strana obálky

DOKOŘÁN   číslo 54 / 2012  2. strana obálky  Literatura musí být lehká, aby nic nevážila na váze současné literární kritiky, jedině takto znovu získá svoji váhu. Friedrich Dürrenmatt   Literatura poskytuje možnost pomstít se skutečnosti tím, že ji podřídíme fikci.                                                                                                                                    Simone de Beauvoirová Literatura se píše na hranici mezi jedincem a světem, a ona hranice v procesu tvorby měkne, stává se prostupnou, umožňuje světu, aby vplýval do umělce, a umělci, aby vplýval do světa. Salman Rushdie Literární kritik je člověk, který může najít v díle i takové myšlenky, o kterých autor sám nevěděl, že tam jsou. G. B. Shaw Kritika je jako kartáč. U příliš jemných látek se nedá použít, protože pak by z nich nic nezbylo. Honoré de Balzac Kritik, pokud kritikou netrpí, jest jen rafinovaným labužníkem.

F. X. Šalda

Kritizovat – to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to dovedl. Karel Čapek Literatura nemůže mít žádnou jinou povinnost a nedokáže dávat společnosti nic jiného než to, co se ve společnosti samotné skrývá. Václav Havel       __________________________________________________________________________________    DOKOŘÁN – bulletin Obce spisovatelů, ročník XIV, číslo 54, říjen 2012 (uzávěrka 25. září) Redaktor Miroslav Sígl Grafická úprava Lenka Střížovská Vytiskla tiskárna VS Praha Adresa redakce: Železná 18, 110 00 Praha 1 Telefon+fax: 224 216 106, 224 234 060, e-mail: [email protected] www: obecspisovatelu.cz Evidenční číslo MK ČR E 111 01 Redakce si vyhrazuje právo neztotožňovat se vždy s názory a postoji publikovaných příspěvků.

1. strana bulletinu

(s podtiskem)

To jsem já Když taje sníh, to jsem já, do stříbra utajená žluť. Když ptáci padají z hnízd, to jsem já, čirá. Když listí umlká, to jsem já, sněhobílá. Když ještě potom slunce vychází, to jsem já v krůpějích lila.

† Zdenka Bergrová

Průvodkyně Plavovlasá Seveřanka Denně ji mám na očích Napůl Němka napůl Dánka Chvíli smutek chvíli smích Konverzace zprvu sporá plyne čím dál snadněji Heslo: Labora et ora dodává mi naději. Jsme na boku naší lodi nad níž racek opsal ovál jako větroň na svahu Víc se vznáším nežli chodím Asi jsem se zamiloval Vzhůru srdce! Odvahu! Eduard Světlík

Chybí mi Polštářky tvých dlaní a starý šátek po babičce… Vzpomínáš na něj, mami? Chybí mi ke stonání. Jindra Lírová

 

1 

2. strana OBSAH Z činnosti Obce spisovatelů (Úvodní slovo předsedy OS Tomáše Magnuska, Jednání 8. září 2012, Zpráva předsedy OS pro Valnou hromadu v červenci 2011, Zpráva revizní komise pro Valnou hromadu 2011)

Členské záležitosti Životní jubilea ( Jubilanti IV. čtvrtletí 2012, S jubilantem na rozhlasových vlnách – Ludvík Mühlstein)

In memoriam (Zemřeli v letech 2010 – 2012,Vzpomínka na Gore Vidala, Josef Glückselig, Roman Polák)

Jak žijeme (Plzeň: Měsíčník PLŽ má desáté narozeniny, Středisko západočeských spisovatelů, Jihočeši v roce dvojek, Severočeský klub spisovatelů Ústí nad Labem, Klub autorů Liberecka, Středisko východočeských spisovatelů, Agadir v Brně, Ostravské středisko Obce spisovatelů, Klub autorů literatury faktu) Informujeme Semináře, konference, festivaly (Festival spisovatelů Praha, Literární dílna-proměny jazyka)

Vyznamenání, soutěže, ceny (Státní ceny k 28. říjnu 2012, Ceny Miroslava Ivanova, Ceny E. E. Kische, Regionální ceny Miroslava Ivanova, Nejlepší knihy pro děti a mládež, Seifertovy Kralupy, Ceny soutěže Mělnický Pegas, Přehled literárních soutěží v ČR) Rozhovory (s Alexejem Mikuláškem, Vladimírem Stiborem) Názory, polemiky (Milena Fucimanová, Petr Musílek, Čestmír Císař, Jaroslav Kovanda) Informujeme Přečetli jsme ( Pavel Kovář: Spisovatel a přírodní věda, Jiří Trávníček: Čtení a internet, Peter Stoličný: Postavení spisovatele v digitálním světě)

Nové knihy našich členů Výběrová anotovaná bibliografie Granty, stipendia (Literární granty ministerstva kultury 2012, Výběrové řízení na rok 2013) Nabídka rukopisů Užitečné adresy Literární databáze Náš český jazyk (dva fejetony Marie Sukové) Redakční poštovna

 

2 

K zamyšlení (Olga Nytrová)

RUBRIKY od 3. strany Z činnosti Obce spisovatelů Úvodní slovo předsedy Vážení, dovolte mi, abych Vás znovu pozdravil a informoval Vás o dění v Obci spisovatelů. Vím, že řada z Vás v tuto chvíli již pochybuje o tom, zda ještě fungujeme, pracujeme a pracovat chceme. Dlužno říci, že období minulého roku bylo pro mne samotného pracovně velmi složité. Jsem za to pochopitelně rád, protože mne filmařina nejen živí, ale především pomáhá vyhledávat a udržovat kontakty s lidmi, kteří nám mohou pomoci a také pomáhají. Bohužel ne všichni filmoví kritici jsou mne osobně nakloněni. Ale zpět k Obci spisovatelů. Během předešlého půl roku jsem Vám všem odeslal dopis s vizí, jak dál s Obcí spisovatelů (dále jen OS). Postupně začala Rada a především neplacený pracovník naší organizace Pavel Weigl realizovat následující aktivity: Byl znovuobnoven Nadační fond OS, jeho vedení odstoupilo a bylo zvoleno vedení nové. Začala se modernizovat evidence členské základny, abychom vůbec viděli, kolik "nás" je a kdo může pomoci. Členka Rady Františka Vrbenská zrealizovala literární projekt a poprvé jsem se setkal s některými představiteli krajských středisek a klubů OS. Bohužel jsem nedokázal odhadnout, co všechno nám přinese dědictví po bývalém vedení Obce. V tuto chvíli probíhá výrazná finanční kontrola na čerpání finančních prostředků z dotačních titulů v roce 2010. Tato situace je velmi nemilá. Budeme Vás postupně informovat o všem, co se nám daří realizovat. Během několika dní se rozbíhá nový web OS, jež bude sloužit, jako další silnější propagace OS. V měsíci říjnu se také setkáme s představiteli organizací a samospráv, které nám mohou pomoci v získání finančních prostředků. Znovu se Vám tímto omlouvám a žádám Vás o důvěru, protože své sliby a odhodlání myslím vážně a věřím, že se může Obci spisovatelů opět dařit, jestliže pomůžete i Vy ostatní. Tomáš Magnusek předseda Obce spisovatelů

Zápis o jednání v Obci spisovatelů 8. září 2012 Přítomni: Tomáš Magnusek, Jaroslav Holoubek, Lydie Romanská, Milena Fucimanová, Vlado Ríša, Miroslav Sígl, Lubomír Machala, Otto Hejnic, Jaroslava Málková, Petr Musílek, Pavel Weigel. Předseda T. Magnusek seznámil přítomné se současnou situací Obce, která fungovala v omezeném rozsahu, jednak z důvodu pracovního zaneprázdnění předsedy, jednak vzhledem k nedostatku finančních prostředků. Důsledkem byla mj. stagnace webové stránky Obce a nevydávání časopisu Dokořán, což zhoršilo styk se členy.

 

3 

Bylo konstatováno, že předchozí předseda Vladimír Křivánek nepředal protokolárně agendu Obce. Probíhá kontrola Finančního úřadu Praha 1 vybraných akcí, na které byla v roce 2010 poskytnuta dotace Ministerstva kultury. L. Machala doporučil následné jednání s právníkem. 18.9. se uskuteční jednání s JUDr. Černým. Uskutečnila se kontrola Pražské správy sociálního pojištění, výsledek dosud nepředložen. Předseda informoval o jednáních na Magistrátu hl. m. Prahy a na Ministerstvu financí z hlediska možného příspěvku na činnost Obce. Jednání budou pokračovat, účastní se jich rovněž F. Vrbenská a V. Ríša. Získání dalších prostředků je nezbytné, členské příspěvky nepostačují na krytí základní režie Obce. P. Weigel uvedl činnosti Obce v tomto roce: • uskutečnila se konference „Čeští umělci za okupace mezi heydrichiádou a kolaborací“ v městské knihovně Praha ve dnech 30.- 31. 5. 2012. Zajistila Fr. Vrbenská. Pokud budou finanční prostředky, bude možné vydat sborník, • pokračuje příprava Ceny Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu, kterou by od roku 2013 udílela společně Obec spisovatelů a Městský úřad Prahy 11, který zajistí finanční prostředky (čeká se na souhlas zastupitelstva). Předsedou poroty bude dr. Radko Pytlík. • Městský soud v Praze schválil novou Radu Nadačního fondu Obce spisovatelů ve složení Vladimír Karlík, Tomáš Magnusek, Jaroslav Veis, Jan Halada, Vladimír Píša, revizor Vlado Ríša. Z fondu budou poskytovány příspěvky na vydání knih (odhad 30-40 tis. Kč ročně z úroků základního jmění). • Švédské Akademii věd byl zaslán návrh na udělení Nobelovy ceny Ivanu Klímovi. • Sekretariátu Obce se uskutečnila návštěva polských studentů literatury. • Sekretariát Obce má úřední hodiny v pondělí 13 – 18 hodin (aby mohli hodit i zaměstnaní členové) a ve středu od 10 do 15 hodin (s možnými odchylkami, případně po dohodě, tel. 224 234 060 nebo Pavel Weigel 720 510 114). Střídají se tu členové Obce – není zaměstnána sekretářka, je třeba najít další dobrovolníky pro tuto službu, pak by bylo možné úřední hodiny i rozšířit. V této době je možné platit příspěvky, koupit knihy vydané Obcí (zejména máchovské publikace a sborníky konferencí), půjčovat si knihy ze zdejší knihovny aj. • pro fungování Obce je nezbytné udržet dosavadní účetní M. Geussovou. J. Holoubek zdůraznil význam pravidelných jednání Rady, přislíbil prozkoumat možnosti získání sponzorů (což je úkol pro všechny). M. Fucimanová nabídla psaní recenzí na nové knihy našich členů, pokud jí budou knihy zaslány; [email protected] M. Sígl převzal přípravu nového čísla Dokořán. Příspěvky bylo třeba posílat do 25. 9. na adresu [email protected], další přípravu (tisk a distribuce) zajistí předseda Obce. Bude připraven dopis členům o situaci a záměrech Obce. V sekretariátu není internet, mailová adresa [email protected] je sledována z osobních počítačů. Členské příspěvky v roce 2012 zaplatilo dosud méně než 20 % členů. Valnou hromadu bude možné svolat, až se najdou kandidáti na práci a funkce v Obci, ochotní věnovat jí svůj volný čas. Obec je občanské sdružení, kde činnost obvykle zajišťují jeho členové, externisté jen v případě, že jsou pro ně finanční prostředky (v Obci v současné době nejsou). Příští jednání bude 10.11.2012 v 10.30 hod. v Železné 18, Praha 1.

 

4 

Zpráva předsedy OS pro Valnou hromadu 16. července 2011 Zde měla být otištěna zpráva tehdejšího předsedy OS prof. PhDr. Vladimíra Křivánka, CSc., básníka, literárního historika, vědeckého pracovníka Ústavu české literatury Akademie věd ČR, bývalého vedoucího katedry bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (o jeho odvolání viz článek Proč mě odvolali z místa šéfa katedry Lubomíra Machaly, Britské listy, 22. 2. 2011). Tuto zprávu však nenapsal, nedodal, na naše žádosti a e-maily ani jednou neodpověděl.

Zpráva revizní komise pro Valnou hromadu 16. července 2011 Na Valné hromadě v roce 2008 byla zvolena revizní komise ve složení Pavel Weigel, Milan Hrabal, Jindřiška Ptáčková. Podle stanov kontroluje hospodářskou činnost Obce a činnost Rady a předkládá výsledky svého šetření radě a Valné hromadě. Členové RK se mohou účastnit jednání rady, ovšem jen s hlasem poradním. Mohou tedy předkládat návrhy, nikoli však zrušit opatření, která nejsou v rozporu se stanovami Obce. Na téže Valné hromadě předseda Obce ve své zprávě konstatoval, že dlouhodobý finanční majetek Obce, pocházející z prodeje nemovitosti v Karlových Varech, bude brzy vyčerpán, protože jsou z něj hrazeny schodky v hospodaření Obce, přesahující každoročně jeden milion Kč. Jsou způsobeny především skutečností, že granty získávané Obcí na pořádané akce jsou podílové a Obec musí hradit chybějící částky. K tomu přistupují náklady na vlastní chod sekretariátu Obce, zahrnující kromě mezd a pojištění i další náklady jako nájem, poštovné, telefony, služby, materiál a podobně. V roce 2009 činila ztráta 1837 tis. Kč, struktura příjmů a výdajů byla uvedena na Valné hromadě v roce 2010 a je na webových stránkách Obce. Tato ztráta byla vyšší než v předchozím roce, a byla srovnatelná se ztrátou např. v roce 2004. Koncem roku 2009 činil dlouhodobý finanční majetek 550 tis. Kč, na běžném účtu a v pokladně bylo 237 tis. Kč. Rok 2010 pojala Obec především jako Rok Karla Hynka Máchy a uspořádala celou řadu akcí spojených s tímto výročím, ale i další akce. I když se podařilo získat kromě grantů Ministerstva kultury i další přispěvatele, především Magistrát hlavního města Prahy, znamenalo to i spoluúčast Obce. V roce 2010 byly na straně příjmů: granty Ministerstva kultury 2056 tis. Kč, ostatní příspěvky 2164 tis. Kč, z toho Magistrát HMP 1950 tis. Kč. Členské příspěvky činily 104 050 Kč a byly nejnižší od roku 2005. Za propagaci bylo získáno 100 tis. Kč, všechny ostatní příjmy dohromady činily asi 14 tis. Kč. Příjmy celkem 4 456 904 Kč. Výdaje: byly plně vyčerpány granty poskytnuté Ministerstvem kultury a dalšími organizacemi a řádně vyúčtovány. Došlo však ke komplikaci u setkání bohemistů, kde Obec dlouhodobě usilovala o to, aby náklady byly Ministerstvem kultury hrazeny plně, protože šlo o prvořadý zájem státu, kde Obec především zajišťovala servis. Na tuto akci Obec každoročně doplácela několik desítek tisíc Kč, např. v roce 2010 to činilo 83 372 Kč ke grantu 150 000 Kč. Obec proto požádala o úhradu celé částky, což Ministerstvo kultury schválilo, vyúčtování však neakceptovalo a následně došlo k zamítnutí všech žádostí o granty na roku 2011. Z provozních nákladů Obce v roce 2010: spotřeba materiálu 48 467 Kč, energie 5 700 Kč, cestovné 59 953 Kč, poštovné 11 841 Kč, telefony 39 133 Kč, právní služby 12 000, základní mzdy 175 014 Kč, pojištění 64 478 Kč, daně a poplatky 79 588 Kč, příspěvky kolektivním členům 36 400 Kč. Náklady celkem (včetně grantů) 4 822 334 Kč.

 

5 

Roční ztráta Obce v roce 2010 klesla na 365 433 Kč. Stav finančních prostředků koncem roku 2010 činil 210 960 Kč na běžném účtu a 11 958 v pokladně. Již počátkem roku 2010 bylo zřejmé, že dlouhodobý majetek Obce bude v tomto roce vyčerpán, což se i stalo. Revizní komise a někteří členové Rady proto navrhovali úsporná opatření zejména v provozu Obce, které však mohly úbytek finančních prostředků jen přibrzdit, nikoli situaci vyřešit. Postupně tedy byly zrušeny stravenky, jedna telefonní linka, předplatné novin, právní služby, příspěvky kolektivním členům, snižovány úvazky zaměstnanců sekretariátu a to až k úplnému zrušení jejich pracovního poměru. To ovšem mělo negativní dopady na chod Obce. Nebyly dodržovány úřední hodiny, nastaly obtíže při telefonování, korespondenci, nebyly aktualizovány webové stránky Obce, došlo ke zhoršení možností vybírání členských příspěvků, a projevilo se to mimo jiné i zpožděním při svolávání této Valné hromady. Také byla snížena frekvence jednání rady z měsíčních na čtvrtletní a rada tak ztrácela přehled o aktuální činnosti Obce. Negativní vývoj v hospodaření si Rada uvědomovala a rozhodla proto o svolání mimořádné Valné hromady 19. června 2010, aby informovala členy o situaci a požádala je o návrhy na řešení. Z pléna však konkrétní návrhy nepřišly. Tato Valná hromada však přijala úkoly, z nichž některé nebyly dodnes realizovány, především z výše uvedených důvodů. Jde o výměnu členských legitimací spojenou s revizí placení členských příspěvků, vypracování strategie rozvoje Obce na léta 2011-2014, změnu bulletinu Dokořán v literární periodikum, novelizaci stanov Obce. Projekt na rok 2011 obdobný máchovskému nebude z důvodu zastavení grantů realizován. Z výše uvedených důvodů byla tedy letos činnost Obce zatím utlumena. Nebyla uzavřena žádná nová pracovní smlouva, náklady byly hlavně na nájem a související služby. K 30. červnu 2011 bylo na účtech Obce 32 tis. Kč. Od letošního roku Obec už nemůže spoléhat na finanční polštář jako v předchozích letech, a musí přejít na hospodaření obvyklé u převážné většiny občanských sdružení, tj. hospodařit jen s prostředky, které získá. Pokud nezíská trvalého sponzora, což se jí za dvacet let existence nepodařilo, budou patrně základním příjmem členské příspěvky. A právě zde jsou značné nedostatky, dlužné příspěvky značně přesahují 100 tis. Kč, a jejich dodatečný výběr může zajistit prostředky pro základní chod ústředí Obce v tomto roce. Kolektivní členové s právní subjektivitou hospodaří samostatně. Pavel Weigel předseda revizní komise Obce spisovatelů  

Členské záležitosti Vážené kolegyně a kolegové, členové Obce spisovatelů Obec spisovatelů stále zajišťuje mnoho činností, k nimž je nutná osobní účast. Je zastoupena v porotách soutěží (např. Magnesia Litera), v dalších organizacích (Rada uměleckých obcí), připravuje konference a další akce (30.- 31. 5. 2012 uspořádala konferenci Čeští umělci za protektorátu), potřebuje rovněž doplnit orgány Obce. Žádáme členy , kteří mají zájem na rozvoji činnosti Obce a jsou ochotni jí věnovat část svého času, aby se přihlásili. Kontakt: Obec spisovatelů, Železná 18, Praha 1. tel. 224 234 060, úřední hodiny pondělí a středa 10-15 hod, případně Pavel Weigel, tel. 720 510 114. Značným problémem Obce je rovněž nedostatek finančních prostředků. V tomto roce Obec dosud neobdržela žádný grant, hlavním zdrojem jsou tedy členské příspěvky. Část členů je  

6 

dosud nezaplatila, zůstávají dlužni i za minulá léta. Apelujeme proto na splnění této základní povinnosti člena. Obec spisovatelů má číslo bankovního účtu 13237111/0100, na který je možné posílat členské příspěvky (500 Kč ročně, důchodci 250 Kč, variabilní symbol číslo členské. legitimace nebo datum narození), lze zaslat i více. Podle článku 22 stanov je možné poskytovat i dary, odkazy, dědictví apod. (dárce, sponzory, mecenáše budeme uvádět veřejně, pokud budou souhlasit). Jste-li v kontaktu s úspěšnými podnikateli či jinými příznivci literatury, kteří by byli ochotni podpořit pokračování činnosti naší literární organizace, upozorněte je na tuto možnost.

Nadační fond Obce spisovatelů V současnosti jde o majetek ve výši 3,5 mil. Kč. Ještě letos dojde k udělení finančních prostředků na výtisk dvou publikací našich členů (prostředky lze čerpat jen z úroků).

Bylo nás více než 600 Všichni členové byli loni vyzváni k zaslání dotazníků, měli jste své údaje aktualizovat, což mnozí z vás učinili. Jinak je neustále k dispozici publikace Kdo je kdo v Obci spisovatelů (kdo nemá, může ji koupit se slevou v sekretariátu) a chybné údaje opravit. Členové, kteří dosud neposlali vyplněný dotazník a došlo u nich v posledních letech ke změně kontaktních údajů (adresa, telefon, mail), sdělte je sekretariátu Obce. To je i odpověď na mnohé dopisy, mj. od Otty Hejnice. .

Nedoručitelné e-maily Žádáme naléhavě své členy, aby nám sdělovali změny svých dat, uvedených v naší publikaci Kdo je kdo (z roku 2008). Mnoho e-mailů se vrací jako nedoručitelné, mj. Markéta Bartíková-Peterková, Michal Černík, Milan Dušek, Václav Franc, Pavel Gan, Josef Holcman, Jaroslav Hovorka, Milan Hrabal, Jaroslav Mostecký, Lech Przeczek, Jiří Slavíček, Marie Štemberková. Prosíme, zkontrolujte zejména správnost svých e-mailových adres. Je také možné, že jste nemohli přílohu otevřít vzhledem k typu dokumentu. Sdělte i tuto skutečnost, lze ji snadno napravit (pravděpodobně vás většina používá starší verzi dokument.word 97-2003). Děkujeme za tuto spolupráci.

Jubilea - Blahopřejeme V posledním čtvrtletí letošního roku 2012 blahopřejeme těmto jubilantům k jejich výročí (bližší životopisné údaje viz Kdo je kdo v Obci spisovatelů z roku 2008): Říjen 3. 10. Lubomír Doležel a Andrew Lass 8. 10. Pavel Kolmačka 18. 10. Svatopluk Karásek 19. 10. Jana Knitlová (rozená Poslušná) 24. 10. Tomáš Mazáč Listopad 4. 11. Zdeněk Pešat 5. 11. Bohumil Nuska 11. 11. Edgar Knobloch 12. 11. Dagmar Sedlická 21. 10. Miroslav Huptych 12. 11. Ivan Kříž 22. 11. Dagmar Bakalová (rozená Zettelová) a Jana Bednářová 23. 11. Miloslava Ledvinová 25. 11. Jaroslava Málková (provdaná Eichackerová) 28. 11. David Jan Novotný

 

7 

30. 11. Bohuslav Matyáš Prosinec 4. 12. Radim Bureš a Jan Míka 8. 12. Vladislav Kučík 13. 12. Tomáš T. Kůs 15. 12. František Schildberger 17. 12. Josef Prokeš 22. 12. Zdeněk Blažek 28. 12. Zdeněk Hrbata

S jubilantem na rozhlasových vlnách V měsíci růží oslavil Ludvík Mühlstein, dlouholetý člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů, osmdesátku. Neuvěřitelnou proto, že by mu mnozí šedesátníci a nejeden z padesátníků mohli závidět jeho kondici a chuť do života. Jeho neustálý zájem o dění v literárních a rozhlasových kruzích, ale i ve sportu je obdivuhodný. A co víc - ještě nyní aktivně sportuje. A to nemluvím o jeho specifických zájmech o přírodu a hlavně o jeho okřídlené miláčky, kterým věnoval spoustu práce a času v terénu. Jistě si mnozí z vás vzpomenou třeba na jeho nedávné každodenní ranní pořady, které přinášely hlasy jednotlivých ptáků a k tomu Luďkův zasvěcený komentář. Přírodě je věnována i většina jeho knižních počinů – Zelená a modrá setkání, Toulky ve stínu křídel, Šumavským tichem, Za ptačím voláním, Kam pěšiny nevedou, Kde krouží čápi, Povídky z udice, Od ledňáčka k orlům... Ale titul Hvězdy z rybníků je spojen se sportovní tematikou. A věrný po celý život zůstal také rozhlasu, kde fungoval jako režisér, dramaturg, ale i pedagog. Ještě v současnosti se věnuje rozhlasovým školičkám a v minulosti vedl dlouhé roky dětské rozhlasové soubory, které úspěšně bodovaly na prestižních Wolkerových Prostějovech. Vychoval desítky schopných rozhlasáků, spíkrů i herců a žádný z nich na Luďka nezapomněl dodnes... Co patří k tvým největším láskám? Kdybych začal chlapeckým věkem, tak bych asi jako první jmenoval skauting. S českobudějovickou Dvaadvacítkou jsme se dostali až ke břehům Atlantského oceánu a co víc – nádherných čtrnáct dní jsme tábořili na ostrově Oleron a zúčastnili se také zahájení velkolepé slavnosti – skautského jamboree. V roce 1948 jsme měli navštívit Norsko, ale tam už jsme po radikální změně politické situace nesměli a skauti se pomalu stávali téměř ilegální organizací. Pro mne ovšem ani v té době chodníčky v lukách a lesích nezarostly. Létali a hnízdili na nich ptáci, kteří se stali mou druhou velkou láskou, takže ze skauta se stal pak náruživý milovník ptactva. Ta záliba mi ostatně vydržela dodnes. Kromě ornitologie jsem také často spěchával k fotbalovým a hokejovým hřištím a stadionům, odkud jsem vysílal reportáže na vlnách tehdy Československého rozhlasu. I to byla a je má jedna z mých lásek... Myslíš, že dříve byl o rozhlasové vysílání větší zájem než nyní? Zájem posluchačů o sportovní reportáže byl tehdy obrovský, televize teprve začínala, v krajských studiích přibývalo přímých přenosů. A nejen ony získávaly posluchačskou přízeň. Pamatuji si, jak lidé opouštěli už třeba v brzkých odpoledních hodinách třeba procházkové korzo nebo plovárnu, aby nepřišli třeba o sobotního „Ježka“, tehdejší rozhlasový pořad. Co postrádáš v dnešní nepochybně hektické době? Chybí mi větší zájem o knihu, a to především u mladých lidí. Počítače ovládly svět a kluci a děvčata pomalu ani nevědí, co

 

8 

roste a žije v přírodě kolem nich – a to je zlé... Ale věřím, že čas renesance je už někde za rohem. Hanka Hosnedlová

In memoriam Zemřeli v letech 2010 – 2012. Vzhledem k tomu, že naposledy jsme psali o těch, kteří odešli před námi, v bulletinu Dokořán číslo 53/2010 (!) přinášíme v tomto čísle alespoň podle naší členské evidence smutný přehled zemřelých v uplynulých letech a z roku letošního. Všem bychom za obvyklých okolností určitě věnovali nekrolog. Pokud bude kdokoliv z vás cítit, že bychom se k některými z kolegů či kolegyň měli vrátit, pak vám rozhodně v příštích číslech rádi otiskneme Vaše vzpomínky. Uvítáme rovněž informace o těch, kteří zemřeli, ale OS o tom nikdo neinformoval a v následujícím přehledu proto nejsou uvedeni. Děkujeme za spolupráci. 2010 Vladimír Justl 27.10.1929 – 18 .6. 2010 Ludvík Kundera 22. 3. 1920 – 17. 8. 2010 Čestmír Sládek 5. 5. 1927 – 31.10. 2010 2011 Viola Fischerová 18. 10. 1935 – 4. 11. 2010 Hana Pražáková 13. 7. 1930 – 4. 12. 2010 Arnošt Lustig 21.12. 1926 – 26. 2. 2011 Věra Jirousová 25. 2. 1944 – 27. 2. 2011 Jindřiška Kubáčová 7. 3. 1934 – 10. 3. 2011 Pavel Vrba 16. 4. 1938 – 7. 9. 2011 Jiří Hubač 27. 8. 1929 – 27. 10. 2011 Jiří Gruša 10. 11.1938 – 28. 10. 2011 Čestmír Vejdělek 8. 10. 1925 – 14. 11. 2011 Helena Mičkalová 3. 9.1935 – 22. 11. 2011 Václav Havel 5. 10. 1936 – 18. 12. 2011 2012 Josef Škvorecký 27. 9. 1924 – 3. 1. 2012 Květoslav Chvatík 19. 1. 1930 – 16. 1. 2012 Štěpán Vlašín 23.12. 1923 – 19. 1. 2012 Vladimír Oláh 22. 5. 1947 – 4. 2. 2012 Čest jejich památce!

Vzpomínka na Gore Vidala Talentovaný dramatik často neumí prózu. A naopak. Mně jde oboje.

Gore Vidal

Posledního července v Los Angeles zemřel takřka sedmaosmdesátiletý Gore (Eugene Luther) Vidal (1925 - 2012), spisovatel zaujatý obzvlášť historií a politikou. Tento Američan hodně pobýval v Itálii, a když před nějakými deseti roky navštívil Čechy, tak před ním Václav Klaus neopomněl varovat. Spíš tím udělal intelektuálovi reklamu. Aktivista však nepřijel jednat s Klausem a raději poskytl rozhovor pořadu Na plovárně, kde se uvedl tvrzením, že není neprohnilých systémů, jen některé jsou prohnilé méně. Anglicky vedenou konverzaci s Markem Ebenem pak ukončil ironickým vzkazem českým politikům, které „všechny obdivuje“. Navzdory oné lži zůstal do smrti člověkem, jenž se nebojí stát za vlastními názory, i když se o ně většinou nebije na tribunách, natož pod nimi, a „jen šmodrchá věty“ v tichu italské pracovny. „Neškodně tedy,“ dodal by mnohý politik.  

9 

Kontroverzní Vidal je autorem skoro třiceti románů, řady her a mnoha esejů. Byl talentovaný stylista, vynikl jako mistr evokace všemožných prostředí a časových údobí a vedle knih byl schopen produkovat i scénáře. Zůstaly přesto hlavně impozantní, objemné romány, kterými se vracel do historie. Zprvu té nejstarší, pak i méně dávné. Je faktem, že Truman Capote říká v Rozhovorech s Capotem, že jen jediný Vidalův román, a to Myru Breckinridge (1968), dokázal „aspoň prolistovat“, nicméně podobné tvrzení je na diskusi a spíš fór. Zůstává přinejmenším silácké a jednalo se spíš o furiantské šťouchnutí do kolegy. Na rozdíl od Trumana Capota, podle něhož mívají i ti nejlepší autoři vadu, že píší „trochu víc, než by měli“, byl však Vidal beze vší pochyby „ryzí grafoman“, což pro jednou chápejme i pozitivně. „Lidé se ptají: Proč píšete?“ A Vidal podotýkal „ Já zase nechápu, jak někdo může nepsat." Anebo řekl: „Slýchám od spisovatelů: Mám zrovna tvůrčí krizi. Říkám: Pošlete mi kousek té krize. Vždyť je to úžasné, nemuset psát.“ Podobně jako zmíněný Capote byl Gore Vidal gay a mnohý z vás (určitě ale s výjimkou autora loni vydané knihy Homosexualita v dějinách české kultury Martina Putny) označí teď tuhle mou informaci za irelevantní, ne-li nemístně urážlivou, nicméně co má být? ptám se. Encyklopedie i třeba kniha Od Poea k postmodernismu (Odeon 1992) stejný údaj uvádějí a konec konců taky ten údaj částečně vysvětlí už zmíněnou posedlost psaním, hlavně ale nespornou Vidalovu otevřenost jakýmkoli jiným systémům. A jistě, každý ze systémů bude nejspíš něčím prohnilý, avšak každý se obvykle stává i metodou, a metody je přínosné obměňovat asi tak, jako by se i politické strany měly občas „prostřídat“. A Vidal? Proti sobě tváří v tvář výslovně stavěl spisovatele typu Grahama Greena na straně jedné a Anthony Burgesse na straně druhé, a to v následujícím smyslu: Zatímco Greene byl typický autor ne snad jedné knihy, ale tím, že „psal stále jedno a totéž dokola", Burgess pokaždé všestranně přispěchal s něčím úplně novým, a sice mu to v padesáti procentech případů nevyšlo, chápe Vidal, ale na druhé straně mu to ve zbývajících padesáti procentech případů vyšlo. Aniž upadl do sebemenšího stereotypu. „Jak tě to může pořád bavit?" divil se Gore právě Grahamu Greenovi, kterého osobně znal, ale řekl bych, že taky Greena do značné míry chápal: jako člověka tvořícího zpod návalů jisté nepochybné deprese, zatímco Vidal byl „jen“ pracovitý, plodný a všestranný. A ne, netuším, jestli občas psal „z deprese“ i Anthony Burgess, chápu však docela dobře, že Vidal tvoříval z jiných pohnutek. A zatímco mnoho, ne-li většina autorů začne dříve či později variovat, ne-li sebe samé vykrádat, on se tak sice dočasně také uměl chovat, nicméně jen cíleně a pouze proto, že se potřeboval psaním i finančně zajistit. Jakmile se mu to však povedlo, tentýž princip ho víc nedokázal udržet spoutaného, ač vnějších tlaků na spisovatele si byl i dál zatroleně vědom. A kterých? Je to snad jasné. „Napsali jste bestseller?“ varoval Vidal. „Do smrti po vás budou chtít další. A další. A další nuance stejné modři.“ V populární literatuře, dodejme, byl typickým příkladem této tendence třeba původce Čelistí Peter Benchley, nicméně skoro stejně „opičácké“ chování je samo sebou a příšerně vlastní i i přehršli spisovatelům mimo „pop“. Těch vážně se rozhlížejících po Nobelově ceně. „Dobrou polovinu intuice měl v tom nejhorším smyslu komerční,“ řekl Vidal (a teď dávám jen příklad) o Elia Kazanovi, domnívám se však, že rovněž Gore Vidal sám disponoval dobrou polovičkou intuice takového typu a že to rozhodně nebylo nezdravé, nýbrž naopak. Jen tykadla toho druhu mu také umožnila přežít, ba zbohatnout psaním, když si v pravý čas dokázal i přesně zjistit, co se žádá. Pod pseudonymem Edgar Box totiž zvládl i detektivky.

 

10

Ale především chápal lukrativnost televize, pro kterou roku 1954 adaptoval Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. A je i autorem známého filmu Caligula (1979). Spřátelil se například s hercem Paulem Newmanem a žil i tímto světem, nicméně Hollywoodu jen proto nepřestal říkat Hollyjungle. Se svou sebejistotou tak mohl činit. S klidem. A skutečnost, že věci, které si o nás myslívají druzí, nemívají větší cenu než věci, které o sobě sami víme líp, a že bychom si to měli uvědomit co nejmladší, sdělil Vidal i v čase své návštěvy v Praze a dodal, že spisovatel podle jeho mínění do vysoké míry splývá s vlastní pamětí a kupříkladu Hemingway - podle jeho názoru - spáchal sebevraždu i proto, že mu elektrošoky lékařů bojujících (teď zase s tou Hemingwayovou) depresí postupně vygumovaly paměť. Ano, právě paměť. Ale abych připomněl aspoň některá fakta. Vidal byl vnuk senátora za stát Oklahoma a syn alkoholičky a leteckého instruktora z vojenské akademie Werst Point, kde se narodil 3. 10. 1925. Za války sloužil u námořnictva a roku 1946 debutoval románem o utkání lidí s živly pojmenovaném podle aleutského hurikánu „Williwaw“. Už v dalších románech Město a sloup (1948) a Komfortní sezóna (1949) nastolil motivy homosexuality, ale čím dál víc se pak radši věnoval tomu, „co si třeba Lincoln myslil o otrokářství“, než aby se zabýval pouhou problematikou rozvodu“, jak trefně shrnul své zaměření. A právě o Lincolnovi (1984) vypráví i jedna z jeho nejlepších knih, která tohoto presidenta ani zdaleka nezjednodušuje jenom na nějakého „lovce upírů“ alias otrokářů, jak se to aktuálně děje v jiném bestselleru a jeho filmové adaptaci. V padesátých letech přitom Vidal začínal sérií románů z daleko vzdálenější minulosti, ve kterých adoroval představitele starých zemí a říší i vč. Richarda Lví Srdce (viz rytířský román Pátrání pro králi, 1950) anebo Flavia Claudia Juliana (Julianus, 1964, česky 1992), což byl relativně asketický a sociálně smýšlející Říman, který však až příliš brzy zahynul ve válce s Peršany. Vidalovo známé drama Návštěva na malé planetě (1957) sepsané za éry létajících talířů a paranoidního strachu z ruských špiónů původně vzniklo jako televizní hra. Jiná jeho hra Ten nejlepší (1960) vtahuje diváky do předvolební kampaně a Vidal ji přepracoval i do filmu (1964). V románu Burr (1973, česky Skandální život Aarona Burra, 1991) pak autor mapuje dřevní léta Spojených států. Bezesporu poněkud paranoidní Vidal se po vzoru svých předků občas pokusil vstoupit i do skutečné politiky. Tak např. roku 1960 ho tlačila vdova po presidentu Rooseveltovi Eleanor až do Sněmovny reprezentantů a unikl jen o vlas. A roku 1982 zas získal v Kalifornii co kandidát do senátu skoro půl miliónu hlasů. Ale tuším, že se ani zde moc nemýlil Truman Capote, když to shrnul následovně: Vždycky jsem měl dojem, že Gore Vidal anebo Norman Mailer dělají politiku jen proto, aby získali zdarma publicitu. Nemohli být přece takoví cvoci, aby si mysleli, že je někdo zvolí. Tuto svou krátkou vzpomínku uzavřu drzou Capoteho anekdotou o něm v překladu Aleny Přibáňové, kterou jsem bez problémů nalistoval v Grobelově knize Conversations with Capote (1985): Byl to právě Camus, kdo redigoval překlady dvou mých knih (vzpomíná Capote), a při té příležitosti jsme navázali velmi zajímavý vztah. Gore Vidala to vždycky štvalo, a tak všude tvrdil, že jsme se s Camusem neznali, ačkoli opak byl pravdou. S Camusem jsem spolupracoval, ale Gore to prostě nemohl přijmout. Nevím proč, vždyť Camus vůbec nebyl jeho typ. Gore má rád jen malé tanečníky. Vidal mu ovšem invektivu vtipně vrací v odpovědi jisté zde citované novinářce, která se ho roku 1976 přeptala, zda se s Capotem „v poslední době“ setkal:

 

11

„Ne, viděl jsem ho jednou před dvaceti lety a mám dojem, že je to až příliš často. Potkali jsme se u Dru Heinze, neměl jsem brýle, automaticky jsem setřel nějakého dotěrného teplouše – a on to byl Capote.“ Ivo Fencl P. S. Vidalův žárlivý kolega Truman Capote hodnotil ovšem spolu s ostatními vysoce Vidalovy eseje, i když hlavně ty, při jejichž psaní Vidal „udržel v rozumných mezích“ svou nenávist k tomu, o kom zrovna psal. *** Zemřel Josef Glückselig, rodák ze Starého Plzence (1928 – 2012). Byl více než dvacet let reportérem časopisu Zápisník, přispíval do AZ magazínu, Květů, Čs. vojáka, Interpressu, Víkendu a dalších periodik. Postupně se zařadil mezi naše renomované autory literatury faktu. Z jeho knih uveďme tituly Dobrodružství těchto dnů (1966), Gangsteři v galeriích (1969), Atentáty na umění (1971), Podvedená věda (1972), Ďáblův trezor (1983), Smrt filatelistického císaře (1988), Tajné společnosti (1993), Filatelistický pitaval (1998), Zahájil jsem leteckou válku (paměti českého stíhače ve službách RAF – 2002). Po boji s těžkou nemocí odešel do básnického nebe 8. března 2012 ve věku 44 let dlouholetý pražský nakladatel poezie Roman Polák (* 31. 12. 1967). Byl známý smíchovskou kavárnou Obratník a nakladatelstvím Protis. Pro mnohé básníky zůstane nezapomenutelným přítelem. Posmrtný verš napsal Vladimír Stibor: Obejdi třikrát horu/ a náhle bude tvá./ Navzdory smrti/ z ocúnů vstávají ptáci/ obloha se s nimi zastavuje/ kdesi vysoko/ a v tanci.

Jak žijeme Plzeň: Měsíčník PLŽ má desáté narozeniny Ale připadá si každým rokem víc jako přestárlé dítě. Že by totiž Plži – literárnímu měsíčníku Plzeňský literární život – bylo opravdu jen deset let? Vždyť v poslední době bojuje o holé přežití, někdy je každý den delší než století, špatné zprávy jsou častější než dobré zprávy a připomíná to odvěký boj dobra se zlem: To zlo je sice v nepřetržité převaze, útočí zákeřně a prohnaně, intrikuje a nasazuje si farizejské úsměvy, ale křehké a křepké síly dobra kupodivu odolávají. Jinak by PLŽ už nebyl na světě. .Tudíž asi nastala vhodná chvíle pro krapet faktografie. První číslo západočeského měsíčníku PLŽ vyšlo před deseti lety – v říjnu 2002. Plzeňští „optimisté“, kteří po třináct let předtím nehnuli prstem, aby se pokusili založit regionální literární periodikum, mu prorokovali rok dva života. Koneckonců ani předchůdce Plže, časopis Pramen, nevycházel v Plzni v polovině dvacátých let 20. století víc než tři čtyři roky; potom se redakce v čele s Emilem Vachkem přesunula do Prahy a po zániku Pramene následovala až pětasedmdesátiletá pauza. Teprve potom přišel PLŽ: regionální literární časopis, určený pouze pro západočeskou literární tvorbu (neboli pro tvorbu autorek a autorů z Plzeňského a Karlovarského kraje), byť zejména v prvních letech poskytoval příležitostný prostor i pro tzv. návštěvníky. A protože české země nejsou olbřímích rozměrů, PLŽ vítá na svých stránkách i plzeňské či západočeské rodáky, dnes žijící nebo píšící někdy až v dalekém moravském markrabství nebo slezském knížectví. Měsíčník vydává kromě pravidelných deseti čísel také letní dvojčíslo, za příznivější finanční situace připravoval i samostatné letní a zimní přílohy. Má rozsah A5, kromě 28 „bílých“ stran má i své „barevné  

12

bříško“, tj. informativně zaměřené Listy Ason-klubu, pojmenované podle plzeňského literárního sdružení. Listy Ason-klubu vycházely jako interní klubový tisk už dříve a jsou tudíž o něco starší než PLŽ. Časopis je neprodejný: jeho náklad (nyní 500 výtisků, dříve 600) je určen členům Střediska západočeských spisovatelů, Ason-klubu či místního Kruhu přátel knižní kultury, další výtisky se posílají do knihoven, do škol v regionu, do regionálních médií a kulturních institucí. Od počátku je časopis vydáván místním neziskovým občanským sdružením Pro libris, což znamená, že tří- až čtyřčlenná redakce ve spolupráci s grafickým úpravcem přivádí (ani ne „za hubičku“) už deset let měsíčník na svět. Právě tak od samého počátku mu byla dobrotivou sudičkou či kmotrou Knihovna města Plzně: zejména v současnosti PLŽ existuje pod její záštitou. Další spoluvydavatelé jsou spíše „zdvořilostní“. Někteří literáti se domnívají, že Plže vydává Středisko západočeských spisovatelů: pravý opak je pravdou. Členové Střediska mají pochopitelně v časopise zelenou, využívají toho však jen někteří. Za deset let v Plži (včetně zmíněných „návštěvníků“ z jiných regionů) více než čtyři stovky autorů publikovaly své básně, prózy, vzpomínky, minidramata, kritiky, glosy, aforismy, fejetony… PLŽ je určen všem literárním generacím: nejmladšímu plžímu autorovi bylo devět let, nejstarší (autorce) prozatím devětadevadesát. Časopis se od prvního ročníku let opírá o stabilní kostru jednotlivých rubrik: kromě klíčových oddílů Poezie a Próza to jsou především obměňující se autorské rubriky, nyní mj. Sova bez not, Knihy mého života, Plzeňská vlasti(ne)věda, Antibukolika… Recenze najdeme v rubrice (Ne)kriticky, v níž se reflektuje pouze západočeská produkce – a jde-li o mimořádnou aktualitu, přijde do rubriky Mokré prádlo. Začínající či nezavedení tvůrci otiskují své příspěvky v rubrice Mladý Západ. A jak to přijde, že je PLŽ ještě na světě? Když je zdarma (až v poslední době zájemci přispívají na poštovné) a představuje cosi jako „kulturu až do domu“? Nejprve měl dva velké finanční příznivce: Město Plzeň a Ministerstvo kultury ČR. Jestliže však ministerstvo svou přízeň Plži zachovalo plných deset let, v příslušné městské komisi magistrátní svého času usedli lidé, kteří si s nadsázkou řečeno živou kulturu pletou s uličním tajtrlíkováním. A živá literární kultura, ani ta regionální západočeská, žádané tajtrličení neovládá, ani kalhotky neukazuje, takže je odstrkována co Popelka do západočeského koutku k hrachu. Leč abychom neházeli všechny do jednoho nekulturního pytle: plzeňští primátoři i plzeňští hejtmani mívají pro žadatele z literárního světa pochopení. (Nikoli úředničtí mološi z tzv. Evropského hlavního města kultůůůry: být po jejich, v „evropském“ roce 2015 bude Plzeň bez Plže.) Někdy jenom pochopení, někdy aspoň pochopení. Proto je také PLŽ ještě tady (samozřejmě i díky porozumění dalších kulturymilovných institucí, například Nadace 600 let města Plzně), ačkoli jeden čas mu nezbylo než vyhlásit sbírku milodarů na svou záchranu. A dopadlo to jak se Zlatou kapličkou: císaře pána nemáme, bohatí nepomohli, chudí ano. Třeba i tak, že nemovité učitelky naléhaly na movité přátele a milence. Nebo spolužáky. Možná je ale tohle charakteristický plží folklor a o všem rozhodla především chuť několika nadšenců s časopisem nepraštit, i když technokrati a spol. by Plži rádi zakroutili krčkem. Jelikož je Plž neprodejný, sehnat se nedá. Nejste-li ovšem v redakčním adresáři. Jenže už dlouhá léta jsou i starší čísla a ročníky dostupné na webových stránkách Knihovny města Plzně: vyťukáte-li si www. knihovna.plzen.eu, snadno dojdete cestou značenou k publikační činnosti knihovny a tudy k Plži. V elektronické podobě je časopis k mání už o dva týdny dřív, než laskavá tiskárna vyrobí vlastní číslo. A tak ho mohou číst i ve Varnsdorfu, i v Olomouci městě… A co by se dalo Plži vytknout, přičemž právem vytknout? Ruku na srdce: ať je to cokoli, redakci si je toho vědoma. I s tímto vědomím se ale dožila desátých narozenin Plže.  

13

Leckde po světě vycházejí literární časopisy, které každoročně vyhlašují časopisecké ceny. Patří k nim i PLŽ, na rozdíl od mnoha jiných. Takto redakce letos udělila tzv. Ceny Plže, a to již podesáté: zprvu šlo o tři (za poezii, prózu a kritickou publicistiku) a k tomu obvykle ještě přistoupila tři čestná uznání, nyní se udělují jen Ceny Plže bez uvedení kategorií: mohou je tudíž obdržet třeba i tři básníci. Anebo tři kritici, ačkoli je to pramálo pravděpodobné. Na slavnostním večeru pak PLŽ bilancuje další, uplynulý ročník své existence. K letošním vážným kandidátům patří rovněž „plží“ autor Vratislav Maňák, novopečený laureát Ceny Jiřího Ortena, leč rozhodnutí padne až před Vánoci. Rekapitulujme: PLŽ – Plzeňský literární život je svého druhu jediný ryze regionální (tj. zaměřený na region, nejenom vycházející v regionu) a periodicky vydávaný literární měsíčník v českých zemích. Takto regionální charakter nemá ani severočeský čtvrtletník H_aluze, ani liberecký Světlik, časopis zpola knihovnický, zpola připravovaný Kruhem autorů Liberecka. Ani namátkou českobudějovický občasník Literární fórum nebo pardubická Ročenka. V Plži pochopitelně publikují jak členové Střediska západočeských spisovatelů, tak, většinou, i nečlenové, právě tak členové Obce spisovatelů stejně jako nečlenové. Nicméně se obáváme, že mnozí členové Obce spisovatelů o existenci Plže nevědí, nikdy časopis neměli v ruce a neznají ani jeho elektronickou podobu: koneckonců také proto píšeme tento článek. Zmíněné západočeské Středisko na vydávání Plže nepřispívá ani grošem a na podobě čísel se nikterak nepodílí: autorsky jistěže ano. Kupříkladu nedávné květnové číslo měsíčníku bylo z velké části věnováno životnímu jubileu Josefa Hrubého. Pointu hledám marně. Proto raději historku humorku: během deseti let trvání časopisu jen jeden jediný ze čtyř stovek autorů, kteří si kdy přáli uveřejnit svůj text v Plži, požadoval za příspěvek honorář. Spravedlnost je však slepá: neobdržel ho. Ani on ne. Nestal se jediným honorovaným autorem (natož redaktorem) tohoto regionálního periodika. Neboť kdeže jsou loňské sněhy a literární honoráře! Vladimír Novotný, šéfredaktor

Středisko západočeských spisovatelů V tomto roce pomohlo při vydávání děl svých členů. Získalo dotace na čtyři tituly nekomerčního charakteru, tři básnické sbírky a jednu prózu. V loňském roce podpořilo vydání básnické sbírky Josefa Hrubého, Jaroslavy Málkové a Romana Knížete. Za pomoci dotace pro evropská partnerská města vyšel dvojjazyčný sborník Krajiny našich srdcí (Herzenslandschaften) ve spolupráci s východobavorskými spisovateli k výročí naší dvacetileté spolupráce. 28.října 2012 bude prezentován Kalendář Plzeň - Regensburg 2013 v Galerii Evropského domu v Plzni a v listopadu v Regensburgu. V tomto kalendáři jsou krátké povídky ze života Plzně a Regensburgu od šesti českých a šesti německých autorů. Ilustrování se ujali plzeňští výtvarníci. 23. listopadu 2012 budou na plzeňské radnici vyhlášeni vítězové 12. ročníku soutěže Ceny Bohumila Polana. Pořádáme již tradiční literární pořady - Laudacio pro Plzeň, Oblázky z cest, Předvánoční zastavení plzeňských básníků a prozaiků v kostelíku Všech svatých v Plzni na Roudné, Ženský hlas v pěti podobách a další akce. Zvu všechny na naše webové stránky: www.zaspis.webnode.cz, které se snažíme aktualizovat. Jaroslava Málková    

14

 

Jihočeši v roce dvojek Jihočeský klub Obce spisovatelů nejenže pokračuje v roce 2012 ve své činnosti s poměrně širokým záběrem, ale okruhy svých aktivit i smysluplně rozšířil. Po únorové valné hromadě se sestava rady až na jednu výjimku nezměnila a v programu klubu zůstaly zakotveny i veškeré hlavní akce. Ať už jde o vydávání almanachu Literární fórum, který má velice slušný ohlas nejen v regionu, ale i mezi něj, pravidelně aktualizované webové stránky, jejichž správy se od pololetí ujala nová mladičká členka klubu, či každoroční udělování jihočeské literární ceny Číše Petra Voka za celoživotní dílo. Literární soutěž o Jihočeskou žabku, připravovaná ve spolupráci s krajem pro studenty a mládež do dvaceti let a doplněná sborníkem nejlepších prací, letos vrcholila desátým jubilejním ročníkem a pokračuje vyhlášením ročníku dalšího. Jako garanti jsou členové klubu zapojeni v další krajské literární soutěži – Jihočeský úsměv, určené tentokrát pro školní mládež do patnácti let, a také ve velice úspěšném soutěžním jindřichohradeckém Textíku. Putovní výstava Dvanáct let s písmenky, mapující historii a činnost klubu, vystřídala po krajské metropoli několik okresních měst a bude prezentována až do konce tohoto roku. Výstupem všech těchto projektů je mimo jiné také slavnostní program s přístupem veřejnosti. Za úspěšné a aktivně prohlubované považuje Jihočeský klub Obce spisovatelů rovněž kontakty se slovenskými autory, se kterými se každoročně setkává v rámci Dnů slovenské kultury pořádaných městem České Budějovice, a s rakouskými spisovateli ze sdružení Netzwerk Momory, s nimiž navíc připravuje na příští rok společnou knižní publikaci v obou jazycích. Na všechna tato dění musí klub sehnat peníze formou grantů a sponzorských příspěvků, což je čím dál těžší a vyžaduje to velké nasazení zejména starších členů. Za zmínku stojí určitě i pravidelná spoluúčast při pořádání nadregionálních Zeyerových Vodňan, na literárním vlaku s programem a autorským čtením v cílové stanici, pořádaném prachatickou knihovnou, či literární večery s hudbou připravované pro veřejnost. Zapomenout nelze ani na kolektivní knižní projekty, jako je rozpracovaná antologie hororu, sci-fi a fantasy, četné netradičně pojímané autogramiády, besedy, přednášky, dramatizace prací členů v rozhlasovém vysílání, publicistická prezentace v tisku, účast v porotách literárních soutěží, kulturním dění a podobně. Jako pozitivní si dovolím vyzdvihnout i to, že členská základna se zejména v posledním roce nečekaně rozrostla a jejími členy se stávají i velice mladí lidé se zájmem o literární tvorbu. To je snad i částečnou zárukou, že činnost klubu nezkostnatí a také neskončí s jejími zakládajícími členy. Hanka Hosnedlová    

Severočeský klub spisovatelů v Ústí nad Labem Vznikl v roce 1990 ještě před oficiálním založením Obce spisovatelů. Liberečtí autoři později založili vlastní organizaci. Klub uspořádal hned v prvních letech několik besed pro ústeckou veřejnost se známými autory jako s Karlem Peckou, Evou Kantůrkovou, Ludvíkem Vaculíkem a dalšími. Spolupracuje s knihovnami v kraji, zejména se Severočeskou vědeckou knihovnou, pod hlavičkou klubu a této knihovny vycházejí publikace členů : almanachy, prózy i básnické sbírky. Z almanachů vyšla Pátá korona, Kde se země provinila a Odlesky z řeky. Naposledy to byl almanach Umlklé

 

15

struny zvuk...? k Roku Karla Hynka Máchy, což byl už pátý almanach prací členů klubu. První antologií byl Strach o moudliváčka, který přinesl i práce lužickosrbských autorů, křtu knihy se tehdy zúčastnili lužickosrbští básníci a prozaici a delegace Obce spisovatelů s předsedou PhDr. Antonínem Jelínkem. Bez podpory Severočeské vědecké knihovny by klub mohl sotva existovat. Vedle vydavatelské činnosti poskytuje knihovna klubu i prostory pro konání autorských čtení, ke křtům knih, výročním schůzím a k pravidelným už tradičním vánočním setkáním. V současnosti klub sdružuje čtyřicet autorů a dvanáct z nich je členy Obce spisovatelů. Předsedou je od vzniku klubu volen Ladislav Muška, místopředsedou Arnošt Herman a sekretářkou Růžena Pečivová. Arnošt Herman

Kruh autorů Liberecka (KAL) Někteří jeho současní členové se prvně sešli v roce 1979, při tehdejším OKS v Liberci vydávali čtvrtletník Proměny, po zásahu „orgánů“ z něj vznikl jednou ročně vycházející metodický list Cesty. Zlatým středověkem byl rok 1990, kdy v krajském obdeníku Region, na rozdíl od velkých novin, stále vycházely povídky a verše. Po jeho zániku jsme hledali další možnosti, jak se prezentovat. Dvě čísla čistě literárních Notesů nebyly v záplavě novin na stáncích vidět, předčasné a již smazané byly internetové Liberecké listy. Opustili jsme ústecký Klub spisovatelů a v roce 1999 se ustavil Kruh autorů Liberecka (KAL) s právní subjektivitou. Jsme však kolektivním členem Obce spisovatelů. Naším cílem je přispívat v Euroregionu Nisa k česko- německo-polskému porozumění a vzájemnému poznávání. Spolu s Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci vydáváme Světliky, čtyřikrát ročně, zde krom nových knížek uvádíme naše akce, recenze a představujeme začínající autory. Vizitkou jsou velkoformátové barevné Kalmanachy, první vyšel v roce 2003. Zahajovala ho stať Češi a Němci v toku času na Liberecku. Obsahuje národopisné studie, rozhovory a další publicistiku. Už jsme představovali německy píšící autory z Liberecka. V polském Kalmanachu 2008/2009 jsme uvedli literáty a výtvarníky z polské části Euroregionu Nisa. Kalmanach 2010/2011 má 120 stran, zdobí ho první uveřejnění Máchova Máje v dolnolužické srbštině, autorku hornolužického překladu, Róžu Domašcynu, jsme slyšeli v Liberci na Máchovském večeru. Vydali jsme několik knih, mj. česko – německou čítanku Naše krajina slov. Představuje 19 autorů regionu, česky a německy, a 20 výtvarníků. Naším předsedou je Luboš Příhoda, členy Hana Fousková, Otto Hejnic, Václav Helšus, Jiří Janáček, Josef Král, Stanislav Kubín, Štěpán Kučera, Bohumil Nuska, Vladimír Píša, Marek Sekyra, Jan Šebelka, Jan Tichý, Věra Vohlídalová a Vlastimil Vondruška. Poslední velkou akcí bylo vytvoření stránek www.kruhautoruliberecka.cz a převedení posledních Kalmanachů a čítanky do formátu pdf. Vedle nich a dlouhé řady Světliků lze stáhnout divadelní hru Pokoj mého syna, Slovník libereckých autorů a muzikál Chytit kometu, včetně nahraných písniček v mp3. Otevíráme své internetové stránky kolegům V našem zglobalizovaném tržním prostředí je soudobá česká literatura vnímána jako součást literatury světové a jako zboží. Prosazují se knížky jen několika málo autorů, o kterých se hodně mluví. Většina nové české prózy a poezie vychází v malých nákladech, nejsou peníze  

16

na propagaci, je v informačním stínu a ke čtenáři se těžko dostává. Jediná schůdná cesta, jak oslovit širší čtenářskou obec, je umístit literární texty na internet a jednotlivé literární portály pospojovat, aby si čtenář mohl tu svoji knížku najít. Náš Kruh autorů Liberecka na svých stránkách www.kruhautoruliberecka.cz představuje svoji knižní a časopiseckou produkci. Stránky měly být součástí jakéhosi „stromečku“, centrálního portálu Obce spisovatelů, který má na stránkách www.obecspisovatelu.cz vzniknout. To se zatím nestalo. Dále se ukazuje, že mnoho autorů a literárních spolků v žádné zastřešující organizaci být nechce, a přesto píší zajímavé texty. Nabízíme proto svoji rubriku Aktuality organizovaným i neorganizovaným autorům, aby formou krátké zprávy zde informovali o vycházejících knížkách a nejdůležitějších akcích a k tomu připojili svoji internetovou adresu, kde by šly najít podrobnější informace a ukázky textů. První vlaštovkou byl festival Literární Vysočina v Havlíčkově Brodě. Nekomerční česká literatura je poměrně rozsáhlá, ale žije v nejrůznějších regionálních, generačních a názorových uskupeních, navzájem o sobě moc nevíme. Naším dnešním cílem je pospojovat tyto jednotlivé „ostrůvky pozitivní deviace.“ Pro širší veřejnost a pro případné sponzory musí být hlavní prezentace naší Obce spisovatelů na internetu. V Liberci jsme převedli tištěné Kalmanachy a Česko – německou čítanku do elektronické podoby, najdete je na je internetových stránkách ww.kruhautoruliberecka.cz. s tím, že tyto naše stránky budou jednou větví budoucího stromečku www.obecspis.cz. Pokud od někoho chceme peníze, musíme mu ukázat, že už jsme něco dokázali. Navrhuji vytvořit nejprve provizorní www. stránky, kde by byla elektronická verze Dokořán, naše www.kruhautoruliberecka.cz, a www.stránky dalších literárních spolků spjatých s Obcí, seznam stránek jednotlivých autorů. Než se provizorní stránky Obce zprovozní, nabízíme prezentaci kolegům na www.kruhautoruliberecka.cz, v rubrice Aktuality. Našim cílem je dostat své knížky ke čtenářům. Nejreálnější cesta je, umístit ukázky z nich na internet. Tak, aby se čtenář z centrální adresy www.obecspis.cz mohl proklikat k textům jednotlivých autorů. Kontaktní adresy: [email protected] a [email protected]

Otto Hejnic, místopředseda KAL

Středisko východočeských spisovatelů Motto: Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních a proto i nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se tam nemusí vracet, protože tam vlastně nepřestal žít, ať se octne kdekoliv. Rodný kraj je jako rodný jazyk: I kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem, nepřestane myslet a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původního a silnějšího. Je to kus vlastní duše a osobnosti. Karel Čapek

 

17

Kus vlastní duše a osobnosti… Region. Slovo mnohdy vnímané těmi z centra jako něco pejorativního, ale pro nás z regionů, přidá-li se k onomu substantivu správný domovský přívlastek, dokáže znít sladce. Pro skupinu spisovatelů, o kterých budu hovořit, je tím správným přívlastkem slovo „východočeský“. Identifikujeme se s tím kouskem země, ve kterém máme své kořeny. S jeho historií, folklorem, kulturou. Mnoho měst a vesnic v regionech vstoupilo do české literární historie tím, že se v nich narodila, žila, pracovala či umřela pozdější kulturní osobnost – třeba významný spisovatel. Často jsou to místa obecně známá (u nás např. Jiráskův Hronov, Ratibořice Boženy Němcové, Malé Svatoňovice Karla Čapka, Erbenův Miletín aj.), Ale někdy jsou to místa zapomínaná, osobnosti zapomínané, třeba jen proto, že se nenašel žádný osvícený veřejný pracovník, který by poklady kulturní – v našem případě literární historie, předal dál. Historická kontinuita slovesného umění regionů není dnes dostatečně zdůrazňována, a přesto o ni hodně jde. Je třeba upozorňovat na význam literatury kraje, nejen pro regionální identitu, ale i pro identitu národní. Dobrou literaturu regionu je třeba zviditelňovat nejen pro vlastní národ, ale i pro Evropu či svět, je třeba ji překládat, je třeba o ni pečovat. Copak povšimnutíhodné umění, povšímnutíhodná literatura vzniká dnes opravdu jen v centru? zeptalo se v roce 2000 několik spisovatelů našeho regionu, kteří se před revolucí soustřeďovali kolem královéhradeckého nakladatelství Kruh – a založili Východočeské středisko obce spisovatelů (později přejmenované na Středisko východočeských spisovatelů). Vzniklo proto, aby připomínalo, propagovalo a hájilo slovesné umění tohoto regionu, aby navázalo na to, co zde již bylo v historii vytvořeno, aby se pokusilo samo svou vlastní tvorbou svůj region obohatit. Požádal mne Otto Hejnic, abych pro časopis ústřední Obce spisovatelů Dokořán napsala pár slov o Středisku východočeských spisovatelů, abych upozornila na jeho bohaté aktivity, proto tak činím. Navazuje na práci východočeského nakladatelství Kruh v Hradci Králové, před revolucí vedeného doc. Janem Dvořákem, který se pro mnohé z nás stal duchovním otcem našich prvotin. Nakladatelství Kruh pro nás bylo jakýmsi fanklubem. Dávalo nám možnost scházet se mezi svými, projevovat se po svém, dělat si legraci z hlouposti tehdejší moci, kritizovat ji. Nikdo z nás tehdy nebyl slavný, nikdo nebyl pro totalitní moc příliš zajímavý, a proto nakladatelství dokázalo až do revoluce hájit prostor, který pro nás otevřelo. Naše knihy se vydávaly, prodávaly – a lidé byli zvyklí číst mezi řádky. Pak přišla revoluce. Slavní se náhle změnili v neslavné, důležití v nedůležité a opačně. Jen těžko se dokazovalo, že ne všecko do té doby vydané je politický kýč a ne všecko je exilová nebo undergroundová hodnota. Ač „my z Kruhu“ jsme většinou museli začínat od naprosté nuly, těšili jsme se, že nadešla doba uctívání opravdových hodnot místo ideologických plakátů. Konečně se literatura přestane dělit na undergroundovou, exilovou a oficiální a začne se zase logicky dělit prostě jen na dobrou a špatnou. Smutně brzy se ukázalo, že národ sice přestal uctívat boha ideologického, ale začal uctívat boha jiného. Jmenuje se Trh – a je, stejně jako každý Bůh, všemohoucí. Diktatura komerce si ve svých důsledcích vůbec nezadá s diktaturou ideologickou. Jedna i druhá se snaží profitovat z hlouposti lidí, balamutit je pohádkami o našem zjednodušeném „tady a teď“ naraženém na průhlednou tržní šablonu. Jenže život bohužel tak průhledně jednoduchý není. V reflexi právě onoho života, na který se žádná seriálová šablona narazit nedá, tkví nezastupitelná role dobrého spisovatele – i

 

18

regionálního, řekli jsme si - a založili východočeský „fanklub“ těch, kteří před všemocným bohem trhu nechtějí srazit podpatky. Naše středisko je správně rozděleno na čtyři oblasti: Pardubicko, Hradecko, Orlicko a Vysočina. Kromě literární sekce má i sekci dramatickou, výtvarnou, hudební a sekci začínajících autorů. Středisko čítá kolem stovky členů. Vedle vlastní umělecké tvorby se spisovatelé podílejí i na kulturním a kulturně výchovném životě celého regionu. Účastníme se besed na školách i v knihovnách, pro školy jsme vymysleli šňůru tzv. řízených čtení, pořádáme literární a literárně-výtvarné soutěže pro děti a mládež (Pardubický pramínek, Pardubické střípky). Začali jsme vydávat i vlastní bulletin Kruh, který má formu jak tištěnou, tak digitální (s přílohou Kdo je kdo ve SVčS), dále digi formu literárního fóra Elipsa a v poslední době i umělecký časopis pro náročné s názvem Partonyma - ve formě digitální i tištěné. Každoročně vydáváme vlastní žánrově či tematicky zaměřený sborník (letos již sedmý) a péče o naše začínající autory ústí ve vydávání nadějných prvotin. Naši členové získali i množství literárních cen: Franze Kafky, Literárního klubu, Albatrosu, Dětského čtenáře, za detektivky opakovaně ceny Havrana, ceny Eduarda Fikera, první místo v soutěži O poklad byzantského kupce, cenu M. Ivanova za literaturu faktu, cenu Akademie literatury české a mnoho dalších. Máte-li pro Východní Čechy slabost, upřímně zveme na Východočeský umělecký maratón, který již po osmé probíhá od září do prosince často ve více než třiceti městech Východních Čech. Jde o pestrou šňůru čtení, besed, křtů, soutěží, hudebně-literárních pořadů, vernisáží a dramatických tvarů. Akce probíhají nejčastěji v historických centrech měst v návaznosti na jejich dějiny. Zveme všechny, přijďte, určitě nebudete litovat. Chcete znát naše členy? Veškeré informace o nás najdete na www spisovatelevc.cz. Marcella Marboe, předsedkyně Střediska východočeských spisovatelů

Agadir v Brně popularizuje naše básníky Divadlo hudby a poezie Agadir bylo založeno v roce 1965 ve Valašských. Kloboukách, od roku 1992 působí v Brně. Dramaturgický profil divadla je jednoznačný: uvádět na scénu současné autory, především básníky (ale nejenom). Pomáháme na svět členům Obce spisovatelů. Divadlo spolupracuje i s výtvarníky, účinkuje na vernisážích apod. Od roku 2008 připravil Agadir nový dramaturgický plán: scénické čtení poezie nazvané Agadir uvádí… Tento cyklus má své pevné zázemí v brněnském Mahenově památníku. Během čtyř let si získal své pravidelné diváky, a to od vysokoškoláků po důchodce. Dalším pravidelným místem, kde Agadir uvádí své pořady, je Klub Leitnerova a hrad Špilberk. Poezie je vždy provázena původní hudbou, jejímž autorem je Ondřej Fuciman. Vybrané verše jednotlivých autorů jsou také zhudebňovány. Divadlo není profesionální, vystupují zde lidé různých profesí, kteří mají k poezii a hudbě opravdu vnímavý vztah. Pro představu přehled uvedených autorů od začátku cyklu: 2008: Angelos Morfeas (vl. jménem Ermis Chalivopulos), málo známý básník řeckého původu; Josef Šmajs - Ohrožená kultura – česká i anglická verze – zatím jediný pokus scénicky zpracovat odborný text a doplnit původní hudbou; Tatjana Maťátková, autorka jediné básnické sbírky Onybaba, výtvarnice;

 

19

Zdeněk Volf, scénické pásmo ze čtyř autorových básnických sbírek s jasným podtextem: chlévská poezie; Ladislav Jurkovič (vl.jménem Ladislav Soldán), komponované pásmo veršů a vzpomínkové prózy. 2009: Pavel Burlev, komponované písmo z dosud nevydaných veršů málo známého brněnského autora; Vladimír Šrámek, komponované pásmo ze tří básnických sbírek brněnského lékaře a básníka; Marta Veselá - Jirousová, scénické čtení z první autorčiny básnické sbírky; Dušan Malíř, scénické čtení z básnické sbírky inspirované cestou do Arles; Vladimír Křivánek, básník a vědecký pracovník, hudebně poetické pásmo ze sbírky Bolest; Marta Hlušíková, zatím jediná autorka slovenská, scénické čtení ze dvou autorčiných básnických sbírek – česky i slovensky; Jiří Staněk, významný jihočeský autor, scénické čtení z nově vydané básnické sbírky; Tatjana Maťátková, další básnické čtení z erotické, dosud nevydané poezie; Angelos Morfeas, další scénické čtení z nevydané poezie inspirované „odvrácenou tváří světa“. 2010: Karel Filip Gallina, scénické čtení mladého autora, studenta teologie. Jeho verše vycházejí zatím pouze v studentských edicích; Hana Minaříková, málo známá brněnská básnířka, divadlo představilo její rukopisnou sbírku; František Schildberger, renomovaný brněnský autor, Agadir uvedl komponované pásmo ze čtyř básnických sbírek. Představení mělo reprízu na hradě Špilberku; Petr Odehnal, básník a ředitel muzea ve Val. Kloboukách, Agadir uvedl scénickou kompozici z veršů a poetických textů; Ivan Petlan, básník s matematickým hledím, Agadir uvedl jeho rukopisné verše. 2011: Jonáš Hájek, talentovaný mladý autor, Agadir uvedl jeho druhou básnickou sbírku; Petra Rosette, (vl. jménem Petra Růžičková) básnířka a fotografka, Agadir zkomponoval scénické pásmo z autorčiny první básnické sbírky; Milan Hrabal, známý básník z Varnsdorfu, nadšený ctitel a propagátor lužické kultury. Divadlo Agadir sestavilo komponované pásmo ze pěti autorových básnických knih. Představení se reprízovalo také ve Šluknově; Miloň Čepelka, oblíbený herec Divadla Járy Cimrmana, Agadir představil jeho druhou podobu – jako básníka; Lubomír Brožek, tentokrát byly dramaticky zkomponovány autorovy aforismy. 2012: Jana Štroblová, významná česká básnířka, Agadir uvedl dramatické pásmo z autorčiných veršů o lásce a jejích podobách; Jaroslav Kovanda, svérázný autor ze Zlína - básník i výtvarník. Agadir uvedl jeho drsnou, leč výmluvnou chlapskou poezii; Radovan Jursa, básník a lékař z Ostravska. Scénické čtení vycházelo z druhé autorovy básnické sbírky. Připravujeme: Ivan Wernich, známý a osobitý autor, divadlo se soustředilo především na jeho humoristické texty; Michaela W. Štroblová, fotografka a málo známá autorka poezie. Scénické čtení je zkomponováno z autorčiny druhé básnické sbírky.

 

20

Matouš Hořínek, scénický pořad sestavený z krátkých próz; Roman Ráž, scénické pásmo z autorovy současné prózy. Pavel Weigel, pásmo ze dvou básnických sbírek Vladimír Stibor, komponované čtení z nejnovější básnické sbírky. Jaroslav Sklenář, komponované pásmo s obrazy a fotografiemi brněnského výtvarníka. Většina uvedených autorů přivítala také možnost získat nahrávku svého představení na CD. Každé dva roky uvádí Agadir scénické hudebně poetické pásmo sestavené z veršů a písní všech autorů, kteří byli představeni v předcházejících poetických cyklech. Toto završující představení nese název: Na každého čeká jeho verš. Kromě uvedených předem dramaturgicky připravovaných a pravidelných pořadů se divadlo zapojuje do dalších kulturních akcí. K těm nejvýznamnějším patřila účast na máchovských oslavách. Na slova Karla Hynka Máchy vznikl melodram s původní hudbou Ondřeje Fucimana: Slavné ticho panovalo – uvedeno a několikrát reprízováno v máchovském roce 2010. V roce 2011 k výročí Karla Jaromíra Erbena uvedlo Divadlo další hudebně poetické pásmo Erbenovy sny. Divadlu Agadir se podařilo navázat úzkou kulturní spolupráci se Slovenskou republikou. Výsledkem je melodram Houslistka. Verše Miileny Fucimanové byly inspirované bratislavskou výtvarnicí moravského původu Květou Fulierovou, hudbu komponoval Ondřej Fuciman. Melodram vyšel v knižní podobě – nakladatel Augustin Rosa z Banské Bystrice, kniha veršů je doplněna CD. Další podrobnosti lze nalézt: www.agadir.cz

Ostravské středisko Obce spisovatelů Mělo vždy a dosud alespoň pomyslně má poněkud jiné postavení v Obci než kterýkoli jiný kolektivní subjekt. Především: není novým subjektem, je přímou pobočkou Obce spisovatelů, a tudíž bez právní subjektivity, což se mimo jiné vyznačuje tím, že každý její člen je členem Obce spisovatelů. Možná se to v současné době nejeví jako nejoptimálnější forma existence (elitářská hrdost dávno vymizela), nicméně je to tak, a pokud středisko spolupracuje s kýmkoli, kdo je mimo OS, vystupuje zde jako host. Středisko má na seznamu přibližně padesát členů, z toho těch, kteří se plynule podílejí na jeho činnosti, je přibližně dvacet. Dva členové jsou zároveň členy mezinárodní organizace PEN klubu, několik z nich současně pracují v Syndikátu novinářů ČR. Čtyři roky vydává svůj časopis nazvaný Průhledy; předtím to byl skromnější, avšak obsažný Zpravodaj s listy z literárního života sousedních národů. Průhledy dostaly jiný formát, mají barevnou obálku, vycházejí dvakrát ročně a byly rozšířeny o stránky nazvané Z nové tvorby. Přinášejí mj. fundované recenze na knihy svých členů a ve spolupráci s bohemisty Slezské univerzity v Opavě a univerzity Palackého v Olomouci také vědecké statě o stavu literatury v regionu z rozmanitých úhlů pohledu. Středisko má za sebou ve spolupráci s Radou OS městem dotovanou celostátní literární soutěž prozaiků Ostrava město v pohybu (další ročník se kvůli změnám v OS a vedení města nepodařilo otevřít) a každoročně se podílí na hodnocení a vydání sborníku celostátní literární soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. Členové se jako porotci i organizátoři účastní i dalších literárních soutěží, a to při knihovnách, Českém rozhlase či při kulturních domech. Angažují se rovněž v programech multižánrového kulturního festivalu Bezručova Opava, své nové knihy prezentovali také na obou prvních ročnících Letního ostravského knižního veletrhu. Mimo středisko pracují literární skupiny vedené našimi členy, např. Bezejmenná

 

21

skupina (Lukáš Bárta), v Opavě skupina kolem vydavatelství Perplex (David Bátor), ve Frýdku-Místku Místecká Viola (Jan Kukuczka), skupina kolem časopisu Lašský dostavník v Příboře (Irena Kopecká) a další. Jistá forma spolupráce se udržuje také s kolektivním členem OS - Literárním klubem Petra Bezruče. Kromě časopisu Průhledy, který zatím pomocí vyžádaných dotací finančně podporuje městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz, se členové střediska dvakrát ročně představují veřejnosti aktuální tvorbou na autorských čteních, nyní v sále hudebního oddělení Knihovny města Ostravy, která s Obcí nezištně spolupracuje. Večery navštěvují frekventanti knihovny, studující mládež a příznivci literatury krajského města. Na základě finanční tísně středisko bohužel ztratilo místnost pro svou kancelář, nemá možnost ani na částečný úvazek zaměstnat člověka, který by se staral o webové stránky, poštu, telefony apod. Agendu, která se tak snížila na minimum a zajišťuje především vydávání časopisu. Hlavním úkolem spisovatelů je vydávat knihy, prezentovat je a tím ovlivňovat literární povědomí a hodnotová měřítka společnosti. Zaujímat stanovisko k dění ve státě se daří spisovatelům už méně. Zúčastňují se protestů, anket, podpisových akcí, bohužel, v dnešní společnosti, která si přisvojila sílu peněz v mafiánském rozměru, to většinou úspěch nemá. Z důvodů, které z této situace vyplývají, se zpomalila a zúžila činnost OS středisko Ostrava, stejně jako práce vrcholného orgánu, Rady OS ČR v Praze. Lydie Romanská,[email protected]

Klub autorů literatury faktu Vznikl v roce před více než 25 lety - v roce 1986 ještě v úzké spolupráci se slovenskými kolegy. Od listopadu 1989 a po rozdělení naší společné republiky se jeho členy stalo již na 150 spisovatelů a publicistů. Přehled necelé stovky z nich najdeme v právě vydaném Slovníku Klubu autorů literatury faktu, (200 stran, Epocha, Praha), který podle editora doc. PhDr. Jana Halady a předsedy KALF Karla Richtera (oba jsou členy Obce spisovatelů) usnadní široké čtenářské veřejnosti, ale i dalším tvůrcům a také literárním kritikům a badatelům přístup k dílům i jejich autorům. Kromě necelé stovky životopisných a bibliografických medailonů (bohužel – zbývající nedodali včas své podklady, ale přesto by neměla ve „Slovníku“ alespoň jejich jména chybět) přináší kniha (spíše encyklopedie než slovník) seznam 36 členů, kteří již nežijí a vydatně svou prací přispěli k rozvoji žánru. Jsou mezi nimi například V. P. Borovička, zcela nedávno zesnulý Ivan Brož, Jaromír Hořec, Josef Janáček, František Kožík, Václav Kural, Arnošt Lustig, Miloslav Moulis, Tomáš Pasák, Rudolf Ströbinger, Vladimír Škutina… Pozoruhodný je seznam čestných členů a příznivců, mezi nimiž jsou zástupci tří českých měst, která se hlásí k této literatuře a jejím autorům – rodiště Miroslava Ivanova JaroměřJosefov, město Letohrad (zde konají každoroční setkání a vyhodnocení celostátních soutěží) a Chlumec nad Cidlinou. Dále představitelé nakladatelství, která literaturu faktu vydávají (Epocha, Akcent, Mladá fronta, Pražská vydavatelské společnost, XYZ), z mnoha společností uveďme také Svaz bojovníků za svobodu, také partnerskou Českou společnost Sherlocka Holmese a Českou asociaci autorů detektivní a dobrodružné literatury (AIEP). V samotném abecedním seznamu najdeme nejstaršího dosud žijícího autora Čestmíra Císaře (*1920), politika do roku 1969, který napsal mj. knihy vzpomínek a úvah Člověk a politik a Nejen o zákulisí Pražského jara – a také nejmladší členku Moniku Bandasvou (*1986), která svou knihu o admirálu Horatio Nelsonovi (1758 – 1805) a bitvě na Nilu psala již od svých 12 let. (msg)

 

22

Semináře, konference, festivaly 22. ročník Festivalu spisovatelů Praha:   Existuje pouze budoucnost  Šlo o vizionářské téma 22. Festivalu spisovatelů Praha, který se konal mezi 14. a 18. dubnem na Nové scéně Národního divadla a dalších místech hlavního města. Co se skrývalo za tématem, které ředitel festivalu Michael March vybral pro letošní ročník festivalu? Je-li současnost nevyřešená minulost, jakou můžeme čekat budoucnost? Jak budoucnost viděli v minulosti a jaká je její představa dnes? Zdá se, že dnešku vládne mnohé z futurismu počátku dvacátého století – násilí, rychlost, ničení. Podívejme se na futurismus v kontextu světové kultury bez nánosu ideologií. Tedy nešlo o to, oprašovat nebo rozvíjet futuristický koncept, ale pohlédnout spíše na etický rozměr lidské existence v blízké či vzdálenější budoucnosti.  V Praze hovořilo celkem třináct vynikajících spisovatelů: španělský experimentální básník, esejista a prozaik Juan Goytisolo (česky vyšel soubor esejů Za Gaudím v Kappadokii), indická spisovatelka Anita Desai (Hry za soumraku), básník a vynikající performer Duo Duo z Číny, který už Prahu jednou navštívil před deseti lety. Dále do češtiny hojně překládaný britský spisovatel Hanif Kureishi (Byli jsme si blízcí, Gabrielův dar, Láska ve smutné době), básník a hudební skladatel Jan Erik Vold z Norska, holandský excentrik Arnon Grunberg (Modrá bolest, Statisté, Fantomová bolest, Tirza). Nejen o budoucnosti blízkého východu diskutoval z turecké literatury Gündüz Vassaf a egyptský spisovatel Hamdy el-Gazzar. Svůj hlas připojil i ve Francii žijící český prozaik Patrik Ouředník, nebo jeden z nejpozoruhodnějších amerických básníků, vynálezce etnopoetiky Jerome Rothenberg. České spisovatele zastoupili zejména Martin Vopěnka, člen Obce spisovatelů a Emil Hakl. Vizuální podoba festivalu souzněla s tématem. Na proměně prostorů Nové scény se podílely špičky současného českého videoartu a Institut světelného designu v Praze. Festivalový galavečer nabídl k diskuzi Ať žije budoucnost a zhudebněné texty legendy americké poezie Johna Ashberyho (česky vyšla jeho sbírka Autoportrét ve vypouklém zrcadle), v podání Moniky Načevy, jinak se do Prahy podíval virtuálně. V živém video rozhovoru byli zde návštěvou také studenti New York University v Praze.

Literární dílna - proměny jazyka Tak se jmenoval brněnský festival Babylonfest 2012, který uspořádalo 20. září Ruské kulturně osvětové sdružení na Moravě, kde aktivně působí členka Obce spisovatelů Ljubov Vondroušková. Po úvodním slovu doc. Jarmily Krystýnkové byly na programu verše Jana Skácela v překladu naší ruské spisovatelky. Se svou tvorbou se představila také česká básnířka Eva Vodičková, dále ruské autory Taťana Kosyaeva, Elena Vilčinská i Vadim Mazurkiewicz. Verše L. Vondrouškové zazněly ještě přeložené do češtiny, francouzštiny, angličtiny a esperanto. Vystoupili rovněž hosté z mezinárodního klubu esperantistů, Margit Turková z Prahy, která přednesla verše L.Vondrouškové v překladu světoznámého překladatele Jaroslava Kroluppera. Přednes předsedy brněnského klubu esperantistů Jana Wernera se jmenoval Jazyk v proměnách času a esperanto. Zazněly také písně v podání Máši Kubátové a závěrečné posezení bylo zakončeno u čaje ze samovaru. I zde zazněly ještě písně autorky L. Vondrouškové.

 

23

Vyznamenání, soutěže a ceny STÁTNÍ VYZNAMENÁNÍ k 28. říjnu 2012 budou udělena na Pražském hradě prezidentem republiky Václavem Klausem mimo jiné těmto navrženým literárním osobnostem: Ota Rambousek in memoriam (21. 1. 1923 – 3. 6. 2010), významný účastník protikomunistického odboje, autor knihy vzpomínek Krochnu sebou, dále titulů Jenom ne strach a Paměti lichoběžníka. Jiří Hejda in memoriam (25. 2. 1895 – 25. 4. 1985), národohospodář, spisovatel, spolupracovník Peroutkovy Přítomnosti, Lidových novin a Českého slova. Odsouzen v procesu s Miladou Horákovou v červnu 1950 k doživotnímu žaláři, v roce 1962 amnestován. Z jeho díla: Útěk, Žil jsem zbytečně a Sonety zpívané šeptem ve stínu šibenice. František Janouch (* 1931), zakladatel Nadace Charety 77, autor populárních děl: Ne, nestěžuji si, Případ Andrej Sacharov, Šel básník chudě do světa, Sám ďábel by se rděl, Korespondence s Václavem Havlem. Petr Pithart (* 1941), politik, historik, autor mnoha knih: Kdo jsme po devětaosmdesátem?, Češi v dějinách nové doby, Dějiny a politika, Osmašedesátý, Obrana politiky, Ptám se, tedy jsem. Erazim Kohák (* 1933), filozof, autor mj. těchto knih: Krize rozumu a přirozený svět, Jan Patočka, Dopisy přes oceán anebo Čergování s Míšou, Zelená svatozář, Hesla mladých svišťů, Průvodce po demokracii, Poutník po hvězdách, Orbis bene vivendi, Evropská demokracie a její krize. Robert Kvaček (* 1932), filozof, historik, autor literatury faktu, mj. Causa Emil Hácha, Generál Alois Eliáš - jeden český osud (obě knihy spolu s D. Tomáškem), Dva diktátorovy pády, Poslední den, Československý rok. 1938. Ivan Hlaváček (* 1931), historik, archivář, autor mnoha odborných knih, mj. populární knihy Vademecum pomocných věd historických, Zdeněk Kalista a středověká Itálie, Knihy a knihovny v českém středověku. Zdeňka Hledíková (* 1938), historička. Z její rozsáhlé tvorby: Arnošt z Pardubic, arcibiskup, zakladatel, rádce, Dějiny správy českých zemí až po současnost, Pražské koncily a synody předhusitské doby, Bibliografie prací do roku 1998. CENA JAROSLAVA SEIFERTA se udílí za dílo zveřejněné v posledních třech letech, případně za dílo celoživotní. Letošního laureáta vyhlásila Nadace Charty 77 v předvečer výročí Seifertových narozenin ((23. září 1901– 10. ledna 1986): je jím Vladimír Binar (* 6. 1. 1941), literární historik, spisovatel a překladatel, člen Obce spisovatelů (neplést s Ivanem Binarem, který předsedal OS 2002-2004), a to za povídkový triptych Číňanova perla. Cena je spojena s odměnou 250 000 Kč. František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77 uvedl, že porota ocenila básnickou imaginaci, která se prolíná s vypjatou autenticitou, a povídky představují významné existenciální svědectví člověka této doby. CENY MIROSLAVA IVANOVA za literaturu faktu, vydanou v roce 2011, obdrželi na letošním květnovém mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy tito autoři (v závorce nakladatelství):

 

24

Slavo Kalný - cena slovenskému autorovi literatury faktu, hlavní cenu za celoživotní dílo Jan Halada, další ceny: Ivo Pejčoch – Fašismus v českých zemích (Academie), Petr Kovařík – Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou (Modrý stůl), Karel Richter a Roman Cílek – Hrdinové Československa (Naše vojsko), Radek Fukala – Velká válka s křižáky (Epocha), Břetislav Ditrych – Proti rudému baronovi (Epocha), Milan Macho - Fotbaloví géniové (XYZ), Luboš Taraba – Krve po kolena (Epocha), Karel Jordán – Tenkrát na západě (Mladá fronta). Čestná uznání: Zuzana Marie Kostičová, Markéta Křížová a Sylvie Květinová – Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky (XYZ), Miroslav Šedivý – Krvavá odysea (Epocha), Jan Michl – Bitva o Francii (), Štěpán Hulík – Kinematografie zapomnění (Academia), Katya Kocourek – Čechoslovakista Rudolf Medek (Mladá fronta). Za časopiseckou tvorbu obdržel cenu Miroslav Martínek. Oceněna byla také nakladatelství vydávající literaturu faktu: Epocha a Pražská vydavatelská společnost. CENY EGONA ERVÍNA KISCHE byly uděleny na setkání Klubu autorů literatury faktu 19. září 2012 již tradičně v Letohradu, tentokrát v novém hotelu Tvrz Orlice (vznikla jako sídlo na konci 13. století). V přehledu uvádíme oceněné autory a knihy, v závorce pak nakladatele. Hlavní cenu obdržel Robert Kvaček za dílo Poslední den (Epocha), Další ceny (alfabeticky): Antonín Benčík – Alexander Dubček (XYZ), Jiří Bílek – Kyselá těšínská jablíčka (Epocha), Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara – Zaniklý svět starých pláten (Academia), František Hanzlík – Bez milosti a slitování (Ostrov), Miloslav Jenčík - Zlatá kniha ledního hokeje (XYZ), Martin Nekola – Vyslanci hákového kříže (Naše vojsko), Daniel Povolný, Vladimír Souček a Radomír Zavadil – František Janeček, motocyklový král (Mladá fronta). Martin Svoboda - Já, hráč (Daranus), Miloslav Stingl – Ostrov krásy, lásky a lidojedů (Jota), Milan Syruček – Je třeba se bát Ruska? (Epocha). Břetislav Turček – Nesvatá válka o svatou Zemi (Knižní klub). Ceny E. E. Kische byly uděleny také slovenským autorům. Obdrželi je: hlavní cenu Milan Vároš (Osudy umeleckýcvh diel a ich tvorcov), Ján Čomaj (Drotárska odysea), Gustáv Hupka (Šťastie a omyly), Slavo Kalný (Svedkovia mojej doby), Ludmila Peterajová (Pamäti). Čestná uznání: Pavel Branko (Proti prúdu), Kartarína Hradská (Gizi Fleischmannova – Návrat nežiaduci), Luboš Jurík (Rozhovory po rokoch), Martin Krčík (Prieval), Slavomíra Očenášová a Ludovít Hološka (Ivan Rumanský). REGIONÁLNÍ CENY MIROSLAVA IVANOVA byly rovně uděleny Klubem autorů literatury faktu na stejném setkání v Letohradu. Hlavní cena: Zdeněk Meiter, Petr Fiala a Milan Řepa – Kometa – Příběh hokejového klubu (Jota), dále: Petr Odehnal a Jiří Severin – Čs. národní kapela ve Spojených státech (Nakladatelství Tomášek Ježek), Jitka Radkovičová – Stopy vedou k Ivančeně (Junák), Jiří Uhlíř – Osobnosti Jaroměře (Nakladatelství Bor Liberec). Mimořádná cena Správy odkazu EEK, KALF, měst Chlumec nad Cidlinou, Jaroměř-Josefov a Letohrad byla udělena Ivanu Brožovi, in memoriam za celoživotní dílo. Dále tutéž cenu získal Zdeněk Mahler za díla Nokturno a Katedrála (Labyrint). Cenu Českého svazu bojovníků za svobodu obdrželi Roman Cílek, Karel Richter a Přemysl Veverka za dílo Hlasy z hořících domů, také ji získal KALF a Památník Lidice za inspirativní podněty, dále též Nakladatelství XYZ. Přihlášky na rok 2013 (formou dopisu a dvou výtisků knihy) zasílejte pro soutěž EEK (rok vydání 2012) na adresu Správa odkazu E. E. Kische (Miroslav Kučera), Ouholická 453/35, 181 00 Praha 8 – Čimice; pro literární Ceny a regionální Ceny Miroslava Ivanova (rok vydání 2010 až 2012) na adresu Jan Halada, Fakulta sociálních věd UK, Smetanovo nábřeží 6, 110 00 Praha 1, tel. 222 112 249, e-mail [email protected] Informace o soutěžích a kontakt na KALF: tel. 233 551 129 , mob. 603 766 044, e-mail [email protected] .

 

25

NEJLEPŠÍ KNIHY PRO DĚTI A MLÁDEŽ Soutěž vyhlašují a pořádají Česká sekce IBBY, Klub ilustrátorů dětské knihy, Obec překladatelů a Památník národního písemnictví. Výroční ocenění nejlepších autorů, překladatelů a ilustrátorů se uskutečnilo 6. června 2012 v Památníku národního písemnictví v Praze. Vítězové Zlatá stuha za rok 2011. Výtvarná část: Králík Fiala (Edice Česká televize), autor Ivan Binar, ilustrátorka Eva Sýkorová-Pekárková, grafická úprava Studio Marvin CZ; V království mocných víl (Knižní klub), autorka: Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, baronka d’Aulnoy, ilustrátor Jindra Čapek, grafická úprava: Vladimír Vimr. Literární část: Listonoš vítr (Albatros), autor Radek Malý, ilustrátor Pavel Čech; Uzly a pomeranče (Albatros), autorka Iva Procházková, ilustrátor Jiří Franta; Historie Evropy – obrazové putování (Práh), autorky Renáta Fučíková (současně ilustrátorkou) a Daniela Krolupperová. Kritika a teorie umění pro děti a mládež: Loutka a moderna (Arbor vitae a JAMU Brno), autoři Marie a Pavel Jiráskovi, fotograf Oto Palán. Překladová část: Pes paličák (Baobab), autor Daniel Pennac, ilustrátorka Dora Dufková, překlad Drahoslava Janderová; Každý je na něco chytrý (Portál), autor Thomas Armstrong, překlad Martin Škapa. Zvláštní ocenění: Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky (Slovart), autor Jiří Žáček, ilustrátor Adolf Born; Píšu a sešit mi leží na kolenou – deníky 1940-1946 (Plus), autorka Hana Bořkovcová. Zlatá stuha za celoživotní přínos: Josef Brukner, Jana Sigmundová (in memoriam), Marie Tichá. SEIFERTOVY KRALUPY se konají každoročně od roku 1996 na památku a pro uchování odkazu nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta a na podporu aktivit mladých tvůrců na kulturním poli. Zahrnují jednak festival poezie a přednesu, zejména autorskou literární soutěž, určenou všem občanům ČR bez omezení věku. Výsledky se vyhlašují na festivalu, který spolu s dalšími aktivitami je zaměřen na podchycení zájmu mladé generace o kulturu a poezii. Letošní XVII. ročník byl více než skromný. Do soutěže poslalo své práce pouze 10 autorů, takže z nich byli oceněni jenom dva, jak vysvítá ze strohého znění poroty: 1. cena – neudělena, 2. cenou byl poctěn Vilém Dubnička z Plzně (který obdržel zároveň cenu za sonet), 3. cenu získala Svatava Mášová z Kroměříže. Cena města Kralupy nad Vltavou nebyla udělena, stejně tak nebyla udělována žádná čestná uznání.

VÍTĚZOVÉ CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽE MĚLNICKÝ PEGAS Letošního 18.ročníku celostátní literární soutěže „Mělnický Pegas“ se zúčastnilo celkem 58 autorů: v kategorii A 14 autorů do 15 let - nejmladšímu je 14 let); v kategorii B do 30 let 19 autorů; v kategorii C nad 30 let devět autorů; v kategorii D (ti, kdo již vydali básnickou sbírku) 16 autorů (nejstarší autor dovršil 81 let) Kategorie A: 1.místo Eva Hůlová, Gymnasium Rakovník, 2.místo Anna Hrstková, České Budějovice, 3. místo Jáchym Peterka, Gymnasium Rakovník. Čestné uznání Anna Nachtigalová, Gymnasium Rakovník. Kategorie B: 1.místo Tereza Hejdová, Třtice, 2.místo Tereza Sixtová, Gymnasium Rakovník, 3. místo Karolína Svěcená, Gymnasium Rakovník. Čestné uznání Kristýna Uldrichová, Gymnasium Rakovník. Kategorie C: 1. místo Dana Šubrtová, Kosmonosy, 2. místo Jitka Bonaventurová, Praha, 3. místo Hana Kimrová, Praha Čestné uznání Rostislav Opršal, Hradec Králové. Zvláštní cena poroty Milada Hnátková, Praha. Kategorie D: 1.místo Pavel Šubrt, Kosmonosy, 2.místo Magdalena Pokorná, Třtice, 3.místo Luboš Skopec, Mšeno. Čestné uznání: Věra Kulišová, Most, Josef Jarolímek, Žatec, Svatava Mášová, Kroměříž. Odborná pětičlenná porota pracovala ve složení: Mgr. Jaroslav Schnerch (předseda), Jindra Lírová, Zdenka Líbalová, Vlasta Bakalová a Alena Krtilová..

 

26

Přehled literárních cen v České republice Uvádíme jejich přehled podle Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Žádáme vás o zpřesnění, aktualizaci, doplnění. Díky! Brněnská sedmikráska (od 2009) Cena Alfréda Radoka (od 1993) Cena Bohumila Polana (od 2001) Cena Boženy Němcové (od 2006) Cena Eduarda Fikera (od 2003) Cena Egona Erwina Kische (od 1992) Cena Egona Hostovského (1974–1999) Cena F. X. Šaldy (od 1996) Cena Františka Langera (od 1995) Cena Františka Palackého (od 1998) Cena Franze Kafky (od 2001) Cena Havrana (od 1995) Cena Havránka (od 2010) Cena Jana Skácela (od 2002) Cena Jana Vladislava (od 2009) Cena Jana Zahradníčka (1985–1999) Cena Jaroslava Seiferta (od 1986) Cena Jiřího (George) Th einera (od 1991) Cena Jiřího Marka (od 1996) Cena Jiřího Ortena (od 1987) Cena Jiřího Wolkra (od 1977) Cena Josefa Jungmanna (od 1992) Cena Josefa Škvoreckého (od 2007) Cena K. H. Máchy (viz Máchova růže) (od 2007) Cena Karla Čapka (od 1990) Cena Karla Hynka Máchy (od 1993) Cena Konstantina Trepleva (od 2010) Cena Ladislava Fukse (od 2006) Cena Leopolda Vrly (od 1995) Cena Marie Majerové (od 1962) Cena ministra kultury ČSR (od 1976) Cena Miroslava Ivanova (od 2001) Cena PEN klubu za celoživotní dílo (od 1996) Cena Petra Bezruče (od 1959) Cena Plže (od 2003) Cena Revolver Revue (od 1985) Cena Společnosti Agathy Christie (od 1999) Cena Společnosti Sherlocka Holmese Cena Toma Stopparda (od 1984) Cena Unie českých spisovatelů (od 2006) Cena Vítězslava Nezvala (Český literární fond) Cena Vladimíra Macury (od 2003) Cena Zdeňka Nejedlého (Český literární fond) Číše Petra Voka (od 2006) Evropský fejeton (1991–2004) Generace (1970–1989) Hlavnice A. C. Nora (od 1995) Hořovice Václava Hraběte (od 1994) Kniha roku (od 1991)

 

27

Krameriův vinš Literární cena Knižního klubu (od 1996) Literární cena Mileny Hübschmannové (od 2006) Literární cena Vladimíra Vokolka (od 1997) Literární Františkovy Lázně (od 1982) Literární Luhačovice (od 1996) Literární Šumava (od 1991) Literární Varnsdorf (od 1993) Literární Vysočina (od 2003) Magnesia Litera (od 2002) Máchova růže (od 2007) Mělnický Pegas (od 1995) Národní cena ČSR (1975–1989) Národní umělec (1945–1989) O tachovskou renetu (1995–2004) Ortenova Kutná Hora (od 1994) Ostrava – město v pohybu (od 2006) Plzeňský Literární deštník (od 2003) Povídka roku (od 2006) Překladatelská soutěž Jiřího Levého (od 1993) Premia Bohemica (od 1993) Prémie Českého literárního fondu Proseč Terézy Novákové (od 1961) Skřipec (od 1995) Skřipeček (1998–2008) Státní cena za literaturu (od 1920) Státní cena za překladatelské dílo (od 1995) Vavřínová koruna (od 2006) Výroční cena Nadace Český literární fond (od 1994) Zeyerův hrnek (od 2007)

Rozhovory Cesta ke Zdi nářků a příběhů aneb Rozmlouvání s literárním kritikem Alexejem Mikuláškem Ve svých 77 letech zemřel Asar Eppel (1935 – 2012) nazývaný posledním židovským spisovatelem z moskevské periferie. Je známý svou knihou povídek Travnatá ulice, rovněž překlady Boccaccia, Kiplinga, Brechta… Kolik literárních tvůrců se židovskými kořeny žije dnes v Praze nebo alespoň v českých zemích? Stačí připomenout, že Karol Efraim Sidon (*1942), vrchní zemský a pražský rabín, a Vlasta Rut Sidonová (*1953), jeho manželka (vystudovala speciální pedagogiku a pracovala mj. v centru krizové intervence), jsou spisovatelé; prvně připomínaný i se zkušeností literárního publicisty, dramatika, scenáristy. Mnozí čeští spisovatelé jsou židovského původu, nebo se o něm spekuluje (jako kdysi u Jaroslava Vrchlického, Karla Čapka, Jiřího Voskovce), nebo alespoň nemohli na židovství nereagovat: v jejich tvorbě nalezneme mnoho „židovsky

 

28

příznakového“ . Má to svůj historický rozměr, stačí jen prostudovat takové základní práce jako Židé a židovství v české literatuře 19. století od Oskara Donatha, Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století autorů Milana Balabána a Olgy Nytrové, popř. doposud nedokončený slovník Literatura s hvězdou Davidovou (vyšel první i druhý svazek), který jsem spoluredigoval a rovněž spoluutvářel autorsky. Výčet by byl mimořádně dlouhý, ale zpět k původní otázce… Zmínil bych Karla Sýse, autora mimořádné invence a intelektuálního rozměru, Evu Frantinovou, vynikající básnířku nezvalovského typu, nebo Arnošta Goldflama, jehož snad představovat netřeba. Židovství vrostlo do tohoto kulturního prostoru velmi podstatně jako kulturní, nikoli rasový fenomén a týká se každého z nás. A nemám na mysli jen a výlučně židovství konfesijní, za které je často pokládáno, příslušnost k židovské obci a synagoze, ani „rasové“, hledisko původu, které pracuje s pojmem „halachický Žid“, ani jen národnostně pociťované (sionistické), protože to je pojem podstatě širší. Má rozměr přesahu, nikoli nějakého omezení, kulturního přesahu do všech oblastí lidského bytí: werflovsky nazváno Weltfreunde - Přátelé světa. Základem tohoto moderního židovství je možná až radikální intelektuální pochybnost, samozřejmě i zápas se všemi pochybami, ale i vědomí nemožnosti je zaplašit, jakkoli je to nutné... Metaforou toho je onen „dialogický Bůh“, který je a není, tragické i komické napětí mezi hloubkou a povrchností, vztekem a idylou, pýchou a zavržením, mocí a bezmocí; jedno a totéž je v prostoru židovství možné interpretovat zcela protikladně, a přitom harmonicky. A mohli bychom pokračovat třeba k marxismu, hledajícímu „bojujícího boha“ v dělnické třídě, vědomé si svého revolučního poslání. A co fenomenologie nebo existencialismus? Nemají židovské kořeny? O moderní liberalismus a neoliberalismus, dnes podrobovaný revizím, se zasloužilo rovněž židovství, resp. ta jeho část, která viděla „praktického boha“ v kapitálu a jeho volném proudění. Co vlastně nemá židovské kořeny? Co se týče Asara Eppela, autora, bohužel jej neznám. Moje vina, asi. Před několika lety však zemřela nám asi bližší a čtenářsky známější autorka Lenka Reinerová, (1916 – 2008) označovaná za poslední německy píšící spisovatelku z okruhu „pražské německé literatury“, spisovatelka česko-německo-židovského původu a rovněž „osudu“; provázanost českého, židovského a německého „prvku“ byla pro český kulturní prostor, nejen pražský, typická, s intenzitou větší či menší minimálně od národního obrození, resp. osvícenství. Takto ho také představuje Tripolis Praga, kniha prezentující putovní výstavu pražské moderny počátku 20. století, mj. proslulý tzv. pražský kruh. Nelze pominout Maxe Broda, ale především Franze Kafku s jeho romány Zámek či Proces. Nepůsobí dodnes na čtenáře deprimujícím dojmem, byť jsou napsány brilantním jazykem? Franz Kafka je mým oblíbeným, možná nejoblíbenějším spisovatelem, jakkoli nad tímto sdělením budou mnozí kroutit hlavou nebo alespoň zvedat pochybovačně obočí. Z Kafky se ovšem stala velká ikona pražského byznysu, turistická atrakce, logo na tričku. Jeho dílo je sice nadále interpretováno a analyzováno, jeho biografie germanisty dále kompletována, ale s četbou jeho děl je to podstatně horší; už dávno přestal být módní jako v letech šedesátých, popř. devadesátých. Naopak, dostal podezřelý cejch mnohoznačného a mnohovýznamového autora, který je příliš „temný“, četba deprimující, a kdo dnes bude číst takovou prózu, když toho deprimujícího je všude kolem, včetně výhledu do budoucnosti, dost a dost? Jen nějaký intelektuál nebo blázen! Jenže každý člověk do jisté míry vnáší svoji zkušenost a vědomí do „pole“ literárního obrazu, nečteme každý jedno a totéž, jakkoli jde o stejné řádky stejného překladu. Zdá se mi, že Franz Kafka toto radikální dotváření umožňuje nikoli proto, že by byl „o ničem“ nebo skoro „o ničem“, že jeho prózy jsou fragmentární (až na výjimky nebyly dokončeny), ale proto, že naše zkušenost se společností, na niž reagoval a kterou v groteskní nadsázce zobrazoval, z níž měl hrůzu smíšenou s ironickým úsměškem, je podobná. Totéž cítili jeho čtenáři za první republiky, totéž za socialismu, jen s jinými akcenty.

 

29

První čtenáři Kafkovi, jeho přátelé, včetně Broda, se prý skvěle bavili při poslechu Proměny, protože to byl obraz měšťanských „ctností“ jejich rodičů a vrstvy, kterou mírně řečeno nemilovali, ale k níž měli přece jen velmi blízko. Pojem „kafkárna“ je stejně reliéfní jako třeba výrazy „harpagon“, „celsius“ či „švejkovat“. Nebo „robot“, novotvar Josefa Čapka, uplatněný jeho bratrem v RUR. Když čtu Proměnu, nečtu o proměně muže v hmyz, o tom to přece vůbec není, ale o odcizení člověka, který místo existenciální reflexe nebo absolutní revolty (vše je přirozené v nepřirozené situaci) myslí na to, že přijde pozdě do práce. Je to celé satira plná nadsázky a absurdity, která je zakotvena v Kafkově i našem světě. Jen si povšimněte administrativního stylu, žádné „profesní mluvy“, s níž je zaměňována, jenž probleskuje Kafkovým stylem psaní, jeho záměrně exponovaných, ovšem nepodstatných detailů, které čtenáře nevedou, ale zavádějí jako statistika nebo oběžníky, jazyk přesvědčivé propagandy nebo školou přednastavených rámců (rámů) myšlení. A dovolím si aktualizaci: podobně „propraných“ mozků, jaké se najdou ve světě Kafkově, má i naše česká společnost celé zástupy, celé armády figurek dobře naprogramovaných a skvěle předvídatelných, tak i ovladatelných, reagujících na nějaké podněty (např. slovo nebo barvu) jako rostliny na světlo a stín. Ale to už směřujeme k Tropismům Nathalie Sarrautové. Vzpomínám si, jak mi otec se zaujetím vyprávěl o slibu Franze Victora Werfela , že uteče-li před fašismem a Hitlerem z Německa, a tím si zachrání život, napíše jako poděkování román o Lourdech. A tak vznikla Píseň o Bernadettě. Nejméně dvakrát jsem ji četl. Ano, byl to slib, který v roce 1940 učinil a o rok nato Franz Werfel splnil, v americkém exilu. Werfel věděl, že jedním z vývojových rozměrů duchovního židovství (myslil si, že jeho naplněním) je křesťanství. Tuto větu možná málokdo z dnešní Židovské obce přečte bez ironického nebo pohrdavého úsměvu, ale Ježíš byl důsledným stoupencem Zákona, jen ne fanatickým, neviděl jej jako cosi ustrnulého a pochopil, že reforma Zákona je nutná už jen proto, aby si Hospodina nepřivlastňovala úzká kasta jeho vykladačů, jeden jediný národ, a aby se tóra stala mobilní, jak kdysi napsal Slavomír Ravik. Učinil z židovství novou entitu a rozdíly mezi podnoží a tím, co rostlo nad ním, se čím dál tím více vyhraňovaly. Jistě, mnozí „etničtí židé“ věrní tóře kupř. ke křesťanství konvertovali, jako jiní konvertovali k judaismu, křesťanství bylo kdysi pragmatickou volbou, „pasem do Evropy“ (výraz H. Heina), obranou před diskriminací těch, pro něž Ježíš byl synem božím a Bohem synem. Franz Werfel byl ovšem praktikujícím křesťanem z přirozených duchovních důvodů, dospěl k tomuto rozhodnutí a zůstal mu relativně věrný v poezii i v románové a novelistické tvorbě. Jediný židovský stát na světě je Izrael. Místo, kde genius loci prvopočátků křesťanství dýchá na návštěvníky doslova na každém kroku. Necítí se přesto v ohrožení, když si mnozí přejí a volají po jeho vymazání z mapy? Pocit ohrožení dnes vnímá každý, nejen v Izraeli. Bylo by farizejské tvrdit, že za všechno může Izrael, ale taktéž farizejské je tvrdit, že za vším je „íránská hrozba“, potažmo nějaký jiný výrok Izraeli málo přátelské či nepřátelské země. Ten výrok o „vymazání z mapy“, na který narážíte, ovšem nepronesl „Irán“ ani íránský prezident, byl to překroucený překlad, jak také přiznal český tisk. Faktem je, že na Blízkém východě existují lidé, včetně Židů, kteří pokládají Izrael za nepřirozený stát, uměle vytvořený, válkychtivý a bez obalu tvrdí, že dlouho nepřežije. Muž, který ani na pohled nepůsobí příliš sympaticky, Mahmud Ahmadinežád, jistě neměl na mysli likvidaci národa, „preventivní válku“, vyvraždění nebo deportaci židů, ale jistě by byl rád, kdyby došlo k zániku Izraele jako státu, jako někdo jiný uvítal zánik Sovětského svazu nebo Československa – oba státy zanikly, resp. „byly likvidovány“; podle něj takto zanikne i „umělý“ Izrael. Je to sice nehorázné, ale nikoli výzva k válce a vraždění. Dojde-li k válce, nebude v ní vítěze, což platí o tzv. preventivní válce dvojnásob. Každé srovnání kulhá, a to moje dvojnásob, ale kdyby kupř. Francie nebo Sovětský svaz napadly

 

30

hitlerovské Německo v rámci „preventivní války“ v roce 1936 nebo 1937, šlo by o válečný zločin, který by se dříve nebo později krutě vymstil celé Evropě a dal by Hitlerovi, vlastně nějakému Posthitlerovi, mohutná orlí křídla. A to Írán nepředstavuje zdaleka takové nebezpečí (vojenské ani jiné) jako Německo v třicátých letech, pokud vůbec nějaké větší nebezpečí představuje. Kdopak to dnes nejvíce válčí? Čí základny jsou rozesety po celém světě? Kdo vydává na svou „bezpečnost“ polovinu všech světových výdajů na zbrojení? Kdo hrozí válkami, sankcemi, diktuje svou vůli, a den co den beztrestně zabíjí v rámci „boje proti terorismu“, který sám financuje a podněcuje? To nebude ani íránská, ani izraelská hra, a možná se bude i světový četník divit, jaký šek či šejk bude stát za jeho rozhodnutími. A ještě jednou k formulaci o „vymazání Izraele z mapy“. Kdyby o tom nepřátelé Izraele alespoň minutu přemýšleli, museli by si uvědomit mnoho dalších navazujících „problémů“. Kde by měl jinde vzniknout? Kam by měli Židé „přesídlit“? Kam by se měli „vrátit“? Vždyť to přece vážně nejde! Ovšem celý „region“ je „skladiště“ sudů prachu, co stát a armáda, to jeden sud a hned několik doutnáků; izraelská armáda představuje rovněž jeden z nich, dokonce s atomovou razancí. Když se komukoli dobře naservíruje nějaká přesvědčivě znějící smyšlenka, katastrofa se jeví jako nevyhnutelná. Fascinují mě židovské hřbitovy, na mnoha místech polorozpadlé a kryté vegetací. Nelze ani domyslet, co skrývají příběhů... Ne, nemyslím si to. Romantický máchovský nebo byronovský pohled na židovské hřbitovy zakrývá cosi málo romantického. Výrazy jako „polorozpadlé“ či „kryté vegetací“ svědčí spíše o tom, že se o ně nikdo nestará, že to jsou místa opuštěná, a tedy dvojnásob mrtvá. A že takových míst je, o tom nepochybujte. Stačí porovnat hřbitovy křesťanské s krásnými náhrobky, květinami a svíčkami, hotové to oltáře, s těmi polorozpadlými a zarostlými, krčícími se v separovaném pohřebišti, člověku se z toho chce spíše plakat, než aby ho nějak „fascinovaly“. Jistě, jako hroby a náhrobky skrývají i tyto tisíce osudů, jež smířil fakt smrti, která navštěvovala vinné i nevinné, ale jsou ty příběhy opravdu fascinující? Větší pietu by si tyto hroby jistě zasloužily, třeba – nejde-li jinak – jako místa alespoň částečně oživovaná výkladem zasvěceného pracovníka muzea, kronikáře či archiváře. Vraťme se ještě ke knihám. Určitě je známý román Útěk před žlutou hvězdou či v posledních letech veliké prozaické dílo Exodus. Neměly by patřit tyto dvě knihy jako výstražné memento k povinné školní četbě? Máte na mysli román Leona Urise Exodus? Nedělal bych to. Mimo jiné také učím na jedné střední škole v Praze a vím, jak ošidná je tzv. „povinná četba“ a veškeré s ní spjaté vnucování a přesvědčování. Je možné do seznamu volitelné četby k maturitě tuto a jiné knihy začlenit, to určitě, stejně jako řadu českých románů o holocaustu, nejen z pera Jana Martince, Arnošta Lustiga, Norberta Frýda a desítek dalších. Je možné tuto četbu vhodně motivovat, ale nic bych nevnucoval a v konečné instanci ponechal výběr četby k maturitě i mimo ni na rozmyslu těch, kteří přemýšlejí. A těch je mezi studenty překvapivě dost, jakkoli ještě nemají dostatek životních a jiných zkušeností. Jen hlupáci půjdou za mrkví přivázanou na konci tyče kamkoliv a nikdy nepochopí, že je někdo chytrý využívá a zneužívá. To budou dělat po celý svůj život, a přitom budou skálopevně přesvědčeni, jak jsou chytří a samostatně uvažující. Holocaust je jedním z největších zvěrstev v naší nedávné historii. Věřím, že si tehdy, když z koncentráků stoupal dým, mnozí říkali: Bůh to nevidí? Nevím, existuje-li nějaký Bůh či Bohové. Vím, že se mnou nebudete souhlasit, že pro Vás je člověk stvořen k obrazu Božímu a tento zemský ráj na pohled je v konečné instanci nejkrásnější místo živých v kosmu, ale lidé by se měli perspektivně naučit existovat i bez Boha či bohů, přijmout svoji roli ve světě i s vědomím, že nejsme nesmrtelní stejně jako ti, které jsme patrně vytvořili k obrazu svému. Všechno může mít paradoxní obraty, tedy nabízím jeden z nich – co když Bůh ten dým viděl, a Bůh to všechno chtěl, protože se vyvolený národ, jeho vlastnictví, zpronevěřil svému poslání, a byl za to jím samým tak krutě

 

31

potrestán? Nebo – co když to bůh neviděl, protože jsme mu zcela lhostejní jako vesmírný prach, bez ohledu na staré smlouvy a kameny, které stejně skoro nikdo nerespektuje? Ale k mému pohledu: když z koncentráků stoupal dým, stoupal dým i ze zničených vesnic a měst, probíhala vyhlazovací válka na Východě i na Dálném Východě, hořela lidská těla v ocelových klecích ruských, německých, amerických aj. tanků a v hořící naftě či mazutu se škvařili námořníci z torpedovaných tankerů. Minulá válka, a holocaust je nutno vnímat jako její součást, byla jedním velkým zvěrstvem (omlouvám se zvířatům), v němž umírali ženy, děti, starci i stařeny jenom kvůli tomu, že se narodili v určité době a byli v ní na nesprávném místě – třeba „normálního“ kobercového náletu. Nesmí se to opakovat! Tu válku přece nezpůsobil nějaký Bůh, ale ambice lidí zatížených předsudky – nejen antisemitskými, ale i militaristickými a šovinistickými. Židé vždy měli nálepku skvělých obchodníků, není snad i v tomto trochu dnešní závisti? Byli skvělí obchodníci stejně jako vědci, spisovatelé, publicisté, politici. Je to obdivuhodné a klobouk dolů! Ale byli mezi nimi i špatní obchodníci, na něž doplatili druzí, podvodní vědci i spisovatelé. I šnoreři, žijící na náklady židovských obcí, i hloubavci, jejichž pronikavý intelekt byl nepraktický a zatížený jakousi kletbou, i nébichové, ubožáci hodní soucitu a politování, neúspěšní reklamní akvizitéři, generálové bez vojska, prostitutky snící o jiném, krásném životě v nové zemi. Antisemitismus, na který patrně ve své otázce narážíte, nevznikl ze závisti, nebo přesněji: závist nebyla jediným a rozhodujícím „hnacím motorem“ tohoto možná největšího předsudku v moderních dějinách. Antisemitismus vznikl mj. z potřeby personifikovat zlo, ukázat jeho domnělého viníka a na něj obrátit pozornost. Jinak bych oddělil kritiku určitého jevu od projevu nějakého protižidovského stereotypu a protižidovský stereotyp od skutečné antisemitské nenávisti. Např. Jan Neruda či Petr Bezruč nebyli žádní antisemité, kteří by nenáviděli židy a židovství, kritizovali však odvrácenou tvář židovské emancipace, občanské a kapitálové. Název Nerudova spisu Pro strach židovský neznamená nic jiného, než že by se židé měli bát Hospodina, s nímž uzavřeli smlouvu, a neplní ji... I Neruda přirozeně přehání, nadsazuje, koriguje svůj mladistvý filosemitismus, straní „svému“ národu, což se může jevit jako nacionalistické a poplatné protižidovským předsudkům, ale sám je i jinde rovněž velkým kritikem negativních stránek české mentality, /malo/měšťácké zvlášť. Je o Vás známo, že se věnujete židovské tematice. K čemu, smím-li se ptát, jste až došel ve svém poznání? Čím více se s židovskou, resp. českožidovskou tematikou seznamuji, tím více zjišťuji, jak je „všechno jinak“ a „naopak“. V židovství má všechno paradoxní obraty, dialektické zvraty a smyčky. Ne nadarmo byl největší dialektik v lidských dějinách, Karel Marx, německožidovského původu; jeho Kapitál je školou dialektiky. Nedá se „to“ předvídat, prostě „to“ tu je, někdy se „to“ na vás vztekle zašklebí, jindy se tváří noblesně či rezervovaně, většinou si „to“ nasazuje masku. Trochu pohádka a trochu horor. K čemu jsem došel? Že jsme stále na začátku, opakujeme staré chyby a nové vršíme, protože v literárních textech na sebe slova a obrazy vidí, mají otevřená okna a vzájemně spolu komunikují, což před námi obratně skrývají. Nevidíme je při tom, jen se ex post a někdy marně snažíme tyto komunikační toky rekonstruovat, a to bez nároku na čirou jasnost a objektivní spolehlivost. Řeknu Vám, že mi není nic tak protivného jako primitivismus těch, kteří mají ve všem jasno a na vše správnou a stručnou odpověď. Je možné připustit, že čím větší hrozby a pády člověk zažije na vlastní kůži a posléze je snad i překoná, tím více je citlivější na jakékoliv příkoří, spravedlnost i na touhu po svobodě?

 

32

Je to možné připustit, jistě. A najdeme dostatek příkladů toho, kdy to platí. Ale neexistuje přímá úměra mezi příkořím, které člověk nebo jeho blízcí prožije, a citlivostí vůči zlu, nespravedlnosti, touhou po svobodě. Orwell ve své Farmě zvířat načrtl společnost, která od revoluce přes nadšení dospěla k obdobě původní společnosti, ještě horší než byl režim, v opozici k němuž se definovala a vyhraňovala (zde vykořisťování zvířat člověkem). Zdá se, že alegorizované dějinné paradigma nachází další a další konkretizace, nejen v České republice. Kdybyste stál v Jeruzalémě u Zdi nářků, zastrčil byste mezi kameny papírek s nějakým svým přáním? Budete možná překvapen, ale určitě ne. Je bláhové představovat si, že Bůh, je-li nějaký, bude brát ohled právě na mne. Fandím Izraeli nikoli jako „bojujícímu Bohu“, ale jako „míru nad národy“, což jeho dějiny zatím zcela nepotvrzují (ale není to zdaleka jen vina izraelské armády či politiků). Ale kdybych měl možnost vyslovit jedno přání, směřovalo by – velmi přízemně a pragmaticky – k tomu, abych se mohl věnovat své práci bez toho, abych otročil jinde a na něčem jiném. Dokončení projektu Literatura s hvězdou Davidovou, jenž se ocitl v mrtvém bodě, nic jiného neschází, ale jak se zdá, ani on zatím nikomu neschází... Rozmlouval Vladimír Stibor

Názory, polemiky Zdánlivě palčivá témata Svého času se v časopise Host (6/2011) objevilo téma Obce spisovatelů s jednoznačně výmluvnými podtitulky: Kam kráčí Obec spisovatelů? Obec spisovatelů před likvidací? Nebo: Obec spisovatelů s otazníkem. Členům této největší profesní organizace spisovatelů u nás byla také určena anketa, která předhodila dvě poněkud provokující otázky: 1. Co vykonala Obec spisovatelů pro vás? 2. Co jste vykonal vy pro Obec spisovatelů? Odpovědi byly tu stručné, tu výmluvnější, ale v podstatě se shodovaly. Spisovatelé nečekali a nečekají hmotné výhody. Ačkoli pracují s fantazií, v tomto ohledu stojí při zemi. Přesto si těžko zvykají, či dokonce připouštějí možnost, že by Obec spisovatelů zanikla definitivně. Ale poslední dobou z jednotlivých hovorů či e-mailů cítím, že zklamání a skepse rostou geometrickou řadou. Je pravda, že všechno záleží na lidech. Ale také mi stále víc připadá, že některé závažné chyby jsou už v základní koncepci OS. Aby mne samotnou příliš neovlivnily emoce, pokusím se mluvit stručně. Pravidelný kontakt se svými členy udržovala OS převážně prostřednictvím bulletinu Dokořán. Z něho pak bylo jasné, jakou činnost OS vyvíjí: Pro veřejnost 1. OS reaguje na významná kulturní i společenská výročí - výstavy, přednášky, konference, mezinárodní literární setkání, udílení významných cen apod. 2. Vypisuje a garantuje literární soutěže jednak žánrové, jednak soutěže pro mladé lidi, často studenty nebo začínající literáty. Sleduje a zveřejňuje významné události týkající se konkrétních autorů, což představují: 1. laudatia, 2. nekrology, 3. přehled výročí a jubileí. Nedílnou součástí zpráv jsou informace o hospodaření OS. Potud je všechno v pořádku. Ale vždy jsem postrádala a pořád postrádám bližší neoficiální informace o současné práci členů OS. Upřesním, co mám na mysli: Je všeobecně známé, jak důležitou roli hraje reklama, jíž si velké nakladatelské domy přitahují čtenáře. Úspěšně dělají čtenářům laskominy někdy ještě dříve, než je kniha dopsaná. Ani proti tomu nelze nic namítat, vždyť jsme se už smířili s tím, že i kniha je zboží na pultě.

 

33

Zdá se, že Obec spisovatelů na podobné možnosti rezignovala. Jistěže by bylo přímo vynikající, kdyby Obec měla své nakladatelství. Ale to berte jen jako maličké postesknutí. Snad to v minulosti možné bylo, ale to už teď nedohlédneme. Tedy nakladatelství není, ale byl tu vždycky bulletin Dokořán. Podle mého názoru měl aspoň dvě třetiny své náplně věnovat právě konkrétním autorům. Otisknout ukázky z díla, především současných textů, pravidelně uvádět s někým rozhovor a také psát recenze. Pak by Obec spisovatelů opravdu něco dělala pro jednotlivé, především málo známé a plaché autory, a nebyla jen představitelkou jakési obrovské píšící masy, v níž se to matně hemží. Námitka, že na to nejsou lidi, se zamítá. Myslím, že by stačilo autory samotné vyzvat, mnozí z nich by tu možnost uvítali – možná by došlo i k literární explozi. Ale na její zvládnutí bychom měli redakční radu – vždycky přece fungovala. Jít za některým ze starších nebo naopak začínajících autorů, promluvit s nimi, to by přece nemělo být tak nesnadné. Rozhovory nebo články by se také měly týkat i těch textů, které dosud nevyšly, dokonce žádnou šanci na vydání nemají. Možná by některého nakladatele zaujaly – za předpokladu, že bychom bulletin rozesílali i do některých vybraných nakladatelství. Napsat recenzi by rovněž nemělo být nemožné. Mnozí z nás přece recenze do literárních časopisů píší. Ale především by se mělo pro tuto činnost vyčlenit pravidelné místo v bulletinu Dokořán. Tak by tato naše aktivita nebyla pořád závislá na dobré vůli redaktorů jiných periodik. Naše schůzky v Radě nebo i mimo ni by nám šly možná víc k duhu než současné horečnaté kontrolování příjmů a výdajů z velkých veřejných kulturních akcí. Mimochodem – představovala bych si, že podobné mega akce by mělo mít v popisu práce ministerstvo kultury - Obci spisovatelů by svěřovalo konkrétní úkoly. Zatím jsem měla spíše dojem, že Obec chce veřejnost upozornit, že existuje a vyvíjí činnost, ale právě ministerstvo bylo v tomto ohledu nedoslýchavé či naprosto hluché. Ale s nářky nikam nedojdeme. Pokud OS zůstává a bude mít dokonce i nadále k dispozici bulletin Dokořán, proč nezačít právě tady? Nepodávat jen administrativní informace a výsledky inspekcí, ale oslovovat lidi. Vést skutečný dialog. Být velkou, vzájemně se podpírající rodinou. Myslím, že šance tu je. Milena Fucimanová                                                                                                                                                                                      

Měli jsme možnost otevřít dokořán… Vzpomínám na radostné křepčení na jevišti divadla při ustavující schůzi Obce spisovatelů. Probírám ve své paměti všechna setkání organizovaná Obcí, zaznamenávám plusy i mínusy a zvolna se prodírám k současnému neutěšenému stavu. Těch nadšeně sebevědomých proslovů, těch nevyslyšených stesků, těch nikam nevedoucích cest. Psaní je svým způsobem klecí samoty. Ale i spisovatel potřebuje občas přelézt obranou ohradu ticha a vstoupit do kolegiálních střetů s lidmi profesně blízkými. Valné hromady Obce byly v tomto směru jen náznakem diskuse. Schůze je prostě schůze. Bylo příjemné zahlédnout blízké tváře, bylo slušné držet minutu tichá za odešlé kolegy, přečkat výroční zprávy, jak už tomu na schůzích bývá, a očekávat, že možná příště dojde k určitému oživení. Bohužel, stereotyp veliké organizace nestačil vstřebat téměř nic z individuálního nadšení a oživujících nápadů a propadal do čím dál hlubší ekonomické nesoběstačnosti. Hrdě se vzdal majetku bývalého svazu, neboť s ním nechtěl být ani historicky propojen, zrušil drobná procenta příspěvků z publikační činnosti a uvěřil báchorce o zástupech sponzorů a mecenášů, pro které bude ctí sponzorovat činnost této téměř neviditelné organizace. Když

 

34

později sklouzl na půdu grantů, předpokládající finanční spoluúčast a přísně fungující účetnictví, byl již jenom krůček od propasti do které nahlíží v tuto chvíli. Věřím, že se i tentokrát podaří odvrátit hrozbu zániku a stabilizovat organizaci, která by měla být v kulturní společnosti čímsi prestižním a viditelným. Měli bychom být i trochu vděčni a povzbuzeni tímto neutěšeným stavem. Vždyť otvírá nutnost změny, která je trvalou podmínkou života. Nechtějme do budoucna suplovat organizaci rozsáhlých celostátních akcí, které přísluší spíše ministerstvu kultury, ale odevzdávejme do nich pouze to, co je nám vlastní. Buďme pořadateli akcí na které máme, ať už myšlenkově tak i materiálně. Budujme svou organizaci jako firmu, která dokáže rozlišit schopnosti a využití svých členů. Žijeme v době, kdy lze velkou část informací předávat elektronicky. Pokusme se vytvořit přehledný systém oddělující důležité od méně důležitého a okrajového. Pokusme se otevřít DOKOŘÁN všem, kteří podle svých schopností a možností mohou být prospěšní literatuře a zlepšení společenského života. Buďme otevření i lidem kteří nejsou přímo literárně činní, ale mají literaturu rádi a chápou její význam pro budoucnost. Buďme více kritičtí sami k sobě a více otevření k názorům druhých. Jsme součástí světa, který stojí na křižovatce. Nepodlehněme iluzi, že budeme souzeni podle pochvalných nebo kritických slov. Vždyť čas se zaobírá pouze činy, kterými sílí, a skrze které získává svou příští podobu. Petr Musílek  Dopis Čestmíra Císaře spisovatelům  Na setkání Klubu autorů literatury faktu v Letohradu přečetl jeho předseda Karel Richter, člen Obce spisovatelů, dopis, jímž nejstarší člen KALFu Čestmír Císař (* 2. 1. 1920) omlouvá svou neúčast. Vyjádřil se v něm i k některým společenským jevům v souvislosti s připomenutím Petra Jilemnického, rodáka Letohradu – někdejšího Kyšperka (1901 – 1949). O jeho významu pro českou a slovenskou literaturu poslal svůj příspěvek Martin Kučera z Historického ústavu AV ČR a osobně přednesl proslov slovenský autor literatury faktu Ivan Szabo. Otiskujeme podstatnou část dopisu Čestmíra Císaře. Téma Petr Jilemnický je záslužné, neboť ten patřil ke špičkovým tvůrcům a byl skutečně národním umělcem, jehož předčasného úmrtí jsem velmi litoval. Jeho dramatické osudy českého intelektuála srostlého s bratrským slovenským národem, i jeho posmrtné hodnocení od úcty až téměř k zapomnění, se staly předehrou obdobného putování mnoha dalších členů obce české inteligence ve 20. Století až podnes. V posledních 20 letech se znovu opakuje hanebné třídění českých literátů, ale také výtvarníků, skladatelů, dramatiků, ale i vědců, pedagogů a jiných tvůrců české vzdělanosti. Jedni jsou údajně přijatelní, jiní odstrkováni, další vrhání do zapomenutí. Nečiní tak široké vrstvy národa, ani čestní příslušníci kulturní obce, nýbrž nositelé nové – údajně „jedině správné ideologie“ kapitalistické globalizace, kdy se opět třídně rozděluje společnost ve světovém i národním měřítku s obdobnou formou kapitalismu, jaký už dějiny znají. Jejich pojetí demokracie je opět pokřivené s pokusnými prvky diktátu shora. Považuji to za zradu nadějí lidu, volajícího po listopadovém převratu 1989 po svobodě, lidských právech a opravdově demokratickém soužití.

 

35

Nikdo tehdy nevolal po divoké privatizaci, tunelování, korupci, ani po likvidaci sociálních vymožeností ve jménu pochybné „rozpočtové odpovědnosti“ v podmínkách rozkradeného národního bohatství, kdy je státní rozpočet odkázán na milost a nemilost nové buržoazie. Nikdo také nežádal dělení národa na zdravé kádry a nepřátele režimu, jak to činili dogmaticky pánové Indra a spol. Neozval se ani pojem lustrace, který by soudil občany podle jejich ideové či politické minulosti, bez ohledu na případnou vinu či nevinu v jejich bývalých aktivitách. Přiznávám se, že největším zklamáním pro mne bylo právě nadiktované hodnocení občanů na jakousi komunistickou verbež na straně jedné, a důvěryhodné ovečky v čele s údajnými hrdiny tzv. třetího odboje. Marně jsem se snažil jako diplomat ve štrasburské Radě Evropy vzkazovat domů vládě a prezidentovi, že lustrace jsou tam odsuzovány jako narušování lidských práv… Brzy jsem se dočkal „odvety“ a odvolání z diplomacie jako někdejší stranický funkcionář, byť jeden z iniciátorů obrodného procesu 60. let a jeden z aktérů Pražského jara v duchu masarykovského demokratismu a sociálních ideálů s ním spjatých. Takto dopadl i bezpočet jiných odpůrců stalinismu a průkopníků demokratického socialismu. Naši zastánci neokapitalismu dodnes nepochopili, že jsme měli postupovat po svržení diktátu jako Španělé, Italové či Němci, kde se vypořádali se skutečnými zločinci minulosti, ale národ jako takový se snažili vnitřně usmířit a svým způsobem sjednotit, což se jim i podařilo. Také se nezbavovali schopných profesionálů v různých oborech činnosti, aniž je šmahem lustrovali. Považuji za scestné a zahanbující, jestliže se dnešní propagandisté a agitátoři snaží třídit spisovatele a jiné nositele českého umění podle jejich stranické příslušnosti, bez ohledu na kvalitu tvorby. Podle mých zkušeností , včetně osobních kontaktů, vynikli v minulosti autoři lidsky vyspělí, vzdělaní, schopní věnovat svému uměleckému zaujetí všechny své životní síly, ať to byl Jiří Marek nebo Jan Bauch, Adolf Branald nebo Iša Krejčí, Adolf Hoffmeister nebo Jarmila Glazarová. Mohl bych jmenovat desítky dalších. Každý byl skutečnou osobností, někdy s pestrým rejstříkem osobních vlastností až kuriózních, ale s bezesporným talentem. Nevím, kolik je zemí, kde si lidé nevážili autorů kulturních děl bez ohledu na jejich specifickou individualitu. Byl bych nerad, kdyby právě naše země byla v tomto směru někde na konci řady. Mám mnoho přátel doma a některé i v zahraničí, z nichž nikdo zdejší praxi nového typu třídní nenávisti nechápe, ale všichni ji považují za politické selhání nových elit a očividnou hloupost. Předním i umělci bez rozdílu bychom se měli před světem chlubit a doma si jich vážit. Mám například zato, že i Julius Fučík, přes malicherné rozpory kolem jeho Reportáže psané na oprátce, zazářil nejen doma, ale překladem do desítek jazyků zvýraznil naši vlast po celém světě. Dovolte mi osobní vyznání pocty, které se mi dostalo členstvím v KALFu, když zvážil mou celoživotní veřejnou aktivitu, včetně mých knižních pamětí, vzpomínek a samizdatových úvah či polemik v časech normalizace, aniž potřeboval zkoumat čtvrtstoletí mého členství v KSČ (1945-1970) či předchozí čas mých studií a čtyři desetiletí mého svobodného nestranictví. Čestmír Císař

 

36

Menší poznámky Vybídnutí k příspěvku do Dokořán se mi líbilo, bylo ve stylu IHNED, jak bylo u nás ve Zlíně kdysi za Baťů zvykem. A tak si sumíruju, co bych asi tak řekl či napsal. Obec spisovatelů by měla být cechem spisovatelů. Kdo platí příspěvky, a mohly by se zvýšit, by měl mít jakési „eróhácké“ výhody. Co zajímá spisovatele především: možnost publikovat. Obec by mu měla pomoci. V ideálním světě příspěvkem na knížku. V ideálním světě by měla Obec vlastnit tiskárnu. V neideálním alespoň doporučit, kde by autor ušetřil. V Praze například existuje jakási vězeňská tiskárna, dobrá tiskárna je v Olomouci, polygrafické učiliště či Střední polygrafická škola. Výtisky Psího vína, které jsem kdysi redigoval, tam vyšly proti cenám v běžných tiskárnách na polovinu. Časopis Dokořán byl spíše kondolenčního charakteru, než kolbiště zajímavých povídek, básní, esejů, etc. Možná by nebylo od věci založit „dokořánovou“ variantu na internetu. Náklady by proti papírové formě byly neskonale menší. Kdysi jsem byl členem PEN klubu. Nechal jsem se vyloučit nejen kvůli neplacení příspěvků, ale hlavně proto, že jsem nabyl dojem, že je to organizace pro Pražáky, že jsem se vždycky až dodatečně dozvěděl, kdo, kdy a kde v Praze z „našich členů“ četl či bude číst. Obec spisovatelů by mohla taky pořádat pravidelná autorská čtení. A zvát tam mladé autory. Budou-li ovšem chtít. A zde je zakopaný pes. Proč by měli vstupovat do organizace, kde se jenom platí příspěvky, že? Drobná aktivita: V Buchlovicích se každoročně konají Dny vína. Jsou spojeny s tzv. konferencí o víně, při níž se čtou většinou humoristicky laděné příspěvky. Kdysi tam jezdívali v hojném počtu i členové PEN klubu. Poslední dobou je jich čím dál míň. Pořadatelé zaplatí účastníkům konference oběd a umožní volný vstup na následující velkolepý košt vína. Není toho moc. Nicméně atmosféra a kontakty s lidmi jsou tam k nezaplacení. Byl jsem kdysi spoluorganizátorem, ale jezdím tam pořád. Byl-li by zájem, dávám k dispozici můj kontakt: [email protected] Jaroslav Kovanda

Informujeme    Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR má od května 2005 v provozu plnotextovou databázi Česká elektronická knihovna – poezie 19. století. Projekt představuje ojedinělý počin zpřístupnění digitalizovaného kulturního dědictví, a to nejen v českém kontextu. Internetová aplikace na adrese www.ceska-poezie.cz umožňuje bezplatný přístup k 1700 odborně ošetřeným básnickým knihám, což pokrývá takřka veškerou básnickou knižní produkci 19. století. Jde o snadný přístup k bohatému souboru básnických textů, z nichž některé byly až donedávna prakticky nedostupné, k dispozici jsou sofistikované nástroje pro pokročilou práci s uměleckým textem (např. strukturované vyhledávání, automatické vytváření abecedního a frekvenčního slovníku). Česká elektronická knihovna se

 

37

uplatní i v rozvíjející se oblasti e-learningu, v němž lze vyhledávat podle jména autora nebo názvu článku, podle obvyklých bibliografických údajů a podle data (měsíc, rok). Důvodem převodu do elektronické podoby byla rychle postupující devastace časopiseckých svazků a zvyšující se požadavky na jejich užívání. Přístup na stránky digitálního archivu: http://archiv.ucl.cas.cz, e-mail: [email protected]. Slovník české literatury po roce 1945 obsahuje více než tisíc hesel českých spisovatelů a literárních časopisů z období 1945–2000. Vychází z knižního Slovníku českých spisovatelů, který vznikl v devadesátých letech v Ústavu pro českou literaturu AV ČR pod vedením Pavla Janouška (vyšel ve dvou dílech v letech 1995 a 1998) a ze Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů (redaktor Blahoslav Dokoupil, 2002). Současný redakční tým internetové verze slovníku všechna hesla reviduje a aktualizuje, postupně doplňuje heslář a zejména pracuje na nových heslech nejvýznamnějších nakladatelství a různých institucí i neformálních sdružení, které se podílely na českém poválečném literárním životě. Tento aktuální projekt bude uzavřen v roce 2013, dokončená hesla však zveřejňuje průběžně. Časopis Česká literatura vydává Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR šestkrát ročně. Je zaměřen na zkoumání historie, poetiky, kontextů a funkcí české literatury a na problémy české a světové literárněvědné teorie. Cílem je přinášet metodologicky podložené příspěvky, jež představují informační přínos a badatelské impulzy pro českou i světovou literárněvědnou bohemistiku i další spřízněné humanitní disciplíny. Časopis otiskuje původní i přeložené texty v českém jazyce. Posláním Českých center je především rozvoj kulturního dialogu se zahraniční veřejností a podpora prezentace země ve všech oblastech kultury, vědy a školství, obchodu a cestovního ruchu. Česká centra působí prostřednictvím 24 poboček v hlavních světových metropolích ve 21 zemích na třech 3 kontinentech. Více informací o činnosti na www.czechcentres.cz. Tiskové oddělení Českých center Jiří Rosenkranz, e-mail: [email protected], Ivana Síglerová, e-mail: [email protected]. Československá sekce IBBY, jejíž českou částí byla Společnost přátel knihy pro mládež (SPKM) a slovenskou částí Priatelia detskej knihy, byla přijata za člena IBBY v roce 1964. Její činnost řídil federální výbor a její zástupci byli i v ústředních orgánech IBBY - ve výkonném výboru, v mezinárodních porotách Ceny Hanse Christian Andersena, čs. zástupce byl prezidentem poroty Ceny Hanse Christiana Andersena a prezidentem IBBY. Československá sekce IBBY získala dvakrát patronát nad Mezinárodním dnem dětské knihy Od roku 1993 je česká sekce IBBY občanským sdružením (ibby.cz). Pořádá soutěž Zlatá stuha. Toto výroční ocenění knih pro děti a mládež se postupně proměňovalo, dnes jej vyhlašuje Česká sekce IBBY společně s Klubem ilustrátorů dětské knihy, Obcí spisovatelů a Obcí překladatelů. Na jejím financování se podílí Ministerstvo kultury ČR Knihy, které jsou přihlašovány na soutěž, se soustřeďují v Sukově studijní knihovně pro mládež (NPKK při Ústavu informací ve vzdělávání). Nominované a vítězné knihy jsou vybírány třemi porotami v literární, výtvarné a překladatelské části. Nominované tituly putují společně s kolekcí ilustrací po veletrzích v Liberci, Praze, Boloni a dalších veletrzích. Celá kolekce nominovaných knih je od roku 2005 zasílána do Mnichova do Internationale Jugendbibliothek.   Spolek českých bibliofilů byl založen v roce 1908 jako dobrovolná organizace sběratelů, příznivců a tvůrců krásných a vzácných knih a tisků se zvláštním zřetelem k umělecké grafice, výzdobě a vazbě knih, jakož i ke všem ostatním užitým uměním. Činnost SČB  

38

nebyla přerušena v celém více než stoletém trvání své aktivity. Hlavní činnost (předsedou spolku je Martin Dyrynk) je v současné době zaměřena na vydávání bibliofilských tisků, a to jednak ve formě prémií, které členové každoročně dostávají v rámci členského příspěvku, a subskripčních bibliofilií, vydávaných v nízkém nákladu. Prémie i subskripční tisky jsou provázeny originální grafickou ilustrační výzdobou. Letošní členskou prémií je sborník Marginálie 2012. Kontakt na jednatele: ing. Petr Tylínek, e-mail: [email protected].

Přečetli jsme Spisovatel a přírodní věda TŘI INKARNACE (Vzpomínky skauta, vězně komunistických kriminálů a arktického ekologa Josefa Svobody). Připravil Miloš Doležal. Vydal Radioservis, a.s. v edici Osudy, 2011, Praha, 1. vydání, 388 str., ISBN 978-80-86212-77-7. Cena 299 Kč. Nedají nám spát nejen příběhy objektů biologie - rostlin, živočichů, celých biotopů, ale také příběhy lidských aktérů, kteří šli za poznáním přírodního dění. Často přes úskalí, jež krátí dech těm, pro něž zanechali svědectví. Pokud měli příležitost a vůli to udělat. Říká se tomu memoárová literatura a pro hektičnost vlastní práce, které se její protagonisté zpravidla nechtějí jen tak vzdát ve prospěch záznamů okolností, nebude dochovaných vzpomínek nikdy dost. Autobiografická kniha o životní trajektorii osmdesátníka, arktického ekologa a botanika, profesora Josefa Svobody, je mimořádně cenným svědectvím. První blok by se snad dal rámovat označením „zrání války“, v němž chlapec z železničářské rodiny prožíval dětství a mládí ve středních Čechách, s blížící se válečnou katastrofou vnímal vpád vlivů, které za nenormální situace vyhrocovaly mezilidské vztahy (i uvnitř rodin), a do mužnosti vcházel skrz válečné prožitky – po konci světové vojny i skrz její následky. Období zcela jiných těžkých zkoušek („druhá inkarnace“) začalo zatčením komunistickou Bezpečností v roce 1949. Obsáhlá pasáž knihy zahrnující peripetie výslechů, souzení a putování po věznicích v Čechách a na Slovensku ilustruje snadnost, s jakou se dalo bez většího zavinění spadnout do očistce šikanování novým režimem. Téměř dekáda strávená v kriminálech „všeho druhu“ představuje čtení, které je sice také pozoruhodné detaily o těchto děsivých zařízeních (pro technické záznamy a porozumění jim má náš autobiograf smysl, který lze později vyčíst i z jeho odborného uplatnění), ale především má sílu v průniku do osudů spoluvězňů. Z nich je mnoho intelektuálů, od kultury, od vědy, ale také od řemesel, a hlavně duchovních – cesta do jejich vězeňské skupiny a sdílení trampot spolu s vyrovnáváním se v údělu, přitáhne morálním poselstvím o zdrojích, které jedince posunou od naděje na život po žití samotné. Neustále tu oscilujeme s autorem kolem osy vztahu víry a přírodovědeckého poznání se vší jeho kreativitou a přestupováním hranic. A pronikavě vypsaný osud biologa dokumentuje, že jsou mnohem větší, běžnými materialisty netušené rozpory jinde než je ten zdánlivý, mezi spirituálním a kognitivním rozměrem mysli. Sekvenci profesí po propuštění by stěží sestavil soudobý fabulátor (nebudu vypisovat, jen doporučím četbu) a konečně se tu na konci linie objeví akademické pracoviště, mnohým z nás dobře známý brněnský tým Botanického ústavu Akademie věd zapojený do tehdejších bádání v rámci Mezinárodního biologického programu. Všechno provázané přijetími a opětnými vyhazovy za opožděného vysokoškolského studia.

 

39

Pak rok 1968 a příjezd ruských tanků do Brna. Tápavé uchopení šance na emigraci a odlet do Kanady. Tady startuje nový začátek, „třetí inkarnace“ už čtyřicátníka s novými dimenzemi doháněného života – s rodinou vzešlou z kulturologicky smíšeného manželství, s bádáním v severské přírodě mezi eskymáckými domorodci a s výukou v pestré komunitě univerzitních studentů. Předmět zájmu v tomto typu pojednání asi nemá smysl podrobněji popisovat, něco naznačí názvy kapitolek, např. Společenství rostlin a lidí, Farma zelených iglú nebo Polární pouště. Botanika, ekofyziologie rostlin a ekosystémové fungování za extrémů podmínek prostředí jsou hlavními tématy, za nimiž výzkumníci, Josef Svoboda mezi nimi, podnikají dobrodružné a náročné výpravy k fjordům, na ostrovy nebo mezi vody ve všech skupenstvích. Objevy nacházejí adekvátní formy zveřejnění a také ocenění. Průvodce v knize neponechává stranou ostatní aspekty života v pustině, další příběhy osobností se odvíjejí před očima. Tvrdý zásah v podobě úmrtí hudebně talentovaného syna poznamená těžko sdělitelně pozdní věk člověka, jenž prožil tolik těžkých chvil, a přesto musí mobilizovat vše pozitivní, co jen lze ve chvíli nejtěžší – při odchodu vlastního dítěte. Kniha končí kapitolkou: Návraty, kde zazní lecjaká glosa k naší republice dneška, dneška po víc než dvou desetiletích opět znepokojujícího… Učit se naslouchat je životní proces, není bez odměny – tou je pokora a radost srdce, říká někde mezi řádky Josef Svoboda. Naslouchat komu a čemu, to nechť se dozví každý čtenář, který příběh v knižní vazbě uchopí. V době, kdy chybějí lidské vzory, je tato kniha potřebnější než jiné. Pavel Kovář, člen OS Přírodovědecká fakulta UK v Praze

Čtení a internet, nepřátelé, spojenci, sourozenci? Jde o název přednášky prof. PhDr. Jiřího Trávníčka, M. A. z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR ([email protected]), kterou proslovil na 19. celostátní konferenci knihovníků. Uvádíme z ní pouze některé myšlenky a zajímavá fakta. Všechny výzkumy došly k závěru, že mezi častým užíváním internetu a častým čtením panuje viditelná shoda. Internet a vůbec digitální podoba textu není jen prostý nosič informací, je to i jiný způsob komunikace a jiný způsob vztahu mezi čtenářem a textem, mezi textem a autorem. Uživatelsky je internet médiem krátkých servisních textů, beletristické texty se na něm čtou minimálně. Tendence číst stále více za stále kratší dobu se objevuje už od 80. let minulého století. Internet se stal pro mnohé sférou neohraničené svobody. Také hypertext (tj. podoba textu, která je internetu nejvlastnější), se ukazuje jako území nikde nekončících hranic, území, jehož výsledná podoba není dána dopředu, ale může si ji vytvořit každý uživatel sám. Ne každý chápe svobodu jako rozšiřování hranic vlastního egomanství. Je rozdíl, říká Umbertoo Eco, mezi uměřenou závratí krásného knihkupectví a nekonečnou závratí internetu. Stejně jako kultura písma nezrušila kulturu orální, stejně jako televize nevytěsnila film nebo jako knihy brožované neskoncovaly s těmi vázanými, tak ani internet neznamená konec knihy. Vedle strategie souboje bychom měli připustit i strategie jiné – strategii spolupráce a sbližování (konvergence). Pokud jde o souboj, odborníci se shodnou na tom, že internetová knihkupectví vytěsňují knihkupectví tradiční. V USA se předpokládá, že tištěné noviny nepřežijí dalších deset let. Ve vážném ohrožení je povolání tiskaře. Stejně tak knihovny asi budou muset pod náporem digitálního „vetřelce“ hodně změnit své role a funkce. Knihovny díky on-line katalogům a dalším webovým službám snižují svůj  

40

„institucionální práh!“, takže jejich uživatelé mají daleko větší pohodlí k hledání, vypůjčování a namnoze i čtení. Digitalizace je třetí informační revolucí. Těmi předchozími byly vynalezení písma mezi lety 6000 až 5700 před novým letopočtem a vynález knihtisku v polovině 15. století. Jde o tři velké kulturní zlomy. Digitalizace znamená jednak pokračování nastoupeného trendu, tedy ve směru větší demokratizace četby, jednak je to průlom do nového prostoru. Výrok, že všechno konání lidstva spěje k tomu, aby se vposledku stalo knihou, dokonale sedí na druhou polovinu 19. století. Šlo o zlatý věk knihy, kdy ještě neexistovala žádná jiná média, kniha si buď konkurovala sama, nebo jí konkurovaly jen noviny a časopisy. Podle německého výzkumu z roku 2008 se s výrokem a „pojmem čtení spontánně spojují knihy“ ztotožnily téměř tři pětiny respondentů starších 14 let. Šlo tedy o jedinou položku, která získala většinový souhlas. Co se však postupně mění, je obraz knihy. Jinak řečeno její papírová podoba přestává být jedinou možností; kniha začíná být už dvou- až troj-mediální. K podobě tištěné a zvukové přistupuje podoba digitální. Zejména počítač a elektronické čtečky se ukazují být silnými konkurenty papírové knihy. Román Danielly Steelové Rodinná pouta se v srpnu 2010 nabízel v elektronické verzi za 13,79 USD, vázaná kniha za 18,48 USD, audiokniha ve formátu mp3 za 17,99 USD. Kniha vydaná formou paperbacku stojí výrazně méně než verze elektronická. Knihy – ostrovy v moři informační bezbřehosti. Vystoupit z tohoto řádu knih podle anglického Rogera Chartiera by znamenalo asi tolik, jako ztratit smysl pro uspořádání a hranice, čímž bychom se oddali kulturnímu nihilismu. Šest formátů knihy lze převést na tři: kniha tištěná, elektronická a zvuková. Optikou historického vývoje je novým formátem pouze kniha elektronická, neboť kniha zvuková nás paradoxně vrací před samotné začátky knižní kultury – k oralitě. Navíc ji známe už z doby předdigitální: namluvené knihy na kazetách a gramofonových deskách. Co nám přináší obrazovka? Především potřebuj jednoho zdroje navíc: elektrického proudu či baterie. .Bere nám možnost dotyku s knihou, naopak nám umožňuje kombinovat lineární čtení s čtením prostřednictvím hypertextových odkazů. Operativně si tak lze na webu vyhledat informace o autorovi, ohlasy na knihu, názory z blogových diskusí i slovní řetězce. Šetří náš prostor, v notebooku o velikosti středně velké knihy lze uložit stovky až tisíce knih. Ztrácím obcování s knihou jako s trojrozměrným artefaktem, v němž se organicky pojí text, tisk, grafické řešení a vazba. Pro lidi, kteří jsou orientováni na věcnou literaturu, tj. na knihy jako nosiče informací – žádná ztráta. Pro ty, kdo si zvykli, že kniha je zároveň předmět (artefakt) i dílo (text), jde o dost podstatnou změnu. Technologickým krokem vpřed je elektronická čtečka, která spojuje přednosti počítače (velký objem dat) s vlastnostmi knihy (změna obrazovky na způsob listování, elektronický papír a inkoust, který způsobuje, že obrazovka má podobu i vzezření tiskové stránky). V listopadu 2007, kdy byla čtečka uvedena na trh, nabízel americký internetový obchod Amazon 90 000 elektronických knih, v březnu 2009 již 280 000. Formát elektronické knihy poprvé předstihl zvukové knihy. Od prosince 2009 evropské pobočky Amazon dovážejí své zboží také do České republiky. Příjmy společnosti se pohybují kolem 7 miliard USD ročně. Kniha podléhá procesu virtualizace, má obhájce i odpůrce. Ozývá se například, že jde o proces nutný, který knihu otevírá mnohem širšímu publiku. Jako svíci v jistém okamžiku jsme vyměnili za žárovku, tak i knihu papírovou lze nahradit knihou elektronickou. Nejde o souboj papírové stránky a obrazovky, problém zní jinak podle Jeffa Gomeze: obrazovka vykonává

 

41

množství věcí, které stránka neumí. Máme se připravit, že zaniknou dlouhé texty. Jiný názor: dvojrozměrná obrazovka je regresem proti trojrozměrnému kodexu a publikování textů v této podobně znamená oslabení důvěry v text. Rubem veškeré rétoriky je prýá degradace psaného slova, a tím i čtení. Jsme zavaleni další vlnou nadprodukce. Virtuální revoluce způsobuje, že je daleko podstatnější texty produkovat než je číst. Jak získáváme stále více informací, tak v ruku v ruce jde i to, že více informací ztrácíme. V okruhu obrovské paměti, kterou tvoří web, se nachází všechno, co si jen lze představit, i když většina z toho je potřebná jen malé skupince lidí. Objevují se i názory, že kultura se v digitálním věku jednak zplošťuje, jednak ztrácí svůj historický rozměr; podle Paula Rankova „koncept dialogu s minulostí s cílem zanechat něco pro budoucnost se mění na koncept dialogu se současníky; kultura v éře síťové komunikace ztrácí svůj historický rozměr“. Čili – digitální věk jako by podle mnohých kritiků naplňoval Orwellovy vize o společnosti, která žije pouze svými momentálními potřebami a cíli. Otázka nestojí tak, zda má či nemá smysl proti digitální kultuře bojovat. Každý oponent „časoprostorové komprese“ by se měl vrátit o dvě stě let zpátky. Role počítače a internetu v té době totiž připadla knize a jejímu čtení. Není bez zajímavosti, že mezi časté náměty patřil obraz čtoucí dívky v přírodě. Umělá virtualita knihy a přirozená realita přírody našly soulad. Dnes je za hlavního virtualizátora prohlášena digitální kniha (počítač, internet), přičemž kniha je – jaký paradox - mnohými viděna jako jeden z čelných oponentů této virtualizace – aspoň si na ni sáhnout a něco neodvolatelného trojrozměrného pro danou chvíli držet v ruce. S počítačem a internetem jsme už virtualizováni takříkajíc dokonale – nic pevného v ruce nedržíme. Nejde o souboj, ale o nové přerozdělení kompetencí. Homo legens a homo digitalis - zkrátka nejsou nepřátelé, ale vývojově starší a mladší bratr. Optikou současné multimediální doby jsou to hráči stejného týmu. Ani jeden se nemůže „udělat sám pro sebe“, natož si vykolíkovat vlastní území a na něm si zvolit vlastní pravidla. Především našim knihovnám přísluší vzdělávání a poradenství v oblasti e-knih: měly by fungovat jako rozcestník k různým zdrojům elektronických knih a také jako konzultační místo pro informace o čtecích zařízeních, formátech a autorských právech. Doporučujeme k bližším informacím: Zygmunt Bauman – Globalizace. Důsledky pro lidstvo, Mladá fronta, 2000; J.C. Carriére a Umberto Eco - Knih se jen tak nezbavíme, Argo 2010. E-knihy aneb První pomoc pro začátečníky (26 stran, Monika Oravová a Gabriela Filipová, Moravskoslezská vědecká knihovna, Ostrava s podporou Nadace OKD). Aby čtečky a e-knihy získaly „tu správnou vůni“. Více na stránce http://smdellofbooks.com. Autorky doporučují další informace na http>www: lupa.cz/n/e-knihy, elektronické-cteni.cz, www,bookz.cz, www.svetbook.cz, eboocedk.cz a spek.knihovna.cz. Český web se jmenuje eBookEater.cz – funguje déle než čtvrt roku, má zatím 60 000 čtenářů a nabízí ke stažení zdarma 600 titulů (mj. naše české klasiky). Pro zajímavost nejstahovanější knihy v jednom týdnu: Eva Brabcová – Baculky, Zuzana Klofátová – Ce se ve škole neučí, Barbora Formánková Láska je bojiště, William Shakespeare – Romeo a Julie, Hamlet, Dante Alighieri – Božská komedie, Blanka Thauerová Životní kotrmelce, Božena Němcová – Babička, M. D. Rettigová: Domácí kuchařka, Karel Čapek: R.U.R. U nás představují e-book zatím 0,5 % trhu, zatímco v USA již 60 %.

 

42

Postavení spisovatele v digitálním světě Jaký je současný svět a jak se mění? Je silný, nebo běžný vplyv civilizace na literaturu? Máme se řídit povzdechem Cicera: „O tempora o mores“ a z toho vyvodit, že se společnost od roku padesát př. n. l. v podstatě nemění, protože vzdycháme stejně i teď? Nebo prožíváme zásadní změny v naší civilizaci? V roce 1990 se Timothy Learya (Leary T., Pataphysic, 1990) zamýšlel nad tím, v jakém to věku vlastně žijeme. „Mutujeme do nového biologického druhu – přešli jsme z Akvária do Terária a nyní směřujeme do Kybérie. Jsme bytosti stahující se do středu kybernetického světa.“ (Leary, T. Praha, Maťa, 1997, str.6). Jenom ve zkratce je nutné vysvětlení: Leary uvažoval, že na naší planetě vznikl život ve vodě – akvárium, potom se přestěhoval na souš - terárium, ve kterém vlastně člověk žije, aby se v blízké budoucnosti dostal do virtuálního světa, do kybérie. Není to až takový nesmysl, jako se na první pohled zdá. Leary se vyjadřuje hodně eufemisticky, ovšem podstata jeho uzávěrů je asi pravdivá…. Opusťme teoretizování a přejděme k praxi našich dnů: Na trh přicházejí digitální knihy (včetně audioknih). Nepatřím k těm, kteří by bubnovali na poplach: „Braňme papírovou knihu, jinak skončí!“. Ale existenci onoho digitálního konkurenta nelze přehlížet. (Je to vkročení do Kyberie?) Chtěl jsem si například koupit bestseler Norské dřevo od Haruki Murakami, ale kamarád mi knihu poslal přes www.uschovna.cz ve formátu pdf. Přiznávám, porušil jsem autorský zákon a knihu si stáhl do tabletu. Ne proto, abych ušetřil, bylo to pro mne v té chvíli pohodlnější. Byl jsem totiž na dovolené v horách. Až se vrátím do civilizace, asi si knihu koupím. Mám ji rozečtenou a přece jenom, papírová kniha je kniha s velkým „K“. Čechy jsou malý stát, čeština jazyk deseti milionů, z toho čtenářů je… no buďme optimističtí, asi milion. (Nepočítám čtenáře časopisu Chvíle pro tebe). Spisovatel se u nás psaním neuživí. Snad jsou výjimky typu Viewegh a několik autorek „červené knihovny“. Takže se vlastně zdá, že je vše v pořádku. Nás, spisovatele, kteří vedle psaní dělají něco jiného – třeba učí (můj případ), by se blížící pohroma neměla týkat. Vždyť se psaním neživíme. Ale tady nejde o zdroj našich příjmů. Jde o cosi jiného, o změny, které do našeho oboru lidské činnosti vnáší digitální technologie. (Zase ta kyberie…) Elektronická kniha zásadně mění přístup k literatuře. (Stejně jako k hudbě nahrávky mp3.) Na jedné straně je literatura stále přístupnější a dostupnější – snad si někdy něco na monitoru přečte i ten, kdo se zabývá jenom hrami typu arkády a adventury. Na druhé straně literatura devalvuje. Snadný přístup dělá i z hodnotných děl jistým způsobem smetí. Kniha přestává být svátkem. Kniha je zboží, které lze koupit, lze získat zadarmo (třeba úplně všechna literatura napsaná před více než sedmdesáti lety – čili nepodléhající ochraně autorských práv.) V Google lze najít například pod heslem Jack London – v češtině - 168 000 000 nálezů, z čehož je asi třetina přímo textů autora. V této situaci vznikají i samostatné webové stránky knih zadarmo. Jejich rozcestník najdete na adrese www.myebook.cz . Přímo původní ještě nezveřejněnou českou literaturu najdete na adrese: www.romanyzdarma.cz , kde publikuje hodně mne neznámých, ale i známých autorů: A. Koenigsmark, O. Neff, K. Sýs, Z. K. Slabý, ale abych si přihřál polívčičku, nejnověji i já – dal jsem tam na web mé soudničky, které kdysi vycházely v cizině, v těch krásných dobách, kdy za tvorbu elektronické časopisy platily. Proč vlastně autoři bezúplatně zveřejňuji své texty? Asi je důvodem sebepropagace a co když si ta díla nějaký nakladatel všimne a vydá je…? Možná je důvodů víc, ale mně jiné nenapadají. Nicméně doba elektronických knih je zde. Určitě nezničí ty papírové, najde se ještě hodné lidí, kteří si v pohodlí domova otevřou knížku, neslušně nasliní prst, když přehodí stránku a

 

43

slastně čtou… Ale ta elektronická kniha k nám opravdu přichází, jako alternativa nebo jako masové médium – to se ještě nedá odhadnout. Docela zásadně se mění postavení spisovatele. Musí se poohlédnout po marketingových aktivitách – třeba dostat vlastní webové stránky do popředí pozornosti. (Mé stránky jsou: www.stolicny.eu a www.knihyprodeti.eu – vidíte, tak se dělá marketing). Kniha je stále více zbožím s tržní hodnotou a má-li být pro spisovatele zdrojem alespoň symbolického příjmu, musí se on, nebo nějaký manažér o produkty – díla spisovatele starat. To se mi ro radí, když přednáším na vysoké škole kromě jiného i marketing. Ovšem platí zde již bradatý vtip: Kdo něco umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. Jsme malý stát tedy i malý trh. U nás by se Harry Potter neprosadil a paní Rowlingová by asi dál rodila děti, prala pleny a povídala svým dětem hezké pohádky a kouzlech. Jsme malý stát, ale moc hezký stát s několika tisíci inteligentními čtenáři. Takže je vlastně skoro všechno tak, jak má být. A jiné to už asi nebude. Peter Stoličný

Nové knihy našich členů (Rubriku zpracováváme podle informací „Ohlášené knihy“, které vydává Národní agentura ISBN v ČR zejména pro knihovny, nakladatele, knihkupce a distributory, dále podle informací z internetu. Uvítáme zasílání stručných anotací (+ uvedení počtu stran a název a sídlo nakladatele) přímo od vás - členů naší Obce. Pokud pošlete autorský výtisk, bude zařazen do knihovny OS a k dispozici pro další zájemce. Jan Bauer: Ženy z rodu Přemyslovců (304 stran Alpress, Frýdek-Místek). Svatá Ludmila, Mlada, Doubrava, Anežka Česká - významné představitelky české historie defilují v této knize. Král zvedá meč (224 stran, Moba, Brno). Kdo je tajemný mnich Pavel v tajných službách českého krále Karla IV. -Otce vlasti? Básníci nad soutokem (editor Miroslav Sígl, 124 stran, PowerPrint, Praha). Sborník na počest 25. výročí založení Literárního klubu Pegas, Mělník (1987-2012). Beráková Zora: Nekorunovaná královna (216 stran, Motto). Životní příběh krásné Polyxeny z Pernštejna, manželky Viléma z Rožmberka, po jehož smrti se nevyhýbala milostným dobrodružstvím. Bibliografie Zdenky Bergrové (36 stran, uspořádala H. Opleštilová, vydala Národní knihovna ČR, Praha); Potkávám slova (posmrtný výbor básní uspořádal Jan Stuchlík, 120 stran, Oftis, Ústí nad Orlicí).Totéž nakladatelství vydalo posmrtně také výbor básní v esperantu Mi rekontas vortojn (120 stran). Jiří Bílek: Bílá místa české historie (1 - 3 díly, 400 – 500 stran, Euromedia Group, Praha). Historické události přes svoji všeobecnou známost líčí zkušený historik a autor literatury faktu s mnoha zajímavými podrobnostmi. Ivona Březinová: Začarovaná třída (již čtvrté vydání, JaS nakladatelství, Praha);.Lentilka pro dědu Edu, F jako Fík a Neotesánek (všechny tři knížky vydal Albatros, Praha). Četná ocenění provázejí díla této autorky čtivých knih pro děti a mládež. Michal Černík: Jak žijí oblázky (96 stran, Portál, Praha). Soubor poetických a vtipných básniček pro děti. Karel Dachovský: Svatý Isaac Jogwes, jezuita (Řád, Praha). Po mnoha předchozích knihách z historie církevních osobností přišel na řadu jezuita. Zora Dvořáková: Slánský obzor – ročenka společnosti Patria (Vlastivědné muzeum ve Slaném a Státní okresní archiv v Kladně). Původní Slánský obzor vyšel před 100 lety – současnost je odlišná, ale i dnešní sborník přináší poučení, podněty a inspirace. Po listopadu 1989 se o jeho vzkřísení zasloužila společnost, která od roku 1997 má název Patria; pečuje o ochranu kulturního dědictví a spolupracuje mj. s obecními kronikáři okresu Kladno.  

44

Daniela Fischerová: Tři vraždy a král (220 stran, Mladá fronta, Praha). Detektivní novely. Václav Franc: 10 slepic, které (ne)otřásly Řehčí (vydala Knihovna Václava Čtvrtka, Jičín). Oceněné práce celostátní literární soutěže Řehečská slepice 2010 -2011, o její založení a životnost má autor významné zásluhy. Letos byl hodnocen již její 11. ročník. Milena Fucimanová: Hrnčířovy ženy (158.stran, Nakladatelství Sursum), román a básnická sbírka Houslistka (16 básní, pět písní a 15 ilustrací, to celé na CD, nakladatelství PRO Banská Bystrica). Václav Gruber: Druhý dech chromého koně (224 stran, Moba, Brno). Román o manželských i nemanželských vztazích se odehrává v Čechách a V Itálii. Ivo Harák: Básník a jeho čas (330 stran, Printia, Praha). Monografie literárního vědce o Zdeňku Rotreklovi (*1920), básníku, odsouzenému v zinscenovaném procesu v roce 1949, kdy mu byl rozsudek trestu smrti změněn na doživotí, po propuštění v roce 1962 pracoval v uranových dolech. Vydal několik sbírek katolické spirituální poezie. Brněnské nakladatelství Atlantis začalo v roce 2002 vydávat jeho sebrané spisy. Olga Hejná: 111 všelijakých hádanek (64 stran, HAV – Hraní a vzdělávání, Domažlice). Autorka je nejen autorkou próz pro děti, ale také výtvarnicí a akademickou sochařkou. Její další knihu má vydat též Albatros, Praha. Naděžda Horáková: Falešná kočička (288 stran, Moba, Brno). Vyšlo v edici Původní česká detektivka. Luboš Huml: Chvála křídel (64 stran, Oftis, Ústí nad Orlicí). Sbírka poezie, tentokráte pro dospělé čtenáře. Miroslav Huptych: Noční linka důvěry (104 stran, Pistorius&Olšanská, Příbram). Většina básní vznikala v době, kdy byl autor zaměstnán v Krizovém centru a na Lince důvěry. Otakar Chaloupka: Příliš silné pokušení (224 stran, Moba, Brno). Původní česká detektivka o univerzitním docentu sociologie. Alena Jakoubková: Manžel, který štěká, taky kouše (240 stran, Moba, Brno). Román o poklesku šestnáctileté dívky a jednání jejích rodičů. Alena Ježková: České nebe (Práh, Praha). Autorka stálých historických expozic (mj. doktorandka v oboru teorie výtvarných umění) v Praze, se zaměřila na knihy popularizující historii pro děti i dospělé. Eva Kačírková: Masožravé rostliny (368 stran, poprvé vydáno v roce 1975, Moba, Brno). Sbírka šesti detektivních povídek., v nichž je jasně vymezena hranice mezi obvyklým životem a zločinem. Jiří Kahoun: O mašinkách (72 stran, Albatros, Praha). Pohádky na kolejích; Kamarádi v kožíšku (Euromedia Group, Praha). Dětské knížky, popularizující techniku a přírodu. Ivan Klíma: Kokrhací hodiny (96 stran Portál, Praha). Moderní pohádky, které v sobě skrývají kritiku i posměch, týkající se naší někdejší totalitní společnosti. Gabriela Kopcová: Paní Pohádka (Amaprint, Třebíč 2012).Autorka se představuje nejen jako vypravěčka, ale i jako výtvarnice. Pohádkové příběhy s objevnými fotografiemi přírodnin si jistě oblíbí jak děti předškolního, tak školního věku. Čarovné přírodní bytosti vznikly za spoluúčasti fotografky Lenky Klimtové. (www.kopcova.cz). Arnošt Lustig: Miláček (372 stran, poprvé ji vydali Škvorečtí v Torontu, nyní .Mladá fronta, Praha). Kniha je inspirována novinářským působením autora v Izraeli v dob války za nezávislost 1948-1949. Jde o vášnivou lásku v biblické zemi. Zdeněk Mahler: Indický hlavolam (232 stran, Jota). Klasické dílo cestovatelské literatury. Ilustrace Jany Zimové. Lubomír Martínek: Muškátový oříšek (229 stran, Revolver Revue). Autobiografická próza, pásmo záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie. Autor se soustavně vymezuje vůči životnímu stylu založenému na těkavé povrchní konzumní zážitků. Jan Maruna: Sibit et posteris (dva díly (64+58 stran, nakladatelství Tribun, Brno). První díl věnován vesnici Hlinici u Tábora, kde autor žije; Portréty barev (dva díly, 204 a 215 stran, Tribun, Brno). Sbírky básní na motivy obrazů akademického malíře Dimitrije Kadrnožky; Quqadrivio (v italštině spolu s italským básníkem Maurem Ruggierem, 90 stran, Tribun, Brno). Básně na motivy obrazů a kreseb italského malíře Mattea Tomaselliho. Ve zmíněném nakladatelství průběžně autor vydává osmidílný básnický cyklus se souhrnným názvem

 

45

Zvonkohry v loretách (po 54-60 stranách). Prozatím vyšly čtyři svazky a další čtyři jsou připraveny do tisku. Miroslav Matouš: Není vesmír jiný? (Ermat, Praha). Tázání nad skrytostí naší planety líčí inspirativně autor náboženské Církve československé husitské. Břetislav Olšer: Lžete, pane ministře – Ne, to lžete vy, pane poslanče (178 stran, Repronis, Ostrava). Fejetony glosující nešvary nejen v politice. Mezi jeho nejčastější témata patří Češi žijící v zahraničí a judaismus. Karel Pacner: Doteky dějin (240 stran, Plus, Praha). Neuvěřitelné příběhy, jimž historici nevěnovali zatím pozornost; Osudová třináctka (288 stran, Brána, Praha). Státníci, diktátoři a zločinci, kteří formovali „šílené“ 20. století. Vladimír Páral: Milenci a vrazi ( 448 stran, již 5. vydání románu, Euromedia Group). Stěžejní román autora je satirickým podobenstvím o lidské existenci. Ironicky zabarvené, formálně neotřelé vyprávění, nejrůznější literární postupy. Vladimír Plešinger: Na střeše Afriky – Habeší za války, Etiopií v míru (380 stran, Nakladatelství Jota, Brno). O historii a životě stále tajemné africké země. Lenka Procházková: Beránek (556 stran, druhé vydání, Novela bohemika, Praha). Naplnit proroctví Starého zákona cítí jako poslání Ježíš, Máří Magdalena a Jan Křtitel. Úsilí o náboženskou reformu. Zavři oči (Pražan, Praha). Krátké příběhy - dětské uspávanky v češtině i slovenštině, věnované synovi autorky, která kandiduje v letošních volbách do Senátu Parlamentu ČR (volební obvod 23 Praha 8). Jindřiška Ptáčková: Hry a úkoly, než půjdu do školy (64 stran, Portál, Praha). O rozvoji dovedností předškolních dětí. Karel Richter: Hannibal před hradbami (408 stran včetně map a snímků, Epocha). O vynikajícím kartaginském vojevůdci za 2. punské války, o jeho tažení proti letitému soupeři Římu. Jeho osudy uzavřela sebevražda. Jan Řehounek: Nymburk – královské město v červených hradbách (240 stran, 400 snímků, staré mapy a archivní dokumenty, nakladatelství Kaplanka, Nymburk). Kniha autorova života, která na Polabském knižním veletrhu byla vyznamenána Cenou města Lysé nad Labem. Pochvalně o knize napsal literární historik Jaroslav Rejmond, také básník a novinář Honza Mandelík. Miroslav Sígl: Srpnová povodeň 2002 po deseti letech (on-line kniha na internetu, 145 stran). Dramatické líčení událostí, faktografické údaje Povodí Labe a Povodí Vltavy, tří samosprávných obvodů Mělníka, Kralup nad Vltavou a Neratovic (včetně kroniky podniku Spolana). Vysoušení knih v Národním technickém muzeu, 53 000 pojistných událostí, literatura, filmy, dokumenty. Miroslav Skačáni: Poslední oběť války (230 stran, Ekon Jihlava) Dokumentární román z tzv. Jihlavského jazykového ostrova a z období války včetně odsunu Němců a s důsledky vztahů sahajících až do současnosti. Zdeněk K. Slabý: Dívka z Černé věže (120 stran, Albatros, Praha). Dobrodružná vyprávění pro chlapce a děvčata z pera osvědčeného autora a editora dětské literatury. Ale je rovněž znalcem jazzu a hudby vůbec. Jiří Slavíček: Mrtvý v Terčině parku (208 stran, Nakladatelství ISLA, Praha). Dějištěm románu o zakázaných přechodech hranic v 50. letech jsou jihočeské Nové Hrady, známé šlechtickým rodem Buquoyů. To vše má své dějinné souvislosti. Vladimír Stibor: Kniha Krajem lidí a kamenů III. (158 stran, vydal Spolek divadelních ochotníků Petrovice). Sborník věnovaný rodnému kraji Sedlčanska. V literární příloze je zastoupeno několik dalších autorů, mj. písničkář Josef Fousek, spisovatel Jan Krůta, novinář a spisovatel Miroslav Sígl a také legenda české poezie Miroslav Kovářík. Další knihou autora je básnická sbírka Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi (70 stran, vydalo nakladatelství Milan Hodek, Praha, autorkou ilustrací je dcera autora Luciána. Valja Stýblová: Mecenáš v obnošené vestě (272 stran Šulc a Švarc, Praha).O poslední části života mecenáše Josefa Hlávky, jehož nadace přežila všechny režimy a funguje už 100 let po jeho smrti. Jaroslava Ševčíková: Písně lásky s vůní dálek (128 stran, vydal Jan Suchl - Erika Liberec). Prožijte lásku s autorčinými hrdiny a porovnejte své přístupy k tomuto citu.

 

46

Jana Štroblová: Rouhavé zpovědi (72 stran Akropolis, Praha). 65 jednostránkových, vesměs úsporně psaných básní, přičemž čímsi novým jsou příběhy mezi skutečností a snem. Jiří Uhlíř: Osobnosti Jaroměře (232 stran, Nakladatelství Bor, Liberec) Autor, člen Obce spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu, je emeritním profesorem Střední lesnické školy Trutnov. Autorem kreseb osobností je akademický malíř Jiří Škopek a vydavatelka knihy a odpovědná redaktorka dr. Eva Koudelková, významná hronovská rodačka a spisovatelka mnoha knih, rovněž členka Obce spisovatelů. Kniha je už 18. samostatnou knihou autora a pojednává o 217 osobnostech Jaroměře a Josefova, obsahuje též bibliografický aparát. Vyšla nákladem 1000 výtisků, vytištěná tiskárnou V&H Print Hlávko, Nové Město nad Metují, s finanční podporou Města Jaroměř, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje Hradec Králové, Firmy Černý semena Jaroměř a Městské lesy Jaroměř. Autor s manželkou Zdenou, která první verzi upravila, se vzdal honoráře, aby kniha byla levnější. Ota Ulč: Velikáni a malikání (265 stran, Šulc a Švarc, Praha). O Češích v exilu, kam se autor dostal po svém odchodu z vlasti v roce 1959 a poznal množství zajímavých osobností. Ludmila Vaňková: Domeček na Vesuvu (272 stran, druhé vydání, Šulc a Švarc, Praha). Román o lásce a naději v době komunistické tzv. normalizace; Žebrák se stříbrnou holí (Šulc a Švarc, Praha). Autorka historických románů napsala příběh z doby Václava II.nejmocnějšího evropského panovníka (1271-1305). Vlastimil Vondruška: Život ve staletích (128 stran Moba, Brno). Čtvrtý díl projektu, tentokrát od doby knížecí až do konce feudalismu. František Všetička: Léta legionů (192 stran, Akropolis, Praha). Historie bratrů dramatika Františka, Josefa a Jiřího Langerových. V románu vystupují též Jaroslav Hašek, Viktor Dyk, Josef Váchal, Rudolf Medek, Tomáš Masaryk, Franz Kafka a Max Brod. Země žulových křížů (editor Libor Martinek ze Slezské univerzity v Opavě 2. díl antologie poezie z Jeseníků) vyšla jako čtvrtý díl periodické antologie Sever, západ, východ v rámci projektu Vzděláním k multikulturalitě, realizovaného na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Projekt spolufinancoval Evropský sociální fond a státní rozpočet České republiky. Obsahuje poezii 27 jesenických autorů, převážně české národnosti, jsou tu však zastoupeni i autoři němečtí a polští. Nedílnou součástí jsou výtvarná a fotografická díla (mj. známého fotografa prof. Jindřicha Štreita). Nechybějí stručné životopisné a bibliografické medailonky o autorech. Antologie tohoto typu patří k přínosům regionální literatury a jejího propojení s literaturami celonárodními, jak ujišťuje ve své informaci Zdeněk Janík, člen Obce spisovatelů. Jiří Žáček: Hrůzostrašné pohádky (CD, Tympum) – pro děti čte herec Josef Somr; Hádanky a luštěniny (Šulc a Švarc, Praha); Čáry, máry, fuk, ať jsem zase kluk! (72 stran Portál, Praha). Básničky inspirované obrázky Josefa Lady; Abeceda: domácí slabikář (64 stran, Šulc a Šulc, Praha). Básničky, říkánky, hádanky. Bohumil Ždichynec: Lékařem sobě (520 stran, Nakladatelství Český klub [email protected]). Celoživotní autorovy zkušeností, získané při praktickém léčení velkého množství nemocných. Odborný internista a vědecký pracovník uvádí mnoho případů a způsobů léčby a poznatků, vedoucích k tomu, aby se mohl každý člověk aktivně starat o své zdraví. Součástí každé kapitoly jsou i rady a základní způsoby léčby. Lidé chodí k lékaři pouze s následky svých různých potíží, ale ne s příčinami. To lze v budoucnu obrátit. Být sobě lékařem. Umět se dívat hluboko do svého nitra, říká autor knihy, člen naší Obce.

 

47

Výběrová anotovaná bibliografie Český etymologický slovník (J. Rejzek, 752 stran, Leda, Praha). Úsporným způsobem je postižena historie slov a jejich etymologické souvislosti. Více než 11 000 základní hesel, 21 000 odvozených slov a 64 000 odkazů na slova jiných jazyků světa, jejichž přehled je ke slovníku připojen. Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech (362 stran, Sociologické nakladatelství, Praha). Celkem 213 osobních hesel (jde o vlastní biogramy osobností) a 28 informací o institucích. Věčný máj (72 stran+22 stran doslovu Miloše Pohorského, vydala Obec spisovatelů). Tato bibliofilie obsahuje: nové vydání Máchova Máje, faksimile autorova zápisu básně, první knižní vydání Máje z roku 1836 (uložené v Památníku národního písemnictví), kriticky ověřovanou a definitivní podobu textu. Máchův kraj v jazyce a literatuře (sborník z mezinárodní konference, 170 stran, Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem). Celkem 22 příspěvků uspořádal Ivo Harák z katedry bohemistiky, člen Obce spisovatelů. Máchovi dědicové ( 36 stran, Obec spisovatelů) Interaktivní součást nekomerční putovní výstavy Zázrak jménem Mácha, pořádané v letech 2010-2011. Básně Františka Halase, Josefa Hanzlíka, Vladimíra Holana, Josefa Hory, Vladimíra Křivánka, Jaroslava Seiferta, Karla Šiktance a Jiřího Žáčka). Nejkrásnější české knihy roku 2011 (vydalo Ministerstvo kultury, Praha, Památník národního písemnictví). Jaroslava Janáčková: Návraty k české literatuře (271 stran, Akropolis Praha). Literární historička se zabývá literaturou od K. J. Erbena až po Ladislava Fukse. František Hrubín / Z archívních fondů (Iva Málková, 336 stran, Host). Monografie navazuje na Hrubínovu bibliografii, edici básnických sbírek a dopisů. Fotografie, faksimile dokladů, rukopisů a dopisů. Naše česká věc - Češi v Americe (Dagmar Hájková, 162 stran, Nakladatelství Lidových novin). Česká krajanská komunita a její úloha a činnost za první světové války včetně komplikovanosti identity amerických Čechů s potenciální dvojí loajalitou a metodami boje na poli propagandy a špionáže. Naděje a omyly (Karel Löbl, 732 stran, Academia, Praha). Autobiografické vzpomínky známého politika a inženýra na léta 1945-1989. Historik nad šachovnicí dějin (Dagmar Hájková a Luboš Velek, 354 stran, vydal Masarykův ústav a Archiv AV ČR spolu s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy). O životě a díle předního českého historika Jana Galandauera, významný příspěvek literární historie. Mezi Prahou a Vídní (Lucie Kostrbová, 492 stran, Academia, Praha). O české literární moderně na konci 19. století T. G. Masaryk. Politika vědou a uměním (Jana Malínská, 576 stran, Masarykův ústav a Archiv AV ČR). Politické a filozofické texty TGM doplňují přehledy anotované odborné a umělecké literatury, jež pravidelně vydával v měsíčníku Naše doba. Články, stati a studie včetně rozsáhlé ediční poznámky. Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21. století (328 stran, vydal Občanský výbor s městem Brno a Masarykovou univerzitou Brno). Sborník předních historiků, filozofů, politologů o polistopadových bilancích a výhledech ve světle odkazu TGM. Stařec a med (M. Bedřich a Zd. Jančařík, 296 stran). Literárnímu historikovi Jaroslavu Medovi k osmdesátinám, Portál, Praha). Děda se taky nebál (Jolana Matějková, 260 stran, nakladatelství Paseka Praha). Disident, diplomat a politik Alexandr Vondra vypravuje v knižním rozhovoru o dědečkovi legionářovi, dětství v Košířích, o době, kdy byl mluvčím Charty 77, opakovaně vyslýchán a vězněn. Vzpomíná na post velvyslance v USA. Příběh člověka, který nabízel čistý štít, a přesto se stal jednou z nejdiskutovanějších postav naší politické scény.

 

48

Knihovny současnosti 2011 (Lea Prchalová 152 stran, vydalo Sdružení knihoven České republiky, Ostrava). Ročenka 2011: Trendy rozvoje veřejných knihoven, Vzdělání uživatelů knihoven, On-line služby a digitální svět. Sborník literárních prací (Národní institut dětí a mládeže Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy). Trapsavec 2012 (Avalon, Praha), sborník prací z celostátní trampské literární soutěže, jedné z nejstarších, letos již 38. ročník.

Granty, stipendia Literární granty ministerstva kultury ČR obdrželi mj. nakladatelé těchto autorů (v závorce název díla): Mojmír Otruba (Hledání národní identity), Radka Denemarková (Spací vady), Vladimír Papoušek (Žalmy z Petfieldu. Egon Hostovský, příběh spisovatele), Karol Sidon (Dramata), Ondřej Štindl (Mondschein), Ota Filip (Tři škaredé středy), Jiří Dynka (Poběžme natrhat růžové kakosty), Pavel Trtílek (Poslední kniha), Milan Uhde (Čítanka pro dospělé), Petr Bláha (Eseje o demokracii), František Listopad (Andělské schody a Soukromé západy slunce), A. J. Liehm (Názory tak řečeného Dalimila), Zuzana Brabcová (Stropy), Jiří Kratochvil (Dobrou noc, sladké sny), Petr Stančík (Mlýn na mumie), Johanna Andrlová (Arabský hřebec), Jindřich Teuchner (Mořský kostel), Jan Frolík (Útěcha z ornitologie), Karel Uriánek (Beránek), Veronika Bendová (Nonstop Eufrat), Ivo Fencl (Rok s Jorikou), Miroslav Olšovský (Stav věci), Eva Tolkovsky (Ypsilon a já), Jan Němec (Drtikol – dějiny světla), Jiří Šrámek (Panoráma francouzské literatury), Martin Cina (Inzerát na hledání ticha), Pavel Jirásek (Houbičky), Barbora Osvaldová a kolektiv (O komentáři a komentátorech), Petr Hrbáč (Podivný šéf a jiné povídky), Milan Kozelka (Domy bez oken), Ilja Kučera, ml. (Takový sníh už nepadá), Ivo Říha (Dílo Karoliny Světlé), František Novotný (O Platónovi), Richard Erml (Jidášovi bratři), Jaroslav Žváček (Lístek na cestu z pekla), Lukáš Bárta (Potichu odstřelované pilíře), Miroslav Huptych (Hodinky s ohňostrojem), Jiří Levý (Umění překladu), Jan Hanz (Podobrazníky), Jiří Pecha (Slovo v samotě), František Kautmann (O českou národní identitu), Zdeněk Kalista (Finlandia aneb Setkání se snem), Lubomír Martínek (Muškátový oříšek), Hana Malinová (11x rozkoš + jedna hra navíc), Jaroslav kaíček (Chmilovatka), Jana Machalická (Evžen Sokolovský – režisér a literát), Jan Kubica (Spisovatel Ota Filip), Petr Král (Průvodce s děštěm), Olga Bezděková (Po stopách kreslených seriálů 1918-1989),Petr Pokorný (Úvod do Nového zákona), Vladimír Vavřínek (Konstantinopol a Řím). Celková výše literárních grantů (neuvádíme překlady a edice děl zahraničních autorů nebo domácích klasiků) činí 4,344 mil. Kč. Pro rok 2013 zatím 926 tis. Kč. Výběrové dotační řízení na podporu projektů v oblasti literatury Ministerstva kultury (MK) na rok 2013 byl vyhlášeno v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, s koncepcí účinnější podpory umění na léta 2007–2013 a usnesením vlády České republiky číslo. 410 ze dne 13. června 2012 o Hlavních oblastech státní dotační politiky vůči nestátním neziskovým organizacím pro rok 2013. Je určeno pro fyzické a právnické osoby (s výjimkou státních příspěvkových organizací zřizovaných Ministerstvem kultury) na podporu projektů, realizovaných v České republice. Dotace budou poskytnuty na podporu veřejně prospěšných a nekomerčních projektů. Termín uzávěrky do 31. října 2012. Grantové okruhy: 1. Podpora vydávání české literatury, 2. Podpora vydávání původních i překladových děl literární vědy a souvisejících obor, 3. Podpora vydávání překladové literatury, 4. Podpora vydávání literárních děl s velmi náročnou ediční a redakční přípravou z oblasti beletrie, literární vědy a souvisejících oborů, 6. Podpora vydávání původní české ilustrované literatury pro děti a mládež, 8. Podpora vydávání knih v podobě textově obrázkové – komiksů. Dalšími tematickými okruhy jsou ještě: 1. Periodika a sborníky, 2. Literární festivaly, cykly literárních večerů a autorských čtení, nadstandardní výstavní projekty, literární či čtenářské  

49

kampaně, 3. Soutěže, tvůrčí dílny, rezidenční tvůrčí pobyty, semináře, sympozia, konference, kongresy, přednáškové cykly, 4. Celoroční činnost v oblasti literatury. Na webové stránce MK si lze stáhnout předepsaný formulář a získat další podrobnější informace. Kontaktní osoba: Bohumil Fišer Ministerstvo kultury, samostatné oddělení literatury a knihoven tel. 257 085 220, 725 071 789, e-mail: [email protected]    

Rukopisy našich členů Rubrika má sloužit členům naší Obce, kteří mají svá díla připravena ve strojopisu a zejména těm, kteří hledají pro své rukopisy nakladatele – ty hodláme upozorňovat, jakou tématikou se naší členové zabývají. Na webové stránce OS je k dispozici členský bulletin Dokořán a jeho informace všem zájemcům. Mnoho nakladatelů náš bulletin Dokořán též odebírá. Miroslav Hlaváč: Byl to takový český zázrak. Připravuje se vydání ve spolupráci Masarykova demokratického hnutí (jehož je autor členem) a nakladatelství Paris v KarvinéMizerově. Jde o literaturu faktu, která představuje osobnosti od druhé poloviny 17. století do roku 1918, které se zasloužily o to, že mluvíme česky a že máme samostatný stát. Nejde jen o Dobrovského, Pelcla, Krameria, Jungmanna, Palackého, Riegra nebo Masaryka. Autor představuje také prezidenta českého gubernia Karla Egona Fürstenberka, hraběte Karla Chotka a podnikatele Emila Kolbena, Vojtěcha Alberta Lannu, Emila Škodu nebo krále českých mecenášů Josefa Hlávku. Jaroslav Schnerch: Čas ticha voní u zdi. Lyrickou sbírku připravuje zralý básník s ilustracemi Evy Růtové pro nakladatelství Alfa-Omega (46 stran). Jeho slovní zásoba a rozsah jeho vidění jsou dány dlouholetou pedagogickou praxí. Neotřelost a obraznost čerpá ze své divadelní praxe. . 

Užitečné adresy Řazení je abecední, uvítáme upozornění na potřebné kontaktní adresy, které by pro naše členy byly užitečné. Uvítáme informace o dalších zajímavých kontaktech, které by nás všechny mohly zajímat. Rovněž tak webové stránky. Napište, kdo má vlastní web, blog, zda jste na facebooku, kde lze číst Vaše příspěvky! Nepochybujeme o tom, že podpoříme čtivost vašich textů a že se navzájem také více poznáme. Akademie literatury české (ALČ) Veverkova 765/23, 170 00 Praha 7 [email protected] www.akademielc.cz Bibliografie české literární vědy http://isis.ucl.cas.cz Bibliografický soupis českého uměleckého překladu po roce 1945 www.obecprekladatelu.cz/DUP00.htm Česká elektronická knihovna www.ceska-poezie.cz

 

50

Česká literatura na internetu www.ceskaliteratura.cz Česká národní bibliografie http://aip.nkp.cz/ Česká sekce IBBY Mezinárodní výbor literatury pro mládež Památník národního písemnictví Strahovské nádvoří 1/132, 118 38 Praha 1 [email protected], www.ibby.cz České centrum Mezinárodního PEN klubu Klementinum 190, 110 00 Praha 1 [email protected] www.pen.cz České Texty Elektronicky http://cte.cuni.cz Databáze českých literárních osobností http://clo.ucl.cas.cz/ Digitalizovaný archiv časopisů http://archiv.ucl.cas.cz Elektronická knihovna časopisů http://ezb.nkp.cz FITES Český filmový a televizní svaz Pod Nuselskými schody 3, Praha 2 [email protected] Jazykovědné sdružení ČR Letenská 4, 118 51 Praha 1 www.ujc.cas.cz/js/ Jednota tlumočníků a překladatelů Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1 [email protected] www.jtpunion.org Klub autorů literatury faktu Na Petřinách 1715/65, 162 00 Praha 6 [email protected] www.kalf.cz Knihovnický institut Národní knihovny ČR Klementinum 190, 110 00 Praha 1 [email protected] Literatura celého světa www.iliteratura.cz

 

51

Literárně-filozofická encyklopedie http://literatura.kvalitne.cz Literární salon Loretánské nám. 2, 118 00 Praha 1 [email protected] www.literarnisalon.cz Ministerstvo kultury ČR, Maltézské náměstí 1, 118 11 Praha 1, telefony: 257 085 111, číslo s mezinárodní předvolbou: 420 257 085 111, fax 224 318 155. Úřadovna Dukelských hrdinů 47, Praha 7, 224301431. Ředitelka kabinetu ministryně a mluvčí ministerstva kultury: Markéta Ševčíková, tel.: 257085481, [email protected] Muzeum knihy Zámek rodiny Kinských 591 02 Žďár nad Sázavou [email protected] www.nm.cz/knihovna-nm/ /muzeum-knihy.php Národní knihovna České republiky (povinné výtisky a přidělování ISBN)) Klementinum 190, 110 00 Praha 1, [email protected], [email protected] Obec překladatelů Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2 [email protected] www.obecprekladatelu.cz www.obecspisovatelu.cz Památník Karla Hynka Máchy Máchova 150, 472 01 Doksy [email protected] www.doksy.com/o-meste/mestske-pamatky/ muzeum-pamatnik-karla-hynka-machy/ Památník národního písemnictví (PNP) Strahovské nádvoří 1/132, 118 38 Praha 1 [email protected] www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz Památník písemnictví na Moravě Klášter 1, 664 61 Rajhrad [email protected] http://rajhrad.muzeumbrnenska.cz/ Server zaměřený na elektronické knihy www.palmknihy.cz Slovník české literatury po roce 1945 www.slovnikceskeliteratury.cz Slovník českých nakladatelství 1849−1949 www.slovnik-nakladatelstvi.cz

 

52

Společnost přátel mladé poezie Nálepkova 3, 637 00 Brno [email protected] www.spmp.ic.cz Spolek českých bibliofilů P. O. Box 22, 111 21 Praha 1 [email protected] scb.wdr.cz Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) Klementinum 190, 110 01 Praha 1 (fakturační adresa) P. O. Box 117, 110 01 Praha 1 (poštovní adresa) [email protected] www.sckn.cz Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR Klementinum 190, 110 00 Praha 1 [email protected] skip.nkp.cz Svět literatury http://svet-literatury.wz.cz Syndikát novinářů ČR Senovážné náměstí 23110 00 Praha 1 [email protected] Unie českých spisovatelů Paláskova 1107, 182 00 Praha 8 [email protected] www.obrys-kmen.cz/ucs Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, [email protected], Květná 8, 603 00 Brno, [email protected]

Náš český jazyk Původně redakce hodlala o něm psát až v následující rubrice, ale posléze z toho může vzniknout zcela nová rubrika, co říkáte? Pamětníci vzpomínají na Jazykové zákampí v Lidových novinách (stejnojmenné nakladatelství vydalo v roce 1997 knihu Michala Křístka Tož, jazykové zákampí), znají knihu Františka Jílka Vtipná čeština a další desítky knih, které u nás vyšly, sledujeme různé vzdělávací cykly o zajímavostech naší řeči, jsme čtenáři odborných časopisů (Naše řeč, Český jazyk a literatura). Přesto prohřešků neubylo, naopak se rozmáhají a dokonce jsme i v televizi svědky hrubých chyb (nedávno v souvislosti

 

53

s metanolem, který se objevil také v Příbramy!, jak jsme četli v textové liště…), nemluvě o „drmolení, komolení, kadenci v mluvě“, kdy posluchač přestává vnímat vůbec. Pojďme si brousit společně náš český jazyk s využitím zkušeností odborníků. Na prvním českém ryze internetovém deníku, založeném již v dubnu 1996 Ondřejem Neffem, zahájila Marie Suková uveřejňovat články velmi působivou formou. Čtěte jeden z nich ze 14. srpna 2012:

Něco pro odlehčení, ale hlavně čeština… Vůbec se mi do psaní nějakých blogů nechce – myslím, že je na světě moc slov. Jenže je s nimi potíž. Čím dál víc lidí se neumí vyjadřovat. Neumějí poskládat větu (syntax), s tím souvisí to, že nevědí, kam umístit čárky (interpunkce), neznají správný význam slov, neznají jejich správnou podobu, neznají mluvnici (gramatiku: ohýbání slov, tvorba slovních tvarů, slovní vazby), pravopis (ortografie). Užívají vulgarismy, nestydí se za ně, často ani nevědí, že slovo, které užili, je vulgární a do společnosti se nehodí, a to ani v přeneseném slova smyslu (např. krkat, prdět, pro zvídavé: v salonu se o takových věcech nemluví, ale když už je takovou příhodu třeba označit, pak říhat, pšoukat, ulevovat si). Mnozí se budou divit, ale ani slovo kecat a jeho odvozeniny se do společnosti nehodí. Neumějí spisovnou češtinu. Přitom je zárukou přesnosti vyjadřování a porozumění. V mluveném projevu to až tak nevadí, funguje tam jakási telepatie a taky nonverbální (mimoslovné) vyjadřování, gesta (tedy posunky), mimika (výraz tváře). V psaném projevu tohle není. Zejména u mladých lidí mi připadá, že jestli to takhle půjde dál, dočkáme se zmatení jazyků, nové babylónské věže, při jejíž výstavbě nikdo nikomu nerozuměl. Vždycky jsem měla češtinu ráda a jednou z mých profesí bylo nakladatelské redigování (to je něco jiného než korigování); to, co se už zhruba třicet, čtyřicet let s češtinou děje a nabírá obrátky, mě děsí. Všimněte si, prosím, tvaru osobního zájmena já: nepochopím, jak to teď učitelé učí. Nás učili, že stačí si na místě já říci ty – řekl mi to (řekl ti to); vidíš mě ( vidím tě) – ale mne vidíš (tebe vidím - jsi to ty, koho vidím), řekl to mně (řekl to tobě) … Samozřejmě po předložce, na začátku vět, při důrazu je širší tvar (mne, mně). Takže, ač nerada, se do toho pustím. Žádná politika ani sociologie, v krajním případě něco pro odlehčení, ale hlavně ta čeština. Nejsem učitelka, nebudu ani provozovat jazykovou poradnu. Budu si všímat nejčastějších chyb – žádný jiný systém v tom nehledejte. Nevadí mi slovní zkratky a komika, nějaké to vydejchat problém, rozchodit malér a podobně mě spíš baví. Vadí mi ledabylost a nepřesnost. Čeština je jazyk logický, přesný. Divili byste se, jakou rozlišovací schopnost má, ve srovnání s mnoha jinými jazyky. Asi bych měla začít tím, co mě v poslední době nejvíc rozebralo: soustředit se. Čeština rozlišuje slovesa dvou tzv. vidů – dokonavá a nedokonavá. Ta dokonavá vyjadřují činnost již dokončenou, dokonanou; cíle bylo dosaženo. Uděláte s nimi minulý a budoucí čas, přítomný ani omylem. Jasně: když je hotovo, nic neběží. Pro běžící dění - přítomný čas máme vid nedokonavý. Dokonavý vid: soustředit se. Nedokonavý vid: soustřeďovat se. Podobně dělat – udělat, orat – zorat, prodávat – prodat… A tak dál.  

54

Když řekneme soustředím se, oznamujeme, že v budoucnu budeme na něco soustředěni . Když chceme říci, že v současnosti jsme na něco soustředěni, pak se soustřeďujeme. Pokud nás proces – tedy neukončené dění – teprve čeká, pak se budeme soustřeďovat. Nikoli, ani omylem, budeme se soustředit. Můžeme zajisté říci soustředím se – to znamená, že budu soustředěný a v tomto soustředění svůj úkol dokončím. Jenom letmo (to bude závěr každého blogu): nikoli promenádovat se, ale promenovat se (je to z francouzštiny: se promener). Promenáda je prostor k promenování anebo slavnostní či předváděcí chůze (módní přehlídky, některé tance).

Přechodník a jiná havěť Je taková situace: jsou prázdniny nebo jiné volno. Jdete na výlet. Cestou semtam něco seberete, zvednete, utrhnete se stromu, koupíte. Strčíte to do kapes nebo do tašky. Přijdete domů nebo do chalupy. Prší. Televize nejde nebo jsou v ní nesmysly nebo ji prostě nemáte. Číst se vám nechce. Děti zlobí. Je taková hra: vysypete všechno, co jste cestou posbírali a to, co v těch kapsách už bylo, na stůl. A hledáte mezi tím nějaké souvislosti, vztahy, vymýšlíte příběhy. Všechno se vším prý souvisí. Zkusíme to. Přechodníky: původně jednoduchý a elegantní způsob vyjádření souběžných či těsně následujících dějů. Pak jednou Dikobraz (takový satirický týdeník) zparodoval šroubované vyjadřování, znetvořil přechodníky a ono se to jaksi ujalo. A už málokdo ví, co s tím, i když by rád. Dělaje cosi, myslel na něco jiného (on). Dělajíc cosi, myslela na něco jiného (ona). Dělajíc cosi, myslelo na něco jiného (ono). Dělajíce cosi, mysleli na něco jiného. (oni, ony, ona). Píše, píšíc, píšíce. Vida, vidouc, vidouce. Jda, přemýšlel… To byl přítomný, od slovesa nedokonavého. Děje běží současně, mají společný podmět. A teď minulý, od slovesa dokonavého, děje běží těsně po sobě, podmět je opět společný – vypadá někdy legračně: Přines nákup, usedl. Přinesši nákup, usedla. Přinesše nákup, usedli. Došed k cíli, usedl. Došedši k cíli, usedla (usedlo). Došedše k cíli, usedli. Zhlédnuv film, zhlédnuvši, zhlédnuvše, něco podnikl... Taky můžete potkat starší formu: zhlédna film, zhlédnouc, zhlédnouce. Myslím, že si to domyslíte. Někdy se – pokud čtete starší literaturu – setkáte i s tímhle: Dada mu dar, uklonil se (například). Číslovky: prý jsou s tím nějaké potíže. No, nevím. Jeden chlapec až devadesát devět chlapců , s jedním chlapcem až devadesáti chlapci, se stem až tisícem (a víc) chlapců, ale se sto devadesáti sedmi chlapci (a děvčaty). Problémem jsou poslední dobou číslovky řadové. Dvacátý pátý. Pětadvacátý. Stý padesátý první. Dvoustý. Tisící třístý desátý. Tisící, nikoliv tisícátý. Pro všechny rody: tisící ranní čaj, tisící odpolední káva, tisící večerní kakao (to je mnemotechnická pomůcka; ne, že bych směšovala číslovky a přídavná jména). To by šlo. Horší je to s číslovkami psanými číslicemi.

 

55

Předně – v běžném textu, není-li to účtařina či něco podobného, je lépe vypsat číslovku slovy. Je to jaksi hezčí a zdvořilejší. Když už musíte za každou cenu mít něco vypsáno číslicemi, pak platí, že základní číslovka je bez tečky (třicet = 30), zatímco řadová číslovka je s tečkou (třicátý = 30.). A takový údaj se v psaném textu neskloňuje. Vídám dost často toto: 30tý, 10ti nebo taky 30-tý, 10-ti – rozumějme: třicátý, deseti. Nebo taky 10letý. To prosím ne. Opakuji: číslovky psané číslicemi se v psaném textu neskloňují, nic takového se tam nepíše. Pokud jde o toho desetiletého, nezbývá nám, než to prostě vypsat slovem. (Zbývá: spojení číslovky psané číslicí s jiným slovem dle ÚJČ přípustné je, viz zde - pozn. red.) Přece jenom je to složité. Už se považuje za přípustné říkat bez třech, bez čtyřech. Mně osobně se to nelíbí, dávám přednost bez tří, bez čtyř, ale co nadělám. Měla bych tu podotknout, že v současné češtině je spousta dublet – jsou přípustné oba tvary. Ojediněle se vyskytuje stařičká chyba – bez dvouch. To je pořád, i dnes, chyba. Bez dvou má být. Máme tu ale jinou příhodu s dvojkou: se dvěma. Nezní to moc spisovně, ale je to tak správně. Žádné dvěmi. Dvěma je správně. S tím souvisí skloňování (sedmý pád) označení párových orgánů: rukama, nohama, očima, ušima. Pouze životné, prosím. Stůl má nohy, ale je neživý – nohami od stolu. Psi mají čtyři packy, hrabou packami. Kupodivu má být i ledvinami, plícemi. Možná naši předkové neměli o těchto orgánech přesnou představu. Kolena jsou sice dvě, ale koleny. Podobně kotníky, stehny, rameny. Sama nevím, proč. Jenom letmo: Podpadky – podpatek je pod patou, podpatky jsou pod patami. Podpatky je správně. Standard, standardní, standartní, standarta: standard je měřítko, norma, vzor. Standardní postup. Standarta je speciální prapor vojenských jednotek nebo hlav států. Holt to tak je. Všimla jsem si, že dost lidí píše hold to tak je. Au. Hold je pocta, přeneseně záliba. Holdovalo se oblíbenému panovníkovi, nyní se holduje (vzdává čest) spíše pivu, vínu. Holt to tak je, protože tohle holt přišlo z němčiny: Halt! Tedy: Stát! Nelze jinak, přes to vlak nejede. Mají ty přechodníky a číslovky a ty další věci společný příběh? Mají. V běžné mluvě málokdo chybu udělá, a pokud přece jen, tak malou. Ale pokud píše, zamyslí se, chce se zavděčit jakési představě správnosti a nastane malér. Oba fejetony © Marie Suková první český ryze internetový deník Neviditelný pes

Redakční poštovna Na výzvu ke spolupráci (rozeslali jsme ji začátkem září všem členům, kteří mají e-mailovou adresu), se ozvali (abecedně) mj: Heda Bartíková, Jan Bauer, Ivona Březinová, Roman Cílek, Břetislav Ditrych, Miloslav Dušek, Zora Dvořáková, Jiří Faltus, Ivo Fencl, Otto Hejnic, Arnošt Herman, Miroslav Hlaváč, Jiří Honzík, Hana Hosnedlová, Věnceslava Hrdličková, Zdeněk Janík, Jozef Junas, Božena Klímová, Gabriela Kopcová, Alena Kordíková, Josef Kořenek, Jaroslav Kovanda, Kamil Kovář, Pavel Kovář, Josef Krečmer, Jan Krůta, Blanka Kubešová, Petr Kubíček, Miroslav Kučera, Petr Kukal, Adam Kukuczka, Jindra Lírová, Lubomír Machala, Jarka Málková-Eichackerová, Marcella Marboe, Libor Martinek, Jan Maruna, Miroslav Michálek, Dobrava Moldanová, Petr Musílek, Olga Nytrová, Ivo Odehnal, Břetislav Olšer, Karel Pacner, Marta Pelinka-Marková, Jindřiška Ptáčková, Karel Richter, Lydie Romanská - Lidmilová, Inna Rottová, Lubomír Selinger, Jaroslav Schnerch, Miroslav Skačáni, Alena Slepičková, Richard Sobotka, Vladimír Stibor, Peter Stoličný, Eduard Světlík, Michal Šanda, Helena Šlesingerová, Helena M. Tarkó, Milan Uhde, Dušan Uhlíř, Jiří Uhlíř,

 

56

Věra Vlčková, Jindřich Volek, Galkina Ljubov Vondroušková. Měli jsme z toho radost - OS žije! Většina z Vás psala, že vydání nového čísla Dokořán: … „je důležité jako sůl“… … “že se konečně začíná opět něco dít“… … “je dobře, že se toho někdo ujal“… … “ty dlouhé měsíce nicnedělání umrtvily činnost nadobro“… … “nechť se podobně rozhýbe informovanost na webové stránce Obce“… … “hodně zdaru v obětavé a záslužné práci, myslím, že je v povolaných rukou u počítače“… … “moc děkuji za spolupráci, je to bezvadné“… …“velmi tuto aktivitu vítám, protože Dokořán je pro členskou základnu velmi důležitý informační zdroj“…. Vám všem děkuji za slova povzbuzení a pomoc v nouzi nejvyšší. Začínal jsem doslova s čistým slovem a prázdným datovým souborem „Dokořán 54/2012“. Požádal jsem původní redaktory prof. Vladimíra Křivánka a dr. Ivo Haráka (ten poslal jeden článek, který mu došel), zda by mně mohli poslat příspěvky, jež od vás obdrželi. Velmi mne mrzí, že předchozí předseda OS, který slíbil vydat číslo Dokořán, na můj naléhavý a zdvořilý e-mail vůbec nereagoval. Ujal jsem se té práce zcela dobrovolně, nabídl jsem své skromné zkušenosti redaktora, editora mnoha sborníků a knih (viz moji webovou stránku), pracoval jsem s mimořádným nasazením a velkou chutí – mnohé z vás znám osobně anebo jsem četl Vaše knihy, které mám ve své knihovně. Všechny jsem Vás měl před očima a podle toho vážil i každé slovo. Slova letí a pověst roste – věřím, že Dokořán bude opět plnit svou úlohu, své poslání komunikačního prostředku spolu s obnovovanou webovou stránkou OS. Pokud mi budou zdraví a smysly sloužit, jsem ochoten bez nároku na odměnu připravovat i další čísla. Snad už každý pochopí, že je nutné posílat příspěvky v elektronické podobě. Chápeme některé autory, že se dosud nedokázali skamarádit s internetem, ale pak máme pro ně jedinou radu: Vaši vnukové vám určitě rádi pomohou. Anebo přátelé, známí, například v internetových kavárnách, ve školách, obecních či městských úřadech. Známe dnes již desítky lidí, starších 80 let, kteří absolvovali kurzy internetu (bývají často zdarma). Všichni dosud váhaví: pusťte se do toho co nejdříve. Podzim a zima jsou k tomu předurčeny. Kdy vyjde další číslo Dokořán? To je ve hvězdách jako celý osud naší Obce spisovatelů, jak o tom v úvodu píše Tomáš Magnusek, předseda Obce spisovatelů. Těším se i tak na vaše ohlasy a nové příspěvky. Naší ctižádostí budiž: do takového časopisu je radost psát Miroslav Sígl

 

57



3. strana obálky s podtiskem K zamyšlení Tradiční hodnoty a sekulární člověk Často přemýšlím o tom, jak hovořit s lidmi, kteří se nacházejí na cestě hledání, ale nejsou jim z různých důvodů blízké pojmy ryze náboženské. Nebývají na takovýto způsob vyjadřování a přemýšlení zvyklí a příliš „církevnický“ slovník by je při diskusi mohl odradit. Jednou z možností, jak se v tomto případě dorozumět, je připomenutí tradičních hodnot. Ty jsou něčím, co si máme ochraňovat a za pomoci svého svědomí probouzet k životu. Všelidskou hodnotou, která může být univerzálním klíčem k srdci, je vděčnost. Především za to, že jsme tu jako lidé. Co všechno se muselo stát před početím každého z nás? Co proběhlo tisíce let zpátky, jak se vyvíjelo lidstvo? Každý z nás by si měl tyto otázky připomínat a říkat si: „Dobře, že jsem tu také já, že vnímám svými smysly, přemýšlím a cítím. A podobně jsi tu i ty.“ Život je neuvěřitelný dar a privilegium, pokud si tuto skutečnost pravdivě uvědomíme. Je hodnotou, za kterou bychom měli být hluboce a bytostně vděčni. Máme podporovat život, chránit jej, projevovat vděčnost a dík. Prožíváme život, máme radost ze vztahů, vnímáme svou jedinečnost. Žasneme, jak pracuje naše tělo i mysl. Před časem jsem si telefonovala s profesorem. Jaro Křivohlavým. Vyprávěl mi, že na semináři, který věnoval otázce vděčnosti, jedna seniorka vzpomínala na své dětství. Žila s rodiči a sourozenci na malé vesnici. Chodila většinou bosa, dřeváky si obula jen svátečně,

 

58

střídala se o ně s bratry a sestrami. Smutně se dívala na ty šťastnější, kteří chodí obutí denně. Bylo jí to líto, že patří k nemajetným. Ovšem jen do chvíle, než spatřila na jedné vesnické pouti člověka bez nohou. S velkou vděčností si potom uvědomila, jak je šťastná, že ona nohy má, může chodit, je zdravá. Zda má či nemá boty přestalo být pro ni náhle podstatné. Všichni se občas nad něčím rmoutíme, mrzí nás, že se nám něčeho nedostává. Pokud si však uvědomíme, čeho se nám naopak v životě dostalo, náš postoj se změní. Ozve se vděčnost. Jak vidíte, hodnota jménem „vděčnost“ je lidem obecně sdělitelná. Bylo o ní řečeno mnoho pozoruhodných a působivých myšlenek, je tématem krásné literatury i poezie. Další tradiční hodnotou je naděje. Ctnost naděje si hýčkáme, pěstujeme, necháváme se jí doprovázet až do konce svých dní. Lidově se říkává „Naděje umírá poslední“. Můžeme říci, že vděčnost s nadějí jsou takové spojité nádoby. Jedna podporuje a doplňuje druhou. K těmto dvěma důležitým hodnotám ovšem přidejme i odpovědnost, kterou by v nás mělo probouzet naše svědomí. Shrňme si: výše uvedené tradiční hodnoty, nám křesťanům tak dobře známé, se týkají všech lidí univerzálně, bez ohledu na to, kam se tito jedinci řadí svým životním názorem či přesvědčením. Olga Nytrová

 

Zadní strana obálky doprostředka Dokořán Obec spisovatelů, Železná 18, 110 00 Praha 1 e-mail: [email protected] Telefon 224 234 060, www: obecspisovatelu.cz

 

59