Studijní texty pro 9. ročník ZŠSV

Živá náboženství

Studijní texty pro 9. ročník ZŠSV 1) Indické národní náboženství -

Posvátný jazyk sanskrt (zdokonalený, upravený, definitivní) posvátný jazyk hinduismu, árijský původ, staletý vývoj bohatá slovní zásoba náboženské oblasti duchovního života, meditací v evropských jazycích chybí slovní zásoba. Dnes mrtvý jazyk (latin), užívá se jako posvátný liturgický jazyk. Vyvinuto vlastní písmo dévanágarí (déva - bůh, nagara – město) – jazyk bohů, osvícený člověk, který dosáhl božského vědomí, také mluví božskou řečí.

A. 1.

2. 3. 4.

Literární památky společné hinduistům od nejjižnějšího pobřeží po Himaláje se dělí do dvou skupin: šruti – “to co bylo slyšeno” – spisy božského původu, zjevené lidem (sedm velkých ršijů). védy (vědění, svaté učení) vznik od 1500 př.K., zhruba kolem devátého stol. př. K. dostaly védské obětnické texty dnešní podobu. Jedná se o souhrn nejstarších textů indické literatury. Je jim přičítán nadpřirozený původ. Výhradní uchovatelé těchto textů byli kněží - bráhmani, kteří si toto výsadní postavení udrželi dodnes. Kdokoliv z ostatních členů védské komunity se chtěl obracet k božstvům, mohl jedině prostřednictvím bráhmanů. Védy děleny do čtyřech sbírek: a) Rgvéd (Rgvéda) – “vědění (véda) uložené ve verších (rg)”. Desetisvazkový soubor obsahuje více než 1000 oslavných hymnů, veršovaných proseb, modliteb adresovaným různým védským bohům. Nejstarší a nejoblíbenější část véd, vznik 12. – 9. st. př.K. b) Sámavéd – “véd písní, melodií” –sbírka písní zpívaných při obětech. c) Jadžurvéd – “véd obětních formulí, výroků” – sbírka určená ke správnému provádění obětí. d) Atharvavéd – “véd magických průpovědí”, hymny, kletby bráhmana (bráhmany) – výkladové komentáře kněží (bráhmanů) k jednotlivým sbírkám véd. Vyložen smysl obětí. Áranjaka (áranjaky) – “patřící do lesa”, lesní knihy. Dodatky k bráhmanům, vznikají jako texty pro lesní poustevníky. Obsahují obřady, mystické otázky. Upanišad (upanišady) – “sedět blízko někoho, u nohou učitele. Tvoří závěrečnou část šruti. Myšlenkový vrchol védského vědění, konec véd – tzv. védanta.

B.

smrti – “to co je třeba podržet v paměti, vzpomínka, tradice” – soubor příkazů, ponaučení jak je třeba žít a jednat v životě, aby hinduista naplnil smysl. Vznikají Od 4. stol. př. K., jde o velké poklasické eposy . 1. Rámájana “příběh života Rámova” – nejstarší epos ze 4.st. př.K. v S Indii, řada změn. 24 tis. dvojverší. Líčí osudy prince Rámy, jeho manželky Síty. Dramaticky líčená dobrodružství – východisko pro řadu indických žánrů. 2. Mahábhárata druhý epos o boji potomků Bharatových. Nejrozsáhlejší literární dílo na světě. 18 knih se 106 tis. verši. Ústřední téma eposu je boj mezi dvěma navzájem příbuznými rody Bharatovců: zlými Kuruovci a ctnostnými Pánduovci o vládu v království, které mezi ně rozdělil slepý král Dhrtaráštra. Vítězí zde ctnost a je pokořena neřest a podlost. Její součástí je Bhagavadgíta – Zpěv vznešeného –

1


“evangelium hinduismu” v šesté knize Mahábháraty. 18 zpěvů. Hrdina a válečník přijímá v předvečer rozhodující bitvy základní poučení od svého bořského vozataje Kršny. 3. půrána – “staré vyprávění” 6. – 16. st. n.l. - legendy o bozích. Rozdělení indické společnosti S rozdělením na trojčlennou společnost se můžeme setkat v celé indoevropské ideologii, ve všech indoevropských civilizacích. Společnost je rozdělena na 3 základní třídy: kněžstvo, válečníci, zemědělci-chovatelé. V Indii je toto uspořádání ještě více rozvinuto a zdůrazněno. Přistěhovalé árijské obyvatelstvo je rozděleno na varny ( mylně nazývané kasta “barva” ). K dělení dochází na základě dělby práce (snaha vyloučit tvrdou konkurenci ve společnosti nebo oddělení kolonizátorů od původního obyvatelstva)? 1. bráhmani – vzdělaná vrstva – kněží, filosofové, učitelé, náb. vůdci 2. kšatrijové – válečníci – politikové, představitelé světské moci 3. vaišjové – obchodníci, řemeslníci, zemědělci 4. šůdrové – dělníci, sluhové, původní neárijští obyvatelé páriové – “nedotknutelní” – nejčastěji malomocní jsou vyčlenění z kastovního systému. 1.–3. varna – dvidža (dvakrát zrozený) – vyšší kasta, existuje poheb mezi jednotlivými varnami. Moderní Indie zrušila kastovní systém a integruje párie do občanského života země. Kněžstvo, guruové, áśramy, svatí muži a mnichové Kněžstvo – rekrutuje se výhradně z dědičné kasty brahmánů (některé sekty tuto instituci zanikly. Rozdělují se podle úkonů, které vykonávají – vyvolávači (svolávají k modlitbám), recitátory (doprovázejí obřad texty) a obětníky. Na obřad dohlíží hlavní brahmán, který opravuje případné chyby. Brahmáni v aktivní kněžské službě žili a žijí velmi skromně, často z darů věřících. Existují i domácí kněží, kteří vakonávají obřady v určité rodině. Guruové – vývoj postupně, poskytují rady v rodinných záležitostech klientů. Tato rozmanitost původu vedla k tomu, že postavení gurua se neváže na kastovní příslušnost a vzhledem k univerzalismu hinduismu může být guru i příslušníkem jiného náboženství. Tento titul je dnes používán pro několik funkcí: 1) osobní rádce nebo rádce rodiny 2) osobní duchovní učitel 3) duchovní učitel nebo vůdce sekty 4) hlava duchovních řádu 5) hlava áśramu. Áśram – společenství posluchačů kolem lesního poustevníka, gurua. Členem může být kdokoliv buď na přechodnou dobu nebo doživotně. Přísnost se v jednotlivých liší a některé zdůrazňují také ženský proncip – matku áśramu – navázání na tantrickou a šaktickou tradici. Svatí muži – dnešní označení pro svaté muže je sádhu – dokonalý, ten, který dosáhl dokonalosti. Jedná se potulné opravdové askety, jejichž životem je odříkání: potulné jogíny, fakíry, různé pomatence putující od jednoho poutního místa k druhému. Mniši – jsou v hinduismu poměrně vzácným jevem. Původně se vyvinulo z neortodoxních směrů, jako je džinismus, tj. lidé, kteří za účelem intenzivnější duchovní praxe opustili domov a byli nějakým způsobem organizováni pod různou tradicí. Mnišský řád se nazývá Daśanámi (s deseti jmény) – volná federace několika mnišských společenství.

Některá božstva hinduistického panteonu Brahma (ten) sa – první z bohů, kteří tvoří Trimúrti, hinduistickou svatou trojici. Zastupuje tvůrčí aspekt – je stvořitelem vesmíru. Dříve trojici příslušela největší úcta, dnes tři hlavní směry moderního hinduismu – višnuismus, šivaismus, šaktismus. Brahma zobrazován se čtyřmi tvářemi a dvěma páry rukou v nich často védy nebo mála (růženec). Višnu – “činitel” viš – sluneční bůh. Trojice: Brahma - stvořitel, Višnu – udržovatel života, Šiva – ničitel nepoznání, bůh moudrosti. Višnu ochránce, kdokoliv potřebuje

2


pomoc spěchá mu na pomoc. Vtěluje se jako avatára (sestoupení), aby aktualitoval náboženství (nalezl nové cesty náboženské realizace a přizpůsobil je časovému období) a zachránil svět. Jedná se o inkarnaci božského vědomí na zemi. Nerodí se z karmických příčin, ale ze svobodného rozhodnutí, po celý život si je vědom svého božského poslání. (1.Matsja - ryba, předpověděl potopu; 2.Kúrma - želva; 3.Varáha - kanec; 4.Narasimha - lví muž, k likvidaci démona utlačovatele, který uchvátil svět; 5.Vámana - trpaslík; 6.Parasú Ráma, válečník, hrdina vyhladivší nepřátele brahmánů; 7.Ráma - princ v Ajódhjá - symbol ctností, kultivace civilizace; 8.Kršna - plné božské vtělení, univerzální spasitel, ukazující cestu k vykoupení; 9.Buddha; 10.Kalki - poslední vtělení na konci přítomného věku, zahájí novou, duchovní éru). Některé směry považují za jednu z inkarnací i Ježíše Krista.

Šiva – “dobrotivý, přátelský”. Bývá často zobrazován ve spojení se svou manželkou Šakti – původní ženská prasíla (posvátnost) univerza, zvané také Déví. Jedná se o Velkou Matku, která svým prostřednictvím zajišťuje vzrůst stvoření. Na konci životního cyklu umožňuje novému světu zrození a stává se jeho součástí Kálí – „Černá“ bohyně, manželka (šakti) Šivy Satí – první žena Šivova, která zavedla praxi satí, kdy vdova byla položena na hranici spolu s manželem a zapálena

-

Učení brahma (to) – věčné, nepomíjející absolutno, absolutní vědomí (čit) – stav čisté transcendence nevyjádřitelné slovy ani postižitelné myšlením, je zbytečné se je pokoušet definovat. absolutní bytí (sat), bez kterého by nebyla možná žádná existence. absolutní radost (ánanda), vědomí je oproštěno od myšlení a smyslových vjemů. je myšlením nepostižitelnou abstrakcí boha a) Původce a tvůrce všeho světa, jeho řádu, vším prostupuje, všemi živými tvory jako jejich nejvlastnější “já” jako átman – jejich duše. átman (an- dýchat sa) – skutečné, nesmrtelné já člověka (duše), sídlí jako pozorovatel v těle, je totožné s brahma. Jedná se o vnitřní vědomí. Existuje mimo (nezávisle) tělo a myšlení. Má věčné, absolutní bytí, vědomí, blaženost.

-

-

Koloběh životů a vysvobození sansára (samsára) – “putování”; koloběh zrození, smrti a nového zrození, v kterém je uvězněn každý člověk který nedošel poznání totožnosti s brahma. Živá bytost tedy prochází různými formami existence jako zvíře nebo člověk v různých varnách. reinkarnace (transmigrace) – stěhování átmanu “duše” z místa na místo. Živé bytosti se znovuzrozují v koloběhu života s možností dojít osvobození. (Katolická tradice očistec – právo Č na to, aby i jako nedokonalý mohl po smrti nalézt naplnění své touhy po celistvosti a pokoji). Smrt mnohde přirovnávána k porodu do nového života.

-

-

karman (karma) sa – zákon činů, slov, myšlenek, univerzální zákon odplaty za minulé činy. Tento potenciál řídí lidské chování a motivaci, tvoří základ jeho budoucích myšlenek a jednání. Každá karma je setbou karmy příští - podle kvality skutků (dobré x zlé) se člověk v příštím životě narodí jako zvíře nebo příslušník určité kasty. Čím lepší skutky člověk v životě konal, tím hodnotnější a radostnější bude jeho znovuzrození. Plody karmy sklízí člověk v podobě radostí či strastí. Když člověk dojde osvícení, další karmu již nevytváří. Za nositele karmy je obvykle považováno tzv. nehmotné tělo (átmán), jež opouští zemřelého a vstupuje do nově vzniklého zárodku. k zajištění lepšího zrodu upanišády opětovně doporučují spásné ctnosti (punja):

3


1. dama =sebeovládání - ovládání smyslů, tužeb včetně sexuálního pudu. 2. dána = štědrost – praktická pomoc potřebným a zároveň schopnost nelpět na hmotných věcech. 3.dajá = soucit se vším živým, projevuje se neubližováním = ahinsá žádnému živému tvoru a přátelským postojem k lidem bez nenávisti a závisti. Vysvobození z koloběhů života mókša (mukti) – konečné vysvobození z pout karmy, sansáry, splynutí s božstvem, s brahma. Mókša považována za čtvrtý a nejvyšší cíl lidského života vedle bohatství (artha), smyslové rozkoše (káma) a poctivého plnění povinností (dharma). Tradice doporučuje tři cesty (márga) k vysvobození ze sansáry: 1. Karmamárga – cesta činu, skutků. Zahrnuje plnění náboženských povinností a etické jednání. 2. Džňánamárga – cesta poznání totožnosti átmanu s brahma. Jde o přímé poznání (intuitivní, mimosmyslové), kterého je člověk schopen jen po důkladné průpravě, za vedení učitele (guru). K tomu pomáhá jóga – “jho”, ve smyslu přidat se k bohu, spojit se s ním, usilovat o sjednocení s bohem. Všechny cesty k poznání boha mohou být označovány termínam jóga, celá řada jóginských směrů, přizpůsobených vlohám a sklonům žákům. V západní Evropě nejznámější a nejčastěji užívané jógické cesty jsou karmajóga (nezištné konání)...nejčastěji se pod tímto termínem představuje hatajóga na tělesných (ásana) a dechových (pránájáma) cvičeních. 3. Bhaktimárga – cesta mystické lásky a oddanosti k bohu.Vysvobození nedojdu vlastní silou, ale z milosti boha, kterému se oddám a zasvětím mu život. U hinduismu je charakteristická světonázorová volnost a tolerance (od polyteismu po striktní monoteismus, od chladných neteistikcých projevů po extatickou oddanost), náboženské konflikty vznikají až s příchodem muslimů. Náboženské kulty směřují k uctívání rozličných bohů (polyteismus, henoteismus). Dnešní nejznámější proudy: šivaismus (kult boha Šivy), višnuismus (kult boha Višnu), šaktismus (uctívání bohyně Šakti, kult plodnosti, spojen s magickými postupy, opředen pověrami. Filosofické směry hinduismu Jóga (“spojení”, srov. české slovo “jho”) je zabránění mysli v činnosti (Jógasútra), jedna z cest k dosažení cíle, k proniknutí do nauky je třeba zasvěcení duchovním mistrem (guru), v průběhu dějin vzniklo mnoho forem jóg (bhaktijóga, karmajóga…) Je systémem, který se vyvíjel v lesních školách a v áśramech s mnohem větším důrazem na praxi než na filosofii. Zdůrazňuje se v ní zachování mravních zásad, vláda nad smysly, zaměřování pozornosti do nitra a zvládnutí mysli meditačními technikami, které posléze vyústí do stavu vnitřního soustředění (samádhi), spojeného s poznáním, po němž následuje stav vykoupení (kaivalja), odpoutání od praktického bytí. Tantrismus je esoterický směr, používá často magické postupy, je opředený pověrami šaktismus – tantrismus – vzývají šakti jako sílu, která umožňuje jakýkoli život a udržuje vesmír. Primární výrazem této základní tvůrčí síly je sexuální energie, která spojuje mužský a ženský princip a je zdrojem nového života. Šaktismus používá sexuální symboly a jeho božstva jsou často zobrazována v sexuálním spojení. Cestou k poznání nejvyššího božstva je sexuální praxe, která je v některých směrech pouze mentální, ne fyzická. Základní text šaktismu Kámasútra.

4


Někde jen symboly vnitřní meditace. mantra - 1) hinduismus - jméno boha, který odpovídá vyvolenému ideálu žáka a s nímž ho učitel zasvěcuje do ) duchovního života. Tato mantra, která je považována za boha, obsahuje v sobě jádro celého guruova vedení. Žák ji má uchovávat v tajnosti a pokládat za svatou a neustále ji meditivat. 2) buddhismus - slabika, či sled slabik, obdařených zvláštní mocí, které jsou výrazem kosmických sil a aspektů Buddhy. Opakování manter je forma meditace. Při recitaci se liší soustředění na posvátnou písemnou podibu slabik a soustředění na jejich zvuk. Haré Kršna – Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny (International Society for Krishna Counsciousness – ISKCON) Tato náboženská společnost má své kořeny v 16. Století, kdy se v Bengálsku objevil Šrí Kršna Čaitanja Naháprabhu, kdy se zdůrazňuje u mnoha hinduistů oddaná úcta Kršnovi a jeho kult převyšuje uctívání samotného boha Višnu. Zakladatel Šrí Šrímad Bhaktisiddhánta Sarasvatí Prabhupáda vlastním jménem Abhaj Čaran De (jiná možnost jména Šrí Šrímad Abhaj Čaran Bhaktivédanta Swami Prabhupáda) pocházel z rodiny obchodníka a byl vychováván k uctívání Kršny a jeho manželky Rádhy, jejich láska je vzorem lásky mezi bohem a člověkem. V roce 1922 se setkal se svým duchovním učitelem Bhaktisiddhántou Sarasvatí, který ho v roce 1936 vyzval k šíření učení o Kršnovi po celém světě. V roce 1965 odjíždí Prabhupáda do USA, aby zahájil svou misijní cestu. Přichází v době, kdy doznívalo hnutí hippies, jehož ideály se začaly vytrácet a toto nové učení pomohlo lidem, kteří nebyli schopní sžít se s civilizací, najít smysl života. Rozšiřování věhlasu hnutí také napomohl zpěvák Beatles, George Harrison. Za základ svého působení si vytkl 7 hlavních cílů: 1) systematicky podporovat poznání v celé společnosti a vychovávat všechny lidi podle pravidel duchovního života, aby se zabránilo nerovnováze životních hodnot a dosáhlo skutečné jednoty a míru ve světě, 2) propagovat uvědomování se Kršny podle textů Bhagavadgíty, 3) sbližovat členy organizace a vést je ke Kršnovi, nejvyšší bytosti, a tak v celém lidstvu rozvíjet ideu, že každá duše je částečkou Kršny, 4) učit a podporovat sborové zpívání svatých jmen boha, 5) vybudovat poutní místa k oslavě Kršny k duchovnímu prospěchu členů a celé společnosti, 6) sdružovat členy za účelem jednoduššího a přirozenějšího způsobu života, 7) tisknout a rozdávat periodické publikace, časopisy, knihy a jinou literaturu s ohledem na výše zmíněné body. Členové hnutí se řídí přísnými zásadami, z nichž hlavní jsou tyto: 1) nejíst maso, ryby, vejce, žádné produkty ze zabitých zvířat, cibuli a česnek 2) nepoužívat omamné látky, ani alkohol, tabák, kávu, čaj, kakao, drogy 3) nemít žádnou sexuální aktivitu. Ta je dovolena pouze u manželů a to 1x měsíčně za účelem zplození dítěte, které bude vychováno v oddanosti ke Kršnovi (pohlaví jsou striktně oddělena, není-li to spojeno se službou Kršnovi) 4) nehrát hazardní hry, nemít peníze, nespekulovat na burze Prabhupáda zdůrazňoval, že nejúčinnějším a také nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout dokonalosti a přiblížit se Bohu je opěvování jeho jmen. Zaměření mysli k bohu opakovanou zpěvnou recitací jeho jmen se nazývá džapa. Prabhupáda stanovil, aby všichni členové hnutí bez výjimky džapovali na „růženci“ (malá) minimálně 16 kol denně (za normu se však považuje 64x). Růženec, který příslušníci hnutí nosí v látkovém pytlíku zavěšeném na krku

5


nebo na zápěstí, má 108 menších a jednu větší kuličku. Džapovat jedno kolo tedy znamená pronést 108x mahámantru, která zní: Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré.

Celý den je přísně organizován: 4.00 vstávání a hygiena (celé tělo), čisté šaty 4.15 zpěv předepsaných manter doprovázených gesty a úklonami 5.00 džapa 7.00 vítání božstev, obětování u oltáře 7.05 uctívání Prabhupády 7.25 přednáška ze svatých spisů, opakování po přednášejícím pak snídaně a pracovní den 13 – 14.00 oběd 18.00 konec práce, hygiena, praní šatů 19.00 zpěvy manter, přednáška - během dne si musí člen najít čas na samostudium Dalším významným rysem hnutí jsou jejich pravidelné chrámové obřady. Nejdůležitější z nich souvisí s uctíváním několika soch bohů a uspokojováním jejich potřeb. Těmto modlám jsou přinášeny potraviny, kadidlo, květiny, vějíř, kapesník a ohnivá oběť. Během obřadu jsou božstva symbolicky oblékána a koupána a večer je ukládají do postele

2) Buddhismus Život zakladatele Siddhártha Gautama – Šákjamuni (mudrc z kmene Šákjů) -

-

-

narozen podle tradice * 566 př. K. v háji Lumbiní (jedno ze čtyř dnešních budhistických poutních míst) v S Indii u hranic s dnešním Nepálem. syn místního vladaře – žil ve velkém přepychu, izolován bez bolesti, chudoby, nemocí, smrti ve 29 letech opustil prostory paláce a setkal se starým žebrákem, nemocným, pohřebním průvodem a svatým mužem touha nalézt příčinu a řešení lidských strastí ho vedla k opuštění manželky a dítěte, odchází do bezdomoví, šest let putuje S Indií, rozmlouvá se svatými muži, postí se, nakonec zavrhl přísný asketismus, usedl v místě dnešní Bodhgaja, 49 dní rozjímal pod fíkovníkem (stromem bódhi) a rozhodl se, že odtud neodejde, dokud nedojde osvícení. V noci pře probuzením je pokoušen od démona Mary – démoni a svůdné dívky, odolává pokušení, v meditaci poznává své minulé životy, koloběh sansáry, brzo ráno pochopil příčinu lidských strastí, Gautama dochází probuzení (osvícení) – Buddhou.. dalších 45 let putuje po S Indii, učí, nejlepší duchovní cesta – střední stezka mezi extrémy sebeodříkáním a nestřídmostí. první kázání v Sárnáthu, předměstí Váránasí (jedno ze čtyř budhistických poutních míst), zde prvně vyslovil své učení: čtyři vznešené pravdy a osmidílnou cestu. Kázání je označováno jako “první roztočení kola zákona” (dharmačakra). umírá v 80 letech v Kušinagaře (Kusináře, dnešní Kasie) SZ od Bódhgaji (jedno ze čtyř poutních míst).

6


Své učení systémově neuspořádal, nevyjádřil se ani k tomu, jak se má chovat ten, kdo dosáhl nirvány. Proto existuje v buddhismu mnoho výkladů, škol a sekt. Svět podle Buddhy nebyl stvořen, ale existuje stále. Je přímo závislý na lidských skutcích. Vlivem hříchů se zkracuje nejen lidský život, ale hroutí se jimi i sám vesmír. Buddha si neklade žádné filosofické otázky, nená smysl ptát se po příčině věcí, protože to není důležité pro duchovní život. Doporučuje pravidlo nezasahovat. -

UČENÍ jádrem nauky jsou čtyři vznešené pravdy. 1. Celý lidský život je provázen utrpením: zrození, nemoc, smrt, spojení s tím, co je nemilé, odloučení od toho, co je milé, nedosažení toho, po čem člověk touží 2. Příčinou tohoto utrpení je žádostivost, touha (žízeň) po okamžitém smyslovém potěšení (slasti). Tato touha poutá člověka ke koloběhu životů. 3. Utrpení lze odstranit tím, že odstraníme žádostivost. 4. Existuje cesta k odstranění utrpení, tzv. osmidílná cesta.

Osmidílná cesta - je součástí 37 podmínek probuzení 1. pravý názor: poznání čtyř ušlechtilých pravd a neosobnosti bytí (anátman). 2. pravé rozhodnutí: rozhodnutí pěstovat odříkání, blahovolný vztah k živým tvorům a neubližování 3. pravá řeč: snaha vystříhat se lži, pomluvám a planému tlachání. 4. pravé jednání: úsilí vyvarovat se jednání, které je v rozporu s mravností 5. pravé živobytí: snaha vyhýbat se zaměstnáním, které škodí jiným bytostem, jako je řezník, lovec, obchodník se zbraněmi, opojnými látkami 6. pravé snažení: odhodlání podporovat vše, co je karmicky prospěšné, a potlačovat to, co je karmicky škodlivé 7. pravá bdělost: trvalá pozornost věnovaná tělu, pocitům, myšlenkám a předmětům myšlení 8. pravé soustředění: meditační cvičení, které vedou k soustředění ducha. V časté buddhistické modlitbě jsou zmiňovány tři klenoty, které zajišťují věřícímu ochranu, útočiště (kjabdó): Buddha - mistr, kterého mnich následuje dharma – všechno to, co vytváří naše skutečné bytí: zákonitý řád vesmíru, základ každého náboženství, základy lidské morálky a etiky, také souhrn Buddhova učení, který existující dharmu poznal a formuloval. sangha – duchovní společenství, obec, v užším významu obec mnichů, společenství světců. Tato obec združuje mnichy, mnišky a laiky různého pohlaví, kteří se nezřekli světa. Mniši jsou svěceni, uváděni do společenství - má více stupňů a slibují, že budou dodržovat 10 pravidel. Zformovala se za života Buddhy, který ji dal pevný řád a pravidla. Tato obec se od počátku řídila klášterními předpisy vinaja, které jí zajišťovaly jednotu. V některých školách existují 4 - 6 útočišť 4. láma, 5.osobní ocharanné božstvo, 6. síly inspirace. Diamantová cesta - rozšířena tři útočiště o učitele (lámu), který je také někdy považován jako ztělesnění tří klenotů. nirvána - cíl života, cíl snažení každého buddhisty, dosažení buddhovství (pálijsky nibbana = rozplynout, zhasnout pro tento způsob života) dá se dosáhnout pouze ve spojení s Buddhou. V počátku je chápána jako vymanění se z koloběhu životů a přechod do jiného způsobu existence. Představuje překonání tří kořenů zla (chtivost, zášť, klam). Je-li popisována jako zánik, jde spíše o neschopnost vysvětlit tento stav lidskými pojmy. Buddha je proti

7


teoretickým spekulacím o nirváně, zajímá ho více cesta, která k ní vede, než mluvení o ní (nirvána se nedá postihnout každodenním jazykem, ale mluví o neochvějném štěstí, blaženosti, dosažení nesmrtelnosti, trávení času s Brahmou. V Mahájánovém buddismu znamená mír, blaženost, moudrost (bódhi), stav bez žádostí, nenávisti a zklamání, je vnímána především jako stav, kdy jedinec zakouší spojení s absolutnem. anátman (ne-já) - jeho pochopení je nutné k dosažení nirvány Buddha tvrdí, že v nitru jednotlivých bytostí se nenachází žádné já (átman) ve smyslu nepomíjivé, věčné, jednotné a nezávislé substance. Základní směry buddhismu - dochází ke vzniku mnoha proudů a škol. Existují tři základní směry, které se dále větví. 1. hínajána (malé vozidlo) původně hanlivé označení starého buddhismu ze strany přívrženců mahájány. Sami stoupenci své učení označovali théraváda (učení starších řádů), je také označován jako “jižní buddhismus” protože je rozšířen především v zemích na jihu Asie (Cejlon, Thajsko, Barma, Kambodža, Laos, Vietnam). Formuje se od Buddhovy smrti do počátku našeho letopočtu. Vyznavači uvádí, že jde o původní, čisté učení, které kázal Buddha. V učení se přísně drží tzv. pálijského kánonu = Tripitaka (trojí koš): 1. koš (Vinajapitaka) obsahuje zprávy o vzniku první mnišské obce (sangha), kázeňská pravidla, upravující vzájemné soužití mnichů (mnišek), během růstu mnišského řádu. 2. koš (Sútrapitaka) obsahuje výroky Buddhy a jeho žáků (členěny do pěti sbírek) a 3. koš (Abhidharmapitaka) tvoří souhrn buddhistické filosofie a psychologie. Všechny texty jsou sepsané v posvátném jazyce pálí.Hínajána je střízlivá, neteistická, elitářská (nirvány mohou dosáhnout pouze mniši, laici si mohou pouze zasloužit příští zrození jako mniši. Ideálem je arhata – který usiluje o své vlastní vysvobození, člen buddhistického mnišského společenství.), individualistická (každý o nirvánu usiluje sám za sebe), Buddha není zbožštěn. 2. mahájána (velké vozidlo) někdy označována jako “severní buddhismus” pro své rozšíření z Indie do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Vzniká v 1. stol. př. Kr. označení “velké vozidlo” získává díky otevření cesty k vysvobození velkému počtu lidí, dokonce všem bytostem (nejen mniši mohou dojít nirvány). Jestliže hínajána usiluje o vlastní vysvobození, stoupenec mahájány chce dosáhnout osvícení, aby mohl jednat pro blaho všech bytostí = Bodhisattva je bytost, která systematickým cvičením usiluje o buddhovství, avšak zdržuje se vstupu do úpné nirvány, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. Mahájána zbožštila Buddhovu osobu, přejala většinu božstev hinduismu, ti z Buddhy vycházejí a učinila z nich strážce buddistického učení. Mahájána se stává základem pro tibetskou, čínskou a japonskou formu buddhismu. a) tibetský buddhismus (v Evropě nepřesně označovaný jako lámaismus) vzniká splynutím původního tibetského náboženství s mahájánou v 7. stol. V r. 775 je založen klášter Samjä a vysvěceni první mniši.Rozšiřuje se v zemích podhimalájského pásu, v Mongolsku, Burjatsku. Dochází k propojení esoterické (utajené) tradice prvků jógy a staroind. přírodního náboženství s původním myšlenkovým odkazem buddhismu.Významnou úlohu hraje zasvěcení do meditativní praxe (sádhána) spjaté s určitým božstvem, od oprávněného mistra (lama), k tomu se recitují modlitby (mantry), provádí pozorování mandal (mandala – meditační pomůcka, obrazec - kruh, čtverec - z barevného písku nebo rýže symbolicky ztvárňují kosmické síly) a gesta doprovázející modlitbu (mudry), nejčastěji jde o držení rukou (sochy buddhy). Pro vysvobození je kromě pozemského života důležitá i doba bezprostředně po smrti (bardo = mezi dvojím; stav mezi smrtí a znovuvtělením), pomocí

8


předříkávaných textů knih mrtvých se může “duše” ubránit svodům podsvětí k dalšímu vtělení a dojít vysvobození. b) čínský buddhismus – Čchan, japonsky vyslovován jako zen, do Číny proniká v prvních staletích našeho letopočtu, v 6. – 7. stol. dochází k jeho ovlivnění taoismem. Vytváří svébytnou tradici a je nezávislý na posvátných spisech. Zaměřuje se na usebrání ducha a meditaci, v níž jsou vyzdviženy všechny dualistické odlišnosti jako já / ty, subjekt / objekt, pravdivé / nepravdivé. Prostředkem meditace jsou rozumově neřešitelné paradoxní otázky nebo úkoly tzv. koany, které mají žákům ukázat hranice myšlení a donutit je transcendovat do světa mimo veškerý logický rozpor, ke skoku do jiné roviny chápání. Prozření při plnění koanů nezávisí na vzdělání, délce přípravy, dochází k němu náhle např. při zakopnutí na cestě; jde o to, zda problém vysvobození chápe adept opravdu jako svůj problém a upře na něj celou mysl. Podle legendy začala čínská tradice buddhismu kázáním Buddhy na Supí hoře. Když se kolem něj shromáždil velký zástup žáků, aby slyšeli jeho slova, zvedl pouze mlčky květ do výšky. Jediný žák Kášjapa pochopil a usmál se – při pohledu na gesto svého mistra, procitl náhle k osvícenému pohledu a uchopil podstatu Buddhova učení. Tím se mělo vykonat první předání ”učení beze slov” zenu od srdce-ducha k srdci–duchu. Příklad koánu: Učitel Man-sen šel se svými mnichy pracovat na pole. Přišel k nim potulný mnich a zeptal se Man-sena: „Kudy se jde k Man-senovu klášteru?“ Man-sen zvedl srp a odpověděl: „Ten srp seká dobře!“ Mnich mu však řekl: „Ale já chci znát cestu do kláštera.“ Man-sen odpoví: „Ten srp mě stál 50 jenů.“ Mnich však řekl: „Mě nezajímá, kolik stál tvůj srp, mě zajímá cesta do kláštera!“ = v životě souvisí všechno se vším c) japonský buddhismus, rozvíjí Čchan, ovlivněn šintoismem (původním národním náboženstvím). Výrazným prvkem je zde meditativní praxe zazen, jako nejpřímější cesta k osvícení, nirváně (jap. satori). Zazen (“sedět”) je přebývání ve stavu myšlenek prosté, bdělé pozornosti, která však není zaměřena na žádný objekt a nelpí na žádném obsahu ani nepoužívá žádné meditační pomůcky (mandaly). 3. vadžrájána, mantrája, tantrája (diamantové vozidlo) – směru buddhismu, který se zformoval v Indii ve 2. pol. 1. tisíciletí z mahájány pod vlivem tantrismu. S tantrismem sdílí řadu magických a meditačních praktik. Typické je zviditelňování rozumových procesů a obsahů, které dalo vzniknout velkému množství symbolických božstev vybavených bohatou ikonogarafií. Doktrinální a praktické aspekty vadžrajány jsou vyloženy v tantrách (některé se dochovaly v sanskrtském originále, jiné jen v překladech do tibetštiny. Tento směr měl vliv na formování podoby tibetského buddhismu.

3. Džinismus Náboženstvím několika miliónů Indů ze západní části státu je nábožensko-filosofický systém v mnohém podobný buddhismu a vedle něj nejvýznamnější indický duchovní proud odtržený od hinduismu. S buddhismem má obdobu v tom, že nevlastní kněžstvo, nýbrž vedle laiků jen mnichy, nezná obřady v magickém smyslu ani osobního Boha, kterého naopak popírá a nahrazuje kosmickým řádem – dharmou. Sanskrtský název “džaina-dharma” znamená “vítězný řád” totiž nad karmou; titul “džina” náleží hlasatelům tohoto náboženství, jehož stoupenci sami sebe nazývají “džaina”.

Vordhamána - Máhávíra Jeho zakladatelem je současník Siddhárty Gautamy Buddhy Vordhamána (“Rostoucí”) řečený Máhávíra (“Velký hrdina”), původem ze vznešeného kšatrijského rodu. Jeho početí a narození je opředeno řadou legend. Matky byly na blížící se událost narození upozorňovány řadou snů, v noci narození se objevilo velké světlo. Chlapec byl vychováván podle náboženských předpisů

9


Páršvy. Oženil se s princeznou, která mu porodila syna. Po smrti svých rodičů však ve třiceti letech odmítl postavení váženého kněze, se svolením staršího bratra rozdal svůj majetek a jako Buddha se vydal cestou nemajetných učitelů (šramanů) – stal se potulným asketou. Ti vyznávali předpisy, které se staly základem džinistického mnišství. Po třinácti měsících asketického života přestal nosit oděv. Žil pouze “oděný prostorem” a pokračoval v tvrdé askezi 12 let až dosáhl po dvou a půl denní meditaci osvícení pod sálovým stromem. Získal univerzální poznání – vševědoucnost a stal se džinou – “vítězem” nad karmanem, tím, kdo nalezl cestu do věčnosti, máhávírou – “velkým hrdinou”, bhagavatem – “vznešeným”. Viděl, co bylo, je a bude ve všech světech. Začal kázat a po třicet let vzdělával velké množství lidí a založil vlastní obec stoupenců – mnichů, mnišek i laiků. Zemřel vyhladověním v 72 letech (527 př. Kr. – počátek džinistické éry; možná až ?477-6?) Nauka Jako Buddha se snaží reformovat původní náboženství, stojí v opozici vůči brahmanům, odmítá přinášení rituálních obětí, nehovoří o nejvyšším Bohu, védy nepovažuje za zjevenou pravdu, oproti Buddhovi, který prosazuje střední proud mezi askezí a užíváním nadbytku se Mahávíra přiklání ke striktnímu asketismu, dokonce se zde doporučuje sebevražda půstem, na svět se dívá pesimisticky, nic od něho nemůžeme očekávat. Základem je víra ve věčnost vesmíru, který je nestvořený a prochází nekonečným počtem cyklů, z nichž každý se rozděluje na období vzestupu a úpadku. Ve fázi úpadku se objevuje 24 tírthankarů, “budovatelů brodů”, kteří mají dosáhnout osvobození pro sebe a zároveň převést ostatní přes řeku bloudění, jež je vysvobozením ze zákona karmy a koloběhu sansáry. Vordhamána – Máhávíra je posledním 24. tírthankarem tohoto cyklu. Uznává reinkarnaci, část lidské bytosti se může znovu zrodit v některé z živých říší. Minulé činy vytvářejí karmické tělo. Probuzený, pokud se chce z tohoto cyklu vymanit, se musí podrobit přísné askezi, konat duševní a fyzická odříkání a odrobovat se zkouškám. K tomu pomáhá jóga a meditace. Duše osvobozená od karmické látky se rozletí jako šíp k vrcholu Všehomíra. Tam v jakémsi nebi potkává své bližní a komunikuje s nimi. Vytváří se tak ryze duchovní, božské společenství. Cílem člověka je osvobození od karmy (dosažení mókši, té dosáhne, jakmile ustane jakýkoliv styk s hmotou. V toto vysvobození mohou doufat jen mniši a mnišky) a to cestou askeze, přísného morálního života a zejména dodržováním zásady nenásilí vůči všem živým tvorům – ahinsá. Mniši skládají pět velkých slibů (laici skládají sliby malé): 1. slib nenásilí (nezabíjet nic živé – R, Ž, Č), vychází z přesvědčení, že vše, co je na zemi, má duši (Ž, R, kameny, kapky vody..). 2. slib poctivosti (nekrást). 3. slib přímosti (nelhat). 4. slib zdrženlivosti (nemít pohlavní styk). 5. slib chudoby (nehromadit bohatství). Džinisté jako nejpřísnější vegetariáni v noci nejedí vůbec (strach, aby nespolkli hmyz). Rozpory vznikající konzumací – a tudíž záhubou živých - rostlin (a živčichů) překonávají tím, že si vydržují mnichy, kteří se modlí a tím zahlazují tyto hříchy. Sdílí pesimismus a odmítá kvalitu života vůbec (projev již v upanišádách). ..). Při vstupu do mnich dostává roušku, aby nevdechl živé organismy, košťátko, kterým před sebou zametá cestu, nesmí chodit v noci, aby nezašlápl noční hmyz a tím někoho nezahubil. Na druhé straně doporučuje tvrdá asketická praxe i sebevraždu půstem.

10


4. Čínská náboženství Kořeny Základy civilizace položeny ve 3. tis. př. Kr. u legendárních tzv. Tří císařů: Fu-si (2852-2737 př. Kr.) – naučil lidi rybolovu, ochočit divoká zvířata, vytvořit hudbu osm triagramů (pa-kua), znakové písmo a věštění pomocí stonku řebříčku 2. Šen-nung (Božský rolník) – vynalezl pluh a naučil lid obdělávat půdu a kultivovat les, používat léčivých prostředků; bůh větru 3. Chuang-ti (Žlutý císař; 2697-2597 nebo 2674-2575 př. Kr.) – ctižádostivý, tvrdý zásadový císař, stavitel čínské zdi; je mu připisováno stvoření lidí, vynález písma, pěstování bource morušového, hrnčířského kruhu a kompasu, dále první lékařské dílo Číny Chuang-ti-nei-ťing (“Klasická kniha vnitřního lékařství Žlutého císaře” (2637 př. Kr.)), které obsahuje základní teorie čínského lékařství a používá se dodnes (akupunktura, akupresura). Pravděpodobný skutečný vznik je ve 3. nebo 2. stol. př. Kr. Byl nemocný a vládl jen 4 roky. Bál se však smrti, tak nechal postavit obrovské pohřební město a vytvořit hliněné vojsko desetitisíců mužů (každá socha má jiný výraz) v životní velikosti 1.

V archaické čínské náboženské tradici jsou důležité tři pojmy, které přetrvaly do dalších období: 1) Šang-ti (Ti) - (“Nejvyšší Pán”, “Pán výšin”), sídlí v purpurovém paláci, jenž se nachází v nehybné sféře kosmu. Je pozůstatkem úcty nejvyššího boha předků. Jeho viditelným symbolem nebo projevem je Polárka, sídlí ve Velké Medvědici – středu nebe, odtud Pán nebes dozírá na běh kosmu, řídí přírodní rytmy a jevy. V historických dobách se jeho viditelným představitel m stal císař, který tak byl obdařen posvátnou funkcí a učiněn zodpovědný za harmonii mezi nebem, zemí a lidskou společností. Jsou mu přinášeny dva druhy obětí – ve svatyni předků a ve volné přírodě 2) Tchien – (“Nebesa”), nejvyšší existence, základ všeho bytí a původce bytostí, působí na osud lidí prostřednictvím nebeského zákona, zachovávají řád a klid, způsobují však katastrofy a trestají lidi. Tchien i Šang – ti vykazují zpočátku antropomorfní a osobní rysy, postupně pozbývá svého náboženského charakteru a stává se principem kosmického řádu, zárukou morálních zákonů. 3) Tao – (“Cesta”, učení), je výrazem pro kosmické dění ve všech jeho možnostech viditelných i skrytých, nebeských i pozemských, projevující se souhrou i napětím mezi dvěma principy jang a jin I když jde o tři pojmy, ve skutečnosti nelze mezi nimi vymezit přesný rozdíl.

Věštění bylo důležitou součástí kultovních obřadů. bylo motivováno touhou zjistit vůli nebes a vyšších mocností před závažným rozhodováním, později se také stalo prostředkem k zajištění úspěchu v podnikání. Věští se i ze želvích krunýřů či obrazců rozhozených hůlek se věští budoucnost (která je dána Řádem, Osudem), klíčem k výkladu jsou triagramy a hexagramy. Jsou 2 způsoby věštby: 1. klasický založený na složité manipulaci s 50 sušenými stébly řebříčku 2. jednodušší způsob vrhání trojice mincí (známo od 7. stol.). Staré čínské mince bývaly popsány jen z jedné strany – popsaná strana tedy byly jako hodnota sudá a jinová (číselná hodnota 2), prázdná strana jako lichá a jangová (číselná hodnota 3). Výpočet jednotlivých čar hexagramu je dán součtem 2 a 3. Zapisování čar se provádí odspodu nahoru – po 6 vrzích vznikne 6 čar hexagramu. Hexagram, který vyjde, se pak vyhledá v tabulce hexagramů a stanoví se jeho číslo a název, a pak se v knize I-ťing najde jeho význam, který je třeba dobře pochopit. Tato kniha je ale jen slovníkem a průvodcem k pochopení moudrosti a zkušeností, a platnost a váha odpovědi záleží na tom, jak se s knihou radíme, jak se jí ptáme a na našem vnímání a naslouchání. Řešení závisí na základě rozumné etické rozvahy.

11


Základní knihy čínské náboženské tradice I-ťing = Kniha proměn Š´-ťing = Kniha písní, obsahuje asi 100 starých zpěvů (rituální, lidové i politické písně) Šu-ťing = Kniha listin, obsáhlý soubor dokumentů z dvou tisíc let čínských dějin až do Konfucia (zákony a výnosy vládců s komentáři) Čchun-čchiou = Anály jara a podzimu, kronika státu Lu v letech 722-480 př. Kr. Li-ťing = Zápisy o ritech, popisuje předpisy mravů a zvyků (kult předků, chování u dvora) (Kniha o hudbě – nezachovala se)

I-ťing = Kniha proměn - magicko-filosofický spis s mnoha významovými rovinami a nejednoznačným výkladem - dnešní uspořádání 64 hexagramů se připisuje králi Wen, který opatřil knihu krátkými úsudky –- rozsáhlá literatura kolem této knihy je shrnuta v torzu “Deset křídel” - původně byla používána jako věštecká příručka. K popsání kompletní skutečnosti a vznikly triagramy a hexagramy. Tyto odrážejí děje na nebesích a na zemi, přičemž přechod (přeměna) z jednoho do druhého je ústředním bodem. Změna v hexagramech vyjadřuje, že uvedené procesy jsou chápány rovněž v neustálém pohybu, a že jedna nebo více čar hexagramu se může změnit ve svůj opak a tím každá může vytvořit jiný hexagram. To dovoluje zachytit celou skutečnost. - kniha proměn je založena na představě dvou polárních sil, jež svou aktivitou stvořily veškerenstvo. Z počátku byly označovány jako světle a tmavé, později jako jin a jang. Jin – jang - dvě polární síly, které svým střídáním a vzájemným působením daly vzniknout celému vesmíru, jsou projevy Taa nebo nejvyššího počátku, jejich konkrétními projevy jsou země a nebe - smísením jin a jangu vzniká 5 prvků (wu-sing) – voda, oheň, dřevo, kov, země – ty jsou základem pro vznik desetitisíce (všech) věcí (wan-wu). Proces vytváření všech jevů probíhá cyklicky, jako nekonečné vzniká a zanikání. Toto neustálé “střídání” je základní vlastností jin a jang. - změna = pohyb taa Vlastnosti: • jin = ženský princip, pasivní, přijímající, tmavý, měkký - symboly: měsíc, voda, mraky, tygr, želva, černá barva, sever, olovo a sudá čísla; - grafický symbol: ___ ___ • jang = mužský princip, aktivní, tvořivý, světlý, tvrdý - symboly: slunce, oheň, drak, červená barva, jih, rtuť a lichá čísla - grafický symbol: _______ Jin a jang jsou zobrazovány ve známém symbolu tzv. čínské monády (Tai-či-čuan – Diagram nejvyšší krajnosti). Ukazuje složení vesmíru a jin a jang, které spolu tvoří celek. Oba body poukazují na to, že každá z obou sil na vrcholu svého rozvoje již nese v sobě zárodek svého polárního protějšku a začíná se v něj přetvářet. Grafickým znázorněním vesmírného dění je kruh osmi trigramů.

Stavba Knihy proměn: - tvoří ji 8 triagramů (pa-kua), které se skládají z kombinací přerušovaných a nepřerušovaných čar.

12


-

-

-

osm triagramů tvoří jakési kosmické jádro systému tím, že symbolizuje 8 aspektů přírody (nebe, země, hrom, voda, vítr, oheň, jezero). Tyto pak mají své protějšky v rovině pohybu (tvořivý, přijímající, vstávající, klesající, klidný, jemný, přilnavý , útěšný), v rovině vlastností (síla, ústupnost, vznět, hrozba, pokoj, pronikavost, zápal, slast) a v rovině vztahu (otec, matka, prvorozený syn, 2. syn, 3. syn, 1. dcera, 2. dcera, 3. dcera). V těchto 8 triagramech máme model 8 aspektů, stádií, vlastností, vztahů skrze něž se ve světě vše děje kombinací dvou triagramů byly vytvořeny 64 hexagramy, pomocí nichž můžeme dospět k samotné věštbě. Tyto jsou v klíčovém textu knihy popsány a patřičně interpretovány, zachycujíce tak sociální a politické výklady jednotlivých znaků (384 formulí). Také síla jednotlivých čar je různá: silnější jsou čáry na pozici 2. a 5. – středové čáry horního a dolního triagramu. Symbolické obrazce daly vznik prostředkům života lidské společnosti: např. člun vznikl napodobením hexagramu 59, v jehož horní části je triagram sün - vítr a zároveň dřevo a v dolní části triagram kchan - vzedmutá voda. Kdo nechce v životě chybovat, musí usilovat, aby pochopil smysl těchto změn a jednal v souladu s nimi. Z hlediska konfuciánského bylo důležité zvolit sina základě hlubokého pochopení chodu vesmírného řádu zlatou střední cestu, a tou se ubírat.

Geneze a symbolika osmi trigramů: Tchai-tí (Nejvyšší počátek) O __ __ Jin __ __ __ __

______ Jang _____ __ __

Starý Jin

Mladý Jang

__ __ _____

______ ______

Mladý Jin

Starý Jang

__ __ __ __ __ __

_____ __ __ __ __

__ __ _____ __ __

_____ _____ __ __

__ __ __ __ _____

_____ __ __ _____

__ __ _____ _____

_____ _____ _____

Kchun země

Ken hora

Kchan řeka

Sün vítr

Čen bouře

Li oheň

Tuej jezero

Čchien nebe

ženský mužský princip princip manželka manžel matka nejmladší prostřední nejstarší nejstarší prostřední nejmladší otec syn syn dcera syn dcera dcera poddaný soustředěnost propastnost proniknutí probuzení zář radost vládce měsíc voda dřevo dřevo slunce slunce obětování se ustání nebezpečí mírnost pohyb veselí tvořivost naplnění oblak pokora hrom blesk síla

4.1. Konfucianismus Název Konfucianismus (žu-tia = škola učenců žu-tiao = náboženství) 1. soubor názorů a představ o správném chování, jež má být zárukou dokonalého fungování společnosti a tedy i návodem k úspěšné vládě 2. učení, v němž jsou vzájemně propojeny filosofické, náboženské, sociálněpolitické a

13


světonázorové myšlenky a názory 3. nauka založena na učení Konfuciově a rozšířena učením Mencia (Meng-e´) a Sün-c´. Kchung-c´, Kchung Fu-c´ (čínskými jezuity latinizováno na Konfucius), 551-478 př. Kr. - pocházel z urozené, ale zchudlé rodiny z malého městečka Cou ve státě Lu (dnes provincie Šang-tung). Vyrostl v chudobě. V 15 letech se rozhodl pro úřednickou dráhu. Ve 20 letech zastával místo skladníka, pak místo dozorce královských polí. Léta strávil studiem starých klasiků a jako první v čínských dějinách začal kolem sebe shromažďovat skupinu žáků, které ve svém domě vyučoval. - vyučování bylo zároveň hlavním prostředkem jeho obživy; v 50 letech získal místo ministra veřejných prací a na to ministra spravedlnosti. Avšak pro politické intriky byl nucen se ho vzdát a odejít do exilu. Následovaly roky putování v doprovodu svých žáků z jednoho státu do jiného v naději, že bude moci uplatnit své představy o politických a sociálních reformách ve veřejné správě, avšak bez úspěchu. V 67 letech se směl vrátit do vlasti. Zemřel obklopen svými žáky a do poslední chvíle se považoval za poraženého. Základ tradic konfuciánských tvoří deset knih: a/ pět kanonických knih (osnova čínské civilizace) 1. Ši´-ťing = Kniha písní; 9.-6. stol.; sbírka nejstarší čínské poezie, opěvují lásku, práci, válku, rituály; autorem sbírky Konfucius 2. Šu-ťing = Kniha dokumentů; 9.-7. stol.; zdroj čínských dějin, popis vládních událostí, obsáhlý soubor dokumentů z dvou tisíc let čínských dějin až do Konfucia (zákony a výnosy vládců s komentáři, rozpravy, dekrety) 3. Li-ťing = Kniha rituálů (obřadů); 1.stol. po Kr.; zápisy o ritech, popisuje předpisy mravů a zvyků (kult předků, chování u dvora); řídila etiku císařského dvora 4. I-tíng = Kniha proměn 5. Čchun-čchiou = Letopisy (anály) jara a podzimu, kronika státu Lu v letech 722-480 př. Kr. 6. (Kniha o hudbě – nezachovala se)

b/ čtyři klasické knihy (s´-šu); od r. 1313 do r. 1905 tvořili východisko pro systém státních zkoušek státních úředníků; tyto knihy obsahují i autentické Konfuciovy výroky 1. Lun-jü = Hovory (Rozhovory); sepsány Konfuciovými žáky jako návrhy nejlepšího způsobu života a vlády 2. Meng-c´= Mencius; komentáře ke Konfuciovi a polemiky se současnými panovníky 3. Ta-süe = Velké učení; návod, jak se stát urozeným mužem (sebevzdělání a sebezdokonalování), určený panovníkovi a úředníkům 4. Čung-jung = Cesta středu (Nauka o středu); popisuje vlastnosti a povinnosti urozeného muže a výkon služby a povinnosti panovníka Vývoj - r. 136 př. Kr. vyhlásil císař Wu Ti (156-87) konfucianismus za státní učení, jako prostředek zajištění vlastní moci. Byl založen systém státní správy tvořené úředníky, kteří úspěšně složili státní zkoušky ze znalostí konfuciánské nauky, jejímž obsahem byla dokonalá znalost kanonických a klasických knih - mezi 3. a 8. stol. pronikly do konfucianismu prvky jiných filosofických směrů, především taoismu a buddhismu, což mělo za následek vzkříšení mystických tradic v konfucianismu a jejich zahrnutí do konfuciánského kánonu - r. 59 po Kr. nařídil císař Ming Ti uctívání Konfucia ve školách. Během let se staly rituály spojené s Konfuciem součástí státního náboženství - za vlády dynastie Tchang (618-907), zejména za vládce Tchaj-cunga jsou zřizovány konfuciánské chrámy v každém významnějším městě s pamětními deskami s Konfuciovým jménem a se jmény jeho žáků a též jsou postaveny Konfuciovy sochy. Konfucius byl považován za božského a k jeho soše nebo pamětní desce byly

14


přinášeny zvláštní oběti, což byla povinnost státních úředníků

Dílo Konfuciovi je připisováno autorství kanonických knih (vydal a komentoval I-ťing, vybral a utřídil materiál pro Š´-ťing a Šu-ťing, napsal Čchun-čchiou a některé části Li-ťingu (ten však vychází později)), ale jeho vlastní učení je díky jeho žákům dochováno v Lun-jü. Konfuciovi myšlenky byly zaznamenávány jeho žáky až po jeho smrti. jde víceméně o volné seskupení jednotlivých výroků, uváděných obratem “Mistr pravil”, seřazených do dvaceti svazků (knih, kapitol) dle určitého tématického okruhu.

Učení Konfucius si dal za úkol zachránit ideály předků ohrožené upadnutím do zapomnění. Formuloval nově myšlenky obsažené v klasických dílech a systematizoval je. Studium minulosti dal jako nejlepší prostředek k nabytí spolehlivého poznání. Z děl velkých předků lze totiž nejlépe odvodit zásady správného života a správy veřejných věcí. K nápravě mravních a společenských zlořádů by tudíž zcela postačilo poznat, pochopit a znovu zavést moudré prastaré zásady. pro jeho učení je charakteristický příklon k člověku, k praktickému životu, na prvním místě stojí blaho lidu, to může být dosaženo formací charakteru (“Bylo mi patnáct a celá má vůle se obracela k učení, ve třiceti jsem stál pevně, ve čtyřiceti jsem už nepochyboval, v padesáti jsem rozpoznal zákony nebes, v šedesáti se mi otevřely uši, v sedmdesáti jsem mohl následovat přání svého srdce, aniž bych překročil míru.”). A/ -

-

-

B/ -

-

v centru filosofie stojí pojmy lidskost, mravnost a obřady. Filosofie etiky je založena na předpokladu, podle kterého je člověk morálně dobrý a morální zlo je důsledkem nevědomosti. Ctnost, mravní způsob života, i spravedlivá správa věcí veřejných je otázkou poznání a lze se jim naučit. Všechny lidi je možno vychovat k dobru, jen největší hlupáci s géniové se nikdy nemění. každý člověk by se mohl stát dobrým, kdyby o to usiloval. Svou přirozeností jsou všichni lidé stejní, teprve zvyky a výchovou se od sebe liší lidskost ušlechtilého člověka vyjadřuje praktická zásada ohleduplnosti: “Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.” (XV.23.). Lidskost dále zahrnuje mravnost, loajalitu a vzájemnost člověk usilující o dobro, musí vykonat to, co je nesnadné, zbavit se špatných pohnutek panovačnosti, ješitnosti, hněvu a hrabivosti (VI.20., XIV.2.). Musí být klidný, vyrovnaný a mít “srdce svobodné” (VII.36.). Musí směřovat především k očistě srdce, získání stavu duševní harmonie vyrovnanosti

sociální soužití s je určováno pěti vztahy, které upravují mravní chován lidí navzájem a přidělují každému jednotlivci jeho místo ve společnosti. Modelem pro uspořádání společnosti byl Konfuciovi odvěký rodinný patriarchát s jeho vnitřní hierarchií, přenesený na celou společnost a státní systém. pět vztahů je: mezi otcem a synem, mužem a ženou, starším a mladším bratrem, panovníkem a poddaným, přítelem a přítelem. aby byl ve světě vytvořen řád, musí být nejprve uspořádány rodiny, pak státy. Rodinný život je určován dodržováním úcty dětí vůči rodičům všechny tyto vztahy jsou přesně definovány systémem vzájemných povinností.

15


-

C/ -

-

-

D/ -

-

Podkladem vztahu rodičů a dětí je vzájemná láska; širší vztahy ve společnosti mají podobu lásky k bližnímu Zárukou zachovávání pravidel vzájemné úcty a vzájemných povinností je rodinný, společenský a státní rituál, jehož součástí je také přísná etiketa

k náboženským představám zaujal Konfucius zdrženlivý postoj. Nebylo jeho úmyslem odstranit existující kult předků, uložil ho naopak se smutečními obřady do povinností úcty vůči předkům Kult předků je chápán spíše z etického než náboženského hlediska. Konfucius zastával názor, že je nesmyslné žádat bohy na nebesích o pomoc; vůle nebes se nemůže změnit prosbami lidí uznával bohy a existenci předků, ale odmítl se o nich blíže vyjádřit filosofickou spekulaci o vyšších metafyzických principech nepokládal za užitečnou a budování teologických systémů za potřebné pro praktické uplatnění mravních zásad, které poznal jako správné.

jeho pojetí panování je jednoduché: je-li kníže poctivý,m je takový také lid každá reforma musí být zahájena shora. nemluví-li a nejedná-li kníže dobře, znamená to záhubu země. Klade se tu za povinnost odporovat vládci v jeho špatných činech všemi prostředky. předpokladem dobré vlády je “oprava řečí” (XIII.3.). Šlo o označování každého faktu příslušným jménem, aby se za slovy nemohly skrývat věci odlišné od jejich pravého významu. Slovo je podstata věci, ve skutečnosti je to věc samotná. Jakmile je porušen vztah mezi jménem a věcí, je porušen celý řád. Panovník není panovník, ministr není ministrem atd. Lež a přetvářka zmatou všechny vztahy ve společnosti. “Škola jmen” – filosofická, dialektická škola zabývající se uměním diskuse a definováním rozličných terminů; hlavní její myšlenkou byla relativnost všech pojmů (obdoba řeckých sofistů)

Pokračovatelé Meng-c´, Meng Kche, Mencius (372-289 př. Kr.) nejdůležitější pokračovat Konfucia, systematický vykladač jeho díla a obhájce v polemikách s protivníky základní teze jeho učení praví, že člověk je od přírody dobrý! každý člověk disponuje city soucitu, studu a skromnosti a smyslem pro právo a bezpráví, jež představují “semena” pro lidskost (žen), spravedlnost (i), mravnost (li) a moudrost. tato semena, která odlišují lidi od zvířat, se musejí rozvíjet a podporovat, přičemž Mencius také podtrhuje význam výchovy a prostředí. tyto vlastnosti mají být v plné míře nezbytnou součástí morálních kvalit panovníka, neboť pouze mudrc může být pravým vládcem. Jestliže panovníkovi tyto kvality chybějí, má lid právo na revoltu.Toto pojetí ovlivňovalo čínskou politiku až do 20. stol. Sün-c´ (313-238 př. Kr.) je autorem eticko-filosofického traktátu Sün-c´ (2.pol.3.sol. př. Kr.) na ozdí od Menciova učení, že člověk je v zásadě dobrý, Sün-c´ prohlašoval, že lidé jsou od přírody zlí. Vedeni svou přirozeností vyhledávají uspokojení všech tužeb, osobní výhody a rozkoše; ponecháni těmto tendencím, byl by výsledkem chaos a vzájemné zničení Pouze cvičení a sebekázeň může lidi učinit dobrými. Dobrota není vrozená, nýbrž se jí lze naučit. Při tom je také možno a nutno v sobě vyvinout lásku a spravedlnost “Nebesa” považoval nikoli za něco nadpřirozeného,nýbrž za systém přírodních zákonů, jenž nemá žádný osudový vliv na lidský život v procesu výchovy a v utváření řádu ve společnosti a sytému spravedlnosti ve státě hrají důležitou úlohu ceremonie, rity a starodávné obyčeje včetně náboženských obřadů a kultu předků. To však neznamená, že

16


člověk přežije tělesnou smrt nebo že existují bohové

4.2. Taoismus Filosofický taoismus = tao-tía Lao-c´, “Starý mistr”, známý také jako Lao Tan (“Staré velké ucho”) a Li Er zakladatel - podle nedoložené tradice žil 604-517 př. Kr. (vrstevník Konfuciův) - pochází z okresu Kchu-sien v království Čchu - na dvoře čouského krále byl archivářem. V této době se měl setkat s Konfuciem. - na základě sporů na královském dovře se vzdal svého místa a odešel na západ - v průsmyku Sien-ku se setkal se strážcem Jin Sim, který ho požádal, aby sepsal své učení; tak vznikla kniha Tao-te-tíng obsahující 5000 znaků. - po té se jeho stopy ztrácejí Tao-te-tíng = Kniha o cestě a ctnosti - česky Kniha o Tao (řádu, cestě, smyslu) a Te (ctnosti, síle, moci) - dílo připisované Lao-c´-ovi představuje základ obou směrů taoismu. Podle tradice bylo sepsáno v 6. stol. př. Kr., nevzniklo však dříve než ve 4. či 3. stol. př. Kr. Obsahuje 81 krátkých kapitol (básnicko-filosofických aforismů) – má dvě části. První část (1-38) se týká samotného Tao, jeho popisu a působení ve světě, druhá část (39-81) popisuje, jak si v životě vede světec znalý Tao TAO – jak je v jeho textech a textech následovníků představováno a jak se má podle něho žít

-

-

-

-

interpretováno jako všeobjímající poslední princip, který existoval před nebesy a zemí je nepojmenovatelné a nepopsatelné mimo dosah rozumu, nelze ho naučit pojmy, ale zkušeností je matkou veškerenstva, původní zdroj reality nehmotná realita, která je za vším, hlubina, zárodečná voda, která nese ostrov reality dává všemu vzniknout a přece nekoná jeho síla te je to, co jevy dostávají od taa a co je činí tím, čím jsou přírodní a mravní zákon vyvěrá z nebytí a ovládá bytí, existuje na pomezí bytí a nebytí působí uvnitř kosmu jako rytmické střídání vzniku a zániku jednotlivin, věcí, bytostí cílem mudrce je prostý život, vyplývající v Tao (důraz na spontánnost, člověku není třeba vzdělání, ale přirozený přírodní život, víc poznám v sobě, než když sjezdím celý svět), zlu se stavím dobrem, neboť “měkké přemáhá tvrdé” absolutní všeobjímající duchovní skutečnost, kterou zaznamenáváme ve vlastním nitru i ve světě je postřehnutelné, ale nemůžeme ho plně pochopit, myšlením obsáhnout lidské poznání, zkušenost je relativní; člověk se nemůže plně vymanit z relativity, ale může se nad ni povznést, dostat se přes její hranice a splynout s taem. Podmínkou je půst, prázdnota srdce, odpoutání od vnějšího světa střízlivý pohled na věci, nedávat jim větší váhu, než kterou mají (věci jsou pouze tím, čím jsou, nic víc). neulpívat na ničem, být nezávislý na vnějších okolnostech, žít spontánně, přirozeně, prostě = wu-wej (nejlepší jednání je nejednání) – člověk se plně zajímá o věc, ale neovlivňuje ji rušivě, je jí přítomen, jedná dle intuice, nedělá si plány, umí ve správnou chvíli přijít i odejít ideál člověka – v samotě, ústranní se dobere jako skrytý mudrc v souladu s přírodou spontaneity dosažení taa brání bezohledné prosazování vlastních představ a záměrů, lidská civilizační aktivita, moráka předpisů a příkazů svět je nesen řádem a člověk se nápodobou vesmíru – co platí v něm, platí i v člověku; vidí věci zevnitř, v celku, aniž by musel opustit svoje řemeslo přijmout svoji úlohu (narodil jsem se králem, mám žít jako král, pokud žebrákem, mám tak žít

17


-

v harmonii; v každém králi je zároveň kus žebráka) stejně jako jsou v nás dobré stránky (jang), tak i stinné (jin). Nelze se jich zbavit, ale přijmout je. Pokud jsou potlačeny, objeví se jinde. Dva principy nelze oddělit!

Religiózní (náboženský) taoismus = tao-tíao První stoupenci taoismu se sami snažili hledat tao a v podstatě neměli zájem na vytvoření organizovaného náboženství. Přesto do taoismu pronikaly stále více všemožné názory, pocházející z kontaktu s kulturním okolím (buddhismus) a s původním čínským lidovým náboženstvím, věřícím v množství bohů, démonů a zlých duchů. Taoismus tak ztrácel postupně svou původní filosoficko-mystickou podobu a nabývá jinou, v níž se rozvíjí jógistická forma mystiky, alchymie a magie, což taoistickou praxi podstatně vzdaluje ideálům knihy Tao-te-ťing. Tělesná nesmrtelnost se stala nejvyšší prioritou; namísto jejího dosažení vnitřní harmonií s taem šlo nyní o nalezení elixíru života.Taoističtí mystikové a alchymisté se snažili dosáhnout duchovního cíle různými prostředky: přísná dieta, rituální koupele, svařování lektvarů, rituální manželské obcování, jógová dechová a jiná cvičení (tchaj-tí-čchüan), opakování manter, různá magická kouzla

Důležitými faktory v utváření taoismu jako lidového náboženství byl jednak vliv prastarého přírodního mysticismu, magických praktik, lidového šamanismu, starých legend a mýtů, obohacených o zbožštělé představitele taoismu a jednak příchod buddhismu, jeho představ o životě po smrti a dalších zrozeních, převzetím mnohých prvků mahájánového rituálu a zavedením dříve neznámé instituce klášterních společenství a zřizování chrámů a pro veřejnou bohoslužbu. K náboženskému taoismu jsou počítány všechny školy a směry, jež mají za cíl dosažení nesmrtelnosti, z nichž nejdůležitější jsou: Cesta pěti měřic rýže, Cesta nejvyššího míru, Škola magického klenotu, Cesta pravé jednoty a Cesta realizování pravdy. Čang Ling (Čang Tao-ling) 34-156 Zakladatel první významné taoistické náboženské školy a obce Cesta pěti měřic rýže a její první nejvyšší představitel s titulem “nebeský mistr” (první taoistický papež). Podle legendy nesmrtelný – 123 letech vsedl na draka a ten ho odnesl do říše nesmrtelných. Čang se kromě alchymie a magie zabýval též hygienou a léčením. Původ nemocí spojoval s hříchy, ať vlastními nebo předků. vytvořil obřady, kterými lidi od hříchů očišťoval a uzdravoval je. Cesta pěti měřic rýže ranětaoistická škola, která byla založena mezi r. 126 a 144 po Kr. , známá též pod názvem “Cesta nebeských mistrů” Po vzoru buddhismu byly zakládány kláštery, nositeli původní taoistické tradice však byly poustevny (rozprášeny v 50. letech 20. stol.) Nebeští mistři byli představenými školy Cesty pěti měřic rýže (Wu-tou-mi-tao) a později z ní vzniklé Školy pravé jednoty (Čeng-i-tao). Titul je až dodnes předáván uvnitř rodiny Čang. Dnes žije poslední “nebeský mistr” (tchien-š´) Čang En-pu 63.generace, na Taiwanu.

18


5. Náboženství Židů – judaismus Nástin dějin: 1) Abrahám 1900 př. Kr., Izák, Jákob + synové Jákoba 2) Egyptské zajetí – Mojžíš 1300 př. Kr. 3) Cesta do Země zaslíbené, pronikání do Palestiny – 1250-1200 př. Kr., Mojžíš, Jozue 4) Doba soudců 1200-1020 př. Kr. 5) Doba královská – 11. st. př. Kr., Saul (1025-1012 př. Kr.), David (1012-972 př. Kr.), 1005 – vzniká Judsko-izraelské království s hl. m. Jeruzalémem Šalamoun (972-932 př. Kr.) – První chrám r. 960 – ekum. bible (950) př. Kr. 6) Rozdělení království 933: - Juda – hl. m. Jeruzalém, jih - Izrael – hl. m. Samaří – zničeno r. 722 vpádem Asyřanů 7) 586 př. Kr. - pád Jeruzaléma - dobytí Nabukadnezarem (král Novobabylónské říše), zničení chrámu 586 – 538 př. Kr. = tzv. „babylónské zajetí“ 8) Návrat Židů do Judska - král Kýros dobyl Babylónii (539 př. Kr.) a r. 538 př. Kr. povoluje zvláštním ediktem Židům návrat domů, obnova chrámu – 520-515 př. Kr. postaven Druhý chrám, náboženské obnova 9) Řecké období – 333 př. Kr. - Alexandr Veliký (+323) - LXX 10) Ptolemaiovci – náb. tolerance 11) Seleukovci r. 198 př. Kr. – netolerantní, cizí kulty, r. 167 př. Kr. Makabejské povstání, znovuposvěcení chrámu 12) Římská nadvláda – od r. 63 př. Kr., Palestina pod svrchovaností Říma 13) Válka židovská proti Římanům 66-70 po K., 70 zničení chrámu, 73 pád pevnosti Masada 14) Povstání Bar Kochby 132-136 – vyhnání Židů z Palestiny

Židovské náboženství – 5 růstových vrstev: 1) náboženství patriarchů 2) mojžíšské náboženství 3) náboženství usedlého Izraele 4) náboženství proroků 5) náboženství starozákonního Židovstva – judaismus Ad 1) náboženství patriarchů - osobní Bůh - El, který oslovuje jedince a vstupuje do jeho života, Abram - Abraham - není přesně určen způsob přinášení obětí a kult - mnoho svatyní Bet-el, Mamre – setkání s Bohem - očekávání splnění Božích příslibů, Bůh Abrahámův

Ad 2) Mojžíšské náboženství - cílem je zde záchrana z Egypta - vytváří základ náboženství Izraele a dává mu trvalou strukturu, formu, nauku - zjevení nepřijímá pouze jedinec, ale celý národ

19


- Boží jméno spojeno s J-H-V-H = být; ten, který je - existující věčná skutečnost, Pán dějin - zákaz zneužívání Božího jména - SVATYNĚ - kočovná, kněžstvo - Áron, kalendář, bohoslužebný řád - není tam socha, jen schrána smlouvy - podnož Jahveho trůnu - přítomen uprostřed svého lidu pochod pouští - samota pro upevnění vztahu národ - Bůh (poušť nepatří žádnému bohu) Ad 3) náb. usedlého Izraele - kmeny jsou ohroženy přejímáním společenských a náboženských zvyků poražených národů a účastí na kultu pohanských bohů – přijetí boha země, ve které jsem - vliv zemědělských představ oproti původním nomádským - mění se způsob uctívání Boha pastevci-zemědělci – synkretismus – kniha Sd. - na poušti byla jen jedna svatyně, v Kanaánu jsou zřizovány další místní svatyně (přejímání). Jahve je uctíván prostřednictvím pohanských rituálů a Baalovy výšiny jsou přeměněny na Jahveho. - KRÁLOVSTVÍ - království je cizí institucí, jedině Jahve je král; jde zde o ovlivnění okolními národy - je vytvořením pevného státu 12 kmenů s ústřední vládou a Jeruzalém se stává střediskem náboženského života - je projevem smlouvy mezi Jahvem a Davidovskou dynastií, je pokračováním smlouvy na Sinaji KRÁL - pomazaný (mašiach) a vyvolený - adoptován, je vyhlášen, uznán za Božího syna, ve smyslu důstojnosti a odpovědnosti - je představitelem Jahveho v tomto světě - udržuje kosmický řád - prosazuje spravedlnost - chrání slabé - zajišťuje úrodu - dosazuje kněze - vrchní představitel náboženství - MESIÁŠ je ideální král CHRÁM - sídlo Jahveho uprostřed svého lidu - hora Sión představuje střed světa, na které stojí ústřední národní svatyně - ve velesvatyni přebývá Bůh v podobě svého jména - chrám je symbol Boží ochrany - chrámová hora je středem světa a chrám je obrazem světa - Bůh sám si vybírá místo, kde je chrám, je znamením milosti a vyvolení Rozpad království - Šalamoun - náboženským důvodem je jeho odpad od víry, hříšnost, dochází k rozdělení jednotného království na dva státní celky: na severu království Izrael s hlavním městem Samaří a na jihu království Juda s hlavním městem Jeruzalémem. Na severu dochází ve větší míře k náboženskému synkretismu, k udušení Jahvova kultu a vrcholí roku 722 vpádem Asyřanů zničením Samaří a obsazením země. Všechny Boží přísliby se nadále budou týkat pouze Judska, kde také dochází k odpadům a modloslužbě, ale přesto jahvismus přežil. Ad 4) náboženství proroků Profétismus byl vždy prostředkem, přes který se Jahve stýkal se svým lidem. Řecké slovo profétés, překladem je prorok, znamená mluvit na místě jiného, mluvit Božím jménem. Proroci sami se pokládají za Boží vyslance, což je patrné i ve formulaci proroctví a užívání slov. Mojžíš

20


byl prvním a největším prorokem, po něm byli další. Profétismus jako povolání patřil k trvalým institucím v Izraeli a byl důkazem Boží péče o lid. 1) Proročtí synové nebo učedníci - skupina seskupující se kolem mistra. Prorocká tradice je uchovávána a rozvíjena v prorocké škole, cvičí se tu meditace a extáze (Samuel, Eliáš, Elíša). 2) Chrámoví (+královští) proroci - náležejí k chrámovému personálu, udělují slova napomenutí a povzbuzení, vystupují v rámci kultu (Habakuk, Nahum, Joel). 3) Nezávislí proroci - v nich dosáhla tato instituce vrcholu, patří k nim téměř všichni píšící proroci a mohou se rekrutovat i z výše uvedených skupin. Jsou povoláni Bohem a prorokují pod vlivem tohoto zásadního prožitku. Nehájí žádné jiné zájmy než zájmy Hospodina, nelze je umlčet jinak než násilím, kritizují nevěrnost Izraele a jeho představitelů … Na královském dvoře žili dvorní proroci a u jednotlivých svatyní žili také tito proroci z povo-lání - nebjím. Vedle nich stojí celá řada povolaných proroků, které Bůh mimořádně povolal jako své mluvčí. Jsou to klasičtí proroci, se kterými se setkáme na stránkách Písma. U těchto proroků nalézáme vyhraněné silné vědomí Božího povolání, prorok musí plnit Boží vůli. Proroci jsou uchváceni Jahveho skutečností, tato síla je vede, aby o ní vydali svědectví. Obsah proroctví: Byli povoláni proto, aby oznámili zánik všech dosavadních institucí a připravili budoucnost nového Izraele. Proroctví začínají zvěstováním pohromy, po které se objevuje perspektiva spásy. Mezi pohromou a spásou je vzájemná spojitost. Ale proroctví jdou dál a mluví o nové spáse, návratu do rajské zahrady života v míru, blahobytu a službě Bohu. Rozdělení: nepíšící - v počátcích monarchie - Nátan, Gad, Achiáš, Eliáš, Elizeus... píšící - 4 velcí - Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel 12 malých - Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Malachiáš… Ad 5) náboženství starozákonního Židovstva Judaismus na sobě nese rysy zajetí. Po návratu putují Židé k hoře Siónu, do Jeruzaléma, kde je předčítán Zákon a dochází k obnově chrámu - Ezdráš. V helénském období je u Židů v diaspoře snaha o splynutí s Řeky. Přijímají řecký jazyk, řeckou terminologii a filosofii. Do víry přistupuje větší universalismus a zvnitřnění - Bůh je živý a chce od člověka živou odpověď. Víra v Boha přináší moudrost. Víra není založena na rituálech, ale na moudrosti, poznání, ztotožnění se s Bohem. Náboženství klade důraz na osobní zbožnost a odpovědnost vůči Bohu. Sloupy víry: 1) Šabat – nařízený 7. den odpočinku, svatý den, den Hospodinův. Jedná se o nej-výraznější obyčej judaismu, který je znamením věčné smlouvy mezi Bohem a Vyvoleným národem. Tento den hlásá víru v Boha a vyjadřuje poslušnost Tóře, je zárukou zachování existence a náboženské identity národa. Je znamením obnovené smlouvy s patriarchy, produchovňuje užívání času člověkem, posvěcuje ho a je předzvěstí posmrtného života, Božího království a éry Mesiáše. Připomíná Židům, že zdroj jejich síly není v nich samotných, ale v Bohu. 2) Obřízka – smlouva obřezání uzavřená mezi Bohem a Abrahámem. Provádí se osmý den po narození a dítě dostává jméno. 3) Monoteismus – je základem židovského náboženství. Bůh se zjevil a uzavřel smlouvu, ve které vyžaduje od Židů dodržování zákonů Tóry. Bůh je jeden, jediný, je Stvořitel celého světa a především člověka, který má být Božím obrazem. Člověk je svobodný, může se rozhodovat. Člověk může být pokoušen ďáblem, ale nespadá pod jeho vliv. V pojmenování Boha se prosazuje Elohím oproti Jahve. 4) Modlitba v synagoze – znamená shromáždění, společenství. Jejich vznik je spojen s babylónským zajetím, kde měl nahradit chrám. Židé se v synagogách shromažďovali ke společným modlitbám a studiu, četla se zde a vykládala Tóra. Po roce 70 po K. synagogy zcela nahradily chrám, staly se centrem obecních i náboženských záležitostí. Žádné oběti se

21


v nich však nepřinášely, byly nahrazeny modlitbou. Modlitba je nazývána pravou obětí a proroka s knězem nahradil znalec Zákona. Základní uspořádání všech synagog je stejné. 5) Poutní svátky v chrámě – přistupují po obnově chrámu a s jeho zánikem jsou obřady transformovány na slavení v synagogách a domácím prostředí bez přinášení obětí. Poutní svátky, na které byla povinnost putovat 1x za rok do Jeruzaléma, byly tři: Pesach – svátek přejití, Šavuot – svátek týdnů, Sukot – svátek stánků. (Pesach - slaví se 15.-22. nisanu na památku odchodu Izraelců z egyptského otroctví. Po celou dobu svátku se nesmí jíst nic nekvašeného a vaří se na speciálním pesachovém nádobí. Hlavní obřad se koná v domácnosti, je to tzv. “Pesachový seder” - uspořádání. Na stole jsou macesy, víno a se-derová mísa s pokrmy mající symbolický význam. Řád večeře se řídí podle pesachové hagady. Šavuot - slaví se 6. a 7. nisanu /padesátý den po Pesachu/. Náboženský význam svátku spočívá ve zjevení Boha na Sinaji, znamenající morální vysvobození z otroctví. Sukot - slaví se 15. - 21. tišri - jako poděkování za úrodu. Náboženský význam je v připomínce putování pouští. Staví se suka - stan, symbol odevzdanosti a nezajištěnosti před Hospodinem. V synagoze se nosí kytice - lulav. Je to den radosti z Tóry, končí a zároveň začíná roční cyklus jejího čtení.) K těmto poutním svátkům přistupují ještě velké svátky: Roš ha-šana – Nový rok a Jom kipur – Den smíření; Menší svátky: Chanuka – Posvěcení chrámu, Purim – Svátek losů,Roš chodeš – Svátek novoluní, Tu be-švat – Svátek 15. ševatu, Lag be-omer – 33. den omeru; dny smutku, postní dny a po vzniku státu Izrael (14. 5. 1948) nové národní svátky. 6) Dodržování zákona – Tóry. Četba, studium a výklad biblických textů tvoří ústřední bod synagogální bohoslužby. Židovská tradice rozlišuje Tóru = psaný zákon, který je shrnut v 5 knihách Mojžíšových, a ústní zákon = mišnu (obsahuje 63 traktátů), dnes v podobě Talmudu. Halacha - je právní část Talmudu, právní systém judaismu. Toto halachistické učení určuje život Židů do nejmenších podrobností - život věřících se řídil 613 příkazy a zákazy (248 příkazů, 365 zákazů). Stránka Talmudu obsahuje vlastní text tradice - mišnu a komentáře k ní od různých autorů z různých dob - gemaru, každý traktát mišny obsahuje část halachickou (počátky písemné podoby jsou kolem přelomu leto-počtu). 7) Očekávání Mesiáše – MESIÁŠ – pomazaný Jedná se o osobu zasvěcenou svatým olejem k úkolům stanoveným Bohem. Představa Mesiáše je naznačována v průběhu SZ dějin Vyvoleného lidu. Bude pocházet z davidov-ské královské dynastie a proroci ho představují jako spravedlivého krále, ve kterém se budou spojovat prorocké, královské a kněžské důstojnosti. Po babylónském zajetí dostává eschatologické rysy – eschatologický mesiášský král. Podněty k intenzitě očekávání dávala častá pronásledování Židů. Předchůdcem Mesiáše bude Eliáš, bude zvěstovat toho, který zachrání svět před válkami a utrpením a povede lidstvo ke všeobecnému bratrství pod otcovstvím Boha Izraele. Členy židovské komunity můžeme rozdělit do dvou základních skupin: 1) Sefardové -Sefaradim – název pochází z Abd 1,20 a používá se pro Židy žijící do r. 1497 původně ve Španělsku. Po vyhnání se usadili převážně v Africe, Itálii a na Balkánském poloostrově. Používají jazyk ladino. Sefardové = tvoří většinu židovské populace ve Francii a Itálii. 2) Aškenazové - Aškenazim – název vzat z Gn 10,3 a byl užíván pro Židy obývající Porýní. Velká část se přesunula do střední a východní Evropy a do Ruska. Jazykem je jidiš. Aškenazové tvořili před druhou světovou válkou 90% židovské populace. Tyto dvě komunity mají rozdílnou liturgickou tradici, synagogální bohoslužby a modlitební rituál.

22


Sionismus – hnutí obhajující a podporující návrat židovského lidu do vlasti předků. V národě nikdy nevymizela vazba národa a země darované Bohem. Počátek této snahy může najít již po babylónském zajetí a pokračuje po vyhnání Židů z Palestiny po roce 135. Nově myšlenku sionismu podnítily především pogromy ve východní Evropě koncem 19. století. Židé se začali spontánně stěhovat do Palestiny, kde začali budovat zemědělské farmy. Tyto skupiny byly organizovány ve skupině Milovníci Siónu. Na západě byl velkým podnětem proces s Alfredem Dreyfusem (1894), odsouzeným na doživotí za špionáž, důvodem byl jeho židovský původ. Vídeňský novinář Theodor Herzl vydal knihu Židovský stát, kde zpracoval politické myšlenky sionismu.

Iniciační obřady: 1) narození - 8 dnů po porodu zůstává matka i dítě nečistí, osmý den je očištění, u chlapců je provedena obřízka a dostávají jméno. Dívky jsou očišťovány pomocí modliteb a jméno dostávají již třetí den, 2) puberta - Bar micva - u chlapců ve 13 letech. Jsou zkoušeni z hebrejštiny při veřejném liturgickém čtení v synagoze a překladu textu. Potom jsou rabínem skrze požehnání přijati mezi dospělé muže. Bat micva - u děvčat, provádí se již ve 12. roce věku. Jsou zkoušeny rovněž ze čtení, které je jednoduší a bývá většinou doma. Dívky jsou uvedeny do společenství rodiny, kde jsou také vzdělávány, 3) manželství - cílem je výchova dětí. Každé manželství je stvrzeno svatební smlouvou a musí u něho být dva svědci. Při porušení smlouvy je možný rozvod, 4) pohřeb – smrt - přechod do jiné kvality života. Všechny záležitosti a obřady kolem pohřbu obstarávají pohřební bratrstva.

6. Islám -

použitá literatura: Kropáček Luboš: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad 1992 odevzdání se do vůle Boží” monoteistické náboženství přebírá prvky judaismu, křesťanství a starých arabských kultů

Zařazení Islám je druhým největším světovým náboženstvím, počet jeho stoupenců se blíží jedné miliardě. Po židovství a křesťanství je třetím velkým monoteistickým náboženstvím vzešlým ze semitského civilizačního podhoubí. Je dominantním náboženstvím v zemích severní Afriky, na Blízkém Východě, Arabském poloostrově, ve střední Asii a v Indonésii. Orientován výrazně proféticky jeho posvátným spisem je Korán. Jeho zakladatelem je arabský prorok Muhammad ibn Abdulláh. Muhammad Podle nezaručených zpráv se Muhammad narodil v r. 570 po Kr. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve kmene Kurajšovců. Jeho otec se věnoval obchodu, ale zemřel před Muhammadovým narozením. Po smrti matky sed ujal čtyřletého Muhammada jeho děd Abd al-Muttalib, později pak jeho strýc Abú Tálib. S ním prý se Muhammad účastnil obchodní výpravy do Sýrie a také válek Mekky proti některým okolním kmenům. Ve svých dvaceti pěti letech vstoupil do služeb zámožné vdovy Chadídži jako obchodní agent a zakrátko potom se s ní oženil. Z tohoto manželství vzešli dva chlapci, kteří zemřeli v ranném věku, a čtyři dcery, jež dosáhly dospělosti.

23


Muhammadovo zjevení Pod nánosem zbožných legend tradičního líčení počátků Muhammadova náboženského prožitku je obtížné odkrýt to, co se s ním tehdy dělo, co prožíval a v jakých stavech uzrávaly jeho myšlenky. Faktem však je, že prožíval hlubokou psychickou krizi, z níž potom vyrostly jeho náboženské představy, zpočátku nezřetelné, ale postupem času nabývající pevnějšího rámce a obsahu. O spojitosti Muhammadovy osobní krize s celkovou morální, náboženskou a sociální krizí v jeho rodišti nemůže být pochyb. Podle tradice se dostalo Muhammadovi prvního zjevení v roce 610, v době, kdy mu bylo kolem 40 let. Když totiž spal na pahorku Híta, několik kilometrů od města, sestoupil prý k němu archanděl Gabriel (Džibríl) a pravil: “Přednášej!” Muhammad váhal, ale anděl ho pevně svíral, div ho neudusil, až se Muhammad zeptal: “Co mám přednášet?” Anděl mu řekl: “Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.” To bylo první z mnoha zjevení, která Muhammad přijal. Zpočátku byl jat obavami, jestli se nezbláznil a pomýšlel dokonce na sebevraždu, zejména když po prvním zjevení se nové delší dobu nedostavilo. V těchto chvílích mu byla oporou jeho manželka Chadídža a za pomoci svého bratrance Waraqy, který se již dříve seznámil s křesťanským učením, v něm upevnila víru, že je skutečně poslem božím. Tato zjevení tvoří dohromady Korán, což znamená “čtení” nebo “přednášení”. Muhammad po určitou dobu hlásal to, co pokládal za zjevení, jen úzkému kruhu své rodiny a přátel, a teprve o několik let později (612 nebo 613), se odhodlal vystoupit se svým učením na veřejnost a promluvit ke svým soukmenovcům. Vznik muslimské obce Z počátku se nepatrná obec věřících - nebylo jich ani dvacet – scházela tajně, aby vyslechla zjevení,jež se postupně dostávala Muhammadovi. Tehdy také zavedl modlitbu, většinou v době noční, a zřejmě už stanovil určité kultovní pohyby a výroky. Když později vystoupil veřejně a Mekkánci si povšimli pravidelných modliteb s podivnými pohyby, stali se muslimové a také Muhammad sám předmětem posměšků; na druhé straně se však vyskytlo i dost lidí, kteří se začali o nové náboženství vážněji zajímat a žádali od jeho hlasatele podrobnější informace. Okolo r. 614 přívrženců přibývalo a Muhammadův dům již nestačil, aby všechny pojal ke společné modlitbě. Střediskem kultu i náboženské výuky se stal dům al-Arqama, mladého a zámožného muže z nejbohatšího mekkánského rodu Machzúmovců. Mekkánská opozice Mekkánská oligarchie se zpočátku dívala na Muhammada a jeho malinkou obec věřících celkem lhostejně a nanejvýš s útrpným úsměškem, neboť se necítila nikterak ohrožena. Jakmile se však začaly zřetelněji projevovat některé politické aplikace vyplývající z Muhammadova nároku na to, že je poslem Božím, postoj vládnoucích skupin se změnil. Muhammad byl veřejně urážen a napadán, nazýván bláznem, věštcem, básníkem a podvodníkem, jeho přívrženci byli vystaveni různým ústrkům, zejména uvnitř svých rodů. Do čela opozice se ostavili předáci nejmocnějších rodů. Je rozšířený názor, že nepřátelství mekkánské vlády bylo vyvoláno obavou, že nové náboženství zbaví Mekku jejího posvátného charakteru, že její idoly a svatyně, zejména Ka´ba přestanou být cílem poutí Arabů a že tím poklesne politický a zejména hospodářský význam města. Muhammad ji tedy nehodlal zbavit jejího posvátného charakteru, obracel se však proti uctívání pohanských bůžků. Další příčinou hlásání Koránu, že mocní nejsou tak soběstační a nezávislí, jak se domnívají, ale že jsou osobně zodpověděni bohu stejně, jako ti nejchudší, což v sobě skrývalo nebezpečí, že Muhammad získá na svou stranu řadu nespokojenců v méně privilegovaném postavení a tím ohrozí vedoucí postavení oligarchie. největší hrozba však tkvěla v tom, že uznání Muhammada prorokem znamenalo přiznat, že je nejschopnějším a nejmoudřejším mužem, povolaným k řízení mekkánských záležitostí. To si oligarchie přirozeně

24


nemohla dovolit a odtud pramenilo všechno její úsilí zničit Muhammada morálně, společensky a snad i fyzicky. Historie Muhammada a mladého islámu je proto po celý zbytek mekkánské doby (do r. 622) historií úporného boje proti opozici. Rozchod s pohanstvím Muhammad byl tehdy určitou dobu ochoten na smíření přistoupit, když udával, že je možno se obracet k pohanským božstvům al-Lát, al-Úzzá a Manát jako k přímluvcům u Boha. Nespatřoval v tomto stadiu svého monoteismu žádný rozpor mezi vírou v jediného Boha a připuštěním dalších nadpřirozených bytostí v okruhu přímluvců; vždyť i křesťané a židé věřili v anděly, ďábly a džiny, aniž by je stavěli na roveň Bohu. za určitou dobu si však uvědomil všechny důsledky tohoto kompromisu, verše o tom odvolal a místo nich jsou dnes v Koránu slova odsuzující rozhodně kult oněch tří božstev. Pozdější komentátoři nazývají původní znění “satanskými verši”, které Muhammadovi našeptal sám satan, aby ho svedl ze správné cesty. Krátce na to recitoval Muhammad súru 109 znamenající definitivní rozchod s mekkánským pohanstvím. Tím dal jasně najevo, že na další kompromisy a ústupky už nehodlá přistoupit. Súry 109 a 112 se staly východiskem dalšího rozvoje směrem k přísnému monoteismu, nejtypičtějšímu znaku islámu. Krize Krátce na to postihly Muhammada dvě osudné ztráty – r. 619 zemřel jeho strýc a hlavní ochránce Abú Tálib, a potom i jeho věrná opora manželka Chadídža. Do čela Hášimovců se dostal jiný strýc Abú Lahab. Ten se postavil proti Muhammadovi nepřátelsky a přesvědčil některé příslušníky rodu, unavené věčnými spory, aby odmítli nadále poskytovat Muhammadovi podporu. Muhammad byl tak zbaven své opory a jeho situace v Mekce se tím výrazně zhoršila. Také šíření islámu bylo znemožněno, protože se nikdo neodvážil přidat k proskribovanému Hášimovci, proti němuž stáli nyní nejen nejmocnější Kurajšovci, ale i značná část jeho vlastního rodu. Islám jako náboženské hnutí a i jako obec věřících byl v Mekce odsouzen k zániku. Tato situace se odráží v súrách Koránu, kde se místo nových myšlenek objevuje jen neustálé opakování varování, hrozeb a slibů, čímž se Muhammad – v krizi a na pokraji zoufalství – stále ujišťoval, že je skutečně veden Bohem, že věc islámu musí nakonec zvítězit. Posiloval se i poukazy na osudy dřívějších zneuznaných proroků, jejichž národy postihl spravedlivý trest za nevíru a neposlušnost. Útěk do Jathríbu – hidžra V nejnižším bodu islámu se Muhammad sešel r. 620 s několika předáky z Jathribu, kteří doufali, že v něm naleznou vhodnou osobu, schopnou uspořádat poměry v jejich rodné oáze. V dalším roce se Muhammad sešel znovu sešel s představiteli většiny kmenů a rodů a uzavřel s nimi úmluvu, že jej přijmou jako proroka, budou jej poslouchat a bránit proti nepřátelům. Na základě této dohody pak vyslal do Jathribu několik přívrženců, aby tam hlásali základy nové víry a informovali jej o celkové situaci. Vida svou bezmocnost v Mekce, rozhodl se tam pak přesídlit a učinit z něho základnu své obce. Mekkánská opozice začala při postupném odchodu tušit, oč se jedná, a rozhodla se Muhammada odstranit. Byl učiněn pokus zabít ho v jeho domě, ale Muhammad byl včas varován a uchýlil se jinam. Nebezpečí mu však stále hrozilo a když byla většina jeho stoupenců v Jathribu, odhodlal se i Muhammad sám k přesídlení. Doprovázen jen Abú Bakrem a jeho propuštěncem odešel v září 622 tajně z Mekky. 24. září 622 dorazili na okraj jathribské oázy. To byla tzv. hidžra. Slovo neznamená “útěk”, jak se běžně překládá, nýbrž “přerušení kmenových a rodových svazků a vztahů a navázání nových”. Hidžrou skončilo jedno období života Muhammadova i dějin islámu. Změna, která tím nastala, znamenala zásadní přelom, takže chalífa Úmar položil hidžru za počátek muslimského letopočtu.

25


Medína V Jathribu, který přijal na Muhammadovu počest nové jméno Madínat an-Nabí (Město Prorokovo), zkráceně Madína (Medína), bylo třeba vybudovat pevně stmelenou obec věřících, v níž by byli překonány staré pohanské náboženské a morální tradice a neopakovaly se boje a spory. Z Muhammada-hlasatele se v Medíně stává Muhammad-politik, zákonodárce, soudce, vojevůdce i zakladatel nové společenské organizace. Nová byla v tom smyslu, že se přestala opírat o soudržnost kmenovou, ale o ideovou, vyrůstající z islámu. Před hidžrou se obracel jen ke Kurajšovcům, v Medíně nabývá jeho výzva daleko obecnějšího charakteru, protože už nemá být náboženstvím jen Kurajšovců nebo mekkánských kmenů, ale všech Arabů. Toto poslání bylo sice obsaženo už v době Mekky, ale v Medíně se mu mohlo dostat praktické náplně a konkrétního uskutečnění. O uspořádání vztahů mezi jednotlivými složkami medínské společnosti informuje tzv. Medínská ústava z nejstarších Muhammadových životopisů. Z této ústavy vyplývá, že muslimská obec (umma) vystupuje navenek jako jeden kmen podle staroarabských představ, její členové jsou navzájem bratry a mají povinnost se vzájemně chránit a bránit. Vedle muslimů jsou zde zmíněni ještě jiní medínští obyvatelé, jednak arabští nemuslimové, což ukazuje, že ne všichni Medínští hned přijali islám, jednak pak židovské kmeny. Upevnění muslimské obce v Medíně, byť bylo nejvýš důležité, nemohlo být cílem samo o sobě, ale bylo jen předpokladem pro další aktivity. K Muhammadovým cílům patřilo získání Mekky a její svatyní, jež byla integrována do islámského kultu a dále rozšíření islámu jako obecného náboženství všech Arabů. Tyto záměry nebylo možno uskutečnit hned, ale bylo nutno za nimi jít krok za krokem podle vnitřních i vnějších okolností. Muhammad k tomu využíval různé prostředky od diplomacie až k válečným výpravám, ale jako Kurajšovec dával vždy přednost raději vyjednávání před bojem a byl mnohdy ochoten k politickým, nikoli však náboženským kompromisům, jestliže cítil, že jinou cestou nedosáhne cíle.V tom byl vždy úspěšný, byť se jeho přívržencům zdálo, že ustupuje příliš. Deset let medínského působení (622-632) položilo základy k politicko-sociálnímu uspořádání muslimské obce a v tomto období byly vypracovány hlavní zásady kultu, rodinných a společenských vztahů, práva a různých příkazů a omezení. Súry tohoto období obsahují i řadu čistě náboženských témat a další rozpracování teologie a dogmatiky.

Rozchod se židy Muhammad považoval od začátku své učení za totožné s hlásáním starých izraelských proroků, příp. Ježíše. Při příchodu do Jathribu očekával, že ho tamní židovská obec přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších poslů, zejména Mojžíše. K jeho hořkému zklamání se nic takového nedělo, by naopak židé začali jeho učení napadat v základu, poukazujíce na zjevné rozpory mezi Starým zákonem a Koránem. Z toho vyvodili, že Muhammad není žádným prorokem a Korán žádným božím zjevením. To bylo pro Muhammada velkým nebezpečím, protože jeho autorita v medíně se zakládala právě na víře v jeho poslání. K rozchodu se židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl qiblou – směrem, jímž s věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a půst. Když se ale polemické útoky stávaly prudšími, musil Muhammad změnit svou politiku a začal rozvíjet svou koncepci Abrahámova náboženství. Rozdíly mezi koránskými a starozákonními příběhy a učením popřít nemohl, a proto dospěl k závěru, že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Boje s Mekkou Počáteční výpravy byly nevelké a přinesly málo kořisti, ale Mekka jimi byla značně zneklidněna,

26


neboť hrozilo, že bude odříznuta od zdroje svého bohatství. V březnu 624 došlo k první na arabské poměry velké bitvě u Badru. Bitva netrvala dlouho, ale měla světodějný význam, protože v případě porážky muslimů by asi islám zmizel bez jakékoliv stopy ze světa. Muhammad přes početní slabost zvítězil a zajistil tak svému náboženství a své obci trvalé místo ve světových dějinách. Na vítězství muslimů se podílela ve velké míře jejich víra ve vítězství svaté věci islámu a také víra, že ti, kdo padnou, přijdou rovnou do ráje. Muhammadova obec byla posílena vítězstvím a Korán připisuje zásluhu na něm přímo Bohu, jehož pomoc je srovnána s pomocí, již poskytl Mojžíšovi proti faraónovi. Vítězství bylo pokládáno za znamení, kterým Bůh potvrzuje Muhammadovo prorocké poslání. Úspěchy islámu Muhammad vědom si toho, věděl, že je jen otázkou času, kdy se Mekka sama podrobí. měl o situaci ve městě přesné zprávy a čekal jen na vhodnou příležitost. Po obléhání Medíny už nevedl žádné protiakce proti Mekce nechtěje prolévat krev svých soukmenovců a spoléhal více na vlastní diplomacii a sklon Mekkánců ke kompromisům a jednání. Usiloval tedy o získání arabských kmenů a židovských oáz severně od Medíny, aby Mekku izoloval a učinil přístupnější jednání. Všechny jeho výpravy za rozšíření islámu na Arabském poloostrově byly úspěšné a mnohdy už ani nedošlo k boji, protože muslimy předcházela pověst o jejich nepřemožitelnosti a kmeny tak dávaly raději přednost podrobení před nevyhnutelnou porážkou. Proti silnějším kmenů se však Muhammad neodvažoval a ponechával je na pozdější dobu s vypočítavostí, že se po pádu Mekky podrobí samy. V březnu r. 628 se Muhammad rozhodl uskutečnit úmru, malou pouť, jejímž jádrem jsou kultovní obřady okolo Ka´by. S patnácti sty muslimy se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí-li se muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání byla uzavřena smlouva, že v tomto roce se muslimové vzdálí, ale v příštím Mekkánci na tři dny vyklí své město, aby muslimové mohli vykonat své poutní obřady. Smlouva byla velkým diplomatickým úspěchem, který byl uznán jako rovnocenný partner Mekkánců a navíc ukázalo slabost Mekky. Dobytí Mekky Roku (629) podnikl Muhammad podle úmluvy pouť do Mekky v doprovodu asi 2000 muslimů. Mekkánci, kteří město na tři dny opustili, sledovali z okolních výšin triumfální příchod muslimů, jejich obřady a poprvé viděli i muezzina svolávajícího ze střechy Ka´by k modlitbě. V době Muhammadova pobytu v Mekce se několik významných Kurajšovců rozhodlo přestoupit k islámu. Bylo přitom patrno, že si většina Mekkánců uvědomila marnost svého boje proti Muhammadovi. Jen několik málo předáků setrvávalo v opozici dále a hodlalo pokračovat v boji. Muhammad se tedy vydal s 10 000 muslimy na pochod k Mekce, kde Abú Sufján s několika předáky přišli do jeho tábora, přijali islám a uzavřeli mír. Mekka plně kapitulovala a Muhammad přislíbil, že bude dána milost všem,kdo se uchýlí pod ochranu Abú Sufjána nebo zůstanou v domech. 11. ledna 630 vtáhlo muslimské vojsko do Mekky a narazilo jen na slabý odpor ojedinělých zatvrzelých odpůrců. Muhammad dal ihned zničit všechny modly v Ka´bě, vyžádal si klíč od svatyně a vstoupil od ní, aby se pomodlil. Ka´ba se svým posvátným prostorem se stala skutečným střediskem islámu. Islámská Arábie Po všech těchto vítězstvích se začaly do Medíny hrnout delegace kmenů ze všech končin Arábie, aby vzdaly hold Prorokovi a složili přísahu věrnosti a poslušnosti centrální vládě v Medíně. Tehdy se začala rýsovat faktická jednota Arábie, která do té doby nic podobného politické organizaci nebo ústřední vládě neznala. Vznikalo společenství všech kmenů, které přijaly islám.

27


K islám však nebyly nuceny ty kmeny, které už předtím přijaly křesťanství, byly však vázány ke spojenectví a k tomu, že nebudou napadat jiné kmeny ve spojenecké svazku s Muhammadem. Koncem r. 630 podnikl Muhammad svou poslední velkou výpravu s podrobením oázy Tabúk a severních kmenů, z nichž mnohé byly závislé na Byzantské říši. Toto tažení jako první mířilo mimo vlastní území Arabského poloostrova a udávalo tak směr dalším výbojům, k nimž mělo dojít po Muhammadově smrti. Závěr života Své poslední roky strávil Muhammad zase v Medíně. Věnoval se organizaci nového státu, který nabyl obrovských rozměrů, a připravoval další výpravy. V březnu r. 632 řídil osobně pouť do Mekky, kdy stanovil přesný rituál a formu obřadů s poutí spojených. Byla to “pouť na rozloučenou”, protože krátce na to v Medíně onemocněl a 6. června 632 zemřel v domku své ženy Aíši, kde byl tak pohřben. Na tomto místě byl později zbudován velký náhrobek, jenž tvoří součást Prorokovy mešity v Medíně a je druhým nejuctívanějším místem islámu. V Medíně se stal Muhammad především organizátorem nové společnosti s předním cílem roztříštěnou a nejednotnou společnost sjednotit a stmelit. A současně zabránit tomu, aby se nestala výlučnou, ale schopnou integrovat jak kočovníky, tak usedlíky. Vztahy a situace se přitom stály měnily, a bylo třeba je řešit v souladu se společenskou potřebou a náboženskými ideály. Súry koránu této doby proto osahovaly především zákonné úpravy vztahů po všech stránkách. Aby si však Muhammad zpřesnil některé body svého učení a odlišil islám od druhých monoteistických soustav v polemice s židy a částečně i s křesťany, rozpracovali zde více svůj teologický systém. Na závěr “pouti na rozloučenou” prý Muhammad zvolal: “Pane, splnil jsem své poslání dobře?” A dav mu odpověděl: “Ano, splnils je dobře!” Jen málokterý zakladatel náboženství působil na půdě tak nevděčné jako byla pohanská Arábie, a s prostředkem tak křehkým jako víra v osobní povolání a přitom by dosáhl takového úspěchu. Tato neotřesitelná víry byla evropskými orientalisty zpochybňována a Muhammad byl považován za podvodníka, nástroj temných sil, které stály v pozadí a diktovaly mu Korán, ctižádostivce s cílem dosáhnout ukojení své touhy po moci, charakterově labilního člověka spíše odporné povahy. Hodnocen dnes je brán jako člověk, který rozpoznal krizi své společnosti a dovedl nalézt určité řešení, které se po stránce náboženské, mravní, sociální i politické ukázalo úspěšným nejen pro jeho dobu, ale i do budoucnosti a ne pro Araby, ale i pro řadu jiných národů. Položil pevné základy názoru, v němž nalézají uspokojení stamilióny lidí. Byl mužem pevné vůle, cílevědomým, přesvědčeným do hloubky o svém poslání, soucitným a laskavým, ale nesmiřitelným k tomu, co pokládal za bezbožné a nečestné. I s nevelkým vzděláním a rozhledem projevil intelektuální schopnosti a kvality, které mu umožnily vyrovnat ses obtížemi a jakými se málokterý tvůrce náboženství nebo společnosti setkal. Jeho tvůrčí představivost ve spojení s bystrým intelektem vyvolala v život myšlenky a koncepce reagující na věčné otázky lidské existence a vztahů, a to tak, že byl schopen dát miliónům lidí lepší náboženství, než měli dřív, když prohlašují, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel boží.

Korán Definice Korán (arab. al-Qur´án nebo Qur´án) je svaté písmo muslimů a obsahuje sbírku textů, přednášených Muhammadem v průběhu více než dvaceti let prorocké činnosti a považovaných jím za zjevení Boží. Podle ortodoxního učení je Korán nestvoření slovo Boží, existující od věčnosti

28


Jména Slovo Qur´án je podstatné jméno slovesné ke qaraá, přednášet, recitovat, číst a znamená tedy “přednášení, recitování”, příp. “čtení” tj. toho, co bylo Muhammadovi zjeveno od Boha. Synonymem ke qur´ánu je al-kitáb, “Písmo” nebo “Kniha”. V tomto významu však v sobě zahrnuje i pojem božském knihy v jejím celku, zatímco qur´án jsou jen její jednotlivé části. Je užíván i název at-tanzíl - “seslání”, někdy i dhikr - “připomenutí, napomenutí”, kdy jsou vlastníci Písma nazýváni “vlastníci připomenutí”. Rozdělení Korán jako kniha je rozdělen na 114 kapitol, zvaných súry. tyto jsou různě dlouhé, od velmi krátkých , které mají pouhé 3 verše, až k nejdelší s 286 verši. Ovšem pouhý počet veršů neukazuje na skutečnou délku jednotlivých súr, protože starší súry mají velmi krátké verše, zatímco v pozdějších není vyjímkou, že jeden verš má deset i patnáct řádek arabského textu. Jednotlivé súry jsou od sebe odděleny už v ranné době záhlavími. V nejstarších exemplářích záhlaví uvedeno nebylo a jméno súry bylo až na její konci. V současnosti má každá súry své záhlaví, které obsahuje údaje: 1. pořadové číslo súry; 2. název súry; 3. určení původu (tj. zda je mekkánská či medínská; někdy připojen i údaj že verše jsou jiného původu, než celek súry; 4. počet veršů súry; 5. sdělení, po které súře byla dotyčná súry zjevena (“seslána”), příp. bližší určení jejího chronologického zařazení: např. /14/ Súra Abraháma, mekkánská, kromě dvou veršů 28 a 29, které jsou medínské; jejich veršů je 52, byla seslána po súře Noemově. Názvy súr byly v islámském světě dlouhou dobu jediným prostředkem, jak citovat Korán, neboť číslování súr, bylo zavedeno až v 19. a 20. století. Název súry má jen málokdy nějaký přímý vztah k obsahu. obvykle je vzato některé slovo z prvních veršů, pokládané za významné, jsou případy, kdy je název súry odvozen od slova, které se vyskytuje i daleko od začátku. V minulosti byly některé súry známy pod dvěma i více názvy, což vedlo ke zmatkům při citaci, zejména když některé súry měly totožný název. V době Muhammadově súry zřejmě žádná jména neměly, jejich pojmenování je dílem jeho současníků, kteří byli pověřeni redakcí Koránu. Přímou součástí, narozdíl od záhlaví, všech súr je “basmala”, tj. slova Bismi lláhi r-rahmáni rrahím (“Ve jménu Boha milosrdného, slitovného”). Tato věta sloužila v době Muhammadově jako dělítko mezi jednotlivými súrami. Pro praktické účely recitace rozdělili muslimové celý Korán bez ohledu na súry, na 30 přibližně stejně dlouhých částí, tzv. adžza´, což odpovídá třiceti nocím postního měsíce ramadánu, v jehož průběhu má každý muslim přečíst nebo odříkat celý Korán. Někdy je těchto třicet částí ještě rozděleno na dvě, takže Korán se potom dělí na 60 ahzáb a ty se dále dělí na čtvrtiny, jichž je 240. Existuje ještě dělení Koránu na 7 manázil, aby bylo ulehčeno čtení Koránu v průběhu jednoho týdne. Konce a začátky jednotlivých oddílů jsou označeny na okraji. Verše Každá súra obsahuje určitý počet menších celků, pro něž je užito názvu ája. Toto slovo znamená “znamení, zázrak, potvrzení”, pro běžné účely používáno překladu “verš”. Slovo samo se vyskytuje hojně v Koránu, protože pro Muhammada a jeho přívržence znamenal každý verš projev Božího slova a tedy již tím byl znamením a zázrakem. Muhammad nikdy nekonal žádné zázraky, ani nepřinášel jiná znamení pro své prorocké poslání, než právě slovo, jež pokládal za zjevení Boží. Údaje o celkovém počtu veršů obsažených v Koránu kolísají mezi 6 236 a 6 204. Korán dále obsahuje 77 937 slov a 323 621 písmen. verše jsou od sebe odděleny obrázkem malého kvítku. Rozdíly v počtu veršů jsou způsobeny rozdílným dělením textu na verše. Obvyklým signálem konce verše je rým nebo asonance. Ovšem nejsou řídké případy, kdy uvnitř

29


verše se vyskytl vnitřní rým a verš byl pak rozdělen na dva a více veršů. Odchylky v počtu mají svou příčinu i v tom, že někteří pokládali tzv. “záhadná písmena” na začátku súr za samostatné verše. Jazyk V době Muhammadově hovořily arabské kmeny mnoha dialekty, jež se od sebe lišily hlavně ve výslovnosti, zčásti v tvarosloví a slovníku. Přesto se již v předislámské době utvořil společný standardní jazyk básníků užívaný v poezii a srozumitelný víceméně všem Arabům (tzv. koiné). Staří arabští filologové tvrdili, že jazyk Koránu byl identický s básnickou koiné a že tvoří spolu s ní základnu klasického arabského jazyka. Zároveň že však Muhammad používal dialektu běžného v Mekce. Pravdou bude, že Muhammad použil v koránu jazyka básníků a věštců, jak si to vyžadoval sám zvláštní obsah jeho výroků, které bylo nutno pronášet ve formě, jež jediná byla v tehdejší Arábii uznávána jako prostředek vhodný pro vyjádření vznešených a slavnostních myšlenek. Použití tohoto jazyka umožňovalo také snadnější rozšíření nového učení mezi růžnými kmeny, jejichž příslušníci byli zvyklí naslouchat na trzích a při poutích básním přednášeným v arabském jazyce beduínských básníků. Přes svou bohatost výrazovou i stylistickou nebyl tento básnický jazyk uzpůsoben tomu, aby beze zbytku vyjádřil nové učení. Před Muhammadem vyvstal úkol sdělit svým současníkům a krajanům ty myšlenky a pocity, které až dosud nebyly v arabštině vyjádřeny. Musel proto nalézt nejvhodnější rovinu jazykovou i stylistickou, která by odpovídala po všech stránkách obsahu toho, co pokládal za Boží zjevení a měla také příslušný účinek na posluchače. Korán byl tedy určen především pro přednášení a pro poslech. proto je nutno přistupovat k němu jako k textu, který nebyl čten, ale jenom recitován. Přesto se však stal první písemnou památkou arabské literatury. Styl Styl Koránu není jednotný, liší se podle doby, kdy vznikaly jednotlivé části nebo súry. Zatímco některé starší části jsou vzrušené nebo vznešené, mají pozdější súry spíše prozaický charakter a postrádají básnického vzletu. Korán je dílem spíše rétorickým než básnickým a jeho větší část tvoří texty vyprávěcí nebo nařízení a příkazy. Muhammad nechtěl působit jako básník, jeho poslání z něho činilo kazatele a vychovatele a tomuto cíli odpovídala také stylistická forma koránu. Proto v něm nacházíme často opakování nejenom stejných frází a obratů, ale i celých pasáží nebo témat, což na dnešního čtenáře působí monotónním a únavným dojmem. Charakteristickým rysem je použití rýmované prózy. Ta nemusí mít žádný pravidelný a utříděný systém a postrádá i jiné atributy verše, přesto se však dobře hodila pro specifické účely Koránu a dosáhla v něm svého vrcholu. Ve skutečnosti Muhammad nikdy nevytvořil knihu v našem slova smyslu, nýbrž recitoval krátké vizionářské verše, výkřiky, hrozby a útěchy, podobenství, bajky, právní a sociální příkazy a zákazy, věroučné rozpravy i líčení pekelných trestů a rajských slastí. Patrně vědomě neplánoval sjednotit politická nařízení, právní ustanovení, biblické legendy a polemiky s odpůrci do jedné kapitoly, jak je tomu v dnešní podobě jednotlivých súr. Spíše je pravděpodobné, že měl na paměti biblické knihy, o jejichž společném původu s Koránem byl pevně přesvědčen a snažil se tudíž o nějaké logické uspořádání svého zjevení, aby dal Arabům do rukou “Písmo”, jež by se důstojně řadilo vedle dřívějších zjevených knih. Muslimové pokládají nejen obsah, ale i styl a jazyk Koránu za něco jedinečného a nenapodobitelného. Doktrína i´džáz argumentuje především božským původem svaté knihy a tvrdí, že žádný smrtelník nebyl a není schopen něco tak dokonalého vytvořit . Ortodoxie proto odsuzovala snahy přeložit Korán do jiných jazyků, s tím, že není možné převést beze zbytku všechny jeho svérázné literární vlastnosti, což je do určité míry oprávněné: jazyk ztrácí

30


sugestivnost a výraznost, gramatické tvary pregnantnost vlastní arabštině, rétorické obraty se rozplývají, příměry a metafory vyznívají lacině a všedně. Korán má nadto naprosto jiný účinek u Arabů a muslimů, v nichž vyvolává nadšení a vzrušení, než u evropských čtenářů, kteří k jeho četbě přistupují s odstupem a je jim cizí magie koránských slov a vět, působící v muslimském prostředí.

Redakce Koránu Je patrno, že Korán nevznikl najednou, ale Muhammad v průběhu své prorocké činnosti neustále pronášel další a další čísti, jejich obsah i forma záležely jak na vnějších okolnostech, tak na jeho vlastním myšlenkovém vývoji. Důležité přitom je nezapomenout na orální charakter Koránu tj. že byl určen především - a v počáteční části výhradně - pro ústní recitaci. K uspořádání Koránu do písemné a knižní formy došlo až po Muhammadově smrti. Je nesporné, že na počátku své činnosti Muhammad nepomýšlel na písemnou fixaci zjevení,nýbrž ponechával si je pouze v paměti, která však nebyla vždy spolehlivá. Později, když se seznámil blíže s židovským a křesťanským učením a rozvinul svou koncepci o nebeském prototypu Písma, musela mu vytanout na mysli idea sestavení vlastní arabské knihy, jež by se vyrovnala dřívějším zjeveným knihám. V době mekkánské byly hlavním prostředkem uchovávání Koránu stále ještě paměť jak Muhammadova, tak jeho nejbližších, z nichž si někteří zřejmě určité čísti poznamenali. Teprve z medínské doby máme jednoznačné údaje tradice o tom, že Muhammad používal některých svých přívrženců jako sekretářů a písařů a diktoval jim nejen svou korespondenci, ale i části Koránu krátce po jejich zjevení. Arabské písmo Znalost písma byla rozšířena nejen mezi mekkánskými obchodníky, ale židovským vlivem i v okolních oázách. Okruh gramotných osob tak byl nemalý. Zda Muhammad sám uměl či neuměl psát, není příliš rozhodující. Muslimská věrouka hájí názor, že Muhammad byl analfabet a popírá možnost, že by uměl číst a psát, protože dogmatické důvody vyzdvihují tak zázračný charakter Koránu jako slova Božího a propírá možnosti, že by Muhammad čerpal z dřívějších svatých písem. Jako u mekkánského obchodníka však u něj lze očekávat základy čtení a psaní. Jeho znalosti mu však zdaleka nestačily nato, aby mohl číst a studovat Starý i Nový zákon, zvláště nejsou-li známy překlady do arabštiny. Zjevené texty sám Muhammad asi nikdy nezapisoval. Alespoň v Koránu o tom není ani zmínka. Záznam Koránu Vedle oficiálních sekretářů si zaznamenávali části Koránu mnozí horliví muslimové pro svou vlastní potřebu,takže v době Muhammadovy smrti existoval už značný počet písemně fixovaných zjevení, ať už jednotlivých pasáží, nebo celků. Vzhledem k uvedené nedokonalosti tehdejšího písma a také k tomu, že neexistovala žádná pravidla pravopisu, zůstávalo čtení a psaní takových textů velmi nejisté. Tento nedostatek byl však vyvážen tím, že někteří muslimové znali celý Korán anebo jeho části zpaměti. Recitace koránských textů byla proto hlavní a rozhodující, zatímco psané texty sloužily jen pro osvěžení paměti. Pokud byl Muhammad naživu, plynul mu stále nový proud zjevení, takže v jeho povědomí nebyl Korán nikdy ukončen a jakékoli jeho definitivní uspořádání bylo vyloučeno. To však neznamená, že jednotlivé dílčí úpravy v dřívějších zjevených textech neprováděl, což z dnešního uspořádání súr vyplývá. Muhammad mnohokrát do staršího textu zasáhl, provedl v něm opravy či změny a také sloučil některé menší části ve větší celky, jež se staly súrami. V době Muhammadovy smrti už existoval jakýsi rudimentální Korán, zapsaný různými

31


osobami a různým způsobem v podobě jednotlivých súr, jež však neměly pevné pořadí. Ani tyto písemné materiály neměly oficiální charakter a byly napsány nedokonalým a odlišným grafickým systémem a netvořily jednolitý celek. Současně znal značný počet muslimů Korán nazpaměť buď celý nebo jeho rozsáhlejší části. Ale protože tito byli z různých kmenů, nebyla jednotná ani výslovnost, což mohlo vést k záměně významu slov. Muhammadovou smrtí byla navždy přerušena přímá komunikace Boha s obcí věřících a stav Koránu jakožto vyjádření Božího zjevení bylo možno považovat za konečný a definitivní, protože Muhammadovu prorockou funkci nikdo nezdědil. Z toho vyplynul úkol shromáždit drahocenné dědictví v co největším rozsahu a ve správné formě a tím je uchránit od deformací a zániku. Když v roce 633 v bitvě proti falešnému prorokovi Musajlimovi padlo mnoho věřících, kteří znali Korán zpaměti a vznikla a obava, aby takto znalost Koránu nezanikla. Abú Bakr se zdráhal udělat, co neučinil ani Prorok, ale pak pověřil bývalého Muhammadova sekretáře Zajda ibn Thábita, který shromáždil Korán na základě různého písemného materiálu, pomoci paměti své i jiných muslimů a sepsal je na listy papíru. Tento se pak stal majetkem Hafsy, vdovy po Muhammadovi. Kromě něj však existovaly ještě čtyři celé sbírky Koránu, které měly autoritu v jednotlivých částech islámské říše. Tyto kodexy vykazovaly drobné odchylky ve čtení a jednotlivých slovech, ale i variantách majících vliv na smysl a měly také odlišné uspořádání súr. Žádný z nich se však zásadně nelišil od pozdější jednotné redakční úpravy ani rozsahem a ni obsahem. Redakce Koránu Byly to právě odchylky čtení, kvůli nimž došlo uvnitř islámského společenství k vážným sporům o autentičnost a správnost textu a které vedly k písemné definitivní fixaci posvátného textu. Chalífa Úthmán se poradil s několika význačnými Muhammadovými druhy a ustanovil komisi pro shromáždění celého koránu a jeho uspořádání do konečné formy, jež se měla stát kanonickou a jedině platnou. Komise svou redakční práci provedla rychle během let 651-656 a opírala se v prvé řadě o Hafsin exemplář. Tento text byl pečlivě opsán a srovnán s tím, co bylo známo z jiných písemných materiálů, a také od muslimů, kteří znali Korán nazpaměť. Komise sama přitom jen srovnávala a diskutovala o sporných místech, zatímco techniku zápisu ponechala na profesionálních písařích. Ti zhotovili čtyři opisy, z nichž jeden byl ponechán v Medíně a ostatní zaslány do hlavních míst provincií, zejména tam, kde byly v užívání jiné kodexy. Tímto způsobem vznikl autorizovaný text Koránu, tzv. úthmánský, tento oficiální text se postupně všude prosadil. Řazení Koránu Tímto počinem se dostalo posvátné knize muslimů podoby, kterou si zachovala dodnes. Redakce stanovila počet veršů v súrách i počet súr samých, uspořádala je do nynějšího pořadí a opatřila tituly. Metodu, kterou přitom zvolila, byla čistě mechanická. pořadí se řídilo podle délky súr, takže nejdelší se ocitly na začátku knihy a další pak byly řazeny se stále menším počtem veršů za nimi. Toto uspořádání se stalo kanonickým i přesto, že si i pozdější redaktoři byli vědomi, že tím bylo porušen chronologický sled súr. V pozdějších obdobích to vyvolalo snahu nalézt nějaký jiný způsob žazení za použití textového rozboru,… Autenticita textu Není nejmenších pochyb, že text Koránu užívaný dnes v islámském světě je totožný s tím, který byl písemně fixován za chalífy Úthmána. Je tedy velice starý a nepříliš časově vzdálený od doby svého tvůrce. Pochybnosti o jeho autentičnosti byly vyslovovány ze strany muslimů i evropských vědců. U muslimů to však je výraz spíše sektářských postojů a jejich námitky nemají průkaznou hodnotu. Nejostřeji se proti staví šííté jednak proto, že Uthmána považovali za uzurpátora

32


chalífské moci, jednak že v Koránu není ani slova o Álím a jeho údajném ustanovení jediným oprávněným Prorokovým nástupcem a hlavou muslimské obce, což tvoří základní článek jejich učení. Obvinili redakci z potlačení všech zmínek o Álím a jeho potomcích, které se prý v textu hojně vyskytovaly a poukazovali na nesporné nedostatky souvislého spojení súr, jako na místa, kde byly verše o Álím. Jinou otázkou je, zda redakce obsáhla všechny texty pokládané Muhammadem za zjevení. Už v mekkánské době razil Muhammad tezi o verších zrušených a zrušujících, protože stále se vyvíjející situace nutila ke změnám postojů, předpisů či zákazů různého druhu. Verše zrušené nebo modifikované však Muhammad ponechával na jejich místě, což je potom příčino rozpornosti Koránu. Těch skutečně vyřazených bylo asi málo, neboť se o nich nedochovala žádná tradice vyjma tzv. “satanských”, které byly nahrazeny novou formulací. je také možné, že si zejména zpočátku Muhammad sám všechno nezapamatoval nebo úmyslně vynechal, co se nezdálo vhodné nebo srozumitelné okruhu věřících. Tradice zachovala kromě toho řadu textů, o nichž se tvrdí, že byly původně součástí Koránu, ale dne již nejsou. Většinou se však jedná o varianty opakující jinými slovy už zapsané koránské verše nebo výroky Muhammadovy, které on sám za zjevení nepokládal. Žádný z těchto veršů neobsahuje nic, co by nějakým způsobem přinášelo něco nového a obohacujícího koránské ideje a koncepce. Vyjímku tvoří “verše o kamenování”, které připisují trest za cizoložství ukamenování obou viníků. Obsah a učení Koránu Závislost a originalita Příbuznost koránského učení s židovským a křesťanským je nesporná. Muhammad sám vědomě v určitých obdobích navazoval na biblický materiál a opíral se o základní články monoteistických systémů. Své prorocké poslání považoval za pokračování a dovršení činnosti starozákonních proroků a Ježíše, současně ovšem zdůrazňoval, že jeho předním úkolem je přinést Arabům podobnou knihu zjevení, jakou mají již židé a křesťané. Súry a verše z rané doby obsahují jen velmi málo biblických prvků, což svědčí o tom, že Muhammad před začátkem své náboženské činnosti nebyl v příliš těsném kontaktu s představiteli těchto náboženství. Později, když si vyjasňoval hlavní ideje, se mu dostalo nějakých omezených informací o těchto náboženstvích. Upoutaly jej zejména příběhy starých proroků, v nichž spatřoval analogii se svou vlastní zkušeností a jež sloužili jako varování odpůrcům a povzbuzení přívržencům. Vlastní náboženské a etické učení starých proroků však pro něj zůstávalo v pozadí. Biblický vliv se projevuje mnohem zřetelněji ve vyprávěcích částech Koránu, zatímco jeho ostatní části ukazují značnou nezávislost a samostatnost, i když i tam lze vysledovat dílčí ovlivnění. Muhammad nebyl nikdy pasivním příjemcem cizích myšlenek, ale látku a podněty přicházející k němu zvenčí, zpracovával samostatně ve smyslu svých obecných názorů a také pro specifické potřeby své společnosti, což činil nejen obsahově, ale i formálně (spojil řadu příběhů o prorocích, aby tvořily ucelenou jednotu apod.). Ačkoli zpočátku pokládal své učení za totožné s monoteistickými systémy, postupně je stále víc a více osamostatňoval a rozvinul řadu rysů, které s konečnou platností učinily z islámu zcela samostatné náboženství. Tento vývoj působily ideové, politické i sociální faktory. (Popírání křesťanské Trojice a Ježíšova božství bylo přirozeným důsledkem fundamentálního dogmatu o boží jedinosti. Zrušení některých kultovních praktik zpočátku společných se židovstvím, mělo svůj původ spíše ve vývoji Muhammadova vztahu k židům v Medíně, než důvod dogmatický, i když se to snažil odůvodnit učením o původním monoteismu Abrahamově a o jeho spojení s Ka´bou a Mekkou.) Mnohé však nebylo převzato z Bible samé, ale spíše z Talmudu a křesťanských apokryfů, takže se zdá, Arabové měli kontakt spíše k neortodoxními židy a křes´tany, než s oficiálními představiteli těchto náboženství.

33


proto jsou v koránu ideje nikdy nezakotvené v oficiálním učení a podrobnosti nevyskytující se v kanonických spisech. Bůh a jeho atributy Základní doktrínou Koránu je víra v jediného Boha. Přísný monoteismus, nepřipouštějící vůbec možnost, že by nějaká jiná bytost mohla být v něčem rovná jedinému Bohu, je proto hlavním rysem islámu. V první řadě bylo toto učení namířeno proti arabskému pohanství a jeho pantheonu kmenových i nadkmenových božstev a různých nadpřirozených bytostí, jimž byly přisuzovány vlastnosti náležející podle Muhammada pouze jedinému Bohu. Idea boží jedinosti byla v Muhammadově učení obsažena od počátku a celkem se v průběhu jeho prorockého poslání nezměnila. Postupně se měnil jen důraz na jednotlivé boží atributy podle vývoje Muhammadova myšlení. V popředí stála idea Boha jako tvůrce plného dobrotivosti, dárce užitečných věcí a vůdce, který vyvádí jednotlivce i lidstvo na správnou cestu z bloudění. Dalším boží atributem je jeho tvůrčí schopnost příslušející jen jemu samému, protože falešná božstva nemohou nic tvořit a člověku prospívat nebo škodit. Z tvůrčí činnosti boží je odvozena i moc vzkříšení lidí po smrti nazývaná “druhým stvořením”. Postupem doby je pak stále více zdůrazňována boží všemohoucnost a vševědoucnost projevující se v Koránu rostoucím počtem epitet (“krásných jmen Božích”) a na druhé straně – pod vlivem neúspěchů v Mekce – sílí představa, že Bůh předurčuje osudy a chování lidí, když jedny odsuzuje k věčnému bloudění a záhubě a jiné vyznamenává svou milostí. Jiné nadpřirozené bytosti Korán zná tři kategorie: anděly, džiny a satany. Vzájemný poměr není jednoznačný, což je způsobeno tím, že džinové byli převzati ze starého arabského náboženství, zatímco ostatní pocházejí z křesťanství a židovství. Korán zdůrazňuje absolutní poslušnost a podrobenost andělů Bohu, jemuž a/ tvoří jeho dvůr; b/ vedou záznamy o lidských činech; c/ jsou vysíláni jak prostředníci k porokům; d/ předvádějí lidi při posledním soudu; e/ střeží peklo. V rozporu s předpokládanou poslušností je případ Iblíse (ďábla), který patřil k andělům, ale odmítl se poklonit před Adamem. Na jednom místě je počítán k džinům, což by znamenalo, že džinové jsou neposlušní andělé. Koránská představa však mezi džiny řadí věřící i nevěřící. I postavení satana (šajtán) není jasné a svědčí o působení jako židovsko-křes´tanské tak staroarabské tradice. Satan je představován jako džin, ale s velkou mocí a věděním, v každém případě však zlý. Jménem jsou v koránu uváděni tři andělé. Gabriel – ztotožňován s duchem od boha, který přináší Muhammadovi Korán; Miká´íl a Málik, jako hlavní strážce pekla. Až pozdější tradice zná řadu dalších jmen andělů převzatých z judaismu nebo křesťanství. Tak z ojedinělé zmínky o andělu smrti vypracovala tradice učení od dvou andělích Munkarovi a Nakírovi, kteří navštíví nebožtíka ihned po smrti v jeho hrobě a podrobí ho otázkám po jeho víře. Eschatologie Myšlenka konce světa a posledního soudu je obsažena již v nejstarších částech Koránu je líčení kosmické katastrofy je věnováno několik súr. Proto je toto učení druhou velkou doktrínou islámu. Je nepochybné, že idea konce světa učinila na Muhammada neobyčejně hluboký dojem. Verše a súry věnované tomuto tématu patří k poeticky nejsilnějším a nejpůsobivějším. na nich je možno sledovat rozvoj náboženské ideje od vágních náznaků upoutávajících silou emoce až k celkovému obrazu s řadou detailů. to se týká jak konce světa, tak líčení posledního soudu i osudu blažených v nebi a hříšník v pekle. Přitom měnil i důraz na jednotlivé složky, takže obraz konečné katastrofy ustoupil poslednímu soudu a líčení onoho světa. I když je tato obecná představa totožná se židovstvím a křesťanstvím, obsahuje Korán mnoho

34


odlišného od biblických popisů. Řada prvků je odrazem populárních přestav východních křesťanů, mnohé mají odraz v Muhammadově fantazii. Podobně jako ostatní není ani eschatologie důsledná a vyčerpávající, takže ponechává pozdějším teologům prostor, aby ji zpracovali v ucelený systém. Měřítky, jimiž budou lidé souzeni, jsou jednak víra a nevěrectví, jednak dobré a špatné skutky. ani samotná víra bez dobrých skutků, ani dobré skutky bez víry nepostačí tomu, aby se dostal člověk do ráje., Výsledkem soudu bude věčná blaženost v ráji nebo věčná muka v pekle. Korán nezná očistec, i když se v něm praví, že všichni boudou k peklu přivedeni, ale zbožní a dobří do něj nevstoupí. Pro peklo je průběžně používáno slovo džahannam (z hebrejského gé-hinnóm), i několik jiných názvů s významem ohně nebo horkého místa. Líčení pekelných trestů patří k nejpůsobivějším. vedle detailů společných s křesťanskými naukami je tu mnoho původních arabských rysů (strom hořkých plodů, horká a hnijící voda…) Obecným pojmem pro ráj je džanna (“zahrada”), někde firdaus (řec. paradeisos). Ustálilo se mínění, že jsou vlastně 4 ráje. Koránské představy o rajských slastech byly předmětem prudkých křesťanských polemik pro údajný hrubý materialismus a smyslnost a nedostatek jakékoli duchovnosti. Muhammad se snažil vylíčit svým věrným rajské slasti co nejpřitažlivěji, ale byl zde pod vlivem východokřesťanských eschatologických idejí, protože podobný popis je i u Efréma syrského a v mnišské literatuře. Dokonce i rajské dívky jsou později nahrazeny čistými manželkami. Koránský ráj tu nepostrádá duchovních radostí. největší z nich bude hledění na “boží tvář”, mír, odpuštění a také se tam neuslyší žádné prázdné tlachání a pomlouvání. To byla satisfakce zejména za pomluvy, které trpěl Muhammad v Mekce i Muhammadův osobní odpor k mnohomluvnosti a vychloubavosti vlastní Arabům. Prorok a zjevení Muhammadovo učení o úloze proroka odráží jeho vlastní zkušenosti a podléhalo proto změnám ve vývoj. Korán používá dvou titulů: rasúl – “posel” a nabí – “prorok”. Je přitom činěn rozdíl mezi poslem a prorokem. Poslové přicházejí k národům, kterým se ještě nedostalo zjevené knihy, zatímco proroci vystupují v již etablovaných náboženských obcích, aby obnovili pravou víru a pokračovali v původním díle posla. Ovšem jen malá část z těch proroků, kteří jsou takto v Koránu označeni, má i ve Starém zákoně tento titul. Titul nabí si dal Muhammad až v Medíně, aby se vyrovnal Abrahámovi a Mojžíšovi. Podle něj totiž stál nabí o stupínek výš než rasúl, i když si byl vědom, že u jednoho národa může být více proroků. pro sebe si však činil nárok, že uzavírá řadu předchozích poslů a proroků a je jejich pečetí. Kontinuita prorocké řady přitom od počátečního Adama zahrnuje i legendární arabské posly Húda, Sáliha a Šuájba, starozákonní postavy i Ježíše. Souvisí úzce s pojetím nekonečné boží milosti a dobrotivosti vůči lidstvu. Nepřestává však být smrtelným člověkem ale liší se od ostatních pouze zvláštní boží přízní (proto byla Muhammadovi nepochopitelná myšlenka, že Ježíše pokládali křesťané za syna Božího, i když připouštěl jeho neobvyklé narození a nanebevzetí). Mnohým z poslů a proroků je dána moc konat zázraky tj. předvádět lidem znamení od Boha. Muhammadovi samému se tohoto daru ale nedostalo. Jeho znamením ale byly verše a Korán, jimiž dal Bůh nad jakoukoli pochybnost potvrzení o prorockém poslání Muhammada, stejně jako potvrzoval znameními dřívější proroky. Již od počátku byl Muhammad přesvědčen, že obsah zjevení, kterého se mu dostává, tvoří součást univerzální knihy, obsahující vše, co chce Bůh sdělit lidstvu. Tato kniha je uložena na nebesích a má se ke Koránu jako k jiným Písmům jako matka k dětem, takže až do konfliktu s medínskými židy věřil, že obsah Koránu je totožný s Biblí, neboť obě přece reprodukují týž prototyp nebeské knihy a tuto víru neztratil ani tehdy, když si rozdíly mezi knihami uvědomil. Rozdíly považoval za překroucení a zfalšování původního znění, které mělo být totožné s “matkou knih” a tedy i s Koránem.

35


Biblické a jiné příběhy Židovský a křesťanský vliv lze nejzřetelněji vysledovat ve vyprávění o starozákonních prorocích a v učení o Kristu. Je pravděpodobné, že určité znalosti příběhů o Noemovi, Lotovi a faraónovi existovaly již ve staré Arábii, takže Muhammad na ně mohl navazovat, avšak velká většina materiálu, jehož použil, byla čerpána z židovských a křesťanských pramenů. Biblické přeběhy píše Muhammad už v Mekce a jsou to nejčastěji verše o Mojžíšovi a Faraónovi, zatímco jiní proroci jsou zmíněni jen letmo. Nespokojil se přitom jen s biblickým materiálem, ale použil i tradice arabské a příběhy o starodávných národech, které všechny postihl trest boží za jejich nevíru. Zdá se však, že Muhammad jejich didaktický obsah brzy vyčerpal a začal spíš rozvíjet příběhy biblické, které mu poskytovaly mnohem bohatší materiál. Příběhy postav jako jsou Mojžíš, Abraham, Noe, Lot, David a Šalomoun, Saul a Goliáš, Eliáš, Elíša, Job, Jonáš apod. mají za účel ilustrovat boží všemohoucnost i milosrdenství, příp. dát mravní ponaučení. Josefovi a jeho bratřím je pak věnována celá 12. súra, kterou muslimové považují za vůbec nejkrásnější koránský příběh, neboť vedle stylistické dokonalosti obsahuje i množství mravních příkazů a příkladů. O velkých starozákonních postavách jako byli Ezdráš, Nehemiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel nebo “malí” proroci Korán mlčí. Nový zákon mu poskytl vyprávěcí látky mnohem méně. Vedle Ježíše, jemuž je věnováno hojně veršů, je tu fragment o Janu Křtiteli a Zachariášovi a vyprávění o početí Marie. Mnohem více jsou tu zastoupeny motivy vyskytující se v apokryfních evangeliích. Ježíš sám zaujímá v Koránu významné místo, je plně uznáváno jeho vyjímečné zrození a je přirovnáván k novému Adamovi. Muhammad jej považoval za největšího z proroků, jemuž se dostalo daru dělat zázraky, což mu samému bylo odepřeno. Ježíšovo božství však Korán vehementně popírá a rovněž i jeho smrt na kříži. Proto není uznáváno křesťanské učení o Trojici ani o Mesiáši Spasiteli, i když některé verše Koránu vyvozují, že se krátce před soudným dnem Ježíš objeví na zemi, aby ji naplnil spravedlností. Není však jasné, jaký smysl tomuto verši Muhammad dával. Z nebiblických příběhů jsou zde stopy románu o Alexandru Makedonském, rabínských legend (al-Chidr) a legenda o sedmi spáčích efezkých. Všechny příběhy měly znovu teologický záměr (spáči – zmrtvýchvstání; al-Chidr – dar Božího vyvolení a znalosti věcí budoucích a skrytých; Alexandr – eschatologie).

Kultovní předpisy Od prvních veršů proniká Koránem vědomí nutnosti sloužit Bohu, vyjádřit mu poděkování za všechna dobrodiní a současně se tím zachránit před trestem na onom světě. Člověk se musí plně spoléhat na Boha, být trpělivý vůči pozemským protivenstvím a neochabovat ve víře. Pevná víra (ímám) je nezbytným atributem muslima, ale sama o sobě nestačí k tomu, aby přivedla lidi ke spáse, musí se k ní připojit skutky. Ty lze rozdělit na dvě skupiny: 1. skutky lásky k bližním; 2. Kultovní úkony, jejichž cílem je vyjádřit oddanost člověka Bohu. Dělítko mezi nimi však není možné vést, protože i v Muhammadově pojetí je jen jedna jediná služba Bohu. 1) Vyznání víry (šaháda) – tento termín znamená „svědectví“ nebo „vyznání“, v náboženském smyslu pak „vyznání víry“. V islámu zní: „Ašhadu an lá iláha illá illá ´lláh wa Muhammadan rasúlu ´lláh.“ (Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží). Toto vyzníní víry zdůrazňuje přísný mo¨noteismus a zdůrazňuje úlohu Muhammada, jako zproszředkovatele zjeveného Koránu. Povinnost vyznávat šaháhádu plní muslim při každodenních modlitbách, které ji vždy nutně obsahují. S vyznáním víry velice úzce souvisí dodržování rituálních předpisů (tahára) o čistotě. Jde o čistotu tělesnou, morální a rituální v jediném celku. Muhammad sám ji označoval za polovinu víry. Tyto předpisy určují přostředky znečištění, zakázaná jídla a způsob očisty. 2) Nejstarší kultovní povinností byla zřejmě modlitba (salát). Muslimové se původně modlili pouze v noci, drželi hojně vigílie především z obavy, že se stanou terčem posměchu

36


nevěřících, částečně také podle praxe poustevníků a syrských mnichů. Již brzy však zavedl Muhammad dvě denní modlitby: ráno a večer, později k nim přidal ještě třetí, asi v poledne. Teprve po jeho smrti se vyvinula povinnost pěti denních modliteb. V Koránu samotném nejsou předepsány modlitební pohyby, tím méně jejich sled. Základním postojem bylo stání, které se střídalo s úklonou a pokleknutím. Vlastní modlitba seskládala z recitace částí Koránu. O směru modlitby v Mekce, není nic známo. Teprve po přesídlení do Medíny se stal qiblou Jeruzalém, po rozchodu se židy byl však vystřídán Mekkou. V současné době se modlí muslimové 5x denně (za úsvitu, v poledne, odpoledne, při západu slunce, v noci – po vyhasnutí posledních červánků. Před každou modlitbou se musí věřící rituálně očistit, k tomu slouží v mešitách umývárny. Modlitba je platná jen tehdy, jsou-li splněny stanovené podmínky: čistota těla, čistota šatu, náležité oblečení, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí. K modlitbě svolává věřící muezin z věže minaretu zpěvem textu: „Alláhu akbar (4x). Ašhadu an lá iláha illá ´lláh (2x). Ašhadu anna Muhammadan rasúlu ´lláh (2x). Hajja cala ´s-salát (2x). Hajja c ala ´l-faláh (2x). Alláhu akbar (2x). Lá iláha ´lláh (1x). (Bůh je převeliký. Vyznávám, že není božstva kromě Boha. Vyznávám, že Muhammad je posel Boží. Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k blahodárnému činu! Bůh je převeliký. Není božstva kromě Boha). 3) Almužna (zakát) je s významového slova “očišťovat se, být zbožný”, které zahrnovalo i zřeknutí se části pozemského majetku ve prospěch potřebných. To vše se však nemá konat za účelem vyvýšení vlastní osoby, nýbrž jako součást islámu, pro zalíbení boží, a proto spíše skrytě, než veřejně. V Medíně k tomu přistupuje ještě pojem náboženské daně. To souviselo se vznikem organizované oce muslimů, kde privátní dobročinnost už zdaleka nestačila krýt potřeby chudých vystěhovalců a množství nových muslimů z celé Arábie. I když výnos z takové daně byl určen především pro podporu méně majetných, byl používán též ke krytí potřeb islámského státu, zejména pro válečné přípravy a k jiným politickým účelům (“na cestě boží”, tj. ve prospěch Boha a jeho obce). 4) O půstu (saum) jsou první zmínky až ve Medíně po roce 624. Muhammad se zpočátku držel židovské praxe a předepsal půst na den ášúrá´. Do Koránu však toto ustanovení nepřešlo. Po rozchodu se židy Korán toto ustanovení zrušil a místo něj bylo nařízeno postit se v sedmém měsíci - ramadánu, a to od východu slunce až do západu. Určité zmírnění bylo povoleno pouze pro nemocné a cestující, kteří ale musí zameškané dni nahradit nebo vykoupit almužnou. Půst je také předepsán jako náhrada za pouť, pokání za neúmyslné zabití věřícího (dva měsíce) či jiná porušení předpisů. 5) Pouť do Mekky (hadždž) je staroarabský náboženský zvyk. I když Muhammad pokládal Ka´bu za posvátné místo, do islámského kultu ji zařadil až v souvislosti s odklonem od židovských praktik. Mekka a její svatyně se stává nejen cílem Muhammadova politického snažení, ale je zdůrazňován i její význam kultovní. Protože však byl posvátná okrsek a jiná poutní místa v nejbližším okolí Mekky spjat s pohanskými božstvy, nemohl je Muhammad převzít do svého monoteistického náboženství jen tak beze změn. Rozvinul proto v té době učení o Abrahamovi jako otci monoteismu a o Ismaelovi jako pradědovi Arabů. Oba podle Koránu vybudovali Ka´bu na příkaz boží, čímž se stala symbolem původního monoteismu, jehož jediným důsledným pokračovatelem je islám. Putování k ní a splnění všech obřadů, které byly nařízeny Bohem, patří od té doby k hlavním povinnostem muslima. Po dobytí Mekky pak Korán stanovil řadu předpisů o poutních ceremoniích, které do značné míry navazují na i předislámskou “velkou” (hadždž) a “malou” (úmra) pouť. Vrcholem poutních obřadů je obětování zvířat, které podobně, jako v jiných náboženstvích mělo zpečetit co nejužší spojení člověka s Bohem. Obětními zvířaty byli nejvíce velbloudi a ovce. Na rozdíl od jiných náboženství však Korán zdůrazňuje, že Bůh si nežádá oběť pro sebe – je přece soběstačný – ale přijímá ji jen jako důkaz zbožnosti. Proto také jsou obětovaná zvířata rozdělena mezi chudé a nemajetné obyvatele Mekky nebo poutníky. Mezi kultovní předpisy možno zařadit i zákazy týkající se jídla a pití. Staří Arabové měli

37


značné množství tabuizovaných jídel, ale Korán všechna tabu zrušil a dovolil věřícím všechny “dobrá” jídla. V Medíně byl potom Muhammad nucen zaujmout stanovisko k značně přísným židovským zákazům, jež Korán zdůvodňuje jako boží trest za hříchy Izraelitů. Muslimům však Bůh ulehčil břemeno zákazu a kromě pojídání zdechlin, krve, vepřového masa a nerituálně zabitých zvířat je jim dovoleno jíst mnohé z toho, co bylo židům zakázáno. Neúmyslné porušení těchto zákazů však není pokládáno za hřích. Zákaz vína nebyl původně v Muhammadově programu a víno bylo chváleno jako jeden z projevů Boží laskavosti. Teprve v medíně, kde měl Muhammad nepříjemné zkušenosti s opilými věřícími byl zákaz pití vína vysloven. Stalo se to postupně, nejprve upozorňováním na špatné stránky vína, po té zákazem účastnit se modlitby v podnapilém stavu, a když ani to nepomohlo, bylo víno spolu s hazardní hrou prohlášeno za dílo ďáblovo a striktně zakázáno. V Koránu je výslovně zakázáno víno, ale pozdější teologové vztahují zákaz všeobecně na všechny alkoholické nápoje, což koránskému úmyslu odpovídá. Etika Islám je především náboženství společenské, nikoli individualistické. Vznikalo v Mekce, kde společenské poměry směřovaly k oslabení etických principů, jimiž se řídila společnost kočovníků. Muhammad usiloval o řešení krize, byl si však vědom, že není možný návrat ke starému systému kočovníků. Proto je jeho etika "praktickou morálkou", především etikou solidárnosti, budované však už na společné víře neznající kmenových hranic, zatímco stará solidarita se omezovala jen na příslušníky vlastního kmene. Individualita však není potlačena, ale naopak zdůrazněna odpovědností každého jednotlivce před Bohem. Islámu se tak podařilo úspěšně vyřešit problém vztahu jednotlivce jak vůči bližnímu, tak vůči Bohu. Jedině toto úspěšné řešení mu dopomohlo k úspěchům jak v Arábii tak v ostatních zemích. Zárodky etického učení obsahují především zjištění, že podporovat chudé je bohumilé, zatímco shromažďovat majetek jen pro sebe je špatné. Kromě toho je odsuzováno dávání špatných měr a vah a necudnost. Později předkládá Muhammad jakési “desatero”, které se sice liší od starozákonního arabským prostředím, ale celkovým duchem je s ním totožné. Hlavními zásadami jsou v něm: nepřidružovat nikoho k Bohu, ctít rodiče, být laskavý k rodině a příbuzným, nezabíjet děti z obavy před zchudnutím, nedopouštět se cizoložství, nezabíjet neoprávněně, dávat správné míry a váhy, nedotýkat se jmění sirotků, dodržovat smlouvy, nenásledovat něco, o čem nemáš vědění, nechodit pyšně a domýšlivě po zemi. Je samozřejmé, že k těmto základním morálním příkazům přistoupily během doby ještě další: čestnost, upřímnost ve slovech a činech, odsuzování pokrytectví a lakoty. Korán doporučuje vyhýbat se špatné společnosti, mlčet o nedostatcích druhých spíše než o nich veřejně mluvit, zdržovat se posměšků, hrubých řečí a urážek, nepřísahat zbytečně, být zdvořilý a ohleduplný ve vzájemných stycích, nevstupovat do domu jiného bez dovolení a ohlášení apod. Mnohé z těchto příkazů sice patří do příručky slušného chování, ale svědčí o snaze po co největší harmonii v lidských vztazích a po zjemnění hrubých mravů tehdejší epochy. Za překročení tohoto morálního kodexu nevypisuje Korán žádné testy na tomto světě. Bůh sám při posledním soudu rozhodne, jak s nimi naloží. Organizovaná společnost věřících v Medíně musela být řízena i pozemskými zákony a tresty, pokud jde o nejtěžší případy překročení práva. Muhammad neodstranil krevní mstu za zabití (qisás) jednak pro ještě přílišnou poplatnost starému pojetí, které v ní spatřovalo kompenzaci za ztrátu příslušníka kmene, jednak že se neodvažoval zasáhnout do výsostných práv kmene. Snažil se však omezit absolutní aplikaci krevní msty doporučením přijímání výkupného a stanovil, že krevní msta může být vykonána jen na skutečném pachateli a nikoli na kterémkoli členu jeho kmene či rodiny, jak to bylo zvykem dříve. Nové pojetí vnesl do trestu za krádež. Zloděj je trestán useknutím ruky. I když se jednalo u krutý trest, neexistovala v té době jiná možnost, jak působit v tomto směru nápravu a odstrašení.

38


Cizoložství je pokládáno za jeden z nejtěžších hříchů a oba provinilí mají dostat 100 ran bičem nikdo z nich už nemůže vstoupit do manželství s věřícím či ctnostným. Tradice hovoří i o trestu ukamenování obou. I když v Koránu o něčem podobném nic není, některé právní školy na tomto trestu trvaly. Korán však vyžaduje, aby provinění bylo dokázáno 4 svědky, což ztěžuje, ne-li znemožňuje usvědčení.Žena byla přitom chráněna proti křivému nařčení, takže v praxi jen málokdy došlo k potrestání bičováním a kamenováním. Sociální vztahy Přední místo mezi předpisy regulujícími sociální vztahy, jsou ty, které upravují rodinné, zejména manželské, poměry. V nich se odráží silný vliv židovství. Je zakázán sňatek mezi blízkými příbuznými, a mezi soukojenci, je stanovena čekací lhůta pro vdovy a rozvedené a povolení čtyř žen jako legálních manželek. Na druhé straně jsou tu staré tradice neomezeného počtu otrokyňkonkubín a snadnosti rozvodu nebo zapuzení manželky, i když byla ženě zajištěna určitá práva. Ostře však Muhammad vystoupil proti pozůstatkům dřívější polyandrie běžné v Medíně a zakázal zvyk půjčovat mladé dívky bez rodin jako konkubíny. Postavení ženy stanoví Korán o stupeň níž než mužovo, současně však nařizuje, že má být s nimi nakládáno laskavě a spravedlivě. Jestliže není už schopen jednat se všemi manželkami stejně nestranně, má mít pouze jednu. Je také povinen dát ženě obvěnění, které zůstává vlastnictvím ženy i po rozvodu nebo úmrtí manžela. Ženám se však doporučuje skromnost a cudnost ve vystupování. Není však jasné, zda je předpis o zahalování tváře závojem až pokoránský. Majetková a sociální nerovnost je akceptována a není tu žádný náznak po snaze o změnu tohoto stavu. Tato nerovnost je dána od Boha, který jednomu uštědřuje více a druhému méně. Je však povinností majetných podporovat chudé a nemajetné souvěrce, zejména sirotky a vdovy. Podobně není odstraněno otroctví, ale jen vybídnuto k laskavému zacházení s otroky a jejich propuštění je hodnoceno jako nanejvýš záslužný čin nebo je stanoveno jako pokání za přestoupení nějakého kultovního příkazu. Lichva a braní úroků za půjčení peníze jsou zakázány. Skutečným věřícím je jen ten, kdo se vzdá lichvy. Rozdělení muslimů do dvou základních skupin Muhammad zemřel nenadále a nezanechal po sobě ani syna, ani politickou závěť. Jeho smrt tedy vyvolala krizi, kterou vyřešili tím, že na Muhammadovo místo zvolili jeho tchána Abú Bakra. Ten přijal titul „nástupce Posla Božího“, později se ustálil titul chalífa – chalífou tedy má být Kurajšovec zvolený předními muži obce. Toto uspořádání uznala a uznává většina muslimů jako součást tradice, sunny. Někdy se hovoří o sunnitské ortodoxii. Proti ní stojí šíca, soubor hnutí, „sekt“ vzniklých z politického seskupení, které se po Muhammadově smrti domáhalo nástupnictví pro Alího b. Abí Táliba, který byl jeho bratrancem a zetěm, manželem jeho ženy Fátimy. Jeho stoupenci ho také považovali za přío Božího vyvoleného. Podle zásady přijaté většinou byli zvoleni čtyři chalífové, kteří jsou obecně považováni za pravověrné chalífy: Abú Bakr (chalífou 632-634), umar b. al-Chattáb (634-644), Uthmán b. Affán (644-656) a Alí b. Abí Tálib (656-661). Po Alího smrti nastal otevřený spor a nepřátelství, které dovrčilo rozkol, který je živý dosud. Proto, že většina předních mužů šíitského směru byla usmrcena násilným způsobem, vyvolalo to mezi jeho vyznavači silné myšlenky o vykupitelském utrpení. K víře v jediného Boha se přidružila víra v Bohem vyvoleného imáma, jako jediného povolaného vůdce a vykladatele Koránu. Může se dokonce hovořit až nositeli části božství, které přechází na imámova syna, aby bylo zaručeno nástupnictví. Z toho směru vzniká celé řada islámských hnutí a sekt.

39

Studijní texty pro 9. ročník ZŠSV

Recommend Documents