Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. Státní občané jsou jedním z hlavních znaků moderního státu. Ve starověkém Římě status civitatis, v českých dějinách inkolát, vznik současného pojmu ze 3. stavu (měšťanstva) během VFR. Státní občanství v moderním slova smyslu, obdobně jako konstitucionalismus, politické strany či práva a svobody jednotlivce, se zformovalo v době buržoazních revolucí, kdy se formuje i to, co označujeme jako moderní stát. Za dob nevolnictví nebyl umožněn svobodný pohyb osob, a proto se tehdy uplatňovala zásada ius soli. Až Ústava Francie z r. 1791 a později Code Napoleon obnovují zásadu ius sanguinis, když zavádí pojem občanství místo poddanství (termín poddanství nebyl vhodný pro vyjádření rovnosti před zákonem, což byl jeden ze základů vytvářející se občanské společnosti a osvícenských myšlenek). Státní občanství má rozměr nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní. Z hlediska právního zakotvení lze říci, že patří do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do práva: Ústavního - základy vztahu jedince a státu, vztahy navenek Trestního - stíhání za porušení věrnosti státu, vlastizrada, válečná zrada atd. Správního - evidence obyvatel, státoobčanské řízení, doklady Finančního - poplatky při nabývání, pozbývání a osvědčování SO Mezinárodního veřejného - smlouvy s jinými státy o dvojím občanství, právo na diplomatickou ochranu Mezinárodního soukromého - SO funguje jako hraniční ukazatel Dle právního vztahu fyzické osoby ke státu rozlišujeme tři typy fyzických osob ve státě 1. Státní občan - má specifický státoobčanský poměr ke státu 2. Cizinec - má tentýž poměr jako státní občan, avšak k jinému státu, platí pro něj cizinecký režim, řídí se cizineckým právem 3. Bezdomovec - je bez státoobčanského poměru k jakémukoli státu (apatridé) Problém bipolitismu a apatrismu a) Bipolité - osoby s dvojím státním občanstvím Dítě získá dvojí státní občanství např. proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis, ale narodí se na území jiného státu, který svojí právní úpravu staví na principu ius soli - narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče, a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo Za dvojí občanství v mezinárodním významu nelze považovat dvojí občanství ve federacích, kdy občan je zpravidla občanem federace i jejího členského státu. Nový rozměr dvojímu občanství dal vznik všech nadstátních útvarů, např. EU, jejíž státní občanství vzniklo podle Maastrichtské smlouvy roku 1992, která byla doplněna smlouvou z Amsterodamu v roce 1997 b) Apatridé - osoby bez státního občanství (bezdomovci) Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis a děti tak nezískají občanství podle práva žádného státu Nad apatridy není vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu Oba tyto jevy se považují za nežádoucí Právní úprava státního občanství v ČR Ústava ČR (Preambule + Hlava I., čl. 12): 1. „Nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon.“ 2. „Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.“ Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (čl. 1, odstavec 2) území a občanství ČSFR nutno interpretovat jako území a občanství ČR (státní občanství ČR
vzniklo dne 1. ledna 1969 ustavením Československé federace; zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zaniklo i československé státní občanství) Listina základních práv a svobod (Hlava VI., čl. 42): 1. „Pokud Listina používá pojmu „občan“, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní republiky.“ 2. „Cizinci požívají na území ČSFR lidských práv a základních svobod zaručených LZPS, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.“ 3. „Pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jdeli o základní práva a svobody, které LZPS přiznává bez ohledu na státní občanství.“ Nález ÚS č. 207/1994 Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č. 40/1993 Sb. (zákon, který provádí článek 12 Ústavy) (vychází z několika principů, zejména: primární způsob nabytí občanství ČR je narozením dle ius sanguinis; při posuzování zda je FO státním občanem se postupuje dle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí občanství této osoby; jako zásadu sleduje zákonná úprava existenci pouze jednoho státního občanství FO) Zákonem o státním občanství některých bývalých československých státních občanů 193/1999 Sb. Navazuje na zákon č. 88/1990 Sb., podle něhož osoby, které v letech 1949-1990 pozbyly státní občanství ČSR nebo ČSSR propuštěním ze státního svazku nebo odnětím občanství mohly do konce roku 1993 požádat o navrácení občanství ČSFR. Podle tohoto zákona (193/1999 Sb.) osoby, které přišly o státní občanství v souvislosti s propuštěním ze státního svazku nebo díky nabytí nového státního občanství(jiného státu s nímž měla nebo má ČR uzavřenou smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství), mohly do 5 let od účinnosti zákona nabýt státní občanství ČR na základě prohlášení o státním občanství ČR. (Navrácení státního občanství = repatriace) Novela zákona 193/1999 - č. 46/2006 - retroaktivně umožnila činit opětovné prohlášení bez časového omezení do budoucna. Jak Ústava ČR, tak Listina, oba dokumenty pracují s pojmem „občanství“ jako s pojmem hotovým. Definici pojmu však provedl až Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu z 13. září 1994 a charakterizoval jej jako: „časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu.“ Tím je řečeno zejména, že státní občanství je regulováno právním řádem jednotlivého státu – vzniká, trvá i zaniká na základě práva. Žádný stát nemůže existovat, aniž by měl své občany. Tento právní svazek mezi občanem a státem je zpravidla proti vůli fyzické osoby nezrušitelný a na jeho základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti (závazky), které tak určujíobsah státního občanství. Tyto vzájemné vztahy jsou zejména právo fyzické osoby na ochranu ze strany státu a povinnosti občana jako věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. Pojem bývá někdy ztotožňován s pojmem „státní příslušnost“, ale ten je obsahově širší, neboť do sebe zahrnuje i právnické osoby příslušné k danému státu. Vznik a zánik státního občanství Obecné způsoby vzniku a zániku státního občanství Vznik 1. Narozením Právní kultura kontinentální Evropy preferuje zásadu ius sanguinis (právo krve), tedy vznik státního občanství podle pokrevní příbuznosti - podle státního občanství rodičů Právní kultura angloamerická preferuje zásadu ius soli (právo místa), tedy vznik státního občanství podle místa narození 2. Naturalizací (patří sem sňatek, osvojení, určení otcovství, legitimace, udělení státního občanství, přijetí do státní služby, nalezení apod.)x v českém ústavním právu je pojetí naturalizace zúženo jen na nabytí st. občanství udělením, viz níže
3. Opcí - tím se rozumí právo volby mezi dvěmi či více státními občanstvími; nejčastěji se používá při změně suveréna státního území; v případě okupace či anexe cizího státu, je nutno považovat nové vynucené státní občanství okupujícího státu za neplatné Zánik 1. Pozbytím (expatriace) - např. nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost, sňatkem, propuštěním ze státního svazku, prohlášením nabytí státního občanství za neplatné apod. Čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv přijatý Valným shromážděním OSN 10.12.1948 stanovuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství - je významnou garancí státoobčanského statusu.
Vznik státního občanství ČR Upraveno v Zákoně o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky 40/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů Fyzické osoby, které ke dni 31.12.1992 byly státními občany ČR a zároveň státními občany ČSFR, jsou od 1. ledna 1993 státními občany České republiky. Díky novele tohoto zákona č. 194/1999 byl umožněn institut dvojího státního občanství (ale pouze ve vztahu k SR) - státní občané ČR, kteří měli k 31.12.1992 státní občanství ČSFR a nabyli v průběhu roku 1993 státní občanství SR, nepozbydou našeho státního občanství. primárně se nabývá st. občanství ČR narozením (na jiný způsob nabytí st. občanství není právní nárok) 1. Narozením (filiace) - v ČR dítě nabývá občanství, je-li alespoň jeden z rodičů občanem ČR (ius sanguinis) nebo jsou-li rodiče osoby bez státního občanství (apatridé, apolité „bezdomovci“), alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí (ius soli) 2. Osvojením - dítě nabývá státního občanství, pokud alespoň jeden jeho osvojitel je státním občanem ČR 3. Určením otcovství - dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem ČR nabývá státní občanství ČR dnem prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství 4. Nalezením na území ČR - fyzická osoba se stává ex lege státním občanem, neprokáže-li se, že nabyla narozením státní občanství jiného státu; důkazní břemeno prokázat občanství jiného státu spočívá na příslušných orgánech ČR 5. Prohlášením Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem ČSFR, ale neměla ani státní občanství ČR ani státní občanství SR, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením Prohlášení může samostatně učinit fyzická osoba, která nabyla zletilosti (posunutí věkové hranice pro dítě z původních 15 let na 18 let = během účinnosti zákona 40/1993 došlo k několika zpřesněním textu zákona) Rodiče, popř. jeden z nich, mohou do prohlášení zahrnout i dítě, popř. učinit pro dítě samostatné prohlášení Potomci fyzické osoby, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské federativní republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli zletilosti, si mohou zvolit státní občanství České republiky prohlášením pouze za předpokladu, že nemají jiné státní občanství. 6. Udělením (naturalizace) - státní občanství ČR lze na žádost udělit osobě, která splňuje tyto podmínky: Má na území ČR ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje Prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce (osoba bez státního občanství) nebo azylanta Nebyla v posledních 5 letech trestána za úmyslně spáchaný trestný čin (prokazuje se výpisem z rejstříku trestů v ČR)
Prokáže znalost úředního jazyka (českého) Plní povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky Státní občanství uděluje Ministerstvo vnitra ČR (rozhodne do 90ti dnů ve správním řízení, nemusí udělit - prostor pro uvážení) Žádost se podává u úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele K žádosti o udělení státního občanství ČR je třeba připojit zákonem vyžadované doklady a přílohy Manželé mohou podat společnou žádost; rodiče mohou do žádosti zahrnout i dítě; státní občanství ČR lze na žádost zákonného zástupce udělit i dítěti samostatně; ze zákona vš ak jednoznačně nevyplývá, zda-li dítě musí splňovat všechny podmínky pro udělení – z logiky věci však vyplývá, že ne (znalost jazyka u malého dítětě, trestní bezúhonnost) MV žadateli vydá Listinu o udělení státního občanství ČR, je přitom povinno posoudit žádost i z hlediska bezpečnosti státu; může si při tom vyžádat stanoviska Policie ČR a zpravodajských služeb ČR Prominutí splnění zákonem stanovených podmínek pro udělení českého státního občanství: Ministerstvo vnitra může (nikoli musí) žadateli prominout splnění podmínek pro udělení českého státního občanství z důvodů stanovených v zákoně; z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů, které musí být žadatelem doloženy, nelze splnění uvedených podmínek prominout; prominutí splnění podmínky trestní bezúhonnosti není možné Fyzická osoba, které bylo uděleno státní občanství ČR, nabývá tohoto občanství dnem složení státoobčanského slibu; dítě zahrnuté do společné žádosti, nabývá občanství dnem, kdy jej nabývá aspoň jeden z rodičů; bylo-li státní občanství České republiky tomuto dítěti uděleno samostatně, nabývá je dnem převzetí Listiny o udělení státního občanství ČR Doklady o státním občanství Občanský průkaz Cestovní doklad Osvědčení, popřípadě potvrzení o státním občanství ČR Vysvědčením o právní způsobilosti k uzavření manželství, je-li v něm údaj o státním občanství ČR uveden Zánik státního občanství ČR 1. Prohlášením Státní občan ČR, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, může nejdříve dnem, kdy dosáhne zletilosti prohlásit před zastupitelským úřadem, že se vzdává státního občanství ČR Žadatel v prohlášení musí uvést zákonem požadované skutečnosti a připojit zákonem požadované doklady Rodiče, popřípadě jeden z nich mohou do prohlášení zahrnout i dítě, které je státním občanem ČR a současně je státním občanem cizího státu Zastupitelský úřad České republiky vydá fyzické osobě doklad o pozbytí státního občanství ČR 2. Nabytím cizího státního občanství Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením Pozbytí státního občanství ČR okamžikem nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost nelze ztotožňovat se zbavením státního občanství, připuštěným zákony československého státu v letech 1949 – 1990; nelze jej ani ztotožňovat s volbou občanství SR ve zvláštním režimu po zániku ČSFR Evidenci osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství ČR, vede příslušný úřad dle trvalého bydliště. Ústřední evidenci FO, které nabyly nebo pozbyly státní občanství ČR, vede Ministerstvo vnitra ČR.
Principy právní úpravy státního občanství v ČR 1. Princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství Je vůdčím principem zákona č. 40/1993 Sb., podle něhož se státní občanství nabývá a pozbývá individuálně konkrétními fyzickými osobami, nikoliv skupinami osob Každá fyzická osoba tak státní občanství nabývá popř. pozbývá sama za sebe Zároveň však dochází k jisté kolizi tohoto principu s principem jednotného státního občanství rodiny, a to konkrétně v ustanovení § 9, podle kterého je možné do žádosti o udělení státního občanství ČR zahrnout i dítě 2. Princip rovnosti občanů bez ohledu na způsob a čas nabytí státního občanství Naše zákonodárství nerozlišuje občany z hlediska způsobu, kterým nabyli naše státní občanství a doby, kdy se tak stalo Je vyjádřením obecného zákazu diskriminace v souvislosti s pohlavím, rasou, barvou pleti, jazykem, vírou a náboženstvím, politickým či jiným smýšlením, národnostním nebo sociálním původem, příslušností k národnostní nebo etnické menšině, majetkem, rodem nebo jiným postavením, jak je uvedeno v LZPS 3. Princip nepřípustnosti apatrismu Naše státoobčanské předpisy brání tomu, aby někdo zůstal bez státního občanství Viz nabývání státního občanství nalezením (výjimečné uplatnění principu ius soli) 4. Princip vyloučení bipolitismu Naše právní úprava brání vzniku dvojího nebo vícerého státního občanství, neboť to přináší komplikace ve vztazích mezi státy Významnou výjimku představuje již zmíněná možnost dvojího občanství ve vztahu k SR 5. Princip jednotného státního občanství rodiny Jde o snahu chránit rodinný život, který by mohlo rozdílné státní občanství jednotlivých rodinných příslušníků narušit (např. s ohledem na základní právo občana pobývat na území státu, které však není garantováno osobám bez státního občanství tohoto státu) 6. Princip výlučnosti státního občanství ČR Úzce souvisí s principem vyloučení bipolitismu, viz nález č. 207/1994 Sb.: Státní občanství je jednoznačně institutem vnitrostátního práva, ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se do vnitřních věcí státu. Mezinárodní smlouvy vztahující se k úpravě státního občanství Evropská úmluva o státním občanství č. 76/2004 Sb.m.s. Úmluva o státním občanství vdaných žen č. 72/1962 Sb. Úmluva o omezení případů bezdomovectví č. 43/2002 Sb. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti Dle článku 10 Ústavy mají mezinárodní smlouvy v případě rozporu aplikační přednost před vnitrostátním právem.
