Středočeské divadlo Kladno neděle 08. 11. 2009 - 19:00 • vstupné 80 Kč Kč Kč Kladenský symfonický orchestr 1902 - 1922 - 2002 Člen České asociace neprofesionálních komorních a symfonických těles Člen evropské a světové asociace neprofesionálních orchestrů www.kso.euweb.cz ● www.ankst.cz
Dirigenti: Vlastimil Mareš • Karel Procházka Zkoušky orchestru: Aula – Sportovní gymnázium Kladno, Plzeňská 3103, Kladno ZÁŘÍ - ČERVEN - pondělí: 19.00 - 21.30 hodin
Zájemci o hraní v orchestru jsou velmi vítáni – nové členy rádi přijmeme Projekt „Hudba pro všechny“ se uskutečňuje za finanční podpory statutárního města Kladna a Středočeského kraje Zvláštní poděkování Kladenského symfonického orchestru patří těmto subjektům: PALABA, a. s. ● ČNES dopravní stavby, a. s. ● Martin Peroutka Zdravotní pojišťovna METAL-ALIANCE ● STAPI – Stanislav Pípal, s. r. o.
Kladenský symfonický orchestr Dirigent: Vlastimil Mareš Sólistka: soprán • Marie Koupilová -Tichá
Gluck: Orfeo ed Euridice • Che farò senza Euridice? Mascagni: Cavalleria Rusticana • Preludio • Introduzione • Voi lo sapete, o mamma • Intermezzo sinfonico Puccini: Gianni Schicchi • O mio babbino caro Smetana: Má vlast • Vyšehrad • Tábor • Blaník
Koncert 08.11.2009 - účinkující Kladenský symfonický orchestr Rok 2009 je 107. koncertní sezónou Kladenského symfonického orchestru, člena české, evropské a světové asociace neprofes. komorních a symfonických těles. Vedení orchestru kvalitními dirigenty (Hynek Kubát, žák Antonína Dvořáka, Vašatovci, Jan Snítil, Vítězslav Podrazil, Jiří Mikula, Martin Klepetko, Adolf Melichar, Zbyněk Miller, Vlastimil Mareš, Karel Procházka), je společným znakem jeho historie i současnosti. V současné době jsou stálými dirigenty orchestru Vlastimil Mareš a Karel Procházka. S tělesem vystupovali vedle vlastních členů i osobnosti velkého hudebního světa (František Ondříček, Jaroslav Kocián, Ema Destinová, Václav Snítil, Jaroslav Svěcený, Ivan Ženatý, Jiří Panocha, Pavel Zejfart, Daniel Veis, Jiří Hubička, Miloš Bok, Václav Hudeček, Jiří Bárta, Kazuko Nagatomi a další). Dramaturgie orchestru vychází z české tvorby, zastoupené především obdobím klasicismu a novoromantismu. Nejhranější jsou díla Antonína Dvořáka, prováděny jsou i skladby Mendelssohna, Brahmse, Čajkovského, Griega, Musorgského, Skrjabina, Suka a dalších skladatelů. Orchestr stál u zrodu projektu Antonín Dvořák a náš kraj, účinkoval na zámku v Třešti (Mezinárodní vědecká konference), vystupoval na Národních festivalech v Písku a ve Slaném. Zahraniční kontakty navázal v roce 1988, kdy přijal pozvání na Orchestrální seminář v Bad Alexandersbadu, který vyvrcholil koncertem v Selbu. V příštím roce přišlo pozvání z Mnichova na Mezinárodní festival neprofesionálních orchestrů. V roce 1990 začala spolupráce a výměnné koncerty s Wandsbeker Sinfonieorchester Hamburg, která trvá doposud. Orchestr hrál ve Francii (1992) a kontakty navázal (2000 - 2002) s Wansworth Symphony Orchestra z Velké Británie. V roce 2007 byl orchestr zastoupen při provedení Dvořákova oratoria Stabat Mater v mezinárodně obsazeném orchestru v rámci Národního festivalu neprofesionálních komorních a symfonických těles na koncertech v České republice a v Německu (Teplice, Freital, Ústí nad Labem, Dresden) a v roce 2008 byl zastoupen v obdobném mezinárodním projektu, tentokrát při provedení Symfonie č. 1 c moll Johannese Brahmse a Slovanského tance č. 1 C dur Antonína Dvořáka (koncerty – Ústí nad Labem, Teplice, Dresden).
Koncert 08.11.2009 - účinkující Vlastimil Mareš • * 1957 ▪ dirigent Je hlavním dirigentem Kladenského symfonického orchestru, s nímž se poprvé setkal v roce 1996 a od roku 1998 s ním spolupracuje dodnes. Dirigování studoval jako soukromý žák mistra Libora Peška. Tuto nabídku dostal při jejich společném vystoupení s Liverpoolskou filharmonií. Dirigoval zejména orchestr v Českých Budějovicích a Plzeňskou filharmonii. Jako dirigent byl pozván ke spolupráci na projektu festivalu Ameropa, který je založen na kooperaci hudebníků Ameriky a Evropy a kde se střídají v pořádání města obou kontinentů. Prof. doc. Vlastimil Mareš je proděkanem a profesorem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze a předsedou akademického senátu fakulty. Je znám především jako vynikající klarinetista. Obor klarinet studoval ve třídě prof. J. Hlaváče na Plzeňské konzervatoři. Po absolvování Akademie múzických umění v Praze se stal 1. klarinetistou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, členem Pražského dechového kvinteta, uznávaným sólistou. Své mimořádné hudební nadání prokázal na mezinárodních soutěžích, kde získal vesměs 1. ceny – např. Concertino Praga, soutěž K. Kurpinského v Polsku, Markneurkierchen v Německu, Pražské jaro. S velkým úspěchem pro něj skončily soutěže v Paříži a v Římě, kde postoupil až do úzkého čtyřčlenného finále. Jeho nahrávky jsou dnes velmi vyhledávané a uznávané doma i v zahraničí (CD roku 96 v Paříži, Gramy Asia 97 - Soul, Gramy classic 93 – Praha). Jako sólista vystoupil na podiích mnoha zemí včetně USA, Japonska i Anglie. Marie Koupilová-Tichá • *1941 ▪ sólistka ▪ zpěv ▪ soprán
Po absolvování gymnázia ve Slaném vystudovala na Pražské konzervatoři obor zpěv a lesní roh. Hru na lesní roh uplatnila v orchestru v Poděbradech a v Divadelním orchestru Kladno, se kterým je spjata i historie Kladenského symfonického orchestru. Zpívala v Pěveckém sboru Československého rozhlasu a mnoho let ve sboru Státní opery ve Stuttgartu. Zpívala i malá sóla. Zejména v Německu, ale i ve Velké Británii (dvakrát v Londýně), Švýcarsku a Itálii uváděla jako sólistka především tvorbu oratorní či písňovou. S tímto repertoárem vystupuje od roku 1990 až do současnosti i v České republice.
Koncert 08.11.2009 - skladatelé Christoph Wilibald Gluck • 02.07.1714 Eresbach, Bavorsko – 15.11.1787 Vídeň Dnes je Gluckova hudba více ceněna v knihách než na koncertních pódiích, neboť z jeho dvou tuctů oper se dnes hraje jen hrstka, z níž můžeme za repertoárové dílo považovat pouze Orfea a Euridiku (1762). Gluck byl jediným členem rozvětvené rodiny s hudebním talentem. Po studiích v Praze a ve Vídni hodně cestoval se svým urozeným mecenášem po evropských městech, včetně Londýna, kde se setkal s Händlem. Během tohoto období zkomponoval řadu úspěšných oper, což později vedlo k jeho jmenování dvorním hudebníkem ve Vídni, kde se mu dostalo řady poct a kde se oženil s dcerou bankéře. Gluckovým hlavním přínosem divadlu bylo jeho spojení slov a hudby, dramatu a zpěvu do přesvědčivého celku. Árie, recitativy a balety byly nedílnou součástí uměleckého zážitku a opera nebyla pouhým řetězcem sól sólových zpěváků. Gluck se pokoušel dosáhnout určitého druhu hudebního dramatu již století před tím, než tento ideál veřejně proklamoval Wagner. V posledních dvaceti letech svého života Gluck plodně spolupracoval s dramatikem Calzabigim na cyklu nádherných oper z řecké mytologie, např. Alceste (1767), Ifigenie v Aulidě (1774), Ifigenie na Tauridě (1779). Tato díla, prodchnutá nádhernou melodií a výjimečnou dramatičností, byla bouřlivě přijata v Paříži i ve Vídni. Poslední léta Gluckova života byla poznamenána řadou záchvatů mrtvice, které mu bránily v dalším komponování. Pietro Mascagni • 07.12.1863 Livorno – 02.08.1945 Řím Mascagniho otec nesouhlasil se synovou zálibou o hudbu, a proto musel studovat tajně, podporován soucitným strýcem, který mu dokonce poskytl ubytování, když otec chlapce vyhnal. Některé z jeho raných kantát uspěly a zajištěný Mascagni si mohl zaplatit studia v Miláně u Ponchielliho, kde se jedním z jeho nových přátel stal Puccini. Po dvou letech ze školy odešel a vydal se na cesty s kočující operní společností, až se nakonec oženil a v roce 1887 usadil v Cerignole. Rozhodující okamžik jeho života měl brzy následovat. Byl přáteli přesvědčován, aby se zúčastnil soutěže na jednoaktovou operu, a tak v rychlosti zkomponoval verzi Vargova Sedláka kavalíra (Cavalleria Rusticana), příběhu o kruté vášni v sicilské vesnici. V roce 1890 získal první cenu, neboť opera byla s ovacemi přijata na celém světě. Mascagniho následující opera L΄Amico Fritz (1881), křehká romance zasazená do Alsaska, již tak úspěšná nebyla, ale přesto získala alespoň jakýsi ohlas. Méně populární byla i opera I Rantzau. V roce 1895 se stal ředitelem Pesaro Music College, ale opery Guglielmo Ratcliff a Silvano propadají. Úspěšnější byl s operou Iris (1899), která uvádí na scénu japonskou hrdinku před Pucciniho Madame Butterfly. Zbytek desetiletí již byl pouze svědkem neúspěchů. V roce 1903 podnikl katastrofální turné po USA s nekompetentním souborem, které skončilo jeho uvězněním v Bostonu za neplacení účtů. Z Pesaro College byl propuštěn. Dočasný úspěch měl v Jižní Americe a Itálii (1911) s operou Isabeau. Opery Lodoletta (1917) a Il Piccolo Marat (1921) získaly jen minimální ohlas. Poté se Mascagni stává prominentním zastáncem Mussoliniho fašistického režimu a v roce 1929 nahrazuje antifašistu Toscaniniho ve vedení La Scaly. Mascagniho hvězda však nevyhnutelně pohasla spolu s Mussolinim. Výroční uvedení Sedláka kavalíra za řízení Gigliho v roce 1940 zatlačily do pozadí události války, a když fašistický režim padl, uchýlil se Mascagni do chudého hotelu v Římě, kde brzy po skončení války zemřel jako chudý a opovrhovaný.
Koncert 08.11.2009 - skladatelé Giacomo Puccini • 22.12.1858 Lucca – 29.11.1924 Brusel Narodil se v severoitalské Lucce. Bezstarostné dětství mu skončilo již v šesti letech, kdy mu zemřel otec. Jeho hudební vlohy byly brzy tak výrazné, že to rozhodlo o jeho studiu na Instituto musicale Pacini. Tam se mu dostalo přísného a všestranného hudebního vzdělání. A toho hned také prakticky využívá. Hraje na varhany v chrámech a účinkuje v kapelách. Zároveň začíná skládat – nejprve duchovní hudbu. Jednoho dne dorazí za šest hodin pěšky do Pisy, aby byl svědkem provedení Verdiho Aidy. Operou je tak nadšen, že se rozhodne jít studovat na konzervatoř do Milána. Udělá hravě zkoušku a získává i stipendium. Zvláštní je, že sice pochopil a obdivoval Richarda Wagnera, kupodivu však neporozuměl Richardu Straussovi, s nímž měl leccos společného. Nejúspěšnější Pucciniho opery měly za základ literární nebo dramatickou předlohu. Mezi jeho operní díla patří prvotina Le Villi, opery Edgar, Manon Lescaut, La Boheme, Tosca, Madame Butterfly, La fanciulla del West, La Rondine, triptych Il Trittico – Il tabarro, Suor Angelica a Gianni Schicchi, opera Turandot, jejíž premiéra se v milánské La Scale konala až po autorově smrti. Pucciniho pohřeb se stal smuteční událostí pro celou Itálii. Bedřich Smetana • 02.03.1824 Litomyšl – 12.05.1884 Praha Představitel operního romantického stylu v českých zemích se narodil jako syn sládka pivovaru hraběte Valdštejna. Studoval v Jihlavě, Havlíčkově Brodě a v Plzni, v Praze byl žákem slepého Josefa Proksche, u něhož studoval kompozici a virtuózní hru na klavír. V padesátých letech 19. století opustil z existenčních důvodů svou vlast a živil se koncertní a pedagogickou prací ve vzdáleném Švédsku. Teprve po zlomení tzv. Bachova absolutismu a říjnovém Diplomu z roku 1860, k němuž se čeští lidé upínali jako k možnosti česko-rakouského vyrovnání, se otvírá prostor i pro realizaci snah českých umělců. Smetana se vrací, aby pracoval ve prospěch českého umění. V roce 1874 se začala projevovat fyzická i duševní choroba, která byla příčinou skladatelovy smrti. Smetana dožil svůj věk v ústavu pro choromyslné v Praze a byl pochován na Vyšehradském hřbitově. K jeho operní tvorbě patří Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Libuše, Čertova stěna. Vrcholným Smetanovým dílem je Má vlast – cyklus šesti symfonických básní inspirovaný historií, legendami a krajinou Čech. Vzniklo v letech 1874 – 1879. Premiéra se konala 5.11.1882 v Praze na Žofíně. Toto jedinečné dílo napsal Smetana v době, kdy byl již zcela hluchý. Vyšehrad – inspirováno historií hradiště v Praze, Smetana zde nadšeně vykresluje staroslavné knížecí sídlo v plném lesku báje a dějin. Vltava – popis toku nejdelší české řeky, téma připomíná českou lidovou píseň Kočka leze dírou, transponovanou do mollové tóniny. Šárka – inspirováno legendou o Ctiradovi a Šárce. Z českých luhů a hájů – líčí krásy Čech. Tábor – inspirováno husitskými válkami (citace zpěvu Ktož sú boží bojovníci). Tato část vznikla po tříleté přestávce. Jedná se o mohutnou fantazii na bitevní zpěv husitů, k níž se bezprostředně pojí. Blaník jakožto vítězná oslava znovuzrození českého národa, inspirovano legendou o Blanických rytířích. Má vlast se hraje každoročně (12.5. – výročí Smetanova úmrtí) jako první, zahajovací dílo na festivalu klasické hudby Pražské jaro.
