Svatogothardské vinařské slavnosti

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 16 • číslo 2/2012

Svatogothardské vinařské slavnosti 5. 5. 2012

Slovo starosty Sportovní areál Malého hřiště září novotou. První oficiální akce Kéfasfest pořádaná Biskupstvím brněnským, která proběhne poslední víkend v červnu, využije a prověří jeho prostory a zázemí. Toto hřiště bylo postaveno svépomocí občany Dolních Kounic a pracovníky obce začátkem 60. let, jako kluziště s kabinami. V průběhu dalších let bylo využíváno místními volejbalisty, posléze docela intenzivně svazáky i ostatní mládeží. V té době došlo i k přístavbě sociálního zařízení. Po devětaosmdesátém roku pronajala celý prostor obec dolnokounickému skautskému oddílu, který po počátečním solidním fungování ustoupil do útlumu, z důvodu nezájmu dětí a mladých o skautský život. V této době došlo k největší devastaci kabin. Staly se centrem vandalismu a po krátký čas byly dokonce obydleny i tzv. bezdomovci. Po letité při o (ne)využívání prostor Malého hřiště došlo po rozumné úvaze Rady starších skautů k dohodě s městem o výpovědi nájemní smlouvy. Po vyřešení tohoto právního vztahu byla vypracována studie opravy areálu. Po všelijakých ústrcích a upřednostňování důležitějších investičních akcí došlo před pár lety konečně i na Malé hřiště. Z větší části byly práce prováděny vlastními silami pracovníky města, z menší části dodavatelsky a brigádně. Postupně, během tří let, byla provedena celková výměna krovů, stropů a střechy s mírným zvýšením budovy, aby byl zajištěn plynulejší odvod dešťových vod do nově vybudovaných vsakovacích jímek. Nejintenzivnější stavební zásahy však začaly až vloni. V budově kabin byly kompletně provedeny izolace podlah i stropů, přestavěny příčky dle projektu, postaveny nové komíny, nainstalována nová elektroinstalace i s elektronickým zabezpečením, provedeny odpady a vodoinstalace. V celkových prostorách byly položeny keramické dlažby a v sociálním zařízení obklady stěn. Nová okna jsou chráněna venkovními dřevěnými okenicemi. Nově byly provedeny i terénní úpravy celého areálu. S vhodným oplocením a vybudováním dětského koutku se počítá až v příštím roce. V současné době probíhá návrh na podmínkách provozu a využití tohoto víceúčelového zařízení. Pro letošek bude hlavní plocha hřiště srovnána a opatřena tyčkami na volejbal a nohejbal, event. brankami. Ve skladě kabin budou pak připraveny sítě, míče a jiná nářadí k zapůjčení. Areál bude též sloužit v letních měsících škole na Barborce a bude taktéž využíván ke kulturně společenským akcím. Při větších akcích v klášteře budou využívány i prostory sociálního zařízení kabin. Pokud to dovolí klimatické podmínky, bude v zimních měsících v provozu i kluziště. Nejen děti a mládež, ale i dospělí budou mít k dispozici další sportovní areál. V červnu bude dokončena také hlavní investice letošního roku – oprava kanalizace a vozovky na ulici Bezručova. V květnu provedli občané z této ulice svépomocí pod odborným technickým dozorem položení hlavní kanalizační stoky i s přípojkami. Dovoluji si jim touto cestou poděkovat. Po stavbě kanalizace byly položeny silniční obruby a proveden podklad pod vozovku. Hlavní podíl na přípravě podkladu měli naši pracovníci Hospodářské správy MÚ. Následný konečný povrch ze zámkové dlažby 1

provedla, dle výběrového řízení, firma Haut. V současné době probíhá už jen finální úprava ostatních ploch a menší detaily, se kterými se nepočítalo. Další část města je zvelebená. Občané po jarních útrapách se stavbou zajisté ocení finální podobu ulice, která jim v konečném důsledku zkvalitní život v této části města. V měsíci červnu by měl být dokončen projekt opravy ulice Benátky. Dle tohoto projektu bude vybrána ve výběrovém řízení dodavatelská firma. S touto firmou bude následně dohodnut postup prací se zahájením ještě v letošním roce. Stavbu komplikují opěrné zdi v pravé části ulice, které jsou v dezolátním stavu a budou muset být z části provedeny nové. Konfigurace terénu a historické hydrologické podmínky nedovolují projektantovi příliš experimentovat. Musí respektovat typické koryto na odvádění dešťových vod. O započetí prací budou občané včas informováni. Vážení spoluobčané, nastal čas prázdnin a dovolených. Užijte si ve zdraví volna a krásného počasí. Léto vybízí k pořádání různých párty a oslav na zahradách a dvorcích. Buďme tolerantní sem tam k nějakému hlučnějšímu veselí, ale zároveň nezneužívejme příliš pochopení a dobroty svého okolí. Respektujme práva svých sousedů a základy slušného chování. Vše má svou míru. Karel Zalaba, starosta města

Bezručova ulice

Malé hřiště 2

Před 100 lety – 15. dubna 1912 –

se v Atlantiku potopil Titanik Úvod Někteří lidé zastávají názor, že někdy je pro člověka důležitější „mít štěstí,“ než se třeba jen těšit z vlastního dobrého zdraví. Neboť na Titaniku prý byli sice všichni zdraví, ale nikdo z nich neměl štěstí, už když se vůbec rozhodli vstoupit na loď, která se pak potopila a většina cestujících na ní zahynula v moři. Štěstí prý měli naopak novináři, kteří z Titaniku ještě v Evropě na prvních zastávkách před jeho vyplutím na moře vystoupili nebo snad ti, kteří z nějakého důvodu zmeškali včasný nástup na loď a byli z toho velmi nešťastní, že jim propadl zakoupený drahý lodní lístek na vysněnou cestu za „novým životním štěstím“ do Nového světa v Americe. Jenže, na štěstí se nelze spoléhat a nelze je přivolat, ani přinutit, aby vyhovělo našim přáním, záměrům a potřebám. Znal jsem mladého člověka, který propadl hazardním hrám na hracích automatech. Nezbohatl náhle, jak si přál a jak o to usiloval, ale naopak prohrál svůj vlastní nový dům, který mu vystavěl jeho dědeček. Když si uvědomil, co se stalo, rozhodl se nepolevit a pokusit se znovu o štěstí a získat prohraný vlastní dům zpět. Umluvil pak ještě svoji babičku, která bydlela po smrti manžela s dcerou v jejím domku, ta mu z neznalosti jeho úmyslů a v dobré víře něco podepsala a on v zápětí v automatech prohrál i tento dům své babičky. Ta pak dostala poštou několik výzev, aby se ze svého domu vystěhovala, že už není její. Ona tomu však nemohla uvěřit a považovala to spíše za nepodařený, nepravdivý a špatný žert. Jednoho dne pak přijelo asi osm nastrojených ostrých hochů v civilu ve dvou limusinách údajně až z Prahy, ti jim okamžitě vynesli jejich nábytek na chodník před dům, babičku vyhnali, zamkli domovní dvéře, klíče si nechali a zase odjeli. Babička pak seděla na schodku ve dveřích svého bývalého domu a usedavě plakala. Dcera mezitím zoufale sháněla pro ně nějaké, alespoň dočasné náhradní ubytování. A ten výtečník, který to všechno způsobil? Babičku i vlastní matku nechal „na holičkách,“ utekl do Ameriky a tam se prý nechal naverbovat k námořnictvu americké armády. A tak tedy skončila jeho touha po štěstí a bohatství, po kterém tak intenzivně prahnul, když předtím ve skutečnosti v automatech prohrál veškerý majetek celé své rodiny. Se štěstím se tedy musí kalkulovat jen velice opatrně. Však, co je to štěstí? Prý „muška jenom zlatá“. A viděl snad už někdo takovou mušku kolem sebe někdy poletovat? 3

Údajně nepotopitelná, v roce 1912 úplně nová, teprve začátkem toho roku dokončená, moderní a luxusní loď Titanic, kterou podle dobových chvástavých reklam prý nepotopí ani Bůh, byla majetkem americké společnosti White Star Line, kterou vlastnil bohatý americký finančník J. P. Morgan. Trasa první a překvapivě zároveň i poslední nedokončené plavby transoceánského obra, tehdy největší osobní, luxusní lodi světa, zvané Královna moří, „nepotopitelný“ Titanic, jehož plavba však trvala všeho všudy jen něco málo přes 4 dny. Dvacet minut před půlnocí dne 14. dubna, když v lodních přepychových restauracích bylo velmi veselo a víno teklo proudem, narazil Titanic náhle na obrovskou ledovou kru (někteří uváděli, že se o ni jen „otřel“), ta však způsobila v lodi 90 m dlouhou trhlinu, kterou se do jejích útrob valila obrovská kvanta ledové vody a kterou lodní čerpadla vůbec neměla šanci z lodi odčerpat. Loď se stále více nakláněla a po půlnoci 15. dubna ve 2 hodiny a 20 minut ráno, tj. za 2 hodiny 40 minut po nárazu na ledovec, se Titanic potopil a šel ke dnu. Těsně předtím bylo ještě slyšet z vnitřku lodi dvě silné exploze – asi výbuchy kotlů, na lodi náhle zhasla všechna světla, záď lodi se nazvedla a pak už loď s křičícími lidmi, držícími se křečovitě zábradlí na šikmo nakloněných palubách se rychle vnořila do ledových vod oceánu a navždy zmizela pod hladinou moře. Vrak lodi už tedy plných 100 let odpočívá na dně Atlantiku v hloubce 3 800 m, kde je tlak vody 380 atmosfér (37,2 MPa), tj. tlak cca 380 kg na každý cm čtvereční povrchu všech předmětů, které se tam v té hloubce nacházejí. Potápěči tam proto sestoupit osobně vůbec nemohou a průzkum vraku lze provádět jen pomocí automatických sond a speciálních miniaturních ponorek, vybavených kamerami a přístroji, které jsou do tak extrémních tlaků konstruovány. 4

Podmořský robot Jason Junior z americké ponorky Alvin, kterým její posádka již v roce 1986 poprvé dálkově prozkoumávala lodní trup i vnitřní prostory vraku potopeného Titaniku.

Některé základní údaje o Titaniku, jak byly známé ještě před objevením jeho vraku na mořském dně v r. 1985. V té době, v dubnu 1912, dva roky před vypuknutím první světové války, to byla největší a nejmodernější osobní parní loď, postavená v belfastských loděnicích v Anglii, její stavba byla dokončena začátkem roku 1912, loď byla dlouhá 269 m, široká 28 m, její výtlak byl 46 329 BRT (brutto registrovaných tun), měla 4 komíny, výkon parních strojů byl 51 000 HP (koňských sil). První třída byla vybavena několika luxusními, elegantními salony, tělocvičnou a plaveckým bazénem. Provozovatelem tohoto lodního obra byla newyorská společnost White Star Line, která v patřičném předstihu této lodi, nazývané „Královna moří,“ zajistila v tisku velikou barnumskou reklamou po celém světě značnou publicitu, takže všichni cestující, bohatí i chudí, se snažili včas zajistit si místo na této nové, největší, nejrychlejší a nejbezpečnější osobní lodi již při její první, historické plavbě přes Atlantik. Lodní lístek 3. třídy ze Southamptonu do New Yorku stál 36,25 dolaru. Luxusní parník Titanic, konstrukčně nově vybavený šestnácti vodotěsnými komorami, jež měly zaručit jeho nepotopitelnost, vyplul na svou první cestu do New Yorku z přístavu Southampton v poledne 10. dubna 1912, s následnými zastávkami v dalších anglických přístavech Plymouth, Liverpool a Glasgow. Ctižádostí zkušeného kapitána Johna Edwara Smithe bylo také získat již při první plavbě tzv. „Modrou stuhu“ za nejrychlejší překonání Atlantiku. Kapitán proto zřejmě prý asi i trochu riskoval, spoléhaje se na nepotopitelnost lodi a volil poněkud severnější kurs, než bylo z opatrnosti obvyklé, i když musel vědět o možnosti výskytu mohutných plovoucích ledových ker v této oblasti. A dál tu tragédii jistě všichni známe z některého z velkofilmů, které již byly o zkáze Titaniku natočeny. Loď plula severním Atlantikem ve dne i v noci relativně vysokou rychlostí 22 uzlů (41 km/hod), zatímco v osvětlených luxusních salonech hrála hudba, podávala se vybraná jídla a bohatí se tam oddávali nejrůznějším zába5

vám. Ve skrovných kajutách třetí třídy spaly chudší rodiny s dětmi, které se plavily do Nového světa s nadějí na dobrou práci a lepší živobytí. 14. dubna, 20 minut před půlnocí, však najednou otřásla lodí mohutná rána, když plavidlo narazilo na plovoucí ledovec a strojovna vzápětí dostala příkaz „plnou parou zpět.“ Nebylo to však už nic platné, v pravém boku zaoceánského obra byla 90 m dlouhá trhlina, kterou se do útrob lodi valila ledová mořská voda, jejíž množství bylo tak velké, že je nestačila odčerpávat nainstalovaná čerpadla. Šest vzduchových bezpečnostních komor ze šestnácti bylo proraženo a zatopeno. Titanic se začal stále více naklánět na pravý bok a dopředu. Podle výpočtu na lodi přítomného šéfkonstruktéra lodi Thomase Andrewse, kterého rychle povolali ke kapitánovi, se za této situace mohl Titanic potopit už za 90 minut. Přitom nejbližší loď Carpatia se nacházela od Titaniku ve vzdálenosti 4 hodin plavby. Cestující si většinou ještě neuvědomovali vážnost své situace, ale kapitán věděl, že je konec. Na lodi pak hned vznikla panika, když byl dán příkaz, aby především jen cestující ženy a děti z první a druhé třídy nastoupily do záchranných člunů, kterých, jak se ukázalo, byl pro všechny absolutní nedostatek, neboť konstruktér lodi i představitelé provozující společnosti se domnívali, že čluny na této lodi nebudou nikdy ani potřeba. Místo projektovaných tří záchranných člunů nad sebou na závěsných rampách lodi však ve skutečnosti byl vždy jen jeden člun. Tyto čluny měly celkovou kapacitu míst jen pro 1180 osob, na lodi jich však bylo přes 2200. A navíc zpočátku někteří cestující nechtěli uvěřit, že by to bylo s nepotopitelným Titanikem tak zlé a odmítali nastoupit do záchranných člunů. Proto první čluny byly spuštěny na moře poloprázdné a tedy nevyužité. Pak nastaly srdcervoucí scény loučení žen a těch, kteří usedali do člunů s těmi, kteří museli zůstat na potápějící se lodi. Pasažéři z levné třetí třídy nebyli přes zamčené dveře vůbec vpuštěni na palubu, ze které se do záchranných člunů nastupovalo. Mnozí z těch, kteří zůstali na palubě, v zoufalství pak skákali do ledové vody, neboť jako zkušení cestující po moři bývali i v minulosti bezpečnostními instruktory na lodích poučováni, že v případě potápění plavidla se mají snažit dostat od lodi co nejdále, aby nebyli i s potápějící se lodí strženi vírem do mořských hlubin, ze kterých by už s největší pravděpodobností živí nikdy nevyplavali. To všechno proběhlo v noci, relativně velmi rychle, neboť za 2 hodiny a 40 minut po nárazu na ledovec šel Titanic ke dnu. Bylo to 15. dubna 1912 ve dvě hodiny a dvacet minut ráno. Zachránění na člunech v okolí jen nevěřícně zírali do tmy, kde ještě před chvílí viděli už rychle se potápějící vrak největšího a „nepotopitelného“ zaoceánského obra, jehož záď s křičícími lidmi se před konečným potopením ještě rychle zvedla do výše. Pak bylo ještě slyšet z parníku těsně za sebou dvě mohutné exploze, následovalo zhasnutí všech světel a nad Titanikem se ve tmě moře definitivně zavřelo. Nastalo ticho. Pak už bylo slyšet jen slábnoucí volání stovek topících se lidí. Tu noc zahynulo v ledových vlnách Atlantiku celkem 1513 cestujících a členů posádky. Z původního celkového počtu 1 308 cestujících a 898 členů posádky bylo lodí Carpathia z moře a záchranných člunů až ve dne vytaženo jen 703 živých osob, z nichž někteří zemřeli ještě dodatečně. Svět, který byl předtím tiskem v superlativech dobře informován o velikosti, výjimečnosti, vybavenosti a bezpečnosti této nové, největší parolodi světa, nechtěl zprá6

vě o potopení Titaniku vůbec uvěřit a byl totálně šokován. Proto také lidi na celém světě zajímaly všechny, i ty nejmenší podrobnosti, které nějak souvisely s Titanikem a jeho katastrofou. Ve filmech o katastrofě Titaniku bylo vždy zdůrazňováno neúnavné a vytrvalé úsilí lodních radiotelegrafistů opakovaně vysílat nouzové volání SOS, které však zůstalo téměř bez odezvy. Byly pro to dva důvody: To nouzové volání prý bylo totiž zavedeno právě až od roku 1912 a i když je na některé lodi zachytili, mohli je s úsměvem považovat jen za špatný aprílový žert, neboť předcházející propagandou byl Titanic v celém světě považován za absolutně bezpečnou a nepotopitelnou loď. I to bylo součástí velké tragičnosti této katastrofy. Vrak Titaniku, který se ještě pod hladinou moře při potápění rozlomil na dvě poloviny (což se do roku 1985–1986 vůbec nevědělo), dodnes leží blízko pobřeží Nového Foundlandu na dně oceánu v hloubce asi 3 800 m, kde tlak vody dosahuje hodnoty podle starého počítání 380 atmosfér (cca 37,2 MPa). Obě části vraku, přední a zadní polovina lodi, leží od sebe na mořském dně ve vzdálenosti asi 600 m a byly lokalizovány teprve v roce 1985 a poprvé vyfotografovány hlubokomořskými, speciálními, automatickými ponorkovými sondami v červenci 1986. To je v podstatě všechno to nejdůležitější, co bylo i dříve známo o zkáze Titaniku a co jsem uvedl už před sedmi lety ve svém příspěvku ve druhém čísle periodika Naše město Dolní Kounice v roce 2005. Tam si můžete ještě přečíst, jak bylo v roce 1912 na zprávu o katastrofě Titaniku reagováno v Dolních Kounicích, zejména jak na to reagoval tehdejší velmi vážený učitel a varhaník kounického farního kostela, pan Adolf Kupka. Nyní se však už budeme věnovat novějším poznatkům kolem Titaniku, o kterých dříve nebylo ještě nic známo. Tak především se mi později náhodou dostalo do rukou 9. číslo Ivančického zpravodaje z roku 2004, ve kterém uveřejnil o Titaniku svůj příspěvek s velmi překvapivým obsahem zřejmě nám všem známý ivančický chirurg, primář, MUDr. R. Kania. Jeho příspěvek byl nazván „Všechno je jinak – čemu lze vlastně věřit?“ Píše v něm: „Na schůzi Rotary klubu v Londýně přednesl dne 6. 5. 2004 David Sporie nová fakta okolo Titaniku. Tvrdil, že Titanik se nepotopil, že místo něho šla ke dnu jeho sesterská loď Olympic. Byly to téměř stejně vypadající lodi v majetku společnosti White Star Line, kterou vlastnil americký finančník J. P. Morgan. Obě byly postaveny firmou Harland a Wolf v Belfastu. Olympic (postavený tamtéž asi rok před Titanikem), měl ještě před první plavbou Titaniku na svých cestách již několik nehod. Při jedné z nich ohnul kýl a výrazně se nachyloval na levou stranu. Aby se dostal co nejdříve opět na moře, nechal u něho majitel poškozený pravý lodní šroub demontovat a na jeho místo přenesl stejný lodní šroub s číslem 401 z Titaniku, který byl ještě ve výstavbě. O tři měsíce později zase narazil Olympic na nějaký vrak pod hladinou. Následná oprava způsobila finanční krizi ve společnosti White Star. Nyní kotvily obě lodi vedle sebe v doku a před jejich majitelem vyvstala nevyslovená otázka, zda by se obě lodi nemohly pro něho výhodně vzájemně zaměnit. A tak prý se zrodila možnost grandiózního pojišťovacího podvodu. 7

Olympic měl na přední části C paluby 16 větracích otvorů, Titanik jen 14. Ale na své první plavbě jich tam měl ‚Titanik‘ 16! Navíc už při jeho spouštění na vodu měl na palubě B okna rozmístěna rovnoměrně, zatímco na té osudové první plavbě byla tato okna rozložena zřetelně nepravidelně a ‚Titanik‘ měl navíc tendenci nachylovat se také na levý bok jako Olympic, čehož si všiml jeden cestující a později o tom podal svědectví. Zaměnit lodě bylo prý poměrně jednoduché. Všechny příbory, ubrusy, lůžkoviny i sanitární vybavení byly zaměnitelné. Změnit jména lodi na záchranných člunech by se dalo stihnout přes víkend. Tak prý vznikl utajený plán poškozený Olympic, přejmenovaný na Titanic, jako novou loď dobře pojistit a potopit a vyinkasovat za něj pojistnou částku 12 miliónů dolarů, což byla nepředstavitelná suma. Cestující měli být zachráněni z moře předem tajně vyslanou lodí Kaliforňan, čekající ve smluvené oblasti na moři, kde mělo k potopení Titaniku dojít. Tato loď prý skutečně od anglických břehů vyplula 5 dní před vyplutím Titaniku, bez cestujících, byla prý však naložena teplým oblečením. Zastavila v prostoru ledovcových polí a radiotelegraficky oznámila Titaniku, že je na místě a čeká. Jenže kapitán Smith, který velel Titaniku prý popletl polohu Kaliforňana, udělal prý ještě řadu dalších chyb, takže loď sice narazila na ledovec, jak bylo plánováno, ale v úplně jiném místě, než kde se nacházel čekající Kaliforňan, který tak nemohl tonoucí lidi zachránit, což stálo 1 507 lidských životů. Vyšetřovalo se to pak prý jak v Americe, tak i v Anglii, ale celá záležitost vždy byla zpochybněna a jaksi vyšuměla do ztracena. Britský premiér lord Astor prý věděl, že společnosti White Star Line hrozí bankrot, což by znamenalo nejen konec loděnic Harland a Wolf, ale i ztrátu lodí J. P. Morgana, zabavených pak pro hrozící a již se blížící první světovou válku. A ještě jedna drobnost. Vyšetřování katastrofy v roce 1986 ukázalo, že vrak potopené lodi byl natřen šedou základní barvou, která prý však byla podle záznamů použita pouze u Olympiku a ne u Titaniku. Také prý bylo ověřeno, že pravý lodní šroub na vraku na mořském dně měl opravdu číslo 401. Byla prý též podmořskými roboty nalezena z vraku na dně odpadlá písmena M a P, která se nevyskytují v názvu lodi TITANIC, ale OLYMPIC. To vše prý naznačuje, že na dně moře neleží Titanik, ale na ‚Titanik‘ utajeně přejmenovaný Olympik.“ Tak to je obsahově velmi překvapující, téměř doslovný přepis příspěvku, podepsaného jeho autorem – R. Kania, z Ivančického zpravodaje z roku 2004. Ještě bych k tomu dodal, že někde na internetu prý byla i poznámka, že parník Olympic, (ve skutečnosti pak tedy ten původní pravý Titanic přejmenovaný na Olympic), prý sloužil úspěšně americké armádě ještě po celou dobu první světové války. Mělo se tedy s velkou pravděpodobností jednat v případě potopení „Titaniku“ o grandiózní, neuvěřitelně veliký pojišťovací podvod a nelze se tedy divit, že autor článku v Ivančickém zpravodaji se již v úvodu zamýšlí nad tím, čemu prý lze dnes vůbec vlastně ještě věřit, když už i v minulosti říjnová revoluce začala až v listopadu, Lenin se ve skutečnosti jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili, a i Hitler si prý pro sebe zvolil toto své nové 8

jméno, aby potlačil zájem o jeho úzkostlivě utajovaný pravý rodokmen se jménem předků se jménem Schickelgruber (ve volném překladu – šikovný hrobník), které se mu pro něho, jako pro rádoby budoucího geniálního vítěze nad celou Evropou, zdálo být přece jen vzhledem k jeho diktátorským ambicím do budoucna málo bojovné a zcela nevhodné. A také, co si teď máme myslet o tom, když se i nyní, po tak dlouhé době, po stu letech dozvídáme, že na dně Atlantiku neleží Titanik, ale nějaká úplně jiná loď. Zdá se, že dnes je už možné úplně všechno a že zejména mocní a bohatí ve svém vlastním zájmu dovedou pomocí peněz, právnických kliček, novel zákonů a falešných důkazů mlžit, upravovat skutečnosti, zpochybňovat pravdivé důkazy a vůbec mistrně manipulovat s veřejným míněním většiny prostých lidí. A k tomu jim někdy bohužel slouží i to nedotknutelné jejich „právo“ možnosti utajení důležitých skutečností prý „ve státním zájmu,“ aby se o jejich pochybných, někdy možná i zločinných aktivitách z nepovolaných lidí a hlavně z novinářů, nikdo nikdy nic nedozvěděl.

Titanic

Sesterská loď Olympic byla postavena rok před Titanikem.

9

Poslední novinky, týkající se případu „Titanik“ 24. srpna 2010: Z Kanadského přístavu St. Johns vyplula loď Jean Charcot se skupinou vědců, kteří se plaví k nejslavnějšímu vraku světa – k Titaniku. Vědci budou podrobně mapovat vrak plavidla a vytvoří jeho 3D mapu. Úkolem expertů je virtuálně vyzvednout Titanik z mořského dna. Jde o vůbec nejnáročnější a technicky nejdokonalejší expedici k této slavné lodi. Společnost RMS Titanic, INC, která vlastní výhradní právo vyzvedávat z vraku artefakty, úzce spolupracuje s Oceánografickým ústavem Woods Hole v Massachusetts. Vědci tentokrát vyzvedávat na povrch žádné věci z lodi nebudou. Kousek po kousku však prozkoumají a zmapují celé okolí obou částí vraku o rozloze zhruba 3 × 5 km, kde by měly být stovky dosud neobjevených předmětů, pocházejících z Titaniku. Organizátoři výpravy slíbili, že veškerá pořízená data včetně fotografických snímků a videozáznamů budou zpřístupněna veřejnosti. Expedice má také za úkol odebrat z trupu vraku vzorky a tak zjistit, jaký je jeho současný stav, neboť odborníci se obávají, že loď, která je na dně Atlantiku sto let, se už brzy zcela rozpadne. 30. srpna 2010: Členové vědecké expedice k vraku Titaniku se neplánovaně vracejí do kanadského přístavu Saint Johns. Výpravu ohrožují vysoké vlny, které vyvolal hurikán Danielle. Vědci na lodi Jean Charcot zkoumají mořské dno v okolí vraku již od 24. srpna 2010. Pomocí podmořských robotů zatím získali tisíce fotografií a několik hodin videozáběrů vraku Titaniku. Snímky prý jsou v nejlepším rozlišení, jaké se dosud podařilo pořídit. 30. prosince 2011: Turisté, kteří se zúčastní osmidenní plavby po stopách Titaniku si pochutnají na stejném menu jako někdejší pasažéři této nejslavnější lodi světa. V jedenáctichodovém menu první třídy nebudou prý např. chybět ústřice, ani kuřecí soté po lyonsku. U kanadského Newfoundlandu, kde Titanik narazil na ledovou kru, budou na své lodi po stu letech od této události také přítomni na smuteční mši.

Veliká moderní výletní loď, kterou se turisté v dubnu 2012 vydají (už se vydali) na vzpomínkovou plavbu po stopách Titaniku Atlantickým oceánem. Je to přibližně stejně velká moderní loď, jako Costa Concordia, která v lednu 2012 u italského pobřeží narazila na podmořský skalní útes a ztroskotala. Ta měla 6 palub, přes 1 500 kajut a na lodi bylo při ztroskotání 4234 pasažérů a členů posádky. 10

Britská společnost Titanic Memorial Cruises už téměř vyprodala dvě obří výletní lodi, které se v dubnu 2012 vydají po stopách Titaniku. Místa na první lodi, která vypluje také z britského přístavu Southampton, byla vyprodána během několika týdnů. Druhá loď bude prý obsazena během měsíce. Cena jednoho lodního lístku se vyšplhala na 5 995 britských liber, tj. asi na 190 000 Kč. Zájem je veliký, lístky si rezervovali již lidé ze 24 zemí z celého světa. Na první lodi poplují i příbuzní obětí katastrofy, i těch, kteří to přežili. Během šestého dne plavby, ve 2 hodiny 20 minut ráno, bude také v místě, kde se Titanik potopil, sloužena za oběti památeční smuteční mše. Na sedmý den plavby je plánován příjezd do kanadského Halifaxu a návštěva tamějšího hřbitova, kde leží ostatky obětí katastrofy. Poslední, osmý den plavby bude příjezd do New Yorku, cíle plavby Titaniku, který tam však nedoplul. Rostoucí zájem o stoleté výročí katastrofy pak vedl ještě nějakou další firmu k nabídce plavby k místu potopení Titaniku, která vyrazí na moře až v létě. Někteří turisté z této výpravy budou mít možnost prohlédnout si dokonce vrak Titaniku přímo z okének speciální ruské ponorky, která je schopna se bezpečně ponořit do hloubky, kde odpočívá rozlomený Titanik, ale ti si na tuto nelevnou podívanou budou muset prý připravit každý 59 000 dolarů, tj. asi 1 200 000 Kč. Slavnou loděnici v Belfastu, kde byl postaven Titanik, rok předtím Olympic a po něm později ještě i Britanik, postihl úpadek a r. 2004 z ní vyplulo poslední nové plavidlo. Loděnice pozvolna mizí a na jejím místě vznikne nová čtvrt pro 30 tisíc lidí. A nakonec ještě jedna zajímavost. S odstupem času bylo zjištěno, že na potopeném Titaniku bylo i několik Čechů: Viktor Halva, což prý byl na lodi černý pasažér (!), Rudolf Linhart – stevard, Josef Kielbasa – číšník, Jan Kabát – strojník a také cestující druhé třídy Michal Navrátil se svými dvěma syny. Kielbasova svědectví a výpovědi prý však byly považovány za málo věrohodné. Naproti tomu však na záchranné lodi Carpatia, která až při denním světle zachraňovala z moře ještě živé trosečníky, sloužil prý i statečný český námořník Alois Jelitík, jenž odejel za prací do Ameriky již pět let předtím, v roce 1907. Březen 2012 – Američtí vědci oznámili, že již úspěšně dokončili podrobné mapování trosek z Titaniku na mořském dně o rozloze asi 8 × 5 km (= 40 km2). Původně bylo plánováno prozkoumat jen 15 km2.

Závěr Zdá se tedy, že po všech těch vzpomínkových akcích ke stoletému výročí potopení Titaniku a zejména po zpracování a zveřejnění nových poznatků, které tam získává a dnes už získala, vědecká výprava, vybavená novou moderní technikou, bychom mohli být ještě do konce tohoto roku přímo zaplaveni novými, i ještě velmi překvapujícími informacemi o příčinách a podrobnostech této, pro tehdejší i dnešní lidstvo, neuvěřitelné námořní katastrofy. Možná budou získány i další důkazy, potvrzující nebo vyvracející i podezření společnosti White Star Line ze spáchání obrovského pojišťovacího podvodu, tou údajně utajenou záměnou staršího a poškozeného Olympiku, 11

tajně přejmenovaného na „Titanic,“ jenž byl tajně určen k potopení a k následnému vyinkasování závratně vysoké pojistné částky jako za potopenou „novou“ loď. Přitom prý úplně nový, ještě nepoškozený a skutečný Titanik měl být zase tajně na poslední chvíli přejmenován naopak na „Olympic,“ který pak pod tímto také změněným pojmenováním prý sloužil armádě Spojených států k vojenským účelům nejméně po celou dobu první světové války.

Bob Ballard, který se svým týmem až 1. září 1985 objevil na dně Atlantiku na dva kusy rozlomený vrak Titaniku. Dopomohly mu k tomu velmi cenné zkušenosti, které předtím získal při velmi náročZkorodovaná příď potopeného Tita- ném hledání a úspěšném vypátrání dvou, z neznámých příčin havarovaných a potopených americniku (foto 1986) kých atomových ponorek, které bylo nutno v zájmu USA bezpodmínečně najít a ověřit jejich stav na mořském dně i z hlediska bezpečnosti. Nový, ponorkový, dálkově ovládaný robot, prý bude znovu velmi podrobně prozkoumávat rozlomený vrak Titaniku a jeho okolí na dně Atlantiku v rozloze asi 15 km čtverečních.

Na mořském dně se také našla spousta nádobí, které asi bylo původně uloženo v bednách nebo skříních, ty však zřejmě brzy podlehly obrovskému tlaku a agresivnímu prostředí v hluboké mořské vodě, takže nádobí nyní leží přímo na dně moře. 12

Skutečný Titanik, nacházející se ještě v belfastské loděnici před svým dokončením. Zahájení stavby bylo v r. 1909, po prvé byl na vodu spuštěn 31. května 1911 a teprve pak byly na lodi po dobu 10 měsíců budovány všechny kajuty, luxusní společenské místnosti, restaurace a všechno ostatní veškeré vybavení a zařízení tohoto luxusního plavidla. Schema hlubinné ponorky Alvin s oddělitelnou kabinou pro posádku, která v případě jakéhokoliv nebezpečí se může odpojit od ponorky a vztlakem vyplavat na hladinu moře.

Prameny: – Encyklopedie Universum, – Ivančický zpravodaj 9/2004, příspěvek o Titaniku, autor: R. Kania – čerstvé novinky o Titaniku z internetu

Duben 2012

Stanislav Liškutín 13

Z našich akcí Lyžařský výcvikový kurz Lyžařský kurz pro žáky naší školy se uskutečnil v Hynčicích pod Sušinou ve dnech 25. 2.–2. 3. 2012. Ubytováni jsme byli opět na chatě Obchodní akademie. Výuka probíhala ve skiareálu Kraličák na upravených sjezdovkách a letos i ve velmi dobrých sněhových podmínkách. Většina žáků již přijela s určitými lyžařskými dovednostmi a zkušenostmi, takže rozjezd byl letos velmi rychlý. Již první výcvikový den byli všichni začleněni do dvou lyžařských družstev a jednoho snowboardového a zvládli jízdu ze svahu a vlekem nahoru, a to i snowboarďáci začátečníci. I přes proměnlivé počasí a různou kvalitu sněhu jsme si to během šestidenního výcviku náramně užili a dobře se vydováděli. Součástí pobytu byl i večerní program (přednášky, hry, diskotéky, karneval), který úspěšně doplňoval a zpříjemňoval náš pobyt na chatě.

14

Preventivní programy za podpory EU Vážení rodiče, i naše škola se zapojila do celorepublikového projektu EU – peníze školám. V rámci tohoto projektu jsme mimo jiné vybrali i aktivity zaměřené na prevenci rizikového chování. Během měsíce března a dubna 2012 se uskutečnily naplánované programy ve vybraných třídách – 5.A, 7.A, 8.A a 8.B. Programy pro nás zajišťuje Centrum prevence – Sdružení Podané ruce, o. s.

Den Země Projektový den připadl letos na středu 25. 4. Každý rok v dubnu si připomínáme Den Země. Povídáme si o ohleduplném chování k přírodnímu prostředí, které nás obklopuje, o významu aktivního přístupu každého z nás. V každé třídě na Barborce (1. a 2. roč.) jsme v rámci výtvarné dílny zrealizovali projekt zaměřený na ekologickou výchovu. Následovala vycházka do okolí našeho města, během které jsme si všímali kladného i záporného působení lidí na krajinu našeho domova. Žáci 3.–9. ročníku trávili část Dne Země ve svých třídách, kde měli za úkol vytvořit postavičku „Eko-skřítka“. Jako materiál si mohli zvolit 15

cokoli, co našli doma. Každá třída se s tímto úkolem poprala po svém a také díky tomu dostal Ekoskřítek nezměrné množství podob. V druhé části se pak vydali na vycházku spojenou se sběrem odhozených věcí do přírody. Každá třída na svém úseku rychle naplnila dva velké pytle a odnesla je na sběrná místa. Nestačili jsme se divit, co všechno lidé odhodí do přírody, místo toho, aby využili možnosti sběrného dvoru nebo kontejnerů! Ve zbývajícím čase mladší děti hrály pohybové hry, někteří žáci navštívili čističku odpadních vod. Žáci 6.–9. ročníku měli ve zbývající části dne, jako již každoročně, za úkol projít trasu, na které museli splnit úkoly na šesti stanovištích.

16

Ukázky hodin Netradiční pracovní výchova ve 3.B Třeťáci se v pracovní výchově učili základy přípravy jednoduchého pokrmu ze studené kuchyně. Touto akcí se zároveň zapojili do celostátní soutěže Škola plná ovoce.

Beseda o první pomoci ve 4.B V pátek 27. 4. 2012 proběhla ve třídě 4.B beseda o první pomoci s MUDr. Petrem Filou. Pro děti měl připravenu velmi poutavou prezentaci o tom, jak se zachovat při různých úrazech a poté učil děti správně provádět srdeční masáž. Postup si s velkým zaujetím vyzkoušeli všichni žáci a zájemci se pokusili i o umělé dýchání. Děti byly z besedy nadšené. 17

Dějepisná exkurze Dne 23. května se 47 žáků 8. a 9. ročníku zúčastnilo exkurze do největšího nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim. Tato akce byla doplněna návštěvou muzea Tatra Kopřivnice. Po ranním odjezdu z Dolních Kounic, dopolední prohlídce kopřivnického muzea a následném přesunu do města Osvětim, se žáci dostali za brány koncentračního tábora, ve kterém němečtí nacisté pod vlivem zvrácených teorií o nadřazenosti ras připravili o život podle odhadů až 1,5 milionu lidí. Osvětimský tábor je velmi působivým svědectvím holocaustu během druhé světové války. Zaujal rovněž naše žáky, kteří se na vlastní oči mohli přesvědčit, jakých činů byli nacisté schopni.

Z činnosti MŠ Březen V pondělí 19. března jsme navštívili divadelní představení Sněhurka a sedm trpaslíků v Kulturním domě v Dolních Kounicích. Z naší MŠ se zúčastnilo 23 dětí. V rámci třídního vzdělávacího plánu na měsíc březen navštívily děti z mateřské školy knihovnu základní školy. Seznámily se s prostředím knihovny a prohlédly si řadu knih pro děti. 18

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 3. část – Benátky Pokračování z čísla Naše město 1/2012 Č. p. 213, Benátky, č. o. 33 Před rokem 1844 měl dům staré číslo 176 a v té době stával u mostu, mezi domy č. p. 212 a 214. Dům zdědil Jan Žaloudek, oba domy spojil a v roce 1911 nakonec přestavěl na poschodí pod jedním číslem 212. Číslo 213 pak přiděleno domu rodiny Kochovy k cihelně na ulici Benátky. Č. p. 278, Benátky, č. o. 34 Před r. 1844 měl dům staré číslo 324a v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky –1844 Karel KÖLBL 1844–1880 Johan FRÁŇA 1880–1900 Bernard FRÁŇA 1900– Rudolf SPIEGEL –1946 Josefina SPIEGLOVÁ *1871 †1946 v domácnosti rozená Fráňová Antonín SPIEGL obuvník Božena CIGÁNKOVÁ *1910 v domácnosti rozená Spieglová Jan CIGÁNEK manžel V dubnu 1945 bylo v tomto domě umístěno štábní velení sovětské Rudé armády. Č. p. 694, Benátky, č. o. 35 Toto číslo se dříve nacházelo v židovské čtvrti a později zaniklo. Nově bylo přiděleno novostavbě na ulici Benátky. Fotografie na str. 1199 byla pořízena v místech tohoto domu. Jsou zde občané Dolních Kounic před stodolou na Benátkách, která patřila manželům Žofii a Juliánovi Žerdíkovým. Foto je z dožínek kolem roku 1935. Žerdíkovi bydleli na Benátkách č. o. 25, č. p. 422. Julián Žerdík byl invalidní. Při chystání obilí na mlácení ve stodole spadl ze stohu a utrpěl tak vážné zranění, že doživotně ochrnul. Stodola byla nevratně poškozena při osvobozování města v dubnu 1945. Dělostřelecký granát zasáhl budovu, kterou při destrukci navíc postihl požár. Na jejím místě byl postaven dům č. o. 35, č. p. 694. Stopy po kulkách z kulometu lze dodnes vidět i na komínu cihelny Benátky. Emil Řiháček o této válečné události píše: „Byl 24. duben 1945. Německá pancéřová rota před ruskou přesilou přešla řeku Jihlavu a zaujala polohu na pravém břehu ve žlíbku za křižovatkou silnice k Trboušanům. Odtud vyjížděli k výpadům do prostoru mezi oběma hřbitovy. 1197

Když se předsunuté jednotky Rudé Armády blížily do naší ulice (Benátky), zapálily zápalnými střelami střechu Žerdíkovy stodoly, domu Jana Brabce a našeho souseda Josefa Svobody mladšího. Ve stodole shořelo seno a sláma. Občané ulice vyšli ze sklepů, utvořili řetěz a podávali si od studny až na místo požáru kbelíky a putýnky s vodou. Za občasného svistu kulek nad hlavami byl požár díky obětavosti občanů likvidován. Střecha našeho domku měla 7 let starou cementovou tašku a naštěstí nebyla zapálena“. Ve stodole se uskladňovalo obilí rodin z okolních domů, které vlastnily pole. Obilí bylo nejprve pokoseno srpem či kosou. Pokosené obilí bylo na poli svázáno do snopů (svazky rostlinných stébel), ze kterých byly na poli postaveny tzv. panáky, kde se obilí přímo na poli několik dnů dosoušelo. Panáky byly poté rozebrány, snopy vidlemi naloženy na vůz (žebřiňák), případně sváženy na trakařích a odvezeny ke stodole. Sklizené obilí (klasy svázané do snopů) zde bylo uskladněno. Postup při mlácení obilí: několik snopů bylo položeno na mlat, kde do něj lidé v zadaném rytmu lehce bušili cepy – krouživým pohybem hlavy cepu. K dodržení rytmu mlácení byly podle počtu mlatců (osob) pronášeny říkanky – dvoucepní, třícepní, čtyřcepní atd. Zde je malá ukázka: – pro dva: „Duci, duci, ve dvojici, táta s mámou, táta s mámou, klep, chleb, klep, chleb, klep, chleb, klep, chleb“ – pro tři: „Vezmi cep, pojď na mlat, dám ti chléb, dám ti plat, pojď čtvrtej, nestůj tam, klepy klop na ten snop, ze snopa zrní je“ – pro čtyři: „Čtyři kúty, dva mrhúty, a v prostředku třesky, plesky“ – pro pět: „Pata za patou, pata za patou, pátej vomítá, koště jen lítá“ – pro šest: „Dej pozor a koukej, jak dou cepy bouchej, šestou ránu dávej, nic z ní neodkládej“

Dům č. p. 694, Benátky, č. o. 35. Současný pohled na místo, kde stávala stodola manželů Žerdíkových – viz foto na protější straně. 1198

Stodola manželů Žerdíkových – foto z dožínek kolem r. 1935 1 – Jan Svoboda *1923 †1973 (bytem Benátky č. o. 54, č. p. 546), otec Jiřího Svobody (Tovární č. o. 8, č. p. 176); 2 – Josef Svoboda, manžel Anděly Svobodové – viz 11 (bytem Benátky č. o. 58, č. p. 636); 3 – Vincencie Elsnerová, sestra Františka Elsnera, svobodná, bydleli spolu, bytem Benátky č. o. 52, č. p. 545; 4 – František Elsner, bratr Vincencie Elsnerové, svobodný, bydleli spolu, bytem Benátky č. o. 52, č. p. 545; 5 – Josefa Sigmundová (bytem Benátky č. o. 19, č. p. 437), manžel František – viz 6; 6 – František Sigmund (bytem Benátky č. o. 19, č. p. 437), manželka Josefa – viz 5; 7 – Anna Kochová (bytem Benátky č. o. 33, č. p. 213); 8 – Františka Kölblová, roz. Sigmundová; 9 – František Sládek * 1915 †1994, natěrač, otec Jaroslavy Koudelové, roz Sládkové (bytem Benátky č. o. 20, č. p. 271); 10 – Josefa Kašparová *1873 †1938 (bytem Benátky č. o. 23, čp. 439), dcera Antonie – viz 12; 11 – Anděla Svobodová, manželka Josefa Svobody – viz 2 (bytem Benátky č. o. 58, č. p. 636); 12 – Antonie Kašparová provd. Roupcová. Matka Josefa Kašparová – viz 10. Dcera Marie provd. Kulíšková, Božena provd. Rapouchová, syn Antonín; 13 – Anežka Handlarová provd. Svobodová *1918 †1989 (bytem Benátky č. o. 40, č. p. 281), manžel Miloš Svoboda *1913 †1978 (holubář, mistr ČSSR), syn Miloslav *1945 †1974; 14 – Anna Štuklová *1911 †1993? (bytem Benátky č. o. 7, č. p. 465). Měla sestru Antonii *1915 †1993? a bratra Bernarda; 15 – Olina Štuklová, dcera Anny Štuklové; 16 – Žofie Žerdíková (bytem Benátky č. o. 25, č. p. 422); 17 – Antonie Reimová (bytem Benátky č. o. 25, č. p. 422), matka Žofie Žerdíkové – viz 16; 18 – Marie Spieglová, provd. Cigánková (bytem Benátky č. o. 34, č. p. 278). Dcera Marie provd. Zbořilová; 19 – Rudolf Spiegel (bytem Benátky č. o. 34, č. p. 278); 20 – Štefková (Benátky č. o. 23, č. p. 439), manželka Richarda Štefky – viz 21; 21 – Richard Štefka (bytem Benátky č. o. 23, č. p. 439), manžel Štefkové – viz 20. Byl hlídačem v podniku Drukocel; 22 – Žofie Kloudová *1876 †1954 (bytem Benátky č. o. 16, č. p. 269); 23 – Anastazie Svobodová 1199

Nárazy hlavy cepu na obilní klasy došlo k oddělení zrní a plev, které propadly vymlácenou slámou na mlat. Cep je zemědělské nářadí, používané až do novověku k mlácení obilí už od starověku. Skládá se z dlouhé násady, na které je na závěsu umístěno asi 40 cm dlouhé břevno (tedy pohyblivá hlava cepu). Z dob husitských válek je také znám jako zbraň, pro tyto bojové účely bývala hlava cepu okována hřeby. Po vymlácení obilí následovala slavnost k ukončení žní – dožínky. Slavnost zahrnovala odvážení posledního snopu z pole, předání dožínkového věnce a přání (vinšování) hospodáři. Potom následovala hostina s hudbou a tancem. Věnec se schovával v hospodářství do Vánoc nebo až do příštích žní. Žito se používalo na žitnou mouku, pšeničná mouka na vaření a pečení. Stejná stodola pro uskladňování obilí byla u Blahů (Karlovská č. o. 5, č. p. 419) a na náměstí Míru (tzv. Krutišova stodola). Č. p. 279, Benátky, č. o. 36 Před r. 1844 měl dům staré číslo 324b v letech jméno a příjmení osobní data 1844–1880 Andreas PAZOUREK 1844–1880 Marie PAZOURKOVÁ Florián PAZOUREK PAZOURKOVÁ

povolání

jiné poznámky

manželka dcera, provdaná Nešpůrková

Vlasta PAZOURKOVÁ

Č. p. 423, Benátky, č. o. 37 Dům stál dříve vedle měšťanské školy a následujícího domu na Smetanově ulici. Pak zbořeno a po výstavbě domu pana Jaroslava Moučky na Benátkách přiděleno této novostavbě. Osoby v následující tabulce žily v domě na Smetanově ulici. v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1844–1880 Johann NEŠPŮREK provdaná 1880–1943 Josefa ROOBOVÁ *1857 †1943 v domácnosti dcera, Kritscher 1880–1932 Franz KRITSCHER *1857 †1932 tovární dělník manžel Osoby z domu na Benátkách. v letech jméno a příjmení –1981

osobní data

jiné poznámky roz. Pelikánová, Terezie ŘIHÁČKOVÁ *1903 †1981 v domácnosti 1. manžel Moučka, 2. manžel Řiháček Jaroslav MOUČKA syn Jindřiška MOUČKOVÁ manželka dcera, Radka MOUČKOVÁ provd. Kališová

1200

povolání

Č. p. 281, Benátky, č. o. 40 v letech jméno a příjmení 20.691 povolání jiné poznámky 1860–1880 Mathias SVIETLIK Anna SIGMUNDOVÁ –1939 Vinzenz KOBLÍŽEK *1871 †1939 –1933 Anna KOBLÍŽKOVÁ *1874 †1933 v domácnosti vdaná –1944 Aloisie KOBLÍŽKOVÁ svobodný, 1910–1930 František KOBLÍŽEK *1910 †1930 dělník sebevražda Miloš SVOBODA *1913 manž. Anežka SVOBODOVÁ *1918 roz. Handlarová Miloslav SVOBODA syn Na horním snímku vlevo se vstupními dveřmi a oknem je č. p. 281, č. o. 40. Vedle něj (uprostřed fotografie) vidíme dnes již neexistující č. p. 280, č. o. 38. Foto kolem roku 1925. Stojící chlapec uprostřed v tmavém obleku je Emil Řiháček.

Dům č. p. 281 v roce 2011 1201

Č. p. 280, Původně měl toto popisné číslo dům č. o. 38 na Benátkách. Byl v devadesátých letech zbořen a číslo bylo přesunuto na Trboušanskou č. o. 56. Před r. 1844 měl dům staré číslo 208 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1844–1880 Wenzl HLADKÝ Adéla –1944 František KARBER *1903 †1944 holič † na TBC Adolf FATRDLE kostelník Adéla FATRDLOVÁ –1944 Antonín BRABEC brašnář Marie BRABCOVÁ manželka Antonín DRAHONSKÝ *1907 Anna DRAHONSKÁ *1906 Č. p. 83, Benátky, č. o. 48 V r. 1787 měl dům číslo 249 V roce 1844 měl dům staré číslo 108 a stával na Hlavní ulici. Když se německá menšina rozhodla postavit si vlastní obecnou školu, tak koupila domy č. p. 82 a 83 a postavila na jejich místě tuto školu. Škola otevřená v r. 1907 pak dostala č. p. 82 a číslo 83 pak bylo přiděleno novostavbě domu Antonína a Anny Weissové rozené Řiháčkové na Benátkách, vedle domu Václava Řiháčka (tedy č. p. 542). Domek č. p. 83 pak byla Anna pro nedostatek financí nucena prodat a tak jej získala rodina Jakuba Šafránka, se kterou je spjat pak až do dnešních dnů. Anna Weissová se později ubytovala na Ivančické ulici, pak bydleli ve Skalní ulici a se synem Antonínem pak na č. p. 213 u mostu, v podnájmu u Žaloudků. Č. p. 452, Benátky, č. o. 42 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1880– Kateřina ELSNEROVÁ 1939–1939 Marie ELSNEROVÁ *1939 †1939 dítě † při porodu Rudolf DUDA DUDOVÁ DUDA DUDOVÁ Antonín BRABEC brašnář Marie BRABCOVÁ manželka Marie BRABCOVÁ 1. dcera Zdena BRABCOVÁ 2. dcera Antonín BRABEC syn Vilemína ELSNEROVÁ Rudolf ELSNER KNOTEK KNOTKOVÁ

1202

Č. p. 83, Benátky, č. o. 48 v letech jméno a příjmení osobní data 1909–1910 Anna a Antonín WEISSOVI 1910–1965 Jakub ŠAFRÁNEK –1976 Františka ŠAFRÁNKOVÁ –2001 Františka ŠAFRÁNKOVÁ Marie ŠAFRÁNKOVÁ Ladislav ŠTROBL Č. p. 542, Benátky, č. o. 50 v letech jméno a příjmení

jiné poznámky manželka dcera dcera syn Marie

1936–1937 Květoslava ŘIHÁČKOVÁ

jiné poznámky rozená *1857 †1942 v domácnosti manž. Mezlíková *1894 syn *1901 †1955 syn manž. rozená Kozlová *1886 dcera *1912 †1975 dělník syn Benedykty *1914 dělnice manželka dcera, provda*1930 ná Nevřivá

1948–1955 Stanislav SVOBODA 1948–1955 Marie SVOBODOVÁ 1948–1955 Stanislav SVOBODA

*1942

1910–1942 Anežka ŘIHÁČKOVÁ 1910–1914 František ŘIHÁČEK 1910–1945 Adolf ŘIHÁČEK 1937–1945 Štěpánka ŘIHÁČKOVÁ 1910–1912 Benedykta ŘIHÁČKOVÁ 1912–1937 Emil ŘIHÁČEK 1932–1937 Jůlie ŘIHÁČKOVÁ

1955–

Terezie ŘIHÁČKOVÁ

1955–

Jaroslav MOUČKA

osobní data

povolání

*1903 †1981

Jindřiška MOUČKOVÁ Dana MOUČKOVÁ Radomila MOUČKOVÁ Dana MACHAČOVÁ

povolání

manžel 1. syn vdova po Adolfovi syn Teresie z 1. manželství manželka 1. dcera (Kolbertová) 2. dcera (Kališová) rozená Klouparová

Dům postavil jako novostavbu Václav Řiháček v r. 1910, který do té doby bydlel na č. p. 433, č. o. 27 s manželkou Anežkou. V novém domě měl i svou ševcovskou dílnu. Ševcem se vyučil u mistra Františka Kryčera na Hlavní ulici č. o. 22. Tam také zpočátku pracoval jako tovaryš, později se však osamostatnil a nakonec měl svou ševcovskou dílnu rozloženou v kuchyňce svého domku zvaném „na kopečku“. Zde pracoval se syny Františkem a Adolfem do roku 1914, kdy byl dvacetiletý František odveden jako voják do I. světové války. 1203

Můžeme si i stručně zrekonstruovat místnost, využívanou zároveň jako dílnu a kuchyň. Pod oknem stával malý stoleček po bocích s natlučenými hřebíky, na kterých viselo rozličné nářadí. Na jedné straně stolku stála ševcovská stolička – verpánek, což byla třínožka se sedadlem vydlabaným z jednoho kusu dřeva ve tvaru mělké misky. Adolf měl na druhé straně stolku udělané sedadlo ze staré židle, která měla sedací plochu vypletenou z popruhů. Dalším vybavením dílny byla mísa s vodou, ve které se namáčely kůže na tzv. „kramfleky“, čili podpatky. Podrážkám (které se také namáčely) se říkalo „tuplufky“. Jako všemu nářadí, které bylo používáno, tak i tomuto se říkalo často zkomolenými německými, nebo lidovými názvy. Byly to například předměty jako pórek, šídlo, dratev, rašpla, aus – rašpla, knejp, ambóz, potěch, kopyto, ševcovská smola, pop, žlutý a černý vosk, štětiny, floky. Po boku stolku visela ještě další „fidlátka“ používaná k práci. Václav sloužil 10 let a tři měsíce jako voják v císařském vojsku Františka Josefa I., jako příslušník 13. batalionu zeměbrany z Brna a jako polní myslivec při 25. batalionu. K 31. prosinci 1889 byl demobilizován a bylo mu přiznáno právo nosit Válečnou medaili za okupaci Bosny a Hercegoviny v r. 1878. Č. p. 546, Benátky č. o. 54 v letech jméno a příjmení Josef SVOBODA Anastázie SVOBODOVÁ Antonín SVOBODA Josef SVOBODA Stanislav SVOBODA Jan SVOBODA –1940

Antonie SVOBODOVÁ

1937–1938 Zdeněk SVOBODA

osobní data

*1917 †1940 *1937 †1938

povolání

jiné poznámky

provdaná Weissová, † naTBC nemanželský syn Antonie

Emil Řiháček se narodil 7. února 1912 v domě č. p. 542, kde se lidově říkalo „Na kopečku“. Domek postavil dva roky před jeho narozením Václav Řiháček, tehdy již ve věku 53 let. U tohoto byl Emil vychován. Velmi rád vyprávěl o svém učiteli panu Adolfu Kupkovi, který také patrně byl příčinou, že Emil postupně víc a víc inklinoval svými zájmy k oblastem kultury, historie i umění. O to vše se velmi zajímal a tak vedle jeho pokusů o malování, přes aktivní účast v ochotnickém divadle se nakonec věnoval nejvíce historii a příbuzným oblastem. V roce 1949 byl 1204

zvolen předsedou Komité pro záchranu památek, později Vlastivědného kroužku Osvětové besedy, roku 1951 jmenován kronikářem obce. Zapsal události nejen od r. 1951, ale i za chybějící léta, kdy do kroniky nikdo nepsal, tedy od r. 1932, až do své smrti v r. 1975. Při této hlavní činnosti byl ještě smutečním řečníkem, psal různé veršíky a blahopřání, amatérsky maloval, fotografoval, zejména jako dokumentarista pro kroniku, sbíral pro budované muzeum vlastivědného kroužku na zámku v Dolních Kounicích různé exponáty. Jako kronikář se v soutěži kronikářů okresu Brno-venkov roku 1974 umístil na předním místě. Postoupil do krajského kola a tam získal čestné uznání. Hodnotící krajský seminář se konal počátkem ledna 1975. Emil Řiháček se jej osobně zúčastnil, avšak tou dobou byl již vážně nemocen a 12. února 1975 ve svých 63 letech zemřel. Č. p. 715, Benátky, č. o. 56 v letech jméno a příjmení 1937–1975 Emil ŘIHÁČEK 1937–1975 Julie ŘIHÁČKOVÁ

osobní data povolání *1912 †1975 dělník *1914

1937–1953 Květoslava ŘIHÁČKOVÁ

*1930

1940–1963 Milan ŘIHÁČEK 1975–2006 Oldřich LEITGEB

*1940

1975–

jiné poznámky manželka dcera provd. Nevřivá syn manželka roz. Laciná

Františka LEITGEBOVÁ

Ocitli jsme se na konci ulice. Polní cesta z Benátek vzhůru směrem k polním tratím Kobylky a Kozí hora má svou zajímavou historii. Popíšeme si tento úsek. Podrobněji o vývoji cest a silnic v katastru města si pak povíme v některém z příštích čísel. Vycházíme z dnešního náměstí Míru a procházíme ulici Benátky. Za domem č. o. 35, č. p. 694 (dříve Žerdíkova stodola, dnes Kremláčkovi) směřovala cesta vlevo a úvozem pokračovala podél strže vzhůru mezi tratěmi Kobylky a Kozí hora. Asi po 700 metrech od domu č. p. 694 se nachází mostek. Lidově býval označován „Spitzův“ podle pozemků, které okolo vlastnila rodina Spitzova. Spitzovi provozovali řeznictví v domě, který stál do roku 1982 na místě dnešních potravin Masarykovo náměstí č. o. 1, č. p. 68. Mostek je tvořen cihlovou klenbou pokrytou kameny. Výška klenby asi 3 metry, délka asi 4 metry, šířka cca 2,5 metru. Přehrazuje strž, která začíná v horní části tratě Kozí hora, u komunikace spojující Karlov a Mělčany. Původní šířka mostu se postupem času zúžila v horní části na 1 až 1,5 metru. 1205

Kroužkem označena poloha mostu Stavbu mostu si vyžádalo přehrazení strže, kterou kdysi protékala voda dnes již zaniklého menšího potoka a kvůli občasným přívalům vody při bouřkách. Cesta bývala před více než 150 lety důležitou spojnicí Dolních Kounic se Silůvkami a s Karlovem. Dnešní přímá silnice na Karlov vycházející z Karlovské ulice tak, jak ji známe dnes, vznikla teprve v polovině devatenáctého století. Do té doby se jednalo jen o polní cestu k polím na Karlově v trati Kobylky a Šidlák. Kompletní komunikace pravděpodobně vznikla z toho důvodu, že šíře tzv. „Spitzova mostu“ ani úzká úvozová cesta již nedostačovaly velikosti povozů. Za mostem se cesta větvila. Rovně pokračovala směrem na Karlov, vpravo směrem na rozcestí Karlov – Mělčany. Od konce osmnáctého století dochází k větvení v horní části této cesty asi 200 metrů před rozcestím. Z původní trasy se oddělila „zkratka“ vpravo k trati Léska. Po sto metrech pokračovala cesta na Silůvky a více vpravo na Veselou horu a Mělčany. Z rozcestí Benátky – Karlov – Mělčany pokračovala cesta obloukem tratěmi Výhon a Ve žlebích k cestě spojující Mělčany a Silůvky. Obloukem po vrstevnici z důvodu velkého výškového rozdílu.

Antonínská Úvodní sloky dobové písně (na protější straně) nám otevřely cestu k jedné ze starších ulic ve městě. Jsou to vlastně dvě ulice, které vychází z jednoho ústí z náměstí Míru za domem č. p. 225, kterým je Restaurace „U Gottwaldů“. V roce 1844 se celek nazýval německy Antoningasse, případně Antonsberggasse. V roce 1812 se ale ještě mluví o dílčích úsecích. Dolní část se nazývá Antonínská – Na rumpále, která běží po vrstevnici kopce směrem na východ a také se nazývala v roce 1750 ulicí Pod horou sv. Antonína. Vznikla na místě bývalého obecního vinohradu. Horní část se nazývala Antonínská – Na zámečku, což je levá větev ulice jdoucí severním směrem po cestě ke kapli sv. Antonína. Ulice obepínají vrch zvaný Antoníček, s vrcholovou kótou 262 metrů nad mořem pojmenovaný podle kaple sv. Antonína. Ke kapli vede křížová cesta se 14 zastaveními. Tradiční pouť ke svatému Antonínovi se koná každoročně v červnu. 1206

Dřevěná votivní (přídavné jméno označující dar, stavbu či slib předaný na znamení díků, vděčnosti, sloužící často náboženským účelům) kaple byla rozhodnutím starostů, rychtářů a radních Dolních Kounic a okolních obcí, postavena roku 1654. Za přispění obyvatel vystavěli k poctě patronů sv. Antonína Padovanského a sv. Floriána, „…aby se přimluvili za obyvatele, kteří každoročně strádají různými ohni a záplavami“. V r. 1738 nastoupil na panství jako majitel Karel Maxmilián z Dietrichsteina a Pruskova. Přídomek z Pruskova získal dědictvím majetku, příjmení i znak po svém dědovi Jiřím Kryštofovi z Pruskova. Za něj dochází k barokní přestavbě kaple sv. Antonína na poutní kostelík zasvěcený sv. Antonínovi a sv. Floriánovi, ochráncům před vodou a ohněm. Nechyběl ani oltář sv. Gotharda – patrona vinařů. Kapli vystavěl známý barokní stavitel František Antonín Grimm z Brna. Budova je zděná s velkou klenutou kopulí. Má tři vchody – hlavní a dva boční. Velkým příznivcem kostela a církve v Dolních Kounicích byl v devatenáctém století místní občan Alois Picka (*1820 †1884). Kapličky – jednotlivá zastavení – byly vybudovány někdy na počátku 19. století. Zčásti v důsledku válečných událostí v letech 1799 až 1809, zčásti vlivem povětrnostních podmínek byly dost poničeny. Picka na opravy věnoval značné prostředky. Opravy se uskutečnily v sedmdesátých letech devatenáctého století. Po smrti Aloise Picky byly roku 1899 do jednotlivých zastavení pořízeny z Blanska litinové plastiky. Původně tam byly obrazy staré křížové cesty z kostela Znám krásnou kapličku, na slunném vršíčku, o níž pěl slavíček, svato – Antoníčku. Tam nás vodívala máti naše drahá, hračkami, pečivem, obdarovávala. Ó je to krásný sen, ten milý poutní den, když zvony libě zní v Kounickém údolí. K milému shledání vítejte všichni k nám, na počest Vám, drazí, vysoko nachystám. Koláče medové, perníkem sypané, a všem k osvěžení, kounické červené. Stoleček s růžemi pod bujným lipovím, k svato – Antonínu z vděčnosti vystrojím. Hoj, v míru sluníčko, vyšlo již nad lesy, slzy nám zulíbá, celý kraj potěší. V údolí Bránice, kounické budovy, zde klidné Mělčany, tam zas Trboušany. Přijďte k nám zpívati a se radovati, žehnej nám Bože jen, ten krásný poutní den! 1207

u řeky, jenž byl po povodni roku 1862 zbourán. Picka nechal namalovat pro nový kostel sv. Petra a Pavla nové obrazy v Tyrolsku za 700 zlatých. Staré obrazy ze zastavení se poděly neznámo kam. S Antonínským vrchem se váže otázka, kterou si kladou od nepaměti místní občané. Je Antoníček vyhaslou sopkou nebo ne? Sopky jsou Budování povrchové kanalizace na Antonínské ulici roku tvořeny horninami zvlášt1989; 1 – Vladimír Halva, 2 – Václav Vacík, 3 – Jan Rich- ního charakteru a na Motr, 4 – Pavel Osička, 5 – Jan Starý, 6 – Antonín Kellner, ravě se takové vyhaslé sopky opravdu nacházejí. 7 – Zdeněk Matuška Proto, tak jako všechny vyvýšeniny v Dolních Kounicích, byl i Antoníček podroben geologickému zkoumání. Jeden z kounických občanů dostal dokonce k tomuto účelu z rozhodnutí městské rady ze dne 3. prosince 1940 obnos 4 000,– korun. Za tyto prostředky nechal kopat u boží muky nedaleko vrcholu hlubokou sondu. Nenarazil však na víc, než na tvrdou skálu. Další geologické sondy potvrdily, že Antoníček není tvořen sopečným materiálem, ale má horninové složení shodné s ostatními vrchy – Šibeničnou, Stráněmi, podložím pod zámkem a kopcem Svobody. Nitro Antoníčka je tedy stejné jako v kamenolomu. Obraz po obnažení horniny by zde byl naprosto stejný. Občanem, který se do této práce pustil, byl pravděpodobně Karel Rubeš, jenž byl za druhé světové války obecním tajemníkem. Tentýž muž byl totiž roku 1941 iniciátorem dalších pokusů na Antoníčku. Prvním bylo hledání podzemní chodby, která měla podle pověsti vést od kláštera směrem na Mělčany a Brno. Další pokus opět souvisel s pověstmi kolem vrchu s kaplí svatého Antonína a to zkoumání domnělých dutin u kaple. Ani jedna z pověstí se ovšem nepotvrdila. V ulici je 49 domů. Končí číslem orientačním 73. pokračování příště Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected] 1208

Duben Návštěva hasičské zbrojnice V úterý 24. dubna 2012 navštívila MŠ hasičskou zbrojnici v Dolních Kounicích. Ukázky hasičské techniky předvedl dětem pan Tomáš Zbořil.

Velikonoce v MŠ Děti se seznámily s významem velikonočních svátků, s jejich zvyky a tradicemi. Naučily se velikonoční říkadla, vytvořily si výzdobu třídy a zhotovily si barevná vajíčka novou výtvarnou technikou – mramorováním.

Květen Na vycházce dětí MŠ na kopec sv. Antonína nám bylo umožněno nahlédnout do kaple. Po prohlídce kaple, která se dětem velice líbila, mohly z tohoto památného místa pozorovat a poznávat okolí Dolních Kounic. 19

ŠKOLA V PŘÍRODĚ 2012 I. turnus – 2. roč. a 4.A Za druháky: Tak jsme se konečně dočkali! V sobotu 19. 5. jsme s nadšením nasedli do autobusu a vydali se směr Bohdalov. Prostředí, ve kterém jsme strávili 5 dnů, bylo super – všude samé louky, lesy a kopce. A nesmíme zapomenout na vynikající dobroty, které nám vařili. I počasí se s námi po předcházejícím chladném týdnu nakonec skamarádilo. A tak jsme si užívali her, sportu, turistiky a poznávání přírodních krás Českomoravské vrchoviny. V lese jsme hráli různé hry – např. boj o vlajku, strážce pokladu, lesní časovku, orientační závod, pařezovku a mnohé další. Na hřišti jsme měli možnost změřit své síly v netradičních disciplínách a míčových hrách. K dalším oblíbeným činnostem patřila jízda zručnosti na kole, střelba ze vzduchovky, diskotéka, táborák s opékáním buřtů, zpěv s kytarou a vytváření obydlí z přírodnin. Během těchto her jsme si vyzkoušeli svoji zdatnost, bojovnost i smysl pro fair play. Součástí školy v přírodě byla i exkurze do sklárny, kde se děti seznámily s procesem výroby skla. Měli možnost vyzkoušet si foukání do sklářské píšťaly a koupit si drobné suvenýry. Během pobytu se upevňovalo staré kamarádství a navazovala nová přátelství. Žádný spor nebyl natolik vážný, aby ohrozil zdárný průběh školy v přírodě. Pět dnů uběhlo jako voda a my už se těšíme na školu v přírodě 2013. Děti píší o škole v přírodě: Moc mě to tam bavilo. Měli jsme hodně her. Ale byly tam tvrdé postele. Ale jinak to tam bylo prima a příští rok tam chci jet taky. Baruška Hellarová Nejlepší bylo, když jsme byli ve sklárně. Těšil jsem se na stezku odvahy. Těšil jsem se na táborák. A byly dobrý špekáčky. Po fáborcích jsem šel s Ondrou, šli jsme přes celý les. Domů jsem se taky těšil. Mareček Haška Když jsme tam přijeli, měla jsem obavy, že to nezvládnu. Ale nebyla to pravda. Líbilo se mi tam a nasmála jsem se tolik, že jsem nemohla usnout. Každý den byl suprový, ale jeden byl nejúžasnější, ten s diskotékou. Ivanka Hrabicová 20

Za 4.A: Zájem o Školu v přírodě mezi žáky 4.A byl velký, o čemž svědčí většinová účast dětí. Jak svůj pobyt prožívaly, tak to dokládají jejich postřehy a zážitky, které si můžete přečíst: Líbila se mi jízda zručnosti, orientační běh a stezka odvahy. Hráli jsme také dobrou hru Na strážce pokladu. Hra Partyzánská sáhovka se mi také líbila. Na oběd jsme měli dobrá jídla. Měli jsme diskotéku a táborák. Legrační byla hra, kde jsme si měli rychle sundat a zase nasadit některé části oblečení a batůžek. Byli jsme i ve sklárně, kde jsme si koupili různé dárky. Nakonec se mi líbily i další hry, jako třeba Veselá osmička. Na pokoji nás spalo pět, ve chvílích volna jsme spolu hráli hry. Na této škole se mi moc líbilo. Klára Zoufalá, 4.A Na Škole v přírodě byly bezva hry, bavil jsem se a taky bych si dal ještě oběd ze Školy v přírodě. Nic bych nepřidával, bavil jsem se. Paní učitelky na nás byly hodné a diskotéka byla super. Hry na ní byly vtipné a zároveň i zábavné. Líbilo se mi i zpívání. Nejvíce se mi líbily hry v lese a taky Hledání pokladu. Naučil jsem se nové věci a hry. Jiří Starý, 4.A Na Škole v přírodě jsme byli v Bohdalově. Líbilo se mi tam, protože to bylo v dobrém prostředí, všude kolem lesy. Chtěla bych tam zažít jízdu na lodičkách, Nejvíce se mi líbilo, když jsme byli ve sklárně. V Bohdalově je to vlastně super. Taky tam dobře a chutně vaří. Taky se mi líbily hry, které pro nás paní učitelky připravily, třeba Boj o vlajku, Strážce pokladu atd. Moc se mi tam líbilo a chtěla bych tam jezdit pořád. Ani déšť nám nakonec nepokazil táborák a stezku odvahy. Natálie Vojtěchová, 4.A

21

II. turnus – 3. roč. a 4.B Za třeťáky: Letos byla škola v přírodě v tradičním a oblíbeném středisku Astral v Bohdalově. Byla pětidenní (od 23. do 27. května), avšak velmi intenzivní a nabitá různorodým programem. Děti trávily celé dny venku, od 9 hodin ráno až do 20 hodin do večera, pouze s přestávkami na jídlo a odpolední klid. Byl to skutečně ozdravný a rekreační pobyt. Počasí nám vyšlo dobře (teploty 20–23 stupňů byly ideální). Děti si užily spousty her a soutěží, např. orientační závod, cestu za pokladem, táborák, opékání špekáčků, noční stezku odvahy, jízdu zručnosti na kole, střelbu ze vzduchovky, diskotéku a další. Děti byly hodné a zdály se být i spokojené, získaly řadu diplomů a dměn. Na bohdalovskou školu v přírodě budeme rádi vzpomínat.

Co napsaly samotné děti? „Mně se líbilo úplně všechno. Hráli jsme úkolovku, vlnu, veselou sedmičku, stříleli ze vzduchovky, pařezovku, orientační běh a jízdu zručnosti. Chodili jsme hodně do lesa. Jeden den jsme chodili hodně s chůdami a hráli jsme si také na hřišti.“ Marie Schořová „Na škole v přírodě jsme si hráli hry a chodili do lesa, jezdili jsme na kolech, hledali poklad, stavěli domečky pro skřítky. Hráli jsme si hru na slepce, pařezovku, vybíjenou, orientační běh, měli jsme stezku odvahy.“ Viktorka Šenkýřová 22

„Mně se líbilo, jak jsme měli veselou sedmičku, orientační běh a ještě se mi líbilo, jak jsme s klukama hráli vybíjenou a fotbal. A nejvíc se mi líbilo, jak jsme stříleli ze vzduchovky a hráli vlnu.“ Lukáš Gruna Za 4.B: Ve středu 23. května nastal pro žáky třídy 4.B dlouho očekávaný den, na který se už dlouho těšili – odjížděli na Školu v přírodě, která se opět konala v Bohdalově, v krásném prostředí Českomoravské vrchoviny. Během pětidenního pobytu si všichni užili pěkného a slunného počasí. V různých činnostech, soutěžích a hrách si mohli ověřit nejenom svou sílu, mrštnost, vytrvalost a rychlost, ale i zúročit své znalosti z přírodovědy, vlastivědy, českého jazyka a matematiky, za což získávali diplomy a drobné odměny. Na exkurzi do místní sklárny se seznámili s prací sklářů. Nechyběl ani táborák s opékáním špekáčků a noční stezka odvahy. Vše proběhlo v klidu a pohodě a všichni jsme se vrátili domů spokojeni a v dobré náladě. Mgr. Hana Svobodová, zástupkyně ředitele

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách: www.zsdolnikounice.cz 23

Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za březen, duben a květen 2012 001

Taddei, Mario

Leonardovy stroje

35/354

Weigel, Ondřej

Autoškola 2012

355

Lysák, Jiří

Z dějin Partyzánské družiny Josefa Hybeše

37

Gato, Martin

Nejlepší hry venku pro malé i velké (na tábory i chalupy, na hřiště i do lesů

5

Stockley, Corinne

Velká encyklopedie vědy

634

Bischof, Herbert

Řez ovocných stromů a keřů

634

Klock, Monika

Citrusy

885.0

Veselá, Jiřina

Simona Monyová

908(437) Toušlová, Iveta

Toulavá kamera 9

908.437 Laudin, Radek

Křížem krážem po stopách Járy Cimrmana

908.437 Najmanová, Lenka

Pálavsko a Podyjí

B

Clark, Carol Higgins

Příliš mnoho náhod

B

Cole, Martina

Rodina

B

Cook, Robin

Léčba

B

Deveraux, Jude

Splněná přání

5.

B

Dirie, Waris

Květ pouště

1.

B

Erickson, Carolly

Královnina sokyně

B

Erskine, Barbara

Úkryt před světlem

B

Fielding, Joy

Až ji uvidíš

B

Forsyth, Frederick

Příběh Biafry

B

Grady, James

Stín Kondora

2.

B

Jackson, Lisa

Chladná krev

2.

B

Jakoubková, Alena

Manžel, který štěká, taky kouše

B

Janečková, Klára

Temnota

B

Kania, Richard

Velká vizita

B

Keleová-Vasilková, Táňa

Dva životy 24

9.

B

Kessler, Leo

Operace Hess

B

Khoury, Raymond

Ďáblův elixír

B

King, Stephen

Zhubni

B

Körnerová Hana Marie

Heřmánkové údolí

B

Kudynová, Věra

Má dáti dal

B

Lanczová, Lenka

Vstupenka do ráje

B

Larsson, Stieg

Dívka, která kopla do vosího hnízda

3.

B

Larsson, Stieg

Dívka, která si hrála s ohněm

2.

B

Larsson, Stieg

Muži, kteří nenávidí ženy

1.

B

Matyášová, Beáta

Klára nad propastí

B

Murakami, Haruki

Sputnik, má láska

B

Ondriová, Ivana

Nevinné šílenství

B

Řeháčková, Věra

Unesli nám dcerku

B

Smetanová, Pavla

Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy

B

Solařová-Calibaba, Blanka Sousedka ze Skalistých hor

B

Steel, Danielle

Dědictví krve

B

Teremová, Lenka

Do tmy se neohlížej!

B

Tučková, Kateřina

Vyhnání Gerty Schnirch

B

Tučková, Kateřina

Žítkovské bohyně

B

Vondruška, Vlastimil

Podivná svatba na Lichnici

M

Březinová, Ivona

Hrnečku, vař!

M

Čtvrtek, Václav

Maková panenka a motýl Emanuel

M

Henke, Nelli

Katčin nový kůň

M

Huber, Annette

O statečném rytíři Rudolfovi

M

Paolini, Christopher

Inheritance

4.

Jana Káčerková, Městská knihovna 25

DEN DĚTÍ V KLÁŠTEŘE ROSA COELI V sobotu dne 2. června 2012 se v odpoledních hodinách v klášteře Rosa coeli uskutečnila oslava ke Dni dětí. Od 13. hod. se programu zhostilo Divadelní studio Lídy Trnkové z Brna. Pro děti byl připraven zábavný program, který zaujal i ty nejmenší. Nechyběly ani oblíbené soutěže a disciplíny, za které děti po absolvování obdržely sladké odměny. Od 15. hod. doplnili program hasiči z Dolních Kounic, kteří dětem předvedli nový hasičský vůz a další techniku potřebnou k jejich povolání. Jako každý rok i letos oslavy ukončilo opékání špekáčků. Dětský den se vydařil díky slunečnému počasí, velkému počtu dětí a dobré náladě, která vládla po celé odpoledne. Jménem TIC města Dolní Kounice bych ráda poděkovala všem sponzorům, kteří nás v této akci podpořili, dík patří i členkám ČSŽ a průvodcům kláštera. Jana Jurková, TIC města Dolní Kounice

26

Hasiči Dolní Kounice Přestože se ocitáme v polovině roku, vraťme se ještě na chvíli k jeho začátku. Je mrazivý leden a v kulturním domě se koná již tradiční Maškarní ples pro dospělé. Zúčastnilo se jej téměř 250 návštěvníků, z toho drtivá většina v kostýmech. Náš obdiv patří obzvláště těm, kteří do převleku vložili vlastní tvorbu a svým umem oživili již tak pestrobarevnou směsici roztodivných masek. Ti nejlepší – kostýmy hroznů, byli po zásluze vyhlášeni vítězi. Součástí večera byla soutěž v karaoke, kdy amatérský zpěvák zpívá do hudebního základu a slova písně jsou zobrazována na obrazovce či plátně. Děkujeme všem, kteří přispěli svým dílem do tomboly. Jsou jimi firmy či jednotlivci: Autoškola Chromek, Obuv Čipera a syn, Drogerie Světlík, Květiny Badinová, Halouzka Radek, Stavebniny Trade, Schůzka 7.13, Castor, Elektro Bovist, Kámen Zbraslav, Víno Macík, Konzervárna Tomek, Kadeřnictví Zalabová, Ryšavý Jindřich, Papír – hračky Dvořáková, Cykloservis Střecha, Soukup Josef, A. T. G. Centrum, Schoř Jiří, Megatronic Ivančice, Potraviny Horňáková, Vinařství Musil, Optik Osička, Autoservis Vacík, Restaurace U Gottwaldů, Autoservis Pártl, Restaurace U Šedého vlka, Optika Němec. *** Na místním křesťanském hřbitově se pod číslem 29 nachází hrob rodiny Steffenů. Je zde se svou manželkou pohřben Quido Steffen *10. 8. 1862 †23. 7. 1930. Od roku 1895 byl velitelem místního sboru dobrovolných hasičů. Vystřídal tehdy svého otce, který byl velitelem pět let. Steffen pracoval jako vedoucí bělidla v továrně Fridricha Mossiga. Ve své funkci vytrval až do předání majetku českému sboru roku 1920. Čas pracuje neúprosně a hrob byl zanedbán, neboť není potomků, kteří by se o něj starali. Současná generace hasičů ctí tradice a váží si svých významných předků. Proto jsme se rozhodli vzít hrob pod patronát a starat se o jeho důstojný zevnějšek. Za SDH Dolní Kounice Bruno Němec 27

Snaha vyjádřit nevýslovné a přesahující. Biblické texty vycházejí ze života konkrétních lidí, zachycují jejich situaci, problémy, krize, zkoušky, ale i radosti a štěstí. Bible je psaná životem a pro život. Obraz Boha je v bibli postupně stále zřetelnější, čistější. Podobně je tomu v životě člověka. Pohádkové, naivní představy o Bohu musí nahradit stále čistší, ryzejší představa. V křesťanském životě je láska náboženskou a stejně tak i lidskou cestou. Přirozeně, že lidská láska není totožná s láskou mezi člověkem a Bohem. Jak zdůraznil Karl Rahner, Bůh není předmětem lásky vedle jiných předmětů. Bůh je podmínkou pro možnost lásky, jejím základem, jejím obzorem a pravou podstatou. Katolická teologie tvrdí, že láska je teologickou ctností, boží láska sama spolupracuje s naší lidskou láskou. Bůh podpírá lidskou lásku jako komplexní cestu a Bůh jí dává vlastní tvar a formu. Láska je dílem Božím v lidském srdci, k tomu směřuje postupně celá bible. Z pohledu teologického a spirituálního, Bůh nemiluje, ani není milován. Spíše platí, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4, 8). Bůh užívá vše existující, aby nás vyvedl ze sebe a připodobnil sobě. Užívá mj. práce lidské představivosti. Vše existující je schopno manifestovat tajemství boží, příroda je v tomto smyslu sakramentální, posvátná. Dokonce symboly a mýty, které lidé stvořili, jsou v tomto smyslu znamením. Bůh mluví skrze stvoření, ale nikdy se s ním neidentifikuje. V tom je zásadní rozdíl v mentalitě a vnímání pohanských národů a Izraele. Bůh není příroda, není symbol ani mýtus. Ale je schopen užít vše z těchto věcí, aby dosáhl a okouzlil lidské srdce, což sledujeme na stránkách bible. Paul Ricoeur zkoumá povahu symbolů, tvrdí, že zde existují dvě významové vrstvy. Ve všech symbolech je obsažen doslovný smysl, který se stává nositelem hlubšího významu. U náboženských symbolů pak vyjadřuje lidský vztah k posvátnu. Tyto dvě významové roviny jsou ve vztahu. Cesta ke druhé významové rovině vede vždy skrze tu první. Ricoeur to popisuje: „Skrze primární významovou rovinu jsem přiveden k tomu, co je pod ní“. Symbol jak zjevuje, tak zastírá. Moc symbolů zjevovat je přesně ona nevyčerpatelná hloubka, do níž může vést prvotní zájem. Ale symbol také zastírá. Protože jeho hlubší významové hladiny nemohou být objektivizovány, symbol nemůže být nikdy zcela pochopen. V biblickýchsymbolech zůstává vždy něco nevysloveného. Kvůli této zjevující moci symbolu Ricoeur zdůrazňuje, že postoj, který člověk zaujme vůči symbolu, je postoj posluchače. Věřící člověk nakonec ví, že všechny obrazy, a tak i jeho vlastní obraz, mají smysl jenom ve vztahu k praobrazu. Takto k nám hovoří všechny obrazy v bibli, např. strom života, smrtonosný had, obětující se pastýř a obětovaný beránek atd. Filón Alexandrijský se stalvelkým inspirátorem pro mnohé jeho následovníky v symbolickém, alegorickém výkladu Písma. Symbol je pro něj znamením vyslovené pravdy v Písmu, tato skutečnost stvoření se vztahuje na skutečnost Stvořitele. V symbolu se setkávají dva světy, tj. viditelný v popředí a neviditelný v jeho hlubině. Zmíněnou hlubinu nelze jinak uchopit, než za pomocí 28

symbolu. Přitom se v bibli setkáváme se symbolikou na každém kroku, protože semitské jazyky mají velký sklon k symbolickému vyjadřování, dokládá M. Lurker ve Slovníku biblických obrazů a symbolů, Vyšehrad 1999. Symbol ukazuje na Boha a nikoliv naopak. Obraz je vždy závislý na zobrazovaném a zobrazovaný je nezávislý na znázornění. Symbol je současně zahalením, ale i zjevením, a proto je jeho interpretace tak obtížná. V biblickém světě se velice často setkáváme s ambivalentními symboly, např. had nepřináší jenom smrt, ale stává se také záchranou, když je jeho bronzový obraz vyzdvižen Mojžíšem na kůl. Křesťanské symboly nevznikly samostatně, ale vycházejí z praxe okolních národů. Existuje několik typických symbolů, které jsou vlastní každé kultuře. Veškerá symbolika se točí okolo vzniku a zániku. světla a tmy, dobra a zla atd. Dokument Papežské biblické komise „Výklad Bible v církvi“ Praha 1996 říká: „Náboženská řeč bible je řeč symbolická, která ‚vede k přemýšlení‘, řeč, jejíž významové bohatství neustále objevujeme, řeč, která směřuje k transcendentní skutečnosti a která zároveň v člověku probouzí vědomí hlubokého rozměru jeho bytí“. Kolik nádherných metafor, symbolů a alegorických vyprávění v bibli najdeme. Mohli bychom počítat do nekonečna. Bible je na mnoha místech psána poetickou, básnickou řečí. Aby člověk tomuto způsobu porozuměl, k tomu je vybaven svými mentálními schopnostmi. Prostě způsob myšlení nám dovoluje rozpoznat podobnost přenesených významů a náš estetický cit, náš smysl pro krásu, nám při tomto rozpoznávání přináší pocit a vědomí něčeho silného a krásného. V bibli najdeme jako pomůcku pouze jednotlivé mytologické vyjadřovací prvky a nikoliv ucelená mytologická vyprávění, spíš jen jakési útržky, sloužící k objasnění pravdivé zvěsti. Například uváděním míst a osob se přirozeně mytologické prvky a obrazy v kterémkoliv vyprávění silně utlumují. Charakteristickýmiprvky pro literární formu mýtu by tu především bylo přímé vtažení Boha do vyprávění a běhu událostí, význam jaký se např. v Genezi přikládá živočichu, hadovi, skutečnost zahrady, oba v něm stojící stromy, posléze dvojí stráže. To jsou čisté mytologické prvky, pro které lze najít více nebo méně jasné paralely i v mimobiblické literatuře. Vnější mytologické paralely však při důkladnějším rozlišení ukáží zásadní rozdíly mezi biblí a čistým mýtem. Mýtus popisujeto, co bylo, co je a co bude, to znamená právě to, co se stále děje jako smrt a probuzení, vegetační cyklus. Avšak biblický autor chce popsat to, co sice už jednou bylo, ale prostřednictvím minulého a objasnit to, co je nyní. Především už z tohoto důvodu není rozumné hovořit o mýtu, zvláště když se omezí pojem pouze na formální struktury literárního druhu. Paul Tillich se zabývá otázkou vztahu mýtu a náboženství. Argumentuje proti Cassirerovi v tom smyslu, že mýtus není odloučen od náboženství, nýbrž že pouze v náboženství mění svou formu. „Boj náboženství proti mýtu potom není bojem proti mýtu obecně, nýbrž je to boj určitého mýtu proti jiným mýtům.“ Rozlišuje mezi neporušenou a porušenou formou mýtu: „V neporušeném mýtu leží v sobě tři prvky: náboženský, vědecký a mýtický ve vlastním slova smyslu. To náboženské jako vztah k bezpodmínečně transcendujícímu, to vědecké jako vztah k předmětné skutečnosti, to mýtické ve vlastním slova smyslu jako zpřítomnění transcendentního 29

s představou a pojmy skutečnosti.“ Tato jednota byla možná, pouze pokud bezpodmínečnost náboženské transcendence a racionalita věcného světa byly skryté vzhledem k vědomí. Dokud mohly mýtické obsahy probouzet zdání, stačily současně náboženskému i vědeckému nároku (protiklad, který jako takový ještě neexistoval). Tato situace nebyla udržitelná věčně. Její rozřešení znamená vývoj k autonomnímu náboženství a k autonomní vědě, znamená ale rovněž přerušení původního mýtického vědomí. Současně však vystupuje mýtus ve své čistotě a ve svém charakteru jako nutný prvek ve výstavbě významu skutečnosti. Stává se zřejmým, že mýtus je ztělesněním oněch symbolů, v nichž je přímo nebo nepřímo nahlíženo ono „bezpodmínečně transcendentní“. Leszek Kolakowski, zabývající se tématikou mýtu, vyjádřil zpřítomnění mýtu ve všech zkušenostních a myšlenkových předpokladech člověka: „To, co transcenduje svět objektů, překračuje také možnosti řeči, to tudíž nelze vtáhnout do horizontu vědecky legitimních komunikací, a leží tudíž v oblasti mýtu.“ Korespondence mezi mýtem a symbolem lze vyjádřit podle Tillicha stručně: Mýty jsou přítomny v každém aktu víry, neboť řeč víry je symbol. Zároveň musíme ale vidět, že ve vypořádání se loga s mýtem v postupujících dějinách, kdy postupně náboženství mýty kritizuje a podrobuje je tak procesu odmytologizování. Tento proces považuje teolog Tillich za nezbytný, pokud si chceme osvojit porozumění symbolu jako symbolu a mýtu jako mýtu. Považuje ho za nesmyslný, jestližeje odmytologizováním míněno odstranění symbolů a mýtů obecně. Neboť symbol a mýtussvědčí o formách myšlení a představ, které jsou neoddělitelně spojeny se strukturou lidského vědomí. Protože mýtus je sloučením symbolů, které vyjadřují, „o co nám bezpodmínečně jde“. Bible nehlásá mýtické náboženství, i když častěji používá mýtické obrazy k vyjádření tajemství zjevujícího se Boha. Prožitou duchovní zkušenost vyjadřuje hromaděním symbolů, majících mýtický nádech. Prof. Karel Skalický vysvětluje, že v Písmu nejsou mytologická forma a jeho kerygma (poselství Božího slova v lidském slově) od sebe oddělitelné tak snadno, jako když smísíme mechanicky dva prvky, ale jsou přirovnatelné ke sloučenině. Mytologický prvek nelze prostě dělit tak, že bychom ho mechanicky vyškrtli, ale lze prohlédnout tento mytologický prvek tím, že ho vyložíme pomocí hermenutiky (K. Skalický, Hermeneutika a její proměny, Praha 1997). Claude Lévi-Strauss mýtus označuje za pokus lidí, žijících v dobách, kdy nebylo vynalezeno písmo, pochopit okolní svět, jeho povahu a pochopit společnost. Cílem takového pokusu je co nejkratší cestou dosáhnout všeobecného a úplného pochopení vesmíru. Proto člověk vypravuje mýtický příběh, který se může zdát na první pohled nesmyslný, až absurdní. S mýty se však můžeme v různých podobách setkat na celém světěa jejich analýzou dospět k závěru, že vykazují jistou podobnost, jistý řád a společnou strukturu. Právě Lévi-Strauss je zastáncem bázoru, že „mýty se v člověku myslí bez toho, že by o tom věděl“, je tedy dalším autorem, který naznačuje, že v nás probíhají nejen vědomé, ale i nevědomé procesy. Myšlenkový výkon člověka, který tvoří mýtus, je stejně hodnotný jako u člověka vytvářejícího vědu. Právě ona zkratka, vynucená potřebou pochopit „všechno“ o světě, jinak nepochopíme „nic“, se stává 30

základem pro rozdílnost mezi mýtickým a vědeckým myšlením (L.-Strauss, Mýtus a význam, Bratislava 1993). V zájmu této zkratky používá mýtus určité struktury vyprávění. Užívá bájných osob, míst a časů. Celou lidskou zkušenost se světem shrnuje přitom domodelového příběhu, který vypovídá o počátku světa a člověka a určuje směr a polaritu dějinám. Symbolika takového příběhu je dána již jeho strukturou. Podle P. Ricoeura se člověk díky pochopení mýtického příběhu nestává obětí iluze, díky níž není schopen si na rozdíl od člověka vědy podmanit svět, ale je podnícen, aby dále promýšlel smysl všeho, co ho obklopuje. V symbolické rovině mýtu se skrývá jeho poselství, které člověk dokáže dešifrovat, pouze když mu pozorně naslouchá a nechá se jím oslovit, přičemž se nenechá zmást jeho klamy a možnými iluzemi (P. Ricoeur, Život, pravda, symbol, Praha 1993). Biblická vyprávění (mimo historických a sapienciálních pasáží) plná obrazných, mytologických střípků, ovšem nelze chápat jako alegorická. Vyprávění není alegorií, to znamená pouhým obrazem, znamením, symbolem vyšší pravdy či skutečnosti. Bylo by příliš snadné – jak se často stávalo ve středověku – vysvětlovatzvláště vyprávění pradějin větu za větou a událost za událostí jen alegoricky a pokládat jen duchovní smysl za správný. Nelze popírat, že biblické vyprávění chce být skutečnými dějinami. To je úmysl biblických autorů, který je třeba respektovat a náležitě odhalit. Tudížtaké s pojmy „symbol“ a „obraz“ se musí zacházet opatrně. V jednotlivých případech nutno rozlišit, zda spisovatel zamýšlel použít symbolu a zformoval výpověď obrazně. To se vždy musí pečlivě a opatrně uvážit. Hermeneutika musí pracovat velmi pečlivě. Nelze jen podle zdání chápat jedno nebo druhé. Přitom je nutno přesně zdůvodnit, proč v tomto případě jde o takový výklad a na jakých kritériích se zakládá. Mnohdy vzniká pocit, že se vyznačuje symbolicky vše, co zrovna odporujenašemu modernímu cítění. Biblický autor ovládá suverénně formy řeči a proto to není pro nás tak snadné. Avšak zhrozil by se nad libovůlí a racionalistickým chladem, s jakým mnohokrát roztrhává jeho text, vsazený do cizího pojmového schématu, oloupený o jakýkoliv závan poezie a prostou hodnotu vyprávění. Obraz a skutečnost, způsob vylíčení a obsah výpovědi u biblického spisovatele navzájem nerozlučně splývají. Nemálo žádá i od čtenáře. Je třeba se vcítit do jeho mluvy, stylu a jeho nejvnitřnějších záměrů. Toho lze ovšem dosáhnout jen přibližně, neboť text sám je vždy větší a bohatší než veškeré vystopované a vysvětlující objasňování. V Katolickém týdeníku č. 32 (srpen 2010) se čtenářka ptá: „Slyšela jsem v rozhlasu, že archeologové vytrvale hledají Noemovu archu. Nikdy mě nenapadlo, že by příběh o Noemovi, který veze v lodi páry různých zvířat, mohl být reálný. Nejde o letní novinářskou kachnu?“ V článku s provokativním názvem „Nepřistála Noemova archa také na Řípu?“ na dotaz odpovídá Dr. Mirea Ryšková, vyučující biblické vědy na Teologické fakultě Univerzity Karlovy: „Hledat se dá leccos, otázka ovšem je, zda lze hledané najít a zda je to smysluplné. Pokud jde o Noemovu archu, tvrdívá se dokonce, že přistála na hoře Ararat a že tam jsou její zbytky. Jiní zase objevují v Rudém moři 31

zbytky faraonových vozů. Nad tím vším se může soudný čtenář Bible jen pousmát. K nečekaným archeologickým objevům sice může dojít, o tom není sporu, vždyť i bájná Trója byla objevena na základě starověkého Homérova eposu – a nikdo to nečekal. V případě zmiňované archy to ale přesto hraničí se sci-fi. Archa byla údajně ze dřeva, které podléhá zkáze. Kde se pohybovala, není moc jasné, kde by se tedy měla hledat? A hlavně proč? Samu Noemovu archu si lze těžko představit, protože biblické vyprávění je (kromě rozměrů archy, či spíše jakéhosi hausbótu, truhly navodě 134 × 22 × 13 m) velmi nekonkrétní a rozporuplné, při pozorném čtení nemůže čtenářiuniknout nesourodost údajů o ní, jejich obyvatelích a jejím nákladu. Za vyprávěním o potopě jistě stojí historická zkušenost. Je možné objevit stopy velké povodně v oblasti Mezopotámie asi před 4000 lety, kde původní vyprávění nejspíš vzniklo. Zvěsti o potopě v tomto regionu existovaly tedy dávno před sepsáním biblického příběhu. Ten byl – jako upomínka na dávnou přírodní katastrofu a výstraha pro současnost – tradován a aktuálně interpretován v rámci spásně dějinného konceptu starověkého židovstva. Praotec Noe je legendární až mytická postava podobně jako praotec Čech. Autoři biblického vyprávění využili dostupných variant příběhu, jenž byl o mnoho staletí, ba tisíciletí starší než jeho biblická verze, aby ve zkratce ukázali kam vede lidská zvrácenost. Zároveň ukázali na skutečnost, že Hospodin je Bohem spravedlivým a slitovným. Stejně jako zachránil Noema a jeho rodinu, tak zachránil Lota s jeho rodinou a zničil hříšnou Sodomu, znovu a znovu se obrací k lidem se svou nabídkou záchrany. Jde o podstatu vyprávění, o jeho smysl pro všechny časy. I kdyby se nalezly zbytky nějakévelké lodi (ony biblické údaje jsou skutečně na danou dobu naddimenzované, nemluvě o tom, jakým způsobem by loď ve tvaru truhly po tak dlouhou dobu fungovala) a byl identifikován zvířecí náklad, nesvědčilo by to o ničem jiném než oskutečnosti, že něco podobného bylo možné, i když zcela jistě ne v onom rozsahu popisovaném v Bibli. A jak by někdo dokládal, že jde právě o archu Noemovu?“ Závěrem si ocitujme moudrá slova z přednášky vynikajícího biblisty Dr. Jana Hellera o svérázu bible: „Není to ani reportáž (ať přesná či nepřesná), ani ovšem výmysly (ať zbožné či svévolné). Jsou tu děje, ale nejsou to dějiny v našem běžném smyslu. Jsou tu básně, a přece to není jen to, čemu říkáme poezie (od poiein – tvořit, tedy lidská tvořivost). Mluví se tu o Bohu, který jedná a přece to není bájesloví, mytologie, vzniklá jako výron lidských náboženských potřeb. Přistoupíte-li k bibli a pokusíte se postihnout ji běžnými literárními kategoriemi, vidíte, že senehodí, že praskají, čím pečlivěji je na ni přikládáte. Existuje vůbec literární kategorie, která by tu vyhovovala?“ Proto je bible tak rozdílně vnímána – každý v ní nalezne, co v ní hledá. Heller vysvětluje: „Je to kniha, o které tisíciletá židovská a křesťanská tradice tvrdí, že obsahuje Boží zjevení, že skrze ni mluvil a mluví Bůh. Jenže mnozí ji četli a Boha mluvit nezaslechli. Lidské zkušenosti s biblí jsou různé. Někteří se na ní inspirovali a čerpali z nípodivuhodnou sílu, jiní se nad ní pohoršovali a odmítali ji. Urážely je 32

krutosti, necudnosti i zázraky, kterých je v ní řada. Konstatujme alespoň pro začátek, že bible je sporná.“ Biblista rozvádí v čem není její jedinečnost: „Není ani v jejím jazyce, ani v její formě. Příběhy a rodokmeny, hymny amodlitby, kultické instrukce i mudroslovné reflexe najdeme i u sousedů, tedy ve starém Egyptě a staré Mezopotámii, a ovšem i v dalším starém Orientě. Její jedinečnost není ani v látkách. Některá témata najdeme i v jiných literaturách. Tak vyprávění o potopě má pozoruhodně shodný protějšek v jedenácté tabulce eposu o Gilgamešovi, část knihy Přísloví se téměř shoduje s jedním známým mudroslovným textem egyptským. Leccos v ní jsou zřejmé reakce na náboženské představy jejího okolí, někde jde přímo o rozhorlené polemiky. I v Novém zákoně seevangelia svou formou podobají helénistickým aretologiím, epištoly klasickým dopisům a Zjevení Janovo je blízké tehdejší literatuře vizionářské.“ Posléze Dr. Heller mistrně přibližuje specifickou jedinečnost bible, která obsahuje několik zvláštních kategorií: „První je ‚svědectví‘. Představte si svědectví u soudu. Svědek vypovídá o něčem, co sám zažil, ale u čeho ostatní nebyli. Nevymyslel si to. Ale samozřejmě to líčí svými slovy a předkládá z prožité události právě jen to, co z ní sám shlédl a co z toho pochopil. A stojí za svým svědectvím celou svou osobní váhou a autoritou. Ovšem že mohou být i svědci, kteří neviděli přesně, pochopili málo a nebo se dokonce dali vést něčím jiným než pravdou. Až se z nich stali svědkové falešní. Bibličtí svědkové nejsou svědkové falešní. Ale jejich lidství souzní. Vyprávějí, co dokázali pochopit, co si z prožitého dokázali vnitřně přivlastnit. Nejsou reportéři, jsou svědci. Druhá příhodná kategorie je ‚vyznání‘. Představte si zase vyznání či doznání u soudu. Vyznávám, že jsem selhal, že jsem se provinil, že jsem něco nedokázal, co jsem měl. Že jsem něco zatajil, co jsem neměl. Vyznávám také, že ten či onen mi velice pomohl, že jsem mu zavázán a vděčný. Všimněte si zase: V pozadí je událost. Ale nereferuje se o ní objektivně: vypráví o ní ten, koho se hluboce dotkla, koho poznamenala, ba možná přímo přetvořila, kdo byl zasažen. Kdo tedy nebyl subjektem, nýbrž objektem této události. A konečně třetí kategorie je ‚poselství‘ či zvěst. Řecké slovo euangelion je ve své nejspecifičtější podobě zvěst o vítězství. Maratónský běžec volá na athénské agoře ‚Zvítězili jsme‘ a padá vyčerpáním mrtev k zemi. Posel, zvěstovatel, je ten, kdo byl vyslán s důležitou zprávou. Stalo se něco, o čem je zapotřebí povědět ostatním, něco, co má velký význam. Kdyby jim to posel nevyřídil, zradil by své poslání. Selhal by. K tomu je přece vyslán! A vyslaný se řekne řecky apostolos – apoštol. A zase: posel si své poselství nevymyslil, není jeho subjektem, tvůrcem. Byl pověřen, je jen jeho vykonavatelem. A ti, kdo slyší, mu mohou – ale nemusí – věřit, jako tomu, kdo svědčí, nebo tomu, kdo vyznává. Vyznání, svědectví i poselství lze odmítnout. Nebo mu uvěřit a přijmout je. A o to přesně v bibli jde: Ne abychom dostali důkazy, nýbrž abychom uvěřili jejímu poselství. Kdo chce důkazy, kdo hledá taková znamení, která by umožnila víru a tedy i vlastní rozhodnutí obejít a odložit, jepodle Ježíše ‚pokolení zlé a cizoložné‘. 33

Mnoho lidí neví, co si počít s biblí, protože se jim slova svědků zdála nevěrohodná. Zde je třeba, aby se všichni křesťané vážně zamysleli nad svým spoluzaviněním. Asi jsme v minulosti všelijak přispívali k tomu, že to, co bible říká, se mnohým zdálo nevěrohodné. Jistě však tu byly i jiné důvody: Především obludné zpředmětnění pravdy. Pravda je prý to, co odpovídá skutečnosti, přesněji: mé představě o skutečnosti. Je to fotografie z mého alba. To, co vlastním a čím disponuji. Kdo má takové pojetí pravdy, dokazuje tím zcela jednoznačně, že pravdu ještě nepoznal. Má obavu, že za podstatnou částí církevního fundamentalismu a jeho pojetí bible je docela prostě předmětné pojetí pravdy. A pak by byla bible pravdivá, protože se vykopaly stopy po potopě nebo dokonce objevily zbytky Noemovy archy na vrcholu Araratu. Ale já mám za to, že je pravdivá proto, že nás vede k živé Pravdě. Konfrontuje nás s jejím nárokem a ujišťuje nás, že smíme žít v jejím světle. Mám za velmi závažné, že nemáme ‚objektivní‘, nezaujaté a vnějšně evidentnízprávy o Ježíšovi. Jsem přesvědčen, že to není náhoda. Je to pojistka proti tomu, aby se nemohl stát předmětem našeho, tak zvaně nezaujatého, zpředmětňujícího bádání, objektem v našich duchovědných laboratořích. Zprávám o něm lze buď věřit nebo nevěřit. A tak k němu, k setkání s ním, nevede jiná cesta než cesta víry. Co je tedy bible? Je to svědectví, vyznání, poselství. Je to bohatý a rozmanitý soubor vnitřních zkušeností oslovených, kteří v konkrétních událostech svého života i života společenství, v němž stáli, rozpoznali Boží zásahy, Boží soudy i Boží opatrování, Boží vedení. A to pak chtěli dosvědčit na modelových situacích, tedy tím, že svůj zážitek, svou vnitřní zkušenost, svůj pohled víry převyprávěli tak, aby ti, kdo to budou slyšet, mohli do takového dění a setkávání sami také vstoupit. Proto během tradice, tedy během předávání, krátili a rozšiřovali a podtrhávali. Všechny úpravy dělali proto, aby jejich svědectví bylo zřetelnější, jejich vyznání názornější, jejich poselství naléhavější. Křesťan řekne: ‚vedl je Duch svatý‘. Jeho vlivem bylo vše psáno z víry, tedy z touhy vydat svědectví o Bohu, o vlastní víře a tím i čtenáře a posluchače přivést k téže víře. Bible je tedy kniha vysoce tendenční. Není nezaujatá, protože ji psali ti, kdo byli zaujati Bohem a jeho dílem. Není nestranná. Straní Bohu na každé stránce. Opomíjet nebo dokonce popírat tuto tendenci znamená zbavit se možnosti rozumět jí do hloubky“ ( J. Heller).

Pokračování Karel Obrdlík

34

Dolnokounická 25 8. 5. 2012 se uskutečnil již 2. ročník obnoveného pochodu Dolnokounická 25, který pořádá TJ VSDK – oddíl kanoistiky. Pochodu se celkem zúčastnilo 39 dospělých a 31 dětí. Přičemž nejstarší účastnici bylo 65 let. Pochod má vždy 2 trasy. První trasa měří 25 km a vede z Dolních Kounic do Ivančic, přes Hlínu zpět do Dolních Kounic. Je třeba zmínit, že tuto trasu ušlo celkem 5 starších dětí. Druhá, dětská trasa měřila 9 km a vedla z Dolních Kounic do Nových Bránic, přes Šibeniční vrch zpět. Cestu dětem zpříjemňovalo 10 úkolů inspirovaných dětskými pohádkami. I přes nenechavé ruce vandalů, kteří trasu dětem přeznačili a tím i prodloužili a některé úkoly zničili, došly všechny děti do cíle spokojené, usměvavé a k velkému překvapení všech dospělých měly ještě sílu dovádět na loděnici, kde byl cíl obou tras a kde bylo připraveno občerstvení pro všechny účastníky pochodu. Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří obětovali svůj volný čas a celou akci připravili. Nezbývá než doufat, že se kdysi známý pochod v širokém okolí znovu stane tradicí našeho města a bude se ho účastnit mnohem více příznivců turistiky. Nezapomeňte, že další ročník proběhne 8. 5. 2013. Za oddíl kanoistiky Petra Veselá

35

Fotbal v Dolních Kounicích Tabulky 2 kola před koncem sezony 2011/2012 IV. tř. MUŽI 1. PŘÍSNOTICE 2. RADOSTICE 3. BUDKOVICE 4. MODŘICE B 5. ŘEZNOVICE B 6. NOVÁ VES 7. ŽIDLOCHOVICE 8. DOLNÍ KOUNICE 9. MORAVSKÉ BRÁNICE B 10. ŽELEŠICE B 11. OŘECHOV B 12. TROUBSKO B

20 20 20 20 19 19 20 20 20 18 20 20

88:12 58:24 66:36 52:36 47:41 39:47 46:58 41:58 24:69 35:53 26:66 37:59

58 42 42 35 30 23 22 22 16 15 15 14

DOROST 1. ROSICE 2. RAJHRAD 3. DOMÁŠOV 4. DOLNÍ LOUČKY 5. KUPAŘOVICE 6. STŘELICE 7. DOLNÍ KOUNICE 8. MODŘICE 9. HRUŠOVANY 10. ŽELEŠICE

16 16 16 16 16 16 16 16 16 16

58:9 52:30 45:17 57:35 41:29 39:41 22:43 19:66 19:87 29:54

39 34 34 32 27 23 11 10 10 8

STARŠÍ ŽÁCI 1. ROSICE 2. OSLAVANY 3. VEVERSKÁ BITÝŠKA 4. DOLNÍ KOUNICE 5. KUPAŘOVICE 6. NOVÁ VES 7. VEV. KNÍNICE 8. ZBRASLAV 9. OŘECHOV 10. ZBRASLAV B

15 15 16 15 15 15 15 15 16 16

108:8 80:29 82:27 55:24 48:24 32:36 49:66 26:54 12:102 6:128

40 38 31 28 23 21 19 13 6 3 Zdeněk Veselý SK Dolní Kounice

36

Jarní koncert Pěveckého sboru Blahoslava Hajnce

Svatogothardské vinařské slavnosti 5. 5. 2012

Den dětí v klášteře Rosa coeli

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka