u zatím j e n stručně, schematicky n a č r t n o u t ; p o z d ě j i , v j i n é m článku, c h c i tyto r o z d í l y rozvést a h l o u b ě j i zdůvodnit. Z d e m o h u representativní současnou r o m á n o v o u literaturu charakterisovat v podstatě j e n s k u p i n o u j m e n a n ě k o l i k a s p o l e č n ý m i tématy, která j s o u buď zřetelně n o v á n e b o aspoň p o j e d n á v á n a s n o v ý m z a u j e t í m a která se všechna o b j e v u j í také v r o m á n u o D r . Živagovi. O d Joyce k Pasternakovi T r a d i c i e x p e r i m e n t á l n í h o m o d e r n i s m u m n ě představují J o y c e a Virginia W o o l f , Proust a G i d e , K a f k a a M a n n , A n d r e j B e l y j a Pasternak básní a r a n n ý c h p r ó z . Jen v čistě c h r o n o l o g i c k é m v ý z n a m u lze mluvit o současném r o m á n u j a k o o p o k r a č o v á n í této literatury; m ě ř e n t ě m i t o jmény, zdá se b ý t současný r o m á n j a k o literární f o r m a d o k o n c e v úpadku. K n i h y t a k o v é h o Malrauxe, Camuse, S i l o n e h o , Faulknera, Grahama Greena a R o m a i n a G a r y h o j s o u f o r m á l n ě m n o h e m skromnější. Jejich v y p r á v ě c í technika j e v podstatě konservativní: tyto r o m á n y j s o u koncip o v á n y j a k o v ý p o v ě d i , n e j a k o f o r m á l n í p r o b l é m y . F o r m a sama není p r o autory vzrušující, ba často ani zajímavá. I d e o v ě j e p a k tento román v ě d o m ý m a v ý s l o v n ý m p o p ř e n í m stanoviska p ř e d c h o z í generace. V díl e c h o n é v e l k é generace z j i š ť u j e E r i c h A u e r b a c h o b e c n o u "nenávist k e kultuře a civilisaci, v y j á d ř e n o u nejsubtilnějšími stylistickými prostředky, j e ž kultura a civilisace vypěstovala, a často radikální, až fanat i c k o u dychtivost n i č i t . " I k d y ž se tento s o u d m ů ž e zdát příliš příkrý v z h l e d e m k t a k o v é m u M a n n o v i , Proustovi či V i r g i n i i W o o l f , nelze popřít, že všichni v literatuře a u m ě n í v i d ě l i alternativu k ž i v o t u a světu, j e h o ž b e z n a d ě j n á n e d o k o n a l o s t , c h o r o b n o s t a nesmyslnost j e odpuzovala. U r o m a n o p i s c ů současných n a o p a k z j i š ť u j e m e p ř í m o fanatický příklon k životu, snahu chránit a u c h o v á v a t ; literatura j e j i m , namísto alterna358
tivou, nejvyšším výrazem života a vitality a současně prostředkem jejich ochrany. Hle, již jsem pobouřil estéty, kteří nesnesou, aby literatura byla prostředkem k čemukoli. Ani k uchováni, k další existenci literatury? V posledním prozaickém díle Malrauxově, v románovém fragmentu Les Noyers D'Altenburg je scéna, která je klíčem k celé duchovní situaci této nové literatury. Líčí jeden z debatních večerů, k nimž hrdinův strýc, bohatý Alsasan Walter Berger, každoročně zval nejlepší představitele evropské vzdělanosti. Je to poslední z takových večerů, neboť se píše červen 1914; a námět debaty, jímž původně měly být věčné principy umění, byl v posledním okamžiku, pod dojmem sebevraždy hrdinova otce, změněn na otázku: "Existují nějaké společné, universální základy, na nichž možno postavit a definovat pojem člověka?" Hrdina, Vincent Berger, se v debatě pokusí hájit stanovisko, že existuje společný obraz, společná představa lidskosti, která umožňuje dorozumění mezi jednotlivci a národy. Jeho stanovisko vsak neobstojí proti lidem, kteří jsou představiteli čistého, metodického intelektu. S autoritou dlouhého života bezvýhradně a nelítostně obětovaného vědě, etnolog Moellberg dokáže, že mezi historicky zjištěnými kulturami nebylo a není shody v názoru na podstatu lidskosti, že nebylo a není společného chápání lidské situace a lidských vztahů — že prostě není lidské kontinuity, tradice, která by byla společná všem lidem. Vincent musí uznat, že proti thesi tak kogentně přednášené, tak autorativně dokumentované nemá argumentu. Rozrušen, opustí místnost a stojí sám na stráni pod vysokou noční obloh o u ; pozoruje alej ořechů, táhnoucí se k altenburské katedrále. A tehdy, ve vší bezmocnosti intelektu, který uznal porážku, ale dosud se vzpírá přijmout názor protivníkův, se mu dostane nevysvětlitelného, mimorozumovélto ujištění; v dlouhém, do měsíčné dálky se tratícím procesí věkovitých stromů vidí náhle "vtěleny myšlenky jakési Vůle a Proměny bez konce . . ." Nekonečná proměna, která se odvíjí z jediné ústřední vůle či osudu . . . Společná lidskost Zde máme onen základní motiv, který všechny současné romány trpělivě, s často zoufající zatvrzelostí obměňují a rozvádějí. Thema rozpravy vzdělanců, která se pod dojmem sebevraždy přesune s umění na člověka; vytrvalá snaha, opětovně sebezálibně sesměšňovaná metodickým, chrapounsky profesionálním "zdravým rozumem" vědy a politiky, najít onu spásnou myšlenku, která by se stala výrazem, důkazem a zárukou lidské jednoty — či aspoň její možnosti: myšlenku, v jejímž zrcadle 359
by se lidský osud objevil jako osud společný. Nejde jen o to, že všichni autoři, které jsem jmenoval, tuto snahu a víru sdílejí jako ideologii, k níž se otevřeně hlásí zvláštními články a projevy, ale i více méně výslovně ideologickými pasážemi románů a povídek. Citovat všechny takové pasáže by bylo nudné a zbytečné; nemohu si však odpustit jednu z pera Romaina Gary. Hrdina Les Couleurs du jour říká Rusům: Věřím v tebe, můj drahý nepříteli a jsem si jist, že dojdeš dobrého konce. Jen zřídka se lidem nepodaří podobat se navzájem. A tak budu trpělivě čekat, až se tvá snaha setká s úspěchem a ty se vrátíš mezi nás sdílet naše slabosti, naše pochyby a náš pocit viny. Civilizace hodná člověka musí k němu vždy mít pocit viny — jen tím pocitem se civilizace může odlišit od toho, c o by jinak bylo racionálním ideologickým vykořisťováním člověka človeěkem.
Myšlenka lidské společnosti či společné lidskosti, která vyplňuje dějiny, je také základním kamenem Malrauxovy formální, teoretické práce v estetice a důvodem jeho zájmu o anthropologii. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom se zde pokusili rozebrat ony překvapující paralely a názorové shody mezi Les voix du silence, Musée Imaginaire a řadou menších Malrauxových prací o umělecké psychologii na jedné, a poznámkami o estetice z deníku Dr. Živaga a několika novějších essayů Pasternakových na druhé straně. Nemohu zatím než na ně upozornit a opakovat, že jsou překvapující. Nejzajímavější je ovšem toto thema jako prvek románové stavby, jako motiv čistě výpravný. Chápání osudu jako společného pouta mužů si našlo výraz v obrazu, který se vnucuje všem spisovatelům této generace: obrazu vojenského sbratření mezi dvěma frontami — vědomí solidarity, které jako náhlý úsvit vpadá do spálené země nikoho mezi dvěma liniemi, zježenými ocelí nepřátelství. Opět nejvýrazněji, s nejtrýznivější naléhavostí, podává tento obraz Malraux v Les Noyers ďAltenburg. Vincent se jako Alsasan stane důstojníkem německé armády a je odvelen na východní frontu, kde generální štáb připravuje první pokus s jedovatým plynem. Pokus se zdaří, ale zároveň se nepřátelským odporem zničí i bojovou morálku německých oddílů. Vysláni do ztichlých ruských posic, němečtí pěšáci se neočekávaně vracejí a každý z nich přináší na zádech bezvědomého ruského vojáka — a Vincent sám proti rozkazu opouští pozorovatelské stanoviště a běží si na druhou stranu pro "svého" Rusa. Sám osud tohoto románového fragmentu je vlasně přesazením téže románové metafory do skutečnosti. Malraux psal tyto stránky v německém zajetí za druhé světové války, aby se krátce potom znovu vrátil do boje, tentokrát jako velitel oddílů maquis, s krycím jménem — Colonel Berger. 360
C e l ý pětisetstránkový román Faulknerův (A Fable, 1954) je věnován t o m u t o motivu. Příběh, který líčí se prý skutečně udál na francouzské frontě první světové války, kdy o velikonočním týdnu 1918 francouzské jednotky zastavily palbu a jejich gesto bylo opětováno s druhé strany. V Heart of the Matter Grahama Greena najdeme podobnou scénu mezi majorem Scobie a vichystickým důstojníkem, který mu na africké hranici odevzdává transport starců, žen a dětí, kteří přežili torpedováni spojenecké lodi. Další greenovské variace lze najít v Moc a sláva a v A Gun for Hire. Také Romain Gary se k tomuto motivu vrací v několika knihách. V Evropskě výchově je to přátelství mladého polského partyzána s německým vojákem Augustem Schroederem, který m i l u j e hudbu a v civilu vyřezával figurky z Hoffmanových povídek a P o h á d e k bratří Grimů. Nejúplněji však, se všemi klíčovými slovy, je tento motiv rozvinut v závěru Les Couleurs du jour, kde se podává zpráva o hrdinově konci. Byl zabit minou za bojů na Koreji či v Indočíně. když zabloudil mezi liniemi na cestě k jakěsi záhadné schůzce, jejíž účel nebyl nikdy zplna vysvětlen. . . . Dozvěděl se, že v protilehlých posicích
bojuje
několik
jeho
bývalých
kamarádů
ze španělské války
a z maquis . . . Musel se obírat nadějí na možnost nějakého dorozumění, že bude možno nalézt společnou půdu k jednání o příměří nebo snad jen o to, jak oboustraně zlepšit zacházení se zajatci, prostě, jak nějak navodit návrat k lidštějšímu, šlechetnějšímu a, lze-li užít lakového slova, bratrštějšímu vztahu mezi oběma stranami.
P o j e m bratrského osudu, musím zde zdůraznit, je jedním z klíčových výrazů Malrauxových. Tentýž motiv se všemi konnotacemi, které má v západní literatuře, a ještě s několika novými, se objevuje v onom místě Pasternakova románu, kde Dr. Živago, nedobrovolně sloužící jako lékař u partyzánské jednotky, j e zachycen v přestřelce s bílými kadety. Zmocní se ho dvojí vlna solidarity: "všechny jeho sympatie byly na straně těch heroicky umírajících dětí. Pocházely z rodin, které se duchem, vzděláním, morální disciplinou a hodnotami, jež vyznávaly, podobaly jeho rodině . . ." A l e současně "nečinně přihlížet bylo nemožné, bylo nad lidské síly . . . Zůstat outsiderem bylo proti pravidlům hry. Kolem zuřila bitva. On a j e h o soudruzi byli pod palbou. Musel ji opětovat." Živago musí sdílet aspoň gesta této bitvy; snaží se tedy střílet do stromu, náhodou však zasáhne a těžce zraní jednoho z mladých kadetů. Po bitvě j e j převlékne, vyléčí v polním lazaretu a pak se s ním rozloučí, věda, že mladík se vrací ke Kolčakovi. 361
Střed jistoty Je tu jen jeden skutečně důležitý rozdíl. V e zpracování téměř všech západních spisovatelů (s výjimkou Romaina Gary) ona chvíle sbratření přichází jako kýžený výsledek, osvobození, jako okamžik, kdy všechna dlouho hromaděná trýzeň odcizení v náhlém přetlaku rozrazí kruh samoty a otvorem se hrne bratrská láska jako dlouho očekávaný déšť, spása sotva už doufaná. Jediný Gary sdílí Pasternakovu samozřejmost, jež je tak nápadná v gestu, jímž se Živago solidarisuje: je to člověk, jenž nemůže jinak. Ne člověk, jenž hledá cestu zpět z odcizení, ale ten, jenž se odcizení dosud úspěšně bránil. Dosud pro něho platí samozřejmá pravidla hry — a jedna ve zřejmé jistotě, že obě strany by mu rozuměly. Jen v tomto smyslu lze říci, že Pasternak se na problémy moderního světa dívá s druhé strany, s druhého břehu; v tomto neliterárním smyslu je to však rozlišení krajně důležité. Stejný rozdíl, když blíže přihlédneme k onomu ujištění, jehož se Vincentu Bergerovi dostane na altenburské stráni. Co je u Malrauxe okamžikem, náhlým vnuknutím či osvícením, objímá celou časovou dimensi Pasternakova románu. Ona jistota tvoří prostor, v němž se děj romnánu rozvíjí, je obzorem Živagova života. Ovšem, jak jsme již viděli, Pasternakova jistota o základní kontinuitě a jednotě lidského a společenského vývoje je povahy nezakrytě náboženské, kdežto situace Malrauxova hrdiny spíše připomíná onen okamžik těsně před kierkegaardovským skokem do víry. A totéž platí pro všechny ostatní romány této západní linky. Jejich latentní náboženskost by rovněž mohla být předmětem zvláštní studie, na kterou zde není místa. Zhruba lze jen říci, že zatím co pro Pasternaka je náboženské poznání středem stability, středem spočinutí, je pro všechny jmenované západní autory středem pohybu, ohniskem, kolem něhož všichni téměř nedobrovolně krouží, současně přitahování i odpuzování, jehož se dotýkají jen nepřímo, náznaky a symboly. Jedním z nejpůsobivějších symbolů této plachosti (a současně milosti) jsou oni holubi vysoko v šedivé obloze Amsterodamu, kde se odehrává poslední Camusův román, La Chute — holubi, kteří se snášejí stále níže, jak se příběh chýlí ke konci. Ignazio Silone důsledně konstruuje své romány kolem symboliky Kristovy oběti; Faulknerova A Fable je rovněž legendou o Kristu a dvanácti učednících; hrdina Light in August se jmenuje Joe Christmas, n e b o ť j e to kniha o zbrutalisovaném, vražedném živočichu, který teprve dorůstá do lidskosti, který roste ke svému lidskému zrození; Ike McCaslin z dlouhé povídky The Bear se vzdá dědictví a zřekne se tohoto světa, aby se — ve vědomém napodobení bible — stal truhlářem a žil v divočině. Ani 362
o Grahamu Greenovi, přirozeně náboženském autoru této skupiny, nelze říci, že by mu víra byla zdrojem spočinutí. Jako netopýr, který si spletl cestu a nevidí, kudy se do pasti dostal, krouží do úplného vysílení pod stropem svého katolického očistce, znovu a znovu narážeje. Camus se po celý život bránil nařčení, že píše na náboženská themata, že je náboženský autor; o Faulknerovi a místy i o Ignaziu Silone se může čtenář domnívat, že je náboženská thematika, či spíše symbolika, nepřitahuje proto, že skrze ní chtějí vyjádřit své náboženské pocity a názory, ale hlavně proto, že sama o sobě je již zárukou určité jednoty a sdílení a instinktivního porozumění čtenářova: neboť právě tato soustava symbolů představuje tradici, kterou velká část lidstva považuje za společnou. Odvolat se k ní je nakonec ten nejsnazší a nejkratší způsob, jak vysvětlit onen vlastně nepochopitelný pocit bratrství se všemi lidmi; pocit, bez něhož lidstvo zahyne. Základní rozhodnutí Ve Faulknerově A Fable — literárně, mimochodem, jednom ze slabších děl tohoto autora — je scéna, ve které velící generál přemlouvá desátníka, jemuž připadla úloha Krista a který, nevěda o tom, je generálovým nemanželským synem, aby se vzdal mučednické role, aby se podrobil podmínkám rozumu. Nabízí mu za to život, ba prosí ho, aby se nenechal popravit. — V podstatě tatáž scéna je v Moci a slávě mezi knězem a mexickým revolučním důstojníkem. A tentýž rozhovor v Pasternakovi, kde pokušení rozumu představuje milionář a diplomat Komarovský, když oběma milencům nabízí možnost útěku do bezpečí. Všechny tyto scény, a řada dalších, mají ovšem společný kořen ve scéně Velkého Inkvisitora a — hlouběji — v Novém zákoně. A Živagovo rozhodnutí zůstat, v plném vědomí, co to znamená, je v podstatě totéž rozhodnutí, k němuž dospívají na příklad všichni hrdinové Ignuzia Siloneho — Berardo Viola, Pietro Spina i Luca posledního románu, kteří na sebe berou zločiny jiných a postupují za ně trest. Hrdinové Camusova zamořeného Oránu mají, i když ne stejnou možnost, stejný problém: zda dobrovolně zůstat či se pokusit o útěk. Tolik snad stačí na důkaz, že jde o tutéž duchovní situaci. Neboť i když si západní autoři náboženskou symboliku volí z literárního a ne náboženského záměru, ona vědomá rozhodnutí, k nimž jejich hrdinové dospívají proti všem radám pragmatického či vědeckého rozumu, jsou rozhodnutí mezi základními alternativami formulovanými křesťanskou tradicí a, a ť 363
jakákoli jejich bezprostřední motivace, shodují se vždy Nového zákona.
s precepty
Existuje vsak ještě jedna paralela, která se zdá nasvědčovat něčemu víc než jen názorové shodě, duchovnímu společenství Pasternaka se současnými spisovateli západními. Na Západě je ono sdílení jednotlivých motivů, na něž jsem poukázal, v mnoha případech zřejmě vědomé: je to také způsob, jak se otevřeně přihlásit ke společné věci. V tomto ohledu by Pasternakovi skutečně bylo nutno přiznat jistou vzdálenost, jistou isolaci v kruhu problémů, které, i když podstatou universální, se kladou ve specificky ruské podobě a naléhavosti — kdyby nebylo jedné scény, jež snad jen náhodou je také nejpůsobivějsí scénou celého románu. Myslím na rozhovor se Strelnikovem, jímž se uzavírá Živagův pobyt ve Varykinu. V románu Ignazia Siloneho Chléb a víno, vydaném r. 1937 je scéna, v níž se pronásledovaný Pietro Spina setká s revolucionářem jménem Uliva. V rozhovoru, který vedou se ukáže, že Uliva ztratil naději a odříká se revoluce, nepřekonatelně odpuzován cynismem, s nímž ji jeho druzi a nadřízení připravují. Lituje minulosti, kterou tomuto cynismu obětoval: Z té vásně, kterou jsme se cítili obrozeni, jíž jsme se odevzdali jako studenti, se stala ideologie, příteli, síť ztuhlých myšlenek, smyčka . . . Rudá inkvisice vystřídá tuto inkvisici a po dnešním censorovi přijde rudý censor . . . Proti životu, jemuž vládnou neúprosné zákony má svobodná vůle člověka jen jednu zbraň: nebytí, zničení, smrt, krásnou smrt . . .
Ulivova inteligence, pronikavá, svědomitá, čestná a hrdá, jej přivedla do revolučního hnutí. Právě tak, jako inteligence Strelnikovova, byla příliš čestná k tomu, aby si nalezla omluvu pro cynismus; byla natolik silná, aby se dovedla rozloučit s revoluční nadějí. Ale stejně jako inteligence Strelnikovova, nebyla sdostatek pružná ("požehnaná" by bylo lepší slovo), aby si zachovala naději vůbec: krátce po rozhovoru se Spilkou se Uliva zabije. Po dvaceti letech nové setkání — téměř bez obměn — dvou štvanců, z nichž jeden ještě má a druhý, další ze zklamaných famulů Velkého Inkvisitora, již nikdy nemůže mít naději. V tom dlouhém, nesouvislém rozhovoru, jenž téměř vyplní noc, říká Strelnikov: C o dalo jednotu devatenáctému století, co je ozvláštnilo jako samostatnou historickou periodu? Zrod socialistické myšlenky. Revoluce, mladí
364
mužové, umírajíci na barikádách, básníci, kteří si vysilují mozky ve snaze potřít hrubou insolenci peněz, zachránit lidskou důstojnost chudých . . . T a k , vidíte, celé devatenácté století." jeho pařížské revoluce, jeho generace ruských exulantů počínající Herzenem, jeho atentáty na cary, některé jen chystané, jiné zdařilé, celé dělnické hnutí světa. všechen marxism v parlamentech a universitách Evropy, celý ten nový system myšlenek s j e h o novostí, s příkrostí jeho závěrů, s jeho ironii, s jeho nelítostnými křivdami, předpisovanými pod záminkou lítosti . . . . to všechno zosobnil Lenin, když padl na starý svět jako trest za jeho ohavnosti . . . Ale c o vám to říkám! Jsem šílený. Zítra mne zatknou a nepovolí mi ani slovo obhajoby. Přijdou na nmě s křikem a nadávkami a umlčí mne. Jako bych tak dobře nevěděl, jak se to dělá!
A za rozbřesku se Strelnikov zastřelí. Nemůže být sporu o tom, že Pasternakova verse je větší, silnější tragičtější. Ale nemám také velkých pochyb o tom, že Pasternak znal versi Siloneovu a že mu nevadilo ji opakovat. Že tedy chtěl, aby alespoň v této otázce j e h o hlas zněl a byl slyšen ve sboru.
O ZBABĚLCÍCH A NOSOROŽCÍCH (Předneseno na 31. resu P. E. N. Klubu v červenci 1960.)
mezinárodním konv Rio de Janeiro
H o v o ř í m e zde o možnostech lepšího vzáj e m n é h o poznání literatur, zejména literatur menších národů a pokoušíme se zjistit, jaké jsou překážky, které tomuto poznání stojí v cestě. R á d bych tu přispěl k diskusi poukazem na literární aféru, k níž n e d á v n o došlo v zemi mého r o d n é h o jazyka, v Československu; je, myslím, d o b r ý m příkladem toho, že v některých zemích — a nikoli j e n v zem í c h , kde se k m o c i dostala komunistická strana — státní m o c svými restrikčními zásahy n á m z n e m o ž ň u j e poznat nejen ta literární díla, jež tuhá censurní prakse p o léta (ne-li provždy) drží v rukopisné f o r m ě v zásuvkách na čtyři zámky uzavřených, ale d o k o n c e i díla, která vyšla tiskem. Případ, o n ě m ž hovořím, je o to pouč-
nější, že jde o dílo nesporné umelecké hodnoty, o něž projevila zájem velká evropská i americká nakladatelství. Běží o román, který ke konci roku 1958 vydal v Praze, v Československu, jako svou prvotinu mladý český autor Josef Skvorecký, pod názvem Zbabělci. Román ležel v rukopise téměř deset let. Je možno si domyslet, proč: děj se odehrává v malém českém městečku v nejistém údobí osmi dnů těsné před koncem druhé světové války, tedy v údobí, kdy se rozpadají armády i ideály, kdy lidské vztahy jsou podrobeny krutým zkouškám, kdy vítězové usilují nejen o ovládnutí moci, ale i lidských duší. Hrdinou románu je mladý poválečný člověk, který chce vidět svůj nejbližší svčt jaký opravdu je, nikoli jaký se mu říká, že je. Skvoreckého dospívající mladý muž si uvědomuje prostou věc, o níž se ve stoletích, jež se pokládají za méně emancipovaná, než století naše, že totiž i mezi mocnými tohoto světa, i mezi těmi, kdo nám káží i kdo nám vládnou, jsou lidé všelijací, dobří i zlí, poctiví i zloději, filosofové i žvanilové, bojovníci i zbabělci.
365
Škvoreckého román nám ukazuje prototyp občánka, který byl přitisknut ke zdi náporem historických událostí, na než neměl a nemá nejmenšího vlivu. Předkládají se mu k bezpodmínečnému věření definice a hesla, jež si nesmí ověřit; musí být isolován od lidí a myšlenek jiných světů, aby se nenakazil poznáním pravdy. Oficiální
nepřízeň
Škvoreckého román — jeden z nejlepších, který v Československu vyšel po druhé světové válce, a patrně první velké humoristické a humanistické dílo k oslavě zdravého lidského rozumu a lidského soucitu od doby Dobrého vojáka Švejka — konečně opravdu v Praze vyšlo koncem roku 1958. Jeho úspěch byl okamžitý, první vydáni bylo v několika dnech rozebráno, v tisku se objevilo několik příznivých kritik a do literatury vstoupilo nové jméno autora, jehož myšlenková i formální zpřízněnost ho řadí k Salingerovi, Ionescovi, Osbornovi a Collin Wilsonovi. Ale v zápětí se dostavila oficiální nepřízeň. Nešlo snad o literární, ale výlučné politický, ideologický odsudek. Jeden spisovatel napsal o Škvoreckém, že to je autor "napadený prašivinou" a že by se měl dopravit ke zvěrolékaři. Redakce pražského listu, který původně uveřejnil příznivou kritiku románu, se veřejně musela kát ze svého "omylu" a recensent byl zbaven svého místa. Také autor románu ztratil své občanské zaměstnání a musel své dílo sám odsoudit před zvláštní komisí Svazu československých spisovatelů. Zbabělci zmizeli z knihoven a nebýt několika málo výtisku tohoto románu, které se náhodou dostaly za hranice Československa, dodnes bychom nevěděli nic o obsahu tohoto díla. Několik nakladatelů v Evropě i ve Spojených státech písemně požádalo autora Zbabělců o svolení k překladu: vůbec neodpověděl nebo výslovně zakázal vydání svého románu v cizině. Pochybuji,
366
že existuje na světe mnoho autorů, kteří by dobrovolně odmítli žádost o překlad svého, v jazyku malého národa publikovaného díla, do řeči, v níž by se s tímto dílem mohly seznámit statisíce dalších čtenářů. Dávaje tu za příklad překážek, na něž stále častěji naráží naše snaha o poznání literatur jiných, zejména menších národů, aféru českého autora Škvoreckého, nechci tu vinit výlučně československé úřady z restrikční prakse: setkáváme se s podobnými neblamnými zjevy v Africe, v některých jihoamerických státech a někdy dokonce i v zemích tak zv. tradičních demokracií. Právě nedávno československá vláda splatila svůj starý dluh základní spravedlnosti, když letos na jaře propustila z vězení desítky po léta žalářovaných spisovatelů, novinářů a umělců. I když šlo o základní akt lidskosti, pokládám za spravedlivé ho vzpomenout i na tomto mezinárodním spisovatelském fóru; nyní jde ovšem zase o to, zda tito lidé budou smět se věnovat poslání a smyslu svého života, literární a umělecké tvorbě, zda autor Zbabělců a všichni ostatní budou smět být volně čteni a překládáni za hranicemi své vlasti, zda opravdu my všichni zde shromáždění budeme usilovat o onu "otevřenou o b e c " literatury, k jejímž zásadám se tak často a manifestačně ve svých proklamacích hlásíme.
Spisovatel osamělý Nemám tu velkých ilusí. V krásné literatuře, ohledávající a zkoumající skutečnou vnitřní i objektivní podmínku lidského života, spatřovaly odedávna mocnáři a vlády, zkostnatělé instituce a nelidské ideologie ohrožení své moci a svého vlivu. Ukázalo se často, že právem. V dnešní době ideologií, které předstírají, že mají recept na všechno ( i na lidské štěstí), v době mocenských sestav, které jsou připraveny vyhladit polovinu Škvorecký uď lidstva ve bjménu budoucího štěstí lidstva — v těchto dobách vlády a mocní
tohoto světa se pokoušejí umlčet všemi prostředky spisovatele, který odmítá se konformovat. Z d á se mi, že zde tkví nejnaléhavější a nejčestnější úkol nás všech i našich spisovatelských organisací: chránit a bránit spisovatele osamělého. Bránit jeho nezcizitelné právo zůstat hluchým ke všem, i sebeušlechtilejším výzvám, aby se přiřadil do houfu. N e b o ť houf, podobně jako armáda, nepotřebuje ochrany. Nenamítám nic proti spisovatelům, kteří kráčejí v houfu, či dokonce na jeho čele, v masovém manifestačním pochodu za uskutečnění některého z mnoha -ismů — nacionalismu, komunismu, demokratismu, socialismu. Literatura kladu a přitakání, literatura positivního hrdiny a optimistických zítřků, jejichž sluncem je afluence ledniček nebo beztřídní předměstí komisařů. T a t o literatura má právo na tiskařskou čerň a přízeň mocných a bohatých. Nemá však, myslím, právo na to, aby ve službách svých protektorů umlčovala spisovatele, který si hledá a nalézá svou visi člověka a života, který nechce ničemu sloužit, než pravdě takové, jak ji on vidí, cítí a ztvárňuje, spisovatele, který z pohnutek nejosobnějších je přitahován tím, c o je v člověku krutého, nesvobodného, zvráceného, jehož vzrušuje víc než tajemství života tajemství smrti. Možná, že pravda, kterou tak usilovně hledá, je klamná; ale možná také, že j e prorocká. U ž ve jménu této nejistoty j e třeba chránit tvůrčí svobodu spisovatele osamělého, j e třeba pozvednout hlas jeho jménem zejména tehdy, když on sám mluvit nemůže. Francouzský dramatik Eugene Ionesco napsal nedávno hru o jednom městečku, v němž se lidé proměňují v nosorožce. A nejen to: stane se módou, směrem, posláním být nosorožcem! " Q o i de plus naturel qu'un rhinocéros" volá jeden z hrdinů hry, intelektuální veličina měs-
tečka; v ž d y ť i pan starosta, pan poslanec, pan přednosta úřadu se proměnili v nosorožce, jimž přece nesporně patří svět i budoucnost. I za cenu, že to může znít patheticky, dovoluji si tu vyslovit své přesvědčení. Že mezinárodní spisovatelský kongres právě v tomto roce má znovu vyhlásit, že spisovatelé odmítají se proměnit v nosorožce, a ť už tito pochodují kdekoli. V y hlásit, že mohou být poslušni jen svého svědomí a svého citu, poplatní jen svému umění; že není jejich úkolem stahovat z nosorožců jejich tlustou kůži, ani jejich povinností si ji navlékat; že jejich krev je v jejich díle. A poteče-li kdy, bude to krev nezfalšovatelně lidská. Pavel
Tigrid
(Rio
de
Janeiro)
ČESKÁ PRÓZA VE STALINSKÉ PASTI Marxističtí literární kritikové Jiří Hájek a Milan Jungmann ohledali nedávno puls české a československé prózy a dospěli k závěru, že je neduživě slaoučký. Zatím c o Hájek se aspoň pokusil o širší literárně-historický pohled na naši poválečnou literaturu, jeho mladší a žďanovštinou už nevyléčitelně poznamenaný druh Jungmann rovnou rozdal známky z ideologické (a tudíž i umělecké) zralosti mladých prozaiků. ( V i z Plamen, č. 2, str. 15-28.) Je opravdu roztomilé, jak tento mladý literárně-kritický čipera se upřímně podivuje tomu dialekticky nevysvětlitelnému hrbu, který p o roce 1956 narostl na těle české i slovenské prózy — tedy na těle, jež přece má být ideologicky rovné jako bič, socialisticko-realisticky zdravé, dnešní, budovatelské, positivní, současné, radostné, jaré. O d k u d ten hrb, ptá se znovu a znovu Milan Jungmann; a poněvadž jako marxista o literatuře na partajním
367
dogmatu nezávislé hovořit nemůže, takto naříká: odříci se ideologické opory může přiblížit spisovatele těsněji ke skutečnosti, že tím padne zábrana, která ho od ní dělí; že když se autor vzdá hodnocení, muže tím čtenáři uvolnit cestu k plnějšímu estetickému prožitku. " U nás šla tato reakce dvojím směrem: jednak takříkajíc oklikou, nepřímo, t. j. návratem k okupační tematice, hledáním zdrojů, z nichž dnešní lidé rostli, zkoumáním okolností, které formovaly příští hrdiny i zbabělce, malé dušičky i statečné budovatele nového života. Z a druhé přímo, čelem proti čelu, polemicky. A tu se dostáváme ke knihám, které vzbudily jistý rozruch, který nechci znovu rozviřovat, jen je připomenout. Je to román Škvoreckého, jenž se spolehl jen a jen na vnitřní ironii, o povrhl každým hodnocením svých zbabělých měšťáků a zavdal tak příčinu k ostrým kritickým výpadům proti sobě. Pak je to v jiné rovině román Ptáčníkův "Město na hranici", který zase opovrhl pevnou ideovou koncepcí ve jménu empirie. Jiného rázu nabyl tento problém v povídkách A. Lustiga " N o c a naděje" a "Démanty noci", hledajících hrdinství mezi nejponíženějšími, dobývajících velikost z ticha v lidském srdci a lidskou statečnost i v smrti. Šlo tu o hledání nepatetické velikosti, a v širším kontextu této tendence šlo o to zastihnout "malého" člověka při jeho denních starostech a skrze prostou každodennost uvidět i životní perspektivy jasněji a líp, než se to dařilo literatuře dřív. Kdybychom šli na Slovensko, mohl by nám za výborný příklad záměrně " o d p a tetizovaného" románu sloužit román V l . Mináče "Živí a mrtví", umělecky neobyč e j n í silný. V Sovětském svazu si našli pro tento směr ve válečných románech nálepku "remarquismus" a vedou nad ním mnoho sporů. Jeho nej výraznějším
368
představitelem je nepochybně Viktor Někrasov, který v polemickém článku o Dovženkově filmu Poéma o moři vyslovil i teoretické své umělecké krédo. U nás je to všechno ještě málo rozvinuto, je to příliš ukryto zraku, ale právě některé práce mladých svědčí o tom, že proces odvratu od autorského hodnocení a od patosu přece jen pokračuje i v mladé a nejmladší vrstvě prózy a že j e třeba se nad ním zamýšlet. A a ť už tomu říkáme jakkoli, a ť remarquismus, neorealismus, mikrorealismus nebo umění všedního dne, tato tendence je dnes neobyčejně silná a udržuje se zřejmě proto, že je výrazem a odrazem určitých jevů v samém životě."
"Jedno svůdné vábení a ť však nepronikne k mysli těch vyznavačů "odpatetizované" literatury, kteří chtějí dnes líp než jejich předchůdci dobýt pevnost skutečnosti, vábení, o němž jsem už v jiné souvislosti mluvil: že najdou k realitě bezprostřednější vztah, když odvrhnou všechny ideologické výchozí principy, že se jim životní empirie vzdá snáz bez promyšleného plánu, bez ideové koncepce. T o je falešné, nebezpečné mínění, sugerované u nás dnes západní prózou typu Hemingwayova a Remarqueova i nerealismem. Jen povrchnímu pohledu se zdá, že tito autoři přistupují ke skutečnosti bezelstně, nevyzbrojeni myšlenkovou koncepcí a hodnocením života, vztahem k němu, a že tak sugestivně vyjadřují to, c o vidí, proto, že jsou bez brýlí ideologie." "Tolstoj řekl, že úkolem umění je činit pochopitelným to, c o je nepochopitelné. A tohle právě nemůže dělat autor, spoléhající na zázrak, viděný "nezideologizovaným zrakem". Takovému spisovateli se nutně ztrácí i perspektiva života, ztrácí pohled kupředu. A problém perspektivy je v našem socialistickém umění problémem prvořadým." Milan
Jungmann
(Praha)
".
Václav Karlík je český novinář a zahraničně-politický komentátor, žijící v N e w Yorku.
— Profesor Feliks Gross, původem
védám na Brooklyn College v N e w Yorku. — od roku
Polák, učí politickým
Dr. Bohuslav Brouk žil
1950 jako čs. exulant v Paříži, pak se na osm let
do Austrálie,
kde napsal obsáhlou studii o historii
a smyslu
Nyní žije v Londýně, kde je středoškolským učitelem. — po
letní studijní
cestě v
Evropě,
se
přestěhoval svobody.
Jan Tumlíř,
vrátil na své působiště v
Yale
University.
Jaroslav Dresler 8 München 27 Bülowsiraße 12 Tel. 486139
T I S K E M U N I V E R S U M PRESS CO., NEW Y O R K
