STAT SÉMANTIKA VLASTNÍCH JMEN A IDENTITNÍ TEORIE PREDIKACE. Lukáš Novák

STAT

SÉMANTIKA VLASTNÍCH JMEN A IDENTITNÍ TEORIE PREDIKACE

Lukáš Novák 1. Úvod Tento lánek1 je pokusem nastínit plausibilní sémantickou teorii vlastních jmen, která by byla sluitelná s jistou realistickou verzí tzv. identitní teorie predikace. Popudem k úvahám, jejichž výsledek tento lánek pedstavuje, mi bylo zjištní, že teorii vlastních jmen, kterou jsem do té doby pijímal a která má v souasné dob stále znaný poet zastánc, totiž teorie Saula Kripkeho, lze s identitní teorií predikace, kterou bych si rovnž pál hájit, smíit velmi obtížn. Takto vzniklé pochybnosti o Kripkeho závrech pak logicky vedly ke kritickému provování argumentace, jež za nimi stojí (obsažené zejména v Kripkov slavné knize Naming and Necessity2); piemž vyšly najevo její neoekávané slabiny. Zárove se ukázaly i urité nezávislé dvody svdící pinejmenším proti jisté interpretaci Kripkeho teorie. Svj lánek jsem rozdlil do nkolika ástí. V první ásti strun vyložím podstatu té formy identitní teorie predikace, která je pro tento lánek relevantní. Ve druhé ásti ukážu problémy, které spauji v Kripkeho pojetí sémantiky vlastních jmen, a to jak s ohledem na výše vyloženou identitní teorii predikace, tak bez vztahu k této teorii. V ásti tetí se budu vnovat dvma možným strategiím, jak tmto problémm elit, k nimž sice mžeme nalézt

1 lánek je upravenou a rozšíenou verzí pednášky, již jsem proslovil 20. 5. 2004 na setkání Vinohradské odboky Jednoty filosofické. Za podntné pipomínky dkuji Davidu Svobodovi a pedevším Prokopu Sousedíkovi. 2 Saul Kripke: Naming and Necessity, Cambridge, MA: Harvard University Press 1980.

10

Studia Neoaristotelica 1 (2004) / 1–2

STAT

Lukáš Novák SÉMANTIKA VLASTNÍCH JMEN A IDENTITNÍ TEORIE PREDIKACE

inspiraci u nkterých autor, které však podle mého mínní selhávají. V ásti tvrté pak, vycházeje z kritiky Kripkeho argumentace, navrhnu ešení vlastní. 2. Identitní teorie predikace3 Pod spolený termín „identitní teorie predikace“ bývají všeobecn zahrnovány rzné podoby teorií predikace, vycházející z Aristotelova odkazu a rozvíjené pedevším v rámci scholastické logiky; v podstat „identitní“ pedstava o predikaci panovala i v pokleslé novovké „tradiní“ logice, a teprve logika moderní pinesla pedevším v díle Fregov zásadní kritiku tohoto pojetí. Jeho charakteristickým znakem je pesvdení, že podstatou predikace je jakási myšlenková identikace; mezi jednotlivými verzemi identitního pojetí samotnými i mezi jejich rznými interpretacemi však panují dosti znané rozdíly. Jako nejzávažnjší z tchto odlišností se pitom jeví samotná odpov na otázku, eho se ona identi kace, o níž jde pi predikaci, vlastn týká. Podle odpovdi na tuto otázku mžeme rozlišit ti zásadn odlišné verze identitní teorie predikace, piemž dále se budeme zabývat pouze jednou z nich. První z nich lze nazvat extenzionální identitní teorií predikace; a pro ni charakteristická odpov na uvedenou otázku zní, že v predikaci se jedná o identi kaci dvou rzným zpsobem pojatých (nebo, v nominalistickém pojetí, rzným zpsobem oznaených i pojmenovaných) vcí: totiž pedmtu subjektového pojmu a pedmtu predikátového pojmu (resp. pedmt oznaených subjektovým a predikátovým termínem4). Tato interpretace je podle mého mínní nejbližší stanovisku Aristotelovu ve spise O vyjadování, podle jistých interpretací5 ji zastával i Tomáš Akvinský, a její nominalistickou verzi, kterou nalézáme nap. u W. Occama, známou jako tzv. „teorii dvou jmen“, kritizoval v moderní dob v mnoha svých pracích pronikav P. T. Geach.6

3 O rzné interpretace identitní teorie predikace se jedná též v diskusi o tomistickém pojetí predikace, publikované rovnž v tomto ísle. 4 Pesnji pedmt, za které subjektový a predikátový termín v daném konkrétním pípad tzv. suponují. 5 Jedná se interpretaci, jejíž verzi hájí P. Dvoák – viz jeho lánek „Tomášova teorie predikace ve svtle obecné sémantické teorie“, jehož zkrácená verze je publikována v tomto ísle v rámci diskuse o tomistickém pojetí predikace. 6 Nap. P.T. Geach: Reference and Generality: An Examination of Some Medieval and Modern Theories, Ithaca and London: Cornell University Press, 1968 (doplnné vydání z roku 1962), par. 28, str. 34–36.

STAT


11


Proti této teorii lze postavit kontrastní intenzionální identitní teorii predikace, která naopak považuje predikaci za identi kaci dvou pojm, pesnji pojmových obsah: tvrdit, že S je P, podle ní znamená tvrdit, že pojem P je obsažen v (je souástí) pojmu S. Známým zastáncem tohoto pojetí byl G. W. Leibniz. Tetí možnost, jak pojmout identitní teorii predikace, která bývá v souasnosti asto opomíjena, akoliv jde, jak se zdá, o zpsob, jak byla predikace vtšinou chápána ve všech tech hlavních realistických smrech pozdní a druhé scholastiky (totiž tomismu, scotismu a suarezianismu), by snad bylo možné charakterizovat jako teorii intenzionáln-extenzionální. Jedná se o pojetí, podle njž se (na rozdíl od obou pedchozích) myšlenková identi kace, kterou nazýváme predikací, netýká dvou entit téhož ontologického statusu – dvou reáln existujících pedmt i dvou intencionáln (pomysln) existujících pojm –, nýbrž jde jakoby napí tmito dvma rovinami. To, co pi predikaci ztotožujeme, je totiž podle tohoto pojetí na jedné stran pojem (predikát soudu), na druhé stran pak reáln existující individuum i individua (subjekt soudu). Predikace je tak chápána jako aplikace pojmu na vc; aplikace našeho pontí o skutenosti na skutenost samu. Je to práv tato tetí varianta identitní teorie predikace, z níž budu vycházet v tomto píspvku. Akoliv zde není místo na její dkladné vcné zdvodnní,7 pesto se pokusím alespo strun naznait, pro se má práv tato teorie predikace stát mítkem pijatelnosti jiných logických teorií (zde konkrétn sémantické teorie vlastních jmen). Následující argumenty tedy rozhodn nepokládám za dostatenou obhajobu této teorie: jejich cílem je spíše poskytnout tenái urité záchytné body pro porozumní. V prospch tohoto pojetí predikace lze pedevším uvést, že je velmi dobe v souladu s bžnou intuicí: subjekt-predikátovým výrokm, které tvoíme, spontánn rozumíme tak, že v nich pomocí predikátu njak charakterizujeme vc, k níž referujeme pomocí subjektového termínu; jinými slovy, na danou vc aplikujeme jakousi její pedpokládanou charakteristiku, kterou o ní koncipujeme. íci, že v predikaci ztotožujeme pojem s individuem, znamená pouze pevést tuto pirozenou intuici do technického jazyka. Mimoto se zdá, že ob konkurenní varianty identitní teorie jsou vystaveny obtížným 7 Nkteré argumenty ve prospch této teorie jsem se pokusil pedložit ve své pednášce „Pravda: Korespondenní teorie bez fakt“, kterou jsem proslovil 31. 8. 2002 na konferenci Sdružení uitel filosofie na teologických fakultách konané na Spišské kapitule, a jejíž písemnou verzi zájemci naleznou na internetové adrese . Formální výklad jisté verze této teorie pedstavuje lánek prof. Sousedíka „Tomistická teorie singulární predikace a její ontologické základy“, uvedený v tomto ísle v rámci diskuse o tomistickém pojetí predikace.

12


STAT


námitkám. U Leibnizovy intenzionální teorie, která je navíc tsn spjata s jeho speci ckou metafyzikou, jde o známé problémy splývání pravdivosti a analytinosti, vedoucí podle všeho k eliminaci nahodile pravdivých tvrzení. Pokud pak jde o identitní teorii extenzionální, mám za to, že podobn jako jakákoliv jiná extenzionální teorie (nap. inherenní i moderní množinová) ve skutenosti pedpokládá možnost predikace ve smyslu hájeného „smíšeného“ pojetí: znamená-li totiž v extenzionálním pojetí predikace S je P tolik, co S a P jsou (v njakém smyslu) totožné, pak se nejedná o nic jiného než aplikaci pojmu identity na dvojici jsoucen – a tedy o predikaci identity o dvojici individuí v hájeném intenzionáln-extenzionálním smyslu. Extenzionální teorie tedy z tohoto hlediska vlastn pouze redukuje všechny predikace na predikace identity (a jiné extenzionální teorie podobn redukují veškeré predikace na predikace inherence i predikace náležení do množiny atd.); je-li však možné predikovat jeden pojem (identitu) v našem smyslu, pro by nebylo možné predikovat pojem jakýkoliv? Tolik tedy alespo velmi strun na obhajobu teorie predikace, z níž hodlám dále vycházet. Než však pistoupím k aplikaci této teorie na problém vlastních jmen, je teba to, co o ní bylo eeno, ješt v nkolika smrech doplnit. Formulace, že pi predikaci se jedná o ztotožnní individua a pojmu, mže zvlášt znalce moderní analytické loso e vést k podezení, že samotné jádro této teorie je zatíženo hrubým omylem: jaký mže dávat smysl jakékoliv ztotožování neho tak rozdílného, jako jsou individua a pojmy? Aby se rozptýlila tato pochybnost, je teba blíže objasnit, co se zde vlastn míní termínem pojem. V rámci aristotelského realismu, který pedstavuje metafyzickou základnu hájené verze identitní teorie predikace, se tento termín používá ve dvou rzných významech. Za prvé se pojmem míní uritý jednotlivý akt i akcident lidského rozumu, „mentální modi kace“, díky níž a skrze níž si rozum zpítomuje (uchopuje, pojímá, iní svým pedmtem) njakou vc nebo obecn njakou ást skutenosti. Pojem v tomto smyslu se pesnji nazývá pojmem formálním (nebo je uritou akcidentální formou inherující v rozumu); a hovoit o njakém ztotožování vcí s našimi formálními pojmy by skuten nedávalo dobrý smysl. K onomu druhému, pro nás relevantnímu významu termínu pojem mžeme dospt následující úvahou: Pokud rozum pojímá vci, iní tak vždy nedokonale; nevystihuje nikdy vše o daném pedmtu, nýbrž ponechává mnohé jeho stránky tak íkajíc mimo svoji pozornost. Takovou „stránkou“ STAT


13


pedmtu, již náš rozum ani není s to zachytit, je podle tradiního pesvdení pedevším individualita vcí; avšak rozum obecn mže – a zámrn i díky své nedokonalosti – ponechat stranou libovolný z rys svého pedmtu. Jinými slovy, rozum pojímá své pedmty obecn a abstraktn; tj. nepojímá je pesn tak, jak reáln jsou (reálné vci jsou totiž individuální a konkrétní), nýbrž ponkud jinak: pedmty si jakoby „upravuje“ do stavu, v nmž je s to je postihnout. Tento stav njaké vci, v nmž se nalézá, nakolik je, byvši takto „upravena“, pedmtem rozumu, tj. ono „být pojímán“, se scholastickou terminologií nazývá intencionálním (pomyslným) bytím (zatímco existence vci nezávisle na rozumu se nazývá bytím reálným); pojímané pedmty, nakolik mají toto intencionální bytí, tj. nakolik jsou pojaty rozumem, se pak rovnž nazývají pojmy, pesnji pojmy objektivními, a práv pojmy v tomto smyslu jsou mínny, hovoí-li se o jejich ztotožování s vcmi. Objektivní pojmy totiž nejsou nic od vcí samých po vcné stránce odlišného: jejich odlišnost pramení pouze z innosti našeho abstrahujícího rozumu, který danou vc pojímá tak, že pi tom „odhlíží“ od nkterých jejích „stránek“. Jestliže je mezi tmito stránkami i individualita dané vci, znamená to, že takto vzniknuvší objektivní pojem již dále není vázán na individuum, z nhož byl získán (abstrahován), nýbrž reprezentuje stejnou mrou kterékoliv z individuí, v nichž je uskutenn jeho obsah – je tedy obecný. Tato obecnost ani další vlastnosti, jimiž se intencionáln existující objektivní pojmy odlišují od reáln jsoucích vcí, však nejsou na pekážku ztotožnní, k nmuž dochází pi predikaci: toto ztotožnní se totiž týká pojm práv pouze po stránce jejich obsahu, tj. co do vlastností, které si „pinesly s sebou“ z reality („znak pojmu“),8 nikoliv vlastností, které získaly díky tomu, že byly koncipovány rozumem. Intenzionáln-extenzionální identitní teorie predikace mže, jak jsem pesvden, sloužit k vysvtlení povahy jak singulárních, tak generálních (obecných a ástených) soud – ve skutenosti byla pvodn zamýšlena pedevším práv jako analýza soud generálních, a práv zde se podle mého mínní ukazuje její síla. Tradiní pesvdení o jednoduché subjekt-predikátové povaze generálních soud nicmén podrobil zásadní kritice G. Frege, v dsledku ehož vtšina souasných autor9 od chápání generálních soud jako jednoduchých subjekt-predikátových struktur upustila a pijala analýzu 8

Scholastikové zde (v návaznosti na Avicennu) hovoí o „natura secundum se“. Neopominutelnou výjimkou je F. Sommers (a jeho žáci), který vytvoil a hájí moderní verzi „logiky termín“. Viz jeho knihu The Logic of Natural Language, Cambridge University Press 1982. 9

14


STAT


fregovskou, jež se stala v moderní predikátové logice bžnou. Problém povahy generálních soud však zde mžeme ponechat stranou, nebo vzhledem k tomu, že naším tématem jsou termíny singulární (vlastní jména a ásten i urité deskripce), postaí pedpokládat použitelnost této teorie predikace pro soudy singulární. 3. Problém Kripkeho teorie vlastních jmen Jak známo, Saul Kripke vybudoval svoji sémantickou teorii vlastních jmen jako kritickou alternativu vi tzv. teorii deskriptivní, inspirovanou pedevším dílem G. Frega a B. Russela.10 Podle deskriptivní teorie vlastních jmen neoznaují bžná vlastní jména pirozeného jazyka svj denotát pímo, nýbrž prostednictvím uritého mezilánku intenzionální (pípadn hyperintenzionální) povahy, který mžeme nazývat smyslem jména a který je dvodem toho, pro lze jméno chápat jako zkratku za uritou deskripci, tj. jazykový výraz, který onen smysl výslovn deskriptivn vyjaduje.11 Jádrem Kripkovy teorie, kterou nyní strun pipomeneme i s klíovými argumenty, které pro ni Kripke uvádí, je naopak odmítnutí myšlenky takto zprostedkované reference vlastních jmen: podle Kripkeho njaký deskriptivní smysl sice mže sloužit k ustavení reference jména, dál už se na ní však nepodílí,12 reference jména na nm nezávisí, jméno oznauje pojmenovaný pedmt bezprostedn a pímo. Dležitou vlastností reference jména je totiž podle Kripkeho jeho rigidita: tj. skutenost, že vlastní jméno oznauje týž pedmt ve všech konsistentních kontrafaktuálních situacích, ve všech „možných svtech“ – je to, jak zní Kripkeho termín, rigidní designátor. Tato rigidita referenního vztahu jména by však byla porušena, pokud by jméno oznaovalo svj pedmt skrze njaký nahodilý smysl, nebo ten je co do své reference „modáln promnlivý“, popisuje v rzných možných svtech rzná

10

Quentin Smith ve svém lánku „Marcus, Kripke, and the Origin of The New Theory of Reference“, in: Synthese 104, . 2 (srpen 1995), str. 179–189, pesvdiv dokládá, že skutené autorství klíových myšlenek této sémantické teorie oznaované dnes jako „nová teorie reference“ je teba piznat Ruth Barcanové-Marcusové, která tyto myšlenky zformulovala již na zaátku šedesátých let, a nikoliv (na ní závislém) Saulu Kripkemu. V tomto lánku budu nicmén vycházet z Kripkovy formulace této teorie a budu o ní proto hovoit tradin, a ne zcela pesn, jako o Kripkeho teorii. 11 Ponechávám stranou mínní B. Russela, podle nhož deskripce (a tedy i gramatická vlastní jména, která jsou jejich zkratkami) samy o sob ve skutenosti nic neoznaují a svj význam získávají teprve v rámci propozice, kde se transformují v predikáty. 12 Naming and Necessity, str. 57 nn.

STAT


15


jsoucna:13 chápeme-li napíklad jméno „Aristotelés“ jako oznaující svj pedmt skrze smysl (dejme tomu) uitel Alexandra Velikého, nebo, jak se asto íká, jako zkratku za deskripci „uitel Alexandra Velikého“, musíme pipustit, že v tch možných svtech, v nichž byl uitelem Alexandra nkdo jiný než Aristotelés, jméno „Aristotelés“ neoznauje Aristotela, nýbrž tuto jinou osobu, což se zdá být absurdní závr. Mimoto, pokud by vlastní jméno Aristotelés mlo smysl uitel Alexandra Velikého, znamenalo by to, že tvrzení Aristotelés byl uitelem Alexandra Velikého je apriori známé; zdá se však, že to, že Aristotelés byl Alexandrovým uitelem, je skuteností známou empiricky: je teoreticky možné, že bychom historickým zkoumáním zjistili, že Aristotelés ve skutenosti Alexandrovým uitelem nebyl. Neuruje-li pak referenci jména žádný „smysl“, musí ji urovat nco jiného: podle Kripkeho tzv. „kauzální“ teorie reference je tímto urujícím principem (zhruba eeno) úmysl mluvího používat jméno se stejnou referencí, s jakou je používali pedchdci v kauzálním etzci, v nmž si lidé znalost reference postupn pedávali a který onoho mluvího spojuje až s okamžikem „ktu“, prvotního stanovení reference jména. Tváí v tvá Kripkeho argumentm se zastánce identitní teorie predikace ocitá v obtížném dilematu. Na jednu stranu se zdá, že Kripke má pravdu, když poukazuje na to, že vlastní jména používáme rigidn a že s nimi nespojujeme žádný „smysl“: a to i na základ naší intuice, bez ohledu na jeho argumenty: Jaký smysl má jméno Pavel i Martin? Dokonce i v pípadech, kdy byla jména dána na základ njaké vlastnosti, a mají s sebou tedy asociovaný jistý „smysl“, nepestávají oznaovat svj pedmt ani tehdy, když již této vlastnosti pozbude: jedné usedlosti na Tebosku se íká „U Kazd“, podle rodiny, které patila; nyní však již patí Šimkm, a pesto jméno „U Kazd“ referuje k ní, nikoliv ke stavení, kam se Kazdovi odsthovali. Jinými slovy: smysl usedlost patící Kazdm referenci jména „U Kazd“ neuruje, není to tedy pesn vzato smysl jména „U Kazd“, nýbrž pouze jakýsi obsah se jménem voln asociovaný. Intuitivn cítíme, že je rozdíl mezi tím, njaké individuum jednoznan popsat (udat jeho uritou deskripci), a pojmenovat je. Na druhou stranu se zdá, že výše popsané identitní pojetí predikace vyžaduje, aby každý jazykový termín, který má vystupovat na míst subjektu i predikátu, ml njaký svj smysl. Roli smysl jazykových termín, tj. entit, 13 Budu nadále používat následující typografickou konvenci: pokud budu chtít referovat k jazykovým výrazm, uvedu je v uvozovkách. Pokud naopak budu chtít referovat k jejich smyslu (k smyslu jména i deskripce, tj. k pojmu, i k soudu jakožto smyslu vty), uvedu píslušný jazykový výraz bez uvozovek kurzívou.

16


STAT


které zprostedkovávají jejich referenci k vcem, totiž v této teorii hrají pojmy; a celá teorie je situovaná na úrove pojm, nikoliv na úrove jazyka, který je chápán pouze jako konvenní reprezentace pojm.14 Má-li tudíž existovat soud – dejme tomu soud Aristotelés byl velký losof –, musí existovat jak pojem subjektu, tak pojem predikátu: a jméno „Aristotelés“ tedy musí mít njaký smysl; musí být znakem njakého pojmu, skrze njž je Aristotelés pro soud zpítomnn, skrze njž je na nj vztažen pojmový obsah ten, kdo byl velkým losofem. Identi kace, o niž se jedná pi predikaci, je identi kace myšlenková, intencionální, a proto i reálné individuum, jemuž se predikuje pojem, musí být pi tom njak myšleno. Peveme tutéž argumentaci do mén technického jazyka: Když tvoíme soud Aristotelés byl velký losof, zejm máme Aristotela njak „na mysli“, njak jej myšlenkov uchopujeme. Jak bychom to však mohli init jinak než skrze pojem? Vždy myšlenková uchopení pedmt, to jsou práv pojmy! Aby nám tedy jméno „Aristotelés“ vbec „nco íkalo“, zdá se, že musí nco znamenat, musí být znakem njakého pojmu – musí mít smysl. Kripke si ovšem byl vdom toho, že je teba njakým zpsobem vysvtlit bezprostední referenní vztah jména k jeho pedmtu, a práv za tím úelem formuloval svoji „kauzální teorii reference“. Domnívám se však, že tato jeho teorie problém ve skutenosti neeší. Pomocí kauzální teorie reference je Kripke schopný udat píinu toho, pro jménem „Aristotelés“, které používám, 14 Na tomto míst je snad teba podat urité objasnní. Fregovská sémantika (výraz užívám voln ve smyslu na Fregových myšlenkách založená sémantika – mám na mysli nap. pojetí P. Cmoreje vyložené v jeho knize Úvod do logické syntaxe a sémantiky, Praha: Triton 2002) oste rozlišuje mezi typy výraz, které mohou plnit funkci subjektu, a výrazy, které mohou plnit funkci predikátu; v sémantice spojené s identitní teorií predikace, z níž zde vycházíme, však tentýž typ výrazu mže hrát roli jak subjektu, tak predikátu. Ve fregovské sémantice je podstatný rozdíl mezi smyslem (i významem) urité deskripce „první eský prezident“ a predikátem „…byl prvním eskoslovenským prezidentem“: zatímco významem deskripce je individuum T. G. Masaryk a jejím smyslem jeho uritý „zpsob danosti“ (nkdy modelovaný jako funkce od možných svt a píp. asových okamžik k individuím), významem fregovského predikátu „…byl prvním eskoslovenským prezidentem“ je jednoprvková množina {T. G. Masaryk}, a jeho smyslem (lze li o nem takovém u predikátu hovoit) je pojem, vlastnost být prvním eskoslovenským prezidentem, modelovaná jako charakteristická funkce této množiny (funkce od individuí do pravdivostních hodnot). V aristotelské sémantice však žádný takový rozdíl neexistuje: jazykový výraz „první eskoslovenský prezident“ se mže stát jak subjektem, tak predikátem, a v obou pípadech je jeho smyslem pojem první eskoslovenský prezident, jeho významem pak pedmt tohoto pojmu, T. G. Masaryk. Rozdíl mezi subjektem a predikátem není v typu výrazu (a s ním spojeného smyslu a významu), ale pouze ve funkci, kterou tento výraz plní v daném soudu: tentýž pojem (smysl daného výrazu) mže být jak predikován, tak sloužit jako prostedek k referování k reálnému subjektu (pedmtu) soudu. Proto lze za tchto pedpoklad hovoit o pojmu jakožto smyslu singulárního termínu.

STAT


17


referuji k Aristotelovi, nedokáže však vysvtlit, co to vcn znamená, že jméno „Aristotelés“ referuje k Aristotelovi. Scholasticky eeno, kauzální teorie reference udává úinnou píinu reference jména, nikoliv však píinu formální. Neíká, v em spoívá fakt, že pro m jméno Aristotelés nco znamená, pouze tento fakt zdvoduje.15 Z pedchozích úvah se však zdá, že to, že njaký jazykový termín pro m nco znamená, mže spoívat pouze v tom, že je spojen s njakým pojmem, jímž to, co znamená, myslím – jinak bych nemyslel nic, jméno by pro m bylo bezvýznamným shlukem hlásek. Zdá se tedy, že jsme se ocitli v dilematu: na jednu stranu se zdá zejmé, že vlastní jména referují rigidn, a tudíž nikoliv skrze njaké nahodilé deskriptivní pojmové obsahy,16 na druhou stranu se zdá nemožné takovouto bezprostední referenci jména k vci jednak vysvtlit a jednak slouit s identitním pojetím predikace jakožto myšlenkového úkonu, v nmž gurují dva pojmy. 4. Neúspšné strategie K ešení aporie, do níž nás uvrhá tento „stet intuic“, bychom mohli zvolit dv strategie, které podle mého mínní selhávají a o nichž bych se rád zmínil, než pejdu k pokusu o ešení vlastní. 4.1. Scholastická strategie První strategii bychom mohli charakterizovat jako „scholastickou“, nebo vychází ze scholastické nauky o pti predikabiliích. Podle této nauky mžeme pojmy (které jsou smysly jazykových termín) rozdlit v zásad na dv skupiny: na pojmy, které se o svém pedmtu vypovídají nahodile (a termíny, jejichž jsou smyslem, jsou tudíž non-rigidními designátory) – takové pojmy se nazývají logické akcidenty –, a pojmy, které se o svém pedmtu vypovídají nutn (termíny, které je vyjadují, jsou tudíž designátory rigidními) – to jsou jednak propria, vyjadující nutné akcidenty vci, a jednak ti esenciální predikabilia: rod,

15 Tohoto nedostatku kauzálních teorií reference vlastnách jmen kripkovského typu si (ovšem z ponkud odlišného úhlu pohledu) všímá také Marián Zouhar ve své erstv vydané monografii, jejíž centrálním námtem je teorie reference vlastních jmen (Marián Zouhar: Podoby referencie, Bratislava: Iris 2004). Na str. 119 autor píše: „Komunikaná sie dokáže iba ilustrova spôsob jako si jednotliví príslušníci jazykovej komunity obohacujú svoj idiolekt o nový výraz, ale nie je schopná vysvetli, v om spoíva vzah referencie.“ 16 Termíny „deskriptivní“ a „pojmový“ budu nadále v této souvislosti používat vícemén jako synonyma: každá deskripce totiž vyjaduje pojem, a každý pojem lze vyjádit deskripcí (nemám zde na mysli pouze deskripce empirické: jako (neuritou) deskripci zde mžeme chápat vlastn jakoukoliv definici njakého pojmu).

18


STAT


druh a diference, které rzným zpsobem vyjadují samotnou esenci vci, samotné to, co vc je.17 Jestliže však existují njaké nutné predikáty vcí (propria nebo esenciální predikáty), pak to znamená, že ne každý smysl, ne každý pojem zpsobí nonrigiditu, bude-li spojen s njakým jménem. Podle této strategie je jist omylem domnívat se, že jméno „Aristotelés“ vyjaduje smysl uitel Alexandrv nebo nejnadanjší Platónv žák apod. – to vše jsou totiž Aristotelovy logické akcidenty, které spluje pouze nahodile, a tudíž nikoliv ve všech možných svtech. Sémantická teorie vlastních jmen postavená na této strategii18 však má za to, že jméno „Aristotelés“ vyjaduje jako svj smysl individuální esenciální pojem Aristotela: vyjaduje Aristotelovu lidskou esenci spolu s jeho individualitou, s jeho individuální diferencí, „aristotelovitostí“. Takovéto pojetí sémantiky vlastních jmen má tu výhodu, že dovoluje zachovat rigiditu reference vlastních jmen (ímž uniká Kripkeho argumentm), pitom však vlastní jména nezbavuje smyslu, pipouští existenci pojmu, který jejich referenci zprostedkovává a který mže gurovat v soudech o pedmtech tchto jmen jako to, co je pro myšlení zpítomuje. Pesto se domnívám, že je tato teorie nepijatelná, a to z nkolika dvod. Za prvé, je znan pochybné, zda vbec disponujeme esenciálními pojmy na úrovni druh a nižších rod. Napíklad klasická de nice lovka živoich rozumový zejm nevyjaduje esenci lovka pímo, nýbrž pouze skrze jeho propriové vlastnosti: jako jsoucno, které je subjektem vegetativních a smyslových mohutností, a rozumu. Proto se vlastn nejedná o esenciální, nýbrž propriální de nici; a pojem lovk tedy vlastn není pojmem esenciálním. Mžeme namítnout, že není teba, aby šlo o pojem esenciální: i pojmy propriové postaí k zachování rigidity, nebo i ty se vypovídají o svém pedmtu nutn. Avšak zde pichází námitka druhá: aby šlo skuten o pojem individuální, museli bychom mít njaké pojmové poznání nejen specické pirozenosti (a už skrze propria, nebo pímé, esenciální), nýbrž i esenciálních individuálních diferencí jsoucen: a to zejm nemáme. Rzná individua totiž rozlišujeme podle jejich obecn pojímaných akcident: barvy, tvaru, velikosti, asoprostorového umístní apod.; k vnitnímu esenciálnímu principu individuace jsoucen však rozumem, jak se zdá, nepronikáme. Proto se zdá, že 17 Rozdíl mezi proprii a esenciálními predikabiliemi mže být tenái uvyklému zpsobu vyjadování obvyklému v souasné analytické filosofii obtížn srozumitelný, nebo zde bývají všechny nutné predikáty, vetn tch zde charakterizovaných jako propria, nazývány „esenciálními vlastnostmi“. V naší souvislosti však toto rozlišení nehraje podstatnou roli. 18 Podobná teorie bývá pipisována napíklad Tomáši Akvinskému.

STAT


19


každý individuální pojem musí být nutn akcidentální, a tudíž non-rigidní povahy.19 A konen poslední, avšak o nic mén závažná námitka proti takové teorii pochází ze zkušenosti: skuten spojujeme se jmény jako jejich smysl individuální esenciální pojmy? Zdá se, že rozhodn nikoliv. Vždy pojmenovat mžeme cokoliv – a vbec k tomu nepotebujeme mít esenciální poznání dané vci, navíc v její individualit. K tomu, abychom byli schopni rigidn referovat k njakému individuu, nemusíme znát žádnou z jeho nutných vlastností. Vyžadovat pro smysluplnost jména esenciální pojem je tedy jist pehnaný požadavek. 4.2 Strategie „nepojmového obsahu“ K jinému pokusu, jak získat na rovin myšlení i smyslu njakou entitu, která by zprostedkovávala referenci jména a byla schopna gurovat v soudu podobn jako pojem, nás mže inspirovat myšlenka Strawsonova žáka Garetha Evanse. Evans ve své posmrtn publikované knize The Varieties of Reference20 hájí existenci entity, již nazývá „nepojmovým obsahem“ („nonconceptual content“) a která mu slouží k vysvtlení sémantiky pedevším ukazovacích zájmen. Evans si uvdomuje, že když používáme ukazovací zájmena, máme (stejn jako když používáme vlastní jména) „nco na mysli“: referujeme a myšlenkov se vztahujeme ke konkrétním individuálním pedmtm. V naší mysli tedy, jak se zdá, musí existovat njaký obsah, cosi, co pro nás iní dané ukazovací zájmeno smysluplné, co determinuje jeho referenci. Nemže to však být njaký pojmový obsah, nebo všechny pojmové obsahy jsou ze své povahy obecné, a (zde Evans pejímá Strawsonovu myšlenku) jakkoliv dmyslná kombinace deskriptivních pojmových obsah není schopná zaruit jedinenost reference: k té je vždy poteba njaký nikoliv deskriptivní, nýbrž ostenzivní („ukazovací“) element; njaké pojítko s konkrétní empirickou individuální skuteností. A touto mentální entitou, která zprostedkovává referenci ukazovacího zájmena, je podle Evanse práv cosi, co nazývá „nepojmovým obsahem“: obsah, který nijak nepopisuje, ale pouze ukazuje na dané individuum, cosi, co sice je v naší mysli, avšak není to pojem. Scholasticky eeno, byl by to jakýsi akt rozumu, 19 Mohli bychom ješt uvážit alternativu individuálních propriových pojm: je ovšem nejisté, zda vbec existují akcidenty s nutností spojené pouze s daným jediným individuem; a dále, zda bychom byli schopni je jako takové indentifikovat, když nejsme schopni rozumov proniknout k jejich metafyzickému fundamentu, esenciální individuální diferenci jejich nositele. Jak bychom si mohli o jakékoliv vlastnsoti být jisti, že ji mže mít pouze toto dané individuum a žádné jiné? 20 Gareth Evans: The Varieties of Reference, ed. John McDowell, Oxford: Oxford Clarendon Press (New York: Oxford University Press) 1982.

20


STAT


který by nám zpítomoval individuum jako takové, aniž by je však vystihoval co do jeho vlastností, jako to iní pojmy: byl by to, ím máme na mysli njaké individuum, když na nj (by i jen v myšlenkách) pouze ukazujeme. Mohla by smyslem vlastních jmen být entita podobná Evansovu „nepojmovému obsahu“?21 Bylo by možné pipustit, že krom pojm mohou existovat i aprehenzivní rozumové akty jiného, nedeskriptivního, nepojmového typu, které jsou nicmén schopny gurovat v soudech o individuích na míst subjektového pojmu? Na rozdíl od pedchozího zavrženého ešení zde nechci tuto možnost zcela vylouit (po jistou dobu jsem ji sám zastával): zdá se, že toto ešení by mlo i jistou intuitivní plausibilitu, nebo se mže zdát, že když používáme njaké vlastní jméno, myslíme jaksi „pímo“ na dané individuum jako takové, naše myšlenkové uchopení tohoto individua se mže zdát jakoby intuitivní, nedeskriptivní. Pesto se však domnívám, že tento návrh vykazuje znané obtíže: pedevším se zdá velmi obtížné blíže vymezit, co by to onen „nepojmový obsah“ vlastn byl. Zdá se, že má-li njaký intencionální obsah plnit funkci smyslu, tj. reprezentovat, zpítomovat njakou vc, pak se zdá, že to musí být pojem. Ona zpítomnná vc totiž musí být zpítomnna alespo po njaké své stránce – kdyby nebyla zpítomnna po žádné stránce, nebyla by vbec zpítomnna. Zpítomuje-li však njaký mentální obsah vc po njaké její stránce, pak je to práv to, co nazýváme pojmem vyjadujícím tuto stránku: napíklad mentální obsah, který zpítomuje kon, lidi, velbloudy atd. po stránce jejich živoišnosti, je pojem živoich. Zdá se velmi tžké pipustit existenci obsahu, který by vc sice zpítomoval, ale tak, že by ji nedával po žádné stránce poznat. Dalším problémem koncepce nepojmového obsahu je to, že by, jak se zdá, pedpokládala jakousi intuici jednotlivého: taková entita by musela reprezentovat vc v její individualit. Je však dosti pochybné, zda je lovk schopností takové intuice individuality skuten vybaven: postihujeme skuten individualitu vcí jako takovou? Jsme schopni odlišit jednu vc od druhé jinak, než podle jejich rzných obecných vlastností? A dále: k teoretickému zavedení nepojmového obsahu Evanse motivuje Strawsonovo zjištní, že deskriptivní pojmové obsahy nejsou schopné zaruit jedinenost

21 Gareth Evans ovšem po Kripkov vzoru pokládá bžná vlastní jména (na rozdíl od ídkých pípad tzv. „deskriptivních“ vlastních jmen, jako nap. „Jack Rozparova“) za „ist referující výrazy“ („genuinely referring expressions“), tj. výrazy, s nimiž nic takového jako smysl spojeno není.

STAT


21


reference. Avšak není to vskutku tak, že tato jedinenost reference jednoduše zaruena není? Tyto otázky zde nyní ponechám stranou a pejdu k pokusu o vlastní ešení uvedeného problému: podaí-li se totiž náš problém vyešit jiným zpsobem, nebude již teba se k obskurním entitám typu „nepojmového obsahu“ vbec uchylovat, i když snad nelze jejich existenci zcela vylouit. 5. Pokus o ešení V pedchozí ásti jsme vylouili dva možné kandidáty na to, co by mohlo být smyslem vlastního jména: esenciální (i propriový) deskriptivní pojmový obsah a njaký nepojmový, nedeskriptivní obsah. Jedinou zbylou možností tudíž zstává, že roli smyslu vlastních jmen skuten hrají njaké akcidentální deskriptivní obsahy, tak jak to odpovídá bžné deskriptivní teorii vlastních jmen, drtiv kritizované Kripkem. Aporie, do níž jsme upadli, se tudíž ješt vyostila.

ešení, které se nyní pokusím pedložit,22 spoívá ve zneškodnní Kripkeho argument popením jistého pedpokladu, na nmž podstatnou mrou závisí a který stál v pozadí i našich dosavadních úvah, a následném navržení jistého typu deskriptivních obsah jako smysl vlastních jmen. Nejprve ale ke zmínnému pedpokladu. O jaký pedpoklad se jedná? Kripke, podobn jako mnoho jiných autor, pedpokládá, a my jsme doposud tento pedpoklad mlky pijímali, že rigidita i non-rigidita singulárního termínu je pevn stanovena jeho typem, jinými slovy, jedná se stabilní sémantickou vlastnost termín, podle níž je lze tídit, tak jak to Kripke iní, na rigidní a nonrigidní designátory. Jádrem ešení, které zde pedkládám, je popení tohoto pedpokladu: chci tvrdit, že skutenost, zda daný termín v dané situaci referuje rigidn i non-rigidn, není determinována sémantickými vlastnostmi samotného termínu, tj. jeho smyslem, pípadn absencí smyslu, nýbrž teprve rozhodnutím autora soudu užít tento termín tím i oním zpsobem,23 tj. typicky – je-li onen termín subjektem soudu24 – rozhodnutím autora vztáhnout k nmu predikát tím i oním zpsobem.

22

Podobnou argumentaci i závry jsem nalezl v následujícím pronikavém lánku: Michael Oliva Córdoba: Rigidity and Modal Asymmetry: The intuitive Kripkean argument revisited, online, . 23 Tím nechci vylouit možnost existence jazykové konvence, která stanoví, že nap. vlastní jména jsou obyejn užívána rigidn – viz níže. 24 Jiné pípady aplikace této distinkce než na subjekt soudu viz níže, pozn. 27.

22


STAT


Pro tuto vlastnost singulárního termínu (jímž mže být jak jméno, tak uritá deskripce!) zde budu používat termín supozice. Budu íkat, že daný termín suponuje de re práv tehdy, pokud je použit tak, aby referoval rigidn, tj. k témuž individuu, ke kterému referuje v aktuálním svt, ve všech možných svtech, kde toto individuum existuje, bez ohledu na to, jakým pojmem (smyslem) je dané individuum zpítomnno v aktuálním svt; a budu íkat, že termín suponuje de dicto práv tehdy, když je použit non-rigidn, tj. tak, aby referoval v každém možném svt k tomu individuu, které v tomto možném svt spluje smysl tohoto termínu, bez ohledu na to, zda jde o totéž individuum, jež je referentem termínu v aktuálním svt. Tytéž de nice lze pak analogicky vztáhnout i na samotný pojem, který je smyslem daného termínu.25 Ilustrujme mé tvrzení na píkladu: mjme uritou deskripci „první eskoslovenský prezident“. Podle Kripkeho pedpokladu se jedná o typický non-rigidní designátor, tj. výraz, který v rzných možných svtech oznauje rzná individua. Moje teze zní, že akoliv je pravda, že pedmtem pojmu první eskoslovenský prezident jsou v rzných možných svtech rzná možná individua, pesto tento pojem (a tudíž i jazykový termín, jimž je vyjáden) mžeme použít k rigidní referenci k T. G. Masarykovi, necháme-li totiž tento pojem suponovat de re. Tak mžeme nap. vytvoit soud není nutné, že první eskoslovenský prezident byl prvním eskoslovenským prezidentem: soud je pravdivý, protože podle našeho úmyslu jeho subjekt, pojem první eskoslovenský prezident, suponuje de re, a tudíž oznauje T. G. Masaryka ve všech možných svtech, kde T. G. Masaryk existuje, tedy i v tch, kde se prvním eskoslovenským prezidentem nestal.26 25 Termín supozice a termíny de re a de dicto bývají používány v rzných myšlenkových okruzích v rozliných významech; mám však za to, že zpsob, jakým jsem je zavedl zde, do znané míry spojuje všechna tato rzná užití. Termín supozice pochází pvodn z pozdn scholastické sémantické teorie, kde ml podobný význam jako dnešní termín reference. Dnes se používá rozlišení supozice de re a de dicto v intenzionálních logikách – v transparentní intenzionální logice P. Tichého je tato distinkce zavedena pomocí jejího aparátu ve velmi podobném smyslu, v jakém ji zavádím zde: zhruba eeno, termín suponuje de re, pokud referuje k individuu, které je denotátem njaké intenze („individuového úadu“) v aktuálním svt, a suponuje de dicto, pokud referuje k této intenzi samotné. Termíny de re a de dicto se dále používají minimáln ve dvou dležitých kontextech: a sice pi rozlišování modálních výrok a propoziních postoj. Jak bude ásten zejmé i z dalšího výkladu, vztah mezi tmito klasickými zpsoby užití této distinkce a smyslem, v níž jsem ji zavedl zde, je velmi pímoarý. Platí, že modalizovaný subjekt-predikátový výrok je modalizován de re (resp. de dicto) práv tehdy, když jeho subjekt suponuje de re (resp. de dicto), a platí, že propoziní postoj k subjekt-predikátovému soudu je postojem de re (resp. de dicto) práv tehdy, pokud subjekt soudu, který je pedmtem postoje, suponuje de re (resp. de dicto). Komplikovanjším zpsobem by bylo možné analogii rozšíit i na složitjší pípady. 26 Klasický popis takového tvrzení by spíše znl, že to modální operátor je zde aplikován de re. Avšak v identitní teorii predikace, z níž zde vycházíme, je modalita soudu chápána jako uritá

STAT


23


Je zejmé, že pokud je pravda, že závisí na rozhodnutí autora soudu, zda nechá jeho subjekt suponovat de re nebo de dicto, 27 pak se hledání „rigidního“ smyslu pro vlastní jména stává bezpedmtným, nebo rigidita i non-rigidita reference na povaze smyslu vyjadovaného termínem vbec nezávisí – i zcela nahodilé deskripce mohou být použity rigidn, pokud budou suponovat de re.28 Takto je zneškodnno jádro Kripkeho argumentace: Vezmme jeho „intuitivní argument“ ve prospch rigidity vlastních jmen.29 Kripke porovnává následující dv tvrzení (podtržení moje vlastní): a) Nixon nemusel být prezidentem. b) Nixon nemusel být Nixon.

modifikace zpsobu vztažení predikátu na subjekt, podobn jako supozice subjektu (a ostatn i kvalita a kvantita soudu). Proto z hlediska této identitní teorie není vcný rozdíl mezi vyjádením „subjekt suponuje de re“ a „modální operátor je aplikován de re“ – obojí vyjaduje totéž z rzných stránek. 27 Rigidní a non-rigidní užití singulárního termínu je teba rozlišit také tehdy, když je daný termín užit k referenci k pedmtu njakého vztahu v rámci njaké komplexní deskripce (nap. „první manželka prvního eského prezidenta“). Také v tomto pípad navrhuji jeho rigiditu i non-rigiditu chápat jako dsledek zpsobu, jakým je jeho referent uinn pedmtem onoho vztahu. U takovýchto komplexních termín mže dojít k mnoha rzným variantám reference, v závislosti na typu supozice jednak celého termínu, ale také jeho složek. Tak „první manželka prvního eského prezidenta“ mže suponovat temi (nikoliv tymi, jak by se snad zdálo) rznými zpsoby: pokud celá deskripce suponuje de re, referuje výraz rigidn k Olze Havlové, bez ohledu na to, jak suponuje „eský prezident“, nebo pro stanovení reference je v tomto pípad podstatný pouze referent termínu v aktuálním svt, a modální variabilita složky „eský prezident“ tedy nepichází vbec do úvahy. Pokud však celá deskripce suponuje de dicto, je teba dále rozlišit: pokud i „eský prezident“ suponuje de dicto, pak výraz referuje non-rigidn v každém možném svt k té žen, která je v daném svt první manželkou muže, jenž je zde prvním eským prezidentem. Suponuje-li však celá deskripce non-rigidn a „eský prezident“ rigidn, referuje výraz non-rigidn v každém možném svt k žen, která je zde manželkou Václava Havla (vlastní jména práv použitá ve výkladu jsou mínna de re). 28 Teze o možném rigidním použití uritých deskripcí není ovšem mým objevem – v uritém smyslu ji hájil nap. Keith Donellan prostednictvím svého rozlišení referenního a atributivního užití deskripce (viz Keith Donellan: „Reference and Definite Descriptions“, in: The Philosophical Review 75 (1966) str. 281–304); rovnž užití operátoru dthat Davida Kaplana (viz David Kaplan: „Demonstratives“, in: J. Amlog, – J. Perry – H. Wettstein (eds.): Themes From Kaplan, Oxford 1989) i „operátoru aktuality“ má za následek „rigidifikaci“ deskripce. Návrh, který pedkládám, je však od zmínných myšlenek pece odlišný. Jak pi referenním užití deskripce, tak pi aplikaci operátoru dthat totiž (pvodní) smysl deskripce ztrácí svoji roli zprostedkovávat referenci (pi referenním užití ásten, pi užití operátoru dthat zcela); a rovnž užitím „operátoru aktuality“ se pvodní smysl deskripce mní (to jediné F se zmní na to jediné, co je aktuáln F). Podle mnou navrhované teorie však pvodní, nijak nepromnná deskripce, užitá atributivn bez jakéhokoliv operátoru, mže v závislosti na intenci mluvího suponovat de re i de dicto, a tedy referovat rigidn i non-rigidn – a to skrze svj (nezmnný) smysl. 29 Naming and Necessity, str. 49

24


STAT


Na základ intuitivního pedpokladu, že tvrzení a) je pravdivé, zatímco tvrzení b) je nepravdivé, pak vyvozuje, že jméno Nixon je rigidním designátorem: jestliže neplatí b), pak Nixon je nutn Nixon, tudíž Nixon je Nixon ve všech možných svtech, takže jméno Nixon referuje rigidn. Ale práv tento pedpoklad platí pouze tehdy, když (zcela pirozen) rozumíme tvrzením tak, že podtržený výraz v první vt suponuje de dicto, zatímco v druhé vt de re.30 Abychom však tento fakt mohli zobecnit a íci, že protože nyní, v této interpretaci jméno „Nixon“ suponuje de re, zatímco uritá deskripce „(americký) prezident (rozumí se v tom a tom konkrétním volebním období)“ suponuje de dicto, suponují tyto termíny takto vždy, k tomu již musíme pedpokládat, že typ supozice je stabilní sémantickou vlastností termín: a to je práv pedpoklad, který byl zpochybnn. Co nám totiž brání, abychom stejnými slovy, jimiž je vyjádeno tvrzení a), vyjádili soud, v nmž deskripce „americký prezident“ bude suponovat de re a bude tedy rigidn referovat k Nixonovi? A co nám brání (jakkoliv je to snad nezvyklé), abychom v tvrzení b) nechali jméno „Nixon“ suponovat de dicto, tj. referovat v každém možném svt k individuu, které spluje vlastnost, jež je smyslem tohoto jména (o tom, jaká je to vlastnost, viz níže)? Jsem pesvden o tom, že tím nejsilnjším, co nám mže bránit, je njaká slabá jazyková konvence, podobná napíklad konvenci, která íká, že modální tvrzení (jež mají být interpretována ve smyslu) de re bývají vtšinou formulována pomocí modálního slovesa („Aristotelés nemusel být uitelem Alexandra“) a nikoliv nkterým z ostatních možných zpsob. A tímto se dostáváme k poslednímu problematickému bodu, kterému bych se chtl vnovat. Je-li výše eené správné, pak se ukazuje, že požadavek rigidity pro vlastní jména nikterak nevyluuje možnost, že by vlastní jména mla njaký smysl – což práv vyžaduje extenzionáln-intenzionální identitní 30

Ponechávám stranou otázku, jaká je vlastn pesn logická forma tchto tvrzení: oné gramatické form „A je B“, kde A i B jsou singulární termíny, mžeme v rámci identitní teorie predikace rozumt minimáln temi zpsoby: bu se jedná o predikaci vztahu identity o dvojici subjekt A a B („A a B jsou identické“), nebo o predikaci vlastnosti být identický s B o A („A je identický s B“), nebo konen predikaci B o A („A je B“). Možnost tetí je však vylouena faktem, že Kripke tvrzení evidentn míní tak, že podtržené výrazy (B) referují, neboli (v naší terminologii) suponují. Pojem, který je predikátem soudu, však (v extenzionáln-intenzionální identitní teorii predikace) nemá funkci referenní (njak zpítomnit, fixovat urité jsoucno), nýbrž „charakterizaní“ – nemá zpítom ovat svj pedmt, nýbrž charakterizovat pedmt subjektu soudu (pokud už bychom chtli pipsat predikátu njakou supozici, byla by to vždy supozice de dicto, nebo u predikátu jde práv pouze o ono dictum, tj. o jeho smysl, o jeho pojmový obsah, a nikoliv o jeho pedmt/leny rozsahu). Proto budeme ona tvrzení chápat jedním z prvních dvou zpsob – kterým, to není v našem kontextu podstatné.

STAT


25


teorie predikace. Proto vzniká otázka: jaký je tedy smysl vlastních jmen v pirozeném jazyce? Než odpovíme na tuto otázku, musíme si uvdomit, že výše navržená teorie nijak nepodkopala jiný Kripkeho argument, pomocí njž lze, jak se zdá, o vtšin, ne li o všech možných deskriptivních obsazích dokázat, že nejsou smyslem vlastního jména.31 Kripkeho argument zní: pokud by smyslem jména „Aristotelés“ byl deskriptivní obsah uitel Alexandra Velikého, pak by tvrzení „Aristotelés by uitelem Alexandra Velikého“ bylo tautologií – avšak to není pravda; nebo pravdivost tautologie je zejmá a priori ze smysl slov, zatímco je docela možné, že bychom aposteriorním zkoumáním zjistili, že Aristotelés ve skutenosti uitelem Alexandra nebyl.32 Jaký závr mžeme z tohoto argumentu vyvodit pro naše hledání smyslu vlastních jmen? Domnívám se, že tento: hledaný smysl X daného vlastního jména N musí být takový, aby se dsledek, že pravdivost tvrzení „N je X“ je apriorn známa (tj. že toto tvrzení je tautologií), nejevil jako absurdní, nýbrž jako správný. Na rozdíl od Kripkeho se nedomnívám, že by takový deskriptivní obsah nebylo možné nalézt. Pomrn snadné je to v pípad jisté skupiny vlastních jmen, která Gareth Evans nazývá „deskriptivní jména“ a jejichž charakteristickým rysem je, že byla do jazyka zavedena výlun prostednictvím urité deskripce, tj. jako jména individua, které danou deskripci spluje, a je jím cokoliv. Paradigmatickým pípadem takového jména je nap. „Jack Rozparova“: jméno, které bylo zavedeno pro rigidní oznaení pachatele jisté série vražd v Londýn, a už jím byl kdokoliv.33 Pokusíme-li se nyní pedpokládat, že smyslem jména „Jack Rozparova“ je skuten deskriptivní obsah pachatel jisté série vražd v Londýn, 31

Viz Naming and Necessity, str. 30. Zde bych rád upozornil na to, že argument je platný, pokud je interpretován takto epistemologicky, a nikoliv, jak tomu asto bývá (nap., jak se zdá, M. Zouhar v citované knize, str. 155) ontologicky, tj. zhruba následovn: „Kdyby jméno „Aristotelés“ znamenalo uitel Alexandrv, pak by tvrzení ‚Aristotelés byl uitelem Alexandra‘ bylo nutné, to však není pravda, protože Aristotelés se Alexandrovým uitelem stát nemusel, rozhodl se pro to svobodn.“ Nutnost tautologie je totiž pouhou nutností de dicto, která nevyluuje ontologickou, tj. de re nahodilost (to platí bez ohledu na to, zda rozdíl mezi de re a de dicto modalitami interpretujeme pomocí de re a de dicto supozice, jak jsem výše navrhl, nebo napíklad bžným zpsobem jako rozdíl v „dosahu“ modálního operátoru). Z obsaženosti pojmu uitel Alexandra ve smyslu jména „Aristotelés“ by tedy nijak neplynulo, že stát se uitelem Alexandra bylo pro Aristotela nutné, podobn jako de dicto nutnost tvrzení „Každý kominík je kominík“ nepipraví kominíky o svobodnou volbu povolání. Zdá se, že k „ontologické“ argumentaci, zatížené konfúzí de re a de dicto modalit, sklouzl místy sám Kripke (srov. Naming and necessity str. 74 nn.). 33 Evansv slavný vlastní píklad je jméno „Julius“, zavedené stipulativn pro osobu, která vynalezla zip. 32

26


STAT


jehož policie nikdy nechytila…atd., shledáme, že dsledek, který z tohoto pedpokladu vyplývá, a sice že tvrzení „Jack Rozparova je pachatel série vražd v Londýn…“ je tautologické a apriori známé, není nijak nepijatelný, nýbrž pravdivý: žádné empirické zkoumání by nemohlo vést k výsledku, že Jack Rozparova nebyl pachatelem zmínných londýnských vražd, nebo takto bylo toto jméno prost do jazyka zavedeno.34 Mžeme tedy uinit závr, že smyslem „deskriptivních jmen“ je prost smysl deskripce, pomocí níž byla tato jména do jazyka zavedena. Taková jména však pedstavují spíše výjimené pípady. Mnohem astji jsou jména do jazyka zavádna zpsobem, který Kripke nazývá „ktem“, tj. pragmatickým aktem, pojmenováním pítomného individua, explicitní nebo implicitní deklarací, jíž se jazykovému spoleenství dává najevo, že toto individuum bude napíšt oznaeno tímto jménem. Pi tomto aktu, jak se zdá, nehrají deskriptivní obsahy v podstat žádnou roli: ten, kdo pojmenovává, jménem vtšinou „vbec nic nemyslí“, a jméno je dáno individuu, které je identi kováno nikoliv skrze deskripci, nýbrž „demonstrativn“ – prostým ukázáním. Jaký lze pro tento typ jmen nalézt obsah, který bychom bez zdráhání považovali za smysl daného jména, aniž bychom považovali za absurdní dsledek to, že predikace takového obsahu o nositeli jména by byla a priori pravdivou tautologií? Moje odpov na tuto otázku bude mít dv ásti, negativní a pozitivní. Nejprve tedy tu negativní: Domnívám se, že jediná zcela adekvátní odpov na otázku „jaký mají smysl bžná vlastní jména“ zní jednoduše: „takový, jaký jim dá individuum i jazykové spoleenství, které dané jméno užívá“. Jinými slovy, zdá se mi, že písn vzato jde o empirický, nikoliv teoretický problém; odpov získáme nikoliv pomocí deduktivní úvahy, nýbrž zkoumáním jazykové praxe. Na druhou stranu, a zde pichází pozitivní ást mé odpovdi, zdá se mi, že ve všech rzných pípadech užití lze identi kovat cosi jako minimální smysl vlastních jmen, který je pítomen i tehdy, když se zdá, že s daným jménem žádný smysl spojený není – jedná se o pípad jmen, která jsou dána skuten ist jako „nálepky“. Takovýmto minimálním smyslem libovolného jména N je podle mého mínní (omezme se nyní pro jednoduchost na jména osob) deskriptivní obsah ten (z okruhu nám blízkých osob), kdo byl pojmenován „N“. Toto mé tvrzení však vyžaduje vysvtlení a obhajobu.

34 Maximáln bychom mohli zjistit, že zadržený podezelý, o nmž jsme se domnívali, že je to Jack Rozparova, ve skutenosti Jackem Rozparovaem není.

STAT


27


Pedevším by se mohlo zdát, že se jedná o návrh, který Kripke kritizoval a odmítl na závr druhé pednášky Naming and Necessity,35 a to z toho dvodu, že vysvtlení reference vlastního jména pomocí takovéhoto smyslu by bylo kruhové: pokud bychom nevdli, k jaké osob referuje jméno „Sókratés“, nijak by nám nepomohlo, kdyby nám nkdo sdlil, že referuje k tomu, kdo se jmenuje Sókratés; a jestliže smysl je to jediné, co uruje referenci jména, pak by reference zstala jednoduše neurená. Takto ovšem mj návrh myšlen není: tvrdím totiž, že je teba rozlišit dva rzné vztahy: Za prvé je to sémantický vztah reference, který je determinován smyslem jména a který mžeme vyjádit deskriptivním obsahem být referentem jména „N“. Souhlasím s Kripkem, že takovýto deskriptivní obsah nemže být smyslem jména „N“, nebo by uvrhoval urení reference do kruhu. Za druhé je zde vztah jiného typu, vztah, který jsem výše charakterizoval jako vztah být pojmenován „N“ (alternativn: být nositelem jména N). Tento vztah není sémantickým vztahem reference jména (determinované jeho smyslem). Jedná se o vztah, který vznikne mezi jménem a pojmenovaným individuem na základ pragmatického aktu pojmenování a který bychom mohli (v prvním piblížení) de novat následovn: Jméno „N“ a individuum X jsou ve vztahu pojmenování práv tehdy, pokud došlo k události, že individuum X bylo pojmenováno „N“.36 Tento vztah tudíž není determinován smyslem jména „N“, nýbrž uritou historickou událostí, k níž došlo, oním „ktem“ (a nejedná se tedy vbec o vztah sémantický!). Proto mže deskriptivní obsah ten, kdo byl pojmenován „N“ sloužit jako smysl jména N a nekruhov determinovat sémantický vztah reference tohoto jména. Pokud nevíme, k jakému individuu referuje jméno „N“ (a neznáme smysl jména „N“ – napíklad proto, že nevíme, že je to vlastní jméno), je pro nás odpov „k tomu, kdo byl pojmenován ‚N‘“ informativní: neodkazuje nás zpt ke smyslu tohoto jména, abychom jeho pomocí zjišovali referenci, nýbrž vyzývá nás k uritému typu historického zkoumání, k pátrání po tom, jaké individuum hrálo píslušnou roli v události ktu, pi níž bylo jméno „N“ udleno.

35 Naming and Necessity, str. 68–70. Teorie, kterou zde Kripke vyvrací, pochází od W. Kneala; otázku, nakolik se mnou pedložená teorie shoduje s Knealovou, ponechávám stranou. 36

íkám „v prvním piblížení“, nebo na konstituci tohoto vztahu se pravdpodobn podílí ješt uritá trvající konvence dané individuum nadále považovat za takto pojmenované – pokud by tato konvence zanikla nebo byla zrušena, individuum by pestalo být nositelem jména. Tyto jemnosti však v dalším zanedbávám.

28


STAT


Pokusím se vc objasnit ješt z jiné stránky. Na zaátku jsem kritizoval Kripkeho kauzální teorii reference slovy, že udává pouze úinnou, nikoliv však formální píinu reference jména. Tento návrh je vlastn pokusem využít Kripkeho kauzální teorii práv pro stanovení hledané formální píiny reference jména. Kripke se, jak se zdá, domníval, že ke stanovení reference staí práv onen fakt historické události ktu, spolu s kauzálním komunikaním etzcem, který povdomí o ní „dopraví“ k souasným mluvím. Podle mého mínní tento fakt nestaí, nebo vztah být pojmenován není sémantickým vztahem, není to vztah, který by byl zprostedkován njakým smyslem, a tudíž nemže vysvtlovat skutenost, že každý jednotlivý mluví používá jména signikantn, že pro nj jméno nco znamená, že to není jen bezvýznamný shluk hlásek. K tomu, aby njaký shluk hlásek skuten byl pro nkoho znakem, musí být v jeho mysli asociován s njakým myšlenkovým aktem, který mu to, eho je to znak, zpítomní – tj. musí být spojen s njakým smyslem. Mnou navržená teorie smyslu vlastních jmen se pokouší Kripkeho kauzální teorii doplnit o to, co jí chybí: konstruuje smysl vlastního jména jako konceptualizaci vdomí o faktu existence ktu (a následného komunikaního etzce). Jestliže samotný vztah pojmenování nestaí k tomu, aby jméno bylo znakem, a sám o sob není vztahem reference jména, pak jediné, co je teba uinit, je konstruovat smysl, který tento vztah pojmenování vyjádí: a skrze tento smysl pak bude konstituován vztah reference jména. Pro lepší pochopení radikálního rozdílu mezi zmínnými dvma typy vztahu si mžeme jména pedstavit jako jakési pomyslné cedulky, jimiž oznaujeme individua. Reálné vlastnosti, které individua mají, totiž vesms nejsou unikátní; my však potebujeme individua njak jednoznan identi kovat a referovat k nim – a to nemžeme jinak než pomocí deskriptivních obsah. K jednoznané identi kaci individua pomocí deskriptivního obsahu, který by vyjadoval jeho reálné vlastnosti, bychom však potebovali vyjádit vždy znan objemný svazek takových obecných vlastností – a práv této nepohodlné nutnosti nás zbavuje pojmenování vcí: aktem ktu pidlíme individuu jakousi pomyslnou jedinenou charakteristiku (scholasticky eeno, pomyslný vztah, relatio rationis37) jmenovat se tak a tak; tato charakteristika je pak v rámci našeho diskursu (v ideálním pípad) jedinená, a mže proto dobe sloužit za základ jednoznané deskriptivní identi kace, tj. identi kace skrze njaký deskriptivní obsah. Tímto deskriptivním obsahem pak v tomto pípad 37 Podle scholastické klasifikace se pesn vzato nejedná o pomyslné jsoucno, ens rationis, nýbrž o ens morale, tj. entitu závislou nikoliv pouze na rozumu, nýbrž i na njakém rozhodnutí vle (jiným píkladem ens morale je nap. vlastnický vztah i prezidentská funkce).

STAT


29


není nic jiného než pojem, který dané individuum zpítomuje jakožto nositele toho a toho jména – deskriptivní obsah ten, kdo se jmenuje tak a tak. Vlastní jméno individua tedy hraje roli jakoby cedulky (eknme) urité jedinené barvy: ovšem s tím rozdílem, že papírové cedulky by samy o sob nebyly souástí jazyka, proto by nemohly být nositeli obou zmínných vztah: jak vztahu pojmenování (jemuž by u cedulky odpovídal vztah prostorového umístní), tak sémantického vztahu reference zprostedkovaného smyslem nositel cedulky té a té barvy. Deskriptivní obsahy typu nositel cedulky té a té barvy bychom tudíž museli vyjadovat njakými speci cky jazykovými prostedky: nejlépe pomocí deskripcí typu „nositel cedulky té a té barvy“. Naproti tomu jméno je ze své povahy entitou jazykovou, a proto mže s výhodou samo plnit ob role, být nositelem obou vztah, jak vztahu pojmenování, tak vztahu reference. Na vyjádení smyslu ten, kdo se jmenuje tak a tak proto nepotebujeme v jazyce njaké nové prostedky, ale staí nám samotné jméno. Kdybychom však naopak mli jazyk, který by neužíval slov, nýbrž barevných cedulek, nepotebovali bychom na vyjádení smyslu nositel cedulky té a té barvy jiné prostedky než cedulku samu, a naopak pro vyjádení smyslu ten, kdo se (v mluveném jazyce) jmenuje tak a tak by nám jméno nestailo, nebo by nebylo typem entity, která se mže stát souástí našeho jazyka – potebovali bychom na to speciální cedulku.38 Práv fakt, že jména jsou nositeli obou zmínných vztah, pravdpodobn vedl k jejich konfúzi, která je poté dvodem podezení z kruhovosti teorie reference. Skutenost, že každý z obou vztah mže nést jiná entita, však dokládá jejich rznost. Když se nyní vrátíme k výše uvedenému kritériu adekvátnosti naší teorie a položíme si otázku, zda tvrzení, která se ukážou jako tautologická a apriori pravdivá na základ pipsání takovéhoto smyslu vlastním jménm, skuten za taková pirozen považujeme, je zejmé, že mžeme dát kladnou odpov. Tvrzení typu „Petr je ten, kdo byl pojmenován Petr“ jsme, jak se domnívám, 38 K nemu podobnému fakticky dochází ve znakovém jazyce neslyšících. Pro blízké osoby, s nimiž jsou astji ve styku, si neslyšící zavádjí jedinené znaky jako jejich vlastní jména, která jsou obdobou vlastních jmen v mluveném jazyce a jsou nositeli obou zmínných vztah. Pi referenci k mén blízké osob, jejíž „znakové“ jméno bu neexistuje, nebo je neslyšící nezná, a nebo pi jednání s úady apod. však vyvstává poteba identifikovat ji pomocí jejího „mluveného“ jména. V takovém pípad neslyšící použuje generický znak pro dané „mluvené“ jméno, nebo znakovým jazykem jméno hláskuje: jinými slovy, vyjádí znakovým jazykem deskripci „ten, kdo má v mluveném jazyku jméno, které zní tak a tak“. Tato deskripce je tudíž nositelem vztahu reference, ale nikoliv vztahu pojmenování (není jménem oné osoby – ta totiž žádné jméno ve znakovém jazyce nemá, nebo má njaké jiné, jedinené „znakové“ méno, které daný mluví nezná nebo nechce použít). Pesto je taková deskripce nepochybn používána k rigidní referenci k dané osob.

30


STAT


skuten ochotni na první pohled považovat za tautologická a jejich pravdivost známe bez ohledu na jakékoliv empirické zkoumání. I v tomto testu tedy, jak se zdá, navržená teorie obstojí.39 Zeptejme se na závr: není tedy mezi vlastními jmény a deskripcemi v podstat žádný rozdíl? Jsou vlastní jména skuten pouhé zkratky za deskripce, i když deskripce uritého speci ckého typu? Domnívám se, že jistý rozdíl zde pece jen je. Zatímco totiž deskripce v jazyku bžn suponují jak de re, tak de dicto, u vlastních jmen je supozice de dicto ne snad vylouená, nýbrž pomrn nezvyklá. Pomrn pijatelná by byla u jmen deskriptivních: umíme si pedstavit, že by soudce pronesl na adresu Jacka Rozparovae výitku: „Vy jste se ale pece nemusel stát Jackem Rozparovaem!“, v níž by jméno „Jack Rozparova“ suponovalo de dicto.40 U jmen, která mají onen výše navržený „minimální smysl“ jsou však pípady de dicto supozice skuten ídké; akoliv je teoreticky možné použít vtu „Aristotelés by nemusel být Aristotelem“ ve smyslu Aristotelés by se nemusel jmenovat Aristotelés, tj. tak, že by druhý výskyt jména „Aristotelés“ suponoval de dicto,41 pesto by se takový soud ve vtšin pípad vyjádil spíše tak, že by na druhém míst gurovala deskripce: „Aristotelés by se nemusel jmenovat Aristotelés“. Z této jazykové praxe se zdá, že panuje uritá konvence, že vlastní jména bývají obyejn používána v supozici de re, tj. rigidn.

39 Opt pipomínám, že z toho, že jde o tautologii, nijak neplyne, že by pro Aristotela bylo nutné, aby dostal jméno Aristotelés. To by byla nutnost de re, která z nutnosti de dicto vlastní tautologiím neplyne. 40 Pro objasnní viz pozn. 27 41 Že toto užití možné skuten je, o tom svdí jednak fakt, že sám Kripke cítí potebu tuto interpretaci tvrzení „Nixon by nemusel být Nixon“ vylouit (Naming and Necessity, str. 49), a jednak skutené pípady takového užití – mým oblíbeným je proslulá „balkónová“ scéna z Romea a Julie (2. scéna, 2. jednání), kde Julie íká: „Deny thy father and refuse thy name; Or, if thou wilt not, be but sworn my love, and I’ll no longer be a Capulet….“ A Romeo odpovídá: „…Call me but love, and I’ll be new baptized; Henceforth I never will be Romeo.“ Instruktivním na tomto píkladu je použití vlastního jména „Capulet“ jako obecného termínu (a tedy zejm jako vyjadujícího njaký obecný smysl) – fakt, který lze pomocí navržené teorie velmi snadno vysvtlit, aniž musíme ad hoc popírat, že se zde skuten jedná o jméno v pravém slova smyslu, a to jméno užité v souladu s pravidly anglického jazyka.

STAT


31


SUMMARIUM De nominum propriorum signicatione et „doctrina identicationis“ Saul Kripke nominis proprii suppositionem (a recentibus „reference“ dictam) per „sensum“ quemlibet (intensionem, conceptum) mediatam esse negat, eam propter eius „rigiditatem“ immediatam esse docet suamque sententiam nonnullis argumetnis defendit. Doctrina vero, quae praedicationem ut identicationem conceptus praedicati cum re per conceptum subiecti repraesentatam concipit („doctrina identicationis“), sine conceptibus (sensu terminorum) stare nequit. Nostra in dissertatione doctrina quaedam proponitur, in qua, „doctrina identicationis“ supposita, argumenta Kripke conatur solvere, salvando tamen nominum „rigiditatem“. Duo asseruntur: Primo: utrum suppositio terminis sit de re („rigida“) an de dicto („non rigida“), hoc non ex natura termini singularis (scil. utrum sit nomen proprium an descriptio determinata), sed ex intentione auctoris propositionis provenire: nihil ergo obstat quin et nomina et descriptiones et de re et de dicto supponere possint. Secundo: dari „sensum minimalem“ nominis proprii e.g. N, qui ita describi potest: „ille cui nomen N impositum est“. Verbis „nomen impositum est“ relatio quaedam rationis exprimitur; haec a relatione suppositionis (quae mediatur per nominis sensum) stricte distinguenda est, ne in determinanda suppositione in circulum vitiosum incidatur.

SUMMARY The Semantics of Proper Names and Identity Theory of Predication Saul Kripke denies that the reference of a proper name is mediated through a sense (an intension, a concept), and claims that it has to be immediate for „rigidity“ of a proper name to be saved. On the other hand, the version of the Identity Theory of predication according to which predication is characterised as intentional identication of the conceptual content of the predicate with the object represented by the subject-concept requires that there be a concept (sense of the term) at the places both of the subject and of the predicate. This paper is an attempt to propose a conception that purports to maintain the Identity Theory of predication with its demand for proper names to have senses and respond to Kripkean arguments while retaining the rigidity of proper names. Two main theses are defended: 1) Whether a term refers rigidly or non-rigidly does not depend on the nature of the term (i. e. whether it is a name or a description), but on the intention of the speaker/writer. Consequently, both names and descriptions can be used both rigidly and non-rigidly. 2) There is a „minimal sense“ to any proper name which can generaly be described as follows: „the person who has been given the name so-and-so“. The expression „has been given the name“ describes a „relation of reason“, which must be strictly distinguished from the relation of reference of the name, in order to avoid a vicious circle in reference determination, something against which Kripke warned.

32


STAT

STAT SÉMANTIKA VLASTNÍCH JMEN A IDENTITNÍ TEORIE PREDIKACE. Lukáš Novák

Recommend Documents