Strategie tvorby veřejných prostranství

Městské prostory – cesta k městu uzpůsobenému pro život

Strategie tvorby veřejných prostranství jako součást projektu

UrbSpace

-1–

Úvodní shrnutí Kapitola 1

............................................................3 Úvod a širší kontext ...................................................................................................................................................5

1.1

Záměry a cíle..........................................................................................................................................................................5

1.2

Vymezení otevřeného prostoru..............................................................................................................................................6

1.3 1.4

Systém, hierarchie, spojení ....................................................................................................................................................6 Širší kontext a otázka politiky ...............................................................................................................................................7

Kapitola 2

Vlastnosti „dobrého městského prostoru“ .................................................................................................................9

2.1

Životní prostředí...................................................................................................................................................................10

2.2 2.3

Sociální a společenské funkce .............................................................................................................................................12 Strukturální a symbolické funkce ........................................................................................................................................13

Kapitola 3

Plánování se všemi zúčastněnými a pro ně .............................................................................................................16

3.1

Úvod.....................................................................................................................................................................................16

3.2

Jak užíváme veřejná prostranství? Hlavní faktory ..............................................................................................................17

3.3

Uživatelé městských prostranství ........................................................................................................................................19

3.4

Genderová hlediska: Plánování v zájmu žen a menšin .......................................................................................................21

3.5 3.6

‘Město pro všechny’: Plánujeme pro hendikepované a všechny ostatní.............................................................................22 Partneři v plánovacím a návrhovém proces.........................................................................................................................22

Kapitola 4

Plánování a návrh – zásady úspěšného procesu ......................................................................................................25

4.1

Úvod: Navrhování jako proces ............................................................................................................................................26

4.2

Začínáme – vytváříme vizi ..................................................................................................................................................26

4.3

Přípravná fáze ......................................................................................................................................................................26

4.4

Vlastní návrh / dizajn ...........................................................................................................................................................30

4.5

Fáze Realizace......................................................................................................................................................................30

4.6 4.7

Správa a údržba, stálý dohled a vyhodnocování .................................................................................................................31 Závěry – omezení a příležitosti dobrého plánovacího procesu ...........................................................................................32

Kapitola 5

Jak to vše složit tak, aby vznikl dobrý návrh?.........................................................................................................33

5.1

Úvod: programová náplň a dizajn prostoru .........................................................................................................................33

5.2

Fyzické vlastnosti místa a jejich odraz v návrhu.................................................................................................................34

5.3

Vytváříme kvalitní zadání....................................................................................................................................................34

5.4

Definujeme základní elementy - vzorce ..............................................................................................................................34

5.5

Typologie prověřených forem městských prostranství .......................................................................................................35

5.6 5.7

Několik příkladů typických veřejných prostranství ............................................................................................................35 Spojení do celku, který je více než pouhým součtem částí .................................................................................................36

-2–

Celkové Shrnutí Národní a mezinárodní politiky v oblasti životního prostředí, především pak Evropská úmluva o krajině, stále více přiznávají zásadní roli přívětivého městského a příměstského otevřeného prostoru nejen pro kvalitu života obyvatel sídel, ale také pro ekonomické aktivity investorů a vytváření pracovních míst. Důležitost této úmluvy, která již nabyla účinnosti, je podtržena faktem, že většina lidí v Evropě žije v urbanizovaném prostředí. Tato práce poskytuje jakýsi návod k plánovacímu procesu a vlastnímu navrhování „dobrého městského prostoru“, jehož existence je jednou z nepostradatelných podmínek plnění cílů, které stanovuje Úmluva. Jsou zde obsažena kritéria definující kvalitu městského prostoru stejně jako procesní zásady, jak k ní dospět. Městský prostor, někdy se též hovoří o veřejném prostranství, zahrnuje nejen parky, sady, náměstí a jiná „prostranství“ ale je jím vlastně průběžná síť veškerého nezastavěného „místa“ ve městě a jeho blízkém okolí. Obklopuje budovy a ostatní struktury, dává jim vyniknout, poskytuje místo k pobytu, pohybu k samotnému bytí vně budov a to nejen pro lidi, ale veškeré živé organizmy, se kterými město sdílíme. Pokud jsou spojující tepny a uzly této sítě navrženy dobře, jsou schopny plnit nejen okrašlovací či pobytovou funkci, ale mnoho dalších, stejně zásadních pro život obyvatel města. Jde o celou řadu kladného působení v oblasti klimatu, vodního režimu, hlukové a emisní zátěže atd. (především zelená prostranství). Odhlédneme-li od výše zmíněného kladného efektu v oblasti životního prostředí, dobře fungující městský prostor přímo kladně působí na lidi samotné, jejich duševní a tělesné zdraví, chování, nabízí prostor pro volnočasové aktivity, setkávání a mnoho dalšího. Role kvalitního městské prostoru s pobytovými funkcemi má tak zásadní roli ve vytváření sociální struktury společnosti, že je s podivem, jak málo se nad tím mnohé samosprávy zamýšlejí. Je nutno poznamenat, že soudobá evropská společnost je ohrožena odstředivými tendencemi, vyváří se skupiny, které spolu nekomunikují atd. Pravidelný kontakt ve veřejném prostoru, byť by šlo jen o pozorování, je nezbytný pro to, aby zmizel neopodstatněný strach z cizího, neznámého. A konečně, i když výčet by mohl pokračovat, je zde význam, který není tak lehce uchopitelný či rozeznatelný. Jedná se o to, že to je především městské prostor, veřejné prostranství, které vytváří image města, ke kterým si obyvatelé vytvářejí vztah. Lidé se ztotožní lépe s „pláckem“ ve své čtvrti, kam si chodí denně sednout, než s dálničním obchvatem. Předtím, než může být jedna z těchto funkcí, natož pak všechny, naplněna, je nutno splnit jednu základní podmínku, je nutno volný, přístupný prostor vůbec mít. Historicky měla města vždy veřejná prostranství, náměstí parky, bulváry, nároží atd., ne vždy je však v nové výstavbě pamatováno na toto veřejné a naopak ve starší zástavbě jdou volné prostory často ohroženy snahou je zastavět nebo si je přivlastní lidé pro svoje auta. Ochrana stávajících a poskytování nových veřejných prostranství by měly být součástí každého dobrého strategického plánu, každé vize, územního plánu a dokumentů z něj vycházejících. Ne každé městské prostranství je schopno naplnit všechny či jen většinu shora zmíněných funkcí, ale také nelze očekávat, že se to stane jaksi samo od sebe. Pro plné využití potenciálu, který ten který prostor skýtá, je potřeba jej pečlivě a poučeně naplánovat a navrhnout (nebo uskutečnit změny stávajícího). Také není samozřejmé, že profitovat z existence veřejného prostranství budou všichni zúčastnění (bydlící, pracující či jen procházející bez ohledu na věk, pohlaví atd.). Proto je důležité, aby se do plánovacího procesu zapojili obyvatelé, firmy, nevládní organizace. Jen tak je možné co nejvíce vyloučit to, že se na potřeby nějaké skupiny zapomene. Ze zkušenosti víme, že se tomu tak bohužel dělo a děje. Je zásadní si pokládat otázky o využitelnosti a přístupnosti prostoru všemi skupinami obyvatel, od malých dětí po seniory, lidí s omezeními pohybu, či smyslovými omezeními atd. Mužské a ženské hledisko je nutno opět zohlednit. Zkrátka je třeba se snažit o odstranění bariér, a to jak fyzických tak psychologický, které by ztížily či znemožnili užití prostoru nějakou skupinou. Dalším aspektem, který je třeba brát v úvahu je bezpečnost prostoru, ať už se jedná o překážky pohybu, či elementy působící zranění, tak o charakter prostoru jako takového. Ten totiž může mít vliv na výskyt kriminality, asociálního chování atd. Maximalizace pocitu bezpečí je zásadním hráčem v tom, jestli bude prostor lidmi využíván a jak. Dobrý městský prostor by měl být tedy naplněn co nejširším spektrem funkcí pro nejrůznější skupiny obyvatel. Tento dokument definuje jak tyto funkce, tak potřeby různých skupin lidí. Aby se tyto dvě strany mince protnuly je nutno se soustředit na celá plánovací proces, jeho strukturu, to, kdo se ho účastní a kdy.

-3–

Účast veřejnosti, veřejná projednávání mají v tomto procesu základní úlohu. Všichni, kterých se projekt nějakým způsobem týká, by měli dostat prostor k tomu, aby se mohli vyjádřit či stát se přímo součástí procesu. Čtyři základní záze plánovacího procesu jsou v této práci rozebrány do většího detailu. Jde o Přípravu, Návrh, Realizaci a konečně o Správu. Zahrnout všechny zájmové skupiny a subjekty je nutno zapojit již od samého začátku. Výčet zásad zakončíme tím, že hlavním úkolem je všechny tyto aspekty dobře sjednotit ve výsledném návrhu, totiž aspekty životního prostředí, ochrany zájmu slabších, participace veřejnosti, tak aby vznikl životaschopný, dobře strukturovaný veřejný prostor. Nadto by to měl být prostor s charakterem, duší či identitou, jedině tak si k němu lidé najdou cestu, jedině tak nebude jen snůškou funkčních prvků bez významu, sjednocení. Aby se toho dalo dosáhnout, lze jedině doporučit veřejné soutěže o návrh a účast těch nejlepších odborníků, vyplatí se to.

-4–

Kapitola 1

Úvod a širší kontext

Shrnutí Tato strategie považuje městský prostor za zásadní náležitost každého města, zdroj, který je všezahrnující a neomezuje se na konkrétní příklady, které se vybaví každému: parky a náměstí. Když se řekne městský prostor, rozumíme jím veškerou nezastavěnou plochu ve městě. Působí jako síť spojující všechny uzly (parky, náměstí, nároží, plácky atd.) navzájem a váže je na prostor za hranicemi města, venku, v krajině. Toto široké pojetí je důležité nejen z důvodu uvědomění si faktu, že prostor je kontinuální, stejně jako naše touha po pohybu v něm, ale jen tak lze dostatečně vnímat rozdílnou pozici zmíněných uzlů v rámci této sítě. Ony tvoří systém, každý má trochu jinou roli a je třeba k nim takto přistupovat či je tak navrhnout. I když je nezbytné vnímat kontinuitu prostoru, zejména při strategickém plánování, ve praxi je mnohdy nutno rozlišovat, dělit, klasifikovat. Například podle majetkové struktury, přístupnosti (veřejné, neveřejné) atd. Toto rozlišení je zásadní v jakémkoliv plánování, už jen proto, že s pozemkem ve vlastnictví města lze snadno nakládat, nemělo by se zapomínat na to, že samospráva má rozsáhlé pravomoci ovlivňovat i to, jak bude nakládáno s pozemky soukromými (skrze územní plánování, stavební řízení, finanční a informační podporu atd.) Veřejná správa si opravdu stále více uvědomuje důležitost městského prostoru. Snad nejvýznamnějším potvrzením této tendence je ratifikace Úmluvy o krajině 30 Evropskými zeměmi. Zásady uvedené v Úmluvě bude těchto 30 států (včetně ČR) muset vtělit do své národní legislativy. Zásadní z obsahu Úmluvy je již jen to, že krajinu definuje jako totální pokryv té které země (a o tu je nutno patřičně pečovat) a že městské a příměstské krajině, kde dnes žije drtivá většina evropské populace, přisuzuje stejný význam jako krajině venkovské (zemědělské) a přírodní. Tato práce poskytuje jakýsi návod k plánovacímu procesu a vlastnímu navrhování „dobrého městského prostoru“. Právě celostní přístup ke plánování městského prostoru je jedním ze zásadních doporučení Úmluvy.

1.1

Záměry a cíle Tento projekt se zabývá nástroji zlepšení kvality prostředí menších urbánních celků. Soustředí se na územní plánování a specificky na jeho část, která se týká městské krajiny a otevřeného prostoru menších měst (či městských částí). Evropská úmluva o krajině, kterou podepsala i Česká republika, adresně oceňuje hodnotu městské a příměstské krajiny a její důležitost pro kvalitu života obyvatel měst.Tento projekt pracuje se strategickým přístupem k podpoře aktivního a informovaného zapojení celé řady účastníků celého plánovacího procesu – místních úřadů a podnikatelů, urbanistů a běžných občanů či jejich sdružení. Je důležité vzít v úvahu co nejširší spektrum partnerů již od počátečních fází procesu utváření či revitalizace městské krajiny – otevřeného městského prostoru, tohoto jeviště života města. Tento strategický přístup znamená, že nebudou opomenuta žádná hlediska, ať už se jedná o kriminalitu, nezdravé tendence ve společnosti atd.1

Celkovým cílem projektu ‘UrbSpace’ je poskytnout jakýsi návod či průvodce k tomu, jak utvářet kvalitní městský veřejný prostor tak, aby přispěl k podpoře přitažlivosti území a celkové kvalitě života ve městě. Tato Společná strategie/Obecné zásady doporučuje postupy, kterými lze dosáhnout vytvoření vysoce kvalitní městské krajiny či jednotlivých veřejných prostranství, což je jednou ze zásadních podmínek dosažení tohoto cíle, tedy města přívětivého pro každodenní pobyt jeho obyvatel i návštěvníků. Ve snaze o splnění vytčeného cíle staví tato strategie na zjištěních šesti pracovních textů, jejichž příprava předcházela této Strategii. Tyto přípravné dokumenty se zabývaly zvláštními aspekty navrhování veřejných městských prostranství, jako je životní prostředí (přírodního), participace, generová hlediska, bezpečnost, přístupnost, a vlastní dizajn. Tato Strategie je určena pro všechny, kteří jsou zodpovědní či jim záleží na kvalitě městského prostředí a úžeji těm, kteří jsou zapojení v plánování, konkrétních návrzích řešení a správě veřejných městských prostranství. Politikům a odpovědným zaměstnancům na místních úřadech poskytuje: různé úhly pohledu, ze kterých lze vnímat typy a funkce veřejných prostranství a potřeby jejich uživatelů rady a volby cest jak dosáhnout toho, aby realizované projekty byly životaschopné seznam konkrétních kroků, které je třeba učinit v rámci plánování, realizace a správy Urbanistům, architektům, krajinářům a dalším odborníkům poskytuje:

-5–

informace o tom, jaké dokumenty a jaká rozhodnutí by měly učinit odpovědné osoby na straně investora před vlastním zadáním předtím, než začne odpovědný proces vlastního návrhu výčet či typologii všeho toho, co lze považovat za skladebný prvek otevřeného městského prostoru a ověření platnosti všeobecných vzorů/šablon dizajnu, které jsou založeny na šesti tématech předcházejících pracovních textů Občanům a jejich sdružením poskytuje: potřebný vhled do plánovacích procesů tak, aby se mohli sami aktivně a hlavně užitečně zapojit přehled základních kritérií pomocí něhož mohou posoudit kvalitu existujících či navrhovaných veřejných prostranství Aby se dostálo potřebám všech těchto skupin, Strategie se snaží vyjádřit k těmto základním otázkám: Proč vlastně potřebujeme veřejná prostranství? (ideový kontext) Jaké jsou charakteristiky dobrého veřejného prostranství? (prostor a jeho programová náplň) Pro koho bychom měli tyto prostory plánovat (uživatelé) Jak přistoupit k plánovacímu procesu (proces) Otázka kdy a kde tato veřejná prostranství vytvářet je ztěžka zobecnitelná a záleží na každém jednotlivém případu.

1.2

Vymezení otevřeného prostoru

Často je na otevřený městský prostor nazíráno jako na jednotlivá „místa“ jako parky nebo náměstí a viděno tímto úhlem pohledu, mohou mít nejrůznější formu (viz Příloha 1: výčet hlavních typů veřejných prostranství). V širším smyslu lze však otevřený městský prostor vnímat jako všezahrnujícího, jmenovitě jako průběžnou síť všeho nezastavěného prostoru. Je to sít, která spojuje jednotlivá „místa“ (veřejná prostranství), probíhá kolem staveb všech typů, formuje jejich okolí, pozadí a uvádí je do souvislostí. Vlastně však lze za otevřený městský prostor považovat všechna významná „místa“, která jsou v městské zájmové zóně, například příměstské rekreační zóny atd.. Ačkoliv je toto širší vnímání otevřeného městského prostoru jako něčeho spojitého, nepřerušeného zásadní pro strategické plánování, dizajn a správu, z praktických důvodů je vhodné rozlišovat jeho dílčí části, jednotlivá veřejná prostranství. Máme různé způsoby,jak toto rozdělení učinit, např. podle majetkového klíče, odpovědnost za správu, šíři veřejného přístupu, strukturu, způsob užití atd. Jedno zásadní rozlišení lze učinit jistě mezi soukromým a veřejným prostorem. Je ale důležité si uvědomit, že ovlivnit obecní politikou lze nejen veřejná prostranství. Existuje mnoho způsobů, kterými lze ovlivňovat soukromé subjekty a jejich pozemky, ať už jde o institut územního plánu, územního a stavebního řízení atd., stejně jako využití veřejných finančních prostředků v podobě specificky podmiňovaných grantů soukromým vlastníkům atd. Neméně důležitým momentem je jen poskytování jasných informací a doporučení úřady o vhodné praxi v přístupu k otevřeným městským prostorům. I když existují případy, kdy je možno rozumně rozlišit mezi městskými otevřenými prostory v širším slova smyslu, a 'veřejným prostorem', existuje také mnoho situací, kdy otázka vlastnictví je méně významná. Veřejný přístup nebo právo veřejného užívání může například být uděleno i na soukromě vlastněném prostoru, pokud je tradičně veřejně přístupný. Ale i soukromé otevřené prostory (zahrádkářské kolonie např., které jsou veřejně nepřístupné) mohou hrát významnou roli. Jsou útočištěm pro nejrůznější druhy rostlin a živočichů (přirozeně se vyskytujících). tyto prostory mohou přispívat mnoha jinými formami ke zlepšení městského prostředí jako takového (čistota a vlhkost vzduchu, pohledová přívětivost atd. Z hlediska správy a údržby veřejných prostranství může být dobrým nápadem převod alespoň některých povinností a odpovědností na uživatele. Před přijetím jakéhokoliv rozhodnutí o stavbě, plánu či strategii má určitě smysl začít uceleným pohledem na problematiku otevřeného městského prostoru a až pak se zabývat vlastnictvím jednotlivých parcel či odpovědností správců

1.3

Systém, hierarchie, spojení

I když je důležité zvažovat každé jednotlivé veřejné prostranství zvlášť, naprosto zásadní je nutnost dívat se na tato místa jako na uzly celé sítě. Jak již bylo shora zmíněno, tato síť nezastavěných prostor města je všudypřítomná, plynulá, je kolem všech budov a

-6–

konstrukcí. Uzly veřejných prostranství (náměstí, široké ulice, „plácky“, parky, parčíky ale i jednotlivá nároží) jsou velice důležitými součástmi celé matice, ale přece jen součástmi. Je dobré, vidět otevřený prostor jako celek. V soudobém urbanismu se otevřené nezastavěné plochy stale více oceňují a je uznávána jejich role v “zelené infrastruktuře” měst. Zelená infrastruktura je termín, který se používá k popisu souhrnu nezastavěného, otevřeného prostoru - zejména takového, kde převažuje vegetace. Prostorová organizace takové infrastruktury (systém zelených klínů, parků, koridorů atd.) bývá postavena na principech shodných ve většině měst. Může se opírat o řeky, prudké svahy či jiné topografické charakteristiky, může navazovat na historickou strukturu, hranice historických městských částí, radiální zelené klíny vnikající do města zvenčí, či kombinaci toho všeho. Jednotlivá veřejná prostranství by měla být do takového celkového systému co nejlépe zapojena V závislosti na tom, kde se nacházejí v rámci systému i k sobě navzájem, mohou hrát různé role, mohou jim být přiděleny různé funkce. Hierarchie veřejných prostranství je spojena s konceptem spádových oblastí: v závislosti na velikosti veřejného prostranství a na počtu funkcí, které má roste či klesá počet lidí, kteří jsou ochotni se vypravit na takové prostranství i na delší vzdálenost. Na základě tohoto poznatku je třeba se starat o to, aby veřejná prostranství o různých velikostech a tedy nabízející různá využití byla rozptýlena pokud možno rovnoměrně v rámci města a jednotlivých čtvrtí ba i bloků a ulic. Více k tomuto tématu v kapitole 3. To, jak spolu navzájem veřejná prostranství komunikují, jejich fyzická, ale i myšlenková propojenost, je důležité z mnoha důvodů. Vždy to ale vychází z funkce otevřeného městského prostoru definované v kapitole 2. Z hlediska městského klimatu, podpory života volně žijících druhů rostlin a živočichů jsou plochy, které se spojují do sítí, které procházejí celým městem a jdou dále do krajiny životně důležité. Stejně tak z hlediska lidského uživatele dělají propojená a přívětivá veřejná prostranství pohyb po městě mnohem jednodušším, příjemnějším a bezpečnějším. To je důležité zejména, ale nejen, pro jakkoliv hendikepované lidi (ať jsou jimi malé děti, lidé na vozíčku, senioři atd.). Z hlediska urbanistického je plynulé propojení rovněž důležité, jednak zvyšuje efektivitu organizace prostoru, kterou uzly veřejných prostranství vykonávají a také to zlehčuje orientaci v širším území. I potenciál veřejných prostranství ve vyjádření významu a hodnoty, kterou dané území pro obyvatele i návštěvníky má, se zvyšuje, je-li více prostranství navzájem čitelně propojeno nebo propojeno s okolní krajinou (například).

1.4

Širší kontext a otázka politiky

Otevřené městské prostory mohou přispět ke zlepšení celé řady složek životního prostředí a jiných charakteristik v území. Jejich kvalita a výměra může podstatnou měrou přispět k omezení suburbanizace (lidé se nemusí stěhovat za přírodou z města), zlepšení klimatu ve městě, poskytuje útočiště volně žijícím zvířatům a rostlinám, ale mohou být rozhodující pro rozhodování potenciálních investorů. Už jen to, že přívětivé, zelené a čisté město bude přitahovat investice, obyvatele a ve svém důsledku se projeví v růstu hodnoty pozemků či budov by mohlo stačit k rozpoznání důležitosti zřizování a péče o kvalitní městkou krajinu. Nejdůležitějším efektem však je vysoká kvalita života, zdraví a spokojenost obyvatel takových měst (Kodaň, Vídeň, Vancouver apod.) Atraktivní městský prostor jakéhokoliv typu, od rozsáhlých lesoparků ke kamenným pláckům obklopeným budovami, vždy přispívá ke kvalitě života ve městě. Kvalita života je zase tím, co přitahuje do města lidi, investice, turisty atd. Čím méně obyvatelé potřebují kvůli příjemnému pobytu vyjet na venkov, tím lépe pro město, vydělané peníze se zde utratí, méně se jezdí autem atd. Navíc, tendence stěhovat se do nových satelitů je opět zapříčiněna neobyvatelností města. Tím město ztrácí to nejdůležitější, talent, který si tito většinou úspěšní lidé berou s sebou. Urbanisté a lidé na úřadech, zodpovědní za plánování si jsou již dlouho v obecné rovině vědomi těchto přínosů, ale teprve nedávno se dostalo toto téma na evropskou politickou úroveň. Hlavními faktory, které postavily do popředí tuto problematiku, byly zejména změny sociální struktury společnosti a měnící se přírodní podmínky. Probíhající změny spíše podpoří než utlumí nárůst důležitosti otevřených městských prostor. O přenosnosti otevřených městských prostor se již pře nevedou a jejich uznání dosáhlo takové míry, že podpora péče o ně byla zahrnuta do nejrůznějších nástrojů, z nichž nejvýznamnějším je asi Evropská úmluva o krajině (1). Tato je platná od roku 2004 a byla doposud ratifikována 36 evropskými zeměmi. Úmluva je zde zmiňována z jednoho prostého důvodu: nenahraditelnost otevřených městských a příměstských prostor rozpoznává zejména proto, že v urbanizovaných územích žije a pracuje v Evropě drtivá většina lidí. A Otevřený městský prostor je základní komponentou městské krajiny. Otevřenému městskému prostoru je přiznán význam Tématickou strategií pro městské životní prostředí (politika EU)(2). Jiné významné dokumenty, které se městskými prostory zabývají jsou například: Lipská Charta (3), Aalborská Charta (4). Více detailů naleznete v Příloze 1 (Tabulka 1: Evropské programy a dokumenty). S tím, jak Evropská Úmluva o Krajině nabyla na účinnosti, lze říci, že strategický přístup k plánování a péči o krajinu (včetně městské a příměstské) by měl být součástí všech států, které ji podepsaly. Cíli, které si výslovně Úmluva stanovuje jsou především celostní přístupy, jako: péče o krajinu, krajinné plánování, (Článek 3). Článek dva pak výslovně zmiňuje městskou a příměstskou krajinu jako

-7–

součást krajinné struktury každého státu, což znamená, že by se na to, co městskou krajinu tvoří, totiž především volný, otevřený prostor, mělo pohlížet podobně jako na krajinu mimo město a měl by zde být rovněž uplatňován strategický, celostní přístup ve správě a plánování. Stejně jako Úmluva, existuje i řada projektů finančně podporovaných z jednotných zdrojů EU, které se rovněž zabývali aspekty urbánního prostoru (rámcové programy, INTERREG). Jejich seznam je rovněž uveden v příloze 1 (Politiky – další dokumenty). Důvodem, proč se městský prostor těší nebývalému zájmu je především rostoucí povědomí o širokém spektru funkcí, které volný prostor ve městě má. Tyto funkce se snažíme pojmenovat v další kapitole. Kapitola 3 se zaměřuje na potřeby různých skupin uživatelů ve vztahu k veřejnému prostranství a zabývá se tím, jak a proč tyto skupiny zatáhnout do plánování. Kapitola 4 se soustředí na to, jak má celý plánovací proces vypadat, jaká je jeho faktická a časová struktura, kdo se ho má účastnit atd. Konečně kapitola 5 se zabývá tím, jak by spolu měly všechny tyto faktory a procesy komunikovat tak, aby na konci stál úspěšně realizovaný veřejný prostor, který přispěje ke zlepšení městského prostředí jako celku.

-8–

Kapitola 2

Vlastnosti „dobrého městského prostoru“

Shrnutí Dobrý dizajn není je otázkou osobního vkusu; dobře navržený městský prostor musí také splňovat celou řadu funkčních nároků. Dobrý začátek projektování může být zvážení všech možných funkcí budoucího či rekonstruovaného místa. Následující přehled může inspirovat ty, kteří zatím věří tomu, že veřejné prostranství je jen o rekreaci a posedávání. životní prostředí - funkce dnes popisované jako ekologické, ekosystémové apod., kladný vliv na:. ¾ ¾ ¾ ¾

ovzduší, klima celkově (to je to, proč chodíme do lesa) snížení hlukové zátěže vodní cyklus (zasakování, výpar, odtok) živočichy a rostliny (mají kde žít)

sociální a společenské funkce - ve vztahu k přímému užívání lidmi tyto funkce zahrnují či poskytují: ¾ ¾ ¾ ¾

prostor pro pohyb všeobecně místo, kde se vůbec může (zdarma!) odehrávat jakýkoliv sociální kontakt, ale i komerční či kulturní aktivity přístup k alespoň kousku přírody zásadně ovlivňuje lidské zdraví a spokojenost

strukturální a symbolické funkce – vztahují se k významu prostoru v rámci celého města, tak konkrétních míst, jde o funkce méně zřejmé ne však méně významné, zahrnují: ¾ ¾ ¾ ¾

rozdělení a zároveň spojení městských částí zlepšení čitelnosti města, možnost orientace vytvoření atmosféry místa možnost identifikace s místem, přenos významů, hodnot

V zásadě, čím více funkcím dává nějaký prostor místo, tím lepší bude. Ale, závisejíc na umístění, ne vždy je dobré dávat všem funkcím stejnou váhu. Tato kapitola se zabývá právě funkcemi, náplní a vysvětluje, kde je jejich význam. Může být použita jako kontrolní seznam sloužící pro navrhování či oceňování kvality určitého prostranství/místa.

Úvod Zásadní předpoklad pro úspěšnou tvorbu nových či revitalizaci starších městských prostranství je znalost toho, co dělá takové prostranství dobrým, úspěšným. Takže jak to s tou kvalitou vlastně je? Jestliže si nebudeme dávat pozor, diskuze o kvalitě prostranství se můžou zvrhnout na argumentaci o osobním vkusu zúčastněných. Zatímco vkus bude vždy hrát roli v rámci osobních výměn názorů, bavíme-li se o veřejném prostoru, který se navíc staví za značné peníze a vzniká přispěním mnoha, stojí za to snažit se najít objektivní přístup a nalézt univerzální měřítka kvality. Jeden z nejslibnějších je přístup definice funkcí. To znamená, že se podíváme na prostor a zjišťujeme, jaké funkce plní či má plnit a jak dobře či do jaké míry. I když se dá namítnout, že namísto kvality, zajímáme se pouze o utilitární vlastnosti, existují poměrně dobře akceptovatelné precedenty, kde se dá začít (viz Příloha 2). Lze rozpoznat následující tři základní skupiny funkcí: 1. životní prostředí 2. sociální a společenské funkce 3. strukturální a symbolické funkce 1. funkce dnes popisované jako ekologické, ekosystémové apod., kladný vliv na: ovzduší, klima celkově (to je to, proč chodíme do lesa)

-9–

snížení hlukové zátěže vodní cyklus (zasakování, výpar, odtok) živočichy a rostliny (mají kde žít) 2. ve vztahu k přímému užívání lidmi tyto funkce zahrnují či poskytují: prostor pro pohyb všeobecně místo, kde se vůbec může (zdarma!) odehrávat jakýkoliv sociální kontakt, ale i komerční či kulturní aktivity přístup k alespoň kousku přírody zásadně ovlivňuje lidské zdraví a spokojenost 3. strukturální a symbolické funkce se vztahují k významu prostoru v rámci celého města, tak konkrétních míst, jde o funkce méně zřejmé ne však méně významné, zahrnují: rozdělení a zároveň spojení městských částí zlepšení čitelnosti města, možnost orientace vytvoření atmosféry místa možnost identifikace s místem, přenos významů, hodnot

Co bychom si měli vrýt do paměti, je, že široce rozšířený nedostatek volného prostoru ve městech způsobuje, že mnoho z výše uvedených funkcí, často navzájem těžko slučitelných, by se mělo vměstnat do malého počtu nevelkých míst. To znamená, že projektant takových prostranství musí „pořádně zabrat“, aby se podařilo vše spojit a aby to nakonec hladce fungovalo.

2.1

Životní prostředí

Environmentální a ekologické funkce urbánního volného prostoru se zdají být naplňovány bez významnějšího lidského přičinění, a přitom poskytují lidem mnoho dobrého. Tato kapitola zahrnuje to co se někdy označuje jako „ekoslužba“. To je takový zastřešující pojem pro všechny funkce, které níže uvádíme. Ekoslužba byla definována (Ecosystem services) jako „ty statky a služby, které poskytuje ekosystém (příroda) a které jsou pro lidi výhodné“. (Turner 2004). Je na konkrétním návrhu prostranství aby se snažil zahrnout níže uvedená hlediska (ve čtyřech skupinách) tak, aby bylo městské prostředí co nejvíce obohaceno. 2.1.1

Povětrnostní vlivy

Volné prostory (nezastavěné, nezpevněné) mají kladný vliv na klima ve městě: Zelená prostranství přemění část sluneční energie fotosyntézou na cukry, to znamená, že tato energie se nespotřebuje na teplo, povrch se méně ohřívá. Funguje to jako klimatizace, zdarma. Už jen samotný efekt stínění korun stromů, bez zmíněné fotosyntézy hraje zásadní roli v osvěžení vzduchu v betonovém městě v létě. Tím, jak se pod stromy vzduch ohřívá méně než nad zpevněným povrchem, vzniká vítr, ten rozptyluje i za bezvětří potenciálně znečištěný městský vzduch. Dýchání rostlin sice produkuje trochu kyslíku, hlavním momentem je však zvlhčování a čištění vzduchu, což je opět v prašném městě zásadní výhoda. Vyrovnávání změn teploty rozsáhlejšími vodními objemy známe z dovolené u moře. Toto však funguje i v menším měřítku i když asi ne v rámci ročních období, tak alespoň v rámci střídání dne a noci, ve dne menší vedro, v noci méně zima. Vegetace, především pásy keřů a stromů hrají významnou roli v zachycování prachu a emisí, tlumí příliš silný vítr atd.

- 10 –

2.1.2

Ochrana před hlukem

Efektivita otevřeného prostoru jako takového v omezení hlukové zátěže je omezená, nebudou-li přijata určitá opatření. Vliv vegetační bariéry je poměrně malý, pokud se ale vhodně zkombinuje s otevřeným prostorem, terénními úpravami a stavebními opatřeními, může to být ideální řešení. Zelené bariéry, především speciálně navržené skupiny a pásy stromů a keřů podstatně snižují hladinu hluku a chrání místa s bydlením, školami či institucemi před negativním vlivem komunikací, hlučných provozů atd. K aktuální redukci decibelů je nutno přidat ještě psychologický efekt vizuálního oddělení aneb „co oči nevidí, srdce (a uši) nebolí“. Optimální akustická bariéra je taková, kde se kombinuje terénní úprava, speciální vegetační prvky a stavební opatření. Kombinace může být ,nohem méně prostorově náročná.

2.1.3

Kladný vliv na vodní cyklus – jak si poradit s přívalovými srážkami

Dobře naplánovaná a prostranství mohou mít podstatný vliv na přirozený oběh vody v městském prostředí. Propustné plochy, navíc s vegetací, různé terénní zádržné systémy mohou podstatně zpomalit odtok vody, čímž se méně zatěžuje většinou extrémně zatížená dešťová kanalizace. Navíc je mnoho vody schopno přímo vsáknout, čímž jde úplně mimo kanalizační systém, je to levnější. Tato voda, který by jinak odtekla, pak zásobuje vegetaci, kterou není nutné tolik či vůbec zavlažovat, opět velký finanční efekt. Vegetace sama je schopna zachytit nezanedbatelná množství vody, to se buď odpařuje, čímž zvlhčuje vzduch, nebo postupně okapává a zasakuje, opět se zpomaluje odtok. 2.1.4

Útočiště pro volně žijící druhy zvířat a rostlin

Už ve 40. letech 20. století byla vypracována studie o rostoucím významu volného městského prostoru pro flóru a faunu (předměstské čtvrtě Londýna. Tlak, kterým na krajinu působí industrializované zemědělství způsobuje takový úbytek životního prostoru volně žijících rostlin a zvířat, že často jediným útočištěm se stává paradoxně město. Uvědomění si tohoto problému vede ke zřizování, péči o a ochraně takových ploch, které se svým charakterem blíží venkovské polootevřené krajině. Město samo však poskytuje celou řadu zvláštních nik, které naplňují životní potřeby mnoha druhů zvířat a rostlin. Ekologie města a mapování stanovišť jsou příklady toho, jak se ochrana přírody zapojuje do tvorby městského prostředí. Městská lada, kde je ponechána volná ruka přírodě jsou právě těmi nikami, kde se daří životu ve všech formách. V tomto kontextu je to především spojitost jednotlivých stanovišť navzájem a propojení jejich městského systému s okolní krajinou o co bychom se měli snažit především.

- 11 –

Tabuľka 1: Důsledky ekologických funkcií v dizajnu

2.2

Sociální a společenské funkce

Tyto si asi uvědomujeme nejvíce, protože se týkají nás, uživatelů. Jde zde ale o více než vytvořit „hezké“ prostředí k procházce, posezené nebo hrám dětí. 2.2.1

Prostor a podmínky pro pohyb i klidné spočinutí

Tato funkce zahrnuje přímé užití prostoru pro hru, sport, odpočinek, zkrátka trávení času tak, jak to zrovna umožňuje situace. Prostor a zařízení pro hry dětí různého věku Podmínky pro nejrůznější druhy sportu Podmínky pro improvizovaný pohyb a pobyt všeobecně Je důležité si uvědomit, že při tvorbě dizajnu je třeba myslet na opravdu všechny skupiny obyvatel. 2.2.2

Prostor pro kontakt, komunikaci

Veřejné prostranství je základní komponentou otevřeného městského prostoru jako celku. Je to jeviště, na kterém se celý náš sociální život odehrává. Princip veřejného prostranství je v jeho demokratičnosti. Je přístupné všem bez rozdílu, zdarma, vždy a nelze jej nikdy zcela sešněrovat tak, jak je tomu například v pseudo-veřejném prostoru obchodní pasáže. Jenom zde se potkávají lidé různého věku, sociální příslušnosti. Veřejné prostranství chrání společnost před rozpadem, což není přehnané tvrzení. Podobné argumenty zněly v době vytváření prvních veřejných praků v 19. století, a ty se jednoznačně osvědčily. Dánský architekt Jan Gehl (Gehl, 1986), rozpoznává tři úrovně sociální součinnosti ve veřejném prostoru: První úroveň je výsledkem toho, že lidé jednoduše potřebují být alespoň občas „venku“. Druhá úroveň zahrnuje vytváření prostranství, kde lidé chtějí trávit nějaký čas. A konečně, jenom tehdy, pokud se lidé rozhodnout trávit svůj čas venku, vznikne možnost kontaktu s ostatními. Aby však vzájemné sociální působení mohlo plně využít svůj potenciál, a to na celoměstské úrovni, je nutno mít celou řadu velikostně a funkčně rozdílných či odstupňovaných prostranství od veřejných po takřka privátní. Jednoduše, tato prostranství se musí doplňovat, vytvářet ucelenou síť. Často se zapomíná zejména na poloprivátní prostory typu vnitrobloku, které slouží jasně definované skupině obyvatel. Styčné plochy prostor s různou mírou přístupnosti nabízejí také možnost kontroly či řízení užívání.

- 12 –

2.2.3

Přístup k přírodě

V kontrastu s funkcí místa jako poskytovatele životního stanoviště pro rostliny a živočichy, zde se jedná o funkci ve vztahu k lidských uživatelům, tj. co z toho mají lidé. Jelikož člověk je součástí přírody a jako důsledek statisíců let vývoje ve zcela přírodním prostředí, existuje uvnitř nás touha po kontaktu s tímto prostředím. U někoho méně u jiných více. Takzvaná „Hypotéza náklonnosti k přírodnímu“ je snad nejlépe vyjádřeným příkladem tohoto tvrzení (Wilson, 1984). Přírodní prvky ve městě mohou být pasivně vnímány každým, kdo je jim nablízku. Nabízí se ale i jiné možnosti, například mohou tyto přírodní enklávy sloužit jako základ strukturovaného vyučování během školní docházky a podobně. Bez přítomnosti přírodně blízkých (rozuměj míst s přirozenou druhovou skladbou, s malými zásahy zahradníků) enkláv je velice těžké předat městskému obyvatelstvu alespoň základní povědomí o přírodních zákonech a o tom jak může naše chování ohrozit křehkou rovnováhu jíž jsme součástí. Existují příklady snah o vytvoření standardů pro návrhy podobných míst (viz. Příloha 2). 2.2.4

Vliv na lidské zdraví a pohodu

Existuje stále více studií dokazujících měřitelný vliv přítomnosti otevřených prostor/veřejných prostranství (především těch se zelení) na lidské zdraví, duševní pohodu, dokonce i na pracovní výkon. Po pobytu v parku se snáze soustředíme a plníme komplexní úkoly. Výzkum rovněž podpořil domněnky, že pohled do zeleně z okna pokoje urychluje uzdravování pacientů v nemocnicích. Rovněž pokud bydlíme blízko parku, sadu, je-li náš vnitroblok se stromy, pak existuje tendence k menší nemocnosti atd. plný stromů otevřeného zeleného prostoru.

Tabulka 2: Důsledky dizajnu zaměřeného na společenské funkce

2.3

Strukturální a symbolické funkce

Zde se jedná o význam z hlediska vnímaní urbánního prostoru uživatelem, jde o představy uživatele o místě, přičemž nemusí být na daném místě zrovna fyzicky přítomen. V Článku 1 Úmluvy o krajině je krajina (přičemž jde i o urbánní krajinu) definována jako „kus země vnímané lidmi“. Z tohoto hlediska je vnímání, představa o krajině stejně důležitá (z lidského pohledu), jako fyzická krajina sama (Ostatně, to je základní princip reklamy: není důležitá skutečná vlastnost objektu, výrobku, spíše naše představa o něm). 2.3.1

Rozdělení a zároveň spojení různých částí města

Role otevřeného prostoru ve městě v poskytování struktury a organizování území je rozpoznána a uznávána. Volný prostor dle svého charakteru odděluje městské části jednu od druhé, město od krajiny, lze oddělovat plochy s různým využitím atd. Jde však i o to, že

- 13 –

nám jako pohybujícím se živočichům poskytuje volný prostor také možnost pohybu mezi všemi těmito místy, čím atraktivnější, příjemnější tento prostor je, tím lépe nás vybízí jej použít. V této kapitole máme na mysli především zelené pásy, koridory, klíny vstupující z krajiny do města, mohou to být koncentrické kruhy atd. Nejde samozřejmě o parky, široké ulice a bulváry lemované stromy (kde je místo nejen pro auta) hrají stejnou roli. Koncept členění prostoru však samozřejmě funguje v různých měřítkách, i v malém parku, na náměstí i v celém prostoru města. 2.3.2

Zlepšení čitelnosti struktury města

Aby se ve městě jeden neztratil je důležité z několika úhlů pohledu. Problematika orientace ve městě spustila celou řadu výzkumných projektů z nichž povstala celá řada výsledků. Klasikou tohoto tématu je „Město a jeho obraz“ od Kevina Lynche (1960). Snadná orientace je důležitá nejen z hlediska efektivity pohybu po městě, ale také z hlediska životní pohody obyvatel. Tato hluboce uložená psychologická potřeba, jejíž archetyp se přehrává v mnoha pohádkách pro děti, kdy se hrdina ztratí v hlubokém lese a nemůže nalézt cestu našla odezvu již ve dvacátých a třicátých letech 20. století v celostní psychologii a jejích zásadách základního vizuálního vnímání. Pro vytvoření kvalitních prostranství, tj. v tomto smyslu jasně čitelných, je nutno zkoumat realitu i z tohoto pohledu. Zmíněné principy mohou být užity už při návrhu pouhých složek prostranství, dlažby, zeleně, nábytku, vstupů atd. tak, aby na první pohled bylo zřejmé, kudy, jak, kde, odkud, kam atd. Rychlý přehled, který získáme o prostoru nás více uklidní a umožní nám užívat místo v pohodě, bez napětí. Budeme se tam moci cítit „jako doma“, což jsou argumenty z Lynchovy publikace (viz Příloha 2). Není od věci argumentovat tím, že přehledný, snadno smysly uchopitelný prostor ulehčí pobyt také lidem s jakýmkoliv smyslovým omezením. 2.3.3

Vytváříme atmosféru místa

Atmosféra místa je vlastně o tom, jak je místo vnímáno námi samými, mluví se o ní také jako o geniu loci. Na místa, kde nacházíme většinou reagujeme instinktivně, především na taková, kde jsme poprvé a neznáme to tam. Na toto je třeba se dívat z hlediska vývojového jako na dědictví, které si neseme z doby, kdy vycítění vhodnosti místa pro usazení se, lov, bezpečí a pohodlí (…) bylo zásadním pro přežití jednotlivce i skupiny. V klasické době byl genius loci zosobněn, byl jím myšlen jakýsi „ochránce místa“, živá entita, která místo obývala. Čínská geomantie je vlastně vyjádřením téhož principu. Vždy jde o to nalézat k pobytu vhodná, tj. bezpečná ba i prospívající místa. Čínské představy o toku energie byly uplatněny také v anglickém krajinářství (naše parky z 19. století jsou dědici právě tohoto stylu), jmenovitě Alexandrem Popem a jeho nabádání k tomu, abychom se s „geniem loci místa při tvorbě vždy poradili“. To se odrazilo v tvorbě parků a zahrad, při vytváření takových kompozic, které navozovaly určitou náladu a podobně. V nedávnější historii se tyto myšlenky objevují znovu ve vědách jako je vývojová psychologie a podobně. To, do jaké míry je možno využít tyto poznatky ve tvorbě místa, je předmětem environmentální psychologie2. 2.3.4

Místo jako nositel identity, významů a hodnot

I když jednotlivá místa, prostranství ve městě (stejně tak jejich ucelený systém) určitě význam a hodnotu pro obyvatele mají, je nutno si uvědomit, že pro každého může být význam a hodnota v něčem jiném, nebo mohou být vnímány rozdílně. Tento fakt činí z návrhového procesu velice obtížný úkol, snaží-li se projektant tyto věci brát v úvahu. I když některé osvědčené postupy existují (ale je také třeba se vyhnout uplatňování klišé), zaručit to, že určitým způsobem navržený prostor bude určitým způsobem vnímán se nedá. Významy ho naplní až sami uživatelé a až tam se ukáže jak byl či nebyl návrh úspěšný. I z tohoto důvodu je důležité zahrnout do procesu návrhu různé skupiny budoucích uživatelů. Potenciál místa k přenosu významů může být do určité míry vnímán také jako důsledek zasazení návrhu do kontextu místa. Už před jakýmkoliv návrhem má určené místo několikero kontextů: klimatický, geologický, má nějaký tvar terénu, je v sousedství něčeho, má často nějakou historii, výhledy někam atd. Čím více těchto věcí bere projektant v potaz a vtělí je do návrhu, tím častěji se stává, že místo bude naplněno více významy. Hodnoty vznikají na základě vzájemného působení místa a jeho uživatele. Záleží na čitelnosti místa, jeho naplnění významy, ale také na vnímavosti a hodnotovém systému uživatele či skupin uživatelů. Předat vzkaz jasně (čitelnost významu) je tedy základním úkolem projektanta (chce-li oslovit široké spektrum uživatelů, což nemusí být vždy záměr, je nutno hovořit jasně a jednoduše – tedy navrhovat tak). Symboly jsou významné proto, že pokud je publikum zná, je poměrně lehké jimi poukazovat na významy, nechat uživatele ať se s nimi identifikuje (nebo ne) atd. Existuje mnoho způsobů jak symbolický jazyk používat v dizajnu, ale ať už je výsledek jakýkoliv, my lidé

- 14 –

vždy „skenujeme‘“ jakýkoliv prostor při hledání toho, co nám o místě něco napoví. „Ohmatávání se děje zrakem, sluchem, čichem ale i mimosmylsově. Probíhá však vždy a u každého.

Tabulka 3: Důsledky dizajnu zaměřeného na strukturální a symbolické funkce

Kvalita urbánního prostoru: Funkce a míra využití Seznam funkcí městského otevřeného prostoru a tabulky v této kapitole dobře poslouží k ocenění kvality stávajících prostranství a jejich sítě a také k návrhu koncepcí a dizajnu konkrétních nových prostranství. Konečně, míra užívání určitého místa je jedním z nejvýznamnějších indikátorů kvality tohoto místa. To, kolik různých funkcí místo unese je však každopádně východiskem právě této míry užití. Je ale důležité vzít v úvahu, že množství lidí, užívajících nějaký prostor je také přímo úměrné nabídce atraktivních prostranství v okolí a celkovému počtu lidí žijících v lokalitě. Proto je třeba mít na paměti, že míra užití není vševypovídající.

- 15 –

Kapitola 3

Plánování se všemi zúčastněnými a pro ně

Shrnutí Městské prostory jsou pro lidi, ale které konkrétní skupiny bychom měli vzít v úvahu a zapojit do plánování? Tato kapitola nejprve shrnuje základní faktory, které ovlivňují možnosti využití určitého místa lidmi a až pak se zabývá tím, kdo a jak vůbec užívá či může užívat veřejné prostranství Nakonec shrnujeme hlavní partnery v plánovacím procesu. Přístupnost místa je jedním z hlavních faktorů, které ovlivní jeho užívání různými skupinami. Jedná se o přístupnost místa fyzickou (dizajn ramp, bran atd.), ale mnoho faktorů působí vlastně na straně uživatelů,: jejich vlastní mobility, časové možnosti, tělesná kondice atd. Během života se mobilita dramaticky mění, zatímco předškolní děti jsou ve městě omezeny v pohybu zásadně, s rostoucím věkem roste možnost pohybovat se volně a na větší vzdálenosti. Ke konci života mobilita naopak klesá. Možnost mobility naopak nekoreluje s volný časem, který máme k dispozici atd. Kombinací těchto faktorů pro jednotlivé skupiny obyvatel lze docílit správným návrhem toho, že budeme navrhovat vhodné a vhodně vybavené prostory tam, kde jsou opravdu potřeba. toto volá samozřejmě po vytvoření strategického modelu, který bude zahrnovat sociologická a jiná data a hlavně všechna stávající a plánovaná prostranství. Systém regionálních a celoměstských parků, plácků pro dětí v každém bloku atd. se při vědomí těchto faktorů zdá jistě smysluplnější. V plánování, které je zaměřeno na proměnu urbánního prostoru k lepšímu, by se měly vzít v úvahu tyto základní skupiny obyvatel tak, aby pro ně vždy bylo někde místo: ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾

předškoláci školáci náctiletí a mladí dospělí zaměstnaní lidé, lidé v „produktivním věku“ ženy i muži rodiny, rodiče nebo lidé s dítětem, skupinou dětí nezaměstnaní místní obyvatelé dojíždějící pravidelně i jednorázoví návštěvníci /turisté zaměstnavatelé, podniky, místní obchodníci senioři lidé s omezeními pohybu a smyslů a jejich pečovatelé minoritní etnické a kulturní skupiny

Poznámka: většina existujících prostranství je navržena s ohledem na majoritní společnost, na průměrného občana, proto je třeba brát ohled zejména na jakkoliv netypické, oslabené skupiny obyvatel tak, aby se při obnově stávajících a návrhu nových prostranství tento dluh postupně smazával. Přímé zapojení co nejširšího spektra budoucích uživatelů je cestou, jak se vyhnout tomu, že se na někoho při plánování a návrhu zapomene, nebo jeho potřeby nebudou dostatečně naplněny. Hlavními hráči v plánovacím procesu by měli být: zadavatel (investor), zástupci místní „občiny“, relevantní zájmové skupiny a nevládní organizace, městská správa a její relevantní složky, projektant (dizajnér) a potřební specialisté.

3.1

Úvod

Jak je zřejmé z předchozí kapitoly, kvalita městského prostoru se odvozuje především od množství funkcí, které má, což také závisí na míře naplnění potřeb uživatelů. Tato kapitola je právě o těchto potřebách a o tom jak tito uživatelé nebo jejich skupiny mají být do

- 16 –

celého procesu zapojeni. Zaostřeno máme tedy především na společenské a sociální funkce prostranství i když obyvatelé města samozřejmě profitují i ze všech ostatních typů funkcí (jak zmíněno v předchozích kapitolách). Je velmi lehké říci, že veřejná prostranství by měla být navržena pro celou společnost, je však důležité určit, se kterými skupinami, složkami společnosti máme co do činění a jaké jsou jejich konkrétní potřeby. Doku toto neodhalíme, nemůžeme vlastně nic úspěšně navrhnout, vždy může něco chybět či přebývat či bát uděláno špatně. Podíváme-li se na to, jak byla veřejná prostranství navrhována doposud, musíme si přiznat, že hlas některých skupin byl jaksi více slyšet, zatímco jiné byly oslyšeny zcela. Tato kapitola sice definuje alespoň ty hlavní skupiny ve společnosti a jejich potřeby a jejich zapojení do plánování, je logické, že se více zabývá právě těmi skupinami, které byly v minulosti ignorovány.

3.2

Jak užíváme veřejná prostranství? Hlavní faktory

Existuje mnoho způsobů, jak se dá společnost kategorizovat, rozdělit podle demografických charakteristik. Mluvíme-li však o náležitostech veřejných prostranství, existují jen tři faktory, které rozhodují o jejich využití lidmi v rámci jejich životního cyklu. Jsou to: Mobilita Fyzická aktivita/kondice Čas k dispozici

Diagram 1: nároky na prostor a jeho umístění v závislosti na věku, volném času a mobilitě

- 17 –

Mobilita Mobilita, pohyblivost, nám dáví informaci o vzdálenosti, kam až je uživatel schopen cestovat, aby se dostal na jím žádané veřejné prostranství. Všeobecně, mobilita roste s věkem, i když při detailním pohledu je situace složitější. Předtím, než se naučí chodit, malé děti zcela v pohybu závisí na rodičích, které to zase omezuje, protože je musí vozit, nebo nosit. Jak děti rostou, jejich rádius se rapidně zvětšuje (v závislosti na charakteru urbánního prostředí, kde žijí, rádius dětí na vesnici je až násobně větší, protože tam není tolik překážek pohybu). Náctileté limituje snad jen možnost přepravy, ale například kolo či městská doprava jim dávají k dispozici rozsáhlá území. Pracující dospělí jsou snad nejvíce mobilní skupinou, zatímco na straně nezaměstnaných může být limitujícím faktorem nedostatek peněz. Jak lidé stárnou, jejich mobilita se postupně snižuje, nicméně klišé o seniorech s hůlkou rozhodně neplatí a mnohdy jsou to právě senioři, kteří jsou nejvíce aktivní částí populace. Speciální skupinou, kdy mobilita není spojena tak moc s věkem jsou lidé s omezením pohybu či smyslů. Těm bude věnovat samostatný prostor v této kapitole. 3.2.1

Fyzická aktivita/kondice

Fyzická aktivita a kondice většinou také s věkem nejprve roste a pak slábne. To vede k závěru, že nejméně pohyblivé skupiny, jako jsou batolata, která mohou hodiny prosedět na písku, nepotřebují hektary zelených ploch tak jako mládež plná energie. Je ovšem nutno se i zde vyvarovat klišé jako například představy o seniorech trávících celé dny v parku u šachového stolku, i když všeobecně platí, že tím, jak lidé stárnou, potřebují méně místa (ovšem opět ne tak jejich psi). 3.2.1.1

Čas

Druhá strany „mince mobility“ je často čas, který máme k dispozici. Diagram 1 by se dal shrnout následovně: čím jsme mobilnější, tím méně času máme. Takže potenciálně nejaktivnější uživatelé veřejných prostranství jsou tak zaměstnáni v práci či studiu, že mohou užívat otevřený prostor jen v přesně vymezenou dobu. Naopak méně mobilní skupiny často „nevědí co s časem“. 3.2.2

Spádové oblasti a hierarchie veřejných prostranství

Vezmeme-li v úvahu vztahy mezi mobilitou, fyzickou aktivitou a časem, který mají jednotlivé skupiny lidí k dispozici, vede nás to zákonitě k závěru, že vhodným řešením v koncepci veřejných prostranství je jejich hierarchie, systém různě velkých prostor s různou náplní: je potřeba mít k dispozici plácky a nároží ve skoro každé ulici (a to i pro dospělé, kteří často nemají čas se na větší vzdálenosti dopravit), větší prostranství v každém obytném souboru, atd. až po největší parky a volnočasová centra celoměstského ba regionálního významu. Nesmíme ovšem zapomínat na jejich spojení a to především pohodlné a bezpečné pěší a cyklistické, jelikož vlastnictví a užívání auta ve městě vlastně znemožňuje výskyt prostranství vůbec (parkující auta, mnohapruhové komunikace atd.) V mnoha zemích existují doporučení ohledně typů a velikostí veřejných prostranství a přístupu k nim, více v Příloze č. 2. Populace může být rozdělena do nejrůznějších skupin, zde je návrh rozdělení pro potřeby plánování veřejných prostranství:

- 18 –

Diagram 2: Kdo všechno sedí kolem stolu? Jak je vidno z tohoto diagramu, je dost možné, že jeden člověk bude reprezentován hned v několika skupinách najednou, zatímco všichni se během svého života přesouváme z jedné skupiny do jiné. Členové těchto různých skupin mají různé potřeby a nároky s ohledem na městský prostor a je důležité aby tyto potřeby byly předmětem důkladného zkoumání předtím, než se začne s plánováním a návrhem.

3.3

Uživatelé městských prostranství

Předškoláci předškoláci většinou nebudou užívat městské prostory bez dohledu rodičů, starších sourozenců či jiného dohledu. Většinou nebudou užívat místa dál od domova. Rodiče či jejich dohlížející budou chtít mít s místem jejich pobytu stálý vizuální kontakt. Samy děti se budou orientovat spíše na uzavřenější prostory, kde nebude těžké najít svůj doprovod a zorientovat se. Školáci Děti na prvním stupni základních škol se pohybují většinou již samy, používají kolo i městskou dopravu, pokud je doprovod nevozí do školy, nabízí se jim volný čas mezi odchodem ze školy a příchodem domů a podobně. Tyto děti se většinou pohybují kontinuálně v rámci jedné čtvrti a proto je třeba na ně myslet v rámci každého bloku domů. Tato skupina je také poměrně náročná na vybavení herními prvky. Náctiletí a dospívající Omezení mobility jsou nízká, místa, která jsou schopni využívat mohou být značně vzdálená od domova. Je pravdou, že zde se uplatňuje naprosto opačná zásada oproti těm nejmenším, vizuální kontakt, zejména s rodiči je nevítaný a vyhledávána budou neformální místa, kde se nevtírá žádná autorita. Není ani potřeba zvláštního vybavení. Všeobecně je tato skupina fyzicky aktivní, i když navrhovat sportovní plácky spíče vyhovuje mužské části. Dívky užívají veřejného prostoru více pasivně a více si vybírají. Pravidlem je spíše malá pozornost, která se věnuje generového hledisku této věkové skupiny. Pracující Ekonomicky aktivní členové společnosti mají teoreticky velmi málo omezení svých schopností využít městský prostor. Zásadní omezení je však nedostatek času, zejména během pravotního týdne. To znamená, že jejich aktivita ve veřejném prostoru se často omezuje na brzké ranní a pozdější večerní hodiny a na víkendy, zejména neděli (v sobotu je „nutno“ vyřídit nákupy). Z toho důvodu je každá příležitost vyžití venku, kterou mají blízko domova nebo práce (nebo po cestě) naprosto zásadní pro jejich schopnost jí využít.

- 19 –

Ženy a muži Zde je nutno vzít v úvahu rozdíly mezi pohlavími, především pak otázky přístupnosti a bezpečnosti veřejných prostranství (ať už opravdové nebo pociťované) zejména pro ženy. Generová hlediska jsou ve větší podrobnosti uvedena níže. Rodiny, rodiče či jiný doprovod s dětmi Dospělí, kteří mají děti na starosti jsou omezeni především atraktivitou prostoru tak, jak se bude jevit dětem. Proto je důležité při návrhu prvků pro malé děti myslet rovněž na jejich doprovod i když to může znamenat „pouze“poskytnutí odpovídajícího posezení a podobně. Nezaměstnaní Lidé bez zaměstnání mají vzhledem k lidem zaměstnaným při užívání veřejných prostranství dvě odlišnosti: za prvé, je pravděpodobné, že na tom budou finančně hůře, což je může omezovat v dopravě na vzdálená místa. To vede k potřebě mít veřejná prostranství rozmístěná rovnoměrně v území. Za druhé, budou mít více času na trávení venku, což nestojí moc peněz a je atraktivní (jsou-li veřejné prostory atraktivní). Místní obyvatelé To jsou všichni, kteří bydlí poblíž veřejného prostranství, které navrhujeme. Je to naše hlavní cílová skupina. Ta však může obsahovat kombinaci všech ostatních skupin s tím rozdílem, že její vztah k „jejich“ prostranství je mnohem více osobní. Pravidelně dojíždějící Tato skupina, v kontrastu s předcházející si obecně nevytváří osobní vtah k místům, který používá mimo své bydliště, i když existují výjimky. Jejich čas bude omezen a užívání veřejných prostranství je specifické, často se omezuje na přestávky na oběd atd. Přítomnost příjemných míst, kde se dá jíst sendvič, nebo jen tak posedět či projít se v rámci pracovní přestávky však může těmto lidem nabídnout přesně ten druh relaxace, který potřebují, aby se lépe soustředili, netrpěli únavou, protáhli se, obzvláště pokud mají sedavé zaměstnání a podobně. Výhody nejsou jen na jejich straně, ale samozřejmě i na straně zaměstnavatelů. Obchodníci, majitelé firem, zaměstnavatelé Každé firmě prospívá, pokud má spokojené a výkonné zaměstnance, navíc dnešní mobilita v rámci ne jednoho státu, ale celého kontinentu znamená, že konkurovat se nedá jen výší platu. Atraktivní prostředí bydliště a zaměstnání je jedním z faktorů, které rozhodují, kde budu chtít žít a pracovat. Co se týče prodeje čehokoliv, bez lidí, kteří projdou kolem výkladu není prodej. Čím atraktivnější prostředí, tím více lidí, zákazníků. Majitelé shopping center to pochopili, nyní je na městských správách, aby se snažily také. Senioři Senioři budou mít obecně více volného času, který mohou trávit dle svého uvážení. Co může být omezeno, je jejich mobilita či vůbec ochota cestovat na delší vzdálenosti. Tato skupina je leckdy těžko uchopitelná, jelikož klišé o babičkách sedících na zápraží neplatí. Alespoň v České republice obecně platí, že senioři budou častěji doprovázeni psem. je proto nutné myslet i na návrh zařízení pro volný pohyb psů tak, aby nedocházelo ke kolizím s ostatními uživateli veřejných prostranství. Lidé s omezeními pohybu a smyslů a jejich doprovod Velice jednoduše řečeno, dizajn veřejných prostranství by měl být takový, aby kladl co nejmenší počet překážek této skupině lidí. V České republice existuje propracovaný normový systém pro návrhy ve veřejném prostoru. Je však důležité si uvědomit, že norma nemůže ošetřit všechny reálné situace a je vhodné návrhy konzultovat s odborníky na tuto problematiku. Migranti a jiné minoritní etnické a kulturní skupiny Lidé s různým kulturním pozadím často užívají veřejný městský prostor jiným způsobem. Zatímco jejich způsob užívání veřejných prostor se může lišit, jednu věc mají většinou společnou. Jejich životní podmínky, co se týče bydlení, bývají omezené, takže veřejná prostranství pro ně nabývají většího významu, stávají se místy, která mohou nahradit nedostatek životního prostoru doma. Turisté, ostatní návštěvníci Konečně, nemělo by se zapomínat, že veřejná prostranství neslouží jen místním obyvatelům. Zejména pro turisty je atraktivita jejich destinace a v případě města zejména otevřeného městského prostoru zásadní při rozhodování o návštěvě (a návratu), nikdo nebude doma líčit krásu pařížských dálnic, že.

- 20 –

3.4

Genderová hlediska: Plánování v zájmu žen a menšin

Uplatnění hledisek rovnoprávnosti žen nebo menšinových skupin obyvatel se projevuje ve více vyváženém, udržitelnějším a více fér prostředí nejen pro ženy, ale pro všechny členy společnosti. Takové plánování se soustředí na aktivní integraci opomíjených skupin ve všech fázích procesu: od ujasnění si záměrů a cílů přes upřesnění opatření jak k nim dospět k realizaci a vyhodnocení úspěchu. Důležitá je změna celého procesu, nejen soustředění se na to, co z něho vzejde. Předtím, než aplikujeme zmíněný přístup, je nutno si ujasnit, jestli jsou města, tak jak jsou plánována, určena pro ženy a muže všech věkových kategorií, příjmových skupin, etnik atd. Velice často vidíme v našich městech výsledky nevšímavosti k potřebám těch, kteří svoje požadavky hlasitě nevykřikují. Tak jsou naše města více tvořena pro muže, mladého, dobře vydělávajícího, zdravého s málo omezeními a odpovědnostmi. Uchopení problematiky veřejného městského prostoru z genderového hlediska předpokládá zvážení dvou základních otázek: otázky bezpečí a bezpečnosti pro slabší příslušníky společnosti (ženy, děti, senioři, lidé s omezeními) a také otázky přístupnosti a přístupu ke všemu veřejnému městskému prostoru. Postup, kterým se dosáhne cíle v této oblasti je založen na dvojím přístupu: – zapojení genderového hlediska do plánovacího procesu všeobecně a – provádění konkrétních opatření. Genderové plánování není cílem samo o sobě, je to prostředek, jak zajistit vytváření kvalitního městského prostředí, jehož atributem je rovněž služba všem obyvatelům bez rozdílu. Rovněž se taková politika nezabývá jen ženami, i zde jde o vztah obou, uchopený správně, k jejich oboustrannému prospěchu. K tomu, aby se odstranily zjištěné nedostatky jsou však potřeba konkrétní opatření. Dlouhodobá či lépe trvalá změna směrem k rovnoprávnosti v urbanizmu musí být založena na odhalení a potřebné změně společenských hodnot, které jsou rozhodující pro vnímání rozdílného postavení muže a ženy ve společnosti. Tyto hodnoty a společenské normy jsou tím, co rozhoduje o úspěchu integrace či vytěsnění hledisek rovnoprávnosti pohlaví, příjmových skupin, věkových skupin atd., nejen v územním plánování. Podíváme-li se blíže na životní styl různých skupin obyvatel ve městech, odhalíme mnoho různých aktivit, potřeb a požadavků. Podpora plánování „města pro všechny“ může být účinná jen tehdy, pokud odhalíme či si přiznáme existenci rozdílů mezi pohlavími, věkovými skupinami lidí, jejich kulturním pozadím, životní situací, příjmy atd., a uvědomíme-li si vliv toho všeho na to, jak všichni tito lidé město „používají“ nebo jako podmínky jim město k životu poskytuje. Proto bychom vždy měli začít především s: Průzkumy, statistikami zohledňující při užívání městského prostoru. Ohodnocení užívání městského prostoru, jednotlivých prostranství Rozborem pravidel rozhodování, plánování a veřejné účasti Rozborem odpovědnosti v plánování Co se týče bezpečí a bezpečnosti, je nutno vzít v úvahu nejen obavy z běžného z násilí, ale v případě žen zde existuje ještě obava ze specifického, sexem vybuzeného násilí či ohrožení. Při ochotě užívat veřejná místa je důležitá nejen jejich faktická, ale i vnímaná bezpečnost. Co se týče výchovných či vzdělávacích programů, proklamované politiky státu i samospráv, veřejných služeb atd., zde se často genderové hledisko uplatňuje, nebo se o tom alespoň mluví. V případě urbanizmu, návrhu veřejných prostranství a územního plánování všeobecně se však tento kontext uplatňuje či je vyžadován jen zřídka. Genderový přístup znamená, že ženy by měly být v ohnisku zájmu vždy, když se jedná o vytváření jakékoliv strategie. Zapojení veřejnosti by mělo výslovně zahrnovat skupiny žen v souladu se zjištěními předchozích analýz stávajícího stavu. Tyto vybrané skupiny jsou zde jako pojistky toho, aby se při vytváření strategie navržená opatření nebyla pouze snahou o bagatelizaci či marginalizaci problémů, místo hledání opravdových řešení. Tento moment je důležitý v případě veřejné účasti všeobecně. Aktivní zapojení žen do projektů může pomoci změnit dosavadní vágní přístup, který ve svém důsledku omezuje ženy a jejich život ve městě. Změna myšlení, přístupu znamená přiznat ženám právo na očekávání, že jejich město něco udělá pro to, aby se v něm cítily vítány a bezpečně.

- 21 –

Tento přístup dává přednost spíše předcházení problémům než opatřením, které omezují či trestají. Tento přístup je o odpovědnosti města za bezpečí. Zvýšení pocitu svobodného pohybu pro tyto skupiny bude výhodou nejen pro ně, ale pro všechny.

3.5

‘Město pro všechny’: Plánujeme pro hendikepované a všechny ostatní

Výraz ‘Město pro všechny’ nebo „Dizajn pro všechny’ je spojen s tendencí k vytváření co nejmenšího počtu bariér v prostředí, ať už jsou opravdové či domnělé, vnímané. Jedná se nejen o návrh vlastních prostranství, ale také o přístup k nim, komunikace. Bezbariérové prostředí je jednou z podmínek nezávislého pohybu pro všechny. Zde je to stejné jako s genderovým hlediskem. Ano, bezbariérové město ulehčí život hendikepovaným, ale zamyslíme-li se, pak prostory, kam je snadné se dostat, kde je snadné se zorientovat a pohybovat jsou přece přínosem pro všechny, místní obyvatele i návštěvníky. I když je „dizajn pro všechny“ přesně tím, co znamená, přístup, který zosobňuje začal ohledy na malou skupinu hendikepovaných lidí. Je třeba mít na paměti, že hendikepovaní lidé netvoří žádnou jednolitou skupinu se stejnými nároky, které je potřeba brát v úvahu v každém plánovacím procesu a konkrétním návrhu. Při snaze o uchopení tohoto problému existuje nebezpečí zjednodušení, ale je třeba si stanovit alespoň širší kategorie uživatelů, abychom mohli vůbec k návrhu opatření přistoupit. Existují dva hlavní typy omezení: omezení pohybu a omezení smyslová, především zraku, což ve své podstatě opět omezuje pohyb (mobilitu). Otřepané klišé o lidech na vozíčku a opatřeních, která se omezují na stavbu ramp místo schodů bohužel stále tvoří slovník mnoha projektantů. Tato opatření jsou samozřejmě velice důležitá, ale nelze se omezit je na ně. Také je třeba si uvědomit, že rampy opět usnadňují život celému spektru uživatelů a nejen „vozíčkářům“. V praxi je množství lidí, kteří ve svém pohybu po městě používají „kolečka“ mnohem větší, než si myslíme a nejde jen o „staré“ nebo nepohyblivé lidi, seznam je dlouhý: děti v kočárcích, děti s chodítky, děti s hračkami na kolečkách lidé na kolech, skateboardu, bruslích, koloběžce lidé s nákupními vozíky lidé s kufry na kolečkách … dosaďte si další Stačí jeden dva shody, ale i pořádně hrbolatá dlažba, rozbitý chodník atd., a pro všechny tyto lidi je to problém. Ale budeme-li se bavit jen o dopravě, pak například jakákoliv strategie podpory cyklodopravy ve městě plném bariér je jen hra na podporu. Z tohoto přehledu je zřejmé, že hendikepovaní lidé užívající vozíček tvoří zlome počtu těch, pro které bezbariérové prostory vytváříme. Každý jsme byli, jsme nebo budeme během svého života v situaci, kdy z přístupu „dizajn pro všechny“ můžeme těžit. Koncept dizajnu pro všechny lze brát rovněž jak přípravu na budoucnost, což není v našich podmínkách, kdy dramaticky roste procento seniorů v populaci jistě nic od věci.

3.6

Partneři v plánovacím a návrhovém proces

Protože je městský prostor zamýšlen jako sdílený, je nutno se ujistit, že bude vyhovovat do nejširšímu spektru uživatelů. Proto je žádoucí, aby se plánování zúčastnili opravdu všichni, kteří mohou přispět k úspěchu konečné realizace. A kdo jsou tedy hlavní aktéři? Následující tabulka pokrývá ty hlavní:

- 22 –

Diagram 3: hlavní aktéři sedící kolem „zeleného stolu Klient/zadavatel Klientem může být fyzická, právnická osoba či instituce, pro kterou se projekt zpracovává, definice, kdo vlastně klientem je, je občas složitá. Dá se říci, že investor, ten kdo platí, je dobrou definicí, ale co když je pozemek, na kterém se bude stavět, někoho jiného? Není vlastník rovněž klientem? A co lidé, kteří budou v budoucnu místo využívat? Konečně, především pro ně se veřejný prostor utváří. Pak je tu někdo, kdo bude odpovědný za údržbu, což může být někdo úplně jiný, než všichni doposud vyjmenovaní. Jak je vidět, definice klienta nemusí být tak jednoduchá, jak se zdá. Místní obyvatelé Společenství místních obyvatel by mělo být vždy jedním z hlavních hráčů při plánování, ale jak už to bývá, zřídka se jedná o jednu jednolitou skupinu. Naopak, jsou to nejrůznější skupiny s často zcela protichůdnými zájmy, alespoň na povrchu, v procesu se může ukázat, že tomu tak ani být nemusí. Místní obyvatelé budou často těmi, kteří mají o vlastnostech řešené lokality nebo problému nejpřesnější a nejaktuálnější informace a také budou s největší pravděpodobností nejčastějšími uživateli. Proto by měli být zapojeni do procesu od samého začátku. Zájmové spolky a nevládní organizace Pro skupiny místních obyvatel mlže být někdy složité orientovat se ve všech aspektech vytváření veřejných prostranství. Proto je stěžejní zahrnout do plánování lidi či organizace, které mají profesionální zkušenosti s vlastnostmi či funkcemi prostranství, ke kterým je těžko získat přístup v každodenním životě.

- 23 –

Samospráva Jestli je samospráva vlastníkem pozemků nebo ne, je nutno, aby byli lidé ze samosprávy zahrnuti do projektu od začátku a ne až při územním řízení. Stejně jako v případě místních obyvatel, na půdě samosprávy je nutno najít společnou řeč a hájit nejrůznější zájmy. Je důležité, aby všechny odbory, který se veřejný prostor týká, dostali stejnou možnost se vyjádřit a jejich stanovisku byla dána stejná váha. Řeší se celá řada záležitostí od úklidu sněhu, přes návrhy dětských prvků až po počty parkovacích míst, která je nutno vymístit. Investor Investorem může samozřejmě být samospráva, která financuje celý projekt. Tím pádem už by investor stejně byl plánovacího procesu přítomen (viz výše). Ale ne vždy tomu je tak, často je zahrnuto externí financování (Evropský fond soudržnosti apod.). Jestliže jsou zahrnuty místní organizace nebo jednotlivci, pak i jimi odvedená práce může být považována za investici. Jiné odpovědné či dotčené orgány státní správy a samosprávy. Jedná se o nejrůznější orgány ochrany ovzduší, vod, půdy, regionálního plánování atd., které by mohly být součástí celého procesu a ne jen části vyjádření k ÚR nebo SP. Zahrnutí Policie, městské i státní, hasičů atd. může být dobrým nápadem pro to, aby se předešlo zbytečným problémům s provozem v budoucnosti. Projektant (architekt) Ve většině případů se bude jednat o profesionála v oboru, který bude muset skloubit přání a požadavky všech ostatních zúčastněných s potenciálem místa, nejprve ve vytvoření konceptu a následně, v připomínkovacím procesu, ve finálním návrhu. Projektant má důležitou roli nejen jako navrhovatel řešení, která sám pokládá za nosná, ale během grafických prací ve fázi studie (zejména) může konkrétně zformovat představy ostatních zúčastněných, kteří nemají dar jasné prostorové představivosti. Je to především role projektanta, ideálně by jím měl být schopný zahradní a krajinný architekt, která určí představám a mnoha různým zájmům jejich fyzickou podobu. Pokud se však v návrhu objevují jakékoliv vegetační prvky, poslední slovo bude mít až Příroda. Další specialisté Podle povahy projektu je třeba přemýšlet o zapojení dalších specialistů, od statiků, přes vodohospodáře, inženýry nejrůznějšího zaměření až po přírodovědce, umělce a sociology. Výhodné je rovněž najmou specialisty na vedení projektů se zapojením veřejnosti, kteří jsou schopni dosahovat shody v případě protichůdných zájmů či při zapojení problémových skupin obyvatel. Specialisté mohou zahrnovat rovněž odborníky pracující s jakýmikoliv nestandardními skupinami obyvatel, práci s hendikepovanými, se ženami, imigranty, odborníky z oblasti prevence kriminality, prodeje drog atd.

- 24 –

Kapitola 4

Plánování a návrh – zásady úspěšného procesu Začínáme – příležitost ke změně

Shrnutí Plánovací a návrhový proces jsou vlastně procesy i produkty samy o sobě. Tato kapitola se soustředí na proces. Návrhový proces začíná dlouho předtím než se „cokoliv dá na papír“ a neměl by rozhodně končit předáním výsledku práce do užívání. Ať už je o jak chce, klíčem k úspěšnému návrhu je zapojení všech dotčených stran. V samotném procesu lze rozpoznat 4 kroky: ¾ ¾ ¾ ¾

Příprava – sběr informací, tzv. Rozbory a průzkumy – jedná se o potenciál a limity přírodního prostředí a požadavky a potřeby budoucích uživatelů. Návrh / Dizajn – všechno, co zahrnuje vytváření nové vize pro určené místo co zahrnuje vše u prvního bodu. Realizace – stavění, úprava, výsadba a vše co je s tím spojeno. Údržba, správa, vyhodnocení užívání – což zahrnuje i změny, napravení chyb, doplňky toho, co se zapomnělo atd.

Tyto kroky jsou uvedeny tak, jak by měly v čase následovat, přičemž poslední fáze může být zároveň přípravnou pro další projekt či projekty, nikde se člověk neučí lépe než v praxi. Každý z těchto kroků se ve skutečnosti může rozdrobit do mnoha dalších a nebo se spolu mohou i prolínat, ale za každým procesem musí stát někdo, kdo jej bude mít jasně definován, bude mít jasnou vizi a bude vědět, jak a kdy co dělat a koho a kdy do procesu zapojit. Pokud celý proces nebude nikdo řídit, nakonec se k výsledku také můžeme dobrat, ale nemusí být podle našich představ a také se nám to může velice prodražit. První fází prvního kroku by tedy mělo být rozhodnutí o vlastní struktuře plánovacího a dizajnového procesu jako takových. Následně by se mělo ujasnit financování; následuje definice hlavních výzev k řešení a hlavních partnerů; následuje oslovení širokého spektra místních obyvatel; a konečně všichni ostatní dotčení by měli být osloveni a pokud možno osobně seznámení jeden s druhým a s místem, které se bude řešit. Toto jsou hlavní podmínky pro splnění či kroky, které je nutno učinit předtím, než se načrtne a odsouhlasí plán projektového procesu a základní požadovaná náplň, kterou bude plnit dané veřejné prostranství (požadovaný program/zadání). Teprve poté je vhodná doba na zapojení projektanta. V následující fázi projektant připraví studii, ideálně ve variantách, která respektuje zadanou programovou náplň. Studie musí mít grafickou formu srozumitelnou veřejnosti. Studie by měla být hodnocena na základě úspěšnosti naplnění zadání. Použití seznamu funkcí z Kapitoly dvě může rovněž pomoci při ohodnocení úspěšnosti návrhu. Výsledky hodnotícího procesu (který může mít formu veřejného projednávání) jsou předány zpět projektantovi a ten je zapracuje do návrhu (například ve variantách). Výsledný návrh budou schvalovat všichni zúčastnění partneři projektu. Jakmile je dizajn odsouhlasen, přecházíme k fázi realizace. Návrh je nejprve nutno dopracovat do detailu prováděcí dokumentace včetně všech technických výkresů a rozpočtu. Je na klientovi a záleží na charakteru projektu, jestli bude rozhodnuto o realizaci svépomocí nebo bude sjednána profesionální realizační firma. Po předání do užívání nastává doba správy, údržby a sledování či vyhodnocení. Je vhodné uspořádat slavnost předání veřejnosti. Pakliže je součástí projektu jakákoliv vegetační úprava, bude trvat ještě dlouho, v závislosti na typu použitých rostlin, než se projekt „dospěje“. V této počáteční době po realizaci bude zeleň náročnější na údržbu než v době dospělosti. Na to je třeba dbát obzvláště. Aby se místo stalo skutečně dějištěm společného života místní komunity, je dobré podpořit tento trend pořádáním nejrůznějších veřejných akcí, slavností, her atd. Rovněž údržba, do které bude veřejnost zapojena je vhodnou cestou, jak by si mohli místní místo více „osvojit“.

- 25 –

Mělo by se rovněž sledovat, zda se naplnila očekávání spojovaná s realizací a jestli ne, je třeba zkoumat možnosti nápravy. Zde se opět může dobře uplatnit seznam funkcí z Kapitoly 2. Je nutno zdůraznit důležitost samotného procesu přípravy projektu pro konečný úspěch, nicméně fyzické vlastnosti vlastního návrhu / dizajnu je klíčová a rozhodující, což je rozebráno v následující kapitole.

Diagram 4: Plánování programové náplně městského veřejného prostoru, dizajn a údržba

4.1

Úvod: Navrhování jako proces

Tato kapitola je o procesu návrhu, o plánování, ne o plánu jako kusu papíru s barvami a konturami. Kapitola popisuje to, co a kdy je potřeba podniknout k tomu, aby takový plán, papír, nakonec vznikl. Jednotlivé kroky tohoto procesu jsou popsány v bode níže.

4.2

Začínáme – vytváříme vizi

Kromě toho, že zde máme místo, které chceme transformovat, je naše výchozí pozice definována ještě dvěma důležitými aspekty. Možná ten nejvíce zřejmý je spojen s potřebami či požadavky uživatelů, ale je třeba nenechat stranou ani ten druhý, totiž vizi možného. Jinými slovy, neomezovat svoji fantazii dosavadní zkušeností a nechat ji, alespoň nyní na začátku, nespoutanou. Zejména důležitý je tento moment v případě, že zúčastněných stran je velké množství, což samo o sobě mlže být přínosem, ale všichni tito lidé mají velice rozdílné zkušenosti, míru vzdělání a rozhledu, nemluvě o očekáváních, která vkládají do budoucího prostranství. Bez jasné vize, nebo alespoň konkrétnější specifikace cíle, kam chceme projekt dovést, očekávání mohou být zbytečně omezená, možnosti mohou zůstat nevyužity a příležitost může být promrhána. Ruku v ruce s potřebou vize jde potřeba mít někoho, kdo se bude projektu cele věnovat a „tlačit“ jej kupředu. Vize může mít podobu podobného projektu viděného v jiném městě, zemi nebo může jít o kombinaci vzorců, které popisují místo, které by se lidem líbilo. Zásadní je nechat si na naplánování celé akce dostatek času, protože úspěch do značné míry závisí na tom, jak hladce vše bude probíhat. Cely proces se dá rozdělit na čtyři základní fáze z nichž každá se dá dále jemněji dělit: Příprava Vlastní návrh řešení prostoru Realizace Správa, údržba, sledování a vyhodnocení

4.3

Přípravná fáze

V této fázi je projekt utvářen od počáteční myšlenky až do bodu, kdy se požadavky na návrh zrcadlí v konkrétním detailu. Jelikož se definují výzvy či záležitosti, které bude muset dizajn vyřešit, jedná se o kritickou část procesu návrhu.

- 26 –

4.3.1

Jak celý návrhový proces naplánovat

Tato kapitola přehledně uvádí hlavní fáze návrhového procesu v širší časové posloupnosti, což samozřejmě poskytuje pouze rámcový návod. Pokud se ale použije zde v uvedený, jednoduchý postup, měli by být ti odpovědní schopni vytvořit solidní plán procesu návrhu, i když bude nutné si jej upravit podle konkrétní situace. Je možné, že ne všemi kroky bude nutno projít, některé bude třeba opakovat, nebo učinit v poněkud jiné fázi projektové přípravy, možná si vytvoříte svoje vlastní. Důležitost některých kroků se také může lišit. Je důležité si tyto věci definovat již na začátku. Důležité je také podívat se na to, kolik času na jednotlivé krok mámě, což také závisí případ od případu. Zejména důležité je nezapomenout na přírodní zákony. Když pracujeme na projektu veřejného prostranství, stavební práce nelze až na výjimky dělat v zimě, sadit se dá také jen v omezenou dobu, zapojení veřejnosti se dělá obtížně v době dovolených, realizaci lze zadat až po zajištění financí, průzkumy používání stávajícího prostranství je dobře dělat v časech a obdobích, kdy jsou používána atd. 4.3.2

Vyjasnění financování

Jakkoliv je důležité mít velkorysou vizi a snažit se o vytvoření dlouhodobého konceptu využití prostoru, o který se nám jedná stejně jako v návrhu zakotvit konkrétní požadavky a potřeby uživatelů, měli bychom si dát pozor na nerealistické představy č i neslibovat něco, co lze těžko splnit v krátké době. I z tohoto důvodu je důležité mít jasno v otázce financování, náhrady jeho výpadku i v možnostech zapojení dobrovolníků při realizace. 4.3.3

Rozpoznání hlavních výzev a hlavních aktérů při plánování

Na začátku projektu je zásadní stanovit hlavní aktéry. Ti hlavní kandidáti, které je nutno zvážit jsou uvedeni v předchozí kapitole. Součástí procesu identifikace je vlastně zjišťování, jaké výzvy chce projekt (veřejné prostranství) řešit, co přináší. V závislosti na tom, „o čem“ navrhované veřejné prostranství bude, či jaký problém nebo záležitost se má jeho pomocí řešit, se bude měnit okruh zúčastněných. Poměrně jednoduché bude vybrat ty první na seznamu, čím „níže“ půjdeme, tím méně jasné bude zapojení dalších. Jednou z možností jak rozhodovat o minoritních poradních hlasech je poradit se s těmi všemi již vybranými, protože mívají největší zkušenosti. Výrazný rozdíl je také v tom, jak se vůbec k některým zúčastněným dostanete. Zatímco na místní úřad pošlete oficiální dopis, některé skupiny veřejnosti budete muset osobně obcházet i ve večerních hodinách, po pracovní době. 4.3.4

Oslovujeme místní komunitu

Aby byl navázán kontakt s potřebným spektrem místních obyvatel, je často zapotřebí podniknout nejrůznější kroky. Jestliže existují organizace, občanská sdružení, je to jednodušší, ale nejde jen o zapojení těch organizovaných. A jak už bylo jednou zdůrazněno, místní obyvatelé netvoří žádnou jednolitou skupinu. Najít něco, co byť krátkodobě dokáže podnítit zájem co nejvíce lidí, to je úkol, před kterým stojíte. Komunikační kanály zahrnují tradiční média jako místní noviny, rádio, informace distribuované sítí místních sdružení, ve školách, klubech atd. Může jít o letáky, plakáty a oznámení v obchodech a na ostatních veřejností navštěvovaných místech. Nezapomínejme na soudobé prostředky, tj. především internet a jeho sociální servery. Každá místní komunita má však vytvořeny svoje vlastní kanály komunikace a dobrý tým by o nich měl vědět a využít jich. Prostředky jako rádio či noviny jsou dobré na začátek celého procesu, pro vytvoření povědomí o plánované akci, ale jakmile se vytvoří tým partnerů, je potřeba jiných způsobů domluvy, nejen těch „jednosměrných“, které nenabízejí zpětnou vazbu. Příklady mohou být dotazníky, rozhovory, osobní pozvánky, interaktivní (jde do nich psát, kreslit) panely na parcele, plánovací setkání, veřejné prezentace, internetová fóra atd. 4.3.5

Všichni zúčastnění u jednoho stolu - pevná součást procesu plánování

Jakmile byl kontakt s místními navázán, dalším krokem je jejich zapojení do celého plánovacího procesu. Bude se nejspíše jednat o dva typy kontaktů. Pravidelná setkání se zástupci místních organizací a potom nepravidelná setkání či prezentace široké veřejnosti. Bylo by dobré, kdyby veřejná setkání byla moderována a zprostředkována někým, kdo s tím má zkušenosti a není spojen s místem projektu. Konání veřejných prezentací či projednání by mělo časově a věcně souviset s důležitými body v projektové přípravě (např. zadání, studie, varianty dizajnu a kompletní dizajn). Bývá zvykem, že veřejná projednání by měla být minimálně čtyři. V případě jednodušších projektů lze projednávané záležitosti spojovat, být rychlejší a efektivnější co do počtu setkání. U složitějších projektů by se nemělo zapomenout na následující témata: 1. Úvodní setkání – představení cílů projektu, diskuze nad vizemi, odsouhlasení časového harmonogramu

- 27 –

2. Setkání o prezentaci průzkumů a rozborů a diskuze o silných a slabých stránkách stávajícího stavu, odsouhlasení zadání (náplně, programu prostranství) 3. Prezentace ideové studie či alternativ, diskuse o jednotlivých aspektech z hlediska různých uživatelů, návrhy změn a konkrétních opatření 4. Prezentace a vysvětlení konečného návrhu dizajnu, diskuze o časovém plánu, financování a realizaci. Je jasné, že mezi těmito velkými veřejnými setkáními bude nutné mít dostatek času na vyhodnocení a prací na zadání. Pravidelné schůzky řešícího týmu jsou samozřejmostí.

4.3.6

Vyjasnění programové náplně

Programová náplň závisí na potřebách a nárocích všech dotčených stran. Identifikace toho, co vše má být součástí takového veřejného prostranství je poměrně náročný proces na jehož konci stojí přesné požadavky na konkrétní fyzický, dizajn.3 Vytváření programové náplně je tedy vychází z analýzy potřeb všech dotčených stran, je dále o inspiraci, myšlenkách a nápadech, které se musí podřídit vlastnostem tj. omezením konkrétního místa a které zároveň využijí všechny jeho přednosti. Paralelně s analýzou zmiňovaných potřeb a nároků dochází ke zjišťování fyzických vlastností místa, ale také jeho současného využívání (je-li využíváno). Při tomto průzkumu je nutno vzít v úvahu širší vztahy, tj. to co zvenčí místo ovlivňuje a na co má místo, změna jeho užívání vliv a také, jakou roli místo hraje či bude hrát v systému veřejných prostranství širšího území, viz článek 1.3. Nápady, které z tohoto procesu vzejdou jsou pak vtěleny do zadání návrhu, které se předá projektantovi. Toto zadání by již mělo obsahovat vyřešení konfliktů zájmů, které se objevily při analýze, stejně jako odhad prostředků, které budou k dispozici a způsobu realizace. Toto je poslední krok přípravné fáze plánovacího procesu

- 28 –

Tabulka 1: Otázky ohledně programové náplně

- 29 –

4.4

Vlastní návrh / dizajn

4.4.1

Zadáváme dizajn

Projektování či navrhování samo je blíže popsáno v kapitole 5, zde je popsáno z hlediska procesního. Projektant mohl, ale také nemusel být zapojen do přípravných fází celého procesu. Každý z případů má své výhody i nevýhody a oba jsou možné. Teoreticky je rovněž možné vybrat projektanta na základě veřejné architektonické soutěže, jejíž podklady by byly výstupem přípravné fáze. To je jedna cesta, jak se dobrat alternativ řešení, druhá je zadat návrh řešení jednomu subjektu a alternativy požadovat po něm. 4.4.2

První náčrty a alternativní koncepty řešení

Ať už je situace jakákoliv, je nutno zadání alternativních návrhů brát jako zásadní obsah první fáze, tedy návrhu řešení / architektonické studie. Studie, včetně perspektivních pohledů / kreseb / 3d vizualizací a podobně by se měly zabývat hrubou prostorovou strukturou, hlavními prvky. Neměly by jít do přílišného detailu, na tom často ulpí pozornost a zejména při veřejném projednávání se na takové detaily lidé zbytečně upínají, což znesnadňuje shodu nad celkovým řešením. Každopádně však vizuální prezentace, kresby, či příklady realizovaných řešení jinde pomáhají představit si návrh, zejména u laiků. 4.4.3

Vizualizace a alternativní koncepty, zpětná vazba – posouzení veřejností

Jak již bylo shora zmíněno, formy prezentace jsou důležité zejména při jednání s veřejností. Formy zpracování mohou být nejrůznější, od ruční kresby (i vybarvené), přes 3d grafiku, videa v pohybu, koláže, zákresy do fotografie až po fyzické modely atd. Jak bylo shora řečeno, tyto výstupy by měly být veřejnosti předloženy na třetím veřejném projednávání, nejlépe poté co se nimi seznámili předem hlavní či rozhodující aktéři plánovacího procesu., kteří již předem eliminují návrhy, které jsou například evidentně technicky neproveditelné, opomíjejí zájmy některých stran atd. Zde je také důležité nechat si dostatek času na připomínky veřejnosti, zejména těch, kteří nemohli být na veřejném projednání. Zvolená forma sběru dat je důležitá a vybírat je třeba zejména z návrhů komunikačních kanálů s nejširším záběrem (viz shora). 4.4.4

Vyhodnocení konceptu řešení podle potenciálních funkcí prostoru

Stejně jako je nutné posouzení návrhu řešení a jeho variant širokým spektrem uživatelů, tak je vhodná křížová kontrola pomocí seznamu funkcí veřejného prostranství (například toho z kapitoly 2). Toto může být součástí samostatné fáze procesu, je však vhodné zadat to do zadání a nechat projektanty, ať plynule svoje vize posuzují podle tohoto seznamu funkcí. 4.4.5

Posouzení variant řešení podle zájmů skupin uživatelů

Další posuzování by měli provést různí specialisté a to i ti často opomíjení, jako například odborníci na genderové otázky, na otázky prevence kriminality atd. Relevantní kritéria jsou uvedena v Příloze 5. 4.4.6

Zpětná vazba – zapracování připomínek do návrhu

Následně by měly být všechny tyto připomínky zapracovány do variant řešení, či do jednoho zvoleného konceptu návrhu. Ten bude vypracován do většího detailu a pomocí vizualizací, kreseb atd. by celé dílo mělo být prezentováno na 4. veřejném setkání. Jakmile dojde ke shodě všech zúčastněných, může se přistoupit k dalším fázím. 4.4.7

Konečná schválení návrhu řešení odpovědnými orgány

Nyní jsou na řadě dotčené orgány státní správy a samosprávy, správci sítí atd., aby se ke konceptu návrhu vyjádřili. Je vhodné celou záležitost s nimi předjednat, či je zapojit do celého procesu (jak bylo shora zmíněno). Pak se takové posouzení mnohdy stane formalitou. Výjimky existují a je třeba se připravit na to, že projekt bude třeba umět obhájit.

4.5

Fáze Realizace

4.5.1

Příprava detailní dokumentace (odpovídá dokumentaci pro územní řízení, či stavební povolení)

Tato fáze leží mezi fází návrhu a vlastní realizací, ale není možné ji vykonat dříve, než byl odsouhlasen dizajn.

- 30 –

Detailní rozkreslení návrhu dá rovněž podklad k vytvoření odhadovaného rozpočtu. Tato informace je důležitá pro srovnání s finančními prostředky, které jsou k dispozici a k rozhodnutí, které části (či celek) se budou zadávat jako komerční realizaci a které bude možné a vhodné zadat jako komunitní projekt pro realizaci místními (například). 4.5.2

Realizace a dohled

Po zadání zakázky (i na základě výběrového řízení) a podepsání potřebné smlouvy je možno přikročit k realizaci. Je nutné, aby zadavatel dohlížel na realizaci a měl odsouhlasený dodatečný počet kontrolních dnů (ve spolupráci s projektantem).

Tabulka 4: Různé scénáře realizace 4.5.3

Předání

Po dokončení realizace (a odstranění případných vad) se staveniště oficiálně předá investorovi (zadavateli). Je možné, že takové předání proběhne po částech. Pokud bude nutná kolaudace stavebním úřadem, je nutné počkat s předáním do užívání až po ní.

4.6

Správa a údržba, stálý dohled a vyhodnocování

4.6.1

Oficiální otevření

Toto předání by se mělo ozvláštnit, například slavností, která zase může mít nejrůznější formy Mnozí budou brát předání veřejnosti jako vyvrcholení procesu, ale fáze 4 teprve začíná, na což ž by se nemělo zapomínat. 4.6.2

Pravidelná péče

Ihned po dokončení začínáme o prostranství pečovat. Zejména pokud jde o rostliny. Ty jsou po výsadbě nejzranitelnější a je nutno do péče o ně investovat mnoho času a energie. Jinak by celá snaha mohla přijít vniveč. Celkově je údržba, okamžité opravy čehokoliv poškozeného nebo nefunkčního brána na lehkou váhu. Nedostatečná údržba a správa může znamenat neúspěch celého projektu a velké finanční náklady v budoucnosti Zde se opět nabízí příležitost zapojit místní obyvatele, jsou to oni, kdo nejdříve odhalí problémy s fingováním. Pokud je budete podporovat v tom, aby je alespoň oznámili, pak máte napůl vyhráno.

- 31 –

Tabulka 5: : Sledování vývoje v užití, údržba 4.6.3

Správa nového městského prostoru

Důležitá jen nejen dobrá údržba, ale také to, aby se místo stalo těžištěm společenského života, pobytu místních. K tomu mlže posloužit pořádání nejrůznějších kulturních, sportovních a společenských událostí, nebo třeba společného jarního úklidu 4.6.4

Sledujeme užívání prostranství – vyhodnocení úspěchu

Konečně, má smysl zjistit si, zda finanční prostředky vynaložené na projekt a realizaci byly účelně využity a že místo funguje a je využíváno tak, jak bylo plánováno. Nejlépe se to provede srovnáním stavu před a po realizace (pokud se jedná o prostranství, které bylo upravováno a nechali-li jste si takový průzkum zpracovat před přeměnou). Stejně jako ve zjišťovací fázi lze postupovat i nyní (internetová fóra, dotazníky, pozorování a sčítání lidí atd.). Občas jen stačí hodinu či dvě denně na místě posedět a odhalíte, jak a kým je užíváno.. Tato zjišťování mohou sloužit k redefinici a úpravě prostranství, na veřejném prostranství práce nekončí nikdy, mění se stejně, jako se mění potřeby lidí.

4.7

Závěry – omezení a příležitosti dobrého plánovacího procesu

Dobrý proces, který jste zvolili pro uskutečnění vašeho záměru je důležitou podmínkou úspěchu, Proces sám však není schopen zajistit funkční veřejné prostranství. Bez dobrého zahradního architekta, architekta či jiných projektantů se neobejdete. Ani kvalitní dizajn však není samospásný. Nakonec bude stejně záležet na uživatelích, jak místo přijato, zda se s ním dokáží ztotožnit, bude-li vůbec odpovídat jejich zažitých zvyklostem, hodnotám.

- 32 –

Kapitola 5

Jak to vše složit tak, aby vznikl dobrý návrh?

Shrnutí Tato kapitola se zaměří na způsoby integrace a syntézy všech předchozích nezbytností tak, aby bylo možno vytvořit úspěšný dizajn. Zaostřeno tedy bude na dizajn ve smyslu slova "prostorové a funkční uspořádání jednotlivých komponent, výběr materiálů, míst a intenzity osvětlení, výběr barev, nábytku a spojení toho všeho ve funkční a krásný celek. Aby vznikl dobrý dizajn městského prostoru, je potřeba třech vstupů: ¾ ¾ ¾

* Porozumění vlastnostem místa, jeho potenciálu stejně jako vědomí jeho vztahů s okolím, ať už fyzických, tak myšlenkových. * Vytvoření kvalitního zadání - viz kapitoly výše * Třetí podmínka je skloubení předchozích dvou tak, aby vznikl jednolitý celek spojující historii místa, jeho přírodní vlastnosti s funkčními nároky tak, aby se uživatelé mohli s novým prostorem ztotožnit, přijmout ho za svůj..

Třetí krok je nejtěžší definovat, v zásadě proto si najímáte projektanta. Použitelný spojovací článek mezi strukturami, funkcemi a významy v rámci dizajnu místa může být užití archetypálních vzorců tak, jak o nich mluví Ch. Alexander. Tyto vzorce poskytují jednoduchý způsob integrace jednotlivých funkcí s prostorovými prvky užitými v dizajnu tak, že výsledek je lehce uchopitelný uživatelem. Archetyp zde užitý odkáže vždy na něco, co už jsme všichni zažili, viděli ... takže víme jak se k tomu postavit, jak to užívat. Příklady zde uváděné je možné použít v počátcích navrhování, zahrnují:¨ 'tiché zákoutí ke spočinutí, ke čtení'; 'Jeviště - pro to, co se může odehrát'; 'Místo na piknik'; 'Promenáda - vidět a být viděn'; 'louka'. Tyto charakteristické prostory lze vnímat jako sérii možných skladebných prvků, které je možno nebo také ne vybrat, kombinovat jeden s druhým na jakémkoliv místě pro vytvoření celkového konceptu návrhu. (je třeba mít na paměti, že archetyp louka nemusí mít v soudobém městském prostředí vůbec podobu skutečné louky, může to být prostě velký prostor, který bude lákat k proběhnutí, ke hrám, nebo slouží "jen" pro ten pocit otevřeného prostoru. Z jakého povrchu bude není až tak důležité).

5.1

Úvod: programová náplň a dizajn prostoru

Předchozí kapitola se soustředila na navrhování jako na posloupnost určitých kroků, pokud na jeho konci není uspokojivý výsledek dizajn, není k ničemu. První část - definice programové náplně je v odhalení zadání, to, o čem prostor má být. Druhá část, vlastní dizjan spočívá v hledání řešení. Zahrnuje jednak hledání formy, to je, kde co přesně bude, jakou to bude mít barvu, z čeho to bude atd. Ale také hledání obsahu, jak to celé bude působit a jak komunikovat se svým okolím a svými uživateli. Ti, kteří jsou zodpovědní za celý návrhový proces musí předat projektantovi všechny potřebné informace k tomu, aby se svého úkolu, dizajnu, mohl s úspěchem zhostit. Vytváření zadání spočívá především v analýze, ve zjištění požadavků, potřeb, nároků všech zúčastněných, v odhalení specifik místa, jeho problémů a potenciálu, v návrzích jak tyto záležitosti skloubit. Navrhování / dizajn v užším smyslu slova spočívá v syntéze toho všeho, vychází z analýzy potřeb, potenciálu a omezení místa samého, z jeho vztahů s okolím. K tomu všemu se přidá osobnost projektanta, jeho zkušenost a kvality. Tato kapitola se soustředí právě na tuto syntetickou fázi, nejdříve se podíváme na kontext do kterého je návrh zasazen (místo) a pak na jednotlivé prvky, kterými je zaplňováno.

- 33 –

5.2

Fyzické vlastnosti místa a jejich odraz v návrhu

Od přírodních a prostorových vlastností místa se samozřejmě všechno odvíjí, ale místo samé neleží ve vzduchoprázdnu a je třeba vnímat vše co leží kolem, je viditelné, nebo je spojeno neviditelnými vztahy s naším místem. Následující faktory budou hrát důležitou úlohu v možnosti využití potenciálu místa: Tvar terénu - je možno využít terénních nerovností? Stávající vegetace - je možno ji využít, nebo je lépe ji odstranit? Výhledy, průhledy - je možné je zachovat, zdůraznit, otevřít další? Převládající směry větru a všeobecné mikroklima - jak lze využít klady a zmírnit zápory? Oslunění - která místa budou atraktivní z tohoto hlediska? Funkce a uživatelé okolních budov - známe jejich potřeby? Jakou aktivitu budou generovat? Okraje, prolnutí s okolním územím, především se zelenými plochami - jaká je tam propojení (vizuální, fyzické atd.) Doprava - odkud jsou hlavní vstupy, kudy se lidé přirozeně pohybují? Významy a hodnoty - Jaký postoj mají k místu místní? Čím místo nyní žije, co z toho je hodno zachování, podpoření a naopak?

Když se zamyslíme nad veřejným městským prostorem, je nutno vzít v úvahu 4 rozdílná měřítka. Hierarchie parků uvedená v kapitole 1 by měla být vztažena na všechny úrovně, i když první úroveň - sousedství, má prostranství privátního či poloprivátního charakteru, takže ji není nutné zahrnout v rámci veřejného městského prostoru. Nejbližší okolí bydliště, plácky na nároží, v každé druhé ulici atd. Prostor bloku či několika bloků - malé parčíky, náměstíčka Čtvrť, malá městská část - okrskové parky, obchodní třídy, náměstí Celé město - celoměstské parky, lesoparky atd.

5.3

Vytváříme kvalitní zadání

Poté co jsme prošli procesem identifikace potřeb místních obyvatel, existují dva přístupy pro integraci těchto potřeb v návrhu. Buď je možné tyto potřeby brát jako nespojité, oddělené, které je třeba vtělit do nějaké určité struktury, zařízení, nebo je možné se snažit najít společného jmenovatele vždy skupině potřeb, který pomůže definovat to, jako funkcí, strukturou a atmosférou místo naplnit. Druhý přístup, který je založen na definici vzorů je uveden zde, ovšem pouze jako možnost, která může pomoci v dizajnu jako takového, ale také na začátku procesu, kdy si mnozí místní obyvatelé nemusí uvědomit, že pro všechny jejich různé potřeby stačí jedna louka (například.

5.4

Definujeme základní elementy - vzorce

Modernistický přístup učí, že když je nějaké zadání uplatněno v na jedinečném místě, výsledek může být jen jeden vhodný návrh, jedno řešení, které nejlépe vyhoví všem požadavkům a dané situaci. To je do určité míry správné. Ale je pravdou, že neexistuje nekonečně mnoho míst s nekonečně rozdílnými vlastnostmi. Naopak, podobný dizajn byl mnohokrát využit na místech s podobným charakterem. Častým opakováním bylo možno zevšeobecnit a získat tak slovník projektových typů ba jejich jednotlivých komponent. Výsledkem je vznik určité typologie časem prověřených forem. 4

- 34 –

5.5

Typologie prověřených forem městských prostranství

Následující vzorce poskytují přehled základních elementů veřejných prostranství, které je možné mezi sebou navzájem kombinovat a dosahovat tak obměny. Samy o sobě nereprezentují typy veřejných prostranství, ale částečné aspekty, které je možné vkládat, kombinovat se stávajícími prostory nebo vytvářet nové. Jistě ne všechny vzorce budou použitelné do každého typu městského prostoru, ale jak už bylo výše zmíněno, archetypy mohou mít nejrůznější podobu. Je důležité mít na paměti, že je třeba je vidět jako hrubý náčrt, ze kterého teprve diskusí a dalším dizajnovým procesem vznikne něco, co bude splňovat konkrétní zadání vašeho projektu a respektovat vaše konkrétní místo.

5.6

Několik příkladů typických veřejných prostranství

Klidné místo ke spočinutí Skupiny menších, do sebe ponořených, chráněných a možná i zastíněných míst k sezení, odsazených od hlavní cesty a zdrojů hluku. Výhledy by měly být umožněny, ale nejsou dominantní. Pobytový prostor, příjemné místo k setkáním, rozhovoru, odpočinku Pohodlné místo k pobytu, setkávání, odpočinku. Rozsáhlejší centrální prostor s dlažbou i výsadbami poblíž hlavních tras, ale ne jimi křížený. Mnoho různých forem a míst k sezení či ležení pro různě velké skupiny lidí. Místo by mělo poskytovat kombinaci uzavřených a otevřených prostor, průhled a útočiště, může se zde objevit architektonický prvek poutající pozornost jako pergola, pavilón apod. Procházka parkem Relativně neformální oválná trasa poskytující procházkový okruh po menším městském zeleném prostoru a propojující jeho jednotlivé části. Nabízí možnost jít se projít, aniž byste opustili park (daný prostor). Možno asociovat s pohybem pro zdraví (vybavit okruh posilovacími prvky atd.) nebo s pobytem (vybavení lavičkami) atd. Vyhlídka Může se jednat o vyhlídku do kraje, města (z kopce) nebo na aktivity probíhající v určeném prostoru. Bude se zpravidla jednat o zpevněnou plochu, na okraji prostoru, možná se zábradlím (o které se můžete opřít) či jinou bariérou na jedné straně (ale i za zády). záleží na podmínkách konkrétního místa. Aréna, místo, kde to žije Relativně velké zpevněné prostranství v centrální pozici, které je možné přehlédnout z více stran. Mohou se tam odehrávat zcela neformální neorganizované aktivity (skateboarding, inline akrobacie atd.), na které se přijdete také jen tak podívat. V zimě se může místo dát zaplavit a vznikne tam kluziště. Promenáda – vidět a být viděn Široká zpevněná dobře osvětlená cesta pro pěší, třeba lemovaná alejí, s lavičkami po stranách. Chůze nahoru a dolů po ní je hlavním využitím. Nemusí nutně spojovat hlavní vstupy do areálu, ale její strategické umístění ve vztahu k ostatním prvkům je důležité. . Stinný háj Pravidelně i nepravidelně uspořádaná skupina stromů se zapojenými korunami. Vytváří uzavřený, tichý a klidný prostor. Je možno je učinit jen průchozí nebo umísťovat pobytová místa s lavičkami. Může jít o hlavní atrakci místa nebo jen útočiště před otevřenými plochami, pokud jsou plné lidí. Velká louka Velká centrální plocha, především travnatá, která umožňuje flexibilní využití od hraní míčových her, po umístění stanu pro pořádání koncertu v létě. V ideálním případě by neměla být přerušována cestami ani rozbíjena stavbami, stožáry osvětlení a podobně. Místo může mít podobu mělké misky pro posílení pocitu uzavřenosti, nebo může sloužit k zadržení dešťové vody při přívalovém dešti. Květinové záhony Květinové či trvalkové záhony kolem vstupů do areálu nebo formující místní ohniska pozornosti jsou osvědčenými prostředky pro zvýšení barevnosti a proměnlivosti prostoru. Mohou označovat místa, kde lze nalézt posezení a podobně. Nejsou atraktivní jen pro lidi, ale také pro hmyz. Motýli zase mohou zabavit malé děti. V místech s více městským charakterem či složitější údržbou je možno je nahradit nápadnějšími druhy keřů a stromů.

- 35 –

Uzavřená hranice Tato může mít formu bohaté výsadby, která tvoří hranici otevřeného prostoru a která odděluje buď funkce v rámci prostranství nebo prostranství od rušivých vlivů okolí. Může mít podobu zdi, plotu, terénního valu s osázením nebo kombinaci toho všeho. Jasně definovaná hranice může pomoci místu vytvořit si svůj osobitější charakter. Vstupní dvůr Zpevněný povrch s posezením tvořící práh prostranství a sloužící jako vstupní brána. Patří jak areálu tak okolnímu městu a bude mít charakteristiky obou. Ideálně bude umístěn u zastávky městské dopravy, parkoviště, je to místo, kde na sebe lidé mohou čekat, dávat si schůzky a bavit se životem kolem. Místo pro piknik Místo s vybavením na grilování, rychlou přípravu jídla, stoly, lavice, přívod vody, odpadkové koše atd. Je dobře, když je takových míst více, záleží na typu prostranství. Místo pro pěstování květin a zeleniny Možnosti aktivní zkušenosti s pěstováním a péčí o květiny či zeleninu a samozřejmě jejich plody, květinami na nedělní stůl či ochutnáním čerstvé zeleniny. Tento prvek může mít formu řady polouzavřených zahrádek v parku pronajmutých přímo zájemcům nebo se může jednat o přízemí přilehlých soukromých domů. Také může jít o integrální část vašeho prostranství, součást dizajnu a běžné údržby místa (ta ovšem musí být intenzivnější než je tomu v ČR zvykem. Součástí takové plochy pak jsou klasická zařízení jako přístřešek na nářadí, zavlažování, kompost atd.. Kousek přírody ‘Divočina’ a ‘městské prostředí’ mohou být viděny jako protiklady, jejichž kontrast může vytvořit potřebné napětí, vzrušující pohyb vnesený do přísně organizovaného, očividně naplánovaného prostředí. Plocha přirozené vegetace posykující přirozené prostředí volně žijícím druhům rostlin a zvířat dává tušit přímé spojení s okolní krajinou, i když tam žádné fyzické být nemusí. Naším kouskem přírody může být přirozená louka (vysetá směs mnoha druhů trav a bylin), nádrž s okrajovou vegetací travin a rákosu, mokřad (sloužící jako retence srážek z přilehlých zpevněných ploch), pás keřů a stromů s přirozenou druhovou skladbou atd. Takové plochy dávají pocítit dynamiku přírody, koloběh vzniku a zániku s probíhajícími ročními dobami stejně jako poskytuje obyvatelů města přímou zkušenost s přírodními elementy, které stojí mimo jejich každodenní zkušenost.

5.7

Spojení do celku, který je více než pouhým součtem částí

Je nutno znovu zdůraznit, že výše uvedené typové příklady nemohou být použitelné vždy a všude, je nutno je brát jako příhodnou inspiraci k tomu, jaké typy míst může území obsahovat, přičemž je třeba si uvědomit, že zvolená forma může být velmi různá. Je nutné vždy vzít v úvahu potřeby uživatelů, charakter prostranství atd. Je možné je přirovnat k bednění, do kterého se lije beton. Bednění tekutý beton drží pohromadě, ale je možné ho odebrat, když již zatuhnul, když se myšlenky zúčastněných již usadily a nepotřebují již podobnou inspiraci. Dizajn veřejného prostoru nespočívá v nahlédnutí do jakési kuchařky, vybrání ingrediencí ze seznamu. Je to stejné jako s vařením, jde o to, kdy a jak se co přidá, jak se to zamíchá tak, aby na konci byl prostor vyvážených chutí a barev a ne jen koláž nesourodých prvků. Je tedy nutné uzpůsobit náplň požadovaným funkcím a charakteru prostoru, vhodně vše uspořádat tak, aby celek měl řád, působil příjemně a přirozeně, aby jednotlivé funkce byly řetězeny logicky podle své příslušnosti, aby to co se doplňuje bylo u sebe a to, co se ruší bylo odděleno. Z hlediska užívání je cílem naplnit místo tolika funkcemi, jak je to jen možné (viz kapitola 2). Zatímco ekologické či environmentální funkce stejně jako ty sociální a společenské je poměrně lehké definovat a zahrnout, funkce strukturální a symbolické se vymykají lehké definici a nejde je naplnit jednoduchým a osvědčeným postupem. Více k tomuto níže. V rámci tohoto kroku je třeba myslet na všechny skupiny uživatelů a to zejména ty běžně opomíjené, slabší. Stejně tak je třeba neustále posuzovat dizajn z hlediska bezpečnosti, přístupnosti, potenciální kriminality, ohrožení uživatelů. Všechny tyto kroky jsou jednolitým tvořivým proudem, někdy je nutno se vrátit, znovu se zamyslet, vytvářet nové varianty a ani po dokončení se nevzdat ambicí na neustálé vylepšování.

- 36 –

Snad nejsložitější součástí celého tvůrčího procesu je konečné splynutí součástí v jeden celek. Čím méně násilné je, čím méně postřehnutelný je záměr, čím přirozenější užívání a pocit, který v prostoru máme, tím lépe. Má-li místo nadto svoji zvláštní atmosféru, vyjadřuje-li něco z hodnot uživatelů, je možno hovořit o výjimečném díle. K tomu bychom měli vždy směřovat. Jak už bylo zmíněno v Kapitole 2, Evropská Úmluva o Krajině dává stejný důraz na fyzické aspekty krajiny, tak na ty vnímané, pociťované. Je tedy jedním z hlavních úkolů projektanta, aby poté, co úspěšně do návrhu zahrnul všechny požadavky a potřeby uživatelů, obohatil místo o příběh, ducha. Dílo pak musí tvořit jeden nedílný celek, přesvědčivý a přitom nenucený, který však bude čitelný pro co největší škálu uživatelů jak jen to bude možné. Jakkoliv je vytvoření čitelného, významuplného prostranství důležitou součástí dizajnu, nebo snad právě proto, nelze je vlastně navrhnout jen na základě racionálního řetězení hmotných prvků, nejde to naplánovat silou. Význam, příběh, atmosféra vzniká jenom vztahem místa a jeho uživatelů. Úkolem projektanta je vytvoření potenciálu k tomu, aby se to mohlo udát, možná nejlepší cestou jak toho dosáhnout je ujistit se, že dizajn je pevně zakotven v místě samém a jeho okolí, že je respektuje. Poděkování Tato práce je výsledkem šesti zvláštních pracovních textů připravených těmito partnery: Regional Environmental Center (Slovensko), Nadace Partnerství (ČR) a Nadácia Ekopolis (Slovensko), LAMORO (Itálie), RiSSC (Itálie), FH Erfurt (Německo) a TU Vídeň (Rakousko). Poděkování patří všem partnerům za jejich podněty a připomínky.Tyto obecné zásady jsou založeny především na Pracovních spisech 3.2.1 až 3.2.6 Projektu UrbSpace. Výňatky z těchto spisů nebudou zobrazeny jako citace, jelikož jsou základním stavebním kamenem této práce a jsou vnímány jako souborné dílo všech zúčastněných partnerů. Díky patří také DI Karlu Glotternovi (členu vědecko technického výboru - VTV, bývalému vedoucímu MA 18 / odboru územního plánování a rozvoje ve Vídni) a DI Kurtu Hofstetterovi (současnému vedoucímu krajinného plánování v rámci odboru m 18) za přínosné připomínky a jejich ochotu k častým diskuzím během práce na těchto Obecných zásadách. Tato práce je součástí projektu UrbSpace-Project (www.urbanspaces.eu) a její vypracování bylo umožněno pomocí Programu Central Europe 2007-2013 Evropské unie.

Reference, Poznámky, Přílohy Kapitola 1 1. Evropská Úmluva o Krajině: http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/176.htm 2. Tématická strategie pro městské prostředí: http://ec.europa.eu/environment/urban/pdf/com_2005_0718_en.pdf 3. Lipská Charta: http://www.eu2007.de/en/News/download_docs/Mai/0524-AN/075DokumentLeipzigCharta.pdf 4. Aalborská Charta: http://ec.europa.eu/environment/urban/pdf/aalborg_charter.pdf Kapitola 2 Appleton, J., 1986, The experience of landscape, John Wiley and Sons, Chichester Gehl, J., 1986, Life between the buildings, Danish Architectural Press, Copenhagen Lynch, K., 1960, The Image of the City, MIT Press, Cambridge, Mass.

- 37 –

Orians, G.H., 1986, Ecological and evolutionary approach to landscape aesthetics, in: Penning-Rowsell, E. & D. Lowenthal, 'Landscape meanings and values', Allen and Unwin, London Thompson, I.H., 1999, Ecology, community and delight, E & FN Spon, London Eamus, D.et al., 2004,TURNER REVIEW No. 9 Ecosystem services: an ecophysiological examination, Australian Journal of Botany 53(1) 1–19 Vitruvius: http://www.gutenberg.org/files/20239/20239-h/29239-h.htm Wilson, E.O., 1984, Biophilia, Harvard University Press, Cambridge, Mass. Wilson, E.O., 1986, Sehnsucht nach der Savannah) (Longing for the Sacann, Garten + Landschaft, 96, 3: 19-24 Kapitola 4 Pena, W., 1987, Problem seeking, AIA Press, Washington DC Kapitola 5 Alexander, C., 1979, The Timeless Way of Building, Oxford University Press - USA, Alexander, C., S. Ishikawa, S. & M. Silverstein, 1977, A pattern language, Oxford University Press, Oxford

- 38 –

Poznámky

1

www.urbanspaces.eu/index.php?id=objectives-activities.php

2

Appleton, 1975 (‘Prospect-Refuge’ theory), Orians, 1986 (aesthetics of acacia tree species) a Wilson, 1986 (‘Longing for the Savannah’) o tomto aspektu krajiny psali v poslední době. 3

Vytváření programové náplně – přístup, který navrhuje Peňa, např. (Peňa, 1987), počítá s tím, že všichni zúčastnění hrají stejně významnou úlohu, všichni jsou vybízení k aktivní účasti. Nejde jen o formulace požadavků a nároků, ale i nápadu, jak je zapracovat do návrhu, jejich zaznamenání na kartičky - je to obdoba SWOW analýzy, kdy jsou analyzovány silné a slabé stránky příležitosti, ohrožení , ke kterým se došlo například sběrem dat při brainstormingu.

4

Tento fakt byl rozpoznán architektem a urbanistou Ch. Alexanderem, a jeho charakteristiky popsány v trilogii knih popisující ‘Prostorový slovník vzorců’ (Alexander et al., 1977). Tyto vzorce, které Alexander popisuje, mohou být považovány za základní výrazy typického slovníku architekta, takové, které může kdokoliv převzít a uplatnit ve svém konkrétním návrhu. Daly by se možná popsat také jako šablony vycházející z prostorového pravzoru. Alexander a jeho spoluautoři je popisují jako prvky, které je možné neustále obměňovat, kombinovat tak, že vznikají stale nové návrhy, ovšem založené na nadčasových základech. Tyto šablonovité návrhy jsou alexanderem souhrnně označovány jako ‘pattern language’ – pattern = vzor, vzorec, language = jazyk (Alexander, 1979). Vzory popsané v Alexandrovýh knihách se vztahují na celé spektrum člověkem utvářeného prostředí od regionálních plánů po jednotlivé budovy až po stavební technologie těchto budov. Obsahují detaily a součásti stejně jako celé objekty. V rámci tohoto širokého spektra vzorů jen několik málo se dá uplatnit v rámci veřejných prostranství. Otázkou je do jaké míry lze toto spektrum rozšířit tak, aby odráželo potřeby vzniklé při vytváření nových městských prostor.

- 39 –