Stiefel und Lersen als Bergmannsbekleidung aus dem späten 13. Jahrhundert

ArchaeoMontan 2014

Liane Albrecht und Rengert Elburg

Stiefel und Lersen als Bergmannsbekleidung aus dem späten 13. Jahrhundert

Im Gegensatz zu den überlieferten hochmittelalter­ lichen Arbeitsgeräten und hölzernen Grubenausbauten liegen kaum erhaltene materielle Hinweise zur Bekleidung der Bergleute dieser Zeit vor. Drei Lederfunde aus dem Bergwerk von Niederpöbel, Lkr. Sächsische Schweiz-Osterzgebirge, wurden nach der Reinigung als ein Stiefel und ein Paar Lersen identifiziert. Das Niederpöbeler Schuhwerk aus dem späten 13. Jahrhundert stellt dank der präzisen Datierung eine fast einzigartige Quelle für die Fußund Bein­bekleidung der mittelalterlichen Bergleute dar. Finden sich für den einzelnen Stiefel noch gute Parallelen, so scheint es für die Lersen bislang keinen Vergleichsfund zu geben. Die folgende Beschreibung der Funde erfolgt anhand der gereinigten, aber noch nicht konservierten und restaurierten Lederfunde, weshalb die Beschreibungen und Zeichnungen einen vorläufigen Charakter besitzen.

Fundsituation Die hier beschriebenen Funde wurden bei umfangreichen Bergsicherungsmaßnahmen im Vorfeld der Errichtung eines Hochwasserrückhaltebeckens im Pöbelbachtal in der Gemarkung Niederpöbel, Große Kreisstadt Dippoldiswalde, gefunden. Die archäologischen Untersuchungen im Zeitraum zwischen 2009 und 2013 dokumentierten ein ausgedehntes mittelalterliches Grubengebäude (Hemker/Göttlich 2012; vgl. Beitrag von F. Schröder in diesem Band). Der Fundkomplex mit dem Stiefel (NPB-02/501) lag 38 m unter der Tagesoberfläche in den Verfüllmassen des zweiten Lichtloches (Bef. 6016) des Stollens 6002. Der Befund wurde durch Sprengungen der vor Ort tätigen Bergsicherungsfirma zur Erweiterung des Schachtes beschädigt. Die Lederfragmente wurden nach dem Ausräumen der Verfüllmassen einzeln aus dem Sediment geborgen. Demzufolge ist die Zusammengehörigkeit der Teile zwar sehr wahrscheinlich, jedoch nicht endgültig gesichert. Im Gegensatz zu Fund 501 kann die Lage der Fundkomplexe NPB-02/606 und 607 im Stollen eindeutig beschrieben werden. Die Lederstücke wur-

den beim Ausräumen der Verfüllmassen in einem Gesenk bei 2,5 m Tiefe, kurz vor dem Mundloch von Stollen 8019 entdeckt (vgl. Beitrag von F. Schröder in diesem Band). Die beiden Funde lagen zusammengefaltet in der gleichen stratigrafischen Position, etwa 1 m voneinander entfernt. Auch wenn bei der Auffindung die Bedeutung der Funde noch nicht klar war, wurden sie umgehend in die Restaurierungswerkstatt des Landesamtes für Archäologie verbracht, um dort kontrolliert freigelegt, gereinigt, dokumentiert und konserviert zu werden. Während der Reinigung mit einem weichen Pinsel und Airbrushgerät mit geringem Wasserdruck von 0,5 bar zeigte sich, dass die kleinen Lederfragmente vorwiegend in den größeren Lederstücken eingeschlagen waren. Somit sind nicht nur durch die Fundsituation, sondern auch durch die Anordnung der Teile die Funde 606 und 607 als geschlossene Einheit zu betrachten. Aus diesem Grund ist das Fehlen von Fragmenten als eine archäologische Gegebenheit und nicht als bergungsbedingte Beeinträchtigung anzusehen. Aufgrund der sehr umfangreichen Jahrringserien aus dem Bergwerk (vgl. Beitrag von T. Westphal u. a. in diesem Band) ist eine kurze Betriebszeit zwischen 1273 und 1283 anzunehmen, auch wenn deutlich ältere Hölzer aus dem späten 12. Jahrhundert und einige jüngere Waldkanten Hinweise auf vorhergehende und geringfügige nachfolgende Aktivitäten liefern. Für die Lederfunde kann eine Datierung, die nicht über das Ende des 13. Jahrhunderts hinausgeht als gesichert gelten. Ein direkter Zusammenhang mit der Hauptphase der bergbaulichen Aktivitäten ist als sehr wahrscheinlich anzunehmen.

Der Stiefel Der Komplex mit der Fund-Nr. NPB-02/501 besteht aus 23 im Erhaltungszustand stark differierenden Lederfragmenten (Abb. 1). Der größte Teil der Fragmente kann zu einem relativ vollständigen linken Schuh rekonstruiert werden (Abb. 2). Die Schafthöhe des verschlusslosen Schuhs ist deutlich größer als seine Gesamtlänge, also sollte typologisch von einem Stiefel gesprochen werden (Schnack 1992, 18;

229

230

AFD . Beiheft 29

10 cm

Abb. 1. Niederpöbel, Lkr. Sächsische Schweiz-Osterz­ gebirge. Gesamtansicht der Fund-Nr. NPB-02/501. Obr. 1. Niederpöbel, okr. Saské Švýcarsko – východní Krušnohoří. Celkový pohled na nález č. NPB-02/501

Abb. 2. Rekonstruktions­ zeichnung des wadenhohen Stiefels. Obr. 2. Nákres rekonstrukce lýtkových holínek.

Goubitz et al. 2007, 229). Der unverzierte linke Stiefel ohne Futterleder mit Fersenverstärkung ist ein auf Links genähter Schlupfschuh (Abb. 3). Der Stiefel setzt sich aus einem zweiteiligen Oberleder und einer Sohle zusammen. Die Naht des Schaftes befindet sich an der medialen (Innen-) Seite des Beines. Das separat geschnittene Vorderblatt wurde mit einer Naht durch das halbe Leder

mit der sichtbaren Naht auf der Fleischseite am Schaftleder befestigt (Naumann 1956, 86 Abb. 109; nach Goubitz 1984, 188: butted seam with flesh/ edge stitching). Im Fersenbereich wurde mittels Schlupfstich ein dreieckiges Lederstück als Verstärkung am Schaft (Göpfrich 1986, 11 Abb. 4.3b; Goubitz 1984, 188: lapped seam with whip stich) und im Sohlenbereich mit einem Vorderstich versehen (Göpfrich 1986, 11 Abb. 4.1a), die Verstärkungsstücke wurden mit der Fleischseite zur inneren Fleischseite des Schaftes aufgesetzt. Die Sohle wurde mit einem Vorderstich als Sohlennaht am Vorderblattund Schaftleder fixiert. Zur Verstärkung wurde zwischen Oberleder und Sohle ein Lederstreifen, der sog. Sohlenkeder, eingenäht. Nicht alle Sohlen­ kederfragmente konnten lagegenau zugeordnet werden, jedoch ist anzunehmen, dass dieses Merkmal umlaufend vorhanden war. Im Randbereich sind an zwei Stellen mittels einer Naht durch das halbe Leder Einsätze angebracht, wobei ein kleineres Fragment fehlt. Die zwischenliegende Schnittkante weist keine Nähte oder Fehlstellen auf, sodass hier der ursprüngliche Rand des Stiefels erfasst wird und somit eine Schafthöhe von ca. 30 cm rekonstruiert werden kann.

ArchaeoMontan 2014

Bemerkenswert sind im oberen Bereich beidseitig der Wade zwei längliche schlitzartige Löcher. Das Leder um diese Aussparungen weist einen deutlichen Faltenwurf auf, was auf eine mechanische Beanspruchung durch eine Zugbelastung hindeutet. Durch diese Schlitze wurde vermutlich eine Art Aufhängung bzw. Befestigung angebracht, die ein He­runterrutschen des Schaftes verhinderte. Wie und an welcher Art von Halterung der Schaft fixiert wurde, ist jedoch unklar. Die Sohle des Stiefels befindet sich in einem schlechten Erhaltungszustand und liegt nur noch fragmentarisch vor. Zusammengesetzt lässt sich eine Sohlenlänge von ca. 26 cm rekonstruieren, welches einer modernen mitteleuropäischen Schuhgröße 39 entspricht. Die neun Sohlenteile sind spröde und zum Teil gespalten. Die Sohle ist mehrteilig und scheint gedoppelt zu sein. Ob die Dopplung bereits bei der Herstellung des Stiefels angelegt wurde oder die Folge von Reparaturen ist, lässt sich im derzeitigen unkonservierten und unrestaurierten Zustand nicht beurteilen. Die Tatsache, dass kein durch­ gehendes Sohlenleder gefunden wurde, könnte auf eine doppellagige Herstellung hindeuten, da mittelalterliche Ausbesserungen grundsätzlich aus zwei separaten Flicken am Vorder- und Hinterfuß bestehen (Volken/Volken 2013, 99) und Doppelsohlen ein charakteristisches Merkmal von Bergmannsschuhen darstellen (Weisgerber 1996, 16). Dem zuvor beschriebenen Stiefel konnten einige Fragmente, wie ein Vorderblatt, eine Fersenverstärkung und mehrere Sohlenkederfragmente nicht eindeutig zugeordnet werden. Aufgrund der geringen typischen Faltenbildung eines Vorderblattes, der fehlenden Abnutzungsspuren und der großflächigen Fehlstellen im Nahtbereich ist eine Aussage über die Zugehörigkeit zum Stiefel nicht möglich. Es könnte als Dopplung des Vorblattes gedient haben oder repräsentiert mit den anderen, nicht zugeordneten Teilen ein zweites, nur sehr fragmentarisch erhaltenes Exemplar eines Schuhs oder Stiefels mit zweiteiligem Oberleder. Von welcher Tierart das Leder stammt, ist im nicht-konservierten Zustand durch die tiefdunkle Färbung und den starken Glanz des Leders nicht zweifelsfrei zu bestimmen. Schuhfunde des 13. Jahrhunderts aus Altenberg, Kr. Siegen-Wittgenstein, wurden größtenteils aus Rinds- und Kalbsleder hergestellt, nur wenige Schuhe wurden aus Ziegen-, Schafs- oder Hirschleder angefertigt (Vierck 1998, 140). Auch die Lederfunde aus Bliesenbach, Oberbergischer Kreis, bestehen aus Rinds- und Kalbs­leder

(Weisgerber 1996, 9–11). Ein interessantes Detail ist die unterschiedliche Stärke der Lederfragmente. Schuhteile, welche einer erhöhten Beanspruchung unterliegen, wie z. B. das Vorderblatt, wurden aus 0,3 cm dickem Leder hergestellt, wohingegen die Schaftteile und die Fersenverstärkung aus 0,2 cm starkem Material sowie die einzelnen Sohlenfragmente aus 0,1 cm dünnem Leder angefertigt wurden. Ähnliche Stärkeunterschiede wurden z. B. auch bei den Stiefeln der Moorleiche von Peiting, Lkr. Weilheim-Schongau, festgestellt (Schlabow 1961, 20). Im Gegensatz zu dem relativ gut erhaltenen Leder ist das Nahtmaterial zum größten Teil nicht überliefert. Lokal befinden sich faserartige Reste in den Naht­löchern, ob es sich hierbei um ein Nahtmaterial oder eingeschwemmtes Sediment mit anderweitigen Faserresten handelt, lässt sich bislang

Abb. 3. Als Schnittmuster dargestellte zusammengehörige Teile des Stiefels. Obr. 3. Části holínky, které patří k sobě, zobrazené jako střihový vzor.

231

232

AFD . Beiheft 29

4b

5 cm

10 cm

4a

Abb. 4. a – Schaftleder der linken Lerse, Ansicht der Nar­ benseite; b – zugehörige restliche Teile. Obr. 4. a – lýtková useň levé kožené nohavice, pohled na lícovou stranu; b – příslušné zbývající části. Abb. 5. a – Schaftleder der rechten Lerse, Ansicht der Narbenseite; b – restliche Teile des Oberleders; c – Reste der Sohle. Obr. 5. a – Lýtková useň pravé kožené nohavice, pohled na lícovou stranu; b – zbývající části svršku; c – pozůstatky podešve.

5 cm

5 cm

5b

5c

10 cm

5a

ArchaeoMontan 2014

Abb. 6. Schnittmuster der linken Lerse. Obr. 6. Střihový vzor levé kožené nohavice.

Abb. 7. Schnittmuster der rechten Lerse. Obr. 7. Střihový vzor pravé kožené nohavice.

nicht feststellen. Die unterschiedliche Erhaltung zwischen Leder und Nahtmaterial deutet darauf hin, dass es sich bei den Fäden um Pflanzenfasern gehandelt hat.

Begriff „Lederse“ oder „Lerse“ bezeichnet (Lehnart 1998, 40). Die Lersen bestehen – identisch wie der Stiefel mit der Fund-Nr. 501 – aus einem zweiteiligen Oberleder und einer Sohle. Auch wenn es sich eindeutig um ein linkes und ein rechtes Exemplar handelt, sind die beiden Stücke in ihrer Form nicht vollständig gespiegelt. Der untere Bereich der Beinlinge ist, wie zu erwarten bei einem Schuhpaar, gespiegelt, doch die oberen Schaftbereiche sind zueinander symme­ trisch, was möglicherweise auf die Form des verwendeten Leders zurückzuführen ist. Das Vorderblatt, die Fersenverstärkung und die Sohle wurden mit der gleichen Nahtart wie NPB02/501 zusammengesetzt. Auch bei den Lersen wurde ein Sohlenkeder als Nahtverstärkung verwendet. Die vier Sohlenteile, die allesamt zur FundNr. 607 gehören, sind spröde, dünn und sehr fragil; durch die geringe Anzahl ist eine Aussage über die Form, Größe und Art der Sohle bei beiden Exemplaren nicht möglich. Trotz der unterschiedlichen Schaftform von NPB-02/501 gegenüber NPB-02/606 und 607 weist der Schaftrand ebenfalls keine Naht auf, woraus sich eine Schafthöhe von 75 cm ergibt. Wie bei dem Stiefel sind im oberen Bereich zwei Einsatzstücke angenäht. Auch die Lersen haben unter dem Rand des

Die Lersen Die Funde mit den Nummern NPB-02/606 und 607 bestehen aus sechs bzw. 14 Lederfragmenten (Abb. 4–5). Der Erhaltungszustand der beiden Komplexe ist sehr unterschiedlich: Das Leder der Fund-Nr. 606 ist flexibel und spaltet sich nicht, wohingegen die Fragmente der Fund-Nr. 607 an vielen Stellen gespalten sind und Fehlstellen aufweisen. Die Teile können fast vollständig zu zwei sehr hohen Stiefeln zusammengesetzt werden. Trotz der unterschiedlichen Erhaltungszustände sind die Funde als ein Paar aus rechtem und linkem Beinkleid zu betrachten. Vergleichbar mit der Fund-Nr. 501 handelt es sich um links genähte, unverzierte Stiefel mit Fersenverstärkung, ohne Verschluss oder Futterleder (Abb. 6–7). Die Schaftnaht befindet sich ebenfalls an der medialen (Innen-)Seite des Beines. Außergewöhnlich an diesen Stiefeln ist die Schafthöhe von 75 cm, weshalb die Bezeichnung für ein solches Kleidungsstück als Beinling zutreffender wäre. Solche mittelalterlichen ledernen Beinlinge werden im Allgemeinen mit dem

233

234

AFD . Beiheft 29

Schaftes zwei längliche, schlitzartige Löcher, die sich jedoch in diesem Fall nur einseitig an der Vorderseite des Oberschenkels befinden. Das Leder zeigt hier zudem wieder den typischen Faltenwurf, welcher auf eine Art Aufhängung hindeutet. Auch bei den Beinlingen ist die Bestimmung des Leders momentan nicht zweifelsfrei möglich; Nahtmaterial hat sich nicht erhalten. Ebenso wie bei dem Stiefel wurden die Schuhteile mit erhöhter Beanspruchung, wie z. B. das Vorderblatt und die Einsätze im oberen Randbereich, aus 0,3 cm starkem Leder angefertigt. Auch die Stärken des Schaftleders, der Fersenverstärkung und der Sohlenteile entsprechen den zuvor beschriebenen Maßen bei dem Stiefel.

Archäologische Einordnung Der Fund von nahezu vollständig erhaltenen Stiefeln ist im archäologischen Fundmaterial aufgrund der dazu notwendigen Erhaltungsbedingungen eine Seltenheit, die u. a. durch das wassergesättigte Milieu im Bergwerk jedoch gegeben ist. Nicht nur die Umgebungsfaktoren spielen eine wichtige Rolle – auch bei Ausgrabungen mit erhaltenen Schuhfunden ist der Anteil an Stiefeln sehr gering. So wurde beispielsweise in den Niederlanden ein Verhältnis von 1 : 3000 von Stiefeln zu sonstigen Schuhen ermittelt (Goubitz et al. 2007, 230). Zum größten Teil wurden die wenig abgenutzten Schaftleder durch Flickschuster oder Altmacher recycelt, weshalb bei den meisten publizierten Exemplaren die Schäfte abgeschnitten sind (z. B. Schia 1977). Das Recyceln des Schaftes kann jedoch nicht die alleinige Ursache für dieses Missverhältnis sein, können doch isolierte Lederfragmente, wie z. B. das Vorderblatt und der Anschluss zum Schaft dem Stiefeltyp zugeordnet werden (Schnack 1992, 119 f.). Tatsächlich scheinen Stiefel im Mittelalter deutlich weniger verbreitet gewesen zu sein als Schuhwerk mit Verschlüssen und beschränkten sich tendenziell auf bestimmte Perioden und Regionen. Der wadenhohe Stiefel fügt sich zwanglos in das Spektrum mittelalterlicher Vergleichsfunde ein. Der Aufbau bzw. die Form des Schnittmusters entspricht exakt der Definition von Typ 8 aus Lübeck, wo die erste Systematisierung von mittelalterlichem Schuhwerk in Deutschland vorgenommen wurde. Die Gruppe der Stiefel wurde hier ohne weitere Unterscheidung als hoher Schuh ohne Verschluss mit separatem Schaft- und Vorderblattleder bezeichnet (Groenman-Van Waateringe/Guiran 1978, 162). Diese Definition traf auf das damalige Fundmaterial

zu, ist jedoch zu eng gegriffen, um eine allgemeine Gültigkeit zu haben. Goubitz et al. (2007) geben in ihrem Standardwerk zu archäologischen Schuhfunden eine breitere Typologisierung. Nach dieser, mittlerweile calceologisch üblichen Klassifikation werden alle Schuhe ohne Verschluss als Stiefel definiert: Besitzt ein Schuh einen Verschluss, wird er unabhängig von der Schafthöhe als (hoher) Schuh und nicht als Stiefel klassifiziert (Goubitz et al. 2007, 229; Volken/Volken 2002, 474, 478). Zum Teil werden für hohe Schuhe, die bis zur Wade reichen, in der Literatur auch Begriffe wie Knopf-, Schnur- oder Schnallenstiefel verwendet. Diese Bezeichnung als Stiefel in Abhängigkeit der Verschlussart ist aus typologischer Sicht inkorrekt und sorgt für erhebliche Verwirrung in der Literatur. Ein guter Überblick der damalig bekannten Vergleichsfunde und deren Verbreitung findet sich in der Publikation zu den mittelalterlichen Lederfunden aus Schleswig, wo Stiefel sehr häufig auftreten (Schnack 1992, 114–121, 141 f. mit Karte 10). Seitdem sind auch aus den Niederlanden einige Exemplare bekannt geworden, die dieses Bild bestätigen (Goubitz et al. 2007, 229–236 Abb. 15b, 16, 19). Zweiteilige Stiefel scheinen in den Niederlanden noch bis zum Ende des 14. Jahrhunderts aufzutreten, sodass die Aussage, getrennte Vorderblätter finden sich nur im 13. und dann erst wieder im 16. Jahrhundert (Volken/Volken 2002, 481), etwas relativiert werden muss. Die Anwesenheit dieses Stiefeltyps in Niederpöbel im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts passt somit gut zur allgemeinen Datierung dieses Fußbedeckungstyps in Norddeutschland. In südlicheren Teilen Europas sind Stiefel dieses Typs bislang noch die Ausnahme. Lediglich das Stiefelpaar von Peiting zeigt das identische Schnittmuster; die anfängliche Datierung ins Frühmittelalter wurde nach einer neuen 14C-Messung an Knochenmaterial der Leiche in das Spätmittelalter revidiert (Haas-Gebhard/ Püschel 2009, 248). Die in der Grablege des im Jahre 1225 verstorbenen Abtes Robert der Benediktiner­ abtei Boscherville in Westfrankreich, Dept. SeineMaritime, gefundenen Stiefel stellen eine Variante mit der Schaftnaht am Schienbein, statt an der Innenseite des Beines dar (de La Baume et al. 1993), die jedoch zu der gleichen Stilgruppe gerechnet werden können (Typ B1 nach Schnack 1992, Taf. 90). Bislang ohne Vergleich sind die Löcher am oberen Schaftrand, die ausweislich des Faltenwurfs zur Befestigung gedient haben. Mangels Vergleichsfunden oder bildlicher Quellen muss die Art der Aufhängung spekulativ bleiben. Eine Konstruktion

ArchaeoMontan 2014

235 Abb. 8. Bildliche Darstel­ lungen von Lersen. a – kurz nach 1300; b – kurz nach 1400; c – um 1475; d – ca. 1490. Obr. 8. Zobrazení kožených nohavic. a – krátce po roce 1300; b – krátce po roce 1400; c – kolem roku 1475; d – cca 1490.

a

b

c

d

analog der mittelalterlichen zweiteiligen Hosen mit niedrig angebrachter, gurtartiger Aufhängungsvorkehrung ähnlich eines Sockenhalters wäre durchaus denkbar, ist jedoch momentan nicht zu belegen. Aus montanarchäologischem Kontext sind bislang keine Funde von Stiefeln bekannt, wobei bemerkt werden soll, dass das mittelalterliche Fundmaterial bisher extrem spärlich ist. In Deutschland liegen Schuhe aus dem Münstertal im Schwarzwald (Päffgen u. a. 2010), der Grube Bliesenbach im Bergischen Land (Weisgerber 1996), dem Altenberg im Siegerland (Vierck 1998) sowie vom Rammelsberg im Harzer Revier (Bartels u. a. 2007, 15 f. Abb. 3) vor. In diesem Zusammenhang sollte auch das Material aus der Bergbausiedlung Kristberg im österreichischen Montafon, wo größere Mengen Lederabfälle aus der Zeit um 1300 gefunden wurden, nicht unerwähnt bleiben (Volken/Volken 2013). Soweit sich die Schuhform noch bestimmen lässt, handelt es sich fast ausschließlich um mittelhohe Schuhe. Zwar wird ein Fund aus dem Bergwerk Teufelsgrund, Lkr. Breis-

gau-Hochschwarzwald, als Stiefel angesprochen, das Fragment mit den Knopflöchern (Päffgen u. a. 2010, Abb. 3.8) gehört jedoch sicher zu einem hohen Schuh, vermutlich im sog. Payerne-Stil (vgl. Volken/ Volken 2013, 95 f.). Interessant ist sicherlich das lose Blatt aus Bliesenbach (Weisgerber 1996, Abb. 13.3 a–c, 14 Mitte), das wahrscheinlich in das 13. Jahrhundert datiert. Das Schnittmuster dieses Stückes mit dem V-förmig eingeschnittenen Schaftansatz entspricht zwei Vergleichsfunden aus Oslo, wo die Blätter gesichert Teile von Stiefeln waren (Schia 1977, Abb. 91–92). Das Bliesenbacher Vorblatt weist auf dem Rist zwei Paar Löcher auf, die eventuell auf einen Verschluss hinweisen könnten, der jedoch bei diesem Schnitt unüblich ist. Mög­licherweise handelt es sich hier um eine sekundäre Änderung, zumal die beiden Löcher kurz oberhalb der Sohlennaht die Einsatzmöglichkeiten unter feuchten Bedingungen erheblich einschränken. Für die Lersen konnten bislang keine Vergleichsfunde aus archäologischem Kontext gefunden wer-

236

AFD . Beiheft 29

den. In kostümkundlichen Werken wird das Aufkommen von Lersen im Allgemeinen als Erscheinung der zweiten Hälfte des 14. Jahrhunderts angenommen, jedoch ohne dafür Quellen oder gar erhaltene Exemplare aufzuführen (z. B. Lehnart 1998, 40). Mit 75 cm Länge scheinen die Stücke zu kurz zu sein, um als richtige Hose getragen zu werden. Vermutlich reichte der Rand bis zum oberen Drittel des Oberschenkels. Auch die Aufhängung an der Vorderseite deutet auf eine andere Tragweise als die eigentlichen Hosen hin, die meistens mehr seitlich befestigt sind und bis zur Hüfte reichen (vgl. z. B. Waurick 1992, 296 f.). Die einzige ansatzweise brauchbare Quelle für den Nachweis von Lersen stellt zeitgenössisches Bildmaterial dar. Eine frühe Abbildung findet sich in der Manessischen Liederhandschrift, im Grundstock in der Zeit um 1300 entstanden, wo in der Abbildung „Der von Wildonie“ zwei Reiter gezeigt werden, die Sporne an braungefärbten Beinlingen tragen, wobei die Vermutung nahe liegt, dass hier Lersen abgebildet sind (Abb. 8a). Sicherlich um Lersen handelt es sich bei den Beinkleidern auf einer Abbildung aus dem „Livre de Chasse de Gaston Phebus“ in einer Version aus der Zeit kurz nach 1400. Hier sind unter den heruntergerutschten bzw. umgeschlagenen, sehr hohen und mit Reiterspornen versehenen Stiefeln deutlich zweifarbige Hosen sichtbar (Abb. 8b). Aus der Zeit um 1475 stammt die Darstellung zweier Fischer im „Buch der Beispiele der alten Weisen“ mit bis zum Oberschenkel reichenden Stiefeln. Auch hier kann aufgrund der darunter getragenen Beinkleider mit einiger Sicherheit angenommen werden, dass es sich um Lersen handelt (Abb. 8c). Aufschlussreich, wenn auch noch später, ist das immer wieder gern für Darstellungen des spätmittelalterlichen Bergbaus herangezogene Kuttenberger Graduale (kurz vor 1500). Hier lassen sich bei einigen abgebildeten Bergmännern eindeutig sehr hohe Stiefel ausmachen, auch wenn auffälligerweise die meisten Personen unter Tage barbeinig oder nur mit Knieschützern dargestellt sind. Am deutlichsten lässt sich die Tragweise bei den beiden obertägigen Haspelknechten ausmachen (Abb. 8d). Während bei dem Rechten die Stiefel bis unter die kurze Kutte reichen, ist bei dem Linken die Beinbekleidung wie eine Art Stulpenstiefel bis auf die Waden heruntergerutscht. Bei Betrachtung dieser eher spärlichen bildlichen Quellen ergibt sich somit eine nachvollziehbare chronologische Reihung, wobei Lersen ursprünglich unter adligen Reitern verbreitet waren, um dann von den Gefolgsleuten übernommen zu werden und sich

letztendlich erst am Ende des Mittelalters im handwerklichen Bereich als Berufskleidung durchsetzen. Die Funde aus dem Bergwerk in Niederpöbel widerlegen diese Sichtweise und machen klar, dass es sich hierbei um eine kunsthistorische Fehlinterpretation handelt. Vielmehr wurden Stiefel und Lersen bereits ab dem 13. Jahrhundert und sogar noch früher als spezialisierte Bekleidung eingesetzt, ohne dass dies durch Bildquellen belegbar ist. Somit erscheint eine quellenkritische archäologische und kostümhistorische Studie, auch in Zusammenhang mit der Entwicklung und Tragweise sonstiger Beinkleider wie Hosen, durchaus lohnenswert und sollte längerfristig in Arbeit genommen werden.

Danksagung Wir danken Frank Schröder, Dresden, für die ausführlichen Informationen zu den Fundumständen und Datierung der Lederfunde sowie Chris Wenzel, Halstenbek, für die Unterstützung bei der Recherche zu Literatur und Bildquellen.

Literatur Bartels u. a. 2007: C. Bartels/M. Fessner/L. Klappauf/F. A. Linke, Montanregion Harz. Kupfer, Blei und Silber aus dem Goslarer Rammelsberg von den Anfängen bis 1620. Die Entwicklung des Hüttenwesens von den frühmittel­ alterlichen Schmelzplätzen im Wald bis zur Metallerzeu­ gung in großem Maßstab am Beginn des 17. Jahrhun­ derts nach den archäologischen und schriftlichen Quel­ len. Montanregion Harz 8. Veröff. Dt. Bergbau-Mus. 151 (Bochum 2007). Göpfrich 1986: J. Göpfrich, Römische Lederfunde aus Mainz. Saalburg-Jahrb. 42, 1986, 5–67. Goubitz 1984: O. Goubitz, The Drawing and Registration of Archaeological Footwear. Stud. in Conservation 29, 1984, 187–196. Goubitz et al. 2007: O. Goubitz/C. van Driel-Murray/ W. Groenman-van Waateringe, Stepping Through Time: Archaeological Footwear from Prehistoric Times Until 1800 (Zwolle 2007). Groenman-Van Waateringe/Guiran 1978: W. Groenman-Van Waateringe/A. J. Guiran, Das Leder von Lübeck, Grabung Königstraße 59. Lübecker Schr. Arch. u. Kulturgesch. 1, 1978, 161–173. Haas-Gebhard/Püschel 2009: B. Haas-Gebhard/K. Püschel, Die Frau aus dem Moor – Teil 1: neue Untersuchungs­ ergebnisse an der Moorleiche aus dem Weiten Filz bei Peiting (Oberbayern). Bayer. Vorgeschbl. 74, 2009, 239– 268. Hemker/Göttlich 2012: C. Hemker/F. Göttlich, Der Altberg­ bau von Niederpöbel. Erste Ergebnisse der montan­ archäologischen Untersuchungen. In: R. Smolnik (Hrsg.), Ausgrabungen in Sachsen 3. Arbeits- u. Forschber. sächs. Bodendenkmalpfl. Beih. 24 (Dresden 2012) 163–168. de La Baume et al. 1993: S. de La Baume/V. Montembault/ J. Le Maho, Les bottes de l’Abbé Richard de Boscherville: reprise de traitement, étude et restauration. Conserva­ tion, restauration des biens culturels: revue de l’ARAAFU 5, 1993, 20–25.

ArchaeoMontan 2014

Lehnart 1998: U. Lehnart, Kleidung und Waffen der Frühund Hochgotik 1150–1320 (Wald-Michelbach 1998). Naumann 1956: W. Naumann, Handbuch für Sattler (Leipzig 1956). Päffgen u. a. 2010: B. Päffgen/C. Schuhmacher/M. Straßbur­ ger, Stiefel und halbhoher Schuh als Arbeitsbekleidung der Zeit um 1400 aus dem Bergwerk Teufelsgrund im Münstertal bei Freiburg. Arch. Korrbl. 40, 2010, 441–456. Schia 1977: E. Schia, Skomaterialet fra „Mindets tomt“. In: Høeg et al. (eds.), Feltet „Mindets Tomt“ stratigrafi, topo­ grafi, daterende funngrupper. De arkeologiske utgrav­ ninger i Gamlebyen, Oslo 1 (Oslo et al. 1977) 121–201. Schlabow 1961: K. Schlabow, Der Moorleichenfund von Peiting. Veröff. Förderverein Textilmus. Neumünster 2 (Neumünster 1961). Schnack 1992: C. Schnack, Die mittelalterlichen Schuhe aus Schleswig: Ausgrabungen Schild 1971–1975. Ausgrabun­ gen in Schleswig 10 (Neumünster 1992).

Vierck 1998: S. Vierck, Die Textil- und Lederfunde. In: C. Dahm u. a. (Hrsg.), Der Altenberg: Bergwerk und Sied­ lung aus dem 13. Jahrhundert im Siegerland. Denkmal­ pfl. u. Forsch. Westfalen 34 (Bonn 1998) 136–157. Volken/Volken 2013: M. Volken/S. Volken, Lederfunde und Schusterabfälle aus einer Kulturschicht vom Kristberg. In: R. Krause (Hrsg.), Mittelalterlicher Bergbau auf dem Kristberg im Montafon, Vorarlberg (Österreich). Frank­ furter Arch. Schr. 22 (Bonn 2013) 89–123. Volken/Volken 2002: S. Volken/M. Volken, Die Lederfunde der Ausgrabung Hundestraße 95 in Lübeck. In: M. Gläser (Hrsg.), Archäologische Untersuchungen auf dem Lübe­ cker Stadthügel. Befunde und Funde. Lübecker Schr. Arch. u. Kulturgesch. 26 (Bonn 2002) 473–502. Waurick 1992: G. Waurick, Das Reich der Salier 1024–1125 (Sigmaringen 1992). Weisgerber 1996: G. Weisgerber, Mittelalterliche BergbauFunde aus der Grube Bliesenbach im Oberbergischen Kreis. Anschnitt 48, 1996, 2–18.

Liane Albrecht a Rengert Elburg

Holínky a kožené nohavice jako oděv horníků z pozdního 13. století

Oproti dochovaným nástrojům z vrcholného středověku či dřevěné výstroji dolů nejsou doklady téměř k dispozici o odívání horníků. Nálezy kožených předmětů z dolu v Niederpöbel byly po vyčištění identifikovány jako holínky a pár kožených nohavic. Obuv z lokality Niederpöbel z pozdního 13. století představuje díky precizní dataci jedinečný pramen k poznání obouvání a odívání dolních končetin středověkých horníků. Zatímco pro holínky lze ještě paralely najít, v případě kožených nohavic se zdá, že pro ně dosud neexistuje srovnatelný nález. Následující popis byl vytvořen podle očištěných, ale dosud nekonzervovaných a nerestaurovaných kožených předmětů. Z tohoto důvodu jsou popis i nákresy předběžného charakteru.

Nálezová situace Zde popsané nálezy byly odkryty během rozsáhlých prací na zajištění dolů před stavbou protipovodňové nádrže v údolí Pöbelbachtal v katastru Niederpöbel (město Dippoldiswalde, okr. Saské Švýcarsko – východní Krušnohoří). Archeologický průzkum v letech 2009 až 2013 zdokumentoval rozsáhlý středověký důlní areál (Hemker/Göttlich 2012; srov. příspěvek F. Schrödera v tomto sborníku).

Nálezový soubor s holínkou (NPB-02/501) se nacházel 38 m pod úrovní terénu v závalu druhého světlíku (8016) druhé štoly 6002. Nález byl poškozen odstřelem, který v rámci přibírky provedla firma pracující na zajištění dolu. Kožené fragmenty byly po odklizení masy závalu vyjmuty ze sedimentu jednotlivě. Na základě toho lze sice o vzájemné souvislosti těchto částí uvažovat jako o velmi pravděpodobné, ne však zcela jisté. Oproti nálezu 501 lze nálezový soubor NPB02/606 a 607 ve štole lokalizovat jednoznačně. Kusy kůže byly objeveny při vyklízení závalu ve sníženině hluboké 2,5 m krátce před ústím do další štoly jako nález 501. Oba nálezy ležely ve stejné stratigrafické pozici, vzdálené od sebe zhruba 1 m. Přestože v okamžiku vyzvednutí nebyl význam těchto nálezů zcela zřetelný, byly obratem dopraveny do restaurátorské díly Saského zemského úřadu pro archeologii (Landesamt für Archäologie Sachsen), aby zde jednotlivé kusy byly od sebe opatrně odděleny, vyčištěny, zdokumentovány a konzervovány. Během čištění měkkým štětcem a tlakovou stříkací pistolí s nízkým tlakem vody – 0,5 barů –se ukázalo, že menší fragmenty kůže byly následkem dlouhodobého uložení v zemi slepeny s většími kusy. Na základě této nálezové situace i uspořádání částí je nutno nálezy

237

238

AFD . Beiheft 29

606 a 607 považovat za uzavřený nálezový celek. Chybějící fragmenty tak můžeme považovat nikoli za poškození způsobené vyjímáním nálezu, ale za archeologickou skutečnost. Velmi komplexní série letokruhů z dřev v dole (srov. příspěvek T. Westphala v tomto sborníku) umožňuje vycházet z krátké doby jeho provozu mezi lety 1273 a 1283, a to i přesto, že výrazně starší dřeva z pozdního 12. století a některé mladší podkorní letokruhy ukazují na aktivity v předchozím a v menší míře i následujícím období. V případě kožených nálezů lze považovat za jistou dataci nepřesahující konec 13. století. Přímou souvislost s hlavní fází důlních aktivit je nutno považovat za velmi pravděpodobnou.

Holínky Soubor kůží s číslem NPB-02/501 se skládá ze 23 fragmentů, jejichž zachování je velmi rozdílné (obr. 1). Největší část lze rekonstruovat jako téměř úplnou levou botu (obr. 2). Výška lýtkové části zapnuté boty je výrazně delší než její celková délka, typologicky by tedy mělo jít o holínku (Schnack 1992, 18; Goubitz et al. 2007, 229). Nezdobená levá holínka bez podšívky se zesílenou patou je na levou stranu šitá nazouvací bota (obr. 3). Holínka se skládá z dvoudílného svršku, tj. ze zadního a nártového dílu a podešve. Šev svršku se nachází na mediální (vnitřní) straně nohy. Samostatně vyříznutý díl, pokrývající nárt, byl k zadnímu dílci přišitý dvouniťovým stehem vedeným ve směru rub/hrana (Naumann 1956, 86 obr. 109; podle Goubitz 1984, 188: butted seam with flesh/edge stitching). Pro zesílení svršku paty byl pomocí stehu líc/ rub obtáčejícího hranu našitý výztužný dílec, zvaný opatek (Göpfrich 1986, 11 Abb. 4.3b; Goubitz 1984, 188: lapped seam with whip stich). S podešví byl tento dílec spojený stehem vedeným ve směru rub/ líc (Göpfrich 1986, 11 obr. 4.1a). Opatek samotný byl sešitý z více částí pomocí stehu rub/rub. Podešev se svrškem k sobě byly přišité opět stehem rub/líc. Pro zpevnění byl mezi svrškovou useň a podešev všitý pásek kůže, takzvaný okolek. Ne u všech okolků bylo možné zjistit jejich přesnou polohu. Na okraji zadního svrchního dílce byly na dvou místech pomocí švu vsazené díly, přičemž jeden fragment chybí. Mezi tím ležící řezná hrana nevykazuje žádné švy nebo vady. Zde tedy byl zaznamenán původní okraj holínky, a tím i rekonstruována výška lýtkové části cca 30 cm. Za pozornost stojí v horní části podlouhlé štěrbinovité otvory na obou stranách lýtka. Useň v okolí

těchto výkrojků vykazuje výrazné řásnění. To by ukazovalo na mechanické namáhání tahem. Těmito štěrbinami byl patrně upevňován jistý druh upínání, které bránilo sklouznutí lýtkové části. Jak a jakým způsobem držení byla lýtková část zafixována, není jasné. Podešev holínky se nachází ve špatném stavu a dochovala se pouze ve fragmentech. Její délku lze rekonstruovat asi na 26 cm, což odpovídá moderní středoevropské velikosti bot 39. Devět fragmentů podešve je křehkých a jsou částečně rozdělené. Podešev se skládá z několika dílů a zdá se být zdvojená. Zda toto zdvojení pochází již z výroby boty, nebo zda bylo vytvořeno později během oprav, nelze ze současného nekonzervovaného a nerestaurovaného stavu posoudit. Skutečnost, že nebyla nalezena souvislá kůže podešve, by mohla naznačovat zdvojenou výrobu, protože středověké opravy se zásadně skládají ze dvou samostatných záplat v přední a zadní části (Volken/Volken 2013, 99). Dvojité podrážky jsou charakteristickým znakem hornické obuvi (Weisgerber 1996, 16). K popsané holínce nebylo možné jednoznačně přiřadit některé další fragmenty, jako například svršek, zesílenou patu a fragmenty a okolky podešve. Z důvodů malého typického řásnění svršku, chybějících stop opotřebení a velkých vad v oblasti švů není možné formulovat závěry ohledně jejich příslušnosti k botě. Tyto fragmenty mohly sloužit jako zdvojení nebo představují s dalšími nezařazenými částmi druhý, velmi fragmentárně dochovaný exemplář boty nebo holínky s dvoudílným svrškem. Z jakého druhu zvířete pochází použitá kůže, nelze v nekonzervovaném stavu v důsledku tmavého zabarvení a silného lesku kůže jednoznačně určit. Nálezy obuvi ze 13. století z lokality Altenberg, okres Siegen-Wittgenstein, byly většinou vyrobené z hovězí a telecí kůže, pouze několik bot bylo vyrobeno z kozí, ovčí kůže nebo jelenice (Weisgerber 1996, 9–11). Stejně tak i kožené nálezy z lokality Bliesenbach, okres Oberbergischer Kreis, sestávají z hovězí a telecí kůže (Weisgerber 1996, 9–11). Zajímavým detailem je rozdílná síla kožených fragmentů. Součásti boty, které podléhají vysokému namáhání, jako například svršek, byly vyrobeny z kůže o síle 0,3 cm, oproti tomu lýtková část a zesílení paty byly vyrobeny z materiálu o síle 0,2 cm a jednotlivé fragmenty podešve pak z kůže o síle 0,1 cm. Podobné rozdíly v síle materiálu byly zjištěny například i v případě holínek mumie z rašeliniště v Peitingu (Schlabow 1961, 20). Oproti relativně dobře dochované kůži se šicí materiál z velké části nedochoval. Na

ArchaeoMontan 2014

některých místech se nacházejí vláknité pozůstatky v otvorech švů. Zda se zde jedná o šicí materiál, nebo naplavený sediment s pozůstatky jiných vláken, nebylo možné dosud zjistit. Různý stav zachování kůže a šicího materiálu naznačuje, že vlákna jsou rostlinného původu.

Kožené nohavice Nálezy s čísly NPB-02/606 a 607 se skládají ze šesti, případně 14 fragmentů kůže (obr. 4–5). Stav zachování obou celků je velmi rozdílný: useň č. 606 je pružná a neštěpí se, zatímco fragmenty z celku č. 607 jsou na mnoha místech rozštěpené a vykazují závady. Z fragmentů lze složit dvě takřka úplné velmi vysoké boty, které i přes rozdílný stav zachování můžeme považovat za pár. V porovnání s celkem č. 501 se jedná o zleva šité nezdobené holínky se zesílenou patou (opatkem), bez zapínání a bez podšívky (obr. 6–7). Šev lýtkové části se rovněž nachází na mediální (vnitřní) straně nohy. Mimořádná je výška lýtkové části – 75 cm, proto by bylo vhodnější označit tuto část oděvu jako nohavici. Kožené nohavice se ve středověké němčině obecně označovaly pojmem „Lederse“ nebo „Lerse“ (Lehnart 1998, 40). Stejně jako holínka č. 501 se skládají z dvoudílného svršku a podešve. I když jednoznačně jde o levý a pravý exemplář, nejsou oba kusy ve své formě zrcadlově stejné. Jak lze u páru bot očekávat, jsou dolní části těchto nohavic zrcadlově stejné, horní části lýtka jsou však navzájem symetrické. Příčinou je patrně forma použité usně. Svršek, opatek a podešev byly sešity stejným typem švu jako celek č. NPB-02/501. I zde pro zpevnění sloužil okolek. Všechny čtyři části podešve, které patří k nálezu č. 607, jsou lámavé, tenké a velmi křehké. Z tak malého počtu však nelze činit závěry ohledně formy, velikosti a druhu podešve. I přes jinak pojaté lýtko celku NPB-02/501 oproti celku NPB-02/606 a 607 okraj lýtkové části nevykazuje žádný šev. Z toho vyplývá výška lýtkové části 75 cm. Stejně jako u holínek jsou i zde v horní části přišité další dva dílce. Rovněž kožené nohavice mají pod okrajem lýtka dva podlouhlé štěrbinovité otvory, nacházející se v tomto případě pouze na jedné stranně předního stehenního dílu. Useň zde navíc vykazuje typické řásnění, naznačující druh našití. Rovněž u nohavic nelze v současné době určit druh použité kůže, nedochoval se ani šicí materiál. Stejně jako holínky byly i části boty vystavené vyš-

šímu namáhání, jako například svršek a díly při horním okraji, vyrobené z usně o síle 0,3 cm. Rovněž síla lýtkové usně, zesílení pat a části podešve odpovídá výše popsané síle holínky.

Archeologické zařazení Nález takřka kompletně dochovaných holínek je v archeologickém nálezovém materiálu vzácností, danou mimo jiné vodou nasyceným prostředím dolu. Důležitou roli hrají nejen faktory okolí. V dosavadních známých nálezech středověkých bot je podíl holínek obecně velmi nízký. Například v Nizozemí byl zjištěn poměr holínek a ostatních bot 1 : 3000 (Goubitz et al. 2007, 230). Málo opotřebovaná useň byla většinou recyklována v podobě záplat. Z tohoto důvodu byla u většiny publikovaných exemplářů odstřižena lýtková část (např. Schia 1977). Recyklace lýtkové části však nemůže představovat jedinou příčinu tohoto nepoměru. Ojedinělé fragmenty kůže, jako například svršek nebo závěr lýtkové části, však lze k typu holínek přiřadit (Schnack 1992, 119 f.). Skutečně se tak zdá, že ve středověku byly holínky mnohem méně rozšířené než obuv s přezkami a omezovaly se tendenčně na určitá období a regiony. Lýtkové holínky zapadají do spektra středověkých nálezů. Konstrukce, případně forma střihového vzoru odpovídá přesně typu 8 z Lübecku, kde byla provedena první systematizace středověké obuvi v Německu. Skupina holínek byla bez dalšího rozlišení označena za vysokou botu bez zapínání se separátní usní lýtkové části a svršku (Groenman-Van Waateringe/Guiran 1978, 162). Tato definice odpovídala tehdejšímu nálezovému materiálu, je však pojatá příliš úzce, než aby měla obecnou platnost. Goubitz et al. (2007) uvádějí k archeologickým nálezům obuvi širší typologii. Podle této klasifikace, běžné např. i v soudním lékařství, jsou za holínky považovány všechny boty, které nemají zapínání. Pokud má bota zapínání, je nezávisle na výšce lýtkové části klasifikována jako bota, nikoli jako holínka (Goubitz et al. 2007, 229; Volken/Volken 2002, 474, 478). Někdy se pro obuv sahající až po lýtko v literatuře používají pojmy jako knoflíčkové, šněrovací nebo přezkové holínky. Označení holínka v závislosti na druhu zapínání není z typologického pohledu správné a vede v literatuře ke zmatkům. Dobrý přehled o tehdy známých srovnatelných nálezech a jejich rozšíření poskytuje publikace o středověké kožené obuvi ze Šlesvicka (Schleswig), kde se holínky vyskytují velmi často (Schnack 1992, 114–121, 141–142 s mapou 10). Od té doby jsou i z Nizozemí známy některé exempláře, které to

239

240

AFD . Beiheft 29

potvrzují (Goubitz et al. 2007, 229–236 Abb. 15b, 16, 19). Zdá se, že dvoudílné holínky se v Nizozemí objevují až do konce 14. století. Proto je nutné trochu zrelativizovat tvrzení, že dělené svršky se objevují pouze ve 13. století a poté znovu teprve ve století 16. (Volken/Volken 2002, 481). Přítomnost tohoto typu holínek v lokalitě Niederpöbel v poslední čtvrtině 13. století tak velmi dobře zapadá do obecné datace tohoto typu obutí v severním Německu. V jižnějších částech Evropy jsou holínky tohoto typu dosud výjimkou. Pouze pár holínek z lokality Peiting, okres Weilheim-Schongau, vykazuje identické střihové vzory, počáteční datace do raného středověku byla po novém měření kosterního materiálu pomocí metody 14C- revidována a nález byl zařazen do pozdního středověku (Haas-Gebhard/Püschel 2009, 248). Holínky nalezené v hrobce Roberta, opata benediktinského kláštera Boscherville v západní Francii, departament Seine-Maritime, představují variantu se švem na holeni místo na vnitřní straně nohy (de La Baume et al. 1993), lze je však řadit do stejné stylové skupiny (typ B1 nach Schnack 1992, Taf. 90). Dosud nelze porovnat otvory na horním okraji lýtka, které, jak patrno z řásnění, sloužily k upevnění. Z důvodů chybějících srovnatelných nálezů nebo obrazových pramenů zůstává způsob upevnění v úrovni spekulací. Konstrukce, analogická se středověkými dvoudílnými nohavicemi s nízko umístěným, páskovitým zavěšením, které je podobné podvazkům, by byla myslitelná, nelze jí však v současnosti doložit. V montánněarcheologickém kontextu dosud nejsou nálezy holínek známé. Přitom je třeba poznamenat, že středověký nálezový materiál je prozatím extrémně skrovný. Boty byly v Německu nalezeny v údolí Münstertal ve Schwarzwaldu (Päffgen u. a. 2010), v dole Bliesenbach v regionu Bergisches Land (Weisgerber 1996), v lokalitě Altenberg im Siegerland (Vierck 1998) a na lokalitě Rammelsberg v Harzském revíru (Bartels u. a. 2007, 15 f., obr. 3). V této souvislosti je nutno zmínit i materiál z hornického sídliště Kristberg v rakouském Montafonu, kde bylo nalezeno větší množství koženého odpadu ze 12. století (Volken/Volken 2013). Podle míry, do jaké lze ještě formu obuvi určit, se téměř výlučně jedná o středně vysoké boty. Nález z dolu Teufelsgrund, okres Breisgau-Hochschwarzwald, je sice určen jako holínka, fragment s knoflíkovými dírkami (Päffgen u. a. 2010, obr. 3.8) však s jistotou patří k vysoké botě, patrně v takzvaném stylu payerne (srov. Volken/Volken 2013, 95 f.). Zajímavý je volný nárt z lokality Bliesenbach (Weisgerber 1996, obr. 13,3 a–c; 14

uprostřed), datovaný patrně do 13. století. Střihový vzor tohoto kusu se svrškem ve formě V odpovídá dvěma srovnatelným nálezům z Osla, kde tyto nárty bezpečně tvořily součást holínek (Schia 1977, obr. 91–92). Svršek z Bliesenbachu vykazuje na nártu dva páry otvorů, které by eventuálně mohly odkazovat na zapínání, jež je však v případě takového střihu nezvyklé. Patrně zde jde o sekundární změnu, navíc oba otvory nad přišívacím švem podešve výrazně omezují možnosti využití ve vlhkém prostředí. Pro kožené nohavice zatím neexistují žádné srovnatelné nálezy z archeologického kontextu. V dílech o historii odívání se výskyt kožených nohavic obecně předpokládá ve druhé polovině 14. století, aniž by však pro toto tvrzení byly uvedeny prameny, nebo dokonce zachované exempláře (např. Lehnart 1998, 40). Svojí délkou 75 cm se tyto kusy zdají být příliš krátké na to, aby mohly být nošeny jako opravdové nohavice. Okraj patrně sahal až k horní třetině stehen. Také závěs na přední straně ukazuje na jiný způsob nošení, než bychom čekali u nohavic, které jsou většinou upevněny na stranách a sahají až na bok (srov. Waurick 1992, 296 f.). Jediné, alespoň z části využitelné prameny pro doložení nohavic představuje dobový obrazový materiál. Rané vyobrazení se nachází ve Velkém heidelberském zpěvníku (Codex Manesse), jehož základ vznikl v době kolem roku 1300. Na vyobrazení „Pán z Wildonie“ (Der von Wildonie) jsou zobrazeni dva jezdci s ostruhami na hnědých nohavicích (punčochách). Lze se domnívat, že zde jsou zobrazeny kožené nohavice (Lersen) (obr. 8a). Zcela jistě jde o kožené nohavice v případě vyobrazení „Livre de Chasse de Gaston Phebus“ ve verzi z období krátce po roce 1400. Pod sklouznutými, případně přehrnutými velmi vysokými holínkami s ostruhami jsou zřetelně vidět dvoubarevné nohavice (obr. 8b). Z doby kolem roku 1475 pochází zobrazení dvou rybářů v tisku „Buch der Beispiele der alten Weisen“ (Kniha příkladů starých mudrců – volný překlad), majících holínky sahající až po stehna. I zde lze na základě vespod nošených nohavic usuzovat, že jde o kožené nohavice (obr. 8c). Řadu informací poskytuje sice pozdější, ale pro zobrazení pozdně středověkého hornictví často využívaný Kutnohorský graduál (krátce před rokem 1500). Zde lze u některých zobrazených horníků jednoznačně identifikovat velmi vysoké holínky, i když je nápadné, že nejvíce osob pod zemí je zobrazeno s holýma nohama nebo pouze s nákolenicemi. Způsob nošení je nejlépe patrný na dvou hašpléřích, obsluhujících vrátek u šachty (obr. 8d).

ArchaeoMontan 2014

Zatímco pravému sahají holínky až pod krátkou halenu, levému hašpléři sklouzlo odění nohou jako shrnovačky až na lýtka. Z pohledu na tyto sporé obrazové prameny tak vyplývá chronologické řazení, kdy kožené nohavice byly původně rozšířené mezi šlechtickými jezdci, poté je převzali jejich družiníci a na konci středověku se prosadily mezi řemeslníky jako profesní oděv. Nálezy z dolu Niederpöbel jsou s tím v rozporu a ukazují, že se jedná o chybnou uměleckohistorickou interpretaci. Holínky a kožené nohavice byly využívány jako specializovaný oděv již od 13. století,

a dokonce ještě dříve, aniž by to však bylo možné doložit pomocí obrazových pramenů. Jako potřebný se tak jeví archeologický, na kritickém přístupu k pramenům založený výzkum, jakož i oděvněhistorické studium. Zejména pak v souvislosti s vývojem dalších typů oděvu nohou, např. kalhot.

Poděkování Děkujeme Franku Schröderovi za detailní informace k okolnostem nálezu a datování a Chris Wenzel za podporu při rešerši literárních a obrazových materiálů

241