St John Greene spolu s Rachel Murphyovou. Mámin seznam. Matčina životní ponaučení pro manžela a syny, kteří tu po ní zůstanou

St John Greene spolu s Rachel Murphyovou

Mámin seznam Matčina životní ponaučení pro manžela a syny, kteří tu po ní zůstanou.

MLADÁ FRONTA

Z anglického originálu přeložila Jana Mandelíková. MUM´S LIST Copyright © St John Greene and Rachel Murphy, 2012 All rights reserved First published in Great Britain in the English language by Penguin Books Ltd. Translation © Jana Mandelíková, 2012 Photo © Northcliffemedia

Pro Kate Tyhle vzpomínky měly být jen naše, až budeme šediví a staří. Tuhle knihu jsem napsal pro tebe, abych naše vzpomínky navždycky uchoval. Je to svědectví o naší lásce. Nekonečně celé lány, Singe, Reef a Finn

Podekování ˇ

Tahle kniha by nespatřila světlo světa, kdyby nebylo novinářů ze South West News Service, kteří se mnou udělali rozhovor po Katině smrti a napsali úplně první reportáž o Mámině seznamu pro média. Literární agent Jonathan Conway z Mulcahy Conway Associates sehrál rovněž stěžejní roli, protože mě představil mému vydavateli, Penguin Books. Děkuji Vám, Jonathane, za Vaši profesionalitu, výborné rady a vedení v celém procesu. Rovněž chci poděkovat své editorce Katy Follainové a její asistentce Tamsin Englishové z vydavatelství Penguin za to, jak byly srdečné a nadšené a že byly na kluky tak laskavé. Rachel Murphyová, která Mámin seznam napsala, byla úžasná. Rachel, jsi trpělivá a starostlivá, a jsem si jistý, že pomohlo, že máš také děti. Jak se ti povedlo dostat se do mé hlavy za tak krátkou dobu a napsat tuhle knihu tak obratně, je pro mě naprostou záhadou. Napsalas to přesně tak, jak bych si přál, abych to byl schopný napsat sám, a nedokážu ti za to dost poděkovat. Rovněž bych ze srdce rád poděkoval Katiným rodičům, Christine a Martinovi, a jejímu bratru Benovi. Všichni jste mi poskytli nevyslovitelnou lásku a podporu a činíte tak i nadále. Vždycky se na vás mohu spolehnout a Reef a Finn vás velice milují. Díky náleží rovněž mé rodině, která tu pro mě vždy byla. Nedělní obědy mého táty si zasluhují speciální zmínku,

protože byly doby, kdy to bylo naše jediné domácí jídlo. Můj bratr a sestry mi také pomáhali vzmužit se a jsem vám všem moc vděčný za to, že jste mi dali najevo, jak moc vám na mně záleží, a povzbuzovali mě, abych šel dál. Matte, tvoje podpora byla fantastická a nikdy nezapomenu, jak jsi mi dělal společnost za dlouhých večerů po Katině smrti, zavolals mi nebo se zastavil na kafe, když už kluci spali a v celém domě bylo ticho. Všem mým blízkým přátelům – vy víte, o koho jde. Kate by byla naprosto ohromená, kdyby viděla vaši pomoc a podporu. Vždycky jste byli na druhém konci telefonní linky, když něco začalo drhnout a já si potřeboval promluvit. Kate by byla na vás na všechny moc hrdá.

Prolog

„Co budeš pít?“ zeptal se mě bratr. Stál u baru, usmíval se a byl očividně rád, že mě vidí. Mimoděk jsem se ohlédl přes rameno a obrátil se na Kate. „Co si dáš?“ zeptal jsem se jí. V  klubu byl velký hluk a  všude kolem nás blikala světla. Viděl jsem obrys Katiny postavy, který se rýsoval na pozadí diskotékových světel a umělého kouře. Vypadala v tom pološeru nádherně, ostatně jako vždycky. V jejích bledě modrých očích to zajiskřilo a ucítil jsem, jak mi stiskla ruku. O zlomek vteřiny později se mi leknutím sevřelo srdce, když mi to docvaklo. Kate totiž vedle mě ve skutečnosti nestála. Byla to jen iluze, mlhavý stín toho, co bych si tak zoufale přál zase vidět. Byl jsem tak zvyklý na Kate po svém boku, že mě mysl ošálila. Cítil jsem, jak rudnu v  obličeji, a  otočil jsem se zpátky k bratrovi, který na mě zíral s otevřenými ústy. „Proboha, Singi, jsi v pořádku?“ zeptal se nervózně. Slavili jsme osmnácté narozeniny jeho přítelkyně a  Matt byl hrozně rád, že jsem přijal pozvání na  oslavu tak brzy od Katiny smrti. Byl to můj první velký večírek s někým z rodiny od chvíle, co mě opustila, a kvůli všem jsem si přál, aby to proběhlo dobře. „Neboj, jsem v pohodě,“ řekl jsem a myslel to vážně. „Určitě?“

„Ano, určitě. Neboj, nezbláznil jsem se! Zvyk je železná košile, toť vše. Pojď, dáme si něco k pití.“ Matt se na mě s ulehčením usmál a já mu úsměv oplatil. Tak rád jsem Kate znovu viděl, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl. Umřela teprve před necelým měsícem a její zjevení mi nenápadně připomnělo, jak čerstvý je můj zármutek a jak moc mi chybí. Vrhl jsem se do víru večírku a snažil se uklidnit další lidi, kteří moc nevěděli, jak se mnou mluvit. Utěšovalo mě, že mi je Kate pořád tak nablízku. Byla mrtvá, ale to neznamená, že by přestala být součástí mého života. Jak by taky mohla? Ona byla můj život, přestože jsem musel dál žít bez ní. V  jednu chvíli jsem se ocitl sám a  sledoval mladé lidi na parketu, jak si užívají. Stejně jako já a Kate, když jsme byli v  jejich věku, a  vlastně stejně jako skoro celou dobu našeho společného života. Hluk a smích teenagerů kolem mě mi připomněl naše první schůzky. Vybavil jsem si bezstarostně tančící náctiletou Kate v těsných džínách. Na svůj věk tenkrát vypadala starší a nikdy neměla problém dostat se do nočního klubu, dokonce ani v šestnácti ne. Vždycky bez skrupulí nakráčela před ochranku, sebevědomě se usmála a zavrtěla, což nikdy nezklamalo; já jsem naopak musel často prokazovat svůj věk, přestože jsem byl o pět let starší. Kate vypadala vždycky úchvatně a  na  tanečním parketu v  záři blikajících světel a laserů jsem neměl oči pro nikoho jiného. Její oči se vpíjely do mých a já měl pocit, jako by byla jedinou osobou v celé místnosti. Po nočním klubu jsme si s Kate často ještě vyrazili na půlnoční piknik nahoru do Priddy v Mendipských vrchách. Vidím ji, když jí bylo sedmnáct, jak sedí na dece pod hvězdami, hledá družice a poslouchá koncert žab a hmyzu. Tohle místo

měla Kate nejradši na celém světě. Nebyl tu žádný světelný smog a hvězdy zářily tak jasně, až jsme měli pocit, jako bychom byli jen sami dva v nějakém obřím planetáriu. Vdechoval jsem vůni jejího parfému mísící se se sladkou vůní vlhké trávy a celé hodiny jsme si povídali a vpíjeli se jeden do druhého. Ta vzpomínka mě zahřála u srdce. Kate a já jsme byli spřízněné duše a bylo tomu tak víc než dvacet let. Měl jsem štěstí? Sledoval jsem všechny ty mladé lidi na večírku, kteří měli celý svůj život před sebou, a  cítil jsem velký vděk, že jsme se s Kate poznali tak brzy a mohli jsme spolu strávit mnoho šťastných let. Tohle nám rakovina nikdy nemůže vzít. Katina diagnóza nám sebrala vítr z plachet, velmi jemně řečeno. Ta špatná zpráva přišla doslova pár týdnů poté, co se Reef, náš malý chlapeček, uzdravil z  neskutečně vzácné a agresivní formy rakoviny; tím to bylo krutější a nešťastnější. Vzpomínám si, že jsem se zoufale snažil najít něco pozitivního. Moje silná Kate bude přece bojovat jako lvice, myslel jsem si. Reef přežil nemoc s mnohem horší prognózou, takže Kate ji přece musí také porazit, o tom nebylo sporu. Reefovi zůstala po rakovině lehce oslabená levá noha, což mu narušovalo držení rovnováhy, ale sžil se s tím pozoruhodně dobře a většina lidí neměla vůbec tušení, že je oficiálně vedený jako zdravotně postižený. Věděl jsem, že Kate prokáže stejnou nezdolnost, ať už s ní rakovina zamává, jak chce. Vždycky jsme žili naplno. Projeli jsme celý svět a  každý společný den jsme si užili. Ničeho v minulosti jsme nelitovali, což byl velký dar. Nejpozitivnější ze všeho ale byla jistota, že ať už bude nemoc jakkoliv náročná, Kate se bude snažit vymáčknout z každičké minuty každého dne co nejvíc. Tuhle knihu jsem začal psát rok poté, co Kate odešla, a dnes

vám tedy mohu říci, že ani mě ani chlapce Kate nezklamala. Byli jsme na ni pyšní až do posledního dne a stále jsme. Přestože byla v  předchozích měsících na  smrt nemocná, vzala kluky na výlet do Disney Worldu a do Laponska a trvala třeba i na tom, že je jen pár dní před svou smrtí vezme do Bristolu na pantomimické představení Sněhurky, i když dostat se tam na vozíku s kyslíkovými bombami se ukázalo jako větší pantomima než samotné představení! A také vytvořila Mámin seznam, na který přidávala věci až do úplného konce svého života. Kate se nechtěla stát nesmrtelnou a byla by rozpačitá z velkého mediálního zájmu, který seznam přitáhl a který způsobil, že mě lidé žádali, abych napsal tuto knihu. Ten seznam byl určen pro nás, nepsala ho kvůli sobě. Byl jsem to já, kdo ji mimoděk vybídl, aby ho sepsala – když jsem se k ní jednou v posteli přitulil a položil jí otázku: „Co když mě opustíš?“ Kate byla oddaná matka a milující žena. Chtěla mi podat pomocnou ruku, abych i bez ní dokázal naše chlapce co nejlépe vychovat. Když jsem si po její smrti přečetl hotový seznam, alespoň jsem se necítil tak osaměle. Katin duch v něm žil dál a já jsem jí byl neskonale vděčný, že ho na prahu smrti s tak velkým úsilím dokončila. Měl jsem něco, co mě stále pojilo s mou báječnou ženou, a to mě velmi utěšovalo. Myslím, že se někteří lidé obávali, jaký vliv bude mít seznam na můj život. Co když bude díky němu Katina přítomnost natolik silná, že nikdy nepřestanu truchlit? Co když mě bude k minulosti poutat tak pevně, že se nebudu moci nikdy posunout dál? Já sám jsem to ale takhle nikdy necítil a neměl žádné pochybnosti. Katin seznam pro mě byl především neuvěřitelný dar. Dodal mi jistotu, že mě povede, že se k němu můžu

kdykoliv uchýlit a pomůže mi vybudovat báječnou budoucnost pro naše děti. Pořád ještě netuším, jak dlouho mi bude trvat, než splním všechna Katina přání, nebo jestli se mi to vůbec někdy povede. Něco může trvat celý život. Jedna věc je ale jistá – každý krok činím, jak nejlépe dokážu, na památku své úžasné ženy Kate.

1. kapitola „Dávej klukům dvě pusy, až tu nebudu“

„Zvládli jsme to!“ Kate se zachichotala. Její smích. Blond vlasy. Chrpově modré oči. Pohlédl jsem na svou krásnou ženu. Uměla mě rozesmát. Stačilo mi to její drzé zahihňání a  už to jelo. Tehdy jsem se rozesmál a nemohl jsem přestat. Padl jsem do mokrého písku, stáhl Kate k sobě a z plna hrdla se smál. Připomnělo mi to ten den před více než dvaceti lety, kdy jsem ji požádal o ruku. Nechal jsem ji tenkrát záměrně spadnout na  lyžích do  hromady prašanu, skočil jsem za  ní a vytáhl z kapsy zásnubní prsten. Zachichotala se a políbili jsme se, stejně jako teď. Tenkrát jsem se smál, protože se mi ulevilo, že se chce stát mou ženou, a protože jsem byl šťastný, když jsem si představil, že celý život strávím s tak úžasnou bytostí. Teď jsem se také smál úlevou a štěstím, ale z jiných důvodů. Cítil jsem, jak mě starosti opouštějí, unikají mými zády do mokrého písku, a zaplavil mě nával radosti a optimismu do  budoucnosti, což se mi už hodně dlouho nestalo. Přišla vlna a smáčela nám nohy. Oba s Kate jsme vyjekli a přitiskli se k sobě ještě těsněji. Když voda opadla, cítil jsem, jak z nás smývá hrůzu a temnotu posledních tří let a odplavuje je s sebou do  moře. Slunce zářilo a  navracelo světlo a  teplo zpět do našich životů. Znovu jsme ulehli do  písku a  drželi se za  ruce. Přemýšlel jsem o tom, jak moc se život pro mě i pro Kate v mnoha

směrech obrátil; ale že se na druhou stranu v mnohém nijak nezměnil. Měli jsme teď dvě děti, naše drahé chlapečky Reefa a Finna, ale duchem jsme se pořád cítili jako dva lehkomyslní teenageři, těšící se na další dobrodružství. A teď jsem si byl jistý, že už nás nic nemůže zastavit. Zvedli jsme se na lokty a sledovali, jak se kluci honí po pláži. Bylo léto roku 2008, jen pár týdnů před Reefovými čtvrtými narozeninami. „Je nám to velice líto, ale je možné, že Reef nepřežije déle než pár dní.“ Vzpomněl jsem si na  mrazivý šok z těch slov, která jsme si vyslechli v jeho osmnácti měsících, když jsme se dozvěděli, že má rakovinu. Jako kdyby mi někdo na hruď vyklopil kýbl ledu, zmrazil srdce a rozdrtil plíce. Když jsem se snažil chytit dech, srazila mě další zdrcující zpráva. Doktoři nás varovali, že pokud přežije, bude náš chlapeček invalidní. „Je nám to moc líto, ale je možné, že Reef nebude chodit.“ Když jsem na to teď vzpomínal, připadalo mi to jako scénář k filmu nebo román ze života někoho cizího. Bylo naprosto neuvěřitelné, že náš syn, o  kterého jsme ve  dne v  noci pečovali a plakali nad ním pokaždé, když potřeboval krevní transfúzi nebo další dávku chemoterapie, byl tentýž bezstarostný kluk, který teď běhal po pláži. Byl to náš zázrak. Usmál jsem se na Kate. Z jejího výrazu jsem poznal, že přemýšlí o něčem podobném. Odpočívala tady vedle mě na břehu moře a překvapilo mě, jak mladě vypadá. Ty dvě vrásky mezi obočím, které jsem si na její jemné pokožce zvykl vídat, se rozplynuly. Vypadala zase jako holka, jako ta bezstarostná Kate, jakou jsem znal dřív, předtím, než náš svět ovládl strach, starosti, smutek a  bolestná bezmoc, kterou cítíte, když máte nemocné dítě. „Koukni na Reefa, jak běhá!“ zahihňala se Kate. „Zvládl to!“

Dokonce i její hlas byl mladší a nenucenější. „Zvládli jsme to!“ Oči jí zářily stejně, jako když jsme se jezdili potápět. Těšíval jsem se na ten okamžik, kdy si Kate stáhne z obličeje masku, protože vždycky zářila jako duha, jako by tropickým rybám ukradla třpytivé šupiny a elektrizující proužky. A stejně tak se tvářila i teď, když si vychutnávala pohled na honícího se Reefa a Finna. „Singi, to je neuvěřitelné. My máme takové štěstí.“ Přikývl jsem a  usmál se. Moje stará Kate se vrátila. Štěstí nejspíš nebylo to slovo, které by asi použili jiní, ale Kate to tenkrát takhle řekla, a přesně proto jsem ji tolik miloval. Jiní lidé by třeba zahořkli, nebo by se cítili ukřivdění, ale Kate ne. Přijímala život takový, jaký byl, a vždycky se na věci snažila dívat z té lepší stránky. „Nechytíš, nechytíš!“ zaslechl jsem, jak Finn Reefa provokuje. Stočil jsem pohled na Reefova mladšího bratříčka. Na to, že mu byly teprve dva roky, uměl Finn běhat neuvěřitelně rychle a dával Reefovi pěkně zabrat. Všichni říkali, že Reef je přemýšlivý po Kate, což jsem musel uznat, zato Finn byl moje miniaturní kopie: drzý, divoký, veselý a blázen do sportů. On byl také náš zázrak. Vzpomněl jsem si, jak mi Kate zavolala, že začala předčasně rodit, a srdce se mi znovu sevřelo úplně stejně jako tenkrát. Když Reefovi našli v břiše bulku, dostala se Kate do  hrozného stresu. Čekali jsme na  výsledky testů, podle kterých nám měli říct, o jakou bulku se přesně jedná, a Kate začaly kontrakce. Byla teprve v sedmém měsíci – příliš brzo na to, aby začala rodit. Koukal jsem, jak Finn lítá po  pláži, a  děkoval Bohu, že máme ty šílené dny v  nemocnici za  sebou. Oba naši chlapečci byli v ohrožení života. Jeden ležel v inkubátoru s intenzivní péčí, druhému našli rakovinu v  pánevní oblasti.

Jaké byly naše šance? Mělo smysl takhle uvažovat? Bylo to šílené. Stalo se to teprve před pár lety, ale jako by to bylo z jiného života. Zhluboka jsem vydechl a  vypustil jsem vzpomínky na strach a úzkost do mořského vzduchu. Kluci výskali a skákali, nic je netrápilo a  já nad nimi žasl. Kamarádi nám dali přezdívku „Úžasňákovi“. „Vy jste tak úžasná rodina,“ říkali nám před tím neštěstím, co nás potkalo, a pak i po něm. V ten den, kdy se Kate po mém boku usmívala a naši synové si spolu šťastně hráli, jsem cítil, že to tak je. Potkalo nás neštěstí, ale zvládli jsme to se ctí a  zvítězili jsme. Měl jsem opravdu úžasnou rodinu. Na  tenhle slunečný den jsem si vzpomněl, když jsme o  rok a  půl později seděli v  autě s  výhledem na  oblázkovou pláž v Clevedonu. Bylo 20. ledna 2010 a místo slunečních paprsků na obloze visely ocelové mraky. Chlapci byli zapnutí v autosedačkách; rozhodl jsem se, že si sednu dozadu mezi ně. Vystoupil jsem z auta a roztřásl se, když mě vítr udeřil do obličeje. Kéž bych tak dokázal zahnat mraky a přivolat sluníčko. Sáhl jsem si na  kapsu u  kabátu, abych se přesvědčil, že tam mám žvýkačky. O tom jsme totiž s Kate mluvili. Kluci už hrozně dlouho škemrali, jestli by si někdy nemohli žvýkačku dát, a my se rozhodli, že tohle je přesně ten čas na zvláštní odměnu. „Kluci, musím vám říct něco strašně moc důležitého a strašně moc smutného,“ řekl jsem a přitáhl si je blíž k sobě. Ucítil jsem, jak se mi z každé strany do žeber zavrtalo malé ouško. Uvnitř hrudníku mi srdce utíkalo tak splašeně, až jsem měl strach, že to kluky vyděsí. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se tlukot uklidnit.

Vyzvedl jsem kluky ze školky a ze školy, zamířili jsme rovnou na  naše oblíbené místo na  pláži v  Clevedonu a  během krátké cesty jsem se snažil, aby bylo všechno pokud možno jako normálně. „Jak jste se dneska měli?“ zeptal jsem se a okamžitě toho zalitoval. Ať řeknou cokoliv, stejně to bude jen horší. Nevím, co odpověděli. Řídit bezpečně auto a předstírat, že jsem jako každý jiný rodič, který v chladném středečním odpoledni vyzvedává děti ze školy, mě stálo veškerou energii. Dneska ráno jsem si do  diáře napsal: „Proboha, to je má nejhorší chvíle.“ Teď jsem měl pocit, že to je snad ještě horší. Reef a  Finn v  parádních školních uniformách soustředěně naslouchali, čekali, až jim sdělím onu důležitou a  smutnou zprávu. Své myšlenky jsem upnul k nim. Byli tak hodní a poslušní. Bezděky jsem se zlehka usmál a počechral je ve světlých vlasech. Pomyslel jsem si, že se mi až doteď dařilo své pocity dobře skrývat, a tolik jsem si přál, abych jim nemusel říkat, co se ráno stalo. Přál jsem si, abych si s nimi mohl jako ostatní rodiče po cestě ze školy povídat o kamarádech, o domácích úkolech nebo o tom, co budeme mít dneska k večeři. Nevěděl jsem, co mám říkat, jak jim to sdělit, a pevně jsem je k sobě na chvíli přitiskl, zatímco jsem se snažil ovládnout svůj dech a zadržet slzy. „Řekni, co máš na mysli,“ měl jsem pocit, že mi Kate šeptá do ucha. Její hlas byl laskavý a povzbudivý, ale bodl mě přímo do srdce. Vzpomněl jsem si, že přesně tohle říkala před pár týdny, když ležela v posteli a sepisovala svůj seznam. „Vím, že je hrozně důležité říkat, co má člověk na mysli, a chci, aby se to kluci naučili,“ vysvětlila mi a pak zapsala do svého diáře bod číslo čtyři: „Nauč je prosím říkat, co mají na mysli.“ Ve škole a v nemocnici mi to také radili. Nemá cenu chodit kolem

horké kaše, nebo se vyjádřit nejasně, zdůrazňovali, protože by chlapci mohli získat falešnou naději nebo z toho být zmatení. Odkašlal jsem si a natočil jsem se tak, abych jim oběma viděl do tváře. Byl jsem nucen říct to rovnou. „Je mi moc líto, co vám, kluci, musím říct,“ začal jsem nakřáplým hlasem. Hleděly na mě dvoje světle modré oči, ve kterých jsem v tu chvíli zahlédl Kate, a cítil jsem, že mě sleduje i ona. Vzpomněl jsem si, jak plakala, když si přála, aby si mohla vyměnit místo s Reefem, když tenkrát trpěl, a teď jsem tomu naprosto rozuměl. Kdybych dokázal na svá bedra přenést bolest za oba chlapce, udělal bych to; jenže v tomhle jsem jim nemohl pomoci. Jejich očka se teď upírala na můj obličej a jako malé baterky ve slábnoucím světle pátrala po náznaku toho, co jim chci říct. Bylo jim teprve čtyři a pět, na tohle byli ještě moc malí. Neklidně jsem polkl, cítil jsem, jak rudnu v obličeji, a marně jsem se snažil zadržet slzy. „Maminka umřela. Už se z  nemocnice nevrátí. Umřela dneska ráno.“ Když jsem ta slova slyšel vycházet z úst, zalykl jsem se a zhroutil se. Chlapci se ke mně přitiskli a všichni tři jsme plakali, drželi jsme jeden druhého v náručí a vydechovali horký dech do zimního vzduchu. „Je teď maminka v nebi?“ popotáhl nakonec Reef. „Ano,“ řekl jsem. „A sedí na obláčku?“ polkl. „Ano,“ řekl jsem a rychle dodal: „Můžeš si představovat, že pluje na obláčku, jestli chceš.“ Radili mi, abych neříkal věci jako: „Maminka usnula,“ protože pak by se kluci mohli bát večer usnout, nebo by si mohli představovat, že by se jednoho dne mohla probudit. Nechtěl jsem, aby věřili tomu, že maminka vážně sedí v nebi

na obláčku, protože to nebyla pravda, ale říkal jsem si, že si to tak Reef může klidně představovat, jestli chce. Zase jsme byli chvíli potichu. Jen jsme tam seděli, tiskli se k sobě a plakali, dokud nás nevyrušil vzdálený hukot motorů. Vyhlédli jsme ven z auta přes zamlžené zadní sklo. Uslzenýma očima jsme sledovali dva letouny, které nám proletěly nad hlavami kolmo na  sebe a  na  zamračené šedivé obloze za sebou zanechaly dokonalý bílý kříž. „Koukněte, máma nám posílá pusu,“ řekl Reef a  všichni jsme plakali dál. Teď jsme byli jen my tři. Pocítil jsem to velmi naléhavě, když jsme se k  sobě choulili v  našem vlastním zadýchaném obláčku a sdíleli spolu stejný vzduch i stejnou bolest. Vzlykali jsme dobrou půlhodinu a nevnímali, že se stmívá a ochlazuje. Slané slzy mě štípaly na tvářích a klukům na jejich obvykle růžových tvářičkách naskákaly červené skvrny. Dokázal bych plakat celé hodiny a dny, ale když tiché vzlyky a přerývaný pláč kluků poněkud ustávaly, poznal jsem, že už to stačilo. „Dali byste si žvýkačku?“ zeptal jsem se. Když si vybalovali růžové čtverečky žvýkačky, jejich obličejíky se trochu rozjasnily. Finnovi ale stále stékaly slzy po tvářích. „Děkuju, tati,“ hezky poděkoval, když si cpal žvýkačku do pusy. „Proč maminka umřela?“ Hlasitě popotáhl a pohlédl mi přímo do očí. „No, víš přece, že byla hodně nemocná. A včera večer, jak jsi u ní byl v nemocnici a ona tě tak objímala, byla už hrozně moc nemocná. Byla tak moc nemocná, až umřela.“ „Chci ji vidět,“ řekl Finn. „Můžu mámu ještě vidět?“ „Je mi to líto, Finne, ale to už nejde.“ Bezmocně jsem sledoval, jak nešťastně žvýká, a nedokázal

jsem zaboha přijít na nic, co bych dodal, aby moje odpověď vyzněla trochu líp. „Chutná mi,“ řekl Finn asi za minutu. „Je moc dobrá, tati.“ Reef přikývl. „Děkuju, že jsi nám koupil žvýkačku,“ řekl a rukávem kabátu si setřel slzy z obličeje. „Můžeme si ji někdy zase dát?“ „Myslím, že si můžeme dát žvýkačku vždycky při nějaké zvláštní příležitosti. Maminka si taky myslela, že to je dobrý nápad. Teď pojedeme domů.“ Přesedl jsem si zpátky na místo řidiče. Zapínal jsem si pás a uvědomil jsem si, že se mi povedlo splnit úkol, na který jsem byl sám, a to velmi důležitý úkol. Měl jsem pocit, že by Kate souhlasila s tím, jak jsem se se situací vypořádal, a že kdyby byla v mé kůži, udělala by to úplně stejně. To pomyšlení mě potěšilo a uklidnilo. Když jsme vyráželi z  prázdné pláže, podíval jsem se do zpětného zrcátka. Oba kluci koukali s opuchlýma očima z  okýnek a  hlasitě žvýkali žvýkačky, které zaplňovaly auto sladkou vůní jahodové příchutě. Ti dva nevinní malí pasažéři představovali teď mou největší a jedinou starost. Žaludek se mi stáhl a sevřel jsem pevněji volant, protože jsem si uvědomil, jak obrovská na mně leží zodpovědnost. Teď už neměli maminku; všechno bylo jen a jen na mně. Zničehonic jsem se stal vdovcem a zároveň svobodným otcem. Stačilo, abych si v duchu řekl tahle slova, a hned jsem cítil, jak mi krev tepe ve spáncích. Jedna část mého já chtěla utéct a předstírat, že se nic nestalo, ale na druhou stranu jsem cítil mocné nutkání udělat všecičko, co je v mých silách, abych své kluky ochránil a aby na mě Kate byla pyšná. Pořád jsem chtěl být její pan Úžasňák – to bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.

Jel jsem pomalu a opatrně. Teď už jsem nemohl riskovat. Na  každé cestě budu muset jet pomaleji; kdyby se mi něco stalo, kdo by se o chlapce postaral? Beztak jsme nijak nepospíchali domů. Všechno bude v naprosto stejném stavu, jako když jsem odjížděl. Nikomu se nepřipaluje večeře v troubě, jako se to stávalo Kate. Rty se mi samovolně stočily do mírného úsměvu, když jsem si vzpomněl na  Katiny kuchařské pokusy. Pokud to nešlo strčit do mikrovlnky a počkat, až to cinkne, bylo to nad její síly – to jsem jí vždycky říkal, abych ji poškádlil. Když jsme se vzali, pomohla Kate její nejlepší kamarádka Ruth a  naučila ji uvařit pár jednoduchých jídel. Tagliatelle, lasagne, mexické fajitas, karí a boloňské špagety se staly Katinými „specialitami“, ale nikdy opravdu nepronikla do tajů kulinářského umění. Nyní Ruth připadla jiná role. „Ruth je dobrá na  rodičovské rady,“ poučila mě Kate, „protože má dva kluky stejně od sebe – kdyby byl rozpor mezi názory prarodičů.“ Slovíčko „kdyby“ mě pobavilo. Naši rodiče byli tak odlišní a jako většina párů jsme se museli občas potýkat s tím, aby byly obě strany rodiny spokojené. Teď měli Katini rodiče Christine a Martin zetě, ale dceru už ne. Všechno bylo úplně špatně. A navíc mě to až doteď ani nenapadlo. Rozbolela mě z toho hlava. Kate z toho taky musela bolet hlava, ale byla vždy o krok přede mnou a vymýšlela způsoby, jak mi ulehčit život, až tu nebude. Ruth mám moc rád. Bývali manželé s  mým kamarádem Chrisem, kterého jsem poznal před nějakými dvaceti lety, když jsem se učil potápět. Kate u  něj pak také dělala potápěčské kurzy. Ruth a Chris se ale rozvedli a Ruth dnes bydlí jen kousek od nás. Říkám jí „malý rotvajler“, protože je to kamarádka, která si nebere servítky a řekne člověku, když se

chová jako hlupák, což na ní velmi obdivuji. Pomyslel jsem si, jak to Kate chytře vymyslela, že mi Ruth má radit s dětmi. Bleskově jsem se ohlédl přes levé rameno. „Kluci, ne abyste tu žvýkačku spolkli,“ řekl jsem. „Proto jsme vám ji nedovolili dřív. Dávejte si na to prosím pozor. Slibte mi, že si budete dávat pozor.“ „Ano, tati,“ řekl Reef. „Umím udělat bublinu, koukej!“ Nafoukl nedokonalou bublinu a  udělal přitom hlasitý zvuk, který Finna rozesmál. Hihňali se, ještě když jsme zajížděli k domu, a nahrnuli se do vstupních dveří. Chybělo mi Katino důvěrně známé: „Ahoj, kluci!“, když se dveře otevřely. Chybělo mi, že nevidím její kabelku pohozenou v předsíni nebo boty sundané pod schody, ale k mé úlevě a překvapení mi dům nepřipadal ani zpola tak prázdný, jak jsem se obával. Telefon vyzváněl, naše teriérka Coral štěkala, a než jsem si stačil sundat kabát, někdo klepal na dveře. Byla to Paula, jedna z maminek ze školy. Měla uplakané oči a hned mě napadlo, že se musím pokusit ji nějak utěšit. „Promiň, Singi,“ vyhrkla. „Prostě jsem se u vás musela zastavit, nemohla jsem jen tak sedět doma.“ „To je v pořádku,“ řekl jsem a objal ji. „To je od tebe hezké, že ses stavila.“ Bylo dobré, že jsem dokázal poskytnout útěchu, namísto toho, abych ji pouze přijímal. V téhle roli jsem se cítil mnohem lépe. Paula mi podala obrovskou dózu na pečivo. „Když jsem bez sebe, tak musím péct. Tady máš asi tak dvě stě čtyřicet brownies. Je mi to tak líto!“ S  omluvou utekla po  cestičce pryč a  zanechala mě stát ve dveřích s přetékající dózou, až jsem se musel zasmát. Během několika následujících hodin se u  nás stavilo mnoho dalších přátel a sousedů s miskami karí, s plněnými

masovými koláči a  lasagnemi. Někteří u  nás pár minut pobyli, jiní předali báječné dobroty ve dveřích a rychle zmizeli. Měl jsem pocit, jako kdybychom se nacházeli v  oblasti postižené katastrofou, jako kdybych se stal během jediné noci takovým mini-Haiti a potřeboval výsadky s jídlem a nouzovými zásobami. Na chvíli se tu zastavili i Katini rodiče a pohráli si s chlapci, zatímco jsem si přehrával všechny telefonní vzkazy, chodil otevírat dveře a na chvíli proklouzl do zimní zahrady, kde jsem si mohl trochu poplakat v soukromí. Kate byla všudypřítomná, ale nebyla tu. Pár kousků jejího nejmilejšího oblečení leželo na vrchu košíku s věcmi na vyžehlení. Všiml jsem si, že jedna z jejích křiklavých záchranných vest spadla z háčku na dveřích od zadního vchodu. Naše garáž byla plná záchranných vest a všemožného záchranářského vybavení, jaké si člověk dokáže představit. Až do této chvíle jsem si neuvědomil tu ironii osudu. Ironie mi vlastně nepřipadala jako to správné slovo – patřičnější bylo spíš čirá smůla. Proč Kate nepřežila? Byla zdravá a v kondici. Nikdy nekouřila, takřka nepila a  vždycky se řídila radami lékařů. Akorát neměla moc ráda zeleninu, ale snažila se. Nezasloužila si zemřít. Proč se to Kate stalo? Slyšel jsem, jak jiné manželky a matky přicházejí, nabízejí slova útěchy a zase odcházejí. Moje manželka, moje spřízněná duše, byla pryč. Naši kluci přišli o mámu, ale životy jiných pokračovaly dál. Záleželo jim na nás, měli nás rádi a sdíleli náš smutek. Dýchali a mluvili a objímali nás a pak od nás odcházeli k sobě domů za svými dětmi a drahými polovičkami. V  sedm večer už jsme byli doma sami a  kluci se měli jít koupat. Kate a já jsme dodržovali vždycky stejný postup. Jeden z  nás napustil vanu, Kate kluky umyla, oblékla hezky v klidu do pyžamek a dala jim pusu na dobrou noc. Pak jsem

přišel na řadu já, přečetl jim pohádku a pravidelně je znovu rozdováděl. Lechtal jsem je, aby se hihňali, a Kate se vždycky postavila do dveří jejich pokojíčku s jednou rukou v bok a nesouhlasně vrtěla hlavou. V skrytu duše to ale milovala a věděla, že to vím. Milovala legraci a nic ji nemohlo potěšit víc, než když viděla, jak se její kluci smějí. Ale také byla skvělá matka a nic naplat, pravidla jsou pravidla a večerka se musí dodržovat. „No tak, jste zlobiví kluci, všichni tři,“ hubovala nás a oči jí jiskřily. „Ať už je tu klid.“ Dala klukům pusu na dobrou noc a pak jsem jim dal pusu já a ještě jednou je polechtal, když se máma nekoukala. Odkud mám dneska začít? Teď musím být zároveň máma i táta – nemožná věc. „Kluci, pojďte se umýt,“ zavolal jsem. Tuhle větu jsem říkal už tisíckrát, ale teď mi připadala nová a jiná, jako kdybych ji vyřkl poprvé. Všichni tři jsme šli společně nahoru, stejně jako mnohokrát předtím, akorát, že to nebylo stejné jako dřív. Nic už nebude stejné jako dřív, než Kate odešla. Pohled mi sklouzl na zárubeň dveří do pokoje kluků. Na bílém futru, kde Kate stávala a  předstírala, že se zlobí, byla tužkou vyznačená jejich výška. Vybavil jsem si, jak stavěla klukům na  hlavu knihu a  napomínala je, ať se nevrtí, když zaznamenávala jejich výšku. Kluci mezi sebou neměli velký rozdíl, přestože je dělilo osmnáct měsíců. Reef nebyl kvůli své nemoci tak vysoký, jak by mohl být, a vypadalo to, že jsou s  Finnem skoro stejně staří. „Vyznačte na  futru mou výšku – maminka měřila 155 cm,“ zaznamenala Kate pečlivě na  svůj seznam. S tímhle úkolem by mi kluci mohli pomoci. Bylo by dobré, kdybychom to udělali společně. Pustil jsem vodu a  všiml si poloprázdné lahvičky Katiny oblíbené mléčné bublinkové pěny, která stála na okraji vany. „Zpola plné,“ opravila mě Kate. Kolikrát jsem ji to slyšel říkat.

Patřila mezi ty lidi, kteří vidí všechno zpola plné. Katina sklenice nebyla nikdy zpola prázdná, dokonce ani tehdy, když z ní nemoc vysávala život. Uvažoval jsem o tom celou dobu, co jsem kluky myl a oblékal do pyžam, a nutil jsem se také myslet pozitivně. Nikdy se nesmířím s Katiným odchodem, ale mám velké štěstí, že mám tyhle dva úžasné kloučky. Jsou její součástí a jsou součástí nás obou. Mám toho tolik, pro co žít, i přes Katinu smrt. „Můžeme dneska spát s  tebou?“ zeptal se Reef. „Jasně, že můžete,“ odpověděl jsem. Zamířili hned do  naší ložnice a jako šipky skočili do postele. Když se Kate přitížilo, objednala pro nás obří manželskou postel. Chtěla vytvořit útulné hnízdečko, až bude příliš slabá a nebude moci vstát, aby tam kluci měli dostatek prostoru a  mohli se k  sobě tulit. Bohužel zemřela v nemocnici dřív, než postel doručili, a kluci v ní teď měli kolem sebe až nesmyslně moc místa. Jako dva malí trosečníci uprostřed obrovské postele s pelestmi z krémové kůže, obklopeni mračny nadýchaných bílých přikrývek. „Zachumlejte se do  peřin, kluci,“ řekl jsem. „A  už bude klid.“ Poslušně se zavrtali pod peřinu, možná malinko čekali na  polechtání, ale dnes na  to nebyla správná chvíle. Veškerou energii jsem soustředil na to, abych se choval normálně a nesložil se před nimi. „Buďte hodní a hezky spinkejte,“ řekl jsem. Sklonil jsem se k  nim, abych jim dal pusu na  dobrou noc. Ucítil jsem, jak se vůně Katina parfému mísí s  mýdlovou vůní jejich umytých hlav. „Dávej klukům dvě pusy, až tu nebudu,“ řekla Kate, ale nepotřeboval jsem to připomínat. „Dobrou, Reefe,“ dal jsem mu pusu na jednu i na druhou tvář. Jedna pusa ode mě, jedna od Kate. Totéž jsem udělal s Finnem a pak jsem oba pořádně objal. Uvítal jsem, že můžu schovat hlavu mezi ně, aby neviděli moje slzy.

Intenzivně jsem vnímal Katinu přítomnost. Její parfém působil tak mocně, že jsem úplně cítil, jak se ovíjí kolem mě, kolem nás tří, a skoro jsem čekal, že zaslechnu, jak mi do ucha šeptá „díky“, když jsem políbil kluky tak, jak to chtěla. Potichu jsem zavřel dveře do ložnice, popustil uzdu tichému proudu slz a tiskl si ruku k ústům, aby kluci nic neslyšeli. Letmo jsem nahlédl do otevřené koupelny a všiml si, že školní uniformy leží na zemi přesně tam, kde je ze sebe kluci svlékli. A takhle to teď bude pořád. Nikdo neuklidí to, co po nás někde zůstane, a rozhodně tu nebude nikdo, kdo by za mě dokončil větu nebo mi četl myšlenky, jako to uměla Kate. Shýbl jsem se, abych posbíral oblečení, a ztuhl jsem, protože jsem zaslechl neznámý zvuk. Znělo to jako kroky po schodech nahoru, což byl nesmysl, protože jsem byl v domě sám. Zatajil jsem dech, nastražil uši a horečně se snažil si vzpomenout, jestli má ještě někdo klíč od našeho domu nebo jestli jsem snad nezapomněl na  nějakou návštěvu. Nechtěl jsem promluvit nahlas, abych kluky nevyděsil, jenže něco nebylo v pořádku. Nikdo nezavolal moje jméno a nikdo nezaklepal na dveře. Kate to nemohla být. Kroky byly příliš těžké, než aby mohly patřit Kate, nebo spíš abych si mohl představovat, že patří Kate. Narovnal jsem se a instinktivně zamířil k ložnici, abych chránil kluky. Když jsem vykročil přes chodbu, ozvalo se náhle v trubkách v koupelně bublání vody, které kročeje vystřídalo. Vytryskly mi slzy. Byly to jenom zvuky, které vydávalo ústřední topení. Sedl jsem si na  okraj vany a  vzlykal jsem, jak nejtišeji to šlo. Nikdy dřív jsem si nevšiml, kolik různých zvuků se v  našem domě ozývá. Když tu byla Kate, asi jsem vždycky předpokládal, že je vydává ona, ale to už teď nešlo. Dokonce i vana pod mou vahou skřípala; mé tělo se otřásalo tlumenými zvuky a vana je doprovázela vrzavým „íí-úú“.

Když jsem nakonec přestal plakat, sešel jsem dolů a nevěděl přesně, co bych měl teď dělat, takže jsem se snažil najít něco, co by mě zaměstnalo. Poslechl jsem si další vzkazy, pes potřeboval nakrmit a dřez byl plný špinavých hrnků. Lednice byla nacpaná k  prasknutí jídlem, které pro nás připravili přátelé a příbuzní. Neměl jsem vůbec tušení, kdo co přinesl a komu patřil který kus nádobí. To budu muset dát do pořádku. Následující den byl čtvrtek a já jsem byl rád, že kluci mohli jít do školy jako obvykle. Říkal jsem si, že pro ně bude nejlepší, když budeme dodržovat obvyklý program; byl jsem také vděčný za  rozptýlení, protože jsem jim musel na  zítra připravit tašky a zabalit oběd do školy. Přesto jsem se nemohl dočkat, až tenhle den skončí. Až usnu, tak se aspoň nebudu moci zase rozbrečet. Když jsem se nakonec vplížil do postele, kluci tvrdě spali, každý na jedné straně, ale jakmile se moje hlava dotkla polštáře, oba se zavrtali těsně ke  mně. Nespal jsem dobře, jen jsem klimbal a  každou chvíli se budil s  něčí nohou v  uchu nebo hlavou v podpaží. „Maminka milovala, když se k ní Reef v noci přitulil.“ „Vždycky, když se přitulil Finn, byla to mimořádná chvíle.“ Tak to stálo na  Katině seznamu. Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že ta slova napsala před pouhými pár týdny a teď se už nikdy k chlapcům tulit nebude. Bylo to tak nespravedlivé. Vybavil jsem si, jak Kate ležela a podpírala si hlavu se svým diářem přesně na tom místě, kde jsem teď ležel já. Měla na sobě hezkou bílou bavlněnou noční košili, typická Kate. Když jsme se seznámili, říkal jsem jí „holka z Timotei“, protože nosila splývavou dlouhou sukni z bílého lnu a bílé bavlněné tílko, přesně jako dívka v reklamě na šampon. Až na to, že Kate měla mnohem krásnější vlasy než ta modelka, jak jsem vždycky říkal.

Kate prožívala dost bolestně, když přišla o  vlasy. Na  své dlouhé blond vlasy byla vždycky velmi hrdá. Plakala, když jejich chuchvalce zůstávaly ležet na  polštáři nebo ucpávaly odpad, jak se sprchovala. Nikdy si sice nestěžovala, ale věděl jsem, že ji to zdrtilo. Byla velice krásná žena a vlasy měly na její kráse velký podíl. Pamatuji si, že mě to velmi rozčilovalo. Přijít o prso bylo už tak dost špatné. Proč musela ještě navíc přijít i o vlasy? Bylo to tak kruté; nemohl jsem se na ni dívat, jak je kvůli tomu nešťastná. Mně ale pořád připadala zatraceně nádherná, i když měla hlavu holou jako koleno. Když jsme šli na ragbyový zápas, řekl jsem jí, že má hlavu dokonale tvarovanou jako ragbyový míč. „Beru to jako kompliment,“ zasmála se. „To bys taky měla, vypadáš úžasně,“ odvětil jsem a myslel to opravdu vážně. Kate byla vždycky nádherná. Tenkrát jsme byli na zápase Anglie vs. Francie na stadionu v Twickenhamu a Anglie vyhrála. Kate byla jak u vytržení, skákala a fandila, jako když se chodila zamlada dívat, jak hraju ragby za místní tým. Pohled na takhle nadšenou Kate uprostřed chemoterapie byl velmi povzbuzující. „Musíme vzít kluky na ragby,“ říkala vzrušeně. „Vezmeme je na zápas Irska proti Anglii do Dublinu,“ navrhl jsem. „Bezva nápad!“ zatleskala. Teď mi připadala ztráta vlasů nicotná ve srovnání s obrovskou ztrátou celé Kate. Nic z ní nezůstalo, alespoň nic fyzického. Měla ledově modré oči, které se třpytily a propůjčovaly jejímu obličeji krásnou záři. A pokud jde o její postavu… no, radši ani nemyslet. Když jsem Kate poprvé spatřil, měla na  sobě plísňové džíny, které dělaly dojem, že jsou posprejované. Vypadala tenkrát neskutečně a  stejně neskutečně

působila i o pětadvacet let později. Věděl jsem, že i za dalších pětadvacet let by pořád vypadala neskutečně, i později, kdyby měla to štěstí a mohla zestárnout. Místo toho přišla Kate o všechno. Nejprve o prso, pak o vlasy. A teď přestaly zářit i její oči a její nádherné tělo bylo také pryč. Už nikdy se nebudu moci milovat se svou krásnou Kate. Ani spolu nebudeme moci vzít kluky na ragbyový zápas. Zbyla z toho jen další položka na seznamu: „Vezmi kluky na mezinárodní zápas v ragby.“ To se aspoň dá zařídit, o to se postarám. Příštího rána budík zazvonil v 7.30 a já sebou v panice trhl. Byl jsem napůl vzhůru a moje tělo vědělo dřív než já, že dnes není normální den – okamžitě celé strnulo, srdce se mi rozbušilo a má mysl se ho snažila dohnat. Podíval jsem se na kluky, kteří vedle mě spali stočení do klubíčka jako dvě myšky. Leželi na Katině straně postele. Kate je mrtvá, vzpomněl jsem si. Měl jsem pocit, jako bych se tu zprávu právě teď dozvěděl, a znovu mi to celé docházelo. Kluci se začali vrtět a ošívat. Jejich máma je mrtvá. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Moje žena je mrtvá a jejich máma je mrtvá; a my jsme tady, budeme vstávat do školy a začíná další den ze zbytku našeho života bez ní. Ozval se další budík, tentokrát na  mém mobilu. Vyděsil jsem se, protože jsem si nevzpomínal, že bych nařizoval druhý budík, a okamžitě jsem se lekl, že se mi už podařilo něco poplést nebo opominout něco důležitého, co Kate zapsala nebo chtěla, abych udělal. Na displeji blikalo: „Reefovy léky“. Usmál jsem se a  slza mi skápla na  polštář, protože jsem si vzpomněl, jak mě Kate v nemocnici ke konci požádala, abych jí půjčil mobil. Pečlivě mi nastavila budík, abych nezapomněl dát každý den Reefovi léky. Reef se posadil a přistihl mě, jak si otírám slzy z obličeje.

„Proboha, tati, přestaň brečet!“ řekl a obličejík se mu zkroutil zármutkem. Musel si myslet, že jsem plakal celou noc, a možná měl vlastně pravdu. Teď už se posadil i Finn a tvářil se trochu ztraceně. Reef ho objal kolem ramen a pevně řekl: „No tak, to bude dobrý.“ Jejich oči se setkaly. Vyměnili si všeříkající pohled a úsměv, jako dva bratříčci kující spolu pikle. „Jasně, že to bude dobrý, kluci,“ řekl jsem a nasadil veselý úsměv, který byl falešný jen zpola, protože jejich statečnost mi dodala vůli a sílu vykročit do nového dne. „Tak jo, kluci, vystřídejte se ve  sprše, prosím,“ řekl jsem a vyšoupl je z postele. Ve školních dnech jsme měli zažitý rutinní postup. Hodlal jsem se ho držet, protože jsem si říkal, že to tak lépe zvládnu. Teď jsem akorát potřeboval, aby se kluci o sebe uměli víc postarat sami. Nijak by nepomohlo, kdybych je teď začal rozmazlovat nebo měnil pravidla. Zatímco se kluci myli, připravil jsem jim školní uniformy a ustlal postel. Pak jsem se osprchoval já a kluci se mezitím oblékli jako obvykle; Reef pomohl Finnovi natáhnout černé kalhoty a  zelený svetr. Oba dva sešli dolů a  nakrmili Coral a  morčata, já jsem jim pak připravil snídani a  dal Reefovi léky. Všechno šlo podle plánu. „Vyčistit zuby, prosím,“ řekl jsem a jako každý den po snídani letěli oba zpátky nahoru po schodech do koupelny a soupeřili o první místo na startu. „Dneska jsem na řadě první já,“ volal Finn. „Jenom chviličku,“ odvětil Reef, když vyběhli nahoru. „Co kdyby ses učesal a já si mezitím vyčistím zuby…“ Motal jsem se v kuchyni a uklízel po snídani. Jakmile kluci zmizeli za dveřmi koupelny, všechno dole ztichlo. Pes strnule jako socha sledoval ze zimní zahrady ptáky, kteří hledali drobečky na  zmrzlé zahrádce. Jak jsem tam

stál a  pozoroval ho, slyšel jsem svůj dech. Kate se na  konci už hrozně špatně dýchalo. Když jsme spolu leželi v  posteli a připisovali věci na její seznam, bojovala o každé nadechnutí a byla závislá na ošklivé kyslíkové láhvi, ke které byla připojená. Nenáviděl jsem tu láhev a zároveň za ni byl vděčný. Nechtěl jsem, aby ji Kate musela mít. Dřív jsem Kate viděl bez dechu jen ve šťastných chvilkách, když se smála tak moc, až se jí slzy koulely po  tvářích, když jsme se vášnivě milovali nebo když jsme se potápěli a Kate si po vynoření na hladinu sundala masku a srdce jí bušilo radostí. Na konci už kyslíková láhev nestačila a Kate musela do nemocnice. Myslel jsem si, že se jí v nemocnici povede líp. Myslel jsem si, že si její plíce odpočinou a že po vypětí v Laponsku a o Vánocích popadne dech. Nestalo se tak. Místo toho se Kate přitížilo. „Singi, chci klukům napsat poslední dopis,“ řekla mi. To bylo 19. ledna 2010. Jen před pár týdny, když jsme se vrátili z  Laponska, mi doktoři říkali, že doufají, že by Kate mohla mít před sebou tak osmnáct měsíců života. Každičký den jsem se upínal k  této naději, i když jsem viděl, že mi chřadne před očima. Osmnáct měsíců, to by stačilo na Reefovy sedmé narozeniny a Finnovi by bylo pět a půl. Kate by bylo v březnu 2011 čtyřicet. Určitě to vydrží aspoň do svých čtyřicátin, ne? Nemohl jsem Kate s  posledním dopisem pro kluky nijak pomoci, ani jsem se nemohl dívat, jak ho píše. Na to bylo ještě moc brzy a také jsem měl pocit, že to je soukromá věc mezi Kate a jejími syny. Z nemocnice jsem zavolal Lois, naší milé přítelkyni, která učí angličtinu. „Můžeš nám pomoct?“ zeptal jsem se jí. „Kate se po tobě ptala, jestli ti to nevadí. Vím, že jste o tom mluvily. Já prostě nemůžu.“ Políbil jsem Kate na dobrou noc a zanechal ji na nemocničním lůžku s Lois. „Uvidíme

se ráno. Miluju tě. Celé lány,“ řekl jsem. „Díky, Singi,“ odpověděla Kate vděčně a já jsem pocítil osten hněvu. Proč za to má být moje žena vděčná? Žádná matka by neměla muset psát dopis na rozloučenou svým dvěma chlapečkům. „Hodně štěstí,“ popřál jsem Kate a  ještě jednou ji políbil na tvář. „Celé lány,“ řekla tiše. Po cestě domů se mi vybavovali pacienti, které jsem ošetřoval, když jsem pracoval jako záchranář. Zachránil jsem desítky životů. Viděl jsem mladé ženy, které si ničily zdraví, otrávily se alkoholem a drogami. Zřetelně jsem si je vybavoval, viděl jsem je v blikajícím modrém světle sanitky, jak byly v  křečích, zvracely, upadaly do  bezvědomí, a  přesto přese všechno přežily, v některých případech i proti své vůli. Život je tak nespravedlivý. Tu noc jsem ležel sám v posteli, bez Kate po mém boku mi byla zima a snad celé hodiny jsem přemýšlel o jejích dopisech pro kluky. Reef a Finn už tvrdě spali. Byl jsem hrozně vděčný za pomoc rodiny a přátel, díky které se klukům nemusel nijak měnit každodenní stereotyp, když jsem potřeboval jet za Kate do nemocnice. O čem asi bude klukům psát? Jak se vyrovná s tak těžkým úkolem, když už je tak slabá? Ale co mě to napadá? Tohle je přece Kate, moje Kate. Její drobné tělo přece vždycky překypovalo energií. Byl jsem si jistý, že to zvládne naprosto perfektně. A také jsem byl přesvědčený, že to dělá jen z opatrnosti, že zatím nehrozí nějaká šílená panika, že nemusí psát dopisy tak brzo. Pořád má ještě dost času před sebou. Nakonec jsem usnul, nebo spíš moje tělo upadalo do řady krátkých, zmatených snů. Trhaně jsem podřimoval a  viděl jsem obrazy Kate, jak se usmívá a směje nahlas a vzápětí lapá

po dechu. Ve snu jsem nevěděl, proč lapá po dechu. Byla to má stará Kate, doplňující kyslík v těle po povznášejícím potápění nebo nadechující se po vášnivém polibku, což dělala často? Nebo bojovala o život, aby naplnila vzduchem své nemocné plíce? V ložnici byla černočerná tma a u postele mi zazvonil telefon. Pohlédl jsem na světélkující ručičky na hodinkách. Byly skoro čtyři hodiny ráno 20. ledna 2010 a já věděl, že mi z nemocnice volají špatné zprávy, ještě dřív, než sestra promluvila. „Kate se velmi přitížilo.“ Musel jsem Kate vidět, než mě navždy opustí. Bylo to tady, nemohl jsem ztratit ani vteřinu. Bral jsem schody dolů po dvou a přitom na sebe házel oblečení, vyletěl jsem z domu a  zabušil na  dveře sousedního domu. Naše milá sousedka Jane byla úžasná. „Kate umírá,“ řekl jsem jí a nechal ji, aby se o zbytek postarala sama, jen jsem na ni zavolal, aby zůstala u kluků a ráno je vzala do školy. Do nemocnice ve Weston-super-Mare to autem trvá čtyřicet pět minut. Příliš daleko, příliš dlouho. Nemohl jsem Kate zmeškat, to prostě nešlo. Šlapal jsem na plyn a jel jak o  závod. O  patnáct zběsilých minut později jsem smykem zastavil přes čtyři parkovací místa před nemocnicí a zamířil k nejbližšímu vchodu. Byl to nouzový východ, ale já jsem rozrazil dveře a utíkal chodbou k oddělení, na kterém ležela Kate. Dva hlídači zakřičeli: „Hej!“ a začali mě honit, ale já se ani neohlédl. Kate ležela v soukromém pokoji a sestra mi otevřela hned, jak mě slyšela dupat na chodbě. Očividně šlo o každou vteřinu. Díkybohu jsem nepřijel pozdě. Kolem Katiny postele stálo pět zdravotních sester. Všiml jsem si, že už nebyla připojená na žádné kapačky ani hadičky. Na to už bylo moc pozdě.

„Dali jsme jí morfium, aby se jí ulevilo,“ vysvětlila jedna ze sester. Katiny oči na mě pohlédly, když jsem sevřel její drobné tělo. Její máma a táta byli na cestě a zoufale jsem si přál, aby Kate vydržela, než přijedou, aby se s ní mohli také rozloučit. Teď už dýchala velmi mělce a  sestry šeptaly, že jí dají další morfium. Christine a Martin dorazili ve chvíli, když dostala poslední velkou dávku. „Promiň,“ řekla mi Kate. Chytil jsem ji za ruku. „Neblbni! Nemáš se za  co omlouvat,“ řekl jsem. Choval jsem ji a držel ji za levou ruku, za ruku, na kterou jsem jí kdysi navlékl zásnubní prsten, o  pár let později snubní prsten a nakonec prsten věčnosti. Katini rodiče seděli vedle sebe a drželi ji za pravou ruku. Mluvili jsme na ni a utěšovali ji, i když Kate přestala dýchat. Ze svého zdravotnického výcviku jsem věděl, že když se dýchání zastaví, mozek zůstává ještě pár minut aktivní. Sestra mi to tiše připomněla a já mluvil ke Kate dál. „Byla jsi ta nejlepší žena a matka,“ říkal jsem jí. „Udělám všechno, co je v mých silách, abych splnil tvoje přání. Řeknu klukům, žes je hrozně moc milovala a jaká jsi byla báječná máma.“ „Můžeme!“ zakřičel Reef. Coral se hlasitě rozštěkala, čímž vyplašila ptáky na zahradě, a Finn vpadl do kuchyně a zeptal se: „Máme dneska večer plavání, tati?“ Vmžiku jsem byl zpátky, ale měl jsem pocit, jako by to nebylo skutečné, jako bych tu tak úplně nebyl. Kate zemřela teprve včera, a  my jsme tady, chystáme se na cestu do školy, pokračujeme v našich životech. Přišlo mi, že to je špatně, ale věděl jsem, že to je přesně to, co musíme udělat. Bez sebemenšího stínu pochybností jsem věděl, že Kate by to tak chtěla, takže jsme si vzali kabáty a boty a vyrazili jsme do školy.

2. kapitola „Maminka si přeje, aby tatínek používal výraz ,celé lány‘“

„Přečteš nám pohádku?“ řekl Reef a skočil do postele. Finn vešel do pokojíčku hned za bratrem. „Přečteš nám Kapitána Flinna a pirátské dinosaury?“ zeptal se. Dneska už neproběhla žádná diskuze o tom, jestli budou spát ve svém pokojíčku; oba dva tam prostě bezmyšlenkovitě rovnou zamířili, alespoň se tak zdálo. Od  Katiny smrti neuplynul ani týden, ale malému klukovi asi připadá i pár dní jako dlouhá doba. Beztak věděli, že ke mně mohou kdykoliv přijít a přitulit se, kdyby si to rozmysleli. „Tak pojďte, piráti“, řekl jsem a  přidal nějaké to „johohó, prach a broky“, což je rozesmálo. Tuhle knížku jsme četli už tolikrát, že bych ji mohl odvyprávět zpaměti. Kluci se ke mně z obou stran přitulili. Pobavilo mě, jak se tvářili natěšeně, jako bychom ten příběh četli poprvé. Čtení oblíbené pohádky těšilo i mě, už jsem přesně věděl, kdy a jak se klukům rozšíří oči v úžasu, když malý Flinn (o kterém byl Finn pevně přesvědčen, že to je jeho komiksová verze) projde tajným průchodem do kouzelného světa pirátů. Když piráti T-Rex, stegosaurus a triceratops válčili na širých mořích, nezapomněl jsem udělat pár zvuků, při kterých tuhla krev v žilách, a kluci pištěli nadšením. „Můžeme si taky udělat tajný průchod?“ vyptával se Reef. „Jóóó, můžeméé?“ přidal se Finn.

„Prosííím, tati? To by bylo tak skvělý.“ Kate by se ta představa hrozně líbila a  mně koneckonců také. „Uvidíme,“ řekl jsem a  už jsem se v  myšlenkách zabýval jedním z  Katiných přání – postavit klukům hernu. Bylo to pro ni natolik důležité, že to bylo na seznamu dvakrát. „Prosím použij peníze na hernu pro kluky…“ napsala. „Ráda bych, aby měli hernu a lezeckou stěnu,“ dodala pro jistotu. Políbil jsem kluky na dobrou noc. „Celé lány,“ dodal jsem. „Celé lány,“ odpověděli oba spokojeně. Čtyři pusy a mí dva piráti už usínali. Šťastní kluci, pomyslel jsem si. Věděl jsem, že já budu dneska úplně sám v posteli těžko usínat. Přešel jsem chodbu a uvědomil si, že to je poprvé od Katiny smrti, co mám příležitost se v klidu rozhlédnout v naší ložnici. Potichu jsem za sebou zavřel dveře a byl jsem vděčný, že se můžu chvíli jen koukat a přemýšlet. Zároveň jsem ale cítil obavy. Budu muset začít vyklízet Katino oblečení, pomyslel jsem si. Měli jsme několik šatních skříní a všechny byly nacpané k prasknutí. Rozhlédl jsem se a ve dveřích skříně jsem spatřil skřípnutý cíp jednoho z Katiných oblíbených háčkovaných tílek od Roxy, bleděmodrou mikinu vypadávající ze zásuvky a  několik párů tenisek a balerínek vykukujících na mě z krabic od bot. Říkal jsem Kate „moje miniaturní mořská víla“. Strašně rád jsem pro ni kupoval oblečení, hlavně to, čemu jsem říkal vybavení pro surfařskou holku. Znal jsem její tělo a tvary tak dobře, že jsem se nemusel bát, že bych koupil špatnou velikost. Kamarádkám připadalo divné, že kupuju Kate víc oblečení, než si kupuje ona sama, ale já jsem věděl, co jí bude slušet. Měla tak pěknou postavu, že vypadala dokonale ve všem, v ležérním sportovním oblečení i v přiléhavých malých černých.

Otevřel jsem dveře jedné skříně a rukama přejel přes Katiny věci. Pohled na  všechno to oblečení mi nedělal dobře; všechno bylo vyprané, vyžehlené a připravené, aby si to Kate mohla vzít na sebe. Netušil jsem, že konec nastane tak brzy a oblečení, postupně kousek po kousku uklizené do skříně, už nikdy nikdo nevyndá zase ven, tedy alespoň ne Kate. Spatřil jsem bavlněné šaty od Voodoo Dolls, které jsem jí koupil loni v létě. Hrozně se jí líbily a moc jí slušely. Úplně vidím, jak v nich kráčí bosá po pláži, krásná jako obrázek. Pak tu bylo bílé bavlněné tričko od Weird Fish, ve kterém jsem si Kate dokázal představit hned, jak jsem ho zahlédl ve výloze, a ve kterém ji vidím i teď, jak sedí na sluníčku, chichotá se a jí rychle tající jahodovou zmrzlinu. Pak jsem spatřil sexy lodičky na vysokém podpatku, které si jednou vzala na sebe k černým šatům se zářivými květy na boku z French Connection. Boty ležely na růžovobílých teniskách Heely. To je typická Kate, pomyslel jsem si. V jedné chvíli svůdná žena na vražedných podpatcích a vzápětí šílená královna rychlosti, svištící po chodníku v teniskách s kolečky zabudovanými v patě, která pořád vypadá jako ta holka, co jsem potkal na diskotéce na kolečkových bruslích. Kate milovala visací náušnice. Všiml jsem si, že několik oblíbených párů zůstalo ležet na  toaletním stolku, ale věděl jsem, že stovky dalších se ukrývají v zásuvkách a šperkovnicích. Zbožňovala je a já jsem jich během těch let koupil hromady. Miloval jsem, když je nosila. Miloval jsem, jak si je pečlivě schovávala, ať už to byly levné náušnice od pouličního prodejce z dovolené nebo třeba ty z bílého zlata a akvamarínů, které jsem jí kupoval k narozeninám nebo k výročí. Na komodě ležel kus bílého kartonu, sebral jsem ho a opatrně na něj připíchl dvě zapomenuté náušnice z toaletního stolku. Vzal jsem i další páry náušnic ze šperkovnice a připichoval

je do úhledných řádek, až se karton třpytil stříbrnými delfíny, uzly lásky, tančícími želvami a lesklými mušlemi. Připomnělo mi to, jak jsem jako chlapec pilně napichoval mrtvé brouky a vážky na malé kartičky, abych se mohl kochat jejich stavbou těla a  skeletem. Vzpomínal jsem si, že když jsem si je prohlížel pod svým školním mikroskopem, občas jsem kvůli své morbidní fascinaci pocítil lehce bodavý osten špatného svědomí, protože jsem věděl, že už nikdy nebudou létat. Kate mě v  žertu plísnila za  můj dětský koníček, protože ona na druhé straně luk sbírala hmyzí vajíčka a snažila se doma v teráriu pěstovat můry a motýly. To byl její dětský koníček a láska k můrám a motýlům jí vydržela. „Takže chceš říct, že já se s nimi dřela a potom, co jsem je vypustila do polí, ty jsi tam stál se síťkou a chtěl je chytit, zabít a přišpendlit na kartičku?“ říkala s hraným rozhořčením. „Promiň!“ omlouval jsem se. „Neměl jsem tušení, kolik tě to stálo úsilí!“ „Vrahu!“ obviňovala mě. Zvedl jsem ze země na  Katině straně postele její černou koženou kabelku. Byl to v poslední době její oblíbený kousek a měla ji s sebou i v nemocnici. Přivezl jsem ji domů a mimoděk ji položil k posteli, kde ji Kate často sama nechávala. Měla jednoduchou černou přezku, kterou jsem opatrně rozepnul a  nakoukl letmo dovnitř. Měl jsem trochu divný pocit, jako kdybych ji špehoval, ale bylo mi jasné, že tyhle věci se musejí udělat, i když administrativa a organizace rozhodně nebyly mými silnými stránkami. Pro začátek bylo potřeba zrušit Katiny bankovní karty a řidičák. Přála by si, abych všechno náležitě vyřídil, jako by to udělala ona sama, a ani já jsem nechtěl, aby se mi úkoly nahromadily a v papírování zavládl chaos. Vytáhl jsem její peněženku a vyndal z ní hrst plastových

karet a  starých účtenek. Zbylý obsah kabelky jsem potom opatrně vysypal na  postel. Přede mnou ležely jedna vedle druhé momentky z Katina života. Fotka kluků se mnou v Disney Worldu, na  které tiskneme hlavy k  sobě a  křeníme se, zčásti zakrytá starou pasovou fotkou, na které jsem já a Kate coby mladičcí teenageři, tváře přitisknuté k sobě a chechtáme se na celé kolo. Vyfotili jsme se v té staromódní fotobudce, ve které se blesk vždycky spustil dřív, než jste byli úplně připravení, a zachytil vás v nestřeženém okamžiku. Také tam byla zalaminovaná fotografie z Floridy, na které jsme byli my dva s Reefem a Finnem, tisknoucí se k delfínu, a  čtyřlístek, který Kate zalepila do  izolepy, takže vypadal taky jako zalaminovaný. Vedle čtyřlístku ležela černá gumička do vlasů s namotanými světlými vlasy. Byl jsem smutný, když Kate místo jejích jemných blonďatých vlasů narostla po léčbě tmavší a hrubší kštice. Oplakávání ztracených vlasů mi teď ale přišlo tak banální. Procházení Katinými věcmi mi působilo velkou bolest, ale zároveň mi to poskytovalo zvláštní katarzi. Jakmile jsem začal, nemohl jsem se zastavit. Dotýkal jsem se věcí, kterých se naposled dotýkala Kate, a to pomyšlení mi bylo příjemné. Zvedl jsem jednu Katinu oblíbenou růžovou rtěnku, řasenku a pudr, které byly také v kabelce. Všechno to bylo od Clinique, její oblíbené značky. Make-up moc nenosila, nepotřebovala to. Stačilo jen malinko a okamžitě vypadala velice atraktivně. Přesto měla Kate tyhle holčičí věci ráda a věděl jsem, že má kosmetiky plné šuplíky. Mezi šminkami ležel švýcarský zavírací nůž a lodní spona – taková karabina. To nebyly věci, které by v kabelce nosila typická žena, ale Kate nebyla úplně typická žena. Pocítil jsem nával hrdosti. Naprosto jsem zbožňoval, že nebyla typická žena.

Jak bych mohl být někdy schopný najít jinou spřízněnou duši? Kate byla jedinečná, byla moje žena snů. Vrhala se do života po hlavě. Skákala se mnou z mostů při bungee jumpingu. Létala vysoko do nebe v helikoptérách, potápěla se hluboko v  oceánech a  plavila se na  mořích jako rozený námořník. A po všech našich dobrodružstvích to byla často Kate, kdo tahal do postele mě. Stěží jsem dokázal uvěřit, jaké mám štěstí. Když se večer hodila do  gala, vypadávaly mi oči z důlků. Byla úchvatně krásná a vždycky, když kráčela vedle mě, cítil jsem se jako kocour, který slízl smetanu. I  když ležela na  pohovce a  četla si knížku, v  teplácích a  bez špetky make-upu, vypadala pořád zatraceně skvěle. Vyzařovala krásu, která se nedá získat z lahviček. Mateřství se vším tím stresem a napětím, které s sebou přineslo, Kate o záři nepřipravilo. Kdykoliv vstoupila do místnosti, celou ji prozářila a prozářila také celý můj život, v každém směru. Udržela si svou postavu i sexuální energii. Byli jsme sebou omámení, pořád jsme se líbali a objímali jako dva teenageři, i po těch mnoha společných letech. Byla prostě nenahraditelná. „Najdi si ženu pro trvalý vztah, aby měli kluci ve svém životě ženský vliv a  stabilitu.“ Když tenkrát Kate své přání napsala a řekla mi to, zdrtila mě její statečnost. „Copak bych si někdy mohl najít druhou spřízněnou duši,“ vzlykal jsem tiše. Nechtěl jsem se s  Kate přít, ale ani jsem s něčím tak nemyslitelným nechtěl souhlasit. Z toho napětí jsem se třásl a slzy mi stékaly po tváři. Kate mi stiskla ruku, což ji stálo velké úsilí. „Měl bys to zkusit,“ plakala. „Chci, abys byl šťastný, Singi. A pro kluky to bude nejlepší.“

„Udělám, co budu moct, ve všem,“ slíbil jsem. Na tohle ale budu potřebovat čas – spoustu času, pomyslel jsem si. Otevřel jsem Katino pouzdro na  brýle a  vytáhl značkové obroučky, které jsem pro ni vybral, když nedávno začala potřebovat brýle na řízení. Zdvihl jsem je k očím, podíval se skrz ně na Katiny věci a uviděl jsem je zdeformovaně. Všechno se rozmlžilo, až jsem musel zamrkat. Byl jsem zvyklý za těmito čočkami vídat Katiny oči, které na mě pohlížely. Dal bych cokoliv za to, abych za brýlemi znovu spatřil její oči, nikoliv rozmazané střípky zmařeného života. Přešel jsem k počítači na stole u okna a zapnul ho. Vždycky to byla Kate, kdo se staral o naše e-maily, a vždycky byla lepší než já, pokud šlo třeba o Facebook. Také ráda třídila fotografie, v dřívějších dobách je pečlivě zařazovala do alb a někdy opatřila i poznámkami a daty. Později ukládala všechno v počítači, a když onemocněla, přinutila mě koupit obrovský Mac od Applu, abychom mohli lépe spravovat naše videa a obrázky a těšit se ze šťastných vzpomínek. Myslím, že jsem ten večer v sobě zapnul jakéhosi autopilota. Klikl jsem na její stránku na Facebooku a nahrál pár fotek z poslední doby – obrázky Kate, jak si hraje doma s kluky nebo hladí psa – prosté, obyčejné věci. Tohle dělala často, když šli kluci spát. Někdy jsem slyšel, jak pilně klape na  klávesnici ještě dřív, než jsem klukům dočetl pohádku. Chtěl jsem, aby ostatní měli na Kate stejně tak čerstvé vzpomínky, jako jsem měl já. Myslím, že to byla taková terapie. Dávalo mi to jistý pocit spojení s Kate, stejně jako se světem mimo naši ložnici. Nejsem moc rád sám. Vlastně to nesnáším. Té noci jsem si uvědomil, jak moc nenávidím být sám, protože díky počítači jsem se cítil alespoň o trošičku míň osaměle. Kliknul jsem pak na svou stránku na Facebooku. Toho dne, kdy Kate zemřela,

jsem tam pověsil chvatně sestavenou zprávu, aby se to co nejdřív dozvědělo co nejvíc lidí. Moje sestra Kaye byla první, kdo zprávu rozeslal – textovkou z mého telefonu. „Hrozně smutná zpráva. Kate brzo ráno zemřela. Prosím, pošlete to všem, kdo znali Kate a  Singe,“ napsala. Můj telefon se pak úplně zbláznil. Do té doby jsem nevěděl, co to znamená „OMG“, ale že to je „proboha“, jsem pak už věděl naprosto jasně. Máme přátele po celém světě a musel jsem dát vědět všem, kdo tu textovku nedostal. Matně si pamatuji, jak jsem tu strašnou zprávu psal na Facebook. Teď jsem ji znovu přečetl, jako bych ji viděl poprvé. Milí přátelé a rodino, obávám se, že mám velmi smutnou zprávu: Kate dnes ráno pokojně zemřela. Myslím na ni a na kluky. Děkuji všem za laskavá slova a podporu. Kate si nepřála dostávat kondolence a květiny, ale chtěla, aby ty peníze byly místo toho věnovány do  fondu pro chlapce. Později napíšu detaily ohledně pohřbu. Dám včas vědět. Singe, xXx.

Připadalo mi to naprosto neskutečné a  musel jsem si to přečíst dvakrát nebo třikrát, abych to pochopil. Teď jsem si přál napsat víc, abych lépe vyjádřil své pocity. Rychle jsem klapal na klávesnici a chtěl jsem se se svými pocity co nejupřímněji svěřit. Chtěl bych poděkovat celé rodině a  přátelům za  lásku a  podporu. Kate byla vskutku neobyčejná žena: neskutečně báječná partnerka, spřízněná duše a neuvěřitelná matka a kamarádka. Milovala nás všechny s takovou vervou. Naše pocity popisovala slova „celé lány“, což teď říkají naši kluci. Nikdo neví, co nás čeká v budoucnosti, ale s vaší láskou a podporou to zvládneme!!!

Bez ní bude život jiný, ale jsem přesvědčený, že Kate by byla hrdá na to, co jsme spolu až dosud dokázali a jací budou JEJÍ kluci v budoucnosti. (Budu informovat!!!) Zoufale ji postrádám, ALE mí kluci mi Kate připomínají každý den… pohled, úsměv, nebo záblesk v jejich očích mě drží nad vodou. Mnoho přátel a  příbuzných, kteří vědí, jak moc jsme pro sebe znamenali, mi připomnělo citát: „…Je lepší milovat a ztratit, než nemilovat vůbec,“ a myslím, že to nikdy nepřestane platit. Myslím na Kate a na to, jaké jsem měl štěstí, že jsem ji poznal. S láskou, celé lány, Singe xXx :)

Než jsem se odhlásil, prohlédl jsem si svůj profil, který vznikl dávno předtím, než Kate onemocněla. Do sekce ,oblíbené citáty‘ jsem tenkrát velkými písmeny napsal: TVRDĚ PRACUJ! JEŠTĚ VÍC SE BAV!! UVĚDOM SI SVŮJ STRACH A PŘEKONEJ HO! KDO NEŽIJE NA HRANĚ, ZABÍRÁ MOC MÍSTA! ŽIVOT JE PŘÍLIŠ KRÁTKÝ A DO HROBU SI HO NEVEZMEŠ. Ta slova mi zněla v hlavě, když jsem vypínal počítač. Kate mě nemohla vzít s  sebou. Její život byl příliš krátký a  já tu zůstal bez ní. Byl jsem tak rád, že jsme žili na hraně, a Katina smrt mě jen utvrdila v tom, že mám tvrdě pracovat a ještě víc se bavit. Tuhle filozofii, kterou jsme spolu sdíleli, vštípím i našim synům. Když počítač přestal hučet, rozhlédl jsem se po  ztichlé ložnici a přemýšlel, co teď. V celém domě vládl podivný klid a připadalo mi, že je půlnoc, přestože hodinky ukazovaly něco málo po deváté. Co mám teď dělat? Nedokázal jsem si představit, že půjdu dolů a sám si dám něco k jídlu, a to lednice

ještě stále přetékala domácími masovými koláči a jablečnými crumble. Můj pohled přilákala hezká malá krabička na mém nočním stolku. Byly v  ní Katiny prsteny: zásnubní, snubní a  prsten věčnosti, a když jsem sundal víčko, ležely uvnitř hezky vedle sebe, jako do sebe zapadající skládačka. Přesně tak jsem se cítil, když jsem několik let po svatbě a mnoho let od našich zásnub navlékal Kate prsten věčnosti. Byl to poslední krůček, vyznání nehynoucí lásky, navěky „celých lánů“. Když jsem jí ho dával, viděl jsem před sebou naši dokonalou budoucnost. Představoval jsem si, jak spolu stárneme a šedivíme, sedíme bok po boku v houpacích křeslech s pletením a s knížkou. O tom jsem snil a tak jsem si to maloval, nic jiného nepřipadalo v úvahu. Můj snubní prsten, který byl stejný jako Katin, byl moc těsný a zarýval se mi do kůže. Po čtyřicítce jsem hodně přibral. Vinil jsem z  toho jídlo z  bufetu v  nemocnici, protože jsem na  něm průběžně strávil posledních pět let. Když byl Reef nemocný, pil jsem Red Bull po litrech, abych vydržel během dlouhých nocí v nemocnici vzhůru. Musel jsem zůstat ve střehu a dohlížet na něj. Kdybych usnul a on sebou házel, zamotal by se do všech těch hadiček, na které byl napojený, a já se bál, že by si mohl některou z nich vytrhnout. Pořád jsem si říkal, že budu muset zhubnout, nebo si nechat snubní prsten zvětšit, jenže teď se samozřejmě objevila jiná možnost. Už jsem si ho mohl sundat. Měl jsem pocit, že to je správná věc. Musel jsem se tomu postavit čelem: už jsem nebyl ženatý muž. Když jsem si Kate bral, bylo to „dokud nás smrt nerozdělí“ – a ten čas právě nastal. Kroužek jsem bolestivě stáhl a uložil ho ke třem Katiným prstenům. Mimoděk jsem vzal do ruky černou gumičku, kterou jsem předtím vysypal z kabelky a která stále ležela na přikrývce.

Otevřel jsem Katin švýcarský nožík, vyřezal do  silné gumičky drobný uzel lásky a navlékl si ji na prsteníček. Zapadla přesně do  rýhy po  snubním prstenu a  já se rozplakal. Rozhodl jsem se, že všechny prsteny dám Katině mámě, aby se o ně prozatím postarala, protože měla opravdu bezpečný sejf. Byly příliš cenné na to, aby tu ležely jen tak ve šperkovnici. Měl jsem pocit, že jsem trochu pokročil, něco rozhodl a něco vytřídil, ale zároveň jsem si uvědomil, že na tuhle situaci naprosto nejsem připravený. Do  poslední chvíle jsem nevěřil, že Kate umírá, ani když se mi ztrácela před očima a  rozhodla se sepsat svůj seznam. Když už jsem musel pohlédnout pravdě do očí, nemyslel jsem na to, co po ní zůstane, ale soustředil jsem se na to, kdo: naši chlapečci, které už nebude moci vychovat, a samozřejmě já. Teprve teď mi začínalo docházet, jak obrovský úkol mě čeká už jenom při třídění Katiny pozůstalosti, nemluvě o dalších věcech. Tahle místnost byla plná jejích osobních věcí. Nemohl jsem to prostě všechno vystěhovat a věnovat na charitu. Musel jsem to udělat pořádně, zvláštní kusy rozdat přátelům a příbuzným, aby měl každý svůj kousek Kate. Vzpomněl jsem si, že Kate říkala, abych dal některé šaty Ruth. „Má stejnou velikost jako já. Dohlídni, ať je nosí. Aspoň to někdo unosí,“ dávala mi rozvážně instrukce. „Přestaň!“ zasmál jsem se poněkud nervózně. „Jak to můžeš takhle říkat?“ „A tyhle kozačky můžeš dát Amandě z práce,“ pokračovala a pobavila mě popisem jejich společné nákupní výpravy, při které z legrace o ty pěkné černé kozačky bojovaly. Kate byla vždycky o krok napřed a vždycky myslela na druhé, na to, aby byli co možná nejšťastnější. Já si také budu muset vybrat, co si budu chtít nechat, ale to mě nijak neděsilo.

Kate to asi tušila, protože nezanechala žádné speciální instrukce ohledně toho, co si mám ponechat a schovat já. Měl jsem z čeho vybírat, měli jsme celý život společných vzpomínek a to pomyšlení mi najednou vlilo novou krev do žil: místo toho, abych se zbavoval Katina majetku, začnu tím, že vyberu to, čeho se nikdy nevzdám. Vyplížil jsem se potichu na  chodbu a  otevřel poklop na půdu. Na tohle budu potřebovat velký kufr, pomyslel jsem si. Rozložil jsem žebřík a vyšplhal nahoru na temnou půdu. Poslepu jsem zapátral po vypínači, rozsvítil jsem a okamžitě jsem si všiml několika velkých zašlých úložných krabic, které zcela nečekaně stály, jedna vedle druhé, přímo přede mnou. „Do prdele!“ vylítlo ze mě. Podlomila se mi kolena a  musel jsem se chytit žebříku, abych nespadl. Na půdě jsem byl naposledy jen před pár týdny, když jsem uklízel vánoční ozdoby, a  to tady ty krabice rozhodně nebyly. Neviděl jsem je mnoho a  mnoho let a  teď jsem na  ně v  šoku zíral; poznával jsem je, ale nevěřil svým očím. Zaplavila mě mohutná vlna nostalgie, takový ten pocit, který zažívá dítě, když se najednou zničehonic najde jeho dávno ztracená hračka a spustí se v něm úplný vodopád vzpomínek. Naprosto přesně jsem věděl, co se v krabicích ukrývá: milostné dopisy, desítky a desítky dopisů, které mi Kate napsala. Coby teenager mě bombardovala dopisy a básněmi, hlavně když byla ještě velmi mladá a její rodiče se nás snažili rozdělit. Každičký z nich jsem si schoval, a když jsme se sestěhovali k sobě, vzala si je Kate zpátky a pečlivě je uložila do krabic. To muselo být někdy před dvaceti lety. Během té doby se toho tolik stalo. Rozhodně si nepamatuju, kdy jsem je naposledy viděl. Například do nového domu jsme se stěhovali před šesti

lety a nevybavuji si, že bych je viděl při stěhování. A teď jsem měl dopisy před sebou, vyzývavě tu stály tváří v tvář a ponoukaly mě, abych si je všechny znovu přečetl. Takový kousek se od  Kate dal čekat, pomyslel jsem si, když jsem se přenesl přes prvotní šok. Měla sice vše zorganizované, ale byla sentimentální, byla sice praktická, ale nestydatě romantická. Dokonce i teď, po své smrti, mě pořád ohromovala svými neodolatelnými vlastnostmi. Obdivoval jsem její styl. Kate mě vždycky ráda převezla, kdykoliv mohla, a tentokrát mě tedy opravdu dostala. Musela předvídat, co udělám, a pečlivě tento okamžik naplánovala. Dopisy nastražila tam, kde věděla, že je prostě musím najít. Dokonce věděla, že mi uklouzne pár jadrných slov a takřka spadnu z žebříku, když si těch krabic všimnu, a byla by nadšená, že mě naprosto odrovnala. Jak se jí proboha povedlo dopisy po všech těch letech najít, a ještě se s nimi tahat na půdu s kyslíkovou maskou, bez které nemohla dýchat. Byl jsem naprosto ohromen. Opatrně jsem po žebříku snesl krabice dolů a obřadně je položil doprostřed postele. Sedl jsem si vedle nich a několik minut na ně koukal, než jsem se jich odvážil znovu dotknout. Chtěl jsem si ten okamžik vychutnat, ale už jsem se třásl nedočkavostí. Až otevřu víko, vydám se na  emocionální cestu zpět v  čase. Věděl jsem, že jakmile je začnu číst, nedokážu přestat. Rozprostře se přede mnou tolik starých vzpomínek z tolika společných let. „Určitě se na to cítíš, Singi?“ potichu jsem se zeptal sám sebe. „No jasně!“ odpověděl jsem si v duchu a najednou se široce usmál. Pomyslel jsem si, jaké jsme měli štěstí, že naše vzpomínky byly v drtivé většině naprosto šťastné. Čeho jsem se bál? Na co jsem čekal? Najednou jsem byl jako dítě o Štědrém dni

a nemohl jsem se dočkat toho, co bylo uvnitř krabic. S bušícím srdcem jsem vzrušeně sejmul víko. Hned na vrchu jsem si všiml otisků rtěnky na růžových a žlutých stránkách dopisního papíru, bezděky jsem je zvedl ke rtům a políbil Katiny polibky. Něžný odstín růžové rtěnky a Katin dívčí rukopis mě katapultoval zpátky do osmdesátých let. Nedočkavě jsem očima hltal básničku, stejně jako tenkrát, před více než dvaceti lety. Jak je těžké básně psát, když ti slova chybí, rýmy těžko k sobě dát, aby byl verš libý – a pak je to velká sláva, už víš, co ti láska dává Cítil jsem, že mě Kate obklopuje. V ruce jsem držel pojítko k dospívající Kate, vášnivé, láskou omámené Kate, která o mě dychtivě usilovala od prvního okamžiku, kdy mě spatřila; odmítala poslouchat rodiče a slibovala mi, že mě bude navždycky milovat. Byla to nádherná dívka a mně lichotilo, že se do mě tak bezhlavě zamilovala. Úplně jsem slyšel, jak mi tu básničku předčítá, chichotá se tím svým sexy smíchem, a na svých rtech jsem cítil chuť a vůni jejích sladkých, lesklých rtů. Od  chvíle, kdy mě Kate prvně spatřila, byla přesvědčená, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Opakovala mi to pořád dokola, vyhlédla si mě, zaměřila na mě svůj svůdný pohled a hodlala mě přimět, abych jí uvěřil a abych se stal jejím. Budu upřímný: nesdílel jsem její představy o naší budoucnosti, tedy alespoň ne ze začátku. Když jsme se potkali, byla Kate ještě příliš mladá a já byl moc velký střelec, abych

uvažoval v delším horizontu. Nebylo divu, že když Kate umírala, jedním z  jejích přání bylo: „Prosím, nauč je vážit si žen a nechodit s více dívkami najednou.“ Věděla, jací mohou muži být, a nechtěla, aby Reef a Finn v tomhle ohledu šli v mých teenagerovských stopách. „Nenech je jezdit na motorce nebo na skútru, hlavně ne na silnicích,“ byla další prosba, která se zakládala na zkušenostech z mého bujarého mládí. „Singi, já vím, jací kluci jsou,“ říkala mi Kate, když tato přání zapisovala. „Vím, jaký jsi byl ty. Měl jsi štěstí, že se ti nic nestalo, ale oni třeba nemusejí mít takové štěstí. Nestojí to za to. Prosím, dávej na ně pozor. Kup jim auto a nauč je řídit, uč je dál řídit loď, ale nenech je jezdit na motorce.“ „Slibuju,“ odpověděl jsem a pohlédl do jejích očí, které mě upřeně sledovaly. Nepochyboval jsem o tom, jak bylo pro Kate tohle přání důležité. Zamlada jsem dost řádil na  své motorce Suzuki Katana s  výstřední stříbrnou nádrží a  divil se, o  co Katiným rodičům jde, když nechtějí, abych ji vozil vzadu. Teď jsem starší a moudřejší a vím přesně, o co jim šlo. Život je vzácný a bezpečnost musí být na prvním místě. V počátcích našeho vztahu jsem neuvažoval dlouhodobě, ale Kate ano a  dávala si záležet, aby mi to ve  svých mnoha dopisech sdělila. Zvedl jsem další básničku, přečetl ji, ale slzy mě donutily přestat. Jsme pevný uzel, navždy spolu spjatí v dobrém i zlém, i když se všechno hatí, jsi stále v srdci mém.

Kate ji napsala v šestnácti, a přestože jsme se tenkrát znali už asi rok, teprve tehdy jsme spolu začínali pořádně chodit. Lichotilo mi to a  považoval jsem ji za  roztomile naivní. Ve skutečnosti se ukázalo, že byla mnohem prozíravější, než jsem si myslel – ve své předvídavosti se nemýlila. A teď se psal rok 2010, ona už nebyla mezi námi, a přesto byla stále o krok přede mnou. Nemohl jsem se s tím srovnat a nedokázal jsem potlačit slzy, které se mi řinuly z očí, přestože mě vzpomínky nadnášely a držely nad vodou. Kate pečlivě naplánovala, abych tady dny a týdny po její smrti seděl a pročítal její dopisy. Bylo to úžasné. Věděla, že i když budu emocionálně úplně na hadry, staré vzpomínky mě povzbudí a rozveselí – a opravdu tomu tak bylo. Srdce se mi napjatě rozbušilo pokaždé, když jsem vzal do  ruky další stránku. Vřelé a  něžné city v  dopisech způsobily, že studený smutek, který svíral mou hruď, roztával. Ty dopisy mě ale neměly zadržet a  uzamknout v  minulosti tím, že mi budou připomínat, jak jsme byli zamilovaní. Věděl jsem, že Kate chtěla, abych se seznámil s někým dalším. Tohle byl její dárek, čirá romantická nostalgie připomínající staré zlaté časy, a já jsem jí za něj tiše děkoval. Dokázal jsem si představit, jak by se asi Kate tvářila, kdyby se teď na mě odněkud shora dívala. Obdařila by mě všeříkajícím povzbudivým úsměvem a malinko pokývla na znamení, že je v pořádku cítit se povzneseně i zmateně, být vzrušený a zároveň truchlit. „Ponoř se do toho!“ řekla by. „Užij si vzpomínky!“ Čím víc jsem četl, tím víc jsem toho chtěl ještě přečíst. Hladově jsem polykal stránku za stránkou, hltal novou stránku dřív, než jsem úplně vstřebal radost z té předchozí. Přiložil jsem jednu z Katiných básniček k nosu a začichal. Měla ve  zvyku stříkat na  své milostné dopisy květinový

parfém a vzpomínám si, jak se z každé obálky, když jsem ji poprvé otvíral, vznesl obláček sladké vůně. Ta vůně ve mně vyvolala mohutnou reakci a počítal jsem dny a hodiny, kdy ji zase budu moci vidět, dotýkat se jí a cítit ji. Když byla Kate mladá, používala Le Jardin od Max Factoru. Úplně jasně jsem si vybavil tu lahvičku uvnitř elegantní bílé kabelky, jako by to byla ta kabelka, kterou jsem před chvílí vysypal na postel. Úplně jsem cítil tu vůni na její šíji, byla svěží a ženská přesně jako Kate. Ještě teď jsem měl pocit, že se hluboko ve vláknech papíru stále skrývá slaboulinká stopa té vůně, ale nebyl jsem si jistý. Lehl jsem si na postel a otočil hlavu ke Katinu polštáři, abych ji znovu ucítil. V poslední době používala parfém Charlie Red a naprosto ho zbožňovala. Jedna z mladších sestřiček v nemocnici ho používala a Kate se jí zeptala, co to je zač, a požádala mě, abych jí lahvičku koupil. Zamilovala si ho a já ho měl taky moc rád. Čekal jsem, že s uspokojením vdechnu dávku známé vůně ulpívající na polštáři, jako jsem to dělal, když tu Kate ještě byla, a stejně jako každý večer, od té doby, co odešla. Pomáhalo mi to usnout, měl jsem pocit, že je tak blízko, když ji cítím; ale rozladěně jsem zjistil, že teď necítím nic. Znovu jsem začichal, tentokrát naléhavěji. Zaregistroval jsem slabounký závan jejího parfému, takřka stejně vyvanulý jako ten na milostném dopisu. Pohlédl jsem opět na básničku, kterou jsem držel v ruce. Nahoře bylo rukou napsané datum, červen 1987. Přepadla mě rozčilující myšlenka. Jak může osmatřicetiletá Kate, která v  této posteli ležela před pár týdny, mizet stejně rychle jako šestnáctiletá Kate? Byl to deprimující okamžik, ve kterém jsem byl postaven před nepříjemnou skutečnost: všechny verze Kate existovaly jen ve  vzpomínkách a  žádné nové už nevzniknou. Alespoň

mám haldy vzpomínek z minulosti, pomyslel jsem si, vrátil se zpátky ke krabicím a vytáhl z jedné z nich list A4. Byl to list s červeným okrajem ze starého školního sešitu, na který Kate sepsala jakási milostná přikázání; dobře si na to vzpomínám. Nazvala to „Smlouva s padouchem“. V našem malém, soukromém pohádkovém světě mi přiřkla roli slizkého padoucha a sobě roli princezny. Plnicím perem Kate úhledně zapsala: Musíš: Volat aspoň dvakrát denně Lichotit mi (pamatuj, že lichotky tě dostanou všude) Jednou týdně dodat květinu Naprostá věrnost, vlastnictví duše Brát mě v sobotu večer ven Být milován a milovat Neříkat lži a dávat přímé a jasné odpovědi Podepiš a vrať smlouvu o kámošství! Podpis: …………………

Při posledním přikázání se mi oči opět zalily slzami a četl jsem ho znovu a  znovu. ,Neříkat lži a  dávat přímé a  jasné odpovědi.‘ ,Neříkat lži a dávat přímé a jasné odpovědi.‘ Sáhl jsem na  noční stolek, kde ležel Katin diář. Několik minut jsem hledal to, o čem jsem věděl, že tam někde musí být. Nakonec jsem to našel na jedné ze stránek, které Kate popsala, když tehdy celou noc sepisovala seznam věcí, které chtěla, abych předal chlapcům. Tady to bylo, poznámka v Katině přikázáních z mládí mi to připomněla: ,Nauč je prosím říkat, co mají na mysli.‘

Tato slova se mi vryla do paměti a pomohla mi, když jsem musel klukům oznámit, že maminka umřela. Chtěl jsem je vidět černá na bílém, napsaná Katiným úhledným rukopisem. Rozplakal jsem se, ale byly to slzy štěstí. Hodnoty, které po mně Kate vyžadovala před mnoha lety, jsem měl nyní vštípit jejím synům. Budu se snažit, abych Reefa a Finna vychoval tak, aby byli pravdomluvní a dávali přímé a jasné odpovědi, zejména ženám, které se ocitnou v  jejich životech, a  udělám všechno proto, abych je naučil vždycky říkat, co mají na mysli. Opravdu doufám, že budou mít takové štěstí v lásce, jako jsme měli my. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem Kate poprvé spatřil. Pracoval jsem na stadionu Robina Cousinse poblíž Bristolu, kde se jako obvykle pořádala diskotéka na kolečkových bruslích, a  pro mě to byl sobotní večer jako každý jiný. Taneční plocha byla plná teenagerů a jejich žhavá vzrušená těla kroužila a  pulzovala v  rytmu hitů osmdesátých let, například ,Part-Time Lover‘ od Stevie Wondera, ,Wild Boys‘ od Duran Duran nebo Madonnina ,Like a Virgin‘. Když někdy některá z dívek upadla, musel jsem jí co nejrychleji pomoci se zvednout, aby nedošlo k hromadné havárii. Pokud měla nějaké zranění, odvedl jsem ji na ošetřovnu a dal ji do pořádku. Pro energického devatenáctiletého mladíka to byla práce snů a  dělal jsem, co jsem mohl, abych si ten sen maximálně užil. Na hlavě jsem nosil odbarveného ježka a černou čelenku a představoval si, že vypadám jako Billy Idol. Měl jsem taky ty nejúžasnější brusle na  světě pomalované značkovým graffiti a navíc záviděníhodný pekáč buchet na břiše. Netřeba zmiňovat, že jsem zbožňoval svou macho přezdívku Rambo a považoval se za miláčka žen. K mé radosti se zdálo, že se mnou dívky

sdílí vysoké mínění o mé osobě. Flirtovaly se mnou a já jsem si jejich pozornosti užíval plnými doušky a naprosto bez skrupulí jsem jim flirtování oplácel. Jednoho večera jsem postřehl závoj dlouhých platinových vlasů, který se mihotal v diskotékových světlech a tančil směrem ke mně. O chvíli později se jeho hezká majitelka zastavila přímo přede mnou. Měla na sobě extra těsné džíny a nebylo možné si nevšimnout její úžasné postavy. „Moje kamarádka Anna si udělala něco se zápěstím,“ řekla ta dívka. Upřeně mě pozorovala zpoza záplavy blond vlasů, které rámovaly její obličej. Zastavil jsem se a pohlédl přímo na ni a v tom okamžiku si uvědomil, že není jenom hezká, ale že je velice, velice hezká – vlastně nádherná. Nejpůsobivější byly její modré oči. Byly nádherně bledě, až ledově modré a naprosto podmanivé. „A taky je tamhle parta holek, která nás pořád otravuje…“ Spodní ret dívky, natřený růžovým leskem, se trochu zachvěl a já jsem se lekl, že se rozpláče. Nechtěl jsem, aby se ta modrá jezírka vylila na tak neobyčejně půvabný obličejík. „Pojď, ukaž mi, kde je Anna, a  vyřešíme to,“ řekl jsem. „Já jsem Singe.“ Položil jsem jí paži kolem ramen. „Já jsem Kate,“ odpověděla. Cítil jsem, jak se, chudinka, lehce zachvěla. „Neboj, to bude dobrý,“ ujišťoval jsem ji, naparoval se jako holub na báni a užíval si roli rytíře v lesklé zbroji. „Díky,“ usmála se oslnivě a úsměv jakoby rozzářil celý její obličej. Nemohl jsem uvěřit, že se tak rychle dala dohromady. Převázat Annino vymknuté zápěstí netrvalo dlouho. Uvědomoval jsem si, že mě Kate sleduje, a užíval si pozornost takové pohledné, i když určitě o dost let mladší dívky.

„Budeš v práci i příští týden?“ zeptala se zničehonic. „Ano.“ Teď už zněla sebejistě a  stála vzpřímeně a  se vztyčenou hlavou. „To je dobře. Mám narozeniny a chci pusu.“ Pak na mě Kate mrkla. Jedno zářivě modré oko na okamžik zmizelo za třpytivě modrým víčkem. „Dobře,“ usmál jsem se. Zdálo se, že Kate je dívka, která nebere ne jako odpověď, a já ji nechtěl odmítnout, i když bych měl. Už jsem měl přítelkyni a navíc randil s pěknou řádkou dalších holek, ale Kate byla tak hezká, navíc neústupná a šlo přece jenom o pusu, ne? Považoval jsem to za bonus, který patřil k téhle práci. Pracoval jsem také jako plavčík a  ještě navíc jako trenér skoků na  trampolíně v  různých volnočasových střediscích v  okolí Bristolu. Byl jsem placený za  to, že jsem se bavil, a zdálo se, že se líbím holkám. Mám-li být upřímný, myslím, že jsem se tenkrát vídal s celkem osmi dívkami. Zvládal jsem to tak, že jsem mezi schůzkami přejížděl na motorce, oblečený v drsné černé kůži. „Můžeš mě naučit bruslit pozadu?“ zeptala se Kate, když se následující týden objevila hned poté, co se stadion otevřel. Byl jsem rád, že ji zase vidím. Vypadala ještě nádherněji, než jak jsem si pamatoval. Měla na sobě tytéž plísňové džíny a těch pár lekcí bruslení pozadu za ten fantastický pohled zezadu zcela jistě stálo. „A co ta pusa?“ zeptala se takřka okamžitě, jak jsem jí začal vysvětlovat to couvání. „Tady ti nemůžu dát pusu!“ zasmál jsem se. „Chci svoji narozeninovou pusu. Slíbils to!“ „Tady je moc lidí,“ řekl jsem. Překvapilo mě, jak vážně to bere.

„Tak kde?“ trvala na svém. „Počkej na  mě u  nouzového východu, až budu na  konci bruslení zavírat.“ Říkal jsem si, jestli se vážně bude obtěžovat, aby tu zůstala tak dlouho jenom kvůli polibku, ale měl jsem zvláštní pocit, že tu určitě vydrží. A taky že ano, v devět večer stála Kate u východu s tímtéž sebejistým výrazem, který jsem viděl už předtím, a oči jí zářily nedočkavostí. „Tak mi popřej všechno nejlepší k  narozeninám,“ řekla vzrušeně. „Všechno nejlepší!“ usmál jsem se a  naklonil se, abych jí vlepil pusu. Vyšel z  toho překvapivě erotický polibek. Nečekal jsem, že mi Kate bude polibek tak vášnivě opětovat, ale rozhodně jsem si nestěžoval a hrozně se mi to líbilo. „Víš, kolik mi je let?“ zeptala se drze, když jsme se od sebe odtrhli. „Šestnáct?“ „Ne, patnáct… za pár dní,“ vyprskla vítězoslavně. Nepříjemně mě zašimralo v žaludku. Mně bylo skoro dvacet. Nebylo to správné, byla o celých pět let mladší než já. „Jsi moc hezká holka, ale taky dost zlobivá,“ lehce jsem ji vyplísnil. „Na tohle jsi ještě moc malá.“ Kate byla jak opařená. „To teda nejsem!“ rozhořčila se. Zasmál jsem se a rozloučil se. Byla krásná, ale na mě moc mladá. Myslel jsem, že tím to skončilo, ale to jsem nepočítal s Katiným odhodláním. Aniž bych to tušil, rozhodla se Kate tehdy, když jsme se líbali, že jsem ,ten pravý‘. O mnoho let později

mi líčila, jak měla naprosto zvláštní pocit, když jsem jí tenkrát položil ruku na ramena a řekl, že Anna bude v pořádku. Proto se chvěla; vůbec to nebylo proto, že by měla strach z  nějaké party holek na  stadionu. Kate mi vyprávěla, že se tenkrát na místě rozhodla, že budu její, a náš polibek její rozhodnutí jen stvrdil. Rozhodně se nehodlala smířit s „ne“ – byl jsem její a tečka. Díkybohu, že se nevzdala, pomyslel jsem si, a očima těkal mezi milostnými dopisy a Katiným diářem. Díky tomu, že se má bojovná Kate nikdy nevzdávala, jsme spolu mohli strávit tolik let. Když jsem jí tenkrát v patnácti řekl, že je na mě moc mladá, trvala na tom, že aspoň můžeme být dobří přátelé – „prozatím“. Jednou mě přesvědčila, abych k  nim domů zašel večer po bruslení na kávu. Její táta ji vyzvedl a neochotně souhlasil, že mohu jet za jejich autem k nim domů. Byl jsem pitomec a  nedokázal jsem si odpustit, abych se na  své motorce nepředváděl – předjížděl jsem a kličkoval kolem jejich sedanu. Má řízná Suzuki byla dobře vyladěná, hlučně jsem ji túroval a myslel si, kdovíjak světácky se svými špičatými vysokými botami a helmou Alien II nevypadám. Když jsme parkovali před jejich velice elegantním domem na  předměstí v  Portisheadu, Katině tatínkovi Martinovi se div nekouřilo z uší. Ani na Katinu tolerantnější, ale ochranářskou maminku Christine jsem také, myslím, neudělal dojem, když spatřila, jak si vykračuji po příjezdové cestě celý v černé kůži a Kate na mně může nechat oči. A navíc mě dohnala má pověst. Katiným důvtipným rodičům netrvalo nijak dlouho, než zjistili, že už mám přítelkyni, nemluvě o  řádce dalších dívek v závěsu, a okamžitě Kate zakázali chodit na diskotéku na bruslích.

Když se ohlédnu zpátky, nedokážu jim mít za zlé, že měli o svou jedinou dceru starost. Kate do té doby neměla žádný vážný vztah a já tedy rozhodně nebyl ideální prototyp prvního přítele – vlastně jsem představoval tu nejhorší noční můru všech rodičů. Byl jsem odhodlaný se s tou situací smířit, protože i když se mi Kate líbila, byla prostě moc mladá. Předčasně dospělá Kate měla samozřejmě jiný názor a sdělila mi, abych „byl v pozoru“, protože se nehodlá vzdát bez boje. Svému slovu rozhodně dostála. Kate hrála badminton, a tak se začala objevovat v různých zábavních centrech po celém městě, kde jsem pracoval. Její pozornost mi byla příjemná – kterému klukovi by se to nelíbilo? Jenže pořád byla tak mladá a já měl kolem sebe spoustu jiných hezkých holek. Řekl jsem jí, že si vážně přeju, abychom byli kamarádi, ale nechci mít kvůli jejímu věku a  rodičům žádné komplikace, a  že vážně netuším, jak by se to dalo od sebe oddělit. „Počkáš na  mě?“ vyptávala se pořád dokola. „Budeš se mnou chodit, až mi bude šestnáct?“ „To uvidíme,“ odpovídal jsem. „Jsi nádherná holka. To už asi budeš mít nejspíš někoho jiného.“ „Nechci nikoho jiného než tebe, Singi,“ řekla. „Chci si tě vzít. Chci s tebou být navždycky.“ Přišlo mi to směšné, ale vychutnával jsem si její pozornost. Kate to však díkybohu myslela smrtelně vážně. Nosil jsem tehdy na  pravé paži tenké stříbrné náramky, považoval jsem to za drsný doplněk a spousta dívek, co jsem znal, mi je dávala jako dárek. Jednoho dne se Kate zničehonic objevila se stříbrným náramkem, širším než ty ostatní. Poděkoval jsem jí a navlékl si ho. Kate se pak pokaždé, když jsme se potkali, vyptávala, jestli ho ještě mám.

„Mám ho pořád tady,“ odpovídal jsem. „Nosím ho každý den.“ „Dobře,“ odvětila a tajuplně se usmála. „Neztrať ho. Nevíš, kdy ho budeš třeba potřebovat.“ Během pár měsíců se z nás stali dobří přátelé. Kdykoliv se Kate podařilo vyklouznout z domu, potkávali jsme se v různých zábavních centrech a povídali si u koly nebo kávy. Katin záměr byl stále jasný, ale z našeho vztahu se vyvinulo spokojené přátelství, uměli jsme si pokecat jako staří známí a Kate mi radila, jak se chovat k dívkám. Byla otevřená a upřímná a naše rozhovory pomohly i takovému Romeovi, jakým jsem byl, nahlédnout do tajů fungování ženského mozku. „Neměla bych ti to všechno říkat, protože jednou budu tvoje přítelkyně a ty mě budeš mít úplně přečtenou,“ žertovala. „No to by bylo dobrý,“ škádlil jsem ji. Přestože se mi Kate líbila a  dobře to věděla, nepřipadalo v úvahu, že bych s ní mohl začít chodit dřív, než jí bude šestnáct. Už si ani nepamatuji, kolikrát jsem to musel opakovat, ale nakonec souhlasila. I  tak to mezi námi pod povrchem vždycky jiskřilo. O  několik měsíců později jsem jednou večer seděl sám u táty doma, protože jsem se rozešel se svou přítelkyní. Právě jsem se vrátil z práce, sundal si všechny ty stříbrné náramky a položil je na konferenční stolek. Ten, který jsem dostal od  Kate, se rozkutálel po  skleněné desce, obkroužil ostatní a hlasitě dopadl přímo přede mne. Zvedl jsem ho a teprve teď jsem si všiml, že je na vnitřní straně něco vyryté. ,Katie Johnson‘ stálo tam a potom její telefonní číslo a dodatek: ,Zavolej! x‘ Nahlas jsem se zasmál. To bylo pěkně drzé, ne? Okamžitě jsem vytočil její číslo a díkybohu, že to Kate hned vzala. Když jsem se jí zeptal, jak se má, samým vzrušením se zajíkala.

„Báječně! Je mi konečně šestnáct!“ odvětila, ale snažila se mluvit tlumeně, aby ji rodiče neslyšeli. „Teď už mě můžeš vzít na rande, Singi!“ „Domluveno,“ odpověděl jsem. „Kde se můžeme sejít?“ „To nevím. Máma a  táta pořád nebudou nijak nadšení z  toho, že se vídáme,“ zašeptala. „Budeme se muset setkat tajně.“ Souhlasil jsem, přestože to nebylo správné, a Kate na mě počkala po jedné mé trenérské lekci před centrem, kde jsem pracoval. Vymyslela si komplikovanou výmluvu, aby svedla rodiče ze stopy, a během nadcházejících týdnů jsme se dokázali potkat několikrát. Kvůli polibku a objetí jsme se scházeli po zábavních centrech, kavárnách, a dokonce na autobusových zastávkách, než to její rodiče zákonitě prokoukli. Tentokrát Kate zakázali nejenom bruslení, ale i to, abychom spolu mluvili a vůbec se ještě někdy viděli. Kate mi do telefonu hystericky plakala. „Singi, nedokážu bez tebe vydržet, musím tě vidět,“ říkala dramaticky. „Neblbni,“ řekl jsem. „Na něco přijdeme. Musíme si akorát dát malou pauzu, nic víc.“ Nechtěl jsem ji odmítnout. Opravdu jsem s ní chtěl chodit, akorát jsem si myslel, že bude nejlepší chvíli počkat, než se zvířený prach usadí. „Nech to chvíli být, Kate, přece to není konec světa. Nějak se zase dáme dohromady, to je jasný.“ Kate byla deprimovaná víc, než jsem si uvědomoval, a  já byl taky celkem otrávený. Randil jsem sice s několika dalšími dívkami, ale něco se změnilo. Kate mi pořád ležela v hlavě. Přistihl jsem se, že na ni často myslím, na to, jak se asi má, a  doufal jsem, že mám pravdu, že se třeba někdy opravdu dáme pořádně dohromady.

Uběhlo několik měsíců, než jsme se znovu náhodou potkali na pouti v Clevedonu. Byl jsem s přítelkyní a ještě s jedním párem na atrakci zvané Waltzers. Slunce se sklánělo k západu a z reprobeden dunělo „Come on Eileen“ tak hlasitě, že mi rytmus hudby pulzoval až v hrudním koši. Všichni se smáli a byli plní limonády a cukrové vaty. Točili jsme se kolem dokola a já sledoval, jak se svět kolem mě otáčí. V jednu chvíli jsem viděl zčeřenou hladinu Bristolského zálivu, v příští zase nábřeží města s rušnými kavárnami a  davy vzrušených dětí a  puberťáků. Netušil jsem, kam se vydám dál. V mém životě bylo tolik zábavy a tolik příležitostí. Chtěl jsem se pořád točit, brát si tu tady, tu jinde, nikdy nezpomalit. Nejprve jsem si všiml její hlavy. Ta záplava platinových vlasů byla nezaměnitelná a přenesla mě hned do okamžiku, kdy jsem ji prvně spatřil na  bruslích. Lehký mořský vánek čechral její blond vlasy prozářené sluncem. Vyskočil jsem ze sedačky a  zaklapnul bezpečnostní závoru, aby se moje přítelkyně nemohla dostat ven. Rychle jsem si to namířil přímo ke Kate, klestil si cestu davem a nespouštěl oči z její hlavy. Když jsem se k ní konečně prodral, zezadu jsem jí zakryl oči dřív, než se stihla otočit a spatřit mě. „Hele, kdo to je?“ zahihňala se Kate. Zakřenil jsem se, nic neřekl a užíval si napětí z lovu. „Kdo to je?“ zeptala se znovu a zatahala za rukáv kamarádku Rachel, která stála vedle ní. Rachel se usmála a směle řekla: „Koho bys viděla nejradši ze všech na celém světě?“ „Singe!“ vzdechla hlasitě Kate bez špetky zaváhání. „Strašně ráda bych viděla Singe!“ Nemohl jsem uvěřit, že věděla, že to jsem já. Sundal jsem

ruce, prudce se otočila a  obdařila mě širokým úsměvem. V jejích očích jsem zahlédl slzy a cítil jsem, jak se mi srdce v  hrudníku vzedmulo. Právě se stalo něco velikého. Právě tehdy a tam jsem se do Kate zamiloval. A zamiloval jsem se pořádně. Chtěl jsem ji a ona chtěla mě. A to byl konec, nebo vlastně bych měl říct začátek všeho. Znamenalo to nevyhnutelně také začátek další bitvy s  Katinými rodiči, kteří byli z přítele, jehož si jejich dcera vybrala, stále nešťastní. Pohlédl jsem na několik stránek zeleného a žlutého dopisního papíru, který jsem držel ve své čtyřiačtyřicetileté ruce. Katiny dopisy mi připomínaly další pokračování našeho milostného příběhu. Probíral jsem se stránkami a vybíral věty, které jako by mi Kate šeptala do uší. Vážně tě hrozně miluju a chci s tebou strávit zbytek života… navždycky tě budu milovat, Singi… Tahle naše bitva není nekonečná. Nakonec vyhrajeme a  bože, jak si to přeju… Slova nedokážou popsat, jak moc mi chybíš, a nic, dokonce ani milování nemůže dokázat, jak moc tě miluju… PROSÍM, PROSÍM, PROSÍM vrať se a získej mě zpět. Budu za tebe bojovat.

Dopis končil slovy: „Miluju tě, navždycky a  navždycky spolu. Moc a moc lásky, hrozně mi chybíš. Katie xxx.“ Znovu jsem prožíval stejnou bolest. Chyběla mi tenkrát i  teď. Chyběla mi, jako když tenkrát její rodiče přišli na  to, že jsme se spolu vyspali. Kate začala brát antikoncepci a moc dobře se jí to nepodařilo utajit. Její táta naprosto zuřil a opět jsme měli zakázáno se vídat. Dnes už se dokážu vžít do jeho situace, ale tenkrát jsem to nedokázal. Byli jsme dva mladí, zamilovaní lidé a i při té neskutečně silné vášni jsme se chovali rozumně a zodpovědně.

„Tak hrozně moc tě miluju,“ řekla mi Kate jednou večer, když mi ležela v náručí. „Jak moc?“ zeptal jsem se. „Na metry daleko,“ zahihňala se. „Já tě miluju celé míle,“ odvětil jsem. „Já tě miluju víc,“ řekla. „Jak bys mě mohla milovat víc?“ „Miluju tě na celé lány.“ „Celé lány,“ přikývl jsem. „To se mi líbí.“ Políbil jsem ji, pohlédl hluboko do  jejích zasněných očí a opakoval: „Celé lány,“ pořád dokola. Stalo se z toho naše tajné heslo, které znamenalo: „Miluji tě“ a které jsme nesčetněkrát použili v tlumených telefonních hovorech, když Kate nechtěla, aby její rodiče věděli, s kým mluví nebo co říká. To úsloví se uchytilo a  používali jsme ho dál i  tehdy, když se nám konečně podařilo Katiny rodiče přesvědčit, že nás nic nedokáže rozdělit, když jsme se asi o rok nebo o dva později nastěhovali do prvního společného bytu, o pár let později se zasnoubili a samozřejmě když jsme se téměř po deseti letech vzali. A teď ho používali i Reef a Finn a Kate si velmi přála, aby to říkali, i když už tu nebude. „Maminka si přeje, aby tatínek používal výraz ,celé lány‘.“ Tak to stojí na jejím seznamu – a budeme ho používat navždycky. Nespal jsem skoro celou noc, pročítal jsem milostné dopisy a  vychutnával si staré vzpomínky. Než jsem si šel lehnout, nakoukl jsem ke klukům do pokoje. „Celé lány,“ zašeptal jsem jim oběma. Když jsem se vrátil do  ložnice, vzal jsem do  ruky flakon Charlie Red a navoněl si parfémem polštář. Byl jsem Kate nesmírně vděčný za to, že si dala tu práci a nastražila krabice

s dopisy tak, abych je našel, a byl jsem moc rád, že si je teď budu moci číst znovu a znovu, kdykoliv budu chtít. Nechtěl jsem žít minulostí, ale potřeboval jsem na minulost vzpomínat, abych se mohl posunout dál. Díky dopisům jsem si uvědomil, jak je důležité hýčkat vzpomínky jako poklad, a rozhodl jsem se, že dám dohromady části Katina seznamu a všechno hezky napíšu na jednu stránku, abych ho mohl používat jako takovou pomocnou příručku. Kate by to byla udělala sama, kdyby jí na to zbývaly síly a čas; říkala mi to. Kate začala zapisovat věci na seznam do svého diáře, když ležela doma v  posteli, jenže něco také naškrabala na  různé kousky papíru a potom, když byla v nemocnici a byla už moc slabá na  to, aby psala, mi posílala textovky, které jsem měl na seznam připsat já. Některé zprávy jsem, já pitomec, smazal. Ani v posledních dnech, kdy se Katin život chýlil ke konci, jsem si nepřipouštěl, že mě opouští. Vzpomínám si, jak jsem mlaskl a povzdechl si, když mi jednou zapípal telefon. „Vezmi v létě kluky do Llanwit Major, na pláž v Jižním Walesu, kde maminka trávila prázdniny, když byla malá…“ „Vždyť tady v  létě budeš, ty hlupáčku!“ pomyslel jsem si a zprávu smazal. Většinu z nich jsem si naštěstí pamatoval, možná dokonce všechny, a teď jsem chtěl všechno zapsat, aby se nic neztratilo, nebo abych na nic nezapomněl. Následujícího rána jsem vyndal diář z Katina nočního stolku a hledal první zápis. „Dávej klukům dvě pusy, až tu nebudu,“ byla úplně první věc, kterou Kate zmínila, když jsme mluvili o tom, že by své myšlenky a přání měla sepsat. Vyjádřila se velmi jasně, že tahle věta patří na začátek seznamu; a když to říkala, uvědomil jsem si, že o tom musela uvažovat už mnohem dřív, než jsme o tom začali mluvit spolu.

Když jsem Kate sledoval, jak statečně zapisuje tato slova, a otevírá tak svůj seznam, cítil jsem k ní ohromující směs obdivu a lítosti. Pomyslel jsem si tenkrát, že to jsou slova, která by žádná matka neměla nikdy vyslovit. Třeba ten seznam nebudu nikdy potřebovat, říkal jsem si. Třeba se jednoho dne ohlédneme, zasmějeme se a řekneme si: „Je to vůbec možné, že jsme sepsali tenhle seznam?“ Kate očividně můj optimismus nesdílela. Na naději už bylo pozdě a ona to věděla. Zhluboka se nadechla z kyslíkové masky, aby mohla ta slova pronést nahlas, když je zapisovala, a to byl začátek seznamu. Teď jsem vytáhl z tiskárny v domácí kanceláři čistý list papíru a začal na něj úhledně přepisovat Katin seznam v plné délce. Když jsem vyčerpal všechny poznámky z jejího diáře, shromáždil jsem všechny papírky a útržky, na které mi zapisovala nápady a instrukce, když ležela v nemocnici, a ty jsem rovněž připsal na seznam. Nakonec jsem přepsal její přání, která mi posílala na mobil, a přidal i těch pár položek, které jsem smazal, když jsem si odmítal připustit vážnost jejího stavu, ale naštěstí jsem je nezapomněl. Tohle jsem sepsal: Dávej klukům dvě pusy, až tu nebudu. Zúčastni se co nejvíc školních aktivit – shromáždění žáků a rodičů atd. Nauč je prosím chodit včas. Nauč je prosím říkat, co mají na mysli. Nezaplň zahradu svými loďmi, nech klukům místo na hraní.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.