STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST Obor SOČ: 16 HISTORIE
ANTONÍN ZAJÍC a jeho „protistátní činnost“ Antonín Zajíc and “his anti-state activity“
Autor:
Sára Suchá
Škola:
Česko-anglické gymnázium s.r.o. Třebízského 1010, 370 06 České Budějovice 5
Kraj:
Jihočeský
Interní konzultant: Mgr. Petr Klier Externí konzultant: PaedDr. Mirjana Suchá
České Budějovice 2015
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou práci SOČ vypracovala samostatně a použila jsem pouze podklady (literaturu, projekty, SW atd.) uvedené v seznamu vloženém v práci SOČ. Prohlašuji, že tištěná verze a elektronická verze soutěžní práce SOČ jsou shodné. Nemám závažný důvod proti zpřístupňování této práce v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) v platném znění.
V ................. dne .....................
podpis: ................................
Poděkování. Děkuji Mgr. Petru Klierovi a mamince Mirjaně Suché za obětavou pomoc a podnětné připomínky, které mi během práce poskytovali.
Anotace Práce se věnuje životnímu osudu mého pradědy továrníka Antonína Zajíce, zejména pak jeho „protistátní činnosti“ a jeho soudnímu procesu v roce 1958, po kterém byl odsouzen na 5 let nucených prací v uranovém dole v Jáchymově. Celý životní osud Antonína Zajíce obohacuji o vzpomínky jeho potomků, které tak tvoří jednu část mých pramenů. Další informace jsem čerpala ze soudních spisů a záznamů Státní bezpečnosti. Práce má za cíl ukázat na konkrétním příkladu soudní procesy v 50. letech 20. století za komunistického režimu v ČSR. Klíčová
slova:
Antonín
Zajíc,
komunismus,
1958,
soud,
spekulace,
Československo, Státní bezpečnost
Annotation This work is about a fate of my great grandfather factory owner Antonín Zajíc, mainly his “anti-state activity” and his judicial proceedings in 1958, after that he was sentenced to 5 years in the uranium mine in Jáchymov. My sources were interviews with family members, records by StB and judicial record. This work’s target is to show on a concrete example judicial proceedings in fifties in 20th century in the communistic regime in Czechoslovakia.
Key
words:
Antonin
Czechoslovakia, StB
Zajic,
communism,
1958,
trial,
speculation,
Obsah 1.
Úvod ..................................................................................................................... 6
2.
Historické souvislosti ........................................................................................... 7
3.
Životopis............................................................................................................... 8
4.
Soudní proces 1958 ............................................................................................ 10 4.1
Obžaloba ..................................................................................................... 10
4.2
Obhajoba ..................................................................................................... 13
4.3
Odsouzení ................................................................................................... 13
5.
Vězení Jáchymov ............................................................................................... 16
6.
Závěr ................................................................................................................... 16
7.
Zdroje ................................................................................................................. 18
Přílohy .................................................................................................................... 19-20
5
1. Úvod V této práci bych ráda popsala osud mého pradědy Antonína Zajíce. Jeho příběh začal 19. ledna 1908 v Lomnici nad Popelkou a skončil v květnu 2008 v Praze. Protože Antonín Zajíc dosáhl tak úctyhodného věku sta let, rozhodla jsem se zaměřit pouze na jednu část jeho velice zajímavého života, který je pro mě v mnohém inspirativní. Tímto obdobím je deset let jeho „protistátní spekulantské činnosti“a následný soudní proces, který s ním byl veden 30. července roku 1958. V tomto procesu byl odsouzen k 5letům vězení, které si odpracoval ve vězení v Jáchymově. Hlavním impulsem pro mé podrobnější zkoumání pradědova života byla soutěž Příběhy 20. století1. Při čtení jejího popisu jsem si uvědomila, že můj praděda je vlastně hrdina a nemělo by být na něj jen tak zapomenuto. Ačkoli mi je jasné, že příběh Antonína Zajíce se nemá šanci dostat do učebnic dějepisu či do seznamu nejčtenějších příběhů hrdinů z období komunismu v Čechách, přesto si myslím, že je důležité zaznamenat jeho životní příběh pro příští generace, nejen naší rodiny. Jeho příběh může sloužit jako připomínka toho, jak trpěl obyčejný člověk za to, že se nechtěl spokojit s tím, že jeho inteligence a potenciál by měly být zahozeny a on by měl jen slepě plnit příkazy režimu, se kterým nesouhlasil a přišel mu absurdní. Jeho příběh je příběhem všech lidí, kteří si v minulosti nenechali a ani v budoucnosti nenechají vzít právo na svobodné myšlení a podnikání. Je to příběh lidí, kteří se nebáli trestu, když byli přesvědčeni, že konají správnou věc. Doufám tedy, že i pro čtenáře bude tato vzpomínka na Antonína Zajíce přínosem a inspirací, tak jako byla pro mě při jejím vytváření. Část informací, ze kterých v následujících kapitolách čerpám, pochází z originálních dokumentů, které se dochovaly v rodinném archivu v pozůstalosti Antonína Zajíce. Velká část těchto dokumentů se vztahuje k jeho činnosti po propuštění z vazby, kdy se pokoušel patentovat pákovou baterii. Informace o jeho soudním procesu jsem získala v Archivu bezpečnostních složek2. Zde se mi podařilo získat záznamy, které vytvořila Státní bezpečnost a také kompletní přepis výslechů Antonína Zajíce a jeho spolupracovníků. 1
http://www.pribehy20stoleti.cz/ http://www.abscr.cz/
2
6
K poslepování těchto informací jsem využila možnosti rozhovorů s lidmi, kteří Antonína Zajíce a jeho osud znají. Jedná se především o mou externí konzultantku a jeho neteř Mirjanu Suchou (původně Knappovou), druhou neteř Lenku Borsukovou (původně Knappovou), dceru Zuzanu Pospíšilovou (původně Zajícovou) a syna Vladislava Zajíce. Pro srovnávání a dosazení do politických souvislostí jsem použila odbornou literaturu týkající se období komunismu v Čechách. Především jsem čerpala z knih Československo v letech 1948-1953 a Československo v letech 1953-1966 od Karla Kaplana. Největší úskalí ve vypracování této práce jsem viděla v možném zkreslení informací od rodinných příslušníků či neúplnost nebo možnost nucených výpovědí v případě výslechů složkami StB. Práce je členěna do čtyř kapitol. První kapitola nastíní historické pozadí, které ovlivnilo život Antonína Zajíce, ve druhé kapitole v krátkosti celý jeho život shrnu a dále bude hlavní kapitola, kde popíšu okolnosti soudního procesu Antonína Zajíce. Ve čtvrté kapitole se věnuji Zajícovu uvěznění v pracovním táboře v Jáchymově, a jak na tento čas vzpomínají jeho příbuzní.
2. Historické souvislosti Po druhé světové válce nabývá na síle Komunistická strana Československa. V květnu 1946 jsou uskutečněny parlamentní volby, ve kterých KSČ vítězí a získává tak 40 % hlasů v Čechách, na Slovensku vítězí Hlinkova slovenská ľudová strana se ziskem 62 % hlasů a KSS získává pouze 30 %. Premiérem se stává Gottwald (KSČ), který stále zachovává princip Národní fronty. Mezi lety 1946 – 1948 se demokratické strany snaží zabránit rostoucímu vlivu komunistů. Československá vláda na příkaz Stalina odmítá Marshallův plán a stává se tak ještě více závislá na Sovětském svazu. Roku 1947 ovládají komunisté téměř celou policii a pronikají i do vedení nekomunistických stran. Na květen 1948 byly plánovány nové volby. Kvůli obavám ze zmanipulování voleb při nepříznivém výsledku pro komunisty, podalo 12 nekomunistických ministrů demisi. Doufali, že se k nim přidají ještě 3 zbývající ministři sociální demokracie a tím padne vláda a budou vyhlášeny volby předčasné, které by nestihli komunisté zmanipulovat. 21. 2. 1948 vypukly komunistické demonstrace a komunisté zakládají akční výbory Národní fronty (v továrnách, ve školách…), které přebírají v podnicích vedení a podepisují petice za přijetí demise ministrů. 25. 2. 1948 prezident Beneš na Gottwaldovo naléhání přijímá demisi ministrů a dosazuje na jejich místa ministry vybrané 7
Gottwaldem. Komunistická strana tak získává absolutní moc. 9. 5. 1948 je přijata nová ústava, která omezuje občanská práva. V reakci na ni prezident Beneš abdikuje a prezidentem se stává Gottwald. Proces znárodňování byl uskutečněn ve dvou vlnách. První nastala roku 1945 na základě dekretů Edvarda Beneše, kdy byly znárodněny velké průmyslové podniky (nad 500 zaměstnanců).3 Druhá vlna proběhla roku 1948, kdy byla vyvlastněna veškerá půda nad 50 hektarů a došlo ke znárodnění všech podniků nad 50 zaměstnanců (během roku 1948 bylo znárodněno přes 5 000 průmyslových podniků). Na konci znárodňování se stát stal jediným vlastníkem průmyslu v celé zemi, což zlikvidovalo veškerou jeho konkurenceschopnost.4
3. Životopis Antonín Zajíc se narodil 19. ledna 1908 v Lomnici nad Popelkou (východočeský kraj, okres Semily).5 Jeho otec se jmenoval též Antonín Zajíc a byl vyučeným slévačem, později se staral o dílnu na výrobu koženého zboží své manželky Anny Zajícové (původně Fifernové). Ta byla vyučenou švadlenou a dodnes se v rodině mluví o její zálibě ve spiritismu. Anna Zajícová měla kořeny v Itálii, ze které pocházel její otec, jenž přišel do Čech s napoleonskými vojsky, zamiloval se zde a už tu zůstal. Tato příbuznost vysvětluje některé povahové rysy jejího syna Antonína Zajíce. Antonín Zajíc měl dva sourozence, bratra Bohuslava a sestru Marii.6 Antonín Zajíc se vyučil strojním zámečníkem a po studiích odešel se svým kamarádem Janem Baldou pracovat na čtyři roky do Francie a poté na dva roky do Alžíru. V roce 1936 se vrátil zpět do Československa, aby převzal dílnu po svých rodičích (Antonínu a Anně Zajícových) a s pomocí svého bratra Bohuslava ji rozšířil a vybudoval z ní plnohodnotnou prosperující továrnu o 52 zaměstnancích, která nabízela kožené luxusní zboží, jako například neceséry, kabelky, obaly na pánské toaletní potřeby, atd. Kromě toho se se svým bratrem věnovali odlévání zvonů. Antonín Zajíc jako majitel továrny byl velmi pracovitý a náročný k sobě i zaměstnancům. Práci často upřednostňoval před rodinným životem, jeho rodina na tu dobu žila vysokým standardem. Jeho žena měla k dispozici i posluhovačku a kojnou. Prázdniny Srov.: KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948: 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 4 Srov.: KAPLAN, Karel. Československo v letech 1948-1953: 2. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Odborná literatura pro učitele (pomocný studijní text pro gymnázia). ISBN 80-04-25700-3. 5 Srov.: Občanský průkaz Antonína Zajíce- viz příloha č. 2. 6 Srov.: Rozhovor s Vladislavem Zajícem, 31. 1. 2015. 3
8
trávili v lázních v Luhačovicích, ve švýcarském Lucernu či u moře ve Francii. Rodinu tam vždy jen odeslal nebo odvezl, ale nikdy tam s nimi nepobýval, veškerý čas věnoval práci a továrně. Jeho děti měly na jednu stranu vše, na druhou stranu byl velmi přísný až autoritativní. Pro jeho dceru Jaroslavu plánoval studia ve Francii, ale změna režimu tyto plány zhatila. Antonín Zajíc mluvil plynně francouzsky a německy a hrál na housle. Po svých zaměstnancích požadoval precizní práci, ale zároveň se zajímal i o jejich osobní život a při problémech jim dokázal finančně nebo materiálně pomoci. Nicméně po znárodnění továrny se část zaměstnanců chovala jak k němu tak k jeho ženě velice špatně.7 Poté co byla továrna v roce 1948 znárodněna, stal se Antonín Zajíc z majitele pouhým zaměstnancem ve funkci kalkulanta a plánovače. Po čase byl přemístěn na podnikové ředitelství do Prahy, kde zastával místo úředníka ve funkci likvidace nadnormativních zásob. Zde byl zaměstnán do roku 1951, poté přešel do Elektromontážních závodů, ze kterých po jednom roce odešel do Výzkumného ústavu chladících strojů, kde pracoval jako strojní zámečník do roku 1955. Od té doby až do roku 1958 pracoval na Krajském svazu výrobních družstev v Praze jako referent pro zásobování textilem. V roce 1934 se oženil se švadlenou Marií Brádlovou, se kterou měl 3 děti – Jaroslavu (narozenou 1934), Vladislava (narozeného 1936) a nejmladší Zuzanu (narozenou 1948). Marie pracovala v Zajícově továrně jako návrhářka kožedělných výrobků. Po 19 letech manželství se spolu v roce 1953 rozvedli8, údajně kvůli zmenšení ohrožení Marie v případě, že by se přišlo na jeho protistátní činnost a také proto, aby nepřišli po zkonfiskování vily v Lomnici nad Popelkou též o rodinnou vilu v Senohrabech, která byla napsána na jeho manželku Marii. A snad i díky tomuto aktu je v držení rodiny dodnes. Nicméně, jak se po krátké době ukázalo, důvodem byla i Mariina o deset let mladší sestra Zdena, se kterou se později zasnoubil a následně oženil. Protože v době sňatku byl Zajíc ve vězení v Jáchymově a neměl povoleno se se Zdenou vídat, proběhl sňatek v zastoupení. Po propuštění Zajíce z vězení měli spolu i církevní sňatek. Kvůli
své
protistátní
činnosti
v letech
1948-1958,
která
spočívala
v tajném pokračování výroby kožených výrobků a jejich následném rozprodávání, byl 30. července roku 1958 odsouzen k 5 letům vězení, během kterých absolvoval nucené práce v uranových dolech v Jáchymově. Ve vězení se vyučil instalatérství od jednoho spoluvězně. Po návratu z vězení pracoval jako instalatér. I v tomto oboru se projevil jeho podnikavý duch, vynalezl pákovou baterii, kterou se pokoušel patentovat ve švýcarském Curychu při svých 7 8
Srov.: Rozhovor s Mirjanou Suchou, dne 20. 3. 2015. Srov.: Archiv bezpečnostních složek Praha, ač. I-11 ij. 48.
9
návštěvách u syna Vladimíra, který sem emigroval v roce 1969. Bohužel kvůli nedostatku finančních prostředků neúspěšně. Na vylepšování tohoto prototypu pákové baterie pracoval až do vysokého věku a stalo se to jeho velkým koníčkem. Po sametové revoluci v roce 1989 byla Antonínu Zajíci navrácena továrna ve zchátralém stavu, a jelikož ve svých 81 letech neměl dostatek sil, výroba v ní už nebyla nikdy obnovena a později byla prodána Městským službám Lomnice nad Popelkou. Ale jeho tehdejší prohlášení mluví o jeho povaze dostatečně: „Kdyby mi bylo o 10 let méně, znovu bych to rozjel.“ Antonín Zajíc se dožil 100 let, když v květnu 2008 na LDN v Kralupech nad Vltavou zemřel.9
4. Soudní proces 1958 4.1 Obžaloba V květnu roku 1958 byli Antonín Zajíc a jeho nejbližší společníci zatčeni a zavřeni do věznice na Pankráci. Jmenovitě se jednalo o Antonína Zajíce, narozeného 19. 1. 1908 v Lomnici nad Popelkou, tou dobou úředníka KSVD10 Praha. Františka Tvrdého narozeného 31. 10. 1902 ve Vídni, který v té době pracoval též jako úředník v Praze. Dále Martu Šimáčkovou (rozenou Čihákovou) narozenou 9. 12. 1901 v Praze, kde působila jako živnostnice. Dalšími spolupachatelkami byly bývalá manželka Antonína Zajíce Marie Zajícová (rozená Brádlová), narozená 7. 2. 1911 v Lomnici nad Popelkou, která v době zadržení pracovala jako dělnice v Praze a její sestra a snoubenka Antonína Zajíce, Zdena Brádlová, narozená 22. 5. 1923 v Lomnici nad Popelkou, tou dobou pracující jako úřednice v Praze. Dále se jednalo o Antonínova bratrance Stanislava Zajíce, narozeného 1. 5. 1918 v Nových Dvorech a v této době působícího jako živnostník v Sýkořicích. Také se jednalo o Jaroslava Brádla, narozeného 25. 4. 1912 v Lomnici nad Popelkou, tou dobou žijícího stále v Lomnici nad Popelkou a pracujícího jako dělníka. Poslední obžalovanou byla živnostnice Milada Zeimannová (rozená Ticháčková).11 Vedoucím této skupiny byl Antonín Zajíc, který byl podezřelý, že některé z kůží ze své staré fabriky místo odevzdání státu uschoval a následně z nich ve spolupráci s ostatními 9
Srov.: Rozhovor s Mirjanou Suchou, 3. 1. 2015. tj. Krajský svaz výrobních družstev 11 Srov.: Archiv bezpečnostních složek, spis 16T 156 58, Obžaloba v Praze dne 30. července 1958, Obvodní prokuratura pro Prahu 16 a 4, str. 1 a 2. 10
10
obviněnými vyráběl kožené výrobky, které dále skrze živnostnice a živnostníky, se kterými se mu podařilo navázat kontakt, rozprodával a tím sám sebe obohacoval. Tyto kůže, po znárodnění jeho podniku, uschoval ve svém bytě v tajné místnosti za knihovnou. Tuto skrýš nepovažoval za dostatečně bezpečnou, a proto požádal o uschování těchto kůží svého bývalého zaměstnance Františka Kohla, který je ukryl ve své kůlně, odkud se později znovu přestěhovaly k Antonínovu bratranci Stanislavu Zajíci, který jako protislužbu při schování kůží požadoval smazání dluhu ve výši 50 000 Kčs, na což Antonín Zajíc přistoupil. Kůže nejprve ukryl v sále pod podiem jeho hospody a po nějakém čase zazdil do prostoru mezi stropem a podlahou v prvním poschodí svého domu. V úkrytu mezi stropem a podlahou v prvním poschodí domu a v druhém úkrytu na půdě nad dílnou byly tyto kůže nalezeny 11. 6. 1958 orgány Veřejné bezpečnosti. V obou úkrytech bylo dohromady nalezeno 4666 různých kůží v hodnotě 709. 324. 53 Kčs. Další část materiálů, které Antonín Zajíc nebyl schopen po znárodnění uschovat, za pomoci Františka Kohla a jeho manželky, spálil. Jednalo se o 3 balíky různých zipů, 6 kartonů necesserů (dohromady 150 kusů), balík celogumové látky, balík zeleného dyftýnu 12 a různé nitě. Ve skrýších u Stanislava Zajíce byly kůže nejspíše uschovány až do roku 1955, kdy s nimi Antonín Zajíc začal podnikat - vyrábět a prodávat výrobky. Výrobky vyráběl ve svém bytě na adrese Praha 16, ulice S. M. Kirova 51. Postupně si pod sebou vytvořil síť výrobců, návrhářů a distributorů koženého zboží. Patřila mezi ně například Věra Vačlenová, která v roce 1956 vyrobila nejméně 150 dámských kabelek ze střechovice13, ze kterých dostávala po jejich prodeji 8 až 10 Kčs za kus. Také bývalá manželka Antonína Zajíce Marie se podílela na výrobě zboží, a to v letech 1956 až 1958, tj. po celou dobu obnoveného podnikání Antonína Zajíce. Za tuto dobu vyrobila nejméně 600 dámských kabel z plastilaku a střechovice za odměnu nejméně 5 500 Kčs. Kromě toho, také souhlasila, aby některé z peněz za prodané výrobky byly posílány jí a ne Antonínu Zajíci, který se tak chránil před složkami Státní bezpečnosti. Od konce roku 1956 do května 1958, tj. doby zatčení Antonína Zajíce a ostatních spolupachatelů, se na této výrobě podílel též Antonín Dach, který byl vyučeným svrškařem. tj. bavlněná látka tj. původně tento výraz označoval podle Teysslerova-Kotyškova Technického slovníku naučného zvlášť upravené slabé usně, určené ke krytí střech kočárů, dnes je to název pro pogumované a obyčejně gumou slepené látky, které jsou nepromokavé a zároveň snadno omývatelné – Srov.: Moje řeč. SOCHOR, K. ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ AKADEMIE VĚD ČR. [online]. [cit. 2015-02-08]. Dostupné z: http://naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4686 12 13
11
Pro Antonína Zajíce stříhal materiál a zhotovoval držadla ke kabelkám, jelikož měl přístup ke strojům na výrobu kabelek ve své současné práci. Za tuto dobu zhotovil držadla a nastříhal kůže na zhotovení 240 kabel. František Hajn, bývalý zaměstnanec Antonína Zajíce, spolupracoval s Antonínem Zajícem od roku 1954. Vykupoval od něj náprsní tašky a peněženky a na protiúčet mu dodával různé kůže na jejich výrobu. Antonín Zajíc neměl živnostenské oprávnění, a tudíž nemohl sám své výrobky prodávat. Z toho důvodu navázal v roce 1956 styk se soukromou živnostnicí Vilmou Hanákovou z Brna, která od něj kožené výrobky odebírala a následně prodávala. Jednalo se nejméně o 200 dámských kabelek ze střechovice, 35 peněženek a 20 kůží z vepřového a hovězího. Další zboží prodal Antonín Zajíc Vilmě Hanákové skrze svou snoubenku Zdenu Brádlovou, která se s ní osobně znala. Jednalo se mimo jiné o 75 párů kožených jelenicových rukavic, které pocházely od bývalé živnostnice Terezie Drapákové. Peníze za prodané výrobky posílala Vilma Hanáková Zdeně Brádlové, a ta je následně Antonínu Zajíci předávala. Dohromady se jednalo nejméně o 20 000 Kčs. Dalším odběratelem výrobků Antonína Zajíce byl výtvarník Jindřich Tomeček z Dobřichovic. Ten vykoupil od Antonína Zajíce 350 dámských kabel ze střechovice, 130 dámských kabelek z plastilaku, 20 kožených peněženek a 12 náprsních tašek. Toto zboží mělo hodnotu nejméně 25 000 Kčs. Další zprostředkovatelkou v prodeji se stala Milada Zeimannová, se kterou se znal Antonín Zajíc z dřívějšího (předrevolučního) obchodního spojení. Milada Zeimannová vykupovala výrobky od Antonína Zajíce a Františka Hajna, skladovala je ve svém bytě v Praze 11 na Škroupově náměstí č. 3 a odtud je dále prodávala. Jelikož Milada Zeimannová ztratila živnostenské oprávnění, rozprodávala tyto výrobky skrze svého bývalého účetního Františka Tvrdého. Ten využil svých známostí s různými dosud legitimními živnostníky, kterým zboží od Zeimannové zprostředkovával. V roce 1958 se František Tvrdý seznámil s Antonínem Zajícem osobně a začal výrobky odebírat přímo od něj. Aby nepřilákaly pozornost jejich časté schůzky spojené s předáním zboží či peněz, nepřejímali od sebe tyto věci osobně. František Tvrdý si je bral sám buď v Zajícově bytě, od kterého měl klíč, anebo z úschovny na nádraží Praha-střed. Takto prodal František Tvrdý pro Antonína Zajíce 150 dámských kabel ze střechovice a pro Františka Hajna 100 kožených peněženek, nejméně 10 kožených náprsních tašek, 40 dámských plastilakových kabelek a 30 dámských kabel ze střechovice. František Tvrdý celkově rozprodal zboží v hodnotě 16 000 Kčs a z této částky obdržel Antonín Zajíc 8 000 Kč, sám František Tvrdý na tom vydělal nejméně 3 500 Kčs.
12
Antonín Zajíc vešel v obchodní styk také s Josefem Hrubešem z Třebechovic, kterému prodal mezi lety 1957 a 1958 různé kůže jako surovinu a asi 80 kusů různých zipů v celkové hodnotě 8 000 Kčs.14
4.2 Obhajoba Děj, který jsem výše popsala v obžalobě, označili všichni obvinění za pravdivý a někteří, tj. Antonín Zajíc, František Tvrdý, Marta Šimáčková, Stanislav Zajíc, Jaroslav Brádl a Milada Zeimannová, už na svou obhajobu nic důležitého nedodali. Marie Zajícová se hájila tím, že neznala účel, ke kterému Antonín Zajíc výrobky zhotovuje a myslela si, že je vyrábí pro nějaké družstvo. Rozhodně odmítá, že by si byla vědoma Zajícovy protiprávní činnosti. Tuto obhajobu tehdejší soud nebral v potaz a označil ji za nevěrohodnou, jelikož Marie Zajícová jako bývalá manželka Antonína Zajíce a zaměstnankyně jeho továrny musela poznat, že část materiálů, které dostávala k výrobě, pochází z továrny, která byla před znárodněním majetkem jejího manžela. Dalším argumentem soudu bylo, že byla za svou práci placena Antonínem Zajícem, a ne jakýmsi domnělým družstvem a kromě toho přebírala peníze pro Antonína Zajíce od různých živnostníků, což dokazovalo, že musela vědět, že Antonín Zajíc zboží dále rozprodává různým živnostníkům a ne družstvu. Zdena Brádlová uvedla na svou obhajobu, že odeslala pouze 42 párů rukavic místo 75 párů uvedených v obžalobě. Dále odmítla, že by od jakýchkoli živnostnic či živnostníků přebírala peníze pro Antonína Zajíce. Ani tuto obhajobu však soud neuznal, jelikož byla vyvrácena dřívějšími výpověďmi Antonína Zajíce a Vilmy Hanákové. Naopak soud vyhodnotil, že je zřejmé, že o protizákonné činnosti Antonína Zajíce věděla, jelikož pravidelně docházela do jeho bytu, kde bylo zboží skladováno a vyráběno.15
4.3 Odsouzení 30. července 1958 byly ukončeny výslechy a vyšetřování Antonína Zajíce a spol. složkou Veřejné bezpečnosti Praha.16 Následovalo soudní řízení, které na základě podkladů z dřívějších výslechů, vyšetřování a soudních řízení, vyneslo rozsudek nad Antonínem Srov.: Soudní spis 16T 156 58, Obžaloba v Praze dne 30. července 1958, Obvodní prokuratura pro Prahu 16 a 4, str. 2 – 6. 1515 Srov.: Soudní spis 16T 156 58, Obžaloba v Praze dne 30. července 1958, Obvodní prokuratura pro Prahu 16 a 4, str. 6 – 7. 16 Srov.: Archiv Bezpečnostních složek, Praha, Spis obvodní prokuratury pro Prahu 16 a 4, 31. 7. 1958. 14
13
Zajícem a spol. Nejtvrdší tresty dostali Antonín Zajíc, František Tvrdý, Stanislav Zajíc a Jaroslav Brádl. U Františka Tvrdého to ale nebylo jen pro spolupráci s Antonínem Zajícem, takže zde zhodnotím pouze okolnosti důležité při vyměření trestů především Antonína Zajíce, Stanislava Zajíce a Jaroslava Brádla. Antonín Zajíc byl souzen za přechovávání kůží v době přesně nezjištěné mezi lety 1948 a 1958 v Sýkořicích a v Lomnici nad Popelkou. Tyto kůže byly oceněny na 709.424.55 Kčs. Dále pak za to, že tyto kůže v roce 1957 buďto prodal jako surovinu nebo je použil k výrobě zboží, které dále rozprodával bez živnostenského oprávnění. Další přitěžující okolností bylo, že některé z kůží nechal dlouhým a nevhodným skladováním znehodnotit, místo aby je odevzdal státu. Za tyto činy je Antonín Zajíc souzen dle paragrafů §134a/1 a §47, trestního zákoníku. Dle §134a/1 trestního zákoníku, tedy za trestný čin spekulace byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 5 let a dle § 47, trestního zákoníku k propadnutí veškerého majetku. Stanislav Zajíc byl obviněn z přechovávání zboží pro Antonína Zajíce v době přesně nezjištěné v letech 1948 až 1958 v Sýkořicích ve svém domě. Tedy, že úmyslně poskytl pomoc k spáchání trestného činu spekulace dle §134a/1 trestního zákoníku. Dle paragrafů §7/2 a §134a/1 trestního zákoníku byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dle §48 a§49 trestního zákoníku mu byl uložen též vedlejší trest spočívající buď v zaplacení částky 5 000 Kčs, nebo odnětí svobody v délce 5 měsíců. Jaroslav Brádl byl souzen za přechovávání majetku pro Antonína Zajíce v době přesně nezjištěné mezi lety 1951 a 1958 ve svém domě v Lomnici nad Popelkou. Tedy, že úmyslně poskytl pomoc k spáchání trestného činu spekulace dle §134a/1, trestního zákoníku. Jaroslav Brádl byl odsouzen na základě §7/2, 134a/1 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody po dobu jednoho roku. Antonín Zajíc, Stanislav Zajíc a Jaroslav Brádl se proti tomuto rozsudku odvolali a odvolal se i obvodní prokurátor, který navrhoval zpřísnit trest. Odvolací soud zamítl odvolání Antonína Zajíce, Stanislava Zajíce a Jaroslava Brádla a označil jejich odvolání za bezdůvodné. Naopak odvolání obvodního prokurátora označil za předmětné. Po přehodnocení protistátního jednání odebral obvodní soud Antonínu Zajíci též čestná práva občanská.17
17
Srov.: Archiv Bezpečnostních složek, Praha, rozsudek, 16 To 484/ 58, 15. 10. 1958, str. 1, 2, 3.
14
Obžalovaní byli ve věci Antonín Zajíc a spol. odsouzeni k odnětí svobody v různé délce. U Antonína Zajíce se jednalo o dobu pěti let, Františka Tvrdého jednoho roku, Stanislava Zajíce jednoho roku, Jaroslava Brádla jednoho roku, Marie Zajícové devět měsíců, Zdeny Brádlové pět měsíců a Milady Zeimannové osmi měsíců. Marii Zajícové, Zdeně Brádlové a Miladě Zeimannové se podmíněně odložil výkon trestu po dobu dvou let. Ostatním obžalovaným byly dány tresty nepodmíněné.18 Je mi známo, že 23. 5. 1960 byla Zdena Brádlová lidovým soudem pro Prahu osvobozena od trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, tj. celé lhůtě, která jí byla ustanovena. Trest byl prominut na základě amnestie prezidenta, z toho usuzuji, že ostatní nepodmíněné tresty byly s největší pravděpodobností též v rámci amnestie prominuty.19 Dále byly všem obviněným uloženy tresty v podobě různě vysokých peněžitých částek či propadnutí některého majetku, zvláště se jednalo o kůže či kožené výrobky a též o rozmnožovací stroj Milady Zeimannové. Všechna tato obvinění byla udělena na základě výpovědí Terezie Drapákové, Antonína Dacha, Františky Kolocové, Marie Neumannové, Vilmy Hanákové a Františka Kohla.20 Z tohoto usuzuji, že nebýt především Františka Kohla, tak by nejspíš Zajícova činnost mohla pokračovat déle, pokud by na ní vůbec kdy StB přišla. Jak bylo zřejmé ze spisů StB, tak se o Antonína Zajíce začala zajímat až v roce 1957, nejspíše na nějaké upozornění zvenčí. Myslím si, že toto upozornění přišlo od Františka Kohla, který už v tu dobu nebyl aktivním účastníkem Zajícovy činnosti. Důvodů měl František Kohl mnoho, mohl zde vzniknout spor mezi ním a Antonínem Zajícem ve věci finančního odškodnění za ukrývání kůží a mlčení o spálení některých kůží. Dále zde mohla hrát roli závist, když Antonín Zajíc úspěšně rozběhl své nezákonné podnikání, ze kterého měl velké příjmy. Také zde mohl hrát roli strach Františka Kohla ze Státní bezpečnosti nebo vidina zlepšení jeho životní situace po spolupráci se Státní bezpečností. Nicméně je jisté, že velká část informací vedoucí k usvědčení Antonína Zajíce a spol. pochází právě od Františka Kohla, jelikož obžaloba využívá informací a dějů z počátku Zajícova podnikání, u kterých byl přítomen pouze on a právě František Kohl se ženou. Proto předpokládám, že právě František Kohl byl jedním z hlavních aktérů v usvědčení Antonína Zajíce, ať už k tomu měl důvod jakýkoli.
Srov.: Archiv Bezpečnostních složek, Praha, soudní oddělení 16, rozsudek, 16 – 18. 9. 1958, str. 4. Srov.: Usnesení, Lidový soud pro Prahu 2, 23. 5. 1960, 16 T 156/ 58 20 Srov.: Archiv Bezpečnostních složek, Praha, soudní oddělení 16, rozsudek, 16 – 18. 9. 1958, str. 4. 18 19
15
5. Vězení Jáchymov V září 1958 nastoupil Antonín Zajíc k výkonu trestu v pracovním táboře v Jáchymově. Toto období nebylo pro něj ani jeho rodinu vůbec jednoduché, jeho nejmladší dceři Zuzaně bylo v té době teprve 9 let, takže v období své puberty neměla na blízku otce. Po tuto dobu se o ni starali její maminka a babička (obě Marie). Zavření jejího otce před ní tajily, a proto jí řekly, že odjel na montáže do Ameriky. Antonín celých 5 let svou dceru neviděl, z vězení jí však po celou dobu psal krásné, vtipné dopisy se spoustou obrázků. Skrze ně rozvíjel svůj vztah k nejmladší dceři. Tyto dopisy jsou v držení rodiny dodnes. V této době nebyla jednoduchá ani finanční stránka rodiny. Zdena, Marie i dcera Jaroslava (moje babička) byly často bez udání důvodu nuceny měnit pracovní místa kvůli kádrovému profilu. S finanční stránkou pomáhali rodině Antonínovi dva přátelé. Z Francie přicházela pomoc od Jana Baldy, který se zde po emigraci stal významným podnikatelem. A dále pomáhal rodině bývalý lomnický továrník Jína, kterému Antonín finančně pomohl při emigraci do Francie a posléze Kanady v roce 1949. Antonín Zajíc zvládl vězení díky neustálé činnosti a práci, což se odráželo na jeho pracovních výsledcích, které přesahovaly normy. Kvůli špatné hygieně, stravě a těžké práci onemocněl žloutenkou a rozvinula se mu cukrovka. Z těchto důvodů požádala Zdena Brádlová o jeho předčasné propuštění, které však bylo zamítnuto. Také byla pro Antonína Zajíce velmi důležitá podpora rodiny skrze balíčky a dopisy. Po návratu z vězení, Antonín mluvil o Jáchymově jen málo nebo spíše vůbec, pokud nemusel. Tato doba ho však nezlomila, byl to i nadále velmi energický člověk, dělající vše naplno s úsměvem a pro něj typickým humorem. Až do konce svého života žil v blízkém kontaktu s celou rodinou, na které si velmi zakládal.21
6. Závěr V závěru bych ráda shrnula mou práci a poznatky z ní plynoucí. Nejprve jsem za pomoci dokumentů z Archivu Bezpečnostních složek objasnila část života Antonína Zajíce týkající se jeho protizákonné činnosti, soudu a následného odsouzení.
21
Srov.: Rozhovor s Mirjanou Suchou, dne 18. 3. 2015
16
Poté jsem tyto informace poslepovala a obohatila o vzpomínky detaily pocházejících z rozhovorů s rodinnými příslušníky. Před napsáním této práce jsem si vytyčila jako cíl objasnit okolnosti činnosti mého pradědy Antonína Zajíce za komunismu a tím i zaznamenat odkaz, který zde zanechal pro budoucí generace, především naší rodiny. Myslím si, že tento cíl jsem úspěšně splnila a díky tomuto nebude už jméno Antonína Zajíce nikdy zapomenuto. Má práce měla pro rodinu přínos i ten, že jsem odhalila člověka, který měl velký podíl na počátku Antonínovi činnosti, ale i na jeho konci. Tímto člověkem myslím Františka Kohla, který jak jste se v mé práci dočetli, stál při vzniku nelegálního obchodování a výroby a s největší pravděpodobností i za usvědčením Antonína Zajíce. Kromě toho jsem objasnila spekulace kolující v naší rodině o Zajícových osudech, které byly často více či méně zveličené tak, aby z nich Zajíc vycházel jako velký hrdina. Tato práce má však přínos i pro širší veřejnost. Je totiž příkladem konkrétního soudního procesu za komunistického režimu v 50. letech, a může tak dobarvit šedý svět soudních procesů komunismu, konkrétně 50. let. Zvláště je ukázkou soudního procesu, který nebyl jako většina procesů této doby politický, a tak nám odkrývá i druhou stránku spektra vězňů a zločinců komunistického režimu. Je to příklad jednání obyčejného člověka, který se odmítal spokojit s tím, co mohl mít, ale stále chtěl skrze práci dosáhnout něčeho více. V této jeho cílevědomosti a pracovitosti mu nedokázala zabránit ani změna režimu, či zavření do pracovního tábora v Jáchymově. Antonín Zajíc je jedním z lidí, který za svého dlouhého života mnoho zažil a také mnoho lidí ovlivnil, po jeho smrti by se však na něj snadno zapomenulo, což by byla dle mého názoru, a snad i vašeho, škoda. Protože právě tito zdánlivě obyčejní lidé utvářejí naší minulost, přítomnost i budoucnost. Na závěr bych chtěla zdůraznit důležitost této práce po stránce humánní. Díky této práci totiž nebude zapomenuto na člověka, který, kdyby mu komunistický režim neházel klacky pod nohy, mohl být úspěšným továrníkem a na svém kontě mít patent na pákovou baterii, což mohlo přinést užitek a zisk celé české společnosti. Práce jako je tato nám budou navždy připomínat důležitost svobody člověka a možné nespravedlnosti, která by ovlivnila život každého z nás, pokud by se moc dostala do rukou nesprávným lidem.
17
7. Zdroje
http://www.abscr.cz/ KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948: 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991.
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1948-1953: 2. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Odborná literatura pro učitele (pomocný studijní text pro gymnázia). ISBN 80-04-25700-3.
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1953-1966: 3. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991.
Archiv bezpečnostních složek, spis 16T 156 58, Obžaloba v Praze dne 30. července 1958, Obvodní prokuratura pro Prahu 16 a 4.
Soudní spis 16T 156 58, Obžaloba v Praze dne 30. července 1958, Obvodní prokuratura pro Prahu 16 a 4.
Archiv Bezpečnostních složek, Praha, Spis obvodní prokuratury pro Prahu 16 a 4, 31. 7. 1958.
Archiv Bezpečnostních složek, Praha, rozsudek, 16 To 484/ 58, 15. 10. 1958.
LINDOVSKÝ, Josef a Lukáš MALÍK. Procesy v období komunismu. [online]. 1- 19 [cit. 2015-02-14]. Dostupné z: http://skola.ghrabuvka.cz/cestadejinami/projekty/Vl_Procesy_v_obdobi_komunismu_ Lindovsky_Malik.pdf
Kolektiv - Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989 Statistický přehled, Sešity ÚSD AV ČR sv. 12, Praha 1993.
Liška Otakar a kol. - Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989, Sešity ÚDV č. 2, Praha 2000.
Policie České republiky. TOMEK, Prokop. ÚŘAD DOKUMENTACE A VYŠETŘOVÁNÍ ZLOČINŮ KOMUNISMU. Oběti komunistického režimu: Počty obětí komunistického režimu v Československu v letech 1948 - 1989 [online]. [cit. 2015-02-14].
Karel Kaplan: Tábory nucené práce v Československu v letech 1948-1954, Nakladatelství R a ÚSD AV ČR, Praha 1992.
VLČEK, Tomáš. Totalita. TOMEK, Prokop. 50. léta: Politické procesy [online]. [cit. 2015-02-14]. Dostupné z: www.totalita.cz.
Archiv Bezpečnostních složek, Praha, soudní oddělení 16, rozsudek, 16 – 18. 9. 1958. Usnesení, Lidový soud pro Prahu 2, 23. 5. 1960, 16 T 156/ 58. VLČEK, Tomáš. Totalita. TOMEK, Prokop. 50. léta: Politické procesy [online]. [cit. 2015-02-14]. Dostupné z: www.totalita.cz.
18
Přílohy Příloha č. 1 – ukázka výrobků A. Zajíce
Příloha č. 2 – občanský průkaz A. Zajíce
Příloha č. 3 – fotografie A. Zajíce z vězení
