1
…a pro rodiče, příliš mnoho let sváděné na špatnou cestu neslaným nemastným relativismem samozvaných odborníků na péči o dítě… Sociální péče o dítě, oficiální zpráva vládní komise
Subvencování veřejné dopravy bylo dlouhou dobu v představách vlády i většiny veřejnosti spojeno s útokem na svobodu jedince. Městské linky dvakrát denně v době dopravní špičky kolabovaly a Stephen zjistil, že je rychlejší, když jde ze svého bytu do Whitehallu pěšky, než kdyby si vzal taxík. Byl konec května, ještě nebylo ani půl desáté a teploměr se už šplhal ke třicítce. Stephen mířil kolem dvojitých i trojitých šňůr uvězněných hučících automobilů s osamělými řidiči za volantem směrem k vauxhallskému mostu. Touha po svobodě zněla v tom rámusu spíš rezignovaně než vášnivě. Prsty obepnuté prstýnky trpělivě bubnovaly do rozpálených plechových střech a ze stažených oken vykukovaly paže skryté v bílých rukávech košile. Na volantech ležely rozprostřené noviny. Stephen se rychle proplétal davem a mnohovrstevným bzukotem autorádií: znělky, zvukové předěly, energií nabití ranní moderátoři, útržky zpráv, hlášení o dopravní situaci. Řidiči, kteří si nečetli, netečně naslouchali. Stálé hemžení davů na chodníku na ně přenášelo pocit relativního pohybu, dojem, že se sami sunou pomalu zpět. 7
Stephen se ve snaze předbíhat proplétal mezi lidmi, ale jako vždycky, byť podvědomě, pečlivě sledoval děti a mimoděk hledal pětileté děvčátko. Bylo to něco víc než zvyk, protože návyku by se mohl zbavit. Šlo o hlubokou dispozici, rys, jenž mu do duše obtiskla zažitá zkušenost. Vlastně už ani nehledal, třebaže kdysi byl tím lovem velmi dlouhou dobu přímo posedlý. Po dvou letech však už ze všeho zůstaly jen zbytky. Nyní to byla už jen touha, okoralý hlad. Byly to biologické hodiny, věcně střízlivé ve své nezastavitelnosti, s níž nechávaly jeho dceru dál vyrůstat, rozšiřovaly její stále složitější slovník, dávaly jí větší sílu a jistější pohyby. Ty hodiny udržovaly s houževnatostí lidského srdce víru v ustavičném kondicionálu: už by kreslila, už by začínala číst, přicházela by o první mléčné zuby. Byla by přirozeně nenucená, to je jisté. Jako by ty stále četnější okamžiky mohly udolat onen kondicionál, křehkou, zpola průsvitnou stěnu, jejíž jemné předivo času a naděje ho od ní dělilo: vrací se unavená ze školy, dává si zub pod polštář, hledá svého tatínka. Každá pětiletá holčička – i když jistě to platilo i pro chlapce – dávala nový smysl jejímu pokračujícímu životu. V obchodech, na dětských hřištích, na návštěvách u přátel, všude v neztenčené míře hledal Kate v druhých dětech, nedokázal nevnímat jejich pomalou proměnu a rostoucí schopnosti a necítit nevyužitou sílu týdnů a měsíců, času, který měl patřit jenom jí. Kate rostla a tento růst se stal samou podstatou času. Růst jejího přízraku, výtvoru nesmírného žalu, nebyl pouze nevyhnutelný – vytrvalý tikot hodin nemohlo nic zastavit –, ale přímo nezbytný. Bez představy jejího pokračujícího života by byl Stephen ztracený a čas by se zastavil. Byl otcem neviditelného dítěte. Tady na Millbanku se ale do práce ploužily jen bývalé děti. O kus dál, nedaleko Parliament Square, působila skupina úředně povolených žebráků. Neměli povoleno žebrat nikde v okolí parlamentu nebo Whitehallu, ani na dohled od náměstí. Někteří z nich se ale snažili využít spojnice hlavních dopravních tahů. Spatřil jejich barevné odznaky už ze vzdálenosti několika set metrů. Tohle bylo jejich počasí a ve své svobodě vypadali domýšlivě a drze. Lidé jdoucí do práce se jim museli vyhýbat. Několik 8
žebráků pracovalo po obou stranách ulice a mířili proti proudu k němu. Stephen pozoroval jedno z dětí. Nebylo už pětileté, spíš hubená dívka těsně před pubertou. Všimla si ho už zdálky. Kráčela zvolna, náměsíčně, předepsanou černou misku držela před sebou. Zaměstnanci okolních kanceláří ji obcházeli obloukem. Blížila se a oči měla upřené na Stephena. Pocítil obvyklou nerozhodnost. Dát peníze znamenalo přispět k úspěchu vládního programu. Nedat vyžadovalo odvrátit pohled od soukromých neštěstí. Nebylo možné se tomu vyhnout. Umění špatné vlády spočívalo ve zrušení hranice mezi politickým rozhodnutím a vnitřním pocitem, instinktem pro spravedlnost. Poslední dobou ponechával svá rozhodnutí náhodě. Pokud měl v kapse drobné, dal je. Pokud ne, nedal nic. Zásadně nedával bankovky. Děvče bylo od pobytu na slunných ulicích opálené. Na sobě měla umouněné žluté šatičky z bavlny a vlasy nakrátko ostříhané. Možná ji odvšivili. Jakmile se přiblížila, všiml si, že je docela hezká, pihovatá, s uličnickým výrazem a špičatou bradou. Byla od něho sotva pět metrů, když pojednou prudce vyrazila kupředu a zvedla z chodníku kousek lesknoucí se žvýkačky. Rychle si ji strčila do úst a začala přežvykovat. Vyzývavě pohodila malou hlavou a zadívala se opět jeho směrem. Pak náhle stála před ním a nastrkovala před něj obvyklou misku. Vybrala si ho už před pár minutami, byl to trik, který používali. Zděšeně sáhl do zadní kapsy pro pětilibrovou bankovku. Když ji pokládal nahoru na mince, hleděla na něho dívka s neutrálním výrazem. Sotva pustil bankovku z ruky, dívka ji vytáhla, srolovala si ji pevně do dlaně a řekla: „Di do…,“ a už jej míjela. Stephen položil ruku na kostnaté, úzké rameno a pevně je sevřel: „Co jsi to říkala?“ Děvče se otočilo a odtáhlo se z jeho sevření. Oči se jí zúžily a řezavým hlasem odpověděla: „Řekla jsem: ‚Díky, pane.‘“ Byla už z dosahu, když dodala: „Zazobanej slizáku!“ Stephen v gestu mírného pokárání rozevřel dlaně. Usmál se, aniž by pootevřel rty, aby vyjádřil svou imunitu vůči urážce. Ale 9
děcko se už opět vydalo svou náměsíčnou chůzí dál ulicí. Celou minutu se za ní díval, než mu zmizela v davu. Neohlédla se. Vládní komise pro dětskou sociální péči, pověstná nepatrným zájmem, který jí věnuje ministerská předsedkyně, utvořila čtrnáct podvýborů, jejichž úkolem bylo připravit doporučení pro svůj nadřízený orgán. Cynicky se říkalo, že jejich skutečnou funkcí je uspokojovat rozdílné představy nesčetných zájmových skupin: lobby výrobců cukru a řetězců rychlých občerstvení, dětského oblečení, hraček, sušeného mléka a zábavné pyrotechniky, dobročinných spolků, ženských organizací, lidí bojujících za hlídané přechody pro děti. Ti všichni tlačili ze všech stran. Jejich služby dokázaly odmítnout jen málokteré kruhy tvořící veřejné mínění. Všeobecně se mělo zato, že země je prolezlá špatnými lidmi. Existovaly vyhraněné názory na způsob výchovy k odpovědnému občanství i na to, co je třeba udělat s dětmi, aby v nich byla zajištěna budoucnost národa. Kdekdo byl v nějakém podvýboru. A v jednom působil dokonce i autor dětských knížek Stephen Lewis, který se tam čirou náhodou ocitl jen díky svému vlivnému příteli Charlesi Darkeovi, jenž však na své místo rezignoval. Stephen pracoval v podvýboru četby a psaní, jemuž předsedal úhořovitý lord Parmenter. Jednou týdně během těch parných měsíců, které se měly stát – jak se později ukázalo – posledním slušným létem dvacátého století, Stephen docházel na schůzky do ponuré místnosti ve Whitehallu, kde se v roce 1944 plánovaly noční nálety na Německo. Aspoň mu to tak řekli. V jiných obdobích svého života by toho měl mnoho co říct k tématu čtení a psaní, ale na těchto zasedáních si spíše opřel ruce o rozlehlý stůl z leštěného dřeva, sklonil hlavu do polohy vyjadřující zdvořilé naslouchání a nic neříkal. Trávil v této době značnou část svého času sám. Plná místnost lidí nijak neumenšovala jeho sebezpytování, jak původně doufal, spíše je prohlubovala a dávala mu nový tvar. Myslel většinou na svoji ženu a dceru a na to, co udělá sám se sebou. Nebo si lámal hlavu nad Darkeovým náhlým odchodem z politického života. Proti sobě měl vysoké okno, jímž dokonce ani uprostřed léta nepřicházelo žádné sluneční světlo. Obdélník 10
pečlivě sestřiženého trávníku na nádvoří za oknem ponechával dostatečný prostor pro několik ministerských limuzín. Kolem postávali řidiči, kteří měli volno, kouřili a bez zájmu občas pohlédli směrem k oknům, kde zasedal výbor. Stephen si probíral a urovnával vzpomínky, snil s otevřenýma očima o tom, co se stalo a co se mohlo stát. Nebo vzpomínky a fantazie ovládaly jeho? Občas v duchu pronášel naléhavé proslovy, hořká obvinění nebo projevy zklamání, jejichž každou větu neustále pečlivě cizeloval. Mezitím na půl ucha poslouchal, co se děje v síni. Výbor se rozdělil na teoretiky, kteří měli všechno už dávno dopředu promyšlené nebo to za ně někdo promyslel, a pragmatiky, kteří doufali, že přijdou na to, co si myslí, v průběhu diskuze. Panovala zde poněkud upjatá zdvořilost, kterou nicméně nikdo neporušil. Lord Parmenter předsedal výboru s důstojnou a obratnou banálností, vyzýval jednotlivé řečníky ospalým mrknutím svých přivřených bezřasých očí, pozvedal zlehka paži, aby uklidnil vyvřelé vášně, a své vzácné, váhavé poznámky pronášel suchým, nezáživným jazykem. Pouze tmavý dvouřadový oblek prozrazoval lidský původ slov. S oblibou užíval obvyklé aristokratické fráze. Dlouhou a vzrušenou diskuzi týkající se teorie dětského vývoje užitečně uzavřel pádnou poznámkou: „Hoši jsou hoši.“ S lehkostí, s níž se formulují obtížná a závažná východiska, mluvil o tom, že děti nesnášejí mýdlo a vodu, snadno se učí a všechny strašně rychle rostou. Parmenterova banálnost byla opovržlivá, nebojácná a prozrazovala muže příliš důležitého a příliš netečného, aby se staral, jak hloupě vypadá. Nebyl zde nikdo, na koho by potřeboval zapůsobit. Nesnížil by se k tomu, aby hovořil zajímavě. Stephen nepochyboval, že jde o velice chytrého člověka. Členové výboru nepovažovali za nutné, aby se navzájem lépe poznali. Po konci rozvleklých zasedání se během sklízení papírů a knih do kufříků a tašek rozvinula zdvořilá konverzace, která vydržela cestou po dvoubarevných chodbách a vytrácela se ozvěnou, když výbor sestupoval po točitém betonovém schodišti a rozcházel se v nesčetných podlažích podzemního parkoviště ministerstva. V dusných letních měsících chodil Stephen do Whitehallu 11
každý týden a pokračoval, i když léto skončilo. Byla to jeho jediná povinnost v životě osvobozeném od jakýchkoli jiných závazků. Většinu té svobody trávil ve spodním prádle natažený na pohovce před televizí, trudnomyslně usrkával neředěnou skotskou, pročítal od konce časopisy nebo se díval na sportovní přenosy. V noci jeho pití sílilo. Jedl v nedaleké restauraci, sám. Neprojevil sebemenší snahu navázat kontakt s přáteli. Neodpovídal na vzkazy, které našel na telefonním záznamníku. Nepořádek a špína v bytě mu byly většinou lhostejné, nevnímal tlusté masařky a jejich klidné, neuspěchané hlídky. Když byl pryč, měl hrůzu z návratu do mrtvolně nehybného uspořádání důvěrně známých věcí, děsil se, jak najde lenošky opět sedět ve stejném podřepu, bál se umaštěných talířů a starých novin odložených na zemi vedle nich. Patřilo ke vzdorovité povaze předmětů – záchodového prkénka, pokrývek v ložnici, špíny na podlaze –, že zůstávaly přesně stejné, jak je opustil. Doma se také nikdy příliš nevzdaloval od svých témat, své dcery, ženy, myšlenek na to, co je třeba udělat. Ale tady postrádal na ucelenou myšlenku soustředění. Snil útržkovitě s očima otevřenýma, bez kontroly, téměř bez vědomí. Členové podvýboru si dávali záležet, aby byli dochvilní. Lord Parmenter vždy přicházel jako poslední. Sotva se usadil na židli, zjednal v místnosti pořádek tlumeným klokotavým zvukem, který obratně přetransformoval do úvodních slov. Tajemník výboru Peter Canham seděl po jeho pravici na židli poněkud odsunuté od stolu, aby dal najevo svou úřední nestrannost. Po Stephenovi se vyžadovalo pouze to, aby dvě a půl hodiny působil víceméně bdělým dojmem. Vzorec toho chování měl nacvičený ještě ze školních let, kdy stovky, ba možná tisíce vyučovacích hodin zasvětil svým toulavým myšlenkám. I místnost sama mu byla povědomá. Cítil se jako doma mezi vypínači z hnědého bakelitu, elektrickým vedením v zaprášených lištách nevkusně přitlučených ke stěně. Ve škole, do níž chodil, přesně takhle vypadala učebna dějepisu: tentýž omšelý, přebujelý komfort, tentýž dlouhý otlučený stůl, který se pořád ještě někdo obtěžoval leštit, ospalé propojení zašlé vznešenosti a zpuchřelé byrokracie. Když Par12
menter s úhořovitou přívětivostí nastiňoval dopolední pracovní program, Stephen slyšel konejšivou velšskou kadenci svého učitele, s níž kvílivě opěvoval velkolepost královského dvora Karla Velikého nebo střídání mravní zpustlosti a snah o reformní nápravu u středověkých papežů. Za oknem najednou neviděl uzavřené parkoviště a rozpálené limuzíny, ale z výše dvou pater shlížel do růžové zahrady, na sportovní hřiště, kropenaté šedivé zábradlí a dál na hrbolatou, neobdělávanou pláň, která se svažovala k dubům a bukům, za nimiž už se prostírala široká přílivová pláž a modravá slapová řeka, jeden a půl kilometru od jednoho břehu k druhému. Byl to ztracený čas a ztracená krajina – jednou se sem vrátil a zjistil, že všechny stromy vykáceli, půdu zorali a ústí řeky překlenuli dálničním mostem. A jelikož se zabýval ztrátou, snadno se přenesl do mrazivého slunečného dne před samoobsluhou v jižním Londýně. Drželi se s dcerkou za ruku. Kolem krku měla červený vlněný šál, který jí upletla maminka, a v náručí si nesla odřeného plyšového oslíka. Mířili ke vchodu. Byla sobota, všude bylo plno lidí. Pevně jí svíral ruku. Parmenter skončil a nyní jeden z vysokoškolských profesorů váhavě obhajoval přednosti nově vytvořené fonetické abecedy. Děti by se měly naučit číst a psát v ranějším věku a měly by z toho mít větší radost, přechod na obvyklou abecedu by údajně neměl působit žádné potíže. Stephen držel v ruce tužku a tvářil se, jako by se chystal dělat si poznámky. Mračil se a lehce pohyboval hlavou, i když nebylo snadné určit, zda na znamení souhlasu či nesouhlasu. Kate byla ve věku, kdy v ní pučící jazyk a myšlenky, jež s sebou přinášel, vzbuzovaly strašidelné přízraky. Neuměla je popsat rodičům, ale bylo zřejmé, že obsahují prvky pocházející z jejích pohádkových knížek: mluvící ryba, velká skála s městem uvnitř, osamělá příšera, která touží po lásce. V tu noc se jí zdály děsivé sny. Julie k ní musela několikrát vstávat a pak sama nemohla usnout až do svítání. Teď ale spala. Stephen přichystal snídani a oblékl Kate. Navzdory nočnímu utrpení v sobě měla spoustu energie, těšila se, že půjde se Stephenem na nákup a v samoobsluze se bude smět svézt v nákupním vozíku. Zvláštnost sluneč13
ního svitu v mrazivém dni ji fascinovala. Pro jednou spolupracovala při oblékání. Stála mu mezi koleny, zatímco on se ji snažil navléknout do zimního prádla. Měla pevné, neposkvrněné tělo. Zvedl ji, ponořil tvář do jejího bříška a předstíral, že ji kousne. Tělíčko vonělo teplem postele a mlékem. Vřískala a kroutila se, a když ji postavil zpátky na zem, žadonila, aby jí to udělal ještě jednou. Zapnul jí vlněnou halenku, pomohl jí do tlustého svetru a do kombinézy. Spustila neurčitý, roztěkaný popěvek, který bloudil mezi improvizací, dětskými říkankami a útržky vánočních koled. Posadil ji na židli, oblékl jí ponožky a zavázal vysoké botky. Když před ní klečel, pohladila ho po vlasech. Jako většina malých holčiček i ona chovala vůči svému tatínkovi prazvláštně ochranářské city. Než spolu odešli z bytu, ujistila se, jestli si zapnul kabát až ke krku. Přinesl Julii čaj. Byla ještě v polospánku, kolena měla přitažená k hrudi. Něco říkala, ale zdusily to polštáře. Vsunul ruku pod pokrývku a masíroval ji v kříži. Překulila se a přitáhla si jeho tvář k ňadrům. Když se políbili, ucítil v jejích ústech těžkou, kovovou pachuť hlubokého spánku. Zpoza šeré hloubi ložnice si Kate stále notovala svou hudební směsku. Stephen byl na chvíli v pokušení vykašlat se na nákup a posadit Kate s knížkami před televizi. Mohl by vklouznout pod peřinu ke své ženě. Milovali se už za svítání, ale ospale, bez výrazného zakončení. Nyní ho laskala a zjevně se bavila jeho nerozhodností. Ještě jednou ji políbil. Byli svoji šest let, což je čas postupného přivykání nevyhnutelným principům tělesné rozkoše, domácích povinností a potřeby samoty. Zanedbání jedné z těch věcí vedlo k oslabení druhých nebo k vypuknutí chaosu. Počítal dokonce i ve chvíli, kdy něžně svíral Juliinu bradavku mezi palcem a ukazováčkem. Po probdělé noci a výletu do obchodu bude Kate potřebovat před obědem spát. Potom si mohou být jisti, že je nikdo nevyruší. V bolestných měsících a letech, které následovaly, si Stephen stále znovu usilovně vybavoval tuto chvíli, snažil se provrtat zpátky vrásami událostí, zavrtat se pod přikrývku a zvrátil své rozhodnutí. Jenže čas – nikoli nezbytně jako takový, neboť kdo to může s určitostí 14
říct, ale jak jej myšlenka konstituuje – monomaniakálně zapovídá opravné příležitosti. Jeho přítelkyně Thelma mu občas vysvětlovala, že žádný absolutní čas jako nezávislá entita neexistuje. Pouze naše částečné a chabé porozumění. Odložil rozkoš na později a kapituloval před povinností. Stiskl Juliinu ruku a vstal. V předsíni k němu přišla Kate, nahlas něco vyprávěla a v náručí svírala vypelichaného plyšového oslíka. Sklonil se a obtočil jí červený šál dvakrát kolem krku. Stoupla si na špičky, aby mu zkontrolovala knoflíky na kabátě. Drželi se za ruce ještě dřív, než vyšli ze dveří bytu. Vykročili do ulice, jako by se vypravovali do bouře. Hlavní ulici tvořila dopravní tepna vedoucí na jih a provoz na ní uháněl s adrenalinovou zuřivostí. Tlaková výše toho krutého dne měla dobře posloužit utkvělé vzpomínce lehkostí zářivého jasu, cynickým smyslem pro detail. U schodů ležela na slunci zmačkaná plechovka od coca-coly, v níž zůstala zastrčená dosud trojrozměrná slámka. Kate chtěla brčko vytáhnout, ale Stephen to zakázal. A pod stromem kadil pes se zasněným výrazem, vypadal, jako by vnitřně zářil, a půlky se mu chvěly a trhavě nadzvedávaly. Tím stromem byl unavený dub, do jehož kůry někdo čerstvě vyřezal zářivý obrázek, jehož hlubší rýhy se utápěly v černých stínech. Do samoobsluhy to byly dvě minuty pěšky, po přechodu přes čtyřproudou silnici. Nedaleko přechodu byl obchod s motocykly, mezinárodní shromaždiště motorkářů. Muži s břichy jako melouny a v obnošených kožených oblecích se opírali nebo obkročmo posedávali na svých nehybných strojích. Když Kate vytáhla kotník prstu, který si cucala, a ukázala jím, nízko stojící slunce ozářilo pramínek stoupajícího kouře. Avšak nenašla slova, aby popsala, co vidí. Konečně přešli ulici před smečkou netrpělivých aut, která s lomozem vyrazila vpřed, sotva dospěli na ostrůvek uprostřed. Kate vyhlížela ženu s dopravním terčem, která vodila děti přes ulici a s níž se už znala. Stephen jí vysvětlil, že je sobota. U obchodu bylo plno lidí, postupovali pomalu ke vchodu a Stephen svíral Kate pevně za ruku. Uprostřed hlasů, výkřiků a elektromechanického lomozu pokladen si našli vozík. Kate se zeširoka usmívala, když se pohodlně usadila na sedátku. 15
Lidé, kteří v samoobsluze nakupovali, se dělili do dvou skupin, odlišných od sebe jako dva různé kmeny či národy. První byli místní, jež bydleli ve zmodernizovaných viktoriánských řadových domcích, které měli v osobním vlastnictví. Druzí byli taky místní, ale bydleli v panelových věžácích nebo v obecních činžácích. Ti z první skupiny nakupovali spíše čerstvé ovoce a zeleninu, tmavý chléb, zrnkovou kávu, čerstvé ryby u zvláštního pultu, víno a lihoviny, zatímco druzí kupovali zeleninu v konzervách nebo mraženou, pečené fazole, instantní polévky, bílý cukr, čajové pečivo, pivo, lihoviny a cigarety. Do druhé skupiny patřili i důchodci nakupující maso pro kočky a pro sebe sušenky. Byly zde mladé matky sedřené únavou, s pevně sevřenou cigaretou v puse, které občas u pokladny vybuchly a napráskaly děcku na zadek. V první skupině byly mladé, dobře oblečené bezdětné páry, které přinejhorším trochu tlačil čas. Byly zde i matky, které nakupovaly se svými au pair, a otcové jako Stephen, kteří nakupovali čerstvého lososa a přispívali svým dílem k chodu domácnosti. Co ještě nakoupil? Zubní pastu, ubrousky, saponát na mytí nádobí, nejlepší druh slaniny, jehněčí kýtu, kotlety, zelené a červené papriky, ředkvičky, brambory, alobal, litrovku skotské. A kdo tam byl, když jeho ruka sahala pro všechno to zboží? Někdo, kdo ho sledoval, jak tlačí vozík s Kate přecpanými uličkami, kdo zůstal stát pár kroků od nich, když se zastavil, kdo předstíral, že ho zajímá značka nějakého výrobku, a potom s nimi pokračoval v chůzi? Tisíckrát se vracel k těm chvílím, viděl vlastní ruku, police plné zboží, slyšel Kate, která pořád něco žvatlala, a snažil se pohnout svým pohledem, zvednout ho proti tíze času a najít tu nejasnou postavu na periferii svého zraku, někoho, kdo mu byl pořád po boku a lehce pozadu, kdo naplněný po okraj podivnou touhou propočítával své vyhlídky nebo jen prostě čekal. Ale čas jednou provždy přidržel jeho zrak u přízemních záležitostí a nic kolem něj nemělo definici, všechny tvary pluly, rozpouštěly se a postrádaly veškeré kategorie. O čtvrt hodiny později byli u pokladny. Osm pokladen stálo v řadě vedle sebe. Postavil se do krátké fronty nejblíž k východu, 16
