Lesu zdar. OBSAH. Příloha Anketa o

Lesu zdar. Tak je to tu počtvrté a naposledy za tento rok. Pro rejpaly, kteří by chtěli komentovat četnost vydání, upozorňuji na email redakce ([email protected]). Tam vřele čekáme na vaše příspěvky, díky nimž můžeme vydávat častěji. Děkuji za pochopení. Příští rok máte znovu šanci se zapojit do toho koloběhu kolem časopisu. Takže pěkné prázdniny všem za celou redakci.

Šéfredaktor a holka pro všechno

Tomáš Kopčík

Zástupce šéfredaktora, grafik

Marek Vavřička

Příležitostný ilustrátor

Jarek Hůšť

Recenzentka, morální podpora

Pavla Ptáčková

Titulní strana

Barbora Honajzerová

Nedílná součást redakce a rejpal

Daniel Gajdoš

OBSAH 2.

Rozhovor

3.

Expedice Skandinávie

7.

Pozdrav

10.

Být neviditelným?

14.

Perličky

15.

Knižní recenze

16.

Filmová recenze

17.

Nimrod

16.

Reprezentace školy

18.

D’n’B

19.

Činnost střeleckého kroužku

21.

Dárek pro tetu

Příloha – Anketa o…

2

ROZHOVOR S P. ŘEDITELEM na téma jeho působení v ekologické komisi.

Jaký je úkol ekologické komise? 1. Úkolem Ekologické komise je sladit problematiku myslivosti a chovu zvěře s ochranou a tvorbou životního prostředí. Zvěř je nedílnou součástí naší přírody, krajiny. Správným mysliveckým hospodařením je třeba vytvářet takové podmínky, aby zvěř i životní prostředí, ve kterém žije, byly v souladu. Co plánuje v následujících letech ekologická komise? 2. Ekologická komise v následujících letech se bude muset více zabývat využíváním dotačních titulů z EU. Půjde o zjednodušení tvorby projektů a rozšíření o nové nabídky přes Ministerstvo zemědělství i Ministerstvo životního prostředí. Bude se i nadále zabývat harmonizací soužití jednotlivých druhů naší zvěře a neúměrnou ochranou některých skupin živočichů, kteří již dnes prokazatelně činí škody na hospodaření zemědělců, rybářů i lesníků. Největší úspěchy v minulých letech? 3. Za uplynulých pět let bylo dosaženo mnoho dobrého v ochraně zvěře a jejího životního prostředí -viz záležitosti ohledně nevhodně ozeleňovaných komunikací, řešení problematiky dopravy a střety se zvěří, propagace a prosazení pachových ohradníků, rekreace a vliv na zájmy ochrany přírody a myslivosti, podpora biopásů a vytvoření biokoridorů aj. Co si myslíte o geneticky modifikovaných druzích v myslivosti? 4. Geneticky modifikovaná zvěř v našem prostředí, díkybohu, neexistuje. Myslivci svojí činností, kterou provádějí převážně zdarma, zachránili pro věky příští mnoho druhů zvěře i živočichů. Stalo se tak přirozenou cestou. Žádným umělým genetickým ovlivňováním. To, co se děje na některých farmách (většinou v zahraničí), vytváří sice obrovské a členité trofeje, avšak ne přirozené. Mám za to, že je třeba vše posuzovat zdravým rozumem. Důležitý je správný marketing před bezohledným byznysem. S pozdravem Lesu a myslivosti zdar Zpracoval Daniel Gajdoš.

3

EXPEDICE SKANDINÁVIE 21.5. - 30. 5. 1994 Inspirativní pohled do ne tak dávné historie školy Díky organizátorům ze SLŠ Hranice (ing. Kutý, Ing. C. Juráň, žáci 3. B třídy) jsme se stali my pracovníci SLŠ, školního polesí, VLS Lipník a LČR součástí expedice do Skandinávie po boku celé třídy 3. B, která do toho vložila své úspory z praxí a naše sponzorské příspěvky. Tvůrcem itineráře a zajišťovatelem cesty byl emeritní ředitel SLŠ Trutnov pan Doležal, pro své zkušenosti s podobnými akcemi. Záměrem bylo navštívit lesnické školství, lesnický provoz a samozřejmě také něco z kultury, historie či sportu Švédska, Norska a Dánska. Předpokládaná vzdálenost byla cca 5.500 km.

21. 5. 10.00 - Odjezd od SLŠ Hranice směrem na Olomouc, Trutnov, kde přistoupil pan Doležal, který nám upřesnil program zájezdu na příští dny. Pro začátek je třeba říct, že jsme měli v plánu vidět co nejvíc, ale s tím, že nebudeme zničeni dlouhými přesuny bez přestávek. Proto jsme si udělali zastávku v Jizerských horách, kde jsme absolvovali hřebenovou túru na vyhlídku Máří Magdalény, na Šámalově chatě (obr.) jsme si dali poslední český oběd a pokračovali jsme na Liberec a Varnsdorf. 19.30 - Překročili jsme hranice SRN a nočním přesunem jsme pokračovali na Berlín, Oranienburg, Stralsund do přístavního města Sassnitz.

22. 5. 03.00 - Nalodili jsme se na poslední chvíli na trajekt směřující do švédského Trelleborgu. Plavba trvala skoro 5 hodin, ale byla klidná, takže neplavci, kteří měli obavy, z velkého množství vody, usnuli a málem přišli o rozednění a první pohledy na skandinávské pobřeží. 08.00 - V Trelleborgu jsme se zdrželi jen na chvíli, než jsme našli všechny studenty, spočítali je a vyrazili směrem do Malmö. Po procházce velmi pěkným městem jsme se přesunuli do univerzitního města Lund, které nás velmi zklamalo všeobecným nepořádkem na ulicích, který byl snad zapříčiněn nějakými oslavami před naším příjezdem. 16.00 - Odpoledne jsme přijeli do Osby, malého městečka, ve kterém sídlí lesnické učiliště, které jsme navštívili a absolvovali exkurzi po jejich provozech. Jedná se o učební obor lesní mechanizátor, rybář, a aby tam těm švédským klukům nebylo tak smutno, jsou spojeni s rodinnou školou, která vychovává hospodyňky. Ty tady zajišťují vaření pro všechny a ostatní domácí práce. Vařit opravdu umějí, protože nás pohostily také. Po exkurzi jsme se ubytovali v kempu na břehu místního jezera s velmi pěkným okolím.

4

23. 5. 7.00 - Po vydatném spánku, který nám už trošku chyběl, jsme vyrazili směrem na Stockholm. Za Jönköpinkem jsme viděli zříceninu Brachehus u jezera Bettern, které je dlouhé 31 km a místy až 14O metrů hluboké. Je obklopeno smíšenými lesy, jež jsou takřka bez výchovných zásahů, tedy jde o mnohoetážové houštiny. 16.00 - Už vidíme hlavní město Švédska, Stockholm, respektive jeho nejvyšší dominantu, televizní věž. Abychom jej lépe poznali, dali jsme si asi hodinku bloudění, než se nám podařilo dorazit do centra, k radnici, která je celá obrostlá psím vínem. Potom už jsme se věnovali návštěvě některých zajímavostí. Bylo to například Muzeum vikingské lodi Vassa, která je zakonzervovaná v bazénu s mořskou vodou, protože byla mnoho století potopena v přístavu. Zajímavé bylo také muzeum hologramů a královská věznice na ostrově Langhollen (obr.). Ta je však přestavěna na moderní hotel, ovšem se zachováním rázu, včetně zamřížovaných ochozů a původních dveří do cel. Měli jsme to štěstí, že jsme zde byli ubytováni (já a Ing. Kutý na cele č. 218). Ještě že to nebylo doopravdy.

24. 5. 7.00 - Ve vězeňské jídelně jsme si dali vydatnou snídani ve formě švédských stolů. Tato forma snídaně pro nás byla ještě poněkud nezvyklá a podle toho si s tím někteří nevěděli rady a nakládali si na talíře tak nesmyslnou směs jídel, až jsme se za ně museli stydět. Vypadali opravdu jako vězňové po hladovce. Ale vše se musí každý naučit. 08.00 - Odjeli jsme do univerzitního města Upsala, kde sídlí největší státní švédská univerzita. Zde na nás čekal absolvent naší školy Ing. Mazur, který tady vyučuje na lesnické a dřevařské fakultě. Zajímavé bylo pro nás jejich výzkumné pracoviště, zabývající se možnostmi impregnace dřeva. Srovnávali jsme také způsoby hospodaření ve Švédsku a u nás. Pan Ing. Mazur označil naše lesníky ve srovnání se světem za zahrádkáře, kteří se piplají s každým stromečkem. 12.00 - Naše další cesta vedla směrem na město Sundswal, které leží v zálivu s velkým průmyslovým přístavem. 18.30 - Je poznat, že se blížíme k polárnímu kruhu, poněvadž s nastávajícím večerem je pořád světlo. Když přijíždíme do Bispgardenu, máme ve 20 hodin domluvenu besedu na „Skoginstitutu“, což je dvouletá lesnická škola, poskytující bakalářské vzdělání pro absolventy jednoho ročníku vyučení a jednoho roku praxe. Po vyčerpávající diskuzi jdeme spát do kempu ve čtvrt na dvanáct a na obloze zapadá (vlastně ani nezapadne) slunce a vychází měsíc. Tak se projevuje polární den.

25. 5. 07.30 - Odjíždíme do lesních porostů s naším průvodcem – „studiedirectorem“ školy panem Gunarem Issacsonem. Tyto porosty jsou často postihovány požáry, někdy i úmyslně založenými a řízenými, které však nezničí místní pomalu rostoucí borovici. Na řezu kmenů jsme se mohli přesvědčit o tom, že při tloušťce 8 cm byl počet letokruhů 90 a u tloušťky 45 cm to bylo již 350 let. Je zde také poznat, v jakém časovém odstupu procházely tyto stromy požárem. Letokruhy jsou zde minimální, nebo dokonce začernalé. Na této pochůzce jsme se dostali k „suchému vodopádu“ Dodo Vaten, který se plní pouze při tání sněhu.

5

11.00 Po návratu k autobusu jedeme do města Östesund, kde si kupujeme za 11 SEK čerstvý chléb (1 SEK =asi 5 Kč), protože ten český už je vhodný tak akorát pro ryby. 12.15 Přijíždíme na parkoviště, kde nás vítá velký hukot, jsme totiž u jednoho z nejvydatnějších vodopádů, kde z výšky 32 metrů padá 700 metrů krychlových křišťálové vody za vteřinu. Jmenuje se Tänforsen (obr.). 16.30 - Naše další cesta vede přes hory a planinu Sandwika směrem na západ. Jsou zde ještě zbytky sněhu, kolem nich se pasou sobi, losi, bílí zajíci a jsou zde vidět z jihu se vracející ptáci, jako např. husy, jespáci a mnoho dalších. Občas zastavujeme na vyhlídkách. Při jedné zastávce se kolega Mirek K. pokusil s kamerou přiblížit k losici s teletem, ale jakmile jej tato zahlédla, musel se dát na zrychlený ústup. 18.00 - Aniž by zde bylo jakékoliv znamení, najednou jsme podle ukazatelů směru zjistili, že jsme v Norsku. Začali jsme sjíždět dolů k Atlantiku. 19.45 - Přijeli jsme do norského města Lewanger, po ubytování ve Wandrheimu, jak se zde říká levným ubytovnám, jsme si udělali procházku po městě.

26. 5. 06.30 - Jedeme se podívat do norského korunovačního města Trondheim. Je to velice zajímavé historické město s množstvím pamětihodností. Kamarád Tonda Tomečka potřeboval vyměnit nějaké peníze, tak jsme s naší neznalostí jazyků vyrazili do banky, kde jsme uspěli díky mezinárodním posunkům, zlomkům ruštiny, němčiny a angličtiny. Potom jsme navštívili rybářský přístav s množstvím rybářských lodí, které se vracely z lovu. Díky našim komunikačním schopnostem jsme se nechali pozvat na loď a ochutnali jsme čerstvé krevetky. To nás naladilo a vyměněné peníze jsme pak nechali v prodejně už upravených ryb, takže nám zůstaly i chuťové vzpomínky. 17.30 - Z krásného Trondheimu jsme odjeli na ubytování v Andalsnessu, města Trollů a nádherného fjordu, který jsme překonali v trajektu, jen o něco větším než náš autobus.

27. 5. 07.00 - Odjíždíme strmými serpentinami nahoru do „Údolí trollů“ takzvaného Trollstigenu. V některých zatáčkách si cestující odsedávali od oken, protože měli pocit, že jsou už ve vzduchu a některé zatáčky jsme dokonce ani nevytočili najednou. Na 20-ti kilometrech jsme vystoupali z nuly do výšky 850 metrů nad mořem. Tady jsme si zašli na krkolomné vyhlídky a mohli si zakoupit i různě velké „trolí“ talismany. Po překonání průsmyku jsme klesli zase k moři do městečka Validal, odkud nás trajekt převezl do osady Eisdal. Odtamtud jsme se zase drápali nahoru, podívat se na ledovec Dalsnibba, který je nádherný. Hlavně nás upoutaly azurově modré laguny tající vody, v tuto chvíli díky bezmračné modré obloze zbarvené modře (někteří podezřívali Nory, že tam nalili okenu). Pokračovali jsme cestou dolů směrem na Lillehammer a čekal nás přitom přejezd největšího fjordu Norska „Geiranger“. Projeli jsme lyžařským rájem v Lillehameru a dorazili jsme do hlavního města Norska – Osla, kde jsme nocovali. 6

28. 5. 7.30 - Dnes jsme měli na programu prohlídku městských lesů Osla, kde už se alespoň trošku hospodaří, zčásti parkovým způsobem a dál od města i lesnicky. Zbytek dne jsme věnovali prohlídce města a večer jsme se přesunuli na ubytování ve Varbergu. Cestou jsme se stavili na prohlídku Götteborgu.

29. 5. 8.00 - Ráno jsme popojeli do Helsingboru, kde jsme se nalodili na trajekt, jímž jsme se po vodě dostali do dánského Helsingoru. Další naše cesta už směřovala k domovu. Navštívili jsme Kodaň, která je stylově velmi zajímavá jako historické obchodní centrum. Pokračovali jsme do Rodby, odkud jsme absolvovali poslední plavbu trajektem do Hamburku, kde byla malá zastávka na pouze částečnou prohlídku města. Potom už nás čekal jen dlouhý transit přes Německo domů.

30. 5. Při noční dlouhé cestě jsme si už mohli jen třídit vzpomínky a zážitky z této velmi pěkné studijní exkurze po Skandinávii. Domů jsme se vrátili plni dojmů a hlavně všichni ve zdraví. Zapsal Jiří Gratcl

7

POZDRAV Pozdrav je nejjednodušší, nejelementárnější společenský kontakt, nejzákladnější projev zdvořilosti. Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Ale i pro tento zdánlivě tak prostý projev existuje mnoho pravidel. Je takové pěkně rčení: nejdůležitější u dětí je, aby uměly pozdravit a říci děkuji. Je v tom hodně pravdy. Když potkáváme děti a mládež v domě ve městech, kde je anonymita vysoká, všimneme si, že nezdraví, koho neznají, a často ani toho, koho znají: jsou nevychovaní. Nepozdravit je v chování hrubým přestupkem. V domě, ve kterém bydlíme a nejsme si jisti, že bezpečně známe všechny nájemníky, zdravíme každého. Když to platí pro dospělého, tím spíše to platí pro mládež a děti. Jestliže tuto povinnost děti a mládež nedodržují (menším dětem ji odpouštíme, každé dítě není stejně chápavé), je jisté, že k tomu nejsou vedeni. Každý se potom může domnívat, že nejsou rodiči dostatečně vychovávání nebo že rodiče sami nahlížejí na slušné chování s nezájmem a nebo že pravidla slušného chování neznají. Ani jedno jim čest nedělá. Zásadou je, že pozdravem nešetříme a že se při pozdravu díváme protějšku do očí. Platí pravidlo, že mladší zdraví staršího a muž ženu, přičemž druhé pravidlo má přednost s určitými odchylkami, o kterých se dozvíte níže. Pozdrav je důležitý ve vztahu mezi lidmi, tak důležitý, že ovlivňuje úplně základní vztahy. Pevnou zásadou také je: Pozdravit je zdvořilostí, ale odpovědět povinností. Zdravíme-li, neukláníme se tělem, působí to vtíravě, a uděláme úklon hlavou (i při smeknutí klobouku). Zdravíme-li skupinu osob, pozdrav poněkud zvýrazníme a prodloužíme. Jestliže se zastavíme s někým na ulici, nejdříve pozdravíme a pak hovoříme. Také chceme-li se někoho na ulici zeptat (na cestu apod.), je nezdvořilé klást hned otázku, i kdyby začínala zdvořilými slovy "s prominutím", "prosím vás", neboť jako první máme pozdravit: to je nejzdvořilejší způsob, jak upoutat pozornost. Na ulici zdravíme všechny známé, i ty, se kterými jsme se dříve setkali jen náhodně, ale byli nám představeni. Zdravíme-li přítele nebo nám dobře známou ženu, je pozdrav založen na upřímnosti a přátelskosti a přibude k němu pohyb ruky a úsměv. Při pozdravu dámy méně nám známé projevuje se především úcta a stejně tak vůči podstatně starší osobě, která nám není příliš blízká: pozdrav bude vážnější, úklon zřetelnější a pohled zdrženlivější. Jdeme-li po ulici se svým známým a on někoho pozdraví, připojíme též svůj pozdrav a nikoliv nevšímavým způsobem. Otáčet se ale za pozdraveným a vyptávat se, o koho jde, je neslušné. Jestliže nám to chce známý sdělit, řekne nám to sám. Pozdrav neopakujeme, jestliže nás ten, kterého jsme před chvílí již zdravili, opět míjí. Potkáme-li ho po delší době, v rozmezí například odpoledne, pozdravíme ho způsobem jednodušším, kývnutím hlavy, úsměvem. Zdravíme jen, jestliže víme, že jsme viděni. Pochybujeme-li o tom, raději pozdravíme. Nevadí nám, když jsme se nedočkali odpovědi, protože předpokládáme, že jsme nebyli viděni.

8

Potkáme-li na ulici známého, který není sám, nezastavujeme se s ním, když jsme jej pozdravili: můžeme to učinit, jsme-li k tomu vyzvání. Jestliže se s námi zastaví starší osoba nebo jsme mužem a zastaví se s námi žena, přestaneme s činností, kterou právě děláme (včetně kouření, cigaretu však uhasíme jen tehdy, když se setkání prodlouží). Stává se také, že potkáme někoho, o kom se domníváme, že ho známe, ale nejsme si jisti. V takovém případě, otálí-li s pozdravem ten, který by měl pozdravit jako první, nezazlívá mu ten druhý jeho výpadek paměti a dá mu mírným pokývnutím hlavy znamení, že se znají. Ten pak jistě pozdraví a vše je v pořádku. Pozdrav se uskutečňuje buď mlčky, nebo je provázen slovy. Platí, že čím je nám osoba bližší, tím spíše přidáme slova a jejich vřelost. Není ale slušné zdravit beze slov, působilo-li by to odměřeně nebo jako plnění neradostné povinnosti. Je vhodné také pozdrav zdůraznit, chceme-li projevit svoji zřetelnější náklonnost, slovy "přeji vám hezký den" a podobně, zvláště při loučení. Při loučení též přidáváme slova "těšilo mne" nebo "rád(a) vás zase uvidím". Výběr slov k pozdravu je přizpůsoben osobě, kterou zdravíme a stejně tak i výraz tváře (uctivý nebo přátelský). Nejčastěji říkáme "dobrý den, ráno, jitro, večer", "nazdar" nebo mezi přáteli a blízkými též "ahoj" (což je pozdrav, který byl dříve považován za příliš pouliční, ale hojně se rozšířil). Je nevhodné pozdrav volat na dálku, neboť dbáme toho, aby byl vysloven tak, že jej slyší především zdravená osoba. Na druhé straně můžeme slov použít k tomu, abychom na svůj pozdrav zdravenou osobu upozornili. Není slušné zdravit kamaráda, který jde se ženou, jež není naší kamarádkou, kamarádským pozdravem, protože pozdrav patří oběma. Je ale možné pozdravit každého zvlášť. Pokud jde o děti, vypadá dobře, když ve svém okolí zdraví všechny dospělé osoby, objevují-li se jen občas a v malém množství. Nejbližším okolím se myslí část obce nebo nejbližší okolí u vchodu do domu. Dítě, které pozdraví cizího, vypadá mile: učí se základům slušnosti, umí zdravit a přijímat za pozdrav odpověď. Blízcí sousedé na pozdrav nečekají: zdraví jako první ten, kdo k tomu má rychlejší příležitost. Jestliže v domě, kde bydlíme, zdravíme někoho, koho neznáme, vůbec nevadí, že případně v domě nebydlí. Protože by bylo větší chybou nepozdravit toho, kdo v domě bydlí a my to jen nevíme: vždyť je naším sousedem. Vejdeme-li do místnosti, vždy zdravíme nahlas, ne jen kývnutím hlavy. Ve veřejné místnosti pozdravíme i cizí osoby, se kterými hodláme pobýt, nebo osoby, s kterými možná navážeme konverzaci, např. několik lidí u baru, kteří nás vidí. Odcházíme-li z veřejné místnosti, pozdravíme ty, s kterými jsme měli kontakt, a osobu, která společnost nějak reprezentuje. Odpovídáme na pozdrav, jestliže nás zdraví číšník, což znamená, že zdravíme jeho prostřednictvím všechny hosty. Pozdravíme v kanceláři, kam jsme přišli něco vyřizovat. Někdy musíme rozhodnout o pozdravu podle situace. Nebudeme zdravit například, vejdeme-li do banky, kde je řada přepážek a úředníků a před nimi lidé, s kterými do kontaktu nepřijdeme, ale pozdravíme na malé poště, kde je jeden úředník a u přepážky několik osob. Jako místnost posuzujeme i jiný ohraničený prostor určený pro lidi, například kupé ve vlaku. Je slušné pozdravit, když vejdeme do kupé a odcházíme z něj. V případě, že jsou ve vlaku jen boxy v jinak otevřeném prostoru, nemusíme zdravit cestující v boxu, kam se chceme posadit, jen se ptáme, zda je tam volno. Ale sedíme-li pak s nimi, tedy navázali jsme kontakt, pozdravíme, jestliže box natrvalo opouštíme. Je trapné, přistoupí-li někdo a sedne si a pak po nějaké době odejde bez jakéhokoliv projevu slušnosti. Působí to neotesaně. – Další informace na www.chovani.eu

9

PÍSEMNÉ MATURITNÍ PRÁCE Z ČESKÉHO JAZYKA Být neviditelným? Neviditelnost. Již od pradávna je neviditelnost spjata s lidskou civilizací. Dávné primitivní kmeny i vyspělé zaniklé civilizace uctívaly rozličná božstva a bály se duchů a přízraků, kteří touto vlastností disponovali. To co bylo neviditelné, bylo také nedosažitelné. Vždyť už učení alchymisté na dvorech středověkých králů a císařů se pokoušeli vyrobit elixíry neviditelnosti, avšak bez výsledků. Každé malé dítě pomyslelo na to, jaké by to asi bylo, být alespoň na okamžik neviditelným. I já jsem nesčetněkrát přemýšlel, co všechno bych mohl s touto vlastností dokázat. Je však neviditelnost dar, nebo prokletí? Kdybych byl neviditelný, zneužíval bych toho, nebo raději pomáhal lidem a svému okolí? Když pomyslím na veškeré možnosti, přiklonil bych se už k té horší variantě. Vstupoval bych na místa, která jsou mi normálně uzavřena, prováděl bych věci, o kterých se mi zatím jen zdá. Zkoušel bych šmírovat děvčata při sprchování, a ne jen tam. Zajít si na nákup a neplatit, škádlit a provokovat lidi kolem sebe a sledovat jejich zmatené reakce. Je tu možnost dělat i lepší věci, ale ty nejsou tak lákavé. Třeba přidat se k strážcům zákona a pomáhat jim v udržování pořádku. Vždyť s neviditelností bych se mohl infiltrovat mezi dealery, mafii a jiné kriminální živly a zničit je tak snadno a rychle, že by nikdo nevěděl, co se stalo. Jenomže komu by potom šly zásluhy? Tomu neviditelnému chlapíkovi? Ale kdo ho viděl? Kdo potvrdí, že tam vážně byl a udělal dobrý skutek? Nikdo. A koho by věčně bavilo pomáhat ostatním, když mi ani nepoděkují? Mě rozhodně ne. Za každý dobrý skutek by měla být odměna, alespoň motivační, nějaká drobnost. Jenže když nic nedostanu, tak si to prostě můžu vzít sám, když mě nikdo nevidí. A když jsem si vzal jednou, můžu i podruhé a potřetí. Najednou si uvědomím, že dělám něco špatného, ale to už je příliš pozdě. Nakonec se stanu něčím, proti čemu jsem bojoval. Z toho vyplývá, že i ušlechtilá myšlenka a čin se může později zvrtnout. Chtěl bych být tedy neviditelný i za cenu toho, že by se ze mne stal padouch? Přinesla by mi neviditelnost nějakou nevýhodu? Nevýhod je rozhodně celá řada. Nejsem-li viděn, nemůže na mě být brán zřetel. Kdo mě ošetří, když se zraním? Kdo bude ochotný mluvit s něčím, co není vidět? Jaké slečně se zalíbím, když ani neví, jak vypadám? Můžu vůbec žít plnohodnotný život? Záleží na tom, co považuji za plnohodnotné, ale krádeže, sex, zneužívání této schopnosti a lidí rozhodně ne. Všechny tyto nastolené otázky odpadají, pokud bych tuto dovednost mohl ovládat. To bych neviditelnost rozhodně uvítal, protože bych ji mohl využít v okamžicích, kdy by se mi hodila. Ale tím pádem se vracíme zpátky ke zneužívání. To proto, že bych neviditelnost využil k dosažení osobního cíle. Všichni ale neviditelnost nezneužívají, někteří ji k životu potřebují. Mám na mysli zvířata. Nejsou neviditelná tak, jak si to představujeme ve sci-fi filmech my lidé, ale svým vlastním způsobem. Dokážou splynout s prostředím, pohybovat se tiše, využít každé drobnosti, aby byla neviditelná. Spoustu druhů zvířat jejich vlastností k životu v neviditelnosti předurčují. To je důvod, proč mě již tolikrát napadlo, že chci být neviditelný. Z čiré lidské závisti. Když to má on, tak já to chci taky. Ptáci umí létat, postavíme letadlo, abychom se jim vyrovnali. Gepard je nejrychlejší běžec, postavíme auto, abychom byli rychlejší. Odtud pramení má touha, i touha všech ostatních lidí, kteří na neviditelnost alespoň jedenkrát pomysleli. Ale co když už jsme neviditelnosti dosáhli? Co když jsem neviditelný, 10

i když mě někdo vidí? Je to ignorace. Nejhorší druh neviditelnosti. Ta neviditelnost, která nejvíc bolí a každý z nás už si ji prožil. Pocit nepotřebnosti, opovržení, samoty a bezmoci. Není lepší snažit se neviditelnost, jako je tato, vymýtit? Já nechci být okolím ignorován, já chci žít a bavit se. Bohužel se s tímto druhem neviditelnosti, nebo tomu říkejte, jak chcete, setkávám naprosto běžně. Ale co skutečná neviditelnost? Díky vědě a fyzikálním jevům se jí dá dosáhnout. Lom světla, mikrosenzory a podobná zařízení vědci vyvíjejí již léta. Pokud by se na trh dostalo zařízení nebo oblek umožňující zneviditelnění, rozhodně bych si ho koupil. Mnohem pravděpodobnější však je, že tato zařízení jsou konstruována pro armádní účely. Takže pokud chci být neviditelný někdy v budoucnu, musím se dát k armádě. A u vojska se rozhodně nedá mluvit o správném využití. Pokud bych byl neviditelným na bojišti, dostal bych se za nepřátelské linie a zabíjel bych tajně zezadu. To není moc fér a opět je to pouze zneužití pro cíle mých nadřízených. Tento vývoj bohužel nejde zastavit, ale kdybych měl tu možnost, udělal bych to. Chci být tedy neviditelný? Mohl bych si dělat téměř cokoli, co by se mi zachtělo, ale jaké by to mělo důsledky pro mě a mé okolí? Bavila by mě ta samá činnost i přesto, že je zakázána, stále dokola? Neomrzel by mě pohled na nahé dívčí tělo při šmírování ve sprchách? Chtěl bych stále krást, nebo někomu pomáhat? Na tyto otázky nedokážu odpovědět a nedokáže to ani nikdo jiný, protože nikdo neví, jaké to je. Každý by chtěl být neviditelný, ale nikdo si neuvědomuje následky, jaké by to mohlo mít. S velkou mocí přichází ještě větší odpovědnost. Tím se vracím k základní otázce, která je zároveň nejdůležitější. Je neviditelnost dar, nebo prokletí? To nikdo neví, ale sám za sebe můžu říct, že být neviditelný pro mě znamená být nešťastný. Jan Hrozek (4. C) NÁVOD, JAK SE STÁT NEVIDITELNÝM Jak se staneme neviditelnými? Ukradněte černého kocoura a kupte bez smlouvání nový hrnec, zrcadlo, cihlu rašeliny, achát, něco uhlí nebo troudu. Nabeřte vody, právě když bije půlnoc. Vložte kocoura do hrnce a přistavte na oheň. Hrnec držte v levé ruce. Nehýbejte se a neotáčejte se ani při sebevětším hluku. Vše vařte 5/4 hodiny. Potom položte kocoura na misku, strhněte maso a hoďte je za sebe přes levé rameno se slovy: »Accipe quod tibi do, nihil amplius.« Dívajíce se do zrcadla, vkládejte si do úst jednu kost po druhé. Když se již neuzříte, obraťte se a proslovte: »Pater, in manus tuas, commendo spiritum meum.« Uschovejte kosti tak, aby je nikdo nemohl spatřiti, a napříště, až se budete chtít státi neviditelným, vložte je opět mezi zuby. (Černý drak)

11

Být (nejen) neviditelnou? Píše se rok 1991 a v kalendáři je zaškrtnutý 22. duben. V tento den se život jedné dívky stává jiným, zcela odlišným od ostatních. Začalo to jako obyčejný den. V 6: 00 zazvoní budík. S každodenní nechutí a s nepříliš líbivými slovy na rtech vyleze z postele a pomalu se odbelhá o patro výš ke snídani. Otevře chlebník a z něj zeje opět jen prázdnota. Naštvaně odsykne a pokračuje vedle k ledničce. Najde jen kousek másla, které mimochodem z duše nenávidí, a půlku papriky. Znechuceně zabouchne dveře ledničky a odebere se zpátky do svého kutlochu. S hladovým žaludkem na sebe naháže oblečení do školy a vyráží směr její Alma mater. Po cestě se jí hlavou honí myšlenky o touze mít klid. Mít čas sama na sebe. Nemuset se každý den honit pro někoho jiného. Kéž by se to dalo nějak změnit. Hlavou jí bleskla myšlenka. Aspoň chvíli být neviditelná a vidět, co dělají ostatní ve svém volném čase. Mají také tolik povinností? Také mají někdy pocit, že se musí rozdělit na tři části, aby vše zvládli? Nebo jsem já tak rozmazlená a mám pocit, že si stále jen stěžuji? Dorazí do školy a usedne do lavice. Přece jen je to zcela obyčejný den. Tak jako každý jiný… Vyučování končí, a tak urychleně spěchá domů, aby stihla být do půl hodiny v hudebce, ve které stráví celé odpoledne. Po hudebce domů a konečně spát. Usne jako mimino. Probudí se kolem jedenácté hodiny a snaží se vzít si do rukou telefon. Ale nejde to. Nemůže ho uchopit, jako by byla vzduch. Telefon leží jako přibitý. Vstane z postele a běží k zrcadlu. Uvidí jen rám, ale nikdo v něm není. Co se děje? „Proboha co se to děje!“ říká si. Pomalu se otočí a jde do kuchyně. Hlavu položí do rukou a pláče. Najednou si uvědomí, že si to vlastně přála. Chtěla být neviditelná. A vlastně to není tak špatné. Má to i své výhody. Může přece udělat cokoliv. Utře si slzy a vyráží využít své schopnosti: Prochází se po městě a sleduje východ slunce. Vidí, jak lidé, stejně naštvaní a ospalí jako ona včera, vycházejí z domů a vyrážejí do práce. Vždycky ji zajímal život těžce pracujících lidí. Projde kolem starého kravína a zpoza rohu sleduje práci zaměstnanců. „Vždyť jsem vlastně neviditelná.“ řekne si a vejde dovnitř. Ženy nabírají hnůj vidlemi a pod tou tíhou se jim bolestivě ohýbají záda. Podívá se na hodiny a zjišťuje, že je sedm hodin ráno. „Ti lidé tak brzy vstávají a k tomu musí hned po ránu tahle tvrdě pracovat,“ pomyslela si. Nemají to jednoduché. Z dálky slyší zvuk motorové pily, tak se jde podívat, odkud ten zvuk přichází. Dojde k lesu, kde vidí dva muže, kteří už takhle brzy ráno kácejí mohutné stromy. „ Také to nemají jednoduché,“ řekne si. Projde ještě mnoho dalších míst, kam by se bez své neviditelnosti nedostala, a zjišťuje, že skoro všichni tvrdě pracují. Pořád si víc a víc uvědomuje, že to vlastně nemá tak špatné, jak si myslela. Začíná se stydět za svoji sobeckost. Vrací se zpět ke svému domu a potkává spolužáky, svou kamarádku, bráchu. Tolik by chtěla říct, co se jí stalo. Že si tak přála být neviditelná a že se ji to opravdu splnilo. Jenže nemůže. Nikdo ji nevidí. Zaslechla spolužáky, jak se o ní baví. Někdo z nich řekl: „Jak se mohla jen takhle vypařit?“ Křičela na ně: „Já jsem tady!“ Nikdo ji neslyší. Smutně dojde domů a naříká: „Už nechci být neviditelná, slibuji, že už si nikdy nebudu stěžovat.“ Vždyť vlastně neexistuje. Kdo za ni odehraje koncerty? Přece v tom holky nemůže nechat. V duchu křičí: „Poučila jsem se, chci být normální!“ Vtom ji slunce začne lechtat po tváři. Něco z dálky dělá strašný hluk a pořád se to přibližuje. Ten zvuk je jí povědomý. Co to jen může být? Už ví! Budík! Magdaléna Důjková (4. C)

12

PERLIČKY

Vychovatel: Fuj, vám to tady smrdí, jako kdyby někomu praskla hlava!! Vychovatel: Zavři tu beletrii, buci, buci!! Vychovatel: Kluci, neserte mě, já vám takovou písknu, až vám to z pr… vyskočí. Vychovatel: Vypni to! V mžiku! Nebo ti z toho udělám létající talíř. Dějepis: No, pohanské slavnosti vypadaly asi tak: jedlo se, pilo se a všecko skončilo hromadným sexem. Biologie: Ty se neučíš!!! Já tě zabiju!! Biologie: Ovečky už nemám, ukradly mi je snědé tváře, tak jsem se na to vys… Dějepis: Všecky ženy jsou kur…, akorát moje matka je svatá. VKO: Co po mě ňafáš? Žák: Bil sinus cosinus… ale já to mám v sešitě. Zeměpis: Běžte za ředitelem, ať mě vyhodí!! - Žák: Já du. Biologie: A tohle určitě znáte: Schránka měkkýše na 5? - Žák: Slipy. Dějepis: Vy se stěhujete jak banda špinavých beduínů!!! Biologie: Ale Karle, to není sopl, to nejde potáhnout zpátky!!! (pohlavní ústrojí muže) Zeměpis: Stupnice pro zemětřesení? - Žák: Jooo, to je ta Rychtářova stupnice škály… PIP - zahradnice: To je počasí. Nohy do vody, hubu do piva Chemie: (ieden žák drží druhého za hlavu a buší mu do ní svou hlavou) Učitel: Co děláte? Žák: Dáváme hlavy dohromady, víc hlav, víc ví… Učitel: Ale dva krát nula je pořád nula…

Zeměpis: Učitel:Tak co je to za plochu? Žák: Mo-ho-vo-ri-vo-či-voči-va-čova plocha diskontinuality. Učitel: Radši říkej Novákova

Zpracovali žáci 1. A

13

KNIŽNÍ RECENZE Isaac Asimov - Nahé slunce Příběh začíná přeložením pozemského detektiva Eliáše Baleyho na decentralizovanou Solárii, kde si místní bezpečnost neví rady s vraždou váženého vědce. Vzhledem k tomu, že na místě byli přítomni pouze roboti a těm První zákon nedovoluje ublížit člověku, je za pachatele považována jeho žena Gladia. Baley brzy zjistí, že vyšetřovat zločin na planetě, kde je osobní kontakt takřka nepřípustný, ba dokonce nemorální, a lidé jsou od sebe vzdáleni stovky kilometrů, je prakticky nemožná věc. Aby uspěl, musí zbořit zažité bariéry, překonat svůj vlastní strach a pochopit jednání Solárijců. Vydatnou pomocí mu přispívá jeho přítel, robot R. Daneel Olivaw. Společně rozplétají sítě intrik a klamu a zjišťují, co se skrývá pod slupkou nevinného vyspělého světa… Kniha líčí problémy budoucího lidstva, týkající se morálky a zločinnosti. Vzhledem k rozmáhajícímu se vývoji robotů poukazuje autor na možné důsledky tohoto nového trendu. Protože se o tuto problematiku intenzívně zajímal, vymyslel tři zákony robotiky, což mu dalo skvělou záminku napsat detektivní román. Zároveň rozvíjí teorie o způsobu chování lidí vůči jiným a zamýšlí se nad pocitem nadřazenosti Vesmířanů vůči obyčejným lidem ze Země. Nicméně knížka je přece jen trochu staršího data a každému její styl nesedne. Přesto si myslím, že Asimovovy knihy jsou velmi čtivé, svižné a i po tolika letech od jejich vydání jsou pořád velmi oblíbené. Hodnocení: *** Ivona Březinová Holky na vodítku - Jmenuji se Ester Kniha líčí příběh šestnáctileté Ester, která se léčí ze své závislosti na hracích automatech. Pochází z velmi početné rodiny, kde se sice mají všichni rádi, ale dívka pociťuje nedostatek soukromí. Čím dál víc využívá pohostinnosti rodinného přítele, majitele baru a herny. Od první výhry se pomalu propadá až k závislosti, které ještě napomáhá Roman, který ji v baru zaměstná, aby dělala reklamu automatům. Právě v baru potkává slepého Kristiána, do kterého se zamiluje. Kristián se snaží přinutit Ester, aby přestala s hraním, ale její postupující závislost už nejde zastavit… Knížku píše zčásti sama Ester jako svůj deník, popisuje své první zkušenosti s hraním a své zážitky z doby, než se dostala do bezděkovské léčebny. Všechny knihy z téhle série jsou velmi emotivní a nabádají k zamyšlení nejen mladé lidi, ale i jejich rodiče. A to nejen ty, kteří se s tímto někdy setkali. Knížka je moc hezky a čtivě napsaná a nudit se s ní rozhodně nebudete. Hodnocení:****

Pavla Ptáčková (1. C)

14

FILMOVÁ RECENZE Je to i můj život Film, o kterém chci psát, jsem objevila úplnou náhodou, ale už jen ten název mě zaujal. Film z loňského roku, který režíroval Nick Cassavetes a v hlavních rolích se představili Abigail Bresling. Cameron Diaz, Sofia Vassilieva, Jason Patric a Alec Baldwin, má název Je to i můj život. Tento film vznikl podle knižní předlohy napsané spisovatelkou Jodi Piccolout. Anna se narodila proto, aby zachránila svou starší sestru Kate, u které byla už ve dvou letech diagnostikována leukémie. Až do svých třinácti let Anna své sestře darovala geneticky vhodnou krev, kostní dřeň a podstoupila spoustu bolestných procedur. I přes to všechno se nemoc neustále vracela. Kate selhaly ledviny a od Anny se čekalo, že jednu poskytne své sestře. Ta si místo toho najala právníka, aby rodiče nemohli rozhodovat o jejím těle. Za tímto rozhodnutím se však vyskytuje víc než jen rozmar mladší sestry… Vztah matky k oběma dcerám a motivace jednotlivých

členů

rodiny

jsou

divákovi

postupně odhalovány. Jak se vyostřují vztahy v rodině, začíná se čím dál jasněji rýsovat, že boj o záchranu života dcery je vlastně to jediné, co dává matce naději. Je to velmi emotivní film, který vám dá sto minut emocí a soucitu, ale zároveň otevře jedno velké morální dilema. Je možné zničit život jedné z dcer jen proto, aby byl prodloužen život té druhé? Překvapilo mě, že i herečka jako je Cameron Diaz, která hraje převážně ve filmech komediálního charakteru, dokázala zahrát i takovouto dramatickou roli matky vážně nemocné Kate. V roli této dcery se představila mladá herečka Abigail Bresling, která svým hereckým výkonem dokazuje, že v současnosti patří k těm největším dětským filmovým talentům. Jedna z posledních scén filmu, scéna s fotoalbem, patří podle mého názoru k těm nejdojemnějším ve snímku. Jednoznačně působivé od začátku do konce. Nezapomenutelný příběh k zamyšlení.

Michaela Kruttová (1.A)

15

NIMROD Pro myslivce snad známé jméno, ve slovníku překládané jako lovec, myslivec. Proč? Přiznejme si, kdo z nás ví, kdo to vlastně Nimrod byl. Proto jsem si dovolil sehnat několik informací, zpracovat je a uveřejnit. Nimrod (hebr. ‫ִמרֹוד‬ ְ ‫ )נ‬je biblická postava, která je zmíněna zejména v 1. knize Mojžíšově. Podle biblické zprávy byl synem Kúše, vnukem Cháma a pravnukem Noemovým. Založil několik měst v Mezopotámii. Je charakterizován jako „bohatýrský lovec před Hospodinem“ - odtud jeho jméno, které zobecnělo jako označení lovce či myslivce (nimrod). Nimrodovo jméno se zachovalo v několika místních názvech a rovněž v legendách v sumerštině,

asyrštině

a

pozdějších

jazycích. Nimrod je mezopotámský monarcha, jak jest psáno v knize Genesis. V Bibli je popsán jako mocné pravítko a stavitel národa, který založil mnohá města včetně velkého Babelu neboli Babylonu. Přestože to byl silný vůdce, jeho pověst byla poskvrněna právě vztahem ke konstrukci Babylonské věže. Mimoto je zmiňován v midraších. Dle Septuaginty byl Nimrod označován za gígas, - obra. Jeho jméno ale může znamenat i rebel. Jiné teorie o Nimrodovi mluví jako o Nejvyšším Bohu Babyloňanů Mardukovi.

Další

jej

přirovnávají

k Ninurtovi, bohu války a lovu, či k bohu Namra-du. Když se vás tedy někdo někdy zeptá, proč právě Nimrod, budete mu schopni říct aspoň to minimum informací, které jsem vám nabídl.

Zpracoval Kopčík Tomáš

16

REPREZENTACE ŠKOLY Matematická soutěž Dne 10. 6. 2010 jsme se zúčastnili s dalšími žáky naší školy matematické soutěže, která se konala na zámku v Hranicích. Původně jsme si mysleli, že soutěžíme za naši lesnickou školu, ale po bližším seznámení jsme se dozvěděli, že soutěžíme za samotné město Hranice. A teď, abych vám akci trochu přiblížila, tak vám o ní něco málo napíši: Ve čtvrtek v osm hodin ráno jsme měli sraz ve hranickém zámku, kde nás brzy poté odvedli do zasedací místnosti městské rady. Zde jsme se usadili a konečně jsme dostali zadání se sedmi úkoly, na které jsme měli pět hodin. My si říkali, že pět hodin bude akorát stačit, což se potvrdilo. Aby se popravdě řeklo, tak za jedinou hodinu jsme vlastně neměli co dělat, jelikož ty úkoly byly tak těžké a na tak složité přemýšlení, že jsme si s nimi nevěděli rady. Ale i tak jsme to nevzdali a pustili se do toho s plným nasazením. Měli jsme jediné štěstí, a to že jsme u některých zadání mohli odpovídat ANO nebo NE. Bylo to opravdu těžší, než jsme čekali, takže jsme to po třech hodinách vzdali a vrátili se s chutí do školy. Přísahali si, že už do takové soutěže nevkročíme. Ale po čase určitě zjistíme, že taková soutěž je dobrá, a rádi se do ní v příštích letech opět zapojíme.

Markéta Šatánková (1. C)

Střelecká soutěž O vzornou reprezentaci hranické SLŠ na veřejnosti se zasloužili členové střeleckého kroužku, kteří reprezentovali školu na IV. ročníku střelecké soutěže “O pohár předsedy OMS Jičín“, kde družstvo ve složení Michal KREMSER, Radek LUBINA (2A), Josef MIKULENČÁK a Kamil HORÁK (2C) obsadilo první, druhé, třetí a sedmé místo ve svých kategoriích. Všem patří naše poděkování za vzornou přípravu k reprezentaci školy, které obětovali hodiny svého osobního volna. Absolutním vítězem soutěže se s počtem 398 bodů stal Michal KREMSER (2A). Počtem nastřílených bodů vytvořil nový rekord soutěže. Věříme, že i další ročníky budou pro nás stejně úspěšné. Členové střeleckého kroužku pro to udělají maximum. Družstvo školy již potřetí obhájilo putovní pohár pořadatele soutěže. - Věříme, v kroužku pro to udělají maximum. Družstvo školy již potřetí obhájilo putovní pohár pořadatele soutěže. Zpracoval pan vychovatel Srnka

17

D’N’B Na akademii jste mohli vidět skákání podobné divokým domorodým tancům. Bylo to D’n’B. Tanec moderních válečníků. Tradiční bubínky a jednostrunné nástroje jsou TABU. Nahradila je elektrická hudba. Zde vám přinášíme vyjádření aktérů. Drum and Bass je druh tance, při kterém se používají nejvíce nohy. D’n’B dance jsem se učil asi týden. Z prvopočátku to vzniklo tak, že v mých deseti letech jsem se dostal k hudebním nahrávkám D’n’B. Poslouchalo se mi to celkem dobře, takový ten první pocit byl, že při poslouchání je to pro mé uši ráj. Až ve druhém ročníku SLŠ jsem se dozvěděl, že něco jako D’n’B dance (DRUM STEP) existuje. Bylo to pro mě něco nového a snad jako každý jsem chtěl něco nového zkusit. A tak jsem začínal s prvním krokem, ale stále neúspěšně. Skákal jsem a skákal, ale pořád marně. Jsem takové povahy, že co mi příliš nebo vůbec nejde, už nikdy nezkouším. Jenže D’n’B mi nedalo spát a zkoušel jsem to stále. Jednou odpoledne jsme se spolubydlícím došli na pokoj utahaní ze školy a pustili jsme si úplně odlišný druh hudby, než je D’n’B. Bylo to tekno, to je o něco rychlejší a drsnější žánr, ale to nebudu rozebírat. No a zničehonic jsem ze srandy dvakrát poskočil: ,,Ty…!“ Vykřiikl jsem. Byl to ten správný krok a měl jsem pocit, jako bych D’n’B uměl delší dobu. O historii D’n’B se nestarám a jedu tzv. freestyle, tedy ne podle nějakých určených pravidel k tanci D’n’B. A tak, když jsem něco málo uměl, přidal se ke mně Roman a byl jsem rád, že se to taky někomu líbí a zajímá ho to. Většina lidí se tomu zasměje a ukazuje si prstem. Říkají si, co to je za blbce. Ale tak nějak jsme si na různé posměšky s Romanem zvykli a jen nad tím máváme rukou. V našem stádiu D’n’B stepu vydržíme tak 10-20 minut skákání, pak musí přijít pauza a v ten moment přichází i okamžitá bolest nártů, kotníků, kolen, stehen a pánví. Pro tělo je to celkem náročné, jsou to velké rány, ale pozor, pro mozek je to taky náročné, náročné v tom, že musíte stále sledovat nohy a přemýšlet předem, kdy a jak přejít na další krok a hlavně sledovat rytmus. S Romanem pořád zkoušíme nové kroky. Jestli se chcete dobře unavit, nebo jen tak z nudy pobavit, tak si D’n’B zkuste sami. Skyline- Candy a Roman Kohler (2. A)

18

Činnost střeleckého kroužku ve školním roce 2009/2010 Nová etapa činnosti střeleckého kroužku začíná dnem 1. března 2010, kdy se po odchodu pana Pospíšila do důchodu novým vedoucím kroužku stává pan Srnka. Cílem činnosti bylo navázat na úspěšnou činnost kroužku v minulém období, včetně reprezentace školy na veřejnosti. Počáteční zájem o činnost byl velký. Do kroužku se přihlásilo 85 studentů prvního až třetího ročníku, převážně z DM Teplická. Abychom zabezpečili pravidelné střídání všech členů kroužku, rozdělili jsme celou skupinu na čtyřčlenná družstva, vzhledem k možnostem střelby na střelecké učebně na DM. Doba pro střelecké nácviky byla od pondělí do čtvrtka v době od 16 do 17 hodin a 18 až 19 hodin. U prvního ročníku jsme kladli důraz na bezpečné zacházení se zbraní a pravidla střelby. Při samotné střelbě jsme postupovali metodou postupného zvyšování náročnosti v podmínkách střelby. Členové kroužku si postupně vyzkoušeli střelbu vleže na terč s kruhy, střelbu na terč s kruhy a lovecké terče s oporou loktů, střelbu ve stoje s oporou pevné a volné tyče a řadu dalších disciplín. Od května do poloviny června probíhala na „střelnici“ DM soutěž v uvedených disciplínách. Fotogalerii z činnosti kroužku jako i vyhodnocení střelecké soutěže si v níže uvedených můžete prohlídnout na intranetových stránkách školy. Je ale smutné, že z celkového počtu 17 družstev a 85 členů se soutěže zúčastnili pouze dvě kompletní družstva a 27 členů kroužku. Ukázalo se, že s postupným zlepšováním počasí klesal zájem o činnost v kroužku. To bude pro nás poučením do budoucna, kdy svou činnost zaměříme spíše na kvalitu než kvantitu. Členové kroužku se aktivně zúčastnili pomoci studentům třetích ročníků při přípravě na praktickou zkoušku k získání zbrojního průkazu.

A jak dál v novém školním roce? Důraz chceme položit na kvalitu. Jednak ve výběru členů kroužku a jednak v samotné náplni činnosti. U prvních ročníků se zaměříme na zvládnutí bezpečné manipulace se zbraní a zvládnutí střelby se vzduchové pušky, u druhého ročníku rozšíříme náplň o střelbu z malorážky s využitím střelnice „Pod hůrkou“ a u třetího ročníku se zaměříme na přípravu ke zkoušce na získání zbrojního průkazu.

Samozřejmě, naše snaha je jedna věc a ta druhá bude zájem studentů. Ale to se uvidí až příští školní rok. Zatím si užijte prázdnin – 19

Pan vychovatel Srnka

20

Dárek pro tetu

Když jsem byla stromek malý, srnečky si se mnou hrály.

Vysadili kolem mě jedličky, zaplnily jsme palouk celičký.

Jak jsme povyrostly trochu, Řekl otec svému hochu:

„Břízky plevelí nám les, půjdem na ně s pilou dnes.“

Byla jsem tak krásní břízka, však teď ze mě létá tříska.

Za traktorem ve vozíku nejdu pěšky, to mám kliku.

Na dvoře mě poštípali, na cirkuli pořezali.

Teď se svými bratříčky budu hřát v krbu naší tetičky.

Markéta Šatánková

21

22

23

24