Staré víno, nové číše V této kapitole dostanou slovo ti, kteří tam nejsou. Jinak řečeno, Příběh bude zcela nepředvídatelně přecházet z ichformy, představované dějem popisovaným očima Stefana Urse, do erformy, tedy třetí osoby. Důvod se vždycky najde; například když nás k tomu vede naše vlastní zvůle, lenost a znechucení touto postavou, nebo když tam Stefan vůbec není, nebo když by tam sice mohl být, ale nás už unavuje pořád dokolečka psát ta slůvka „já� a „jsem�. V takových chvílích si tedy budeme představovat, že takto nějak by Příběh mohl vyprávět ten, kdo by tam náhodou někde kolem byl. Jak plyne z předchozího odstavce, odlišit tyto dvě formy vyprávění není nijak těžké právě kvůli existenci onoho kouzelného, ba nejkouzelnějšího slůvka: „já�. Protože však může uplynout několik vět či dokonce odstavců, než se „já� poprvé nevyskytne, budou části, vyprávěné třetí osobou, označeny heslem � Náhodný kolemjsoucí �.
465
Samaritáni
� Náhodný kolemjsoucí �
V neosvětleném pokoji houstne večerní šero. Vládne tu klid, jen rozeschlá prkna lehce povrzávají, kdykoliv starý muž přešlápne z nohy na nohu. Je spíše menšího vzrůstu, podsaditý a důstojně břichatý. Svým bílým vousem, jehož pečlivě zastřižená špička mu spadá až na prsa, se podobá trpaslíkovi. Oblečen je v tmavomodrém županu se stříbrným lemováním, přepásaném červenobíle kostkovanou kuchyňskou zástěrou. Bosé nohy mu vězí v roztomilých, kožešinou lemovaných trepkách s bambulkami. Muž se činí nad čtvercovým stolkem, přistaveným uprostřed místnosti. Rukama se probírá v těžké keramické míse, ve které šplouchá voda. Občas přitom nerudně zakleje. Kromě stolku jsou v místnosti ještě dvě postele, šatní skříň a u dveří neohrabaný věšák z krouceného dřeva. Kdyby se tento pokoj dal zaměnit za kuchyni, vypadalo by to, že stařík umývá nádobí. Hromádka zkrvaveného plátna vedle mísy ale naznačuje, že dnešní večer nepatřil ani v jeho dlouhém životě k těm nejklidnějším. Pojednou se na schodech ozvou lehké kroky a dveře se bez klepání otevřou. Nově příchozí je štíhlý a drží se zpříma jako voják. Oblečený je jednoduše a prakticky, jako cestovatel nebo lovec. Jeho opálenou tvář lemuje hnědý vous, energické pohyby prozrazují, že je v nejlepších letech. Po boku se mu houpe jednoruční meč. Na prahu se překvapeně zarazí, ale stařík dělá, jako by si jej vůbec nevšiml a na jeho pozdrav jen něco nerudně zavrčí. Lovec přejede zrakem po místnosti. „No nazdar,� podotkne, když si všimne postelí. Beze slova je obejde. Dotkne se víček pohledné hobitky a prsty na chvíli spočine na jejím čele, bílém a chladném jako sníh. Světlovlasému mladíkovi, který vypadá sotva na dvacet, namátkou spočítá tep. „Co se jim stalo?� „Pracovní úraz,� odfrkne si stařík ironicky. Vlhkou hadru, kterou si utíral ruce, s hlasitým plesknutím odhodí na stůl. „Na,� strčil mladšímu muži do ruky mísu. „Odnes to dolů. Na nějakou dobu se budeš muset přestěhovat k Holubinkovi.� ♠♠♠ 466
H. A. L. vs. A. M. & N. J. Gardista po mém pravém boku odměřuje cestu k Justičnímu paláci. Jde pomalými kroky, přizpůsobenými našemu tempu. Naoko líně se rozhlíží kolem, dlaní neustále spočívá na hlavici meče. Po mé levici Elanor soustředěně upírá pohled kupředu. Pomocnou ruku gardisty vlevo zdvořile, ale rozhodně odmítla – jde sama, ale drží se v křečovitě vzpřímeném postoji. Ani tři dny Jokeditovy péče zcela nevyléčily zranění, které napáchala Gradanova dýka. Mně se taky nebelhá právě nejlíp – poraněnou nohu z velké míry zastupuje hůl – ale při pohledu na Elanor mám chuť Gradana uškrtit holýma rukama. Na ulicích ve středu města je rušno, a jak se blížíme k Soudnému rynku, diskutujících skupinek znatelně přibývá. Když se za námi před dvěma dny stavil posel se soudní obsílkou a doporučil, abychom se nechali eskortovat už z místa bydliště, považoval jsem to za přehnanou opatrnost. Teď vcházíme na Rynek, kde oba znesvářené tábory – příznivce Lipky versus zastánce Jensona a Manuciho – musí v patřičné vzdálenosti držet kordon gardistů. Mezi Lipkovými přívrženci je mnoho dělníků z východní a jižní čtvrti a když pozoruju jejich nevraživé pohledy, velmi rychle začínám ozbrojený doprovod pokládat za víc než na místě. Podle toho, co poskládám z občasných výkřiků a urážek jde jen o další Manuciho komplot, namířený proti Lipkovi. My jsme sem přišli svědčit o opaku. Jsme tedy nanejvýš nevhod. Jednoduché jako facka. Před vchodem do Justičního paláce je husto, naši průvodci nám musí doslova razit cestu. Schody naštěstí obsadili převážně měšťané, slušně vypadající muži a sebejisté ženy v okázalých šatech. Gardistů ani nás si nevšímají; s velkým zaujetím sledují dění uvnitř. Mačkají se i v chodbě do soudní síně, jejíž vrata zejí dokořán. „S dovolením, madam. . . � Naši průvodci mají plné ruce práce, ale já a Elanor se můžeme na chvíli zastavit na samotném prahu. Celou obrovskou prostoru vyplňuje černočerná tma. V té tmě se vznáší stříbřitý přelud, jemná síť utkaná z rozechvělé pavučiny. Pavučina je velmi křehká a velmi krásná a vykresluje něco velmi ošklivého. 467
. . . otevírám dveře. Na chvíli ulpím pohledem na naleštěných knoflících s bohatým vzorem – ten vidím velmi zřetelně – spínající kolem štíhlých zápěstí rukávy bělostné košile. Dlaň i dlouhé prsty s pečlivě upravenými nehty se zdají náležet ženě. Za moment spatřím i tvář. . . Náhle se mi země ztrácí pod nohama. Prostor kolem mě se točí, rozpadá, bortí. Všechno se ztrácí v beztvaré mlze. Není už nic. Znova nabývám vědomí. Otevírám oči, a vidím, jak se ode mne vzdaluje ona jakoby ženská ruka a odnáší s sebou něco, co se matně, kovově leskne. Vím už, co to je. Vrah se nade mnou sklání a uvědomuji si, že jde o muže, o elfa. Je mi dopřán pohled na polovinu bledé tváře s jemnými tahy, tmavý pramen dlouhých vlasů a jedno černé oko. Potom se obraz rozplývá podruhé a naposledy. . .
Elanor vedle mě nahlas vydechla. Je na tom stejně jako já, také fascinovaně hledí na zázrak, který tu předvádí několik umělců s Grapem v čele. Znova nabývám vědomí. Vrah se nade mnou sklání. . .
Obraz se zasekne, potom se vrátí zpět. Znova nabývám vědomí. Je mi dopřán pohled na polovinu tváře s jemnými tahy, pramen dlouhých vlasů a jedno černé oko. Poznávám Gradana.
A nenávidím ho. Obraz chvíli stojí na místě, pak se sesype do změti nehezkých bílých čar. Kdoví, jak dlouho už se tu Grapus činí. Znova nabývám vědomí. Vrah se nade mnou sklání a vidím, že tím vrahem je Gradan.
468
„To stačí.� V síni se rázem prosvětlí a dav za námi zklamaně zahučí. Tak stačí. Stačí to nejen tribunálu, ale i Grapovi. Elf sice odchází po svých, ale sedm jeho společníků je na pokraji vyčerpání a vděčně od gardistů přijímají několik doušků vody. Zatímco umělci vyklízejí scénu, naši průvodci nás zavedou na místo, na lavici patřící žalující straně. Martis tam už čeká a vesele se na nás zazubí. Manuci, Jenson a několik dalších sedí o jednu, dvě řady nad námi. Gradan, strážený dvěma gardisty a s rukama v okovech, se k vraždě přizná, stejně jako k té, která jí předcházela. Nekličkuje, nezapře ani svůj podíl na Manuciho únosu a jeho vyslýchání. Když mu – po velmi krátké poradě – soud vyměří provaz, nehne ani brvou. Jeho odvedení doprovází hlasitý potlesk radních, ale já už vůči němu necítím skoro nic. Snad jen úlevu, že mi zmizel z očí. Napořád. Až ho budou věšet, Soudnému rynku se vyhnu. Když rozruch utichl, pozornost soudu se konečně obrátila k Lipkovi. Zatímco mu byla předčítána obžaloba – dosti dlouhá; mimo podílu na obou vraždách∗ zahrnuje také spiknutí,† loupežné přepadení,‡ krádež,§ únos,¶ vydírání� a ublížení na zdraví∗∗ – měl jsem dost a dost času si jej prohlédnout. Nutno říci že to, co jsem spatřil, mě příliš nepotěšilo. Lipka měl ruce dosud volné. Ačkoliv nás dělila celá šířka soudní síně, viděl jsem úsměv na jeho tváři, vědoucí, samolibý úsměv člověka, který má hned několik es v rukávu. A jedno ve fusekli. A jedno hned vedle sebe – ten človíček s prasečíma očkama a mastnými vlasy měl ve tváři tak drzý a zároveň slizký výraz, že se nemohlo jednat o nikoho jiného než Lipkova advokáta. Lipka je podle všeho, nebo alespoň podle sebe, zatím v suchu, kdežto. . . Aha, tu ho máme. Algol se v lavici hrbí a způsob, jakým drží ∗ Sluncáků.
¶ Manuciho.
†S
� Manuciho,
Gradanem a Algolem.
‡ Koburgra.
Jensona a Grapa.
∗∗ Manucimu.
§ Koberce.
469
ramena napovídá, že v jeho případě s pouty neváhali. Nervózně se ošívá pokaždé, když zazní jeho jméno a vrhá kolem sebe stísněné pohledy. Vůbec bych se mu nedivil – chlapík, pohodlně rozvalený po jeho boku, nepůsobí zrovna nejbystřejším dojmem. U všech všudy – on dokonce poklimbává! Snažit se od pohledu odhadnout soudce je v podstatě nemožné. Tmavě rudý talár mu dodává majestátu, ale z jeho obličeje se nedá vyčíst sebemenší emoce. Jeho hlas je pevný a jasný, ale dost jednotvárný. Riskuju krátké ohlédnutí. Manuci si mě nevšiml, listuje stejným spiskem, z jakého je čtena obžaloba. Jenson můj pohled zaznamenal, ale neusmál se; jeho tvář je strnulá, plná napětí. Lavice nad oběma tiskaři jsou o poznání více zaplněny než ty naproti; většina městské rady stojí za Manucim.∗ Někdo do mě drcne loktem. Elanor. Nedívá se na mě, zamračený zrak upírá na právě povstávajícího Lipku. „Ehm, ehm,� odkašle si decentně. V síni, kde je zvuk zesílen magií, to zazní jako detonace. Lipka se zatváří překvapeně. „Ehm, ehm,� zašpitne znova. „Děkuji za slovo.� Ukloní se soudci a kývne i na Manuciho. Elanor obrátí oči v sloup. „Chtěl bych vám nejprve poděkovat, opravdu poděkovat. Jsem nesmírně rád, že se – vaší zásluhou – tahle záležitost konečně dostala tam, kde měla skončit už před pár týdny – tím myslím sem, totiž k parletskému městskému soudu,� vyhrne se z Lipky upřímně. Má nečekaně příjemný hlas, čistý tenor bezúhonného člověka. A na těch dlouhých cestách do Dubinky asi chytl úpal, chudáček. „Děkuji vám.� To „vám� platí nám. Mám sto chutí Lipku na místě zavraždit. Ten se důvěřivě zazubí na soudce. „Spoléhám na jeho zatím výbornou pověst, kterou si, jsem si jist, uchová i poté, co bude tato kauza uzavřena a viníci potrestáni.� Malá pauza, aby skrytá hrozba náhodou nebyla přehlédnuta. Soudce stroze pokývl. ∗V
tomto případě tedy sedí.
470
„Ovšem. Prosím přejděte ke konkrétním bodům obžaloby. Popíráte snad, že jste stál za únosem zde přítomného pana Manuciho, jeho vězněním a vyslýcháním?� „Bohužel, bohužel,� potřásl Lipka hlavou. „Bohužel, nikoliv. Musel jsem – proti své vůli – musel jsem tam být, musel jsem se účastnit odporných, brutálních výslechů. Hluboce toho lituji. Ale copak jsem mohl jednat jinak? Copak jsem mohl pod vzepřít vůli těchto —“ a Lipka jediným teatrálním pohybem obsáhl zelenajícího Algola i směr, kterým před chvílí odvedli Gradana, „copak jsem mohl udělat, aniž by to bylo okamžitě zpozorováno? Byl jsem – jak všichni mohli pozorovat – jimi pozorován, byl jsem pod jejich dohledem dvacet čtyři hodin denně! Byl jsem obětí spiknutí, stejně jako zde přítomný pan Manuci, a třebaže na mně se nikdo nedopouštěl fyzického násilí, naše situace byla v mnohém —� V té chvíli jsem Lipku přestal poslouchat a začal ho zabíjet pohledem. Nic jiného se zatím nedalo dělat. Šum, který se panoval v soudní síni přerostl v povyk, ve kterém další slova obhajoby zanikla. Manuciho hlas proniká nad rámus, spílá Lipkovi tak nevybíravě, že by se i přístavní nosič styděl. Bušení soudcova kladívka nějakou chvíli není vůbec slyšet. „Ticho! Ticho v soudní síni!� A Lipka žvaní a žvaní. Navlíkl to chytře, nesnažil se vyvrátit naše obvinění ani zpochybnit důkazy jako u předchozích slyšení; moc dobře ví, že něco takového by teď už neprošlo. S trochou štěstí se z toho dostane jen s lehce pošramocenou pověstí a na chvíli se možná stáhne do ústraní, ale to bude všechno. Jasně, o jeden schopný kontakt už přišel a druhého poskoka právě hodil přes palubu, ale co na tom? Když se kácí les, lítají třísky. To, že jednal z vlastní svobodné vůle by mohl prokázat jen výslech vedený mágem, což v tomto případě není přípustné a Lipka to dobře ví. Manuci to ví taky, takže když se jej soud zeptá na další důkazy o Lipkově vině, málem ho trefí šlak. „Nějaké další důkazy?� huláká, rudý v obličeji. „Tady to mám černé na bílém! Víc už toho ani bejt nemůže!� A s tím mrštil spiskem dolů, tribunálu k nohám. Odchází, následován Jensonem a několika 471
dalšími členy městské rady v těsném závěsu. Soud nařizuje půlhodinovou přestávku. Konečně máme trochu času na sebe. Martis se rozvalil v úzké lavici a složil ruce za hlavu. „Co budeme dělat?� uvažuje nahlas. „Zavraždíme ho teď, nebo až vyleze ven?� „Lipku?� „Ne, vole, mudrce Yahogu.� „Jo, vole, zmlátíme ho do krychličky a pak řeknem, že nás Elanor přinutila.� „No. Dyť se na ni podívej!� Jednomu z chlapíků, kteří nám dělají ochranku, začínají cukat koutky. „Ty, Stefane, co kdybychom vyrazili pro nějaká rajčata?� obrátí se na mě Elanor. „Tržiště je kousek, stihnem se vrátit. . . � zaškemrá a sladce se usměje na nejbližšího gardistu. „Já ti to dosvědčím!� povykuje za námi Martis, když opouštíme sál. „Byl’s pod dohledem. . . dvacet čtyři hodin denně!� Přestávka se chýlí ke konci. Poslední hromádku rajčat zanechávám v lavicích, kam se co nevidět navrátí radní. Pečlivě jsme vybrali ta nejshnilejší, jedna starší kudůčka nám je dala v podstatě za hubičku. Gardista, který nás doprovázel, zřejmě v soudní síni trpí šeroslepostí, protože si nevšiml ani jedné z náhodně odložených hromádek. Jakýsi gentleman v klobouku na mě přátelsky mrknul. Tři údery kladívka stačí, aby se šum utišil. Manuci ani Jenson se už nevrátili. Touhle dobou už budou v sobě mít dva, tři panáky. A bude hůř. „Pan Algol byl usvědčen a přiznal se k těmto bodům obžaloby: k účasti na únosu pana Manuciho a jeho zadržování, přepadení pana Koburgera a krádeže jistých uměleckých děl, uložených ve skladu galerie. Vzhledem k tomu, že okolnosti incidentu v galerii dosud nebyly řádně prošetřeny, soud se zatím zdrží vynesení konečného rozsudku.� Algol je odveden ze síně. Podklesává v kolenou, těžko říct, jestli strachem nebo úlevou. 472
„Pan Lipka byl pro nedostatek důkazů zproštěn obžaloby v celém rozsahu.� Ohlušující pískot a už letí první várka. Lipka se musí krýt, zručně k tomu využívá příhodně odložené složky s Manuciho obžalobou. Jeho advokát překvapivě hbitě mizí Družiníci spekulují o rajčatech, létajících v soudní pod lavicí, zajede pod ni jako had síni. . . mezi vyhřáté kameny. Klepání klaMartis: Příště to dívka tentokrát nemá žádný účinek, bude s vyloučením veřejnosti. vřava se uklidní až ve chvíli, kdy Stefan: Jsou Lipku a právníka zadními dveřmi zvyklí... odvede soukromá ochranka. „Končím přelíčení!� huláká soudce. Jeho talár zdobí rajčatová kaše, bohužel na červené látce se nevyjímá tak dobře jako na Manuciho spisku. „Vykliďte soudní síň!� Necháváme se vyvést na Soudný rynek. Slovo bylo rychlejší než my, většina dělňasů už odešla, spokojená s verdiktem. Budovu teď obklopují spíše mladí lidé, pár jich znám z univerzity. Někteří z nich třímají podezřelé košíky a navlhlé šátky – babka zelinářka dnes měla úspěšný den. Procházíme volně, na nás spadeno nemají. „Oběhněte to dozadu, tam to bude zajímavější,� poradím jedné obzvláště nabroušené skupince. Nejdříve na mě nepřátelsky zazírají, potom jim v očích svitne poznání. Jak se zpráva šíří, hloučky zrychlují a dávají se do pohybu tímtéž směrem, jako by před Justičním palácem nastal odliv. Náš gardista zaujatě kouká po vtákách. ♠ Cizinci v Parletu! Pˇred nˇekolika dny mˇesto Parlet poctila svým pˇríchodem delegace z Vraních hor, vedená jakýmsi Korvem. Zprvu byla obyvateli tato událost sotva zaznamenána, ale když se radnice uvolila s cizinci jednat, zpráva pronikla mezi širší veˇrejnost. Pˇri té pˇríležitosti se definitivnˇe potvrdily nˇekteré další zkazky, týkající se povstání ve Vraních horách, pˇredevším to, že iniciativa vzešla z rˇ ad obávaných a zde na jihu témˇerˇ nepotkávaných pronárodu, ˚ 473
upíru˚ a vlkodlaku. ˚ Vzhledem k tomu pˇrítomnost vranohorských vyslancu˚ v Parletu vyvolává pˇrevážnˇe negativní ohlasy. Zachovala se radnice zodpovˇednˇe? ptají se obˇcané.
Pomáhat a chránit „Je jich asi třicet, včetně – docela silné – vlastní ochranky,� řekl Manuci. „Jsou ubytováni v tom penzionu hned vedle radnice.� Vzpomněl jsem si, že poslední dobou jsem v těch místech vídal podezřele mnoho stráží. Zajímalo by mě, koho před kým mají vlastně chránit. Ta myšlenka mě pobavila. „Podporujte je, jak jen to půjde. Pokud budou někde vystupovat, teď myslím veřejně, nespouštějte je z očí. Pomáhat a chránit! Jasný?� zafuněl odhodlaně Manuci. „Co to vole přijelo, nějakej zvěřinec?� zamumlal Martis sotto voce. „Alwarinův létající cirkus,� přisolil jsem si. „Vranohorské endemity,� špitla Elanor. Zakuckali jsme se smíchy. Rychlé klapání přitáhlo moji pozornost. Manuci si jednou rukou mnul bradu a upíral na nás pohled, jakým si jestřáb z výšky prohlíží hejno štěbetajících vrabců. Prsty druhé ruky v pravidelném rytmu dopadaly na desku stolu. Smích přestal, jako když utne. „Někdo z nich se v nejbližší době dostaví i sem, do dílny. Až přijde, chci, abyste tady byli všichni tři —� To jsem chápal. Tiskařská dílna s pouhými dvěma zaměstnankyněmi, Kuličkou a Simanor, by vypadala docela trapně. Nemluvě o tom, že obchodní zástupce s technikem sedí v lochu a účetní se ztratil někde ve Hvozdu. „— a byl bych vážně nerad, kdyby to skončilo nějakým fiaskem. Jsou to příjemní, kultivovaní lidé. Přišli s několika nabídkami, nesmírně zajímavými jak pro město, tak pro naši dílnu. A navíc, spolupráce s Vraními horami má ještě jeden příjemný vedlejší efekt.� Manuci se naklonil se dopředu a pohybem prstu nás vyzval blíž. A ještě, až jsme se skoro dotýkali hlavami. Oči měl podlité krví a byla z něj cítit slabounká stopa alkoholu. 474
„Nasere to Lipku,� zašeptal. Napadlo mě, že přesně tohle dělal i Jenson, dokud nepřišel o dva zaměstnance, ale bylo mi blbé na to nějak poukazovat. Navíc po včerejšku se nasírání Lipky jevilo bezmála jako veřejně prospěšná činnost.
Kanálníci „Vo co ti de?� „Polez. Musíme si promluvit.� „Vo čem? Vo našem vztahu? Stefane —� Neodpověděl jsem a Martis se naštvaně zašklebil. Odtáhl jsem jeho i Elanor mimo přelidněné ulice. Ocitli jsme se v parčíku nedaleko univerzity, zaručeně prázdném, protože v tak zahovněném a zablitém křoví, které rostlo opodál, by se nedokázal skrývat ani Chrobák. Zastavit, stát. „Je tu jedna nepříjemná věc. . . � začal jsem. „No nepovídej, jedna?� opáčil Martis a přežvýknul ulepenou cigaretu z jednoho koutku do druhého. Od té doby, co se rozešel s Brigitkou, to s ním není k vydržení.∗ „Nepříjemnejch věcí je tady kolem jako nasráno. A kvůli tomu si nás táhl až sem, abysme měli intimčo? Aha, počkej, nebo je to něco osobního. Tak to na nás vybal, která ti dala košem?� Zpražil jsem ho pohledem. Jemu to bylo fuk, šklebil se a plival nám pod nohy. „Tenhle plácek je pro nás jako stvořenej, protože jsme to posrali odshora až dolů,� oznámil jsem suše. „Abberline to řekl celkem jasně, když s náma naposled mluvil.� „Co řikal? Když s náma naposledy mluvil, měl jsem dost práce aby mi neupadla půlka vlastní prdele. Nemůže čekat, že ho v takový ∗ Což
se shodou okolností časově shoduje se dnem, kdy po dvouměsíční nepřítomnosti přiběhl do Parletu, smrděl jak psí kšíry, za zadkem měl bandu zombií a to nebohé děvče seřval na dvě doby, protože se mu ihned nevrhla kolem krku.
475
chvíli budu poslouchat.�∗ „Řekl jenom, že ho máme přestat obechcávat, protože to neumíme,� sdělil jsem mu. „To je všechno?� podivil se Martis. „Nestačí to? Myslím, že je nejvyšší čas vybalit pravdu.� „To tak! Dyť se podívej na Manuciho, jak dopad! Naserou nám na hlavy, ať jsme v právu nebo ne!� Pokrčil jsem rameny. „Já bych to s ním zkusil uzavřít po dobrým, dokud je čas. Jinak Abberlineovi nezbude než nás zabásnout. Domákl se tý kytky v Žalech, víš?� Martis zmlknul. „Až tak?� hlesl. „Do řitě —� „Já jdu pryč!� prohlásila najednou Elanor a otočila se na patě. „Tohle nehodlám poslouchat.� „Hej! Hej, počkej!� zavolal za ní Martis. „Vrať se! Ty se chceš nechat básnout?� „Klidně,� štěkla přes rameno. „Když dostanu jinou celu než vy dva kanály.� Představa, že bych mohl být zavřen v cele s Martisem, který se stále ještě nepřenesl přes to, že mu Brigitka dala košem, byla. . . takto zformulována, dosti zavádějící. Ale v každém smyslu hrozná. „Elanorko, ne! My už budem slušní! To víš, ten Lipka —� „Hovno, a ne Lipka!� odsekla vztekle. Vzápětí jí ruka vyletěla před ústa. Martis zavyl, smíchy a vzápětí bolestí, protože vdechnul cigaretu. Chvíli trvalo, než jsme z něj vymlátili vajgl. Záchranná akce v nás však probudila chuť prožít na svobodě ještě pár dalších dnů, a tedy zanechat konstruování dalších nepravděpodobných výpovědí, jejich jediným smyslem bylo pokoušet trpělivost inspektora Abberlinea. Kdyby morálka neležela tak hluboko pod bodem mrazu, potěšilo by mě, že nakonec došlo na má slova a k vyšetřovatelství jsme zamířili s odhodláním mluvit pravdu, čistou pravdu a jenom pravdu. ∗ To
je náhodou pravda. Poslední setkání s inspektorem proběhlo krátce po vysvobození Manuciho a zmiňovaná partie Martisova těla tehdy skutečně vinou Algolových psisek utrpěla nezanedbatelné škody.
476
Abberline uzavírá případ � Náhodný kolemjsoucí � Náhodný návštěvník by se nezdržel. Hned za vchodem ve studeném vestibulu by možná zaváhal, zdali se nemá otočit a ještě včas odejít; ale vzpomněl by si dvojici strážných u vchodu a raději, aby se vyhnul jejich pohledům, by začal stoupat po rozvrzaném schodišti do patra. Teprve na malém odpočívadle v mezipatře by se možná zastavil a zamyslel, snad by se dokonce posadil na ošoupané křeslo a nepohodlně se shrbil nad nízký stolek, předstíraje, že na někoho čeká nebo že je zaneprázdněn koukáním ze zaneseného okýnka. Podvědomě by se snažil uklidnit rozbouřený dech, nutil by plíce, aby nabíraly méně vzduchu, než kolik si přejí. V té chvíli by si uvědomil slabý, ale nezaměnitelný pach, kterým byla celá budova prosáklá. Cítil by vrstvy tabákového kouře, zažraného pod kůži polstrovaných dveří. Postřehl by kyselý pach obav a lží, čpavý pot unavených mužů. Vůni kovu a rzi, vyčpělý závan přepáleného tuku. Poté, co by kolem něj prošel druhý či třetí člověk, už by nevydržel sedět. S myšlenkou na strážné dole by se zvednul a vystoupal až do prvního patra, aby kroky z poloviny schodiště neproradily bezúčelnost jeho návštěvy. Náhodný návštěvník by se nezdržel. Jenomže, proboha, kde by se tu vzal? Na parletské komisařství se přece nechodí náhodou. „Ani náhodou, mládeži,� řekl hluboký hlas. Jeden z gardistů od hlavního vchodu se vynořil na chodbu v prvním patře, následován třemi dalšími lidmi. Gardista je starší, hřmotný muž a pokaždé když zadýchaně zafuní, jeho splývavý knír se zatřepotá jako záclona ve větru. „Nerušili byste ani o půlnoci. K tomuhle vydal pan Abberline velmi přesné instrukce. Určitě vás rád uvidí.� U třetí pracovny od ústí schodiště se zastaví. Tiše zaklepe na ostění vedle polstrovaných dveří. Chvíli trvá, než se otevřou. Nejprve se ven vyvalí mračno kouře. Potom z oblaku dýmu vykoukne černovlasá hlava, dole zarostlá krátkým vousem. Je to docela mladá hlava a se zájmem se rozhlédne po příchozích. S díky kývne na strážného a zase zmizí, jako plž stahující se do ulity. Tři návštěvníci, dva muži a mladá dívka, váhavým krokem vchází za ní. 477
„Už bych docela rád ten případ uzavřel,� řekl inspektor Abberline a z police vylovil jakousi složku. Když s ní praštil na stůl, rozmetal hromádku cigaretového popela. Ztěžka, příliš ztěžka na člověka, kterému ještě neminula třicítka, zapadl do hlubokého křesla. Zběžně, bez skutečného zájmu šanon prolistoval. Zavrtěl hlavou a krátce pohlédl do tváře oběma mužům, aby se pohledem zastavil u dívky, sedící mezi nimi. Alespoň z dálky se mohla jevit jako dítě; její tvář a postava však mají proporce dospělé ženy. Je to tedy hobitka. „Tak už jste se rozmysleli, jak to bylo s tou kytkou?� nadhodil inspektor. Němé přikývnutí. „Tak povídejte.� Abberline přesunul svou pozornost na mladšího z mužů, sympatického chlapíka s vážnýma šedýma očima, který by než mezi kriminální živly daleko lépe zapadl na nějakou univerzitu. Napětí v jeho tváři prozrazovalo, že za celou trojici bude mluvit on. „Jak už jsme řekli, tu kytku jsme nikde nepálili.� Abberline zklamaně stiskl rty, ale mlčel. „Ale když jsme tvrdili, že nevíme odkud se ty zombie vzaly. . . to nebyla pravda. Táhly se za námi už dlouho. Už od —� Druhý z mužů, čahoun s tmavými vlasy spadajícími ve slepených pramíncích až na ramena, si nahlas odkašlal. Abberlineovou tváří se mihl výraz nevole. Mluvčí si ničeho z toho nevšiml. „— od Faledhelu.� Ten, který si odkašlal, se nyní zuřivě kouše do rtů. Student provinile zírá na složku papírů před inspektorem, jako by uvažoval, zda by se s ní neměl několikrát přetáhnout přes hlavu, aby obnovil cirkulaci krve v mozku. Skeptický výraz hobitky prozrazuje, že na to už je pozdě. „A víte proč?� Abberline je velmi tichý a klidný a tón jeho hlasu nevěstí nic dobrého. Ale už není cesty zpět. Hobitka odevzdaně zavře oči. „Na jižní frontě jsme se setkali s provozováním nekromancie.� Změna v inspektorově výrazu je nepřehlédnutelná. Obočí mu po vysokém čele popolezlo o kus výš. Napřímil se v křesle. S tmavými kruhy pod zapadlýma očima vypadá jako překvapená smrtka. 478
„Setkali jste se?� opáčí bezbarvě. „V armádě.� „Nekromancie?� ujišťuje se inspektor. „Dostali jsme se do. . . ehm, konfliktu.� „S nekromantem?!� „Ten útok v Konečné ulici nebyl nečekaný.� „Řekl jste oficiálním armádním nekromantem?� „Hobita jsme se zbavili chvíli předtím, na rohu hřbitova. Oficiálním, ehm, to tak úplně ne. Oficiálně tam působil jako lékař.� Nastalo mrtvé ticho. Abberline hledí skrze návštěvníky; zpočátku na sobě nenechával znát, co si myslí, ale nyní je na první pohled zřejmé, že si nemyslí vůbec nic. Student opět provinile zírá na složku papírů před Abberlineem, jako by uvažoval, zdali by ho s ní neměl několikrát přetáhnout přes hlavu a obnovit tak tok inspektorových myšlenek. Jeho vytáhlý kolega šilhá po těžkém keramickém hrnku plném vajglů, jako by uvažoval, zdali by inspektora neměl přetáhnout přes hlavu s ním a pokusit se zdrhnout, dokud je čas. Ticho houstne. „Aradin jde na jihu od porážky k porážce!� vyrazí ze sebe student náhle. „Jediné, co dokázal postavit proti magii elfů, zaměřenou na vyvolání strachu, jsou vojáci, kteří nemyslí ! Sakra, zombie!� rozčílí se nad dvojím smyslem vlastních slov. „Ten hobit byl náš kamarád z vedlejší vesnice. Byl pryč sotva rok, a pak jsme se potkali jenom proto, abychom po hřbitovní zdi rozstřelili to, co z něj zbylo!� Hobitka několikrát rychle zamrkala. Opět padlo ticho. „Ačkoliv myslím, že zrovna Samko byl ghůl, fext nebo něco takového,� dodal mladík zamyšleně. „Zombie určitě ne. Měl taky některé mimosmyslové schopnosti vyšších nemrtvých a —� „Ehm,� odkašlal si tiše Abberline. S hlavou vtaženou mezi ramena se nakláněl přes stůl, lokty opřen o jeho podrápanou desku. Pozoroval je zpod černého obočí jako přes okraj korbelu s borlovským temným. Trpělivě čekal, až mu věnují pozornost. „Říkali jste to, co jste teď řekli mně, ještě někomu?� zeptal se velmi pomalu a velmi zřetelně. „Ví to Jokedit.� 479
„Mistr Jokedit, ovšem. Hmm. . . no, hádám, že tomu můžeme věřit. Ale jako výpověď vám tohle zapsat nemůžu, to se na mě nezlobte. To byste byli nejpozději zítra po smrti.� Student otevřel ústa k protestu, ale vzápětí se zarazil. „Vy nám tohle věříte?� „To byste se divili, jak to zapadá do toho, co se ke mně doneslo z jiných zdrojů,� zašeptal Abberline. „Ale, proboha, držte jazyk za zuby! Nekromancie v armádě! To je tak vážné obvinění, že jestli se to dostane ven, nebudu vám schopen nijak pomoct. Vůbec nijak, rozumíte? Aradin hraje o hodně a kdyby se ukázalo, jak špatně na tom je — k čemu se uchýlil — — nekromancie. . . zkrátka, jestli jste ty zombie měli v zádech celou dobu, prošli jste Hvozdem a pak s nimi svedli tu bitku v Konečné ulici —� „— asi třetí nebo čtvrtou v pořadí —� olízl si čahoun suché rty. „— to se určitě nemělo stát, do Parletu jste vůbec neměli dorazit. U všech bohů!� Abberline si rozčileně zajel rukou do vlasů. Student bezradně sledoval jeho strhanou tvář. „Ale co teď máme dělat? Když už víte, jak se věci mají.� „Mlčet!� zasyčel Abberline. „Mlčet, mlčet, mlčet jako hrob!� Horečnatými pohyby začal šátrat v náprsní kapse, aby vylovil pomačkanou cigaretu. Zatímco se zabýval jejím zapalováním, slunce se naklonilo k západu a jeho šikmé paprsky vklouzly do Abberlineovy pracovny. Konečně vyskočila jiskra. Inspektor několikrát zhluboka potáhl a vydechl mračno dýmu. S rudým světlem za zády a vrabčím hnízdem na hlavě se podobal Mirellinu poháru těsně před výbuchem. „Myslíte, že po vás budou pátrat?� zeptal se přísně. Vyslýchaní si vyměnili rozpačitý pohled. Dělo se tu něco velmi zvláštního a jim teprve teď začínalo docházet, co. Kdyby Abberline chtěl, neptal by se je na názor, ale na okolnosti onoho konfliktu. Pokud se na ně neptal, mohl mít jen jediný důvod – nepřál si je znát. Student se usmál. „Nejspíš ne,� pokrčil rameny. „A pokud to na jihu ještě chvíli půjde tak jako dosud, tak určitě ne. Dřív nebo později musí dojít místa ve cvokhauzech. Historky o zombiích si potom do Parletu najdou cestu i bez nás.� 480
„Vidíte,� ožil Abberline, „na to bych se vás chtěl taky vyptat; ale o tom až později. Mimochodem, pan Manuci říkal, že v jednom takovém zařízení máte omylem zavřeného kolegu. Toho čtvrtého, co šel s vámi.� „Vy asi máte na mysli Dr. Phoenixe Drakea, našeho účetního,� zamyslel se vytáhlý chlapík. „Takový mrňavý elf s okovanýma ušima, dredatý a černý jak bota.� „Ten matematik!� rozpomenul se Abberline. Zaváhal. „Řekl jsem opravdu —� „Omylem?� sebral mu hladce slovo zas ten dlouhán. „Tuhle otázku už jsme si taky několikrát položili. Ale je fakt, že bez něj to účetnictví není co dřív. Asi bysme ho měli dostat zpátky. Když má po ruce nějaká ta čísla, bývá docela neškodný.� Vyšetřování případu v Konečné ulici bylo u konce. Abberline potřásl hlavou, zvedl se z křesla a začal přecházet po místnosti. Ve vzduchu za sebou zanechával řádku šedivých obláčků. Večerní paprsky je barvily zlověstně rudou. ♠
Derek, Vilík a závorky
� Náhodný kolemjsoucí �
Docent Donald K. Thun kráčel Kaštanovou ulicí. Usmíval se do podzimního slunce, protože bylo krásně středeční ráno, mysl měl čistou a lehkou a v objetí ještě cítil tělo své krásné ženy. Zkrátka lítal Ráno Manuci družiníkům tak trochu v oblacích. Docent ohlašuje nalezení Phoenixe Thun učil na univerzitě matematiku a plánovanou návštěvu a právě teď si šel do tiskařské dílny Temných. . . U druhé hlavy prohlédnout novou Manuci: Mám pro vás dvě zprávy. Jednu monografii z kolegova a svého pera. dobrou a druhou ještě Přede dveřmi zaváhal. Výbuchy smílepší. Martis: Dobré zprávy? chu, které se zevnitř ozývaly, neLipka se pořezal při zapadaly do obvyklého repertoáru holení? menším hlasem: dílny uprostřed pracovního týdne. Na slabinách? 481
U druhé hlavy bylo nějak moc veselo. Až na ulici doléhal zvučný mladický tenor. „. . . když se za nás přimluvili už i Woodagovci, měli jste vidět, jak hned přiběhli. Byly asi tři ráno. . . � Uvědomil si, že poslouchá za dveřmi, a vzal za kliku. „. . . a pak jsem mu řekl, pane, když už nás takhle přesouváte z jedné cely do druhé, rovnou nám s sebou dejte kýbl barvy a my vám vymalujem celý vězení!� Thun měl na okamžik pocit, že se ocitl zpátky na univerzitě, jmenovitě mezi tamními ochotníky. Z mladého muže, sedícího na stole zády ke dveřím, viděl jen vlnitou hřívu tak oslnivě zlatavé barvy, že se podobala paruce. Své vyprávění doprovázel přehnanými gesty. Byl v centru pozornosti a bez rozpaků si to vychutnával. Kolem něj bylo shromážděno zbylé osazenstvo Druhé hlavy. Někteří v prstech svírali sklenice. Na stole naproti klátil nohama Manuci a vedle něj se ve stejném rytmu kolébala prázdná láhev od vína. Když si všiml zákazníka, křepce seskočil a vyšel Thunovi vstříc. Obtloustlou hobitku, která se už už stavěla do pozoru, mávnutím ruky odkázal zpátky k ostatním. „Dnes mi konečně – po měsících! – pustili z vazby dva moje lidi,� vysvětloval překvapenému docentovi, když jej vedl dílnou. „To je co slavit.� Dveře, oddělující sušárnu od zbytku dílny, utlumily vyprávění i řehot. Manuciho svým zaměstnancům nepočítal práci na minuty a všeobecně se to o něm vědělo. Kvestor by měl brát lekce, pomyslel si Thun, když se sklonil nad připravenými listy. Byly pokryty složitě vypadající směsicí obyčejného textu, vět vysazených kurzívou, odstavci tištěnými menším typem písma a více či méně neohrabaně působícími vzorci. „Ty závorky pořád nejsou, co bych si představoval,� povzdechl si Manuci. „Občas mám pocit, že matematika by si zasloužila úplně novou technologii sazby.� Donald K. Thun se zadumaně podrbal na bradě. „Myslíte?�
482
Martis myslitel Ze špachtle visely dlouhé provazce tiskařské stříberky. Na jejich povrchu vyvstávaly drobné cucky, kousky sraženiny. Jako kapky rtuti se na nich sbíraly pohyblivé kuličky vysrážené fermeže, spěchaly dolů, aby se tam chvíli klinkaly a pak se utrhly jako. . . jako nudle z nosu. Po dvou skleničkách člověka napadá kdeco, ale ne vždy to je hodno zápisu, natož pak sazby. Otřel jsem špachtli o hrdlo láhve a sáhl pro nálevku s jemným sítem. Musím tu barvu přefiltrovat, jinak místo písmen budeme mít na papíře štuku. A to bych před Manucim neobhájil ani po druhé skleničce.∗ Že by to byl Erik, kdo nás tehdy prásknul Adě? Strašně dlouho jsem ho nepodezříval ani v nejmenším. Přisoudit vinu Toresanimu bylo o tolik snazší! Jenomže to možná byla ta chyba. No vážně, jak jsem ho mohl pominout?! Erik byl přece další, kdo věděl, že jsme ze Žalů něco přivezli. Ksakru, vždyť i na té neštastné myši jsme experimentovali společně! Když se ukázalo, že ta surovina má zajímavé účinky, nenápadně se pokoušel získat vzorek – říkal tehdy, že by to přes noc chtěl vyzkoušet na sobě. To se mu nezdařilo, ale pokud byl napojený na to správné podsvětí, klidně mohl poslat echo právě on. . . Z dílny se ke mně donesl pronikavý hlas. Kulička vyhlásila definitivní konec lenošení a teď ostatní hnala do práce. Koutkem oka jsem postřehl, jak se zavlnil závěs; někdo asi prošel kolem. Erik. Co ještě se od něj dalo čekat? Ta kauza se Žaly byla uzavřená a naší dlouhou nepřítomností snad i promlčená, ale moje nedávné hokusy pokusy musely vzbudit nové podezření. Mohl jsem jenom doufat, že moje poznámky byly dostatečně kryptické. Jestli se chtěl dostat i ke vzorku, tak už ho dávno má, ale stejně jsem včera Slzy přelil do jiné láhve. Původní flašku jsem naplnil směsí chemikálií po∗ Ani
po třetí. Pravděpodobně ani po čtvrté a páté. Šestá a sedmá už by mohly vzbuzovat naději, ale není jisté, jestli by v té době Stefan ještě dokázal vyslovit „tiskárna� a „štukatérství�.
483
dobného zbarvení a pachu. Kdyby si chtěl odběr zopakovat, aspoň ho to zmate. „Stefane, máš chvilku?� „Hmm. . . � neodtrhl jsem pohled od nálevky, do které po špachtli stékal těžký stříbrný veletok. „Klidně mluv, poslouchám.� Martis dokulhal až ke mně. Pořád ještě se mu chodí mizerně, co naplat – natržená prdel je natržená prdel. Naklonil se tak blízko, že div nestrčil nos do trychtýře. Chtěl jsem se ohradit, ale — „Jde o Slzy,� zašeptal. Láhev, náhle kluzká jako ryba, se mi vysmekla z prstů. Blyštivé kapky zapleskaly o stěny. Pár jich skončilo Martisovi za krkem. „Tak, a stříbro je rozlitý,� poznamenal kysele. „Teď abych si myl vlasy ředidlem.� „Nemáš mi tam strkat čenich.� Horečně jsme likvidovali následky. Za chvíli se stůl jen blýskal. My jsme se také blýskali. Směle bychom se mohli vydávat za lidovou vlkodlakobijeckou hlídku. Lipkovi by se takový nápad určitě líbil. Martis si odkašlal. „Chtěl jsem se jenom zeptat, jak jseš na tom s výzkumem.� Chvíli mi trvalo, než jsem si to přebral v hlavě. Tak především, Martis se nikdy nechtěl jenom zeptat. Zadruhé, jak jsem na tom s výzkumem, to přece sám věděl. „Nijak,� pokrčil jsem rameny. „Ověřil jsem si, co mě zajímalo, to je všechno.� „Hmm, a co jsme vlastně zjistili. . . ?� Najednou se mi nechtělo mu to říkat. Chodí kolem kaše. Jak moc je horká? „No, obsahují ten prášek. . . � „Ten černý?� „Mmm.� „Ze Serpenty?� „Zřejmě ano. Ale prošel – pravděpodobně – ještě nějakou další úpravou.� Nebo byla trochu jiná ta kytka. Martis vzdychl a nakrčil čelo, jako by usilovně vzpomínal. 484
„A pak tam bylo ještě něco, ne? Nějaký —� „Tabák. Nebo něco na ten způsob,� dodal jsem indiferentně. Zasvěceně pokýval hlavou. „Jasně, díky za připomenutí.� „Za málo.� Obrátil jsem se k němu zády a začal se zabývat prací. Uslyšel jsem, jak přešlápl z nohy na nohu. „Takže nějaké tobolky už nezbyly?� „Nemohl jsem to nechat v původní formě. Teď jsou daleko. . . éé, likvidnější.� „Tys je zlikvidoval ?!� Už mě začínal štvát. Zapátral jsem v jeho tváři, stažené do křečovitého úsměvu. „Zlikviditnil. Zlikviduje nás Ada, jestli se to dozví. . . Martisi, proč ten náhlý zájem?� „No, bolela mě v noci ta noha, Martis usilovně pátrá po Lamorakovi. . . moc jsem nespal. . . a tak jsem přeMartis: Skočím se mýšlel, však víš.� poptat do podsvětí, Věděl jsem, co je to přemýšlet. zda ho někdo neviděl od doby, co ho pustili. Občas jsem to dokonce sám provoPJ: Říká se, že někdo zoval. Co že jsem to onehdy řekl Joho viděl jak procházel keditovi? Že Martis má právo vědět Darkovem v doprovodu o Hadích slzách to co já a Elanor, nějakých kámošů hned poté, co byl propuštěn. protože kvůli nim podstoupil stejné Domácí říkal, že u sebe nebezpečí? Něco takového. Musel se ještě nezastavil, jenom se tam objevila jsem se zbláznit. jeho slečna a brala „A co ten tvůj kamarád – ten nic nějaké věci. neví?� nadhodil jsem. „Už by měl být venku z lochu, ne?� „Ještě jsem Lamoraka nezastihl,� pokrčil rameny Martis. „Ale máš pravdu, pustili ho prý společně s Azorem∗ a Zlatovlasem.� „Nevrč. Aspoň bude mít Manuci koho předvádět před delegací.� ∗ Derek,
celým jménem Derek de Rek, čili Derek z Rekova dvorce, jak se jednou neprozřetelně v Martisově přítomnosti představil.
485
„Jo, vole, modrou krev a mlíko na bradě.� „Cože?!� Ale Martis už odkulhal.
Vranohorská pohlednice Před očima mi uskakovaly dlažební kameny, důkladné žulové kvádry dohladka obroušené dešti a koly povozů; podvědomě jsem se snažil nešlapat na čáry. Přemýšlel jsem. V hlavě mi ještě bzučela Abberlineova včerejší slova. . . „Asi bych vás měl upozornit, že v oficiálním závěru vyšetřování incidentu v Žalech se mluví pouze o nákaze, ani zmínka o nějakých rostlinách. Přitom bratři Vránovi vypověděli, že. . . �
Někdo do mě neomaleně strčil. Měl jsem jakousi pochůzku, která mě zavedla do středu města. Byl jsem nedaleko Soudného rynku. „Ta informace přitom nemohla uniknout pozornosti kapitána Nálepky, který vyšetřování vedl. Je to jeden z Konradových lidí. Neznám jej osobně, patří k armádě. . . �
Někdo do mě strčil podruhé, tak prudce, až mě málem porazil. Vzhlédl jsem. Uprostřed náměstí, tam, kde stávají šibenice, se tísnil shluk lidí. Snad to už nevěšejí Gradana! napadlo mě. To byla samozřejmě pitomost, protože Gradan – stejně jako dosud neodsouzený Algol – si měl na trest počkat, až bude případ zcela uzavřen; šibenice zatím trpělivě čekaly v útrobách Citadely. Takže. . . ? Popošel jsem blíž tomu shluku a náhle si uvědomil skřípění kamínků pod svýma nohama. Lidé, shromáždění kolem pódia, tvořili téměř dokonalý kruh. A byli. . . Další oblázek s ťuknutím zapadl do spáry. 486
. . . byli velmi tiší. Tu se pod jejich nohama válela rozsypaná zelenina, tam zas nějaká lejstra a občas rovnou zbraň. Nenamáhali se upuštěné věci sebrat; skelné zraky upírali jedním směrem, někam mezi střechu Justičního paláce a hodiny na radniční věži. Marně jsem propátrával oblohu, vypálenou do ocelové modři. Krok, a ocitl jsem se uvnitř kruhu, který natěsnaní lidé utvořili. Do někoho jsem drcnul. „Promiňte. . . � Vysoký ramenatý chlap s rukama jako lopaty jen něco zabručel. Jindy by mi jednu vrazil, teď však se zakloněnou hlavou ukazoval jen dvě ohromné nosní dírky, připomínající uhelné štoly. Díval se k radnici. . . . . . která tam nebyla. Parlet zmizel. Stál jsem uprostřed krajiny o dech beroucí rozloze. Mírnými kopci připomínala Vrchovinu, vysokou travou se podobala nížinám kolem Ontry. Po světlém nebi se hnala šedá oblaka, tak nízko nad mou hlavou, že jsem se mimoděk přikrčil. Vanul vítr, protože tráva se v pomalém rytmu vlnila, podobna kopím pochodujícího vojska. Daleko na obzoru se v mlžném oparu zvedaly jakési kopce, na úpatí lemované tenoučkou černou linkou. Kopce rostly, rychle jako ostrovy při stvoření světa, neboť jsem jim kráčel vstříc mílovými kroky. Tmavá čára nabyla výšky, potom objemu a já jsem poznal Velký val. První skalnatý štít, který se vynořil přímo přede mnou, jsem už mnohokrát viděl na rytinách zeměpisných atlasů – Skutterud, strážce Horního Snolska, domov strašlivých ledových obrů. Ten vrchol naproti, oblý kopec pokrytý bělostnou čepicí, musí potom být Erlandský sněžník a hora s rozeklaným vrcholkem úplně na jihu nic jiného než Forvik, hraniční bod Dolního Snolska a Polantí. Jména, která jsem od svých učednických let pokládal za dávno zapomenutá, se sama vracela do mé hlavy. Poslední cáry mlhy rozehnal vítr a na obzoru, tentokrát už posledním a nejvyšším, se zvedla dvě ohromná křídla. Slunce zatančilo na dlouhém ledovci v sedle mezi nimi, tvarem silně připomínajícím ptačí zobák. Ledovec sám dal Vraním horám
487
řeku Snolsu, spolu s vrcholy Turrtindenem a Visbratindenem jim daroval jméno. Linie nejvyššího hřebene Vraních hor bývala viditelná nejdále od Varweddy, ale dnes si našla cestu až do Parletu.
Jak že to říkal Manuci? Pomáhat a chránit! Ale tady jsem si nemusel dělat starosti. Tu druhou úlohu na výbornou zastávala skupina gardistů, rozestavených kolem popraviště; kruh umělců, které nevedl nikdo jiný než Grapus, v duchu prvního příkazu překonával vše, co město Parlet z jejich tvorby dosud spatřilo. Uprostřed podia čelem ke Grapovi seděl na zkřížených nohou jakýsi chlapík. Byl štíhlý a poměrně mladý, jeho tvář zakrýval nazrzlý vous. Mezi umělci oblečenými v bělostných řízách působil na první pohled hrubě, spíše však cizokrajně než venkovsky. Spojení mezi ním a Grapem bylo skoro hmatatelné a člověka by přinutilo se bolestivě šklebit, ale tenhle se usmíval. Měl proč. Republika byla obrovská. Na mapách to tak nevypadalo. Na mapách byla Zubová zátoka modrým proužkem, Severní a Jižní hvozd zelenými fleky, spojenými Velkým valem. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak nezměrný prostor se může skrývat uvnitř. Podstatnou součástí Vraních hor byla jejich hloubka. Na papíře to není vidět. Na papíře — Na papíře nelítaly vrány. Obraz se změnil. Pod nohama se otevřel výhled na kamenné město. Uprostřed šedivé náhorní planiny, vyprahlé nebo snad vymrzlé na poušť, připomínalo hromádku kostek. Hrstku dětských zubů. Kolébalo se mi pod nohama, jak jsem sledoval ty ptáky kroužící nad pustinou; stál jsem ve vzduchu, na tenké vrstvě pohyblivého nic. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, pode mnou povolilo.
V Plotovískách, hned u lesa nad potokem, rostl starý javor. Jako klukovi mi připadal obrovský – byl obrovský – a myriády listů, kterými byl rok co rok ověšen, byly dlouhou dobu nejblíže mé představě spočetného nekonečna. Ale když sedíte uvnitř stromu, vidíte, že jich 488
vlastně není tolik, že listy tvoří jen tenkou, jednovrstevnou slupku. Podívejte se na jeden z nich zdálky a spatříte žilnatinu tvarovanou jako dlaň. Utrhněte jeho cíp a uvidíte slabší linky, opakující tentýž motiv. Vyřízněte kousek, vezměte si lupu a mezi dvěma velkými cévami spatříte stejnou strukturu. Pokračujte jak dlouho chcete, nebo jak dlouho vám bude stačit lupa. Ale udělejte to rychle, protože vám zbývá jen pár zrníček života. Lidé zasténali. Já zřejmě také, ale potom se mě zmocnil vítr a střemhlavý pád se změnil v klouzavý let. Bílá ploška se zvětšila a rozeskočila prvními ulicemi. Byly rovné a široké, protože architekt Wren po válce s Urgurou stavěl prakticky na zelené louce, měl vizi, mohutnou investici ze státní pokladny a volnou ruku.∗ Hladké plochy, vymezené hlavními ulicemi, se rozbily novými bloky. A znova, a ještě jednou. Z bloků se vylouply střechy jednotlivých domů. Před očima se mi zamíhala zeleň, koruny stromů nějakého parku. Šedivá střecha budovy, ke které park přiléhal, se zvrátila nazad a odkryla pohled na průčelí z bílého kamene, podlouhlá okna a lomený oblouk portálu. Některé z plastik, které jej lemovaly, měly čerstvě uražené kusy. Nad vchodem se vzdouvala vlajka s tmavomodrou siluetou hor pod bílými hvězdami.
A pak byl konec. Vousáč kývl na umělce, letmo si oprášil kolena a začal slézat z popraviště, kde jej okamžitě obklopilo několik ∗ Původní
Namba byla během války s Urgurou, konkrétně r. 351 CL, zcela srovnána se zemí. Po r. 390 CL vyčlenil kníže Tauron II značné prostředky na nápravu škod a nechal na místě původní Namby vybudovat větší, lépe opevněné město, které ovšem nemělo postrádat eleganci a pohodlí. S Nambou, jejíž podstatná část tak dodnes zachovává promyšlenou koncepci architekta Wrena, je srovnatelná snad jen elfská Suba. Naprostým unikem jsou prameny, horké i studené, které byly vyvedeny na povrch v každé druhé ulici a které zásobují i četné lázně a měšťanské domy. Díky nim se město nemusí, navzdory večně bezmračnému nebi, obávat nedostatku vody. Temní by za to teď Tauronu II i panu Wrenovi určitě rádi poděkovali.
489
gardistů. Lidé jim uctivě ustupovali z cesty. Vize ještě chvíli přetrvávala. Nejdéle otálela vlajka, a když zmizelo její okolí, několik vteřin se zdála třepotat z oken parletské radnice. Umělci na tom byli taky skvěle. Oproti představení v soudní síni slézali z pódia bezmála svěží, bez obvyklého omdlévání, bez studeného potu smáčejícího tváře. V těsném závěsu za nimi se dala do pohybu druhá část gardistů. Někdo mě zatahal za opasek, hrubě a neomaleně. Prudké škubnutí. „’kuju, vašnosto!� A byl jsem o pár zlatých chudší. A co hůř, taky o ten malý kulatý kamínek, kterým mi jednou Jindra málem ustřelil ucho. „Hej! Vrať to, ty —� Vrhl jsem se za uličníkem, ale bylo už pozdě. Jednou, dvakrát zakličkoval, proběhl pod nohama jakéhosi čahouna a byl pryč. Ztratil se mezi lidmi jako smrad. K čertu s ním. K čertu s penězma. Nakonec k čertu i s tím kamínkem, vždyť brácha je zase doma. A myslím, že dosud nezapomněl, jak tehdy dostal nařezáno. „Ukažme jim, že je tu nechceme, dokud je čas! Ukažme jim, že občané, kterým záleží na osudu jejich krajanů v okupovaných Vraních horách, nestrpí zde v Parletu, ve svém městě, ani jediného špinavého vlkodlaka! Řekněme to jasně a nahlas, ano, nahlas!� No jo, ten nám tu ještě chyběl. Zatímco my jsme měli hodinu zeměpisu, Lipka vylezl na schodiště před soudní budovou a dělal, co mu jde nejlíp: žvanil. Pro tentokrát se musel obejít bez magické podpory, ale rozhodně se nedalo říct, že by měl nouzi o posluchače. Vlastně už teď bylo lidí, mačkajících se před Justičním palácem, o něco víc než diváků u popraviště. A přicházeli další. „Řekněme to jasně, že většina poctivých a počestných lidí nesouhlasí s postupem radnice! Co si páni na radnici myslí? Jednají s tou sebrankou, jako kdyby to nebyli zločinci a pololidští kříženci, nebezpeční všem slušným lidem! Ano! Možná do Parletu skutečně patří, sem, na Soudný rynek — ale na šibenici!� Zvedl se hlasitý potlesk. „Těší mě,� vykřikoval Lipka, „že se tu najde tolik takových, kterým 490
nezamotaly hlavy lži o mírumilovném, nekrvavém převratu! Kteří se zdráhají věřit slovům upírů, kteří soucítí s našimi bratry a sestrami ve Vraních horách! Jejich těžký osud je tím, co mi nedovolí mlčet tváří v tvář —� Jakýsi člověk hned vedle mě si hlasitě odplivl a otočil se k odchodu. Chvíli jsem za ním hleděl, jak si razí cestu davem. Byl to ten hromotluk, do kterého jsem vrazil před šibenicí. „— bezpráví, ba výsměchu, jehož jsme tu svědky. A proto vás vyzývám, vás, slušné obyvatele tohoto města, abyste přišli vyjádřit svůj názor v pátek v šest hodin večer na Zelný trh. Nechť zazní hlas lidu!� zahulákal Lipka, co mu jeho vytrénovaný hlas stačil. „Děkuji vám.� Poslední slova zahalekal do bouřlivého potlesku. Kdosi dokonce začal skandovat jakási hesla, něco o upírech a jejich vztahu k osikovým kolíkům. Vymanil jsem se z davu. Jak jsem šel, před očima mi uskakovaly dlažební kameny. Už dlouho poslušně zůstávaly na místě. Teď to vypadá, že by mohly začít lítat.
Plotovísky se hlásí Někdo mě zatahal za loket. Elanor. Nepatrným pohybem očí mě pobídla ustoupit dále za ponk s barvami a zatáhla za námi plachtu. V ruce svírala několik přeložených listů. „Přišel mi dopis,� řekla přiškrceným hlasem. „Asi by sis ho měl taky přečíst.� Milá Elanorko, moc ti s dědečkem děkujeme za dopis. Z okolí poslední dobou přicházely temné zprávy, tak jsme moc rádi, že jste to se Stefanem přestáli bez úhony. V Plotovískách jsme všichni v pořádku, jenom Fandarel vyrazil už před delší dobou do Parletu, ale nechal tu místo sebe hospodařit Jindru – inu, nestačili jsme se divit, ale Jindra se činí. Máme tě pozdravovat od Ursů i od Ralfa.
491
