Stát Izrael a Stát Palestina: mír zůstává nadále v kómatu. Filip Dembický 14. 7. 1994 1. ročník bakalářského programu Politologie a evropská studia Univerzita Palackého Filozofická fakulta, Katedra politologie a evropských studií Křížkovského 12 771 80 Olomouc
[email protected]
1
Stát Izrael a Stát Palestina: mír zůstává nadále v kómatu. „Izraelci hluboko v srdci věděli, že sice vyhráli poslední bitvu, že však ztratili auru neporazitelnosti. Arabské armády nebyly zničeny. Arabské země nezvítězily, ale už se nemusely chvět před mocí Izraele. Židovský stát na poslední chvíli odvrátil katastrofu a nakonec se vojensky prosadil; zabral více arabských území, než ztratil. Čekala ho však nejistá a osamocená budoucnost a ještě větší závislost na přátelích, jejichž počet se však zmenšoval. Vše bylo o to mučivější, že si Izraelci uvědomovali, jak k tomuto výsledku přispěli svou samolibostí a sebeuspokojením.“ Henry Alfred Kissinger1 (Kissinger 2004: 513) Přestože výše zmíněný citát vychází z pamětí tvůrce tzv. „kyvadlové diplomacie“ (shuttle diplomacy) na Blízkém východě, a zabývá se především závěrem Jom Kippurské války (1973), vystihuje současný bezútěšný stav izraelsko-palestinského konfliktu. Když 11. ledna 2014 zemřel bývalý izraelský ministerský předseda Ariel Šaron po dlouholetém setrvávání ve stavu kómatu, bylo to určitě vysvobození z utrpení, ale zároveň alegoricky poukázalo na podobné kóma, ve kterém se ocitly mírové rozhovory ve Svaté zemi. Pár měsíců poté se rozhořel lítý boj mezi Palestinci a Izraelci znovu. Blízkovýchodní konflikt a mírový proces se tak v průběhu novodobých dějin zjevují jako dvojčata koexistující v podivné symbióze, a zároveň ve snaze jednoho o totální destrukci toho druhého. Autor této práce se nepokouší o analýzu všech aspektů izraelsko-palestinského konfliktu. Cíl je mnohem prozaičtější: načrtnout současné problémy s mírovými rozhovory a válkou v Gaze, zdůraznit roli mimořádných voleb do Knessetu (unikamerální parlament Státu Izrael), a na závěr si dovolí polemizovat s proizraelským postojem České republiky, který je lapidárně vyjádřen slovy analytika Ondřeje Šlechty: „Ve skutečnosti jde o politickou mytologii.“ (Šlechta 2012) Two-state solution: hudba budoucnosti? Je lidskou přirozeností, že každý z nás tíhne k určitému jasnému postoji, který mnohdy ignoruje pestrobarevnost daného problému. Máme tendenci pasovat události kolem sebe do jasných škatulek. Archetypální boj dobra se zlem je nám vlastní. Izraelsko-palestinský konflikt tuto lidskou vlastnost ukazuje v plné nahotě. Musíme důrazně odmítnout jakékoliv manipulování s fakty, resp. pohled na neomylný Stát Izrael a teroristicky smýšlející Palestince, nebo v opačném gardu jako trpící Palestince a genocidu organizující Stát Izrael. O Palestině budeme hovořit ve smyslu rezoluce Valného shromáždění OSN (VS OSN A/RES/43/177 – 17. 12. 1988). Jedná se o území, jehož hrubé obrysy vycházejí z tzv. „Britského mandátního území Palestina“ (Bureš, Faix, Sváček 2013: 39-41). Zde je evidentní rozbuška celého problému. Výbor OSN Henry Alfred Kissinger, (27. 5. 1923), bývalý americký ministr zahraničních věcí (Secretary of State), poradce pro národní bezpečnost, profesor a teoretik historie, politologie a mezinárodních vztahů. 1
2
pro Palestinu navrhl dvou-státní uspořádání (two-state solution) – vznik Státu Izrael a Státu Palestina. Otázka Jeruzaléma byla začleněna rovněž, město se mělo stát mezinárodní enklávou. (Bureš, Faix, Sváček 2013: 40). Bohužel, tento, později nazvaný Plán rozdělení, nebyl akceptován. 14. května 1948 vzniká Stát Izrael. Dochází k První izraelsko-arabské válce, známé též jako „Palestinská válka“. Zbytek historie známe, až do dnešních dní se line krví zbarvená niť několika izraelsko-arabských válek, intifád, sebevražedných útoků, ostřelování raketami, úspěšných i méně úspěšných mírových jednání. Na počátku však stálo jako memento koloniální dědictví zemí západního civilizačního okruhu, které je do jisté míry viníkem celého sporu. Tak jako dnes sledujeme rozpad Sykes-Picotovy dohody na příkladu Iráku a Sýrie, můžeme za pár let sledovat podobný rozklad, tentokrát Balfourovy deklarace (1917). Absolutní bezpečnost v dnešní rozbouřené době není dosažitelná, a to ani pro takového giganta vojenský věd, jakým je Stát Izrael. Fareed Zakaria dokonce výslovně varuje před rizikem, kdy by se teroristická organizace provozující cílené politické násilí mohla zmocnit zbraní hromadného ničení (weapons of mass destruction). (Zakaria 2010: 23). V posledních letech učinila Palestinská autonomie určitých pokroků v dosažení určitého stupně státnosti, ať už potvrzením Palestiny jako ne-členského pozorovatelského státu OSN, členského státu UNESCO, nebo přijetím jurisdikce Mezinárodního trestního soudu (leden 2009). (Bureš, Faix, Sváček 2013: 57) Můžeme zde uplatnit i tzv. „čtyři kritéria státnosti dle Úmluvy o právech a povinnostech států“ (Montevidejská smlouva z roku 1933). Mezi tato kritéria patří: stálé obyvatelstvo, vymezené území, vláda, schopnost entity vstupovat do mezinárodních vztahů. (Bureš, Faix, Sváček 2013: 43) Problematickým shledávám především druhé a třetí kritérium státnosti dle Montevidejské smlouvy: vymezené území bývá kontinuálním bodem jednání mírových negociací. Palestinskou správou i jejími podporovateli je stále Stát Izrael vnímán jako okupující mocnost, jejíž vláda nenapomáhá urovnání tohoto obrazu – jedná se hlavně o případy povolání židovských osad na těchto územích. Izraelská strana bere jako problematický fakt, že na vládě (a tím se dostávám plynule k třetímu kritériu státnosti) se podílí i Hamás, teroristická organizace, jejímž cílem je zničení Státu Izrael. Na Západním břehu je mnohem větší vliv Fatahu, kdežto v Pásmu Gazu vládne Hamás. Palestinci nadále požadují návrat Státu Izrael na hranice z roku 1967 před osudnou Šestidenní válkou. Současný izraelský ministerský předseda a významný představitel jestřábí politiky Benjamin Netanjahu to odmítá. Proizraelský nádech české zahraniční politiky Česká republika je dnes vnímána jako pevný člen proizraelského klubu států. O tom se mohlo mezinárodní společenství přesvědčit i ve chvíli, kdy Česká republika hlasovala v rámci pléna Valného shromáždění OSN proti zařazení Státu Palestina jako ne-členského pozorovatelského státu OSN. Takový postoj příliš nepomáhá objektivitě při posuzování blízkovýchodního konfliktu. Václav Havel začátkem 90. let usiloval o to, aby tehdejší Československo hrálo roli prostředníka mezi znesvářenými 3
stranami, což se nakonec kvůli domácím událostem nestalo. Nicméně pokud je současné vedení Ministerstva zahraničních věcí napadáno, že bourá havlovský koncept zahraniční politiky (a může být diskutabilním, co přesně je tímto konceptem myšleno), není lepší možnosti, než se pokusit zvrátit nepřirozený a neudržitelný tvrdý „proizraelský postoj“ a na Havlovu vizi navázat. Můžeme Izraelcům a Palestincům nabídnout naše dobré služby (good services), znalosti z budování státu (jak pozitivní, tak i negativní) a zkušenosti tranzice – přechodu k demokracii. Mír za každou cenu? I tak zůstává nenaplněným cíle budoucnosti plán, kdy vznikne plnohodnotný Stát Palestina. Tento stát se však především musí snažit zbavit se teroristických organizací, které výrazným způsobem akcelerují napětí a agresivitu vůči Státu Izrael. Vliv Hamásu na palestinskou politiku musí být omezen, ale jinak, než regulérními, svobodnými volbami to učinit nelze. Budoucí Stát Palestina se po takovém potenciálním odstranění vlivu Hamásu může stát „plnokrevným“ státem, kterému může k tolik potřebné demokratické tranzici dopomoci i zkušenost České republiky. Ani na izraelské straně není vše zářivě čisté. S velkým očekáváním sleduje mezinárodní veřejnost přípravy na březnové mimořádné parlamentní volby. Jejich výsledek může naznačit, kam se bude nadále blízkovýchodní mírový proces ubírat. Je to odvěký spor mezi jestřábím a holubičím stylem politiky, který je zvlášť zřetelný v této části světa. Pokud zvítězí dosavadní styl politiky reprezentovaný premiérem Netanjahuem a ministrem zahraničí Liebermanem, ústupnost ze strany Státu Izrael není možné očekávat. Je to legitimní přístup, který musíme respektovat, nicméně nepovede k žádnému, natož žádoucímu progresu. Realita je vždy složitější. Obě strany konfliktu si ubližovaly, ubližují a do budoucna nevidíme příliš optimistické vyhlídky na zastavení krveprolévání. O to více potřebujeme řešení konfliktu, které bude vycházet ze skutečného kompromisu obou stran. Zní to idealisticky, zřejmě ne-vědecky, ale základním principem politiky a vyjednávání je kompromis. Obě strany konfliktu budou tvrdit, že již učinily vše, co je v jejich silách, že obětovaly příliš mnoho a že politika je umění možného, přičemž to „možné“ je vysoce nedostatková komodita. Jak ale z dějin víme, nic není statické, a zrovna v případě izraelskopalestinského konfliktu k žádnému „konci dějin“ (end of history) nedošlo. Podle toho bychom se měli také na šachovnici mezinárodních vztahů chovat.
Filip Dembický
4
Knižní zdroje: Bureš, Pavel, Martin Faix, Ondřej Sváček. 2013. Vznik a uznání státu. Praha: Leges. Čejka, Marek. 2013. Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Barrister and Principal. Kissinger, Henry. 2004. Bouřlivé roky. Praha: BB Art. Krupp, Michael. 2013. Dějiny státu Izrael. Praha: Vyšehrad. Zakaria, Fareed. 2010. Postamerický svět. Praha: Nakladatelství Academia. Internetové zdroje: Šlechta, Ondřej. 2012. „Izrael jako mýtus české zahraniční politiky.“ Revue politika, (online). Dostupné z
(21. 2. 2015) Harding, Luke, Harriet Sherwood. 2012. „Günter Grass's Israel poem provokes outrage.“ The Guardian, (online). Dostupné z (20. 2. 2015)
Čestně prohlašuji, že přihlašovaný text je výhradně mým vlastním dílem. Souhlasím s vyhlášenými podmínkami soutěže.
V Olomouci, 22. 2. 2015
Filip Dembický 5
