Studie. Články VOLUME: 5 ISSUE: 1. Kontinuita, stabilita, marginalita, dynamika Formáty českých lokálních stranických systémů

VOLUME: 5 ISSUE: 1

Studie P Č ,S B Kontinuita, stabilita, marginalita, dynamika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3–27 L H ,S B Formáty českých lokálních stranických systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28–46

Články M S Výzkum volebních soutěže a stranických soustav ve víceúrovňových uspořádáních: Poznámka k výběru pojmového rámce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47–52 V H Jens versus Jensenová. Norské parlamentní volby 2009 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53–60 M M Mexiko: voľby do dolnej komory Kongresu únie, 5. júl 2009 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61–70 V B Grónské parlamentní volby v roce 2009 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71–78 P P Voľby do nitrianskeho vyššieho územného celku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79–85

Projekt „Evropská volební studia“ byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky„Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích“ (kód 0021622407).

Čiháková, P., Balík, S. Kontinuita, stabilita, marginalita, dynamika

3

Kontinuita, stabilita, marginalita, dynamika Volební chování v kraji Vysočina

Pavla Čiháková ([email protected]) Stanislav Balík ([email protected])

Abstract The paper tries to show the (non)uniformity of the electoral behavior in municipalities of the Vysočina Region. In research there are included parliamentary elections in 1996, 1998, 2002 and 2006 and local elections 1994, 1998, 2002 and 2006. Results of research show differences in electoral behavior of voters of one party in both types of elections. And it detects differences between political parties too. The smallest diversity was detected in the case of communistic party.

Keywords electoral behavior; micro system analysis; quantitative analysis; parliamentary elections; local elections; Vysočina Region

Note Tento text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity „Volební cyklus ve střední a východní Evropě: aktéři a strategie“.

4

European Electoral Studies, Vol. 5 (2010), No. 1, pp. 3–27

Úvod Výzkum voleb a volebního chování je zajímavým tématem a zdrojem dat pro hlubší analýzu zjištěných jevů. V České republice, ostatně jako ve všech demokratických zemích, se koná několik typů hlasovacích aktů na různých úrovních. Jelikož jednotlivé volební akty neprobíhají (jako tomu je např. v USA) současně, ale konají se v rámci čtyřletého volebního cyklu (budeme-li poměřovat volební cyklus délkou volebního období dolní parlamentní komory) až v pěti termínech, získávají na zajímavosti dva aspekty. Jedním z nich je důležitost, již voliči jednotlivým typům voleb přikládají, druhým propojenost jednotlivých aktů, resp. stabilita voličského rozhodování nejenom v rámci jednoho typu voleb, ale napříč jednotlivými akty. Odborná literatura (srov. např. Havlík a Hoskovec, 2009, s. 23–32) poměrně spolehlivě dokládá hierarchizaci volebních aktů, jež se projevuje i voličskou účastí. V českém případě jsou pro voliče nejdůležitějšími volby (prvního řádu) do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PS PČR)¹ a volby komunální (druhého řádu). Oba typy jsou pro voliče – zdá se – zcela srozumitelné a nezpochybňované (na rozdíl od voleb krajských, evropských či senátních), ale oba se v mnohých bodech ve vztahu volič–strana liší. Jedna ze studií týkající se komunálních voleb (v obcích s rozšířenou působností) ukázala, že logika a dynamika voličských vzorců na komunální úrovni jiná než na úrovni parlamentní. (Balík, 2008, s. 333) To ovšem neznamená, že není-li jasná spojitost mezi dvěma typy voleb, že nemůže existovat stabilní voličská vazba na větší parlamentní strany v obou zmíněných typech voleb zvlášť. Proto výchozí hypotéza této studie kalkuluje s tím, že existují-li vazby voličů na větší parlamentní politické strany – Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD), Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM), Křesťanskou a demokratickou unii – Československou stranu lidovou (KDU-ČSL) a Občanskou demokratickou stranu (ODS) ve volbách do PS PČR, existují v jisté podobě i ve volbách na nejnižší úrovni. Proto jsme se rozhodli analyzovat volby na obou úrovních a zjistit, do jaké míry jsou propojeny. Jaké je chování voličů jedné strany v rozdílných typech voleb? Mají politické strany stabilní elektorát, volící stranu v obou typech voleb, nebo existují výraznější rozdíly? Je voličská podpora teritoriálně rozptýlená, nebo lze vysledovat kumulaci hlasů v určitých oblastech? Podobný výzkum – vztažený ovšem k jediné politické straně – byl uskutečněn v roce 2006 (srov. Balík, 2006). Na něj navázaly práce studentů politologie na FSS MU v semináři Český stranický systém, dále pak výzkum Jiřího Doležálka, který se v diplomové práci zabýval kontinuitou voličských vzorců ve Zlínském kraji. (Doležálek, 2008) Zmíněna již byla práce Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností, která se nezaměřila na jeden kraj, ale na funkčně definovanou skupinu obcí. (Balík, 2008) Prostorovým vymezením této studie je území dnešního kraje Vysočina. Vekou výhodou je jeho homogenitu (převládající venkovský charakter sídel) a velký počet obcí se srovnatelným počtem obyvatel, což usnadňuje užití korelační analýzy. Práce si tak klade za cíl zkoumat stabilitu a dynamiku voličské podpory čtyř dlouhodobě nejsilnějších parlamentních politických stran po roce 1989 (ODS, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM) ve volbách do PS PČR a volbách komunálních. Dalším cílem pak je zkoumání, jakou podobu mají v tomto prostoru území stabilní voličské podpory a marginality² v těchto dvou typech ¹Pro jednoduchost a stylistickou plynulost bude v textu užíváno sousloví „parlamentní volby“, jakožto synonymum k „volbám do PS PČR“, jakkoli si autoři uvědomují, že parlamentními volbami jsou i volby senátní. ²Analýza území volební podpory je metoda, jak zjistit území, na nichž má daná strana rozhodující intenzitu volební podpory. Liší se od analýzy vítězných území tím, že určuje oblasti, v níž strany získávají největší míru volební podpory. Tato analýza provedena pro větší počet voleb pak odhalí území, kde má politická strana stabilní volební podporu. Oblasti, které představují koncentraci 50 % z celkového počtu hlasů získaných stranou v daných volbách, nazýváme území volební podpory politických stran. Pro každou politickou stranu a každé volby jsou dle této metody obce sestupně seřazeny podle relativní hodnoty volební podpory (podíl získaných hlasů). „Podle této řady, vyjadřující pokles intenzity volební podpory, jsou načítány absolutní počty hlasů až do výše 50 % z celkového počtu hlasů získaných stranou.“ Oblasti, v nichž daná strana vykázala volební podporu, definovanou výše uvedeným způsobem, ve všech sledovaných volbách, nazýváme územími stabilní volební podpory politické strany. Jedná se o oblasti, kde sociální, ekonomické a kulturní klima určitým způsobem determinuje orientaci na politické síly, které se mu svou programovou linií nejvíce přibližují. (Jehlička a Sýkora, 1991, s. 84). Analogicky k tomuto postupu pak lze odvodit území stabilní marginality. V němž strana získává méně než 10 % absolutního počtu hlasů. (Doležálek, 2008, s. 8)


5

Obrázek 1: Obce kraje Vysočina (zdroj: Kraj Vysočina)

voleb, případně zda existují „bašty“ stran, tj. průnik území stability v obou typech voleb. Závěrečnou část bude tvořit vzájemná komparace výsledků zkoumaných politických stran. Práce je časově vymezena volbami do PS PČR v letech 1996–2006 a obecními volbami mezi lety 1994 a 2006. Abychom mohli podat co nejpřesnější obraz o zkoumaných jevech, rozhodli jsme se pracovat s daty na jedné z nejnižších možných úrovní agregace, tj. na úrovni obcí, i když jsme si vědomi toho, že ani tato úroveň není konečná. Mnohé obce se totiž člení na části bez vlastní samosprávy, jež mají volební výraz v podobě volebních okrsků, jež jsou v některých případech od sebe značně prostorově i mentálně vzdáleny. Technicky však není možné v prostoru kraje, bez jednoznačné centrální identifikace jednotlivých volebních okrsků, pracovat s touto skutečně nejnižší úrovní agregace. Epistemologicky text pracuje s kvantitativním výzkumem, hlavními použitými technikami je korelační analýza, konkrétně Pearsonův korelační koeficient (srov. Hendl, 2006, s. 243–246), a analýza území stabilní volební podpory (srov. Jehlička a Sýkora, 1991), kterou doplníme analýzou stabilní volební marginality (srov. Doležálek, 2008, s. 8).

Vymezení zkoumaného prostoru a práce s daty Kraj Vysočina tvoří v současnosti pět okresů (Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou), dále je členěn na 15 obvodů obcí s rozšířenou působností (ORP). K 31. 12. 2006 v něm bylo celkem 704 samosprávných obcí.

6


Přirozeně, že se po roce 1989 zkoumané území proměňovalo. Především na počátku devadesátých let vznikaly nové obce odloučením stejnojmenných částí obcí a větších měst, mnohdy teprve nedávno sloučených.³ Pro výpočet Pearsonova koeficientu jsme pro volby, kdy obec neexistovala (Střítež a Nová Ves u Světlé), přiřadili stranám nulový zisk. V případě určování území stabilní volební podpory jsme změkčili kritéria pro zařazení obce do území stability, tak aby odpovídala počtu voleb. V případě volební nepodpory se nulový zisk neprojeví. Dalším případem jsou neexistující volební výsledky existujících obcí (vždy v roce 1994: Pálovice, Vysoká nad Jihlavou, Zbinohy, Cetoraz, Dolní Libochová a Sviny) – v nich se volby nekonaly v řádném termínu, neboť nebyly podány žádné kandidátní listiny. Opět jsme pracovali podobně jako v předchozím případě. Ve sledovaném období rovněž došlo k přejmenování některých obcí. Jedná se o obec Horní Pohleď v roce 2004 přejmenovanou na Pohleď a obec Pikarec přejmenovanou 1. 11. 1999 na Pikárec. Obce, které v průběhu sledovaného období zanikly, resp. se sloučily s jinými, jsme vyřadili (Milovy v okrese Žďár nad Sázavou – obec existovala jako samostatná jednotka do 31. 12. 1998, od 1. 1. 1999 je částí obce Křižánky; srov. Růžková a Škrábal, 2006b, s. 85). Rovněž jsme do výzkumu nezahrnuli obce, které ve sledovaném období změnily příslušnost k okresu a k datu 1. 1. 2008 nejsou součástí kraje Vysočina. Jednalo se především o obce okresů Třebíč a Žďár nad Sázavou, které se k 1. 1. 2005 staly součástí okresu Brno-venkov, tj. Jihomoravského kraje. Kromě otázek spojených s prostorovým vymezením kraje Vysočina bylo třeba vyřešit i samotné výsledky jednotlivých politických stran. Pokud strana kandidovala jako samostatný subjekt, byly výsledky zřejmé. Problematické byly případy, kdy strana kandidovala v koalici s jinými politickými subjekty mimo zkoumané strany, a případy, kdy subjekt tvořily společně ODS, KDU-ČSL, ČSSD nebo KSČM. Uzavírání předvolebních koalic není na komunální úrovni výjimečné, byť se postupně případy koaličního jednání snižují. Oproti tomu v PS PČR je jediným a specifickým případem předvolební Koalice KDU-ČSL a US-DEU v roce 2002. Zde zvolíme stejný postup jako Balík či Doležálek, kteří její výsledky považovali za zisk KDU-ČSL. V obecních volbách se nejčastěji vyskytují koalice zkoumaných stran s nezávislými kandidáty a jinými politickými subjekt. Jejich výsledky jsme považovali za celkový výsledek dané strany. Méně obvyklá je společná kandidatura, kterou jsme zaznamenali v roce 1994 ve dvanácti případech. V letech 1998 a 2002 se strany rozhodly ke společné kandidatuře v každém roce pouze jednou. Získané hlasy jsme poté nedělili, ale ani nepřipočítali žádné z koalujících stran.

Zkoumané volby v celokrajském souhrnu Ve volbách do PS PČR byla v kraji Vysočina ve čtyřech sledovaných volebních aktech nejúspěšnější ČSSD. ODS i ČSSD se v absolutním počtu hlasů nejvíce propadly ve volbách v roce 2002, kdy se KSČM dostala na druhé místo před ODS. V roce 2006 se naopak jak ODS, tak ČSSD podařilo svůj zisk navýšit – tyto hlasy obě strany čerpaly z propadu KSČM a KDU-ČSL. Postupný propad absolutního i relativního počtu hlasů je zřejmý z výsledků KDU-ČSL. Jak bude patrno níže, navzdory tomuto trendu si strana udržuje územně rozptýlenou podporu (což svědčí ve prospěch teze, že pokles zisků KDU-ČSL má celospolečenský, nikoli teritoriálně definovaný rozměr). Graf na obrázku 3 udává, jak se lišily zisky čtyř větších parlamentních stran na Vysočině a v celé ČR. Relativně nejpodobnější byly zisky ČSSD, zvláště v prvních dvou sledovaných volbách, v dalších dvou je její podpora na Vysočině vyšší až o tři procentní body než v celé ČR. Stabilně vyšší podporu než v rámci celé ČR má na Vysočině KSČM (cca o dva procentní body) a KDU-ČSL – ta až o pět procentních bodů. Zajímavé je, že na Vysočině v roce 2002 téměř nezafungoval efekt Koalice. Jedinou stranou, která má oproti celorepublikové úrovni nižší (zato výrazně) podporu, je ODS, a to až o 8 procentních bodů.

³Přehledné a přesné informace o vzniku a zániku obcí, změnách v názvu, přesunech mezi obcemi s rozšířenou působností poskytuje Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (Růžková a Škrabal, 2006a, 2006b), vydaný Českým statistickým úřadem.


Obrázek 2: Vývoj relativní podpory parlamentních stran ve volbách do PS PČR (1996–2006) na území kraje Vysočina (zdroj: volby.cz)

Obrázek 3: Rozdíl v relativní podpoře čtyř parlamentních stran ve volbách do PS PČR (1996–2006) na území kraje Vysočina a na úrovni ČR (zdroj: volby.cz)

7

8


Tabulka 1:

Výsledky čtyř větších parlamentních stran ve volbách do PS PČR (1996–2006) na území kraje Vysočina a v ČR 1996 Vysočina abs. %

ČR %

1998 Vysočina abs. %

ČR %

ČSSD

85 656

26,40

26,44

101 224

32,33

32,31

ODS

73 513

22,66

29,62

66 920

21,37

27,74

KSČM

38 438

11,85

10,33

41 298

13,19

11,03

43 412

13,38

8,08

44 799

14,31

9,00

KDU-ČSL∗

Zdroj dat: volby.cz; přepočty let 1996 a 1998 na území kraje Vysočina autoři. ∗ ) V roce 2002 jde namísto zisku KDU-ČSL o zisk Koalice KDU-ČSL a US-DEU.

Analýza výsledků komunálních voleb je vždy složitější – není totiž jednoduché určit vítěze a poražené s ohledem na to, že záleží na úhlu pohledu. Zda je důležitější počet hlasů či počet mandátů. Volič ve městě s větším zastupitelstvem má totiž více hlasů, než volič v obci se zastupitelstvem sedmičlenným. Naopak ale v malé obci stačí k zisku mandátu několikanásobně méně hlasů než ve velkém městě. Obecně shrnuto – má-li strana v okresním či krajském souhrnu výrazně větší procentní podíl mandátů, než hlasů, znamená to, že je její podpora koncentrována do menších sídel; má-li naopak výrazně větší podíl hlasů než mandátů, soustřeďuje se její podpora do větších obcí a měst. Při následujících zmínkách (v tabulkách a grafech) o souhrnných výsledcích voleb v ČR nejsou zahrnovány volby do zastupitelstev městských částí. Důvod je jednoduchý – chování voličů ve městech s místní samosprávnou strukturou by v případě zahrnutí městských částí bylo v analýze obsaženo dvakrát. Hlavní zkoumanou jednotkou jsou ve všech tabulkách tzv. navrhující strany, což pomůže analyzovat reálnou sílu i těch stran, které kandidovaly v koalicích. Nezabýváme se tedy stranami volebními. Vývoj počtu hlasů ODS v komunálních volbách má podobný průběh jako ve volbách do PS PČR. Po propadu let 1998 a 2002 došlo ke strmému nárůstu hlasů v roce 2006. Podobnou křivku opisují její zisky mandátů, nicméně pozorujeme jasnou disproporci – pravidelně získává až čtyřikrát menší podíl mandátů než hlasů. ČSSD od roku 1994 na komunální úrovni v obou směrech roste, byť v roce 2006 mírně poklesl podíl jejích mandátů. Přesto je na mandáty druhou nejsilnější stranou v kraji. KSČM a KDU-ČSL sdílejí podobné trendy – neustálý pokles zisku hlasů i mandátů, a to nikoli zanedbatelný. Tabulka 2:

Výsledky čtyř větších parlamentních stran v komunálních volbách (1994–2006) na území kraje Vysočina a v ČR (hlasy a mandáty v %) 1994 Vysočina ČR hlasy mand. hlasy mand. ČSSD

1998 Vysočina ČR hlasy mand. hlasy mand.

7,39

1,39

8,68

2,65

13,01

5,30

16,99

6,63

ODS

19,12

5,75

29,46

11,99

15,61

4,69

22,59

8,67

KSČM

16,04

7,26

14,73

10,53

14,88

7,26

14,46

9,54

KDU-ČSL

18,32

16,97

8,63

13,33

16,99

13,76

11,75

11,80



ČSSD

13,27

6,74

15,21

7,21

14,64

6,48

16,34

6,65

ODS

15,78

4,61

23,13

8,33

19,67

5,59

34,94

10,05

KSČM

15,01

6,68

14,88

9,23

12,83

5,38

10,98

6,90

KDU-ČSL

15,44

12,81

10,42

9,93

13,57

10,92

7,04

8,41

Zdroj dat: volby.cz; přepočty roku 1994 na území kraje Vysočina autoři.

Předně: ČSSD a KSČM dosahují na Vysočině v komunálních volbách podobných zisků jako v celé ČR. Pro ně se tedy nejedná o výjimečný region. Jiné je to u KDU-ČSL a ODS – pro ODS jde o výjimečně


9

Obrázek 4: Vývoj počtu hlasů v komunálních volbách (1994–2006) na území kraje Vysočina (zdroj: volby.cz, úpravy a výpočty autoři)

slabý region, kde se jeho ztráty oproti celostátnímu souhrnu počítají na desítky procent, pro KDU-ČSL spíše naopak. Může jít ale také o důsledek skutečnosti, že ODS má větší podporu ve větších sídlech (KDU-ČSL v menších) – a na Vysočině se spíš nacházejí sídla menší. Druhou zajímavou informaci získáme s porovnáním rozdílů na parlamentní a komunální úrovni (obrázky 3 a 6). Budeme-li pozorovat tendence, lze konstatovat že u jednotlivých stran (pouze s nepatrnou výjimkou ČSSD) jsou shodné pro parlamentní i komunální úroveň. Že tedy přece jenom zřejmě jde o alespoň částečně propojené nádoby. Následující kapitoly se zaměří na (ne)stabilitu volebních zisků jednotlivých politických stran a na vztahy mezi jednotlivými volbami v jednotlivých obcích. Poměrně zajímavé informace lze zjistit z porovnání celokrajských souhrnů se souhrny celostátními.

Česká strana sociálně demokratická Stabilita voličských vzorců ČSSD ČSSD je nejúspěšnější politickou stranou v kraji Vysočina ve volbách do PS PČR, kde si neustále udržuje převahu. Nejvyšší hodnoty korelace (viz tabulka 1) lze vysledovat vždy mezi parlamentními volbami, a to mezi lety 1996 a 1998 (0,663) a také 2002 a 2006 (0,61). V těchto obdobích rovněž rostl absolutní počet hlasů. Nicméně data vykazují pouze střední míru vztahu. Z toho vyplývá, že elektorát strany není příliš stabilní a ČSSD v různých volbách získává různé skupiny voličů. S časovou vzdáleností voleb pak síla vztahu klesá. V obecních volbách ČSSD i přes mírný propad v roce 2002 posiluje svoji pozici. Co se však týká (ne)stability, kterou ukazuje tabulka 1, lze nalézt zajímavé hodnoty pro rok 1994, který vykazuje nejslabší korelaci i s rokem 1998 (0,361). Takto nízkých hodnot nedosahuje korelace v žádném z dalších zkoumaných let i v případě, že se jedná o vzdálenější volby. Nejpravděpodobnějším vysvětlením pro tento jev bude patrně proměna voličských preferencí a nárůst počtu hlasů o 50 %, kdy strana obdržela hlasy i v obcích, kde v předešlém volebním roce úspěšná nebyla. Tuto tezi podporují i další hodnoty, které se pohybují na hranici 0,6.

10


Obrázek 5: Vývoj počtu mandátů v komunálních volbách (1994–2006) na území kraje Vysočina (zdroj: volby.cz, úpravy a výpočty autoři)

Obrázek 6: Rozdíl v relativní podpoře čtyř parlamentních stran v komunálních volbách (1994–2006) na území kraje Vysočina a na úrovni ČR (zdroj: volby.cz, úpravy a výpočty autoři)

11


Tabulka 3:

Pearsonův korelační koeficient ČSSD pro volby do PS PČR a volby komunální Obce94

PS96

Obce98

PS98

Obce02

PS02

Obce06

PS06

Obce94

1,000

0,098

0,361

0,091

0,311

0,098

0,265

0,049

PS96

0,098

1,000

0,162

0,663

0,176

0,421

0,137

0,420

Obce98

0,361

0,162

1,000

0,184

0,642

0,162

0,683

0,107

PS98

0,091

0,663

0,184

1,000

0,168

0,534

0,117

0,526

Obce02

0,311

0,176

0,642

0,168

1,000

0,158

0,654

0,129

PS02

0,098

0,421

0,162

0,534

0,158

1,000

0,125

0,610

Obce06

0,265

0,137

0,683

0,117

0,654

0,125

1,000

0,086

PS06

0,049

0,420

0,107

0,526

0,129

0,610

0,086

1,000

Zdroj dat: volby.cz, úpravy a výpočty autoři.

Elektorát ČSSD je stabilnější v komunálních volbách. Ve vzájemném porovnání obou typů voleb lze vysledovat jen slabou korelaci, i přesto, že počet získaných hlasů má podobný průběh. Stranu tak v různých typech voleb většinou volí různí voliči. Stejně je tomu i v případě, že se oba typy voleb konají v jednom roce.

Území stabilní volební podpory ČSSD Jak bylo již výše zmíněno, voličská základna ČSSD ve volbách do PS PČR je poměrně nestabilní. Proto lze předpokládat, že nebude existovat velký počet jednotek území stabilní volební podpory, což následující analýza potvrzuje. Sociální demokraté mají v jednotlivých letech podporu voličů ve velkém počtu obcí (250–366), ale stabilně je volena ve 110 obcích kraje, tj. 15,63 % ze všech. Ve volbách do obecních zastupitelstev se rok 1994 odlišuje od ostatních podobně, jako při výpočtu Pearsonova koeficientu. V něm je nadpoloviční většina hlasů soustředěna do 23 obcí kraje. V dalších letech došlo k dekoncentraci elektorátu a rozprostření voličské podpory do cca 70 obcí, což dává předpoklad i pro nízký počet jednotek území stability, kterých je deset. Hlavní voličská banka je v obou typech voleb soustředěna především na východě a severovýchodě kraje, v okrese Žďár nad Sázavou. Na jeho východní hranici se nachází pás obcí začínající obcemi Krásné a Spělkov. Ten dále pokračuje obcemi Líšná a Nový Jimramov. Jádrem tohoto pásu je ORP Bystřice nad Pernštejnem s přilehlými obcemi. Východní výběžek okresu doplňují obce Věstín, Rovečné, Velké Tresné a Prosetín. Jižním směrem pás pokračuje menšími obcemi Milasín, Bukov a Věžná, doplněné Strážkem a jeho okolím. Další ostrůvek tvoří Osová Bitýška. Na jihu okresu strana ovládá také Velké Meziříčí, k němuž na jihu přiléhají obce na hranici okresu Třebíč. V něm tento pás pokračuje Náměští nad Oslavou. Jádrem dalšího pásu, vedoucího souběžně východními hranicemi okresu, je město Žďár nad Sázavou s přilehlými obcemi. Na jihu je doplňuje městys Bohdalov s okolními vesnicemi Rudolec, Pokojov, Černá a Kyjov. Zajímavý je prostor okolo krajského centra Jihlavy a území celého jihlavského okresu, kde strana s výjimkou dvou menších obcí na jihu nemá stabilní území volební podpory. Na severu kraje, v okrese Havlíčkův Brod, jsou obce se stabilní podporou ČSSD rozptýleny. Strana kromě Ledče nad Sázavou na východě okresu nemá trvalejší přízeň voličů v žádném z větších měst okresu. Podobně rozptýleny jsou obce, jež lze označit za území stability i na území okresu Pelhřimov. Také obce se stabilní volební podporou jsou situovány především na území okresu Žďár nad Sázavou. Tvoří je Žďár nad Sázavou a přilehlá obec Hamry nad Sázavou. Další ostrůvek obcí tvoří obce Líšná, Věcov a Strachujov. Severně od Velké Bíteše se nachází Osová Bitýška a Vlkov; po jedné obci má strana v okresech Pelhřimov a Havlíčkův Brod. Vyšrafované obce na obrázku 7 představují bašty strany. Geografické rozprostření volební podpory v obou typech voleb nás směruje na severovýchod území, kde se nachází rozptýlené bašty strany. Jsou jimi ORP Žďár nad Sázavou, východně od něj pak obce Líšná a Strachujov. Na jihovýchodě okresu se nachází čtvrtá obec, Osová Bitýška.

12


Obrázek 7: Území stability ČSSD (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

Obrázek 8: Stabilní marginalita ČSSD (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

13


Území stabilní volební marginality ČSSD Počet obcí, kde má ČSSD volební marginalitu ve volbách do PS PČR, se mění v závislosti na počtu absolutních hlasů získaných stranou. Pokud absolutní zisk roste, pak se snižuje počet území nepodpory a naopak. Kolísá také hranice relativního zisku, kdy lze obec označit za území volební marginality. Její hranice má průměrnou hodnotu 27,42 %. Celkem se jedná o 67 obcí, které jsou v kraji rozptýleny. V komunálních volbách je nejenom v případě ČSSD charakteristický velmi vysoký počet obcí, kde politické strany nezískávají žádné hlasy. ČSSD podobně jako ostatní zkoumané subjekty nekandiduje ve všech územních jednotkách. Strana má stabilní nepodporu v 541 obcích kraje. Hlasy získává především v okrese Žďár nad Sázavou a ve městech s větším počtem obyvatel.

Občanská demokratická strana Stabilita voličských vzorců ODS ODS je stabilní politickou stranou v českém stranickém systému. V parlamentních volbách prošla na Vysočině v letech 1996–2006 zvláštním vývojem – postupným propadem s minimem v roce 2002, aby posléze v roce 2006 dosáhla nejvyššího zisku v celém sledovaném období. Silnější míru vztahů lze nalézt právě pro parlamentní volby. Korelace výsledků strany vykazují silné pozitivní vazby na diagonále. Ta udává po sobě jdoucí roky. Nejsilnější je vazba 0,784 mezi roky 1998 a 2002. V tomto období došlo k mírnému snížení počtu absolutních hlasů. Proto volební výsledky vykazují silný vztah. Slabší korelace má rok 1996 se vzdálenějšími roky 2002 a 2006. Elektorát ODS je ve volbách prvního řádu stabilní a vztahy mezi volebními výsledky se pohybují na hranici středních a silných korelací.

Tabulka 4:

Pearsonův korelační koeficient ODS pro volby do PS PČR a volby komunální Obce94

PS96

Obce98

PS98

Obce02

PS02

Obce06

PS06

Obce94

1,000

0,225

0,694

0,220

0,461

0,208

0,509

0,177

PS96

0,225

1,000

0,206

0,764

0,257

0,646

0,229

0,654

Obce98

0,694

0,206

1,000

0,218

0,646

0,195

0,559

0,165

PS98

0,220

0,764

0,218

1,000

0,255

0,784

0,226

0,720

Obce02

0,461

0,257

0,646

0,255

1,000

0,242

0,731

0,215

PS02

0,208

0,646

0,195

0,784

0,242

1,000

0,200

0,753

Obce06

0,509

0,229

0,559

0,226

0,731

0,200

1,000

0,215

PS06

0,177

0,654

0,165

0,720

0,215

0,753

0,215

1,000


V komunálních volbách měly zisky Občanské demokratické strany podobný průběh jako v případě voleb parlamentních. Po roce 1994 došlo k propadu hlasů a strana volby znovu vyhrála až v posledních sledovaných volbách. Podobné jsou i vlastnosti vztahů volebních výsledků, které vykazují poměrně stabilní a silné vazby. Které jsou také nejsilnější v po sobě jdoucích letech. Nejvyšší hodnotu má korelace pro období 2002–2006 (0,731).

Území stabilní voličské podpory ODS I přes propad hlasů v období 1996–2002 je ODS v parlamentních volbách stabilně druhou nejúspěšnější politickou stranou v kraji. Území volební podpory je charakteristické tím, že v něm strana výjimečně překračuje nadpoloviční počet relativních hlasů. Tuto hranici strana překročila až v letech 2002 a 2006. ODS měla ve zkoumaném období relativně malý počet jednotek území s volební podporou. Mezi lety 1998 a 2002 došlo k mírnému poklesu absolutních hlasů, ale současně ke zvýšení počtu prvků území s volební podporou. 46 obcí jsme vyhodnotili jako součást území se stabilní volební podporou, tj. 6,53 %.

14


Obrázek 9: Území stability ODS (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

Voličská podpora ODS je koncentrovaná do velkých měst v kraji a přilehlých oblastí. Mezi ně patří pás větších měst, dělících kraj na západ a východ. Jsou jimi na severu Chotěboř a Havlíčkův Brod, v centrální části krajské město Jihlava s přilehlými obcemi a na jihu Telč. V severovýchodní části kraje to jsou při hranicích s Pardubickým krajem Svratka, Křižánky a Sněžné. Na západě kraje jsou obce se stabilní volební podporou koncentrovány do okolí města Pelhřimov, na jihozápadě jde o Žirovnice. V komunálních volbách se snižuje počet obcí – součástí území s volební podporou a stabilní elektorát je proto soustředěn do pouhých osmi obcí v kraji: Žirovnice na jihozápadě, Dukovany na jihovýchodě, na severu Golčův Jeníkov a jižně od něj Horní Krupá. Další obce se stabilní volební podporou se pak nachází na území okresu Žďár nad Sázavou. Jedinou skupinu obcí, které jsou geograficky blízké, tvoří Žďár nad Sázavou a směrem na jihovýchod Hodíškov a Bobrová. Město Žďár nad Sázavou je zajímavé tím, že zde nemá stabilní voličskou podporu pouze ODS, ale současně je baštou ČSSD. V centru kraje pak leží Měřín, který patří v komunálních volbách rovněž ke stabilnímu území podpory ODS. Jedinými dvěma prvky společného území stabilní volební podpory pro oboje volby jsou Žirovnice na jihozápadních hranicích kraje a Horní Krupá na severu.

Území stabilní volební marginality ODS Podle malého množství obcí se stabilní podporou ODS ve volbách do PS PČR a obecně přĳímanému faktu, že stranu volí především lidé ve městech s větším počtem obyvatel, lze předpokládat velký počet menších obcí se stabilní marginalitou. Tato prognóza se ale nenaplnila. Neboť méně než 10 % strana získává ve 163 jednotkách. Ty se nacházejí v centrální a jižní části okresu Žďár nad Sázavou. Svislý pás území nepodpory kopíruje východní hranice měst Třebíč a Jaroměřice nad Rokytnou v okrese Třebíč. Další část území leží v jihozápadním výběžku třebíčského okresu. Několik menších obcí se stabilní nepodporou nalezneme rovněž v západní části kraje Vysočina.


15

Obrázek 10: Stabilní marginalita ODS (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

Potvrzuje se ale výše uvedený fakt, že ODS volí lidé ve městech s větším počtem obyvatel, neboť strana nevykazuje volební marginalitu ani v jednom z měst, která jsou sídly ORP. Tento fakt potvrzují i komunální volby. V nich má strana stabilní nepodporu v 577 obcích kraje. Tyto obce rovnoměrně pokrývají celý kraj, s výjimkou větších měst. Dalším faktorem je také to, že ve velké většině z nich strana svoji kandidátku vůbec nestaví.

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová Stabilita voličských vzorců KDU-ČSL Ve volbách do PS PČR si KDU-ČSL v letech 1996–2002 udržovala stabilní zisky, v roce 2006 ale došlo k mírnému propadu hlasů. Hodnoty Pearsonova koeficientu tento fakt potvrzují a dosahují vysokých hodnot. Tyto lze opět vysledovat v po sobě jdoucích volbách. Pohybují se v rozmezí od 0,808 do 0,846. S výjimkou roku 1996 kontinuita s rostoucím časovým odstupem klesá. I přes to můžeme konstatovat, že je voličská banka strany velmi stabilní. Ve volbách do obecních zastupitelstev ve sledovaném období postupně klesaly zisky strany. Tento trend doprovází i klesající hodnota korelací po sobě jdoucích voleb, značící postupné oslabování voličské banky KDU-ČSL. I přesto jsou vzájemné vazby elektorátu poměrně silné. Ani v případě lidovců nenalezneme zásadnější spojitost mezi volbami parlamentními a komunálními. Výpočty korelací pro obce a PS se pohybují na hranici slabých a středních korelací. Nejvyšší vztah vykazují obce94–PS02 (0,324). Hodnotu 0,3 přesahuje rovněž vztah PS02–obce98. Další korelace jsou slabší. Zajímavý je řádek PS06, kde nalezneme poměrně vysoké hodnoty pro všechny roky. Nejvyšší je dokonce mezi obecními volbami 94 a parlamentními 06. Ve výpočtech nelze identifikovat žádný trend. Vztahy mezi voličskými výsledky voleb do PS PČR a voleb komunálních existují, ale jsou slabé.

16


Tabulka 5:

Pearsonův korelační koeficient KDU-ČSL pro volby do PS PČR a volby komunální Obce94

PS96

Obce98

PS98

Obce02

PS02

Obce06

PS06

Obce94

1,000

0,278

0,796

0,245

0,714

0,324

0,627

0,298

PS96

0,278

1,000

0,254

0,846

0,242

0,779

0,209

0,781

Obce98

0,796

0,254

1,000

0,226

0,755

0,306

0,635

0,268

PS98

0,245

0,846

0,226

1,000

0,216

0,808

0,192

0,803

Obce02

0,714

0,242

0,755

0,216

1,000

0,273

0,737

0,283

PS02

0,324

0,779

0,306

0,808

0,273

1,000

0,279

0,835

Obce06

0,627

0,209

0,635

0,192

0,737

0,279

1,000

0,282

PS06

0,298

0,781

0,268

0,803

0,283

0,835

0,282

1,000


Území stabilní volební podpory KDU-ČSL KDU-ČSL je stranou, která na Vysočině patří k méně úspěšným stranám a tvoří druhý sled za hlavními stranami ODS a ČSSD. Ve volbách parlamentních se ve výsledcích postupně propadla za KSČM, má ale územní volební podporu ve více než polovině obcí kraje, což znamená, že její podpora je relativně rovnoměrně rozptýlená, resp. potvrzuje, že se její elektorát soustřeďuje především ve venkovských sídlech, jež tvoří převážnou většinu kraje. Maximem je 452 obcí, jež spadají do území volební podpory ve volbách v roce 1998. Ačkoli se relativní zisky strany v jednotlivých obcích postupně snižují, Pearsonův koeficient naznačuje silné a stabilní vztahy mezi volebními výsledky strany. Vzhledem ke zjištěnému počtu obcí, součástí území volební podpory lze očekávat i velké množství obcí se stabilní přízní voličů strany. Tu má ve 310 obcích kraje, což odpovídá 44,03 % celkového počtu obcí. Obraz území stabilní volební podpory KDU-ČSL je pestrý a na první pohled je patrný rozdíl mezi západní a východní částí kraje, které dělí pás měst bez voličského zázemí strany. V západní části kraje Vysočina leží několik ohraničených ostrůvků území se stabilní volební podporou. Na severu v okrese Havlíčkův Brod jde o prstenec obcí Vilémov, Uhelná Příbram, Čachotín, Horní Krupá, Habry aj. Další prvky lze nalézt v okrese Pelhřimov, kdy se od severních hranic okresu svisle táhnou dva pásy obcí. První prochází obcemi Senožaty, Želiv, Vojslavice, Hořice, Hojanovice a Syrov; ve středu kraje se od severu k jihu táhne zřetelný pás území, kde strana výrazné voličské zázemí nemá, procházející městy Chotěboř, Havlíčkův Brod, Štoky, Jihlava, Třešť a Telč. Naopak na východních hranicích okresů Havlíčkův Brod a Jihlava začíná souvislé území stabilní voličské podpory, které pokračuje až na jižní hranici kraje. Mezi ně je vklíněno město Polná. Na sever od něj začíná oblouk obcí, pokračující do centrální a dále do jihovýchodní části okresu Žďár nad Sázavou. Ten ohraničují na severu města Žďár nad Sázavou a Nové Město na Moravě. Na severovýchodě ho „rozbíjí“ město Bystřice nad Pernštejnem. Jižně a jihovýchodně od města Polná se rozkládá další výrazná část území stabilní voličské podpory. Ta dále pokračuje podél východní hranice města Třebíč na jihovýchodní hranici kraje; na jih od Třebíče tvoří další voličskou banku strany město Jaroměřice nad Rokytnou a jeho okolí. V komunálních volbách se zisky KDU-ČSL postupně snižují. Rovněž klesá i počet obcí, kde strana vítězí absolutně. Podobnou tendenci má i vývoj volební podpory. Těžiště volební podpory bylo největší na počátku v roce 1994, kdy strana uspěla ve 180 obcích kraje. Ve sledovaném období se jí dostává stabilní podpory voličů v 84 případech. Jejich nerovnoměrné rozložení na mapě je podobné územím se stabilní podporou strany ve volbách do Poslanecké sněmovny, kde pozorujeme výrazné rozdíly západ–východ. Strana má podporu voličů v obcích Lukavec a Syrov na severu okresu Pelhřimov, v jeho jižní části se nachází obec Častrov. V severní části kraje se nachází oblouk obcí obepínající město Přibyslav. Další pás začíná obcemi Jimramov a Sulkovec ležícími na severovýchodní hranici kraje a dále pokračuje jihozápadním směrem až k obcím Brtnice a Dlouhá Brtnice na východní hranici jihlavského okresu. Na jihu od nich se nachází ostrůvek v centru s obcí Želetava. Další území tvoří okolí města Velká Bíteš na východních hranicích kraje.


Obrázek 11: Území stability KDU-ČSL (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

Obrázek 12: Stabilní marginalita KDU-ČSL (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

17

18


KDU-ČSL je charakteristická velkým počtem jednotek území volební podpory překrývajícím se pro oba zkoumané typy voleb. Na východě území nalezneme osamocené obce Syrov a Častrov v okrese Pelhřimov, rovněž Dušejov v jihlavském a obci Horní Krupá havlíčkobrodském okrese. Další bašty strany KDU-ČSL se nacházejí již na východní polovině území, kde tvoří několik souvislých území. Na severu kraje lze identifikovat prstenec obcí obepínající město Přibyslav. Další oblouk obcí začíná obcemi Dlouhá Brtnice, Brtnice, Luka nad Jihlavou a Kamenice na východě okresu Jihlava a pokračuje na západ napříč okresem Žďár nad Sázavou. Na jihu kraje se nachází obec Želetava s přilehlými obcemi, ostatní bašty strany jsou rozptýleny. Obecně stranu volí především lidé v menších obcích, přestože, že jich je velké množství, nestačí to KDU-ČSL k zajištění většího úspěchu jak v parlamentních, tak v komunálních volbách.

Území stabilní volební marginality KDU-ČSL Z výše uvedeného je zřejmé, že území stabilní nepodpory KDU-ČSL v parlamentních volbách nebude mít velký počet jednotek. Jejich počet kolísá, dosud nejvíce jich (překvapivě) bylo v roce 2002 (126), kdy KDU-ČSL kandidovala v koalici s US-DEU. Podle rozprostření voličského zázemí KDU-ČSL lze rovněž odhadnout geografickou polohu těchto jednotek především v okrese Jihlava. Na severu je tvoří oblouk obcí Hybrálec, Smrčná, Štoky a Střítež, západně od krajského města leží Rantířov, Dvorce a Cejle a na jihu je doplňují Vílanec a Čížov. Pro komunální volby jsme zjistili oslabování elektorátu strany, které se také projevuje i v pozvolném nárůstu počtu obcí (od 464 do 514), kde strana získává méně než 10 % absolutního počtu hlasů. Stabilní nepodporu má strana ve 413 obcích kraje.

Komunistická strana Čech a Moravy Stabilita voličských vzorců KSČM Ve volbách do PS PČR dosáhla KSČM největšího úspěchu v roce 2002, kdy v kraji obsadila druhé místo. V roce 2006 se její zisky vrátily na původní hodnoty. Vypočtené korelace mezi jednotlivými volbami se pohybují od 0,651 do 0,829. Nejnižší hodnotu má vztah PS96–PS06. Nejvyššími hodnotami se vyznačují volby v po sobě jdoucích volbách (0,829–0,786). Tyto vazby se pohybují v pásmu silných korelací. Elektorát strany je charakteristický stabilní a poměrně vysokou kontinuitou. Ta klesá se zvyšující se časovou vzdáleností mezi volbami. Tabulka 6:

Pearsonův korelační koeficient KSČM pro volby do PS PČR a volby komunální Obce94

PS96

Obce98

PS98

Obce02

PS02

Obce06

PS06

Obce94

1,000

0,423

0,714

0,403

0,687

0,316

0,662

0,284

PS96

0,423

1,000

0,415

0,829

0,378

0,702

0,370

0,651

Obce98

0,714

0,415

1,000

0,378

0,776

0,296

0,746

0,248

PS98

0,403

0,829

0,378

1,000

0,344

0,786

0,335

0,711

Obce02

0,687

0,378

0,776

0,344

1,000

0,300

0,870

0,245

PS02

0,316

0,702

0,296

0,786

0,300

1,000

0,288

0,808

Obce06

0,662

0,370

0,746

0,335

0,870

0,288

1,000

0,257

PS06

0,284

0,651

0,248

0,711

0,245

0,808

0,257

1,000


V obcích se počet získaných hlasů KSČM snižuje. K největšímu propadu došlo mezi lety 1994 a 1998. To doprovázejí i hodnoty korelace roku 1994 s ostatními lety, které jsou nejnižší ze všech spočtených. Z dalších výsledků lze vysledovat sílící vztahy mezi voličskými vzorci strany. Ve volbách, které na sebe přímo navazují, se kontinuita zvyšuje. Nejvyšší hodnota 0,87 indikuje silný vztah mezi volbami v letech 2002 a 2006. Naopak se zvyšujícím se časovým odstupem (podobně jako u jiných stran) hodnoty korelací klesají.


19

Voličské banky KSČM ve volbách prvního i druhého řádu vykazují silné pozitivní korelace. Vzájemné korelace parlamentních a obecních voleb jsou nižší, přesto v porovnání s ostatními zkoumanými stranami dosahují zajímavých hodnot. (Podobné hodnoty vztahu vykazují voličské vzorce ČSSD v obou typech zkoumaných voleb odděleně.) Nejvyšší vztah nalezneme mezi PS96 a obcemi 94 (0,423). Ve všech řádcích kromě posledního hodnoty korelací vzdálenějších voleb klesají. Znamená to oslabování vazeb mezi voličskými vzorci. Kolísají pouze korelace voleb do PS v roce 2006. Na diagonále lze vyčíst také postupné oslabování vazeb mezi časově nejbližšími volbami (od 0,423 do 0,257).

Území stabilní volební podpory KSČM KSČM je ve volbách do PS PČR třetí nejsilnější stranou v kraji se stabilním počtem voličů. Počet jednotek území volební podpory strany se neustále zvyšuje (od 291 do 364). Absolutně největší procentní zisk v jedné obci strana obdržela v roce 2002 (48,97 %). V dalších letech se největší získané podíly pohybují těsně u hranice 40 %. Mezi volbami 2002 a 2006 dochází k rozmělňování voličské banky, kdy klesá absolutní zisk strany, ale roste počet území volební podpory. Pearsonův koeficient vykazuje vysokou míru kontinuity, takže lze očekávat stabilní počet jednotek území volební podpory, resp. stabilní volební podpory. Ty má KSČM ve 201 obcích kraje Vysočina, tj. ve 28,55 % zkoumaných obcí. Na mapě území stability KSČM nenalezneme tolik souvislých ploch jako v případě KDU-ČSL. Největší území pokryté červenou barvou se nachází v jižní části kraje v okrese Třebíč. Oblouk území se stabilní volební podporou kopíruje západní hranici okresu – začíná obcemi Opatov, Předín, Želetava, pak přechází jižně k Moravským Budějovicím, a dále se stáčí podél jižních hranic kraje k Jaroměřici nad Rokytnou a přilehlým obcím; v jihozápadním cípu ho doplňuje město Jemnice. Na jihovýchodě okresu má KSČM také voličské zázemí v Dukovanech, Mohelnu a Slavěticích. Dále strana ovládá větší města Náměšť nad Oslavou na východě okresu. Další území, kde voliči úspěšně dávají hlasy KSČM, se nachází v centrální části jihlavského okresu, jehož jádrem jsou města Třešť a Batelov. Toto území dále pokračuje do jižní části okresu Pelhřimov městy Počátky, Žirovnice a Kamenice nad Lipou. Osu posledního většího pásu volební podpory tvoří města Humpolec a jeho okolí na východě Pelhřimovska, dále Štoky v jižní části okresu Havlíčkův Brod a město Polná ležící severovýchodně od krajského města Jihlava. V severním výběžku kraje jsou obce se stabilní podporou rozptýleny. Na území okresu Žďár nad Sázavou má KSČM stabilní podporu voličů jen v několika obcích. V komunálních volbách absolutní zisky KSČM postupně klesají. Mezi lety 1994 a 1998 došlo k prudkému poklesu získaných hlasů, ten se ale neprojevil v počtu jednotek území volební podpory, kdy naopak došlo k jeho zvýšení, tedy rozprostření podpory do menších sídel, čemuž nasvědčuje i nízká míra korelace těchto let. V letech 2002 a 2006 počet získaných hlasů i počet obcí, kde má strana podporu, klesají. Elektorát strany vykazuje rostoucí stabilitu. Hodnoty korelací jsou pro obecní volby v porovnání s ostatními politickými stranami vyšší a poměrně stálé, strana si udržuje stabilní podporu voličů ve 47 případech. Rozprostření území se stabilní volební podporou se v komunálních volbách příliš neliší od voleb parlamentních a ve velké míře se s ním překrývá, ale netvoří souvislé pásy. Nejvíce obcí, kde voliči straně stabilně dávají hlas, se nachází v okrese Třebíč. Na západní hranici leží obec Předín s městem Želetava, v jihozápadním výběžku leží město Jemnice, další město Moravské Budějovice na jihu kraje sousedí s Novými Syrovicemi. Ve východní části okresu jsou obce se stabilní volební podporou rozptýleny, stejně tak je tomu i v případě okresu Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod; v centru kraje má strana podporu voličů ve městech Humpolec a Štoky. Podle silnějších vazeb mezi oběma elektoráty lze usoudit, že se voličské banky budou výrazně překrývat. Na společné mapě se předpoklad potvrzuje. Ze 47 obcí, součástí území stability strany v obecních volbách jich pouze sedm není zároveň i baštou strany. V okrese Pelhřimov bašty reprezentují obec Božejov a města Kamenice nad Lipou a Žirovnice na jihu. Na severovýchodě okresu se nachází město Humpolec a jeho severní „soused“ Čejov, jihovýchodně od nich leží pás obcí Větrný Jeníkov, Štoky a Dobronín. V okrese Třebíč nalezneme nejvíce bašt strany. Především jde o města Želetava a jeho okolí na západní hranici okresu, dále Moravské Budějovice a Nové Syrovice na jihu a Jemnice v jihozápadním cípu kraje.

20


Obrázek 13: Území stability KSČM (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

Obrázek 14: Stabilní marginalita KSČM (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad))


21

Území stabilní volební marginality KSČM Voličské vzorce KSČM pro parlamentní volby vykazují silné korelace a podobně jako v případě voličských bank lze předpokládat ustálený počet území volební marginality strany. Ten se pohybuje od 273 obcí v roce 1996 do 203 obcí v roce 2006. Stabilní nepodporu voličů pak má KSČM ve 121 obcích. Adekvátně vzhledem k již zjištěnému voličskému zázemí strany v okrese Třebíč, má strana nejmenší počet území nepodpory právě zde. Centrem nepřízně voličů je severovýchod kraje a okres Žďár nad Sázavou, kde se území marginality KSČM překrývá s voličským zázemím KDU-ČSL. Další obce, kde lidé nevolí komunistickou stranu, se rozkládají především na území okresu Pelhřimov. Podobně jako v případě KDU-ČSL roste počet obcí s volební marginalitou (554–587) a klesají absolutní zisky strany v obecních volbách. Pearsonův korelační koeficient udává posilující vazby mezi voličskými vzorci KSČM. Území stabilní volební nepodpory KSČM má 520 částí. Pás nepodpory identifikujeme na západní hranici, dále v centrální části okresu Havlíčkův Brod. Marginalita podle očekávání od severu prochází největšími městy v centrální části kraje a počínaje městem Třešť se stáčí na jihovýchod. V okresech Třebíč a Žďár nad Sázavou ve většině obcí strana nezískává ani hlas. Což je zajímavé především s přihlédnutím k tomu, že ve volbách do PS PČR zde má KSČM poměrně silné voličské jádro. Tuto situaci mohou způsobovat dva faktory. V prvním případě je jím odlišné chování voličů v obou typech voleb a druhým, pravděpodobnějším, je to, že KSČM v těchto obcích nepodává svoji kandidátku, proto v nich nemůže získat žádné hlasy.

Pearsonův korelační koeficient Výpočtem Pearsonova korelačního koeficientu jsme zjistili míru síly vztahů volebních výsledků zkoumaných politických stran v kraji Vysočina. Hledali jsme charakteristické rysy a trendy v kontinuitě voličských vzorců jednotlivých stran. Za důležitý považujeme výši Personova koeficientu pro vztah mezi volbami v po sobě jdoucích letech (v tabulkách hodnoty nalezneme na diagonále). Ten naznačuje stabilitu a uniformní chování voličských bank. Pokud je jeho hodnota vysoká, znamená to, že se relativní zisky ve všech obcích mění stejně. Klesají, stoupají nebo si udržují stejnou úroveň. Hodnoty v jednotlivých řádcích uvádějí vztah mezi časově vzdálenějšími volbami. Výzkum potvrdil, že ne vždy je vysoká hodnota jednotlivých korelací zárukou úspěchu strany na celokrajové úrovni. Ten je v případě kraje Vysočina zaručen, pokud se politické straně podaří uspět ve 20 nejlidnatějších městech kraje. Pearsonův korelační koeficient není jediným a nejdůležitějším měřítkem vypovídajícím o chování voličů. Sám o sobě vystihuje pouze zásadní trendy. Ukazuje poměrně velkou a stabilní uniformitu voličů menších stran KDU-ČSL a KSČM v obou typech voleb. Nižší, ale stabilní míru kontinuity elektorátu ODS. A nestálost voličů ČSSD a jejich slabou identifikaci se stranou nejenom v komunálních, ale i v parlamentních volbách. Nejstabilnější (resp. nejvíce uniformně se chovající) politickou stranou na Vysočině je v parlamentních volbách KDU-ČSL. Hodnoty korelací se pohybují od 0,779 do 0,846. V po sobě jdoucích letech všechny převyšují 0,8. Z dalších zjištění vyplývá, že stranu volí lidé v obcích s malým počtem obyvatel, kde nelze získat dostatečný počet hlasů k posílení strany. Potenciál představují středně velká města, kde strana získává maximálně pětinu hlasů voličů. Podobným případem je i KSČM. Rovněž vztahy mezi jejími voličskými vzorci lze zařadit mezi silnější (0,651–0,829), nejvyšší kontinuitu opět vykazují ve volbách po sobě jdoucích. Ale KSČM nemá, stejně jako KDU-ČSL, dlouhodobě dostatečný počet voličů na to, aby dosáhla výraznějších úspěchů. Naopak volební výsledky nejsilnější politické strany na Vysočině, ČSSD, mají mezi jednotlivými volbami nejslabší vazby ze všech zkoumaných stran (od 0,421 do 0,663). Hodnoty korelací se se zvyšujícím se časovým odstupem voleb bez výjimky snižují. ČSSD je tedy stranou, jejíž elektorát se přelívá a mění. Voliči nejsou identifikovaní se stranou, proto je ČSSD může lehce ztratit, stejně jako je schopna nové hlasy lehce získat. Volební výsledky ODS mají stabilní, ale nižší vazby v jednotlivých letech mezi sebou (0,646–0,764). Hodnoty Pearsonova koeficientu ve volbách do obecních zastupitelstev mají u většiny zkoumaných stran nižší hodnotu než ve volbách parlamentních. Výjimkou je KSČM a částečně také ČSSD. U komunistů je vypočítaná korelace obce02–obce06 (0,87) nejvyšší ze všech hodnot vůbec. Další vztahy jsou

22


slabší, ale směrem k roku 2006 posilují (0,662–0,87). Chování voličů v jednotlivých obcích je tedy uniformní, absolutní počet hlasů však klesá. Poměrně silné korelace nalezneme také v případě KDU-ČSL (0,796–0,627). Nejsilnější vztahy má její elektorát v po sobě jdoucích volbách, avšak ty se pozvolna snižují. Dochází tak k oslabení vazby voličů na stranu. Velký rozptyl hodnot a slabší vazby mezi elektorátem v jednotlivých letech vykazuje nejsilnější strana v kraji ODS (0,731–0,461). Ta získává hlasy především ve velkých městech. Voličská banka ČSSD ve sledovaném období vykazovala dvojí hodnoty. Korelace mezi rokem 1994 a všemi ostatními byly velmi nízké (0,265–0,361). Další vztahy se již pohybovaly v rozmezí 0,642–0,683, což je silnější a stabilnější vazba než v parlamentních volbách.

Území stabilní volební podpory Volby do Poslanecké sněmovny Zkoumání území stabilní volební podpory jednotlivých politických stran ve volbách do PS PČR potvrdilo rozdíly mezi nimi. Nejúspěšnější stranou v kraji Vysočina je ČSSD. Stabilní přízeň voličů (108) má především na území okresu Žďár nad Sázavou. ODS ovládá velmi nízký počet obcí se stabilní volební podporou (47). Ty se nacházejí ve městech s vyšším počtem obyvatel, proto je strana schopna agregovat dostatečný počet hlasů na to, aby byla v kraji úspěšná. Elektorát KDU-ČSL je rozprostřen do mnoha menších sídel. Území stabilní podpory tvoří celkem 311 obcí, ale koncentrace podpory právě do menších sídel straně neumožňuje navýšit zisk. Poměrně velký počet obcí se stabilní volební podporou má i KSČM (201). Její elektorát tvoří především tři souvislé pásy stabilní volební podpory. Všechny tyto poznatky vytváří komplexní mapu pokrytí voličské podpory všech zkoumaných politických stran. Je zajímavé, že poměrně zřetelný předěl tvoří historická hranice Čech a Moravy, která již fakticky v dělení státu pro potřeby veřejné správy není užívána (má už fakticky výraz pouze v diecézní struktuře římskokatolické církve – srov. Boháč, 1999, s. 54–63). Tu přibližně kopíruje západní hranice voličského zázemí KDU-ČSL v okrese Havlíčkův Brod a pokračuje jižním směrem ke krajskému městu Jihlava. A dále se hranice stáčí na jihozápad, tento oblouk kopírují obce se stabilní volební podporou KSČM. Nelze ovšem opomenout, že KSČM má svá území stabilní podpory i na území Moravy, mnohde právě společně s KDU-ČSL. Jakkoli KSČM představuje světonázorové opozitum KDU-ČSL, je výrazem téhož dlouhodobého, tradičního štěpení společnosti. V českých okresech Pelhřimov a Havlíčkův Brod, které doplňuje severní polovina okresu Jihlava, jsou území stabilní volební podpory oddělena. Je zde také patrno, že ODS volí lidé především v této části kraje, kde leží největší města. Jejich svislý pás prochází středem kraje a přerušují ho vodorovné pásy území stabilní volební podpory KSČM. Společnou stabilní volební podporu v jedné obci mají na západě území zkoumané strany zřídka. Zde nalezneme obce Žirovnice a Leskovice, která jsou baštami ODS a KSČM zároveň. ODS ve městě Žirovnice získává v průměru 29,27 % hlasů a KSČM 17,43 %. V obci Leskovice je podíl hlasů KSČM 22,87 % a podíl hlasů ODS je 30,79 %. Ve východní, moravské, části kraje se nejvíce překrývá podpora voličů KSČM a KDU-ČSL. ČSSD si svoje banky udržuje ve městech Žďár nad Sázavou, Bystřice nad Pernštejnem, Velké Meziříčí a jejich okolí. V dalších případech se o přízeň voličů nejčastěji dělí s KSČM a KDU-ČSL. V obci Skřinářov ČSSD soupeří o voliče s ODS.

Komunální volby Volby do obecních zastupitelstev jsou charakteristické nižším počtem jednotek území se stabilní volební podporou než ve volbách parlamentních. Také zde se v případě jednotlivých politických stran liší. ODS má nejnižší počet obcí se stabilní volební podporou (osm), přesto byla v posledních sledovaných volbách nejúspěšnější. Její voličská podpora, stejně jako v poslaneckých volbách, totiž vychází z měst s větším počtem obyvatel. ČSSD má méně obcí se stabilní volební podporou především kvůli volbám v roce 1994, které se od ostatních liší jak nízkým počtem obcí s volební podporou, tak i nízkým počtem získaných hlasů. KSČM ovládá 47 obcí v kraji Vysočina, kde má stabilní podporu voličů. Největší počet obcí se stabilitou má KDU-ČSL (84), proto lze předpokládat, že se bude na překrývajících se územích podílet především tato strana.


Obrázek 15: Stabilní volební podpora v kraji Vysočina ve volbách do PS PČR, 1996–2006 (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

Obrázek 16: Území stabilní voličské podpory v kraji Vysočina ve volbách do obecních zastupitelstev, 1994–2006 (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

23

24


Obrázek 17: Stabilní volební marginalita v kraji Vysočina ve volbách do PS PČR, 1996–2006 (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

ODS má společná území stability s každou z dalších stran. Na jihozápadní hranici kraje se nachází město Žirovnice, kde se strana překvapivě dělí o voliče s KSČM. Ve Žďáru nad Sázavou voliči naopak stabilně podporují ODS a ČSSD. S KDU-ČSL sdílí ODS území stabilní voličské podpory v obci Horní Krupá na severu kraje a v obci Měřín v centrální části kraje. Voliči dlouhodobě podporují ČSSD v obcích, kde má území stabilní volební podpory i jiná strana. Nejčastěji se strana dělí o voliče s KDU-ČSL.

Území stabilní volební marginality Volby do Poslanecké sněmovny Obce, které stabilně agregují méně než 10 % ze všech hlasů získaných stranami, jsme označili jako území stabilní volební marginality. Podle počtu jednotek území volební podpory a následně počtu jednotek území stability lze předpokládat nízký počet jednotek území s nepodporou KDU-ČSL. Těch je 24 a jejich charakteristiku jsme rozebrali v příslušné podkapitole. Poměrně málo obcí s nepodporou má také ČSSD (65). Občanskou demokratickou stranu lidé stabilně nevolí ve 164 případech a zároveň strana ovládá i podobný počet obcí, kde ji naopak voliči stabilně dávají svůj hlas (163). Mapy marginality se liší podle okresů. V těch, které se nachází v české části kraje, jsou zastoupeny všechny zkoumané strany. V Pelhřimově identifikujeme pás území s nepodporou KSČM, v okrese Jihlava v centru kraje naopak převládají obce, kde lidé nevolí ČSSD. V jeho západní části voliči také nedávají hlasy KDU-ČSL. Okres Havlíčkův Brod je charakteristický rozptýlenými obcemi s marginalitou všech zkoumaných stran, v jeho jihovýchodní části pak začíná pás území nepodpory KSČM. V okrese Žďár nad Sázavou kromě několika málo obcí nemá území se stabilní volební marginalitou KDU-ČSL. Zde se také překrývá území nepodpory KSČM a ODS. ODS je méně volena v okrese Třebíč.


25

Obrázek 18: Společná území volební marginality ve volbách do obecních zastupitelstev v kraji Vysočina, 1994–2006 (zdroj: autoři, GIS Kraj Vysočina – mapový podklad)

Komunální volby Území se stabilní volební marginalitou v komunálních volbách je rozsáhlé, což vyplývá z charakteru komunálních voleb, kdy zkoumané politické strany nestaví kandidátky ve velkém počtu obcí. Největší počet jednotek území stabilní nepodpory má ODS (579). I přes tento počet strana v obecních volbách vítězí. Také druhá nejúspěšnější strana ČSSD nestaví kandidátky ve velkém počtu obcí (542). Nad hranicí 500 obcí se také pohybuje KSČM (521). KDU-ČSL nevytváří kandidátku ve 414 obcích v kraji. Pro komparativní hodnocení volební marginality zkoumaných stran jsme kromě kritérií zvolili i odlišný způsob zakreslování těchto území do mapy kraje Vysočina. Rozhodli jsme se vyznačit pouze ta území, kde se překrývá marginalita všech zkoumaných stran. Tyto obce bychom mohli označit jako nezávislá území. V těch získávají podporu pouze uskupení nezávislých kandidátů, jednotliví nezávislí kandidáti nebo různá místní zájmová sdružení. Zkoumané politické strany nekandidují ve větší míře v obcích okresu Pelhřimov, kde tvoří pás kopírující západní hranici okresu, který pokračuje obcemi na jihu sousedícími s městem Pelhřimov. V okrese Jihlava strany nestaví kandidáty na severozápadě a na jihu okresu. Rovněž na území Havlíčkova Brodu jsou nezávislá území v malých obcích a jsou rozptýlena. Nejméně obcí nalezneme v okrese Žďár nad Sázavou, větší počet území marginality se nachází v okolí města Třebíč.

26


Stabilita, či dynamika? Na závěr jsme ponechali otázku společných či rozdílných vlastností voličských vzorců a voličských bank jednotlivých stran ve volbách parlamentních a komunálních. Pozorováno optikou Pearsonova korelačního koeficientu, pak se naprosto liší voličské chování v obou volbách, zejména pak v případě ODS a ČSSD, z nichž žádná nevykazuje vztah mezi parlamentními a komunálními volbami. Vztahy mezi voličskými bankami KDU-ČSL a KSČM jsou slabé, a to i v případě, že se absolutní zisky stran pohybují stejným směrem. Komunální úroveň a úroveň celostátní je tedy v kraji Vysočina oddělena. Neznamená to ovšem, že větší parlamentní strany nemají v rámci každého typu voleb stabilní voličské zázemí. Pozorováno optikou analýzy území stabilní volební podpory, pak opět platí, že se území se stabilní volební podporou stran ODS a ČSSD odlišují a existuje jen málo obcí se společnou podporou voličů jak v komunálních, tak v parlamentních volbách. Obce s trvalou voličskou přízní v obou typech voleb má KDU-ČSL. Jejich počet vzhledem k množství obcí se stabilitou v jednotlivých volbách ale není vysoký. Naopak skoro ve všech případech se překrývá stabilní elektorát KSČM v komunálních volbách se stabilní voličskou podporou strany i ve volbách do PS PČR. Území se stabilní volební marginalitou se jen těžko porovnávají mezi sebou. Ve volbách do PS politické strany soupeří „o každý hlas“ a jen ve velmi malém počtu obcí se neprosazují. V komunálních volbách naopak velmi často vůbec nestaví kandidátky, takže existuje velké množství obcí, kde zkoumané politické strany nezískávají žádné hlasy. Území marginality se u všech zkoumaných stran překrývají. Výchozí hypotéza o existenci vazby voličů na větší parlamentní politické strany jak ve volbách parlamentních, tak komunálních, se potvrdila, přestože není vyloučeno, že skupiny voličů konkrétní strany, byť jsou stabilní, se pro oba typy voleb neshodují, resp. překrývají se pouze částečně. Zajímavým zjištěním vyplývajícím z provedeného výzkumu je identifikace prokazatelně odlišného voličského chování v české a moravské části kraje, které ačkoli nemá již padesát let územně správní výraz, přetrvává dodnes.


27

Seznam použité literatury B

, S. (2006): Kontinuita či diskontinuita voličských vzorců? Volební podpora KSČ a KSČM v prostoru dnešního Olomouckého kraje v období 1929–1935 a 1996–2002. Evropská volební studia, roč. I, č. 1, s. 38–60. [on-line] [cit. 2010-01-31]. Dostupné na http://ispo.fss.muni.cz/evs.

B

, S. (2008): Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

B

, Z. (1999): Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.

D

, J. (2008): Zlínský kraj: hledání kontinuity voličských vzorců, diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

GIS – Geografický informační systém, Kraj Vysočina. [on-line] [cit. 2010-01-31]. Dostupné na http://gis.kr-vysocina.cz.

H

, V., H , L. (2009): Krajské volby v České republice v kontextu konceptu voleb druhého řádu. Analýza vybraných aspektů voleb do krajských zastupitelstev v letech 2000–2008. Evropská volební studia, roč. IV, č. 1, s. 22–47. [on-line] [cit. 2010-01-31]. Dostupné na http://ispo.fss.muni.cz/evs.

H

, J. (2006): Přehled statistických metod zpracování dat: analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál.

J

, P., S , L. (1991): Stabilita regionální podpory tradičních politických stran v českých zemích (1920–1990). In Sborník České geografické společnosti, sv. 96, č. 2, s. 81–95.

Kraj Vysočina. [on-line] [cit. 2010-01-31]. Dostupné na http://www.kr-vysocina.cz/.

R

, J., Š , J. (2006a): Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. I. díl. Praha: Český statistický úřad. [on-line] [cit. 2010-01-31]. Dostupné na http://www.czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/p/4128-04.

R

, J., Š , J. (2006b): Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. II. díl. Praha: Český statistický úřad. [on-line] [cit. 2010-01-31]. Dostupné na http://www.czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/p/4128-04.

Volby.cz. [on-line] [cit. 2010-01-31]. Dostupné na http://www.volby.cz/.

28


Formáty českých lokálních stranických systémů

Libor Hoskovec ([email protected]) Stanislav Balík ([email protected])

Abstract The goal of this article is to answer the question which size-cathegories of municipalities are relevant for the recearch of local party systems in the Czech Republic and in which size-cathegories this research is pointless. Using the quantitative analysis of statistical data, the authors come to a result which is presented in conclusion of the article. Even though the result is foreseeable, this is the first time that it has been achieved not by pure observation, but is based on the analysis of statistical data.

Keywords local politics; local party systems; formats of local party systems; size-cathegories of municipalities; political parties; independent candidates

Note Tento text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity „Volební cyklus ve střední a východní Evropě: aktéři a strategie“.

Hoskovec, L., Balík, S. Formáty českých lokálních stranických systémů

29

Úvod Česká republika patří mezi země s největším počtem obcí, tedy nejnižších samosprávných jednotek – resp. patří mezi země s nejnižším průměrným počtem obyvatel na jednu obec. Výjimečná je i podílem obcí s méně než 1 000 obyvateli, jichž je 80 %, zatímco např. v Bulharsku, Polsku a v Litvě nemá pod 1 000 obyvatel ani jedna lokální samosprávná jednotka. V zemích západní Evropy (v Belgii, Nizozemsku, Portugalsku a Švédsku) má méně než 1 % obcí méně než 1 000 obyvatel, přičemž ve zmíněných zemích je 70–90 % obcí s počtem obyvatel přesahujícím 10 000. V míře fragmentace místních samospráv se ČR vyrovná jedině Francie, jakožto země s nejvíce fragmentovaným systém lokálních samospráv v západní Evropě (srov. Novák, 2007, s. 12). V dalším textu vycházíme z Fialovy teze (Fiala, 1994) o počtu komunálních¹ politik rovnajícím se počtu obcí, což v případě České republiky znamená, že máme ke zkoumání 6 249 komunálních politik.² S lokální politikou v českých zemích je od konce 19. století, příp. nejpozději od roku 1919 a reformy volebního práva (Balík, 2009a, s. 41–52) je těsně spojena problematika politických stran, resp. stranických systémů. Právě politické strany jsou totiž privilegovanými aktéry místní úrovně (samozřejmě v tuto chvíli pomíjíme debaty o charakteru politických stran na této úrovni – srov. např. Hudák, Jüptner a Svoboda, 2003, s. 182–187). Hlavní zájem tohoto článku se soustřeďuje právě na podobu místních stranických systémů.

Výzkumné otázky a techniky výzkumu Naskýtá se hned několik otázek. Existují velikostní kategorie obcí, v nichž nemá smysl operovat s pojmem stranický systém? Jestliže ano, které to jsou? Kde leží předěl mezi obcemi bez stranického systému a obcemi se stranickými systémy? Tyto otázky nelze v současnosti zodpovědět jinak než empirickým výzkumem. Nedílným úkolem bude stanovení relevantních velikostních kategorií, s nimiž se v dosavadních výzkumech pracuje ne-li chaoticky, tedy zcela jistě nejednotně. Například Jüptner (2001) operuje se třemi kategoriemi, Outlý (2004) používá v jediné práci členění na pět, šest, sedm i osm kategorií, což však může být způsobeno rozdílnou metodikou třídění přebíraných dat. Další soubor otázek pak lze nalézt ve skupině obcí s předpokládanou existencí stranických systémů. Jsou v ní pozorovatelné odlišnosti v mechanických předpokladech fungování stranických systémů? Hodláme-li podrobit určitý stranický systém analýze, musíme se nejdříve zabývat otázkou, které subjekty jsou jeho součástí a které nikoli. Počátečním krokem analýzy tedy bude zkoumání výstupů volebního systému, neboť skrze něj stranické systémy bývají determinovány co do počtu politických subjektů v nich se nacházejících. Jde tedy o řešení problematiky formátu stranických systémů. Dle Sartoriho (2005, s. 123–134) je formát stranického systému zajímavý tím, že ovlivňuje mechanismus fungování stranického systému. Jinak řečeno, počet stran v systému dává stranickému systému určité mechanické předpoklady fungování. Problematiku formátu stranických systémů lze označit v rámci naznačených problémů za nejsnadněji zkoumatelnou, nebo alespoň za nejméně obtížnou, přestože ani ona není prosta obtíží. Formát stranických systémů se vztahuje k počtu politických stran, které se v rámci stranického systému nacházejí. V současnosti se formáty stranických systémů klasifikují jako: 1. monopartismy – jednostranické systémy (zde už je ale otázkou, zda může být systém jednoprvkový); 2. bipartismy – systémy se dvěma politickými stranami; 3. multipartismy – systémy více než dvou politických stran. V rámci multipartistického formátu hovoří někteří politologové např. o tripartismech, qadripartismech atd., ovšem pokud bychom se drželi tohoto schématu, tak by klasifikace zcela postrádala smysl. Jinou otázkou ovšem je, zdali kategorii multipartismu nerozdělit na dvě Sartoriho kategorie omezeného (stranického systému ¹V dalším textu užíváme termíny lokální, komunální a místní synonymně. ²Srov. Český statistický úřad.

30


se třemi až pěti či šesti stranami) a extrémního pluralismu (stranického systému s více než šesti stranami) (srov. např. Novák, 1997, s. 123–132; Klíma, 2003, s. 147). V souvislosti s formátem stranických systémů vyvstává již naznačený problém spočívající v otázce, které politické strany do systému počítat. Všechny? Nebo pouze některé? A podle jakého kritéria je vybírat? I zde lze použít Sartoriho definici relevantní strany, čili politické strany disponující tzv. koaličním či vyděračským potenciálem. Nerelevantními strany tedy jsou (nebo mohou být) ty politické strany, které z jakéhokoli důvodu nebývají zvány k participaci na vládě, ani v rámci opozice nezastávají nezastupitelné místo. V rámci konceptu relevantních stran tedy jde o strany, které sice mohou i pravidelně získávat mandáty, avšak jejich síla je natolik malá, že se s nimi vlastně nepočítá, jsou tedy alespoň pro fungování systému zbytečné. Otázkou je, nakolik podstatné je zjišťování vlivu konceptu relevantních stran ve vztahu k formátu stranických systémů v českých lokálních stranických systémech. Tyto se totiž často chovají odlišně od stranických systémů celostátních, pro něž byl zmíněný koncept relevantní strany vytvořen. A tak se nezřídka stává, že politický subjekt zdánlivě jsoucí na periferii komunálního systému, je pro daný systém významný, a tudíž relevantní. V tomto textu, jehož nástrojem je zejména statistické srovnání by však nemohl být využit prostor pro určení relevantních a nerelevantních politických subjektů ve více než šesti tisících systémech. Níže provedené statistické srovnání tak bude započítávat všechny volební subjekty. Které formáty stranických systémů lze očekávat v české komunální politice? Jako východisko musíme vzít v úvahu rozdílnou velikost obcí. Ta se pohybuje v kontinuu od obcí s několika desítkami obyvatel až po obec s více než jedním milionem obyvatel (Praha). Vzhledem k existenci poměrného volebního systému u komunálních voleb a ustanovení pětiprocentní volební klauzule³ lze alespoň teoreticky předpokládat maximální počet stran v systému v hodnotě cca 20 politických stran. Souběžně lze předpokládat, že minimálně ve větších obcích se o zastupitelské mandáty bude ucházet více politických stran a tudíž můžeme předpokládat, že výsledky volebních klání na lokální úrovni umožní stranické systémy ve všech výše zmíněných formátech. U nemalého počtu obcí, převážně z kategorie těch nejmenších, bývá problémem sestavení byť jen jediné kandidátní listiny. To je dalším důvodem, proč lze u českých komunálních stranických systémů očekávat též jednostranický formát. V této perspektivě se nabízí otázka, proč pátrat po hranici mezi kategoriemi obcí se stranickým systémem a bez něj, když používáme definici typu jednostranického formátu, a bezstranický formát vlastně neexistuje. Je však třeba mít na paměti, že monopartismus je sice kategorií či typem v rámci dané typologie, avšak pro zkoumání stranických systémů je tento typ již z definice své existence zpravidla nepoužitelný. V našem textu budeme především hledat velikostní hranice obcí mezi očekáváním různých formátů. Je nasnadě očekávat naplnění logického předpokladu, že u nejmenších obcí bude převládat monopartismus coby typ formátu, a se zvyšujícím se počtem obyvatel v obci bude převládající typ přecházet v bipartismus a posléze v multipartismus. Tato práce nehodlá výše uvedenou premisu zpochybnit, naopak, jejím cílem je její ověření, a též stanovení hranic mezi převládajícími formáty řazených k jednotlivým velikostním kategoriím obcí. V období po roce 1990, v němž došlo k návratu ke kompetitivním volbám nejen na celostátní úrovni, nýbrž i na úrovni lokální, bylo uskutečněno patero komunálních voleb.⁴ Volby v roce 1990 lze pokládat vzhledem k předešlému přinejmenším padesátiletému deficitu soutěživých obecních voleb za volby zakládající, navíc v průběhu volebního období 1990–1994 docházelo k procesu osamostatňování nemalého počtu obcí.⁵ Klíčová je však skutečnost, že pro tyto volby existuje pouze minimum dat, navíc výhradně souhrnných, bez reálné dostupnosti údajů regionálních a místních. V roce 1990 totiž nebyla ³Z dvojice voleb, které jsou dále sledovány, byla klauzule uplatněna pouze v roce 2006. U obcích se zastupitelstvy menšími než patnáct členů nemá fakticky vliv (zde je mnohem výraznější způsob převodu hlasů na mandáty), ve větších zastupitelstvech působí. Některé mnohostranické formáty se po jejím zavedení staly následkem méně pravděpodobnými. I tomuto faktoru lze částečně přičíst pokles podílu těchto formátů (jakkoliv je jejich výskyt marginální) v největších obcích (kde se v roce 1994 v malém počtu případů objevilo více než deset relevantních stran – v roce 2006 je totiž tento počet vůbec nejvyšší, zatímco v roce 1994 se některé obce opakované dostaly i přes tuto hranici). ⁴V letech 1990, 1994, 1998, 2002 a 2006. ⁵Jak můžeme pozorovat v tabulce 1, došlo ke vzniku přibližně dvou tisíc nových obcí, což byla polovina dosavadního stavu. Nutno ovšem podotknout, že údaje v tabulce uvádějí stav k 1. březnu 1990, přičemž listopadové komunální volby se

31


data souhrnně zpracovávána ČSÚ, tak jako tomu je od voleb v roce 1994. Ze všech těchto důvodů nebyly volby roku 1990 zahrnuty do výzkumu. I tak porovnání volebních dat ze čtvero voleb představuje obtížný a především časově náročný úkol – proto v následujícím zkoumání byla porovnávána data z voleb roku 1994 a 2006. Výzkum předpokládá vývojovou linearitu (či přinejmenším alespoň základní kontinuitu) v mezidobí zkoumaných voleb. Referenčním rámcem pro určení velikostních kategorií obcí bylo zvoleno Outlého (2004, s. 16) schéma, jež rozděluje obce do kategorií do 100 obyvatel, 101–300 obyvatel, 301–500 obyvatel, 501 až 1 000 obyvatel, 1 001–3 000 obyvatel, 3 001–5 000 obyvatel, 5 001–10 000 obyvatel a nad 10 000 obyvatel, přičemž posledně zmíněná kategorie byla rozdělena na dvě, 10 001–50 000 obyvatel a nad 50 000 obyvatel, čímž bylo (téměř) zohledněno dělení mezi městy a statutárními městy. Všech devět určených velikostních kategorií obcí ve zkoumaném období již vykazuje poměrně stabilní četnost. Je zřejmé, že neustále dochází ke změnám v počtu obcí ve všech kategoriích, například dochází ke snižování počtu obcí ve dvou početně nejnižších kategoriích, zatímco v kategoriích mezi obcemi s 301–500 obyvateli dochází ke zvyšování počtu. Nicméně zaměříme-li se na podíly jednotlivých velikostních skupin obcí v obou zkoumaných volbách, tedy 1994 a 2006, vidíme, že rozdíly jsou ze statistického hlediska nevýznamné, což je pro naši analýzu podstatné. Tabulka 1: Velikostní kategorie obcí

1990 Relativní Počet četnost obcí (%)


Kategorie 1998 Relativní Počet četnost obcí (%)



0–100

97

2,3

561

9,0

578

9,2

553

8,8

529

8,5

101–300

854

20,5

2 079

33,4

2 054

32,8

2 001

31,9

1 949

31,3

301–500

777

18,7

1 112

17,8

1 100

17,6

1 127

18,0

1 132

18,1

1 100

26,5

1 221

19,6

1 238

19,8

1 279

20,5

1 307

20,9

1 001–3 000

885

21,3

833

13,4

846

13,6

866

13,9

896

14,3

3 001–5 000

158

3,8

157

2,5

159

2,6

166

2,7

164

2,6

5 001–10 000

140

3,4

135

2,2

135

2,2

131

2,1

140

2,2

10 001–50 000

123

2,9

108

1,7

110

1,8

109

1,7

111

1,8

Nad 50 000

24

0,6

24

0,4

22

0,4

22

0,4

21

0,3

4 158

100,0

6 230

100,0

6 242

100,0

6 254

100,0

6 249

100,0

501–1 000

Celkem

Zdroj: ČSÚ.

Pro další postup ve zkoumání existence stranických systémů jsme zvolili metodu statistického srovnání dvou faktorů, z nichž za určující lze považovat faktor počtu (ve volbách) úspěšných subjektů, za méně důležitý či vedlejší pak faktor počtu kandidujících subjektů. Tento faktor bude použit pouze ke zjištění míry úspěšnosti politických subjektů ve volbách. Vysvětlující poznámku si zaslouží náš způsob práce s nezávislými subjekty, a to zejména v kategoriích obcí s nižším počtem obyvatel. Volební zákon totiž umožňuje krom kandidatury registrovaných politických stran též kandidaturu nezávislých subjektů i kandidaturu jednotlivých nezávislých osob.⁶ Pro další operace s kandidátkami nezávislých jsme zvolili následující postup: každou kandidátní listinu několika kandidátů považujeme za jeden politický subjekt; v případě kandidatury jednotlivců pak v případě, že v obci kandiduje jedna kandidátní listina zmíněného charakteru, bude považována za jeden politický subjekt, v případě, že v jedné obci existuje více kandidátních listin nezávislých jednotlivců, budeme s jejich součtem operovat coby s jedním politickým subjektem. Oproti tomu, v případě, že by konaly již v 5 749 obcích (dle Statistické ročenky 1991), což znamená, že k zásadnímu osamostatňujícímu kroku došlo u téměř 1 600 obcí již v roce 1990. Zbylých necelých 500 obcí se pak osamostatnilo v průběhu volebního období 1990–1994. ⁶Nevýhoda posledně uvedené možnosti se projevuje v malých obcích, v nichž kandidují pouze jednotliví nezávislí kandidáti. Kandidátní listiny jednotlivců totiž neskýtají možnost určení náhradníků za zvolené zastupitele tak, jak tomu je v případě početnějších kandidátních listin, a tudíž abdikací několika členů zastupitelstva může dojít k jeho nefunkčnosti a k nutnosti uspořádání předčasných voleb.

32


kandidátní listina politické strany obsahovala pouze jednoho kandidáta, bude považována za politický subjekt a její kandidát by se nepřipočítával k součtu dalších jednotlivých nezávislých kandidátů. Důvodem je fakt, že i když se jedná o jednotlivce na kandidátní listině, ten je přeci jen do jisté míry vázán politickým ukotvením, politickým programem a identitou strany, za niž kandiduje, zatímco samostatný nezávislý kandidát takto politicky „předvídatelný“ není.⁷ Výše nastíněný postup zjednodušení politického spektra součtem samostatných kandidátů jsme zvolili zejména z důvodu zamezení statistické nepřehlednosti. Je zřejmé, že zmíněný součet v některých velikostních kategoriích obcí poněkud zdeformuje pohled na celé spektrum, nicméně zajisté daleko méně, než kdybychom operovali s jednotlivcem stejným způsobem, jako s plnou kandidátní listinou.

Stranické formáty podle velikostních skupin obcí Kategorie obcí 0–100 obyvatel Počet obcí v této kategorii se mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 561 obcí v roce 1994 na 529 obcí v roce 2006. V drtivé většině obcí (96 % v roce 1994, v roce 2006 pak již téměř 99 %) lze na základě výstupů volebních výsledků hovořit o vytvoření jednostranických a dvoustranických formátů, přičemž poměr mezi zmíněnými formáty se v průběhu sledovaného období změnil ve prospěch jednostranického formátu z přibližných 44,5 % v roce 1994 na téměř 79 % v roce 2006, zatímco dvoustranické formáty zaznamenaly úbytek z více než 51 % na 20 %. Ostatní formáty, tří-, čtyř- a pětistranické, též vykazují úbytek z 22 na 6 %, přičemž posledně dva jmenované (tří- a čtyřstranické) se v roce 2006 již v této kategorii obcí nevyskytují. Tabulka 2: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 0–100 obyvatel Počet úspěšných subjektů 2 1994 2006 1994 2006 (%) (%)

1 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

231

41,18

397

75,05

2

17

3,03

19

3,59

277

49,38

101

19,09

3

2

0,36

1

0,19

12

2,14

5

0,95

3 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

17

3,03

6

1,13

2

0,36

0

0,00

19

3,39

6

1,13

4 Celkem

250

44,57

Počet kandidujících subjektů 4

417

78,83

289

51,52

20,04

Počet úspěšných subjektů 4

5

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

2

0,36

0

0

2

0,36

0

0

5 Celkem

106

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

0,18

0

0

1

0,18

0

0

Zdroj: volby.cz, vlastní výpočty.

Zmíněný jev, čili snížení počtu kategorií formátů, doprovází další jev, jímž je snížení počtu kandidujících subjektů. V roce 1994 přibližně ve 41 % obcí kandidoval jeden politický subjekt, v necelých 52 % obcí kandidovaly dva politické subjekty, přibližně v 6 % obcí kandidovaly tři politické subjekty a v 0,5 % obcí této kategorie byly sestaveny čtyři či pět kandidátních listin. O osm let později se již zvýšil počet ⁷Zvolený postup demonstrujme na modelové situaci obce Svatý Jan nad Malší ve volbách roku 1994, v níž na devět zastupitelských míst kandidovalo Sdružení nezávislých kandidátů (devět kandidátů, pět zvolených zastupitelů), Liberální strana národně sociální (jeden kandidát, nezvolený) a čtyři jednotliví kandidáti (všichni byli zvoleni do zastupitelstva) (srov. volby.cz). Pro další výpočet budeme operovat se třemi kandidujícími subjekty (Sdružení nezávislých, LSNS a jednotliví kandidáti) a se dvěma úspěšnými subjekty (Sdružení nezávislých a jednotliví kandidáti).

33


obcí, v nichž kandidoval pouze jeden politický subjekt na tři čtvrtiny, dva subjekty kandidovaly v necelé čtvrtině obcí a ve zbylých dvou procentech obcí kandidovaly tři politické subjekty. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 933 subjektů, z nichž 898 (tedy přibližně 96 %) bylo úspěšných, v roce 2006 již kandidovalo pouhých 673 subjektů, z nichž bylo úspěšných 647 (což činí opět cca 96 %). Vzhledem ke stejně vysoké 96% úspěšnosti volebních subjektů se jedná o 28% snížení počtu jak kandidujících, tak i úspěšných subjektů. I když vezmeme v úvahu cca šestiprocentní pokles počtu obcí, snížení počtu kandidujících i úspěšných subjektů je stále mezi jednou pětinou až jednou čtvrtinou. Již zmíněný výskyt samostatných kandidátů zaznamenal mírný nárůst, když z původních 162 obcí pouze s individuálními nezávislými kandidaturami v roce 1994 jejich počet stoupl na 177 v roce 2006, což činí přibližně devítiprocentní nárůst.

Kategorie obcí 101–300 obyvatel Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 2 079 obcí v roce 1994 na 1 949 obcí v roce 2006, což je pokles přibližně o 6 %. I v této velikostní kategorii obcí můžeme sledovat, že v drtivé většině obcí (85 % v roce 1994, v roce 2006 pak již téměř 91 %) lze na základě výstupů volebních výsledků opět hovořit o vytvoření jednostranických a dvoustranických formátů, přičemž poměr mezi zmíněnými formáty se v průběhu sledovaného období změnil ve prospěch jednostranického formátu z přibližných 31 % v roce 1994 na 61 % v roce 2006, zatímco dvoustranické formáty zaznamenaly úbytek z více než 54 na 30 %. Ostatní formáty, tří, čtyř- a pětistranické též vykazují úbytek z 15 na 9 %. U této kategorie obcí lze vypozorovat pokles třístranických formátů, mírné snížení počtu čtyřstranických formátů, mírné zvýšení četnosti u pětistranických formátů a nově utvořených šesti- a osmistranických formátů, ovšem celkově pouze u čtyř obcí. Tabulka 3: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 101–300 obyvatel 1

Počet úspěšných subjektů 2 1994 2006 1994 2006 (%) (%)

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

597

28,74

1 081

55,46

2

42

2,03

98

5,03

1 029

49,51

500

25,66

3

3

0,14

9

0,46

96

4,63

77

4

0

0,00

1

0,05

5

0,25

4

3 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

3,95

229

11,02

109

5,59

0,21

38

1,84

29

1,49

5

1

0,05

4

0,21

6

1

0,05

0

0,00

269

12,96

142

7,29

Celkem Počet kandidujících subjektů

645

30,91

1189

61,00

4

1130

54,39

581

29,82


1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

4

31

1,50

20

1,03

5

3

0,14

5

0,26

2

0,1

3

0,15

6

0

0,00

1

0,05

0

0,0

2

7

0

0,0

1

8

0

0,0

2

0,1

Celkem

34

1,64

26

1,34

Počet kandidujících subjektů

6 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

0,10

0

0

1

0,05

0,05

0

0

1

0,05

1

0,05

0

0

1

0,05

7

0,35

0

0

3

0,15


10

0

0

1

0,05

Celkem

0

0

1

0,05


34


V roce 1994 přibližně ve 29 % obcí kandidoval jeden politický subjekt, v necelých 52 % obcí kandidovaly dva politické subjekty, přibližně v 16 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, a v necelých 2 % obcí byly sestaveny čtyři či pět kandidátních listin. V roce 2006 se již zvýšil počet obcí v nichž kandidoval jeden politický subjekt na více než 55 %, dva subjekty kandidovaly ve více než 30 % obcí, v 10 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, a ve zbylých 4 % obcí (celkem 75 obcí) kandidovalo čtyři až deset politických subjektů. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 4 055 subjektů, z nichž 3 858 (tedy přibližně 95 %) bylo úspěšných, v roce 2006 již kandidovalo pouhých 3 202 subjektů, z nichž bylo úspěšných 2 942 (což činí cca 92 %). Jedná se tedy o jednadvacetiprocentní snížení počtu kandidujících, a o čtyřiadvacetiprocentní snížení počtu úspěšných subjektů. I když vezmeme v úvahu zmínění cca šestiprocentní pokles počtu obcí, snížení počtu kandidujících i úspěšných subjektů je stále mezi patnácti až dvaceti procenty. Již uvedený výskyt samostatných kandidátů zaznamenal mírný nárůst, když z původních 673 obcí se samostatnými kandidátkami v roce 1994 jejich počet stoupl na 722 v roce 2006, což činí přibližně sedmiprocentní nárůst. Vcelku kuriózním případem je obec Karlova Studánka na Bruntálsku, v níž bylo úspěšných osm politických subjektů z deseti kandidujících, přičemž na deseti kandidátních listinách dvou politických stran (KDU-ČSL a ČSSD) a osmi sdružení nezávislých kandidátů kandidovalo na devět míst v zastupitelstvu devadesát kandidátů, což je plná polovina ze 180 oprávněných voličů.

Kategorie obcí 301–500 obyvatel Tabulka 4: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 301–500 obyvatel 1


1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

157

14,12

337

29,77

2

24

2,16

53

4,68

492

44,24

329

29,05

3

2

0,18

4

0,35

81

7,28

87

4

9

0,81

4

5

0

0,00

1

1994

2006

2006 (%)

7,69

227

20,41

173

15,27

0,35

35

3,15

39

3,45

0,09

6

0,54

10

0,88

0

0,00

2

0,18

268

24,10

224

19,78

6 Celkem Počet kandidujících subjektů

183

16,46

394

34,80

4

582

52,33

421

37,18


1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

4

50

4,50

54

4,77

5

12

1,08

11

0,97

8

0,72

6

0,54

6

3

0,27

7

0,62

2

0,18

7

0,62

7 8 Celkem

65

5,85

72

6,36


3 1994 (%)

6 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

3

0,27

2

0,18

1

0,09

3

0,27

0

0,00

1

0,09

0

0,00

1

0,09

10

0,90

14

1,25

4

0,36

6

0,54


8

0

0

1

0,09

Celkem

0

0

1

0,09



35

Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 1 112 obcí v roce 1994 na 1 132 obcí v roce 2006, což je nárůst přibližně o 2 %. I v této velikostní kategorii obcí můžeme sledovat že ve většině obcí (93 % v roce 1994, v roce 2006 pak téměř 92 %) lze na základě výstupů volebních výsledků opět hovořit o vytvoření jednostranických, dvoustranických a třístranických formátů, přičemž poměr mezi prvními dvěma formáty se v průběhu sledovaného období změnil ve prospěch jednostranického formátu z přibližných 14 % v roce 1994 na 30 % v roce 2006, zatímco dvoustranické formáty zaznamenaly úbytek z více než 44 % na 29 %. Též u trojstranických formátů lze hovořit o úbytku z cca 20 % na přibližně 15 %. Ostatní formáty, čtyř- až sedmistranické, též vykazují víceméně setrvalý stav (zvýšení počtu ze 7 % na 8 %). V roce 1994 přibližně ve 14 % obcí kandidoval jeden politický subjekt, v necelých 47 % obcí kandidovaly dva politické subjekty, přibližně v 28 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, v asi 8 % obcí kandidovaly čtyři politické subjekty a ve 2 % obcí bylo sestaveno pět až sedm kandidátních listin. V roce 2006 se již zvýšil počet obcí, v nichž kandidoval jeden politický subjekt, na téměř 30 %, dva subjekty kandidovaly ve více než 34 % obcí, ve 23 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, v 9 % kandidovaly čtyři subjekty a ve zbylých 4 % obcí kandidovalo pět až osm politických subjektů. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 2 711 subjektů, z nichž 2 485 (tedy přibližně 92 %) bylo úspěšných, v roce 2006 již kandidovalo pouhých 2 574 subjektů, z nichž bylo úspěšných 2 309 (což činí cca 90 %). Jedná se tedy o pětiprocentní snížení počtu kandidujících a o sedmiprocentní snížení počtu úspěšných subjektů. Již uvedený výskyt samostatných kandidátů zaznamenal pokles, když z původních 317 obcí se samostatnými kandidátkami v roce 1994 jejich počet klesl na 280 v roce 2006, což činí přibližně o 12 % méně.

Kategorie obcí 501–1 000 obyvatel Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 1 221 obcí v roce 1994 na 1 307 obcí v roce 2006, což je nárůst přibližně o 7 %. V této velikostní kategorii obcí již můžeme sledovat, že ve většině obcí (v roce 1994 96 %, v roce 2006 pak téměř 92 %) lze na základě výstupů volebních výsledků opět hovořit o vytvoření jednostranických až čtyřstranických formátů, přičemž poměr mezi prvními dvěma formáty se v průběhu sledovaného období změnil ve prospěch jednostranického formátu z přibližných 10 % v roce 1994 na 17 % v roce 2006, zatímco dvoustranické formáty zaznamenaly úbytek z 38 % na 32 %. Též u trojstranických formátů lze hovořit o úbytku z cca 34 % na přibližně 27 %. U čtyřstranických formátů pak dochází k mírnému nárůstu o 2 % (ze 14 % na 16 %). Ostatní formáty, pěti- až desetistranické pak vykazují nárůst na více než dvojnásobek (zvýšení počtu ze 4 % – 46 obcí na 8 % – 101 obcí). V roce 1994 přibližně v 9 % obcí kandidoval jeden politický subjekt, v 32 % obcí kandidovaly dva politické subjekty, přibližně ve 33 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, přibližně v 17 % obcí kandidovaly čtyři politické subjekty a v necelých 9 % obcí bylo sestaveno pět až deset kandidátních listin. V roce 2006 se již zvýšil počet obcí, v nichž kandidoval jeden politický subjekt, na téměř 15 %, dva subjekty kandidovaly ve 27 % obcí, ve 27 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, v 18 % kandidovaly čtyři politické subjekty a ve zbylých 13 % obcí (celkem 172 obcí) kandidovalo pět až jedenáct politických subjektů. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 3 510 subjektů, z nichž 3 236 (tedy přibližně 92 %) bylo úspěšných, v roce 2006 již kandidovalo 3 867 subjektů, z nichž bylo úspěšných 3 512 (což činí cca 91 %). Jedná se tedy o 10% zvýšení počtu kandidujících a o 8% zvýšení počtu úspěšných subjektů. Když však vezmeme v úvahu zmíněné cca 7% zvýšení počtu obcí, zjistíme, že počet kandidujících i úspěšných subjektů narostl přibližně rovnoměrně. Sledovaný výskyt samostatných kandidátů zaznamenal výrazný pokles, když z původních 386 obcí se samostatnými kandidátkami v roce 1994 jejich počet klesl na 210 v roce 2006, což činí přibližně 45% snížení.

36


Tabulka 5: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 501–1 000 obyvatel 1


1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

110

9,01

192

14,68

2

9

0,74

29

2,22

383

31,37

328

25,10

3

1

0,08

3

0,23

73

5,98

83

4

7

0,57

5

5

1

0,08

3

3 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

6,35

330

27,04

267

20,42

0,38

74

6,06

73

5,59

0,23

12

0,98

12

0,92

6

0

0,00

2

0,15

7

0

0,00

1

0,08

416

34,08

355

27,16

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)


120

9,83

224

17,13

4

464

38,00

419

32,06


6

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

4

130

10,65

155

11,85

5

38

3,11

40

3,06

27

2,21

49

3,75

6

6

0,49

10

0,77

10

0,82

16

1,22

3

0,25

13

0,99

7

0

0,00

3

0,23

2

0,16

3

0,23

1

0,08

9

0,69

8

1

0,08

0

0,00

1

0,08

1

0,08

1

0,08

0

0,00

6

0,49

23

1,76


175

14,33

208

15,91

7 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

7

0

0

3

0,23

8

0

0

4

0,31

9

0

0

1

0,08

39

3,19

68

5,20


10 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

10

1

0,08

0

0

11

0

0,00

1

0,08

0

0

1

0,08

1

0,08

1

0,08

0

0

1

0,08

Celkem

0

0

8

0,62


Kategorie obcí 1 001–3 000 obyvatel Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 833 obcí v roce 1994 na 896 obcí v roce 2006, což je nárůst přibližně o 7,5 %. V této velikostní kategorii obcí již můžeme sledovat, že nejpočetnější zastoupení mají dvoustranické až čtyřstranické formáty (v roce 1994 95 %, v roce 2006 pak necelých 86 %). U jednostranických formátů sice dochází k mírnému zvýšení počtu (z 2 % na 3,5 %), ovšem u dvoustranických formátů došlo k pohybu opačnému (z 20 % na necelých 16 %), nejdramatičtější situace se však vytvořila u formátů třístranických (pokles z 38 % na 26 %). Čtyřstranické formáty posílily o necelé 3 procentní body (z 25 % na 28 %), pětistranické o pět procentních bodů (z necelých 12 % na necelých 17 %), tří- až čtyřnásobného zvýšení se pak dočkaly formáty šesti- a sedmistranické (z 2 % na 7 %, resp. z 1 % na 2,5 %). Nově se pak utvářejí formáty osmia devítistranické (celkem devět obcí, což činí přibližně 1 %). V roce 1994 přibližně pouze v necelých 2 % obcí kandidoval jeden politický subjekt, ve více než 14 % obcí kandidovaly dva politické subjekty, přibližně ve 30 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, ve 28 % obcí kandidovaly čtyři politické subjekty, přibližně v 17 % kandidovalo pět politických subjektů, v necelých 7 % kandidovalo šest politických subjektů a v necelých 2 % obcí bylo sestaveno sedm až devět kandidátních listin. V roce 2006 se zvýšil počet obcí, v nichž kandidoval jeden politický subjekt na téměř 3 %, dva subjekty kandidovaly ve více než 13 % obcí, ve 22 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, ve 25 % kandidovaly čtyři politické subjekty, ve 20 % kandidovalo pět subjektů, v necelých 10 % kandidovalo šest subjektů a ve zbylých 7 % obcí kandidovalo sedm až deset politických subjektů.

37


Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 3 102 subjektů, z nichž 2 780 (tedy přibližně 90 %) bylo úspěšných, v roce 2006 již kandidovalo 3 641 subjektů, z nichž bylo úspěšných 3 360 (což činí cca 92 %). Jedná se tedy o 17% zvýšení počtu kandidujících, a o 21% zvýšení počtu úspěšných subjektů. I když vezmeme v úvahu zmíněné cca 7% zvýšení počtu obcí, zjistíme, že počet kandidujících vzrostl přibližně o dalších 10 % a počet úspěšných subjektů narostl přibližně o dalších 14 %. Sledovaný výskyt samostatných kandidátů zaznamenal výrazný pokles, když z původních 212 obcí se samostatnými kandidátkami v roce 1994 jejich počet klesl na 60 v roce 2006, což činí přibližně 72% snížení. Tabulka 6: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 1 001–3 000 obyvatel 1


1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

14

1,68

26

2,90

2

5

0,60

5

0,56

116

13,93

114

12,72

3

0

0,00

1

0,11

41

4,92

25

4

9

1,08

2

5

1

0,12

0

1994

2006

2006 (%)

2,79

212

25,46

177

19,75

0,22

84

10,08

43

4,80

0,00

18

2,16

7

0,78

1

0,12

3

0,33

315

37,82

230

25,66

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)


19

2,28

32

3,57

4

167

20,05

141

3 1994 (%)

15,73


6

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

4

140

16,81

175

19,53

5

56

6,72

60

6,70

63

7,56

113

12,61

6

12

1,44

12

1,34

30

3,60

27

3,01

14

1,68

45

5,02

7

1

0,12

2

0,22

4

0,48

7

0,78

5

0,60

12

1,34

1

0,12

1

0,11

0

0,00

4

0,45

9

0

0,00

1

0,11

10

0

0,00

1

0,11

19

2,28

63

7,03

8


209

25,09

249

27,79

7 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

7

4

0,48

11

1,23

8

1

0,12

11

1,23

9

1

0,12

2

0,22

10 Celkem

6

0,72

24

2,68

98

11,76

148

16,51


9 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

0,11

0

0

6

0,67 0

0

1

0

0

1

0,11

0

0

1

0,11

0

0

7

0,78

0

0

2

0,22


Kategorie obcí 3 001–5 000 obyvatel Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 157 obcí v roce 1994 na 164 obcí v roce 2006, což je nárůst přibližně o 4 %. V této velikostní kategorii obcí již můžeme sledovat, že nejpočetnější zastoupení mají čtyřstranické a pětistranické formáty (66 % v roce 1994, v roce 2006 pak necelých 57 %), přičemž jejich četnost se v průběhu sledovaných období obrátila (z 37 % na 24 % u čtyřstranických a z 27 % na 33 % u pětistranických formátů). Jednostranický formát v této kategorii nenalezneme a též u dvoustranického formátu dochází k poklesu četnosti ze šesti obcí na čtyři. U šestistranického formátu též dochází k nárůstu z 11 % na 21 %, obdobně též u sedmistranického

38


z 1 % na 10 % a osmistranického (z jedné obce na čtyři). V roce 2006 se oproti roku 1994 nově ujímají devítistranický formát (dvě obce) a desetistranický formát (jedna obec). V roce 1994 v této kategorii nekandidoval ani v jedné obci pouze jeden politický subjekt, ve více než 2 % obcí kandidovaly dva politické subjekty, přibližně v 8 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, ve 25 % obcí kandidovaly čtyři politické subjekty, přibližně v 31 % kandidovalo pět politických subjektů, v 21 % kandidovalo šest politických subjektů, cca v 8 % kandidovalo sedm subjektů, přibližně ve 3 % kandidovalo osm subjektů a pouze v jedné obci bylo sestaveno devět kandidátních listin. V roce 2006 opět v žádné obci nekandidoval pouze jeden politický subjekt, dva subjekty kandidovaly jen ve dvou obcích, v necelých 5 % obcí kandidovaly tři politické subjekty, v 17 % kandidovaly čtyři politické subjekty, ve 30 % kandidovalo pět subjektů, ve 27 % kandidovalo šest subjektů, ve 13 % kandidovalo sedm subjektů a ve zbylých 6 % obcí kandidovalo osm až deset politických subjektů. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 785 subjektů, z nichž 680 (tedy přibližně 87 %) bylo úspěšných, v roce 2006 již kandidovalo 893 subjektů, z nichž bylo úspěšných 847 (což činí cca 95 %). Jedná se tedy o 14% zvýšení počtu kandidujících a o 25% zvýšení počtu úspěšných subjektů. I když vezmeme v úvahu zmíněné cca 4% zvýšení počtu obcí, zjistíme, že se počet kandidujících zvýšil o dalších 10 % a počet úspěšných subjektů narostl přibližně o dalších 21 %. Sledovaný výskyt samostatných kandidátů zaznamenal výrazný pokles, když z původních 39 obcí se samostatnými kandidátkami v roce 1994 jejich počet klesl na šest v roce 2006, což činí přibližně pětaosmdesátiprocentní snížení. Tabulka 7: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 3 001–5 000 obyvatel 2 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

2

4

2,55

2

1,22

3

2

1,27

2

1,22


4 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

11

7,01

6

3,66

4

9

5,73

2

1,22

30

19,10

26

15,85

5

7

4,46

0

0,00

21

13,38

10

6,10

6

5

3,18

3

1,83

7

1

0,64

0

0,00

8

1

0,64

0

0,00

58

36,94

39

23,78

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

8,54


6

3,82

4

2,44

5

27

17,20

8

4,88


7

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

5

21

13,38

40

24,38

6

19

12,10

11

6,71

9

5,73

30

18,29

7

5

3,18

3

1,83

6

3,82

5

3,05

1

0,64

14

3

1,91

0

0,00

1

0,64

3

1,83

18

11,46

35

21,34

2

1,28

17

10,37


45

28,66

54

32,92

8


1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

8

1

0,64

3

1,83

9

0

0,00

1

0,61

0

0

2

1,22

1

0,64

4

2,44

0

0

2

1,22

10 Celkem


10 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

0

0

1

0,61

0

0

1

0,61

39


Kategorie obcí 5 001–10 000 obyvatel Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 135 obcí v roce 1994 na 140 obcí v roce 2006, což je nárůst o necelá 4 %. V této velikostní kategorii obcí můžeme konstatovat neexistenci jedno- a dvoustranických formátů a poměrně nevýznamný třístranický formát (cca 5 % v roce 1994, 3,5 % v roce 2006). Nejpočetněji jsou zastoupeny čtyř- až sedmistranické formáty, přičemž čtyřstranické oslabily z 24 % na 9 %, pětistranické z 35 % na 29 %, šestistranické naopak posílily z 20 % na 26 % a sedmistranické z 9 % na 21 %. Posílení zaznamenáváme též u osmistranického formátu (ze 4 % na 8 %), devíti- a desetistranické formáty mají pouze jednoho či dva zástupce, zatímco v roce 1994 existující dvanáctistranický formát (jedna obec) v roce 2006 již není zastoupen. Tabulka 8: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 5 001–10 000 obyvatel 3


1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

3

3

2,22

3

2,15

4

4

2,96

1

0,71

12

8,89

9

6,44

5

0

0,00

0

0,00

13

9,64

3

7

5,19

1

1

0,74

0

5 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

2,14

21

15,57

25

17,86

0,71

18

13,33

13

9,29

0,00

4

2,96

3

2,14

8

3

2,22

0

0,00

9

1

0,74

0

0,00

47

34,82

41

29,29

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

6 7


0

7

0,00

1

5,18

0,71

5

3,57

6

33

24,46

13

9,29


8

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

6

9

6,67

23

16,43

7

11

8,15

9

6,43

3

2,22

15

10,72

8

4

2,96

4

2,86

6

4,44

6

4,29

5

3,70

4

2,87

9

3

2,22

1

0,71

2

1,48

6

4,29

1

0,74

3

2,14

1

0,74

1

0,71

0

0,00

2

1,43

0

0,00

1

0,71

0

0,00

1

0,71

6

4,44

11

7,86

10 11 12

0

0,00

1

0,71

13 14 Celkem Počet kandidujících subjektů 9

27

20,00

37

26,43

9 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

0,74

1

0,71

0

0

1

0,71

12

8,88

30

21,43


10

0

0,00

1

0,71

11

1

0,74

0

0,00

12

0

0,00

1

0,71

1

0,74

2

1,42

13 Celkem

1

0,74

1

0,71

12 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

0,74

0

0

1

0,74

0

0


V roce 1994 v této kategorii kandidovaly nejméně tři kandidátní listiny (tři obce – cca 2 %), ve více než 12 % obcí kandidovaly čtyři politické subjekty, přibližně v 25 % obcí kandidovalo pět politických subjektů, ve 25 % obcí kandidovalo šest politických subjektů, přibližně ve 14 % kandidovalo sedm politických subjektů, ve 13 % kandidovalo osm politických subjektů, cca v 6 % kandidovalo devět subjektů, a pouze ve třech obcích (cca 2 %) bylo sestaveno deset až třináct kandidátních listin.

40


V roce 2006 opět v žádné obci nekandidovaly méně než tři politické subjekty (opět tři obce – cca 2 %), čtyři subjekty kandidovaly v 7 % obcí, ve 20 % obcí kandidovalo pět politických subjektů, ve více než 26 % obcí kandidovalo šest politických subjektů, ve 20 % kandidovalo sedm subjektů, v 10 % kandidovalo osm subjektů, v 7 % kandidovalo devět subjektů, ve 3 % obcí kandidovalo deset subjektů a ve zbylých 4 % obcí (celkem šest obcí) kandidovalo jedenáct až čtrnáct politických subjektů. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 830 subjektů, z nichž 713 (tedy přibližně 86 %) bylo úspěšných, v roce 2006 již kandidovalo 910 subjektů, z nichž bylo úspěšných 851 (což činí cca 94 %). Jedná se tedy o 10% zvýšení počtu kandidujících a o 19% zvýšení počtu úspěšných subjektů. I když vezmeme v úvahu zmíněné cca 4% zvýšení počtu obcí, zjistíme, že se počet kandidujících zvýšil přibližně o dalších 6 % a počet úspěšných subjektů narostl přibližně o dalších 15 %. Sledovaný výskyt samostatných kandidátů zaznamenal výrazný pokles, když z původních 26 obcí se samostatnými kandidátkami (celkem 42 kandidátů) v roce 1994 jejich počet klesl na nulu v roce 2006.

Kategorie obcí 10 001–50 000 obyvatel Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 108 obcí v roce 1994 na 111 obcí v roce 2006, což je nárůst o necelá 3 %. V této velikostní kategorii obcí můžeme konstatovat neexistenci jednostranických formátů a marginální zastoupení dvou- a třístranických formátů (po jedné obci v roce 2006) a též čtyřstranického formátu (tři obce v roce 1994, dvě obce v roce 2006). Hlavní těžiště lze nalézt mezi pěti- až osmistranickými formáty (celkem 76 % v roce 1994 a 95 % v roce 2006), kdy pětistranické vykazují nárůst z 12 % na 19 %, šestistranické nárůst z 22 % na 42 %, sedmistranické pokles z 25 % na 22,5 % a osmistranické pokles ze 17 % na 12 %. V roce 1994 poměrně silný devítistranický formát (15 obcí – cca 14 %) získal v roce 2006 zastoupení již v pouze jedné obci (necelé 1 %), formáty desetistranický (v roce 1994 sedm obcí), dvanácti-a čtrnáctistranický (oba v roce 1994 po jednom zástupci) již v roce 2006 zastoupeny nebyly. V roce 1994 v této kategorii kandidovalo nejméně pět politických subjektů (čtyři obce – cca 4 %), v 15 obcích kandidovalo šest politických subjektů, přibližně v 25 % obcí kandidovalo pět politických subjektů, ve 19 obcích kandidovalo sedm politických subjektů, ve 21 obcích kandidovalo osm politických subjektů, ve 22 obcích kandidovalo devět politických subjektů, v 15 obcích kandidovalo deset subjektů a v 17 obcích bylo sestaveno jedenáct až patnáct kandidátních listin. V roce 2006 až na jedinou výjimku, kdy kandidovaly pouhé dvě kandidátní listiny, opět v žádné obci nekandidovalo méně než pět politických subjektů (pět obcí), šest subjektů kandidovalo ve 24 obcích, ve 22 obcích kandidovalo sedm i osm politických subjektů, ve více než 26 % obcí kandidovalo šest politických subjektů, ve 20 obcích kandidovalo devět subjektů, v devíti obcích kandidovalo deset subjektů, v 7 % kandidovalo devět subjektů, ve 3 % obcí kandidovalo deset subjektů a ve zbylých osmi obcích kandidovalo jedenáct až šestnáct politických subjektů. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 921 subjektů, z nichž 785 (tedy přibližně 85 %) bylo úspěšných, v roce 2006 kandidovalo 873 subjektů, z nichž bylo úspěšných 688 (což činí cca 79 %). Jedná se tedy o 5% snížení počtu kandidujících a o 12% snížení počtu úspěšných subjektů. Když vezmeme v úvahu zmíněné cca 3% zvýšení počtu obcí, zjistíme, že se počet kandidujících snížil přibližně o 8 % a počet úspěšných subjektů klesl o 13 %. Sledovaný výskyt samostatných kandidátů zaznamenal výrazný pokles, když z původních deset obcí se samostatnými kandidátkami (celkem 12 kandidátů) v roce 1994 jejich počet klesl na tři obce (tři kandidáti) v roce 2006, což znamená 70% snížení.

41


Tabulka 9: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí 10 001–50 000 obyvatel Počet úspěšných subjektů 3 1994 2006 1994 2006 (%) (%)

2 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

0

0

1

0,9

4 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

5

1

0,93

0

0,00

6

1

0,93

0

0,00

7

1

0,93

0

0,00

9

0

0,00

1

0,9

10

0

0,00

1

0,9

3

2,79

2

1,8

2

8

0


0

0

1

0,9

5

0

0

0

1

0,9

1

0,9


7

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

2006

2006 (%)

5

3

2,78

5

4,5

6

4

3,70

6

5,4

10

9,25

18

16,22

7

4

3,70

4

3,6

9

8,33

13

11,71

5

8

2

1,85

0

0,0

3

2,78

6

5,40

13

4,63

5

4,50

12,04

10

9

0

0,00

3

2,7

1

0,93

7

6,31

7

9,02

6,48

2

10

0

0,00

1

0,9

0

0,00

1

0,90

1,80

2

1,85

5

11

0

0,00

2

1,8

1

0,93

1

0,90

4,50

13

0

0,00

1

0,90 0

0,00

1

0,90

14

0

0,00

1

0,90

16

0

0,00

1

0,90

27

25,00

25

22,52

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

12


13

12,03

21

18,9

24

22,22

47

42,34


8

1994

1994 (%)

10

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

8

3

2,78

5

4,5

9

7

6,48

6

5,4

4

3,70

1

0,9

10

4

3,70

1

0,9

7

6,48

0

0,0

1

0,93

0

0

11

2

1,85

0

0,0

3

2,78

0

0,0

4

3,70

0

0

12

2

1,85

0

0,0

1

0,93

0

0,0

2

1,85

0

0

15

13,89

1

0,9

7

6,48

0

0

13 14

0

0,00

1

0,9

Celkem

18

16,66

13

11,7


Počet úspěšných subjektů 12

14

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

15

1

0,93

0

0

Celkem

1

0,93

0

0

14

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

0,93

0

0

1

0,93

0

0


42


Kategorie obcí nad 50 000 obyvatel Počet obcí se i v této kategorii mezi lety 1994 a 2006 změnil pouze minimálně – z původních 24 obcí v roce 1994 na 21 obcí v roce 2006, což je pokles o necelých 12 %. V této velikostní kategorii obcí můžeme v roce 1994 konstatovat neexistenci jednostranických formátů až pětistranických formátů, po jednom zástupci v šesti- a sedmistranických formátech a dva zástupce mezi osmistranickými formáty. Nejvíce zástupců měly devítistranické formáty (čtyři obce), desetistranické formáty (šest obcí), jedenáctistranické formáty (čtyři obce) a dvanáctistranické formáty (tři obce), všechny čtyři tedy celkem 17 obcí, což činilo cca 71 %. Třináctistranické, patnáctistranické a šestnáctistranické formáty byly zastoupeny ve třech obcích (po jedné obci v každém formátu). V roce 2006 došlo k posunu směrem k méně četným formátům. Jedno a dvoustranické formáty byly stále bez zastoupení a třístranický formát měl jednoho zástupce. Zbývajících 20 obcí této kategorie bylo zastoupeno ve čtyř- až sedmistranických formátech (čtyřstranické pět obcí, pětistranické osm obcí, šestistranické čtyři obce, sedmistranické tři obce). Více četné formáty v roce 2006 již neexistovaly. V roce 1994 v této kategorii kandidovalo nejméně osm politických subjektů a nejvíce 27 kandidátních listin. V roce 2006 kandidovalo nejméně sedm kandidátních listin a nejvíce 24 politických subjektů. Zatímco v roce 1994 kandidovalo ve všech obcích této kategorie 322 subjektů, z nichž 249 (tedy přibližně 77 %) bylo úspěšných, v roce 2006 kandidovalo 212 subjektů, z nichž bylo úspěšných 108 (což činí cca 51 %). Jedná se tedy o 34% snížení počtu kandidujících a o 57% snížení počtu úspěšných subjektů. I když vezmeme v úvahu zmíněné cca 12% snížení počtu obcí, zjistíme, že se počet kandidujících snížil přibližně o dalších 22 % a počet úspěšných subjektů klesl o dalších 45 %. Sledovaný výskyt samostatných kandidátů zaznamenal výrazný pokles, když z původních dvou obcí se samostatnými kandidátkami (celkem šest kandidátů) v roce 1994 jejich počet klesl na nulu. Tabulka 10: Počet kandidujících subjektů

Počty kandidujících a úspěšných subjektů v kategorii obcí nad 50 000 obyvatel 3 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

0

0

1

4,76


5 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

0

0

1

4,76

0

0

2

9,52

0

0

1

4,76

0

0

2

9,52

15

0

0

1

4,76

24

0

0

1

4,76

0

0

8

38,08

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

4,17

0

0

1

4,17

0

0

2

8,34

0

0

7 8

0

0

1

4,76

0

0

1

4,76

11

0

0

2

9,52

13

0

0

1

4,76

9 10


0

0

1

4,76

6 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

7

0

0,00

1

4,76

8

0

0,00

2

9,52

9

1

4,17

0

0,00

0

0

5

23,8


10

0

0,00

2

9,52

11

1

4,17

1

4,76

1

4,17

3

14,28

16

0

0,00

1

4,76

Celkem

1

4,17

4

19,04

8

43



9 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

11

2

8,33

0

0

12

2

8,33

0

0

10

13

Počet úspěšných subjektů 10 1994 2006 1994 2006 (%) (%) 1

4,17

0

0

2

8,33

0

0

2

8,33

0

0

14 16 Celkem Počet kandidujících subjektů

4

16,66

0

0

12 1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

4,17

0

0

16

1

4,17

0

0

18

1

4,17

0

0

3

12,51

0

0

13 15


1994

2006

2006 (%)

2

8,33

0

0

1

4,17

0

0

1

4,17

0

0

1

4,17

0

0

6

25,00

0

0

4

16,67

0

0

1994

1994 (%)

2006

2006 (%)

1

4,17

0

0

1

4,17

0

0

Počet úspěšných subjektů 13 1994 2006 1994 2006 (%) (%) 1

4,17

0

0

1

4,17

0

0

27 Celkem

11 1994 (%)

15


18

1

4,17

0

0

Celkem

1

4,17

0

0


Shrnutí Počet obcí mezi lety 1994 a 2006 se téměř nezměnil. V roce 2006 bylo v České republice evidováno 6 249 obcí, což oproti roku 1994 představuje nárůst 19 obcí, jenž vyjádřen poměrně značí 0,3 %. Pět kategorií obcí (301–500, 501–1 000, 1 001–3 000, 3 001–5 000 a 5 001–10 000) vykazuje ve sledovaném období nárůst počtu jednotek o 2 % až 7 %, což ovšem vzhledem k rozdílným četnostem obcí v rámci jednotlivých kategorií znamená rozdíl jednotek (pět či sedm) až desítek (20, 63 či 86) obcí. Další dvě kategorie (0–100 a 101–300) vykazují úbytek shodně o 6 %, což v nejmenší kategorii činí 32 obcí a v kategorii 101–300 obyvatel pak 130 obcí. Obecně bychom mohli hovořit o postupném byť velmi mírném zániku obcí dvou nejnižších velikostních kategorií slučováním se sousedními buď obdobně velkými, či většími obcemi. Kategorie obcí nad 50 000 obyvatel vykazuje úbytek o tři obce, o kterýžto počet obcí se naopak zvýšil počet obcí v kategorii 10 001 až 50 000 obyvatel. Hlavním cílem tohoto článku bylo stanovit hranice očekávatelnosti jednotlivých lokálních stranických formátů podle velikostních kategorií obcí v České republice. K nejnižší kategorii (0–100 obyvatel) jakožto jediné lze bez výhrad přiřadit typ monopartistického formátu, jež předpokládá existenci pouze jednoho politického subjektu v rámci stranického systému. Tato premisa je v rámci zmíněné kategorie téměř naplněna, neboť přestože v roce 1994 ji naplňovalo necelých 45 % obcí, o dvanáct let později to již byly téměř čtyři pětiny všech obcí této kategorie. 20 % obcí (oproti necelým 52 % v roce 1994) majících dle volebních výsledků ve svém systému dva politické subjekty a šest obcí se třemi subjekty (1 %) sice naznačují možný předpoklad též bipartistického typu formátu, ovšem vzhledem k faktu, že naprostá většina kandidátních listin v této kategorii je tvořena nezávislými kandidáty – ať již na samostatných listinách, či na kandidátkách nezávislých – lze předpokládat výskyt bipartismu v této kategorii pouze marginálně. Ke kategorii 101–300 obyvatel lze přiřadit jakožto převládající typ monopartismus (61 % v roce 2006 oproti 31 % v roce 1994), jakožto druhý očekávatelný typ pak bipartismus (30 % oproti 54 % v roce 1994) a jakožto ojedinělý též i multipartismus ve formě omezeného pluralismu (9 % oproti 15 % v roce

44


1994), ovšem i zde platí výhrada vysokého výskytu nezávislých a samostatných kandidátů zmíněná u předchozí kategorie. Ke kategorii 301–500 obyvatel lze přiřadit rovným dílem jak monopartismus (35 % v roce 2006 oproti 16 % v roce 1994), tak bipartismus (37 % oproti 52 % v roce 1994), v menší míře pak i omezený pluralismus (28 % oproti 32 % v roce 1994). Ke kategorii 501–1 000 obyvatel lze jakožto hlavní předpokládaný typ přiřadit omezený multipartismus (48 % oproti 52 % v roce 1994), dále pak bipartismus (32 % oproti 38 % v roce 1994) i monopartismus (17 % oproti 10 % v roce 1994). Ojediněle lze v této kategorii očekávat i extrémní pluralismus (necelá 3 % oproti 0,5 % v roce 1994). Ke kategorii 1 001–3 000 obyvatel lze též jakožto hlavní předpokládaný typ přiřadit omezený multipartismus (70 % oproti 75 % v roce 1994), dále bipartismus (16 % oproti 20 % v roce 1994), v menší míře již i extrémní pluralismus (11 % oproti 3 % v roce 1994) a již ojediněle monopartismus (3 % oproti 2 % v roce 1994). Též ke kategorii 3 001–5 000 obyvatel je možno zařadit jakožto převládající typ formátu omezený pluralismus (62 % oproti 83 % v roce 1994), dále extrémní pluralismus (36 % oproti 13 % v roce 1994) a již ojediněle bipartismus (2 % oproti 4 % v roce 1994). Monopartismus se v této kategorii již nevyskytuje. V kategorii 5 001–10 000 obyvatel již lze očekávat pouze dva typy formátů: omezený pluralismus (42 % oproti 64 % v roce 1994) a extrémní pluralismus (58 % oproti 36 % v roce 1994), jejichž četnost kolísá. Též v kategorii 10 001–50 000 obyvatel lze očekávat tytéž dva typy formátů (jako v kategorii předchozí), nicméně s tím rozdílem, že typ extrémního pluralismu (76 % oproti 63 % v roce 1994) již převládá nad omezeným pluralismem (24 % oproti 37 % v roce 1994). V kategorii nad 50 000 obyvatel dochází k pozoruhodné situaci. Zatímco v roce 1994 lze hovořit pouze o jediné kategorii – extrémním pluralismu, do kteréžto se řadily všechny obce této kategorie, v roce 2006 lze o extrémním pluralismu hovořit jakožto o kategorii méně významné (33 %), zatímco kategorií hlavní se stává omezený pluralismus (67 %). Tabulka 11:

Typ formátů, jež lze v obcích očekávat

Velikostní kategorie obcí

Monopartismus

Bipartismus

Multipartismus Omezený pluralismus Extrémní pluralismus

0–100

hlavní typ

ojedinělý výskyt

101–300

hlavní typ

vedlejší typ

ojedinělý výskyt

301–500

hlavní typ

hlavní typ

vedlejší typ

501–1 000

vedlejší typ

vedlejší typ

hlavní typ

1 001–3 000

ojedinělý výskyt

vedlejší typ

hlavní typ

vedlejší typ

ojedinělý výskyt

hlavní typ

vedlejší typ

5 001–10 000

hlavní typ

hlavní typ

10 001–50 000

vedlejší typ

hlavní typ

Nad 50 000

hlavní typ

hlavní typ

3 001–5 000

Finálním výstupem výše předložených údajů a výpočtů je tabulka 11, v níž jsou přiřazeny jednotlivým velikostním kategoriím obcí očekávané typy formátů ve formě: hlavní typ, vedlejší typ a ojedinělý výskyt, přičemž v případech v nichž není možno jednoznačně určit, zdali se jedná o hlavní či vedlejší typ, může být shodně označeno více variant. V roce 1994 kandidovalo v obecních volbách celkem 17 169 politických subjektů, z nichž bylo 15 684 (91 %) úspěšných. V roce 2006 kandidovalo celkem 16 845 subjektů, z nichž bylo úspěšných 15 264 (91 %). Přestože se celkově počet kandidujících i úspěšných subjektů snížil, existují čtyři kategorie obcí, v nichž došlo naopak ke zvýšení jejich počtu, částečně doprovázenému již zmíněným zvýšením počtu obcí v kategorii. Ke snížení počtu kandidujících a též i úspěšných subjektů došlo ve třech nejnižších kategoriích (0–500 obyvatel), u následujících čtyř kategorií (501–1 000 obyvatel) byl zaznamenám nárůst


45

kandidujících i úspěšných subjektů, a u dvou nejvyšších kategorií (nad 10 000 obyvatel) evidujeme opět jejich úbytek. U sedmi kategorií (do 10 000 obyvatel) je šance kandidátní listiny na zvolení více než 90%, u kategorie 10 001–50 000 obyvatel je 79% (v roce 1994 85 %) a u kategorie nad 50 000 obyvatel je tato šance již jen 51% (v roce 1994 77 %). Samostatní kandidáti se v roce 1994 ucházeli o zastupitelský mandát v 1 827 obcích, tedy ve 29 % obcí, zatímco v roce 2006 již jen v 1 460 obcích, což činí 23 % ze všech obcí. Ve dvou nejnižších kategoriích (do 300 obyvatel) byl zaznamenán nárůst výskytu samostatných kandidátů: u kategorie do 100 obyvatel ze 162 obcí (29 %) na 177 obcí (33 %); u kategorie 101–300 obyvatel ze 673 obcí (32 %) na 722 obcí (37 %). U ostatních velikostních kategorií obcí došlo k poklesu výskytu samostatných kandidátů: u kategorie 301–500 obyvatel ze 317 obcí (28 %) na 280 obcí (25 %); u kategorie 501–1 000 obyvatel ze 386 obcí (32 %) na 212 obcí (16 %); u kategorie 1 001–3 000 obyvatel z 212 obcí (25 %) na 60 obcí (7 %); u kategorie 3 001 až 5 000 obyvatel ze 39 obcí (25 %) na šest obcí (4 %); u kategorie 5 001–10 000 obyvatel z 26 obcí (19 %) na nulu; u kategorie 10 001–50 000 obyvatel z deseti obcí (9 %) na tři obce (3 %) a u kategorie nad 50 000 obyvatel ze dvou obcí (8 %) opět na nulu.⁸ Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že v českém komunálním prostředí je pro formát důležitá velikost obce. Čím větší obec, tím je pravděpodobnější vyšší počet politických subjektů v ní působících. Toto zjištění není nikterak objevné, ba naopak je spíše předvídatelné. Co však tento jev naznačuje? Může znamenat, že se vzrůstem velikosti politické obce lze pozorovat diverzifikaci zájmů? Jedna z odpovědí může být „ekonomická“ – obce získávají převážnou většinu příjmů ze státního rozpočtu, přičemž velikost těchto příjmů je (téměř) přímo úměrně závislá počtu obyvatel obce. V praxi to tudíž znamená, že zejména menší obce jsou schopny zajišťovat pouze úzký okruh funkcí, zatímco ve větších obcích lze zaznamenat rozšíření okruhu funkcí (a tím i zájmů). Není také ale vyloučené, že se vzrůstem počtu obyvatel je více pravděpodobné, že rozptýlené (a dosud nereprezentované zájmy) získávají na síle, resp. překonají hranici, kdy začnou být agregovány. Ony totiž nerostou pouze nominální počty stran, studie konkrétního regionu dokládá, že se vzrůstem počtu obyvatel roste hodnota efektivního počtu stran (byť ne dokonale lineárně) (srov. Balík, 2008, s. 102–105). Zmínit se dále můžeme o počtu stranických buněk v jednotlivých v obcích v závislosti na velikosti obcí. Z výzkumu stejné lokality (okr. Šumperk) vyplývá, že u obcí větších než 2 000 obyvatel nalezneme pouze výjimečně případy, v nichž vyvíjejí činnost méně než tři ze čtyř větších parlamentních politických stran (ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL). Od hranice 3 000 obyvatel je přitom standardem existence místních struktur všech čtyř stran. S rostoucím počtem obyvatel tak roste pravděpodobnost komplexity v oblasti klasické agregace a reprezentace zájmů prostřednictvím etablovaných politických stran (srov. Balík, 2004, s. 228). Uvedený jev zvyšování počtu politických subjektů v závislosti na velikosti obce však může například též znamenat, že se vzrůstem obce se zvyšuje počet voličů na mandát a tudíž je pak vyšší počet politických subjektů v obci výrazem převisu poptávky nad nabídkou. Na tomto místě je třeba zmínit, že zatímco zvyšující se počet voličů na mandát se vzrůstem obce je faktem nezpochybnitelným, již zmíněný důvod převisu nabídky nad poptávkou, již nemůžeme interpretací předložených dat potvrdit, neboť nebyl předmětem zkoumání, byť se jeví, že je logicky odvoditelný. Odpověď na zmíněnou otázku je tady třeba nechat otevřenou, dokud na ni nebude odpovězeno v průběhu dalších výzkumů.

⁸Veškeré údaje uvedené v kapitolách „Stranické formáty podle velikostních skupin obcí“ a „Shrnutí“ jsou vlastními výpočty, pro něž byly podkladem data ČSÚ uveřejněná na internetovém portálu volby.cz.

46



, S. (2004): Komunální politika: volby, aktéři, strategie. Případová studie okresu Šumperk od roku 1994. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita.

B

, S. (2008): Okresy na severu. Komunální politika v okresech Šumperk a Jeseník v letech 1989–2006. Brno: CDK.

B

, S. (2009): Komunální politika. Obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada.

Český statistický úřad. [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na http://www.czso.cz.

F H J K K

, P. (1994): O komunálních volbách a komunální politice. Proglas, roč. 5, č. 10, s. 3. , J., J

, P., S

, J. (eds., 2003): Komunální politické systémy. Praha: Univerzita Karlova.

, P. (2001): Komunální koalice a politické modely. Politologická revue, roč. 7, č. 2, s. 81–101. , M. (2003): Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: RADIX. , Z. (2006): Obecní samospráva. Zákon o obcích v komentovaném znění. Brno: Doplněk. ISBN 80-7239-193-3.

Ministerstvo vnitra České republiky. [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na http://www.mvcr.cz.

N N

, M. (1997): Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: Sociologické nakladatelství. , O. (2007): Francie. In J

, P. a kol. Evropská lokální politika. Praha: ISPV UK, s. 11–33.

O

, J. (2004): Volby do zastupitelstev v obcích – vývoj a souvislosti. In Š , P., O Studie o volbách do zastupitelstev v obcích. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 11–45.

P

, M. (2003): Vliv změn provedených v roce 2001 ve volebním zákoně do zastupitelstev obcí na příkladu výsledků okresu Blansko. Bakalářská práce, Brno: Masarykova univerzita.

S

, G. (2005): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK.

Statistická ročenka České a Slovenské Federativní republiky 1991. Praha: SEVT. Volby.cz. [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na http://www.volby.cz.

, J. (eds.):

Strmiska, M. Výzkum volebních soutěže a stranických soustav ve víceúrovňových uspořádáních

47

Výzkum volebních soutěže a stranických soustav ve víceúrovňových uspořádáních: Poznámka k výběru pojmového rámce

Maxmilián Strmiska ([email protected])

Abstract The article deals with the choice of a conceptual framework for description and analysis of party configurations in multi-level institutional se ings. It discusses some preconditions and consequences of application of two possible organizing concepts: the multi-level party system and/or the multi-level set of party arrangements. It argues that conceptualization of the multilayered party system has always been very complicated task. Moreover, in the case of markedly diversified inter-party competitions this concept appears to be of li le use. The more suitable option seems to be to begin with a description of party configurations stemming from electoral contests at different institutional levels without any presumption that these configurations necessarily form (or belong to) a single over-arching party system. They could and should be conceived as parts of a multi-level set of party arrangements. This approach enables sophisticated assessments of systemic properties of varied groups of party configurations.

Keywords party system; set of party arrangements; party competition; multi-level se ings; elections

Note Tato stať byla zpracována v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM 0021622407).

48


Výběr pojmového rámce vhodného pro zkoumání stranických sestav vycházejících z volebních soutěží ve víceúrovňových uspořádáních (tedy v politických systémech s více než jednou úrovní vládnutí a reprezentace) představuje v současnosti jeden z nepominutelných problémů rozvíjení výzkumu volebních a stranických fenoménů a procesů. V této stati bude pozornost soustředěna na několik důležitých aspektů volby a aplikace klíčového, „organizujícího“ pojmu. Půjde zde o posouzení podmínek a souvislostí uplatnění dvou pro daný účel víceméně „přirozeně“ se nabízejících pojmů: konceptu rozprostřeného a víceúrovňového stranického systému a pojmu víceúrovňového souboru stranických soustav. Budiž přitom otevřeně řečeno, že pojednávané téma je složité a rozvětvené. Je například zřejmé, že volba mezi dvěma uvedenými možnostmi nepředstavuje jediný způsob jak dospět k alespoň zdánlivě funkčnímu deskriptivnímu a analytickému rámci. Alternativou může pro některé badatele být třeba faktická rezignace na využití konceptu stranického systému a s tím spojené upřednostnění zkoumání stran jakožto součásti víceúrovňového politického systému (srov. Hopkin, 2009; Deschouwer, 2006; Deschouwer, 2007).¹ Z hlediska uplatněného v této stati je nicméně právě volba mezi pojmem jediného (v rámci dané politické obce) stranického systému a konceptem souboru stranických soustav mimořádně zajímavá, protože se v ní odráží několik problémů klíčového významu pro další rozvíjení výzkumu volebních a stranických procesů a jevů ve víceúrovňových uspořádáních. Za velmi důležitou lze v tomto kontextu považovat například otázku „systémovosti“ stranických konfigurací produkovaných volebními soutěžemi na jednotlivých institucionálních úrovních, resp. v teritoriálně-institucionálních jednotkách reprezentace a samosprávy. Těmto momentům je přizpůsobena šíře a způsob výkladu dané problematiky a do značné míry rovněž povaha i zacílení argumentace, rozvinuté v této krátké stati. Abych předešel zbytečnému nedorozumění, je třeba na úvod stručně objasnit vztah obou posuzovaných – neetablovaných a svým způsobem provizorních – konceptů k obvyklým, resp. nejvíce rozšířeným politologickým pojetím stranického systému. Pokud jde o soubor stranických soustav, vazba tohoto konceptu k „tradičním“ variantám pojímání stranického systému je velmi slabá, zanedbatelná; určité prvky omezené kontinuity by bylo možné najít pouze ve vztahu k některým neortodoxním termínům, s nimiž příležitostně operovali badatelé zabývající se stranicko-politickými fenomény v komplexních federálních uspořádáních; v této souvislosti lze zmínit například pojmové nástroje s nimiž svého času pracoval Donald Smiley, zejména „konfederální formu stranického systému“ (Smiley, 1980, 1987). Ve druhém případě je posouzení styčných bodů složitější: je tomu tak především kvůli obtížím provázejícím porovnávání konceptu víceúrovňového (budiž zdůrazněno: explicitně víceúrovňového) stranického systému s takovými pojetími stranického systému, jež na otázku po jeho jedno- či víceúrovňovém charakteru nedávají jasnou, uspokojivou odpověď. K problému, jak a proč je či bylo vůbec možné se přímé odpovědi na uvedenou otázku dlouhodobě vyhýbat, se krátce vyjádřím níže; momentálně je důležitější zjištění, že ani na pojem víceúrovňového stranického systému (tj. jediného stranického systému prostupujícího – v ideálním případě všemi² – institucionálními úrovněmi a jednotkami reprezentace a vládnutí příslušnými k danému státnímu útvaru či nezávislé politické obci) nelze pohlížet jako na ekvivalent předcházejících „obvyklých“ konceptů stranického systému. Není tomu tak: jde o nevyzkoušený, provizorní pojmový nástroj, navazující do určité míry na jiné, z různých důvodů doposud neetablované koncepty experimentální povahy (v prvé řadě na pojem víceúrovňového či ví¹Další možnosti mohou vyplynout z konceptualizace víceúrovňového volebního prostoru (viz například Strmiska a kol., 2009). ²Víceúrovňový stranický systém musí být – a to z definice – systémem rozprostřeným, pokrývajícím alespoň dvě jednotky reprezentace a samosprávy příslušné k různým institucionálním úrovním. Dokonalé rozprostření (tedy přítomnost ve všech úrovních a jednotkách) nemusí přitom být považováno za nezbytnou podmínku existence takového systému. Důležitější – v dané perspektivě – je, aby se jednalo o jediný stranický systém v příslušné politické obci. V případě omezeného rozprostření takového jediného systému by ovšem bylo nutné předpokládat, že v institucionálních jednotkách nacházejících se mimo sféru působnosti posuzovaného stranického systému neexistuje nic, co by bylo možné považovat za jiný stranický systém. Pokud by se nejednalo o jediný stranický systém, do hry by – v roli „organizujícího pojmu“ (z vytčeného hlediska popisu stranických sestav v celém víceúrovňovém uspořádání) – vstoupil „soubor stranických soustav“ nebo jiný koncept podobného ražení a účelu.


49

cevrstevného stranického systému, o jehož zavedení se v minulé dekádě pokoušel Kris Deschouwer; srov. Deschouwer, 2003).³ Odlišnost obou navržených konceptů, kandidujících na roli „organizujícího pojmu“, od v minulosti převažujících způsobů pojímání stranického systému je z velké části podmíněna snahou brát přiměřeně v úvahu charakter institucionálního rámce či zázemí volební a stranické soutěže, a to včetně klíčového momentu členitosti a plurality těchto zázemí. Pokud byla – v obvyklé, tradiční perspektivě – předmětem zkoumání stranická konfigurace představující výsledek mezistranické soutěže omezené na jeden druh voleb vztahujících k jedné institucionální úrovni, resp. jedné jednotce reprezentace a vládnutí, jevil se jako přirozený hlavní – byť nikoli nezbytně výlučný – interpretační rámec implicitně jednoúrovňový stranický systém a tomu odpovídal i „jednoúrovňový“ charakter používaných pojmových nástrojů (Deschouwer, 2003, s. 213). Vymezení stranického systému přitom bylo – přinejmenším do širokého (ale nikoli všeobecného) přĳetí Sartoriho definice: „Stranický systém je přesně oním systémem interakcí vyplývajícím z mezistranické soutěže. To znamená, že systém, o kterém hovoříme, souvisí se vzájemným vztahem stran, s tím, jak je každá strana funkcí (v matematickém smyslu) ostatních stran a reaguje, soutěživě nebo jinak, na ostatní strany.“ (Sartori, 2005, s. 55) Často pozoruhodně nejednoznačné a neuspokojivé.⁴ Viditelným projevem této nejednoznačnosti bylo rozšířené používání pojmu stranického systému současně v několika různých významech a kontextech. Jako stranický systém bývalo – a namnoze tomu tak stále je – označováno například celostátní (národní, federální) stranické uspořádání i jednotlivé stranické sestavy vyskytující se na jiné úrovni či úrovních (od regionální či provinční až po lokální), popřípadě i na nadstátní úrovni. Chyběla přitom uspokojivá odpověď na otázku po vztazích mezi těmito konfiguracemi politických stran: především nebylo jasné, zda máme co do činění se souhrnem víceméně autonomních stranických soustav anebo s jedním všezahrnujícím (a tedy z definice víceúrovňovým) stranickým systémem. Nejednou k tomu přistupovala rovněž snaha hovořit o stranických systémech nejen ve vztahu k jednoznačně vymezeným institucionálně teritoriálním jednotkám vládnutí a zastoupení (jako jsou například státy nebo samosprávné regiony a obce), nýbrž rovněž ve vztahu k územním útvarům bez jakékoli samosprávy, které představovaly například jednotlivé volební obvody, skupiny obvodů nebo různým způsobem vymezené sektory teritoriálních entit. Výsledkem byla v lepším případě řada dílčích nedorozumění, v horším případě celkové zmatení pojmů. Problém určení institucionálního rámce stranického systému nebyl, jak je zřejmé, uspokojivě vyřešen ani v Sartoriho definici. Jestliže byl privilegovaným předmětem zkoumání stranický systém na národní (či federální) úrovni, nemusela ovšem být považována absence jasného stanoviska v této záležitosti za velký nedostatek. Stranickým systémem se explicitně nebo alespoň implicitně rozuměl stranický systém daného státu či nezávislé polity, a to na národní (či federální) úrovní reprezentace a vládnutí. Tento moment je důležitý pro pochopení výše zmíněného problému zjištění příčin dlouhodobě přetrvávajícího nezájmu o formulaci jednoznačné odpovědi na otázku po jedno- či víceúrovňovém charakteru (celostátního) stranického systému. Tento nezájem měl podle všeho různé důvody, z nichž některé mohly být specificky provázány s prosazováním a aplikací konkrétních pojetí stranického systému⁵; rozhodující roli však v tomto ohledu, jak se zdá, hrála okolnost, že na samotný politický systém vesměs nebylo striktně nahlíženo jako na víceúrovňové uspořádání z čehož vyplývala relativně slabá ³V této souvislosti je vhodné poznamenat, že „víceúrovňový stranický systém“, alespoň v té podobě v jaké je na něj nahlíženo v této stati, není – na rozdíl od Deschouwerova konceptu („multi-layered party system“) – striktně pojímán jako uspořádání zahrnující pět Deschouwerem definovaných druhů vertikálních (meziúrovňových) i horizontálních (vnitroúrovňových) stranických interakcí (srov. Deschouwer, 2003, s. 215–216). ⁴V této souvislosti lze hovořit o tendenci spokojovat se s odkazováním na blíže neurčené vazby mezi stranami či prostě na „formy a modality jejich koexistence“ (Duverger, 1976, s. 289). I když lze brát ohled na to, že „lze hovořit o stranickém systému, aniž bychom se řídili všemi požadavky charakteristickými pro systémovou analýzu“ (Sartori, 2005, s. 54–55), vyvstávají pochybnosti o tom, zda při nedostatečném vymezení povahy mezistranických vztahů je vůbec možné vyhovět minimálním požadavkům na efektivní politologickou aplikaci konceptu systému. Jedná se především o naplnění předpokladu, že systém vykazuje „vlastnosti, které nepatří do odděleného uvažování o jeho jednotlivých prvcích“ a dále o předpoklad, že systém je produktem „šablonovitých interakcí svých jednotlivých částí“ (Sartori, 2005, s. 54–55; při této příležitosti upozorňuji, že příslušnou pasáž českého překladu citovaného Sartoriho díla je v daném případě vhodné konfrontovat s originálním textem, aby bylo vyloučeno nedorozumění ve věci vztahu „systému“ a „šablonovitých interakcí“ a také v záležitosti vztahu těchto interakcí k „provázanosti“ systému, viz Sartori, 1976, s. 43). ⁵Tak tomu bylo kupříkladu v případě Sartoriho definice stranického systému. Důraz, který Giovanni Sartori kladl na posouzení mezistranické soutěže (a z ní vyplývajících vzorců stranických interakcí jakož i těmito interakcemi, resp. mezistranickými

50


poptávka po sofistikované „víceúrovňové“ deskripci a analýze stranicko-politických procesů a jevů.⁶ Zjevné slabé místo tohoto přístupu spočívalo v tom, že pod politickou obcí bylo možné si představit jak jednoduché monolity s minimálními pobídkami pro diversifikaci – diversifikaci uvnitř jednotlivých institucionálních úrovní či jednotek reprezentace a samosprávy ale i mezi nimi – stranických konfigurací, tak složitě vertikálně i horizontálně strukturované útvary poskytující prostředí příznivé pro koexistenci stranicko-politických sestav rozrůzněných co do svého složení i co do způsobu fungování a reprodukce (Strmiska, 2007). Teprve v průběhu posledního desetiletí vedla rostoucí poptávka (doprovázející expanzi agendy „víceúrovňového vládnutí“) po takovém výzkumu volební a stranické soutěže, který by bral náležitě v úvahu rozdíly ve struktuře této soutěže v jednoúrovňové (vnitroúrovňové) i víceúrovňové (souhrnné, meziúrovňové) perspektivě, k tomu, že se do popředí posunula – a podle všeho nevratně – otázka posuzování povahy stranicko-politických konfigurací vyskytujících se ve víceúrovňových uspořádáních. V souvislosti s tím nabyl na závažnosti a aktuálnosti problém výběru a utváření pojmových nástrojů vhodných pro popis, klasifikaci a rozbor jednotlivých stranických soustav (Wolinetz, 2006, s. 60) i jejich víceúrovňového souhrnu.⁷ Jakou roli může tedy při zkoumání souboru stranicko-politických sestav (příslušných k různým úrovním a/nebo institucionálním jednotkám reprezentace a vládnutí v dané politické obci) hrát koncept víceúrovňového stranického systému? Odpovědět na tuto otázku není snadné, protože – jak bylo naznačeno v předcházejícím výkladu – je třeba vzít v úvahu, že mnohé záleží na uplatněném pojetí stranického systému. Je vcelku zjevné, že některé způsoby pojímání stranického systému nejsou kompatibilní s víceúrovňovou perspektivou a nepředstavují tudíž vhodné východisko pro utváření konceptu víceúrovňového stranického systému. Kvůli zjednodušení této rozvětvené problematiky a také s ohledem na omezený rozsah této stati se nyní soustředím na posouzení potenciální „víceúrovňové“ modifikace sartoriovsky definovaného stranického systému a nebudu v této souvislosti obšírněji komentovat možnosti obměny jiných konceptů stranického systému, obvykle se vyznačujících – ve srovnání se Sartoriho pojetím – výrazně nižší analytickou kapacitou.⁸ Jak je patrné již na první pohled, Sartoriho způsob pojímání vazby mezi stranickým systémem (který je skutečně „systémem“, nikoli pouhým souborem stran), vlastnostmi stran operačních jednotek, jež jej utvářejí, a charakterem mezistranické soutěže, je obtížně slučitelný s jinou než jednoúrovňovou perspektivou. Z existence jedné struktury soutěže a jednoho institucionálního rámce v němž platí, že vlastnosti stran jsou navzájem podmíněny, resp. že jedna strana je „matematickou funkcí“ strany druhé, vyplývá – mimo jiné – existence jednoho formátu (resp. určitého počtu relevantních stran) a jednoho identifikovatelného mechanismu či způsobu fungování daného systému.⁹ Stranický systém prostě nemůže být – alespoň v tomto úhlu pohledu – současně spjat s více než jedním formátem a s více než vztahy podmíněných vlastností stran), se obtížně slučoval s jiným než „jednoúrovňovým“ pojetím stranického systému a stranické soutěže vůbec. K tomuto problému se ještě vrátím v další části výkladu. ⁶V této souvislosti není bez zajímavosti zjištění, že jestliže bylo možné od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století – díky rozvoji studia voleb „prvního“ a „druhého řádu“ jakožto součástí volebních cyklů – hovořit o rozšíření a pozvolné transformaci horizontu výzkumu volebního chování a volebně stranické soutěže ve víceúrovňových uspořádáních, tato proměna se nĳak neprojevila ve sféře (re)konceptualizace stranického systému. ⁷Použití neutrálních výrazů jako „konfigurace“, „sestavy“ (a v některých souvislostech rovněž „soustavy“) je v tomto případě motivováno snahou vyhnout se použití termínů, jejichž zažitý hlavní či vedlejší význam by mohl znesnadnit či vůbec znemožnit nepředpojaté posouzení charakteru či statutu souborů politických stran působících na jednotlivých úrovních a v (k těmto úrovním) příslušných jednotkách reprezentace a samosprávy. Jestliže například Steven Wolinetz hovořil o žádoucím rozvíjení „způsobů popisování a kategorizování vazeb mezi stranickými systémy na lokální, regionální, národní a nadnárodní úrovni vládnutí“ (Wolinetz, 2006, s. 60), v úhlu pohledu uplatněném v této stati je naopak důležité vyhnout se tomu, aby byly všechny tyto soustavy stran automaticky – bez přiměřeného zdůvodnění – považovány za „stranické systémy“. ⁸Viz poznámku 4. Beru přitom v úvahu, že by v této souvislosti bylo možné vznést námitku poukazující na to, že právě „neurčitost“ některých pojetí stranického systému se může z hlediska utváření konceptu víceúrovňového stranického systému jevit jako výhoda. K tomu mohu pouze dodat, že podle mého názoru by se jednalo o výhodu jen zdánlivou, velmi pochybnou; nelze totiž předpokládat, že by bylo možné touto cestou dospět k utvoření konceptu, který by představoval užitečný analytický nástroj. ⁹Považuji za korektní v této souvislosti připomenout, že Giovanni Sartori připouštěl v rámci stranického systému existenci „subsystému“ se specifickou strukturou vztahů (soutěže) stran (srov. Sartori, 2005, s. 348). Na základní rysy jeho pojetí stranického systému to ovšem nemělo žádný dopad.


51

jedním mechanismem. Uspořádání, jež by zahrnovalo pluralitu formátů a mechanismů, nemůže představovat stranický systém (a je přitom úplně lhostejné, zda jde o uspořádání jedno- či víceúrovňové). Z výše řečeného jasně vyplývá, že manévrovací prostor je v záležitosti „víceúrovňové“ modifikace Sartoriho konceptu stranického systému radikálně omezen. A je navíc zřejmé, že ať už by z konceptuální obměny (se zachováním paralelní existence původního pojmu) či snad z konverze (předpokládající zánik, resp. nahrazení původního konceptu) vzešlo cokoli, výsledný produkt by jen stěží mohl aspirovat na roli univerzálně aplikovatelného „organizujícího pojmu“. Uznání této skutečnosti nicméně nevylučuje položit si otázku, zda může být jeden stranický systém současně spjat s několika různými volebními soutěžemi (a tudíž i s různými institucionálními úrovněmi a/nebo jednotkami, v nichž se tato soutěž odehrává), za předpokladu, že v těchto jednotkách dochází k interakcím stejných stran a výsledkem je stejný formát i mechanismus fungování příslušných stranických soustav, představujících výsledek volební soutěže. Na uvedenou otázku mohu nabídnout pouze prozatímní, ne zcela jednoznačnou odpověď: mnohé totiž, jak jsem již výše upozornil, záleží na uplatněném pojetí (stranického) systému, resp. „systémovosti“. K některým, v dané perspektivě zajímavým a nesporně důležitým závěrům však přece jen dospět lze. Při zachování Sartorim nastaveného standartu „systémovosti“ stranického systému kupříkladu nezbývá než konstatovat, že z totožnosti skladby operačních jednotek, formátu i mechanismu fungování jednotlivých stranických konfigurací – soustav ještě nevyplývá že jde o součásti něčeho, co by bylo možné nazývat víceúrovňovým stranickým systémem. Řešení vytčeného problému se podle mého názoru odvíjí od vyjasnění toho, co vlastně lze – a naopak, co již ne – považovat za části či operační jednotky stranického systému. Má-li mít koncept stranického systému (systému stran) vůbec nějaký smysl, nepřichází v úvahu odpovědět jinak, než že těmito částmi/operačními jednotkami jsou politické strany. Zdůrazňuji: strany, nikoli konfigurace (soubory, soustavy atp.) stran. Dodávám, že uvědomění si rozdílu mezi „systémem stran“ a „systémem konfigurací stran“ (raději se vyhýbám použití již na první pohled pochybného výrazu „systému stranických systémů“) je naprosto klíčovou podmínkou jakékoli seriózní diskuse o pojmovém rámci studia stranických sestav či souborů stran vyskytujících se ve víceúrovňových uspořádáních. Zbývá ještě vyjádřit se k eventualitě pojmout víceúrovňový stranický systém jako systém víceúrovňových stran (tedy stran s víceúrovňovou působností, viz Deschouwer, 2003, a zejména Deschouwer, 2006). Nejde o experiment v pravém slova smyslu nový a originální, protože „systém víceúrovňových stran“ v základních ohledech odpovídá Deschouwerovu projektu „vícevrstevného stranickému systému“ (Deschouwer, 2003) – a do značné míry s ním sdílí i jeho hlavní nedostatky. Tyto nedostatky se týkají v prvé řadě sporné interpretace „víceúrovňové“ systémovosti daného uspořádání a zjevně souvisejí s velmi obtížnou identifikací „šablonovitých víceúrovňových interakcí“ a s nesnadným vysvětlováním vztahů těchto (ať aktuálních či spíše potenciálních) vertikálních, meziúrovňových interakcí s vzorci horizontálních stranických interakcí charakterizujícími „klasicky“ pojímané, jednoúrovňové systémy stran. Jednoduše řečeno: nevidím jediný důvod proč se domnívat, že by v současnosti (do budoucna to samozřejmě nevylučuji) bylo možné uspět se „systémem víceúrovňových stran“ na stejném poli, kde už jednou při pokusu etablovat podobně založený koncept neuspěl Kris Deschouwer. Šance, že by „víceúrovňový stranický systém“ mohl plnit roli „organizujícího pojmu“ nebo byl vůbec nějak s to výrazněji prospět výzkumu víceúrovňových stranicko-politických jevů a procesů se tedy jeví – přinejmenším v perspektivě při této příležitosti upřednostněné – jako mizivá. Tím je naznačeno i vyústění volby mezi koncepty rozprostřeného víceúrovňového stranického systému a víceúrovňového souboru stranických soustav. „Víceúrovňový soubor stranických soustav“ se jeví jako lepší kandidát na „organizující pojem“ především kvůli své zjevné menší problematičnosti, v nemalé míře podmíněné nižšími nároky na něj kladenými. „Soubor“ stranických soustav nemusí z definice mít rysy „systému“, není zde tudíž nutné naplňovat žádné minimální podmínky ohledně jeho předpokládané

52


„systémovosti“.¹⁰ Přirozeně je zde jistá cena, jíž je třeba zaplatit: tou je – nikoli překvapivě – relativně nízká analytická kapacita daného konceptu. Závěrem považuji za vhodné zdůraznit dva momenty. Zaprvé, uplatnění konceptu víceúrovňového souboru stranických soustav pokládám – přesto, co bylo výše řečeno o jeho omezené analytické kapacitě – za lepší, nebo snad vhodněji vyjádřeno, zřetelně „méně špatnou“ opci, než pokoušet se stůj co stůj aplikovat nefunkční pojem víceúrovňového stranického systému anebo než nepromyšleně preferovat badatelskou perspektivu prosazující zkoumání jednotlivých stran jakožto součástí víceúrovňového politického systému. Zadruhé, etablování konceptu víceúrovňového souboru stranických soustav s sebou přináší určité změny v postavení předmětů studia víceúrovňových stranických fenoménů a procesů – konkrétně jde o zvýraznění problematiky vztahů stranicko-politických konfigurací příslušných k institucionálním úrovním a jednotkám reprezentace a vládnutí. Domnívám se, že se jedná o pozitivní jev, o žádoucí rozšíření pole výzkumu, jež není na úkor zkoumání „stran jako součástí stranického systému“.

Seznam použité literatury D

, K. (2003): Political Parties in Multi-layered Systems. European Urban and Regional Studies, X, 3, s. 213–226.

D

, K. (2006): Political Parties as Multi-Level Organizations. In K Handbook of Party Politics. London: Sage, s. 291–300.

D

, K. (2007): Electoral Politics in Multi-Level Se ings. In D , K., J , T. M. (eds.): Politics Beyond the State. Actors and Policies in Complex Institutional Se ings. Brussel: VUB Press, s. 25–44.

D

, R. S., R

, W. (eds.):

, M. (1976): Les Partis Politiques. Paris: Librairie Armand Colin.

H

, J. (2009): Party Ma ers. Devolution and Party Politics in Britain and Spain, Party Politics, XV, 2, s. 179–198.

S

, G. (1976): Parties and Party Systems. A Framework for Analysis. Cambridge: Cambridge University Press.

S S S

, G. (2005): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK. , D. V. (1980): Canada in Question: Federalism in the Eighties. Toronto: McGraw-Hill Ryerson, third edition. , D. V. (1987): The Federal Condition in Canada. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.

S

, M. (2007): Party Systems in Multi-level Se ings: A Study on Conceptualization and Typology. In S , M., C , R., H , N. Federalism and Multi-level Polity. The Canadian Case. Brno: Nakladatelství AP, s. 6–31.

S

, M. a kol. (2009): Volební komplexy zemí V4. Studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru. Brno: CDK.

W

, S. B. (2006): Party Systems and Party System Types. In K Handbook of Party Politics. London: Sage, s. 51–62.

, R. S., R

, W. (eds.):

¹⁰V této souvislosti lze snadněji porozumět rovněž tomu, proč hovořím raději o souboru stranických soustav nebo o souboru stranických „sestav“ či „konfigurací“, než přímo o souboru (autonomních) stranických systémů. Domnívám se totiž, že existuje řada dobrých důvodů pro to, ponechat otázku určení „míry systémovosti“ či statutu stranických soustav otevřenou. Jedním z těchto důvodů je neuzavřít zbytečně cestu k nepředpojatému zkoumání souhlasnosti, provázanosti a odvozenosti relevantních rysů jednotlivých stranických soustav, včetně posouzení skladby jejich operačních jednotek a způsobu jejich fungování a reprodukce.

Havlík, V. Jens versus Jensenová. Norské parlamentní volby 2009

53

Jens versus Jensenová. Norské parlamentní volby 2009

Vlastimil Havlík¹

Abstract Jens vs. Jensen. The 2009 parliamentary elections in Norway. The results of the 2009 elections to the Norwegian parliament (Storting) gave majority to the le -centre political parties and enabled forming of the second consecutive coalition cabinet of social democrats, socialists and centrists (former agrarians) led by Jens Stoltenberg. The Progress party led by Siv Jensen finished in second place and managed to keep the position of the strongest right-centre party. The article which tries to analyze the elections is divided into four main parts. The first part is focused on description of the electoral system, the second part offers a short overview of the situation before the elections. The third part aims at analyzing the results of the elections and the final part focuses on possible consequences of the elections in the context of evolution of the Norwegian party system.

Keywords Norway; elections; electoral system; Storting; electoral geography; social democracy; the Progress party; Jens Stoltenberg; Siv Jensen; party system; coalition government

Note Text byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky „Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích“ (kód MSM 0021622407).

¹Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a jako výzkumný pracovník Institutu pro srovnávací politologický výzkum.

54


Úvod Ve volbách do jednokomorového norského parlamentu – Stortingu, které se konaly 14. září 2009, zvítězila sociálnědemokratická Strana práce (Det Norske Arbeider Parti, DNA), jež dokázala zopakovat volební triumf z roku 2005 a dokonce mírně navýšila vlastní volební zisk z roku 2005. DNA tak dala částečně zapomenout na méně úspěšné období z přelomu tisíciletí, které strávila převážně v roli největší opoziční politické strany. Následný vznik tzv. rudozelené koalice, tj. vládní kooperace sociální demokracie, Socialistické levicové strany (Socialistisk Venstreparti, SV) a Strany středu (Senterpartiet, SP) v čele s předsedou DNA Jensem Stoltenbergem znamenal první znovusestavení kabinetu (dle norské ústavy Státní rady) ve stejném stranickém složení od voleb v roce 1993, kdy opakovaně vznikla jednobarevná menšinová vláda sociální demokracie pod vedením Gro Harlem Brundtlandové, jediné předsedkyně vlády v norské historii. Opoziční roli tak voliči znovu přiřkli pro následující volební období Stortingu čtveřici pravicových či pravostředových² politických stran. Nejlépe z nich si vedla pravicově populistická.³ Strana pokroku (Fremskri spartiet, FrP), která podruhé za sebou dokázala překročit hranici 20 %. Nárůst volební podpory zaznamenala v poválečném období nejsilnější pravicová strana, byť přibližně od poloviny 90. let bojující s poklesem volební podpory, Pravicová strana⁴ (Høyre, H). Naopak velmi výrazný pokles zaznamenala druhá tradiční norská strana Venstre (V), která nedosáhla ani hranice čtyř procent umožňující podílet se na přidělování kompenzačních mandátů (k volebnímu systému viz níže). Volební účast přitom dosáhla nejnižší hodnoty v poválečné norské historii.

Volební systém Poměrný volební systém byl v Norsku zaveden v roce 1920, když nahradil do té doby používaný většinový systém.⁵ Země byla na základě volební reformy rozdělena do několika vícemandátových obvodů, jako volební formule byl používán d’Hondtův dělitel (dělí se postupně čísly 1, 2, 3, …). V roce 1953 byl zároveň se zrušením rozdělení volebních obvodů na venkovské a městské nahrazen d’Hondtův dělitel modifikovanou verzí dělitele Sainte-Laguë (dělí se postupně čísly 1, 4, 3, 5, 7, …). Od roku 1985 se pak rozdělují mandáty na dvou úrovních, když došlo jednak ke zvýšení celkového počtu mandátů a jednak k tomu, že část mandátů byla vyčleněna jako kompenzační. V současnosti (od roku 2003) je pro volební účely rozděleno území Norska na 19 volebních obvodů, které odpovídají správnímu rozdělení země a jejichž velikost se pohybuje v rozmezí 4 až 17 mandátů⁶. V první fázi se přiděluje 150 mandátů na úrovni jednotlivých volebních obvodů podle modifikovaného dělitele Sainte-Laguë. Následuje přidělení 19 kompenzačních mandátů, jež zajišťují větší míru proporcionality. Právo účastnit se rozdělování kompenzačních mandátů mají pouze politické subjekty, které obdržely v celostátním měřítku nejméně 4 % hlasů (The Main Features of the Norwegian Electoral System). ²Pro českého čtenáře je nutno poznamenat, že střed pomyslné pravolevé (ve smyslu socioekonomickém) dimenze politické soutěže je ve srovnání s Českou republikou posunut výrazně doleva, což je dáno primárně historickým vývojem Norska, jehož neodmyslitelnou součástí je/bylo přibližně od 30. let 20. století budování rozsáhlého sociálního státu, který je více či méně akceptován všemi relevantními stranickými subjekty, a to včetně současné FrP, jejíž přímá předchůdchyně z poloviny 70. let založila svoji existenci primárně na kritice sociálního státu a vysokého zdanění. ³Nad klasifikací FrP nepanuje ani v politologickém prostředí jednoznačná shoda. Lze se setkat s termíny jako populistická, radikálně či dokonce extrémně pravicová (klasifikací Strany pokroku se dosti přehledně zabývá např. Dočekalová, 2005, srov. Milza, 2005, s. 375–377). ⁴Název Pravicová strana odkazuje až do druhé poloviny 19. století, kdy byla pro Norsko typická soutěž dvou politických uskupeních – Pravice a Levice (Venstre – k vývoji norského stranictví v 19. století viz např. Kopeček, 2005, nebo Hroch a kol., 2005). Pro Pravici se však vžilo označení konzervativci či Konzervativní strana, stejně jako pro Levici liberálové nebo Liberální strana. V textu se budeme držet právě těchto zažitých označení, přestože nekopírují skutečné názvy strany, ani plnohodnotně neodpovídají jejich programovému zázemí. ⁵Konkrétně se jednalo o variantu dvoukolového většinového systému, kdy v prvním kole byl zvolen kandidát, jenž obdržel absolutní většinu hlasů. V případě, že se nikomu nepodařilo získat nadpoloviční většinu hlasů, konalo se kolo druhé, jehož se mohli účastnit všichni uchazeči, kteří kandidovali v kole prvním. Ve druhém kole pak stačila pro zvolení relativní většina hlasů (Caramani, 2000, s. 738–739, Grzybowski, 1989, s. 68–69, Aarlberg, 2002). ⁶Včetně kompenzačních mandátů.


55

Neexistence volební klausule na úrovni volebních obvodů, velikost volebních obvodů a používaná volební formule mají za následek existenci relativně mírných podmínek nutných pro zisk mandátu ve Stortingu. Jako doklad předchozího tvrzení lze uvést příklad liberálů, kteří v 70. letech a na začátku 80. let 20. století, ale i na základě voleb v roce 2009 získali parlamentní zastoupení s volebním ziskem pohybujícím se v rozmezí 3,2–3,9 %. Podobně umožnilo v roce 2001 nastavení volebního systému společně s teritoriální koncentrací volební podpory zisk mandátu Steinaru Bastesenovi z Pobřežní strany (Kystpartiet). Obě formace se nicméně následně vzhledem k nízkému volebnímu zisku (méně než 4 %) neúčastnily rozdělování kompenzačních mandátů. Silná strukturace stranického systému však doposud přispívá k tom, že norský parlament netrpí přílišnou roztříštěností.

Vývoj po volbách 2005 Na základě výsledků parlamentních voleb v roce 2005 vznikla poprvé v historii koaliční vláda za účasti DNA, SV a Sp. Vznik tzv. rudozelené koalice navazující na předvolební kooperaci (všechny strany např. pořádaly před volbami společné tiskové konference a zveřejnily společnou programovou platformu) potvrdil sblížení Sp, která bývala dříve součástí pravostředových vládních koalic, s oběma levicovými stranami a naopak od počátku tisíciletí pozorovatelné odcizení centristů od tří pravostředových stran. Vláda Jense Stoltenberga (DNA) se stala prvním většinovým kabinetem od druhé vlády Kaare Willocha v první polovině 80. let. Porážku utrpěly – s jistou výjimkou V, což ovšem nemohlo zabránit vzniku vlády levého středu – politické strany, které byly součástí předchozí vlády Kjella Magne Bondevika, naopak historicky nejlepšího výsledku dosáhla FrP, v předchozím volebním období podporující Bondevikův kabinet. Byť jen teoretické úvahy o rekonstituování Bondevikovy vlády zhatila oboustranná neochota k obnovení spolupráce (ze strany předsedy FrP Carla Ivara Hagena spojená s výhradami k osobě bývalého premiéra). Stoltenbergova vláda se opírala v parlamentu o relativně pohodlnou většinu 87 mandátů ze 169. Samotné většinové postavení vlády ovšem nedokázalo zabránit existenci vnitrokoaličních rozporů. Četnost a intenzita sporů mezi koaličními partnery vedla některé komentátory k použití termínu „disentská demokracie“. Týkalo se to primárně roku 2008, kdy se koaliční strany nedokázaly shodnout na třech důležitých a veřejností pozorně sledovaných tématech. První spor, které postavil proti sobě Sp a zbytek kabinetu, se týkal přĳetí nové právní úpravy soužití párů stejného pohlaví, jež by jej přiblížila manželstství heterosexuálních párů. Přes nesouhlas dvou ministrů Sp (a opoziční KrF a FrP) byl zákon v červnu 2008 přĳat a v lednu 2009 nabyl účinnosti. Rozpory mezi menšími vládními stranami a sociální demokracií vyvolal rovněž návrh na zpřísnění azylové politiky, jenž byl reakcí na výrazný nárůst žadatelů o azyl, ke kterému došlo v průběhu roku 2007. Poslední větší spor v roce 2008, opět proti sobě stavící DNA a její koaliční partnery, vyvolala otázka implementace směrnice Evropské unie upravující liberalizaci služeb (tzv. Bolkesteinova směrnice – Aalberg, 2009, s. 1069–1070). Hlavními argumenty obou stran, které se postavily proti směrnici, byly obavy ze sociálního dumpingu, ohrožení pracovních práv a norské suverenity. Série neshod v roce 2008 navázala na předchozí názorové rozdíly uvnitř vlády, které se týkaly např. těžby ropy nebo otázky bojkotu izraelských produktů. Z hlediska vládní policy je možné zmínit začátek roku 2006, kdy musela vláda čelit aféře s karikaturami proroka Mohameda, která se „přelila“ do Norska z Dánska. V lednu přetiskl Magazinet, křesťanské noviny, karikatury proroka Mohameda, původně publikované v dánském deníku Jyllands-Posten. Podobně jako v Dánsku i v Norsku se rozpoutala velmi intenzivní debata o hranicích svobody slova a náboženského vyznání. Zveřejnění karikatur vyvolalo masové protesty (v případě dánské a norské ambasády v Bejrútu dokonce násilné povahy) a bojkot dánského a norského zboží primárně v zemích islámského světa. Norská vláda postupovala odlišně od dánské a ministr zahraničí vyzval norská velvyslanectví k omluvě. Postup norské vlády vyvolal kritiku zastánců svobody slova (vedle křesťanské komunity a novinářských organizací se proti rozhodnutí vlády postavila i konzervativní strana a FrP). Po intenzivní diskusi představitelů muslimské komunity v Norsku s editorem Magazinet se noviny za publikaci karikatur omluvily, čímž byl spor vyřešen (Aalberg, 2007, s. 1058–1059). V průběhu roku 2006 se stalo rovněž diskutovaným tématem rozhodnutí vlády o otevření nové plynové elektrárny v rozporu s původní koaliční smlouvou (tzv. deklarace ze Soria Moria), která podmínila otevření nové elektrárny

56


s omezením emisí oxidu uhelnatého, což v tomto případě nebylo splněno. Vládní rozhodnutí znamenalo porážku výrazně environmentálně orientované SV (a také Sp), někteří komentátoři interpretovali ústupek socialistů jako reakci na předchozí odmítavé rozhodnutí poslat do Afghánistánu další vojáky. Ani Norsko nezůstalo nedotčeno světovou hospodářskou krizí, byť díky specifikům norské ekonomiky se jej dotkla o poznání méně razantněji než další evropské země. Norská vláda se proto rozhodla ve vyšší míře použít příjmu z těžby ropy v oblasti politiky zaměstnanosti a v sociální politice.

Situace před volbami 2009 Přes výše naznačené a nikoli výjimečné rozpory mezi vládními stranami kabinet Jense Stoltenberga zůstal v čele exekutivy až do konání dalších parlamentních voleb, přičemž členové rudozelené koalice před volbami vyjádřili ochotu a vůli pokračovat v dosavadní vládní spolupráci. Ostatně všechny tři vládní strany se víceméně shodovali v otázce jednoho z nejvíce diskutovaných témat předvolbami, a sice problematiky daňové zátěže, kdy se stavěli pro udržení výše daní (SV dokonce navrhovala nárůst daňové zátěže) na rozdíl od FrP a konzervativců, kteří prosazovali snížení daní (Strana pokroku se navíc opakovaně stavěla za rozsáhlejší použití peněz z ropného fondu na investice v oblasti infrastruktury). Zejména sociální demokracie postavila proti snižování daní udržení rozsáhlého sociálního státu. Upozaděno zůstalo naopak v první polovině 90. let významné téma případného členství v Norska v EU, byť se na „evropskou strunu“ pokoušela hrát zejména konzervativní strana, kritizující skutečnost, že se Stoltenbergova vláda vyhýbala vážnější diskusi nad zapojením země do evropského integračního procesu. Své místo si během volební kampaně naopak našlo i během volebního období opakovaně diskutované téma rozšíření těžby ropy v arktických oblastech (zejména na Lofotách a Vesterålách), a to především díky silně environmentálně orientované SV, ale také Sp, která během volební kampaně kladla důraz rovněž na ekologický rozměr svého programu (např. podpora využĳí obnovitelných zdrojů energie – podrobněji k průběhu volební kampaně viz např. Allern, 2010). Předvolební průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že hlavním konkurentem v boji o volební vítězství bude FrP, sama strana se pokoušela prezentovat jako hlavní alternativa sociální demokracii a svou předsedkyni Siv Jensenovou jako kandidátku na předsedkyni vlády (Progress Party’s Jensen sets sights on prime minister’s job). Stejně dle průzkumů byl patrný nárůst podpory konzervativců, což naznačovalo možnou vládní alternaci po volbách (New Polls Tip Change of Government).

Výsledky voleb Jak bylo řečeno v úvodu, vítězství ve volbách obhájila sociální demokracie s více než 35 % hlasů a 64 mandátů. Pozici druhé nejsilnější strany znovu obsadila a oproti roku 2005 posílila FrP, následovaná s odstupem konzervativci, kteří si oproti roku 2005 mírně polepšili. Jisté oslabení zaznamenali obě menší vládní strany, stejně jako křesťanští demokraté a liberálové, kteří nedosáhli ani na čtyřprocentní klauzuli spojenou s účastí na rozdělování kompenzačních mandátů (proto ten výrazný pokles parlamentního zastoupení liberálů ve srovnání s rokem 2005). Z hlediska jednání o podobě nového vládního kabinetu byl klíčový zisk rudozeleného bloku a dosavadních opozičních stran. Byť si ve srovnání s rokem 2005 vládní strany o jeden mandát pohoršily, zisk 88 poslaneckých křesel ze 169 znamenal jistotu relativně pohodlné parlamentní většiny. Pět týdnů po volbách tak mohl staronový ministerský předseda Stoltonberg představit svoji druhou vládu. Ve dvacetičlenném kabinetu obsadila sociální demokracie 12 postů, centristé a socialisté získali po čtyřech ministerských křeslech. Předsedkyně SF Kristin Halvorsen zaujala post ministryně školství, šé a Sp Liv Signe Navarsete obsadila místo ministryně pro regionální záležitosti. Zajímavostí je padesátiprocentní zastoupení žen ve vládě (Jens Stoltenberg andre regjering). Z hlediska regionálního rozložení volební podpory jednotlivých politických stran nepřinesly volby v roce 2009 prakticky žádnou změnu, naopak navázaly na dlouhodobé trendy a specifika norské politiky. Především se jedná o velmi silnou pozici DNA ve střední a severní části Norska (zejména volební obvody Nordland, Sør-Trøndelag, Nord Trondelag, Oppland a Finnmark) a také v rázem spíše venkovském obvodě Hedmark, naopak relativně slabé volební zisky sociálních demokratů na jihu (volební ob-


57

vody Rogaland, Aust-Agder, Vest-Agder), kde se dlouhodobě daří křesťanským demokratům, ale také konzervativní straně. Ta dosáhla nejlepšího výsledku v Oslu a jeho blízkosti (volební obvody Akershus a Hordaland), směrem na sever její podpora klesá. Výsledky voleb rovněž potvrdily postupný, nicméně výrazný přesun voličské základny FrP z měst do spíše řidčeji obydlených oblastí. Zatímco např. v osmdesátých letech patřily volební obvody na severu země ke slabinám FrP, v současnosti je lze považovat za volební bašty strany a již dávno neplatí, že volební podpora FrP se koncentruje zejména v hlavním městě a okolí. Proměna územního rozložení volební podpory Strany pokroku je výsledkem změny jejího programového profilu (viz poznámka 4). Naopak Oslo (a také přilehlý Akershus) zůstává nejúspěšnějším volebním obvodem z hlediska výsledku liberálů, kteří se tradičně mohou opírat o podporu ve větších městech (podobně jako konzervativci). Naopak centristé – bývalá agrární strana – se těšila z úspěchu zejména v menších obcích. Z hlediska volebních obvodů lze za bašty Sp považovat Sogn-Og-Fjordane, Hedmark, Nord-Trøndelag a Oppland. Územní rozložení volební podpory SV je pak do značné míry podobné podpoře DNA, ovšem socialistům se podařilo zabodovat rovněž v Oslu (podrobněji k volebním ziskům jednotlivých stran viz Storting Election 2009. Valid votes, by party/electoral list and municipality. Per cent).

Závěr Výsledky norských parlamentních voleb v roce 2009 navázaly na předchozí volební klání, když na jejich základě mohla pokračovat ve funkci rudozelená koaliční vláda sociální demokracie, socialistů a centristů, a to i přesto, že vládní strany oslabily ve srovnání s rokem 2005 o jeden mandát. Volby zároveň potvrdily pozici FrP jakožto druhé nejsilnější norské politické strany a potenciálně druhého hlavního pólu ve stranickém systému. Ze „dna“ se podařilo odrazit konzervativcům, nicméně jejich volební zisk zdaleka nedosáhl úspěchů z první poloviny 80. let, kdy se H podařilo dvakrát přehoupnout přes hranici 30 % hlasů a i přes významný nárůst se jedná o čtvrtý nejhorší výsledek strany v její poválečné historii. Katastrofou naopak volby skončily pro liberály, kteří dali zavzpomínat na volby v letech 1993 a 2001, kdy se jim rovněž nepodařilo dosáhnout na kompenzační mandáty. Právě „výpadek“ liberálů byl jedním z rozhodujících faktorů, který oslabil strany pravého středu a vůbec znemožnil relevantní povolební diskusi o alternativě levostředové vlády. Z hlediska vývoje stranického systému nedošlo k žádné dramatické změně, spíše volební výsledek (znovu)otevírá diskusi nad jeho budoucností, a to v několika ohledech. První z nich se týká soudržnosti levostředového bloku zejména s ohledem na pozici Sp. Centristé byli totiž v minulosti součástí pravostředových, nicméně přibližně od počátku 90. let je patrná jejich snaha prezentovat se jako do jisté samostatná alternativa (či samostatný pól) nacházející se mimo pravici a levici, navíc doprovázení určitým odcizením vzhledem pravostředových stranám (zejména KrF). Ovšem pouze případná absence levostředové parlamentní majority může v budoucnu zafungovat jako lakmusový papírek koaličního potenciálu a pozice bývalých agrárníků ve stranickém systému. Zadruhé, slabý volební výsledek liberálů představuje výzvu z hlediska budoucí parlamentní existence strany, přičemž není vyloučeno ani budoucí zmizení V z jeviště parlamentní politiky, jež by pravděpodobně znamenalo další oslabení pravého středu. Zatřetí, samotné potenciální posilování politických stran napravo od středu nemusí v budoucnu nutně přinést vládní alternaci vzhledem k omezenému koaličnímu potenciálu FrP. Situace se ve srovnání s přelomem tisíciletí, kdy FrP podporovala Bondevikovu vláda, do značné míry otočila. V současnosti je nejsilnější pravostředovou stranou (a snad druhým hlavním pólem v systému⁷) s ambicí na zisk postu předsedy vlády právě FrP, nicméně podpora či dokonce vládní spolupráce ostatních stran pravého středu vázne na (prozatím) velmi limitovaném koaličním potenciálu Jensenové strany, resp. neochotě ostatních (hlavně středových) stran jít do koalice s pokrokáři. Naznačené skutečnosti varují před jednoznačným (a obvyklým ovšem zjednodušujícím) charakterizováním norské stranické soutěže jako dvoublokové (či bipolární). Jinými slovy řečeno jednota obou bloků není zejména vzhledem k pozici centristů a FrP a také ideologické vzdálenosti V a KrF ⁷a definitivní hodnocení je prozatím příliš brzo, neboť FrP se stala druhou nejsilnější politickou stranou teprve podruhé v historii, navíc výsledky H jsou v posledních letech dosti nestabilní a nepředvídatelné.

58


na jedné straně a H a FrF na straně druhé absolutní a pouze výsledky dalších voleb mohou ukázat jakým směrem se bude dále norský stranický systém vyvíjet. Tabulka 1: Srovnání výsledků voleb do Stortingu v letech 2005 a 2009 (pouze politické strany, které získaly parlamentní zastoupení) Volby 2005

Volby 2009

Hlasy v %

Mandáty

Hlasy v %

Mandáty

DNA

32,7

61

35,4

64

FrP

22,1

38

22,9

41

H

14,1

23

17,2

30

SV

8,8

15

6,2

11

SP

6,5

11

6,2

11

KrF

6,8

11

5,5

10

V

5,9

10

3,9

2

Volební účast v %

77,1

75,7

Zdroj: Statistics Norway.

Tabulka 2: Výsledky voleb do Stortingu v roce 2009 (dle volebních obvodů v %, strany, které získaly parlamentní zastoupení) DNA

SV

Sp

KrF

V

H

FrP

Østfold

39,3

4,4

4,4

5,8

2,5

14,8

26,1

Akershus

33,7

5,7

3,1

3,1

4,9

23,1

24,4

Oslo

35,0

10,3

1,0

2,7

6,4

21,7

17,6

Hedmark

47,1

6,6

10,3

2,5

2,5

10,2

17,9

Oppland

45,8

5,1

12,4

3,0

3,0

11,2

17,5

Buskerud

37,1

4,6

6,2

3,2

3,0

19,4

25,1

Vestfold

33,7

6,5

3,2

4,7

3,0

19,6

27,2

Telemark

41,7

5,3

5,5

6,6

2,5

13,2

23,0

Aust-Agder

32,5

4,3

4,4

11,2

3,4

16,3

26,1

Vest-Agder

26,5

3,9

3,6

15,5

3,1

17,5

27,4

Rogaland

26,1

4,7

5,8

11,3

4,4

19,5

26,5

Hordaland

30,5

5,5

5,5

7,1

4,6

20,2

22,8

Sogn og Fjordane

29,6

5,8

25,2

6,8

3,3

12,1

15,8

Møre og Romsdal

30,8

3,8

8,6

8,5

3,8

16,1

27,3

Sør-Trøndelag

41,0

7,3

7,3

3,8

3,6

13,9

19,6

Nord-Trøndelag

43,5

6,5

15,5

4,0

2,9

8,9

17,4

Nordland

39,2

7,7

8,3

3,7

2,3

11,5

24,3

Troms

36,8

7,4

8,3

3,6

2,6

12,9

25,2

Finnmark

45,5

8,1

4,4

2,8

2,3

10,7

22,2

Celkem

35,4

6,2

6,2

5,5

3,9

17,2

22,9

Zdroj: Statistics Norway.

59


Tabulka 3: Výsledky voleb do Stortingu v roce 2005 (počet a podíl hlasů pro jednotlivé politické strany) Pol. strana

% hlasů

Počet hlasů

DNA

35,4

949 049

FrP

22,9

614 717

H

17,2

SV

Pol. strana

% hlasů

Počet hlasů

DEM

0,1

2 285

NKP

0,0

697

462 458

DLF

0,0

350

6,2

166 361

SAMT

0,0

264

Sp

6,2

165 006

SALL

0,0

241

KrF

5,5

148 748

NPAT

0,0

183

V

3,9

104 144

VIGRID

0,0

179

R

1,3

36 219

ABORT

0,0

178

Pp

0,4

11 900

Sfp

0,0

140

MDG

0,3

9 286

ES

0,0

103

Kyst

0,2

5 341

Tpf

0,0

64

KSp

0,2

4 936

NRA

0,0

54

Zdroj: Landsoversikt-Stortingsvalget.

Seznam zkratek ABORT DEM DLF DNA ES FrP H KrF KSp Kyst MDG NKP NPAT NRA Pp R RV SAMT SALL Sfp Sp SV Tpf V

Kandidátka odpůrců potratů (Abortmotstandernes Liste) Demokraté (Demokratene) Liberální lidová strana (Det Liberale Folkeparti) Norská strana práce (Det norske Arbeiderparti) Jeden (psaný) jazyk (E (skri )språk) Strana pokroku (Fremskri spartiet) Konzervativní strana (Høyre) Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti) Strana křesťanské jednoty (Kristent Samlingsparti) Pobřežní strana (Kystpartiet) Strana životního prostředí – Zelení (Miljøpartiet De Grønne) Norská komunistická strana (Norges Kommunistiske Parti) Norští patrioté (Norges Patriotene) Norská republikánská aliance (Norsk Republikansk Allianse) Strana důchodců (Pensjonistpartiet) Rudí (Rødt) Rudý volební svaz (Rød Valgallianse) Dobová strana (Samtidspartiet) Středová aliance (Sentrumsalliansen) Strana společnosti (Samfunnspartiet) Strana středu (Senterpartiet) Levicová socialistická strana (Sosialistisk Venstreparti) Nestraničtí zástupci (Tverrpolitisk folkevalgte) Liberální strana (Venstre)

60


Seznam použité literatury A

, T. (2007): Norway. European Journal of Political Research. Vol. 46, No. 7–8, s. 1055–1062.

A

, T. (2009): Norway. European Journal of Political Research. Vol. 48, No. 7–8, s. 1067–1072.

A

, B. (2002): Electoral Systems in Norway. In G , B., L , A. (eds.): The Evolution of Electoral and Party Systems in the Nordic Countries. New York: Agathon Press, s. 167–224.

A

, E. H. (2010): Survival of a Majority Coalition: The Norwegian Parliamentary Election of 14 September. West European Politics. Vol. 33, No. 4, s. 904–912.

C

, D. (2000): The Societies of Europe. Elections in Western Europe since 1815. Electoral Results by Constituencies. London: Macmillan.

D

, P. (2005): Norská Strana pokroku. Součást stranické rodiny extrémní pravice? Politologický časopis, roč. 12, č. 4, s. 384–402.

G

, M. (1989): Systemy polityczne Współczesnej Skandynawii. Varšava: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

H

, M., K

, H., B

, E. (2005): Dějiny Norska. Praha: Lidové noviny.

Jens Stoltenberg Andre Regjering [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na

http://www.regjeringen.no/nb/om_regjeringen/ stoltenberg-ii.html?id=85843. K

, L. (2005): Norsko. In S , M. a kol. Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, s. 231–244.

Landsoversikt-Stortingsvalget [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na

http://www.regjeringen.no/krd/html/valg2009/bs5.html. M

, P. (2005): Evropa v černých košilích. Praha: Themis.

New Polls Tip Change of Government [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na http://newsinenglish.no/News/campaign4.html. Progress Party’s Jensen sets sights on prime minister’s job [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na http://newsinenglish.no/News/frpmeeting.html. Storting Election 2009. Valid votes, by party/electoral list and municipality. Per cent [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na http://www.ssb.no/english/subjects/ 00/01/10/stortingsvalg_en/tab-2009-10-15-10-en.html. The Main Features of the Norwegian Electoral System [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na

http://www.regjeringen.no/en/dep/krd/kampanjer/election_portal/ the-norwegian-electoral-system.html. Valg 2009 [on-line]. [cit. 2010-07-23]. Dostupné na http://www.regjeringen.no/ krd/html/valg2009/bs5.html.

Mochťák, M. Mexiko: voľby do dolnej komory Kongresu únie, 5. júl 2009

61

Mexiko: voľby do dolnej komory Kongresu únie, 5. júl 2009 Monitoring volieb

Michal Mochťák¹ (mochtakgamil.com)

Abstract The article analyses the Mexican parliamentary elections in July 2009. Detailed description of the electoral system, brief context of revolutionary comeback of PRI as a most powerful party and geographical redistribution of support are provided in the text. Also is identified new phenomenon in election which refers to increase of voting against all—blank vote (voto en blanco).

Keywords Mexico; blank vote; PRI; Political parties; Parliamentary elections; Electoral system

¹Autor je študentom magisterských oborov Politológie a Bezpečnostných a strategických štúdii na Masarykovej univerzite v Brne.

62


Úvod Cieľom textu je predstaviť monitoring volieb v Spojených štátoch mexických (Mexiko), ktoré sa konali 5. júla 2009. V kontexte stručnej analýzy volieb bude predstavený volebný systém, výsledky volieb s ich analytickým výstupom a volebná geografia, ktorej cieľom je interpretovať geografické rozmiestnenie voličskej podpory jednotlivých strán. V prípade mexického volebného systému autor operuje so zaradením medzi personalizované pomerné systémy (MMP), ktoré používa i mexický Federálny volebný inštitút (IFE). V texte sa primárne pracuje s dátami spracovanými Federálnym volebným inštitútom, ktorý predstavuje v prípade volieb rozhodujúcu inštitúciu. Pre porovnanie sú pri niektorých oficiálnych výsledkoch uvádzané komerčné zdroje (napr. najvplyvnejší mienkotvorný mexický denník El Universal), ktoré poskytujú určité odchýlky od oficiálnych výsledkov. Volebný systém do dolnej komory Kongresu únie² Spojené štáty mexické (skrátene Mexiko) sú federálnym celkom zloženým z 31 štátov a jedným Federálnym distriktom – DF (Mexico City). Z pohľadu typológie sa Mexiko radí do skupiny prezidentských systémov, čo sa dá pripísať následkom myšlienkového pôsobenia USA v Latinskej Amerike a ako aj vplyvu vzoru ústavnosti britského impéria (porov. Mainwaring a Shugart, 1997, s. 12–54). Hlavným legislatívnym celkom je Kongres únie, ktorý je dvojkomorový a tvorí ho senát (senátori) a snemovňa reprezentantov (poslanci). Volebný zákon prešiel istým spôsobom v roku 2009 výraznou zmenou, ktorá zahŕňala predovšetkým úpravu vzťahov vzhľadom k politickým stranám, financovanie a dohľad nad politickými kampaňami, reguláciu súťaže a s tým spojené princípy rovnosti, organizáciu Federálneho volebného inštitútu a zásady prepočítavania hlasov (IFE, 2009a). Vo volebnej formule, ani v základných typologických rysoch zmena nenastala, čo znamená, že voľby prebiehajú podľa tzv. „definitívnej reformy“ z roku 1997 (porov. Horcasitas a Weldon, 2003, s. 223–230). Volebný systém Mexika funguje podľa princípov všeobecnosti, rovnosti, tajnosti a priamosti, pričom sú rešpektované demokratické štandardy moderných štátov. Volieb do dolnej komory parlamentu sa môže zúčastniť občan Mexika, ktorý získal svoje občianstvo narodením, alebo naturalizovaním, dosiahol vek osemnástich rokov (v prípade kandidatúry – pasívne vol. právo, je hranica 25 rokov) a žĳe čestným životom (podľa článku 34 Mexickej ústavy, viď HTA, 2009). Každý občan musí byť v deň volieb zaregistrovaný v centrálnom federálnom registri a vlastniť istý druh voličského preukazu s fotografiou, ktorá je tiež registrovaná. Voľby do dolnej komory parlamentu sú konané na základe personalizovaného pomerného volebného systému (MMP) (viď IFE, 2009b; niektorí autori hovoria o zmiešanom systéme s väčšinovými účinkami – MMM, porov. Horcasitas a Weldon, 2003, s. 225–226; Massico e a Blaise, 1999, s. 353; Ferrera a Herron, 2005, s. 22), každé tri roky, pričom je obsadzovaných päťsto kresiel. Podľa volebnej formuly, ktorá má zabezpečovať predovšetkým vysoký stupeň proporcionality, je tristo mandátov prerozdeľovaných väčšinovo v jednomandátových obvodoch a zvyšných dvesto kresiel prostredníctvom listinného pomerného systému, v piatich volebných obvodoch, po štyridsať mandátov. Ústava definuje formy obmedzení a prémie, ktoré môže subjekt vo voľbách do dolnej komory získať a upravuje tak nimi konečné výsledky volieb. Základný predpoklad, ktorý ústava stanovuje je fakt, že žiadny subjekt nemôže získať viac ako tristo mandátov v súčte z pomernej i väčšinovej zložky. Snahou tohto opatrenia je vylúčenie situácie, v ktorej by subjekt so ziskom tristo a viac mandátov operoval s potrebnou 3/5 väčšinou na zmenu ústavy. Ústavný poriadok vylučuje prípad, v ktorom by ústavu menila jedna strana. Na základe snahy o proporcionálne výsledky volebný zákon dovoľuje strane získať nad rámec dokonalej proporcionality len toľko mandátov, aby konečný počet kresiel nepresiahol osem percentnú hranicu v pomere k skutočným odovzdaným hlasom celoštátne. Príkladom je situácia, v ktorej strana získa vo voľbách 35 % hlasov, pričom výsledok nemôže pretvoriť na viac ako 43 % mandátov (teda 215 z celkových 500 kresiel). Toto pravidlo má zároveň svoju výnimku; v prípade, že strana získa v dolnej komore viac mandátov ako jej prináleží na základe pomerných výsledkov, a to spôsobom, že skutočný ²Kapitola bola napísaná na základe oficiálnych dokumentov Federálneho volebného inštitútu (Instituto Federal Electoral), ktorý je autonómnou federálnou inštitúciou, organizujúcou prezidentské a parlamentné voľby na federálnej úrovni (IFE 2009c; porov. Horcasitas a Weldon, 2003, s. 229–230).


63

zisk sa rovná súčtu mandátov pomernej časti a priamych mandátov relatívne väčšinovej zložky, pričom platí, že mandáty z väčšinovej časti prekročili 8% hranicu nad rámec povolenej disproporcionality, sa pravidlo neuplatňuje a priame mandáty sú subjektu ponechané. Modelová situácia operuje so stranou X, ktorá získal vo voľbách 235 mandátov, čo predstavuje zisk 47 % z celkového počtu kresiel, ale v pomernej zložke zaznamenala len 35 % (nárok na 175 mandátov). V tomto prípade sa neaplikuje pravidlo o 8% hranici, ktoré bolo spomenuté v predchádzajúcom výklade a strane je ponechaných 12 % mandátov (60M) nad rámec dokonalého proporčného rozdelenia. Podľa volebného zákona nemôže byť poslanec znovuzvolený do nasledujúceho volebného obdobia, pričom pravidlo sa neuplatňuje na zástupcov, ktorý boli doplnení v priebehu funkčného obdobia na už predtým obsadené mandáty. Zároveň nie je umožnené poslancom, ktorí boli aktívni v jednom volebnom období, aby v tom nasledujúcom zasadli ako náhradníci na uvoľnený poslanecký post. 1. Väčšinová zložka (FPTP): ako bolo v predošlom výklade spomenuté, väčšinová zložka je tvorená tristo jednomandátovými obvodmi, v ktorých je uplatňovaný relatívne väčšinový systéme (FPTP). Ten sa zakladá na princípoch jednokolovej voľby, v jednomandátovom obvode, pričom je len jeden víťaz, ktorý získava najväčší počet hlasov (Chytilek a Hušek, 2004, s. 65). Distribúcia mandátov v jednotlivých štátoch je podmienená počtom obyvateľov, ktorí v ňom žĳú. Na základe celoštátneho sčítania ľudu, ktoré sa koná každých desať rokov, je v ústave zakotvené, že žiadny federálny štát nesmie mať menej ako dva jednomandátové obvody. Posledná distribúcia volebných obvodov medzi 32 štátov (31 + DF), ktorá mala za cieľ udržať maximálnu reprezentovanosť každého segmentu populácie a zabezpečiť rovnosť v princípe hlasovania, prebehla v období rokov 2004–2005 a zakladala sa na cenze vykonanom v roku 2000. Toto rozdelenie bolo platné do júlových volieb, pričom nová redistribúcia má prebehnúť do plánovaných prezidentských a parlamentných volieb v roku 2012. 2. Pomerná zložka (listinná): voľby do pomernej zložky parlamentu (200 poslancov) prebiehajú v piatich viacmandátových obvodoch na základe kandidátnych listín, zostavených pre každý obvod samostatne, pričom každý volič ma jeden hlas (volebný systém pozná aj tzv. hlas proti všetkým – voto en blanco, resp. voto nulo). Na obvod pripadá 40 mandátov. Podľa volebného zákona musí vo voľbách každý subjekt nominovať vo väčšinovej zložke minimálne 200 poslancov, aby mu bolo umožnené vytvárať kandidátky do volebných obvodov v pomernej časti. Kandidátne listiny sú uzavreté, bez možnosti preferenčného hlasovania, čo znamená, že poradie kandidátov nie je možné meniť (Ferrera a Herron, 2005, s. 19; EKN, 2009). Na to aby sa strana mohla zúčastniť prerozdeľovania hlasov v prvom skrutíniu, musí prekonať hranicu 2 % (volebná klauzula), pričom toto delenie sa uskutočňuje podľa Hareovej kvóty (Horcasitas a Weldon, 2003, s. 225; Massico e a Blaise, 1999, s. 354).

Voľby 5. júla 2009 Po troch rokoch prevahy Strany národnej akcie (PAN) v legislatívnom telese, prišla v júli minulého roka zmena. Voľby do dolnej komory parlamentu, ktoré majú prívlastok „deliace“ (midterm election)³, boli charakterizované nie len víťazstvom Inštitucionálnej revolučnej strany (PRI), ale predovšetkým relatívne vysokou voličskou účasťou a mohutnou kampaňou za voľbu tzv. bielym lístkom (voto en blanco, resp. voto nulo). Kampaň bola namierená proti neuspokojujúcim výsledkom mexických politikov a ich programom. Ako ukázali výsledky, táto iniciatíva oslovila širší okruh voličov, čo sa prejavilo vo vysokom podiely odovzdaných hlasov v podobe prázdnych lístkov (5,83 %). V obvodoch Mexico City (DF) dokonca tieto hlasy tvorili až 10,87 % celkového počtu odovzdaných lístkov (IFE, 2009e; porov. 10,83 % v El Universal, 2009a). Celková voličská účasť v pomernej časti sa pohybovala na hranici 44,76 % (IFE, 2009e; porov. 48,62 % v Zocalo, 2009, podľa El Universal) (podľa odhadov mala byť účasť okolo 40 %, viď Collins, 2009), čím sa mierne narušila klesajúca tendencia z minulých volieb. Vo voľbách sa okrem ³Termín midterm election (deliace voľby) sa používa na označenie volieb, ktoré sa uskutočňujú v polovici prezidentského obdobia, čím ho fakticky delia na dve polovice.

64


členov dolnej komory volili i šiesti guvernéri a stovky zástupcov na lokálnej úrovni. Počítanie hlasov sa skončilo 6.júla o ôsmej hodine večer, s informáciami zozbieranými z 99,87 % volebných centier (Estrategia Total, 2009). Najvyššiu voličskú účasť zaznamenali v štáte Colima (57,99 %) a najnižšiu v štáte Baja California (29,97 %) (IFE, 2009e). Najvýraznejšie mimo politické udalosti, ktoré mohli mať istý vplyv na charakter volieb, predstavovali problém prasacej chrípky a boj proti drogovým skupinám a samotnej distribúcii drog (NewsHead, 2009; Collins a Thomas, 2009). Výsledok volieb znamenal pre PRI výrazne posilnenie pozície, ktorá v súčasnom mocenskom usporiadaní tvorí vplyvný protipól voči prezidentovi a jeho administratíve. Potvrdili to zisky v parlamentných i guvernérskych volieb, kde strana získali na úkor PAN dve guvernérske kreslá. PRI získala vo voľbách do dolnej komory takmer 37% podporu (36,94 %) a dokázala tak poraziť svojho súpera o viac ako deväť percentuálnych bodov (PAN získala 28,01 % hlasov). Klesner uvádza, že na federálnej úrovni je možné identifikovať trojstranícky formát volebnej súťaže, pričom v jednomandátových obvodoch prebieha boj predovšetkým medzi PRI a jednou z ďalších dvoch veľkých strán tzn., že vo väčšinovej zložke PRI dominuje (2005, s. 109; porov. Klesner, 1998, s. 21–22). Strana demokratickej revolúcie (PRD), ktorá v posledných prezidentských voľbách prehrala súboj o prezidentské kreslo s PAN o menej ako jeden percentuálny bod, získala z ich pohľadu slabých 12,19 % hlasov. Výsledky znamenali totálne víťazstvo PRI, ktorá viac než zdvojnásobila svoj zisk poslaneckých kresiel zo 106 na 237 mandátov (porov. Selee a Putnam, 2009, s. 1). Spolu so Stranou zelených (Verde), ktorá získala 21 kresiel a je PRI blízka, má v dolnej komore väčšinu potrebnú pre presadzovanie vlastnej agendy. PAN zaznamenala výrazný prepad z 206 na 143 mandátov; PRD získala 69 kresiel. Tabuľky prezentujú celkové výsledky volieb v pomernej časti na úrovni federácie (tabulka 1), celkové výsledky v relatívne väčšinovej časti na úrovni federácie (tabulka 2) a konečné rozdelenie mandátov (tabulka 3). Tabulka 1:

Celkové výsledky volieb v pomernej časti na úrovni federácie

Vol. obvody

139 181

Počet hlasov Podiel (%)

9 723 537 28,01

12 821 504 36,94

4 231 342 12,19

2 328 072 6,71

1 268 876 3,66

855 015 2,46

1 187 902 3,42

358 708 1,03

Zdroj: IFE, 2009d.

Tabulka 2:

Celkový výsledok volieb v relatívne väčšinovej časti na úrovni federácie

Vol. obvody

139 181

Počet hlasov Podiel (%)

9 679 435 28,01

1 270 2481 36,75

4 217 985 12,2

2 254 716 6,52

1 234 497 3,57

822 001 2,38

1 181 850 3,42

Zdroj: IFE, 2009e.

Tabulka 3:

Konečné rozdelenie mandátov

Vol. obvody

139 181

Pomerná zložka Väčšinová zložka Spolu

73 70 143

53 184 237

31 38 69

17 4 21

10 3 13

7 1 8

9 0 9

0 0 0

Zdroj: IFE, 2009e; Cámara de Diputados, 2009; porov. Election Resources on the Internet, 2009.

357 003 1,03


65

Ak by sa malo hovoriť o porazených týchto volieb, názory sa mierne rozchádzajú a trieštia sa pri pozícii, ktorú po voľbách má PAN a PRD. Podľa výskumu, ktorý uskutočnila spoločnosť Mitofsky, dve tretiny opýtaných neprekvapilo víťazstvo PRI, ale to, ktorý subjekt je možné označiť za absolútneho porazeného, je podľa šetrenia diskutabilné. Voliči PRI (Priistas) a ich sympatizanti vidia na tejto pozícii PRD, pričom hneď za nim je PAN. Voliči PAN (Panistas) a PRD (Perrdistas) zase korunujú za hlavného porazeného PAN. V oboch perspektívach je možné vidieť opodstatnenosť týchto názorov a hodnotiť dôvody pre tieto závery ako relevantné. PAN ako vládnuca strana, ktorá porazila po viac než sedemdesiatich rokoch PRI sklamala, a to až do takej miery, že bežní ľudia spomínajú na staré dobré časy PRI.⁴ PRD výrazne stratila potenciál, ktorý sa prejavil v roku 2006 pri prezidentských voľbách, kde ich kandidát Manuel López Obrador prehral súboj so súčasným prezidentom Felipem Calderónom o 244 tis. hlasov (0,58 %) (ZEMI, 2009; Consulta Mitofsky, 2009; Collins a Thomas, 2009). V rámci interpretácie výsledkov volieb je vhodné analyzovať dáta z pohľadu proporcionality, resp. disproporcionality (viď Chytilek a kol., 2009, s. 79–89). Pri hodnotení miery proporcionality je využívaná hodnota Loosemoreova-Hanbyho indexu (výber tohto indexu vyplýva z použitia Hareovej kvóty vo volebnom systéme a relatívne nízkym počtom malých strán). Tá je na základe výpočtov stanovená na 9,73, čo odkazuje na relatívne nízku mieru disproporcionality výsledkov a pridelených mandátov. Ak by sme analyzovali mieru nadreprezentovavanosti a podreprezentovanosti u jednotlivých strán, výsledky by odkazovali väčšinou iba na mierne výchylky v proporcionalite. Výnimkou je výsledok strany PRI, ktorá za zisk 36,94 % obdŕžala 237 mandátov (47,4 %), čo predstavuje 10,46% nadreprezentovanosť. V oveľa nižšej miere je nadrepreznetovaná PAN (0,59 %) a PRD (1,61 %). Najviac podreprezentovanou stranou sú Zelení (2,32 %), za nimi nasleduje Nová Aliancia (1,62 %), Strana práce (0,97 %), Konvergencia (0,86 %) a Socialno-demokratická strana, ktorá nemá v dolnej komore zastúpenie (1,03 %).

Volebná geografia: Mexiko 2009 (dolná komora)⁵ Volebné výsledky, ktoré poskytli posledné voľby, sú v istom smere analyzovateľné z pohľadu volebnej geografie, ako nástroja pre zistenie dôležitých fluktuácií vo voličskej podpore jednotlivých strán. Nie je prekvapením, že jednotlivé regióny sa vyznačujú rôznou podporou straníckych subjektov. V tomto kontexte budú primárne analyzované tri najsilnejšie strany a ich podpora, pričom práve tie predstavujú relevantných aktérov parlamentného telesa (obrázok 1). PRI ako víťaz volieb je najsilnejšou stranou súčasného straníckeho spektra. Ako je naznačené na príslušnej mape (obrázok 2), svoju podporu strana sústredí predovšetkým na sever a východ krajiny, pričom pobrežné oblasti na západe sú pre nich rovnako voličsky výrazné. Bašty PRI tvoria štáty Coahuila (61,06 %), Tamaulipas (50,09 %), Durango (51,10 %) a Yucatán (50,07 %). Región severozápadu s pomerne vysokou voličskou podporou dopĺňa štát Nueovo Leon (46,63 %), ako aj pobrežné oblasti na východe tiahnuce sa od severu priebežne po celom polostrove Yucatán – Veracruz (45,21 %), Tabasco (41,45 %), Campeche (43,13 %), Quintana Ro (44,46 %). Juh Mexika predstavuje až na prípad Chiapasu, ktorý je povestný guerillovými bojmi proti centrálnej vláde, charakteristický vysokou voličskou podporou PRI, ktorá koreluje s podporou väčšiny oblastí východného pobrežia – Hidalgo (41,91 %), Puebla (41,01 %), Oaxaca (43,72 %). Oblasti, ktoré vo výsledkoch prekonávajú hranicu 40% podpory, sú uzatvárané štátmi Sonora (44,72 %), Sinaloa (45,02 %), Nayarit (41,04 %) a Colima (41,49 %). Najnižšiu podporu má PRI vo Federálnom distrikte – DF, kde v porovnaní s ostanými oblasťami získala hlboko podpriemerných 16,10 % hlasov. Oblasť centrálneho Mexika produkuje celkovo pre PRI výrazne nižšie zisk (v priemere 30 % hlasov). PAN, ako víťazná strana vo voľbách z roku 2006, zaznamenala v minulom roku výrazný prepad. Ako najsilnejší vyzývateľ sa voči PRI takmer vôbec nepresadila, čo dokumentujú i výsledky z pohľadu geografického rozloženia podpory (obrázok 3). Ani v jednom z 32 štátov (31 + DF) nedokázala strana získať absolútnu podporu (na rozdiel od PRI, ktorá mala podľa tohto kritéria štyri štáty). Silnú voličskú základňu aktivizovala predovšetkým v centrálnej časti krajiny, a to v štátoch Guanajuato (42,70 %), ⁴Informácia bola získaná na základe rozhovorov s obyvateľmi Mexika v období január–február 2009. ⁵Kapitola bola spracovaná na základe máp a dát poskytnutých IFE (IFE, 2009d; IFE, 2009e).

66


Obrázok 1

Obrázok 2


67

Obrázok 3

Colima (41,94 %), Sonora (41,55 %) a Campeche (40,67 %). K štyridsiatim percentám sa ešte priblížili v štátoch Tlaxcala (37,70 %), Queretaro (38,62 %), Nuevo Leon (38,75 %) a Baja California (38,01 %). Najnižšiu podporu zaznamenali v južných oblastiach, a to predovšetkým v štátoch Oaxaca (16,34 %), Tabasco (8,16 %), Guerrero (10,20 %) a takisto v Kalifornii, v štáte Baja California Sur (16,05 %). V ostatných štátoch sa podpora pohybovala približne v rozpätí 20–30 %. Treťou najsilnejšou stranou v Snemovni reprezentantov je PRD (obrázok 4), pričom jej pozíciu široká verejnosť po posledných voľbách interpretuje rôzne (viď vyššie). Ako jedna z mála strán má svoju podporu výraznejšie koncentrovanú do geograficky ohraničenej oblasti na juhu krajiny. Tento kľúč je možné aplikovať na celé územie, vrátane polostrovov, ktoré tvoria v istom zmysle slova periférie vo vzťahu k centrálnym oblastiam. Najvyššiu podporu strana zaznamenala v štátoch Zacatecas (34,98 %), Baja California Sur (36,08 %) a Tabasco (36,73 %). V ostatných štátoch juhu sa podpora pohybovala v rozpätí 10–20 %. Podpora strany sa v severných štátoch, resp. severných častiach polostrovov, pohybovala maximálne na hranici 5 %, pričom v mnohých prípadoch na daný výsledok nedosiahla – napr. Campeche (1,75 %), Chihuahua (3,59 %), Colima (2,05 %), Queretaro (3,25 %) a Yucatan (1,82 %). Na základe týchto výsledkov je diskutabilné, či je možné stranu označiť za subjekt s celorepublikovým významom, a to vzhľadom na kontrastu, ktorý je vykreslený vo vzťahu k dvom silnejším subjektom (PRI a PAN). Menšie strany získavali v jednotlivých štátoch výrazne nižšiu podporu, pričom mierne fluktuácie vo výsledkoch spôsobovala lokálna koncentrácia voličstva. Strana Zelených (Verde) získala v troch štátoch podporu nad 10 %, a to v Aguascalientes (12,78 %), Baja California (11,34 %) a Chihuahua (11,13 %). Ostatné federálne štáty vykazovali podporu pohybujúcu sa v rozmedzí zhruba 3–9 %. Strany ako Konvergencia (Convergencia), Strana práce (Partido del Trabajo – PT), Nová Aliancia (Nueva Alianza) a Sociálno-demokratická strana (Partido Social Democrata – PSD) nezískavali v priemere viac ako 2–5 % hlasov. Ojedinele sa objavil regionálne koncentrovaný elektorát v prípade PSD v štátoch Aguascalientes (10,93 %) a Hidalgo (11,17 %) a v prípade Konvergencie v štátoch Zacatecas (11,04 %) a Federálnom distrikte – DF (10,36 %). Podľa výsledkov sa dané strany považujú skôr za marginálne i keď vzhľadom na tradíciu straníckeho systému môžu nadobúdať význam pri schvaľovaní agendy silných strán (tradícia koalícii nefunguje v mantineloch, ako ju poznáme z európskeho prostredia). Z pohľadu analýzy volebných výsledkov a ich umiestnenia v geografickom priestore je po júlových voľbách vhodné charakterizovať výrazný nárast tzv. bielych lístkov. Ich relevancia sa zvýšila po mediálnej kampani, ktorá sa odohrávala v elektronických médiách a zároveň v priestore internetu. Celkový

68


Obrázok 4

podiel hlasov odovzdaných pre túto voľbu na úrovni federácie bol 5,39 %, čo znamená, že táto možnosť (v podobe hnutia) predbehla Stranu práce, Konvergenciu, Novú Alianciu a Sociálno-demokratickú stranu. V niektorých obvodoch dosahovala voľba voto en blanco relatívne výrazných výsledkov, ktorými síce nemohla konkurovať trom najsilnejším stranám – PRI, PAN a PRD, ale predstavoval významný vstup do volebného boja. Najvýraznejšie sa toto hnutie (v mexických médiách sa používalo práve označenie movimiento) prejavilo vo Federálnom dištrikte a hlavnom meste Mexico City (10,83 %), pričom v ostatných častiach krajiny sa výsledky pohybovali v intervale 3–6 %.


69

Seznam použité literatury C

C

, M. (2009): A prediction – Mexico’s July 5th , 2009. Elections without any doubt, the winning party will be. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.apj.us/index.php? option=com_content&task=view&id=2495&Itemid=2. , M., T , K. (2009): A Nation on the Brink: Mexico’s July 5th Legislative Elections. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.apj.us/index.php?option= com_content&task=view&id=2487&Itemid=2.

Consulta Mitofsky (2009): Encuesta postelectoral: La reaccion ciudadana ante el resultado. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://72.52.156.225/Estudio.aspx? Estudio=encuesta-postelectoral. D

, C. (2009): Composición por tipo de elección y Grupo Parlamentario. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://sitl.diputados.gob.mx/LXI_leg/cuadro_tipo_elec.php. El Universal (2009a): El voto nulo impone récord: 10.8% en DF; 5.8% en el país. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.eluniversal.com.mx/notas/610114.html. El Universal (2009b): Toca a Cuidadanía integración de curules. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.eluniversal.com.mx/elecciones/congreso.html. Electoral Geography 2.0 (2009): Mexico. Legislative Election 2009. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/m/mexico/ mexico-legislative-election-2009.html. Election Resources on the Internet (2009): Federal Elections in Mexico – Results Lookup. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://electionresources.org/mx/deputies.php?election=2009. Estrategia Total (2009): Elecciones 2009: Resultados y prospectiva. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na www.wilsoncenter.org/topics/docs/ResultadosyProspecticaE09.pdf. F

, F., H , E. S. (2005): Going It Alone? Strategic Entry under Mixed Electoral Rules. American Journal of Political Science. Vol. 49, No. 1, s. 16–31.

Historical Text Archive – HTA (2009): Mexican Constitution as of 2009. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://historicaltextarchive.com/sections.php/ sections.php?action=read&artid=93. H

, J. M., W , J. A. (2003): Reforming Electoral Systems in Mexico. In S , M. S., W , M. P. (eds., 2003): Mixed-member Electoral System: The Best of Both worlds? Oxford: Oxford University Press.

C

, R., H , P. (2004): Většinové volební systémy. In C , R., Š , J. (eds., 2004): Volební systémy. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav.

C

, R. a kol. (2009): Volební systémy. Praha: Portál.

Instituto Federal Electoral – IFE (2009a): Reform 2009. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.ife.org.mx/portal/site/ifev2/Reform_2009_English/. Instituto Federal Electoral – IFE (2009b): Mexican Electoral System. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.ife.org.mx/portal/site/ifev2/ The_Mexican_Electoral_System/. Instituto Federal Electoral – IFE (2009c): IFE: Nature and A ributions. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.ife.org.mx/portal/site/ifev2/ IFE_Nature_and_Attributions/. Instituto Federal Electoral – IFE (2009d): Resultado de los Cómputos de Circunscripción Plurinominal de la elección de Diputados por el principio de Representación Proporcional Nacional. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na https://pef2009.ife.org.mx:51443/ reportes_computos/nacionales/ComputosRP_Nac.html.

70


Instituto Federal Electoral – IFE (2009e): Sistema de Consulta de la Estadística de las Elecciones Federales 2008–2009. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.ife.org.mx/documentos/RESELEC/SICEEF/principal.html. K

, J. L. (1998): Electoral Politics and Mexico’s New Party System. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na lasa.international.pitt.edu/LASA98/Klesner.pdf.

K

, J. L. (2005): Electoral Competition and the New Party System in Mexico. Latin American Politics and Society. Vol. 47, No. 2, s. 103–142.

M

, S., S , M. S. (1997): Presidentialism and Democracy in Latin America: Rethinking the Terms of the Debate. In M , S., S , M. S. (1997): Presidentialism and Democracy in Latin America. Cambridge: Cambridge University Press.

M

, L., B , A. (1999): Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral Studies 18 (1999), s. 341–366. NewsHead (2009): Mexico, 5th Jul 2009, Legislative mid-term election planned. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.newsahead.com/preview/2009/07/05/mexico-5-jul-2009-legislative-mid-term-election-planned/index.php. S

, A., P , K. (2009): Mexico’s 2009 Midterm Elections: Winners and Losers. Mexico Institute, Woodrow Wilson International Center for Scholar. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://wilsoncenter.org/events/docs/ Mexico’s%20Midterm%20Elections%20F2.pdf. The Electoral Knowladge Network – ENK (2009): Mexico: Democratization Through Electoral Reform. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://aceproject.org/ace-en/topics/es/esy/esy_mx. ZEMI Comunications (2009): Poll: Mixed views on election ‘loser’. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://mexicopolitics.wordpress.com/2009/08/17/poll-mixed-views-on-election-loser/. Zocalo (2009): Elecciones 2009: Participación electoral alcanza 43.62% en promedio nacional. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.zocalo.com.mx/seccion/articulo/elecciones-2009-participacion-electoral-alcanza-43.62-en-promedio-nacional/.

Brachtl, Vl Grónské parlamentní volby v roce 2009

71

Grónské parlamentní volby v roce 2009 Greenlandic Parliamentary Election 2009

Václav Brachtl ([email protected])

Abstract The article deals with the election to the Greenlandic parliament held on 2nd June 2009. In the first part, there is a short description of the Greenlandic party system development since 1979. Then, the contemporary electoral system is introduced. The last part presents the results of the Landsting election. A ention is also paid to the differences in the territorial support of the main political parties.

Keywords Greenland; election; electoral system; Landsting; Siumut; Atassut; Inuit Ataqatigiit; Demokraatit; Ka usseqatigiit

72


Úvod Počátkem června 2009 se v Grónsku uskutečnily volby do tamního jednokomorového 31členného Landstingu. Šlo o desáté volby v historii parlamentu největšího ostrova na světě. První se uskutečnily v roce 1979, kdy Grónsko, které bylo nejprve dánskou kolonií a od roku 1953 amtem (krajem), získalo v rámci Dánského království samosprávu (Busck a Poulsen, 2007, s. 287–288). Kromě zákonodárného tělesa mají Gróňané vlastní vládu a volí dva poslance do dánského parlamentu. Následující text se zabývá grónskými parlamentními volbami v roce 2009. Vzhledem k tomu, že v českém prostředí není povědomí o grónské politice příliš rozšířené, bude v první části stručně představen vývoj stranického systému v Grónsku od roku 1979. Další část popisuje současnou podobu volebního systému do Landstingu. Výsledky posledních voleb budou srovnány se zisky stran z roku 2005. Pozornost bude věnována také územní podpoře kandidujících subjektů.

Vývoj stranického systému do roku 2009 Strukturovaný stranický systém se začal utvářet na konci sedmdesátých let 20. století. Sociálně-demokratická strana Vpřed (Siumut) vznikla v létě 1977 z proautonomních skupin a lidí spojených se stejnojmenným politickým periodikem (Szajkowski, 2005, s. 179). Strana podporovala autonomní uspořádání, které bylo v Grónsku zavedeno v roce 1979, a suverénně zvítězila v prvních parlamentních volbách v témže roce, kdy získala za 46,1 % hlasů 13 z 21 mandátů.¹ Druhou a zároveň poslední stranou, která získala v prvních volbách parlamentní zastoupení, byla Sounáležitost (Atassut), jež vznikla ze stejnojmenného liberálního hnutí v roce 1978 (Loukacheva, 2007, s. 55; Szajkowski, 2005, s. 178). Strana obdržela za 41,7 % hlasů zbývajících osm křesel. Strany zastávaly rozdílné postoje k členství v Evropském společenství (ES), do nějž bylo Grónsko přĳato spolu s Dánskem v roce 1973. Zatímco sociální demokraté usilovali o vystoupení, Sounáležitost byla pro setrvání v ES (Szajkowski, 2005, s. 179). V referendu, které se uskutečnilo v roce 1982, získali většinu odpůrci členství, a tak Grónsko v roce 1985 z ES vystoupilo (Busck a Poulsen, 2007, s. 288). Druhé parlamentní volby, konané po čtyřech letech, přinesly zastoupení třetí straně, kterou bylo Inuitské společenství (Inuit Ataqatigiit). Tato socialistická formace byla založena v druhé polovině sedmdesátých let, usilovala „o úplnou nezávislost na kapitalistické koloniální mocnosti“ (Szajkowski, 2005, s. 179) a uzavření americké vojenské základny v Thule, která na severozápadním pobřeží ostrova vznikla ve čtyřicátých letech (Petersson, 1994, s. 52; Busck a Poulsen, 2007, s. 265). Inuitské společenství získalo ve volbách za 10,6 % hlasů dva mandáty, Vpřed a Sounáležitost po dvanácti, avšak v počtu hlasů měli navrch liberálové, kteří oproti předchozím volbám posílili o pět procentních bodů na 46,6 %, zatímco umírněná levice zaznamenala propad o čtyři procentní body na 42,3 %. Menšinová vláda sociálních demokratů vydržela jen jeden rok, a tak se v roce 1984 konaly třetí volby, které však přinesly podobné výsledky jako ty předchozí. V počtu hlasů sice zvítězila strana Vpřed, avšak jen o tři desetiny procentního bodu před Sounáležitostí (44,1 % ku 43,8 %). Obě strany obdržely po jedenácti mandátech. Inuitské společenství získalo za 12,1 % tři křesla a se sociálními demokraty vytvořilo vládní koalici (Szajkowski, 2005, s. 179). Rozdílný postoj k vojenské základně v Thule vedl v březnu 1987 k rozpadu levicové koalice (ibid.) a následné volby přinesly změnu stranického formátu, když do parlamentu pronikla čtvrtá formace – konzervativní nacionalistická Polární strana (Issi up Partiia), kterou v parlamentu reprezentoval jeden poslanec (strana obdržela 4,4 % hlasů). Ve volbách zvítězila Sounáležitost, avšak opět jen velmi těsným rozdílem oproti sociálním demokratům (40,1 % ku 39,8 %). Obě strany získaly o přibližně čtyři procentní body méně než v roce 1984 a už potřetí obdržely shodný počet mandátů, a sice jedenáct. Inuitské společenství posílilo oproti předchozím volbám o tři procentní body na 15,3 %, což znamenalo zisk tří křesel. ¹Veškeré volební výsledky uvedené v této části pocházejí ze serveru Parties and Elections in Europe. Szajkowski, (2005, s. 178–179) uvádí pro některé volby mírně odlišné počty mandátů než Petersson (1994, s. 64) a Loukacheva (2007, s. 58), kteří se shodují s daty z Parties and Elections in Europe.


73

Předseda sociálních demokratů Jonathan Motzfeldt začal po volbách vyjednávat s liberály o vzniku velké koalice, vládu ale nakonec sestavil se socialisty. Obnovená levicová koalice vydržela jen jeden rok, když ji opustilo Inuitské společnství (Szajkowski, 2005, s. 179). Další změnu formátu přinesly volby v roce 1991. Pátou stranou v Landstingu se stala nová liberální Strana středu (Akulliit Partiiat), která získala 9,5 % hlasů a dva poslance. Druhá liberální strana, Sounáležitost, zaznamenala propad o deset procentních bodů a tři mandáty na osm křesel. I přes odhalení vládních korupčních skandálů (ibid.) vyhráli volby sociální demokraté, jimž připadlo znovu 11 z 27 mandátů. Jedno poslanecké křeslo připadlo Polární straně a pět Inuitskému společenství, jež ve volbách znovu posílilo, tentokrát o čtyři procentní body, a potřetí sestavilo se stranou Vpřed vládní koalici. Levicová vláda tentokrát vydržela celé funkční období. Ve volbách v březnu 1995 vypadla z parlamentu Polární strana, kterou nahradilo pravicové anti-independentistické Sdružení nezávislých (Ka usseqatigiit) s jedním poslancem. Podruhé v řadě vyhrála volby strana Vpřed, která získala 12 z 31 mandátů. Zbývající poslanecká křesla si rozdělily Sounáležitost (deset), Inuitské společenství (šest) a Strana středu (dvě). Po volbách vznikla velká koalice sociálních demokratů a liberálů, neboť Vpřed nebyla s to se dohodnout s Inuitským společenstvím, které požadovalo úplnou nezávislost Grónska na Dánsku (Szajkowski, 2005, s. 179). V září 1997 se na premiérský post a do čela sociálních demokratů vrátil Jonathan Motzfeldt, který zastával obě funkce v letech 1979 až 1991. Nahradil tak svého stranického kolegu Larse Emila Johanesena, který obsadil oba posty v březnu 1991, kdy vyšly najevo vládní korupční skandály, po jejichž odhalení Motzfeldt rezignoval (ibid.). Volby v roce 1999 přinesly další změnu v zastoupení stran v parlamentu. Po osmi letech z něj vypadla Strana středu, naopak výrazné posílení zaznamenalo Sdružení nezávislých, které získalo o sedm a půl procentního bodu a tři poslance více než v roce 1995. Mírně posílilo i Inuitské společenství (o dva procentní body a jednoho poslance). Jak Vpřed, tak Sounáležitost v počtu hlasů ztratily. Liberálové přišli o pět procentních bodů (25,2 % hlasů, osm mandátů z 31), sociální demokraté o tři procentní body (35,2 % hlasů, 11 mandátů). Jedno poslanecké křeslo obsadil nezávislý kandidát. Vládu pod vedením Jonathana Motzfeldta utvořily počtvrté v historii Vpřed a Inuitské společenství, které zmírnilo své požadavky na nezávislost Grónska (Szajkowski, 2005, s. 179; srov. Loukacheva, 2007, s. 55). Zatímco Inuitské společenství v každých volbách od roku 1979 v počtu hlasů posilovalo, Sounáležitost od voleb 1983 ztrácela. Tento trend pokračoval i ve volbách v prosinci 2002. Liberálové obdrželi jen pětinu ze všech hlasů, což bylo o více než polovinu méně než v první polovině osmdesátých let a což stačilo na pouhých sedm mandátů z jednatřiceti. Naopak socialisté získali čtvrtinu všech hlasů a s osmi poslanci se poprvé v historii stali druhou nejsilnější stranou. Výrazný propad zaznamenala vítězná formace Vpřed, která získala jen o tři procentní body více než socialisté (zatímco v roce 1999 obdržela 35,2 % hlasů, v roce 2002 to bylo 28,5 %), což stačilo na zisk deseti poslaneckých křesel. Šlo o nejhorší výsledek v historii sociálních demokratů, a Vpřed tak po deseti letech přišla o pozici dominantní strany.² O osm procentních bodů propadlo Sdružení nezávislých, jež získalo 5,3 % hlasů a jednoho poslance. Překvapením voleb se stala nová sociálně liberální strana Demokraté (Demokraatit), která za 15,9 % hlasů obdržela pět mandátů a ve vztahu k Dánsku byla zastáncem statu quo (srov. Loukacheva, 2007, s. 57). Vládu pod vedením Hanse Enoksena (Vpřed) již popáté sestavily obě socialistické strany, avšak už v lednu 2003 se kvůli nesouhlasu Inuitského společenství s personálním obsazením úřadů koalice rozpadla. Vpřed sestavila novou vládu se Sounáležitostí, ale protože se strany nebyly schopny dohodnout na podobě rozpočtu, obnovili sociální demokraté v září 2003 spolupráci s Inuitským společenstvím (ibid., s. 58). V předčasných volbách v roce 2005, kterým znovu předcházely finanční skandály a neshody vládních stran (ibid.), se opět projevila ztráta podpory liberálů. Sounáležitost obdržela necelou pětinu ze všech hlasů a se šesti mandáty z jednatřiceti skončila až na čtvrtém místě. Výrazný vzestup zaznamenali Demokraté, kteří se s 22,8 % hlasů a sedmi poslanci stali druhou nejsilnější stranou. Inuitské společenství obdrželo o dvě desetiny procentního bodu méně a stejný počet mandátů. Ve volbách popáté v řadě ²„Kdykoli nacházíme v politickém zřízení stranu, která předstihuje všechny ostatní, je tato strana dominantní v tom, že je významně silnější než strany ostatní“ (Sartori, 2005, s. 208).

74


zvítězili sociální demokraté, kteří za 30,7 % hlasů získali deset poslaneckých křesel. Jednoho poslance si udrželo Sdružení nezávislých (4,1 % hlasů). Po volbách vznikla pod vedením Hanse Enoksena nadměrná koalice stran Vpřed, Sounáležitost a Inuitského společenství (tzv. Koalice polární záře), jejímž cílem bylo posílení grónské autonomie (ibid., s. 59). V dubnu 2007 z vlády odešlo Inuitské společenství kvůli nesouhlasu s novými pravidly pro lov krevet³, jež prosadily zbývající dvě vládní strany (The Copenhagen Post, 3. 5. 2007). Dne 25. listopadu 2008 se v Grónsku uskutečnilo referendum o rozšíření grónské autonomie, které podpořily tři čtvrtiny hlasujících (Nordic News, 26. 11. 2008). Jedinou stranou, která vedla kampaň proti rozšíření autonomie, byli Demokraté (Olsvig, 2009, s. 24). Tabulka 1:

Výsledky grónských parlamentních voleb v letech 1979 až 2005

Strana

1979

1983

1984

1987

1991

1995

1999

2002

2005

Vpřed

46,1 13

42,3 12

44,1 11

39,8 11

37,3 11

38,4 12

35,2 11

28,5 10

30,7 10

Sounáležitost

41,7 8

46,6 12

43,8 11

40,1 11

30,1 8

30,1 10

25,2 8

20,2 7

19,1 6

4,4 0

10,6 2

12,1 3

15,3 3

19,4 5

20,3 6

22,1 7

25,3 8

22,6 7

Polární strana

– –

– –

– –

4,4 1

2,8 1

0,4 0

– –

– –

– –

Strana středu

– –

– –

– –

– –

9,5 2

6,1 2

– –

– –

– –

Sdružení nezávislých

– –

– –

– –

– –

– –

4,7 1

12,3 4

5,3 1

4,0 1

Demokraté

– –

– –

– –

– –

– –

– –

– –

15,9 5

22,8 7

9,8 0

0,5 0

– –

0,4 0

0,9 0

– –

5,3 1

4,8 0

0,8 0

Inuitské společenství

další

Zdroj: Parties and Elections in Europe. Poznámka: První řádek u strany uvádí podíl obdržených hlasů, druhý počet mandátů.

Tabulka 2:

Složení exekutivních koalic v Grónsku v letech 1979 až 2009

Období

Složení koalice

1979–1983

Vpřed

1983–1984

Vpřed

1984–1987

Vpřed + Inuitské společenství

1987–1991

Vpřed + Inuitské společenství (do r. 1988)

1991–1995


1995–1999

Vpřed + Sounáležitost

1999–2002


2002–2005

Vpřed + Inuitské společenství (do ledna 2003 a od září 2003) + Sounáležitost (od ledna do září 2003)

2005–2009

Vpřed + Sounáležitost + Inuitské společenství (do dubna 2007)

Zdroj: sestaveno dle Szajkowski, 2005, s. 178–179; Loukacheva, 2007, s. 57–59; The Copenhagen Post, 3. 5. 2007.

³Krevety jsou hlavním vývozním artiklem Grónska a grónskou samosprávou vlastněná společnost Royal Greenland je největším světovým prodejcem krevet (The Copenhagen Post, 3. 5. 2007).

75


Volební systém⁴ Všech jednatřicet členů Landstingu je voleno na čtyři roky poměrným listinným systémem. Volební právo mají všichni občané Dánska starší osmnácti let, kteří v Grónsku pobývají alespoň šest měsíců. Současná podoba volebního systému se používá od roku 1999. Původních osm volebních obvodů bylo nahrazeno jedním obvodem, a to s cílem posílit proces tvorby národa a vytvořit z Grónska sjednocenou entitu. Voliči se totiž dříve ve volbách rozhodovali na základě hodnocení výkonu kandidátů spíše na lokální než na národní úrovni. Na druhou stranu je tato podoba volebního systému kritizována, neboť méně osídlené rurální oblasti nejsou v parlamentu zastoupeny stejně jako populačně silnější urbánní centra. Umělá omezovací klauzule není stanovena. Mandáty se přidělují prostřednictvím d’Hondtova volebního dělitele. Volič může udělit hlas buď celé stranické listině, nebo jednomu konkrétnímu kandidátovi. Mandáty obsazují kandidáti s nejvyšším počtem hlasů.

Volební výsledky⁵ Desátých voleb do grónského parlamentu, které se uskutečnily 2. června 2009, se zúčastnilo 28 510 voličů (71,3 %). Oproti volbám v roce 2005 poklesla volební účast o 3,6 procentních bodů. Ve volbách kandidovalo šest politických stran a pět nezávislých kandidátů. Kromě levicových formací Vpřed a Inuitského společenství, pravicového Sdružení nezávislých a Sounáležitosti a středových Demokratů se volebního klání nově zúčastnila Sorlaat Partiiat⁶, jež byla založena v březnu 2008 a která se charakterizuje jako „mezinárodně orientovaná liberálně socialistická strana“ (Siku News, 16. 3. 2008). Tabulka 3:

Výsledky grónských parlamentních voleb v letech 2005 a 2009

Strana

Inuitské společenství

Počet hlasů

2009 Podíl hlasů∗

Počet mandátů

Počet hlasů

2005 Podíl hlasů∗

Počet mandátů

12 457

44,1

14

6 516

22,6

7

Vpřed

7 567

26,8

9

8 861

30,7

10

Demokraté

3 620

12,8

4

6 595

22,8

7

Sounáležitost

3 094

10,9

3

5 528

19,1

6


1 084

3,8

1

1 169

4,0

1

383

1,4

0

–

–

–

70

0,2

0

216

0,8

0

Sorlaat Partiiat

nezávislí kandidáti∗∗

Poznámky:

∗ Procentuální podíly v této tabulce jsou vypočítány z platných hlasů. Grónský volební server uvádí procentuální podíly ze

všech odevzdaných hlasů, tedy včetně neplatných. Server Parties and Elections in Europe uvádí u voleb v roce 2005 podíly vypočítané zřejmě jen z platných hlasů, podíly z voleb 2009 pravděpodobně převzal z oficiálních grónských výsledků, a tak je uvádí vypočítané ze všech odevzdaných hlasů. ∗∗ V roce 2009 kandidovalo pět nezávislých kandidátů, v předchozích volbách šest. Pro větší přehlednost tabulky zde nejsou výsledky jednotlivých kandidátů uvedeny. V roce 2005 se jejich zisky pohybovaly v rozmezí od 9 do 95 hlasů (0,03–0,3 %), v roce 2009 od 7 do 27 hlasů (0,02–0,1 %).

Vítězem voleb se poprvé v historii stalo socialistické, nezávislost podporující Inuitské společenství, jež získalo oproti předchozím volbám dvojnásobný počet jak hlasů (44,1 %), tak i mandátů (14). Na druhém místě skončila sociálnědemokratická strana Vpřed, která po dvaadvaceti letech prohrála volby a zaznamenala v podílu hlasů propad o čtyři procentní body (26,8 %), v počtu poslaneckých míst o jedno (devět). ⁴Tato část vychází z Broderstad – Dahl, 2004, s. 94; Loukacheva, 2007, s. 59, a z e-mailové korespondence s Larsem Villadsenem, pracovníkem grónského ministerstva vnitra (Villadsen, 2010). ⁵Veškeré volební výsledky a údaje o volební účasti uvedené v této části pocházejí z oficiálního volebního serveru The Greenlandic Electoral System – Parliament Election June 2th 2009. ⁶Překlad názvu strany se nepodařilo dohledat.

76


Ačkoli podíl hlasů pro Demokraty poklesl ve srovnání s rokem 2005 o deset procentních bodů (12,8 %), prodánská strana si uhájila třetí místo. Obdržela však jen čtyři mandáty, tedy o tři méně než v předchozích volbách. Největší pokles podpory postihl pravostředovou Sounáležitost, která ve srovnání s výsledky minulých voleb získala o polovinu méně hlasů (10,9 %) i mandátů (tři). Jde o nejhorší výsledek v její historii, přičemž strana kontinuálně ztrácí důvěru voličů již od roku 1983. Výsledek konzervativního Sdružení nezávislých se oproti roku 2005 téměř nezměnil (3,8 % hlasů) a v Landstingu zůstává zastoupeno jedním poslancem. Nová levicová formace Sorlaat Partiiat obdržela 1,4 % hlasů a na poslanecký mandát nedosáhla, stejně jako žádný z pětice nezávislých kandidátů, kteří získali od sedmi do sedmadvaceti hlasů (0,02–0,1 %).

Tabulka 4: Územní podpora politických stran a nezávislých kandidátů ve volbách 2009 (procentuální podíly v této tabulce jsou vypočítány pouze z platných hlasů. Grónský volební server uvádí procentuální podíly ze všech odevzdaných hlasů, tedy včetně neplatných) Inuitské společenství

Vpřed

Demokraté

Sounáležitost


Sorlaat Partiiat

nezávislí∗∗

Nanortalik (3,8)

46,5

Qaqortoq (6,8)

44,3

33,8

9,0

8,4

1,1

1,1

0,0

27,6

16,5

9,2

1,1

1,3

Narsaq (3,8)

0,0

43,8

28,6

7,3

17,0

1,6

1,4

0,3

Kangilinnguit (0,2)

27,1

15,3

47,5

3,4

1,7

5,1

0,0

Paamiut (3,2)

45,2

34,1

7,9

9,6

2,2

1,1

0,0

Nuuk (28,3)

52,0

18,4

20,2

6,2

1,2

1,7

0,3

Tasiilaq (4,2)

32,7

31,1

8,4

25,9

1,1

0,7

0,1

Illoqqortoormiut (0,8)

55,1

29,5

5,1

9,0

0,0

1,3

0,0

Maniitsoq (6,1)

38,9

32,7

6,4

18,9

1,5

1,4

0,2

Sisimiut (10,9)

41,6

31,1

12,7

10,7

2,0

1,6

0,3

Kangaatsiaq (2,2)

39,4

41,1

3,1

11,2

3,4

1,6

0,2

Aasiaat (5,6)

59,3

15,0

7,0

13,9

3,5

1,2

0,1

Qasigiannguit (2,4)

33,3

39,0

6,9

11,5

7,5

1,8

0,0

Ilulissat (9,4)

39,1

20,2

16,6

5,5

17,7

0,8

0,1

Qeqertarsuaq (2,4)

42,5

21,8

10,6

17,8

5,6

1,6

0,0

Uummannaq (4,4)

31,2

46,4

3,8

11,1

6,1

1,3

0,2

Upernavik (4,7)

32,3

36,4

4,3

17,8

6,7

0,4

2,0

Qaanaaq (1,4)

24,3

36,8

5,9

25,6

5,9

1,3

0,3

Oblast∗

Poznámky:

∗ V závorce je uveden procentuální podíl platných hlasů odevzdaných v dané oblasti

z platných hlasů odevzdaných v celém Grónsku.

∗∗ Pro větší přehlednost tabulky zde nejsou výsledky jednotlivých kandidátů uvedeny.

Při zkoumání teritoriální podpory stran je důležité mít na paměti nerovnoměrné osídlení Grónska a rozdílnou volební účast v jednotlivých územních jednotkách. Vedle hlavního města Nuuk, kde bylo odevzdáno 28,3 % ze všech platných odevzdaných hlasů, patřily v tomto ohledu k nejvýznamnějším oblastem Sisimiut (10,9 %), Ilulissat (9,4 %), Qaqortoq (6,8 %), Maniitsoq (6,1 %) a Aasiaat (5,6 %). A právě v těchto územních jednotkách, stejně jako v dalších šesti z celkem osmnácti, Inuitské společenství skončilo na prvním místě, v Nuuku dokonce získalo nadpoloviční počet hlasů. V pěti jednotkách se umístilo druhé a v jedné na třetím místě. Tou byla třetí nejmenší oblast Qaanaaq (1,3 % ze všech platných odevzdaných hlasů), kde se sice Sounáležitost umístila druhá, a přestože na většině území předstihla Demokraty, ti skončili na druhém místě v Nuuku, kde získali o jedenáct set hlasů více než Sounáležitost, čímž ji v celkovém součtu odsunuli za sebe na čtvrtou pozici. Nepotřebovali k tomu ani vítězství (28 z 59 platných hlasů) v nejmenší oblasti Kangilinnguit. Sociální demokraté byli v jedenácti jednotkách druzí, ve dvou třetí a zvítězili na středo- a severozápadě Grónska (Kangaatsiaq, Qasigiannguit, Uummannaq, Upernavik a Qaanaaq).

77


Sdružení nezávislých a Sorlaat Partiiat měly na většině území víceméně vyrovnané výsledky, Sdružení nezávislých však získalo rozhodující náskok za polárním kruhem, především v oblasti Ilulissat, kde obdrželo o pět set hlasů více než nová strana, a uhájilo tak jeden poslanecký mandát. Tabulka 5:

Kandidáti, kteří ve volbách 2009 obdrželi přes tisíc hlasů Kandidát (politická strana)

Počet hlasů

Kuupik Kleist (Inuitské společenství)

5 461

Aleqa Hammond (Vpřed)

1 488

Hans Enoksen (Vpřed)

1 413

Maliina Abelsen (Inuitské společenství)

1 410

Juliane Henningsen (Inuitské společenství)

1 346

Jens B. Frederiksen (Demokraté)

1 050

Loukacheva (2007, s. 57) uvádí, že Gróňané volí raději konkrétní osobnosti než politické strany. To se potvrdilo i ve volbách 2009. Zatímco 26 301 voličů (93 %) hlasovalo pro konkrétního kandidáta, 1 974 voličů (7 %) dalo svůj hlas kandidátní listině. Z 222 kandidátů získal nejvíce hlasů (5 461, tj. 43,8 % zisku strany) předseda Inuitského společenství Kuupik Kleist. Hranici tisíc obdržených hlasů překročilo dalších pět kandidátů. Kleist chtěl po volbách sestavit co nejširší vládní koalici, jednoznačně však odmítl spolupráci s dřívějším vládním partnerem, stranou Vpřed. Inuitské společenství nakonec sestavilo koalici pouze s Demokraty a Sdružením nezávislých, neboť Sounáležitost spolupráci s Demokraty odmítla (Politiken.dk, 7. 6. 2009). Socialistům kromě premiérského postu připadlo řízení pěti ministerstev, centristům dvou, přičemž předseda Demokratů Jens B. Frederiksen získal vicepremiérskou funkci, a Sdružení nezávislých obdrželo jeden resort (Nordic News, 11. 6. 2009). Díky zákonu rozšiřujícímu grónskou autonomii, který vstoupil v platnost 21. června 2009, získala ostrovní vláda pravomoci v oblasti správy přírodních zdrojů, které by měly Grónsku pomoci posílit finanční nezávislost na Dánsku (The Copenhagen Post, 19. 6. 2009).

Závěr Výsledky parlamentních voleb, které se v Grónsku konaly 2. června 2009, znamenaly pro ostrovní politiku několik výrazných změn: 1. Nejsilnější stranou se poprvé v historii stalo socialistické Inuitské společenství, které oproti roku 2005 získalo dvojnásobný počet hlasů i mandátů a pod vedením svého předsedy Kuupika Kleista sestavilo vládní koalici. 2. Poprvé není premiérem Grónska představitel sociálnědemokratické strany Vpřed, která po dvaadvaceti letech skončila na druhém místě. Navíc sociální demokraté nejsou poprvé v historii součástí vládní koalice. 3. Vládní premiéru si odbylo pravicové Sdružení nezávislých a sociálně liberální Demokraté, a to i přesto, že druzí jmenovaní zaznamenali oproti předchozím volbám největší propad ze všech kandidujících subjektů. 4. Pravostředová formace Sounáležitost, která byla v osmdesátých letech nejsilnější grónskou stranou, zaznamenala svůj nejhorší výsledek, když obdržela pouze desetinu ze všech platných hlasů, a zůstala v opozici.

78



, E. G., D , J. (2004): Political Systems. In E , N. et al. (eds.): Arctic Human Development Report, 2004, Akureyri, Stefansson Arctic Institute, s. 85–100. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://hdr.undp.org/en/reports/ regionalreports/other/arctic_2004_en.pdf.

B

, S., P

L

, N. (2007): The Arctic Promise. Legal and Political Autonomy of Greenland and Nunavut. Toronto–Buffalo–London: University of Toronto Press.

, H. (2007, eds.): Dějiny Dánska. Praha: Lidové noviny.

Nordic News (26. 11. 2008): Greenland votes for greater autonomy. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.norden.org/en/news-and-events/news/greenland-votes-for-greater-autonomy. Nordic News (11. 6. 2009): New government in Greenland. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.norden.org/en/news-and-events/news/new-government-in-greenland. O

, S. (2009): Greenland, In W (ed.): The Indigenous World 2009, Copenhagen, International Work Group for Indigenous Affairs. s. 22–28. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.iwgia.org/graphics/fotos/books/ THE%20INDIGENOUS%20WORLD-2009.pdf. Parties and Elections in Europe – Greenland. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.parties-and-elections.de/greenland.html. P

, O. (1994): The Government and Politics of the Nordic Countries. Stockholm: Fritzes.

Politiken.dk (7. 6. 2009): Greenland Government Ready. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://politiken.dk/newsinenglish/article727281.ece. S

, G. (2005): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Siku News (16. 3. 2008): A New Party for Greenland. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.sikunews.com/News/Denmark-Greenland/4405. Statistics Greenland (2010): Greenland in Figures 2010. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://www.stat.gl/LinkClick.aspx?link=Greenland+in+Figures%. S

, B. (2005, ed.): Political Parties of the World. London: John Harper Publishing.

The Copenhagen Post (3. 5. 2007): Greenland’s Northern Lights Coalition will Continue to Lead the Home Rule Government. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://cphpost.dk/news/politics/90/5432.html. The Copenhagen Post (19. 6. 2009): On the Path to Autonomy. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na

http://cphpost.dk/on-the-path-to-autonomy/189-on-the-path-to-autonomy/46021-on-the-path-to-autonomy.html. The Greenlandic Electoral System – Parliament Election June 2th . 2009. [on-line]. [cit. 2010-07-14]. Dostupné na http://www.valg.gl/.

V

, L. (2010): E-mailová korespondence, 14. 1. 2010.

79

Plenta, P. Voľby do nitrianskeho vyššieho územného celku

Voľby do nitrianskeho vyššieho územného celku Regional elections in Nitra self-governing region

Peter Plenta¹

Abstract This article presents the election campaign, the conduct and results of regional elections in the Nitra self-governing region in November 2009. This self-governing region has some specifics that affect the elctoral strategies of political parties. Majority system and the existence of numerous Hungarian minority constitute a specific electoral contest, which is not repeated anywhere else in Slovakia.

Keywords self-governing region; election system; political parties; regional coalition; candidates; election campaign

¹Doktorand na Katedre politológie Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave.

80


Úvod Voľby do vyšších územných celkov (VÚC) boli v roku 2009 už tretími voľbami na Slovensku, po voľbách prezidenta a poslancov Európskeho parlamentu. Išlo tiež o v poradí tretie voľby do samosprávnych krajov (prvé boli v roku 2001, druhé v roku 2005). Vznik samosprávnych krajov na Slovensku vyvolával politické aj odborné spory ohľadne počtu krajov a ich hraníc, rozsahu kompetencií či spôsobu financovania. Bol súčasťou balíka decentralizácie štátnej moci. Nakoniec bol schválený kompromis v podobe ôsmich krajov, ktoré kopírovali hranice štátnej správy. Kompromisom bol aj názov – Vyšší územný celok (VÚC), orgánmi sú predseda a zastupiteľstvo VÚC. Okrem tohto názvu sa tiež používa označenie samosprávny kraj alebo „ľudový“ pojem župa. Medzi najdôležitejšie kompetencie samosprávnych krajov patrí stredné školstvo, zdravotnícke a sociálne zariadenie, správa ciest druhej a tretej triedy, regionálna doprava či kultúra. Prebehla fiškálna decentralizácia, na základe ktorej sú kraje financované najmä z podielu na daniach fyzických osôb a z dane motorových vozidiel. Avšak väčšina týchto výdavkov je mandatórnych, čo znamená, že kraje ich musia použiť na financovanie služieb stanovených zákonom a len malá časť ostáva na investovanie. Pre ilustráciu, rozpočet Nitrianskeho samosprávneho kraja bol v roku 2009 na úrovni 164 miliónov eúr. Pre väčšinu občanov však nie je jasné, ktoré kompetencie VÚC naozaj patria. Aj vďaka tomu je miera záujmu občanov a informovanosti o samosprávnych krajoch na veľmi nízkej úrovni, čo sa prejavuje aj nízkym záujmom na voľbách. Ako dôležité voľby do VÚC v prieskume označilo iba 33,1 % respondentov, čo je najmenej zo všetkých typov volieb. (Krivý, 2009, s. 1) V roku 2005 sa prvého kola volieb zúčastnilo 18,02 % voličov, v druhom rekordne nízkych 11,07 %. (Štatistický úrad, 2005a, 2005b) Okrem účasti to dokazuje aj jeden z prieskumov, v ktorom sa občanov pýtali na meno predsedu ich samosprávneho kraja. Najhoršie dopadol predseda Trenčianskeho samosprávneho kraja, ktorého poznalo iba 24,6 % obyvateľov, najlepšie predseda Prešovského samosprávneho kraja, ktorého poznalo 57,6 % obyvateľov kraja. (Piško, 2009) V protiklade s nízkym záujmom väčšiny občanov o vyššie územné celky je vysoký záujem kandidátov o pozície predsedu a poslancov vyšších územných celkov. Tento záujem sa zvyšuje s každými regionálnymi voľbami. Regionálne voľby v roku 2009 boli meraním síl predovšetkým medzi vládnymi stranami SMER-SD a ĽS-HZDS na jednej strane a opozičnými SDKÚ-DS a KDH na druhej strane, ktoré vo väčšine krajov vytvorili proti sebe stojace koalície. Jednou z mála výnimiek sú voľby v Nitrianskom VÚC, kde proti sebe stála „slovenská koalícia“ zložená zo strán SMER-SD, ĽS-HZDS, SDKÚ-DS a KDH proti SMK, zastupujúcej predovšetkým občanov maďarskej národnosti. Dôvodom prečo je tomu tak, je vysoký podiel občanov maďarskej národnosti a väčšinový volebný systém, ktorý v regionálnych voľbách v roku 2001 umožnil získať SMK absolútnu väčšinu mandátov v zastupiteľstve VÚC. Voľby v Nitrianskom kraji boli výnimočné aj v tom, že sa v nich v minulosti dosahovala najvyššia účasť voličov, 34,69 % v roku 2001, v roku 2005 klesla na 27,67 %, ale stále to bolo najviac zo všetkých samosprávnych krajov. (Štatistický úrad, 2001 a 2005) V roku 2009 však účasť klesla, vo všetkých ostatných krajoch naopak stúpla.

Systém volieb do Nitrianskeho samosprávneho kraja Voľby predsedu vyššieho územného celku prebiehajú väčšinovým systémom. Kandidát môže byť zvolený v prvom kole, pokiaľ získa v prvom kole viac ako 50 % platných odovzdaných hlasov. Predsedu a poslancov môžu voliť v danom VÚC aj cudzí štátny príslušnosti, za predpokladu, že v samosprávnom kraji majú trvalý pobyt. Na rozdiel od parlamentných volieb môžu kandidovať aj nezávislí kandidáti. (Zákon o voľbách do orgánov samosprávnych krajov …) Voľby poslancov prebiehajú väčšinovým, jednokolovým systémom, vo viacmandátových obvodoch. Voliči svojimi hlasmi vyberajú kandidátov, maximálne v počte poslancov v zastupiteľstve VÚC za daný obvod. To znamená, že volič si môže vybrať kandidátov viacerých politických strán alebo nezávislých. Kandidáti s najväčším počtom „krúžkov“ sa stanú poslancami. Počet poslancov, či už celkovo alebo v jednotlivých obvodoch ako aj hranice jednotlivých volebných obvodov určuje samosprávny kraj. Počet poslancov sa však musí pohybovať v pomere 12 000–15 000 obyvateľov na jedného poslanca. V Nitrianskom samosprávnom kraji prišlo k dvom zmenám pred voľbami v roku 2009. Prvou bolo na-


81

Obrázok 1: Počet mandátov jednotlivých obvodov (zdroj: http://volby.sme.sk/c/5103922/ informacie-o-volbach-v-jednotlivych-krajoch.html)

výšenie celkového počtu poslancov krajskom zastupiteľstve z 52 na 54 a druhou bolo rozdelenie obvodu Nové Zámky na dva obvody – Nové Zámky a Štúrovo tak, aby kopírovali hranice štátnej správy. Podľa predstaviteľov SMK ale cieľom bolo znížiť šance tejto strany získať mandáty v obvode Nové Zámky. Počet mandátov jednotlivých obvodov sa pohybuje od troch v obvode Štúrovo a Zlaté Moravce po 13 v nitrianskom obvode. Počet obvodov a mandátov je znázornený v nasledujúcom obrázku.

Volebná kampaň Jedným z najdôležitejších faktorov ovplyvňujúcich volebnú kampaň je zákon, ktorý v prípade volieb do VÚC neumožňuje politickú reklamu v elektronických médiách (s výnimkou internetu). Politické diskusie počas volebnej kampane sa obmedzili na druhý kanál verejnoprávnej televízie, kde prebehla diskusia s kandidátmi na predsedov jednotlivých krajov. Druhým významným faktorom bolo, že z parlamentných strán vyčlenili peniaze na volebnú kampaň iba centrály strán SMED-SD, SDKÚ-DS a SMK. (TASR, 2009) Tieto príspevky, však tvorili iba malú časť z toho, čo strany dávajú do kampane pred parlamentnými voľbami. Navyše táto suma sa delila medzi všetky krajské organizácie. Väčšinu prostriedkov si preto museli hradiť kandidáti sami, čo obmedzovalo volebnú kampaň mnohých kandidátov. Oslovovanie voličov sa tak obmedzila na osobný kontakt alebo komunikáciu prostredníctvom plagátov a billboardov. Celkovo možno označiť kampaň za pomerne nudnú a nezaujímavú. V Nitrianskom kraji dominovali predovšetkým predstavitelia veľkých strán, ktorí si zaplatili billboardovú kampaň. Celkovo kandidáti na poslancov ostávali v úzadí za kandidátmi na predsedu VUC a iba niektorí z nich viedli kampaň.

82


Osobitnou kapitolou v rámci kampane ako aj fungovania samosprávnych krajov je financovanie regionálnych médií. Tie fungujú ako informačná služba predovšetkým predsedu a vedenia kraja. Informovanie o činnosti samosprávneho kraja sa nesie v pozitívnom duchu, pričom opozíciu alebo prácu zastupiteľstva VÚC tieto médiá často ignorujú. Nitriansky samosprávny kraj v tomto prípade nie je výnimkou: „Župné ozveny z Nitry v ostatnom čísle² zverejnili odpočet práce župana, ale zároveň aj kampaňové témy za znovuzvolenie. Žiadny iný kandidát nedostal na takúto kampaň v župnom periodiku priestor.“ (Šípoš, 2009) Podobné prípady sa opakovali aj v obciach, ktorých starostovia kandidovali na poslancov a na svoju propagáciu často využívali miestne noviny či obecný rozhlas. Nevýrazná kampaň sa prejavila aj v častom opakovaní fráz a priorít. Viac menej zhodnými prioritami celej slovenskej koalície bol rozvoj cestnej infraštruktúry, využívanie eurofondov, zlepšenie kvality sociálnych, školských a zdravotníckych zariadení. Podobné priority mali aj kandidáti SMK, ktorí ale zdôrazňovali potrebu rovnomenného rozvoja severnej a južnej časti Nitrianskeho kraja, kde žĳe početná maďarská menšina. „Ak by sa stala župankou Agnes Biró (SMK), chcela zmeniť slovensko-maďarské vzťahy k lepšiemu. Agnes Biró sa uchádzala o post županky v Nitre prvýkrát. Zdôvodnila to tým, že súčasnú politiku na Úrade nitrianskeho samosprávneho kraja považuje za ,dosť iracionálnu‘. Tvrdí, že ľudí stavia proti sebe, preto to chcela zmeniť. Zvolila si heslo Dva národy, jeden domov, ktorým by sa riadila.“ (Holúbek, 2009) Slovenská koalícia postavila 49 kandidátov na poslancov, z toho 25 obhajovalo svoju pozíciu. Výrazné zastúpenie mali starostovia a primátori, lekári a pedagógovia. Podobné zloženie mala aj kandidátka SMK, kde najväčšiu skupinu tiež tvorili starostovia a primátori. V nasledujúcej tabuľke ale nie je vidieť prepojenie miestnej a regionálnej úrovne, keďže väčšina kandidátov pôsobí zároveň v zastupiteľstve miest a obcí, alebo v obci zastáva inú funkciu. Tabulka 1: Povolanie

Zloženie kandidačných listín Slovenská koalícia

SMK

Počet kandidátov

49

37

Starosta/primátor

11 (22,4 %)

10 (27,0 %)

Pedagóg

5 (10,2 %)

6 (16,2 %)

Lekár

5 (10,2 %)

2 (5,4 %)

28 (57,2 %)

19 (51,4 %)

Iné

Zdroj: kandidátne listiny politických strán, upravené autorom.

Výsledky volieb a teritoriálna podpora Voľby predsedu V Nitrianskom samosprávnom kraji kandidovalo na funkciu predsedu VÚC celkovo päť kandidátov. Najväčším favoritom volieb bol dovtedajší predseda samosprávneho kraja Milan Belica kandidujúci s podporou strán SMER-SD, SDKÚ-DS a KDH. Kandidátkou SMK bola poslankyňa NR SR za túto stranu Ágnes Biró. ĽS-HZDS ako jediná zo slovenskej koalície nepodporila Milana Belicu, ktorý je bývalým členom tejto strany. Miesto toho podporili nezávislého kandidáta Imricha Okenka, kandidujúceho aj s podporou ďalších, mimoparlamentných strán. Zvyšnými dvoma kandidátmi, boli kandidáti zastupujúce malé mimoparlamentné strany: Vladimír Karvaj (EDS) a Viliam Mokráň (KĽS). Najväčšie šance postúpiť do druhého kola volieb sa dávali Milanovi Belicovi a Ágnes Biró. Milan Belica však už v prvom kole získal nadpolovičnú väčšinu odovzdaných hlasov, čím sa stal predsedom VÚC už v prvom kole. V prvom kole vyhrali kandidáti aj v ďalších troch krajoch a vždy to boli dovtedajší predsedovia. Zaujímavosťou tiež je, že v nitrianskom kraji ako v jedinom z krajov volebná účasť klesla, z 27, 67 % v predchádzajúcich voľbách na 21,81 % v roku 2009.

²http://www.unsk.sk/files/zupne-ozveny/zupne_ozveny_26102009.pdf

83


Tabulka 2:

Počet a podiel hlasov kandidátov na predsedu Nitrianskeho VÚC Meno kandidáta

Počet hlasov

Podiel hlasov

Milan Belica

74 247

60,27 %

Ágnes Biró

33 194

26,94 %

Imrich Okenka

10 114

8,21 %

Vladimír Karvaj

4 163

3,37 %

Viliam Mokráň

1 454

1,18 %

Zdroj: http://www.volbysr.sk/vuc2009/sr/tab5_sk.html.

Voľby poslancov O 54 kresiel v krajskom parlamente sa uchádza 338 kandidátov na poslancov, z toho 25 bolo nezávislých. Spolu 73 ich kandidovalo za obvod Nitra, 67 za Levice, 58 za Nové Zámky, 47 za Komárno, 29 za Topoľčany, 25 za Šaľu, 21 za Zlaté Moravce a 18 za Štúrovo. Voľby poslancov VÚC mali byť predovšetkým súbojom koalície SMER-SD, SDKÚ-DS, KDH a ĽS-HZDS proti SMK. Voľby v Nitrianskom VÚC boli aj testom pre SMK, ktorú v júni 2009 opustil bývalý predseda Béla Bugár s niekoľkými poslancami parlamentu a založili stranu Most-Híd. SMK sa v regiónoch sústredila najmä na súboj s Most-Híd. V niektorých severných obvodoch Nitrianskeho kraja SMK ani nepostavila kandidátov, vzhľadom na nízke zastúpenie občanov maďarskej národnosti. Most-Híd kandidoval v tomto kraji v koalícii s mimoparlamentnými stranami. Pre SMK to bol test v jej najsilnejšom kraji, pretože v prieskumoch verejnej mienky sa pohybovala tesne nad prahom zvoliteľnosti do NR SR, Most-Híd bol naopak tesne pod prahom zvoliteľnosti a vzťahy medzi oboma stranami boli napäté. Oproti predchádzajúcim voľbám došlo k zmene aj v zložení slovenskej koalície, keď mimo ostala vládna SNS. SNS bola vylúčená z koalícií aj vo väčšine ostatných krajov. Voľby sa skončili úspechom slovenskej koalície, ktorá získala 38 mandátov. Z toho Smer-SD získal 15 mandátov, SDKÚ-DS deväť, KDH sedem a ĽS-HZDS sedem. SMK oslabila na 13 mandátov a zvyšné tri kreslá získali nezávislí kandidáti. Slovenská koalícia vyhrala v piatich volebných obvodoch, SMK v troch, predovšetkým v južných častiach samosprávneho kraja. Tabulka 3:

Počet mandátov získaných vo voľbách do VÚC v roku 2009 Obvod/kraj

„Slovenská koalícia“

SMK

Nezávislí

38

13

3

Komárno

0

7

1

Levice

9

0

0

13

0

0

Nové Zámky

8

0

0

Šaľa

1

3

0

Štúrovo

0

3

0

Topoľčany

5

0

1

Zlaté Moravce

2

0

1

Nitriansky kraj

Nitra

Zdroj: http://www.volbysr.sk/vuc2009/sr/tab8NR_sk.html, upravené autorom.

Záver Voľby do samosprávnych krajov na Slovensku väčšinou priniesli súboj dvoch koalícií. Jedna bola zložená z vládnych strán (SMER-SD + ĽS-HZDS) a druhá z opozičných strán SDKÚ-DS + KDH. Mimo týchto koalícií ostali ako vládna SNS (s výnimkou Trnavského samosprávneho kraja) tak aj opozičná SMK (s výnimkou Bratislavského samosprávneho kraja). Voľby do vyšších územných celkov v roku 2009 sa skončili víťazstvom vládnych strán, ktoré vyhrali v šesti krajoch a opozičné len v jednom. Špeciálnym prípadom volebných stratégií politických strán bol Nitriansky kraj, dôvody som vysvetlil

84


vyššie. Voľby do Nitrianskeho samosprávneho kraja z hľadiska výsledkov veľa zmien nepriniesli. To však neznamená, že nepriniesli niektoré zlomy. Prvou dôležitou zmenou je, že volebná účasť na Slovensku celkovo prekonala účasť z prvého kola volieb 2005, vtedy to bolo 18,02 %, v roku 2009 22,90 %. Účasť klesla iba v Nitrianskom samosprávnom kraji. Môže to svedčiť o tom, že etnické napätie, ktoré bolo silným mobilizačným faktorom v predchádzajúcich voľbách do VÚC, v týchto regionálnych voľbách nezohrávalo výraznejšiu úlohu. Napriek napätým slovensko-maďarským vzťahom zohrali úlohu aj dva iné faktory. Jedným z nich bolo vyradenie SNS z koalície slovenských strán a druhou bolo, že SMK sa sústredila predovšetkým na súboj so stranou Most-Híd. Nepochybnú úlohu v mobilizácii pred voľbami 2005 spôsobila aj nespokojnosť s fungovaním samosprávneho kraja a spormi medzi predsedom a SMK, ktorá mala väčšinu v zastupiteľstve. Pozíciu predsedu VÚC už v prvom kole obhájil Milan Belica, kandidujúci s podporou SMER-SD, SDKÚ-DS a KDH, keď získal viac ako 60 % hlasov. Väčšinu si v samosprávnom kraji posilnila slovenská koalícia, naopak mierne sa oslabila SMK. Do VÚC sa tiež dostali traja nezávislí poslanci. Voľby do samosprávnych krajov podobne ako prezidentské voľby a voľby do európskeho parlamentu slúžili sa meranie síl a prípravu na parlamentné voľby v roku 2010. To, či slovenská koalícia v Nitrianskom VÚC bude dlhodobo stabilná nie je isté. Paradoxom regionálnych volieb na Slovensku je, že predvolebná koalícia neznamená automaticky aj povolebnú spoluprácu. Turbulencie a spory sprevádzali pôsobenie tejto koalície aj v minulom funkčnom období. Už prvé zasadnutia nového zastupiteľstva prinieslo spory ohľadne obsadenia jednotlivých funkcií. Navyše strany bývalej parlamentnej opozície SDKÚ-DS + KDH + SMK by v samosprávnom kraji mohli mať väčšinu. Tomuto však okrem iného bránia osobné spory medzi krajskými predstaviteľmi ako aj otázna pozícia strany SMK, ktorá sa v parlamentných voľbách v júni 2010 nedostala do NR SR. Aj vzhľadom na toto oslabenie pozície SMK je otázne, či slovenská koalícia nestratí pred ďalšími voľbami do VÚC svoj raison d’etre.

Použité skratky VÚC NR SR SMER-SD SDKÚ-DS KDH ĽS-HZDS SNS EDS KĽS

Vyšší územný celok Národná rada Slovenskej Republiky Smer- Sociálna demokracia Slovenská demokratická a kresťanská únia- Demokratická strana Kresťanskodemokratické hnutie Ľudová strana- Hnutie za demokratické Slovensko Slovenská národná strana Európska demokratická strana Kresťansko-ľudová strana


85

Seznam použité literatury H

T. (2009): Belica sa stal županom už v prvom kole. 14. 11. 2009. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na http://nitra.sme.sk/c/5110327/belica-sa-stal-zupanom-uz-v-prvom-kole.html.

K

V. (2009): Účasť vo voľbách a hodnotenie volieb ako „dôležitých“. [on-line]. [cit. 2010-07-13]. Dostupné na http://www.sociologia.sav.sk/cms/uploaded/ 1197_attach_krivy_volby.doc.

P

M. (2009): Kto je Vašim županom? Polovica ľudí nevie. 26. 10. 2009. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na http://volby.sme.sk/c/5079055/kto-je-vasim-zupanom-polovica-ludi-nevie.html.

Sme (2009): Informácie o voľbách v jednotlivých krajoch. 10. 11. 2009. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na http://volby.sme.sk/c/5103922/informacie-o-volbach-vjednotlivych-krajoch.html. Š

G. (2009): Župné médiá robia propagandu, nie žurnalistiku. 13. 11. 2009. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na http://spw.blog.sme.sk/c/210159/Zupne-media-robia-propagandu-nie-zurnalistiku.html.

Štatistický úrad (2001): Voľby do orgánov samosprávnych krajov 2005. [cit. 2010-07-13]. Dostupné na http://app.statistics.sk/volby01/webdata/slov/tab/tab1.htm. Štatistický úrad (2005a): Voľby do orgánov samosprávnych krajov 2005 – prvé kolo. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na

http://app.statistics.sk/vuc_2005/slov/results/tab2.jsp. Štatistický úrad (2005b): Voľby do orgánov samosprávnych krajov 2005 – druhé kolo. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na

http://app.statistics.sk/vuc_2005/slov/results/tab7.jsp. Štatistický úrad (2009a): Počet a podiel platných hlasov odovzdaných pre kandidátov na predsedov podľa samosprávnych krajov – 1. kolo. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na http://www.volbysr.sk/vuc2009/sr/tab5_sk.html. Štatistický úrad (2009b): Zloženie zastupiteľstva v Nitrianskom samosprávnom kraji. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na http://www.volbysr.sk/vuc2009/sr/tab8NR_sk.html. TASR (2009): V kampani volieb do VÚC pomôžu svojim kandidátom len tri parlamentné strany. 8. 11. 2009. [on-line]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné na http://dnes.atlas.sk/slovensko/

605312/v-kampani-volieb-do-vuc-pomozu-svojim-kandidatom-len-tri-parlamentne-strany. Zákon č. 303/2001 Z. z., o voľbách do orgánov samosprávnych krajov a o doplnení Občianskeho súdneho poriadku v znení zákona č. 335/2007 Z. z. [on-line]. [cit. 2010-07-13]. Dostupné na http://www.minv.sk/?volby-vuc.

Studie. Články VOLUME: 5 ISSUE: 1. Kontinuita, stabilita, marginalita, dynamika Formáty českých lokálních stranických systémů

Recommend Documents