Stefan Szymanski Liga mistrů a Coaseho teorém (The Champions League and the Coase Theorem)
Překlad: Olga Laurynová Předmět: 3PE542 Ekonomika profesionálních sportovních klubů Vyučující: doc. Ing. Jiří Novotný, CSc.
1
1. Úvod Coaseho teorém je jak jeden z nejjednodušších, tak také jeden z nejtěžších pojmů v ekonomii. George Stigler vyjádřil poprvé v tisku Coaseho pohled jako teorém. Vycházel při tom ze skvělého článku laureáta Nobelovy ceny Ronalda Coaseho (1960) „Problém společenských nákladů“. Stigler to uvedl takto: „Při nulových transakčních nákladech se budou soukromé a společenské náklady rovnat.“ Významnost tohoto tvrzení je v tom, že „jestliže se soukromé náklady rovnají společenským, pak to má za následek, že výrobci budou provozovat svou aktivitu pouze tehdy, pokud hodnota produkce vyprodukovaná výrobními faktory bude vyšší než hodnota, kterou by vynášela jejich druhý nejlepší způsob využití.“ (Coase (1988), str. 158). Jinými slovy vyjednávání na volném trhu způsobuje plnou ekonomickou efektivnost ( za předpokladu nulových transakčních nákladů) a odstraňuje potřebu použití vládních zásahů ve formě Pigouovy daně a subvencí k odstranění externalit. Implikace na sociální politiku je těžká-lehká zavedením vlastnických práv všech externalit a tím, že soukromé náklady budou veřejně optimální. Nejzajímavější je, že poučení z Coaseho teorému pro environmentální ekonomii je takové, že všechno, co potřebujeme, je zavedení vlastnických práv na množství skleníkových plynů v atmosféře a toxinů v oceánech, a znečištění bude kontrolováno na sociálně optimální a udržitelné úrovni. Mnozí ekonomové by opakovali slova Avinashe Dixita a Macura Olsona (2000): „Ronald Coase ve svém článku Problém společenských nákladů představil velmi silnou myšlenku velkého významu. Coaseho článek má pravděpodobně největší vliv na úvahy o ekonomické politice za posledních 30 let. Je to jeden z nejvíce citovaných – jestli ne vůbec nejcitovanějších – článků současnosti. Jak každý ví, významné teorémy je těžké vyzkoušet. Darwinismus rezolutně zůstává netestovatelný, nikdo nedává mnoho nadějí otestování teorií Freuda a Marxe a dokonce i ve fyzice výzkumy jsou testovatelné jen v zásadě. Problém významných teorií je ten, že vyžadují velké experimenty – experimentální rámce, které jsou schopny získat podstatný stupeň komplexnosti, který významné teorie oslovují. Ve světě ekonomie jsou velké teorémy, jako je základní teorém ekonomického blahobytu nebo zákon poptávky, obecně přiblíženy pomocí specifických příkladů. V tomto článku je Coaseho teorém přiblížen pomocí sportovní ligy. Zatímco Coaseho článek se datuje do roku 1960, jeho kolega na Chicagské universitě uveřejnil diskuzi o trhu s hráči baseballu v roce 1956 a předběhl tak mnohem známější článek
(Rottenberg (1956)). V každém týmovém sportu jsou hráči základním aktivem a týmy historicky obchodovaly s aktivy, často pro peníze. V baseballu bylo zavedeno pravidlo známé jako Výhradní klauzule. Bylo vynuceno majiteli týmů a zakazuje hráčům odcházet z klubů bez povolení jejich současného zaměstnavatele. Když se toto omezení dostalo ze strany hráčů pod tlak a jejich odborů, majitelé museli toto pravidlo bránit argumenty, že kdyby se hráči volně pohybovali, rychle by se přesunuli do bohatších týmů a rušili by základní prvek „soutěžní vyrovnanosti“, o kterou se údajně postarala Výhradní klauzule. Rottenberg argumentuje, na způsob Coaseho, že pravidla vlastnictví by neděla v rozdělení talentu v lize rozdíl. Kdyby majitelé kontrolovali pohyb hráčů, pak by obchod mezi kluby způsobil, že by každý hráč odešel tam, kde by jeho mezní příjem byl největší. Kdyby se hráči pohybovali volně, nabídky týmů na najímání hráčů by vytvořili stejné rozdělení (jediný rozdíl by byl, že by ekonomické nájemné nyní připadlo hráči a ne majiteli). Tento článek znovu ověřuje aplikaci Coaseho teorému na trhu s hráči ve sportovní lize. Bude ukázáno, že možným obchodním mechanismem se Coasiánské efektivnosti nedosáhne. Tento výsledek bude demonstrován použitím dat z anglického fotbalu.
Poté
budou diskutovány hlediska těchto výsledků na rozvoj UEFA.
2. Coaseho teorém a nespokojenost Coaseho teorém je předmětem významného zkoumání v ekonomické literatuře a byl široce odmítán (viz např. Ellickson (1991) a Samuelson (1995)). Zde se hovoří o třech příkladech akademické kritiky: i) Účelnost (např. Canterbery a Marvasti (1992)). Dokonce i když je pravda, že beznákladové vyjednávání s plnými vlastnickými právy vytváří efektivnost, mnozí ekonomové argumentují tím, že to má malou praktickou hodnotu, protože většina situací, kde by se Coaseho teorém používal, jsou vlastnická práva velmi složitě definovatelná nebo těžce legálně vymahatelná (např. práva na rybolov v oceánu – i když jsou stanoveny teritoriální vody, ryby často nerespektují hranice a tak jsou stanovená práva na ryby dočasně přesunuta do jiné jurisdikce). Dodatečně je významnost paradigmatu beznákladového vyjednávání sporná, protože většina obtížných a důležitých problémů vyvstává tam, kde jsou náklady vyjednávání velmi vysoké (např. znečisťování). 3
ii) Tautologie (např. Usher (1998)). Argumentuje, že nulové transakční náklady světové efektivnosti musí být zaručeny mezi maximálním počtem jednatelů, bez ohledu na to, zda vlastnická práva vůbec existují – protože na druhou stanu zde existují nezrealizované výnosy z obchodu. Dokud bude pravda, že rozdělení vlastnictví vytváří efektivnost, pak existence vlastnických práv není nutná. iii) Nesprávnost (např. Aivazian a Allen (2003)). Tito autoři přirovnávají Coaseho teorém k Edgeworthovu názoru na jádro. Jádro je definováno jako soubor efektivních rovnovah mezi stranami. Dokonalá konkurenční rovnováha neoklasické ekonomie patří do souboru zdrojů rozdělení, které jsou v jádře, ale existuje i mnoho dalších. Samozřejmě musí být výsledek Coasiánského vyjednávání v jádře také. Avšak jestliže existuje rozdělení vlastnických práv, při kterém je jádro prázdné – tzn., že žádná rovnováha vyjednávání není efektivní – potom Coaseho teorém selhává. Aivazian a Allen poskytují jednoduchý příklad právě takového případu. Zatímco teoretických námitek je hodně, je možná důležitější pochopit, zda jsou důsledky Coaseho teorému skutečně důležité pro ekonomickou politiku. Jinými slovy potřebujeme pochopit, zda, ve světě, kde jsou dobře definovaná vlastnická práva a vyjednávání není příliš nákladné, výsledky vyjednávání jsou relativně blízko efektivnosti. Týmová sportovní literatura je široce citovaná jako příklad situace, kde je Coaseho teorém předložen k praktickým pokusům.
3. Coaseho teorém ve sportovní literatuře Běžnou charakteristikou týmových sportů, které jsou rozšířeny na obou stranách Atlantického oceánu, je touha majitelů týmů, které patří do profesionálních lig, kontrolovat trh s hráči, zejména pak vytvořit práva monopsonu. A tak Výhradní klauzule baseballu (viz např. Quirk a Fort (1992) na vysvětlení) funguje na stejném principu jako Opční a přestupní systém anglického fotbalu (viz např. Sloane (1969))1. Toto nevyhnutelně vede k soudním sporům, ve kterých se hráči dožadují práva na volný pohyb mezi zaměstnavateli. Článek
1
Ve skutečnosti jsou tyto dva systémy tak podobné, že je těžké uvěřit, že fotbalová liga nekopírovala Národní ligu. Avšak žádný důkaz tohoto efektu ještě nebyl předložen.
4
Simona Rottenberga (1956) zkoumal tento problém a předložil majitelům týmů logický výklad: „Obhajoba, která je slyšet nejčastěji, je, že opční právo je nutné k zajištění rovnoměrného rozdělení herního talentu mezi týmy; toto více či méně rovnoměrné rozdělení talentu je nutné, aby byl výsledek nejistý; a tato nejistota výsledku je nutná, jestliže má spotřebitel chtít platit za vstupné na zápas. Tato obhajoba je založena na předpokladu, že existují bohaté a chudé baseballové kluby a že pokud by byl hráčský trh volný, bohaté kluby by mohly chudým klubům nabídnout za talent více a vzaly by si všechny kompetentní hráče pro sebe, na další týmy by zbyly pouze nekompetentní.“ (str. 246) Rottenberg argumentuje, že a) Výhradní klauzule nedělá nic proto, aby zabránila migraci talentu do velkých městských týmů a tedy vůbec neovlivňuje rozdělování talentu a že b) vytvořením monopsonistické síly nad hráčem během jeho kariéry by majitelé týmů by byli schopni snížit mzdy a zvýšit ziskovost. Bod a) byl rozpoznán jako příklad Coaseho teorému v činnosti: výchozí rozdělení vlastnických práv by nemělo mít žádný dopad na efektivnost (zde maximalizace zisku) rozdělení zdrojů. El-Hodiri a Quirk (1971) a Quirk a El-Hodiri (1974) šli s touto analýzou o jeden stupeň dál v v dynamickém modelu a ukazují, že jestliže týmy mají různé příjmy vytvářející potenciál, i) maximalizace zisku nevede k rovnoměrnému rozdělení zdrojů (herního talentu) a ii) přerozdělení příjmů na základě sdílení vstupného nebude mít žádný dopad na rozdělení herního talentu. Body a) a ii) jsou oba příklady dobře známého principu invariance. V současné době existují zde dvě významné změny v pravidlech alokace talentu v severoamerických sportech. Zaprvé v roce 1976 hráči major league baseballu získali právo na volný pohyb po 6 kompletních odehraných sezonách a tato praxe se rychle rozšířila do ostatních sportů. Zadruhé pravidla draftu v NHL, která rozdělují právo najmout nový talent vstupující do soutěže na základě obráceného pořadí konečného výsledku předchozí sezóny, byla přejata ostatními sporty (viz Paul Staudohar (1996) pro více detailů o obou těchto inovacích). Tyto změny mohou být studovány, aby byly odhaleny dopady změn v pravidlech alokace talentu na soutěžní vyrovnanost. i)
Volný pohyb
5
Objevení se volného pohybu v MLB v roce 1976 pro hráče, kteří odehráli 6 sezón je čistě vlastní experiment2. Majitelé tvrdili, že jako výsledek tohoto volného pohybu by nejlepší veteráni stěhovali do týmů velkých měst a soutěžní vyrovnanost by byla podlomena. Dost studií se pokoušelo použít tuto změnu pravidla k otestování hypotézu invariance – zjištění této studie jsou v Tabulce 3. Tabulka 1 - Dopad volného pohybu na soutěžní vyrovnanost v MLB
Studie
Měření soutěžní vyrovnanosti
Daly a Moore (1981) Scully (1989) Balfour a Porter (1991) Fort a Quirk (1995) Vrooman (1995) Vrooman (1996) Butler (1995) Horowitz (1997) Depken (1999) Eckard (2001)
Pohyb volných hráčů do velkých týmů Směrodatná odchylka výher a Gini koeficient domácích výher Směrodatná odchylka výher, trvání výher v procentech Směrodatná odchylka výher a Gini koeficient domácích výher Směrodatná odchylka výher v poměru k ideální odchylce Trvání výher v procentech Směrodatná odchylka výher a korelace výher Entropie Hirschman-Herfindahlův index výher v poměru k ideálním Analýza rozptylu výher v procentech
Dopad na soutěžní vyrovnanost v NL
Dopad na soutěžní vyrovnanost v AL
(-)
(-)
(+)
(0)
(+)
(+)
(0)
(0)
(+)
(+)
(+)
(+)
(0)
(0)
(-)
(0)
(0)
(-)
(+)
(+)
Většina studií se jednoduše dívá na směrodatnou odchylku od procentuálních výher před a po roce 1976 (Scully (1989), Balfour a Porter (1991), Quirk a Fort (1995), Vrooman (1955), Michael Butler (1995)), zatímco jiná měření zahrnují trvání výher (Balfour a Porter (1991), Vrooman (1996)), entropii (Horowitz (1997)), Hirschman-Herfindahlův index (Depken (1999)) a analýzu rozptylu (Eckard (2001)). Většina těchto studií shledá, že nenastala žádná změna (sedm případů) nebo došlo ke zlepšení soutěžní vyrovnanosti (devět případů), na rozdíl od tvrzení majitelů, že volný pohyb by zmenšoval soutěžní vyrovnanost (pouze čtyři případy). Avšak tato meta-data jsou těžko zvučnou podporou pro princip invariance, pokud „žádný efekt“ je prokázán pouze v sedmi z dvaceti případů. Samozřejmě může být argumentováno, že mnoho dalších faktorů ovlivňuje soutěžní vyrovnanost (např.
2
V tomto případě byla změna exogenní – tj. nebyla motivována touhou ovlivnit soutěžní vyrovnanost (viz Bruce Meyer (1995) pro diskuzi o vlastních experimentech).
6
rostoucí rozšiřování místních TV příjmů), ale v tomto případě mohou být data bez kontroly těchto faktorů považována za representativní. Jiné další studie se přiblížily k principu invariance jako k přímému testu Coaseho teorému a zkoušely zjistit, jestli je rozdělování talentu v lize ovlivněno zavedením volného pohybu. George Daly (1992) poznamenává, že pod Výhradní klauzulí jsou nejlepší hráči zřídka obchodováni, situace je ovlivňována volným pohybem, kde nejlepší hráči mají volbu po šesti letech více volnosti. Timothy Hylan, Maureen Lage a Michael Treglia (1996) ve své studii o pohybu nadhazovačů zjistili, že se tito hráči od zavedení volného pohybu stěhují méně, což je zajímavý výsledek a to, že jejich tvrzení nepodporuje Coaseho teorém. Avšak Donald Cymrot, James Dunley a William Even (2001) zkoumali mobilitu hráčů v roce 1980 a zjistili, že nejsou žádné důkazy o tom, že by hráči, kteří mají omezená přestupová práva (hrají méně než šest sezón) požívali méně nebo více mobility než neomezení volní hráči. Daniel Marburger (2002) zvažuje jiné důsledky principu invariance. Jestliže je možné obchodovat mezi dvěma nezávislými ligami, pak by mělo být více ziskové najímat hráče z té samé ligy než rivalitní ligy. Obchod uvnitř ligy zvyšuje pravděpodobnost výhry nakupujícího týmu víc než obchod mezi ligami, protože prodávající tým bude tím slabší. Ve Výhradní klauzuli je tento efekt zabudován do prodejní ceny, ale u volného pohybu tomu tak není, volný hráč je proto indiferentní k nepříznivému efektu, který to má na tým, jenž opouští. Marburger zjistil statisticky významný nárůst obchodů uvnitř ligy MLB z 60 % na 73 % mezi lety 1964 a 1992. Tato zjištění se zdají být shodná s principem invariance. ii)
Draft nováčků
Určený záměr systému draftu nováčků je poskytnout slabším týmům s příležitostmi získat talentované hráče udělením práva prvního výběru. Samozřejmě dodatečným důsledkem tohoto systému je vytvoření monopsonistické síly. Systém draftu byl v NFL zaveden v roce 1936 jako způsob posílení slabých hrajících týmů k podpoření soutěžní vyrovnanosti a od té doby byla přijata dalšími prvními ligami (Fort a Quirk (1995) a Staudohar (1996) poskytují detaily). Daly a Moore (1981) jako první analyzovali zda draft dosáhl svého určeného záměru zkoumáním vyrovnanosti soutěže před a po zavedení draftu v MLB v roce 1965. Zjistili významné zlepšení ve vyrovnanosti Národní ligy a malé zlepšení ve vyrovnanosti Americké ligy. Japonská profesionální liga baseballu přijala systém draftu v přesně stejnou dobu jako 7
MLB a studie La Croix a Kawaury (1999) také zjistila, že se soutěžní vyrovnanost postupem času zlepšila (měřeno Gini koeficientem) v obou ligách – Centrální i Pacifické3. Jak upozornili, tyto výsledky jsou „virtuálně stejné“ jako výsledky Forta a Quirka (1995) pro MLB. Kevin Grier a Robert Tollison (1994) zkoumali dopad draftu nováčků v NFL prostřednictvím zpřesněním procent výher společně s průměrným pořadím draftu za předchozí tři až pět sezón a zjistili, že nízké pořadí v draftu významně zvyšuje výkonnost. Jak se zdá, tyto výsledky obstarávají pevný důkaz proti principu invariance a podpoře uvedené pozice majitelů.
4. Obchodní mechanismus a alokace talentu Jedna potíž u většiny předcházejících analýz je, že vztah mezi obchodním mechanismem ve sportovních ligách a efektivností rozdělování talentu je špatně definován. Přístup, který zde následuje, odvozuje rozdělení, které si týmy vyberou, když maximalizují zisk, a porovnává ho s možným kandidátem na efektivní alokaci talentu. Szymanski (2004a) uvažuje jednoduchý model soutěže v lize, kde poptávka závisí na a) úspěchu každého týmu a b) stupni soutěžní vyrovnanosti.4 Předpokladem modelu je nabídka talentu na trhu, která je fixní nebo elastická, a týmový úspěch, měřený procenty vyhraných zápasů, závisí na sdílení celkového najatého talentu. Předpokládá se ,že týmy maximalizují zisk. V lize, ve které jsou dva týmy, se toto vyjadřuje funkce herního úspěchu i)
w1 =
t1 , w2 = 1 − w1 t1 + t 2
kde w je procento výher a t je najatý talent, předpokládá se, že je dokonale dělitelný, a funkce zisku, která je uvedena v jednoduché formě ii)
π 1 = (σ − w1 )w1 − ct1 , π 2 = (1 − w2 )w2 − ct 2 , σ > 1
kde c jsou (konstantní) mezní náklady talentu a σ označuje, že tým 1 je schopen vytvářet větší tržby než tým 2 na kterékoliv dané úrovni úspěchu. Poznamenejme, že poptávka po soutěžní vyrovnanosti zaručuje, že tržby jsou klesající s úspěchem, ale dávají součet omezení do 1), není zde žádná záruka vnitřního řešení. 3
Ačkoliv v rámci sezónního měření (směrodatná odchylka výher) byla významná pouze v Pacifické lize. Obecnější model, který se používá pro analýzu dopadu dělení zisků ze vstupného je možné nalézt v práci Szymanského a Kesenneho (2004). 4
8
Jak si týmy vybírají talent? Můžeme si to představit jako hru tvorby množství (Cournotův typ) nebo tvorby cen (Bertrandův typ). Jako hru množství týmy rozdělují rozpočet na najmutí talentu a talent, který mohou najmout, je úměrný jejich podílu na celkových rozpočtech. První řád podmínek pro volbu talentu je tedy iii)
δπ δπ 1 = (σ − 2 w1 )w2 − cT = 0, 2 = (1 − 2 w2 )w1 − cT = 0 δt 2 δt1
kde T = t1 + t2, a tak v Nashově rovnováze iv)
w1 * = σ / (1 + σ )
Tým 1 dominuje (w1>1/2) v rovnováze, protože má větší tažnou sílu (σ>1). Nicméně v rovnováze mezní příjem z vítězství týmu 1 převyšuje mezní příjem týmu 2 v)
δR δR1 σ (σ − 1) σ − 1 = 1 − 2 w2 * = 2 > = σ − 2 w1 * = (σ + 1) (σ + 1) δw2 δw1
Toto naznačuje rozdělení talentu v lize, které není společně efektivní. Společné zisky potom jsou vi)
π 1 + π 2 = (1 + σ )w1 − 2 w1 2 − cT
které jsou maximalizovány, když vii)
w1
M
= (1 + σ ) / 4 > w1 *
Z tohoto důvodu mechanismus nabídky množství způsobí „příliš“ soutěžní vyrovnanosti Nashově rovnováze. Intuitivně je tento výsledek následkem asymetrie. Soutěžení vždy zahrnuje externalit – jednání každého týmů v soutěži selhává ve vyúčtování negativních efektů, které toto má jednání na soupeřův zisk. Externalita využitá týmem s nižším procentem výher v rovnováze je větší, protože velké týmy ztrácejí více než malé týmy, když jejich soupeř více vyhrává. Dakhlia a Pecorino (2004) uvažují model hledající skulinu, kde týmy nejen nabízejí množství talentu, ale také se podvolují mzdové sazbě za jednotku talentu. Pokud týmy nabízejí tu samou mzdovou sazbu, pak je Nashova rovnováha rozdělení talentu stejná jako nahoře. Avšak jestliže jeden tým nabízí vyšší sazbu než ostatní, může to přilákat všechen talent a vytvořit rohové řešení. V jejich modelu, kde mají týmy pouze poptávku po výhrách a kde není žádná hodnota soutěžní vyrovnanosti, ukazují, že dominantní týmy budou ochotné
9
k předkoupení veškerého talentu takovou nabídkou, při které je soupeřova poptávka po talentu nulová, dokud nebude množství talentu příliš velké. Avšak jestliže nebude nabídka talentu dostatečně velká, předkoupení nebude ziskové.5 Podnět pro předkupování by mohl být odhalen porovnáním stupně zisku vnitřní rovnováhy pro dané mazní náklady na talent se ziskem vytvořeným týmem, který zvyšuje cenu pomocí ε nad mezní náklady a vyhrává celou dobu. Jestliže se tato odchylka ukáže jako zisková, pak by mohla vzniknout forma Bertrandovy soutěže. Abychom odvodili podmínky pro ziskovou odchylku, musíme uvažovat poptávku po talentu ve vnitřní rovnováze. Zaprvé poznamenejme, že w1/w2 = t1/t2 = σ. Napsáním 3) v podmínkách t1 a t2 a pokus substituujeme za t2, pak získáme viii)
t1 * =
σ 2 (σ − 1) σ 2 (σ − 1) , t * = (1 + σ )3 c 2 (1 + σ )3 c
Toto naznačuje, že tým 1 vytváří zisk, který je roven ix)
π 1* =
σ 4 +σ 2 (1 + σ )3
Nyní by mohlo být ukázáno ,že tým 1 by mohl chtít předkupovat nabízením mzdové sazby „c + ε“, jestliže celková nabídka na trhu je TS = t1 + t2. Pro dostatečně malé ε jsou zisku z předkoupení x)
σ − 1 − cT S =
σ 3 −1 (1 + σ )2
Předkoupení by tedy mohlo být ziskové, pokud xi)
σ 3 > σ 2 + σ + 1 ⇒ σ > 1,84approx
Čili předkupování může být ziskovou strategií, jestliže je dominantní tým dostatečně velký. Jak ukázali Dakhlia a Pecorino, předkupování dodatečně vyžaduje, aby byl mezní příjem týmu 2 záporný, když najímá nula jednotek talentu, přičemž bTS>1, kde b je předkupní nabídka týmu 1 a TS je celková nabídka talentu. Dodatečně však, jestliže TS>t1*+t2*, pak se stává méně a méně pravděpodobným, že předkupování bude ziskové.
5
Efektivnost jejich modelu čistého hledání mezery (a la Tullock) je poněkud zvláštní tím, že nejvíce efektivním výsledkem pro tým 1 je vyhrávat, dokud se to vyplatí. Navíc dokonce i kdyby tým 1 předkoupil všechen talent, musel by z něho zaměstnat pouze ε, aby vyhrál s jistotou, pokud by tým 2 v rovnováze nenajímal žádný talent. Jestliže je například poptávka po soutěžní vyrovnanosti, pak vnitřní řešení může být efektivní.
10
Tedy pokud jsou nabídky na talent, pak je tu možnost, že se posuneme z neefektivního vnitřního řešení do předkupního rohového řešení, které je také neefektivní. V obou případech se předpokládá, že každý mechanismu, který čistí trh, musí zahrnovat stejné zacházení s každou jednotkou talentu. Kdyby byl talent prodáván za různou cenu různým týmům, pak by mezi hráči nebyla rovnováha, dokud by se málo placení hráči s identickými schopnostmi snažili přejít lépe platících týmů.
5. Empirické důkazy Z teorie popsané v předchozí části vyplývá jednoduchý empirický experiment. Pokud existují data o návštěvnosti na ligových zápasech a míře úspěchu každého týmu, je možné najít statistický vztah pro každý tým ligy. Z tohoto vztahu je pak možné odhadnout rozdělení výher, které by maximalizovalo návštěvnost na domácích zápasech a srovnat toto rozdělení se současným rozdělením, které si můžeme představit jako přibližování se k Nashově rovnováze. Szymanski (2004a) odhaduje tento vztah pro MLB, zatímco Leach a Szymanski (2005) dělají to samé pro nižší divize anglického fotbalu. První z těchto dokumentů ukazuje celkem jasně, že návštěvnost maximalizovaná rozdělením výher bude mnohem více nevyrovnaná, než kterou pozorujeme v praxi, a že optimální distribuce dává větší váhu už nyní dominantním týmům. Klíč k analýze je odhadnout jednotlivé parametry pro kvadratickou rovnici, která se vztahuje k domácí návštěvnosti a výhrám. Zatímco toto bylo dříve dělaná zřídka (významná výjimka jsou Dobson a Goddard (2001)), v případě anglického fotbalu regrese pasuje na tato data dobře, i když musí být analýza omezena na nižší 3 divize, protože velká část zápasů Premier League je vyprodaná, a proto je návštěvnost silně necitlivá na úspěch. Ale obecně návštěvnost silně závisí na úspěchu ve vyhraných zápasech – to by nemělo být překvapující zjištění, protože v každé týmové sportovní lize tvoří většinu návštěvníků fanoušci domácího týmu. Leach a Szymanski (2005) použili návštěvnost a údaje o výhrách pro všechny profesionální ligové kluby v Anglii za posledních 30 let a vytvořili odhady klub po klubu, příklady jsou ukázány v Tabulce 2.
11
Tabulka 2 - Odhadnutá citlivost návštěvnosti na výhry na příkladu klubů
Level Term (WPct) Squared Term (WPct2) Koeficient Směr. odch. Koeficient Směr. odch. Aldershot Town 21450 4627 -15159 6752 Aston Villa 141207 80300 -103652 115000 Barnsley 40018 22100 -44124 35200 Birmingham City 73007 18000 -60110 27200 Blackburn Rovers 36529 21900 -24005 34200 Blackpool 25535 6764 -17645 8523 Bolton Wanderers 74357 9735 -53469 16100 Bournemouth 21700 3694 -11255 6926 Bradford City 59411 17100 -51505 23700 Brentford 25103 7938 -10149 11300 Brighton&Hove 92932 9154 -84248 12000 Bristol City 72672 33500 -84299 65000 Bristol Rovers 29861 1951 -22318 3664 Burnley 21804 11800 -6079 21400 Bury 21555 1724 -13862 2604 Zdroj: Leach a Szymanski (2005) Klub
Velikost citlivosti se podstatně liší po klubech a omezení, že koeficienty jsou u klubů stejné, lze snadno zamítnout. Zdá se, že regresní funkce je dobře definovaná. Když použijeme odhady, potom můžeme přistoupit k odhadu návštěvnosti při maximalizaci rozdělení výher pro kterýkoliv tým v kterékoliv sezóně. Jako příklad budeme uvažovat odhady pro dva týmy, Sheffield Wednesday a Watford. Tyto kluby byly vybrány proto, že kvadratické členy těchto klubů jsou více méně identické. Tyto dvě rovnice zní: Sheffield Wednesday:
Návštěvnost = 75000(%výher) – 44000(%výher)2
Watford:
Návštěvnost = 59000(%výher) – 44000(%výher)2
Z těchto odhadů můžeme vypočítat návštěvnost při maximalizaci procenta výher pro každý tým – 85 % pro Sheffield Wednesday a 67 % pro Watford. V každém případě návštěvnost začíná klesat, když tým vyhrává příliš velkou část svých zápasů. Představme si ligu, která zahrnuje pouze tyto dva týmy. Je jasné, že nemohou společně dosáhnout svého individuálního optima, protože celková hodnota výher musí dát 100 %. Ústřední projektant by vybral rozdělení výher mezi tyto dva týmy takové, které by odpovídalo mezní návštěvnosti z výher pro každý tým – jinými slovy, kde 75000 – 88000w1 = 59000 – 88000w2
12
kde předpokládáme, že w1M = 59 % je optimální procento výher pro Sheffield Wednesday. Avšak jestliže bychom teď uvažovali Nashovu rovnováhu najímání talentu mezi těmito dvěma týmy, pak by mezní užitek z jednotky talentu pro každý tým byl (75000 – 88000w1)w2 = (59000 – 88000w2)w1 kde předpokládáme, že by Nashova rovnováha procenta výher pro Sheffield Wednesday byla w1* = 56 %, tedy méně než optimální návštěvnost, jak je ilustrováno na Grafu 1.
Výpočty jsou poněkud zdlouhavější, ale přímočaře to reprodukuje tento výsledek pro kteroukoliv ligovou divizi a kteroukoliv sezónu a výsledky vždy zjistí to samé – návštěvnost při maximalizaci rozdělení výher je mnohem nerovnoměrnější než ta, kterou pozorujeme v praxi (což je předpoklad Nashovy rovnováhy). Například Tabulka 3 ukazuje současné směrodatnou odchylku výher pro druhou ligu anglického fotbalu za posledních deset let a návštěvnost při maximálním rozdělení.
13 Graf 1
Tabulka 3 - Směrodatná odchylka aktuálních a optimálních procent výher pro druhou ligu anglického fotbalu v letech 1994 - 2003
Sezóna
Druhá liga Aktuální směrodatná odchylka výher 1994 0,086 1995 0,081 1996 0,072 1997 0,094 1998 0,115 1999 0,116 2000 0,111 2001 0,115 2002 0,112 2003 0,106 Zdroj: Leach a Szymanski (2005)
Druhá liga Vázaná směrodatná odchylka optimálních výher 0,241 0,187 0,232 0,232 0,235 0,242 0,237 0,246 0,227 0,203
Zdá se tedy, že empirické důkazy návštěvnosti podporují teorii. K výsledkům bylo vzneseno několik námitek.6 Zaprvé by mělo být řečeno, že návštěvnost je pouze jeden zdroj příjmů a že pro mnohé ligy je příjem z TV práv stejně důležitý. Jestliže by TV příjem nehrál roli a televizní diváci chtěli vyrovnané zápasy (byli by méně fanatickými stoupenci než typičtí návštěvníci zápasů), pak by byly výsledky o stupeň sníženy. Avšak dokonce i TV fanoušci mohou být fanatickými fanoušky a dokonce i ve velkých ligách, které se orientují na televizi stále zůstává velká část jejich příjmu ze vstupného. Zadruhé by mělo být řečeno, že i velmi nevyrovnaná soutěž je v krátkém období dobrá, ale liga, která je nevyrovnaná dlouhodobě pravděpodobně bude ztrácet fanouškovskou základnu. Kritici by mohli říct, že je nepravděpodobné, že by tyto odhady dávaly významné náznaky o nevyrovnanosti světa. Avšak jak bylo ukázáno Buzzacchim (2003), navzdory tomu, že evropský fotbal je mnohem méně vyrovnaný než americké major ligy (měřeno pravděpodobností týmů dosáhnout na vysoké pozice), návštěvnost na evropském fotbalu není oproti americkým ligám poměrně klesající. Co ale data nenaznačují, na rozdíl od snah mnohých federací a sportovní ekonomů, je to, že rostoucí soutěžní vyrovnanost povede ke zvýšení návštěvnosti v krátkém až středně dlouhém období.
6
Jsem vděčný mezi jinými Robertovi Sandymu, Peterovi Sloanovi a Andymu Cimbalistovi za jejich pohled.
14
6. Budoucnost Ligy mistrů V jakém smyslu něco z toho popírá Coaseho teorém? To, co bylo ukázáno v modelu je, že různé tržní mechanismy vyvolávají různé alokace, z nichž ani jedna není efektivní. Avšak model nevyčerpal potenciální rejstřík mechanismů, ani neukázal, že
jiné formy
vyjednávání mezi kluby by nedocílily výrobně-efektivní alokace. Ve skutečnosti by vlastníci klubů americké MLB mohli argumentovat tím, že přijali celou řadu restriktivních nástrojů, aby bojovali proti potenciálním neefektivnostem (limity soupisek, platové stropy atd.). Avšak možná tento model objasňuje, jak musí Coasiánský mechanismus vypadat. Analýza naznačuje, že jednoduchá pravidla často selhávají při dosahování optimálnosti. Naznačuje, že jednatelé musejí mít nějakou vizi toho, co tvoří globálně efektivní výsledek, a že pak možná budou potřebovat přijmout sadu dvoustranných smluv, aby dosáhli efektivnosti výsledku. Důvěra v tradiční tržní podněty (např. ceny, množství) možná nebude stačit. Dosažení Coasiánských smluv bude možná vyžadovat významné plánování a koordinaci mezi firmami – často způsoby, které porušují antimonopolní zákony. Nejzřetelnějším nástrojem jak se vypořádat s neefektivností určitých tržních mechanismů je spojení klubů v lize do jednoho podniku. Ve sportu je argumentováno tím, že liga by měla být vlastně viděna jako jednotný celek (viz např. Roberts (1984)), přičemž produktem je ligová soutěž spíše než jednotlivé zápasy hrané v lize. Tento pohled je ve sportovní literatuře hodně diskutován, ale to, že obecným řešením Coasiánských smluv je monopol, jistě není právě přitažlivý důsledek. V kontextu sportovní ligy jsou takového mechanismy zpravidla přijímány za předpokladu, že kluby musí spolupracovat, aby vytvořily „produkt“ definovaný jako ligová soutěž, dokonce i když je jednotný celek odmítán. Z tohoto pohledu je liga vnímána jako joint venture (Flynn a Gilbert (2001)). Ve Spojených státech jsou nedistribuční mechanismy podporovány jménem vyrovnanosti soutěže a jsou všeobecně založeny na tom, že zdroje jsou redistribuovány od silných klubů k slabším. Argument tohoto může být, že i když redistribuce v tomto
směru
nemaximalizuje
návštěvnost
v krátkém
období,
tak
bude
sloužit
k maximalizaci zájmu v dlouhém období, přičemž nepřiměřeně nevyrovnaná soutěž by možná způsobila ztrátu zájmu v dlouhém období.7 Avšak takovéto efekty je těžké prokázat a důkaz, že mnohé evropské ligové soutěže zůstávají vysoce populární po mnoho let navzdory tomu,
7
Humphreys (2002), který ukazuje, že kombinace uvnitř a mezi sezónní vyrovnaností soutěže působí na návštěvnost. Relativní pokles zájmu v anglickém FA poháru následkem růstu finančních rozdílů mezi různými divizemi anglického fotbalu by mohly být vysvětlován z toho hlediska (Szymanski (2001)).
15
že jsou trvale a výrazně nevyrovnané, naznačuje, že toto spojení může být slabé nebo vůbec neexistuje. Navíc dokonce ani americká přerozdělovací opatření se nezdají být dostatečná, aby udržela vyrovnanost uvnitř ligy. Přesídlení týmu je kontroverzní věc s mnoha stimuly napojenými na touhu majitelů týmů přestěhovat se z jednoho města do druhého (např. expanze na větší trhy, vyčerpávající dotace na stadion, předkoupit vstup do ligy soupeře8). Avšak je jasné, že jestliže se majitel týmu přesune ze slabého města do silného města, soutěžní vyrovnanost se pravděpodobně zlepší. Carlton a další (2004) jdou tak daleko v argumentacích, že omezení ligy v právech týmů přestěhovat se je efektivní mechanismus internalizace externalit způsobené ztrátou rivality, když se licence přesune (jakákoliv tradiční rivalita, která existuje mezi týmem a jeho starým umístěním a blízkými městy bude oslabena nebo ztracena a bude vložena do nákladů na tyto jiné licence). Nabízejí několik důkazů z ledního hokeje (z NHL), aby ukázali, že přesun licence je povolen tam, kde se očekává zvýšení zisku celé ligy.9 V kontextu evropského fotbalu by systém postupů a sestupů měl automaticky zajistit, že týmy se zhruba stejným stupněm podpory by měly dosáhnout podobných soutěžním úrovní (tj. divizí) bez potřeby přesunutí týmu. To je svázáno s velmi silnými důkazy, že a) týmové výdaje vytváří úspěch na hřišti a že b) týmový úspěch vytváří příjmy (např. Szymanski a Smith (1997), Szymanski a Kuypers (1999), Forrest a Simmons (2002)). Je jasné, že interi intradivizní ligové hodnocení v evropském fotbalu by mělo přesně odrážet potenciál vytvářet příjmy. Avšak problémem v Evropě je, že tento systém stále selhává při vytváření soutěžní vyrovnanosti v domácí lize, v které má tendenci dominovat pouze malý počet týmů. Szymanski a Zimbalist (2005) hovoří o míře, v jaké v národních soutěžích, jakou jsou v Portugalsku, Norsku, Belgii, Řecku, Turecku a dalších, dominují pouze jeden až tři týmy. Menší evropské země mají tendenci k nevyrovnanosti, protože pouze jedno nebo dvě dominantní města, často hlavní, mají zdroje, které převyšují ty, které mají týmy reprezentující menší města. Dokonce i ve větších zemích, kde by se očekávalo, že větší národní populace vytvoří rozmanitější sadu týmů (např. Itálie, Německo, Anglie), je soutěžní vyrovnanost měřená počtem týmů, které efektivně soutěží v šampionátu, slabší než amerických prvních ligách.
8
Viz např. Zimbalist (2003), str. 29-33, Quirk a Fort (1992), str. 298-302. Toto není přesně to samé jako argumenty soutěžní vyrovnanosti, ale obecný návrh je shodný s ospravedlněním soutěžní vyrovnanosti pro přemístění, jestliže zvýšení soutěžní vyrovnanosti zvýší zisk celé ligy. 9
16
Jeden pravděpodobný důvod pro tento historický nedostatek ve vyrovnanosti je zbalkanizovaná povaha evropského fotbalu. Jestliže téměř celá světová nabídka baseballového talentu je nedostatečná pro udržení soutěžní vyrovnanosti mezi 30 týmy, jak se zdá, že MLB věří (viz např. Levin a další), jaká je pak šance, že se světová nabídka fotbalového talentu, rozdělená mezi přibližně 50 domácích evropských lig, natáhne natolik, aby udržela soutěžní vyrovnanost v každé z nich? Historicky byl talent úzce rozšířen napříč národy, obzvláště dokud byla mobilita v předbosmanovské éře omezena různými národními omezeními. Po Bosmanovi jsme viděli dramatický nárůst v hráčské mobilitě kombinovaný s větším zájmem o konkurenci. Tento zájem měl dvě formy: •
strach, že týmy z větších národů budou dominovat Evropě na úkor týmů z menších zemí
•
strach, že silné kluby ve velkých zemích budou dominovat národním soutěžím
Společný činitel, který spojuje tyto dvě obavy, je Liga mistrů. UEFA vyjádřila znepokojení nad vlivem, který má Liga mistrů na rozdělování zdrojů v Evropě a na stupeň vyrovnanosti soutěže: „Liga mistrů vytvořila téměř v každé evropské zemi elitu bohatých klubů, jejichž rostoucí dominance mění pro fanoušky domácí soutěže o titul na předvídatelné výsledky, UEFA varuje.“ – Observer, 7. listopadu 2004 „UEFA vytvořila tuto fantastickou soutěž v roce 1992, ta se ale nyní stala monstrem, které vytváří nerovný boj mezi bohatými a chudými týmy v zemích napříč Evropou.“ – Lennart Johannsen, prezident UEFA „Je pro nás vážnou starostí, že v mnoha evropských zemích může vyhrát domácí ligový titul jen malé množství týmů…Tato nevyrovnanost soutěže není v Anglii unikátní, ale je zde celkem zřetelná.“ – William Gaillard, ředitel komunikace UEFA Není těžké vidět, jak Liga mistrů zvyšuje stupeň nevyrovnanosti soutěže. Příjmy Ligy mistrů pocházejí především ze vstupného a z rozdělení televizních příjmů. Každý tým si ponechává příjmy ze vstupného ze svých domácích zápasů. V sezóně 2003/2004 bylo mezi 32 týmů v základních skupinách rozděleno kolem 280 milionů liber. Přesně polovina těchto týmů pocházela z 5 velkých televizních trhů (Anglie, Francie, Německo, Itálie a Španělsko) a tyto týmy obdržely více než 70 % z peněz, které byly rozděleny. Částečně to odráží velký úspěch 17
klubů z těchto zemí, protože platby jsou částečně založeny na výsledcích, ale částečně to také odráží čistou propagační účinnost. Například konečný vítěz, Porto, obdržel menší obnos než Arsenal, Monaco, Manchester United nebo Chelsea. Zdroje, které jsou rozdělovány těmto týmům jsou pravděpodobně užity k investování do talentů, aby tím zajistily ovládnutí soutěže v budoucnu. Například snadný postup Manchesteru United do čtvrtfinále pravděpodobně přinese příjem kolem 30 milionů liber (asi 20 milionů liber z poplatků za vysílání a 10 milionů liber z prodeje lístků), zatímco více než polovina klubů Premier League má celkový roční příjem nižší než 50 milionů liber. Je těžké si představit, jak si mohou menší kluby vytvořit finanční zdroje, aby mohly efektivně soutěžit v domácí lize. Mohlo by se zdát, že Liga mistrů vytvořila chronickou nerovnováhu jak uvnitř samotné soutěže, tak navenek v domácích ligových šampionátech. EUFA reagovala návrhem na zavedení omezení velikosti mužstva u týmů, které hrají Ligu mistrů, a na donucení klubů, aby měly na hřišti minimálně čtyři hráče, kteří byli vytrénováni klubem a ještě další čtyři hráče, kteří byli vytrénováni v národní asociaci. Tato pravidla byla schválena na kongresu UEFA v dubnu 2005 a jejich zavedení bylo UEFou vysvětleno takto: „Navrácení fotbalové soutěžní vyrovnanosti je jeden z důvodů, proč UEFA navrhuje nová pravidla doma vytrénovaných hráčů.“10 Avšak když byly tyto návrhy představeny, CEO UEFy Lars-Christer Olsson „připustil, že byly negativní odezvy na tyto návrhy od některých velkých lig a jejich větších klubů.“11 Ve skutečnosti se tyto návrhy dají snadno přirovnat k omezením, která byla zavedena v Severní Americe a která se ještě nyní setkávají s odporem dominantních týmů. Jedno vysvětlení tohoto zjevného rozdílu v postojích je následující. Všechny týmy v nejvyšších amerických ligách jsou uznávány za dominantní a mají malé nebo žádné obavy z odebrání licence díky uzavřené ligové soutěži. Avšak v Evropě týmy, které v současné době dominují a dělají ústupky slabším týmům, mají spoustu důvodů se obávat, že se propadnou do temnot – je třeba vzít v úvahu jen současné postavení bývalých evropských šampiónů jako například Nottingham Forest (posledních 6 sezón nehrál Premier League a tuto sezónu spadl do 3. ligy), aby bylo zřejmé, jak přísné pokuty mohou způsobit špatné výsledky. Ve Spojených státech se očekává, že současné ústupky silných týmů budou splaceny v budoucnu, když se tabulky změní. Z tohoto důvodu by všichni mohli být přesvědčeni, aby podepsali 10
„UEFA směrem rovnováze“, úterý 3. února 2005, Mark Chaplin. Hhttp://www.uefa.com/uefa/news/Kind=128/newsId=277348.htmlH, poslední aktualizace 8.8.2005 11 tamtéž
18
smlouvy, které by byly kolektivně optimální. Smlouvy, které možná dávají smysl kolektivně, nedávají mnoho smyslu individuálně a určitě dávají mnohem méně smyslu než tyto smlouvy dávají v uzavřeném systému ligy (viz např. Szymanski a Valletti (2003)). Neznamená to ovšem, že podpora a systém vyloučení je sám o sobě špatný – vlastně Ross a Szymanski (2002) argumentují, že mnohé z neefektivností, které jsou zachovány v amerických uzavřených ligových systémech by mohly být napraveny aplikací systému podpory a vyloučení. Hlavním bodem je, že dosažení dohody ve sportovních ligách na základě rozhodnutí, která jsou kolektivně efektivní, jsou vysoce obtížná a rozhodnutí, která jsou činěna v současnosti se často zdají být blízko Coasiánské efektivnosti.12 Silné týmy, které soutěží v Lize mistrů, si také uvědomují, že jsou postaveni před alternativu, že se budou dělit o příjmy a zdroje s velkým počtem slabších týmů. Od počátku 80. let probíhá více či méně vytrvalá diskuze o vytvoření evropské Superligy. Takováto liga by mohla být tvořena elitní skupinou evropských týmů a byla by založena na uzavřené nebo téměř uzavřené bázi. Zřejmě je mnoho formátů, které by taková liga mohla mít – Hoehn a Szymanski (1999) hovoří o jednom takovém formátu – ale je jasné, že by takový formát byl založen více na příjmech z televizního vysílání. Například jestliže v Lize mistrů soutěží 16 týmů, mohou vytvořit příjem okolo 200 milionů liber, kdyby hrály kolem 40 zápasů. Celá evropská Superliga s 20 týmy by možná byla schopná vytvořit desetinásobek této částky schématem 380 zápasů. Avšak 2 miliardy liber je více než společný celkový obrat 20 nejbohatších týmů Evropy podle letošního seznamu firmy Deloitte & Touche.13 Částka 2 miliard liber za televizní práva na evropskou Superligu by mohla být ve shodě s dohodami, které jsou v současnosti podepsány v NFL ve Spojených státech na částku kolem 3 miliard dolarů ročně. Vlastně takové myšlenky by mohly být spojeny s pokračujícím zájmem Michaela Glazura, majitele týmu NFL Tampa Bay Buccaneers, o získání Manchesteru United. Takovýto příjem by byl samozřejmě uvažován před potenciálními příjmy z prodeje lístků, merchandisingu, sponsoringu atd. Skutečnost, že o vytvoření Superligy se již mnohokrát uvažovalo, není žádným tajemstvím. Naposledy byly plány na novou ligu vytvořeny firmou Media Partners, která je
12
Ross a Szymanski (2005) argumentují, že část problému leží ve vertikální integraci organizace šampionátu a klubových manažerských funkcí, která převažuje ve většině týmových sportovních lig. Efektivní struktury jsou pravděpodobněji projeví, když jsou organizátory jiné osoby než závodníci, jako je to v případě mnoha individuálních sportovních soutěží jako jsou maratón nebo golf. 13 „20 nejlepších týmů Evropy nasazuje k překonání hranice příjmů 3 miliard liber v roce 2005“, Deloitte & Touche, 17.2.2005
19
spojená se Silviem Berlusconim, majitelem AC Milan, a následovaly po reformě Ligy mistrů v roce 1998, která zvýhodňovala největší týmy v Evropě. V posledních letech kolují zvěsti, že G-14, lobující skupina evropských klubů založená v roce 2000, připravuje vlastní plány na vytvoření Superligy. Samozřejmě, že by kritici obvinily každý klub, který by se účastnil takového plánu, že touží po penězích a zrazuje sportovní tradice. Avšak mělo by být poznamenáno, že Superliga 30 klubů, která by byla organizována podobně jako americké nejvyšší soutěže, by byla pravděpodobně více vyrovnaná než současná Liga mistrů nebo kterákoliv domácí liga, dokonce i kdyby chyběla přerozdělovací opatření. Je to jednoduše proto, že rozdělení talentu mezi 20 nebo 30 největších evropských týmů je vyrovnanější než v existující soutěži.14 Vyloučením nejslabších týmů ze soutěže by soutěžní externalit identifikované v tomto článku byly zmírněny, nebo možná dokonce odstraněny. To by mohlo zahrnovat druh Coasiánského vyjednávání popsaného v tomto článku. Zda se takové smlouvy uskuteční, se teprve ukáže.
14
Poznamenejme, že Liga mistrů nezahrnuje všechny nejsilnější týmy, protože počet týmů z každé země je omezen, existují omezení, která působí proti některým z velkých klubů.
20
References Aivazian, Varouj and Callen, Jeffrey (2003) “The Core, Transactions Costs, and the Coase Theorem”, Constitutional Political Economy, 14, 287-299. Balfour, Alan and Philip Porter. 1991. “The Reserve Clause in professional sports: legality and effect on competitive balance” Labor Law Journal, 42, 8-18. Butler, Michael. (1995) “Competitive Balance in Major League Baseball” The American Economist, 39, 2, 46-52. Buzzachi, Luigi, Stefan Szymanski and Tommaso Valletti. 2003. “Static versus Dynamic Competitive Balance: Do teams win more in Europe or in the US?” Journal of Industry, Competition and Trade, 3, 3, 2003, 167-86 Canterbery, E. and Marvasti, A. (1992) “The Coase Theorem as a negative externality”, Journal of Economic Issues, XXVI, 4, 1179-1189 Carlton, Dennis, Alan Frankel and Elisabeth Landes, 2004, “The Control of Externalities in Sports Leagues: An Analysis of Restrictions in the National Hockey League”, Journal of Political Economy, 2004, vol. 112, issue S1, pages S268-S288 Coase, Ronald (1988) “Notes on The Problem of Social Cost” in The Firm and the Market, University of Chicago Press. Coase, Ronald (1960) “The Problem of Social Cost”, The Journal of Law and Economics, 3, 1-44 Cymrot, Donald, James Dunlevy and William Even. 2001. “ ‘Who’s on first’ : an empirical test of the Coase Theorem in baseball” Applied Economics, 33, 593-603. Dakhlia, Sami and Paul Pecorino, 2004, “Rent-Seeking with Scarce Talent: A Model of Preemptive Hiring” University of Alabama Economics, Finance and Legal Studies Working Paper No. 04-09-01 Daly, George and William Moore. 1981. “Externalities, property rights, and the allocation of resources in Major League Baseball” Economic Inquiry, 29, 77-95. Depken, Craig. 1999. "Free-Agency and the Competitiveness of Major League Baseball" Review of Industrial Organization, 14, 205-217. Dixit, Avinash and Mancur Olson (2000) “Does voluntary participation undermine the Coase Theorem” Journal of Public Economics, 76, 309-335 Dobson, Stephen and John Goddard. 2001. The Economics of Football. Cambridge University Press. Eckard, Woodrow. 2001. “Free Agency, competitive balance and diminishing returns to pennant contention” Economic Inquiry, 39, 3, 430-443.24 El-Hodiri, Mohamed and James Quirk. 1971. “An Economic Model of a Professional Sports League” Journal of Political Economy, 79, 1302-19
21
Ellickson, R. (1991) “The case of Coase against Coaseanism” Yale Law Journal, 99, 611-33 Flynn, Michael and Richard Gilbert. 2001. 'An Analysis of Professional Sports Leagues as Joint Ventures' Economic Journal, 111, F27-F46. Forrest, David and Robert Simmons. 2002. “Team salaries and playing success in sports: a comparative perspective,” Zeitschrift für Betriebswirtschaft Vol. 72, No. 4. Fort, Rodney and James Quirk. 1995. “Cross Subsidization, Incentives and Outcomes in Professional Team Sports Leagues” Journal of Economic Literature, XXXIII, 3, 1265-1299 Grier, Kevin and Robert Tollison. 1994. “The rookie draft and competitive balance: the case of professional football” Journal of Economic Behavior and Organization,2 5, 293-298. Hoehn, Thomas and Stefan Szymanski. 1999. “The Americanization of European Football” Economic Policy 28, 205-240. Horowitz, Ira. 1997. “The increasing competitive balance in Major League Baseball” Review of Industrial Organization, 12, 373-387. Humphreys, Brad. 2002. “Alternative measures of competitive balance in sports leagues” Journal of Sports Economics, 3, 2, 133-148. Hylan, Timothy, Maureen Lage and Michael Treglia. 1996. “The Coase Theorem, free agency, and Major League Baseball: a panel study of pitcher mobility from 1961 to 1992” Southern Economic Journal 62, 1029-1042. La Croix S. and Kawaura A. (1999) “Rule changes and competitive balance in Japanese professional baseball” Economic Inquiry, 37, 2, 353-368. Leach, Stephanie and Stefan Szymanski, 2005, “Tilting the Playing Field: Why a sports league planner would choose less, not more, competitive balance: The case of English football” mimeo, Tanaka Business School, Imperial College London. Levin, Richard, George Mitchell, Paul Volcker and George Will. 2000. The Report of the Independent Members of the Commissioner’s Blue Ribbon Panel on Baseball Economics. NY: Major League Baseball. Marburger, Daniel. 2002. “Property Rights and Unilateral Player Transfers in a multiconference sports league”, Journal of Sports Economics, 3, 2, 122-13225 Quirk, James and Mohamed El Hodiri. 1974. “The economic theory of a professional sports league” in Government and the Sports Business, Roger Noll, ed. Washington: Brookings Institution. Quirk, James and Rodney Fort. 1992. Pay Dirt: The Business of Professional Team Sports, Princeton N.J.: Princeton University Press. Roberts, Gary. 1984. "Sports Leagues and the Sherman Act: the Use and Abuse of Section 1 to Regulate Restraints on Intraleague Rivalry," U.C.L.A. Law Review, 32, 219, 286-87 Ross, Stephen F. and Stefan Szymanski. 2002. “Open competition in league sports” Wisconsin Law Review, vol 2002, 3, 625-656.
22
Ross, Stephen F. and Stefan Szymanski. 2004, “Antitrust and Inefficient Joint Ventures: Why Sports Leagues Should Look More Like McDonald’s and Less Like the United Nations”, mimeo, College of Law, University of Illinois, Urbana-Champaign Rottenberg, Simon. 1956. “The baseball player’s labor market” Journal of Political Economy, 64, 242-258 Samuelson, Paul (1995) “Some uneasiness with the Coase Theorem” Japan and the World Economy, 7, 1-7. Scully, Gerald. 1989. The Business of Major League Baseball. Chicago: University of Chicago Press. Sloane, Peter. 1969. "The Labor Market in Professional Football", British Journal of Industrial Relations, 7, 2, pp. 181-199. Staudohar, Paul. 1996. Playing for Dollars: Labor Relations and the Sports Business. ILR Press, Cornell. Szymanski, Stefan. 2001, “Income Inequality, Competitive Balance and the Attractiveness of Team Sports: Some Evidence and a Natural Experiment from English Soccer” Economic Journal, 111, F69-F84 Szymanski, Stefan, 2004a, “Professional team sports are only a game: The Walrasian fixed supply conjecture model, Contest-Nash equilibrium and the invariance principle” Journal of Sports Economics, 5, 2, 111-126 Szymanski, Stefan, 2004b, “Tilting the Playing Field: Why a sports league planner would choose less, not more, competitive balance: The case of baseball”, mimeo, Tanaka Business School, Imperial College London. Szymanski, Stefan and Stefan Késenne, 2004. “Competitive balance and gate revenue sharing in team sports” Journal of Industrial Economics, LII, 1, 165-177.26 Szymanski, Stefan. and Tim Kuypers. 1999. Winners and Losers: The Business Strategy of Football. Viking Books, London. Szymanski, Stefan and Ron Smith. 1997. “The English Football Industry, Profit, Performance and Industrial Structure” International Review of Applied Economics, 11, 1, 135-153 Szymanski, Stefan and Tommaso Valletti (2003) “Promotion and relegation in sporting contest”, mimeo, Tanaka Business School, Imperial College London. Szymanski, Stefan and Andrew Zimbalist, (2005) National Pastime: How Americans play Baseball and the Rest of the World plays Soccer. Brookings Institution Press. Usher, Dan (1998) “The Coase Theorem is tautological, incoherent or wrong”, Economics Letters, 61, 3-11. Vrooman, John. 1995. “A General Theory of Professional Sports Leagues” Southern Economic Journal, 61, 4, 971-90 Vrooman, John. 1996. “The baseball players market reconsidered” Southern Economic Journal, 62, 3, 339-60
23
Zimbalist, Andrew. 2003. May the best team win: Baseball economics and public policy. Washington: Brookings Institute.
24
