Stručně o škole Je 3. ledna a děti se znechucenými i kupodivu šťastnými obličeji vcházejí do školy. Obrovský dav se valí do šaten. Pro prvňáčky je to jako svět Harryho Pottera a pro deváťáky brána samotného pekla. Prvňáci začnou opisovat písmena a deváťáci budou prolévat krev a pot. Doufám, že vám moc nevadí, že je můj text takto krátký, ale jsem začátečník. Chtěl jsem jen stručně vyjádřit, co mě napadá, když si vzpomenu na školu. S pozdravem váš J R A
Sbírali jsme hračky pro děti z dětských domovů Jste doma s rodinou, občas za vámi přijede babička a děda. Slavíte narozeniny se sourozenci a kamarády. Jezdíte na rodinné nedělní výlety. A máte spoustu hraček, které jste odmalička dostávali od svých rodičů či příbuzných. Tak tohle děti z dětských domovů nikdy nezažily. A proto nás napadlo, že bychom jim mohli udělat radost alespoň tím, že jim pošleme hračky. Děti bez rodiny tak budou mít alespoň část toho, co máme my. Smutné je, že někteří z nás si rodiny a domova neváží a neuvědomují si, jaké je to štěstí, že nejsme sami jako děti z dětských domovů. Jsme rády, že se sbírka hraček v naší škole tak povedla. Shromáždili jsme stovky hraček různých druhů, od plyšáků, přes stavebnice až po kočárky nebo hokejky. Ostravské dětské domovy si je v naší škole vyzvedly začátkem prosince. Představovaly jsme si, jak se děti nad hračkami usmívají a jsou rády, že na ně někdo myslí. Děkujeme za děti. Radka Karvaiová, 7.D a Kristína Posoldová, 8.B
ANKETA Jste spokojení se svým jménem, nebo byste si přáli jiné? Ptali jsme se v 7.B. Lumír Chovanec Tibor Prelovský Se svým jménem jsem spokojený, vyhovuje mi. Se svým jménem jsem spokojený, nevyměnil bych ho. Pavla Říháková Myslím, že to zní starodávně, Pavla. Ale jinak jsem spokojená.
David Pavelek Chtěl bych se jmenovat Billy.
Michaela Kůdelová Ne, nejsem spokojená, moje jméno je blbé, starobylé a navíc mi všichni říkají Michala!
Jakub Ševčík Jsem spokojený se svým příjmením, ale chtěl bych se jmenovat Martin. Romeo Kovář, 7.B
Na projekt Krajina za školou se přijela podívat televize Jak jistě všichni víte, v naší škole běží projekt Krajina za školou, který se věnuje historickému vývoji Ostravy. Málokdo ale asi ví, že výstavu projektu, která byla od října k vidění ve foyeru na prvním stupni, si přijela natočit televize. V televizním zpravodajském šotu obvykle mluví někdo z účastníků akce, takže bylo potřeba vybrat i nějakého „dobrovolníka“ z řad žáků, který by se nebál mluvit na kameru. K mému zděšení si pan učitel Goj vytáhl uprostřed vyučování právě mě. Tedy v tu chvíli jsem zděšená ještě nebyla, protože pan učitel mi prozradil, oč se jedná, takticky až po cestě k redaktorovi, kdy už se nedalo couvnout. 1
Co mě tedy velice překvapilo, když jsem místo televizního štábu (což si asi každý představí pod pojmem televize) viděla jen jednoho kameramana s mikrofonem, který byl mimochodem velmi těžký. Protože kameraman byl jen jeden, potřeboval někoho, kdo by držel mikrofon a nahradil tak redaktora. Tak jsem se tohoto úkolu zhostila já. Držela jsem mikrofon a pan učitel mluvil. Dalším šokem pro mě bylo to, že jsem i já měla říci něco o projektu. Samozřejmě, že mi zmrzl úsměv na rtech, ale co se dalo dělat. Tentokrát se mikrofonu chopil pan učitel. Něco jsem ze sebe vykoktala a byla šťastná, že to mám za sebou. Držení mikrofonu mi šlo rozhodně lépe než vystupování před kamerou. Projekt Krajina za školou spočívá v porovnávání historických fotek Ostravy, starých přibližně 50 až 100 let, s fotkami současnými. Na projektu spolupracovali učitelé i žáci z druhého stupně a pár žáků ze stupně prvního. Naším prvním úkolem bylo zajít do archivu v Ostravě -Přívoze a nafotit pár snímků. Druhým, o něco těžším, úkolem bylo hledání oněch míst na fotografiích. Bylo to dosti náročné, už z toho důvodu, že některá místa se za těch 50 let změnila k nepoznání. V takových chvílích pomohli pamětníci, kteří nám poradili, kde tato místa hledat. Adriana Vrátná, 9.B
Mají v naší škole šanci uniformy? bylo dle mého názoru správné uniformy do škol zavést. Nehledě na to, že kluci v saku a kalhotách vypadají rozhodně lépe než v obyčejných riflích. V současné době se školní uniformy ve světě používají nejčastěji na soukromých školách v Anglii, USA, Švýcarsku, Kanadě nebo Japonsku. U nás je taková škola zatím jen jedna, je ve středočeském kraji a jmenuje se Open Gate. Myslím, že uniformy v naší škole by se nesetkaly s moc velkým ohlasem, neboť žáci z bohatších rodin velmi rádi dávají najevo, že mají na drahé oblečení. Oproti tomu žáci ze sociálně slabých rodin často trpí tím, že nemůžou nakupovat značkové oblečení. Já osobně si myslím, že v uniformách jsou si navenek všichni rovni a možná by díky tomu i částečně vymizela šikana kvůli oblečení. Adriana Vrátná, 9.B
Co si máme představit pod pojmem školní uniforma?! Je to oblečení jednotné pro danou školu, což v praxi znamená, že každá škola, byť ve stejné zemi, má jiný typ uniformy. Pro chlapce to většinou znamená oblek s košilí i kravatou a pro dívky sukně s košilí, vestou či sakem. Barvy bývají většinou v tlumených odstínech (černá, modrá, zelená, červená), pouze košile zůstávají bílé. Na rukávech nebo kravatách bývají obvykle znaky nebo názvy škol. Právě nudná barva může být někdy důvodem, proč žáci uniformy odmítají. Hlavní výhodou školních uniforem je potírání rozdílů mezi chudšími a bohatšími rodinami. Nošením uniformy také žáci dávají najevo příslušnost k dané škole a tím i svou hrdost na ni. V dnešní době, kdy rodiče ukazují své bohatství prostřednictvím dětí, by
MEGA ZPRÁVY FANDY ŠKOLÁKA Místo zvonění se bude v naší škole střílet z děla! Inspektoři budou asi v šoku, ale paní ředitelka jistě ví, co dělá. Místo zvonění bude v naší škole oznamovat začátek hodiny výstřel z děla. Opatření se podle slov paní ředitelky chystá na nový školní rok. 2
„Už jsem se nemohla dívat na to, jak i minutu po zvonění žáci zůstávají na chodbě. Usoudila jsem, že mnozí z nich jsou patrně nedoslýchaví, a tak jsem rozhodla, že tuto situaci budu rázně řešit,“ uvedla paní ředitelka s tím, že teď už uslyší spolehlivě všichni. Podle dobře informovaného zdroje blízkého vedení školy bude dělo stát mezi pavilonem druhého stupně a tělocvičnou. Má se jednat o kanón ráže 250 milimetrů výrobce Bumbum company s dostřelem až pět kilometrů a maximální hlučností 1236 decibelů. Pro lepší představu: dělo je tak velké, že se do něj vejde průměrně rostlé dítě navštěvující základní školu. „Kanón bude střílet olověné koule,“ vysvětlila ředitelka. Obyvatelé sídliště Bělský Les na tuto školní novinku reagovali sepsáním petice, v níž žádají návrat k tradičnímu zvonění. „Zvonění mě na rozdíl od výstřelů z děla nebudí, když spím po noční,“ řekl organizátor akce Vladimír Urválek. Ředitelka Helebrantová však od svého záměru nechce ustoupit. „Střílet se bude. Však si lidi zvyknou,“ uvedla smířlivě. Škola musí řešit také problém, kam budou dopadat dělové koule vystřelované ze školního pozemku zhruba každých 45 minut. Stejnou otázku si klade také starosta blízké vesnice Krmelín i zástupci dalších obcí v blízkostí obvodu Ostrava-Jih. Vyřešit tento problém dostala za úkol od vedení školy učitelka fyziky Barbora Tydláčková. „Žádný strach, všechno jsem spočítala. Dělo nastavíme tak, že náboje budou padat na pole vedle Krmelína,“ uklidňovala venkovany. Ti se však na celou věc dále dívají s krajní nedůvěrou. „Už vidím ty pobořené střechy. A kdo nám to pak zaplatí?“ rozčiloval se obyvatel Krmelína, zemědělec Ferdinand Ouhor. Otázkou zůstává, kdo bude z děla střílet. Vedení školy prý jako první oslovilo paní učitelku Tydláčkovou, a to s odůvodněním, že učí fyziku a měla by tudíž garantovat dráhu vystřeleného projektilu. Fyzikářka úkol odmítla. „Vypočítat nastavení děla, to ano, ale střílet, to po mně, proboha, nikdo nemůže chtít!“ bránila se zděšená paní učitelka. Střelmistrem tak bude jmenován patrně školník Václav Kopecký, který se podle vlastních slov na úkol velmi těší. Fanda Školák
Už jako kluk jsem chtěl bránit svou vlast Rozhovor s plukovníkem Josefem Sukem Při příležitosti výročí vzniku Československa do naší školy zavítal plukovník Josef Suk. Přišel v krásné uniformě a nebyl skoupý na slovo. Vyprávěl nám o druhé světové válce, kterou na vlastní kůži zažil, o svém životě a práci v armádě. Jaké jsou vaše nezapomenutelné zážitky? Bylo mi 10 let, když začala válka, tehdy jsem chodil do obecné školy. Psal se rok 1939 a já si pamatuji, jak naše paní učitelka sundávala
portrét T.G. Masaryka a E. Beneše ze zdi.Všichni jsme tehdy plakali. Na to nezapomenu, co živ budu. Také se v té době zavíraly vysoké školy a o čtyři roky později zavírali i školy střední. A jaké to tedy bylo za války? Co vaše rodina? Můj otec bojoval ve válce. Matka, já a sestra, my všichni jsme den co den prožívali strach. Strach o nás a hlavně o otce, snad proto jsem chtěl být jako on. V té době jsem byl ještě malý, ale chtěl jsem bránit 3
naši republiku, tohle jsem už v tomto věku věděl zcela jistě. Vzpomínám si na ten den,
kdy se otec vrátil. Byl to smutný návrat…
Co jste dělal potom? V roce 1944 jsme byli donuceni jít do letecké fabriky, kde se montovala letadla pro německou armádu. Pamatuji si, že tam stál takový vysoký sudeťák, přeměřil si nás od hlavy až k patě a řekl: „No, s vámi už tu válku nevyhrají!“ Po roce 1945 jsem byl přijat na obchodní akademii v Náchodě, ale místo nástupu do školy 1.září jsme jeli do obce Dědov, která byla v té době již vysídlená, Němci museli odejít. Lidé tam měli starost o dobytek. Takže jsme chodili pást krávy a ovce. A takové ty slečinky z města, které byly zvyklé na své pohodlí, musely najednou dojit krávy. V roce 1947 jsem maturoval, a protože po válce se naprosto změnily poměry, moji rodiče mi koupili oblek po nějakém Pražákovi za jednu dobře vykrmenou husu. Co pro vás bylo v životě nejtěžším rozhodnutím? Vůbec nejtěžší pro mě bylo rozhodnutí, zda po válce zůstanu v armádě. Velel jsem raketovému
útvaru na Hranečníku. Jednak jsem měl odpovědnost vůči lidem a jednak vůči městu, které se pro nás stávalo domovem. Po roce 1968 jsem nesouhlasil s příchodem vojsk Varšavské smlouvy (především sovětská armáda naši zemi tehdy obsadila) a kvůli tomu mě také z armády vyhodili. Dodneška toho lituji. Potom jsem pracoval jako chemik v Nové huti. Máte nějaké životní krédo či radu, kterou byste nám dal? Chtěl bych říci jen to, že vzdělání není dekorace, važte si toho, co máte, buďte šťastni, že se můžete vzdělávat. Každý vzdělaný člověk nesmí zapomenout na dvě věci: 1) aby vždy rozvíjel nejen sebe, ale i svého ducha, 2) být svým posláním prospěšný i jiným lidem. Nikdo z nás by neměl zapomenout na to, že je Čech, mít toto vždycky na paměti. Být dobrým vlastencem. Kdo to dokáže, to opravdu klobouk dolů. Adriana Vrátná, 9.B
Návštěva koncentračního tábora Březinka Původně jsme měli jet do koncentračního tábora Osvětim, ale jelikož tam většina z nás byla, rozhodli jsme se, že si uděláme zajížďku o tři kilometry dále, než bylo v plánu. Když jsme vystoupili z autobusu, hned se nás ujala průvodkyně. Sice mluvila polsky, ale většinu slov jsme jí rozuměli, a co ne, to nám přeložila paní učitelka. Dozvěděli jsme se, že rozloha Březinky je 175 hektarů. Na tomto prostoru bylo postaveno více než 300 táborových domů, z nichž se dodnes zachovalo jen 45 zděných a 21 dřevěných staveb. Kapacita tábora byla několik desítek tisíc vězňů. Z nich 90% tvořili Židé. Vězňové přežívali v naprosto katastrofálních podmínkách, mezi největší problémy patřil nedostatek vody, nevyhovující stav hygienických zařízení a obrovské množství krys. V Březince vybudovali nacisté většinu vyhlazovacích zařízení - čtyři krematoria s plynovými komorami a dvě plynové komory, spalovací jámy a hranice.
4
Na rozdíl od tábora Osvětim Březinka sloužila jen jako likvidační tábor, tedy k jedinému účelu: rychlému a levnému zabití co největšího počtu lidí. Tomuto cíli bylo podřízeno úplně všechno. Jak životní podmínky, tak i zacházení s vězni. Nejvíce nás zaujalo, jak nám průvodkyně líčila, jak krutým způsobem zabíjeli především Židy v plynových komorách. V nákladních automobilech je dováželi k domu, před kterým bylo napsáno ,,DESINFEKCE“. Po skupinách byli lidé nahnáni do svlékáren, kde jim dozorci řekli, že se musí vykoupat, aby se uchránili před nákazou. Pak je vehnali do plynových komor. Jakmile se komora naplnila, zavřeli dozorci pevně dveře a komínem vsypali jed. Během půl hodiny bylo po všem. Mrtvoly byly spáleny a popel byl odvezen do nedalekého jezera. Komory byly mezi tím vyčištěny, vybíleny a připraveny k dalšímu krutému vraždění. Týden před osvobozením tábora nacisté všechna krematoria vypálili, aby se zbavili důkazů o svých hrozných činech. Dělali také vědecké pokusy na lidech, zkoušeli na nich například léky. Nejmladším ženám odebírali z žil krev, trvalo několik minut, než taková žena klesla vysílením. Ještě napůl živou ji pak hodili do ohně. Narozené děti, které měly blond vlasy a modré oči, nacisté odebírali hned po narození matkám a dávali je k adopci německým rodinám. Matky těchto dětí byly po porodu zavražděny. O tomto výletu by se dalo psát hodiny a hodiny, ale myslíme, že k představě, co se za druhé světové války dělo, to bohatě stačí. Lucka, Eliška a Ľubka z 9.A
Krásný týden v Polsku Očima Veroniky Klimešové Jak jistě víte, naše škola se účastní mezinárodního projektu Comenius/Sokrates. Spolu s naší školou jsou v něm zapojené školy z Polska, Litvy, Maďarska, a Itálie. Cílem projektu je navázání nových kontaktů, poznávaní zvyků, každodenního života i učebních metod v jiných zemích. Do Katovic v Polsku (první místo setkaní škol) jsem se dostala náhodou. Moje kamarádka si natáhla šlachu, tak jsem přišla na řadu já, jako náhradník. Kamarádku jsem litovala, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem dostala šanci. Polsko je velký stát, žije tam velký národ, který je velmi pohostinný, všichni tam drží při sobě a všichni se tam k sobě chovají hezky… s námi se to nedá vůbec srovnat. Žila jsem v polské rodině, abych lépe poznala jejich život. Moje kamarádka, u níž jsem bydlela, se jmenovala Asia. Pořád mě chtěla obskakovat, aby mi nic nechybělo a to platí i o její rodině. Všechno má ale háček. Program byl hodně nabitý a řekněte sami, neunavilo by vás celý den chodit po muzeích? A angličtina taky nebyla dokonalá. Zjistila jsem, že mám velké mezery v konverzaci. Ale i přes všechny potíže mi to přineslo pár zkušeností do budoucna a zážitky, které se jen tak nezapomínají.
5
Očima Jana Chrástka První den - příjezd vlakem do Polska přibližně v 17:00. První den byl přivítací. Bydlel jsem v rodině Millerových, odkud pocházel i můj hostitel Wojtek. Když jsme přijeli na vlakové nádraží, odvezli nás ke škole a tam si nás rozebraly rodiny. Se mnou šla velká skupina lidí (asi rodinných přátel). Druhý den jsme s Wojtkem spěchali do školy. Prováděli nás po jejich „gymnáziu“, což odpovídá našemu 6.-9. ročníku základní školy. Jejich škola nebyla zrovna nejlepší – nepřezouvalo se tam, jídelna byla v suterénu a tak dále… byla taková „staršího původu“. Naše škola je z pohledu interiéru hezčí, barevnější. V každé třídě visel znak Katovic a Ježíš na kříži (Poláci jsou velice pobožní). Pak nás čekal oběd. Poté volný čas, kdy jsem šel s Wojtkem „domů“. Tam jsem si četl knihu. Asi kolem 16:00 jsme se sešli u školy (nebyli jsme tam sami z cizích národů – přijeli Italové, Švédové, Litevky) a začala túra po Katovicích. Poznávali jsme nejzajímavější oblasti a dozvěděli jsme se něco o městské historii. Následovala večeře a odchod domů. Další den jsme jeli na výlet do okolí Katovic. Tarnowskie Gory – první zastávka – jsou stříbrné doly, zde jsme sjeli do podzemích šachet. Druhá zastávka – muzeum chleba – zde jsme poznávali starý život na vesnici a upekli jsme si i chleba. Třetí zastávka – Skanzen v Chorzow – podobný jako skanzen ve Valmezu. A tam jsme měli i táborák. Další den jsme jeli do zámku v Pszczyně – bohužel jsme přijeli zrovna když se zámek renovoval. Po obědě jsem se šli podívat na přivítání nových studentů na „gymnáziu“. Konaly se zde různé soutěže a pak následovalo „barbecue“ – grilování. Další den jsme se šli podívat do katovického muzea, kde jsme poznali život v Katovicích 19. století. Pak jsme se vrátili do školy a byli jsme svědky závěrečné části obřadu přijímání studentů. Po obědě následovalo poznávání zvyků a tradic zemí, které se účastnily projektu. Byli jsme taky na zápase fotbalového týmu školy. Ten bohužel prohrál 2:3. Poslední den nás čekala exkurze do nejstarších částí města – Giszowiec a Nikiszowiec – připomínalo mi to trošku typické staré domy v Anglii, jako jsou ve filmech. Odpoledne jsme se rozloučili se Švédy, Italy a Litevci, neboť jeli domů ještě tentýž den (neměli jiné spoje jak se dostat domů). My jsme zůstali ještě na noc. No a poslední „neuchozený“ den jsme jeli domů vlakem až do Ostravy. Z mé perspektivy jsem se přiučil mnohým věcem a řešení nových situací. V Polsku se mi líbilo. Jan Chrástek a Veronika Klimešová, oba 8.B
Po vídeňských památkách Školní výlet osmých a devátých ročníků do Vídně Čtvrtek 14.12. byl hodně očekávaný den, na který jsem se já i ostatní velice těšili. Jeli jsme totiž do Vídně. V 5:15 jsme měli sraz u Dakoty a o 15 minut později jsme měli vyjet, což se nám moc nepovedlo, jelikož jedna z cestujících zapomněla svůj cestovní pas. Takže hned z rána takový menší problém. Cestou do Vídně jsme se v autobuse všichni dobře bavili. Naší první zastávkou byla Rohlenka, kde si už první hladovci dávali na snídani hamburger, hranolky nebo dokonce zmrzlinu. A pak jsme jeli už přímo, bez zastávek do hlavního města Rakouska. Kolem půl jedenácté jsme byli v centru. 6
Náš průvodce, pan Kubeša, nám dával ke každé vídeňské památce nějaký výklad. Když jsme konečně vystoupili z autobusu, dával nám náš průvodce pokyny, kdy je sraz a co máme dělat když...Většina z nás ho ale moc pozorně neposlouchala, což se potvrdilo, jen co jsme došli k památníku Marie Terezie, kde se nás 18 někam vypařilo a šli jsme si po svém. Chodili jsme po skupinách. Někteří chodili po stáncích s vánočními dárečky a jiní jeli třeba sami metrem jednu zastávku tam a zpět. Já a kámoška jsme objevily docela pěknou a útulnou cukrárnu, do které jsme ihned zapadly. Nejprve jsme prodavačce moc nerozuměly, jelikož mluvila hodně rychle, ale jakmile jí Kristýna řekla: „Langsam bitte“, pochopila, že to nebude tak jednoduché, jak se zdálo… Objednaly jsme si pravý vídeňský dortík, který byl mimochodem opravdu skvělý. O něco horší bylo zjištění ceny dortíku, ale to nám nepokazilo náladu, ba naopak. Prošly jsme Hofburg, Novou radnici, parlament, ale to nejlepší nás teprve čekalo. Ve 14:30 jsme se měli všichni sejít na místě, kde jsme vystupovali z autobusu. Paní učitelky se obávaly, že nás tam polovina nedorazí, ale zbytečně. Došli jsme tam všichni. Potom se jelo do Schönbrunu na zámek. Na náměstí bylo dalších asi 50 stánků, takže ti, co ještě nestihli nakoupit v centru, měli možnost. Asi deset nás chtělo jít se podívat na zámek. Tak jsme si zaplatili vstupné, dostali naslouchadla s překladem do češtiny a chodili jsme po jednotlivých pokojích. Bylo to opravdu krásné, všechno ve zlatě, nábytek z vzácných dřev a tapiserie staré až 250 let. Po 90 minutové prohlídce, která se nám všem velice líbila, jsme se chtěli jít podívat ještě na stánky před zámkem. Ale už nám bohužel nevyšel čas, protože v půl páté byl odjezd domů. Trochu jsme litovali, že jsme měli málo času, ale nic se s tím nedalo dělat. Cesta zpět nám ubíhala rychle, domů jsme dorazili pozdě večer. Tento výlet se nám všem velice líbil a shodli jsme se, že bychom si to ještě zopakovali. Litovat můžou jen ti, kteří nejeli s námi, protože o hodně přišli. Adriana Vrátná, 9.B
Romantické vztahy mezi náctiletými Co si pod tímto pojmem představit? Určitě holku a kluka, líbání a tak dále, ale teď bych ráda promluvila klukům do duše. I když nikomu nechci sahat do svědomí. Milí kluci! Uvědomili jste si někdy, že holky mají taky city a kolikrát vám odpustí vaše chyby? A jak je to s vámi? Když vás my holky žádáme o odpuštění, tak nám odpustit nedokážete. A hlavně, vy přijdete, chodíte s námi, ale jak vidíte jinou sukýnku, hned se s námi kvůli ní rozejdete. Když pak po týdnu zjistíte, že ta jiná holka byla jen úlet, přijdete a žádáte o odpuštění…Holky navíc pomlouváte a posíláte jim sprosté vzkazy po svých kamarádech. Napsala jsem tento článek, aby se nad sebou kluci, ale také holky, zamysleli. Všichni se nad sebou zamysleme, zamysleme se nad tím, jak se chováme jeden k druhému! Kristína Posoldová, 8.B 7
Kluci a kamarádství, to někdy nejde dohromady
Jednou jsme se s Lukášem pohádali a Verča mu pak řekla, že já prý tvrdím, že je mezi námi konec. Nic takového jsem nikdy neřekla, ale on tomu uvěřil, a tak jsme se opravdu rozešli. Tím taky definitivně skončilo kamarádství s Verčou. Teď mám novou nej kámošku, jmenuje se Kristína. Zatím je to v pohodě, máme stejné zájmy a jiný vkus na kluky, naštěstí. Radka Karvaiová, 7.D
Moje poslední nej kámoška se jmenovala Verča. Byly jsme skvělé kamarádky do té doby, než se objevil kluk jménem Lukáš. Ten se mnou chtěl chodit. Co teď, jak se mám rozhodnout? říkala jsem si. Zeptala jsem se Verči, jak to vidí, a ona řekla, že jí je to jedno. Tak jsem s ním začala chodit. S Lukášem jsem byla už nějaký čas, když jsem se dověděla, že Verča mě pomlouvá a přemlouvá Lukáše, aby mě nechal a chodil s ní. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale když mi to řeklo více lidí, uvědomila jsem si, že je to pravda.
Vztahy mezi žáky v naší škole Když se nad tímhle tématem zamyslím, první, co mě napadne, je: Podle holek se někteří kluci chovají jako... A podle kluků se některé holky chovají jako...Máme ve škole různé vztahy jako romantické, přátelské a podobně. Chodím po chodbách s kamarádkami nebo kamarády a vidíme, jak se kluk objímá s holkou na schodech nebo si dají pusu. Proč nám to ale učitelky kolikrát zakazují a nedovolují holkám chodit za kluky na cizí patra a naopak? Je to přece lidské a nic špatného na tom není. Nebo snad jo? NE!!! Jinak to ve škole docela ujde, ale dost hustý je, když se někteří starší žáci vytahují na ty mladší. Mám kamarádky, které jsou super, dokážou mi spoustu věcí odpustit, ale měla jsem i kamarádky, které viděly jenom samy sebe, na jiné se neohlížely a chodily s nosem nahoru. Kristína Posoldová, 8.B
Ach ty drby! Stejně jako asi všude i ve škole se drbe co to dá. Jak takové drbání vypadá? To se třeba někomu něco stane nebo někdo řekne nějakou hloupost a za chvíli to samozřejmě ví úplně všichni. Jeden příklad za všechny: jednomu klukovi se stal trapas (simuloval zranění a bolesti tak, že se plazil po zemi) a jeho kamarád to měl udržet v tajnosti. Hádejte, jak to dopadlo? Za slabou hodinku to věděla celá škola, včetně bývalých deváťáků, mezi nimiž měl ten „mlčenlivý hoch“ pár kamarádů. Deváťáci neměli simulanta zrovna v lásce, a tak informaci o trapasu rádi využili k tomu, aby se mu mohli posmívat. A co teprve holky! Ty se taky navzájem moc nešetří. Většinou jde sice o hlouposti, ale i to někdy zamrzí. Tak třeba každou chvilku uslyšíte na chodbě: „Představ si, co mi včera napsal…“ Nebo: „On tam přišel o deset minut později, já jsem myslela, že už nepřijde…“ Když takový rozhovor zaslechne někdo nepřejícný, tak to hned někomu povykládá, jenže zkresleně. Řekne třeba, že on na ni kašle a tak podobně. 8
Mezi holkami se taky často říká, že ta pomlouvala tu, a zatím to třeba není vůbec pravda. Pak jsou z toho zbytečná nedorozumění nebo dokonce konflikty. Žáci si také rádi dobírají učitele a napovídají o nich kde co. Když má třeba učitel špatnou náladu a není zrovna příjemný, mnozí žáci si to hned vyloží tak, že si na jejich třídu zasedl, že je nemá rád. I když někdy to může být i pravda… Žáci 9. A
Jak to vypadá ve školce V hodině PVP žurnalistika jsme se byli podívat ve školce. Když jsme tam přišli, tak se nás děti, bylo jim tak pět let, bály a jedna holčička se dokonce rozplakala. Ale pak se špunti osmělili a povídali si s námi. Byli jsme ve třídě Sluníčko. Na stěnách mají obrázky pohádkových bytostí, mají tu koberec, na kterém si děti hrají s legem, různými stavebnicemi, autíčky a množstvím dalších hraček. Učí se tu poznávat různé věci jako třeba barvy nebo zvířata. Po obědě chodí některé děti spát, pro jiné si přijdou rodiče. Mají tu malé stoly s židličkami, modré, zelené a žluté. Martin Houžva, 7.B Tady jsou dva portréty dětí ze školky. Kristýnce Vlašťákové je pět roků. Už se těší, až půjde do školy, protože tam najde nové kamarády. I ve školce, kde ještě nikdy neplakala, má dobré kamarády, nejlepší je Kačenka Tomisová. Kristýnka má ráda jablečnou limonádu a omáčku s knedlíkem. Ráda si hraje s miminkem a kreslí. Její oblíbená barva a je červená. Má sportovní styl a chce se stát basketbalistkou. „Bojím se, že uvidím hada,“ říká Kristýnka. Podle svých slov je hodná, ale kdo ví. Hodně se jí líbí Ondra Janík a chtěla by taky kočičku Anetku. Dominika Slezáková, 7.C
Katce Tomisové je pět let. Má ráda modrou barvu, její kamarádka se jmenuje Kristýnka. Ve školce se jí líbí, protože tam má hodně kamarádů, ale těší se i do školy. Její oblíbené hračky ve školce jsou kostky a ráda si hraje i v kuchyňce. Jednou ve školce ale plakala, protože chtěla jít domů, kde má panenku Pavlínku. Má ráda pejsky, ale žádného nemá. Katka nemá žádné sourozence a bojí se švába. K obědu si nejraději dá kuře s rýží a k pití jablečný mošt. Chodí spát po večerníčku. Její oblíbená písnička je Seděly dvě veverky a pohádka Pat a Mat. Katka už umí počítat do 33. Ráda si hraje na počítači, jezdí na kole a bruslích. Až bude velká, chce být učitelkou. Andrea Pravdová, 7.C
V „dramaťáku“ je fajn Na „dramaťák“ se scházíme každé úterý v učebně 2.A. Je to tam super. Zkoušíme hry, tancujeme, podle mého tam najdete všechno, co k dobrým kroužkům patří. Každý, kdo by tam chtěl chodit, musí zaplatit 200 korun na pololetí. Pak dostanete scénář a roli.Tu se pak musíte naučit dobře zahrát, což znamená i umět zpaměti její text. Možná by vás mohlo zajímat, že hry, které hrajeme, píše sama paní učitelka. A to je co říci, jelikož napsat takový scénář není jen tak. Nejdřív se musí vymyslet role, potom text, musíte taky navrhnout kostýmy a tak. Není to jednoduché ani pro herce, kteří se musí perfektně naučit svou roli. A já vím o čem mluvím, jelikož už jsem sama hrála. Když to všechno zvládnete, začne se hra zkoušet a pak se jezdí s představením na různé akce. Třeba loni jsme byli s pohádkami Princové jsou na draka a Pověsti české aneb Jak to bylo (možná) v domově důchodců a ve škole pro postižené děti. Je to prostě dobrý kroužek a nemám mu co vytknout. Michaela Kůdelová, 7. B 9
Historie a současnost školy Základní škola a Mateřská škola na ulici Bohumíra Dvorského byla otevřena před 13 lety, tedy v roce 1993. Ptáte se možná, kdo byl ten Bohumír Dvorský, podle kterého se jmenuje ulice a pod jehož jménem je většině lidí známá i naše škola. B. Dvorský byl český malíř. Narodil se 21.října 1902 v Paskově na Moravě a umřel 11. ledna 1976 v Olomouci. Naše škola se jako organizace skládá z několika částí. Jsou to: základní škola, mateřská škola, školní družina a školní jídelna ZŠ a MŠ. Před dvěma lety ve škole vzniklo Centrum sportu, které žákům nabízí možnost věnovat se sportu i mimo vyučování. Díky spolupráci s basketbalovým klubem SNAKES (chlapci) a Soukromou basketbalovou školou Ostrava (dívky) má škola pro některé třídy statut sportovních tříd. Žáci sportovních tříd (6.-9.ročník vždy jedna třída) mají více hodin tělocviku. Pro sportovní účely slouží víceúčelová hala, dvě tělocvičny, baletní sál, fotbalové hřiště a posilovna. Naše škola nabízí také speciální učebny informatiky, cizích jazyků či hudební a výtvarné výchovy a také krásnou knihovnu a čítárnu pro výuku nejen českého jazyka. A také, abych nezapomněla, máme zbrusu novou multimediální učebnu, kde se můžeme učit úplně jinak, než jsme byli zvyklí – pomocí speciální interaktivní tabule propojené s počítačem. Lucie Vymyslická, 7.B
Chtěla jsem být vychovatelkou v mateřské školce Rozhovor s tajemnicí školy Žáci se s ní ve škole běžně téměř nesetkají, přesto je to pro ně velmi důležitý člověk. Vede o nich záznamy, přijímá telefonáty od rodičů, kteří například chtějí omluvit své dítě ze školy, vyřizuje korespondenci. Tajemnice Radana Kozoňová. Co všechno dělá tajemnice školy? Náplň práce je velmi různorodá. Obnáší práci na počítači, kopírování různých dokumentů, zpravodaj, vyřizování telefonátů a korespondence, kterou škola vede, a spoustu dalších věcí. Baví vás tato práce? Ano, protože nemusím dělat každý den stejné věci a nevím, co mě čeká. Líbí se mi ta pestrost. Co jste chtěla původně dělat? Paní vychovatelku v mateřské školce. Hodně mě baví práce s dětmi.
Jaké máte koníčky? Bydlím v rodinném domečku, velmi ráda se starám o zahrádku a ráda plavu. Jezdím k moři, což se s trochou nadsázky dá brát jako méně aktivní sport. Jak dlouho jste na této škole a kolik hodin denně ve škole strávíte? V naší škole pracuji už deset let, denně v ní strávím 8-9 hodin. Jaký máte vztah k paní ředitelce? Mezi mnou a paní ředitelkou není jen pracovní vztah, můžu říct, že jsme kamarádky. Známe se už dlouho. Kolik lidí denně k vám do kanceláře průměrně přijde? Asi 30 lidí denně, někteří přijdou i vícekrát, takže někdy člověk neví, co dělat dřív. Žáci PVP žurnalistika
Školní trapasy Tohle je nepříjemné téma, viďte. Jenže komu by se někdy nestal nějaký ten trapas, ať už ve škole nebo mimo ni. Zamyslely jsme se, jakým trapným situacím jsme byly svědky, a pár by jich bylo. Tady jsou, ne abychom někomu ublížily, jen pro zasmání: Jedna holka šla ze záchodu, na zemi byla voda a ona uklouzla.
Jeden kluk šel za svojí láskou, přiběhl k němu pes a vykonal na něj potřebu (píšeme pro školní časopis, tak to musíme říct slušně). 10
Učitel tělocviku ukazoval skok přes kozu a roztrhl si při tom kalhoty.
takové tričko namočí, tak je průhledné. A jak pila, tak se dost hodně polila…
Tohle se stalo mojí kamarádce. Stáli jsme na chodbě u nás v baráku, bylo nás tam šest holek a tři kluci a s námi taky jeden pes. Ale bohužel, pes to zřejmě nemohl vydržet a vykonal na jednu z mých kamarádek potřebu. Všichni se smáli, na to nikdy nezapomenu. Jedna paní učitelka z prvního stupně pila v hodině (samozřejmě vodu nebo minerálku) a měla bílé tričko. A to je známé, že když se
Seděli jsme s kamarádkami a kluky na obědě a naproti mojí kamarádce seděl její idol. K obědu jsme měli samozřejmě i pití. Kamarádka byla dost nachlazená a kašlala. Když se napila a měla v puse to pití, tak zrovna v tu chvíli zakašlala a vyprskla pití na toho kluka, který se jí tak líbil. Klukovi se všichni smáli, a tak se s naší kamarádkou už nebavil. Nikola Novotná a Denisa Kalocsaiová, obě 7.D
Anketa pro deváťáky Na které střední škole chceš studovat? Petra Kretková, 9.C Ještě nejsem rozhodnutá. Mamka mi poradila, abych šla na obchodní akademii. To je sice dobrá rada, ale matematika, se kterou bych se tam asi hodně setkávala, mi moc nejde. Nakonec se rozhodnu podle pololetního vysvědčení – když bude dobré, budu se hlásit na obchodku, a když bude horší, zkusím to na 17. listopadu, nějaký obor zaměřený na administrativu. Tomáš Sládeček, 9.C Budu se hlásit na ekonomku v Mariánských Horách. Po střední škole bych chtěl jít na vysokou. Ekonomie je podle mě perspektivní obor, a kdybych byl jednou ekonomem, tak bych si mohl přijít na pěkné peníze. Adéla Krischkeová, 9.C Chci jít na zdravotnickou školu ve Vítkovicích, i když rodiče si přejí, abych šla na gymnázium. Mamka si pořád myslí, že na ten gympl půjdu, ale já už jsem rozhodnutá. Naštěstí je mamka rozumná a respektuje můj názor, takže to určitě pochopí. Vybírala jsem takovou školu, kde bude hodně přírodovědných oborů, které mě baví, a zároveň kde není těžká matematika. Po střední bych chtěla jít na vysokou školu a stát se lékařkou, třeba dětskou, přemýšlela jsem taky o plastické chirurgii. Rostislav Dubina, 9.A Budu se hlásit na střední školu Kratochvílovou, obor počítačové systémy. Počítače mě baví, u svého compu strávím asi tři hodiny denně. V té škole bude sice hodně matematiky a fyziky, ale to snad zvládnu. Jednou bych chtěl zkusit vysokou školu, taky nějakou technicky zaměřenou. Rodiče s touhle volbou souhlasí. Kateřina Svrčinová, 9.A Ještě nejsem rozhodnutá, asi bych šla na gympl, nejlépe sportovní v Zábřehu. Mamka mi to taky radí. Momentálně žádný sport nedělám, ale na střední bych asi závodila v atletice, v krátkých bězích a skocích. V budoucnu bych chtěla studovat humanitně zaměřenou vysokou školu, baví mě totiž hlavně jazyky. 11
Martin Vondrouš, 9.A Chtěl bych se dostat na Kratochvílovu, na stejný obor jako Rosťa Dubina – počítačové systémy. Na ten obor se hlásí i Vojta Ručka, bylo by fajn, kdybychom spolu byli v jedné třídě. Syn mamčiny známé na Kratochvílově studuje a je to prý těžká škola, proto jsme nejprve uvažovali, že půjdu jinam. Ale když jsem se dověděl, že se na tu školu hlásí i dva kamarádi ze třídy, tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Barbora Moravcová, 9.B Chtěla bych pracovat s dětmi, třeba jako vychovatelka v dětském domově nebo ošetřovatelka postižených dětí. Budu se proto hlásit na 17. listopadu, kde jsou obory sociální a humanitární činnost. V této škole jsem se byla podívat na den otevřených dveří a líbilo se mi tam. Mamce se tohle rozhodnutí, ke kterému jsme došly společně, líbí. Petr Pánek, 9.B Chtěl bych jít na průmyslovku, na obor stolař. Tuto práci totiž dělá můj děda a mně se to moc líbí. Už jsem nějaké výrobky ze dřeva dělal, pomáhal jsem i dědovi. Mamka má ale trochu jiný názor. Chtěla by, abych šel na obor operátor dřevozpracující výroby, což by mě sice bavilo, ale méně než práce se dřevem. Jako operátor bych musel sedět u počítače, ale já mám raději manuální prácí, baví mě něco vyrábět. Kdybych chtěl jít na stolaře, musel bych mít o něco lepší průměr než teď, takže se pokusím zlepšit. Nakonec se ale asi budu řídit podle toho, co chce mamka. Adriana Vrátná, 9.B Hlásím se na gympl, protože ještě pořádně nevím, co chci vlastně dělat, a gymnázium mě nejlépe připraví na vysokou školu. Pro holky v Ostravě není moc velký výběr škol, takže jiná varianta mě ani nenapadla. Původně jsem chtěla jít na zdravotnické lyceum, uvažovala jsem o oboru zubní laborant, ale nakonec jsem se rozhodla podle svých zájmů – baví mě hlavně humanitní předměty, jako jsou čeština, cizí jazyky, dějepis. Zajímají mě zaměstnání, kde je potřeba se prezentovat, mluvit, typu soudce, novinář, moderátor. Mým snem je uplatnit se v médiích, ale mám obavu, že ze mě nakonec bude učitelka, lituju předem všechny děti. Redakce
Nechci se stát Ostravačkou (můj příběh) S místy, která jsou spojená s mým životem, to je trochu složitější. Narodila jsem se v Praze a vyrůstala jsem v Plzni. Po tomto západočeském městě jsme se navíc asi šestkrát stěhovali. Když jsem byla malá, bydleli jsme s mamkou, která je učitelkou, na vysokoškolské koleji. Později jsme se přestěhovali do rodinného domu, kde jsme obývali jeden byt. Tehdy jsem začala chodit do své první školy, kterou jsem navštěvovala tři roky. Pak jsme se přestěhovali, to už byli na světě brácha a sestra, do vesnice Ejpovice. Byla to obec střední velikosti obklopená lesy. Měla jenom jeden obchod s potravinami a jednu malou hospůdku. Takže když jsme potřebovali nakoupit třeba nějaké oblečení, museli jsme jet do tři kilometry vzdálených Rokycan nebo do Plzně. V Ejpovicích se mi moc líbilo, měla jsem to tam ráda. Lesy, příroda, hráli jsme házenou, jezdili na koni, v zimě 12
sáňkovali. Hodně lidí se mě ptá, jak jsem mohla vydržet bez značkových obchodů, jako jsou Takko, Kenvelo a tak. Mně přitom vůbec nevadilo, že někdo jiný má lepší věci než já. Myslím si, že nezáleží na tom, co má člověk na sobě, ale na tom, jaký je. V Ejpovicích mě lidi brali takovou, jaká jsem, což v Ostravě, podle mého názoru, bohužel moc neplatí. S holkami z Ejpovic si pořád dopisuju a občas zajedu na návštěvu. V Ejpovicích bylo asi 70 dětí, zhruba polovina z nich, včetně mě, chodila do místní školy. Měli jsme jen tři učitele, kteří nás učili celý den, což bylo poněkud jednotvárné. Moc jsem se tam toho nenaučila. Před rokem a půl jsme se kvůli příbuzným a práci přestěhovali do Ostravy. Ta se mi, abych řekla pravdu, ze začátku moc nelíbila a tohoto pocitu jsem se bohužel nezbavila dodnes. Ostrava podle mě nepatří zrovna ke krásným místům. Ba co víc, je to nejhorší město, ve kterém jsem kdy byla. Třeba Bělský les, který je nedaleko mého bydliště. Mně to vůbec nepřipadá jako les, samé odpadky, uprostřed betonová cesta. Raději tam ani nechodím. V centru jsem byla jen čtyřikrát a moc mě teda nenadchlo. Musím přiznat, že ani nemám zájem dovědět se o Ostravě něco víc. Působí to tu na mě hrozně, i to, jak se tu mluví „kratce“. Připadá mi to, jako by tu lidi při povídání strašně pospíchali, my v Čechách jsme jakoby klidnější, jako bychom si na sebe uměli udělat víc času. Opravdu bych se nechtěla stát Ostravačkou a mrzí mě, že se pomalu ale jistě přizpůsobuju místnímu nářečí. Mrzí mě, že mnozí spolužáci mě berou jako Pražačku. I když je pravda, že kdyby do naší školy v Rokycanech (tam jsem taky chodila) začal chodit někdo z Ostravy, tak by se k němu taky nechovali zrovna přátelsky, alespoň ze začátku. V Ostravě nechci zůstat, ráda bych se vrátila zpátky na Plzeňsko. Daniela Slípková, 8.A
– šedivé město, které mám ráda Když jsem seděla doma a přemýšlela, jaký článek bych napsala, napadlo mě jediné -Ostrava.Tedy, když se podívám z okna, vidím samé domy, paneláky. Ostrava je podle mého skoro samé sídliště. Je to takové šedé město. Dokonce bych řekla, že vítkovická část je černá.Ty továrny mi tady dost vadí! Ale úplně celá taková Ostrava není. Na každém sídlišti je alespoň jedna prolézačka a pískoviště. Myslím, že to ocení zejména malá a hrává dítka. A prcků je tu dost. Ale zpátky k Ostravě. Jsme docela velké město. Máme tady multikino, shopping park, starou radnici, Slezskoostravský hrad, plno obchodů a Mc’Donald, který má rád skoro každý. Ostrava není zas tak špatné město. Kdybych se měla věnovat jen naší části, což je OstravaBělský Les, bylo by toho asi hodně. Pokusím se říct ty nejdůležitější věci: máme tu sportovní halu, aquapark a krásný les. Mám to tady u nás moc ráda. Nikam jinam bych se stěhovat nechtěla, tady mi to vyhovuje. Jsem tu doma. Možná těch silnic by tu mohlo být méně, ale ty mi moc nevadí. Je tu prostě fajn! Michaela Kůdelová, 7.B
13
Fotbal je pro mě nejlepší hra aneb Moje fotbalová kariéra nám to líto, protože jsme na hřišti vyhrávali a docela se nám tam dařilo. Naše tréninky jsou někdy moc namáhavé, takže když přijdu domů, tak jsem rád, že si můžu konečně lehnout. Běháme na čas, děláme různé závody, kliky, sklapovačky na posílení břišních svalů a nakonec tréninku, jestli nám to vyjde, si zahrajeme fotbal. Začínáme kolem pěti hodin a končíme až někdy v půl sedmé. Na zápase musíme být o něco dříve, abychom se stačili převléct, roztrénovat a zvolit taktiku, kterou nám řekne trenér. Já hraju na pozici stopera, jako John Terry v Chelsea. Stoper je střední obránce, za kterým hájí branku už jen brankář. Má tedy velkou zodpovědnost. S klukama se my stopeři musíme umět ve hře domluvit, musíme se rychle rozhodovat, kam míč kopneme. Nejtěžší to mají kluci v útoku, musí dávat góly, ale to je pro každého fotbalistu ten nejkrásnější pocit - dostat svůj tým do vedení.
Moje fotbalová kariéra začala už v pěti letech, kdy jsem nastoupil do týmu FC NH Classic Ostrava. Nejtěžší pro mě ze začátku bylo zvyknout si na trénovaní, které jsme měli skoro každý den. Trenéři po nás chtěli maximum. Největší zátěží byl pro mě i moje spoluhráče běh a učení se různých kliček, ale později jsme už to všechno zvládali. A teď, když mi je už 15, se v kličkách vyznám. Na spoluhráče si nemůžu stěžovat, jsou to prostě správní hoši, i když někdy se v kabině pohádáme, ale to je v každém týmu. Nikdy se nenajde tým, ve kterém by rozpory nebyly, to fakt ne. I v nejslavnějších mužstvech světa, jako jsou například Chelsea nebo Liverpool, to bez hádek není. Stadion máme v Ostravě – Zábřehu. Původně tam byly stadiony dva, jeden hlavní a druhý vedlejší, kde se i trénovalo. Velkým zklamáním pro nás všechny bylo, když jsme se dozvěděli, že náš tréninkový stadion budou bourat a místo něho tam postaví bazén. Bylo
Obránci to mají taky hodně těžké, hlavně když se na ně řítí útok druhého týmu. Dresy máme červené a oranžovo-bílé. Do naší základní jedenáctky se dá těžko dostat, hráč musí být hodně dobrý, aby si tam uhájil své místo. Nesmí ani jednou zklamat, jinak se na jeho místo dostane někdo jiný. Naším největším úspěchem byl turnaj, který se pořádal v Dánsku. Jeli jsme tam dvoupatrovým autobusem a ubytovaní jsme byli v jedné škole. Turnaj trval pět dní a bylo tam kolem 150 týmů. První zápas jsme hráli proti mužstvu z Ameriky a vyhráli jsme kontumačně 6:0. Druhý zápas jsme hráli proti švédskému týmu a vyhráli jsme 2:0, pak jsme hráli ještě několik zápasů a probojovali se až do semifinále. Z Dánska jsme si nakonec přivezli 3.místo. Našimi trenéry jsou učitelé, kteří si ve většině případů dokážou poradit, ale někdy je to velmi těžké. Jsou to správní chlapi a my je máme rádi. Fotbal je pro mě nejlepší hra. Michal Konečný, 9.B
Ať je zima, nebo horko, v Kentauru si každý najde to své I přes nepřízeň počasí je sportovní centrum Kentaur Nova v areálu Městského stadionu ve Vítkovicích otevřeno. V centru, kam jsme se byli podívat v hodině PVP žurnalistika, jsou k dispozici dva badmintonové kurty, kde za hodinu hraní člověk utratí 130 korun, což není až tak moc. Tenis se tu dá hrát jak venku na několika kurtech, kde se mimo jiné hrálo i mistrovství světa do 14 let, tak také v hale. Celý areál je v příjemné, teplé oranžové doplněn modrožlutými proužky, které vás dovedou naprosto všude, například ke krásnému bazénu. Jízda na kole pod střechou – tedy na trenažéru - není problém, k dispozici máte jedenáct strojů plus stroj pro trenéra. Ten vám může k 14
šlapání pustit hudbu z malého soundsystému. Když je hezky, je areál Kentaur Nova plně obsazen basketbalisty či minigolfisty. Historie areálu není dlouhá, Kentaur Nova byl znovuotevřen pro rekonstrukci dne 23.4.2005. Ze slavných osobností, které reál otevíraly, jmenujme jednoho, herce Miroslava Donutila. David Chalupa, 9.B
Nalezený Mourek Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě jednou jsem si protřela oči a pak jsem zavolala Mourka, který šel po zadních nohách pořád blíž k létajícímu talíři. Před talířem chodili pořád dokola malí fialoví mužíčci s třemi hlavami. Vlezla jsem do zahrady oknem a šla jsem k talíři blíž, abych slyšela, co si mužíčci povídají. Když jsem byla kousek od talíře, slyšela jsem, jak pořád dokola opakovali „nenalezen, nenalezen“, ale vtom k létajícímu talíři přišel Mourek a vstoupil do něho. Mužíčci mířili za ním a tentokrát říkali „nalezen, nalezen“. Potom létající talíř odletěl a na zahradě zůstal jen kruh. Ráno jsem to mamince a tatínkovi vyprávěla, ale nechtěli mi to věřit. Pak jsem jim ukázala kruh na zahradě. Od té doby už nechci žádné domácí zvířátko. Adéla
Ahojte!! Jsem desetiletá holka Adéla a budu vám vyprávět neuvěřitelný příběh. Jednoho dne večer jsem si umyla zuby, převlékla jsem se do pyžama a šla jsem spát. Mam kočičku Mourka, který spí vedle mne. Zrovna jsem Mourkovi dávala pusu na dobrou noc, ale najednou mu začaly podivně svítit oči. Zpočátku jsem si toho moc nevšímala, ale ten svit byl pořád jasnější. Za chvíli se ze zahrady ozval silný bzučivý zvuk. Strašně jsem se bála, nejraději bych zalezla pod peřinu, ale chtěla jsem zjistit, co se děje. Opatrně a potichu jsem vylezla z postele. Vtom vstal i Mourek, postavil se na zadní nohy, oči mu svítily ještě víc a mířil k oknu. Skočil na parapet. Šla jsem k oknu taky. Podívala jsem se a na zahradě stál obrovský létající talíř.
Milí čtenáři, doporučujeme Vaší pozornosti ukázku z fantasy příběhu od talentovaného Honzy Valenty z 5.A. Chaos bude pravidelně přinášet pokračování vyprávění tohoto nadějného autora. Třináct městských strážců proběhlo přelidněnými uličkami města. Ale proč utíkali? Nic je nehonilo, spíše jako by oni něco pronásledovali. Jenže co? Nikdo jiný neutíkal. Všechno to z chrliče na boku jednoho domu sledoval elf. Byl to původce tohoto srocení.Usmíval se a oloupal si pomeranč. Slupky položil na chrlič. Zakousl se do dužnatého ovoce, které chutnalo kysele, ale to elfovi nevadilo. Pomeranč už neměl velmi dlouho. Znovu kousl. Šťáva mu stekla z koutků rtů po bradě dolů. Kdyby ji nesetřel, ušpinila by mu čistou, ale lacinou košili. Byla červená a jednoznačně obnošená.Vysoké holínky měl tenké a kalhoty taktéž. Dlouhé blonďaté vlasy měl různě spletené do copánků a copů. Sličnou tvář měl zamazanou. Vodu už nejspíše neviděl nejméně dva měsíce. Oranžové slupky upustil na ulici. Když lidé vzhlédli, odkud slupky padají, uviděli pouze chrlič ve tvaru draka. Elf se jmenoval Lionar. Narodil se ve městě, kde zrovna byl. Skoro třicet let tady vyrůstá. Rodiče neznal a muž, který ho vychovával, byl zloděj. Naučil ho krást a používat elfí schopnosti. Brzy se 15
Lionar vše naučil a stal se lepší než jeho poručník. Toho zajali otrokáři a odvezli z města, jež bylo střeženo hradbami a vojáky. Přiběhl ke kraji jedné hospůdky. Obešel ji. Byl tam malý kanál. Lionar vklouzl do kanálu a přeběhl podzemím hospodu. Kanál vedl na malou skládku. Tam elf vylezl. Byla tam spousta zbytků jídla, skleněné láhve, kůže zvířat, shnilé ovoce a maso. Lionar kompost oběhl a uviděl řeku. Jmenovala se Eliana a vlévala se do Hlavní řeky a ta do moře. Potůčky Eliany byly zásobárny pitné vody pro město. U kompostu měla nejslabší proud. Lionar sešel z malého kamenného kopečku. Dole bylo malé hnízdo s provizorní střechou. Hnízdo bylo velké akorát pro elfa. Vešel se tam a s ním i zásoby jídla. Hnízdem mu protékala voda. Lionar odkryl desku a nasoukal se dovnitř. Sundal si oblečení a nabral do kýblu vodu. Narychlo se opláchl a zavrtal se pod deku. Jan Valenta, 5.A
Touha se vyplatí (povídka)
Můj příběh začíná v den mého narození. Stal jsem se členem stáda divokých koní. Z té chvíle si pamatuji cvrlikání ptáčků a vůni ranní rosy. Mé první kroky nebo spíš kotrmelce vedly k mámě. Nasál jsem lahodné mléko a poté jsem dováděl na louce s ostatními hříbaty. Máma mi dala jméno Spirit. Po čtyřech letech se ze mě stal divoký hřebec a vůdce stáda. Moje krásné chvíle byly, když jsme uháněli se stádem k vodám a pastvinám.Ten večer jsem v dáli uviděl světélko, má touha byla silnější než já, za každou cenu jsem chtěl zjistit, co je to světlo zač. Když jsem na to místo doběhl, myslel jsem, že mě šálí zrak. Uviděl jsem krásnou klisničku s hnědými flíčky, jmenovala se Achaia. V očích měla ustrašený výraz. Pohlédl jsem na světélko. Stáli tam lidi, zřejmě převozníci. Dostal jsem strach, chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem ji tam nechat. Byla přivázaná ke kůlu. Začal jsem do něj kopat, po chvíli se zlomil a Achaia byla volná. Rychle jsme uháněli po lukách ke stádu. Její hříva mi vlála do očí, byl jsem okouzlen jejím úsměvem. Máma ji přijala za svou a Achaia proto mohla zůstat ve stádu. Po roce čekala hříbě, které se bude jmenovat Spirit po svém statečném otci. Marie Dunkerová, 7.B Příběh na pokračování Na tomto místě bude Chaos v každém čísle přinášet příběh na pokračování. Bude mít jednu zvláštnost. Autor nebude jen jeden, jak bývá zvykem, ale každý díl napíše někdo jiný. Úkolu začít tuto spisovatelskou štafetu se zhostila Katka Budová z 9.C.
sousedé pozvali na kávu a koláče. Jakmile se vrátili, otevřeli všech svých deset kufrů a začali rovnat věci do skříní. Nadbývající kufr
Ve staré Anglické ulici žila tříčlenná rodina.Otec Adam měl ale jisté problémy s bankou, a proto se i s matkou Evou a synem Tomášem odstěhovali do České republiky. Druhý den ráno dorazilo všech deset kufrů a ještě jeden, který ale nebyl jejich. Později je
schovali do sklepa a rozhodli se, že hned ráno to nahlásí na letiště, jestli ho někdo nepostrádá. Ráno bylo slunečno, opravdu krásný den. Eva zavolala na letiště ohledně kufru a dověděla se, že nikomu nepatří. 16
Po klidném prvním týdnu se jednou v noci Tomáš probudil. Slyšel nějaké divné klepání. Dostal strach, proto se raději snažil znovu usnout. Druhou noc se klepání opakovalo a tentokrát to Tomášovi nedalo. Chtěl zjistit, kdo
nebo co to klepe. Nejprve se podíval za venkovní dveře, ale nikdo tam nebyl. Jakmile se podíval do sklepa, hned věděl, odkud zvuk pochází. Kateřina Budová, 9.C
Vymyslela jsem nový školní řád. Doufám, že se bude žákům líbit víc než ten stávající a že i paní ředitelka a učitelé budou mít radost. Tady je mých Deset Bodů: Denně se bude učit maximálně 20 minut. Učitel žáky nezatěžuje svými připomínkami. Učitel bude dávat známky jen po dohodě s žáky. Pokud bude učitel žáky výukou nudit, musí vymyslet náhradní program (karty, kostky a podobně). 5. Pokud některý žák během vyučování usne, musí být po zbytek dne zachován ve třídě klid, aby spící nebyl vzbuzen. Ostatní žáci mají po zbytek dne volno. 6. Žáci mají během školního roku minimálně 30 dní povinného volna. 7. Žáci konzultují s učitelem, co se bude učit. 8. Velká přestávka trvá minimálně 45 minut, malá minimálně 15 minut. 9. Žáci nemusí ve vyučování dávat pozor. 10.Do rozvrhu se zařadí nové předměty jako jsou hraní ping-pongu a karetní hry.
1. 2. 3. 4.
Kristína Posoldová, 8.B
Světové atletické hvězdy navštívily naši školu !!!Senzace!!! Takovou návštěvu pravděpodobně žádná ostravská škola ještě nezažila. Žáci naší školy mohli 23. ledna vidět na vlastní oči živoucí legendu atletiky, světového rekordmana ve skoku vysokém Javiera Sotomayora. Přitom se do poslední chvíle nevědělo, kteří atleti přijedou. Pak se tělocvičnou, kde se setkání odehrálo, začala šířit zpráva, že školu navštíví sám král výšky – Javier Sotomayor. A skutečně. Za několik okamžiků se objevila vysoká postava kubánského atleta, kterého doprovázeli Brit Benjamin Challanger, vynikající výškař současnosti, a ruská výškařka Jekaterina Kuntsevich. Uvedl je manažer Ostravské laťky a Zlaté tretry Alfons Juck, který se chopil také role překladatele. Jen co se atleti objevili ve dveřích tělocvičny, začali žáci spontánně tleskat. Všichni tři výškaři byli milí a z jejich nesmělých úsměvů se dalo soudit, že se stydí ještě více než děti. Sotomayor nesundal během celého setkání sluneční brýle a měl trochu problémy s angličtinou, manažer Jukc mu některé otázky musel opakovat dvakrát. Jekaterina Kuntsevich se držela své ruštiny, kterou Alfons Juck rovněž překládal. Manažer nejdříve výškaře krátce představil. O vytáhlém Kubánci tmavé pleti Sotomayorovi užaslým dětem prozradil, že přeskočil laťku ve výšce 245 centimetrů, což se žádnému jinému člověku na světě dosud nepodařilo. Děti za to rekordmana odměnily bouřlivým potleskem. Dále se žáci dověděli, že Kubánec, který s atletikou začínal ve 14 letech, již svou aktivní kariéru ukončil a dnes působí jako manažer výškaře Moy a kubánské atletické federace. O půvabné Jekaterině Kuntsevich, 17
rozdávající úsměvy na všechny strany, Juck na úvod řekl, že je z ruského Jekatěrinburgu a atletiku dělá pouhé dva roky. Začínala jako moderní gymnastka, ale pak toho nechala, protože to je, podle jejích slov, dětský sport a ona chtěla jít dál. K výšce ji dovedl její otec, který se této disciplíně rovněž věnoval. Největší „atrakcí“ byl pro děti Ben Challanger. Vysoký sympaťák tmavé pleti žáky upoutal už hustou kudrnatou hřívou, která vlála na jeho hlavě a na níž Alfons Juck nezapomněl hned na začátku upozornit. Jen co manažer Juck na Bena prozradil, že začínal jako basketbalista, začaly se děti dožadovat, aby předvedl nějaké kousky s míčem. Ben se nenechal přemlouvat a za povzbuzování žáků si hodil pár košů. Bylo ale vidět, že do rychlých pohybů se moc nežene. „To aby se nezranil,“ vysvětlil pak Juck. Pak mohli žáci klást atletickým hvězdám otázky. Ptali se jako děti – bez zábran a na to, co je skutečně zajímalo. Nejvíce odpovídal Ben Challanger, možná i proto, že děti byly zvědavé na jeho zkušenosti s basketbalem, kterému se mnozí žáci u nás věnují. Kolik máte medailí? Ben: Mám jich stovky, ale Javier tisíce. (smích s pohledem na Sotomayora) Chodili jste rádi do školy? Ben: Máte velké štěstí, že chodíte do školy, kde se můžete věnovat sportu. Já jsem to štěstí neměl. Jakými jazyky mluvíte? Ben: Anglicky a japonsky. (na žádost dětí pak počítal japonsky do deseti) Javier: Španělsky, anglicky a italsky. Jekaterina: Rusky a anglicky. Jaké je vaše oblíbené jídlo? Ben: Suši. Jekaterina: Mám ráda ruské národní jídlo, je to takový sladký placek. Javier: Nejraději mám rýži a vepřové maso, to je kubánské národní jídlo. Kolik vyděláváte? Ben: No, jako fotbalisté rozhodně ne. (smích) Jaké jsou Vaše sportovní vzory, Bene? V basketu Michael Jordan, obdivuju taky Muhammada Aliho a Valentina Rossiho. Bene, plánujete překonat světový rekord? Nejdříve mě musí pozvat na Kubu (smích, manažer Juck doplnil, že asi proto, že tam by se mu věnoval ten nejlepší z nejlepších – Javier Sotomayor) Sledujete NHL? Ben: Ne, nezajímám se o hokej. Kdybych se ocitl na bruslích, tak bych se asi poroučel k zemi. Měli jste v průběhu své kariéry nějaké zranění? Ben: Měl jsem zraněný kotník, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Javier: Záda, kotník, koleno. Jekaterina: Jednou jsem skočila mimo doskočiště, ale dobře to dopadlo, nic se mi nestalo. Bene, řekl jste, že hrajete basketbal. Jste v nějakém týmu? Ano,hraju v jednom týmu v Anglii. Když jsem byl ve Spojených státech, hrál jsem v New Yorku, kde mě chtěli do univerzitního mužstva. Mezi basketbalisty mám pár známých z evropských týmů. Po rozhovoru následovala autogramiáda. Děti se seběhly kolem stolu, kde hvězdy seděly, a atleti se jim podepisovali. Na tričko, ruku, do žákovské knížky. Žáci Základní školy Ostrava-Bělský Les jsou tak patrně jediní v republice, kteří se mohou pochlubit tím, že v žákovské knížce mají kromě podpisu učitelů také autogram světového rekordmana. Redakce 18
