Stará průjezdní cesta obcí, vpravo čp. 20 - tvrz. Rok 2003.
Hrázděný dům čp. 9 v roce 2003.
Lávka přes Ohři - náhrada převozu.
Šabina. Příběh vesnice u řeky Ohře V místech, kde řeka Ohře přitéká do sokolovské hnědouhelné pánve, prodravši se velkým obloukem u Dasnic posledními zalesněnými výběžky Slavkovského lesa a Krušných hor (480-470 m nad mořem) na své cestě z Chebska, nacházíme v nadmořské výšce 408 m na pravém břehu řeky pěknou vesnici Šabinu, vzdálenou 7,7 km jihozápadně od Sokolova. Na protějším břehu leží na výšině Chlumek, proti proudu řeky při ústí Habartovského potoka již zmíněné Dasnice, dále po toku na levém břehu Hlavno a na protějším bývala ves Tisová. Zatímco se dějinám řady obecních společenství na Sokolovsku v poslední době věnovali J. Jiskra, V. Prokop st. a dr. V. Vlasák s E. Vlasákovou, o dějinách Šabiny máme jen jednu obšírnou práci vydanou v Německu. Článek se pokouší nastínit dějiny vsi s využitím hojné literatury a některých archivních pramenů.
Původní kaplička s hrázděným domem čp. 9, před rokem 1960.
Období od počátků do roku 1848 Geologické podloží lokality tvoří svor, řeka Ohře vytvořila pak v průběhu věků kolem svého řečiště kvartérní štěrkovou terasu s jílem mocnou několik metrů, kterou protékají dva potoky, vlévající se do řeky. Ve východní části katastrálního území objevily v roce 1958 dva vrty výchoz hnědouhelné sloje. Lidé objevovali v pravěku zemi postupujíce zejména podél vodních toků. Ze střední doby kamenné (mezolitu) pocházejí archeologické nálezy, objevené v Šabině na skalce (ztotožňuji ji se skalkou nad amfiteátrem), uložené dnes ve sbírkách Okresního muzea v Sokolově. Jedná se hlavně o několik kusů čepelí, které nám zanechali tehdejší lovci a rybáři, žijící tehdy v regionu v několika dalších osadách, z nichž je nejlépe prozkoumáno hradiště Starý Loket u Tašovic. V blízkém okolí Šabiny vyniklo později hradiště Kolová na soutoku Velké a Malé Libavy, vzdálené 2500 metrů s nálezy z doby bronzové (kultura lidu popelnicových polí).1/ Předpokládáme, že Šabina byla soustavně osídlena od doby slovanské, jazykovědci odvozují její název od osobního jména Žába, tj. majetek člověka jménem Žába, tedy Žábův dvorec. Nejstarší německé znění názvu vesnice Scheyben vzniklo v době kolonizace buď přepsáním nebo přichýlením k jménu Scheibe= kolo, kruh. V dalších letech se ves uvádí jako Scheben (1352), Schaben (1483). Tvar Šabina se v písemných pramenech objevuje teprve v roce 1651 a vznikl ze jména německého. Úředně se užíval od roku 1923. V katastrálních mapách je dochována řada pomístních názvů polí (Bäumlackerl, Lamacker, Phalterflur), luk (Brunnwiese) i lesa (Schabner Wald).2/ Koncem 12. století v době dočasné vlády říšského panovníka v tehdejším Sedlecku (po brzkém přenesení sídla správy na hrad Loket nazývaném Loketsku) získal v naší oblasti značný pozemkový majetek cisterciácký klášter ve Valdsasích (Waldsassen) v dnešním Německu. Jednalo se zejména o lubský újezd a oblast kolem Chodova, klášter toto území společně s více činiteli, např. chebskými ministeriály, kolonizoval. Pro dějiny Čech bylo významné usídlení mnichů z Valdsas v prvním klášteře tohoto řádu u nás v Sedlci (1142) a později po nezdařeném založení v jiném místě v Oseku (1199). Lze se domnívat, že nejpozději ve 13. či na počátku 14. století šedí mniši hospodařili i v Šabině. V písemných pramenech se ves objevuje poprvé v roce 1309. V listině z 27. 7. 1309, v níž se dohodl pan Eckhard, syn mocného Albrechta Nothafta z Falknova (Sokolova), s valdsaskými řeholníky o vlastnictví řady lokalit, jmenovaný uznal, že Nothaftové nemají žádná práva ke klášterním vesnicím (villae) Šabina a Chlumek (býv. Perglas). Je příznačné, že se již v prvním písemném dokumentu obě sousedící vsi uvádějí společně, po dobu feudalismu měly pak často stejné majitele. V té době ovlivnili naši přední cisterciáčtí řeholníci volbu českého krále ku prospěchu země. V polovině 14. století zastavil valdsaský klášter z důvodu špatné hospodářské situace svůj majetek na Loketsku (Chodov,
Mírovou, Šabinu a Chlumek) panu Trostu Winklerovi, jehož rod převzal od Nothaftů sokolovské zboží. Dne 28. 11. 1355 povolil císař Karel IV. prodej klášterního statku Chodov tomuto šlechtici. Snad mu mniši tehdy prodali i Šabinu. V roce 1358 v ní seděl Eberhard, později roku 1395 Dětřich (Dietreich), připomínaný ještě roku 1409.3/ Český panovník zřídil ve 13. století v pohraničním Loketsku a jinde zvláštní režim, soustavu feudálních lenních vztahů. Držitelé statků (leníci) měli vůči němu řadu povinností zejména obranného charakteru. Vedle lén Nothaftů kolem Sokolova se připomínají např. léna říšských hornofalckých lantkrabat z Leuchtenberka kolem kynšperského hradu. V jejich prvním písemném soupisu (lenní knize) datovaném zprvu do let 1360-1370, nověji do konce 14. století se uvádí i ves Šabina, v níž měli vliv i Nothaftové. Později v roce 1538 získal tato léna míšeňský purkrabí Jindřich z Plavna, následně pak dne 10. 5. 1542 mocný hrabě Jeroným Šlik. V následující době za císaře Rudolfa II. lenní systém Loketska jako překonaná soustava feudálních vazeb z důvodu politických změn zanikal, vlastníci statků získali vesměs majetek dědičně a vůči panovníkovi měli stejné povinnosti jako ostatní svobodná šlechta v království.4/ Počátkem 16. století držel Šabinu loketský hejtman Vilém Pergler z Perglasu (Chlumku), dle údaje stručně poznamenaného v loketském urbáři v roce 1525 Václav Pergler, kterému patřila i část nedalekých Dasnic. Z té doby známe i jménem prvního poddaného ve vesnici, jehož vedlejším zdrojem obživy byl rybolov. Hans Fischer musel odvádět rybářskou daň 4x ročně, celkem 1 1/2 zlatého a 15 grošů. Ves patřila pod pravomoc hrdelního soudu v Kynšperku nad Ohří, vzdáleného asi 4 km západním směrem, a byla přifařena k tamnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. V této vazbě na Kynšperk můžeme snad spatřovat pozůstatek leuchtenberského lenního systému kolem kynšperského centra.5/ Ve 30. letech 16. století se stal hejtmanem hradů Kynšperk a Hřebeny a pak loketským soudcem pan Mikuláš Stolz (Štolc) ze Simsdorfu, původem Slezan, kterému prý po porážce stavovského odboje v roce 1547 propůjčil král Ferdinand I. v roce 1551 společně se statkem Habartov i Šabinu. Stolzové patřili mezi vrstvu nové úřednické šlechty, k jejímž předním reprezentantům se přiřadili později v naší oblasti např. Písnicové na Hartenberku. Tři synové pana Mikuláše si majetek listinou z 16. 10. 1567 rozdělili, prostřední syn Jiří získal statek Šabinu včetně několika okolních vsí. Vesnice sestávala tehdy z dřevěných chalup poddaných, rozložených kolem okrouhlé návsi, západně od ní se vypínala zděná stavba tvrze s hospodářským dvorem. Pozdně gotická tvrz je rozložité obdélné jednopatrové stavení o rozměrech zhruba 19 x 13,8 metrů s dvěma zachovalými původními portálky v přízemí, část ostění oken a dnes zabílená nástěnná malba ve velkém sále v prvním patře pochází patrně z barokní doby Nostitzů. Přízemní místnosti sklenuje cenná bohatě profilovaná hřebínková klenba, skládaná do křížových a hvězdicových ornamentů, charakteristická pro dobu přechodu od gotiky k rané renesanci. Objekt si jako své
správní sídlo vybudovali buď Perglerové nebo Stolzové, spíše dříve Perglerové, vycházejíce při volbě stavitele z ekonomických možností statku. Stolzové by si zbudovali jistě honosnější obydlí, vždyť v 16. století kvetla na Loketsku hlavně v horních městech bohatá renesanční architektura saského typu. Po roce 1567 pan Jiří umístil na vnější fasádě tvrze reliéfní erb Stolzů- ve štítě na bílém poli čtyři červená obdélná znamení- s iniciálami GSVS, dle mého značí Georg (=Jiří) Stolz von Simsdorf. Jiřího bratr Hans Stolz stavěl rovněž tehdy na chlumecké tvrzi, svědčí o tom letopočet 1570 na ní umístěný.6/ Počátkem 17. století držel šabinský statek královský sudí zemský a hejtman kraje pan Mikuláš Stolz, který aktivně podporoval odbojné české nekatolické stavy proti Ferdinandu II. a šíření protestantského učení na Loketsku. Společně s dalšími šlechtici přepadl dne 20. 10. 1619 katolickou faru v blízkém poutním místě Chlumu Svaté Maří a dosadil tam protestantského duchovního. Po prohrané bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k smrti, pak mu panovník vlídně udělil milost a vsadil jej do vězení na hradě Křivoklát. Je zapsáno, že se v něm mohl v určenou dobu procházet a že dostával více druhů jídel. Leč vězení již živ neopustil, zemřel v něm v roce 1628. Jeho statek, sestávající z Šabiny (13 poddaných), Hlavna (9 poddaných), Dasnic (4 poddaní), Dvorů a Kytlic, oceněný na 9 375 kop míšeňských, nelítostný habsburský vladař zkonfiskoval a prodal v roce 1622 za 7 405 kop míš. cizozemci radovi královského apelačního soudu v Praze Bartoloměji Brunnerovi z Wildenau, kterému je již předtím dne 3. 9. 1621 odevzdal za půjčených 5 000 zlatých. Jmenovanému se podařilo získat v roce 1624 i sousední statek Chlumek z konfiskátu po Adamu Stolzovi, Mikulášově synovci. Brunner jevil o tato zboží zájem, protože jeho choť paní Rosina pocházela z blízkého Chebu. Jistě se stal jako protireformační komisař na Loketsku oblíbenou osobou. Po vyhnání protestantských duchovních se v kynšperské faře usadil katolický farář (1621).7/ Po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627), jež v zemi povolilo pouze katolické vyznání, dokončily nové vrchnosti s podporou státu a církve rekatolizaci Loketska. Během třicetileté války poškodily silně zdejší území válečné akce počátkem bojů, na začátku 30. let a v závěrečné etapě války. Neúroda, nemoci, plenění, drancování, loupeže, vymáhání výpalného a proviantu císařskými i nepřátelskými Sasy a Švédy zemi zpustošilo a ubozí vesničané byli rádi, když před vojáky zachránili své životy.8/ Jakmile se nad královstvím rozklenul toužebně očekávaný mír (1648), počítaly vrchnosti, poddaní i stát své ztráty a začaly s dlouho trvající obnovou. V soupise poddaných podle víry, vyhotoveného v roce 1651, se jako majitel statků Chlumek a Šabina uvádí 30letý plukovník Jan Jakub Pirovano. Šabinu obývalo tehdy celkem 67 osob: rychtář Michael Sommer (40 let) s ženou Annou (28 let), rolníci Hans Riedel, Hans Klier, Hans Bobman, chalupníci Matěj König, Matěj Fritsch, Jiří Sommer, domkáři Martin Dörfler, Vít Hönnig, Matěj Steubner, pak hospodský Mikuláš Heintz s rodinami, soupis zmiňuje také svobodníky kováře Jiřího Preindla, mlynáře Hanse Pleyera s pasákem Bartolomějem, poslední
tři jmenované uvádí ve skupině nekatolíků, u nichž byla naděje na obrácení ke katolickému vyznání. V panském šabinském dvoře hospodařil ovčák Tomáš Klier s ženou Marií a třemi nádeníky. Nový energický pán mínil marně prosadit svou vůli vůči svobodným sedlákům na svém zboží.9/ Základní přehled o postavení venkovského lidu po válce podává podrobný majetkový popis Čech- berní rula, zpracovaná pro daňové účely habsburské monarchie v roce 1654. Oba statky Šabina i Chlumek byly v té době již připojeny ke kynšperskému panství Lothara svobodného pána Metternicha. V Šabině žilo 20 hospodářů s rodinami, celkem 89 obyvatel v 12 domech (z toho byl jeden nový vystavěn v roce 1653), polovina z tohoto počtu (6) bylo ještě pustých. Rula připomíná panský ovčín a mlýn. Velká část polí (přes 22 %) i část luk (14 %) ležela dosud ladem. Hospodáři stačili obdělat 63 jiter půdy (asi 17,9 ha) a chovali ve vesnici celkem 3 koně, 9 volů, 12 krav, 55 ovcí, 19 prasat, 18 koz a 17 kusů dalšího dobytka. Válečné události ves silně postihly a obnova normálního života trvala poměrně dlouho. V té době čítala sousední Tisová srovnatelný počet lidí (82), Chlumek méně (54) a Dasnice jen 23 obyvatel10/ Počátkem 60. let 17. století zpracovala kynšperská vrchnost soupis peněžních, naturálních dávek a pracovních povinností, které jí odváděli poddaní, zapsaný v urbáři z roku 1664. Urbář uvádí pět držitelů polovičního dvora, sedm čtvrtinového dvora a pět domkářů s kovářem, kteří odváděli do Kynšperka dávky 2x ročně.11/ V důsledku hospodářských ztrát a malého počtu poddaných začaly vrchnosti utužovat vazbu rolníků k půdě a začaly usilovně prosazovat změny v jimi odváděných dávkách a pracovních povinnostech v neprospěch znevolňovaných poddaných. Proti tomuto tlaku vypukal odpor sedláků vrcholící v řadě zoufalých selských povstání, první velké z nich zachvátilo zemi v roce 1680. Na Loketsku vznikly nepokoje na jaře, členy deputace ze sokolovského panství k císaři Leopoldu byli i dva sedláci ze Šabiny. Nespokojení rolníci demonstrovali poté před vrchnostenským úřadem v Sokolově a nespokojenost se šířila do dalších míst kraje. Do května 1680 se povolanému vojsku podařilo nepokoje poměrně mírného průběhu potlačit a hlavní podněcovatele odsoudili soudci k nuceným pracím nebo k trestu bitím. O případných projevech nesouhlasu šabinských s postupem vrchnosti v další době nemáme žádné zprávy.12/ V pozdějším čase se majitelé kynšperského panství často střídali, jeho díl- statky Chlumek a Šabinu- zakoupila v roce 1745 paní Veronika Dorota svobodná paní z Becku, rozená Straková z Nedabylic a nechala tento díl přejmenovat v zemských deskách na stejnojmenné statky. Paní Veronika byla zajímavá šlechtična, podporující pod vlivem výchovy v rodině umění. Na svém dvoře u Chlumku nechala např. vztyčit barokní sochu sv. Mikuláše.13/ V polovině 18. století byl v zemi zpracován nový katastr, zvaný podle panovnice tereziánský, který přesněji sepsal nejen půdu poddaných (rustikál), ale poprvé v dějinách i půdu vrchností (dominikál). V Šabině žili tehdy vesměs malí rolníci, půdu do výměry 1 strychu (0,287 ha) obdělával jeden, do rozlohy 5 strychů (1,4 ha) osm,
5-15 strychů (1,4 až 4,3 ha) sedm a ve vsi největší majetek 15-30 strychů (4,3 až 8,6 ha) vlastnili dva hospodáři, celkem 18 hospodářů, kteří obdělávali 124 strychy (35,5 ha) polí, 61,2 strychy (17,5 ha) luk, zbytek výměry (0,3 ha) tvořily pastviny. Založili i malé chmelnice (přes 0,3 ha), typické pro tehdejší zemědělství na Sokolovsku. Vesničané prodávali přebytky obilí na trhu v Sokolově a přivydělávali si prací v lese, předením a poskytováním přípřeží formanům, neboť Šabinou procházela hlavní obchodní cesta z Chebu do Lokte. Ve vsi žilo několik řemeslníků, uspokojujících základní životní potřeby vesnice - tkadlec, kovář, řezník, 2 ševci a mlynář ve mlýně o 2 kolech na stálé vodě řeky Ohře. Panstvu patřilo ve vsi asi 46,7 ha polí s 3 rybníky. Období hospodářského rozvoje v kraji ohrozily však opět vpády nepřátel počátkem 40. let 18. století za válek o dědictví habsburské (Francouzi) a pak během sedmileté války (Prusové). Šabinští byli jistě akcemi nepřátel zle postiženi.14/ Po zklidnění situace usiloval majitel velkého sokolovského panství hrabě Nostitz-Rieneck o rozhojnění své domény na jejích okrajích. František Václav hrabě Nostitz zakoupil v roce 1761 statek Kamenici a v posledním roce svého života dne 5. 1. 1765 od dědice paní Beckové její dcery Marie Anny Karolíny, hraběnky z Bubna a Litic, rozené z Becku statky Chlumek a Šabinu, sestávající ze stejnojmenných vsí, Dasnic, Hlavna, Dvorů, Bukovan a Kytlic, za cenu 53 000 zlatých. Oba statky zůstaly pak po dlouhou dobu Nostitzům zařazeny v dobovém právním systému jako alodní, tj. majitel panství mohl s nimi svobodně nakládat, kdežto vlastní panství sokolovské bylo v tehdejším právním pojetí chápáno za svěřenecké (fideikomisní), které muselo za všech okolností zůstat v majetku rodu. Nová vrchnost pronajala svůj šabinský dvůr poddaným a prý stavebně upravila bývalou tvrz, využívanou jen hospodářsky. V důsledku velkého selského povstání v Čechách v roce 1775 musely vrchnosti na nátlak panovnice sepsat o dva roky později nové robotní seznamy, které se pro Šabinu dochovaly zaznamenané v urbáři panství z roku 1795, jenž označil selské usedlosti poprvé čísly popisnými z důvodu zpřesnění jejich evidence (zavedeno r. 1770). Podle seznamu z roku 1777 robotovalo pět rolníků s párem volů 1x týdně, 14 chalupníků ručně 1-2 dni týdně po celý rok, domkáři pak celkem 13 nebo 26 dní ročně. Rolníci odváděli v naturáliích celkem 9 korců (819 litrů) ovsa a k tomu ještě platili obvykle 2 až přes 3 zlaté, chalupníci přes 1 zlatý a domkáři 4 krejcary ročně. Výjimku z nich tvořili Kašpar Buberl z čp. 18 (dával 6 zl.), kovář Leopold Putz z čp. 28 (7 zl.) a hostinský Matěj Unger z čp. 20 musel dokonce platit 26 zlatých ročně. Od července 1795 převedla vrchnost všechny povinné dávky na peněžní platy, takže nejbohatší rolník Adam Sommer z čp. 34 odváděl 22 zl. 12 kr., nejchudší domkář jen 1 zl. 30 kr., celá ves dohromady 284 zlaté 22 krejcarů ročně. Obnos tvořila hlavně náhrada za tíživé robotní povinnosti. Pro srovnání poměrů na panství uvádím, že ves Jehličná odváděla asi polovinu této částky (133 zl. 18 kr.), bohaté Královské Poříčí dvojnásobek (550 zl. 8 kr.).15/
V době vlády osvíceného panovníka Josefa II. se postavení znevolněných poddaných zásadně změnilo po zrušení nevolnictví, vyhlášené patentem z 1. 11. 1781, dočasných daňových úlevách a dalších úpravách, které uvolnily stávající pevnou vazbu poddaných k jejich pánovi. Vyhlášení tolerančního patentu (1781) však v Šabině nemělo ohlas. V době rozmachu vědeckého bádání nechala vrchnost odborně prozkoumat složení šabinské kyselky, vyvěrající necelý kilometr jižně od vsi. Její složení chemici přirovnali k vodám františkolázeňským (1775).16/ Po překonání bouřlivé doby napoleonských válek měla vesnice stále 18 a 1/4 zemědělských usedlostí, tři desítky ostatních chalup nevlastnily žádné pozemky. Jejich obyvatelé se museli živit nádenickou prací. Počátkem 30. let 19. století byla vybudována jižně od vsi ve vzdálenosti přes 1 km nová erární silnice vedoucí z Karlových Varů přes Sokolov do Chebu. Pro obživu dělníků pracujících na stavbě mohli vesničané dodávat potraviny a pomáhat jim i svými potahy, leč Šabině se od doby uvedení silnice do provozu vyhýbaly plně naložené vozy formanů a další pocestní, kteří začali využívat služeb nově zbudovaného klasicistního zájezdního hostince v lokalitě Silnice (býv. Spiegel) u Arnoltova. Koncem feudálního období (1847) žilo v 64 šabinských domech 445 obyvatel, v tom započteny dvě židovské rodiny. Po školských reformách tam působilo místní středisko vzdělanosti- putovní obecná škola s učitelem, středisko společenského života – hospoda, kde místní projednávali záležitosti svých rodin i celého mocnářství, dále klapal ve vsi vedle jezu starý mlýn a mlýn nový zvaný Černý, lidově též posměšně Bleší (Flöhmühle) dále po toku řeky Ohře se 4 domy v nově vzniklé osadě zvané Černý Mlýn. Šabina byla tehdy poměrně lidnatá, okolní Dasnice čítaly jen 186 a Tisová pouhých 213 obyvatel. Vedle zděné tvrze s dvorem na západě se ves honosila pro zdejší oblast typickou lidovou hrázděnou architekturou selských statků, rozložených kolem návsi a podél cesty do Sokolova, např. z nich vynikalo čp. 10, vystavěné kolem roku 1750. Po požárech a demolicích se do dnešní doby z této architektury zachovala jen usedlost čp. 9, v přízemí roubené obytné stavení, v zadní části se zděným chlévem, s hrázděným štítem. Již v té době stála vlevo od silnice do Sokolova čtverhranná vesnická kaple zasvěcená matce Panny Marie sv. Anně s věžičkou vedle místního rybníčka s pramenem. Přes řeku Ohři vedl prý nejspíše dřevěný most, spojující ves s Chlumkem a Dasnicemi, využívaný hojně i poutníky putujícími do Chlumu Svaté Maří. Šabina byla s více vesnicemi přifařena ke kynšperskému kostelu, pouť se v něm slavila v polovině měsice srpna (15. 8.).17/
Období let 1848-1945 Zásadní změnu v sociálním i politickém postavení venkovského lidu a celé společnosti přinesla buržoazní revoluce roku 1848. Dle usnesení ústavodárného říšského sněmu, vyhlášeného císařským patentem dne 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství a robota za náhradu, stanovenou pak ve výnosu dne 4. 3. 1849. Tak zvané vyvazení poddanských gruntů se táhlo delší dobu. V Šabině hospodařilo na půdě 26 rolníků, rozdělených do skupin rolníků, chalupníků a domkářů, kteří museli za zrušené dávky a robotu bývalé vrchnosti zaplatit. Na příklad nejbohatší rolník Josef Pichl z čp. 34 měl platit v náhradu roční splátky 2 zl. 57 kr., celkem 59 zl. 10 kr. asi v době 20 let. Ostatní méně zámožní rolníci měli zaplatit v náhradu přes 20 zl., chalupníci a domkáři daleko méně, nejméně domkář Jan Fritsch z čp. 46 (jen 2 zl. 40 kr. celkem). Ostatní šabinští, kteří byli bez pozemků, si obvykle pronajímali velkostatkovou půdu od Nostitzů, aby mohli chovat trochu hospodářského dobytka (1-2 krávy atd.). Později v roce 1882 správa velkostatku tyto pozemky k nevoli nájemců odebrala a obdělávala je ve vlastní režii.18/ Za základ správního uspořádání po zániku patrimoniální správy ustanovila kapitalistická společnost místní politickou obec. Dle prozatímního obecního zákona z 17. 3. 1849 se obec stala nejnižší jednotkou samosprávy. Po dočasném období vznikla v roce 1850 velká politická obec Dolní Rychnov, zahrnující více vesnic včetně Šabiny, poté v letech 1879-1889 náležela ves k obci Tisová.
Náves s kapličkou a kašnou kolem roku 1930
Šabina se vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel osamostatnila jako politická obec v roce 1889. V březnu toho roku se konala ve vsi volba obecního zastupitelstva, které zahájilo svou činnost dne 5. 5. 1889, prvním starostou zvolilo Odřeje Sommera z čp. 23. K Šabině o plošné rozloze 454 ha (180 ha lesa, 144 ha polí, 78 ha luk, 27 ha pastvin, 2 ha zastavěné plochy, 1 ha zahrad a 1 ha rybníků a dalších 18 ha) patřila rovněž osada Černý Mlýn. Lokalita patřila stále do politického okresu Sokolov.19/ Z drobných staveb byla v druhé polovině 19. století zbudována v roce 1854 výklenková kaplička vedle domu čp. 69 u řeky, v níž byla původně zřejmě umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. Na přelomu 60. a 70. let stavěli dělníci na levém břehu řeky na katastrálním území Dasnice železnici Buštěhradské dráhy, vedoucí z Chomutova do Chebu, uvedenou slavnostně do provozu dne 19. 9. 1870. Šabinští tak získali spojení se světem z nedaleké stanice Dasnice. Tvářnost vesnice změnily zásadně živelné události. Počátkem 70. let toho věku vyhořelo 5 domů v osadě Černý Mlýn, dne 2. 7. 1881 (či 1883) shořelo ve vsi 12 dřevěných usedlostí. Po jejich obnově však dne 27.8. 1894 zapálily děti ve stodole Karla Kühnla u čp. 55 stoh slámy a následný velký požár strávil 13 domů, celkem 37 obytných a hospodářských budov. Napáchal škodu za 34 500 zlatých. Sbírka uspořádaná na pomoc soucitnými lidmi vynesla vyhořelým celkem 1811 zlatých, z toho 600 zl. daroval pan Leopold hrabě Nostitz. Po požáru vystavěli majitelé nové vesměs zděné patrové domy obvykle bez hospodářského příslušenství. Bydleli v přízemí a patro vesměs pronajímali zájemcům. Provoz přes řeku zajišťoval v té době přívoz, původně zajišťovaný vrchností, pak okresem, převozník měl k dispozici pramici pro povozy a malý člun pro pocestné. Vzhledem k blízkosti řeky působily škody také povodně, např. povodeň z 4. 2. 1909 odnesla převozníkovu pramici až do Citic.20/ Dne 26. 5. 1894 odkoupil mladší bratr Leopold od pána nostitzkého domu velkostatek Chlumek o výměře 550 ha za 70 000 zlatých a přenesl na Chlumek do nově vybudovaného obydlí své sídlo. Dne 3. 9. 1894 se šabinské děti s členy místních spolků, zastupitelstva a zvědavci zúčastnili slavnosti uspořádané panem Leopoldem u příležitosti otevření jeho nového zámku a příjezdu panstva. Žačka Anna Scherbaumová podala paní hraběnce kytici, po uvítání ukončil slavnost večerní pochodňový průvod.21/ Do konce 19. století (1898) vzrostl počet šabinských domů na 78 s 423 obyvateli. Při srovnání s polovinou století jejich počet stagnoval. Polovina pracovala v zemědělství a druhá polovina vesměs muži v uhelných dolech v nedalekém Dolním Rychnově a Citicích, ženy v přádelně a tkalcovně v Libavském Údolí. Ke správě obce patřila již dříve uváděná osada Černý Mlýn s 8 domy, myslivna u silnice do Libavského Údolí, cihelna a zpustlý mýtní domek u silnice u Arnoltova. Od roku 1897 získala ves poštovní spojení z pošty v Dasnicích. Z živnostníků zjistila statistika 3 hostinské, 2 pekaře, 1 řezníka, 2 truhláře, 2 ševce, kováře a 2 krejčí. Kromě místního mlýna (čp. 27) klapal Černý mlýn. Směrem k Arnoltovu vyvěrala kyselka, zvaná Konrádův pramen, kterou
později stáčeli a jako oblíbenou stolní vodu prodávali v Sokolově. V té době byl se Šabinou srovnatelný počet obyvatel v blízké Tisové (407), Dasnice byly menší (312 osob). Zdejší zemědělci začínali využívat nové typy strojů, například kolem roku 1872 zakoupil první ruční mlátičku rolník Antonín Seidl z čp. 41 společně s jedním sedlákem ze Zlaté, měl i první stroj na čistění obilí. První secí stroj zakoupil kolem roku 1910 Antonín Peter z čp. 30.22/ V polovině 19. století existovala v Šabině škola, která neměla však stálé sídlo a učitel s dětmi musel putovat od jednoho statku k druhému. V roce 1853 zakoupila obec dům čp. 64, do nějž pak školu umístila. Kvůli rostoucímu počtu žactva v následující době bylo třeba hledat jinou vhodnou budovu. Stará tvrz byla asi do roku 1870 užívána jako zájezdní hostinec, pak se po adaptaci do jejího prvního patra dne 24. 6. 1891 přemístila obecná škola s bytem učitele. Náklady adaptace hradil hrabě Nostitz, kterému platila obec nájemné. Jednotřídku navštěvovalo kolem 80 dětí. V bývalé staré škole (čp. 64) zůstala kancelář obecního úřadu s knihovnou a chudobincem. Nový školní rok začínal obvykle bohoslužbou v zámecké kapli na Chlumku, která byla dostupnější než vzdálený farní kostel. Ze školních výletů zůstal v paměti účastníků výlet dne 5. 8. 1891 společně s učitelem náboženství Čapkem do mlýna u Arnoltova, dne 11. 8. 1898 pěší výlet do Mostova za Kynšperkem, zpět jeli žáci vlakem. Mínění dětí i rodičů ovlivnily i tragické události, např. dne 17. 9. 1898 se zástupci obce účastnili smuteční bohoslužby ve farním kostele za zavražděnou císařovnu Alžbětu. Nicméně vyučování v bývalé tvrzi nemělo dlouhé trvání. Dne 23. 11. 1902 se schůze obecního zastupitelstva a školní rady vzhledem k vysokému počtu školních dětí (103) rozhodla, že bude ve vsi třeba zřídit dvoutřídku s bytem učitele v nové škole. Kolaudace nové školy (čp. 80) se konala 13. 9. 1904, vystavěl ji sokolovský stavitel Josef Theierl preliminovaným nákladem 26 979 korun. Nový školní rok mohli pak zahájit řídící učitel Jan Wimmer s učitelem Františkem Schnablem a katechetou P. Jindřichem Strnadem již 15. září 1904 v prostorách nové školy ve dvoutřídce se 119 žáky. Ve staré tvrzi měl pak svou dílnu pekař J. Jakob a bydleli v ní lidé.23/ Společenský život vesnice začala v druhé polovině 19. století po vydání spolkového zákona ovlivňovat nově vznikající zájmová sdružení občanů. Jako první vznikl ve vsi v ohlas předchozích zhoubných ohňů v roce 1887 spolek dobrovolných hasičů se 46 členy, později proslula jeho kapela řízená učitelem J. Wimmerem. Místní dělnictvo si v roce 1893 založilo vzdělávací spolek Volksheim vedený předsedou M. Mühlhansem. Horníci se účastnili příštího roku krvavé Citické stávky a na nátlak podnikatelů museli v srpnu 1894 svůj spolek rozpustit. Brzy poté v roce 1896 vznikl ve vsi všeobecný odborový spolek v čele s G. Klierem o 64 členech, dělnictvo politicky podchytili zdejší freisociálové Šimona Starka. Polarita politické orientace obyvatel vesnice se pak projevila po získání všeobecného volebního práva ve výsledcích voleb. V dalších letech vznikla v Šabině spořitelna (1905), ovocnářský spolek (1910), další dělnický tělovýchovný a kulturní spolek (1911) a roku 1913 místní skupina
Svazu Němců, jejíž nejvíce oblíbenou akcí bylo každoroční stavění májky.24/ Do roku 1910 se počet domů vesnice zvýšil na 84 a v důsledku překotné industrializace Sokolovska v prvním desetiletí 20. století prudce vzrostl počet obyvatel Šabiny o 200 osob na 613 obyvatel vesměs německé národnosti V té době panoval v hornických obcích zoufalý nedostatek bytů a horníci byli nuceni si pronajímat obydlí ve větší vzdálenosti od závodů, do kterých museli dojíždět. Počet obyvatel sousední Tisové se zdvojnásobil (858), vzrostl i v Dasnicích (405 osob). Z památných událostí té doby blahopřáli šabinští v neděli dne 1. 10. 1911 manželům Nostitzovým na Chlumku k jejich stříbrné svatbě.
Převoz přes Ohři, vlevo tvrz čp. 20, vpravo dům převozníka čp. 91. Kolem roku 1930.
Následujícího dne přijel na Chlumek i následník trůnu arcivévoda Ferdinand s chotí, sestrou oslavenkyně.25/ V Evropě té doby převládlo napětí, vedoucí k vypuknutí 1. světové války. Dne 27. 7. 1914 narukovalo prvních 14 šabinských mužů k chebskému pluku. Válečné boje vesnici přímo sice nezasáhly, ovlivnily běžný život nepřímo. Obyvatelé pořádali četné válečné sbírky, jejich živobytí ztrpčovalo zejména špatné zásobování potravinami a dalšími základními potřebami, např. závěrem války na jaře 1918 ves odváděla měsíčně 6 kusů hovězího dobytka na jatka, ale od kynšperských řezníků nedostávala žádné maso. Proto museli vesničané slavit Velikonoce a Letnice bez pokrmů z masa. Jednotlivým osobám se snižovala dávka mouky na pečení chleba, měly do ní přidávat dle pokynu úřadů mouku z brambor. Místní učitel si stěžoval, že na osobu připadlo 550 g chlebové mouky
s 300 g brambor a k tomu další 2 kg brambor na celý týden. Potraviny k dostání na černém trhu byly předražené. Nicméně chytří vesničtí hospodáři si věděli rady a nedostatek potravin na vsi nebyl nikdy tak hrozivý jako ve městech. Obětí války se stalo 20 místních lidí.26/
V popředí škola, nyní Obecní úřad čp. 80, v pozadí starý zámek Chlumek. Začátek 20. stol.
Po vzniku samostatného Československa (1918) a uklidnění situace po dočasném vyhlášení provincie Deutschböhmen Němci v pohraničních oblastech Čech se v červnu 1919 konaly volby do obecních zastupitelstev. V Šabině převážil tehdy vliv německé sociálně demokratické strany, která získala 10 míst v zastupitelstvu a 5 zbývajících připadlo Svazu zemědělců. Tehdy byla založena ve vsi místní skupina sociálně demokratické Unie horníků. Při první pozemkové reformě (1919) určil stát z výměry velkostatku Chlumek k parcelaci 107 ha půdy, 43 šabinských občanů zakoupilo poté celkem 68 ha za cenu 40-80 hal. za čtverečný sáh (3,596 m2), aby zajistili pozemky pro svá drobná hospodářství. Jednotlivci získali výměru od 14 arů do 3,5 ha. Ve 20. letech v době hospodářské prosperity poskytla obec zájemcům stavební pozemky na výstavbu domků a majetnější horníci si v části směrem k Sokolovu vystavěli celkem 18 rodinných domků (čp. 91-108), pak v letech 1938-1939 další domy číslované do čp. 121. Počet osob bydlících ve vsi se mírně zvýšil na 678. V době první republiky nastal rozvoj využívání motorových vozidel, první motocykl do vsi zakoupili nadšenci roku 1927, první nákladní automobil v roce 1930. Vzhledem k rozmachu dopravy musela hradit obec opravu místní silnice v úseku mezi čp. 20-98 v roce 1928 za obnos takřka 6 000 korun. Jakmile se začalo stavět elek-
trické vedení z dolnorychnovské elektrárny do textilky v Libavském Údolí, nechala obec pořídit odbočku a první žárovka se ve vesnici rozsvítila 20. ledna 1920. Pak mohli lidé pořizovat další elektrické spotřebiče. Z iniciativy Josefa Steinsdörfera se v obci zbudoval ke zlepšení zásobování kvalitní pitnou vodou v roce 1934 vodovod. Ve 20. letech pracovalo v hornictví až 70 mužů, na 80 osob převážně žen docházelo za prací do textilky, leč v důsledku velké hospodářské krize zaměstnávaly doly v roce 1930 jen asi 30 horníků po omezenou pracovní dobu. Nezaměstnanost se podařilo snížit až roku 1934, když asi 10 dělníků získalo práci na železnici, ostatní pobírali státní podporu. V obci existovala jednotřídka, obecní knihovna s 550 svazky, v blízkosti lámaly dva lomy svor určený jako podsypný materiál pro opravy silnic. Z bývalé kovárny (čp. 32) vznikla malá slévárna E. Putze, oba mlýny (vesnický čp. 27 i Černý čp. 35) zůstaly v provozu. Žádný další průmyslový závod, který by negativně ovlivnil okolí, ve vsi nevznikl.27/ V příznivých časech byla proto poklidná Šabina oblíbeným výletním místem, lidé nacházeli občerstvení v několika hostincích (vynikal Sommerův hostinec Zum Egertal čp. 24, pak další v čp. 69 a 77) nebo si u místních pronajímali letní byt. Rybáři mohli v řece lovit více druhů ryb- úhoře, parmy, okouny, štiky, kapry, líny i obyčejné bělice. Často zde pobýval významný sokolovský malíř Toni Schönecker (1893-1979), který si pochvaloval klid k rybaření i malování. Bydlel u místního převozníka Jana Schmuckera v čp. 91, na stěně jeho domku obrácené k řece zobrazil v nadživotní velikosti patrona pocestných sv. Kryštofa s Ježíšem v náručí a nakreslil mimo jiné přívoz. Tuto kresbu publikoval nedávno v místním tisku pan Josef Brtek.28/ Koncem 30. let 20. století se v důsledku nacionalistického štvaní měnila situace i v Šabině. Nežila v ní žádná česká menšina kromě starého panského kočího pana Kociána s manželkou ani Židé, proti kterým by mohli fanatici obrátit svou nenávist. Vztahy se kalily v rámci vesnického společenství mezi přívrženci sociální demokracie a stále početně sílící henleinovské strany. V obecních volbách v květnu 1938 kandidovaly v Šabině už jen dvě strany- Sudetoněmecká strana (SdP) vedená Ondřejem Buberlem a německá sociální demokracie v čele s Josefem Bäumlem. Do volební místnosti se ze zaevidovaných 434 voličů dostavilo 415 osob. Výsledek voleb byl překvapující: SdP získala 281 hlas (10 mandátů) a sociální demokracie 134 hlasy (5 mandátů), když místní všeobecně předpokládali, že získá jen asi 60 hlasů.28/ Výsledek voleb ve vsi je velmi zajímavý i z okresního hlediska a svědčí o tom, že ještě do léta 1938 odolávali četní demokraticky smýšlející lidé na Sokolovsku propagandě henleinovců. Dne 24. 6. 1938 se konala ustavující schůze obecního zastupitelstva, které zvolilo starostou O. Buberla. Demokratickým silám se však nepodařilo zvrátit nepříznivý osud a po mnichovské zradě a připojení vsi k nacistickému Německu zatklo gestapo v Šabině vedoucí sociálně demokratické činovníky, 11 z nich týralo 2 až 3 měsíce v koncentračním táboře Dachau a jednoho celé dva roky. Po vypuknutí druhé světové války narukovali boje schopní muži na hitlerovské
fronty, z nichž se nikdy nevrátilo 41 šabinských. V roce 1944 zřídili spoluobčané na jejich památku na okraji dnešního amfiteátru pomník, sestávající ze 4 desek se jmény obětí. V této pohnuté době zakoupili sokolovští Nostitzové smlouvou ze 14. 12. 1942 zpětně velkostatek Chlumek za 504 000 říšských marek. Události chmurné válečné doby ve vesnici popisuje podrobně obecní kronika, pro běžného občana bylo těžké vyjádřit změnu své nálady a projevit svůj zásadní odpor k nacistickému režimu vzhledem k dokonale fungujícímu potlačujícímu aparátu totalitního státu a k nepřetržitému slídění udavačů. Ves zůstala naštěstí ušetřena přímých válečných bojů, vesničany vyděsil koncem války např. dubnový nálet roku 1945 na dasnické nádraží. Dne 7. května 1945 obsadila ves americká armáda.30/ Převoz přes Ohři.
Naše doba po roce 1945 V létě roku 1945 obývalo Šabinu 680 osob žijících ve 121 domech, z nich bylo již jen 7 rolníků, ostatní měli jiná povolání. Ve vsi řídila běžný život ustanovená místní správní komise, od 8. 10. 1945 zahájila vyučování dasnická škola, kterou navštěvovaly zprvu i děti ze Šabiny. Všem politickým silám v osvobozeném Československu bylo v té době zřejmé, že soužití Čechů a Němců nebude v republice po válečných zkušenostech možné. Dle usnesení vítězných Spojenců bylo obyvatelstvo německé národnosti, kterému stát vyvlastnil majetek, kromě antifašistů a specialistů vysídleno do Německa. Ze Šabiny byl vypraven první transport dne 11. 4. 1946 do americké zóny. Celkem v 10 transportech odešlo ze vsi na 504 lidí. V té době bylo velmi obtížné nahradit je novými českými a slovenskými osídlenci. V květnových volbách do nových veřejných orgánů samosprávy- národních výborů v roce 1946 získala v okrese Sokolov komunistická strana 57,8 % hlasů, v Šabině 39 hlasů (86,6 %), 4 hlasy sociální demokracie a zbývající 2 národní socialisté. Výsledek hlasování je charakteristický pro nově osídlené pohraniční oblasti, neboť noví osídlenci viděli v politice KSČ záruku své budoucnosti. Podle výsledku voleb bylo určeno i složení orgánů Místního národního výboru Šabina, spravujícího plochu 455 ha.31/ V roce 1950 vykazovala ves jen 92 domy s 325 obyvateli, pouhou polovinu počtu osob proti stavu před pěti lety. Obdobný stav vládl i v Dasnicích, lépe osídlena byla Tisová (547 obyvatel).V té době určovala život vesnice stranická usnesení, která samospráva i společenské organizace v podstatě jen uváděly do života. V rámci kolektivizace vesnice zde vzniklo dne 5. 1. 1951 jednotné zemědělské družstvo, vedené B. Maněnou, 11 družstevníků pečovalo o 395 ha půdy. Družstvo vybudovalo brzy kravín, výkrmnu vepřů a drůbežárnu, ale jeho hospodaření nebylo valné. Proto dne 1. 11. 1958 vplynulo do Vojenských statků Arnoltov, později do Státních statků Sokolov. V druhé polovině 50. let využívaly část budov ve vsi, např. čp. 69 sousední podniky jako ubytovny dělníků, pracujících na výstavbě nedalekého uhelného komplexu a elektrárny Tisová. V létě 1956 vydaly úřady povolení ke stavbě nového jezu na řece Ohři 107 metrů po proudu za starým v lokalitě Černý Mlýn za účelem zásobování budované elektrárny Tisová průmyslovou vodou. Spojení vesnice s Dasnicemi zlepšila visutá lávka přes řeku Ohři z roku 1958. Část dožilých budov, např. čp. 27 mlýn, čp. 64 bývalý obecní úřad, byla stržena, od zkázy se zdařilo zachránit bývalou tvrz, kterou státní statky využívaly jako sýpku a skladiště. Při rozšiřování silnice vedoucí obcí byl zavezen návesní rybníček a zbořena místní kaple dne 4. 2. 1960, do kanálu vedoucího pod silnicí byl sveden místní potok, přitékající od minerálního pramene. Pramen je dnes zachycen v betonové uzavřené jímce o průměru 1,5 metru, bočním otvorem vytéká minerálka o teplotě 9 stupňů C, obsahující 2200 mg oxidu uhličitého v litru vody, její vydatnost činí jen litr vody za minutu. Zásobování základními potravinami zlepšila stavba obchodu
družstva Jednoty na návsi. Při reformě veřejné správy v roce 1960 se Šabina stala částí obce Libavské Údolí. Místní škola ukončila vyučování pro malý počet žáků v roce 1977, v provozu zůstala jen škola mateřská. V oblasti kultury se v místním kině konala filmová představení, občané si v 70. letech vybudovali u starého hostince (čp. 77) kuželnu s tenisovým hřištěm atd. Části veřejnosti a ochráncům přírody se v té době podařilo zabránit výstavbě nové tepelné elektrárny v blízkosti obce, jelikož podkrušnohorská pánevní oblast byla již silně zatížena průmyslovými exhalacemi.32/ Po komunálních volbách v roce 1990 obnovila obec Šabina svou samostatnost. Obecní úřad se usídlil v budově bývalé školy (čp. 80), spravuje území o rozloze 507 ha, hospodaří s ročním rozpočtem přes jeden milión korun. Celkem 286 místních obyvatel zastupuje 7 členů obecního zastupitelstva v čele se starostou panem Pavlem Peškem. Obec spravuje vodovod, pořídila kanalizaci s čistírnou odpadních vod, upravila zdejší amfiteátr, v kterém se v letním období koná řada kulturních akcí mimo jiné koncert festivalu Uprostřed Evropy. Zajistila opravu dvou výklenkových kapliček a z více zdrojů financovala obnovu původní kaple sv. Anny s hodinovým strojem, odbíjejícím čas za cenu kolem 180 000 korun, posvěcenou dne 28. 7. 2001. Místní občané navázali spolupráci s bývalými rodáky, kteří se mezi nimi scházejí. Rybáři pečují o dva rybníky blízko obce. Ze spolkových organizací vyvíjejí aktivitu hasiči a sportovci. V bývalém obchodě družstva Jednota provozuje činnost prodejna náhradních dílů pro motorová vozidla Rentax a zbylé zemědělské objekty využívá místní zemědělec. Škoda jen, že se nedaří vhodným způsobem obnovit a využít sešlou tvrz (čp. 20), předposlední svého druhu v okrese.33/ Za několik let oslaví pěkná obec Šabina 700 let od první písemné zmínky o ní. Lze jen Šabinským vroucně přát, aby jejich upravená obec v dalších letech vzkvétala a těžila z požehnaných časů. Březová dne 22. 11. 2002 Zpracoval Petr Beran
Poznámky 1/ 2/ 3/
4/
5/ 6/
7/ 8/
9/ 10/ 11/ 12/ 13/ 14/
15/ 16/ 17/
18/ 19/ 20/ 21/ 22/ 23/ 24/ 25/ 26/ 27/
Kašička 1982, s. 253-258. Plesl 1983, s. 87. Profous 1957, s. 267-268. Korb 1957, s. 35. Monumenta 1886, č. 579, s. 213. Profous 1957, s. 267-268. Lallinger 1986, s. 13-16. Kubů 1996, s. 79-87. Sedláček 1998, s. 859. Viz též Fiala J., Osídlení Sedlecka na přelomu 12. a 13. století. Minulostí západočeského kraje 28, Ústí n. L. 1993, s. 33-84. Pelleter 1876, s. 55. Gradl 1888, s. 271-279. Kavka 1990, s. 228. Teorii o vzniku lén přesvědčivě načtrl Knoll 1999, s. 19-20, vycházeje z práce Kubů 1997, s. 71. K jejich zániku viz Fiala J., Zánik lenního systému na Loketsku. Historický sborník Karlovarska 7, Karlovy Vary 1999, s. 5-13. Das elbogner Urbar 1934, s. 36, 58. Hrady 1985, s. 330. Vlasák (1992), s. 7. Prokop 1994, s. 44. O stavebním vývoji objektu budeme vědět v budoucnu více po provedení stavebně historického průzkumu. Bílek 1882, s. 635-636. Schreiber 1935, s. 190, 286. Lallinger 1986, s. 22. Viz blíže Prokop 1994, s. 55-62. Z té doby pochází nejstarší matrika Šabiny, vedená u farního kostela ( založena r. 1634). Státní oblastní archiv Plzeň, sbírka matrik , FÚ Kynšperk nad Ohří Čáňová 1993, s. 43-45. Vlasák (1992), s. 8. Schreiber 1935, tab. 1A. Berní rula 1953, s. 402-403. Státní oblastní archiv Plzeň, pobočka Klatovy, fond VS Lázně Kynžvart i. č. 406. Prokop 1994, s. 67-69. Beran 1991, s. 67. Vlasák (1992), s. 9. Müllerova mapa Chebska a Loketska 1742. Tereziánský katastr 2, 1966, s. 150-151. Tamtéž 3, 1970, s. 308-309. Podrobně popsal situaci na Sokolovsku Prokop 1994, s. 95-97. Pelleter 1882, s. 34. Státní oblastní archiv 1976, s. 199. Vlasák (1992), s. 9-10. Státní oblastní archiv Plzeň, pobočka Žlutice, fond Velkostatek Sokolov, urbář 1795. Schaller 1785, s. 47. Státní okresní archiv Sokolov, kronika obecní (dále jen kronika), s. 19-20. Sommer 1847, s. 22, 30. Státní oblastní archiv Plzeň, pobočka Žlutice, katastrální mapa 1841. Katastrální mapa obce. Sokolovská uhelná, a.s., Sokolov, podnikový archiv, sbírka map, sg. Šabina B 1. Kronika, s. 20-21. Přehled vývoje 1978, s. 48. Lallinger 1986, s. 41. Kronika, s. 4. Lallinger 1986, s. 41-42. Lallinger, Auszug rok 1894. Kronika, s. 33-34. Státní oblastní archv 1976, s. 207. Lallinger, Auszug rok 1894. Heimatskunde 1898, s. 262-268, 335. Burachovič 2001, s. 319. Kronika, s. 34. Lallinger, Auszug léta 1891-1904. Lallinger 1986, s. 41-43. Kronika, s. 23. Spezialortsrepertorium 1915, s. 99. Vlasák (1992), s. 22. Lallinger 1986, s. 325-326. Lallinger, Auszug léta 1914-1918. Kronika, s. 1-2, 8-10, 22-24, 41.
28/ Lallinger 1986, s. 9. Brtek 2000, s. 11. 29/ Kronika, s. 49-53. 30/ Státní oblastní archiv 1976, s. 207. Lallinger 1986, s. 327. Podrobný popis válečných událostí ve vsi viz kroniku, s. 54-64. 31/ Lallinger 1986, s. 6, 49-52. Vlasák 1986, s. 33. 32/ Státní okresní archiv Sokolov, fond JZD Šabina, úvod inventáře. Sokolovská uhelná, a. s., Sokolov, podnikový archiv, fond HDB Sokolov i. č. 235. Statistický lexikon 1955, s. 125. Milota 1992, s. 30. Informace od pana starosty Pavla Peška z 10. 9. 2002. 33/ Internet, heslo Obec Šabina dne 19. 8. 2002. Za pomoc při zpracování tématu děkuji srdečně hlavně dr. Romanu Jírů a dr. Ladislavě Váňové ze Státního oblastního archivu v Plzni, kolegům archivářům ze Státního okresního archivu Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, panu starostovi obce Pavlu Peškovi a za odbornou konzultaci textu PhDr. Vladimíru Vlasákovi, řediteli Státního okresního archivu Sokolov.
Seznam literatury a pramenů Beran P., Významné osobnosti regionu. Dorota Veronika svobodná paní Becková. Zpravodaj klubu přátel Okresního muzea v Sokolově 4/91, s. 67. Bílek T. V., Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 I, Praha 1882. Bobčík J., Kuthan J. st., Libavské Údolí. Kolová. Historie a současnost, Libavské Údolí 2001. Brtek J., O šabinském přívozu a sokolovském malíři. Sokolovský deník 7. 7. 2000, s. 11. Burachovič S., Wieser S., Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001. Gradl H., Beiträge zur Geschichte Nordwestböhmens. Leuchtenberger und Nothaftische Lehen im Elbognerlande. Mittheilungen des Vereins für Gechichte der Deutschen in Böhmen 26, 1888, s. 266-282. Heimatskunde des politischen Bezirkes Falkenau, Falkenau 1898. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, Praha 1985. Kavka F., Západoevropský lenní institut jako nástroj vnitřní královské politiky za posledních Přemyslovců a za Jana Lucemburského. Český časopis historický 88, 1990, s. 225-251. Kašička F., Nechvátal B., Horní Poohří na počátku národních dějin. Minulostí západočeského kraje 18, Plzeň 1982, s. 253-260. Knoll V., Nothaft- základní přehled o dějinách jednoho ministeriálního rodu. Sborník Chebského muzea 1998, Cheb 1999, s. 18-27.
Korb F., Místní jména v sokolovském okrese, Karlovy Vary 1957. Kubů F., Das Kloster Waldsassen und Böhmen. Citeaux, fasc. 1-4, 1996, s. 79-87. Kubů F., Štaufská ministerialita na Chebsku, Cheb 1997. Kumpera J., Západočeský kraj A-Z, Plzeň 1989. Lallinger-Zeidler G., Auszug aus der Chronik der Volksschule in Schaben, Ilmmünster b. r. v. Lallinger-Zeidler G., Erinnerungen an unser Heimatdorf Schaben, SulzbachRosenberg 1986. Milota J., Minerální prameny na Sokolovsku.Zpravodaj Klubu přátel Okresního muzea v Sokolově 2/92, s. 29-31. Okresní archiv Sokolov. Informace, Sokolov 1979. Ottův slovník naučný 22, Praha 1904. Palacký F., Popis království českého I, Praha 1848. Pelleter M., Denkwürdigkeiten der Stadt Falkenau, Falkenau 1876, Tachau 1882. Plesl E. a d.., Pravěk Karlovarska a Sokolovska a katalog archeologických sbírek muzeí v Karlových Varech a Sokolově, Karlovy Vary 1983. Profous A., Svoboda J., Místní jména v Čechách IV, Praha 1957. Prokop V., Kapitoly z dějin Sokolovska, Sokolov 1994. Přehled vývoje správního rozdělení okresu Sokolov, Sokolov 1978. Sedláček A., Místopisný slovník historický, reprint, Praha 1998. Schaller J., Topographie des Königreichs Böhmen 2, Prag 1785.
Lávka přes řeku Ohři - postavena v roce 1958.
Schreiber R., Der elbogner Kreis und seine Enklaven nach dem Driessigjährigen Krieg, Prag 1935. Siegl K., Die Kataloge des Egerer Stadtarchivs, Eger 1900. Sommer J. G., Das Königreich Böhmen 15, Prag 1847. Soupis západočeských urbářů, Plzeň 1993. Státní oblastní archiv v Plzni. Průvodce po archivních fondech 3, Praha 1976. Stingl J., Aus dem Egerland. Vierzig Jahre nach der Vertreibung. Unser Falkenauer Heimatkreis einst und heute, Sulzbach.Rosenberg (1986). Theisinger H., Aus dem Egerland. Falkenau Stadt und Land, Buchloe 1983. Umělecké památky Čech 3, Praha 1980. Vlasák V., Dějiny Dasnic, Dasnice (1992). Vlasák V., Volby do Ústavodárného národního shromáždění v r. 1946 a Sokolovsko. Sokolovsko očima kronikářů 1986/2, s. 24-34. Berní rula 2. Popis Čech r. 1654, vyd. K. Doskočil, Praha 1953. Čáňová E., Soupis poddaných podle víry 1651, Loketsko, Praha 1993. Das elbogner Urbar der Grafen Schlick von 1525, vyd. R. Schreiber, Prag 1934. Maur E., Píšová D., Sčítání konzumentů soli v Čechách roku 1702. Historická demografie 18, 1994, s. 7-67. Monumenta Egrana, vyd. H. Gradl, Eger 1886. Spetialortsrepertorium von Böhmen, Wien 1915. Statistický lexikon obcí Republiky československé, Praha 1955. Tereziánský katastr český 2, 3, Praha 1966, 1970. Státní oblastní archiv Plzeň, sbírka matrik, tamtéž, pobočka Žlutice, indikační skica stabilního katastru Šabina 1841, fond Velkostatek Sokolov, tamtéž, pobočka Klatovy, fond Velkostatek Lázně Kynžvart. Státní okresní archiv Sokolov, fondy Jednotné zemědělské družstvo Šabina, Archiv obce Šabina, kronika obce 1931-1945. Sokolovská uhelná, a. s., Sokolov, podnikový archiv, fond Hnědouhelné doly a briketárny Sokolov, sbírka map. Národní památkový ústav, pracoviště Plzeň, spisový archiv, spis Šabina, tvrz (za laskavé poskytnutí informace děkuji PhDr. V. Ryšavému). Státní ústav památkové péče Praha, sbírka fotografií. Internet, heslo Obec Šabina 19. 8. 2002.
Děkujeme všem, kteří se finančně podíleli na vydání této publikace:
Sokolovská uhelná a.s., Sokolov PRO-TENAX s.r.o., Sokolov RE — ZA s.r.o., Sokolov RENTAX Cheb s.r.o., Cheb MORAFIS s.r.o., Kynšperk pan Jan Valtr - Hostinská činnost, Šabina pan Stanislav Novák - Zemědělská činnost, Šabina pan Imrich Német - Malířství - lakýrnictví a stavební práce, Šabina občané Šabiny - pan Basl Václav, Knespl Miroslav, Ing. Líbal Bedřich, Pešek Pavel, Škotta Václav
Cesta Pod Skalou v roce 2003.
Pramen šabinské kyselky.
Katastrální mapa obce Šabina (1874) s pozdějším vyznačením elektrického vedení (Sokolovská uhelná, a.s., podnikový archiv Sokolov)
Šabina. Příběh vesnice u řeky Ohře © 2003 Obecní úřad Šabina, tel. 352 693 449 grafická úprava, sazba, tisk: Jan Bodrov, tiskárna a grafické studio OKO, Kraslická 264, 357 03 Svatava
