1 strašlivá věc, která se přihodila jedné krásné hvězdné noci
Ve městě Kahání v zemi Álifbái žil chlapec jménem Luka, a ten měl dva zvířecí kamarády: medvěda jménem Pes a psa jménem Medvěd, takže kdykoli zavolal „Pse!“, dobrácky se k němu po zadních přikolébal medvěd, a když zavolal „Medvěde!“, přiběhl k němu pes a vesele vrtěl ocasem. Pes, hnědý medvěd, míval tu a tam sklony k mrzoutství a bručounství, ale zato byl prvotřídní tanečník schopný zvednout se na zadní a s výjimečným citem zatančit waltz, polku, rumbu, wah-watusi a twist, stejně jako tance bližší jeho domovině, například energickou bhangru, vířivý ghú mar (na ten si oblékal širokou sukni pošitou zrcátky), válečnické tance jako spaw a thang-ta a paví tanec z jihu země. Pes Medvěd byl čokoládový labrador, mírný a přátelský, byť občas propadal jisté náladovosti a nervozitě. Tancovat neuměl, co by se za nehet vešlo, protože měl, jak se říká, všechny čtyři tlapy levé, ale jeho neobratnost dokonale vyvažovalo zlato v hrdle. Uměl totiž zpívat, 9
až se hory zelenaly, stejně jako výt tklivé melodie nejpopulárnějších současných písní, a nikdy přitom nezazpíval ani tón falešně. Netrvalo dlouho a pes Medvěd a medvěd Pes znamenali pro Luku mnohem víc než obyčejné zvířecí kamarády. Stali se z nich jeho nejbližší spojenci a nejvěrnější ochránci, kteří ho bránili tak zuřivě, že když byli tihle dva nablízku, nikoho by ani ve snu nenapadlo Luku zlobit a vytahovat se na něj, dokonce ani jeho úděsného spolužáka Krysořita, se kterým normálně vůbec nebyla řeč. A jak Luka k tak neobvyklým společníkům vlastně přišel? Když mu bylo dvanáct, přijel jednoho krásného dne do města cirkus, a ne jen tak nějaký cirkus, ale samotný VOK, Velké ohnivé kruhy, což byl nejproslulejší cirkus v celém Álifbái a předváděla se v něm „prvotřídní a impozantní plamenná iluze“. Luku proto nejprve hořce zklamalo, když jeho otec, vypravěč Rašíd Chalífa, prohlásil, že na představení nepůjdou. „Trápení zvířat,“ vysvětlil mu Rašíd. „Svého času VOK možná patřil na výsluní, ale od těch dob to s ním jde od desíti k pěti.“ Lvice má zkažené zuby, vypočítával Rašíd, tygřice je slepá, sloni hladoví a i ostatní zvířata jsou na tom zkrátka prachbídně. Principálem Velkých ohnivých kruhů byl obrovitánský a děsivý kapitán Ág, zvaný též Velmistr plamenů. Zvířatům nahánělo práskání jeho biče takovou hrůzu, že lvice s bolavými zuby i slepá tygřice dál proskakovaly skrze kruhy a na povel dělaly mrtvé, a sloni dál stavěli z vlastních vyhublých těl tlustokožčí pyramidy, jen aby kapitána nerozzlobili, protože Ág byl člověk, který se často rozzuří a málokdy usměje. Však také mohl klidně strčit lvici do rozevřené tlamy hlavu i se zapáleným doutníkem, a ona se mu 10
ji neodvážila ukousnout, protože kdo ví, co by jí ta ukousnutá hlava mohla v břiše provést. Rašíd vedl Luku ze školy, na sobě jako obvykle barevnou havajskou košili (tahle byla rumělkově červená) a na hlavě svůj oblíbený obnošený panamák, a poslouchal, co se Lukovi toho dne přihodilo. Luka si nepamatoval, jak se jmenuje špička Jižní Ameriky, a v testu ze zeměpisu k ní připsal „Havaj“. Nicméně při písemce z dějepisu si vzpomněl na jméno prvního prezidenta země, a dokonce ho i správně napsal. Při tělocviku ho Krysořit praštil hokejkou do hlavy, ale na druhou stranu dal Luka v tom zápase dva góly, díky nimž porazili soupeřův tým. Kromě toho konečně přišel na to, jak luskat prsty, aby to luplo jaksepatří zvučně. Čili tu byly plusy i mínusy, celkem vzato slušný den, a brzy se z něj měl stát den nadmíru důležitý, protože právě toho dne uviděli cirkusový průvod, který mířil ke břehu mohutné Silsily a chystal se tam vztyčit šapitó. Silsila byla široká, líná, škaredá řeka se zahnědlou bahnitou vodou a tekla jen kousek od jejich domu. Při pohledu na zplihlé papoušky v klecích a smutné dromedáry, kteří se houpavě vlekli ulicí, se Lukovi sevřelo jeho šlechetné mladé srdce. Ale ze všeho nejsmutnější mu připadala klec, ze které se žalostně rozhlíželi utrápený pes a zkormoucený medvěd. Zadní voj průvodu tvořil kapitán Ág s pirátsky nesmlouvavýma černýma očima a divoce rozježeným plnovousem. Luka dostal zničehonic vztek (ačkoli to byl chlapec, který se málokdy rozzuří a často usměje). Ve chvíli, kdy Velmistr plamenů procházel přímo před ním, se Luka z plných plic rozkřikl: „Kéž tvoje zvířata přestanou poslouchat, co jim poroučíš, a ten tvůj pitomý stan kéž ti pohltí ohnivé kruhy.“ 11
A jak už se stává, chvíle, kdy se Luka zlostně rozkřikl, patřila k oněm vzácným okamžikům, kdy jakousi nevysvětlitelnou shodou náhod všechny zvuky ve vesmíru naráz utichnou, auta přestanou houkat, skútry popšoukávat, ptáci ve větvích skřehotat a lidé brebentit, takže Lukův hlas se v tom čarovném tichu rozlehl jasně a zřetelně jako prásknutí výstřelu a jeho slova bobtnala do všech stran, až naplnila celou oblohu a dost možná si dokonce našla cestu do neviditelného domu Sudiček, které, jak někteří lidé tvrdí, řídí běh světa. Kapitán Ág zamrkal, jako by dostal políček, a pak se zahleděl Lukovi přímo do očí, a byl to pohled plný tak žhoucí nenávisti, že se Lukovi div nepodlomila kolena. Hned nato svět znovu spustil svůj obvyklý halas, cirkusový průvod pokračoval v cestě a Luka s Rašídem šli domů na oběd. Ale Lukova slova zůstala viset ve vzduchu a pokračovala ve svém tajném díle. Toho večera v televizních zprávách hlásili nevídanou událost, totiž že zvířata v cirkuse VOK do jednoho odmítla účinkovat. V zaplněném stanu došlo k úžasu kostýmovaných klaunů i diváků v běžném oblečení k dosud nevídané rebelii. Velmistr plamenů stál jako obvykle v samém středu tří Velkých ohnivých kruhů, vykřikoval povely a práskal bičem, ale když uviděl, jak se k němu všechna zvířata jako jeden muž pomalu, krok za krokem blíží ze všech stran a jak se kolem něj ten rozzlobený kruh svírá víc a víc, povolily mu nervy, padl na kolena a s brekem a kňouráním prosil o život. Obecenstvo začalo bučet a házet po něm ovoce a polštáře, a pak i tvrdší předměty, například kameny, ořechy a telefonní seznamy, a Ág se obrátil na útěk. Zvířata se rozestoupila, uvolnila mu cestu a on metelil pryč a brečel přitom jako malý kluk. 12
To byla první podivuhodná věc. Druhá se udála té samé noci, jen o něco později. Kolem půlnoci se rozlehl jakýsi hluk, znělo to, jako by šustily a praskaly miliardy podzimních listů, nebo možná miliardy miliard listů, a neslo se to od velkého šapitó na břehu Silsily až k Lukově pokoji. Nezvyklý šelest ho probudil, a když Luka vyhlédl z okna, uviděl, že velký stan hoří: plápolal na poli u řeky jako zářivá hranice. Velké ohnivé kruhy stály v plamenech, a nebyla to žádná iluze. Lukova kletba účinkovala. Třetí podivuhodná věc se přihodila následujícího rána. U Lukových dveří se objevil pes, který měl na obojku cedulku s nápisem „Medvěd“, a medvěd, který měl na obojku cedulku s nápisem „Pes“ – dodatečně si Luka lámal hlavu, jak k němu vlastně trefili –, a medvěd Pes se začal horlivě točit a poskakovat, zatímco pes Medvěd mu k tomu poštěkával rytmický nápěv. Luka, jeho otec Rašíd Chalífa, jeho matka Sorája a jeho starší bratr Hárún se seběhli u dveří a dívali se, a jejich sousedka slečna Oníta z verandy volala: „Pozor na to! Když začnou zvířata zpívat a tancovat, je nad slunce jasnější, že za tím vězí nějaká čertovina.“ Ale Sorája Chalífová se zasmála. „Ta zvířata oslavují svobodu,“ řekla. Na to se Rašíd zasmušil a pověděl ženě, jak to bylo s Lukovou kletbou. „Já bych řekl,“ dodal, „že jestli v tom byla nějaká čertovina, má v tom prsty tady náš Luka a tahle dobrotivá stvoření mu přišla poděkovat.“ Ostatní cirkusová zvířata utekla do divočiny a víckrát je nikdo neviděl, ale pes a medvěd se očividně chystali usadit tady. Přinesli si dokonce vlastní svačinu. Medvěd s sebou měl kbelík ryb a pes byl 13
oblečený v kazajce s kapsou plnou kostí. „Koneckonců, proč ne?“ zvolal Rašíd Chalífa zvesela. „Mým vypravěčským vystoupením trocha oživení jen prospěje. Když chcete zaujmout posluchače, co může být lepšího, než když zatancují a zazpívají pes a medvěd?“ Tím byla celá věc uzavřená, jen Lukův bratr Hárún si později neodpustil poslední slovo. „Já věděl, že to co nevidět přijde,“ prohlásil. „Dorostl jsi do věku, kdy lidi v téhle rodině překračují hranice do Kouzelného světa. Jsi na řadě se svým dobrodružstvím – ano, konečně je to tady! –, a jak to tak vypadá, rozhodně jsi něco uvedl do pohybu. Ale dávej pozor. Kletby mají velkou moc a jsou nebezpečné. Já jsem se na nic tak… temného nikdy nezmohl.“ „Moje vlastní dobrodružství,“ opakoval si Luka užasle, a jeho starší bráška se usmál, protože moc dobře věděl o Lukově tajné závisti, která ostatně nebyla ani trochu tajná. Když mu bylo tolik co teď Lukovi, cestoval Hárún na druhý měsíc Země, spřátelil se s rybami, které mluvily ve verších, a se zahradníkem z lotosových kořenů, a pomohl svrhnout bídného Pána kultu Chattam-Šada, který chtěl zničit celé Moře příběhů. Naproti tomu Lukovo dosud největší dobrodružství se odehrálo během Velkých přestávkových válek na školním hřišti, kdy dovedl svoje mužstvo, Intergalaktické tučňáky, ke slavnému vítězství nad Imperiální armádou vedenou jeho nenáviděným sokem Ádim Krysořitem, zvaným též Červenoprdelník, a to především díky smělému leteckému útoku papírových vlaštovek naložených svědivým práškem. Sledovat, jak se Krysořit vrhá do bazénku na hřišti, aby utišil svědění po celém těle, bylo nanejvýš uspokojující, ale Luka věděl, že ve srovnání s Hárúnovými činy to až taková sláva přece jen není. Pokud šlo 14
o Hárúna, ten moc dobře věděl, jak Luka touží po opravdovém dobrodružství, zvlášť pokud by zahrnovalo nepravděpodobná stvoření, cestu na jiné planety nebo aspoň jejich měsíce, a VCVSN, neboli Vědu, co vysvětlit se nedá. Ale až dosud se vždycky snažil bratrovo nadšení spíš krotit. „Dobře si rozmysli, co si přeješ,“ říkal mu, a Luka odpovídal: „Abych pravdu řekl, tohle je vážně ta nej otravnější hloupost, jakou jsem od tebe kdy slyšel.“ V podstatě se ale oba bratři, Hárún a Luka, hádali málokdy, ba dokonce spolu vycházeli až výjimečně dobře. Osmnáct let rozdílu fungovalo jako příhodná mezera, do které se daly bez problémů nahrnout všechny rozpory, které mezi bratry někdy nastanou, všechny malichernosti, které by mohly staršího bratra vést k tomu, aby nedopatřením vrazil bráškovou hlavou do kamenné zdi nebo mu omylem ve spánku přimáčkl na tvář polštář, a mladšího bratra by mohly ponouknout, že je dobrý nápad nacpat tomu velkému halamovi do bot sladce lepkavé mangové čatní nebo oslovit jeho novou slečnu jménem jiné slečny a nevinně se tvářit, že mu to jen tak nešťastně uklouzlo. Mezi nimi tím pádem k ničemu z takových věcí nedocházelo. Naopak Luka od Hárúna pochytil spoustu užitečných věcí, například kickbox, pravidla kriketu nebo která hudba frčí a která ne, a proto svého staršího bratra zkrátka a dobře zbožňoval a často ho napadalo, že vypadá jako mohutný medvěd – vlastně tak trochu jako medvěd Pes – nebo možná jako přívětivá štětinatá hora se širokým úsměvem kousek pod vrcholem. Ponejprv Luka všechny překvapil hned tím, že se narodil, protože v době, kdy Sorája v jednačtyřiceti letech přivedla na svět 15
druhého kluka jako buk, bylo jeho bratru Hárúnovi už osmnáct. Sorájin manžel Rašíd nebyl radostí mocen slova, a tak jich ze sebe jako obvykle sypal až moc. Zvedl synka z postýlky v nemocnici, kde Luka se Sorájou leželi, a zasypával ho otázkami, na které se nedalo dost dobře odpovědět. „Koho by to napadlo? Odkud se bereš, pindíku? Jak ses sem dostal? Copak bys nám chtěl povědět? Jak se jmenuješ? Co z tebe bude, až vyrosteš? Copak by sis přál?“ A jednu otázku měl i na Soráju. „V našem věku,“ vrtěl plešatějící hlavou. „Co asi takový zázrak znamená?“ Když Luka přišel na svět, bylo Rašídovi padesát, ale v tuhle chvíli zněl jako všichni mladí novopečení tatínkové, kteří si nevědí rady s novou zodpovědností a maličko se jí hrozí. Sorája mu chlapečka vzala z rukou. „Jmenuje se Luka,“ řekla Rašídovi na uklidněnou. „A tenhle zázrak znamená, že jsme přivedli na svět človíčka, který umí obrátit proud času a přimět ho, aby běžel pozpátku a nám oběma vrátil mládí.“ Sorája věděla, o čem mluví. Jak Luka rostl, jeho rodiče jako by byli čím dál mladší. Například když se miminko poprvé posadilo, najednou nevydrželi v klidu sedět. Když začalo lézt, hopsali kolem něj jako rozjásaní králíci. Když se Luka naučil chodit, skákali radostí. A když poprvé promluvil, páni, člověk měl dojem, že se Rašídovi řine z úst celý pověstný Proud příběhů a že Šach tlachů jakživ nepřestane vykládat, jakou úžasnou věc to jeho synek dokázal. Proud příběhů, aby bylo jasno, se řítí z Moře příběhů do Jezera moudrosti, jehož vody osvětluje Úsvit dnů a vytéká odtud Řeka času. Jezero moudrosti, jak je dobře známo, se nachází ve 16
stínu Hory vědění, na jejímž vrcholku hoří Oheň života. Všechny důležité informace ohledně uspořádání Kouzelného světa a koneckonců i jeho samotná existence byly po dlouhá tisíciletí pečlivě tutlány a na jejich utajení dohlíželi záhadní, v pláštích zahalení mrzouti, kteří si říkají Álimové, neboli Učení. Teď ale bylo jejich tajemství venku. Znala ho veškerá veřejnost, a to díky Rašídu Chalífovi, který z něj spřádal svoje slavné příběhy. Všichni v Kahání tudíž věděli, že paralelně s naším nekouzelným světem existuje Kouzelný svět, a odtud že k nám přichází bílá magie, černá magie, sny, noční můry, příběhy, lži, draci, víly, džinové s modrými vousy, mechaničtí ptáci schopní číst myšlenky, pohřbené poklady, hudba, výmysly, naděje, strach, dar věčného života, anděl smrti, anděl lásky, nemístné poznámky, vtipy, dobré nápady, mizerné nápady, šťastné konce, zkrátka skoro všechno, co je aspoň trochu zajímavé. Álimové byli ovšem přesvědčení, že všechno vědění patří jim a dělit se o něj s někým dalším by mohlo přinést bůhvíjaké následky, a Rašída Chalífu nejspíš z duše nesnášeli za to, že jejich tajemství beze všeho vyzvonil do světa. Ale na vyzvánění je zatím čas, i když na ně časem chtě nechtě také dojde. V tuhle chvíli je především potřeba promluvit o strašlivé věci, která se přihodila během jedné krásné hvězdné noci. Luka vyrůstal jako levák a často měl dojem, že obrácený není on, ale naopak celý zbytek světa. Kliky jako by mu uhýbaly, šrouby odmítaly nechat se zašroubovat jinak, než po směru hodinových ručiček, struny na kytaře byly napnuté opačně a písmo většiny jazyků běželo nešikovně zleva doprava, až na jedno, které mu jako 17
na potvoru vůbec nešlo. Hrnčířský kruh se točil v protisměru, dervišové by se otáčeli líp, kdyby to dělali opačným směrem, a celý svět by byl o hodně hezčí a smysluplnější, říkal si Luka, kdyby slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě. Když se zasnil nad životem v takové protichůdné dimenzi na planetě Naopak, kde by nebyl výjimečný, ale úplně normální, někdy mu z toho bylo až smutno. Jeho bratr Hárún byl pravák jako všichni ostatní, a tím pádem jako by mu všechno šlo snáz, což přece nebylo spravedlivé. Sorája Luku utěšovala, aby se tím netrápil. „Jsi dítě nadané v mnoha směrech,“ říkala, „a možná máš pravdu v tom, že levá strana je ta pravá a my ostatní že se pleteme. Nech ruce, ať tě vedou, kam chtějí, ale hlavně je nenechávej zahálet, to je všechno. Klidně miř doleva, to je úplně v pořádku, ale dej si pozor, ať neděláš levárny.“ Poté co Lukova kletba přinesla Velkým ohnivým kruhům tak spektakulární záhubu, ho Hárún každou chvíli strašidelným hlasem varoval, že leváctví je dost možná známkou temné síly, která v něm dříme. „Hlavně si dávej pozor,“ varoval ho, „ať nesklouzneš na Levou cestu.“ Levá cesta byla podle všeho cesta k černé magii, ale vzhledem k tomu, že Luka neměl tušení, jak se na takovou dráhu dostat, ani kdyby o to stál, usoudil, že bratrovo varování patří k obvyklým řečem, které Hárún občas vedl, aby Luku pozlobil, protože nechápal, že Luka takové zlobení nemá rád, a pustil ho z hlavy. Možná proto, že snil o přesídlení do nějaké Levé dimenze, možná proto, že měl za otce profesionálního vypravěče, možná kvůli velkému dobrodružství svého bratra Hárúna, ale možná jen tak, jen proto, že tak se věci prostě měly, se Luka od útlého dětství 18
zajímal o posun skutečnosti, a měl k němu navíc velký talent. Ve školních představeních hrál tak přesvědčivě, že když měl předvést hrbáče, císaře, ženu nebo boha, všichni diváci odcházeli s přesvědčením, že si ten mládeneček musel tak či onak nechat na tu chvíli narůst hrb, že nastoupil na trůn, změnil pohlaví anebo vystoupil na nebesa. A když kreslil nebo maloval obrázky podle otcových příběhů, například Ptáky vzpomínáky, kteří si pamatují všechno, co se kdy událo, bledé Chořeně plovoucí v Řece času, Zemi ztraceného dětství nebo Místo, kde nikdo nežije, všechna ta stvoření a krajiny se probouzely k pestrobarevnému, nádherně přízračnému životu. V matematice a chemii to s ním bohužel až tak slavné nebylo. Jeho matka z toho žádnou radost neměla, protože i když zpívala jako anděl, vždycky to byla spíš praktická, racionální žena, ale otce to v hloubi duše těšilo, protože pro Rašída Chalífu byla matematika stejně nesrozumitelná jako čínština a navíc dvojnásob tak nudná, a jako kluk propadl u zkoušky z chemie, jelikož si polil test koncentrovanou kyselinou sírovou a odevzdal ho samou díru. Luka měl to štěstí, že se narodil do doby, kdy se paralelní reality začaly prodávat v takřka nekonečných obměnách coby hračky. Stejně jako všichni ostatní, koho znal, trávil dětství ničením flotil útočících raketových lodí, v podobě miniaturního instalatéra putoval spoustou hopsajících, hořících, kroutících se a bublajících úrovní, aby zachránil ze spárů obludy docela protivnou princeznu, měnil se v raketového ježka, pouličního rváče a rockovou hvězdu a v plášti s kapucí neohroženě vzdoroval démonické postavě s maličkými růžky a rudočernou tváří, která divoce poskakovala a sekala mu po hlavě světelným mečem se zdvojeným ostřím. Jako 19
všichni ostatní, které znal, vstupoval v kyberprostoru do nejrůznějších vymyšlených společenství a elektroklubů, kde vystupoval například v podobě Intergalaktického tučňáka pojmenovaného podle jednoho z Beatles, nebo později jako úplně smyšlená létající bytost, jejíž výšku, barvu vlasů a dokonce i pohlaví si mohl vybrat a měnit ho, jak se mu zlíbilo. Jako všichni ostatní, které znal, měl Luka bohatý výběr realitu měnících krabiček kapesní velikosti a ve volném čase s oblibou opouštěl vlastní svět a vrhal se do nejrůznějších skvělých, barvitých, melodických a hrdinských vesmírů, do vesmírů, kde smrt byla dočasná (pokud člověk neudělal moc chyb a neumřel nadobro) a život se dal vyhrát, schovat na horší časy nebo čistě zázrakem získat, pokud člověk náhodou vrazil hlavou do té správné cihly, snědl tu správnou houbu nebo prošel tím pravým kouzelným vodopádem, a navíc si mohl uložit tolik životů, kolik se mu s trochou šikovnosti a štěstí podařilo získat. Ve svém pokoji měl Luka vedle malé televize svůj nejvzácnější majetek, nejkouzelnější krabičku ze všech, díky které se mohl vydávat na ty nejdobrodružnější, nejsložitější cesty do jiných světů a dob, do zóny mnohačetných životů a dočasné smrti: své nové Muu. A stejně jako se z Luky na školním hřišti stával mocný generál Luka, přemožitel Imperiální armády, velitel obávané LL, neboli Lukovy letky papírových vlaštovek naložených bombami se svědivým práškem, stejně tak se Luka, jakmile přešel ze světa matematiky a chemie do zóny Muu, cítil jako doma, úplně jinak doma, než když doopravdy přišel domů, ale doma to tak či onak bylo, a on se tu stával, přinejmenším ve vlastních představách, super-Lukou, velmistrem her. 20
I tady to byl jeho otec Rašíd Chalífa, kdo Luku povzbuzoval a dokonce se pokoušel, byť směšně neobratně, se k jeho dobrodružstvím přidat. Sorája se nad takovou zábavou přezíravě ušklíbala, a protože jí selský rozum radil nevěřit technologiím, dělala si starosti, jestli snad ty kouzelné krabičky nevyzařují nějaké neviditelné paprsky, které by jejímu milovanému synáčkovi usmažily mozek. Rašíd bral její obavy na lehkou váhu, což Soráje dělalo ještě větší starosti. „Kdepak paprsky! Kdepak záření!“ vykřikoval Rašíd. „Jen se podívej, jak krásně si rozvíjí koordinaci oka a ruky, a ještě přitom řeší problémy, odpovídá na hádanky a překonává překážky. Jak přechází na vyšší úrovně obtížnosti a získává přitom úplně neskutečné dovednosti.“ „Takové dovednosti jsou k ničemu,“ odsekla Sorája. „Ve skutečném světě žádné úrovně nejsou, jen obtíže. Když z nepozornosti udělá chybu ve hře, dostane další příležitost. Když udělá z nepozornosti chybu v testu z chemie, dostane špatnou známku. Život je těžší než videohry. To by se měl naučit především, a ty bys to, mimochodem, mohl taky vědět.“ Rašíd se jen tak nedal. „Podívej, jak se mu ruce na ovladačích jen míhají,“ přesvědčoval ji. „V tomhle světě vůbec nepřekáží, že je levák. Je to úplný zázrak, jako by měl obě ruce skoro stejně šikovné.“ Sorája se podrážděně ušklíbla. „Viděl jsi jeho rukopis?“ zeptala se. „Jakpak mu asi ti jeho ježkové a instalatéři pomůžou s tímhle? K čemu mu ve škole budou ta jeho ,pespéčka‘ a ,viíčka‘? Už jen ta jména! Zní to, jako když má někdo škytavku.“ Rašíd se začal chlácholivě usmívat. „Jednou je to jeho pokoj…“ začal, ale Sorája se otočila na patě a na odchodu jen mávla rukou nad 21
hlavou. „Už o tom nechci slyšet ani slovo,“ odbyla ho přes rameno svým nejdůstojnějším tónem. „Já se nedám jen tak upokojit.“ Nikoho nepřekvapovalo, že Rašíd Chalífa je na hry dočista nepoužitelný. Po většinu života si získával uznání svým mrštným jazykem, ale pokud šlo o ruce, ty mu byly, po pravdě řečeno, spíš na překážku. Byly nešikovné, neohrabané a humpolácké, jinými slovy děravé. Za těch dvaašedesát let, co byly na světě, upustily nespočet věcí, rozbily jich ještě mnohem víc, zničily všechno, co nestačily upustit nebo rozbít, a rozmazaly, cokoli napsal. Zkrátka a dobře, rozhodně to nebyly zručné ruce. Když se Rašíd pokusil zatlouct do zdi hřebík, vždycky se mu připletl do cesty některý z prstů, a Rašíd zranění špatně snášel. Takže kdykoli Soráje nabídl pomocnou ruku, odbyla ho – i když to od ní nebylo moc hezké –, ať si svoje ruce laskavě nechá pro sebe. Na druhou stranu, Luka si pamatoval dobu, kdy otcovy ruce žily doslova vlastním životem. Bylo to tak. Když bylo Lukovi jen pár roků, ruce jeho otce ožily, a dokonce si dělaly, co se jim zlíbilo. Měly i vlastní jména: jedna byla Nikdo (pravá) a druhá Nesmysl (levá), a většinu času poslušně vykonávaly, co po nich Rašíd chtěl, například mávaly ve vzduchu, když chtěl něco zdůraznit (protože rád hodně mluvil), nebo mu v pravidelných intervalech podávaly do pusy jídlo (protože rád hodně jedl). Byly dokonce ochotné umývat Rašídovi tu část těla, které říkal zadní tvář, což od nich bylo opravdu nadmíru laskavé. Ale jak Luka brzy pochopil, někdy je popadla lechtavá nálada, zvlášť když byl po ruce právě on, a pak s nimi nikdo nic nezmohl. Někdy třeba začala Luku lechtat pravá ruka, a když začal volat: 22
„Už toho nech, prosím,“ otec odpovídal: „To nejsem já, kdepak. Kdo tě lechtá? Nikdo,“ a když se pak přidala levá a Luka vřískal smíchy a protestoval: „To ty, ty mě lechtáš,“ reagoval na to otec slovy: „Kdepak já. Nesmysl.“ Časem se ale Rašídovy ruce zpomalily a vypadalo to, že se z nich zase staly obyčejné ruce. Vlastně se zpomalovaly i ostatní části Rašídova těla. Chodil pomaleji než dřív (i když nikdy nechodil nijak rychle), jedl pomaleji (i když ne zas o tolik), a co bylo znepokojující ze všeho nejvíc, taky pomaleji mluvil (a že vždycky mluvil náramně rychle). Usmíval se pomaleji než dřív a někdy Lukovi připadalo, že se jeho otci zpomalují i myšlenky v hlavě. Dokonce i příběhy, které vyprávěl, jako by plynuly pomaleji než kdysi, a to nebylo dobré pro obchod. „Jestli to takhle půjde dál,“ děsil se Luka, „co nevidět se zasekne a zastaví úplně.“ Představa nadobro zastaveného otce, zaseknutého v půlce věty, půlce gesta, půlce kroku na jednom místě už napořád, byla jaksepatří hrozivá, ale jak se zdálo, přesně k tomu všechno směřovalo, leda by se dalo podniknout něco, aby se Rašíd Chalífa zase zrychlil. A tak Luka začal vymýšlet, jak by se otec dal zase rozhýbat, kde je ten pedál, který je potřeba zmáčknout, aby se zpomalující tempo zase rozběhlo. Ale než na to stačil přijít, stala se jedné krásné hvězdné noci strašlivá věc. Přesně jeden měsíc a jeden den po příchodu medvěda Psa a psa Medvěda do Chalífovic domu se obloha klenoucí se na městem Káhání, řekou Silsilou a mořem, do kterého řeka vtékala, jako zázrakem zaplnila hvězdami, hvězdami tak jasnými, že i mrzuté stresky vypluly z hlubin, překvapeně kulily oči a dokonce se neubránily úsměvu (jestli jste někdy viděli, jak se usmívá 23
překvapená streska, nemusím vám vykládat, že to není nic pěkného). Na čisté noční obloze se jako kouzlem rozzářil široký pruh galaxie a připomněl lidem, jaké to bylo v dávných dobách, kdy ještě lidstvo nestačilo znečistit vzduch a nebe nebylo schované pod pokličkou špíny. Kvůli smogu teď bylo Mléčnou dráhu ve městě vidět tak zřídka, že lidé běhali od domu k domu a volali na sousedy, ať se jdou na ulici podívat. Všichni se hrnuli ven a postávali se zdviženou bradou, jako by se pod ní chtěli nechat podrbat, a Lukovi blesklo hlavou, že by mohl dělat vrchního drbače, ale pak si to rozmyslel. Hvězdy tam nahoře tančily, vířily a proplétaly se ve složitých, úchvatných vzorcích jako nastrojené ženy na svatbě, jako ženy jiskřící bílými, zelenými a červenými odlesky diamantů, smaragdů a rubínů, třpytivé ženy tančící po obloze a rozsévající kolem sebe ohnivé šperky. A celý ten hvězdný tanec jako by se zrcadlil v ulicích města. Lidé vynášeli z domů tamburíny a bubínky a radovali se, jako by někdo slavil narozeniny. Medvěd a Pes se k oslavě přidali vytím a hopsáním, a Hárún a Luka a Sorája a jejich sousedka slečna Oníta tancovali spolu s ostatními. Jen Rašíd se té veselice nezúčastnil. Seděl na verandě, díval se a nikdo, dokonce ani Luka, ho nedokázal vytáhnout na nohy. „Připadám si hrozně těžký,“ říkal. „Nohy mám jako pytle uhlí a ruce jako polena. Musela se kolem mě nějak zvýšit gravitace, nebo co, protože mě to táhne k zemi.“ Sorája prohlásila, že je zkrátka lenoch líná, a zanedlouho to vzdal i Luka, nechal Rašída sedět a jíst banán z trsu, který koupil od kolemjdoucího prodavače, a sám odběhl dovádět pod hvězdným karnevalem. 24
Velkolepá nebeská podívaná trvala dlouho do noci, a dokud trvala, zdálo se, že je to dobré znamení, že věstí začátek nějakého nečekaně šťastného období. Ale Luka brzy pochopil, že nic takového to nebylo. Dost možná to spíš bylo něco jako rozloučení, poslední bujaré sbohem, protože právě téhle noci legendární vypravěč Rašíd Chalífa s úsměvem na tváři, banánem v ruce a odlesky záře na čele usnul, a druhý den ráno se neprobudil. Spal prostě dál, maličko pochrupoval a zlehka se usmíval. Spal celé dopoledne, pak celé odpoledne a potom celou noc, a tak pořád dokola, dopoledne za dopolednem, odpoledne za odpolednem a noc za nocí. Nikdo ho nemohl probudit. Nejdřív si Sorája myslela, že je docela obyčejně unavený, a tak všechny napomínala, aby byli zticha a nerušili ho. Ale brzy jí to začalo dělat starosti a pokoušela se ho probudit sama. Nejdřív na něj tiše promlouvala a brumlala mu do uší láskyplná slovíčka. Pak ho pohladila po čele, políbila na tvář a zazpívala mu krátký popěvek. Nakonec ztratila trpělivost a začala ho lechtat na chodidlech, třást mu rameny, a když už si nevěděla rady, z plných plic mu zakřičela do ucha. Rašíd na to spokojeně zabručel a koutky se mu roztáhly do maličko širšího úsměvu, ale neprobudil se. Sorája si sedla na zem k jeho posteli a zabořila hlavu do dlaní. „Co mám dělat?“ kvílela. „Vždycky to byl snílek, a teď se ještě ke všemu rozhodl, že jsou mu ty jeho sny milejší než já.“ Zanedlouho se zvěsti o Rašídově stavu donesly novinám a po okolí se začali trousit a ochomýtat novináři, celí lační získat takovou novinku pro sebe. Sorája všechny fotografy odháněla, ale článek přece jen vyšel. ŠACH TLACHŮ DOŽVANIL, vykřikovaly titulky 25
trochu neurvale. TEĎ VYSPÁVÁ JAKO ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA. VYSPÍ SE DO RŮŽOVA? Když Luka viděl matku v slzách a otce ve spárech Velkého spánku, měl pocit, jako by se jeho svět, nebo přinejmenším jeho převážná většina, nadobro rozpadal. Celý život se pokoušel vplížit se ráno k rodičům do ložnice natolik brzy, aby ještě nebyli vzhůru, a vždycky se probudili, než stačil dojít k posteli. Ale teď Rašíd spal a spal a Sorája se opravdu nedala upokojit, a jak Luka věděl, tohle slovo nemělo nic společného s žádným pokojem, ani s tím jeho, kde měl svou kouzelnou krabičku, ve které by teď byl ze všeho nejradši, protože v nějaké jiné, neexistující realitě by mohl zmáčknout tlačítko Konec, a vrátit se pěkně do svého opravdového života. Jenže tady žádné tlačítko Konec nebylo. Byl doma, i když to byl najednou podivný a trochu strašidelný domov, kde se nikdo nesmál, a co hůř, kde chyběl Rašíd. Luka měl pocit, jako by se cosi nemožného stalo možným, cosi nemyslitelného myslitelným, a jemu se nechtělo nazývat tohle hrozivé cosi pravým jménem. Přišli lékaři a Sorája je odvedla do pokoje, kde Rašíd spal, a zavřela dveře. Hárúna pustili dovnitř, ale Luka musel zůstat se slečnou Onítou a vůbec se mu to nelíbilo, protože mu nutila spousty cukrátek a přitahovala si jeho hlavu k sobě, takže se ztrácel v jejím poprsí jako cestovatel v neznámém údolí čpícím lacinou voňavkou. Po chvíli za ním přišel Hárún. „Říkají, že nevědí, co je s ním v nepořádku,“ pověděl Lukovi. „Prostě spí, a oni nevědí proč. Dali mu do žíly kapačku, protože potřebuje nějakou výživu, když nejí a nepije. Ale jestli se neprobudí –“ 26
„Probudí se,“ skočil mu do řeči Luka. „Každou chvíli se probudí.“ „Jestli se neprobudí,“ opakoval Hárún a Luka si všiml, že svírá ruce do pěstí a podobným způsobem má sevřený i hlas, „ochabnou mu svaly a celé tělo přestane fungovat a potom –“ „Žádné potom,“ rozkřikl se Luka ostře. „On jenom odpočívá, to je všechno. Zpomaloval se a připadal si těžký, tak si potřebuje odpočinout. Celý život se o nás stará, to musíš uznat, tak má nárok trochu si vydechnout, že je to tak, teto Oníto?“ „Určitě, zlatíčko,“ řekla slečna Oníta. „Přesně tak to je, Luko, tím jsem si skoro jistá.“ A po tváři se jí skutálela slza. Pak začalo být ještě hůř. Té noci ležel Luka v posteli a byl tak vyděšený a nešťastný, že nemohl usnout. Pes Medvěd ležel na jeho přikrývce, hvízdavě odfukoval a něco si brumlal, ponořený do psího snu, a medvěd Pes spal nehybně natažený na slaměné matraci na podlaze. Ale Luka byl úplně bdělý. Noční obloha za oknem už nebyla jasná, visela nízko a byla zatažená, jako by se mračila, a z dálky sem doléhalo brumlání hromu, podobné bručení nějakého zuřivého obra. Pak Luka uslyšel docela blízko pleskání křídel, a tak vyskočil z postele, rozběhl se k oknu, vystrčil hlavu ven a se zkrouceným krkem se podíval vzhůru na nebe. Přímo k němu se snášelo sedm supů a kolem krku se jim natřásala okruží límců, takže vypadali jako šlechtici na starých zámeckých obrazech nebo jako cirkusoví klauni. Byli škaredí, smrdutí a zlí. Ten největší, nejškaredší, nejsmrdutější a nejzlejší z nich se usadil na okenní římsu hned vedle Luky, jako by byli staří 27
kamarádi, kdežto ostatních šest zůstalo ve vzduchu těsně mimo jeho dosah. Pes Medvěd se probudil a pospíšil si k oknu, kde vrčel a cenil zuby, a medvěd Pes vyskočil chvilku po něm, vztyčil se nad Lukou do výšky a tvářil se, jako by chtěl supa na místě roztrhat na kusy. „Počkejte,“ okřikl je Luka, protože si něčeho všiml a chtěl zjistit, co to je. Vrchnímu supovi visel z límce na krku jakýsi malý váček. Když po něm Luka sáhl, sup se ani nehnul. Uvnitř váčku byla rulička papíru a na ruličce vzkaz od kapitána Ága. „Odporný zlolajný spratku,“ psalo se v něm, „nechutná čarodějná žouželi, to sis opravdu myslel, že ti jen tak projde, cos mi způsobil? To sis myslel, ty zlovolná zaklínačská hnido, že ti nemůžu uškodit stokrát hůř, než jsi ty uškodil mně? Byl jsi tak marnivý a bláhový, ty chaboučký mrňavý zlořečiteli, že sis myslel, že máš v tomhle městě patent na čáry jenom ty? Když vypustíš kletbu a neumíš s ní zacházet, ty trpasličí šamanský budižkničemu, nesmíš se divit, že se vrátí a pleskne tě do tváře. Nebo, jako v tomhle případě, což je ještě uspokojivější pomsta, zasáhne někoho, na kom ti záleží.“ Luka se roztřásl, i když noc byla teplá. Byla to pravda? Opravdu jeho otce někdo zaklel do dlouhého spánku, aby se Lukovi pomstil za onu žhoucí kletbu na adresu cirkusového principála? V tom případě, napadlo Luka s hrůzou, zavinil Velký spánek on sám. A ani nové přírůstky do jeho života, totiž medvěd Pes a pes Medvěd, mu nemohly vynahradit, že přišel o tatínka. Na druhou stranu, otcova zpomalení si přece všiml už dlouho před onou nocí s tančícími hvězdami, takže celý tenhle vzkaz je dost možná bohapustý výmysl. Každopádně si umínil, že nedá před Vrchním supem najevo, jak to 28
s ním zamávalo, a proto pěkně nahlas a důrazně, jako mluvil při školních představeních, prohlásil: „Nesnáším supy, abych pravdu řekl, a nepřekvapuje mě, že jste jediní, kdo zachoval věrnost tomu ohavnému kapitánu Ágovi. Že to byl ale nápad, nechat supy vystupovat v cirkuse! Z toho je vidět, co je to za člověka. A z tohohle zrovna tak,“ dodal a před supovým cynickým zobákem roztrhal lístek na kousíčky. „Tenhle dopis napsal zlomyslný bídák, který mi chce namluvit, že se můj otec rozstonal kvůli němu. Jenže on žádnou nemoc způsobit nedokáže, to dá rozum, nanejvýš je z něj lidem nanic.“ Načež sebral odvahu, odehnal mohutného ptáka z rámu a zavřel okno. Supové ve zmateném hloučku odletěli a Luka se celý roztřesený svalil na postel. Pes a medvěd ho chlácholivě pošťuchovali čenichy, ale chlapec nebyl k utišení. Rašíd spal a spal a Luka se nemohl zbavit dojmu, že tuhle kletbu nepřivolal na celou rodinu nikdo jiný než on sám. Po probděné noci ještě před svítáním vstal a vplížil se do ložnice rodičů, jak to udělal už tolikrát ve šťastnějších časech. Jeho otec tu ležel a spal, do ruky mu vedly trubičky, kterými dostával výživu, a zubatá zelená čára na monitoru ukazovala, jak mu tluče srdce. Po pravdě řečeno, Rašíd nevypadal jako člověk stižený kletbou, dokonce nevypadal ani smutně. Působil… šťastně, jako by se mu zdálo o hvězdách, které s ním ve spánku tančí, jako by přebýval na obloze spolu s nimi a usmíval se. Ale zdání není všechno, to už Luka věděl, a svět není vždycky takový, jak vypadá. Sorája seděla na zemi opřená o zeď a spala. Ani jeden z rodičů se neprobudil, jak to dělávali dřív, když je Luka chtěl překvapit. To bylo skličující. 29
Luka se co noha nohu mine vrátil do svého pokoje. Obloha za oknem začínala světlat. Svítání by mělo člověku zvednout náladu, ale Luku nenapadalo nic, čím by se rozveselil. Došel k oknu a chtěl zatáhnout závěs, aby si aspoň chvíli poležel ve tmě a odpočinul si, když v tom uviděl něco neuvěřitelného. V uličce před domem Chalífových stál jakýsi muž v povědomé, rumělkově červené havajské košili a pomačkaném panamáku a bez okolků si dům prohlížel. Luka na něj užuž chtěl zavolat, nebo možná poslat Medvěda a Psa, aby toho cizího chlapíka zahnali, když vtom muž zaklonil hlavu a podíval se mu přímo do očí. Byl to Rašíd Chalífa! Tam venku stál jeho otec, nic neříkal, ale vypadal dokonale bdělý! Ale jestli tam venku stojí Rašíd, kdo potom spí v jeho posteli? A jestli Rašíd spí ve své posteli, jak může být zároveň venku? Myšlenky vířily Lukovi hlavou a mozek nevěděl, jak si to přebrat, ale nohy už se samy od sebe rozběhly. S medvědem a psem v patách utíkal jako o život ven, kde na něj čekal otec. Bosky se řítil po schodech dolů, maličko klopýtl, ukročil doprava a na chviličku se mu podivně zatočila hlava, ale pak znovu našel rovnováhu a vyrazil hlavními dveřmi ven. To je fantastické, říkal si. Rašíd Chalífa se probudil a nějak se mu povedlo vyklouznout na procházku. Všechno bude zase v pořádku.
30
