Střípky (nejen) z Finska Po návratu z našeho vydařeného výletu na Noth Cape jsme začali opět běžný život v Youth Center Vasatokka. Takže jako obvykle uklízení, vytírání všeho možného apod. Ale nějak jsem si na to přivykl, takže to utíkalo celkem rychle ☺. Většinu času svítilo sluníčko a poslední zbytky sněhu docela rychle tály. Nejpatrněji bylo toto tání sněhu patrno na jezeře, do kterého jsme se chodili každé ráno smočit. Hladina vody v jezeře se totiž nepatrně zvedla. Pro někoho možná nepatrně, ale já si toho rozhodně všiml. A zaregistroval to i Esko, který hned po našem příchodu k jezeru řekl: „Look, the water level has risen.“ A také ta voda se mi zdála o něco teplejší (nebo jsem si na to již zvykl?☺). Po práci, která jak již jsem uváděl, spočívala hlavně v pomoci při uklízení, ale také jsem jeden čas pomáhal Jounimu natírat stěny (což mě tedy bavilo mnohem více než uklízení ☺) jsem párkrát jel, vždy na pár hodin, pomáhat Eskovi stavět jeho barák. Ono místo je vzdálené asi tak 7 km od Youth Center Vasatokka a přibližně 3 km od města Inari. Je to opravdu kouzelné místečko. Domek (ve stylu srubu, samozřejmě ☺) stojí na takové vyvýšenině. Čech by řekl, že naprosto na samotě v lese, ale tak tomu není, protože kousek vedle je další barák jeho nových sousedů ☺. Kousek pod onou vyvýšeninou teče řeka (která je prý plná velkých pstruhů) a všude kolem vás je borový les ☺. No prostě jak z pohádky. Když jsem se tak díval z toho provizorního lešení, které nám pomáhalo při zakládání těch, celkem těžkých, dřevěných částí (trámů), dolů na řeku, řekl jsem Eskovi rovnou, že se ve mně právě probudil druh jakési „žárlivosti“ ☺. A dny, ačkoliv byly pěkně dlouhé (myslím tím, že bylo prakticky nepřetržitě vidět), rychle ubíhaly a najednou tady byla neděle ráno a to byl čas mého odjezdu do cca 60 km vzdáleného lyžařského střediska Saariselkä, kde byla na týdenní dovolené Ritva. Takže mne v něco před sedmou ranní hodil Esko na autobus do Inari, naposledy jsem se s ním rozloučil a nasedl do zmíněného autobusu. Projížděli jsme kolem, ještě zamrzlého, jezera Inari a znova se mi naskýtal ten až kýčovité krásný pohled na kombinaci lesní zeleně na ostrůvcích, sněhových plání na zamrzlém jezeře a to vše podbarvené azurově modrou oblohou ☺. Zhruba po hodině jízdy jsem dorazil do Saariselkä, kde jsem se potkal s Ritvou a počali jsme naši, zhruba osmihodinovou cestu zpět do Kokkoly. Jak jsme se tak přibližovali k jihu, postupně ubývalo sněhu (kterého i tak už bylo opravdu málo) a vše se měnilo v zeleň. Něco po 1700 jsem se ocitl, opět po prakticky dvou měsících, v mém bývalém bytě, bývalém pokoji, ve vesničce Tankari, ve městě Kokkola. Vyházel jsem věci z batohu a zašel se podívat za Sašou, abych se s ní přivítal. Jo, jo, je to určitě milé, vidět zas po nějaké době lidičky, které máte tak nějak rádi ☺. Saša tady má na návštěvě jejího přítele ze Slovinska. Jmenuje se Juura (nebo Jůra- nevím jak se to píše) a je to docela fajn típek. Pozvali mne na večeři, což se mi docela hodilo, páč už bylo všude zavřeno (protože zítra je 1.5 a to je svátek) a stejnak se mi nechtělo nic vařit ☺. A tak jsem se vrátil znova do Kokkoly, na místo, kde jsem strávil předcházejících šest měsíců. A znovu se mě zmocňoval podobný pocit, jako když jsem se tady ocitl poprvé. Ovšem s tím rozdílem, že to tady vše již znám, takže mi to nepřišlo moc nové. Což je na jednu stranu dobře, protože se člověk aklimatizuje během pár okamžiků, ale na stranu druhou se mě zmocňuje pocit, že jsem udělal něco jako krok zpět- a je to cesta správným směrem??? No a tento pocit mne provázel prakticky celý květen. Ve Villa Elba se nic nedělo, v Tankari také ne. Všichni exchange studenti jeden po druhém odjížděli do svých domovů, protože jim skončila škola a počasí bylo převážně deštivé. Jediné, co se dalo dělat bylo prakticky jen sedět doma a koukat z okna (nebo civět do počítače ☺). Až ke konci měsíce se, jak tato nuda, tak i ono počasí zlomilo. Svítilo sluníčko a bylo i celkem teplo. Celkem teplo znamená příjemných a pohodových 15°C. A tak jsem se jednu neděli vypravil na takový výlet. Ve Villa Elba jsem si našel mapu turistických cest v okolí Kokkoly. Jsou to sice jen takové ty letecké snímky s vyznačenými cestami, ale stačilo to ☺. Vydal jsem se pěšky
k místu nazvanému Viitsari, kde měla začínat jedna stezka podél řeky Perho. Řeku i vesničku Viitsari jsem sice našel, ale najít začátek oné stezky byl docela problém ☺. Nicméně, po chvilce bloudění jsem jej přeci jen našel. A stálo to za to (myslím to bloudění ☺). Cesta vedla lesem podél řeky. A protože je jaro, tak místy cestu křížil celkem rozvodněný potůček. No, ale alespoň to bylo trochu dobrodružné ☺. Po cca osmi kilometrech jsem dorazil k jednomu místu, kde byla postavená taková chatička jehlanovitého tvaru, v laponském stylu, místně nazývaná „kota“. U ní bylo ohniště a sedátka okolo něj. Vytáhl jsem svačinu a sedíce na jednom z těch sedátek, na břehu řeky Perho, za slunečního svitu, zpěvu ptáků a kolem rozkvétajícího rostlinstva, jsem si tiše vychutnával ten okamžik samoty, onen báječný klid a mír toho místa ☺. Když jsem se toho, jak se říká nabažil, vydal jsem se na zpáteční cestu. Zhruba po hodině chůze, jsem byl opět ve vesničce Viitsari, kde na mne čekala Ritva, s níž jsem byl domluvený, že si půjdeme projít trasu, po které půjdeme s děckama při dětském táboře, jež se bude konat ve Villa Elba od 11.6. A tak mne tedy Ritva vzala do Villa Elba, kde jsme si trochu odpočinuli a probrali jsme trasu, kudy půjdeme, v místní letní kavárně a vyrazili jsme. Cesta vedla lesem (jak taky jinak, když jsem ve Finsku, že? ☺). Byl to ale trochu jiný typ lesa, než co jsem jím šel podél řeky Perho, protože toto bylo v bezprostřední blízkosti moře. Nicméně, také hezké. No, a když jsem si to večer, po mém návratu domů, s pomocí mapy, všechno pěkně spočítal, dalo mi to hodnotu cca 32 km ☺. Pěkná procházka ☺. Na příští týden ve středu, jsem dostal hodně zajímavou nabídku od jedné z nových pracovnic, ve Villa Elba. Od dívky (nebo spíše ženy), jménem Minna. Zvala mě, jestli bych nechtěl příští noc (ze čtvrtka na pátek), strávit plavením se na plachetnici po moři, z Kokkoly do cca 80 km vzdáleného Kalajoki. No to se ví, že jsem to bral!!! A tak jsme se sešli, ve čtvrtek, v 1800, v přístavu v Kokkole, kde byla zakotvená ona plachetnice. Postupně se začali scházet lidé, co se plavili s námi a nakonec nás tam bylo celkem 9 členů posádky. Už v přístavu to docela foukalo, ale na lodi nám zapůjčili bundy (díky Bohu za ně!!!! ☺), potom jsme se navečeřeli, rozmotali plachty a vydali se na cestu. Paráda ☺, vítr foukal, vlny rozbíjela příď lodi a my jsme se odebírali, rychlostí zhruba 6 uzlů, což je cca 12 km/h (ale přesněji myslím, že 11,112 km/h ☺), na sever, směrem k městu Kalajoki. Chvíli jsem kormidloval, což teda není vůbec žádná sranda, páč udržet kurs a jet přitom rovně ☺, se mi jevilo jako docela problém ☺. (Antti to okomentoval slovy, že kličkuju jak had ☺). Sluníčko se schovalo za obzor ve 2215, ale říkám jen „sluníčko se schovalo“, protože jeho svit byl vidět stále. Přemýšlel jsem, že už jsem prakticky neviděl tmu přibližně měsíc ☺. Kolem 0230 jsem již byl natolik vyfoukaný a ospalý (ačkoliv světla bylo stále habaděj ☺), že jsem si šel na chvilku zdřímnout dolů do kajuty. Chvilku na to jsem slyšel zaburácení motorů. Vyšel jsem ven z kajuty a bylo mi sděleno, že přestal foukat vítr a tak museli nahodit motory, abychom tam vůbec dorazili. Rychlost lodi se spuštěnými motory byla cca 12 uzlů, a to je dvakrát víc ☺. Šel jsem si ještě na chvilku lehnout a kolem 315 jsme byli již na místě. Zakotvili jsme loď, smotali plachty a ve 400 pro nás přijel Minnin přítel, který nás odvezl zpět do Kokkoly. Zhruba v 5 hodin ráno jsem byl již zas ve svém pokoji. Svalil jsem se do postele a s pocitem houpající se lodi jsem spal zhruba do 1200 ☺. Další den (nebo spíše tento den ☺, čili v pátek) jsem odjížděli, v 1507, vlakem opět do města Lapua, kam jsme byli pozváni, jako dobrovolníci, abychom se zúčastnili jedné večerní akce pořádané místním Youth councilem. Hráli jsme s nimi různé hry apod. Prostě něco jako jakýsi animační program ☺. Zde jsme strávili noc a dalšího dne se vydali zpátky do Kokkoly. Bylo deštivo a zamračeno. Na nádraží již nás čekala Ritva, která nás hodila do našich domovů, my jsme si v rychlosti sbalili věci a jeli jsme s ní do Villa Elba, kde jsme dostali oběd a po něm jsme se vypravili, spolu s dalšími 9 lidmi, na kánoe. Projížděli jsme se po jezerech a jejich propojovacích kanálech v blízkosti městečka Pietasaari. Pak jsme na chvilku zakotvili na jednom z mnoha ostrůvků, kde byl vybudován jakýsi přístřešek a ohniště pro
kempování. Opekli jsme si nějaké buřty a vyrazili jsme zpět. Počasí se naštěstí od rána umoudřilo a k večeru (ale tady je teď opravdu těžké rozpoznat večer, když je stejné světlo celou noc ☺) vysvitlo i sluníčko. Nicméně, výlet to byl opravdu pěkný- prostě konečně se něco děje ☺. A událostí, s přibývajícím časem, naštěstí přibývalo a já jsem se, společně se Sašou, vypravil v úterý ráno na můj mid-term training do Sopukky. Sopukka je název jednoho rekreačního místa, řekněme něco jako hotelu, v bezprostřední blízkosti Helsinek. Společně s námi cestovala ještě Johanna (ano, přesně ta Johanna, o které jsem se již v minulosti tolikrát zmiňoval), která se stěhovala z Kokkoly do jejího rodného města Kouvala. Pomáhal jsem jí s kufry na nádraží. Cesta uběhla celkem rychle (páč to bylo Pendolino) a za chvilku již jsem se naposledy objímal s touto holčinou ☺. Řekli jsme si, že příští setkání bude někde v ČR ☺ (páč ona tam ještě nebyla). Cestou k nám přistoupila ještě Tessa (ta dívčina ze Slovinska), no a po chvilce jsme již stáli na autobusovém nádraží v Helsinkách, kde jsme se potkali s některými ostatními účastníky školení. Mezi nimi byl i můj „adrenalinově cestovní parťák“ ☺ Daan z Youth Centra Vasatokka. Po příjezdu na místo, jsme se ubytovali a šli trochu poznávat okolí a sami sebe navzájem. Nutno podotknout, že do Sopukky, jsem jel s pocitem, že již ani moc nejsem zvědavý na ty nové lidičky, co tam potkám apod. Prostě- neměl jsem vůbec žádné očekávání, a ani jsem nic nového v podstatě objevit nechtěl. A podle pravidla, že „kdo nehledá najde“, jsem tady, mezi těmito lidmi objevil takovou, pro mne na Finsko novou atmosféru, kterou bych opravdu nečekal. Tato společnost lidí, co tu byli se chovali úplně odlišně od společnosti lidí žijících v Kokkole nebo lidí, jež byli na mém on-arrival trainingu. Byli prostě takoví více „divocí“ (něco jako Češi ☺), takže se pařilo do celkem dlouho, a to každý den, uff ☺. Toto školení trvalo 4 dny, tzn. do pátku. Neměl jsem ani tušení, co budu dělat o víkendu až jsem se jen tak náhodou bavil, právě v onen pátek, kolem 1400 hodiny s Daanem, když mi on náhle povídal: „Why don’t you want to come with us to Stockholm?” („Proč s námi nechceš jet do Stockholmu?“) Chviličku jsem zapřemýšlel a pak říkám: “To Stockholm? Actually, why not!” („Do Stockholmu? A vlastně, proč ne!“). No a tak se také i stalo, takže zhruba dvě hodiny po této otázce, už jsem byl na palubě lodi v helsinském přístavu ☺. Spontánní akce jsou prostě ty nejlepší. Do Stockholmu jsme cestovali 4 lidé. Já, Daan, Laura (Německo) a Ingrid (Rakousko). Ingrid neuměla moc dobře anglicky, ale byla s námi Laura, která nám to, v případě nouze, přeložila. Na lodi jsme měli svoji kajutu, se čtyřmi postelemi a na jednoho to vyšlo na cca 37 €. Akorát tam teda nebylo okno (a později, po shlédnutí plánku lodi jsme také pochopili proč- naše kajuta byla totiž pár metrů pod hladinou ☺). Po uložení batohů v této kajutě, jsme se vydali, kam jinam, než na úplně tu nejhornější palubu- „Sun deck“ („Sluneční paluba“). Jen tak polehávali na tomto, sluncem vyhřátém místě, popíjeli pivko, co jsme si koupili v obchoďáku ještě v Helsinkách a …a prostě pohodička ☺. A když nám pivko došlo, zašli jsme do Tax free shopu a koupili láhev Ginu a nějaký ten juice na rozředění. (Daan se po této kombinaci docela opil, takže to s ním byla „zábava“☺, ale kromě toho, že prohrál 20 € v Black Jack, v podstatě nic moc neproved, takže dobrý). Ráno jsme se probudili kolem 830, provedli jsme takovou tu normální ranní hygienu (páč v kajutě byla i koupelna se sprchou) a šli se podívat na horní palubu. Již jsme z dálky viděli Stockholm. Je to krásné město, naprosto jiné než například takové Helsinky a jiná finská města. Švédská města mají holt onu architekturu, podobně jako ta česká a tudíž Stockholm, jako sídlo královny je opravdu vyšperkovaný. Po našem vylodění jsme došli na vlakové nádraží, kde jsme si nechali věci v úschovně a šli jsme se projít po okolí. Procházeli jsme všelijakými uličkami, až jsme se dostali na jedno náměstí, kde probíhal jakýsi festival. Všude kolem hromada stánků s občerstvením a uprostřed spoustu stolů a lavicí, na kterých mohli lidé něco pojíst apod. A jelikož bylo něco po 1200, dostali jsme taky hlad. Moji ostatní 3 spolucestující si šli koupit nějaké jídlo, v přepočtu asi za 7 € do stánku, a já, jako správný
Čech, jsem si koupil jen jedno pivo bez pěny (ale stálo přibližně taky něco přes 4 €, heč! ☺) a dojedl jsem chleba se salámem, co nám zbyl ☺. No, jistě se v tom poznáváte- alespoň někteří z vás ☺☺. Po našem posilnění jsme se vydali nadále procházet Stockholm, až se nám zachtělo odpočinku a k tomu účelu jsme našli jeden park s fontánou a kolem ní lavičky. Fontána byla plná místních děcek, které se v ní koupaly ☺. Jen tak jsme polehávali a posedávali na lavičkách a vychutnávali si sluneční svit. Později jsme se zvedli a zamířili jsme zpět na vlakové nádraží, kde jsme si vyzvedli zavazadla z úschovny a vydali se na metro. Zakoupili jsme si 24- hodinovou jízdenku za nějakých 95 švédských korun (cca 10 €), což se později ukázalo jako naprosto geniální tah, páč jsme to opravdu hojně využili. A tak jsme se, s platnou jízdenkou, vydali hledat byt jedné španělské dobrovolnice, která je momentálně ve Stockholmu. Bylo to celkem daleko, pár zastávek od konečné stanice metra, ale nakonec jsme tam dorazili. Natalie (ta španělská dobrovolnice) na nás čekala na oné stanici a dovedla nás do jejího, asi tak 10 minut vzdáleného místa, kde přebývá. Nechali jsme si věci u ní v bytě a jelikož již bylo něco po 1800, vydali jsme se opět do města, abychom něco pojedli a tak ☺. Byli jsme domluveni s Natalií, že se sejdeme na jednom studentském happeningu v areálu vysokoškolských kolejí. Ve městě jsme si koupili něco k jídlu v nějakém Fast foodu (za nechutný peníze a to jídlo bylo taky nebylo moc chutný ☺) a pak jen tak relaxovali v různých stockholmských parcích. Kolem 2000 jsme se vydali na ten studentský happening. Bylo tam poměrně dost lidí, dvě pódia, na kterých se střídaly kapely a co bylo nejdůležitější- vstup byl zdarma!!!☺. Šli jsme dovnitř areálu, koupili si nějaký to pivko a poslouchali, z mého pohledu dost přiblblé kapely. „Ale co“, říkal jsem si, „je to zadarmo“ ☺. Museli jsme ovšem najít Natalii, což se jevilo jako dost problém, protože naše finské telefony ve Švédsku samozřejmě nefungovaly a lidí tam bylo opravdu požehnaně. No ale, podařilo se nám najít (teda konkrétně Daanovi) nějaké švédské dívenky, které nám půjčily telefon a tak jsme se tedy nakonec s Natalií sešli. Po skončení koncertu jsme měli v plánu jít ještě na jakousi párty, ale tam nás nepustili, protože tam bylo opravdu přeplněno. A tak jsme se rozhodli jet zpátky k Natalii do bytu. Metro bylo opravdu přeplněné a navíc jezdilo jen jednou za půl hodiny a já jsem se, v tom davu těch lidí, jaksi ztratil ostatním. „Nu což“, říkal jsem si. „Budu tam muset prostě dojet sám“ ☺. A tak jsem se tedy, někdy kolem 300 ráno, „toulal“ sám po stockholmském metru ☺. Ale metro bylo v pohodě. Když máte lítačku, tak to není žádný problém ☺. Horší to bylo pak, když jsem dorazil na onu stanici. Vydal jsem se hledat dům, ve kterém jsme měli přespat, ale ony ty domy vypadaly prakticky všechny stejně. Navíc byla dost tma, na což nejsem moc zvyklý, páč takovouhle tmu jsem asi tak měsíc a půl neviděl ☺. A tak jsem se tedy chvilku toulal po čtvrti, plné naprosto stejných domů. Až se mi najednou zdálo, že by to mohl být tento dům mohl být tím pravým. No a taky že byl, hurrrááá!!! V domě ještě skoro nikdo nebyl, protože ostatní byli ještě někde ve městě. Tudíž jsem si mohl vzít i matraci, na které jsem rozložil můj spacák. Lidé postupně přicházeli a lehali si na podlahu vedle mě. Ráno jsem se probudil a zjistil jsem, že v onom obýváku nás spalo asi tak 7, cca 3 lidé vedle v kuchyni a zbytek někde různě po domě ☺. Byla to opravdu různorodá společnost. Ani přesně nevím odkud ti všichni lidičky pocházely. Ale pár lidí bylo z Litvy, z Francie, Německa, Lucemburska ….. Prostě lidé RŮZNÍ !!!!!. ☺☺ Ráno jsem si dal sprchu (myslím, že jsem to opravdu potřeboval ☺), ale později, když už jsem byl zpět ve Finsku, jsem zjistil, že jsem tam v té koupelně asi nechal ručník- hm, trochu mě to štve, ale to se může stát ☺. Později jsme se rozloučili s ostatními a vydali se znova na vlakové nádraží, kde jsme si opět nechali věci v úschovně zavazadel. Koupili jsme si něco k jídlu, nějaký to kafe a vyrazili jsme ještě dále objevovat různá zákoutí města Stockholm. V jedné z uliček starého města jsme si koupili, sice dost drahou ☺, ale zato velmi chutnou zmrzlinu ☺. Seděli jsme tam na tom obrubníku v jedné z těch starodávných uliček, lízali tu
zmrzlinu, pozorovali kolemjdoucí lidi a prostě si vychutnávali to kouzlo daného okamžiku našich životů ☺. Potom jsme si zajeli lodí, na níž platil tarif městské dopravy, na jeden stockholmský poloostrov a z něj jsme si to již namířili zpátky na vlakové nádraží, abychom si vyzvedli naše batohy. Po zvládnutí tohoto úkolu jsme odjeli metrem na zastávku, nejbližší k přístavu odkud odplouvala naše loď. Měli jsme to sice „jen tak tak“, ale stihli jsme to. Náš problém spočíval v tom, že jsme na této zpáteční cestě již neměli kajutu, jak tomu bylo při cestě do Stockholmu, takže jsme museli strávit noc někde na různých místech lodi ☺. Zpočátku jsme byli na „Sun deck“ ale tam to dost foukalo a ačkoliv svítilo sluníčko, byla, díky tomu větru, poměrně dost zima. Slezli jsme tedy o pár pater níže a schovali se do závětří. Tam už bylo poměrně tepleji, takže to bylo lepší, ale dostali jsme hlad. Daan s Ingrid hlídali batohy a já s Laurou, jsme se vydali do Tax free shopu. Jenže v takovém obchodě je v podstatě jen alkohol a sladkosti a o nějakém pečivu nebo něčem podobném si můžete nechat zdát. Nicméně nám se podařilo najít něco jako bochník chleba (později jsme ale zjistili, že je s příchutí čokolády a tudíž poměrně sladký ☺), koupili jsme k tomu ještě štangli salámu a nějaký sýr a co hlavně- prodávali tam velké balení (24 plechovkových třetinek) českého piva Kozel za docela přijatelnou cenu (cca za 17 €) ☺. A tak jsme se nasytili oním na půl sladkým chlebem se salámem a sýrem, zapíjíce to českým pivem ☺. Později, když již jsme byli řádně nasyceni, nám začala, i na tomto místě, být zima. A tak jsme se tedy přesunuli do „útrob“ lodi. Sedli jsme si do jednoho baru a koukali se z okna na moře. Problém ovšem byl, že podle všeobecně uznávaných pravidel, je v barech zakázáno sedět a konzumovat vlastně zakoupené nápoje, což je celkem pochopitelné ☺. Tak aby nás z našeho místa nikdo nevyhodil, „vypůjčili“☺ jsme si jeden půllitr na jednom ze stolů, a tajně jsme ho doplňovali Kozlem zakoupeným v Tax free shopu ☺ a takto jsme strávili čas až zhruba do půlnoci, kdy jsme měli mezipřistání na ostrovech Ǻland. Na tomto místě nás opustil Daan, který měl v plánu tyto ostrovy navštívit. A tak jsme zůstali tři. Našli jsme si místo v jedné restauraci uvnitř lodi. Lidí již tam moc nebylo, nikdo se o nás nestaral a tak jsme pili pivo přímo z plechovek ☺. Když už jsme byli opravdu moc unavení, zalezli jsme do jedné místnosti, kde byly sedačky jako v autobuse a pokusili se na nich usnout. Následně jsme si i lehli na zem a zkoušeli spát na zemi. Moc to ale nešlo. Naštěstí přišlo ráno a tak jsme se odebrali do jednoho občerstvení a dali si kafe a něco k jídlu. No a chvilku na to jsme již přistávali v helsinském přístavu. Opustili jsme loď a zamířili na vlakové nádraží, kde jsme zjistili odjezdy našich vlaků. První odjela Laura a já zůstal sám s Ingrid. Šli jsme do nedalekého parku a jen tak lenošili ve stínu stromů. Když se přiblížil čas odjezdu mého vlaku do Kokkoly, rozloučil jsem se s Ingrid a odešel jsem na nádraží. Ovšem ouha, na peróně čekalo sice spoustu lidí, ale z nádražního tlampače se ozvalo, že odjezd vlaku bude 10 minut opožděn. A tak jsme čekali a čekali, později nás dokonce přesunuli na jiné nástupiště a z avizovaného desetiminutového zpoždění se vyklubala hodina ☺. Prostě, jako doma ☺. Takže do Kokkoly jsem dorazil kolem 1900, docela unavený, ale poměrně spokojený, protože jsem tuto akci shledal za poměrně vydařenou ☺. V úterý jsem šel zas do práce do Villa Elba, objevila se tady Kaisu- ona finská dívčina, co tady byla již v březnu. Jinak je tu teď poměrně dost dětských táborů. Přibližně něco kolem 80ti děcek. Ale tyto tábory nejsou organizovány z Villa Elba. Ta jim jen pronajímá prostory. Dětský kemp organizovaný z Villa Elba začíná v pondělí a bude trvat jen 3 dny. Původně mělo přijet něco kolem 70 dětí, ale konečně číslo je asi jen 13, nebo tak nějak. Tento rok je prostě nepřející na organizování jakýkoliv akcí, protože ani mě se opět nepodařilo sehnat dostatek lidí na výlet do NP Oulanka . Jo, jo, to se může stát…☺. P.S. Kdyby jste chtěli vidět více fotek, tak na ně můžete najít odkaz na mých stránkách www.hejnas.wz.cz ☺
…Eskův dům
…já na jachtě
…Odpočinek u Perhonjoki
…zbytek posádky
…takovouhle lodí jsme pluli
…moji spolucestující ☺
…ulička ve Stockholmu
…ulička ve Stockholmu
…na lodi ve Stockholmu
…lenošení na „Sun deck“
