STATUTÁRNÍ ORGÁNY OSOBNÍCH OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ

Universita Karlova Právnická fakulta

Petr Račko

STATUTÁRNÍ ORGÁNY OSOBNÍCH OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr.Stanislav Plíva, CSc.

Katedra: Obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 30. března 2010

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“

………………………….

Děkuji vedoucímu diplomové práce Doc. JUDr. Stanislavu Plívovi CSc. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................................3

1.)

JEDNÁNÍ PODNIKATELE

1.1

Pojmy podnikání a podnikatel ...........................................................................4

1.2

Osobní jednání právnické osoby (statutární orgány) 1.2.1 Charakteristika statutárních orgánů .....................................................................7 1.2.2 Zápis do obchodního rejstříku ...........................................................................14 1.2.3 Vztah statutárního orgánu a společnosti ............................................................16 1.2.4 Podmínky a překážky výkonu funkce................................................................19

2.)

2.1

STATUTÁRNÍ ORGÁNY OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ

Společníci veřejné obchodní společnost 2.1.1 Charakteristika veřejné obchodní společnosti ....................................................22 2.1.2 Koncepce statutárního orgánu ............................................................................24 2.1.3 Vznik a zánik funkce ..........................................................................................27 2.1.4 Práva a povinnosti...............................................................................................32 2.1.5 Odpovědnost .......................................................................................................44

2.2

Komplementáři komanditní společnost 2.2.1 Charakteristika komanditní společnosti..............................................................51 2.2.2 Koncepce statutárního orgánu ............................................................................54 2.2.3 Vznik a zánik funkce ..........................................................................................56 2.2.4 Práva a povinnosti...............................................................................................61 2.2.5 Odpovědnost .......................................................................................................65

-1-

ZÁVĚR .................................................................................................................................68

Seznam literatury ...................................................................................................................70

Seznam pramenů....................................................................................................................72

Seznam zkratek ......................................................................................................................73

Název a shrnutí diplomové práce v anglickém jazyce a seznam klíčových slov ..................74

-2-

ÚVOD Osobní obchodní společnosti mají v naší právní úpravě dlouhou historickou tradici. I přes svůj dlouhý vývoj však zůstává v jejich úpravě několik aplikačních a interpretačních problémů. Smyslem této práce je na tyto sporné body ukázat, analyzovat a zhodnotit je. Tam kde je to možné také naznačit možnost jiné, lepší úpravy. Vedle zaměření na konkrétní problémy tato práce nabízí také ucelený rozbor osobního jednání právnické osoby, charakteristiku statutárních orgánu a jejich vztahu ke společnosti včetně výkladu o podmínkách a překážkách výkonu funkce. Jednotlivé osobní společnosti jsou vyloženy z hlediska jejich hlavních charakteristických znaků. Základem této práce jsou kapitoly, zabývající se koncepcemi statutárního orgánu, jeho právy a povinnosti, stejně jako otázkami odpovědnosti. Mezi hlavní tématické okruhy, na než se tato práce zaměřuje, patří především spor ohledně počtu statutárních orgánu ve společnosti, otázka neslučitelnosti výkonu funkce prokuristy a statutárního orgánu, v minulosti aktuální problematika obsahu institutů náležité a odborné péče, rozsah povinnosti společnosti odmítnou plnění statutárnímu orgánu, odlišný počátek běhu objektivní promlčecí doby u odpovědnosti za škodu podle občanskoprávní a obchodněprávní úpravy a rozsah informační povinnosti komplementářů. Diplomovou práci jsem rozdělil do dvou kapitol. První z nich má spíše všeobecných charakter sloužící k vysvětlení společných obecných prvků právní úpravy, abych se v druhé kapitole vyhnul zbytečnému opakování, které však nelze vzhledem k obdobné úpravě obou osobních společností zcela vyloučit.

-3-

1.

JEDNÁNÍ PODNIKATELE 1.1

Pojmy podnikání a podnikatel

Právo podnikat patří mezi hospodářská, sociální a kulturní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 Listiny, jehož rozsah je omezen čl. 11 odst. 1 a čl. 35 odst. 3 Listiny. S právem podnikat se úzce váže také právo vlastnit majetek, neboť podnikání směřuje ke tvorbě hodnot sloužících k zajištění každodenních životních potřeb. Na druhou stranu je to právě majetek, především ve formě peněz, který je nezbytný k zahájení podnikatelské činnosti. Legální definici pojmu podnikání přináší obchodní zákoník v § 2 odst. 1, kde stanoví, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Pojmovými znaky jsou tedy soustavnost, samostatnost, provádění vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a to vše za účelem dosažení zisku. K tomu, aby hospodářská činnost byla podnikáním podle obchodního zákoníku, musí být tyto znaky naplněny současně. Soustavností rozumíme opak nahodilosti, a proto zde spadají nejen činnosti nepřetržité a trvalé, ale také pravidelně i nepravidelně se opakující, eventuálně i činnost uskutečňovaná jednorázově po delší dobu. Společným jmenovatelem je zde intenzita, která danou činnost posouvá nad hranici nahodilosti či výjimečnosti. Samostatnost jako jeden ze znaků podnikání umožňuje podnikateli, aby si sám rozhodl o předmětu, rozsahu, místě a způsobu svého podnikání. Porušením tohoto pojmového znaku však není, jestliže se podnikatel ocitne pod jednotným řízením v rámci organizované podnikatelské skupiny v důsledku ovládací smlouvy (smluvní koncern) nebo na základě majetkového nabytí účasti v něm (faktický koncern), ovšem za předpokladu, že si zachová právní subjektivitu. Dalším znakem je provádění této činnosti vlastním jménem, který lze nejlépe vymezit na příkladu vztahu mezi společníkem a obchodní společností. Podnikatelem je totiž sama společnost nadaná právní subjektivitou, a tak úkony společníka jménem společnost nezle považovat za podnikání, přestože u osobních společností může veřejnost zmást osobní obchodní firma. Podnikatelem by společník byl pouze v případě,

-4-

kdyby získal podnikatelské oprávnění nezávisle na účasti ve společnosti. Naplnění tohoto znaku nebrání, ani fakt, že podnikatel sice navenek jedná jménem jiné osoby, ale má s touto osobou uzavřenu mandátní smlouvu. Typickým příkladem je výkon advokacie, za předpokladu, že jde o samostatného advokáta. Předposlední znak podnikání představuje odpovědnost, kterou musíme odlišit od podnikatelského rizika, což je kategorie ekonomického charakteru. Z odpovědnosti nám pak vyplývá, že podnikatel je povinen plnit své závazky a při jejich porušení také strpět případný postih. Pod podnikatelským rizikem pak rozumíme nebezpečí, že nebude dosaženo očekávaných ekonomických výsledků a dojde tak ke vzniku ztráty. Soubor pojmových znaků podnikání uzavírá účelové určení, jehož podmínkou není samotné dosažení zisku, nýbrž jen úmysl jej dosáhnout. V opačném případě by totiž nešlo za podnikatele považovat nevýdělečné subjekty spadající pod § 2 písm. b) až d) ObchZ. Kromě těchto pojmových znaků existuje i znak, který působí napříč právními odvětvími, a tím je dovolenost. Podnikáním může být jen činnost, jež není výslovně zakázána a naopak jí nemůže být činnost, která je z pojmu podnikání výslovně vyloučena. Nedovolenou činnost, ale musíme odlišit od činnosti dovolené, ale uskutečňované bez patřičného oprávnění, důsledky čehož upravuje § 3a ObchZ. Obdobnou

definici

podnikání

obsahuje

i

živnostenský

zákon,

když

charakterizuje obsah pojmu živnost. Na rozdíl od obchodního zákoníku je zde rozsah tohoto pojmu zúžen jen na činnosti prováděné na základě tohoto zákona, a tak živností nemůže být činnost prováděná na základě jiných právních předpisů. Bezprostředně po pojmu podnikání upravuje §2 odst. 2 ObchZ další ústřední pojem obchodního práva, a tím je pojem podnikatele, pod nímž obchodní zákoník rozumí čtyři skupiny osob. První skupina je nejformálnější. Určujícím kritériem je zápis v obchodním rejstříku. Podnikatelem je tedy každá osoba (fyzická či právnická) zapsaná v obchodním rejstříku. Nijak nerozhoduje, zda zapsaný subjekt skutečně vyvíjí podnikatelskou činnost, zda má v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání nebo pouze předmět činnosti, ani zda byl zapsán obligatorně nebo na vlastní žádost. Dokonce ani nehraje roli, jestliže zapsaný subjekt nemá oprávnění k podnikání. Okruh osob zapisovaných do obchodního rejstříku vymezuje § 34 ObchZ. Patří sem obchodní společnosti a družstva, zahraniční osoby podle § 21 odst. 4 ObchZ, další

-5-

osoby zapsané na základě zvláštního právního předpisu a fyzické osoby zapisované na vlastní žádost či obligatorně po dosažení stanovené výše výnosů. Tyto fyzické osoby však musí být podnikateli již před zápisem do obchodního rejstříku. Některé právnické osoby označujeme jako podnikatele podle formy, a to proto, že jsou za podnikatele označeni bez ohledu na to, zda provozují podnikatelskou činnost. Řadíme sem společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a družstva založená za jiným účelem než podnikáním. Tuto možnost výslovně stanoví obch. zák. v § 56 odst. 1 a § 221 odst. 1 ObchZ. V takovém případě nelze u podnikatelů podle formy hovořit o předmětu podnikání, nýbrž o předmětu činnosti. Druhou skupinu subjektů spadajících pod pojem podnikatele tvoří fyzické nebo právnické osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění. Zde narozdíl od první skupiny obchodní zákoník výslovně vyžaduje, aby tyto osoby uskutečňovaly podnikatelskou činnost, a to na základě veřejnoprávního oprávnění. Na druhou stranu však nepožaduje1, aby byly zapsány do obchodního rejstříku.

Tato skupina tedy

zahrnuje živnostenské podnikatele nezapsané do obchodního rejstříku. Do třetí skupiny patří fyzické nebo právnické osoby, jež podnikají na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů. Také zde zákon stanoví povinnost podnikat na základě oprávnění a nevyžaduje zápis do obchodního rejstříku. Rozlišujícím znakem vůči druhé skupině je vyloučení působnosti živnostenského zákona2. Osoby takto podnikající odvozují své oprávnění k podnikatelské činnosti od zvláštních zákonů. Typickými příklady podnikatelů fyzických osob této skupiny jsou lékaři, advokáti, notáři, patentový zástupci, soudní exekutoři, znalci, tlumočníci, auditoři, daňoví poradci a z právnických osob pak banky, spořitelní a úvěrní družstva, pojišťovny, burzy, obchodníci s cennými papíry a mnoho dalších. Poslední čtvrtá skupina považuje za podnikatele osoby, jež provozují zemědělskou výrobu a jsou zapsány do evidence podle zvláštního právního předpisu. Původní znění tohoto ustanovení se týkalo pouze fyzických osob, ale zákonem č. 85/2004 Sb. došlo k rozšíření také na právnické osoby. Předpisem, na jehož základě vedou obecní úřady obcí s rozšířenou působnosti evidenci zemědělských podnikatelů, je

1

V § 60 zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) se zřizuje živnostenský rejstřík jako informačním systémem veřejné správy jehož správcem je dosud nezřízený Živnostenský úřad České republiky; zápisy do toho rejstříku nemají konstitutivní povahu. 2 § 3 tamtéž.

-6-

v současnosti zákon č. 252/1997 Sb. o zemědělství. Do této evidence se však nezapisují drobné pěstitelské a chovatelské činnosti ani prodej nezpracovaných pěstitelských a chovatelských výrobků, což znamená, že tyto činnosti nelze považovat za podnikání. Na závěr je nutno zmínit, že zemědělství a drobný prodej s tím spojených produktů nespadají do působnosti živnostenského zákona. Mimo výše probraný § 2 odst. 2 ObchZ stojí ještě jedna skupina osob, kterou lze na základě § 23 ObchZ považovat za podnikatele. Jsou jimi zahraniční osoby které mají právo podnikat v zahraničí. Jejich postavení podnikatele vyplývá z téhož postavení ve svém domovském státě. Právo zahraničních osob podnikat na našem území vzniká až zápisem do obchodního rejstříku, což však neplatí dle § 21 odst. 5 ObchZ pro fyzické osoby, které jsou státními příslušníky EU, EHP a Švýcarské konfederace či pro jejich rodinné příslušníky a také pro další osoby. Zmíněný zápis od obchodního rejstříku má konstitutivní účinky. V tom se projevuje určitá odchylka od ustanovení § 21 odst. 1 ObchZ, podle něhož mohou zahraniční osoby podnikat na našem území za stejných podmínek jako osoby české. Odchylku zde představuje skutečnost, že právo českých osob podnikat se v zásadě neváže na zápis do obchodního rejstříku, ledaže dochází zápisem současně ke vzniku právnické osoby, podnikatele.

1.2

Osobní jednání právnické osoby (statutární orgány) 1.2.1 Charakteristika statutárních orgánů

Jak jsem vysvětlil výše, podnikatelem může být fyzická nebo právnická osoba. Zatímco osobní jednání fyzické osoby podnikatele nečiní v teorii ani praxi zásadní obtíže, u právnických osob narážíme na problém už v samé podstatě jejich existence. Jelikož jde o umělé entity vytvořené pozitivním právem a obdařené právní subjektivitou, závisí možnost právního jednání na tom, zda-li je zákonodárce obdařil způsobilostí k právním úkonům. Původní rakouská koncepce aplikovaná v ABGB sice přiznávala právnickým osobám právní subjektivitu, ale projevit vůli navenek právně relevantním způsobem umožňovala jen v zastoupení fyzickou osobou. Současná úprava přiznává právnickým

-7-

osobám jak právní subjektivitu, tak i způsobilost k právním úkonům, v důsledku čehož mohou právnické osoby projevovat svou vůli bezprostředně svými statutárními orgány. Připravovaný návrh nového občanského zákoníku se vrací k původní rakouské koncepci. Právnické osoby tak již nebudou jednat přímo svými statutárními orgány, nýbrž tyto orgány budou právnické osoby zastupovat, a to ve všech jejich záležitostech. Rozsah zástupčího oprávnění tak bude shodný s rozsahem dnešního generálního jednatelského oprávnění. Pojem statutární orgán ve smyslu § 20 odst. 1 OZ ve spojení s § 13 ObchZ označuje osoby oprávněné činit právní úkony jménem právnické osoby ve všech věcech na základě oprávnění plynoucího ze společenské smlouvy, zakladatelské listiny nebo ze zákona. Takové jednání se považuje za přímé jednání společnosti. Přesto však přímé (osobní) jednání není jediným možným jednáním právnických osob, neboť ty mohou jednat i nepřímo, prostřednictvím zástupce. Ten projevuje vlastní vůli, avšak jménem a na účet zastoupeného. Zástupce pak v žádném případě nezastupuje statutární orgán, neboť ten není nadán právní subjektivitou, nýbrž zastupuje samu společnost. Nežli se budeme zabývat jednatelským oprávněním statutárních orgánů, je třeba na tomto místě ve stručnosti vyložit druhy a význam zastoupení podnikatele ve vztahu ke statutárním orgánům. Podle právních skutečností s nimiž právní normy spojují vznik, změnu a zánik zastoupení rozlišujeme zastoupení smluvní, kde je touto skutečností smlouva nebo zastoupení zákonné vznikající ze zákona či z rozhodnutí státního orgánu. Obecnou úpravu obsahuje část první hlavy třetí občanského zákoníku. Smluvnímu zastoupení jsou vyhrazeny § 31 a násl. OZ, kdežto zákonnému zastoupení § 23 a násl.OZ3. Pod smluvní zastoupení řadíme jednak zastoupení na základě dohody o plné moci a také prokuru4, jako zvláštní druh plné moci speciálně upravenou v § 14 ObchZ. Obzvláště prokurista může výrazně ulehčit pracovní zatížení statutárního orgánu svým zmocněním k provádění všech právních úkonů, k nimž dochází při provozu podniku. Výčet druhů zákonného zastoupení je širší. Patří sem dle §13 odst. 3 ObchZ zákonné zmocnění vedoucího organizační složky podniku zapsaného v obchodním 3

4

Kapitola „Zákonné zastoupení“ sice v občanském zákoníku začíná až od § 26, avšak přes svůj obecný název se jedná o zvláštní úpravu zákonného zastoupení omezenou pouze na fyzické osoby bez plné způsobilosti k právním úkonům. De lege ferenda bude prokura jako tradiční institut obchodního práva nově zařazena do občanského zákoníku v souvislosti s připravovanou rekodifikací soukromého práva.

-8-

rejstříku, činit za podnikatele, kterým je společnost, veškeré právní úkony týkající se této složky. Dále pak na základě § 15 ObchZ zmocnění osoby pověřené určitou činností při provozování podniku ke všem úkonům, k nímž při této činnosti obvykle dochází. O zákonné zastoupení se jedná také dle § 64 ObchZ v rámci jednání jménem společnosti před jejím vznikem. Před novelizací tohoto ustanovení byli k takovému jednání oprávněni pouze zakladatelé, současná úprava však umožňuje komukoliv jednat jménem předspolečnosti, která je však z takového jednání zavázána od počátku pouze, pokud je do 3 měsíců od svého vzniku schváleno. Posledním druhem zákonného zastoupení je nezmocněné jednatelství upravené v § 16 ObchZ, jehož úloha je dnes spíše jen okrajová. Význam institutu zastoupení pro statutární orgán spočívá v tom, že mu umožňuje zvládat každodenní množství právních úkonů, aniž by každý z nich musel sám realizovat. Než-li bude pojednáno o generálním jednatelské oprávnění, je třeba vyložit rozdíl mezi rozhodováním, obchodním vedením a jednáním podnikatele. Pod rozhodováním rozumíme proces vytváření vůle uvnitř společnosti, zatímco obchodní vedení představuje ekonomické a personální řízení společnosti. Obě tyto činnosti jsou orientovány dovnitř společnosti, naproti tomu jednání podnikatele spočívá v provádění právních úkonů vůči třetím osobám. Panuje však mezi nimi úzký kauzální vztah, neboť nejprve se musí vytvořit obecná vůle, na jejímž základě dojde ke konkrétnímu obchodnímu rozhodnutí, které následně vyústí v právní úkon (např.: smlouva). Základním znakem statutárního orgánu je jeho generální jednatelské oprávnění, čímž se odlišuje od evropského pojetí. Podle tohoto pojetí se pod statutárními orgány rozumí všechny orgány společnosti zřizované povinně ze zákona, stanov nebo vnitřního předpisu, přičemž není rozhodné, zda tyto orgány mají či nemají jednatelské oprávnění. Používají-li tedy předpisy evropského práva pojmu orgán, rozumí jim každý orgán společnosti. Hovoří-li o orgánech oprávněných jednat jménem společnosti, nemyslí jimi pouze orgány s generálním jednatelským oprávněním. Generální jednatelské oprávnění je neomezené. Statutární orgán smí jednat ve všech věcech společnosti a není limitován předmětem jejího podnikání5. Společnost tedy zavazuje také jednání statutárního orgánu překračující předmět jejího podnikání. 5

Obdobně s § 13 odst. 4 ObchZ také čl. 9 odst. 1 První směrnice.

-9-

To neplatí podle § 13 odst. 4. ObchZ v případě, že statutární orgán překročil působnost, kterou mu svěřil nebo dovoluje svěřit zákon. V některých zahraničních úpravách se vyskytovalo podstatně odlišné pojetí jednatelského oprávnění. Především anglické a americké právo zastávající doktrínu ultra vires6 umožňovalo jednání statutárního orgánu pouze v rozsahu předmětu podnikání uvedeného ve společenské smlouvě (memorandum of association)7. Tradiční americké pojetí této doktríny v období 18-19.století vycházelo z koncepce právnické osoby jako umělé entity, jejíž právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům jsou založeny na základě zvláštní listiny práv (výsad) udělené zákonodárcem každé jednotlivé právnické osobě. Stejným způsobem zákonodárce garantoval také monopolní podnikání různého druhu, typicky železniční dopravu. Společnost pak byla oprávněna pouze k právním úkonům souvisejícím s předmětem jejího podnikání. Teprve v průběhu 19. století se začínají vytvářet právní předpisy všeobecně upravující vznik obchodních společností. S rozvojem řemeslné výroby a zvyšujícím se počtem společností stoupá v 80.letech 19. století tlak na uvolnění doktríny ultra vires, která brání společnostem v dalším rozvoji. Americké soudy začínají rozhodovat liberálněji. Mnoho právních úkonů, které by nebyly možné ještě v polovině 19. stolení nyní soudy v jednotlivých případech uznávají jako jednání uskutečněná intra vires. Posledním zastáncem pozvolna překonávané doktríny ultra vires byl Nejvyšší soud Spojených států amerických. Nicméně koncem první třetiny 20. století byla již doktrína ultra vires, i přes jeho snahu, v oblasti práva obchodních společností překonána. Další znak generálního jednatelského oprávnění představuje neomezitelnost navenek. Obchodní zákoník sice umožňuje, aby společenská smlouva, stanovy, nebo rozhodnutí valné hromady či dozorčí rady, omezilo jednatelské oprávnění statutárního orgánu8, ale bez účinků vůči třetím osobám. Ze znění § 13 odst. 5 ObchZ vyplývá, že ani nedostatek dobré víry třetí osoby nebo zveřejnění tohoto omezení, nemá vliv na absenci účinků navenek9. V tomto smyslu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém

6

Martin E., Oxford Dictionary of Law, 5th Revised edition, Oxford University Press Paperback; 2003, str. 513. 7 Horwitz M., The Transformation of American Law 1870 – 1960: The Crisis of Legal Ortodoxy. New York: Oxford University Press Paperback, 1994, str. 77-78. 8 § 85 odst. 2 , § 133 odst. 2, § 191 odst. 2 ObchZ 9 Obdobně s § 13 odst. 5 ObchZ také čl. 9 odst. 2 První směrnice

- 10 -

rozhodnutí sp.zn.: 29 Odo 34/2004: „...omezení jednatelského oprávnění společenskou smlouvou, stanovami nebo usnesením valné hromady společnosti s ručením omezeným je neúčinné vůči třetím osobám, neváže neúčinnost omezení na dobrou víru třetích osob, ale platí bez ohledu na to, zda třetí osoba o omezení jednatelského oprávnění věděla. Takové omezení nelze, právě proto, že nemá účinky ve vztahu ke třetím osobám, zapsat do obchodního rejstříku, a proto se ve vztahu k němu nemůže ani uplatnit princip důvěry v zápis do obchodního rejstříku.“ V běžné praxi se setkáváme s omezeními jednatelského oprávnění na určité druhy jednání, na určité místo, případně se vyžaduje souhlas jiného orgánu společnosti. Přestože omezení jednatelského oprávnění nemá účinky navenek, působí dovnitř společnosti. Překročení tohoto omezení má za následek vznik odpovědnosti statutárního orgánu za škodu vůči společnosti a případně také nemožnost poskytnutí některých plnění ve prospěch statutárního orgánu podle § 66 odst. 3 ObchZ. Další postih by bylo nutno ve smlouvě o výkonu funkce výslovně sjednat. V předchozích odstavcích bylo vyloženo omezení jednatelského oprávnění, od něj však musíme odlišit stanovení způsobu, jakým statutární orgán jménem právnické osoby jedná. Společenská smlouva nebo stanovy mohou obsahovat jiný způsob jednání statutárního orgánu, než stanoví zákon10. Ustanovení společenské smlouvy, které ukládá společné jednání více členů kolektivního statutárního orgánu nelze ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 29 Odo 198/2002 považovat za omezení jednatelského oprávnění, nýbrž za určení způsobu jednání. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil názor, že: „Je třeba zdůraznit, že případy, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., neboť v tomto případě jde o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák.“ Omezení práva jednat jménem společnosti se do obchodního rejstříku nezapisuje, narozdíl od stanovení způsobu jednání11, a proto se účinky pozitivní stránky materiálního principu publicity zápisů v obchodním rejstříku12 uplatní jen pro zapsaný 10

§ 85 odst. 2, § 101 odst. 1, § 133 odst. 1, §191 odst. 1 ObchZ. §35 písm. f) tamtéž. 12 §29 odst. 2 tamtéž.. 11

- 11 -

způsob jednání. V případě, že by si společnost nechala zapsat omezení jednatelského oprávnění do obchodního rejstříku a považovala je za stanovení způsobu jednání, nemůže se podle § 13 odst. 5 ObchZ domáhat účinků takového omezení vůči třetím osobám, i když bylo tímto způsobem zveřejněno. Naproti tomu řádně zapsané stanovení způsobu, jaký statutární orgán jedná, je účinné vůči každému od okamžiku zveřejnění tohoto zápisu, nebo i dříve, pokud zapsaný subjekt prokáže, že druhé straně bylo provedení zápisu již známo. Institut dobré víry zde působí jako limit účinků principu publicity. Materiální princip publicity se uplatní pouze u deklaratorních zápisů, tedy těch, které pouze deklarují skutečnost, která již objektivně nastala a uvádějí v soulad stav zápisu se skutečností. Skrze tento princip pak zjišťujeme, kdy nabývá zapsaná skutečnost účinků vůči třetím osobám. U konstitutivních zápisů, s nimiž zákon spojuje vznik, změnu či zánik práv a povinností nebo samotné právní subjektivity, není takové rozlišování na účinky působící dovnitř a vně společnosti možné. Nově vzniklá společnost v důsledku konstitutivního účinku zápisu do obchodního rejstříku nabývá právní subjektivitu tímto okamžikem a to vůči všem. Na druhou stranu, v případě deklaratorního zápisu statutárního orgánu, musíme rozlišit okamžik vzniku funkce od okamžiku, kdy tento vznik bude účinný vůči třetím osobám. V tomto je rozhodující dobrá víra každé konkrétní třetí osoby. Z hlediska negativní stránky materiální publicity nemůže společnost namítat skutečný stav proti třetí osobě, která jedná v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku. Uzavře-li třetí osoba smlouvu s bývalým statutárním orgánem, vycházejíc z výpisu z obchodního rejstříku, kde je tato osoba jako statutární orgán stále ještě uvedena a nedozvěděla-li se odjinud o provedené změně, pak taková smlouva společnost zavazuje, jako kdyby byla uzavřena s nově zvoleným statutárním orgánem. Třetí osoba je tak ve své dobré víře chráněna a změna statutárního orgánu není vůči ní účinná. Na druhou stranu, pokud by se třetí osoba v téže situaci dozvěděla o provedené změně statutárního orgánu, mohla by společnost nedostatek dobré víry namítat a závaznost smlouvy pro sebe vyloučit. Odlišení omezení jednatelského oprávnění od stanovení způsobu jednání činí v praxi časté potíže, přitom možné následky takové záměny začínají od odpovědnosti za škodu a končí u neplatnosti právního úkonu. Typickými příklady, jak lze stanovit

- 12 -

způsob jednání statutárního orgánu, představuje určení společného jednání všech nebo jen některých členů statutárního orgánu, nebo určení, že každý člen smí jednat samostatně, anebo si lze ve stanovách či společenské smlouvě vymínit, že v některých záležitostech smí jednat členové samostatně, ale v jiných věcech pouze společně. V první třetině 90. let se často vyskytovaly případy, kdy rejstříkové soudy zapisovaly společné jednání jednatele a prokuristy jako možný způsob jednání společnosti. Od této praxe se upustilo po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn.: 7 Cmo 55/99, který takové směšování jednání jménem společnosti a za společnost označil za nepřípustné, neboť učinění statutárního orgánu závislým na součinnosti s prokuristou, by ve svém

důsledku vedlo k omezení jednatelského oprávnění

statutárního orgánu. V tomto rozhodnutí Vrchní soud přímo vyslovil, že: „Za způsob podepisování prokuristy tedy nelze považovat údaj o tom, že podepisuje společně se statutárním orgánem.“ Obchodní zákoník určuje statutární orgány pro obchodní společnosti a družstva. Tato úprava má převážně kogentní charakter, a tak nelze v zakladatelském dokumentu nebo vnitřním předpise vytvořit zcela novou kategorii statutárních orgánů. Kromě obchodního zákoníku upravují zvláštní zákony jiné právnické osoby a jejich statutární orgány13. K určení statutárního orgánu jinak než přímo zákonem, v dochází jen v případě, kdy zákon sám žádný statutární orgán výslovně neupravuje a přenechá to na zakladateli příslušné právnické osoby14. Statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti jsou podle § 85 odst. 1 ObchZ všichni její společníci. Společenská smlouva může stanovit, že statutárním orgánem jsou jen někteří, nebo dokonce jen jeden její společník. Pokud statutární orgán tvoří dva a více společníků, jde o orgán kolektivní. Je-li tvořen jen jedním společníkem, hovoříme o orgánu monokratickém. O teoretických sporech ohledně monokratických a kolektivních statutárních orgánu bude pojednáno ve zvláštní kapitole u veřejné obchodní společnost. U komanditní společnosti obchodní zákoník v § 93 odst. 1 označuje za statutární orgán všechny komplementáře, vzhledem k jejich neomezenému 13

§ 12 zákona č. 77/1997 Sb. o státním podniku upravuje jako statutární orgán ředitele § 13 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů stanoví že statutárním orgánem společenství vlastníku jednotek je výbor nebo pověřený vlastník § 9 odst. 1 zákona č.483/1991 Sb. o České televizi upravuje jako statutární orgán generálního ředitele 14 § 20g, §20h občanského zákoníku týkající se zájmového sdružení právnických osob § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích § 10 odst. 3 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech

- 13 -

ručení a užšímu vztahu ke společnosti. Ti tak tvoří statutární orgán kolektivní. Použiji-li na komanditní společnost přiměřeně ustanovení o veřejné obchodní společnosti na základě § 93 odst. 4 ObchZ, docházím k závěru, že stanoví-li tak společenská smlouva, může být statutárním orgánem i jeden nebo několik komplementářů. Komanditisté však ve statutárním orgánu nikdy působit nemohou. V závěru této kapitoly je třeba stručně zmínit vztah likvidátora a statutárního orgánu. Likvidátor je na základě § 71 odst. 5 ObchZ orgánem společnosti15 odpovědným za výkon své působnosti stejným způsobem, jako členové statutárního orgánu. Není však statutárním orgánem. Jmenováním likvidátora

není existence

statutárního orgánu v žádném případě ukončena. Okamžikem jmenování pouze přechází na likvidátora působnost statutárního orgánu v míře nezbytné pro provedení likvidace16. Statutární orgán je tak oprávněn vykonávat svou působnost pouze v rozsahu, v jakém nepřešla na likvidátora. Rozsah úkonů, ke kterým je likvidátor jménem společnosti oprávněn, se omezuje pouze na ty, které směřují k likvidaci společnosti. Podrobnější výčet jednotlivých druhů úkonů pak obsahuje § 72 odst. 1 ObchZ.

1.2.2 Zápis do obchodního rejstříku Zápis do obchodního rejstříku má konstitutivní význam pro vznik společnosti a do novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 142/1996 Sb.17 platily konstitutivní účinky zápisu statutárního orgánu i pro vznik jeho jednatelského oprávnění. Od 1.7. 1996 má však zápis ve vztahu ke statutárnímu orgánu účinky pouze deklaratorní. Přestože se tedy den vzniku a zániku funkce statutárního orgánu podle § 35 písm. f) ObchZ zapisuje do obchodního rejstříku, má tento orgán oprávnění jednat jménem společnosti již od vzniku své funkce. Jediným případem, kdy má zápis konstitutivní účinky ve vztahu k statutárním orgánům, je zápis společnosti do obchodního rejstříku. Tímto zápisem společnost vzniká a první statutární orgán tak nabývá svá práva a povinnosti od tohoto dne. Zápis společnosti do obchodního rejstříku je však nutno odlišovat od zápisu statutárního 15

K postavení likvidátora lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.: 29 Cdo 2735/99 „Likvidátor je orgánem společnosti, ale není jejím statutárním orgánem.“ 16 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 700/2007 " Jedním z případů, kdy zvláštní zákon zakládá oprávnění jednat za právnickou osobu, je vstup právnické osoby do likvidace, kdy přechází na likvidátora jeho jmenováním v rámci ustanovení § 72 odst. 1 obch. zák. působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti (§ 70 odst. 3 obch. zák.)." 17 Novela § 13 odst. 2 ObchZ vypustila slova „...je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku.“

- 14 -

orgánu a změn jeho členů v průběhu existence společnosti. Takové zápisy pak mají pouze deklaratorní účinky. Ode dne vzniku své funkce je statutární orgán oprávněn jednat jménem společnosti. Vyvstává však otázka, jak může člen takto vzniklého orgánu prokázat svá oprávnění vůči třetím osobám ještě před zveřejněním zápisu vzniku funkce do obchodního rejstříku. V praxi totiž většina společností, především bank, bude považovat za rozhodující stav zapsaný v rejstříku. V případě veřejné obchodní společnosti, by se nově ustavený člen statutárního orgánu mohl prokázat kopií dohody společníků o změně společenské smlouvy. Dalším možností, je předložit písemnost prokazující odstoupení společníka, který byl jediným statutárním orgánem. Účinností takového odstoupení se totiž podle § 85 odst. 3 ObchZ stávají statutárním orgánem všichni ostatní společníci. Otázkou ovšem zůstává nakolik by takové písemnosti třetí osoba věřila, či zda-li by vůbec pochopila její důsledky. Na komanditní společnost se dle § 93 odst. 4 ObchZ přiměřeně použijí ustanovení o veřejné obchodní společnosti s tím rozdílem, že při odstoupení komplementáře jako monokratického statutárního orgánu nabývají toto postavení pouze ostatní komplementáři, nikoliv komanditisté. U společnosti s ručením omezeným by se nový jednatel mohl prokázat usnesením valné hromady podle § 127 odst. 1 písm. f) ObchZ nebo usnesením mimo valnou hromadu podle § 130 ObchZ popřípadě písemným rozhodnutím jediného společníka na základě § 132 ObchZ. Nový člen představenstva akciové společnosti by se mohl podle § 194 odst. 1 ObchZ prokázat usnesením valné hromady nebo dozorčí rady, případně písemným rozhodnutím jediného akcionáře podle § 190 odst. 1 ObchZ. V případě družstva by mohlo jít o usnesení členské schůze na základě § 239 odst. 4 písm. b) ObchZ, nebo o doklad potvrzující účinné odstoupení člena v případě nástupu náhradníka dle § 248 odst. 2 ObchZ a jestliže náhradník nebyl zvolen, lze použít rozhodnutí o jmenování zastupujícího člena podle § 248 odst. 3 ObchZ. Hovořil-li jsem v předchozích odstavcích o možnostech, jakými se může statutární orgán prokázat před zápisem do obchodního rejstříku, je nutné se na tomto místě také zmínit o možnostech jednání statutárního orgánu buď po skončení jeho funkce, nebo po zveřejnění zápisu dne skončení jejího výkonu.

- 15 -

V prvním případě je možné, aby úkony statutárního orgánu sice odvolaného, ale stále zapsaného, zavazovaly společnost. Děje se tak v důsledku uplatnění negativní stránky materiálního principu publicity dle § 29 odst. 1 ObchZ s ohledem na ochranu dobré víry třetích osob v zápis v obchodním rejstříku. Toto ustanovení se však neuplatní, prokáže-li ten jehož se zápis týká, že třetí osoba věděla o nedostatku oprávnění bývalého statutárního orgánu. V druhém případě není vyloučeno, aby jednání bývalého statutárního orgánu mělo závaznost pro společnost, za předpokladu, že by bylo možné je podřadit pod zákonné zastoupení dle § 15 ObchZ. Tato situace by mohl nastat, pokud by bývalý člen statutárního orgánu přešel na nižší, nicméně stále řídící pozici (ředitele, vedoucího, náměstka). U osobních obchodních společnost typických svou jednodušší strukturou půjde obvykle o vedoucího nákupu a prodeje nebo vedoucího zásobování.

1.2.3 Vztah statutárního orgánu a společnosti Vztah statutárního orgánu a společnosti upravuje § 66 odst. 2 ObchZ, podle něhož se na poměr mezi těmito subjekty přiměřeně použijí ustanovení o mandátní smlouvě, pokud strany nevyužijí právo sjednat si smlouvu o výkonu funkce, v níž by podrobně upravily vzájemná práva a povinnosti. Pro vznik vztahu mezi orgánem a společností však není určující zda tato smlouva byla uzavřena či nikoliv. Statutární orgán je nedílnou součástí společnosti již od jejího vzniku a osoby působící ve statutárním orgánu nabývají své postavení buď současně se vznikem společnosti, nebo později dnem vzniku jejich funkce. Z těchto důvodů se bude jejich vzájemný vztah řídit přiměřeně úpravou mandátní smlouvy v § 566 a násl. ObchZ, a to až do účinnosti případné smlouvy o výkonu funkce. Z ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě plyne, že člen statutárního orgánu má nárok především na úplatu. Nic však nebrání tomu, aby se strany dohodly na bezplatném (čestném) výkonu funkce. Taková dohoda by musela splňovat požadavek písemné formy stanovený v § 66 odst. 2 ObchZ. Kromě úplaty má dále nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s výkonem funkce. V praxi půjde nejčastěji o cestovní výdaje a účty za využití telekomunikačních služeb. Jelikož se ustanovení o mandátní smlouvě použijí pouze přiměřeně, existují zde určité odchylky. Jednu z nejvýznamnějších představuje nepoužitelnost § 568 odst 1.

- 16 -

ObchZ, podle něhož se u mandatáře nevyžaduje osobní výkon jeho povinností. Tato odchylka vyplývá z § 66 odst. 2 ObchZ, který upravuje závazek k výkonu funkce jako závazkem osobní povahy. Člen statutárního orgánu se proto nemůže nechat k výkonu celé své funkce zastoupit. Nic mu však nebrání udělit zmocněnci plnou moc k provedení jednotlivých úkonů nebo druhů úkonů. Nutno však poznamenat, že zmocněnec by v tomto případě nezastupoval statutární orgán, ale samu společnost. Požadavek osobního výkonu funkce vychází z rozdílu mezi statutární orgánem a mandatářem, kdy statutární orgán projevuje vůli společnosti, zatímco mandatář projevuje vůli vlastní. Další příklad, kdy se nepoužije ustanovení o mandátní smlouvě souvisí s kvalitou výkonu funkce člena statutárního orgánu. Pro mandatáře obchodní zákoník stanoví v § 567 odst. 1 povinnost postupovat s odbornou péči, avšak §79a ObchZ vyžaduje po společnících18, aby při výkonu funkce postupovali s péči řádného hospodáře. Obsah obou pojmů je rozdílný. Řádný hospodář nemusí mít nutně odbornost na úrovni profesionála v oboru, stačí když má základy nutné k výkonu své funkce a dovede rozpoznat, ve kterých záležitostech se má obrátit na profesionála s žádostí o odbornou radu. Navíc pouto mezi institutem řádného hospodáře a společností je užší, než by tomu bylo u osoby vykonávající svou funkci s odbornou péči, neboť je obohaceno o prvek loajality. Návrh nového občanského zákoníku v § 154 odst. 1 již výslovně zakotvuje jako součást povinnost péče řádného hospodáře jak loajalitu, tak i pečlivost. Přestože zákon upravuje základy vztahu statutárního orgánu a společnosti, je v praxi výhodnější sjednat si individuální smluvní úpravu vzájemných práv a povinnosti, jak to umožňuje § 66 odst. 2 ObchZ. Smlouva o výkonu funkce představuje podle § 261 odst. 3 písm. f) ObchZ tzv. absolutní obchod. Vždy se tedy bude řídit režimem obchodního zákoníku. Ten pro ni stanoví povinnost písemné formy. Prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce se lze odchýlit od ustanovení o mandátní smlouvě, nikoliv však od kogentních ustanovení upravující postavení statutárního orgánu ve společnosti.

18

Povinnost výkonu působnosti statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře se týká statutárních orgánů všech obchodních společnosti. Pro komanditní společnost se toho lze dovodit z § 93 odst. 4 ObchZ, pro společnost s ručením omezeným z § 135 odst. 2 ObchZ a pro akciovou společnost § 194 odst. 5 ObchZ.

- 17 -

Specifickým rysem této smlouvy jsou její subjekty. Na jedné straně stojí nový člen statutárního orgánu, na druhé straně statutární orgán jednající jménem společnosti. Zákon stanoví jako podmínku účinnosti smlouvy souhlas valného hromady nebo většiny společníku neomezeně ručících za závazky společnosti. Tento souhlas pak působí jako korektiv, který dohlíží na to, aby byl při uzavírání smlouvy o výkonu funkce prosazen zájem společnosti a nedocházelo ke sjednání nepřiměřeně vysokých odměn. Obchodní zákoník nerozlišuje, zda-li se souhlas dává před či po uzavření smlouvy. V případě, že by byl souhlas dán k návrhu smlouvy před jejím uzavřením, bude nutné smlouvu uzavřít v nezměněném znění a smlouva nabude účinnosti nejdříve ustavením člena statutárního orgánu do funkce. Bude-li dán souhlas až po uzavření smlouvy, nabývá účinnosti nejdříve dnem tohoto souhlasu. Smlouvu o výkonu funkce nelze zaměňovat s tzv. manažerskou smlouvou uzavíranou mezi společností a vedoucím zaměstnancem v režimu zákoníku práce. Protože výkon funkce statutárního orgánu není závislou činností, nezle jej vykonávat v pracovním poměru. Tím není vyloučeno, aby osoba, která je členem statutárního orgánu byla současně vedoucím zaměstnancem, ale s jasně definovanými a oddělenými povinnostmi mezi oběma postaveními. Otázkou použití zákoníku práce na činnost statutárního orgánu se zabýval Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp.zn.: 6 Cdo 108/92

19

v němž došel k závěru, že: „Činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho

člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem.“ Dle názoru soudu funkci statutárního orgánu nelze považovat za druh práce, neboť vznik, obsah i zánik této funkce je upraven v obchodním zákoníku, nikoliv v pracovněprávních předpisech.

19

V projednávaném sporu se žalobkyně, která zastávala v s.r.o. funkci jak statutárního orgánu, tak i zaměstnance, domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, úhradu dlužné mzdy a dalších nákladů. Zatímco okresní soud dal žalobkyni za pravdu, odvolací krajský soud zamítl všechny její nároky s odůvodněním že pracovní poměr podle tehdejší a dnes již neplatné právní úpravy nikdy nevznikl. Proti tomu podala žalobkyně dovolání jemuž bylo Vrchním soudem v Praze vyhověno, neboť předmětem pracovní smlouvy byl jiný druh práce než činnost statutárního orgánu společnosti.

- 18 -

1.2.4 Podmínky a překážky výkonu funkce K tomu, aby se osoba mohla stát statutárním orgánem, musí splňovat zákonem stanovené předpoklady, které se liší u osobních a kapitálových společností. U prvně jmenovaných může být statutárním orgánem pouze společník, zatímco druhá skupina je otevřená i pro osoby stojící zcela mimo společnost. To umožňuje kapitálovým společnostem hledat odborníky na řízení společnosti mimo její členskou základu. Osobní společnosti však nejsou omezením v tomto ohledu nijak výrazně znevýhodněny. Jejich statutární orgán je svým současným postavením společníka více spjat se svou společností, což odpovídá jejímu osobnímu charakteru. Pouze u osobních společností je možné, aby statutárním orgánem byla právnická osoba. V rámci kapitálových společností je okruh osob zúžen jen na osoby fyzické. Je-li společníkem právnická osoba, vykonává práva a povinnosti spojená s účastí ve společnosti její statutární orgán, případně jím pověřený zástupce. Vzhledem k tomu, že výkon funkce statutárního orgánu je činností osobní povahy, vždy ji v konečném důsledku vykonává konkrétní fyzická osoba. Pro osobní společnosti, jsou jak pozitivní, tak i negativní předpoklady výkonu funkce určeny odkazem na živnostenský zákon. Ustanovení § 6 ŽivZ upravuje všeobecné podmínky provozování živnosti a § 8 ŽivZ stanoví překážky provozování živnosti. Pro kapitálové společnosti zařadil zákonodárce pozitivní předpoklady přímo do ustanovení § 194 odst. 7 ObchZ. Na negativní předpoklady však odkaz na živnostenský zákon ponechal. Jako první předpoklad zákon stanoví dosažení věku 18 let. Přesné číselné určení věku vylučuje pochybnosti ohledně předčasného nabytí zletilosti uzavřením manželství, Nijak tedy nezáleží na tom, zda-li osoba nabyla zletilosti dříve, pokud stále ještě nedosáhla 18. rok věku. Druhou podmínku představuje způsobilost k právním úkonům. V plném rozsahu se nabývá až dosažením zletilosti nebo uzavřením manželství nezletilcem. V důsledku duševní poruchy nebo nadměrného požívání alkoholických nápojů, omamných látek či jedů, lze v řízení o způsobilosti k právním úkonům podle § 186 a násl. OSŘ fyzickou osobu této způsobilosti zbavit, nebo ji alespoň omezit. Právní mocí rozsudku, jímž je fyzická osoba omezena nebo zbavena způsobilosti k právním úkonům, zaniká tedy jedna z podmínek pro výkon funkce a statutární orgán tak bez dalšího ztrácí svou

- 19 -

funkci. Tato omezení či zbavení způsobilosti má u osobních společností vliv současně na postavení společníka. Jestliže je totiž některý ze společníků omezen či zbaven způsobilosti k právním úkonům, dochází ke zrušení společnosti dle § 88 odst. 1 písm. h) OSŘ. Zbývající společníci však mají možnost dohodou o změně společenské smlouvy zachovat existenci společnosti, avšak bez společníka, jehož se důvod zániku týká. Třetí podmínkou výkonu funkce je bezúhonnost ve smyslu § 6 odst. 2 ŽivZ. Za bezúhonného se nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen buď, pro jakýkoliv úmyslný trestný čin k trestu nepodmíněného odnětí svobody nejméně na jeden rok, nebo pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním. Podmínka je splněna, pokud pachatel trestný čin spáchá, ale hledí se na něj jako by nebyl odsouzen. Novela živnostenského zákona provedená zákonem č. 130/2008 Sb. změnila původní ustanovení § 6 odst. 2. Nově již není překážkou bezúhonnosti spáchání nedbalostního trestního činu, jehož skutková podstata souvisí s předmětem podnikání. Obecné překážky výkonu funkce jsou stanoveny v § 38l ObchZ. Smyslem toho ustanovení je zabránit neúspěšným osobám, jejichž účast přivedla společnost k úpadku v účasti na orgánech dalších společností. Zákaz se vztahuje nejen na statutární orgány, ale také na jiné orgány právnické osoby, která je podnikatelem. Působila-li osoba ve funkci statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu společnosti ve lhůtě jednoho roku zpětně působící od podání insolvenčního návrhu, nebo od vzniku povinnosti tento návrh podat20, nesmí po dobu 3 let žádnou z těchto funkcí vykonávat. Běh tohoto tříletého zákazu počíná od právní moci usnesení o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení, či proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, a nebo od právní moci usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku21. K těmto překážkám se nepřihlédne, byl-li konkurz zrušen z jiných než uvedených důvodů. Dále se překážka nevztahuje na nově zvolené osoby po prohlášení konkurzu proto, aby bylo vůbec možno zajistit personální obsazení orgánů společnosti. Stejně tak se nevztahuje na osoby, které se určovací žalobou domohly výroku, podle něhož vykonávaly svou funkci s péčí řádného hospodáře.

20

21

Podání insolvenčního návrh upravuje § 97 InsZ a spojuje s ním účinky zahájení insolvenčního řízení; povinnost dlužníka podat insolvenční návrh vzniká poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Usnesení o zrušení konkurzu z těchto důvodů upravuje § 308 odst. 1 písm. c), d) tamtéž a usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu § 144 tamtéž.

- 20 -

Neuplatní-li se žádná z výše uvedených výjimek, zákon umožňuje ustavení nebo potvrzení dotčené osoby do funkce, jestliže byl příslušný orgán společnosti na konkrétní překážku upozorněn, ale i přesto se zvolením nebo jmenováním do funkce vyslovil kvalifikovaný souhlas. Pro potvrzení jmenování nebo volby statutárního orgánu však § 38l odst. 6 ObchZ určuje lhůtu 3 měsíců, jejíž posledním dnem výkon funkce zaniká. U osobních společností se ustavení nebo potvrzení osoby ve funkci uskuteční písemnou dohodou společníků s úředně ověřenými podpisy. V právní teorii zastávají někteří autoři22 názor, že tatáž osoba nemůže v téže společnosti současně zastávat postavení statutárního orgánu a prokuristy zastupujícího tutéž společnost. Tato myšlenka sice nemá výslovný podklad v zákoně, nicméně její logický základ je přesvědčivý. Je-li osoba statutárním orgánem, pak činní vůči třetím osobám právní úkony jménem společnosti ve všech věcech a její jednání je přímým (osobním) jednáním této společnosti. Naproti tomu prokura představuje zvláštní druh plné moci, v jejímž rámci jedná prokurista jako zástupce společnosti. Rozsah prokuristova zástupčího oprávnění je pak omezen pouze na úkony, k nimž dochází při provozu podniku. Neslučitelnost plyne podle T. Dvořáka z povahy věci. Dovozuje ji z požadavku ochrany práv třetích osob: „… a jak by k tomu přišla třetí osoba, která vycházejíc z toho, že uzavírá smlouvu s osobou jednající jako statutární orgán, by byla takto podvedena, neboť by tato osoba jednala jako prokurista ve věci, ke které by nebyla oprávněna? Takovým pokusům o zjevně obmyslné jednání musí právo důsledně čelit.“ Přestože s výše zmíněným názorem souhlasím, zdůraznil bych jako základ neslučitelnosti především odlišnou povahu obou způsobů jednání a odlišný rozsah jednatelského a zástupčího oprávnění. K nejistotě u třetích osob by samozřejmě mohlo dojít, avšak v tomto ohledu zde můžeme aplikovat § 14 odst. 5 ObchZ upravující způsob podepisování prokuristy. K jeho je třeba citovat sporné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn.: 5 Cmo 308/94: „Součástí podpisu prokuristy je podle ust. § 14 odst. 5 ObchZ doložka o prokuře. Bez této doložky nejde o podpis prokuristy, nestačí jen skutečnost, že jde o osobu zapsanou jako prokurista v obchodním rejstříku.“ Od tohoto výkladu však Vrchní soud v Praze upustil ve svém pozdějším rozhodnutí sp. zn.: 9 Cmo 873/99, když vyslovil, že: „Oprávnění prokuristy jednat na základě udělené prokury 22

T. Dvořák. Osobní obchodní společnosti. Praha: ASPI, 2008, str. 155

- 21 -

vzniká zápisem do obchodního rejstříku a není vázáno na uvedení dodatku označujícího prokuru.“ K otázce neslučitelnosti z hlediska odlišného rozsahu oprávnění se vyjádřil Nejvyšší soud ČSR ve svém rozhodnutí sp.zn.: (Rc) R I 645/31 podle nějž: „Ti, kdož se zapisují jako oprávnění k zastupování veřejné obchodní společnosti, nemohou být zároveň zapsáni jako kolektivní prokuristé.“ Soud zde sice vychází z dřívější koncepce, podle níž je statutární orgán zástupcem společnosti (statutární zástupce), nicméně dle mého názoru zůstala podstata nezměněna, neboť se soud opírá ve svém odůvodnění o odlišný rozsah jednatelského, popř. zástupčího oprávnění: „Poněvadž však akciová společnost jako právnická osoba může býti právně činná jen svými orgány jako zákonnými zástupci, zastupují tito s neobmezenou zastupitelskou mocí i zmíněnou veřejnou obchodní společnost (čl. 114 obch. zák.) a bylo by proto protismyslné, kdyby byl zároveň zapsáni do obchodního rejstříku jako zástupci s obmezenou plnou mocí prokuristy (čl. 42 obch.zák.).“ Obchodní zákoník výslovně nestanoví, kdo je oprávněn udělit prokuru. Vycházím-li z rozsahu generálního jednatelského oprávnění statutárního orgánu, bude k tomu oprávněn právě tento orgán. Vedle něj však k tomu budou oprávněni na základě § 79 odst. 2 ObchZ také všichni společníci, neboť se jedná o rozhodnutí o ostatních záležitostech. K tomu, aby neslučitelnost nastala, musela by být prokura udělena některému členu statutárního orgánu. Tak by se v rukou jedné osoby soustředilo jak jednatelské, tak i zástupčí oprávnění k téže společnosti, avšak s odlišným rozsahem.

2.

STATUTÁRNÍ ORGÁNY OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ 2.1

Společníci veřejné obchodní společnosti 2.1.1 Charakteristika veřejné obchodní společnosti

Veřejná obchodní společnost patří vedle komanditní společnosti k osobním obchodním společnostem. Obdobě jako u komanditní společnosti, její kořeny sahají až k římskému právu, kde se jako její předchůdkyně zrodila societas iuris civilis, která tradičně nebyla nadána právní subjektivitou. V tomto smyslu byl poznamenám i vývoj

- 22 -

veřejné obchodní společnosti jako smluvního závazkového vztahu mezi účastníky společenské smlouvy, jež trval na našem území až do novely hospodářského zákoníku23. Novelou se veřejná obchodní společnost stala právnickou osobou. Tato koncepce zůstala zachována v platném obchodním zákoníku a přetrvá i po případném přijetí návrhu zákona o obchodních korporacích. Udělení právní subjektivity tak ve svém důsledku znamená oddělení života společnosti od života společníků. Je to však právě veřejná osobní společnost, u níž je vztah společníků ke společnosti nejbližší. Vždy však platí, že podnikatelem je sama společnost, která má vlastní majetek, jež není majetkem společníků a za splnění svých závazků nese také vlastí odpovědnost. Osobní charakter spočívá jednak ve větší zainteresovanosti společníků na chodu společnosti, především ve formě práce, zkušeností a talentu, přestože nikde není přímo stanovena povinnost pracovat pro společnost. Podstatný rys představuje trvalá účast společníka ve společnosti. Zánik účasti bez ohledu na důvod způsobí vždy alespoň potřebu včasné změny společenské smlouvy, jestliže se ostatní společníci chtějí vyhnout zániku společnosti. Vedle toho, lze za další osobní znak považovat omezení okruhu osob způsobilých stát se statutárním orgánem pouze na společníky. Typickým osobním znakem je také nepřevoditelnost nebo omezená převoditelnost podílů formou změny společenské smlouvy. Právní úprava veřejné obchodní společnosti obsahují § 76 až 92 ObchZ. Jestliže bychom chtěli stručně charakterizovat její podstatu, definovali bychom ji jako spojení nejméně dvou osob (společníků) za účelem společného podnikání pod společnou firmou náležící společnosti, kdy všichni společníci ručí za její nesplněné závazky společně a nerozdílně. Zákon stanoví pouze minimální počet společníků, avšak již z podstaty fungování této společnosti založené na jednomyslném nebo většinovém hlasování úzce spolupracujících osob vyplývá, že při větším počtu společníků by byla značně ochromena, což by nutně vedlo k potřebě změny její právní formy. Společníkem mohou být fyzické i právnické osoby. Jménem nebo za posledně jmenované však vždy musí jednat konkrétní fyzická osoba. Vzhledem k tomu, že veřejná obchodní společnost vždy představuje spojení alespoň dvou osob, nemůže být nikdy založena zakladatelskou listinou. Zákon pro tento typ obchodní společnosti nestanoví povinnost tvorby 23

Do zákona č.109/1964 Sb. Hospodářský zákoník byly zákonem č. 103/1990 Sb. přidány mimo jiné §106a-106t o obchodních společnostech.

- 23 -

základního kapitálu a jeho minimální výši, neukládá povinnost zjistit hodnotu nepeněžitého vkladu posudkem ani nepožaduje zapsání výše vkladu do obchodního rejstříku. To vše s ohledem na neomezené solidární ručení všech společníků. V návrhu zákona o obchodních korporacích se v hlavě o veřejné obchodní společnosti v § 108 objevuje zcela nový institut splácení vkladů prováděním prací nebo poskytováním služeb pro společnost. Jako podmínky však návrh stanoví, že takový vklad musí společenská smlouva výslovně připouštět, dále musí stanovit konkrétní podmínky splácení a všichni společníci musí s tímto způsobem splácení vyslovit souhlas. Alternativně pak návrh uvádí právní domněnku splácení vkladu tímto způsobem, jestliže společním s vkladovou povinností provádí práci či poskytuje služby společnosti, aniž by za to byl odměňován. Tato koncepce je zcela odlišná od znění § 59 odst. 2 ObchZ upravující kogentní zákaz vkladů spočívajících v činnostech či službách, a to pro všechny druhy obchodních společností. V platném znění však šel zákonodárce nad rámec úpravy, kterou mu ukládá právo Evropských společenství, neboť tzv. Druhá směrnice24 se vztahuje toliko na akciové společnosti.

2.1.2 Koncepce statutárního orgánu Ohledně pojetí statutárního orgánu u veřejné obchodní společnosti se v právní teorii vedou dlouhé spory zabývající se otázku, zda-li tato společnost může mít více statutárních orgánů či nikoliv. Na jedné straně stojí zastánci koncepce, podle níž každý společník představuje samostatný statutární orgán. Tento názor se objevuje v komentářích J. Dědiče a I.Štenglové, S. Plívy a M. Tomsy25. Opačný názor pak zastávají především T. Dvořák, K. Eliáš a I. Pelikánová26.

24

Ustanovení čl. 7 směrnice Rady 77/91/EHS ze dne 13. prosince 1976 stanoví: „Upsaný základní kapitál mohou tvořit pouze aktiva, která je možné hospodářsky ocenit. Součástí těchto aktiv nemohou být závazky provedení prací nebo poskytnutí služeb.

25

Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Polygon, 2002, str. 781 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. Obchodní zákoník komentář. Praha: CH BECK, 2009, str. 309 26 Dvořák, T. Osobní obchodní společnosti. Praha: ASPI, 2008, str. 144-145 Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurz obchodního práva : právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání Praha : CH BECK, 2005, str. 120-121 Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku : (s přihlédnutím k evropskému právu). Díl 2. Praha: ASPI, 2004, str. 444

- 24 -

Vše pramení z první věty původního znění § 85 ObchZ, jež výslovně stanovila: „Statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti je každý ze společníků, pokud společenská smlouva nestanoví že jednají společně.“ Použitím gramatického výkladu dojdeme k závěru, že v postavení statutárního orgánu společnosti se nachází každý společník samostatně a netvoří tak kolektivní orgán. Kritika toho ustanovení se opírala především o rozpor s uznávanou koncepcí jediného statutárního orgánu společnosti. Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. však došlo ke komplexnímu přepracování § 85 ObchZ do současné podoby. K účelu se vyjádřila I. Pelikánova takto: „Cílem nové formulace bylo, aby od 1.1.2001 měla veřejná obchodní společnost jediný kolektivní, popř. monokratický statutární orgán.“ Sporné ustanovení § 85 ObchZ odst. tak bylo změno na: „Statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti jsou všichni společníci. Společenská smlouva může stanovit, že statutárním orgánem jsou pouze někteří společníci nebo jeden společník.“ V důsledku této změny za použití stejné výkladové metody dojdeme k závěru, že po novele se obchodní zákoník více naklonil směrem ke koncepci jediného statutárního orgánu, jímž jsou všichni společníci, nestanoví-li společenská smlouva jinak. S hodně s tímto názorem uvádí i K. Eliáš: „Pokud je statutárním orgánem více společníků, považujeme takový statutární orgán za kolektivní, i když je jednatelská pravomoc přiznána každému ze společníků.“ Přestože novela upřesnila výklad § 85 ObchZ pomocí nového prvního odstavce, poslední věta třetího odstavce podle I. Pelikánové: „navozuje představu mnohosti statutárních orgánů“. K ujasnění tohoto vnitřního rozporu v rámci jediného paragrafu je nutno se podívat do důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb. I když nemá žádnou právní sílu, lze ji použít jako významnou výkladovou pomůcku. Předně důvodová zpráva sama kritizuje předchozí úpravu za to, že: „nerozlišovala dostatečně mezi určením, kdo je statutárním orgánem veřejné společnosti.“ Zákonodárce tak reagoval na teoretické spory a pokusil se je novelou § 85 ObchZ vyřešit. Důvodová zpráva uvádí, že na základě novelizovaného znění „je tedy zřejmé, že společnost má pouze jediný statutární orgán, a to buď kolektivní (všichni nebo někteří společníci) nebo jednotlivce, přičemž může jí o fyzickou i právnickou osobu.“ Platná procesní úprava jednání právnických osob v občanském soudním řízení dle § 21 odst. 1) písm. a) OSŘ se však po provedené novele odlišuje od hmotněprávního

- 25 -

ustanovení obchodního zákoníku a stojí spíše samostatně. Pokud totiž přijmeme za správnou koncepci jediného statutárního orgánu, pak nám u veřejné obchodní společnosti nebudou vznikat výkladové problémy jen za předpokladu, že má tato společnost pouze jednu osobu v postavení statutárního orgánu. Jestliže však bude její statutární orgán složen z více osob, pak má jménem právnické osoby jednat v soudním řízení jeho předseda nebo pověřený zástupce. Problémem však je, že kolektivní statutární orgán veřejné obchodní společnosti žádného předsedu nemá. Obvykle jeho členové ani společně nezasedají. V každodenní praxi jednají spíše samostatně, nevyžaduje-li společenská smlouva společné jednání dvou a více z nich. Jediným způsobem jak by mohl člen statutárního orgánu jednat jménem společnosti před soudem je na základě pověření ostatních členů statutárního orgánu. Takový výklad však působí příliš restriktivně. Na základě výše řečeného zastávám názor, že po provedené novelizaci zákonem č. 370/2000 Sb. všichni společníci tvoří jeden kolektivní statutární orgán. Vyplývá to především z gramatického výkladu § 85 odst. 1 ObchZ. S vědomím výkladových problémů které s tím souvisí, zejména ve vztahu ke § 66 odst. 4 ObchZ a § 21 odst. 1) písm. a) OSŘ, jsem přesvědčen, že tento můj názor nejlépe odpovídá vůli zákonodárce vyjádřené v důvodové zprávě. Přestože obchodní zákoník ani po této novelizaci jednoznačně nevylučuje všechny pochybnosti o správnosti mou preferované koncepce, nelze dle mého názoru provedenou novelizaci v tomto ohledu ignorovat. Shodně s tímto mým postojem se na adresu druhé koncepce vyjádřil T. Dvořák: „Tento výklad se dle mého soudu rozchází se stylizací prvé věty ust. § 85 odst. 1 obch.z. a mj. by znamenal, že změna zákonné dikce provedená novelou č. 370/2000 Sb. nemá žádný reálný význam, což nelze akceptovat.“ Pochybnosti, které mohou vyvolat sporná ustanovení, lze dle mého názoru přisoudit spíše zákonodárcově nedůslednosti ve sjednocení znění sporných ustanovení, ať již ve prospěch té, či oné koncepce. Zákon tedy primárně považuje za statutární orgán všechny společníky, neboť ručí společně a nerozdílně za závazky společnosti, a mají tak mít rovné postavení v jednání jménem společnosti. Vzhledem k tomu, že každý společník nemusí chtít zastávat funkci statutárního orgánu nebo se na to nebude cítit dostatečně kvalifikován, lze ve společenské smlouvě sjednat odlišné uspořádání. Statutární orgán pak může být tvořen jen některými společníky, případně se jím může stát jen jeden ze společníků.

- 26 -

V tomto ohledu tedy rozlišujeme kolektivní a monokratický statutární orgán, kdy kolektivní je složen alespoň ze dvou společníků, kdežto monokratický jen z jednoho. V případě kolektivního statutárního orgánu je dle § 85 odst. 2 ObchZ každý jeho člen oprávněn jednat samostatně jménem společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Společenská smlouva však může uložit povinnou součinnost více členů statutárního orgánu pro různé druhy úkonů, např.: vyžadující písemnou formu. Takové určení způsobu jednání se zapisuje dle § 35 písm. f) ObchZ do obchodního rejstříku a nelze je považovat za omezení jednatelského oprávnění tak, jak je vymezeno v § 13 odst. 5 a § 85 odst. 2 ObchZ. Nedodržení zapsaného způsobu jednání statutárního orgánu znamená, že vůle společnosti nebyla řádně projevena navenek a právní úkon jako nicotný vůbec nevzniká. Oproti tomu musíme rozlišit omezení jednatelského oprávnění v případech, kdy by jednání statutárního orgánu podléhalo schválení dobrovolně vytvořeného kontrolního orgánu. Nedodržení tohoto omezení by nemělo vůči třetím osobám žádné účinky ani kdyby bylo zapsáno a zveřejněno v obchodním rejstříku. Společnost by stejně byla tímto jednáním vázána, avšak vůči statutárnímu orgánu by měla právo domáhat se náhrady škody. Statutární orgán je jediným obligatorně zřizovaným orgánem veřejné obchodní společnosti. Statutárním orgánem může být fyzická nebo právnická osoba. Obchodní zákoník žádné omezení právnické osobě pro výkon funkce statutárního orgánu neklade, nýbrž jen stanoví, že práva a povinnosti spojená s touto funkcí vykonává její statutární orgán nebo jím pověřený zástupce.

2.1.3 Vznik a zánik funkce Vznik funkce statutárního orgánu představuje vznik obchodněprávního závazkového vztahu mezi společností a členem jejího orgánu, jehož právní režim se vždy bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku. Podstata a obsah tohoto vztahu byl již vyložen v první kapitole této práce. Na tomto místě je však nutné zopakovat, že ani smlouva o výkonu funkce není skutečností zakládající vznik tohoto vztahu, nýbrž pouze písemným dokumentem upravujícím vzájemná práva a povinnosti v mezích vytyčených kogentními ustanoveními obchodního zákoníku.

- 27 -

Hovoříme-li o vzniku funkce, musíme rozlišovat, zda-li se týká prvních členů statutárního orgánu nebo až následných. V případě prvních členů dochází ke vzniku funkce pochopitelně až společně se vznikem společnosti jako právního subjektu, tedy zápisem do obchodního rejstříku. Do té doby se na jednání učiněné před vznikem společnosti vztahuje ustanovení § 64 ObchZ. Po vzniku společnosti se fyzická nebo právnická může stát statutárním orgánem pouze na základě vzniku členství ve společnosti, nebo změny společenské smlouvy či odstoupení jediného společníka v postavení statutárního orgánu. Fyzická i právnická osoba může získat členství ve společnosti děděním dle § 91 ObchZ, připouští-li to výslovně společenská smlouva. V důsledku zdědění členství ve společnosti se pak tato osoba stává také statutárním orgánem, avšak jen za předpokladu, že se společníci ve společenské smlouvě neodchýlili od ustanovení § 85 odst. 1 věty první ObchZ stanovující, že statutárním orgánem společnosti jsou všichni společníci. Jestliže však společenská smlouva upravuje jmenovitě konkrétní osoby ve funkci statutárního orgánu, lze tuto funkci získat pouze následnou změnou společenské smlouvy provedenou písemnou formou s úředně ověřenými podpisy. Poslední skutečností, která způsobí vznik funkce upravuje §85 odst. 3 ObchZ. Svým účelem jde o pojistku pro případ, že z funkce odstoupí společník v postavení jediného statutárního orgánu. Zákonodárce se tak snaží zabránit situaci, kdy by společnost neměla žádný statutární orgán. Pro tento případ zákon stanoví, že účinností tohoto odstoupení se všichni ostatní společníci stávají statutárním orgánem. Jedná se tedy o vznik funkce ex lege. Jak již bylo řečeno, zápis statutárního orgánu nemá konstitutivní účinky. Ke vzniku funkce se tedy nevyžaduje zápis do obchodního rejstříku. Vůči třetím osobám se však uplatní materiální princip publicity zápisů, tak jak o něm bylo pojednáno v první kapitole. I přes deklaratorní povahu zápisu si však stát ve svých rukou ponechal možnost dodatečné kontroly. Platnost změny jak společenské smlouvy, tak i odstoupení dle § 85 odst. 3 ObchZ, posuzuje soud jako předběžnou otázku v rámci rozhodování o návrhu na povolení zápisu statutárního orgánu do obchodního rejstříku. Zamítnutí zápisu pak na základě § 30 odst. 2 ObchZ působí ex tunc a činí tak ustavení do funkce od počátku neplatným. Pro zachování jistoty v obchodních vztazích a k ochraně třetích

- 28 -

osob se tyto účiny nedotýkají práv třetích osob nabytých v dobré víře. Pokud tedy dotčený statutární orgán do právní moci rozhodnutí o zamítnutí zápisu uzavře smlouvu s třetí osobu jednající v dobré víře, nezpůsobí toto zamítnutí neplatnost smlouvy. Zánik

funkce

statutárního

orgánu

znamená

ukončení

specifického

obchodněprávního závazkového vztahu mezi orgánem a společností, který je stejně jako jeho vznik nezávislý na zápisu do obchodního rejstříku. V zájmu ochrany třetích osob se také zde uplatní negativní stránka principu publicity zápisů tak, jak je vyjádřena v § 29 odst. 1 ObchZ. Společnost tedy bude vázána jednání bývalého statutárního orgánu, pokud byl stále zapsán v obchodním rejstříku a neprokáže-li se, že třetí osoba o zánik jeho funkce věděla. Od zániku funkce je nutno odlišit zánik účasti společníka ve společnosti, neboť ukončení funkce statutárního orgánu nemá účinky na členství společníka ve společnosti. Jedná se totiž o dva různé právní vztahy. To však neplatí naopak, jelikož zánik účasti na společnosti vždy vyvolá u osobních společností bez dalšího zánik všech funkci ve všech orgánech. Členství ve společnosti zde totiž představuje podmínku účasti v orgánech, a vytváří tak užší vztah mezi společností a osobou v příslušné funkci. Pro kapitálové společnosti zákon takovou podmínku nestanoví, čímž je umožněno, aby si obsadila svůj orgán odborníky bez nutnosti jejich členství ve společnosti. Mezi nejzákladnější důvody zániku funkce patří smrt fyzické osoby nebo zánik právnické osoby v postavení statutárního orgánu. V souvislosti s tím pamatuje obchodní zákoník v § 91 na právní nástupnictví, které se může uplatnit pouze, připouští-li společenská smlouva dědění podílu. Dědic nastupující do práv zůstavitele nabývá účast ve společnosti a tím také postavení statutárního orgánu, nestanoví-li společenská smlouva, že statutárním orgánem jsou pouze někteří společníci nebo jeden společník Ustanovení § 91 ObchZ pak opravňuje dědice vypovědět účast ve společnosti v prekluzivní lhůtě 3 měsíců od právní moci rozhodnutí soudu o dědictví. Jde o výlučné právo náležící dědici. Účinky jeho použití nemohou ostatní společníci nijak zvrátit. Z formálního hlediska lze zákonodárci vytknout dvojí stanovení výpovědní lhůty v tomtéž odstavci. Potencionální komplikaci pro běžným chod společnosti představuje situace, kdy podíl zdědí několik dědiců, kteří se na základě svého členství ve společnosti stanou členy statutárního orgánu a společenská smlouva nebude stanovovat, že k její změně

- 29 -

postačí souhlas většiny. V takovém případě se společnost rozrostla o několik nových osob, které nemusí mít o jejím chodu přehled, avšak jsou oprávněny jednat jejím jménem každá samostatně, nestanovila-li společenská smlouva povinnost společného jednání. Další důvod, který způsobí zánik funkce statutárního orgánu, je pochopitelně zánik společnosti jako právního subjektu, k němu dochází výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Zcela logicky zde platí, že bez společnosti nemohou existovat ani její orgány jako její integrální součásti. Změna společenské smlouvy je univerzálním způsobem, jak funkci statutárního orgánu nejen založit, ale také ukončit. Může se tak stát v rámci dohody o změně společenské smlouvy výmazem jména konkrétní osoby ze znění smlouvy, nebo jeho nahrazením jménem jiné osoby. V případě, že společenská smlouva v tomto ohledu mlčí, jsou statutárním orgánem ze zákona všichni společníci. Vložením jmen konkrétních společníků dohodu do textu společenské smlouvy pak dochází k zániku funkce všech ostatních. Ke změně společenské smlouvy vyžaduje § 79 odst. 1 ObchZ souhlas všech společníků, neurčuje-li tato smlouva, že k její změně postačí souhlas většiny z nich. Současná právní úprava nedovoluje ve společenské smlouvě omezit oprávnění společníků ukončit výkon funkce statutárního orgánu klauzulí neodvolatelnosti. Nově, na základě § 111 odst. 2 návrhu nového zákona o obchodních korporacích, bude takové ustanovení společenské smlouvy přípustné. Pouze soud pak bude oprávněn je zrušit na návrh některého ze společníků, jestliže se prokáže, že společník jako neodvolatelný statutární orgán porušuje zvlášť závažným způsobem své povinnosti. Úprava odstoupení v § 85 odst. 3 ObchZ je v poměru speciality k obecnému ustanovení obsaženém v § 66 odst. 1 ObchZ, které se kvůli tomu pro statutární orgán veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti neuplatní. Zatímco změnou společenské smlouvy vyjadřují vůli všichni společníci, odstoupením projevuje vůli pouze konkrétní společník. Přestože jde o jednostranný úkon, průběh celého procesu odstoupení je rozdělen do 2 fází s účinností vázanou na uplynutí doby, čímž došlo ke znemožnění odstoupení s okamžitými účinky. V první fázi je nutno doručit odstoupení společnosti a všem jejím společníkům. Jelikož se tímto úkonem mění společenská smlouva, vyžaduje se pro něj dle § 63 písemná forma s úředně ověřenými podpisy.

- 30 -

V druhé fázi pak běží lhůta jednoho měsíce od zmíněného doručení společnosti, jejímž uplynutím se odstoupení stává účinným a funkce statutárního orgánu zaniká. Odstoupivší osobě pak zákon ukládá povinnost vykonat všechna opatření, která nesnesou odkladu. Porušení této povinnosti zakládá vznik odpovědnosti za škodu dle § 373 ObchZ. Smysl této úpravy tedy spočívá jednak v zajištění informovanosti společnosti a ostatních společníků o odstoupení statutárního orgánu, ale také v ochraně společnosti před ochromením její činnosti v případě, že by odstoupil jediný statutární orgánu. V literatuře27 se objevuje kritika § 85 odst. 3 ObchZ z hlediska jednoho podstatného nedostatku. Zákon zde totiž neřeší situaci, kdyby žádný ze společníků nechtěl, nebo pro překážky v § 38l ObchZ nemohl, funkci statutárního orgánu vykonávat, a tak by docházelo k opakovanému odstupování jednotlivých osob z funkce, tzv. bludnému kruhu. Ztráta způsobilosti k výkonu funkce představuje další z důvodů zániku funkce. Půjde především o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonů, ztrátu bezúhonnosti podle § 6 odst. 2 ŽivZ nebo výskyt překážky dle § 38l ObchZ, jež povede k odvolání statutárního orgánu, nebo k jeho nepotvrzení ve funkci do tří měsíců ode dne, kdy překážka nastala. První dva důvody jsou společné pro ztrátu způsobilosti být společníkem jakékoliv obchodní společnosti. Vzhledem k tomu, že u veřejné obchodní společnosti může být statutárním orgánem pouze společník, znamená ztráta způsobilosti být společníkem také okamžitý zánik funkce statutárního orgánu. Z tohoto důvodu pak logicky zaniká funkce také právní mocí rozhodnutí soudu o vyloučení společníka ze společnosti dle § 90 odst. 2 ObchZ. Poslední možností zániku funkce, jež však není výslovně upravena v obchodním zákoníku je uplynutí funkčního období stanoveného ve společenské smlouvě. Uplynutí času je samo o sobě právní skutečností, která v tomto případě zakládá zánik vztahu statutárního orgánu a společnosti. Určení funkčního období ve společenské smlouvě nijak nebrání ostatním důvodům zániku a společníci mají vždy možnost toto určení opětovnou změnou smlouvy zrušit. S ohledem na chybějící úpravu počítání času v obchodním zákoníku se subsidiárně použije § 122 OZ. 27

Štenglová, I. Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12 vydání, Praha: C.H.BECK, 2009, str. 309

- 31 -

2.1.4 Práva a povinnosti Právní úprava práv a povinností veřejné obchodní společnosti se značně liší od úpravy obsažené v ustanoveních o kapitálových společnostech. Základní práva a povinnosti jsou pro oba druhy společností stejné. Ostatní práva a povinnosti se však na statutární orgán veřejné obchodní společnosti buď vůbec nevztahují, především pro její zjednodušenou strukturu postrádající valnou hromadu a kvůli nemožnosti vydávat akcie, nebo se sice uplatní, ale s odlišným rozsahem, jako je tomu například u zákazu konkurence. V této kapitole budou nejdříve rozebrány jednotlivé povinnosti, neboť lze na nich nejlépe ilustrovat úlohu statutárního orgánu ve společnosti. Povinnosti statutárního orgánu můžeme rozdělit na základní, negativní a ostatní. Základní povinnosti se opírají o koncepci statutárního orgánu, podle níž je nadán generálním jednatelským oprávněním na jehož základě vystupuje jménem společnosti a jeho jednání je osobním jednáním společnosti. Tyto povinnosti tak zajišťují jeho fungování a vytváří právní rámec, v jehož mezích muže statutární orgán jednat. Patří mezi ně především povinnost jednat v souladu se zájmy společnosti. Výslovně ji sice obchodní zákoník

neupravuje, ale lze ji vyvodit z ustanovení

§ 66 odst. 2 ObchZ, konkrétně z povinnosti mandatáře jednat v souladu se zájmy mandanta, tak jak ji stanoví § 567 odst. 2 ObchZ. Osobně jsem přesvědčen, že i při neexistenci jakékoliv úpravy bychom tuto povinnost museli implicitně předpokládat, již ze samotného postavení a funkce statutární orgánu ve společnosti. Bylo by totiž nelogické a nepřijatelné umožnit, aby integrální součást společnosti jednala jejím jménem proti jí samé. Další základní povinnost představuje péče řádného hospodáře, která se zde neomezuje jen na statutární orgán, jako je tomu u kapitálových společností, nýbrž se dle § 79a ObchZ uplatní vůči všem jejím společníkům. Institut péče řádného hospodáře byl do obchodního zákoníku zaveden novelou č. 370/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001. Zavedením toho jednotného minimálního standartu kvality rozhodování a jednání odstranilo spory o obsah institutů náležité péče a odborné péče. Původní znění obchodního zákoníku totiž stanovilo v § 194 odst. 5 pro statutární orgány kapitálových společností povinnost náležité péče, kdežto u osobních společností se vyžadovala dle

- 32 -

§ 66 odst. 2 a 567 odst. 1 ObchZ péče odborná. Podle K. Eliáše28 je náležitá péče širší než odborná, neboť je obohacena o prvek nezbytné a trvalé loajality. Odlišný názor zastávala M. Bartošíková29, která spatřovala rozdíl mezi oběma pojmy v tom, že: „...náležitá péče v sobě podle převládajících výkladů neobsahuje péči odbornou...“. Ve shodně s ní se k náležité péči také vyjádřila I. Pelikánová30 : “Je to zřejmě méně než péče odborná jinak kodexem požadovaná“. Osobně jsem přesvědčen, že širším pojmem je péče odborná. Nesouhlasím v tomto ohledu se zmíněným názorem K.Eliáše, neboť prvek loajality je dle mého názoru obsažen ve vztazích mezi statutárními orgány a všemi právními formami obchodních společností, nikoliv jen u kapitálových a nevyplývá ani z odborné ani z náležité péče, ale z vlastního vztahu orgánu a společnosti. Pokud by jen náležitá péče obsahovala prvek loajality, pak by to znamenalo, že odborná péče nezavazuje statutární orgány kapitálových společností k loajálnímu výkonu svých práv a povinností vůči společnosti. Kromě toho musíme vzít v úvahu také rozsah práv a povinností statutárních orgánů kapitálových společností, který je širší než u osobních. Z toho vyplývá že také požadavek odborné péče, tedy péče o tato práva a povinnosti pak musí být také širší, než-li u osobních společností. Spory však nepanovaly jen ohledně obsahu obou pojmů, ale také o vzájemném vztahu ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ a § 194 odst. 5 ObchZ. Osobně se domnívám, že ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ je k § 66 odst. 2 ObchZ v poměru speciality, a to na základě systematického výkladu. Ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ je totiž zařazeno do obecných ustanovení části druhé hlavy první obchodního zákoníku. K tomu se shodně vyjádřil také I. Rada:31 „Jsme toho názoru, že ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku ukládající donedávna povinnost jednat s náležitou péčí bylo v minulosti a je i v současnosti k ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku speciální a že přiměřené použití ustanovení mandátní smlouvy ukládající jednat s péčí odbornou vylučovalo. V opačném případě by shora uvedená diskuze pozbyla své odůvodnění.“

28

Eliáš, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník, 1999, č. 4, str. 312 29 Bartošíková, M. Povinnost a odpovědnost statutárních orgánů kapitálových společností. Obchodní právo, 1998, č. 11, str. 2 30 Pelikánová, I. Sporné body poslední novelizace obchodního zákoníku. Právní rádce, 1997, č. 9, str. 11-12 31 Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. 2. vydání. Praha: Linde, 2004, str. 89

- 33 -

Obsah institutu péče rádného hospodáře nevyžaduje od osoby v postavení statutárního orgánu znalosti na odborné úrovni, ani bohaté zkušenosti v oboru předmětu podnikání společnosti, ale pouze obvyklý přehled v otázkách právních, ekonomických a organizačních. Na druhou stranu však musí být tato osoba schopna alespoň rozpoznat, kdy její znalosti a schopnosti nestačí. S ohledem na dodržení povinnosti péče řádného hospodáře je pak v konkrétní věci povinna si zajistit služby kvalifikovaného odborníka. Proto porušením péče řádného hospodáře není, jestliže osoba sice učiní ekonomicky špatné rozhodnutí, nicméně při rozhodování vycházela z dostatečného souboru informací, které analyzovala nebo si nechala analyzovat na úrovni obvyklé v rámci předmětu podnikání společnosti. Povinnost péče řádného hospodáře dle mého názoru nelze ztotožňovat s umírněnou péčí vyhýbající se podnikatelsky rizikovým rozhodnutím. V konkurenčním ekonomickém prostředí je totiž občas nutné uskutečnit odvážné rozhodnutí a tento institut pak zajišťuje, že takové rozhodnutí bude uskutečněno po zralé úvaze s vědomím možný rizik. Na základě výše řešeného, nemůže s péčí řádného hospodáře jednat osoba, která se z obavy z možných rizik vyhýbá jakémukoliv rozhodování a jednání. Z procesního hlediska u osobních společností nedochází k přenesení důkazního břemene na statutární orgán, jako je tomu u kapitálových společností na základě § 194 odst. 5 ObchZ, a tak společník veřejné obchodní společnosti v řízení

nemusí

dokazovat, že s péčí řádného hospodáře skutečně jednal. V praxi se však v některých případech společnosti zdráhají uplatnit nároky z odpovědnosti za škodu způsobenou porušením péče řádného hospodáře, neboť občanské soudní řízení v této věci je veřejné. Společnost by si totiž veřejným procesem mohla poškodit dobrou pověst a ztratit tak své klienty a obchodní partnery. K obsahu tohoto institutu je ještě nutno dodat, že narozdíl od odborné péče mandatáře obsahuje péče řádného hospodáře osobní prvek vyžadující píli, svědomitost a loajalitu, jelikož řádný hospodář, je již tradičně vůči svým statkům osobně zainteresován. Vzhledem k širokému rozsahu a důsledkům porušení považuji tento institut za tu nejvýznamnější základní povinnost statutárního orgánu. Do budoucna se s institutem péče řádného ním počítá také v návrhu nového zákona o obchodních korporacích, jehož § 52 – 54 obsahují výrazně podrobnější a ucelenější úpravu.

- 34 -

Povinnost osobního výkonu funkce výslovně stanoví § 66 odst. 2 ObchZ, což znemožňuje statutárnímu orgánu nechat se pro výkon celé své funkce zastoupit. Nijak to však nebrání zmocnit třetí osobu k provedení konkrétního úkonu nebo druhu úkonů, pakliže nepůjde o úkony osobní povahy. V případě zmocnění na základě plné moci však zmocněnec nezastupuje statutární orgán, nýbrž společnost samu. O vztahu této povinnosti k úpravě mandátní smlouvy již bylo pojednáno výše. Povinnost mlčenlivosti není výslovně pro osobní společnosti stanovena, avšak lze ji dovodit z povinnosti péče řádného hospodáře32. Jejím obsahem je ochrana důvěrných informací a skutečností, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo způsobit společnosti škodu. Ve svém důsledku je tedy smyslem mlčenlivosti ochrana společnosti samé před nežádoucími účinky úniku informací. Svým rozsahem přesahuje mlčenlivost obchodní tajemství dle § 17 ObchZ, neboť se neomezuje jen na skutečnosti obchodní, výrobní a technické povahy související s podnikem. Již z povahy věci však musí jít o informace, které nejsou běžně veřejně přístupné. Forma prozrazení pak může být jakákoliv. Zákon se zde neomezuje pouze na zveřejnění, a tak postačí i důvěrné sdělení mimo dosah médií. Okruh třetích osob pak také není omezen. Vztahuje se tak nejen na osoby stojící vně společnosti (především konkurence a média), ale také na vlastní společníky, kteří nejsou v postavení statutárního orgánu. Konečně podmínkou porušením mlčenlivosti není vznik škody, jelikož z dikce ustanovení vyplývá, že postačí možnost jejího vzniku. Informační povinnost vždy patřila mezi tradiční povinnosti statutárních orgánů, a přestože je u veřejné obchodní společnosti výslovně upravena v § 81 odst. 5 ObchZ pouze pro společníky pověřené obchodním vedením, uplatní se pochopitelně také na statutární orgán. Jejím smyslem, jak již název napovídá, je zajištění přístupu k informacím, ať již na základě žádosti, či prostřednictvím nahlížením do dokladů a kontroly v nich obsažených údajů. Právo na informace plynoucí z této povinnosti pak náleží nejen ostatním členům statutárního orgánu, ale též všem dalším společníkům. Zákonodárce se zde pokusil zohlednit i situaci, kdy společník není dostatečně odborně kvalifikován k pochopení ekonomickým údajům obsažených v dokladech společnost a umožnil mu zmocnit ke kontrole auditora nebo daňového poradce. Bohužel však již opomenul i na další odborníky jako advokáty a notáře, jejichž analýza by mohla 32

Obsah povinnosti mlčenlivosti upravuje § 194 odst. 5 ObchZ pro kapitálové společnosti, nicméně i přes chybějící výslovnou úpravu jej můžeme vztáhnout i na osobní společnosti.

- 35 -

být společníkům, potažmo celé společnosti k užitku. Nic však společníkům nebrání, aby toto právo ve společenské smlouvě rozšířili na tento okruh osob. Informační povinnost však není absolutní. Statutární orgán jako řádný hospodář nemůže sdělit informaci, jejíž prozrazením by mohla vzniknout společnosti škoda, nebo informaci, jejíž sdělení by bylo v rozporu se zájmy společnosti. Stejně tak nesmí sdělit ani skutečnosti, které jsou předmětem obchodního tajemství, protože zájem na jeho ochranu převyšuje zájem společníka na informace. Vedle toho musí statutární orgán pochopitelně respektovat veřejnoprávní zákazy vyplývající z ochrany utajovaných informací33. Podobnější úpravu informační povinnosti obsahují ustanovení obchodního zákoníku v rámci kapitálových společností. Další skupinu povinností jsem označil za negativní kvůli jejich výslovnému vyjádření ve formě zákazů. Každá právní povinnosti sice obsahuje jak pozitivní prvek (povinnost konat), tak i negativní prvek (povinnost nekonat opak), nicméně pro tuto skupinu povinností je právě negativní formulace typická. První z nich je zákaz konkurence zajišťující, aby osoby s blízkým vztahem ke společnosti nezpůsobily svým vlastním podnikáním společnosti škodu především ve formě ušlého zisku. Obecnou úpravu obsahuje § 65 ObchZ, podle něhož rozsah této povinnosti závisí na speciálních ustanoveních u každé obchodní společnosti. Tím je pro veřejnou obchodní společnost ustanovení § 84 ObchZ. Vzhledem k jeho dispozitivnímu charakteru může společenská smlouva tento zákaz rozšířit, zúžit nebo zcela vyloučit. Subjektem zákazu konkurence u veřejné obchodní společnost jsou všichni společníci bez ohledu na to, zda-li jsou pověřeni obchodním vedením nebo jsou-li statutárním orgánem. Jde o nejširší rozsah tohoto zákazu mezi obchodními společnostmi, ale pochopitelný, s ohledem na osobní charakter tohoto druhu společnosti. Do věcného rozsahu zákazu konkurence spadá jednak zákaz podnikat v předmětu podnikání společnosti, což nevylučuje, aby společník byl podnikatelem se stejným předmětem podnikání, ale neumožňuje mu to v tomto předmětu vykonávat podnikatelskou činnost. V jiných předmětech pak může podnikat svobodně a bez omezení a to i se veřejnou obchodní společností, v níž je společníkem. Dále do zákazu 33

Podle § 2 písm. e) zákona č.412/2005 Sb. o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti je odpovědnou osobou statutární orgán, v případě že je složen z více osob, pak je odpovědnou osobou pouze ta, která byla jednáním ve věcech upravených tímto zákonem pověřena.

- 36 -

konkurence patří zákaz zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného. Zákon tak zakazuje společníkovi, aby pro jinou fyzickou či právnickou osobu sjednával obchody, ze kterých by mohla mít prospěch veřejná obchodní společnost, jejímž je členem. Společnost by totiž jednáním svého vlastního člena přicházela o klienty a to ve prospěch konkurenčního podnikatele. Zákaz konkurence také společníkovi nedovoluje být statutárním či jiným orgánem nebo jeho členem ve společnosti s obdobným předmětem podnikání. Nijak mu však nezakazuje být společníkem v jiné společnosti bez funkce v jejích orgánech. Do obdobného předmětu podnikání spadá nejen stejný předmět podnikání, ale také jakýkoliv další, který by mohl společnosti fakticky konkurovat, tedy odvádět obdobné zákazníky poptávající obdobné zboží či služby Vzhledem k deklaratorní povaze zápisu statutárního orgánu pak porušení zákazu konkurence nastává již jeho samotným zvolením či jmenováním, nikoliv až zápisem, čímž vyvstává otázka, zda-li smí v této situaci rejstříkový soud zamítnout návrh na povolení zápisu osoby pro porušení zákazu konkurence. Jestliže zákonodárce neobdařil rejstříkový soud pravomocí pro případ porušení zákazu konkurence návrhu na zápis nevyhovět, ten tak pochopitelně učinit nemůže34. Využití prostředků ochrany upravených v § 65 odst. 2 ObchZ tak zůstává pouze na vůli společnosti. Rozhodujícím je skutečný obsah vykonávané činnosti, nikoliv jen její označení zapsané v obchodním rejstříku, neboť skutečné ochrany společnosti by nikdy nemohlo být dosaženo pouhým zákazem zápisu stejného předmětu podnikání. Na druhou stranu však do zákazu konkurence v tomto ohledu nemůže spadat každá související podnikatelská činnost. K tomu I. Pelikánová35: „Zákaz konkurence představuje výjimku (zákonné omezení) z ústavně zaručené svobody podnikání a svobody volby povolání. Z toho důvodu je třeba interpretovat zkoumané ustanovení restriktivně a přiznávat zákazu konkurence účinky pouze tam, kde dochází ze strany společníka ke skutečně konkurenční činnosti.“ Při svolení ostatních společníků se zákaz konkurence na konkrétní jednání neuplatní. Zákon výslovně nestanoví formu toho svolení a nelze je ani podřadit pod § 63

34

Ani obchodní zákoník především v § 30 odst. 2 ani občanský soudní řád v §200a - §200de neupravují porušení zákazu konkurence jako možnou skutečnost opravňující zápisu nevyhovět 35 Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku : (s přihlédnutím k evropskému právu). Díl 2. Praha: ASPI, 2004, str. 443

- 37 -

ObchZ, proto postačí ústní forma. Mlčení či neochota společníků jakkoliv se angažovat ve věci porušení konkurence některého z nich však za takové svolení považovat nelze. K tomu I. Štenglová36: „Je však třeba zdůraznit, že pouze to, že společníci vědí o porušování zákazu konkurence některým z nich a nenamítají takové porušení, nelze považovat za udělení svolení podle tohoto odstavce.“ Jestliže mlčení společníků nelze považovat za svolení ke konkurenčnímu podnikání, pak mlčení statutárního orgánu lze označit za porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Jakmile se statutární orgán dozví o takovém konkurenčním podnikání, je povinen o něm informovat ostatní společníky a uplatnit práva společnosti vzniklá v důsledku porušení toho zákazu. Neučiní-li tak, bude společnosti odpovídat za škodu vzniklou svou nečinností. K tomu může dojít především v případě prekluze práv společností dle § 65 odst. 3 ObchZ v subjektivní tříměsíční nebo objektivní jednoleté lhůtě nebo v případě promlčení práva na náhradu škody v subjektivní čtyřleté nebo objektivní desetileté lhůtě. Nebude-li statutární orgán ochoten jednat, může kterýkoliv společník podat jménem společnosti žalobu ut singuli o náhradu škody na základě § 82a ObchoZ, a to jak proti společníkovi porušujícímu zákaz konkurence, tak i proti nečinnému statutárnímu orgánu. Konkrétní oprávnění, která společnosti vznikají v důsledku porušení zákazu konkurence upravuje § 65 odst. 2 ObchZ. Jedná se o právo společnosti požadovat na společníkovi vydání veškerého prospěchu, kterého se mu dostalo z obchodu, jímž zákaz konkurence porušil, nebo právo požadovat převedení tomu odpovídajících práv na společnost. Nezávisle na těchto právem může společnost ještě požadovat náhradu škody. Nedostatku úpravy, spočívajícího v tom, že společník nemusí být vždy schopen převést získané právo na společnost, neboť se mu nedostane potřebného souhlasu druhé strany, si všimla I. Štenglová37: „… domníváme se, že tam, kde z povahy práva vyplyne nemožnost převodu takového práva bez souhlasu jeho poskytovatele (např.: u poskytnuté licence), nebude možno bez souhlasu poskytovatele takové právo převést a povinnost splnit. Přitom osoba, která porušila zákaz konkurence, má podle našeho názoru povinnost vyvinout veškeré úsilí, které po ní lze požadovat, k tomu, aby potřebný souhlas k převodu získala.“ S tímto názorem nemohu než souhlasit, neboť by 36

37

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. Obchodní zákoník komentář. Praha: CH BECK, 2009, str. 308 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. Obchodní zákoník komentář. Praha: CH BECK, 2009, str. 245

- 38 -

dle mého názoru nebylo nepřípustné, aby druhá strana pozbyla svá práva (např.: licenční), jen na základě odpovědnostní povinnosti společníka vůči společnosti. Zbytkovou kategorii představují ostatní povinnosti, kam řadím především ty, které upravují zvláštní zákony. Jako významnou z hlediska obchodní práva považuji povinnost statutárního orgánu podat insolvenční návrh, jak stanoví § 98 odst. 2 InsZ. V případě kolektivní statutárního orgánu má tuto povinnost každý jeho člen, avšak pro zahájení insolvenčního řízení postačí, že byl návrh podán pouze jedním z nich. Insolvenční návrh má povinnost podat dlužník (společnost) bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti nebo předlužení. Na závěr kapitoly o povinnostech statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti je nutno zdůraznit, že tento orgán sám nepodepisuje dle § 78 odst. 2 ObchZ návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku, jako je tomu u kapitálových společností38, nýbrž jej podepisují všichni její společníci. Práva statutárního orgánu můžeme rozdělit na ta, která představují druhou stranu povinností statutárního orgánu vůči společnosti, jejím orgánům a společníkům, tak jak byla rozebrána výše, a na ta, která naopak zakládají pro společnost povinnost vůči statutárnímu orgánu. Jelikož první skupina již byla důsledně popsána, bude v následujících odstavcích věnována pozornost právům ze skupiny druhé. Nejdůležitějším a v praxi nejdiskutovanějším z nich je právo na odměnu, které vyplývá z ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ, podle něhož se na vztah mezi statutárním orgánem a společností přiměřeně použije ustanovení o mandátní smlouvě. Toto ustanovení pak v § 566 odst. 1 ObchZ zakládá nárok mandatáře na odměnu. Z toho vyplývá, že nárok statutárního orgánu na odměnu vzniká již ze zákona, a proto není nutné si ho výslovně sjednat ve smlouvě o výkonu funkce, i když to lze z hlediska určitosti a právní jistoty jen doporučit. Zákon totiž v § 571 odst. 1 ObchZ stanoví pouze pravidlo obvyklé výše odměny, jejíž výpočet je však pro účely odměny statutárního orgánu problematičtější než u běžné mandátní smlouvy, neboť klade na soudce v případném soudním řízení až příliš vysoké nároky. Ten totiž musí zohlednit o jak velkou společnost se jedná, její předmět podnikání, strukturu jejího řízení z hlediska dopadu na povinnosti statutárního orgánu, 38

Podle § 112 a 175 ObchZ podepisují návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku všichni jednatelé u společnosti s ručením omezený a všichni členové představenstva u akciové společnosti.

- 39 -

její personální složení a rozdělení úkolů mezi jejími členy. Nesmí zapomenout ani na rozsah a hodnotu skutečně vykonané činnosti statutárním orgánem, přičemž to vše musí ještě porovnat s dostatečně srovnatelným souborem osob v obdobném postavení k tomu, aby došel ke konečné výši odměny. Další úskalí pak vytváří druhý odstavec téhož paragrafu, který sice stanový nárok mandatáře na odměnu až po vykonání dohodnuté činnosti, ale kvůli dlouhodobému charakteru výkonu činnosti statutárního orgánu ve společnosti toto ustanovení nelze použít, jelikož by vznikl nárok na odměnu až v okamžiku ukončení funkce. Z těchto důvodů je pro obě strany výhodnější podrobně si upravit výši, způsob, čas a další podmínky odměňování ve smlouvě o výkonu funkce a zabránit tak možným sporům. V praxi však právě u menších společností, jakou bývá veřejná obchodní společnost, k bližší smluvní úpravě nedochází. Obchodní zákoník v § 66 odst. 2 upravuje náležitosti smlouvy o výkonu funkce, přičemž k její platnosti se vyžaduje písemná forma a k účinnosti39 písemný souhlas všech neomezeně ručících společníků. Narozdíl od mandátní smlouvy lze sjednat výkon funkce statutárního orgánu jako bezúplatný. Takové ujednání však musí splňovat formální požadavky kladené na smlouvu o výkonu funkce včetně jejího schválení, a proto určení bezúplatnosti ve společenské smlouvě nebo v ústní dohodě bude neplatné. Vedle smluvního ujednání může být důvodem k výkon funkce bez nároku na odměnu také zákaz obsažený ve zvláštních zákonech40. Vedle práva na odměnu, na základě ustanovení § 572 ObchZ, je možno přiznat statutárnímu orgánu také právo na úhradu nutně nebo účelně vynaložených nákladů při plnění povinností vyplývající z jeho funkce. Zákon z takto vymezeného okruhu vylučuje náklady, z jejichž povahy vyplývá, že jsou zahrnuty v odměně, například náklady na reprezentativní oblečení. K obvykle hrazeným nákladům patří již tradičně cestovní výlohy za nocleh, stavu, ubytování a dále náklady na telefonickou či elektronickou komunikaci. Stejně jako u odměny i zde je nutno doporučit ujednání 39

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.: 29 Odo 414/2003 „Nedostatek schválení příslušného ujednání smlouvy však nezpůsoboval jeho neplatnost, jak dovodil odvolací soud, ale pouze jeho neúčinnost“. K následkům neschválení smlouvy o výkonu funkce obdobě také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn: 29 Odo 1137/2003, 29 Odo 996/2004, 29 Odo 994/2005, 29 Odo 1200/2005, 29 Odo 1278/2005, 29 Odo 1417/2006, 29 Cdo 2020/2007, 29 Cdo 3009/2007 40 § 303 odst. 3 zákona č. 262/2002 Sb. zákoník práce § 16 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb. o úřednících územních samosprávných celků

- 40 -

jednotlivých hrazených nákladů, jejich výše a splatnosti ve smlouvě o výkonu funkce jako záruku jistoty a prevenci před případnými spory. Zatímco obě výše popsaná práva na odměnu a úhradu nákladů plynou z obchodního zákoníku, dostává se statutárním orgánům také dalších plnění v podobě služebního vozidla, mobilního telefonu, stravenek a jiných. Mezi laickou veřejností bývá často kritizováno právo na odstupné v formě tzv. zlatých padáků. V tomto ohledu proto musíme odlišit odstupné jako částku po jejímž zaplacení se smlouva zrušuje s účinky ex tunc, a odstupné jako částku vyplácenou statutárnímu orgánu po skončení funkce jako tzv. odchodné. První pojetí odpovídá úpravě obsažené v § 355 ObchZ nicméně na zrušení vztahu mezi statutárním orgánem a společností je nepoužitelné, vzhledem k tomu, že tento vztah nevzniká uzavřením smlouvy o výkonu funkce. Zrušení této smlouvy proto rozhodně není skutečností způsobující zánik funkce statutárního orgánu. Z toho důvodu platí, že mluví-li se o odstupném v rámci vztahu orgánu a společnosti, má se vždy na mysli peněžitá část poskytovaná ku příležitosti skončení funkce. Výše odstupného obvykle závisí na ekonomické síle společnosti a kulturnímu a hospodářskému prostředí v němž se nachází. V rámci světové ekonomické krize jsme však mohli v zahraničí často vidět, že bylo odstupné vypláceno i u některých představitelů, kteří přivedli své společnosti k úpadku41. U osobních společností se však s právem na odstupné téměř nesetkáváme. V praxi jde totiž o výsadu poskytovanou v zásadě pouze u velkých akciových společností. V souvislosti s plněními poskytovanými statutárnímu orgánu je třeba na tomto místě vyložit ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ. Plnění společnosti ve prospěch statutárního orgánu lze poskytnout na základě právní předpisu (odměna za výkon funkce, náhrada účelně vynaložených nákladů), nebo vnitřního předpisu, či smlouvy o výkonu funkce. Plnění, které v těchto předpisech či ve smlouvě, není upraveno, může být poskytnuto pouze se souhlasem všech společníků. Smyslem toto ustanovení je ochrana společnosti tím, že se brání statutárnímu orgánu, aby si sám určoval výši odměn za výkon své funkce. 41

Stanley O'Neal jako Chief Executive Officer (CEO) banky Merrill Lynch dostal při odchodu balík akcií v hodnotě 161 mil dolarů v době kdy tato banka prodělala 8 miliard dollarů; obdobě Charles Prince ve stejném postavení v rámci banky Citigroup obdržel balík akcií v hodnotě 100 mil dolarů, a na závěr jeden z hlavní iniciátorů krize Angelo Mozilo, CEO hypotéční banky Countrywide Financial, získal prodejem akcí této společnosti celkem 141 mil dolarů

- 41 -

Zákon rozlišuje dva důvody pro odmítnutí plnění ze strany společnosti. Za prvé, jestliže výkon funkce statutárního orgánu zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti a za druhé při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce. Za nepříznivý hospodářský výsledek se nepovažuje jen ztráta společnosti, nýbrž i snížení zisku. K zaviněnému porušení povinnosti se pak vyžaduje alespoň nedbalostní jednání, kterým statutární orgán nedodrží některou z výše rozebraných povinností. Plnění poskytnuté v rozporu s tímto zákazem představuje pro příjemce bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 OZ. Společnost se také může domáhat náhrady škody vůči osobám, které k neoprávněnému poskytnutí plnění daly souhlas. Hovoříme-li o odmítnutí plnění, musíme si vymezit, kterých z nich se to týká. Znění poslední věty § 66 odst. 3 ObchZ může svádět k výkladu, podle něhož společnost nesmí poskytnout žádné plnění ve výše zmíněných případech. Takový výklad, by však ve svém důsledku vedl dle mého názoru k situaci, kdy by statutární orgán neměl nárok na žádnou odměnu od společnosti, i když nepříznivý hospodářský výsledek byl jen nepatrný, nebo zaviněné porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce jen zanedbatelné. Mimo to, zatímco u odpovědnosti za škodu zákon vyžaduje porušení povinnosti, zde by se statutárnímu orgánu nedostalo odměny, i když by k porušení povinnosti nedošlo, ale vyskytly by se jen negativní ekonomické výsledky. Takovýto výklad je dle mého názoru nepřiměřeně přísný, neboť by výrazně pozměnil charakter odpovědnosti statutárního orgánu, a to více směrem k odpovědnosti za výsledek. K tomu I. Rada42: „Povinnost odmítnout, za výše uvedených předpokladů, poskytnutí plnění společnosti ve prospěch člena statutárního orgánu společnosti se tedy nevztahuje na plnění, na které vzniká právo z právního nebo vnitřního předpisu. Vzhledem k tomu, že právo na odměnu za výkon funkce, resp. na náhradu nákladů vynaložených při výkonu funkce vyplývá z obchodního zákoníku, ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku se neaplikuje.“ Odmítnutí plnění se tak může týkat jen těch, které jsou upraveny ve smlouvě o výkonu funkce, nebo těch, které odsouhlasila valná hromada, resp. všichni společníci. J. Dědič43 takováto plnění označuje jako nenároková a konstatuje, že: „Společnost nesmí nenárokové plnění, i když jsou splněny požadavky § 66 odst. 3 ObchZ, poskytnout, jestliže: a) daná osoba výkonem funkce přispěla zřejmě 42 43

Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. 2. vydání. Praha: Linde, 2004, str. 177 Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Polygon, 2002, str. 461.

- 42 -

k nepřiznivým hospodářským výsledkům společnosti nebo b) zaviněně porušila právní povinnosti při výkonu funkce.“ Svým smyslem se tak shoduje s mým názorem, avšak pod bodem b) hovoří o povinnostech v množném čísle. Ze znění ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ však dle mého názoru jasně vyplývá, že k odmítnutí plnění postačí porušení jen jedné právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Obchodní zákoník dle mého názoru upravuje odpovědnost statutárního orgánu spíše jako odpovědnost za řádný výkon funkce, zahrnující povinnost péče řádného hospodáře, osobní výkon funkce, jednání v zájmu společnosti, respektování zákazu konkurence a další. Jejich společným jmenovatelem není hospodářský výsledek, nýbrž řádné jednání samo o sobě. Proto má také odpovědnost statutárního orgánu spíše reparační charakter, když obchodní zákoník směřuje především k nahrazení vzniklé škody. Na závěr kapitoly o právech a povinnostech statutárních orgánů se pouze stručně zmíním o obchodním vedení. Zákonodárce pouze u osobních společností umožnil, aby obchodní vedení náleželo i osobě, která není statutárním orgánem. Obchodní zákoník tak v § 81 odst. 1, 2 opravňuje k obchodnímu vedení každého společníka a současně dovoluje ve společenské smlouvě pověřit jím, třeba jen z části, některého z nich. Nesjednají-li si společníci odchylnou úpravu, pak platí, že obchodním vedení jsou nadáni jak společníci v postavení členů statutárního orgánu, tak i všichni ostatní společníci. Tím ovšem vyvstává otázka ohledně postavení společníků pověřených obchodním vedením, kteří nejsou statutárním orgánem společnosti. K tomu I. Štenglová44: „Domníváme se, že pokud by k takovému odtržení došlo, bude nutno na společníka pověřeného obchodním vedením ustanovení § 66 odst. 2 vztáhnout alespoň analogicky. Pokud je osoba pověřená obchodním vedením současně statutárním orgánem, je podle našeho názoru, obchodní vedení pro tento účel nutno považovat za součást výkonu funkce statutárního orgánu.“ Není ani vyloučeno, aby společenská smlouva obsahovala úpravu, podle níž obchodním vedením není pověřen statutární orgán, ale pouze ostatní společníci.

44

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. Obchodní zákoník komentář. Praha: CH BECK, 2009, str. 250

- 43 -

2.1.5 Odpovědnost V důsledku porušení primární právní povinnosti vzniká odpovědnost jako sekundární povinnost, která existuje vedle této primární povinnosti. Svým obsahem se snaží řešit důsledky nepříznivého stavu vyvolaného porušením primární povinnosti. Následkem porušení povinnosti tedy vzniká mezi subjekty vedle primárního vztahu také nový odpovědnostní právní vztah, v němž jedna osoba je povinna strpět sankci pro tento případ předpokládanou v právní normě a druhá strana je oprávněna si toto její jednání vynutit stanovenými způsoby a prostředky. Porušením povinnosti vzniká statutárnímu orgánu nejčastěji odpovědnost za škodu, které bude věnována největší pozornost. Na druhou stranu však nesmíme zapomínat na odpovědnost veřejnoprávní, upravenou předpisy práva správního a trestního. Také porušením těchto závazných pravidel chování dochází ke vzniku škody, ať již vymahatelné v adhezním řízení v rámci probíhajícího trestním řízením, nebo zvlášť v občanském soudním řízení. Byl-li v trestním řízení přiznán nárok na náhradu škody v plné výši, nelze se již domáhat náhrady v řízením civilním. Pachatelem mnohých trestných činů může být kterékoliv fyzická osoba. Některé trestné činy však vyžadují po pachateli, aby byl nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení. V soukromoprávní rovině půjde nejčastěji o postavení dlužníka nebo věřitele. Jelikož je však tímto dlužníkem či věřitelem sama obchodní společnost, nikoliv její statutární orgán, vytváří trestní zákon v § 114 odst. 2 institut jednání za jiného, podle něhož postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Gramatickým výkladem by šlo dojít k závěru, že se toto ustanovení nevztahuje na zástupce společnosti, neboť ti jednají s ohledem na § 13 odst. 1 ObchZ nikoliv jménem, nýbrž za společnost. Takovým výkladem bych však vyloučil trestněprávní odpovědnost zástupců společnosti za některé trestné činy, proto se na zmíněné ustanovení trestního zákona musíme dívat z pohledu trestního, nikoliv obchodního práva. Účelem tohoto ustanovení je chránit společnost (v nejširším slova smyslu) před společensky nebezpečným jednáním. Této ochrany by se jen stěží mohlo dosáhnout, jestliže by se trestní odpovědnost nevztahovala na zástupce, kteří by se v rozsahu svého oprávnění dopustili totožného společensky nebezpečného jednání, jako statutární orgán.

- 44 -

V podobném smyslu se vyjádřil také J. Jelínek45 : „Formulaci trestního zákoníku, podle které pachatel „jedná jménem právnické osoby“ (§114 odst. 2), vykládáme tak, že jde o jednání přímo právnické osoby (tj. jednání jménem jiného, § 20 odst. 2 obč. zák.) i jednání za právnickou osobu, tedy o zastoupení (§ 20 odst. 2 obč. zák.).“ Na odpovědnost statutárního orgánu se použije ustanovení § 373 ObchZ o odpovědnosti za škodu, jelikož vztah statutárního orgánu a společnosti je vztahem obchodněprávním. Podle toho, zda-li zákon vyžaduje ke vzniku odpovědnosti zavinění, jako subjektivní vztah k jednání, následku a příčinné souvislosti mezi nimi, rozlišujeme odpovědnost subjektivní a objektivní. V obchodním právu se na statutární orgán uplatní druhá z nich. Pro účely této práce je nejdůležitější odpovědnost soukromoprávní, která vychází z úpravy obsažené v obchodním zákoníku, a proto se jí hodlám v následujících odstavcích výlučně věnovat. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu jsou, za prvé, protiprávní jednání spočívající v porušení právní povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nebo ze zákona. Za druhé, vznik škody jako vyčíslitelné materiální ztráty, ať již ve formě skutečné škody, nebo ušlého zisku. Za třetí, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Základními rysy odpovědnosti statutárního orgánu za škodu jsou, vedle již zmíněného objektivního charakteru, také zákaz omezení nebo vyloučení odpovědnosti, dále nemožnost soudu moderovat výši náhrady škody, oddělená odpovědnost statutárního orgánu od neomezeného ručení téže osoby jako společníka a solidární odpovědnost členů statutárního orgánu, kteří porušili povinnost společně. U osobních společností pak narozdíl od kapitálových nedochází k přesunu důkazního břemene na statutární orgán. Společnost tedy bude muset v případném soudním sporu prokázat, že statutární orgán porušil povinnost péče řádného hospodáře. Přestože obchodní zákoník pro osobní společnosti výslovně nestanoví společnou a nerozdílnou odpovědnost více členů statutárního orgánů v případě společného porušení povinnosti, tak jako je tomu u kapitálových společností, uplatní se solidární odpovědnost na základě ustanovení § 383 ObchZ i u nich. Oprávněnou stranou v odpovědnostním vztahu je v zásadě sama společnost, což vychází ze závazkového vztahu mezi ní a statutárním orgánem.

45

J. Jelínek a kol. Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část. 1. vyd. Praha: Leges, 2009, str. 184

- 45 -

Zvláštní zákon však může stanovit, že statutární orgán odpovídá za porušení povinnosti jiným subjektům. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 125/2008 Sb. o přeměnách obchodních společností a družstev, který v § 50 upravuje solidární odpovědnost členů statutárních orgánů a znalců za škodu, která vznikla porušením jejich povinností při přeměně zúčastněné obchodní společnosti nebo. Tyto osoby totiž odpovídají věřitelům a společníkům zúčastněné obchodních společností nebo věřitelům a členům zúčastněného družstva. Jedná se o zvláštní případ odpovědnosti za škodu, který je ve vztahu speciality k ustanovení § 373 a násl. ObchZ. Zákon umožňuje odpovědným osobám zprostit se své odpovědnosti prokázáním skutečnosti, že při výkonu své funkce jednali s péčí řádného hospodáře. Svým charakterem jde tedy spíše o odpovědnost za řádný výkon funkce, než-li o odpovědnost za výsledek. Právo na náhradu škody se promlčí v objektivní promlčecí době v délce 5 let od okamžiku, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám. Účinnost zápisu přeměny v obchodním rejstříku vůči třetím osobám nastane až okamžikem jeho zveřejnění, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo dříve. V předchozích odstavcích byly rozebrány pojem, druhy a znaky odpovědnosti statutárních orgánu nebo jejich členů a nyní se budu věnovat konkrétním právním následkům vyplývajících z odpovědnosti. První možností, která se společníkům nabízí v případě porušení povinnosti je ukončení funkce statutárního orgánu změnou společenské smlouvy. O tomto způsobu zániku funkce bylo pojednáno výše. Obvykle se k tomuto společníci rozhodnou pouze u závažnějších porušeních, jestliže ztratili důvěru v určitou osobu a nepřejí si, aby nadále vystupovala jménem společnosti. V takovém případě nastává souběh s dalšími odpovědnostními následky, mezi které řadíme odmítnutí plnění ze strany společnosti, náhradu škody, smluvní pokutu, případně obojí z posledně jmenovaných současně. Nároků z odpovědnosti za škodu se nemůže dle § 386 ObchZ společnost vzdát před porušením povinnosti statutárním orgánem, což však výkladem a contrario nijak společnosti nebrání, aby takto učinila dodatečně po porušení povinnosti. Za vzdání se nároku však nelze považovat úmyslnou nečinnost ostatních členů kolegiálního statutárního orgánu, kterým bude chybět vůle uplatnit nároky proti jednomu ze svých kolegů. Takové jednání lze totiž posoudit jako porušení povinnosti péče řádného

- 46 -

hospodáře, jež ve svém důsledku povede k odpovědnosti těchto členů za škodu vzniklou v důsledku pozdního nebo dokonce neúspěšného vymáhání náhrady škody. Pouze ve stručnosti se na tomto místě zmíním o ustanovení § 376 ObchZ o upravující spolupůsobení poškozeného při vzniku škody, jež zcela nebo částečně vylučuje nárok na její náhradu. Z hlediska odpovědnostního vztahu mezi společností a statutárním orgánem nelze považovat protiprávní jednání statutárního orgánu současně za spoluzavinění poškozeného (společnosti). Opačný výklad by ostatně postrádal logický základ. Na promlčení odpovědnosti statutárního orgánu za škodu se vztahuje úprava promlčení obsažená v ustanoveních § 391 a násl. ObchZ. Obchodní zákoník tak poskytuje k uplatnění práv na náhradu škody dvakrát delší subjektivní promlčecí dobu, než-li zákoník občanský. Obdobně tomu je také u objektivní promlčecí lhůty, kdy obchodní zákoník se svou desetiletou promlčecí dobou překonává občanský zákoník o více než trojnásobek, za předpokladu, že nejde o škodu způsobenou úmyslně, pro níž občanský zákoník určuje desetiletou promlčecí dobu. Za nejpodstatnější odlišnost však považuji odlišné určení počátku běhu objektivní promlčecí doby. Občanský zákoník v § 106 odst. 2 stanoví, že právo na náhradu se škody promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události z níž škoda vznikla. Znění tohoto ustanovení sice může svádět k výkladu, že se toto právo promlčuje uplynutím 10 let od vzniku škodní události, bez ohledu na to, kdy došlo k samotnému vzniku škody, nicméně není tomu tak a rozhodujícím je právě okamžik vzniku škody. K tomu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn.: 25 Cdo 325/2002, když konstatoval: „Pojem událost, z níž škoda vznikla, ve smyslu citovaného ust. § 106 odst. 2 obč. zák. totiž zahrnuje nejen protiprávní úkon, či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90). Pokud by se ztotožnila událost, z níž škoda vznikla ve smyslu ust. § 106 odst. 2 obč. zák. pouze s protiprávním úkonem či událostí, vyvolávající škodu (protiprávní stav), jak dovolatelka namítá, mohla by začít promlčecí doba běžet dříve, než vznikla škoda, škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby, nebo by nemusela vzniknout vůbec. Takový výklad je proto nepřijatelný.“

- 47 -

Obchodní zákoník však má zcela samostatnou a na občanském zákoníku nezávislou úpravu promlčení46. Ustanovení § 398 ObchZ spojuje počátek běhu objektivní promlčecí doby s porušením právní povinnosti, bez ohledu na to, zda-li oprávněný k náhradě škody o takovém porušení věděl nebo mohl vědět nikoliv. Počátek běhu tedy nesouvisí s okamžikem vzniku škody, který může nastat i mnohem později. Porušení právní povinnosti tak může předcházet vzniku škody i v desítkách let, a to především v oboru jako je stavebnictví, což však může vést k nemožnosti domoci se náhrady z důvodu promlčení. Obchodní zákoník pak v § 408 odst. 1 určuje jako nejdelší přípustnou promlčecí dobu 10 let, což souvisí především s problémy, které vznikají v nalézacím řízení při dokazování skutečností, které se odehrály v dávnější minulosti. Přestože maximální délky objektivních promlčecích dob dle obou zákoníků mohou dosáhnout až výše 10 let, odlišné stanovení počátku jejich běhu umožňuje, aby promlčení dle občanského zákoníku nastalo mnohem později, než-li by tomu bylo dle úpravy obchodněprávní. Taková odlišnost je dle mého názoru zcela neopodstatněná a postrádá hlubšího významu. Bylo by dle mého názoru mnohem vhodnější, aby zákonodárce úpravu sjednotil do podoby, jakou upravuje občanský zákoník. Tím by se zabránilo situacím, kdy dojde k promlčení práva na náhradu škody ještě dříve, než samotná škoda vznikne, a to kvůli určení počátku běhu objektivní promlčecí doby od porušení povinnosti, nikoliv od vzniku škody. Problémy s uplatňováním nároků z odpovědnosti za škodu mohou nastat především u společností s monokratickým statutárním orgánem, což činí dle mého názoru kolektivní obsazení statutárního orgánu výhodnějším. Jednak z povahy vícečlenného obsazení kolektivního statutárního orgánu vyplývá možnost průběžné vzájemné kontroly mezi členy a především možnost jednoho člena podat jménem společnosti žalobu na náhradu škody vůči jinému členu. U monokratického statutárního orgánu tedy zbývá alternativně buď jeho nahrazení jinou osobu, která by žalobu jménem společnosti následně podala, nebo žaloba ut singuli. Další problém nastává při procesním zastupování společnosti v soudním řízení, neboť podle 21 odst. 4 OSŘ je vyloučeno, aby statutární orgán procesně zastupoval

46

Rozhodnutí NS ČR sp.zn.: 35 Odo 619/2002 stanoví: „Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ustanovení § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních § 388 - § 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391 – § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních § 402 - § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení § 408 obecné omezení promlčecí doby.“

- 48 -

společnost za situace, kdy jsou společností proti němu uplatňovány nároky z odpovědnosti za škodu47. Proto může dojít k situaci, kdy jménem společnosti nebude mít kdo jednat, nebo bude sporné, kdo je tímto oprávněním nadán. K tomu může dojít obzvláště pokud stav zápisu v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti. Z toho plyne pro soud povinnost zjistit konkrétní oprávněnou osobu k jednání před soudem48. Nebude-li to možné a je-li tu nebezpečí z prodlení, je předseda senátu oprávněn ustanovit společnosti procesního opatrovníka. V následujících odstavcích této diplomové práce se zaměřím na konkrétní následky, které postihují statutární orgán, jestliže poruší některou ze svých povinností. Nejprve je třeba stručně připomenout povinnost společnosti odmítnout plnění vůči statutárnímu orgánu dle § 66 odst. 3 ObchZ. Toto odmítnutí jako jediné z odpovědnostních následků vyjadřuje odchylku od zásady vyplývající z ustanovení o mandátní smlouvě, že statutární orgán je odpovědný za kvalitu své činnosti, nikoliv za výsledek. Zde totiž společnost nesmí poskytnout plnění i tehdy, když statutární orgán své povinnosti neporušil, nýbrž jen zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku. Vzhledem k tomu, že odmítnutím plnění jsem podrobně rozebral v kapitole o odměňování, budu se dále zabývat náhradou škody a smluvní pokutou. Smluvní pokuta je jedním ze smluvních zajišťovacích institutů v němž se jedna strana písemně zavazuje poskytnout určité finanční plnění pro případ porušení některých nebo všech povinností vyplývajících ze smlouvy. Smluvní pokuta tedy není závislá na vzniku škody. Protože obchodní zákoník obsahuje pouze dílčí úpravu, použije se v otázkách jím neupravených občanského zákoníku. V obchodních závazkových vztazích je smluvní pokuta založena na principu objektivní odpovědnosti. K zavinění dlužníka se nepřihlíží. Postačí pouhá skutečnost, že byla porušena zajištěná smluvní povinnost. Dokonce se podle § 300 ObchZ neuplatní ani okolnosti vylučující odpovědnost, což znamená, že se dlužník nemůže ze závazku zaplatit smluvní pokutu 47

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 680/97 "Právo jednat jménem právnické osoby podnikatele ve sporu, který s touto právnickou osobou vede (nehledě ke zjevné nelogičnosti takto konstruované teze), fyzické osobě, jež je statutárním orgánem společnosti, z výše citovaných ustanovení nevyplývá." 48 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 552/2006 "Požadavku uvedenému v § 21 odst. 5 o.s.ř. aby každý, kdo jedná za právnickou osobu, své oprávnění prokázal, odpovídá povinnost soudu prostředky, jimiž fyzická osoba své oprávnění prokazuje, vyhodnotit. Lze připustit, že se v soudní praxi při zjišťování osob oprávněných jednat za právnickou osobu (statutární orgán) zhusta vychází ze stavu zjišťovaného z aktuálního výpisu z obchodního rejstříku; vždy však s tím rizikem, že tento stav nemusí odpovídat stavu skutečnému."

- 49 -

nijak liberovat. Na druhou stranu se však jedná o úpravu dispozitivní. Strany si tedy mohou dohodnout liberační důvody, nebo také změnit odpovědnost na subjektivní. Podobná ujednání však oslabují efektivitu sjednaného zajištění a jejich použití je nutno pečlivě zvážit. Další odlišnost spočívá v možnosti soudu moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s ohledem na hodnotu a význam zajišťované povinnosti. Ve vztahu statutárního orgánu a společnosti lze smluvní pokutu nejlépe použít v ustanovení smlouvy o výkonu funkce, avšak je třeba si dát mimořádný pozor na její vztah s náhradou škody, neboť podle § 545 odst. 2 OZ nelze bez předchozího ujednání požadovat vedle smluvní pokuty také náhradu škody. V rámci běžných obchodních smluv by opomenutí podobného ujednání mohlo znemožnit úplnou kompenzaci věřitele z důvodů nízké výše smluvní pokuty nedosahující výše vzniklé škody. Smluvní pokuta totiž představuje paušalizovanou náhradu škodu. Jejím zaplacením nezaniká zajišťovaná povinnost, pokud si strany nesjednají jinak. Je však pro věřitele velmi výhodné, aby si s dlužníkem ujednal ustanovení, podle něhož se dlužník zaplacením smluvní pokuty nezbavuje povinnosti nahradit vzniklou škodu a věřitel je oprávněn požadovat náhradu škody škodu přesahující výši smluvní pokuty. Odpovědnost za porušení zákazu konkurence představuje zvláštní případ odpovědnosti, jež může vzniknout u všech společníků veřejné obchodní společnosti, tedy nejen u členů statutárního orgánu. Důsledkem porušení tohoto zákazu však není neplatnost právního úkonu, jimž k tomuto porušením došlo, nýbrž vznik zvláštních oprávnění společnosti vůči společníkovi. Obchodní zákoník v § 65 odst. 2 upravuje dva nároky, kterých se může společnost domáhat alternativně. Kromě toho má společnost právo domáhat se náhrady škody, jež není uplatněním těchto nároků dotčena. O zvláštních nárocích společnosti plynoucích z porušení zákazu konkurence bylo pojednáno v kapitole o povinnostech statutárního orgánu, resp. v oddíle o zákazu konkurence. Lhůty k uplatnění těchto dvou nároků jsou stanoveny jako prekluzivní, což znamená, že po jejich uplynutí dochází k zániku práva ex lege, k čemuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Subjektivní lhůta končí uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se o porušení zákazu konkurence společnost dozvěděla a objektivní lhůta uběhne po 1 roce ode dne tohoto porušení. Lhůty jsou relativně krátké, což klade vysoké nároky na statutární orgán k včasnému uplatnění těchto práv u soudu. Nečinnost statutárního

- 50 -

orgánu vedoucí k jejich zániku způsobí vznik jeho odpovědnosti za škodu pro porušení povinnosti péče řádného hospodáře. O této skutečnosti však bylo pojednáno výše. Odpovědnost za škodu představuje nejvýznamnější nástroj společnosti sloužící k motivaci členů statutárních orgánů k dodržování povinností vyplývajících ze zákona, společenské smlouvy nebo smlouvy o výkonu funkce a především k reparaci vzniklé škody v důsledku jejich porušení. Náhrada škody nastupuje, když porušením povinnosti statutárním orgánem vznikla společnosti vyčíslitelná škoda na majetku, ať již ve formě skutečné

škody (damnum

emergens)

nebo

ušlého

zisku

(lucrum

cessans).

Odpovědnostní vztah tak vzniká mezi společností a statuárním orgánem a jako takový bude podléhat právnímu režimu náhrady škody dle § 373 a násl. ObchZ, který na rozdíl od občanskoprávní úpravy nevyžaduje ke vzniku odpovědnosti zavinění. Od odpovědnosti statutárního orgánu musíme rozlišovat neomezené ručení společníků za závazky veřejné obchodní společnosti, neboť toto ručení vychází právě z postavení osoby jako společníka, nikoliv z funkce statutárního orgánu. Jelikož statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti může být pouze její společník, i ten pochopitelně ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně s ostatními společníky.

2.2

Komplementáři komanditní společnosti 2.2.1 Charakteristika komanditní společnosti

Komanditní společnost prošla stejně jako veřejná obchodní společnosti bohatým historický vývojem. Její kořeny sahají až k institutům římského práva, na jejichž základě se začaly v prosperujících středověkých přístavních městech vytvářet tzv. commendy. Tyto společnosti soukromého práva bez právní subjektivity se obdobně jako dnešní komanditní společnosti skládaly ze dvou druhů společníků. Jeden ručil neomezeně (tractator), zatímco druhý omezeně (commendator). První důslednou a ucelenou úpravu komanditní společnosti na našem území přinesl Všeobecný německý obchodní zákoník (ADHGB)49, který již rozlišoval prostou 49

Vyhlášen pod č.1/1863 ř.z. jako Allgemeine Deutsche Handelsgesetzbuch, jež platil v neuherské části Rakouska (Předlitavsko) a po vzniku Československé republiky byl převzat na základě čl.2 zákona č.11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého (tzv. recepční zákon) a byl

- 51 -

komanditní společnost a dnes již neexistující komanditní společnost na akcie. Jeho obsah přetrval rozpad Rakouska-Uherska a stal se součástí právního řádu nově vzniklého Československa. Po nástupu komunistické strany k moci roku 1948 se nehodil do ideologické koncepce socialistického státu, a tak existence komanditní společnosti spolu s ostatními formami obchodních společností na 40 let zanikla. K obnovení došlo až po revoluci novelizací hospodářského zákoníku, jež znovu uvedla v život jak prostou komanditní společnost, tak i komanditní společnost na akcie. Obě pak poprvé v historii získaly právní subjektivitu na základě nového § 106c hospodářského zákoníku. Následně přijatý obchodní zákoník platný dodnes však s existenci komanditní společnosti na akcie od svého vzniku nepočítal a oprávnění vydávat akcie svěřil pouze do rukou akciové společnosti. Právní úprava komanditní společnosti obsažená v §93-104 ObchZ je ze všech obchodních společností nejstručnější a samostatně by v některých oblastech neobstála. Z toho důvodu se přiměřeně použijí na základě § 93 odst. 4 ObchZ ustanovení o veřejné obchodní společnost a v otázkách právního postavení komanditistů ustanovení o společnosti s ručením omezeným. Z toho také vyplývá oproti veřejné obchodní společnosti umožnění převodu podílů komanditisty na třetí osobu smlouvou o převodu podílu, na niž se přiměřeně použijí ustanovení § 115 ObchZ Odkaz na veřejnou obchodní společnost nevyvolává žádné pochybnosti a rozpory, avšak v případě odkazu na společnost s ručením omezeným se zdá jeho rozsah příliš širokým. Z logiky věci by se na právní postavení komanditistů, pakliže vůbec přijmeme smysluplnost odkazu z úpravy osobních společností na úpravu kapitálových společností, měly spíše vztahovat ustanovení o právním postavení společníků společnosti s ručením omezeným. Obdobný odkaz totiž neobsahoval ani novelizovaný hospodářský zákoník50 a do budoucna se s ním nepočítá ani ve vládním návrhu nového zákona o obchodních korporacích. Tento návrh budoucí podoby rekodifikace soukromého práva nejen že ve svém § 123 odkazuje pouze na přiměřené použití úpravy veřejné obchodní společnosti, avšak současně v § 795 v rámci přechodných ustanovení výslovně stanoví, že se od jeho

účinný na našem území až do konce roku 1950, kdy jej nahradil zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník (tzv. střední občanský zákoník) 50 Zákon č.109/1964 Sb. hospodářský zákoník po novele zákonem č.103/1990 Sb. upravoval v rámci komanditní společnosti odkaz pouze na úpravu veřejné obchodní společnosti a to v § 106r odst. 2

- 52 -

účinnosti mají právní vztahy komanditisty řídit tímto zákonem. De lege ferenda tedy na všechny komanditní společnosti, i na ty založené za současného obchodního zákoníku, dopadne úprava právního postavení komanditistů, tak jak je upravena pro společníky veřejné obchodní společnosti. Stejně jako veřejná obchodní společnost je i komanditní společnost osobní obchodní společností s nejméně dvěma členy, avšak s tím rozdílem, že se její členové ze zákona dělí na dvě skupiny, komplementáře a komanditisty. V každé komanditní společnosti musí být přítomen z každé skupiny alespoň jeden. Vzhledem k minimálnímu počtu dvou členů nelze nikdy žádnou z osobních obchodní společností založit zakladatelskou listinou, nýbrž pouze společenskou smlouvou. U komanditní společnosti musí být v jejím textu obsaženo rozlišení společníků na komplementáře a komanditisty a u posledně jmenovaných je také nutno uvést výši vkladu každého z nich, neboť se tyto údaje zapisují do obchodního rejstříku. K charakteristice druhů společníků můžeme říci, že komplementáři představují neomezeně ručící společníky. Mají mnohem užší vztah ke společnosti. Náleží jim obchodní vedení a pouze oni mohou být statutárním orgánem a jednat tak navenek jménem společnosti. Komanditisté vytváří základní kapitál společnosti, jejich zapojení se do záležitostí společnosti může být téměř minimální. Až na dva výjimečné případy51 je ručení každého z nich omezeno do výše jeho nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku52. Ručení komanditisty tedy zaniká až konstitutivním zápisem splacení vkladu do obchodní rejstříku. Z hlediska rozdělení zisku a ztrát se zde projevuje primární postavení komplementářů jako společníků s rozhodovacími a jednatelskými oprávněními, kterým tak logicky musí náležet větší díl ze zisku s ohledem na větší míru odpovědnosti. Společenská smlouva tak může stanovit větší podíl komplementářů na zisku. Ten společnost nedaní, neboť podléhá dani z příjmu fyzický osob obdobně jako podíl na zisku společníků veřejné obchodní společnosti53. Komanditisté jsou tak daňově

51

Podle § 95 ObchZ ručí komanditista za závazky společnosti stejně jako komplementář, jestliže obchodní firma společnosti obsahuje jeho jméno; podle § 101 odst. 2 ObchZ ručí komanditista za závazky ze smluv, jež uzavřel jménem společnost bez řádného zmocnění. 52 Na rozdíl od s.r.o. neručí všichni komanditisté do výše souhrnu všech nesplacených vkladů zapsaných v obchodním rejstříku, nýbrž jen každý za svůj nesplacený vklad zapsaný v obchodním rejstřík, ustanovení obchodního zákoníku § 93 odst. 1 je i při použití § 93 odst. 4 speciálním vůči § 106 odst. 2 53 § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu

- 53 -

znevýhodněni, neboť druhá část zisku připadající společnosti podléhá dani z příjmu právnických osob54 a rozdělí se mezi komanditisty až po odečtení daně. Zatímco jsou komplementáři při rozdělování zisku značně zvýhodněni, pro hrazení ztráty společnosti vyplývající z účetní závěrky platí pravý opak. Jsou to pouze oni, kteří nesou ztrátu společnosti. I zde zákon ponechává určitou smluvní volnost, když stanoví, že společenská smlouva může zavést povinnost komanditistů podílet se na úhradě ztráty, avšak zároveň vytváří hranici této volnosti tím, že neumožňuje komanditistům uložit povinnost vracet vyplacené podíly na zisku k pokrytí ztráty. Na druhou stranu může společenská smlouva předvídat příplatkovou povinnost komanditistů, jejíž použití na případné krytí ztrát společnosti bude záviset na rozhodnutí společníků. Na režim této povinnost se přiměřeně použije ustanovení § 121 ObchZ.

2.2.2 Koncepce statutárního orgánu Zatímco pojetí statutárního orgánu u veřejné obchodní společnosti vyvolává v právní teorii dlouhé diskuze, u komanditní společnosti § 101 odst. 1 ObchZ již od své účinnosti 1.1.1992 výslovně a jednoznačně označuje za statutární orgán všechny komplementáře. Hovoříme tak o kolektivním statutárním orgánu ze zákona. Zákonodárce se však nevyhnul jedné nejasnosti, která spočívá v otázce, zda je úprava obsažená v § 101 ObchZ komplexní, nebo není a umožňuje tak současnou aplikaci § 85 ObchZ. Osobně se domnívám, že přiměřené použití § 85 ObchZ je přípustné a to především kvůli podobnému charakteru komanditní a veřejné obchodní společnosti. Gramatickým výkladem § 93 odst. 4 ObchZ docházím k závěru, že pokud by zákonodárce nechtěl aplikaci § 85 ObchZ připustit, musel by tak, na základě první věty § 93 odst. 4 ObchZ, výslovně stanovit. Ustanovení § 85 ObchZ dává možnost společníkům veřejné obchodní společnosti, kteří se chtějí účastnit jen jejího běžného chodu nebo nejsou dostatečně kvalifikováni na pozici statutárního orgánu, aby se skrze úpravu společenské smlouvy zřekli postavení člena statutárního orgánu, které jim ze zákona náleží, aniž by bylo jakkoliv postiženo jejich právo rozhodovat o změně společenské smlouvy nebo o ostatních záležitostech. Takový společník pak může být pro společnost přínosnější, než člen statutárního orgánu, který své povinnosti nedokáže řádně plnit. Stejný výklad svědčí také ve prospěch komplementářů. Není důvod, proč by 54

§ 17 a násl. tamtéž

- 54 -

musel být členem statutárního orgánu každý komplementář, když o tuto funkci nemá zájem nebo na ni není kvalifikován. Proto se domnívám, že také společníci komanditní společnosti si mohou ve společenské smlouvě stanovit, že členem statutárního orgánu jsou jen někteří komplementáři nebo jen jeden z nich. Statutární orgán je jediným obligatorně zřizovaným orgánem komanditní společnosti. Stejně jako u veřejné obchodní společnosti, také zde mohou být jeho členem pouze společníci. Funkce statutárního orgánu není vyhrazena pouze pro fyzické osoby, nýbrž ji může zastávat také osoba právnická. Pro oba druhy osob však platí omezení obsažené v ustanovení § 56 odst. 4 ObchZ za účelem ochrany věřitelů, podle něhož může být fyzická nebo právnická osoba komplementářem komanditní společnosti či společníkem veřejné obchodní společnosti jen jednou. Nic nebrání tomu aby společníkem komanditní společnosti byla jiná komanditní společnost a stejně tomu také je u veřejné obchodní společnosti. Jestliže by se stala komplementářem jiná osobní společnost55, pak nedochází k žádnému omezení ručení za závazky komanditní společnosti. Tato jiná osobní společnost by totiž jako každý jiný společník odpovídala za závazky komanditní společnosti veškerým svým majetkem. V případě, že by se společníkem stala společnost s ručením omezeným, u níž po zápisu splacení vkladů do obchodního rejstříku dochází ke zániku ručení jejích společníkům (i bez tohoto zápisu by však stejně společníci ručili jen do výše souhrnu nesplacených částí vkladu dle zápisu v obchodním rejstříku), pak je rozsah ručení omezen pouze na veškerý majetek společnosti s ručením omezeným, a nevztahuje se tak na majetek jejích společníků. Právnická osoba může vykonávat svá práva a povinnosti spojená s účastí v jiné společnosti na základě § 93 odst. 3 ObchZ prostřednictvím svého statutárního orgánu, popřípadě jím pověřeného zástupce. Ze znění tohoto ustanovení tak vyplývá zákonné oprávnění pro statutární orgán nebo pověřeného zástupce účastnící se právnické osoby k provádění všech úkonů, které plynou z postavení statutárního orgánu ve druhé společnosti. Určité komplikace mohou nastat, když účastnící se právnická osoba má

55

K tomu se vyjádřil již Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 16.02.1931 sp.zn. (Rc) R I 68/31 "Jak nevyšší soud vyložil již ve svém rozhodnutí čís. 4059 sb. n.s., k němuž co do podrobností stačí prokázati, ustálila se praxe (a částečně i nauka) po delším kolísání v ten rozum, že veřejným společníkem veřejné společnosti mohou býti nejen osoby fysické, nýbrž i právnické, ano, že mohou jimi býti i společnost veřejná a komanditní. Může-li však býti veřejná společnost veřejným společníkem veřejné společnosti, může býti zajisté rozsah jejího ručení týž."

- 55 -

kolektivní statutární orgán, mezi jehož členy není jasně pověřena konkrétní osoba, která bude oprávněna jménem účastnící se právnické osoby ve statutárním orgánu druhé společnosti jednat. Stejně jako u veřejné obchodní společnosti, také zde zákonodárce oddělil obchodní vedení od činnosti statutárního orgánu, avšak okruh oprávněných osob zúžil pouze na komplementáře. Ze zákona je tak každý komplementář nadán obchodním vedením, avšak lze je úpravou společenské smlouvy přiřknout jen některým komplementářů, nejlépe pouze těm, kteří jsou členy statutárního orgánu. O vztahu obchodního vedení a postavení statutárního orgánu bylo pojednáno v kapitole o veřejné obchodní společnosti. Na závěr je třeba se zmínit o několika specifikách vztahu komplementářů ve funkci statutárních orgánu a komanditistů. Za prvé, obchodní zákoník v ustanovení § 95 stanoví, že komanditista ručí za závazky společnosti jako komplementář, tedy neomezeně celým svým majetkem, jestliže obsahuje firma společnosti jeho jméno. Podobná situace nastane dle § 101 odst. 2 ObchZ také tehdy, jestliže komanditista uzavře smlouvu bez patřičného zmocnění. V takovém případě ručí jako komplementář pouze za závazky z takto neoprávněně uzavřené smlouvy. Na základě těchto ustanovení však v žádném případě nesmíme považovat komanditistu za člena statutárního orgánu. Zákonodárce zde pouze konstruuje jakousi sankci pro komanditistu ve formě ručení, nikoliv však současně změnu jeho postavení mezi druhy společníků.

2.2.3 Vznik a zánik funkce Podmínky vzniku a zániku funkce u statutárních orgánů a jejich členů jsou v podstatě shodné jako u jejich protějšků u veřejné obchodní společnosti. Obchodní zákoník v tomto ohledu neposkytuje žádnou zvláštní úpravu a dle mého názoru ani není potřeba, neboť charakter obou druhů společností je natolik podobný, že by další diferencující ustanovení mohly právní úpravu pouze zkomplikovat. První skutečností zakládající postavení komplementáře jako statutárního orgánu představuje vznik společnosti jejím zápisem do obchodního rejstříku. Není-li ve společenské smlouvě stanoveno jinak, platí, že statutární orgán tvoří všichni komplementáři. Totéž platí také pro obchodní vedení, jež bylo pro osobní společnosti odděleno od působnosti statutárního orgánu. Společníci tedy mohou ve společenské

- 56 -

smlouvě pověřit obchodní vedením také komplementáře, kteří nepůsobí ve statutárním orgánu. Nikdy jej však nemohou svěřit komanditistovi, neboť by to bylo v přímém rozporu s kogentním ustanovením § 97 odst. 1 ObchZ. Jedná se tedy o vznik funkce ze zákona. Stejně tomu je v případě přistoupení nového komplementáře do společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví konkrétní osoby pro výkon funkce statutárního orgánu, nebo pouze konstatuje, že statutárním orgánem jsou všichni komplementáři. V takovém případě nabývá nový komplementář postavení člen statutárního orgánu ex lege na základě vzniku účasti ve společnosti. Změna společenské smlouvy je dalším způsobem, jakým může fyzická nebo právnická osoba nabýt postavení statutárního orgánu, a to ke dni účinnosti této změny. K provedení změny vyžaduje obchodní zákoník v § 97 odst. 4 souhlas všech společníků komanditní společnosti, přičemž současně umožňuje, aby si společníci ve společenské smlouvy dohodli, že postačí většina kladných hlasů komplementářů a komanditistů, kteří tak hlasují odděleně, podle svého druhu členství. Každý společník je pak při hlasování nadán jedním hlasem. Zákon však umožňuje sjednat jiný poměr hlasů Obdobně jako u veřejné obchodní společnosti se i zde uplatní úprava odstoupení monokratického statutárního orgánu dle § 85 odst. 3 ObchZ jako důvod vzniku funkce, ale pouze pro ostatní komplementáře, což vyplývá ze základního ustanovení § 101 odst. 1 ObchZ, neboť komanditisté z povahy svého druhu účasti na společnosti nikdy nemohou zastávat funkci statutárního orgánu. K zabránění okamžitému nápadu funkce statutárního orgánu na ostatní komplementáře zákon stanoví, že účinky takového odstoupení nastávají po uplynutí jednoměsíční lhůty. V jejím průběhu se společníci mohou dohodnout a ve společenské smlouvě označit za statutární orgán jinou osobu. Účinností této změny zanikne funkce odstupujícího statutárního orgánu a vznikne funkce nové osoby, čímž zanikne zákonná podmínka pro vznik funkce ostatním členů dle § 85 odst. 3ObchZ. Dědění lze považovat za nepřímý způsob získání postavení statutárního orgánu. Jak již bylo vysvětleno v kapitole o veřejné obchodní společnosti, lze děděním získat účast na společnosti a právě skrze tuto účast pak také postavení v orgánu společnosti. Z tématu diplomové práce plyne, že i když lze dědit podíl komanditisty na společnosti, nás bude pochopitelně zajímat pouze dědění podílu komplementáře. I zde se tedy uplatní přiměřené použití § 91 ObchZ tak, jak byl rozebrán výše. Na tomto místě však

- 57 -

musím zdůraznit, že zatímco podíl komanditisty se dědí vždy, pokud společenská smlouva nestanoví jinak. U podílu komplementáře musí společenská smlouva dědění výslovně umožnit. Nově ustavený statutární orgán má povinnost podat návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku, aby došlo k nastolení souladu mezi skutečným a zapsaným stavem, k čemuž může být společnost místně příslušným rejstříkovým soudem vyzvána. Takový stav by byl v rozporu s donucujícím ustanovením § 35 písm. f) ObchoZ, podle něhož musí být v obchodním rejstříku zapsány jméno a bydliště, popřípadě firma a sídlo u právnických osob, způsob jednání a také den vzniku a zániku funkce, z čehož lze kromě jiného vyvodit deklaratorní povahu zápisu, tak jak byla rozebrána v první kapitole. Vzhledem k tomu, že funkce statutárního orgánu vzniká už před provedením zápisu do obchodního rejstříku, nemůže se ani soud zcela spoléhat na stav zápisu v obchodním rejstříku. Vznikne-li během soudního řízení pochybnost o oprávnění určité osoby jednat jménem společnosti, musí soud existenci jejího oprávnění přezkoumat. Zánik funkce představuje ukončení jednoho z několika obchodněprávních vztahů mezi statutárním orgánem a společností. Stejně jako vznik, se také zánik, zapisuje do obchodního rejstříku pouze s deklaratorními účinky. Pro třetí osoby tak nabývá účinnosti až okamžikem zveřejnění zápisu v obchodním rejstříku, ledaže společnost prokáže, že třetí osoba o provedení zápisu věděla již dříve. Na druhou stranu však jednání učiněná bývalým statutárním orgánem po zániku jeho funkce mohou společnost zavazovat, a to s ohledem ochranu dobré víry třetích osob jednajících v důvěře v pravdivost zápisu v obchodním rejstříku. O účincích negativní stránky materiálního principu publicity však již bylo pojednáno výše. Přirozeným důvodem zániku funkce statutárního orgánu je smrt fyzické nebo zánik právnické osoby. Za den smrti se pak považuje den, který je jako den smrti zapsán v úmrtním listu, případně den právní moci rozsudku o prohlášení za mrtvého. V případě zániku právnické osoby se za rozhodující den zpravidla považuje den výmazu z některého z veřejnoprávních rejstříků, pro obchodní společnosti, družstva a státní podniky se jím rozumí obchodní rejstřík. Pouze pro orientaci uvádím, že pro nadace a nadační fondy se jedná o nadační rejstřík56 a pro církve, náboženské společnosti či

56

§ 7 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech

- 58 -

jejich svazy o rejstřík registrovaných církví a náboženských společnosti či rejstřík svazů registrovaných církví a náboženských společností57. Vedle smrti představuje obecný základní důvod zániku funkce také ukončení účasti na společnosti. Jestliže pro osobní společnosti platí, že členem orgánu může být pouze společník, pak po zániku účastnického vztahu nutně končí také funkce v orgánech společnosti. Na zánik členství komplementáře se přiměřeně vztahuje úprava obsažená v ustanoveních o veřejné obchodní společnosti, nikoliv tedy ustanovení § 102 ObchZ, které se svým osobním rozsahem omezuje toliko na komanditistu. Účast komplementáře ve společnosti zaniká prohlášením konkursu na jeho majetek, zamítnutím insolvenčního návrhu pro nedostatek jeho majetku, nařízením výkonu rozhodnutí postižením jeho podílu, vydáním exekučního příkazu po právní moci usnesení o nařízení exekuce, vyloučením za přiměřeného použití § 90 odst. 2 ObchZ, výpovědí na základě svobodného projevu jeho vůle nebo z důvodů odvolání z funkce či uplynutí 3 měsíční lhůty dle § 38l odst. 6 ObchZ. Právem ukončit svou účast ve společnosti výpovědní je nadán pouze komplementář na základě přiměřeného použití § 88 odst. 1 písm. a)58 a jeho využitím dochází ke zrušení společnosti s možností vyhnutí se vstupu do likvidace změnou společenské smlouvy. Zánik komanditní společnosti jako právního subjektu, jehož je statutární orgán integrální součástí, představuje další skutečnost způsobující zánik funkce, a to bez ohledu na to, zda-li k zániku společnosti dojde bez právního nástupce či s ním. V prvém případě totiž vstoupí zrušená společnost do likvidace. V jejím závěru společnost zaniká výmazem z obchodního rejstříku s konstitutivními účinky. Ke dni tohoto výmazu pak pochopitelně také zaniká jak členství ve společnosti, tak i účast na jejích orgánech. V druhém případě pak i přes vznik členství v nástupnické společnosti musí pochopitelně účast na původní společnosti a v jejích orgánech zaniknout.

57 58

§ 25 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.: 29 Odo 295/2001: "Ustanovení § 93 odst. 2 obch. zák. (pozn. autora: v platném znění § 93 odst. 4 ObchZ.) pak určuje, že pokud dále není stanoveno jinak, použijí se na komanditní společnost přiměřeně ustanovení tohoto zákona o veřejné obchodní společnosti a na právní postavení komanditistů ustanovení o společnosti s ručením omezeným. To v kontextu s ustanovením § 88 odst. 1 písm. a) obch. zák. znamená, že také komplementář komanditní společnosti může (za podmínek uvedených v posledně označeném ustanovení) ukončit svou účast v komanditní společnosti výpovědí (přiměřené aplikaci tohoto ustanovení nic nebrání)."

- 59 -

Obligační vztah mezi statutárním orgánem a společností může být založen změnou společenské smlouvy. Stejným způsobem jej lze také ukončit. Opět se zde uplatní zásada jednomyslnosti, jestliže společenská smlouva nestanoví, že k její změně postačí souhlas vyjádřený většinou hlasů odděleně hlasujících komplementářů a komanditistů. Záleží tedy na dohodě mezi společníky, do koho vloží svou důvěru a komu ji také odeberou. Komplikace pro společníky nastávají dle mého názoru v situaci, kdy si nesjednali možnost většinového hlasování. V takovém případě musí se změnou společenské smlouvy souhlasit i ty osoby, o jejichž funkci se jedná. Z logiky věci plyne, že pokud by s ukončením své funkce souhlasily, mohou tak učinit mnohem jednodušším způsobem, odstoupením. S ohledem na výše řečené nelze než společníkům doporučit sjednání možnosti většinového hlasování. Stejně jako změna společenské smlouvy, také odstoupení, představuje jednu ze skutečností, která může stát na konci obchodního závazkového vztahu. Zatímco pro statutární orgán představuje odstoupení z funkce bez výjimky událost směřující k ukončení tohoto vztahu, pro ostatní společníky může jít o počáteční fázi, na jejímž konci se stanou statutárním orgánem. O okolnostech vzniku funkce v souvislosti s odstoupením však bylo pojednáno výše, a tak se zde zaměřím pouze na její zánik. Především je nutno zdůraznit, že právem na odstoupení z funkce je nadán každý statutární orgán. V zásadě se jedná o právo na odstoupení od smlouvy promítnuté do úpravy obchodních společností. Obecná úprava obsažená v § 66 odst. 1 ObchZ se však dle mého názoru na osobní společnosti neuplatní, kvůli znění speciálního ustanovení § 85 odst. 3 ObchZ aplikovatelnému také na komanditní společnosti. Další skutečností způsobující zánik funkce statutárního orgánu je ztráta způsobilosti tuto funkci zastávat. Podmínky kladené na fyzickou či právnickou osobu jako člena společnosti v postavení komplementáře se nijak neliší od podmínek kladených u veřejné osobní společnosti. I zde obchodní zákoník tentokrát v § 93 odst. 2 a 3 odkazuje na všeobecné podmínky provozování živnosti a jejich překážky tak, jak jsou upraveny v § 6 a § 8 ŽivZ. Jelikož první podmínku nelze po jejím splnění, tedy po dosažení 18 let, porušit či jinak ztratit, váže se ztráta způsobilosti k výkonu funkce a k účasti na společnosti v pozici komplementáře na omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům a na ztrátu bezúhonnosti. Překážky provozování živnosti se nejčastěji opírají o insolvenční řízení. Jelikož podmínkám a překážkám

- 60 -

výkonu funkce byla věnována samostatná kapitola, budu pokračovat ve výkladu o dalších skutečnostech způsobujících zánik funkce statutárního orgánu. Mezi ně řadíme také jednu, kterou zákon výslovně neupravuje, nicméně je dle mého názoru přípustná. Jedná se o zánik funkce z důvodu uplynutí času. Jelikož se nacházíme v oblasti soukromého práva, musel by ji zákon výslovně zakázat, nebo by se svou povahou musela jevit jako nepřípustná. Jsem přesvědčen, že časové ohraničení výkonu funkce je vhodným stimulem působícím na příslušnou osobu k řádnému plnění svých povinností tak, aby si zajistila znovuustavení do funkce. Po uplynutí funkčního období zaniká funkce bez dalšího. Na počítání času se pro nedostatek úpravy použijí ustanovení § 122 OZ.

2.2.4 Práva a povinnosti Vzhledem k obdobnému charakteru obou osobních obchodních společností se jednotlivá práva a povinnosti v zásadě nijak významně neliší. Jediný rozdíl spočívá rozsahu osob, které mohou být jejich subjektem. Může-li být statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti každý její společník, u komanditní společnosti toto postavení přísluší pouze komplementářům. Z toho důvodu tam, kde se právní úprava statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti zmiňuje o společnících, tak tam u komanditní společnosti mluvíme o komplementářích. Náročnost výkonu funkce statutárního orgánu nejlépe vystihují jeho povinnosti, které jsem v kapitole o veřejné obchodní společnosti rozdělil na základní, vytvářející právní rámec činnosti tohoto orgánu, na negativní, které stanoví meze této činnosti a na ostatní, původem ve zvláštních zákonech mající spíše dílčí význam. Mezi základní patří povinnost jednat v souladu se zájmy společnosti, povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, povinnost osobního výkonu funkce, povinnost mlčenlivosti a informační povinnost. Jako nejvýznamnější negativní povinnost se jeví zákaz konkurence a k ostatním povinnostem pak řadíme především povinnost podat insolvenční návrh dle § 98 odst. 1 InsZ. S ohledem na skutečnost, že všechny tyto povinnosti již byly podrobně rozebrány ve výše zmíněné kapitole, zaměříme se na ně z poněkud jiného pohledu, abych se příliš neopakoval. Předně povinnost vždy jednat v souladu se zájmy společnosti se sice vztahuje na komplementáře v pozici statutárního orgánu, avšak bylo by chybou na tomto místě

- 61 -

tvrdit, že nemá význam také pro komanditisty, neboť ti jsou také společníky a jako takoví jsou vázáni povinností loajality vůči společnosti. Faktem zůstává, že rozsah vyžadované loajality bude u komplementářů větší, neboť jim náleží více povinností a z nich plynoucí větší míra odpovědnosti. Pokud bychom nahlédli do historie, nalezli bychom starou římskou zásadu neminem laedere

59

, nikomu neškodit, jež našla své

vyjádření v § 415 OZ a působí napříč právními odvětvími jako obecný právní princip, jež se pochopitelně vztahuje nejen na komplementáře, ale také na komanditisty. Poruší-li statutární orgán povinnost jednat v zájmu společnosti, nebo jakoukoliv jinou povinnost a způsobí tím společnosti škodu, může se každý společník domáhat náhrady škody jménem společnosti na základě žaloby ut singuli dle přiměřeného použití § 82a ObchZ. Povinnost péče řádného hospodáře může vzbuzovat dojem, že se u komanditní společnosti vztahuje pouze na komplementáře. Jestliže zákonodárce v § 93 odst. 4 ObchZ vztáhl na komanditisty právní úpravu společnosti s ručením omezeným, neměla by se na ně vztahovat, neboť u této kapitálové společnosti jsou jí vázání pouze jednatelé, případně dozorčí rada. Z logiky věci a z povahy jejich účasti na společnosti by tomu tak, dle mého názoru, také mělo být. Na druhou stranu §79a ObchZ se vztahuje na všechny společníky a i přes jeho přiměřenou aplikaci těžko dojdeme k závěru, že se týká pouze společníků ve funkci statutárního orgánu, jestliže to zákonodárce ani nenaznačuje. Z toho vyplývá, že se povinnost péče řádného hospodáře vztahuje na všechny společníky komanditní společnosti, nejen tedy na statutární orgán. V praxi to totiž mohou být pouze komplementáři, kteří přímo jednají jménem společnosti, případně kteří rozhodují o vnitřních (provozních) otázkách z titulu obchodního vedení, kdežto komanditista se kromě vložení vkladu60 nemusí na činnosti společnosti nijak výrazněji podílet. Z toho důvodu se mi současná právní úprava ukládající tuto povinnost i komanditistům jeví jako nadbytečná. Osobně jsem názoru, že by postačilo vycházet z povinnosti loajality a z povinností nepůsobit škodu a aktivně ji předcházet. Úprava § 79a ObchZ totiž vychází z předpokladu, že každý společník veřejné obchodní společnosti může být, presp. bez odchylné úpravy ve společenské 59

Každý římský občan se ve svém životě měl řídit třemi základními zásadami : ,,Neminem laedere, honeste vivere, suum cuique tribuere" jež lze přeložit jako: ,,Nikomu neškodit, počestně žít a každému dát co jeho jest", přičemž poslední částí se má na mysli, že dohody se mají plnit. 60 Návrh nového zákona o obchodních korporacích odstraňuje v § 125 odst. 1 minimální výši vkladu v současnosti stanovenou na 5 000 Kč a ponechává tuto otázku zcela na společenské smlouvě.

- 62 -

smlouvě také je, členem statutárního orgánu. Toto pojetí se však u komanditní společnosti nemůže uplatnit, kvůli odlišným druhům členství ve společnosti, kdy jedno z nich není nikdy způsobilé být statutárním orgánem. Návrh nového zákona o obchodních korporacích v § 52 - § 54 vztahuje povinnost péče řádného hospodáře pouze na osoby, které jsou členy orgánu obchodní korporace (společnosti), tudíž by tento problém měl de lege ferenda zaniknout. Další základní povinnosti, jmenovitě povinnost osobního výkonu funkce a povinnost mlčenlivosti, nejsou nijak v rámci komanditní společnosti dotčeny, proto se rovnou budu zabývat povinností informační. Ve vztahu mezi členy statutárního orgánu, mezi členem statutárního orgánu a komplementářem jež není v tomto postavení a mezi dvěma a více komplementáři stojícími mimo statutární orgán se uplatní to co bylo o informační povinnosti řečeno v kapitole u veřejné obchodní společnosti, avšak ve vztahu mezi komanditistou a společností a komanditistou a komplementářem došlo ke změně této povinnosti. Předně úprava § 98 ObchZ opravňuje každého komanditistu k nahlížení do účetních knih a dokladů, přičemž mu umožňuje, aby je sám zkontroloval, nebo si k tomu zmocnil auditora. Oproti úpravě obsažené v § 81 odst. 5 ObchZ však pozbývá oprávnění zmocnit ke kontrole také daňového poradce. Vedle toho mu zákon dává právo požadovat od komplementářů informace o všech záležitostech společnosti. Problém může nastat, když o tyto informace požádá komplementáře, který není ani statutárním orgánem, ani mu nebylo svěřeno obchodní vedení. U takového komplementáře je totiž rozsah informací, které může reálně získat a posléze také poskytnout, značně omezen. Logičtější by dle mého názoru bylo svěřit toto právo komanditistovi vůči komplementáři, který zastává ve společnosti funkci statutárního orgánu nebo který je pověřen obchodním vedením. Na úpravu zákazu konkurence se dle § 93 odst. 4 ObchZ přiměřeně použijí příslušná ustanovení o veřejné obchodní společnosti, v nichž § 84 ObchZ vztahuje tento zákaz na všechny společníky, a to především kvůli tomu, že každý z nich může působit ve statutárním orgánu. U komanditní společnosti jsou však komanditisté z působení ve tomto orgánu vyloučeni, proto obchodní zákoník v § 99 tento zákaz na ně nevztahuje, avšak současně umožňuje, aby jej společníci ve společenské smlouvě na komanditisty rozšířili.

- 63 -

Obchodní zákoník tedy i pro komanditní společnosti připouští zpřísnění nebo zmírnění či úplné vyloučení tohoto zákazu, který tak může dopadat nejen na komplementáře, ale také na komanditisty, přičemž najde-li se mezi společníky dostatečná vůle, lze zákaz konkurence zcela nepoužít. O obsahu a důsledcích jeho porušení již bylo pojednáno v příslušné kapitole věnované veřejné obchodní společnosti. Jestliže povinnosti statutární orgánu byly u komanditní společnosti pozměněny jen minimálně, pak práva zůstala nedotčena. I zde se pochopitelně uplatní práva na odměnu a na náhradu nákladů, ať již budou vycházet z právní úpravy mandátní smlouvy, nebo budou blíže určena ve smlouvě o výkonu funkce. Také zde se uplatní možnost dohodnout si nárok na odstupné. Téma, které jsem v obdobné kapitole u veřejné obchodní společnosti vynechal se týká bezplatného výkonu funkce. Na základě přiměřeného použití ustanovení o mandátní smlouvě na výkon funkce statutárního orgánu dle § 66 odst. 2 ObchZ docházím k závěru, že bezplatnost je možná pouze, byla-li výslovně sjednána ve smlouvě o výkonu funkce. Mandatář má totiž ze zákona právo na odměnu za výkon činnosti a stejné právo tak bude vyplývat také pro statutární orgán, není-li zde opačné smluvní úpravy. V praxi se s bezplatným výkonem funkce můžeme setkat především u rodinných společností, jejichž společníci, jako členové jedné rodiny, si pouze sjednají rozdělení zisku a ztrát, ale odměňování za působení v orgánech vyloučí. Jako druhý případ se na pozadí probíhající ekonomické krize nabízí situace, kdy se statutární orgán dohodne se společností na bezúplatnosti výkonu své funkce s ohledem na výrazně nepříznivý ekonomický vývoj společnosti. Takové řešení z ekonomického hlediska svědčí o hlubokých ekonomických problémech společnosti avšak ve spojení s dalšímu opatřeními může společnosti snížit náklady a dopomoci ji tak k pomalému ekonomickému uzdravení, nebo alespoň k oddálení jejího úpadku. Poslední případ výkonu funkce bez nároku na odměnu, který mě napadá, spadá do oblasti poskytování charitativní služeb. Teoreticky se zde nabízí možnost, aby u společností specializujících se na charitativní činnost vykonávaly statutární orgány svou funkci bez nároku na odměnu. V praxi si však lze takový stav představit pouze za předpokladu, že dotyčná osoba má zajištěn jiný příjem k úhradě svých životních nákladů, např.: z pracovního poměru, z majetkových výnosů nebo z dřívější činnosti.

- 64 -

V závěru této kapitoly nelze nezmínit problematiku obchodního vedení. Stejně jako u veřejné obchodní společnosti, i zde zákon umožňuje, aby rozhodování o vnitřních provozních otázkách připadlo do rukou osob, které nejsou členy statutárního orgánu, na rozdíl od úpravy kapitálových společností. Toto rozdělení dle mého názoru vyvolává u komanditní společnosti větší pochybnosti než u jejího protějšku v tom smyslu, že obchodními vedoucími mohou být opět pouze komplementáři. Smyslem úpravy § 97 odst. 1 ObchZ je umožnit komplementářům, kteří nepůsobí ve statutárním orgánu, rozhodovat o vnitřních záležitostech spojených s běžným chodem společnosti. Komanditisté tak mohou rozhodovat nebo jednat pouze na základě zákonného či smluvního zmocnění, ať již formou pověření k určité činnosti dle § 15 ObchZ, nebo udělením plné moci v konkrétní věci. Ohledně odchýlení se od ustanovení § 97 odst. 1 ObchZ skrze ustanovení společenské smlouvy za přiměřeného použití § 81 odst. 2 ObchZ na komanditní společnost platí to, co bylo řečeno o vztahu § 101 odst. 1 a 85 odst. 1 ObchZ. Také u komanditní společnosti lze dle mého názoru považovat za přípustné, aby společníci ve společenské smlouvě určili, že obchodní vedení svěří do rukou pouze některým nebo jen jednomu z komplementářů, tak jak to umožňuje úprava veřejné obchodní společnosti. Stejně tak se použije i úprava o zásadách dohodnutých mezi společníky pro výkon obchodního vedení, o podřízenosti vůči většinovým rozhodnutím, a o odstoupení nebo odvolání společníka pověřeného obchodním vedením.

2.2.5 Odpovědnost a ručení O odpovědnosti, jejích předpokladech, znacích, druzích a následcích bylo podrobně pojednáno v rámci příslušné kapitoly u veřejné obchodní společnosti. Na tomto místě tedy provedu pouze stručné shrnutí, neboť obsah a rozsah odpovědnosti zůstal i přes odlišnou právní formu společnosti a dvojí druh společníků nezměněn. Pravý opak však platí o ručení, které představuje nejpodstatnější rozlišující znak mezi oběma osobními společnostmi. Je to totiž právě dvojí režim ručení společníků komanditní společnosti, který při komparaci vytane jako první na mysli. Prozatím se však vrátím k výkladu o odpovědnosti. Jak již bylo řečeno výše, i zde vznikne při porušení primární právní povinnosti komplementářem působícím ve statutárním orgánu sekundární právní povinnost odpovědnostního charakteru.

- 65 -

Společnost pak má na výběr z několika postupů, které může vůči svému statutárnímu orgánu uplatnit. Předně má právo zbavit tuto osobu její funkce formou změny společenské smlouvy, což vyžaduje souhlasu všech, popřípadě většiny hlasů společníků. Toto právo společností náleží bez ohledu na porušení povinností, může jej tedy uplatnit kdykoliv, avšak v praxi se tak bude dít právě jako následek porušení povinnosti nebo neuspokojivého výkonu funkce. Další dvě možnosti představují nároky na náhradu škody a na smluvní pokutu, byla-li sjednána. Zatímco první nárok vzniká ze zákona, u druhého je třeba výslovně upravit ve smlouvě o výkonu funkce jeho obsah a podmínky vzniku, přičemž by se při jejím sjednávání nikdy nemělo zapomenout na klauzuli, podle níž budou vedle sebe přípustné oba zmíněné nároky. Poslední způsob jak sankcionovat porušení povinnosti statutárním orgánem má charakter povinnosti ex lege. Ta společnosti zakazuje poskytnou plnění, na něž nevyplývá nárok z právního předpisu nebo vnitřního předpisu společnost, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, nebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Podobně o ní bylo pojednáno v kapitole o právech a povinnostech statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti. V předchozím odstavci jsem zopakoval možné nároky společnosti plynoucí z odpovědnosti. Nyní je třeba vyložit okruh osob oprávněných tyto nároky uplatnit. Především se bude jednat o statutární orgán, nikoliv však ten, který dotčenou povinnost porušil, neboť by se dostal v soudním řízení do situace, v níž by současně hájil jak zájmy společnosti, tak zájmy své. Na tento případ pamatuje § 21 odst. 4 OSŘ, podle něhož není přípustné, aby za právnickou osobu jednal ten, u něhož dochází ke střetu zájmů. V praxi se však můžeme setkat se zcela opačným problémem, který představuje neochota statutárního orgánu uplatňovat jakékoliv právní nároky vůči některému svému členu. Nejde jenom o vzájemnou kolegialitu, ale předně o zachování diskrétnosti o celé záležitosti, neboť občanské soudní řízení je zásadně veřejné a mnohé společnosti se raději s dotyčnou osobou dohodnout na odchodu tak, aby vůči sobě nevzbudily negativní zájem médií, věřitelů, investorů či vlastních společníků. Největší měrou se tak bude dít u kapitálových společností, zejména u akciové společnosti s kotovanými cennými papíry, u níž jakýkoliv skandál způsobí okamžitý pokles akcií na burze.

- 66 -

Jako řešení zmíněné neochoty se jeví, na základě přiměřené aplikace § 82a ObchZ, právo každého společníka podat jménem společnosti žalobu na náhradu škodu vůči kterémukoliv jinému společníkovi, i působícímu v orgánu společnosti, který odpovídá společnosti za škodu. K ochraně podané žaloby pak zákon neumožňuje statutárnímu orgánu do řízení vstoupit a činit zde úkony, jelikož je k tomu oprávněn pouze ten společník, který tuto žalobu podal. Jak již bylo řečeno, ručení společníků za závazky společnosti představuje základní odlišnost mezi veřejnou obchodní společností a komanditní společností a současně jde v obou případech o jejich pojmový znak. Zatímco u prvně zmíněně se uplatní jednotný režim pro všechny společníky, u druhé se rozlišují dva režimy ručení. Neomezeným ručením se vyznačují komplementáři, na něž se přiměřeně vztahuje úprava ručení společníků veřejné obchodní společnosti. Na druhé straně pak stojí komanditisté, jejichž ručitelský závazek je omezen a to ještě přísněji než u společníků společnosti s ručením omezeným. Každý komanditista totiž ručí pouze do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku, takže jakmile se provede zápis splacení vkladu do obchodního rejstříku, jeho ručení zaniká. U společníků společnosti s ručením omezeným však ručení trvá, dokud nebude zapsáno splacení všech vkladů.

- 67 -

ZÁVĚR V předchozích kapitolách byl proveden rozbor aplikačních a interpretačních problémů ohledně několika sporných tématických okruhů. Předně bych rád zdůraznil, že stávající právní úpravu osobního jednání společnosti a jejích statutárních orgánů považuji za dostačující, avšak s určitými výhradami. Zákonodárce by mohl především revidovat některá ustanovení, která stále ještě po provedené novele zákonem č. 370/2000 Sb. vzbuzují pochybnosti ohledně počtu statutárních orgánu ve společnosti, a to ve prospěch mnou preferované koncepce jednoho statutárního orgánu ve společnosti. Jestliže totiž zákonodárce v důvodové zprávě k této novele uvádí, že společníci veřejné obchodní společnosti tvoří kolektivní statutární orgán, pak by měl současně vyjasnit postavení předsedajícího dle § 66 odst. 4 ObchZ, které zde působí interpretační problémy. Obchodní zákoník totiž v díle o veřejné obchodní společnosti postavení předsedy (předsedajícího) nijak neupravuje. Ke koncepci jednoho statutárního orgánu ve společnosti jsem se přiklonil především na základě gramatického výkladu novelizovaného znění § 85 odst. 1 ObchZ, a to s respektem k zákonodárcově vůli vyjasnit touto novelou panující teoretické spory. Jak už jsem v příslušné kapitole poznamenal, tato vůle sice není právně závazná, nicméně nelze ji dle mého názoru přehlížet. Kromě koncepce statutárního orgánu, jsem se také zabýval otázkou neslučitelnosti funkce statutárního orgánu a prokuristy, která dle mého názoru pramení především z odlišné povahy obou způsobů jednání a z odlišného rozsahu jednatelského a zástupčího oprávnění. S tím také souvisí problematika podepisování prokuristy, v jejíž souvislosti jsem zmínil sporné a později překonané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle něhož je součástí podpisu prokuristy také doložka o prokuře, bez níž o podpis prokuristy nemůže jít. Na pozdějším rozhodnutí jiného senátu téhož soudu pak byl ukázán odklon od tohoto spíše formálního výkladu. Vedle toho jsem se také zabýval tím, kdo je oprávněn prokuru udělit, neboť obchodní zákoník výslovnou úpravu neobsahuje. Dospěl jsem k závěru, že mezi oprávněné osoby patří jednak statutární orgán na základě svého generálního jednatelského oprávnění, a dále společníci v rámci rozhodování o dalších záležitostech společnosti dle § 79 odst. 2 ObchZ.

- 68 -

Dále jsem se zabýval zněním § 66 odst. 3 ObchZ a konstatoval jsem, že může zavádět k výkladu, podle něhož společnost nesmí statutárnímu orgánu poskytnout ve stanovených případech žádné plnění. Takový výklad však považuji za příliš přísný, neboť by změnil charakter odpovědnosti statutárního orgánu více směrem k odpovědnosti za výsledek. Z toho důvodu, se dle mého názoru povinnost neposkytnout plnění nevztahuje na odměnu a na náhradu nákladů, neboť na ně plyne právo z právního předpisu. Následně jsem věnoval pozornost odlišnému počátku běhu promlčecí doby dle občanskoprávní a obchodněprávní úpravy. Osobně jsem přesvědčen, že je třeba sjednotit počátek běhu objektivní promlčecí doby u odpovědnosti za škodu, a to do podoby obsažené v občanském zákoníku. Tato odlišnost je totiž dle mého názoru zcela neopodstatněná. V kapitole o komanditní společnosti, jsem se také zabýval otázkou, po kterých komplementářích je komanditista oprávněn požadovat informace dle § 98 ObchZ. Stanoví-li totiž společenská smlouva, že statutárním orgánem jsou jen někteří nebo jen jeden komplementář, pak takové ustanovení dle mého názoru současně omezuje okruh komplementářů, po nichž může komanditista vyžadovat některé informace. Tento závěr jsem opřel o skutečnost, že komplementář, který není ani statutárním orgánem, ani není pověřen obchodním vedením, má sám k dispozici méně informací, než-li komplementář v postavení statutárního orgánu či s pověřením k obchodnímu vedení. V některých kapitolách jsem se snažil upozornit na odlišnou úpravu v rámci připravované rekodifikace soukromého práva. Tato rekodifikace přinese do úpravy obchodních společností mnoho změn, ať již jde znovuzavedení statutárních zástupců, nebo

umožnění

splácení

vkladů

prací

pro

společnost,

umožnění

klauzule

neodvolatelnosti statutárního orgánu nebo odstranění použití ustanovení o společnosti s ručením omezením na právní postavení komanditistů. Každá změna sebou může přinést nové interpretační a aplikační spory. Na to, jak si s nimi teorie a praxe poradí, si však musíme počkat.

- 69 -

Seznam literatury Bartošíková, M. Základy obchodního práva. 2. vydání. Praha: Prospektrum, 1998

Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Polygon, 2002

Dvořák, T. Komanditní společnost. 1. vydání. Praha: ASPI, 2004

Dvořák, T. Osobní obchodní společnosti. Praha: ASPI, 2008

Dvořák, T. Veřejná osobní společnost. Praha: ASPI, 2003

Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurz obchodního práva : právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání Praha : CH BECK, 2005

Eliáš, K., Dvořák, T. Obchodní zákoník : praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. Praha: Linde, 2006

Horwitz M., The Transformation of American Law 1870 – 1960: The Crisis of Legal Ortodoxy. New York: Oxford University Press Paperback, 1994

J. Jelínek a kol. Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část. 1. vyd. Praha: Leges, 2009 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H.Beck. 1997

Martin E., Oxford Dictionary of Law, 5th Revised edition, Oxford University Press Paperback; 2003

Pelikánová, I. Obchodní právo 1. Praha: ASPI, 2005

Pelikánová, I., Černá S. Obchodní právo 2. Praha: ASPI, 2006

- 70 -

Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku : (s přihlédnutím k evropskému právu). Díl 2. Praha : ASPI, 2004

Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. 2. vyd. Praha: Linde, 2004 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. Obchodní zákoník komentář. Praha: CH BECK, 2009

Odborné články

Bartošíková, M. Komanditní společnost. Obchodní právo, 1999, č. 8

Bartošíková, M. Povinnost a odpovědnost statutárních orgánů kapitálových společností. Obchodní právo, 1998, č. 11

Bartošíková, M. Statutární orgány osobních obchodních společností : srovnání současné a připravované úpravy. Obchodní právo, 2000, č. 4

Bartošíková, M. Veřejná obchodní společnost po novele obchodního zákoníku. Obchodní právo, 2001, č. 5

Bělohlávek, A., Jašek V. Jednání za obchodní společnosti. Právní rádce, 1996, č. 4

Eliáš, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník, 1999, č. 4

Eliáš, K. Veřejná obchodní společnost. Právník, 1998, č.1

Pelikánová, I. Sporné body poslední novelizace obchodního zákoníku. Právní rádce, 1997, č. 9 Plíva, S. Právní jednání podnikatele. Právo a podnikání, 1993, č. 8

Plíva, S. Právní jednání podnikatele (pokračování). Právo a podnikání, 1993, č.9

- 71 -

Plíva, S. Ručení v obchodních vztazích, Bulletin advokacie, 1995, č. 6-7

Seznam pramenů Judikatura rozhodnutí Nejvyšší soud ČSR sp.zn.: (Rc) R I 68/31 rozhodnutí Nejvyšší soud ČSR sp.zn.: (Rc) R I 645/31

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 2 Cdon 680/97 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn.: 6 Cdo 108/92 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 20 Cdo 552/2006 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 25 Cdo 325/2002 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 29 Odo 295/2001 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 29 Odo 198/2002 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 29 Odo 414/2003 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 29 Cdo 2735/99 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 30 Cdo 700/2007 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.: 35 Odo 619/2002

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn.: 5 Cmo 308/94 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn.: 7 Cmo 55/99 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn.: 9 Cmo 873/99

Elektronické zdroje informací

http://obcanskyzakonik.justice.cz - oficiální stránka zabývající se připravovanou reformou českého soukromého práva

http://www.cak.cz/pages/bulletin-jednotliva-cisla.html - oficiální stránky elektronické podoby Bulletinu advokacie vydávaného Českou advokátní komorou

- 72 -

http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_maxi_zak_fr0.htm - oficiální stránky elektronické sbírky zákonů SR vedené Ministerstvem Spravodlivosti SR

http://business.timesonline.co.uk - britský ekonomický informační server

http:// http://www.nsoud.cz/rozhod.php - oficiální stránka s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR

http://eur-lex.europa.eu/cs/legis/index.htm - oficiální stránka s právními předpisy Evropské unie

právní informační systém ASPI od společnosti Wolters Kluwer ČR a.s.

právní informační systém LexGalaxy od společnosti Epsilon Delta, s.r.o.

Seznam zkratek ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník

OZ – zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník

ŽivZ – zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)

InsZ – zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

První směrnice – směrnice Rady 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření Druhá směrnice – směrnice Rady 77/91/EHS ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocenností těchto opatření

- 73 -

Název a shrnutí diplomové práce v anglickém jazyce a seznam klíčových slov

Governing bodies of General and Limited Partnerships

The subject of my thesis is to analyse process of acting on behalf of a corporation and to depict specific bodies which take part in this essential process, their competency, powers and also their responsibility. The reason for my research is based on fact that not a single corporation stands alone in this world which makes interactions with other corporations, customers and state authorities not only inevitable but more importantly necessary for a corporation to survive in business world. Just to clarify the subject of this thesis does not include process during which bodies of a corporation form will to act based on internal proposals and opinions but it concentrates solely on the acting itself. The thesis is composed of two complex chapters, each of them dealing with different aspects of acting on behalf of a corporation. Chapter One is not only introductory even though it defines basic terminology used in the thesis but it also analyzes common elements of governing bodies. Chapter Two focuses on the governing bodies themselves and it divides the subject matter into five parts each with its own focus. Among these five part the basic description of each of two corporations is provided as well as concept of each governing body, its creation and dissolution, rights and responsibilities plus the matter of liability. In both chapters the comparison with prepared design of new recodification of private law is included to allow readers of the thesis a complex insight into the matter at hand.

Seznam klíčových slov

statutární orgány podnikatele governing bodies of entrepreneur

- 74 -