MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky
Struktura a transformace dětských domovů v Olomouckém a Zlínském kraji Bakalářská práce
Brno 2006
Vedoucí práce:
doc. PhDr. Pavel Mühlpachr, Ph.D.
Vypracoval:
Hynek Zatloukal
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. ............................................. podpis
Poděkování
Chtěl bych vyjádřit své poděkování všem, kteří mi při zpracování bakalářské práce pomohli, zejména vedoucímu práce doc. PhDr. Pavlu Mühlpachrovi, Ph.D. za důvěru při volbě tématu, konzultace a cenné připomínky v průběhu zpracování díla. Hynek Zatloukal, březen 2006
Obsah Úvod 1.
Náhradní výchova a péče o děti a mládež 1.1 Rodina 1.2 Náhradní výchova a její alternativy 1.2.1 Příčiny umisťování dětí do náhradní péče 1.2.2 Opatření a alternativy Opatrovnictví
1.3
1.2.3 Zákonná opora a právní odpovědnost za výchovu dětí Náhradní rodinná péče 1.3.1 Adopce (osvojení)
Předadopční péče. Osvojení zrušitelné (1. stupně, osvojení prosté). Osvojení nezrušitelné (2. stupně, osvojení plné). Mezinárodní osvojení
1.3.2 Pěstounská péče
Zařízení pro výkon pěstounské péče (skupinová pěstounská péče) SOS dětská vesnička. Předpěstounská péče. Pěstounská péče na přechodnou dobu. Profesionální pěstounská péče
1.4 1.5 1.6
2.
1.3.3 Poručenství 1.3.4 Svěření dítěte do výchovy (jiných fyzických osob než rodičů) 1.3.5 Pobyt dítěte mimo ústav (hostitelská péče) Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Náhradní výchovná péče (ústavní péče) Ústavní péče v zahraničí 1.6.1 Shrnutí dosavadního vývoje ve světě 1.6.2 Specifika v jednotlivých zemích
Školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy 2.1 Ústavní výchova a ochranná výchova 2.2 Struktura zařízení v České republice 2.3 Historický exkurz 2.4 Negativní vlivy a nedostatky v ústavní péči 2.5 Organizace a edukace v dětských domovech 2.6 Právní rámec
3.
Dodržování základních lidských práv a svobod 3.1 Nástin problematiky ústavnosti 3.2 Úvod do oblasti lidských práv 3.2.1 Vývoj a historie lidských práv 3.2.2 Dějiny lidských práv na území České republiky 3.2.3 Specifická práva dětí v historii 3.2.4 Předpoklad vývoje lidských práv v rámci Evropské unie 3.3 Listina základních práv a svobod 3.3.1 Základní lidská práva a svobody 3.3.2 Hospodářská, sociální a kulturní práva 3.4 Práva dětí v ostatních dokumentech 3.4.1 Úmluva o právech dítěte
4.
Výzkum 4.1 Cíl bakalářské práce 4.2 Metodika 4.3 Analýza systému 4.3.1 Současné problémy systému náhradní péče 4.3.2 Přehled zařízení náhradní péče na Olomoucku a Zlínsku 4.3.3 Organizační struktura školských ústavních zařízení 4.3.4 Přehled školských ústavních zařízení v Olomouckém kraji 4.3.5 Přehled školských ústavních zařízení ve Zlínském kraji 4.3.6 Popis a charakteristika Dětského domova v Lipníku nad Bečvou 4.3.7 Organizační struktura 4.3.8 Provoz a režim domova 4.3.9 Edukace v dětském domově 4.3.10 Dodržování Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte a zákona číslo 109/2002 Sb. v dětských domovech 4.4 Výsledky výzkumu
5.
Návrhy a opatření 5.1 Změna filozofie přístupu k edukaci dítěte 5.2 Soubor konkrétních návrhů a opatření Závěr Shrnutí Summary Literatura Seznam použitých zkratek Přílohy
Úvod Podle preambule Úmluvy o právech dítěte, stěžejního mezinárodního dokumentu o základních lidských právech, uznávají smluvní státy, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. V České republice žije okolo dvaceti tisíc dětí, které ve vlastní rodině vyrůstat nemohou. Přitom pouze dvě procenta z nich jsou úplní sirotci, kdežto 98 % jich své vlastní rodiče má, ale ti se o ně z nejrůznějších důvodů nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Přes současný trend péče o děti ve světě sanací biologické rodiny je u nás vzhledem k počtu obyvatel dlouhodobě nejvyšší počet dětí umístěných v ústavních zařízeních. Tato realita je předmětem trvalé kritiky expertů i veřejnosti. Děti žijící v ústavní péči jsou do určité míry vyřazeny z běžného způsobu života a jsou tedy potenciálně ohroženy z hlediska svého dalšího vývoje. V souladu se společenskými změnami po roce 1989, rozvoji mezinárodní spolupráce, kodifikací v právním systému a integračním směřováním došlo i k zásadní přeměně institutu ústavní péče. Probíhající reformy českého školství vyžadují v celé oblasti výchovy a vzdělávání pozitivní, rovný přístup k dětem bez jakékoliv diskriminace na zásadách vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti v duchu demokratismu a humanismu. Problematika ústavní péče a práv dítěte je v posledním období silně medializovaná. Lze snadno podlehnout dojmu, že děti u nás jsou z hlediska srovnání počtu umístění drženy v ústavech a ochrana práv dítěte a kvalita života v nich výrazně zaostává v mezinárodním srovnání. Jaký je skutečný stav transformace dětských domovů jsem se proto pokusil zpracovat v předkládané práci. Zvolené téma pojímám nejen primárně z roviny speciálně pedagogické, ale také multidisciplinárně, zejména z pohledu sociální pedagogiky a práva. Vzhledem ke svému studiu na právnické fakultě i z pozice práv fiktivního dítěte v ústavní péči. V kontextu se svou dvacetiletou praxí práce s dětmi, současné profesi vychovatele a řadě absolvovaných odborných praxí, stáží a výkonu zaměstnání v dětských domovech a v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, je toto téma předmětem mého zájmu. Předkládaná analýza systému je tedy z mého pohledu chápána více než povinná bakalářská práce, spíše jako osobní vklad do diskuse o řešení přiměřené, ale efektivní a potřebám odpovídající podpory mladým lidem z dětských domovů, kteří se touží stát plnohodnotnými členy naší společnosti. Pro omezený rozsah a charakter práce může však jít pouze o náznak paradigmat s nárysem jednotlivých myšlenek, vysvětlením zásadních pojmů, principů a vzájemných souvislostí.
6
Bakalářská práce je členěna do pěti kapitol: První je zaměřena na úlohu rodiny, odlišnosti a specifika náhradní výchovy, formy náhradní rodinné péče, ústavní zařízení a na zahraniční zkušenosti. Druhá část popisuje školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a jejich systém, analyzuje negativní vlivy, nedostatky a problémy ústavní péče. Je také věnována dětským domovům, jejich struktuře, historii, účelu, organizaci a právnímu rámci. Ve třetí nastiňuji problematiku základních lidských práv a svobod se specifikou dodržování práv dítěte. Z důvodu srozumitelnosti je opatřena řadou vysvětlujících poznámek. Výzkumná část je obsahem čtvrté kapitoly. Je zaměřena na analýzu systému náhradní výchovy a struktury Dětského domova v Lipníku nad Bečvou. Závěrečná 5. část pojednává o návrzích a opatřeních. V příloze jsou uveřejněny tabulky s údaji, seznamy školských zařízení, výňatky právních předpisů a jiné doplňky. Cílem bakalářské práce je podat souhrnný náhled na transformaci systému ústavní výchovy a na problematiku dětských domovů v Olomouckém a Zlínském kraji prostřednictvím vybraného zařízení v Lipníku nad Bečvou, s důrazem na dodržování práv dítěte. Bakalářská práce je charakteru kvalitativního výzkumu. Z hlediska metodologie je zpracovaná monografickou procedurou a má ráz teoretické studie. K dosažení cíle byla použita kvalitativní metoda a techniky standardizovaného a strukturovaného rozhovoru, analýzy dokumentů, obsahové analýzy a kritické analýzy informačních zdrojů.
7
1. Náhradní výchova a péče o děti a mládež 1.1 Rodina
Podle lidské přirozenosti je rodina založená na svazku muže a ženy (zpravidla spojená manželstvím) a jejich dětí základní jednotkou lidské společnosti. Součástí širší rodiny je i další bližší a vzdálenější příbuzenstvo. Rodina jako biosociální skupina poskytuje svým členům zajištění životních potřeb, hmotné i sociální zázemí, vzájemnou podporu, je výchozím článkem při pronikání do makrosociálního prostředí. Rodina je základem socializace, formuje člověka k zařazení do společnosti, předává tradice, návyky (Koluchová 1988, s.38). Coby instituce vznikla na počátku lidských dějin k ochraně před vnějším nebezpečím a k předávání základních duchovních a materiálních hodnot. Funkce rodiny se rozvíjejí v souvislosti se společenskými změnami a proměnou kulturních faktorů, které ovlivňují postavení rodiny ve společnosti i její vnitřní vztahy. Výrost (1998, s. 304) uvádí čtyři základní funkce: reprodukční, materiální, výchovnou a emocionální. Moderní rodina některé ze svých dřívějších úloh pozbyla. Současná typická rodina západního světa je charakterizována menší početností svých členů, větší demokratizací a zrovnoprávněním vztahů, zaměstnaností obou rodičů, konzumním životním stylem, rozdílem v životních podmínkách, a také nestabilitou. V dnešní postmoderní době přestává často rodina plnit své poslání, velmi nepříznivě se projevuje spěch a stres dnešní doby, dochází ke změně životních hodnot. Převedení oblasti výchovy v období industrializace do sféry státu znamená přenesení funkcí - původně vyhrazených rodině – např. obcím, školám, úředním institucím či neziskovému sektoru. Přestože rodina prochází mnoha proměnami, její ústřední rolí zůstává nadále ochrana a intencionální i funkcionální výchova dítěte a péče o ně. Péče o dítě a jeho výchova v rodině je jeho nejpřirozenější formou, proto má dítě právo v rodině vyrůstat Přirozená biologická rodina poskytuje optimální prostředí pro zdravý vývoj dětí. Vytváří jim mravně hodnotové orientace, identifikační vzory, vpravuje je do svého genderu,1 seznamuje s chováním budoucí mužské, ženské i rodičovské role. Učí děti reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje jim prakticky ověřovat získané dovednosti. Uplatňuje se jako regulátor chování a společensky žádoucích norem, obecně uznávaných hodnot, tradic, předsudků, ale i norem právních. Pod vlivem rodinného působení jsou formovány postoje k personálnímu okolí, sobě samému i společnosti obecně. Určující je i výchovný styl, který rodina volí, zejména je důležitý 1
Pohlaví – biologická (anatomicko-fyziologická) skutečnost, gender – co se s jedincem daného pohlaví stane působením kulturně-sociálních vlivů (maskulinita, feminita). Srov. Helus 2004
8
demokratický přístup a harmonické vztahy. Matějček (1999, s. 62) hovoří i o nevhodných přístupech rodičů ke svým dětem – výchově zavrhující, rozmazlující, perfekcionalistické, úzkostné a autoritářské. V rozhodování o způsobu výchovy dítěte jsou v pozici prvotní autority jeho rodiče (s výjimkou týrání a zneužívání) a nesou za něho také primární odpovědnost. Vlastní rodiče mají díky svému genetickému a citovému vztahu nejsnadnější cestu k porozumění vlastnímu dítěti, a tím i nejlepší předpoklady k jeho zdařilé výchově. Mezinárodní dokumenty2 deklarují rodinu jako základní jednotku společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů, zejména dětí. K plnění své úlohy musí mít nárok na potřebnou ochranu a pomoc státu. Dítě pak ve smyslu těchto listin potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením a po něm. Pozornost dětem a rodině věnuje rovněž Listina základních práv a svobod3 (dále LZPS, Listina) tak, že dává rodičovství a rodinu pod záštitu zákona a dětem a mladistvým zaručuje zvláštní ochranu. Právní normy 4 proto respektují jeden z principů fungování rodiny, a to právo, ale i povinnost rodičů společně pečovat o děti a, pokud je třeba, požadovat pomoc. Jakékoliv zasahování do soukromí a rodinného života je možné teprve tehdy, jestliže rodiče nebo osoby odpovědné za výchovu dětí o to požádají, příp. se o ně nemohou nebo nechtějí starat. Ochrana dítěte podle Listiny tak zajišťuje dítěti právo na život, jeho příznivý vývoj, na rodičovskou péči a život v rodině, na jeho identitu, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na vzdělání, zaměstnání, zahrnuje také ochranu dítěte před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, zanedbáváním, zneužíváním nebo vykořisťováním. Dlouhodobým cílem státu je podpora zdravé funkční rodiny a podpora jejich zakládání. Ohled na přirozené funkce rodiny a jejich význam pro společnost je trvalým východiskem státní politiky. Dobrá vláda rodinu chrání a podporuje, nechává ji plnit její roli ve společnosti a nic si z jejích přirozených funkcí neuzurpuje.
1.2 Náhradní výchova a její alternativy
Náhradní rodinná péče (dále NRP) je forma péče, kdy je dítě vychováváno náhradním rodičem v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině. Tou je u nás zejména adopce (osvojení) a pěstounská péče. Např. druhá Deklarace práv dítěte, přijatá VS OSN 20.11. 1959, Úmluva o právech dítěte, u nás v platnosti od 2/1991 jako zákon číslo (dále jen z. č.) 104/1991 Sb. Viz 5. kapitola 3 Listina základních práv a svobod (ÚZ ČR č.2/1993 Sb.), čl. 32 4 Zákon č. 134/2006 Sb. (novela zákona č. 359/1999 o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů)
2
9
Náhradní výchovná péče (ústavní péče, institucionální náhradní rodinná péče) je forma péče o děti poskytovaná institucemi v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy (kojenecké ústavy, dětské domovy aj.).
1.2.1 Příčiny umísťování dětí do náhradní péče
Ve společnosti se vždy objevují rodiny, které neplní své funkce a rodiče, kteří dočasně či trvale nejsou schopni (nemohou či neumějí) nebo ochotni se o své děti starat. Je-li rodina z hlediska své stability, sociálního zabezpečení, ochrany a péče o své potomky funkční a harmonická, je zdárný vývoj dětí zajištěn. Problémová rodina, u níž se projevují poruchy některých funkcí, vážněji neohrožuje rodinný život ani zdravý vývoj dítěte. Bezprostředním ohrožením pro dítě je rodina dysfunkční, se závažnými poruchami funkcí, vlivem špatného působení může dojít k deprivaci dítěte. Afunkční rodina neplní svoji základní úlohu a vážným způsobem dítě poškozuje a ohrožuje na životě. Při nezvládání rodičovské role jde nezřídka o rodiče, kteří sami vyrůstali v disharmonickém prostředí nebo v ústavních zařízeních. Také jsou to často rodiče, kteří jsou opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody (Vocilka 1999a). Proto je třeba při selhání preventivně výchovných opatření a pobytu dítěte v patogenním rodinném prostředí zajistit dítěti jeho náhradní výchovu (péči). Umístění dětí do náhradní péče z důvodů osiření, je dnes ojedinělé. Pokud jeden nebo oba rodiče zemřeli, zůstávají děti zpravidla v péči prarodičů či jiných blízkých příbuzných. Nejčastěji dochází ke svěření dítěte ze dvou příčin - buď rodiče dítě odloží, vzdají se ho (tj. dají souhlas s osvojením), nebo je dítě odebráno z rodiny při přímém ohrožení zdraví a vývoje dítěte. V takových případech mluvíme o sociálně osiřelých dětech.5 Vocilka (1999a) uvádí sedm základních důvodů, které vedou k umístění dítěte do náhradní rodinné péče (dále NRP): nezvládnutá výchova, zanedbávání, zneužívání a týrání dětí, trestná činnost rodičů, alkoholismus rodičů, nízká sociální úroveň rodiny (často se však objevuje jako sekundární příčina), prostituce matky, osiření. K dalším důvodům lze přiřadit důvody zdravotní, buď na straně rodičů (nemoc, rekonvalescence), nebo na straně dítěte (vrozené vady, neprospívání), a sociální – úmrtí matky, rozvrat v rodině, matka ve výkonu trestu, neschopnost rodičů k výchově (např. věk), nezájem o dítě, svobodná matka, nevhodné bytové podmínky.
5
V. Mihálik (In Vocilka 1999b) užívá v mottu pojem „sirotci žijících rodičů“
10
1.2.2 Opatření a alternativy
V souladu se zákonem4 jsou obecní úřady povinny činit opatření sociálně-právní ochrany na úseku preventivní a poradenské činnosti, výchovná opatření, opatření na ochranu dětí. Nezbytnými opatřeními jsou zejména a) podání návrhu na nařízení předběžného opatření, b) podání návrhu na ustanovení poručníka nebo opatrovníka dítěte, c) podání návrhu a ústavní výchovu dítěte, d) zprostředkování umístění dítěte v azylovém zařízení. Obce a kraje mohou zřizovat zařízení sociálněprávní ochrany dětí a) zařízení odborného poradenství pro péči o děti, b) zařízení sociálně výchovné činnosti, c) zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, d) výchovně rekreační tábory pro děti, e) zařízení pro výkon pěstounské péče. Při porušení rodičovských práv a povinností mohou správní orgány, resp. soudy využít opatření dle zákona o rodině6 omezení (zbavení) rodičovských práv.
Opatrovnictví
Na rozdíl od poručenství či svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče nelze institut opatrovnictví řadit do systému NRP. Je-li zapotřebí, aby byl nezletilý zastoupen při určitém úkonu, řízení nebo jednání a nemůže být zastoupen svými rodiči, tedy v případech střetu zájmů dítěte a zájmů jeho zákonných zástupců, nebo mezi jednotlivými dětmi týchž rodičů navzájem, a tím ohrožení majetkových zájmů dítěte, ustanoví soud opatrovníka. Soud ustanoví opatrovníka i z jiných důvodů tehdy, je-li to v zájmu dítěte. Stává se, že rodiče nebo zákonní zástupci dítěte se mohou dostat do střetu se zájmy dítěte, aniž si to uvědomují. Nejčastěji je tomu v řízení o rozvod manželství a rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do výchovy a komu a v jaké výši bude stanovena vyživovací povinnost. Obdobná situace může nastat v dědickém řízení. Dědici může být více dětí a jejich rodiče by chtěli uzavřít dědickou dohodu, která by mohla některé dítě znevýhodnit. V takovýchto a i dalších případech je třeba, aby byly zájmy dítěte chráněny někým, kdo nebude ani majetkově, ani společensky či jinak spjatý se situací, a kdo bude moci nezávisle posoudit zájmy dítěte. V těchto případech je nejčastěji opatrovníkem ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí Funkce opatrovníka skončí provedením úkolu, ukončením řízení, ve kterém opatrovník nezletilého zastupoval, případně i z jiných důvodů.
6
Z. č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů ve znění pozdějších předpisů (velmi významná je novela z. č. 91 /1998)
11
Z hlediska terminologického vymezení v souvislosti s širším pojetím „ústavní péče“ nelze do systému náhradní rodinné péče či ústavní péče řadit zařízení (bez ohledu na zřizovatele) v působnosti resortu Ministerstva spravedlnosti (např. věznice, detenční ústavy), Ministerstva zdravotnictví ČR (nemocnice, psychiatrické léčebny, léčebny pro narkomany a jinak závislé atp.), Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (různé typy sociálních zařízení – domovy, penziony, centra denních služeb, střediska rané péče, respitní (odlehčovací) služby, azylové domy, chráněné bydlení aj.), Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (např. internáty, domovy mládeže), zařízení nestátních neziskových organizací či církví (stacionáře, domy „na půl cesty“, hospice, Charitní domovy a další), mimo taxativně vyjmenovaných, neboť nesplňují podmínku zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy, případně zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc ve smyslu příslušných zákonů4+7. Formu profesionální nebo terapeutické pěstounské péče omezeně zastupuje v našem systému pěstounská péče na přechodnou dobu (viz kap. 1.3.2). Termín hostitelské péče není legislativním pojmem a rozumí se jím (krátkodobý) pobyt dítěte mimo ústav(ní zařízení).
1.2.3 Zákonná opora a právní odpovědnost za výchovu dětí
Institut náhradní rodinné péče se řídí následujícími nižšími právními předpisy: 1) zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších právních předpisů, 2) zákon č. 134/2006 Sb. (novela zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších právních předpisů (zákona č. 257/2000 Sb., z. č. 272/2001 Sb., z. č. 309/2002 Sb., z. č. 320/2002 Sb., z. č. 518/2002 Sb., z. č. 222/2003 Sb., z. č. 52/2004 Sb., z. č. 315/2004 Sb., z. č. 436/2004 Sb., z. č. 501/2004 Sb., z. č. 57/2005 Sb., z. č. 381/2005 Sb.), 3) zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů, 4) zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních.
7
z. č. 109/2002 Sb. o výkonu o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních
12
1.3 Náhradní rodinná péče
Obr. 1 Schéma náhradní rodinné péče Typy NRP
zrušitelná
adopce
pěstounská péče
osamělá osoba drýuh (družka) manžel(ka) společná (manželé)
předadopční péče
svěření do výchovy pobyt mimo ústav
ze zahraničí do zahraničí
mezinárodní
předpěstounská péče
poručenství
nezrušitelná
příbuzní
individuální
prarodiče jiní
cizí osoby
PP na přech. dobu (profesionální PP)
pěstounské rodiny (vlastní byt)
skupinová
zařízení pro výkon PP SOS vesničky (matka – pěst.)
1.3.1 Adopce (osvojení)
Osvojení neboli adopce8 je nejdokonalejší formou NRP. Z hlediska právního postavení dítěte nejvýhodnějším druhem, neboť osvojené dítě má stejné postavení jako dítě vlastní. Osvojitelé mají k opuštěnému dítěti – osvojenci – stejná práva a povinnosti, jako by byli jeho rodiči biologickými, a také stejnou rodičovskou zodpovědnost jako při 8
Z anglického adoption – přijetí
13
výchově vlastního dítěte. Právní mocí osvojení zanikají všechna vzájemná práva a povinnosti mezi dítětem a jeho původní rodinou. Mezi osvojeným dítětem a příbuznými osvojitele vzniká poměr příbuzenský. Osvojením získává dítě příjmení osvojitele. Společný osvojenec manželů má příjmení určené pro jejich ostatní děti. Lze změnit i křestní jméno dítěte. Z hlediska zachování identity a sebeúcty se však nedoporučuje změna u se svým jménem identifikovaných dětí, pokud si změnu sami nepřejí. O adopci rozhoduje soud na návrh osvojitele. Soud je povinen zjistit zdravotní stav budoucích osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení (na základě psychologického vyšetření) a posoudit, zda se nepříčí účel osvojení. Zprostředkování adopce (prověření a nabídnutí dítěte) zajišťují krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Po roce 1989 se uplatňují i nevládní neziskové organizace9. Návrh k soudu na osvojení konkrétního dítěte lze podat i bez zprostředkování v případech přímé adopce, nebo navrhuje-li osvojení osoba dítěti příbuzná či blízká, kdy se neprovádí. Osvojitelem se může stát zletilá fyzická osoba, která svým způsobem života zaručuje, že adopce bude k prospěchu dítěte i společnosti. Nemůže jím být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl, obdobně jako mezi rodiči a dětmi. V praxi se za nejvhodnější považuje 25-30 let, záleží na posouzení konkrétního případu. Nepřipouští se sourozenecký ani příbuzenský vztah v pokolení přímém (prarodiče). V takových případech lze využít jiných druhů NRP, zejména pěstounské péče. Vzdálenější příbuzenský vztah není překážkou k osvojení. Jako společné mohou dítě osvojit jen manželé. V případě soužití druha a družky může dítě adoptovat jen jeden z nich. Chce-li osvojit dítě jen jeden z manželů (ne jako společné dítě), je potřebný souhlas druhého. Tento souhlas není zapotřebí , pokud druhý z manželů nemá způsobilost k právním úkonům, nebo je-li opatření souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou. Podmínkou osvojení je právní volnost, buď daná souhlasem rodičů, nebo rozsudkem soudu o jejich nezájmu. K osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý. Je-li osvojované dítě schopno posoudit dosah adopce, je třeba také jeho souhlas, s výjimkou, že by byl zmařen účel osvojení. Právně volné je i dítě, jehož rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo způsobilosti k právním úkonům. V takovém případě je třeba souhlas jiného zákonného zástupce dítěte – poručníka. Souhlas není třeba, pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte sami rodiče, kteří - po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, zejména tím, že ho pravidelně nenavštěvovali, neplnili k němu dobrovolně vyživovací Např. Středisko náhradní rodinné, Fond ohrožených dětí, Sdružení Trialog, Sdružení pěstounských rodin a další
9
14
povinnost a neprojevili snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě, nebo - po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o ně žádný zájem, ačkoliv jim v něm nebránila závažná překážka. Ustanovení o nezájmu se vztahují i na nezletilého rodiče. O nezájmu rozhoduje soud v samostatném řízení, jehož je rodič účastníkem. Návrh na zahájení řízení je oprávněn podat jen orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále OSPOD), nebo rodič. K zájmu rodiče projevenému po podání návrhu se nepřihlíží. Toto řízení však v praxi trvá mnoho měsíců i let, čímž se doba nezájmu výrazně prodlužuje a na jehož výsledek čeká dítě obvykle v ústavních zařízeních. Souhlas rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci dítěte, není dále třeba, jestliže dali k osvojení souhlas předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně a písemně přítomným rodičem před soudem nebo před příslušným orgánem SPOD, nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Odvolat ho lze jen do doby, než je dítě na základě rozhodnutí soudu umístěno do péče budoucích osvojitelů. Ani právně volné dítě nelze osvojit, probíhá-li řízení o určení otcovství zahájené na návrh muže, tvrdícího, že je otcem dítěte určeného k adopci. Řízení se v tomto případě přerušuje až do právní moci rozhodnutí o tomto návrhu. Pokud by návrhu bylo vyhověno, je možné osvojení jen se souhlasem tohoto otce, nebo později na základě jeho nezájmu. Ne všechny děti právně volné mají šanci na osvojení. Největší zájem je o adopci dětí kojeneckého a batolecího věku, zdravých, etnicky neodlišných. Dobrý zdravotní stav dítěte není podmínkou osvojení – adoptovat lze i dítě se závažným zdravotním handicapem. Soud je však povinen zjistit zdravotní stav osvojence a s výsledky seznámit jak osvojitele, tak i zákonného zástupce osvojence. Ročně je osvojováno okolo pěti set dětí.
Předadopční péče (zatímní péče)
Před rozhodnutím soudu o adopci musí být dítě nejméně tři měsíce v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad. Pečoval-li osobně o dítě minimálně tři měsíce na základě pěstounské nebo poručenské péče, příp. svěření do výchovy, podmínka předadopční péče se nevyžaduje. To platí i v případě, kdyby budoucí osvojitel o dítě pečoval jen fakticky, bez úředního rozhodnutí (např. pokud se ujal ztraceného dítěte či se staral o dítě, které mu bylo rodiči původně svěřeno jen na krátkou dobu). Při pobytu dítěte v ústavní péči (lhostejno, zda z vůle rodičů nebo na základě soudního rozhodnutí) může do o svěření dítěte do předadopční péče rozhodnout pouze OSPOD. Není-li dítě v ÚP, ale u rodičů, příbuzných či v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jsou oprávněni rozhodnout o umístění pouze rodiče (ne však nezletilí), nebo jiný zákonný 15
zástupce (poručník). Z této právní úpravy vychází i přímá (otevřená) adopce, při které dítě do předadopční péče svěřují konkrétním osvojitelům sami rodiče. Výhodou pro dítě je, že přechází k novým rodičům hned z porodnice. Náš právní řád rozlišuje dva typy adopce:
Osvojení zrušitelné (1. stupně, osvojení prosté)
Osvojení zrušitelné (adopce či osvojení 1. stupně, osvojení prosté, obyčejné), při kterém zůstávají v matrice i v rodném listě dítěte zapsáni jeho původní rodiče. Zrušitelně lze osvojit dítě bez ohledu na věk, ihned po uplynutí předadopční péče, v případě novorozenců tedy již ve třech měsících. Jak vyplývá z názvu, lze ho ze závažných důvodů soudně zrušit. Návrh na zrušení může podat pouze osvojitel nebo zletilý osvojenec. Zrušením adopce se obnovují vzájemná práva a povinnosti mezi osvojeným dítětem a původní rodinou. Osvojenec nabývá zpět své dřívější příjmení.
Osvojení nezrušitelné (2. stupně, osvojení plné)
Nezrušitelnou adopci, jak je patrné z názvu, zrušit nelze. Pokud osvojitel nemůže nebo nechce o nezrušitelně osvojené dítě osobně pečovat, má stejnou možnost jako v případě vlastního dítěte, tj. svěřením do náhradní péče. Osvojitelé jsou zapsáni v matrice i v rodném listě dítěte namísto původních rodičů. Pokud dítě nezrušitelně osvojí osamělá osoba, je z matriky i z rodného listu vypuštěn zápis o druhém rodiči dítěte (termín „neuveden“). Zápis o původních rodičích zůstává v matrice vždy v poznámce. Zletilé osvojené dítě má právo do ní nahlédnout. Osvojit nezrušitelně lze jen dítě starší jednoho roku. Tak lze adoptovat po roce věku až do dovršení zletilosti i dítě, které bylo předtím osvojeno zrušitelně. V praxi jsou proto novorozenci často osvojováni nejdřív zrušitelně a po dosažení věku jednoho roku nezrušitelně. Platí tedy, že osvojení prosté může být změněno v osvojení nezrušitelné, nikoliv však opačně.
Mezinárodní osvojení
V případě, že se pro dítě nepodaří najít rodinu v zemi jeho původu, je možné mezinárodní osvojení, tzn. osvojení dětí do ciziny a z ciziny. Funkci zprostředkovatele zajišťuje Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně. Mezinárodní osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení.10
10
Přijata 29.5. 1993 na Haagské konferenci mezinárodního práva soukromého
16
1.3.2 Pěstounská péče
Pěstounská péče (dále PP) je formou státem garantované a kontrolované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Na rozdíl od osvojení nemusí být dítě svěřované do PP právně volné. PP je určena především dětem, které ze zdravotních nebo sociálních důvodů nemohou být osvojeny. Často jde o děti starší a skupiny sourozenců. Ročně je svěřeno do PP okolo sedmi set dětí, polovina do péče příbuzných, zbytek z ústavních zařízení. Na žádost fyzické osoby – zájemce o pěstounství – provádí krajský úřad (příp. MPSV) zprostředkování (vyhledávání dětí vhodných ke svěření do PP a nalezení vhodných pěstounů. Zprostředkování se neprovádí v případě, když rodiče dali souhlas k PP ve vztahu k určitým osvojitelům. Soud svěří dítě do PP, jestliže to vyžaduje jeho zájem a osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Dítě může být svěřeno do společné pěstounské péče manželů, přičemž dávka náleží ve stejné výši. Pěstoun je povinen pečovat o dítě osobně. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte a nemá k němu vyživovací povinnost. Na výživu proto přispívá stát násobkem částky životního minima. Pěstoun přiměřeně vykonává práva a povinnosti rodičů. Nemá však k dítěti právo zastupovat ho a spravovat mimo běžné věci jeho záležitosti. Domnívá-li se, že rozhodnutí zákonného zástupce není v souladu se zájmem dítěte, může se domáhat rozhodnutí soudu. Dítěti v pěstounské péči zůstává příjmení po vlastních rodičích. V praxi se PP vykonává buď individuálně - v domácnosti pěstouna (-ů) tj. v běžném rodinném prostředí a) u příbuzných (prarodičů nebo jiných osob či b) u cizích osob (jako dlouhodobé řešení), nebo skupinově - v zařízeních pro výkon pěstounské péče. Soud může zrušit PP jen z důležitých důvodů, učiní tak vždy, požádá-li pěstoun. PP zaniká (na rozdíl od osvojení) dosažením zletilosti dítěte, tj. v 18 letech.
Zařízení pro výkon pěstounské péče (skupinová pěstounská péče)
Pěstounská péče zejména pro velké pěstounské rodiny (zpravidla 4-8 dětí) může být vykonávána v zařízeních pro výkon PP (skupinová PP). Pěstounské páry přijímají do své péče (obvykle ke svým vlastním dětem) děti různého věku a pohlaví, případně sourozenecké skupiny. Zřizovateli zařízení mohou být kraje a obce, příp. pověřené osoby (tj. i nestátní subjekty)11. Pěstoun uzavírá se zřizovatelem dohodu o výkonu PP v zařízení a pobírá odměnu (obdoba platu se zdravotním a sociálním pojištěním). Ostatní hmotné nároky – pěstounské dávky – jsou shodné s dávkami individuální PP.
11
§ 44 a násl., §48 z. č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí
17
SOS dětská vesnička
Zvláštní formou skupinové pěstounské péče jsou SOS dětské vesničky 12, ve kterých se o skupinu dětí starají pouze ženy – matky pěstounky, které pracují na základě pracovní smlouvy (příp. dohody o pracovní činnosti). Vesničku tvoří společenství rodin, které jsou schopny přijmout i početnější sourozenecké skupiny. První SOS vesnička u nás vznikla v roce 1970 v Dubí u Karlových Varů, druhá byla postavena v Chvalčově na Kroměřížsku a poslední byla otevřena v Brně-Medlánkách.
Předpěstounská péče
Před rozhodnutím o PP může být dítě dočasně svěřeno rozhodnutím OSPOD do péče budoucího pěstouna. Je-li dítě v ústavní výchově z rozhodnutí soudu, není ke svěření dítěte do PP třeba souhlasu rodičů. V ostatních případech je souhlas rodičů, pokud jsou zákonnými zástupci dítěte, potřebný. Po dobu předpěstounské péče náleží stejné hmotné nároky (dávky) jako v případě PP. Budoucí pěstoun musí podat do tří měsíců od svěření do předpěstounské péče návrh na zahájení řízení o svěření dítěte do PP, jinak rozhodnutí pozbude platnost.
Pěstounská péče na přechodnou dobu
Novelou zákona č. 359/19994 Sb. byl kodifikován institut pěstounské péče na přechodnou dobu. V posledních letech ubývá žadatelů o náhradní rodinnou péči, především pro děti vyžadující speciální péči, zdravotně a sociálně znevýhodněné. Řešením je zavádění nových, alternativních forem NRP. Hlavním smyslem je přijímaní dětí vyžadujících zvláštní péči na krátkodobé až dlouhodobé pobyty. V optimálním případě se dítě vrátí do původní rodiny, jinak je pro ně vyhledána rodina náhradní, která má možnost s dítětem se postupně seznámit a přijmout je do své péče. Cílem je prevence sociálního osiření a prevence ústavní výchovy. Krátkodobá pěstounská péče dokáže zajistit péči o dítě v akutních případech. Lze ji využít při krizi v rodině, hospitalizace rodiče, kdy není, kdo by se o dítě mohl postarat. Trvá po dobu dnů až několika měsíců a může plynule přejít v dlouhodobou pěstounskou péči. Tento typ se uplatňuje v případech, když se nepodařilo vyřešit rodinnou situaci v krátké době (např. dlouhodobé onemocnění dítěte nebo rodiče, rodič ve výkonu trestu, ztráta zaměstnání, bydlení apod.) Dítě zůstává v péči i několik let. Stále by však měla být zachovávaná vazba na biologickou rodinu. 12
Mezinárodní, nezávislá, nevládní organizace v oblasti sociální péče, zakladatel Dr. Hermann Gmeiner (Imst, Rakousko, 1949)
18
Profesionální pěstounská péče
Širším pojetím PP na přechodnou dobu je profesionální PP, která zatím u nás není právně upravena. Na rozdíl od krátkodobé PP by ji vykonával profesionální pěstoun – nejspíše zaměstnanec orgánu pro sociálně-právní ochranu dětí. Ta je určena širokému spektru dětí, zejména mladých nezralých matek či drogově závislých, žijících v dlouhodobě nefunkční rodině (týrání, zneužívání, zanedbávání), rodičů ve výkonu trestu odnětí svobody, které se ocitnou v nepříznivé životní situaci a jejich situaci nelze řešit v jejich biologické rodině. Profesionálním pěstounem by se mohla stát buď fyzická osoba nebo manželský pár. Výhodou je, že pěstounům-profesionálům by se dostalo všestranné podpory a bylo by jim poskytováno další vzdělávání. Výběr budoucích profesionálních pěstounů (pěstounů – terapeutů) by měl být podobný současnému prověřování žadatelů o NRP. Navíc by však měl zájemce zvládat komunikaci a spolupráci s biologickou rodinou, příbuznými a úřady. Součástí přípravy by měl být proto sebepoznávací výcvik. Vzhledem k závažným dětským diagnózám jsou potřebné i specifické zdravotní, sociální a pedagogické znalosti. Přijetí návrhu by představovalo další významný krok umožňující důstojný život mnoha dětí ve šťastném a podpůrném rodinném prostředí. Zvláštní péče je často natolik náročná, že vyžaduje odbornou přípravu, výcvik a dlouhodobou supervizi.Za tím účelem by měla vzniknout profese pěstoun – terapeut, jejíž využitelnost by nebyla omezena jen na oblast náhradní rodinné péče, ale byla by uplatnitelná i v dalších oblastech sociální péče. Profesionální pěstouni by měli být speciálně proškoleni a seznámeni v odborných kursech s psychologií, pedagogikou, zdravotními a sociálně-právními okruhy problematiky těchto dětí V ideálním případě by byli již vystudovanými odborníky v některém z těchto oborů. V západoevropských státech se běžně užívá i termín terapeutická pěstounská péče, který lépe vystihuje léčebné a podpůrné působení této instituce na dítě a jeho biologickou rodinu.
1.3.3 Poručenství
Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo jeho rodičů. Hlavním společenským účelem tohoto institutu je ochrana nezletilého dítěte pro jeho specifické postavení, kdy nemá plnou způsobilost k právním úkonům s ohledem na svůj věk. Poručenská péče je přeneseně považována za vyšší typ pěstounské péče, neboť kromě stejných hmotných nároků je poručník i zákonným zástupcem dítěte, nemá však k dítěti vyživovací 19
povinnost. Jejím předpokladem je proto právní uvolnění dítěte. V rozhodování o podstatných věcech je třeba souhlas soudu. Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem (mohou jimi být i manželé) především toho, koho doporučili rodiče, až pak někoho z příbuzných či osob blízkých dítěti nebo jeho rodině, jinou fyzickou osobu, příp. orgán sociálně právní ochrany dětí. Funkce poručníka zaniká dosažením zletilosti, zproštěním soudem na návrh poručníka, nebo pro jeho nezpůsobilost či porušování povinností. Po skončení poručenství je poručník povinen do dvou měsíců předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění poručence.
1.3.4 Svěření dítěte do výchovy (jiných fyzických osob než rodičů)
Svěření do péče jiného osoby než rodiče má být krátkodobou formou řešení situace dítěte13. Při výběru vhodné osoby, pokud s tím souhlasí, dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte. Do výchovy jen jednoho manžela je možno dítě svěřit pouze se souhlasem druhého manžela. Při rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy vymezí soud rozsah práv a povinností k dítěti. Tento typ NRP je oproti přecházejícím nejméně výhodný, neboť při neplnění vyživovací povinnosti ze strany rodičů14 není dostatečně zajištěna výživa dítěte, pokud osoba, jíž je dítě svěřeno do výchovy, nemá dostatečné příjmy. Stát na výživu přispívá až v případě sociální nouze, obdobně jako u rodin s vlastními dětmi. Přestože MPSV v oficiálních materiálech uvádí, že tento typ se využívá jen v případech přechodné péče, v praxi je častým východiskem.
1.3.5 Pobyt dítěte mimo ústav (hostitelská péče, krátkodobý pobyt)
Specifickou formou náhradní péče je pobyt dítěte mimo ústav (v praxi krátkodobý pobyt, zast. hostitelská péče, příp. zástupná péče), kdy děti zejména z dětských domovů jezdí na návštěvy (víkend, prázdniny, svátky) do rodin. Týká se to především dětí školního věku, které dokáží pochopit, že se jedná pouze o pobyt dočasný a návrat je netraumatizuje. Za nevhodné se považují i pobyty bez perspektivy opakování a rozvíjení vzájemných vztahů. Ředitel ústavního zařízení může po předchozím písemném souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností (OSPOD) povolit dítěti, kterému byla nařízena ústavní výchova (možné i u předběžného opatření), pobyt u rodičů, popřípadě jiných fyzických osob, a to nejvýše v rozsahu čtrnáct kalendářních dnů při jednom pobytu. Tato doba může být prodloužena. Bylo-li dítě umístěno v zařízení na základě žádosti rodičů (zákonných zástupců), je možno povolit pobyt u jiných osob jen po jejich předchozím souhlasu. Žádné jiné podmínky pro žadatele zákon taxativně nevymezuje. Z toho důvodu je ze strany OSPOD 13 14
§ 45 z. č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších právních předpisů Příp. prarodičů, kteří mají subsidiární vyživovací povinnost ke svým vnoučatům
20
nejednotná praxe při stanovení kritérií v prověřování žadatelů. Předpokladem je trestní i občanská bezúhonnost, někdy i psychologické vyšetření, záruka řádné péče, vhodné bytové podmínky, bez finančních problémů, neboť zákon nestanoví žádné hmotné zajištění a žadatel hradí péči z vlastních zdrojů. Pouze v případě dlouhodobého pobytu by bylo možné domáhat se přídavku na dítě jako zvláštní příjemce.
1.4 Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
Svěření dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc je v ČR jediným typem profesionální (institucionální) rodinné péče. Poskytují ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče, jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy, jde-li o dítě tělesně či duševně týrané anebo zneužívané, příp. jsou-li vážně ohrožena jeho základní práva15. Zřizování a provoz těchto zařízení je umožněn dle zákona č. 359/1999 Sb. kromě krajů a obcí i nestátním organizacím. Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Přestože zákon výslovně nestanoví provozování na modelu ústavní nebo rodinné péče, dává jim přednost před výchovou ústavní, což lze považovat za průlom v dosavadní legislativě i praxi, která krizovou situaci dítěte řešila výlučně umístěním do ústavních zařízení. Nespornou výhodou je i průměrná délka pobytu, která činí několik dnů či měsíců, okamžitý azyl a příjem bez ohledu na věk. Děti zůstávají jen po dobu nezbytně nutnou, než se buď zlepší rodinná situace, aby se mohly vrátit domů, nebo je pro ně nalezena v rámci NRP náhradní rodina, příp. nařízená ústavní (ochranná) výchova. Příjem dětí je na základě žádosti rodičů, žádosti OSPOD (se souhlasem zákonných zástupců), rozhodnutí soudu, nebo na žádost samotného ohroženého dítěte.
1.5 Náhradní výchovná péče (ústavní péče)
Účelem náhradní výchovné péče (dále NVP) je zajistit dítěti v zájmu jeho zdravého vývoje ústavní péči. Nařizuje ji soud, pokud je výchova dítěte vážně ohrožena nebo narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, příp. jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Odejmout dítě z rodiny mohou i pracovníci OSPOD při důvodné obavě o zdraví a život dítěte. Tyto skutečnosti musí neprodleně oznámit soudu, který do 24 hodin rozhodne o přípustnosti odebrání dítěte a o jeho umístění do náhradní výchovy. Toto předběžné opatření soudu platí 3 měsíce. NVP je vykonávána v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. 15
§ 42, § 48 z. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, § 46 z. č. 94/1963 Sb. o rodině
21
Resort Ministerstva zdravotnictví České republiky (dále ČR)
Náhradní výchovnou péči zajišťují kojenecké ústavy pro děti do jednoho roku věku (ze zdravotních nebo sociálních důvodů zde mohou být přijímány i matky s dětmi) a dětské domovy pro děti do tří, příp. do pěti let.
Resort Ministerstva práce a sociálních věcí ČR
Ústavy sociální péče (dále ÚSP) přijímají děti s hlubokým stupněm mentální retardace nebo s kombinovaným tělesným (smyslovým) a mentálním postižením
Resort Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR
NVP se realizuje v zařízeních pro výkon ústavní výchovy (dále ÚV) a ochranné výchovy (dále OV) v dětských domovech (věk 3-18 /19/ let), dětských domovech se školou (6-15) a výchovných ústavech (15-18, výjimečně od 12 let) (viz kap. 2).
Obr. 2 Schéma zařízení náhradní výchovné péče Ústavní zařízení
kojenecké ústavy (0-1)
resort zdravotnictví resort MPSV
dětské do movy (0-3-5)
ústavy sociální péče
dětský domov
internátní rodinný
ústavní výchova
resort MŠTV
dětský diagnostický ústav
diagnostický ústav
DÚM
dětský domov se školou zařízení se zvýšenou péčí
ochranná výchova
výchovný ústav
22
1.6 Ústavní péče v zahraničí
1.6.1 Shrnutí dosavadního vývoje ve světě
Vývoj ústavní péče o děti v jednotlivých zemích je ovlivněn vlastní kulturou, režimem a dominantními sociálními přístupy. Realita v institucionálních zařízeních je společná ve dvou aspektech – prvním je kolektivní identifikace dětí ve výchovné péči. Zařízení jsou vytvářena spíše pro homogenní skupiny dětí, jejichž identita je jejich společným hlavním problémem. Na tyto děti, vesměs z nižších socioekonomických skupin, se nahlíží jako na nositele fyzické, duševní, emoční nebo výchovné narušenosti. Oproti tomu jsou v některých zemích budována zařízení institucionálního vzdělávání pro protichůdnou sociální skupinu dětí z elitních rodin. Druhým rysem je rostoucí otevřenost zařízení k okolní společnosti a nové směry rozvoje integrace do místních společenství, na rozdíl od uzavřených institucí v minulosti, které odrážely organizovanou povahu a charakter socializačního procesu, který se od nich očekával a jenž v nich probíhal. Pozitivním společným znakem je nárůst malých zařízení, snížení kapacity, rodinné modely péče, snižování počtu dětí ve skupinách a decentralizace. Tak došlo k větší diferenciaci forem ÚP, zlepšení materiálních podmínek, větší profesionalizaci péče, humanizaci, demokratizaci, individualizaci, mezioborové spolupráci. Trendem současných přístupů je důraz na prevenci, zachování stability rodiny, dohled na pobyt dítěte ve vlastní rodině, sanace biologické rodiny, poradenství a pomoc (rodinná terapeutická péče), snížení délky ústavní výchovy na minimum, návrat do původní komunity. Výsledkem je výrazně nižší počet dětí v zařízeních ústavní péče v Evropské unii v zásadě nejsou děti do deseti let do ústavních zařízení umisťovány.
1.6.2 Specifika v jednotlivých zemích
Kromě zmíněných obecných trendů lze ve vybraných státech stručně vymezit následující charakteristické znaky: Belgie – přístup směřován k zachování stability rodiny a omezování výchovy mimo vlastní rodinu, spojený s přestavbou zařízení a zaměřením péče na nedirektivní pedagogiku a alternativy náhradní výchovy. Není dávána přednost žádnému systému, podpora nabídky různých možností, spojování různých systémů – pěstounské rodiny, polointernátní i internátní DD, které mezi sebou nesoupeří a doplňují se navzájem. Dánsko – důsledkem reforem omezení vlivu státu, snížení administrativy a sociální reforma, s preferencí pěstounské péče a zrušením třetiny výchovných institucí. Filozofie zákona o sociální pomoci se soustředila na principy - blízkosti (klient, rodina – instituce), širší specializace (omezení přeposílání klientů), uznání konkrétních potřeb. Některé instituce mají „programy denní léčby“ se zapojením rodinných příslušníků. 23
Finsko – základním principem zabezpečení zájmů dítěte podporováním rodičů (opatrovníků), s přednostní ambulantní péčí, terapeutickými službami, organizováním rekreačních akcí. Příznačný je důraz na prevenci, nízký počet dětí v náhradní péči (0,54%) i ve skupině (81% do 8), možnost společného umístění celé rodiny do ÚP -jako forma sociální pomoci, malé jednotky (4-7 osob) jako mezičlánek mezi ÚP a pěstounstvím. Nejkratší umístění trvá 1-3 dny, průměr 1-6 měsíců. I po skončení pobytu musí úřady pokračovat v „post - péči“ (pomoc při nalezení bytu a práce, ve studiu), spolupráci s rodiči, podporou rodiny. Součástí zařízení zpravidla samostatné podpůrné jednotky pro dospívající, útočiště (azylový pobyt), jednotka rehabilitace rodiny. Francie –děti s problémy zahrnuty do národního výchovného systému, mladiství „provinilci“ se svými rodinami žijí pod dohledem, trendem je integrace. Rodinná péče není v protikladu k institucionální, ale doplňkem. Pružný sociální a léčebný sektor je pilířem „sociální ekonomiky“. Přes stejné zásady má každá instituce vlastní image. Během víkendů žijí děti se svými rodiči, dle možností se dává přednost každodennímu návratu do rodiny. Vychovatelé v institucích pro delikventy povinně kontaktují rodiny. Chorvatsko – systém služeb sociální péče zahrnuje poradenství a organizace rodinného života, supervizi, finanční pomoc, podporu při nalezení zaměstnání. Speciální programy zaměřeny na prevenci, práci s rodiči, kontrolu po propuštění. Irsko – malý počet míst, zejména pro delikventy (trestní zodpovědnost od 7 let), vysoká fluktuace, po odchodu církevních řádů úpadek péče. Zajímavostí úsilí o státní registraci výchovných pracovníků. Cílem ÚP „normalizace“ života v malých rodinných domovech, část dětí žije v kombinaci ÚP a pěstounské péče. Trendem přechod na péči ve společenstvech, kdy pracovníci žijí s dětmi ve svých vlastních domovech. ÚP má špatnou pověst, děti vychované v domovech jsou společensky stigmatizovány. Itálie – snížení počtu dětí v ÚP na 0,1%, různé typy péče – domovy na rodinném modelu (manželský pár či rodiny s dětmi, dobrovolníci, často věřící komunity, takřka nezávislé na veřejných orgánech), pro sociální „vyděděnce“, nebo různé formy ústavní péče se společnými rysy výchovné, organizační a ekonomické nezávislosti, někdy vychovatel podporuje i pěstounům či adoptivním rodičům. Izrael – ÚP má hluboké kořeny v tradici židovských lidí žijících v diaspoře – abnormálně vysoký počet (15% populace) ve věku 13-18 let žije v ÚP, hlavně ve vesnicích mládeže - kibucích. V čele zařízení je madrich (průvodce) a „matka“. Holistická globální výchova s pilíři – učení, skupinový život (32-34 členů) a práce. Péče o děti v rodinných domech (8-10). Sílící kritika ÚP, hlavně z řad akademiků a menšin. Kanada – evidentní rozdíly v kapacitě zařízení (trend snižování vs. Quebec –2/3 100-500 lůžek), podpora rodiny, malé skupiny , pěstounství, alternativní programy..
24
Lucembursko – decentralizace a reforma ÚP, umisťování dětí v sousedních zemích, integrační snahy, autonomní skupinový život, rostoucí počet pěstounských rodin a středisek denní péče, poradenství a pomoc rodinám. Maďarsko – proces humanizace DD, snaha zaměřit se na děti a jejich individuální potřeby, separace, stigmatizace, rozvoj pěstounských rodin, SOS vesničky. Německo – před umístěním snaha působit peripaticky, v nezbytných případech přednost pěstounská péče, řada zařízení – mimo domovy v rodinných domcích, komunity, i velké (200) ústavy, individuální ubytování pod dohledem, střediska denní péče, sociopedagogická podpora i pomoc pěstounským rodinám, snaha předejít umístění mimo rodinu, decentralizace, kombinace institucionální péče s denními skupinami. Nizozemsko – přístup z funkčního úhlu (kdo jsi? – dříve co jsi?), vyšší profesionalizace péče, individualizace interakce s prostředím, demokratizace, snaha integrovat rodinnou a ÚP a zapojit přirozené zdroje, rozvoj prevence v terénu. Polsko – hlavním cílem reforem minimální doba pobytu v ÚP a co nedřívější umístění do rodinného prostředí, spolupráce se „spřátelenými rodinami“, spolupráce s ostatními příbuznými, velká (až 80%) část dětí zůstává v domově až do 18 let Rakousko – změny v přístupu - od autokratických postojů k demokratickým zásadám, od centralizace k decentralizaci, samostatnosti a individuální zodpovědnosti, od sankcí ke svépomoci, od separace k integraci, od institucionální k individuální, mimoústavní výchově, od velkých domovů k malým, otevřeným, pružným, intimním jednotkám, odraz – snížení míst v ÚP, nárůst pěstounské péče, snížení počtu dětí ve skupině, zavedeny socioterapeutické skupinky sdílející byt Slovinsko – alternativní modely podpory dětem a rodinám bez nařízení ÚP – dobrovolní studenti, výuka sociálních dovedností, práce s rodiči, individuální péče, renovace budov, různé typy domovů, život skupinách . Švédsko – snaha o časové ohraničení institucionální péče, o zachování normálního stavu – děti chodí do „svých“ škol, krizová situace ústavní výchovy. Švýcarsko – přechod na skupinový systém již od 50. let 20. století – nedostatek pracovníků, vytváření malých sociálně pedagogických organizací s realizací principů profesionální pěstounské rodiny a komuny, komplikované financování USA – s industrializací země rozvoj služeb pro děti, specializace humánních služeb, nárůst počtu skupinových domovů, pěstounské péče a domácích programů, orientace na specializované programy, důraz kladen na krátkodobé zásahy soustředěné do rodin,uznání citlivého přístupu ke kulturním odlišnostem, orientace na školu jako na základní komponent ÚP a léčby, důležitost následné péče, terapeutická (př. léčebná) pěstounská péče, programy a intervence. Velká Británie – diskuse k výhodám a nevýhodám ÚP, demokratizace, nové přístupy s ohledem na konzervativní tradice. 25
2. Školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy 2.1 Ústavní výchova a ochranná výchova Ústavní výchova
je opatřením, které nařizuje příslušný soud v občansko-právním řízení nezletilému (ve věku do 18 let) z důvodů sociálních a výchovných v případě, kdy jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, nebo když rodiče ze závažných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Soud nařizuje ústavní výchovu (nebo ukládá ochrannou výchovu), ale nerozhoduje o zařízení, v němž bude výchova realizována ani o délce pobytu, která závisí na změně podmínek, pro které byla ÚV nebo OV nařízena. O místě, resp. zařízení, kde bude ÚV nebo OV realizována, rozhoduje příslušný diagnostický ústav na základě komplexního vyšetření jedince. Pominou-li po nařízení ÚV její důvody (po prošetření na žádost zákonných zástupců dítěte), nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, příp. dosažením zletilosti (lze soudem prodloužit do 19 let), soud ÚV zruší. ÚV má preventivní charakter (ústavní péče tvoří sekundární prevenci poruch chování, je základem převýchovného procesu)
Ochranná výchova
je opatření, které ukládá soud - v občansko-právním řízení, spáchá-li nezletilý (mezi 12.-15. rokem věku) čin, za který lze dle trestního zákona uložit výjimečný trest, - v trestním řízení mladistvému mezi 15.-18. rokem, jestliže OV podle rozhodnutí soudu splní svůj účel lépe, než uložení trestu odnětí svobody. Realizuje se ve školských zařízeních - výchovných ústavech, zcela výjimečně u dětí do patnácti let v DD se školou. Zaniká rozhodnutím soudu, jestliže pominuly důvody pro její nařízení, jestliže je možné umístit dítě v náhradní rodině, nebo dosažením zletilosti (18 let). Vyžaduje-li to zájem chovance, může ji soud prodloužit do devatenácti let. Převýchovný proces je uskutečňován s ohledem na věk, druh poruchy chování, stupeň mravní narušenosti Organizace péče ve výchovných ústavech (dále VÚ), diagnostických ústavech (dále DÚ), DD a DD se školou: základní jednotkou je výchovná skupina, která má v DÚ 4 – 6 dětí (v zařízení tři výchovné skupiny), ve VÚ a DD se školou 5 – 8 členů (2-6 skupin) a v DD rodinná skupina, ve které je 6-8 dětí (2-6 skupin). Do skupin jsou děti zařazovány podle výchovných, vzdělávacích a zdravotních potřeb. 26
2.2 Struktura zařízení v České republice
Zákon č.109/2002 Sb.8 rozděluje instituce ústavní péče na zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Zákonnou podmínkou (nejen) zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v resortu MŠMT je zápis do Rejstříku škol a školských zařízení (viz příloha č. 1). Školskými zařízeními pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a preventivně výchovné péče jsou:
1. Dětský domov
je koedukované zařízení rodinného typu pro děti od 3-18 let bez výraznějších výchovných problémů, kterým byla soudně nařízena ústavní výchova ze sociálních důvodů. Vyhláška č. 334/2003 Sb. připouští přijetí dítěte se zdravotním postižením, a to s ohledem na druh a stupeň jeho postižení. DD je pro dané dítě vybíráno s ohledem na vzdálenost od sídla mateřské, speciální mateřské, základní nebo speciální školy v níž je dítě integrováno. Do DD lze umístit i nezletilou matku spolu s jejími dětmi. Struktura, denní režim a systém komunikace, včetně hospodaření se svěřenými prostředky, má za úkol přizpůsobit dětský domov co nejvíce zvyklostem běžné rodiny. Sourozenci se zařazují do stejné rodinné skupiny. Pobyt dítěte v DD končí dosažením zletilosti, popřípadě dosažením 19 let, pokud došlo k prodloužení ústavní výchovy. Odchod ze zařízení může být na základě dohody s dítětem odložen do doby, než završí svou přípravu na budoucí povolání, a to maximálně do 26 let. Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. Ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Děti se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského domova. Ukončení pobytu dítěte v DD může být soudním rozhodnutí o zrušení ÚV, dosažením zletilosti nebo přemístěním do jiného typu zařízení. Zřizovatelem jsou převážně kraje.
2. Dětský domov se školou
Účelem DD se školou je zajišťovat péči o a) děti s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závažné poruchy chování, nebo které pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči, pro děti b) výjimečně s uloženou ochrannou výchovou c) nezletilé matky, které splňují podmínky stanovené v písmenu a) nebo b) a jejich děti. DD se školou se zřizují odděleně pro děti se závažnými poruchami chování, děti s přechodnou nebo trvalou duševní poruchou, s uloženou ochrannou výchovou, nezletilé matky a jejich děti. Součástí domova je škola s počtem osm žáků ve třídě. Pokud u dítěte pokračují poruchy chování a nelze je vzdělávat mimo zařízení nebo
27
není-li zrušena ÚV, je přeřazeno do VÚ. Označení dětský domov se školou je užíváno od roku 2002 (dříve dětský výchovný ústav). Zřizovatelem je výhradně MŠMT.
3. Výchovný ústav
je nekoedukované zařízení pečující o děti a mládež starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla uložena ochranná výchova. Ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální, kromě reedukace zabezpečuje i přípravu na povolání. Součástí zařízení je škola s třídami do 8 žáků. Pro děti nepřipravující se dále na budoucí povolání lze zřídit pracovně-výchovnou skupinu Do VÚ může být umístěno i dítě starší 12let, má-li uloženou ochrannou výchovu a v jeho chování se projevují tak závažné poruchy, že nemůže být umístěno v DD se školou. Výchovné ústavy jsou zřizovány odděleně pro každou z těchto skupin dětí. Vyhláška č. 334/2003 Sb. okruh rozšiřuje cílovou skupinu výchovných ústavů (stejně jako dětský domov se školou) o děti se zdravotním postižením, nezletilé matky a jejich děti a na nezbytně nutnou dobu o děti vyžadující výchovně léčebný režim v důsledku jejich neurologického poškození a psychického onemocnění. Před přijetím zákona č. 109/2002 Sb. se dělily VÚ podle věku, pohlaví a stupně mravního narušení na VÚ pro mládež, VÚ se zvýšenou péčí, VÚ s ochranným režimem, VÚ s výchovně léčebným režimem, VÚ pro děti a mládež a VÚ pro nezletilé matky. Zřizovatelem je MŠMT.
4. Diagnostický ústav
je vstupním diagnostickým zařízením pro danou spádovou oblast. Dříve než je dítě umístěno do konkrétního zařízení, musí projít DÚ. Během osmitýdenního pobytu je komplexně vyšetřeno po stránce pedagogické, psychologické, sociální a zdravotní. Na základě výsledků DÚ zpracuje návrh na umístění dítěte do odpovídajícího ústavu (DD, DD se školou nebo VÚ) a komplexní diagnostickou zprávu s programem rozvoje osobnosti dítěte, která je předána konkrétnímu zařízení, do něhož je dítě zařazeno (zákon č.109/2002 Sb.). DÚ také vede evidenci všech svěřenců umístěných v zařízeních a evidenci volných míst v těchto zařízeních ve svém územním obvodu. Na dobu nezbytně nutnou poskytuje péči dětem s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou zadrženým na útěku z jiných zařízení, z místa pobytu nebo přechodného ubytování. DÚ jsou v ČR rozděleny podle věku na dětské diagnostické ústavy a diagnostické ústavy pro mládež. Diagnostické ústavy pro mládež se dále dělí podle pohlaví na diagnostický ústavy pro dívky (2 ústavy) a pro chlapce (3 ústavy). Do zařízení ÚV může být dítě umístěno bez předchozího diagnostického pobytu jen v odůvodněných případech - bez poruch chování, děti z kojeneckých ústavů apod. DÚ 28
přijímá jedince dobrovolně na základě žádosti rodičů nebo zákonných zástupců. Dětský DÚ je zařízením koedukovaným, DÚ pro mládež nekoeduovaným. Výchovné skupiny DÚ jsou členěny podle pohlaví nebo podle věku (do 18, příp. 19 let) dítěte. Součástí diagnostických ústavů je škola. Pro mládež, která ukončila povinnou školní docházku se v DÚ zřizuje diagnostická třída, v níž je zajišťována příprava na budoucí povolání Součástí bývá i středisko výchovné péče (dále SVP) zajišťující preventivní výchovnou péči, s cílem předcházet poruchám chování. Diagnostický ústav plní podle potřeb dítěte následující úkoly: a) diagnostické - vyšetřuje děti formou pedagogických a psychologických činností, zpracovává komplexní diagnostickou zprávu, navrhuje specifická edukační opatření, b) vzdělávací - zjišťuje úroveň dosažených znalostí, dovedností, stanovuje a realizuje specifické vzdělávací potřeby, respektuje individuální předpoklady a možnosti s cílem perspektivy a rozvoji osobnosti dítěte, c) terapeutické - směřuje k nápravě poruch v sociálních vztazích a v chování dítěte, d) výchovné a sociální – vztahuje k osobnosti dítěte, k jeho rodinné situaci a nezbytné sociálně-právní ochraně, podle potřeby zprostředkovává zdravotní vyšetření dítěte, navrhuje specifické výchovné a vzdělávací opatření, e) organizační - umisťuje děti do zařízení v územním obvodu DÚ, navrhuje děti vhodné k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče, f) koordinační – sjednocuje odborné postupy ostatních zařízení, spolupracuje s orgány státní správy.
Středisko výchovné péče
Preventivně výchovnou péčí je poskytování speciálně pedagogických a psychologických služeb dětem s rizikem poruch chování či již s vyvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichž není nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům. PVP je poskytována střediskem výchovné péče (dále SVP) (příp. diagnostickým ústavem), a to formou : - ambulantních služeb na základě žádosti osob odpovědných za výchovu nebo dětí starších 15 let a doporučení SVP, nebo - celodenních služeb na základě žádosti osob odpovědných za výchovu a doporučení SVP, nebo - internátních služeb na základě žádosti osob odpovědných za výchovu. Internátní pobyt trvá zpravidla 8 týdnů. 29
Při DD se školou a při dětských DÚ se podle potřeby zřizuje mateřská škola speciální, ZŠ speciální, ZŠ praktická, popřípadě třídy ZŠ speciální. Při diagnostických ústavech a při diagnostických ústavech pro mládež se pro děti po ukončení povinné školní docházky zřizují diagnostické třídy.
2.3 Historický exkurz
Během starověku byly „nechtěné děti“ usmrcovány, v Řecku např. shazováním ze skály. Spartská výchova byla příznačná tuhou kázní. Ve 4.století byl v Cařihradě zřízen útulek pro opuštěné děti, roku 787 byl v Miláně založen první nalezinec. Ve 12. století zřídil Papež Inocenc III. v Římě torno – otáčecí schránku ve zdi kláštera, do níž bylo možné vložit dítě. Toto zařízení fungovalo v mnoha zemích ještě počátkem 20. století. Ve středověku ke zřizování samostatných nalezinců a sirotčinců v období po reformaci. Byla v nich vysoká – až 50 procentní úmrtnost. Již v r. 1520 byl v Holandsku založen první sirotčinec, další vznikaly v Německu a hlavně Belgii – vlasti sirotčinců. Velký význam mělo i učení J.A. Komenského, Johna Locka a J. Jacquese Roussea. S nástupem renesance dochází k obratu. Od konce 18.století poukazovali humanisté na nepřirozenost ústavního prostředí a zdůrazňovali význam výchovy v rodině. Rakousko-Uhersko zaostávalo v péči o tyto děti za Evropou, ale v 19. století se ji snažilo dohnat – v Čechách občanský zákoník z r. 1811 zajišťoval mj. vyšší ochranu dětí a mládeže, projevil se vyšší zájem veřejnosti, v r. 1883 po vzniku vychovatelny v Praze-Libni V. Náprstkem a venkovského výchovného ústavu z nadace manželů Olivových v Říčanech, bylo již 21 ústavů s 808 klienty, došlo ke zřízení zemského sirotčího fondu Za první republiky měla sociální péče u nás především soukromý, církevní charakter. Před druhou světovou válkou byly DD spravovány odděleními péče o mládež, ale i církvemi, spolky a jednotlivci. Domovy byly malé, smíšené a měly rodinný charakter, pěstounská péče měla již svoji tradici (pěstounské kolonie). Po roce 1945 dochází k pronikavým změnám v sociální péči – jsou zřízeny okresní národní výbory, nastává tuhá centralizace.V roce 1952 byla zrušena PP (čtyři typy) a ochranné a nápravné ústavy a stovky dětí musely přejít do ústavní péče s uplatňovanou kolektivní výchovou, velkými, neosobními budovanými domovy, homogenními skupinami. V roce 1964 byl vydán zákon o rodině, který opět zavedl NRP, a také domovy prodělaly změny směrem k humanizaci.
30
2.4 Negativní vlivy a nedostatky v ústavní péči
Ústavní výchova se stala předmětem kritiky již od svého zavedení v 50. letech 20.století. Především je jí vytýkáno, že dlouhodobým pobytem v ústavním zařízení je dítě deprivováno, sociálně izolováno od své původní rodiny a nedostatečně připraveno na samostatný život. Problémy, které ÚV přináší lze shrnout do následujících bodů: a) před nástupem do zařízení 1. nedostatečná orientace na prevenci – s odkazem na předešlý text (viz kap. 1.1, 1.2) je primárním zájmem zachovat život dítěti ve funkční rodině a předcházet jeho umístění do náhradní výchovy. Kritická životní událost, jakým bezesporu vynětí z dosavadního sociálního prostředí – od rodiny, kamarádů, spolužáků - je, může způsobit celoživotní trauma. Často je tak u selhavších rodičů paradoxně „nejtrestanější“ právě dítě, 2. absentující či neúčinná intervence v momentě rizika – při nedostatečné eliminaci nežádoucích vlivů sanací a podporou biologické rodiny se vychází z dřívějších snah izolovat dítě od jeho původního patologického prostředí. Umístění v ústavním zařízení je tak častým a konečným řešením situace, což vyvolává další pocity ohrožení dítěte, b) při pobytu v zařízení 3. nestabilní sociální prostředí - dítě nemá podporu sociální identity – každý někam v životě patří. V praxi je dítě mnohdy umístěno mimo regionální dostupnost jeho rodičů, což znemožňuje systematickou práci s rodinou, která by rapidně urychlila jeho návrat zpět. Často je navíc udržováno ve falešných nadějích brzkého návratu. Nejistota pramenící z reality stavu pak vede ke ztrátě sociální stability. K motivaci rychlého řešení problému rovněž nepřispívá, že není stanovena hranice maximální délky pobytu dítěte. Řada dětí vystřídá do dospělosti několik ústavů, pro ně nepřirozeného prostředí. Zvláštní dopad má přemisťování dítěte v jednom roce a ve třech letech, kdy dochází k přechodnému regresu vývoje. Změny prostředí vyvolávají řadu potíží – neurotických projevů, depresivních nálad, apatickou otupělost,. 4. chybějící sociální vztahy - dítě potřebuje jistotu v důvěrných vztazích, aby mohlo objevovat svět a najít si v něm nové bezpečné vztahy s novými lidmi, s nimiž se může ztotožnit a dlouhou dobu je napodobovat. Nemá dostatek možností vytvořit si hluboký citový vztah k jedné osobě, která by plnila funkci mateřskou a rodičovskou. Tato frustrace jedné ze základních lidských potřeb působí na dítě úměrně s věkem. 31
Dospělí vychovatelé se mění, střídají a ze zcela vnějších důvodů odcházejí a přicházejí – navázat za těchto okolností pevné a stálé vztahy je skoro nemožné. V důsledku přerušení vztahů při změně prostředí se projevuje i separační úzkost. Dítě v ústavu nevyrůstá od narození do dospělosti s rodiči, pro které by mělo být nejdůležitějším dítětem na světě, ústavy potírají rozvoj skutečné individuality, dítě je v nich jen jedno z mnoha dalších dětí, členem nějaké skupiny nebo kolektivu, který založily a pak zase zrušily cizí osoby. Děti se tam musí přizpůsobovat a o podstatných věcech nemohou rozhodovat, 5. hospitalismus a sociální izolace – děti v ústavech nejsou v přímém kontaktu se skutečným životem, jejich život je v praxi přeorganizován. Vážným rizikem je stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky, kde má dítě plné zaopatření. Stýká se pouze v omezené komunitě lidí, zaměstnanců a obyvatel ústavu a pohybuje se jen v areálu zařízení či jeho nejbližším okolí, což vede k jeho segregaci. Vyvolal ji původní záměr umístit zařízení do objektů, které nebylo možno jinak využít a zřídit je v oblastech mimo občanskou zástavbu, na okrajích měst, což přinášelo dětem méně příležitostí sociálně pozitivně se prosadit v době, kdy je dítě nezvědavější a expanduje do světa, je uzavřené v omezeném prostoru aby mohlo objevovat svět, potřebuje žít v blízkém a bezpečném světě, tj. rodině – dětský domov nic takového neposkytuje – proto jsou děti z ústavů sociálně zaostalé a špatně se adaptují, 6. deprivace – deprivační syndrom je psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k uspokojení základních potřeb v dostatečné míře a dostatečnou dobu. Ve vztahu k dospělým bývá často narušena komunikace a nepochopení. Zcela chybí možnost rozvinutí dlouhých interakčních sekvencí, při nichž za normálních okolností sílí pouto mezi rodiči a dítětem. Deprivované ústavní děti působí při srovnání s vrstevníky z intaktní populace jako méně nadané, pomalejší, příp. bojácné, úzkostné či naopak hyperaktivní. Jejich vztahy k lidem jsou mělčí a přelétavější i přes nutkavé vyhledávání kontaktů. Následky ÚP jsou tím vážnější, čím dříve se do zařízení dítě dostalo a čím déle v něm bylo, 7. emocionální nezralost - je způsobená dlouhodobou citovou frustrací dítěte v důsledku nedostatečného kontaktu s biologickými rodiči a anonymitou panující v prostředí ústavních zařízení. Dítě vyrůstá v nedostatku soukromí, intimity a nemá možnost se učit řešit problémy běžného života. To vše u něj může vyvolávat citový chlad. V dospělosti obvykle mají tyto děti problémy s integrací do majoritní společnosti, navazováním trvalých partnerských vztahů a často selhávají (drogová závislost, krádeže, prostituce). Prostředí jim poskytuje minimum zkušeností pro vytvoření sociálních vzorů potřebných pro založení vlastní funkční rodiny v dospělosti,
32
c) před ukončením, následná péče po ukončení 8. nízké posilování sebehodnocení – praxe ukazuje, že dlouhodobý pobyt v ÚP vede k typicky osobnostním deformacím jak v oblasti sociálních vztahů, postojů, systému hodnot, tak zejména v posilování sebeevaluace. Nízké sebevědomí spolu s méně sociokulturně podnětným prostředím a následnou pseudoretardací (pseudooligofrenií) jsou příčinou školní neúspěšnosti u velké části žáků, 9. omezená perspektivní orientace – nedostatečný individuální přístup k hledání cest k vytvoření si životních perspektiv, k šanci dosáhnout vzdálených cílů a zvýšit tak kvalitu svého života, vede následně k výše zmíněným rizikům sociálního začlenění, 10. sociální závislost - mládež opouštějící zařízení není dostatečně připravena na samostatný kvalitní život ve společnosti. Na tomto stavu se podílí přeorganizovaná „opečovávanost“ a nedostatečné ekonomické zabezpečení dětí po odchodu ze zařízení.
2.5 Organizace a edukace v dětských domovech
Školským zařízením pro výkon ústavní výchovy je dětský domov.
Dětské domovy internátního typu
Dle zákona č. 109/2002 Sb. se do roku 2007 tento typ zruší, obdobně jako v rámci transformace zvláštních škol internátních došlo k přeměně na dětský domov (dále DD) a základní školu speciální, příp. dětský domov se školou. U internátního typu DD se předpokládal krátkodobý pobyt, nejvýše do dvou let. Základní organizační jednotkou je výchovná skupina, koedukovaná, věkově heterogenní. Počet dětí ve skupině se řídil podmínkami a typem DD a pohyboval se od 8-15 dětí. V domově byly nejméně tři, nejvíce šest výchovných skupin. Mohla se zřídit výchovná skupina pro děti předškolního věku nebo pro děti starší 15 let. DD internátního typu jsou nejvzdálenější rodinnému prostředí. Režim, prostředí a způsob výchovy se zde podobal běžnému internátu. V praxi místo dvouletého pobytu strávily děti i několik let.
Dětské domovy rodinného typu
Rodinná skupina (buňka) je základní organizační jednotkou v dětském domově tohoto typu. Tvoří ji kolektiv 6-8 dětí, zpravidla různého věku a pohlaví. V DD lze zřídit nejméně 2 a nejvíce 6 rodinných skupin. Sourozenci se zásadně zařazují do jedné rodinné buňky. Děti navštěvují běžnou školu v místě DD. Speciální pedagogická péče je uplatňována zejména v individuálním přístupu. Individuální péče je dětem poskytována převážně v mimoškolní době. V DD působí ředitel, vychovatelé, asistenti vychovatele, sociální pracovnice a další personál. 33
Specifika edukace v dětském domově
Ve výchovně-vzdělávací oblasti se uplatňují neformální pedagogické a organizační metody podněcující citový, mravní a sociální vývoj dětí. Specifičnost práce spočívá v tom, že na jedné straně vystupuje pedagog jako vychovatel a na druhé straně jako člověk, který dětem nahrazuje rodiče. Z hlavních pedagogických zásad je kladení přiměřených požadavků na děti, odpovídající jejich potřebám a zájmům a akceptování i dosavadních životních zkušeností. Nutno předpokládat výskyt negativních vlastností, návyků, jednání, chování. Častým problémem v prvním období po umístění v DD bývá překonání adaptačních potíží. Odloučení od rodiny představuje vážný zásah do vývoje dítěte a každé ho prožívá různě - nepřiměřeně reaguje na výchovné požadavky dospělých, bývá nedůvěřivé a nedokáže akceptovat zájmy a potřeby ostatních. Děti trpí citovou ambivalencí provázenou střídáním nálad, nadměrnou lítostivostí, úzkostí, nebo vzdorovitostí až agresivitou. V oblasti volní bývá nedostatek adekvátní samostatnosti a vytrvalosti. Z počátku dítěti činí obtíže zapojení se do činnosti, dovednosti v sebeobsluze, v pravidelném plnění školních povinností. Je proto velice důležité zjistit nejprve příčiny a projevy zaostávání a podle toho stanovit, zda je náprava možná běžnými výchovnými metodami, či vyžaduje spolupráci specializovaného pracoviště např. pedagogicko-psychologické poradny, příp. střediska výchovné péče.
Vnitřní řád
Při své činnosti se zaměstnanci i ostatní zúčastnění řídí vnitřním řádem. Tento předpis vyhotovuje ředitel zařízení a musí ho schválit pedagogická rada a příslušný spádový dětský diagnostický ústav. Jeho obvyklým obsahem jsou následující ustanovení: Charakteristika a struktura DD Postup přijímání, přemisťování a propouštění dětí Organizace výchovně vzdělávacích činností Organizace péče o děti Smluvní pobyt zletilých nezaopatřených dětí Práva a povinnosti dětí Kapesné, osobní dary, věcná pomoc Bezpečnost a ochrana zdraví dětí Práva a povinnosti ředitele a osob odpovědných za výchovu Práva a povinnosti osob odpovědných za výchovu – úhrada nákladů Návštěvní řád Průběh v pracovních dnech a o víkendech Pedagogické rady, provozní porady 34
Informovanost o náplni vnitřního řádu ředitelem zařízení na začátku každého nového školního roku nebo dle potřeby v průběhu roku. Děti svým podpisem zaznamenávají poučení o bezpečnosti a zdravotních opatřeních. S dětmi se provádí požární poplach DD. Protidrogový koordinátor provádí přednášky o patologickém vlivu návykových látek na člověka. DD pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. Ve vztahu k nim plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální.
Hlavní výchovné cíle
Rozvíjet kladné charakterové rysy a vlastnosti dětí, vhodnou motivací aktivizovat a posilovat jejich mravní vědomí, rozvíjet jejich zájmy, schopnosti a dovednosti v oblasti hudební, výtvarné a pracovní, umožnit náboženskou výchovu dětí, vést děti k samostatnosti při plnění školních a pracovních povinností, věnovat pozornost kvalitní domácí přípravě, připravovat děti k samostatnému vedení rodiny, k jejich budoucímu samostatnému životu a odpovědnému vztahu k rodině a plánování rodičovství, zkvalitnit výchovu k volbě povolání, provádět prevence drogové závislosti: - věnovat pozornost optimalizaci sociálního a psychického prostředí domova, - zvýšenou pozornost věnovat dětem a mládeži s problémovým vývojem a rizikovým chováním, - sledovat projevy zneužívání návykových látek a ostatní patologické jevy, navrhovat cílená opatření, - zákaz nošení, distribuce a zneužívání návykových látek, - uvědomění pracovníka KÚ o výskytu přestupků souvisejících se zneužívání návykových látek, - spolupráce s institucemi zajišťujícími sociálně právní ochranu dětí a mládeže, poskytující odbornou pomoc v problematice návykových látek, výchova proti rasismu, xenofobii a intoleranci, - věnovat zvýšenou pozornost příznivému klimatu ve skupině, - rozvíjet žádoucí postoje k lidem jiné národnosti, etnické náboženské příslušnosti - komunikovat se svěřenci na bázi vzájemného porozumění a tolerance, - seznamovat děti se základními údaji o menšinách žijících u nás, s jejich kulturou a dějinami, - učit vážit si každého člověka, každé minority, 35
- nenechat bez povšimnutí žádný projev intolerance, xenofobie nebo rasismu, - využívat v diskusi besedy, přednášky, filmová představení, televizní a rozhlasové pořady, které s problémem souvisí, - využívat programů a nabízené spolupráce v oblasti vzdělávání s nestáními subjekty, které mají v programu multikulturní výchovu. Úkolem výchovně vzdělávací činnosti je rozvoj: 1. Tělesné výchovy, 2. pracovní výchovy, 3. rozumové výchovy, 4. mravní výchovy, 5. rodinné výchovy, 6. estetické výchovy, 7. ekologické výchovy, 8. výchovy k volbě povolání. Hlavním cílem systému prevence sociálně patologických jevů je vytváření žádoucího zdravotního stylu, formování odmítavých postojů dětí k drogám a jiným návykovým látkám, utváření osobnosti dětí, potřeba sebepoznávání, sebeúcty, zvyšování schopností pro efektivní komunikaci a kvalitní hodnotovou orientaci, optimalizaci psychosociálního klimatu zařízení.
2.6 Právní rámec
1. Ústava Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ÚZ ČR č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 2. Právní normy k výkonu ústavní výchovy Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) Zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních Vyhláška č. 334/2003 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních Vyhláška č. 383/2005, kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních 36
3. Související právní předpisy k regionálnímu školství Vyhláška č. 671/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o organizaci přijímacího řízení ke vzdělávání ve středních školách Nařízení vlády č. 689/2004 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání Vyhláška č. 10/2005 Sb., k zákonu č. 191/2004 Sb., o vyšším odborném vzdělávání Vyhláška č. 12/2005 Sb., o podmínkách uznání rovnocennosti a nostrifikace vysvědčení vydaných zahraničními školami Vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři Vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání Vyhláška č. 15/2005 Sb., kterou se stanoví náležitosti dlouhodobých záměrů, výročních zpráv a vlastního hodnocení školy Vyhláška č. 16/2005 Sb., o organizaci školního roku Vyhláška č. 17/2005 Sb., o podrobnějších podmínkách organizace České školní inspekce a výkonu inspekční činnosti Vyhláška č. 33/2005 Sb., o jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky a státních jazykových zkouškách Vyhláška č. 47/2005 Sb., o ukončování vzdělávání ve středních školách závěrečnou zkouškou a o ukončování vzdělávání v konzervatoři absolutoriem Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky Vyhláška č. 54/2005 Sb., o náležitostech konkurzního řízení a konkurzních komisích Vyhláška č. 55/2005 Sb., o podmínkách organizace a financování soutěží a přehlídek v zájmovém vzdělávání Vyhláška č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů Vyhláška č. 65/2005 Sb., kterou se stanoví členění krajských normativů, ukazatele rozhodné pro jejich stanovení,.. (vyhláška o krajských normativech) Vyhláška č. 71/2005 Sb., o základním uměleckém vzdělávání Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných Vyhláška č. 74/2005 Sb., o zájmovém vzdělávání Vyhláška č. 107/2005 Sb., o školním stravování 37
Vyhláška č. 108/2005 Sb., o školských výchovných a ubytovacích zařízeních a školských účelových zařízeních Vyhláška č. 223/2005 Sb., o některých dokladech o vzdělání Vyhláška č. 492/2005 Sb., o krajských normativech Vyhláška č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích Vyhláška č. 2/2006 Sb., kterou se pro školy a školská zařízení zřizované Ministerstvem vnitra provádějí některá ustanovení školského zákona Vyhláška č. 364/2005 – o náležitostech ve školní matrice Vyhláška č. 410/2005 – o provozovnách 4. Právní normy se vztahem k pedagogickým pracovníkům Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů Vyhláška č. 1/2006 Sb., kterou se stanoví druhy a podmínky dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků škol zřizovaných Ministerstvem vnitra Nařízení vlády č. 75/2005 Sb., o stanovení rozsahu přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně pedagogické a přímé pedagogicko-psychologické činnosti pedagogických pracovníků Vyhláška č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků 5. Ostatní související právní předpisy Z. č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů ve znění pozdějších předpisů (novela z. č. 91 /1998) Zákon č. 104/1991 Sb. Úmluva o právech dítěte Zákon č. 134/2006 Sb. (novela zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) Zákon č. 500/2004, správní řád
38
3. Dodržování základních lidských práv a svobod 3.1 Nástin problematiky ústavnosti
Při vzniku či zásadní změně formy státu se nastoluje nový státně ústavní řád, založený na dělbě moci. Listina, na jejímž základě se tento stát ustavuje a definují se jeho cíle, forma a jeho vztah k občanům, se nazývá ústava. Hlavním smyslem Ústavy 16 – základního zákona státu – je její stabilizační role v životě společnosti. V koncepci vertikální struktury právního řádu je vrcholem soustavy právních norem. Ústava je „spol. smlouvou, kterou lid vyjadřuje souhlas s ustavením státu a zavazuje se vykonávat svou moc podle principů oddělení moci a chránit nedotknutelnost základních lidských práv a svobod“ (dále ZLPS) (David 2001). Ústava definuje hlavně formu státu, tj. pevně vymezuje především základy státního zřízení, většinou i formu vlády, politického režimu, ZLPS a stanoví základní komponenty státu (území, obyvatelstvo, struktura vlády). Jádrem každé demokratické ústavy je explicitní zakotvení základních teorií a principů právního státu.17 Změna těchto podstatných náležitostí ústavního státu je nepřípustná. Z hlediska typologie lze dělit dle Filipa (1993) ústavy a) ve formálním a materiálním smyslu, na b) rigidní a flexibilní, c) psané a nepsané, d) právní a faktické, e) reálné a fiktivní, f) původní a přenesené, g) revoluční, dohodnuté a oktrojované, h) dle st. zřízení a formy vlády. Ústava plní funkci právní, politickou, ideologickou a kulturní, přičemž základní funkcí je regulace fundamentálních spol. vztahů. Ústava ČR je složena z 8 hlav, které tvoří 113 článků. Hlava I. zakládá hlavní principy moderní ústavy, další upravují pravomoci - II.-IV. státních orgánů podle Též konstituce, z lat. stato, řád, statický, nehybný, neměnný, společný slovní kořen obd. jako stát. Srov. KLÍMA 2004, s. 23, 25-32, 37, 59-60 17 Mezi ně patří: a) záruky základních práv a svobod (dále ZPS) - odvozených z teorie přirozených práv (nedotknutelnost a nezcizitelnost ZPS a z toho plynoucí jejich rovnost a povinnost státu tato práva zajistit), b) ústavnost (konstitucionalita) a zákonnost (legalita) (právní stát se zásadou suverenity práva - výsledek principu zákonnosti), c) právní jistota (vyjadřuje možnost předvídat postup státních orgánů, vyloučení zvůle), d) suverenita lidu (odvození přímé demokracie - volby, parlament, referendum), e) princip oddělení moci (předpoklad korupce, systém brzd a rovnováh, dělba moci – legislativa, exekutiva, jurisdikce; výkonné orgány – hlava státu, vláda, správa) a nezávislého soudnictví, f) koncepce legitimní většinové (demokratické) vlády (meze pro rozhodnutí většiny, svobodné volby, akceptovaná státní moc, oprávněnost a zákonnost státní moci - legitimita), g) teorie spol. smlouvy (stát = lidský výtvor na základě ústavy), h) princip oddělení společnosti od státu (zvl. oddělení politických stran od státu). Srov. VEČEŘA, M. Právní stát. In HARVÁNEK (ed) 2000, s. 99104, KLÍMA 2004, s. 176. 16
39
principu dělby moci na tři složky (moc zákonodárná - Parlament, moc výkonná prezident, vláda a moc soudní), V. NKÚ, VI. ČNB, VII. Územní samosprávy. Podle čl. 3 hlavy I. je součástí ústavního pořádku ČR Listina základních práv a svobod (dále LZPS)18. Čl. 4 konstatuje, že ZPS jsou pod ochranou soudní moci, je tedy dán procesně právní předpoklad k jejich vynutitelnosti.
3.2 Úvod do oblasti lidských práv
ZPS jsou znakem demokratického a právního státu. Základní podmínkou ústavnosti je povinnost státu tato práva a svobody respektovat a zajišťovat, ne však z důvodů vnějších mezinárodních závazků či okolností, ale mají být imanentní součástí jeho ústavního řádu. Lidská práva a svobody jsou projevem civilizace na určité kulturní úrovni, výrazem morálky a inspirace humanistickým a náboženským odkazem. Jejich pilířem jsou nedělitelné a všeobecné hodnoty lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity. Ve smyslu ius naturale (teorie přirozených práv)19 vyrůstají nezávisle na státu a jsou nezrušitelná a neporušitelná. Nedodržování ZLPS není jen individuální a lidskou tragédií, vytváří rovněž podmínky pro sociální a politické nepokoje, vyvolává konflikty a násilí uvnitř společnosti i mezi zeměmi. Z historie je zřejmé, že jejich popírání je spjato s existencí války a diktatur, naopak nedotknutelnost lidských práv a respektování lidské důstojnosti jsou atributem svobody, spravedlnosti a míru ve světě. Základní LP ochraňují člověka jako lidskou bytost (ochrana života, důstojnosti, soukromí…) a jako tvora politického (zákaz cenzury, petiční právo, svoboda sdružování), národnostní menšiny (právo na jazyk, kulturu, spolčování), HSKP a práva na soudní ochranu (spravedlivý proces, presumpce neviny, rovnost účastníků, veřejnost jednání, nezávislost a nestrannost soudů). Práva s. a kulturní bývají řazena mezi LP, i když nemají přirozený charakter, neboť musejí být zaručena právě státem.20 Člověk LZPS – není v ČR součástí ústavy na rozdíl od úpravy vztahů ZPS jednotlivce u „naprosté většiny ústav“ z důvodu obav ústavodárce o získání kvalifikované většiny potřebné u příp. budoucích změn. FILIP 1993, s. 38-39, s. 95. Byla přijatá 9.1. 1991 jako ÚZ FS ČSFR č. 23/1991 Sb., usnesením předsednictva ČNR ze dne 16.12. 1992 se stala součástí ústavního pořádku ČR a byla zveřejněna pod č. 2/1993 Sb. Inspirovaná Evropskou konvencí o lidských právech. PAVLÍČEK, V. Ústavní úprava lidských práv – výsledek helsinského procesu. In Právník 9-10/1991. Srov. KLÍMA 2004, s. 143-145, pozn. k pojmu „ústavní pořádek“ s. 143, 151, 218 19 V posledním období jsou přirozenoprávní koncepce odmítány. Viz BĚLOHRADSKÝ, V. In Přítomnost 9/1991 in KOL. 1991, s. III: „Americké Prohlášení nezávislosti z roku 1776, v němž se vyhlašuje, že všichni lidé byli stvořeni rovnými a mají stejné právo na štěstí, je přece strhující rétorický výkon a nic jiného… Všechna moc je založena na působivých slovech některých…“. Obd. HAYEK 1994 20 Jsou postaveny na zásadách solidarity a s. spravedlnosti (což jsou dle mě pojmy z hlediska filozofického či axiologického diskutabilní, z hlediska právního až kontroverzní), a také pragmatickém kalkulu nebezpečí politického extrémismu a demagogie ze strany početné vrstvy nezaměstnaných a chudých. Viz také HARVÁNEK 2000, s.291, DAVID 2001, s. 166-167, HAYEK 1994, s. 195-200, 207-213. 18
40
v demokratické společnosti disponuje nejen právy a svobodami, ale je zavázán i povinnostmi a odpovědností. LPS mají jediné omezení – končí tam, kde začínají práva druhých lidí, jejich součástí je proto povinnost zachovávat práva a svobody ostatních.21 Novodobé ústavy, deklarace a mezinárodní úmluvy však zakotvují jen ZPS občanů jako garance před nebezpečím svévole státu, proto je třeba varovat před pouze jednostranným zdůrazňováním práv jednotlivce.
3.2.1 Vývoj a historie lidských práv
Starověká společnost s otrokářským systémem nedošla k uznání rovnosti všech lidí, a tedy ani k pojmu LP. Za počátek omezení moci monarchie lze považovat Magnu Chartu libertatum (1215, Anglie) a Zlatou bulu (1222, Uhry), dalším krokem vpřed od zásady „cuius regio, eius religio“ byl edikt nanteský krále Jindřicha IV. (1598, F), v r. 1689 vznikl v Anglii významný dokument Bill of Rights s omezením královské moci a podřízení krále z. Pod vlivem Locka byla vyhlášena Deklarace nezávislosti USA (1776) se zdůrazněním suverenity lidu a francouzská Deklarace práv člověka a občana (1789) se zásadami rovnosti a svobody a v r. 1791 byla doplněna ústava USA 10 dodatky.22 Od poloviny 18. st. se v učení utopických a revolučních socialistů rodily myšlenky sociálních práv a reálných svobod, jejichž vyústěním byla pod dopadem VŘSR v r. 1917 sovětská Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu a později Stalinova ústava (1936) (i přes potlačení některých občanských a politických práv). V důsledku světových válek byl vyhlášen „program světového míru“ 14 bodů W. Wilsona (1918), podepsána v St. Germain smlouva o rovnosti občanů (1919) a následně Charta OSN23, a schválena Všeobecná deklarace lidských práv (dále VDLP).24 V Z Evropě významnou roli v garanci LP sehrála RE s Úmluvou o ochraně LP a ZS (1950)25 a Toto sepětí vyjadřuje papež JAN XXIII. Encyklika Pacem in terris. In KOL. 1991, s. I. Obdobný přístup vzešel i z návrhu Všeobecné deklarace lidských povinností z r. 1996 jako protiváhy VDLP a čelení námitkám rozvojových zemí, které VDLP považují za jednostrannou a nezávaznou. In KOVAŘÍK 2003b, příloha – pracovní pomůcka ). 22 Známé jako americká Bill of Rights (Listina práv). Dlužno dodat, že „všechny tyto ušlechtilé zásady se nikterak netýkaly původních obyvatel země (Indiánů) ani z Afriky dovážených černochů“ MUŽÍK, J. in KOL. 1992, s. 12 23 Multilaterální (mnohostranná, za jistých podmínek všem otevřená) smlouva, podepsána v říjnu 1945. Nejvýznamnějším orgánem OSN ke sledování LP je Komise pro LP se sídlem v Ženevě 21
Kromě veřejně prohlášených ZPS obsahuje poprvé i články o sociálních právech. Přestože měla pouhý deklarativní charakter, zdržela se ČSR spolu se 7 soc. zeměmi hlasování s argumentací o lepších zárukách práv ve svých ústavách. Teprve Mezinárodní konference o LP v Teheránu 1968 dohodla, že VDLP představuje pro členy OSN povinnost. Z 10.12.1948. 25 Též Evropská úmluva, příp. Evropská konvence LP, její součástí je 59 čl. a 11 protokolů a judikatura ES a EK, stanoví práva, svobody a zákazy. V platnosti od 9/1953, ČSFR se k ní 24
41
Evropskou sociální chartou (1961). Normativně závazné pro členské státy OSN byly Mezinárodní pakt (dále MP) o občanských a politických právech, MP o HSKP a Opční protokol.26 V r. 1969 byla OAS schválena americká konvence o LP, v r.1975 znamenal ZA KBSE27 odstranění překážky k internacionalizaci ochrany LP, o 6 let později byla vyhlášena africká Charta LP a práv národů. V r.1988 přijala RE dodatečný protokol k Sociální chartě s garancí práv rovnoprávnosti pracujících. Kromě uvedených dokumentů existuje řada dalších mezinárodních úmluv a deklarací.
3.2.2 Dějiny lidských práv na území České republiky
Počátky humanistické tradice u nás nejsou spojeny s křesťanstvím, ale paradoxně s předhusitskými kritiky církve a feudalismu. První požadavky na svobodu zazněly v Evropě na pražské univerzitě prostřednictvím jedné z nejvýznamnějších osobností našich dějin Mistra Jana Husa (asi 1371-1415). Na základě masového ohlasu jeho učení byly zformulovány Čtyři artikuly pražské (1420) – vyhlášení LPS křesťana. S radikální kritikou rozvrstvení společnosti a násilí přišel v 1/2 15. st. i Petr Chelčický. Po nástupu Habsburků i přes tlak k návratu monopolu moci a víry zaručoval náboženskou svobodu i poddaným Majestát Rudolfa II. (1609). Proti válkám a za rovnost lidí a jejich všestranný rozvoj vystupoval i J.A. Komenský (1592-1670), největší česká renesanční a sv. pedagogická osobnost, a jeho pokračovatel Bernard Bolzano. V r. 1781 byl za osvícenského absolutismu Josefa II vydán Toleranční patent (svoboda vyznání i pro nekatolíky) a Patent o zrušení nevolnictví. a omezena cenzura. V závěru národního obrození, v období po revolučním roce 1848 sílily požadavky polit. PS, s aktivitami K. Havlíčka, F. Palackého, F.L. Riegera a hlavně teoretika demokracie a zastánce svobody a humanismu T.G. Masaryka (1850-1937). V meziválečném období vznikla 1. Ústava ČSR (1920) se zakotvením PS, v r. 1934 se v Praze konal mezinárodní filos. kongres, období po 2. sv. válce je v kontextu se sv. děním (viz 2.1), cíle politiky obnovené republiky vyhlašoval Košický vládní program, obsahující respektování LP i práv s. Osobní, polit. i s. práva pak byla zakotvena i v Ústavě 9. května (1948). Další léta byla poznamenána úsilím za obhajobu LP proti komunistické totalitní moci v 50. letech, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a po nastolení normalizačního režimu v letech 70. a 80. Od založení Charty 77, přihlásila v r. 1991, obd. ČR v r. 1993. Dle čl. 10 Ústavy je pro nás bezprostředně závazná, s vyšší právní silou než z., po negat. stanovisku ÚS je možno se odvolat k ES ve Štrasburku. K začlenění do právního systému VE zemí došlo až po podpisu ZA KBSE - v ČSSR podepsány v r. 1966, v platnosti od 1976 , Opční protokol byl ČSFR ratifikován až v r. 1991. Viz DAVID 2001, s. 183. Evropská. s. charta není součástí našeho právního řádu vůbec, protože nesplňuje podmínky čl. 10 Ústavy 27 Podepsán v Helsinkách (1977) v období „studené války“ za účasti 33 evr. zemí a Kanady a USA
26
42
neformálního sdružení občanů, vzniká řada nezávislých občanských iniciativ a aktivit, vrcholící v r. 1989 změnou politického režimu a přihlášením se k základním humanitním hodnotám sdílených demokratickými zeměmi.28
3.2.3 Specifická práva dětí v historii
Práva dětí a mládeže jako součást LP jsou mezinárodně uznávána již od 20.let 20.st., často byla řešena separátně a postupně byly přijaty některé deklarace a úmluvy. V r. 1924 byla Ligou národů (předchůdce OSN) vyhlášena (Ženevská) Deklarace práv dítěte, nahrazená druhou Deklarací práv dítěte (1959).Vzhledem k tomu, že Deklarace nemají právní závaznost a nemohou zajistit plnění jejich principů, navrhlo v r. 1979 Polsko zpracovat Úmluvu o právech dítěte,29 první mezinárodní dokument, který kodifikuje práva dětí formou smlouvy. Z úmluv RE jsou významné EÚ o adopci dětí (1967), EÚ o právním postavení dětí narozených mimo manželství (1975), EÚ o uznání a provádění rozhodnutí týkajících se péče o děti a jejího obnovení (1980), Úmluva o ochraně LP a ZS a Protokoly na ni navazující (z. č. 208 a 209/1992 Sb.), EÚ o provádění dětských práv (1996), EÚ o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (z. 9/1996 Sb.), z úmluv OSN Světová Deklarace o přežití, ochraně a rozvoji dětí a Plán činnosti (1990) a rezoluce VS OSN Světový program činností pro mládež do roku 2000 a dále (1995). Právy dětí a mládeže se zabývají i nevládní organizace, nejznámější je UNICEF (Dětský fond OSN).
3.2.4 Předpoklad vývoje lidských práv v rámci Evropské unie
Podle Klímy (2004) vzhledem k historicky přednostnímu vývoji ekonomických a mezinárodněprávních aspektů Evropské unie (dále EU) a rozvoji institucí a práva EU v rovině veřejnoprávních podmínek zůstala problematika komplexního statusu fyzických (soukromých) osob odkázána na další periodu vývoje. Komplexní textové zpracování LP je obsaženo až v Chartě základních práv EU. Dle navržené Ústavy pro Evropu se Unie zakládá na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a úcty k LP. Tyto hodnoty jsou společné členským státům žijícím ve společnosti, která se vyznačuje pluralismem, tolerancí, spravedlností, solidaritou a nepřípustností diskriminace. Unie uznává ZPS a zásady vyhlášené v Chartě základních práv – důstojnost mj. právo na integritu lidské osobnosti, např. v lékařství souhlas dotčené osoby), svobody (mj. právo na svobodu a V r. 1990 byl zrušen trest smrti, došlo ke vzniku nových z. – o právu sdružovacím, shromažďovacím, petičním, vlastnickém aj., uskutečnění parlamentních voleb založených na všeobecném, přímém a rovném hlasovacím právu, v r. 1991 byla schválena LZPS a o rok později ratifikována Evropská úmluva 29 The Convention on the Rights of the Child, jednomyslně přijatá VS OSN 20.11. 1989, v platnosti od 9/1990, do r. 1997 ratifikovaná 191 státy, u nás v platnosti od 2/1991 jako z. č. 104/1991 Sb 28
43
bezpečnost, úcta k soukromému a rod. životu, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, právo na vzdělání, svobodné volby povolání, vlastnictví), rovnost (mj. zákaz diskriminace – věk, práva dítěte – na ochranu a péči, svobodné vyjadřování názorů a přihlížení k nim, začleňování zdravotně postižených), solidarita (mj. zákaz dětské práce a ochrana mladých lidí při práci, s. zabezpečení a s. pomoc), občanská práva (mj. právo na dobrou správu – vyslechnutí před opatřením, přístup k dokumentům), soudnictví (mj. právo na účinnou právní ochranu, presumpce neviny) (Evropský konvent 2003). Je tedy zřejmé, že v budoucnu i přes deklaratorní zakotvení ZPS v našem ústavním pořádku bude muset dojít k souladu s právem EU, zejména u implicitně stanovených, ale v praxi nerealizovaných ustanovení mnoha právních norem.
3.3 Listina základních práv a svobod
LZPS je součástí nejen ústavního pořádku ČR, ale i pramenem jejího ústavního a právního systému. Podle z. o ÚS je definována jako hmotněprávní zdroj ústavnosti a „je nezbytné na ni pohlížet jako na normativní akt, resp. jako na hmotněprávní komplex právních norem sui generis“ (Klíma 2004). V uvozovacím z. k této Listině (z č. 23/1991 Sb.) je netradičně vyjádřena hierarchie právních norem, V § 1 odst. 1 se stanoví, že ÚZ, jiné z. a další právní předpisy musí být v souladu s LZPS. Znamená to, že právní úprava práv a svobod, tak jak je vyjádřena v této Listině, má v našem právním řádu nejvyšší právní sílu. Žádné jiné sekundární z. nemohou být v rozporu, rovněž i při výkladu a používání.musí být nejprve posouzen jejich soulad s Listinou. Vyšší právní sílu než z. (s výjimkou ÚZ a LZPS) mají jen mez. smlouvy o LP a ZS, byly-li ratifikované a vyhlášené. Takové jsou obecně závazné a mají přednost před z. ÚZ umožňuje, aby mohly být v Ústavě ZPS rozšířeny nad meze LZPS Rovněž soudní ochrana ZPS musí být zajištěna vždy a v plném rozsahu – s důrazem na dodržování, ne jen naplňování formálních ustanovení. LZPS se tak stala významnou základnou demokratické přeměny právního řádu (z toho důvodu jsou tak silné politické tlaky na požadavek změn v Listině). Obsahem LZPS je pět skupin práv, uspořádaných do 6 hlav a 44 článků. Systematiku Listiny uvozuje Preambule, kde jsou vymezeny základní filozofická, historická a mezinárodní východiska. Listina vychází z ius naturale, občanská práva pak slouží jako politický nástroj prosazování LP. Svrchovanost z. „patrně znamená, že nikdo nestojí nad z., všichni jsou si před z. rovni“. Otevřené diskusi jsou jmenovitě neuvedené tradice, vycházející z tradic humanismu. Potlačováním LP a ZS měl zákonodárce „na mysli fašistický a komunistický režim … který tímto vlastně odsuzuje“. Přestože vyjadřovala právo na sebeurčení obou národů „žijících ve federaci jako výchozí bod, 44
jejímu rozpadu…nezabránila“. Odpovědnost vůči budoucím generacím „pak připomíná ideu trvale udržitelného života na Zemi“ (David 2001). V první hlavě v obecných ustanoveních (čl. 1-4) jsou zakotveny základní principy právního státu, jejichž duchem jsou prostoupeny ÚZ -princip svobody a rovnosti všech lidí, demokratické uspořádání, zákaz diskriminace, ochrana člověka před zneužitím státní mocí. Vnitřně normativně není tedy LZPS monolitým textem, podle charakteru úvodních článků se tyto principy vztahují na všechny ZPS v Listině a jsou východiskem při jejich výkladu. Čl. 4 stanoví, že povinnosti a úpravy mezí ZPS mohou být ukládány jen (ale i!) zákony (samotná LZPS ukládá jedinou povinnost – šk. docházku). Diskutabilní je možnost omezení práv z. „jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu PS druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu“ z důvodu vágních a implicitních pojmů politicky (mocensky) zneužitelných. Další hlavy řeší vlastní obsah ZPS: hlava druhá obsahuje klasická liberální práva a svobody (status negativus a status activus). Oddíl první má charakter osobnostních práv. Zahrnuje 1. skupinu práv - Základní lidská práva a svobody (čl. 5-16), která mají charakter negativních svobod, tj. omezení státní moci (př. druhých lidí) ve prospěch svobody člověka. Oddíl druhý obsahuje 2. skupinu - politická práva (čl. 17-23). Politickými právy se zde rozumí občanská práva, tj. práva, která náležejí člověku jako občanu, jako součásti politicky organizované společnosti – státu (David 2001). Ta mají charakter pozitivních svobod (nikoliv práv), tj. ZS k něčemu – svobodu projevu, (a to „nejen vůči informacím a myšlenkám, jež jsou příznivě přijímány nebo považovány za neurážlivé či neutrální, ale rovněž vůči těm, které uráží, šokují nebo znepokojují stát či část obyvatelstva“), včetně zákazu cenzury, petiční,30 shromažďovací (není potřeba žádné povolení státního orgánu), spolčovací (sdružovací), volební (aktivní i pasivní volební právo), právo na odpor (proti tomu, kdo by odstraňoval demokratický řád LP a ZS). Hlava třetí upravuje v čl. 24-25 3. skupinu - postavení a práva těch, „kdo se hlásí k národnostním a etnickým menšinám bez ohledu na povahu jim přiznávaných práv“ (Filip 1993). V hlavě čtvrté jde o práva spojovaná s aktivní účastí státu – 4. HSKP (čl. 26-35) – vesměs tedy status positivus (práva pozitivní). Z toho vyvstávají i problémy s jejich obtížnou vynutitelností. Tato práva jsou relativní (na rozdíl od předchozích absolutních), neboť jsou závislá na ekonomických možnostech společnosti. Z toho důvodu je legislativě dána možnost stanovit jejich rozsah běžnými z. a omezit je pro 30
U nás omezené, protože chybí stanovená povinnost vyhovět nebo vypsat referendum, ba i politická vůle k samotnému přijetí zákona o referendu.
45
příslušníky některých profesí, příp. stanovit odchylnou úpravu např. pro cizince. Čl.26 Listiny kromě práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, práva podnikání a získávání prostředků prací výslovně nestanoví právo na práci (na rozdíl od smluvních stran MPHSKP a konvencí Mezinárodní organizace práce, tedy i ČR). Problematické z hlediska garance ZPS je omezení podle lustračního z. (č. 451/1991 Sb.) V dalších článcích je zakotveno právo koaliční se zdůrazněním významu odborových organizací a záruk práva na stávku, na odměnu, na s. ochranu některých spol. skupin (ženy, mladiství, zdravotně postižení), „přiměřeného hmotného zabezpečení“, „bezplatné zdravotní péče“ pro „každého“, ochrany rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých (čl. 32), práva na „bezplatné“ vzdělání (podle „možností společnosti“ též na VŠ), „přístupu ke kulturnímu bohatství“, práva na „příznivé“ životní prostředí.31 Pátá hlava zajišťuje 5. právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36-40) a významně doplňuje zásady právního státu o procesní (justiční) hledisko – právo domáhat se práv u nezávislého a nestranného soudu, odepřít výpověď. (otazník s institutem anonymního svědka), záruk nestranného soudního procesu, stanovení zásady „není trestu bez zákona“, presumpce neviny, ne bis in idem (zákaz dvojího trestu), zákaz retroaktivity (zpětné účinnosti) atd. Tyto organizačně právní záruky PS obsažených v Listině z nich podle Filipa (1993) „činí základní práva v pravém smyslu slova, a nikoli jen ideologická hesla nebo programová prohlášení“. Hlava šestá je věnována ustanovením společným (čl. 41-44) – obsahuje výkladové směrnice, omezení určitých kategorií zaměstnanců a úpravu postavení cizinců.
3.3.1 Základní lidská práva a svobody
V čl. 5 Listina uvádí způsobilost k právům v souladu s čl. 6 VDLP a čl. 16 MPOPP. Stanoví právní subjektivitu (fyzických osob) – subjektem těchto práv je „každá lidská bytost, i nasciturus“ (Filip 1993), tedy počaté dítě, narodí-li se živé – a tato způsobilost nemůže být omezena, na rozdíl od způsobilosti k právním úkonům (aktivního nabývání práv a povinností, zpravidla od 18. roku).
31
Vesměs se jedná o deklarativní a deklaratorní ustanovení s pochybnou právní vymahatelností, které stát třeba z důvodu růstu mandatorních výdajů není a do budoucna nebude schopen ekonomicky zabezpečit. Srov. např. právo na vzdělání na VŠ in SYLLOVÁ, J. in DANČÁK, ŠIMÍČEK 2000, s. 123-126
46
Čl. 6 se zabývá nejzákladnějším právem člověka – právem na život.32 Chrání pouze fyzickou existenci života, nikoliv jeho s. úroveň, proto by bylo přesnější hovořit spíše o právu na přežití. Kontroverzním podle Filipa (1993) činí tento čl. připojená ustanovení - ochrana lidského života již před narozením, zákazu zbavení života v jakékoliv formě (např. potrat), naproti umožnění zbavení života jednáním, které podle z. trestné není.33 Otázkou zvl. etickou tedy je, zda z tohoto práva vyplývá i právo na smrt – dopad na problém euthanasie, záchrany života při sebevraždě apod. Druhá věta má „deklaratorní charakter, slovo „hoden“ má spíš morální povahu, nikoliv právně závazný rozměr, tím ale klade morální meze z. o interrupci“ (David 2001). Odst. 3 zakazuje výkon trestu smrti, často diskutované téma u nás i ve světě (u nás zrušen v r. 1990, asi ve 110 zemích je však pořád zaveden). Právo na život je konkretizováno především v dispozitivních i kogentních předpisech občanskoprávních, trestněprávních i správněprávních. Čl. 7 upravuje obecný princip zajišťující „ostentativní ochranu lidské integrity, člověka především jako fyzické bytosti, ale taktéž duševní“ (Klíma 2004). Nedotknutelnost osoby (zvl. co se týká fyzického zasahování, mající důsledek v tr. z. jako znásilnění a zneužívání) a jejího soukromí (viz čl.10) podmiňuje právo člověka na svobodu, jde o status negativus. Jedná se o ochranu před vnějšími zásahy z veřejné sféry i soukromých subjektů. V žádném případě (dle MPOPP ani za situace ohrožení života národa) nelze vystavit člověka mučení, krutému, nelidskému, nebo ponižujícímu zacházení.34 Nelze je ale zaměňovat s tresty v obecném slova smyslu35! Filip (1993) Právo na život je v pojetí humanismu širokou interdisciplinární kategorií etického, politologického, teologického, medicinálního, právního aj. charakteru. Ústavněprávní úprava tohoto práva v čl. 6 Listiny nepochybně obsahuje výraznou etickou náplň tohoto práva a má tudíž sílu ústavní deklarace. Současně je však i obecnou ústavněprávní kategorií s právním dosahem uvnitř Listiny a na celý právní řád. In KLÍMA 2004, s. 222 33 K výkladu zákazů ÚS dosud nedošlo. Zakotvení ochrany počatého plodu (odmítnuto při hlasování) znamená omezení zákonodárce v otázce legality potratů s uplatněním zásady přiměřenosti a vyvážení práv matky. Viz FILIP 1993, s. 118. Dle EÚ není v rozporu, jestliže bude smrt vyplývat z použití síly při a) obraně osoby proti nezákonnému násilí b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby z. zadržené c) z. uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury 34 ES (1978) definoval některé pojmy: mučení, nelidské zacházení (působení intenzivního fyzického a duševního utrpení), ponižující zacházení (které má vzbudit u oběti pocity strachu, úzkosti a podřadnosti a které je schopné pokořit ji, ponížit, příp. zlomit její fyzický a morální odpor) 35 V této souvislosti je nutno důrazně odmítnout pokřivené chápání hranic liberální výchovy bez užití přiměřeného trestu (a to i fyzického) jako jednoho z výchovných opatření s poukazem na „ochranu lidských (dětských) práv“. I přes příklon k humanistickému odkazu J.Á. Komenského, J. Locka, J.J. Rousseaua, J.H. Pestalozziho, J.F. Herbarta, E. Fromma, J. Korczaka, A.S. Makarenka, M. Montessori aj. pedagogických velikánů, faktu zrušení tělesných trestů v r. 1870 a konstatování, že mají fyzické tresty ve výchově více negativ (vznik dojmu běžného způsobu řešení konfliktů, strach z trestu – lhaní a podvádění, narušení citových vztahů, zahanbení – lámání dětské duše – vzdor, agrese, bezcitnost, otupělost, neuroticismus, riziko zneužití – „léčení“ mindráků…), přehnaná útlocitnost a „svoboda“ (zjevně pod 32
47
poukazuje na složitost otázky pojetí soukromí, kde jde o soukromí v nejširším slova smyslu, jedná se tak o ustanovení lex generalis ve vztahu k ostatním. Podle Klímy (2004) vyplývá z ústavního principu nedotknutelnosti zásada svobodného rozhodování o otázkách péče o vlastní zdraví.36 Garantem nedotknutelnosti je veřejná moc (stát). Čl. 8 Osobní svobodou je zde podle Filipa (1993) míněna svoboda pohybu (na rozdíl od svobody obecně dle čl. 1). Zadržení, stíhání, zatčení, zbavení svobody, držení ve zdravotním zařízení bez vlastního souhlasu je vázáno na z. a rozhodnutí soudu. Nikdo nesmí být zbaven svobody jen pro neschopnost dostát smluvním závazkům (vězení pro dlužníky). Každý kdo byl obětí zatčení nebo zadržení má nárok na odškodnění.37 Čl. 9 chrání člověka před nedobrovolnou prací nebo službou, jde o lex specialis ve vazbě na osobní svobodu dle předchozího čl. a transformuje tak do ústavní podoby mediálním vlivem „záruk PS“ z USA) vede k demoralizaci dětské duše. Rozpor vystupuje do popředí o to víc, že zrovna v USA – této „nejdemokratičtější zemi světa“ (z projevu G. Bushe) téměř v polovině států na jedné straně není možno beztrestně na mladistvého do 18 let ani „sáhnout“, ale týž může být i popraven (obdobně donedávna i u nás). Pokud je tedy z právního hlediska problémem taxativně stanovit přiměřené tresty de lege ferenda, pak z pedagogického lze jistě čerpat ze zkušeností předků (za fyzické násilí tělesný trest, okamžitý trest účinnější než následná domluva), navíc při vědomí vzrůstající agresivity, brutality a šikanování, zneužívání nezpůsobilosti k právnímu jednání (pro nezletilost), poklesu respektování autorit a realitě, že právní normy jsou vytvářeny pro většinu společnosti a jejich dodržování jistou část menšiny vůbec nezajímá. DAVID (2001, s. 204) uvádí kauzu Costello-Roberts versus UK (1993): 7 letý Jeremy navštěvoval soukromou internátní školu s přísným kázeňským režimem, kde i za drobné přestupky byl ředitelem školy trestán ranami gumovým pantoflem na zadek. Se svou stížností se odvolal až k ES, který konstatoval, že zacházení spadá pod rozsah Eú, když dosáhne alespoň min. stupně závažnosti. Jeremy však nepředložil žádný důkaz, že trest měl pro něho závažné či trvalé následky, překračující rámec běžných následků kázeňských trestů. Soud proto rozhodl, že k porušení Eú nedošlo. 36 Každý má právo se rozhodnout, zda a v jaké míře se podrobí lékařským výkonům a jen z. ho může zavázat, že určitá vyšetření podstoupit musí. Srov. § 23 odst. 2 z. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, a contario odst. 4, určující situace, za kterých mohou být určité lékařské úkony provedeny i proti vůli občana. Zvl. z. („transplantační“ – 285/2002) poskytuje ochranu člověka z hlediska darování, odběrů a transplantací tkání a orgánů. In KLÍMA 2004, s. 224-225. Problémem v praxi např. zůstává neudělení předběžného souhlasu s odborným vyšetřením od rodičů dětí (nejen) v ústavní péči, „módní“ odmítání vakcinace a profylaxe (očkování) nebo nepřihlášení dítěte z. zástupci ke zdrav. pojištění (byť pod teoretickou hrozbou pokuty dle z. ČNR 550/1991 Sb.) 37 Přestože ustanovení obecně zabezpečuje ochranu a jistotu proti přehmatům a svévolným zásahům úřadů (procesní záruky), kontroverzní zůstává realita umisťování dětí na útěku ze zařízení s ústavní výchovou např. do cel předběžného zařízení, zneužívání psychiatrické hospitalizace osob „pro neposlušnost“, „domácí vězení“ apod. EÚ uvádí 6 za určitých podmínek přípustných možností z. zatčení nebo jiného zbavení svobody jednotlivce (čl. 5 EÚ): z. uvěznění po odsouzení příslušným soudem, nepodrobení se soudnímu rozhodnutí nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinností stanovené z., předvedení před soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání tr. činu, zabránění tr.činu nebo útěku po jeho spáchání, zbavení svobody nezletilého pro účely výchovného dohledu nebo pro účely jeho předvedení před příslušný orgán, držení osob k zabránění šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků, zabránění nepovolenému vstupu na území, probíhající řízení o vyhoštění nebo vydání
48
důležitou zásadu mezinárodního práva.38 Za nucené práce nelze považovat situace dle odst.2, dále konkretizované prováděcími zákony (např. o výkonu trestu, vojenské službě, poskytování první pomoci), a také jež vyplývají z občansko právních závazků. Čl. 10 stanoví soubor práv, která se týkají ochrany vlastností člověka jako osobnosti (dle Klímy (2004) intelektuálního jedince) a s tím spojených zásahů do soukromého a rodinného života (včetně neoprávněného shromažďování, zveřejňování nebo jiného zneužívání osobních údajů) v různých oblastech působení. Důsledky mohou být v tr. činu pomluvy, urážky na cti apod. Tato práva (lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti…) by rovněž měla zahrnovat právo na utajení skutečností z oblasti osobního a rodinného života (př. sexuální orientace), právo na ochranu projevů osobní povahy (např. zneužití jména pro reklamní účely) atp.39 Čl. 11 zakotvuje vlastnické právo, které je nutnou podmínkou funkčnosti ekonomické složky demokracie. Stanoví dále rovné postavení vlastníků a vlastnických forem (státní, družstevní, osobní, soukromé), se stejným z. obsahem a ochranou. Přestože norma nedovoluje z. zvýhodňovat žádný ze subjektů vlastnického práva, ve veřejném zájmu připouští vyvlastnění nebo nucené jeho omezení, a to na základě z. a za náhradu – hodnotový ekvivalent v penězích. Ne ale každý kolektivní zájem lze považovat za veřejný zájem (lze dovodit, že veřejný zájem je chápán jako obecný či obecně prospěšný). LZPS je umožněna exkluzivita veřejné moci – výlučné státní vlastnictví. Odst. 5 sice přímo nestanoví povinnost, ale předpokládá ukládání daní a poplatků, a to jen na základě zákona. Čl.12 zajišťuje ochranu nedotknutelnosti obydlí, jež je „nepochybně součástí soukromí i jeho předpokladem“ (Klíma 2004). Je potvrzením práva na soukromí podle Úmluva č. 29 Mezinárodní organizace práce (vyhl. č. 506/1990 Sb.) definuje v čl. 2 nucenou práci jako „každou práci nebo službu, která se na nějaké osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tato osoba nenabídla dobrovolně“. In FILIP 1993, s.120. Obecná definice dle ÚS srovnává nucené práce s čl. 9 odst. 2 na práce a služby, „jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občanů a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy (srov. nález č. 86/1994 Sb.). Viz nález ÚS 86/1994 Sb., s. 997. In KLÍMA 2004, s. 231. Proto jsou nejspíš zbytečné otázky, jak tedy v praxi zabezpečit výchovné cíle, ale také i represivní opatření (třeba při odstraňování způsobených škod) např. u žáků či osob v ústavních zařízeních či ve školách v rámci pracovní výchovy (aktivita je nejvlastnějším projevem života, bez ní by nebylo existence člověka ani jeho psychiky, nečinný člověk by zahynul hlady, nedosáhl by uznání a kladného hodnocení a radostného vzrušení z překonávání překážek ani uspokojení z dosaženého úspěchu). Nutno dodat, že práce u dětí má jiný charakter než u dospělých – jde o výchovný prostředek (s využitím dvou základních druhů činnosti – hry a učení) pro jejich zdravý vývoj velmi důležitý 39 Zajímavostí je obvyklé neuzavírání speciálního ujednání nebo dohody o mlčenlivosti ve školských zařízeních (s ohledem zejména na z. č. 101/2000 Sb.) např. se studenty na praxi (náslechy, kazuistiky) a zastupujícími učiteli (suplující důchodci), na straně druhé jde ze strany úředníků ministerstva o (právně nepodložený) příliš striktní oficiální výklad při vydání pokynu - zákazu zveřejňování jmenných seznamů žáků na internetu 38
49
čl. 7 a 10 a týká se ochrany před policií, úředníky apod. Obydlím se rozumí všechny prostory sloužící k bydlení a neveřejně přístupné (i pronajatý byt, obytný přívěs, hotelový pokoj) i prostory k němu náležející (garáž, zahrada, kůlna..). Dle Klímy lze dovodit, že jde o „jakýkoli objemový krytý prostor, na který má osoba vlastnický nebo jiný nabývací titul“ (např. nájemní smlouva). Ustanovení působí vůči všem, veřejné moci i subjektům.Možné jsou jen dva druhy zásahů do této svobody – domovní prohlídka na příkaz soudce a dle klauzule „je-li to v demokratické společnosti nezbytné“. Čl. 13 Dle Filipa (1993) jde o horizontálně působící základní svobody, kde Listina vypočítává objekty ochrany, přičemž je neomezuje jen na různé druhy přepravovaných zpráv (dopisy, telegramy, telefonáty apod.), nýbrž chrání i písemnosti a jiné záznamy uchovávané v soukromí.40 Dle čl. 14 má každý právo svobody pohybu a pobytu. Občané ČR se mohou pohybovat na území republiky a kdykoliv je svobodně opustit, přičemž nikdo nesmí být nucen k opuštění ani zbavení st. občanství. Cizinec může být vyhoštěn.Platí zásada, že každý má právo vyslovovat svůj souhlas ke vstupu do obydlí. Omezení jsou možná jen z. (z důvodu bezpečnosti státu, udržení veřejného pořádku, ochrany zdraví, ochrany PS druhých a ochrany přírody). Čl. 15 zajišťuje jedno ze základních práv - svobody lidského ducha, intelektu a jeho projevů v rovině svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání (víra i ateismus), vědeckého bádání a umělecké tvorby. Jedná se o absolutní svobodu, tj. neomezenou a neomezitelnou. Problémem podle Klímy je (byla) branná povinnost (povinnost vykonávat službu v ozbrojených silách). Každý má (měl) právo na civilní službu, pokud je (byla) v rozporu s jeho svědomím. Čl. 16 specifikuje svobodu výkonu náboženství nebo víry. Navazuje na čl. 15 a na svobodu projevu dle čl. 17. Církve působí nezávisle na státu a tím se stávají nedílnou součástí společnosti. Z. 308/1991 konkretizuje ustanovení čl.o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.
3.3.2 Hospodářská, sociální a kulturní práva
Čl. 32 deklaruje, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona, zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena, péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, práva rodičů mohou být omezena a
40
Též faxy, maily, odposlechy. Zákaz platí např. i pro Vězeňskou službu. Srov. KLÍMA (2004) – s. 243 vč. poznámek. Za porušení LZPS lze považovat dosud zavedené praktiky svévolného otevírání pošty dětem v ústavech, na táborech či ozdravovnách, a to i ze zdánlivě „šlechetných“ důvodů
50
nezletilé děti mohou být odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona a rodiče, kteří pečují o dítě, mají právo na pomoc státu.
3.4 Práva dětí v ostatních dokumentech
Součástí našeho právního řádu je jako celek Úmluva o právech dítěte (z. č. 104/1991 Sb.). Její ustanovení mají přednost před zákony (dle čl. 10 Ústavy). Práva dětí obsažená v Úmluvě jsou zakotvena v zákonodárství ČR v různých z. (většinou již před ratifikací), zvláště v z. o rodině (94/1963 Sb.), trestním z. (140/1961 Sb.), trestním řízení soudním (tr.řádu, 141/1961 Sb.), občanském zákoníku (40/1964 Sb.), OSŘ (99/1963 Sb.), zákoníku práce (65/1965 Sb., úplné znění 85/2001), z. o pěstounské péči (50/1973 Sb.), z. o sociálním zabezpečení (100/1988 Sb.), z. o sociálně právní ochraně dětí (359/1999 Sb.), z7. o soustavě ZŠ, SŠ a VOŠ (školský z. 29/1984 Sb., nov. v r. 2004), z. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních (109/2002 Sb.), z. o přestupcích (200/1990 Sb.), z. o Policii ČR (283/1991 Sb.), z. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže (218/2003 Sb.), z. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti (209/1997 Sb.), vše v platném znění, jak vyplývá z pozdějších změn a doplňků. Připravované z. a další dokumenty, které mají vazbu na DM mladší 18 let, jsou před přijetím posuzovány z hlediska dodržování Úmluvy. Vzhledem k možnosti lepšího uznání a postavení dětí na ni navazuje Světová deklarace o přežití dětí.
3.4.1 Úmluva o právech dítěte41
Obsah Úmluvy odráží a proklamuje základní potřeby dětí, dle Kovaříka (2003a) v duchu „známých tří P“ (Protection- ochrana, Provision – zabezpečování a zajišťování „zejména v oblasti zdravotní péče“ a Participation – účast). Skládá se z Preambule a 54 článků, rozdělených do tří částí. První část (čl. 1-41) obsahuje soubor LP dítěte, zahrnující práva občanská, politická, hospodářská, s. a kulturní. Část II se týká Výboru pro práva dítěte (čl. 42-45) a část třetí (čl. 46-54) ratifikaci, přistoupení k Úmluvě a její vypovězení. Preambule se odvolává na základní principy a ideály OSN a důležité smlouvy o LP (VDLP, Ženevská d. práv dítěte, MPOPP, MPHSKP, D. práv dítěte aj.). Zdůrazňuje, vzhledem ke zranitelnosti dětí, jejich zvláštní péči a ochranu, zejména před a po narození, úlohu rodiny (v zájmu plného a harmonického rozvoje musí vyrůstat
41
Uvádím jen články, které (pokud možno) nekopírují obsahově LZPS a jež se přímo dotýkají práv dětí
51
v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění), respektování kulturních hodnot a nutnost mezinárodní spolupráce. Čl. 1 podává definici dítěte, tj, lidskou bytost do 18 let, není-li zletilost stanovena 42 dříve. Čl. 2 zakotvuje závazek států bez výjimky zabezpečit práva všem dětem bez rozdílu a jakékoliv diskriminace (podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo s. původu, majetku, tělesné či duševní nezpůsobilosti, rodu aj. postavení dítěte nebo jeho rodičů či zákonných zástupců) a trestání, a přijímat pozitivní opatření k podpoře jejich práv (s orientací na výsledek). Čl. 3 klade důraz na přednostní (nejlepší) zájem dítěte. Všechny činnosti a veškerá rozhodování týkající se DM mají jejich zájmy brát do úvahy plně a přednostně, s péčí nezbytnou pro jejich blaho, s ohledem na práva a povinnosti rodičů aj z. zástupců.43 V čl. 4 se státy zavazují udělat pro výkon práv v Úmluvě vše, co je v jejich moci. Čl. 5 Stát musí respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů i širší rodiny k rozvoji dětských schopností, přiměřených jejich rozvíjejícím se schopnostem. Dle čl. 6 má každé dítě nezadatelné a přirozené právo na život a stát zabezpečuje jeho přežití a rozvoj. Čl. 7 Každé dítě má od narození právo na jméno, právo na státní občanství a podle možností právo znát své rodiče a být v jejich péči. Čl. 8 zavazuje státy k ochraně identity dítěte, tj. jména, st. občanství a rodinných svazků.
Problémem je i „obyčejné“ pojmenování předmětné věkové skupiny, na které se mnohdy neshodnou ani experti (dle OSN: děti – všichni pod 18 let, dospívající – 10-19 let, přičemž v anglosaských zemích platí pro „teenagers“ věk 13-19, mládež – 15-24 let, mladí lidé – 10-24 let, u nás dle juristického hlediska je právní způsobilost chápána jako ústavněprávní kategorie, která musí být konkretizována v dílčích právních kodexech, kde již obecný princip má podobu konkrétní právní subjektivity, jíž se řídí soukromoprávní či veřejnoprávní statut člověka a občana, např. v občanském a trestním zákoníku, zákoníku. práce, předpisech upravujících podnikání, ve školském z., volebním z. atd., tedy obecně děti – do 15 let, nezletilí (mladiství) – do 18 let, způsobilost k právním úkonům (tj. způsobilost vlastními právními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti) vzniká v plném rozsahu zletilostí – dovršením 18 let (dále třeba kategorie blízkosti věku mladistvého), a to nepočítám hledisko medicínské, vývojově psychologické či školské 43 Příliš vysoký počet dětí je umisťován do zařízení s nařízenou ústavní výchovou na základě předběžného opatření soudu, které by mělo být zcela výjimečným opatřením.
42
52
Čl. 9 Děti mají právo žít s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jejich zájmy, právo udržovat styk s nimi, jsou-li od nich odděleny. V jakémkoliv řízení se jim poskytuje možnost zúčastnit se řízení a sdělit svoje stanoviska.44 Čl. 10 Děti mají právo se svými rodiči opustit kteroukoliv zemi i svou vlastní a vstoupit do nich za účelem spojení rodiny nebo udržení vzájemných vztahů. Čl. 11 Stát má zabránit a sjednat nápravu při únosech nebo zadržování dětí v cizině. Čl. 12 Dítě má právo svobodně vyjadřovat své názory, které mají být brány v úvahu ve všech záležitostech nebo řízeních, které se ho dotýkají. Za tím účelem se mu poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení ohledně jeho osoby.45 Čl. 13 Dítě má právo vyjadřovat svá mínění a získávat a rozšiřovat informace a myšlenky bez ohledu na hranice všemi prostředky. Omezení mohou být jen dle zákona a která jsou nutná k respektování práv nebo pověsti jiných a k ochraně národní bezpečnosti, veřejného pořádku, zdraví a morálky.46 Čl. 14. Stát má respektovat práva dětí na svobodu myšlení, svědomí a náboženství za přiměřeného usměrňování ze strany rodičů.
Každý rok je v ČR přes 30 tisíc rozvodů, tzn. ztrátu trvalého kontaktu s jedním z rodičů, z toho je 94% svěřeno do péče matky (HANZOVÁ ed. 1995, s. 55). Školoudová píše, že dle Unie otců a mužů naprostá většina matek je přitom vnitřně proti styku otce s dítětem a dovede setkání dříve nebo později znemožnit. Mizivý počet případů, kdy je dítě svěřeno otci, přitom nekoresponduje se skutečnými kvalitami rodičů. Nejdůležitějším hlediskem pro naše soudy evidentně zůstává hledisko biologické, i když zákon o tom, které prostředí je pro výchovu dětí lepší, nic neříká. Podle závěrů vývojových psychologů je přitom mateřský instinkt vrozen také otcům. Výzkum Hebrejské univerzity v Jeruzalémě např. prokázal, že většina otců dovede své děti krátce po porodu rozeznat od ostatních i se zavázanýma očima pouze podle doteku prstů. Úzký vztah přitom platí i obráceně – děti mezi 9-21 měsíci protestují stejně, jsou-li oddělovány od matek jako od otců. Omezená možnost prosazení styku otce s dítětem je také v rozporu s Úmluvou. Přesto musí otec, který podá návrh na úpravu styku s dětmi, podstupovat všemožná vyšetření, zda nebude dětem škodit, aniž by k tomu zavdal příčinu. S. pracovnice podle Unie pouze zjišťují, zda jsou děti v péči matky čisté a nemají hlad. Taková praxe potom evidentně ubližuje vývoji dítěte a dala by se zařadit mezi systémově citové týrání dětí podle definice RE z r. 1992. Hlavní chybou není naše nedokonalá legislativa, ale především nesprávný přístup státních orgánů soudů a s. pracovníků. In ŠKOLOUDOVÁ in HANZOVÁ ed. 1995, s. 56. Prakticky vůbec se při úpravě poměrů nebere do úvahy styk i s prarodiči, na které mají děti mnohdy silnou citovou vazbu 45 O tom, jakou toto ustanovení má vážnost u soudů 1. stupně i rozhodování úřadů by mohly nejlépe vyprávět děti z ústavních zařízení. V podstatě v praxi je výjimkou respektování jejich přání, zpravidla nejsou ani vyslyšeny. Škoda, že chybí validní výzkum či srovnávací studie na toto téma 46 Aktuální jsou diskuse o tom, co by se mělo a nemělo zakazovat mezi zastánci absolutní svobody poskytování informací (hlavně přes internet a TV) a „většinovou veřejností“, vycházející z existence tabu v historii a zastávající názor, že kulturní import hororů, násilí, krvavých scén a pornografie zasahuje do hodnotových postojů, systému socializace a utváření osobnosti dětí. Srov. HUGH 1999 44
53
Dle čl. 15 děti mají právo na svobodu sdružovací – zapojovat se do jejich sdružení nebo je vytvářet a právo stýkat se s jinými dětmi. Čl. 16 Dítě má právo na ochranu svého soukromí, rodiny, domova, korespondence, cti a pověsti. Čl. 17 Stát zajistí dětem přístup k informacím a materiálům z různých zdrojů a učiní kroky k ochraně před materiály a informacemi, které mu škodí. Čl. 18 Rodiče mají společnou a primární odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Stát je má podporovat a poskytovat jim přiměřenou pomoc. Čl. 19 Dítě má právo na ochranu před násilím a všemi formami špatného zacházení ze strany rodičů nebo jiných osob, které se o ně starají. Stát má zavádět sociální programy zaměřené na prevenci násilí a na pomoc jeho obětem. Čl. 20 Stát má zvlášť chránit dítě zbavené rodinného prostředí, má mu zajistit náhradní rodinnou péči nebo umístění v příslušném zařízení s ohledem na jeho kulturní zázemí. Čl. 21 Přednostně má být dítě osvojeno, s ohledem na jeho zájem. Čl. 22 Zvláštní ochrana náleží uprchlickým dětem. Čl. 23 Postižené děti (zdravotně) a děti se specifickými potřebami mají nárok na zvláštní péči, výchovu a profesní přípravu, aby mohly žít plnohodnotným a důstojným životem a dosáhnout nejvýše možného stupně samostatnosti a s. začlenění. Čl. 24 Státy mají zajistit základní a preventivní zdravotní péči, osvětu, snižovat kojeneckou úmrtnost, potírat podvýživu, podporovat mezinárodní spolupráci a snažit se, aby nebylo zbaveno žádné dítě přístupu ke zdrav. službám a pomoci v nemoci.47 Čl. 25 Dítě, které je v cizí péči, výchově nebo na léčení, má právo na pravidelné hodnocení svého umístění. Dle čl. 26 mají děti právo na výhody s. zabezpečení a s. pojištění. Čl. 27 Každé dítě má právo na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a s. rozvoj. Základní odpovědnost nesou rodiče. Čl. 28 Dítě má právo na vzdělání. Stát má povinnost zajišťovat bezplatné povinné základní vzdělání, podněcovat středoškolské, které má být dostupné všem dětem a zpřístupňovat vysokoškolské podle jejich schopností. Školní kázeň má respektovat jeho práva a důstojnost. Čl. 29 Výchova má směřovat k rozvoji osobnosti dětí, jejich nadání, rozumových a fyzických schopností, posilovat úctu k LP a ZS, jeho rodičům, vlastní kultuře, jazyku, hodnotám a životnímu prostředí a připravovat na aktivní zodpovědný život ve svobodné 47
Jedním z globálních problémů lidstva je existence 2 protikladných extrémních situací – nedostatek potravy vedoucí k úmrtí a podvýživě a přebytek vedoucí k přejídání a vzniku civilizačních nemocí. Základem je zdravá, pestrá, chutná a vyvážená strava, přičemž doporučení jsou nejednotná až protichůdná.
54
společnosti v duchu porozumění, míru, snášenlivosti, rovnosti pohlaví a přátelství mezi národy, etnickými, národnostními a spol. skupinami. Čl. 30 popisuje práva dětí menšin a domorodých obyvatel, např. právo mluvit jazykem svých rodičů. Podle čl. 31 má dítě právo na volný čas, hru, rekreaci, kulturní a umělecký život. Čl. 32 je zaměřen k dětské práci a právům dětí na ochranu před hospodářským vykořisťováním a před prací ohrožující jejich zdraví, výchovu nebo rozvoj a na život v bezpečí.48 Čl. 33 Děti je nutné chránit před drogami - zneužíváním narkotik a psychotropních látek. Čl. 34 Dítě má být chráněno před sexuálním vykořisťováním, zneužíváním, týráním a zneužitím v pornografii. Dle čl. 35 má stát učinit nezbytná opatření k prevenci prodeje, obchodování a únosů dětí. Čl. 36 Stát má chránit děti před všemi formami vykořisťování. Čl. 37 Dle tohoto ustanovení nesmí být žádné dítě podrobeno mučení, krutému zacházení či trestání a nesmí být nezákonně uvězněno nebo zbaveno svobody. Platí zákaz trestu smrti a doživotí a každé dítě má být při uvěznění odděleno od dospělých a mít styk se svou rodinou. Podle čl. 38 se děti do 15 let nemají přímo účastnit bojových akcí, mají právo žít v míru a přátelství s dětmi i dospělými ze všech zemí světa . Čl. 39 Dětem – obětem ozbrojených konfliktů, mučení, zanedbávání, zneužívání nebo vykořisťování má být poskytnuta léčebná aj. zotavovací péče k integraci do společnosti. Čl. 40 se věnuje justici pro DM. Děti, s ohledem na věk, mají právo na zacházení podporujícím jejich smysl pro důstojnost a čest s cílem reintegrace, záruky obhajoby aj. pomoci a pokud možno vyloučení soudního jednání a umístění do institucí. Čl. 41 respektuje vyšší národní standardy dětských práv.
48
Právo na čisté a zdravé životní prostředí je typické relativní právo. Např. nepříznivá ekologická situace – znečištěni oxidem siřičitým a oxidem dusíku a zvýšená koncentrace dusičnanů a fosfátů v půdě a ve vodě - vyžaduje státní účast
55
4. Výzkum 4.1 Cíl bakalářské práce
Problematika ústavní péče a práv dětí je v posledním období medializována a počet dětí umístěných v dětských domovech předmětem trvalé kritiky expertů i veřejnosti. Vzhledem ke své profesní orientaci, řadě pobytů v institucionálních zařízeních náhradní péče a výkonu zaměstnání v dětských domovech v Lipníku nad Bečvou, Staré Vsi a nyní ve Zlíně, je toto téma předmětem mého zájmu. Cílem bakalářské práce je proto podat souhrnný náhled na transformaci systému ústavní výchovy a na problematiku dětských domovů v Olomouckém a Zlínském kraji prostřednictvím vybraného zařízení v Lipníku nad Bečvou, s důrazem na dodržování práv dítěte.
4.2 Metodika
Bakalářská práce je charakteru kvalitativního výzkumu. Z hlediska metodologie je zpracovaná monografickou procedurou a má ráz teoretické studie. K dosažení cíle byla použita kvalitativní metoda a techniky standardizovaného a strukturovaného rozhovoru, analýzy dokumentů, obsahové analýzy a kritické analýzy informačních zdrojů. Výzkumná část je zaměřena na analýzu systému náhradní výchovy a struktury Dětského domova v Lipníku nad Bečvou. Oblasti, které byly těžištěm výzkumného cíle: • Aktuální problémy systému náhradní péče, • přehled organizační struktury ústavních zařízení, • přehled dětských domovů v Olomouckém a Zlínském kraji, • základní popis, účel a charakteristika DD v Lipníku nad Bečvou, • organizační uspořádání, • personální a provozní zabezpečení, • specifika edukace v dětském domově, • dodržování Ústavy, Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte
56
4.3 Analýza systému
4.3.1 Současné problémy systému náhradní péče
Oproti jiným opuštěným dětem ve vyspělých evropských zemích naše děti prozatím nemají stejnou možnost vyrůstat v „normálním“ rodinném prostředí především proto, že u nás dosud nejrozšířenější formou je péče ústavní (viz příloha 2). K současným nejdůležitějším problémům v systému náhradní péče, řešeným až novelou z. č. 359/1999 Sb.,4 dosud patří absence či minimální míra v oblasti: prevence – intervence již v momentě rizika, sanace biologické rodiny, depistáž, sociální terapie a podpora,49 sociální práce - převaha administrativních úkonů na úkor vlastní terénní a případové práce, profesní etika části sociálních pracovníků – nejednání v zájmu dítěte, náhradní rodinná péče (NRP) – krátkodobá pěstounské péče, výběr, příprava a vzdělávání žadatelů, zdlouhavost, nepružnost procesu umísťování dětí, zejména dětí se speciálními potřebami, romských a dětí starších, NRP dítěte mimo region bydliště jeho rodičů, dítě v ústavním zařízení častým i konečným řešením situace, následné péče - nedostačující supervize rodin NRP, perspektiva a pomoc dětem po období zletilosti (chráněná bydlení, domy na půli cesty, zaměstnání, studium, apod.), dlouhodobá podpora náhradních rodin, post-adopční péče, odborné konzultace, nemožnost porovnání chování předků dítěte, respitní péče u dětí s handicapem v rodinách NRP, lepší finanční ohodnocení pěstounů, legislativy a práce soudů - pomalost rozhodování, vymáhání ošetřovného a výživného, neakceptování názoru dítěte, vysoký počet předběžných opatření,. systému samotném - nejednotná koordinace, komunikace a spolupráce NRP, dlouhodobé výzkumy, absence instituce, která by byla odpovědná za komplexní problematiku péče, výchovy a ochrany dítěte, jako je tomu v jiných evropských státech, zjednodušení systému dotací a příspěvků s účinnější následnou kontrolou.
49
Všeobecně platí rčení: „Koruna vynaložená na prevenci má cenu sta korun vynaložených na nápravu a rehabilitaci.“
57
4.3.2 Přehled zařízení náhradní péče na Olomoucku a Zlínsku Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
V Olomouckém kraji plní funkci zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc krajské Sdružené zařízení péče o děti v Olomouci (věk 0-5 let), kojenecké ústavy v Krnově (0-1) a v Šumperku (0-3, vč. dětského domova pro děti do tří let), Středisko sociální prevence v Olomouci (6-18), příp. nestátní Klokánek občanského sdružení Fond ohrožených dětí (dále FOD) v Olomouci (0-18). Ve Zlínském kraji provozuje tato zařízení Dětské centrum ve Zlíně (0-3), Kojenecký ústav a dětský domov ve Valašské Meziříčí (0-3) - zřizovatel krajský úřad, nestátní Azylový dům pro ženy a matky s dětmi ve Vsetíně, Charitní domov pro matky s dětmi v tísni Zlín a Klokánek FOD v Kroměříži (0-18).
Náhradní výchovná péče v resortu Ministerstva zdravotnictví ČR
Ústavní péči zajišťují kojenecké ústavy pro děti do jednoho roku věku (ze zdravotních nebo sociálních důvodů zde mohou být přijímány i matky s dětmi) a dětské domovy pro děti do tří, příp. do pěti let, v Olomouckém kraji - Sdružené zařízení péče o děti v Olomouci (věk 0-5 let), kojenecký ústav v Krnově (0-1), kojenecký ústav a DD v Šumperku (0-3), ve Zlínském kraji - Dětské centrum ve Zlíně (0-3), Kojenecký ústav a dětský domov ve Valašské Meziříčí (0-3).
Náhradní výchovná péče v resortu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR
Ústavy sociální péče (dále ÚSP) přijímají děti s hlubokým stupněm mentální retardace nebo s kombinovaným tělesným (smyslovým) a mentálním postižením v Olomouckém kraji – řada ÚSP pro děti a mládež, ve Zlínském kraji – Domov pro děti a mládež s postižením ve Vsetíně, Hrádek, zařízení pro děti a mládež s mentálním postižením ve Fryštáku, Program pro mentálně postižené Naděje v Otrokovicích, Radost, zařízení pro děti a mládež s mentálním postižením ve Zlíně, Rehabilitační stacionář ve Zlíně, ÚSP pro mentálně a zrakově postiženou mládež v Kvasicích, ÚSP ve Chvalčově, Kunovicích, Medlovicích, Uherském Brodě a na Velehradě,
58
4.3.3 Organizační struktura školských ústavních zařízení
Tab. 1 Školská zařízení pro výkon ÚV a OV a preventivně výchovné péče v ČR Zařízení
zřizovatel
stát
kraj
církev
soukr.
Olom. kraj
Zlínský kraj
Dětský domov
154
3
142
2
7
13
11
DD se školou
27
27
1
1
Diagnost. ústav
14
14
1
0
Výchovný ústav
34
33
1
4
2
Střed.vých. péče
17
16
1
0
2
246
93
9
x
x
142
2
Zdroj: Registr sítě škol a školských zařízení, MPSV
Z celkového počtu 246 zařízení ústavní a preventivně výchovné péče v ČR je k 15.3. 2006 a) 154 dětských domovů, převážně zřizovaných kraji. Stát provozuje jen DD v Dobřichovicích, Českých Budějovicích a Horním Těrlicku, církev římskokatolická DD ve Staré Vsi u Přerova a Řepišti u Vratimova a soukromí provozovatelé zařízení v Korkyni, Zbytinách, Nové Roli, Budišově, Holicích, Příbrami a Mladé Vožici, b) 27 DD se školou, c) 14 diagnostických ústavů, d) 34 výchovných ústavů, zřízených výhradně státem (1 soukromý VÚ v Jiřicích u Miroslavi), e) 17 středisek výchovné péče (1 privátní zařízení HELP ME v Brně). V Olomouckém kraji: Církevní dětský domov Emanuel ve Staré Vsi u Přerova a dětské domovy v Olomouci, Konici, Plumlově, Lipníku nad Bečvou, Přerově, Černé Vodě, Jeseníku, Štítech, Litovli, Hranicích, Čechách pod Kosířem a Zábřehu, dětský domov se školou na Veselíčku u Přerova, DÚ v Olomouci – Sv. Kopečku a VÚ Dřevohostice, Kouty nad Desnou, Vidnava a Žulová. SVP v kraji není. Ve Zlínském kraji: DD Vizovice, Uherské Hradiště, Bojkovice, Uherský Ostroh, Zašová, Valašské Meziříčí, Kroměříž, Valašské Klobouky, Liptál, Zlín a Zlín – Lazy, dále DD se školou v Bystřici pod Hostýnem, VÚ Chvalčov a Střílky a SVP v Uherském Hradišti a Valašském Meziříčí. DÚ kraj nemá.
59
Pro doplnění lze uvést 161 poradenských zařízení v ČR, z toho 59 pedagogickopsychologických poraden a 102 speciálně-pedagogických center.
4.3.4 Přehled školských ústavních zařízení v Olomouckém kraji
V Olomouckém kraji se v letošním školním roce nachází 13 dětských domovů: Církevní dětský domov Emanuel Stará Ves 204 Přerov 750 02 Dětský domov U sportovní haly 1a 544 Olomouc 772 00 Dětský domov Vrchlického 369 Konice 798 52 Dětský domov Balkán 333 Plumlov 798 03 Dětský domov Tyršova 772 Lipník nad Bečvou 751 31 Dětský domov Sušilova 25 2392 Přerov 750 02 Dětský domov Černá Voda 1 790 54 Dětský domov Priessnitzova 405 Jeseník 790 03 Dětský domov Školní 86 Štíty 789 91 Dětský domov Husova, 651 Litovel 784 01 Dětský domov Purgešova 4 Hranice 753 01 Dětský domov Mánesova 1 Čechy pod Kosířem 798 58 Dětský domov Sušilova 40 Zábřeh 789 01
Dvanáct dětských domovů (DD) je zřizováno Olomouckým krajem, Církevní dětský domov Emanuel zřídilo Arcibiskupství olomoucké ve Staré Vsi u Přerova. V současné době není ještě dokončena transformace z internátních na dětské domovy rodinného typu. Počet umístěných dětí v DD činil 372, z toho bylo 174 děvčat. Čtyři děti byly úplní sirotci. Počet dětí umístěných na základě soudního rozhodnutí o nařízené ústavní výchově byl 323, ochranná výchova nebyla uložena žádnému dítěti. Třicet čtyři dětí bylo umístěno na základě předběžného opatření, patnáct na žádost rodičů. Dvě děti mají cizí státní občanství, tři byly na útěku. V Olomouckém kraji je Dětský domov se školou na Veselíčku u Přerova, který se transformoval z dřívějšího dětského výchovného ústavu. Dále se v kraji nachází Dětský diagnostický ústav v Olomouci na Sv. Kopečku, po dobu současné rekonstrukce se sídlem v Tršicích. Na Olomoucku se nachází čtyři výchovné ústavy – VÚ v Dřevohosticích, VÚ v Koutech nad Desnou, VÚ ve Vidnavě a VÚ v Žulové. Středisko výchovné péče v kraji není.
60
4.3.5 Přehled školských ústavních zařízení ve Zlínském kraji
V regionu Zlínska kraji se ve školním roce 2004/2005 nacházelo jedenáct dětských domovů, všechny jsou zřizovány Zlínským krajem. Všechny jsou již deklarovány jako kapacita Dětský domov Jiřího z Poděbrad 313 Uherské Hradiště 686 01 24 Dětský domov Štefánikova 563 Bojkovice 687 71 24 Dětský domov Sokolovská 620 Uherský Ostroh 687 24 30 Dětský domov Zašová 172 756 51 24 Dětský domov Žerotínova 211 Valašské Meziříčí 757 01 24 Dětský domov Lazy 3689 Zlín 760 01 16 Dětský domov Chrastěšovská 65 Vizovice 763 12 16 Dětský domov U Sýpek 1306 Kroměříž 767 01 24 Dětský domov Smolina 16 Valašské Klobouky 766 01 40 Dětský domov Liptál 91 756 31 70 Dětský domov Lazy 3695 Zlín 760 01 14 Celková lůžková kapacita činila k 11/2004 306 lůžek. Vzhledem k tomu, že celková lůžková kapacita DD v ČR byla k výše uvedenému datu 5341 lůžek, tvořila kapacita ve Zlínském kraji 5,74 %. Od 1. 7. 2004 se část internátu DD a speciálních škol ve Zlíně převedla na dětský domov o kapacitě 14 dětí. Počet svěřenců v průběhu roku kolísá, v uplynulém školním roce bylo v dětských domovech v kraji celkem 287 dětí. Z toho 2 úplní sirotci, jeden s cizím občanstvím, 129 s mentálním postižením, 19 v předškolním věku, 184 s povinnou školní docházkou a 84 po jejím ukončení. Ve Zlínském kraji se nachází Dětský domov se školou v Bystřici pod Hostýnem, dva výchovné ústavy – VÚ Chvalčov a VÚ Střílky, Středisko výchovné péče v Uherském Hradišti a Valašském Meziříčí. Na Zlínsku se nenachází žádný diagnostický ústav. Spádovými DÚ byly Dětský diagnostický ústav (DDÚ) v Brně a DDÚ v Olomouci na Sv. Kopečku, do jehož působnosti přešly dětské domovy dosud patřící pod DDÚ Bohumín.
61
4.3.6 Popis a charakteristika Dětského domova v Lipníku nad Bečvou Zřizovací titul
Rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR č. j. 19658/2001-14 ze dne 26. června 2001 se příspěvková organizace Dětský domov v Lipníku nad Bečvou stává s účinností od 1.7.2001 příspěvkovou organizací Olomouckého kraje. Název: Dětský domov a Školní jídelna Sídlo: 751 31 Lipník nad Bečvou, Tyršova 772 Identifikační číslo: 63701294 Zřizovatel: Olomoucký kraj Domov má kapacitu 24 lůžek a jeho součástí je školní jídelna.
Vymezení hlavního účelu a předmětu činnosti
Hlavním účelem zřízení organizace je poskytování výchovy a vzdělávání. Předmět činnosti organizace je vymezen příslušnými ustanoveními zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a prováděcími předpisy k němu (zákon č. 109/2002 Sb.). Příspěvková organizace vykonává činnost těchto škol a školských zařízení – dětský domov, školní jídelna. Vystupuje v právních vztazích svým jménem a má odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Základní poslání vychází z charakteristiky zařízení jako DD rodinného typu školského zařízení pro výkon ústavní výchovy. Cílem je snaha o maximální socializaci a integraci dětí v souladu s novými trendy sociální politiky EU. Hlavní úlohou je vytvořit zázemí a dát lásku převážně sociálně osiřelým dětem, tedy těm, o které se nemohou, nechtějí či neumějí starat jejich biologičtí rodiče či blízcí, a přiblížit jim rodinný život.
Historický vývoj
Dětský domov vznikl v roce 1927, kdy se stal domovem pro opuštěné a osiřelé děti. Zpočátku byly v DD umístěny děti ve věku do 18 let (kapacita domova byla 30 dětí), které si vlastními silami zajišťovaly chod malého hospodářství. V roce 1946 přešel DD do státní správy Ústřední péče o mládež v Brně. Od tohoto roku až do roku 1966 byl domov určen pro děti ve věku od 3 do 6 let. V roce 1966 došlo ke změně věku umisťovaných dětí a ke snížení kapacity na 25 dětí. Do domova byly vřazovány děti ve
62
věku od 3 do 15 let s tím, aby byly zachovány sourozenecké vazby. Od roku 1977 jsou do DD umísťovány děti ve věku od 3 do 18 let. V případě, že do doby zletilosti nemají ukončeno studium, mohou v DD zůstat do jeho ukončení (Vocilka 1999). V letech 1998-1999 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce.
Popis objektu
Zařízení je umístěno na okraji obce u výpadové hlavní silnice Přerov - Hranice, což obnáší zvýšená bezpečnostní rizika, a tím i omezení přirozeného pohybu zejména menších dětí mimo areál. Jeho součástí je prostorná zahrada se skleníkem, hřiště, pískoviště s houpačkami a odpočinkový koutek. Mezi hlavní budovou a dalším stavením, které slouží jako dílna, sklad kol a garáž, je vydlážděný dvůr pro sportovní hry – badminton či florbal. Prostorové uspořádání třípatrové budovy odpovídá po proběhlé adaptaci zákonu č. 109/2002 Sb. V přízemí pravého křídla se nacházejí prostory rodinné skupiny - ložnice dětí, obývací pokoj s jídelnou, kuchyňka, koupelna, sociální zařízení, pracovna vychovatelů, ale také dílna správce, v levé části je kuchyně s jídelnou a zázemím pro personál, herna stolního tenisu s mini posilovnou, při vchodu návštěvní místnost. Ve druhém patře jsou prostory 1. a 2. rodinné skupiny a služební pokoj pro „noční vychovatelky“, v dalším podlaží – půdní vestavbě - je umístěna ředitelna, kancelář vedoucí kuchyně, sociální pracovnice, vychovatelů, ekonomky a sklady sezónního ošacení a archivu. Pozitivním je postupné budování bytových buněk „na půli cesty“, nyní jednu obývá již vyučený chlapec v rámci prodloužené ústavní výchovy. Jde o malý pokojík se samostatnou koupelnou a WC. Nevýhodou půdních prostor je špatná izolace od plechové střechy, a tím nutnost použití klimatizace v letním období. Minimální standard na vybavení pokojů dětí je dodržen, nábytek je vesměs nový nebo zánovní, v obývacím pokoji je sedací souprava, hifi sestava, televize, rodinné buňky jsou vyzdobeny květinami, stěny zdobí obrazy dětí, povolena je už i vlastní výzdoba, celý byt působí velmi příjemným dojmem. Velmi pozitivní jsou kuchyňky s možností přípravy jednoduchého jídla a nově rekonstruované koupelny a WC. Budova je vybavena bezbariérovými vstupy a výtahem.
63
4.3.7 Organizační struktura Vedená dokumentace
Mimo organizační řád, pracovní řád, návštěvní řád, personální, účetní, ekonomickou, statistickou aj. hospodářskou evidenci (výkaz směn, rozpis směn, protokoly o revizích, vnitřní předpisy, zápisy z porad atp.) je v zařízení vedena zejména následující dokumentace: - vnitřní řád - předpis vyhotovuje ředitel zařízení, musí ho schválit pedagogická rada a příslušný spádový dětský diagnostický ústav. Obsah: Charakteristika a struktura dětského domova Postup přijímání, přemisťování a propouštění dětí Organizace výchovně vzdělávacích činností Organizace péče o děti Smluvní pobyt zletilých nezaopatřených dětí Práva a povinnosti dětí Kapesné, osobní dary, věcná pomoc Bezpečnost a ochrana zdraví dětí Práva a povinnosti ředitele Návštěvní řád Průběh v pracovních dnech a o víkendech Pedagogické rady, provozní porady Dětem se provádí úprava vnitřního řádu formou pravidel. S pravidly, obdobně jako s poučením o bezpečnosti jsou pravidelně seznamovány, - provozní deník (denní záznam činnosti – záznamová kniha k evidenci), dle potřeb: 1.Stav dětí (zapsaných, přítomných, z toho v izolaci, nepřítomných, z toho hospitalizovaných, nemocní a nepřítomní (jmenovitě),důvod, 2. služby vychovatelů (rozpis viz výkaz směn), 3. nemocné děti, léky (změny, zdůraznění terapie ),ostatní – zdravotní záležitosti (teploty, průběh, projevy, úrazy /evidence viz kniha úrazů/, enuréza, enkopréza), 4. návštěva u lékaře.(zdravotní péče, prevence, očkování – závěr, datum příští kontroly, objednávky /evidence viz kalendář/), 5. návštěvy – ostatní (PPP, úřady aj. – závěr, diagnostika), 6. sociální oblast (OSPOD, usnesení OS, rozhodnutí DDÚ, povolení pobytu, zákaz návštěv), 64
7. návštěvy v DD (úřední – OSPOD, SZ aj., záznam viz kniha úředních návštěv, ostatní, včetně rodičů a osob zodpovědných za výchovu, záznam viz kniha ostatních návštěv ), 8. korespondence (evidence viz kniha došlé pošty a kniha odeslané pošty), 9. telefonování (evidence viz kniha telefonátů), 10. osobní vycházky (mimo obec, příp. nad 1 hodinu, od – do, jméno, poznámka), 11. opatření ve výchově (výchovné opatření viz formulář, omezení činnosti), 12. významné projevy dětí, výchovné události (zápis viz osobní deník), 13. bezpečnost a ochrana zdraví (hlášení závad, poruch), 14. vzkazy vychovatelů (průběh noci, poznámky, různé), 15. podpisy vychovatelů, - evidence výchovně vzdělávací činnosti - roční rámcový plán, měsíční plán výchovné činnosti, týdenní program a výkaz výchovné činnosti, hodnocení dne, pedagogický deník výchovné skupiny, sešit příprav do školy (spolupráce se školou a v mimoškolní činnosti, důležité vzkazy, hodnocení, evidence pomůcek, zájmové kroužky aj.), - ostatní – výkaz směn zaměstnanců, kniha úrazů, zdravotní kniha o podávání léků, kniha úředních návštěv, kniha ostatních návštěv, kniha došlé pošty, kniha odeslané pošty, kniha telefonátů, kronika domova, fotodokumentace, jídelní lístek, evidence kapesného dětí, evidence dárků, oblečení a obuvi dětí, kniha o přijetí a odchodu dětí, formuláře o předání a převzetí dítěte, denní režim, - osobní dokumentace dítěte - sociální oblast (spis veden sociální pracovnicí) – karta dítěte (vypsány údaje o dítěti, rodinná anamnéza - rodina, zákonní zástupci, trvalé bydliště, rozsudek - rozhodnutí soudu o umístění dítěte v rámci předběžného opatření) , rodný list, administrativní umístění do DD, zprávy pro orgány, formuláře o souhlasu rodičů ke zdravotním intervencím, písemné žádosti k povolení krátkodobého pobytu, jiné zprávy od OSPODu, soudů aj. úřadů, - škola – přehled zameškaných hodin, rozhodnutí o zařazení žáka do školy, vyjádření školského poradenského zařízení, příp. vyšetření (rozhodnutí) z PPP (SPC), - zdravotní – registrace u ZP, evidence o zdravotní péči, denní výdej užívaných léků, kartička ZP, - DD – osobní (výchovný) deník, osobní spis dítěte se základními údaji, rozhodnutí diagnostického ústavu (DÚ), písemný souhlas rodičů k poskytnutí neakutní lékařské péče a důležitým rozhodnutím (volba povolání apod.), záznamy kontaktů zákonných zástupců, karta příjezdů a odjezdů – převzetí dítěte, evidence telefonních hovorů, pošty, přehled výše kapesného, opatření ve výchově, výchovné zprávy, program rozvoje osobnosti (základní karta, plán, hodnocení, včetně průběžného hodnocení dítěte, charakteristika dítěte (osobní a rodinná anamnéza, důvod přijetí stav při přijetí, přehled 65
školního prospěchu – vysvědčení, evidence zájmové činnosti, zdravotní tabulka, pololetní výchovné hodnocení dětí, zájem příbuzných, pobyty dětí mimo zařízení, roční individuální plán dítěte, jednání se zákonnými zástupci , vysvědčení, diplomy, průkazy ke slevě na dopravu, průkazky TP a ZTP aj.
Personální zabezpečení
Personální obsazení, pod vedením ředitelky zařízení Mgr. Slámové, tvoří 19 zaměstnanců, z toho dva na zkrácený pracovní úvazek: a) pedagogičtí pracovníci, vedení – ředitelka, vedoucí vychovatelka (zástupce ředitelky), 8 vychovatelů, tři asistentky vychovatele /dřívější noční vychovatelky/), b) nepedagogičtí (provozní) pracovníci (sociální pracovnice kumulovaná funkce s vedoucí stravování, ekonomka – účetní (mzdy si nechává domov zpracovat u externí firmy), 2 kuchařky, uklízečka, správce (údržbář). V zařízení není psycholog ani detašované pracoviště zdravotní sestry), v rámci edukace jsou zapojeni studenti střední pedagogické školy. Pravidelně ho navštěvuje i farář Českobratrské církve husitské.
Údaje o dětech
Kapacita domova je v současné době naplněna, 24 dětí je rozmístěno ve třech rodinných skupinách (RS). Část dětí se vzdělává v ZŠ praktické a ve speciálních školách, 13 dochází do základní školy v Lipníku, 1 chlapec navštěvuje gymnázium v Hranicích na Moravě, dvě děvčata navštěvují odborné učiliště v Olomouci a v Křenovicích. Jeden zletilý chlapec má prodlouženou ústavní výchovu a pracuje u stavební firmy. Děti jsou přijímány většinou z Dětského diagnostického ústavu (DDÚ) v Olomouci – Sv. Kopečku, se souhlasem DDÚ i přímo bez diagnostického pobytu (délka 2-3 měsíce, zvl. pro mladší děti není nezbytný). Předběžné opatření soudu může trvat nejdéle 3 měsíce. Příčinou umístění je převážně sociální zanedbání (18), omezeně nezvládnutí výchovy (5) a týrání (1). Důvody přeložení dětí jsou převážně z důvodu ukončení ústavní výchovy a návratu zpět do rodin (příp. pěstounských v rámci NRP). Děti s poruchami chování a významnými výchovnými problémy, které by vedly k umístění do DDŠ ve Veselíčku, nebo do jiného domova, momentálně nejsou. Formálně děti mají svou samo(spolu)správu. Největším trvalým problémem je neplacení ošetřovného zákonnými zástupci a jeho vymáhání.
4.3.8 Provoz a režim domova
vychází z vnitřního řádu DD v Lipníku nad Bečvou Děti jsou nyní umístěny ve třech heterogenních koedukovaných RS po osmi a jsou ubytovány podle sourozeneckých skupin, pohlaví a zájmu dětí.. Bývalí svěřenci by mohli i v dospělosti 66
přicházet do DD na návštěvu i se svými dětmi. O skupinu se starají vychovatelé, oslovovaných strýc a teta, s možností tykání a doplněním křestního jména. Dětem je obdobně jako v rodině k dispozici veškeré vybavení domova. Každé má svou postel, skříň, noční stolek a psací stůl, včetně osobních věcí, z nichž některé dostávají do svého vlastnictví (hračky, knihy, discmany atd.), samy o ně dbají a po opuštění zařízení si je berou s sebou. Svačiny a víkendové snídaně jsou u většiny vychovatelů individuální. Celodenní pitný režim je zabezpečen. Opustit zařízení za účelem vycházky mohou dle platného VŘ děti kdykoliv, mají-li splněny všechny své povinnosti a nebrání-li jim v tom program v zařízení. Doba návratu je individuální podle věku dle domluvy se službu konajícím vychovatelem. Dítě oznámí, kde bude na vycházce. Mimo obec mohou bez dozoru pouze děti starší 10 let. S prodlouženou vycházkou u starších dětí (např. diskotéka, kino atd.) musí souhlasit vychovatel i ředitel zařízení. Po každém návratu se dítě musí ohlásit a ukázat, v jakém stavu přišlo (příp.se při podezření podrobit dechové zkoušce na alkohol či návykové látky). Denní režim, vnitřní řád i práva a povinnosti jsou rozpracovány a vyvěšeny i pro děti, povinné rozcvičky jsou již několik let zrušeny, povinná je příprava do školy, právo osobního volna po splnění povinností, různorodá a omezeně organizovaná je večerní náplň (hodnocení), individuální je i usínání.. Přínosným je vlastní chov králíků. Děti se podílejí na běžných činnostech – nákup, úklid, žehlení. K dispozici je vlastní dopravní prostředek – osobní automobil.
4.3.9 Edukace v dětském domově
Výchovně vzdělávací činnost je bohatá, řada zálib (florbal, kopaná, aerobic, počítače, šití atd.) je prováděna externě. Někteří vychovatelé zájmové kroužky vedou – kopaná, taneční, šipky, výtvarný, stolního tenisu. Co se týče programu dne a plánu edukace, základem jsou hry a aktivní účast dětí na přípravě, spolurozhodování o výběru včetně ceny, adekvátně dle věku. Akcí pro děti z dětských domovů je nadbytek, výběr z nabídek výletů a rekreací a akcí převyšuje časové aj. možnosti. Přes týden jsou děti až
přeorganizovány. V létě byly u moře v Chorvatsku, v zimním období jezdí pravidelně lyžovat na hory. V rámci minimálního programu prevence probíhá i prevence sociálně
patologických jevů. Úroveň organizace a výsledků řízených volnočasových a zájmových
aktivit je projevem tvůrčího potenciálu a základních kvalit vychovatele, od něj se odvíjí i pestrost činnosti v rodinné skupině. Nadstandardně je zařízení vybaveno po materiálně
technické stránce. Díky sponzorství mají děti lyžařskou výbavu, dostatek sportovního náčiní, tábornické a turistické potřeby, kola, omezeně dílnu, stůl na stolní tenis apod.
Děti navštěvují základní školy ve městě. Do středních škol a učilišť dojíždějí. Učební plán a učební osnovy jsou dány školou. Speciálně pedagogická péče je uplatňována formou individuálních vzdělávacích plánů.
67
4.3.10 Dodržování Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte a zákona číslo 109/2002 Sb. v dětských domovech
S problematikou práv a svobod a Úmluvou jsou v posledních letech děti relativně kvalitně a často seznamovány zejména v rámci školního vyučování. Shrnutí dosavadního stavu sledování situace dětí v jednotlivých zařízeních náhradní péče a naplňování jejich práv je provedeno v časovém úseku několika měsíců, ba i let. V souvislosti s procesem transformace a odchodu konkrétních zaměstnanců ze zařízení mohou být některá zjištění již neaktuální, realita v konkrétním domově odlišná, a proto je předkládám v obecné rovině. Nevyhodnocuji převažující většinu „bezproblémových“ ustanovení, všímám si jen právně kolizních momentů. Z hlediska ústavních principů je ojediněle u některých starších pracovníků největším problémem zachovat rovný nediskriminační nerasistický přístup na zásadách vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti. v duchu demokratismu a humanismu. Zcela za hranicí legality a v příkrém rozporu s ústavně zakotveným principem úcty k lidským a občanským právům a svobodám jsou v praxi realizovaná umělá přerušení těhotenství (a naopak odmítnutí zákroku) u osob deliktně nezpůsobilých a nezletilých v ústavních zařízeních proti jejich vůli jen na základě osobního rozhodnutí opatrovníka (ředitele zařízení) (čl. 6 Listiny). . Problémem v praxi např. zůstává neudělení předběžného souhlasu s odborným vyšetřením od rodičů dětí (nejen) v ústavní péči, „módní“ odmítání vakcinace a profylaxe (očkování) nebo nepřihlášení dítěte zákonnými zástupci ke zdravotnímu pojištění (byť pod teoretickou hrozbou pokuty dle z. ČNR 550/1991 Sb.) (čl. 7 Listiny). Naopak obavy „samozvaných strážců pořádku“, že běžné přikázané práce zasahují do osobních práv a svobod dětí, stejně jako otázky, jak v praxi zabezpečit výchovné cíle, ale také i represivní opatření (třeba při odstraňování způsobených škod) např. u žáků či svěřenců v ústavních zařízeních, jsou zbytečné. O užití přiměřeného trestu jako jednoho z výchovných opatření s poukazem na „ochranu lidských (dětských) práv“ to platí obdobně50 (čl. 7, 9 Listiny). Kontroverzní zůstává realita umisťování dětí na útěku např. do cel předběžného zadržení či zneužívání psychiatrické hospitalizace osob „pro neposlušnost“ (čl.8 LZPS). Zajímavostí je obvyklé neuzavírání speciálního ujednání nebo dohody o mlčenlivosti ve školských zařízeních (s ohledem zejména na z. č. 101/2000 Sb.) např. se studenty na praxi (náslechy, kazuistiky) či zastupujícími učiteli (suplující důchodci), na straně druhé jde ze strany úředníků ministerstva o (právně nepodložený) příliš striktní oficiální výklad při vydání pokynu - zákazu zveřejňování jmenných seznamů žáků na internetu (čl. 10 Listiny). 50
Srov. poznámky 35, 38
68
Diskutabilní jsou praktiky některých zaměstnanců v ústavech např. při prohlídkách skříněk a horlivost některých terénních sociálních pracovnic (čl.12 Listiny). Za porušení LZPS lze považovat dosud zavedené praktiky svévolného otevírání pošty dětem v domovech, a to i ze zdánlivě „šlechetných“ důvodů (čl. 13 LZPS). Pochybnosti vzbuzuje možnost cíleného ovlivňování dětí vírou (příp. ateismem) v ústavních zařízeních proti vůli rodičů (čl.15 Listiny). Ambivalentní postoj mám k „právům rodičů“ nepečujících o své děti51 (čl.32 List) Pořád vysoký počet dětí je umisťován do DD na základě předběžného opatření soudu, které by mělo být zcela výjimečným opatřením (čl. 3 Úmluvy). O tom, jakou má vážnost u některých soudů 1. stupně i rozhodování úřadů čl. 12 Úmluvy by mohly nejlépe vyprávět děti z DD (ale jistě i z jiných ústavních zařízení). V podstatě v praxi je výjimkou nejen respektování jejich přání, zpravidla nejsou ani vyslyšeny, ba dokonce některé jsou při nařízení ÚV pracovníky OSPODU i „odvlečeny přímo ze školy do auta s tím, že se za chvilku vrátí“ (citace dvou dětí). Zákonem je stanoven minimální standard vybavení. Přesto často chybí dětem uzamykatelné prostory (skříňky) pro jejich osobní věci a vychovatelé nerespektují jejich soukromí a osobní majetek. Při kontrole svých věcí, došlé pošty či balíků přitom musí být děti vždy přítomny. I když jsou legislativně dostatečně upraveny podmínky odesílání, přijímání a cenzurování pošty, v některých ústavech je kontrolována pošta adresovaná úřadům, zákonným zástupcům, mezinárodním i vnitrostátním nevládním organizacím, zabývajícím se ochranou LP. Dospívající děti jsou vizuálně kontrolovány při úkonech intimní hygieny a jiných osobních úkonech. Občas jsou ještě ze strany zaměstnanců oslovovány příjmením 52 (čl. 16 Úmluvy). Obdobně někdy v DD přežívá i zneužívání trestů jako je např. „zákaz“ odjezdu domů, výchovná izolace, zákaz přidání jídla, zákaz návštěv blízkých osob, nošení erárního oblečení, klečení a jiné tělesné tresty, odebírání silně osobních věcí, nařízení úklidu po předchozím úmyslném rozházení věcí dítěte. Nepřípustné manipulace s odměnami – odjezd domů, vycházka s rodiči, (obecně nutný kontakt dítěte s rodinou není možné zahrnout do systému trestů a odměn), televize po večerce, příp. slovní ponižování či napadání ze strany personálu (čl. 19 Úmluvy). Zákon č. 109/2002 Sb. je v praxi naplňován, v každém zařízení řádně rozpracován do vnitřního řádu (příp. i do upravených „úmluv“ s dětmi) a je veřejně přístupný. Z hlediska práva dítěte jim ne vždy je umožněno udržovat telefonický kontakt se zákonnými zástupci. V praxi se vyskytuje neodůvodněné omezování vycházek a návštěv dítěte na pokojích. 51 52
Srov. poznámku 31 Srov. Rada vlády ČR pro LP 2001
69
4.4 Výsledky výzkumu
V souladu s cílem bakalářské práce jsem na základě získaných teoretických poznatků provedl analýzu systému náhradní výchovy a struktury Dětského domova v Lipníku nad Bečvou s následujícími závěry: 1. Přes významnou legislativní změnu zákona č. 359/1999 Sb.4 o sociálně-právní ochraně dětí jsem vymezil aktuální problémy systému náhradní péče v České republice – nedostatečnou prevenci, potíže v oblasti sociální práce a náhradní rodinné péče, nízkou míru následné péče u dětí z dětských domovů, těžkosti s vymáháním ošetřovného, samotném systému. V komparaci s nedávnou minulostí i ústavní péčí ve světě došlo k výraznému kvalitativnímu posunu a i přes uvedené problémy náš systém snese srovnání, 2. v rámci regionů Olomoucka a Zlínska jsem zmapoval zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a instituce náhradní výchovné péče a konstatoval dostatečné pokrytí v obou krajích, 3. s využitím rejstříku škol a školských zařízení jsem zpracoval podrobný náhled na organizační strukturu všech školských ústavních zařízení, 4. vyhotovil jsem přehled dětských domovů v Olomouckém a Zlínském kraji, kde jsem ve zkrácené podobě jsem využil i řady statistických ukazatelů krajských úřadů a zaregistroval aktuální změny názvosloví v souladu s terminologií zákona č. 109/2002 Sb., 5. v rámci vybraného zařízení jsem provedl základní popis, hlavní účel, charakteristiku a historický vývoj Dětského domova v Lipníku nad Bečvou, 6. navštívil jsem lipnický dětský domov, provedl analýzu vedené dokumentace a potvrdil si závěr o nadměrné byrokratické zátěži ve „státních“ dětských domovech. Při vedení administrativy se vyplňované údaje často překrývají, u vytvořených nových dokumentů staré přežívají bez zrušení, není využita výpočetní technika k přenosu dat, 7. ve vazbě na organizační uspořádání dětského domova jsem zjistil údaje o personálním zabezpečení a dětech a ověřil si své pozitivní mínění o pracovnících. Část statistických údajů jsem využil v dané práci, 8. při svých návštěvách jsem se zaměřil na provoz a režim domova.Snažil jsem se vcítit celkovou atmosféru a mediálně proklamovanou „nepodnětnost prostředí“. Učinil jsem závěr odlišný i přes řadu navrhovaných změn. Za závažné pochybení považuji hmotnou přesycenost, neodpovídající realitě intaktního dítěte, 9. v souvislosti s výchovou a vzděláváním jsem usoudil, že běžná denní činnost je pro děti přeorganizovaná, možnosti vyžití v rámci mimoškolní činnosti jsou nadprůměrné, počet akcí domova přebujelý a materiální zabezpečení více než dostatečné. Za negativní považuji nedostatečné a nekvalitní vybavení výpočetní 70
technikou a omezený (žádný) přístup k internetu coby nezastupitelnému médiu a komunikačnímu a informačnímu zdroji, 10. hlavní pozornost jsem věnoval dodržování Ústavy, Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte a aplikaci zákona 109/2002 Sb. z hlediska práv dítěte. V porovnání se situací ve světě i v minulosti u nás, zejména před rokem 1989, je tato úroveň zjevně nadprůměrná. Dlužno si uvědomit, že právo je pojem relativní, hodnotově i normativně dimenzovaný. Přesto jsem možná, a v praxi ojedinělá kontroverzní jednání a chování, která přežívají takřka výhradně u starší generace zaměstnanců, řádně popsal, 11. z hlediska celkového pojetí jsem učinil závěr, že kritika nadměrného počtu umístěných dětí do ústavní péče je z hlediska mezinárodního srovnání oprávněná, ale není problémem systému ústavní výchovy, zejména ne ve školských zařízeních, 12. z mnoha kolegiálních rozhovorů s pracovníky a s vedením dětských domovů a jednání s kompetentními zaměstnanci úřadů vyplývá nepochopení transformace systému ústavní péče. Tu oklešťují výhradně na stavební úpravu objektů a nárůst počtu vychovatelů v souvislosti s odlišným rozložením pracovních směn. Vnitřní změny, které spočívají v obratu k dítěti a jeho osobnostnímu pojetí, v humanizaci a principu normality, považuji za zcela přednostní a rozhodující. Proto jsem se rozhodl přispět i svým filozofickým náhledem v další kapitole.
71
5. Návrhy a opatření 5.1 Změna filozofie přístupu k edukaci dítěte
Dítě ke svému plnému harmonickému rozvoji potřebuje rodiče. Umístění do dětského domova považuji za závažný zásah do jeho života, proto je třeba připravit mu v novém prostředí podmínky, které by zahrnovaly co nejvíc rodinných prvků. Dítě v ústavní péči žije v prostředí, které je propojeno četnými věcnými a sociálními vztahy a pro něj je domovem. Zde má právo prožívat své soukromí (intimní složka fyzického světa a duševního života). Naštěstí v souladu s aplikací zákona č. 109/2002 Sb. a přechodem na rodinný systém výchovy zmizela přeplněná neosobní zařízení internátního typu (obecně i co do ložnic). V oblasti výchovy a vzdělávání se shoduji s obecnými principy otevřeného, pozitivního a rovného přístupu k dětem bez jakékoliv diskriminace na zásadách vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti v duchu demokratismu a humanismu. Ctím za svůj odkaz humanistických pedagogů a Helusův (2004) obrat k dítěti a osobnostní pojetí. Myslím si, že pokud máme „své“ děti správně vychovávat, je třeba, abychom se jim přiblížili, a to tím, že si jich budeme především všímat, a pak se podle toho řídit. Přičemž nemám na mysli pedocentrismus (zvl. krajní), ale vykonávání všeho ve skutečný prospěch dítěte. Je třeba dát dětem své srdce a mít je rád takové, jaké jsou. Jsem zastáncem přirozené výchovy v dětství a zásadě normality zejména u „ústavních“ dětí. V této souvislosti bych zdůraznil naši odpovědnost za zdravý (tzn. správný, bezúhonný) vývoj budoucí generace. Nelze než vytknout našemu současnému školství často nesmyslné lpění na encyklopedických datech, která se dají snadno vyhledat či memorování pro život mnohdy nepotřebných znalostí, přičemž základní smysl edukace – vychovat dobrého člověka, morálně plnohodnotnou lidskou bytost – zůstává upozaděn. Děti jsou námi zbytečně přetěžovány, leckdy s (marným) úsilím a snahou, aby byly předčasně rozumově chytré, často k našemu vlastnímu sebeuspokojení. Není však v rámci výchovy důležitější předávat dětem opravdové hodnoty lidství, etické principy, soužití v souladu s přírodními zákony, respekt, úctu, toleranci a solidaritu k druhým, přirozené sociální prostředí, dát jim možnost tvořit, projevovat se, být iniciativní, diskutovat, právo ptát se a vyžadovat věku přiměřené odpovědi, posilovat jejich sebehodnocení? Děti až do své zralosti pociťují převážně bytostným (ryzím, čistým, neporušeným) způsobem V tom je jejich hodnota. Aby dítě mohlo pevně zakotvit v budoucím světě, musí se vyvíjet a připravit na půdě dětství. Jen člověk, který byl opravdu dítětem, bude 72
později plně dospělým. Proto je tak významná naše odpovědnost za výchovu a vzdělávání budoucích nástupců v souladu s trvale udržitelným životem na Zemi. Výchova, nejen v ústavních zařízeních, by měla být dle mého jen koedukovaná, avšak se zřetelem k pohlaví a genderu. Domnívám se, že genderu není při edukaci věnována patřičná pozornost. Výsledkem je nepochopení skutečného smyslu ženské a mužské role v pozemském bytí a jejím odrazem degradace a) pohlaví - na zevní biologické znaky, rozmnožování a sex, b) ženství - vlivem pornografie, prostituce, ale také extrémům v emancipaci feministek, c) role - díky pasivnímu přístupu k feminizaci při výchově a deformovanému pojetí rovnoprávnosti adopce u homosexuálů. Při své profesi (i v životě) bychom se měli vyvarovat neosobnostnímu chápání dětí. Často jsme coby vychovatelé smutní, že dítě nejde stejnou cestou jako my, přičemž nebereme v úvahu, že vše, co jsme prožili (či měli prožít), bylo určeno jen nám a pro nás bylo nutné. Ke zralosti a správnému vyplnění životních úkolů každý člověk musí jít cestou svou. My máme dbát, abychom dítě pro jeho další život nepokřivili. Aby dítě porozumělo dokonalosti působení přírodních zákonů, mělo by se nejdříve otevřít krásám přírody, kterou vidí kolem sebe, aby se stalo její součástí. Děti by měly být dětmi, neměli bychom je činit rovnoprávnými s dospělými, nejsou jen jejich zmenšeninou, potřebují naši ochranu v pozemském působení. Ta nesmí být bez protihodnoty, aby se tak již ze zkušeností naučilo, že všude musí být vyrovnání a v tom spočívá harmonie vesmíru. Za závažné pochybení při výchově pak považuji oslabení hodnoty práce, přetrvávající ateizmus (čímž myslím duchovní, holistické pojetí univerza) a jednostrannou rozumářskou (materialistickou) výchovu. Připustíme-li při troše pokory, že naše bytí na této zemi má nějaký vyšší smysl v rámci vesmírného řádu, pak duchovní prázdnotou a absencí skutečných hodnot lidství způsobená nerovnováha musí nutně vyvolat i odpovídající následky. Rovněž se, zejména u dětí „s ústavním syndromem“, shoduji na principu posilování sebehodnocení a perspektivní orientace, s využitím systému pochval (i za „drobnosti“), senzitivního přístupu (hlavně při uplatňování trestů), „šance druhého startu“ při jejich selhání, důvěry, stabilního sociálního prostředí, vše v kontextu s novými etopedickými a behaviorálními přístupy. Dítě je obrazem svých učitelů. Proto se při realizaci osobnostního pojetí dle Prof. Heluse (2004) ztotožňuji i s jeho nároky na vychovávajícího. Každý pedagog by měl: 1. vycházet ze tří základních daností – z odkázanosti na druhého člověka, vývojového směřování k dospělosti, realizaci a svébytné nezávislosti, z možnosti naplnění (nenaplnění) potencialit bohatství vývojových možností, 2. uplatňovat zřetele a vidět dítě jako osobnost vyznačující se celistvostí, zaměřeností (vytyčování cílů, orientace na hodnoty), začleňováním do vztahů s druhými lidmi (komunikace, 73
kooperace), pohlavím/genderem, identitou, autoregulací (sebeovládáním, sebeřízením), 3. napomáhat vývoji dítěte na všech jeho úrovních, 4. citlivě přistupovat k individuálním věkovým zvláštnostem, s porozuměním pro senzitivní, zlomové a krizové události. Zvládání těchto úkolů zahrnuje vysoké nároky na „učitelovu“ 1. profesionalitu, která zakotvuje v pedagogické reflexi, tj. vědeckou fundovanost, systematičnost, komunikativnost (schopnost diskuse), argumentované a kritické hledání a prověřování (optimalizace pedagogické účinnosti), kvalifikovaný pohled na sebe sama, pedagogických kompetencích, tj. schopností poradit si s úkoly a problémy při edukaci. Opakem profesionality je rutinní prakticismus. 2. osobnost – jak se sám osobnostně rozvíjí, v jakém smyslu osobností je a jak na dítě působí. Morálněosobnostní dimenze učitelství je vyjádřena ve čtyřech pedagogických ctnostech pedagogické lásce, pedagogické moudrosti, pedagogické odvaze (stavět se proti totalitní škole, obhajovat právo na osobnostní rozvoj dítěte) a pedagogické důvěryhodnosti (jak asi působí vysoká rozvodovost a neuspořádané poměry řady učitelek). Pedagog ovlivní dítě na celý život, a tím následně formuje i charakter celé společnosti, proto je role učitele, který stojí v základech pyramidy tak důležitá. V této profesi by měl být dle mého mínění člověk, který si tuto zodpovědnost uvědomuje. Vychovávající by měl klást velký důraz na formování vnitřního „mravního řádu“ a rozvíjení této části osobnosti. Otázky vyvolává, zda je každý pedagog sám morálně vyspělý, aby měl co předávat dál, a také již samotný výběr studentů - vhodných kandidátů pro učitelská (ale i např. zdravotnická, sociální či.právnická) povolání.
Filozofie péče o děti v dětském domově
V souladu s odkazem reformních a humanistických pedagogů a s ideovým pojetím Matějčka, Heluse, Prekopové, Vágnerové aj. považuji za primární přechod od výchovného působení typicky ústavního (internátního) k rodinnému a obrat směrem k dítěti, k jeho osobnostnímu pojetí. Děti je třeba chápat jako svébytné rozvíjející se osobnosti, k nimž má být orientován přístup vychovatele. Personál by měl být proto v domově ve prospěch dítěte a ne naopak. Znepokojení však u mě vyvolává na druhou stranu všestranná zanedbanost dětí (vesměs dlouhodobá) v kontextu s jejich současnou hmotnou „přepečovaností“ a přeorganizovaností. Dítě musí vyrůstat v atmosféře štěstí, lásky a podpory, potřebuje citovou vazbu na někoho velmi blízkého, na někoho, kdo má radost z jeho úspěchu, kdo je ale zároveň oporou a zázemím v době, kdy se mu nedaří, kdy má problémy a potřebuje poradit musí vědět , že je má někdo rád, že se o ně stará. Je-li naším typickým svěřencem dítě sociálně osiřelé, emocionálně přetížené (z důvodu psychických traumat, stresů, frustrací, konfliktů, citové distance rodičů, často z rozvodové trýzně, závadách 74
ve výchově, výměn „tatínků“ a „strýčků“, s kterými jednou smí mluvit, jindy ne atp.), familiárně retardované, deprivované, často i neurotické, zneužívané, mnoha faktory narušené, považuji doslova za týrání dosavadní praktiky vytvářeného napětí a nucené fluktuace výchovných pracovníků v některých zařízeních, na které si stačí sotva zvyknout, dát jim svou důvěru a vytvořit s nimi vztah. Respektování individuálního výchovného přístupu ke svěřencům, s ohledem na osobní a věkové zvláštnosti a příp. speciální vzdělávací potřeby, s podporou zájmů a nadání je samozřejmostí. Každé dítě by v souladu se školskými předpisy mělo mít svůj neformální, v praktickém životě využívaný program rozvoje osobnosti. Přestože práva a povinnosti dětí vycházejí z Listiny základních práv a svobod (ÚZ ČR č. 2/1993 Sb.), Úmluvy o právech dítěte (z. č. 104/1991 Sb.) a jsou vnitřně dány z.č. 109/2002 Sb. „o ústavní výchově“ a v zásadě v ČR nejsou problémy, jsou mnohdy v praxi jen deklarativní. Za důležité považuji zdůraznit respektování intimity a práva na osobní uzamykatelný prostor, vyváženost práv a povinností, společně s dětmi vytvořit přirozený hodnotící systém (aby věděly za co a jak jsou hodnoceny) a dořešit (alespoň morálně) zaviněné ztráty osobních věcí či škody na majetku. Se svými tetami a strejdy by si děti v nových prostorových podmínkách měly připravovat stravu (ve všední dny např. snídani, svačinu nebo večeři, alespoň přes jeden víkend si vařit po celý den), samostatně stolovat, mýt nádobí v myčce, provádět běžný úklid a podílet se i na běžných činnostech (praní, žehlení) jako v běžné rodině, pokud možno bez nějakého rozpisu služeb. Rovněž se učit hospodařit s penězi, poznávat cenu nejrůznějších věcí, běžně nakupovat, a to i samostatně. Do budoucna v rámci možností i spoluúčast při jednáních např. na úřadech, v bance či poště. Přetrvávajícím úkolem je vést je k samostatnosti a připravit co nejvíc na reálný život, kdy se budou muset postavit na vlastní nohy a nebudou moci spoléhat na pomoc druhých. Prohlubovat zcela neformální kontakty s rodinami kamarádů, spolužáků, pracovníků domova, sousedy, je-li to jen trochu možné a ve prospěch dítěte i s příslušníky vlastních rodin a příbuznými, včetně využití krátkodobých pobytů v domácnostech a větší propojenosti s komunitou intaktních spolužáků. V rámci personálního zabezpečení je třeba vytvořit stálý a kvalifikovaný kolektiv, který svou práci, nebo lépe poslání vykonává s láskou, má vztahy založené na vzájemné důvěře, spolupráci, pomoci a toleranci. Zárukou spokojeného života dětí a řádného chodu zařízení je vždy vychovatel. Pracovní přetížení, nedostatečné morální a finanční ocenění, absence zázemí, arogance moci, dusná atmosféra, frustrace, rozhárané vztahy či psychický tlak jsou příčinou brzkého vyhoření, odchodu lidsky i profesně kvalitních jedinců a vysoké fluktuace. Za důležité proto považuji stabilizovat kolektiv pracovníků, zajistit péči o ně zlepšením pracovních podmínek, respektováním psychohygienických zásad (prevence syndromu vyhoření), zajištěním psychologické preventivní péče, 75
pravidelnou supervizí a sociálním programem (FKSP, vitaminy, sport, kultura aj.). V oblasti personální a mzdové politiky odpovídajícím popisem funkce, zavedením systému morální a hmotné stimulace (s uplatněním mzdové denivelizace), průhledným systémem hodnocení a kontroly, korektním výkaznictvím (např.. evidence pracovní pohotovosti, přímé práce). Částečně bych využil i netradiční hodnocení, např. vzájemné či dětmi. Jsem zastáncem vyšší intenzity práce s vytvořeným zázemím (vychovatel nesmí být jen pomocná síla) - nízký počet kmenových zaměstnanců (s využitím externích pracovníků) plně stačí k zabezpečení chodu zařízení, což navíc podporuje rodinné mikroklima. U personálu je zapotřebí položit důraz na osobnostní a humánní předpoklady (mravní hodnotový žebříček, holistické, i duchovní pojetí). V souladu se zákonem by každý vychovatel měl předložit pozitivní vyjádření od klinického psychologa k práci s dětmi. Systematický odborný růst zabezpečit nabídkou akreditovaných kurzů, seminářů, školením, přednáškami, vlastními kolokvii, spoluprací a poradenstvím DDÚ a SVP, metodickými tisky atp. s preferencí VŠ studia. Rozšiřování a prohlubování kvalifikace a zvyšování erudice z hlediska zaměstnavatele považuji za přínosné, proto je příp. úhrada a uvolňování řešené úhlem tohoto pohledu. V následující etapě zavést nový systém řízení tak, aby celým domovem zavládl duch radostné tvůrčí atmosféry a pohody se včasným řešením problémů, udělováním jednotných pokynů, pozitivním přístupem. Operativní funkční, pružné a účinné řízení s osobním kontaktem i s využitím moderních metod komunikace (E-mail) v demokratickém stylu (v případě nutnosti s direktivními prvky), který se umožňuje vyjadřovat, podílet na pojetí, vytváří podmínky pro kreativitu a osobní iniciativu. Koncepčnost plánování činnosti a řízení se zpětnou kontrolou, předávání kompetencí kolegům, řídící systém založit na adresném delegování odpovědnosti a pravomoci za svěřenou oblast a samostatnosti v rozhodování. Oproti obvyklé praxi je pro mě samozřejmým předpokladem výkonu funkce ředitele přímá výchovná práce (rozsah je konečně dán i právní normou), při níž dětem vytváří model mužského vzoru chování.
5.2 Soubor konkrétních návrhů a opatření a) v legislativě a práci soudů
Zabezpečit vymahatelnost ošetřovného i prostřednictvím zvýšené trestní odpovědnosti a omezením sociálních dávek, dále zkrátit dobu nezájmu rodičů dítěte na 3 měsíce, umožnit předadopční a předpěstounskou péči před umístěním do kojeneckého zařízení, zajistit účinnou právní podporu preventivním opatřením u nefunkčních rodin (podpora rodin, opatření, sankce), zavést institut profesionální (terapeutické) pěstounské péče, 76
snížit počet předběžných opatření, zajistit, aby rozhodování nebylo jen formální a sociální pracovnice nenahrazovaly rozhodnutí soudu, zabezpečit jednotný postup soudů 1. stupně i orgánů pro sociálně právní ochranu dítěte při povinnosti akceptovat názor dítěte, zrychlit proces rozhodování, zejména u NRP.
b) v resortu Ministerstva zdravotnictví ČR 1.
2. 3. 4. 5. 6.
Eliminovat trauma z odloučení dítěte umožněním přítomnosti matky v ústavu a vybudováním chráněného bydlení, poradenství a podpora adoptivních rodičů, podpora vazby dítě – rodina, transformovat běžná oddělení na model rodinného typu, dovybavit místnosti a vhodné prostory k rehabilitacím, podpůrným terapiím a stimulacím a osobní koutky dětí, zajistit interní zdravotnickou (psychiatrickou) intervenci a vyšetřování dětí v přirozeném prostředí dětského domova, přispět ke zlepšení meziresortní spolupráce při společném postupu u dětí s problémy v chování, s poruchami chování a se syndromem CAN.
c) v resortu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR 7.
8. 9.
10.
V rámci prevence provést opatření k zachování funkčnosti a podpoře biologické rodiny, předcházet selhání rodičů, zajistit depistáž a programy sanace biologických rodin, sociální terapie, prevence v momentě rizika, doplnit soubor služeb, které by bránily odebrání z rodiny (respitní péče) prevence sociálního osiření – snaha, která v případě rizikových a ohrožených rodin začíná již v průběhu těhotenství, popřípadě nejpozději v porodnici (modifikace programu „Healthy Families“); zdokonalovat systém NRP – zrychlení, alternativní formy, snaha o efektivní nalezení vhodného náhradního rodinného prostředí, (př. osvojení a pěstounská péče, mezinárodní adopce), zkvalitnit výběr, přípravu žadatelů, zpružnit proces umisťování dětí, zejména se speciálními vzdělávacími potřebami, romských a starších, na úseku sociálních pracovnic – snížit administrativu ve prospěch vlastní terénní a případové práce, navýšit počet pracovnic na úseku terénní práce a při sanaci rodin, zvýšit statut dalším vzděláváním, snížit počet případů -“caseload“ na jednu pracovnici, zvýšit profesní etiku,
77
11. 12.
13. 14.
15.
umísťovat děti do přechodného neutrálního – zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, např. azylové domy pro děti, dětské domovy rodinného typu, zlepšit spolupráci s nestátními neziskovými organizacemi - řada projektů zaměřených na práci s dětmi ji předpokládá, dále meziresortní koordinaci a komunikaci, podílet se na vytvoření instituce, která by byla odpovědná za komplexní problematiku péče, výchovy a ochrany dítěte, řešit problematiku rodiny při umístění dítěte do ÚV, aby nebylo konečným řešením situace, následné péče - supervize rodin NRP, perspektiva a pomoc dětem po období zletilosti (chráněná bydlení, domy na půli cesty, zaměstnání, studium, socializace apod.), dlouhodobá podpora náhradních rodin, postadopční péče, odborné konzultace), zjednodušit systému dotací a příspěvků s účinnější následnou kontrol.
d) v resortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR 16.
17.
18.
19. 20.
přednostně umisťovat děti do rodinných dětských domovů, zajistit podporu vzniku alternativních a soukromých zařízení, řešit problém dětí při selhání NRP, dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a ze sociokulturně nepodnětného prostředí (finanční zabezpečení asistenta v rodinné skupině), neumisťovat děti mimo region dostupnosti rodiny, přehodnotit systém práce v rodinné skupině tak, aby se výchova co nejvíc blížila rodinnému pojetí (zajistit přítomnost asistenta, a tím snížit počet dětí v přímé práci, stabilní střídání jen dvou párů vychovatelů a asistentů u skupiny (muž-žena, žena-muž), prosazovat princip normality – např. u stravovacích norem), u vychovatelů prosazovat změnu pojetí funkce, zlepšit finanční ocenění, psychologickou podporu a supervizi, zajistit omezení byrokratické administrativy zavedením jednotných formulářů, dokumentů a výkazů s využitím přenosu dat pomocí výpočetní techniky, dbát na zvyšování kvalifikace, u dětí v ÚP podpořit prevenci sociálně patologických jevů, emocionální zralost dostatečným kontaktem s biologickými rodiči a při krátkodobých pobytech v rodinách, posilovat sebehodnocení a perspektivní orientaci, podporovat sociální nezávislost přirozenou přípravou na samostatný život ve společnosti, subvencemi bytů „na půl cesty“ a ekonomickým zabezpečením, 78
21. 22. 23.
zajistit financování k dokončení transformaci DD adaptací na rodinné buňky, zajistit vhodné objekty (vyřazovat zařízení DD v budově školy umístěné jen v jiném patře) a materiální zajištění (auto, počítače..), obnovit srazy dětských domovů a personálu k výměně zkušeností, zabezpečit webové stránky a možnost internetu pro všechny domovy, dořešit kompetence nutného souhlasu při vyřizování občanství, pasu, vkladních knížek, zdravotnických úkonech, zveřejňování osobních údajů, obrazových záznamů.
e) v činnostech a organizaci dětských domovů 24. 25.
26. 27.
28. 29. 30.
Zajistit dětem podporu školní úspěšnosti s využitím neformálních individuálních programů rozvoje osobnosti a spolupráce se školou, vytvořit stabilní sociální prostředí k podpoře sociální identity, podporovat přirozené sociální vztahy, omezovat sociální izolaci a hospitalismus přirozenými kontakty s intaktními spolužáky (včetně povolení návštěv) a spoluprací s rodiči, snížit přeorganizovanost a „opečovávání“ dětí, modelovat jejich hodnotový systém, předcházet deprivaci dětí, zajistit přítomnost psychologa v zařízení, vytvářet co nejpřirozenější rodinné prostředí – nezamykat místnosti v buňce, jídlo přístupné po celý den, omezení organizovaného denního režimu, přirozené soukromí, intimitu, právo neúčasti na všech organizovaných činnostech, povolit úpravy pokojů a rozmístění nábytku, zajistit uzamykatelnou skříňku, osobní nákup oblečení, v rámci zpestření omezeně povolit i „nezdravou“, v populaci ale běžnou stravu, běžné domácí práce a vaření s dětmi, důraz na oslovování zajistit stabilní kmenový personál (dvojice vychovatelů a asistentů), zvyšovat jeho odbornou a lidskou úroveň, vytvořit dostatečné materiálně technické zázemí – odborná knihovna, archiv audio-video, digitální fotoaparát, kamera, počítače, internet, vytvářet rodinné, samostatné cvičné byty pro děti, které dosáhly 15 let, kde by si mohly mohou pod dohledem vychovatelů vyzkoušet připravovat jednoduchá jídla, vyprat osobní prádlo, uklidit a zabezpečit chod domácnosti tak, aby byly připraveny na samostatný život, budovat byty „na půli cesty“ pro děti s ukončenou ÚV.
79
Závěr Smyslem bakalářské práce byl osobní vklad do diskuse k poměrům v našich zařízeních pro výkon ústavní výchovy – dětských domovů. V teoretické části jsem se zaměřil na úlohu rodiny, systém náhradní rodinné a výchovné péče a na ústavní výchovu ve světě. Druhou část jsem věnoval popisu školských ústavních zařízení. Třetí kapitola, kde jsem rozvinul téma základních lidských práv a svobod, je věnována alespoň minimálnímu teoretickému výkladu problematiky ústavnosti a lidských práv. Upřel jsem pozornost na dva stěžejní dokumenty – Listinu základních práv a svobod a Úmluvu o právech dítěte. Svůj přínos spatřuji v připojených komentářích v poznámkách. Nebylo mým cílem řešit, ale bez ideologismů poukázat na možné kolizní problémy s primárními právními normami a etickými hodnotami nedotknutelných a nezadatelných práv člověka dle přirozeného práva. Problematika ústavní péče a práv dětí je medializována a počet dětí umístěných v dětských domovech předmětem trvalé kritiky expertů i veřejnosti. Vzhledem ke své profesní orientaci je toto téma předmětem mého zájmu. Cílem bakalářské práce bylo podat souhrnný náhled na transformaci systému ústavní výchovy a na problematiku školských zařízení pro výkon ústavní výchovy v Olomouckém a Zlínském kraji prostřednictvím Dětského domova v Lipníku nad Bečvou. Důraz jsem položil na dodržování práv dítěte. Pomocí výzkumného šetření a analýzou informačních zdrojů se podařilo cíle dosáhnout. Pokud bakalářská práce ve svém konečném důsledku přispěje ke zlepšení podmínek systému náhradní výchovné péče, splnila svůj zamýšlený záměr.
80
Shrnutí Bakalářská práce se zabývá problematikou dětských domovů, náhradní rodinné péče a právy dítěte. Obsahem teoretické části je úloha rodiny a podrobný rozbor systému náhradní rodinné péče a institucionální ústavní výchovy. Podává i přehled o ústavní péči ve světě, historický exkurz a popisuje školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. V obecné části je významná kapitola o tématu základních lidských práv a svobod s důrazem na práva dítěte. Výzkumná část je zaměřena na analýzu systému náhradní výchovy a struktury Dětského domova v Lipníku nad Bečvou a na problematiku školských zařízení pro výkon ústavní výchovy v Olomouckém a Zlínském kraji.
Summary This bachelor work sees about problems of children houses, compensatory family care and rights of children. The content of theoretical section is a part of family and detailed analysis of system of compensatory family care and a constitutional education. It also contains a survey of constitutional care in other countries and history. It describes school system for enforcement of constitutional and protective education. In the general part there is an important chapter about human rights. The investigation part of work is aimed at the analysis of system of compensatory education and structure of Children House in Lipník nad Bečvou. It is also aimed at the problems with performance of constitutional education in Olomouc region and Zlín region.
81
Literatura ARNOLD, R. Evropské právo a jeho aplikace v budoucím členském státě. Praha: C.H. Beck, 2000.ISBN 80-7179-286-1 BARTOŇOVÁ, M. (ed.) Edukace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Brno: MSD, 2005 BĚLOHLÁVEK, M. (ed.) Ahoj, Úmluvo. Praha: Parta, 2001. ISBN 80-85989-91-3 DANČÁK, B., ŠIMÍČEK, V. Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ÚS. Brno: MU, 2000. ISBN 80-210-2451-8 DAVID, R. Ústava České republiky. Listina základních práv a svobod. 3. přeprac. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2001. ISBN 80-7182-109-8 EDELSBERGER, Defektologický slovník. Praha: H+H, 2000. ISBN 80-86022-76-5 EVROPSKÝ KONVENT. Návrh smlouvy o založení Ústavy pro Evropu. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky EU, 2003. ISBN 92-78-40206-0 FEDERACE DĚTSKÝCH DOMOVŮ FICE – ČR. Výchova mimo vlastní rodinu v členských zemích FICE (při UNESCO). FICE Sborník, 1994 FILIP, J. Ústavní právo, I. díl. Brno: MU, 1993. ISBN 80-210-0649-8 FILIP, J. Ústavní právo, II. díl. Brno: MU, 1994a. ISBN 80-210-0920-8 FILIP, J. Ústavní právo, III. díl. Brno: MU, 1994b. ISBN 80-210-1029-0 HANZOVÁ, M., KODÝM, M., KREMLIČKOVÁ, M. Práva a povinnosti našich dětí. Praha: Victoria Publishing,1995. ISBN 80-7187-007-2 HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-303-X HARVÁNEK, J. (ed.) Teorie práva. Brno: MU, 2000. ISBN 80-210-1791-0 HAYEK, F.A. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha: Academia,1994. ISBN 80-2000241-3 HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-888-0 HUG, B. Státní zásahy do rodinného života. Praha: Bulletin OI 89, 1999 KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 5. přepracované a doplněné vydání. Praha: SPN, 1994. ISBN 80-04-26059-4 KLÍMA, K. Ústavní právo. 2. rozš. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. ISBN 8086473-90-2 KOL. Občanská a lidská práva. Praha: ALEKO, 1991. ISBN 80-85341-28-X KOLUCHOVÁ, J. Přehled psychologie dítěte. Praha: SPN, 1988 KOMÁRKOVÁ, B. Původ a vývoj lidských práv. Praha: SPN, 1990 KOVAŘÍK, J. Práva jsou pro všechny!. Praha: Nadace Naše dítě, 2003a 82
KOVAŘÍK, J. Poznej svá práva, svobody a povinnosti. Praha: Praha: Nad. Naše dítě, 2003b MATĚJČEK, Z. (ed.) Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál, 2002 MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. In BARTOŇOVÁ, M. Kapitoly ze specifických poruch učení I. Brno: MU, 2004. ISBN 80-210-3613-3 MATĚJČEK, Z. (ed.) Náhradní rodinná péče. Praha: Portál, 1999.ISBN 80-7178-304-8 MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: SLON, 1999. ISBN 80-8532-302-8 MPSV. Plnění úmluvy o odstranění všech forem diskriminace dětí. Praha: JAN, 1998. ISBN 80-85529-44-0 MU. Svoboda projevu a tisku. Sborník příspěvků. Brno: Masarykova Univerzita – Právnická fakulta,1995. ISBN 80-210-1146-7 MÜHLPACHR, P. Determinanty hodnotové orientace u dětí a mládeže. In VÍTKOVÁ, M. (ed.) Otázky speciálně pedagogického poradenství. Základy, teorie, praxe. Brno: SMD, 2003. ISBN 80-86633-08-X MÜHLPACHR, P. Sociální patologie. Brno: MU, 2000. ISBN 80-8033-08-6 MÜHLPACHR, P. Vývoj ústavní péče. Brno: MU, 2001. ISBN 80-210-2512-3 MV ČR-odbor prevence kriminality. Práva dítěte v dokumentech. Praha: Themis,1999. ISBN 80-8521-56-7 ONDRÁČKOVÁ, J. Co je Úmluva o právech dítěte. Praha: Český helsinský výbor,1996. ISBN 80-902393-0-7 PAVLÍČEK, V. (ed.) Ústava a ústavní řád ČR. Praha: Linde, 1999. ISBN 80-210 PELÁN, Z. Lidské zdroje. Výkladový slovník. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-2000950-7 PELÁNOVÁ, H., MÜHLPACHR, P. Struktura dětských domovů v Jihomoravském regionu. Diplomová práce – nepublikováno. Brno: MU, 2005. PIPEKOVÁ, J. (ed.) Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. ISBN 8085931-65-6 POSPÍŠIL, B., VRCHA, P. Judikatura Ústavního soudu České republiky. Praha: Linde, 1998. ISBN 80-7201-092-1 PREKOPOVÁ, J. Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-854-6 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 3. vydání. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2 RADA VLÁDY ČR PRO LIDSKÁ PRÁVA. Usnesení Rady pro lidská práva ze dne 21. června 2001. SCHELLE, K. Moderní dějiny státu a práva v dokumentech – I. Brno: MU, 1992.ISBN 80-210-0482-7 83
TÝČ, V. Evropská unie a její právo pro začátečníky. Brno: MU, 1998.ISBN 80-2101980-8 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 2.vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-496-6 VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 1998. ISBN 8085931-51-6 VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní školní (speciální) pedagogika. Základy, teorie, praxe. Brno: SMD, 2003. ISBN 80-86633-07-1 VÍTKOVÁ, M. (ed.) Otázky speciálně pedagogického poradenství. Základy, teorie, praxe. Brno: SMD, 2003. ISBN 80-86633-08-X VOCILKA, M. Dětské domovy v České republice. (Metodická příručka). Praha: Aula, 1999a. ISBN 80-902667-6-1 VOCILKA, M. Dětské domovy v České republice.. Praha: Aula, 1999b. ISBN 80902667-6-2 VOJTOVÁ, V. Edukace žáků s poruchami chování. In VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní (školní) speciální pedagogika. Základy, teorie, praxe. Brno: SMD, 2003. ISBN 8086633-07-1 VOJTOVÁ, V. Kapitoly z etopedie I. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: PdF MU, 2004. ISBN 80-210-3532-3 VÝROST, J. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN
Odkazy:
Fond ohrožených dětí. Adopce [online]. Dostupné na WWW:
. Stav k 31.3. 2006 Středisko náhradní rodinné péče. Náhradní rodinná péče [online]. Dostupné na WWW: . Stav k 31.3. 2006 Sdružení pěstounských rodin. Pěstouni [online]. Dostupné na WWW: . Stav k 31.3. 2006 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Dostupné na WWW: . Stav k 31.3. 2006 Portál veřejné správy České republiky. Sbírka zákonů [online]. Dostupné na WWW: . Stav k 31.3. 2006 Občanský institut [online]. Dostupné na WWW: . Stav k 31.3. 2006 Lidská práva [online]. Dostupné na WWW: . Stav k 31.3. 2006
84
Seznam použitých zkratek CAN ČR DD DÚ, DDÚ, DÚM EÚ HSKP Listina, LZPS LP, LPS MP MPSV MŠMT MZ NKÚ NRP NVP OPP OSN OSPOD OV PP RE Sb. Úmluva ÚP Ústava ÚS ÚV ÚZ VDLP VS OSN VÚ z., z. č. ZA KBSE ZLPS ZPS
syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte, Child Abused and Neglected Česká republika dětský(é) domov(y) diagnostický ústav, dětský DÚ, DÚ pro mládež Evropská úmluva hospodářská, sociální a kulturní práva Listina základních práv a svobod (ÚZ ČR č.2/1993 Sb.) lidská práva, lidská práva a svobody Mezinárodní pakt Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ministerstvo zdravotnictví ČR Nejvyšší kontrolní úřad náhradní rodinná péče náhradní výchovná péče občanská a politická práva Organizace spojených národů orgán sociálně-právní ochrany dětí ochranná výchova pěstounská péče Rada Evropy Sbírka zákonů ČR Úmluva o právech dítěte (z. č. 104/1991 Sb.) ústavní péče Ústava ČR (ÚZ ČR č. 1/1993 Sb.) Ústavní soud ČR ústavní výchova ústavní zákon Všeobecná deklarace lidských práv Valné shromáždění Organizace spojených národů výchovný ústav zákon, zákon číslo Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě základní lidská práva a svobody základní práva a svobody 85
Přílohy: Příloha 1:
Tab. Typy škol a školských zařízení
(Výpis z Rejstříku škol a školských zařízení) A - Předškolní vzdělávání – školy 11 - mateřská škola (MŠ) 12 - MŠ pro děti se zdravotním postižením, 13 – MŠ při výchovných zařízeních, 14 – MŠ při zdravotnických zařízeních B - Základní vzdělávání – školy 11 – základní škola (ZŠ), 12 - ZŠ pro žáky se zdravotním postižením, 13 – ZŠ při výchovných zařízeních, 14 - ZŠ při zdravotnických zařízeních, 21 - ZŠ praktická, 22 – ZŠ praktická pro žáky se zdravotním postižením, 23 – ZŠ praktická při výchovných zařízeních, 24 - ZŠ praktická při zdravotnických zařízeních, 31 ZŠ speciální, 32 – ZŠ speciální pro žáky se zdravotním postižením, 33 – ZŠ speciální při výchovných zařízeních, 34 - ZŠ speciální při zdravotnických zařízeních C - Střední vzdělávání – střední školy 11 - střední odborné učiliště (SOU), 12 – SOU pro žáky se zdravotním postižením, 13 – SOU při výchovných zařízeních, 21 - odborné učiliště (OU), 22 – OU pro žáky se zdravotním postižením, 23 – OU při výchovných zařízeních, 31 – střední odborná škola (SOŠ), 32 – SOŠ pro žáky se zdravotním postižením, 33 – SOŠ při výchovných zařízeních, 41 - praktická škola (PrŠ), 42 - PrŠ pro žáky se zdravotním postižením, 43 - PrŠ při výchovných zařízeních, 51 – gymnázium, 52 – gymnázium pro žáky se zdrav. postižením D – Vzdělávání v konzervatoři – školy 11 - konzervatoř, 12 - konzervatoř pro žáky se zdravotním postižením E - Vyšší odborné vzdělávání – školy 11 – vyšší odborná škola (VOŠ), 12 - VOŠ pro žáky se zdravotním postižením F – Základní umělecké a jazykové vzdělávání – školy 10 – základní umělecká škola, 20 - jazyková škola G – Zájmové a další vzdělávání – školská zařízení 11 – dům dětí a mládeže, 12 - stanice zájmových činností, 21- školní družina, 22 školní klub, 40 – zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků H - Školská výchovná a ubytovací zařízení 10 - škola v přírodě, 21 – internát, 22 - domov mládeže J - Školská zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy I
11 – dětský domov, 12 – dětský domov se školou, 13 – výchovný ústav, 14 – diagnostický ústav, 21 – středisko výchovné péče K - Školská poradenská zařízení 10 – pedagogicko-psychologická poradna, 20 – speciálně pedagogické centrum L - Školská zařízení školního stravování 11 – školní jídelna (ŠJ), 12 - ŠJ-vývařovna, 13 - ŠJ-výdejna, 19 – náhradní stravování M - Školská účelová zařízení 10 - středisko služeb školám, 20 - školní knihovna, 30 - školní hospodářství, 40 – středisko praktické výchovy, 50 - plavecká škola, 60 - přípravný stupeň ZŠ speciální, 79 - jiné účelové zařízení
Příloha 2:
Porovnání počtu umístěných dětí do NRP a ÚP Počet obyvatel v ČR v r. 2000 Počet dětí (0-14)
Počet narozených dětí v r. 2000 Počet umístěných dětí v r. 2000 Do adopce Do pěstounské péče
10.278.098 1.707.204 91.169 566 417
Do péče jiného občana než rodiče 907 Do ústavní výchovy 2117 Do ochranné výchovy 71 Počet dětí v ústavních zařízeních (zaokrouhleno) Kojenecké ústavy a DD do 3 let DD a Zvláštní školy internátní Dětské výchovné ústavy Výchovné ústavy pro mládež
1720 5400 1000 1400
Nejčastější důvody přijetí do ÚV Zdravotní Zdravotně sociální
% 20,5 16,5
Ústavy sociální péče
Sociální Jiné
10480
50,0 13,0
II
Příloha 3: 1. Listina základních práv a svobod (výňatek) HLAVA DRUHÁ Lidská práva a základní svobody ODDÍL PRVNÍ Základní lidská práva a svobody Čl.5 Každý je způsobilý mít práva. Čl.6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Čl.7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Čl.8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. (3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. (4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. (6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. III
Čl.9 (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Čl.10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Čl.11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl.12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. (3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo IV
provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Čl.13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Čl.14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. (2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit. (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. Čl.15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. Čl.16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. 2. Úmluva o právech dítěte (výňatek)
Článek 1 Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.
V
Článek 2 1. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, se zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená touto úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, učiní všechna potřebná opatření k tomu, aby dítě bylo chráněno před všemi formami diskriminace nebo trestání, které vyplývají z postavení, činnosti, vyjádřených názorů nebo přesvědčení jeho rodičů, zákonných zástupců anebo členů rodiny. Článek 3 1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. 3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru. Článek 5 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů nebo, v odpovídajících případech a v souladu s místním obyčejem, členů širší rodiny nebo obce, zákonných zástupců nebo jiných osob právně odpovědných za dítě, které směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi. Článek 6 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy , uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte. Článek 7 1. Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv v VI
souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů v této oblasti se zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo bez státní příslušnosti. Článek 8 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů. 2. Je-li dítě protizákonně částečně nebo zcela zbaveno své totožnosti, zabezpečí mu státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, potřebnou pomoc a ochranu pro její urychlené obnovení. Článek 9 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. 2. V jakémkoli řízení podle odstavce 1 se poskytuje všem dotčeným stranám možnost zúčastnit se řízení a sdělit svoje stanoviska. 3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. 4. Jestliže oddělení dítěte od rodičů je důsledkem jakéhokoli postupu státu, který je smluvní stranou úmluvy, jako je vazba, uvěznění, vypovězení, deportace nebo smrt (včetně smrti, která nastala z jakékoli příčiny v době, kdy dotyčná osoba byla v opatrování státu) jednoho nebo obou rodičů dítěte, tento stát, který je smluvní stranou úmluvy, na požádání poskytne rodičům, dítěti, nebo případně jinému členu rodiny nezbytné informace o místě pobytu nepřítomného (nepřítomných) člena (členů) rodiny, ledaže by poskytnutí takové informace odporovalo zájmu dítěte. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, kromě toho zabezpečí, aby podání takové žádosti samo o sobě nemělo žádné nepříznivé důsledky pro dotčenou osobu (dotčené osoby). Článek 12 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. 2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo VII
prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Článek 13 1. Dítě má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle volby dítěte. 2. Výkon tohoto práva může podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná: k respektování práv nebo pověsti jiných; k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky. Článek 14 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají práva a povinnosti rodičů, a v odpovídajících případech zákonných zástupců, usměrňovat dítě při výkonu jeho práva způsobem, který odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem. 3. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných. Článek 15 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování. 2. Výkon těchto práv nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkou těch omezení, jež stanoví zákon a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky či ochrany práv a svobod jiných. Článek 16 1. Žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst. 2. Dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.
Příloha 4: Porovnání systému organizace péče
ve formě velmi zjednodušené komparativní studie. Pro značně omezený rozsah práce však nejde o vědecký výzkum, ale pouze o subjektivní srovnání z hlediska pojetí a působení zařízení. VIII
Název a adresa Datum, zařízení - 2 délka-3
4
Dětský domov a 12/2005 S 1. Speciální školy, ½ dne K Boskovice S 2.
Dětský domov, Lipník Bečvou
5
Ú N Š
S Ú N měs. K Š
2004-5
nad 7 P
6
40
39
7
8 9
H D
10
11 12
13 14
O -
x
-
x
-
A D
O O
O
-
O
-
K
BI
24 H K 22 BI
Církevní dětský 2004-5 P Ú domov, 5 měs. C N 3. Stará Ves P Š
10 H 8 K
A D
O +
O
O
-
+
8/2005, S Ú K N ½ dne
D
+ +
O
O
O
O
Š
45 H K 42 BI
K N
14 K
A
D
O O
O
-
+
-
5/2002, P ÚS 28 H A K D 1 týden N N 26 MI S DT *
O O
O
-
+
+
Dětský domov,
4. Štíty
Dětský domov a 2005-6 5. Speciální školy, 6 měs. Zlín P Naděje,
6. Otrokovice Klokánek,
7. Hostivice
Klokánek,
8. Kroměříž
S Ú Š
BI
14 H
§ MI
4/2005, P O N ½ dne N F
36 H 32 K
D
+ O
O
O
O
O
5/2005, P O N N ½ dne F
10 H K 9 BI
D
+ +
O
O
O
O
BI
IX
Vysvětlivky:
3 – Datum a délka realizace pobytu, P = pracovní poměr, S = bezplatná stáž 4 – zřizovatel (provozovatel) – S = státní, K = krajský úřad, P = soukromé, C = církevní (arcidiecéze), N = nestátní nezisková organizace, F = obč. sdružení (Fond ohrožených dětí) 5 – druh zařízení - Ú = zařízení pro výkon ústavní výchovy, N = nepřetržitý celoroční provoz, Š = zařazené do školské sítě, S = zařízení sociální péče D = denní stacionář, T = týdenní internátní pobyt, O = zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (pobyt zpravidla 2-3 měsíce) 6 – kapacita zařízení / průměrný počet přítomných (v době stáže), * = současná kapacita 44 klientů 7 – typ dle klientů – H = heterogenní (věkově), K = koedukované, N = nekoedukované (homogenní), B = edukace běžné, většinové (intaktní) populace, I = možnost integrace handicapovaných, M = pro děti se středně těžkým a těžkým mentálním postižením 8 – průběh pobytu – A = aktivní edukace, D = seznámení s vedenou dokumentací 9 – orientace na klienta ze strany personálu - + = převládající pedocentrický přístup, klient je v popředí zájmu, - = převládající direktivní přístup, klient má omezené možnosti , o = neutrální 10 – humanizace prostředí - + = klient má možnost kultivace prostředí, aktivních úprav, výzdoby, - = klient má velmi omezené možnosti, o = neutrální, x – neposuzuje se 11 – otevření zařízení pro návštěvy - + = běžné, o = možné, nutný souhlas, - = běžně nepovolené, x = nehodnoceno 12 – úroveň demokratizace - + = klient je rovnocenným partnerem, sám si volí náplň volnočasových aktivit, podílí se na chodu zařízení, - = klientovi je jeho život organizován zařízením, paternalistický přístup, O = smíšený typ 13 – individuální přístup vzhledem ke specifickému handicapu - + = kladný, aktivní, - = negativní, nezohledňující, pasivní, o = neutrální 14 – výkaznictví - - = převládající orientace na výkaznictví a byrokracii, + = orientace na realizaci činností, O = neutrální
Závěr Demokratizace a humanizace života v uvedených zařízeních spočívá v zásadních změnách postoje ke klientovi, v respektování jeho důstojnosti, dodržování práv, nedirektivním přístupu, v nahrazení paternalistického přístupu partnerským. Je nutné vytvářet atmosféru klidu, lásky a tolerance. Z uvedeného srovnání vyplývá, že i přes probíhající transformaci ústavních zařízení k menším zařízením rodinného typu je rozhodujícím článkem úroveň personálu.
X
