Stopy Barbora Blechová ISŠ cestovního ruchu a VOŠ, Senovážné náměstí 12, České Budějovice 1. místo ve II. kategorii

Stopy Barbora Blechová ISŠ cestovního ruchu a VOŠ, Senovážné náměstí 12, České Budějovice 1. místo ve II. kategorii Neposedná dívenka lezla po starém rozložitém stromě, houpala se na větvích a její černé vlasy vlály ve větru. Byl podzim a na stromě zůstalo jen několik červených listů. Už skoro hodinu na její tváře dopadaly drobounké kapičky deště a šaty měla vlhké. Ale nechtěla jít domů, chtěla sedět na svém stromě a čekat na další padající lístek. "Ahoj, pojď si s náma zahrát fotbal," volala na ni skupinka chlapců. Dívka bez zaváhání seskočila ze stromu a dopadla na zem měkce jako kočka. Děti se rozeběhly na hřiště. "Mě už to nebaví," prohodil jeden z chlapců po chvilce. "Starýmu Holanovi ještě na stromech v sadu zbyly nějaký jabka, jdem si natrhat!" Chlapci se rozeběhli k nedalekému sadu, jen dívka zůstala stát. "Kluci počkejte!" volala na ně. "To nemůžete, vždyt' nám Holan vynadá, to jsou přeci jeho jabka." Chlapci běželi dál a zastavili se až u dřevěného plotu. Hravě ho přelezli a už šplhali na stromy. Dívka je dohonila. "Kluci, pojďte pryč, přes ten plot nesmíme." Rozletěly se dveře a vyběhl starý rozzlobený pán. "Vy parchanti cikánský, koukejte vypadnout, jinak na vás pustim psa a ještě jednou vás tady uvidim ... " Ale to už kluci neslyšeli, protože se rozprchli pryč. Dívka kousek za nimi. Všichni se zastavili, až když byli dost daleko od sadu. "Já jsem vám to říkala," prohodila dívka. Ale chlapci jako by ji neslyšeli. "Hele, zejtra půjdeme a rozmlátíme mu okno, dědkovi starýmu!" navrhl jeden z chlapců a ostatní jednohlasně nadšeně souhlasili. "To přece nemůžete udělat," ohradila se dívka. "Táta říkal, že si můžu dělat, co chci, že si nemám nechat líbit, aby mi někdo něco zakazoval. Ale ty to nemůžeš vědět, protože tvůj táta je bílej, ty nikdy nebudeš jako my!" a strčil do dívky. Upadla do bláta. Chlapci ji tam nechali ležet a společně odešli. Dívenka seděla a plakala, a když jí začalo být chladno, zvedla se a pomalu se loudala domů. Vzala za mosaznou kliku a s námahou otevřela veliké dveře. Ozvalo se hrozné zavrzání, a1e neudivilo ji to, bylo to každodenní součástí jejího života. Šla podél zdi studenou chodbou a za sebou nechávala blátivé ČERNÉ STOPY. Před několika dny začaly padat první sněhové vločky. Ale když se dotkly země prohřáté teplem barevných listů, ihned roztály. Země však vychladla a dnes už je vše přikryto tíhou sněhu. Děti vyběhly ze školy. Kluci se začali hned koulovat a dívky si chvíli něco špitaly a pak začaly plácat sněhové koule. Opodál stála dívenka a koukala se na ně. Moc se jí líbil sněhulák, kterého dívky z koulí postavily. A když viděla, že jdou stavět dalšího, rozběhla se k nim, aby jim pomohla. Vzala klacík, co ležel na zemi, a chtěla ho dát sněhulákovi do ruky. Než to ale stihla udělat, vykřikla na ni jedna dívka: "Co to děláš, chceš ho rozbít?" a strčila do ní. Aby neupadla, udělala několik kroků dozadu a přitom pobořila druhého nedodělaného sněhového mužíka. Dívky se na ni rozkřičely a strkaly do ní, až upadla. "Vy cikáni musíte všechno zničit!" Dívky už nechtěly nic stavět, nechaly dívenku na zemi a odešly. Chlapci se už také rozutekli domů. Dívenka seděla ve sněhu a slzy jí mrzly na tvářích. Začal? opět sněžit. Pomalu se vydala domů a za sebou v sametovém sněhu nechávala hluboké BÍLÉ STOPY. Od toho dne s nikým nemluvila, s nikým si nehrála, jen se brodila svými myšlenkami. Proč nemůžu být bílá jako táta? Nebo černá jako máma? Nejsem ani černá ani bílá ... Co jsem... A proč vlastně jsem... A každá další myšlenka prohlubovala NESMAZATELNÉ STOPY V JEJÍM SRDCI.

1

Za zradu smrt Kateřina Ptáčková Gymnázium, Botičská 1, Praha 2 2. místo ve II. kategorii Věnováno L. Mňačkovi, R.. Merlemu a E. M. Remarquovi Už zas. Nesnáším tyhle zvuky nesoucí se teplou nocí z vysokých střech všude kolem, vnikají mi otevřeným oknem do spánku. Mrouskají se kočky, stíny jejich pružných těl se rýsují proti zataženému nebi, kde mezi mraky jen občas pronikne hvězda. Pozoruji šedý oprýskaný strop plný pavučin, po kterém tančí stíny opadaných větví starých stromů ze zahrady, bojím se zavřít oči a usnout, bojím se nechat je otevřené a bdít. Mám strach ze snů, z vlastního svědomí, z myšlenek a vzpomínek, ze svého života i ze svých rozhodnutí. Ze spánku i bdění. Takhle to ale nebylo vždy, dobře si pamatuji sytý klidný spánek, únavu po dobře splněném úkolu, matčin hlas, jenž mě kolébal. Matka, i ona mohla za to, co se stalo. Co se stalo ze mne. Nemůžu jí to ani vyčítat, věřila stejně pevně jako já, že bojuje za dobrou věc. Měla však víc štěstí než já, osud ji ušetřil mnohého. Neviděla ostnaté dráty, vychrtlé lidi, válející se v hadrech a špíně vlastních zvratků, kteří skoro ani lidmi nebyli, a přesto byli o mnoho lidštější než ti, kteří je hlídali. Neviděla uhořet všechny muže z osamocené horské vesnice poblíž hranic – ta zvěř jim svázala ruce a zahnala je do domu, který vzápětí vzplál pod plamenomety. Nikdy nezapomenu na výkřiky matek, jimž uhořeli synové, manželek, které přišly o muže, dívek, jejichž milé zničily plameny. Všechno jen pro malou skupinku partyzánů. Ale i kdyby té nebylo, gestapo by si stejně našlo záminku k vyhlazení. My bychom si našli záminku a já bych popravu stejně přikázal – byli to přece zrádci, bojující proti mému ideálu, mému otci, neboť jiného jsem nikdy neměl. Na stropě nad mou hlavou pořád tancují stíny svůj čardáš, oživují se a proměňují ve skutečnost, které nelze uniknout. Ve skutečnost přeludu mého života. Matka, samozřejmě čistá árijka bez kapky jiné krve, otec zřejmě árijec – a pokud jím nebyl, naštěstí to na mně nezanechalo stop. Živě si pamatuji první jarní pochody nočními ulicemi, byly tak krásné! Nikdo nevybočil z řady, měli jsme jednu notu společné písně, naší biblí se stala kniha knih a nad hlavou nám světla pochodní ozařovala rudou zástavu s hákovým křížem uprostřed. Nikdy jsem nepochopil, proč před námi lidé zavírali okenice, ale nevadilo mi to – dokud nezradili. Poprvé jsem se se zradou setkal za teplé červencové noci, vyšli jsme za záře ohňů mnoha pochodní, ale zpěv se z našich hrdel neozýval. Jen kroky duněly o dlažbu v úzké ulici vedoucí k malé lékárně v rohu náměstí. Vzduch stál a naše těla jako by ho krájela. Lékárník byl drobný mužík vonící mátou a peprmintem, dobře jsem ho znal. Když jsem byl malý, dával mi cukrkandl, ale matka se to nikdy nesměla dozvědět. Dlouho jsem nevěděl, proč toho dobráka tak nesnáší, ale dnes jsem zjistil, že spolupracuje se zahraničním odbojem a roznáší letáky očerňující naši stranu – mou stranu! Došli jsme pod jeho okna, měl zatažené závěsy a zhasnuto v celém domě. Když odmítal vylézt ven, došli jsme si pro něj. Kamenem uvolněným z dlažby někdo rozbil barevné sklo ve dveřích, vběhl do tichého domu, aby se vzápětí ozvalo několik dutých ran. Vyvlekl lékárníka pod kalné světlo lampy. Z nosu mu kapala horká krev, v očích měl strach, žebral, skuhral, plakal, ale stejně na lampě skončil. Celou noc se houpal na režném laně, než ho ráno kdosi odřízl. Tu noc mi bylo zle, zvracel jsem přes zábradlí mostu do temných vln řeky, v hlavě mi hučelo a vůbec jsem si nebyl jistý, zda jsme opravdu měli právo popravit ho jako zvíře. Nad ránem mě tak našel Martin, velitel našeho oddílu. Neudal mě za slabost, jak jsem čekal, ale vysvětloval mi dlouho a mnohými větami, jaká svině

2

skončila na laně. Zabíjet zrádce, říkal, není zločin, ale dobrý skutek pro stranu, pro dobro společnosti, pro radost Vůdce, jehož záměry zlepšení mnohých životů někteří nechápou. O několik dní později mi vložil do dlaně revolver se slovy, že si ho určitě zasloužím. Té noci jsem zastřelil mladého muže, studenta, který protiněmecké letáky tiskl. Té noci jsem plně pochopil, jaká síla se v nás skrývá a zanedlouho jsem byl přijat mezi elitu NSDAP – mezi SS. Tehdy jsem prožíval jeden z nejšťastnějších dnů svého života. Čekal mě výcvik v jednom ze středisek vysoko v horách, kde jsem potkal mnoho mladíků chápajících Vůdcovy myšlenky stejně jako já. Avšak úplně nejšťastnější jsem byl, když se sám otec – Hitler přijel podívat na nás, na své nejlepší z nejlepších. Byla zima, mrzlo, sníh pokryl krajinu kolem zámečku, jen jediná silnička klikatící se hustým jedlovým lesem byla protažená. Neskutečně se vlekl čas čekání, než se za poslední zatáčkou objevilo první z kolony černých lesklých aut. Všude jsme vyvěsili vlajky, rozzářily se pochodně, zazněla hudba a nám se splnil jeden ze snů. Nedlouho po návštěvě jsem odjel do Berlína, kde jsem se zařadil do komanda potírajícího zločiny proti vlasti. Nikdy jsem nepochopil, co obyvatele měst vedlo k činům, které páchali, proč se vyhýbali transportům, jež je vezly do jejich vlastní země, jak jim sám Hitler slíbil. Prohledávali jsme studené sklepy i zaprášené půdy, jedna rodina se snažila skrýt před námi svou dceru, své jediné dítě zavřeli do skříně na konci chodby, kde ji vyčenichali naši psi. Byla poslána na převýchovu do Německa k jedné stranické rodině, přece jsme nemohli její budoucnost nechat napospas lidem tak hloupě se bránícím věcem pro jejich dobro. Oni byli dopraveni prvním vlakem do nové vlasti. Přiznávám, že cestování nebylo pohodlné, ale lidí bylo hodně a vlaků málo, a já věřil, že na konci cesty jim budou všechna cestovní strádání odčiněna. Nejednou jsme našli ukryté zbraně a letáky, nejednou jsme pak museli střílet, protože zrada se musí trestat smrtí a oni zradili. Po jedné zvláště zdařilé akci, kdy jsme za spolupráce tajných rozvědek dopadli klubko zmijí uvnitř strany, jsem předstoupil přímo před Himmlera. V červeně vykládané pracovně s velkým mahagonovým stolem uprostřed, kam z ulice dopadal zářivý proud paprsků vysokým otevřeným oknem, jsem dostal úkol, pro který, jak mi bylo oznámeno, jsem byl vybrán díky mým schopnostem zorganizovat nejedno pátrání, a hlavně pro mou stoprocentní loajalitu straně. Během několika dnů nastoupilo mé vlastní hetzjagdkommando do vlaku směřujícího na jih k hranicím. Tam jsme měli zlikvidovat početnou partu partyzánů, kteří ničili elektrická vedení, vyhazovali muniční vlaky směřující na frontu, kde zuřila válka, a drze se skrývali ve vesnicích a v lesích. Jediný, koho jsem z celého hetzjagdkommanda znal, byl Peter. Ten se mnou prošel i výcvikem v zámečku a já věděl, že mu můžu plně důvěřovat. Ostatní byli ti nejlepší, vybraní z různých oddílů SS, z nichž jen málokteří se znali mezi sebou, a byli připraveni bojovat pro Vůdce do poslední kapky krve. Ubytovali nás v malebném městečku, kde se daly očekávat první horké stopy. Po mých dřívějších zkušenostech mě ani příliš nepřekvapilo, když vedly k místnímu lékárníkovi, poměrně mladému vysokému muži s hustým plnovousem, blonďatou kšticí a světlou pihovatou pletí. Ta byla po několika dnech výslechu pokryta zaschlou krví, zubů i vousů už měl pomálu a z jeho mohutnosti zbyl jen stín. Zato my jsme již věděli, kam vyrazit i se psy. Vždy jsem měl slabost pro perfektní organizaci – a to platilo i teď, při pohybu mezi vysokými stromy lesa. Vpředu nás vedli psi, bystrými smysly byli schopni rozlišit každou nuanci pachu okolí, jejich štěkot se rozléhal horami, odrážel se od skalních převisů a bohužel na nás také upozorňoval. Avšak právě díky nim byl náš pochod velmi rychlý, do vesnice jsme dorazili krátce před setměním, dřív než slunce zapadlo za ostré špičky borovic. Nikdo z obyvatel nestihl utéci, pár se jich o to pokusilo, ale padli tváří k zemi s ledovou kulkou v zádech. Ostatní jsem nechal nahnat před chalupy, chtěl jsem, aby přiznali, kdo partyzány ukrýval a hlavně kam od nich odtáhli. Možná, že kdyby promluvili, nechal bych je žít. Chtěl jsem je postřílet, ale Peter měl lepší nápad, vždy vynikal bohatou fantazií a skvělou schopností improvizace. Využili jsme plamenomety, ušetřili munici a spálili největší

3

barák ve vsi – to vše jednou ranou. Než psi našli cestu vedoucí dál, bylo pozdě večer a lepší bylo počkat do rána. Té noci se ozývalo mnoho ženského pláče a stenů, ale ráno byli moji chlapci ve skvělé formě, což jsem pokládal za nejdůležitější. Vyšli jsme brzy za svítání, nasadili výborné rychlé tempo, funící psi táhli po stopě jak zběsilí a až na hustý déšť, který rozmáčel cestičky v kluzké lepkavé bahno, nás nic nebrzdilo. Na noc jsme zastavovali a odpočívali, přes den systematicky prohledávali les před námi tam, kde jsme tušili štvance. Naše tušení se potvrdilo, když jsme narazili na tři odpadlíky, kteří se marně snažili ukrýt ve starém seně v krmelcích. Padlo několik výstřelů, se zbraněmi uměli zacházet opravdu dobře – jejich smrt nás stála dva mrtvé. Po týdnu štvanice jsem začínal oceňovat ty zatracené chlapy, kteří nás protáhli skoro celým pohořím a až teď jim pomalu docházely síly. Ze skalního výčnělku jsem zahlédl pohyb zmírající skupinky otrhaných, hladových, nevyspalých a konečně i uštvaných partyzánů. Hetzjagdkommando je velmi rychle a tiše obestoupilo, v přesných rozestupech jsme kolem nich uzavřeli neproniknutelný kruh, který se neustále zmenšoval. Jakmile nás zpozorovali, zaujali bojové pozice – nemohl jsem neocenit jejich odvahu, odhodlání nevzdat se bez boje i výborné velení. Přesto po několika hodinách husté střelby ležela většina z nich v kalužích krve, z mého kommanda zbyla zhruba polovina a padl tady i Peter. Zajatce jsem dal postřílet. Trochu jsem zalitoval, že byli tak slepí a nepochopili dobrotu Vůdce, byli to dobří chlapi a byla jich škoda. I při posledních chvílích života byli s to zachovat si hrdost a důstojnost, jediná prosba či zaúpění jim neuniklo z pevně sevřených rtů. Nechali jsme těla na mýtince pro divou zvěř přilákanou těžkým pachem krve a vydali se směrem k městu, odkud jsem měl hlásit splnění akce. Té noci jsem měl klidný spravedlivý spánek, usínal jsem s příjemnou chutí spokojenosti na jazyku. Věděl jsem, že budu pochválen a že jsem pomohl překazit mnoho špatných činů, které by mohly způsobit i prodloužení našeho čekání na vítězství ve válce. Městečko bylo malé, položené hluboko v údolí s protékající říčkou, zaplněné zbytky tovární výroby a kouřem z komínů, poblíž byl pracovní tábor obehnaný ostnatým drátem, k němuž patřila i špinavá ubytovna, v níž nás uložili. O podobných pracovních táborech už jsem slyšel, tam jsme posílali zloděje, podvodníčky a jiné existence, které ještě měly šanci se napravit. Naše pokoje byly od tábora odstíněny zdí, naprosto izolovány a kvůli nebezpečí nákazy všude zuřící cholerou nám nebyl umožněn vstup. Dorazili jsme sem za tmy a ráno mě vzbudil křik SS, kteří vedli vězně do továrny. To, že jsem pohyb mraveniště mohl pozorovat jen z nedalekého kopce, ve mně probouzelo neukojitelnou zvědavost. Nemohl jsem si pomoci, ale to, co jsem viděl, nepřipomínalo to, co jsem znal z pouček a učebnic z knihovny zámečku. Nemohl jsem jinak, než se pokusit do tábora se dostat jakousi úřední kličkou, abych uklidnil svou mysl. Kupodivu stačila pouhá žádost při příležitosti oznámení úspěchu akce a dvojí vstupní vrata se mi otevřela. Přivítala mě nastoupená řada vězňů, po svačině s lagerführerem zapité výborným červeným archivním vínem přijel transport nových vězňů a já byl pozván k přejímce. Viděl jsem SS, jak ze skupinky vyvedli všechny ženy a děti, zbylé muže nechali běhat kolem apelplatzu. Doběhla jich sotva třetina, která byla poslána na vstupní odvšivení a koupel, čekal je osud práce v táboře. Ti, kdo padli, šli s ženami. Byli posláni do sprch, avšak místo vody se na ně snesl oblak plynu a já skrz čtvercový skleněný průzor ve dveřích pozoroval, jak se jejich těla kroutí, v křeči zvrací a dusí se. Pochopil jsem, že sladký pach rozlévající se ulicemi městečka nepocházel z továren, ale z velkých pecí vzadu u plotu. Uvědomil jsem si vyhublost, otrhanost a špinavost nastoupených vězňů, bylo mi vysvětleno, co která označení vězňů znamená – politických a zlodějů tu bylo minimum, většinu tvořili židé. Už vím, proč přede mnou tolik prchali a skrývali své děti. Oni věděli víc než já, neuvěřili krásným řečem. Drtilo mě to, vše, čemu jsem věřil a zač bojoval, se mi tu zhroutilo před očima. I když... možná, že si to přece jen něčím zasloužili. Copak se dalo k tolika krásným věcem, k takovému bohatství, které jsem při prohlídkách v Berlíně viděl, přijít poctivě?

4

Opustil jsem tábor, vrátil se do Berlína, ubytoval se v útulném podkrovním bytě a čekal na další pokyny od Himmlera. Marně. Válka se chýlila ke konci a porážka byla zřejmá, byť to nikdo nepřiznal nahlas. Dlouhé podzimní večery jsem trávil v zakouřeném poloprázdném baru U Kočky na konci zapadlé uličky. Sedával jsem v tmavém rohu, nikým neviděn jsem sám měl přehled po celém lokále. Občas jsem si domů bral společnost z řad chudých mladých dívek, které se tu za pár marek ochotně nabízely. S listím a mlhou padal do města i chlad a časté studené deště, sluneční paprsky se stávaly vzácností, takže teplo lidského těla jsem vítal. Jedna deštivá noc vehnala do baru neznámou drobnou osůbku. Když vstoupila do kužele žlutého světla, spatřil jsem její černé, na krátko střižené vlasy, mokrá halenka prozrazovala detaily svůdné postavy, v kapkami skropené tváři vyplašeně zasvítily oříškově hnědé oči. Pozval jsem ji na sklenku ginu, přisedla do mého tmavého koutku a nad ránem mne provázela do podkroví. Vzbudil jsem se o chvíli dřív než má společnice. Cestou do koupelny jsem se zakletím zavadil o židli, přes níž měla přehozenou lacinou koženkovou kabelku. Když jsem se opatrně skláněl pro vypadlé a rozsypané doklady, naslouchal jsem pravidelnému tichému dechu něžného spáče. Měl jsem to poznat sám podle barvy očí i vlasů, podle jasně neárijských rysů, ale nepoznal jsem. Až ušmudlaná žlutá hvězda v jejích papírech ji prozradila a zanedlouho ji vedlo stejné komando, jakému jsem dřív velel já. Při pochybách a vzpomínce na sladký pach z tábora jsem se rozhodl dohlídnout na její cestu do nové vlasti osobně. Na nádraží ji spolu s mnohými zavedli do stejného špinavého dobytčáku, jako byly ty, jež jsem důvěrně znal z minulých let. Když vlak zakašlal a s cuknutím se váhavě rozjel, připojil jsem se k unavené četě hlídající cestu ze střechy posledního vagónu. Po několika dlouhých nudných dnech vyplněných hraním mariáše, snahou naladit v rádiu jakoukoli poslouchatelnou stanici a nekonečným rozhovorem o průběhu války jsme dorazili do cílového města. Pro své postavení jsem nesměl dát své city ani myšlenky najevo, a tak jsem jen tiše pokl hořkou pachuť žluče v puse, když jsem ucítil známou nasládlou vůni smrti. Věděl jsem, že se ničím neprovinila, měla slíbeno žít ve své zemi. Kolik jí podobných jsem mohl nedávno spatřit běhat o naději na život, kolik z nich se pak proměnilo v prach, aniž se to kdokoli dozvěděl. Udělalo se mi z té představy pravdy zle, musel jsem odtud pryč. Hledal jsem útěchu ve svém podkroví, ale tam mé poznání začalo a vše v něm mi to připomínalo. Pak dorazila zpráva o smrti Hitlera. Nikdy jsem mu nedokázal odpustit, jak hnusně mi lhal a pak sám utekl konci. Zradil mě a podle zákonů, které sám učil, zasloužil smrt, tak jako zemřelo mnoho dalších z mých rukou. Možná někteří bez viny, čemu se dá věřit? Slyším oknem mrouskající se kočky a blížící se pravidelné kroky vítězů. Bojím se bdít pro své výčitky, bojím se spát pro tváře tolika lidí, kterým jsem zkrátil jejich dny, kterým jsem lhal – a zradil je. Tančící stíny na stropě mi tiše šeptají, co vím sám i bez jejich rad. I já jsem zradil mnohé, nejvíc tu krásku z baru, a stejně jako lékárník bych zasloužil viset na režném laně pod bledým světlem lampy. Místo toho se natáhnu ke stolku u postele, s vrzáním otevřu horní zásuvku, ve které mám kožené pouzdro s revolverem ještě od Martina. Mýlil se. Nezasloužil jsem si ho, možná měl ten student pravdu, když se bál lží mého Vůdce, možná i vesnice kryjící hrstičku partyzánů měla víc pravdy než celé moje hetzjagdkommando. Každopádně se té malé lesklé studené kulce bude v mé hlavě dařit líp než v zásobníku černé zbraně. A já konečně usnu beze snů.

5

Válka v srdcích Žaneta Pixová SOŠ, V Jezárkách 745, Blatná 3. místo ve II. kategorii Prolog „Jsem tu dobře? Narodil jsem se u slušných lidí? Ve slušném století? Nevedu náhodou válku? Je tady zrušeno otroctví? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím dýchat? Tak děkuju.“ Ludvík Aškenazy ----,,Kde je život strašnější než smrt, je největší odvahou odvážit se žít.“ Thomas Browne ----Skroutila se do klubíčka a snažila se nevnímat bědování kolem sebe. Pevně stiskla víčka, aby se na chvíli přenesla pryč od zoufalých tváří lidí, kteří se stali stejně jako ona pouhými zajatci čekajícími na smrt. Dlouhé zacuchané černé vlasy jí zakrývaly obličej jako hustý závoj. Vlasy, kterým stejně jako svému původu vděčila za svůj osud. Kdyby to nebyla skutečnost, bylo by to směšné nebo spíš… šílené. Ano šílené, stejně jako muž, který tenhle hon na lidi začal. Muž, před jehož jménem se strachy třásla celá Evropa. Vzdorovitě sepjala ruce v pěst. Kolik lidí už zemřelo v téhle nesmyslné válce. Poprvé za svůj život byla ráda, že nemá žádnou rodinu ani domov, protože by nesnesla představu, že už je nejspíš neuvidí. Takhle bojovala pouze sama za sebe a naděje a odhodlání jí nikdy nechyběly. Odmítala přijmout svou roli v hrůzostrašné hře pomatence, hrajícího si na boha, jenž měl moc nad životem a smrtí. Ona přežije! ----,,Člověka neovládáme rozumem, zrovna jako šach nedáváme srdcem.“ Nicolas de Chamfort -----

Dal listiny zpět do stolu, opřel se a unaveně si protřel oči. Pak se bez zájmu zadíval z okna, kde se skupina vězňů věnovala své práci. Tu se jeho pohled zastavil u dívky, která si vysíleně odhodila černý pramen vlasů z čela. V záři zapadajícího slunce získaly její vlasy ohnivý nádech a on proti své vůli okouzleně sledoval její pohyby, jež přes zcela patrné vyčerpání nepostrádaly půvab. Všiml si, jak téměř neznatelně zneklidnila, skoro jako kdyby vycítila, že ji někdo pozoruje. A v tom se otočila a přes sklo na něj upřela temně hnědé oči. Oči plné zoufalství a odsouzení a ještě něčeho dalšího, co neuměl pojmenovat. Přesto z ní vyzařovala taková vnitřní síla, že mu to až bralo dech. Čas jako by se zastavil. Vpíjeli se do sebe pohledy a on cítil, že se právě lapil do pasti, z níž nebude úniku. Někde v budově práskly dveře a na jeho kancelář zaklepal voják, aby mu předal depeši z Berlína. Rázem se vrátil do reality a upřel svou pozornost na návštěvníka před sebou. Když opět osaměl, noc už se za okny chopila své vlády a zahalila vše do černého hávu. S úšklebkem pohlédl do tmy před sebou a pozvedl skleničku brandy. Nad svým romantickým vytržením jen cynicky zakroutil hlavou. Byla židovka... ----,,Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí.“ Caligula ----Zapálil doutník a s nehybnou tváří čekal na svůj zdroj. Nepředpokládal, že by se dnes dozvěděl nějaké převratné novinky, ale tuto rutinu nemínil nijak zanedbávat. 6

Byl především pragmatik a dělal, co se po něm chtělo. Židovská otázka jako taková ho však příliš neinteresovala, holocaust viděl pouze jako prostředek k posílení své moci. Šílenství, které zachvátilo půl světa, mu plně vyhovovalo. Nestaral se o to, kolik lidí pošle na smrt a proč. I to byl pouze nástroj, jak se dostat výš a nepadnout v nelibost muže, který se snažil ovládnout celou Evropu a jediným projevem dovedl zfanatizovat celý dav. ----,,Některé prokázané služby jsou tak velké, že je lze oplatit jedině nenávistí.“ Dumas Alexandre starší

----Skrčila nohy pod sukni a položila si hlavu na kolena. Žaludek, který dnes už poněkolikáté zaprotestoval, se pomalu naučila ignorovat. Už ani nevěděla, kolik dní vlastně nejedla. Měla by spát, aby alespoň trochu načerpala síly, leč nemohla. Přemýšlela o tom zvláštním setkání pohledů, jenž dělilo jen okenní sklo. Sledoval ji. Ale proč? Nejspíš se jen bavil jejich údělem. Přesto jí však něco zcela nelogicky našeptávalo, že to nebyl ten pravý důvod. Bezpochyby už začínala z hladu a vyčerpání blouznit. Nicméně pokud měla být upřímná sama k sobě, nezbývalo jí než přiznat, že v ní vyvolal plno pocitů, kterým nerozuměla. Nebo raději nechtěla rozumět. Byl esesák a ona židovka… Patřil k těm, co dohlíželi nad popravami nevinných lidi. Lidí, jenž se provinili jen tím, že neměli správnou barvu očí, vlasů nebo pleti, honosili se podezřele vysokým majetkem či jiným názorem… Nenáviděla ho. ----,,Láska si najde místo pro své zlaté oltáře vždy a za všech okolností.“ Edward Bulwer ----Venku se postupně stmívalo a on mírnou chůzí kráčel k vojákům, dohlížejícím na práci vězňů, které teď už pomalu naháněli zpět do budovy. Jeho nadřízený k nim chtěl se vzkazem poslat nějakého nováčka, ale on se ochotně nabídl, že tam zajde, protože se chce trochu projít na čerstvém vzduchu. Sám však věděl moc dobře, že to byla pouhá záminka. Čerstvý vzduch ho nezajímal tak jako dívka, jejíž hnědé oči ho v posledních několika dnech pronásledovaly téměř bez ustání. Přestože si na ni zakázal myslet, nakonec si vyhledal i její složku, jen proto, aby se o ní dozvěděl víc. Toužil ji ještě spatřit. Alespoň jednou. Přidal do kroku, ale venku už zůstala jen skupinka vojáků. Když však přistoupil blíž, všiml si, jak se snažili někoho bezohledně zvednout kopáním ze země. Když prohlédl šero, téměř zkameněl leknutím. Byla to dívka, kvůli níž sem přišel. Jen svému železnému sebeovládání vděčil, že vojáci, kterým vyřídil vzkaz, nepoznali, že by je v tu chvíli s největší chutí zastřelil. Nezdálo se jim divné ani to, když je poslal napřed, aby na ně velitel, mající špatnou náladu, dlouho nečekal. Zůstal stát na místě, dokud se neztratili v dáli a pak teprve pohlédl na dívku, jíž v pokročilejší tmě rozeznal jen díky světlu, které sem dopadalo z okna. Zvedla k němu obličej, jenž měla až dosud zabořený v zemi, a ironicky jí blýsklo v očích: ,,Přejete si pokračovat?“ použila zcela nevědomky češtinu. On zdejší řeč rovněž ovládal, ale odpověď jí zůstal dlužen. Uvědomil si, že byla na pokraji sil. Bylo jí jedno, zda její slova vezme jako provokaci či nikoliv. Kolem řetězů, které jí obepínaly zápěstí a kotníky, měla kůži rozedřenou do krve. Nejspíš proto upadla. Nejraději by ji vzal domů a ošetřil, věděl však, že to by byl rozsudek smrti pro ně oba. Zpozoroval, jak na něj vyčkávavě hledí očima plnýma zmatku. Jemně jí pomohl na nohy, a poté se mu zahleděla ostražitě do očí, on sám zapomněl na opatrnost a prostě ji políbil. A

7

když na jeho smělé líbání reagovala, zapomněl rovnou na celý svět včetně zákonů z roku 1922. Líbali se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jako by nemělo být žádné zítra jen dnes. Jako by nebyl esesák a ona židovka. ----,,Je snadné trumfovat, kde se nikdo nebrání.“ Vegelweide Walther ----Seznam lidí, které hodlal nechat zprovodit ze světa, opět čítal spousta jmen. Brzo tu uvězní ještě plno osob a pár poprav přijde jistě vhod. Bez nejmenšího zaváhání zvěčnil svůj podpis pod listiny, jako by šlo o autogram, a ne rozsudek smrti stovek lidí. Lidí, jež se během pár let proměnili v obtížný hmyz, a jeho ani nenapadlo si rutinní deratizací přidělávat vrásky. ----,,Nechoď spát, bojíš – li se zítřka.“ Amenhotep ----Zvedla ruku, a aniž by vnímala bolest v namožených končetinách a zvuk řetězů, dotkla se svých rtů. Ještě teď vnímala chuť jeho polibků. Navzdory svému předchozímu přesvědčení ji ani nenapadlo se bránit. Naopak, ochotně zapomněla na to, kdo byl i proč ho nenávidí. Ale zapomněl i on? A záleželo na tom? Byl věrným služebníkem své říše a kvůli drobnému rozptýlení určitě nezmění svůj žebříček hodnot. Klidně ji doprovodí na smrt jen proto, že někdo rozdělil lidi na lepší a horší… Jenže co po něm mohla chtít? Aby se postavil celému Německu a jeho spojencům? Lidem, kteří svého vůdce a jeho názory následovali jako věrné ovce na porážku? To by po něm rovnou mohla žádat, aby změnil celý svět. Tvrdá země ji nepříjemně tlačila do zad a zima jí pronikala až po konečky prstů. Opar strachu, vznášející se ve vzduchu, jí téměř bránil se nadechnout. Zaťala zuby do rtu, aby nezačala křičet. To nebylo fér!!! ----,,Ať chceš nebo nechceš, někam patříš. Jak hodně však někam patříš, to už záleží jen na tobě.“ Makarenko

----Díval se na doklady před sebou, které obdržel hned ráno, a těžce si povzdechl. Znal se s ním už od dětství a zpráva, že i on nalezl v boji smrt, jen posílila jeho pocit nespokojenosti. Skončí vůbec někdy tahle strašná válka? Dřív proti myšlence Německa ovládajícího svět nic nenamítal, ale teď se jen hořce pousmál. Jaký kolosální omyl. Nicméně jeho námitky by stejně nikomu nepomohly a tím méně jemu. On patřil jen k pěšákům ve hře mocných. Jeho pohled padl na kopii listiny opodál, kterou mu tu zřejmě zanechal jejich velitel. Listinu, již nenáviděl ze své práce ze všeho nejvíc. Zoufale nesnášel tohle nesmyslné vyvražďování… ale bylo to lepší, než nasazovat svůj život na frontě. Venku se zablesklo a on překvapeně pohlédl k oknu, podzimní bouřku už dlouho nezažil. Ruka, kterou sahal po listině, se mu však nekontrolovatelně roztřásla. Co když tam najde i její jméno? Jméno dívky, na níž přes všechna svá předsevzetí stále myslel a po jejímž včerejším polibku jeho zdravý rozum definitivně kapituloval. V dáli zaburácel hrom a jeho oči se bezmocně zabodly do kolonky, v které stálo to, čeho se nejvíc obával. Nevnímal prudký liják ani zuřící bouřku, cítil pouze kovovou pachuť strachu, jež na něm vězela jako těžké závaží. Proboha, ona ne! -----

8

,,Odvaha pochází z myšlenky. Statečnost je často pouze netrpělivost v nebezpečí.“ Napoleon

----Vyděšeně otevřela oči, když ucítila, jak jí někdo zmáčkl rameno. Noční můry a ostražitost se během posledního měsíce staly její druhou přirozeností. ,,Nekřič,“ zašeptal jí do ucha, popadl ji do náruče a bleskurychle, aniž by se někdo další probudil, s ní vycouval z místnosti. Když poznala jeho hlas, srdce se jí rozbušilo. Jenže kam jí to nesl a jak to, že na chodbě nestáli žádní vojáci? Mohlo být tak něco málo po čtvrté a za okny byla ještě tma. Unášel ji pryč? Násilím přiměla rozespalé smysly k činnosti. Myšlenka, že ji odnese v náručí někam do bezpečí, byla neskutečně naivní. Ne-li přímo sebevražedná... Vytušil, co se jí honí hlavou. ,,Máš pravdu, možná nás zabijou… ale… jinou šanci už mít nebudeme.“ Pohlédl jí do očí, v nichž četl údiv, strach a cit, a rychlými kroky se přibližoval k východu. ,,Nechci, abys kvůli mně umřel, “ zachvěly se jí rty. Toužila přežít, ovšem ne za takovouhle cenu. Opět ji dostihla ironie osudu. Miloval ji a to i přes veškeré Norimberské zákony a sešněrovanost nynější doby. A ona jeho rovněž, proč by si to nepřiznala. Ale k čemu, když, jestliže s ním půjde, zemře i on? Jeho jedinou reakcí na její předchozí poznámkou však bylo jen to, že ji políbil a její další námitky ignoroval. Neriskoval proto, aby to teď vzdal. Šachová partie byla rozehrána a hlídka vyspávající po alkoholu smíchaném s práškem na spaní, to ani nestačila zaregistrovat. Když viděla, že už není cesta zpátky, bez dalších slov se skrčila na podlaze jeho auta a on přes ní posléze přehodil deku. Netušila, co má v plánu, bojovat o záchranu se jí přesto zamlouvalo víc, než čekat na zázrak, který nejspíš v tomhle století odcestoval do jiné galaxie. Kostky byli vrženy… ----,,Přízeň mocných bývá vrtkavá, stejně jako jejich moc.“ Anonym ----Zuřivě bubnoval prsty do stolu a nechybělo málo a hodil by vrchnímu důstojníkovi něco na hlavu. Neudělal to pouze proto, že si ještě neujasnil, zda se víc zlobí na vojáky, jimž zřejmě zpoždění střídající hlídky ani v nejmenším nevadilo a klidně odešli, nebo na hlídku, které nevadilo už naprosto nic, protože blaženě vyspávala pod účinkem jakési drogy. Naštvaně praštil pěstí do stolu, kde byla složka černovlasé dívky. Měla zemřít v plynu, nikoliv se vypařit! Sama se odsud určitě nedostala. Někdo jí musel pomoc. Ale kdo by byl takový idiot, aby riskoval krk kvůli podřadnému švábovi a na druhou stranu natolik vychytralý, aby se mu to ještě nakrásně podařilo? Zrádce pocházel zaručeně z vlastních řad, protože zvenčí se sem nikdo nedostal. Venkovní hlídky spavá nemoc díky bohu nezasáhla. Jenže jediný, koho tu noc spatřili, byl poručík odjíždějící brzy ráno s jeho pověřením do Vídně, který byl… spolehlivý posel nebo spíš… spolehlivý zrádce! Úsečným hlasem přikázal důstojníkovi uvědomit jejich spoj ve Vídni, aby ho okamžitě zatkl. ----,,Cesta kolem propasti je často jedinou cestou, která kolem ní vede.“ André Brie ----Ještě když opouštěli Vídeň, srdce jí zběsile tlouklo v hrudi. Pořád napůl čekala, že se něco přihodí. Bylo jen otázkou času, kdy se po nich začne shánět půl světa. Zprávy z Čech už

9

nepochybně dorazily a velící důstojník z Vídně se pravděpodobně již z hostitele proměnil na jejich kata. Zatím však všude vládl relativní klid, nikde žádná armáda bažící po jejich krvi. Nesnesla by zemřít tak blízko před cílem. Potrvá však ještě nejmíň den, než se dostanou do bezpečí… Jak svůdně a zároveň nedosažitelně to slovo znělo. Pohlédla na muže vedle sebe. Jen díky němu žila a jen díky němu ještě neztratila naději a odvahu bojovat. Možná se snažili o nemožné, ale na druhou stranu se jim nemožné už podařilo. Urovnala si paruku a knír a zapnula rozepnutý knoflík na uniformě. Muže, jehož totožnost si vypůjčila neznala. Zemřel stejně jako mnoho jiných a nepochybně stejně jako plno ostatních i on vraždil na povel. Přesto k němu necítila zášť. Její zachránce ji chytil za ruku a ona se usmála. Minulost už se změnit nedala, ale přítomnost a budoucnost ležela v jejich rukou. Pokud jim ji tedy osud dopřeje. ----,,Doufat znamená odvážit se k dalšímu kroku.“ Karl Barth ----S láskou pohlédl na spící dívku, díky níž se vrhl do této šílené akce a přehodnotil celý svůj život. Někde slyšel, že blázni mívají štěstí, a popravdě se sám divil, že se dostali až sem, aniž by je někdo zastřelil. Nechat ji, aby se vydávala za jeho zesnulého přítele z armády, jehož doklady obdržel krátce před tím, byl možná zoufalý nápad. Ale téměř to vypadalo, že vyšel. Projeli Rakouskem, aniž by je kdokoli zdržoval či budili podezření. Sněžilo tak hustě, že skoro neviděl na krok. Brzy budou muset zastavit a pokračovat pěšky. Přesto na něj měla ta bílá pokrývka uklidňující dojem. Do těchto hor válka nedorazila a s trochou štěstí se tu ukryjí i oni. ----,,Co nikdo neví, jako by se nedělo.“ Lucius Apuleius ----To, že jejich varování dorazilo pozdě a nebylo už koho zatknout, popravdě očekával. Ovšem to, že se vzkazem dorazil ne jeden Jidáš, ale dokonce dva, ho přimělo udiveně nadzvednout obočí. A co teprve když později zjistil, že druhý voják zemřel dávno předtím a jeho doklady zaslali proradnému poručíkovi. Polil ho studený pot. Sled událostí si domyslel celkem hbitě. Jestli se tohle provalí, bude to jeho totální konec. Dezertér a zrádce v jedné osobě a židovka v německé uniformě, uprchlá a odsouzená na smrt. A nikdo je nedopadl. Měl by zalarmovat vojsko a uvědomit přední činitele, protože výsměch takové rozsahu nesměl zůstat bez odplaty. Zachytit stopu uprchlíků by však bylo více či méně obtížné vzhledem k tomu, jak drze střídali strany. Ne, tohle se ututlá za každou cenu! Na to si dohlídne! ----,,Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě.“ Buddha ----Tiskli se k sobě, zatímco kráčeli mrazivou nocí. Možná byl od něj neomluvitelný risk tolik spoléhat na svou paměť. V malém stavení, kam teď mířili, sice strávil část svého dětství, nutno podotknout, že tu lepší, ale mohlo se tu ledacos změnit. Kdy tu byl vlastně naposledy? Před rokem, před dvěma? Jak ho asi starý muž, který se ho ujal, poté co ho našel polomrtvého hladem a zimou na cestě, přijme? Tehdy neměl kam jít a sirotčinec, kde přebýval před tím, byl po první světové válce natolik přeplněný, že odsud raději utekl. Nyní byl rovněž na útěku.

10

Jeho dřívější opatrovník žil sám vysoko v horách, stranou od lidí, a on dobře znal jeho názor na nesmyslné válčení a ideu německého impéria, jehož ničivá ruka sem zatím nedosáhla. Jestli nezmrznou, tak tu budou v bezpečí lépe, než kdekoli jinde. ,,Ach,“ vydechla promodralými rty a namířila prstem na malé světýlko v dálce. Cítila, jak se jí vlila do žil nová energie. Dokázali to… Pohlédl tím směrem a radostně ji popadl do náruče. Měsíc vyplul z mraků a sníh kolem nich dostal třpytivý nádech. Setkali se pohledy a jejich rty se k sobě pomalu přibližovaly, až se spojili ve vroucím polibku. ----,,Každý je svým vlastním předkem a svým vlastním osudem. Člověk si tvoří vlastní budoucnost a dědí vlastní minulost.“ Anton Pavlovič Čechov ----Fascinovaně pozorovala plameny v krbu a vychutnávala teplo, jenž z nich sálalo. Starý muž je přijal víc než vlídně a bez nejmenších otázek jim nabídl střechu nad hlavou. Přitáhla si deku k tělu a napila se kouřícího nápoje. Klid a pohoda ji příjemně ukolébávala. V druhé místnosti si oba muži o něčem povídali a ona radostně přivřela oči. Zima bude dlouhá a tuhá, a i kdyby někoho napadlo, kde se skryli, určitě je nebudou hledat. Epilog ----,,To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.“ Gilbert Cesbron ----Jaro nabývalo na síle a oni si užívali hřejivých slunečních paprsků. S láskou položil ruku na její břicho, kde nosila jejich potomka, a políbil ji. Budoucnost byla sice nejistá, ale on se nebál. Štěstí, které prožívali teď, stálo za veškerá rizika. Rozhodli se zůstat tady. Válka již patrně zachvátila půl zeměkoule a na dva uprchlíky si už nikdo bezpochyby nevzpomněl. Jemně si pohrával s jejími neobyčejnými černými vlasy, které miloval stejně jako ji. Proč by měli být všichni lidé stejní? Vraždit každého, kdo nezapadal do aktuálních kritérií, byl nenapravitelný omyl. Děsilo ho, že kdyby se včas nevymanil z podobných společenských omezení, zemřela jen kvůli nesmyslné tezi, jejíž důsledky nečekaně nabraly katastrofálních rozměrů. A obával se, že tohle dělení na lepší a horší, které bylo staré jako svět sám, jen tak brzo neskončí. ----,,Lépe je zapálit alespoň malou svíčku, než proklínat tmu.“Konfucius ----Položila si hlavu na jeho rameno a šťastně se k němu přitulila. Připadalo jí to tu jako malý ráj. Ráj uprostřed zuřícího pekla. Když jí položil dlaň na břicho, věnovala mu něžný úsměv. Ne každý Romeo a Julie museli skončit nutně špatně. V tom na obloze zaburácela vojenská letadla a ona vyděšeně ztuhla. Povzbudivě ji chytil kolem ramen, ale ona se uvolnila teprve, až zmizela za horizontem. ,,Nesnáším tenhle zvuk,“ povzdechla si. ,,Já taky ne,“ souhlasil a políbil ji do vlasů. Kolik lidí ještě bude muset zemřít jen proto, že se budou lišit? Raději nechtěla znát odpověď.

11

Hvězda Tereza Doležalová Klasické a španělské gymnázium, Vejrostova 2, Brno- Bystrc 2. místo v I. kategorii Tma… Jsem číslo 3094. Jméno ? Nepamatuji se. Vlastně už jsem zapomněl skoro na vše. Naštěstí… Nyní mi totiž nemůže nic scházet. Domov, žena, děti… Bože, já už ani nevím, jak vypadají ! Snad je to tak lepší. Doufám… Už mi nezbývá nic jiného než doufat. Můj jediný majetek je naděje, naděje na přežití, na zázrak. A abych nezapomněl... Hvězda. Ano, Davidova hvězda – symbol víry, ponížení, strachu. Tyto dvě věci mi ještě na světě patří. Nevím jak dlouho ještě. Nevím… Bolest… Svírá mou duši i tělo, svírá mne celého. Nejsem ji už s to pojmout. Ztratil jsem schopnost ji cítit. Nemohu… Nesmím! Nejmenší náznak, že i mé torzo je schopno ji vnímat a… Jsem ztracen! Ne snad více než nyní, ale navždy. Snad by to tak bylo lepší. Nevím… Ticho… Ticho, jež křičí, řve, ohlušuje. Bodá přímo do mozku. Snažil jsem se utéci od nářků ticha, ale… Přemohly mě. Otupily, pohltily.. Ne! Nejde to… Nekonečná, všepohlcující nicota. Neslyším, nevidím, mlčím… Vše ztratilo smysl. Proč ? Nevím… Strach… Z budoucnosti, z lidí, hvězd. Strach z nejistoty. Bojím se! Strach mne následuje na každém kroku, je mnou a já jsem jím. Pomine-li on, zemřu i já. Je nepředstavitelný a přece tak hrozivě konkrétní. Ne… Nemohu myslet na nic jiného! Cítím jen obrovskou prázdnotu. Nejistotu… Beznaděj… Bože ! Řev, hluk, pláč… Nesnesu to ! Proč ? Proč já ? Proč oni ? Umíráme. Vzdal jsem se i posledního, co mi zbylo. Naděje… Změnila se v krutou jistotu, v jistotu smrti. Dělá se ticho. Bože odpusť, já…

12

Z deníku Ester Jana Horáčková The English College, Sokolovská 320, Praha 9 3. místo v I. kategorii 26.8.2000 Je poledne... Máma ječí na mé bratry Toma a Daniela, kteří místo nákupu přinesli domů dvě krabice plné haraburdí, které jim podstrčili v obchodě místo zakoupeného jídla. Aspoň prý už ví, že cikáni nemají co pohledávat v obchodě. Táta spí na poničeném kanapi, s košilí umazanou od benzínu a oleje. Moje roční sestřička Nikolka pláče v postýlce a protože tu žádné dveře nejsou, její křik se rozléhá po celém našem skromném bytě, a nikdo ji nejde utěšit. Takže to bude zase na mně. Přetrhnu uzdu svým myšlenkám a vkročím do ložnice... dostanu se přes ten nepořádek až k Nikolce. Vezmu ji do náruče a houpám s ní sem a tam... sem a tam... 1.9.2000 Věděla jsem, že mě do té školy pošlou! Nikdy nedodrží svuj slib! Rodičum se prostě nedá věřit! Chtěj í m ne opět poslat do školy... i po tom muku, co jsem si prožila minulý rok... já už tam nechci... prosíííííííííííííííííííííííím! ... je to beznadějné... už se to nikdy nezlepší. Ležím na podlaze v kumbálu pro uklízečky a horké slzy mi stékají do vlasů. Já už nemám dost síly si ten minulý školní rok zopakovat… Nemám chuť k životu… 18.9.2000 Nikdo mi nevěří! Nikdo! Ani vlastní rodiče už ne. Přišla jsem ze školy s roztrhaným pytlíkem na cvičky... Čekala jsem od rodičů porozumění, možná i řešení... ale nyní nenacházím ani sama sebe... jsem zničená... ohrožená... a nechci se jen litovat.. ale ubránit se nedovedu. Opravdu to chci ukončit... ----"Ty hubo černá! To je tvůj pytlík na cvičky, jo? Tak to seš teda pěkná socka! Neukradli to tvoji rodiče někde? Hahaha..." Spolužák prudkými pohyby trhal můj pytlík... z očí mu šel děs... ostatní se smáli, já brečela... ty jejich oči... -----

Ze zprávy v tisku ...našli ji v zákrytu pod mostem v louži krve. Údajně prý našla u popelnic rozbitou láhev od piva, s níž si podřízla zápěstí. Ubohé dívce tak skončil život. Spekuluje se, proč to udělala. Je však úkolem společnosti zabránit dětským sebevrahům. "Je to všechno v psychice. Mnoho dětí se potýká díky svému handicapu s nechápavým okolím...," říká psycholog Jan Berný. Je však otázkou, jestli jiná národnost znamená handicap…

13

Mein Heim Hana Kvasničková Obchodní akademie a Gymnázium, Linecká 368, Kaplice čestné uznání ve II. kategorie Bylo mi teprve sedm let, nepřemýšlel jsem o tom, co se kolem mě děje. Mlčky sedíc na posteli jsem sledoval mámu, jak se slzami v očích balí můj malý odřený cestovní kufřík. Bylo v něm jen to nejnutnější, žádná hračka, žádná knížka, jen pár těch hadříků. Táta seděl v obýváku a hlavu měl složenou do dlaní, čas od času to tak dělával, a přemýšlel. Z kuchyně ten den voněla svíčková, bože, jak já miloval svíčkovou od mámy. Cítím ji ještě dnes. Tu chytlavou vůni, jež projede celým tělem a otupí všechny smysly malého, hladového člověka. Nikdy jsem nedokázal odolat. Kolikrát mě vyháněli od vařícího hrnce, ten den také. Bylo to mé poslední jídlo doma, ale to já zatím ještě netušil. O půl dvanácté jsme celá rodina zasedli ke stolu. Povídali si, všechno vypadalo jako obvykle, ale i přesto si vybavuji ty úzkostné pohledy rodičů. Pečlivě se snažili schovat je za falešné úsměvy, marně, všiml jsem si jich, ale nedokázal jsem v nich rozluštit jejich zapříčinění. Po obědě jsem si ještě stihl rozložit svou elektrickou mašinku, co jsem ji dostal k narozeninám, už ani nevím ke kolikátým. Zapnul jsem ji a pozoroval, jak krouží po sestavených kolejích. Těšil jsem se, dnes pojedem celá rodina vlakem, prý snad do Polska nebo kam, stále jsem si v duchu říkal. Táta si ke mně sedl a začal mě hladit po vlasech. To jsem nesnášel, chtěl jsem ho odstrčit, ale… zase ten jeho pohled, skrýval v sobě něco hlubšího. Zadíval jsem se na něj a najednou jsem uviděl slzy. Trochu mě to zarazilo, ale neznejistěl jsem: „Ale táto, chlapi přece nebrečí!“ Následoval jeho úsměv. Asi si vzpomněl na to, jak mi tuto větu říkával pokaždé, když jsem se vrátil z venku s rozbitým kolenem. Nastala hodina H, blížila se chvíle našeho odjezdu, Byl jsem velice nedočkavý, splašeně jsem pobíhal po našem bytě a popoháněl rodinu k odchodu: „Zmeškáme vlak, chvátejte!!!“ Vběhnul jsem do svého dětského pokoje, zastavil se ve dveřích a letmým pohledem sjel celou místnost. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a utíkal ven z bytu. V tu chvíli jsem nevědomky opouštěl místo svých šťastných dnů, místo, kde jsem byl ještě dítětem, místo plné něhy, čistoty, místo svých tajných snů a plánů. Stál jsem s tátou před domem a čekal na mámu, s úžasem jsem tenkrát sledoval tu masu lidí, našich známých, ale i lidí mně cizích, jak v mohutném skleslém davu míří kamsi. A pak se objevila, stoupla si před velké domovní dveře a láskyplně se k nim přitiskla. Jakoby se loučila s něčím živým. Táta mi při tom říkal slova, kterým jsem moc nerozuměl, nechápal jsem jejich smysl. Matně si na ně vzpomínám, v hlavě mi zní jen: buď statečný, silný, bůh pomůže. Nepomohl. Zapojili jsme se do proudu a tekli s ním směrem k nádraží. Nenapadlo mě se tenkrát ohlédnout a naposledy upřít zrak k našim oknům. Naposledy pohlédnout k našemu domu, který stál tak majestátně a hrdě, jakoby byl odhodlaný statečně čelit všemu, co přijde. Na nádraží šlo všechno tak rychle, nedokážu si vybavit nic jiného, než jen zoufalý křik a rány zavírajících se dobytčáků, sem tam padl výstřel, který napjatou situaci ještě více podtrhával. Táta mně pořád držel za ruku, pevně ji tiskl v dlani. A pak se to stalo, v davu jsem uviděl svého kamaráda, prudce jsem se vytrhl ze sevření a utíkal za ním. Sotva jsem ale udělal dva kroky, někdo mě popadl a já tiše sledoval,jak se za mými rodiči zavírá dav. Skončil jsem mezi dalšími desítky plačících dětí. Ne na hodinu, ne na den, ale na další čtyři roky. Nechápal jsem tenkrát, proč to tak muselo být, nechápu to ani dnes. Proč jsem neměl čas na rozloučení, čas na to, abych je objal a řekl sbohem. 14

Od té chvíle už nebylo nic. Zbylo jen prázdno na duši a bolest. Přišli jsme o vše. O ideály, o zdravý rozum. Člověk se naučil přemýšlet jen o tom, jak přežít, co udělat pro to, aby mohl sníst více než ostatní. Existovalo přátelství? Snad ze začátku, přátelství přinášelo bolest. Jeden den je přítel s tebou, druhý už stojíš na apelu sám nad jeho vyčerpaným mrtvým tělem. Pak si musím říct, proč já? Proč, co jsem udělal tak hrozného, že tu musím být? Začínám nenávidět vše, co představuje žlutá hvězda. Nebo snad dobrého, že je mi dovoleno žít. Každou noc ulehat s padesáti jinými dětmi na tvrdé postele, vnímat jejich smutek nebo bolestný nářek, utrpení. Každý den jsem ulehal s jedinou myšlenkou či přáním, vrátit se domů jakoby se nic nestalo. Probudit se na své měkoučké posteli jen ze zlého snu Místo toho jsem se musel každé ráno vstával do toho odporného lágrovského stereotypu plného strachu. A teď když konečně přišla svoboda, šance na druhý, snad lepší život, musím klečet a opět naříkat. Přes slzy jen mlhavě vidím trosky našeho domu. Ano, tak teď už opravdu nemám nic. Kdo jim dal právo takhle naložit s našimi životy? Doufám, že už k tomu nikdy nedojde, že lidé budou čím dál tím lepší, a že k takovýmto vyhlazovacím táborům už nikdy nedojde. Nebo jsem snad naivní? To ne, tohle už by „nikdo“ nedopustil a jestli se mýlím a právě ten „nikdo“ by mě zklamal, tak musí zasáhnout ten shora, i kdyby nebyl. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že Hitler zvítězil. Jsem přesvědčen, že se mu povedlo v některých lidech zakořenit tu nenávist vůči jiným rasám či národům, a právě tito lidé ponesou to pekelné poselství dál. Nenávist tu bude vždycky. Dál tu klečím v prachu mých snů a vzpomínek, když ale zavřu oči, vidím to jasně i po těch letech, procházím se naším bytem ještě jako malý bezstarostný kluk. Poznávám tátu, jak leží po obědě na zeleném kanapi v obýváku, a z kuchyně slyším mámu, jak myje nádobí. Všichni máme něco společného, žlutou hvězdu, na kterou jsem pyšný.

15

Testament židovského mladíka jdoucího na smrt Adam Krupička ISŠ, Na Karmeli 206, Mladá Boleslav čestné uznání ve II. kategorii Kdybych byl šťastný, slunce poutníka by mi nezašlo. Znovu a zas loukou bych chodil slzami rána zaléván. Nic není dvakrát, řeka teskně plyne dál, hlubinám moří, co osud čeří bůhví proč. Hlas šumu ve větvích, s ptačími křídly zpěv střídá. Jdi tam, kam toužíš jít tvář má se na Tě dívá. Kdybych byl šťastný, zlomím kopí věčných svárů. Listy zašlé mi řeknou víc, kde přátelé moji mi vyjdou vstříc. Co žene vraníky těch mladých dní? Ač běžíš sám jsi poslední. Miluji svěží, krásný dětský květ. Ten voní – jenom vyprávět. Ukrývají se mi v pamětipřátelské pohledy, vřelý ruky stisk. Kdybych byl šťastný, domov naleznu. Pohladím spánky té, co klidně sní. A světlá rána před prahem. Divnou nemoc máme my, již dlíme v zrcadlení. Vše hojně prožíváme, nic pravého však s námi není. Kdybych byl šťastný a co já vím... Životem šel by se mnou stín. 16

Pláče a trýzně bolestí, přec paprsek by zůstal s ní. Kdybych byl šťastný... (nedokončeno)

17

KDO jsou to zač? Kristína Poslušná ZŠ, Družstevní 340, Velešín čestné uznání v I. kategorii

Slunko vychází zpoza mraků. Je krásné ráno, Svěží vzduch voní jako po blahodárném dešti. Dívám se z okna vlaku na pole a louky uhánějící po obzoru. Panuje klidné ráno. Jenom tak přemýšlím, co mě TAM asi čeká… Už dlouho jsem neseděl ve vlaku. Téměř jsem zapomněl na ten kymácivý pohyb, připomínající koráb na moři. Obilí leží pokosené, konec léta se nezadržitelně přibližuje. Ach, jak se mi TAM nechce... Zpomalujeme. Ozývá se křik lidí. Pobývá jich tu tolik. Klečí a stojí v řadách, kleje se a bičuje. Nemám rád takovou vřavu. I když oceán dokáže být zlý, s lidmi se nemůže srovnávat. Tak tedy jsem TU. Teď je řada na mně, abych se ukázal. Velitelé nikdy neměli život tak těžký jako dnes. Nastupuji svoji službu v Osvětimi.

18

Jen takový malý příběh Kateřina Šaldová ISŠ cestovního ruchu a VOŠ, Senovážné náměstí 12, České Budějovice čestné uznání ve II. kategorii Tereza - 23 let, studentka sociologie, s kamarády chodí pomáhat do R- centra, zabývajícího se problémy romské menšiny u nás. "Příčí se mi pomyslné kastování, jsem proti jakýmkoli formám násilí. Miluji svou práci." Jonáš - 19 let, automechanik, otázka romské menšiny u nás? "Nepřemejšlím vo tom! Jo, nejlepší by asi bylo, kdyby táhli vodkaď sem přilezli. Jednou tady teda jsou, no tak je beru asi jako komáry. Jasně, chápete, že tu prostě jsou, ale když vás jeden takovej chcípák votravuje, tak ho normálně rozplácnete na malou krvavou loužičku. A komu pak schází? Jsou tu miliony dalších.. ." Laco - 18 let, dosažené vzdělání- základní "Nechápu, proč nás všichni tak nesnášej! Už ani nechodím večer sám, mám strach..." PÁTEK 28. 11. 2003 - 22:30 Tereza - sedím v autobuse, poslední noční linka která k nám jede. Čelo mám celý ošmudlaný od špinavého skla, jak mi na něj pořád nezadržitelně padá hlava. Už se nemůžu dočkat domů do vany plný horký vody. .. Při té představě se mě zmocní ještě větší malátnost a v duchu začnu odpočítávat zastávky. Na konečné své tělo vybičuji udělat několik nekoordinovaných pohybů a dostat se tak ze sedačky do poklidné noční ulice. Ostrý zimní vzduch mě docela probere, ale ne natolik, abych si hned od začátku všimla spěšných kroků klapajících někde za mnou. Ještě projít kolem malého parčíku a mé sny se budou moct zhmotnit. Laco - v buse sedí celkem dobrá holka. Zajedu si proto kvůli ní o pár zastávek dál. Vylezu s ní na konečný. Nikde nikdo... Že by dnešní večer nebyl zas až tak nudnej, jak se zdálo? U malýho parčíku ji konečně dobíhám. Zblízka za to fakt stojí! Zacpu jí pusu a snažím se jí vodtáhnout do křoví. Má docela sílu. Několikrát mě silně kopne a prokousne mi prst. Tím mi ale ještě víc zvětší chuť. "Moc se neškubej, bude tě to bolet ještě víc, než si myslíš, holčičko!" Když to vypadá, že konečně dostala rozum, blejskne se ve tmě čepel malýho kapesního nože. "Jau, ty svině!" Tereza - nechápu, kde se ve mně vzalo tolik síly, spíš jako kdyby se do mě někdo zhmotnil a za každou cenu se mi snažil zachránit život. Objevila jsem v jeho kapse malý nůž a všechen svůj strach a nenávist toho okamžiku jsem dokázala přenést do ruky křečovitě svírající tenhle ostrý předmět. Jonáš - vracím se z hospody poměrně brzo. Ňák mě začaly unavovat ty kecy, který tam všichni vedou.. Šourám se domů, když vtom to na mě přijde. No jo no, vosum piv je holt vosum piv. .. Zajdu za křoví do nejbližšího parčíku. "Do prdele! Vo co jsem to zakop?!" Nevěřím svým očím, v trávě leží cigoš a teče z něj krev jak z krvavýho cedníku. Sakra!!! Vytočím číslo a zajíkavě popíšu adresu. Skloním se nad tou černočervenou hubou. Myslím, že eště dejchá. Roztrhám triko a snažím se mu vočistit obličej. Jak dlouho tady asi leží a jaká skinheadská svině mu to asi udělala? Proberu se v nemocnici, nemůžu polykat, necítím nohy, připadám si jako velká, bílá outka. Nechápu, co se stalo.. Prej jsem vydráždil partičku cikánů, který mě zkopali do bezvědomí. Docela je chápu. Bylo pro ně asi nemyslitelný, aby vyholenec utíral cikánovi ze ksichtu krev. Oni pro tenhle obraz měli asi jiný vysvětlení...

19

Normální bílej chlap Jan Fic ZŠ, Klášterní náměstí 134, Moravský Krumlov 2. místo v I. kategorii Zpráva z tisku: "Včera ve večerních hodinách došlo při běžné obchůzce ke střetu občanů vietnamské národnosti se strážníkem městské policie. Strážník, pravděpodobně ... ...“ "To jsem to těm tlamám žlutejm natřel!" Strážník Tomáš, "hrdina dne", sedí v ordinaci lékaře a čeká na ošetření. Na oku mu začíná prokvétat modrá podlitina. " No jo, tak si taky bouchli, ale jak jsem vytáhl pistol, tak byli malinkatý. Jeden výstřel a měli po srandě. Já bych ty svině postřílel v řadě, kdybych mohl. Všude se to cpe, jsou toho plný tržnice, já bych jim ukázal. Toje teď ze mě velkej king. To su hrdina, když jsem je takhle zřezal. Už se těšim,jak mě bude doma rodina vobskakovat. A stará mi zas určitě dá! A děcka si mě budou víc cenit. Už aby byl pátek. Konečně zas budu doma. Teda jestli já ještě někdy potkám nějakýho barevnýho hajzla, já mu tak rozbiju držku, ten se z toho už nevzpamatuje! I na těch tržnicích mám co dělat, abych se udržel a nevyřezal to tam. A proč? Protože su normální bílej slušnej chlap. Jasný? Jasný! Normální a hlavně spravedlivej. A slušnej. Bílý sou dycky slušný. Hajzli žlutý. Co;;ť na mě tak pitomě čuměli? Voni si vo přesdržku koledovali! Provokovali, svině! Ale mýho kvéru se báli, to jo. Jo, a bude to v novinách. Marca, to jako stará, ta se se mnou bude camrat před kámoškama. A vony budou slintat. Konečně uvidí chlapa, co se nebojí. A já se nebojím těch usranejch žlutejch tlam. Ani těch čoudů cigánskejch bych se nebál. Jenže ty v mým rajónu nejsou. To je blbý. Ale teď už se těšim dom. Macina mě bude vobskakovat a bude milá. To jo. Určitě bude děsně milá. Možná mě koupí i lahváča! To je dobrý. Moc dobrý." Je pátek. Tomáš sedí ve vlaku. Už se těší na bouřlivé uvítání svými dětmi a ženou. Zcela ponořen do myšlenek si představuje, jak asi bude probíhat tento skvělý víkend: "Tak. Za chvilku budu v Bmě, pak půl hoďky autobusem a už na mě bude čekat stará. Ta bude čumět, ta mě bude vobletovat. Když je teď ze mě ten hrdina, tak určitě uvařila nějakej dobrej voběd. A klukovi budu vykládat, jak jsem těm mrchám žlutejm rozbil držku a jak jsem tam v tý Praze honil všelijaký jiný hovada. Ten se pak bude chlubit ve škole. Všichni budou čumět. A naučim ho všelijaký bojový chvaty, ať může zřezat kdejakýho barevnýho parchanta, když si na něho bude dovolovat. Teď mám od těch rákosníků hnusnejch trochu fialovou hubu, ale myslim, že stará se se mnou stejně bude líbat. No a děcka si mě budou o to víc vážit." Z přemýšlení jej náhle vytrhne blížící se zastávka, jeho poslední. Vystoupí a čeká, že mu co chvíli vletí do náruče jedno z dětí a žena ho políbí. Čeká. Čeká už půl hodiny. Na zastávce už nikdo není, zamračilo se a začal foukat vítr. Snaží se doufat, že se třeba porouchalo auto, nebo něco podobného. Po dobrých čtyřiceti minutách čekání konečně spatří důvěrně známé auto. Za volantem sedí jeho žena. Marcela, Macina, Marca. Ale nemá očekávaný výraz v tváři. Asi nečetla noviny, už to tam bylo. První, co řekne když vystoupí z auta, také nezní zrovna lichotivě. "No doufám, žes po cestě aspoň nakoupil, když už mi vezeš zas tu hromadu tvejch odpornejch špinavejch spodků. Kdo to má pořád prát?! Ty fakt jezdíš domů akorát nažrat se, vychrápat se a abych ti vyprala!" Tom pochopil, jak se věci mají. "Promiň, já sem.. ." "Tak to sem si mohla

20

myslet. Ty seš takovej kretén. Počkej, na zahradě a doma je práce nad hlavu a čeká jen na tebe. A co ta tvá rubačka? Stál ti vůbec ten tvůj výstřel z tý tvý blbý pistolky za ten fialovej ksicht? No nic, tak si nalož kabele a jedem dom." Po cestě nikdo nepromluví ani slovo. Marcela řídí a Tom doufá, že alespoň jeho děti budou mít radost z jeho příjezdu. Nakonec přece Marcela promluví: "Co tak blbě čumíš? Myslíš, že tě budu litovat, nebo tě obdivovat? Zapomeň. Až uvidim vejplatní pásku."

I

Jakmile spatří Zdenka svého otce, uvítá ho slovy: "Klika cvakla, vrzl pant, ve dveřích je ignorant! No ty vypadáš... " "Ale pěkně jsem ty barevný svině prohnal. Jen co je pravda." "Jo? A tu hubu sis rozbil, když jsi zakopnul o obrubník, že? Hihi..." Tom hledá poslední naději svého syna. "Tak to stačí jako uvítání. Kde je Martin?" Od východových dveří se ozve znuděné: "Čau." Spíš to ale bylo na rozloučenou. Právě si totiž zavazoval tkaničky od bot a chystal se jít ven. "Čau, nechceš si povykládat? Nebo jít někam ven?" "Jo, jasně.Ale ne s tebou. Jestli si chceš povídat, tak přemluv někoho jinýho, já jdu ven." Náhle se ozve z toalety Zdenčin hlas: "Jestli chceš, tak na sporáku máš voběd. Vohřej si ho." Tom si pohladí břicho scvrklé hlady. "A copak máme dobrýho?" "Polívku vod včera a brambory na loupačku. To víš, moc práce a na vyvařování není čas." Tom se rozhlédne po bytě. Jeho žena sleduje televizi, dcera si čte dívčí román na toaletě, syn pobíhá bůhví kde. Svěsí ramena, sklopí hlavu a pokorně si sedá ke stolu. Za deset minut užje Tom na zahradě. Řve na psa, ale spíš než nadávání je to svěřování se. "Ty smetáku jeden blbej. Co se mi furt pleteš pod nohy?! Ještě ty mě ser. Já mám bez tebe dost starostí. Kluk zas krade starý prachy - že ho to baví, smrada malýho. Stará mi ani uvařit už nechce…! Po večeři se Tom přece dočká "uznání". Alespoň na chvíli. Celá rodina sedí v obývacím pokoji a "obdivuje" jeho dovednosti. "... Tak. A takhle se uskakuje vlevo," poučuje Tom, celý udýchaný. Asi vteřinu poté sebou mrští o podlahu jako prkno. Celá rodina s vytlačeným úžasem v hlase zvolá: "No to je suprl" Na dalších pár minut se opět ponoří do vlastních myšlenek. "Tatik je debil. Von nepozná, že si každej myslí na svý ." - To je názor celé Tomášovy rodiny. Po dalších dvou hodinách přednášek o policejních akcích Marcela něžným hlasem řekne: "Když seš tak šikovnej, tak to nám zejtra můžeš vykopat ten kanál na dvoře." Co by Tom neslíbil v takovéhle situaci. Druhého dne, hned z rána začíná pracovat. Pomáhá mu při tom Martin. "Hele, běž a vodházej támhle tu hlínu vod tý jamy. At' to tam nepadá zpátky." Tom se hned cítí důležitěji, když může takhle rozkazovat. V zápětí se ale zděsí toho, co vidí. "Ty seš takovej kretén! Ty blbče!" Martin stojí ve výkopu po kotníky v hlíně, kterou právě pod sebou urýpl. Tom pokračuje: "Ty magore, aspoň si stoupni kus vod tý díry a nerejpej pod sebe, ale před sebe! A už mě moc neser!" Martin ukřivděným hlasem odpoví: "Si to udělej sám, když seš tak chytrej." Přeskočí výkop a zmizí ve dveřích s poznámkou: "Vyhul si!". Doma si stejně neodpočine. Marcela zavelí: "Tak aspoň umej nádobí." "Proč jako já?! Proč to neumeje Zdenka?" "Zmlkni a umejvej. Zdenka vařila." "Tak to žrat nebudu!"' Marcela uštědří Martinovi pohlavek a zmizí v ložnici se slovy, že v tom případě je celý den bez jídla. Odpoledne přijede návštěva. Je to známá Marcely. Dlouho do noci hrají karty, popíjí starorežnou a diskutují o všem možném i nemožném. "A co ten tvůj starej? Co ti ťamani? Sem něco četla v novinách. Aspoň je ted'ka známej, ne?" "Prosimtě, ten debil se taky musí hnedka s každým porubat. Akorát mu teď huba hraje barvama jak pucle. Myslí si, jak je důležitej, a nikoho nezajímá. Už de." Do jídelny vejde Tom. "Zdar Tome, ty vypadáš." Tomáš se začervená. Tedy, ještě víc zfialoví. "Čau. Já bych těm sviním barevnejm dal." Marcela ho 21

hned srazí. "Hele, nevim, kdo je tady barevnej. A co ten kanál?" "Jo, už to zejtra dodělám." "Tak běž spat. A nevotravuj tady." Je neděle. Děti sledují televizi, Marcela vaří a Tom kope odpad. Marcela ve volné chvilce zajde do ložnice, kde děti sledují televizi. Hned si uvědomí, že sem vůbec neměla chodit. "Martine, ty blbečku, ty si nedokážeš normálně sednout, že?! Ty to dycky musíš celý zrajtovat." "Dyť si to upravim." "Taky že jo! Teď hned. A pak si sedneš na zem. A ty, Zdenko, skoč pro taťky, že už bude voběd." Zdenka je během chvíle zpět a směje se tak, že téměř ani nemůže nadechnout. Marcela nechápe, o co jde. "Čemu se tak chechtáš?" "Se podívej z vokna." Tomáš měl hlínu na dvou hromadách a z jedné hromady ji přenášel na druhou hromadu. "Fakt vymatlanej." ulevila si Marcela. Sotva Tom vejde do dveří, začne nadávat Martinovi: "Ty blbečku, co zas vyžíráš ten cukr?! Pak se nediv, že seš vyžranej jak prase!" "Já se nedivim." odvětí Martin. "A nevodmlouvej." Zdenka, která právě vychází z toalety, procedí mezi zuby: "Aspoň si nehraje s hromádkama hlíny.“ „Zapadni!“ zařve Tom, celý rudý. Po obědě Tom co nejrychleji dodělá odtok a už je čas se sbalit. Samozřejmě, že se ještě stihl pohádat s Marcelou o prádle a o penězích. Tom se těšil zpět do Prahy stejně jako před třemi dny domů. Možná ještě víc. Ještě v noci ho vezla Marcela na nádraží. "Tak se mějte pěkně," řekne Tom, když vystupuje z Marcelina auta. Spíš by ale chtěl říct: "Už ať jsem od vás hodně daleko a na dlouho." "Nojo, ty se taky vopatruj." Štěkne Marcela jen proto, aby nemusela říct: "Ty mě taky mužeš." "Jo, a až pojedeš dom, kup v Tesku cukr, má tam bejt levnej, budeme zavařovat. Bez toho dom ani nejezdi, nebo mě nasereš." Tom skočí do autobusu a už se ani neohlédne. Cestou do Prahy přemýšlí. "Tak. Ted' zas konečně budu v práci. Ten víkend stál za prd. Tady mě aspoň nebudou srát děcka. Stará mi ani nedala, spíš nadala. To je jedno. Za chvilku budu v práci a těm hnusnejm sviním žlutejm to natřu! Jo. Už ať se mě bojí! Ať se mě aspoň někdo, do prdele, pořádně bojí. Každej normální chlap přece potřebuje, aby se ho někdo bál. Nebo aby ho měl někdo rád? Teď si nejsu jistej. Hovno leda. Ať už se ty svině z tý žlutý blbý rasy třesou - jejich zlej sen se vrací do služby!"

22

Rasismus po česku Tereza Hejdová Gymnázium Zikmunda Wintra, Náměstí Jan Žižky 186 Rakovník čestné uznání ve II. kategorii Už jsou ty tam doby, kdy se i u nás, v našem malinkém Česku, skvěly na restauracích nápisy typu "Jen pro bílé", nebo kde jednoduše Rómy neobsloužili. Matiční zeď a další jiné zdi se sice formálně zbořily, ale žít spolu stejně neumíme. Dokonce i fenomén vietnamských tržišť, který nikde jinde v Evropě neměl obdobu, už bere za své. Malá česká městečka přenechala své kamenné obchody nejméně z poloviny právě vietnamským imigrantům. Kultura prodeje se sice nezměnila, dohoda třeba při reklamaci je nemožná, jenže spořivý český človíček prostě neodolá úžasným cenám za zboží, které se, ovšem v silonové kvalitě, holedbá značkami jinak předražených firem. Prostě ona přistěhovalá menšina nám během pár let dokázala vnutit podivný styl oblékání. Nikoli orientální střih úžasných barev, ale párající se nestálobarevný hadr. A tak jsme všichni tak trošku unizono, protože je jedno, jestli nakupujete v Písku, Rakovníku či v České Třebové. "Berou nám práci!" slýchám často na úkor ukrajinských dělníků. Oni totiž již dávno nepracují jen na stavbách a při sezónních zemědělských pracích. Najdete je mile se usmívající ze pultem i v restauračních kuchyních. Jenže oficiálně tady nejsou. Tak co s tím? "Zvýší nám porodnost, když podobně jako jiné evropské státy vymíráme?!" Jenže budeme pak ještě vůbec Češi? "Takový hezký kluk a vzal si cikánku, Ukrajinku.. ." Určitě jste to také nejednou slyšeli. A nebo to zděšení, když se zeptáte, jestli by ochotně bydleli třeba vedle Arabů. Ještě tak kdyby jim z kapes padaly Palačtí a Destinové. Jenže co by tady dělal ropný magnát! Mám spolužačku Romku. Ona je vlastně Romkou jen po mamince. Tatínek je bílý zámožný podnikatel. Ačkoli jsou rodiče rozvedeni, Věra je doslova zahrnována pozornostmi od otce. Každý módní výstřelek má jako první. Ačkoli si národnost píše českou a za své romství se dokonce stydí, rómská asistentka ji zařídila bydlení a stravování na internátě zdarma a ještě příspěvek na sportovní ošacení a školní pomůcky. Nezáleželo na příjmu rodiny. Stačí, že je Romka a studuje na střední škole. O sociálně daleko slabší bílé studenty se nestará nikdo. Inu, také rasismus. Jenže nějak naruby. Jako bychom si s tím nějak nevěděli rady. Možná je náš postoj zapříčiněn tím, že jsme se labyrintu národů otevřeli teprve nedávno. Jenže přítelkyně mé matky je ve Francii provdána bezmála pětadvacet let a stále ji vnímají jako cizinku. A o jejich dětech dodávají: "Mají české vychování..." O třech vlnách migrace cikánů do Čech dnes už slyšel každý. A přece soužití je problém. Prostě mám pocit, že vždycky existovalo viditelné dělítko. Amerika nebo Evropa, nyní nebo třeba ve středověku. MY a ONI. Jen jsou období, kdy je to více či méně vidět. Jsem přesvědčena, že minorita by se vždy měla snažit maximálně přizpůsobit majoritní společnosti, doslova s ní splynout, když už si právě tuto společnost vybrala za svou vlast, domov. Neříkám, že by měli zapomenou na své zvyky, tradice, kulturu... Jenže zatímco kulturou můžete obohatit a okouzlit třeba i majoritní společnost, třeba módní vlna orientálních tanců v současnosti, některé zvyky je prostě oželet a jiné ponechat jen na kruh rodinný. Nedávno jsem se zatoulala na hřbitov. Hned na první pohled mě upoutaly veliké žulové náhrobky s portréty Rómů třeba při hře na harmoniku nebo v obrovském srdci. Zdálo se mi to kýčovité a poněkud světské. Jiný kraj, jiný mrav. Jenomže pak jsem si všimla několika napůl vypitých lahví zabodnutých do načechrané země. Nešlo o petku, kterou tu nedopatřením zapomněl příbuzný po zalévání, ale o vodku a rum. Večer tu byl malý mejdan

23

a na zesnulého se nezapomnělo. Zvláštní. Vždycky jsem si hřbitov spojovala s nostalgickým a velebným tichem, kam se chodí utřídit myšlenky. Uvědomit si, že jsme tu jen krátce, takže každé trápení se najednou může zdát menší. Ale mejdan? Nejsem si najednou jistá, zda jsem skutečně dost tolerantní. Mou babičku by to určitě rozzlobilo, já si s tím nevím rady, a proto to jen konstatuji, pro mé děti to bude zajímavé a jejich děti to mohou vnímat jako zcela přirozené. Takový je život. Vzájemné přizpůsobování, stírání hran. Nemyslím si ale, že ideální soužití, ve kterém nebude záležet na barvě pleti či národnosti, ale na lidských hodnotách, je někde v dohlednu. Asi jde o staletí, protože od dob kukluxklanu po dnešní čínské či černošské čtvrti se sice urazil kousek cesty, ale co se ve skutečnosti změnilo na rozdělení společnosti? Možná jen had nepřátelství spí. Křišťálová noc a holocaust. Kolikrát jsme přesvědčeni, že se lidstvo poučilo z dějin a že se některé věci už nikdy nebudou opakovat. Jenomže pak stačí skupina lidí, trocha stresu a při prvním nezdaru už se hledá viník. A obvykle najde. Kolik je jen třídních kolektivů národní školy, kde zakořenil ostrakismus a kolik šikany prostě nevnímáme. Říká se, že problémem společnosti je nedostatek pozitivních vzorů a tím i absence hodnot. Zní to rozumě, jenže v konzumní společnosti je jediným měřítkem úspěch. A jedinou měrou úspěchu jsou peníze. Když nahlédnete mezi VIP, tady se nepřetřásá barva kůže a národnost je jen zajímavůstkou. A přece, když se podívám na znetvořený obličej Michaela Jacksona, nejsem si jista, že by barva kůže a celkový typ u něj nehrály roli. Ostatně Hana Zaňáková si třpyt světla pojistila hned dvakrát - Lucie Bílá. I to je doklad, jak těžké musí být splynutí s majoritní společností. Ostatně ono i to naše češství se hlásí jednou více ke Slovanům a jindy více ke Keltům.

24

Chlapec z domu růží Michaela Vitulová Moravské gymnázium, Veveří 30, Brno čestné uznání v I. kategorii V jednom z nejkrásnějších měst jižní Moravy,na konci dlouhé ulice obklopené alejí stromů stojí opuštěný a záhadný dům, okolo kterého rok co rok na počátku léta rozkvétají keře planých růží. Je tomu desítky let,co dům žil štěstím a láskou a byl svědkem tolika dobrého a zlého, bolesti a utrpení. Vystavěl ho jeden židovský architekt a stavitel Friedman pro svoji rodinu, později byl sídlem gestapa. Stal se oporou a pýchou ruské ambasády, ale nyní pozvolna chátrá, je opuštěný a vypráví povídku velké lásky a přátelství. V době 2. světové války, po atentátu říšského protektora Heydricha, se mění život mladých lidí, mnozí jsou vězněni, odváženi do koncentračních táborů za své protifašistické myšlení, nebo jen za to, že jejich rasa není pro Němce přijatelná. Ale přesto jejich přátelství a věk je předurčen tomu, že život je krásný i v takto těžké době. Daniel bydlí v domě růží. Má velkou rodinu a často zve své přátelé na posezení v nádherné zahradě s altánkem,jezírkem s rybičkami lekníny, kde všichni společně diskutují, večer hrají na kytary a zpívají. V době zákazu večerního vycházení se tajně scházejí v domě. Daniel, židovský chlapec s velkýma černýma očima, tmavými vlasy a zářivým úsměvem pokukuje po blonďaté Marii, která mu úsměvy opětuje. A celá parta pěti chlapců a dívek jim fandí, pomáhají, co to jde, nosí dopisy a snaží se zpříjemnit jim tolik těžkou dobu pro lásku židovského chlapce a české dívky. Chlapce, který musí nosit velkou žlutou hvězdu na klopě svého saka. Je léto, zahrada rozkvetla a plané růže jsou svědkem velké lásky. Mladí lidé se scházej í v altánku, když v tom okamžiku zastaví u domu černé auto a muži v kožených kabátech nechávají vyrazit venkovní dveře a s křikem vnikají do domu. Z něj se ozývá bolestný křik, pláč a výstřely. Marie s Danielem schovaní spolu s ostatními přáteli za altánkem jen zděšeně sledují, jak němečtí důstojníci odvádějí některé členy Danielovy rodiny. Marie pevně drží Daniela a bráni mu, aby vyběhl za svoji rodinou, kterou auto odváží na gestapo. Jejich osud je zpečetěn. Budou odvezeni spolu s dalšími židovskými rodinami do koncentračních táborů a jejich majetek využijí k osobním účelům členové gestapa. Daniel ví, že musí zmizet,že budou hledat i jeho. Celá parta mladých lidí dohodla plán a ihned ho realizují. Tajně odvážejí Daniela do sanatoria, kde pracuje jako šéflékař Mariin otec. Tam Daniela zaměstnají jako pomocníka v zahradě a ubytují jej v sanatoriu. Marie nosí Danielovi informace od známých, kteří zjišťují zprávy o jeho rodině. Mladí lidé žijí pro svoji lásku až do té doby, než se donesou Danielovi informace o blížícím se transportu židovských rodin do koncentračního tábora. Daniel i přes Mariiny prosby a domluvy kamarádů prchá ze sanatoria. Utíká domů, do svého domu růží, trhá kytici květů, v rychlosti sebere několik hraček pro své sourozence a spěchá na vlakové nádraží s nadějí, že najde své blízké. Nešťastná Marie utíká za ním. Na nádraží je plno vojáků se psy, ozbrojených mužů v uniformách a kožených kabátech. Vagóny jsou přeplněné. Daniel spatřil svoji rodinu, která čeká na odjezd vlaku. Marie, která také přiběhla k vlaku Daniela, prosí, aby mlčel a neprozradil se, ale chlapec odmítá a utíká ke své matce. Gestapo okamžitě chlapce zatýká a ověřuje si jeho totožnost. Následuje zatčení a přiřazení k rodině s transportem do tábora v Polsku. Daniel ještě stačil z vlaku odhodit Marii kytici. Vlak odjíždí a Marie zůstává sama. Je těžké loučit se s láskou. Ubíhají měsíce a ona se snaží zjistit, co se stalo s Danielem a jeho rodinou, ale marně. Po válce Marie uprosila otce a cestují do Polska, hledají Daniela a jeho rodinu. S nepořízenou se vrací. Čas běží, střídají se roční období. Dům stojí na stejném místě, zahrada zpustla, každým rokem jen rozkvétají plané keře s růžemi. 25

Květ lásky Rostislav Janata Střední pedagogická škola J.H. Pestalozziho, Komenského 3, Litoměřice čestné uznání ve II. kategorii Procházím se po koberci stromového listí. Je podzim a stromy na zem pomalu odkládají svoji barevnou vlečku, aby se zas na jaře mohly ustrojit do odstínů zelené. Myšlenky mě zavedly až k rozlehlému lesu, který se přede mnou náhle rozprostřel. Jeho koruny sahají snad až k nebesům - tak je velkolepý. "Přeješ si vstoupit?" osloví mě něčí hlas z lesa. "Ale kam? " zeptám se. "No přece do světa fantazie," zpoza stromu vystoupí skřítek. "Já jsem tvůj průvodce. Mé jméno je Nemo, to v naší řeči znamená Nikdo." Má na sobě sněhově bílý plášť a hlavu mu zakrývá kápě, takže je až neskutečně malý, nesahá mi ani po kolena. "Pojď," pobídne mě a společně vkročíme do lesní říše. Půda i všechno rostlinstvo je jak potažené černým závojem smutku, ale s přibývající hloubkou lesa příroda začíná jakoby ožívat. "CO je to támhle?" vyhrknu, když několik metrů od nás spatřím jakési postavy vznášející se nad zemí. "To jsou víly." "Víly?" zašeptám. "Prosím, ukaž mi je. Doveď mě k nim." "Pokud si to přeješ," přikývne Nemo. "Ale víly tě mohou lehce zmámit, a to, co uvidíš, tě může velice ranit." Srdce mi buší nedočkavostí, až je uvidím. Skřítek mě dovede k houštině, odkud se mi naskytne pohled na ty nejkrásnější bytosti světa. Víly tančí v kruhu a nechávají se vést jemnou hudbou přírody. Jejich chodidla se téměř nedotýkají země. Náhle se jedna z víl zastaví a naše pohledy se střetnou. V celém těle mi začne kolovat obrovský žár, který se mísí s chladem a začíná zaplavovat moji mysl. Jsem jak zbaven smyslů. Nic už pro mě nemá váhu, pouze Ona znamená můj život! Ozve se ďábelské zavytí odněkud z temné části lesa a z křoví se vyřítí černé stvoření připomínající vlka. Dřív, než stačí víla učinit sebemenší pohyb, zakousne se jí ta stvůra do krku a Ona padne k zemi usmrcena. Néé!" vykřiknu a podlomí se mi kolena. Vlk, jenž nepřestává cupovat svoji oběť, ji táhne do lesa a já jsem bezmocný. Jako bych ztratil vše, pro co jsem žil. "To stvoření bylo zlo," řekne skřítek, "číhá všude okolo a už nikde před ním není bezpečno. Pojď, musíme pokračovat. Naše společná pouť ještě není u konce." Už nechci nikam jít a nic vidět, ale cítím, že musím. Pokračujeme po úzkých cestičkách stále do středu lesa. Ani nevím, jak dlouho jsme už na cestě, přestal jsem vnímat čas.

"Tohle je Studánka lidské budoucnosti," řekne Nemo a zastaví se. "Její hladina nebyla nikdy úplně průzračná. Jeden čas byla plná bláta a stát se to může znovu, pokud tomu lidé nezabrání. Když se kdokoliv dotkne její hladiny, spatří svoji budoucnost, která může, ale nemusí být skutečná. To je ale zakázáno, protože už mnoho lidí toho zneužilo...!" "Proč zneužilo?" přeruším ho. "Protože jsou to lidé," řekne a otočí se ke mně zády. Sám sebe přistihnu, jak pomalu posouvám svoji paži ke studánce. Má touha je větší než rozum. Zrcadlo budoucnosti se přede mnou začíná otevírat. Hladinu mám už skoro na dosah! Celým tělem mi prochází zvláštní brnění! Už! "Néé!" zděsí se skřítek a já poprvé spatřím jeho zjizvenou tvář. Nemo mě chytí za paži a sevře ji tak pevně, až padnu na kolena.

26

"Tobě nestačí znát minulost?" zavrčí a v jeho očích se zračí zlost, "tak tady ji máš." V mé mysli se začnou promítat děsivé okamžiky, které jsem sám prožil a na něž jsem se bál i vzpomenout. "Dost - prosím!" „Musíme dál," přikáže skřítek a pustí moji ruku. Klopýtám za ním dalším labyrintem pěšinek. Až teď si všimnu, že má u pasu přivázaný váček, který nepřestává měnit barvy duhy. Nemo si ho úzkostlivě střeží a neustále se ho dotýká svoji levačkou. Procházíme krajinou, v níž příroda snad musela znázornit všechny krásy rostlin, které kdy jen lidské oko zahlédlo. Zdá se mi, že nás stále někdo sleduje. Podivný uhlově černý stín se míhá za stromy a lemuje naši chůzi. Pouze pohybem naznačím skřítkovi přítomnost nějakého vetřelce. "To není pouze tvé domnění," sdělí mi Nemo, "to je přízrak nenávisti, který stále obchází všechny kraje světa a hledá své oběti. Nemo se náhle zastaví a ukáže před sebe: "Tohle je Strom poznání. Až projdeme branou z jeho kořenů, budeme téměř v cíli naší cesty." Koruna krásného stromu je rudá jako západ slunce nad mořem. Svými pažemi se objímá s ostatními společníky v lese, se kterými pak bok po boku zpívá šumivé písně stromů. Mohutný kmen symbolizuje jeho nekonečné stáří a moudrost. Společně projdeme pod spletí jeho kořenů a ocitneme se na kulatém paloučku. Zem i všechno ostatní je zde tak jemné, jako by mě příroda s každým mým pohybem hladila a dokazovala mi svoji otevřenou náruč. Nemo si od pasu odpoutá váček a pohlédne mi podruhé do očí. "V tomto váčku jsou semínka míru a rovnosti všech druhů lidí na celém světě." Skřítek vysype obsah váčku podél obvodu paloučku a semínka snad ještě před dopadnutím na zem začínají růst. Jejich stonky pomalu směřují vzhůru - za životem. Uprostřed paloučku se všechny stonky spojují v jednu nádhernou květinu, která vykvete jemně růžovým Květem lásky. "Vidíš," řekne Nemo, „tohle je úděl lidí, žít spolu v lásce a navzájem se milovat bez jakýchkoli rozdílů.“ „Tady končí naše pouť... Každý člověk má svého skřítka, který mu může ukázat tento svět fantazie, ale pouze když jeho pán bude chtít. Pod tímto květem končí život a poslání všech skřítků. Sbohem a nech své srdce navždy otevřené." Nemovy oči se pomalu zavřou a jeho tělo se rozplyne kamsi do neznáma. Nějaká zvláštní síla tíží má víčka a tlačí je dolů. Už to nevydržím a mrknu. Kouzelný les je pryč a já ležím na trávě uprostřed zarostlého pole, ale už nikdy nebudu stejný. Potkal jsem svého skřítka.

27

Pohádka o bleší civilizaci Jiří Kaman SPŠ keramická, Písecká 203, Bechyně 3. místo ve II. kategorii Na začátku byl pes, takovej chlupatej hafan, co si pořád hraje, žere nebo spí. No a tenhle pes, jak už to tak bývá, měl kožich plnej blech, malejch, zrzavejch potvor, co se vám zavrtaj pod chlupy a tam vás koušou a štípou, jen abyste neměli chvíli pohodlí. Ten pes je nechtěl. Drbal se, kousal se, válel se v blátě, vyl, ale to víte, blechy! Zabydlely se v tom jeho kožichu jaksepatří, a když mu zrovna nesály krev, množily se. A protože do bleších žaludků se toho moc nevejde, bylo jich víc a víc, až jim byl ten chudák hafan malej. Lezly jedna přes druhou, hejbat se nemohly, ale že byly hloupoučký, množily se dál, takže jich vůbec neubejvalo. No a pak se začaly hádat. Blechy, co byly za ušima, nadávaly na ty od ocasu, že prej se moc roztahujou, že smrděj a kdesi cosi, a že tu nemaj co dělat, ať jdou pryč, že je tu nikdo nechce. No to se ví, že ocasní se nedaly, začly všechno svádět na ty z třísel, že jsou hlučný, sprostý a vošklivý, a že voni tu nemaj co dělat, a ať voni jdou pryč, no zkrátka celej kožich se začal dohadovat o tom, kdo je lepší a kdo má právo žít a kdo ne, a i facky padaly, no prostě hrůza. Jen toho psa se nikdo nezeptal, co si o tom myslí, praly se tam o krev, ale že není jejich, jim nevadilo. No vřelo to tam dlouho, až ty mrchy nenapadlo nic lepšího, než vymyslet zbraně, a začaly se vraždit naostro. A pes se drbal a kousal a vyl, ale blechám to bylo fuk a rvaly se dál. Pak se ale stalo něco, co jim všem vyrazilo dech. Blechy hřbetní prohlásily, že prej je dokázáno, že se ve svým prostředí vyvinuly v dokonalej druh, že mají delší nohy, vyšší inteligenci a tmavší, nenápadnější barvu, zkrátka že jsou nejlepší, že mají největší šanci přežít a že ostatní jim musí uvolnit místo. A aby dokázaly, že to myslí vážně, zbombardovaly ocas a všechny tamní blechy postřílely. Už to nebyly hádky a rvačky jako v hospodě, byla to válka, a to není žádná sranda. Hřbetní obklíčily třísla a začaly se cpát na břicho. Břicho se samozřejmě nedalo a podniklo protiútok. Všude se střílelo, kožichem se valily potoky krve. Ne psí, tentokrát bleší. vůbec je nezajímalo, že jsou všechny stejný, že jsou blechy a že by si měly pomáhat. Rozdělily se do klanů, a když byl někdo „cizí“, bác ho. Jo, někdy se jich spojilo víc do kupy, a bojovaly proti stejnýmu nepříteli, ale když ho porazily... No, zkrátka s tím jednou začaly, a bylo by to bejvalo nebralo konce a vraždily a množily by se, co by byl ten pes živej, kdyby nebylo toho věčnýho kousání, drbání a vytí. Ne že by to vadilo blechám, ty si zvykly, ale ten pes, to jsem vám neřek, měl pána. No a ten pán, když viděl, jak se ten jeho chuděra trápí, koupil šampon a celýho ho vykoupal. A válka skončila. Skončily i blechy. Už nebylo dokonalejch ras a hrdejch národů, už nebylo hádek a rvaček. Blechy byly všechny stejný, spokojený, mrtvý. Škoda, že je netrklo, že se můžou tolerovat, že jsou vlastně stejný a že si můžou pomáhat, bez ohledu na barvu pleti nebo dýlku noh. Mohly bejt spokojený zaživa... A pes? Ten spal.

28

Slovo holocaust Jana Chvátalová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 2. místo ve II. kategorii Sedím nad stránkou čistého papíru, na které mám zatím velkým písmem napsáno jediné slovo: HOLOCAUST Z hodin dějepisu vím, že se tento pojem používá jako pojmenování pro vyhlazení Židů za 2. světové války. Proto jsem se domnívala, že napsat slohovou práci na toto téma nebude tak těžké. Ve slovníku cizích slov jsem se dočetla, že holocaust (hebrejsky ŠOA) pochází z řeckého pojmu "úplně spálený" a váže se k obětování ohněm ve starověku, nebo může znamenat i mýcení lesa ohněm. Tak to je oficiální výklad tohoto slova. Na stole se mi vrší otevřené knihy vážící se k touto tématu, všude kolem mám rozložené papíry se vzpomínkami těch, kteří prošli a přežili koncentrační tábory, vyvražďování a pochody smrti… Každý článek je jiný, a přece jsou všechny stejné. Všechny vzpomínky jsou děsivým svědectvím o době, ve které její hrdinové žili. Mohu tedy napsat ještě něco víc, než je ukryto ve vzpomínkách těch, kteří přežili? Znovu se dívám na svůj list papíru A zase vidím stejné slovo. HOLOCAUST - pronásledováni a vyvražďování Židů, ale i Romů nebo Slováků, prostě etnických skupin,které se které se nevlezly do tzv. čisté "germánské rasy ". Čím však byli jiní? Co dávalo právo Němcům, aby se jako národ nadřazovali nad ostatní,co jim dávalo právo vyvraždit téměř 6 milionů Židů s nepopsatelnou krutostí v koncentračních táborech? Bylo to snad proto, že se lišili barvou pleti, náboženským vyznáním, vírou v jiného boha, způsobem života, vyznáváním jiných hodnot? Nevím. Ovšem nenašla jsem ani odpovědi, které by mi řekly, ANO, měli na to právo. A tak pořád sedím, dívám se na svůj čistý list papíru, na kterém mám stále jen to jediné slovo. Slovo, které tvoři devět písmen abecedy. Devět písmen, které spojením do jednoho jediného znamenají kus historie našeho světa. Devět písmen, které cosi skrývají. Co se z nich dá asi vyčíst? H První písmeno, dá se říct, že tohle je začátek. Začátek této abecedy, ale znamená i počátek historie 2. světové války i začátek genocidy židovského národa. Dá se spojit se jménem.HITLER. Kdyby nebylo této postavy, pravděpodobně by se dějiny světa psaly trochu jinak. Možná! Byl to fanatický vůdce, který s pomocí dalších např. H. Himlera nebo R. Heydricha, dokázal ovlivnit celý národ a rozpoutat 2. světovou válku.

O Představuje OSVĚTIM, Němci ho přejmenovali na AUSCHWITZ, koncentrační tábor na území Polska. Původně určen pro Poláky. Od roku 1941 sem směřovaly transporty ze všech zemí obsazených Němci. Odhaduje se, že jen Židů zde zahynulo kolem 4 milionů. Po příjezdu do tábora vítala vězně vstupní brána s nápisem "ARBEIT MACHT FREI " (práce osvobozuje). 29

Dobře zvolené heslo, které vystihlo smysl koncentračního tábora. Pracuj pro německý národ ze všech svých sil. Pokud už nebudeš schopen, nebo se proti tomu postavíš, ZEMŘI! Takže ve jménu tohoto hesla probíhaly všechny nově příchozí transporty stejně.. Vězni po příjezdu do tábora museli odevzdat všechny své osobní věci a pak proběhla selekce. Vytřídili se zdraví a práceschopní lidé, kteří mohli pracovat pro německou říši. Ostatní - staří, děti, nemocní, mrzáci, pokud nezemřeli během transportu, byli posláni do plynových komor. Transport činil cca 1000 lidí, šanci na přežití však dostalo asi 200 z nich. Ti byli ostřiháni, prošli desinfekcí, umytím a označkováním, tím se myslí vytetování pořadového čísla na ruku, nebo přišití označení na rukáv oblečení vězně. Od toho okamžiku ztratili vězni svou identitu, poslední důkaz, že jsou ještě lidé. Stali se pouhým číslem.

L Můžeme si pod tímto písmenem představit slova LÁSKA, LIDSKOST, LÍTOST… Vytratila se, nebo zmizela. Místo nich zůstala LEŽ, LHOSTEJNOST, nenávist, zloba, udavačství, pomsta.

O Písmeno, které se opakuje znovu. Snad asi proto, že OSVĚTIM se nedá popsat v jednom slově. Třeba vzpomínka ženy z koncentračního tábora, která je důkazem nelidského jednání Němců. „Kolem nás prošel průvod dětí z transportu. Šly v průvodu za sebou, některé se držely za ruce. Byly pěkně oblečené, některé si ještě nesly svoji panenku. Šly odevzdaně, pomalu, ještě se vzpomínkou na rodiče, které tam někde vzadu nechaly. Některé kousaly namazaný chleba s máslem jako vzácnou pochoutku. Ten kousek chleba byl však poslední. Celý průvod šel do plynu.“

C Dá se říct, že jsem v koncích, nic, co bych mohla k tomuto písmenu přirovnat. Ale přece jen! CYKLON B, smrtící plyn, krystalická kyanovodíková sloučenina. Začal se používat k likvidaci vězňů v koncentračních táborech, v tzv. plynových komorách. Poprvé byl použit v září 1941 v Osvětimi.

Například k usmrcení 1.500 lidí bylo zapotřebí 5 -7 kg tohoto jedu. Jen za jediný rok spotřebovali v Osvětimi 20 tun cyklonu B !!!

A Je počátečním písmenem abecedy, také je to samohláska, bez níž by se nedala tvořit slova a potom věty. Dá se tedy říct, že se bez něj neobejdeme. Škoda, že se nedá nějak schovat a s ním i to, co představuje.

ANTISEMITISMUS, tomto slově je ukryta po staletí živená nenávist vůči příslušníkům jiných etnických skupin, a to především k židům. Kořeny této nenávisti sahají až k počátkům křesťanské civilizace. Vrcholu dosáhla v roce 1939, kdy se dostal k moci Hitler, který tuto nenávist rozšířil do celého národa. Obvinil Židy z veškerých těžkostí, kterými Německo procházelo (v té době vrcholila hospodářská krize) Židy jako národnostní menšinu prohlásil za podřadnou rasu, zbavil ji všech občanských práv a vyhlásil tzv. "Konečné řešení židovské otázky" jako svůj program, na jehož konci nesměl 30

zůstat jediný živý Žid, protože "Musíme zlikvidovat všechny Židy do posledního člověka, neboť i ten jediný by dokázal zlikvidovat německý národ!“ Takový byl počátek likvidace Židů nejen v Německu, ale i Němci obsazeném území. Byl jim zabaven veškerý majetek, museli nosit žlutou hvězdu jako potupné označení JUDE (ŽID). Nesměli chodit do školy, zastávat významné funkce.Lékaři nesměli ordinovat, učitelé učit … Nakupovat mohli jen v určené hodiny, v obchodech jen pro ně určených. Stejně tak mohli navštěvovat pošty, banky, holiče, kadeřníka apod. Byla jim zakázána návštěva divadel, kin, restaurací, plováren, sportovních areálů, nesměli jezdit ve městech hromadnou dopravou, dokonce vstoupit do některých významných ulic. Zakázány byly bohoslužby, mnoho synagog bylo vypáleno, zavřeno a zbořeno. To vše však byl jen začátek. Následovaly transporty, které přes pobyt v ghettech končily v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Židé dle Hitlerova plánu měli vymizet ze světa. A to vše v duchu hesla: "Jeden národ, jedna rasa, jedna říše.“ Konečně jsem na konci této podivné abecedy. Pořád však mám devět písmen. Písmen, která osamocena nic neznamenají, spojíme-li je však k sobě, co všechno mohou vyprávět. Co brání v tom vynechat třeba čtyři písmena? Zůstane jich v tom případě jen pět. T–O–U-H–A Ano. Dalo by se říct, že spojení těchto písmen vyjadřuje slovo, které všichni ti, co přežili, i ti mrtví, používali nejvíc. Toužili po obyčejných věcech, kterých my si moc nevážíme, neboť jsou pro nás samozřejmostí. Pro někoho ta touha představovala kousek chleba, čokolády, svítící slunce nad hlavou, volnost, naději na šťastné shledání, kousek místa jen pro sebe, bez příkazů, nadávek, neustálého ponižování. Nebo třeba touhu rozběhnout se po louce plné květin, které se dají natrhat, a na jejímž konci čekají rodiče, sourozenci, kamarádi. Prostě TOUHA po čemkoli, co znamená docela obyčejný život. Co říci závěrem? Vzpomněla jsem si na starý židovský zvyk, který se přenášel po staletí z pokolení na pokolení a váže se ještě k době, kdy v Izraeli pohřbívali Židé své mrtvé do pouště. Protože byl všude jenom kolem písek, obložili hrob kameny, aby mrtvé chránili před zvěří a před ztracením ve věčném písku. Potom, při každé návštěvě svého mrtvého, přinášeli na hrob jako vyjádření vzpomínky na něj kamínek. V mnohem pozdější době ještě pod kamínek vkládali lísteček se vzkazem nebo přáním. Proto bych chtěla zvednout ten pomyslný kamínek a vložit ho na hrob všech těch nesmyslně zemřelých se vzkazem: „Nemůžeme na tyto události zapomenout, vymazat je, obejít nebo nějak schovat. Prostě se staly, existovaly, nejde je vypustit ani zapřít. Ať tedy zůstanou varováním, kam až může vést touha po moci, nenávist mezi lidmi a národy. Nechť zůstanou varovným poselstvím pro všechny, a to především v dnešní, teroristickými útoky protkané době. Snad se z těchto událostí poučíme a nedopustíme, aby se něco podobného znovu opakovalo!“

31