Stínová kočka a Malíř příběhů Slibovali, že po smrti přijdeme do nebe. Místo andílků, harf a svatozáře nás čekalo Město podzimu. Nenarodíš se do něj, vstoupíš do něj jako dospělá duše. Na první pohled nejsi tím, čím kdysi. Anebo tím jsi docela. Protože pokud jsi život na Zemi strávil jako průměrný úředník snící o van Goghových Slunečnicích, do Města podzimu vstoupíš jako nový Picasso. Staneš se tím nejniternějším, co úpělo v hlubinách tvé duše. Asi proto Městem podzimu kráčí tolik psychopatů. Na minulost zapomínáme. Musíme žít dál. Musíme jíst. Musím pít. Musíme dýchat. Pokud přijde smrt, naši duši položí na váhy. Je lehčí než pírko? Přistup do nebe. Jsi ztracený případ? Lucifer už chystá pepo pod kotlem. Ale to se stává zřídka. Většina duší se prostě vrátí na Zemi. A do toho se nikomu nechce. Byl tak roztomilý; s palmou rozcuchaných vlasů a velkými brýlemi, které si právě nasadil, aby vůbec něco viděl. Zatřásl se zimou, přitáhl si přikrývku až k bradě a zašvidral do světa malýma očima tří barev. Na rtech mu pohrával nevinný úsměv. „Vypadni,“ řekla mu Kočka. * Že to myslí vážně, pochopil teprve, když mu na hlavě přistály kalhoty. * „Udělal jsem něco?“ kulil na ni oči, zatímco se soukal do svých věcí. Jenom se ušklíbla. Nenaznala ho hodného odpovědi. „Takže tebe už neuvidím,“ ušklíbl se ve dveřích. Zabouchla mu je před nosem. * Konečně sama. Kočka zavrněla. Shodila ze sebe košili. Noc jí hladila kůži jako pírka černých labutí. Při prvních pohybech kočičího tance se na ní zkroutily ornamenty starodávných písmen, končetiny se lámaly, točily a střádaly do zástupů. Lví hříva černých vlasů sama ožívala a zelené oči zářily do noci dvěma smaragdy. Skočila a dopadla na zem ve své kočičí podobě. Protáhla se. Pak stínem škvíry nedovřeného okna prolezla ven. Do nosu ji udeřil mrazivý vzduch. Začínalo sněžit. Spokojeně zavrněla a chvíli mávala packami ve vzduchu, jak se snažila zajmout jednu ze sněžných víl. Každým úderem jim zpřelámala kosti. Přeběhla po parapetu a seskočila ze střechy na střechu.
1
Čekal dole a z nudy kreslil další ze svých příběhů: opřený o lampu, zapaloval si cigaretu, litoval se. Malíř byl ještě dítě. Asi to se jí na něm líbilo. Předtím. Celou noc měla před sebou. Vrhla se ze střechy dolů, vpila se do kaňky starého chrliče, protulila se Nesvětem a nechala se vyplivnout do baru Semeniště. „Alice,“ přivítala ji barmanka, nahnula se přes barpult a něžně ji políbila. Byla napjatá jako struna, něco bylo špatně. „Ahoj Lauro,“ Kočka ji políbila na přivítanou. „Jak se máš?“ „Alice…“ Laura ignorovala její otázku, „slyšela jsi o Roxaně?“ Jistě že ano, ale nemohla to prozradit. „Co je s tou mrchou?“ zeptala se. „Dostal ji avatár.“ Alicin motýlí úsměv ztuhl do šklebu noční můry. Dobrá maska. Avatár byl lovec stvůr ukrytých mezi dušemi Města podzimu. Strážce morálky přicházel na svět v podobě božího inkvizitora pokaždé, když město přikryla zima. Čistotu sněhu nesměly špinit žádné stíny. Jenom krev. Duše byly krásné a nevinné. Některé silné, jiné slabé, mladé i staré, moudré a naivní, vášnivé i hloupé. A některé… některé byly pokřivené. Tak přicházel zahradník, aby boží zahradu vyplel. Alice se zmocnila cizího panáku a naráz ho vyprázdnila. Pak mrkla na Lauru. „Povídej,“ vyzvala ji. „Našli ji dneska ráno. Všechny vlasy měla rudé od krve. Jako by ji na ně nanášel štětečkem. A kolem… rozházel kolem ní bílé růže, Alice. Jako nějaký milenec. Alice, proč si vzal zrovna ji?“ „Protože Roxana byla zmije,“ řekla Alice. „Chladná mrcha, která potřebovala kousat. Pamatuješ, co udělala nám dvěma?“ „Alice, to už je přece dávno pryč.“ „Dávno. Třeba bychom se k tomu mohly vrátit… teď, když nám Roxana nezavazí.“ Laura vyvalila oči. „To myslíš vážně? Alice, právě mi zemřela přítelkyně!“ „Promiň,“ Alice sklopila oči. „Já jenom… vždyť víš, co k tobě…“ I Laura uhnula pohledem. „Já vím,“ zašeptala. „Alice… co když teď půjde po tobě?“ „Co tím chceš říct?“ „Nic. Jen o tebe mám strach.“ „Nemel, co jsi tím chtěla říct?“ „Nic, proč tak vyšiluješ?“ „Obě dobře víme, že avatár útočí jenom na monstra. Na ty, kteří ničí.“ 2
„Alice, já to takhle – “ Kočka vyrazila pryč. „Alice, počkej!“ Ještě zrychlila. Nechtěla, aby Laura viděla její slzy. Rozpily okolní svět. Snažila si je vytřít a jenom si je rozmazal po tvářích. Křik všude kolem, nepřátelský a krutý, každý akord, každé slovo, bodaly jako hřebíky. Do někoho vrazila. Spíš cítila, než slyšela třesknutí sklenice a vylité jezero chmelu. „Ty krávo, co to děláš?“ zakřičel na ni majitel piva. Probodla ho tak nenávistným pohledem, až překvapeně couvl… ale byl to jen prvotní šok, atavistická reakce, která ho mohla zachránit před smrtí. Pak vládu převzaly alkohol s testosteronem. Muž se vyprsil, rozložitý Ir s krátkými vlasy a hustým ryšavým plnovousem postříkaným kapkami pěny. Už si všiml, jak je Alice pěkná, probudila v něm chtíč, cítila to z něj. Podívala se mu do očí. Mohla v něm číst, byl jako kniha – jednoduché, obrázkové leporelo pro děti. Sotva pět řádek. Možná deset, měla by být fér. „Slečinko,“ řekl jí, „tohle vůbec nebylo pěkný. Kdybys byla chlap, rozbil bych ti hubu. Takhle tě nechám jít, ale nejdřív se mi budeš muset revanžovat.“ Hrál si na chytrého a ani cizí slovo nedokázal správně vyslovit. Neřekla nic, jenom na něj zírala. Kdyby ho teď kopla mezi rozkročené nohy, složil by se jako zkratovaná robotická hračka. Ale co když útok čekal? Byl tupý, ale taky silný, skutečný válečník. Nemohla si dovolit luxus podceňování nepřítele. Chvíli jenom chrčel a čekal, co řekne. Její pohled ho znervózňoval – příliš nenávistný, příliš dravý. Jak to, že vůbec nebyla vystrašená? Nebyl jediný, kdo si toho všiml. Kolem se ozývaly výkřiky: „Vidíte, jak kouká?“ „Vole, to je ale amazonka!“ Jeden z mužů do Ira strčil: „Na co čekáš, Selime, snad tě nezastraší ženská?“ Ne, k jeho vlastní smůle nezastraší. Selim si odplivl a se slovy „Tak jo, kotě, pojď k tatínkovi,“ se po ní natáhl. Chtěla mu uskočit, ale nestihla to. Někdo byl rychlejší než ona. Malíř. Srazil Selimovu ruku stranou a postavil se mu do cesty. „Nech ji na pokoji,“ řekl hlasem tvrdým jako železo, ale Kočka cítila, že se bojí. Ještě aby ne, Selim byl o hlavu vyšší a dvakrát tak rozložitý, co zženštilý Malíř. Nehýbal se – sálalo z něj odhodlání sebevraha, který ví, že nemá šanci, a stejně neuhne ani o krok. 3
Zatracení bílí rytíři. „Nech moji holku na pokoji,“ řekl Malíř. „Rozlila ti pivo, omlouvám se, je to moje vina. Měl jsem ji líp hlídat.“ Cože? Alice nevěřícně zamrkala. Malíř pokračoval: „Koupím ti nový pivo a ještě tě pozvu na panáka. To zní fér, ne?“ Chvíli to vypadalo, že by situaci mohl zachránit… jenže pak udělal chybu: „Ale jí se ani nedotkneš,“ řekl Malíř. Hospoda ztichla a Selimovi se zúžily oči. „Nebo co?“ řekl. Opilost byla pryč. Tohle byla výzva a válečníci před výzvou neuhýbají. Malíř nezaváhal ani na vteřinu. „Chceš se rvát? Jak je to zatraceně statečný, vytahovat se na někoho, kdo je o polovinu menší.“ Pak zvýšil hlas. „Copak jste všichni kolem takoví hrdinové, že si dovolíte jenom na ženy a teplouše? No tak prosím!“ vyřvával na celý sál – zjednával si pozornost jako principál v cirkusu. Dokonce i DJ ztišil hudbu. Alice jenom nedokázala pochopit, proč se prohlásil za teplouše. „Prosím, pojď si to rozdat, hrdino!“ křičel Malíř. „A pak se nezapomeň pochlubit mamince, jak jsi hrdinsky zmlátil šedesáti-kilovýho borce.“ Teď si ubíral, měl přes sedmdesát a vůbec nebyl slabý. Což nic neměnilo na tom, že by si z něj Selim udělal párátko do zubů. „Jestli se chcete rvát, tak vypadněte ven,“ zařval barman a majitel podniku v jednom. Byl to rudý démon, vyšší a silnější než Selim. Na rozích nosil zvonky, aby o něm všichni věděli už z dálky. Když se jednou dal do pohybu, bylo těžké ho zastavit. Čas od času ho při roznášení piva někdo přeslechl: skončil pod kopyty a následně i v sanatoriu. Selim probodl Malíře očima. Pak ho zničehonic popadl za košili a jednou rukou zvedl do vzduchu. „Žádný boj nebude,“ řekl, „neměl by smysl. Takoví slaboši mi za to nestojí.“ Už podruhé mohl Malíř všechno ukončit. Už podruhé udělal hloupost. Kopl Selima do hlavy. Alice nechápala, jak to zvládnul; nějak se zkroutil nohu a pak už se zvedal ze země, zatímco Selim si tiskl ruce k zakrvácené tváři. Zařval jako tur a chystal se Malíře roztrhat, když barman udeřil do pultu, až se celý lokál otřásl: „Něco jsem řekl! Vypadněte ven! Nebo si sežeňte hrobníka!“ Opilý, raněný, a co víc, uražený Selim měl dost rozumu, aby velkého rudého kozla nedráždil. Radši se podíval na Malíře a kývl hlavou k východu. Mladík se jenom ušklíbl a naklonil k Alici: „Zmiz,“ pošeptal jí do ucha. „Až mě zabije, bude tě považovat za svoji výhru, a pro tebe to bude ještě horší.“ Pak vyběhl ven. 4
* Stála na místě, zatímco hosté se hrnuli ven jako mravenci k odhozené kremroli. Chtěli vidět krev. Co měla dělat? Přece nemůže jen tak zmizet… Malíř se do toho pustil kvůli ní! Co tu vůbec dělal? Nechtěla ho tu! Včera na něho narazila v parku; ležel na trávě a kreslil prstem do vzduchu. Líbilo se jí to. Měla strach a cítila se sama, tak ho vzala k sobě. Ale pak se v ní znovu probudila bolest; vzpomněla si na Roxanu a Lauru a najednou nemohla vystát cizí tělo ve své posteli. Ne tak krásné. Roztomilé. Čisté. Nemohla vystát žádné rytíře na bílých koních! Byli příliš jednoduší. Hodní! Nezasloužila si je! Nechtěla je! Co tu sakra dělal?! A teď ji zachraňoval, to ho měla jen tak opustit? Její tělo se rozhodlo dřív než ona; vrhlo se ke dveřím. Snad to mělo co dělat s tím, že se bar vyprázdnil a Laura se dívala přímo na ni. Raději krev než slzy. Rozrazila dveře do sněhobílého světa včas na to, aby zahlédla, jak Malíř skáče po hlavách čumilů. Utvořili kolem zápasníků kruh, ale bojovníky tím nezadrželi. Selim se hnal za Malířem; rozhazoval diváky do stran, jako by nebyli víc než nakupené listí. Malíř skočil na nízkou střechu. Načrtl do vzduchu lano a kotvu, hodil je na protější parapet, zhoupl se přes ulici a začal se po laně škrábat vzhůru. Selim vztekle zařval a skočil za ním. Malíř zvedl nohy na poslední chvíli. Dav drolil hrudky pokřiku na popel a sypal ho Malířovi na hlavu. Tolik urážek jistě v životě neslyšel. Ještě dvě přitáhnutí a Malíř stál na střeše. Zmizel za trojúhelníkovým lomem. Vzteky rudý Selim ho pronásledoval; zarýval dlaně do zdi a škrábal se vzhůru jako nemyslící gorila. „Vykašli se na to, Selime, ten sráč ti za to nestojí!“ křičeli za ním jeho kamarádi, ale Selim je ignoroval. Když i on zmizel za střechou, dav ztratil zájem. Alice vklouzla do stínů; propila se jimi, kaňka černého inkoustu, a přetavila se do kočičího těla. Zahlédla oba, zvíře i jeho kořist. Hnali se po střechách, skákali z jedné na druhou. Selim Malíře pomalu doháněl. Rozeběhla se za nimi, sklouzávala ze stínu do stínu, měnila se, tvarovala, blýskala v mrknutí hvězd, přestávala být sebou a znovu se k sobě vracela… až stála na střeše staré továrny. Malíř se opíral o komín a zapaloval si cigaretu. Ve střeše mezi nimi zela velká díra. Prolomené trámy a pod nimi nic. „Opatrně,“ usmál se na ni, „mohla by ses propadnout.“ * 5
Když shlédla dolů, tak ho uviděla. Selim se rozmázl do krvavé kaluže zryté zlámanými kostmi. Nebyl to hezký pohled. Nevěřícně zvedla oči. „Proč jsi to udělal?“ zeptala se. „Já neudělal nic. To střecha se propadla. Varoval jsem ho, že se to stane. Nechtěl mě poslouchat.“ Alice sklopila oči. Pak se otočila k odchodu. Zarazil ji. „Proč jsi mě dneska vyhodila?“ zeptal se jí. „To je moje věc,“ zašeptala. „To jsem tak mizerný v posteli?“ ušklíbl se. „Prostě jsem chtěla být sama.“ „Teď chceš být taky sama?“ „Ano.“ „Tak dobře. Co kdybych tě zítra vytáhl na večeři?“ „Ne.“ „Pozítří.“ „Proč o mě tolik stojíš?“ okřikla ho. „Protože mě zajímáš,“ usmál se. „To se mi nestává často. Chci vědět, jaká jsi.“ „Jsem zlá. Nikoho takového nechceš.“ Otočila se k odchodu. „Já tě potřebuji!“ křikl za ní. „Na co?“ zeptala se, hlas hořký jako šťovík. „Na sex? Kolem jsou tucty dalších, najdi si jinou sukni.“ „Já chci tebe.“ „Ale já nechci tebe!“ „Proč?“ Znovu se na něj podívala, v očích měla slzy: „Protože si tě nezasloužím.“ A s tím se rozplynula do stínů. Chtěla utéct, tak jako vždycky, když ji něco děsilo. Nemělo to smysl, řešit cokoliv nemělo smysl, snazší bylo schovat se a nechat věci odplynout. Nenajde ji, nemá jak… Pak se kolem rozzářily květiny. Malíř jí do stínů vymaloval šílenství. Vločky zakmitaly diskotékovými světly, svět sklouzl ke snům Salvatora Dalího. Komíny se stočily do ručičkových hodin, které byly tvářemi slepých slonů tančících balet na lakovaných nehtech napůl rozřezaných rukou. Okolí zalilo světlo, přicházelo ze všech stran; upletlo ze stínu bludiště, z něhož se nedokázala vymotat. Zatočila se jí hlava, rozbolelo srdce, už-už ze stínů musela vyklouznout zpátky do Malířovy náruče. 6
A pak to přestalo. Barvy vyhasly, stíny se vymanily z kolorovaného deliria, cesty se napřímily, brány otevřely. Bylo by tak snadné utéct, stačily dva kroky… Jenže Alice se zarazila. Něco bylo špatně, něco tu nesedělo. Něco se mu stalo. A tak se vrhla Malířovi do náruče… * Střecha byla pryč. Stěny byly pryč. Celý dům byl pryč. Jenom krvavé moře a útesy kostí zůstaly, kde byly. Jinak samé ruiny. V jejich středu se vznášelo monstrum. Osm křídel se mu v okvětních plátcích roztahovalo po zádech a vlnilo se jako plachty v bouři. Jeho hlava byla holá, brázdilo ji tisíc očí. Připomínaly včelí úl. Měl šest rukou; jenom jednu z nich potřeboval k tomu, aby zvedl Malíře do vzduchu a ukradl mu vzduch. Ale proč? Co po něm chtěl? Ten kluk byl bílý rytíř, avatár na něj nemohl! „Nech ho!“ vykřikla. „NE,“ odpověděl jí avatár. „Nic neudělal!“ „ZABIL.“ „Nech mi ho!“ vykřikla a ji samou ta slova překvapila. Neměla čas nad nimi uvažovat. „Dala jsem ti Roxanu!“ Předložila mu ji na podnose. Nejdřív ji opila, potom ji donutila přiznat všechny své hříchy a nakonec ji hodila avatárovi do náruče. Neměla Alici sebrat Lauru. Takové věci se neodpouští. „Dala jsem ti Roxanu. Tenhle je můj!“ „NEBE NESMLOUVÁ.“ Alice ustoupila do pozadí, nechala Kočku, ať převezme nadvládu. Když promluvila, nebyla to slova něžné dívky, ale exekutora. „Nech ho být, nebo tě zabiju,“ řekla. Polovina z avatárových očí zamrkala. „JEŠTĚ KROK,“ varoval ji, „A VEZMU SI TĚ TAKY.“ „Ještě krok a pochopíš, co to znamená ‚vrátit se ne Zemi‘.“ „JAK BYS MOHLA. JSI POUHÝ ČLOVĚK.“ Jenže Kočka nebyla pouhý člověk. Byla vědma. I na Zemi měla schopnosti, o níž se většině smrtelníků mohlo jenom zdát. Tady, kde se duše stávala tělem, ještě nenašla rovnocenného soupeře. Kočka byla manifestací Aliciny moci. 7
Když Malíř zmodral v obličeji, udělala krok kupředu. V ten okamžik ho avatár pustil. Vzduchem zavířila křídla, Kočka se překulila do stínů a prosmýkla se k nebeskému poslu. Zamával kolem sebe rukama, chytil ji za ocas, vytrhl ze stínového světa a udeřil s ní o zem. Alicino křehké tělo by se rozbilo na kusy, ale Kočka se jenom propadla do stínu avatárova těla. V jejich zátočinách hledala skrytý kout, z něhož by mohla vpadnout netvorovi do zad. Jenomže nebeský kat měl tisíc oči, nebylo místo, kam by neviděl. Pozvedl ruku k nebi, až se zdálo, že se mu měsíc usadil v dlani. Sevřel prsty, sňal měsíc z oblohy a schoval si ho do záhybů pláště. Kočka zalapala po dechu. Kolem se rozhostila tma. „BĚZ SVĚTLA NENÍ STÍNU,“ řekl avatár. „BEZ STÍNŮ SE NEMÁŠ KAM UKRÝT.“ Popadl ji za ocas a pak už Kočka letěla vzduchem. Cítila, jak se k ní blíží země. Skončí jako Selim, rokle žeber, kameny masa, jezero krve. V tom okamžiku svět zaplál zahradou sluncí. Malíř zuřivě črtal do vzduchu nejsilnější světlomety vesmíru. Náraz nepřišel, Kočka se propadla do svého stínového království. Zase avatárovi unikla! Nebeský posel se otočil k Malířovi. Udeřil křídlem – jedinou ranou rozbil zahradu do ohnivých střepů. Malíř se ocitl v objetí plamenného kruhu, ale vmžiku si nakreslil koně a přeskočil ho jako Siegfried. Přimaloval oři roh, svoji tužku pozvedl místo meče a pobídl jednorožce do útoku. Avatár se vyhnul rohu, vyletěl do vzduchu, dopadl na Malíře. Mladík mu odsekl nohu, ale sám byl sražen k zemi. Tužka se mu vykutálela z nohou. Kůň se rozplynul, plameny zhasly, znovu zavládla tma. Avatár se rozpřáhl k smrtelnému úderu. „Poslední přání,“ zašeptal Malíř, a když viděl, že se nebeský kat zarazil, sáhl si do záňadří a do úst vložil cigaretu. Potom z kapsy vytáhnul zapalovač. Nabídl ho avatárovi. Kat jen zíral, nezdálo se, že by rozuměl. „Potřebuji připálit,“ zašeptal Malíř. Přistrčil zapalovač k avatárově ruce a škrtl: „Vidíš?“ Od katova zápěstí se natáhl dlouhý stín. Jen na vteřinu… ale více času nepotřebovala. Kočka mu sklouzla po zápěstí jako kapka potu a obtočila kolem krku smyčku. Řízla. Avatárova hlava odpadla od zbytku těla. Skulila se na zem, oči třikrát zamrkaly a pak se rozsypaly co hrášky z přezrálého lusku. Chvíli se kutálely, potom shnily a vsákly se do země. Andělovo tělo zůstalo stát. Pomalu se měnilo v kámen. Kočka vystoupila ze stínu a shlédla na Malíře. Šklebil se a vůbec to nebyl bílý rytíř. Jeho tělo bylo křivé zrcadlo, zosobněná maškaráda složená z tolika masek, že nemohla dohlédnout na dno!
8
Kdo vlastně byl? Nevěděla, a proto se jí líbil. Na jazyku jí ulpívala pachuť krve. Toužila ho škrábnout, ale Alice ji nenechala – věděla, že Kočka se neumí ovládat, kdyby to přehnala, mohla Malíře i zabít. Sklonila se k mladíkovi a nosem ho dloubla do tváře. „Takže ty jsi ve skutečnosti psychopat,“ zapředla. „Psychopat a žádný bílý rytíř.“ „Jdi do hajzlu,“ zavrčel na ni. V očích se mu třpytily slzy. „Ale no tak. Ty už si nechceš hrát?“ znovu ho dloubla nosem. „Tohle není žena, kterou jsem si zamiloval,“ zašeptal. Zasáhlo ji to. „Ne,“ odsekla, „není.“ „Ty jsi ta, která mě dneska vyhodila z domu.“ „No a co?“ Napřáhla ruku, aby ho škrábla. V tom okamžiku ji obejmul – silně ji k sobě přivinul, jako kdyby jí chtěl pohltit. „Jsi úžasná,“ zašeptal jí do ucha. „Jsi strašlivá. Tak strašlivá, že děsíš sebe sama. Ty nechceš být touhle bytostí, že? Nediv se, že to vím. Jsem Malíř. Přetavuji lidi do snů a sny do lidí. Já do tebe vidím.“ Chtěla se mu vytrhnout, ale nepustil ji. Nakonec mu zjihla v náručí. Rozplakala se. Už nebyla Kočka. Byla zase Alice.
9
