Stanislava Bumbová Ilustrace Zdeňka Študlarová

��

��

��

1 Dopadení piráta Hromburáce.indd 2

15.9.2010 12:05:09

Pohádky lo ď k

y M a t y ld y

Stanislava Bumbová Ilustrace Zdeňka Študlarová

Grada Publishing


15.9.2010 12:05:18

Stanislava Bumbová

Pohádky loďky Matyldy Dopadení piráta Hromburáce Ilustrace Zdeňka Študlarová Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel. +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4144. publikaci Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová Návrh obálky, graﬁcká úprava a sazba Jan Šístek Počet stran 64 První vydání, Praha 2010 Vytiskly tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2010

(tištěná verze) ISBN 978-80-247-7424-4 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

ISBN 978-80-247-3575-7


15.9.2010 12:05:24

Obsah Kapitola 1

Vokounek . . . . . . . . . . . . . 7

Kapitola 2

Hromburác Ztratihnát . . . . . . 10

Kapitola 3

Rybka odplula . . . . . . . . . . 12

Kapitola 4

Tajemství pirátských beden . . . 16

Kapitola 5

Čarovné semínko . . . . . . . . . 20

Kapitola 6

Stromek . . . . . . . . . . . . . 22

Kapitola 7

Pes . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Kapitola 8

Kamarádi . . . . . . . . . . . . . 29

Kapitola 9

Čas stromu . . . . . . . . . . . . 32

Kapitola 10 Zachránění námořníci . . . . . . 39 Kapitola 11 Piráti dopadeni . . . . . . . . . . 41 Kapitola 12 Tuláček . . . . . . . . . . . . . . 44 Kapitola 13 Buráček . . . . . . . . . . . . . . 48 Kapitola 14 Brk . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Kapitola 15 Hromburácovo dopirátování . . . 56 Kapitola 16 Přivítání . . . . . . . . . . . . . 61


15.9.2010 12:05:24

Kapitola 1

Vokounek

Z

laté sluníčko se koupalo v mořských vlnách a prosvěcovalo krásný den svou vlídnou, teplou tváří. Opíralo se hřejivými paprsky do plachet Rybky, velké obchodní lodě, i do modrobíle pruhovaných triček její letité posádky. Námořníci se shromažďovali na vyblýskané čisťounké palubě


15.9.2010 12:05:26

a vyhlíželi přístav, který by se měl každým okamžikem objevit na modravém horizontu. Už se těšili na úsměvy krásných dívek, na jejich uvítání po dlouhé cestě. Už by rádi složili svůj voňavý náklad čaje, kávy a koření a v přístavních hospůdkách poklábosili s kamarády o všem, co viděli a zažili, než se s večerem blaženě uloží do postele, která se nehoupe a není nacucaná vodou a solí. Na palubu Rybky se pomalu přišoural stařičký kapitán Vokounek. Byl tak starý, že by mohl své příběhy vyprávět třeba sto let, kdyby je nebyl už všecky zapomněl. Vlasy i vousy měl bílé jako mléko, na krku šálu, jak ho ta mořská sůl po léta soužila, v kříži měl housera a v koleni vodu. Byl to námořník každým coulem, proto celá posádka nevěřícně koukala, když Vokounek chraplavým hlasem pronesl: „Námořníci, vlasy i vousy mám bílé jako mléko, v krku mě škrábe mořská sůl, v kříži mám housera a v koleni vodu. Jsem tak starý, že bych mohl své příběhy vyprávět třeba sto let, kdybych je už dávno nebyl všecky zapomněl. Proto jsem se rozhodl, že odjedu na odpočinek do jižních Čech, kde budu chytat kapry v rybníce a chodit do lesa na hříbky a babky. Byli jste mi věrnou posádkou a měl jsem vás všecky rád…“ Kapitán posmrkl a zamáčkl slzu a posádka také posmrkla a také zamáčkla slzu. Někteří i dvě, protože Vokounek byl skvělý kapitán a dobrý člověk, a to pak přijde lítost i na tak drsné námořníky, jako byli tito. „Doufám, že budete dobrou posádkou a neuděláte mi před novým kapitánem ostudu,“ zamračil se Vokounek přísně. Námořníci se postavili do pozoru a jako jeden muž řekli: „Budeme a ostudu vám, pane kapitáne, neuděláme!“ „A že jsem tak smělý, kdo bude ten nový kapitán?“ zeptal se lodní kuchař Čoudík.

8


15.9.2010 12:05:28

„Nebuď zvědavý, Čoudíku, nebo budeš brzy starý jako já,“ odpověděl Vokounek tak, aby nikdo nepoznal, že právě zapomněl, komu to vlastně dal Rybku a svou věrnou posádku. „Přííístáááv!“ vykřikl plavčík z hlásného koše a všichni se hrnuli k přídi, aby ho také viděli. I Vokounek se šel podívat, ale ne na přístav, nýbrž na moře, aby se rozloučil a poděkoval. Dlouho stál stařičký kapitán čelem k moři a mluvil s ním o tajných věcech, které znají jen nejstarší námořníci, byť už všecko ostatní zapomněli… Večer se posádka s Vokounkem rozloučila po námořnicku a druhý den ráno ho doprovodila na vlak, který Vokounka zavezl do jižních Čech k rybníku plnému kaprů a k lesu, kde byl jeden hřib vedle druhého. Zato babka tam byla jenom jedna, ale pořádná! Uměla kapra na modro a smaženici z těch hříbků, které Vokounek našel v lese a také měla chalupu, kde byli s Vokounkem ještě dlouho šťastně živi a zdrávi.


15.9.2010 12:05:28

Kapitola 2

Hromburác Ztratihnát

P

osádka Rybky už byla netrpělivá. Za pár minut měli opět vyplout pro náklad koření a nový kapitán nikde! Dokonce ho ještě ani neviděli, jen se k nim připojili nějací jiní cizí námořníci, které prý nový kapitán posílá. Staré posádce se noví námořníci vůbec nelíbili. Jednomu chybělo oko, druhému ruka, třetí neměl zuby, čtvrtý vlasy, pátý rozum, další měli ve tvářích i na těle šrámy a jizvy a šel z nich strach, i když se smáli a sladce mluvili. Chválili Rybku, jaká prý je to bytelná loď a kolik zboží se do ní vejde. Konečně se ozval skřehotavý hrubý hlas: „Zvedněte kotvy, napněte plachty a přímo na jih!“ Na palubu se vyhoupla ohromná postava. Zarostlá zjizvená tvář plná chmur a zloby, v podpaží berle a místo nohy kůl, který při chůzi zlověstně vyťukával do prkenné paluby, kdo že je tu pánem!


15.9.2010 12:05:29

„Vokounek se zbláznil,“ zabědoval Čoudík. „Přeci nás nemohl dát takovému pirátovi.“ „Chá, chá, chá!“ zasmál se strašlivě kapitán. „Vokounek vás nedal mně, ale někomu úplně jinému, ale já jsem si vás od něj vzal! Chá, chá!“ smál se kapitán i celá ta jeho podivná sebranka. Nebylo pochyb, loďka Rybka s celou posádkou padla do rukou pirátů. Hromburác Ztratihnát, tak se ten ukrutný pirátský kapitán jmenoval, byl postrachem všech moří. Báli se ho dokonce i žraloci, protože kdysi jeden takový hladový žralok neprozřetelně posnídal Hromburácovu nohu a on pak přísahal krutou pomstu všem žralokům a potom i lidem, protože se mu smáli. Možná, že to bylo i naopak: lidé se mu smáli, začali mu říkat Ztratihnát a kapitán se na ně rozzlobil, potom na žraloka a pak na celý svět… Příliš pozdě pro Rybku a její posádku. Na širém moři nebylo, kam utéci, ani kde se před Hromburácem schovat. Dělali tedy, co kapitán přikazoval, a doufali, že na ně osud opět shlédne přívětivějším pohledem.


15.9.2010 12:05:30

Kapitola 3

Rybka odplula

C

esta ubíhala rychle. Slunko příjemně hřálo a přes všechen strach a neklid se Rybka bez problémů dostala na podivný ostrov plný krásných květů a stromů, provoněný svěžím vzduchem a rozjásaným zpěvem ptáků. Když přirazili ke břehu, Hromburác si svolal své piráty a rozkázal jim: „V noci námořníky zajmout a přivázat u nejbližšího stromu, tak!“ „A proč?“ zeptal se ten, kterému chyběl rozum. „Aby nám nepřekáželi, hňupe!“ „A proč?“ „Kuš!“ „Kuš? Já myslel, že je budeme svazovat provazem…“ „Aúú!“ zaúpěl kapitán. „Klid, kapitáne, námořníky v noci svázat u stromu, rozkaz!“ „Provazem?“ „Čím jiným, hlupče!“ „Rozkaz!“ Na Rybku se snesla noc. Námořníci ulehli do svých houpacích sítí a unaveni celodenní dřinou usnuli spánkem spravedlivých. U kajuty se s tichým zaskřípáním otevřely dveře a měsíční svit narýsoval obrysy zlověstných postav. „Na ně!“ vyjekl pirát s hákem místo ruky a ukrutníci se vrhli na nic netušící námořníky. Byl to lítý boj! Námořníci se srdnatě bránili, leč posléze podlehli Hromburácově pirátské zlovůli. Svázané námořníky

12


15.9.2010 12:05:31


15.9.2010 12:05:31

s roubíky v ústech, aby netropili rámus, naložili piráti do člunu, odvezli je na ostrov a přivázali je k velikému stromu. „He, he, he!“ vysmívali se námořníkům. „He, he, he!“ oplatil jim z pod roubíku kuchař Čoudík, až se na něj upřely starostlivé pohledy kamarádů a nejeden přemýšlel, zda se Čoudík nějak nešikovně neuhodil a jestli se mu to v hlavě všecko nespletlo. Ale Čoudík, Čoudík věděl své… Ve tmě nebylo moc vidět, co Hromburácova posádka dělá. Jen laskavý měsíček dával tušit, že na břeh ostrova snášejí piráti jakési bedny – kdo ví, kde je vzali – chystají lucerny a pytle a do toho Hromburác hromuje: „Rychle a tiše, vy přetrhdíla, ať je nevyplašíte!“ Koho to nemají vyplašit? Bezpochyby jdou něco loupit, ale co? Vrtalo námořníkům hlavou. Jediný Čoudík nemudroval. Přišla jeho chvíle! Jako správný kuchař vydoloval zpod zástěry nůž, protože pořádný kuchař se bez dobrého nože nikdy neobejde, a jal se přeřezávat provaz, seč mu síly stačily. Ale ouha! Co to? Piráti se vracejí! Nesou těžké plné bedny! „Huhli, huhli!“ vykřikl jeden ze spoutaných námořníků, což mělo znamenat: „Čoudíku, rychle!“ Čoudík řezal, až mu pot po čele kanul, ale to už piráti vyráželi na člunu k Rybce a – hrůza! Zvedají kotvy! Odjíždějí bez námořníků a ještě se určitě dopustili něčeho zlého! Čoudík řeže a řeže, jenomže ještě nedořezal a Rybka už odplouvá a zanechává nešťastné námořníky jejich osudu. Konečně! Lano povolilo. Námořníci utíkají do moře, skáčou do jeho nocí potemnělých vln a plavou za svou lodí. Rybka však už byla daleko a znaveným námořníkům zmizela nenávratně ve tmě… Ačkoliv, kdopak se to tam, nikým nepozorován, vyhoupl na palubu? Kdo se to přikrčil v koutě, když se vydal jeden z pirátů na obchůzku? Kdo to vlezl do prázdného sudu a přikryl 14


15.9.2010 12:05:33

se nenápadně plachtou? Inu ovšem! Alfonz Kocábka, letitý zkušený námořník a nejzdatnější plavec, oddaný moři tělem i duší a hlavně člověk dobrý a spravedlivý. Sílu mu dodávalo rozhořčení nad Hromburácovou ukrutností a jeho nekalé pikle, kterým se rozhodl přijít na kloub. Jako jediný z námořníků se dostal na odplouvající Rybku, a tak byl také jediný, kdo mohl Hromburáce zastavit.


15.9.2010 12:05:33

Kapitola 4

Tajemství pirátských beden

P

iráti byli nadmíru spokojeni. Ukořistili loď a ještě je plná nákladu! „To je panečku zbožíčko,“ liboval si Hromburác. „Pět ran do mořské chaluhy, to bude penízků, zlaťáčky se pohrnou, už je slyším v dálce cinkat: už jdem’, už jdem’, jako ty zlaté zvonečky.

16


15.9.2010 12:05:34

Morces korál, to byl lup!“ Bodře poplácával zubící se piráty po zádech, když se pomalu rozcházeli k odpočinku. Kocábka v sudu vyčkával, dokud vše neutichlo, a přemýšlel, co by bylo nejlepší udělat. Sám piráty neporazí, to se rozumí, ale alespoň by se mohl podívat, co tak vzácného vezou. Určitě to mají ukryté dole v podpalubí, stačí jen nepozorovaně vylézt a vsoukat se dovnitř. A také že už Kocábka opatrně vylézá a už se souká, rozžíná lucernu, sestupuje po starých schodech – ouvej, ty vržou, jen aby se žádný z pirátů nevzbudil – a už je dole u těch tajemných beden. Ony to vlastně nebyly bedny. Ano, teď to Kocábka uviděl! Vždyť jsou to klece! Pevné, neprostupné mříže a uvnitř… Kocábka na to zírá s otevřenými ústy, vlastním očím nevěří… Ptáci? Tahle přepestrá duhová záplava krásy jsou ptáci uloupení zlými piráty z jejich domova na ostrově? „Že se nestydíš, Hromburáci!“ ulevil si Kocábka, když viděl přesmutné ptačí hlavičky, kterak se teskně kloní, a bolavá křídla, kterými ta nebožátka marně tloukla do ocelových mříží. Ale to už Kocábka na nic nečekal. Otevřel první klec, popadl duhového ptáčka do náručí, otevřel dvířka, která vedla do podpalubí, a vypustil ptáka na svobodu. A už běží pro toho modrého se zlatou chocholkou a pro zeleného se žlutým pírkem v ocásku a pro červeného a bílého… Každého bere něžně, aby se nepolekal, tiše jim povídá a hladí je, dokud je nevypustí. Ale noc už bledne! Kolik ptáků ještě zbývá? Kocábka otvírá dvířka klecí: „Tam, tam leťte, zobáčkové, těmi dvířky. Rychle, než přijde den.“ Barevná záplava se rozlétla podpalubím a ze dvířek k obloze, kde už hasla poslední hvězdička. Už zbýval poslední šedivý ptáček, ale tak se chudinka bál, že ani z klece nevylétl.

17


15.9.2010 12:05:34

Stanislava Bumbová Ilustrace Zdeňka Študlarová

Recommend Documents