Star Wars: Starý řád Jedi. Cesta Jediho. Jirí Rác

Star Wars: Starý řád Jedi

Cesta Jediho

Jirí Rác

Poděkování Rád bych poděkoval Václavu Šobrovi za to, že jsem na jeho podnět přišel s první verzí mé oblíbené postavy Jordiho Linxe, z níž vzešlo již několik drobných povídek a nyní tot dílo a také za to, že přispěl svou postavou do mého příběhu. Dále děkuji Janě Poláčové, bratrovi Jana Dufka a tvůrcům Knights of the Old Republic za postavy, které se v mém příběhu také vyskytují, ať už ve větší či menší míře. Nesmím samozřejmě opomenou poděkovat ani všem těm, kteří svými připomínkami, poznámkami, postřehy a radami napomohli tvorbě finální podoby, jmenovitě Vladimíru Lojdovi, Martinu Slavatovi, Martinu Jansovi a opět Patriku Štursovi a Janě Poláčkové. Bez nich by současný příběh nedostal takovou podobu, jakou nyní doopravdy má. Poděkovat musím i autorům, kteří mě svými díly inspirovali a od nichž si vždy cokoliv rád přečtu – Franku Herbertovi a Timothymu Zahnovi. Mé díky také patří mnohým, kteří se podílejí na tvorbě Wookiepedie, která mi často pomohla při odhalování různých podnětů, zápletek nebo historie některých postav, protože bez nich bych byl pouze poloviční. V neposlední řadě poděkuji i své rodině, blízkým přátelům a ostatním lidem okolo mě, kteří mě podporují v reálném životě a jsou mi mnohdy inspirací pro mnohé z mých postav. A nakonec poděkuji i muži, který stál za zrodem Star Wars, Georgi Lucasovi, protože nebýt něj, tak by snad ze mě mohl být i trekkie, což bych nyní nepřenesl přes srdce. A samozřejmě děkuji i Síle za to, že mě provázela během psaní této knihy.

Copyright © 2011 Jiří Rác Copyright © 2011 LucasArts ™ Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, kopírována v jakékoli formě a jakýmikoli prostředky, ať už elektronicky, mechanicky, fotograficky, zvukově či jinak, bez předchozí svolení majitele autorských práv. Vydáno jako e-book v Jirkově roku 2011. Přední obal vznikl ve spolupráci Jiřího Ráce a Patrika Štursy Odpovědnou osobou za editaci a úpravy je Jiří Rác

Galaktická Republika se pomalu vzpamatovává z krutých válek, které na ni uvalila vojska Mandalorianů a později Sithů. Ztráty pro ni byly obrovské a téměř došlo ke zničení symbolu míru a rovnováhy – ŘÁDU JEDI. Přesto se několik členů Řádu pod vedením Vypovězené před čtyřmi lety spojilo dohromady a zastavilo velkou hrozbu v podobě Sithského Triumvirátu, jenž ohrožoval křehký mír v galaxii. Přesto však nenastal čas, aby v galaxii nastal mír. Vědomi jsou si toho i představitelé Galaktické Republiky a několik málo přeživších Jedi. Aby tedy mohl znovu v galaxii zavládnout mír, tak je potřeba obnovit jeho symbol - Řád Jedi. Je nutné nalézt přeživší, sjednotit je a nechat je obnovit to, co bylo zničeno. Tento úkol však bude nadmíru složitý a to i díky tomu, že v mnoha koutech galaxie stále přežívá temnota ...

Prolog (probíhá rok 13 po bitvě o Malachor) Onderonské lesy jsou považovány za jedny z nejnebezpečnějších v celé galaxii. A není to jenom množství rozmanitých predátorů, kteří zde přežívají, nejen kvůli množství rostlin, z nichž mnohé skrývají nejnebezpečnější jedy, ale také kvůli těm, kteří se zde rozhodli přežívat. Nebo se o to alespoň pokusili – pašeráci, kteří potřebovali zmizet, nebo zde chtěli mít základnu, váleční uprchlíci, zloději, lovci odměn, prostě všichni, kteří chtěli před něčím utéci a rozhodli se riskovat natolik, že zkusí přežít zde. Pokud by žili v některé z mála vesnic, chráněných nesčetnými bezpečnostními zařízeními, tak by většina z nich přežila déle než několik dnů či týdnů. Pouze výjimeční uprchlíci, lidé s velkou vůlí, výzbrojí nebo talentem mohli přežít déle i mimo tyto bezpečné vesnice. Třeba jedinci, kteří byli schopni vnímat Sílu, vlastně nejenom ji vnímat, ale také ji používat, naslouchat jí, následovat ji. Stejně jako postava v tmavě šedé kápi, která kráčela hustým lesem. Místní vlci, chytrá dravá zvířata, která jsou ještě nebezpečnější ve smečce, se tísnili mezi stromy a pozorovali ho. On jim nevěnoval ani jediný pohled, zatímco oni z něho nemohli spustit oči a udržovali si od něj svou vzdálenost. Nejúpěnlivěji ze všech vlků postavu v kápi sledoval vůdce celé smečky. Už se spolu kdysi jednou střetli, kdy přišel skoro o celou smečku a při každém dalším pohledu na tuto postavu jej svrběla jizva na jeho čumáku. Ale nechtěl na něj zaútočit, nechtěl čelit síle tohoto lidského samce, jenom ho chtěl sledovat. Pozoroval silnějšího lovce, aby se i on sám stal silnějším a dokud bude procházet jeho lesem, tak jej nikdy nespustí z očí. Postava opustila přítmí lesa a zamířila k chatrči uprostřed vyvýšené mýtiny. Chatrči, která byla neobvyklá už svým kontroverzním vzhledem v němž skloubila prvky jednoduchosti se stopami techniky, jíž zastupoval především velký satelitní talíř a jemně hučící generátor energie. Když se postava přiblížila na vzdálenost patnácti metrů od chatrče, tak se prudce rozevřely dveře a vyřítil se z nich bíle zbarvený droid s několika modrými částmi. Původně patřil do údržbářské série T3, ale tenhle měl na první pohled několik výraznějších modifikací stejně jako celkových strukturálních zásahů. Téměř metr vysoký droid s talířovitou hlavou a čtyřmi pojízdnými končetinami vyrazil k postavě a spustil na ni sérii rozezlených trylků a písknutí. „Teethree, mně je jedno, že jsi našel zprávu o nepokojích na druhé straně galaxie. Nejsem republiková armáda, abych všechno řešil sám, navíc než tam dorazím, tak bude dávno po všem, včetně faktu, že sehnat kvalitní odvoz je poslední dobou o dost těžší,“ odpověděla postava muže, který se znova rozešel kupředu a rozpolceného droida zanechal za sebou.

Kapitola první – Návrat na světlo Frachťák pod citlivým pilotováním Paerise Kirana, muže, jenž kdysi býval Jedim a který se k tomuto poslání rozhodl nakonec také vrátit, se pomalu blížil k planetě před ním. Tedy, jeho návrat k bytí Jedim byl zprvu takový trochu nedobrovolný. Podstatné však nyní bylo, že byl znova ve službách Řádu a konal své povinnosti. A právě ty ho přivedly sem na Onderon, planetu, která se v minulosti týkala mnoha významných událostí pro galaktické dění. Byli zde mandaloriané, byla zde Vypovězená, jejíž učedníci položili základ znovuvznikajícího Řádu Jedi a stalo se zde ještě mnoho dalšího. Ale především tu byl další cíl Paerisovo cesty, jejíž prostřednictvím se on sám rozhodl přispět k obnově Řádu. „Jseš si jistý, že má být na téhle planetě ?“ vyrušil Paerise od řízení dívčí hlas, jenž patřil jednomu z jeho tří souputníků. „Podle všeho to tak vypadá, Teio,“ odpověděl devatenáctileté dívce Paeris a ubránil se nutkání podívat se na její půvabnou tvář. „To nezní zrovna přesvědčivě,“ rýpla si Teia a prohrábla si své dlouhé blonďaté vlasy, než si sedla do křesla vedle Paerise. „Informace jsme dostali od Micala z Chrámu. Tvrdil, že tu zmínku našel v zápisech mistra Kavara, které získal od Onderonské královny,“ okomentoval Paeris důvěryhodnost informace o výskytu Jediho na Onderonu a zadal do lodního počítače potvrzení o své totožnosti pro lokální ozbrojené síly. Poslední věc, o kterou by nyní stál, byly potíže s místními ozbrojenými silami. „Snad se tentokrát trefil, poslední tři hledání byla marná a jenom ztráta času. A nijak jsme nepokročili v mém výcviku,“ postěžovala si Teia a narazila na Paerisův příslib, že jí pomůže k tomu, aby se z ní také stala Jedi. Vlastně to slíbil i dalším dvěma členům posádky – twi'lekovi Avinovi Kheshovi a bothance Erlyn Var'lesh, které během svých cest našel. „Jdeme tam, kam nás vede Síla,“ povzdechnul si Paeris, začal sestupovat s lodí do atmosféry a snažil se nedat najevo, že právě proneseným slovům moc nevěřil. Chrám Jedi na Coruscantu byl nezvykle prázdný, alespoň v porovnání s tím, co si Mical pamatoval z dob, kdy jej jako youngling na Dantooine vídal z holozáznamů. Bylo až s podivem, že se ho povedlo zachovat bez závažného poškození i vzhledem k událostem, které se odehrály. V křídle, jímž právě procházel, se nikdo nevyskytoval, takže zde mohl v klidu rozmýšlet o tom, jak co nejlépe bojovat za obnovu Řádu Jedi. On, Mira, Visas Marr, Bao-Dur, Atton Rand a Brianna se stali prvními obyvateli doposud zpustlého Chrámu. To bylo již před třemi dlouhými lety, za které se podařilo nalézt devět dalších bývalých členů Řádu Jedi, kteří unikli Sithským spárům. Dva z nich nyní cestují po galaxii a hledají další ztracené Jedie, zatímco ostatní se nyní chystají cvičit první novou třídu učedníků, která bude obsahovat šestnáct různě starých jedinců různých ras. Mical se snažil potlačit svůj strach ze selhání, který ho neustále obklopoval od doby, kdy začal dělat důležitá rozhodnutí a přál si objevit nějakého bývalého mistra Jedi, který by z něj toto břímě sejmul. Nejradši by se na dlouhou dobu zavřel do Archívů a nadšeně je studoval, ale to bohužel nebylo možné. Alespoň, že jeden z cestujících Jedi si našel tři další učedníky, které učí cestě Síly. Tímto tempem by se snad Mical mohl dožít toho, že Chrámem budou kráčet desítky možná i stovky Jediů, kteří budou opět chránit Republiku. „Alespoň, že máme republikovou podporu,“ povzdechl si nahlas Mical a vybavil si admirála Cartha Onasiho, který se snažil podporovat obnovení Jediů všemi jemu dostupnými prostředky a získal navíc i značnou podporu senátu, který také přispěl svou troškou. Zhluboka se nadechl a vyrazil zpět k užívané části Chrámu, aby pokračoval ve své práci – obnově Řádu Jedi. „Říkala jsem, že to bude jenom další ztráta času,“ postěžovala si Teia, když se s Paerisem vraceli do přístavu s prázdnou. „To říkáš vždycky, ale ještě to nehodlám vzdát. Jestli se tu rozhodl ukrýt, tak si na tom

dal určitě záležet, takže je jasné, že po prolezení několika kantýn ho nenajdeme,“ zamítnul myšlenky o brzké kapitulaci Paeris a zničehonic se zastavil. „Co je ?“ zarazila se Teia a snažila se dívat směrem, kterým tušila Paerisův upřený pohled. Když si toho konečně všimla, tak se přistihla, že hledí na Královský palác. „Tam se nedostaneme ...“ povzdechla si Teia, když si domyslela, co se asi honí Paerisovi hlavou. „Jediové tu mají pozitivní odezvu, královně Talii pomohla Vypovězená a dlouho jí napomáhal mistr Kavar … prostě požádáme o audienci,“ pokrčil rameny Paeris a vyrazil přímo k Paláci. Teia zakroutila nesouhlasně hlavou a následovala ho. Když Paeris předložil požadavek oběma strážným u hlavního vchodu, tak měli co dělat, aby se mu nevysmáli přímo do obličeje. Po chvilce se služebně starší ze strážných přece jenom vzpamatoval a stoupnul si před Paerise tak, aby mu stál v cestě. „Tohle může tvrdit kdokoliv, prosím odejděte,“ pronesl rázně strážný a na tváři dával najevo, že nehodlá ustoupit. Teia pomalu zvedala svou ruku, aby se pokusila o myšlenkový trik, ale Paeris ji zastavil. „Mám pověření z Coruscantu a můžu ho klidně předložit,“ nevzdal se Paeris a rozhodl se to celé pojmout z oficiální stránky. „To nám je ale k ničemu, s tím můžete jít maximálně předložit žádost o audienci do kanceláře,“ pokrčil rameny mladší ze strážných. „Kudy se tam dostaneme ?“ zeptal se Paeris a strážní mu ukázali na frontu, která stála opodál a vedla do menšího domu, který měl žádosti o audienci ke královně na starosti stejně jako další věci, které souvisely s interakcí královského dvora s lidem Onderonu. Ve frontě bylo možné spatřit mnoho různých obyvatel města Iziz z různých společenských kast. Od prostých dělníků, kteří chtěli předložit svou stížnost či žádost o pomoc až po různé úředníky. Ve frontě nechybělo ani několik pašeráků, kteří zde uvázli, nebo mají nějaké potíže se svými doklady. Paeris si povzdechnul a vyrazil do fronty s Teiou v patách. „Proč jsme prostě nepoužili myšlenkový trik a nedostali se dovnitř ?“ zeptala se zklamaně, protože v ten moment jí to přišlo jako nejjednodušší řešení. „Byl by to podvod a navíc, nemáme kam spěchat,“ odvětil Paeris, i když při pohledu na délku fronty měl o svém rozhodnutí také jisté pochybnosti. „Bylo by to pro větší dobro ...“ snažila se objasnit svou pravdu Teia, ale Paeris zavrtěl nesouhlasně hlavou. V ten moment si vybavil, že i on býval takovýhle a v duchu se omlouval své mistryni za své dřívější chování a zároveň jí poděkoval za její trpělivost. „A jak bys to pak vysvětlila královně ? A když by se to dozvěděli ostatní, tak by to na Jedie nevrhalo příliš pozitivní světlo. Takže je sice tohle zdlouhavější a více vyčerpávající, ale my nemáme kam spěchat,“ shrnul výsledek jejich snažení Paeris. „Tak to mě můžeš naučit něco nového v Síle,“ pousmála se Teia, když na tom všem nalezla alespoň něco pozitivního. Paeris z toho však už tolik nadšený nebyl, byť poslání Jediho nikdy nebylo jednoduché a už vůbec ne, pokud musel vyučovat padawany. Brianna pevně svírala svůj modrý světelný meč a sledovala každý pohyb, každý náznak pohybu cvičného droida před sebou. Nebylo to její první cvičení proti němu, ale doposud nezvolila tak vysoké tréninkové nastavení. Musela si zvyšovat obtížnost, pokud se chtěla zlepšovat i ona sama, ale hlavně musela být lepší, aby mohla učit i ostatní žáky, jak se od ní nyní očekávalo. Cítila, jak na ní začíná dopadat tlak z blížících se událostí a bála se toho, že by mohla selhat, být špatnou učitelkou. Byl značný rozdíl mezi tím s někým bojovat a někoho učit bojovat, i když měla několik lekcí od Vypovězené, přesto jasně cítila, že to ani zdaleka nestačí. Droid se konečně pohnul kupředu a vedl svým žlutým světelným mečem úder shora na Briannino levé rameno. Zastavila jeho útok svou čepelí, ale nebyla příliš dobře připravena na to, že se na ní droid pokusí zatlačit a pak sklouznul svým mečem po jejím, až jí nakonec škrábnul stehno. Tiše zaklela a uskočila o dva kroky zpátky, aby se už musela znova krýt před dalším útokem droida, tentokráte vedeném na pravé rameno. Ukročila doleva o půl kroku a nechala droidův útok promáchnout, aby se sama pokusila

bodnout do jeho těla. Ale droid tenhle pohyb také včas předvídal a povedlo se mu Briannině úderu včas vyhnout. Navíc k tomu však droid přidal protiútok a vedl horizontální úder na levou paži. Brianna stihla ještě vložit svou čepel před droidovu a uchránila se tak dalších slabších popálenin. Dostala se však pod tlak, protože droid pokračoval ve svých útocích a nadále stupňoval svůj tlak. Zjišťovala, že s každým dalším úderem droida má větší a větší potíže – věděla moc dobře, kde je ten hlavní problém. Vždy to byla totiž ona, kdo útočil a měla značné potíže být v pozici obránce. Tohle drobné zamyšlení ji teď stálo vteřinku času v boji a droid toho dokonale využil. Rychlým úderem zprava rozhodil Briannin kryt, aby pak svou čepel zabořil do jejího pravého ramena. Brianna potlačila zajíknutí, ale svůj meč už udržet nedokázala a tréninkovou místností se ozval zvuk kovu dopadajícího na zem. Brianna se s bolestivou grimasou v obličeji svezla na kolena a instinktivně si chytla rameno levou rukou. Droid se mezitím dle svého programování stáhnul a čekal na další instrukce, ale Brianna už věděla, že dnes k dalšímu souboji nedojde. Klečíc mělce oddechovala a po přetření si popáleného místa, se vysoukala na nohy a zamířila znova k droidovi. Podívala se na jeho nastavení obtížnosti a se zklamaným povzdechem zjistila, že je teprve v půlce škály obtížnosti a ani tuhle půlku dnes nedovedla překonat. „Neporazím ani tohohle hloupého droida a mám učit boji ? Ten droid by je naučil víc,“ postěžovala si nahlas a praštila do droida rukou, jen aby k ní natočil svou mechanickou hlavu. „Uklidit na místo a vypnout,“ povzdechla si, přivolala si do ruky svůj světelný meč a vyrazila pryč z místnosti. Hodlala vyrazit do archívů, kde třeba v některých pozůstalých záznamech nalezne něco nového, co by jí mohlo pomoci se zlepšit. Zahrada Královského paláce byla neuvěřitelně prostorná, plná nejrůznějších rostlin ze všech koutů galaxie a to vše v nádherném uspořádání scenérie se spoustou vodních ploch všude okolo. Paeris seděl na okraji fontány v jejím středu a pozoroval Teiu, jak pomocí Síly levitovala s jeho a s jejím vlastním světelným mečem. Držela je zhruba ve stejné výšce, kousek od sede, a snažila se, aby ve vzduchu oba stály nehnutě. Jenomže oba meče se trochu klepaly a měly tendence vypadávat z formace, jíž si přála Teia udržet. „Moc chceš. Uklidni si mysl a soustřeď se na to, čeho chceš dosáhnout. Podstatné není, jak moc hodně toho chceš dosáhnout, ale čeho chceš dosáhnout,“ připojil k tomu Paeris slovní lekci, ale efekt jeho rady byl úplně opačný. Jeho meč se rozklepal ještě více, až nakonec vyklouznul ze sevření jeho učednice, která znaveně vydechla a zklamaně hleděla na meč ležící v travnatém porostu zahrady. „Nejde to,“ odsekla naštvaně Teia a odvrátila svůj pohled od meče na zemi, který se elegantně zvedl a zamířil k jeho pravému majiteli. Ten zakroutil hlavou a přál si být někde jinde, nebo s někým jiným. Role učitele byla něco, na co si stále nemohl zvyknout a měl vážně pochyby o tom, že si kdy zvykne. I proto hledal další Jedie, v naději, že by se mohl zbavit několika svých učedníků. Vždyť jenom Teia samotná mu dávala více než dost práce, co teprve Avin s Erlyn, kteří zůstali na lodi. „Kdyby to nešlo, tak to po tobě nechci,“ odseknul stroze Paeris a zadíval se do fontány, kde začal prstem malovat kruhy ve vodě. Kdyby alespoň nemuseli čekat tak dlouho … „Omlouvám se vám za zpoždění, ale matka si vyžádala mou přítomnost na politickém jednání, které se poněkud protáhlo,“ přerušil vzniklé ticho mezi mistrem a učednicí dívčí hlas, jenž patřil půvabné dívce v dlouhých karamelových šatech se smetanově bílým lemováním. Hlavu jí zdobil prostý, přesto elegantní účes a na své hosty se vřele usmívala. V patách jí kráčel stařík, jenž si pomáhal holí, i když se při jeho chůzi dalo postrádat typické klapání této hole. „To je v pořádku princezno. Můžeme vám být vděční i za pouhou chvilku vašeho času,“ uklonil se zdvořile Paeris, který si vybavil něco málo z hodin, které společenské výchově věnovala jeho mistryně. Teia s menším zpožděním následuje jeho příkladu, aby se jim oběma dostalo od princezmy odpovědi v podobě menšího pokrčení v kolenou a sklopení hlavy. „Byla jsem informována, že někoho hledáte a jste přesvědčeni o tom, že bychom vám já či má matka mohly pomoci,“ přešla princezna rovnou k věci a sedla si nedaleko Paerise na okraj fontány, zatímco se stařík postavil vedle ní.

„Ano princezno. Před jistým časem jste nám laskavě poskytly zápisky mistra Kavara, který napomáhal vaší matce za její vlády. Ze zápisků jsme vytušili možnost, že by se na Onderonu mohl skrývat ještě další Jedi. Údajně byl popisován jako poustevník, který zde napomáhal, když nikdo jiný nemohl přijít s odpovědí, nebo nemohl situaci vyřešit,“ vylíčil Paeris důvod, proč zažádali o audienci a nyní vyčkával na odpověď. „A vy se domníváte, že my bychom o něm mohly něco vědět ?“ zeptala se princezna a vyloudila na své tváři zvědavý výraz. „Spíše v to doufáme. Jak jistě víte, tak se snažíme obnovit Řád Jedi a každý zkušenější Jedi by byl obrovským přínosem pro naše úsilí. Proto, kdybyste věděla, byť o nepotvrzeném drbu, nebo o čemkoliv, co by nám mohlo pomoci, tak bychom to velice ocenili,“ odpověděl Paeris a naděje v jeho výrazu byla až příliš znatelná. Teia jenom tiše přihlížela, protože moc dobře věděla o Paerisově nevoli, když se mu bez předchozího svolení míchala do diplomatických rozhovorů. Alespoň takhle Paeris všechny podobné diskuze s výše postavenými osobami v galaxii nazýval. „Můžu se vás na něco zeptat ?“ odbočila princezna od tématu, ale Paeris nebyl příliš překvapen. „Jistě, cokoliv si přejete vědět, princezno,“ odvětil bez delšího váhání Paeris. „Vadí rytíři Jedi, že by někdo porušil slovo, jenž mu dal, když by mu to nijak neublížilo, ale naopak ? A ještě by to pomohlo mnohým dalším ? Víte, když jste mi připomněl mistra Kavara, tak s oblibou citoval kodex Jedi a pravidla, ale o tomhle se nikdy nezmínil,“ usmála se princezna a Paeris pojal drobné podezření. Na chvilku se zamyslel, aby si uvědomil udivení, že Teia na tuhle poznámku zatím nijak nereagovala, i když se nejspíš musela hodně přemáhat. „Za takovéto situace ne, i když bez konkrétního případu se to těžko posuzuje,“ pokusil se Paeris získat více informací, ale princezna se místo odpovědi natočila ke staříkovi. „Učiteli Forme, co si o tom myslíte vy ?“ zeptala se jej a prozradila tak, že se jedná o jejího učitele. „Okolnosti ujednání nebo slibu se mohou s časem pozměnit – tedy pokud byly dříve nepřijatelné, tak se přijatelnými mohly stát a opačně,“ odvětil stařík a Paeris se v duchu proklel, protože stařík odpověděl lépe než on. Princezna se na svého učitele usmála a otočila se zpět na Paerise. „Povím vám příběh o rytíři s bílým droidem,“ pravila princezna a Paeris letmo pohlédnul směrem k Teie. Ta se ani nesnažila zakrývat fakt, že princeznu považuje buď za psychicky narušenou nebo vyloženě hloupou. Paeris se pokusil ji věnovat káravý pohled, než se natočil zpět k princezně, aby si pozorně vyslechl příběh. „Jsou tomu dvě léta, kdy se mladá princezna, věčně neposlouchající svého učitele, neustále toužící po zábavě, vypravila se svými stejně smýšlejícími přáteli na vyjížďku lodí. Ze svého titulu věřila, že se jí nemůže ničeho stát, neb země i vody patří jejímu království. Řeka jíž pluli, však byla jiného názoru a velice brzy uchvátila kormidla lodi, jež se stala neovladatelnou a bezmocně byla unášena sílícím proudem řeky k nelítostnému konci. Nezbývalo totiž mnoho času, než dopluje k vodopádu, jenž by království přinesl mnoho smutku. Princezna, vyděšená, třásla se v kajutě lodi a doufala v zázrak, prosila řeku o odpuštění za svou aroganci a již nedoufala, že spatří svou drahou matku. Však náhle stalo se, že loď s prudkým škubnutím zastavila. Netrvalo tomu však dlouho, než se znovu vydala do pohybu – nyní se však vznášela, možná i letěla, než dosáhla bezpečně břehu. Teprve zde se princezna odvážila vyjíti na palubu v patách se svými přáteli, aby zjistila, cože se stalo. Vedle lodi stál on, usměvavý, elegantní a přátelský cizinec, jenž bystře prohlížel loď. Když spatřil princeznu, tak hbitě vyskočil na palubu její lodi, kde jí složil poklonu a ujistil se, že je v pořádku. Místo princezny, strnulé a zaskočené, promluvil jeden z jejích arogantních přátel, jenž cizince, který jako rytíř představil se, za padoucha označil a stráž na něj poslal. Rytíř však šarmem svým a spravedlností na své straně stráž odzbrojil, než moudrý učitel princeznin skutečného rytíře v něm poznal a vše vyjasnil. Rytíř poté vznešeně rozloučil se a s droidem svým bílým v neznámo vytratil se. Nespletla jsem nic, učiteli Forme ?“ odvyprávěla celý příběh princezna a otočila se na svého učitele, aby si potvrdila přesnost svého vyprávění. „Vše jste řekla správně princezno, jen jste zapomněla zmínit, že se vše odehrálo na řece

Mardia,“ pousmál se učitel Forme a Paeris se nyní usmíval mnohem chápavěji. „Děkujeme vám za vaši pomoc, princezno. Je zde nějaká možnost, jak se vám za ni odvděčit ?“ zeptal se Paeris poté, co si vše vyložil z právě odvyprávěného příběhu a věděl, kde má pokračovat ve svém hledání. Slušně se i zeptal, jestli může princezně její pomoc nějakým způsobem oplatit. Ta se zamyslela a po chvilce se na něj vřele usmála. „Kdyby jste jej opravdu nalezli, tak bych ocenila, kdybych mu ještě jednou mohla poděkovat, za to co pro mě udělal. Přeji vám hodně štěstí v jeho hledání,“ odpověděla princezna, vstala a po krátké úkloně zamířila zpět do paláce v doprovodu svého učitele. „To nám to nemohla říct rovnou ?“ podotkla Teia, která konečně mohla promluvit bez toho, aniž by riskovala potrestání za vměšování se do diplomatického rozhovoru. „Slíbili mu, že o něm nebudou mluvit a takhle ještě jakžtakž dodrželi slovo. Vlastně to bylo docela elegantní řešení. Ale teď už si přestaň stěžovat, vracíme se do lodi. Poletíme podél té řeky a budeme hledat něco, co by nám mohlo pomoct,“ uzavřel Paeris jakoukoliv možnou debatu ještě předtím, než mohla Teia něco dalšího namítnout a ta tak jenom něco zamručela a následovala jej zpět do kosmoportu k jejich lodi. V zahradě Chrámu Jedi se vedle sebe tísnilo šestnáct odlišných jedinců různých ras. Nechyběli tu samozřejmě lidé, zastoupení tu měla i rasa twi'leků, durosů a také zde byl i jeden zabrak nebo dívka pocházející z Klatooine. Všichni měli stejná světlehnědá roucha a seděli na zemi. Před nimi stál blonďatý člověk, jehož roucho bylo tmavě hnědé a miralucká žena v rudo-černém rouchu, které zakrývalo i její oči. „Zdravím vás učedníci, jsem Jedi Mical a toto je Jedi Marr. Jsme představení vaší třídy a máme na starost administrativní záležitosti, které se vás budou týkat. Oba se budeme též účastnit vaší výuky v cestách Síly, stejně jako další Jediové v tomto Chrámu,“ představil se Mical a neopomenul představit i Visas, než si vybral krátkou pauzu na nádech. „Společně vás budeme provázet základy Síly do doby, než budete posouzeni jako schopní asistence Jediům, kteří budou pomáhat Republice. Mezi vaše hlavní předměty budou patřit boj se světelným mečem, telekinetické používání Síly, ovlivňování osob pomocí Síly, léčení pomocí Síly, schopnost rozlišovat pomocí Síly a též využití Síly pro zlepšení vlastních fyzických dovedností. Budeme rozvíjet i vaše znalosti Republiky, její historie, zákonů, práv a nařízení. Dobrovolně se budete moci účastnit výuky některých vybraných jazyků, studie různých pramenů, které je potřeba rozluštit a budeme pro vás připravovat i různé přednášky na základě našich objevů. Když zvládnete všechny základní požadavky a získáte i praktické zkušenosti, tak pro vás bude připravena zkouška, díky níž se z vás budou moci stát Rytíři Jedi, ochránci míru a Republiky,“ dokončil Mical svůj projev a podíval se na Visas, protože teď přišla řada na ni. Ta neváhala příliš dlouho a natočila svou hlavou se zakrytýma očima směrem ke studentům. „Jistě máte mnoho dotazů, ale nejprve je potřeba vás zde ubytovat. Chrám je veliký a je zde velké množství pokojů, ale rozhodli jsme se, že byste měli být ubytováni po dvou, protože i schopnost soužití s jinými Jedii a vzájemná spolupráce jsou nedílnou součásti života Jediho. Nyní mě následujte a ukážu vám vaše pokoje,“ odříkala si Visas svou roli a chtěla už vyrazit, když ji Mical ještě zastavil položením ruky na její rameno. „Na vaše případné dotazy vám zodpovíme večer, kdy vám představíme všechny vaše vyučující, kteří vám nastíní i program nejbližších dnů. Ale to až na večeři, do té doby vás provázej Síla,“ doplnil Mical ještě nějaké informace, než dovolil Visas odvést studenty do jejich ubikací a také jim dát základní procházku Chrámem, aby se zde necítili ztraceni. Micala samotného hřálo u srdce, jak si poradil s právě proběhlým přivítáním, protože dle svého názoru v něm obstál dobře. Okolo chatrče stojící uprostřed vyvýšené mýtiny se začínal hojně vířit prach. Víření prachu bylo navíc doprovázeno charakteristickým hučením motorů přistávajícího frachťáku, který byl opatrně veden dolů k zemi. Neměl zde mnoho prostoru k manévrování, mýtina byla totiž poměrně malá, a navíc ze všech stran obklopená hustým lesem. Přesto se po chvilce opatrného manévrování povedlo lodi dosednout na zem a postupně povypínat všechny systémy. Když hluk z

lodi ustal, spustila se rampa, z níž začaly scházet dvě postavy dolů. Díky šikovnosti pilota se rampa spustila směrem přímo k chatrči, takže nebylo zapotřebí celou loď obcházet. „Hmm, vypadá to tu dost zapadle,“ pronesla Erlyn, bothanka nižší postavy, jež doprovázela Paerise směrem k chatrči. Při prohlížení okolí se Erlyn mírně zachvělá její běžová srst, což však při správném čtení bothanských rysů mohlo znamenat jistou míru opovržení, čehož si však Paeris nevšiml, nebo nechtěl všimnout. Paeris se po pár krocích od rampy zastavil a trochu překvapeně sledoval satelitní talíř, který značně narušoval nenápadný vzhled chatrče, i když byl omotaný lianáma a nabarven do barvy odpovídající listům stromů okolního lesa. „Rytíři Jedi taková místa milují. Až se jím jednou staneš, tak to pochopíš,“ okomentoval to poněkud sarkasticky Paeris a opatrně vykročil směrem k chatrči. Minul jednu z přistávacích vzpěr lodi a dostal se tak zpoza jejího stínu, když byl náhle nucen si kvůli prudkému slunci zaclonit výhled rukou. Erlyn kráčela rozvážně za ním a rozhlížela se okolo po čemkoliv, co by prozrazovalo, že zde skutečně sídlí Jedi. „Doufám, že ne. Takhle skončit nechci … navíc se nezdá, že by byl někdo doma. A kdo by si taky nevšiml velkého přistávajícího frachťáku ?“ povzdechla si Erlyn, která příliš nevěřila v úspěch jejich hledání a nijak se s tím neskrývala. Tohle cestování z planety na planetu a hledání ji jenom zdržovalo v jejím výcviku, byť to jejímu učiteli příliš nevadilo. „Ten, kdo tu teď není,“ pokrčil rameny Paeris a pokračoval v cestě, když měl náhle nutkání se zastavit a ohlédnout za sebe. To vnuknutí měla na svědomí Síla, ale přesto se nezabránil úskoku vzad překvapením, když spatřil muže opírajícího se o přistávací vzpěru, muže, který se tam objevil jakoby z ničeho. „Hledáte někoho ?“ promluvil vyšší muž s delšími hnědými vlasy, které měl svázané do culíku. Jeho oválné tváři dominoval hluboký pohled kaštanově hnědých očích, jež zkoumaly pohled dvou návštěvníků. Ostrý nos a středně velká ústa jenom dokreslovaly celkově příjemný vzhled tváře, jenž by mnoho dívek označilo i za přitažlivý. Muž měl na sobě tmavě hnědé kožené kalhoty, bílou košili a přes ní černou vestu, jejíž množství kapes skrývalo několik rozdílných předmětů. „Kde ses tu vzal ?“ vyprskla Erlyn, když si i ona všimla muže, jenž se trochu uraženě zachmuřil. „Přišel jsem od lesa. Zajímalo mě, kdo se s tak velkým frachťákem snaží nenápadně přistát uprostřed ničeho,“ odpověděl muž a přesměroval svůj pohled na Paerise, který zapomněl vytknout Erlyn její špatné způsoby. V tomhle si nijak nezadala s Teiou, která se však už dovedla občas ovládat lépe. Přisuzoval to faktu, že Teia na rozdíl od Erlyn nebyla bothanka, protože bothani jsou ohledně akceptování ne-bothanů poněkud xenofobní. „Promiňte, že rušíme, jenom tu někoho hledáme. Ale to už vás napadlo, jak jste řekl,“ zareagoval konečně Paeris a po dalším pohledu muže si chvilku připadal jako hlupák. „A řeknete mi koho, nebo mám zkusit hádat ?“ zeptal se muž s pozdvižením jednoho obočí a trpělivě čekal na odpověď. „Jistě, jmenuje se Linx, Jordi Linx. Podle toho, co se nám povedlo zjistit, tak se v okolí vyskytoval přinejmenším před dvěma roky,“ odpověděl Paeris na otázku muže a čekal, jak se bude jejich rozhovor vyvíjet dál. „Hmm, to jméno jsem slyšel. A před dvěma roky se tu opravdu vyskytoval,“ pokrčil stroze rameny muž a vyrazil směrem k chatrči za poněkud nechápavého pohledu Paerise a Erlyn. „A ? Co takhle říct o něm něco víc ?“ rýpla si Erlyn, která se cítila uražená mužovo jednáním a otevřeně se začala rozčilovat. „Co takhle se zeptat ?“ vrátila se jí odpověď se stejně uraženým tónem, i když Paeris vycítil, že to bylo myšleno jako popíchnutí. A dost úspěšné, protože od Erlyn se začala nejenom v Síle šířit silnější vlna hněvu. „Uklidni se Erlyn, nech mluvení radši na mně. Pane … ehm, pane, mohl byste nám o něm říci něco víc ? Je velice důležité, abychom ho co nejdříve našli,“ pokáral Paeris nejprve Erlyn a pak vyrazil za mužem k jeho chatrči, ale přesto si držel jistý odstup. Měl ohledně něho jisté neurčité podezření, ale stále si nebyl jistý, proč. „Slyšel jsem, že zachránil nějakou princeznu,“ přidal muž další strohou odpověď.

„A něco, co už nevíme ?“ neudržela se opět Erlyn, ale tentokrát ji Paeris věnoval varovný pohled, aby radši už mlčela. Erlyn potlačila syknutí a prozatím Paerisovu autoritu příliš nezpochybňovala, byť se jí do toho moc nechtělo. „Taky se o něm říká, že se tu potuluje s vlky. Víte jsou hodně nebezpeční a hlavně chytří, třeba tady slečinka by proti nim neměla šanci,“ přidal muž další informaci a Erlyn nyní neměla daleko k výbuchu. „On mě schválně uráží ! A dost, s takovýmhle páprdou se nebudu bavit, jdu do lodi !“ pronesla až zbytečně hlasitě Erlyn a rychlými kroky zmizela do lodi, zatímco Paeris s povzdechem dorazil až k chatrči, kde si muž sedl na dřevěnou lavičku a vylovil z koše ležícího vedle kus zeleniny, kterou začal okusovat. „Omlouvám se, ještě je mladá a … nevychovaná. Nevíte, kde bych mohl Jordiho Linxe najít ?“ omluvil se Paeris a po mužově gestu se trochu váhavě posadil vedle něho. „A proč ho vlastně hledáte ? Co vím, tak se mu všichni spíš snaží vyhýbat. Mají ho tak trochu za podivína,“ opáčil muž otázkou a znova si kousnul, zatímco více zkoumal frachťák, jenž mu parkoval před chatrčí. „Snažíme se obnovit něco, co bylo málem zničeno. A potřebujeme jeho pomoc,“ odpověděl trochu vyhýbavě Paeris a muž vedle něj nyní vypadal zamyšleně. „A ta bothanka, která má potíže se sebekontrolou a vychováním, toho má být taky součást ?“ zeptal se muž zvědavě. Paeris si jenom povzdechnul a vybral si pár vteřin na svou odpověď. „Už to tak vypadá a jak jste se mohl přesvědčit, tak to asi nebudí zrovna ten nejlepší dojem,“ promluvil tiše Paeris a opět pocítil tíhu, kterou na jeho bedra uložila Síla. Muž se zvednul a zamířil do chatrče, jen aby při vstupu dovnitř prohodil: „To jsme to teda dopracovali ...“. Paeris se za ním zmateně otočil a chvilku nechápavě koukal na otevřené dveře, protože muž už byl dávno vevnitř. Znova si zopakoval jeho poslední slova, protože mu na nich něco nesedělo. Opakoval je stále a stále, než si to konečně uvědomil. Když už se chystal něco říct, tak vyšel muž opět ven, ale nyní měl na sobě jiné oblečení a u pasu se mu pohupoval nádherně černostříbrně lesklý válec, ne nepodobný tomu, který měl Paeris pečlivě uschovaný u sebe. „Jsem Jordi Linx a předpokládám, že mi skončila dovolená,“ povzdechnul si Jordi a podíval se na Paerise, který si připadal jako žáček. Rytíř Jedi, nyní stojící před ním v lehce béžovém rouchu s bílým pláštěm se na něj vřele pousmál a jenom podtrhnul pocit, kterým se nyní Paeris užíral. „Paeris Kiran, hlupák,“ zkritizoval se Paeris za svou slepost, ale Jordi se jenom vesele pousmál. „Určitě jsi něco tušil, ale pořád lepší než ta bothanka. Ta má nyní mnohem horší přízvisko. No rozhodně ti tvou rozhněvanou padawanku nezávidím. Navíc v ní dřímá značný hněv, ale ne tolik jako strachu,“ pousmál se Jordi, byť ke konci zvážněl, když hodnotil Paerisovu padawanku. Hned na to se z chatrče vyřítil droid s talířovitou hlavou a nadšeně trylkoval. Jordiho opětovně objevivší úsměv se zase okamžitě vytratil a byl nahrazen unaveným výrazem. „Teethree, běž si poslušně zabalit a neruš nás při rozhovoru, huš,“ vytknul droidovi nadšení Jordi a jasným gestem rukou jej zahnal zpět. Teethree na něj něco chvilku uraženě trylkoval, než se rozhodl Jordiho přání uposlechnout. „A tos ještě nepotkal Teiu. Ta plechovka je předpokládám tvoje,“ promluvil už trochu vyrovnanějším tónem Paeris a pokynul hlavou směrem k chatrči, v níž Teethree před momentem zmizel. „Tak trochu. Ale nečekal jsem, že moji skrýš prozradí princezna, spíš jsem to tipoval na někoho z vesnice nedaleko odsud,“ prozradil Jordi jednu z otázek, jíž se v poslední době nejvíce zabýval. Paeris mu věnoval napůl překvapený, napůl nechápavý pohled. Než se mu v očích objevilo pochopení, když si vzpomněl na to, co Erlyn prozradila. „Jenom nám vyprávěla pohádku, toť vše. A taky nás požádala, abychom se tam zastavili, než odletíme na Coruscant. Tedy, pokud poletíš ?“ potvrdil Jordiho tvrzení Paeris, aby se

mu dostalo souhlasného přikývnutí. „Poslal jsem plechovku balit, takže co myslíš ?“ usmál se na něj vřele, než se s trochou nostalgického pohledu ohlédnul na svou chatrč. „Ale bude mi to tady trochu chybět. Běhání s vlky, rybaření, létání na drexlech … tady se Jedi opravdu nemůže nudit,“ pousmál se Jordi, když si vybavil některé své dřívější zážitky a Paeris na něj trochu šokovaně hleděl. „Třeba bych tu mohl zůstat místo tebe. Erlyn si tě už očividně stihla oblíbit,“ zkusil to Paeris napůl vážně a napůl humorně, aby mu odpovědí byl Jordiho pobavený smích. Sám se taky pousmál, protože utahování z jeho učedníků byla jedna z mála věcí, které ho držely ve stavu příčetnosti. „Chyběl by jí tvůj otcovský dozor. Ale teď mi pojď trochu pomoct, mám tu dost věcí, které stojí za to vzít si s sebou a dost z nich by se mohlo hodit. Doufám, že v Chrámu dostanu nějaký slušný pokoj,“ řekl Jordi, než vstal a udělal dva kroky směrem k chatrči, kde se zastavil a počkal na Paerise. „Věř mi, tam je teď místa mnohem víc, než padouchů na Nar Shaddaa,“ utrousil ještě sarkasticky Paeris, než vstal a šel pomoci Jordimu se zabalením některých věcí. Mical diskutoval s Attonem Randem, který se právě vrátil z Corellie, nad hologramem běžného frachťáku. Netvářil se příliš nadšeně v porovnání s hráčským výrazem Attona, jenž se svoje skutečné pocity a myšlenky naučil velice dobře skrývat. O mnoho lépe potom, co jej Vypovězená, stejně jako ostatní jeho kolegy zasvětila hlouběji do tajů Síly. Z právě otevřených dveřích k nim vyrazila rázným a rychlým krokem Brianna, takže se k ní oba diskutující natočili ještě předtím, než k nim mohla dorazit. Nakonec se zastavila jenom kousek před nimi. „Brianno, co se děje ?“ zeptal se Mical, zatímco si ji Atton přeměřoval zkoumavým pohledem. Oni dva si nikdy nijak výrazně do noty nepadli, ale nic proti sobě ani neměli – prostě takový ideální neutrální vztah. „Paeris Kiran nám poslal zprávu z Onderonu,“ odpověděla Brianna a věnovala svou pozornost především Micalovi, který, i když to oficiálně zatím nebylo vyřčeno, působil jako nejvýše postavený v Chrámu Jedi. „Nějaký artefakt ?“ vložil se do řeči Atton, který netušil, na rozdíl od Micala, skutečnou povahu Paerisovi cesty na Onderon. „Ne, měli tam hledat rytíře Jedi. Našel jsem o něm zmínku v zápiscích mistra Kavara,“ zakroutil nesouhlasně hlavou Mical a natočil se zpět k Brianně a gestem ji vybídnul, aby pokračovala ve své zprávě. „Děkuji,“ podotkla ostřejším tónem, čímž naznačila, že nebyla spokojena se svým přerušením, aby hned vzápětí pokračovala: „Ve zprávě se říká, že se jim povedlo rytíře najít a bez potíží se rozhodl přidat. Přiletí, ale o den později. Jsou ještě pozváni na nějaký královský banket.“ „Královský banket ?“ zarazil se Atton, který se podobných akcí nikdy nezúčastnil. „Jo, přesně tak,“ odsekla rychle Brianna a pohlédla na Micala. „Zmínil do zprávy nějaké další informace o tom Jedim ?“ zeptal se zvědavě Mical a téměř okamžitě mu Brianna přikývla. „Radši to budu citovat: 'Když jsme ho nalezli, tak psychicky odrovnal moji bothanskou padawanku, ze mě udělal hlupáka a ještě se v binary dohadoval se svým droidem. Jinak působí vyrovnaně.' Nemám tušení, co si o tom mám myslet,“ pokrčila Brianna rameny a schovala si datapad, kde tuhle konkrétní frázi ze zprávy měla zaznamenanou, do záhybů svého roucha. Atton se zatvářil překvapeně, což trochu kontrastovalo se zamyšleným výrazem vedle stojícího Micala. „Už se těším, až se s ním setkám, zní mi opravdu zajímavě. Děkuji ti za zprávu Brianno, ale teď nás prosím omluv, musím s Attonem dořešit základní pilotní lekce pro naše učedníky,“ zakončil rozhovor Mical, načež se Brianna uklonila a odešla stejně rázným a rychlým krokem, jako přišla. „Nechceš nechat ty pilotážní lekce Paerisovi ? Když už se vrací ?“ vrátil se k původnímu rozhovoru Atton, aby mu Mical okamžitě věnoval jasně zamítavý pohled.

„Attone, dva týdny jsi hledal na Corellii něco, co byl pouhý babský drb a nikdy tam nic podobného nebylo. Takže bych ocenil, kdybys taky jednou přiložil ruku k dílu,“ pronesl přísným tónem Mical, ale bylo na něm až moc dobře vidět, že to tak přísně nemyslí. Atton byl přece jenom svým způsobem i jeho přítel a jsou v tomhle společně, takže spolupráce je zde nutná. To, že oba měly dříve city k Vypovězené je nakonec do jisté míry i sblížilo a nyní byli přáteli, i proto, že je Vypovězená zanechala za sebou, oba. Místnost pro setkání s váženými hosty v Královském Paláci na Onderonu byla už na první pohled nádherná. Barevně ladila její zlatá výzdoba s rubíny temně červené barvy a dalšími krystaly a drahokamy jejichž barvy přecházely od žluté až po různé odstíny červené. Pokoj tedy působil teplým a příjemným dojmem, který podtrhávalo několik obrazů onderonské krajiny, dvě sochy Onderonských vládců a velké okno s výhledem na zahrady paláce. Jordi stál u okna a hleděl do palácových zahrad, když se otevřely dveře a dovnitř vešla čtveřice lidí. Bez delšího váhání se uctivě uklonil a počkal, než dostane pokynuto. „Jsme velice rády, že jste přijal naše pozvání,“ promluvila královna Talia, když se Jordi narovnal a oplátkou jí věnoval vřelý úsměv. „Je mi ctí vás poznat královno. Jsem rytíř Jedi Jordi Linx, i když tu první část už jste si jistě uvědomily,“ odpověděl Jordi a přelétnul pohledem na princeznu stojící po boku královny a jejího učitele, jenž stál za ní. U dveří stál ozbrojený strážce, který se na Jordiho nedíval nikterak vřele. „Ano, bylo nám to řečeno a vše potvrdil i mistr Kavar, jemuž však bylo líto, že se s vámi nemohl setkat osobně. Nebyl si jistý, kde začít hledat,“ potvrdila Jordiho slova královna a zmínila svého rádce. Jordi se zatvářil zvědavě při jménu mistra Kavara, což neušlo královnině pozornosti. „Mistr Kavar k tomu měl jiný důvod, královno. Kdyby mě opravdu chtěl najít, tak by to pro něj nebylo tak složité. Příkladem budiž rychlost s jakou mě našel rytíř Kiran,“ vysvětlil svůj výraz Jordi a při zmínění Paerise se obrátil na princeznu, která se pokusila o nevinný úsměv. „Ah, jistě to byl dobrý důvod. Chtěla jsem vám však poděkovat za záchranu mojí dcery z té řeky, udělal jste Onderonu velkou službu,“ přešla královna ke skutečnému důvodu tohoto setkání a její přítomnosti. „Plnil jsem pouze svou povinnost, výsosti. Každý Jedi by na mém místě udělal totéž,“ odvětil skromně Jordi a královna Talia si dovolila vřelý úsměv. „A za to jsem vám osobně vděčná rytíři Linxi. Teď mě ale prosím omluvte, královské povinnosti mi nedopřejí klidu,“ rozloučila se královna a uklonila se Jordimu, jenž jí úklonu opětoval. Poté odešla z místnosti i se svou stráží, i když jí musela věnovat ostrý pohled, aby strážný uposlechl. Princezna mezitím Jordiho vybídla, aby se posadil na jednu ze dvou větších pohovek a posadila se poté těsně vedle něho. Její učitel si sednul naproti a vyčkával, co se bude dít. „Jsem hrozně ráda, že vás nakonec mohu potkat znova. Také jsem vám chtěla poděkovat, ale za něco jiného,“ promluvila princezna a dívala se na Jordiho způsobem, kterým se dívají malé holčičky na svoje vysněné hrdiny z pohádek. „Opravdu ? Nejsem si vědom, že bych vykonal až tak hodně,“ pokrčil překvapeně rameny Jordi, ale úsměv na jeho tváři nezmizel. „Po našem prvním setkání mě hrozně zajímalo, kdože to vlastně jste. Myslím tím Jedie a díky pomoci mého učitele Formeho jsem se o nich dozvěděla mnoho. Víte, byl tu sice mistr Kavar, ale ten se věnoval záležitostem, které se mě tehdy netýkaly,“ přiblížila princezna svůj důvod pro setkání s Jordim. „A co zajímavého jste objevila ? Nějaké moudro, snad ?“ usmál se Jordi a všiml si úsměvu, který se objevil na tváři učitele Formeho. „Mnoho rad do života, který jsem do té doby vedla zhýralým způsobem. Můj vztah s učitelem Formem se také výrazně zlepšil, protože jsem se náš vztah rozhodla pojmout více jako mají mistři Jedi se svými padawany. Chci vám tak poděkovat za to, že jsem nyní lepší osobou,“ naklonila se princezna blíže a věnovala Jordimu letmý polibek na tvář.

„Bylo mi ctí, ale hlavní zásluhu na tom máte vy sama, protože vy jste se chtěla změnit, princezno Nallie. To, že jsem vás k tomu motivoval svým činem, mě opravdu těší, ale většinu práce jste odvedla vy,“ promluvil skromně Jordi a nijak nereagoval na předchozí polibek. „Jste skromný mistře Linxi, ale někdy je potřeba děkovat právě za tenhle hlavní motiv,“ vmísil se poprvé do konverzace učitel Forme. „Jsem rytíř, učiteli Forme. Titul mistra mi doposud nenáleží, ale již brzy budu cvičit vlastního padawana, takže se to nejspíše změní. A před princeznou čeká ještě mnoho další práce, i když zatím kráčí po dobré cestě. Jsem přesvědčen, že z ní bude jednou výtečná královna,“ opravil Jordi učitele Formeho na svůj správný dosažený titul. „Rytíři Linxi, než odletíte, mohla bych mít jednu prosbu ?“ zamrkala princezna svýma zelenýma očima a snažila se působit roztomile. „Samozřejmě, pokud to bude v mé moci a v souladu s pravidly, která dodržuju,“ pokynul souhlasně Jordi a princeznin úsměv se rozzářil radostí. „Hrozně ráda bych vás chtěla vidět v boji se světelným mečem ! A když byste mi pověděl nějakou vaší příhodu, tak vám budu neskonale vděčná,“ vyhrkla nedočkavě princezna a Jordi si uvědomil, že i přes jejích devatenáct let si stále udržuje některé své dětské vlastnosti. Mile se usmál a stoupnul si, aby dokráčel k oknu. „Bude mi ctí, ale bude lepší, když ukázku předvedeme v zahradě. Tady by můj soupeř mohl i něco rozbít,“ usmíval se Jordi, aby v ten moment byla už princezna na nohou, doslova si jej zahákovala do svého rámě a vedla jej do zahrad v patách s učitelem Formem. Společenská místnost frachťáku Poctivej Špinavec, který patřil Paerisovi Kiranovi, rytíři Jedi, se nyní stal útočištěm trojice učedníků právě zmíněného majitele. Všichni byli horlivě zabráni do diskuze o jejich nejnovějším objevu – kterým byl nový přírůstek do jejich posádky, byť nejspíše jenom dočasný, protože na Coruscantu je opět opustí. „Je arogantní, vytahuje se, flirtoval s tou princezničkou a ještě nemá rád bothany. Měli jsme ho nechat v té džungli na té zapadlé planetě,“ sykla uraženě Erlyn, která si Jordiho nikterak neoblíbila a to především na základě jejího prvního dojmu. Zlost z ní byla cítit i teď, ale její kolegové učedníci na to byli buď zvyklí, nebo to nevnímali. „Je to Jedi, proto tě tam potopil. Mě spíš zaujala jeho technika boje s mečem, byla agresivní přesto elegantní. Paeris měl co dělat, aby se vůbec ubránil, natož aby provedl nějaký protiútok,“ promluvil mnohem objektivněji Avin, twi'lek s tmavě fialovou barvou kůže, který si vybavil cvičný boj Jordiho s Paerisem v zahradách Královského Paláce. „A viděli jste barvu jeho meče ? Nevěděla jsem, že můžou být i stříbrné meče. Myslela jsem, že jsou jenom modré, zelené, žluté a červené. Vlastně ještě fialové,“ připojila se do hovoru Teia. „To vám připadá opravdu tak super ? Ta princeznička mu zobala z ruky, vsadím se, že s ní něco měl,“ rýpala Erlyn dál do Jordiho, který byl v současné chvíli s Paerisem v pilotní kabině a vedli spolu Jediské řeči. Alespoň takhle jejich rozhovor označila trojice učedníků, kteří se o nově objeveném Jedi rozhodli drbat. „No, vypadalo to, že mají k sobě blízko. Myslíte, že by spolu opravdu něco mohli mít ?“ zarazila se nad myšlenkou své kamarádky Teia. „Blízko ? Byla na něj pověšená, jako by byl nějaký talisman pro štěstí,“ pokračovala ve svém ostrém rýpání Erlyn a nijak se netajila tím, že Jordiho nemá v oblibě. „Hmm, předtím byl na jejich dvoře mistr Kavar, myslíš, že měl taky něco s královnou Talií ?“ nadhodila Teia, která se chytla diskuze se svou kamarádkou a nechala se unést ženskými drby, takže si ani nevšimla stále více otráveného výrazu Avina. „Myslíš, že princezna byla Kavarova dcerka a Jordiho jí dohodil Kavar ? Určitě takhle chtěli ovládnout Onderon !“ pokračovala v dalším vymýšlení konspirací Erlyn. „To jsou takové blbosti ! To snad nemyslíte vážně ? Jediové po moci netouží, což byste mohly vědět, kdybyste Paerise alespoň trochu poslouchaly, když vás vyučuje. Jediné co vás zajímá je to, jak bojovat se světelným mečem a pomocí myšlenkových triků dělat bordel,“ zvednul se

naštvaně Avin a zamířil k východu, než ho Teia zastavila zachycením za rukáv. „Vždyť jsme to tak přece nemyslely Avine, byly to jenom hloupé řeči,“ snažila se svého kamaráda ukonejšit Teia, i když výraz Erlyn napovídal o opačné povaze jejich diskuze. „Vždyť se to ani nedá poslouchat. Uvědomte si, že na nás bude jednou stát pořádek a mír v galaxii, a pokud by se měl řídit tímhle přístupem, který jste tu právě předvedly, tak se radši dám na opačnou stranu,“ zavrtěl hlavou nesouhlasně Avin a odešel z místnosti pod zachmuřeným pohledem Teiy. „Já to myslela vážně, a zajímalo by mě, co ho zase tak žere. Jakmile se začne někde spekulovat o drbech, tak ho to okamžitě nakrkne,“ postěžovala si Erlyn tentokráte i na svého kamaráda. Teia jí věnovala ostrý pohled, aby se posléze posmutněle podívala do chodby v níž zmizel Avin. „Každý máme něco. A ty by ses taky mohla dát dohromady – ten Jedi ti dal pořádnou lekci o slušném chování a ani při tom nehnul brvou. Vlastně bych to chtěla vidět na vlastní oči, i když se na Onderon vracet nebudeme. Třeba by tě tam opravdu sežrali ti vlci, co se o nich zmínil,“ obrátila kartu Teia a rychle se vypařila z místnosti, aby nemusela poslouchat následnou spršku bothanských nadávek o diskriminaci, blbosti a aroganci lidského plémě. Atton Rand vypadal rozzlobeně už na první pohled, ale čím blíž by k němu někdo stál, tím více by chtěl od něj. S dvěma čerstvými studenty Chrámu Jedi stál před frachťákem, v jinak úplně opuštěném hangáru, a koukal na špičku frachťáku, která byla velice znatelně pochroumaná. Že si svůj díl poškození utrpěl i jeden ze sloupů v hangáru, to už jej tolik nezajímalo, jako škoda na samotném frachťáku. Neutrální pozorovatel by si v tu chvíli nedovedl říci, zda je Atton na světlé nebo na temné straně Síly. Dva učedníci stojící dobrý metr za ním, rozhodně měli jasno a klonili se spíše k temné variantě, už díky jejich jasně viditelným obranným postojům. „Moje loď...“ nadechnul se zhluboka Atton a snažil se zrakem určit hloubku poškození. Nebylo to však nic malého, což bylo znát již na první pohled. „Moje oblíbená loď, proč jste mi to udělali ?“ lamentoval nešťastně Atton a znova změnil pozici, aby se na poškozenou část lodě podíval z jiného úhlu. Nijak to však nezmenšilo dopad poškození lodi a jeho agresivní nálada jej neopouštěla. „Uvědomujete si, kolik práce jsem té lodi věnoval ? Kolik jsem obětoval svého času, aby vypadala tak, jak vypadala před tím, než jste z ní udělali … tohle !“ otočil se prudce k nim a div, že mu nesršely blesky z očí. Oba učedníci se strachem v očích ustoupili o dva kroky nazpět. „My jsme … my jsme … nechtěli ...“ omlouval se kajícně lidský učedník a neměl málo k tomu, aby si před Attonem kleknul na kolena a začal ho odprošovat. „Samozřejmě, že jste nechtěli, nikdy nikdo nechce ! To opravíte, vyklepete každičký plíšek do jeho původního tvaru a nepustím vás odsud, než s tím skončíte !“ přešel k výčtu trestů, které se chystal oběma učedníkům udělit. Ti se na sebe vzájemně podívali s trochou naděje, že tenhle problém dle všeho přežijí. „A-ano mistře Rande, opravíme to,“ dostal ze sebe druhý z učedníků, který druhově spadal mezi durose. „O tom ani nepochybujte ! A až skončíte, tak si to prohlédnu šroubek po šroubku ! Že jsem vás k tomu pilotování vůbec pouštěl ...“ zahrozil výhružně Atton, aby si pak povzdechnul a sklopil zdrceně hlavu. Hangár se na chvíli ponořil do hrobového ticha, jak nikdo nic neříkal. Zničehonic se Atton opět prudce otočil k oběma viníkům. „Na co tu ještě čekáte ! Teď zmizte, zítra si vás vyzvednu a začneme s opravou,“ promluvil k nim už mnohem klidněji a oba učedníci se krátce uklonili a prakticky z hangáru odběhli, zatímco Atton tam zůstal sám před poškozenou lodí. Chvilku ještě držel hněvivou až zdrcenou tvář, než si byl opravdu jistý, že se ani jeden z nich nevrátí, stejně jako nepřijde nikdo další. Potom se na celé kolo začal pobaveně smát, div že si z toho nesedl na zem. To trvalo celých pět minut, než se trochu vzpamatoval, dorazil k lodi a poplácal ji po boku. „Tohle by mi mělo zařídit trochu respektu. Promiň mi to Postupko, ale tvé poškození posloužilo vyššímu účelu,“ omluvil se Atton lodi a začal si pohazovat se součástkou z ovládání lodi,

která prakticky zajistila onen náraz. Náraz, který byl plánovaný od samotného začátku, náraz, jenž mu měl mezi studenty zajistit poslušnost pro jeho nadcházející lekce a hlavně mu všechno do budoucna zjednodušit. Mical se rozhodl, že pro setkání s novým členem obnovujícího se Řádu Jedi bude nejvhodnější místnost bývalé Nejvyšší Rady. Sezval sem všechny přítomné Jedie na Coruscantu, vyjma nových učedníků, kteří měli pro tuto chvíli naplánováno samostudium v archívu. Všichni tu již stáli v polooblouku před sedačkami, které kdysi sloužily Nejvyšší Radě a čekali, až sem z hangáru dorazí nový přírůstek, jehož měl přivést Paeris Kiran. „Myslím si, že tohle je moc přehnaný. Je to snad kancléř, nebo tak někdo ?“ namítnul Atton, ale Micalův ostrý pohled ho umlčel před další poznámkou, kterou si nepřál slyšet. Ostatní jenom tiše čekali, i když Mira se také netvářila nejnadšeněji. Trvalo to naštěstí už jenom chvilku, než se otevřely dveře a v nich se objevil Paeris s mužem v bílém rouchu a dvojicí světelných mečů visících u pravého boku. Zatímco Paeris se zastavil u dveří a stoupnul si bokem, tak muž dokráčel do středu půlkruhu a hluboce se uklonil. „Jsem rytíř Jedi Jordi Linx, je mi ctí vás poznat,“ představil se všem Jordi s vážnou tváří, aby se mu dostalo úklony i od ostatních. „Vítáme tě mezi námi Jordi, já jsem Mical, vrchní archivář. Po mém pravém boku je Atton Rand, Visas Marr a Bao-Dur. Nalevo můžeš poznat Miru, Briannu a Estemeho Hasche. Jsem rádi, že jsi našel cestu zpět do Řádu Jedi,“ představil všechny přítomné Mical a Jordi si je krátce prohlédl pohledem, až na Briannu, kterou si prohlédl o něco důkladněji. Když si uvědomil, že se jedná o příslušnici echani, tak se mu vybavilo několik vzpomínek na minulost. „Předpokládám správně, že jste současná Nejvyšší Rada ?“ zeptal se Jordi, jenž se během své cesty na Coruscant s Paerisem o uspořádání současného Řádu nebavil. Společně spíše řešili Paerisovo schopnosti a poznámky k jeho učedníkům, dle Jordiho slov padawanům, a přístupu, jaký zvolit k jejich výcviku. Včetně rad, který by mohl aplikovat při výcviku bothanky, která měla očividně silný vnitřní problém. „Eh, ne, žádnou Radu jsme doposud nezaložili,“ odvětil Jordimu Mical trochu nejistým tónem. Ten významně povytáhl obočí a rozhlédnul se po místnosti. „Proč jsme se potom sešli zde ? Tato místnost sloužila pro účely Rady, nejsem si vědom dalšího využití,“ vyjádřil Jordi své pochybnosti o volbě místa k jeho přivítání. „Já říkal, že to je špatný nápad,“ utrousil Atton a dal tím najevo, že s výběrem místa neměl nic společného. „Shledal jsem to jako důstojné místo pro přivítání vracejícího se Jediho,“ pokusil se Mical vysvětlit své pohnutky k výběru místa setkání. „Pro vítání hostů, či nově příchozích tu jsou jiné místnosti. Myslím, že příště by bylo lepší využít je. A taky je trochu zbytečné, aby se shromažďovali všichni přítomní Jediové, celé to potom působí až moc triumfálně, což rozhodně není. No, alespoň jste všichni rytíři Jedi, že ?“ vytknul Jordi Micalovi volbu místa přivítání a zaměřil se na hodnost okolo stojících Jedi. Jejich nejisté výrazy jej však donutili se zamyslet na tím, co právě pronesl. „No, dle měřítek starého Řádu jsou rytíři pouze dva, mimo jiné i zde přítomný Paeris,“ odpověděl opět nejistým tónem Mical, ale hned dodal: „My ostatní používáme pouze titul Jedi, Esteme měl padawanský výcvik po 4 roky, zbytek z nás měl výcvik pod dohledem Vypovězené, která bohužel opustila známý vesmír.“ Jordi se zhluboka nadechnul a znova se na všechny podíval. Visas Marr se tvářila poměrně klidně, Atton Rand otráveně jakoby chtěl říct 'Co jsi čekal ?', dále pak provinilý Mical, zamyšlený Bao-Dur, unavená Mira, nejistá Brianna a zvědavý Esteme. Jordimu mělo být už na první pohled jasné, že jim chybí notná část výcviku Rytíře Jedi. Znova se zhluboka nadechnul a zauvažoval, zda-li by nebylo lepší se vrátit zpátky na Onderon a radši nedělat ochranku princezně Nallii, ale tuto myšlenku radši zavrhnul. Vzpomněl si na svůj rozhovor s duchem svého mistra a uvědomil si, že vlastně ani nečekal, že to celé bude nějak jednoduché. Jednu věc všem přítomným rozhodně upřít nemohl – chtěli obnovit Řád Jedi a chtěli vrátit Jedie zpět na scénu galaxie.

„Hmm, takže nás ještě čeká opravdu mnoho práce. Doufám, že jste nezačali ještě někoho cvičit. Bylo by moudřejší se nejprve ujistit ve vlastních schopnostech a až potéje vyučovat dál,“ zkonstatoval Jordi klidným hlasem a s vyrovnaným výrazem ve tváři, ale odpovědí mu opět byla nejistota ve tvářích ostatních. „Nedávno jsme otevřeli první třídu … šestnáct studentů pokročilého věku,“ odvětil nejistě Mical a znovu očekával neúprosnou kritiku za to, že tím skočili do hodně neznámých vod. Totéž očekávali i ostatní přítomní, protože tomu vše z dosavadního průběhu nasvědčovalo. Jordi se však jenom zamyslel a chvilku bude všude ticho. „Chápu to dobře, že je učíte všichni společně a nejsou tedy přiřazeni jako padawani ?“ zeptal se Jordi, který si poskládal informace dohromady a rozvažoval, jak dále. „Ano, vybrali jsme nejlepší vlastnosti každého z nás a dle toho jsme si rozdělili výuku, třeba Atton je učí pilotovat, Brianna boji, Mira ...“ začal Mical vyjmenovávat jednotlivé obory, které první třídu začali učit, než ho zastavilo Jordiho gesto. „Stačilo odpovědět ano. Dobře, nechme to takhle být. Nyní bych se rád ubytoval a potom si promluvíme o koncepci, kterou jsi tady chtěl nastolit, protože jsi se očividně ujmul lídčí role. Nepochybuji, že si rád vyslechneš můj názor a případné rady. Ale jedním jsem si jistý, už nyní – budeme muset nalézt další Jedi, takže pokud máš další vodítka, tak se Paeris určitě rád vydá znova na cestu. Ale teď mě prosím omluvte, jdu si nalézt pokoj,“ uklonil se na závěr Jordi a vyšel z místnosti následovaný Paerisem, který se po opuštění místnosti vesele usmíval. Vlastně se bavil po celou dobu diskuze a měl upřímnou radost z toho, jak Jordi s Micalem a ostatními jednal. „Díky, aspoň tu nebudu muset dlouho trčet,“ poděkoval Jordimu, když kráčeli po schodech dolů. „Stejnak potřebuješ víc praktických zkušeností jako učitel a teď budeš opravdu mnohem platnější mimo Chrám při hledání dalších Jedi. Já se tu pokusím vše trochu ustálit a objasnit, než se taky vydám hledat – každý jednotlivý Jedi pro nás totiž bude velkým přínosem,“ odpověděl mu vážně Jordi a Paeris si uvědomil, že nalezení tohoto Jediho na Onderonu bylo opravdu důležité. „Uvědomuješ si, že bys takhle mohl sklouznout do pozice vůdce obnovy ? Kdybys něco řekl před nima všema, tak by ti to s radostí odkývali a to včetně Micala,“ zkonstatoval Paeris Jordiho řečnickou a zkušenostní nadvládu, kterou před chvílí demonstroval při jednání v místnosti Rady. „Je mi to jasné, ale oficiálně to nepřijmu a budu je do toho strkat taky. Bude to pro ně tvrdá škola, ale když to ustojí, tak se alespoň rychle něco naučí a budou v tom chodit lépe. Ale teď se musí hlavně dát pozor na to, aby se nepokazil výcvik těch nováčků. Sám dobře víš, že výcvik Rytíře Jedi je neuvěřitelně delikátní záležitost – ať už kvůli ovládání Síly nebo vytváření osobnosti,“ potvrdil Jordi k Paerisově tvrzení a zároveň naznačil, nač se tu chce soustředit nejdříve. Paeris souhlasně přikývnul a na chvilku se zastavil. „Proto jsem si taky svoje tři padawany přivlastnil a držel je dál od Micala. Nebyl jsem si jistý, jestli by to pro ně dopadlo dobře,“ prozradil Paeris důvod, proč si vzal hned tři padawany a ještě k tomu na cesty. Jordi se chápavě usmál, ale zároveň z jeho úsměvu čišela naděje. „Ale sám sebou si taky tolik jistý nejsi, že ?“ podotknul Jordi a znova vykročil, aby Paerisovi nezbylo, než s ním srovnat krok. „Jo, ale mám snad na vybranou ?“ dodal Paeris, ale protože byl ještě o nějaký ten krok pozadu, tak si nemohl povšimnout Jordiho pobaveného úsměvu. Jordi si vybaloval své věci, keré mu sem před chvíli pomohl nanosit Paeris. Jeho nový pokoj, který si vybral, ležel v křídle, jenž bylo doposud opuštěno. Neudělal to proto, aby se vyhnul kontaktu s ostatními, ale protože blízko tohoto pokoje byly tréninkové prostory, stejně jako rozsáhlá zahrada, jíž měl Jordi v plánu často navštěvovat. Jeho pokoj se vlastně skládal z dvou místností – ta první byla určená čistě pro spaní a obsahovala tradiční postel, skříň na oblečení a různé předměty a stolek. Tato místnost měla jedno okno, které bylo nasměrováno na severní stranu planety. Vedle umístěná pracovna měla celou stěnu směřující ven z Chrámu prosklenou a obsahovala pracovní stůl se zabudovaným počítačovým terminálem, holoprojektor a nechyběla tu i pohovka, kde si Jordi

mohl případně odpočinout. Počítačový terminál měl i zástrčku pro droidy, kterou nyní okupoval vesele švitořící Teethree. Jordi už věděl, jak zhruba si pokoj ještě dozdobí, pouze zvažoval, zda-li si nemá také pořídit stůl pro práci se světelnými meči, nebo se pouze spokojí s dílnou, která také nebyla příliš daleko. Zrovna si vyndával svou sbírku krystalů a pečlivě je pokládal na pracovní stůl, když se ozval zvukový signál oznamující příchozího. Jordi odložil fialový krystal a klidným krokem došel ke dveřím, aby je otevřel. Stál za nimi Mical a vypadal trochu nejistě, ale Jordi se jenom pousmál a vybídl jej ke vstupu. „Usaď se na pohovku, právě si vybaluju věci,“ poznamenal Jordi a vrátil se zpět ke stolu a vybalování své sbírky krystalů. Mical se krátce porozohlédnul po pokoji, který si Jordi vybral, aby se poté posadil na pohovku a pozorně sledoval, jak Jordi obezřetně přendával krystaly na stůl. „Máš hezkou sbírku,“ poznamenal Mical s údivem, když si uvědomil, že on má pouhé tři krystaly ve svém světelném meči. Všechny měl z doby, kdy s Vypovězenou cestovali galaxií ve snaze zastavit Sithský triumvirát. „Taky ji kompletuju docela dlouho. A nikdy nevíš, kdy se ti může kdejaký krystal hodit. Jen si vem, že každá forma boje s mečem vyžaduje jiné předpoklady. Vhodná volba krystalů ti v tomhle může více než pomoci. Některé zlepšují soustředění, jiné upravují vlastnosti čepele. Ale to už určitě víš. Takže, proč jsi mě vyhledal ?“ odpověděl Jordi, zatímco si zrovna prohlížel krystal odrůdy Opila. „No, chtěl jsem si promluvit o tom, jak naše snahy a vlastně nás samotné vidíš ty,“ pronesl trochu nervózně Mical, který stále netušil, co má od Jordiho očekávat. Ten odložil Opilu a s úsměvem se na něj podíval. „No, myslel jsem, že to budou chtít slyšet všichni najednou. Ale zatím vás ještě hodnotit nehodlám, potřebuju vás nejprve trochu poznat,“ vyhnul se Jordi diplomaticky odpovědi a rozhlížel se po pracovně, kam přesně by mohl krystaly umístit. V ten moment dospěl k rozhodnutí, že potřebuje další stolek, nejlépe s proskleným vrškem. „To zní logicky a jsem rád, že nedáváš na první dojem,“ poznamenal nejistě Mical a Jordi mu věnoval zkoumavý pohled. „Dobře, přejdu rovnou k věci. Nehodlám se ujmout vůdčí pozice jen proto, že mám z vás nejvíce zkušeností nebo jsem nejstarší. Ano, provedu hodnocení, ale to proto, že obnova Řádu není nic jednoduchého. Ale pokud nebudete souhlasit, tak se samozřejmě podvolím. Tohle jsi chtěl slyšet ?“ pronesl pevným a rozhodným tónem Jordi a neušlo mu, že Micala zaskočil. Nedalo se popřít, že našel zakopaného Sitha v tom, co zhruba Micala trápilo, byť vycítil, že to stále není úplně přesné. „Ne tak docela. Doufal jsem, že by ses jako nejzkušenější mohl nějak ujmout vedoucí role. Přece jen jsi mohl slyšet, kolik z nás doopravdy nějaký výcvik podstoupilo. Ano, Vypovězená nás naučila hodně, ale … nevěřím, že by to stačilo. Jenže někdo musí začít s obnovou a navíc... než odletěla, tak nás tím nepřímo pověřila,“ objasnil Mical celou situaci včetně svého stanoviska. Jordi přestal s vybalováním a přemístil se před stůl, o nějž se opřel. Nemusel být Jedim, aby rozpoznal, že Mical a Vypovězená si byli blízcí, minimálně z Micalovy strany. „Máš pravdu, někde je potřeba začít. A udělám, co budu moct. Jenom počítej, že nepřijmu pozici vůdce. Při svém hodnocení a navrhování budu nekompromisní, dotěrný a přísný. Začnu hned zítra a to postupně osobním setkáním se všemi přítomnými Jedii, stejně jako navštívením hodin, kdy budete vyučovat naše nováčky. Ale řekni mi ještě něco k tomu výcviku s Vypovězenou. Co všechno vás učila ?“ vyložil Jordi přímo své rozhodnutí a nepřímo tak i přijal jistou zodpovědnost za dozor nad aktivitou ostatních v nejbližší době, byť odmítl roli vůdce. Nepochyboval, že o tom všem bude Mical informovat ostatní. Nyní se však zaměřil na konkrétnější otázku základů, kterými většina přítomných disponuje. „Protože jsme byli především v akci, tak vše, co s tím souviselo – boj s mečem, používání Síly, léčivé účinky, podpůrné. Jak jsi správně vnímat a tak, jen to vše trvalo pouhých pár měsíců,“ odpověděl Mical na konkrétní otázku a Jordi mu oplatil trochu zaskočeným výrazem. „To je vše ? S tímhle se snažíte obnovit Řád, když máte všichni pár měsíců výcviku v

používání Síly ?“ otázal se Jordi s výrazně povytaženým obočím. „Někteří mají ještě další výcvik. Brianna měla základy boje s mečem pod dozorem Atris, Visas Sílu vnímá už od malička a mnoho se naučila pod Nihilovo službou. A já … počkat, ty si na mě nepamatuješ ?“ zakroutil hlavou Mical a vysvětlil, že dost přítomných už různé základy má. „Na tebe ? Odkud ?“ podivil se Jordi nad Micalovo otázkou. „Z Dantooine. Býval jsem tam younglingem, než Vypovězená odešla do boje s mandaloriany a já místo, abych se stal padawanem, jsem přešel do Republikových služeb. Po pádu Řádu jsem mimojiné studoval vše s ním spjaté a snažil se ho udržet naživu. Vím, že jsem tě v Enklávě párkrát potkal,“ vysvětlil Mical, odkud by se mohli znát, a zároveň prozradil něco ze své minulosti. Jordi se vážně zamyslel, jak si s pomocí Síly začal třídit vzpomínky, než se nakonec pousmál. „Máš pravdu. Vůbec jsem si to neuvědomil. Vybavuju si, že jsem tě tam několikrát zahlédl, ale netušil jsem, kdo jsi. O to lépe, že máš alespoň ten hlavní základ. Zároveň tě to však staví do složitější situace,“ pousmál se Jordi, když si Micalovu tvář nakonec přeci jen vybavil. „Jak to myslíš ?“ zeptal se nechápavě Mical. „O to přísněji tě budu pozorovat a hodnotit, samozřejmě. Protože ty bys mnoho věcí měl umět, zatímco ostatní se je neučili. Ale teď mi pojď pomoct nalézt nějaký vhodný stůl pro moje krystaly, jsi tu přece jen déle než já, tak už jistě tušíš, kde co přesně je,“ prozradil Jordi, jak to s onou větší obtížností zamýšlel a vyrazil směrem ke dveřím. Mical jenom suše polknul, protože měl pocit, že jeho hodnocení právě začalo. U jednoho stolu jídelny Chrámu Jedi nyní seděla čtveřice jedinců a nevázaně se spolu bavila. Přesněji dvojice žen – Mira a Visas Marr, přihlížela vzájemnému pazaakovému duelu mezi Attonem Randem a novým obyvatelem Chrámu Jedi, Jordim Linxem. Dosavadní vývoj byl dost vyrovnaný a to i přes Attonovo známé schopnosti v karetních hrách, jimiž proslul především při hře s vyššími představenými republikové armády. Jenže zde se po několika jeho počátečních vítězstvích průběh her značně srovnal. „Určitě používáš Sílu, že ?“ neodpustil si Atton poznámku, když se zdálo, že i následující partie pro něj nebude mít vítězného konce. Jordi se jenom nevinně pousmál a následující kartou potvrdil jeho domněnku. Byl opět o jeden bod blíže hodnotě 20, o níž se v pazaaku usiluje skládáním kladných i záporných karet. „Jsi Jedi, tak bys to měl poznat, ne ?“ rýpnul si také Jordi a začal míchat karty, aby je znova rozdal a mohli pokračovat v další partii. Poté samozřejmě přihodil počáteční sázku, na níž se již předtím dohodli. „Ty jsi lepší, dovedeš to líp skrýt,“ opáčil Atton a podíval se na Miru s Visas, které však jenom mlčky přihlížely. Otočil si první kartu a okamžitě začal uvažovat o své taktice. „Ze začátku jsi bluffoval líp,“ podotknul jakoby bez zájmu Jordi a přinutil tak Attona vzhlédnout od svých karet. Attonův pohled se setkal se sebevědomým úsměvem protivníka a jenom s vypětím sil potlačil mírný nárůst nervozity, s čímž obvykle při pazaaku neměl problém. „Myšlenkový trik ?“ poznamenala Mira k Visas, jako by je oba muži nemohli slyšet, ale Visas zakroutila nesouhlasně hlavou. „Na Attona by to nešlo tak lehce, navíc ho nemá zapotřebí. Ne když má v ruce karty pro vyložení čistého pazaaku,“ odpověděla nezaujatě Visas a Atton jí věnoval zaražený pohled. Visas se nijak nepozastavovala nad tím, že prozradila hodnoty karet, které měl Jordi ještě v ruce, tedy ve svém herním balíčku. Právě z toho herního balíčku mohl dorovnávat karty na stole, aby získal požadované číslo, nebo korigoval přesažení této hranice. „Dobře, mícháme znova. Visas, již potřetí tě žádám, abys konkrétní hodnoty karet, jak je vnímáš pomocí svého Zraku, podržela v tajnosti. Teď se kvůli tobě zdrželo Attonovo rozebrání na kredit o další hru, obzvlášť, když mi vyšly karty,“ postěžoval si Jordi, složil karty a šoupl je směrem k Attonovi, který měl zamíchat na další hru. Jordi a Atton se rozhodli hrát druh pazaaku, kdy si korigovací karty náhodně rozdali z vedlejšího balíčku, čímž je měli pokaždé jiné. Atton se nyní na

chvilku zamyslel, než jako sázku posunul všechny své zbývající kredity. Jordi si je pohledem zkontroloval a oddělil patřičnou část ze své strany, aby mu jich ještě pár zbylo. „Tak rozdávej, chtěl jsem se dneska ještě podívat na opačnou stranu Chrámu, než používáme,“ pobídnul Jordi Attona k tomu, aby se s kartami dlouho nezdržoval. Atton je profesionálním způsobem vzal do ruky a chvilku je míchal, než je rozdal. Oba hráči už měli připravenou čtveřici karet, které používali pro vlastní manipulaci mezi jednotlivými koly. Atton se natáhnul po balíčku a položil líznutou kartu hodnotou vzhůru – 7. Jordi jej následoval a připsal si pětku. Atton následoval a získal čtyřku, takže měl nyní dohromady jedenáct. Jordi s klidnou rukou vytáhnul osmičku a jeho celkový součet byl nyní třináct. V téhle fázi hry už byl nyní čas na taktizování, ale žádný z hráčů nehodlal zatím použít žádnou ze šetřených karet. Atton se natáhnul po další kartě a na stole se objevila šestka – tedy dohromady sedmnáct. Na chvíli se zamyslel, jestli má zariskovat, ale nakonec po žádné ze svých karet z balíčku nesáhnul. Jordi si také líznul kartu a položil ji na stůl, aby odhalil pětku a dostal se na hodnotu osmnácti. V běžném tříkolovém pazaaku by nejspíše uzavřel své kolo, ale tentokráte neudělal nic, ani nepřiložil vlastní kartu, ani kolo neuzavřel. Atton k němu vrhnul zamyšlený pohled, než se natáhnul pro svou bodovou hodnotu. Čtyřka z jeho sedmnáctky udělala dvacet-jedna. Atton bez váhání vytáhnul kartu ze svého balíčku s hodnotou mínus dva a uzavřel své kolo na devatenácti, čímž se pozornost přesměrovala k Jordimu. Ten bez váhání vytáhnul sedmičku, věnoval Attonovi úsměv a svou mínus pětkou to srovnal na dvacet a vrátil hru zpět k Attonovi. „Vyhráls, zničil jsi mě,“ vydechnul Atton a vstal od stolu pod úporným pohledem dvojice žen, zatímco Jordi smíchal všechny kredity dohromady a rozdělil je na dvě stejné půlky. „Vem si svou půlku, nehrál jsem kvůli tomu, aby tě porazil, ale abych tě poznal v tvém přirozeném prostředí,“ usmál se Jordi a druhou půlku kreditů pošoupnul po stole Attonovým směrem. „No, očividně jsi mě v mém prostředí bez problémů porazil,“ pokrčil rameny Atton a snažil se vůči kreditům udělat odmítavé gesto, ale Jordi si svou půlku už schoval. „Po tolika hrách si zapamatuješ, jaká karta je která, zvlášť když používáš stolní verzi, ne počítačovou. Jde o vnímání detailů – i když někdo by tvrdil, že to je podvod s označením karet. Jenomže tyhle karty označil čas a jejich používání,“ pousmál se Jordi a Attonovi div nespadla čelist. Podíval se na svoje karty a začal se smát, pod překvapeným pohledem Miry a Visas. „Jsi opravdu zajímavá osoba, Jordi Linxi. Ale vyhráls zaslouženě, měl jsem stejnou možnost se karty naučit jako ty,“ pokusil se pošoupnout Atton kredity zpět k Jordimu, ale jeho odmítavé gesto ho opět zastavilo. „O kredity mi ale opravdu nejde. Jedi nemá vztah k osobnímu majetku a obohacování se … a jestli se jich chceš opravdu zbavit, tak pozvi tady dámy na sklenku, Mira to určitě ocení,“ mrknul Jordi Attonovým směrem, než se s úsměvem otočil a odešel z jídelny na plánovanou obchůzku, zatímco se Mira snažila skrýt své rozpaky. V hangáru Chrámu Jedi stála dvojice mladých dívek před frachťákem honosícím se názvem Poctivej Špinavec a netrpělivě vyhlížely směrem ke dveřím dovnitř hangáru. Teia s Erlyn čekaly na Paerise už přes čtvrt hodiny, zatímco Avin připravoval loď ke startu. Ani jeden z nich neměl tušení, kam poletí teď, i když jako obvykle uzavřeli sázky. Nebylo však překvapující, že ani jednomu z této trojice sázka nikdy nevyšla, proto jejich pravidla při sázení doznala změny a vítězem se stával ten, kdo se trefil nejblíže dle astrografických map. „Hlavně, že nám furt vtlouká dochvilnost,“ sykla Erlyn, div se jí nenaježila její bothanská srst. „Je vidět, že v tomhle se od něho učíš,“ pousmála se Teia a hned odvrátila pohled od své kolegyně-padawanky, aby nemusila čelit jejímu zlostnému pohledu. Erlyn se však k navrácení slovní urážky nedostala, protože se konečně otevřely dveře a v nich se objevil Paeris, kterého doprovázel Mical. A zatímco Paeris vypadal svěže, odpočatě a plný chuti do jejich dalšího úkolu, tak Mical vypadal, jakoby pěšky obešel celý Coruscant po jeho rovníkovém obvodu. Výrazný rozdíl byl i v jednotlivých náladách obou mužů – nečekaně veselý a usměvavý Paeris oproti utrápenému a

nakyslému výrazu Micala. „Takže, co přesně bychom měli nalézt na … Bespinu ?“ zeptal se Paeris, zatímco se trochu překvapeně podíval na svůj datapad s informacemi, které mu tam Mical nahrál. „Letíte tam na základě nedávné zprávy jednoho pašeráka, který tam měl provést obchod. Admirál Onasi si myslel, že by to mohla být dobrá stopa. Pašerák tvrdil, že tam viděl týpka v černém obleku podobném těm, které nosí Jediové, jak si to tam nevzrušeně kráčel a bez potíží odhazoval velké kusy suti mávnutím ruky,“ upřesnil Mical informace o novém cíli, který Paeris dostal. „Dobře, to zní jako Jedi, ale není Bespin neobydlený ?“ podotknul Paeris fakt, že Bespin je plynný obr a ne planeta s běžným pevným povrchem. „Ano, ale před Mandalorianskými válkami se tam začal těžit tibannový plyn a bylo tam několik stanic, které zničili mandaloriani. Ty stanice tam však jsou doposud, opuštěné a prakticky nikdo nemá zájem tam létat,“ dodal Mical další informace, které se přímo týkaly Bespinu a jeho významu. „Takže ideální místo, kam by se Jedi mohl schovat,“ podotknul Paeris a vzhlédnul na dvojici čekajících dívek. „Slyšely jste to mé padawanky ? Letíme na Bespin, ne že tam budete čuchat plyn,“ promluvil k nim s humorným podtextem a pokusil se i trochu zarýmovat, což obě dívky hodně zarazilo. „Proč bysme … měly čuchat plyn ?“ zarazila se Teia, ale Paeris jim vysvětlení nepodal a kráčel dál směrem do lodi, zatímco Mical se zastavil. „A buďte opatrní, Republika v té oblasti ještě nemá kontrolu, provázej vás Síla !“ vykřiknul za ním ještě Mical, ale Paeris na to už nijak nereagoval a zmizel v lodi, stejně jako obě jeho padawanky, které se ještě trochu žoviálně uklonily Micalovi. Ten poté kousek odstoupil od lodi a zůstal tam stát po celou dobu, co opouštěla hangár. „A teď zpátky do práce pod dozorem našeho nového pološíleného Jediho,“ vydechl znaveně Mical a zamířil zpět do Chrámu Jedi.

Kapitola Druhá – Plynná temnota Na můstku křižníku třídy Interdictor panoval ukázkový řád, když všichni byli na svých místech a pracovali přesně, jak se od nich vyžadovalo. Kapitán Gant byl konečně spokojený s prací své posádky, po těch letech tvrdého výcviku, neustálých cvičení i několika drobných bojových nasazení proti pirátům. Konečně byl v pozici, kdy byl ochoten plně přijmout zodpovědnost za činy své posádky před svým pánem. Letmo pohlédnul po všech členech posádky můstku, aby skončil na průzoru ven, kde se před nimi tyčil plynný obr. V okolí Bespinu se nacházeli posledních pár měsíců hodně často, a to i díky operacím, které dole prováděl jeho pán. To ho však nezajímalo, on velel Hartnicku, svému křižníku a měl na starosti to, co bylo ve vesmírném prostoru, ne na povrchu. „Jsme připraveni k odletu pane, stíhací letky jsou zadokovány a vše je připraveno dle rozkazu,“ přerušil zamyšlení kapitána jeden z důstojníků obsluhy můstku. Kapitán se k němu neohlédnul a dál pozoroval plynného obra před sebou. „Beru na vědomí, poručíku. Zůstaňte připraveni,“ odpověděl mu krátce, aby se mohl opět věnovat svým myšlenkám. Poslední dobou totiž často uvažoval o drobných zvěstech, které se mu donesly od členů jejich malých útočných sil, že by se jejich flotila, doposud čítající čtveřici Interdictorů a většího množství menších plavidel, mohla rozrůst o děsivou a velkou loď, pro níž je Interdictor jenom thisspiasská malina. Přesně tohle ho tolik nezajímalo, protože za poslední rok přibil jeden Interdictor a jeden značně poškozený Hammerhead, který právě procházel opravou a vylepšeními. Co jej skutečně zajímalo byla volba možného velitele této záhadné velké lodi, která se jistě stane vlajkovou lodí flotily. Sloužil svému pánovi už od počátku jeho kariéry a z pozice majora se dostal až na svou současnou pozici kapitána křižníku a rozhodně neměl v plánu ve svém postupu ustat. Doufal, že armáda stále poroste a brzy by se mohl třeba dočkat titulu admirála. A potom, jako admirál, by doslova mohl hýbat galaxií pouhými svými rozkazy, samozřejmě na základě přání svého pána. Z jeho zamyšlení jej vyrušilo otevření dveří na můstku a příchod temné postavy dovnitř. „Pozor ! Temný pán na můstku !“ vykřikla pohotově služba a osazení můstku se postavilo do pozoru, stejně jako kapitán Gant, který se ale nejprve otočil směrem k temné osobě. Ta bez náznaku zájmu o osazenstvo můstku dokráčela až ke kapitánovi. „Pohov, všichni na svá místa,“ ukončil pozor kapitán Gant a postavil se po bok svého pána, s nímž hodlá stoupat vzhůru. „Jsme připraveni vyrazit, kapitáne ?“ pronesl temný pán, který výškou sice nekonkuroval kapitánu Gantovi, ale svou autoritou jej jasně předčil. „Čekám na váš rozkaz, můj pane,“ odvětil kapitán Gant a znova upřel svůj pohled na Bespin. Tahle planeta se mu nelíbila, proč, tím si nebyl moc jistý. „Vyrazme tedy na cestu, abychom se mohli co nejdříve vrátit. Bude tu na nás čekat kapitán D'tin, s nímž provedeme další útok, ale nejprve musíme doručit naložené zásoby plynu. Temná strana mi bohužel nepropůjčuje takovou moc, abych vytvořil flotilu jen na základě své vůle,“ rozkázal temný pán vyrazit a zároveň nastínil nejbližší plány, i když některé nerozváděl do detailu. Kapitánu Gantovi to ale stačilo, aby pocítil příjemné mrazení v zádech z toho, že se zase dostane do nějaké bitvy. „Jak si přejete pane, pilote, skočte na připravené souřadnice !“ rozkázal kapitán Gant a měl najednou pocit, že bimmský temný pán po jeho boku jej považuje za více než obyčejného velitele křižníku jeho flotily. Měl pocit, že jeho plán ke vzestupu opět nabírá na přímějším kurzu. Hvězdy protažené do čar při letu v hyperprostoru se opět scvrkly do pouhých jasných bodů na temné obloze, když se frachťák Poctivej Špinavec vynořil před plynným obrem Bespin. Paeris začal s kontrolou systémů po vyskočení z hyperprostoru, když do pilotní kabiny přišel Avin. „Už jsme na místě ?“ zeptal se Paerise, zatímco pohybem prakticky dopadnul do křesla druhého pilota.

„Přesně tak, zdá se, že ty úpravy, co mi poradil Atton, opravdu přidaly trochu šťávy. Takhle jsme ušetřili dobré dvě hodiny,“ pokrčil rameny Paeris, když od pravidelných kontrol něco upoutalo jeho pozornost. Něco, co se právě vynořilo z opačné strany Bespinu a kroužilo to na orbitě. „Něco jsme dle všeho zachytili,“ podotknul Avin, který se začal věnovat senzorům. „Taky jsem si všiml … vypadá to jako … Interdictor ? Mrkni se do záznamů, jestli tu Republika má mít nějaký Interdictor,“ natočil se Paeris k Avinovi a začal chystat loď na případný skok pryč. V pozadí mysli se mu totiž vynořilo jakési podezření na možné potíže. Znova upřel svůj zrak k nyní mnohem rychleji blížící se lodi, když si všiml mnoha malých bodů z něj vylétávajících. „... v záznamech nic není,“ otočil se k němu Avin, ale i on si už všiml, že přišel se svým hlášením pozdě. „Musíme zmizet, tohle nejsou naši a nezdá se, že by chtěli komunikovat,“ poznamenal Paeris a začal loď otáčet, když z velkého Interdictoru vyšlehly dva turbolaserové výboje. Než Paeris stihl frachťák byť jen do půlky otočit, tak oba dopadly na štít jeho frachťáku a vypařily se, jenomže se s nimi vypařil i štít chránící loď. „Štít je v tahu, bez něj jsme bezbranní,“ poznamenal Avin, když se ve dveřích do kokpitu objevila i dvojice dívek s otázkou na jazyku, která však zůstala nevyřčena. „Ta loď nás už netrefí, ale stíhače budou problém. Teio, Erlyn, akorát včas. Hupsněte do laserových věží a snažte se od nás držet dál ty stíhače, začnu vypočítávat souřadnice pro skok do hyperprostor..“ začal udílet bojové rozkazy Paeris, když se frachťák znova otřásl pod náporem dalšího výstřelu z Interdictoru, který se rozhodl si ještě jednou vystřelit a zasáhl. „Parchant, jak věděl, že chci udělat … u Sitha, navigační počítač neodpovídá. Vy dvě, rychle do věží a sundejte ty stíhače, než nám stačí ještě něco zničit,“ syknul ostře Paeris ke svým padawankám, které se probudily a zamířily na přidělené pozice, zatímco on prudce otočil frachťák přímo k Interdictoru. „Ehm, co chceš dělat ? Bez navigačního počítače nemůžeme odsud zmizet,“ zeptal se nejistě Avin, když letěli napříč nepřátelské lodi. „Musíme se dostat na planetu, na tu opuštěnou plošinu, kde to dáme dohromady a pak zmizneme. A když ten Interdictor podletíme, tak by nás nemusel být schopný sledovat na místo havárie. A to je čas navíc k opravě, takže jestli máš nějaký lepší nápad, tak sem s ním,“ vysvětlil svůj plán Paeris a vyhnul se před palbou jednoho ze stíhačů, aby s lodí pokračoval dále k nepřátelskému Interdictoru. Avina však nic lepšího nenapadla a začal se podrobovat Paerisovu plánu, stejně jako udělat vše pro to, aby udržel ty nejdůležitější systémy lodi v co nejlepším stavu. „Opravdu by mě zajímalo, čeho chcete dosáhnout tím, že budete všechny studenty učit technice. Nic proti Bao-Durovi, ale tohle jim v pochopení Síly nepomůže, rozhodně ne všem,“ namítnul Jordi, zatímco se díval na svůj rozebraný světelný meč a pozorně zkoumal jeho jednotlivé součástky. „Mně pomohla hodně, je tam spoustu věcí podobných,“ namítnul Bao-Dur, který postával vedle Jordiho a se zájmem mu nahlížel do práce. Mical stál na druhé straně a už se nijak nesnažil zakrývat své roztrpčení a zklamání z toho, jak Jordi během posledních dní brouzdal Chrámem a narušoval mu jeho plány výuky, byť k tomu dal souhlas. „Jednáme na základě vlastních zkušeností. A ty bys bez znalosti techniky nemohl teď rozebírat tvůj světelný meč,“ rýpnul si Mical, ale Jordi tomu nevěnoval pozornost. „Ty techniku chápeš Bao, všichni ostatní, ale nejsou takoví. Atton je třeba lepší v létání a má přirozený talent pro Myšlenkový Trik, Mira má talent využívat své schopnosti za účelem přežití, Visas zase pro diplomacii a řešení zapeklitějších problémů. Každý má talent na něco jiného, a aby jste doufali, že všech šestnáct studentů mají talent na techniku, tak by to byla hodně velká náhoda,“ odpověděl Jordi a vyndal ze svého meče svůj krystal, který si poté chvilku prohlížel skrze sluneční paprsky procházející dovnitř místnosti. Jeho krystal mu pomohl držet jeho mysl klidnou a soustředěnou na jeho cíl, mohl mu věřit a i proto o něj pravidelně pečoval. Nalezl jemný hadřík a pomalu a lehce krystal otíral, než se znova skrze něj podíval ke coruscantské hvězdě. Za takový

skvělý výhled vděčil této dílně s prosklenou střechou, i když byla přesně na opačné straně Chrámu od té, která se nyní využívala. „Každý musí mít světelný meč, je to tradice Jedi,“ rýpnul si znova Mical, ale ani tentokráte jej Jordi nevnímal a natočil se k Bao-Durovi. „Asi už tomu rozumím, Vypovězená tedy vycítila, že bude pro mě nejlepší to pochopit, když mi to přiblíží skrze techniku, že ? A protože mě to naučila takhle, tak jsem se snažil tuhle metodu také používat, aniž bych si uvědomil, že to na rozdíl od ostatních vnímám jinak,“ odpověděl Bao-Dur a Jordi mu věnoval souhlasný úsměv, aby krystal položil na připravený rozprostřený hadr a začal s demontáží ostřících čoček. „Přesně tak a než budeme moci ke studentům přistupovat jednotlivěji, dle toho co jim je vlastní, tak je musíme učit obecně, protože takhle to již zavedl Mical. Není to vyloženě špatné řešení, younglingové také měli obecné předměty, ale u nich se kladl důraz na formování osobnosti, stejně jako schopností,“ pokývnul souhlasně Jordi a dýchnul na čočku, jež držel před sebou, aby ji poté pořádně, ale opatrně, očistil. Každý škrábanec by totiž znamenal slabší schopnost čočky ostřit čepel světelného meče a měnily by se tím vlastnosti jeho čepele. Vlastnosti, které Jordi pečlivým výběrem součástek, jejich dlouhým zkoušením a ještě delším seřizováním, přivedl na takovou úroveň, kdy mu meč připadal jako součást jeho vlastní ruky. „To mě ignoruješ schválně, protože mě chceš naštvat ještě víc ?“ promluvil o něco zoufalejším tónem Mical, když se k němu Jordi s úsměvem otočil poté, co čočky odložil vedle krystalu. „Micale, tebe budu hodnotit až potom, teď je na řadě tady Bao, i když mám pocit, že už ví, co jsem chtěl poznamenat. Takže do té doby tě budu ignorovat, když budeš mít hloupé poznámky,“ odvětil mu Jordi a znova se natočil k Bao-Durovi. „Takže když místo detailního rozboru techniky budu probírat ty základy, nutnosti k sestavení světelného meče, základní opravy komlinku či hvězdné lodě, tak by s tím nemuseli mít takový problém ?“ vyhodnotil Bao-Dur svou rozpravu s Jordim, který se právě zabýval emitorem svého meče. „Přesně tak, přistup k nim jako k běžným jedincům, ne jako technikům. A ti, kteří projeví větší zájem, s těmi prováděj třeba širší konzultace. A určitě neuškodí základní poučky – jakože většina zařízení potřebuje svůj zdroj, jinak by bez něho nešly a podobně. Tyhle rady jsou velice užitečné pro různé mise – Jedi musí používat hlavu stejně jako Sílu nebo světelný meč, vlastně i víc. Je přece zbytečné snažit se prorazit silové pole, když ho můžeš vypnout,“ pokýval souhlasně Jordi a pomocí jemného nástroje začal emitor opravovat, protože v něm našel drobnou odchylku, tu, která způsobila drobnou nerovnost při jeho posledním cvičení. „Tak proč jsem sem s váma vůbec chodil ? Vždyť víš, že mám spoustu práce,“ postěžoval si Mical a odešel z místnosti hodně rychlým krokem, protože se chtěl co nejdříve dostat zpátky na druhou stranu Chrámu. Jordi se za ním s úsměvem ohlédnul, než se natočil zpět k BaoDurovi. „Micala zkoušíš víc, než všechny ostatní, že ?“ zeptal se náhle Bao-Dur a odměnou mu byl sebevědomý úsměv Jordiho. „Samozřejmě, naložil si toho na svá ramena nejvíc, tak je potřeba jej vyzkoušet stejně tak. A zatím se nezhroutil, což je dobré znamení. Ale ten tlak z něj potom musíme snížit, poznamenalo by ho to dlouhodobě. A navíc moje zkoušení ho má také přivést k zlepšení se, převážně v trpělivosti, schopnosti všímat si detailů, stejně jako většího obrazu,“ odvětil Jordi a vracel emitor zpět na své místo, protože už byl spokojený s jeho úpravou. „Aby viděl, jak malý zkrat může poškodit velký stroj, že ?“ přiblížil Bao-Dur Jordiho přirovnání ke své technické hantýrce. „Přesně tak. Jestli chce obnovit Řád Jedi, tak musí pochopit, že Řád samotný je ohromná myšlenka, ale hlavně záleží na spoustě drobných detailů. A zatím si nejsem jistý tím, že to ví,“ zachmuřil se trochu Jordi a uzavřel kryt svého světelného meče, který vzal do ruky a spustil ho. Udělal dva kroky zpátky a nejprve pomalu, aby později i rychleji mávnul čepelí světelného meče a se spokojeným úsměvem jej vypnul a pověsil zpět na jeho místo.

„Stejně jako jsi tou drobnou úpravou vyladil svůj světelný meč, aby fungoval, jak potřebuje tvá mysl při boji. Mohl bys mi poradit pár věcí o vyzařovací matici ? Chápu její základní princip, ale nejsem si jistý jejími dalšími vlastnostmi, přece jenom světelné meče dělám pouze krátce,“ zeptal se Bao-Dur a Jordi s úsměvem vytáhnul pětici světelných mečů ze svého roucha, každý trochu odlišný, než ten další, a rozložil je před sebe na stůl. „Samozřejmě, přece jenom jsem sem přišel udělat kompletní generálku svých mečů. Vím, že Jedi by si neměl dělat vazby na předměty, ale světelný meč je tak trochu výjimkou. Navíc každý z těch mečů je přizpůsoben pro jiný styl boje, je to rychlejší než pokaždé měnit nastavení,“ souhlasil Jordi a také vysvětlil, proč nevlastní pouze jeden světelný meč, ale má jich hned šest. Poctivej Špinavec se protočil ve vlastní ose a vyhnul se tak spršce střel čtyř pronásledujících stíhačů, stejně jako již několikrát předtím. Již dříve se mu díky jeho rychlosti a slušné manévrovatelnosti povedlo vyhnout dalším dvěma turbolaserovým výstřelům z Interdictoru. Naštěstí byl nyní už příliš blízko na to, aby ho zaměřovací systém turbolaserů mohl při jeho rychlém pohybu zachytit. Jediným problémem tedy byli pronásledující stíhači – devět zbývajících strojů z dvanáctičlenné letky, kteří si z počátku spíše překáželi při vzájemné střelbě na frachťák. „Jak máme za takových podmínek něco trefit !“ křičela skrz celou loď hlasitě Erlyn, i když mohla použít lodním interkom, ale u ní už byli všichni na podobné jednání zvyklí. „Použij Sílu a poznáš, kam se ty stíhače hnou ještě předtím, než tam poletí. Musíš se soustředit na ten daný stíhač a pak to uvidíš,“ pronesl Paeris rychlou lekci přes lodní interkom a znova strhnul prudce řízení, tentokráte doleva. Jeho pronásledovatelé se ho však pevně drželi, i když se jim nedařilo zasadit klíčovou ránu. Frachťák teď mírně klesnul, aby neletěl příliš blízko ku spodku Interdictoru a nemohly jej tak přesně zaměřit protiletecké věže. „Ty souřadnice na tu plošinu jsem ti nastavil, takže až budeme v atmosféře stačí zapnout naváděcí směrovače,“ oznámil Avin pokrok ve své práci a jako odpověď se mu dostalo pouze souhlasného zamručení, zatímco Paeris mírně kýval lodí doprava a doleva, jak se snažil uhýbat střelám nepřátel. Z prostoru od lodních kanónů se náhle ozvalo radostné výsknutí. Jeden letmý pohled Paerisovi stačil, aby věděl, že je opět pronásledovalo o jeden stíhač méně. A podle tónu si troufal říct, že to byl již třetí zásah Teiy, proti jednomu Erlyn. „Oni ti tam snad nalétávají sami !“ postěžovala si Erlyn a na chvilku zapomněla střílet ze své věže. „Kdepak, jenom dělám to, co mi Paeris poradil. Asi už tomu začínám přicházet na kloub,“ odpověděla rozradostněně Teia, zatímco pokračovala ve své snaze navýšit si skóre. Celou jejich komunikaci poslouchala dvojice mužů v pilotním kokpitu. „Možná to nebyl tak špatný nápad poslat tam ty dvě. Jejich vzájemná soutěživost je přinutí se předhánět v sestřelech,“ podotknul Avin, který se zatím snažil přesměrovat některé systémy tak, aby Paerisovi nebo oběma dívkám zlepšil šance na úspěch. Ale zatím mu systém příliš nepomáhal. „Jenom doufám, že kvůli té soutěživosti nezapomenou na základní principy – a to, že jsme všichni na jedné lodi,“ podotknul Paeris na své obavy a opět prudce strhnul loď doprava, poté trochu nahoru, než ji opět dorovnal. Zadek Interdictoru nechal právě za sebou a Bespin se před nimi začal prudce zvětšovat, jak se k němu plnou rychlostí blížili. Stíhače však stále představovaly problém, o který bylo třeba se postarat. „Musíme se zbavit těch stíhačů, vytvořím vám palebnou pozici !“ křiknul Paeris do lodního interkomu a v hlavě už vypočítával, kdy bude potřeba zahájit manévr. Mírně zpomalil, aby po dvou sekundách prudce přitáhl řízení k sobě a znova naplno sešlápl pomyslný plyn frachťáku, který tak vystřihnul pomyslné účko a nyní se vzhůru nohama blížil k stíhačům, jež jej až doposud pronásledovali. Manévr většinu z nich zaskočil a než se stihli vzpamatovat, tak už je dvojice dívek s nadšeným křikem úspěšně ostřelovala. Přesto byl úspěch pouze částečný a honící smečka se zúžila o pouhé dva stroje, tedy na polovinu původní velikosti. Zbývající šestice se přeskupila do jedné útočné formace a začala naplno pálit ve snaze plošnou palbou frachťák zasáhnout. „Šmejdiii !!!!“ vykřikl Paeris, prudce strhl řízení nahoru a pak v táhlém oblouku vedl

loď ostře doleva do těsné blízkosti zadních trysek Interdictoru. Byl to nebezpečný manévr, ale Paeris znal svou loď až příliš dobře na to, aby věděl, co si s ní může dovolit. Pronásledovatelé se rozdělili – dva pronásledovali Paerise, zatímco čtyři zbývající se rozhodli neriskovat prudký manévr. A při pozorování svého kolegy, jak to nezvládá vytočit a končí na štítu Interdictoru, si určitě blahopřáli. Druhý z odvážlivců svůj manévr jen těsně vybral, ale škrtl si o štít mateřské lodi a svůj stíhač značně poškodil. „Jdou po nás už jenom tři,“ shrnul situaci s nadějí v hlase Avin a dál pokračoval ve snaze aspoň na vteřinku nahodit štíty lodě, ale stále se to zdálo jako marný boj. Paeris opět nasměroval frachťák k Bespinu plným plynem, protože nechtěl riskovat, že by Interdictor vypustil další letku stíhačů, než bude dostatečně daleko. „Zbytku se zbavíme v atmosféře, s trochou štěstí nemají zkušenosti s gravitací,“ prozradil Paeris svůj nejnovější nápad a Avin si mohl všimnout, jak se mu potem rosí čelo. V podobné situaci se už dlouho neocitl, přesto z ní nepociťoval takové nadšení, jako když ještě býval otrokem a musel se účastnit pouličních zápasů. Zamyslel se, jestli to nebude výcvikem, který mu Paeris dopřával a lepším chápáním Síly. Jeho myšlenky z něj však vytřáslo silné otřesení lodí. „Zatraceně, přímej zásah. Kterej zasranej Sith se nám chce pomstít !“ zaklel Paeris zápolíc s řízením lodi, která se pomalu dostala do otočky zrovna, když už měli atmosféru na dosah. Potíž však byla, že do ní teď vlítnou bez štítu, v plné rychlosti a bez kontroly nad řízením. „Aspoň se stahují, nedávají nám moc šancí na přežití,“ poznamenal Avin, který se musel pevně držet křesla, jak s sebou loď prudce házela a vypovídal jí systém umělé gravitace. Rychle se natáhnul po bezpečnostním pásu, který měl Paeris už dávno zajištěný a rozhodl se pokusit nějak pomoci tím, že přesvědčí loď o tom, že není tak rozbitá, jak si myslí. „Upřímně, já to taky nevidím moc dobře !“ procedil hlasitě mezi zuby Paeris a dál se pral se svou lodí, která jej odmítala poslouchat. Vzýval Sílu a všechny její duchy, aby mu teď pomohli a zároveň jim sliboval, že už opravdu bude hodný Jedi, jak mu říkávala ošetřovatelka, když byl ještě malý youngling. Frachťák hrdě nesoucí jméno Poctivej Špinavec se střemhlav řítil atmosférou Bespinu a nezdálo se, že by se na tom mělo něco změnit. Z několika míst na povrchu lodi se odvaloval černý dým a vše nasvědčovalo tomu, že ho s každou chvílí přibývá. „Paerisi, musíš to zvednout ! Aspoň trochu, jinak tu plošinu mineme !“ promluvil Avin, jenž musel zvýšit hlas kvůli stále hlasitějšímu varování různých kontrolek, kterých stále přibývalo. „Jestli tam vůbec bude ...“ podotknul Paeris a snažil se o nemožné – tedy přeprat svou loď a domluvit ji ke spolupráci. Sám sobě se vůbec chvílemi divil, že přežili vstup do atmosféry bez štítu, protože trup lodi samotné nepatřil k nejlepším. Vlastně byl velice vysoko na obsáhlém seznamu oprav, které bylo potřeba udělat, ale který opět dosáhne značných změn. Paeris měl navíc takové podvědomé tušení, že trup nyní drží jenom silou jeho vůle a prosil Sílu, aby se otřesy lodi nijak nezvětšovaly, což by mu už vůbec nepomohlo. „Ještě trochu, už jsme skoro na ideálním kurzu !“ povzbudil Paerisovo úsilí Avin, který se snažil přesměrovat energii odnikud do řízení či brzdících trysek. Neřekl Paerisovi, že mu v jeho úsilí trošičku pomohl právě dobrým přesměrováním. „Přistávacím ?“ zeptal se Paeris a konečně ve změti všeho pípání, kvičení a dalších alarmů rozpoznal potvrzující signál, že je v nastaveném kurzu. Avin mu věnoval nejistý pohled a Paerisovi bylo okamžitě jasné, že to nebyl přistávací kurz, i když on sám neměl tušení, jak by v takovéto situaci chtěl vlastně přistávat. „Jak jsme na tom ?“ ozvala se z lodního interkomu Teia, která stále seděla v laserové věži, stejně jako Erlyn. Obě věže byly na vrchu frachťáku, takže by to v případě nouzového přistání, ke kterému se schylovalo, bylo asi nejbezpečnější místo. „Budeme brzo dosedat, radši se pořádně zajistěte a zůstaňte ve věžích,“ promluvil Paeris do interkomu, když už nemusel tolik zápolit se řízením, protože už na správném kurzu byl. „Oh, právě odešly brzdící trysky ...“ poznamenal Avin a Paeris mu věnoval velice skeptický pohled.

„Ani jsem si nevšim, že by doposud něco dělaly,“ vyjádřil své myšlenky a v mlžné atmosféře před sebou už začínal rozeznávat obrysy plošiny. Avin si rychle vyvolal něco, co vypadalo jako plánek plošiny a rukou po chvilce jasně ukázal na delší rovnou část. „Nejlepší místo na přistání. Odletová plocha pro těžební lodě a transportní lodě, dlouhá a snad rovná,“ vysvětlil Avin místo, které ukazoval a Paeris mu souhlasně pokývnul. „Drž se,“ dodal už jenom a natočil loď tak, aby nepadala přímo čumákem. Chtěl využít plochy lodě, aby ji trochu zpomalil, než s ní flákne o povrch plošiny, protože přistávací vzpěry by v tomto případě spíše uškodily, než pomohly. V hlavě si odpočítával čas, který mu zbýval, než s sebou konečně zadek lodi škrábnul o plošinu. Následně se prudce loď zhoupla, jak se záď zadrhla a flákla přídí lodi o plochu, po níž pak frachťák nekontrolovatelně klouzal. Okamžitě zhasly jeho motory a doposud pustou plošinou se začal rozléhat táhlý, hlasitý a skřípavý zvuk kovu. Frachťák za sebou zanechával hlubokou rýhu, ale stále klouzal velkou rychlostí vpřed a hangáry na konci této vzletové plochy se k němu nebezpečně blížily. Každý objektivní pozorovatel by měl hned jasno v tom, že frachťák, nebo to, co z něho zbývalo nestihne zastavit v čas. A měl by pravdu – ohořelá loď doklouzala až k vratům hangáru do nichž se zabořila a konečně se zastavila. A zatímco záď bezpečně čouhala z hangáru, tak předek byl do něj nemilosrdně ponořen. Z trosek frachťáku se s podivným škubáním nakonec sklopila rampa, aby z ní vylezla dvojice dívek, které doprovázelo silné kašlání. Odbelhaly se pár metrů od trosek a chvilku se vykašlávaly, než se otočily zpět k lodi a čekaly na zbylou dvojici uvnitř. Jenomže ani po několika minutách nikdo nevycházel. „Neříkej, že jsou ...“ zakoktala se Erlyn, ale Teia zavrtěla hlavou. Cítila Paerise uvnitř lodi a věděla, že je naživu a při vědomí. „Něco tam musí hledat,“ odpověděla své kamarádce, ale tím co řekla, si vůbec nebyla jistá. Konečně se ven vyhrnul Avin, jejich notně otlučený twi'lecký kolega, který měl na několika místech otevřené malé krvácející ranky. V ruce držel hasící přístroj a začal se škrábat po troskách lodi nahoru, do sekce nad motory – bylo jasné, že se snaží uhasit nějaký požár, který ještě nepronikl na povrch. Vyškrábal se nahoru a odklopil jeden z plátů trupu, aby prostor pod ním okamžitě pokropil množstvím hasící pěny šetrné k elektronickému zařízení. Když tady skončil, tak trochu tvrdě seskočil dolů a znova vběhnul do lodi a venku zanechal dvojici překvapených dívek. „Neměly bychom jít za nima dovnitř ?“ navrhla Teia, ale Erlyn se netvářila tímto nápadem příliš nadšeně. Než se však zmohla na nějakou ústní odpověď, tak ven vyběhl Paeris. Měl drobnou krvavou čáru na čele, lehce belhal na jednu nohu a navíc byl celý očouzený od hašení požáru. „Pojďte nám pomoct hasit, musíme to dostat pod kontrolu, abychom nepřišli o loď !“ křiknul jejich směrem a znova rychle zmizel v lodi. To už Teia déle neváhala a byla na cestě dovnitř, zatímco zaražená Erlyn lehce kroutila hlavou a potichu říkala, že nemůže. Zůstala tam stát sama a začala drobně slzet, jak si připadala bezmocná a nebyla schopna udělat ani krok, aby pomohla Paerisovi a ostatním v záchraně toho, co zbylo z jejich lodi. Její podvědomý strach se jí zmocňoval stále více a více už jen při pomyšlení na oheň, který sálá skrze chodby lodě a s nímž se snaží její přátelé statečně bojovat. Podlomila se jí kolena a klekla si na zem za stále hlasitějšího vzlykotu a pocitů zoufalství a neschopnosti, které nyní v Erlyn absolutně převládaly a nedávaly ji možnost udělat cokoliv jiného. Paeris ležel na trojici beden v hangáru, v němž byla z půlky zabořená jeho loď, jeho oblíbený frachťák Poctivej Špinavec, který mu dle všeho už dosloužil. Povzdechl si únavou z boje s ohněm, nepřátelskými stíhači a snahou posadit loď tak, aby přežili a nevnímal tak palčivou bolest, kterou cítil na své hlavě. Teia ho už sice ošetřila, ale otřes mozku jen tak rychle nezmizí. Sice mohl použít Léčení, ale teď potřeboval být při vědomí a ne v hojivém transu, protože ještě zdaleka nebyli ze všeho venku. K tomu všemu musel ještě připočíst kolaps Erlyn, jejíž bothanské ego teď odmítalo s kýmkoliv mluvit včetně Teiy a onu nepřátelskou loď na orbitě planety. „Paerisi, mám něco zajímavého,“ vyrušil jej ze zamýšlení Avin, který už byl taky

ošetřený a posledních pár desítek minutek strávil v lodi, aby zjistil, které její systémy přežily a které ne. Stejně jako aby zkusil odhadnout šanci, že mohou alespoň někoho zavolat o pomoc, aniž by to byla ta sebranka na orbitě. „Tahle platforma má vlastní hypermotor ?“ zeptal se trochu ironicky Paeris a neskrýval tu těžkou ztrátu, kterou pro něj havárie Poctivého Špinavce byla. V tenhle moment se mu vybavila slova jeho mistryně, kdy mu říkala o materiálních vztazích a přístupu Jediů k nim. Kdyby nebyl s tou lodí tak sblížený, tak by se teď cítil lépe, anebo alespoň méně frustrovaně. „To ještě nevím, ale tohle není jediná těžební platforma na planetě,“ prozradil svůj objev Avin a mával datapadem, kde měl nejspíše údaje ze senzorů. To tedy znamenalo, že vysílačka zatím opravdu nefunguje, jak zjistili už předtím, ale některé systémy havárii přece jenom přežily. „Avine, k čemu nám bude další opuštěná těžební platforma ? Už máme jednu celou pro sebe ...“ povzdechl si Paeris a rukama zamáchal ve stylu, jakože tohle vše okolo je teď vlastně jejich. „Jo, ale ta druhá je aktivní, v provozu. A pokud je v provozu, tak to znamená ...“ zdůrazňoval Avin důvod, proč s touto informací vyhledal Paerise, než jím byl přerušen. „... to znamená, že ji někdo musí řídit. A ten někdo by nás odsud mohl dostat,“ posadil se Paeris, ale okamžitě toho zalitoval, protože jeho hlava jej okamžitě zahrnula vlídnou a milující bolestí. Padnul s sebou znova na bedny a chvilku zhluboka oddechoval. „Je to možné, takže stačí dostat se na tu druhou plošinu. A naštěstí nejsou tak daleko, takže tu třeba najdeme něco, co by nás tam mohlo dostat ...“ souhlasil Avin s tím, že ta druhá plošina by mohla být jejich letenkou odsud pryč. „Ale … to mi připomíná, co tu asi dělal ten Interdictor na orbitě. A jestli to náhodou nemá spojitost s tou druhou plošinou. Takže bysme v tomhle měli být opatrní,“ poznamenal Paeris a Avin souhlasně přikvýnul a zamyslel se. „Každopádně tam budou mít meziplanetární vysílač a s trochou štěstí loď schopnou mezigalaktického letu,“ pokračoval v úvahách Avin, takže si ani nevšiml, že k nim zezadu dorazila Teia a také třímala v ruce datapad. „Prošla jsem zásoby a při přídělech přežijeme čtrnáct dní bez větších potíží. Když se ještě více zmenší příděly, aby to vydrželo na měsíc, tak budeme nejspíš pořád hladoví, ale naživu,“ přednesla výsledky svého sčítání a sdělila je oběma mužům. Paeris se znova posadil, tentokrát ale mnohem pomaleji a opatrněji, takže se vyhnul palčivé bolesti, jež ho předtím poslala zpět do leže. „Zatím to přerozděl na čtrnáctidenní příděly, s trochou štěstí tu tak dlouho nebudeme. Kde je Erlyn ?“ rozhodl Paeris o stravovacím režimu a zeptal se na posledního člena posádky. „Trucuje venku, ale zdá se, že nehodlá udělat nějakou blbost,“ odvětila Teia a Paeris souhlasně přikývnul, aby se pomalu pokoušel vstát na nohy. „Avin a Erlyn zůstanou u lodě. Pokusíte se dát něco dohromady z těch systémů, které přežily, případně nějaké opravit nebo vybrakovat. Je jasné, že s tou lodí už nikam nepoletíme, ale pořád nám může posloužit. Já s Teiou se porozhlédneme po okolí a mrkneme se po nějakém lokálním dopravním prostředku, jenž by nám pomohl dostat se na tu druhou platformu, případně po vysílači, ale v to moc nevěřím,“ rozhodl Paeris a oba přítomní členové posádky souhlasně přikývli. „Řeknu to Erlyn a přinesu ti nějaký povzbuzovák,“ pokývala hlavou Teia a odkráčela zpět k lodi, aby našla patřičný lék a také venku informovala Erlyn o následujícím dění. Avin se mezitím ujistil, že se Paeris znova nesesune na zem a poté také vyrazil směrem k vraku lodi. Jordi seděl na kameni, který působil jako okrasný prostředek u jezírka, zatímco ostatní stáli dole pod ním a trpělivě čekali, až dorazí poslední z nich. Trpěliví byli skoro všichni s výjimkou Micala, z něhož naopak nervozita hodně čišela. Velkým dílem se na tom podílelo dění předchozích dnů a pravidelné pošťuchování, o které se mu Jordi staral. Konečně se vynořili zpoza zanedbávaného porostu zahrad poslední dva členové, na které se čekalo – Esteme a Visas, což způsobilo, že Jordi přerušil svou meditaci a natočil se tak, aby na všechny viděl. „Ti kteří tak ještě neučinili, se usaďte nebo si udělejte jakýmkoliv způsobem pohodlí. To platí i pro tebe, Micale,“ narušil auru ticha Jordi a Mical mu věnoval nepříliš povzbudivý pohled,

ale našel si menší kámen, na který se posadil, jako to udělali i někteří další. „Určitě tušíte, proč jsem vás sem sezval všechny. Tušíte však proč zrovna sem ?“ zeptal se Jordi a pohledem přelétl přítomné, aby skončil na Micalovi od kterého čekal první odpověď a nemýlil se. „Ehm, protože ti to přijde jako vhodné místo ?“ poznamenal Mical, ale Jordi jenom zakroutil hlavou a díval se na ostatní, než skončil pohledem na Miře. Ta mu pohled zamyšleně opětovala, než se setkala s jeho povzbuzujícím pousmáním. „Protože zde lze dobře vnímat Sílu. Její proud je zde až překvapivě vyrovnaný,“ odpověděla s jistotou Mira a Jordi souhlasně přikývnul. „Přesně tak. Zavřete oči a ponořte se do Síly, vnímejte ji, naslouchejte ji. Nechte se jí unášet a velebit, jemně se jí dotýkejte a pociťte rovnováhu, kterou vám může přinést,“ promluvil opět Jordi a ponouknul všechny, aby si s ním prošli meditační techniky, které ho učil jeho mistr. Sám následoval svá slova, i když na rozdíl od nich nechal oči otevřené – chtěl totiž vnímat i je. Přesně jak očekával, tak bez sebemenších potíží se to podařilo Miře, Visas a Estememu. Ostatní je však brzy následovali s výjimkou Micala, který se nemohl soustředit, který byl příliš rozptýlený a nedovedl se uvolnit, než otevřel oči a unaveně vydechl. „To stačí, vše potřebné již vím. Micale, ty si v následujícím týdnu vezmeš volno a nebudeš se o nic starat – jediné, co od tebe budu chtít, je, abys meditoval, procvičoval se se světelným mečem a dalšími Silovými technikami. Na konci toho týdne si tě prozkouším jako rytíře Jedi. Máš přístup ke všem materiálům a rád ti odpovím na případné otázky týkající se tvé přípravy na tuhle zkoušku. Vedení Chrámu do té doby převezmu já a provedeme několik drobných úprav o nichž nyní budeme hovořit,“ přerušil Jordi skupinovou meditaci a promluvil především k Micalovi, který byl jeho slovy notně překvapen, ne-li zaskočen. Výrazy ostatních však tolik překvapené nebylo, což Micalovi vůbec nepomáhalo. „Nerozumím,“ vydechl pouze Mical, který plně nechápal, co přimělo Jordiho k tomuto kroku. „Právě proto. Abys porozuměl, musíš být skutečným rytířem Jedi. Ne se jim snažit být, ale musíš jim doopravdy být. A tím v tomhle momentě nejsi, odvedl jsi mnoho dobré práce, stejně jako jsi spoustu věcí přehlédl nebo úplně nedomyslel. Samozřejmě můžeš odmítnout, protože tohle ti předkládám jako návrh, stejně jako mé doporučení,“ pokusil se vysvětlit Jordi části některých svých pohnutek a čekal, co mu Mical odpoví. Mical samotný se najednou cítil zmatený a nejistý a otočil se pro odpověď na své kolegy, kteří s ním až doposud spolupracovali a u většiny z nich viděl, že by mu to doporučili. Nakonec se otočil zpátky k Jordimu a zhluboka se nadechnul. „Dobrá, jsi mnohem zkušenější než já a víš, co děláš. Ale rád bych si o mém … výcviku později promluvil, nyní by bylo lepší se vrátit k našim studentům,“ odvětil nakonec Mical, ale u slova našim se cítil značně nejistý a bylo vidět, že je notně otřesený. „Jistě, až zde skončíme, tak si tu o tom můžeme pohovořit. Ale teď k našim studentům. Během uplynulých dní jsem se objevil na hodině každého z vás, abych vás pozoroval, naslouchal, co své studenty vyučujete, jak je vyučujete. S některými jsem již mluvil ohledně osobních doporučení, jak zlepšit přístup, či na co přesně se zaměřit,“ pokývnul Jordi směrem k Micalovi a přešel k hlavnímu tématu, za jehož účelem se zde všichni shromáždili. Nyní si vybral chvilku na oddech, během které pracně slezl z kamene, i když mohl klidně pomocí Síly seskočit. „Z celkového hlediska jsem dospěl k několika závěrům. Vím, že začaly přípravy na druhou podobnou skupinu studentů nehledě na věk, předchozí zkušenosti a další. Tato skupina bude také poslední, kterou povedeme takovýmto stylem, protože my je naučíme především Síle a jak ji zvládat, ale nebudeme formovat jejich osobnost takovým způsobem, aby byli Jedii každým coulem. Každý z vás jste byl v jeden moment v takovémto postavení. Atton si bude vždy pamatovat svá pašerácká léta a bude to ovlivňovat jeho Jediský úsudek, stejně jako Micalovo zabývání se byrokracií a historií, Bao-Durova znalost techniky a tak dále. Časem se to možná naučíte potlačovat, ale ne bez dlouhého a náročného sebezdokonalování. Výcvik Jedi byl dříve založen na tom, že ty malé děti jsou jako neposkvrněná plátna, na niž se teprve bude malovat. Učí se vnímat a chovat jako Jedi už od dětství, učí se zvládat své emoce a žijí jenom pro to, aby byli Jedii. K tomu

bysme se měli dle mého názoru vrátit a znova tou cestou kráčet. Ale předtím musíme udělat vše pro to, aby naši současní studenti, alespoň z části odbourali věci, které jim překáží v tom, aby se stali Jedii, jakými jsme tady my všichni,“ pokračoval Jordi, když slezl dolů z kamene a začal překračovat před ostatními vypomáhajíc si gestikulací a mimikou. Jeho slova byla přívětivá, povzbuzující a motivující, stejně jako jim nechyběla jistota o jejich správnosti. Přesto mohl vycítit nejistotu v ostatních už při označení všech za plnohodnotné Jedie. „Proto naše studenty budeme muset neustále zkoušet, psychicky na ně tlačit a budeme na ně přísní. Chceme aby obstáli v galaxii plné zrady a nerovnováhy, potřebujeme aby věci viděli objektivně a nezaujatě a právě na tohle se budeme zaměřovat vedle rozvíjení znalostí a schopností. Budeme do nich vtloukat historii Řádu, mnoho názorných příkladů a ukázek. Budeme je brát s sebou do terénu, aby poznali tvrdost reality – probudíme v nich odhodlaní a touhu být Jedii. Budeme hrát na jejich slabé stránky a používat je proti nim, tak jak by to dělali jejich nepřátelé a budeme je podporovat v tom, aby v takovýchto situacích obstáli, až tam s nimi nebude někdo z nás. Nebude to příjemné pro ně, ale ani pro nás, ale současná doba si žádá tvrdá opatření,“ zastavil se Jordi a podíval se na výrazy svých posluchačů. Naslouchal v Síle jejich pocitům o jeho proslovu a počkal, jestli se nikdo na něco nezeptá. „Takže ten hodný přístup, téměř otcovský, který jsme zvolili by z nich udělal jenom špatné a slabé Jedie ?“ zeptal se Mical, který poctivě přemýšlel o každičkém slovu, jež Jordi pronesl. Jordiho to potěšilo, ale pouhé zbystření smyslů a hledání mezi slovy Micalovi zatím nebude stačit. „Ne úplně. Slabí by nebyli, jejich náchylnost k Síle se nemění, ale budou náchylnější k temné straně. To je pro Jedie to největší nebezpečí, protože pokud nedovede Jedi zvládat své emoce, tak je o to náchylnější k temné straně, jež přivede jeho zkázu. V horším případě by to mohlo dopadnout, jako Revan s Malakem či podobně. A to je něco, co bysme nyní jako Řád Jedi nemuseli znova ustát,“ vysvětlil Jordi pohnutky, jež ho vedly k jeho předchozímu projevu. Zastavil se s vážnou tváří a jeho pohled se ztrácel ve vodní ploše, která byla podobně zarostlá jako vše okolo. „Revana jsem potkal ještě jako Jediho. Byl dobrým Jedim a nenapadlo by mě, že to může dopadne takhle … ale stalo se. Tohle a mnoho dalších důkazů historie mě vede k tomu, co jsem zde nyní navrhnul. Musíme rozpoznat náchylnost k temné straně těmito tvrdšími metodami, než by mohlo být pozdě. Protože naši současní studenti jsou k ní mnohem náchylnější, než jste si původně mysleli,“ rozvíjel Jordi dál svou myšlenku a znova se přemístil k balvanu o který se opřel. „Stejně tak každému z vás pomohu k tomu, aby jste byli plnohodnotnými rytíři Jedi. A taky na vás budu tlačit, cepovat vás až do padnutí a budu po vás chtít zdánlivě nemožné. Ale pokud chcete být silnými učiteli, musíte se nejprve sami stát silnějšími. A ještě jedna důležitá věc – při výcviku musíme vždy klást důraz na odpovědnost. Vyšší moc a schopnosti s sebou vždy přináší vyšší odpovědnost. I to je jeden z důvodů, proč se někteří nejschopnější Jediové octli na druhé straně,“ dodal Jordi ke svým dalším plánům se zde přítomnými. Najednou ze všech začínal mít pocit, že už nyní si jsou jistější sami sebou, že jeho projev, nápady a motivace je posílily, ale především přiživily jejich odhodlání. To byl první krok z mnoha, které bylo potřeba udělat. „Budou i nějaké konkrétnější návrhy týkající se zpřísnění výuky ?“ zeptala se Visas a všichni ostatní se se zájmem natočili k Jordimu. „Ano, v následujícím týdnu budeme všichni přítomní na všech hodinách. Budeme se navzájem pozorovat a po hodině každý přednese své návrhy, své poznámky. Budeme se navzájem učit sami od sebe a společnou kooperací se staneme silnějšími. Takhle jste se od odletu Vypovězené z počátku dostali na vaši současnou úroveň, ale pak jste to opustili a příliš brzy se individualizovali. Každý si také projde dostupné poznámky o dřívějších metodách výcviku a to před tím, než budeme hodnotit. Společně tak odhalíme všechny drobnosti a nedostatky. A i poté se budeme občas vzájemně navštěvovat na těchto hodinách a stále hledat způsoby zlepšení, nebo si navzájem pomáhat. To je způsob, který navrhuji a který bych rád implementoval s vaším souhlasem. Protože změnit nastolený režim by přineslo jenom více zmatku a potíží, než užitku,“ zakončil Jordi svůj dlouhý projev, své myšlenky a připomínky k současnému stavu věcí. „Máš mou podporu. Vzpomínám si na některé prvky mého výcviku tady na Coruscantu

a i přestože jsem jej nedokončil, tak si nyní zpětně uvědomuji mnoho z toho, co jsi mi teď řekl. Věci na které kladl můj mistr speciální důraz a neustále mi je opakoval, věci které jsem pochopil až mnohem později,“ postavil se Esteme s jasným názorem a jistotou ve svých slovech. „Mně se ta myšlenka taky líbí. Vlastně jsem s tím už trochu začal,“ pousmál se Atton a postavil se, stejně jako Esteme, aby tak podpořil Jordiho myšlenku. Beze slov se postavil i Bao-Dur či Mira, stejně jako o něco později Visas. S trochou váhání se nakonec připojila i Brianna a když viděl všechny ostatní, tak se se slabým úsměvem postavil i Mical. „Rozhodl jsem se věřit v tvou moudrost, Jordi. A máš pravdu, když si vzpomenu na několik posledních dní, tak jsme zdaleka nebyl ukázkový Jedi, což jsi určitě udělal schválně,“ souhlasil nakonec Mical a Jordi se jenom pobaveně pousmál, když Micalovi konečně došlo, že byl zkoušený celou tu dobu, i když to nebylo přímo. „Dobře a zatímco budete vy učit ostatní, tak já budu rozvíjet schopnosti vaše. Začneme Silovým výcvikem a to hned zítra ráno hodinu před hodinou Visas. Sejdeme se v tréninkové místnosti v části Chrámu nad hangárem, přece jenom nás studenti nemusí vidět,“ pousmál se na závěr této schůze Jordi a sledoval jak se všichni ostatní začínají zvedat a odcházet, aby tu zůstal jenom on a Mical. Poté co Jordi s Micalem osaměli, se Jordi přesunul k břehu jezírka, kde se usadil do meditativní polohy, zatímco Mical stál vedle něho. Chvilku mezi nimi panovalo ticho, které narušovalo občasné zurčení vody z nedalekého vodopádu. „Takže, jaký přesně trénink mám dle tvého absolvovat a z čeho se bude zkouška skládat ?“ zeptal se Mical a hleděl na Jordiho, jenž však pozornost směřoval na hladinu vodní plochy. Chvilku mlčel, než se rozhodl odpovědět – nedalo se však říci, jestli si rozmýšlel odpověď nebo byl ponořen do jiné myšlenky. „Klasická zkouška složená ze čtyř částí – zkouška schopností, zkouška utrpení, zkouška odvahy a zkouška ducha. Jistě víš, co se v nich dá očekávat, ale nechci aby ses na ně cíleně připravoval. Celé by to potom postrádalo smysl – musíš se připravovat na to být Jedim, ne jenom zvládnout zkoušky, které jsem si usmyslel,“ odpověděl Jordi a natáhnul před sebe ruku, aby se jemně dotknul Síly a na hladině se začala tvořit kolečka z míst, kde se ji tímto způsobem dotkl. „Takže mám trénovat používání Síly, světelného meče – vlastně bojové schopnosti,“ poznamenal Mical a nevšiml si, jak Jordi udělal nyní jeden dotek silnější, což se promítlo i do ostatních kruhů v hladině. „Ne. Tady nejde jenom o boj – ten je pouze součástí zkoušek. Přesto nezbytnou, ty se budeš muset zaměřit i hodně na sebe samého, protože tam je největší potíž,“ zakroutil nesouhlasně hlavou Jordi a udělal několik doteků najednou, aby se tentokrát zaměřil na jejich vzájemné srážení se. „Potom přesně nevím, co po mně doopravdy chceš,“ zeptal se Mical a roztáhnul ruce na náznak zmaru. Jordi se zachmuřil a přestal si hrát se Sílou a hladinou jezírka. „Chci abys meditoval o své cestě, o sobě samém a o tom, co pro tebe znamená být Jedim. Teď se podívej na hladinu jezera, kde ti dám tvou dnešní lekci. Pozorně se dívej a nic neříkej, poté o tom, co jsi viděl budeš meditovat a večer při tvém tréninku s mečem, na který se chci podívat, mi povíš, na co jsi přišel,“ rozhodl nakonec Jordi a nalezl na zemi několik lístků, které položil pomocí Síly na hladinu jezírka. Poté natáhnul ruku a dotýkal se hladiny stejně jako předtím. Nejprve náhodně v mnoha různých bodech, poté přidával i větší a menší doteky. Na závěr prováděl souběžné doteky a to i některé o rozdílné síle. Lístky se mezitím pohupovaly v mírných vlnkách, které od doteků vznikaly a rozdílně měnily směr. Jeden dotek mnohdy dovedl změnit směr všech lístků stejným směrem, jiný je od sebe vzdaloval, další přibližoval. Jordi si takto s hladinou hrál pět minut za vytrvalého Micalova pozorování, než s tím ustal, uchopil lístky do svého sevření pomocí Síly a vrátil je zpět na souš. „Celá tahle ukázka měla hlubší smysl, na který chci abys přišel. Můžeš si to zopakovat sám, jestli budeš chtít, ale nic víc ti k tomu už neřeknu. Viděl jsi vše, co jsi potřeboval vidět. Co se tvého večerního tréninku s mečem týká, tak bych přivítal, kdyby sis vybral partnera s podobnou

úrovní, tudíž aby tě donutil předvést tvé schopnosti v plném měřítku. Zítra se spolu budeme probírat různými historickými momenty. Každý den ti připravím nějakou vhodnou výuku, kterou proložím tvé cvičení s mečem a tréninku používáním Síly. Tato cvičení budeš dělat sám, jenom ti k tomu řeknu jako dnes několik připomínek a poznámek, které by tě měly nasměrovat správným směrem. Za čtyři dny spolu vyrazíme do Coruscant City pro názornou výuku ve městě, takže si tomu přizpůsob program. Jinak moje lekce budou trvat od několika minut do zhruba jedné, dvou hodin v závislosti na obsahu. Nějaké další dotazy ?“ dodal Jordi k právě proběhlému testu výuky a nastínil i obsah některých následujících dní. V hlavě už se mu vyjasňovalo schéma, kterým chce Micala přivést k pochopení těch věcí, jež potřebuje a jež mu také pomohou v úspěšném absolvování zkoušky. „Ne, zatím žádné další dotazy nemám. V případě potřeby se zeptám večer. A děkuji ti za to, že se mi snažíš pomoct,“ odpověděl zamítavě Mical a lehce se uklonil, aby odešel z této zahrady věnovat se svému tréninku. Jordi dobře věděl, že si nejdříve chce uzavřít některé administrativní věci, ale toho bylo zapotřebí. Neotočil se za ním, aby se znova zahleděl na hladinu před sebou a zhluboka se nadechl. „Jak velká je hladina, jíž ovlivňuju ? Vidím dost daleko na to, abych určil dopad všech svých doteků ? Povězte mi mistře,“ promluvil tichým hlasem a zavřel oči, aby si vybavil svého výškou malého mistra béžově nazelenalé barvy kůže a zvažoval, co by mu asi řekl na jeho počínání. Vandar Tokare mu vždy připadal jistý ve všech svých rozhodnutích. Byl pro něj majákem v mlžném pobřeží, pevným pilířem v bouři, světlem nad jeho cestou – takhle na něj vždy působil. A Jordi cítil, že je nyní na něm, aby on zaujal tyto pozice, jenom si však nebyl jistý, jestli obstojí tak, jak obstál jeho mistr. „Hmm, asi máte pravdu. Čas a Síla nám ukáže všechno to, co jsme započali, stejně jako to, co jsme započít nechtěli,“ pronesl si ještě pro sebe Jordi a otevřel oči. Vidina jeho mistra se mu rozplynula a vstal z meditativní pozice, aby i on opustil toto místo. Alespoň do doby, než získá čas na jeho úpravu do jeho původní podoby, upravené, udržované a v rovnováze tak, jak se na Chrám Jedi sluší. Kapitán Gant stál vedle svého temného pána a sledoval, jak se jim přibližuje Bespin. Úkol, který letěli splnit se jim povedl bez sebemenších potíží a proto byl kapitán vnitřně spokojený s prací své posádky. Ale na návrat sem se těšil z jiného důvodu – a to z naznačení nějaké větší akce z iniciativy jeho pána, jemuž stál věrně po boku. Snažil se nedávat najevo svou nedočkavost, svou touhu po bitvě, ale zároveň dobře věděl, že jeho pán si je moc dobře vědom jeho skutečných pocitů. V duchu rozmýšlel, kam by mohli vést onen zmíněný útok, jaká planeta by mohla být jejich cílem. Věděl, že jejich základna na blízkém Varonatu nemůže již dlouho postačovat rostoucím počtům jednotek jeho pána. Zadoufal, že by jejich dalším cílem mohl být Sluis Van, jenž byl útočištěm velké loděnice, která by v jejich rukách byla nesmírně cennou, ale tušil, že takovýto útok by znamenal rychlou odvetnou akci od Republiky. Útočit tedy budou nejspíše na některý z bližších menších systémů, který Republiku nezajímá, ale jim by mohl svou troškou prospět. Zatímco kapitán rozmýšlel o brzkém dění, jeho loď Hartnick se již dostala do blízkosti druhého křižníku Interdictor v soustavě – Irradicatoru, který spadal pod velení kapitána D'tina. „Jsme na orbitě Bespinu, kapitáne,“ narušil tichý pracovní šum můstku svým hlášením hlavní pilot. „Dobrá, udržujte orbitu v bezpečné vzdálenosti od Irradicatoru, dokud nebude vydán jiný rozkaz. Můj pane ?“ odvětil rozkazem kapitán Gant, aby se posléze otočil ke svému pánovi. „Proveďte kompletní kontrolu připravenosti lodi, kapitáne. Vyžádejte si totéž od kapitána D'tina. Chci také průběžnou zprávu z naší těžební kolonie. Když bude vše hotovo, tak je nechte poslat do mé kajuty, kapitáne,“ rozkázal temný pán a otočil se, aby odkráčel z můstku, když se v polovině cesty z zničehonic zastavil. Kapitán Gant jej sledoval pohledem od prvního kroku a nyní se překvapivě zatvářil a přemýšlel, co mohl jeho pán zapomenout. Ale ten nic neříkal a jenom soustředěně zůstal mlčky stát. Kapitán tomu chvilku přihlížel a pomalým krokem vyrazil ke svému pánovi.

„Můj pane, děje se něco ?“ zeptal se opatrně, aby si nevysloužil hněv muže, jemuž s takovou hrdostí sloužil. „Něco jsem vycítil … to je zajímavé. Kapitáne ? Vyžádejte si okamžitě hlášení od kapitána D'tina o zdejším dění v mé nepřítomnosti. A nechte mi připravit raketoplán na povrch, provedu tam inspekci osobně. To už bude opravdu vše,“ promluvil temný pán a nyní už skutečně opustil můstek, kde zanechal trochu překvapeného kapitána. Ten již zažil několik podobných rozmarů svého pána a vždy se z nich vyrojilo něco zajímavého, tudíž to předpokládal i v tomto případě. Pustil však toto zvažování z hlavy a vydal se plnit rozkazy svého pána. Od doby, co se jim v nalezeném, opraveném a upraveném landspeederu, kdy byl podstatně zvýšen výkon jeho repulzorů, což z něj do jisté míry dělalo airspeeder, povedlo odletět z opuštěné plošiny nepromluvil Paeris ani jedno slovo. Ztráta jeho lodě jej značně zasáhla a trval na tom, že sebedestrukční mechanismus spustí osobně. Věci, které nemohli vzít s sebou a chtěli je uchovat, naskládali do velkého boxu, který umístili na bezpečné místo, kde jej nikdo nenajde. Šlo především o různé oblečení, památky a i různé nezajímavé tretky – prostě drobnosti, které jim pomáhaly vnímat Poctivého Špinavce jako jejich domov. Ani Erlyn se nezdála být v lepší náladě, ale i tak mlčky pomáhala s přípravou k jejich odletu. Landspeeder pilotoval Avin, což se zdálo jako nejvhodnější řešení, zatímco dvojice nyní nemluvících seděla na zadních místech. „Už bysme měli pomalu vidět tu druhou plošinu,“ poznamenala Teia sedící vedle Avina, když kontrolovala jejich polohu se záznamem z nyní již neexistujícího frachťáku. Podívala se dopředu makrobinokulárem, ale stále jenom hleděla do mlžných oblaků, když v tom Avin trochu zabočil doleva a konečně rozpoznala obrysy jejich cíle. „Kdybys používala Sílu, tak už o ní víš nějakou chvilku,“ pousmál se Avin a Teia mu věnovala rádoby nazlobený pohled. Od něj však po chvíli upustila, protože moc dobře věděla, že jí Avin pouze drobně škádlil, jak to míval ve zvyku. „Sleť níž a zpomal,“ ozval se zezadu Paeris a Avin po přikývnutí splnil jeho instrukce, aby s landspeederem klesl o několik desítek metrů níže, stejně jako snížil rychlost. Plošina se k nim i tak notně blížila a už brzy rozpoznali zásobníkové věže s tibannovým plynem, stejně jako další detaily budov. Než se jim vše začalo ztrácet pod okrajem plošiny, tak jasně poznali i notný ruch, který na plošině probíhal, což jasně prozrazovalo, že byla v plném provozu. „Mám zaletět pod kraj plošiny, nebo se tam zkusíme dostat přes kontrolu levitace ?“ zeptal se Avin Paerisovým směrem a navrhnul dvě možnosti vstupu do plošiny. Paeris se na chvilku zamýšlel a prohlížel si spodní část plošiny, která jim nyní zaplňovala celý jejich výhled. „Leť támhle nahoru, protáhneme se ventilační šachtou,“ rozhodl nakonec pro třetí variantu, kterou do seznamu přidal i on sám. Avin bez námitky pokynul a začal se s landspeederem blížit ke svému cíli, když s sebou jejich vozidlo začalo notně cloumat. Naštěstí Avin řízení držel pevně v rukách a z prudkého vzdušného víru se dostal, aby pokračoval v nastolené trase. „A nezapomeň na vzdušné proudy,“ dodal s notnou dávkou ironie Paeris, který upustil od svého truchlení a vrátil se do plné aktivity, protože se dle jeho tušení octli na nepřátelském území. Avin už další potíže neměl a o minutu později byl jejich landspeeder dobře připevněn u servisního průlezu vedle ventilace. Pohledy všech nyní patřily Paerisovi, tedy vyjma Erlynina, která nejspíše obdivovala špičky svých bot. „Všichni si zapněte své komlinky. Snažíme se vyhnout detekci, dokud si nebudeme jistí tím, kdo to tu vlastně provozuje. Půjdu první a dám vám vědět, když bude čistý vzduch. A hlavně – opatrně a tiše. První varianta postupu na nepřátelském území,“ předložil Paeris svůj plán a chopil se žebříku u servisního průlezu, aby jím začal stoupat vzhůru. Teia se připravovala jako druhá a předtím si kontrolovala svůj blaster a světelný meč, výbavu, kterou jim Paeris navrhoval už od samotného počátku, kdy je začal cvičit. Paeris nakoukl do prázdné chodby a pokynul Teie, aby vyrazila tiše za ním, zatímco Avin s Erlyn tvořili druhou skupinu. Ve dvou se přece jen dalo pohybovat snáze bez zjištění, než ve čtyřech. Doposud zde narazili pouze na dva pracovníky v těžařských kombinézách, které jim o těch,

kteří tuto plošinu vedou, nic neřekly. Proběhli další chodbou a zastavili se na rohu, za který Paeris opatrně nahlédnul a poté pokynul Teie, aby ho následovala. Když byli v polovině chodby, tak se Paerisovi rozvibroval komlink. „Paerisi, tady Avin. Našli jsme nějaký erární sklad s oblečením a myslím, že by bylo vhodné ho použít jako kamufláž,“ ozval se na druhé straně Paerisův twi'lecký padawan. „Skvěle, míříme k vám. Aspoň nebudeme muset postupovat odděleně, Paeris končí,“ odpověděl mu Paeris a pokynul Teie, že míří zpátky. „Doufám, že budou mít moje číslo,“ pochichtla se Teia, ale Paeris ji věnoval pouze otrávený pohled a už byl o dost kroků vpřed. S Avinem a Erlyn se setkali po dalších deseti minutách vracení se zpět, aby na sebe navlékli tmavě hnědé kombinézy těžařských techniků. Jenom Paeris si vzal oranžovou servisního technika, čímž různorodostí týmu snižoval pravděpodobnost odhalení. Společně takto kráčeli chodbami centrální budovy, která kromě hlavní systémů obsahovala i administrativní a ubytovací sekci. Najít východ jim bez nutnosti se neustále skrývat před náhodnými kolemjdoucími trvalo dalších deset minut. Poté se octli venku před budovou a mohli se řádně rozhlédnout po těžařské plošině. Tato se od té opuštěné v dosti bodech lišila a to nejvíce ve své velikosti, která byla téměř trojnásobná. S trochou nadsázky by se tedy dalo mluvit o menším městě. „Vidíte někde přistávací plochu, nebo něco podobného ?“ zeptal se Paeris, zatímco se rozhlížel během pomalé chůze. Kdyby zůstali stát na místě, tak by budili příliš pozornosti, i přestože tu zatím naráželi pouze na podobně oděné techniky. „Ne, ale vidím někoho, kdo vypadá jako voják,“ poznamenal Avin a jemně naznačil pohledem doprava, kde u pozemních vozidel stál jedinec v uniformě. Jeho uniforma kombinovala tmavě fialovou barvu s jasně zeleným pruhem, ale především symbolem v pruhu, který byl v látce vystouplý a přizdobený nějakou lesklou látkou. „Co to je za symbol ?“ promluvila po delší době Erlyn, kterou onen symbol okamžitě zaujal, byť netušila proč. „To bude frakce, pod níž tohle celé spadá. Zapamatujte si ho, protože ho nepoznávám a bude potřeba jej dohledat, až se vrátíme na Coruscant. A něco mi říká, že se tam chvilku zdržíme,“ přerušil konverzaci k hlídce u landspeederů Paeris a trochu zrychlil krok. Bylo na něm až příliš vidět, že ztráta jeho lodi je pro něj hodně těžká. „Vidím hangár … a je dost dobře hlídaný,“ povzdechla si Teia, když konečně spatřila jejich cíl. Obrovská budova s mohutnými dveřmi byla napůl otevřená a motalo se okolo ní velké množství vojáků. Otevřenými dveřmi dovnitř mohli zahlédnout několik stíhačů, stejně jako něco, co připomínalo frachťák. „Skvělé, ale bylo naivní si myslet, že to bude až tak jednoduché,“ povzdechl si Paeris a zamířil jakoby obloukem okolo hangáru. „Chceš si ho prohlédnout ?“ tipnul si Avin Paerisovy úmysly, aby se mu jako odpovědi dostalo prostého přikývnutí. „Nejdříve si to celé hezky zmapujeme a pak vymyslíme, jak se dostat nepozorovaně dovnitř, abychom měli čas připravit a zkontrolovat loď k letu. Mějte tedy oči na šťopkách a hledejte detaily, obranné systémy či časy výměny stráží,“ nastínil Paeris nejbližší plány a vytáhl si propůjčený datapad, kde předváděl, že provádí kontrolu zařízení, která jsou okolo hangárů. Trojice padawanů za ním poslušně pochodovala, takže to celé nádherně vykreslovalo neexistující inspekci. Jídelna byla nezvykle pustá, alespoň dle toho, co si Jordi pamatoval. Vždyť i na Dantooine, mnohem menší enklávě Řádu, bylo vždy mnohem více lidí než ta desítka, která se tu právě stravovala. A to devět z přítomných byli nováčci, kteří zde jedli už dlouho před Jordim a očividně odsud nespěchali. Vzpomněl si na svá padawanská léta, kdy se pouze najedl a opět se vydal dále studovat, nacvičovat nové techniky nebo meditovat. Občas se u jídla také trochu zdržel, pokud diskutoval se svými přáteli v tehdejší enklávě, nejčastěji asi se Sallou a Tess. Jordi se zhluboka nadechl a potlačil jistou míru smutku, který ho i po tolika letech v takové míře sužoval při vzpomínce na ženu, kterou

kdysi miloval. Byla to však pro něj hodně zajímavá zkušenost a přispěla k zformování jeho současného já, udělala z něj silnějšího Jediho a rozvážnějšího muže. Když takhle uvažoval, tak si až nyní uvědomil, že i Salla, jeho dávná a dobrá kamarádka, se pokusila s ním navázat vztah. Tehdy se ale zachoval jako nechápavý mladý kluk a solidně ji zazdil – nyní se tomu mohl pobaveně smát, zvlášť když o něco později sám zaplál touhou k Tess. Z jeho myšlenek ho vyrušilo řachnutí táců s jídlem a jeho pozornost se okamžitě nasměrovala k dvěma učedníkům, kteří proti sobě rozzlobeně stáli. Jejich tácy s jídlem se válely okolo a ostatní sedmička učedníků se kolem dvou svářících se rozestavěla v půl kruhu okolo stolu. „Jsem silnější a klidně ti to dokážu !“ vykřikl muž, kterému bylo něco okolo třicítky, takže nebyl o mnoho mladší, než Jordi. Naproti němu stál zabrak, který nedávno přesáhl dvacet roků a Jordimu hned bylo jasné, že má pro Sílu větší cit. „Jsi jenom arogantní pako s velkou hubou !“ obořil se proti němu zabrak a ani on, stejně jako ostatní okolo si nevšimli, že Jordi pomalu vstává ze svého místa a míří jejich směrem. „Za to zaplatíš !“ sykl člověk a pomocí Síly uchopil tác, který mrštil směrem k zabrakovi. Ten obranně zkřížil ruce a podvědomě vytlačil tác vedle sebe. Člověk však nehodlal ustoupit a začal zabrakovým směrem tlačit Sílu, aby jej mohl odhodit, ale opět se ukázala pohotová zabrakova reakce pro cit na Sílu. Oba proti sobě stáli a přetlačovali se v Síle, aby to vypadalo nečekaně vyrovnaně, než člověk vybouchl vzteky, pomohl si hlasitý řevem a prudce zatlačil zabrakovo směrem, který to již neustál a odletěl nazpět. Ke stěně jídelny však nedoletěl, když zůstal stát ve vzduchu. Až nyní si jedna twi'lecká studentka všimla Jordiho, který s nataženou rukou virtuálně zachytil zabraka a postavil ho na zem. Dokráčel před člověka, který stále soptil vzteky, ale na zkušeného rytíře Jedi se o nic nepokoušel. Mohl spatřit Jordiho vážný a ostrý výraz, který neznamenal nic dobrého. „Co si myslíš, že děláš ?“ zeptal se ho Jordi tónem jež dokázal zamrazit více, než ledový vítr na Ilumu. „Bráním svou hrdost jako každý Jedi,“ vyprskl člověk a neustoupil ani o krok, byť Jordi z něho moc dobře vycítil náznak strachu. „Mýlíš se. Ty právě ničíš svou hrdost – v tomhle střetu jsi jako Jedi selhal a to naprosto. Nechceš se jít rovnou přidat k nepříteli ?“ držel se Jordi svého tónu a ostatní studenti již trochu odstoupili dozadu. „To nechápu, jen protože se bráním před tím rohatcem, tak je ze mě hned nepřítel ?“ odpověděl uraženě člověk. „Bráníš ? Ty jsi zaútočil první. Boj je až poslední možností, jedno ze základních pravidel. Ale co je horší – vkročil jsi do stínů Síly, sahal jsi po její temné straně,“ promluvil hrozivě Jordi, aby se v očích člověka objevilo zděšení, které následoval šok. Jeho vzdornost byla v tu chvíli na druhém konci galaxie a nebyl schopen cokoliv říct. „Sáhnul jsi po svém hněvu, vzteku, nenávisti. Jedi má své emoce vždy pod kontrolou, nikdy jim slepě nepropadá a nenechá se jimi vést. Nikdy na jejich základě nereaguje a už vůbec ne těch, které jsem ti jmenoval. Dokud se nenaučíš tyto emoce ovládat, tak tě nechci vidět na žádném cvičení se světelnými meči,“ vynesl Jordi jasný trest, aby k němu zároveň připojil lekci a varování, kterých on sám slyšel mnoho. I když mistr Tokare nikdy nemusel použít takovýto ostrý tón, jenž Jordi právě aplikoval. „A co se tebe týká – domluvíš si doučování z diplomacie, která ti také očividně nic neříká. A společně máte do konce měsíce úklidovou službu v jídelně, takže když tu někdo něco rozlije, shodí na zem – tak to budete vy dva, kdo to uklidí a pokud možno s úsměvem. Všichni ostatní, co mají dojezeno odchod, vy můžete začít se svou úklidovou službou,“ potrestal Jordi i druhého studenta, který se zúčastnil konfliktu, i když na něm nenesl takovou vinu jako jeho lidský kolega. Zároveň oběma nakázal společné práce, což by v tom lepším případě mohlo vést i k urovnání jejich sporů, v což Jordi doufal. O tom horším případě radši neuvažoval, jenom věděl, že pro tuhle chvíli už ho přešla chuť k jídlu. Poté, co si pečlivě prohlídli hangár, všechny jeho přístupové cesty a body, se Paeris se

svými padawany uchýlil do jednoho poloprázdného skladiště, kde se hodlali poradit o svém dalším postupu a hlavně o způsobu, jak uniknout pokud možno nepozorovaně. „Takže určitě můžeme škrtnout hlavní vchod, tam bylo moc stráží. Potom tu je servisní vchod, ale ten je na přístupovou kartu, kterou nemáme. Nakonec bychom se mohli dostat na střechu a odtamtud slézt do ventilace,“ zhodnotila svůj rozbor Teia, přesně jak ji Paeris požádal a čekala, co jí na to její mistr řekne. Byla trochu překvapená, když ji k tomu v rámci jejího výcviku vybídl během jejich snahy utéci, ale jistě k tomu měl své důvody. „Hmm, a na střeše by si nás asi nikdo nevšiml, Avine ?“ zamítl Teiin návrh Paeris a podíval se na druhého ze svých padawanů, který se zamýšlel. „No, můžeme zkusit odlákat pozornost a proklouznout hlavním vchodem, nebo vyřadit generátor hangáru a prolézt servisním vchodem,“ navrhnul Avin a i on čekal, jak bude ohodnocen. Měl samozřejmě výhodu toho, že nebyl první a věřil, že jeho nápady jsou realizovatelné. Paeris se také nad svou odpovědí tentokráte zamýšlel o dosti déle. „I když odlákáme stráže, tak určitě ne všechny. A pokud vyřadíme generátor, tak potom se nedostaneme s lodí z hangáru, ledaže by nám to vojáci odtáhli ručně. Lepší, ale stále to není ono, Erlyn ?“ zamítnul i Avinovi nápady a posunul k poslednímu ze svých padawanů. Erlyn mu věnovala výraz bez nějakého menšího zájmu na spolupráci a chvilku na sebe mlčky hleděli. „Tak jim v hangáru něco zničíme a půjdeme to opravit. Ty jsi na opravování všeho expert, ne ?“ pronesla k němu dost ostrým tónem, až z toho Paerise nepříjemně bodlo. Musel se zhluboka nadechnout, aby měl kompletně čistou mysl, než Erlyn odpoví, že mu právě řekla pěknou hloupost. Pak se uprostřed svého myšlenkového pochodu zarazil a věnoval svým padawanům trochu poťouchlý úsměv. „Skvělý nápad, prostě něco v hangáru poškodíme a půjdeme to opravit,“ usmíval se vesele Paeris, ale jako odpovědi se mu dostalo značně skeptických výrazů. Trochu překvapení však viděl u Erlyn, kterou jeho odpověď značně zaskočila. „A jak to chceš provést ?“ podivila se Teia, která jako první našla slov. „Přece nemusíme na tom místě být, abychom tam mohli něco provést. Zapomínáte na jednu základní věc – máme toho nejsilnějšího možného spojence,“ zubil se dál Paeris a začal mávat prstem, jako nějaký poťouchlý šarlatánský kouzelník. „Samozřejmě, Síla. Ale jak to tedy chceš provést ?“ zeptal se Avin, když mu došlo, kam Paeris se svým nápadem míří. „Počkáme si až otevřou vrata dokořán. Potom mi jeden z vás dá instrukce a já tam něco shodím tak, abych tam nadělal nějakou škodu a pokud možno zasekl ovládání vrat. Takhle nám zůstane brána otevřená hezky dokořán. Dva z nás tam půjdou jako technikové určení k opravě a vyhodím generátor, protože to přece nebudeme opravovat pod šťávou. Jakmile jej vyhodíme, tak zbylí dva z nás projdou servisním vchodem, vyberou loď a přichystají vše ke startu. Potom nám dají signál, že můžeme a omylem tam něco vyhodíme do vzduchu, tak aby to hodně čoudilo. No a skrz dým zmizíme pryč, dřív než se stihnou vzpamatovat,“ vysvětlil svůj plán Paeris a trojice jeho padawanů na něj trochu zaraženě hleděla. Nebyli si jistí, jestli ho chválit nebo kritizovat. „Není to trochu přehnané ? Moc složité ?“ podotkla Erlyn, ale Paeris okamžitě zakroutil hlavou. „Je to složité tak akorát. Moc složité na to, aby to jen tak někdo prokoukl dřív, než se vyřítíme z hangáru a dost jednoduché na to, abychom to pokud možno bez problémů zvládli. Je tu dobře vyvážena jistota našeho krytí, stejně jako naše bezpečnost namísto rizika zranění, zajetí či zastřelení. A věřte mi, ti vojáci nebudou vědět, kde jim hlava stojí. Než se vzpamatují, tak budeme na orbitě počítat skok pryč,“ promluvil hrdě Paeris, který byl na svůj plán hodně pyšný. Avin jenom souhlasně přikývnul, že by to opravdu mohlo být dobře proveditelné, zatímco Erlyn se o to moc nezajímala. „Dobře, takže teď už musíme jenom počkat, až nám ho otevřou ?“ povzdechla si Teia, které také došlo, že s plánem svého mistra se nemá cenu hádat. „Přesně tak, mezitím si to projdeme do detailů a rozdělíme se do skupin, což bude klíčové v různých fázích plánu,“ pokývnul souhlasně Paeris a nadšeně se usmál.

Tmavě modrý transportní raketoplán dosedl na vyznačené místo k přistání na plošině a pomalu deaktivovával svoje systémy. Když bylo vše vypnuto a zajištěno, tak se spustila výstupní rampa, aby umožnila muži v černém obleku a plášti sestoupit na povrch těžební plošiny. Za temným pánem kráčela dvojice hrozivě vypadajících stráží s železnou maskou na obličeji v černomodrém hábitu. Ti všichni dokráčeli dolů z plošiny, kde byla seřazena vojenská jednotka s doprovodem nejvyšších zástupců těžební plošiny, všichni ukázkově seřazeni v předepsané formaci. „Můj pane, nečekali jsme vás,“ sklonil se před ním zdejší správce, div že hlavou nevytíral permabetonový povrch plošiny. Temný pán se rozhlédl po všech nastoupených a pečlivě si je změřil, než se pohledem natočil ke správci. „Taky jsem nevydal rozkaz, abych byl očekáván. To by překazilo plán náhlé inspekce, nemyslíte ?“ promluvil ostrým tónem a vyrazil se svými strážci v patách kupředu. Správce se rychle sebral a pospíchal za svým pánem, ale tak aby se držel mírně za ním, čímž jasně dával najevo svou pokoru. V jeho zelených očích se zračil strach z toho, že by nemusel před svým pánem obstát. „Přejete si, abych něco připravil pro vaši inspekci, můj pane ?“ zeptal se pokorným tónem a v duchu se modlil za svůj život. „Ne, jenom mě budete doprovázet. Nejprve si projdeme spodní patra komplexu,“ odpověděl temný pán, který už k této budově mířil od doby, kdy po strohém přivítání začal kráčet na inspekci. „Ale tomu nerozumím pane, tam není co vidět,“ zarazil se překvapeně správce, který nepochopil úmysl svého pána, stejně jako nechápal, že tohle není běžná inspekce. Vlastně se vůbec nejednalo o inspekci, ale jediný, kdo tohle věděl, byl temný pán a možná to tušil i kapitán Gant. „Jste ochotný na to vsadit svůj život ?“ zastavil se temný pán a pohlédl na správce v němž se znova objevil strach o jeho vlastní život, který jej prakticky zamrazil na místě. „Já, já … nevím, co ...“ vykoktával ze sebe správce, když ho jedním gestem temný pán umlčel. „Tak mlčte a následujte, než mi dojde trpělivost,“ odsekl temný pán a kráčel dál vpřed pod dozorem svých dvou strážných, kteří za ním drželi stále stejný čtyřmetrový odstup. Nebylo vidět, že by některý z nich měl u sebe nějaký blaster, nebo něco podobného, ale správce z nich měl stejný strach jako ze svého pána. Neodvážil se říci už ani jedno další slovo a jenom tiše následoval muže, jenž celé tohle zahájil pro svůj, jemu neznámý, plán. Avin s Teiou nadšeně pozorovali, jak je tmavěmodrý transportní raketoplán vezen do hangáru, což znamenalo pokrok v jejich plánu. Avin z kapsy vylovil komlink a aktivoval jej, protože bylo na čase začít provádět jejich únikový plán. „Paerisi připrav se. Ptáček leze do hnízda, ochranná křídla se roztahují,“ zavolal svému mistrovi Avin a vysloužil si podivný pohled Teiy, která se krčila vedle něj a svírala v ruce makrobinokulár. „U hutta, Avine, nech těch šaškáren a mluv přímo. Tady nejsme na vojenské akci, abys používal kódovou řeč,“ ozvalo se otráveně z druhé strany a Teia si dovolila pobavený úsměv, kterého si však Avin nemohl všimnout. „Radši mi povězte, kam se mám soustředit,“ ozval se znova Paeris a vyžádal si popis hangáru, aby mohl pokročit v jejich verzi plánu. Avin se podíval Teiiným směrem a ta mu gestem ruky naznačila, že rozumí. Poklekl tedy vedle ní a držel komlink tak, aby nemusela pustit makrobinokulár. „Takže, asi pět metrů od vchodu a tři metry od stěny stojí přepravní vozík pro těžké předměty. Dva metry za ním začíná asi tři metry vysoká vrstva beden, které jsou naskládané až ke stěně. Za ně už dál nevidím. Ovládací konzole dveří je … je, je na druhé straně hangáru. Co teď budeme dělat ?“ začala Teia popisovat vše, co vidí, když si uvědomili, že jejich plán má drobný háček s kterým příliš nepočítali. Teia se odlepila od makrobinokuláru a podívala se na Avina, který se vedle ní zachmuřeně krčil. „Pokračujeme v plánu, co je vedle těch beden ? Tak popisuj,“ vybídl Paeris svou

padawanku k tomu, aby pokračovala v dosavadní činnosti. „Ehm, asi tři metry od nich, na jejich počátku je několik velkých barelů. Na konci řady stojí druhé vykládací vozítko, nic, co by nám mohlo pomoci,“ vydechla zklamaně Teia a sledovala, jak začínají zavážet raketoplán do hangáru. Nezbývalo jim tedy už příliš mnoho času. „Dobře, co vidíš nahoře, na stropě ?“ nevzdával se Paeris, jak měl ve zvyku a vybízel Teiu k pokračování v její činnosti. „Ehm, nahoře je drobný ochoz z jedné strany na druhou. Drží ho tam nejspíš nějaká duracelová lana, nebo něco podobného. Pak už tam vidím akorát nějaká okna, ale ty nám nepomůžou,“ odvětila Teia a čekala s čím přijde Paeris nyní. „Ten ochoz je úzký ? A vede od mé strany až na druhou ? Nevede nad ovládacím panelem dveří ?“ zeptal se spěšným hlasem Paeris, protože raketoplán už byl z půlky v hangáru. „Tak pro dva lidi vedle sebe a ano, vede nad panelem, ale co chceš dělat ?“ odpověděla Teia a zvědavě se zeptala, ale odpovědi se jí už nedočkalo. Nastala totiž chvíle Paerisova jednání. Došel co nejblíže hangáru, jak to bylo možné, zavřel oči a soustředil se v Síle. Teia napjatě pozorovala dění v hangáru a přemýšlela, oč se Paeris pokouší. Po chvilce se onen ochoz, který mu tak detailněji popisovala na jeho přání, začínal pomalu vlnit. Vlnění se stále zvětšovalo a zrychlovalo, až se ozývalo drobné vrzání kovu. Raketoplán mezitím zajel do hangáru a umisťovali ho na jeho pozici, aby nebránil v cestě jiným lodím. Jeden z vojáků zamířil ke dveřím hangáru, aby je přivřel na šířku několika metrů, když v tom se to stalo. Spoj držící ochoz na duracelových lanech puknul a vedle vojáka dopadla jeho část. Ten se pro ten kus sehnul a zvědavě si ho začal prohlížet, když o kus vedle dopadl další. K tomu se přidalo ještě více vrzání, jak se kmitání ochozu zesílilo, když zároveň ruplo několik dalších spojů a ochoz se začínal řítit dolů. Voják se po hlavě vrhnul do strany, kde udělal poněkud pokroucený kotoul, ale stačilo to k tomu, aby se vyhnul padajícímu ochozu. Jeho konec přímo zasáhnul ovládací panel hangárových dveří, který jenom vztekle zasyčel, zaprskal a přišel o veškerou energii. Paerisovi se to podařilo a vyřadil panel pro ovládání hangárových dveří, které tak budou muset zůstat otevřeny, dokud nebude opraven. „Povedlo se to, tys to opravdu strefil !“ výskla nadšeně Teia, až ji Avin musel pohotově dát ruku před pusu, aby je neprozradila. Po pár vteřinách pokývala hlavou, že pochopila svou chybu a Avin ruku opět stáhl. „To je dobře … teď bych si dal láhev corelliánské brandy,“ zafuněl na druhé straně do komlinku Paeris, kterého jeho výkon hodně vysílil. Přece jenom vysílat neustálé proudy Síly o stejné síle do jeho konce ochozu v pravidelných intervalech, aby ochoz rozkmital přesně v místě, kde potřeboval, bylo velice náročné. „Jak jsi věděl, že to bude fungovat ?“ zeptala se nyní již uklidněná Teia, která ještě napůl oka pozorovala šrumec u dveří v hangáru, kam se seběhli další vojáci a prohlíželi si natropené škody. „Nevěděl, ale povedlo se. Stačilo trocha fyzikálních znalostí, talentu v Síle a ohromného štěstí,“ ozval se opět, už trochu vydýchaný, přesto stále ještě dost hlasitě funící. Teia se podívala na Avina, protože ten takovýmto věcem rozumněl mnohem lépe, než ona sama. „Mě by to nenapadlo, ale ta konstrukce toho ochozu si o to říkala. Kdyby byl řádně upevněný ke stěnám, tak by to Paeris takhle udělat nemohl,“ pokrčil rameny Avin, který si stále proběhlou situaci vyhodnocoval. „Taky jsi měl ohromné štěstí, ještě chvilku a stihl by zadat příkaz k zavření dveří,“ rozhodla se Paerise trochu poškádlit Teia a podávala makrobinokulár Avinovi, protože její pozorovací role už skončila. „Tak bys musela zabavit ty vojáky ty se svým tanečkem. Ale dost zdržování, přesouvám se s Erlyn k budově určené pro servisní techniky, kde si počkáme na oficiální údržbářský tým a vypůjčíme si jejich vybavení. Vy se zatím přemístěte k servisnímu vchodu a čekejte na další instrukce, Paeris konec,“ vrátil to Teie dobře mířeným úderem Paeris, aby hned přepnul k řešení jejich dalšího postupu a nedal jí tak sebemenší možnost mu to zkusit vrátit. Drobný šum komlinku naznačující otevřenou linku ustal a Teia jej také podala Avinovi. „Zdá se, že máme chvilku volno. Neskočíme si na caf ?“ pousmála se Teia k Avinovi,

ale ten jenom zakroutil nesouhlasně hlavou a vyrazil z jejich úkrytu. „Radši půjdeme na místo. Vzhledem k tomu, že ten raketoplán vypadá důležitě, tak nebude dlouho trvat, než to odklidí a zavolají opraváře. Co by určitě chtěli, je průšvih zrovna během nějaké inspekce,“ dodal Avin na základě svých pozorování a jeho domněnku potvrdil shluk vojáků, kteří už pracovali na odstranění spadlého ochozu a uvolnění cesty do a z hangáru. Jordi seděl pevně pohroužen v meditaci v pokoji, který dříve patříval jeho mistrovi, když zrovna pobýval na Coruscantu. Nebylo složité si zjistit, který pokoj to byl, protože zdejší záznamy byly v překvapivě dobrém stavu, stejně jako Chrám samotný. Jenom byla trochu odfláknuta údržba v některých jeho částech. Tak trochu vnitřně zadoufal, že při meditaci v místě, které oplývalo přítomností a moudrostí jeho mistra by mohl hlouběji pochopit nějaké myšlenky, či mu Síla mohla povědět více, než mu doposud říkala. Byl do meditace ponořen tak hluboce, že si ani nevšiml otvírajících se dveří a osoby vstupující dovnitř. Brianna chvilku váhala, jestli má zaklepat, ale poté od toho ustoupila s vědomím, že Jedi meditující na druhé straně převyšuje schopnosti všech ostatních v Chrámu alespoň o třídu a tak již nejspíš ví, že je za dveřmi, stejně jako to, co jí trápí. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř očekávajíc nějaký uvítací komentář, který se ale nedostavil. Místo toho viděla Jordiho ve velice soustředěné meditaci, až z toho získala pocit jakéhosi posvátného aktu a nezmohla se na jediné slovo, čímž by jej z meditace vyrušila. Rozhodla se tedy trpělivě vyčkat a posadila se na menší stoleček naproti, aby trpělivě čekala, než Jordi s meditací přestane. Měla tedy dost času na to, aby si jej pozorně prohlédla – jeho hnědé vlasy stažené do culíku, z něhož pár pramenů neposlušně uniklo a lehounce se vznášelo pod mírným větříkem, který se sem dostával skrz otevřené okno. Jeho mírumilovný profil tváře bez náznaku jediné vrásky nyní působil uvolňujícím dojmem. Bez potíží si také vybavila jeho kaštanově hnědé oči, které v sobě měli mnoho – jiskru, rozvážnost, moudrost, odvahu i nezdolnost. A mnoho dalších vlastností, které ji napadaly. Vnitřně náhle dospěla k přesvědčení, že tohoto muže obdivuje za to, kým se stal – sebejistým, pevným a odhodlaným ve snaze dosáhnout svého cíle. Byl tím, čím se chtěla stát, ale v poslední době se jí to tak zoufale nedařilo, protože začala postrádat sebevědomí, neviděla ve svých cvičeních žádný pokrok a i její odhodlání dostávalo značné trhliny. „Brianno ? Nevšiml jsem si tě vstoupit, jsi tu už dlouho ?“ vyrušil ji ze zamyšlení jeho přátelský a vlídný hlas, který nepostrádal drobný náznak překvapení, i když si byla jistá, že kdyby jej chtěl skrýt, tak to nepozná. „Jenom chvilku rytíři Linxi, nechtěla jsem vás rušit z meditace,“ odpověděla Brianna, která své překvapení, že Jordi již s meditací skončil, nedovedla příliš dobře skrýt. Jordi se však přívětivě pousmál. „Říkej mi Jordi a nemusíš být tak napjatá. A z meditace bys mě moc nevyrušila, odpověď jsem v ní stejnak nenalezl. Ale co tě za mnou přivádí, nebo ses také chtěla podívat do pokojů mého bývalého mistra ?“ pousmál se Jordi a posadil se normálně hned poté, co se krátce protáhnul. Tím naznačil, že zde meditoval poměrně dlouhou dobu. „Dobře, Jordi. Chtěla jsem tě o něco poprosit, pokud bys mohl,“ zeptala se trochu nejistě Brianna, která si byla poněkud nejistá týkáním. Co o minulosti Řádu věděla, tak jmény si mezi sebou říkali pouze blízcí mistři na stejné úrovni, jinak tam vždy musel být přítomen titul. A ona se rozhodně necítila na Jordiho úrovni. „Samozřejmě a s tím týkáním si nedělej starosti. Rád bych mezi námi všemi vytvořil vřelejší vztahy a vybudoval vzájemnou důvěru. Ta je nezbytnou částí mezi Jedii – protože Jedi nikdy není sám, stojí za ním další Jediové o které se může opřít, pokud potřebuje pomoci. I to je jedna z podstat Řádu Jedi, která mnohým unikala, uniká a nejspíše i unikat bude,“ vybídl ji Jordi k odpovědi a zároveň ji ujistil, že tykání v tomto případě povede jenom ku prospěchu jich všech. Neopomenul též zmínit jeden z principů Řádu Jedi, jak jej chápal on a Brianně to rozhodně nepřišlo jako špatný princip. Vlastně podobně spolupracovali s Vypovězenou, kde pracovali jako tým. „Dobře, tohle jsem moc netušila. Ale chtěla jsem tě poprosit, jestli by jsi se mnou netrénoval boj se světelným mečem. Mám pocit, jako bych se zasekla a nemohla pokročit dál a jako

trenérku boje s mečem mě to dost trápí,“ přešla Brianna ke svému problému. Jordi se zamyslel a podíval se směrem ke stropu, než se na ní opět podíval s usměvavým výrazem. „Zítra navečer by to šlo, dnes už mám několik věcí domluvených a zítra přes den mám schůzku s jedním senátorem. Obvykle to řešil Mical, ale když jsem mu nadělil soukromé vyučování, tak to musím vyřešit za něj – týká se to přístupu Jediů k Republice, když nás tak štědře podporují. Nic, co by tě nejspíš zajímalo, ale jak jsem řekl, zítra večer se ti budu klidně věnovat. Řekněme, třeba hned po večeři. A jako tréninkovou halu bych vybral jednu na opačné straně Chrámu, aby se nás náhodou nejali pozorovat učedníci. Pamatuju si, jak younglingové a padawani v Enklávě na Dantooine vždycky trojčili, když si někteří mistři rozhodli zatrénovat,“ načrtnul Jordi své nejbližší plány, stejně jako Brianně nastínil možnost kdy a kde se mohou sejít. Ta se s jistou dávkou nadšení postavila a vděčně se Jordimu uklonila. „Děkuju ti, Jordi. Věřím, že mi tím hodně pomůžeš,“ promluvila vděčně a už se chystala odejít z místnosti. Jordi se ale spěšně postavil a dorazil k ní, aby předtím věnoval pokoji svého mistra ještě jeden letmý pohled. „Opravdu není zač. Abych řekl pravdu, tak trénink se světelným mečem je pro mě možná víc zábava, než by pro Jediho měla být, takže možnost se trochu protáhnout ocením. Ale pokud máme tyto své drobné úlety pod kontrolou, tak jsme občas více Jedii, než kdybychom žádné úlety neměli. Takhle se nutíme hlídat před propastí, než abychom zpohodlněli a probrali se až na jejím dně,“ promluvil Jordi a opět prozradil některé své myšlenky a názory na život Jediů. Brianna se na něj zamyšleně podívala, zatímco otevřel dveře a galantním gestem jí dal najevo, ať vyjde první. Brianna mu opětovala opět trochu nejistým úsměvem a odešla z pokoje, stejně jako Jordi hned po ní. Duch jeho mistra, který se tu snad možná někdy vyskytoval, by se nad jeho počínáním jistě také pousmál. Paeris a Erlyn kráčeli přímo k otevřeným dveřím hangáru převlečeni za servisní techniky, jejichž uniformy si od těch původních vypůjčili. Dvojici vybraných techniků totiž omráčili a svázali v servisním kumbálu, odkud si vypůjčili nářadí a zámek úmyslně poškodili, aby nešel hned otevřít. Bylo by totiž hloupé nechat se chytit, když budou tak blízko úniku z plošiny. Nyní dorazili ke dvěma strážným před hangárem, kteří si je zkoumavě prohlíželi. „Jdem opravit ten bordel, který jste tu napáchali,“ prohodil Paeris k vyššímu z vojáků a nasadil masku drzého technika, bez kterého by se zbořil svět. Na vojáky to udělalo přesně takový dojem, jaký si přál – začali ho propichovat pohledem. „Kdyby někdo pořádně pečoval o hangár, třeba nějaký servisák, tak se to nestalo. Teď koukej mlčet a běž makat, nebo tě nahlásím vedoucímu !“ sykl uraženě voják a Paeris nevinně roztáhnul ruce a o krok ustoupil. „Tak pardon 'pane s tou puškou jsem drsňák',“ neodpustil si Paeris a vykročil dopředu, zatímco strážný by se po něm málem vrhnul, kdyby ho pohledem nezadržel jeho kolega. „Nestojí ti za průser, už takhle se to musí dát rychle do pucu,“ snažil se ho zklidnit, zatímco Paeris s úsměvem dokráčel až ke konzoli. Erlyn mu byla neustále v patách a společně teď odložili bedny s nářadím u poškozeného ovládacího pultu, odkud byli dobrých deset metrů od strážných. „Bylo nutné je dráždit ?“ neodpustila si tichou poznámku Erlyn, zatímco si Paeris pohrával s hydroklíčem a koukal na ovládací panel. Nakonec poklekl k jeho boční části a začal odmontovávat její kryt. „Takhle nám dají pokoj a nebudou si nás všímat. Mohl jsem sice použít Sílu, ale nebylo to potřeba, když víš jak většina vojáků smýšlí,“ odvětil stejně tichým tónem Paeris a začal si zkoumavě prohlížet vnitřek panelu, kde stále bylo několik míst, které probíjely. Pousmál se pro sebe a stoupnul si. „Jdu vyhodit generátor, nechci se tu na tomhle upéct. Zkus pohledem zjistit, co přežilo a nebudeme to tak muset vyměnit,“ pronesl nahlas Paeris, tak aby to mohlo být při troše poslouchání slyšitelné i u obou strážných a zvedl se. Erlyn mu jenom otráveně nahlas odsouhlasila a jala se tupého pozorování vnitřku panelu, protože na rozdíl od Paerise neměla vůbec tušení, co tam co má

za účel. Paeris mezitím bez váhání kráčel do zadní části hangáru, aby vyřadil generátor a umožnil tak zahájení třetí fáze jejich únikového plánu. Správce plošiny klečel před bimmským temným pánem a vypadal, jako by se měl každou chvílí strachem rozpadnout. Čelem promačkával do podlahy ďůlek, který se plnil slzami strachu a celý se vyděšeně třásl. „Milost můj pane ! Vůbec netuším, jak se to mohlo stát, nechápu, jak se sem ten landspeeder dostal. Přísahám vám !“ štěbětil prosebně a se strachem vzhlédl ke svému pánovi, jenž před ním nehnutě a strnule stál. „Na plošině je tedy vetřelec, přesně jak jsem předvídal. Keto, Koto, prohledejte budovy, ihned,“ zamyslel se temný pán a vydal rozkazy svým dvěma strážcům, kteří se uctivě poklonili a během vyrazili každý na jinou stranu. Temný pán udělal krok blíže ke správci a chvilku si jej s opovržením prohlížel. Krčil se před ním pouhý zbabělec neschopný nést odpovědnost za své činy. Kdyby to byl kapitán jednoho z jeho Interdictorů nebo velitel tajné vojenské základny, tak by jej na místě zabil, ale u tohohle je strach z možnosti zemřít při jakékoliv drobné chybě více k užitku, než ke škodě. „Budeš žít, když mi nahlásíš všechny potíže, které nastaly během posledních hodin. Pokud vetřelce nalezneme včas, než tu něco stačí poškodit, tak se dožiješ další inspekce,“ promluvil hrozivým hlasem temný pán a vycítil, jak z jeho správce těžební platformy spadl drobný kámen, ale napětí tam stále viselo, přesně jak měl v úmyslu. „A-a-ano pane, okamžitě vás o tom budu informovat,“ klaněl se pokorně muž, aby po chvilce vstal a přešel k nejbližšímu počítačovému terminálu a přihlásil se do něj. Chvilku jej procházel pod bedlivým dohledem temného pána, který měl dle všeho zavřené oči, alespoň se to tak správci zdálo. Slyšel už o tom, že dovedl se svými strážci komunikovat jenom pomocí myšlenek, ale nevěděl, že by to mohlo být na takovou vzdálenost. O to více ho to přinutilo se snažit pracovat lépe k jeho spokojenosti. „Můj pane, během dneška se tu vyskytly pouze tři problémy. Poškodil se jeden nákladní landspeeder, nešla voda v jedné z obytných budov a byl poškozen ovládací panel u vrat do hangáru. To je vše můj pane. Budete si přát vyhledat i včerejší potíže ?“ zeptal se třesoucím se hlasem správce, ale temný pán se nesoustředil na něj, ale na informace, které mu právě sdělil. Poškození jednoho vozidla bylo irelevantní, stejně jako odpojení vody – to vše vedlo pouze k drobné nespokojenosti mezi dělníky, ale hangár. Ano, hangár ho měl napadnout mnohem dříve. Vše to nakonec souvisí s tím, co bylo v hlášení kapitána D'tina. Mělo mu být hned jasné, kam má soustředit svou pozornost, místo aby se snažil nenápadně kráčet okolo a hledat v tom více, než si myslel. „To postačí, prozatím je váš život ve vašich rukách,“ odvětil pouze krátce temný pán a rychlým krokem vyrazil ven z budovy k hangáru. Jestli bylo to, co opravdu pocítil, uživatel Síly, tak by mohl každý okamžik hrát svou roli a jeho odhalení by mnoho věcí pouze zkomplikovalo. Paeris doslova vyrval další změť drátů z ovládacího panelu a vyhodil je ven, aby se dovnitř lépe dostal s hydroklíčem. Neměl sice v plánu ten panel vůbec někdy opravit, ale i tak chtěl vědět, kde všude byl problém – byla to jedna z jeho oblíbených činností. Za krátkou dobu, co dělal pašeráka, se musel naučit hodně věcí o funkci a správě lodi, což se později promítlo i do dalších věcí a celé to nakonec vyústilo v jeho neutuchající zájem o techniku. Částečně si tím kompenzoval své nepoužívání Síly v jistém období, ale neupustil od toho, ani když Sílu opět začal aktivně používat. Nyní ho zajímalo, kde všude byl nějaký problém a odhadoval, jak dlouho by mu asi trvalo je všechny odstranit, kdyby to opravdu chtěl či musel udělat. Potěšilo ho však, že tu nebyly prakticky žádné inovace a nemusel se tedy učit nějaké nové věci. Erlyn se krčila vedle něj a pobrukovala si nějakou melodii, které Paeris nepřikládal výraznější význam. Navíc se mu moc nelíbila, protože z ní měl jakýsi pocit temnoty, ale o tom se před Erlyn nezmiňoval. Teď se museli hlavně dostat odsud – její psychické rozpoložení, stejně jako to svoje bude moci řešit někdy potom, v klidu na Coruscantu.

„Loď je připravena k odletu, paliva je dost, na rozdíl od té první kocábky, co jsme zkoušeli, a všechny systémy jsou připraveny,“ ozval se z komlinku hlas Avina a Paeris měl nutkání mu říct, že to minutku ještě vydrží, protože si chtěl prohlédnout ještě jednu část panelu. Ale pocítil najednou varovný pocit, že by odsud měl opravdu, ale opravdu co nejrychleji zmizet. „Jsme na cestě, jenom omráčíme stráže,“ odpověděl spěšně Paeris, pokynul Erlyn a vydali se ke dvojici strážných. Přikradli se k nim potichu zezadu a Paeris podal Erlyn hydroklíč, zatímco sám si nachystal pěst. Po jeho pokynutí oba zároveň udeřili a dvojice strážných se sesula v bezvědomí k zemi. Paeris už chtěl vyrazit k lodi, když si všiml Erlynina zaujatého pohledu na opačnou stranu, než měli namířeno. Otočil se, aby viděl menší postavu v černém, jak k nim sebevědomě kráčela. Při podrobnějším pohledu si náhle uvědomil, že právě tahle postava byla oním zdrojem jeho špatného pocitu a na sucho polkl. Protivník už byl natolik blízko, aby Paeris nyní mohl rozpoznat, že se jedná o bimma. „Erlyn, běž rychle do lodě a startujte, musíme zmizet !“ křikl ke své padawance, která však se zájmem pozorovala bimma a Paerise jímalo zlé tušení. Bimm se zastavil deset metrů od nich a se zákeřnou potěchou hleděl jejich směrem. „Hmm, tvá učednice je mnou očividně zaujata, Jedi,“ promluvil bimm a nadšeně se zasmál. Temnota v něm byla hodně cítit a Paerisovo pocity mu radily se mu vyhnout, pokud to bude jen trochu možné. „Tady nikdo o temnou stranu nemá zájem, tak se klidně můžeš otočit a vrátit se, odkud jsi přišel,“ syknul k němu Paeris a nahmatal svůj světelný meč, protože tušil větší potíže, než původně očekával. Zároveň vrhl prosebný pohled k Erlyn, aby ho pro tentokrát poslechla a vrátila se do lodi, ale místo toho jenom sama hmátla po svém světelném meči, který měla schovaný v kombinéze. Její zelená čepel se rozžhnula jako první a to už se řítila proti bimmovi, který ji s pobavením sledoval. Když se vzdálenost mezi nimi zkrátila na dva metry, tak rozžhnul svou vlastní červenou čepel, odklonil bez potíží Erlynin útok a přiložil ji volnou levou ruku na hrudník. Zaraženě se na ní podívala, než odletěla deset metrů dozadu. Paeris neměl na výběr a sám aktivoval svůj modrý meč a přichystal se do obranného postoje, zatímco zkrátil vzdálenost mezi sebou a svým soupeřem na pět metrů. „Hmm, zdá se, že tahle děvenka je jiného názoru,“ poznamenal bimm a meč sklonil bokem, jakoby neměl v plánu vůbec zaútočit. Paeris však burcoval všechny svoje smysly, aby byl připaven na všechny možné zákeřnosti, kterých by se od tohoto uživatele temné strany mohl dočkat. „Erlyn, běž zpátky do lodě, na tohle ještě nejsi připravená !“ křikl směrem ke své padawance, spíše prosebně, než výhružně a sám sledoval svého soupeře. Bimm natáhl ruku jeho směrem a zatlačil proti němu v Síle, aby Paeris udělal totéž. Proudy Síly vyslané naproti sobě se střetly v prostředku, aby po chvíli převládl ten bimmův, načež byl Paeris nucen uskočit do strany. Sotva se dostal na nohy, už čelil útoku světelným mečem shora a na poslední chvíli jej stihl vykrýt. Udělal krok dozadu, aby získal pevnější těžiště a odvrátil další dva seky, jeden na úrovni ramenou zleva, druhý, kterým bylo poté bodnutí směrem k levému stehnu. Rozpoznal v tom prvky Makashi a vybavila se mu vzpomínka, jak poprvé při souboji se soupeřem používajícím Makashi vyhořel. Pro tenhle moment to rozhodně nebyla ta nejlepší možná vzpomínka. Zatlačil na čepel protivníka ve snaze získat trochu prostoru mezi nimi dvěma, ale okamžitě přišel útok zprava. Ten následovaly další údery, což vedlo pouze k tomu, že byl Paeris zatlačován a musel tedy couvat dozadu. „Tohle je moje zkouška !“ vyjekla rozzuřeně Erlyn a vrhla se technikou Sai na bimma, který polevil v útoku na Paerise a ostrým úderem odrazil útok Erlyn do strany, kde podržel její meč a věnoval jí kopanec do hrudi. „To je ono děvenko, ukaž mi jak se dovedeš zlobit !“ vysmíval se jí bimm do tváře. Paeris využil toho momentu, aby bodl jeho směrem, ale jeho čepel byla včas odražena a hned se musel bránit protiútoku. Bimm se mezitím pohybem dostal do pozice, kdy byla Erlyn za Paerisem a musela ho oběhnout pro svůj další útok. Paeris se snažil plně soustředit na vzájemný souboj, ale obavy z rostoucího vzteku jeho padawanky stále narůstaly. „Za to zaplatíš !“ vykřikla znova Erlyn, protáhla se okolo Paerise, až jej jemně odstrčila a třikrát prudce bodla bimmovým směrem. Bez větších potíží její útok odvrátil, chytl ji za ruku a

přehodil ji přes sebe na zem. Paeris vyrazil kupředu, ale opět nebyl dostatečně rychlý a jeho útok skončil na světelném meči protivníka. Paeris zkusil zaútočit zleva na jeho stehno, ale nejenom, že byl jeho úmysl přečten, ale bimm provedl okamžitý protiútok – táhnul Paerisův světelný meč obloukem nad nimi oběma, aby pak svůj meč přitáhl trochu k sobě a provedl oblouk na Paerisův hrudník. Ten stihl uskočit na takovou vzdálenost, aby z toho vzniklo pouze palčivé povrchové škrábnutí. To však vnímal až poté, co přistál na nejbližší zdi, kam jej bimm odhodil pomocí Síly a otočil se nyní k jeho bothanské padawance. „Cítím tvůj vztek, tvou nenávist, ale přesto je neumíš používat. Jsi tak slabá … jako jsem byl já. Ale tak tomu nemusí být, vem si, jak se lišily tvé útoky poté, co jsi začala mnohem více používat svůj hněv,“ promlouval k ní a Erlyn na něj zděšeně hleděla, až jí opouštěl její vztek a objevovala se beznaděj, ale také touha, touha být silnější. Pod tím vším se však znovu objevil její strach, dávný strach z absolutní bezmocnosti a bezcennosti, který tak ukrývala před světem a o němž doposud věděl jenom Paeris. „Erlyn, nepoddávej se tomu ! Snaží se tě svést na temnou stranu !“ vykřikl Paeris a už rychle běžel naproti bimmovi, aby těsně před ním provedl Jung Ma a využil sílu otočky proti bimmovi, který se však pevně zapřel a útok odrazil. Stejně tak odrazil další dva útoky, zprava na své rameno a pak z téhož směru na svůj hrudník, než ukročil bokem na opačnou stranu, než přicházely útoky a sám sekl po Paerisově levém boku. Ten na poslední chvíli odrazil čepel bimma tou svou, ale opět ztratil výhodu útočícího a nyní čelil bimmovo tvrdým útokům, které byly snad ještě silnější než předtím. Úder shora, zprava na rameno, zprava na lýtko, zleva na hrudník – Paeris byl donucen ustupovat a zuřivě se bránit silným soupeřovým úderům, který náhled prudce bodnul směrem k jeho hrudníku. Pouhé milimetry dělily Paerise od dalšího zásahu, když pohotově uskočil dozadu a zvětšil tak vzdálenost mezi sebou a bimmem na pět metrů. Pocit zoufalosti v Paerisovi narůstal a byť se snažil jako správný Jedi zůstat klidný, do jeho bojového stylu se to již promítlo. „Vidíš ? Přidal jsem více hněvu a nemá proti mně vůbec šanci. Opravdu chceš aby tě učil někdo, kdo mě ani není schopen porazit ? Opravdu si myslíš, že je hoden tě učit ?“ pousmál se vítězně bimm a Paerisovi se v očích objevily náznaky slz, protože viděl před očima, jak Erlyn ztrácí, jak bothanka rychle padá na temnou stranu. Jak se poddává svému strachu, svému hněvu a otvírá se cestě, předkterou ji on není schopen uchránit. „Ne, nechci,“ vydechla pouze Erlyn a měnil se jí tón hlasu. Strach nahrazoval hněv, který začal směřovat k Paerisovi. Ryche a mělce oddechovala, když vzhlédla přímo směrem k němu a začala ho propichovat pohledem. „Erlyn … prosím, ještě není pozdě. Odleťme !“ žadonil Paeris, ale smutek se mu dral do jeho hlasu. Začínal pociťovat i počátky vzteku, ale jeho obranné mechanismy, které mu kdysi pomohla vybudovat jeho mistryně, jej včas zadržely, aby nedopadl stejně. „Nikdy jsi mě nedokázal pochopit. Vůbec jsi nevěděl, co potřebuju. Jenom jsi mi dával pitomé rady a nic doopravdy nenaučil ! Chtěla jsem, abys mi pomohl se stát někým výjimečným, někým na koho by mohla být má rodina hrdá, ale nikdy jsi pro to nic neudělal ! Jenom jsi naučil pár cirkusových triků a využíval nás !“ začala Erlyn křičet na Paerise a do pohledu jejích očí se naplno vkradlo opovržení. „A tohle, tohle si nech ! Stejnak mi nikdy nepomohl !“ dodala ještě křikem a hodila jeho směrem svůj zhasnutý světelný meč, aby následně vstala a dokráčela po bok bimma, jehož tváři dominoval sebevědomý úsměv. Nesmál se nahlas, přesně věděl, jak je potřeba reagovat a nyní již byla Erlyn v jeho moci. Za Paerisovými zády zatím začal pomalu vylétat z hangáru frachťák, který právě kradli Avin s Teiou. Paeris však ještě nechtěl jít, nechtěl opustit svou padawanku v náruči toho temného bimma, byť by musel bojovat trpkého konce. I když měl pocit, že mu Erlyn probodla svým mečem srdce, pořád to nechtěl vzdát. Toho si všiml bimm, který k němu vrhnul barel, před nímž musel Paeris uskočit do strany. Dal se trochu dohromady a chystal se na další útok proti temné postavě, když se ozvala blasterová střelba, která dopadla těsně vedle něj. Další salvy blasterové střelby však byly stále hustší a přesnější, jak se blížilo více a více vojáků, kteří už byli zalarmováni. Blížila se sem i dvojice mužů v podivných maskách s dlouhými holemi. „Paerisi, rychle !“ vyrušil ho z odvracení blasterových výstřelů hlas Teiy a Paeris se

rozhodnul. „Tohle ještě neskončilo, vrátím se pro ni !“ zahrozil potlačujíc vztek bimmovi, popadl pomocí Síly Erlynin světelný meč a za doprovodu další blasterové střelby a nyní hlasitého zákeřného smíchu Sitha, o jehož příslušnosti si už byl jistý, naskočil do frachťáku. Ten se začal okamžitě zvedat a opouštět těžební platformu i se všemi na ní. Doprovázelo je několik zoufalých blasterových výstřelů a pár jich i pohladilo trup frachťáku, ale žádný neměl dostatečnou sílu na to, aby jej nějak poškodil. Z Bespinu však odletělo méně Jediů, než tam havarovalo, takže se rozhodně nedalo hovořit o nikterak úspěšném úniku.

Kapitola Třetí – Strach ze stínů Brianna měla na sobě svoje šedé roucho, jež nosila již od doby, co opustila tajnou akademii na Telosu a dříve patřilo její matce, která také bývávala Jedi. Jordi stojící proti ní měl roucho v bílé barvě, ale jeho střih byl jednodušší a volnější, přesně tak, jak mu to pro takovouto situaci vyhovovalo. „Připravena ?“ zeptal se vřelým tónem a Brianna mu souhlasně přikývla a zažehla svou tmavě modrou čepel, aby se připravila do obranného postoje. Jordi se postavil do postoje Soresu a až poté rozzářil svůj stříbrný světelný meč a pevně čekal. „Odhaduju, že bys mohla používat nějaký z útočnějších stylů boje, takže prosím začni,“ pobídnul Jordi Briannu k tomu, aby udělala první krok. Oba si ještě předtím upravili nastavení světelných mečů pod Jordiho pečlivým dohledem, takže jim hrozily maximálně menší popáleniny. Brianna se trochu váhavě podívala na Jordiho, aby nakonec vyrazila přímo proti němu ve formě Djem So. Brianna prudce zaútočila na Jordiho levé stehno, ale ten čepel téměř okamžitě zastavil a odhodil od sebe pružným zhoupnutím se v kolenou. Brianna Jordiho obranu pojala jako útok a svůj další útok vedla jako protiútok, čímž chtěla využít přednosti Djem So. Čepel mířila zleva na Jordiho krk, ale ten se hluboce předklonil a při svém narovnání vedl čepel kolmo vzhůru a zastavil ji těsně před Brianniným obličejem a ukončil tím první část souboje. „Djem So není příliš vhodné pro útočení, ale tvé pojetí mé obrany jako útoku nebylo špatné. Přesto působilo hodně nedůsledně a až moc jsi chtěla zasáhnout. Ty se nutíš do těch úderů – musíš se víc uvolnit – nesoustřeď se na světelné meče, ale na pohyby soupeře,“ narušil chvilku ticha Jordi, který nyní odstoupil a znova zaujmul obrannou pozici. Brianna trochu zaváhala, ale rozhodla se pro jinou formu – elegantní Makashi. Vyrazila vpřed, aby rychlým úderem u těla chtěla bodnout Jordiho směrem k jeho levému rameni, ale ten její čepel odklonil doleva. Brianna však odklon nechala vést Jordiho, aby oblouk prodloužila a zaútočila zespoda mírně šikmo k jeho pravému rameni. Jordi však její meč odklonil tentokráte na druhou stranu, ale Brianna opět setrvala v oblouku a vedla úder shora. Jordi však ustoupil o krok doleva a nechal její čepel sklouznout po své, aby se mírně protočil a udělal dva rychlé kroky zpět. Náhle stál vedle Brianny a svou čepel jí držel téměř u krku. „To už bylo mnohem lepší, ale pořád mám z tebe pocit, že jsi pozapomněla na svoje echanijské kořeny,“ pousmál se Jordi, odklonil svou čepel a trochu odstoupil, zatímco si jej Brianna podezíravě měřila. Svým posledním komentářem se totiž opřel do jejího původu, na který byla hrdá, byť její rozvíjející se Jediská stránka potlačila agresivní reakce. „Co ty víš o mých echanijských kořenech ?“ zeptala se poněkud nedůvěřivě, ale Jordi se jenom pobaveně pousmál, protože si vzpomněl na Tess. Jordi neměl potíže vycítit jistou nevoli na straně Brianny, ale mnohem větší mírou tam byl prostor k vysvětlení. „Když jsem byl rytířem Jedi teprve krátce, tak jsem pomáhal cvičit v boji se světelným mečem echanijskou padawanku. Hodně jsme se sblížili a dala mi pár lekcí v echanijském bojovém umění, stejně jako mi osvětlila jeho význam. Teď na tebe zaútočím ve své přirozené formě, která mi sedí nejvíce. Chci abys použila i ty formu boje s mečem, která ti vyhovuje nejvíce, chci abys v boji studovala mě i sama sebe. Sice to není přesně podle etikety, ale základní principy jsou stejné. Proto si přeju, abys četla nuance mého pohybu a snažila se je pochopit, nyní se připrav,“ pousmál se Jordi a vysvětlil Brianně, co bude následovat. Brianně se navenek povedlo skrýt překvapení, že je Jordi znalý echanijských bojových umění, ale stále v ní přetrvávala jistá míra nedůvěry, byť vše co řekl o umění echani, bylo pravdivé. Odstoupil ještě o pět kroků, než se k ní otočil a vyčkal, až se připraví. Poté se Jordi mírně pokročil do zahajovacího postoje Ataru a v jeho očích nyní bylo vidět jistou jiskru dravosti a vášně. Brianna se zhluboka nadechla a sledovala, jak proti ní Jordi neuvěřitelně rychle vyrazil – stačila pouze nastavit svůj světelný meč před své pravé rameno, aby se pak protočila do směru, kterým Jordi zmizel. Hned po otočce byla nucena se bránit útoku shora, který ji málem zlomil v kolenou, načež přihlížela, jak se Jordi od jejího meče odrazil a přeletěl ji přes hlavu.

Vycítila svou šanci – otočila se v manévru Jung a držela meč na úrovni krku, ale jenom promáchla vzduchem, aby pocítila jak se Jordi zvedá z podřepu a míří se světelným mečem drženým v jedné ruce přímo na její krk. Než měla čepel možnost zasáhnout, tak zhasla a Brianna tak jenom pocítila rozvířený vzduch od prudkého pohybu ruky, která ji prosvištěla nad ramenem i s rukojetí světelného meče. Mělce vydechla a zahleděla do Jordiho tváře, který teď stál těsně u ní. Pozorovala vášeň v jeho očích, vyrovnaný a překvapivě uvolněný výraz a téměř neslyšné dýchání. Neschopna slova na něj užasle až hypnotizovaně hleděla s nutkáním naklonit se blíže k jeho rtům. Zpětně si uvědomila některé Jordiho pohyby a přirovnávala si je k echanijským technikám, načež si takhle složila jeho přibližný 'echanijský obraz', což ji přimělo k těmto myšlenkám. Sama tím byla překvapená a nechtěla tomu věřit, než se Jordiho pohled se střetnul s jejím. Briannin tep se začal prudce stoupat, obzvlášť když se Jordi mírně pousmál a pak … se odtáhnul. Brianna překvapivě vydechla, ale neptala se, jenom na Jordiho užasle hleděla, jak se mírně usmíval a zhluboka se nadechnul. „Tohle je Ataru, fyzicky namáhavé, vyžadující preciznost, akrobacii, odhodlání. Jeho trénink je náročný až na hranici fyzických možností, vyžaduje značné soustředění a výkon na hranici vlastních možností. A s pomocí Síly, splynutí s ní, jdeš mnohem dál, za hranice tvého těla až dokud nejsi jako jeden se Sílou. Nebojuješ se svým soupeřem, ale sama se sebou. To je forma, která mě popisuje a jejíž zvládnutí se věnuji již od padawanských let. To je forma jíž jsem přejal od svého mistra. To jsem já,“ usmíval se Jordi a zavěsil si svůj světelný meč na bok, vedle druhého, který tam zůstal viset po celou dobu. „To bylo … neskutečné. Trénovala jsem s Vypovězenou, ale nikdy nebojovala takovýmhle způsobem. A hlavně, ta rychlost ...“ vydechla nadšeně Brianna, která potlačila onen pocit polibku, i když jí to v pozadí její mysli nadále setrvávalo. Naopak se plně soustředila na to, co dovedla z Jordiho pohybů vyčíst. „Ataru může mít více forem. Dle mínění mistrů jsem pojal tu akrobatickou, kterou předváděl můj mistr. Byl poloviční výšky, takže pomocí akrobacie eliminoval tuto nevýhodu – já to trochu upravil mé výšce a jak vidíš, není to tak špatné. To, co jsem ti teď předvedl, pro mě znamená boj se světelným mečem se vším všudy. Není to pro mě boj, ale vlastně jistá forma meditace, forma splynutí se Sílou. Když chci soupeře pozorovat, zjistit jeho schopnosti, tak používám Soresu. Když chci v boji tančit, užívám Makashi, pokud chci soupeře trápit aplikuju Shien či Djem So. Když chci soupeře drtit, tak užívám Juyo a pokud s ním chci vyjednávat, tak je tu Niman. Takhle přistupuji k boji se světelným mečem. Ty jsi nyní zmatena, nevíš kudy kráčet – předtím jsi kráčela bojem v umění echani, ale světelný meč a jeho sedm forem, ti do toho všeho vnesly zmatek a pouze jsi se strojově učila jednotlivé formy. Nejprve si nalezni svou formu, tu v níž budeš cítit to, co jsi cítila při echanijském bojovém umění a poté ti pomohu dále. Jestli si přeješ, převezmu za tebe některé lekce v boji s mečem, ale jsem přesvědčen, že to není zapotřebí, protože Shii-Cho zvládáš dobře a tím je s nimi zapotřebí začít,“ popsal Jordi více Ataru a hlavně vysvětlil problém, který Briannu nyní sužoval. Až teď si uvědomila, že jí během toho krátkého střetu celou přečetl způsobem, jakým to viděla u uživatelu bojového umění echani. Nyní věděla, že tomuto umění rozumí na hodně vysoké úrovně a o to více jí to zajímalo. Každý jeho úder v Ataru byl mnohem víc než jenom úder světelným mečem. Trochu s úlevou si oddechla, protože už nyní věděla, co musí dělat dál, jak má pokračovat se svým tréninkem. „Pokud budeš chtít, klidně tě postupně provedu každou formou. Na jejich studium jsem měl na Onderonu opravdu hodně času,“ usmál se Jordi a podíval se na Briannu s očekáváním odpovědi. „Dobře, můžeme začít hned ? Projít je jednu po druhé od Shii-Cho ?“ zeptala se s nadšením jako by byla malá školačka. Jakmile si to uvědomila, tak se pokárala za takové porušení vlastní disciplíny, ale její protějšek se jenom pobaveně usmíval. „Jistě, nebo sis myslela, že jsme po tak krátkém cvičení skončili ?“ zasmál se nahlas Jordi a uchopil svůj druhý světelný meč a postavil se do základního postoje Shii-Cho. Brianna jej napodobila a čekala na další instrukci. Jordi se rozmýšlel, jak povede dnešní hodinu nováčků, když se zastavil a začal silně

vnímat Sílu, protože ho přepadl hodně silný, ale především divný pocit. Po troše soustředění se rychle rozběhl směrem do hangáru, protože odtamtud ono narušení v Síle vycházelo. Během cesty se elegantně vyhnul Micalovi, který byl do něčeho začten na svém datapadu a nedával tak pozor. Když se za Jordim otočil a pocítil jeho naléhavost, tak neváhal a vyrazil za ním, protože tenhle Jedi by jen tak bez důvodu nikam neběžel takovýmto tempem. Sledoval ho skoro celým Chrámem Jedi, po schodech dolů, doprava, doleva, než se za ním zastavil v hangáru, kde se právě otvírala rampa od jemu neznámého frachťáku. Jordi k němu obezřetně vykročil, aby se zastavil u rampy právě ve chvíli, kdy z ní sešel Paeris. Už to, že nepřiletěl svou vlastní lodí, ale něčím jiným, něco znamenalo, ale hlavně to, co z Paerise Mical nyní cítil. Tu úzkost, bezradnost, pocit selhání, ale také slabý a doutnající hněv, až jej překvapilo s jakou lehkostí to pociťoval. „Paerisi, co se stalo ?“ zeptal se bez váhání Jordi a tvářil se vážně, zatímco Paerisovu tvář ovládala ponurost a temnota. „Erlyn, je pryč,“ povzdechl stroze a chtěl projít okolo Jordiho, ale ten se mu postavil do cesty. „Musíš mi to povědět. Mlčením tomu nijak nepomůžeš – jsme Jediové, všichni a proto musíme držet při sobě,“ zarazil ho Jordi a nasadil svůj přesvědčivý tón. Mical také vycítil, že v Síle sáhnul k uklidňujícím a uvolňujícím technikám, které použil Paerisovým směrem. „Propadla na temnou stranu a já tomu nedokázal zabránit, nikdy jsem se neměl vracet do Řádu,“ pokusil se Paeris odstrčit Jordiho, ale ten ho pevně uchytil a věnoval mu ostrý pohled. „Prober se ! Jsi Jedi, tak se povznes nad svoje chyby ! Všichni jsme udělali chyby a ještě jich hodně uděláme, ale od toho jsme tu všichni pohromadě, abychom si navzájem pomohli. A já ti nedovolím to vzdát, protože pak bys toho litoval ještě víc a umřel bys jako starý poustevník někde s výčitkami. A teď se soustřeď a řekni mi, co se tam stalo !“ přiostřil ve svém hlase Jordi a více se natahoval po Síle. Běžný Myšlenkový Trik na Jediho by nemohl uspět, ale tohle bylo intenzivnější, silnější, až se Paerisovi podlomila kolena. Jordi ho však pohotově zachytil a postavil jej zpět na nohy. „Sestřelili nás nad Bespinem a se štěstím se nám povedlo dostat na těžební platformu. Odtud jsme se dostali na novou, která patřila jemu. Už se nám skoro podařilo odletět, když se objevil on a já s Erlyn jsme s ním začali bojovat. Neměli jsme šanci, ani společně. A Erlyn, Erlyn poslouchala ty jeho kecy o temné straně a přidala se k němu a já nezmohl vůbec nic ! Jenom jsem trochu zběsile křičel a nechal si ještě jednou napráskat, než mě Teia s Avinem dostali do lodě,“ vypověděl Paeris ve zkratce vše, co se událo a potom téměř ztratil vědomí, ale Jordi ho stále pevně držel. Mezitím k nim dorazili Avin s Teiou a na zbytek výslechu šokovaně hleděli, protože i oni cítili v Síle Jordiho nátlak. „Avine, Teio, uložte ho někde. Potřebuje se z toho trochu vyležet, ale bude v pořádku – fyzicky. Micale, slyšel jsi to všechno ?“ promluvil Jordi k oběma Paerisovým padawanům a poté se otočil k Micalovi, jenž stál celou dobu za ním. „Úplně všechno. Nemyslíš, že jsi to trochu ... přehnal ?“ pokývnul Mical, ale zeptal se na otázku, která ho v téhle chvíli trápila o něco více. Jordi se zhluboka nadechl a nasadil takový zachmuřený výraz, který toho mnoho neprozrazoval. „Věř mi, že pro mě to taky nebylo nikterak příjemné, ale to narušení, které jsem od něho cítil, by ve mně hučelo mnohem déle. Tahle událost ho notně poznamenala a bude se muset chvilku zotavovat. Paeris se chtěl uzavřít do sebe, ale tohle je něco, co musíme řešit co nejdříve. Jinak věřím, že jsem hranici nepřekročil, nejhorší následkem by mohla být maximálně několikadenní bolest hlavy, ale nyní musíme mluvit s někým z republikové armády,“ odpověděl Jordi a vysvětlil, co jej vedlo k radikálnějšímu použití Myšlenkového Triku. Mical chápavě přikývl a vnitřně uznal, že má Jordi pravdu, protože váha této informace byla notná. Prozrazovala přece existenci silného uživatele temné strany, který by mohl uvrhnout celou obnovu Řádu Jedi do zkázy. „Jestli byl opravdu tak silný, tak musíme něco okamžitě podniknout. Nemáme nikoho, kdo by se mu mohl postavit sám,“ přikývl Mical a začal trochu zmatkovat, ale Jordi mu nyní věnoval trochu uražený pohled, což bylo ovšem dobře nastavené gesto. „Jestli sem přijde, tak se o něj postarám. V boji už nějakých pár zkušeností mám, na

rozdíl od ostatních. Víc mě však trápí operace, kterou tam provádí a vybavení které má. Paeris zmínil, že je sestřelili, takže to musela být nějaká větší loď schopná nést stíhače – něco o velikosti Hammerheadu či Interdictoru. A to by mohl být už vážnější problém,“ poukázal Jordi na to, co on považuje za větší riziko a Mical souhlasně přikývl, i když mu ještě vrátil jeden zvědavý pohled. „A to si seš sebou tak jistý, nebo to máš vyzkoušený ?“ zeptal se Jordiho, ale ten se jenom pobaveně usmál a vyrazil z hangáru. „Vyzvi mě na souboj a uvidíš. Jinak v tomhle budu potřebovat tvou pomoc, takže ti odložíme tu zkoušku o dva dny,“ dodal Jordi s úsměvem, ale jakmile se otočil, tak se mu do obličeje vrátil vážný výraz. Tušil totiž, že tahle situace bude mnohem větším problémem, než se doposud jevila a na nově formující se Řád Jedi uválí první složitou a velice nebezpečnou zkoušku. Věděl, že jednou něco podobného nastane, ale doufal, že bude mít více času na to všechny připravit, stejně jako sebe samotného. Po dlouhé době si nepřipadala tolik zmatená, konečně si byla něčím jistá a k téhle jistotě nyní pomyslně vztahovala své ruce. Klečela před svým novým mistrem, protože věděla, že je lepší než ona, že ho nemůže porazit. Byla si tím naprosto jistá, ale vždy tomu tak nebude – pod jeho učením zesílí a vyslouží si své právo stát vedle něj, ne-li nad ním. Cítila jak jí v žilách koluje síla, moc, stejně jako vzrušení. Vzhlédla ke svému novému pánovi s odhodláním a touhou sílit a vítězit. Jak se tohle všechno lišilo od svého předchozího mistra, z něhož necítila nic, než jistou míru chaosu, nejistoty a přehnané opatrnosti. Muž před ní na rozdíl od Paerise přesně věděl, co dělá a to byl jen další z důvodů, které ji na něm uchvacovaly. „Jaké je tvoje jméno ?“ zeptal se bimm ve svém oblečení, kterému dominoval onen symbol, jenž měli všichni vojáci okolo. Už to jasně naznačovalo, kdo je tu opravdu nejsilnější. „Jsem Erlyn Var'lesh, můj pane,“ odpověděla mu pokorně a oslovení můj pane vyslovila s jistou dávkou radosti a nadšením. „Tak na něj zapomeň. S tím jménem je spojena tvá slabost, zahoď své jméno a zahoď s ním i jeho slabost. Ode dneška jsi Waleria, lady Waleria, má učednice,“ promluvil bimm a pečlivě přibarvil svůj projev, aby jeho poslední věta, v níž vzýval její nové jméno, zněla vznešeně. Rukou ji naznačil, aby před ním povstala. Byla jenom o něco málo nižší než on, což pro ni nebylo obvyklé, vzhledem k její výšce. Oba jejich druhy však byly výškově podobného vzrůstu a vlastně se podobaly navzájem více, než s lidmi, což byl další důvod, proč měla z tohoto bimma větší pocit důvěry, než dříve z Paerise. „Dneškem jsi se zrodila, dneškem počíná tvá cesta. Naslouchej mi, uč se ode mě a poslouchej mě a poté dosáhneš moci a síly, po nichž tolik toužíš. Jsem Darth Veil, tvůj nový mistr a pán, který tě povede temnotou, v níž celý tenhle vesmír leží. Temnotou, jež pohlcuje všechna ta slabá světýlka okolo,“ promluvil a položil jí ruce na ramena a s jistou zákeřností se usmál. „Ano můj pane, přijímám tvé učení, tvé rozkazy. Jsem lady Waleria, pokorná učednice lorda Veila,“ odpověděla mu automaticky, jakoby jí něco v temnotě našeptávalo, co má říci. Najednou se temnoty nebála, jak jí to radil Paeris. Otevřela se jí, cítila ji v sobě, okolo sebe, všude a hodlala ji následovat – nemohla se jí bát, protože byla jejím spojencem. „Výtečně. Začneme první lekcí, má učednice. I přestože je světlo slabší než temnota, nesmíme jej podceňovat, nebo se nám to může vymstít. Určitě tě učili jejich historii a věz, že mnoho z toho je pravdou, ale ještě více je zkresleno. Následuj mě, povím ti pravdu o lordu Revanovi, lordu Malakovi, pánech Triumvirátu či dávných pánech z Korribanu. Oni třímali ve svých rukou moc, o jaké se ti ani nesnilo a ani já jsem ještě nedosáhl jejich potenciálu, ale máme ještě mnoho času odhalit jejich tajemství. A mezitím, mezitím se budeme připravovat na to, abychom s těmi tajemstvími měli i armádu, která nám poslouží k tomu, abychom ta tajemství mohli využít,“ usmál se Veil a začal se hrozivě a nadšeně smát. Erlyn, vlastně nyní už lady Waleria, cítila jak jí prostupuje sen a touha po moci jejího nového pána, cítila jeho sílu a moc a těšila se, až jí začne učit témuž. Taktická místnost hlavního velitelství Republikové flotily na Coruscantu byla nově

zrekonstruována a obsahovala různé hologramy, konzole, komunikační zařízení, stanoviště šifrovacích specialistů a mnoho dalšího, co by nejvyšší velení potřebovalo v případě války. Uprostřed toho nyní stála trojice zástupců Řádu Jedi, zástupce kancléře Republiky a dva vysocí vojenští představitelé. Jordi Linx stál přímo naproti admirálu Carthu Onasimu a jeho pobočníkovi, aby mu po stranách stáli Mical a Avin Khesh. Z boku této pětice přihlížel zástupce kancléře, senátor Denonu Vill Materna a netvářil se nadšeně. Mical udělal krok vpřed a začal hovořit za účelem, kvůli němuž se zde sešli. „Rytíř Jedi, Paeris Kiran, který byl na své misi v hledání dalších přeživších před zkázou, jež se na nás snesla, narazil u Bespinu na nepřátelskou loď třídy Interdictor. Po lítém boji byli nuceni nouzově přistát na opuštěné těžební platformě. Z té se jim povedlo dostat na jinou, plně funkční, která, jak se ukázalo, ležela nedaleko. Zde ukradli frachťák, aby se dostali zpět, ale za cenu ztráty jedné z jeho padawanek při střetu s, jak se domníváme, temným pánem ze Sithu. Jedná se o bezprostřední nebezpečí a jsem pevně přesvědčen, že je potřeba s tím něco udělat,“ promluvil Mical svým diplomatickým tónem a Jordi z něj cítil, jak byl vnitřně mnohem vyrovnanější. Ano, v tenhle moment si byl jistý, že test, který na Micala uvalil, přinese své ovoce, jak zamýšlel. „Křižník třídy Interdictor se stíhači ? Byl zde nějaký pokus o kontakt ?“ zeptal se admirál Onasi, hnědovlasý muž, na němž se už projevovaly první vrásky v obličeji. Zápal pro boj však z jeho hnědých očí ještě nevyprchal a jasně dal najevo známky toto, že je tímto minimálně znepokojen. „Ne pane, okamžitě jsme se dostali pod palbu a nestihli jsme odletět pryč. Máme štěstí, že se nám povedlo vrátit,“ odpověděl Avin, očitý svědek, který zde může sehrát veledůležitou roli. Jordi potlačil poznámku, že více než štěstí to byla Síla a pečlivě vyčkával na svou chvíli. „To je opravdu znepokojivé. V Republikové flotile mnoho takovýchto křižníků již nemáme. Máte nějaký důkaz toho, pod kým sloužili vojáci na té plošině ?“ zeptal se admirál Onasi a Avin s kývnutím přistoupil k počítačové konzoli, aby se na blízkém stole objevil hologram se symbolem. Celá skupinka se přesunula ke kruhovému stolu a stála nyní rozložena po jeho obvodu. „Vojáci měli na svých uniformách tento symbol, který byl mnohem jasněji viditelný i u oblečení onoho temného válečníka, což poukazuje, že se nejspíše jedná o jejich velitele,“ potvrdil Avin, zatímco si všichni prohlíželi onen symbol. „Je to starší sithský znak, admirále. Není sporu, že naším nepřítelem je žijící Sith a disponuje přinejmenším jedním křižníkem třídy Interdictor,“ vložil se diskuze Jordi, který už si význam symbolu vyhledal, hned poté, co se o něm dozvěděl. „Označujete za nepřítele někoho, kdo napadl neutrální plavidlo v neutrálním prostoru,“ promluvil senátor Materna a Jordi k němu vrhl ostrý pohled. „Se vší úctou senátore, na neutrální plavidlo v neutrálním prostoru se bez varování nestřílí. Zvlášť když nevíte, pokud to opravdu není neutrální plavidlo. Útok na frachťák pouze naznačuje, že nechtějí, aby tam někdo čmuchal – úplně nikdo a tudíž se tam děje něco, co chtějí před ostatními skrýt,“ odvětil bez váhání Jordi, který přesně podobný druh potíží očekával. Už jenom přítomnost politika tomu vždy nasvědčovala. „Co znamená ten znak, rytíři, ehm, jaké je vaše jméno prosím ?“ přerušil Jordiho dohadování se senátorem admirál Onasi a získal si tím Jordiho plnou pozornost, který se od senátora rád odvrátil. „Jsem rytíř Jedi Jordi Linx, admirále. Omluvte mě, že jsem se nepředstavil dříve, ale považuji tyto informace za důležitější, než je třeba zdržovat se představováním. Znak samotný pochází z jazyka dávných obyvatel Korribanu a lze jej chápat ve více významech, ale pokud funguje samostatně, bez nějaké věty, tak znamená jedno jediné. Volně řečeno jej lze přeložit jako Přisluhovači Temnoty, i když se lze setkat s překlady jako Temnostrážci, Uctívači Temna či Následovníci Temnoty. Více je to netřeba myslím rozvádět,“ představil se Jordi a vysvětlil význam znaku, který si právě mohli prohlížet. Poté pokynul Avinovi, který pustil záznam z kamery jejich frachťáku, který zastavil na jasném obrazu, kde je zachycen Interdictor nepřátel. Stejně jako tam byl jasně vidět právě probíraný znak. „Hmm, není sporu, že je potřeba to prověřit,“ potvrdil admirál Onasi a chtěl se obrátit

ke svému pobočníkovi, když si odkašlal senátor Materna. „Admirále, uvědomujete si, že tam nemůžete vletět s nepřátelskými úmysly ? Poslední věc, co Republika potřebuje, je další válka. Trvám na tom, aby byla mise diplomatického rázu a byl na ní přítomen diplomat Republiky. Nelze vyloučit, že šlo o omyl či nedorozumění, stejně jakože se naši Jediští přátelé, které tak mile sponzorujeme, mohou mýlit,“ přerušil dění opět senátor Materna a předložil svůj požadavek. Jordi pocítil nutkání použít Myšlenkový Trik a nechat jej vykráčet ven s kalhotami na hlavě, ale celkově by to vedlo spíše k horšímu, i když by tím Jordi ukojil svůj smysl pro humor. „To přece nemyslíte vážně ? Napadli nás s jasným cílem zabít a vy tvrdíte, že to byla nehoda ? Omyl ?“ vystartoval Avin, ale Jordiho zdvižená ruka jej zastavila, stejně jako přísný pohled. „Senátore, chápu vaše obavy z dalšího konfliktu. Ale nebylo by lepší mnohem většímu konfliktu o něco později předejít vyřešením mnohem menšího konfliktu dříve ? Navíc, jediné co žádáme je, aby patřičná Republiková síla prověřila dění v tom sektoru a v případě potřeby zasáhla. Nikdo si tu nepřeje další válku a věřte mi, že my si ji nepřejeme ze všech nejvíce,“ promluvil k senátorovi Maternovi Jordi vlídným hlasem z něhož čišela důvěryhodnost. Senátor si jej zkoumavě přeměřil a poznal, že Jordi není soupeř, kterého by měl brát na lehkou váhu. „To je vyhovitelný požadavek senátore. A navíc bychom měli vyrazit co nejdříve, takže pokud trváte na svém zástupci, či pokud poletíte osobně, je nezbytné, aby byl již zítra ráno připraven odletět,“ vycítil svou šanci admirál Onasi a téměř plynule navázal na Jordiho, který mu dobře připravil prostor. „Zástupce poletí, a bude připraven zítra ráno. A vy, rytíři Linxi nepodceňujte mou schopnost vzdorovat těm vašem myšlenkovým technikám,“ propíchl senátor Jordiho pohledem, ale ten se na něj jenom nevinně usmál. Poté se rázně otočil a odešel z místnosti. „Zbabělec, kdyby měl odvahu, tak letí sám,“ postěžoval si Avin, když byl senátor z dohledu i doslechu, ale Jordi nesouhlasně zakroutil hlavou. „Hlídej si své emoce, Avine. A není to takový zbabělec, jak si myslíš – chce zůstat na místě, kde to bude mít více pod dohledem. Určitě uvažuje o kandidatuře na kancléře v dalším období. A když uspěje, tak to má jednu výhodu pro nás, či admirála Onasiho,“ pokáral Jordi Avina, aby pak jeho přísný výraz nahradil pobavený a sebevědomý úsměv. „I pro mě ?“ podivil se admirál Onasi. „Jistě, vy dobře chápete nebezpečí Sithů, admirále. Navíc věřím, že můžeme mít přátelské vztahy a proto vám rádi pomůžeme v případě potřeby ovlivnění pana Materny. Jeho sebevědomí ve schopnost čelit Myšlenkovému Triku je hodně nadnesené, když se nechá rozhodit pouze dobře zvoleným slovním obratem. Víte, že je občas opravdu složité nebýt někdy trochu škodolibý a spravedlivý Jedi obětující se pro dobro lidu ?“ odpověděl jim Jordi a nastínil, že má v plánu vycházet si s admirálem Onasim vstříc, jak jen je to možné. Ten se po jeho odpovědi usmál a chápavě mu pokynul, zatímco ostatní mu věnovali dost nejistý pohled. „Ještě, že jsme tak zodpovědní,“ dodal k tomu, aby si vyměnil úsměv s Jordim předtím, než vydal rozkaz k připravení menší úderné síly, která prověří situaci na Bespinu. Připravit zkoušku odvahy, zkoušku schopností, stejně jako zkoušku utrpení nebylo tak složité, jako připravit tu poslední část. Pro všechny tyto zkoušky existovalo mnoho přístupů, které jasně prokázaly zkoušený podnět, ale totéž se nedalo říci o zkoušce ducha . Testu, který byl považován mnohými za ten nejsložitější, testu, kdy musí Jedi nejenom čelit sám sobě, ale sám sebe překonat, což se ne vždy úplně povede. Jordi si prohlížel místnost, která k těmto zkouškám byla určena. Kde fungovaly mechanismy na hraně světlé a temné strany, které dovedly ukázat temnotu v člověku a téměř ji zhmotnit. Jordi se zadíval na osobu naproti němu. Byla stejné výšky, stejného profilu postavy, jaké byl sám Jordi, ale měla jiné oblečení a kápi přes hlavu. Postava se nehýbala a čekala na pohyb Jordiho, který bez sebemenšího zaváhání vyrazil přímo k ní. Blížil se krok po kroku, dokud postava neudělala nepatrný pohyb a nezaktivoval se krvavě rudý světelný meč. Podobnost rukojeti postavy s tou Jordiho nebyla nikterak náhodná a Jordi si to vše úpěnlivě

prohlížel. On sám podobnou zkouškou projít nemusel, protože jeho mistr to neshledal za nezbytné, ale jinak to byla dávná tradice. Provedl další dva kroky kupředu, když se postava rozmáchla a v ukázkovém seku vedeném formou Makashi vedla útok na Jordiho pravé rameno. Ten jenom nastavil ruku před sebe, do cesty rudě krvavé čepele a sebevědomě se usmál. „Ne, nejsem tu kvůli zkoušce. A ty, ty existovat nikdy nebudeš,“ poznamenal nahlas a sledoval, jak se krvavě rudá čepel nejprve zastavila těsně před jeho dlaní a posléze uhýbala před pohyby jeho ruky vedené proti postavě. Jordi se rozhodnul, že mechanismy této místnosti někdy později hlouběji prozkoumá, stejně jako aktivační krystal komory. Udělal dva kroky kupředu, aby postava couvla o stejnou vzdálenost. Když se střetly jejich pohledy, tak mohl Jordi spatřit odhodlání, které vídával ráno v zrcadle, byť tohleto bylo pokrouceno temnou stranou. Následovalo mávnutí rukou a vize postavy, vize temného Jordiho se rozplynula, jako by ani nikdy nebyla skutečná. „Vše je připraveno. Je na čase se přemístit do pozorovací místnosti,“ usmál se spokojeně Jordi a vyrazil ven z místnosti poté, co poprvé splnil zkoušku ducha. Pro zkušeného Jediho by to však nikdy neměl být problém, v což Jordi pevně věřil, když procházel dveřmi ven. Mical vešel do místnosti svého posledního testu a zastavil se až před osobu v černém plášti, zahalenou kápí a podezíravě si ji prohlížel. Osoba k němu natáhla rukou se stříbrnou rukojetí světelného meče, emitorem světelné čepele k němu a čekala na jeho krok. „Myslel jsem, že zkoušku schopností už mám za sebou,“ vydechl Mical a zaktivoval svůj světelný meč v modré barvě, načež se postavil do postoje techniky Soresu. Osoba v černém plášti se začala sebevědomě řehtat, než si shodila kapuci. „Tohle je tvůj konec, Jedi !“ sykla chraptivým hlasem postava temného Micala, než zažehla svou červenou čepel a vyrazila proti Micalovi, který zaskočen tím, co vidí jeho smysly, málem neustál hned první útok svého protějška. Rozvířil se souboj světelných mečů, útok střídal obranu, ale ani jeden ze soupeřů nezískával navrch, nebo neměl žádnou výhodu. Když už se mohlo zdát, že se Micalovi povedl výtečný protiútok, tak jeho soupeř zareagoval stejně výtečným útokem. Bylo to jakoby kopírovali jeden druhého, jakoby oba byli stejně silní. Ale jenom jeden z nich se unavoval a pociťoval to. Mical sekl dopředu, aby poté uskočil o dva kroky dozadu. Potřeboval se zamyslet, potřeboval si uvědomit, komu to vlastně čelí. „Takhle mě nikdy nemůžeš porazit a s tímhle tempem, brzy spočineš na mojí čepeli,“ vysmívalo se mu jeho temné já, ale Mical se jeho poznámky snažil nevnímat. Měl pocit, že by to byl jenom jednoduchý krok, lehce se natáhnout a pocítil by sílu s níž by svého protějška rozdrtil, ale ne, takhle nemohl jednat. Především byl Jedi. A Jedi nesmí úmyslně a zbytečně zabíjet, Jedi v tom nesmí cítit zalíbení, Jedi slouží Síle, která mu vždy ukáže cestu. Mical uchopil svůj světelný meč oběma rukama, držel ho kolmo před sebou a pomalými a jistými kroky kráčel kupředu. „Jsem Rytíř Jedi, jsem služebníkem Síly. Síla je mým průvodcem a ochráncem, Síla mi ukáže cestu,“ odříkal si formuli o níž se mu zmínil Jordi během jejich tréninkových sezení, vypnul světelný meč a stále kráčel kupředu. Hleděl svému soupeři přímo do očí a beze strachu k němu sebevědomě kráčel. „Nemůžeš mě porazit, pokud nedovolím, abys někdy vznikl. Zabij mě a zabiješ sebe, už proto jsem vyhrál,“ dodal ještě Mical, když mu došlo, co přesně obsahuje tento poslední test a sledoval jak jeho temné já zařvalo vztekem, bolestí a zmizelo mu z cesty, uvolňujíc tak průchod do dveří k jeho rytířství. Jordi, který jej po celou dobu testu pozorova, se spokojeně usmál a pomocí Síly vyjmul řídící krystal k této místnosti. Nechal jej dolétnout až ke své ruce a pozorně si jej prohlížel a drobně zkoumal pomocí Síly. Iluze, které byl artefakt schopen projektovat byly pro vnímané osoby natolik reálné, že pokud by dovolily svému soupeři je zasáhnout, tak by bolest ze zásahu pocítili stejnou měrou, jako by to bylo doopravdy. Aby se však krystal zaktivoval, tak musel být umístěn do zařízení v této místnosti, sám o sobě, či s pomocí uživatele Síly Iluzi nevytvářel. Jordimu bylo jasné, že je to obranný mechanismus před tím, aby došlo k jeho zneužití, či pokusu o krádež.

Schoval jej do skříňky, v níž se dříve nacházel a kterou opět bezpečně uloží do Chrámového trezoru, kde jsou ty nejvzácnější artefakty. Tedy to, co z nich zbylo nebo bylo získáno nazpět. Jakmile bude Řád alespoň trochu fungovat, tak bude potřeba se na artefakty v Síle také zaměřit a dostat je do bezpečí před zneužitím. „Takže první to má za sebou. Ale ještě jich mnoho zbývá,“ povzdechnul si Jordi, když si uvědomil, kolik práce a tréninku jej ještě čeká s dalšími obyvateli Chrámu, kteří stále nejsou ověnčeni titulem rytíře Jedi. Alespoň, že na to již není úplně sám a má nyní i další rytířskou podporu. Teď však musel proběhnout slavnostní jmenovací rituál, byť nebude kompletní a nelze do něj angažovat ty, kteří doposud nejsou rytíři. Protože kromě něho a nyní značně apatického Paerise měl titul rytíře Jedi pouze jedendalší jedinec, což znamenalo místo dvanácti členů jmenování, pouhé tři. Už kvůli Micalovo odhodlání a úctě k tradicím toho Jordi trochu zalitoval, ale žel situace tomu nyní nedala jinak. Provoz okolo plynného obra Bespinu byl v posledních dnech značně vysoký, protože nyní se nad jeho orbitou vynořila hned trojice křižníků třídy Hammerhead s republikovými insigniemi. V uspořádané formaci líně dolétly až na orbitu planety, kde se však žádná jiná loď nevyskytovala. Kapitán Tirk, z vedoucí lodi Defious stál zachmuřeně na můstku za přítomnosti diplomata Cornellia Enwerse, známého vyjednavače, kterému však jde spíše o vítězství ve vyjednáváních samotných, než o spravedlnost. „Hmm, zdá se, že tu nic není,“ odfrkl si Enwers dost hlasitě na to, aby to vyjma kapitána Tirka zaslechla i většina lidí okolo. Kapitán mu však nevěnoval ani jeden pohled, což byl i jeden z důvodů, proč pro jej tento úkol vybral admirál Onasi. „Dostaňte nás nad souřadnice té plošiny a otevřete komunikační kanály s pozdravem od republikové průzkumné flotily,“ rozkázal kapitán Tirk, aby pozoroval práci svých lidí, které pucoval pravidelnými cvičeními. Flotila tří lodí se opět trochu pohnula v rámci orbitální vzdálenosti od planety, než se dostala do požadované pozice. Komunikační operátor se v ten moment okamžitě pustil do práce a snažil se navázat spojení. „Kapitáne, máme spojení. Mluví s námi samotný správce plošiny a je zvědav, čeho si můžeme od soukromého podnikatele žádat,“ odvětil po chvilce komunikační operátor a kapitán Tirk se zachmuřil. Admirál Onasi jej připravoval na hrozbu možné bitvy, stejně jako možnost, že už tam nic nebude. On sám upřímně doufal v tu první možnost, ale bylo mu jasné, že jemu se v tomhle holt nikdy nepoštěstí a zase zkysne nad nicotou. Pokynul komunikačnímu operátorovi, aby otevřel linku pro jejich hovor. „Zdravím vás, jsem kapitán Tirk z republikové lodi Defious. Přiletěli jsme do tohoto systému prověřit ozbrojenou hrozbu Galaktické Republice, protože jedna z našich malých lodí zde byla napadena,“ představil se kapitán Tirk dle všech protokolů a nastínil důvod jejich cesty sem. Vnitřně tušil, že se mu dostane negativní odpovědi, která mu v ničem nepomůže. „Je mi ctí vás poznat kapitáne, jsem Arhto Karen, správce těžební plošiny na tibannový plyn. Ujišťuji vás, že jsme soukromá společnost a žádnou hrozbu vám nepředstavujeme,“ odpověděl Karen a potvrdil kapitánovu domněnku. Ten mu chápavě pokynul, ale ještě nehodlal své úsilí vzdát. „To netvrdím, správče Karene. V informacích od přeživších také stálo, že neznámé ozbrojené síly držely vaši plošinu ve své moci, můžete to vyvrátit ?“ pokračoval kapitán Tirk a nyní si pečlivě dával pozor na slova, která vyřkl. I proto místo slůvka potvrdit použil vyvrátit, čímž si chtěl pomoci k jisté výhodě či případnému ulehčení následků, až se vrátí s prázdnou. „Ne, opravdu jsme byli okupováni a okradeni o četné zásoby plynu, ale vaši lidé a strach z příletu vašich sil je přinutil nás opustit a rychle odletět. Za to jsme vám také nesmírně vděčni a vážíme si toho,“ odpověděl až příliš klidně správce Karen a kapitán pojal podezření, že tenhle proslov měl předem připraven. „Správče Karene, můžete potvrdit, že nepřátelské síly byly vedeny, či obsahovaly Sithy ?“ vmísil se do rozhovoru Enwers a kapitán se neudržel a věnoval mu jeden ostrý pohled. Kdyby se nejednalo o diplomata, tak by však neskončilo u pouhého ostrého pohledu, ale to si nyní

kapitán nemohl dovolit. „Sithy ? To si nemyslím pane, žádný zde nebyl spatřen. Nejspíše to byli nějací piráti nebo žoldáci,“ zakroutil hlavou správce, ale kapitánu Tirkovi to přišlo až jako příliš důrazné zamítnutí. Místy proklínal svůj smysl pro čtení lidí, ale tentokrát byl za něj vděčný. „Netušíte, kam mohli odletět, že ?“ zeptal se kapitán Tirk, ale odpověď byla stejně rychlá, jako všechny předešlé. „Je mi líto, ale naše senzory nejsou tak výkonné a na toto nejsme dostatečně vybaveni,“ potvrdil své předchozí zakroucení hlavou správce plošiny Karen. „Velice vám děkujeme za spolupráci. Kapitáne Tirku, myslím, že jsme sem tedy letěli úplně zbytečně, takže nyní bych uvítal, kdybychom se vrátili na Coruscant, je tam mnoho práce pro mě i pro vás,“ zakončil diskuzi Enwers, ale kapitán mu nevěnoval jediný pohled a plně se věnoval obrazovce se správcem Karenem. „To je politováníhodné. Pro jistotu zde zanechám hlídkovat jednu naši loď, kdyby se ti piráti rozhodli vrátit. Bylo by hloupé nechat vás zase obsadit hned poté, co jsme tyto uzurpátory vyděsili, že ?“ rozhodl kapitán Tirk a v duchu už plánoval, že hlídkující loď bude sledovat vektory hyperprostorových skoků z a do soustavy. Nevěřil, že by už něco dalšího našli, ale třeba si soupeř dovolí drobnou nepozornost. Diplomat Enwers si odfrkl, ale nemohl nic namítnout, protože by jinak vypadal jako sobec a hlavně by znevažoval jméno Republiky. „Budeme vám nesmírně vděčni kapitáne,“ odvětil ještě správce Karen, než kapitán pokývnul, aby bylo spojení ukončeno. Okamžitě se k němu otočil Enwers, který se cítil uražen. „Víte moc dobře, že je to úplně zbytečné ! Nechávat tu loď na hlídkování je jenom plácání republikovými zdroji, kapitáne. Buďte si jist, že o tom všem tady podám podrobné hlášení !“ zahrozil Enwers, ale kapitán Tirk si z toho nic nedělal. „Jednám na základě rozkazů admirála Onasiho – prověřit všechny možné stopy a případně pozorovat situaci. Potenciální nebezpečí pro Republiku se nesmí podceňovat, diplomate, nechcete přeci, aby byla dobita planeta z níž si pravidelně objednáváte tyto náhrdelníky ? Víte, že leží velice blízko tomuto prostoru ?“ odpověděl kapitán sebejistě a jeho protějšek polkl několik nepříjemných urážek, než se otočil na podpatku a vyrazil pryč z můstku. Kapitán mohl zaslechnout výhrůžku o tom, že to ještě neskončilo, ale bylo mu to upřímně jedno. On se staral o vojenské nebezpečí a ne nějaké hloupé hašteřivé diplomaty. Paeris se znova probudil ze svého spánku, spíše by se dalo říci noční můry, protože spánek mu unikal už několik posledních dní. Byl zpocený, unavený a neustále se mu přehrávala událost s Erlyn – pořád to viděl ve svých snech, stále doufal, že to celé provede jinak, lépe, ale vždy to skončilo stejně, pohledem jejich očí v nádechu sithské žluti, jakoby snad ani nebylo jiné cesty. Posadil se na kraj postele a po chvilce mrštil polštářem proti zdi. Nemohl meditovat, cvičit, spát, jíst, nemohl prostě dělat nic už od doby, co se dostali z Bespinu. Měl vztek na sebe a přestávalo se mu dařit ho potlačovat, chtěl od všeho utéct i přes svá poslední slova, která adresoval tomu Sithovi. Z jeho myšlenek jej vyrušilo otevření jeho dveří bez jakéhokoliv varování nebo zaklepání. Stál v nich Jordi s vážnou a možná i zklamanou tváří. Paeris dobře věděl, jak lehce ten muž zvládá své pocity, ale přesto byly v jeho gestech a výrazech úmyslně znát – mnohé tím lidem okolo sebe ulehčil. „Vstávej a pojď za mnou,“ řekl jenom suše a otočil se. Paeris zaváhal, ale něco v jeho nitru jej přinutilo kolegu Jediho následovat. Sledoval Jordiho, jak kráčí chodbami zpustlého Chrámu a nic neříká. Paeris měl nutkání se zeptat, kam ho vede, ale tak nějak věděl, že by se odpovědi nedočkal. Jordi stále přidával na tempu a od vlažné chůze už nyní přešel v lehký poklus. Paeris jej pořád sledoval, držel s ním krok a rozhodl se jej dostihnout, zjistit co má tohle všechno znamenat. Co to je za hru, s níž tento nevyzpytatelný Jedi zase přišel. Ale když zrychlil Paeris, tak zrychlil i Jordi – jejich rozestup byl pořád stejně velký a Paerise to začínalo postupně iritovat. Zkusil mírně zvolnit a opravdu, Jordi také zvolnil. Následovalo prudké zrychlení, sprint tryskem, jenomže i to se minulo účinkem a Jordi jej stále vodil Chrámem. Paeris si už ani neuvědomoval, kde přesně se nachází, jenom sledoval Jordiho a začal uvažovat, jak jej dohnat. Nevnímal odbočky,

zatáčky, křižovatky, schody dolů ani nahoru, prostě sledoval muže před sebou a nechal se jím vodit. Jordi konečně vstoupil do dveří a zavřel je za sebou. Paeris do nich rychle vlétnul a octnul se v zarostlé zahradě, ale po Jordim nebylo ani stopy, všude bylo jenom spousta stromů a zeleně – obrovské množství míst, kam by se rytíř Jedi několik let žijící v džungli Onderonu bez problémů schoval. „Před čím utíkáš ?“ ozvalo se odněkud a Paeris se otočil tím směrem, ale nikoho odtamtud nevycítil. „Nebo snad před kým ?“ přišlo to tentokrát z opačné strany, Paeris tím směrem s sebou trhl a snažil se prohlédnout skrz hustý porost, ale marně. „To to opravdu chceš vzdát ?“ zaznělo opět z jiného směru a Paeris se cítil čím dál více zmatený. Věděl, že to dělá Jordi, věděl, že si s ním hraje jako kočka s myší, ale proč ? Proč mu tohle dělá někdo, kdo by ho měl naopak povzbudit, morálně ho podpořit ? „Nech toho ! Nech toho !“ vykřikl rozezleně Paeris, kterého tahle hra začala otravovat, ale Jordi se stále nikde neukázal. „Čeho se bojíš ?“ Jordiho hlas nyní zněl temněji, nebezpečněji a Paeris pocítil úzkost. V mysli se mu objevily děsivé myšlenky, že celé tohle byla jenom hra, jenom plán někoho většího, něčeho temnějšího. Uchopil svůj světelný meč a okamžitě jej zapnul. „Nebojím se tě, stejně jako žádného jiného Sitha ! Všechny vás dostanu !“ vykřikl bojovně Paeris a naslepo máchl směrem, odkud přišel hlas tentokrát. V tuhle chvíli si už nebyl jistý vůbec ničím ani nikým. Přišlo mu, jako by neměl žádné přátelé, nikoho na koho by se mohl spolehnout a co bylo nejhorší – nevěřil už vůbec ai sám sobě. „Jak, když jsi slepý ?“ „Hluchý ?“ „Necitlivý ?“ směr hlasu se rychle měnil s každým slovem a Paeris se začal zuřivě ohánět okolo sebe, ale bez sebemenšího účinku. Nakonec poklesl na kolena, unaveně vydechoval a začal brečet, nepokrytě a neskrývaně brečet. Jeho světelný meč se deaktivoval a před ním se zhmotnila Jordiho postava jakoby odnikud. „Prober se Paerisi, nejsi sám. Jsme tu s tebou a pomůžeme ti. Jsme všichni Jediové, jsme jedna velká rodina, která si pomáhá,“ promluvil už nyní svým obvyklým vlídným a přátelským tónem Jordi a poklekl u muže, jenž ho na Onderonu dokázal vystopovat. Paeris se natáhnul, aby Jordimu vrazil pěst přímo do čelisti, ale jeho chabý útok zarazila Jordiho levá ruka. „Tomu, co se stalo, jsi nemohl zabránit a to tě užírá. Ne, že jsi tomu nezabránil, ale že jsi nemohl. Pro každého Jediho je to nesmírně těžké, ale schopnosti nás všech mají svůj limit. Pokus se vstát a pomohu ti, sevři svůj meč a já tě povedu. Jsme Jediové a budeme temnotě čelit společně a uděláme vše pro to, aby nikdo další už nepadl. Ale uvědom si jedno, pořád jsme jenom Jediové, ne všemocné bytosti, kterým vyjde vše, nač si usmyslí. A teď potlač smutek, vztek i nenávist vůči temné straně, protože to není to, co ty sám chceš,“ pokračoval Jordi ve svém přesvědčování a nabídl Paerisovi pravici. Ten ji s váháním přijal a postavil se, stejně jako Jordi. „Není emoce, jíž nejsi schopen čelit, tehdy jsi v míru. Není ignorance, jenž by jsi nemohl odstranit vědomostí. Není vášně, jež narušila by tvou rovnováhu. Není chaosu, jen celkové harmonie. Není skutečné smrti, neboť vše je Síla,“ odrecitoval Jordi verzi kodexu, kterou Paeris ještě tak úplně neslyšel a roztáhnul ruce, aby jimi obrazně pojmul vše okolo. Paeris si opakoval každé jednotlivé slovo a hleděl na Jordiho, jak vnímá každičkou část života zde všude okolo, života bujícího a rostoucího, stejně jako umírajícího. Sledoval, jak jeho přítel vnímá tok Síly a sám zavřel oči a začal jej vnímat, pocítil dotek míru a jistoty, ale především uvolnění. Všechna nejistota, hněv, strach i bolest začaly uvadat, jak pocítil proudění Síly v tomto místě. Jordiho motiv, který ho sem přivedl mu začínal být jasnější a začal to chápat. „Tuhle verzi jsem nikdy neslyšel,“ pronesl nakonec po chvilce, když už byl opět více sám sebou. „Ta je moje. Takhle vnímám kodex já a tímto se řídím. Na Onderonu jsem o tom dlouhou dobu uvažoval, přemýšlel, zvažoval a nakonec jsem dospěl k tomuto – Linxovské verzi kodexu, která mi přijde úplnější, než ta, kterou nás učili. Mistr Tokare mi jednou řekl, že kodex se

nesmím učit nazpaměť, ale musím se ho naučit chápat. A chápání kodexu je u každého trochu odlišné, ale ten základní princip je stejný všem,“ vysvětlil Jordi svou upravenou verzi a Paeris chápavě přikývl. Konečně se cítil trochu v míru a mohl s chladnou rozvažovat nad vším, co se stalo. Nad svými chybami a nad tím, co je potřeba udělat, aby se neopakovaly. „A ano, pomohu ti, abys zesílil v boji se světelným mečem, ale nejsem si jistý kdy. Nejsi jediný, kdo si žádá mé pomoci. Ale teď se pojďme najíst, ten běh tě určitě vyčerpal. Mě vlastně taky,“ pousmál se nakonec Jordi a naznačil Paerisovi, aby společně vyrazili do jídelny, ale tentokrát již normálním krokem, bok po boku. Paeris si byl nyní jistý, mnohem více, než kdykoliv předtím, že Jordi je opravdu jeho skutečným přítelem, i když některé jeho metody jsou poněkud neobvyklé. Kapitán Gant hleděl z můstku svého křižníku Hartnick na nedaleko stojící Irradicator a stejně jako ostatní členové jeho posádky i on cítil to drobné mravenčení přebíhající mu po celém těle. Ono mravenčení, které cítí každý bojovník před bitvou, ono nabuzení a chuť bojovat, cítit okolo sebe napětí bitevního pole. To vše nyní kapitán pociťoval a nemohl se dočkat až provedou skok ze systému Pzob, kde se nyní obě lodě nacházely, do systému s jejich cílem. Systému Rothana, který obsahuje stejnojmennou planetu. Od Bespinu byl systém Rothana ještě dále, než to bylo k Jádru galaxie, ale pořád ležel ve Vnějším pásu a tedy mimo zájem Republiky. Ale co bylo hlavní, disponoval loděnicemi, které sice nebyly nikterak velké, ale byl to slušný základ pro další vývoj jejich sil. Jednalo se o neutrální, značně chladný svět, ale i přesto byla jeho populace obrovská. Dostatečná na to, aby se z ní dali verbovat další vojáci pro jejich pomalu rozrůstající se flotilu. A určitě by nebyl problém s financemi získanými z těžby tibannového plynu a za pomoci několika dalších zdrojů loděnici zvětšit, aby mohla vyrábět i velké lodě, jako třeba třídu Interdictor. Tedy k tomu bylo zapotřebí různých plánů a dalších záležitostí, ale zdroje a vědění jeho pána mohly tohle poskytnout v dostatečné míře. Kapitánu Gantovi se však hlavou míhaly již mnohem užitečnější informace, týkající se planetárních sil. Osm menších křižníků a čtyři tucty eskader starších stíhačů, to byla vzdušná síla obránců. K tomu asi desítka obranných platforem, ale celkově žádná velká síla, která by měla odolat dvojici křižníků třídy Interdictor. „Jste připraven kapitáne ?“ vyrušil ze zamýšlení kapitána lord Veil, jenž již nějakou chvilku stál vedle něj i se svou novou učednicí. Gant k ní byl notně podezíravý, ale spoléhal na to, že jeho pán věděl, co dělá. „Ano můj pane. Kapitán D'tin vyrazí deset minut před námi, upoutá pozornost obránců a zlikviduje komunikační satelit. Poté se objevíme my a obránce vtáhneme do křížové palby mimo dosah jejich obranných platforem. Až budou jejich síly zdecimovány natolik, že se vydají na ústup, tak je budeme pronásledovat a likvidovat přitom obranné platformy. A v tom budeme pokračovat, dokud se nám nevzdají. U nejvíce vytažených platforem však mají stíhači rozkazy vyřadit pouze hlavní systémy a nezničit ji celou, protože jich jistě budeme chtít později využít,“ potvrdil svou připravenost kapitán Gant a odrecitoval lordu Veilovi svůj plán útoku, který si už několik dní připravoval na základě získaných informací. „Kapitáne, nezpochybňuji vaše schopnosti zvítězit v této bitvě. Jenom je na čase ji zahájit a pokračovat v našem ultimátním plánu,“ zarazil kapitána Ganta gestem ruky lord Veil, aby nebyl zavalen přívalem dalších informací a drobných detailů, které bral kapitán v úvahu. „Čekáme pouze na váš rozkaz, můj pane,“ uklonil se kapitán Gant a lord Veil spokojeně pokynul. „Zahajte útok,“ rozkázal lord Veil a kapitán Gant se natočil ke své posádce. „Signalizujte Irradicatoru zahájení útoku. Připravte náš skok deset minut po skoku Irradicatoru na předem dané souřadnice !“ vykřikl nadšeným hlasem kapitán Gant a sledoval, jak se kolečka jeho stroje dávají do pohybu. Jak jeho posádka začíná pracovat v nacvičeném rytmu, stejně jako z nich cítil onen zápal před blížící se bitvou. Ano, konečně může svému lordovi posloužit více, než jenom hlídkováním v opuštěných sektorech nebo převážení zásob tibannového plynu k prodeji huttům a jiným organizacím, které jsou za něj ochotny hodně zaplatit. „Velitelům stíhacích letek, ať se připraví do strojů,“ pronesl zhruba dvě minuty po odletu Irradicatoru kapitán Gant a v hlavě si odpočítával vývoj celé situace. Kapitán D'tin dorazí

asi za pět minut od současného momentu. Ale především kapitán Gant doufal, že se jeho kolega nebude snažit předvádět a ukazovat své schopnosti, o kterých Gant pochyboval, a nějak nenaruší jeho připravený plán, který již několik dní promýšlel do puntíku. Jordi byl společně s Micalem a admirálem Onasim pozván do senátu, přesněji k senátoru Maternovi a nyní seděli v jeho kanceláři, přímo před jeho stolem. Senátor si nalil skleničku corelliánské brandy a posadil se za stůl, aniž by se nijak obtěžoval s pohoštěním svých hostů. „Naše jednotky tam byly, a Sithové se tam nevyskytli. I zástupce té plošiny nebo čeho tvrdil, že tam žádné Sithy neviděl,“ usrkl si senátor své brandy a nasadil pohled, jakoby čekal od naproti sedící trojice nějakou omluvu. „To že nám řekli přesně to, co jste chtěl slyšet senátore, neznamená, že mluví pravdu,“ podotknul Jordi a jasně zvýraznil slovo 'pravda'. Chtěl poukázat i na to, že mezi lháře se více než je zdrávo řadí i politici samotní a ti výše postavení obzvlášť. „To je pouze tvrzení, pane Linxi. Na základě toho nemůžeme vyhlásit válku. A i kdyby ano, tak komu ? Té těžební plošině ? Nebuďte směšný,“ hájil si svůj názor senátor Materna a hrubě si odfrkl. Nijak se netajil tím, že s touto trojicí nejedná zrovna s nadšením a už vůbec se nesnažil skrývat to, že s jejich názory ani v nejmenším nesouhlasil. „O žádné válce nepadlo ani slovo, senátore,“ připojil se k diskuzi Mical a podotknul na jasný fakt. „A víme, že tam někdo byl senátore a že ten někdo disponoval křižníkem třídy Interdictor s plnou posádkou,“ poukázal na jasná fakta admirál Onasi, ale na senátora to žádný dojem neudělalo, jenom si znova přihnul ze své sklenky. „Víte kolik lodí mají dohromady všichni piráti v galaxii ? Víte, jakými financemi disponují huttské klany ? Věřím, že mají mnohem větší flotilu, než jeden Interdictor,“ zvýšil mírně tón senátor Materna, ale byl také jediný, kdo se tu začal chovat prudčeji. „Už jste někdy slyšel o technice, kdy jsou pomocí Síly potlačeny vzpomínky jedince ? Je to běžná záležitost v repertoáru sithských nauk,“ změnil Jordi dost ostře téma a senátor se nad tím zaraženě a trochu znechuceně zarazil. „A ? Má tato poznámka nějaký důvod ?“ podotkl senátor a Jordi mu věnoval jeden ze svých ledových pohledů. „Samozřejmě. Chci tím požádat, aby bylo umožněno letět na Bespin rytíři Jedi, který by ověřil pravdivost výpovědí správce plošiny. A stejně tak by ověřil, že takovéto techniky nebylo použito proti vůli pracovníků na této plošině. Není to příliš složité odhalit a již nyní to několik členů Řádu zvládne,“ vysvětlil Jordi své pohnutky a na tvář senátora se znova vrátilo znechucení. „Vy to jistě zvládáte taky, že ? Nebo si myslíte, že ty vaše skryté výhrůžky nevidím ?“ odsekl hrubě senátor a Jordi přidal do svého výrazu trochu zákeřnosti. „Urážíte mě. Řídím se kodexem Řádu a ten neumožňuje používat takové techniky pro osobní pobavení. Lze jich využít pouze pro dobro galaxie a v souvislosti s tím i Republiky,“ odvětil klidně Jordi a senátor jej probodával očima. „Naše lodě v tom sektoru stále hlídkují, senátore. A jsem si jistý, že správce nebude nic namítat, jde přeci i o jeho dobro,“ pokusil se podpořit Jordiho návrh admirál Onasi a i on se stal terčem propalujícího pohledu senátorovo očí. „Nic takového. Micale, přivažte si tohohle Jediho někam na řetěz a nechci o tomhle případu už ani slyšet a už vůbec nic o tom, že se do toho zaplétá ten váš povedený Řád. Stejnak nás stojíte jenom spousty kreditů, které přijdou vniveč,“ promluvil urážlivě senátor Materna a otočil se k Micalovi, jehož považoval za oficiálního představeného Řádu. Jordiho to nijak nepřekvapovalo a společně s Micalem podobnou poznámku očekávali. „Je mi líto senátore, ale s rytířem Linxem jsme si rovni. Mohu mu to maximálně doporučit, ale v tomto případě s vámi musím nesouhlasit. Přišli jsme tam o jednoho studenta a to nechceme brát na lehkou váhu. Vy byste snad přešli bez po všimnutí, kdyby tam místo učedníka Jedi zemřel některý z vašich kolegů senátorů ?“ zamítnul poslušnost Mical a zdálo se, že Materna vyskočí z vlastní kůže, když to zaslechl. Vypil zbytek své sklenky a prudce s ní mrštil o stůl.

„Takhle se mi odvděčíte za to, že jsem vám nezkrouhnul rozpočet ? S moji podporou už nepočítejte a buďte si jistí, že kancléři doporučím, aby tento případ uzavřel a zakázal Jediům se na něm jakkoliv podílet. Nyní odejděte,“ ukončil posezení agresivním tónem senátor Materna a trojice se zvedla. Zatímco admirál Onasi bez rozpaků odcházel, tak se oba Jediové slušně uklonili a vyjádřili tím tak své pohrdání nad jednáním a pohostinností, kterou právě senátor Materna předvedl. V obvykle poklidném vesmírném prostoru nedaleko loděnic bylo dnes poněkud rušno. Proti plánům se zde objevil konvoj masivních nákladních lodí, které utrpěly poškození při střetu s piráty a zaletěly sem pro akutní opravy, které nebyly schopny provést samy. Jejich přílet způsobil dost chaosu a přesměrování mnoha linek. Místní správa nakonec dokonce přesunula většinu svých obranných sil mimo prostor loděnice, kde se nyní nehnutě vznášely v prostoru. Z hyperprostoru se náhle vynořilo další plavidlo, které však už na první pohled patřilo k válečné třídě. Z jeho útrob se okamžitě začaly vynořovat stíhače a bombardéry a letěli směrem k zaskočené obranné flotile, která na ně hezky čekala venku. Než se zmohli na nějakou reakci, tak již byli pod plnou palbu z turbolaserů nepřátelského Interdictoru. Velitel obranných sil začal okamžitě své lodě stahovat k první z obranných platforem, ale než se jeho jednotky vydaly na pohyb, tak už dorazily nepřátelské stíhače až k nim a začaly je kropit svou palbou. Nebylo možné se tedy ničemu divit, když se jeden z křižníků už nevydal kupředu vzhledem ke svému poškození. V následujících vteřinách jej začaly opouštět záchranné moduly a o několik desítek vteřin na to křižník explodoval. V porovnání s palbou kštícím Interdictorem byly místní křižníky doslova prťavé a jejich zmatený neuskupený postup jim nijak nepomáhal, ba naopak. K obranné platformě, z níž se začaly vynořovat torpéda, dorazila již jenom šestice křižníků a další dva byly silně poškozeny. Jestli chtěla obrana uspět, tak se musela především seskupit a to v relativním bezpečí právě obranné platformy. Bylo však jisté, že platforma samotná nemá proti Interdictoru sebemenší šanci a je třeba spěchat. Konečně se do bitvy také zapojila čtveřice letek postarších stíhačů, které okamžitě ulehčily místní flotile od náporu nepřítele a ulehčily tak i následné přeskupení. Jakmile k němu došlo, tak se obranná flotila vydala vstříc nepříteli, který pevně stál na místě a kštil plnou palbu na obrannou platformu, která se již pomalu rozpadala. V ten moment dostali obránci další krutý zásah, protože se z hyperprostoru vynořil druhý Interdictor a po krátké orientaci spustil plnou palbu do obránců, kterou následovaly další stíhače z jejich útrob, stejně jako letka bombardérů. Ta bez váhání zamířila ke komunikační bóji umístěné mezi třemi obrannými platformami, zatímco oba Interdictory prolamovali hlavní část místní obrany. Bylo běžnou taktikou, že komunikace mimo soustavu byla okamžitě rušeno a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Ale s dostatkem času a schopností to šlo vždy prolomit, takže se útok na komunikační bóji dal dříve či později očekávat. A vzhledem k vývoji bitvy, kdy byla obrana před bójí prakticky vyřazena, bylo pravděpodobné, že v tomto případě bude platit to dříve. „Kapitán D'tin si vede lépe, než se předpokládalo,“ poznamenal Darth Veil k průběhu bitvy krátce poté, co se zorientoval po ukončení skoku z hyperprostoru. „Ano pane. První obranná platforma je prakticky mimo provoz a z obranných sil zbývá zhruba polovina. Ale bitva ještě není u konce,“ souhlasil kapitán Gant, ale přesto vybízel k opatrnosti, protože bitva ještě nebyla u konce. Kapitán Gant začal hodnotit současnou situaci a zvažoval, jestli má zkusit konec bitvy uspěchat, nebo hrát na jistotu. Rozhodl se nakonec pro první variantu, protože hlášení o stavu Irradicatoru byla více než příznivá. „Směr druhá platforma, plná palba jejím směrem, baterie mířící na opačnou stranu podporují útok Irradicatoru,“ rozkázal kapitán Gant a Hartnick se vydal do pohybu. Temný pán po jeho boku nic neříkal a jenom sledoval počínání svého kapitána, který se pod úspěchem svého kolegy rozhodl též prokázat své schopnosti a zabodovat. Na půli cesty dostal zprávu od vlastních letek, že komunikace mimo soustavu byla vyřazena, čímž se pojistili pro případ, že by se jim podařilo prolomit jejich rušení a zkusit zavolat Republiku, která se tak ráda vměšovala do záležitostí mezi neutráními světy. „Bombardéry se zaměří na obranné platformy v jejich blízkosti a vyřadí je, stíhače je budou krýt od nepřátelských stíhačů, případně podporovat,“ rozkáže kapitán Gant a sleduje na

svých monitorech, jak se jeho stíhací letky přeskupují. Jeho úprava v plánu vycházela dle předpokladů, když druhá obranná platforma neustála soustřednou palbu jeho Interdictoru a dva křižníky obránců se vydaly na ústup do bezpečí obranných platforem, které byly ještě netknuté. Hartnick se nasměroval na další obrannou platformu a když i ta padla, tak si nechal kapitán Gant otevřít komunikační kanál. „Tady kapitán Gant. Vyzývám vás tímto k bezpodmínečné a okamžité kapitulaci, jinak budeme v útoku pokračovat. Kapitulací především ušetříte množství vlastních životů a ulehčíte si život v blízké budoucnosti, zatímco jakýkoliv vzdor bude rozmetán,“ pronesl kapitán Gant a čekal, stejně jako jeho Interdictor ve vesmírném prostoru. Odpověď však přišla poměrně rychle, tudíž mohlo začít předběžné jednání o kapitulaci. „Tady guvernér Mantra, jménem celé Rothany se tímto vzdáváme. Na důkaz našich slov naše lodí přestávají s palbou a sklápějí štíty, prosím zastavte útok,“ ozval se zoufalý hlas muže, který byl zvolen jako představený Rothany a nyní musel provést těžké rozhodnutí. Rozhodnutí, které znamenalo konec jejich nezávislosti. „Všem jednotkám, zastavte palbu, nepřítel se vzdává !“ pronesl jasným a hlasitým tónem kapitán Gant a bojiště utichlo. Jednotky lorda Veila si připsaly jasné vítězství za ztráty pouze několika stíhačů a drobných oprav Irradicatoru. „Kapitáne, můžete mé učednici vysvětlit, proč jste zvolil tento postup místo původní taktiky ?“ narušil vítěznou náladu lord Veil a poukázal na svou učednici, která to celé úplně nechápala, což lord Veil samozřejmě vycítil. „Jistě, pane. Vzhledem k jasné převaze, kterou jsme v bitvě měli, muselo být obráncům jasné, že nemohou obstát. Vyměnili jsme proto život jejich bojovníků za nepoškozené lodě. Ty se sice v síle nevyrovnají naším lodím, ale vzhledem k velikosti naší flotily je každý přírůstek vhodný. A také bude zapotřebí udržovat zde obrannou flotilu. V podstatě jde především o ušetření zdrojů,“ vysvětlil kapitán Gant své pohnutky a lord Veil souhlasně pokynul. „Pamatuj si, lady Walerie, že je hloupé připravovat se o potenciální zdroje, když toho není zapotřebí. Při boji stačí zatlačit protivníka do takové pozice, kdy i on sám ví, že nemá šanci. A s čím větší jistotou to provedeš, tím větší šance, že se ti vzdá. To neplatí jenom ve vesmírných bitvách, ale i kdekoliv jinde. Nyní nás čeká těžký úkol a to přimět místní obyvatelstvo, že jim přinášíme něco většího, než byli doposud, ale pokud se nám to povede, tak budeme mnohem silnější, než kdybychom tuto planetu pouze okupovali,“ rozšířil lord Veil kapitánův výklad a pokynul mu, aby s lodí pokračoval až na orbitu, protože se blížil čas setkání temného pána s guvernérem Mantrou. Paeris si pozval oba své zbývající padawany do malé výukové místnosti kruhového půdorysu, kde se uprostřed posadil na zdejší kulatý stůl, zatímco Teia s Avinem si sedli do první lavice. Krátce si je přeměřil pohledem, než se zhluboka nadechl. „Vím, že v poslední době, vlastně od Erlynina pádu, jsem nebyl tak úplně ve své kůži a určitě z toho nemáte dobrý pocit a dost to sráží vaše mínění o mně,“ začal ztěžka Paeris a mírně sklonil hlavu, než pokračoval. „S Erlyn jsem to zpackal a nebudu vám bránit, když budete chtít uvažovat o jiném mistrovi, než jsem já. Stejně tak vám to nebudu mít za zlé, protože jak jste jistě zjistili, jako Jedi mám velké množství much, které ještě potřebují vychytat,“ pokračoval Paeris a Teia chtěla něco namítnout, ale gestem ruky ji prozatím zastavil. „Po nějakou dobu zůstanu tady v Chrámu a budu pracovat na tom, aby se podobné situace neopakovaly. Jordi a další mi budou pomáhat, stejně jako já budu pomáhat jim v jiných záležitostech. Cestování po galaxii bylo sice poučné, ale vašemu výcviku to neprospívalo a ten i kvůli tomu probíhal značně pomalu. I proto, že jsem měl strach … strach z odpovědnosti, kterou pozice učitele přinášela,“ sdílel Paeris své myšlenky se svými padawany a znova se zhluboka nadechl. „Chci, aby jste za tohle vše dávali vinu jenom mně. To, že jsem selhal jako Jedi, neznamená, že Jediové jsou slabí nebo špatní, to jsem byl jenom já. To je asi vše, co jsem prozatím

chtěl říct,“ zakončil Paeris sdělování svých pocitů svým dvěma padawanům a ponechal jim možnost volby. Teia se podívala krátce na Avina a pak s kroucením hlavy zpět na Paerise. „Jak by sis mohl myslet, že bychom tě jen tak nechali nás bejt ? Za trest se s námi budeš muset trápit, dokud z nás neuděláš rytíře Jedi,“ zazubila se Teia, která pronesla svá slova s hrdou pýchou. „Teia má pravdu Paerisi. Předtím, než jsem s tebou začal cestovat, tak jsem byl gladiátor a vlastně i otrok a teď ? Teď se můžu stát jedním ze vznešených ochránců míru a spravedlnosti. Už teď umíme víc, než jsme si kdy dovedli představit a to především díky tobě. Ztráta Erlyn je politováníhodná, ale … větší díl viny, než ty, nese ona sama,“ přitakal Avin a Paeris se mírně pousmál. U srdce ho těšila slova jeho padawanů, kteří mu tedy zůstanou i nadále. Přesto si poslední větou nebyl tolik jistý, i když ji Avin myslel upřímně a věřil jí. „Přesně tak. Prostě ji příště rozbijeme frňák a ona pochopí, že byla blbá husa a vrátí se na správnou stranu,“ podpořila Avinův názor Teia a nabuzeně bouchla pěstí do dlaně. Paeris se zhluboka nadechl a stoupnul si. I když se mu to jeho padawani snažili zlehčit, pořád to pro něj bylo všechno dost složité. „Uvědomujete si, že to nemusí dopadnout tak, jak bychom chtěli ? Že nakonec nebudeme možná mít na vybranou a budeme muset Erlyn zabít ? Pokud ji budeme stíhat, tak s tím musíme počítat,“ zůstával nohama na zemi Paeris a Avin s Teiou se na sebe trochu déle zadívali. „Pokud nebudeme mít na vybranou, tak jsme si toho vědomi. Ale jinak samozřejmě zůstaneme tady s tebou v Chrámu jako tví padawani. A pokud se tu budeš učit ty, tak my také. Stát se Jedii jsme se chtěli po svých rozhodnutích – ty jsi nám nic nevnucoval,“ uzavřel Avin rozpravu na téma možné změny mistra. Teia pokývnutím potvrdila Avinův názor a usmála se. Paeris pomalu zakýval chápavě hlavou a přišel až těsně k jejich lavici, za níž si sedli.. „Dobře. Část mě je ráda, část má pořád strach, ale nejsem v tomhle všem sám a mám lidi, na které se můžu obrátit. Slibuju vám, že se pokusím vás znova nezklamat,“ uklonil se hluboce Paeris, aby tak potvrdil svá slova, která myslel naprosto vážně. Dvojice jeho padawanů mu úklonu opětovala, aby se poté všichni tři vytratili z této místnosti a začali se více sžívat s místním prostředím, které by se jim mělo stát domovem. Guvernér Mantra kráčel nervózně vpředu, zatímco za ním kráčela dvojice černě oblečených postav, kterým patřily síly, jež nedávno dobyly jeho planetu. K dvěma Interdictorům na orbitě přibyl značně poškozený Hammerhead, na němž okamžitě začaly opravné práce, stejně jako na těch lodích obranné flotily, které přežily dostatečně na to, aby mohly být opraveny. Kromě dvojice osob v černém jej následovala ještě dvojice strážců se železnou maskou a v černomodrém hábitu, který schovával jejich zbraně. Z těch všech tady měl značný strach a vnitřně už jenom čekal na to, až bude uzurpátory jeho světa zabit. „Architektura vašeho města není vyloženě špatná, ale jste si vědom, že bude potřeba provést mnoho změn ?“ promluvil bimm, který se Mantrovi představil jako lord Veil a právě z něho měl guvernér největší strach. „A-ano, ale bude nejprve třeba přerozdělit zdroje … pane,“ odpověděl se strachem v hlase guvernér Mantra a nějak jej nyní napadlo, že Veila nejspíš jeho strach těší a vyžívá se v něm. Ta bothanka vedle zatím neřekla ani slovo a nějak si nebyl jistý její rolí v této situaci.. „To je samozřejmé, byla by hloupost likvidovat fungující ekonomiku. Vše však projde přísnou kontrolou a budou zavedeny odpovídající změny, guvernére. Jestli se tato planeta má stát centrem pro mou říši, tak tomu musí náležitě odpovídat, že ?“ pousmál se zákeřně lord Veil a Mantra nasucho polkl. Rothana nikdy nebyla nijak významná a její chladné podnebí nebylo považováno za příliš vhodnou pro ekumenopole, které bývaly obvykle voleny jako centra říše. „Centrum říše ? Rothana ?“ vydechl nakonec nevěřícně guvernér a Veilův zákeřný úsměv dosáhl maximální velikosti. „Přesně tak, guvernére. Cožpak jste nikdy nesnil o tom, že dosáhnete něčeho víc, než jenom pozice guvernéra ? Že svými schopnostmi překročíte práh své planety ? Představte si to. A já vám hodlám to pomoci umožnit, potřebuju zde totiž někoho, kdo tuto planetu zná, kdo zná jak

funguje a komu tu lidé věří. Mé plány jsou příliš velké na to, abych se soustředil pouze na jednu planetu. Budou totiž jenom přibývat, ale vy můžete být guvernérem té hlavní – kde se bude postupně soustředit politická, ale i ekonomická moc mé říše,“ rozvíjel svou myšlenku lord Veil a guvernér Mantra mu nejprve vyděšeně, ale poté už se zájmem naslouchal. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl dosáhnout takové pozice, že by se stal významným v nadplanetárním měřítku. Doposud byl pouze omezen na Rothanu, ale takto by mohl postupovat výš a pokud by s ním byl jeho nový pán spokojený, kdo ví, třeba by dostal i jeden celý sektor. Strach se v Mantrovi vytratil a probudila se jeho kalkulativní stránka, ta s níž vyhrál volby, ta s níž přesvědčil lidi ve svůj prospěch. „Už to vidím, pane. Bude potřeba rozšířit kosmoport, jistě budete chtít zbudovat i nové kasárny, protože zde budete chtít mít mnohem větší posádku, drobné úpravy v dopravních tepnách, ...“ začal kalkulovat guvernér, ale zdvižená ruka lorda Veila jej zastavila. „Ano, bude potřeba mnoho práce, ale vše se musí nejprve řádně připravit, sestavit dlouhodobý plán. Plán rozvoje planety se bude muset sladit s plánem mého postupu, stejně jako s expanzí sil. O zdroje se nemusíte obávat, už nyní je na cestě velké množství zdrojů, které tuto expanzí umožní. Mám pro vás i první úkol – bude zapotřebí zbudovat rozsáhlou vojenskou akademii, guvernére. A to pokud možno v nejnepříjemnější oblasti na této planetě, aby byli vojáci vyztuženi prostředím a nepohodlím,“ usměrnil guvernéra dle svých potřeb lord Veil a automaticky si tím získal jeho přízeň. Guvernér si ani neuvědomil, jak lehce spadl do osidel temného pána a nyní mu pokorně sloužil. Ten se rozhlédl po velkém městě a hledal místo, kde se bude časem tyčit jeho palác, jeho znak moci a síly, kterými disponuje. Bude muset být dobře vidět z celého města, bude mu muset dominovat a bude ohromovat už z dálky, když budou lidé přilétat sem. Ale to ještě má svůj čas, nejprve je potřeba naplánovat další útok a posílit pozici v okolí Rothany. „Ano, pane. Vím o vhodném místě blízko jižního pólu planety – je provázáno s historií planety a tradicí, kdy mladíci museli přežít ve zdejším ledovém kraji sami a bez pomoci, aby se stali muži,“ přikyvoval nadšeně Mantra a Veila jeho úsměv neopouštěl. Naopak, cítil, že mu vše vychází stále lépe – protože právě získal skvělou motivaci pro lokální obyvatelstvo, aby je mohl zverbovat. Když se vše nádherně spojí s onou tradicí, tak bude mít nových rekrutů více než dost. „Výtečně guvernére, váš návrh mě potěšil. Ale naše prohlídka města mi přišla dost unavující. Rád bych si vychutnal vaše pohoštění, jistě mě uctíte nějakou proslulou zdejší lahůdkou,“ pousmál se lord Veil, který se vším očividně bavil. „Ano, můj pane. Nechám to hned zařídit a než dorazíme do mého skromného sídla, tak se již bude chystat k jídlu,“ uklonil se guvernér Mantra, poodstoupil kus od skupiny, vytáhl komlink a začal zařizovat přípravu pohoštění ve svém sídle. Lady Waleria se natočila k lordu Veilovi a zvolila tón hlasu tak, aby je nikdo nemohl slyšet. „On si opravdu nevšiml, že jste ho celou dobu ovlivňoval,“ poznamenala k faktu, na níž ji lord Veil upozornil předem. „Ovlivnit někoho není složité, ale ovlivnit tak, aby to nevěděl je umění. Bude zapotřebí ještě mnohého takovéhoto ovlivňování a bude zapotřebí, abys i ty vládla touto schopností. Proto pozorně vnímej a uč se. Buď otevřená temné straně a vše brzy pochopíš,“ odpověděl jí lord Veil a jasným gestem komunikaci utnul, protože se k nim guvernér Mantra již vracel. „Vše je zařízeno, můj pane, můžeme vyrazit,“ odpověděl nadšeně guvernér Mantra, kterého celá tahle myšlenka očividně hodně zaujala. Naznačil gestem ruky směr a počkal si, až k němu lord Veil dorazí, aby kráčel po jeho boku o dva kroky nazpět, čímž jasně dával najevo svou podřízenost. Brianna stála vedle Jordiho u kraje jezírka, no spíše takového menšího jezera, z jehož hladiny čouhalo velké množství různě velikých kamenů. Jordi ji nabídnul, aby si odložila svůj plášť pro následující cvičení, ale sám si neodložil a prohlížel si vodní plochu před sebou. Během posledních dvou dnů to tu společně s Paerisem, Estemem a dvěma učedníky poctivě čistili, až se značná část tohoto prostoru dostala do stavu, který zde byl před téměř kompletním vyhlazením Řádu Jedi. „Myslela jsem, že to bude cvičení se světelným mečem,“ poznamenala Brianna, ale

Jordi se k ní s úsměvem na tváří otočil. „Dnes budeme cvičit bez meče. Jednou z největších chyb, kterých se mnozí padawani a i mnohem zkušenější Jediové dopouští, je příliš statický pohyb. Tak se jednoduše mohou dostat do obklíčení a potom se vyskytují potíže. Ty nemáš problém s údery mečem, či pohyby rukou – ale především v nedostatečné míře pohybu nohou. Už jsi se vlastně rozhodla pro nějakou formu ?“ přiblížil Jordi smysl dnešního cvičení, aby se pozastavil nad otázkou, o níž chtěl nechat Briannu uvažovat a meditovat. Ta se naoko zamyslela, ale výraz se jí nepovedl tolik, jak to dělá v těchto případech Jordi. Ten oproti tomu musel potlačit pobavený úsměv. „Ano, chtěla bych se specializovat na Ataru. Silová akrobacie mi nečiní problémy, vlastně naopak,“ odpověděla Brianna a chystala se čelit Jordiho kritice. Ale ten se místo toho zamyslel a chvilku neodpovídal, aby nakonec pokýval mělce hlavou. „To by opravdu mohlo být ono, dispozice pro Ataru máš určitě kvalitní,“ pokýval Jordi a následně pokynul Brianně, aby ho následovala až na samotný břeh. Rukou poukázal na množství kamenů, které mohla vidět, i když některé jenom stěží. „Pohyb v boji nezávisí jenom na směru dopředu, dozadu nebo do stran. Musíš vidět, které místo je vhodné pro tvůj další pohyb, stejně jak na toto místo správně došlápnout. A to budeme dnes cvičit. Jak jsi jistě vycítila, tak je zde velká vlhkost vzduchu, což jenom potvrzuje možnou domněnku o tom, že kameny v jezeře budou kluzké. Navíc nemůžeš přesně vědět, jaký mají tvar a při špatném došlápnutí se vykoupeš. A aby to nebylo tak jednoduché, tak ne všechny kameny jsou stabilní a pevně spojené se dnem,“ přiblížil Jordi detaily cvičení a udělal dva skoky vpřed, aby přistál na jednom menším kameni. „Taky je rozdíl, jestli skočíš a zastavíš se, nebo poskakuješ. První možnost je snazší pro nalezení lepšího dalšího kroku, ale druhá možnost více podporuje Ataru a udržuje tě neustále v pohybu, což do značné míry likviduje nevýhodu ve slabší obraně Ataru,“ pokračoval Jordi s výkladem a předvedl sérii skoků, s jejichž pomocí se dostal až do středu jezírka, kde byl menší ostrůvek. Tam si sedl do meditačního sedu a usmál se Brianniným směrem. „Tohle budeme cvičit tak dlouho, než se sem dostaneš od břehu nenamočená,“ pousmál se a pokynul Brianně, aby začala. „Tak těžké to být přece nemůže,“ podotkla krátce Brianna a vyrazila bez váhání kupředu. První skok byl bez problémů, ale při druhém se už špatně odrazila a na třetím kameni sklouzla do vody. Toto jezírko mělo však převážně dekorativní účely a tak nikde nebylo hlubší více než půl metru. „Není, jak vidíš,“ pohihňával se uprostřed Jordi a Brianna k němu vrhla rozzlobený pohled, protože jeho rýpání se jí nelíbilo. Vyškrábala se na nejbližší kámen, kde se postavila a chystala se pokračovat dál, když ji Jordi pomocí Síly shodil zpátky do vody. „Kdepak, hezky od začátku. Nebo jsem to snad zapomněl zmínit ?“ pohihňával se zase Jordi a Brianna se dobrodila na břeh, trochu se vyždímala a připravila se na svůj další pokus. Dobře si pamatovala, kde udělala minule chybu a proto se tentokrát rozhodla pro jinou cestu. První skok, druhý skok s lepším odrazem na kámen více vlevo než předtím, aby se kámen pod ní probořil a znova přistála ve vodě. „Myslel jsem si, že si budeš zkoušet pamatovat cestu, ale přece to nemůže být jednoduché, že ?“ hihňal se dál Jordi a Brianně v jeden moment připadal jako malý vrásčitý skřet s dlouhýma špičatýma ušima. Zamrkala zmateně očima, aby zahnala tuto podivuhodnou iluzi a vydrápala se znova na břeh. Se ždímáním se tentokrát neobtěžovala a vyrazila znovu, aby opět neuspěla na onom kluzkém kameni a vymáchala se ve vodě. Jordi opustil meditační posed a doskákal zpět na kraj s tím, že udělal krátkou pauzu na onom kluzkém kameni. Došel až k Brianně, usmál se na ni a nasadil ji přes oči šátek, aby nic nemohla vidět. „Cože ? Já spadnu už na třetím a ty mi ještě zavážeš oči ?“ postěžovala si Brianna, které se nelíbilo zvýšení obtížnosti. „Horší to být nemůže. Nepoužívej oči, klamou tě, zkreslují ti situaci. Používej uši, čich, Sílu – hlavně Sílu. Ataru je silným využíváním Síly specifické, proto je jeho problémem rychlejší unavenost a proto mu věnuju mnohem větší tréninkové dávky, než je běžné. Teď se soustřeď a

představ si cíl. Síla tě povede,“ osvětlil svůj postup Jordi a navedl Briannu až ke břehu a postavil se bokem. Brianna se zhluboka nadechla a skočila poprvé, trochu zavrávorala, ale odrazila se dál, na kluzký kámen, kde opět trochu sklouzla, ale dovedla se odrazit dál – než minula kámen a ukázkově spadla do vody. Jordi se pousmál a třemi skoky se dostal na kámen, který Brianna minula. Ta seděla ve vodě a sundala si rozezleně šátek, aby si najednou všimla, že je dál než předtím. „To bylo mnohem lepší,“ usmál se vřele Jordi a natáhl k Brianně ruku, aby jí pomohl z vody. Ta jej však strhla k sobě a Jordi se docela ochotně poroučel dolů. Když se vynořil, byl od Brianny ani ne půl metru a hleděli si vzájemně do očí. „Štveš mě, Jordi Linxi,“ podotkla Brianna, zatímco si mírně upravovala mokré vlasy. Když s tím přestala, tak si uvědomila, že její obličej je od toho Jordiho pouhých pár centimetrů. Sledovala jak mírně zavrtěl hlavou, aby se zbavil většiny vody a to vše ještě tak, aby necákal jeím směrem. Mohla si hodnězblízka prohlížet profil jeho tváře, nosu, jeho usměvavé rty. Z pro ní nepochopitelného důvodu jí ty rty přitahovaly a jakoby ji vybízely k tomu, aby je políbila. Pocítila velký nával zmatení a nejistoty, aby si nakonec uvědomila, že nyní hledí Jordimu přímo do očí. „Vše je v pořádku ?“ zeptal se hlasem s mírným náznakem starostí, ale Brianna byla v ten moment jako zhypnotizovaná. Uběhlo několik dalších vteřin, které jí připadly jako celé hodiny, než s sebou mírně cukla dozadu a musela ryche zakrývat své rozpaky. „A-ano, jen jsem se … zamyslela,“ dostala ze sebe rychlou odpověď, zatímco se Jordi pobaveně usmál a vstal na nohy. Brianna se vnitřně pokárala za přihlouplou odpověď a taky se zvedla, přičemž předstírala, že si nevšimla Jordim nabídnuté ruky. Chtěla si vše co nejrychleji urovnat a uvědomit si, o co přesně jde, co přesně tyto pocity znamenají. A do té doby bude musest být opatrná na možný fyzický kontakt s touto osobou. „Dobře, ale na zamýšlení budeš mít dost času po tréninku. Teď ale prosím pokračujme ve cvičení, ještě máš před sebou dlouhou cestu do středu jezírka,“ usmál se znova Jordi svým typickým přátelským úsměvem, zatímco se Brianna začala pomalu brodit na břeh. Byla si již však skoro jistá, že dnes už větší pokrok nenastane, i kvůli těm pocitům, které se v ní nyní vyskytovala a ona jim plně nerozuměla. Pocitům, které ji připadly nebezpečné a nejisté, byť z nich měla úplně opačné dojmy.

Kapitola 4 – Počátek hledání (probíhá o rok později, tedy v roce 14 po bitvě o Malachor) Jordi stál společně s Micalem a Visas před patnáctkou učedníků na malém náměstí nedaleko kosmoportu hlavního města Mon Calamari, Coral City. Budovy okolo, veškeré vybavení a samotné obrovské plovoucí město měly elegantní oblé tvary. Navíc stavební materiál způsoboval po odlesku slunce nádhernou hru barev, která byla velice příjemná na pohled. „Dnešní lekce proběhne přímo v terénu a vyzkouší vaše dosavadní naučené vědomosti. A nemám na mysli pouze Silové techniky, ale i ty ne-Silové, protože bez nich se tu dnes neobejdete. Budete muset uplatnit důvtip, použít svou inteligenci a někdy se i nechat jenom vést intuicí,“ načal Jordi plán, který si tentokrát pro studenty první třídy připravil. Za uplynulý rok se třída zúžila o jednoho studenta, který nebyl schopen vytrvat jistý tlak, jenž by Jedi musel unést a také nijak nepokročil v používání svých schopností. Nakonec se rozhodl sám odejít a i přes Micalovo nevoli mu to bylo umožněno, takže zbylo zatím patnáct studentů, kterým se docela dařilo ve zvládání schopností Jediho. „Vaše lekce bude vycházet ze soutěže, chcete-li závodu, jehož vítěz bude smět doprovázet jednoho z rytířů Jedi na několik jeho následujících misí,“ přiblížila Visas princip této lekce a zmínila již aktivní nasazení Jediů v Republice. Byly to sotva tři měsíce, kdy po domluvě se senátem Jordi s Micalem odsouhlasili, že se začnou podílet na řešení některých potíží, zatím však v malé míře, vzhledem k potřebě učit další Jedie a malému početnímu stavu. Navíc se brzy měla otevřít druhá třída, jejíž studenti již byli omezeni věkem a nepřesahovali pětadvacet let či ekvivalent u jejich druhu. Mladší studenti se totiž prokazatelně učili lépe než ti starší. „Závod bude mít svá pravidla, která nesmíte porušit ! Je zakázáno sabotovat úsilí konkurence, v tomto případě vašich kolegů. Nesmíte nijak ohrozit obyvatele či poškodit jejich majetek. Je také zakázáno používání Myšlenkových Triků na místní obyvatelstvo. Sílu jinak používat smíte, ale na prvním místě je bezpečí a blaho místních obyvatel. Další členové Řádu jsou rozmístěni po městě a budou vás kontrolovat, stejně jako my. A samozřejmě jsou zakázané jakékoli podvodné a zákeřné techniky – chytrost budeme podporovat, ale musí být vedena správným směrem,“ odrecitoval Mical dohodnutá pravidla a nemohl si nevšimnout, že si učedníci mezi sebou začali šuškat. „Co tedy bude vaším úkolem ? V celém Coral City je pouze jediné místo, kde se dá sehnat vzácná pochoutka, drobná sladkost, která je typická především pro malé komunity zde na Mon Calamari. Říká se jí Modrá perla a její receptura je přísně střežena. Každý z vás má za úkol sehnat dva kousky a donést je ke mně – dostanete základní obnos kreditů s kterým budete moci operovat a z něhož čtvrtina tvoří obvyklou cenu za dva kousky. Jak vynaložíte ostatní kredity už záleží na vás. Budeme hodnotit postup vašeho hledání, metody, které během něho budete používat, stejně jako otázky a jejich důmyslnost, které budete klást. Pokud by se vám hrubě nedařilo, tak se vám každou hodinu ozveme na komlink a poskytneme všem stejnou nápovědu. Jsou nějaké dotazy ?“ objasnil Jordi cíl hledání učedníků, kteří si ho trochu zajímavě měřili. „Takže, my budeme hledat obchod se sladkostmi ?“ zeptal se trochu překvapeně jeden z nich. „Tohle jsem neřekl. Pokud nemáte nějaké inteligentní otázky, tak můžeme začít,“ pousmál se Jordi a student byl zmatený ještě více. Někteří studenti přesto už hloubavě rozmýšleli nad skrytými významy v Jordiho zadání. Hry se skrytými významy je on osobně učil poslední měsíc a vždy se ukázalo původní zadání úplným opakem toho, čeho měli dosáhnout. Žádný student se už znova nepřihlásil a tak jim Mical začal rozdělovat odpovídající sumu kreditů, než se začali studenti trousit na svou výpravu. Když studenti zmizeli v ulicích, tak se trojice Jediů natočila k sobě. „Jsem zvědavý, jak tě potom budou hledat,“ zamyslel se Mical a Jordi mu opáčil pobaveným úsměvem.

„To bude na tom celém to nejtěžší, protože rozhodně nebudu stát tady na místě a čekat až se vrátí,“ smál se pobaveně Jordi, uklonil se svým dvěma kolegům a vyrazil si za svým plánem. „Až se tohle studenti dozvědí, tak budou zase remcat,“ povzdychla si Visas, která si pomocí svého vidění nevšimla Micalova pobaveného úsměvu, který tuhle hru shledával stejně přínosnou jako Jordi. Po chvilce se i oni dva rozdělili, aby se přidali k Miře, Alecu Hoskovi a Kar'hanně, kteří už ze svých pozic sledovali počínání studentů. Kapitán Gant čekal mnohé, co by mu mohl jeho pán poskytnout, ale co nečekal bylo tohle. Tahle obrovská a úchvatná loď, kterou si nyní procházel. Nebyl již kapitánem svého starého Interdictoru pod hrdým názvem Hartnick, ale získal pozici kapitána na něčem mnohem větším a mohutnějším. Něčím, čemu se obyčejný Interdictor nemá šanci rovnat a obzvlášť ne, když tato krasavice bude v plné palebné síle. Kilometr a dvěstě metrů dlouhá loď, která převyšovala jeho Hartnick jednou tolik, dvakrát tolik stíhačů, jejichž hodnota se nyní zastavila na 96 a především baterie iontových kanónů, stejně jako střílny protonových torpéd. To vše mu poskytoval tento bitevník třídy Centurion, jenž mu byl darován pod jeho vedení jeho pánem lordem Veilem. O tom, že tento Centurion se stane vlajkovou lodí stále se rozrůstající flotily, již nebylo pochyb, přesto tu visel ještě jeden otazník. „Jak tuhle loď pojmenuju ?“ povzdechl si kapitán Gant, zatímco kráčel k obřímu můstku, jehož široký vyvýšený prostor v jeho střední části byl obklopen stanovišti důstojníků, kteří zde prováděli poslední přípravy před startem. Během posledního roku došlo až k zdvojnásobení kapacity loděnic na Rothaně a došlo zde k opravě jednoho Hammerheadu a konstrukci jednoho lokálního menšího křižníku, ale s drobnými úpravami. Přeživší křižníky si také prošly rekonstrukcí a opravou, takže současná flotila pod vedením lorda Veila již čítala jeden Centurion, jeden Hammerhead, pět Interdictorů a čtveřici místních křižníků, které dostály menšího vylepšení a byly nyní označovány jako úderné korvety. „Exterminator, to je to správné jméno,“ pousmál se kapitán Gant, když jej konečně napadlo, jaké jméno dá své nové vlajkové lodi s níž hodlá kštít zkázu na nepřátele svého pána. Pociťoval tu neuvěřitelnou hrdost, když poprvé vkročil na můstek této lodi jako její kapitán a vychutnával si každý svůj krok. Jeho rytmické střídání pravé a levé se neslo celým můstkem a všichni přítomní k němu postupně vzhlíželi a prohlíželi si ho. Někteří jej znali již ze svého působení na Hartnicku, jiní byli úplnými nováčky. Bylo rozumné takto promísit posádky, než aby se z úplných nováčků vytvářela jedna úplně nová. Tenhle postup vlastně probíhal pokaždé, kdy došlo k získání nového přírůstku do flotily a zajistila se tím tak jakási minimální kvalita, kterou bylo zapotřebí dodržet. Zbytek se nacvičí během mnoha cvičení, která hlavně z počátku budou pro mnohé náročná. Kapitánu Gantovi to však nevadilo, nevadilo mu neustále cvičit nové rekruty a slaďovat je s těmi starými a zkušenými. Věděl totiž, že tohle vše dělá po svého pána a že s každým řádně vycvičeným rekrutem stoupá síla, nejenom jeho lodě, ale celé jeho flotily, kterou jistě dostane na starost. Dokráčel až k průzoru a otočil se na své přítomné muže. „Pozor, posádko Exterminatoru. Ano, slyšíte správně, vy všichni jste hrdými členy posádky Exterminatoru, lodě, která bude zasévat strach mezi naše nepřátele už jenom tím, když se objeví na bojišti. Lodě, která bude zasévat hrůzu, když spustí svou palbu. A nutkání kapitulovat, když zjistí, že se jedná o náš Exterminator. Buďte jeho hrdými členy a udělejte pro něj vše, co můžete, aby vám to oplatil slávou v boji a hrdostí, kterou si zasloužíte,“ pronesl kapitán Gant svůj první proslov jako kapitán nové lodi a během několika vteřin mu posádka vzdala pozorem hold. I když někteří nováčci chvilku váhali, tak pohotová reakce a pošťouchnutí veteránů jim udělila jednu z prvních praktických lekcí týkajících se služby na lodi pod velením kapitána Ganta. Jakmile svolil k pohovu, tak už svůj zrak opíral skrze průzor lodi a představoval si, jak neohroženě proplouvá bitevním polem. Jordi si se zájmem prohlížel frachťák, před nímž stál, takže se zdálo, že si ani nevšiml přicházejícího Mon Calamariana. Ten se postavil vedle něj a také chvilku hleděl na levý bok frachťáku z jehož spodní části se mírně zvedalo křídlo, jeho vrchní část se šikmo svažovala až k

vršku lodi. Na horní části křídla bylo jasně vidět mohutný otočný laserový kanón, který byl schopen pokrýt nejenom svou stranu lodi, ale také prostor nad sebou a značnou část prostoru před přídí a zádí. Kromě něj se především na vrchní části křídla vyskytovalo několik, na první pohled náhodně, rozmístěných výdutí či výmolů, které kromě křídel zdobily i loď jako celek. „Je to úchvatný kousek, mistře Atamo. Jedinečný kousek, přesně jak se o mon calamarijských lodích říká,“ promluvil Jordi a tím potvrdil, že o mon calamarim věděl celou dobu. „Prosím, mistře Jedi, pro vás jsem Lanteo. A jak jsme se dohodli, tak se samozřejmě jedná o upravenou civilní verzi – budete si přát veškeré úpravy vyzkoušet ?“ promluvil Lanteo Atama a pokorně se Jordimu uklonil. Ten se k němu s pobaveným výrazem ve tváři otočil a zakroutil hlavou. „Jsem rytíř Jedi, Lanteo. A pokud vás mám nazývat křestním jménem, tak mi říkejte jednoduše Jordi,“ vysvětlil Jordi své zakroucení hlavou a znovu se otočil přímo k frachťáku. „Je připravena okamžitě odletět, Jordi. Kredity už byly dávno zaplaceny a jako pozornost je doplněno i palivo, stejně jako vše ostatní, co byste mohl potřebovat, munice, protiopatření, plný počet náhradních součástek, dokonce i drobná pozornost v podobě několika místních delikates,“ usmíval se Lanteo zatímco rukou obkroužil obrys lodi. Bylo již na první pohled jasné, že je Lanteo Atama na frachťák stojící před nimi hrdý. „Toho nebylo zapotřebí, Lanteo. Už takhle je tento frachťák třídy Dolphin-class unikátní, ne-li fantastický. Cítím v Síle, jak ladně proudí okolo tvarů této lodi a i když nejsem velkým vyznavačem létání, tak vím, že tato loď by se dala bez okolků nazvat uměleckým dílem,“ pronesl Jordi pochvalná slova na adresu lodě před ním, stejně jako na autora této lodi. „Jsem polichocen, Jordi. Málokdo mi skládá chválu na mé výrobky předtím, než si je osobně vyzkouší,“ odvětil Lanteo a pobídl Jordiho, aby jej následoval dovnitř, tedy k přístupové rampě, která byla právě na levém boku lodi. „Snažil jsem se zachovat design i ve vnitřku, ale zároveň vše přizpůsobit tak, aby byli schopni tuto loď ovládat i jiné druhy, než jenom ten můj. Sice jste říkal, že vám osobně to nevadí, ale pamatuji si, že Jediové jsou každý stejně unikátní, jako mon calamarijské lodě,“ připojil Lanteo drobný výklad k několika úpravám, které se opět lišily od civilní verze. Jordi souhlasně pokynul a všiml si, že se ani nemusel při nástupu shýbat. I ve vnitřku lodi byla zachována elegance, ladnost a oblost typická mon calamarijským designům a působila již na pohled příjemně. Vnitřek byl samozřejmě vyveden v bílé barvě, jako loď zvnějšku, i když nechybělo několik světle modrých pruhů či v této barvě vyvedených kusů interiéru. Jordi intuitivně dokráčel až před zavřenou místnost a položil ruku před otvírací senzor, aby se před ním objevil strohý a příjemně vybavený pokoj. „Vaši kajutu jsem nechal připravit přesně podle pokynů, včetně průzoru ven do prostoru. V podobném duchu jsou připraveny i další kajuty – jednoduché, ale pohodlné,“ doplnil opět Lanteo k vybavení lodě, jak měl již ve zvyku. Nebyl to totiž jeho první frachťák, který prodával a určitě ne ani poslední. „Jsem plně spokojen, Lanteo. Zbývá už jenom nanést jméno lodi. Všiml jsem si, že za to běžně účtujete příplatek 100 kreditů. Obnos mám samozřejmě připraven u sebe,“ pousmál se Jordi a Lanteo si z jeho pohledu domyslel, že nemá cenu se dohadovat o tom, že by to mělo být již v ceně frachťáku. „Jistě, nechám to provést hned – tedy jakmile si vyberete patřičný font, velikost a umístění, stejně jako název lodi,“ pokynul nakonec Lanteo, zatímco Jordi již zamířil ven. Zastavil se až u špičky lodě, více na její levé straně a poukázal na prostor mezi výdutěmi, kde nacházela rovná nepokřivená plocha trupu. „Fyodolphin. Tak se bude jmenovat, protože mi v mnohém připomíná tvora, o němž mi vyprávěl otec jako malému pohádky. A ano, jeho podobnost s místním delfínem z Dacu není dána pouze jménem, ale charakteristikou,“ vysvětlil Jordi svůj výběr a Lanteo mu chápavě přikývnul. „Neslyšel jsem o něm, ale cítím, že je to dobrá volba. Hned se dáme samozřejmě do práce,“ pokýval hlavou Lanteo a mávl k zadní části hangáru, kde již čekali dva další mon calamariané a začal zařizovat nástřik. Jordi se mezitím začal rozmýšlet, kde bude čekat na to, až ho začnou učedníci hledat se získanými sladkostmi.

V místnosti, která dříve sloužila pro setkání Nejvyšší Rady Řádu Jedi se sešlo několik Jediů a postavili se do kruhu, v jehož středu byl Paeris. Kromě něj tu bylo dalších pět jedinců, kteří si mohli říkat Rytíři Jedi a to i díky náročnému roku, během něhož je Jordi hodně zaměstnával a vedl ke zlepšování potřebných dovedností a znalostí. „Proč jsi nás svolal, Paerisi ?“ zeptala se Brianna, která měla na sobě své typicky šedé roucho. „Jordi se o tom otevřeně nechce moc bavit, ale věřím, že by se měla založit alespoň provizorní rada, která by směřovala vývoj Řádu. Nemůžou se přece pořád scházet všichni Jediové, když je potřeba něco rozhodnout,“ vysvětlil Paeris důvod tohoto setkání a přelétl po tvářích všech přítomných. Jak očekával, tak se tu střídala chápavá přikyvování s nejistým kroucením hlavou. „Neměli bychom počkat, až se vrátí s ostatními ? Pocit, že jednáme za jeho zády se mi nelíbí,“ poznamenala Brianna a její pohled byl až nečekaně ostrý. Paeris však čekal, že se Jordiho zastane, protože během uplynulého roku byla jeho nejčastějším studentem a navíc si k němu vypracovala vztah. O jaký vztah se přesně jednalo, však nikdo zezůčastněných netušil. „Upřímně, věříš, že na to Jordi kývne ? A obzvlášť na to, že on by měl stát v čele rady ?“ udeřil Paeris a nejistý výraz Brianny mu prozradil, že se trefil do černého. „Souhlasím s tím, že budování Řádu je dlouhodobější záležitost, ale Jordi sám přece říká, že se musí stavět na co nejsilnějších základech. A když budeme mít Radu již od začátku, tak i v jejím rámci stihneme vyřešit všechny problémy, než se příliš rozrosteme a vymklo by se nám to z rukou,“ vytasil se Paeris se svými argumenty a spokojeně sledoval, jak mu kolegové přikyvují. Pouze Brianna se toho zdráhala a stále vypadala nejistě. „Věřím, že Jordi má svůj důvod. A takhle chceš bez jejich vědomí vybrat každého ?“ zaútočila zpětně, ale Paeris už věděl, že je na koni. „Tohle je pouze návrh, odhlasovat to budeme muset všichni. Šlo mi hlavně o to, abychom Jordiho dosadili do čela Rady, protože je na to z nás všech nejzpůsobilejší. Jistě, rád bych tam dál navrhnul Micala, Estemeho a další, ale to až v přítomnosti všech. Zatím bych viděl počet členů na šest, s tím že později by se to doplnilo na celých dvanáct,“ pokračoval Paeris a byl si jistý, že v přítomných, s výjimkou Brianny, již získal svou podporu. S Alecem a Micalem se o tom bavil již dřív, takže si mohl být jistý nadpoloviční většinou. Nechtěl vyloženě jít proti svému příteli, ale jeho zarputile odmítavý postoj mu nedával spát a ať se snažil sebevíc, tak s ním nemohl souhlasit. „Jak myslíš, já se k tomu vyjádřím, až budeme přítomní všichni. Nyní mě omluvte, mám ještě naplánovaný trénink,“ zakončila Brianna svou přítomnost na schůzi a odešla pryč. Paeris i ostatní se za ní dívali, než zmizela. „Taky máte pocit, že její vztah s Jordim je něco víc ?“ poznamenal Atton a poškrábal se po svém čerstvém strništi. „Padawan, který hájí svého mistra. To mi to připomnělo,“ pousmál se Esteme Hasche, když si vybavil podobnou situaci z dob, kdy on sám byl padawanem zde na Coruscantu. Atton jenom pokrčil rameny, protože měl podezřenéí, že by to mohlo být něco víc, než pouhý vztah padawana a mistra. Jordi v meditační poloze seděl na vršku své lodi s klidným a vyrovnaným výrazem ve tváři. Doufal, že meditace přímo na vršku jeho nové lodi mu dopomůže k tomu, aby se s ní snadněji sžil, co se Síly týkalo. Poslední dobou si připadal značně nečinný a to i přestože se neustále věnoval výcviku, ať už nových studentů nebo ostatních Jediů, kteří se doučovali to, co ještě neznali. V meditaci, na pospas Síle se snažil nalézt řešení, cestu, kterou musí dál kráčet, protože břímě obnovy Řádu Jedi na něm, stejně jako na ostatních, spočívalo nesmírnou vahou. O své schopnosti to vydržet nepochyboval, ale u ostatních se už objevovaly obavy. Pátral v hlubinách Síly po odpovědi, která by mu pomohla, možná i doufal v šeptnutí ducha jeho zesnulého mistra. Podvědomě se pousmál, když si uvědomil, že jeho mistr by se spíš pokusil o nějaký vtípek, než aby mu doopravdy pomohl. Než na přistávací plochu, kde nyní spočíval Jordiho Fyodolphin, dorazila první studentka, tak Jordi již znal svou odpověď. Už věděl, co on sám musí udělat dál, aby pokročila

stabilita Řádu Jedi a hlavně, aby přibyly nové zkušenosti, které byly tím hlavním, co nyní scházelo. „Mistře Linxi, konečně jsem vás našla !“ křičela nadšeně klatooinianská dívka, které bylo nedávno dvacet let. Jordi si u ní za ten rok všiml značného talentu pro telekinezi, stejně jako odhodlání, což z ní činilo kvalitní studentku. Nyní přerušil svou meditaci a seskočil ze svého frachťáku těsně před dívenku, která s sebou neucukla ani o centimetr. Jordi se usmál a sledoval, jak ze záhybu svého roucha vyndavá pečlivě zabalený balíček, zatímco zvažoval, za jak dlouho by mohla být připravena projít zkouškou. Ze všech jejích spolužáků na tom zatím byla nejlépe. „Výtečně Lasso Nakin, potvrdila jsi má očekávání,“ pochválil Jordi studentku, když rozbalila balíček a ukázala mu svůj úlovek. Jordi oba kousky vzal, do jednoho si kousnul a druhý podal Lasse, aby i ona ochutnala. „Doufám, že tuto pochoutku shledáš stejně chutnou jako já,“ usmál se znova Jordi a vybídl Lassu k tomu, aby se vedle něho posadila na jednu z beden v tomto doku. Oba si tam společně vychutnali tuto delikatesu, aby se po dalších pěti minutách doslova přiřítil další student. Když si všiml Lassy tak byl hodně zklamaný a k Jordimu už došel unaveným a vydýchaným krokem. Lidský student ukázal Jordimu svůj úlovek, který však byl dost pomačkaný a trochu tím utrpěla i struktura zákusku. „Sice jsi splnil úkol, ale svým spěchem jsi částečně znehodnotil jeden z cílů svého úkolu. Víš jaké z toho plyne poučení Erine ?“ poznamenal Jordi, když si prohlédl donesený balíček a předal jej zpět Erinovi. „Že si příště vezmu vak, takže se mi to nezmuchlá v rouchu,“ odpověděl znaveně Erin, ale Jordi zakroutil nesouhlasně hlavou. „Ne. Že než se bezhlavě hnát kupředu v tom nejrychlejším tempu, je mnohem lepší se nad věcmi mnohdy zamyslet. Nakonec si uvědomíš, že mnohdy nalezneš mnohem rychlejší a jednodušší řešení než pobíhat po celém přístavu a hledat mě,“ vztyčil Jordi pravý ukazováček a seskočil z bedny, aby zamířil ke své lodi. Erin se ani nedivil, že Jordi dobře věděl o jeho zběsilém hledání, kdy se spolehl pouze na náhodou a své fyzické schopnosti. „No, třetí v pořadí se už blíží, takže je na čase to celé zakončit. Až dorazí, tak mu řekněte ať počká venku, já dám vědět mým kolegům, aby ohlásili konec soutěže,“ dodal ještě Jordi, než studenty opustil a rozhodl se vyzkoušet komunikační zařízení své nové lodi. Lady Waleria stála skryta za stromy a sledovala vývoj střetu poss'nominů, místních obyvatel Illarreenu, který byl dalším cílem v tažení jejího pána. Během posledního roku zde situace dospěla až k občanské válce v níž měl její pán prsty, jak jí to osobně nedávno sdělil před tím, než ji sem vyslal. Netušila, kdo se postaral o ten rozvrat, ale teď jí to bylo jedno. Soustředila se na svůj cíl a to převzít kontrolu nad tímto světem, k čemuž si během posledního měsíce budovala cestičku. Úkol měla stížený tím, že dostala pouze pozemní sílu a to ještě v omezeném počtu. To znamenalo pečlivé plánování každičkého útoku, předvídání slabin a silných stránek jejího cíle a pokud možno provádět údery, aniž by byla zjištěna. Za ten měsíc, který zde byla takhle ovlivnila už třináct bitev, kdy počkala až dojde téměř ke konci bitvy, kdy vlétla do zad vítězící straně. Poraženým to dodalo většinou nový elán, tedy jen do té doby, než se pustila i do nich. Její síly se dokonce o několik místních rozrostli, většinou o schopné a oddané bojovníky, kteří buď poznali její sílu, nebo byli ze strachu ochotni obětovat svou svobodu. Bitva pod jejím pohledem spěla ke svému konci a Waleria se těšila, že konečně vyrazí do boje. Nikdy doposud nepocítila takový skvělý pocit, když se prosekávala hromadou svých nepřátel a nikdo, vůbec nikdo ji nemohl zastavit. Za ní čekalo jejích dvanáct nejlepších vojáků a další jednotka dvanácti jedinců, která byla složena z místních. I z nich byla cítit touha po krvi, kterou podněcovala technikou temné strany, kterou ji její mistr naučil těsně předtím, než vyrazila sem. „Na něěě !“ vykřikla zničehonic prudce a zažehla svou rudou čepel, aby vyrazila kupředu. Její věrní se vynořili před les, odkud spustili blasterovou palbu a přesnými zásahy likvidovali jednoho nepřítele za druhým. Při jejich druhé salvě už Waleria dorazila k prvním protivníkům, kteří na ni zaskočeně hleděli, než je přeťala svým mečem vejpůl a začala se věnovat

dalším. Skrz zbylé nepřátelské jednotky se prořezávala jako světelný meč vzduchem a zanechávala za sebou pouze mrtvé vojáky. Poražená strana se vzedmula k poslednímu útoku a jenom zvýšila míru krveprolití. Walerii netrvalo ani pět minut, než dorazila do centra střetu a skolila prvního vojáka z druhé soupeřící strany. Chaos na bojišti ještě vzrůstal a někteří slabomyslní jedinci se rozhodli z bojiště utéci nehledě na stranu, za kterou bojovali. Stali se však snadnou kořistí blasterové palby odstřelovačů, které předtím Waleria rozmístila. Její plán byl jasný, z bojiště neodejde živý nikdo, kdo nebojuje pod jejím velením. Meditační komnata lorda Veila byla čtvercová místnost vybarvená tmavě modrou a tmavě rudou barvou, kdy modrá sloužila jako podklad a rudá pro Sithské vzory na nich zobrazené. Tuto místnost si nechal speciálně vystavět ve svém novém paláci na Rothaně, která se stala novým centrem jeho rozrůstající se říše. Co se vybavení týkalo, tak byla místnost téměř holá až na projektor připojený na jeho soukromou databázi informací a pohodlný polštář uprostřed, na němž právě seděl. Dveře do meditační komory se otevřely, aby dovnitř vstoupila osoba v černém plášti. Dorazila na vzdálenost tří metrů od lorda Veila, sňala si kapuci z hlavy a poklekla na pravé koleno. „Přišel jsem na vaše přání, lorde Veile,“ pronesl zabrak a čekal na odpověď svého pána s pokorně svěšenou hlavou. „Deathrunnere, můj stíne. Mám pro tebe úkol hodný tvých schopností,“ odpověděl lord Veil, když otevřel oči, jak přerušil svou meditaci. „Jsem poctěn, můj pane. Čeho si žádáš ?“ zeptal se Deathrunner pokorně. „Abychom mohli čelit většímu nepříteli, tak potřebujeme i větší armádu, nové lodě. A ty, můj drahý stíne, mi opatříš návrhy jedné nové lodi, jež mají být brzy prezentovány republikové admiralitě. Tvým cílem je zaměstnanec loděnice na Tallaanu, která patří mezi hlavní zdroje republikové flotily. To znamená pohyb na nepřátelském území. Nechci, aby jsi po sobě zanechal jakoukoliv stopu, která by mohla vést ke mně, nebo sem na Rothanu. Získáš plány, způsobíš nešťastnou nehodu pro toho nebohého inženýra a s plány se vrátíš nezjištěn, rozumíš ?“ zadal lord Veil úkol pro svého elitního vojáka. Deathrunner nebyl tak voják, jako spíš Veilova stínová síla – muž cvičený na infiltraci, krádeže, sabotáže. Deathrunner byl pravým opakem lady Walerie, i když i u ní Veil vyžadoval jistou míru diskrétnosti. A také disponoval citem pro Sílu, byť se nejednalo o žádný velký talent, kterým disponovala právě Veilova učednice. „Rozumím můj pane, jak se můj cíl jmenuje ?“ požádal Deathrunner pokorně o další informace, které by se mu na jeho misi mohly hodit. „Vše potřebné máš na tomto datapadu. Cestu, doklady a vše potřebné si zařiď sám tak, aby to nejlépe vyhovovalo všem tvým potřebám,“ dodal lord Veil. „Je to vše můj pane ?“ požádal Deathrunner o svolení k odchodu. „Ano, to je vše. Nyní běž a splň mou vůli. A ať tě nikdo nevidí odcházet z paláce !“ zahrozil ještě lord Veil svému stínu, aby ve stínech i zůstal. Jakmile Deathrunner vykráčel z jeho místnosti, tak se opět ponořil zpět do své meditace, aby pokračoval v rozvíjení svého plánu, jehož ultimátním cílem bylo dobytí Republiky. Do hangáru Chrámu Jedi elegantně vlétl lehký frachťák třídy Dolphin a stejně elegantně dosedl na povrch. Transport se studenty a Jedii z Mon Calamari dorazil už před hodinou, ale Jordiho Fyodolphin se ještě chvilku zdržel, přítomným neznámo proč. Během dvou minut se spustila rampa a z ní vykráčel dolů Jordi následován klatooinianskou studentkou Lassou Nakin. „Děkuji moc za příležitost letět s vámi, mistře,“ uklonila se Jordimu Lassa a odběhla za ostatními do Chrámu. Mezitím k Jordimu dorazili Mical, Paeris a Brianna, která si podezíravě prohlížela Jordiho novou loď. „Kde jsi se zdržel ?“ zeptal se Mical, jenž zde čekal celou hodinu, než Jordi dorazí. „Ale, byl jsem si s Lassou prohlédnout Velké Západní moře zevnitř,“ mávl Jordi ledabyle rukou. „Zevnitř ?“ podivil se Paeris a také on se nyní zadíval na Jordiho nový frachťák, zatímco se Jordi pyšně zazubil.

„Přesně tak, tenhle frachťák třídy Dolphin může létat i pod vodou, což byl jeden z důvodů, proč jsem si ho vybral,“ odpověděl Jordi a přesměroval svůj pohled na Paerise, protože vycítil jistou nekalost. „Takže ty bubliny na povrchu jsou tam za tím účelem ?“ zeptala se Brianna a získala si Jordiho pozornost. „Kdepak, mají více účelů. Některé schovávají různá zařízení, jako třeba projektory štítů. Díky ním je každá loď odlišná a unikátní, asi jako otisk každého z nás v Síle,“ vysvětlil Jordi Brianně unikátnost jeho frachťáku, která chápavě pokývala a otočila se zpět na Paerise, na něhož se už díval i Jordi. „Takže, co se děje ?“ zeptal se Jordi, když se Paeris neměl k tomu, aby začal mluvit sám od sebe. „Když jste byli na Mon Calamari, tak jsme se shodli na tom, že potřebujeme Radu, která by řídila Řád,“ odpověděl Paeris, ale nejistota z něj pořád nezmizela. Naopak Jordi se tvářil pevně a rozhodně – a jeho vážná tvář nejevila přílišné známky vlídnosti. „Ale to není vše, takže ?“ vybídl jej Jordi k pokračování. „A taky si stojíme za tím, že ty bys měl být v čele. Už proto, že z nás jsi nejzkušenější a nejschopnější,“ odpověděl Paeris a mísily se v něm pocity úlevy, ale také mírných obav. „Ne,“ odpověděl Jordi výrazem bez náznaku sebemenšího zájmu a vykročil směrem k turbovýtahu. „To je všechno ? Ani to nezvážíš ?“ pokusil se ho zastavit Paeris. Povedlo se mu to, ale Jordi se otočil jenom na půl. „Už jsem vám to říkal předtím. Pozice v Radě není nic pro mě, jinde jsem mnohem platnější,“ zamítnul Jordi jakékoliv uvažování a chystal se znova vykročit dál. „Nevím, co je na tom tak hrozného, vždyť to tu stejnak prakticky už vedeš !“ zvýšil mírně hlas Paeris, i když to bylo spíše z podvědomí, že vzdálenost mezi ním a Jordim nebyla ideální pro komunikaci dvou osob. Jordi se zastavil úplně a tentokrát se k němu otočil celý s velmi vážným výrazem. „Vedu ? Mýlíš se Paerisi, já tu nikoho nevedu. Pouze navrhuji, co máte dělat, co by bylo dle mého dobré. Vlastně to dělám už moc dlouho ...“ odpověděl mu zamyšleně Jordi a nyní Paerise nevnímal. Jeho následný pohled patřil Fyodolphinu, třem nedaleko stojícím Jediům, než znova vyrazil k turbovýtahu. Od dalšího proslovu zastavil Paerise Mical položením své ruky na Paerisovo rameno. „Je to zbytečné a navíc má pravdu. Všechno byla pouze jeho doporučení a rady. My jsme je pouze přijímali automaticky, aniž bysme o nich nějak dlouze přemýšleli. Možná si to rozmyslí někde v klidu, kdy dospěje k tomu, že je pro nás opravdu klíčovým článkem,“ promluvil Mical a Paeris si jenom povzdechnul a souhlasně přikývnul. Podíval se na Briannu, ale ta jakoby byla myšlenkami někde úplně jinde. Vůdce Illarreenské severní frakce stál nad svým stolem a studoval mapu oblastí, kde doposud probíhaly boje. Svou výškou dvou metrů převyšoval normální lidi, ale co jej skutečně odlišovalo, byla jeho červená kůže, tři oči a asi nejznatelněji široká čelist, která byla osázena jak běžnými zuby, tak i ostrými tesáky. Čelist samotná mírně vyčuhovala z jeho lebky, jak to bylo pro jeho druh typické a rozhodně nyní neutvářela alespoň spokojený výraz. I přes početní výhodu, lepší vybavení, se z bitev, do nichž posílal své vojáky, nikdo nevracel. Jeho armáda již utrpěla poloviční ztráty a on sám se bál toho, že tuhle válku o nadvládu nad celou planetou prohraje. Z jeho zamyšlení ho vytrhl hluk na chodbě, před jeho pokojem. Vyrazil rozezleně ke dveřím, připraven seřvat stráž, když se dveře prudce otevřely a oba jeho strážci prolétli skrz a přistáli po jeho stranách. Když znova vzhlédl ke dveřím, tak v nich stála oproti němu mnohem menší žena, celá obklopená hustou, krátkou srstí a hlavou ve tvaru psovité šelmy. Její oblek tvořily černé přiléhavé kalhoty, vyztužená bojová vesta na černém triku a černý plášť připnutý stříbrným řetízkem k hornímu límci její vesty. Každý trochu zcestovalý jedinec by v ní poznal bothanku, už na první pohled hodně rozezlenou bothanku.

„Co tu chceš ?“ štěkl jejím směrem vůdce severní frakce, ale bothanka nic neřekla, jenom začala kráčet k vůdci. „Na ní ! Zastavte jí !“křikl na své dva strážce, kteří se akorát sebrali ze země a vyrazili přímo proti lady Walerii. Ta udělala dva rychlé kroky kupředu a pohotově aktivovaným světelným mečem žhnoucím červenou barvou sekla prvního strážce šikmo vzhůru, aby druhému sťala nemilosrdně hlavu. Vůdce na ní upnul všechny tři své oči a instinktivně začal couvat, než se zastavil o hranu stolu s mapou. „Co … co ... co jsi zač ?! Co po mně chceš ?“ vykoktal ze sebe, když se jeho vzdor vytratil se životy jeho osobních strážců. „Co ? Ty to rozhodně nejsi. Chci tvou planetu, celou a ty … ty mi prostě stojíš v cestě,“ usmála se Waleria a natáhla vůči vůdci severní frakce volnou ruku a sevřela ji v pěst. Vůdce se chytil za krk a snažil se podvědomě roztáhnout ono virtuální sevření, tu neviditelnou pěst, jíž ho Waleria uchytila. „Čaro … děj … nice !“ vykašlal ze sebe a Waleria sevření na chvíli povolila, když se začala pobaveně smát. „Hlupáku, vůbec netušíš, kdo já jsem. Měl bys to brát jako čest, že tě zabiju osobně,“ rozesmála se Waleria, znova zesílila sevření a prudce švihla rukou doleva. Ona imaginární pěst Síly držící vůdce s ním mrštila o stěnu nalevo, až se jeho úpění rozlehlo do chodby, do níž zůstaly otevřené dveře. Poté totéž následovalo na opačnou stranu, ale místo bolestného výkřiku se tentokrát ozvalo pouze jisté zaúpění. Nakonec jej Waleria postavila před sebe a pustila jej na zem, aby jí vůdce věnoval jeden poslední nenávistný pohled, než do něj pomocí Síly šťouchla natolik, že proletěl přes půlku místnosti, skrze zavřené okno včetně jeho dřevěných okenic a za doprovodu nenávistného křiku se vůdce rozmázl na zemi, po pádu z pátého patra svého výsostného sídla. Waleria si spokojeně uklidila svůj světelný meč a sledovala, jak do místnosti vešel její vyšší důstojník lidského původu. „Lady Walerie, náš pán si s vámi přeje mluvit,“ pronesl pokorně a položil před ní holografický projektor, který mimo jiné obsahoval vysílač. Waleria poslala vyššího důstojníka pryč gestem ruky, zatímco se před ní zhmotnil hologram lorda Veila. Když byl kompletní, tak sice poklekla, ale se vztyčenou hlavou. „Lady Walerie, jak pokračuje tvé obsazování Illarreenu ?“ zeptal se lord Veil přímo k věci. „Právě jsem skončila, můj pane. Vůdci obou stran jsou mrtví, jejich armády zdecimovány a zbytek je bez morálky a odvahy se nám postavit. Illarreen je náš,“ odpověděla mu hrdě a očekávala pochvalu. „Bylo na čase. Proveď několik exemplárních poprav, ustanov správní radu a vysvětli jim jejich situaci. Jakmile bude vše hotovo, tak se vrať,“ opáčil však nečekaně chladně lord Veil, i s jistou dávkou nespokojenosti, což Walerii zmátlo. „Ano, můj pane,“ zmohla se už jenom dodat, než se obraz jejího pána a učitele rozplynul. Vztekle se otočila ke stolu, který pomocí Síly vyhodila oknem, přičemž s trochou štěstí někoho zasáhla a zatoužila po tom někoho zabít, aby ulevila svému vzteku. „Nevděčník, dobiju mu celou planetu s hrstkou vojáků a on si řekne, že bylo na čase !“ vykřikla nakonec rozezleně nahlas, aby holografické zařízení rozetla na dvě svým světelným mečem. Poté opustila místnost, aby okamžitě začala s popravováním a ukojila tak svou rostoucí touhu po krvi. Středně velká místnost s kruhovým stolem v prostředku nyní poskytla útočiště skupině Jediů okupujících Chrám Jedi. Sešli se zde kvůli zcela vážné diskuzi, která byla na pořadu několik posledních dní a trochu proti své vůli, zde byl přítomný i Jordi Linx. A právě jeho jméno a pozice, v níž jej skoro všichni přítomní chtěli vidět, byly současným tématem číslo jedna. „Nikdo o tom nemá pochyby, Jordi. Ty jsi pro tu pozici nejvhodnější kandidát,“ namítl znova Paeris, ale kamenný výraz na Jordiho tváři stále setrvával. „Z nás všech máš nejlepší přehled, zkušenosti, prostě nás převyšuješ,“ podpořil ho

Atton, stejně jako mnoho dalších přikyvujících Jediů. Jordi zastavil další přemlouvání zdviženou rukou, aby se zhluboka nadechl. „Doufal jsem, že jsem vás naučil víc. V současné chvíli vidíte pouze to, co chcete vidět,“ odvětil Jordi učitelským výrazem a zmatených tváří značně přibylo. „Tím narážíš na to, že chceme vidět, jak vedeš Řád Jedi k prosperitě ?“ odpověděl nejistě Mical, ale Jordi zavrtěl nesouhlasně hlavu. „Ne, tohle jsem nemyslel. Uvažujte nad tím … každopádně, rada nikdy neměla pevně daného vůdce,“ povzdechl si Jordi, i když měl pocit, že někteří již možná tuší, kam mířil. „Ale vždy tam byla osobnost, která tu pozici, sice neoficiálně, ale zastávala,“ zaoponoval vurkský Jedi Alec Hosk, který se k Řádu připojil během uplynulého roku. „Ale do téhle pozice se nikdo nejmenoval úmyslně, ta vyplynula časem, proto by mé jmenování do rady přineslo více škody než užitku. Takže proti radě nic nemám, ale odmítám v ní v současnosti zaujmout místo,“ hájil si Jordi svůj názor a předložil klíčové stanovisko. „Dobře, tak když ne vůdčí pozici, tak aspoň rovnocennou s ostatními. To už bys neměl odmítnout, Jordi. Proti tomuhle přece nemůžeš argumentovat,“ zaútočil Mical s dost silnými argumenty, ale sebejistota a pevnost Jordiho výrazu se nezměnily. Mnozí toto začali pojímat jako boj, který byl prohrán již před samotným střetem. „Ano, argumenty jsou přesvědčivé, ale i tak musím odmítnout. Jak jistě víte, členy rady by měli být rezidenti Chrámu, což u mě tak docela neplatí,“ vysvětlil svůj odmítavý postoj Jordi a nyní mnohé překvapil. „Jak to myslíš ?“ zeptala se jako první Brianna, kterou v poslední době nikdo nenazval jinak než jako Jordiho věrnou padawanku. „Ještě jsem neměl možnost vás o tom informovat, ale je na čase, abych se vydal do galaxie. Vy se teď musíte naučit obejít beze mě, protože začínám mít pocit, že na mě až příliš spoléháte. A hlavně, musím najít nějaké další zkušené Jedie. Cítím, že pouze potřebují navrátit na správnou cestu,“ vysvětlil Jordi svůj úmysl s odletem a místností se rozlehl mírný šum. Byly zde cítit pochyby a nejistota, stejně jako jistá logika té myšlenky či dokonce několik slov o vůli Síly. „Proto jsem si byl zařizovat Fyodolphina, a proto jsem chtěl vyzkoušet, jak si Mical a ostatní poradí se studenty v prostředí mimo Chrám. A přesvědčil jsem se o tom, že to zvládnete tou správnou cestou. Dělal jsem vám po uplynulý rok průvodce, ale nemůžu vás stále vodit za ruku jako younglingy,“ pousmál se Jordi. Mical vstal ze svého místa a počkal několik vteřin, než se ruch utiší. „Rozumím ti a popřeju ti šťastnou cestu. Plně chápu tvé pohnutky, ale přesto doufám, že se vrátíš co nejdříve a budeš s námi udržovat pravidelný kontakt. Když ne jako člen rady, tak aspoň jako občasný poradce,“ podpořil nakonec Mical Jordiho myšlenku a k němu se povstáním začali přidávat i ostatní Jediové. Jako poslední si stoupla Brianna, která tak učinila krátce před Jordim. „Ne, že tu hned uděláte párty, jakmile se zvednu z přistávací plochy,“ usmál se pobaveně Jordi, aby si však zase sedl. „Ale ano, hodlám se vrátit. Ale až tak učiním, tady už bude funkční základ obnoveného Řádu Jedi. Protože mezitím vám sem budu dodávat zkušenosti, občas se tu stavím na kontrolu a tak dále. Ale uzavřeme to a posuňme se dál. Jestli se pamatuji, tak zde byla jistá žádost od Republiky, abychom se zapojili do mnohem aktivnější role, než doposud, že ?“ rozhodl se Jordi uzavřít toto téma a nasměrovat diskuzi k rozřešení dalších problémů. Vnitřně byl však hrdý, že se mu povedlo naučit všechny přítomné především soudržnosti – protože Řád Jedi považoval za jistou formu rodiny a před jeho příchodm, to byla spíše skupina lidí s podobnými schnopnostmi, kteří se od sebe navzájem drželi pro nejistotu dále. Veřejná linková loď dosedla na povrch Tallaanu v jednom z jeho mnoha velkoměst, která stála na kdysi úrodných pláních obklopených nesčetnými lesy. Průběh rozvoje planety, která se rozhodla vystavět na své orbitě mohutné loděnice, zatím dle veškerých měřítek směroval k tomu, aby se z planety stala další urbanizovaná planeta, jako Coruscant. Byla zde všude vidět snaha současných vládců planety, aby se stali lídčí planetou nejenom v sektoru Tapani, kde jim mohl konkurovat Fondor nebo Mrrlst, ale také v celých koloniích. A nakonec možná i konkurovat

planetám v jádru. Rapidní rozvoj však s sebou přinášel značné potíže, které však osobě v černé kápi, která právě vystoupila z linkové lodě, jenom hrály do karet. Bezpečnostní opatření totiž nebyla dostačující velkému množství cestujících a tak se nedalo divit, že jim sem tam někdo ozbrojený pronikl dovnitř. Proniknutí bezpečnostními složkami kosmoportu však bylo tou první a nejjednodušší částí, která v davu nyní nenápadného assassina čekala. Deathrunner se rychle začlenil do nejbližšího davu a v jeho útrobách se nechal unášet ulicemi Tallaanu. Dav s ním prošel skrze prosté tržiště určené pro ty nejchudší, kde mohl nalézt zboží pouze té nižší kvality a těžko se o místním ovoci dalo říci, že je čerstvé. Přesto si je někteří z těch nejchudších dělníků kupovali, aby z toho ovoce získali alespoň nějak vitamíny. Deathrunner si dobře mapoval prostor okolo sebe, četl nuance davu, vzory chování – během následujících dnů bude muset s těmito lidmi splynout, naučit se být jimi do takové míry, že jej nikdo z místních nebude podezřívat, že není rodilým obyvatelem Tallaanu. To že byl zabrak a ne člověk jako většina místních už nehrálo tak významnou roli, protože použít teorii o přestěhování rodiny za prací v loděnicích bylo až příliš jednoduché. Sice se mu poněkud příčila myšlenka stejných stravovacích návyků, ale v tomhle neměl na výběr. A hlavně si ani nechtěl vybírat, chtěl dělat svou práci, chtěl pracovat pro někoho jako je lord Veil a hlavně chtěl doufat, že jednoho dne už nebude pouhým stínem v něčí hře. Jordi pohledem pokynul Paerisovi s Micalem, kteří ho doprovázeli až k Fyodolphinovi, a vystoupil po rampě do lodi. Rampu za sebou začal zavírat, když se náhle zarazil a rozhlédl se po chodbě svého frachťáku. Došel ke dveřím kajuty naproti té jeho a otevřel je, aby zde spatřil několik zavazadel. Pobaveně se pousmál a zamířil do své kajuty, aby si tam hodil své věci, než zamířil do pilotní kabiny, kde bylo řešení celé této záhady. Když vcházel dovnitř, tak se rovnou podíval do křesla druhého pilota, kde seděla uvolněná Brianna a tvářila se, jako by to nemělo být nic neobvyklého. „Brianno, můžeš mi vysvětlit, proč ses usadila v křesle druhého pilota ? A ještě k tomu ses snažla pomocí Síly skrýt svou přítomnost před ostatními ? Či to bylo jenom ze zvyku z toho, jak si se svezla s Vypovězenou ?“ poznamenal Jordi neutrálním výrazem žádajícím si odpověď. „Napadlo mě, že bych chvilku cestovala s tebou. Nabrala praktické zkušenosti po tvém boku a tak podobně,“ odvětil Brianna popravdě, tedy alespoň té o níž byla přesvědčena. Jordi si tím však nebyl jistý a něco uvnitř jej varovalo. Ne, že by nestál o takto milou společnost, ale právě to 'milou' jej nutilo zvýšit obezřetnost. „Nemyslím si, že to je v současné době ten nejlepší nápad. Nezapomeň, že tu máš povinnosti ke svým studentům a ti tě momentálně potřebují víc, než bych mohl já,“ pokusil se to Jordi zahrát po rozumové stránce, ale sám okamžitě věděl, že to nebylo tak dobře podáno, jak to uměl. V jeho pohledu se trochu proti jeho vůli objevila žádost o to, aby Brianna situaci nekomplikovala. „Víš dobře, že tu je víc schopných Jediů v boji s mečem, kteří mohou studenty po nějakou dobu vést. A já … nevím, prostě mám pocit, že bych měla letět s tebou,“ zazmatkovala Brianna a pokusila se osvětlit to, co ji doopravdy táhlo na palubu této lodi. Jordi si povzdechnul a vážně se zamyslel – své city k Brianně zatím nezkoumal, tedy nepokládal je za nic víc, než připomínku Tess. „Víš, problém je možná v tom, že bys se mnou neměla letět ty,“ povzdechnul si a tvářmu ovládl trochu zkroušený výraz. „To nechápu,“ zamrkala překvapeně Brianna, kterou tahle změna v Jordim notně zaskočila. Pocítila mírně svíravý pocit, ale okamžitě jej zatlačila a nechtěla na něj myslet. „Víš, proč jsem předtím odešel z Řádu ? Krátce před jeho pádem ?“ zeptal se jí, jak se seznámena s jeho minulosti, či drby, které o něm v Chrámu kolují. „Vím, že tam byly jenom nějaké neshody s Radou, nebo tak něco. Že jsi se jim postavil a oni to neunesli, tak tě přinutili odejít,“ pokrčila rameny Brianna a Jordi se pobaveně pousmál. Nikomu tu doposud nevyprávěl o své minulosti před Onderonem a z toho mála, co kdo zjistil se utvořila zajímavá fáma. Ani Mical nevěděl, jaký přesně důvod za tím byl, stejně jako Paeris a

mnoho dalších. Jordi však věděl, že jednou by se to stejnak museli dozvědět a bylo jenom vhodné, aby se to jako první dozvěděla Brianna. „Odešel jsem sám a to proto, že jsem se protivil jednomu předpisu. Taky to byla echani a pomáhal jsem ji s výukou boje se světelným mečem na žádost mého a vlastně i jejího mistra. Během tréninků jsme se ale sblížili natolik, že jsme spolu začali budovat vztah. Nějakou dobu se nám dařilo to tajit, než to ale přece jenom prosáklo,“ rozhodl se Jordi objasnit svou minulost a na chvilku se odmlčel. Obrazy z toho dne viděl stejně živě, jakoby se to stalo dnes. Enklávu na Dantooine, příjemné letní počasí, slabý vánek, který si hrál se stromem na prostředním nádvoří. Vybavil si svého mistra, Vandara Tokareho, kterého už jako youngling skoro přerostl, stejně jako další obyvatele Chrámu a dokonce tam byl nyní schopen zahlédnout i Micala. „Tehdy si nás oba předvolali, abychom se zodpovídali před Radou. Nemělo smysl nic popírat a oba jsme náš vztah doznali. Dostali jsme možnost to přerušit a zůstat, ale já jsem nechtěl – vlastně doposud nevěřím, že to bylo špatně. Ale Tess, Tess zmizela. Když jsem šel sdělit své rozhodnutí Radě, tak už byla pryč – odletěla první lodí z Dantooine. I tak jsem nezměnil svůj postoj a odešel jsem. Ponechali mi můj světelný meč i moje věci, tehdy jsem netušil proč, ale nyní mi je jasné, že to bylo dílo mého mistra,“ usmál se Jordi a vybavil si svá poslední slova s mistrem Tokare, když ještě obdržel radu a dar v podobě krystalu do světelného meče. Od té doby měl ten krystal své pevné místo v jeho hlavním meči. „Krátce po odchodu jsem se pokusil Tess nalézt, ale selhal jsem a uchýlil se do vlastního exilu. Okovy našeho vztahu však na mě stále visí a ty mi ji místy připomínáš. A hrozně nerad bych, aby to celé dospělo do situace, kdybys měla působit jako její náhrada. Nechci, aby k něčemu takovému došlo, protože by to nebylo fér a to hlavně vůči tobě. Takže, jsem přesvědčen, že to je i pro tvé vlatní dobro,“ dokončil Jordi své vyprávění a podíval se na Briannu, v níž se mísily pocit smutku a nechápavosti. Jordi si náhle uvědomil, že ona sama přesně nevěděla, zda-li k němu něco cítila a ten jí to jenom ještě více pomíchal. „Prostě chci říct, že se s tím musím začít srovnávat a tvoje přítomnost by mi v tom moc nepomohla. A ano, když budu mít možnost, tak bych se po ní rád podíval, abych zjistil něco o jejím osudu,“ dodal ještě Jordi a nemohlo mu ujít trochu nejisté chápavé povzdechnutí. Doplnil to vřelým úsměvem, načež se Brianna začala zvedat, aby jej ponechala na jeho cestě samotného. „Dobře, počkám až si to … ujasníš a do té doby naučím ty studenty řádně bojovat,“ poznamenala pouze stroze, když ji Jordi z náhlého popudu chytil za ruku a zastavil ji. „Je mi to líto, ale v cestě každého z nás je prostě překážka, kterou musíme překonat sami. A dokud tuhletu kapitolu neuzavřu, a to sám, tak nemohu kráčet dál. Doufám, že se za to na mě nebudeš zlobit,“ dodal ještě Jordi a kdyby měl možnost se nyní pozorovat, tak by si nejradši nafackoval. Vlastně ani netušil, proč něco takového musel nyní říct a zrovna takhle. „Já ti rozumím, podobně jsem se srovnávala s dědictvím svých rodičů a musela jsem se s tím vypořádat sama,“ odpověděla Brianna a nepostřehla, jak přesně to Jordi myslel. Nebo to alespoň nedala najevo, každopádně Jordi si nenápadně oddechl. „Budu se těšit až se vrátíš, provázej tě Síla, Jordi,“ usmála se ještě a vyrazila si pro svoje zavazadla a následně ven z lodi. Mezitím do kokpitu dorazil Teethree a spustil na Jordiho sérii trylků, který mu věnoval mrzutý výraz. „Co tím myslíš, proč vyháním svoji družku ? Vždyť nic takového nejsme. Radši začni pracovat na navigaci, nebo ti vymažu paměťové moduly, kam si ukládáš informace o těch blbinách, co sleduješ na holonetu,“ poznamenal ostře Jordi a Teethree mu něco uraženě zatrylkoval, než vyrazil ke své zásuvce skrz níž se připojil do lodi. Jordi toho droida občas nechápal, ale nyní nechápal ani formu vztahu, jaký se vyformuloval mezi ním a Briannou. A už vůbec si nebyl jistý, jakou roli v tom všem stále hrála Tess, zda-li nějakou ještě hrála. Na podobné myšlenky však v nejbliží době bude mít spoustu času a nyní se začal věnovat startu lodi. Teia s Avinem stáli za kulatým stolem naproti Paerisovi s Micalem a společně hleděli na mapu galaxie, kde byla červeně vyznačená oblast nedaleko Hydianské Cesty pokrývající několik planet. Všechny tyto planety se nacházely v Republikovém prostoru, přesto byly umístěny v oné

červené zóně, která pokrývala prakticky celý Gordianský Úsek. „Takže, abychom kancléři Cressovi prokázali jistou návratnost investic, kterou do nás vložil, tak začneme podnikat několik misí, na nichž se dohodneme. Tohle je první z nich a Jordi před odjezdem souhlasil s tím, že by ti měla vyhovovat,“ promluvil Mical a získal si tak pozornost všech tří lidí v místnosti. Tenhle úkol zadával jako zástupce čerstvě zvolené šestičlenné rady, kterou také zastupoval při jednání se senátem a kancléřem. „Vyhovovat ? Mám z toho špatný pocit, ale povídej, oč jde ? Trocha necoruscantského vzduchu mi neuškodí,“ vybídnul Paeris Micala k tomu, aby pokračoval v zadání úkolu. Ten pokynul a prstem jasně označil onu červenou oblast. „Před týdnem se těchto šestnáct planet v Gordianském Úseku přestalo kompletně ozývat. Žádná komunikace po HoloNetu, žádná doprava dovnitř, žádná ven. Prostě jsou kompletně odřízlí a senát se zdráhá tam rovnou vyslat flotilu, aby nedošlo k nějakému konfliktu. S některými z těchto světů totiž byly nedávno jisté problémy,“ pokračoval dál Mical a Paeris se vážně zachmuřil. „Takže tam Republika nevyslala ani jedinou loď ?“ rozpažila rukama Teia, která během uplynulého roku v mnohém dozrála, ale trpělivost ji pořád občas dělala problémy. „Byly vyslány dvě – jedna diplomatická a potom jedna průzkumná, ale co opustily tuto planetu a vstoupily do oblasti, tak o nich už nebylo slyšet. Obávají se nejhoršího,“ odpověděl Mical a ukázal na mapě planetu, která byla výchozím bodem pro skok do červené oblasti. „Hmm, už je nějaký plán či návrh, nebo je to čistě na mně ?“ zeptal se Paeris a nedal najevo, že by chtěl brát v potaz názor svých dvou padawanů. „No, jenom doporučení, abys si opatřil nerepublikové značení na svou loď. Lze na to vyčlenit jisté prostředky, ale čím více ušetříš tím lépe,“ poznamenal Mical a Paeris chápavě pokývl a chvilku studoval mapu, stejně jako přístupové cesty do oné oblasti. Nakonec ukázal na dvě planety, které byly nedaleko oblasti, ale nepatřily přímo k Republice. „Poletíme buď odsud nebo odsud. Jsou to neutrální světy, takže to nebude tak podezřelé. Předtím se tam ještě poptáme a budeme se vydávat buď za obchodníky nebo pašeráky, to ještě uvidím. Před vstupem pošlu kódovanou zprávu a pokud se do 14 dnů neozve někdo z nás tří, tak nás pohřešujte, pokud do měsíce, tak máme závažný problém,“ rozhodl Paeris a Mical souhlasně pokývnul. Byl rád, že to Paeris nebere na lehkou váhu a přistupuje k tomu s plnou profesionalitou. Přesně takhle si zadávání misí představoval, když začínal pracovat s obnovou Řádu. „Výtečně, loď si vyber dle potřeby z hangáru, když budeš potřebovat s něčím pomoct, tak se obrať na Attona nebo Miru, kteří mají záležitosti týkající se podobných misí na starosti,“ dodal Mical a připomněl, že Rada hned vyčlenila několik jedinců pro širší organizaci vně Řádu. „Dobře, vyrazíme ještě dnes večer, Teia s Avinem připraví loď, já si popovídám s Attonem a Mirou,“ rozhodl nakonec Paeris a deaktivoval hologram zabudovaný ve stole. „Takže, provázej vás Síla, přátelé,“ ukončil poradu Mical a pokynul všem přítomným, než začali opouštět místnost. Deathrunner měl na provedení plánu ještě dva dny, což pro něj znamenalo velké množství času. Nyní seděl oblečený jako prostý dělník loděnice v místní kantýně, popíjel místní laciný vařený alkohol a nenápadně sledoval svůj cíl, stejně jako celý uplynulý týden. Sledoval jej na každém kroku, všechny jeho činnosti, byť se jednalo o sebemenší drobnosti a přemýšlel, jak správně naaranžovat jeho smrt. Vždy to mohl provést jako anonymní vraždu a zmizet, ale on svou práci bral jako druh umění. Jeho dílo musí být hezčí, byť jej nikdo kromě něho a jeho pána nemůže obdivovat. To však Deathrunnera netrápilo, už kvůli tomu, že to dělal s velkou oblibou a i díky tomu byl na sebe hrdý. V tomto případě si však stále nebyl jistý tím, jak to provede, jak tomu dodá tu správnou šťávu a umělecký punc. Kantýna byla značně zaplněná a Hulko Kenings mohl být rád za to, že si sedl alespoň u baru. Poslední dny pracoval po celou svou směnu a neměl čas se připravovat na blížící se prezentaci, která ho čekala před admiralitou Republiky. Jakmile v posledních dnech dorazil do práce, tak se musel okamžitě věnovat dohlížení nad konstrukcí trojice velkých linkových lodí, které byly krátce před dokončením. Kontrola všech hotových částí lodí mu vždy zabrala celé dopoledne,

aby se odpoledne musel zase věnovat papírování, jednání s novými zákazníky a kontrole menších lodí jdoucích do výroby. Už běžně byl rád, když se mu během dne povedlo dostat se alespoň na hodinku k návrhovému softwaru a pokračovat v práci na dalším novém designu, či odlaďování těch existujících. S plánovaným výletem mu však šéf nadělil extra práci navíc, aby si tak předpracoval tu dobu, co tu nebude. „Barmane, dnes dvojitou !“ pobídnul Hulko barmana k silnějšímu nápoji než si dával obvykle. Pokud se mu následující prezentace povede dle očekávání, tak by si Hulko mohl získat takový věhlas, že by mohl přejít i do jiné společnosti. Loděnice na Taallanu se sice rozvíjely tryskovým tempem, ale neplatilo to tolik o pracovních vztazích a Hulko se cítil výrazně podplácen a neúměrně zatěžován. Před ním konečně přistála požadovaná sklenička a on ji s úlevou uchopil. „Na světlou budoucnost !“ pronesl hlasitě a obrátil skleničku do sebe, aniž by si všimnul muže v rohu, kterému se na úsměv vkradl pobavený výraz následující okamžitě po Hulkkově hlasitém přípitku. Jordi zajišťoval Fyodolphina, když se k němu blížila dvojice lidí, kteří mu věnovali podezřívavé pohledy. Jeden z nich patřil k místní bezpečnostní službě, zatímco druhý vypadal jako typický úředník. „Vítejte na Alderaanu, cizinče. Předtím, než vám umožníme vstup do našeho hlavního města, se musíme ujistit, že nejste ozbrojen,“ promluvil úředník a člen bezpečnostní služby stál pozorně vedle něj. Jordi dokončil zajištění a s úsměvem se otočil k dvojici příchozích. „Jsem si vědom vaší mírumilovnosti, správče kosmoportu. Ale jak můžete vidět, nemám u sebe žádný blaster,“ uklonil se Jordi mírně na pozdrav, sundal si plášť a protočil se, aby mohli vidět, že nikde žádnou zbraň neschovává. „Těší mě, že znáte naše zvyky a jsem proto přesvědčen, že se nebudete bránit osobní prohlídce,“ neustupoval správce kosmoportu a potvrzoval to i jeho výraz tváře. Jordi jenom pokrčil rameny, natáhl ruce, aby v pravé držel svůj složený plášť a čekal, až jej strážný prohlédne. Ten k Jordimu opatrně přistoupil a z trochu vzdálenějšího postoje jej opatrně a zlehka prohledával. Po prohmatání rukou, hrudi, stehen a lýtek však dospěl k závěru, že nikde žádný blaster neschovává. Tomu odpovídalo i gesto, že je čistý, jež po prohlídce adresoval směrem ke správci kosmoportu. „A co je ten válec, který vám visí u pasu ?“ ukázal správce prstem na Jordiho světelný meč, který se mírně pohupoval na jeho pravém boku. „Tohle ? To je takový univerzální nástroj,“ pousmál se Jordi a odepnul světelný meč, aby ho ukázal více zblízka. Správci jej však nepodal a pevně ho držel. „Tohle jsem už někde viděl,“ poznamenal příslušník bezpečnosti podezíravě a Jordi se znova pobaveně usmál. Uchytil světelný meč, tak jak se patří a rozežhnul jeho stříbrnou čepel. „Předpokládám, že jste slyšel o rytířích Jedi,“ usmíval se Jordi a dvakrát lehce mávnul čepelí, než meč znova vypnul a vrátil na jeho původní místo. „Vždyť je to zbraň !“ vyjekl správce, ale člen bezpečnosti se zbytečně nevzrušoval, naopak se usmál stejně pobaveně, jako se usmíval Jordi. „To je v pořádku správče, tento muž nám potíže určitě působit nebude. Víte vlastně, že kdyby chtěl, tak se ani neobtěžuje s tím nám něco říct ?“ poznamenal bezpečák a správce na něj vyděšeně hleděl. Jordi k němu mezitím přišel a z kapsy vylovil listinu s oficiálním razítkem Republiky. „To mohl, ale Jediové to nedělají, pokud toho není zapotřebí. Ale pokud vám mé ujištění nestačí, tak by tohle mělo stačit. Potvrzení od senátu Republiky, že jsem její diplomatický zástupce včetně privilegií a tak dále. Sice netuším, co všechno do toho spadá, ale nějaká výjimka o zbraních určitě ano. Takže, bude nyní vše v pořádku ?“ zeptal se Jordi a zmírnil šíři svého úsměvu, aby tím správce neurazil. Ten si dvakrát pečlivě prošel listinu, kterou mu Jordi ukázal a nakonec trochu vyděšeně pokýval hlavou. „Děkuji, provázej vás Síla,“ uklonil se ještě oběma Jordi, než vyrazil hledat důvod své návštěvy Alderaanu. Tedy nejprve chtěl nalézt nějaké stopy dotyčného, na jehož zmínku narazil během zkoumání archívů. A to nebude vůbec jednoduché, protože zkušený Jedi, který se chce skrýt,

to umí udělat opravdu dobře, což věděl z vlastní zkušenosti. Lady Waleria agresivním a rychlým krokem vstoupila do veliké haly, která sloužila ve zdejším paláci jako hlavní přijímací hala, a zastavila se až před lordem Veilem, kde jej značně odfláknutou úklonou pozdravila. Veil nedal ve svém výrazu najevo mírné rozezlení nad neuctivostí své učednice a jenom jí pokynul hlavou na opětování pozdravu. „Dorazila jsem, jak sis žádal, můj pane,“ pronesla stroze a s notnou dávkou odporu. Veil na chvilku zauvažoval, jestli udělal dobře, že si zvolil za učedníka zrovna ji, ale nakonec se nad touto myšlenku musel pousmát. Potřebovala se ještě mnohému naučit, ale s časem se to poddá a lady Waleria jasně pochopí, kde je její místo. „Dobře. Nyní mi pověz o tvém úkolu,“ vybídl ji Veil k podání hlášení o misi a ani ji nenabídnul, aby se mohla někde posadit. „Řídila jsem se přesně vašimi instrukcemi, můj pane, a pouze s hrstkou bojovníků jsem zdecimovala vojska obou stran, abych poté osobně zabila oba vůdce. S jejich smrtí a porážkou vojsk pak už nebyl nikdo, kdo by se odvážil mi postavit,“ pronesla hrdě a arogantně Waleria, aby v skrytu duše doufala v nějaký náznak spokojenosti. „Mohla jsi vše vyřešit rychleji, má učednice. Využít dezinformací k tomu, abys vyprovokovala jeden velký střet, čímž by jsi planetu mohla dobít za polovinu potřebného času. Navíc tvá přehnaná hrdost je až urážející vzhledem k slabosti nepřítele, kterému jsi čelila,“ odpověděl chladně lord Veil a vycítil narůst vzteku ve své učednici. Ano, jen ať se vzteká, stejnak jí to k ničemu nebude. „Nedal jste mi časový limit, můj pane,“ odpověděla a do posledních dvou slov přidala hodně trpkosti. „Bylo jenom v tvém zájmu to tam skončit co nejdříve, ale příliš jsi mě nepřesvědčila. I tak ti však umožním podstoupit tři úkoly. Pokud je správě splníš a přežiješ, tak mi dokážeš, že jsi hodna toho, být mou učednicí,“ nenechal se lord Veil obalamutit a mohl nyní vnímat, jak vlna odporu lehce upadává a objevuje se jistá míra strachu. Jestli se něco jeho učednice už stihla naučit, tak je to fakt, že ji může kdykoliv nechat zabít, ať by se pokusila o cokoliv. „Jaké úkoly můj pane ? Dobytí nějakých silnějších světů ?“ zeptala se nejistě Waleria a Veil si neodpustil drobný úsměv. Když se nabažil nejistotou své učednice, tak se na svém trůně mírně předklonil. „Tři úkoly, které mi dokážou, jestli jsi se plně oddala temné straně a jestli mi jsi k užitku více, než jenom na zabíjení obyčejných smrtelníků,“ usmál se pobaveně lord Veil a sám si vybavil svou zkoušku, kdy musel na popud svého mistra zabít svou milenku. Bimmku, kterou opravdu miloval, ale která by jenom brzdila jeho plné pochopení temné strany. „Až bude čas, tak se je dozvíš, nyní si běž odpočinout, očekávám ještě guvernéra Mantru,“ propustil Veil svou učednici a úmyslně ji nechal v napětí týkajícího se jejích úkolů. Potřeboval ji nyní nejistou, nahlodat její sebevědomí, aby doopravdy vyzkoušel, čeho všeho je schopná. Paeris spokojeně podřimoval za řízením frachťáku, který měl ještě necelou půlhodinu na to, aby dorazil k planetě, jež patřila mezi šestnáctku neodpovídajících. S tímhle frachťákem už několik misí absolvoval a tak si jej již trochu upravil do podoby, jež mu vyhovovala. Po vyzvednutí trosek své staré lodi na Bespinu dokonce některé části z Poctivého Špinavce namontoval do tohoto frachťáku a ve spolupráci s Attonem přidali několik vlastních vylepšení. A tak se stalo, že Vyholený Wookie dostal čtveřici skrytých laserových kanonů nejvyšší kvality, kterým se ty běžné ve stíhačích nemohly rovnat. Loď najednou s sebou zničehonic trhla a z motorů to podivně zahučelo, než se to ustálilo do běžného stavu. „Co to k Sithu ?!“ zabědoval Paeris, když jej trhnutí probralo z jeho dřímotu. Okamžitě se začal věnovat přístrojům lodi a zjišťoval příčiny toho, proč byl Vyholený Wookie vytržen z hyperprostoru. „Co se stalo ?“ ozval se zpoza Paerise Avin, který tam už stál společně a Teiou.

„To ještě nevím,“ odvětil Paeris, zatímco si Avin sedal vedle něj. Nastala chvilka ticha, když oba současně vzhlédli k průzoru, aby sledovali stanici před sebou. „Tohle ... nás vytrhlo z hyperprostoru. Avine, odvysílej naše pašerácké kódy. Teio, chci tě mít připravenou u laserů, kdyby toho bylo zapotřebí,“ začal Paeris vydávat instrukce a oba jeho padawani se začali činit. Než k nim dorazila odpověď, tak to trvalo necelou půl minutu. „O vaše obchodování nemáme zájem, nezapadáte do našeho vzorce ?“ podivil se Avin nad obsahem zprávy, když Paeris prstem ukázal na trojici objektů oddělujících se od stanice. „Stíhače. Dej mi plnou sílu do motorů a zkontroluj štíty. Sundáme ty třasořitky a zkusíme se podívat na tu stanici, tam snad získáme nějaké odpovědi. Teio, připrav se !“ vyhodnotil Paeris situaci a chystal se na vesmírný střet. Loď rychle vystřelila kupředu a Paeris v duchu poděkoval své spolupráci s Attonem, který mu poradil několik fíglů ke zrychlení lodi. Stíhače dle všeho nejprve chtěly jejich loď obletět, ale to Teiu nijak nezajímalo a dva z nich značně poškodila výstřelem z laserových kanónů, které se zničehonic odhalily. Jakmile se za ně chtěl jediný stíhač, který byl v pořádku, zavěsit, tak vyřadila bez potíží i jej. To vše proběhlo hodně rychle. Vlastně s až nečekanou jednoduchostí. „Ehm, Paerisi ? Z těch pilotů … no, žádné jsem tam necítila,“ poznamenala Teia do lodního komlinku po rychlém střetu. „Máš pravdu, jako by je nikdo nepilotoval,“ poznamenal Paeris do komlinku a podíval se na Avina. „Senzory potvrzují, to co cítíme v Síle. Vypadá to, že jsou automaticky řízené z té stanice,“ poznamenal Avin a pohlédl směrem ke stanici. Paeris mu souhlasně pokývnul a vrátil kurz zpět ke stanici. „Teio, buď připravena na další, zdá se, že jsou řízené na dálku. Zkusíme zadokovat u té stanice a podívat se do ní,“ informoval svou padawanku Paeris a soustředil se na přiblížení ke stanici. Jordi si pročítal informace, které mu zprostředkoval Teethree, zatímco on se neúspěšně pokoušel hledat stopy ve Věžovité Zemi. Jednalo se o unikátní místo na Alderaanu, které mnozí umělci a filozofové vyhledávali, což vzbudilo Jordiho podezření, že by to mohlo být vhodné místo. Bohužel nikde nenašel ani sebemenší stopu toho, koho hledal. Ani Teethree nenašel žádný přímý odkaz na oficiální jméno Jediho, který se tu měl skrývat, což však také Jordi očekával. Ale jednu informaci mu Teethree přesto vytyčil a týkala se někoho, jehož příjmení mohlo být anagramem pro jeho celé jméno ještě za doby, kdy byl Jedi. „Alvin Nofrocazam ? No, zkusit to můžu,“ pokrčil rameny Jordi a navedl landspeeder do lokace, kde se tento muž vyskytuje. Když Jordi zastavil se svým landspeederem před budou Alderaanské Výběrové Školy pro Mladé Dámy, tak si nejprve myslel, že se spletl. Po ověření si adresy s tou, kterou mu na datapad poslal Teethree, však nebylo pochyb, že je na správném místě. Na chvilku se zamyslel, než vystoupil z vozu a zamířil k vrátnici, aby se zde ohlásil. „Dobrý den, jak vám mohu pomoci ?“ zeptala se recepční, příjemně vyhlížející dívka mladého věku. „Dobrý den, jsem rytíř Jedi Jordi Linx a rád bych požádal o setkání s vaší ředitelkou,“ usmál se na ni mile Jordi a doufal, že k jejímu přesvědčování nebude muset používat Sílu. „Rytíř Jedi ? Můžete prosím uvést důvod vaší návštěvy ?“ znejistěla zaskočená recepční. „Jistě, rád bych společně s vaši ředitelkou prozkoumal možnosti vzájemné spolupráce,“ usmál se vřele Jordi a mírně se při tom předklonil, přičemž si hlídal eleganci svého pohybu. „Vydržte prosím moment,“ pokynula nejistě recepční a rozhodla se ředitelku o tomto neobvyklém návštěvníkovi informovat. Jordi toho využil, aby se porozhlédnul po vstupní hale a zamyslel se nad tím, kde bude Alvina, jehož původní jméno bylo Marco Fonza, hledat. Byl si jistý tím, že tento Jedi používá techniky pro skrývání své přítomnosti v Síle, což mu hledání nijak neusnadnilo. Sám Jordi však nyní používal stejnou techniku, aby jej právě pomocí Síly nevyplašil.

„Pane Linx ? Ředitelka vás s ochotou přijme. Její kancelář naleznete o patro výše naproti schodišti,“ odpověděla nakonec po chvilce recepční. „Děkuji vám mladá slečno,“ pousmál se Jordi a věnoval jí vznešenou úklonu, než běžným krokem vyrazil do kanceláře ředitelky. Ventilační poklop umístěný nahoře ve stropě chodby se pomalu snesl dolů, aby se jím dovnitř dostala dvojice postav v kápích. Stejně jako se předtím poklop snesl dolů, se nyní vznesl nahoru, kde se umístil zpět na své původní místo. „Paerisi, mám tady z toho místa stejný pocit, jako z těch stíhačů,“ poznamenala Teia, když se rozhlédla okolo sebe a především zavnímala v Síle. Paeris udělal totéž a podezřele se zachmuřil. „To se mi vůbec nelíbí, musíme se dostat k nějakému počítačovému terminálu a zjistit, co je to tady vůbec zač,“ rozhodl Paeris a oba tichým během vyrazili do chodeb této stanice. První dvě odbočky nikoho nepotkali, než se Paeris zarazil u té třetí. Opatrně nahlédnul za roh a spatřil dva těžce obrněné droidy s hodně velkými blastery na svých rukách. Naznačil Teie, aby přeběhla až na jeho znamení a pomocí Síly se soustředil na kus kovové zdi za droidy. Kus kovu zaskřípal a Teia přeběhla na druhou stranu chodby krátce nato následovaná Paerisem, čímž oba pokračovali dále. Takovýchto přeběhů provedli ještě několik, než se dostali před dveře do důležitě vypadající místnosti. „Zkusíme to samé ?“ navrhla Teia, ale Paeris zakroutil nesouhlasně hlavou. Bylo mu jasné, že nyní se bez agresivnějšího přístupu už neobejdou a vytáhl si z roucha granát. „Zatím neví, že jsme Jediové, tak u toho zkusíme vydržet,“ špitnul Paeris, postavil se z boku ke dveřím a otevřel je. Po otevření počkal dvě vteřiny, než vrhnul granát dovnitř a dalších pět než vešel on sám. Přesně jak očekával, tak dvojice strážních droidů byla rozmetána na kusy a doslova po celé místnosti, které vévodila velká počítačová konzole. Paeris k ni okamžitě zamířil, zatímco Teia vstoupila dovnitř za ním a hlídala dveře. „Používej blaster a kryj mi záda, zkusím se do toho nabourat,“ vysvětlil Paeris své úmysly a Teia souhlasně přikývla, aby ze svého roucha s trochou nevole vytáhla blaster. Paeris u ní jasně viděl nárůst jakési Jediské hrdosti spojené s používáním světelného meče a zauvažoval, jestli by už byla Teia schopná obstát ve zkouškách. Myšlenku však rychle zavrhnul, protože se musel soustředit na svůj aktuální úkol. Překvapení mu přinesla už úvodní obrazovka, která jasně napsala, že se připojuje do počítačové sítě stanice patřící nezávislému teritoriu 400100500260026. „Co je to sakra 400100, no prostě tolik čísel ?“ podivil se Paeris nahlas a Teia se k němu otočila od zavřených dveří u nich stála. „400co ?“ zkrátila název, jenž Paeris vyslovil nahlas, o další cifry. „To je tu uvedeno jako název teritoria, kterému patří tahle stanice. O tom jsem jakživ neslyšel … no, zkusím z toho vytáhnout, co se dá a pak zmizíme. Mám z toho čím dál tím horší pocit,“ vysvětlil Paeris a začal pracovat usilovněji, aby z téhle podivné stanice bez známek biologických forem života co nejrychleji zmizeli. Jordi kráčel vedle ředitelky Alderaanské Výběrové Školy pro Mladé Dámy, která na pohled vypadala jako pohledná třicetiletá žena. Jordiho však pohled jeho očí nemohl zmást, protože měl za svého spojence Sílu. Nenechal se tedy vzhledem ředitelky zmást a moc dobře věděl, že věkově se blíží padesátému roku a vše co mohou jeho oči vidět, je dílem pravidelné péče a několika doposud drobných plastických zákroků. Vzpomněl si na slova svého mistra – 'Co oči vidí, to plést může.', která byla pro tuto situaci více než vhodná. Po krátkém rozhovoru v její kanceláři se nakonec rozhodla Jordimu její školu ukázat, aby mohl vidět některé jejich praktiky a výuku přímo v akci. Jako záminka mu posloužilo, když ředitelce řekl, že se doslechl o výborné etické výchově, kterou její škola nabízela. Podle toho, co si stihl pročíst na datapadu informace, které mu poslal Teethree, to byla vesměs i pravda. „Učíme zde dívky vše, co budou potřebovat při své prezentaci ve společnosti. Od toho, jak se správně oblékat až po vybrané mravy. Věřím, že právě v tomto bodě bychom vám mohly být

nápomocny. O kvalitě společenského vychování našich dívek se můžete doslechnout jak na Coruscantu tak třeba na Corellii,“ pochlubila se pyšně ředitelka, ale Jordi se jenom pobaveně usmíval. Moc dobře věděl, jak pyšná tahle žena je a to ji nemusel znát ani nijak dlouho. „Ano, to je jeden z aspektů, nad nimiž bychom mohli v rámci naší spolupráce uvažovat. Jak jsem zmínil, zatím je nás málo a zdaleka ne všichni jsou způsobilí k vyučování právě společenských mravů. A těch je u Jediů samozřejmě zcela zapotřebí, obzvlášť když vezmeme v potaz, že občas musíme chránit významné senátory nebo samotného kancléře,“ pronesl Jordi zcela vážně, zatímco si v koutku mysli představil, jak by se na nějaké společenské zábavě choval Paeris, nebo třeba taková Mira. Při té myšlence se mu do tváře vloudil pobavený úsměv, než se znova začal soustředit na probíhající rozhovor. „To je velká čest být v takovéto společnosti. A nám by samozřejmě doporučení od Řádu Jedi také hodně pomohlo, stejně jako byste nám mohli pomoci s výukou některých předmětů. Třeba s výukou o cizích rasách, planetách, historii galaxii. Praktické přednášky by děvčatům určitě prospěly,“ přitakala ředitelka, které se nápad na možnou spolupráci s Jedii zamlouval mnohem více, než Jordi původně předpokládal. Rozhlédl se po chodbě, kterou nyní kráčeli a mohl spatřit portréty nejslavnějších absolventek školy, kam se většinou řadily členky zdejší královské rodiny. NeAlderaanských absolventek tu bylo opravdu málo. „Mohl bych vidět vaši výuku v praxi ? Rád bych si ověřil, zda-li je to dobře aplikovatelné i pro mužské jedince. V současné době jejich počet totiž v rámci Řádu nad dívkami poněkud převažuje,“ zeptal se s náznakem zájmu Jordi a naznačil jistou obavu, aby se jeho zdánlivé úsilí nesetkalo s problémem podobného typu. „Ale samozřejmě a to s radostí. Jsem přesvědčena, že náš učitel etikety vám bude více než vyhovovat. Nezaměřuje se totiž pouze na dámskou etiketu, ale dívky učí i základy té pánské. Je totiž časté, že se dívky vdají do rodiny, kde jejich budoucí manželé nemusí být s těmito základy seznámeni a je tedy třeba zajistit, aby svým manželkám neudělali ostudu,“ ujistila ředitelka Jordiho, že s tímto zde nebude problém a po jemném náznaku jej vybídla na cestu směrem k učebně. „To je potom výtečná zpráva, bude mi ctí jej poznat. Jestli se mohu optat, spolupracujete už s někým v podobném duchu ?“ zeptal se Jordi, zatímco začali stoupat po schodech vzhůru do dalšího patra školy. Jordi si nyní povšiml, že architektura školy samotné byla zvláštní v tom, že žádné schodiště tu nevedlo do více jak jednoho patra a všechna byla mírně točitá. Napadlo jej, jestli to nebyl úmysl při konstrukci této školy ve spojitosti s tím, komu bude později sloužit. „Několikrát jsme to zkoušely, ale nevedlo to k příznivým výsledkům. Obzvláště, pokud se jednalo o chlapecké školy – to většinou končilo katastrofou a v řádech máme jakoukoliv spolupráci s chlapeckými ústavy zakázanou. U vás se však jedná o úplně něco jiného, rytíři Linxi,“ odpověděla ředitelka, aby pak spěšně dodala ještě jednu větu, v níž jej ujistila o odlišnosti mezi Řádem Jedi a chlapeckými školami. Jordi si tím však tolik jistý nebyl a pomyslel si, jak by studenti současných dvou běžících ročníků mohli provádět potíže. Těch možností tu bylo více než mnoho, ale ředitelce to nejspíš bylo jedno už z toho titulu, že by se mohla pyšnit spoluprací s rytíři Jedi. „To je pochopitelné, u nás výrazné prohřešky také netolerujeme, i když v případě prohřešku klademe pro ostatní neobvyklé tresty. Naším cílem, více než potrestat, je přinutit studenty pochopit podstatu jejich chyby, aby se jí příště vyvarovali z vlastní vůle a ne strachem před trestem,“ vyjádřil se k tomu Jordi a zamířil k učebně, v níž vycítil přítomnost mnoha jedinců. Ředitelka kopírovala, bez jakéhokoliv překvapení, jeho krok a potvrdila tak, že míří právě k této učebně. „Zaslechla jsem něco o neobvyklých metodách Jediů, ale doposud jsem neměla možnost o nich slyšet. Připouštím, že vaše metoda má jisté výhody, ale co když studenti nepochopí podstatu té chyby ?“ zazvídala ředitelka a potvrdila Jordimu, že o praktikách v rámci Řádu Jedi nevěděla zhola nic. Odolal zámince ze svého podvědomí, která jej vybízela k drobnému žertíku a rozhodl se odpovědět po pravdě. „Tak je k nim postupně vedeme. Bez pochopení podstaty nemohou pokročit ve svém studiu. Když se toto ale praktikuje častěji, tak sami studenti začnou ono hledání příčiny problémů

dělat už na základě předchozích zkušeností a bez větších potíží. Díky tomu jsou nakonec Jediové považováni i za dobré vyšetřovatele, protože tento přístup se dá dobře praktikovat při řešení různých záhad a potíží,“ rozvinul Jordi myšlenku, kterou se snažil ředitelce sdělit, ale nezdálo se, že by jí plně porozuměla. Nakonec jenom vážně pokynula, aby tím naznačila, že se jedná o velkou myšlenku a po zaklepání otevřela dveře do třídy. Ve třídě samotné se nacházelo šestnáct dívek, každá ve své vlastní lavici a před nimi stál člověk, odhadem do čtyřiceti let, ve světle hnědém obleku. Své překvapení, když spatřil Jordiho, nestihl včas skrýt na to, aby to ušlo smyslům cvičeného Jediho, ale nic neříkal. „Promiňte, že vás vyrušujeme, ale máme tu vzácného hosta. Toto je rytíř Jedi, Jordi Linx, který se zajímá o funkci naší školy a rámec možné spolupráce v budoucnosti,“ představila ředitelka Jordiho, který se postavil před dívky a hluboce se jim uklonil, aby poté nabídnul ruku vyučujícímu. „Rád vás poznávám. Připomínáte mi jednoho kolegu, jistého rytíře Fonzu, ale to bude jistě mýlka,“ usmál se vědoucím tónem Jordi, zatímco mu vyučující stiskl ruku na oplátku. Ten už se ale rozhodit nenechal, čímž však jenom potvrdil Jordiho domněnku. „Slečny, nyní jste mohly v praxi vidět, jak se představuje správný gentleman. Nejprve pozdraví dámy a až poté, dle společenského postavení přítomné muže,“ využil Alvin Nofrocazam Jordiho přítomnosti ku prospěchu své látky. Jordi však věděl, že jeho hledání, zde na Alderaanu, je u konce. Teia prudce zabočila doprava, aby se na poslední chvíli vyhnula spršce blasterové palby, která ji vytrvale následovala už nějakou dobu. Paeris běžel neúnavně před ní a střílel do všeho, co jevilo známky pohybu. Chvilku si nebyla jistá, jestli si cestu dobře pamatoval, zhruba se orientoval, kterým směrem se nacházel Avin s lodí, nebo jenom následoval Sílu. Její hlavní starostí bylo nenechat se zasáhnout a pokud možno sama zasáhnout blasterem své pronásledovatele. „Jak daleko ?“ promluvila krátce mezi dvěma nádechy a naslepo za sebe vystřelila dva blasterové výboje. No, trochu tušila, kterým směrem je vystřelila, ale nevsadila by si na to ani kredit. „Ještě kousek,“ odvětil Paeris, který jevil pouze minimální známky únavy. Teia z něj měla pocit, jakoby sotva vyběhli, i když ve skutečnosti už pobíhali po stanici dobrou čtvrt hodinu. Neodpověděla mu, vystřelila za sebe další dva výboje a odbočila za ním ostře doleva, aby unikla další palbě nepřátelských droidů. Z počítače se jim povedlo dost nějaká zakódovaná data a pak si jenom potvrdili, že oněch šestnáct planet, z nichž nyní neunikne ani slůvko bývá teď označováno jako dlouhá řada nesmyslných čísel. Nechápala, jaký normální člověk by zvolil takovéhle jméno. „Na další odbočce je sundáme, připrav se,“ vyrušil ji z běhu Paeris a mírně zvýšil tempo, kterému by po takovou dobu nestačil žádný profesionální atlet. Uplynulý rok v Chrámu na sobě opravdu hodně pracoval, čemuž nasvědčovala i vzrůstající znalost Chrámu, jenž dle všeho pravidelně obíhal s Jordi Linxem. Souhlasně mu pokynula, zahodila skoro prázdný zásobník za sebe a s trochou Síly jej nasměrovala k prvnímu z pronásledujících droidů, aby zapadla za roh, zaklapla nový zásobník a sklouzla ke stěně, kde se otočila a přikrčila. „Ponoř se do Síly, vnímej je v místě, kam se pohnou. Do toho místa potom vystřel,“ přidal Paeris rychlou poučku dobrých pět vteřin předtím, než se vynořili první pronásledovatelé. Bojoví droidi, uzpůsobení pro rychlý pohyb, vybavení blasterovou puškou střední ráže a naštěstí pouze s průměrnými zaměřovacími mechanismy. Teia se z počátku neřídila poučkou svého mistra a její tři výstřely šly mimo, zatímco Paeris byl bezchybný. Jeho vůle zlepšovat se v každém aspektu používání Síly, bytí Jedim, byla až nečekaně silná a postihla i tréninkové techniky Teiy a Avina. Tréninky byly náročnější, přísnější, delší a častější. S trochu nostalgie si vzpomněla na to, jak vypadaly jejich tréninky v době cestování po galaxii, kdy bylo i několik dnů bez toho, aby je Paeris něco naučil nebo s nimi cvičil. „Soustřeď se na ně, ne na tvůj blaster !“ napomenul ji Paeris, zatímco sestřelil dalšího droida, který se bezvládně zhroutil na zem. Teia se vnitřně napomenula a otevřela se Síle, zkoumala s ní prostor kudy přibíhali droidi a dle toho začala střílet. První zásah, druhý, škrábnutí, vedle, třetí,

čtvrtý, další škrábnutí … vše šlo najednou samo od sebe bez sebemenších pochyb. Zničehonic si uvědomila, že nějakou chvilku už cvakala s prázdným zásobníkem a Paeris se na ni pobaveně usmíval. „Co je ?“ ohradila se proti němu. „Nezapomeň si hlídat munici, tohle není univerzální krájecí nástroj, ale teď pojďme, tudy jsme přišli,“ naznačil Paeris nevýhodu této techniky soustředění, kdy bylo složitější vnímat okolí a pomocí Síly odstranil mřížku ventilace a poté ladně vyskočil nahoru. Teia se vzpamatovala, schovala blaster na jeho místo a vyrazila nahoru za ním, aby za sebou mříž ventilační šachty vrátila na původní místo. „Cestu sis pamatoval ?“ neodpustila si Teia otázku, která ji trápila již dříve. „Napůl, zbytek poradila Síla,“ odpověděl jí trochu zkreslený Paerisův hlas, což bylo vinou okolního prostředí, kterým se nyní pohybovali. Teia si jenom povzdechla a lezla za svým mistrem, než se konečně octli na palubě Vyholeného Wookieho. „Avine, padáme odsud a to rychle. Směr, odkud jsme přiletěli !“ křiknul Paeris na Avina, zatímco zajišťoval průlez, kterým se právě Teia prosoukala. Konečně měla příležitost se zhluboka nadechnout a pocítit příliv únavy, kterou pomocí Síly doposud potlačovala. „Příště laskavě vyber nějakou misi, kde budeme dělat někomu eskortu a ne se nahánět s bandou plechových krabic,“ postěžovala si ještě Teia, než Paeris s úsměvem zmizel do kokpitu za Avinem. Brianna se trochu nejistě podívala na Lassu Nakin, která ji měla doprovázet během této mise a nějak si nebyla jistá, jak přesně se má k té dívce chovat. Pamatovala si jí z cvičení s mečem, kdy vedla všechny studenty v základech a učila je první formě. S některými již začala i jiné formy, i když do svého odletu se o jiné formy staral především Jordi a Lassa spadala pod něj. Ze zanechaných poznámek se sice mohla dočíst, že má dívka talent pro druhou formu, ale Brianně na doposud proběhlých cvičeních přišla spíše průměrná. Lassa nyní pilotovala jejich landspeeder, zatímco Brianna seděla vedle ní. Zadní řada sedadel byla určena pro osobu, kterou měly ochraňovat – prince z nějaké planety na okraji. Brianna si nepamatovala z jaké planety přesně pocházel, věděla však, že jeho planeta usiluje o přidání se k Republice a zdaleka ne všem se to líbí, včetně silné politické frakce právě na jeho planetě. Silné natolik, že si mohli troufnout najmutí nějakého zabijáka. „Nevěřím, že by si troufli nás napadnout tady na Coruscantu,“ poznamenala Lassa a narušila tak doposud tichou jízdu. „A copak tě k tomu vede ?“ zeptala se Brianna, která na své ostražitosti nepolevovala. Lassa však zůstávala také ostražitá, i když měla pochyby o míře nebezpečí, která by jim mohla hrozit. „Hlavní planeta Republiky, na povrch samotný se člověk nedostane, aniž by přešel přes pečlivou kontrolu. Poté by museli mít přístup k někomu z princovo blízkosti, aby věděli o jeho programu. A pak to vědomí, že budou muset čelit Jediům – už to by je mělo odradit,“ vysvětlila Lassa svoje stanovisko a Briannu tím mírně pobavila. „Nevěřila bys, jak jednoduché je propašovat něco na Coruscant, navíc jako nájemný vrah může být najmut některý z místních. Dále nezapomeň, jak je na tom v současné době Řád Jedi. Od jeho veřejného rozpadu nám mnoho lidí nemůže přijít na jméno, ještě více nám nedůvěřuje a další na nás zapomněli. Ani bych se nedivila, kdyby najali nějaké jedince z okraje, kteří toho o Jediích moc neví,“ pokusila se Brianna změnit názor Lassy a ta se na ni trochu nejistě podívala. O Jediích měla vždycky nezpochybnitelný názor a už jako malá ráda slýchávala o různých historkách a dobrodružstvích spojených s těmito hrdiny Republiky. A když za ní onehdy Mical přišel s tím, že by ona, prostá klatooinianská dívka, mohla být jednou Jedi, tak neváhala. Ale nikdy jí moc nenapadlo, že by Jedie někdo považoval za ty špatné. „Ale, kdo by považoval Jedie za zlé ? Vždyť se jenom snažíme chránit spravedlnost, bránit slabé a udržovat mír v galaxii,“ posteskla si Lassa nad známými přesvědčeními, které o Jediích panovaly, i když sama věděla, že to až tak bílé pro Jedie není. Zničehonic ji náhle Brianna

šáhla do řízení a strhla jej doleva, aby se místem, kudy by normálně pokračovaly prohnala sprška blasterových výbojů. „Zeptej se jich,“ ukázala Brianna na trojici landspeederů, které se vynořily za nimi, aby pohotově přeskočila na zadní sedadla a zapnula svůj tmavě modrý meč. Začala jím pohotově odrážet blasterovou střelbu a každá třetí střela dokonce šla směrem, odkud byla vystřelena. Střelci však byli v pohybu, takže se Brianna musela soustředit mnohem více, aby střely začala odrážet do směru pohybu pronásledovatelů. „Kam mám letět ?“ zeptala se spěšně Lassa, která akorát mírně přidala a držela směr, aby neohrožovala postoj Brianny. „Musíme zahnout někam, kde není takový provoz. Nechceme, aby přišli k úhoně civilisti !“ odpověděla pohotově Brianna a odrazil další spršku výbojů, které tentokrát přišly z větší šířky. Pronásledovatelé se očividně snažili najít skulinu v její obraně. Zadoufala, aby tu byl Jordi, jehož Soresu by v současné situaci bylo vyřešením všech potíží v rychlém sledu a snažila se zamyslet, jak by celou situaci vyřešila, co nejdříve. Hulko Kenings si naposledy překontroloval své příruční zavazadlo, které obsahovalo všechny potřebné plány, nákresy, schémata a prostě vše, co by mohl potřebovat pro svou prezentaci na velitelství Republikové admirality. Když byl se svou čtvrtou kontrolou spokojený, tak vyrazil pryč ze svého apartmánu, v nejvyšších patrech obytného komplexu a zamířil líným krokem k turbovýtahu. Spokojeně si pobrukoval melodii, kterou zaslechl při sledování nejnovějších hudebních hitů na HoloNetu a čekal, až se turbovýtah došourá do patra. Ani si tak nevšiml postavy v černém plášti a rozsáhlým kloboukem, který ji skrýval celou tvář. Nikdy se vlastně nezajímal o své sousedy, stejně jako o Tallaan samotný. Jeho cílem bylo dosáhnout spokojeného a zajištěného života. Konečně se před ním kabina turbovýtahu otevřela a i s osobou vedle sebe nastoupil dovnitř a postavil se do jednoho rohu, zatímco muž v černém zaujal pozici před ním. Turbovýtah se pomalu rozjel a začal nabírat rychlost, když se osoba v černém natáhla po ovládání a s prudkým trhnutím se turbovýtah zastavil. Hulko to neustál a spadl na zem. Nahoru mu pomohl muž, který výtah zastavil. Tedy spíše jej chytnul pod límcem a vytáhl vzhůru, takže mu Hulko konečně mohl vidět do obličeje. Hleděl do děsivé tváře zabraka v tmavěhnědém odstínu, který se na něj zlověstně usmíval. „Kdo jste ? Jste snad od Irche ? Žádnou smlouvu jsem neporušil a prodloužit ji taky nechci !“ začal s sebou cukat Hulko, ale nebylo to k ničemu. Sevření zabraka bylo příliš pevné a nyní byl navíc Hulko přimáčknut ke stěně kabinky. „Ne, vy jste od konkurence, že ? Z Kuatu ? Corellie ? Co chcete, moje plány ?“ vyptával se stále nejistější Hulko, ale zabrak mu pořád nijak neodpovídal. Nyní ho mírně pustil, aby si uvolnil pravou ruku, v níž se objevil ostrý zahnutý nůž. Jeho špičkou přejel Hulkovi po tváři a nestranný pozorovatel by si mohl myslet, že tohle je jakási forma zabrakovo úchylky. Hulko zaváhal, jestli má říci ještě něco dalšího, ale radši mlčel a nervózně sledoval svého protějška. Ten povolil jeho stisk jen proto, aby rukou silně uchopil Hulka za krk a o několik vteřin na to ho řízl do právě otevřených úst. Hulko jenom chabě zasípal a zděšeně se díval na špičku svého jazyka, která sklouzávala po zavřených dveřích turbovýtahu. „Na tohle jsem se těšil už nějakou dobu,“ pousmál se Deathrunner a začal postupně zabodávat špičku svého nože do Hulkova levého ramena. Ten se sebou začal prudce zmítat a ohánět se po něm, ale zkušený zabiják to vyřešil dvěma rychlými řezy do šlach na obou rukách Hulka a kromě vytékající krve na podlahu už s volně visícíma rukama nemohl nic dělat. „Republika tvoje lodě nepotřebuje, ale u mně budou k většímu užitku,“ zazubil se Deathrunner a provedl další čtyři seky, které byly tentokrát mířené na nohy jeho oběti. Ta se sesunula se sípáním, bolestivým pohledem a vlhkýma očima na zem a vyděšeně sledovala Deathrunnera, jak si bere jeho kufřík a otvírá si horní poklop turbovýtahu. „Pozdravuj tam dole,“ usmál se ještě zabrak, než poklopem zmizel ven a nezapomněl jej za sebou zavřít. Pět vteřin na to začal turbovýtah zrychlovat. Zrychlování se však nezastavilo na své konstantě, ale stále narůstalo. Hulko už to přestal vnímat a odříkával si věci, které chtěl udělat, místa, která chtěl navštívit, lidi, s kterými chtěl strávit nějaký čas. Když kabina turbovýtahu narazila

na dno a roztříštila se na tisíce kousíčků s následnou explozí, tak už byla mysl Hulko Keningse se vším smířená a zůstávala mu pouze jediná otázka – Existuje ještě nějaká spravedlnost v téhle galaxii ? Jordi upil ze sklenky pravého alderaanského vína a vychutnal si jeho chuť na jazyku, zatímco si prohlížel přicházejícího Marca Fonzu, jenž se zde na Alderaanu skrýval. Zatímco mnozí ostatní by si v současné situaci mysleli, že to nejtěžší má za sebou, tak Jordi o tom pochyboval. Marco došel k jeho stolu a mírně se uklonil, aby mu Jordi gestem ruky nabídnul místo k sezení, což doprovodil mírným kývnutím hlavy. „Jsem rád, že jste se rozhodl přijít, Marco,“ pousmál se Jordi a pokývnul směrem k číšnici, že nový příchozí bude nejspíše chtít objednat. Obsluha byla rychlá a pohotová, takže než stačil Marco něco odpovědět, tak již měl objednáno. „Zajímá mě, co mi chcete sdělit, pane Linxi,“ osočil se trochu ostřeji Marco a úmyslně vytyčil oslovení, čímž dal najevo svou nelibost s tím, jak byl osloven. „Omlouvám se, pokud jsem vás urazil, pane Fonza. Jen jsem předpokládal, že když jsme oba rytíři Jedi, tak neformálnější přístup nebude vadit,“ omluvil se Jordi a připojil k tomu gesto zmírnění rukama. Jistá ostrost z Marca opadla, ale pořád nebyl z tohoto setkání nadšený. „Dobře, ale teď přejděme k věci. O čem jste se mnou chtěl mluvit ?“ utnul zdržování Marco a pobídnul Jordiho k přímějšímu přístupu. „Myslel jsem, že je to zřejmé. O návratu k Řádu samozřejmě,“ povytáhnul Jordi mírně obočí a sledoval skeptický výraz muže naproti sobě. „Proč bych to měl dělat ? Řád Jedi jako takový už neexistuje, známí mistři jsou mrtví a to co děláte vy, nemá dle mého šanci na úspěch,“ zakroutil nesouhlasně hlavou Marco, zatímco Jordi si klidně upil trochu vína ze sklenky. „Neexistuje ? Technicky vzato nebyl zrušen a to, že má v současné době pouze hrstku členů a jenom někteří odpovídají kvalifikaci Rytíře Jedi, neznamená, že to nemůže uspět. Vybavte si hodiny historie, jakou roli hrál Řád v historii galaxie. A vemte si dobu, která je nyní – nejistota v Republice, množství konfliktů při okraji, všeobecná nedůvěra. Jedinci potřebují nějaký pevný bod, někoho na koho se budou moci spolehnout. Někoho, kdo zajistí, že bude udržena spravedlnost a mír, až bude nastolen,“ zaoponoval Jordi, ale hlídal si své emoce a v jeho podání to tedy nyní znělo dost nezaujatě. „Optimistická vize, ale co zmůže hrstka jedinců ? Kdyby přežilo několik mistrů, tak ano, je tu šance, ale takhle … takhle se nemůže uspět. Pokud bychom chtěli zastavit tu spirálu zkázy do níž se Republika pomalu stáčí, tak by to vyžadovalo naše nasazení hned teď. A kdy bychom potom měli trénovat nové padawany, kteří jsou nezbytní ? To povede k ještě rychlejšímu konci, než byl začátek,“ trval si na pesimistických předpovědích Marco. Jordi chvilku nic neříkal a tvářil se zamyšleně, soustředěně. „Hmm, začínám pochybovat, jestli jste vůbec někdy byl rytíř Jedi,“ poznamenal Jordi a Marco na něj vrhl tázavý pohled. „Absolvoval jsem výcvik jako každý jiný, uspěl jsem ve zkouškách,“ hájil svou minulost Marco, ale nevědomky tak sedal do pasti, kterou Jordi nalíčil. „Copak zkouška dělá někoho rytířem Jedi ? To, že někdo umí používat Sílu, světelný meč a oblékat se jako Jedi neznamená, že je to rytíř Jedi. Já jsem z Řádu sice odešel, ale jen proto, abych si uvědomil, že jsem nikdy nepřestal být Jedim. Naopak byl jsem víc Jedim, než předtím. Pointa je ...“ chtěl vysvětlit Jordi svůj důvod, když jej Marco zarazil zdviženou pravicí. „... že nepotřebuju Řád, abych byl Jedim. Ale v Řádu toho jako Jedi svedu více. To mi jednou řekl můj mistr,“ doplnil Jordiho Marco a Jordi pocítil změnu v jeho rozpoložení. „Můj také, stejně jako spousty dalších pouček. A hodlám tohle učit dále, stejně jako, že být Jedim neznamená, že bude vše mnohem lehčí. Většinou tomu je naopak a takhle je to i s Řádem. Teď nás potřebuje, naše zkušenosti, vědomosti, naši oddanost – daroval nám mnoho, tak proč mu trochu nevrátit zpět ?“ pokračoval Jordi ve svém přesvědčování a nechtěl tak svůj úlovek nechat utéct z udice. Marco se však nejistě odmlčel a zamyslel se pro sebe.

„Je na čase přestat utíkat, přestat hledat to, co jsme ztratili a začít usilovat o obnovu toho, čehož jsme se snažili vzdát. Nebude to lehké, ale postupně nás bude víc a víc, a s každým jedincem budeme silnější a jednou našeho cíle dosáhneme. Neviděl jsem to ve své vizi, neřekl mi to duch mého mistra, je to budoucnost, které chci svými činy dosáhnout. Otázka je, jsi ochoten jít se mnou a ostatními, co se už přidali ?“ zeptal se Jordi na finální otázku, stoupnul si a majestátně tam stojící nabídl Marcovi ruku. Marco se na něj nejistě podíval a všiml si, jak z Jordiho sálalo světlo, jistota dosažení rovnováhy, stejně jako nebyly znát žádné pochyby. Poté se podíval sám do hloubky své duše, do svých vzpomínek, do svých pocitů. A než si to plně uvědomil, tak už Jordimu podával svou ruku a stvrzoval tak svůj návrat na Coruscant, na planetu z níž utekl na žádost svého mistra, když se rozhořela občanská válka Jedi. Střelci na zbývajících dvou landspeederech, pronásledujících ten, který řídila Lassa a na jehož zádi Brianna pečlivě odrážela jeden blasterový výboj za druhým, už zlepšili svou taktiku a Brianně značně znesnadňovali snahu odrážet výstřely zpět na ně. Pozitivem alespoň bylo, že honička se nyní odehrávala v opuštěné čtvrti hutí, místo přelidněných a přeplněných hlavních dopravních tepen. Princ, kterého měly chránit, se krčil za zadními sedadly a nijak se nemísil do obrany svým dvěma ochránkyním. Brianna byla plně pohroužená do Síly už proto, že oba pronásledující landspeedery byly dost široko od sebe a nutily jí dělat hodně široké obranné údery. Kvůli tomu byla pomalejší a několik výstřelů jí už uniklo. Zrovna odrazila další dvojici výstřelů, které přiletěly téměř současně, což Brianně také vůbec nepomáhalo a musela hledat nějaké rychlé východisko. Protivníci totiž začínali zjišťovat, jak se přes její obranu dostat a hlavně to již aplikovali. „Zavez nás do nějaké úzké uličky !“ křikla Brianna na Lassu za řízením a odrazila další dva blasterové výboje, přičemž jedním škrtla kapotu pronásledujícího landspeederu. Ten jejich se mírně zhoupnul doprava, což paradoxně Brianně pomohlo a mohla se soustředit pouze na odražení jediného výboje. Navíc změna trasy rozhodila útočnou snahu soupeřů, což bylo opět další plus pro dvojici Jedi chránících svůj cíl. Landspeedery se nyní ponořily do užší uličky, kde se jim nedařilo jet vedle sebe, což přesně Brianna potřebovala. Začala vyčkávat na ten správný moment, než pomocí Síly šťouchla do prvního landspeederu pronásledovatelů. Vozidlo se prudce zakymácelo, než šikmo narazilo do stěny pusté tovární budovy, kterou míjelo, odrazilo se od ní a začalo neřízeně padat k zemi. Brianna se pousmála, protože tím se počet pronásledovatelů zúžil na jeden landspeeder. „Lasso, za chvilku někam odboč a za odbočkou značně přibrzdi, abych mohla skočit na ten jejich landspeeder. Až tam budu, tak uháněj plnou rychlostí k Chrámu,“ rozkázala Brianna a začala se chystat na náročný akrobatický kousek. Neměla však pochyb, že se jí to povede – její trénink akrobatických prvků, i podle slov Jordiho, opravdu hodně pokročil. Než měla Lassa možnost odbočit, tak to trvalo celou minutu, po kterou se Brianna musela stále soustředit na odrážení blasterových výbojů. Potom přišla její šance, udělala krok zpět, pokrčila se a jakmile uplynuly dvě vteřiny po zabrždění – udělala dva rychlé kroky kupředu a odrazila se vpřed. Vznesla se dva metry do výšky a zakmitala nohama, než se začala pomalu snášet dolů. Pilot pronásledujícího landspeederu se jí pokusil vyhnout, ale Brianna dopadla na zadní část jejich kapoty a podklouzla. Rychlé přetočení se na kapotě a zabodnutí světelného meče do zadní části landspeederu zastavilo její pád. Naneštěstí se z místa, kde zabořila světelný meč začalo kouřit a landspeeder začal ztrácet na rychlosti. Brianně to však nijak nevadilo, zasoustředila se a prudce se odrazila vzhůru, aby nohama napřed dopadla na zadní sedadla a rukojetí meče praštila muže po pravé ruce – nyní by už vše měla zvládnout. Lassa ve zpětném zrcátku nervózně sledovala počínání Brianny, ale neodvážila se uvažovat o tom, že by se jí nějak pokusila pomoci. Měla jasné instrukce a těch se hodlala držet, takže si začala vybavovat cestu k Chrámu Jedi. Když si ji vybavila, tak už landspeeder pronásledovatelů, na který se Brianna 'nalodila' nemohla zahlédnout, na rozdíl od dvou speederových motorek, které se k ní rychle blížily. Doufala pouhých deset vteřin, že to jsou jenom nějací závodníci, aby po ní začali oba řidiči motorek pálit.

„Držte se pořád při zemi, ještě se nějak musím zbavit těhle dvou,“ pronesla Lassa značně nejistě a přála si mít odhodlanost a rozhodnost Brianny, kterou na této misi doprovázela. Paeris se rozhlédl po prostorné kanceláři kancléře Cressy a pomyslel si, že to je ukázkové mrhání kredity. V porovnání s jeho skrovným pokojem v Chrámu by si opravdu mohl připadat jako chudák, ale naštěstí pro něj byl Jedi. Tedy alespoň tohle si namlouval, i když ze svých ne-Jediských let měl ve zvyku si svoje obydlí zvelebovat, což poznamenalo především kajutu na jeho lodi. Vedle kancléře sedícího v pohodlném sofa seděl jeho asistent, zatímco admirál Varez seděl naproti němu. Osobně by tu radši měl admirála Onasiho, ale ten měl údajně nějakou práci na Corelliánském Běhu. „Takže, rytíři Kirane, co jste objevil ?“ zeptal se kancléř Paerise, aniž by jej vybídnul k usazení. Paerisovi bylo jasné, že kancléř není podporou Jediů příliš nadšen, stejně jako jejich interferencí v Republikových záležitostech. Budilo to až dojem, že se bojí toho, nač by mohli Jediové přijít. „Do oblasti planet, s nimiž nemáme spojení, jsme se rozhodli vletět z ne-Republikové strany, abychom tím eliminovali riziko, že by byly obsazeny cesty z Republiky flotilou. Jak se ale ukázalo, tak ta blokáda se netýká jenom Republiky,“ začal Paeris vysvětlovat, co se mu povedlo s jeho padawany objevit. „Můžete to osvětlit ?“ zeptal se kancléř, který to příliš nepochopil, či si tím nebyl jistý. „Oblast těch planet se kompletně odřízla od celé galaxie. Na přístupových cestách jsou vesmírné stanice s vojenskou osádkou droidů, které zabraňují komukoliv proletět skrz,“ rozvinul Paeris předchozí myšlenku. „Droidi ?“ přerušil jej admirál Varez, který notně zbystřil. „Ano, admirále. Bohužel nemáme vzorek některého z droidů, protože jsme odcházeli na rychlo, ale zajistili jsme, aby neměli jistotu, kdo na té stanici byl. Stejně tak byly automatizovány stíhače, které jsme sestřelili, prostě žádné stopy po živých organismech,“ pokýval hlavou Paeris a tvářil se znepokojeně. „Víte tedy něco o těch droidech, nebo o tom, co se děje na těch planetách ?“ zeptal se kancléř trochu trpce, jakoby Paeris vlastně nic nezjistil. Ten jeho kyselý výraz ignoroval a podíval se spíše směrem na admirála. „Ano, získali jsme množství dat z hlavního počítače. Všechny planety jsou pod jednou nadvládou a celé teritorium se samo označuje za 400100něco, něco. Prostě série čísel, což dle všeho souvisí s těmi droidy. Nasvědčuje to tomu, včetně informací z již rozšifrovaných dat, že je vše řízeno nějakou centrální umělou inteligencí,“ pokračoval Paeris v odhalování zjištěných informací. „Máme ponětí o jejich vojenské síle ?“ zeptal se admirál se znepokojeným výrazem. „No, víme, že mají na každé přístupové cestě automatizovanou stanici s posádkou stíhačů – minimálně dvě eskadry na stanici. Detekovali jsme navíc minové pole za stanicí, pokud by jí chtěl někdo obletět – samozřejmě řízené ze stanice. Potom je třeba počítat se sílou, která zajistila nadvládu nad těmi světy, což může vydat i na slušnou flotilu,“ odpověděl Paeris, který stále stál mezi oběma sofa a nyní pohledem přelétnul z admirála na kancléře. „Takže frontální útok by mohl mít značné ztráty, což si v současné době nemůžeme dovolit,“ poznamenal admirál Varez. „A co diplomatické řešení ?“ přispěl po chvilce do diskuze kancléř Cressa, ale Paeris zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Obávám se, že tudy cesta nepovede, kancléři. Sám jistě víte, že naše lodě byly nejspíše zničeny a v protokolech té stanice byly pouze odmítavé a výhružné instrukce, nehledě na původ cestovatele. Jedinou výjimkou jsou lodě z jejich teritoria,“ podotkl Paeris a zatvářil se zamyšleně. „Ale nemůžeme to tak nechat, ty planety byly součástí Republiky a jejich občané očekávají, že jim pomůžeme. Admirále, očekávám, že je co nejdříve osvobodíte. A vy, rytíři Kirane, očekávám, že budete admirálu nápomocen, vaše zkušenosti s těmito … droidy, by mohly být užitečné,“ rozhodl kancléř a naznačil admirálovi s Paerisem, že tato porada skončila. Ti se na sebe poněkud skepticky podívali, ale nic dalšího již neřekli.

Lassa s landspeederem prudce manévrovala, ale rychlejší speederová motorka, která měla i mnohem větší manévrovací schopnosti, se jí bez potíží držela. A opakující se střelba, která občas i zasáhla, ohrožovala nejenom ji a jejího klienta, ale hlavně také vozidlo samotné. Přece jen se nejednalo o vojenský typ landspeederu, který by byl obrněný a jenž by nejspíše ani neměl otevřenou kapotu. Při letmém ohlédnutí na zadní část karosérie se Lassa téměř zhrozila, když viděla široký zčernalý prostor od blasterových výbojů, a bylo jí okamžitě jasné, že musí okamžitě jednat. Rychle se rozhlédla dopředu, ostře strhla řízení doleva, aby zabránila další palbě na záď svého landspeederu a začala prudce klesat k jednomu opuštěnému skladišti, do něhož chtěla zaparkovat. „Připravte se na náraz, pevně se zapřete mezi sedačkami !“ křikla Lassa na svého pasažéra, aby mu tím zajistila bezpečí při manévru, který se chystala udělat. Kolem hlavy jí prolétla dvojice blasterových výbojů, ale Lassa se jenom mírně pokrčila a pokračovala ve své střemhlavé jízdě. Zhluboka se nadechla, přivřela oči a sama se také mírně pokrčila, když její landspeeder prudce narazil do vrat skladu, aby se krátce na to narovnala a začala prudce brzdit s tím, že se pokusila zahnout za zeď. Situaci jí zkomplikovalo množství prázdných dřevěných beden, které z jejího původního plánu udělaly trosky. Když se landspeeder konečně zastavil, tak se okamžitě vysoukala ze svého místa, pomocí Síly odhodila několik, naštěstí prázdných, beden a zkontrolovala prince, který byl naštěstí pouze otřesen. „Držte se ve voze,“ pronesla k němu a vyškrábala se na zadní část landspeederu, aby uvolnila ze svého opasku svůj světelný meč. Pozorně se rozhlédla směrem k východu, který sem udělala a čekala až se objeví speederová motorka. Místo ní se ale objevil pouze její řidič s rychlopalnou blasterovou puškou, kterou Lassu přinutil k seskoku dolů a skrytí se za bednou. Z hodin mistra Bao-Dura si nevybavila žádný podobný typ, což znamenalo vlastní úpravy a tedy ještě větší nebezpečí. Zhluboka se nadechla, sevřela rukojeť světelného meče a rozežhnula jeho žlutou čepel. Byl to jeden z mečů, které byly opatřeny mistry v Chrámu, aby na nich cvičili své dovednosti a ona jej dostala k zapůjčení pro tuto misi. Své vlastní světelné meče tedy jako studenti ještě neměli, ale jestli bude vyjíždět na podobné mise častěji, tak by se vlastního mohla dočkat. Ale nejprve si musí poradit se současnou situací. Vyskočila zpoza bedny, světelný meč před sebou a jistě se podívala na střelce, který se krčil za prvními bednami. „Jménem Republiky se vzdej, nemáš šanci uspět !“ vykřikla k němu sebejistě a vybavila si hodinu, na níž se rozebíraly psychologické aspekty vystupování v podobném střetu. Během ukázky dovedl Atton přesvědčit jednoho studenta, že mu míří na záda opakovacím blasterem vojenské výroby, i když se ve skutečnosti jednalo pouze o jeho prst. „Dobře, dobře, Jedi,“ pronesl nahlas muž a vylezl zpoza bedny s rukama nad hlavou. Lassu překvapilo, že by to bylo až tak jednoduché, dokud se neozval onen varovný pocit v Síle. Uskočila doleva před vrženým termálním detonátorem, jenž měl nastavený zkrácenou dobu výbuchu a nedal by jí tak možnost detonátor odrazit. Před účinky výbuchu ji ochránila bedna, za níž se stihla v čas schovat. Tohle znamenalo konec diplomatického vyjednávání a když se vynořila zpoza beden znova, tak již byla připravena odrážet blasterové výboje soupeře. Tentokrát jí nezklamal, i když jeho značně rozptýlená palba jí neumožňovala se přiblížit, což znamenalo čekat, než bude muset přebít zásobník, nebo … Lassa dokráčela do pozice, kdy neumožňovala útočníkovi pokrýt velkou část jejího těla a začala odrážet palbu pouze jednoruč, zatímco druhou rukou uchopila v Síle úlomky z beden, které byly roztříštěné od předchozí exploze. Když jich držela dost, tak je zvedla do vzduchu a mrštila je útočníkovým směrem. Než tam doletěly, tak se útočník samozřejmě stihl schovat, ale Lassa přesně tohle očekávala, udělala několik rychlých kroků kupředu a pomocí Síly tentokrát uchopila bednu za protivníkem a při jeho vykouknutí mu ji mrštila do zad. Následoval její rychlý sprint kupředu, zakončený dvoumetrovým skokem, aby se octla vedle doposud napůl omráčeného protivníka a přiložila mu světelný meč ke krku. „Jsi zatčen za pokus o atentát na Republikovém území !“ vydechla unaveně, když si uvědomila přítomnost někoho dalšího venku. Trochu překvapeně tím směrem pohlédla, aby se jí ulevilo, když spatřila tvář Brianny. Ta k ní pomalu dokráčela a během chůze odhodila zbraně

protivníka, který se probral a netvářil se příliš nadšeně. „Skvělá práce, Lasso. Dovedu ho ven k těm ostatním, běž prosím zavolat bezpečnostní síly Coruscantu, ať si pro ty padouchy přijedou,“ pronesla sice chladným tónem Brianna, ale ten byl hlavně myšlen směrem k padouchovi u jehož krku se rozžhnula tmavě modrá čepel a nahradila tak tu žlutou. Lassa jenom pokynula souhlasně hlavou a odběhla k landspeederu s princem, zatímco Brianna přiměla útočníka, aby vstal a mířila s ním ven. V hlavě však už uvažovala, že by tuto bystrou studentkou Síly mohla sledovat mnohem více. Dnes se zachovala opravdu dobře a byla si nyní jistá, že Jordiho odhad o světlé budoucnosti této studentky nebyl mylný. K zemi se zhroutil i poslední cvičný droid, kterého Waleria během svého tréninku skolila. Čistá zuřivost jí bohatě stačila k tomu, aby si poradila hned s dvanáctkou droidů, což nikdy dříve pod Paerisovým vedením nedokázala. Tehdy stěží porazila jediného cvičného droida a nyní, nyní jich sundala hned dvanáct, aniž by zapojila všechny své dovednosti. Hrdost a pocit síly se jí vlévaly do žil a poskytovaly jí opojný pocit, který narušil až příchod jejího pána, lorda Veila. Nejprve se však lehce otřela ručníkem, než dorazila ke svému pánovi a mírně se mu poklonila. „Možná jsi silnější, má učednice, ale tvá pokora vůči mně záhadně klesá. Radím ti, pamatuj si na své místo,“ pronesl výhružně Veil a div, že ze svých očí nezačal metat blesky. Waleria zatnula zuby a tentokráte před Veilem poklekla na koleno. „Už se to nebude opakovat, pane,“ omluvila se Waleria, ale vevnitř si začala spřádat plány na to, jak se jednou Veilovi pomstí. „Tím si nejsem jistý, ale proto jsem nepřišel. Nastal čas na tvůj první úkol, lady Walerie. Musíš prokázat, že jsi se odpoutala od svého původu a proto zabiješ významného bothanského představitele. Kvůli tomuto úkolu budeš muset cestovat na Bothawui,“ prozradil lord Veil skutečný důvod svého příchodu. Waleria k němu nejistě vzhlédla a chvilku si jej měřila pohledem. „Kdo to má být, můj pane ? A jakým způsobem ho mám zabít ?“ zeptala se Waleria nejistým hlasem, což prozrazovalo, že si nebyla stoprocentně jistá. Přece jen byla na svůj bothanský původ značně hrdá a teď má kvůli tomu zabít ? „Harsk Ron'yley, předseda představenstva společnosti Bothanská Obchodní. Způsob zabití nechám na tobě, jenom nesmíš zanechat stopy vedoucí k naší, zatím, malé říši,“ doplnil lord Veil informace, kterých bylo zapotřebí a vylovil zpoza svého roucha datapad, který podal Walerii. Ta jej nejistě přijala a pohlédla na podobiznu svého cíle, typického bothana, který patřil mezi nejznámější a navíc byl považován za strůjce úspěchů společnosti Bothanské Obchodní, která je dominantou bothanském vesmíru. Ta vražda by znamenala výrazné ochromení bothanských obchodních aktivit, stejně jako značné ochromení celé společnosti. „Rozumím, můj pane,“ vydechla však jen Waleria a neopovážila se vzdorovat. I přes silný tlak jejích genů, které říkaly, že proti vlastním se nesmí obrátit, se neodvažovala něco namítat. Jestli si něčím byla u svého mistra jistá, tak to byla jeho inteligence a schopnost udeřit na slabém místě protivníka v moment, kdy to čeká nejméně a kdy to uškodí nejvíce. „Prospěje to nejenom jako tvůj test, ale také mému plánu. Očekávám, že při jeho provádění budeš kreativní. Nějaké otázky ?“ dodal ještě lord Veil a vyčkal, zda-li se jeho učednice na něco nezeptá. „Ne, vše je mi jasné, můj pane,“ odpověděla značně pokořeně Waleria a sledovala, jak její pán odchází z tréninkové místnosti. Celá nejistá se rozhodla pro další tréninkové kolo a vyrazila aktivovat další várku droidů, zatímco ti poničení byli stále ještě uklízeni. Její následující úkol pro ní rozhodně nebude jednoduchý a nebyla si jistá, jestli vůbec bude schopna svůj rodný svět takto zasáhnout. Když byl naposledy Deathrunner v meditační místnosti lorda Veila, tak dostával zadán úkol. A nyní se sem vrátil právě po splnění tohoto úkolu. Místnost byla stejná jako předtím, stejné barvy, stejné nápisy o jejichž významu Deathrunner neměl sebemenší tušení. Hloubal nad nimi a několik si jich i zapamatoval, ale ani se svým výcvikem a zkušenostmi nebyl schopen nalézt sebemenší vodítko, které by mu poskytlo odpověď. To však nebyl důvod, proč zde nyní byl a klečel

na pravém koleni čekajíc, až se jeho mistr rozhodne mu věnovat svou pozornost. „Nuže, pověz mi, můj stíne, jak jsi splnil svůj úkol ?“ zeptal se lord Veil konečně a Deathrunner se pyšně nadechl. „Všechny materiály jsem získal bez zanechání otisků nebo jakýchkoliv jiných stop, můj pane. Vše jsem navíc nastražil jako práci konkurenční společnosti, jíž byl kontrakt vyfouknut. Samotného konstruktéra jsem poté nechal zemřít v poškozené kabině turbovýtahu po dlouhém pádu. Opět jsem zanechal stopy takové, které vedou pouze na Corellii, ale jsou nejednoznačné,“ odpověděl Deathrunner a pečlivě popsal to nejdůležitější, co vedlo ke splnění jeho úkolu. Lord Veil zamyšleně pohlédl na písmo na stěnách a prošel si je celé dokola, symbol po symbolu, než pohledem opět spočinul na Deathrunnerovi. „Výtečné, provedl jsi svůj úkol nad má očekávání. Jestli i dopad bude takový, jak jsi naznačil možnosti, tak to bude více než výtečné. Ale na to je ještě brzy. Ale pokud to do Republiky zaseje byť jen malinké zrnko sporu, tak to bude více než dostačující,“ usmíval se spokojeně lord Veil a Deathrunnerem projevil hřejivý pocit hrdosti a sebeuspokojení. Nic mu nedělalo takové potěšení jako uspokojení jeho pána díky jeho dovednostem. Díky něčemu v čem byl on vynikající a co dělal s takovou potěchou. „Nyní si dopřej zaslouženého odpočinku, než ti přidělím další úkol. Naše úsilí musí pokračovat i nadále, jeden krok za druhým, jež postupně zapadnou do mnohem větší cesty. Cesty, kterou povedeme přímo přes Republiku !“ dodal ještě hromově Veil a Deathrunner pocítil nadšení, motivaci a touhu po dalším úkolu. Sloužil vskutku ohromujícímu pánovi, byť malé postavy, vždyť říše, kterou už nyní měl, byla snem mnohých. Ale on se nezastavil a osnoval své plány dál a to bylo něco, co Deathrunnerovi imponovalo nejvíce, velký cíl a sledování jeho postupného naplňování.

Kapitola 5 – Mistře !!! (o dva měsíce později) „Jsem rád, že jsi se tu se mnou mohl setkat Jordi. Rád bych využil tvé asistence v jednání se zdejší obchodní společností,“ usmál se nadšeně Esteme Hasche, který na Jordiho již nějakou chvíli čekal v místní kantýně. Jordi se s trochou nedůvěry rozhlédnul okolo po kantýně, kde se sešli a jenom si potvrdil obraz této planety. Ani zdaleka nepatřila mezi průměr, natožpak mezi bohaté planety. Doniphon se řadil mezi ty nejchudší planety, které Jordi mohl již navštívit a že se toto konto rychle navyšovalo. Jediné větší místo bylo hlavní město, kde se nacházel také jediný kosmoport, veškerý průmysl planety a nečekaně honosné sídlo zdejšího správce. „Odkdy jsou Jediové obchodními vyjednavači ?“ odpověděl Jordi a snažil se alespoň chvilku nemyslet na špinavé a přelidněné ulice Doniphon City. „Bylo to na žádost senátu. Všichni běžní vyjednavači se sem bojí letět kvůli výskytu pirátů, zabijáků a podobně. Tak to zbylo na nás a upřímně, moc si nevím rady,“ pokrčil rameny Esteme, když vylíčil, jak k tomuto úkolu přišel. „Skvělé, o jaký obchodní artikl tu tedy jde ? Jinak netuším, proč by sem chtěl senát zavádět obchodní styky,“ poukázal Jordi na několik zřejmých poznatků. „Tahle planeta je bohatá na Duranium a společnost s kterou jednají, ho nabízí už zpracované, což je hodně výhodné. Jenže je tu konkurenční vliv a nezvykle vysoká pirátská aktivita,“ objasnil Esteme důvod obchodu, který zde měl jménem Republiky uzavřít. „Piráty jsem už potkal, ale přesvědčil jsem je, že nejsem kořist pro ně, navíc bych řekl ...“ začal odpovídat Jordi, když se z ničeho nic zarazil a zdálo se, jako by se zamyslel. „Za mnou, rychle,“ vybídl Estemeho a zvedl se ze svého místa. Než stačily docinkat kredity odpovídající ceně zakoupeného pití, kterého se ani nedotkl, tak byl již Jordi venku z budovy a utíkal rychle směrem k ulicím nedaleko. Esteme měl potíže Jordimu stačit, aniž by si pomohl Sílou, ale jakmile zabočili do uliček, kde už nebyli lidé, tak si přivolal Sílu a jeho tempo se okamžitě zvýšilo. Jordiho však nedohnal dříve, než se zastavil a to už mezitím Jordi stihl vyskočit na střechu jednoho z místních malých domků, kde ho Esteme našel sedět přikrčeného u okraje střechy a shlížet dolů do uličky pod nimi. „Můžeš mi vysvětlit, za čím jsme se tak hnali ?“ zafuněl Esteme, zatímco na Jordim nepozoroval žádnou známku únavy. „Záchvěv v Síle,“ odpověděl stručně Jordi a ukázal dolů pod ně, kde byla skupina dětí, kterým bylo okolo deseti let a více. Stranou od nich byla lidská dívka, která však měla odlišnou barvu pleti a vypadalo to, že ostatní děti, převážně lidské, ji zahnaly do rohu. „Neměli bysme to zastavit ?“ špitnul Esteme a už hledal svůj světelný meč, ale Jordiho ruka jej zastavila. „Ještě ne, vyčkej,“ zastavil ho Jordi a sám se pozorně díval na situaci pod sebou. Děti dívku urážely, nadávaly jí a dokonce ji označovaly za čarodějnici, než jeden lidský kluk vystoupil z davu a mrštil směrem k dívce kámen. Dívka se skryla za ruce, ale kámen se jí vyhnul, když těsně před ní zabočil. Esteme se překvapeně podíval na Jordiho, ale ten vše jenom upřeně pozoroval, což přimělo Estemeho se zamyslet nad tím, jaký záchvěv v Síle sem Jordiho opravdu zavedl. Za chvilku vylétl další kámen a ještě jeden, ale všechny těsně před dívkou uhnuly a ani jeden ji nezasáhl. Pokřiky dětí se zvýšily a začaly padat stále tvrdší nadávky. Esteme si všiml, že jedno z dětí vzadu vyndává blasterovou pistoli a chystá se střílet na dívenku, kterou všichni utlačují. Esteme se chtěl otočit na Jordiho, ale ten už na nebyl svém místě a vydal se do akce. „Čarodějnice, chcípni !“ vykřikl kluk s blasterem a stiskl spoušť míříc na vyděšenou dívku. Čas jako by se mu zpomalil, blasterový výboj pomalu opustil hlaveň jeho blasterové pistole, kterou sebral svému otci a líně se blížil k dívce choulící se u stěny. Najednou se objevilo něco jako čmouha, co se zastavilo mezi ním a dívkou a blasterový výboj se od toho odrazil. Nebylo to však to,

ale dospělá osoba, muž v bílém plášti a rouchu stejné barvy, který proti němu držel vztaženou ruku. Střelec šokovaně zamrkal, když mu zničehonic vyletěl blaster z ruky a po krátkém letu a několika otočkách skončil v ruce toho muže. „Neměl by sis hrát se zbraněmi, ještě někomu ublížíš,“ promluvil Jordi, vyndal z blasteru plynový zásobník a hodil blaster zpět k nohám chlapce, který ho doposud třímal. „On to odrazil rukou !“ zděsil se zabrak vedle střelce a podvědomě začal couvat. „Je to čaroděj !“ přidala se blonďatá dívka na druhé straně. A začaly se ozývat další a další děti, což na tváři Jordiho vyvolalo zakaboněný výraz. „Ale prašivej hutt, jsem rytíř Jedi. Ochránce míru a spravedlnosti v galaxii. A vy byste se měli stydět ! Nejenom že napadáte slabší dívku v přesile, ale hlavně odsuzujete odlišnou bytost. Ona sama pořádně nechápe, co dokáže a vy se zachováte jako banda tupých idiotů. Vaši rodiče by vám měli pořádně nařezat a teď zmizte, než se toho zhostím sám !“ promluvil na ně rázně Jordi a nasadil vážný výraz, což jenom uspíšilo odběhnutí všech dětí, kromě dívky, jíž Jordi zachránil. Davem odbíhajících dětí se na místo prodral Esteme a nic neříkal, i protože Jordi si před ní už poklekl a mile se na ní usmíval. „Pověz mi, jak se jmenuješ ?“ zeptal se jí a řádně si ji prohlédl. Její krátké černé vlasy, které byly rozcuchané. Okolo jejích tmavě modrých očí se ještě leskly kapičky slz, které před chvilkou ustaly. A na své žlutozelené tváři měla tmavě fialové tetování, které vedlo od půlky tváře šikmo vzhůru podél očí až ke spánkům. Jordimu bylo hned jasné, že se jedná o mirialanku, humanoidní rasu z nedaleké planety. „Tylo,“ kuňkla dívenka a Jordi se vesele usmál, aby ve svém rouchu vyhrabal čistý kapesník. „Já jsem Jordi a za mnou stojí Esteme. Nás se nemusíš bát, rytíři Jedi jsou ti hodní,“ usmál se pobaveně Jordi a sledoval, jak si Tylo trochu nejistě otírá obličej. „Já už slyšela o rytířích Jedi, máma s tátou mi o nich vždycky vyprávěli, než ...“ chystala se odpovědět Tylo, ale zarazila se uprostřed věty. „To je v pořádku. Víš, že máš vzácný talent ? Ta děcka si možná myslí, že je to prokletí, ale ve skutečnosti je to talent a záleží jenom na tobě, jak ho budeš využívat,“ poznamenal Jordi a potvrdil tak Estemeho domněnky, že ta dívka je citlivá na Sílu a ty kameny odvrátila sama. Tylo na Jordiho překvapeně zamrkala a nebyla schopna slova. „Asi je toho na tebe moc, viď ? Nevadí, doprovodím tě domů a tam si o tom můžeme v klidu popovídat. Esteme ? Postaráš se o tu místní bezpečnost, co k nám míří ?“ usmíval se Jordi a otočil se na svého kolegu. Trochu ho tím překvapil, ale nyní už je Esteme vnímal také. „Dobře, zdržím je. Dej mi potom vědět na komlink,“ odvětil Esteme a zamířil místní bezpečnostní složce naproti, aby poskytl Jordimu a Tylo prostor k úniku. Paeris stál po boku admirála Vareze a sledoval přítomné kapitány pozorující jejich prezentaci taktického plánu na útok uskupení droidů, které odstřihlo několik planet od svého okolí. Útok samotný se plánoval dva dlouhé měsíce, kdy se podařilo získat ještě několik informací od několika pašeráků dost šílených na to, aby za pár kreditů riskovalo sestřelení. Tito pašeráci postupně oblétali všechny přístupové body a vraceli se především s početními a taktickými informacemi, které měly pomoci chystanému útoku. O povaze protivníka toho však stále věděli minimum a Paeris jenom doufal, že nepůjdou proti nějakému vyloženému stratégovi. Pro útok samotný bylo vyčleněno patnáct křižníků třídy Hammerhead, k tomu ekvivalentní podpora stíhačů, bombardérů a pěší armáda. Mezi vojáky se budou nacházet také Jediové, kromě Paerise a jeho dvou padawanů poletí ještě dva další, o nichž se rozhodne v brzké době, ale význačně se uvažuje o Bao-Durovi pro pozemní operace. „Takže pánové, díky získaným informacím, jsme určili dvě nejslabší přístupové cesty. Těmi útok nepovedeme, pouze jej naznačíme, zatímco zaútočíme na tu nejlépe střeženou, na tu, kam nestihnou dorazit posily dříve, než pozici obsadíme,“ zahájil admirál Varez svou prezentaci a Paeris jenom sledoval, jak se vše vykresluje na projekční obrazovce. „Klamný útok povede zde přítomný rytíř Jedi Paeris Kiran za podpory křižníku

Irrelevant s cílem přilákat nepřátelskou flotilu tímto směrem, zatímco se zpožděním dvou hodin zahájíme útok i my. Chceme tím vzbudit pozornost, že nepřítele podceňujeme, abychom jej mohli smést ze strany, odkud to čeká nejméně. Detaily klamného útoku závisí na rytíři Kiranovi,“ pokračoval admirál v taktické poradě a Paeris se krátce uklonil, aby tím dal najevo svou totožnost. Sám si tímhle plánem nebyl příliš jistý, ale na pozici návnady se přihlásil dobrovolně. „Já povedu hlavní útok při němž se vynoříme u tohoto obranného bodu a ze třech hlavních směrů zaútočíme na tuto základnu. Věřím, že s plnou leteckou podporou nám to nebude trvat dlouho a budeme moci pokračovat k našemu cíli, planetě o níž předpokládáme, že je hlavní základnou tohoto droidího společenství,“ přešel admirál pomalu ke sdělování své části plánu doprovázené elegantní animací, jež shledával Paeris za poněkud povrchní. Osobně hlavně nesouhlasil s částí okamžitého útoku na planetu, když vůbec netuší, co se tam dole může nacházet. V jeden moment jej dokonce napadlo, jestli v tomhle celém nemá prsty bimm, který svedl jeho bývalou padawanku na temnou stranu. Ale po úvaze a meditacích dospěl k jinému závěru, cítil, že tenhle bimm, přesněji jeho bývalá padawanka, jsou někde jinde. Věděl však, že je rozhodně neviděl naposledy a jenom si přál, aby je našel dříve, než se oni rozhodnou vyhledat jeho. „Hlavní armáda bude rozmístěna na křižnících útočné jednotky a to i včetně doprovodu několika Jedi o jejichž úkolech si rozhodnou velící plukovníci osobně po dohodě s těmito jedinci. Před plným úderem na stanici nám cestu pročistí lodě speciálně upravené na detekci a likvidaci min, což je největší neznámá v našem útoku. Přímo za těmito loděmi poletí první vlny stíhačů, kteří budou také zajišťovat hlavní ochranu těchto lodí. Jakmile budou tyto cesty volné, tak se přiblíží hlavní lodě a vypustí zbylé stíhače a bombardéry, zatímco čistící lodě pro ně vyčistí další cestu obloukem. Mezitím se hlavní lodě zaměří na stanici svou plnou palebnou silou. Jedná se o prostou likvidaci, zajatce nebereme, rozdělení lodí vidíte na schématu,“ přednesl admirál Varez hlavní část svého plánu na předpokládaný obranný bod, na nějž se chystali zaútočit. Sice nezmínil, že flotila vyskočí ještě před tím, než by byla vytažena gravitační pastí, ale to už byl obecně známý fakt zanesený v základních informacích, které dodal Paeris a oněch několik nájemných žoldáků. Paeris hlavně doufal, že plán půjde tak jak má a nepotvrdí se jeho tušení, že je zde něco špatně. Jordiho si bystrým zrakem prohlížela dospělá mirialanská žena, která utrpěla ošklivé zranění na levé tváři. To však Jordiho neděsilo tolik, jako její mírně podnapitý stav, poněkud chatrné oblečení a její aroma, které naznačovalo, že se před krátkou chvílí věnovala aktivní fyzické činnosti. Oč se jednalo došlo Jordimu prakticky hned, když si vybavil muže, který odešel z domu zrovna v momentě, kdy Jordi s Tylo dorazil. Rozhodně nesouhlasil s životosprávou, kterou tato dáma vedla a ještě navíc v přítomnosti mladé dívky. Ani vybavení domácnosti nesvědčilo o prostředí vhodném pro výchovu dítěte a navíc Jordi při vstupu vycítil strach v mysli mladé dívky, jíž zachránil. Žena naproti němu se jmenovala Yrrwis a byla Tylinou tetou, která ji vychovávala zde na Doniphonu. „Takže, ty jsi Jedi ? Jeden z těch, o kterých věčně mumlali Marwo a Arirra ?“ zeptala se Yrrwis hrubším tónem, který prozrazoval, že pila více než pravidelně. „Ano, již dlouhou dobu. Marwo a Arrira byli rodiči Tylo ? Letmo je zmínila a zdálo se, že je to pro ni bolestivá záležitost, tudíž jsem se nevyptával,“ přikývnul Jordi a zvolil milý a přátelský tón, ale nepřineslo to na výrazu ani pocitech Yrrwis nic výrazného. „Jo, kvůli nim trčím na téhle díře. A ještě se musím starat o Tylo, jako bych neměla svých problémů dost. Kdyby aspoň mohla něco vydělávat, ale takhle … a trčím tu hlavně kvůli těm jejich řečím o mírumilovné Síle, jíž bysme měli všichni naslouchat,“ odfrkla si hlasitě a nijak se nesnažila skrývat svůj názor. Yrrwis vstala, došla k chladícímu boxu a vytáhla z něj velkou láhev laciné brandy. „Chceš taky ?“ zeptala se bez rozpaků a znova jenom potvrdila, že ji příliš nezajímala ani obecná slušnost. „Ne, díky. Věděla jste o tom, že Tylo je talentovaná ?“ zeptal se Jordi a Yrrwis se na něj podezřele podívala. „Něco provedla ?“ zeptala se ostře a sedala si s plnou sklenkou zpět naproti Jordimu.

Ten jenom zakroutil úsměvně hlavou a dopomohl si gestem rukama. Jordi si však již byl vědom toho, že Yrrwis se o Tylo doopravdy příliš nezajímala a neměla ve skutečnosti tušení o tom, jak si vede ve škole nebo kdekoliv jinde. „Ne, kdepak. Tylo je nadaná v Síle, což je vlastně důvod, proč jsem tady. Jsem přesvědčen, že s odpovídajícím výcvikem by z ní mohla být výtečná Jedi,“ přešel Jordi přímo k tomu, co mu od setkání s Tylo poněkud vrtalo hlavou. Yrrwis se notně zakuckala a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co jí vlastně Jordi řekl. „To ztřeštidlo, co má samé modřiny ? Jak by k tomu přišla ?!“ podivila se Yrrwis a nechtělo se jí věřit tomu, co jí právě Jordi sdělil. „Nadání v Síle mají jedinci již od narození, ale bez pečlivého výcviku se projevuje pouze náhodně a většinou jej nemusí být ani jednoduché postřehnout,“ vysvětlil Jordi a vyčkával na odpověď mirialanky naproti sobě. „Takže mi chcete moji milovanou neteř odvézt a udělat z ní tu … Jedi,“ změnila rychle tón Yrrwis, ale Jordimu už bylo jasné, oč jí jde. Na chvilku se odmlčel a zvažoval svůj další postup. Nápovědu však nehledal v Síle, ale v tom, co měl možnost již slyšet. „Vy pocházíte z Mirialu, že ? Co kdybych měl náhodou cestu kolem, až poletím z Doniphonu ?“ poznamenal mírně tázavým tónem Jordi a vyčkával na reakci Yrrwis. „Ráda bych odletěla, ale mám tu jisté závazky, z kterých mám drobnou potíž se vyvléknout,“ rozhodla se Yrrwis využít své situace a snažila se tím Jordiho přitlačit ke stěně a vymáčknout z něj, co nejvíc se dalo. Jordi se zhluboka nadechnul a zapřemýšlel. Rozhodl se, že Tylo v tomhle nenechá a nezbývalo mu tedy nic jiného. „Rozřeším vaše drobné obtíže, dostanu vás na Mirial a pokud bude Tylo souhlasit, tak se mnou odletí a dostane možnost stát se Jedim,“ pronesl Jordi pevným tónem a nepřipustil žádné další smlouvání. „Jsme domluveni,“ usmála se nadšeně Yrrwis, která konečně získala pocit, že se jí začíná v životě dařit. Jordi však věděl, že jej čeká nelehká situace, obzvlášť pokud nehodlá zneužívat Sílu ve svůj prospěch. V průzoru soukromé jachty se objevila modrozelená planeta, která začala postupně vyplňovat prostor čelního průzoru. Lady Waleria se na tu planetu zamyšleně podívala a vybavila si množství vzpomínek ze svého barvitého dětství, svých přátel i rivalů. Vzpomněla si na množství machinací, které prováděla na své škole, aby tam získala co nejlepší pozici. Ani si neuvědomila, že se začala vesele usmívat. Vše se však rozplynulo, když si vybavila důvod svého příletu, úkladný atentát, který ji nařídil její mistr lord Veil. Musela zavřít oči a zhluboka se nadechnout, protože se jí opět začal jímat pocit zrady svého druhu, zrady své krve. Zatlačovala myšlenky, jež projektovaly názory členů jejího klanu, klanu Var'lesh, na to, co se chystá udělat a jakou ránu se chystá bothanům zasadit. Z jejího vnitřního boje ji vytrhlo až blikání na ovládacím panelu informující ji o příchozí komunikaci. Zhluboka se nadechla, aby ovládla své emoce a aktivovala komunikační kanál. „Neidentifikovaná jachto, proveďte svou identifikaci nebo to budeme brát za narušení suverenity bothanského vesmírného prostoru,“ ozval se hlas důstojníka obranných sil planety. „Planetární obrano Bothawui, zde je Myrna Her'fey, ctihodná bothanka navracející se na svou domovskou planetu za účelem složení úcty svému klanu,“odpověděla Walerie, i když jejím rodilým klanem byl Var'lesh. Použít své skutečné jméno by však bylo velice hloupé a neprozíravé, a proto zvolila jméno své dávné spolužačky s níž bojovala o pozici vůdčí postavy během svého vzdělávání. Bylo to prapodivné kamarádství, alespoň z pohledu ne-bothanů, ale pro rodilé bothany nemohlo být lepšího přátelství, než to mezi dvěma dívkami bojujícími o pozici nejvyšší. „Odvysílejte prosím své ID,“ dostalo se Walerii po chvilce odpovědi od planetární obrany a několika hmaty po ovládcaím panelu poslala své falešné ID, které by však mělo projít. Před odletem svůj plán pečlivě promýšlela do posledního detailu a výslech pašeráka, jenž byl zajat pro ilegální činnost v říši jejího pána, ji navíc pomohl k několika dalším poznatkům. „ID odvysíláno, čekám na další instrukce,“ dodala Waleria slovní popis své předchozí činnosti a pozorovala několik válečných lodí planetární obrany kroužících na střední orbitě planety.

Bez pochyby se jednalo o silné a bytelné lodě, jiné by ani bothani svou planetu chránit nenechali. „Vše je v pořádku, madam Her'fey. Zařaďte se prosím do tranzitního pruhu dva, zasíláme souřadnice pro navigaci. Pro zajištění místa přistání se po přiblížení spojte s centrem tranzitních záležitostí, přeji hezký den,“ odpověděl bothanský hlas a linka se odmlčela, aby následoval přísun zmíněných souřadnic. Waleria se zařídila přesně podle nich a všimla si, že její pruh patřil mezi ty nejvolnější k dispozici, za což vděčila svému původu. „Je fajn být zase doma,“ povzdechla si Waleria, když se zařadila do poměrně krátké fronty lodí, převážně luxusních jachet či nových frachťáků a mohla se znova oddat boji s myšlenkami, které ji vykreslovaly jako zrádkyni vlastního národa. Weequay v bohatě zdobeném hábitu si Jordiho podezíravě prohlížel a občas nervózně pohlédnul na některého ze svých šesti bodyguardů přítomných v místnosti. Uvažoval zda-li by si s nimi byl schopen Jedi, jak Jordi proklamoval, poradit, aniž by weequay stačil utéct. „Takže vy chcete, abych smazal dluh Yrrwis Mirz ?“ zeptal se znova weequayský šéf podsvětí a Jordi mu věnoval dost skeptický pohled. Během posledních pěti minut tahle otázka zazněla už potřetí. „Pochybuji, že byste to udělal jen z projevu dobré vůle,“ pokrčil rameny a weequay si jej znova zkoumavě prohlédl. Jordiho pochybnosti o jeho inteligenci narůstaly a jeho současnou pozici začal přisuzovat buď schopnému podřízenému nebo značným finančním zdrojům. „Ten dluh není zrovna malý a na to můj respekt k rytířům Jedi bohužel nepostačí,“ zakroutil hlavou opatrně weequay, který se do jisté míry Jordiho bál. Zmlácení jeho nejlepšího bodyguarda pouhými pěstmi tomu jenom nahrávalo. Přece jen, kdo kdy viděl, aby dospělý wookie nestačil na člověka. „Toho jsem si vědom a neříkal jsem, že si to žádám zadarmo,“ pronesl ledabyle Jordi a vřele se usmál na nejblíž stojícího niktanského strážce. Ten se vůbec mile netvářil, ba naopak – značná míra strachu z něho byla znát už na první pohled. „Takže, jestli to chápu dobře, vy, Jedi, mi navrhujete službu ekvivalentní dluhu, který u mě má Yrrwis Mirz ?“ položil weequay pomalu otázku a pozorně sledoval Jordiho reakce. Ten přemýšlel, jak si asi weequay naproti němu představuje Jedie. „I tak by se k tomu mohlo přistoupit, ale jistě víte, že kodex Jedi má jistá omezení,“ podotknul Jordi a upřel ke svému sokovi přímý pohled a ten se zamyslel. Místností se rozlehlo až vražedné ticho a Jordimu hodně rychle došlo, že jej bude muset navést a to pokud možno nenápadně. „Zaslechl jsem mimo jiné, že máte potíže s jistou pirátskou skupinou,“ dodal ještě a weequay si ho zkoumavě přeměřil. „Ano, přepadají hojně naše zásilky, stejně jako některé oficiální lodě. Ale co se týká pirátů v tomhle sektoru, tak se řadí mezi ty menší a vojenské složky jim nevěnují takovou pozornost jakou by měly,“ vysvětlil weequay souvislost těchto pirátů s jeho organizací a Jordi nasadil zamyšlený výraz, k čemuž dopomohl mnutím brady pravou rukou. „A co kdybych je vyšoupl ze hry, bylo by to adekvátní ?“ zeptal se Jordi a weequay zbystřil a začal v hlavě uvažovat. Alespoň se pokusil to předstírat, protože Yrrwis tak velký dluh zase neměla, a Jordi nabízel dost hodně. „To by opravdu mohlo stačit, ale to je vyřídíte sám ?“ pokýval weequay hlavou a zkusil z Jordiho získat nějaké další informace. „Nejspíš budu muset. Ale informacemi, které by mi mohly pomoci určitě nepohrdnu. S vaším intelektem jste se je určitě již pokoušel vystopovat,“ odvětil stručně Jordi a zahrál k weequayovi správně mířenou lichotku, byť musel hodně potlačovat náznak sarkasmu při zmínce o intelektu tohoto weequaye. „Za … neutralizaci těch pirátů vám poskytnu nejen odpuštění dluhů Yrrwis Mirz, ale také všechny informace, které mám o těch pirátech k dispozici,“ zazubil se nadšeně weequay a už se chystal Jordimu podat ruku na znamení dohody, ale ten se ještě nezvednul z křesla. Weequay zaváhal a hledal řešení v obličejích svých strážců.

„Nejsem zběhlý v obchodování, ale nebývá zvykem sepsat odpovídající smlouvu, která by vše oficiálně stvrdila ? Přece jenom paměť nás všech může být poškozena, třeba při nějakém útoku, nebo se u Síly může dostavit nějaká nemoc,“ pozvednul Jordi ruce dlaněmi nahoru a weequay se s úlevou zasmál. „Jste tvrdý vyjednavač, pane Linxi. Smlouvu samozřejmě sepíšeme, přece bych nebyl nezdvořilý,“ usmíval se vesele weequay a Jordi mu to oplatil stejnou mincí. Nechtěl si to později komplikovat, kdyby se weequay rozhodl porušit jejich dohodu. Stejně jako se chtěl ochránit před faktem, že v eliminaci těch pirátů pomůže menší místní jednotce, která je na ně nasazena, čímž zároveň prokáže podporu Republiky pro tuto planetu a pomůže Estememu v jeho jednání. Když Jordi odcházel ze sídla této organizace, pod pečlivým dohledem snad i desítek hrubiánů, tak byl spokojený s docíleným řešením a tím, že nebude muset zneužívat Sílu pro špatnou věc. Ba naopak, vše se hezky pospojovalo tak, že neustále konal pro dobro věci. Paeris sledoval odpočítávání do konce hyperprostorového skoku na svém frachťáku Vyholený Wookie a nasadil uklidňovací techniky pro Jedie, když zbývalo už jenom několik stovek vteřin. Teia už se chystala ve střelecké věži, zatímco Avin seděl vedle něj na místě navigátora, druhého pilota nebo střelce v závislosti na potřebě. Avin právě kontroloval nový systém lodi, kterým byl torpédomet na trojici třaskavých střel a snažil se udělat vše, aby vyvrátil své předchozí tvrzení, že na takovou modifikaci není dostatek času. „Všichni připraveni ?“ pronesl nahlas Paeris, když se počet vteřin zmenšil na šedesát. „Dej mi cíl a já ho sundám,“ ozvala se nadšeně z nyní stále zapnutého lodního interkomu Teia. „V rámci možností ano,“ dodal stroze Avin, čímž vyjadřoval své pochybnosti o torpédometu. Paerise jeho pochyby mírně pobavily a přiložil ruku k páce hyperpohonu. „Jdeme na to !“ pronesl povzbuzeným tónem, zatáhl za páku a sledoval, jak se táhlé světlé čáry smršťují zpět do jednotlivých bodů. V dálce se před nimi tyčila vesmírná stanice podobná té, kterou předtím navštívili a kde získali ony cenné informace. Těsně za nimi se vynořil křižník třídy Hammerhead, dvě fregaty třídy Foray a jedna fregata třídy Praetorian. Okamžitě se z nich vylouply dvě letky Aureků a srovnávali se do bojového uskupení. Stanice, dostatečně vzdálená na střelbu z turbolaserů už reagovala a začali se od ní odlupovat její vlastní stíhače. „Tady Paeris Kiran, kapitánu Illermovi, vyčkáme až proletí k nám a potom se já a jedna letka vydáme přímo ke stanici a zahájíme na ní útok. Jakmile si poradíte se stíhači, tak pomalu vpřed, víme, že tu jsou nějaké miny,“ odvysílal Paeris vzkaz na Irrelevant jeho kapitánovi. „Kapitán Illermo rozumí, veliteli Kirane. Odvysílal jsem zprávu admirálovi, že jsme zahájili útok,“ odpověděl kapitán Illermo. Paeris pomalu nahřál motory, aby udělal jednu nebo dvě jednoduché obrátky v prostoru, než k nim nepřítel dorazí. Měl v plánu narušit jejich formaci, čímž by obráncům značně zjednodušil situaci, zatímco sám by se řítil dopředu. Aureky jej měly předehnat a Vyholený Wookie jim měl krýt záda svým otočným kanónem. Stíhačky droidů k nim dorazily rychleji, než původně předpokládali, ale to nikterak nezměnilo Paerisovo plány, který se vyřítil vpřed. Čelní deflektory sice dostaly řádně zabrat, ale dvě droidí stíhačky se poroučely do šrotu a ostatní se mu musely vyhnout. Potom jenom sledoval, jak se okolo něj prohnala smečka Aureků, kteří pelášili vpřed koridorem, jímž přiletěli naproti droidi. K jeho úlevě se za nimi žádné stíhačky droidů nevydaly, což však přiživilo podezření, že obranná stanice má pro ně ještě nějaká překvapení schovaná. Večírek jednoho ze současných nejbohatších bothanů byl v plném proudu a všude panovala vzrušená bujará nálada. Harsk Ron'yley se motal v centru dění a házel úsměvy do všech stran, i proto, že během večera získal zrádné informace na dva konkurenty, díky čemuž si zítra upevní pozici svého podniku a především získá další velkou smlouvu. I proto si nyní naléval další skleničku kvalitního dovozového vína a nadšeně se bavil se všemi přítomnými. On sám se neměl čeho bát, i proto že na něj dohlížel jeho bratr stojící opodál, ale především díky tomu, že se dokázal kontrolovat, ať byl sebevíc opilý. Jeho pozornost však nyní upoutala bothanka stojící trochu bokem

od ostatních. Měla na sobě krátké rudé šaty, jemně se jí vlnila srst decentně pokrytá přípravkem pro lesk a laškovně se na Harska usmála. Harsk dopil svou sklenku, bez váhání ji vrazil do ruky nejblíž stojícímu bothanovi a vyrazil sebevědomě směrem ke krásné bothance. Neměl pochyb o tom, že ona je to, co teď nejvíce chce. „I má konta vedle vás zplihnou závistí,“ pousmál se Harsk, když dorazil k bothance, která ho tolik zaujala a vyslovil ji přímý kompliment, tak populární mezi bohatými bothany. „Opravdu ? Takových kont jsem však viděla již mnoho,“ odpověděla mu převážně záporně bothanka, ale to Harska jenom více navnadilo. Měl rád bojovnější kořist, která se jen tak nevzdávala a zápolila do samotného konce. „Má konta jsou však jenom částí mého já. Byl bych poctěn připravit intriku, jen abych upoutal vaši pozornost,“ vylovil Harsk další lichotku a postavil se na půl metru od bothanky a mírně zavlnil svou srstí. Bothanka se na něj svůdně podívala a věnovala mu dlouhý pohled, z něhož se Harskovi doslova chvěla srst. Už je to dlouho, co se cítil natolik přitahován nějakou ženou svého druhu a rozhodně si nechtěl nechat tuto příležitost ujít. „I to jsem již slyšela mnohokrát,“ odpověděla bothanka s jasnou dávkou arogance a Harska tím více potěšila, než naopak. Bothanky schopné s ním mluvit, jako by byly nad ním, i když je tomu naopak mu připadaly mnohem přitažlivější. „Pravda, běžná intrika vás není hodna. Pro vaši přízeň bych se pokusil přesvědčit hutta, aby se kousl do svého vlastního ocasu,“ pokračoval dál v lovu Harsk a konečně svým komplimentem vykouzlil na tváři bothanky pobavený úsměv. „To je opravdu zábavná myšlenka, ale slova nejsou činy,“ odvětila bothanka stále stejně povýšeným tónem, přesto se nepatrně k Harskovi přiblížila. „Nevěříte mi ? Pojďte se mnou a hned odletíme na Nal Huttu, abych vám ukázal, že to myslím vážně. Či se snad bojíte toho, jakou intriku jsem si pro vás mohl připravit ?“ usmál se s notnou dávkou zákeřnosti Harsk a decentně střihl ušima. Bothanka se ještě více přiblížila, takže mezi nimi byla téměř neviditelná mezera. „Nesnažíte se mě pouze nalákat do svých spárů ?“ špitla bothanka mírně nakloněna směrem k Harskovu pravému uchu. „Jsem muž činů, které schovám do svých slov,“ odvětil Harsk a jemně pravou rukou přejel po tváři bothanky, která mu v tom vyšla naproti. „Tak mi to dokažte,“ odvětila už jenom a Harsk si byl jistý svým úlovkem. Mírně poodstoupil a nabídl bothance své rámě, která se jej nadšeně chopila a přitiskla se k němu důvěrněji, než je pro běžnou společnici zvyklé. Harska to však jenom o to více těšilo a bavil se nad myšlenkou, co se honí hlavám ostatních bothanů přítomných v tomto sále. Netušil však, co se doopravdy honí hlavou lady Walerie, již si zaklesnutou v sobě odváděl do soukromí. Jordi seděl spolu s úderným komandem Doniphonu natěsnán v kabině únikového modulu a soustředil se v Síle do sebe před nadcházejícím útokem. Jejich akce měla začít shozením jejich modulu do základny pirátů tak, že hned po otevření zahájí útok. Jordi v tom hrál klíčovou roli, protože právě vylodění z modulu bude poskytovat minimální ochranu útočnému komandu a od toho tu byl on. Vykrýt příchozí střelbu do doby, než se komando rozmístí, případně zatlačit soupeře, pokud to bude možné. Alespoň takhle to bylo naplánováno a v to také Jordi doufal, ale pravděpodobnost toho, že vše půjde jak bantha na pastvu, byla asi taková jako, kdyby se nějaký Sith dobrovolně vzdal Jedimu. „ETA 2 minuty,“ nahlásil stav mise velící komanda a navenek vypadal vyrovnaně a silně. Jordi však moc dobře věděl, že to je jenom pevná maska, stejně jako u všech ostatních. Ve skutečnosti se báli této mise, někteří v duchu již předpokládali svou smrt a jiní litovali věcí, které nestihli udělat. Jordi věděl, že jeho role je ještě klíčovější, než se na briefingu zdálo, protože on byl vlastně hlavní nadějí na úspěch této mise. „Čím více se budete bát, tím reálnější bude váš strach a pohltí vás. Postavte se mu a budete silnější, přesnější a ten kdo se bude bát, bude váš nepřítel. Síla je na naší straně,“ promluvil zničehonic Jordi a všichni se k němu překvapeně otočili.

„Máme výhodu překvapení, kvalitní výzbroje a vy společného výcviku. Prostě počkejte pět vteřin potom, co vylezu a pak běžte za mnou a rozmístěte se do pozic. Jakmile budeme v pozicích, tak už nebudou mít piráti šanci,“ pokračoval dál Jordi a v několika členech komanda už vycítil jisté zlepšení v jejich náladách. Přesto to nebylo ještě to, co by si představoval a proto se ke všem členům natáhl v Síle a příjemně na ně začal působit. Motivování v Síle nebyla Jordiho nejlepší schopnost, přesto byl znát rozdíl, i když ani tentokrát to nebylo nikterak význačné. Přesto každá špetka sebevědomí, které by povzbudila byť jediného člena komanda mohla znamenat klíčový rozdíl. „Děkuji mistře Jedi, bylo to povzbudivé. Všichni, připravte se na vystřelení !“ přerušil Jordiho velitel komanda a Jordi mu souhlasně pokývnul a sevřel v ruce svůj světelný meč. Pár vteřin na to pocítili prudké zrychlení a celý modul se začal silně otřásat, jak zrychloval směrem k asteroidu, když jej uchvátilo jeho slabší magnetické pole. Jordi si začal odpočítávat vteřiny do nárazu a otevření modulu a zhluboka se začal nadechovat, aby vydržel se silami obzvlášť poté, co z obranného Soresu přejde na útočné Ataru. Po další vteřině se pevně chytil, když se modul tvrdě otřásl, jak prorazil stěnu asteroidu a o další vteřinu později se již otevřel poklop ven. Jordi zažehl světelný meč, který ožil stříbrnou barvou a vyskočil ven, kde se do dvou vteřin strhla střelba. Vojáci čekali pět vteřin, než také vyběhli ven a začali se přesidlovat na své pozice, aby Jordiho podpořili. Ale ten jejich podporu už skoro vůbec nepotřeboval, protože čtyři z pirátů už leželi na zemi a poslední dva se kryli za bednami zcizeného nákladu. Jenom dva z vyřízených pirátů však utrpěli zásah od svého blasterového výboje, ale nejednalo se o zranění smrtelné, ti další dva byli omráčeni poté, co je Jordi odhodil na stěnu pomocí Síly. Jakmile se celé dvanáctičlenné komando dostalo do pozic, tak zbylí dva piráti vydrželi necelých deset vteřin, než byla místnost zajištěna. „Hangár je touhle chodbou, já zamířím za velitelem pirátů. Musíte ho ovládnout, než začnou odlétat, já je zatím zaměstnám všude jinde,“ promluvil Jordi, když k němu došel velitel, zatímco jeho muži střežili obě chodby. „Rozumím, mistře. Pospíšíme si,“ odpověděl velitel a chystal se vyrazit, ale Jordi ho ještě zarazil rukou na rameni. „Veliteli, zbytečně neriskujte. Bylo by zbytečné, abyste přišel o některého ze svých mužů,“ pousmál se na něj Jordi, než se se zapnutým světelným mečem rychle vydal do své chodby, aby na sebe upoutal co největší pozornost a dal tak komandu co největší prostor. Paeris provedl další jednoduchý manévr, aby zaslechl veselý výskot Teiy, která zasáhla další cíl, který patřil k těm posledním. Kapitán Illermo se dostal do palebné pozice již před nějakou chvílí a obranná stanice před nimi se začala pomalu rozsypávat na kusy. Každý další výstřel z turbolaserů Irrelevantu ukrajoval další kousek ze stanice, která už se neměla čím bránit, jak jí stíhací eskadra Aureků doslova oškubala o všechny zbraňové systémy. Paeris mezitím létal okolo a soustředil se na droidí stíhačky, případně si občas také kousnul do stanice. „Všechno jde zatím jak po másle,“ poznamenal Avin, který spokojeně sledoval ukazatele štítů a stavu lodi, jež nevykazovala žádná větší poškození. Tohle celé však doposud předpokládali a jejich plán tím teprve začínal. „Neboj se, však ono se to někde zvrhne. Vždycky se tomu tak stane, když se něčeho účastním. Jenom doufám, aby to bylo v takové míře, kterou svedeme napravit, aniž by to narušilo akci,“ povzdechnul si Paeris, který se stále nezbavil podvědomého pocitu, že mu Síla prostě nehodlá nic dopřát zadarmo. Tedy pokud by to takhle mohl brát. „Trochu optimismu, jednou se nám něco přece musí podařit podle plánu,“ pokusil se zlepšit atmosféru Avin a mírně zacukal svými lekku a dal najevo, že on je s dosavadním vývojem spokojen. „U Jediho je snad lepší i ten pesimismus, pak aspoň nevypadá tak překvapeně,“ podotkne Paeris a znova pozmění směr letu, takže teď má opět výhled na stanici. V její střední části se náhle zjeví značná exploze, jejíž plameny však vlivem vakua rychle uhasnou, takže budily spíše dojem mírného záblesku. Tuhle explozi krátce na to doprovodila další jen o kousek vedle, a hned

další o dost výše. Stanice postupně mizela v množství záblesků znamenajících její konec. „Tady kapitán Illermo. Veliteli Kirane, těch několik zbývajících droidích stíhačů se deaktivovalo a jenom se volně vznáší v prostoru. Hodláme jich několik nabrat na prozkoumání, tedy pokud nemáte jiné instrukce. Zdá se totiž, že máme chvilku času,“ otevřel se komunikační kanál a Paeris na chvilku zaváhal, jestli je sbírání droidích stíhačů dobrý nápad. „Jenom se co nejdříve ujistěte, že nejsou schopny dalšího pohybu, případně odpojte řídící jednotku. Nerad bych, aby vám v hangáru uvolnili nějaká protonová torpéda. Jinak zatím máme drobný prostor na opravy, doplnění paliva a munice do stíhačů, kapitáne. Až přiletí hlavní úderná síla nepřítele, tak se to bude hodit,“ odvětil Paeris, kterému se nelíbila pozice velitele, ale admirál Varez mu v tom nedal na vybranou. „Již jsou na cestě zpět veliteli, než nepřítel přiletí, tak budeme připraveni. A byl tu jeden zajímavý nápad,“ odpověděl kapitán Illermo a vzbudil tak v Paerisovi zvědavost. „Pokračujte, kapitáne,“ vybídl Paeris kapitána k odpovědi. „Jeden z mých techniků vyslovil domněnku, že by mohl ovládnout řídící program zbytku min tady v okolí. Jejich využití by nám poskytlo značnou výhodu,“ vysvětlil kapitán Illermo nápad jednoho z svých lidí a Paeris se zamyšleně podíval na Avina, který o tom také začal přemýšlet. „Jestli je řídila ta stanice ...“ poznamenal Avin a Paeris souhlasně přikývnul. „Rozumím, kapitáne. Postupujte s nejvyšší opatrností. Každá výhoda je pro nás vítanou podporou, kterou si nesmíme nechat ujít,“ posvětil Paeris kapitánův plán. „Děkuji veliteli, budu vás informovat, kapitán Illermo, konec,“ dodal kapitán Illermo a uzavřel tak jejich komunikaci. „Jestli to opravdu stihnou před tím, než přiletí ta flotila, tak bysme mohli udělat mnohem víc, než je jenom zdržet,“ začal spekulovat Avin, jakmile byla komunikace uzavřena, ale Paeris ho zastavil zdviženou rukou. „Jenom jestli budeme pro flotilu dost lákavý cíl,“ podotknul Paeris a zatvářil se opět tím svým pesimistickým výrazem, který měl na tváři už od začátku této mise. Harsk toužebně hleděl na Walerii, natěsno k ní přilepen na zavřených dveřích a svou srstí jemně vnímal mírné chvění té její. To jenom potvrdilo jeho jistotu o tom, že bothanka lapená v jeho objetí na dveřích prožívá stejné vzrušení jako on. Přiblížil se až na těsný dotyk jejich čumáků a zachytil zrychlené dýchání, které ve svém tempu téměř kopírovalo to jeho. Vztáhl pravou ruku vzhůru a začal s ní jemně přejíždět po Waleriině srsti pod čumákem, aby pocítil opakované zavlnění její srsti, což naznačovalo, že se jí to líbí. V tomto škádlení pokračoval ještě chvíli, než svou ruku pomalu přesunul k lícím, aby poté pokračoval ke krku a od něho pomalu klouzal k pravému rameni. Walerii to připadalo jako věčnost, než jeho ruka sklouzla pod ramínko a nacvičeným pohybem jej shodila dolů. Nebylo pochyb o tom, že Harsk tohle nedělá poprvé a Waleria ani nic takového nepředpokládala, byla to vlastně ona, kdo měl s touhle formou kontaktu minimální zkušenosti. Zatímco se zamyslela, tak Harsk už shodil druhé ramínko a její rudé šaty začaly pomalu klouzat níže a níže, než se šustotem skončily na zemi a Harskovi odhalily Walerii v jejím spodním prádle. Několika línými kroky couvl nazpět, zatímco rukou sjížděl z Waleriina ramena, aby si ji takto obnaženou řádně prohlédl. Když tak učinil, tak se spokojeně zasmál, mírně se mu zavlnila srst a možná tak trochu znalecky zamručel. Waleria se pokusila uklidnit svůj tep a táhlými kroky vyrazila směrem k němu, protože styk dvou bothanů měl být vzájemným lovem, kdy si střídali své pozice. A Waleria se odhodlala k tomu splnit svou část role a odhalila v sobě, že jí to ani zdaleka není proti srsti. Začala si pohrávat myšlenkou se změnou plánu, s jeho odložením, ale v pozadí jí tlačila slova jejího mistra, který o změnách na posledních chvíli vedl několik důsledných lekcí. Waleria dokráčela až k Harskovi a zlehka ho objala, aby ho pošimrala svým čenichem na tom jeho a nechala své ruce pracovat na jeho oblečení, zatímco pokračovala v dráždění Harska svým čenichem. Po několika vteřinách se okolo Harska otočila a značně agresivně z Harska kabát strhla, aby se jí jako odpovědi dostalo zježení jeho srsti, které po několik vteřin trvalo. „Tušil jsem, že jsi bojovnější, než se může zdát,“ povzdechl Harsk a jen těžko skrýval

své vzrušení v tónu hlasu. „Pravý dravec neodhalí svou sílu při prvním střetu,“ špitla mu Waleria do ucha, než ho čenichem začala za ním a v oblasti pod ním mírně šimrat, zatímco se její ruce pomalu sunuly ke kalhotám. Ze šimrání čenichem postupně přešla ke tření svého čumáku o Harskův krk a mohla tak jasně vnímat pravidelné pulsování jeho srsti vzrušením. Rozepnout kalhoty jí nedělalo sebemenší problém a za chvilku skončily tam, kde další části oděvů. Když byl Harsk bez kalhot, tak se otočil čelem k Walerii a mírně na ni zasyčel, aby ho k sobě pevně přivinula, udělala s ním několik kroků na zad v tomto těsném objetí a poté s ním z otočky silně mrštila na postel. Teď zavnímala Harskovo vzrušení v Síle a pulzovalo tak jasně, jako jí teď její srdce. Dvěma rychlými kroky se přesunula k posteli a skočila obkročmo přímo na Harska, který se vzrušeně usmíval a těšil se na každý další okamžik víc a víc. Waleria se k němu naklonila, aby měla svůj čenich těsně u jeho ucha. „Škoda, mohlo to být zajímavé,“ špitla mu do ucha a pomalu se zase odtáhla, aby sledovala překvapený Harskův výraz. Přivolat si pomocí Síly dýku skrytou v záhybu jejích rudých šatů a zarazit ji přímo skrz hrdlo a páteř Harska, čímž jej přišpendlila k posteli, byla pro někoho jejích schopností hračka. Ještě po probodnutí na něm chvilku seděla a vnímala odeznívající vlnu vzrušení, aby Harskovi věnovala poslední, byť posmrtný, polibek a zamířila ke svým šatům. „Aspoň jsi zemřel příjemně, pro tebe,“ pousmála se, když si natahovala šaty zpět na sebe a podívala se na postel, jež do sebe natahovala Harskovu rudou krev. Ale přesto už některé kapky prosakovaly skrz a začaly dělat malou loužičku na podlaze. To byl její poslední pohled na Harska, než zmizela zpět na slavnost a po jedné sklence něčeho silného i odsud. Jordi odrazil blasterový výboj jediného zbylého strážce před dveřmi, aby se k němu klidně a sebejistě blížil. Přišel další výstřel a hned na to ještě jeden, ale oba bez potíží odrazila čepel stříbrného meče, který se v tom případě hbitě mihnul a zanechal za sebou stopu spáleného ozónu. Obránce si začal měnit zásobník a Jordimu nedělalo potíže si všimnout, jak se mu klepou ruce. Konečně se mu podařilo vyprostit ten starý zásobník a chystal se vložit nový, pokud by mu však nevylétl z ruky. Když se za ním obránce podíval, tak si jenom všiml, jak skončil v Jordiho ruce, který mu věnoval srdečný úsměv. Odzbrojen, zahodil obránce svou zbraň k Jordimu a začal zdrhat pryč, zatímco Jordi došel ke dveřím, zahodil zásobník na druhou stranu než byla puška a na chvilku vypnul světelný meč. Zaváhal a natáhl se do Síly, aby vycítil případné nebezpečí, které určitě muselo za dveřmi k veliteli pirátů číhat. Ukázalo se však, že se jedná pouze o dva ozbrojence na každé straně dveří. Jordi od nich ustoupil, pověsil si meč na opasek a pomocí Síly uchopil do každé ruky jednu část automatických dveří. Zhluboka se nadechnul, zkoncentroval se v Síle a obě části od sebe prudce rozevřel. Ozvalo se mohutné zaskřípání kovu, který se rozevřel proti své vůli a nebylo pochyb, že servomotory otevírající dveře si zajistily lístek na nejbližší šrotiště. Jordi se nonšalantně usmál a vykročil kupředu, aby se těsně před dveřmi zastavil, nechal si do ruky vlétnout světelný meč a pokračoval dále dovnitř, kde jedním rychlým pohybem odrazil blasterové výboje z obou stran. Metr za dveřmi se natočil k jednomu ze střelců za dveřmi a odhodil ho Silou, zatímco světelným mečem si vykryl druhou stranu, kde krátce na to udělal totéž. Poté se natočil směrem k velkém stolu z dovozového dřeva, za nímž se vyčkávajíc krčil velitel pirátů a dva z jeho nejlepších bodyguardů. Jejich zdráhavost ve střelbě mohla znamenat dvě věci - buď mají strach, nebo jsou rozvážní a Jordi by je neměl podcenit, pro což se také rozhodl. „Jménem Galaktické Republiky se vzdejte, jakýkoliv další odpor je zbytečný,“ vykřikl dost jasným hlasem Jordi a držel světelný meč volně špičku dolů k zemi. „Sebevědomí tak, jak to o nich koluje ! Zapomeň na to, Jedi, a radši si rozmysli, jestli bys to neměl být ty, kdo se vzdá ! Nemáš ani tušení, proti čemu stojíš !“ odpověděl výhružně pirát, jakoby to byl on, kdo drží toho druhého v šachu. Jordi zpozorněl a pozorně se rozhlédl po místnosti, stejně jako se podíval po nějaké zradě pomocí Síly. Prakticky hned odhalil dvojici skrytých automatických věží a propadlo před stolem, kam se ho nejspíš snažil pirát vylákat. V obojím nebylo nic překvapivého, prostě standardní výbava vesmírného piráta, kdyby se něco pokazilo. „Tedy tě tímto zatýkám za ohrožování bezpečnosti občanů Republiky, rozkrádání cizího majetku, vzdor při zatýkání a úkladný útok na úřední osobu,“ dodal ještě Jordi a znova vyrazil

kupředu naproti pirátovi. Přesně jak očekával, tak se žádná střelba nekonala, dokud nedorazil do místa propadla. Místností se ozval zvuk rychle se otvírajících dveří a velitel pirátů s úsměvem vykoukl zpoza stolu. Než se však mohl narovnat, tak se mu jeho stůl rozjel přímo k nově vytvořené díře a zastavil se před ní, přičemž Jordi stál za ním, těsně na kraji propadla a vesele se na velitele pirátů usmíval. „Zapněte věže !“ vykřikl pirát a s obavami se ohlédl za zvukem seku světelného meče, který mezitím vedený Jordiho rukou přepůlil stůl v polovině. Jakmile se vynořily hlavy útočných věží v obou stěnách, tak už k nim letěly obě části stolu a ještě před prvním výstřelem, je tíha správně urychleného kvalitního dřeva vyřadila dostatečně na to, aby se o ně Jordi nemusel již dále starat. Velitel pirátů začal bezděčně couvat zpět ke svým bodyguardům, kteří už spustili palbu na Jordiho, ale jeho světelný meč bez potíží odrazil vše, co se k němu dostalo. K palbě se přidal i samotný velitel pirátů, ale ta neměla dlouhého trvání, když Jordi postupně odrazil blasterové výboje zpět k jejich majitelům a za chvilku se jim kouřilo z jejich vlastních, nyní nepoužitelných zbraní. Oba hmátli po svých vibronožích a vrhli se směrem k Jordimu, který si je k sobě ještě rychleji přitáhl Silou, přeskočil je elegantním saltem a údery do zátylku je oba poslal v bezvědomí k zemi. Velitelův blaster byl jediný, který byl ještě funkční, ale střelba jedním blasterem takto zkušenému Jedimu nedělala sebemenší potíže a to obzvlášť poté, co došel až ke svému protivníkovi a oddělil hlaveň blasteru jedním přesným sekem od zbytku zbraně. Následovalo prudké vymrštění levé nohy do velitelovo brady a jeho následný let na zem. Když se velitel pirátů chtěl pokusit vstát, tak už hleděl na špičku stříbrné čepele světelného meče. „Takže, jak jsem řekl. Přestaň vzdorovat, nebo tě to bude bolet ještě víc,“ zopakoval Jordi a vesele se usmál, což velitele pirátů vedlo k nepříčetnosti, ale o nic dalšího se v obavách o své vlastní zdraví již nepokusil. Admirál Varez pohlédl na statistiky svého taktického displeje a spokojeně sledoval svou flotilu, která bez náznaku potíží naprosto rozprášila obrannou stanici a nyní se zformovávala pro další útok. „Admirále stále žádné informace od návnady, že by upoutali pozornost flotily,“ vyrušil admirála ze zamyšlení jeho komunikační důstojník. Admirál se trochu zachmuřil, ale jeho odhodlání bylo veliké a tato krátká bitva jej vůbec nenasytila. Vlastně to z jeho hlediska bylo málo i na předkrm. „Nemůžeme čekat dál, vydejte rozkaz flotile ke skoku. Zahájíme náš útok na planetu. Když jsme tady takhle uspěli, tak pochybuju o tom, že nám soupeř může ještě odolat,“ odvětil sebevědomě admirál a pokynul důstojníkovi, aby splnil jeho rozkazy. Ten nevypadal moc nadšeně, ale admirál jistě věděl co dělá. Do dvou minut už byla flotila na cestě, všech čtrnáct křižníků třídy Hammerhead, deset fregat třídy Foray a stejný počet fregat třídy Praetorian se blížilo hyperprostorem k cílové planetě. Vynořili se u ní necelých deset minut poté a okamžitě se začali sešikovávat do předpisové formace. Přímo naproti nim byla převážně kamenitá planeta s menším množství zeleně a vodstev, na jejíž orbitě se vznášela mohutná bitevní stanice. V porovnání s tou, kterou před chvíli zničili, byla zhruba třikrát mohutnější a už se před ní rojilo množství stíhačů, jejichž počet se vyrovnal všem, které měla k dispozici Republiková flotila. „Foraye a Praetoriany vpřed, mezi nimi rozmístěte stíhací eskadry, za nimi křižníky s podpůrnou palbou. Žádná loď nebude bránit jiné ve výhledu !“ rozkázal admirál Varez po vyhodnocení situace a sledoval, jak se lodě postupně staví do svých pozic. Byla to klasická strategie s přečíslením soupeře, který má hlavní sílu ve stíhacích letkách. Flotila se rychle přeskládala a vyrazila kupředu, všichni stejným tempem a čekalo se na zahájení střetu s protějšími stíhači. Jako první vypálily všechny fregaty, jejichž salva se prohnala přes stíhače soupeře a značně zredukovala jejich počty vypalujíc díry do jejich formace. Když stíhače droidů dosáhly úrovně fregat, tak jich zbyla pouhá třetina, ale přesto se neohroženě hnali dál. „Admirále, stíhače ignorují naše vlastní stroje a fregaty !“ otočil se na admirála důstojník obsluhující senzory a ten se předklonil blíže k průzoru, aby se snažil zanalyzovat situaci. Pročetl si jednotlivé počty stíhačů nepřítele a začal s těmito čísly uvažovat.

„Palte všemi zbraněmi, nesmí se k nám přiblížit ! Je to sebevražedný nálet !“ uvědomění admirála přišlo v reakci na situaci na bojišti rychle, ale ne dost rychle na to, aby zabránil stíhačům splnit jejich úkol. Zbraně křižníků rozzářily prostor mezi nimi a fregatami a ne jedna rána skončila na štítech jejich vlastních lodí, ale i tak se celá třetina stíhačů dostala do sebevražedného manévru a začaly se bořit jeden po druhém do křižníků Republikové flotily. Prvních pár stíhačů sice pohltily štíty mohutných lodí, ale soustředěné útoky nemohly dlouho vydržet a brzy už narážely do pancíře mohutných lodí. Jejich mohutnost však s každou další stíhačkou v trupu znatelně klesala. Vlajková loď admirála utrpěla největší poškození, když se její horní část čelního kladiva úplně odlomila, v pravoboku se vyskytl nespočet děr v trupu a celé pravé křídlo bylo rozcupováno na kousky. Můstek sice naštěstí nedostal přímý zásah, ale jeden droidí stíhač dopadl těsně vedle a tlaková vlna se přenesla až do stropu na můstku. V celé jeho levé přední části se tento strop zhroutil a rozmlátil stanici pro senzory, ale co bylo nejhorší, jedna z kovových desek se odrazila až do křesla admirála. Ten zemřel se šokovaným a možná i hněvivým výrazem ve tváři a podlahou můstku se rozlila jeho krev, jež vytvořila velkou louži pod jeho křeslem. Mnoho vybavení můstku jiskřilo a objevil se i malý požár, který však jeden duchapřítomný a přeživší člen posádky můstku rychle uhasil. Pozice komunikačního důstojníka se začala rychle hemžit zprávami kapitánů ostatních křižníků, což jenom svědčilo o jejich vznikajícím zmatku. Druhý důstojník lodi, člověk pocházející z Antaru IV, Ellim Bantre se i s mírným otřesem mozku a popálením na levé ruce dostal až ke komunikačnímu důstojníkovi. „Jak na tom je flotila ?“ zeptal se komunikačního důstojníka, zatímco se rozhlédl po spoušti na můstku lodi. Jediným pozitivem alespoň bylo, že stanice před nimi už žádné další stíhače neměla. „Dostal jsem hlášení ze všech křižníků až na jeden, všude mají vícečetné škody, ale měli by být všichni schopni pohybu a střelby,“ odpověděl komunikační důstojník a Ellim se ohlédl po důstojnici, jež neúspěšně křísila prvního důstojníka lodi. „Dobře, vyšlete zprávu o zastavení útoku, abychom se zorganizovali. Oni k nám nemůžou, tak toho musíme využít,“ rozhodl Ellim, který věděl, že tím ovlivní pozici celé flotily. Komunikační důstojník se už chystal začít vysílat, když se přímo před nimi, nedaleko cílové planety několikrát mírně zablesklo. Senzorová stanice byla sice mimo provoz, ale Ellim, hodností major, vytušil, co to znamená. „Musíme se zformovat k boji ! Vyšlete křižníky v nejlepším stavu do první linie a potom další dvě linie, fregaty rozmístit rovnoměrně nad a pod křižníky, stíhači utvoří obranné formace okolo bombardérů a pošlete zprávu,“ rozhodl rychle major Bantre a komunikační důstojník se k němu otočil. „Veliteli Kiranovi, informujte ho o tom, že je admirál mrtev, flotila poškozena a narazili jsme na hlavní flotilu protivníka. Potřebujeme jeho velení !“ upřesnil major Bantre situaci a vyrazil rozdat další rozkazy. Potřeboval na můstku nahradit jednoho střelce a zkusit zprovoznit štíty lodi, jinak by nejenom on, ale i pěší armáda na lodi, už neměli možnost zasáhnout do plánované bitvy na povrchu, natož se někdy vrátit do svých domovů. Vyholený Wookie se společně s Irrelevant a trojicí podpůrných fregat vynořil přímo do zad útočící nepřátelské flotily a plným tempem vyrazil kupředu. „Tady velitel Kiran, admirále Varezi, slyšíte nás ?“ začal Paeris vysílat, zatímco se plnou rychlostí hnali do bitevní zóny v níž byly jednotky Republikové flotily obklíčeny pod soustřednou palbou. Trojice křižníků, vlastně už jen jejich trosky společně s těly mrtvých členů posádky, poletovala všude okolo a z těch zbývajících by se nenašel jediný, který by neutrpěl nějakou ztrátu na materiálu, většinou křídla nebo z čelního kladiva. Částečně doručená zpráva s chybějícími pasážemi tedy opravdu znamenala špatné znamení. „Veliteli, tady major Bantre. Díky Síle, že jste dorazili, už se dlouho neudržíme. Admirál Varez je bohužel mrtev a utrpěli jsme ohromné ztráty. Držíme se jenom díky stíhačům a bombardérům, ale ty už pomalu nemají kam doplnit zásoby,“ dostalo se Paerisovi odpovědi a ten znepokojeně pohlédl na Avina vedle sebe. Pohledem zkontroloval počty nepřítele, které

momentálně činily jeden těžký křižník a pětice menších. Ostatní lodě droidů už byly dle všeho rozprášeny, stejně jako většina jejich stíhačů. „Držte se majore, zaútočíme na jejich vlajkovou loď a zkusíme vám odlehčit. Prioritu pro doplnění dejte bombardérům, ty budeme potřebovat na ty křižníky. A jakoukoliv funkční fregatou také nepohrdneme,“ odvětil Paeris a pokynul Avinovi, aby přepnul kanál na kapitána Illerma. Ten tak učinil a naznačil mu pokývnutím hlavy. „Kapitáne, zaměříme se na ten těžký křižník. Zaútočíme vším, co máme, na jeho záď, všechny bombardéry ať se zařadí za nás a já je povedu. Stíhače jako eskortu proti jejich stíhačům. A ještě bych potřeboval soustřednou palbu do jednoho jediného bodu, aby se nám povedlo přejít přes jejich štít,“ předal Paeris instrukce veliteli Irrelevant. „Rozumím veliteli Kirane, nechám vydat rozkazy,“ odvětil kapitán Illermo, který dostal vše, co potřeboval – jasný rozkaz s potřebnými instrukcemi. Paerisovi nemohlo neujít, že těžký křižník byl krytý těmi menšími, tedy alespoň zepředu a to naznačovalo dvě věci – za prvé se jednalo o důležitou loď, tedy vlajkovou, a za druhé mohly jeho štíty utrpět slušný zásah a nepřátelé nechtěli riskovat jeho ztrátu. Ať tak či onak, jeho zničení bylo prioritou a proto se nyní za jejich frachťák uskupily bombardéry třídy Cresh do dlouhého hada a z obou stran je doprovázely rychlé Aureky. „Majore Bantre, chystáme se provést útok na jejich vlajkovou loď, to je šance, abyste se zaměřili na jeden z menších křižníků a pálili do něj vším, čím můžete,“ odvysílal ještě Paeris na druhou stranu bitevního pole, aby se mu dostalo v odpovědi jednoduchého slova 'rozumím' a začal se soustředit na svůj nálet. V duchu si děkoval, že si ušetřil všechny tři třaskavé střely, protože teď se budou více než hodit, tedy pokud se nepotvrdí Avinovo skepse ohledně provádění rychlých úprav na lodi. Než mohl Vyholený Wookie se svou eskortou dorazit k nepřátelské vlajkové lodi, tak už jim letělo naproti několik eskader droidích stíhačů. Hbité Aureky se vyřítily kupředu a v prvním průletu účelně roztříštily formace droidů, takže se Paeris nijak nerozpakoval tím, že by se pokusil nějak uhýbat, nebo o něco podobného. „Teio, Avine, kdyby se k nám nějaký ten droid dostal, tak nám ho držte od těla. A hlavně, nesmí se dostat za nás !“ rozkázal Paeris a oba členové jeho posádky mu vše potvrdili svým souhlasem. Palba z Irrelevant a fregat nyní ustala a poskytla tak prostor na chystaný nálet bombardérů. „Velitel Kiran bombardérům, rozestupy jeden a půl vteřiny ! Avine, na moje znamení vypusť po vteřině všechny tři střely,“ rozkázal Paeris a spustil frachťák do náletu poté, co provedl mírný oblouk, aby dorovnal kurs. Za další dvě vteřiny pokynul Avinovi a ten vypálil všechny tři třaskavé střely, které o několik vteřin později zabušily na štít těžkého křižníku. V ten moment však už byl Paeris mnohem výš a svůj náklad vypouštěl druhý z bombardérů v linii. Každý bombardér se rozlétl po odhození nákladu na jinou stranu, aby se zařadil obloukem znova do řady pro druhý přelet. Po zásahu štítu čtvrtou protonovou bombou v řadě v této sekci lodě štít zkolaboval a další bomby již dopadaly přímo na loď. To byl signál, aby začal z dálky pálit i Irrelevant a začal bušit do sekce vedle, čímž nejenom pomohl tomu, aby štít v této sekci lodi nemohl být rychle nahozen, ale zároveň oslaboval i ten další. Bombardéry, které stihly postřehnout kolaps štítu ještě před odhozením své bomby mohly také přizpůsobit svou trajektorii a zvětšit rozptyl dopadu bomb. Dva z menších křižníků se začaly natáčet, aby pomohly své vlajkové lodi, ale to již bylo příliš pozdě – bombardéry se rozdělily do dvou skupin a po likvidaci masivních motorů těžkého křižníků se zaměřily na jeho hangár a prostor, který by se mohl dát považovat za můstek nebo nějaké řídící centrum. Mohutný křižník začal postupně měnit svou trajektorii, jak jeho škody snižovaly schopnost jeho běžné funkce a postupně utichaly i jeho turbolasery, lasery a další zbraně. „Všem bombardérům, prioritou se stává menší křižník na levoboku, ten velký nechte na zničení Irrelevantu !“ vykřikl Paeris na bojový kanál a postupně se mu ozývala dvojcvaknutí vysílaček jednotlivých bombardérů oznamujících porozumění rozkazu. Když Paeris koutkem oka zahlédl, jak se dvojice Hammerheadů z původní útočné flotily za podpory dvou Forayů a jednoho Praetoriana vydala k dvěma menším křižníkům, jež setrvávaly na svých pozicích, tak si pomyslel, že by tuhle bitvu mohli ještě přece jenom vyhrát. Ale i tak vytušil, že minimálně ještě jeden z těchto

dvou křižníků padne za oběť a vzhledem k tomu, jaké ztráty už utrpěli, to jenom zvýší následky pasti, do níž se hlavní flotila nechala chytit. Lady Waleria seděla v pilotním křesle svého frachťáku a ani se neodvažovala otočit svůj pohled k Bothawui, které nechávala za zády. V podvědomí se začala obávat toho, že již nikdy nebude schopna stanout na půdě své rodné planety, aniž by se mohla zároveň považovat za rodnou a vlasteneckou bothanku. Pocit zrady vlastního národa v ní hlodal každou mílí, kterou se od Bothawui vzdalovala a nyní už jasně věděla, že na té planetě nechala něco, co už nebude nikdy moct mít. Snad poprvé výrazně zauvažovala nad samotnou podstatou úkolu, který jí lord Veil přidělil a teprve nyní si uvědomila, že jí od pocitu příslušnosti k nějakému národu chtěl oprostit úmyslně. „Temná strana si tě žádá celou až do poslední buňky tvého těla a nepřipustí, aby někdo jiný měl byť jenom malý kousek. Jinak nikdy nedosáhneš skutečného splynutí s temnou stranou,“ odříkala si Waleria nahlas frázi, kterou ji během cvičení prozradil její mistr. Nyní ji konečně plně pochopila a zatnula hněvivě pěst. Strach způsobený pocitem viny vůči bothanům ji pomalu opouštěl a dostávala vztek na temnou stranu samotnou. „Možná ještě nejsem tvým pánem, ale brzy budu ! A pak budeš ty mým otrokem !“ vykřikla do prázdné lodi Waleria a zapřisáhla se, že veškeré její oběti dostanou řádnou pomstu. Pomstu k níž využije temného sluhu a pomstu, kterou si odskáče kdokoliv, kdo se jí dostane do cesty. Upustila zároveň od příslibu brzkého zničení svého mistra, protože nyní chápala, že on musí zničit to, kým byla, aby se mohla stát tím, kým byla předurčena. A o tom nepochybovala Waleria nikdy, pouze nyní, s pomocí temné strany, vše viděla jasněji. Až skončí, tak se jí k nohám bude klanět celý vesmír a uzná její velikost, nebo zanikne v záchvěvu jejího hněvu. Tato nová motivace, tato nová předsevzetí potlačily její pocit zrady vlastního druhu a stlačily ho do toho nejmenšího bodu v její duši, kde jej ona sama již nikdy nebude hledat. „Je čas se vrátit pro druhý úkol,“ pronesla nakonec nahlas, jakoby v lodi nebyla sama. Její hlas trochu zarezonoval chodbami lodi a mohla s krátkým zpožděním zaslechnout svou vlastní ozvěnu. Když ji zaslechla, tak se musela spokojeně pousmát, protože tón jejího hlasu začínal být děsivější, než dříve a tento děs je jistě známkou toho, že je na dobré cestě k dosažení plnohodnotného titulu sithské lady. Tylo byla překvapená shonem, který se odehrával v domě její tety a ještě více byla překvapená, když se tam ukázal i rytíř Jedi, který ji předtím zachránil. Začínala mít pocit, že objevení tohoto muže kompletně mění běh jejího života a nedovedla si představit, že by to mohlo být horší. Naopak, vše zdálo být postupně lepším a i její teta se nyní zdála příjemnější. Nyní seděla venku před tetiným domem a vedle ní seděl rytíř Jedi Jordi Linx, který přežvykoval lokálně vyráběnou sladkost. Tylo také dostala jednu, ale tu už stihla spořádat, zatímco Jordi hovořil s její tetou, což byl i důvod toho, co se právě teď dělo. „To vy jste nám zařídil cestu na Mirial ?“ zeptala se Tylo, která sice byla zvyklá na ticho při konverzaci, ale ve skutečnosti by si nejradši s osobami okolo sebe povídala. „Přesně tak. Navíc to posloužilo i dalším šlechetným účelům a pomohlo mému kolegovi v jeho práci, kterou již má skoro hotovou,“ pokývnul souhlasně Jordi hlavou a poznamenal přínos svých akcí pro Estemeho Hasche, který zde plnil svůj úkol. Weequay se sice trochu vykrucoval, když zjistil, že Jordi ten útok na piráty provedl s místní ozbrojenou složkou, ale vřelý úsměv k jeho stále ještě pochroumanému wookiejskému strážci a podepsaná smlouva, nedaly weequayovi na vybranou. „Jsem ráda, že budu moct odletět z téhle planety,“ podotkla Tylo, ale nebyla si tím příliš jistá. Přesněji z ní Jordi vycítil nejistotu týkající se její budoucnosti, byť na domácí planetě. „Vlastně je tu ještě něco, na co jsem se tě chtěl zeptat,“ podotkl Jordi, než spořádal zbytek lokálního cukrátka a vysloužil si tak plnou pozornost Tylo. „Mě ?“ zeptala se překvapeně Tylo. „Jistě. Nevím, jestli si toho seš vědoma, ale máš pro mnohé neobvyklý talent. Sice ti to

vzhledem k současným zkušenostem může připadat jako prokletí, ale není tomu tak. Tylo, ty můžeš, vlastně už používáš Sílu. Stejně jako já, stejně jako jakýkoliv jiný Jedi. Ano, nemůžeš ji používat v takovém rozsahu jako třeba teď já, ale to jenom proto, že nejsi vycvičená. A myslím si, že by jsi svůj talent v Síle měla rozvíjet. Proto bych se tě chtěl zeptat, jestli by ses nechtěla se mnou vypravit do Chrámu Jedi na Coruscantu a tam se s ostatními učit, aby ses jednou mohla stát rytířkou Jedi,“ vysvětlil Jordi zdlouhavě svou otázku, včetně pohnutek, které ho k ní vedly. Tylo na něj překvapeně zamrkala očima a najednou nebyla schopna slov. Jordi se vřele a přátelsky usmál a zahleděl se vzhůru k obloze. „Můžeš si to rozmyslet. Když byla tahle nabídka předložena mně, tehdy mi bylo pět let. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to může znamenat, ale nakonec jsem to nadšeně přijal. A ty se můžeš rozmýšlet do doby, než dorazíme na Mirial, takže nějaký ten čas máš,“ pokusil se Jordi vnést trochu klidu do záplavy novinek, které právě sdělil Tylo. „Takže, takže já bych mohla být … Jedi ?“ zeptala se nevěřícně a podívala se na Jordiho. Ten se vřele usmál a pokývnul. „Přesně tak, ale musím ti říct, že to není jednoduchá cesta. Ne každý jí může kráčet a úspěšně se vyrovnávat s překážkami, které se mu postaví do cesty,“ připojil Jordi mírné varování k tomu, že mnoho jedinců již na této cestě selhalo ať tak, či onak. Tylo mu chápavě přikývla a uvažovala o tom, co se právě dozvěděla.. „Takže vy byste mě učil ?“ zeptala se Tylo s nově nabitou jiskrou v oku, až tím Jordiho překvapila. On sám přece jenom o padawanovi ještě neuvažoval, ale výcvik vlastního padawana je také jednou z nezbytných složek cesty rytíře Jedi. V mysli se Jordimu zničehonic objevil obraz, obraz jeho samého a mladé mirialanské ženy se zeleným světelným mečem. Oni dva, bok po boku stáli proti početní převaze a odráželi jejich výpady, doplňovali se tak, jak je to možné jenom u padawana s mistrem. Jejich nepřátelé neměli šanci a kombinace stříbrné a zelené čepele vše nakonec rozřešila. Když docílili tohoto vítězství, tak Jordim projel pocit úlevy, pocit radosti nad zastavením něčeho, co mohlo ohrozit obrovské množství životů. Když Jordi procitl a uvědomil si, že ho tato vize na chvíli pohltila, tak čelil zvídavému pohledu Tylo. To mu prozradilo, že vize netrvala pouze několik sekund. „Jestli budeš chtít, tak ano, budu tě učit jako svou padawanku. Ale věz, že to nebude jednoduché a že má pozice mistra mi neumožní být k tobě neustále hodný a vřelý. Budu k tobě muset být přísný, trvat na detailech, až se ti místy budu zajídat. Ale i přesto si budeme bližší než jiní Jediové, kteří si nejsou mistry a padawany a vlastně i než dobří přátelé,“ vyjádřil Jordi svůj souhlas a vyvolal si na tváři vážný výraz. Pokusil se mladé dívence vedle sebe trochu přiblížit, co by to vše mohlo obnášet, byť do těchto několika slov se nedalo ani zdaleka obsáhnout vše, co znamená být Jedim či i jen o vztahu mistra s padawanem. Tylo však nezaváhala, protože už byla rozhodnutá. Postavila se do pozoru a pouze chvilku zaváhala nad tím, co má říci. „Chci, ehm … můj učiteli ?“ pronesla nakonec napůl jistě a napůl váhavě. Jordi se usmál, ale také se postavil a položil zlehka ruku na Tylino rameno. „Je to mistře, padawanko. A klidně mi tykej. Ale teď si běž zabalit některé své věci, řádný úbor ti necháme pořídit, až se stavíme na Coruscantu. Vyrážíme již dnes večer,“ usmál se Jordi a Tylo tentokrát odběhla už se správným oslovením 'Ano, mistře'. Jordi se nad celou situací pousmál a především nad tímto vývojem situace. Ona krátká vize jej však nutila k zamýšlení a obezřetnosti, protože rozhodně nenasvědčovala tomu, že by je čekala jednoduchá a mírumilovná budoucnost. Paeris vystoupil z Vyholeného Wookieho na palubu hangáru doposud vlajkové lodi flotily a prohlížel si spoušť, kterou tu po sobě zanechaly následky bitvy, která před chvílí skončila. A zatímco Avin se hodlal pokusit sehnat třaskavé střely na doplnění do jejich frachťáku, tak Paeris mířil přímo za majorem Bantrem. Čekal na něj u turbovýtahu, kterým se společně rozjeli do toho, co zbylo z můstku. „Zbytek flotily je v tristním stavu, veliteli,“ shrnul to, co mohl Paeris sám vidět, major. „To se nedalo přehlédnout. Máte komplexní hlášení, jak jsem žádal ?“ vyžádal si Paeris

informace ohledně počtu lodí, jednotek a prostě všeho, čím nyní disponovali. „Ano, veliteli. Čtyři křižníky jsou nadobro ztraceny, další tři jsou těžce poškozeny a neschopny pohybu, než dokončíme alespoň základní opravy, jeden křižník přišel o můstek, takže je potřeba sestavit nové řídící stanoviště. Zbytek střední poškození, vyjma Irrelevantu. Dále jsme přišli o tři Foraye, 6 Praetorianů, 16 Aureků a 19 Creshů. Zbylé fregaty mají většinou lehká poškození, tedy až na jednu,“ začal vyčítat major Bantre seznam škod flotily. Paerisovi se z těch čísel dělalo špatně a byl rád, že sebevražedný manévr předvedli stíhači pouze na začátku bitvy. „Takže počty stíhačů doznaly pouze minimálních ztrát ?“ ověřil si Paeris jedno z čísel a major souhlasně přikývl. „Ano pane, nepřítel se zaměřoval především na naše velké lodě. Navíc vzorce obranných palebných stanovišť nepřátelských lodí byly dle všeho řízeny počítači, takže s nimi trénovaní piloti neměli tolik potíží,“ vysvětlil major Bantre nerovnost mezi čísly a alespoň něco udělalo Paerisovi radost. To se rozhodně nedalo říct o pozici velitele celého útoku, která mu spadla do klína po smrti admirála Vareze. Jejich turbovýtah se mezitím zastavil a Paeris poprvé mohl spatřit spoušť, která značně zdevastovala můstek, který už byl navíc značně uklizen. Ale ani úklid nemohl odmazat sutiny v levé přední části můstku, jež se staly osudné admirálovi. „Dobře, jak jsme na tom s pozemními silami ?“ zeptal se Paeris majora Bantreho, ale ten jenom ukázal na durose stojícího u taktické konzole, jehož honosily generálské frčky. „Veliteli, toto je generál Joram Xurh, generále, velitel Kiran,“ představil oba muže major Bantre a došlo k rychlému potřesení rukou. „Zaslechl jsem, že vás zajímaly naše počty,“ poznamenal generál Xurh a Paeris mu s vážnou tváří přikývl. „Přišli jsme o tři z deseti brigád pěchoty, jeden ze dvou praporů raketýrů, čtyři z deseti družstev RSF, 3 ze čtyř těžkých artilerií, dvě z deseti transportních vozidel pěchoty a z dvou tankových praporů nám zbyly pouze čtyři tanky,“ shrnul generál Paerisovi výčet ztrát jednotek, které měly pod jeho velením vést útok. O Brianně nebo Bao-Durovi, kteří byli také součástí pěšího útoku, nepadlo ani slovo, ale Paeris věřil, že jsou v pořádku, protože by jejich smrt v Síle vycítil, snad. „Takže jsme přišli prakticky o veškerou těžkou techniku. To vůbec není dobré. Jak hodně to narušilo váš plán k útoku ?“ zauvažoval Paeris a sledoval jak generál poklepal na taktický displej pod sebou. „Hodlám pokračovat dle plánu, vyčištění přistávací zóny ze vzduchu, vysazení RSF na průzkum okolí, poté hlavní armády a usazení pozice, to vše v dosahu hlavní pevnosti nepřítele. Dle leteckých průzkumů je to zde. Odklad útoku nemá smysl, protože by to nepříteli poskytlo jenom více času. Co se vašich dvou Jediů týká, tak jeden bude postupovat s jedním z družstev RSF, druhý bude u hlavní armády,“ nastínil generál Xurh svou představu útoku a vše náležitě doprovázel ukazováním na taktické mapě. Paeris to náležitě sledoval a musel dát za pravdu v tom, že stáhnutí by teď vůbec nic nepřineslo. Nyní už alespoň jistě věděl, že oba jeho kolegové z Řádu jsou v pořádku. „Jakmile se připraví letecká podpora, tak budeme pokračovat, generále. Doufám, že vám nebude vadit mé připojení se k vaší armádě. Flotilu zde nechám na starost kapitánu Illermovi, který už začal rozmisťovat miny, jež se nám podařilo zabavit u předchozí stanice. A také vyšleme akutní žádost o posily,“ rozhodl Paeris a generál Xurh spokojeně přikývl, zatímco Paeris zamířil ke komunikačnímu důstojníkovi. „Vojenská zpráva nejvyšší důležitosti do Republikového vesmíru v okolí, důstojníku. Tady útočná flotila Republiky, velitel Kiran. Utrpěli jsme značné ztráty při útoku na nepřátelské teritorium, žádám všechny dostupné Republikové jednotky o podporu, ať už se jedná o vesmírné stroje, nebo pozemní jednotky. Budeme pokračovat v útoku, abychom neztratili pozice, ale nemůžeme zaručit, že se vše povede, opakuji ...“ nadiktoval Paeris hlášení a na konci udělal ve vzduchu několik koleček prstem, aby naznačil zacyklení zprávy. Zbytek už byl na komunikačním důstojníkovi a jenom doufal, že alespoň nějaké posily přiletí.

Jordi po boku se svou novou padawankou Tylo a v zádech s její tetou nadšenou z toho, že opouští Doniphon a nemá tu již žádné dluhy, kráčel směrem k doku na kosmoportu, kde stál Fyodolphin, když k němu těsně před vchodem přiběhl Esteme Hasche. „Jordi, urgentní zpráva. Na to se musíš podívat,“ zamával před Jordim s datapadem a podal ho Jordimu, za nímž se celá výprava zastavila. Jordi si převzal datapad, vytáhl si z kapsy svůj komlink a vzájemně je propojil, aby si přehrál zprávu, která byla v datapadu stažená. Když bylo vše hotovo, tak se z komlinku zhmotnil hologram vojenského důstojníka Republiky. „... opakuji: Tady útočná flotila Republiky, velitel Kiran. Utrpěli jsme značné ztráty při útoku na nepřátelské teritorium, žádám všechny dostupné Republikové jednotky o podporu, ať už se jedná o vesmírné stroje, nebo pozemní jednotky. Budeme pokračovat v útoku, abychom neztratili pozice, ale nemůžeme zaručit, že se vše povede, opakuji ...“ přehrála se Jordimu zpráva, který ji po přehrání vypnul a podal datapad zpět Estememu. Na jeho tváři se objevil zachmuřený výraz a chvilku nic neříkal, jak zvažoval dostupné možnosti. „Kdy to dorazilo a odkud ?“ zeptal se po chvilce Estemeho. „Je to necelá hodina a souřadnice jsou přiloženy v datapadu. Myslíš, že by někteří z Jediů doprovázející Paerise na té misi mohli být … mrtví ?“ odpověděl Esteme a poté sám opatrně položil svou otázku. „Netuším, kdo s ním letěl ?“ pokrčil Jordi rameny. „Ptal jsem se na to na Coruscant a byli to … Bao-dur a Brianna,“ odvětil Esteme a našel příslušná jména v datapadu. Jordi si ho teď vyžádal a chvilku v něm listoval skrz informace, které tam byly k dispozici. „Hmm, jsme docela blízko. Máš potvrzeny už nějaké posily z Republikových sil ?“ zauvažoval Jordi a vyžádal si další informace, které už v datapadu nebyly. Estemeho zachmuřený výraz mu však dodal odpověď ještě dřív, než mu ji osobně sdělil. „Zatím nic, všichni buď nemohou lodě postrádat, nebo jsou vytíženi někde jinde,“ zakroutil hlavou Esteme a Jordi jí naopak pokýval na náznak toho, že rozumí. Otočil se k Tylo a Yrrwis, kteří doposud stáli za ním a Yrrwis se nepovedeně snažila předstírat, že je neposlouchala. „Drobná změna plánu, Tylo. Poletíme jim na pomoc. Slečno Mirz, bohužel vás nebudu moci odvézt na Mirial osobně, ale nemusíte se ničeho obávat. O váš transport se postará tady Esteme, který bude také dneska odlétat z Doniphonu, pouze někde nabere nějakého diplomata nebo tak někoho. Omlouvám se vám za tuto nepříjemnost, ale jak jste sama mohla slyšet, tak je mé přítomnosti nutno jinde a to co nejdříve,“ rozhodl Jordi a postavil obě mirialanky před pevné rozhodnutí. Tylo jenom souhlasně pokývala a i když se Yrrwis netvářila příliš nadšeně, tak nyní stejně neměla na vybranou. Přesto měl Jordi pocit, jakoby pro ní nenadálé loučení s Tylo nebylo až tak jednoduché, jak by se mohlo na jejich dosavadní vztah zdát. „Tylo, jdu připravit loď ke startu,“ usmál se Jordi na svou padawanku a úklonou dal sbohem Yrrwis, stejně jako Estememu. Zároveň Tylo vzal jedno ze dvou jejích zavazadel a poté se už ztratil za dveřmi do doku. „Děvče, buď opatrná ano ? Možná jsem nebyla nejlepší teta, ale i tak tě mám pořád ráda,“ vydechla s těžkým srdcem Yrrwis a Tylo ji vřele objala. Nikdy své tetě nic nevyčítala, jenom jí litovala a snažila se jí věci neztěžovat. „Já tebe taky teto. Taky tě mám ráda a opatruj se ano ? Možná se přijedu někdy podívat, tedy až budu moct,“ usmála se mladá dívenka na svou tetu a u té se dokonce objevil náznak slzy. Aby se loučení již déle neprotahovalo, tak si Tylo vzala svoje zavazadlo a odběhla ke dveřím, od kterých naposledy své tetě zamávala. Potom už jenom zmizela za dveřmi do doku a Yrrwis osaměla s Estemem. „Nemusíte mít starost. Jestli ji někdo dovede ochránit a dát jí ten nejlepší výcvik, tak je to právě Jordi. Ale nyní prosím pojďme, ještě musím zařídit jednu drobnost a potom také vyrazíme,“ pousmál se Esteme a pokusil se Yrrwis povzbudit. Ta uměle vykouzlila náznak úsměvu a následovala jej netušíc, jak hodně měla svou neteř ráda, i když po celou dobu to nedávala příliš najevo.

Kapitola šestá – Ve jménu Republiky Lady Waleria krátce po přistání tvrdě udeřila jednoho z techniků hranou ruky za to, že během letu došlo k lehké poruše klimatizace a proto před tím, než mohla podat hlášení lordu Veilovi, se musela nejprve osprchovat a převléci. Sice chtěla podat hlášení co nejdříve, ale předstoupit před lorda Veila v takovémto stavu by nebylo vhodné a ona sama by si mohla vysloužit nějaké pokárání. Nyní však konečně stála před komnatou svého pána a učitele a zhluboka se nadechla, než zaklepáním dala najevo svou přítomnost. Bylo to z jejího pohledu spíše takové obyčejné gesto, protože lord Veil už dávno věděl, že je nějakou dobu za dveřmi. Po chvilce od zaklepání vstoupila dovnitř a zastavila se až na vzdálenosti pěti kroků od svého pána, kde poklekla na koleno a svěsila hlavu. „Vrátila jsem se zpět můj pane. Úkol jsem vyplnila, přesně, jak jste si přál,“ odpověděla co nejklidněji dovedla, přesto sama sebe Waleria nachytala do jisté míry nervózní. Strach ze skutečné moci jejího pána v ní stále setrvával a pochybovala, že by se ho v dohledné době zbavila. „Vítej má učednice. O splnění tvého úkolu však už dávno vím,“ odvětil jí lord Veil, který jako obvykle setrvával v meditativní poloze a Waleria se mohla jenom domnívat jakým směrem se ubírají myšlenky jejího pána. Waleria ani nečekala jinou odpověď, přece jenom zavraždila významného bothanského představitele, což se již muselo rozkřiknout. „Dbala jsem vši opatrnosti a nezanechala žádnou stopu, která by je mohla přivést sem k nám,“ pokračovala dál Waleria a ujistila lorda Veila o své pečlivosti. „I o tom již vím. Tebou zvolená metoda byla kreativní a důmyslná, jsem potěšen přístupem, který jsi zvolila,“ zareagoval opět s velkou sebejistotou lord Veil a Walerii mírně zamrazilo v zádech, když si uvědomila, že ji musel nechat sledovat. Zamrazilo ji především z toho, že to ona sama nezjistila dříve, než jí to její pán řekl. „Jste tedy spokojen ? Mohu přistoupit k druhému úkolu ?“ zeptala se Waleria a vzhlédla ke svému pánovi, aby mohla spatřit jeho odhodlaný výraz. „Spokojen, ano. Tvůj druhý úkol však bude muset počkat. Objevila se příležitost, které je třeba využít,“ zamítl vyslání Walerie na druhý z jejích tří zkušebních úkolů, jež ji mají prověřit v odhodlání sloužit temné straně Síly. Waleria na něj překvapeně vzhlédla a netušila, co Veilovi odpovědět, proto chvilku mlčela. „Jaká příležitost ?“ zeptala se nakonec, když se ani lord Veil neměl k tomu, aby jí dal odpověď. „Udeřit na našeho nepřítele, zatímco upírá svou pozornost jinam, včetně svých nejlepších jednotek. Budeš sice muset skrýt svá umění, ale dobrým zásahem jenom podpoříme rozkol našeho nepřítele a oslabíme i jeho výrobní schopnosti,“ odpověděl hromově lord Veil a vstal ze svého meditačního sedu, aby přistoupil ke své učednici. „Poletíš na Corellii, do zdejších loděnic s úderným týmem vybraných mužů a s najatými žoldáky. Ty můžeš obětovat, ale úderný tým se musí vrátit. Zajmete civilisty a budete se vydávat za teroristickou skupinu zvanou Rudé Slunce, přičemž rozmístíte výbušniny po loděnici s cílem způsobit co největší škody. Podrobnosti ti ještě sdělím, nyní se běž připravit, mise nebude jednoduchá,“ propustil ji ze své meditační místnosti a sledoval, jak Waleria odchází. Musel ještě promyslet, jak nasadit obě své nejlepší figurky do hry tak, aby se navzájem nezmrzačily, nebo snad nepozabíjely. K vyprahlé zemi, jejíž barva by se dala definovat někde mezi světle hnědou a béžovou, se velkou rychlostí blížil vojenský transport. Byl to speciální letoun Shocker-7 určený pro rychlý vstup do atmosféry a stejně rychlé přiblížení k zemi, kde mohl vysadit svůj náklad, kterým, v tomto případě, byla speciální jednotka. Hlavní vlna ozbrojených sil Republik přistávala o několik kilometrů dále, na dostatečně velkém a především dobře krytém prostranství. Tenhle letoun měl na palubě pouze třináct pasažérů, třináct jedinců vybraných pro speciální úkol.

Když byl sotva nějakých pět metrů od země, tak z něj vyskočila žena v šedém Jediském rouchu, která byla charakteristická svou bílou barvou vlasů, a ladně přistála, jakoby si jen poskočila. Za ní se po lanech začal spouštět speciální tým Republikových vojáků označovaný také jako RSF, což byla jednoduše zkratka pro Republic Special Forces. Tato jednotka měla lehčí variantu brnění, helmu se speciálními vizory pro různé situace, pohotovostní dýchací masky a barva brnění byla vhodná pro kamufláž do tohoto prostředí. „Zabezpečte perimetr, hledejte aktivity nepřítele !“ rozkázal jejich velitel, jakmile přistál na zemi i poslední z nich a rukou dal signál pilotovi výsadkového letounu, že může vyrazit vzhůru. Z obličeje tohoto staršího důstojníka, hodnostně majora, sršely nesčetné bojové zkušenosti, stejně jako útrapy války. Nebylo pochyb o tom, že si tento hnědooký major s bujným porostem vousů, pouze pravidelně zarovnávaným, prošel mnohým. Nyní si rychle urovnal helmu, odhrnul několik nezbedných tmavě hnědých vlasů tak, aby mu nepřekážely a zanalyzoval pozici místa, kde se vylodili. „Jsme dvěstě metrů od předpokládaného místa vylodění, což nás při postupu trochu zdrží. Nepřítel se vydal do pozic rychleji, než bývá obvyklé,“ shrnul situaci major k Jedi, která dorazila k němu a ukazoval vše na holografické mapě, kterou si promítnul z holoprojektoru zabudovaného v levé ruce jeho brnění. „Bojujeme proti droidům, kteří jsou synchronizovaně řízení, takže to tomu odpovídá. Každopádně se musíme vyhnout hlídkám a zmapovat podrobně pevnost, než budou naše jednotky připraveny k útoku,“ pronesla Brianna, která byla společně s Bao-Durem součástí pěších sil. Major jí nyní věnoval trochu uražený pohled, kterým reagoval na to, jakoby se snad nepřipravoval na misi pročítáním dostupných materiálů. Spolkl však peprnou poznámku a soustředil se na to, co je nyní čekalo. Pohledem zkontroloval svou jednotku, která mu nahlásila, že je vše v pořádku. „Toho jsem si vědom, velitelko. Cavanough, Rek'zem přední průzkum, hlaste jakékoliv nepřátelské pozice, ostatní dvojice za nimi, desetimetrové rozestupy nanejvýš, hlásit cokoliv podezřelého. Pozor na termální senzory, musíme se do hodiny dostat k pevnosti a provést průzkum, tak pohyb,“ rozkázal major svým mužům a obrátil se zpět k Brianně. „Hlavně se nenechte zbytečně odhalit, velitelko,“ poznamenal major a oslovení řekl trochu ostřeji, než ostatní slova, což Brianně neuniklo. Ale i ona moc dobře věděla, že teď musí především spolupracovat, než zápolit mezi sebou, což by rozhodně nepřineslo nic dobrého. „Samozřejmě, majore Nalju. Budu se pohybovat při kraji lesa, udržujte mě informovanou,“ zareagovala Brianna podobně ostrým tónem a několika rychlými kroky vyrazila kupředu, využívajíc Sílu ke své pomoci. Major Nalju ji doprovodil ostrým pohledem, než se svým partnerem v průzkumné dvojici vyrazil kupředu, ke splnění jejich úkolu. V místnosti, která vždy sloužila Radě Jedi bylo nyní místo původních dvanácti křesel pouze šest. A jen na třech z nich nyní seděli ti, kteří byli vybráni do takzvané nulté Rady Jedi. Na čtvrtém se však promítal hologram jednoho z nich a ten patřil Estememu Hasche. Osobně tu byl přítomen Mical, Visas Marr a twi'lečka Kar'hanna, zatímco Paeris Kiran a Bao-Dur nebyli osobně ani holograficky přítomni. Každý z přítomných, včetně holografického Estemeho mohl vidět na kohokoliv dalšího v místnosti. „Takže s Jordiho pomocí jsem to tu vyžehlil a obdrželi jsme zprávu o potížích při útoku Republikových sil na planety toho droidího uskupení. Jordi se svou padawankou tam okamžitě vyrazil,“ sdělil Esteme vývoj situace na Doniphonu, což vysvětlovalo jeho pouze holografickou přítomnost. „Počkej, padawanku ?“ zarazil se Mical, kterého tato novinka překvapila. „Přesně tak, je to mirialanská dívka, kterou zde našel a vysvobodil. Teď kvůli tomu letím směrem na Mirial, abych odvezl jednu ženu, která je s tou dívkou příbuzná. Každopádně tam Jordi poměrně brzy dorazí, ale žádné Republikové síly z tohoto směru nereagovaly na volání o pomoc,“ vysvětlil Esteme vzniklou situaci a to si ještě nějaké detaily nechal pro sebe. Dobře věděl, že teď by to bylo zbytečné zdržování. „No, pak nám o tom řekne víc, takže ty tam nedorazíš v nejbližší době ?“ zeptal se

Mical, aby mohl vidět Estemeho zavrtění hlavou. „Z Coruscantu tam dorazí posily rychleji, než se tam dostanu já,“ odpověděl dle svého hrubého odhadu. „To je pravda, takže vypravíme posily odsud s těma dvěma křižníky, které admirál Onasi někde splašil,“ zasáhla do jejich rozhovoru Kar'hanna a uzavřela téma, odkud poletí posily. „Dobře, ale kdo poletí ?“ zauvažovala nahlas Visas Marr. „Navrhuju Attona, se svým frachťákem poskytne i dobrou leteckou podporu v případě potřeby,“ přihodil svůj návrh do diskuze Esteme. „Souhlasím, ale kdo s ním ? Mira nebo někdo z nás ?“ pokýval hlavou Mical a pohledem přelétl po svých kolezích. „A co takhle Marco Fonza, ať má lepší příležitost se seznámit s některým z pravidelných rezidentů Chrámu, když už je Jordi na cestách ?“ navrhla Kar'hanna a zbývající členové rady si vyměnili jednoznačné pohledy. Jednalo se o jasný souhlas, tedy za podmínky, že bude souhlasit i Marco, kterého pro tento úkol vybrali. „Takže tohle bychom měli, radši bych tam sice poslal ještě někoho, ale naneštěstí máme pořád neuvěřitelně nízké počty. Takže to uzavírám a přistupuju k dalšímu tématu našeho zasedání a to k prvnímu studijnímu ročníku,“ posunul Mical zasedání dále. „Je pravda, že nyní musí získávat praktické zkušenosti, které tady v Chrámu nenaleznou,“ pokývala hlavou Kar'hanna. „Takže z nich uděláme padawany ?“ nadhodila Visas, jejíž obličej byl nejsložitější ke čtení. O to jednodušší však bylo čtení jejích pocitů v Síle. „Ano, bylo by to řešení, ale jak je rozdělíme ? A musíme brát v potaz, že je nedostatek mistrů,“ poznamenal Esteme, jehož holografická podoba se zachmuřila. „No, padawanu se nevyhne žádný z nás, někteří dostanou i padawany dva. Tuhle možnost jsme zmiňovali už předtím,“ shrnul rozhodnutí Mical a všichni souhlasně pokývali. „Začneme je tedy rozdělovat, nebo necháme ať si nejprve někteří Jediové vyberou dobrovolně ?“ zeptala se Visas a zmínila poměrně podstatnou otázku týkající se prvního studijního ročníku. „Počkal bych, až skončí ten útok a poté bych se dohodnul se všemi Jedii, kteří se vrátí. Přece jen ne každý se může cítit dostatečně schopný a připravený na to vést padawana,“ poznamenal Esteme a byl rád, že není přítomen osobně. On sám měl z povinností ohledně výcviku padawana také značné obavy. „Věřím, že jsme připravení a naše obavy musíme porazit. Pokud to nedokážeme, tak nebude nikdy Řád Jedi vzkříšen !“ reagovala na to bojovným duchem Kar'hanna, čímž byla proslulá. Pokud se nechala něčím unést, tak se její zápal dost projevoval ve všech směrech. „Nebude to lehké, ale můžeme si vždy vzájemně pomoci, jsme přeci Řád Jedi a všem útrapám čelíme společně,“ povstal ze svého místa Mical a nechal se tak trochu strhnout Kar'hanniným duchem. Jakmile si vše uvědomil, tak se pod úsměvnými tvářemi svých kolegů znova usadil a mírně si odkašlal. „Takže i tohle jsme dohodli. Nuže, počkáme tedy, až se naši bratři a sestra navrátí a poté rozdělíme padawany. Tímto také ukončuji dnešní zasedání, Esteme, jakmile to vyřešíš na Mirialu, tak se vrať rovnou na Coruscant,“ uzavřel zasedání Mical a po souhlasném pokývnutí se hologram Estemeho Hasche vypnul. I zbylí tři členové Rady se zvedli a opustili místnost Rady, aby se vydali plnit své úkoly, mezi něž patřila i započínající výuka nového ročníku, stejně jako rozšiřující hodiny předchozího ročníku, který bude brzy ze studentů rozpuštěn na padawany. Jordi se podíval na Tylo sedící přímo naproti němu a pozorně sledoval její až toužebný pohled po vědomostech a znalostech. Byl rád, že se chtěla učit, ale sám dobře věděl, kam by mohla vést přehnaná touha po vědění. Ještě ani nezačal a už přemítal, kde všude by mohl dělat chyby, co by mohl zkazit a tak dále. V ten moment ještě jednou naposledy zatoužil vidět, nebo alespoň zaslechnout slova svého mistra, ale věděl, že se tomu tak nestane. „Síla je všude kolem nás, obklopuje nás a prochází námi. Jediové jsou schopni Sílu cítit,

vnímat a využívat ji k dobrým účelům. Být Jedim tedy neznamená jenom umět používat Sílu, ale také být zodpovědný za její chování a být uvážlivý v rámci jejího použití,“ začal Jordi s výkladem a přilevitoval si malou plastovou kostku, o jejímž původu v lodi neměl tušení. „Síla nám může, jak pomáhat,“ mluvil a zároveň levitoval kostku před sebou, „tak i ničit,“ a rozdrtil kostku pomocí Síly, takže z ní udělal kus pomuchlaného plastu. „Ničit je jednoduché, brutální, ale tvořit, opravovat, pomáhat, to je složité, zdlouhavé a náročné. A takový je i úděl Jediů – složitý, zdlouhavý a náročný. Jednoduchým příkladem je válka, začít ji je mnohem jednodušší, než ji ukončit a odstranit její následky,“ pokračoval Jordi ve výkladu a pomocí Síly se snažil kostku vyrovnat, ale když skončil, tak byly přesto vidět odlišnosti. „Budu tě učit užívat Sílu k ochraně, tvorbě, opravě i pomoci. Naučím tě ovládat světelný meč, mnohým technikám, stejně jako se tě budu pokoušet učit vlastnosti, které by měly být Jediům vlastní. Co se však doopravdy naučíš, co si z mých slov vezmeš, to už záleží pouze a jenom na tobě,“ nastínil Jordi jakousi hodně hrubou osnovu studijního plánu a odložil kostku vedle sebe. „Začněme. Zavři oči, uvolni své tělo a začni pomalu a zhluboka dýchat. Soustřeď se pouze na své dýchání a můj hlas,“ začal Jordi s první, základní výukovou lekcí a počkal, dokud se Tylina frekvence dýchání neustálila na pomalé hodnotě. „Nyní nech dýchání tvému tělu a vnímej své okolí, vnímej jeho zvuky, jeho pach, jeho pocit v Síle. Soustřeď se na tyto vjemy, každý z nich postupně prozkoumej a povídej mi, co vnímáš,“ zadal Jordi další instrukce a sám uspořádaně seděl naproti Tylo a vnímal její snažení v Síle. Vybavil si své první lekce a mírně se pousmál. „Cítím ostrý zápach, z bedny někde napravo ode mě. Není jenom ostrý, je i … delikátní ? Ten objekt, který ten zápach vydává je nějak delikátní,“ popsala první objekt a Jordi si pro sebe pokynul hlavou. „Dobře, pokračuj něčím dalším,“ vybídnul ji k prozkoumání dalšího vjemu. „Vnímám chlad, neutrální nic neříkající, ale … použitelný ? Někde nalevo ode mě ...“ odpověděla nejistě Tylo a Jordi se spokojeně usmál. Nativní používání Síly, které měla Tylo z dřívějška jí pomohlo více, než původně předpokládal. „Účelný je to správné slovo, ale ano, to jsou náhradní díly. V Síle cítíme živé i neživé, celý vesmír, co vnímáš dál ?“ doplnil Jordi Tylo slovní zásobu, na níž také bude muset zapracovat. Ulice Doniphonu v tomhle Tylo příliš nepomohly, rozhodně ne tím správným směrem. „Vnímám něco … jasného, eh, teplého. Je to jako hvězda, někde přede mnou ?“ popsala Tylo značně nejistě další objekt a Jordi si dovolil vřelý úsměv. „Hřejivého. A to jsem já. Nejjasněji jsou v Síle vidět živé bytosti, jejich Síla a jejich vnímání Síly. Já jsem spojencem světlé strany Síly, proto mě vnímáš jako hvězdu, jasnou, zářící a hřejivou. Ale jsou i otroci temné strany, kteří v sobě skloubí temnotu, strach a děs. Nikdy nedovol, aby tě ovládly, nikdy se jim nepoddej,“ varoval Jordi Tylo a mírně se k ní v Síle natáhnul, aby ji dopřál podpory v Síle. Věděl, že časem to bude jednodušší, než vztáhnout ruku, ale nyní se jejich pouto mistra a padawana teprve začalo utvářet. „To prozatím stačí, Tylo. Odpočiň si, něco zakousni a prostuduj tyto články o historii, protože pak se tě na ně budu ptát. Pokud se budeš cítit odpočatá, tak můžeš sama nacvičovat své vnímání v Síle. Postupuj stejně, jako jsem ti to teď ukázal a snaž se vnímat předměty okolo sebe, poznávat je. Až budeš připravená, tak pokročíme dál. Je toho ještě mnoho, co nás společně čeká,“ usmál se Jordi a elegantně vstal, zatímco Tylo, nyní s otevřenýma očima stále vstřebávala všechny ty nové pocity a zkušenosti, které mohla před chvilkou cítit. Bylo to pro ni něco nového a svým způsobem kouzelného, stejně tak ale i záhadného a nejasného. Postupně se jí otvíral úplně nový svět a ona si zatím skoro neuvědomovala, jak obrovský je. Plocha kosmoportu před palácem lorda Veila na Rothaně byla zaplněna různými frachťáky od různých výrobců stejně tak s rozdílným věkem. Některé se pomalu rozpadaly, jiné zase vypadaly dobře udržované, celkově jich tu takhle stálo osm. Každý z nich měl přidělenou posádku o 6 členech, což dávalo dohromady čtyři dvanáctičlenné jednotky, včetně dvou hlavních velitelů, kteří jsou aktuálně nejlepšími agenty lorda Veila. Jeho učednice lady Walerie a jeho stín,

Deathrunner. Na rychlé zorganizování této akce se vše dařilo více než dobře, což lorda Veila stejným dílem znepokojovalo, stejně jako těšilo. Posádky týmů už byly připravené vyrazit, čekalo se pouze příchod lady Walerie, Deathrunner totiž již stál po boku svého pána. Netrvalo tomu však dlouho a rázným krokem se učednice temného pána přiřítila až po jeho bok a stihla i věnovat zlostný pohled na Deathrunnera, jehož vnímala jako nenáviděnou konkurenci. „Se vší úctou, můj pane, co tu dělá on ? Nevěříte snad, že to zvládnu sama ?“ rozezlila se Waleria, když v tentýž moment Deathrunnera virtuálně propichovala vším, co by našla po ruce. O jeho existenci věděla už dlouho, ale stejně tak dlouho jej nenáviděla, i proto že mohl být potenciálním nástupcem, pokud by selhala. „Poletí taky, na této misi budete spolupracovat,“ konstatoval Veil a ani se ke své učednici nenatočil, čímž chtěl zdůraznit, že o tomto rozhodnutí nehodlá diskutovat. Waleria se rozhodla mlčet a pozorovat výraz svého pána, aby prostoupila za jeho masku a pokusila se vytušit jeho skrytý úmysl. Ale umění klamu na straně jejího mistra bylo vysoko nad její současné síly. „Žádám vysvětlení,“ neovládla se nakonec a udělala krok vpřed a mírně do strany, aby se více přiblížila svému sokovi číslo jedna, jak si Deathrunnera od počátku označila pro svou potřebu. „Nepřekračuj své místo učednice,“ obrátil se k ní ostrým pohledem lord Veil a přinutil ji ucouvnout zpět na místo po jeho pravém boku. „V tomhle úkolu budete muset spolupracovat, abychom zasadili nepříteli co největší možný zásah v co nejkratším čase. Sice odvelí nějaké jednotky na ten svůj špatně vedený útok, ale rozhodně to neponechají bez ochrany. Oba dva máte výslovný zákaz jakkoliv zranit toho druhého, nebo se bez něj vracet. Pokud se tak stane, tak vás osobně ztrestám. Vaše triviální spory jsou v porovnání s mým cílem nepodstatné, rozumíte ?!“ pronesl jasným a o něco hlasitějším tónem, než je u něho obvyklé. Nedíval se ani na jednoho ze svých elitních sluhů, ale vpřed na osmero frachťáků a jenom klidně čekal na jejich odpovědi. „Dle vaší vůle, lord Veile,“ uklonil se Deathrunner, který měl na rozdíl od impulsivní Walerie klidné chování dobře zvládnuté. Waleria jeho směrem vrhla další zlostný pohled, než se s prostým „Rozumím,“ uklonila taky. „Výtečně. Protože letíte oba, tak zaútočíte ze tří bodů – žoldáci určení k obětování nalákají pozornost, zatímco úderné týmy pod vaším velením odvedou skutečnou práci. A pamatujte, nesmí zůstat ani jedna skutečná stopa po tom, kdo za tím doopravdy stál. Nyní běžte a zasaďte našemu nepříteli ránu, která jej bude pořádně bolet po dlouhou dobu,“ zopakoval nakonec lord Veil základní nástin plánu, než Deathrunnera s Walerií gestem propustil směrem k frachťákům, aby vyrazili. Čas hraje důležitou roli, to ho jeho mistr naučil ještě předtím, než záhadně zmizel a nechal Veila samotného s holocrony, svitky a dalšími materiály, které musel prostudovávat sám. V malé hale bylo shromážděno patnáct osob, před nimiž nyní stáli Mical a Visas Marr. Tradiční Jediské oblečení však z těchto studentů mělo jenom osm z nich, včetně úplně vpředu stojící Lassy Nakin, která byla jedním ze dvou studentů, jež se už mohli pyšnit vlastním světelným mečem. Mical si prohlédl jejich tváře, mírnou nejistotu u některých, ale také jisté sebevědomí u těch schopnějších, i když ta nejistota měla stále převahu. Všichni už jistě věděli, že onen společný rok výcviku je u konce, a tak si nemohli být jistí svou blízkou budoucností. „Zdravíme vás, učedníci. Určitě tušíte, že jsme si vás sem dnes sezvali proto, abychom vám objasnili vaši budoucnost v Řádu Jedi,“ zahájila oznámení Visas, která se tentokrát ujala slova jako první. Nebývalo to u ní příliš zvykem, ale Mical na ni v tomto ohledu naléhal, protože působila tak trochu jako patronka tohoto ročníku. „Každý z vás v uplynulém roce prokázal své odhodlání učit se od nás, stejně jako ochotu studovat sami od sebe. Stejně jako jste začali přejímat postoje a ideály, které náleží každému Jedimu a nyní mnohem lépe chápete, co vše to obnáší,“ pokračovala Visas a naklonila hlavu tak, aby budila dojem, že na všechny studenty postupně shlíží. „Všichni jak tu stojíte, jste se toho nezalekli, nebo možná trochu, ale rozhodli se vytrvat a studovat dále. Ve studiu jste se jistě dozvěděli o tom, jak probíhala výuka dříve. Za ten rok se

bohužel nedá shrnout veškeré studium, které byste běžně absolvovali od období younglingů až po padawany před rytířské zkoušky. Přesto jste se mnozí naučili mnohem více, než někteří younglingové či padawani za let pět,“ odmlčela se znova Visas a zlehka se nadechla před tím než se rozhodla pokračovat dále. Mical se pozorně podíval, jak všichni studenti hltají každé slovo jeho kolegyně, která společně s ním zasedá v prozatímní Radě. „A proto vaše studium musí ještě nějakou dobu pokračovat. Budete i nadále studovat mnohou teorii, ale co víc – zaměříte se mnohem více na praktickou část. Každý z vás dostane titul padawana a bude mít vlastního mistra, kterého budete doprovázet během plnění jeho úkolů. Kromě toho budete navštěvovat některé další hodiny, během nichž budete dále studovat teorii, historii a mnohé další předměty. A až váš mistr uzná za vhodné, tak podstoupíte zkoušku, po níž se z vás stanou rytíři Jedi,“ uzavřela Visas svůj proslov a vydechla si, přičemž vystoupil vpřed Mical. Výrazy všech studentů už byly jistější, protože z nich spadlo břímě toho, že někteří z nich mohli neuspět. „Bohužel však stále není dostatek rytířů, kteří by si vzali padawana tak, aby měli jenom jednoho. Proto někteří z vás budou mít společného mistra. Kdo bude mít jakého mistra, kdo bude ke komu přidělen, to rozhodneme až po návratu všech členů naší prozatímní Rady z mise, v níž značně napomáháme snažení Republikových sil. A až budeme pohromadě, tak vás náležitě rozdělíme. Do té doby vás čeká samostudium, případně vám připravíme náležité výukové hodiny či přednášky, tak abychom opět obohatili váš další program,“ vyložil Mical tu specifičtější část toho, jak to bude vše vypadat. Mezi studenty se začal ozývat tichý hovor a počátek různého špitání. „To bude prozatím vše, věřím, že nebudete své samostudium zanedbávat a budete dělat pro svůj rozvoj vše, co by dělal jakýkoliv jiný Jedi,“ rozpustila nakonec shromáždění Visas a studenti zabrání do pro ně zajímavého hovoru začali opouštět místnost. Mical je spokojeně pozoroval a natočil se k Visas až tehdy, když už byli všichni pryč. „Líp bych to neřekl, navíc to, že to slyšeli od tebe, určitě pomohlo,“ usmál se, byť to Visas nemohla vidět. Ona mu opáčila prostým znaveným výrazem. „Příště to děláš ty. Vůbec nechápu, jak jsem se k tomu mohla nechat přemluvit,“ povzdechla si ještě, než i ona zamířila pryč z místnosti, kde už zůstal pouze usmívající se Mical. Brianna se zastavila těsně za stromem a hleděla na jednotky droidů, včetně značného množství těžké techniky, které se šikovaly k útoku na Republikové jednotky. Pohledem přelétla po dalších stromech v okolí, než se jí bezpečně povedlo identifikovat další členy průzkumného týmu včetně majora Nalju. Z toho muže měla divný pocit a nedovedla si ho jasně vysvětlit, ale to nyní nehrálo tu hlavní roli. Tím důležitým byli droidi nedaleko nich na planině. Brianna se snažila pohledem odhadnout jejich počty, ale především hledat známky něčeho, čehož si běžný průzkumník nevšimne a jsou k tomu mnohem lepší smysly Jediho. Bitevní droidi byly jistou modifikací modelů z řady HK a všichni měli matně černý nátěr, ale našla mezi nimi i nějaké typy, které doposud nikde neviděla. Kromě pěších droidů, kterých tu byly stovky, možná několik tisíc, stála za zmínku především těžká technika. Na pohled se jednalo o konstrukčně jednoduchá vozidla, což hodně napovídalo o tom, že se jedná o rychlou sériovou výrobu. V největším počtu byly zastoupeny tanky, jejich počet čítal několik desítek kusů a to byly ještě doprovázeny těžkou artilerií podobné konstrukce – jednoduché, ale účelné a až okatě sériové. Mezi tanky navíc jela vozidla, která byla zaměřená na protileteckou ochranu, což znamenalo ohrožení pro možnou leteckou podporu. A co bylo nejvýraznější, byl mohutný obrněný dopravní prostředek uprostřed celé formace. Vypadal jako dvouhlavňový tank, tedy až na to, že běžné tanky velikostně dvakrát převyšoval s mohutnější a více obrněnou věží. Na zádi měl silný vysílač a nedalo se pochybovat, že tento stroj bude mít i mohutný štít – aneb nebylo sebemenších pochyb o tom, že se jedná o velitelské vozidlo. Brianně to stačilo na to, aby se vydala do pohybu a dorazila k majorovi Nalju. „Už jste podal hlášení základně ?“ zeptala se ho tiše, když dorazila těsně vedle něj. „Dva mí muži ještě ověřují počty,“ odvětil chladně a stejně jako předtím jasně dával najevo, že přítomnost Brianny mu není zrovna po vůli. „Co hodláte nahlásit kromě počtů ?“ vyžádala si Brianna obsah hlášení, které se

majorovi rýsovalo v hlavě. Nalju se na ni podezíravě podíval, ale ani on nechtěl nijak komplikovat misi a rozhodl se spolupracovat. „Formaci, předpokládaný směr pohybu, odhad síly nepřítele, předpokládanou rychlost pohybu plus popis prostředí, kudy se budou pohybovat,“ shrnul major Nalju pravděpodobný obsah toho, co chtěl nahlásit. „Dobře, připojte tam prosím informace o tom jejich velitelském stroji a protileteckých strojích, abychom neměli zbytečné ztráty. Tato vozidla bych označila jako prioritní cíle. Nic výrazně podezřelejšího jsem tam dále nespatřila. A nelze vyloučit, že po zničení velitelského vozidla by mohl nastat chaos v jejich řadách,“ navrhla co nejmírnějším tónem Brianna a major Nalju jí jenom přikývnul. S jejími připomínkami pouze souhlasil a musel připustit, že na běžného Jediho si umí všímat detailů. „Rozumím. Hodlám navrhnout možný útok našeho týmu na jejich základnu, která by mohla být slabě bráněná, nebo útok na jejich jednotky, zmást je a výrazně je oslabit,“ sdělil své nápady major, který se rozhodl být o něco sdílnější. Brianna jenom pokývala hlavou a na chvilku se odmlčela, než si vše řádně promyslela. „Navrhněte pouze ten útok na základnu. Na účinné přepadení nemáme dostatečné vybavení a v hlavním táboře mohou vyčlenit tým speciálně na to,“ rozhodla Brianna a major Nalju jenom pokýval. V jistých momentech tato Jedi přímo vystihovala jeho nápady, což ho přimělo k zamyšlení o některých jeho krocích, které ve svém životě udělal. Nevěnoval se tomu však příliš dlouho, prioritu totiž hrála mise a všiml si dvou zbylých členů, kteří se k němu vraceli. Nebylo pochyb o tom, že bitva brzy vypukne ve velkém a s trochou smůly v základně narazí na větší odpor, než předpokládal. Že se mu něco pokazilo, by však nebylo poprvé. Mobilní taktický stůl, což byl vlastně přenosný hologram zabudovaný do menšího skládacího stolku, obklopovala trojice mužů, člověk, duros a iridonian s kybernetickou paží. Všichni tři na něm nyní studovali taktické informace poskytnuté průzkumným týmem. „Nevypadá to moc dobře, jsme jednoznačně přečísleni. A navíc se nepřítel rozhodl ujmout iniciativy a vyrazil proti nám, místo aby se opevnil ve své základně,“ poznamenal Paeris, který se rozhodl přijmout roli poradce generála Xurha, než velitele celého pozemního útoku. „Proto musíme zvýšit naše šance, než se dostaneme do přímého boje. Poznámka od výzvědného týmu, že útok malého týmu ze zálohy se specializací proti těžkým strojům by mohl uspět, se jeví jako dobrý nápad. A tohle místo vypadá příhodně,“ poznamenal generál Xurh a promnul si svou modrou bradu. Prstem mezitím ukazoval na užší cestu v lese, které zpomalí postup nepřítele. „Navrhuji rozmístit miny do tohoto místa, generále,“ poznamenal Bao-Dur a ukázal prstem na jeden z užších průjezdů v lese, aby si vysloužil udivený pohled obou přítomných. „Nejsem si jist, že vaše strategie bude úspěšná,“ poznamenal generál a podíval se nejistě na Baa, čímž si vyžádal podrobnější vysvětlení. „Umístíme jich několik málo do země, což zastaví nepřítele v postupu, než to vyčistí. Další však umístíme do větví stromů, které se aktivují při průjezdu těžké techniky a značně ji poškodí. To bude zároveň signál k útoku na jejich těžká vozidla a to tak, že jim vpadneme do zad,“ vysvětlil Bao-Dur svou myšlenku a vše náležitě ukazoval na mapě. Generál Xurh se spokojeně pousmál a věnoval oběma přítomným Jediům spokojený úsměv. „Tenhle nápad se mi líbí, byl bych rád, kdyby v tom úderném týmu byl i jeden Jedi. Krátce po útoku provedeme přelet nad jejich silami a s trochou štěstí je zdecimujeme natolik, že po výjezdu z lesa nebudou mít šanci,“ vyjádřil generál svou spokojenost i slovně a naznačil, jak by byl proveden nálet. Naznačil nízký přelet tak, aby bombardéry a stíhače byly co nejdéle kryty stromy. „Bude mi ctí se k údernému týmu připojit, s výbušninami mám dlouholeté zkušenosti,“ přihlásil se dobrovolně Bao-Dur a Paeris mu souhlasně pokynul. Co se Jediských sil týkalo, tak je měl na starosti on. „Skvělé, my zatím rozmístíme naše stroje tak, aby měly na mušce přímo výjezd z lesa, kde nepřítele zastavíme. Jeho zbylou těžkou techniku tak účinně zablokujeme a můžeme ho sevřít

do kleští. Předpokládám, že ostatní Jediové, včetně vás veliteli, budou chtít být v kleštích,“ dokreslil generál Xurh zbytek bitevního plánu a podíval se na Paerise. Ten však neodpověděl hned, protože se mu znovu vybavila vzpomínka na ztrátu Erlyn a ta probudila ochranitelské pocity vůči jeho zbývajícím dvěma padawanům. Okolí taktického stolu ovládlo na chvilku ticho a Paeris chvilku přemáhal svůj pocit nechat své padawany více vzadu, ale věděl, že takto by selhal ve své roli učitele. „Já budu v jednom křídle, Avin ve druhém. Teia bude pomáhat střelcům vašich jednotek ostřelujících vchod lesa,“ rozhodl Paeris nakonec o rozdělení svých padawanů. „To není špatný nápad, navíc se k nepříteli může zezadu znova přiblížit tým proti těžké technice, až se znova seskupí po svém ústupu. A k tomu ještě jedna věc, Bao-Dure, budete mít pět minut na útok, ne více – potom provedou nálet naši stíhači a bombardéry,“ odsouhlasil generál Xurh Paerisovo rozdělení a otočil se k Baovi, aby mu upřesnil podstatný detail. „Budu to mít na vědomí, generále,“ pokýval Bao-Dur souhlasně hlavou. „Výtečně, takže pánové do práce, musíme začít rychle jednat, nepřítel se už vydal do pohybu,“ ukončil generál Xurh taktickou poradu a věnoval svým kolegům lehký salut, aby zamířil plnit drobnější body plánů, které právě dali dohromady. Na hlavní chodbě frachťáku proti sobě stály dvě postavy a panovala okolo nich napjatá atmosféra. Ostatní přítomní na frachťáku se od obou osob drželi dál a doufali, že tento spor nijak neohrozí jejich cestu. „Tebe poslouchat nemusím, jsem podřízen pouze lordu Veilovi,“ promluvil klidným hlasem Deathrunner a vysloužil si ostrý pohled svého soka – lady Walerie. „Já jsem velitelkou téhle mise, jestli se ti to nelíbí, tak tě o tom přesvědčí můj světelný meč !“ vyhrkla mu oplátkou Waleria a připravila se do bojového postoje. Deathrunner taky mírně změnil svůj postoj a hustota zdejší atmosféry dosáhla do bodu, kdy by se vzduch v okolí dal považovat za pevný. Oba proti sobě chvilku stáli mlčky a ani jeden z nich se nepohnul a čekal na reakci toho druhého. „Co ti brání v útoku, snad ne strach ?“ pousmál se Deathrunner a otevřeně tak svou soupeřku provokoval. „Hlavně že ty se máš k útoku. Nebo jsi natolik slabý, že si netroufneš ?“ opáčila podobnou mincí Waleria a Deathrunnerův úsměv nahradil mírný náznak zloby. „Jsi jenom ztráta času, užitečnější bude, když ho věnuju těm tupím corellianům,“ bránil se Deathrunner a udělal krok nazpět dozadu, aby se pak pomalu otáčel a jal se odejít z místa střetu. „Návrat k sobě rovným, že ?“ uchichtla se Waleria a i ona se uvolnila, zatímco se Deathrunner zastavil a napůl natočil zpátky. „Opravdu jsi tak tupá, že nevíš odkud jsou zabraci ?“ zašklebil se Deathrunner, ale Waleria jenom pokrčila rameny. „Špína jako špína, není to potom jedno ?“ pronesla jakoby bez zájmu a všimla si mírného škubnutí Deathrunnerovi ruky, který ji ale ovládl a nezaútočil. I přes svou chladnokrevnost v něm nyní mocnost temné strany bouřila a nenávist k jeho kolegyni se jej snažila ovládnout. Už dlouho k někomu nepociťoval takovou nenávist jako teď k té bothance, ale musel se ovládat, pokud někdy chtěl doufat v plnou pozornost svého pána. Tohle byl pro něj jenom další test, stejně jako pro ni a proto Deathrunner musel udělat to, co by jindy neudělal. „Tak to se potom půjdu umýt,“ dodal polohlasně, než se otočil a odkráčel. Waleria se sice chvilku cítila jako vítězka, než si i ona uvědomila, že její mistr tohle nejspíš předvídal a pak se bude podrobně zajímat o celkový průběh mise, včetně letu na Corellii. Vztek na Deathrunnera se v ní přetavil ve zlobu na sebe samotnou až zaťala své pěsti skoro do krve. Nyní však svůj vztek musela ovládnout a vylije si ho až dorazí na Corellii, která uvidí show, jakou ještě nezažila. Jordi a Tylo oba seděli v kokpitu, když se hvězdy protažené do čar opět scvrkly na zářivé tečky a Fyodolphin tak vystoupil do běžného vesmírného prostoru ve své cílové destinaci. Již několik vteřin na to, však musel Jordi provést divokou korekci kurzu, aby se vyhnul trosce z

Republikové lodi, před níž se vynořili a v duchu poděkoval Síle za to, že neskočili přímo do střetu s ní. Tylo se křečovitě chopila sedadla a snažila se nedat najevo své zděšení, zatímco Jordi si v praxi ověřoval ty hodiny cvičných letů, při nichž dělal vše, aby se naučil co nejvíce sžít se svým frachťákem, stejně jako s jeho netypickou mon calamarijskou konstrukcí, která dělala tolik problémů ne-calamarijským pilotům. Pomocné trysky a následné zapnutí repulzorů však situaci dostaly pod kontrolu a Jordi trosku bezpečně obletěl a nalezl správnou cestu. „To bylo nebezpečné,“ povzdechla si Tylo, jejíž úleva byla jasně znát i navenek. „Měl jsem to předvídat a nastavit souřadnice tak, abychom se vynořili před bojištěm a ne v něm. Ale Síla stála při nás a tahle loď taky odvedla kus své práce,“ pousmál se Jordi, věnoval jeden tento úsměv přímo Tylo, než se znova začal věnovat pilotování. Na Jediho byl Jordi pouze průměrný pilot a do jaké míry v tom hrála roli jeho nelibost k cestování vesmírem celkově, to netušil, přesto by jej do republikové eskadry lákali všemi deseti. Cesta zbytkem trosek však již proběhla bez sebemenší potíží, tedy dokud se k nim nezačala blížit eskadra Aureků. „Neznámé plavidlo, okamžitě se identifikujte nebo budete považováni za nepřítele Republiky, na jehož území jste právě vletěli,“ ozval se hlas velitele letky a byla z něj znát únava, stejně jako jistá míra zlosti. Jordi na to nepotřeboval ani používání Síly, dlouholetá zkušenost mu v takovýchto situacích posloužila více než dobře. „Tady je rytíř Jedi Jordi Linx ve frachťáku Fyodolphin. Přiletěl jsem v odpověď na volání o posily Republikových sil, které zde utrpěly nečekané ztráty,“ odvětil dle pravdy Jordi a zmírnil rychlost, stejně jako deaktivoval štíty, čímž chtěl své úmysly podpořit. „Vyčkejte na potvrzení a do té doby nevykazujte žádnou činnost,“ zareagoval na to velitel letky a Jordi vypnul podsvětelné motory, takže nechal frachťák uhánět vpřed jenom díky jeho setrvačnosti a gravitační síle planety, která každým metrem narůstala. „Bude to v pořádku, mistře ?“ zeptala se Tylo a Jordi z ní vycítil silnou nejistotu. V Síle sice jevila značný talent a rychlou učenlivost, ale její psychická stránka bude potřebovat mnohem více pozornosti, než původně předpokládal. „Jistě, tohle je běžná procedura, Tylo. A nesmíš se podvolit svému strachu a obavám, ale musíš jim čelit. Strach, obavy, přílišná nejistota, to všechno tě jenom omezuje a oslepuje, díky nim nevnímáš skutečnou podstatu věcí a přehlížíš to, co je doopravdy důležité,“ pokusil se Jordi Tylo uklidnit a zároveň toho využil k udělení výukové lekce. Tylo doposud jevila velkou dychtivost po každé jeho lekci a i tentokrát nad tím očividně hodně přemýšlela. „Budu se snažit,“ dodala nakonec a zkusila vykouzlit úsměv, ale příliš se jí to nepovedlo. Jordi na ni s úsměvem pokývl hlavou a jak už bylo v poslední době zvykem, tak se k Tylo natáhl i v Síle, aby jí dopřál trochu vlastního klidu a sebejistoty. Mohl ji nechat prostoupit zcela a zplna, ale usoudil, že by to v současné situaci více uškodilo, než pomohlo. „Fyodolphine, vaše identifikace byla potvrzena, přepojuji vás na vlajkovou loď,“ oznámil velitel letky a bylo vidět, jak se Aureky přeformovávají do doprovodné formace. „Tady kapitán Illermo z lodi Irrelevant. Rytíři Linxi, jsme opravdu rádi, že jste dorazil. Bohužel však shledávám, že s vámi žádné Republikové lodě nedorazily,“ objevil se před Jordim hologram kapitána, jakmile se zajistil bezpečný kanál. „Jak vidíte kapitáne, ale Jediové na Coruscantu už nejspíše vyčlenili další týmy a jsem si jist, že lobbují za posily. Můžete mě stručně spravit o situaci ?“ potvrdil Jordi domněnku kapitána Illerma a vyžádal si strategický přehled, zatímco se blížili k jeho vlajkové lodi. Z toho, co z flotily zbylo, byla tato loď jako jediná v takovém stavu, že neměla žádné výrazné díry v trupu, jakékoliv ztráty trupu samotného a vypadala tedy jako jenom mírně opotřebovaný starší křižník třídy Hammerhead. „Od bitvy na orbitě jsme neměli žádný kontakt s flotilou nepřítele. Na povrchu se v současnosti rozvíjí pozemní útok, ale nepřítel má početní i technickou výhodu,“ shrnul kapitán Illermo vše do jedné věty. „Děkuji kapitáne, vypravím se na povrch a připojím se k pozemnímu útoku, kde budu v současnosti mnohem platnější,“ odvětil Jordi a dočkal se chápavého pohledu kapitána Illerma. „Provázej vás Síla, rytíři Linxi,“ uzavřel kapitán Illermo celý rozhovor tradiční frází,

kterou pochytil od Paerise s nímž vedl původně diverzní útok. Hologram kapitána poté zmizel, zatímco Jordi převedl plný výkon do podsvětelných motorů a vyrazil směrem k planetě. Doprovodná letka Aureků se oddělila a zamířila zpět ke svému křižníku strážit dobitý vesmírný prostor. Bao-Dur se krčil za stromem a až křečovitě svíral svůj těžký opakovací blaster, jehož váha mu díky jeho mechanické paži nepřišla nikterak výrazná. Světelný meč mu visel u opasku a stále si nemohl zvyknout na jeho výhradní užívání, jak se to povedlo jeho přátelům v Chrámu. Zatímco Brianna s Micalem nebo Visas přešli k užívání meče bez potíží, u Attona a Miry to chvilku trvalo, ale Bao pořád spoléhal více na svůj oblíbený blaster a surovou sílu své paže. Občas uvažoval, jestli to bylo právě jeho kybernetickou paží, že se zdráhal používat světelný meč ve velké míře, ale mnozí Jediové s nimiž o tomto mluvil, to zamítli. Nyní se však soustředil na to, co mělo nastat. První část armády droidů je už minula a zatím je nikdo z nich neodhalil. Bao-Dur již aktivoval miny umístěné ve stromech a každým momentem bude moci detekovat první projíždějící těžkou techniku, což byl přesně ten moment, kdy zahájí útok. Měl možnost si již prohlédnout některé z tanků a shledal je jako typický produkt sériové výroby, jak stálo i v hlášení výzvědného týmu. Co tam však nestálo byl fakt, že jejich zadní část byla až nečekaně křehká – jasný náznak snahy o co nejrychlejší výrobu něčeho, co má čelit rychlému útoku. Členové úderného týmu už věděli, kam mají soustředit svou palbu a Bao patřil k několika málo jedincům, kteří neměli zbraně určené proti těžké technice. Jeho úkolem byla příprava min a krytí úderného týmu před pěchotou, která vedle těžké techniky kráčela pouze v počtu několika kusů. Uklidňoval se pomocí Jediských technik a vyčkával, až uslyší první pípnutí aktivované miny. Projel okolo něho další tank a hned za ním protiletecký kanón, když se konečně dočkal. Ozvalo se trojí rychlé pípnutí a Bao-Dur spustil palbu na droidy na téhle straně konvoje. Jakmile spadla k zemi první dvojice droidů, ozvala se mohutná exploze výbušnin, která se řetězově šířila dozadu, dokud miny stačily. Výbuchů bylo nakonec celkem patnáct, jak úspěšných, to teď Bao-Dur neřešil a ponořen do Síly se soustředil na střílení všeho mechanického, co by mohlo ohrozit členy úderného týmu s těžkou palebnou silou. Četnost střelby se silně navýšila a hlavně se ozvaly rakety vystřelené do droidího konvoje. Netrvalo dlouho a střelbu opětoval i protivník, byť byla nejprve pouze blasterová a mezi stromy byli republikoví vojáci dobře kryti. Bao-Dur nemilosrdně hledal jeden cíl za druhým a droidi podobní specifikaci HK se poroučeli k zemi, jak je Bao-Durův opakovací blaster kácel. „Plamenomety ! Mají plamenomety !“ ozvalo se zpoza strany. Než se Bao mohl tím směrem podívat, tak už začala část lesa hořet včetně několika nebohých členů úderného týmu. S touto komplikací nepočítali a bylo potřeba nějak rychle zareagovat. „Ústup mimo dosah plamenometů, střelba ze vzdálenosti !“ vykřikl hlasitě Bao-Dur, krytý stromem, než znova začal pálit do droidů a zároveň si kontroloval vlastní vzdálenost. Museli ještě zneškodnit několik protileteckých vozidel, jinak by piloti, kteří za chvíli provedou nálet, neměli moc šancí. Bao se zhluboka nadechl, přehodil si opakovací blaster přes rameno a uchopil do své levé kybernetické ruky světelný meč. Vyrazil rychle kupředu a mečem odrážel náhodné střely, které s k němu dostávaly. Pravou rukou si za běhu odepnul z opasku termální detonátor a připravil si jej k vržení. Udělal dalších pět kroků a ruka vedená Sílou uvolnila detonátor v tom přesném směru. Na jeho explozi, která nastala v době dotyku detonátoru s nejslabší plochou u protileteckého pojízdného kanónu, Bao nečekal a už se s druhým termálním detonátorem řítil k dalšímu protileteckému vozidlu, aby tuto proceduru zopakoval ještě jednou. Tři exploze zredukovaly počet protileteckých vozidel bez větších potíží, ale zbytek úderného týmu už byl zahnán na ústup rychle se šířícími plameny. Ještě horší však bylo poznání, že plameny srazily k zemi několik stromů a tím značně zvýšily palebný úhel zbývajících protileteckých vozidel. Bao se rychle přiřítil k dalšímu, cestou přeťal jednoho z droidů a přehodil si světelný meč do druhé ruky, aby svou kybernetickou rukou tvrdě udeřil do hlavně. Ta se pokroutila a stala nepoužitelnou, zatímco pravá ruka, nyní se světelným mečem druhou hlaveň protileteckého kanónu odťala. Následovala ještě jedna rána rukou do řídící komory a bodnutí mečem tamtéž, než se Bao otočil směrem k obloze. Velkou rychlostí se k jeho pozici už blížila letka nakombinovaná z Aureků a Creshů, chystající se na nálet. Bao tiše zaklel

a co nejrychleji se vydal směrem k lesu. „Ústup, ústup !“ zakřičel mohutně vypomáhajíc si Sílou, zatímco seskočil do spálené části lesa a rychle unikal hlouběji. Nezapomínal se krýt světelným mečem, ale víc jej trápila ohnivá stěna před ním. Rozeběhl se, co nejrychleji mu to jeho tělo dovolilo, vyslal před sebe proud Síly a vyskočil do vzduchu, aby prolétl mezerou v ohnivé stěně, kterou si právě vytvořil. Po dopadu se překulil a rychle se dostal zpět na nohy, aby zaslechl začínající protileteckou střelbu. Neměl čas podívat se, jak dopadla, ale několik následovných výbuchů mu potvrdilo, že alespoň některému stíhači nebo bombardéru se povedlo shodit jeho náklad. Dunivé rány následované explozemi z okolí lesa však také prozradily, že mnoho strojů spadlo a celý tento útok ze zálohy nebyl tak úspěšný, jak se ze začátku doufalo. Třináct postav se plížilo ve stínech lesního porostu a pečlivě čekalo na svou šanci. Náhle se dvě postavy rychle vynořily ze svého krytí a doběhly ke stěně pevnosti v moment, kdy se bezpečnostní kamera tomuto úseku nevěnovala. Takhle se ke stěně pevnosti postupně přesunul celý tým čítající jednu Jedi a dvanáct členů RSF. Pevnost samotná byla zasazena ve skále a celý tým se nyní po její levé straně blížil k přechodu mezi pevností a skálou, kudy chtěli vylézt výše a dostat se dovnitř skrze průzkumem odhalenou ventilační šachtu. Při stěně se už mohl naráz pohybovat celý tým, než dorazili k bodu, kudy se museli dostat výše. Jako první se do lezení pustila Brianna, která nepoužívala žádné jistící postroje a spoléhala se pouze na Sílu. Popolezla vždy jenom o kousek, aby počkala na za ní lezoucího velitele, nyní již infiltračního týmu, který ji až nečekaně zdatně sekundoval. Na každém bodě zajistil lano, aby mohl lézt další člen jeho týmu a už se znova hbitě drápal za Briannou. Takhle se dostali do poloviny potřebné výšky, když se Brianna zarazila a gestem naznačila majoru Naljuovi, aby ani on nepokračoval dál. „Senzory pohybu, o dvacet metrů výše,“ ukázala kýženým směrem a major Nalju utrousil těžko slyšitelnou nadávku týkající se huttů. Rychle zasignalizoval postup vzhůru svým mužům, zatímco Brianna se rozhlížela po alternativní cestě vzhůru. „Možná bych byla schopná rozmístit záchytné body tamhle a tamhle a zkusili bychom se vyhnout těm senzorům pohybu. Nechceme být přeci detekováni dříve, než rozmístíme nálože, jak jsme se dohodli,“ navrhla Brianna možné řešení, ale sama si nebyla jistá, jestli to dokáže. Navržená cesta byla i s podporou Síly více než náročná a Brianna měla pochyby i o tom, že by to Jordi zvládl bez potíží. Major Nalju však jenom zakroutil hlavou a podíval se opačným směrem, kde se durabetonová konstrukce ztrácela ve skále a něco očividně hledal. „Mám lepší řešení,“ poznamenal nakonec stroze a vydal se k místu, které si vyhlédnul. Jakmile se dostal na to místo, které si vyhlédnul, tak si ověřil, že je pevně zajištěný a v ruce se mu objevil kovový válec tak typický pro rytíře Jedi. Rozžhnula se stříbrnomodrá čepel a ihned se ponořila do durabetonové zdi a začala vykrajovat otvor, zatímco Brianna šokovaně přihlížela. Tým majora Nalju však nejevil sebemenší známky překvapení, jako by to pro ně bylo něco běžného. Trvalo to jenom minutku, než byl otvor hotový a celý tým se za majorem Nalju nahrnul dovnitř, aby je zdráhavě následovala i Brianna. Zastavila se však těsně za vyříznutým vchodem a vrhla k majoru Nalju ostrý pohled. „Tohle má být co ? Speciální vybavení RSF anebo už má světelný meč každý v galaxii ?“ pronesla ostrým tónem Brianna a založila si ruce do sebe na své hrudi, čímž jasně deklarovala obranný postoj. „Hm ... byl by to takový problém ? Vibročepelí díru do stěny neuděláte. Ne dost efektivně, rychle a relativně nenápadně,“ poznamenal major Nalju a snažil se o co nejnevinnější tón s jistým profesorským přibarvením. Také mu mírně cuklo v koutcích, ale než by si toho některý z členů jeho týmu mohl všimnout, tak už se otáčel směrem k pokračování dál v jejich misi. „Krom toho, že ho ne-Jedi neumí běžně postavit, tak ano. A ten pocit, který jsem měla už od počátku, že s vámi něco není v pořádku - jak dlouho jste mi to vlastně chtěl tajit ?“ odmítla Brianna další postup bez vyjasnění ovzduší. Spolupráce s někým, kdo má takovéto tajemství rozhodně není příjemná. Sama obdržela podobnou lekci, když ještě žila na Teloské Akademii pod vedením mistryně Atris, jíž nakonec musela čelit poté, co se odhalil její pád na temnou stranu.

„Tajit ?“ povytáhnul Tarmien obočí a přidal na ostrosti svého hlasu. Zároveň se také otočil zpět k Brianně a navázal tak napjatý oční kontakt. To, že nepromluvil hned, ale spolknul množství poznámek, které by se do této situace nejspíše nehodily, bylo očividné i za temnějšího prostředí chodby. „Nic proti, ale kdybych 'to' chtěl tajit, zvlášť před vámi, asi budu postupovat jinak. Navíc - na situaci se nic nemění. Úkol je stejný, postup taky,“ odvětil major Nalju a svým výrazem jasně dával najevo, že by se mnohem radši věnoval plnění současného úkolu. Jeho současné mínění o Brianně se blížilo až představě paranoidní Jedi všude vidící Sithy a jiné nepřátele. „Měl jste dost času při letu na povrch mi to říct a úkol dál nepokračuje, dokud mi k tomu neřeknete něco víc. Nehodlám spolupracovat s někým o němž si nemůžu být jistá, že mi ve vhodné situaci nevrazí světelný meč do zad," odsekla Brianna tónem stejně ledovým, jako byla barva jejích očí. A rozhodně tak nedávala najevo, že by ji, na rozdíl od majora Nalju, zdržení nějak trápilo. Byla si totiž moc dobře vědoma toho, že nejsou časově omezeni a navíc, pokud se během roku tréninku s Jordim Linxem něco naučila, tak to byla nutnost toho, aby měla jasno ve svých záležitostech. Následná pauza jenom vykreslí dusno, které se začalo vytvářet – ledový výraz Brianny a plameny rozezlení objevivší se v očích majora Nalju. „Jestli je to pro vás tak důležitá informace, tak jste se měla cestou zeptat. To za prvé. Neočekávejte, že vás lidé budou zahlcovat soukromými informacemi, problémy a životními příběhy, zvlášť když vás vidí poprvé v životě. Za druhé, jste tu jako Jedijský velitel a já jako major v jistých složkách republikové armády. Tohle je zásadní informace, ne otázky, jestli náhodou nemám Jedijskou minulost. Mimochodem, ano, mám. Za třetí, kdybych plánoval nějakou zradu a z toho důvodu skrýval některé záležitosti - sotva bych je použil v situaci, jako je tato. Prostě pozorujte. Všímejte si detailů. Prověřte si úmysly v Síle. Myslete. Používejte mozek. Dopracujte se k závěrům. A pak udělejte, co považujete za vhodné, a nedělejte uprostřed akce výstupy,“ rozvášnil se major Nalju, přesto si ohlídal tón natolik, aby nepřešel do křiku, i když urážlivých výrazů se nijak extra nestřežil. Jakmile skončil, tak se rozhodl dát Jedi stojící naproti němu chvilku na srovnání se s jeho proslovem, jenže ta chvilka by se ani chvilkou nazvat nedala. „Nečekám soukromé informace, ale vědomí, že jste byl Jedim není jen tak ledajaká informace. Navíc s touto informací se dá ke všemu přistupovat odlišně,“ odsekla ostře Brianna, ale své emoce si držela pod kontrolou: „A vy byste taky mohl používat hlavu, když očividně vidíte, že jsem Jedi. Ale to vám vaše sebestředné ego neumožnilo, stejně jako jste měl problém zkousnout, že jsem byla zařazena velitelsky nad vás. Ale teď už se ani nedivím, že jste se nesnažil dostat zpět do Chrámu poté, co začala obnova ... očividně máte jisté potíže s kontrolou svých emocí a arogantností vašeho ega. A předtím, než budeme pokračovat, má pro mě ještě někdo další takové překvapení ?“ podotkla nyní již klidným hlasem bez náznaku předchozího ostrého přístupu a jako vždy si tak své emoce dobře pohlídala. Následně uchopila pomocí Síly vyříznutý kvádr, jenž jim umožnil vstup dovnitř pevnosti, a vrátila ho na místo, protože náhodná hlídka by si takové díry všimla, což zatím nikdo nebral v potaz. Major Nalju se v reakci na úklid durabetonového kvádru nemohl neusmát, už proto, že tenhle přístup schvaloval, na rozdíl od jiných … záležitostí. Celkově nyní k Brianně přece jenom pociťoval jistý respekt, který mohl vycítit už dříve, ale dojem, že do některých věcí se hloupě vrtá, přetrvával. „Ne, tohle by mělo být všechno,“ promluvil nakonec major Nalju i za své muže, které dobře znal, lépe než oni jeho. „Ale buďte si jistý, že tímhle to neskončilo, je tu spousta otázek, které by měly být zodpovězeny, ale to už nechám Radě,“ poznamenala a vlastním mečem přejela okraj do díry usazeného kvádru, aby alespoň okrajově zamaskovala přetrvávající spáru po vyříznutí. „Teď však pokračujme, řečnění bylo dost,“ zhasla nakonec světelný meč a rozhlédla se kudy dále, aby si vybrala cestu hlouběji do pevnosti. Major Nalju jenom pokrčil rameny a vyrazil za ní následován svým týmem, který se od roztržky velitelů této mise rozumně držel dále. Jordi prudce slétnul s Fyodolphinem co nejníže k zemi, než si zkorigoval kurs a zamířil na souřadnice, které dostal od sil ve vesmíru. Jeho padawanka Tylo se křečovitě držela křesla co-

pilota, které jí bylo o dost větší, zatímco Teethree byl pevně zajištěný u zdířky pro droidy a něco dost úzkostlivě zatrylkoval. „Teethree, to že umím takovéhle manévry neznamená, že mám rád létání. A buď rád, že tohle zvládnu, nebo by nás už dávno sestřelila ta protiletecká obrana,“ poznamenal k droidovi Jordi, zatímco zápolil s řízením lodi a ještě chvilku mu to trvalo, než ji dostal do klidného přízemního letu. Teethree znova něco zalamentoval, ale Jordi na to už nereagoval a pouze se soustředil na pilotáž a navigaci. Tylo jej upřeně pozorovala a snažila se vycítit do jaké míry používá její mistr Sílu pro svoje pilotování. Sice od něj dostala pouze několik lekcí, ale už teď si byla jistá, že do jisté míry Sílu opravdu používal. „Bez Síly bych neměl tak hbité reflexy a nemohl rychle reagovat. I proto se může mnohým zdát, že tahle loď má až příliš citlivé ovládání, ale to je úmysl,“ odpověděl Jordi na nevyřčenou otázku a Tylo tím mírně překvapil. Jeho pobavený úsměv však prozrazoval to, že situaci má nyní plně pod kontrolou. Jordi nyní s lodí zastavil nad menší mýtinou nedaleko veliké hory, jejíž protiletecké kanóny se je předtím pokoušely sestřelit a nechal ji viset zhruba deset metrů nad povrchem planety. „Teethree, nastavuji ovládání lodi na tebe – opatrně, a opakuji ještě jednou, opatrně najdeš vhodné místo k přistání mimo dění bitvy. Poletíš tam v minimální přípustné výšce a necháš aktivované štíty. V případě nepřátelské aktivity loď zvedneš a poodletíš zase o kus dál, rozumíš ?“ otočil se Jordi k astromechovi s talířovitou hlavou hned poté, co na něj přepnul ovládání lodi. Astromech k němu natočil svůj hlavní optický senzor a něco zatrylkoval. „Žádné výmluvy. Nezajímá mě, že by jsi mohl provést nálet nebo něco podobného, k tomu nebyl Fyodolphin postavený. Navíc jsi zodpovědný za mou padawanku, takže jestli se jí něco stane, tak tě rozeberu na součástky a prodám jawům,“ pohrozil Jordi, když vstával z křesla pilota. Teethree něco uraženě zatrylkoval, ale k žádnému dalšímu vzdoru se již neodhodlal. „Tylo, zůstaň v lodi s Teethreem. Sice je vzpurný, ale víceméně se na něj dá spolehnout. Bude to tam dost nebezpečný a ty na to ještě nejsi ani zdaleka připravena. Teethree ti může pustit simulaci ovládání některých systémů lodi, kdyby se něco stalo,“ promluvil Jordi i ke své padawance a překontroloval si dvojici svých světelných mečů, které mu nevisely na boku, ale poněkud neobvykle mírně za ním, až nad pravu půlkou jeho zadku. „Ano mistře, až přistaneme, tak se něco budu učit. A prosím, buďte opatrný,“ zaprosila Tylo a Jordi si nemohl všimnout obav v pohledu jejích modrých očí. Položil jí sebejistě ruku na rameno a se stejnou sebejistotou vykouzlil ve svém obličeji úsměv. „Říká se, provázej vás Síla, mistře. A neměj obavy, slíbil jsem, že z tebe udělám rytířku Jedi a Linxové své slovo drží,“ mrknul ještě, než pokynul rukou k Teethreemu, zatímco vyrazil k nákladové rampě. „Provázej vás Síla, mistře,“ opravila se ještě Tylo, než jí Jordi zmizel z očí, aby ho potom mohla vidět jenom skrz průzor, když odlétala s Teethreem do bezpečí. Vlastně si nebyla jistá, jestli viděla jeho, nebo jenom nějaký stín – ale rozhodně se to pohybovalo rychle. Paeris rozžhnul modrou čepel svého světelného meče a postavil se do čela skupiny republikových vojáků, které dostal pod své velení během tohoto útoku. O potížích úderného týmu v čele s Bao-Durem už věděli, byť jen díky tomu, že se z přeletu vrátila pouhá třetina vyslaných strojů. Síla nepřítele pořád ještě byla značná a navíc už se vědělo o tom, že je vybaven i speciálními protipěchotními zbraněmi jako jsou třeba plamenomety. Bylo však příliš pozdě na změnu plánu a hlavně by to bylo zbytečné. Droidi se přiblížili do palebné pozice republikových sil mířících na ústí lesa a Paeris měl nyní za úkol je zastavit nebo zpomalit natolik, aby je zbytek republikové těžké techniky stíhal ničit, aniž by došlo k dalším ztrátám. Útok byl naplánovaný skrz porost lesa, který měl vojákům poskytnout kryt, do boku nepřítele a zablokování cesty těžké technice a to vše s využitím momentu překvapení. „Do útoku !“ vykřikl hlasitě Paeris a vyrazil rychle vpřed připravený krýt se svým světelným mečem. Načasování bylo klíčové, pokud chtěli z momentu překvapení vytěžit co nejvíce. Paeris si zvolil jako styčný bod první vypálenou salvu a právě pod hlukem palby chtěl skrýt

zahájení svého útoku. A to se mu i podařilo – z narychlo vykopaného zákopu vyskočil bez sebemenších potíží a okamžitě si to zamířil k nejbližšímu stroji, který chtěl vyřadit. Zablokování těžké techniky bylo klíčové, pokud chtěli tuhle bitvu vyhrát. Samozřejmě si nevybral první stroj, ale sedmý v pořadí, protože předpokládal, že ta sedmička těch prvních bude smetena připravenými jednotkami Republiky, doposud skrytých za kamuflážními sítěmi. Tedy, teď už budou nejspíše prozrazeny, když začala palba, ale tím se Paeris stejnak nemohl zabývat. Udělal posledních pět kroků k prvnímu droidovi, který se k němu nestačil otočit, než přišel o svou hlavu a jeho kovové tělo se sesulo na zem. Další droidi se natáčeli Paerisovým směrem, ale jeho modrá čepel přeťala vše v dosahu, zatímco on pokračoval k vytyčenému tanku. Sám si moc dobře uvědomoval, jaký náskok si udělal před ostatními vojáky, ale to měl také celou dobu v plánu. Droidi se totiž všichni natáčeli přímo k němu a věnovali se právě jenom jemu, když žádné další nebezpečí nemohli spatřit. To se velké většině z nich stalo osudným, protože v době, kdy se Paeris před tankem vymrštil do vzduchu, aby zabořil svůj světelný meč do jeho trupu a provedl silný sek směrem dolů, tyto droidy sundala střelba blasterových pušek patřících vojákům následujícím Paerise. Tito vojáci byli rychle dovybaveni provizorními kryty proti případnému použití plamenometů a jejich hlavní starostí bylo krytí Paerise a podpora ve stavbě barikády. Paeris se po provedení svého seku musel chvilku věnovat několika droidům a odrazit několik jejich střel, než mohl pokračovat dál v devastaci tanku, tentokráte vedením dalšího seku. Tohle pokračovalo asi celou další minutu, než tanku vypověděly repulzory a bokem se sesul k zemi, kde zůstal trčet. Za ním jedoucí další tank s tímhle nepočítal a naboural přímo do něj, na což Paeris čekal a vrhl směrem k jeho zádi termální detonátor, než se opět plně věnoval dotírajícím droidům. Rychle přiskočil k dvěma, kteří k němu chtěli vrhnout granát a přeťal jejich končetiny, aby se za těly droidů poté skryl a výskoky vyrazil k tankům tvořícím barikádu doposud ze dvou strojů. Když doskočil na vrchol prvního tanku, tak měl co dělat, aby jej nesrazila dolů tlaková vlna, kterou vůbec nečekal. Přes vraky se prohnalo deset speederových motorek a mířilo přímo do hlavní bitevní vřavy. „U prašivého hutta !“ zaklel hlasitě Paeris a málem nestihl vykrýt střelbu přicházející z té strany barikády, kde se nyní shromažďovala pěchota. Nezbylo mu než doufat, že Teia si s těma speederovými motorkami poradí. Paerise však nejvíce zaráželo, že o přítomnosti speederových motorek zatím nikde nebyla ani zmínka z hlášení průzkumných týmů. Teia toho od začátku útoku neměla příliš mnoho na práci a pouze občas odrážela střely droidů, které k ní výjimečně dorazily. Byla si jistá tím, že ji Paeris nedal do první linie úmyslně a cítila kvůli tomu na něj i jistý vztek. Podvědomě však moc dobře věděla, že Avin i Paeris jsou v boji prostě na vyšší úrovni, než je v současné době ona. Spolkla svou pýchu pro tenhle moment a soustředila se na to málo, co se po ní žádalo, přece jen měla daný úkol a byl to vlastně její první osobní úkol, který jako Paerisova padawanka dostala. Znova zkontrolovala situaci u vchodu do lesa, který byl v jednom ohni, jak republikové jednotky nešetřily munici a chtěly za každou cenu zabránit droidům v postupu. Z jejího soustředění ji náhle vyrušila jakási nutnost, kterou pocítila v Síle přicházet od svého mistra. Trochu znejistěla a znova pohlédla ke vchodu do lesa, odkud se obrovskou rychlostí vynořily speederové motorky. Místo jedné sice prolétly skrze palebnou clonu Republiky pouze trosky a další to schytala hned záhy, ale osm jich stále ještě zůstalo plně bojeschopných. Tato osmička se rozdělila a okamžitě mířila ke zbylým vozidlům Republiky. Teia rychle zhodnotila svou situaci a věděla, že musí rychle jednat, protože tato rychlá vozidla by mohla zničit těžkou techniku Republiky, bez níž by bitva byla nejspíš ztracena. Rozeběhla se k nejbližšímu takovému vozidlu, kterým byla zbývající těžká artilerie, pevně svírajíc svůj smaragdově zelený světelný meč. „Držte je dál od vozidel !“ vykřikla spěšně, ale vojáci tohle nepotřebovali vědět a už na droidy zběsile pálili, jenomže rychlost speederových motorek byla proti nim. Teia věděla, že si musí vše perfektně načasovat, hlavně skok a úder světelným mečem. Dýchala zrychleně a deset metrů před artilerií se vymrštila ve vzduchu přímo naproti speederové motorce. Ve vzduchu se elegantně otočila, během čehož horizontálně přeťala droida a ještě se stihla jednou rukou zachytit speederové motorky, která hodně rychle začala ztrácet kontrolu. Volnou rukou, v níž držela světelný meč,

odstrčila zbytky droida a s pomocí Síly se jí v několika vteřinách povedlo dostat se do sedu a začít korigovat řízení. Bylo to nakonec na poslední chvíli, když se jí povedlo strhnout motorku do strany, aby se vyhnula hlavnímu táboru, kde sídlilo velení. Sice před její jízdou muselo hodně vojáků uskočit, ale nikomu se nic nestalo a nakonec získala kontrolu nad řízením. Když obrátila speederovou motorku zpět k bojišti, které mělo nyní svou část i u těžkých strojů Republiky, tak s potěšením zjistila, že vojáci také jednu motorku sundali. Bohužel krátce na to explodoval jeden ze čtyř zbývajících tanků. Teia si jako cíl vybrala droida obtěžujícího artilerii a plným plynem se k němu přiblížila zezadu a dvěma seky světelného meče přeťala jeho i jeho stroj. To znamenalo, že ještě pět speederových motorek zbývalo a ty zle doléhaly na trojici tanků, které se vojáci pokusili bránit krytím za transportními vozidly, přičemž jedno už bylo zničeno. Teia přidala plyn a naváděla svou speederovou motorku přímo na kolizní kurz s jinou. Droid naproti na ní vystřelil z kanónů speederové motorky, ale Teie se povedlo mírným vzletem vzhůru a přetočením se v ose jízdy střelám vyhnout, aby to přetočení v ose zopakovala ještě o něco později a droida svým mečem přepůlila. Její zběsilá, ale úspěšná, jízda si však vyžádala pozornost zbylé čtveřice speederových motorek. Trojice z nich se na ni pověsila, zatímco zbylá si to zamířila přímo k těžké artilerii, která už mnoho dalších zásahů nemohla vydržet. Teia se za ní však nemohla pustit, aniž by byla zasažena, protože všechny své síly musela vynaložit na to, aby odolala svým třem pronásledovatelům. Nezbývalo jí nic jiného, než provést nějaký zoufalý manévr – zkontrolovala si vzdálenost svých soupeřů a prudce zabrzdila motorku s tím, že ji natočila bokem a odrazila se od ní směrem k té jediné speederové motorce, která byla mimo kolizní cestu. Dvě motorky se opravdu s tou opuštěnou srazily a Teie se povedlo zachytit té třetí. Sekla světelným mečem dopředu, aby zlikvidovala droida, jenomže na rozdíl od předchozí situace motorka neudržela rovnou trajektorii a dostala se do rotace. Následný Teiin pád do kotoulu sice zmírnil náraz, stejně jako Síla, přesto se notně potloukla, a když se zvedala na nohy, tak jí bolelo celé tělo. Meč se jí však povedlo udržet, čímž by si ušetřila lekci od Paerise, který tak rád říkal, že ztráta světelného meče je pro Jediho totéž jako přijít o ruku. Ale hlavní pozornost Teiy směřovala přímo k artilerii, která … stále stála vcelku. Ta poslední speederová motorka ležela zničená dva metry před ní a před artilerií se hrdě tyčil republikový voják s raketometem, kterému se povedlo droida zničit. Jeho kolegové si našli chvilku na to, aby mu provolali dík a uznání úcty, zatímco se Teia spokojeně vydala na svůj předchozí post, protože bitva ještě nebyla u konce. Republikové síly si však stále držely své výhodné pozice a neutrpěly až tak klíčovou ztrátu. Avin a jednotka raketýrů museli ze všech jednotek čekat nejdéle, než budou moci zasáhnout do bitvy. Jejich cílem byl vytyčen dle všeho řídící tank a jeho okolí - tedy dva další tanky a jeden protiletecký pojízdný kanón. Museli však počkat až se povede levému křídlu republikových sil zastavit kolonu nepřátelských vozidel a Republika bude mít pod kontrolou vstup do lesa. A i potom museli čekat, než se velká část pěších sil přesune tam, kde na rozdíl od tanků bude platnější – tedy vyčištění cesty a útok na pěší jednotky tvořící levé křídlo. Krytí raketýrů ve stromech, kde byl také Avin s vypůjčeným jetpackem, se ukázalo jako odolné proti senzorům droidů a tak mohli netrpělivě sledovat projíždějící kolonu. Počáteční odhad, kde se v koloně zastaví velitelský tank byl poměrně přesný, protože byl pouze o dva tanky více doprava, než předpokládali. Okolo něj bylo rozmístěno okolo třiceti droidů, kteří se svou specifikací lišili od běžných pěšáků podobných sérii HK a to Avina mírně znepokojovalo. Vybavila se mu poznámka jeho mistra, který jednou poznamenal, že je jeho nejistota vidět po celé délce jeho lekku. Avin se bezděčně podíval na lekku, které měl položené na pravém rameni a musel se pousmát, že tomu, byť na vteřinku, uvěřil. „Deset vteřin,“ špitl k vojákům poblíž sebe a odepnul si od pasu svou světelnou tyč, přičemž si hlídal odpočet. Když zbývaly dvě vteřiny, tak spustil aktivační sekvenci jetpacku, aby se za další dvě vteřiny vymrštil skrze větve stromů do vzduchu, nad les, a obloukem začal klesat přímo nad velitelský tank. Ještě než ho dostal do svého viditelného úhlu, tak zažehl obě fialové čepele své světelné tyče a o několik vteřin později si za to poděkoval. Droidi stojící vedle velitelského tanku totiž nebyli vybaveni blasterovými puškami, ani obyčejnými senzory umístěnými, jako má své oči umístěna většina druhů galaxie, ale blastery

zabudovanými přímo ve svých pažích a napůl kulovitou náklopnou hlavu s pěticí rozmístěných senzorů, které raketýry identifikovaly hned, jakmile se vynořili zpoza lesů. Avin odrazil trojici výstřelů mířících na něho a pokračoval v klesající křivce přímo k velitelskému tanku. „Kryjte se za mnou !“ vybídl své kolegy k tomu, aby hledali úkryt za jeho světelnou tyčí a úmyslně kvůli tomu zpomalil svůj postup. Dva raketýři už toho využili a spustili palbu na dvojici těchto vylepšených droidů, ale první přesné blasterové výboje za sebou zanechaly pouze menší černou skvrnu. Oba kolegové na to zareagovali rychle a spustili společnou koncentrovanou palbu na jediný cíl a povedlo se jim ho udolat do doby, než přistáli na vršku tanku. Avin odrazil další spršku blasterových střel, které byly také rychlejší než z běžné pušky a šikovným sekem světelné tyče si oďtal popruhy jetpacku a z otočky jej hodil přímo k dvojici blízko sebe stojících droidů. Jeden z přistávajících raketýrů jetpack zasáhl a další dvojice těžkých droidů se vypařila. Avin se nyní soustředil už pouze na krytí již trojice mužů za sebou, protože na nic jiného mu i při maximálním soustředění prostě nezbýval čas. „Výbušniny !“ vykřikl do bitevní vřavy na muže za sebou radu, jak postupovat dál, když zaslechl svalení se lidského těla na zem. Už tedy chránil pouze dva muže a z raketýrů zbývali ještě další dva. Jeden se rychle skryl do větví stromů, ale tam odsud nemohl moc pomoci a ten druhý létal zběsile okolo, ale nemohl Avina podpořit přímo, vlastně střílel na náhodné cíle a víc se snažil nebýt zasažen. Situace nevypadala příliš dobře, i proto, že odolní droidi se rozhodli změnit své pozice a ještě více ztížit Avinovi obranu před jejich blasterovou palbou. Avin se snažil rychle vymyslet něco, co by mu pomohlo, ale jeho dva členové týmu, které kryl, ho předběhli. Dvojice termálních detonátorů narušila formaci droidů a dala Avinovi čas na to, aby dvakrát seknul mečem do věže tanku pod sebou. Ale to bylo vše, než se obnovila soustavná palba. „Tohle nevypadá dobře,“ poznamenal jeden z vojáků a snažil se střílet ze svého blasteru do droidů, ale blasterová pistole měla jenom minimální účinek. Situace se tedy moc nezlepšila a nyní byli i bez použitelných termálních detonátorů. Avin navíc nevykryl jeden z výbojů a druhý muž za ním hlesnul bolestí, což doprovodil zápach spálené kůže. Byl zasažen sice pouze do levé ruky, ale narušilo to jeho manipulaci s výbušninou a navíc upustil rozbušku, která se odkutálela pryč. Všichni tři začali přemýšlet o posledním zoufalém útoku vedoucím ke zničení tanku, když se ze zadní části konvoje vyřítily dvě rakety a rozmetaly hned pětici droidů. Následovala ještě jedna a poté už jenom soustavná palba těžkých blasterových zbraní. „Úderný tým ! Dejte dohromady tu výbušninu, teď je naše šance !“ vzpamatoval se Avin, udělal půl kroku dopředu a využil zmatení droidů k tomu, aby jednoho z nich v Síle šťouchnul na toho vedle, než znova plně pokračoval ve využívání své světelné tyče. Oba muži za ním se nyní společně pustili do práce a rychle připevnili dvě nálože do míst, kde by měly udělat značnou škodu. „Hotovo !“ křikl ten s postřelenou rukou. „Nahoru a odpalte to !“ rozkázal Avin, aby oba raketýři vylétli vzhůru, zatímco on uskočil saltem dozadu. Následoval rychlý sled dvou explozí, který velitelský tank sice nezničil, ale udělal do něj shora velkou díru. To byla příležitost pro zběsile poletujícího raketýra, který provedl rychlý přelet a upustil do díry termální detonátor – o pět vteřin poté byl velitelský tank zničen. Avin v tu dobu setnul protiletecké kanóny stroje za ním a rychle spěchal dozadu, aby se připojil k údernému týmu vedenému Bao-Durem, jenž mu nejspíše zachránil život. Ve skrytu duše navíc doufal, že smrt tolika raketýrů při likvidaci velitelského tanku přinese své ovoce pro celkový vývoj bitvy. Ošuntělý frachťák ladně dosedl na podlahu hangáru orbitálního komplexu nad Corellií, aby se o chvíli později otevřela rampa a začala z frachťáku vystupovat značně nesourodá šestice. Až jako poslední vystoupila ven lady Waleria s ošuntělou kápí přes hlavu a pozorovala jak čtveřice, v níž byl i její hlavní rival o post nejsilnějšího v hierarchii služebníků lorda Veila, Deathrunner, opuštěla pohromadě přístavní plochu. Zůstal s ní pouze voják, který patřil do jejího dvanáctičlenného týmu. Deathrunner měl za úkol se se svým týmem dostat přímo do loděnic, hned poté, co zajistí explozi čtyř frachťáků s jejichž návratem se nepočítalo. Byly to stroje v nichž

přiletěli najatí žoldáci, kteří mají za úkol podminovat a unést dvě velké civilní lodě pod hrozbou výkupného Corellii. Netušili, že o výkupné doopravdy vůbec nešlo a že jejich osud měl být později zpečetěn jak jinak, než v explozi jimi unesených lodí. „Solliware, najdi své tři lidi a začněte rozmisťovat balíčky u opravných doků, já se sejdu s ostatními a pustíme se do další donášky,“ pronesla lady Walerie ke svému členu týmu. „Dle vůle našeho pána, má paní,“ uklonil se Solliware a vyrazil vpřed, z prostoru hangáru. Waleria zajistila frachťák a přemýšlela o tom, jak by ona sama mohla Solliwara využít, protože se jednalo o značně spolehlivého a především výkoného vojáka. Už nyní si cvičila vlastní komando založené na vybraných jedincích ze své předchozí mise, ale do tuctu jí stále pětice mužů chyběla. Nyní se však vydala do kantýny nedaleko správního střediska, kde se setká s dalšími třemi členy svého týmu, s nimiž se postará o pozdvižení právě v onom správním středisku. Byl to jeden z jejích šesti cílů, které na tomto orbitálním komplexu měla na starost a které zvolila tak, aby zde způsobila co největší chaos a škody. Skrovně doufala, že by se jí povedlo nechat zřítit celou orbitální platformu na povrch planety, ale hlavním cílem to nebylo. Prostě měla napáchat co největší škody v organizaci a opravách orbitálních sil, zatímco Deathrunner měl silně narušit produkci Corellianských loděnic a ještě nalíčit falešné stopy, které by zavedly následné vyšetřovatele ke konkurenčním výrobcům lodí. Následný zásah republikového senátu by pak byl praktický jistý a celá produkce lodí pro republikovou flotilu by byla silně ochromena, stejně jako soudržnost Republiky samotné. Walerii dělaly následky této mise radost, byť ji ještě nesplnila – ano, její cit pro temnou stranu Síly určitě narůstal. Jediné čeho litovala byl fakt, že musela skrýt svůj podíl na této akci a upřít si tak jistou formu slávy. Pohybovat se v nepřátelské pevnosti v třináctičlenné skupině bylo prakticky rovno sebevraždě, takže bylo jenom logické, aby se infiltrační tým RSF rozdělil na tři části. První čtyřčlenný tým byl vyslán, aby infiltroval generátor štítu základny, který ji chránil před orbitálními útoky, stejně jako střelbou dělostřelectva. Druhý čtyřčlenný tým byl vyslán, aby se postaral o hlavní počítač a ten třetí, který obsahoval zbylé čtyři členy včetně velitele týmu majora Nalju, měl společně s rytířkou Jedi Briannou obsadit velící centrum a hlavně neutralizovat hlavní osobu v čele této základy. Týmy se rozdělily poté, co získaly u špatně zakrytého počítačového terminálu plány základny a měly nakázáno, aby se navzájem nesnažili spojit za jakékoliv situace. Bylo povoleno pouze nahlásit svůj úspěch nebo neúspěch. Brianna si nikterak nedělala iluze o tom, že by se cesta do velící centra obešla bez komplikací, ale doufala, že se neobjeví už tak brzy. Tým se rozhodl pro jednu z rychlejších cest, která vedla ventilační šachtou. Na šířku oválná šachta široká dost na to, aby se v ní plazili dva lidi vedle sebe, ale vysoká tak, aby se v ní mohli jenom plazit, vedla přímo skrz celou pevnost až k šachtám turbovýtahů. Zdálo se to jako ideální cesta dál, jenom se skrze ní proplazit. Co jim mapa pevnosti nesdělila, byl fakt, že vedla přímo nad hlavním hangárem a to ještě ve formě flexiskla, takže by na ně při přesunu bylo nádherně vidět. Jejich pětičlenný tým se tedy zasekl u začátku pasáže nad hangárem s tím, že se sice mohli vrátit, ale další cesty byly přístupné pouze skrze využívané koridory, což byl taky jeden z důvodů volby téhle cesty. „Nevypadá to dobře, minimálně čtveřice strážných droidů, kteří na šachtu neustále vidí,“ povzdechla si Brianna, když hodnotila situaci před nimi. „Strážní droidi, nebo je to taky podchycené bezpečnostním systémem hangáru ?“ opáčil major Nalju, který byl o něco vzaději a pozorování doposud přenechával Brianně. „Droidi, kamery vidím dvě na protější straně a míří dolů, na stěnu z níž vycházíme nevidím. Každá kamera je umístěna jinak a v jiném úhlu ...“ přidala Brianna detaily, na které se jí major zeptal. „Fajn. Co pauzy ?“ zeptal se znova a rozhodl se situaci si prohlédnout osobně. Doufal, že nalezne nějakou skulinku, nebo cokoliv, co mohla Brianna přehlédnout. Ke svému zklamání však neodhalil nic nového a následkem toho ucedil několik nevhodných slov vztažených k umělé inteligenci droidů. „Už jste viděl droida, který si potřebuje odskočit protože má plné ... co mají vůbec ?“

poznamenala Brianna ironicky, zatímco se major Nalju rozhlížel. „Ne, ale už jsem viděl dost automatických obran, kde neměli podchycené nepřetržité sledování,“ procedil taktéž ironicky major Nalju, který si už v hlavě vytvářel možnosti, jak z tohoto ven. Omezení v možnosti ohrožení jeho vlastních týmů mu však situaci notně komplikovalo a nechtěl upoutat pozornost někde v jejich blízkosti. Navíc mu nějaká podobná sabotáž nezaručovala, že opravdu získá potřebnou skulinu k proklouznutí právě tady. „Otázkou je, co budeme dělat dál. Jestli chceme pokračovat touhle cestou, tak musíme nějak odvést pozornost ... tenhle hangár je hodně veliký a jeho vrata vedou přímo ven. Napadá vás něco, majore ?“ zauvažovala Brianna nad možným směrem řešení a slovo majore řekla s ohledem na znalost části Tarmienovo minulosti poněkud sarkasticky. „Na to, abychom předstírali úklidovou četu, je celkem pozdě,“ konstatoval major kousavě, aby navázal věcnější poznámkou: „Co takhle ten známý trik s vadnými pojistkami ?“ „Chcete tam jen tak vejít a tvrdit jim, že mají vadné pojistky, zatímco my se proplížíme za nimi ? To už bude lepší, když se oddělím a upoutám pozornost osobně ...“ zareagovala na to Brianna napůl žertem a napůl vážně. Vážně samozřejmě myslela tu část, kdy by se ona sama od týmu oddělila a upoutala pozornost. „Ne, technické zázemí mají o kus dál a hodlám jim ty pojistky vyzkratovat. Taková vcelku běžná vada materiálu, co se vyskytuje - v tomhle případě holt pomocí drobné Silové techniky. A pokud jde o výraznější upoutávání pozornosti ... neberte to jako projev nedůvěry, ale nepřijde mi to jako dobrý nápad. Jediové by neměli tímto způsobem v přítomnosti armádních složek riskovat,“ nevzdával se major možnosti pošťuchování a zároveň nalinkoval možný plán, který spoléhal na to, že patřičnou skříň s pojistkami najde na své straně, pokud vůbec. Zároveň si tak rýpnul i do Jediů, i když to bylo myšleno spíše obecně a ne konkrétně k Brianně. „Brianno ? Slyšíš mě ? Něco mi říká, že tam někde řešíš nějaký problém a čistě náhodou si letím okolo a tak nějak mám volno,“ ozvalo se z Briannina komlinku, který si nechala nastavený pouze na frekvence používané Jedii. Rychle se po něm ohnala, aby odpověděla známému hlasu. „Jordi ? No, jsme tu trochu uvázlí a hodilo by se nám odpoutání pozornosti v jejich hlavním hangáru ..." odvětila poněkud bez rozmyšlení Brianna, i když ještě chvilku předtím zaváhala. Toužebně se chtěla zeptat na to, co tu vlastně dělá, ale tohle nebyla ta nejvhodnější chvíle a navíc ohledně toho měla podivný pocit. „Rozumím, něco vymyslím. Vydržte chvilku,“ odvětil jí jeho hlas na druhé straně a spojení znova ustalo, aby se Brianna na chvilku kamsi zahleděla přemýšlejíc o muži, který ji právě volal. Kdokoliv jiný by si toho nejspíš všiml, ale major Nalju byl zaujatý něčím jiným. „Jestli je to Linx, tak to bude mnohem lepší než vyhozené pojistky,“ poznamenal suše major Nalju a vysloužil si podezřívavý pohled Brianny. Už se chystala něco říci, když pozornost jich obou upoutalo ono odvrácení pozornost, které jim Jordi Linx slíbil. Jordi deaktivoval komlink, pořádně se porozhlédl po okolí velkých vrat, na které ze skrytu stromu již nějakou dobu hleděl. Když ani pomocí Síly nenalezl nic, co by jej před pevností mohlo ohrožovat, tak klidně vyrazil až k nim, aby se před nimi zastavil. Deset metrů široká a patnáct metrů vysoká vrata, nejspíše z duraceli, bylo nyní to jediné, co jej oddělovalo od hangáru, přes jehož nějakou část se potřebovala dostat Brianna ještě s jedním Jedim. V Síle si tím byl stejně jistý, jako když poprvé spatřil Tylo tehdy na Doniphonu a v duchu zadoufal, aby Briannu nedoprovázela Lassa nebo někdo jiný ze studentů úvodního ročníku. „Tak zaklepeme a zjistíme, jestli je někdo doma,“ poznamenal Jordi a postavil se nějakých osm metrů před vrata a zhluboka se nadechnul. Potom natáhnul před sebe ruce a pevně jimi uchytil obě části vrat v Síle. Nejdříve zesílil svůj stisk a ozval se kvílivý skřípot mačkajícího se kovu, který musel být stejně slyšet i vevnitř v hangáru. To byla první část jeho plánu na odvrácení pozornosti a doufal, že Brianna vyčká, než zahájí druhou část, která jim poskytne jistě volný průchod. Jordi na mohutné dveře ještě chvilku zesiloval stisk, až se se začaly objevovat škvíry, skrze které se už dalo nahlédnout dovnitř. Poté začal Jordi k sobě přitahovat obě části dveří, které se

milimetr po milimetru začaly pomalu rozevírat. Elektronicky řízená hydraulika držící dveře zavřené se nevzdávala toho, že je uzavřené udrží, ale moc Síly a Jordiho soustředění byly jednoznačně proti tomu. Z mohutných pístů uniklo zasyčení, než se jejich ramena začala prohýbat v neobvyklém úhlu, jak se dveře stále více a více otvíraly. Všichni přítomní droidi už upínali svůj zrak ke dveřím a někteří se dokonce začali šikovat do obranné formace. Vytvořili půlkruh v poloměru dávajícím jim i nějakou rezervu při otevření dveří a chystali si své blasterové pušky. Jakmile dokončili své šikování, tak už se skulina mezi oběma stranami dveří zvětšila na půl metru, když hydraulika držící je z posledních sil zavřené vypověděla službu a praskla. Dveře se však přestaly otvírat a droidi se snažili skrz půl metrovou mezeru zahlédnout narušitele. Deset droidů se nakonec vydalo kupředu, když se kvílení kovu ozvalo znovu – Jordi si vybral svůj krátký oddech a držel dveře na místě, aby mohutně shromažďoval Sílu k finálnímu kroku. Po dvaceti vteřinách klidové situace ji v plném rozsahu vypustil a obě strany dveří se nejen rozevřely na opačnou stranu, ale také se vytrhly ze svého rámu a smetly skoro všechny droidy čekající na Jordiho příchod. Ten v klidu, se zapnutým světelným mečem zařícím stříbrnou barvou, nakráčel dovnitř a zastavil se na jedné straně pokroucených dveří, která pod sebou pohřbila alespoň sedm droidů podobným sérii HK. „Zdravím, je někdo doma ?“ pousmál se vřele a zamaskoval tak drobnou únavu z činu, který právě předvedl. Co droidi už neviděli a vidět ani nemohli, bylo drobné pošťouchnutí v Síle, které Jordi nasměroval k Brianně a majoru Naljuovi. Poté už se strhla blasterová střelba přímo na Jordiho pozici, ale stříbrná čepel jeho světelného meče bez potíží odrážela všechny výstřely a to tak, že by neznalý pozorovatel mohl tvrdit, že Jordi nemá světelný meč, ale štít. Brianna vyčkávala až do momentu, kdy pocítila ono šťouchnutí v Síle. Přesněji řečeno, šokovaně sledovala, co si Jordi vymyslel jako odvrácení pozornosti a ještě by chvilku jenom přihlížela, kdyby ji v Síle nedal vědět, že teď je pravá chvíle proto, aby se proplazili na druhou stranu. „Půjdu poslední,“ špitla jenom majorovi po své pravici a dala mu tak volný průchod kupředu, zatímco sledovala, jak Jordi bez potíží upoutává pozornost všeho v hangáru. Působilo to trochu jako hra, protože Jordi měnil své pozice tak, aby mu všichni droidi museli věnovat pozornost a občas nějakého skolil. Co však už stihl vyřadit, byla dvojice kamer, které mohly za jistých podmínek spatřit osoby snažící se pohybovat skrz ventilační šachtu vedoucí přes hangár. Okolo Brianny se postupně protáhl major i se třemi dalšími členy svého týmu, než s drobným zpožděním vyrazila i Brianna stále sledujíc Jordiho počínání. Nezdálo se, že by mu situace dělala sebemenší potíže, naopak – dokonce měla pocit, že když byla v polovině, tak se k ní na vteřinku otočil a mrknul na ni. Rozhodně to u ní způsobilo prodlevu, než znova pokračovala dál. Když dorazila na druhou stranu, tak zde na ní čekal major Nalju a chtěl se okamžitě vydat dál v jejich cestě. „Majore, počkejte ... zaslechla jsem dobře, že jste zmínil příjmení Linx ? Jordiho příjmení jsem totiž vůbec nezmínila ...“ podotkla Brianna, jakmile se dostala na úroveň majora Nalju. „Tak v řádu Jedi Jordiů nikdy moc nebylo,“ podotknul stroze major Nalju a netvářil se na další zdržení příliš nadšeně. Ale Briannina zvědavost jeho grimasu ignorovala a toužila po své odpovědi. „To nevysvětluje, že jej znáte. Starý Řád měl několik tisíc členů,“ podotkla k tomu Brianna a nehodlala se jen tak vzdát. „Mandalorianské války ty počty dost zkrouhly, Revan v tom pak pokračoval po svém návratu a navíc třeba na Dantooine se znal prakticky každý s každým,“ odpověděl znova suchým tónem major a dalo se skoro říct, že to v něm cukalo, aby už mohli pokračovat dál. Na svěřování nyní a vlastně ani nikdy jindy moc neměl náladu. „Takže jste byl taky na Dantooine ?“ poznamenala Brianna a začala lézt pomalu dopředu dál, čímž chtěla mírně vykompenzovat nutkání majora pokračovat co nejrychleji vpřed. Předtím než však mohla ještě něco doplnit, tak se jí dostalo opravdu prosté odpovědi: „Jo.“ „... až to budí pocit, že většina Jediů, kteří přežili doteď, je odtamtud,“ dodala ještě, už

spíše jen tak polohlasně, zatímco se proplétala mezi zbylými členy této části týmu zpět do čela. Major Nalju se k tomu už více nevyjádřil, ale jistá pýcha na to, že on byl také z Dantooine, by se mu v ten moment upřít nedala. Přesto by se musela hledat hluboko za jeho barikádou maskující množství pocitů, jak to bývá typické třeba u zkušených Jediů nebo lidí, kteří si takovouto barikádu po mnoha letech tvrdého života byli nuceni vybudovat.

Kapitola sedmá – Linie úspěchu Tři velké transportní lodě s logem Corellian Engineering Company vezoucí čerstvou směnu dělníků ladně přistály do doků loděnice, kde u vstupu každého doku čekal jeden bezpečnostní důstojník. Deathrunner se pousmál nad tím, jak slabá je zde ochrana na tak důležité místo a nenápadně se se svými muži prodral tak, aby všichni šli až jako poslední. Jako první tedy procházeli pravidelní dělníci, kteří byli ověřeni, prohledáni a puštěni dál. Než došla řada na Deathrunnera, tak to zabralo docela dlouhou dobu, což vysvětlovalo, proč sem další směna létá vždy hodinu před jejím zahájením. Když na něj konečně došla řada, tak předstoupil až před bezpečnostního důstojníka a nijak se nesnažil skrýt, že je zabrak. „Moc zabraků tu nemáme … vaši identifikační kartu prosím,“ podivil se bezpečnostní důstojník a čekal, až mu Deathrunner předloží identifikační kartu, ale ten to neměl v úmyslu. Jemně pomocí Síly podrazil důstojníkovi nohu v pravém koleni, takže ten se začal kácet k zemi. Deathrunnerovi bleskově vystřelily ruce, aby důstojníka zachytil a zároveň jej do krku bodl injekcí schovanou v rukávu. Injekce obsahovala silnou halucinogenní a matoucí látku, které společně dovedly kompletně zmást vědomí člověka a především mu zkreslit vidění barev, stejně jako vnímání zvuků. „Jste v pořádku ?“ zeptal se Deathrunner s obavami v hlase a pomohl důstojníkovi nabýt zpět ztracenou rovnováhu. Ten potom udělal krok a půl zpátky a náročně pokýval hlavou. „To ... to bude v pořádku,“ vydechl a natáhnul znova ruku k Deathrunnerovi, aby si vyžádal identifikační kartu. Deathrunner se spokojeně usmál a nyní mu ji opravdu podal – že na fotce, která byla nezměněná a patřila původnímu majiteli, vůbec nebyl zabrak, to už důstojníkovi nedošlo a jakmile se ozvalo souhlasné pípnutí, že je identifikace na základě kódu karty v pořádku, tak pokynul Deathrunnerovi, aby pokračoval dál. „Mohu vám pomoci ? Nevypadáte příliš dobře,“ poznamenal ještě Deathrunner a podepřel kymácejícího se důstojníka. Ten už se tentokráte nechal podepřít, když si myslel, že Deathrunner je autorizovaný dělník a společně odpípali dalších jedenáct členů Deathrunnerova týmu, kterým, stejně jako jemu, na identifikačních kartách nesouhlasily obličeje. Díky vlivu drogy to však bezpečnostní důstojník nezaregistroval a soustředil se především na správnost zvukového tónu. To, že čtvrtý člen komanda měl signál o tom, že mu identifikace vypršela, však samozřejmě také nezaregistroval a celý Deathrunnerův tým byl tak úspěšně vevnitř. „Chcete pomoci do lékařského centra ?“ zeptal se ještě Deathrunner, ale důstojník zavrtěl nesouhlasně hlavou a opřel se o nejbližší stěnu. „Děkuji, ale už se to lepší. Byla to asi jenom chvilková nevolnost,“ poznamenal bezpečnostní důstojník a s výrazem díků pokynul Deathrunnerovi. „To je v pořádku, bylo by zlé, kdyby se vám něco stalo,“ pousmál se Deathrunner a ani neskrýval jistou zákeřnost svého úsměvu. Stejnak ji důstojník uvidí zkresleně, byť se mu jeho smysly již pomalu dostávaly do normálu. Mávnul k němu ještě rukou na pozdrav a zamířil za svými lidmi, kteří bez potíží propašovali výbušniny v zavazadlech, jejichž kontrolu bezpečnostní důstojník také notně odbil a hodně zjednodušil nejtěžší část úkolu Deathrunnerova týmu, kterou bylo propašování se i s výbušninami za bezpečnostní kontrolu. Paeris přepůlil mečem dalšího droida, aby měl následně dost času pomocí Síly jednoho dalšího odhodit. Nepočítal, kolik jich už dnes takhle zničil, pouze se snažil zůstat soustředěný a pokračovat dál. Kolonu se povedlo už před notnou dobou účinně zablokovat před výjezdem z lesa a republikové pěší síly využily blokády jako krytu, takže zpoza ní ostřelovali další přicházející droidy. Paeris se toho rozhodl využít k útoku na další stroje a světelným mečem se snažil porcovat jeden za druhým. V jeden moment sice pocítil mírnou úzkost, když byl jeden z jeho padawanů v nebezpečí, ale to se nakonec dotyčnému povedlo nějak vyřešit a nyní byl dle všeho v pořádku. O sobě to úplně říct nemohl, protože kromě jednoho škrábance na levém rameni a potrhaného oděvu

byl i trochu popálen, když včas nestihl zlikvidovat plamenomet na tanku před sebou a stejně tak nestihl vztyčit ochranou bariéru ze Síly. Na ošetřování však nebyl čas a Paeris se nyní hnal kupředu, aby zlikvidoval především všechny protiletecké zbraně a mohl se provést další nálet. K jeho radosti už droidi nebojovali s takovou úrovní organizace jako předtím a nyní spíš jednali sami za sebe. Vyskočil na další tank a dalším následným prudkým skokem dopředu s otočkou odzbrojil za ním stojící protiletecký kanón. Hned po dopadu se však musel skulit z kanónu dolů, aby se vyhnul blasterovým střelám droidů. Po dorovnání se na nohy se chvilku bránil mečem a dvakrát se zhluboka nadechl, než po levé straně následujícího tanku pokračoval dál, směrem až k zadní části konvoje. „Paerisi ?“ ozvalo se náhle shora a Paeris si nejdřív ověřil svoje bezpečí, než se tím směrem podíval. Na tanku stál Avin, s drobnými škrábanci, ale jinak v pořádku. „Avine, díky Síle. Co se tam dělo ?“ zeptal se Paeris, znova se porozhlédl, aby vyskočil vedle Avina a postavil se k němu zády. Chvilku oddechu taky přivítal, protože od začátku útoku se jenom oháněl světelným mečem, porcoval droidy nebo rozsekával tanky a jinou další těžkou techniku. „Můj útok prakticky selhal. Droidi okolo velitelského tanku byli to nejlepší, co měl nepřítel k dispozici, ale naštěstí nám zachránil zadek Bao-Dur,“ vysvětlil co nejrychleji a nejstručněji Avin, zatímco jeho mentor zhluboka vydechoval. Avin sám byl taky unavený, ale jeho útok začal až o dost později než Paerisův a navíc po likvidaci velitelského tanku si mohl na chvilku odpočinout. „Už jsme mysleli, že se mu něco stalo, když se po tom náletu neozval,“ poznamenal Paeris a udělal ladný oblouk světelným mečem, aby odrazil dva blasterové výboje. Poté onoho droida, který byl jejich původcem, uchopil v Síle a mrštil s ním o nejbližší strom. „Držel rádiový klid, aby zmátl droidy. Po útoku se seskupili, zničili pronásledovatele a šli celou cestu v zádech droidů čekajíc na svou chvíli,“ vysvětlil Avin, co Bao-Dura vedlo k tomu, aby o sobě nedal vědět. „Chytré, ale co jiného od něho čekat. Kde je teď ?“ zeptal se Paeris a čistě automaticky zabořil meč do tanku pod sebou, zhruba do místa kde očekával řídícího droida. „Stahoval se k zadní části konvoje, aby jim zabránil v ústupu,“ vysvětlil Avin a Paeris pokývnul. „Dobře, jdeme za ním. Cestou likviduj všechno, co vypadá jako protiletecký kanón, ostatní technikou se nebudeme zdržovat, protože pak na ně zavoláme letectvo. Navíc nezapomeň, že nám ještě zbývá dobít pevnost,“ pokýval hlavou Paeris a skokem z dvou kroků přistál na hlavni těžké artilerie, která byla dalším vozidlem v řadě. Dvěma seky ji notně zkrátil, aby další kus seřízl Avin, který nyní svého mistra následoval. V kantýně U Zelené šipky seděl u jednoho ze stolů muž s krátkými černými vlasy a spokojeně si prohlížel sběratelskou kartu náležící ke hře Populatis na níž byla méně než spoře oděná dívka z Chandrily. Na stole mu teplala sklenka tvrdé corellianské whisky, ale on se věnoval především svému novému přírůstku do sbírky náležícímu do série nejhezčích dívek minulého roku. Jednalo se o kousek, kterých bylo v celé galaxii jenom jeden tisíc a Rick Hal Kiris věnoval velké úsilí tomu, aby ho získal. Nelitoval toho, že mu na to padlo hodně volna a musel odvolat schůzku se svou současnou přítelkyní – tahle karta mu za to prostě stála. Nakonec ji přece jen schoval do své kdysi černé vesty, která jen slabě zakrývala žloutnoucí košili s převázaným azurovým šátkem pod pravým ramenem. Otřel si ruce o také kdysi černé kalhoty a vypil zbytek své sklenky, načež se rozhlédl po kantýně. Sice měl dnes volno, ale během své několikaleté služby v CorSecu se naučil, že je ve službě vlastně pořád. „Ještě jednu !“ křikl Rick na barmana bez servítek, jak byl zvyklý. Sice si vysloužil ostrý pohled barmana, ale věděl, že jedno ukázání odznaku by vše změnilo. Jeho pozornost však zaujala poněkud nesourodá čtveřice sedící u stolu ve stínu a produkující snahu o nenápadnost. Pro Ricka však byli tak nenápadní, až byli neuvěřitelně nápadní. Lekce, kterou mu mnohokrát do hlavy vtloukal, a to někdy i doslova, jeho nejbližší přítel a mentor Darm Nartono. Rick se při vzpomínce

na něj pousmál a zalitoval, že ještě nemá sklenku na stole, aby si trochu přihnul. Vrhnul proto nevraživý pohled k barmanovi a počkal, až si ho všimne. Ten si něco pro sebe zahudroval a popohnal servírku, která roznášela pití. To Rickovi stačilo a znova se nenápadně podíval směrem ke čtveřici v jejíž čele seděla bothanka a kromě dvou lidí, tam byl ještě rodian. Absence čehokoliv zeleného v jejich oblečení a především jejich podivné chování mu jasně prozradilo, že ani jeden z nich není z Corellie. Čtveřice spolu občas prohodila pár slov, ale jinak byla komunikace minimální a směrem k bothance odměřená. Rickovi bylo jasné, že se jedná nejspíše o jejich nadřízenou, i proto že seděla v čele stolu, kam by se outsider skupiny nikdy neposadil, rozhodně ne bez následků. Každý z nich měl na sobě stejně šedou kápi a Rickovi se povedlo zahlédnout i čtyři velké batohy, které měly být umístěny tak, aby na ně nebylo vidět. Jenže po několika letech na Corellii, navíc službou v CorSecu se naučíte vidět i tam, kam by jiný jen tak neviděl. O tom, že jsou ozbrojení nepochyboval, kdo taky na Corellii chodil neozbrojený ? Následujících pět minut se snažil odhalit jakými zbraněmi tato čtveřice disponuje, bohužel se mu nepovedlo zahlédnout více než obrysy skrze oblečení a tak se místo toho vypořádal s další sklenkou a na oko si zobrazil nejnovější zprávy na svém datapadu. Když se rádoby věnoval výsledkům sportovních klání, tak se čtveřice zvedla a zamířila pryč z baru. Rick neváhal, sotva opustili dveře, tak vypnul datapad, pohodil při odchodu směrem k barmanovi pár kreditů a vydal se čtveřici sledovat. Hlavní správní budova měla nyní před hlavním vchodem jednoho jediného strážce, protože ten druhý prováděl pravidelnou obcházku okolo kvůli možným nekalostem. Vysledovat tenhle rytmus nebylo nic složitého a určit si to jako ideální bod vstupu dovnitř, bylo pro Lady Walerii poměrně jednoduché. A zatímco druhý strážný odcházel na pochůzku, ona sebevědomě došla až k tomu jednomu, který zůstal na stráži. „Stát ! Co tu vyhledáváte ?“ zareagoval strážný nacvičenou frází. Waleria se na něj laškovně usmála a natáhla před sebe ruku. „Zajímá tě, co dělám dnes večer,“ promluvila hypnotickým hlasem a strážný zavrtěl hlavou, jak v ní pocítil tlak způsobený Waleriiným užitím Síly. „Já … mě … za … za ...“ vzdoroval strážný a poklekl na nohy, ale Waleria od svého záměru neupustila a naopak svou manipulaci s jeho myslí stupňovala. „Chtěl by jsi tuhle hezkou bothanku pozvat na drink,“ zopakovala stejně hypnotickým tónem jako předtím a zdůraznila slova 'chtěl pozvat'. Strážný klečel na kolenou a chytil se pevně za hlavu za přetrvávajícího mumlání, jak jeho mysl vzdorovala snaze o Waleriinu dominanci. Ta se zamračila a přitlačila ještě víc, když se strážnému začaly z uší linout malé krvavé pramínky. O chvíli později se mu spustila krev i z nosu a posléze se začala objevovat i v rohovce jeho očí. Když Waleria svůj úchop povolila, tak se strážný zhroutil k zemi v bezvědomí a nejspíše blízko smrti. Mávla rukou ke svým třem členům týmu, kteří k ní rychle doběhli. „Vy dva se mnou dovnitř, ty u něho zůstaneš, než se vrátí první strážný a budeš mu tvrdit, že jsi ho viděl se zhroutit a snažíš se mu pomoci, rozumíš ?“rozkázala tónem neskrývajícím zklamání z jejího nepovedeného pokusu o kontrolu mysli a čekala, než vybraný člověk souhlasně pokývnul. Poté se se zbylou trojicí vydala dovnitř plnit svůj úkol v podobě rozmisťování exploziv na strategické body správní budovy. Ona, ani nikdo jiný z jejího týmu si však nevšiml postavy ve stínech, která je už více jak hodinu sledovala a nyní váhavě přemýšlela, jak postupovat dále. Rick Hal Kiris chtěl zasáhnout už dříve, ale jakmile viděl způsob, jakým žena zlikvidovala strážného, tak dospěl k přesvědčení, že se svým zásahem počká. Co však věděl jistě, bylo že si zavolá posily a podezřelé skřípne až budou vylézat z budovy, tedy pokud do té doby posily dorazí. On sám si již připravil blaster a přemýšlel, co by ta žena mohla být zač, protože si nevybavoval, že by někdy viděl něco podobného – tedy pokud se nejednalo o Jedie nebo Sithy a v tom případě tu chtěl mít posily už tuplem. Zatímco Brianna hlídala chodbu z pravé strany a major Nalju ze strany levé, tak dva z jeho mužů zápolili s elektrickým zámkem dveří turbovýtahu, jehož šachta byl další cíl jejich cesty

do řídící místnosti. Od překonání hangáru ventilační šachtou jim vše vycházelo lehce a to i díky tomu, že Jordi upoutával pozornost tak, že jeho směrem putovalo snad vše, co bylo vyzbrojeno. Major Nalju se o své minulosti rozpovídat nechtěl a Brianna se tak o Jordiho minulosti nic nového nedozvěděla. Nyní se občas natáhla v Síle, aby zjistila, jak si vede, nebo kde se nachází, ale jediné co zjistila bylo to, že byl nejspíše někde poblíž hangáru, stejně jako před chvílí a ještě před tím. „Máme to,“ konstatovali tišším tónem oba specialisté z jednotek RSF a Brianna se rychle ohlédla, aby viděla, jak se otevírají dveře do turbovýtahové šachty. Na znamení rukou od majora Nalju se trojice mužů nasoukala dovnitř, aby poté vyrazil sám major Nalju a nakonec i Brianna. Když dorazila po několika rychlých krocích ke dveřím, tak je držel sám major, zatímco jeho muži už šplhali nahoru šachtou, přichytávajíc se četných konstrukčních výčnělků. Našla si místo s úchytem a počkala, až major Nalju zavře dveře, než se chtěla vydat vzhůru za ostatními. „Počkáme, až tam dorazí. Velká skupina v turbovýtahové šachtě není moc dobrý nápad,“ poznamenal krátce, nejspíše na základě dřívější zkušenosti. Brianna tedy souhlasně přikývla a zauvažovala, jestli toho momentu nemá využít k tomu, aby se na něco zeptala. Rozhodla se však pro tentokrát držet zpátky, protože dotazy by stejnak jenom směřovali k osobě muže, který jim poskytl odlákání pozornosti a to je to poslední, co by chtěla aby si lidé okolo ní domysleli. Obzvlášť, když sama moc dobře nevěděla, čím je pro ni on. Rozhodla se tedy této chvíle využít pro soustředění se v Síle, když náhle zaznamenala jakýsi pohyb zpoza nich. Pohlédla dolů jen o vteřinu rychleji než major Nalju, který pozoroval své muže, aby společně spatřili nahoru pohybující se kabinu turbovýtahu. Major Nalju se rozhlédl po stěnách a zvažoval, kde se nachází ona vhodná místa, kam se lze přitisknout a nebýt zajet kabinou turbovýtahu. „Vaši muži už jsou nahoře ?“ zeptala se Brianna a pečlivě sledovala rychle se přibližující kabinu, zatímco major Nalju si zkontroloval své lidi. „Jo, pro … aha,“ odvětil a chtěl se zeptat, co Jedi zamýšlí, když si to domyslel i on sám. V duchu se potrestal, že ho to nenapadlo již dřív a nyní se otočil zády ke stěně. „Tři, dva, jedna, teď !“ odpočítala Brianna tu správnou chvíli, kdy se oba odrazili a skočili doprostřed šachty, aby tím de facto jenom nastoupili na přijíždějící kabinu turbovýtahu. Oba dopadli hladce a správně pokrčili nohy, zatímco se vzdálenost mezi nimi a týmem čekajícím úplně nahoře rychle zkracovala. Nepředpokládali, že kabina turbovýtahu zajede až tam, kam potřebují, ale to, že jim poté zbudou k vystoupání jenom dvě patra bylo potěšující. Když se kabina trhnutím zastavila, tak se tím Brianna nechala vymrštit vzhůru a zachytila se výstupku ve stěně, aby odtamtud pokračovala dále lezením vzhůru. Major se pevně držel střechy turbovýtahu, aby si nenadskočil a poté zpětně nedopadl na střechu, čímž by se mohl prozradit. To, že nahoru dorazil až jako poslední jej nijak netrápilo. Jeho tým mezitím už zkoumal stopy přítomnosti čehokoliv na druhé straně dveří malinkou kamerou prostrčenou skrze slabě pootevřené dveře. „Příjemné svezení,“ poznamenal major sám od sebe a jeho muži mu věnovali zákeřný pohled za tohle drobné škádlení, které si občas dovolil. Vše to však trvalo jenom několik vteřin, než se otevřely dveře turbovýtahu se znamením, že venku je čisto. Jako první vylezli ven tři členové majorova týmu a za nimi Brianna s majorem, aby tým už měl mezitím zaujaté pozice na obou stranách chodby, kdyby se něco blížilo. „A jdeme se podívat, kdo za tím vězí,“ poznamenala Brianna, když zavřeli turbovýtahové dveře a pohledem zalétla k chodbě, která je zavede k velící místnosti pevnosti. Netušili sice, jak jsou na tom ostatní týmy, ale mohli předpokládat, že zatím nejsou ztraceny a ani se nepředpokládalo, že všichni splní svou část úkolu ve stejný moment. Bao-Dur z hlubokého rozmachu udeřil svou kybernetickou pěstí do stěny tanku a jako už v několika posledních případech prošla bez většího problému skrz. Baovi se tak jenom potvrdila domněnka, že tyhle tanky byly vyráběné hodně narychlo, což se podepsalo na kvalitě jejich pancéřování. Ten, kdo tohle celé plánoval, počítal s tím, že Republika přijde dost brzo a dělal vše pro to, aby byl připraven. A nebýt několika důmyslných plánů, zarputilosti republikových vojáků a přítomnosti Jediů, tak by se nejspíš i ubránil, než by dorazily další posily. A vzhledem k rychlosti

jednání a schvalování v senátu, by měl dost času na rekonstrukci vozidel a konstrukci lepších. „Bao-Dure, přestaň šimrat ten tank a řekni mi, kolik protileteckých kanónů tu ještě zbývá,“ vyrušil Baa z jeho zamyšlení známý hlas, který patřil Paerisu Kiranovi. Jedimu, jenž přišel o padawanku a potom se málem kvůli tomu zhroutil. Bao vytrhl svou pěst, provedl dva seky světelným mečem drženým v druhé ruce a tank na repulzorech se složil k zemi, jako mnoho dalších před ním. „Jeden,“ odpověděl bez většího zájmu, dopřál si vteřinku na oddech, aby vyrazil právě k tomu kanónu. V zadní části konvoje už byli všichni droidi kompletně vylikvidováni a tak se mohli soustředit pouze na likvidaci automatizované techniky. To, že se před posledním protileteckým kanónem sešla hned trojice Jediů, tedy svědčilo o tom, že se bitva vyvíjí dobře. „Tak se s ním rychle vypořádáme a mizíme,“ poznamenal Paeris, zapnul světelný meč a výskokem přistál na kopuli protileteckého kanónu, zatímco Avin se do něj pustil z boku. „Co jste mi neřekli ?“ zarazil se Bao, zatímco Paeris se svým padawanem krájeli protiletecký kanón na kousky. „Za chvilku je tu další nálet,“ poznamenal Paeris a vykrojil do kanónu úhledné kolečko, což dnes udělal už po několikáté. Zákoutím mysli mu projela myšlenka, že by mohl začít dělat čtverečky místo koleček a příchod následného úsměvu byl tedy automatický. I zbylí dva Jediové si krájení nebohého stroje víceméně už užívali a společně tedy zkoušeli na kolik kousků se jim podaří ten kanón nakrájet, než zaslechli motory slétávajících bombardérů. „Kirane ! Říkal jsi chvilku, ne minutu !“ postěžoval si Bao-Dur, aby rychle vydával rozkazy k ústupu mužům, kteří patřili do úderného týmu i těm, kteří se k němu během bitvy přidali. „Nadávej Xurhovi, ne mně. On řekl, že za chvilku jsou tady !“ poznamenal Paeris a i on, stejně jako ostatní už rychle pelášil pryč od tanků hluboko do lesa. Bao spolkl další kletbu a ohlédl se po svých mužích, kteří úhledně ustupovali a hlavně se přesvědčoval, jestli někdo nezůstal pozadu. Poslední věc, kterou by si přál, by bylo ztratit další muže. Když bombardéry typu Cresh, promíchané se stíhači typu Aurek, shodily svůj náklad, tak už byli naštěstí všichni vojáci i Jediové v bezpečné vzdálenosti. Mohli tak sledovat exploze protonových náloží zarývajících se do množství už nefunkčních strojů stejně jako do země vedle nich a pozorovat, jak mizí v následném oslnivém záblesku. Dopad tolika bomb v těsné blízkosti způsobil i mírný otřes země a to připočteno s jejich hlukem poplašilo zvířenu v lese ještě více, než předchozí probíhající bitva. Když se vše začalo pročišťovat, tak místo tanků se všude povalovaly jejich trosky, místy ještě hořící, ale větší následky byly vidět v zemi samotné, kde se objevily velké prohlubně velikostí blížící se kráterům. To jenom potvrdilo Baovu domněnku, že tanky byly postaveny narychlo za účelem získání početní výhody. Když dorazili zpět k cestě, tak mohli dohlédnout prakticky až k výjezdu z lesa, kde byla rozmetána i Paerisova barikáda, od níž se vojáci včas stáhli do bezpečí republikových tanků a jedné zbylé artilerie. Mezi muži už propukal vítězný ryk a jásot, který se mohutně šířil lesem a byl možná ještě hlasitější, než předchozí nálet. „Avine, dostaň všechny muže zpět dohromady. My s Bao-Durem jdeme za generálem, bitvu jsme sice vyhráli, ale válka ještě pokračuje,“ promluvil Paeris ke svému padawanovi, aby následně s Baem vyrazili skrze vybombardovanou cestu zpět k hlavnímu opevnění republikových sil. Jordi hbitě odrážel výstřely přicházející od posledního funkčního droida v hangáru a s klidem se k němu krok po kroku blížil. Kdyby chtěl, tak mohl výstřely obracet přímo na něj, ale tohle pro něj působilo jako taková třešnička na dortu. Konečně se dostal do potřebné vzdálenosti, aby udělal dva rychlé kroky vpřed, bodl mečem do zbraně droida a tím ji zneškodnil a pak elegantní otočkou oďtal droidovi hlavu. Poté se srovnal a provedl závěrečný salut ve formě Makashi, než deaktivoval svůj světelný meč. Když měl konečně chvilku oddechu, tak se pořádně poohlédl po hangáru a zatvářil se trochu znepokojeně. „To jsem možná trochu přehnal ...“ povzdechl si, když viděl napáchanou spoušť a vybavil si jakým stylem k tomu všemu dospěl. Mohl už od začátku přejít pouze do formy Ataru a pomocí hbité akrobacie vyřadit jednoho droida za druhým, mohl dovnitř vlézt vyříznutým otvorem

pomocí meče a napadlo ho mnoho dalších způsobů, jak řešit tuhle situaci. Jordi však zvolil ten nejokatější a nejhalasnější i proto, aby sem přilákal co nejvíce jednotek nepřítele a především těch nejlepších. Když se natáhl do Síly, aby si zkontroloval, kde se nachází Brianna s, k jeho překvapení, Tarmienem Nalju, tak je odhalil v nejvyšším patře komplexu. „Pak si budu muset s Tarmem promluvit,“ podotkl si pro sebe nahlas Jordi a kopl do spadlého droida, který mu překážel v cestě. Jeho kovové tělo zarachotilo o podlahu a převalilo se pryč z cesty. Jordi Tarmiena neviděl od doby, kdy opustil Řád Jedi a nečekal by, že na něj narazí zrovna tady, když už je Tarmien naživu. Vyloženě překvapen však nebyl, když si uvědomil případ třeba Marca Fonzy, který také věděl o tom, že Řád Jedi je obnovován, ale prostě se již nechtěl vrátit. Kdyby se všichni Jediové, kteří unikli spárům smrti dobrovolně vrátili, tak by vše bylo o mnoho jednodušší, ale jak už je pravidlem, Síla tomu chtěla jinak. Jordi věnoval další pohled hangáru a na tváři se mu objevil zamyšlený výraz. „Tak, kam půjdu teď ? Nahoru ne, něco mi říká, že dolů a dozadu asi taky ne … takže mi asi nezbývá, než jít k další místnosti s velkou koncentrací droidů,“ povzdychl si Jordi, protočil si rukojeť světelného meče na dlani a zařekl se, že nic podobného Tylo učit nebude. Ale nyní musel prostě odpoutávat pozornost a jinak, než okázalými gesty to bohužel nepůjde s odpovídajícím efektem. Zamířil proto k největším dveřím ležícím přímo naproti vstupu do hangáru a přemýšlel, kde najde něco jako obdobu kasáren u lidských osídlení. Jakmile už byla jednou překonána bezpečnost při vstupu do loděnic náležících CEC, tak Deathrunner a jeho tým, nyní rozdělení do čtyř tříčlenných skupin, neměl sebemenší potíže s umisťováním náloží do citlivých míst stanice. On sám právě umisťoval svou poslední nálož a dával si práci, aby správně nastavil přijímač signálu. Jakmile umístí nálože i poslední člen jeho týmu a oni se dostanou do bezpečné vzdálenosti, tak bude následovat řetězová reakce 120 balíčků výbušnin rozmístěných na strategických bodech jenom téhle loděnice. Zbývalo mu docvaknout poslední dva drátky a nálož samotná byla připravena k odpálení na signál jeho ovladače. Nyní mu zbývalo už pouze vyřešit způsob, jak se odsud dostat pryč a to pokud možno nenápadně. Pokynul dvěma členům ze své skupiny, aby ho následovali chodbou do části loděnice, kam předtím přiletěli jako nová směna, když se zastavil u průzoru do prostoru. „Pane ?“ zeptal se vysoký blondýn, když si všiml, jak Deathrunner fascinovaně hledí ven. Deathrunner mu však neodpověděl a tak se blondýn postavil tak, aby i on mohl vidět to, co zaujalo jeho pána. Všiml si, že hledí na skoro dostavěnou loď – okolo sta metrů dlouhou korvetu, která měla být nejnovější chloubou CEC. Podle dostupných materiálů se mělo jednat o korvetu třídy CR-10 a tohle měl být první prototyp stavěný především pro ukázku a upoutání potencionálních zákazníků. „Přesně tak, drobná změna plánu,“ zazubil se Deathrunner a otočil se čelem vzad. Díky své prozíravosti se ani nemusel starat o své dva frachťáky, kterými měl původně odletět, protože autodestrukční mechanismy se o to postarají za něj. Z kapsy nyní vylovil komlink a nastavil frekvenci svého týmu. „Změna odletového plánu chlapi. Až skončíte s prací, tak se sejdeme u sektoru G-5,“ nahlásil do něj a ani nečekal na odpověď, zatímco jej schovával do kapsy. Všichni členové jeho týmu by této zprávě měli porozumět a vysvětlit si, že odletový plán je ve skutečnosti plán únikový. A místo do sektoru G-5, přijdou do H-4, protože Deathrunner použil klasický kódový trik +1-1, kdy první písmeno nebo číslo je ve skutečnosti o jedno vyšší a druhé zase nižší. „Pane, jste si jist, že to bude schopné letu ?“ poznamenal ten vysoký blondýn, ale Deathrunner se ani nezastavil. „Už dělají dokončovací práce, dodělávají zbraně a podobně, ale motory a hypermotory mají už hotové. To se, společně s základní konstrukcí lodi a můstkem, konstruuje jako první,“ vysvětlil Deathrunner a aplikoval tak znalosti, které si nastudoval během cesty ze svého posledního úkolu. Tehdy si dobře prohlížel zcizené návrhy lodí včetně poznámek s tím, že informace mohou být tou nejcennější zbraní, samozřejmě hned po něm.

Waleria hlasitě zaklela a skryla se za dveřmi před blasterovou palbou přicházející zvenčí. Naštvaným pohledem zkontrolovala své dva členy týmu vevnitř a pohlédla ven na toho čtvrtého, který ležel obličejem k zemi poté, co jej někdo proděravěl blasterem. „Jak se o nás zatraceně dozvěděli ?!“ postěžovala si nahlas a vylovila si ze svého pláště svůj vlastní blaster. Oba zbylí členové jejího týmu jenom zakroutili nevědomě hlavou a opětovali palbu ven, aby nedovolili protivníkovi se přiblížit. Waleria se dostala do problémové situace a nejhorší bylo, že touto komplikací hrozilo i její prozrazení. Musela co nejrychleji přijít s plánem, který by je odsud dostal a zametl po nich stopy, což znamenalo i znehodnotit tělo padlého člena týmu. Stejně jako ostatní u sebe měla jeden tříštivý granát, který by měl postačit ke znehodnocení těla padlého i onoho strážného. Druhou věcí byl únik a případné setřesení pronásledovatelů, ale protivník se před vchodem rozestavil dle profesionálního velení a opatrnost jí velela, že podobné to bude i u zadního vchodu. „Tady je Corellianská Bezpečnost, vzdejte se a bude s vámi zacházeno dle republikových pravidel pro zacházení se zajatci. Pokud se nevzdáte, budeme muset učinit patřičná opatření !“ vykřikl velitel zásahu, ale Waleria mu nevěnovala žádnou pozornost. Svým dvěma mužům naznačila, aby udržovali pozici, stejně jako probíhající přestřelku a sama rychle vběhla hlouběji do budovy. Držela se strategicky dál od oken tak, aby ji nebylo možné zasáhnout a snažila se najít případné odstřelovače, ale především cestu pryč. Konečně spatřila něco, co by mohlo posloužit – landspeeder parkující v uličce mezi dvěma domy. Odsud by Waleria samotná neměla mít sebemenší problém bez zranění seskočit, ale co se jejích dvou členů týká, tak tam už je to složitější – pokud to neprovede trochu jinak. Ke vchodu se vrátila již s granátem v ruce a nastavila na něm časovač na deset vteřin. „Krycí palba,“ rozkázala oběma mužům a jakmile ji ve vhodný moment spustili, tak vykoukla a vrhla granát směrem k oběma mrtvolám venku a pomocí Síly jej co nejméně nápadně donavigovala přesně tam, kam chtěla. Následná exploze roztrhala obě těla na kusy a zlikvidovala tak možný důkazní materiál. „Minutu je držte zpátky, pak vyběhněte po schodech do prvního patra a skočte z okna. Přesně minutu !“ vykřikla na ně Waleria po svém úspěchu s granátem a podpořila svůj rozkaz Sílou. Zbytek byl již na ní a nechtěla tyto dva muže zklamat, protože si byla vědoma toho, co jí učil její mistr. Vybavila si poučku, že muži věřící svému veliteli jsou ochotni pro něj umírat, stejně jako měla na paměti to, že mužů nemají zrovna nazbyt, rozhodně ne v porovnání s Republikou. Vyběhla k onomu oknu, které si předtím prohlížela a rovnou jím proskočila hlavou a rukama napřed. Udělala dva přemety, pomocí Síly se zbrzdila ve vzduchu a dopadla do úhledného kotoulu, kterým minimalizovala následky pádu. Tím vším samozřejmě maskovala použití Síly do té míry, do které to bylo jenom možné. Z kotoulu okamžitě vstala a rozběhla se k landspeederu, aby do něj za chvilku doskočila. To, že zde nebyly klíčky k nastartování Walerii moc netrápilo a pomocí Síly vyslala malý a jednoduchý elektrický výboj přímo do prostoru, kde by měl být startér. Landspeeder opravdu po vteřince naskočil, což byla doba, po kterou si Waleria troufla použít výboj, aby něco neodpálila. Jakmile landspeeder naskočil, tak dupla na plyn a okamžitě přitáhla řízení vzhůru. Nabrala kolizní kurz ke správní budově, aby těsně před ní smykem zabrzdila v momentě, kdy oba její zbylí členové proskočili oknem. Přistáli bezpečně na zadní sedadla, což byl pokyn k tomu, aby Waleria dupla na plyn a zmizela odsud, i proto, že si jí už všimli lidé z CorSecu a nasměrovali svou palbu jejím směrem. K jejich smůle ji však už nezasáhli. „Ještě, že jsme stihli rozmístit výbušniny, nastavte jejich odpálení na třicet minut, to bude akorát na to, aby našli první z nich,“ oddechla si Waleria a nakázala svým dvěma přeživším členům, aby pomocí dálkového ovládání nastavili časový spínač. Sama se nyní rozhodla, že do seznamu svých cílů přidá jednu novou položku a CorSecu se to rozhodně líbit nebude. Tým majora Nalju společně s Briannou stanul před dveřmi vedoucími do místnosti, která byla jejich cílem. Nikdo další, žádné stráže, obranné stanice, nic tu nebylo a nepokoušelo se je nijak zastavit. Major Nalju rozmístil své muže okolo a Brianna zažehla svůj světelný meč, aby hned poté otevřeli dveře a vstoupili dovnitř. Že se dveře za nimi okamžitě zavřely je nepřekvapovalo a o

to více pozornosti věnovali místnosti. Byla to oválná místnost vyplněná samými monitory, které zobrazovaly komplex základny, různé mapy planety a samozřejmě i systému okolo. Monitory byly rozmístěny po stěnách a většina z nich ukazovala živý přenos. Na jednom z nich byl dokonce vidět zničený hangár a Brianna by málem přísahala, že na dalším viděla mihnout se postavu se stříbrným světelným mečem. Uprostřed místnost byl kruhový podstavec, podobný těm zobrazujícím holografický strategický plán a nad ním se vznášela ani ne půl metrová černá koule. Major Nalju ji okamžitě dostal do hledáčku své blasterové pušky, ale Brianna svůj světelný meč vypnula. „Čekala jsem tu víc živo ...“ poznamenala Brianna a věnovala podezřelý pohled zhruba půl metr veliké černé kouli s bílými proužky. Stejně podezřívavě se na kouli díval i major, už proto, že tu nebylo nic jiného, co by vypadalo obdobně podezřele. „Jo, já taky,“ odsouhlasil major domněnku Brianny a ještě dodal: „Buď nám tu velení nechalo dárek, nebo se neobtěžují osobně vyskytovat na bojišti.“ Major Nalju se natáhnul k Síle a pokoušel se identifikovat nebo cokoliv jiného zjistit ohledně té koule, nejspíše droida, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Proto udělal krok směrem kupředu, aby se pokoušel aplikovat své schopnosti s počítači. Jenomže sotva udělal jeden krok, tak se droid k němu otočil, ukázal svůj velký červený optický senzor, který působil značně zlověstně a přilevitoval na vzdálenost dvou metrů od majora. „G0-T0 ?“ zamrkala nevěřícně Brianna, když poznala droida, který chvíli doprovázel, především díky své vtíravosti, Vypovězenou, stejně jako tehdy ona sama. „Co to je konkrétně zač ?“ zeptal se major Nalju a věnoval Brianně podezíravý výraz, i když větší část z něho šla stále směrem k droidovi. Brianna si povzdechla a chystala se odpovědět, ale droid ji k tomu nepustil. „Jsem infrastrukturní plánovací systém G0-T0. Vaše přítomnost narušuje moji optimalizaci, odůvodněte ji,“ osvětlil G0-T0 syntetickým hlasem, který měl však některé prvky mužského hlasu, notně hlubokého mužského hlasu. Brianna to potvrdila pokývnutím hlavou, zatímco major Nalju zvažoval, cože je vlastně skutečným úkolem tohoto droida. „G0-T0, tvá ... optimalizace narušila prostor Republiky a proto jsme sem přišli osvobodit tyto planety,“ namítla Brianna proti droidovo optimalizaci, která vyústila v odloučení šestnácti světů Republiky. „... optimalizace je vylepšením Republiky. Tvá osoba byla identifikována - setkala jsi se s mým předchůdcem a prvotním plánovačem. Cožpak nesdílíš jeho idee optimální funkce Republiky ?“ poznamenal G0-T0 a Brianna si unaveně povzdechla a podívala se směrem k Tarmienovi. G0-T0 byl jedna z částí její minulosti, které neměla příliš v oblibě. „No, ona tu ideu optimální funkce nesdílí především Republika ...“ poznamenal major, který měl jistou potíž bavit se s droidem na podobné úrovni. Rozhodl se však následovat Briannina příkladu a brát droida jako věc, která to tu má dle všeho na starosti. „Můj výpočetní výkon přesahuje všechny známe republikové počítače. Má informační síť je lepší, než vše, co má k dispozici Republika. Následkem toho jsem způsobilejší k optimalizaci, než kdokoliv jiný. Vzhledem k současnému stavu věcí to však nelze provést bez jistých obětí,“ rozhodl se G0-T0 vysvětlit své dispozice, které ho opravňovaly k provedeným činům. „Stručně, už jsem se s tímhle setkala. Byl takhle otravný i předtím a tvrdil totéž i předtím ...“ špitla Brianna k majorovi Nalju tak, aby to působilo co nejméně nápadně. „Fajn. Dělá i něco jiného než problémy, které pak okecává ?“ zeptal se jí Tarmien, aby se poté věnoval G0-T0vi: „To je sice prima, ale Republika zjevně o optimalizaci nestojí a nejsi v postavení, které by tě opravňovalo zasahovat do nastavení jejích systémů - na to ti chybí patřičné autorizace. Tedy veškeré tvé zásahy jsou vnímány jako nežádoucí vniknutí do systému. Ne že by to tedy nežádoucí vniknutí to systému nebylo.“ „Autorizací není zapotřebí a jak jsem již zmínil, vzhledem ke své kapacitě jsem způsobilejší k řízení Republiky než kdokoliv jiný,“ odpověděl G0-T0 o něco výhružněji, což byla jediná známka toho, že by se nejspíš mohl naštvat. „... povídej si s ním,“ špitla Brianna znova k majorovi, aby se pak podívala na G0-T0 a udělala krok, díky němuž se až nyní postavila na úroveň vedle majora: „Co vše zlepšuje

optimalizace ?“ „Vše od infrastruktur až po tok financí,“ přiblížil G0-T0 stručně náplň optimalizace. Major Nalju mezitím Brianně pokývnul, že rozumí, zatímco se nenápadným pohybem dostala o krok před něj. „A nerozebral bys to nějak podrobněji, zejména ta otázka infrastruktur je zajímavá, když se přihlédne k rozložení hyperprostorových tras ... musí se totiž vycházet z toho, co je k dispozici, a nové podle pravítka nalinkovat nejdou ...“ položil major rozšiřující otázku a snažil se tak upoutat veškerou droidovu pozornost. „Veškerý obchod a transit bude řízen mým sofistikovaným algoritmem, jenž celkově zvýší průchodnost a objem o 17,57% v prvním roce po zavedení o další 3,16% v dalším. Dostupnost zásob se v systémech jádra zvýší o 15,32% a v systémech mimo o 9,34% ...“ začal G0T0 vysvětlovat podrobnosti, když se ozvalo typické zasyčení světelného meče a kulovitým droidem projela tmavě modrá čepel, jako vibronůž máslem. Než však mohou obě půlky droida dopadnout na zem, tak Brianna provede ještě dva další seky a droida naporcuje na víc částí. „... tohle jsem chtěla udělat hodně dlouho. Navíc to vysvětluje proč všechno byli jenom droidi. I když dřív využíval i lidi. Ale proto to teď nejspíš změnil, když to předtím selhalo ...“ ulevila si Brianna, když vypnula světelný meč a vrátila ho na jeho místo na opasku. „Děkuji za osvětlení teorie,“ poznamenal major, zatímco byl GO-TO půlen. „Vypadalo to na komplexní plán - ale největším problémem jsou vždy nečekané překážky, co se objeví až v praxi,“ pokračoval dál major, zatímco se obrátil k Brianně, aby si neodpustil ještě jednu poznámku, která ho tížila: „Tohle bylo všechno, nebo ten droid má ještě po ostatních planetách své stejně ukecané kolegy ?“ „Obávám se, že má i další, ale teď alespoň přesně víme, proti čemu stojíme. Stejnak by mě zajímalo, kam se poděl ten kterého jsem znala - dle všeho se vytratil někde na Malachoru V ... než to tam bouchlo,“ odpověděla se zachmuřeným výrazem Brianna a trochu škodolibě kopnula do jednoho kousku droida. „Tak s trochou štěstí jich rozsekáte ještě povícero,“ dodal major a přehodil si svou blasterovou pušku přes rameno. Na chvilku to vypadalo jakoby se zamyslel nad něčím, co Brianna poznamenala, ale nahlas již neřekl ani písmenko. Brianna mu však nevěnovala pozornost a zamířila k ovládacím panelům ve snaze zastavit nějak to, co probíhalo na této planetě. Trojice mužů se kryla za tankem stojícím dobrých čtyřista metrů od pevnosti a předávala si elektrobinokuláry s nimiž hleděla přímo na otevřený vchod do hangáru pevnosti. Generál Joram Xurh je třímal jako první a nyní je měl v ruce Paeris poté, co se krátce podíval i BaoDur. „Co si o tom myslíte, pánové ?“ zeptal se generál, který si nebyl jistý tím, co si má myslet o tom, co viděl. „No, kdybych měl říct pravdu, tak tamtudy prošel nějaký hodně naštvaný Jedi. A který ? To opravdu netuším …“ pokrčil rameny Paeris, když sklopil elektrobinokuláry poté, co si podrobně prohlédl vytržené dveře a hromadu droidů rozsekaných právě světelným mečem. „Je to práce Jediho, nebo Sitha,“ poznamenal stručně Bao-Dur a vlastně tak souhlasil s Paerisovo domněnkou, i když ji doplnil o tu druhou možnost. „Takže vaše návrhy k dalšímu postupu ? Upřímně, pánové, nemám vůbec tušení, jestli zaútočit nebo ne,“ povzdychl si generál, aby tím zdůraznil svou bezradnost. Navíc zde s sebou měl pouze dva tanky a rychlý úderný oddíl pěchoty s jednou jednotkou RSF, protože ostatní se sem snažili přemístit zbylou republikovou artilerii. Ta se však musela potýkat se složitým terénem, jenž vznikl následkem republikového bombardování původní cesty. „Vyslat průzkumný tým,“ navrhnul Bao-Dur, když se země mírně otřásla a bylo možnost zaslechnout menší explozi přicházející zevnitř pevnosti. Všichni tři si vyměnili překvapené pohledy, aby za necelých deset vteřin následovala další exploze. „Spíš úklidovou četu,“ poznamenal ironicky Paeris, když k nim přiběhl komunikační důstojník a dožadoval se generálovo pozornosti.

„Pane, máme spojení s majorem Nalju. Říká, že je to důležité,“ zasalutoval důstojník a podával generálovi kódovaný komlink. „Tady generál Xurh. Majore, co se děje ?“ zeptal se bez okolků generál a čekal na odpověď. „Pevnost je připravena k obsazení, pane. Generátor štítu zlikvidován, hlavní počítač taky a … ehm velící jednotka taky. Navíc se domnívám, že množství droidů na základně bylo značně zredukováno naším ... odvrácením pozornosti,“ pokusil se major přiblížit situaci co nejvíce a nejstručněji to bylo možné. „To je dobrá zpráva, majore. Ale mohl byste osvětlit tu velící jednotku a to odvrácení pozornosti ?“ zeptal se generál Xurh a stejně jako on na odpověď čekala i dvojice s ním přítomných Jediů. „Velící jednotku byste měl vidět osobně, zašlu vám plány komplexu s nejrychlejší a nejpohodlnější cestou,“ odpověděl major Nalju a na vteřinku se odmlčel: „Odvrácením pozornosti byla výpomoc jednoho rytíře Jedi, který … letěl náhodou kolem.“ Paeris Kiran se zčistajasna nahlas rozesmál, čímž přerušil rozhovor obou vojáků a vysloužil si i překvapivý pohled Bao-Dura. „Ehm, generále ?“ ozval se major Nalju, který očekával další rozkazy. „Domnívám se, že jeden z mých poradců tuší o koho jde. Zůstaňte ve velící místnosti, míříme k vám,“ odpověděl generál Xurh, čímž také ukončil hovor, aby se následně otočil se pro vysvětlení k Paerisovi, který se už přestal smát a nabyl zpátky svou rovnováhu. „Omlouvám se generále, ale už vím, kdo to má na starosti. Tuhle frázi jsem už totiž několikrát slyšel a nemusíme se obávat, že by nám něco hrozilo. Nevěřím, že by Jordi Linx byl tak nedůsledný, aby za sebou něco nebezpečného nechal, ne když k tomu přistoupil takhle,“ ukázal Paeris směrem k hangáru a okamžitě si vysloužil chápavý úsměv Bao-Dura. „Asi si do armády pořídím víc Jediů. Výkonost se vám rozhodně neupře,“ zakroutil jenom Generál Xurh nevěřícně hlavou a pokynul dvěma vojákům stojícím nedaleko i oběma Jediům, aby vyrazili směrem k pevnosti připravené k obsazení. Deathrunner vrhnul svůj kapesní vibronůž přímo do krku strážného a než měla jeho mrtvola možnost dopadnout na zem, tak už si nůž otíral o svůj plášť. Pečlivě připravené a čisté vybavení bylo jedním z mnoha jeho úkonů, který musel být vždy splněn do puntíku. Za Deathrunnerem prošlo nástupním tunelem všech jedenáct jeho společníků a při vstupu do korvety se začali rovnoměrně rozdělovat tak, aby ji stihli prohledat ještě před tím, než s ní odletí. Deathrunner ještě s jedním mužem mířil přímo na můstek, kde už blasterem zabil dalšího technika, který pracoval na zbraňovém panelu. „Zkontroluj stav paliva, motorů a štítu,“ přikázal technicky zdatnému členovi týmu Deathrunner a sám přistoupil k průzoru, aby vyhlédnul ven a mohl posoudit situaci. Najatí žoldáci konali přesně tak, jak měli určeno – obsadili dvě velké civilní lodě a nyní s nimi manévrovali blízko stanice, jíž hrozili nárazem s výbušninami naloženou lodí zničit. Zdejší obranné složky měly lodě obklíčené, ale zdržovali se jakékoliv střelby. Kdyby tohle někdo zkusil u Rothany, tak by už byl dávno rozstřílen na rozkaz lorda Veila. Deathrunner se pousmál nad hloupostí Republiky a snahou zachránit rukojmí, k čemuž nejspíš hodlají použít speciální týmy a dostat je na loď skrz nějaké údržbářské průlezy. Ale, jak se situace bude vyvíjet dál ho nezajímalo, v ten pravý moment budou stejnak obě lodě odpáleny, jakmile Waleria uzná, že nastal správný čas. „Motory v pořádku, štíty fungují na padesát procent. Zdá se, že systém ještě není úplně dokončený,“ promluvil technik a Deathrunner se spokojeně usmál. Jeho odhad pokročilosti konstrukce této lodi byl správný a teď ji doručí svému pánovi jako drobný bonus. „Výtečně, zahaj startovací procedury a uzavři napevno průchod se stanicí,“ rozkázal Deathrunner a pokračoval ve sledování prostoru, když si všiml dvou jemu známých frachťáků, které patřily k těm, s nimiž přiletěli. Waleria dle všeho také splnila svou část úkolu a nyní čekala na smluveném místě, než dorazí i on. Se svým frachťákem stála přímo u první kontrolní stanice a nejspíše zkoušela trik o tom, že něco zapomněli a chtějí se hned vrátit zpátky. Což vzhledem k

probíhajícím manévrům místní flotily a republikových sil nebylo možné, o čemž samozřejmě Waleria věděla více než dobře. Rozhodl se přece jenom vytáhnout z ruky komlink a informovat Walerii o svém stavu. „Tady černý sokol, své balíčky můžete doručit dle libosti,“ pronesl kódovým označením a čekal na zpětnou odpověď. „Rozumím,“ přišla pouze stručná odpověď od Walerie a komunikační kanál zase ochabl. Deathrunner se znova pousmál nad tím, že se Waleria vůbec nezajímá o to, kde je, i když dostala jasnou výhrůžku od jejich pána. Tedy, on ji obdržel také, ale na rozdíl od ní neplánoval na svou sokyni během této mise zaútočit. Moc dobře věděl, že v přímém souboji by na ni ztrácel – svoje schopnosti měl někde jinde. Ale nějakým záludným trikem v ten správný moment by se mohl dostat do potřebné výhody. Mezitím na můstek začali přicházet členové jeho týmu potvrzující, že loď je čistá a tedy plně v jejich moci. Jak přicházeli, tak zaujímali svoje pozice na můstku a za chvíli byli připraveni ke startu. V ten moment se objevily mnohočetné exploze po celé orbitální platformě, jak Waleria odpálila své nálože a Deathrunner měl v jednu chvíli pocit, že se celá konstrukce začne řítit směrem k planetě, ale nakonec se tak nestalo. Potom přišel jeho čas a stiskl spínač na svém dálkovém ovládání, načež se začaly objevovat výbuchy po celé loděnici a v mnohých případech ji i trhat na kusy. V ten moment se jejich korveta oddělila a vyrazila prudce kupředu, aby zamířila okamžitě na únikový vektor. Když se korveta stáčela doprava, tak ještě mohl koutkem oka zahlédnout, jak se v záři exploze ztrácí i dvě civilní lodě a způsobují škody i dvěma příliš blízko stojícím lodím. Jakmile jím zcizená korveta vstupovala do hyperprostoru, tak jeho tváři dominoval spokojený úsměv. Naštvaný Rick Hal Kiris držel v ruce šálek cafu a nespokojeně z něho usrkoval. Nejprve se na něj velitel pobočky CorSecu zde na stanici obořil kvůli tomu, že ho otravuje kvůli kravině a nyní utrousil pár slov o tom, že měl o případné posily zavolat mnohem dřív. „Je to idiot, Ricku,“ usmála se na něj Wanna, která zde pracovala a s níž si už taky párkrát vyšel, aby z jejího bytu odešel časně ráno. Nyní mu pevně sevřela rameno na náznak podpory a ohlédla se po místnosti – k její smůle zde však bylo příliš mnoho lidí, tak se k laškovnému polibku neuchýlila. Rickovi to bylo v tenhle moment stejnak jedno a jeho pozornost upoutala velká obrazovka s místními zprávami. „... za únosem dvou civilních lodí, Hermit a Shiny Bell, dle oficiálního oznámení stojí skupina Svobodná Corellia, která požaduje zrušení mnoha republikových zákonů. Pokud nás sledujete pravidelně, tak jistě víte, že doposud se prezentovali několika pokojnými demonstracemi a peticemi. Výrazněji se pouze prezentovali při zablokování několika republikových konvojů při jejich vstupu do soustavy. O to více šokující je jejich dnešní čin, kdy drží v zajetí dvě civilní lodě s tisíci pasažéry z republikového prostoru. Nemáme zatím oficiální stanovisko bezpečnostních sil, ale z našich zdrojů již víme, že hodlají nastalou situaci v dohledné době řešit ...“ přednášela psaný text pohledná a perfektně nalíčená moderátorka, zatímco Rick usrkával svůj caf. „Blbost, vždyť to ani nejsou corelliani,“ zahudroval Rick a podíval se na Wannu, která mu však jenom věnovala soucitný úsměv. Znal ženy příliš dobře na to, aby věděl, že ani ona mu nevěří tak, jak by si přál. Setřásl jemně její ruku ze svého ramena a zamířil si pro další šálek cafu, i proto, že ho ještě čekalo vyslýchání ohledně celé situace. Wanna mu věnovala jenom jeden smutný pohled, než se otočila a šla zpátky do kanceláře, zatímco si Rick doléval caf. To co následovalo, mu přišlo jako ukrutně dlouhá chvilka, byť to trvalo jenom pár vteřin. Nejprve pocítil otřes budovy, aby následoval zvuk ohlušující exploze, ale to, co vnímal, se dělo přímo před ním – ze dvou kanceláří vylétly dveře, stejně jako ty z úklidové komory na konci chodby v níž byly kanceláře a do níž mohl ze společné místnosti pro odpočinek členů CorSecu vidět. Jedny z těch vyletivších dveří rovnou strefily Wannu a okamžitě ji zlomily krk, její hezký krk, který Rick už několikrát navštívil svými rty. Když Wanna padala k zemi, tak ještě mohl spatřit její brčálově zelené oči, které však už postrádaly svůj obvyklý lesk a onu jiskru, jež je předtím dělaly tak přitažlivými. Jak Wanna dopadala k zemi, otřesy sílily a hluk exploze se začal mísit s křikem všech přítomných. I proto se Rick co nejrychleji skrčil a vyrazil k nejbližšímu oknu. Byl sice ve druhém patře budovy, ale dobře

provedený pád z této výšky mohl znamenat pouze zlomené nohy a tedy záchranu života. Jenomže tlaková vlna z exploze ho dostihla dřív a vymrštila jej ke zdi těsně vedle okna, což byl moment, kdy ztratil vědomí. Když se Rick probral a uvědomil si, že je ještě naživu, tak s přihlédnutím ke stavu věcí okolo sebe, které mohl vidět, se v ten moment považoval za největšího klikaře v galaxii. Zeď která ho poslala do bezvědomí byla zhroucena dolů, do míst kam plánoval skočit, zatímco on byl nyní jenom zavalen sutinami ze stropu. V nohou cítil nějakou chladnou tekutinu a když se mu tam povedlo hmátnout rukou, tak s úlevou zjistil, že je to jenom vychladlý caf, tekutina díky níž to neschytal tolik jako ostatní. „A pak … že corelliani … nemaj kliku,“ pousmál se kuckavým smíchem, jak měl plíce plné prachu z celého okolí. Nyní mu nezbývalo nic jiného než čekat a udržet se naživu a caf, byť studený a s příměsí prachu, mu v tom pomůže – taková drobnost ho přece už dnes nezabije. Jordi stál venku před pevností a se zamyšlenou tváří hleděl na vrata, která dříve tak elegantně 'otevřel' a nezdál se s tím být výrazně spokojený. Právě z tohoto směru se vynořil major Tarmien Nalju a zamířil přímo k němu. „Dobrá práce,“ načal rozhovor dvou lidí, kteří se po dlouhá léta neviděli. „No, myslím, že jsem to trochu přehnal,“ poznamenal Jordi a jeho zamyšlený výraz se jen tak nechtěl vytratit. „Ani ne, jen to bude chtít nová vrata,“ pousmál se Tarmien. „To jsem neměl zrovna na mysli ... ale je fajn vědět, že jsi to taky tak nějak přežil,“ podotkl zprvu ironicky Jordi, aby se poté už plně věnoval přímo Tarmienovi. Dopadlo to tak, že si jeho uniformu prohlížel na oko podezíravým pohledem a nesnažil se z toho tvářit příliš nadšeně, což jeho protějška mírně pobavilo. „Než se zeptáš, proč jsem se nezapojil do obnovy Řádu, musím tě varovat, že podle nových členů je správná odpověď: problémy s přebujelým egem,“ začal hájit svou Jediskou neaktivitu a zhluboka se nadechl: „Ale protože by tě spíš zajímalo moje stanovisko ... jsou situace, kdy se zatraceně špatně vrací. Zvlášť když se nemá co vrátit.“ „Odkud vzešel jsi, tam vrátit se lze,“ pronesl Jordi hrubším hlasem a zatvářil se při tom tak, aby se snažil vypadat jako jeho dávný mistr – Vandar Tokare. Jordiho předvádění mistra Tokareho nenechalo Tarmienovu tvář bez pobaveného úsměvu. Jordiho přetváření však netrvalo dlouho a nakonec se začal vesele usmívat: „No, nové členy hodně přeceňuješ - odpověď je: počkejte zavolám někoho zkušenějšího. Teda, teď je to o něco lepší, ale ještě to bude chtít čas na dozrání. Ale co, jak ses měl, kde jsi byl, koho jsi potkal ?“ Následovalo ledabylé mávnutí k hangáru, čímž Jordi naznačil, že už je nyní stejnak jedno, jak odvrácení pozornosti provedl a vykročil směrem k lesu. Kus za ním totiž stál jeho frachťák a čekali tam ostatní Jediové včetně jeho nové padawanky. „No, vycházím z nejnovější osobní zkušenosti,“ vyjádřil se k novým přírůstkům v řádu Jedi Tarmien a s doprovodem dávného přítele nikterak neváhal. „A asi tě nepřekvapí, že jsem většinu času strávil spolehlivě zašitý v republikové armádě. Což mimo jiné obnášelo spoustu pazaaku se Sithy a podobnou sebrankou,“ dodal po několika krocích doprovázených tichem. Ač si to ani jeden z nich nepřál, tak jejich setkání mělo přece jen trochu podivný nádech. „Jediové nejsou vojáci, ale tohle nechtěl pochopit ani tvůj mistr ... a co jsem slyšel, tak se Sithové většinou vylikvidovali sami. Tedy na Onderon mi moc zpráv nechodilo, pokud je ta moje plechovka neukradla z vládních kanálů … což vlastně dělala pořád,“ pousmál se Jordi po vážně míněné připomínce, během níž se dle toho i patřičně tvářil. „Jo, v tom byli skutečně dobří,“ potvrdil Tarmien vzájemnou nevraživost Sithu a další reakci přidal až nad zmínkou o "mojí plechovce". V tom případě následovalo mírné povytažení obočí, kdy jasně dával najevo, že nemá tušení, nač Jordi narážel. Nad vážně míněnou poznámkou však nikterak nereagoval, což Jordiho příliš nepotěšilo. Ale jeho dlouhodobé zkušenosti, hodiny meditací a rozdílné mise mu jasně řekly, že dále se vyptávat by nevedlo k užitku.

„Taková pojízdná pixla, co se ke mně přidala po tom, co jsem její otrokářské pány poslal před soud. No a od té doby jsem se jí nezbavil a dokonce už umím binary," vysvětlil Jordi a na chvilku se odmlčel, aby něco melodicky zahvízdal a poté k tomu jenom stručně a polohlasně dodal: „Ale překládat ti to nebudu ... radši.“ „Takže rytíř s bílým droidem ? Předpokládám tedy, že sis toho droida obarvil na bílo ...“ neodpustil si Tarmien mírné rýpnutí si do starého známého a hodně pobaveně se nad tím usmíval. Navíc si nemohl odpustit ani drobný doplněk: „Vcelku by se to k tobě i hodilo.“ „Bílej už byl, jenom jsem ho musel pořádně umejt,“ pousmál se znova do široka Jordi, aby ale plynule přešel na vážný výraz: „Víš o někom dalším, kdo přežil ? Teď je každá ruka navíc dobrá ... zvlášť, když nás chce Republika zase co nejdřív využívat pro svůj bordel.“ „Většinou vím o lidech, co nepřežili. Respektive spíš se ke mně dostalo, kdo všechno je mrtvý, a ti, s kterými jsem během války spolupracoval, jsou po smrti,“ odpověděl hodně unaveným výrazem Tarmien s chmurným důrazem na slovo nepřežili a veškerá zákoutí jeho obličeje, jakoby se stala hnízdy všelijakých smutných a ponurých odstínů. Chvilku nad tím ještě přemýšlel a oba muži tak chvilku kráčeli lesem mlčky, vyhýbali se větvím a překračovali spadlé klády. Když se prodrali menším křovím, tak se teprve zmohl Tarmien na odpověď: „Až na Sallu. Nejspíš. Sice jsem ji viděl naposledy v době, kdy Sithové Jedie lovili, ale byla živá a netvářila se, že by hodlala zbytečně riskovat.“ Jordimu nemohlo ujít, s jakou těžkostí se o ní Tarmien zmínil. Ani k tomu nemusel použít Sílu, Tarmienův výraz byl více než vypovídající. „Předpokládám, že asi nevíš, kde je, že ? Nebo netušíš ?“ zeptal se Jordi, když se zastavil a na Tarmiena se hluboce a zkoumavě podíval. Salla byla jejich společná přítelkyně a vlastně i díky ní se tito dva poznali blíže – měla tedy jakousi roli spojovacího provázku. „Možná Rhinnal ?“ zamyslel se Tarmien, aby po krátkém povzdechu doplnil: „Můj soukromý odhad. Neřekla mi, kam se plánuje vydat.“ „Fajn, možná zase náhodou poletím okolo. A jak je to s tebou, opravdu ani neuvažuješ o tom se vrátit ?“ změnil Jordi téma, jakmile se dozvěděl potřebnou informaci a pokusil se tak zavést téma k příjemnějším záležitostem. Moc dobře věděl, jaké to je mít břímě minulosti. „Jordi, když vynechám takové věci, jako že jsem nějakou dobu ženatý, opravdu si myslíš, že by to bylo přínosné ? Naprostou většinu doby, co jsem byl rytířem Jedi, jsem strávil ve válce a někde poblíž první linie. Tohle jsou věci, které se na člověku podepíšou. Možná příliš na to, aby ... aby mu jaksi nezezelenal mozek,“ usmál se ironicky Tarmien a přidal velký důraz na slovo opravdu, aby zdůraznil svůj názor. Nechal poté Jordiho, aby o tom krátce popřemýšlel, než pokračoval: „Sám jsi říkal, že Jediové nejsou vojáci. A já jsem voják a tímto způsobem jsem Republice užitečnější, než bych byl jako Jedi.“ „Nakolik jsi Jedim, musíš vědět ty sám, ne nikdo jiný, byť je to mistr nebo celá Rada. To jsem se mimo jiné naučil na své dovolené. Ale nutit tě nebudu, vše potřebné znáš a cestu si musíš najít sám. Já ti tu akorát nechám číslo na svůj komlink, kdybys něco potřeboval ... otázka ale je, kde mě zastihneš. A co se vztahů týká, věz, že já v tom problém nevidím," usmál se vesele Jordi, zastavil se a vyčkal, než si Tarmien zapíše jeho soukromé identifikační údaje pro komlink, stejně jako pro spojení přes galaktickou síť. Když bylo vše dokonáno, tak Jordi udělal několik posledních kroků z lesa a hrdě ukázal na svůj frachťák: „Tak co mu říkáš ?“ „Pěknej,“ zhodnotil ho stručně Tarmien a jenom těžko se dalo vyčíst něco dalšího. „Taky Republiku stál dost kreditů,“ usmál se vesele Jordi a otočil se k Tarmienovi čelem: „Tady se rozloučíme. Hodlám zmizet, než sem dorazí média. Takže ... pokud ještě něco nepotřebuješ, tak tě provázej Síla," usmál se přátelsky Jordi a nabídl Tarmienovi pravici, zatímco je od lodě sledovali Brianna a další Jediové a společně s nimi i mladá mirialská dívka. „Tak jo, drž se a Síla s tebou,“ stisknul Tarmien bez dlouhého váhání nabízenou ruku. „A hodně trpělivosti s tou smečkou padawanů,“ doplnil ještě nakonec, zatímco Jordi už mířil k frachťáku a Tarmien se otočil nazpět, aby se vrátil ke své jednotce, ke svým mužům, ke svým povinnostem.

Před Fyodolphinem stála pětice Jediů, jeden astromechanický droid a naproti nim již na první pohled nejistá mirialská dívka. Brianna si dívku pozorně prohlížela, zatímco Paeris se živě bavil se svými dvěma padawany a Bao-Dur se věnoval Teethreemu, který měl konečně pocit, že jej někdo hlouběji ocení. Situace dospěla k tomu, že si Brianna a Tylo dlouho hleděly mlčky do očí a čekaly na to, která z nich prolomí to mlčení, jež nastalo po vzájemném představení. Brianna bojovala s různými smíšenými pocity, včetně žárlivosti, z čehož byla do jisté míry rozladěná. A to vše jen kvůli vědomí, že tato dívka bude s Jordim trávit veškerý svůj čas. Sice vnitřně věděla, že je špatné se poddávat těmto pocitům, přesto to pro ni nebylo jednoduché. Ale nyní byla rytířkou Jedi a proto by nyní měla působit jako ta vyzrálejší a zkušenější z dvojice proti sobě stojících dívek. Všechny tyto pocity a její vnitřní problémy, které se motaly okolo Jordiho, jí jenom přidávaly otázky a Brianně se na ně doposud nedařilo nalézt odpověď. V duchu se však zapřísahala, že odpověď nalezne, byť jen pro klid své duše. „Můžeš se považovat za šťastnou, Tylo,“ pronesla nakonec a dívka překvapeně zamrkala, aby se na Briannu zadívala nechápavým pohledem. Ta potlačila nutkání se tomu pousmát a snažila se udržet vážný výraz tváře. „V Chrámu Jedi je patnáct studentů, kteří by dali cokoliv za to, aby mohl být Jordi jejich mistrem. Važ si toho, protože lepšího Jediho by jsi těžko hledala,“ vysvětlila Brianna svou předchozí poznámku a na obličej Tylo se dostavil chápavý výraz. Značná míra nejistoty a podivné atmosféry tím opadla a Tylo se začala usmívat. „Já si toho vážím, mistryně Brianno. Mistr Linx je skvělý člověk, i proto že pomohl mně a mé tetě, stejně jako mnoha dalším lidem na Doniphonu. A umí skvěle vyprávět, jeho příběhy o jeho dobrodružstvích, o místech, která navštívil, všechny jsou tak hezké a neuvěřitelné,“ rozvyprávěla se Tylo a Brianna si až nyní uvědomila, že její předchozí žárlivost byla do značné míry zbytečná. Tahle dívenka, Jordiho padawanka, byla víc jako jeho dcerou, než něčím jiným. Pousmála se nad svou chvilkovou pošetilostí a poprvé se začala na Tylo dívat pohledem, kterým se na ni nejspíš díval i Jordi. Jako na talentovanou mladou dívku z níž by jednou mohla být dobrá Jedi. „Já vím Tylo, Jordi mi pomáhal, když jsem byla na scestí nejistoty. Také jsem naslouchala, když vyučoval naší třídu a několikrát jsem kvůli tomu i zapomněla na své povinnosti,“ zasmála se Brianna, když si vybavila události během roku, který Jordi strávil v Chrámu. „Ale nenech se tím unést a nezapomínej, že i padawan má své povinnosti. Jak vůči svému mistrovi, tak vůči Síle a sobě,“ zvážněla Brianna a sama intuitivně použila tón podobný tomu, který Jordi používal při svých lekcích. „Vím, mistryně Brianno. Mistr Linx mě o tom předtím varoval a žádal, abych na to nezapomínala,“ přikývla chápavě Tylo. „Ale nechme toho, připadám si už trochu směšně. Pověz mi Tylo, co jsi dělala, než tě Jordi našel ?“ zeptala se Brianna na osobnější otázku a snažila se tím upustit od trochu podivného rozhovoru, který se asi nejvíce blížil pouhému drbání. „Snažila se nebýt vidět a doufala jsem v lepší budoucnost. Má tetička byla posedlá zlým duchem a přenášela to na mě nebo to odsouvala za .. za ..“ snažila se to Tylo podat způsobem, k jakému ji vybízel Jordi, ale nyní se jí nedostávalo slov. „... za chvilková potěšení. Doufám, že vás neruším, slečny,“ přerušil obě dívky Jordi, který právě dorazil a Tylo nadšeně zakroutila hlavou a poodstoupila tak, aby na sebe navzájem mohli všichni dobře vidět. „Kdepak, Tylo mi pouze vyprávěla, jak žila na Doniphonu, než jsi tam přiletěl,“ pousmála se na Jordiho Brianna. „No, může ti to dovyprávět cestou. Stejnak teď letíme na Coruscant a věřím,že svezením nepohrdneš, stejně jako ostatní,“ usmál se vřele Jordi a pokývnul směrem k Bao-Durovi, který se zrovna díval do otevřeného krytu hlavy Teethreeho. „My poletíme naší lodí, přece jenom je … o poznání sušší,“ podotknul Paeris a rukou ukázal na své dva padawany, načež mu Jordi chápavě pokývnul. Kroky všech cestujících už potom vedly dovnitř lodi, aby ta následně zamířila směrem Coruscant.

Ve vesmírném prostoru okolo Republikou právě osvobozované planety se z hyperprostoru vynořila dvojice křižníků třídy Hammerhead doprovozená fregatou třídy Foray a jedním oprýskaným frachťákem. Div, že se tato malá flotila nestřetla s jiným frachťákem, který byl zrovna na odletu a za jehož řízením teď Paeris Kiran nadával takovým způsobem, že by mu i hutti prodali něco zadarmo. „Tady Vyholený Wookie, který z hutta syn vymyslel takové pitomé skokové koordináty ?!“ otevřel Paeris komunikační kanál a nebral si servítky. Z flotily se oddělil doprovázející frachťák a přiletěl k nim blíž. „Tady Atton Rand z Postupky. Paerisi, co se děje, že odsud zdrháte takovým šíleným tempem ?“ ozval se Atton z druhého frachťáku. „Tady jsme už skončili, Attone. Tak se vracíme na Coruscant, ukázalo se, že jsme další posily už nepotřebovali,“ odpověděl Paeris, který už poněkud vychladl. „Další posily ? Vždyť Republika nic dalšího neposílala a navíc to nevysvětluje, proč jsi odsud pelášil takovou rychlostí,“ pokračoval Atton ve vyptávání a poukázal na dosud nezodpovězenou otázku. „Odpověď na oboje je Jordi Linx. Nejdříve sem přiletěl a pomohl obsadit pevnost nepřítele infiltračnímu týmu a teď mě vyzval na závod na Coruscant s tím jeho novým frachťákem. A jak vidíš, on tu už není, takže jsme na něj nabrali už nějakou tu ztrátu,“ vysvětlil vše Paeris a Atton s Marcem Fonzou vedle sebe se nemohli nepousmát nad vývojem situace. „Rozumím, tak vás nebudu už zdržovat – sice nevím, co tady potom budu dělat, ale už si něco vymyslíme. Pozdravujte Micala a … víš co, posílám ti souřadnice drobné zkratky, ta ti pár hodin z doby letu ubere,“ rozhodl se Atton podpořit Paerise a oplatit tak Jordimu svoji dávnou porážku z pazaaku. „Nic takového jsi mi neposlal … ale díky. Když tak se nahlašte generálu Xurhovi na zemi nebo kapitánu Illermovi, který má na starosti to, co zbylo z flotily. Když tak podám předběžné hlášení na admiralitě, už jsem s nimi oběma domluven,“ poděkoval Paeris za souřadnice a naznačil, že podobnou dohodu s Attonem nikdy neuzavřeli, protože se jednalo o neférovou pomoc třetí strany. Za možnost porazit v něčem Jordiho Linxe jim to však stálo. „Dobře, provázej vás Síla a rychlou cestu,“ rozloučil se Atton, aby svůj frachťák nasměroval zpět k lodím s nimiž přiletěl. „Vás taky a díky,“ zkrátil pozdrav na své straně Paeris a podíval se na Avina vedle sebe. Ten mu potvrdil, že má souřadnice již vypočítané, i s úpravou od Attona, a tak nezbylo než zatáhnout za páku hyperpohonu a sledovat, jak se z hvězd stávají dlouhé jasné zářící přímky. Rick ležel na nemocničním lůžku a konečně z něj vyprchával vliv silných tlumičů bolesti. V jeho jednolůžkovém pokoji bylo ještě cítit mírně nasládlé aroma bacty, od náplastí a injekcí, které mu byly aplikovány. Trochu se divil, že ho rovnou neponořili do bactové nádrže, což by bylo rychlejší a účinnější, než jej obalovat náplastmi, cpát do něj injekce a tak dále. Osobně mu to bylo dost jedno, ale i tak jej to poněkud zaráželo. Z jeho myšlenek jej vyrušilo zasyčení otvírajících se dveří a příchozí osoba. Jednalo se o muže nižší postavy, se světle hnědými vlasy a nepříjemným pohledem šedých očí. Kdo byl zač jasně prozrazovala jeho čerstvě vypraná uniforma inspektora CorSecu. „Dobrý den, jste při vědomí ?“ pozdravil inspektor slušně, když se zastavil v nohou Rickova lůžka, které si podezíravě prohlížel. Kousky záhady Rickovi nyní zapadly do sebe a teď už moc dobře věděl, proč nebyl ponořen do bactové nádrže – čekal ho totiž výslech. „Dobrej, jo, jenom jsem ještě trochu otupělej,“ odvětil suše Rick a sledoval, jak si inspektor bez vyzvání přitáhl židli k jeho lůžku. Všechno na něm působila až příliš uhlazeně, čistě a vyrovnaně – typická ukázka člověka, který nedělá špinavou práci přímo v terénu. Rickovi bylo jasné, že jeho příslušnost ke CorSecu mu v tomhle nijak nepomůže a zhluboka se nadechl. „To postačí, nuže – můžete mi potvrdit vaše jméno, hodnost, příslušnost a adresu ?“ začal inspektor ověřovací otázkou a Rick si začal pohrávat s myšlenkou, že by něco překroutil. Nakonec to radši zavrhl, protože by to nejspíš přivodilo jenom další problémy.

„Rick Hal Kiris, narozen na Corellii, člen CorSecu oddělení Taktického Reakčního Týmu, hodností poručík. Aktuální místo bydliště je v Coronet City, zelený sektor, komplex obytných apartmánů Sky plaza, třiadvacáté patro byt číslo A23-16,“ odpověděl Rick strojovou odpovědí, kterou se naučil už na akademii, když se musel hlásit při každém provedeném průšvihu podobným způsobem. „Dobře, vše sedí. Nuže, poručíku, co se stalo ?“ zeptal se inspektor a uměle prodlužoval mezery mezi různými částmi vět. „Chcete to úplně od začátku, nebo vyšetřujete pouze explozi pobočky CorSecu na orbitální platformě ?“ zeptal se Rick a dal tím najevo svou ochotu spolupracovat, což by měla být ta nejlepší cesta k tomu, aby tohle bylo sfouknuto co nejrychleji. „Začněte od začátku, tedy od vašeho výskytu na orbitální platformě,“ upřesnil inspektor svůj dotaz a v ruce se mu objevil datapad, který zlověstně držel. „Jak jste si již jistě zjistil, tak jsem měl den volna, který jsem se rozhodl strávit na orbitální platformě. Víte, poznat nové lidi, slečny, případně se podívat po různých obchodech, než jsem si rozhodl dát sklenku v kantýně U Zelené šipky. Tam jsem si všiml čtyř podezřelých osob,“ začal Rick se svým vyprávěním a úmyslně z něj vypustil důvod své cesty, kterým byla jeho sběratelská vášeň. Tahle verze byla mnohem přívětivější a více korespondovala s jeho pověstí. „Podezřelé osoby ? Proč jste je považoval za podezřelé ?“ vypíchl inspektor určitou informaci a chtěl o ní vědět více. „Bothanka sedící v čele stolu, dva muži, kteří rozhodně nebyli Corelliani a rodian – takže cizáci. Navíc s sebou měli velká zavadla, která se snažili skrýt a snažili se vypadat až příliš nenápadně. Proto jsem se rozhodl je pro jistotu nenápadně sledovat. Takhle jsem dostal až ke správní budově, kde ta bothanka zpacifikovala strážného před budovu pomocí mě neznámé metody, ale domyslel jsem si, že by mohla být Jedi nebo Sith a tehdy jsem ..“ pokračoval Rick ve svém vyprávění, když ho inspektor zarazil zvednutou rukou. „Řekl jste Jedi nebo Sith ? Jak jste na to přišel ?“ pozastavil se inspektor nad touto konkrétní informací. „No, vypadalo to jakože mluví se strážným, který se začal postupně sám od sebe hroutit, nevím asi nějaká kontrola mysli nebo něco takového. A pak to nejspíš přehnala a strážný padl k zemi. Bylo to celé takové divné a vybavil jsem si to, že Jediové a Sithové takovéhle věci uměli,“ pokusil se to Rick více osvětlit, ale inspektor se netvářil příliš chápavě. Dál se však na tohle neptal a pokynul Rickovi, aby pokračoval ve svém vyprávění. „No, takže, když jsem to viděl a sledoval jsem, jak vchází dovnitř, tak jsem vyžádal posily, které dorazily i s místním velitelem, jenž převzal velení. Já jsem byl poté už jenom součástí přestřelkového týmu, než jsem si všiml, že ta bothanka je vedle budovy v landspeederu a snaží se zdrhnout pryč i se svými kumpány. To je asi všechno,“ dokončil Rick své vyprávění a prozradil tak, že to byl on, kdo si jako první všiml toho, jak jim útočníci utíkají. „Co jste dělal potom ?“ položil inspektor další chladnou otázku a Rick se na něj podíval, aby si uvědomil, co přesně je tady vyšetřováno. Nešlo o celý incident, ale pouze o útok na stanici CorSecu. „V rámci akce jsem odletěl s ostatními složkami CorSecu na stanici, kde jsem čekal na předložení výpovědi, když došlo k té explozi. Měl jsem kliku, že jsem si šel zrovna nalít caf a dostal se do místa, kde jsem byl poté nalezen,“ doplnil Rick další informace, ale inspektor se stále netvářil spokojeně, jestli toho tedy vůbec byl schopen. „Může vám to někdo potvrdit ?“ zeptal se jakoby bez zájmu inspektor, zatímco si dělal nějaké poznámky do svého datapadu. „Jo, všichni, co mě viděli … vlastně ne, jsou mrtví,“ odsekl uraženě Rick, když pochopil, že je brán jako podezřelý z toho, co se stalo. „Oni a tisíce dalších, ale to teď nehraje roli. Takže vám opravdu nikdo ...“ zareagoval silně ironicky inspektor a chtěl se zeptat znovu, když ho Rick se zaraženým výrazem přerušil: „Tisíce dalších ? Jak to myslíte ?“ „He ? Vy to nevíte ? Půlka orbitální platformy byla vyhozena do vzduchu, loděnice jsou

mimo provoz, obě unesené civilní lodě také explodovali. Vlastně jsou desetitisíce mrtvých a CEC utrpělo obrovské škody,“ objasnil inspektor situaci, aby na něj Rick vytřeštil oči a plácnul s sebou do postele. Teď už se vyšetřování nedivil, ale tohle … tohle celé bylo moc. Inspektor sledoval jeho šokovaný výraz muže, který nechápe, proč se něco takového stalo a nakonec vstal. „To bude prozatím vše, poručíku. Nejspíše se ještě uvidíme. Přeji vám brzké uzdravení,“ rozloučil se inspektor, schoval datapad a odešel z místnosti, kde Rick stravoval přijatou informaci a uvažoval o tom, k čemu se mu to zase povedlo nachomýtnout. Nijak nadšený z toho rozhodně nebyl a děsilo ho, kdo by byl něco takového Corellii schopen provést.

Epilog V soukromých komnatách lorda Veila, v jeho velkém paláci na Rothaně, se kromě něho nyní nacházeli i dva jeho nejschopnější služebníci, jeho učednice lady Waleria a jeho stín Deathrunner. Oba mlčky stáli za ním a všichni společně upínali pohled na holoobrazovku zobrazující aktuální zpravodajství na republikové síti HoloNet. „... se dnes odehrálo na Corellii bylo zdrcující. Nejprve vše vypadalo jako odvážný teroristický čin lokální skupiny teroristů, z něhož se však později vyklubala ničivá akce znamenající smrti desetitisíců obyvatel Republiky. Přesné číslo způsobených škod nebo obětí nemáme zatím k dispozici, ale již nyní je jasné, že to výrazně otřese společností Corellian Engineering Corporation, jejíž loděnice byla prakticky zničena stejně jako množství aktuálně budovaných dodávek. Zničen byl i její opravný dok a exploze postihly skoro polovinu orbitálního komplexu, který se naštěstí povedlo udržet na orbitě a nemohlo dojít k jeho zhroucení. Podrobnosti vám přineseme v obsáhlé reportáži, na níž pracují naši kolegové přímo na místě činu,“ odvyprávěla svou zprávu pohledná zeltronská moderátorka, jejíž dekolt byl stejně poutavý jako její roztomilý výraz. Obrazovka nyní přepnula na jejího lidského kolegu s nagelovanými černými vlasy, čerstvě oholenou tváří a sebevědomým úsměvem. „Republikové síly dnes úspěšně dobily první z šestnácti světů, které byly v nedávné době odříznuty od Republiky. Celý průběh bitvy měla republiková flotila, a posléze i pěchota, plně ve své režii a o vítězi nebylo pochyb. O to smutnější je nešťastné úmrtí admirála Vareze, který hrdinně zahynul, když se svou vlajkovou lodí čelil zoufalému sebevražednému útoku nepřítele v jeho poslední zoufalé snaze obrátit bitvu ve svůj prospěch. Zbytek republikových sil se však nezhroutil a rychle získal své vítězství. Admiralita před hodinou oznámila, že další planety padnou ještě mnohem rychleji a že začalo vyšetřování společnosti Aratech, jejíž produkt, infrastrukturní plánovací systém G0-T0, je za celou tuto událost ...“ pokračoval lidský moderátor, než lord Veil holovizi vypnul a se spokojeným výrazem se podíval na dvojici za sebou. „Odvedli jste dobrou práci, Corellia je ochromena a zaseli jste i zrno sváru mezi ní a Republikou. Navíc akce Republiky v Gordianském Úseku by neuspěla nebýt pohotovosti Jediů, o nichž se HoloNet nezmínil. Ale proč by to dělali, když takhle podpoří image nepřemožitelné republikové armády,“ zasmál se zlověstně lord Veil a při jeho posledních slovech z něj ironie až téměř kapala. „Navíc se mi má nová osobní korveta líbí, potěšil jsi mě Deathrunnere. Nyní ale odejděte, hodlám studovat a plánovat naše další kroky. Zatímco Republika stagnuje, my se musíme rozvíjet,“ pronesl ještě potěšeně lord Veil, než se mu ve tváři objevil znova jeho neutrální nic neříkající výraz a vykázal svou učednici a stín ze svých komnat. Jordi si s úlevou prohlížel jezírko v Chrámu, kde spolu tehdy s Briannou cvičili pohyb a postoj v bojových formách a čekal tu právě na tutéž Briannu. Jeho padawanka Tylo nyní společně s Teethreem nakládali některé věci do Fyodolphina a Jordi tak měl chvíli na to, aby vyhověl Briannině žádosti na setkání před odletem. Jordi si poklekl k jezírku a prstem se jemně dotkl hladiny, aby sledoval, jak se od toho jednoho doteku začaly celým jezírkem šířit kruhy. „Trefit správný bod ve správnou chvíli,“ poznamenal si pro sebe nahlas, aby znova vstal a podíval se za sebe, odkud Brianna přicházela. Měla na sobě svou šedou róbu a jejímu účesu jako obvykle panovaly dva proužky vlasů ozdobně spletené do sebe lemující po stranách její obličej s vyrovnaným výrazem. Hleděla na něj svýma modrýma očima, které si z pro něj nejistého důvodu přirovnal k barvě oceánu na Fyodosu, své domovské planetě. Počkal, dokud nedošla blíže a uklonil se jí na pozdrav, jak bývá u Jediů zvykem. Brianna opáčila stejným způsobem a postavila se vedle Jordiho, aby společně hleděli na jezero. „Rozhodla jsem se o tohle místo v tvé nepřítomnosti pečovat,“ započala Brianna rozhovor a zmínila stav jezera a okolní zahrady, který se od Jordiho odletu snad ještě zlepšil.

„Jsem ti za to vděčný, je to náročná práce. Ale tuším, že jsi se mnou chtěla mluvit o něčem jiném,“ pokývl jí usměvavě Jordi a prohlédl si Briannin profil. To, že jej přitahovala věděl už dávno, ale od jejich prvního setkání to ještě zesílilo a její pokrok na cestě Jediho tomu jenom přidal. „Máš pravdu. Chtěla jsem ti především oznámit, že jsem si rozhodla také vzít padawana. No, vlastně spíše padawanku, Lassu Nakin. Nevím, jestli se mi nepokusí Mical přidělit ještě někoho, ale Lassu jsem si vybrala sama. Vlastně jsem o tom byla rozhodnutá už předtím, než jsme vyrazili bojovat s těmi droidy,“ sdělila Brianna Jordimu své rozhodnutí a ten se spokojeně usmál. Jeho pocit, že je stále silnější a vyzrálejší se ukázal reálnější, než předpokládal. „Vybrala sis dobrou padawanku a Lassa bude mít skvělou mistryni. Jsem přesvědčený, že z ní brzy uděláš kvalitní Jedi a než já pustím Tylo ke zkoušce, tak budeš už cvičit dalšího padawana,“ zasmál se Jordi a mírný úsměv se objevil i na Briannině tváři. Když se usmívala, tak Jordimu připadala ještě hezčí, ale v tentýž moment se mu vybavil i úsměv Tess a vracely se mu i nějaké další vzpomínky. Právě proto, i pro věci s tím související nechtěl zatím možný vztah s Briannou riskovat a rozhodl se držet zpátky. Podobnost s Tess byla v jisté míře až příliš velká a Jordi se obával toho, aby se Briannou nesnažil Tess pouze nahradit. „Bylo to víceméně na tvé doporučení. Ale ještě jsem měla na srdci jednu věc,“ podotkla k tomu Brianna a nyní zvážněla. „Poslouchám,“ usmál se Jordi přátelsky snažíc se rychle si vyčistit hlavu od matoucích pocitů a myšlenek. Sledoval jak se Brianna zhluboka nadechla a především nervozitu, která se jí vkradla do tváře. „Poslední dobou mám z tvé přítomnosti rozporuplné pocity. Nemyslím to vůbec zle, ba naopak. Jsem v tvé přítomnosti ráda, byť si nejsem jistá proč. Tedy, ne že bych neměla nějaké tušení, ale ráda bych si to ověřila. Vím ale, že nyní se budeš soustředit na výcvik své padawanky a pokud bych letěla s tebou, tak by to působilo rušivě. Prostě ..“ snažila se Brianna vylíčit pocity, které ji trápily, ale Jordi ji zastavil prstem na jejích ústech. Musel se dost přemáhat, aby uklidnil svůj a nevypadal stejně nervózně jako Brianna, jejíž rozpačitost mu přišla hodně roztomilá. „Lichotí mi to, ale máš pravdu. Nyní není vhodný čas něco podobného zkoumat. I protože máme spoustu práce, povinností a já mám nějaké nedořešené záležitosti. Ale jakmile se to vše trochu rozjasní, tak, pokud budeš stále chtít, budeme moci tomuto věnovat více času,“ odpověděl co nejpevněji a Brianna si do jisté míry vydechla, byť nervozita na ní byla stále ještě trochu vidět. Jordi nyní váhal nad tím, co udělal a zvažoval možný vývoj událostí, kdyby postupoval jinak. „Dobře, to bude asi rozumné řešení,“ odsouhlasila Brianna a odvrátila svůj pohled k jezírku, aby Jordi následoval jejího příkladu. „Ale teď mě čeká náročná cesta, od Micala a z archívů jsem dostal tipy na možné místa, kde by se mohli nacházet další Jediové. Stejně tak mi něco poradil můj dávný přítel z Republikové armády. Ještě jednou ti děkuji, že se tu o to staráš, protože je příjemné si zda zameditovat, když nemám povinnosti. Ale nyní mě omluv, musím letět,“ přešel Jordi rychle k dalšímu tématu a věnoval Brianně vřelý úsměv před tím, než se chystal otočit. „Provázej tě Síla, Jordi,“ odpověděla značně automaticky Brianna a Jordi jí pokývnul s podobným pozdravem: „I tebe, alespoň do doby než se zase vrátím.“ Brianna už poté jenom sledovala Jordiho vlající plášť, jak rychlým krokem zamířil pryč a potlačila nutkání říci, že na něj bude čekat. Drobná úzkost, která jí teď popadla a velela provést cokoliv, aby se situace vyvinula jinak, byla vší silou její vůle potlačena. Nakonec se zhluboka nadechla a radši odešla na druhou stranu, někam do Chrámu. V mysli se jí ještě vybavila slova, která jednou zaslechla během Jordiho přednášek mladým studentům: „Cesta Jediho nikdy nebyla, není a ani nebude jednoduchá. Ale je naším údělem, abychom toto překonali – a když uspějeme, tak budeme silnější. A potom, potom možná opravdu zajistíme mír a spravedlnost v galaxii.“ Jeho pobavený úsměv z tehdejší přednášky se jí nesmazatelně vryl do paměti a jí bylo jasné, že tam hodně dlouho zůstane.