Stanislav Ignacy Lewinski
FYSIK A JEPTIŠKA
OSOBY: ING. MILAN TEUFELE, MLUVČÍ JADERNÉ ELEKTRÁRNY BLANÍK ING. ALAN TICHÝ, BEZPEČNOSTNÍ TECHNIK TAMTÉŽ SESTRA ADALBERTA, VL. JMÉNEM VLADĚNA KOČÍ, JEPTIŠKA JIŘÍ BROUZDAL, SVĚTÍCÍ BISKUP VYŠEHRADSKÝ
PRVNÍ OBRAZ Špinavá unibuňka smrdí. Přímotop hřeje. Na nočním stolku stojí skládací digitální budík. Je čisto do žluta. Uklizeno. V posteli leží člověk. Dobrá deka, kvalitní, skoro mohérová. Zvuk: Venku se probudili svišti. Jelen v říji sladce zpívá. Bledým oparem za oknem klidně projde muž a žena. On v obleku Hugo Boss, ona v klášterním šatu. Jeptiška. Vejdou dovnitř. Bez zaklepání. Svišti se utiší. TEUFELE Tak tady máme našeho pacienta. Teď spí po velké dávce chloralu a morfia. Naší tajnou zásadou je: Pracovat můžeš, spát musíš. Hehe. Víte sestro, všichni naši zaměstnanci jsou nevyléčitelní šílenci. Správně bychom je měli všechny povraždit, ale k čemu to? Oni by nám stejně poslali z Prahy nové. A k teď ještě ten experiment s Vámi. . . Tedy já rozhodně nepatřím k těm zabedněným inženýrům, kteří nedokáží pochopit trochu té spirituality, ale lézt nám s tím až sem? Tázavý pohled. Ticho. Konečně vy jste si to nevymyslela. Znám dobře tyhle biskupské hejsky, myslím teď Vašeho duchovního správce, už se vidí v televizi, přímý přenos, předseda vlády, ministr průmyslu a hned vedle nich on. Určitě si už shání nový talár, ne, nejméně od Armaniho, co říkáte? ADALBERTA Ale pane inženýre. Vám ta turbína opravdu nefunguje. Chceme Vám jen pomoci. TEUFELE No zajisté! Vysvětit turbínu! Copak si opravdu myslíte, že my jsme už vyčerpali všechny možnosti? Jsou to jen vibrace. Trochu se to klepe, víte? Mluvím s Vámi jako s laikem, ale co se dnes trochu nezachvěje, viďte sestro? Snad Vaše víra, že. ADALBERTA Myslím, že byste ke mně mohl být ohleduplnější. Uvědomte si prosím, že mluvíte s duchovní osobou. TEUFELE Nesmíte se hned urážet sestro. To byla pouhá paralela. Chtěl jsem jen říct: Svět se otřás a my s ním. Někdy si říkám, existuje vůbec nějaká vztažná soustava, vůči níž. . . ? Ale proč bych Vás tím zatěžoval? Ukáže na spícího muže. Podívejte se na něj. Je tohle klidný spánek? ADALBERTA Vůbec nevím pane inženýre, jak bych s ním měla jednat. Jakým způsobem se do toho dát? Všechno jsem už zapomněla. . . Ale já, tedy my všichni, my jeho podpis potřebujeme. Jestli se on jako bezpečnostní technik postaví proti, pak je vše ztraceno. TEUFELE ležérně Snad si nemyslíte, že já Vám budu radit? Tázavý pohled. Ticho. Nesnažte se o nic zvláštního. Prostě se řiďte svou ženskou intuicí. Hehe. Promiňte, ale 2
teď už musím jít. Odchází, ve dveřích ještě přes rameno zvolá: Vstávej, Alane, hajdy na rozcvičku, čeká Tě ranní jablko a vůbec program. . . ALAN otevře oči a posadí se na kraj postele Děkuji, Milane. Se zájmem: Co je tohle za halucinaci? Takovou jsem ještě jaktěživ neměl. Mluvíš? ADALBERTA Jsem sestra Adalberta a ráda bych s Vámi mluvila. ALAN No vida, dnes je přívětivá. Včera byla brouková a pavouková až sem hrůzou kvičel. Někdy sou zas medvědi a to je prima. Když moc nebručej. Tuhle po mně házeli kalamáře. Člověk je pak modrej, jak kdyby ho oblízla chobotnice. ADALBERTA Já nejsem přízrak. Poslali mě sem, abych si s Vámi promluvila. ALAN Vždyť mluv. A jsi-li ze světa zdejšího nebo vedlejšího, tím se netrap. Já jsem také, jak se říká, rozpolcen. Budu Ti říkat Mařenko, chceš? ADALBERTA Mé řeholní jméno je Adalberta. ALAN Takže Bertička. Nediv se sestro, že jsem poněkud křečovitě žertovný, snažím se jen zakrýt jistý třes. Už dva roky jsem neviděl ženu. Žijeme tu tak trochu po chlapsku. Vlastně se mi celou tu dobu o ženě ani nezdálo. A taky jak, však spánek pod chloralem, to není spánek nějakého duševního drozda, to není pro padavky. A z morfia se taktéž sotva rozdychtíš. ADALBERTA Neomlouvejte se, inženýre. Jste mnohem klidnější než já. ALAN Tak já se půjdu proskočit. Sejdeme se v kantýně? DRUHÝ OBRAZ Šišatá kantýna – umakartový ráj. Zubem času ohlodáno na překližku. Adalberta přestrojena za svačinářku, opřena o prosklený pult, spí vestoje. S čelenkou. Bílý plášť, modrá krempa. Zamaštěno. Energické raní rány na dveře. ALAN stále venku za dveřmi Andreo, Andreo, nechrápej, skučí mi tu kručí! Pauza. Andreo, kudlanko! Sedm úderů zvonů katedrál. ADALBERTA probouzí se, jde odemknout dveře K Alanovi: Tiše. Tiše, Hurvínku. Hladí ho. Ráno tu byl černý kohout. Chtěla jsem jít až nakonec. Tady v podbříšku, víš, tam mě to bolí. Bere ho za ruku a vkládá mu ji pod plášť 3
na příslušná místa. ALAN Nech toho, já vím, že nejsi lochtivá. ADALBERTA se směje Milan všecko vykecá. ALAN Jablko, preso s mlíkem, müsli, med a jogurt. ADALBERTA To mě musíš nejdřív pustit. ALAN Jako bych tam zarost. Přichází Milan. TEUFELE k Alanovi Nech toho. Nemá to smysl. Prostě neni lochtivá. ALAN vyndá ruku zpod Andreina pláště. Má v ní kámen. K Adalbertě: Tohle to bylo. Tohle Tě tam tlačilo. Otočí se a obrovskou silou vrhne kámen proti dveřím, jimiž před chvílí přišel a jejich skleněná výplň se ustrašeně vysype na linoleo. TŘETÍ OBRAZ Známá unibuňka. Spící muž, sedící žena. ADALBERTA Drei Stück. Was has du? Drei Stück. . . ALAN ze spaní Nalévala mléko do skleněných džbánů. Poprvé se mi zdálo o ženě. Ruce měla bílé. . . Ramena nazlátlá. ADALBERTA Könnte sein, drei Stück. Plátno jehlu a nitě. Alan se probudí. Ach, to jste vy. . . ALAN Byla jste zde celou noc? ADALBERTA Dívám se na Vás a chce se mi plakat. Myslíte si, že jste mrtvý, mrtvější než včera, mrtvější než v pondělí, mrtvější než hrnec fazolí! Vám Vaše mrtvolnost připadá směšná, ano, vy si na ní zakládáte, ten pitomý černý oblek a papírové lakýrky, v nichž každý večer uleháte! Myslíte si, že je to Vaše rouhání jakýmsi hlubokomyslným výsměchem světu, možná si sám nadutě připadáte existenciálně směšným. . . Chce se mi plakat. Odmlka. Jste lev? ALAN Jsem prase, Marie. ADALBERTA vzlyká Jak jste hloupý!
4
ALAN vstane z postele Sluší Vám to. Promiňte. Pauza. Narodil jsem se v roce prasete, stejně jako Konfucius, víc svinstva v tom není. . . Jde k oknu a dívá se ven. Vidíte, kachny. Divoké kachny. V kolika jadernejch elekrárnách jsem byl, v deseti? Francie, Japonsko, Amerika, Dukovany a Bohunice, samozřejmě. A všude byly kachny, i v tom pitomym Černobylu! Víte, atomová elektrárna musí být na řece, takže to je vlasně logické. Člověk má pocit, že je to vypůjčené ze Strinberga, kachny ťapou kolem reaktoru, rybníček, jilmy. Víte, že všichni fysici jsou rybáři? ADALBERTA Snídáte dnes doma? Nejdete do kantýny? ALAN Vybral jsem včera hnízda. Kachní vejce. Udělám omeletu. Dáte si se mnou? ADALBERTA Nejím vejce. Hnusí se mi tohleto perverzní pojídání zárodků. Vám se to nezdá šílené? ALAN Prosímvás, je to pro ně vysvobození. Všechna ta vejce jsou ozářená. Vylíhl by se z nich přinejlepším nějaký kriplkačer s modrým zobákem a zelenejma blánama. Opravdu si nedáte? ADALBERTA Když myslíte. . . Stejně mám pocit, že je to proti přírodě. ALAN Bože a co není?! ADALBERTA Neberte si do úst Boží jméno, prosím. Jistě jste nezapomněl, jaké je mé poslání. ALAN Poslání? Chcete mě prudit s jakýmsi jelimanem v černém plášti! Hudly mudly, posvětíme turbínu! Kdybyste aspoň přišla s nějakou umbandou. Trochu brazilských rytmů, médium, posedlé duchem hirošimských zesnulých se svíjí na chladící věži, grafitové tyče se samy zasunují a vysunují, egunové vstupují i do ostatních zaměstnanců elektrárny, ti postupně upadají do extáze, hlavy jim padají na záda, těla se zmítají a podléhají pontos, z očí se vytrácí výraz, údy tuhnou, pohyby jsou automatické a vyjadřují povahu ducha, který tančícího pracovníka posedl. Sám se divně zmítá. Vykřikuje: Ešu Veludo, é Mojuba! A Pomba Gira é Mojuba! Zase soustředěně. A teď k Vaší nabídce. Přijdete sem smrdět s kadidelnicí. Pár vypalichaných donchuánů v mitře cosi zamumlá. Celé je to k nesnesení trapné a vy si myslíte, že to povolím. ADALBERTA Chtěla jsem Vás o to poprosit. ALAN Povolil bych to snad tak ze soucitu k Vám, ale právě proto, že jsem soucitný a nechci Vám 5
projeveným soucitem ublížit, budeme to muset zarazit. To je všechno. Teď můžete jít. ADALBERTA A ta vajíčka? ALAN Ale ano. Budou za chvíli, jen si je tu snězte. ADALBERTA Asi bych Vám měla něco říct. . . Monsignor Brouzdal to nechce pojmout nijak spartánsky, tedy myslím asketicky, všechno se mi plete, když s Vámi mluvím, my prostě chápeme, že je třetí tisíciletí a chceme v tomto virtuálním metasvětě, jímž jsme pohlcováni, dojít k nějaké přijatelné mediální expresi, ať už skrze eucharistii či jinak. ALAN Pojďte, oloupem spolu ta vajíčka. Podává jí vajíčka. Jedno je červené, druhé je bílé, třetí kvete modře. ČVRTÝ OBRAZ Doma u matky. Alanovi je dvanáct. V levé ruce tužku, v pravé ruce lžici. K židli uvázaná dřevěná kačenka na kolečkách. Talíře cibuláky, jelen ve skoku a krátké kalhoty s kšandama. Bavorská idyla. Matka má tvář Adalberty. Tutéž ladnost ramen. MATKA Nekresli, když jíš. ALAN Musim si to poznamenat. MATKA Sakra. ALAN Mám to v hlavě. Teď. MATKA Nevim, co máš v hlavě, ale v žaludku budeš mít vředy. ALAN mimochodem Jak vůbec vypadá takovej vřed, mami? MATKA Vřed? Jak to mám vědět? Odporně vypadá, hnusně nejspíš. A bolí. ALAN Myslíš, že spíš jako proláklina, jako kráter? Nebo spíš výrůstek? MATKA No výrůstek, samozřejmě, si neslyšel o prasklým vředu? Copak může díra prasknout? ALAN Řek bych, že ne. Prasknutí je vlastní podstatou díry. Chápu-li tedy díru jako otvor. Takže 6
díru nepraskneš. Jako bílou nezabílíš. MATKA No vidiš. Takže výrůstek. Sopka a nahoře kráter. ALAN Jako jebák? MATKA Co? Vidim Ti snad do žaludku? Dítě, dítě, ty tvý otázky. . . ALAN A žaludek vypadá jako držky asi? Vyndavá lžici z polívky a prohlíží si její obsah. MATKA Dojez to už konečně. V polívce je síla. ALAN odstčí talíř Dej mi ten guláš, mámo. PÁTÝ OBRAZ Velín temným i bledým prachem pokryt. Zvuk míchačky. Datel. Listnaté stromy bez listí. Hlísti protahují svá zmrzlá těla. Je těsně před jarem nebo už. Alan spí. Hlava na pultu. V ústech škvíra na dýchání. Vápno ve vlasech. TEUFELE klepe mu na rameno Alane, vstávej. ALAN Strumpfhose, lila, pastel, víla. TEUFELE podává mu tabletu Vem si tohle. Alan tabletku automaticky spolkne. ALAN pro sebe Jest potrzebna duchowa rewolucia. TEUFELE vesele Až naprší a uschne. Hehe. Alane, chci Ti někoho představit. Vejde muž. BROUZDAL Buď pozdraven pán Ježíš Kristus. ALAN Když řeknu: Pojď za mnou. Půjdeš? BROUZDAL k Teufelemu S kým mluví? TEUFELE Snad s nějakou husičkou. Stará se nám tu o ně. Hehe. Víte, husí vejce, monsignore,. . . BROUZDAL Inženýre! Mluvím s dispečerem či s husopasem? 7
TEUFELE A není to jedno, velebnosti? Však ti naši dispečeři, s těmi svými neutrony, huš huš tam, huš huš ven, jak ta drůbež za svou husopaskou, jen ten proutek neni z vrby, ale z grafitu, hehe. ALAN Máme tu vztak k přírodě, otče. Koukněte se z okna, támhle máme i kozičky. Angoráky, černé ptáky. Podívejte jak se směje, Fousáček! Zázrak či záhada k rozlousknutí, suď jak suď, jen co začne masopust, jak by spadly z tý zvěře naší všecky stavy depresivní i sebevědomí ňák naskočí a láska do očí! TEUFELE Je to parta fatalistů, ti naši kozli chlupatí! A co jim taky zbývá, dobytku? Prase se Boha nedovolá. BROUZDAL Inženýre! Rouháte se jako ateista. TEUFELE Ale já jsem ateista. ALAN My tu máme víru tak ňák na háku, monsignore. BROUZDAL Proto jsem tu. Na misii. Doufám, že budete spaseni. TEUFELE Proč ne. Když budem těm kozlum chutnat. Hehe. ALAN Počkejte s tím do Velikonoc, velebnosti. TEUFELE Po Velikonocích bude chřest. Čerstvý chřest se šunkou a holandskou omáčkou. Hehe. Brzo bude květen. BROUZDAL Jak to vypadá s tou Vaší turbínou? TEUFELE Je trochu rozrušená. Nervy, víte? Vlezete k ní a sotva se jí chcete dotknout odstrčí Vás až si zabílíte oblek od zdi. Máme to tu čerstvě vyvápněné. ALAN Ono to v ní všechno hučí, mele se to v ní. Někdy mi připadá, že si, sama pro sebe, jen tak, zpívá tiché písně. Máte to taky někdy, monsignore? Huhu já tur, huhu bína, proč v domě z betonu, proč plna atomu tu tonu, huhu, já tur, huhu bína, proč ne v lesu, ne v moři, ne jako brambořík, na poli bambuli nenesu, huhu já tur, huhu bína, sama jak mrož, nižádnou brož. . .
8
TEUFELE Každý máme svoji vnitřní melodii. Chcete slyšet tu moji? BROUZDAL Potřebujete naši pomoc! TEUFELE Ale pane biskupe. Co my to budem za podivnou koalici? Vždyť vy nám tu chcete prostě vylízat tu naši smetanu. Štká nám holka ve sklepě, turbína, no a co, na koho ten smutek v březnu nepad? ALAN V květnu bude zase pusinková. Milane, byl si za ní vůbec s prvníma sněženkama? TEUFELE Byl. A šťouchla do mě. BROUZDAL Potřebujete naši pomoc! ŠESTÝ OBRAZ Unibuňka – muž – žena. Ona sedí na židli, nohy na topení, bradu na hrudi, schoulena spí. Pravidelný dech. On stojí za ní. Dojat v růžových gumových rukavicích. Maže si je Indulonou. ALAN věcně jako na přednášce z teorie grup Co teď, co teď, co teď? Ona spí. Já se tu jen motám. Kdybych ji. . . Položit dlaně na její ramena, cítit ten rytmus. Pauza. Chci to udělat. Alane, běž a udělej to. Pauza. Nic. Stojím tu jak vozembouch. Mlátím sebou na místě, umcaj, umcaj, pohnout se nedokážu. Chtěl bych žít krátce jak jepice, ale hutně, a zatím se ten zapšklý život vleče jako nekonečný kabanos až někam za šedivý, nudný, jalovcový obzor beznadějného jalového dne, kde čeká všivá, zatuchlá smrt. ADALBERTA čerstvě probuzena Nemluvte jak Trakl, Alane. Dokážete ještě mnoho dobrého. ALAN Sestro, chováte se ke mně jako ke svému pacientovi. Bere si prášek. ADALBERTA Mluvila jsem s Vaší matkou. Měl byste zase malovat. ALAN Malovat. . . Ani psát nemůžu. Zmrvily mě ty mašiny. Napsat smazat, smazat napsat, ta odporná lehkost k zblití. Nenapíšu jedinou větu. Tři slova naklepu, čtyři smažu, pak půl hodiny surfu, jak se mám soustředit, když na mě mé myšlenky útočí v tak krátkých intervalech, až se mi slyjí. Nevím kde je začátek a kde je konec. Tři slova napsat, čtyři smazat. Kolikrát jsem to už udělal. Ani nevím jestli jste právě přišla, nebo jestli tu jste odjakživa. Připadám si jak šofér, co vyjel ráno na dálnici s tím, že na třetím výjezdu odbočí. Jenže 9
já kroužím už pěkných pár let a na každé křižovatce se sám sebe ptám: je to ta první nebo pětistá? Chtělo by to zastavit, pět, deset vteřin, jen chvíli ticha, jen si to porovnat v palici, ale jak? Tři slova napsat, čtyři smazat. Myslím, že jsem psal docela dobré divadelní hry. Kdysi. Mám ještě teď spoustu nápadů. Ale co s nimi? Nemůžu napsat jedinou větu. ADALBERTA Vám se to musí podařit! Postarám se o Vás. Klid, klid. Myslím, že ve zdech kláštera, v náručí víry, byste dokázal klidně vydechnout. Ale tam Vás vzít nemohu. ALAN Co jste tak rigidní? Nebyl by z nás snad párek papoušků v té Vaší šedé cele? Na hromádce v klášteře! Bože, to je přímo dialektická perverze. Ach, jak se mi hnusí ta idea nevěst Kristových! A teď: já na jeho místě. Sestro, musíte mne tam vzít. ADALBERTA Inženýre, ovládejte se. ALAN No tak, Berto. Tváříte se jak nějaká frigidní protestantská filcka. Já bych Vám hanbu neudělal. Vezmu si paruku, tady trochu přidáme. . . recituje. . . Kozičky mladé, neodolá, mám pro Trouvého do výseku a korunovaného vola, že na ně skáče ve svém věku . . . směje se. . . stejně jsem měla vždycky problémy s identitou, bude ze mě sestra Ala z Pečorski lavry v Kyjevě, nebo rovnou ze Sergei Posad, Ala jako Pugačeva, do pekla s Alanem a jen sesterská láska mezi námi, Berto! ADALBERTA Nedotýkejte se mě. Pokouší se o pláč a pláč se pokouší o ni. ALAN No tak, sestřičko. Dost toho sentimentu. No tak. Pauza. Nesmíš se na mne zlobit, nemyslel jsem to tak, mám prostě jen nulovou sociální inteligenci. Ale kdo tím nejvíc trpí? Jen já sám. Kdo je sakra nejhůř ochuzen? Zase já! Co, že nedokážu prožít normální vztah, já si ho nedovedu ani představit! Mně něco vyprávět o lásce. . . To je jak slepýmu balit dárky do vánočního papíru místo do novin! Směje se. Promiňte. ADALBERTA Já jsem poznala lásku. ALAN Pak Vám nemohu než závidět. Víte, dříve jsem si kladl následující otázku: Je tato, jak vy říkáte, láska, jen pud, který mě, jako živočišnému druhu není dán, nebo se jedná o dovednost, kterou lze poctivým tréninkem získat a vycvičit? ADALBERTA A k čemu jste došel? ALAN K ničemu. Tedy: nepocítil jsem nic než shovívavý úsměv nad svou pošetilostí. Nejdříve jsem přijal nabídku ke stáži do Dubny, k cyklotronu. Snad jsem měl pocit, že je v těch 10
Češkách cosi germánsky vymrzlého, snad jsem věřil v životadárnost ruské krve jak poslední obrozenec, nevím. Vošukal jsem půlku Moskvy a třetinu Petrohradu a NIC. Pak jsem se oženil. Nějaké děti a tyhle triky, znáte to. Doufal jsem, že bych třeba dokázal milovat svého syna, tak jsem si jednoho zplodil. Strašlivá marnost! Tříletý syn, jarní podvečer tak jako dnes, malebné náměstí ve stínu kaštanů, táto vyťapem na skluzavku za ručičku. Bože ta bída těch debilních her! Táto uděláme díru. Lavička, vyhřívám se na sluníčku jako dobytek a pláču nudou. Slzy se kutálí, slunce svítí, ani nevíš jestli víc nenávidíš sebe nebo tu pitomě prázdnou situaci. Táto uděláme díru. Táto, dej mi kyblíček. Člověk by blil, ale v krku má tak sucho, že by tím sevřeným hrdlem ani nevikvikl, natož zvracet, tak to prostě zůstává tam vevnitř, cítíš jak to hnije, nebo necítíš, necítíš nic, děti padají tiše ze stromů a chlapík vedle tebe cinká lžičkou. Pauza. Tak sem to uťal. A dal se na chemii. ADALBERTA Kolik toho spolykáte? ALAN Pár gramů denně. Dělá mi to dobře. Myslím, že jsem blízko. Tuhle jsem dokonce litoval kulhající kachnu. Jsou to všechno jen chemické reakce, jde jen o to narvat do mozku dostatek katalyzátoru. . . ADALBERTA Musíte s tím skončit. ALAN Máte pravdu. Ale mluvíme jen o mě. Co on? Opustil Vás? Nebo je snad chvála bohu mrtvý? ADALBERTA Je mrtvější než vy. Loňského léta vysvěcen. Kněz. ALAN To nezní jako konec. Spíš jako začátek. Jistě bude potřebovat nějakou hospodyňku. . . ADALBERTA Tu mu můžete dělat vy s tou Vaší parukou. Odjel někam na misii. Snad do Austrálie. ALAN Podívejme, takže i jeptišky mají takovéhle problémy. . . Pauza. Hospodyňku mu dělat nebudu. Známe tyhle úchylácké ptáčky. A vobzvlášť ne s parukou a v Austrálii. Vždyť je tam všechno vzhůru nohama. Ještě by mi ta paruka někde v Perthu spadla rovnou do nebe. Směje se smíchem tupých. ADALBERTA Ten Váš primitivní humor! Je mi z něj smutno, jak kdybych se dívala na kopanou. Jak je to všechno zbytečné! ALAN Nechme toho. Stejně už musíme do kantýny.
11
ADALBERTA Zajímá Vás něco jiného než jídlo? ALAN mimochodem Vuřty, sádlo, knedlíky. . . ADALBERTA Ale to je přece jídlo! ALAN Vlastně máte pravdu. Pauza. Pojďte nebo nám zavřou! Oba odchází. SEDMÝ OBRAZ Žádná okna. Ona ve dveřích, vchází. On za stolem, sedí. Vše temně rudé, plyšované, zlatě zarámované. Zdi, podlaha, strop, lustr. Ona má světlé vlasy zčesané dozadu, tmavé brýle, holá bílá ramena, sukni barvy uhle, světlá lýtka, černé lodičky na nekonečně dlouhých a špičatých jehlových podpatcích. Bere židli za opěradlo, chce si sednout. BROUZDAL Řekl jsem Vám snad abyste se posadila? ADALBERTA sedne si a dá si nohy křížem Vím, nebyl to dobrý nápad. Vezme si ze stolu sklenici s vodou. BROUZDAL Ptal jsem se Vás jestli máte žízeň? ADALBERTA Nemám. Polevá si vlasy, hruď, záda, klín, stehna, přičemž velmi levně sténá. Je mi jen horko. BROUZDAL stále s hlavou vloženou do levé dlaň a psovsky smutnýma očima Musíte najít pokoj! ADALBERTA V té unibuňce se věčně žít nedá. . . BROUZDAL Nechte věčnost na pokoji! ADALBERTA To je pořád nějaký pokoj. . . BROUZDAL Tohle nevydržím! ADALBERTA vstane, jde k němu, vloží jeho ruku pod svou blůzu, bezprostředně na horké, nekompromisně ploché břicho Pamatuješ? Pamatuješ si aspoň, že nejsem vůbec lechtivá? BROUZDAL vyndá ruku, v dlani má kámen, mrští jím ve směru plyše Ty Tvoje věčný šutráky! 12
OSMÝ OBRAZ Lavička v sadu. Alan na zádech na ni. Oči zavřeny spánkem. Ona přichází alejí drobnými kroky, pohled do leva, pohled do prava. Přisedá na kraj. K jeho hlavě. Ruce v klíně. Oči do korun stromů. Pomalým posunem bederní oblasti míří k němu. Lavička je červená. ADALBERTA Jakoby, jako bych slyšela kosa. Někdy na jaře zpívají. Kosi. A někdy nezpívají. Možná cítím i moře. Mušle. To je jak kdybych chtěla říct mašle a měla rybu. Rybu z moře. Mašle z moře. Růžová mašle ve vlasech malé střapaté holčičky! ALAN ze spánku Dveře, zavři ty dveře, řikám. ADALBERTA Ráno jsem si šla čistit zuby a na poličce Perlička. Hned jsem si ji dala na kartáček. Ty bíločervené proužky jak na vánoční punčoše! Sladká, sladká s chutí bonpari. Sama jsem teď celá rozslazená. ALAN Průvan, stále ten příšerný průvan. ADALBERTA Nebo potom. Vzala jsem si žluté punčochy s oranžovými květy, tyrkysovou sukni, červené sandály, okrovou blůzičku se zlatým lemem a pusu jsem si namalovala tak bláznivě vesele! Na zuby jsem si nalepila malá odrazová sklíčka. Otevře hubu, namíří do ní baterku a melouc zuby vytváří kouzelnou barevnou hudbu. Lehotský s Modusem zpívají: Sklíčka, sklíčka dotykov. . . Vesele: Alane, vstávjte, budeme tančit! ALAN Třináctá komnata byla zas celou noc otevřena. Fučelo odtam ledově, jak by sami umrlci vířili povětří v rytmu divokého tartasu. Ach! ADALBERTA Ale no tak, Alane. Jsem dnes tak rozjařená! Nekažte to, vy brumlálku. ALAN Vždyť vy jste ta nejchladnější! ADALBERTA Já jsem dnes jak větříček. ALAN spolkne prášek Dobrá, dobrá. Pojďme k věci. Co tu chcete? ADALBERTA Získat od Vás povolení k vysvěcení turbíny. Vibruje Vám. ALAN Srdce mi vibruje, to je problém. Ale komu by se nezatřáslo, kdyby do sebe sypal co já. Směje se. Mám pocit jako bych s Vámi už mluvil. 13
ADALBERTA Jde o jediný podpis. ALAN Ukažte. . . Jeden hloupý podpis. . . Tady? A já vám ho nedám. Co se budu montovat do turbíny. Vysvětit, nechat být. Ať si to rozhodne sama až ji bude osmnáct. ADALBERTA To už jí pomalu je, ne? Jak dlouho Vám tu leží? ALAN Třináct šťastných let. Vždyť ona je jak má dcera. Mé sémě, cha. To mi připomíná mou první milostnou báseň. Končila: “Tys má jímka, já Tvůj plynovod Družba.” Krásný obraz. . . ADALBERTA Zajímavé. Takže i vy jste prošel tímhle obdobím? ALAN Vždyť to nic není. Vystačíte s opakováním jediné fráze: “Miluji Tě.” A pořád pěkně dokola, jako mantru. Vtip je v tom, že to vyžaduje i ta nejzpustlejší kurva. Víte, všechen ten blábol o osvobození ženy je fikce. Nakonec dá každá přednost tomuhle pitomému rituálu: Ja Tebja ljublju! No a dyž jí trochu vožužláte ucho a poslintáte šátek na něžné bílé šíji, tak je hotovo. ADALBERTA Takže co? Vysvětit, nevysvětit? ALAN Hodíme si korunou, ne? Panna? ADALBERTA Orel. ALAN Prima. Hází. Panna. Je mi to líto. ADALBERTA Jste tak cynický. ALAN Dal jsem Vám šanci. V principu jsme vložili rozhodnutí do rukou Božích. Che. ADALBERTA Někdy mám pocit, že z těch Vašich řečí pojdu. ALAN A mně není k smrti smutno? S jakou chutí bych se zabil, jen vědět jak. . . ADALBERTA Trochu invence, inženýre! Což takhle zajít do reaktoru? ALAN Kde myslíte, že sedám každý večer? Kdepak sestro, radioaktivita neexistuje. Je to obyčejné 14
templářské spiknutí. Elektřina, radioaktivita, atomová energie, každý příslušník duchovního bratrstva ví, že to jsou jenom metafory, předem dohodnuté lži, jak zakrýt pravou podstatu síly, jíž my zasvěcenci vládneme. Neexistuje fysická síla, jen fysické utrpení. Všechna energie je výhradně duševní, tellurické proudy. Stačí najít vlastní střed, nebo počátek, chcete-li, homo umbilicus, naučit se ho ovládat a vycházet z něj. Chcete vidět jak levituji? ADALBERTA Inženýre, netrapte mě. ALAN Dobře, tak mi alespoň dovolte poznat Váš kritický bod, Omfalos, Východisko Velení. ADALBERTA Kde myslíte, že ho mám? ALAN Tady! Otevřenou dlaní prohmátne její hyždní sval. Sestro, musím Vás políbit v řiť. ADALBERTA cudně se usmívá, sluší ji to Nezkoušejte na mě tyhlety jezuitské triky. ALAN Co máte na mysli? ADALBERTA Vyprávíte nesmysly, čekáte, až Vám dám za pravdu a pak mě půjdete udat. ALAN Proč bych to dělal? ADALBERTA Chcete se mě zbavit. ALAN Zbavit? Myslíte, že jsem dokonalý blázen? Vždyť Vy jste to nejsladší, nejněžnější stvoření, které jsem za posledních deset let v tomto svém vyhnanství potkal! ADALBERTA Jak mě unavuje ten Váš připitomělý humor! Co mi to tu vykládáte? Já vím docela přesně, že jsem podle Vás jen vlezlá, nevzdělaná husa, která chce zaklít Váš zamilovaný reaktor. Máte mne za čarodejnici. Ten Váš na oko vlahý pohled mysogina! Nenávidíte ženy, a mě nejvíc z nich. ALAN Neřekl bych, že je to nenávist. Snad strach z nepoznaného. Klišé, že? Ale vy jste mi blízká, snad, že jste jeptiška. Vždyť celé mé mládí, to byl vlastně též jen mnišský život. Od skript do laboratoře a zpět. Ženu jsem potkal tak v neděli v kostele. A proto jsem tam přestal chodit. Byla to příšerná sexuelní muka! Pak k matce do té navoněné díry. Oběd na vkusném bílém porcelánu. Ach, jak jsem si přál, aby na talířích, nebo aspoň na šálcích byl pořádný jelen dvanácterák, nejlíp ve skoku, odraz ze skály, v pozadí veveřák, svině zrzavá, 15
něco takového by našim tichým obědům dalo přinejmenším jistou estetickou dimenzi, ale ne, ta sterilní maloměšťačka byla ke všemu KULTIVOVANÁ! Pauza. Jak jsem se k tomu dostal? ADALBERTA Nevím. Zdáte se mi zoufalý. ALAN Lichotíte mi. Jsem ze dvou třetin mrtvý. Co dělám v tomto nesmyslném životě? Bezpečnostního technika v jaderné elektrárně, kterou nikdo nepotřebuje a která se ne a ne rozběhnout. No ano, pár zkoušek, doladí se to a všechno půjde dobře. Ale k čemu? Co z toho? . . . Připadám si opuštěný jak Malý Princ. ADALBERTA A já? Jsem Vaše lištička nebo had, který spolkl slona? ALAN Kdyby ste mě tak chtěla sežrat, sestro. Roztrhat na kusy, hltat, polykat, dávit se mnou. ADALBERTA To nevím. Máte v sobě jakoby máslovou jemnost. A zkuste rotrhnout máslo. Žluté, se zákysem. Jak Vaše vlasy barvy zralého žita. Připomínají mi lány na Haliči, kde se narodil můj otec. ALAN Měli jsme tu jednoho dělníka, z Haliče. Vy se na něho musíte pamatovat: Semjon. Jednou se chtěl u míchačky před ženskýma vytáhnout, jakou ma sílu, naložil si na záda dva pytle cementu a ztrhnul se. Pak brzy umřel. A já bych řek, ze jsem se taky ztrhnul. Gymnázium, univerzita, potom k cyklotronu, školy, plány. Věřil jsem v Boha jinak než ostatní, oženil se jinak než ostatní, rozčiloval jsem se, riskoval jsem, peníze jsem strkal napravo, nalevo, byl jsem tak nadšený a tak zklamaný, jak nikdo v celém okrese. A to jsou zase moje pytle, sestro. Naložil jsem jich na sebe tolik, ze to páteř nevydržela. Ve dvaceti letech jsme všichni hrdinové, do všeho jdeme po hlavě a na všechno stačíme – a ve třiceti už jsme utahaní a nejsme k ničemu. Jak mi vysvětlíte, proč dneska člověka všecko tak rychle unaví, no jak? Ale možná, že v tom to vlastně taky není. . . V tom to není, v tom ne! Jděte už sestro, sbohem, otravuju Vás. ADALBERTA To je Ivanov. ALAN Jistě, Ivanov. Jsem tak prázný, že ani vlastní utrpení nedokážu vyjádřit svými slovy a musím je krást. Jsem stará tykev. Běžte sestro, než se nad sebou rozbrečím. DEVÁTÝ OBRAZ Prší. Antuka je měkká jako budapešťská pomázánka. Dva hnědobílí muži na tenise.
16
BROUZDAL 40:15. Nenecháme toho, inženýre? TEUFELE Kdepak, monsignore, hrajete jako pán Bůh, chacha, byla by škoda nezvítězit kvůli pár kapkám. BROUZDAL Leje už dobrou hodinu. TEUFELE Lepší než srpnová vedra. Za měsíc začnou hony. Brzy bude divočina. 40:30. BROUZDAL Je mi už trochu zima. TEUFELE skoro recituje Zas babí léto vešlo v sad, kde vítr češe jeho vlasy. V té době Petřín obléká si znovu svůj zlatohnědý šat. Podzim to je Rilke, monsignore, cheche. BROUZDAL Shoda. Pane Teufele, nechme to nerozhodnuté. Sedneme si do šatny, dohrajeme to třeba zítra. TEUFELE Anebo nikdy, že. No dobrá. Řekl jste tenis. Jistě to byla záminka. Chcete se mnou mluvit. Ale možná i já mám s Vámi jisté plány, nemyslíte? Hrajete vysokou hru, monsignore. BROUZDAL zalobuje Nebuďte tak křečovitě metaforický, pane Teufele. Provokujte mě, prosím, ňufejte si tu svoji turbínu, tančete své folklórní tance! Opravdu si myslíte, že Vám to žeru, tu Vaši dementně profánní stylizaci? Jarní skopové, pak chřest, jahody a teď zas dýně a dýně a ty kachny! TEUFELE Koloběh přírody, monsignore, Boží to rozmar, cheche. BROUZDAL Boží rozmar. . . pěkně řečeno. . . obrazně. Říkám Vám, přestaňte mluvit o Bohu v těchto koloritních kontextech, přestaňte ho nahlížet skrze všechny ty tupé lidské vlastnosti, to je pojmový aparát, vy, vy, antropocentriku, to je. . . TEUFELE Jak kdyby parta mravenců čuměla zezadu na Winonu Ryder v plavkách a řikali by hele, ta vypadá ňák divně ne, ten zadek teda nic moc. To ste měl na mysli, monsignore? BROUZDAL Ne. Podávám? Sebere míček, nadhodí ho, vzepne se na špičky, napřáhne se, zaservíruje. Není to ale tenisák, nýbrž kachní vejce. Úder rakety prorazí skořápku, v důsledku čehož se žloutek s bílkem rozhodnou poslušně stéci do vlasů. Ty věčné kachní zárodky!
17
DESÁTÝ OBRAZ Spolu v duchnách. Flanelové povlečení. Šedočerný proužek na bílé. Ona vyleze z peřin a velmi, velmi pomalu si obléká růžové punčochy. ADALBERTA Víš, jak jsme šli tou procházkou, ve čtvrtek? ALAN Kolem trati. ADALBERTA Pod viaduktem přes nákladové nádraží. Je tam teď úzká pěšina pro cyklisty. Ty si mi vyprávěl, jak si jako kluk chodil nahoru na ten nadjezd pozorovat vlaky a posunovače a jak Ti jednou spadla dolů Tvá nejoblíbenější hračka, plyšová opička v oranžových lacláčích, koukal ses na ni, ona ležící s rozhozenýma rukama, Ty pláčeš o šest metrů výš, je to jen kousek, přesto příliš daleko, aby se dalo cokoliv dělat, i kdybys sešel, musel bys přelézt plot a pak ještě deset kolejí. . . Tak si ji tam musel nechat, svou zamilovanou opičku. Jak já Ti to v ten čtvrtek žrala! Řekls mi. . . ALAN Řekl jsem: A teď jako bych našel své srdce, které jsem tu pětiletý zanechal, jen o pár pražců dál, cestou k lokomotivnímu depu, o třicet let později, dejte mi ruku Berto, ať mi Vás vítr neodfoukne, podruhé bych to už nepřežil,. . . usmívá se. . . větší než biftek je zoufalství ze ztráty plyšové opičky, což teprv ztratit Vás! Láskyplně se chechtá. ADALBERTA Ty to umíš zpaměti. ALAN ukazuje jí tahák Vidíš, tady jsem si to napsal. Učil jsem se to celý víkend. ADALBERTA Je to možné? Vypadal si tak spontánně, zasažen okamžikem, Tvá silueta v ostrém Slunci. . . ALAN 17:48 klesne Slunce pod nadjezd a svítí jako spodem, víš. Trvá to jen pár minut, opravdu. Byl jsem si to změřit v pondělí i v úterý. Nebylo to jednoduché. ADALBERTA Co mi to říkáš? Proč mě zraňuješ? ALAN Chci Tě potěšit. Tobě snad nelichotí, že jsem kvůli Tobě strávil týden přípravou jednoho tříminutového výstupu? Nejsi dojatá? ADALBERTA Já, nevím. ALAN Přece si čekala, až vylezu z tý mý solilitový postele, vylítnu z týdle papundeklový budky, 18
hergot chtěla si, abych vzal svůj život do vlastních rukou, tys mě přesvědčovala, že dokážu ještě napsat dobré divadelní hry a já to splnil, napsal jsem to, zrežíroval a zahrál, divadlo jednoho herce, bylas krásná na ranžíru, všechno si mi věřila, vlastně to byla skutečnost, v tý chvíli, mám pocit, že se opravdu něco stalo. ADALBERTA Tohle má být Tvůj nový naplněný život? ALAN A co si čekala? ADALBERTA Jsem tak naivní. . . Myslela jsem, že něco podnikneš, že pojedeš. . . nejmíň do Čečenska, budeš se brodit bahnem zajateckých táborů, přespávat na korbách náklaďáků, tak jako když si v osmnácti přišel do Prahy, že budeš stařenky nosit v náručí z dosahu bajonetů agresivních vetřelců, že to budeš Ty, jako skála! Alan, Lví srdce. ALAN Došel jsem z maringotky až skoro k nákladovému nádraží. . . Jen kvůli Tobě. Dělám ze sebe šaška, jen abych Tě pobavil. Tobě je to málo. Poslouchej, co jsem si připravil na dnešek. Odkašle si. Vzpomínám si jak si tu se mnou poprvé navečer seděla. Kdy to bylo? V lednu? Zima pichlavá jak rákosí, Sparty nám rychle docházely, Veltliner studenej. . . Bylas tak křehká! Pak sis zula boty, rozpustila vlasy, přitáhla židli k topení a chodidla sis položila na horká žebra radiátoru. Stál jsem spíš zezadu, díval jsem se na Tvá ramena, ramena šíji, šíji paže, paže dlaně, dlaně na Tvých stehnech, punčocháče si měla fialové, sukni zelenou, pastel, tmavě pastelový večer, vypadala si spíš jak obraz od Bonnarda než návštěva v unibuňce, zdálo se mi, že spíš a já chtěl jen položit ruce na Tvá ramena, Ty si se otočila a najednou si zase měla šedé oči a řeholní šat, celý svět byl zas černobílý, došly mi prášky, stejně jako dneska, už jsem to měl, cítil sem zachvění, do prdele a je to zase pryč! Futruje se medikamenty. ADALBERTA Alane, já Vám odpouštím. JEDENÁCTÝ OBRAZ Muž, vodorovná poloha, řemen kolem pasu, zavěšeno nad kostrčí. Teufele 12m vysoko. V spárech jeřábníka. Na zemi stojící Adalberta. Vrána a liška. ADALBERTA vtíravě Zazpívej vráno, zazpívej, chci slyšet Tvůj zvučný hlas. TEUFELE Nemůžu žeru sejra. ADALBERTA Ach, to jste vy, inženýre. Copak, copak? 19
TEUFELE Kontrolní cesta, obhlídka stanoviště. Že ano. A proletět se s kachničkami, hehe. Klesá. ADALBERTA Snášíte se jako anděl. TEUFELE Snadná věc, sestro, pro cvičeného parašutistu. ADALBERTA Pane Teufele, už dávno jsem si všimla, že nosíte na levé ruce prstýnek. Přitom jsem Vás nikdy neviděla vyjít z elektrárny a tu přece není jediná žena mimo mě. Nechci se Vás nijak dotknout, ale přesto, nebo právě proto, mohu se Vás zeptat. . . TEUFELE Co je na něm? Malá vyrytá opička, chcete ji vidět? ADALBERTA Ne. Myslela jsem. . . Co máte všichni s těma vopicema? TEUFELE Jen běžná úcta k předkům, hehe. Sundá si opasek, potěžká ho a zamyslí se. Co se tak trochu proletět, sestro? ADALBERTA Myslím na to, co jsem se ráno vzbudila. TEUFELE navléká jí popruhy Vidíte. A pak že si my dva nemůžeme rozumět. Ona stoupá, on ji houpá. Hops. Vlašťovko leť! Na zem spadne šutrák. No vidíš a je to, je to venku, ty Tvoje věčný šutráky. DVANÁCTÝ OBRAZ Alan jako skaut. Mundúr vyšisován do pískova. Pleť pouští ošlehána. Tentýž odstín. Modré oči. Okr – azur. Oáza – duna. Adalberta svírá pastelky. ADALBERTA Odcházíte? ALAN Vím, bylo toho příliš. ADALBERTA Byla jsem krutá. . . ALAN Měla byste jít se mnou. ADALBERTA Chcete být sám. ALAN To s tím nesouvisí. 20
ADALBERTA Smíte mě políbit na tvář. Pak se rozloučíme. ALAN Pojď ke mě. Berta se rozejde a zakopne. Spadne Alanovi v náruč. ADALBERTA Promiň. To je tím hrachem. Háže to se mnou jako s miminkem. Neměla jsem ho sníst tolik. ALAN Kachní omeletka s hráškem? ADALBERTA Ze dvou modrých a jednoho zeleného. Kulhavě odstoupí. ALAN Kotník? ADALBERTA Nic to není. ALAN sundavá si usárnu a vytahuje z ní elastický obvaz, pokleká Podívám se na to. ADALBERTA Víš přece, že nejsem lochtivá. ALAN Počkej. ADALBERTA Chceš si se mnou hrát na doktora? ALAN Máš to vymknuté. Odnesu Tě do stínu ořešáku. Bere ji v náruč. ADALBERTA To je kokosová palma, Alane. ALAN Pro mě je to ořešák. Aspoň dokud mě nešvihne kokosem do kebule. S úsměvem ji položí. ADALBERTA Au. ALAN Stáhnu Ti to elasťákem. ADALBERTA Ty si snad strávil celý mládí ve zdravovědným kroužku. ALAN v pokleku ji něžně ošetřuje Jsem v tom trochu úchylák, máš pravdu. Třeba první sen, co si pamatuju, byly mi tři, čtyři roky: Kamenitá cesta uprostřed hvozdů, nikde nic, jen čtyřspřeží běloušů a kočár. Pak prasklá loukoť, splašení koně, strašná nehoda a hluk, znáš ten lesní opar, koukám do 21
něj a už v tichu vidím zraněnou princezničku, z kolena jí teče krev, určitě jí není víc než pět. A to je má chvíle, vylézám z houští, kapsy plné leukoplasti, vezmu ji v náruč, ona tiše hlesne. . . ADALBERTA hravě i koketně Ach! ALAN Nech toho! ADALBERTA To je jak s tou kachnou. ALAN S jakou kachnou? ADALBERTA S tou co napadala na jednu nohu, jak Tě tudle rozněžnila. ALAN Téměř rozněžnila, sem řikal. ADALBERTA Počkej. Už je to dobré. Vstane, došlápne na špičku a bolestivě zasyčí. ALAN Říkám Ti brzdi s tim kulháni nebo to vážně nevydržím. Neodejdu a zůstanu s Tebou. Vždycky se ve mě dotkneš něčeho. . . téměř zapomenutého a přitom hluboce vnitřního. . . Otvíráš mě jak šuplíky v komodě, jeden po druhém, jak kdybys něco hledala jen nevím co. Opisujeme stále větší kruhy, rychleji a rychleji. Já nevěřím, že je to náhoda. Ty jsi jednoduše má druhá polovina. ADALBERTA Jako Tvá máma, tu myslíš? ALAN Myslím to duševně, ne fysicky. ADALBERTA V tom případě s Tebou souhlasím. Můžu Ti dát tu pusu, co jsem Ti slíbila? ALAN Na rozloučenou. Líbají se. ADALBERTA Šťastnou cestu. Alan odchází. TŘINÁCTÝ OBRAZ Zas ta rudě sametová podlaha. Muž za stolem, muž ve dveřích. BROUZDAL Věděl jsem, že přijdete. 22
ALAN Jistě, volal jsem Vaší sekretářce. BROUZDAL Věděl jsem, že jí zavoláte. ALAN Poslal jsem Vám mail, že zavolám. BROUZDAL Věděl jsem, že pošlete ten e-mail. ALAN Vždycky jste byl o tři kroky napřed, monsignore. BROUZDAL Můžu Vám něco nabídnout? ALAN Dančí kýtu na smetaně, houskový knedlík, brusinky. Nahřát talíř, je-li možno. BROUZDAL Stále ten stejný vtip. Divočina. Pečeně. Kachny. Ptáci. ALAN Ale kdo by měl mít k přírodě blíž než ten, kdo řídí štěpnou reakci? BROUZDAL Podle té Vaší logiky bych řekl, že tak leda vlašťovka. ALAN Vrabec, monsignore. Vrabec, vždyť tak se jmenuje i reaktor v Řeži, který nás všechny vychoval. Jsme jen vrabčáčci, my atomoví fyzici, tak jako Edith Piaf, všemi zatraceni, bez lásky. BROUZDAL A s láskou je to jako s radioaktivitou, že, všichni o ní mluví a kdopak ji kdy viděl, to jste chtěl říct? ALAN Spíš ne. Přijde mi to trochu plytké. BROUZDAL No dobře. Podá Alanovi lejstro. Tady mi to podepište. ALAN Není třeba. Ráno jsem rozvázal pracovní poměr. BROUZDAL Já vím. Formálně to nemá žádný význam. Přesto: mě na tom záleží. Podepište to prosím. ALAN Když Vám to udělá radost. Podepíše se. BROUZDAL Štastnou cestu. 23
ALAN Sbohem. ČTRNÁCTÝ OBRAZ Školní lavice. Papírový pytlík a v něm chleba s máslem. Miska s pestrobarevně malovanými vejci. Alan se jimi cpe. Nejdřív jich beze slova sežere dvacet. ALAN loupe červené velikonoční vajíčko a se zalíbením na něj prohlíží 1984. Nejlepší ročník. Nasládlá chuť botulotoxinu, kulatá vůně po sirovodíku, mírná radioaktivita, ach. Padá mrtev k zemi. PATNÁCTÝ OBRAZ Konečně u turbíny. Lesk jak blesk, ale zato trubkovito. Kulato a rourovito. Uprostřed postel s modrými nebesy, v ní spící biskup. Kolem plují stovky transparentních jeptišek. Roznáší na podnosech hory pokrmů a medikamentů, pravá paže vytrčena, dlaň směřuje k nebi v jedné rovině s ramenem a společně podpírají tác. Krůček po krůčku, nožka vždy strne míjíc koleno, asi tak jak u volavky. Levá ruka se nepřestane dotýkat zdi, s ortodoxní posvátností. Brouzdal se vyklube z peřin, sedne na kraj postele, vytáhne si noční košili až někam k lýtkům a nechutně mele bosými palci, přičemž zobe z lahůdek korzujících nymf. Labutí jezero a ukrajinská svatba. BROUZDAL průběžně radostně užírá Čekání – to je objetí, které zapomnělo povolit. Sevření v železech prázdnoty. Trvání v kruhu. Rozetneš kruh a otevře se brána. Pauza. Tak copak si vezmu na sebe? Proužek, jistě, jemný, submikroskopický kroužek. Vem si proužek, solo niente imbastardire, tak to říká Giorgio. . . He, talár od Giorgia, kdo to má, no ne, teď si ho oblékat nebudu, s sebou, s sebou, pěkně na ramínko, zatím jen sako se stojáčkem. A bílé ponožky! Jak myšky divošky. To mám nejradši, když si rozesmátí farníci uprostřed mého kázání začnou svékat ponožky a radostně je hází do vzduchu. . . Jupíí! Fusekle se nad oltářem mění v malé bělavé netopýrky, děkuji, dám si ještě jeden, netopýří chlupy se vznášejí společně s chmýřím odkvetlých pampelišek, snášejí se v kruhu, vstupuji do něj a hned zas vystupuji, je to jak trolejbus, jen jednu zastávku, i má tykadla snímají vesmírnou energii, ještě jeden koláček, dobře na cestu, poslední, nesmím zapomenout na svěcenou vodu, kolik jí tak bude potřeba na turbínu, dnes je můj velký den, strčil jsem ji vůbec přes noc do lednice? Mlíko jsem tam dával, to vím jistě, ble, jestli se mi na ní zas udělal ten mastný povlak z mušího trusu, snad ne, prosinec hmyzu nepřeje, rychle, musím se podívat do kuchyně! Odchází. Přichází Adalberta s Teufelem, oblečeni jak v prvním obraze, do sebe zavěšeni se proplétají rusalčím rejem. ADALBERTA Opravdu je to tady? Tohle je snad Sen noci svatojánské. 24
TEUFELE Na Velikonoce? Ale kdež. Vidíte, všechno je připravené, pekl jsem už od úterka. Zajíci byli mírně tuzí, nakládal jsem je do mořidla. Prý to vyžere všechny živiny, ale co, hehe, že ano. Copak Vám se to nelíbí? Nesnila jste nikdy o romantické oslavě? Zob. Co uvidí, ochutná. ADALBERTA Já. . . Ve snech nejsem zrovna přebornice. TEUFELE Hluboký, nevinný spánek. Čistá duše, hehe. ADALBERTA Vlastně jsem vůbec neusnula. Snad chvíli nad ránem, pár okamžiků, spíš mdloba nežli náruč spánku. TEUFELE Neměj strach, holčičko. Přichází Brouzdal, na zádech má ruksáček. BROUZDAL Dobře sestro. Teď nevzlykejte. Vzdal se Vás. Ukazuje jí jakousi smlouvu. Tu to mám podepsané. ADALBERTA Rozešli jsme se. Vzdát se můžete jen toho, co vlastníte. Rozumíte. . . to je jako. . . že díru neprasknete. TEUFELE Jsi kouzelná, Ty moje malá opičko. Už vidím naše důvěrné večerní debaty o antihmotě. Hehe. Monsignore, myslím, že naše dohoda může být dokonána. BROUZDAL nejistě jak kdyby agitoval pro kolektivizaci Sestro Adalberto, chtěl jsem Vám říct, že v životě křesťana jsou okamžiky, kdy, víte, tohle je šance, která se už nemusí opakovat, jistě, musíte vsadit celou svou duši, je to vysoká sázka, ale právě o to může být vyšší výhra, ne pro Vás, ale pro celé společenství Kristovo, jestli mi rozumíte. . . ADALBERTA To stačí. Myslíš, že jsem jedna z těch pitomých hus, co tu všude pobíhají? Svlékne si šat jeptišky, ach. Pod ním má brilianty posázené bílé svatební saténové šaty a je nádherná jak princezna. Teď mě zbav slibu, Jirko. BROUZDAL obřadně Kopyto, jelito, neplatí to. ADALBERTA Tvé rámě, Milane. TEUFELE Ale rád, Vladěnko. Můžeme začít, monsignore. BROUZDAL podává mu papír k podpisu Ještě tohle kamaráde. 25
TEUFELE Ty si mi ale pěkně upjatej švagříček! Hehe. Plácnem si a hotovo, k čertu s tímhle papírováním. Vodu máš s sebou? BROUZDAL z baťohu vytáhne ledovou krychli o straně tak padesát čísel Měl jsem strach, že se mi zkazí. Lednička jak mražák, kdo se v tom má vyznat, voboje je bílý. . . TEUFELE Jako heroin, viď, Jirko. BROUZDAL Nebo koks. ADALBERTA Nebo tvarohové koláčky. TEUFELE Dobře Jiří, pusť se do toho, prstýnky jsou tu a za svědky nám půjdou místní krasavice. Odchytí dvě z přůhledných jídlonošek. BROUZDAL slavnostně vystoupí na svou kostku ledu Milí svatebčané, vy, kteří jste přišli na křtiny, hosté. Když jsem dnes poprvé spatřil tuto chladně svěcenou krychli, vybavil se mi jeden můj dávný, téměř zapomenutý zvyk. Kdysi, byl jsem ještě mladík v semináři, nedokázal jsem čelit pokušení, té odporné vůni rozkvetlých třešní prostou silou víry, musel jsem se skutečně fysicky ostuzovat. Mým druhým domovem se tak stal zimní stadión. Byly nás tam stovky stejně postižených, tisíce, jen muži, vojáci, nervní protestantská mládež, všichni se stejně odhodlaně vysunutou bradou, nejdřív zářivě vzteklí, pak pomalu stydnoucí, přesto krásní s jarem rozpálenýma očima. Utíkat před voláním máje na hokej, to je ta cesta, kterou se vydal náš lid, snad drobný úskok, nemožný za časů svatého Antonína, o to vynalézavější a v pravdě funkční dnes. Ale to odbíhám. V den, o kterém jsem chtěl mluvit jsem byl na stadiónu téměř sám, přesněji, bylo nás snad dvacet, ničemu jsem nerozumněl, konalo se mistrovství republiky v krasobruslení. Po prázdné ploše kreslily vonící dívky tiché osmičky, odrážely se, skákaly a padaly zoufale zkroucené jak střelené bojovnice kung-fu, krev se z nich lila, flitry házely prasátka do prázdného hlediště, ony se stále bolestivěji smály a já pochopil, že toto a nic jiného, to je ten pravý triumf života a vůle. A tak přeji i Tobě, buď zarputilá jak pohmožděná krasobruslařka a stejně tak i krásná, turbíno jaderné elektrárny Blaník, nezoufej z každé vibrace, ber ji též jako součást bytí, překonej ji, toč se a toč! Sleze z krychle a mrdne ji obouruč na turbínu. Křtím Tě jménem Václav, budiž nám oporou i nadějí. K snoubencům: A Váš sňatek prohlašuji za právoplatný. TEUFELE Děkuji, Jiří. ADALBERTA A co hudba? 26
BROUZDAL Ale Vladěnko. . . Já přeci chápu, že je třetí tisíciletí a naše církev musí v tomto virtuálním metasvětě, jímž jsme pohlcováni, dojít k nějaké přijatelné mediální expresi. Dámy a pánové, Karel Gott. Vejde ohromný kriplkačer s modrým zobákem, zelenejma blánama a tváří Alana. Ze zobáku mu vykukuje špička kvalitní italské obuvi. ALAN podmanivým hlasem Dobrý večer. ADALBERTA Alane! Jste to vy? ALAN V celé své kráse, Vladěnko. TEUFELE Podívejme, radioaktivní kůra nakonec přeci jen zabrala. Hladí ho. Mutace jak z učebnice, hehe. BROUZDAL Kde je Karel? ALAN Sezob jsem ho, slavíčka. TEUFELE Už vidím ty titulky: Děsivý křest turbíny – zombie polkuno kriplkačerem. Mediálně působivé, monsignore. ALAN Zkouším teď trochu zpívat, Vladěnko. Víš, jsem přesvědčen, že v umění a jenom v umění nabývá život smysl. Jsem zase silný jak když mi bylo osmnáct. TEUFELE Stejně jak v Aristofanových ptácích: pojíš-li nesmrtelného, zachráníš se pro věčnost. Ach ten pravidelně pulsující koloběh přírody, hehe. ADALBERTA Takže mi ulétl můj neopeřený vrabčáček? ALAN A vrátil se silný jako pštros. Líbají se. Teufele opodál snáší vejce. Brouzdal si vytahuje z baťůžku plastikové kačenky a jde si je pustit do umyvadla. A Alan zpívá stylem břichomluvce: Zůstanu svůj, na tom mi nejvíc záleží. Jeptišky tancují jak kdyby to byl sám ein Kessel buntes a všichni zpívají do rytmu to svoje GAGAGAGAGA.
KONEC. 30. ledna 2004 Freiburg i. Br.
27
