Strážnické léto aneb punks of jižní Morava, Moráva, oj (19.7.2011 – 22.7.2011) ÚTERÝ Sluneční kotouč se roztočil nadšením, ale bohužel se přehřál a přeřízl vodovodní potrubí. V době, kdy Melmen, Filip a Jirka opouštěli Opavu, však ještě vesele bzučel. Že by předpověď meteorologů byla pouhou postmoderní mystifikací? Přece nemůže pršet celý týden, že? To je logické. Pršelo dva měsíce v kuse. Jako zdatní přírodní vandeři jsme si objednali pokoj ve Strážnickém kempu. „Helé, ty to teď podáš S anebo BEZ, jo?“ „Černý bez?“ „Ne, prostě S anebo BEZ chápeš?“ „Jo. Tak S.“ Hurónský řehot. „Ne. To bylo přece BEZ. Hahá. Hahá. Tak znova.“ „Tak BEZ.“ Dusící se chrapot smíchu. „Nééééé. To bylo S. Hohó. Hohó.“ Cestující se nechápavě otáčejí a průvodčí si odplivne. Pravda. Naše vlakové hry určitým děsivým způsobem degenerují. V průběhu celého čundru jsme zjistili, že máme výrazné tendence propadat lůzovitému diskurzu. Z výšin ducha spadáme do odpadu. „Kategorický imperativ přece nemůže být transcendentální variací.“ „Záleží, zda se považuje za bytí. Ostatně esenciální je pozice.“ „Pozice to je jako židle, ne?“ „V podstatě se to tak dá říci. Na židli sedíš zadkem.“ „Tedy prdelí, že?“ „Ano. Hovno – prdel – sračka …“ „…to je naše značka…“ „…hovno prdel kamení…“ „…to je naše znamení…“ „Já bych se šel vymrdat a vysrat.“ „Chrocht!“ 1
Ve Veselí nad Moravou se k nám připojil Václav a už jsme si to řinuli do stražnické osady. Na nádraží nás přivítal starosta a houf selek v krojích a s osolenými chleby. Mystifikace. Dorazili jsme do kempu podivuhodnou cestou. V podstatě se dá říci, že jsme ani jednou nešli do kempu či z kempu stejně. Stále jsme zkoušeli nové a nové varianty (bahno, les, smetiště, okapy). První den, mraky se teprve nalévaly podobně jako my, jsme se rozhodli okusit zdejší koupaliště. Motaje se, tobogánovali jsme se. Melmen se málem utopil. Voda byla krásně prochcaná. Zajímavou zkušeností bylo opilé klácení se na kovových schůdkách od tobogánu, kdy nás pozorovaly zděšené děti a znepokojení rodiče nedůvěřivě vstávali z dek. Nechápu co řeší, vždyť jejich ratolestem se ve společnosti pedagogů nemůže nic stát! „Bez topůrka věrtel nezakopeš,“ hromově zaječel Jiří na nejbližšího haranta, který se na něj podíval coby debila. Po cachtavém oblažení Melmen umřel na pokoji a nebýt piva, byl by dostal otravu alkoholem. V kempu byly dvě hospody, které jsme tedy prošli důkladně. Jedna byla hospoda U kundiček a druhá byla U maminy. Třetí putyka, v blízkosti muzea lidového folklóru, byla U svalnatých kundiček (Ach jo, ten degenerující pokles byl všudypřítomný, ale my se opravdu bavili taky třeba o Bělohradském, Kantovi či o hovnu!). Václav vysvětloval ostatním, že O2 má jistou službu, kdy zavoláte a operátorka vám zdarma sdělí informaci jakéhokoli charakteru. Následně předal mobilní telefon a spokojeně hleděl na Mečka, kterak vytahuje z nebohé paní celou bibliografii Petra Kropotkina. Tento anarchistický grafoman nakonec stál nemalé peníze, protože informační služby logicky zadarmo nejsou. Zadarmo není nic. Uvažovali jsme, že kdyby schopný a šikovný podnikatel zastínil slunce, tak by mohl poctivě vydělat na lidské potřebě slunečního světla. Kdo by si zaplatil, ten by dostal pruh světelného záření na omezenou dobu. Díra na trhu jako svině. Ozval se zvuk volného trhu a prase zachrochtalo. V hospodě U maminy jsme při otázce na místní stolní fotbálky dostali doporučení, abychom zašli k panu Šimáčkovi. A tak jsme ožralí šli k panu Šimáčkovi. Byla to hospoda ve dvoře a starej Šimáček, převlečen za cyklistu (oni se ti jihomoravané tak rádi převlékají) nám donesl piva za třicet a klobásy za padesát. Bude se ždímat. Fotbálek tam nebyl. Po návratu k mamině (cestou jsme halasili známý to popový singl „Punks of Jižní Morava“) zkoušel Filip oslovit dívky, zda by si s námi zahrály Citadelu. Slepice se na něj podívala, vykvokla a odkrákala. „Václave, dělej očka na dívky, než se ti ty oči zase zkurví!“
2
STŘEDA Syn podává tatínkovi obdélníkové máslíčko. Dcerka slušně dolévá čaj a přeje dobrou chuť. Máma vytahuje kostky a spolu s rodinou mlčky hrají. Usrkují čaj a polykají čerstvé bagety. Idyla je najednou narušena. „Pejvo, kurva! Dejte sem nějakej chlast. Je už osm hodin ráno, sakra!“ „Prší a chčije venku! Tak do mě vlejte taky něco, ať můžu chcát, holá.“ Pokojně jsme posnídali ranní alkohol a zamysleli se nad povahou potoků jménem Mandát. Vzhledem k počasí jsme se rozhodli pro prohlídku strážnického zámku. Jelikož jsme však měli ještě časovou rezervu, využili jsme momentu pro pochopení největších platanových alejí ve Střední Evropě. Různé druhy šošolek nás uváděly v úžas. „Prateta Ferdinanda z Hohenzollernu, Matylda de Huho, byla známou a protřelou kuplířkou, která neváhala prodat svá vnoučata úhlavnímu soku svého bývalého manžela, známému to lidojedu,“ žvanil Jiří, hledě na obraz Habsburka se zácpou. „A co znamená ta nařasená opona?“ „Jedná se o typický neobarokní motiv, zdůrazňující vetchost a rozčepýřenost lidské duše.“ V zámku jsme byli zasaženi několika fenomény. V prvé řadě nás zaujal obraz chlípně se tvářícího kněze s batoletem na kolenou. Některé věci se ani po staletí nemění. Dále jsme zaznamenali, že meč je sečná zbraň a že hodiny, mimo času, někdy ukazují i minuty. „To je psychopatické tohleto! Dívej na ty nástroje! Jak jsou pohozené v prostoru. Moderní výrazové prostředky! Co to může vyjádřit? Kde jsou hranice percepce?“ žasl Filip nad konceptuálním uměním, zasazeným do prostor starobylé tvrze. „Filipe, to je výstava hudebních nástrojů, víš.“ „Aha. Tak to je nuda potom.“ Meček následně nahodil rozhovor s mladou průvodkyní. Tázal se jí, zda je zámek proslulý svými paranormálními jevy. Dostalo se mu odpovědi, že kdysi míval bílou paní, která chodila po arkádách. Akorát tu arkádu zbořili po přestavbě, takže paní neměla, kde chodit, a tak to zabalila na důchod. Přesunuli jsme do restaurace, později pojmenované U svalnaté …no víte čeho, že? Václav totiž dokázal vyjít z úžasu nad schopností ryčné děvy unést deset talířů. Trošku znepokojeně zkontroloval vlastní biceps a sklopil uši. Při pozdějším dialogu vyšlo z děje, že silné pohlaví pocházelo z Ostravy. Holt krumpáč a sbíječka se nezapře. Sežrali jsme jakési makrely za 65 korun. Prý je to výhodné. Jelikož venku se stále vylévaly vany, moudře jsme ustoupili. Asi pět hodin v putyce jsme vsakovali pivo a hráli 3
všechno od mariáše po Citadely. Uprostřed hry, zrovna když Vajík jakožto Mordýř podříznul nabubřelého lichváře Kupce mu zazvonil mobil. Bylo to O2 (ano, to stejné O2, které poskytuje „zdarma“ informační služby) a nabízelo svému věrnému zákazníkovi dárek k narozeninám! Bezplatně získáte bonus 2000 Kč* a k tomu rok volání úplně zdarma!** Zítra k vám přijede kurýr a vy jen podepíšete smlouvu. Takžesouhlasítevýborně! Je to prosté, není v tom žádný háček! (ehmm ehmm pokud „bezplatně“ a „zdarma“ definujeme jako platbu 850 Kč týdně ech ech hrrm). Smíchem a rezolutním típnutím Vajík telekomunikační kyslíkovou molekulu zamordoval také. Když jsme spokojeně opouštěli lokál, počasí venku už bylo docela stabilizované. Každopádně oproti čtvrtku bylo počasí ještě dobré! Usoudili jsme se navštívit muzeum lidové kultury. Místo kyprých selek jsme však potkávali zhulené sedláky v pubertálním věku. Každopádně mlýny byly zajímavé. Ve vinotéce se Filip tázal obsluhující adolescentky, kolik že toho vychlastá za den. Odpovědí byl zklamán, protože deci denně je hříšné jednání. Velice nás zaujala zapálená dívka, která nám vysvětlovala pohřební obřady moravské vesnice. Vysvětlovala nám, že tehdy lidé žili v pevném přírodně-společenském řádu, který jim umožňoval hodnotný život. Dokonce nechávali mrtvolu ležet na zemi a na ní si hrály děti! To dneska nemáte! Déšť ustal alespoň symbolicky, takže cesta do Plžů – legendárního místa plných bodrých vinařů – byla otevřena. „Víte, Jiří tady stále naivně očekává tu náruč bodrých vesničanů, co nám budou vnucovat víno,“ s úsměvem se svěřoval Filip místní rodačce servírce. „Ale přesně takhle to u nás funguje! Jste na Jižní Moravě přece!“ Cestou do Plžů jsme spásli krmnou kukuřici a pohovořili s párkem Holanďanů. No ano! Opět na prázdninových divočinách potkáváme evropské spolubydlící ze země dřevěných tulipánů. Václav s nimi pohovořil svou plynnou nizozemštinou (trošku se zadusil a okolní pole skropil deštík žlutavých hlenů). Dozvěděli jsme se, že Plže jsou nedaleko. Dorazili jsme do historického hnízda vinných i nevinných sklepů. Uprostřed silnice se tyčila mohutná sakrální stavba. Holt, církevní lobby má zde na Slovácku zřejmě silnou pozici. Procházeli jsme úzkými uličkami stoupaje do kopce a přemýšleli, kterému že to vlastníkovi skočíme do soukromého majetku. Uviděli jsme rodinku, jak švitoří. Šup do sklepa. Místní vinař si s úlevou povzdechl, že nemusí (o)trávit čas se svou tchýní a hutně nám naléval. Povídal cosi o Číně, kde byl. Pohrdal línými dělníky, kteří nejsou schopni být schopní a musí pracovat denně za pakatel. Kdo chce, ten něco dokáže přece! Kdo nemá packy od sebe, tomu živobytí nikdá nesmrdí. 4
„A byl jste v Chiapasu?“ tázal se Filip vinaře a představoval si vegetariánská kuřátka létající do otevřených hub rovnostářských anarchistů. „Já na ty barabizny moc nejsem,“ odvětil suše chlápek. Václav byl vyveden z konceptu nezvyklou sociální situací. Co teď? Kupujeme si to víno? Nebo nám to dává na košt zdarma? Jak zde fungují vlastnické vztahy? Jsme hosté nebo zákazníci? Naštěstí uvolňující prvky etanolu zapůsobily. Situace se rozmazala a my se vydali na průzkum dalších oblastí. „Ten výběr z hroznů znamená, že vyberete ty kuličky, které jsou hezké, že?“ ujišťoval se Vajík. „Ne.“ Následující vinař byl již komerčně zajištěn. Přivítal nás s bodrým hlaholením a uvedl do profesionálně připraveného sklepu. Dal nám jakési bílé. Zkusili jsme ještě poslední sklípek, kde jsme zkejsli. Byl zde soukromě vinař, který zde jezdil pravidělně v období, kdy nejsou v okolí turisté. Ale na nás byl vesel (a pádel). „No, je to chutnější než krabičák, to rozhodně,“ deklamoval Jiří a Mečkem otřáslo mohutné dejavu. Historie se opakuje, pomyslel si a vzpomněl si, jak stejnou hlášku řekl za nesouhlasného pohledu své dívky v týmž sklípku minulý rok. „Tohle je výtečné bílé víno,“ znalecky si pochvaloval Filip, který důkladně hodnotil čirost a buket. „To je červené.“ „Aha.“ Filip se neustále snažil vinaře donutit k mariáši, ale ten prohlásil, že nehraje, protože jednou kvůli kartám spálili kance, kterého si nakládali týden dopředu. „Klaus je čurák, že?“ reagoval na zaklínání chlapíka, že se nechce za žádnou cenu bavit o politice. „Ne. Opravdu se nechci bavit o politice.“ „Ále děte, dědo. Že je? Že je? No tak! Puťa puťa! Že je debil? Že je debil?“ nenechal se odbýt Filip. „Ano, je.“ „Už vás nebudeme dále obtěžovat, my půjdeme,“ asertivně jednal Jiří. „Ale hovno! Jsme si zaplatili, kurva, tak ať zmetek nalejvá. Nalej!“ odsoudil Jiřího již výrazně připitý Václav a vyhltl další košt. „A to se učí na vysoké škole? Chlastat?“ dumal Melmen nad dialogem o vinařství.
5
„Ježíš, já už nechci, děkuji, děkuji, už ne!“ marně se snažil Meček odmítat další přívaly kvalitních ročníků. Žaludek protestoval a Filip již zvažoval vhodnou repliku, až se pogrcá z ročníku sedmdesát tři na stůl (třeba „Musím uznat, že ten poslední košt byl vynikající. Škoda jej trávit, ten se musí vychutnat!“) „Jo, jo chlapci, víno se musí začít od bílého a končí se u červeného. Nate další Tramín.“ „Tohle překonává ten nejvyšší stupeň bodrosti,“ poznamenal Jiří. Zamyslel se nad tím, jak asi vypadá na vysoké škole seminář „Propedeutika metodologické bodrosti“. Namítl, že bychom už vážně měli jít, načež ho Václav odbyl a požádal o další. Najednou vstoupil vinařův syn, který počal zunkání rozvíjet. Vajík zavýskl a najednou se ráno objevil v kempu (vzdáleném kolem sedmi kilometrů) v posteli. Že by teleportační víno? Z retrospektivního vyprávění notně namíchnutých kamarádů se dozvěděl zapomenutý střípek svého života. Po opuštění doupěte vína jsme měli ještě hodinu času, než nám pojede vlak. Usadili jsme se tedy do hospody, ve které si Václav spolu s ostatními (kromě Jiřího, který jídlo a chlastání nepropojuje) hlasitě objednal obrovský řízek s hranolky. Problém byl, že se okamžitě po objednávce svalil jako špalek na stůl. Mršinovitě chcípl. Kyprá servírka projevovala výrazný nesouhlas a vyhrožovala povoláním majitele či městských strážníků. Když nesla smaženou mastnotu na talířích, velice se rozzlobila, protože neměla kam umístit jídlo. Všude na stole byl chrupkající Václav. Opatrně jsme odsunuli nějaké ty paže, hlavy a trupy a umístili krkolomně talíře s obří smaženou tkání. Meček přijal Václavův řízek s povděkem. Slečna servírka i pan majitel stále zle koukali a my omluvně pokyvovali směrem k spícímu Václavovi, jenž při pokusu o vzbuzení reagoval vrčením. Zaplatit a zmizet! Vydali jsme se do tmy na vlak, který nejel. Proč? Nikdo neví. Když se Melmen s Jiřím snažili sehnat náhradní spoj, Václav se ztratil. Nikde nebyl, asi viděl světélko bludičky. Zmizel hluboko v okolních polích zahalených ve tmě. Naštěstí zvedl telefon, aby oznámil, že je „úplně v piči a vůbec neví kde.“ Po namáhavém nalezení Václava se jej podařilo dostrkat do posledního autobusu, který vesmírnou náhodou zrovna jel do Strážnice. Po návratu do kempu Filip zadřel vedle Václava, zatímco Melmen a Jiří se vydali k mamině na bilanční pivo. Bohužel nepočítali s Filipovým úmrtím, a tak objednali více, než mohli vypít. Vypili vše a Melmen poznamenal stromek svým žaludkem.
6
ČTVRTEK Prozměnu hustě lilo. Nešlo dělat absolutně nic. No, vlastně něco ano, že? Hlt. Prostě jsme se celý den flákali po hospodách. Nejprve U svalnaté a později jsme se vydali hledat fotbálek v hloubi Strážnice. Jiří poznamenal, že slečna servírka je šelmička, což velice zaujalo Mečka. Následně vytvořili diskurz, podle kterého se zeptáme obsluhující, zda je šelma. Sázka o kotoul! „Slečno, my se vás chceme na něco zeptat,“ odhodlal se nakonec Filip. „Počkejte chvíli.“ (…) „Ano, co potřebujete?“ „My jsme se tady s kolegy shodli, že jste podle nás šelmička. Co si o tom myslíte?“ „Já nevím…“ „Ale, slečno. Prosím vás, vždyť je to tak jednoduché. Jste šelma, anebo nejste šelma?“ „Já nevím co na to řéct…“ kroutila se dívka a přibíjela zrakem nohy stolu k zemi. „Vážně. Je to důležité. Musíte nám přece odpovědět.“ Václav a Jiří udělali kotouly. Rychle jsme radši vypadli, protože zdejší alkoholíčci nevypadali, že by měli smysl pro inteligentní recesi. Místo toho jsme zamířili do místního undergroundového klubu. Zde se Filip cítil jako doma a hned počal interakce s okolními devianty (použijeme-li trochu modré rétoriky). „Dívej na tu kyprou bloncku. To je maso, co?“ zkusil Meček zahrát na jistou notu při konverzaci s jakýmsi punkáčem. „To je moje matka.“ Filip na hajzlu dostal pozvání, aby obhlédl místo, kde se poguje. Rozvinuli jsme strukturovanou debatu o vyhlídkách a účelu undergroundových klubů v malých městech. Po nějaké době se kdosi zmínil o drogách a bylo nám komunou nabídnuto, že jeden z nás může jít na jointa. Solidárně jsme odmítli – když jeden, tak nikdo. Nakonec se Václav s Jiřím dostali do skupiny mladých feťáků, odsouzených k věčnému zatracení. Václavovi THC výborně sedlo a byl v rozšafné náladě, zatímco Jiřího rozsekalo. Zbytek cesty zpátky šel Jiří skoro Baťovým kanálem, po kolena v bahnité vodě. Stávku Jiřího žaludku nakonec zlomil Meček, který Jiřího navedl, aby natrávené THC s pivem vyvrhl na nejbližší strom. Jiří tak učinil, ožil a mohl si dát vesele ještě kofolu.
7
PÁTEK Ráno jsme vyrazili do Strážnice, abychom doplnili různé látky. Při hledání bankomatu jsme narazili na ležícího ožralu. Meček mu začal vysvětlovat, že se má posadit, jinak pro něj přijedou fízli a odvezou ho na záchytku. Následně zastavil bodrý Moravan a zavolal záchytku. Po této zkušenosti jsme radši šli na pivo. Cestou jsme uvažovali, že takoví alkoholíčci by mohli opět zaplnit díru na trhu tím, že ... no nebuďme nekorektní. Třeba to byl epileptik. V hospodě na náměstí jsme dali poslední partičku Citadely a Meček oznamoval, že si zde loni dával guláš fenomenální chuti. Jen si nemohl vzpomenout, zda byl ten segediňák fenomenálně výtečný, nebo fenomenálně hnusný. Ve vlaku nás zaujalo sklo, do poloviny zaplněné zevnitř vodou. Jak se té vody asi zbavují? „Prosím vás, pane průvodčí? Jak dostáváte tu vodu z těch oken? Předpokládám, že najmete brigádníky a vlaky otáčíte, že? „Mladej pane, tyhle vlaky jsou starší než vy!“ „Aha.“ V Plžích jsme moudře nakoupili víno, abychom z Jižní Moravy něco dovezli. Během dvou hodin ve vlaku byly celé čtyři litry vychlastány…
-JiříK-
8
