Studijní zájezd do Anglie, Torquay 31. 10. 2009 – 8. 11. 2009 A jak že to všechno bylo... 31.10. sobota A je to tady. Hodinky ukazují 16:00 a před školou zastavuje žlutý autobus. Ve chvilce je naložen našimi, někdy skromnými, jindy rozložitými, zavazadly. Rodiče, jejichž pohledy jsou ustaranější než naše, nám kladou na srdce poslední rady. Ujišťujeme je, že vše bude dobré a my se v pořádku vrátíme za týden zpět a s těmito slovy, s úsměvem na tváři se s nimi loučíme, usedáme do autobusu a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Cestu nám zpříjemňují filmy, hry, ale nejlákavější je pro většinu z nás povídání s kamarády. Vždyť je toho tolik, co je nutné se dozvědět. Co mají ostatní zabalené v kufru? Byl již někdo z nich v Anglii? Jaká asi bude rodina, u které budeme bydlet? A co všechno asi tento týden zažijeme? Tyto a mnoho dalších otázek trápily některé z nás natolik, že jsme nezamhouřili oči až do městečka Calais, kde jsme se s celým autobusem nalodili na trajekt, mířící k břehům Anglie, do přístavu Dover. Obsadili jsme horní palubu s nadějí, že zahlídneme jako první břehy Anglie. Je však velmi brzo ráno a slunce zde respektuje jiné časové pásmo, dle kterého ještě není čas na rozednění. Posouváme tedy ručičky hodinek o jednu hodinu zpět, vracíme se do autobusu a svorně oslavujeme dobytí anglické pevniny. 1.11. neděle Ještě než se seznámíme s našimi hostitelskými rodinami, zbývá nám dostatek času na několik pěkných zastávek. Po několikahodinové cestě všichni s nadšením vítáme dostatek pohybu, který nám nabízí překrásný park Devonského panství. Jde o naší první zastávku, tak není divu, že nenecháme zahálet naše natěšené fotoaparáty a pořizujeme takové množství fotografií, že bychom mohli konkurovat i japonským turistům. Fotíme starý kostelík, panské sídlo, travnaté střechy, květiny, stromy, trávník na kriket a naší první společnou fotografii.
Odpoledne přijíždíme do městečka Torquay, v kterém budeme bydlet. Pojem Torquay je tvořen dvěma slovy Tor – vysoké skály a Quay – přístav. Torquay je největší město letoviska Torbay. Tato oblast je nazývána „anglickou riviérou“. Proto je velmi oblíbená turisty. V blízkosti je 9 pláží, ale i historie tohoto města láká a stojí za návštěvu. Během první i druhé světové války bylo město ochranou pro evakuované Londýňany. Po svém proslavení zde žila až do své smrti spisovatelka Agatha Christie.
Jednou z atrakcí města Torquay je Living coast (ukázka života mořských živočichů). To byl cíl naší druhé zastávky. Naší pozornost nejvíce upoutali místní tučňáci, kteří se pohybovali volně mezi návštěvníky. Ti nejodvážnější z nich nám pózovali před objektivy fotoaparátů a získali si naší pozornost na několik desítek minut.
I přes to, že jsme bojovali s velkou únavou z dlouhé cesty, s nadšením a novou vlnou energie jsme přivítali krátký rozchod na hlavní třídě města Torquay. Vždyť místní krámky tolik lákají svými pestrými výlohami. A tím také odstartovalo utrácení svěřených peněžních zásob. Ti spořivější z nás důkladně promýšleli, za co své libry utratí a odhodlali se maximálně ke koupi několika suvenýrů. Byli však mezi námi i tací, kteří se na sraz vraceli s plnými taškami z nejrůznějších obchodů, a jejich konto se nebezpečně tenčilo. I přes upozornění, že v rodinách na nás čeká večeře, většina z nás neodolala a koupila si něco k jídlu v anglické restauraci s rychlým občerstvením. Co kdyby náhodou McDonald chutnal v Anglii jinak než u nás? Z víru nákupů jsme přešli na nedaleké parkoviště, kde na nás čekal nejen náš žlutý autobus, ale i první hostitelské rodiny, které byly zvědavé, koho že si dnes večer odvezou domů. I my jsme byli zvědaví, kdo že bude našimi náhradními rodiči, ale mnohem více v nás rostla nejistota a tisíce otázek. Jak se s rodinou domluvíme? Budou na nás hodní? Jak bude vypadat náš náhradní domov? V moři otazníků nás opouštějí další a další skupinky dětí, které míří do hostitelských rodin. Nepřestáváme se vzájemně ujišťovat, že vše bude v pořádku a přes malé dušičky v nás, rozdávat kolem sebe tisíce úsměvů. V chladném večerním vzduchu se vítáme roztřeseným hlasem s hostitelskými rodinami, nakládáme kufry do jejich aut a do poslední chvíle máváme směrem ke žlutému autobusu. Teď už je to jen na nás…..
2.11 pondělí Ráno se scházíme na parkovišti, kde jsme se večer rozloučili. Všichni, odpočinutí a spokojení. Každý je pln dojmů a zážitků, a tak povídáme,povídáme a povídáme. Ve žlutém autobusu je hlučněji než ve včelím úlu. Cesta do školy netrvá příliš dlouho. Během patnácti minut už musí všechny včelky z úlu ven a hurá do školy. Město, které je sídlem jazykové školy LAL, se jmenuje Paignton. Již z Prahy jsme rozděleni do skupin, dle úrovně znalosti
anglického jazyka, a tak se do těchto skupin dělíme před hlavním vchodem do školy a pokračujeme do jazykových učeben, kde začíná první den výuky anglického jazyka. Ta trvá od 8:30 do 12:20 s přestávkou na svačinu. Zážitků z hostitelských rodin je tolik, že by ani hodinová přestávka nestačila na jejich sdělení. To bychom nebyli v Anglii, aby nás nepozlobilo pravé anglické počasí. Ráno nás budilo blankytné nebe a odpoledne pršelo a pršelo. Byly tedy na řadě první změny plánu. Původní plán: plavba lodičkou po pobřeží Torbay, nový plán: návštěva města Playmouth a místního akvária, který nás jistě ochrání před nevlídným anglickým počasím.
Playmouth je největší město v Devonu. V roce 1588 se zde vylodil Sir Francis Drake a zastavil nájezd Španělů. Proto je Sir Francis Drake slavný. Angličani věří, že díky němu jsou na ostrově oni a ne španělé. V Plymouthu je velký maják, který byl postaven v roce 1759 a jednou stál až 22km od moře. V roce 1882 byl přestaven na ještě větší. Během druhé světové války byl Playmouth vybombardován, a proto při procházce městem nejsou vidět historické budovy. A znovu jsme se utvrdili v nestálosti anglického počasí, protože ve chvíli, kdy jsme vystoupili z autobusu v centru města Playmouth, přestalo pršet a znovu se ukázala blankytná obloha z dnešního rána. Velký, červeno – bílý maják byl jako stvořený pro další skupinovou fotografii.
Cestou podél pobřeží jsme měli možnost obdivovat krásné moře, omývající skalnaté břehy a v závěru cesty stanuli před National Marine Aquarium. Zde jsme shlédli 4D film z života želv, čelících neekologickému chování lidí na planetě. Poté nás vítali obyvatelé z množství připravených expozic. Žraloci, medúzy, chobotnice, nejrůznější druhy ryb, korýšů a jiných mořských živočichů. Lavina nejrůznějších odstínů modré barvy upoutala naše smysly natolik, že jsme měli velké potíže dorazit na místo srazu v pravý čas. Ukolébáni klidným vodním životem jsme nastoupily do autobusu, který nás poprvé vezl na, předem určené, stanoviště, které jsou v blízkosti našich náhradních domovů. Je třeba
si zapamatovat, jak se na toto stanoviště dostaneme z hostitelské rodiny, protože zde bude každé ráno stavět autobus, který nás odveze do školy. Snad to všichni zvládneme…
3. 11. úterý Po výuce vyrážíme směr národní park Dartmoor. Počasí je opět typicky anglické, ale již nám nezbývá jiný den, kdy bychom mohli tento zajímavý park navštívit. Žlutý autobus, a hlavně jeho řidiči, má občas problémy, projet úzkými uličkami ve vesničkách národního parku. Po několika zdařilých manévrech parkujeme ve vesničce Widecombe, kde je pro všechny největším lákadlem obchůdek, ve kterém se nikdy neuklízelo. A proto není divu, že zavládlo velké zklamání při zjištění, že mimo turistickou sezonu je tento obchůdek uzavřen. Ze zklamání nás vysvobodila možnost návštěvy místního kostela a jiných obchůdků se suvenýry. Za dobu naší průzkumnické cesty za neuklizeným obchodem se počasí umoudřilo a ještě před opuštěním národního parku zastavujeme u skal, které tu vznikly před miliony lety vulkanickou činností. Vylézáme z autobusu a jdeme se podívat k jedné z těchto skal. Je pro nás přímo magnetickou a její plošiny vybízí k přeskakování, sezení, šplhání. Vydrželi bychom na ni dlouhé hodiny, nebýt slabých nervů přítomných dospělých, kteří si, skrze svou fantazii, malovali ty nejčernější scénáře naší horolezecké kariéry. Déšť ustal, ale stále fouká silný vítr a travnatá zem je nasáklá vodou. Jak je známo, žádné dítě neodolá šlápnutí do louže nebo svezení se po kluzkém povrchu. A tak i my potvrdili tuto pravdu, a přes výslovné zákazy a napomínání jsme se, občas z naší vůle, občas bez našeho přičinění, doklouzali zpět k autobusu. Odnesly to jen naše mokré boty, špinavé kalhoty a mokré zadky. Naše oči však spokojeně zářily, srdce tlouklo na poplach, tváře se prokrvily a dostaly zdravou barvičku a to vše je přece důležitější než mokré kalhoty. A když už se tento den nesl v duchu mokrých kalhot a čerstvého vzduchu, zastavili jsme se cestou zpět na jedné z místních pláží. Ač většina z nás již byla u moře několikrát, všichni se zapojili do, takřka dětské, hry s vlnami. Rozběhli jsme se po pláži, utíkali před vlnkami, byli překvapeni nad jejich sílou a rychlostí a ještě důkladněji otestovali nepromokavost naší obuvi, než tomu bylo v Dartmooru.
4.11 středa Naše dopolední anglické vzdělávání plynule přechází ve vzdělávání odpolední. Společně s naší průvodkyní s námi jezdí průvodce z jazykové školy, který, jakožto rodilý mluvčí, neumí česky. Zná tento kraj velmi dobře a dětem vypráví příběhy významných míst, báchorky, které se k těmto místům vypráví. Pokud někdo nerozumí vše, co Denny říkal, česká průvodkyně nám pomáhá informace přeložit. Toto odpoledne nás zlákala návštěva Exeteru, hlavního města Devonu. Jeho hlavní chlouba je „kopie“ kostela v Salisbury, který navštívíme v pátek při přejezdu do Londýna. A další lákavou nabídkou města Exeter je nákup suvenýrů. Většina z nás je již tento den méně ostýchavá při vedení rozhovoru s Angličany, a tak při nákupech vznikají nejrůznější příhody, kdy se pokoušíme prodavačům přiblížit náš požadavek a ne vždy se shledáváme s porozuměním. V autobuse si tyto zážitky vyprávíme, pousmějeme se nad nimi a pod předsevzetím hlubšího studia anglického jazyka celý žlutý autobus utichá a i přes roušku tmy je na každém z nás vidět únava. Program tohoto týdne je opravdu náročný a každá propovídaná noc nebo špatné spaní je na nás vidět.
4. 11. čtvrtek A je to tady. Poslední den ve škole je před námi. Snažíme se co nejvíce vytěžit z dopoledních hodin a po absolvování kurzu každý dostává certifikát z jazykové školy. Pro většinu z nás je však mnohem hodnotnější pocit pokroku v komunikaci v anglickém jazyce, který nás naplňuje.
Dnešek pokračuje ve znamení „naposled“ i dále. Naposledy nás v jazykové škole vyzvedává Denny, náš anglický průvodce, a odváží nás na poslední společný výlet do městečka Brixham. Vede nás na jeho oblíbené místo, útes Berry Head, kde se nám nabízí několik překrásných výhledů nejen na moře, ale na město Brixham, které se z této dálky zdá tak malé. Scházíme zpět z útesů do přístavu a na Dennyho doporučení objednáváme několik desítek anglické speciality fish and chips v malém obchůdku v přístavu. Mimo sezonu ale nikdo nepočítá s takovým přílivem zákazníků, všichni v restauraci jsou v pohotovosti, olej rozpálen do žhava, z fritéz se valí kilogramy smažených brambor, ale i přesto nám čekání sebralo mnoho času. S hotovými porcemi „skáčeme“ do autobusu, který nás, v oblaku vůně fish and chips, odváží zpět do města Torguay. Tam je pro polovinu z nás objednán bowling a pro ostatní krámky v celém městečku, pro dokoupení posledních suvenýrů a dárků pro naše rodiny. A další díl ze seriálu „Poslední“ je tady. Ano, dnes nás čeká i poslední den v našich hostitelských rodinách. U večeře se s rodinou domlouváme na brzkém ranním odvozu na parkoviště, kde nás rodina poprvé vyzvedla. Připravujeme a kompletujeme zavazadla, které jen ráno doplníme o pyžama a zubní kartáčky. Popřejeme všem dobrou „poslední“ noc v anglickém týdenním domově a snažíme se naspat co nejvíce do zásoby, protože nás čeká náročný, cestovní den.
6. 11. pátek V 7:00 nás hostitelské rodiny přiváží na parkoviště k našemu žlutému autobusu. Ranní chladný vzdych je v jeho okolí nasycen emocemi. Někteří z nás si se svou hostitelskou rodinou vybudovali za pět dní silné pouto, které jim při loučení vhání do očí slzy, které se lesknou v ranním rozbřesku. U Angličana není typické, že nabízí svou náruč při loučení, ale toto ráno jsme mohli vidět na opuštěném parkovišti mnoho mezinárodních objetí. Na cestě do Londýna nás čeká několik zajímavých zastávek, které by bylo škoda minout bez povšimnutí. Na první zastávce jsme mohli porovnat kostel, jehož kopii jsme viděli v Exeteru. Monumentální kostel je opravdu překrásný a jeho prohlídce věnujeme celou hodinu. Salisbury Cathedral, jejíž stavba započala roku 1220, byla dokončena do 40 let a její sloh je proto unikátně jednotný. Věž však byla přistavěna o 100 let později a je svými 137metry nejvyšší v Anglii. To, že se dochovala do současnosti je trochu zázrak, neboť její základy v bažinaté půdě jsou hluboké pouze asi 2 metry. Věž se naklání a tak byli použity spojovací tyče, které však tento problém zcela nevyřešili a řešení se stále hledá.
Druhou zastávkou je prehistorický monument na Salisburské pláni. Ano, vítají nás brány turistické atrakce Stonehenge. O tom, k čemu toto místo vlastně sloužilo, se vedou neustálé spory a odborníci se dosud na jednotné teorii neshodli. Mohlo jít o místo k léčení zraněných a nemocných, o astronomickou observatoř našich předků, svatyni k rituálnímu uctívání (a pohřbívání) zesnulých nebo také o něco úplně jiného. Dnes se tu nachází jen malá část prehistorického komplexu. Kámen byl dopravován po souši, nebo na vorech, což muselo být neskutečně obtížné, protože některé z kvádrů jsou až 9 metrů vysoké a váží kolem 40 tun. Stonehenge, který je pod ochranou UNESCO, je nepochybně velmi vzácnou stavbou. Výraznou magičnost tohoto místa boří uniformita turistické atrakce, kde příchozí obdivovatele naženou do ohraničeného kruhového koridoru v patřičné vzdálenosti kol kamenů. Prohlídka nám tedy dlouho netrvá, nafotíme, co se dá a vracíme se zpět k autobusu. Před branami Londýna se ještě rozhodneme navštívit zámek ve Windsoru. I přes to, že jde o zastávku poslední, není možno říci, že jde o zastávku méně zajímavou. Windsorský zámek je nejstarší nepřetržitě obývaná královská rezidence. Původně jej nechal ze dřeva vybudovat Vilém Dobyvatel v roce 1070, aby střežil západní přístupové cesty do Londýna. Královna Elizabeth milovala zámek od malička a jako mladá tady byla evakuována se svou sestrou princeznou Magdalenou, když v roce 1940 začali nacisté bombardovat Londýn a žily zde po celou dobu 2. světové války. Královská rodina zde tráví mnoho víkendů. Po prohlídce královské rezidence a jejích přístupných částí jsme dostali poslední možnost k nákupům před přejezdem do Londýna, kde taková možnost již nebude. Poslední přejezd na parkoviště v Londýně a už jsme na dosah teplým pelíškům. Ale kdepak je ten nejistý pocit ze setkání s novou rodinou, který nám byl tak známý z prvního setkání s rodinou v Torquay? Možná tyto obavy zahnala dobrá zkušenost z minulé hostitelské rodiny, možná
únava, možná myšlenka na pouhou jednu noc v hostitelských rodinách. Bez větších emocí jsme se rozjeli do svých jednodenních domovů, kde nás čekala teplá večeře, koupel a postel. Je třeba nabrat mnoho sil na další den.
7. 11. sobota A již na nás čeká vyhřátý, nastartovaný žlutý autobus, ve kterém si po cestě do středu Londýna, povídáme zážitky z rodin. V Londýně vystupujeme v těsné blízkosti London eye. Přecházíme přes řeku Temži kolem Houses of Parlament s Big Ben, Westminster Abbey, Downing Street, Trafalgar Square a Piccadelly Circus. Nemineme ani Buckinghamský palác, a přes davy turistů se pokoušíme zahlédnout světoznámé střídání stráží za doprovodu kapely. Všichni dospělí mají „oči na stopkách“ a snaží se nás všechny uhlídat v davech lidí a úzkých uličkách. Často se zastavujeme na focení, pani průvodkyně nás zásobuje informacemi o významných místech Londýna a nám se ze všeho nového a jiného div nezatočí hlava. Nikdo se těm dospělým nemůže divit, že v Londýně má každý z nich plné ruce práce, aby své „ovečky“ nikde nepoztrácel. Velké štěstí, že naše bludné kroky dovedli až k přístavu, kde jsme společně nastoupili na loď, která nás odvezla až na Greenwich. Zde se nachází nultý poledník. Bohužel u turistického označení jsme se nemohli vyfotit, jelikož jsme na místo dorazili v 16:32 a zavírali v 16:30. Angličané jsou nekompromisní a tak se někteří fotí i bez turistického označení tohoto místa. Nadmíru spokojeni a stejně tak unaveni nacházíme na nedalekém parkovišti náš autobus, svá unavená těla ukládáme do širokých, pohodlných sedaček a přejeme si, aby cesta domů už byla za námi a my mohli vše vyprávět našim rodinám.
8. 11. neděle A opravdu, cesta domů, pod tíhou naší únavy utíká mnohem rychleji, než cesta opačná. Ani jsme se nenadáli a už jsme se naloďovali na trajekt v přístavu Dover, tam jsme utratili poslední libry, které nás tížili v kapsách, a zase autobus, spánek, zastávka na pumpě, spánek, zastávka na pumpě. Tento koloběh nám ještě zpestřila dvou hodinová kolona na německé dálnici. I přes tuto nepříjemnost přijíždí žlutý autobus před školu ve smluvený čas a všichni radostně běžíme do náručí těch našich rodičů, kteří nandají zavazadla do našeho auta a odváží si nás do našeho domova. Jak se říká, všude dobře, doma nejlíp.
A co říci závěrem? Zájezd se vydařil. Nemuseli jsme řešit žádný velký problém, všechny děti jsou v pořádku u svých rodičů, jazykové znalosti každého z nás se posunuly kupředu a místa, která jsme navštívili, navždy zůstanou v našich vzpomínkách. A takový závěr si jistě každý přál. Největší odměnou je pro nás to, že často slyšíme po škole krásné příběhy z našeho zájezdu a otázky, zda se takový zájezd bude konat i v roce příštím.
