Stať Stereotypy o domácím násilí páchaném na mužích Abstract This thesis concerns about domestic violence directed towards men. The objective of the thesis is to identificate the stereotypes for helping professionals, who work with victims of domestic violence, in relation to men victims of domestic violence. For the identification of stereotypes there was selected a qualitative strategy. The technique was a half structured interview realised with six workers of helping organisations in the city of Brno. With help of these interviews the author comes with a conclusion, that workers of selected organisations presumably do not perceive their male clients markedly stereotypical, nevertheless by some workers were the stereotypes identificated. It is concerned as a trend to perceive the men in working age more likely as aggressors than as victims, the inclination to imagine that violence directed towards men is mainly as psychical violence and the trend to perceive the woman more like as physical weak and unfit to physical abuse directed towards men.
Úvod Cílem této stati je identifikovat stereotypy pomáhajících profesionálů a profesionálek, kteří/které pracují s oběťmi domácího násilí, ve vztahu k mužským obětem domácího násilí. Předpokládám, že domácí násilí páchané na mužích existuje přesto, že se o něm nemluví a přes všechny genderové stereotypy, které se v naší společnosti tradují. Dále se domnívám, že nejen ženy, ale i muži jsou obětí těchto genderových stereotypů. Své předpoklady bych ráda v rámci stati ověřila. Očekávám, že výsledky mé stati budou využitelné v různých pomáhajících profesích, ve kterých se pracovníci a pracovnice mohou setkat s muži – oběťmi domácího násilí a přispějí tak k větší citlivosti a ohleduplnosti vůči nim a také k diskusi o tématu domácího násilí páchaného na mužích. Domnívám se totiž, že muži - oběti domácího násilí jsou někdy ze služeb pomoci obětem domácího násilí nepřímo vyloučeni, neboť společenská diskuse na téma domácího násilí je většinou vedena ve stylu muž – původce násilí a žena – oběť, pro což mluví i řada českých a zahraničních výzkumů a statistik. Např. Gelles uvádí, že násilí mezi partnery se v 95 % děje ze strany mužů (in Pikálková, 2004, s. 36). Díky tomu většina lidí nepředpokládá, že by se muži mohli stát také obětí domácího násilí.
Z tohoto důvodu i organizace a instituce nabízející služby obětem domácího násilí uvádí často ve svých materiálech a na webových prezentacích, že poskytují pomoc ženám, obětem domácího násilí či dětem, čímž mohou muže – oběti odradit. Podobně stereotypní vnímání muže, jakožto silného pohlaví či hlavy rodiny, může vést k obavám mužů mluvit o tom, že se stali obětí domácího násilí ze strany své partnerky. V žádném případě nechci zlehčovat problematiku domácího násilí páchaného na ženách, domnívám se ale, že i muži oběti domácího násilí si zasluhují pozornost, neboť i oni mohou trpět genderovými stereotypy tradovanými v naší společnosti a tím mohou být v nepříznivé životní situaci znevýhodňováni. Podle mého názoru je třeba odstartovat diskusi na toto téma a v tomto směru zvýšit citlivost pomáhajících pracovníků i veřejnosti. Ve stati budu postupovat od seznámení s cíli mé práce, přes vysvětlení pojmů jako jsou stereotypy, pomáhající profesionálové či oběť domácího násilí, vysvětlení metodiky až po zjištění, na která jsem přišla.
1 Stereotypy, pomáhající profesionálové a mužské oběti domácího násilí Cíl, který jsem si v této stati vytyčila, je identifikovat stereotypy pomáhajících profesionálů a profesionálek, kteří/které pracují s oběťmi domácího násilí, ve vztahu k mužským obětem domácího násilí. Stereotypem mám na mysli „předsudečné zobecněné přesvědčení určující očekávání“ (Matoušek, 2003). Stereotypy bývají obvykle pokládány za nepřesné či chybné, neboť zobrazují sociální skupinu či kategorii jako homogenní. Jisté formy chování, dispozicí či sklonů bývají odděleny, vytrženy z kontextu a přisouzeny každému, který je přiřazen k nějaké speciální skupině nebo kategorii (Pickering, 2001). Stereotypy mohou být různé, v rámci této práce se ale zaměřím spíše na specifický druh stereotypů, a to na genderové stereotypy. U těch se budu držet následující definice:
„Genderové stereotypy jsou … zjednodušující popisy toho, jak má vypadat „maskulinní muž“ (uvozeno autory) či „femininní žena“ (uvozeno autory). O takových stereotypech lidé obvykle uvažují bipolárně, tedy tak, že normální muž nenese žádné rysy ženskosti a
naopak (Deaux a Kitie, 1987). Genderové stereotypy jsou univerzálně platné, neboť se předpokládá, že charakteristiky tvořící genderový stereotyp sdílejí všichni příslušníci daného pohlaví. … , mnozí lidé mužského i ženského pohlaví se ve skutečnosti oněm stereotypním obrazům vymykají“ (Renzetti, 2003, s. 20-21).
Ve svém výzkumu jsem se zaměřila na stereotypy u pomáhajících profesionálů a profesionálek, kteří/které pracují s oběťmi domácího násilí, a to ve vztahu právě k mužům, obětem domácího násilí. Pomáhajícími profesionály a profesionálkami mám na mysli zaměstnance a zaměstnankyně organizací na pomoc obětem domácího násilí, kteří přímo pracují s oběťmi domácího násilí. Může jít tedy o pracovníky s psychologickým či právnickým vzděláním či vzděláním v oblasti sociální práce či poradenství. Co se týče obětí domácího násilí, tak za ty jsou nejčastěji považovány ženy. Mluví se také o dětech – obětech či svědcích domácího násilí, postižených členech rodiny či seniorech jakožto obětech. Nejméně se můžeme doslechnout o mužích, i ti se ale stávají oběťmi domácího násilí. Svědčí o tom různé především zahraniční výzkumy. Např. ve Spojených státech amerických bylo podle amerického ministerstva spravedlnosti v letech 1992-1993 za rok obětí intimního násilí 1 milion žen a 143 000 mužů (Cook, 1997, s. 3). O ještě větším počtu týraných amerických mužů svědčí i další americký průzkum násilí páchaného na ženách: každý rok je znásilněno nebo fyzicky napadeno nebo obojí svým intimním partnerem 1, 5 milionu žen, ve srovnání s 834 000 mužskými oběťmi domácího násilí (The Hidden, 1999). To by znamenalo, že muži mohou tvořit až 36 % obětí domácího násilí v rámci partnerských či manželských vztahů. Studie z Holandska, provedená Van Dijkem zase uvádí, že obětí přímého fyzického násilí se v roce 1998 cítilo být 35 % holandských mužů a 34 % holandských žen. Psychické násilí přiznalo 26 % mužů a 30 % žen. Pokud jde o následky domácího násilí, byly však ženy vážněji zraňovány než muži v 60 % případů. Při porovnání celkového počtu násilných mužů s násilnými ženami byli také muži v drtivé převaze (Voňková, 2004, s. 39). Ve své práci budu mluvit o mužích, obětech domácího násilí. Důvodem výběru mužů jakožto obětí domácího násilí je existující nedostatek informací o tom, o jaké muže se jedná, jak je násilí na nich páchané časté a k jakým formám násilí na nich dochází.
Identifikováním stereotypů mám na mysli rozeznání stereotypů vůči mužským obětem domácího násilí v názorech pomáhajících profesionálů. Abych tyto stereotypy dokázala identifikovat, rozhodla jsem se nejdříve zaměřit na následující otázky:
Jak reagují odborníci, které muži – oběti osloví s žádostí o pomoc při řešení jejich situace? Jak časté je podle názoru pomáhajících profesionálů domácí násilí páchané na mužích? Jakým formám násilí čelí podle názoru pomáhajících profesionálů muži? Jaké následky má podle názoru pomáhajících profesionálů domácí násilí páchané na mužských obětech?
Na všechny tyto otázky se pokusím odpovědět v následujícím textu. Abych stereotypy identifikovala, a protože jsem chtěla co nejvíce porozumět tomuto tématu, zvolila jsem kvalitativní strategii. K zjištění odpovědi na mou otázku jsem zvolila techniku rozhovoru, konkrétně polostrukturovaného rozhovoru. Protože jsem se rozhodla zkoumat názory a postoje pomáhajících profesionálů, ptala jsem se pracovníků a pracovnic, kteří pracují v zařízeních a organizacích na pomoc obětem domácího násilí a obětem přímo poskytují poradenství. Pracovníky a pracovnice pro rozhovor jsem vybrala pomocí záměrného výběru. Prvním kritériem bylo, aby se jednalo o pracovníky a pracovnice působící v organizaci či instituci pomáhající obětem domácího násilí v městě Brně. Brno jsem zvolila z důvodu, že se v této oblasti v Brně dobře orientuji a většinu organizací na pomoc obětem znám. Jihomoravský kraj, jehož je Brno součástí, navíc také dle statistiky intervenčních center za rok 2007 vykazuje výrazně vyšší podíl ohrožených osob - mužů než je celorepublikový průměr. V Jihomoravském kraji tvořili muži cca 8, 4 % ohrožených dospělých osob, zatímco v rámci celé ČR to byla za tento rok cca 3, 8 % (Statistika vykázání, 2007). V městě Brně jsem se zaměřila na pomáhající profesionály z oblasti domácího násilí, kteří se na toto téma zaměřují a s oběťmi přímo pracují. Výzkum je tedy zaměřen na následujících šest organizací: DONA CENTRUM Brno, Magdalenium, Bílý kruh bezpečí, Persefona, Domov pro matky s dětmi a Domov sv. Markéty pro matky s dětmi v tísni. Pro rozhovor v rámci výzkumu byl vždy vybrán jeden pracovník/pracovnice
z každé ze šesti uvedených organizací. Vždy půjde o pracovníky, kteří v rámci organizace přímo s oběťmi pracují a poskytují jim poradenství. Bylo-li v organizaci takových pracovníků více, jednoho jsem náhodně vybrala.
2 Empirická část V předchozí části jsem si položila několik otázek, v této části se budu postupně zabývat každou z nich.
2. 1 Reakce pomáhajících profesionálů na mužské oběti Prostřednictvím rozhovorů se šesti profesionály a profesionálkami jsem se dozvěděla, že tři z nich se setkali ve své organizaci s mužem - obětí domácího násilí a poskytli mu poradenství, dva profesionálové se setkali s mužským klientem, jehož případ hraničil s domácím násilím a jeden pracovník se nikdy s mužskou obětí domácího násilí nesetkal. Celkově byly ale přímé zkušenosti s takovými klienty u těchto pracovníků velkou výjimkou. Odborníci, kteří měli klienty muže, na ně dle svých slov reagovali různě. Někteří pracovníci tvrdili, že na ně reagovali stejně jako na své ženské klientky, jeden pracovník uvedl, že jiné by bylo snad jen to, že když poskytují poradenství ženské oběti, dbají na pravidlo, aby mezi dvěma pomáhajícími pracovníky byla vždy alespoň jedna žena a že v případě mužského klienta by se tedy zeptal, zda mu při rozhovoru nebude vadit přítomnost ať už ženy, nebo muže. Jedna pracovnice uvedla, že sezení s mužským klientem bylo jiné v tom, že se klient za svou situaci velmi styděl. Jiná pracovnice uvedla, že přestože je jejich zařízení otevřené mužům i ženám, vždy, když ji kontaktuje muž, který se považuje za oběť domácího násilí, nemůže se zbavit jistého podezření:
„… vždycky když slyším mužský hlas, tak je pravda, že se mně tam [v hlavě] rozsvítí kontrolka, a to z toho důvodu, že tím, že máme drtivou většinu žen, tak se nám i stalo, že nás kontaktovali právě jejich partneři a v jednom případě se nás dost nepříjemným způsobem snažili vmanipulovat do takové nepříjemné role, takže tímto to způsobuje takovou obranu nebo to, že jsem prostě opatrná. A přemýšlím o co tedy jde. Je tam ta
opatrnost. Ale to nastavení současně je takové, že chceme pomoct. Takže v tomhle ohledu je to třeba nepříjemné, že kdybychom byli zaměření jenom na pomoc ženám, tak bychom to v tomto ohledu měli jednoduché, nemuseli bychom to řešit. A takhle musíme řešit to, jestli ten muž, který se na nás obrací, je ten, který potřebuje pomoc a nebo ten, který nás chce zneužít.“
Domnívám se, že u této pracovnice může jít o to, co popisuje Lenz (2002), kdy poradci a terapeuti, kteří pracují s mužskými oběťmi násilí, nevychází z utrpení oběti, ale spíše z toho, že muž – oběť může být potencionálním pachatelem a proto je pro ně obecně také snazší, pracovat s ženskými oběťmi. Domnívám se že z toho, jak o sobě profesionálové hovořili a jak reagovali na otázky k tomuto tématu nelze usoudit, že jsou zatíženi stereotypy. Možnost, že by je navštívil klient muž, jim nepřipadala překvapivá, jen spíše méně pravděpodobná, než že je navštíví žena či senior/ka. O tom, že je muž obětí domácího násilí by, jak se domnívám na základě rozhovoru s nimi, nepochybovali jen na základě toho, že se jedná o muže. Pouze u jedné pracovnice se pochybnost objevila, ta ale uvedla, že by tato pochybnost neměla být pro klienta znatelná a že si uvědomuje, že je dána její negativní zkušeností s muži agresory, kteří se pokoušeli vydávat za oběti násilí.
2. 2 Názory pomáhajících profesionálů týkající se častosti výskytu domácího násilí páchaného na mužích
Díky rozhovorům s pomáhajícími profesionály a profesionálkami jsem se setkala v naprosté většině rozhovorů s tím, že násilí páchané na mužích je výrazně méně časté než násilí páchané na ženách. Pracovníci mluvili nejčastěji o 3 – 5 % mužských obětí. Jedna pracovnice uvedla, že se domnívá, že v důchodovém věku je u mužů toto procento vyšší, a to až 10 či 20 procent. Jedna pracovnice odhadovala až 15 % mužských obětí domácího násilí. Jedna pracovnice dokonce uvedla, že si myslí, že je to mezi muži a ženami vyrovnané, v tomto případě ale nebylo možné zcela jasně určit, zda dotazovaná pochopila mou otázku, že mám na mysli skutečné oběti domácího násilí a zda neměla při odpovědi na mysli spíše běžné partnerské násilí. Pracovníci se většinou při odpovědi na tuto otázku drželi různých výzkumů či statistik svých organizací a báli
se pouštět do odhadů. Jiní údaje z výzkumů okomentovali s tím, že nemusí odrážet realitu a že údaje o počtech mužů mohou být vyšší. Všichni pracovníci uvedli, že je důležité se tímto tématem zabývat, nicméně jedna pracovnice uvedla, že to může mít i své negativní důsledky:
„Myslím si, že ano [že je důležité se tématem zabývat], ale protože nic není jednoduché, tak se mi tam zase rozsvěcuje taková kontrolka, aby se tím nebagatelizovalo domácí násilí na ženách. Protože přece jenom násilí na ženách má brutálnější podoby, …“
Podle rozhovorů realizovaných s pomáhajícími pracovníky k tomuto tématu se domnívám, že problém domácího násilí nevnímají stereotypně dle vzorce muž – násilník a žena – oběť. Nicméně jak jsem si všimla a jak i někteří samotní pracovníci uvádějí, jsou některá zařízení určená pouze ženám, což může být pro mužské oběti značnou bariérou.
2. 3 Formy domácího násilí páchaného na mužích z pohledu pomáhajících profesionálů
Čtyři z pěti pracovníků, kteří se setkali s mužskými oběťmi domácího násilí uvedli, že znají případy psychického násilí u svých klientů. Jeden pracovník uvedl, že zná případ fyzického týrání. Jedna pracovnice uvedla, že se u mužů setkala hlavně s fyzickými formami násilí, ale zná i případy psychického násilí a upírání kontaktu seniorovi s jeho okolím (sociální forma násilí). Co se týká názorů pracovníků na formy domácího násilí páchaného na mužích, tak ty ne vždy korespondovaly se zkušenostmi s jejich klienty. Např. pracovník, který zná případ fyzického násilí se domníval, že u mužů se jedná spíše o psychické násilí, nicméně že i fyzické násilí si dokáže představit. Pracovnice, která se setkala s fyzickým domácím násilím mezi dvěma muži a dále s psychickým a ekonomickým násilím udala, že u mužů asi půjde spíše o jejich psychické a ekonomické týrání:
„Já si myslím, že je to možná dostupnější pro tu ženu, používat tyto prostředky než napadat fyzicky. Protože to přece jenom vyžaduje konfrontaci síly … v ženě jsou nějaké
přirozené sebezáchovné principy, protože přece jenom kdyby se ohnal [muž], tak to bude asi vypadat trochu jinak.“
Jiná pracovnice uvedla, že by očekávala spíše psychické formy násilí, neboť muži disponují fyzickou silou, nicméně že si dokáže představit, že formy násilí páchaného na mužích mohou být stejné jako ty páchané na ženách apod. Častěji měli pracovníci a pracovnice tendenci klonit se k tomu, že muži budou trpět spíše psychickou formou násilí a formy násilí na nich páchané se tedy odlišují od těch páchaných na ženách. Český výzkum Buriánka přitom ukázal (i když vycházel z údajů pouze v jednom kraji), že muži jsou psychickým násilím zasaženi zhruba stejně často jako ženy (Buriánek, 2006). Zajímavé bylo, že pouze jeden pracovník zmínil i možnost sexuálních forem násilí páchaného na mužích. Uvedl, že tyto případy budou ovšem u mužů zanedbatelné. Ohledně toho, zda profesionálové podléhali stereotypům o mužích a ženách, tak se domnívám, že v lehčí míře ano, neboť si dokázali představit hlavně psychické týrání muže ženou, např.: „… člověka přirozeně napadne, že oni [muži] vynikají tou fyzickou silou, že je tam třeba spíš ten psychický tlak na ně …“
Nicméně žena fyzicky týrající či napadající muže pro ně nebyla ničím nepředstavitelným, představit si ji dokázali a tuto možnost připouštěli, nicméně většinou ne jako typickou pro násilí páchané na mužích. Je zajímavé, že v literatuře je často závažnost následků domácího násilí spojována s fyzickými formami domácího násilí. Audrey Macklinová, která dělala rozhovory s mužskými oběťmi domácího násilí, se přitom setkala s následujícím názorem muže – oběti: „Fyzické násilí nebylo tak hrozné jako citové a duševní týrání, alespoň mi to tak připadalo. Fyzické rány se zahojí, ale s tím druhým musím žít den co den“ (in Conwayová, 2007, s. 40).
2. 4 Následky domácího násilí páchaného na mužích z pohledu pomáhajících profesionálů
Při otázce na následky domácího násilí páchaného na mužích jsem se setkala ve většině případů spíše s překvapením ze strany pracovníků. U většiny z nich jsem měla pocit, že je pro ně obtížné na tuto otázku odpovědět. Je důvodem to, že s mužskými oběťmi nemají dostatek zkušeností nebo spíše to, že je pro ně nesnadné představit si muže v nezvyklé roli týrané oběti? Jedna pracovnice odpovídala značně vyhýbavě a došla k názoru, že následky budou zřejmě podobné jako u žen. Později se ovšem uchýlila k tomu, vidět i muže – oběť domácího násilí spíše jako agresora:
„Nebo naopak se může stát, že ten muž se bude snažit naopak ovládat třeba ty slabší jedince, že on je utlačovaný, a pak by se snažil si to na někom …“
Podobně reagovala i další pracovnice. Během rozhovorů jsem se však nesetkala s názorem, že by žena mohla muže závažně fyzicky zranit či ho až zabít, jak se tomu někdy stává u ženských obětí. U některých pracovníků se také objevila tendence, vidět muže v produktivním věku spíše jako agresora, zachránce (syn žijící mimo domov volal do organizace, že jeho otec týrá matku) či jako součást „italského“ manželství či oběť týrající někoho dalšího.
Závěr V této stati jsem chtěla identifikovat stereotypy pomáhajících profesionálů a profesionálek, kteří/které pracují s oběťmi domácího násilí, ve vztahu k mužským obětem domácího násilí. V rámci rozhovorů, které jsem realizovala, jsem se ale setkala se samými pomáhajícími profesionály a profesionálkami, kteří byli značně otevření všem tématům a nepůsobili, alespoň ne na první pohled, jako lidé zatížení předsudky vůči svým klientům. Jistě to vychází i z toho, jakou profesi si zvolili, neboť sociální pracovníci, psychologové a poradci jsou školeni v tom, že se mohou setkat s různými lidmi a s různými životními příběhy. Přestože jsou ale pomáhající profesionálové zvyklí
na různé klienty, s mužskými oběťmi domácího násilí se setkávají naprosto minimálně nebo vůbec. Žádný z pracovníků ovšem neřekl, že by oběťmi domácího násilí mohly být jen ženy nebo že ženy nejsou schopny fyzického násilí. Objevily se ale jisté náznaky, že by přijetí slabosti a zranitelnosti mužů pro ně mohlo být trochu problematické či hůře představitelné. Například pracovnice mluvící o kontrolce, která jí vždy vyskočí ve chvíli, kdy ji kontaktuje mužský klient a kdy přemýšlí nad tím, zda se jedná o agresora nebo skutečně o oběť. Různě interpretovat lze i to, že někteří pracovníci měli tendenci se otázkám týkajících se následků násilí páchaného na mužích či forem násilí páchaného na mužích vyhýbat např. přechodem k následkům násilí na děti nebo k tématu seniorů. Jsou pro ně senioři skupinou, kde je pro ně snazší představit si a vidět mužskou zranitelnost nebo je převedení hovoru na toto téma způsobeno tím, že právě toto téma je nyní v rámci organizací pomáhajících obětem domácího násilí aktuálně řešeno? Je pro pracovníky a pracovnice těžké představit si muže v produktivním věku jako oběť násilí? Domnívám se, že v jistém smyslu ano. Někdy se také pracovníkům stalo, že od muže oběti sklouzávali k muži agresorovi (např. myšlenkami, že muž – oběť by se mohl začít chovat násilnicky k partnerce či dalším osobám). Domnívám se, že to může být dáno právě stereotypním vnímáním muže jakožto silného pohlaví, se sklonem k tomu, být násilnický. Několik pracovníků během rozhovoru uvedlo fyzickou sílu jako jednu ze základních charakteristik mužů a naznačilo menší schopnost ženy fyzicky útočit. Podobně jako Buriánek, když popisuje mýty o domácím násilí na mužích, se domnívám, že „muži nejsou vždy fyzicky silnější a zdatnější než jejich partnerky, a zároveň agresivita nemá přímou souvislost s fyzickou stavbou těla“ (Buriánek, 2006, s. 32). Navíc, jak ukazují příběhy týraných mužů, které uvádí např. Cook (1997), i na první pohled fyzicky zdatnější muži, pokud se stali obětí domácího násilí ze strany své partnerky či manželky, se většinou nebránili. V rámci výzkumu byly tedy identifikovány následující stereotypy některých pomáhajících profesionálů a profesionálek, kteří/které pracují s oběťmi domácího násilí, ve vztahu k mužským obětem domácího násilí: tendence vnímat muže v produktivním věku spíše jako agresora než jako oběť, sklon k tomu, představovat si násilí páchané na mužích hlavně jako násilí psychické (vzhledem k důležité charakteristice muže jakožto fyzicky zdatného pohlaví), tendence vnímat ženu spíše jako fyzicky slabou a
neschopnou fyzického násilí na muži. Upozorňuji ovšem, že tyto stereotypní představy se neobjevily u všech pracovníků a že se nejednalo o zcela jednoznačné výpovědi v tomto směru. Šlo spíše o příklon k některým stereotypním představám. Jsem tedy toho názoru, že i u pomáhajících pracovníků se můžeme setkat s jistými stereotypy vzhledem k mužům i ženám, domnívám se ovšem, že jsou značně skryté. Můj předpoklad, že muži - oběti domácího násilí jsou někdy ze služeb pomoci obětem domácího násilí nepřímo vyloučeni, se ukázal jako velmi pravděpodobný. V rámci výzkumu jsem se setkala s pracovnicemi organizací a zařízení nabízejících služby obětem domácího násilí, které poskytují pomoc ženám, obětem domácího násilí či dětem. Samy pracovnice těchto zařízení mi sdělily, že se domnívají, že tímto zaměřením mohou muže – oběti odradit a navíc se jejich případem vzhledem k jejich zaměření na ženské oběti ani nemají povinnost zabývat. Některé pracovnice a někteří pracovníci mi během rozhovorů také potvrdily, že dle jejich zkušeností s mužskými klienty – oběťmi domácího násilí, skutečně stereotypní vnímání muže, jakožto silného pohlaví či hlavy rodiny, může vést k obavám mužů mluvit o tom, že se stali obětí domácího násilí ze strany své partnerky. Mluvili o silném studu mužů za svou situaci. O potřebě pomoci i mužským obětem domácího násilí podle mě svědčí i fakt, kterého jsem si v rámci výzkumu všimla, že muži, stanou-li se obětí domácího násilí, i když v malé míře, kontaktují dokonce i organizace pomáhající čistě ženám, obětem domácího násilí. Zřejmě totiž neví, kam jinam by se obrátili. V rámci výzkumu jsem si také všimla a byla jsem na to upozorněna i jednou pracovnicí, že organizace, které své služby viditelně otevřely i mužům, zaznamenaly zvýšení počtu mužských klientů. Důvodem ale může být i větší medializace tématu domácího násilí v poslední době. Uvědomuji si, že otevření pomáhajících organizací pro oběti domácího násilí i mužům může mít své negativní následky, jako jsou občasní agresoři vydávající se za oběti násilí, jak mě během rozhovoru upozornila jedna pracovnice či jak uvádí Hamrlová, ztráta pocitu bezpečí ženských obětí v pomáhajících organizacích. Proto se domnívám, že by bylo dobré zřídit i pomáhající organizace zaměřené jen na mužské oběti a azylový dům pro mužské oběti domácího násilí. Na to, že v Brně neexistuje azylový dům čistě pro muže a že mužské oběti mohou najít v tíživé situaci přechodné bydlení pouze v ubytovnách či azylových domech pro bezdomovce, které ovšem
nenabízejí poradenské služby obětem domácího násilí, mě během rozhovorů upozornili hned v několika zařízeních.
Bibliografie stati 1. BURIÁNEK, J. et al. 2006. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha/Kroměříž: TRITON.
2. CONWAYOVÁ, H. L. 2007. Domácí násilí. Příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna 2007. Praha: Albatros.
3. COOK, P. W. 1997. Abused Men. The Hidden Side of Domestic Violence. Westport: Praeger Publishers.
4. DEAUX, K., KITE, M. E. 1987. Thinking about gender. In Hess, B. B., Ferree, M. M. (Eds.), Analyzing gender (s. 92-117). Newbury Park, CA: Sage.
5. H. M. [jméno v článku neuvedeno celé] 1999. The Hidden Violence against Men. Scientific American Presents [online], 1999: s. 98 – 99. Dostupné na World Wide Web:
.
6. LENZ, H.-J. 2002. Mann oder Opfer? Kritische Männerforschung zwischen Verstrickung in herrschende Verhältnisse und einer neuen Erkenntnisperspektive. Eine Einführung ins Thema. In Godbersen P. et al. Mann oder Opfer? Dokumentation einer Fachtagung der Heinrich Böll Stiftung und des „Forum Männer in Theorie und Praxis der Geschlechterverhältnisse“ am 12./13. Oktober 2001 in Berlin. Berlin: HeinrichBöll-Stiftung.
7. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál.
8. PICKERING, M. 2001. Stereotyping. The Politics of Representation. New York: Palgrave.
9. PIKÁLKOVÁ, S. ed. 2004. Mezinárodní výzkum násilí na ženách – Česká republika/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Dostupné na World Wide Web: .
10. RENZETTI, C. M. 2003. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum.
11. Statistika vykázání – Jihomoravský kraj rok 2007. Interní statistika o. p. s. Spondea.
12. VOŇKOVÁ, J. et al. 2004. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, o.p.s.
