STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST
Elektroskanzen Če ch ův mlýn na Be roun ce 2., opravená verze David Kozler
Rakovník 2010
STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST OBOR 16 – HISTORIE školní rok 2009/2010
Elektroskanzen Čechův mlýn na Berounce The electric open-air museum Čech mill on the Berounka River
Autor:
David Kozler
Škola:
Gymnázium Zikmunda Wintra, Rakovník náměstí Jana Žižky 186
Kraj:
Středočeský
Studijní obor:
79-41-K/401
Ročník studia:
čtvrtý
Konzultant:
Ing. Petr Čech
Rakovník 2010 1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou práci vypracoval samostatně, že jsem použil pouze podklady citované v práci a uvedené v přiloženém seznamu použitých pramenů a literatury a že postup při zpracování práce je v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v platném znění. V Rakovníku dne ………………………
……………………………………………………… David Kozler 2
Poděkování Děkuji paní Mgr. Mileně Fridrichové za to, že mě upozornila na technickou památku, o níž pojednává tato práce, a za to, že mě na základní škole přivedla k zájmu o dějiny a jejich další studium, panu Ing. Petru Čechovi, majiteli mlýna a malé vodní elektrárny ve Šlovicích, za vlídné přijetí a poskytnutí potřebných podkladů a dalších informací a historikovi PhDr. Vojtechu Čelkovi za podnětné připomínky k této práci. Poděkování patří také řadě dalších lidí, kteří mají větší či menší zásluhu na tom, že tato práce mohla vzniknout v té podobě, v jaké ji předkládám. Jmenovitě se jedná zejména o Ing. Tomáše Kapsu, vedoucího oddělení památkové péče na odboru školství, památkové péče, kultury, tělovýchovy a cestovního ruchu Městského úřadu Rakovník, Mgr. Renatu Majerovou, ředitelku Státního okresního archivu Rakovník, a archiváře Luboše Smitku, dále pak o PhDr. Tomáše Bednaříka, zástupce šéfredaktora regionálního týdeníku Raport, o Mgr. Alici Krausovou, učitelku angličtiny na našem gymnáziu, která mi pomohla s překladem abstraktu do angličtiny, a konečně také o moji maminku Marii Kozlerovou, jejíž dlouhodobá všestranná podpora a shovívavost byly jedním z nezbytných předpokladů pro vznik této práce. 3
ABSTRAKT V minulosti bývaly technické památky často neprávem opomíjeny, v poslední době však o ně vzrostl zájem jak u odborných institucí, tak u veřejnosti. Patří mezi ně také mlýny, které představují slávu českého mlynářství jako důkaz řemeslného umu našich předků a zároveň tvoří tradiční prvky české sídelní krajiny. Od začátku 20. století začaly mlýny postupně využívat jako pohonnou sílu elektrickou energii. Mnohé byly přestavěny na malé vodní elektrárny mající velký význam pro elektrifikaci země, především venkova. Dějiny Čechova mlýna ve Šlovicích na Rakovnicku, ležícího na řece Berounce, sahají do 16. století, na počátku 20. století při něm byla vybudována malá vodní elektrárna. Ta pak 6. prosince 1920 jako první na rakovnickém okrese a jako jedna z prvních v tehdejším Československu začala napájet střídavým proudem místní elektrickou síť. Václav Čech, jehož zásluhou byla elektrárna postavena, byl jedním ze členů významného mlynářského rodu Čechů, působícího na Berounce. Ing. Petr Čech, jeden z jeho potomků, získal mlýn a malou vodní elektrárnu v rámci restitučních nároků po roce 1989. Vodní dílo opět uvedl do provozu a pokračuje tak v rodinné tradici. Z objektu vznikl tzv. elektroskanzen, který návštěvníky seznamuje s počátky elektrifikace v českých zemích. V roce 2009 byl celý areál včetně technologického vybavení prohlášen Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku. Klíčová slova: Čechův mlýn, malá vodní elektrárna, elektrifikace, 1920, „elektroskanzen“, Šlovice, Berounka, kulturní památka
ABSTRACT Technical monuments often used to be unjustly neglected, however recently they have drawn attention of both scientific institutions as well as the public. To these also belong mills, which present the fame of Czech miller’s trade as the proof of craft skills of our ancestors. At the same time they form a part of the settled countryside. From the beginning of 20th century mills gradually started using electrical power for their drive. Many of them were rebuilt into small hydro-electric plants that had a great importance for electrification of the country, mainly the countryside. The history of the Čech mill in Šlovice in the Rakovník region, situated on the Berounka River, goes back to 16 th century. At the beginning of 20th century a small water power plant was built next to it. And on 6th December, 1920 this plant, which was the first one in the Rakovník region, started, as one of the first ones in the then Czechoslovakia, to power the local electrical network with alternate current. Václav Čech, thanks to whom the power plant was built, was one of the famous Czech miller dynasty members working on the Berounka River. Ing Petr Čech, one of his descendants, gained the mill as well as the small electric plant after 1989 within the restitution claims. He reopened the hydro-electric plant and carries on in the family tradition. The building was turned into a so-called “elektroskanzen” (an electric open-air museum), which acquaints the visitors with the beginnings of electrification in the Czech lands. In 2009 the whole complex was declared a national treasure by the Czech Ministry of Culture.
Keywords: the Čech mill, a small hydro-electric plant, electrification, 1920, an “electric open-air museum“, Šlovice, the Berounka River, a cultural treasure 4
OBSAH Abstrakt .................................................................................................................................4 Abstract .................................................................................................................................4 Obsah.....................................................................................................................................5 Úvod ......................................................................................................................................6 1
2
3
Z historie mlynářského řemesla ......................................................................................8 1.1
Nástin dějin mlynářského řemesla v českých zemích ............................................................8
1.2
Pověst o vzniku mlynářského cechu a erbu ..........................................................................9
1.3
Pověst o šlovickém vodníkovi ............................................................................................ 10
Historie a současnost mlýna a malé vodní elektrárny ve Šlovicích ...............................11 2.1
Základní informace a popis objektu ................................................................................... 11
2.2
Dějiny šlovického mlýna do konce 19. století ..................................................................... 12
2.3
Dějiny mlýna a malé vodní elektrárny od roku 1897 ........................................................... 13
2.4
Současný provoz malé vodní elektrárny ............................................................................. 15
Z dějin mlynářského rodu Čechů...................................................................................17 3.1
Čechové – mlynáři na Berounce ......................................................................................... 17
3.2
Ze života Petra Čecha ........................................................................................................ 18
Metodika .............................................................................................................................22 Závěr, diskuse ......................................................................................................................23 Použité zdroje ......................................................................................................................25 Přílohy..................................................................................................................................27
5
ÚVOD Každá historická památka, ať už přírodního nebo stavebního rázu, umělecká či technická, spojuje minulost s přítomností. Historie, tedy dějiny, bývá často přirovnávána k jakési „paměti lidstva“. Můžeme ji chápat jako souhrn událostí, které se staly v určitém časovém sledu, jako každý vývojový proces v přírodě a společnosti či přímo jako vývoj lidské společnosti. Vzletně a přitom výstižně popsal funkci dějin Marcus Tullius Cicero: „Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis.“ – „Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“ Po krátkém zamyšlení zjistíme, že k českým dějinám máme trochu odlišný vztah než k dějinám jiných národů a cizích zemí. Často říkáme, že jsou nám „bližší“. Zpravidla o nich víme daleko více, setkáváme se s nimi v běžném životě – nejen ve škole, ale také v knihách, tisku, kině, televizi či divadle. S trochou nadsázky můžeme říci, že naše dějiny „potkáváme na ulici“, a to jak v podobě staveb vpravdě historických, jako jsou hrady, zámky, chrámy, kostely či některé radnice, tak i třeba jen prostřednictvím domu, ve kterém žijeme. V této souvislosti ale musím zmínit, že zatímco kolem některých staveb, jež mají svou minulost a mnohdy velmi zajímavé osudy, procházíme každý den, jiné památky, které mají stejnou, nebo ještě větší hodnotu, stojí v ústraní, a naší pozornosti tak unikají. To byl až donedávna případ mlýna a malé vodní elektrárny ve Šlovicích – pozoruhodného vodního díla ležícího na řece Berounce, o němž pojednává tato práce. V roce 2006 jsem poznal pana inženýra Petra Čecha, potomka starého mlynářského rodu Čechů. Ing. Čech získal po roce 1989 v restituci zpět rodinný majetek včetně bývalého mlýna, který jeho dědeček Václav Čech přebudoval na začátku 20. století na malou vodní elektrárnu. Elektrárna byla vyřazena z provozu roku 1967, a byla proto ve značně zanedbaném stavu. Současný majitel obnovil za velikého úsilí a značných finančních investic činnost svých předků, pokračuje v rodinné tradici a vodní dílo provozuje dále. Ještě v roce 2006 však tato jedinečná technická památka nebyla vzhledem k odlehlé poloze a obtížné dopravní přístupnosti veřejnosti příliš známa. Zakreslena byla pouze v Turistické mapě Rakovnicko, kterou vydal Svazek měst a obcí Rakovnicka ve spolupráci s kartografickým vydavatelstvím ŽAKET. Černé ozubené kolečko – značku technické zajímavosti – doplněné slovem elektrárna bylo vše, co mohli turisté vidět, pokud se jim do rukou dostala naše regionální mapa. Tuto smutnou skutečnost jsem se rozhodl změnit. Za svůj cíl jsem si vytkl vytvořit ucelený dokument mapující historii i současnost mlýna a malé vodní elektrárny ve Šlovicích, jehož existenci jsem postrádal, a jeho prostřednictvím seznámit s touto památkou jak laickou, tak odbornou veřejnost. Současně jsem se snažil, aby má studie byla dále publikovatelná a jinak využitelná. Nyní předkládám výsledky své práce. Abych historii regionální památky zasadil do širších souvislostí, nahlédnu nejprve do dějin mlynářského řemesla. Stěžejní část práce je věnována příběhu šlovického vodního díla a tzv. elektroskanzenu, který zde byl v posledních letech vybudován. Chybět nebude ani ná-
6
stin genealogie mlynářského rodu Čechů a životní příběh Ing. Petra Čecha. Doufám, že čtenáře svým vyprávěním zaujmu a že vzniklý dokument prospěje šlovické technické památce. Autor
7
1
Z HISTORIE MLYNÁŘSKÉHO ŘEMESLA
1.1 Nástin dějin mlynářského řemesla v českých zemích Mlynářské řemeslo patří v Čechách k těm nejstarším. Někteří historikové kladou vznik prvního vodou hnaného mlýna na území našeho státu již do 8. století. Z roku 718 pochází údaj o prvním vodním mlýně ve střední Evropě, který postavil tesař Halak mlynáři Svachovi v Žatci na řece Ohři.1 Podle mlýnů bývaly často pojmenovány osady, kde se tato zařízení nacházela. Za všechny si uveďme Melník (později Mělník), Mlýnce či Mukoděly. Nejstaršími držiteli mlýnů byly kláštery a prebendy, později města a vrchnosti, které je dávaly do dočasného, nebo i dědičného nájmu mlynářům. Jako řemeslo bylo mlynářství dlouho nesamostatné. Nejníže stáli tzv. mlynáři náchlební, kteří pracovali pro vrchnost za mzdu. O něco vyšší postavení měli mlynáři pracující za určitý peníz, resp. díl důchodu, kterým hradili náklady na provoz mlýna. Nejlépe na tom byli mlynáři s pevným nájemným neboli úrokem. Dávka ze mlýna se platila podle počtu vodních kol a sestávala i z různých služeb vrchnosti. Důležitou institucí bývali ve středověku tzv. přísežní mlynáři. Ti vyměřovali a cejchovali strouhy, jezy a stavidla a zároveň byli rozhodčími ve sporech, které se týkaly mlynářských práv a povinností. Už za vlády Karla IV. měli mlynáři vlastní cechovní organizaci. Protože jich však v této době ještě nebylo mnoho a byli roztroušeni po celé zemi, dávali se zapisovat k cechu pekařskému v nejbližším městě. Tak se dostaly na některá cechovní pečetidla kromě známého mlynářského kola a širočiny také preclíky, žemle nebo perník. Poplatky za vstup do cechu bývaly vysoké. Za ochranu a bratrství se platívalo až 60 kop grošů. K tomu musel kandidát splňovat dané podmínky. Například se vyžadovalo předložení tzv. cejtu a také dokladu o poctivém zplození. Cejt (z německého slova die Zeit = čas) potvrzoval, že mlynář určitý čas – většinou alespoň půl roku – mistroval v obci, k níž mlýn patřil. Druhý požadavek se dal obejít tzv. očistou, kterou za poplatek poskytovala vrchnostenská kancelář. Hlavním požadavkem ovšem bylo složení náročné řemeslné zkoušky. Mravní bezúhonnost mlynáře se považovala za samozřejmost. I potom se ale mlynáři museli řídit velmi přísnými vrchnostenskými instrukcemi, takže mlynářské poměry nebyly tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát. Svůj cech mívali nejen mlynářští mistři, ale i tovaryši. Vyučený mlynář, který byl majitelem mlýna nebo alespoň jeho nájemcem, byl nazýván pan otec. Představoval hlavní osobu řídící provoz mlýna. U větších mlýnů se staral o obchodní záležitosti, reklamu, investice a rozvoj. Na práci měl pomocníky (mládky a stárky) a učedníky (prášky). U malých mlýnů pak sám obsluhoval stroje a mlel. Mlynáři bývali velmi vzdělaní lidé s rozsáhlými znalostmi z mnoha oborů a s řemeslnými dovednosti. Museli být i dobrými obchodníky a zemědělci, protože k mlýnu patřilo hospodářství. V obci zaujímali významné místo, často byli voleni za starosty nebo soudce z lidu. Náročná práce jim však přinášela řadu zdravotních problémů, jako zaprášení plic, nedoslýchavost, revma nebo časté úra1
http://mve.energetika.cz/uvod/stoleti.htm [cit. 2010-02-21]
8
zy. Podle velikosti vodního díla se rozlišovali mlynáři velkovodští (na velkém říčním mlýnu), potočníci (na potocích) a tzv. žabaři (na potůčcích a strouhách). Technický pokrok si ve mlýnech razil cestu jen velmi pomalu. Mnohé vytrvaly až do konce při vodním pohonu mlýnských kol a s mlecími stroji s mlýnskými kameny. Před dožínkami musela proběhnout údržba celého strojního zařízení i vodního díla, např. oprava jezu, vyčistění náhonu, vyspravení polámaných česlic a palců ozubených kol, výměna lopatek vodního kola, nakřesání mlýnských kamenů apod. Pokrokem bylo zavedení turbín, parních pohonů a stále se zdokonalujících mechanismů k čištění meliva. Říká se, že sám Karel VI., který se zabýval sestrojováním různých technických vynálezů, zkonstruoval železný mlýnek, a stal se tak průkopníkem pozdějších válcových mlýnů. U nich funkci mlecích kamenů zastávaly ocelové válce, které se do mlýnů začaly zavádět během 19. století. Velký význam sehrály mlýny při elektrifikaci obcí. Mnohé z nich dodávaly elektrickou energii pro veřejné osvětlení dávno předtím, než bylo přikročeno ke všeobecné elektrifikaci. V roce 1859 bylo živnostenským zákonem zrušeno cechovní zřízení mlynářů. Začala se tvořit mlynářská společenstva a v roce 1883 se mlynářské řemeslo stalo svobodnou živností, čímž nastal úpadek úrovně mlynářství u nás. Statistika obchodních komor z roku 1885 registrovala v Čechách 7 227 mlýnů s 10 180 dělníky. Do začátku 20. století se však počet mlýnů snížil na 6 099, z nichž 552 stálo.2 V roce 1931 bylo mlynářství prohlášeno řemeslnou živností. V pozdější době byli mlynáři jako představitelé maloburžoazie často perzekvováni a po únoru 1948 byly mlýny i soukromé vodní elektrárny znárodňovány. Vracely se v rámci restitučních nároků po roce 1989, většinou však byly nefunkční a ve zchátralém stavu. V současnosti je v České republice provozováno asi 550 malých vodních elektráren3, což je v porovnání s ostatními evropskými státy velmi málo, zvláště s ohledem na jejich ekologický provoz.
1.2 Pověst o vzniku mlynářského cechu a erbu K mlynářskému řemeslu se váže nespočet pověr, přísloví a pověstí. Jedna z pověstí vypráví o vzniku mlynářského cechu a erbu.4 Uherský král Štěpán roku 1116 požádal českého knížete Vladislava I. o uzavření věčného míru. Proto se vládcové se svým lidem sjeli na uherské pomezí. Ve stejnou dobu byl z Uher vyhnán lotr jménem Sok. Za své vyhoštění se však krutě pomstil. Jako falešný posel popudil Uhry a Čechy proti sobě tak, že došlo k velikému boji. Když už se zdálo, že české vojsko bude v bitvě poraženo, skočil mezi Uhry odvážný muž v bílé suknici a 2
BEDNAŘÍK, Tomáš. Z dějin mlynářského řemesla: 4. část. Raport, 15. 8. 2006, roč. 16, č. 33, s. 7 3 http://mve.energetika.cz/uvod/seznamy.htm [cit. 2010-02-21] 4 podle: http://www.jarosuvmlyn.cz/historie.html [cit. 2010-02-21]
9
Obr.: Mlynářský erb (zdroj: http://www.jarosuvmlyn.cz/mlyn_erb.jpg)
mnoho protivníků mečem rozťal v půli. Uhři se zalekli a dali se na útěk k Budínu. Kníže Vladislav se po slavném vítězství ptal svých rytířů, kdo vlastně byl ten udatný hrdina. Tak se dozvěděl o mlynáři Jiřím z Doupova a hned ho k sobě povolal. Až když kníže podával mlynáři ruku, všiml si Jiří, že v bitvě přišel o části tří prstů na své pravici, a tak si rychle otřel zkrvavenou ruku o bílou suknici. Zůstaly na ní tři rudé pruhy. Vladislav jmenoval Jiřího z Doupova správcem města Žatce a tenkrát ještě celého českého kraje. Zároveň jemu a mlynářskému cechu věnoval erb. Soka nechal roztrhat čtyřmi koňmi. Štít mlynářského erbu je podélně dělený na dvě poloviny zeleným pásem, protože Jiří své protivníky v půli roztínal. V pravém modrém poli je ozubené kolo a kružidlo (tzv. odpich), které sekerníci používali při své práci. V levém bílém poli jsou tři červené pruhy symbolizující tři uťaté Jiříkovy prsty. Další vyobrazení se k mlynářskému erbu přidávala později.
1.3 Pověst o šlovickém vodníkovi Také o šlovickém mlýně se z dob dávno minulých jedna pověst zachovala.5 V blíže neurčené době měl šlovický mlynář velké trápení s vodníkem. Když bylo nejvíce práce, vodník zastavil mlýn nebo zablokoval stavidla. Také zamotával sítě na odchyt ryb, po nocích všude šplíchal vodu, porážel nábytek, rozhazoval obilí a působil další škody. Mlynářská chasa a mleči se proto šlovickému mlýnu začali vyhýbat, a mlynář se tak brzy dostal do potíží. Zkoušel kdeco, aby hastrmana z mlýna vypudil, ale marně. Až jednou přišel do mlýna krajánek a požádal o nocleh. Mlynář pocestného upozornil na vodníkovy noční rejdy, ale ten měl pro strach uděláno. Byl to dobrý muzikant. Po večeři začal hrát na housle tak líbezně, že hudba přilákala vodníka. Hastrman začal škemrat, aby ho krajánek naučil také tak hezky hrát. Ten však na vodníka přichystal lest. Řekl mu, že aby mohl hrát tak jako on, musí mu nejprve narovnat jeho křivé prsty. Vyvrtal do stolu deset děr a přikázal hastrmanovi, aby do nich strčil prsty. Zespoda je přichytil tak pevně, že jimi vodník nemohl ani pohnout. Pak odepjal pásek a začal zeleného mužíka vyplácet. Přestal, až když mu slíbil, že se ve mlýně už nikdy neukáže. Krajánek ještě pro jistotu několik nocí ve mlýně přespal, aby se přesvědčil, že vodník svůj slib splnil. Potom se vydal na další cestu.
5
podle: BEDNAŘÍK, Tomáš. Kniha pověstí z Rakovnicka, Novostrašecka, Křivoklátska, Poddžbánska, Jesenicka a Čistecka. 1. vyd. Rakovník: Raport, 1998, s. 126
10
2
HISTORIE A SOUČASNOST MLÝNA A MALÉ VODNÍ ELEKTRÁRNY VE ŠLOVICÍCH
2.1 Základní informace a popis objektu Mlýn a malá vodní elektrárna (MVE) ve Šlovicích č. p. 8 je technická památka značného historického významu a velkého přínosu pro rakovnický region. Bývalý mlýn a stále funkční MVE se nachází ve Středočeském kraji, na území Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Stojí na levém břehu řeky Berounky, v katastrálním území Hřebečníky (viz str. 28, č. 72/1 a 72/2, Mlýnský potok), v údolí pod obcí Šlovice, od které je vzdálen 3,3 km jihozápadním směrem6. Samota ve stráni je těžko přístupná, obklopená dosud nezničenou přírodou. Starý válcový mlýn se dvěma vodními koly se již v původní podobě (obr. 1) nezachoval, opakovaně byl postižen povodněmi, v roce 1911 mlýnská usedlost vyhořela. Po požáru zůstalo původní jen spodní patro s klenutím. Celá stavba, kterou z jedné strany prochází skála a z druhé protéká voda, byla zrekonstruována v klasicistním pojetí (obr. 2). Ta v současnosti tvoří obytnou část komplexu, v bývalé mlýnici vzniklo muzeum, kde jsou k vidění neprovozované stroje a informační panely, vpravo od ní byl v letech 1911–1915 vybudován objekt vlastní elektrárny (obr. 3 a 4). Podrobný architektonický popis stavby je uveden v rozhodnutí Ministerstva kultury ČR o prohlášení mlýna a MVE za kulturní památku7: „Starý objekt mlýna (obytné stavení) je patrová zděná stavba na obdélníkovém půdorysu. Dispozice je trojdílná, z chodby (původní síně) vedou také schody do patra. Po levé straně síně je větší obytná místnost, po pravé straně menší. Východní díl dispozice zaujímá průchod na zadní část pozemku. Interiéry přízemí jsou sklenuté segmentovými klenbami (plackami, valenými klenbami). Dispozice patra je obdobná jako dispozice přízemí. Průčelí orientované k příjezdové komunikaci je v přízemí i patře pětiosé. Ve střední ose v přízemí jsou vstupní dveře, v pravé ose segmentově završený otvor průchodu na zahradu. V ostatních osách přízemí i patra jsou segmentově završená okna. Původní okenní výplně byly nahrazeny za jednoduchá, dvoukřídlá plastová okna. Interiér domu nese modernizační stavební úpravy. Přízemí je od patra odděleno jednoduše profilovanou římsou. Budova je zastřešena sedlovou střechou, nasazenou na profilové korunní římse, krytina je novodobá (keramické drážkovky). Patrová mlýnice je připojena k obytnému stavení mlýna pod šikmým úhlem. V přízemí i patře je jediná prostora, podstřešní polopatro je otevřeno do krovu. Mlýnice má charakteristický vaznicový krov. Průčelí mlýnice jsou hladká, členěná jen výřezy segmentově završených oken a pásovou římsou. K příjezdové komunikaci se mlýnice obrací štítovým průčelím se dvěma okénky v lichoběžníkovém štítu. Mlýnice má charakteristickou polovalbovou střechu s výrazným přesahem ve štítu, daným použitím obvyklého vaznicového krovu. Dnešní podoba mlýnice s charakteristickým vaznicovým krovem na nízké nadezdívce a jednoduchou fasádou pochází z doby přestavby mlýna po roce 1911. (…) 6 7
rozhodnutí Ministerstva kultury ČR z 3. 11. 2009, č. j. MK 9845/2009 OPP tamtéž
11
Na východní straně přiléhá k bývalé mlýnici objekt turbínové strojovny. Architektonicky nenáročná stavba má fasády z neomítaných vápenno-pískovcových cihel, okenní otvory jsou šířkové, s obnaženými betonovými překlady. Přístavba je krytá nízkou pultovou střechou.“
2.2 Dějiny šlovického mlýna do konce 19. století První zmínky o Šlovicích pocházejí z roku 1115, kdy kníže Vladislav I. dokončil stavbu kláštera v Kladrubech a řádu benediktinů daroval Šlovice s dílem řeky. Na konci 13. století se v rámci manského zřízení dostaly Šlovice zpět pod správu panovníka. Historik Václav Kočka vysvětluje8: „Manství je tedy řád, kde jedné osobě (králi) přísluší vrchní vlastnost, druhé osobě (manovi) náleží požitky.“ V následujících staletích šlovická tvrz a poplužní dvůr i s částí řeky Berounky často měnily své vlastníky. Bývaly opakovaně zadlužovány a zase vypláceny. V letech 1563–1657 byly Šlovice spojené se vsí Hřebečníky. Šlovická tvrz však byla opuštěna a postupně zcela zchátrala, byl zrušen hospodářský dvůr a polnosti byly rozděleny sedlákům podle manského práva. Minulost šlovického mlýna sahá právě až do 16. století. Úplně první záznam o vodním díle pod Šlovicemi v zemských knihách je z roku 1549 a potvrzuje právo používat past na ryby vybudovanou v jezu, tzv. slup.9 Nejstarší zprávy o samotném mlýnu pak pocházejí z roku 1563.10 Právo používat slup bylo stále obnovováno a patří k nejstarším v Čechách. Odchyt ryb byl pod Šlovicemi prováděn až do roku 1953, v mlýnském archivu najdeme zápisy o počtu odchycených úhořů dodávaných např. do restaurace Pelikán v Praze Na Příkopech nebo do hotelu Zelený strom v Hořovicích. Od začátku 17. století byl mlýn a 300 m proti proudu řeky stojící rybárna s krčmou a přívozem (dnes usedlost U Hornů) postupně majetkem různých šlechtických rodů, např. Lobkoviců, Černínů, Hrobčických a Nosticů. Při rozvodnění řeky býval 203 sáhy dlouhý jez potrhán a jeho oprava byla tak nákladná, že činže placená mlynářem nestačila. Vrchnost pomýšlela na zrušení mlýna. Protože se ale v té době kromě mlýna v Nezabudicích v okolí jiný mlýn nenacházel, byl pro místní potřebu zpracování obilí nenahraditelný. V roce 1780 prodal hrabě František Nostic panský mlýn Ondřeji Karáskovi. O čtyři roky později došlo k tragédii, kterou popisuje Václav Kočka 11: „Veliká povodeň 23. února 1784 strhla mlýn. Mlynář Ondřej Karásek s čeledí vyskákali oknem na ledovou stříž a lidé je zachránili. Těhotná žena Kateřina Karásková, nemohouc vyskočiti, zahynula v řece.“ Také následující mlynáři, kteří byli zapsáni v gruntovní knize u tehdejšího křivoklátského soudu, se potýkali s velkou vodou nebo naopak se suchem. Přesto mlýn pro svou jedinečnost zůstal zachován. Byl hojně navštěvován krajánky, z těchto dob se dochovaly pověsti o šlovickém hastrmanovi. Krajánci byli mlynářští pomocníci, putovali od mlýna k mlýnu a přinášeli zprávy z celého světa. Tak se rolníci ve mlýnech dozvídali novinky ze života politického i 8
KOČKA, Václav. Dějiny Rakovnicka. Rakovník: Agroscience, 2009, s. 109 tamtéž, s. 247 10 HLUŠIČKOVÁ, Hana et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: II. díl, H–O. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 95 11 KOČKA, Václav. Dějiny Rakovnicka. Rakovník: Agroscience, 2009, s. 568 9
12
národního, když přiváželi zrno k semletí. Mlynáři byli pro svůj velký rozhled váženými občany.
2.3 Dějiny mlýna a malé vodní elektrárny od roku 1897 V roce 1897 se do mlýna přiženil Václav Čech. Od té doby zůstal mlýn ve vlastnictví jeho potomků dodnes, vžil se pro něj název Čechův mlýn. Snaha vyrábět elektřinu v mlýnech byla v letech 1900–1914 v českých zemích podněcována dovozem levné mouky z Kanady a Uher. Význam vodní síly vzrostl v důsledku existence vhodných vodních turbín i trvalého růstu ceny uhlí. A tak není divu, že Václav Čech zahájil v roce 1911 výstavbu MVE. Ve vodní knize č. 212, která obsahuje právní dokumenty vztahující se na vodní toky a na užívání vody z let 1911–1924, je založeno povolení c. k. místodržitelství pro království České, „aby místo posavadních vodních kol při mlýnu svém zřídil pohon hydroelektrický pomocí turbiny systému Francisova s vertikální hřídelí (obr. 5), jež při užitečném spádu 235 ctm a maximálním průtočném množství 6 000 l vody za vteřinu vyvinouti má na volné turbinové hřídeli 145 užitečných koňských sil (…)“. Stavba turbíny (obr. 18) byla provedena podle schválených plánů a byla dokončena do konce roku 1916. 14. července následujícího roku bylo dílo zkolaudováno a 17. září téhož roku udělilo c. k. místodržitelství pro království České Václavu Čechovi povolení k používání této turbíny. Turbína nejdříve zásobovala pouze šlovický mlýn a přilehlé hospodářství. Přebytek elektrické energie měl sloužit k zemědělským i průmyslovým účelům, přičemž na ochranu ryb se musely zbudovat česlice. Mlýn v hluboko zaříznutém údolí řeky Berounky byl obtížně dopravně dostupný, a proto bylo v roce 1919 původní mlýnské zařízení demontováno a převezeno do jiného mlýna. Vodní dílo již nadále sloužilo pouze k výrobě elektrického proudu. Ve zkušebním provozu byl proud vyrobený nově postavenou MVE veden také do 4 km vzdáleného mlýna ve Slabcích, který Václav Čech vybudoval pro svého nejstaršího syna Josefa. Vedení však bylo delší, asi 12km, protože nevedlo přímo. Sedláci se totiž elektřiny báli, a proto nedovolili, aby rozvody vedly přes jejich pole.13 Dne 6. prosince 1920 pak šlovická malá vodní elektrárna jako první na okrese Rakovník a jako jedna z prvních v celém Československu14 začala napájet střídavým proudem místní elektrickou síť – mlýny Slabce a Slapnice, kamenolom Bílý kámen, osm okolních vesnic a přilehlé chaty. „Když se ve Slabcích poprvé rozsvítily žárovky, sjeli se hasiči ze tří vesnic k ,ohni‘, že budou hasit, taková to byla záře,“ píše se ve slabeckém archivu15. V roce 1928 byla elektrárna připojena na celostátní energetickou síť. Původní elektrické vedení bylo vrchní (po stožárech), v současnosti je už vedení zemní (kabelem). Podobně i transformační, měřicí a ostatní zařízení musejí odpovídat příslušným předpisům a normám.
12
SOkA Rakovník, fond OÚ Rakovník, kart. č. 832, inv. č. 1737 HARTLOVÁ, Markéta. Pan otec Čech pozval do mlýna kolegy. Raport, 2. 6. 2009, roč. 19, č. 22, s. 3 14 KONVALINKOVÁ, Dana. Mlýn ve Šlovicích u řeky vlastní jednu z nejstarších elektráren v republice. Rakovnický deník, 27. 10. 2000, s. 5 15 http://www.balkan-obce.cz/slabce/archiv/Zpravodaj%2001%202001.htm [cit. 2007-07-15] 13
13
MVE se postupně rozšiřovala. Druhá Francisova turbína 16 a jednoválcový dvoudobý naftový motor značky Škoda z roku 1927 (obr. 6 a 7) zvyšovaly její výkon. Maximální výkon turbíny byl 106 kW na hřídeli turbíny při průtoku 6 m 3/s a spádu 2,3 m. Motor vyrobený ve smíchovském závodě je jediným dochovaným exponátem tohoto typu 17, jeho mazací systém vyrobila firma Bosch. Jako náhradní zdroj při malé vodě motor poháněl synchronní generátor značky Siemens (obr. 8), v současnosti také jeden z posledních exemplářů svého druhu na světě (tři další jsou vystaveny v muzeích v Německu).18 Ten umožňoval provoz nezávisle na veřejné elektrické síti. Na svorkách generátoru byl maximální výkon turbíny 85 kW. Oba technické unikáty, které v nedávné době prošly generální opravou, jsou součástí nově připravené expozice v bývalé mlýnici. Roku 1930 převzal elektrárnu nejmladší syn Václava Čecha, František, který v roce 1924 absolvoval u Františka Křižíka Vyšší školu elektrotechnickou v Praze. V roce 1956 byla MVE znárodněna. Po znárodnění přešel objekt do vlastnictví Středočeských energetických závodů v Praze. Roku 1967 byla elektrárna vyřazena z provozu, vodní dílo převzal MNV19 v Hřebečníkách a nechal ho chátrat. Po roce 1989 získal MVE v restituci zpět potomek starého mlynářského rodu Čechů – Ing. Petr Čech. Chtěl pokračovat v rodinné tradici a obnovit ekologické vodní dílo a to se mu v roce 1992 podařilo. Elektrárnu sice uvedl do provozu, ale srpnová povodeň v roce 2002 (obr. 10) napáchala na vodním díle i obytné části několikamilionovou škodu (obr. 11). Jako zázrakem zůstal zachován skleník, vytápěný rovněž MVE. Chatky sloužící k rekreaci voda smetla. Jedna z turbín musela být vyřazena a nahrazena Kaplanovou, druhá prošla rekonstrukcí, byl opraven jez, náhon i části MVE. Od roku 2005 je MVE opět v provozu, efektem není jen ekologická výroba elektřiny jako ekonomický přínos, ale také radost z chodu díla, které je odkazem předků. Čechovo snažení neuniklo pozornosti místního tisku, např. redaktorka Jana Elznicová napsala 20: „Navštivte Čechův mlýn a budete hrdým Čechem.“ MVE ve Šlovicích se stala opravdovým skanzenem počátků „doby elektrické“ u nás. 3. listopadu 2009 byl celý areál včetně technologického vybavení21 prohlášen Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech, v odůvodnění svého aktualizovaného 22 návrhu na prohlášení objektu za kulturní památku mimo jiné uvedl23: „Mlýn s vodní elektrárnou i přes některé vratné změny, zapříčiněné živelní pohromou, představuje stále unikátní technickou i historickou památku 16
Druhá Francisova turbína byla povolena vodoprávním výměrem ze 17. června 1940 (č. 8-71/11-1939). ELZNICOVÁ, Jana. Šlovický mlýn skrývá technické unikáty. Rakovnický deník, 11. 4. 2005, s. 3 18 tamtéž 19 MNV je zkratka pro místní národní výbor. 20 tamtéž 21 Jedná se o obytnou budovu č. p. 8 na stavební parcele č. 72/1, domek na st. p. č. 72/3, bývalou mlýnici na st. p. č. 72/1 a strojovnu MVE bez č. e. na st. p. č. 72/2 a o stavební parcely č. 72/1, 72/2 a 72/3, k. ú. Hřebečníky, obec Hřebečníky, místní část Šlovice. Technologickým vybavením se rozumí dvoudobý naftový motor značky Škoda a synchronní generátor značky Siemens v prostorách bývalé mlýnice a technologické vybavení strojovny MVE. 22 Původní návrh na prohlášení areálu mlýna a MVE ve Šlovicích za kulturní památku byl podán již 14. října 2002, jeho aktualizace byla Ministerstvu kultury ČR zaslána 22. října 2008. 23 rozhodnutí Ministerstva kultury ČR z 3. 11. 2009, č. j. MK 9845/2009 OPP 17
14
z doby rané elektrifikace českého venkova. Obytná budova mlýna, mladší přístavba mlýnice i turbínová strojovna představují ucelený doklad stavebního a technologického vývoje mlýna v jednom historickém mlýništi. Malá vodní elektrárna je dokladem zachovaného technologického toku výroby elektrické energie včetně autentického a unikátního technologického vybavení.“
2.4 Současný provoz malé vodní elektrárny V současné době je oběžné kolo (obr. 9) vyřazené Francisovy turbíny včetně dvou rozváděcích lopatek vystaveno u mostu. V normálním provozu není vidět, protože pracuje pod podlahou strojovny, v tzv. kašně. Tam vtéká voda po otevření stavidla náhonu, do kterého přivádí vodu pevný jez (obr. 12), zřízený napříč řekou nad mlýnem. Voda prochází přes česlice (obr. 13), kde se zbavuje hrubých nečistot, potom se rozváděcími lopatkami nasměruje na lopatky rotoru turbíny. Kruhovým otvorem v rotoru voda teče do tzv. sifonu (savky), z něhož vytéká do odpadního kanálu. Rotor je hřídelí spojen s palečným kolem. Spodní ložisko hřídele je mazáno vodou, horní olejem z mazniček. V palečném kole (obr. 15) jsou otvory pro palce (obr. 14). Zajímavostí je, že se vyrábějí zásadně z habrového dřeva (jiný materiál se neosvědčil) a mažou se směsí škvařeného loje, vločkového grafitu, jádrového mýdla, včelího vosku a řepkového oleje, tak jako za starých časů. Pohyb kola se přenáší přes pastorek, hřídel, setrvačník a řemen na generátor. Výkon generátoru odpovídá výkonu turbíny. Klapot strojů v elektrárně nás vrátí o století zpět. Pohledem do strojovny (obr. 15–17) zjistíme, že funkční jsou dvě soustrojí. Původní Francisova a náhradní Kaplanova turbína zde pracují s asynchronními generátory. Tyto generátory jsou elektrickou sítí regulovány automaticky. Jejich nevýhodou je, že musejí být stále pod proudem. Francisova turbína byla na přelomu 19. a 20. století nejrozšířenější mezi přetlakovými vodními motory. Vyznačuje se však nízkými specifickými otáčkami. V roce 1913 byla překonána vynálezem rychloběžné Kaplanovy turbíny se systémem natáčení lopatek, umožňujícím přizpůsobení se kolísání průtočného množství vody. Mohly tak být zužitkovány vodní síly s větším průtokem při malém spádu. Šlovické turbíny byly vyrobeny firmou, která se proslavila pod názvem Českomoravská Kolben Daněk (ČKD). Současný výkon MVE je 100–210 kW, podle průtoku vody. Elektrický proud je dodáván správě místní rozvodové soustavy, která je povinna ho vykupovat. Ukládá jí to zákon o obnovitelných zdrojích. Tento ekologicky vyrobený proud je přes elektrickou rozvodnou síť dodáván pro potřeby objektu a uplatní se i při výrobě biopreparátů, která probíhá v patře bývalé mlýnice. Jedná se o další ekologickou aktivitu ve mlýně. Tzv. chytrá houba se využívá k léčbě lidí a živočichů, k ochraně rostlin a k asanaci vlhkých budov. Její účinky můžeme přirovnat k penicilinu, který je rovněž plísní a svým působením hubí choroboplodné bakterie. MVE šetří životní prostředí a svým ekonomickým a zároveň ekologickým provozem zajišťuje potřebné množství vody pro zachování života ryb a ostatních živočichů v podjezí i v kanále pod elektrárnou. Po celá staletí se zde žije v souladu s přírodou. Zbývá dodat, že čas od času se objeví plány na stavbu velké přečerpávací přehrady u Křivoklátu. V tom případě 15
by mlýn s elektrárnou skončil hluboko pod hladinou jezera a historie unikátní technické památky by byla navždy ukončena.
16
3
Z DĚJIN MLYNÁŘSKÉHO RODU ČECHŮ24
3.1 Čechové – mlynáři na Berounce Zajímavá historie tohoto rodu je dlouhá půl druhého století. Ještě v současné době jsou na Rakovnicku tři mlýny nesoucí název Čechův. První se nachází v Nezabudicích, druhý ve Šlovicích a třetí najdeme ve Slabcích. Nezabudický mlýn stojí v hlubokém skalnatém údolí na levém břehu řeky Berounky, naproti Branovu. Je jedním z nejstarších doložených mlýnů v okolí Křivoklátu, první zmínka o něm pochází z roku 1413.25 Na počátku 20. století byla v tomto mlýně vyměněna technologie a od roku 1909 zde vodní turbína vyráběla elektrický proud. 26 Areál mlýna s barokním jádrem a zachovaným technologickým zařízením z první třetiny 20. století patří k nejvýznamnějším a rovněž nejznámějším objektům svého druhu na Křivoklátsku. Vysoké jsou také estetické hodnoty objektu v přírodním krajinném rámci. Z těchto důvodů se uvažuje o prohlášení stavby za kulturní památku. Nezabudický mlýn ve svém literárním díle zachytil z osobního poznání spisovatel Ota Pavel. Pavlův přítel inženýr Jaroslav Čech byl přezdíván Král rybářů. Jeho dědeček Jiří Čech z Lobzů koupil v roce 1859 nezabudický mlýn za deset tisíc zlatých svému synovi Jakubovi. Po něm zdědil mlýn jeho prvorozený syn Josef, druhorozený syn Václav se přiženil do mlýna ve Šlovicích a třetí syn Karel do mlýna v Olešné. Karlovo manželství ale – jak vypráví Petr Čech – nedopadlo dobře, rozpory mezi manžely narůstaly, až se jednoho dne mlynářka pokusila mlynáře zastřelit. I když byl Karel střelený do hlavy a vrávoral, snažil se jí vytrhnout revolver a hodit ho do mlýnského náhonu. Mlynářka se na muže vrhla, srazila ho do vody a začala ho topit. Karla zachránil až převozník. Mlynářka byla odsouzena za ublížení na zdraví, ale z vězení se brzy vrátila. Nenapravila se a na manžela si chtěla najmout vraha. Karel v té době pobýval u bratra Václava a jeho manželky Julie ve šlovickém mlýně. Mlynářka nakonec dalšímu trestu unikla, manželství bylo rozvedeno a mlýn v Olešné byl prodán panu Valentovi. Jakubova dcera Anna se provdala za mlynáře Josefa Šímu do Dolního mlýna pod Skřivaní. Anna dostala velké věno, a tak koupili do mlýna válcové stolice a vyřadili staré mlecí kameny. Anna však brzy zemřela a manželství zůstalo bezdětné. Josef Šíma po krátkém hospodaření mlýn roku 1905 prodal knížeti Maxu Egonovi z Fürstenberka, majiteli křivoklátského panství. Zařízení mlýna se prodalo a budova sloužila jako hájovna. V současné době je bývalý Dolní mlýn pro značnou zchátralost určen k demolici.
24
Ke zpracování dějin mlynářského rodu Čechů jsem použil převážně metodu „oral history“. Vycházel jsem z vyprávění posledního majitele mlýna a MVE ve Šlovicích, Ing. Petra Čecha. Písemný záznam jeho vyprávění, který byl také uložen do archivu technické památky, má 42 stran a sám Ing. Čech ho označil jako „Poděkování předkům a poselství potomkům“. 25 HLUŠIČKOVÁ, Hana et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: II. díl, H–O. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 478 26 BEDNAŘÍK, Tomáš. Technika a příroda si u mlýna podaly ruce. Raport, 20. 10. 2009, roč. 19, č. 42, s. 4
17
O dalším synovi Jakuba jsem se již zmínil, inženýr Jaroslav Čech byl v kraji znám jako pravý gentleman (obr. 20), žil ve vilce nad nezabudickým mlýnem. Jakub Čech měl tři manželky a celkem dvanáct dětí. Poslední děti, dvojčata, se mu narodily v jeho 60 letech. Josef Čech se oženil v roce 1898 a na svou manželku Marii, rozenou Smělou, z Jíloviště nechal přepsat polovinu nezabudického mlýna. Jejich dcera, rovněž Marie, se provdala roku 1930 za křivoklátského lesníka Bohumila Siegla a Josef Čech odešel na výměnek. Od té doby byl nezabudický mlýn pronajímán. Byl modernizován a provozován až do roku 1959, poté bylo mletí zastaveno a budovy byly přestavěny k rekreačním účelům. Po Bohumilu Sieglovi, který zemřel v roce 1977, se stal majitelem mlýna jeho syn Ing. Bohumil Siegl, přední odborník v oboru lesnictví. Po roce 1989 prošel mlýn i jez na Berounce rekonstrukcí a dále slouží především k rekreačním účelům.27 Václav Čech (obr. 21) se přiženil do mlýna ve Šlovicích v roce 1897 (obr. 28). O mladé pěkné vdově Julii Loskotové se prý dozvěděl od rekrutů, kteří šli z Týřovic na Křivoklát k odvodu. V Nezabudicích se zastavili na kus řeči. Bylo to v zimě, a tak Václav nelenil, připnul si koženými řemínky na boty brusle a proti proudu řeky dojel na šlajfkách do horního mlýna. S Julií, která pocházela ze stejného selského rodu jako prezident Edvard Beneš, si padli do oka. Juliin pradědeček Tomáš Beneš ze Šlovic byl zároveň pradědečkem Edvarda Beneše. Václav s Julií se vzali a založili další větev rodu Čechů (obr. 23). Od té doby se také mlýnu ve Šlovicích říká Čechův. Měli spolu pět dětí. Pro svého prvorozeného syna Josefa vybudoval Václav Čech mlýn ve Slabcích. Tento mlýn byl projektován s tím, že bude napájen elektrickým proudem ze šlovické elektrárny, nepotřeboval tedy vodní zdroj. Nejmladší Václavův syn František převzal mlýn ve Šlovicích. V současné době zde žije Františkův syn Ing. Petr Čech se svou družkou Kateřinou Hasmanovou. Jeho vysokoškolsky vzdělaná a pracovně vytížená dvojčata Petr a Pavel zatím rodinný majetek nepřevzala. Petr žije v Dánsku a Pavel v Praze. Není divu, že si v minulosti vesničané mlynářské řemeslo v okolí Berounky spojovali především se jménem Čech. V Čechových mlýnech to vždy klapalo tak, jak mělo (obr. 22). Až na smutnou olešenskou výjimku.
3.2 Ze života Petra Čecha Petr Čech se narodil 18. 5. 1944 jako nejmladší ze tří dětí elektrárníka Františka Čecha ze Šlovic a hospodyně Jindřišky, rozené Bönischové, z Terešova (obr. 29). V některých dokumentech bylo matčino německé příjmení počeštěno na Benišová. Petr Čech má dvě starší sestry – Ivu a Jindru. Petrova maminka prý po synově narození měla ten nejhezčí pocit ve svém životě. Když se to Petr dozvěděl, snažil se dělat všechno pro to, aby jí z toho pocitu alespoň něco zůstalo, a to se mu myslím dařilo. První setkání s řekou Berounkou absolvoval Petr cestou z pražské porodnice do šlovického mlýna. V loďce si pořádně zakřičel, snad aby se o něm všichni dozvěděli. Dětství na sa27
BEDNAŘÍK, Tomáš. Historie mlýnů na Rakovnicku: Nezabudický mlýn: 3. část. Raport, 5. 12. 2006, roč. 16, č. 49, s. 7
18
motě uprostřed nedotčené přírody prožil pěkné, i když bylo poznamenáno druhou světovou válkou a následujícími změnami ve společnosti. Otec František a kmotr Petr Řežábek, po kterém dostal jméno, byli opravdovými znalci přírody a skvělými lovci zvěře a ryb. Malý Petr se od nich měl co učit. Tehdy byla řeka ještě plná ryb, včetně štik a úhořů. Rybí ráj skončil vypouštěním chemikálií z továren a používáním elektrických agregátů. Ryby ovlivňovaly celý život. Jedly se doma, dávaly se doktorům, učitelům, návštěvám a samozřejmě se prodávaly, což platí zejména o úhořích. Za války se mlýny a hospodářství na samotách stávaly významnými pomocníky v zásobování okolí nad povolené limity. Často se zde skrývali utečenci z vlakových transportů, vojáci a partyzáni. To byl i případ Šlovic. Obdobně pomáhal Petrův strýc Josef ve slabeckém mlýně. Po válce za to byl nejdříve oceněn, později ovšem komunisté mlýn znárodnili a zdevastovali. Petr Čech navštěvoval základní školu nejprve ve Skryjích a potom ve Slabcích. Učení mu šlo znamenitě. Když Petr chodil do obecné školy ve Skryjích, musel každý den na cestě do školy překonat řeku a to bylo někdy velmi nebezpečné: „Zpočátku pomáhal táta, ale brzo jsem to zvládal sám. Cesta lodí nad jezem byla klidnější, ale delší. Zato pod jezem to bylo při větší vodě nebezpečné. Jednou jsem stál na špici lodi a držel se za řetěz. Táta, který byl u vesel ke mně otočen zády, ale chtěl, abych seděl. Uprostřed řeky narazila loď na kámen, který pod hladinou nebyl vidět. V ten moment jsem byl pod vodou pod vlnami a čekal na smrt. Věděl jsem, že táta je hluchý a v rozbouřené vodě jsem za okamžik byl o velký kus dále kdesi pod vodou. Náhle mě ale táta pod vodou uchopil za držadlo školní tašky, kterou jsem měl na zádech, a posadil mě do lodě zmítané proudem. Nevím, kdo jiný by to dokázal. Byl jsem z toho celý tak ztuhlý, že teprve když jsem stál doma před maminkou, zjistilo se, že stále držím v ruce první sedmikrásky, natrhané před potopením.“ Čechovým po válce v roce 1946 znárodnili elektrické vedení s příslušenstvím, bez náhrady. Umožnily to tehdejší zákony prosazené komunisty, kteří se ve volbách dostali k moci. Po roce 1948 vzali Čechovým louky a pole a v roce 1956 znárodnili celé vodní dílo i se třemi budovami. Petrovy rodiče nechali v elektrárně pracovat v nepřetržitém provozu jako strojníky za ten nejnižší plat. Diskriminace dětí v možnosti studia a zaměstnání byla pak veliká, v kádrových posudcích byli všichni tři sourozenci považováni za třídní nepřátele socialistického zřízení. V době, kdy komunisté rodině zabavili téměř vše a děti ještě chodily do školy, nedalo se z almužny rodičů vyžít. Otec František se tehdy stal pytlákem ve svém vlastním revíru, aby mohl dětem dopřát kousek masa nebo rybu. Všechny zbraně musel sice odevzdat, ale jednu nehlášenou pušku od partyzánů měl schovanou v kašně turbíny, kde strašidelně burácela voda a hrozila pohřbít každého vetřelce. „Vždy ve mně byla malá dušička, jestli svého tátu ještě uvidím. Když se potom objevil i s puškou v průlezu z kašny turbíny, měl jsem vždy pocit, že táta je ten pravý pán lesů a vod a ti ,lidoví myslivci a rybáři‘ jsou zelenáči, kteří tátovi nesahají ani ke kotníkům,“ vzpomíná pan Čech. Není se co divit, vždyť František Čech měl při výšce 182 cm rozpětí rukou 204 cm. Petr složil pytláckou zkoušku ve svých deseti letech. Táta
19
mu dovolil střelit bažantího kohouta, kterého si vyčíhal. Po ráně z pušky se málem složil i on sám a vzpomíná, jak ho ještě několik dní bolelo rameno od zpětného rázu. Komunisté začali po roce 1960 tu a tam povolovat krátké zájezdy do kapitalistických zemí. Díky známosti v cestovní kanceláři Petr s otcem a bratrancem Karlem poprvé v životě vyjeli na dva dny do Vídně. Petr chtěl získat nějaké valuty, a tak provážel poštovní známky „Böhmen und Mähren“ ze své sbírky. Měl je uschované v poklopci. Ve Vídni ale těchto známek měli tolik, že je už nikde nevykupovali. Při zpáteční cestě bývaly kontroly na hranicích přísnější, a tak Petr z obavy, aby neměl potíže, v posledním obchodě dal na pult všechny známky se slovy: „Alles für ein Schilling.“ – „Vše za jeden šilink.“ Rakouský obchodník obřadně vyndal krásnou firemní obálku a velmi pečlivě do ní pinzetou naskládal jednu známku za druhou. Potom otevřel pokladnu, vzal jeden šilink a spolu s obálkou ho Petrovi bez jediného slůvka předal. Gesto pana obchodníka bylo pro Petra jako z jiného světa, tolik vzdáleného tvrdé komunistické současnosti. Táta František ve Vídni sháněl kvalitní ocelový drát. Zní to neskutečně, protože všichni ostatní toužili po různých módních a nedostatkových věcech. Drát potřeboval k výrobě pastí na ondatry, které chytal, aby mohl prodat jejich kožky a trochu si přilepšit. Ocelový drát u nás už neměl tu správnou jakost. Nakonec František našel továrnu, kde se takové dráty vyráběly. Velkým překvapením pro Petra i jeho otce bylo, že ředitel továrny, za kterým je zaměstnanci dovedli, s nimi jednal jako s potencionálním prvním obchodním partnerem ze světa za „železnou oponou“. Lidé z tamního společenského zřízení totiž vůbec nechápali, že se tehdy u nás s pastmi na ondatry a vlastně vůbec s ničím nedalo soukromě podnikat. Zatímco Petr prodával známky a jeho otec kupoval drát, ostatní účastníci zájezdu vyndali z ponožek a dalších úkrytů nelegálně dovezené valuty a tísnili se v malém obchůdku pana Kleina, kam se šlo průchodem z Mariahilfer Straße. „Pan Klein totiž nechal odchytit každý zájezd od komunistických hranic. Všichni dostali letáček, který hlásal, že právě u něj dostanou ty správné texasky, svetry a šusťáky za nejnižší ceny a k tomu ještě obsluha bude mluvit v jejich rodném jazyce. Dodnes vzpomínám na obchodního ducha pana Kleina, jehož malým sklípkem prošlo snad více kupujících než na druhé straně ulice velikým honosným obchodním domem Hermanski,“ vypráví Petr Čech. Petr Čech vyrůstal v elektrárně, kde pomáhal rodičům (obr. 19). Vyznal se proto v elektrotechnice i ve strojírenství. Chtěl tyto obory studovat, ale cesta ke vzdělání pro něj za komunistů nebyla snadná. Byl předurčen pro dělnické profese a práce v zemědělství. Nakonec se mu podařilo získat maturitu na jedenáctiletce v Berouně a druhou na dopravní nástavbě v Praze. Díky své vytrvalosti byl přijat na pražské ČVUT. Františka Čecha těžký život poznamenal. Dostal infarkt a poté se jeho zdravotní stav stále zhoršoval. V období po roce 1968 byla možnost na výjezdní doložku vycestovat do kapitalistické ciziny na delší dobu. Petr této příležitosti využil a v roce 1969 s čerstvým diplomem strojního inženýra a s nedoléčenou tuberkulózou odjel za prací do Mnichova. Sestra Iva o něm tehdy prohlásila: „Ten blázen tam jede chcípnout.“ Petr chtěl rodičům koupit auto, aby měli snazší život. Za necelých osm měsíců vydělal na ojetého brouka-kabriolet. Pracoval jako plavčík, vždyť to byl zdatný vodák a znamenitý plavec od Berounky. Rozmýšlel se, zda se má 20
po uplynutí povolení vrátit. Překročení určené doby povoleného pobytu tenkrát znamenalo stát se emigrantem. Chtěl vědět, jaký na to mají rodiče názor. Protože policie v té době kontrolovala veškerou korespondenci ze zahraničí, domluvili se před odjezdem, že bude psát o Jakubovi, co on dělá. Jakub byl ve skutečnosti Petr. Maminka psala Petrovi, že má Jakubovi emigraci rozmluvit a zdůvodňovala to na osmi stránkách dopisu. Hra fungovala. Poslední maminčina zoufalá věta však už nebyla psána rozumem, ale srdcem, které utajení nedovolovalo: „Péťo, vrať se nám!“ Petr se vrátil s ojetým autem a množstvím dárků pro celou rodinu. Otec František zemřel v roce 1972. Nikdy se nacistům ani komunistům nepodvolil. Pro jeho syna Petra zůstal až do smrti svobodným mlynářem, tak jako jeho předkové, pravým majitelem honitby a rybolovu (obr. 25). Bohužel se nedožil synovy svatby v roce 1973 ani narození jeho dvojčat o rok později. Od dcery Ivy měl vnuka Tomáše a od dcery Jindry vnučku Kláru. Petr Čech se svými syny Petrem a Pavlem a s manželkou Vlastou žili v Praze. Pan inženýr ale hodně času strávil na cestách, např. po tehdejším Sovětském svazu, kde se podílel na stavbě a provozu tranzitního plynovodu. Celý život se však vracel k Berounce, zvláště pak za maminkou. Ta zemřela v roce 2000. Platila si stejně jako její manžel důchodové pojištění, ale komunisté jim ho tenkrát neuznali. Po vyřazení elektrárny z provozu v roce 1967 museli ze samoty dojíždět daleko za prací, aby si už v pokročilém věku napracovali roky na důchod jako dělníci. Paní Čechová přesto nezahořkla. Dožila se nové demokracie a navrácení rodinného majetku. Stejně jako její syn poznala řadu komunistů, kteří byli a jsou slušnými a čestnými lidmi, což se o mnoha nekomunistech říci nedá. Její největší ocenění znělo: „Byl to sice komunista, ale jinak hodný člověk“. Petr Čech se poté, co jeho synové dosáhli plnoletosti, rozvedl a spojil svou životní cestu s paní Kateřinou Hasmanovou, která s ním sdílí život spojený s péčí o elektrárnu v přírodě na šlovické samotě. Jako důchodce uskutečňuje svůj dávný sen – vybudovat a udržovat elektroskanzen. Slova pana inženýra Čecha plynou jako voda v řece Berounce. Jeho vyprávění zachycuje časy dobré i zlé. Zvláštní kapitolou jsou pak zvířata, ať již domácí nebo ta z přírody. Mezi domácí neodmyslitelně patří několik psů a koček zcela mimořádných vlastností. Legendární se stala ochočená vydra říční (obr. 24), přezdívaná Víďa, která prý měla ráda pivo a svým lidským přátelům chytala a nosila ryby. Vydry odchycené v blízkosti šlovické elektrárny se dostaly až do pražské zoo (obr. 27). Mnoho historek se vztahuje k různým příbuzným a známým, k prvním motocyklům a automobilům (obr. 26), k lovu zvěře a ryb a k řece vůbec. Mezi nepřátele vodního díla můžeme počítat jednak přírodní živly, zejména vodu, oheň a praskající skálu, jednak bohužel také lidskou moc a zvůli v různých podobách. Např. Václav Čech bojoval o právo na rybolov s rakousko-uherským mocnářstvím a za první republiky zase o právo chytat ryby do žlabu v jezu a také proti vysoké dani z vodní síly. František Čech bojoval nejdříve s nacisty, poté s komunisty. Ani v demokracii po roce 1989 to ale Ing. Petr Čech nemá jednoduché. Největší potíže mu dělá Správa Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, což je opravdu s podivem.
21
METODIKA První informaci o existenci mlýna a malé vodní elektrárny ve Šlovicích jsem získal od vyučujících dějepisu a zeměpisu ještě na základní škole. Na jejich doporučení jsem navštívil Muzeum T. G. M. v Rakovníku a Státní okresní archiv tamtéž. Rakovnické muzeum sice žádné archiválie o šlovickém mlýně a elektrárně neeviduje, ale získal jsem tam řadu poznatků o rozvoji řemesel, včetně mlynářství a pekařství, a o cechovních památkách. V archivu jsem měl možnost nahlížet do tzv. vodních knih a do dalších dokumentů podávajících svědectví o historii vodních děl na Berounce. Při své první návštěvě v archivu v roce 2006 jsem tam také vyhledával potřebné informace v Kočkových Dějinách Rakovnicka. Jedná se o velkou faktografickou encyklopedii minulosti rakovnického okresu, která byla vydána v roce 1936 zásluhou tehdejšího Musejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického a jejímž autorem je nejvýznamnější amatérský historik našeho regionu – poštovní úředník Václav Kočka (1875–1951). Toto dílo, považované za „gruntovní“ pro každého, kdo se zajímá o dějiny Rakovnicka, bylo však pro běžného čtenáře prakticky nedostupné. V Městské knihovně Rakovník byl k dispozici jeden výtisk, avšak pouze prezenčně, v archivu dokonce mohli badatelé nahlížet pouze do fotokopie. Vše se změnilo na podzim 2009. Tehdy totiž Agroscience s. r. o. ve spolupráci s Musejním spolkem královského města Rakovníka a okresu rakovnického a Muzeem T. G. M. Rakovník přinesla nové, druhé vydání tohoto žádaného díla. V seznamu použitých pramenů a literatury proto již uvádím druhé vydání, dostupné široké veřejnosti. Dále jsem navštívil oddělení památkové péče Městského úřadu Rakovník, které má objekt ve Šlovicích v evidenci. Jeho vedoucí, Ing. Tomáš Kapsa, spolu s Ing. Marií Polcarovou, vedoucí odboru školství, památkové péče, kultury, tělovýchovy a cestovního ruchu, mi zprostředkovali setkání se současným majitelem mlýna a malé vodní elektrárny, Ing. Petrem Čechem. Ten mi ochotně poskytl svůj soukromý archiv, který je sice na množství materiálů velice bohatý, ale bohužel zároveň také velmi neuspořádaný a nepřehledný. I proto byla důležitá komparace nalezených informací s údaji v pramenech Státního okresního archivu Rakovník. Pana inženýra jsem za téměř čtyři roky, co se známe, mnohokrát navštívil a dozvěděl jsem se od něj řadu cenných informací. Stal se konzultantem mojí práce. Petr Čech se, co se vodního díla týče, ukázal jako nadšený vypravěč. Mnoho si pamatuje jako přímý účastník, další události zná z vyprávění předků. Stal se tedy pro mě rovněž vhodným zdrojem orální historie. Potřebné informace jsem ještě dohledával a ověřoval v Městské knihovně Rakovník a v redakcích regionálního tisku – Rakovnického deníku (deníky Bohemia) a Raportu (týdeník pro Rakovnicko a Novostrašecko). Využil jsem také možnosti internetu.
22
ZÁVĚR, DISKUSE Mlýnem a malou vodní elektrárnou ve Šlovicích, technickou památkou našeho regionu, se zabývám již téměř čtyři roky. Velkým osobním přínosem a zkušeností se pro mě stalo samostatné bádání, zpracovávání poznatků a následné sepisování studie a její další využití. Přínosné pro mě bylo také bližší poznání totalitního režimu v někdejším Československu, který jsem sám sice nezažil, ale který ovlivnil život mých předků. První poznatky o vodním díle jsem použil v roce 2006 v ústředním kole Dějepisné olympiády v Ostravě. Následně v témže roce byla mnou zpracovaná historie a současnost technické památky uveřejněna v regionálním týdeníku Raport. V roce 2007 jsem studii dále rozšířil a zúčastnil se s ní Čtenice, středoškolské přehlídky studentských odborných prací z oboru historie konané v Hodslavicích, rodišti Františka Palackého, a 2. ročníku soutěže s mezinárodní spoluúčastí Má vlast v srdci Evropy – Poznej ji a chraň. Dále jsem se zapojil do úspěšného projektu Krajina za školou. Ve snaze co nejvíce zviditelnit unikátní vodní dílo jsem práci nabídl k publikování ve Věstníku Musejního spolku. Tam vyšla na počátku roku 2010. Na přelomu let 2007 a 2008 jsem vytvořil a od ledna 2008 provozuji internetové stránky šlovické technické památky, www.mlynamveslovice.ic.cz. Návštěvníci těchto stránek se mohou seznámit s historií i současností technické památky, najdou zde také aktuální informace, odkazy na novinové i časopisecké články a rovněž bohatou fotogalerii. Potěšila mě plodná spolupráce se Svazkem měst a obcí Rakovnicka a s oddělením památkové péče Městského úřadu Rakovník. Odkaz na web Čechova mlýna naleznete mimo jiné na oficiálních rakovnických informačních stránkách, www.rakovnicko.info, nebo v brožuře Rakovnicko – informace pro turisty 2009. S projektem internetových stránek www.mlynamveslovice.ic.cz jsem se v roce 2009 také zúčastnil 3. ročníku soutěže Má vlast v srdci Evropy v kategorii „Podpora návštěvnosti pamětihodností“. Dne 21. dubna 2008 podali rakovničtí památkáři návrh na prohlášení objektu za technickou kulturní památku, přílohou návrhu byla má práce. Tento návrh byl kladně vyřízen a 3. listopadu 2009 byl celý areál včetně technologického vybavení prohlášen Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku. Rovněž jsem zprostředkoval zařazení památky do registru Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT v Praze. Dalším počinem k propagaci památky byla v roce 2009 má účast v pátém ročníku českého kola EUSTORY, evropské historické soutěže pro studenty středních škol, které organizuje Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s Asociací učitelů dějepisu ČR. Poskytl jsem také podklady k tomu, aby šlovická technická památka byla prezentována v rámci 5. mezinárodního bienále Industriální stopy 2009, a to na posterové výstavě, informující o aktivitách jednotlivců či sdružení působících v oblasti průmyslového dědictví. Mnou zpracované materiály jsou umístěny na panelech elektroskanzenu (soukromého muzea), který byl dne 27. 5. 2008 otevřen pro odbornou veřejnost. Zájemci z řad širší veřejnosti jsou po předchozí dohodě s majitelem také vítáni.
23
Myslím si proto, že můj cíl zpracovat souhrnný dokument o historii i současnosti šlovické památky a jeho prostřednictvím seznámit veřejnost s tímto unikátním vodním dílem na Berounce se mi daří naplňovat.
24
POUŽITÉ ZDROJE Instituce a prameny – Archiv mlýna a elektrárny Šlovice (v osobním vlastnictví Ing. Petra Čecha) – dobové dokumenty a fotografie – Ing. Petr Čech, majitel a provozovatel MVE ve Šlovicích – „Poděkování předkům a poselství potomkům“ (písemný záznam vyprávění) – další ústní sdělení z let 2006–2009 – Katastrální úřad Rakovník – mapový list ZS-IV-17-14 – Městský úřad Rakovník, odbor školství, památkové péče, kultury, tělovýchovy a cestovního ruchu (Ing. Tomáš Kapsa, Ing. Marie Polcarová) – Ministerstvo kultury ČR – rozhodnutí z 3. 11. 2009, č. j. MK 9845/2009 OPP – Muzeum T. G. Masaryka Rakovník (Mgr. František Povolný) – Státní okresní archiv Rakovník (Mgr. Renata Mayerová) – Vložka do vodní knihy č. 2 – Václav Čech, mlýn č. p. 8 ve Šlovicích (1911–1924, 1948–1949) (fond OÚ Rakovník, kart. č. 832, inv. č. 1737) – Svazek měst a obcí Rakovnicka (Roman Hartl) – Turistická mapa Rakovnicko (2006)
Regionální tisk Bibliografie Tomáše Bednaříka – Historie mlýnů na Rakovnicku: Nezabudický mlýn: 3. část. Raport, 5. 12. 2006, roč. 16, č. 49, s. 7 – Technika a příroda si u mlýna podaly ruce. Raport, 20. 10. 2009, roč. 19, č. 42, s. 4 – Z dějin mlynářského řemesla: 1. část. Raport, 25. 7. 2006, roč. 16, č. 30, s. 7 – Z dějin mlynářského řemesla: 2. část. Raport, 1. 8. 2006, roč. 16, č. 31, s. 7 – Z dějin mlynářského řemesla: 3. část. Raport, 8. 8. 2006, roč. 16, č. 32, s. 7 – Z dějin mlynářského řemesla: 4. část. Raport, 15. 8. 2006, roč. 16, č. 33, s. 7 – Z dějin mlynářského řemesla: 5. část. Raport, 22. 8. 2006, roč. 16, č. 34, s. 7 Bibliografie Jany Elznicové – Mlynáře pronásledují ochranáři. Rakovnický deník, 24. 2. 2003 – Šlovická vodní elektrárna šetří životní prostředí. Rakovnický deník, 2. 9. 2003, s. 18 – K řece se vrací celý život. Rakovnický deník, 7. 1. 2004 – Šlovický mlýn skrývá technické unikáty. Rakovnický deník, 11. 4. 2005, s. 3 – Ve Šlovicích by se měly začít vyrábět preparáty pomáhající lidem i budovám. Rakovnický deník, 16. 5. 2006 HARTLOVÁ, Markéta. Pan otec Čech pozval do mlýna kolegy. Raport, 2. 6. 2009, roč. 19, č. 22, s. 3 KONVALINKOVÁ, Dana. Mlýn ve Šlovicích u řeky vlastní jednu z nejstarších elektráren v republice. Rakovnický deník, 27. 10. 2000, s. 5 Bibliografie Davida Kozlera – Historie mlýnů na Rakovnicku: Čechův mlýn: 1. část. Raport, 24. 10. 2006, roč. 16, č. 43, s. 7 – Historie mlýnů na Rakovnicku: Čechův mlýn: 2. část. Raport, 31. 10. 2006, roč. 16, č. 44, s. 7 SOBÍNOVÁ, Karla. Jak si lidé zase našli cestu k černé Berounce. Rozvoj, 26. 4. 1990, roč. 29, č. 17 Bibliografie Jana Šváchy – Vesnice podle abecedy: Šlovice – historie. Raport, 5. 11. 1996, roč. 6, č. 45, s. 7 – Vesnice podle abecedy: Šlovice – historie, pokračování. Raport, 12. 11. 1996, roč. 6, č. 46, s. 7 25
–
Vesnice podle abecedy: Šlovice – současnost. Raport, 19. 11. 1996, roč. 6, č. 47, s. 7
Literatura BEDNÁŘ, Josef. Malé vodní elektrárny 2: turbíny. 1. vyd. Praha: SNTL, 1989 BEDNAŘÍK, Tomáš. Kniha pověstí z Rakovnicka, Novostrašecka, Křivoklátska, Poddžbánska, Jesenicka a Čistecka. 1. vyd. Rakovník: Raport, 1998, s. 126 BIEGEL, Richard – ČECH, Jaroslav – ČERNÝ, Jan et al. Kniha o Rakovníku. 1. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 2002, s. 22–23 HLUŠIČKOVÁ, Hana et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: II. díl, H–O. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 95–96, 478–479 HLUŠIČKOVÁ, Hana et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: IV. díl, Š–Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 2004, s. 17–18 KOČKA, Václav. Dějiny Rakovnicka. Rakovník: Agroscience, 2009, s. 101, 109, 113, 245, 247, 438, 556, 558, 563–568 KVÍTEK, Martin. Průkopníci vědy a techniky v českých zemích. 1. vyd. Praha: Fragment, 1994, s. 40 PAŽOUT, František. Malé vodní elektrárny 1: ekonomika – předpisy. 1. vyd. Praha: SNTL, 1987, s. 9, 15, 25 PECHOVÁ, Jaroslava. Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla. 3. vyd. Praha: Laguna, 2002, s. 30– 39
Internetové stránky http://mve.energetika.cz [cit. 2010-02-21] http://www.balkan-obce.cz [cit. 2007-07-15] http://www.jarosuvmlyn.cz/historie.html [cit. 2010-02-21] http://www.mlynamveslovice.ic.cz [cit. 2010-02-21] http://www.rakovnicko.info/turistika/turisticke-cile/muzea-galerie/elektroskanzen/ [cit. 2010-02-21]
Další zdroje obrazového materiálu http://mve.energetika.cz/pretlakoveturbiny/francis-verikalni.gif http://www.calla.cz/atlas/image.php?map_id=51&x=547&y=345 http://www.jarosuvmlyn.cz/mlyn_erb.jpg
[cit. 2010-02-21] [cit. 2010-02-21] [cit. 2010-02-21]
Pozn. 1. Mnohé z článků z regionálního tisku, které byly použity při psaní práce, pocházejí z Archivu mlýna a elektrárny Šlovice, kde byly založeny pouze podle dat, kdy vyšly. Jen v některých případech se mi podařilo v redakci příslušného tisku či v Městské knihovně Rakovník zjistit všechny údaje, které je dle ČSN ISO 690 třeba uvádět v bibliografických citacích. Pozn. 2. Internetové stránky http://www.balkan-obce.cz již nejsou v provozu. V seznamu použitých zdrojů jsou uvedeny proto, že na nových stránkách http://www.mikroregion.net/ balkan/ se citovaná informace nenachází.
26
PŘÍLOHY Kopie katastrální mapy ......................................................................................................... 28 Obr. 1: Umělecký válcový mlýn ............................................................................................. 29 Obr. 2: Po požáru zrekonstruovaný mlýn .............................................................................. 29 Obr. 3–4: Současný stav ....................................................................................................... 30 Obr. 5: Schéma uspořádání vertikální kašnové Francisovy turbíny ........................................ 31 Obr. 6: Naftový motor značky Škoda .................................................................................... 32 Obr. 7: Výrobní štítek ........................................................................................................... 32 Obr. 8: Synchronní generátor značky Siemens ...................................................................... 33 Obr. 9: U oběžného kola vyřazené turbíny současný majitel MVE ......................................... 33 Obr. 10: Povodeň v srpnu 2002 ........................................................................................... 34 Obr. 11: Stav vodního díla po povodni ................................................................................. 34 Obr. 12: Pevný jez napříč Berounkou .................................................................................... 35 Obr. 13: Česlice .................................................................................................................... 35 Obr. 14: Habrové palce ......................................................................................................... 36 Obr. 15: Převodové kolo s dřevěnými palci ........................................................................... 36 Obr. 16: Setrvačníkové kolo s řemenovým pohonem............................................................ 37 Obr. 17: Pohled do strojovny ............................................................................................... 37 Obr. 18: Potvrzení od firmy Českomoravská-Kolben, a. s. ..................................................... 38 Obr. 19: Jindřiška a František Čechovi, rodiče Ing. Petra Čecha ............................................ 39 Obr. 20: Jaroslav Čech – Král rybářů .................................................................................... 39 Obr. 21: Václav Čech ............................................................................................................ 39 Obr. 22: Josef Čech, prezident Edvard Beneš a František Čech ............................................. 39 Obr. 23: Rozrůstající se rodina Václava Čecha ...................................................................... 40 Obr. 24: Ochočování vydry .................................................................................................. 40 Obr. 25: František Čech s odchycenou vydrou ..................................................................... 41 Obr. 26: Petr Čech jako malý chlapec ................................................................................... 41 Obr. 27: Poděkování ředitele Zoologické zahrady v Praze-Troji ............................................. 42 Obr. 28: Svatební oznámení Julie Loskotové a Václava Čecha ............................................... 43 Obr. 29: Svatební oznámení Jindry Benišové a Františka Čecha ............................................ 43
27
28
Obr. 1: Umělecký válcový mlýn (fotografie z roku 1906; zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 2: Po požáru zrekonstruovaný mlýn (fotografie pořízená kolem roku 1930; zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
29
Obr. 3–4: Současný stav (2006)
30
Obr. 5: Schéma uspořádání vertikální kašnové Francisovy turbíny (zdroj: http://mve.energetika.cz/pretlakoveturbiny/francis-verikalni.gif)
31
Obr. 6: Naftový motor značky Škoda
Obr. 7: Výrobní štítek 32
Obr. 8: Synchronní generátor značky Siemens
Obr. 9: U oběžného kola vyřazené turbíny současný majitel MVE, Ing. Petr Čech 33
Obr. 10: Povodeň v srpnu 2002 (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 11: Stav vodního díla po povodni (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
34
Obr. 12: Pevný jez napříč Berounkou (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 13: Česlice 35
Obr. 14: Habrové palce
Obr. 15: Převodové kolo s dřevěnými palci 36
Obr. 16: Setrvačníkové kolo s řemenovým pohonem
Obr. 17: Pohled do strojovny 37
Obr. 18: Potvrzení od firmy Českomoravská-Kolben, a. s., o dodání Francisovy turbíny a dalšího zařízení mlynáři Václavu Čechovi (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
38
Obr. 19: Jindřiška a František Čechovi, rodiče Ing. Petra Čecha
Obr. 20: Jaroslav Čech – Král rybářů (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
(zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 21: Václav Čech (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 22: Zleva: Josef Čech, mlynář ze Slabec, prezident Edvard Beneš a František Čech, majitel elektrárny ve Šlovicích 39
(zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 23: Rozrůstající se rodina Václava Čecha (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 24: Ochočování vydry (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice) 40
Obr. 25: František Čech s odchycenou vydrou (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 26: Petr Čech jako malý chlapec (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice) 41
Obr. 27: Poděkování ředitele Zoologické zahrady v Praze-Troji za darovanou vydru (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
42
Obr. 28: Svatební oznámení Julie Loskotové a Václava Čecha, prarodičů Petra Čecha (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
Obr. 29: Svatební oznámení Jindry Benišové a Františka Čecha, rodičů Petra Čecha (zdroj: Archiv mlýna a elektrárny Šlovice)
43
