1 Josef (Gn 49, 22-26) „Josef, toť mladý plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti. Hořkostí ho naplnili, ohrožovali ho, střelci úklady mu nastrojili. Jeho luk si zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest. Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele, z rukou Boha tvého otce. Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná shora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů, požehnáním lůna. Požehnání tvého otce překonají požehnání horstev věčných, pahorků dávnověkých dary vytoužené. Ať přijdou na hlavu Josefovu, na temeno zasvěcence mezi bratry.“ Jako předposlední v Jákobově závěti přichází na řadu Josef. Je sice předposlední, s kým Jákob mluví o jeho poslání, to ale neznamená, že jeho poslání je nejméně důležité. Pořadí synů v Jákobově závěti není dáno jejich postavením v rodině, ani důležitostí jejich poslání,. Jsou zcela prozaicky řazeni podle matek. Josef a Benjamín, uvedení v závěru závěti, jsou vlastní synové Jákobovy milované ženy Ráchel. Víme, že k těmto synům měl Jákob obzvlášť silný vztah. Ten se nezapře ani teď. Ze slov určených Josefovi dýchá láska a úcta, je vidět, že je Jákob na něj pyšný. A Josef si to uznání zasloužil. Byl opravdu tím „plodonosným štěpem“, jak se o něm Jákob vyjádřil. Nebýt Josefa, kdoví, jak by to s Jákobovou rodinou dopadlo. Byl to on, kdo svou rodinu držel, kdo se stal její pevnou oporou v době hladu, nadějí v úzkosti z budoucnosti. Celá Jákobova rodina žila z ovoce jeho díla, a nejen ona. Víme, že jen díky Josefovi a jeho moudrosti byl uchráněn před hladem Egypt, ano pod jeho vedením se dokonce stal místem, kam se v době nouze uchylovaly i okolní národy. „Josef, toť plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti“, řekne Jákob. A je to výstižná charakteristika. Josef je skutečně jako
2 strom bohatě obsypaný ovocem. Má co nabídnout svému okolí, má z čeho rozdávat a taky to dělá. Není to ovšem jen jeho zásluha, není to jen tím, že má výjimečné schopnosti. Ty Josef zajisté měl, ale to ještě není záruka ničeho. Člověk, jistě mi dáte za pravdu, dovede své schopnosti velice snadno promarnit, takže nejsou k užitku ani jemu ani druhým. Josef, jak víme z jeho příběhu, své schopnosti nepromarnil, naopak se u něj bohatě rozvinuly. Protože „stál nad pramenem vod živých“, řekne Jákob. A my víme, jaký pramen měl na mysli: Boha, jeho slovo, jeho přítomnost. Kdo žije v Boží blízkosti, kdo čerpá z jeho slova, jím se sytí, má stále co nabízet a dávat, a to až do nejvyššího stáří, ujišťuje nás Písmo! „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží“, čteme v Ž 92 (14n). Na Josefovi vidíme, že je to slovo pravdivé. On měl co nabídnout právě proto, že žil s Bohem a z Boha, u něj čerpal sílu, odvahu, naději, jemu důvěřoval, o něj se opíral. Vím, že leckdo namítne: „Na tom, jestli člověk věří v Boha nebo ne, přece nezáleží. I nevěřící může bohatě rozdávat z ovoce svého života. A možná i víc než věřící!?!“ To nepopírám. Posláním Božího lidu je být tím plodonosným štěpem jako Josef, stromem, po jehož ovoci budou lidé toužit, budou dychtit po tom, si ho utrhnout. Aby se nasytili, aby ukojili svůj hlad po lásce, naději, pokoji, po radosti. Bohužel je smutnou pravdou, že toto poslání zdaleka nenaplňujeme tak, jak bychom měli. Ovoce, které neseme, není vždycky lákavé ani chutné. Někdy je scvrklé, bez šťávy, trpké a hořké. Jak je to možné, když přece věřím v Boha?, zeptáte se. Inu, bude to tím, že ze mě vyzařuje jen to, co mám v sobě, co jsem přijala, čeho se držím, z čeho žije mé srdce. To určuje podobu ovoce, které nesu. To že není vždy krásné a žádoucí, ba že někdy vyloženě odpuzuje, je proto moje vina. Usvědčuje mě z toho, že nenaslouchám dobře Bohu, že nejsem dost otevřená
3 jeho požehnání, že jsou v mém životě, v mém srdci překážky, které tomu požehnání v něm brání proudit. Bůh nás zasadil u vod svého slova, zahrnul nás svým požehnáním. A je připraven o nás pečovat tak, jako sadař pečuje o své stromy, mají-li nést bohaté ovoce. Nechce nás nechat zplanět, zpustnout. Chce nás jako dobrý sadař zahrnovat živinami – svým slovem. Ale také je připraven nás ořezávat a čistit od všeho zplanělého, prázdného, všeho, co nemá budoucnost. Po ničem jiném totiž Bůh netouží, než abychom byli jako ten Josef plodonosným štěpem, nositeli jeho bohatého požehnání. S tímto záměrem budoval svůj lid v tomto světě. „Požehnám tě, staň se požehnáním“, řekl hned Abrahamovi, když ho povolával do své služby. (Gn 12,3) K tomuto poslání ho pak celý život vedl. Všechno, čím Abraham prošel, mělo sloužit jedinému: jeho zušlechtění. Strom se této péči, která bývá i bolestná a zraňuje, nebrání, nemá jak. My ano. Dovedeme uhýbat Božím zásahům, Božímu napomenutí. Dovedeme jeho slovo překrucovat tak, aby se nám líbilo. Dovedeme se mu uzavřít, dovedeme s Bohem nemluvit, se na něj zlobit, když s námi nejedná, jak bychom chtěli. A to on opravdu leckdy nejedná. Josef to poznal na vlastní kůži. Měl velká obdarování, vypadalo to, že je Božím miláčkem. A přece jak nesnadný život měl! Nesnadnější než kterýkoliv z jeho bratrů. Poznal, co je nenávist a zloba, prošel otroctvím, vězením. Dost na to, aby se cítil Bohem opuštěn a zavržen. V takových situacích mnohý ztratí víru, přestane důvěřovat Boží lásce, o které máme své představy. „Kde je Bůh? Jak to může dopustit?“, voláváme v takových těžkých chvílích – rozzlobeně, nechápavě, zoufale. Ano, kde byl Bůh, když Josefa „hořkostí naplnili, ohrožovali ho, úklady mu strojili“, dokonce jeho vlastní krev!? Ano, kde tehdy byl Bůh? Byl s ním, dozvídáme se z Josefova příběhu. Odešel s ním do otroctví, odešel s ním i do vězení. Byl s Josefem a Josef byl s ním, žil trvale a vytrvale v Boží blízkosti, z ní čerpal sílu, naději a odvahu v době úzkostí a bolesti,
4 v době ponížení. A proto se mohl i v těch temných místech otroctví stát svému okolí světlem a požehnáním; proto i tam mohl nést bohaté ovoce, kterým se sytili všichni kolem něj. Ať to byl Potífar, v jehož domě jako otrok žil, ať to byli spoluvězni ve faraónově žaláři. Jeho paže si skutečně za všech okolností zachovala svou svěžest, jak konstatuje Jákob. Nic ho nedokázalo zlomit, na všem, co dělal, bylo vidět, že je Bůh silou jeho života. „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru“, konstatuje žalmista (Ž 119,71). Je to vyznání, které nám asi nejde snadno přes rty. Žalmista ale ví, stejně jako ten Josef, že skutečná láska musí občas i zranit, je-li to potřeba pro dobrý vývin a růst. Josef byl velice pokořen. V mládí byl v rodičovském domě otcem vyvyšován, až přespříliš vyznamenáván. Na úkor ostatních. Co by z něj asi vyrostlo, kdyby ho Bůh nechal doma? Jsem si skoro jistá, že vzdor obrovskému obdarování by Josef nebyl s to svému okolí mnoho dát. A pokud by schopen byl, bylo by příjemcem jen nejbližší okolí. Bůh s ním měl ale větší plány. Jeho požehnání není nikdy určeno jen malému kroužku vyvolených, má padat do celého světa, na všechny bez rozdílu. Ne vždy to dost chápeme, ne vždy jsme ochotni se stát v tomto ohledu Božím nástrojem. Leckdy si chceme žít jen pro sebe, jen pro své nejbližší. Ne, že by to bylo zásadně špatné, ale i v našem případě platí, že Boží požehnání je určeno širokému okolí. Požehnáním, které i nám bohatě uděluje, Bůh rozmnožuje naše síly, posiluje naše obdarování. Právě proto, abychom měli z čeho rozdávat, aby měl svět kolem nás z čeho žít. Jsme ochotni a připraveni se stát požehnáním světu? Vždy a všude? To „všude“ je docela důležité. Bůh i nás jako toho Josefa občas postaví do nesnadné situace, zavede do míst, kde jsme být nechtěli. I u nás s cílem nás něčemu naučit, i v našem případě, aby se jeho požehnání dostalo tam, kam by se jinak nedostalo. Jsme otevřeni Božímu vedení? Umíme přijmout jeho napomenutí, poddat se jeho formující ruce?
5 Není to nic samozřejmého. Bohaté Boží požehnání lze i promarnit, jak víme např. z příběhu krále Saula. Lpěl až příliš na svých představách o sobě i o Bohu, neuměl přijmout napomenutí, být k sobě upřímný a pravdivý. Vždycky se dovedl před Bohem na něco vymluvit, vždycky dovedl omluvit svou neposlušnost. Ke škodě vlastní i celého Božího lidu. Saul je protikladem Josefa. Oba dostali velmi mnoho, ale jen jeden z nich Boží obdarování proměnil. Josef. Protože uměl opravdu naslouchat, protože uměl - jako později Kristus - přijímat z Boží ruky vše, co přicházelo, a obracet to v dobré. Protože v každé situaci dovedl vidět druhé vedle sebe. „Josef, toť plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti“, říká s uznáním a vděčností Jákob o svém synovi. Kéž mohou něco podobného říkat se stejnou radostí lidé i o nás. Modlitba Pane Bože, byli bychom rádi, kdyby bylo lidem v naší přítomnosti dobře, kdyby na nás s vděčností vzpomínali. Byli bychom rádi, kdyby náš život nebyl marný a zbytečný. Nemusí být, vždyť ty jsi i nás jako toho Josefa bohatě zahrnul svými dary, svým požehnáním. I nás jsi zasadil při prameni vod živých – známe tvé slovo, můžeme z něj neomezeně nabírat. Jsme ti vděčni, Pane, za tvou péči, radujeme, že nemusíme mít v ničem nedostatek. Zároveň ale prosíme: smiluj se nad námi a odpusť nám, že neumíme tvých darů dobře využívat, že je necháváme krnět a planět. A to ne jen proto, že bychom nechtěli tvých darů využívat, ale i proto, že je leckdy vůbec nevidíme, nerozpoznáváme. Považujeme se za malé a nedůležité, zdá se nám, že druzí jsou důležitější, pro tebe zajímavější a upotřebitelnější. Dnes jsme si mohli uvědomit, že počítáš s každým z nás, že každý z nás je důležitý a potřebný na svém místě, pro své okolí. V něm – bližším i vzdálenějším – máme být tvým požehnáním.
6 Duchu svatý, stůj prosíme při nás. Očišťuj nás od všeho, co nám brání být tvým požehnáním i světlem svému okolí. Zbavuj nás sobecké zaměřenosti jen na sebe, uzavřenosti, veď nás do Boží přítomnosti, probouzej v nás touhu po slyšení Božího slova. Dej, aby se i nám stávalo pramenem síly, naděje, radosti a pokoje. Aby i v nás neslo bohaté ovoce, které by bylo k potěšení všem kolem. Hospodine, i dnes přidáváme ke svým prosbám modlitbu, v níž tě oslovujeme v důvěře jako svého Otce. Otče náš... Čtení: J 15,1-11
