Subsidiarita trestní represe

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA TRESTNÍHO PRÁVA

Diplomová práce

Subsidiarita trestní represe Barbora Ehlerová

2015/2016

4

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Subsidiarita trestní represe zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

…...………………………. Barbora Ehlerová

2

Poděkování Poděkování patří zejména vedoucímu mé diplomové práce, doc. JUDr. Marku Fryštákovi, Ph.D., bez jehož cenných rad, podnětů a kritických připomínek by práce v této podobě zcela jistě nevznikla. Nemalé díky patří také mému otci, Richardu Ehlerovi, za pomoc při jazykové korektuře. Chtěla bych také poděkovat všem, kteří mě jakkoliv inspirovali či podpořili během psaní této práce.

3

Abstrakt Diplomová práce zpracovává problematiku zásady subsidiarity trestní represe v souvislosti s jejím zakotvením do trestního zákoníku, se zaměřením na možnosti jejího uplatňování v praxi orgánů činných v trestním řízení. V rámci rozboru aplikace této zásady je v práci obsažena také analýza judikatury související s tématem. V teoreticky zaměřené části práce nechybí exkurz do historie tohoto principu v českém trestněprávním prostředí, ani názory trestněprávní teorie na něj. Závěrečná část práce se věnuje zhodnocení současné situace, nastínění problematických souvislostí v oblasti aplikace zásady subsidiarity trestní represe a návrhu řešení. The thesis is concerned with the principle of Subsidiarity of Criminal Repression with connection to its placement in the Criminal Code, focusing on possibilities of its application in law enforcement. Focusing on application of this principle the thesis includes part analysing particular cases related to the topic. In the theoretical part the history of this principle in Czech criminal law and opinions of criminal theorists on it are described. Final part deals with assessment of current situation, defining some problems with application of the principle of Subsidiarity of Criminal Repression and the suggestion of solution. Klíčová slova subsidiarity trestní represe, ultima ratio, trestní právo, trestní zákoník, trestný čin, trestní řízení, procesní oportunita, přestupek Subsidiarity of Criminal Repression, ultima ratio, criminal law, criminal code, crime, criminal proceeding, principle of opportunity, offence

4

Obsah Úvod........................................................................................................................ 7 1

2

Definice základních pojmů ......................................................................... 10 1.1

Subsidiarita trestní represe a princip ultima ratio ................................... 10

1.2

Trestný čin .............................................................................................. 11

1.3

Formální a materiální pojetí trestného činu ............................................ 15

1.4

Společenská škodlivost........................................................................... 16

1.5

Správní delikt ......................................................................................... 17

1.6

Přestupek ................................................................................................ 17

Historie zásady subsidiarity trestní represe v českém právu .................. 19 2.1

Vývoj názorů na vztah trestního práva k jiným odvětvím a na vztah mezi

formami protiprávnosti...................................................................................... 19 2.2

Rozvíjení zásady subsidiárního použití trestního práva ......................... 20

2.3

Pojetí zásady subsidiarity trestní represe v předchozích právních

úpravách československých a českých.............................................................. 21 3

Zásada subsidiarity trestní represe výslovně zakotvená v trestním

zákoníku ............................................................................................................... 25 3.1

Proces rekodifikace trestního práva ....................................................... 25

3.2

Zásada subsidiarity trestní represe, jako součást platné trestněprávní

úpravy................................................................................................................ 27 3.3

Projevy zásady subsidiarity trestní represe v jednotlivých částech

trestního zákoníku a v oblasti trestního práva procesního ................................ 30 4

Princip subsidiarity trestní represe v praxi .............................................. 39 4.1

Procesní nástroje k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ............. 40

5

4.2

Aplikace principu subsidiarity trestní represe v praxi orgánů činných

v trestním řízení a obhajoby .............................................................................. 43 4.3

Judikatura Ústavního soudu ČR a obecných soudů související se zásadou

subsidiarity trestní represe................................................................................. 47 5

Souvislost zásady subsidiarity trestní represe s občanským právem a

právem správním ................................................................................................ 56

6

5.1

Subsidiarita trestní represe k občanskoprávním prostředkům ................ 56

5.2

Subsidiarita trestní represe k právu správnímu ...................................... 58

Problémy s uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe a návrhy

řešení, úvahy de lege ferenda ............................................................................. 60 Závěr..................................................................................................................... 67 Seznam použitých pramenů ............................................................................... 69

6

Úvod Tato práce se věnuje jedné ze základních zásad trestního práva, zásadě subsidiarity trestní represe, která vychází z přesvědčení, že trestní právo je ve své povaze „ultima ratio“, tedy krajní prostředek, pro který je možno sáhnout až tehdy, jedná-li se o čin natolik škodlivý, že prostředky jiných právních odvětví nemohou uspět. Úvahy o tom, která jednání mají být považována za trestný čin a která za pouhý přestupek či jiný správní delikt nebo za občanskoprávní delikt, nejsou žádnou novinkou. V průběhu dějin trestního práva a trestněprávní vědy se názory na rozsah kriminalizace současně se společností vyvíjejí. S ohledem na neustálé nové potřeby je nezbytné zavádět nové skutkové podstaty, ale zároveň také některé rušit, neboť určitá jednání, která byla za trestný čin považována před sto lety, už dnes nikdo jako zásadní ohrožení zájmů hodných ochrany trestněprávními prostředky nevnímá, a proto není nutné je nadále sankcionovat v rámci trestního práva. S procesem kriminalizace nebo dekriminalizace úzce souvisí uplatňování právě zásady subsidiarity trestní represe, jelikož podle ní je žádoucí, aby nebylo trestní právo příliš přepínáno a aby byly trestněprávní prostředky využívány pouze k řešení takových případů, u nichž je to nezbytné v zájmu ochrany společnosti. Dnem 1. ledna 2010 nabyl svou účinnost zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který na rozdíl od svého předchůdce výslovně zakotvuje tuto zásadu ve svém § 12, odstavci 2. I před účinností tohoto zákona bylo ovšem téma uplatňování trestněprávních prostředků až v případech opravdu nutných aktuální a velmi často se zásada subsidiarity trestní represe objevovala v judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu. Změnou právní úpravy vyvstala spousta otázek, které mezi odbornou veřejností rozpoutaly debaty o tom, zda je zakotvení zásady subsidiarity způsobem, jakým k tomu došlo, vhodným či nevhodným krokem a jaké budou mít tyto změny důsledky v praxi. Přestože již uplynulo 6 let od nabytí účinnosti trestního zákoníku, téma zásady subsidiarity trestní represe jakožto výslovné součásti trestního zákoníku je stále velmi aktuální a sledované a nabízí

7

se tedy pokus o zpracování uceleného pojednání o této problematice, a to nejen z pohledu teoretického, který spočívá zejména ve stručném shrnutí vývoje této zásady a ve srovnání s minulými přístupy jak v pracích teoretiků, tak v konkrétních předpisech, ale také z pohledu, jehož úkolem je zejména zhodnotit možnosti uplatňování zásady subsidiarity trestní represe v praxi. Tato práce si klade za cíl přispět k pochopení problematiky na základě právě takového postupu a za pomocí teoreticko-kritické analýzy související odborné literatury zhodnotit aktuální stav, a navrhnout některé vhodné změny. První kapitola této práce se bude stručně věnovat pojmům, které s problematikou zásady subsidiarity trestní represe souvisí. Jedná se o pojmy, jejichž znalost je zásadní k tomu, aby mohlo být jejich prostřednictvím následně rozebíráno téma práce. V další části pak bude následovat historický exkurz, který má za úkol především seznámit s vývojem názorů trestněprávní teorie na zásadu subsidiarity trestní represe a s ní související princip ultima ratio a přiblížit pohled na její postupné formování a uplatňování v rámci trestního práva. V souvislosti s kapitolou věnující se historii bude také rozebrána tato zásada z pohledu předchozích trestních zákonů. Stěžejní část práce budou tvořit kapitoly, zabývající se zakotvením zásady subsidiarity trestní represe do trestního zákoníku, a jejím uplatňováním v praxi orgánů činných v trestním řízení. Nejprve bude stručně popsán rekodifikační proces, který vedl k výslovnému zakotvení, a poté budou rozebrány projevy zásady subsidiarity trestní represe v jednotlivých částech trestních předpisů. V druhé kapitole této části se práce zaměří na procesní nástroje, které mají k dispozici orgány činné v trestním řízení k uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, a v souvislosti s aplikací této zásady soudy bude následovat kapitola, která shrne některé důležité závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Následně práce poukáže na souvislost principu ultima ratio s občanským a správním právem a bude se věnovat krátkému rozboru vztahů těchto právních

8

odvětví k právu trestnímu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Poslední kapitola před samým závěrem práce bude obsahovat nejprve vlastní zhodnocení respektování zásady subsidiarity trestní represe obecně a poté také zhodnocení této zásady jakožto součásti trestního zákoníku. V této části se bude práce zabývat zejména určitými nejasnostmi a problémy, které v důsledku způsobu, jakým byla tato zásada zakotvena, vyvstaly, a pokusí se navrhnout možná řešení, která by takovým problémům mohla předcházet nebo je odstranit.

9

1

Definice základních pojmů

Na začátku považuji za důležité věnovat se alespoň některým základním pojmům, které mají souvislost s tématem práce a bez jejichž znalosti bych mohla jen těžko pokračovat v naplňování cílů stanovených v úvodu. S uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe úzce souvisí rozlišení jednotlivých protiprávních jednání na taková, která lze považovat za trestný čin, a na ta, která jsou pouhým přestupkem, případně jiným deliktem. Neméně důležité je určit, zda jednání je skutečně společensky škodlivé. V návaznosti na to je tedy třeba definovat si pojmy trestný čin, správní delikt a přestupek, formální a materiální pojetí trestného činu a s tím související společenskou škodlivost. 1.1

Subsidiarita trestní represe a princip ultima ratio

Dříve, než se dostanu k pojmům a institutům výše zmíněným, je na místě krátce definovat samotnou zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Podstatu této zásady představuje historicky doložené pojetí trestního práva jako ultima ratio, jehož

smyslem

je

přistupovat

k právní

ochraně

pomocí

trestněprávních prostředků pouze subsidiárně, tedy podpůrně, a to v případě, že jiné mimotrestní nebo dokonce mimoprávní prostředky nedostačují.1 Trestní právo chrání společenské hodnoty, práva a oprávněné zájmy osob, jejichž vztahy jsou upraveny i jinými právními odvětvími2, nicméně právě princip pomocné úlohy trestní represe vychází z toho, že tyto vztahy mohou ohrožovat oprávněné zájmy v míře společenské škodlivosti, se kterou si ona jiná právní odvětví bez pomoci trestního práva neporadí. Důvod, proč má zásada subsidiarity trestní represe takový význam, je ten, že trestní právo je spojeno s určitým zlem, byť i nutným, jehož působení je proto třeba omezit na míru nezbytně nutnou.3 1

KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck., 2012, 961 s. ISBN 9788071790822. s. 28 2 ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 22 – 36. ISSN 1210-6348. 3 NEZKUSIL, Jiří. K problematice základních zásad v platném trestním zákoníku. Trestní právo. 2013, roč. 17, č. 4, s. 13 - 21. ISSN: 1211-2860.

10

V trestním právu hmotném odráží zásada subsidiarity trestní represe dvojí přístup. Jedním z nich je přístup akcesorní, který vyjadřuje to, že právní statky, které jsou chráněny trestními zákony, jsou upraveny a do jisté míry i chráněny také jinými právními odvětvími, jako jsou občanské, obchodní nebo správní právo. V souvislosti s tím jsou tedy normy trestního práva nazývány akcesorními či druhotnými. Druhý přístup, subsidiární, navazuje na ten předchozí a znamená, že až v případě, že odpovědnost, uplatňovaná podle jiných právních odvětví, nepostačuje, přichází na řadu odpovědnost trestněprávní a s tím spojený trestní postih. Tyto dva prvky spolu nepochybně úzce souvisí, nicméně z pojetí trestního práva jako prostředku nejzazšího, tedy z principu ultima ratio, vyplývá, že významnější z obou prvků bude právě prvek subsidiární.4 Co se týče samotného vztahu zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, například v důvodové zprávě je uvedeno, že ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá princip ultima ratio. Toto pojetí odporuje názoru, který zastává například V. Kratochvíl ve svém článku5, kde uvádí, že zásada logicky vychází z principu jakožto kategorie vyššího řádu, než je zásada. 1.2

Trestný čin

Existuje několik výkladů pojmu „trestný čin“, pocházejících od předních českých autorů, které vysvětlují pojetí tohoto pojmu v české trestněprávní vědě. Mezi výše zmíněné teoretiky, kteří se víceméně shodli na tom, jaká jednání by měla být považována za trestný čin, patří zejména František Storch, Josef Prušák, Jaroslav Kallab, Vladimír Solnař nebo August Miřička. Všichni uvedení definují různými slovy trestný čin jako jednání, které je zaviněné, je protiprávní a je za něj stanovený trest.6 V současnosti se pojmem trestného činu zabýval Jiří Pipek, který 4

ŠÁMAL, Pavel. op. cit. sub 2. KRATOCHVÍL, Vladimír. Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina c trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník. 2015, roč. 154, č. 7, s. 537-559. ISSN: 0231-6625. 6 SOLNAŘ, Vladimír, FENYK, Jaroslav, CÍSAŘOVÁ, Dagmar, VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. Vyd. 1. Praha: Novatrix, 2009, 157, 502, 283 s. ISBN 9788025440339. Část druhá. s. 39. 5

11

je toho názoru, že definice trestného činu je spíše myšlenka, vyjadřující sociálně politické potřeby, ze kterých vychází jakési měřítko, podle kterého zákonodárce určí, co má být trestným činem a co jím být nemá. Tato myšlenka není tedy součástí pozitivně právní úpravy, jedná se o definici de lege ferenda.7 Trestný čin (a u mladistvých pachatelů provinění) je v platném českém trestním právu základem trestní odpovědnosti.8 Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim9 obsahuje v § 7 výčet trestných činů, jejichž spáchání zakládá trestní odpovědnost také právnické osoby za předpokladu, že byly splněny podmínky přičitatelnosti takového jednání dané právnické osobě podle § 8 tohoto zákona. Legální definice pojmu je obsažena v § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, který říká, že „trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ Jsou tedy vyžadovány dvě obligatorní podmínky, jež musí být splněny kumulativně, a to protiprávnost a znaky uvedené v zákoně.10 Tato definice navazuje na zásadu zákonnosti, zakotvenou v § 12 odst. 1 trestního zákoníku, a s ní související zásadu nullum crimen sine lege. Oproti předchozí úpravě byl vypuštěn materiální znak v podobě „společenské nebezpečnosti“ a nová legální definice tak vyjadřuje čistě formální pojetí trestného činu. K doplnění pojmu trestného činu, obsaženého v definici v § 13 odst. 1, slouží výkladová ustanovení, konkrétně § 111 trestního zákoníku, který stanoví, že „trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.“

7

PIPEK, Jiří. Formální pojetí trestného činu a princip oportunity. Trestněprávní revue. 2004, roč. 3, č. 11, s. 309 - 320. ISSN: 1213-5313. 8 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 4. vyd. Praha: Leges, 2014, 976 s. ISBN 978-807502-044-4. S. 130. 9 zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve zněni pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 17. 11. 2015]. 10 JELÍNEK, Jiří. op. cit. sub 8. S. 130.

12

Podle učebnice trestního práva je ještě tato legální definice doplněna a omezena hmotněprávním a procesněprávním korektivem. Prvním z nich je právě zásada subsidiarity trestní represe, která již byla a ještě mnohokrát bude v této práci zmiňována, nebudeme se jí tedy v této chvíli zabývat. Procesněprávní korektiv představuje zásada oportunity. Tato zásada umožňuje zastavit z důvodu neúčelnosti trestní stíhání a v českém trestním právu má podobu výjimky z obecné zásady legality, která naopak ukládá stíhat všechny trestné činy, o kterých se státní zástupce dozví.11 1.2.1

Znaky trestného činu

Jednou z kategorií znaků trestného činu jsou znaky obecné, mezi které řadíme věk pachatele, jeho příčetnost a u mladistvých pachatelů pak ještě rozumovou a mravní vyspělost (tam už se ale nejedná o trestný čin, nýbrž o provinění). Obecné jsou tyto znaky proto, neboť jsou společné pro všechny trestné činy. Dalším znakem společným pro všechny trestné činy je protiprávnost. Nebudou-li naplněny tyto znaky, nejedná se o trestný čin a vůbec není třeba přistupovat k posuzování znaků typových, které tvoří druhou kategorii znaků trestného činu. Jedná se o znaky skutkové podstaty trestného činu, konkrétně jsou to subjekt, subjektivní stránka, objekt, objektivní stránka. Protiprávnost vyjadřuje rozpor činu s právním řádem.12 Má význam jako jeden ze znaků trestného činu z toho důvodu, že mohou nastat situace, kdy budou naplněny všechny obligatorní znaky některé skutkové podstaty, ale zároveň budou dány okolnosti vylučující protiprávnost. V případě, že by protiprávnost nebyla jedním ze znaků, nastávaly by situace, kdy jednání dovolená či dokonce vyžadovaná by byla označována za trestné činy.13

11

JELÍNEK, Jiří. op. cit. sub 8. S. 137. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1040. ISBN: 978-80-7478-616-7. S. 92. 13 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1464 s. ISBN 978-80-7400-428-5. s. 142 12

13

Subjektem trestného činu se myslí ten, kdo jej spáchal. Může se jednat jak o fyzickou osobu, tak u konkrétně vyjmenovaných trestných činů také o právnickou osobu. U Subjektu fyzické osoby je důležité, aby splňoval výše uvedené obecné znaky, tedy aby dovršil 15 let a byl v době spáchání trestného činu příčetný. Některé skutkové podstaty mohou subjekt blíže specifikovat, a to tak, že vyžadují určité postavení pachatele, pak se jedná o subjekt speciální, nebo nějakou vlastnost, subjekt konkrétní. Subjektivní stránka trestného činu vyjadřuje vztah pachatele k jednání, kterého se dopustil. Tedy zda bylo spáchání daného trestného činu jeho úmyslem, ať už přímým či nepřímým, anebo zda k němu došlo v důsledku pachatelovy nedbalosti vědomé nebo nevědomé. Obligatorně se tedy vyžaduje zavinění. Dalšími znaky subjektivní stránky mohou a nemusí být motiv, pohnutka nebo cíl. Objekt trestného činu spočívá v jednotlivých zájmech, vztazích a hodnotách trestním právem chráněných, k jejichž ohrožení či porušení by došlo spácháním trestného činu.14 Důležité je nezaměňovat objekt s hmotným předmětem útoku, který vyjadřuje konkrétní osoby nebo věci, skrze které pachatel chráněný zájem ohrožuje nebo porušuje. Objektivní stránku trestného činu lze nejlépe popsat jako způsob spáchání činu a jeho následky15, tedy je to část, která trestný čin charakterizuje navenek. Obligatorními znaky jsou zde jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. V souladu se subjektivní stránkou, tedy nutností zavinění, musí být jednání volní. Následkem takového jednání se rozumí ohrožení nebo porušení chráněného zájmu. Aby mohl být pachatel za následek trestně odpovědný, musí být mezi ním a jeho jednáním kauzální nexus, tedy příčinná souvislost. Kromě těchto tří obligatorních znaků může mít objektivní stránka ještě znaky

14 15

ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 152. ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 155.

14

fakultativní, mezi které se řadí například způsob, čas nebo místo spáchání trestného činu.16 1.3

Formální a materiální pojetí trestného činu

Se zásadou subsidiarity trestní represe bezpochyby souvisí formální a materiální pojetí trestného činu. Předchozí trestní zákon17 byl postaven na pojetí materiálním, v definici trestného činu tedy nechyběl požadavek na „společenskou nebezpečnost“. Nově je v trestním zákoníku pojat trestný čin formálně, což vede podle důvodové zprávy k dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti, zvýšení jednotnosti při výkladu a aplikaci zákona a k posílení rovnosti lidí před zákonem.18 Aby nedocházelo k případům, kdy soudy budou zahlceny nezávažnými případy jenom proto, že tyto případy splňují formálně stanovené podmínky v legální definici trestného činu, došlo k výslovnému zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do trestního zákoníku. Pojem společenská škodlivost jakožto materiální korektiv ale nemůže být považován za jeden ze znaků trestného činu, jako tomu bylo u předešlé právní úpravy, nýbrž pouze jako kritérium, posuzované při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe.19 Každé z těchto pojetí má své výhody a nevýhody. Materiálnímu pojetí bývá zejména v souvislosti s minulostí vytýkáno příliš široké stanovení podmínek trestnosti, nejasnost pojmu „společenská nebezpečnost“ a jeho ideologický a politický obsah. Při formálním pojetí na druhou stranu hrozí přílišná kazuistika, nicméně lépe zaručuje právní jistotu a legalitu trestního práva a více respektuje dělbu moci.20 16

ŽATECKÁ, Eva. Trestní právo hmotné a procesní. 3. dopl. a přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 101 s. ISBN 978-80-2 l0-5853-8. S 26. 17 zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění k 1. 4. 2009. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2015]. 18 Důvodová zpráva k § 13 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2015]. 19 Výkladové stanovisko nejvyššího státního zastupitelství č. 5/2011 ze dne 21. 12. 2011. 20 JELÍNEK, Jiří. op. cit. sub 8. S. 141 - 142.

15

1.4

Společenská škodlivost

Pro účely této práce je pojem společenská škodlivost významný, neboť právě on je jedním z prvků, které je nutno zvážit pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivostí je třeba rozumět způsobilost trestného činu ohrozit, nebo porušit zájem chráněný nejen trestním zákoníkem, ale i jinými právními předpisy. V tomto znění je pojem v současném trestním zákoníku nový. Předešlý trestní zákon používal pro materiální znak trestného činu označení „nebezpečnost činu pro společnost“. Mezi zastánce této změny bezpochyby patří P. Šámal, jak vyplývá z jeho příspěvku, ve kterém považuje pojem společenská nebezpečnost za obsahově neurčitý a nevhodný vzhledem k jeho směřování do budoucna, na rozdíl od pojmu společenská škodlivost, který se vztahuje ke spáchanému činu.21 Na druhou stranu J. Jelínek se domnívá, že termín společenská škodlivost nebyl zvolen vhodně, jelikož je stejně neurčitý jako společenská nebezpečnost, a navrhuje několik jiných řešení, která měl zákonodárce zvolit, například „závažnost činu“.22 Dle důvodové zprávy je společenská škodlivost určována povahou a závažností trestného činu, jak to vyplývá z § 39, odst. 2 trestního zákoníku.23 Trestní zákoník nicméně nedefinuje potřebnou míru společenské škodlivosti, ani kritéria k jejímu určení. V souvislosti s tímto faktem se dostávají do sporu někteří zástupci odborné veřejnosti, opět zejména Jelínek se Šámalem. Jelínek vyjádřil nesouhlas se Šámalovým názorem, že je správné, že se trestní zákoník ani nepokusil definovat či stanovit nejmenší stupeň společenské škodlivosti, protože

21

ŠÁMAL, Pavel. K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue. 2009, roč. 8, č. 5, s 129 - 136. ISSN: 1213-5313. 22 JELÍNEK, Jiří. Pojem trestného činu a kategorizace trestných činů. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 36 – 42. ISSN: 1210-6348. 23 § 39 (2) Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. § 39, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2015].

16

to naznačuje individuální a konkrétní přístup ke každému spáchanému trestnému činu.24 1.5

Správní delikt

Chceme-li nalézt nějakou definici správního deliktu, musíme se podívat spíše do učebnic a jiné odborné literatury než do právních předpisů, neboť problematika správních deliktů je upravena ve velkém množství předpisů, a přesto žádný z nich neobsahuje definici tohoto pojmu. P. Průcha ve své učebnici definoval správní delikt jako „protiprávní jednání subjektů správního práva, za které lze uložit správněprávní sankci“25. Správní delikty se dělí na přestupky a jiné správní delikty, které v sobě zahrnují disciplinární delikty, pořádkové delikty, jiné správní delikty fyzických osob a delikty právnických osob.26 Pro účely této práce je nejdůležitější seznámit se hlavně s přestupky, neboť právě jejich jednotlivé skutkové podstaty jsou podobné skutkovým podstatám trestných činů, a pokud tedy nějaký čin nedosahuje potřebné míry škodlivosti pro vznik trestněprávní odpovědnosti, vznikne pachateli nejčastěji správněprávní odpovědnost ze spáchání přestupku. 1.6

Přestupek

Přestupek by se dal označit za trestný čin, který není dostatečně závažný na to, aby bylo nutno stanovit za něj trest. V souvislosti s tématem této práce vyplývá z povahy přestupku, že významným úkolem při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe bude právě nalezení hranice mezi ním a trestným činem. Na rozdíl od správního deliktu jakožto pojmu obecného je přestupkové právo upraveno ve zvláštním zákoně, který obsahuje přesnou definici tohoto pojmu ve svém § 2 odst. 1: zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za

24

ŠÁMAL, Pavel. op. cit. sub. 21. a JELÍNEK, Jiří. op. cit. Sub. 22. PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 7. vydání. Brno. Doplněk. 2007, s. 381. 26 PRŮCHA, Petr. op. cit. sub. 25. S. 386. 25

17

přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.27 Co se týče vztahu přestupkového práva k právu trestnímu, zmiňuje Průcha ve své učebnici skutečnost, že současný přestupkový zákon byl připravován a přijat v návaznosti na novelizace práva trestního a dokonce některé méně závažné trestné činy jsou nyní převedeny do přestupkového zákona. Tato skutečnost vedla k tomu, že přestupkové právo je teď mnohem propracovanější a podrobnější28 a v mnoha ohledech se přestupky liší od jiných správních deliktů.

27

zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2015] 28 PRŮCHA, Petr. op. cit. sub. 25. S. 388.

18

2

Historie zásady subsidiarity trestní represe v českém právu

První česky psané odborné úvahy o trestním právu vznikaly na přelomu 19. a 20. století, kdy v českých zemích platil rakouský trestní zákon ze dne 27. 5. 1852 č. 117 ř. z.,29 ze kterého tyto práce vycházely. V souvislosti se subsidiární úlohou trestního práva se začali čeští teoretikové zabývat zejména vztahem trestního práva k jiným odvětvím a jeho hranicemi, uplatňováním zásady zákonnosti a formami protiprávnosti. 2.1

Vývoj názorů na vztah trestního práva k jiným odvětvím a na vztah mezi formami protiprávnosti

První úvahy o hranicích trestního práva nacházíme u Josefa Prušáka, který ve svém díle Kriminální noetika vymezil skrze pojem „bezpráví“ vztah práva trestního k civilnímu tím, že rozlišuje bezpráví civilní a trestní. První z nich označuje za jednání omluvitelné, nezaviněné, zatímco druhé, trestní bezpráví, je jednání neomluvitelné, zaviněné.30 Rozdílem mezi jednotlivými druhy bezpráví není pouze jejich podstata, nýbrž zejména sankce, která je za ně stanovena. Prušák považuje výhružku trestu za skutečnost, která trestnímu právu dává podstatu práva druhotného.31 Zároveň přiznává důležitost zásadě zákonnosti, tedy že ne každé porušení normy může být považováno za trestný čin, ale pouze takové, které zákon za trestný čin výslovně prohlašuje.32 Formami protiprávnosti se zabýval Jaroslav Kallab. Z jeho díla O skutkové podstatě a konkurenci trestných činů se můžeme dozvědět, že na vztah mezi materiální a formální protiprávností pohlíží v mnohém tak, jak je tomu v dnešním 29

VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 66 s. ISBN 8021040564. s. 31. 30 PRUŠÁK, Josef. Kriminelní noetika. Praha: Sborník věd právních a státních, 1904. Převzato z FENYK, Jaroslav. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 568 s. ISBN 978-80-7400-388-2. S. 82. 31 PRUŠÁK, Josef. Rakouské právo trestní. Díl všeobecný. Praha: Spolek českých právníků Všehrd, 1912. 249 s. S. 4. 32 PRUŠÁK, Josef. op, cit, sub, 31. S. 27.

19

trestním zákoníku. Upřednostňuje tedy protiprávnost formální, nicméně dodává, že i materiální znak je důležitý k určení, které činy kriminalizovat. V materiálních znacích spatřuje význam zejména pro zákonodárce a pro interpretaci. 33 Shodně s dnešním trestním zákoníkem nepovažuje materiální protiprávnost za jeden ze znaků trestného činu.34 Kallab rozvíjel úvahy o protiprávnosti také ve své učebnici, kde uvedl, že skutečnost, že se pachatel svým jednáním dostává do rozporu se zájmy vyjádřenými v právním řádě, je poznatek sociologický, nikoliv právnický. Podstata materiální protiprávnosti tedy podle Kallaba spočívá v prostředí mimoprávním.35 2.2

Rozvíjení zásady subsidiárního použití trestního práva

Albert Milota je prvním z trestněprávních teoretiků, který se o subsidiaritě trestní represe vyjadřuje jako o zásadě trestního práva, ačkoliv ne v takové podobě, jako ji chápeme dnes. Jeho pojetí této zásady souvisí zejména s oblastí sankcí. Vyžaduje, aby trestní následek byl spojen s nějakým pravidlem pouze tam, kde toto pravidlo nelze zachovat prostřednictvím jiných prostředků, a aby tento následek nebyl v rozsahu větším než nezbytném.36 Na rozdíl od Miloty formuluje August Miřička zásadu subsidiarity trestní represe z pohledu viny. Uvádí, že trestní moc státní má být používána pouze, pokud je jí nutně zapotřebí a až v případě, že jiné prostředky, zejména civilněprávní, nedostačují, neboť je třeba zesílené ochrany vzhledem k důležitosti 33

KALLAB, Jaroslav. O skutkové podstatě a konkurenci trestných činů. Praha: Sborník věd právních a státních, 1911. s. 121 – 122. Převzato z FENYK, Jaroslav. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 568 s. ISBN 978-80-7400-388-2. S. 83. 34 KALLAB, Jaroslav. op. cit. sub 33. s. 128 35 KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské, část obecná i zvláštní. Praha: Melantrich, 1935, 337 s. S. 30 - 31 36 MILOTA, Albert. Učebnice obojího práva trestního, platného v Československé republice. Právo hmotné. Kroměříž: J. Gusek, 1926. 498 s. S. 3.

20

chráněných statků.37 V této své myšlence tedy vyjádřil požadavek na ekonomii i subsidiaritu trestní hrozby. Dalším autorem, který se ve své, již poválečné, učebnici zabýval subsidiární povahou trestního práva, byl Vladimír Solnař. Označuje charakter trestního práva jako akcesorický, druhotný, protože obsahuje sankce za porušení norem prvotních. Stejně jako Milota zdůrazňuje požadavek na ekonomii trestní hrozby a její subsidiární povahu.38 Shodně s výše zmíněnými autory upřednostňuje formální pojetí protiprávnosti a v souvislosti s tím zmiňuje jiné právní řády, například sovětský, ve kterých chybně dochází k rozšiřování nebo omezování trestnosti, a to prostřednictvím materiální protiprávnosti, na které tyto předpisy stojí.39 2.3

Pojetí zásady subsidiarity trestní represe v předchozích právních úpravách československých a českých

2.3.1

Trestní zákon z roku 1950

V souvislosti se změnou politické situace v Československu došlo také k zásadní změně v trestním právu a tudíž pojetí, které upřednostňovali autoři v předchozí kapitole, bylo na delší dobu potlačeno. V roce 1950 byl přijat trestní zákon č. 86/1950 Sb., který stanovil, po vzoru sovětského práva, jako stěžejní zásadu materiální pojetí trestného činu.40 Podle tohoto zákona „trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil“41. Nebezpečnost, kterou tato definice vyžadovala jakožto znak trestného činu, se posuzovala v souvislosti s účelem trestního zákona, stanoveném

37

MIŘIČKA, August. Trestní právo hmotné: část obecná i zvláštní. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1934. 414 s. S. 12. 38 SOLNAŘ, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Část obecná. 1. vyd. Praha: Knihovna Sborníku věd právních a státních, 1947. S. 33. 39 SOLNAŘ, Vladimír a kol. op. cit. sub 38. S. 104 - 105. 40 VLČEK, Eduard. op. cit. sub 29. s. 48. 41 § 2 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění k 1. 8. 1950. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 26. 11. 2015]

21

v § 1.42 Účel trestního zákona byl tento: „Trestní zákon chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití.“43 Mezi zásady trestního práva se podle tehdejší odborné literatury řadila také pomocná úloha trestní represe. Podstatu této zásady vystihovala učebnice tak, že československý trestní zákon postihuje jako trestné činy pouze jednání pro společnost zvláště nebezpečná, a proto není jednání, které sice naplňuje zákonem vymezené znaky, ale nedosahuje potřebné míry nebezpečnosti, trestným činem. Zároveň učebnice spojuje tuto zásadu s konkrétními podmínkami vývoje socialistického státu, čímž předpokládá zužování sféry trestní represe.44 Zásada subsidiarity trestní represe úzce souvisela s pojmem společenská nebezpečnost, který v sobě ukrýval ideologický obsah a nebyl dostatečně konkrétně definován na to, aby mohlo být zajištěno dodržování limitů trestního práva a uplatňování zásady zákonnosti. Až po novelizaci v roce 1956, zákonem č. 63/1956 Sb., se dala určitá kritéria dovodit z § 19 odst. 1 o výměře trestu.45 Podle tohoto ustanovení měl soud při stanovení výměry trestu přihlédnout ke společenské nebezpečnosti z hlediska způsobu provedení trestného činu, jeho následků, míry zavinění, osoby pachatele, možnosti jeho nápravy a okolností přitěžujících i polehčujících.46 Ve shrnutí by se dal tento trestní zákon z roku 1950 označit jako kodifikace nedokonalá a narychlo připravená podle sovětského vzoru, ovšem bez hlubších znalostí sovětského práva.47 Hlavní myšlenka tohoto zákona a také důvod proč vznikl, byla potřeba upravit nové poměry a vztahy vznikající

42

GLOGAR, Rudolf. Trestní zákon: Komentář. 1. vyd. Praha: Orbis, 1958, 816 s. s. 23. § 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění k 1. 8. 1950. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 26. 11. 2015]. 44 SOLNAŘ, Vladimír. Československé trestní právo. 1. vyd. Praha: Orbis, 1959. 394 s. s. 15 - 16 45 GŘIVNA, Tomáš. Trestní právo hmotné. In BOBEK, M., MOLEK, P. a ŠIMÍČEK, V. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. S. 553 - 581. 46 § 19 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění k 1. 1. 1957. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 26. 11. 2015]. 47 GŘIVNA, Tomáš. op. Cit. Sub. 45. 43

22

v souvislosti s budováním socialismu. Není tedy divu, že trvalo pouhé desetiletí, než byl přijat zákon nový, který v mnohém napravil nedokonalosti stávajícího. 2.3.2

Trestní zákon z roku 1961

V souvislosti s přijetím nové ústavy v roce 1960 byl, kromě spousty jiných nových kodifikací, přijat také nový trestní zákon č. 140/1961 Sb. Oproti předchozí úpravě došlo k výslovnému stanovení, že „čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu“, a zároveň tento zákon definoval kritéria pro určení stupně společenské nebezpečnosti: „stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.“48 V učebnici V. Solnaře z roku 1969 se dočteme, že trestní zákon č. 140/1961 Sb. zásadu pomocné úlohy trestní represe podstatně rozšířil, a to jednak prohloubením materiálního pojetí trestného činu a jednak vypuštěním některých, v tehdejší situaci již nepatrně nebezpečných, skutkových podstat a zúžením některých jiných.49 2.3.3

Novelizace trestního zákona po roce 1989

Období po sametové revoluci se neslo zejména v duchu oproštění se od sovětského a totalitního vlivu v právních předpisech. Zákon č. 140/1961 Sb. stále platil a bylo tedy nutné provést řadu změn, aby vyhovoval požadavkům demokratické společnosti a právního státu. Důležitým krokem tímto směrem bylo přijetí novely, kterou se měnil účel zákona, a materiální znak, který i nadále v zákoně zůstával, tak dostal nový rozměr a již v sobě neukrýval socialistickou

48

§ 3 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestné zákon, ve znění k 1. 1. 1962. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 26. 11. 2015]. 49 SOLNAŘ, Vladimír. Československé trestní právo: Obecná část. 2., část. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Orbis, 1969, 318 s. S. 11-12.

23

ideologii.50 Nově se stavěly na stejnou úroveň formální i materiální znaky trestného činu a trestní čin tak byl vykládán jako materiálně-formální, nikoliv pouze materiální. Oba dva znaky bylo třeba splnit současně a nebylo možno tyto dva prvky zaměňovat.51 Rozsah změn ve společnosti byl takový, že trestní zákon, v reakci na aktuální potřeby, byl novelizován v průběhu první poloviny devadesátých let celkem patnáctkrát.52 Výsledkem takového postupu byla právní úprava nejednotná, která postrádala celkovou právní soudržnost postavenou na základních zásadách trestního práva v demokratickém právním státě. Z těchto důvodů se spolu s novelizacemi začalo pracovat také na nové kodifikaci.53

50

SOLNAŘ, Vladimír, FENYK, Jaroslav, CÍSAŘOVÁ, Dagmar, VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. Vyd. 1. Praha: Novatrix, 2009, 157, 502, 283 s. ISBN 9788025440339. Část druhá. S. 41 - 42 51 NOVOTNÝ, Oto. VANDUCHOVÁ, Marie a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5., jubilejní, zcela přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2007. 555 s. ISBN 978-80-7357-258-7. S. 112-113. 52 KRATOCHVÍL, Vladimír. České trestní právo stále v pohybu. Trestní právo. 1996, roč. 1, č. 3, s. 2 - 5. ISSN 1211 – 2860. 53 FRYŠTÁK, Marek. Policejní orgán a pojetí trestného činu v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue. roč. 2010, č. 11, s. 341.

24

3

Zásada subsidiarity trestní represe výslovně zakotvená v trestním zákoníku

Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, zahájení rekodifikačních prací bylo vzhledem ke změnám ve společnosti nevyhnutelné. Požadavky na trestní právo se po listopadu 1989 výrazně změnily a systém četných novelizací stávajícího trestního zákona nebyl vhodný. Proto byla sestavena rekodifikační komise. Jejím cílem bylo vytvořit právní úpravu, která zachová ochrannou funkci trestního práva ve smyslu principu ultima ratio a upustí od dosavadního materiálního pojetí trestného činu tím, že bude obsahovat pouze materiální korektiv, který bude uplatňován v rámci znaků skutkové podstaty, vymezených zákonem.54 3.1

Proces rekodifikace trestního práva

Cílem nové rekodifikační komise bylo vytvořit nový trestní zákoník i trestní řád. 55 Legislativní rada vlády ČR se ve svém stanovisku z března 2001 přiklonila nejdříve k pojetí trestného činu čistě formálnímu, nicméně o dva roky později došla v rámci diskuze o konečné podobě § 13 k závěru, že formálním pojetím by se mělo rozumět takové pojetí, které při aplikaci a interpretaci zákona vychází z pojetí kombinovaného.56 K původnímu návrhu § 13 byl tedy připojen druhý odstavec, který obsahoval právě materiální stránku.57 Nakonec ale plénum Legislativní rady vlády podobu s druhým odstavcem nepřijalo a Poslanecké sněmovně tak byla dne 21. 7. 2004 předložena pouze podoba ve znění odstavce prvního. Nutno však zmínit, že vůči tomuto čistě formálnímu pojetí, bez jakékoliv 54

KRATOCHVÍL, Vladimír. op. cit. sub 52. FENYK, Jaroslav. Návrh trestního zákona České republiky, příčiny a důsledky jeho nepřijetí (Odlišný vývoj a osud projektů trestních zákoníků od vzniku samostatného Československa). Trestní právo. roč. 2006, č. 6, s. 4 - 17. ISSN 1211-2860. 56 KRATOCHVÍL, Vladimír. K pojetí trestného činu v návrhu trestního zákoníku České republiky 2006. Trestněprávní revue. 2006, roč. 5, č. 5, s. 129-133. ISSN: 1213-5313. 57 návrh dikce ustanovení § 13 osnovy: § 13 (1) Trestným činem je protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. (2) Čin, jehož závažnost je nepatrná vzhledem k významu konkrétnímu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, ke způsobu provedení činu a jeho následku, k osobě pachatele, k míře jeho zavinění, k pohnutce nebo k cíli, jejichž naplnění takový zákon vyžaduje, není trestným činem. 55

25

přítomnosti materiální stránky, se objevily již při prvním čtení na jednání Sněmovny dne 14. 10. 2004 zásadní výhrady.58 Poté, co Sněmovna návrh vrátila, bylo do jeho výkladových ustanovení (§ 396 odst. 2) přidáno interpretační pravidlo, které mělo nahradit materiální stránku obsaženou ve vypuštěném druhém odstavci § 13 návrhu. Podle autora tohoto ustanovení, P. Šámala, má toto pravidlo napomáhat odlišení trestných činů od činů, které sice naplňují znaky skutkové podstaty, přesto by neměly být považovány za trestné, přičemž se jedná zejména o takové znaky trestných činů, u nichž není stanovena přesná spodní hranice.59 Tento způsob zakotvení materiálního korektivu se nicméně nesetkal pochopením z řad odborníků. Zakotvení tohoto pravidla kritizuje V. Kratochvíl, kterému se nelíbí, že znění ustanovení odkazuje na účel zákona a společenskou škodlivost, tyto pojmy ovšem návrh zákona nikde nedefinuje.60 Podobný názor na to má i J. Fenyk, který rovněž kritizuje pojem „škodlivost“, a to předně jeho spojitost se škodou, která se objevuje pouze u některých trestných činů.61 Nesouhlas zejména se zařazením mezi výkladová stanoviska vyjádřil J. Pipek, mimo jiné proto, že považuje za absurdní, aby se mezi jednotlivými formami pojetí rozlišovalo na základě interpretačního pravidla.62 Otázka pojetí trestného činu v návrhu trestního zákoníku nebyla jediná, která došla v průběhu legislativního procesu několika změn, těch bylo mnohem více. Na konci roku 2005 Poslanecká sněmovna návrh sice schválila, ale poté, co jej Senát vrátil, tento návrh v březnu roku 2006 nepřijala.63

58

KRATOCHVÍL, Vladimír. op. cit. sub 56. ŠÁMAL, Pavel. Osnova trestního zákoníku 2004-2006. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2006, 421 s. ISBN 80-7179-527-5. S. 37. 60 KRATOCHVÍL, Vladimír. op. cit. sub 56. 61 SOLNAŘ, Vladimír, FENYK, Jaroslav, CÍSAŘOVÁ, Dagmar, VANDUCHOVÁ, Marie. op. cit. sub 50. S. 473. 62 PIPEK, Jiří. Zamyšlení nad reformou českého trestního práva. Právník. 2006, roč. CXLV, č. 11, s. 1249-1266. ISSN: 0231-6625. 63 SOLNAŘ, Vladimír, FENYK, Jaroslav, CÍSAŘOVÁ, Dagmar, VANDUCHOVÁ, Marie. op. cit. sub 50. S. 476 - 477. 59

26

Odpověď na otázku, proč nebyl návrh trestního zákoníku přijat, je třeba hledat zejména ve skutečnosti, že natolik významná problematika, jako je právě pojetí trestného činu, se nedá vyřešit pouhým doplněným odstavcem. Od pojetí trestného činu jakožto jednoho ze základních kamenů, na kterých stojí celý systém trestního práva, se odvíjí spousta dalších ustanovení. Proto je zásadní, aby v případě, kdy se na určité koncepci navrhovaného trestního zákoníku neshodla většina, byla vypracována koncepce zcela nová, která by vyhověla požadavkům většiny. Je pravděpodobné, že skutečnost, že právě změny v takto zásadních otázkách probíhaly formou pozměňovacích návrhů jednotlivých ustanovení, zapříčinila nepřijetí návrhu, protože každá drobná změna pouze odchyluje návrh od původního uceleného a promyšleného konceptu. Po neúspěšném návrhu ovšem rekodifikační práce neustaly. Předchozí osnova se stala po jejím zamítnutí podkladem pro nové práce. Už na začátku roku 2008 byl Poslanecké sněmovně předložen přepracovaný návrh, který v listopadu téhož roku schválila. Hned v lednu následujícího roku odsouhlasil schválený návrh Senát a po něm ho podepsali prezident i premiér. Zákon byl vyhlášen 9. 2. 2009 ve sbírce pod číslem 40/2009 Sb., trestní zákoník, a účinnosti nabyl až 1. 1. 2010. Výhodu takto dlouhé legisvakační lhůty lze spatřovat zejména v prostoru pro seznámení se s mnohdy zásadními změnami, které nová kodifikace přinesla.64 3.2

Zásada subsidiarity trestní represe, jako součást platné trestněprávní úpravy

Výsledkem dlouhých rekodifikačních snah je současný trestní zákoník, který kromě řady jiných změn, souvisejících převážně s potřebami demokratického právního státu, přinesl jednu velmi zásadní, a to formální pojetí trestného činu a s tím související výslovné zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do § 12 odstavce 2. trestního zákoníku. Podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení „je třeba v liberálním demokratickém právním státě uplatňovat státní zásahy v rámci 64

FRYŠTÁK, Marek. op. cit. sub 53.

27

kriminální politiky přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby, je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají.“65 Trestněprávní prostředky jakožto prostředky nejcitelnější jsou schopny zasáhnout do práv a svobod občanů takovým způsobem, že to zpravidla vede k negativním důsledkům, a to nejen pro konkrétní osobu, ale též pro jeho rodinu a společenství, ve kterém žije. Z toho vyplývá význam této zásady a zájem na jejím dodržování a tedy uplatňování trestněprávních prostředků až opravdu v případech nejvyšší nutnosti ochrany základních zájmů a hodnot. Pouze na základě důsledného dodržování této zásady bude zaručena proporcionalita mezi omezením základních práv pachatele na straně jedné a zajištěním účelu trestního práva na straně druhé.66 Komentář k trestnímu zákoníku klade v souladu s touto zásadou důraz také na kriminální politiku, která má spočívat ve vyvažování prevence a represe. V souvislosti s tím je tedy žádoucí, aby se na prevenci proti kriminalitě podílely nejen státní a veřejné instituce, ale také soukromé instituce a jednotliví občané, jelikož kořeny kriminality sahají do takových oblastí společenského života, ve kterých orgány činné v trestním řízení nemají kompetenci.67 Trestní zákoník definuje zásadu subsidiarity trestní represe takto: „Trestní

odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“68 Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pro uplatnění je potřeba splnění dvou kumulativních podmínek. Jednou z nich je, že se jedná o případ společensky škodlivý. Druhá je, že možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního odvětví, zejména správního práva, občanského či obchodního, není vzhledem k míře společenské škodlivosti 65

Důvodová zpráva k § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 12. 2015]. 66 ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 116. 67 ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 11. 68 § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 12. 2015].

28

dostačující. Důvodová zpráva zdůrazňuje, že hledisko společenské škodlivosti má povahu zejména důležitého interpretačního pravidla, které je významným pomocníkem při výkladu konkrétní zákonné skutkové podstaty a formálních znaků. Na druhou stranu ale zamítá návrat k materiálnímu pojetí trestného činu, jelikož společenská škodlivost v tomto případě netvoří jeden ze znaků trestného činu, nýbrž se uplatňuje v rámci zásady subsidiarity trestní represe mimo definici trestného činu.69 Trestní zákoník ani důvodová zpráva nikde nedefinují společenskou škodlivost, ani neuvádí míru škodlivosti, která už je dostatečná pro označení činu za trestný. Jednotlivá řešení by měla vycházet z konkrétních okolností případu. Společenská škodlivost se určuje povahou a závažností trestného činu, stejně jako při stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 2 trestního zákoníku.70 V odborné veřejnosti se nová úprava, zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe a s ní spojený pojem společenská škodlivost, netěší jednotnému názoru. Jedním z nesouhlasných názorů je kritika nesrozumitelnosti a zmatečnosti co se týče pojetí trestného činu, a to z toho důvodu, že zákonodárce považuje subsidiaritu trestní represe za aplikační pravidlo, což je chybné, neboť se jedná o zásadu, která stanovuje rozsah kriminalizace.71 Setkáváme se také s kritickými názory na způsob, jakým byla tato zásada zakotvena, tedy že se nachází v hlavě, věnující se základům trestní odpovědnosti. J. Nezkusil vyjádřil v jednom ze svých příspěvků pochybnost, zda zákonodárce vhodně zařadil zásadu subsidiarity trestní represe právě do této hlavy, když v důvodové zprávě se dočteme, že význam této zásady výrazně rámec základů trestní odpovědnosti přesahuje. V souvislosti s tímto vyjádřil myšlenku, jestli vůbec má být základní zásada trestního práva

69

Důvodová zpráva. op. cit. sub 65. ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 117. 71 FENYK, Jaroslav, HÁJEK, Roman, STŘÍŽ, Igor, POLÁK, Přemysl. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl. Praha: Linde, 2010. 1317 s. ISBN 978-80-7201-802-4. S. 33. 70

29

součástí trestněprávní úpravy.72 S těmito názory se plně ztotožňuji, jelikož i mým názorem je, že stejně jako v jakémkoliv jiném právním odvětví, i v trestním právu se zásady vztahují na veškerou trestněprávní úpravu, a to bez nutnosti jejich výslovného zakotvení v právních předpisech. Zákonodárce tím jistě sledoval posílení uplatňování této zásady, nicméně zařazením do hlavy týkající se trestní odpovědnosti pouze vyvstaly otázky, zda ji uplatňovat jen v této části, nebo zda se vztahuje také na jiné. Vhodnějším řešením by dle mého názoru bylo ponechat zásadu subsidiarity trestní represe mimo zákonnou úpravu trestního práva, jelikož se jedná o zásadu, která je v české trestněprávní vědě i v praxi již dlouhou dobu zakotvená a uznávaná. K důslednému uplatňování pak stačí procesní prostředky, které umožňují tento princip aplikovat. 3.3

Projevy zásady subsidiarity trestní represe v jednotlivých částech trestního zákoníku a v oblasti trestního práva procesního

Princip, podle něhož se má trestní právo používat jako prostředek ultima ratio, je vyjádřen prostřednictvím zásady subsidiarity trestní represe v konkrétním ustanovení v obecné části trestního zákoníku. Přesto se stále jedná o zásadu trestního práva jako celku, proto můžeme vidět jednotlivé její projevy v rámci celé právní úpravy trestního práva, ať už se jedná přímo o oblast trestní odpovědnosti, nebo jinou oblast obecné části trestního zákoníku, zejména trestní sankce. Zásada subsidiarity trestní represe se bezpochyby projevuje také ve zvláštní části trestního zákoníku a důležité jsou také projevy v procesní části trestního práva. 3.3.1

Trestní odpovědnost

Zásada subsidiarity trestní represe jakožto hmotněprávní korektiv formálního pojetí trestného činu je zakotvena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, který náleží do hlavy nazvané „trestní odpovědnost“. Je zcela zřejmé, proč zákonodárce zvolil 72

NEZKUSIL, Jiří. K zásadě zákonnosti a subsidiarity trestního práva. Trestní právo. 2010, roč. 14, č. 1, s. 3 - 17. ISSN: 1214-3758.

30

zakotvení této zásady zrovna takovou cestou. Uplatnění subsidiarity trestní represe se vznikem trestní odpovědnosti souvisí velmi úzce, neboť pachatel bude trestně odpovědný za protiprávní čin, který spáchal a který vykazuje znaky uvedené v zákoně, až v případě, že tento čin dosahuje určité míry společenské škodlivosti a že není dostatečným řešením uplatnění odpovědnosti podle jiného právního odvětví. Důvodem, proč byla tímto způsobem doplněna formální definice trestného činu dle důvodové zprávy, je reakce na obavy, že by v důsledku formálního pojetí trestného činu docházelo k přetěžování orgánů činných v trestním řízení a soudů věcmi pouze bagatelními.73 Jak již bylo výše zmíněno, tento hmotněprávní korektiv má být používán jako interpretační pravidlo a má zavazovat soudce a orgány činné v trestním řízení při interpretaci norem a pomáhat jim, aby byly jednotlivé znaky trestných činů vykládány podle smyslu, který mají. Nejvýznamnější pomoc má poskytnout zejména při odlišení trestných činů od jiných deliktů v případech, kdy není jasně stanovena spodní hranice trestného činu. Jako příklad takových případů uvádí důvodová zpráva trestný čin výtržnictví74, kde by mělo být toto interpretační pravidlo použito k výkladu znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ a k odlišení od jiných protiprávních jednání, zejména přestupků proti veřejnému pořádku.75 Problémy s uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe mohou nastat zejména v souvislosti s nejasností pojmu společenská škodlivost. P. Šámal vnímá skutečnost, že zákon tento pojem nespecifikuje kladně. Podle něj není hranice míry škodlivosti pro všechny trestné činy stejná, a tudíž není možno škodlivost nějakým obecným způsobem odstupňovat. Takový postup by narušil možnost individuálního přístupu ke každému jednotlivému trestnému činu, který je 73

Důvodová zpráva. op. cit. sub 65. § 358 (1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 12. 2015]. 75 § 47 a § 48 zákona č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 12. 2015]. 74

31

žádoucí, neboť právě to je cílem materiálního korektivu.76 Nicméně existuje spousta jiných názorů, jako třeba níže zmíněný názor J. Fenyka, které v neexistenci vymezení míry škodlivosti, která je nutná pro vznik trestní odpovědnosti, vidí problém. Jediným vodítkem k tomu, jak si vykládat společenskou škodlivost je § 39 odst. 2 trestního zákoníku, který obsahuje pravidla pro stanovení trestu a jeho výměry. Důvodová zpráva na něj v souvislosti se společenskou škodlivostí odkazuje, tedy říká, že je určována povahou a závažností trestného činu, tak jak to z daného ustanovení vyplývá. V důsledku dochází k využití stejných kritérií jak pro oblast viny, tak pro oblast trestu, což může působit problematicky. S využitím § 39 odst. 2 trestního zákoníku pro výklad společenské škodlivosti souvisí ještě jeden zajímavý fakt. Důvodová zpráva vyzdvihuje opuštění pojmu společenská nebezpečnost a jeho nahrazení společenskou škodlivostí. Zároveň nabízí právě ustanovení § 39 odst. 2 trestního zákoníku jako vodítko pro určení společenské škodlivosti. Nicméně kritéria obsažena v tomto ustanovení se příliš neliší od kritérií společenské nebezpečnosti v předešlém trestním zákoně.77 Vyvstává tedy otázka, zda se zákonodárci opravdu podařilo oprostit od společenské nebezpečnosti, tedy od pojmu, který důvodová zpráva označuje za tolik nevhodný. Skutečností, že zákonodárce nestanovil žádná pravidla, pro určování míry škodlivosti, se zabýval také J. Fenyk. Jeho názorem je, že tento fakt činí hranice trestní odpovědnosti nepředvídatelnými, jelikož teorie a praxe bude tento pojem škodlivost teprve postupně vykládat a jakým směrem se přitom ubere, je těžké dopředu předpovědět. Zároveň navrhuje jako řešení držet se při výkladu ustálené praxe a judikatury související se společenskou nebezpečností, což ovšem na druhou stranu způsobí odklon od původního významu a v návaznosti na tom také od právní jistoty.78 Další problém v souvislosti s tímto pojmem spatřuje například J. Jelínek už v samotném slově „škodlivost“. Jeho 76

ŠÁMAL, Pavel. op. cit. sub. 21. § 3 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění k 1. 4. 2009. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 12. 2015]. 78 SOLNAŘ, Vladimír, FENYK, Jaroslav, CÍSAŘOVÁ, Dagmar, VANDUCHOVÁ, Marie. op. cit. sub 50. S. 479 - 480. 77

32

názorem je, že škodlivost bude fungovat u trestných činů poruchových, ne tak ale u trestných činů ohrožovacích či u vývojových stádií trestného činu, neboť v takových případech nedochází ke vzniku škody a bude tedy obtížné určit, zda je čin škodlivý či nikoliv. Zároveň navrhuje jiné varianty jako například „závažnost“.79 Problémovým se může jevit i druhý požadavek stanovený v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, a to přistoupení k trestní odpovědnosti až v případech, kdy odpovědnost podle jiných právních předpisů nepostačuje. Podle Jelínka nastává v souvislosti s touto podmínkou situace, kdy orgány činné v trestním řízení budou muset důkladně zvažovat a hlavně odůvodňovat v každém individuálním případě, proč nepostačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.80 V případě, kdy by došlo k nějakému majetkovému deliktu a poškozený by byl v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe odkázán nejprve do civilního řízení, ve kterém by měl vymáhat škodu, mohlo by se stát, že po neúspěšném civilním řízení by chtěl uplatnit svůj nárok v rámci trestního práva, ale z důvodu dlouhého civilního řízení by byl trestný čin promlčen, jelikož uplatňování nároku v rámci civilního řízení nemá žádný vliv na běh promlčecí doby. 81 V souvislosti s výše uvedeným vyjádřil V. Kratochvíl názor na to, jak by se mělo při interpretaci i aplikaci hmotněprávního korektivu postupovat, aby byla zachována zásada legality. Je třeba dbát na to, aby § 12 odst. 2 byl vždy uplatňován v rámci hranic zásady zákonnosti a v rámci hranic legální definice trestného činu.82 Kromě samotného § 12 odst. 2 trestního zákoníku můžeme spatřovat projevy zásady subsidiarity i v jiných ustanoveních týkajících se trestní odpovědnosti. Například trestní odpovědnost za přípravu trestného činu je 79

JELÍNEK, Jiří. op. cit. sub. 22. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou: zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, 1280 s. ISBN 978-80-87212-99-8. S. 23. 81 PÚRY, F. Poznámky k pojetí trestního práva jako „ultima ratio“. In: Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. vyd. 1. Praha: ASPI, 2008. 491 s. ISBN 978-80-7357-365-2. S. 262. 82 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: obecná část. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 797 s. ISBN 9788074000423. S. 153. 80

33

stanovena pouze u zvlášť závažných zločinů, což se dá považovat za projev trestního práva jakožto prostředku ultima ratio. Příprava u méně závažnějších trestných činů nedosahuje dostatečné míry společenské škodlivosti a není tudíž v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nutné ji trestat. Stejně tak lze spatřovat jisté projevy této zásady v institutu účastenství. Pomoc se považuje za dostatečně společensky škodlivou, až v případě kdy účastník hlavní vykoná pokus o trestný čin, v němž mu pomáhal účastník vedlejší. 3.3.2

Trestní sankce

Filosofie, na níž je dle důvodové zprávy postavena hlava pátá trestního zákoníku, má mnoho společného se zásadou subsidiarity trestní represe. Ukládání trestních sankcí podle trestního zákoníku totiž stojí na zásadě depenalizace. V souvislosti s tím došlo k úpravě alternativních trestů, a také ke snižování trestních sazeb ve zvláštní části.83 Tresty a ochranná opatření slouží k ochraně společnosti, avšak jejich uplatňováním dochází zpravidla k citelným zásahům do osobních sfér dotčených osob. S ohledem na tuto závažnost je proto nutné, aby byly trestní sankce použity pouze v souladu s principem ultima ratio. Musí se tedy jednat o jedinou možnost jak pachateli zabránit, aby páchal další trestnou činnost. Zároveň je nutné, aby trestní sankce neodporovaly zásadám humanismu a aby újma jimi způsobená nebyla větší, než je k ochraně společnosti nezbytné. Z tohoto důvodu musí být uložen trest, v jehož důsledku dojde ke ztrátě svobody, pouze pokud by nebylo dostačující zabránit trestné činnosti upuštěním od potrestání či podmíněným zastavením trestního stíhání a podobnými alternativními řešeními, nebo pokud by nepostačily ani alternativní tresty.84 § 38 trestního zákoníku ve svém druhém odstavci stanoví požadavek na uložení sankce, která je pro pachatele citelnější, pouze subsidiárně, tedy teprve

83

Důvodová zpráva k § 36 - 38 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015]. 84 ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 484.

34

pokud nestačí uložit sankci méně postihující.

85

V souvislosti s tím je považován

nepodmíněný trest odnětí svobody za ultima ratio, stojí tedy na žebříčku jednotlivých sankcí nejvýše a je možné jej uložit jen v nejzávažnějších případech. Opačným případem, tedy sankcí nejmírnější, je upuštění od potrestání, nebo upuštění od potrestání s dohledem. Závažnost újmy, která bude pachateli uloženým trestem způsobena, se posuzuje se zřetelem k závažnosti činu, který pachatel spáchal a také k jeho poměrům a dalším hlediskům.86 Také z druhého odstavce § 55 trestního zákoníku plyne subsidiární povaha přísnějších trestních sankcí. Toto ustanovení omezuje ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě méně závažných trestných činů, konkrétně těch, u nichž nepřevyšuje horní hranice trestní sazby odnětí svobody pět let. Za této situace lze ukládat nepodmíněný trest pouze výjimečně, a to sice tehdy, je-li zjevné, že by vzhledem k osobě pachatele nevedl mírnější trest k požadovanému účelu.87 V souvislosti se zásadou subsidiarity přísnější trestní sankce je důležité zmínit také ustanovení § 58 trestního zákoníku, které umožňuje soudu mimořádně trest snížit, pokud by trest v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal konkrétním okolnostem případu a dolní hranice stanovena trestním zákoníkem by neumožňovala uložení trestu přiměřeného těmto okolnostem. Jedná se o prostředek soudcovské individualizace trestu a projev depenalizace.88 V rozporu se zásadou depenalizace, kterou důvodová zpráva označuje jako novou filozofii ukládání trestních sankcí by se mohlo zdát zvýšení obecné horní hranice trestní sazby z původních patnácti let na dvacet a u výjimečného trestu z dvaceti pěti na třicet let. J. Jelínek, jak vyplývá z jeho učebnice, se domnívá, že u některých skutkových podstat bylo žádoucí zvýšit horní hranici trestní sazby,

85

§ 38 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015]. 86 ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 506. 87 § 55 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015]. 88 ŠÁMAL, Pavel a kol. op. cit. sub 13. S. 789.

35

nicméně zvýšení této hranice z osmi na deset let také u trestného činu opilství, považuje za zjevný legislativní omyl.89 3.3.3

Zvláštní část trestního zákoníku

Zásada subsidiarity trestní represe se výrazně promítá do zvláštní části trestního zákoníku. Úvahy o tom, zda to či ono jednání má být kriminalizováno, musí bezvýhradně z této zásady vycházet. Je nepřípustné, aby zákonodárce, který si sám stanovil, že trestněprávní řešení bude používáno jako prostředek subsidiární, označil za trestný čin takové jednání, které by s ohledem na jeho závažnost stačilo postihovat jako správní či občanskoprávní delikt. Zda se zákonodárci při tvorbě zvláštní části trestního zákoníku podařila dodržet zásada subsidiarity trestní represe je otázka, ve které se mnozí odborníci neshodují. Jedním z kritických názorů je názor J. Jelínka. Nedodržení zásady spatřuje zejména v zavedení řady nových a v mnoha případech také příliš kazuistických skutkových podstat.90 Ve své učebnici se podivuje například nad kriminalizací provozování prostituce v blízkosti školy, nebo podobného zařízení.91 Podle něj je takové jednání bezpochyby nežádoucí, nicméně není důvod k tomu, aby nemohlo být postihováno prostředky správního práva. Zároveň nesouhlasí s formulací této skutkové podstaty. Spatřuje ji jako příliš neurčitou, neboť v ní není jasně vymezena hranice blízkosti školy nebo podobného zařízení, a v důsledku toho se domnívá, že bude velmi obtížné určit, která místa se ještě nachází v blízkosti takových zařízení a která již nikoliv.92 P. Šámal, ačkoliv přiznává, že míra dekriminalizace mohla být vyšší, než jaká se podařila dosáhnout v důsledku složitých legislativních postupů, vyzdvihuje ve svém příspěvku také některé

89

JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, 912 s. ISBN 978-80-8721249-3. S. 30 - 31. 90 Jelínek uvádí například skutkové podstaty dotačního podvodu (§ 212) nebo neoprávněného přístupu k počítačovému systému nebo nosiči informací (§ 230). 91 § 190 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015]. 92 JELÍNEK, Jiří. op. cit. sub 89. S. 30.

36

úspěchy tvůrců trestního zákoníku z hlediska zásady subsidiarity trestní represe.93 Jako příklady těchto úspěchů uvádí odmítnutí kriminalizace přestupkové recidivy, nebo vypuštění skutkové podstaty trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění94. Na druhou stranu ovšem uvádí Šámal také případy, kdy nebyl dodržen postup v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Řadí mezi ně například druhý odstavec § 228, jenž kriminalizuje poškození cizí věci postříkáním, pomalováním či popsáním, z toho důvodu, že závažnější případy takového jednání je možno postihnout jako poškození cizí věci obecně a v opačném případě bude postačovat pouze postih podle správního práva. Stejná situace se opakuje také u § 278, poškození geodetického bodu. Za pochybné označuje také skutkové podstaty napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky (§ 341) a neoprávněné zaměstnávání cizinců (§ 342).95 Kromě výše uvedených skutkových podstat je možné spatřovat vybočení z rámce trestního práva jakožto prostředku ultima ratio také u některých hospodářských trestných činů. Nabízí se například otázka, zda je opravdu nezbytné trestat jednání vymezené v § 251 odstavci 1, tedy neoprávněné podnikání, ovšem bez podmínky způsobení škody, která je stanovena až v odstavci druhém. Domnívám se, že v tomto případě by stačilo uložit sankci v rámci správního práva, a navíc spatřuji jisté pochyby, co se týče dosažení dostatečné míry společenské škodlivosti tohoto jednání. Stejná situace se opakuje také u následující skutkové podstaty, tedy u neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry (§ 252). Oproti předchozímu trestnímu zákonu se v souladu s uplatněním subsidiarity trestní represe v nové úpravě již některé skutkové podstaty neobjevují. Kromě výše zmíněného řízení motorového vozidla bez řidičského

93

ŠÁMAL, Pavel. Subsidiarita trestní represe ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám trestných činů v trestním zákoníku. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 5, s. 133-140. ISSN: 1213-5313. 94 § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015]. 95 ŠÁMAL, Pavel. op. cit. sub. 93.

37

oprávnění se jedná také například o nedovolenou výrobu lihu 96. Došlo také ke změnám ve smyslu omezení trestnosti některých jednání, například u poškození věřitele (§ 222) a zvýhodnění věřitele (§ 223), nebo u trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248). 3.3.4

Procesní předpisy

V trestním právu procesním bychom našli souvislost se zásadou subsidiarity trestní represe zejména v zásadě oportunity a v možnosti uplatnění tzv. odklonů. Spojitost lze spatřovat také v souvislosti s procesní depenalizací, která dohromady s formálním pojetím trestného činu umožňuje řízení pro nepříliš závažný trestný čin raději zastavit, než tento čin dopředu nepovažovat za trestný. Trestní řád České republiky97 stojí na zásadě legality. To znamená, že trestní řízení musí být provedeno vždy, když pro něj existují zákonné důvody. Výjimku ze zásady legality tvoří princip oportunity, který má rozhodující význam při uplatňování zásady legality, jelikož legalita vymezuje jakýsi prostor, v rámci kterého se zabývají věcí trestní orgány a oportunita ji doplňuje a dává těmto orgánům možnost posoudit konkrétní případy. Určitým oportunním postupem je použití odklonů.98 Jedná se o zvláštní způsoby trestního řízení. Ve většině případů bývá upuštěno od soudního projednání trestní věci. Jedná se o alternativu k vydání odsuzujícího rozsudku a bývá vyžadováno splnění určitých podmínek jako například závažnost jednání, nebo doznání a další. Odklony jsou narovnání, trestní příkaz, podmíněné zastavení trestního stíhání, podmíněné odložení podání návrhu na potrestání a odstoupení od trestního stíhání v řízení ve věcech mládeže.99

96

§ 194a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015]. 97 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015]. 98 PIPEK, Jiří. Formální pojetí trestného činu a princip oportunity. Trestněprávní revue. 2004, roč. 3, č. 11. s. 309 - 320. ISSN: 1213-5313. 99 Odklony v trestním řízení. Nejvyšší státní zastupitelství: Česká republika [online]. [cit. 29. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.nsz.cz/index.php/cs/prubeh-rizeni-v-trestnich-a-netrestnichvecech/odklony-v-trestnim-izeni

38

4

Princip subsidiarity trestní represe v praxi

Jak již z předchozích kapitol vyplývá, je nutné považovat zásadu subsidiarity trestní represe nikoliv jen jako závazek pro zákonodárce, nýbrž také jako pravidlo pro interpretaci. Tato skutečnost hraje významnou roli zejména pro aplikaci této zásady policejními orgány, státními zástupci a soudy. V praxi to znamená, že poté, co daný orgán dospěje k závěru, že konkrétní případ vykazuje všechny formální znaky trestného činu, zváží s ohledem na dané okolnosti, zda se nejedná o případ, který nedosahuje potřebné míry škodlivosti a zda tedy nebude na místě, v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio, vyloučit trestní odpovědnost pachatele.100 V souvislosti s formálním pojetím trestného činu vyvstaly jisté obavy, zda nebudou orgány činné v trestním řízení zahlceny bagatelními delikty. K zabránění takové situace slouží, kromě hmotněprávního korektivu v podobě § 12 odstavce 2 trestního zákoníku, také korektiv procesněprávní, obsažen v § 172 odstavce 2 písmene c) trestního řádu. Ani jeden ze zmíněných předpisů neobsahuje návod, který by napověděl jakým způsobem či v jakém pořadí je třeba uvedené korektivy využívat. Podle P. Šámala je třeba uplatňovat obě řešení v návaznosti na sobě a v diferencovanosti, jelikož § 172 odstavec 2 písmeno c) trestního řádu, kromě okolností, na které klade důraz také hmotněprávní korektiv, akcentuje hlavně to, jak se obviněný chová následně po spáchání činu.101 J. Jelínek se s otázkou, který z korektivů uplatnit dříve vypořádal pomocí obecných zásad, že procesnímu právu předchází hmotné a první v pořadí se tedy uplatní hmotněprávní korektiv.102 Nicméně V. Kratochvíl poukazuje na fakt, že z každého z obou korektivů vyplývají různé důsledky pro obviněného a v souvislosti s tím považuje existenci 100

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio, sp. zn. Tpjn. 301/2012 ze dne 30. 1. 2013. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/Tpjn301/2012. 101 ŠÁMAL, Pavel. K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue. 2009, roč. 8, č. 5, s 129 - 136. ISSN: 1213-5313. 102 JELÍNEK, Jiří. Pojem trestného činu a kategorizace trestných činů. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 36 – 42. ISSN: 1210-6348.

39

obou

korektivů

hmotněprávního.

103

za

zbytečnou

a

vyzdvihuje

použití

jen

korektivu

Nejlogičtějším řešením se jeví postup navrhovaný Jelínkem,

protože k tomu, aby státní zástupce mohl uplatnit procesněprávní korektiv, tedy diskreční pravomoc obsaženou v § 172 odstavci 2 písmenu c) je třeba, aby spáchaný čin byl pomocí hmotněprávního korektivu označen jako trestný čin. 4.1

Procesní nástroje k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe

Procesní nástroje, které mají sloužit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v praxi, musíme hledat v předpise, upravujícím trestní právo procesní, tedy v zákoně č. 141/1961 Sb., trestním řádu. V případech, kdy orgán činný v trestním řízení zjistí, že společenská škodlivost konkrétního případu není natolik vysoká, aby nebylo možno uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu, musí existovat prostředky, které danému orgánu umožní jednat v souladu s principem ultima ratio. V rámci trestního řízení tedy přichází v úvahu tři situace, kdy bude třeba přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V případě, že se nejedná o trestný čin, ale o přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění a bude na místě uplatnit odpovědnost podle jiného než trestního práva, nebo v případě, kdy se vůbec nejedná o trestný čin a není potřeba postupovat jinému orgánu, neboť se nejedná ani o jiný delikt. Třetím případem je situace, kdy je třeba posoudit míru společenské škodlivosti. K tomu poskytuje státnímu zástupci vodítko ustanovení § 172 odstavce 2 písmena c), které obsahuje výčet okolností posuzovaných při hodnocení míry potřebné společenské škodlivosti.104 Pro fázi přípravného řízení trestního upravuje trestní řád několik možností, jak se vypořádat s požadavky zásady subsidiarity trestní represe. První z nich se týká postupu před zahájením trestního stíhání a nalezneme jej v § 159a odstavci 1. trestního řádu. Podle tohoto ustanovení, dospěje-li orgán činný v trestním řízení k závěru, že se v daném případě nejedná o trestný čin, má možnost věc usnesením 103

KRATOCHVÍL, Vladimír. Vybrané problémy obecné části návrhu trestního zákoníku ČR 2007 z hlediska obhajoby (1. část). Bulletin advokacie. 2008, č. 5, s. 13 - 21. 104 Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky. op. cit. sub. 100.

40

odložit. Domnívá-li se policejní orgán nebo státní zástupce, že sice nejde o trestný čin, ale jedná se o přestupek nebo jiný správní delikt, může podle písmena a) § 159a odstavce 1 trestního řádu, místo odložení, vyřídit věc tím způsobem, že ji odevzdá orgánu příslušnému k projednání takového deliktu. Stejný postup je upraven v písmenu b) § 159a odstavce 1 pro situace, kdy orgán zjistí, že místo trestného činu došlo ke spáchání disciplinárního deliktu. V takových případech pak podle tohoto ustanovení odevzdá věc jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání. Státní zástupce může podle § 159a odstavce 4 věc odložit i v případě, kdy se domnívá, že účelu trestního řízení už bylo dosaženo. 105 Druhá možnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v přípravném řízení přichází v úvahu po zahájení trestního stíhání a upravuje ji trestní řád v § 171 odstavci 1 a § 172 odstavci 1 písmenu b). Podle těchto ustanovení má státní zástupce možnost postoupit věc jinému orgánu, shledá-li, že nejde o trestný čin, ale o přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, nebo může zastavit trestní stíhání, pokud dospěje k závěru, že daný skutek není trestným činem a zároveň není důvod věc postoupit. V § 172 odstavci 2 písmenu c) trestní řád stanoví, že státní zástupce může zastavit trestní stíhání také tehdy, je-li zřejmé, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo. Pro případy zkráceného přípravného řízení nalezneme úpravu v § 179c odstavci 2 písmena c), d) a e). Státní zástupce může věc odložit, nejedná-li se o podezření z trestného činu, nebo může odevzdat věc orgánu příslušnému k projednání přestupku, nebo jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání. Podle písmena j) stejného ustanovení může věc odložit také z důvodu neúčelnosti trestního stíhání. I pro situace, kdy již došlo k podání obžaloby, nalezneme v trestním řádu nástroje k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Na základě ustanovení § 105

posuzuje se vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. § 172 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2016].

41

188 odstavce 1 písmen b) a c) může soud v rámci předběžného projednání postoupit věc jinému orgánu v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 171 odstavci 1, nebo vydat rozhodnutí, kterým řízení zastaví, v případě že existují důvody uvedené v § 172 odstavci 1 trestního řádu. Podle § 314c odstavce 1 písmena b), má stejné možnosti také samosoudce v řízení bez předběžného projednání. Stejně jako státní zástupce v předchozích případech může i soud v hlavním líčení rozhodnout, že věc postoupí jinému orgánu, neboť se nejedná o trestný čin, nýbrž přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, umožňuje mu to ustanovení § 222 odstavce 2 trestního řádu. Rozhodne-li soud, že se nejedná o trestný čin, vydá rozhodnutí podle § 226 písmena b), kterým obžalovaného zprostí obžaloby. Z výše popsané právní úpravy procesních nástrojů k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vyplývá, že kodifikace trestního práva hmotného a trestního práva procesního nepůsobí příliš kompaktním dojmem. Ačkoliv se může zdát, že trestní řád upravuje několik nástrojů, umožňujících postupovat v souladu se zásadou, garantovanou v § 12 odstavci 2 trestního zákoníku, při bližším prozkoumání této úpravy nezbývá než dojít k závěru, že množství těchto nástrojů by se značně zredukovalo, pokud bychom se omezili pouze na jedinou fázi trestního řízení. Ustanovení, která byla popsána výše, jsou v mnoha případech stejná, pouze platí pro jinou fázi řízení. Komplikovaně působí také fakt, že ona ustanovení na sebe navzájem odkazují a působí tak poměrně nepřehledným dojmem. Řešením takové situace by jistě byla nová kodifikace trestního řádu, která by navazovala na úpravu obsaženou v trestním zákoníku. Tímto způsobem by se daly odstranit i nejasnosti související se zakotvením zásady subsidiarity trestní represe do trestního zákoníku a možnostmi jejího uplatňování.

42

4.2

Aplikace principu subsidiarity trestní represe v praxi orgánů činných v trestním řízení a obhajoby

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe, stejně jako jiné změny v novém trestním zákoníku, má nepochybně význam také z hlediska obhajoby v trestních věcech. Spousta trestních řízení je vedena ve věcech, ve kterých by postačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu, neboť se nejedná o čin, který by dosahoval takové míry společenské škodlivosti, že by bylo nutné uplatňovat odpovědnost trestní. Pro obhajobu bude vždy dobrá zpráva, pokud aplikace ustanovení § 12. odstavce 2 ve spojení s § 39 odstavce 2 a příslušným ustanovením zvláštní části trestního zákoníku bude ku prospěchu jeho klienta.106 Důvodová zpráva k § 12 odstavci 2 trestního zákoníku uvádí, že představitelé právní teorie i praxe uznávají trestní právo ve smyslu ultima ratio, tedy že trestněprávní řešení je krajní prostředek nejen pro zákonodárce, ale také pro soudce, státní zástupce i policii.107 Nové je na této zásadě to, že je výslovně vyjádřena v textu zákona, nicméně již předtím se jednalo o jednu ze základních zásad trestního práva a bylo tedy nutné ji dodržovat při aplikaci trestněprávních norem. Podle důvodové zprávy má ovšem její výslovné zakotvení i význam interpretační a je tedy nutné vykládat znaky trestného činu tak, aby pouze společensky škodlivé činy byly považovány za trestné. Tento požadavek se nepochybně promítá do praxe orgánů činných v trestním řízení. Prvním z orgánů, který se potýká s otázkou odlišení trestného činu od jiných deliktů a posouzení míry společenské škodlivosti činu je policejní orgán. K tomu, aby byl policista schopen tato kritéria u jednotlivých případů, kterými se zabývá posoudit, a byl tak schopen určit, kdy je na místě uplatnit trestní odpovědnost a z ní vyplývající trestněprávní důsledky, je nezbytné, aby dokonale znal a chápal úpravu obsaženou nejen v trestních předpisech, ale taky mimotrestních, jako je například přestupkový zákon. Je otázkou, zda je možné 106 107

KRATOCHVÍL V. op. cit. sub. 103. Důvodová zpráva. op. cit. sub 65.

43

chtít takové hluboké znalosti po někom, kdo má mnohdy pouze středoškolské vzdělání, nebo třeba i vysokoškolské, ale v úplně jiném oboru, než je právo.108 V praxi dochází k situaci, kdy se případem sice zabývá nový policista, který v nedávné době absolvoval základní odbornou přípravu, během které se učil pracovat s právními předpisy a dozvěděl se o existenci zásady subsidiarity trestní represe, ovšem tyto znalosti příliš nevyužije, jelikož dostane pokyn od nadřízeného „zkušenějšího“ policisty, který po něm vyžaduje, aby věc vyřešil způsobem, kterým je zvyklý podobné věci řešit. Tyto zkušenosti nicméně pochází z doby před účinností současného trestního zákoníku. Jiným přístupem je takový, kdy policejní orgán se ani nesnaží vyvinout nějakou samostatnou iniciativu v rámci rozlišování trestných činů od jiných jednání. V takovém případě spoléhá na pokyn od státního zástupce. Zda je to z důvodu, že policista sám nemá znalosti právních předpisů dostatečné k tomu, aby si poradil a rozhodnul, nebo je to určitá forma ochrany sebe sama, před chybným rozhodnutím, je nejasné a nejspíš se jedná o kombinaci obou důvodů. V každém případě je totiž postup, ve kterém policisté spoléhají na státního zástupce pro ně jednodušší a pohodlnější.109 Řešením výše popsané situace by nepochybně bylo vzdělávání a prohlubování znalostí policistů v oblasti práva a pravidelná školení z důvodů novelizací předpisů, které policie potřebuje k výkonu své činnosti znát. Přínos takového vzdělávání by jistě ocenil i státní zástupce, který by nemusel s policejním orgánem jednat jako s někým, kdo mu je podřízený, ale mohl by se spolehnout na názory policistů a na nich pak stavět své vlastní. Tento názor sdílí také M. Fryšták, který ve svém příspěvku vyjádřil přesvědčení, že státní zástupce by jistě ocenil policejní orgán jakožto rovnocenného partnera.110 Dalším orgánem, který se při výkonu své činnosti musí vypořádat s aplikací zásady subsidiarity trestní represe, je státní zástupce. Jedná se o orgán,

108

FRYŠTÁK, Marek. Policejní orgán a pojetí trestného činu v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue. roč. 2010, č. 11, s. 341. 109 FRYŠTÁK, Marek. op, cit, sub. 108. 110 FRYŠTÁK, Marek. op, cit, sub. 108.

44

který má svěřeny pravomoci ve všech stádiích trestního řízení, přičemž v přípravném řízení má postavení dominujícího orgánu, tzv. dominus litis, a vykonává dohled nad zachováním zákonnosti. Může ukládat policejnímu orgánu provedení úkonů, které pomůžou objasnit věc a zjistit pachatele, nebo si od něho může vyžádat spisy, materiály, dokumenty a zprávy o jeho postupech. Vyřizuje žádosti osob, proti kterým je vedeno řízení o odstranění průtahů a závad v postupu policie podle § 157a trestního řádu. Vydává závazné pokyny k vyšetřování a zúčastňuje se provádění úkonů policejního orgánu a může také vrátit věc policejnímu orgánu k doplnění či rušit rozhodnutí a opatření vydaná policejním orgánem pro nezákonnost nebo neodůvodněnost.111 V předchozí podkapitole uvedené nástroje k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, tedy vydání rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebo rozhodnutí o zastavení či odložení věci, také patří mezi oprávnění svěřena státnímu zástupci. Stejně tak rozhodnutí o odklonech patří do pravomoci státního zástupce. Může tedy rozhodnout se souhlasem obviněného o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu, nebo o schválení narovnání podle § 309 trestního řádu.112 V souvislosti s uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe v praxi, zejména s nejasnostmi s touto problematikou spojenými, vydalo Nejvyšší státní zastupitelství výkladové stanovisko. Jedná se o Stanovisko k uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a škodlivosti činu (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) č. 5/2011.113 V prvním bodě tohoto stanoviska je zdůrazněna skutečnost, že na společenskou škodlivost je třeba pohlížet jako na kritérium pro posuzování subsidiarity trestní represe, nikoliv jako na znak trestného činu. V druhém bodě pak poukazuje na neexistenci hledisek pro stanovení míry či stupně společenské 111

Působnost státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství: Česká republika [online]. [cit. 10. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.nsz.cz/index.php/cs/o-statnimzastupitelstvi/pusobnost/psobnost-statniho-zastupitelstvi. 112 Působnost státního zastupitelství. op. cit. sub. 111. 113 Výkladové stanovisko nejvyššího státního zastupitelství č. 5/2011 ze dne 21. 12. 2011. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 1. 2016].

45

škodlivosti a vyvozuje z této skutečnosti závěr, že každé protiprávní jednání, které bude naplňovat všechny formální znaky, bude označeno za trestný čin, bez možnosti určení, že se jedná o nedostatečně společensky škodlivé jednání. Vyloučení trestní odpovědnosti v důsledku nedostatečné škodlivosti činu se tak podle stanoviska uplatní pouze výjimečně u hraničních případů, zejména u takových, u kterých není spodní hranice vymezena kvantitativně ani dostatečně kvalitativně. Co se týče druhé podmínky § 12 odstavce 2 trestního zákoníku, zaujímá Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím stanoviska názor, že možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ještě nevylučuje uplatnění odpovědnosti trestní. Nahrazení škody způsobené pachatelem jednáním, naplňujícím znaky trestného činu, nebo zamezením hrozícího vzniku škody s využitím mimotrestních prostředků, nemůže být považováno za okolnosti, na základě kterých by s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe bylo upuštěno od uplatnění trestní odpovědnosti. V takovém případě by se mělo jednat o okolnosti zdůvodňující použití odklonů. Ve svém posledním bodě stanovisko zapovídá posuzování jednání podle mírnější kvalifikace, pokud pachatel naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty, pouze na základě zásady subsidiarity trestní represe. Shledává-li státní zástupce takové jednání méně škodlivé, zohlední tyto okolnosti při návrhu na stanovení druhu a výměry trestu, pokud není možno využít některý z odklonů. V podobném duchu jako uvedené stanovisko je taky judikatura soudů související se zásadou subsidiarity trestní represe. Soudy, jakožto poslední z orgánů činných v trestním řízení aplikují tuto zásadu prostřednictvím své rozhodovací činnosti, které se budu věnovat v následující podkapitole.

46

4.3

Judikatura Ústavního soudu ČR a obecných soudů související se zásadou subsidiarity trestní represe

České právní prostředí sice nestojí na soudních precedentech, i tak je ale judikatura u nás velmi důležitá, neboť ve smyslu právní jistoty je možno očekávat v podobných případech podobná rozhodnutí. Navíc hraje judikatura zásadní roli při výkladu jednotlivých, zejména nových a sporných ustanovení zákonů. Již před jejím výslovným zakotvením do trestního zákoníku se zásada subsidiarity trestní represe, jakožto jedna ze základních zásad trestního práva, často objevovala v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. Od účinnosti nového trestního zákoníku je tato problematika ještě aktuálnější, neboť v důsledku změn, ke kterým v nové úpravě došlo, vyvstala spousta otázek, z nichž některé může vyřešit právě judikatura. 4.3.1

Judikatura před účinností trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.

Sama důvodová zpráva odkazuje při výkladu § 12 odstavce 2 trestního zákoníku na některé nálezy Ústavního soudu, které akcentují zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Prvním z judikátů, na které důvodová zpráva odkazuje je nález sp. zn. I. ÚS 558/01. Tento nález důvodová zpráva zmiňuje v souvislosti se zásadou zákonnosti, které se týká, a se kterou subsidiarita trestní represe úzce souvisí. Ústavní soud v něm judikoval, podle pravidel liberálního demokratického státu může být vina konstatována, pouze o jednání, o kterém pachatel mohl předpokládat, že je trestné, a to v době, kdy se daného jednání dopouštěl a s ohledem na tehdy účinný trestní zákoník či dostupnou judikaturu.114 Rozhudnutím, ve kterém Ústavní soud zdůrazňoval podstatu trestního práva ve smyslu principu ultima ratio, je nález sp. zn. I. ÚS 4/04. Trestní právo má podle tohoto rozhodnutí sloužit jako krajní prostředek při ochraně základních 114

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=38450&pos=1&cnt=1&typ=result

47

společenských hodnot a nemůže pouze nahrazovat ochranu soukromoprávních vztahů, kde je nutné, aby jedinec vlastní aktivitou střežil svá práva. Orgány činné v trestním řízení mají za úkol chránit celospolečenské hodnoty a zájmy, nikoliv soukromá subjektivní práva jednotlivce. Není na místě zahajovat trestní stíhání proti obviněným, jejichž protiprávní jednání mělo charakter občanskoprávní, a to ani v případě, kdy zákonné nástroje sloužící k výkonu soudních rozhodnutí v občanskoprávním

řízení

selžou.

Trestněprávní

nahrazování ani doplňování těchto opatření.

115

prostředky

neslouží

k

Senáty Ústavního soudu považují

tento nález při výkladu zásady subsidiarity trestní represe za „precedenční“.116 V následujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 469/02 soud odkazoval na jiný judikát (sp. zn. IV. ÚS 564/2000), ve kterém judikoval, že právní řád tvoří i přes svou diferencovanost jednotu a je třeba s ním takto zacházet při aplikaci jednotlivých institutů či ustanovení, a proto nelze ignorovat jinou stránku než trestněprávní, jde-li o naplnění znaků trestného činu. To souvisí zejména s povahou trestního práva ultima ratio. Je nepřípustné řešit civilní vztahy prostředky trestního práva, na úkor jednoho účastníka, neboť by docházelo k znerovnoprávnění osob a k neúctě orgánů moci veřejné k rovnosti občanů a v důsledku toho k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy.117 J. Fenyk varuje před povrchním vnímáním úvah Ústavního soudu, neboť ty by mohly vést k dojmu, že existuje princip, podle kterého by se nemusely uplatnit základní zásady trestního řízení a který by odkazoval poškozeného, aby se škody, způsobené trestným činem domáhal svépomocí v jiném řízení než trestním, nebo dokonce mimoprávním způsobem.118 Nesprávný 115

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=46327&pos=1&cnt=1&typ=result 116 FENYK, Jaroslav. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 568 s. ISBN 978-80-7400-388-2. s. 104. 117 Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=43274&pos=1&cnt=1&typ=result 118 FENYK Jaroslav. op. cit. sub. 116. s. 105.

48

výklad rozhodnutí by také mohl ve svém důsledku způsobit rozpor s právem na soudní a jinou ochranu, garantovaným v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod.119 V reakci na snahy podnikatelů vymáhat svá práva pomocí trestněprávních prostředků,

se

soud

prostřednictvím

judikatury

snažil

omezit

řešení

soukromoprávních vztahů prostředky trestního práva tím, že v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe se vyjadřoval i k jednotlivým skutkovým podstatám.120 V souvislosti s chybnou kvalifikací skutkové podstaty zpronevěry vydal Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 372/03. Soud vyjádřil názor, že zadržení věci cizí k zajištění pohledávky není možné pokládat za zpronevěru ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva. Účastníci sporu ohledně podmínek zadržovacího práva měli podle soudu dostatek prostředků občanského práva k jeho vyřešení.121 V souladu s principem ultima ratio soud v předchozím i následujícím rozhodnutí judikoval, že trestněprávní prostředky přichází na řadu, pokud jiné právní prostředky selhávají nebo jsou neefektivní. V nálezu sp. zn. II. ÚS 413/04, šlo o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a v souvislosti s tím o vyklizení bytu. Je-li vedeno civilní řízení o žalobě na vyklizení bytu, není možné, aby se bývalý nájemce dopouštěl setrváváním v bytě výše zmíněného trestného činu, a to až do uplynutí lhůty k vyklizení bytu, stanovené soudem. Přitom otázka kdy a zda je nájemce povinen byt vyklidit, je věcí práva občanského a zasahování orgánů činných v trestním řízení není vhodné.122

119

FENYK Jaroslav. op. cit. sub. 116. s. 106. PÚRY, František. Poznámky k pojetí trestního práva jako „ultima ratio“. In Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 254. 121 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=44609&pos=1&cnt=1&typ=result 122 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. Zn. II. ÚS 413/04. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21089&pos=1&cnt=1&typ=result 120

49

V souvislosti s uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe se Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 69/06 vyslovil k hierarchii právních prostředků sloužících k uplatňování odpovědnosti za protiprávní jednání, a to tak, že nejprve je nutné použít prostředky soukromoprávní. Pokud tyto prostředky nedostačují, přichází na řadu právo správní a až jako poslední, nejzazší možnost je možné přistoupit k trestnímu právu, neboť to je nutné uplatňovat v souladu s principem ultima ratio zdrženlivě.123 Trochu odlišná od judikatury Ústavního soudu byla v otázkách týkajících se uplatňování a výkladu zásady subsidiarity trestní represe judikatura Nejvyššího soudu. Jeden z prvních rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud odkazoval na zásadu subsidiarity trestní represe, bylo usnesení sp. zn. 7 Tz 290/2000. Ministr spravedlnosti podal stížnost na porušení zákona, jelikož soud zastavil trestní stíhání obviněného pro trestný čin podvodu, spáchaný nevrácením půjčené peněžní částky. Soud tvrdil, že v daném případě se nejednalo o trestný čin. Nejvyšší soud společně se zamítnutím stížnosti uvedl, že se jednalo o občanskoprávní vztahy a že trestní právo neslouží jako doplněk či náhrada nástrojů k výkonu rozhodnutí, které selhaly nebo nejsou efektivní.124 Na rozdíl od výše uvedených nálezů Ústavního soudu připustil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, že trestní právo, jelikož chrání také soukromé zájmy fyzických a právnických osob, je nutné v některých případech použít na ochranu soukromoprávních zájmů i bez předchozího uplatnění mimotrestních prostředků.125

123

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=54848&pos=1&cnt=1&typ=result 124 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000. In: www.nsoud.cz. [online].Dostupnéz:www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/239E166BBAB3FAE 0C1257A4E0065049F?openDocument&Highlight=0, 125 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005. In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1902C3E686EBEC72C1257A4E00 68C35E?openDocument&Highlight=0,

50

Také v usnesení sp. zn. 11 Tdo 169/2010 upozornil Nejvyšší soud na nezbytnost chránit trestním právem také některé soukromoprávní zájmy, zejména pokud spáchaný čin dosahuje určité míry společenské nebezpečnosti. Skutkové okolnosti případu byly takové, že pronajímatel zastavil přívod elektrické energie do bytů oprávněných nájemců a následně jim bránil v pokusech o obnovení přívodu. Soud označil toto jednání za natolik hrubé, že využití méně efektivních mimotrestních prostředků by nepostačovalo, jelikož pachatelovo jednání vybočovalo z rámce občanskoprávních vztahů a přesahovalo míru společenské nebezpečnosti takovým způsobem, že bylo nutné uplatnit trestní právo.126 4.3.2

Judikatura po nabytí účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.

Po nabytí účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. se Ústavní soud v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe zabýval věcí, ve které vydal nález sp. Zn. III. ÚS 2523/10. Toto rozhodnutí se sice ještě stále týkalo předchozího trestního zákona, nicméně soud se v něm bohatě vyjádřil k nově přijaté úpravě této zásady v trestním zákoníku. Zabýval se tím, že nový trestní zákoník, na rozdíl od toho předchozího127, sice výslovně nevyjadřuje spodní práh společenské škodlivosti, ale plyne z povahy věci, že jistá hranice mezi činy právem tolerovanými a činy trestuhodnými existuje a § 12 odstavec 2 poskytuje prostor pro řešení těchto situací. V souvislosti s tímto upozornil soud na skutečnost, že případy, kdy bude muset sám orgán činný v trestním řízení určit spodní práh společenské škodlivosti, by měly být pouze ojedinělé. Bude se jednat o situaci, kdy budou skutkové okolnosti činu natolik atypické, že bude složité podřadit je pod znaky formální definice skutkové podstaty a v zájmu zabránění nespravedlivého trestního postihu bude na daném orgánu, aby vymezil onu spodní hranici sám. Ústavní soud dále varuje, že pokud škodlivost spodního prahu zjevně 126

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 11 Tdo 169/2010. In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/044FC2EE7AADC13AC1257A4E0 06540EF?openDocument&Highlight=0, 127 zákon č. 140/1961 Sb., aplikovaný v projednávané věci, vyjadřoval takovou situaci slovy, že spáchaný čin vykazuje nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti (§ 3 odst. 1 tr. zákona).

51

nedosahuje a orgán činný v trestním řízení přesto zásadu subsidiarity trestní represe neaplikuje, dochází z jeho strany k porušení principu nullum crimen, nulla poena sine lege. Nedostatečným odůvodněním skutečnosti, že nebyla zásada subsidiarity trestní represe aplikována, může také dojít k porušení práva na spravedlivý proces.128 V nálezu se sp. zn. IV. ÚS 3127/2011 se Ústavní soud zabýval otázkou, která z právních úprav je pro pachatele příznivější, neboť ten ve své stížnosti tvrdil, že jeho jednání mělo být posouzeno podle úpravy nové, jelikož ta je pro něj příznivější. Domníval se tak z toho důvodu, že nový trestní zákoník výslovně zakotvuje princip ultima ratio a jeho jednání, spočívající v porušení obchodně závazkového vztahu, bylo třeba posuzovat jako takové, na které se mají v souladu s tímto principem uplatnit mimotrestní prostředky. Ústavní soud v této věci uvedl, že rozhodným kritériem pro posouzení příznivosti novější úpravy je celkový výsledek trestnosti, dosažený podle toho či onoho zákona, a to v konkrétním případě. Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že nová úprava by pro něj byla příznivější, z důvodu zakotvení principu ultima ratio, neboť ten byl uplatňován i za účinnosti předchozí úpravy, jak vyplývá z rozhodovací praxe.129 Na otázku, zda je v souvislosti se zakotvením zásady subsidiarity trestní represe příznivější nová či stará úprava, nelze obecně odpovědět, jelikož výsledek posuzování podle kritéria uvedeného Ústavním soudem v tomto nálezu, bude pro každý konkrétní případ jiný. Na základě tohoto nálezu se ovšem lze domnívat, že judikatura k zásadě subsidiarity trestní represe v novém trestním zákoníku bude navazovat na judikaturu přijatou před jeho účinností. Jedno z novějších rozhodnutí, nález ze dne 29. 4. 2014 se sp. zn. I. ÚS 3113/13, se zabývá povinností obecného soudu aplikovat zásadu subsidiarity 128

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=69154&pos=1&cnt=3&typ=result 129 Nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3127/2011. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=72310&pos=1&cnt=1&typ=result

52

trestní represe a odráží nejednotnost názorů Nejvyššího soudu ústavního soudu. Nejvyšší soud se vyjádřil ke stěžovatelovým poukazům na tuto zásadu tak, že existence jiné normy ještě nemusí zakládat nutnost postupu podle ní, bez možnosti využití trestněprávních institutů. Nejvyšší soud nepovažoval způsob projednání skutku v rámci přestupkového práva za dostatečný. S tímto ovšem Ústavní soud nesouhlasil. Podle něj „je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné.“ Následně konstatoval, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nezohlednily princip ultima ratio.130 Nejvyšší soud se se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou do trestního zákoníku vypořádával v rozhodnutí se sp. zn. 5 Tdo 17/2011. Obviněný uvedl jako jeden z důvodů dovolání, že nebyla respektována tato zásada, protože nedošlo k dostatečnému posouzení společenské škodlivosti. Nejvyšší soud ovšem připomíná, že společenská škodlivost už není jedním ze znaků trestního činu, nýbrž pouze kritérium pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V souvislosti s tím má být za trestný čin považován jakýkoliv skutek, který naplňuje znaky definice trestního činu a nedostatečná škodlivost má být konstatována pouze ve zcela výjimečných případech, v nichž není vhodné trestní represi uplatňovat ze závažných důvodů a „pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace“.131 Usnesením sp. zn. 8 Tdo 112/2011 Nejvyšší soud zamítl dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných, kteří měli spáchat přečin

130

Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=83906&pos=1&cnt=1&typ=result 131 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5Tdo 17/2011. In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/950460FBBF9CAB33C1257A4E00 68C300?openDocument&Highlight=0,

53

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Soud upozornil, že skutečnost, že zákonodárce nestanovil minimální hranici množství látek uvedených ve skutkové podstatě daného přečinu a nekvantifikoval rozsah spáchání činu, ještě neznamená, že nakládání se sebemenším množstvím takových látek bude nutné posoudit jako spáchání tohoto přečinu. Podle soudu je nutné posuzovat okolnosti případu se zřetelem na společenskou škodlivost a zásadu subsidiarity trestní represe s ohledem na kritéria obsažena v § 39 trestního zákoníku. Soudy všech instancí se v tomto případě shodly, že čin nedosáhl potřebné míry škodlivosti, tudíž se nejedná o trestný čin, přestože naplnil znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu. Nejvyšší soud zhodnotil jako správné řešení postoupení věci správnímu orgánu, k posouzení skutku jako přestupku.132 V rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1634/2014 Nejvyšší soud opět konstatoval, že ačkoliv zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby trestní právo bylo použito v případech krajních, nemůže to znamenat, že trestní postih je závislý na tom, zda byly uplatněny mimotrestní prostředky. Princip ultima ratio nesmí být vykládán způsobem, který by vedl k tomu, že bude trestní právo úplně vyloučeno z ochrany majetku nebo závazkových vztahů. Zároveň v odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že zásada subsidiarity trestní represe může být aplikována, pouze pokud se jedná o případ málo společensky škodlivý, naplňuje-li však jednání všechny zákonné znaky konkrétní skutkové podstaty, dosahuje taky hranice společenské škodlivosti.133 V souvislosti s určováním míry společenské škodlivost u jednotlivých konkrétních jednání je možné zmínit například rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 112/2015, nebo rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 187/2015. V prvním z nich soud 132

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 8 Tdo 112/2011. In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/8A046D8CEF3FD512C1257A4E0 064F260?openDocument&Highlight=0, 133 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1634/2014. In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/2B872B934A350D2CC1257E3400 24DFE9?openDocument&Highlight=0,

54

konstatoval, že společenská škodlivost přečinu zneužití pravomoci úřední osoby vyplývá už ze skutečnosti, že pachatelem byl strážník obecní policie a tím byla zasažena důvěra občanů v nestranné, objektivní rozhodování úřední osoby.134 V druhém případě se jednalo o trestný čin podvodu, jehož míru společenské škodlivosti zvyšovala skutečnost, že pachatel si opatřil falzifikáty dokladů, aby předstíral důvěryhodnost.135

134

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 3 Tdo 112/2015. In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/299AF20F9A85640FC1257E3E003 AE00F?openDocument&Highlight=0, 135 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 8 Tdo 187/2015. In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B45C75A029296915C1257E85003 BD718?openDocument&Highlight=0,

55

5

Souvislost zásady subsidiarity trestní represe s občanským právem a právem správním

5.1

Subsidiarita trestní represe k občanskoprávním prostředkům

Pro pochopení vzájemného vztahu trestního práva a občanského práva je vhodn vyvodit závěry zejména z judikatury jak obecných soudů, tak Ústavního soudu. Souvislost těchto dvou právních odvětví s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe lze spatřovat v samotném ustanovení zakotvujícím tuto zásadu, které požaduje uplatnit trestní právo teprve poté, co není možné uplatnit prostředky jiného práva. Tím jiným právem se samozřejmě myslí mimo jiné právo občanské. Jak bylo v předchozí kapitole uvedeno, trestní právo chrání také soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Důležité ovšem je nalézt hranici mezi případy, kdy takové zájmy postačí chránit pomocí prostředků občanskoprávních a kdy už půjde o porušení natolik závažné a škodlivé, že bude nutné sáhnout po právu trestním. V souvislosti s uplatňováním odpovědnosti za porušení práva je vztah trestního práva a občanského práva hierarchický, jak vyplývá mimo jiné z nálezu Ústavního soudu. Nejprve je třeba proti jednáním, kterými dochází k porušování předpisů občanského práva brojit prostředky občanskoprávními, pokud nejsou dostatečné přistoupit k prostředkům správního práva a až na posledním místě uplatnit trestněprávní prostředky.136 V souvislosti se vztahem trestního práva a práva občanského je třeba upozornit také na nález, ve kterém Ústavní soud upozornil na zásadu vigilantibus iura, která se uplatňuje v rámci občanského práva. Ochrana soukromoprávních zájmů jednotlivce závisí především na jeho vlastní aktivitě a není úkolem orgánu činných v trestním řízení tuto ochranu přebírat na sebe, neboť trestněprávní prostředky nemají sloužit k uspokojování subjektivních soukromých práv. Pouze pokud má jednání se základem v soukromoprávní sféře celospolečenský dopad, je možné jej kvalifikovat jako

136

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06. op. cit. sub. 123.

56

trestný čin.137 Z předchozí kapitoly věnující se judikatuře vyplývá, že Ústavní soud a Nejvyšší soud nemají úplně jednotný názor na otázku, do jaké míry by měly být soukromé zájmy fyzických a právnických osob chráněny také trestním právem. Z rozhodnutí Ústavního soudu lze dovodit, že se spíše staví na stranu striktního dodržování požadavku na uplatnění mimotrestních prostředků vždy, když je to možné. Nejvyšší soud naopak zastává názor, že jsou případy natolik společensky škodlivé, že není nutné vyčerpat mimotrestní prostředky dříve než se uplatní trestní odpovědnost.138 Bylo by však chybné dovozovat z předchozího uvedeného, že zásada subsidiarity trestní represe se uplatní také v případě, kdy dojde k zneužití institutu občanského práva ke spáchání trestného činu. Takový výklad zásady subsidiarity trestní represe by svědčil o nepochopení zásady. 139 Podle Ústavního soudu nemůže ani skutečnost, že soukromoprávní prostředky nejsou v některých případech dostatečně efektivní a uplatněním trestního práva by bylo dosaženo větších účinků, nemůže založit trestnost jednání.140 Není tedy relevantní, zda mimotrestní prostředky poskytují dostatečnou ochranu v porovnání s prostředky trestními, neboť ty neslouží jako pouhá náhrada tam, kde lze při uplatnění prostředků občanského práva očekávat složitější dosahování méně účinného výsledku. Jsou subsidiární pouze ve smyslu zajištění ochrany ve věcech, na které prostředky jiného práva nestačí z důvodu vysoké míry společenské škodlivosti, neboť pro takové případy nejsou vybaveny účinnými prostředky. V tomto se s Ústavním soudem shoduje také Nejvyšší soud,

137

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04. op. cit. sub. 115. Je tak patrné například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005. op. cit. sub. 125, nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13. op. cit. sub. 130. 139 Vyplývá tak z Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010. . In: www.nsoud.cz. [online]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/FCB87DA120A80091C1257A4E0 0698F0B?openDocument&Highlight=0, 140 Nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10. In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. [online]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=66102&pos=1&cnt=1&typ=result 138

57

který judikoval, že selhání nástrojů k výkonu pravomocných rozhodnutí nemůže být nahrazováno ani doplňováno trestněprávními prostředky.141 5.2

Subsidiarita trestní represe k právu správnímu

V souvislosti se vztahem správního práva k právu trestnímu je třeba zdůraznit zejména normy správního práva, které mají sankční charakter. Tyto normy obsahují správní delikty, které dělíme na přestupky a jiné správní delikty, které v sobě zahrnují disciplinární delikty, pořádkové delikty, jiné správní delikty fyzických osob a delikty právnických osob.142 V souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe je třeba věnovat se zejména přestupkům, jelikož ostatní správní delikty mají rozdílný účel a objekty než trestní právo a není tedy vyloučeno ukládat některé z nich vedle sankcí podle trestního práva.143 Souvislost s trestními normami je nutné hledat zejména v právu přestupkovém, protože právě přestupky jsou nejčastější alternativou k trestnému činu při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Přestupkové právo je trestnímu právu v mnoha ohledech velmi podobné. Jak trestní zákoník, tak zákon o přestupcích obsahují škálu sankcí, kterými lze postihovat stanovená protiprávní jednání.144 Na rozdíl od jiných správních deliktů se přestupkové právu vztahuje na široký okruh osob. Zásadní rozdíl spočívá ve skutečnosti, že správní právo trestní ovládá zásada inkviziční, tedy žalobce a soudce jsou stejná osoba, na rozdíl od trestního práva, které stojí na akuzační zásadě, jelikož soudce stojí nad obžalobcem, jedná se o jinou osobu.145 Hranici mezi přestupkem a trestným činem tvoří, v celé práci několikrát uváděná a rozebíraná, společenská škodlivost. § 12 odstavec 2 trestního zákoníku odkazuje na uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a těmi jinými 141

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000. op. cit. sub. 124. PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 7. vydání. Brno. Doplněk. 2007, s. 386. 143 HENDRYCH, Dušan. a kol.: Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 454. 144 Ke srovnání § 11 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a § 36 ve spojení s § 52 a § 98 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů. 145 PRŮCHA, Petr. op. cit. sub. 142. s. 380. 142

58

předpisy budou většinou právě předpisy správního práva, upravující přestupky. Z podkapitoly věnující se nástrojům k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyplývá, že trestní řád obsahuje několik ustanovení, která počítají se situací, kdy se nebude jednat o trestný čin, ale s odkazem na princip ultima ratio se bude moct skutek projednat jako přestupek. V souvislosti s rozlišováním mezi přestupky a trestnými činy je třeba zmínit skutkové podstaty trestných činů, které v podstatě neumožňují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť mají jasně stanovenou spodní hranici a nedávají tak prostor orgánům činným v trestním řízení ke zvážení společenské škodlivosti činu.146 Stejně jako v trestním právu je nutné zaobírat se společenskou škodlivostí trestního činu i právo přestupkové vyžaduje, aby se v rámci posuzování přestupků bral ohled na materiální stránku. Tento závěr lze vyvodit z § 2 odstavce 1 přestupkového zákona, který mimo jiné stanoví, že přestupkem je „jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“.147 Nejvyšší správní soud judikoval, že správní delikty lze označit za trestní právo v širším slova smyslu, a proto se nejen ve vztahu k přestupkům, ale vztahu ke všem správním deliktům musí zkoumat vedle naplnění formálních znaků daného deliktu také potřebná míra společenské škodlivosti.148 V jiném rozhodnutí uvedl Nejvyšší správní soud, že je třeba pro oblast správního trestání uplatnit podobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů.149

146

Například trestné činy proti majetku, u nichž se vyžaduje, aby došlo ke škodě nikoliv nepatrné, což je podle výkladového ustanovení § 138 trestního zákoníku nejméně 5000 Kč. 147 § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 1. 2016]. 148 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 7 Afs 27/2008. In: www.nssoud.cz [online]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2008/0027_7Afs_0800046A_prevedeno.pdf 149 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 8 As 29/2007. In: www.nssoud.cz [online]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2007/0050_8As__1200003_prevedeno.pdf

59

6

Problémy s uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe a návrhy řešení, úvahy de lege ferenda

V této práci již mnohokrát zmiňovaná povaha trestního práva ve smyslu principu ultima ratio vyplývá z často negativních důsledků, které ve spojení s uplatněním trestní odpovědnosti nastávají. Jelikož se jedná o odvětví práva, které disponuje nejcitelnějšími prostředky a může do svobody jedince zasáhnout významným způsobem, je třeba s uplatněním těchto prostředků šetřit a omezit ho pouze na případy opravdu nutné v zájmu společnosti a státu. K zabránění libovůle státní moci, která těmito trestněprávními prostředky disponuje je na rovině ústavněprávní garantován postup orgánů veřejné moci pouze „v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“ 150. Nicméně k dodržení toho, co nám Listina základních práv a svobod zaručuje, je potřeba, aby daný zákon ony meze a způsoby stanovil jasně a určitě. Je nežádoucí a může se jevit jako nebezpečné, uplatňování trestního práva na základě norem, jejichž výklad se netěší určitosti, jednotnosti a předvídatelnosti. V tuto chvíli je třeba položit si otázku, zda nejsou pojem společenská škodlivost a požadavek na nemožnost uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, obsažené v § 12 odstavci 2 trestního zákoníku, ukázkou takových nejasných pojmů. Na druhou stranu by ovšem mohlo jejich přesným vymezením pomocí legální definice dojít k tomu, že by se v podstatě jednalo o další formálně vymezené znaky trestného činu a orgány činné v trestním řízení by pak přišly o možnost uvážení v jednotlivých odlišných případech. Taková situace by navíc odporovala skutečnosti, že tyto pojmy slouží k uplatnění zásady či principu, a mám za to, že jejich přesným definováním by subsidiarita trestná represe ztratila charakter obecného, historicky zakořeněného principu a základní zásady. Z kapitoly věnované judikatuře lze vyvodit, že ani jednotlivé soudy se zcela neshodují ve výkladu tohoto ustanovení. Výsledkem nedokonalé 150

čl. 2odst. 2 Listiny základních práv a svobod. CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 1. 2016].

60

zákonodárné činnosti jsou předpisy, obsahující normy, jejichž aplikace je pak značně ztížená. Řešení jednotlivých problémů jednotlivými změnami nelze považovat za vhodné, neboť většina problémů pramení právě v přílišné složitosti a nekomplexnosti právního řádu. Není samozřejmě možné vyžadovat jako řešení kompletní změnu celého právního řádu, ale přinejmenším v rámci jednoho právního odvětví by mělo být důsledně dbáno na to, aby byly změny v jednom předpise reflektovány v ostatních. Pokud byl přijat nový trestní zákoník s četnými změnami a novinkami, mělo dojít souběžně nebo v těsné návaznosti, také k přijetí nového trestního řádu, ve kterém by se změny v hmotném právu odrážely a který by obsahoval instituty vhodné k jeho uplatňování. Bohužel k tomu nedošlo a namísto toho byly provedeny pouze dílčí změny, které obvykle působí ještě větší nejasnosti a postupně zvětšují vnitřní neprovázanost takového předpisu. Trestní řád sice obsahuje instituty, skrze které je možné uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe151, evidentně však mezi nimi a ustanovením v trestním zákoníku nepanuje úplná kompaktnost a tato úprava pak působí dojmem chaotickým a komplikovaným. Ucelenější novelizace trestního řádu, nebo ještě lépe nový trestní řád, by jistě byla řešením a v jejím rámci by mohl zákonodárce zvážit nějaké účinnější ustanovení umožňující aplikaci principu ultima ratio. Současnou situaci, kdy trestní zákoník obsahuje ustanovení, jehož výklad je nejednotný a trestní řád na něj reaguje několika větami rozprostřenými na různých místech tohoto předpisu, nelze považovat jako vhodné řešení. Lepší řešením by se mohlo jevit, kdyby zákonodárce zásadu subsidiarity trestní represe ponechal mimo trestní zákoník, neboť jako jedna ze základních zásad trestního práva byla uplatňována a respektována i před jejím zakotvením a ke změkčení nového formálního pojetí trestného činu by sloužil korektiv procesněprávní, vyjádřený prostřednictvím jednoho, vhodně umístěného a formulovaného ustanovení v trestním řádu. Jednalo

151

K tomu podkapitola č. 4.1 této práce - Procesní nástroje k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

61

by se o možnost orgánu činného v trestním řízení uplatnit princip oportunity, a to v případech, které takový orgán posoudí jako nedostatečně škodlivé a neshledá dostatečný veřejný zájem na tom, aby bylo v trestním stíhání pokračováno. Doplněním této možnosti by byl odkaz na ustanovení obsahující kritéria, ke kterým by měl orgán během takového posuzování přihlédnout, nebo ještě lépe by byla tato kritéria přímo součástí ustanovení, týkajícího se principu oportunity. Jako vhodná kritéria může posloužit § 172 odstavec 2 písmeno c), orgán činný v trestním řízení by tedy posuzoval zda nelze uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe „vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu“152. Důležité je, že tato kritéria by opět měla být obsažena pouze v trestním řádu, aby nedošlo k situaci, která panuje nyní, že jak trestní řád, tak trestní zákoník obsahují hodnotící kritéria, která jsou v mnoha ohledech podobná, nikoliv ovšem stejná, což se může jevit jako poněkud matoucí.153 S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio by mohl orgán činný v trestním řízení zastavit trestní stíhání a v případech, kdy by to shledal účelným také postoupit orgánu příslušnému k projednání deliktu, jímž se skutek jeví. Tato výjimka ze zásady legality by mohla být stanovena v obecné části trestního řádu. Samozřejmě že výše navrhnuté řešení by bylo možné také v případě, kdy zásada subsidiarity trestní represe by zůstala v trestním zákoníku výslovně zakotvená, ovšem otázkou je, zda není takové explicitní vyjádření zásady nadbytečné. I přes existenci zásady subsidiarity trestní represe a její zakotvení do trestního zákoníku lze ve společnosti sledovat spíše opačnou tendenci, než jak by tomu mělo být při dodržování této zásady. Z médií vyplývá spíše situace taková, 152

§ 172 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 1. 2016]. 153 Ke srovnání § 39 odst. 2 trestního zákoníku a § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu.

62

že společnost volá neustále po zostřování a rozšiřování trestní represe. Trestní oznámení se v poslední době stalo prostředkem nejen k dosažení spravedlnosti a plnění funkcí trestního práva, tedy ochrany, prevence a represe, ale také k dosažení vlastních soukromých zájmů jednotlivce, které často pramení z potřeby někoho zastrašit, diskreditovat nebo šikanovat. Je dokonce možné, že takové chování ve společnosti odráží vzor dostupný právě v médiích, kde se často můžeme setkat s řešením problémů různých politicky aktivních, nebo jinak veřejně známých osob prostřednictvím trestního práva. Řešení takové situace spočívá právě v důsledném dodržování zásady subsidiarity trestní represe a respektování pravého účelu trestního práva, jímž je ochrana společnosti. Zásadu subsidiarity trestní represe se s novým trestním zákoníkem nepodařilo úplně dodržet ani ve smyslu závazku pro zákonodárce. Tvorbu zákoníku ve srovnání s předchozím trestním zákoníkem provázela spíše tendence kriminalizace a zvyšování trestních sazeb, než opačný postup, dekriminalizace, který se jeví v souladu se zásadou, kterou si zákonodárce zakotvil do § 12 odstavce 2 trestního zákoníku. Opět takový postup nejspíš vychází z nálady ve společnosti, která spoléhá na trestní právo ve věcech, ve kterých by stačilo i jiné odvětví práva než trestní. Zákonodárce se snaží těmto potřebám společnosti vyhovět a právní předpis tak nevzniká pouze na základě argumentů odborníků, ale také na základě snahy zavděčit se současným tendencím panujícím mezi lidmi. Jedním z důvodů, proč zákonodárce ani společnost obecně nejedná v souladu s principem ultima ratio je ten, že nevidí příliš mnoho jiných účinných prostředků, jak se domoci spravedlnosti. S tím souvisí už výše zmiňovaná nekomplexnost a vnitřní neprovázanost právního řádu. Pokud trestní zákoník odkazuje v § 12 odstavci 2 na využití mimotrestních prostředků k uplatnění odpovědnosti, pak by měly takové prostředky, účinné a efektivní, někde v právním řádu existovat. Pro úspěšné uplatňování subsidiarity trestní represe je zásadní, aby byla s trestním právem provázaná jiná odvětví, která by obsahovala prostředky zaručující rychlou a efektivní vymahatelnost. V zájmu vyřešení

63

problémů aplikace této zásady by bylo chybné obracet svou pozornost pouze na nedokonalosti v trestním právu. Aby mohlo docházet k důslednému dodržování, je třeba klást jisté nároky také na právní odvětví jiná než trestní. To se samozřejmě netýká pouze uplatňování odpovědnosti za již spáchaný čin, ale také preventivního působení, které by mělo fungovat také v rámci oblasti mimotrestní. Během zpracovávání této práce vyvstalo také několik otázek v souvislosti s aplikováním zásady subsidiarity trestní represe v praxi, skrze korektiv obsažený v ustanovení § 12 odstavce 2 trestního zákoníku. Následovat bude tedy rekapitulace těchto nejasností a naznačení jejich možných řešení. Definici trestného činu v trestním zákoníku vychází z formálního pojetí, její součástí tedy není materiální znak, jako tomu bylo v úpravě předešlé. K pojmu společenská škodlivost, obsaženému v hmotněprávním korektivu, nelze za žádných okolností přistupovat jako k materiálnímu znaku trestného činu. Z toho lze vyvodit, že nebude povinností orgánů činných v trestním řízení posuzovat v každém jednotlivém případě, zda je společensky škodlivý, jako by to byl jeden z obligatorních znaků trestného činu. K takovému posuzování bude nutno přistoupit v případech zcela výjimečných a netypických, tedy v případech na spodní hranici trestní odpovědnosti, které se nepodobají ani nejlehčím běžným trestným činům. Tento postup má tvořit jistou výjimku z obecného pravidla, že trestným činem je každý čin, jenž naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty.154 Jinou nejasnost související se zásadou subsidiarity trestní represe tvoří posuzování možnosti uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V této věci zatím není možné vyvodit obecný závěr, jelikož bylo už zmíněno, že judikatura v tomto ohledu není jednotná. Nicméně přikláním se spíše k názoru, který zastává Nejvyšší soud, tedy že tato podmínka neznamená striktní požadavek na vyčerpání mimotrestních prostředků, jak by mohlo vyplývat z judikatury Ústavního soudu. Takový výklad evokuje dojem, že se v případě trestního řízení jedná o určitý opravný prostředek, což je ale chybná představa. V tomto subsidiarita trestního 154

Vyplývá tak mimo jiné z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5Tdo 17/2011.

64

práva nespočívá. I spor se soukromoprávním základem může mít natolik společensky škodlivý dopad, že kromě zájmu jednotlivce na vyřešení sporu bude existovat také zájem společnosti na využití prostředků trestního práva, které jsou schopny poskytnout vyšší míru ochrany společnosti. Kromě toho zákon stanoví, že trestný čin je takový skutek, u kterého využití mimotrestních prostředků nepostačuje a dále neříká, že je nutné takového prostředku nejprve využít. Je tedy třeba vykládat si toto ustanovení tak, že orgán činný v trestním řízení může posoudit mimotrestní prostředek jako nedostatečný dříve než jej bude využito a v zájmu ochrany společnosti zahájit rovnou trestní stíhání. Na druhou stranu je ale třeba vyvarovat se opačné situaci, které má zásada subsidiarity trestní represe předcházet. Není možné myslet si, že skutečnost, že v civilním řízení není k dispozici nástroj, který by účinně pomohl vyřešit spor, opravňuje k využití trestního práva. Subsidiarita trestní represe neznamená možnost vybírat, ve kterém z řízení bude efektivněji dosaženo kýženého výsledku. Pro rozhodování, zda bude odpovědnost uplatňována podle trestního nebo jiného práva je nutno uplatnit oba požadavky § 12 odstavce 2 kumulativně. Ovšem vzhledem k neexistenci jasných a určitých kritérií pro posouzení těchto požadavků, je rozhodování v rukou orgánů činných v trestním řízení a jejich diskreční pravomoci v této věci. V mnoha pracích rozebíraný rozdíl současné a minulé úpravy, tedy rozdíl mezi společenskou nebezpečností, jako materiálním znakem trestného činu a společenskou škodlivostí, jako hmotněprávním korektivem doplňujícím formální pojetí trestného činu, by měl spočívat zejména v rozsahu uplatňování. Zatímco znak trestného činu je nutné zvažovat u každého jednotlivého případu, zásada subsidiarity trestní represe se bude uplatňovat výjimečně, jenom u skutků nacházejících se na spodní hranice trestní odpovědnosti. Výhodu v nové úpravě oproti té staré lze spatřovat zejména v tom, že je-li nutné zvažovat u úplně každého skutku znak trestného činu, který je materiální a spočívá v posouzení společenské nebezpečnosti, může to vést k naprosté nejistotě ze strany společnosti

65

a libovůli ze strany státních orgánů a také k přizpůsobování si trestního práva současným politickým a ideologickým potřebám. Hmotněprávní korektiv v podobě § 12 odstavce 2 trestního zákoníku má sloužit jako prostředek ke změkčení formálního pojetí trestného činu. V souvislosti s touto zásadní změnou v trestním právu vyvstává otázka, jak se s ní vyrovnává praxe. Od nabytí účinnosti trestního zákoníku uplynulo již šest let, což je doba, která už umožňuje zhodnotit odpověď. Materiální pojetí trestného činu bylo v České republice uplatňováno po dlouhou dobu, což způsobilo jeho výrazné zakořenění mezi jednotlivými orgány. Pokud bych chtěla zhodnotit jednotlivé orgány zvlášť, tak bych musela konstatovat, že co týče soudů a státních zástupců, lze se setkat převážně s pochopením a respektováním nové úpravy. Vyvozovat se dá zejména z judikatury, která byla vydána po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku. Jisté obavy je ovšem možné spatřovat v rámci uchopení nové úpravy policejním orgánem, který v důsledku své právní neodbornosti vidí nejspíš jenom pouhou změnu čísel jednotlivých ustanovení, které uměli nazpaměť a záměnu nebezpečnosti za škodlivost.

66

Závěr Tato práce se zabývá zpracováním problematiky související se zakotvením zásady subsidiarity trestní represe do trestního zákoníku a s jejím uplatňováním v praxi. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že jeden odstavec v trestním zákoníku není téma natolik obsáhlé, aby vystačilo na práci takového rozsahu, jakou je diplomová práce, opak je pravdou. Už při přečtení části práce, věnující se historické genezi tohoto principu, je možné si uvědomit, že se zdaleka nejedná o pouhé jedno ustanovení, ale že tato zásada souvisí s mnoha instituty a pojmy nejen trestního práva a k tomu, aby byla správným způsobem uplatňována je potřeba tyto vztahy pochopit. Z množství autorů a literatury, kteří byli v souvislosti se zpracováváním tématu citováni, plyne, že se jedná o zásadu, která je v české trestněprávní teorii respektována již dlouhou dobu, a také její důležitost a význam. Části práce, zabývající se předchozími trestněprávními předpisy, odráží vývoj jednotlivých názorů na tento princip v souvislosti s právním, ale také politickým vývojem ve státě. Práce se dále zabývá důsledky plynoucími ze zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do trestního zákoníku. Z citovaných stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu, z komentáře a z důvodové vyplývá, že se nově nejedná pouze o návod pro zákonodárce, aby tvořil trestní předpisy v souladu s principem ultima ratio, ale také o aplikační a interpretační pravidlo. V souladu s touto zásadou je třeba vykládat normy trestního práva tak, aby nedocházelo k nadužívání tohoto právního odvětví, sloužícího k ochraně významných

společenských

zájmů.

Na

základě

odborných

příspěvků

v periodických publikacích či sbornících lze vyvodit závěr, že způsob, kterým došlo k zakotvením tohoto principu do trestního zákoníku, se nesetkal vždy s kladným hodnocením ze strany odborné veřejnosti. Existuje spousta sporných otázek a nevyjasněných problémů, na jejichž řešení je několik odlišných názorů a s nimiž se musí aplikační praxe vypořádávat. Cílem této práce bylo tyto problémy popsat, shrnout jednotlivé názory na ně, které nabízí právě odborná veřejnost a

67

nastínit možné řešení těchto situací. K tomu účelu byla také zpracována část, která se věnuje současným procesním nástrojům použitelným pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Kromě odborných příspěvků, komentářů, stanovisek a důvodové zprávy zpracovává práce také judikaturu související s tématem, a to takovou, která k dané problematice existuje ještě z dob účinnosti předchůdce dnešního účinného trestního zákoníku, ale také judikaturu aktuálnější, neboť právě ta hraje zásadní roli pro sjednocení výkladu nejasných ustanovení. Přestože se bezpochyby jedná o téma velmi složité, komplexní a aktuální, snažila jsem se zpracovat co nejpřínosnější diplomovou práci, aby i její čtenář částečně pronikl do tohoto tématu a pochopil základní problémy s ním spojené a mohl si tak sám udělat názor na jejich řešení a inspirovat se přitom tím mým.

68

Seznam použitých pramenů Monografie, učebnice a příspěvky ve sbornících 

FENYK, Jaroslav, HÁJEK, Roman, STŘÍŽ, Igor, POLÁK, Přemysl. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl. Praha: Linde, 2010. 1317 s. ISBN 978-80-7201-802-4.



FENYK, Jaroslav. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 568 s. ISBN 978-80-7400-388-2.



GLOGAR, Rudolf. Trestní zákon: Komentář. 1. vyd. Praha: Orbis, 1958, 816 s.



HENDRYCH, Dušan. a kol.: Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha: C. H. Beck.



JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, 912 s. ISBN 978-80-87212-49-3.



JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 4. vyd. Praha: Leges, 2014, 976 s. ISBN 978-80-7502-044-4.



JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou: zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, 1280 s. ISBN 978-80-87212-99-8.



KALLAB,

Jaroslav.

Trestní

právo

hmotné

platné

v zemi

české

a

moravskoslezské, část obecná i zvláštní. Praha: Melantrich, 1935, 337 s. 

KALLAB, Jaroslav. O skutkové podstatě a konkurenci trestných činů. Praha: Sborník věd právních a státních, 1911. s. 121 – 122. Převzato z FENYK, Jaroslav. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 568 s. ISBN 978-80-7400-388-2.

69



KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck., 2012, 961 s. ISBN 9788071790822.



KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: obecná část. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 797 s. ISBN 9788074000423.



MILOTA,

Albert. Učebnice

obojího

práva

trestního,

platného

v

Československé republice. Právo hmotné. Kroměříž: J. Gusek, 1926. 498 s. 

MIŘIČKA, August. Trestní právo hmotné: část obecná i zvláštní. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1934. 414 s.



NOVOTNÝ, Oto. VANDUCHOVÁ, Marie a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5., jubilejní, zcela přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2007. 555 s. ISBN 978-80-7357-258-7.



PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 7. vydání. Brno. Doplněk. 2007.



PRUŠÁK, Josef. Kriminelní noetika. Praha: Sborník věd právních a státních, 1904. Převzato z FENYK, Jaroslav. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 568 s. ISBN 978-80-7400-388-2.



PRUŠÁK, Josef. Rakouské právo trestní. Díl všeobecný. Praha: Spolek českých právníků Všehrd, 1912. 249 s.



PÚRY, F. Poznámky k pojetí trestního práva jako „ultima ratio“. In: Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. vyd. 1. Praha: ASPI, 2008. 491 s. ISBN 978-80-7357-365-2.



SOLNAŘ, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Část obecná. 1. vyd. Praha: Knihovna Sborníku věd právních a státních, 1947.



SOLNAŘ,

Vladimír,

FENYK,

Jaroslav,

CÍSAŘOVÁ,

Dagmar,

VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. Vyd. 1. Praha: Novatrix, 2009, 157, 502, 283 s. ISBN 9788025440339. Část druhá. 

SOLNAŘ, Vladimír. Československé trestní právo. 1. vyd. Praha: Orbis, 1959. 394 s.

70



SOLNAŘ, Vladimír. Československé trestní právo: Obecná část. 2., část. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Orbis, 1969, 318 s.



ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1040. ISBN: 978-80-7478-616-7.



ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1464 s. ISBN 978-80-7400-428-5.



ŠÁMAL, Pavel. Osnova trestního zákoníku 2004-2006. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2006, 421 s. ISBN 80-7179-527-5.



VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 66 s. ISBN 8021040564.



ŽATECKÁ, Eva. Trestní právo hmotné a procesní. 3. dopl. a přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 101 s. ISBN 978-80-2 l0-5853-8.

Články v periodických publikacích: 

FENYK, Jaroslav. Návrh trestního zákona České republiky, příčiny a důsledky jeho nepřijetí (Odlišný vývoj a osud projektů trestních zákoníků od vzniku samostatného Československa). Trestní právo. roč. 2006, č. 6, s. 4 - 17. ISSN 1211-2860.



FRYŠTÁK, Marek. Policejní orgán a pojetí trestného činu v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue. roč. 2010, č. 11, s. 341.



JELÍNEK, Jiří. Pojem trestného činu a kategorizace trestných činů. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 36 – 42. ISSN: 1210-6348.



KRATOCHVÍL, Vladimír. České trestní právo stále v pohybu. Trestní právo. 1996, roč. 1, č. 3, s. 2 - 5. ISSN 1211 – 2860.



KRATOCHVÍL, Vladimír. K pojetí trestného činu v návrhu trestního zákoníku České republiky 2006. Trestněprávní revue. 2006, roč. 5, č. 5, s. 129-133. ISSN: 1213-5313.

71



KRATOCHVÍL, Vladimír. Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina c trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník. 2015, roč. 154, č. 7, s. 537-559. ISSN: 0231-6625.



KRATOCHVÍL, Vladimír. Vybrané problémy obecné části návrhu trestního zákoníku ČR 2007 z hlediska obhajoby (1. část). Bulletin advokacie. 2008, č. 5, s. 13 - 21.



NEZKUSIL, Jiří. K zásadě zákonnosti a subsidiarity trestního práva. Trestní právo. 2010, roč. 14, č. 1, s. 3 - 17. ISSN: 1214-3758.



NEZKUSIL, Jiří. K problematice základních zásad v platném trestním zákoníku. Trestní právo. 2013, roč. 17, č. 4, s. 13 - 21. ISSN: 1211-2860.



PIPEK, Jiří. Formální pojetí trestného činu a princip oportunity. Trestněprávní revue. 2004, roč. 3, č. 11, s. 309 - 320. ISSN: 1213-5313.



PIPEK, Jiří. Zamyšlení nad reformou českého trestního práva. Právník. 2006, roč. CXLV, č. 11, s. 1249-1266. ISSN: 0231-6625.



ŠÁMAL, Pavel. K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue. 2009, roč. 8, č. 5, s 129 - 136. ISSN: 1213-5313.



ŠÁMAL, Pavel. Subsidiarita trestní represe ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám trestných činů v trestním zákoníku. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 5, s. 133-140. ISSN: 1213-5313.



ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 22 – 36. ISSN 1210-6348.

Elektronické zdroje: 

GŘIVNA, Tomáš. Trestní právo hmotné. In BOBEK, M., MOLEK, P. a ŠIMÍČEK, V. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. S. 553 - 581.

72



Odklony v trestním řízení. Nejvyšší státní zastupitelství: Česká republika [online].

[cit.

29.

12.

2015].

Dostupné

z:

http://www.nsz.cz/index.php/cs/prubeh-rizeni-v-trestnich-a-netrestnichvecech/odklony-v-trestnim-izeni 

Působnost státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství: Česká republika

[online].

[cit.

10.

1.

2016].

Dostupné

z:

http://www.nsz.cz/index.php/cs/o-statnim-zastupitelstvi/pusobnost/psobnoststatniho-zastupitelstvi. Ostatní zdroje: 

Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.



Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio, sp. zn. Tpjn. 301/2012 ze dne 30. 1. 2013. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/Tpjn301/2012.



Výkladové stanovisko nejvyššího státního zastupitelství č. 5/2011 ze dne 21. 12. 2011.

Právní předpisy: 

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 17. 11. 2015]



zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2015].



zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění k 1. 4. 2009. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2015].



§ 2 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění k 1. 8. 1950. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 26. 11. 2015]

73



zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2015]



Listina základních práv a svobod. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 1. 2016].

Judikatura: 

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01.



Nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04.



Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02.



Nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03.



Nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. Zn. II. ÚS 413/04.



Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06.



Nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10.



Nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10.



Nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3127/2011.



Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13. In.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 11 Tdo 169/2010.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5Tdo 17/2011.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 8 Tdo 112/2011.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1634/2014.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 3 Tdo 112/2015.



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 8 Tdo 187/2015.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 8 As 29/2007.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 7 Afs 27/2008.

74