CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Srovnání institutu pěstounské péče v České republice a Velké Británii Téma práce: Srovnání systémů náhradní rodinné péče v České republice a Velké Británii
Lenka Nejezchlebová Vedoucí práce: Mgr. Alena Hlochová
Olomouc 2013
Prohlašuji, ţe jsem tuto absolventskou práci zhotovila samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. ……………………………………………..
Tímto bych chtěla poděkovat své vedoucí paní Mgr. Aleně Hlochové za milé a trpělivé vedení mé práce během celého průběhu. Taktéţ děkuji škole, která mi umoţnila zahraniční praxi, jeţ mi velmi pomohla v rámci mého tématu, a v neposlední řadě také děkuji svým rodičům, příteli a přátelům za dlouhodobou podporu během celého studia.
Obsah
Úvod ........................................................................................................................ 6 1
Zprostředkování pěstounské péče v České republice ..................................... 8 1.1
Typy pěstounské péče ............................................................................. 9
1.1.1 Pěstounská péče (PP) ........................................................................... 9 1.1.2 Pěstounská péče na přechodnou dobu (PPP) ..................................... 10 1.2
Standardy kvality sociálně-právní ochrany ........................................... 11
1.3
Cesta potencionálního pěstouna k dítěti ................................................ 12
1.3.1 Ţádost a spisová dokumentace .......................................................... 13 1.3.2 Odborné posouzení ............................................................................ 14 1.3.3 Rozhodnutí o zařazení do evidence ................................................... 15 1.3.4 Vyhledávání vhodných pěstounů dítěti ............................................. 16 1.3.5 Oznámení ţadateli o nalezení vhodného dítěte ................................. 17 1.3.6 Konečné rozhodnutí a Dohoda o výkonu PP/PPP ............................. 18 1.3.7 Výjimka v cestě budoucího pěstouna k dítěti .................................... 18 1.4
Cesta ohroţeného dítěte ........................................................................ 19
1.4.1 Individuální plán a případová konference ......................................... 19 1.4.2 Spisová dokumentace a odborné posouzení ...................................... 21 1.4.3 Nalezení vhodných pěstounů ............................................................. 22 2
Zprostředkování pěstounské péče ve Velké Británii .................................... 23 2.1
Typy pěstounské péče ........................................................................... 24
2.2
Standardy kvality pro sluţby zabývající se pěstounskou péčí .............. 26
2.3
Cesta potencionálního pěstouna k dítěti ................................................ 28
2.3.1 Ţádost a výběr vhodných zprostředkovatelů ..................................... 28 2.3.2 Spisová dokumentace a odborné posouzení ...................................... 29 2.3.3 Odborný panel aneb rozhodnutí o zařazení do evidence ................... 30
2.3.4 Vyhledávání vhodných pěstounů dítěti ............................................. 31 2.4
Cesta ohroţeného dítěte ........................................................................ 32
2.4.1 Dítě v systému a jeho posouzení ....................................................... 33 2.4.2 Konference ochrany dítěte ................................................................. 35 2.4.3 Plán ochrany dítěte a volba PP .......................................................... 35 3
Srovnání institutu pěstounské péče především v rámci zprostředkování ..... 37 3.1
Pěstounská péče z pohledu cesty ţadatele ............................................ 40
3.2
Pěstounská péče z pohledu cesty dítěte ................................................. 44
Závěr ...................................................................................................................... 46 Seznam literatury ................................................................................................... 48 Seznam zkratek...................................................................................................... 52 Seznam obrázků .................................................................................................... 53 Seznam příloh ........................................................................................................ 54
Úvod Pěstounská péče jako hlavní pilíř výchovy ohroţených dětí. O tom se nám v České republice ještě do nedávna mohlo teprve zdát – většina z nás si pod náhradní výchovou představí výchovu ústavní a dětské či kojenecké ústavy praskající ve švech. Nicméně, schválením novely zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí, to můţe být nyní skutečností. V minulosti Česká republika přijala během pár let řadu mezinárodních závazků – Úmluva o právech dítěte, Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením, Evropská úmluva o výkonu práv dětí, atd., ale implementace do praxe uţ byla mnohokrát těţší neţ pouhý podpis. Za tento stav (malý důraz na podporu a pomoc v rodině v zájmu zachování dítěte v prostředí, kde vyrůstalo, 54% vynakládaných prostředků směřováno do institucionální výchovy, zdroje na prevenci nedostatečné, většina energie a zdrojů věnována na „řešení následků“, atd.) byla následně a opakovaně Česká republika kritizována ze stran různých mezinárodních organizací a stíţnosti byly podávány přímo české vládě. Po mnoha letech akceptace našeho ne nijak slavného systému, se muselo přijít s řešením, kterým je dnes alespoň z části jiţ zmiňovaná novela (Macela, 2012, s. 16). Avšak tato novela se potýká se značnou skepsí jak v rovině profesionální (absolutně nový neodzkoušený systém v našem prostředí), tak u široké veřejnosti (především převládající názor, ţe člověk nedokáţe vychovávat dítě tak, aby si nevytvořil silně citovou, aţ rodičovskou vazbu na dítě). Dokáţeme mít v našem prostředí, snad i v docela konzervativní české společnosti, něco, co můţeme nazvat pěstounskou péčí na profesionální úrovni (tento pojem není oficiálním názvoslovím)? Na tuto otázku se v těchto místech bude odpovídat těţko. Vše je velmi nové a je moc brzo na to, abychom hledali v tomto okruhu odpovědi, protoţe v České republice to bude ještě pár let systém značně vyvíjející. Proto se podíváme na systém pěstounské péče ve Velké Británii, který má jiţ několikaletou tradici a je značným průkopníkem v této problematice. Jelikoţ se u nás jedná o systém relativně nový (pěstounská péče jako taková zde funguje jiţ řadu let, nicméně není tolik vyuţívána jako v dalších zemích, avšak díky změnám od 1. 1. 2013 můţeme mluvit o jakési „nové a profesionální formě“ pěstounské péči v ČR), je všude málo popsaný celý průběh zprostředkování, který je vlastně 6
základem pro vytvoření široké škály potencionálních i stávajících pěstounů, kde by s jejich narůstajícím počtem klesal počet dětí v dětských domovech. Z tohoto jednoduchého důvodu se podíváme především na tuto část pěstounské péče – jelikoţ je základem. Podíváme se, co bylo vytvořeno po britském vzoru v České republice a kde nadále zůstávají rozdíly. Cílem této teoretické práce je tedy srovnání zprostředkování pěstounské péče v České republice a Velké Británii a to jak z pohledu pěstouna, tak i dítěte, a to včetně popisu celého procesu, který se této záleţitosti týká, a to aţ do doby umístění dítěte do náhradní rodinné výchovy formou pěstounské péče. Práce bude mít podobu komparace, o které Šanderová (2005, s. 70 - 71) píše, ţe „text tohoto žánru podává zprávu o průběhu a výsledcích porovnání dvou nebo více textů, pojetí nebo přístupů k určitému problému nebo jeho řešení. V zásadě lze srovnávat cokoliv, nalezneme-li nějaká společná kritéria, jejichž prizmatem se lze na srovnávané objekty dívat.“ Informace, které komparací získáme, mohou sloţit jako manuál, co vše je zahrnuto ve zprostředkování. Dále mohou slouţit jako přehled, co se děje s dítětem v rámci sociálně právní ochrany, a v neposlední řadě jako náhled do moţné budoucnosti vývoje systému, jelikoţ se Česká republika inspiruje Velkou Británií (za předpokladu, ţe se jimi dál inspirovat budeme). Je zřejmé, ţe se nedají opomíjet zkušenosti ostatních zemí a to přesněji proto, ţe se můţeme od nich dost poučit a případně vyvarovat chybám. Prameny pro tuto práci byly především zákony, nařízení a metodiky ministerstev a jejich oddělení. Dále nám poslouţili jako zdroj informací u VB jednotliví poskytovatelé a asociace podílející se na legislativě a rozpracovávání manuálů a pokynů k vydaným zákonům a nařízením. Samozřejmě jsme čerpali i z monografie, nicméně jen zřídka v rámci nutné aktuálnosti. Rozhodně bude dál zajímavé sledovat vývoj v České republice, nicméně já osobně skeptická rozhodně nejsem, protoţe mi bylo umoţněno po dva měsíce sledovat systém britský a nemůţu být víc neţ nadšená. Samozřejmě ne vše má jen pozitiva (např. na britském systému pěstounské péče se značně přiţivují komerční společnosti, tzv. nezávislé agentury jako zprostředkovatelé profesionálních pěstounů), ale pořád mají značně dobré výsledky, za které tato enormní změna (kritizována dosti širokou veřejností z pohledu motivování zájemců o pěstounskou péči penězi) rozhodně stojí.
7
1 Zprostředkování
pěstounské
péče
v České
republice Neţ se podíváme na samotný proces zprostředkování, bude dobré zmínit, jakým způsobem se vůbec mohou lidé v České republice dozvědět o moţnosti stát se pěstounem. V České republice neexistuje systém nějaké celoplošné reklamy tak aby se zviditelnil daný institut. Lidé se o tuto moţnost většinou musí začít sami zajímat (z různého přesvědčení, jako je například potřeba pěstouna v rodině či člověk má potřebu dětem pomoci z vlastních dobrých úmyslů). S danou motivací lidí dost souvisí odměny pěstouna, které momentálně byly upraveny tak, aby mohly nahrazovat mzdu/plat člověka. S tím ovšem moc osob obeznámeno není. Není zde tedy potřeba trochu více zapracovat? Odpověď na tuto otázku nám právě můţe poskytnout zkušenost z Velké Británie. Nicméně teď k samotnému procesu zprostředkování, který následuje bezprostředně poté, co se člověk o moţnosti být pěstounem dozví a rozhodne se jím stát. Procesu zprostředkování svěření dítěte do pěstounské péče předchází řada činností, které uskutečňují orgány sociálně právní ochrany dětí a samozřejmě i soudy. Upravujícím předpisem této problematiky je zákon o sociálně právní ochraně dětí, kde nalezneme postup ţadatelů při uplatňování ţádostí o svěření dítěte do pěstounské péče nebo zařazení do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu. Dále upravuje postup orgánů sociálně-právní ochrany při vyhledávání vyhovujících pěstounů pro děti, které z různých důvodů nemohou zůstat ve vlastní rodině, a je pro ně potřeba zajistit výchovu v náhradní rodinné péči (MPSV ČR, 2013, ze dne 4. 4. 2013). Tento proces se můţe zdát velmi zdlouhavý, ale toto vnímání musíme brát jako individuálně subjektivní, protoţe záleţí na mnoha faktorech. Kaţdý proces má několik fází a stejně tak i proces zprostředkování, které ovšem nemusí vyplývat pouze z příslušné legislativy, ale samozřejmě ji musíme brát na vědomí (Noţířová, 2012, s. 38). Zákon o sociálně právní ochraně dětí definuje tyto fáze dle § 19a takto: a) Vyhledávání dětí, kterým je třeba zajistit péči v náhradním rodinném prostředí formou pěstounské péče nebo osvojení, 8
b) Vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, c) Odborná příprava fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny, d) Výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuţ se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou. Neţ se ostatně ale vydáme touto zdánlivě dlouhou tratí celého zprostředkování, bylo by na místě si nejprve v následující kapitole definovat, jaké typy pěstounské péče v České republice máme. Seznámit se s druhy PP je důleţité pro kaţdého, kdo bude mít zájem se podrobněji věnovat problematice pěstounství, ale zejména je to podstatné pro ţadatele samotné, kteří v první řadě musí popřemýšlet o svých dovednostech, motivaci, přístupu a preferencích.
1.1 Typy pěstounské péče Pěstounská péče má v České republice jiţ dlouhou tradici, nicméně jak jsme se jiţ zmínili, tak od začátku roku 2013 se její forma rapidně změnila dle vzoru Velké Británie (Zezulová, 2012, s. 178), tudíţ se teď podíváme na dva typy, které se nyní vyskytují v naší zemi.
1.1.1 Pěstounská péče (PP) Tento pojem definuje Matoušek (2008, s. 134) jako: „Forma náhradní rodinné péče, kterou v ČR garantuje stát (z. 94/1963). Rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče přísluší soudu. Soud dítě svěří do pěstounské péče, pokud to zájem dítěte vyžaduje a pokud osoba pěstouna poskytuje záruky řádné výchovy dítěte“. Stát dostatečně zajišťuje hmotné zabezpečení dítěte a přiměřenou odměnu pěstounovi. Dítě můţe být svěřeno do péče fyzické osobě nebo do společné péče manţelů a především se zde zohledňuje zájem dítěte. Úkolem pěstouna je poskytovat řádnou výchovu, zastupovat dítě a spravovat záleţitosti jen v běţných věcech (k výkonu mimořádných a závaţných událostí potřebuje pěstoun souhlas zákonného zástupce dítěte). Pěstounskou péčí nevzniká příbuzenský vztah a další styk mezi původními rodiči a dítětem není vyloučen, nicméně v některých případech můţe být omezen. K zániku pěstounské péče dochází dovršením zletilosti (18 let) dítěte nebo z rozhodnutí soudu (Matějíček, Koluchová, Bubleová, Kovařík, Benešová, 2002, s. 16 – 17).
9
Dávky pěstounské péče od roku 2013 upravuje zákon 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí (§47 e – za) namísto zákona 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře a zároveň během této změny došlo k navýšení částek a dalším změnám. Dle platného zákona se dávkami pěstounské péče rozumí: příspěvek na úhradu potřeb dítěte (výše v rozmezí 4 500 – 9000 Kč/kalendářní měsíc/věk dítěte/stupeň závislosti), odměna pěstouna (nárok má pečující osoba a osoba v evidenci, výše v rozmezí 8 000 – 20 000 Kč/měsíčně/stupeň závislosti + navýšení při svěření dalšího dítěte), příspěvek při převzetí dítěte (náleţí pečující osobě, výše v rozmezí 8 000 – 10 000 Kč/věk dítěte/jednorázově), příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla (náleţící osobě pečující, výše činí aţ 70% pořizovací ceny, nejvýše však do 100 000Kč), příspěvek při ukončení pěstounské péče (náleţící ke dni zletilosti osobě, jeţ byla v pěstounské péči, výše 25 000 Kč/jednorázově). Velmi zajímavou změnou v této novele zákona 359/ 1999 je přesně § 47k, kde stojí, ţe „odměna pěstouna se pro účely zákonů upravující daně z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na úrazové pojištění a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, povaţuje za příjem ze závislé činnosti“. § 47v (5) pověřuje Úřad práce jako osobu, která provádí sráţky a odvody z přiznané odměny pěstouna a na úseku zdaňování příjmů ze závislé činnosti a funkčních poţitků plní daný Úřad práce České republiky povinnosti plátce daně. Tudíţ ve volném výkladu tohoto zákona to znamená, ţe z pěstounské péče je nyní právoplatné zaměstnání.
1.1.2 Pěstounská péče na přechodnou dobu (PPP) Dle platného zákona 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí a §27a odstavců (1) a (2) je tvořena evidence pěstounů na přechodnou dobu a mohou se sem zařadit pouze osoby, které podaly ţádost o zařazení do tohoto institutu a které na základě odborného posouzení mají předpoklady pro výkon takové péče o dítě, a to zejména z hlediska krátkodobosti takové péče a péče o dítě krátce po jeho narození. v odstavci (7) dále zákon uvádí situace, kdy budou svěřeny děti do péče na přechodnou dobu, a to na: a) Dobu, po kterou nemůţe rodič ze závaţných důvodů dítě vychovávat, b) Dobu, po jejímţ uplynutí lze dát souhlas rodiče s osvojením, nebo c) Dobu do nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tom, ţe souhlasu rodičů k osvojení není třeba.
10
Pěstounská péče na přechodnou dobu můţe však trvat nejdéle jeden rok. Pokud byl svěřen pěstounovi PPP později jeden ze sourozenců, oba nadále spolu v této péči mohou setrvat, ale nejpozději do jednoho roku od přijetí posledního ze sourozenců (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §27a). Dále je moţné rozdělit PPP na tyto tři druhy: a) raná – nejrozvinutější a zároveň nejpřínosnější, kdy je dítě umístěno přímo z porodnice do NRP, a to přesněji k pěstounům na přechodnou dobu, neţ se najdou vhodní osvojitelé či se navrátí dítě zpět k rodině, ale taktéţ se v některých případech můţe dítě nakonec ocitnout v ÚV (Noţířová, 2012, s. 19-20). b) akutní – jedná se o případ, kdy se dítě ocitlo zcela náhle bez rodičů samoţivitelka musí podstoupit operaci a není nikdo, kdo by se o dítě postaral, vazba rodiče, atd. (Noţířová, 2012, s. 21) c) respitní – pro rodiny, které mají děti dlouhodobě v PP, aby se předcházelo jejich vyčerpání, vyhoření a především se podporovala účinnost PP (Zezulová, 2012, s. 175). Pěstoun na přechodnou dobu má nárok na odměnu pěstouna dle zákona 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí dle §47j jde o částku 24 000 Kč, která se taktéţ jako PP řídí § 47k, tudíţ se tato osoba stává osobou zaměstnanou dle platných právních norem a o sráţky a odvody se stará příslušný ÚP (§ 47v (5)).
1.2 Standardy kvality sociálně-právní ochrany Standardy kvality sociálně-právní ochrany dětí jsou stále nová záleţitost v českém prostředí. Přesněji řečeno nám jakákoliv zmínka o standardech, které by sjednocovaly pracovní postupy, chyběla aţ do roku 2013. Jak komentoval stav do roku 2012 Macela (2012, s. 16): „V rámci jednoto typu zařízení či jednoto typu úřadu je možno se setkat s naprosto rozdílnými přístupy, založenými často na intuitivních řešeních. Tento stav navíc neumožňuje ani efektivní řízení a kontrolu hospodárnosti vynakládaných prostředků“. Od 1. 1. 2013 jsou v České republice vypracovány standardy kvality, které jsou uvedeny ve vyhlášce č. 473/2012 Sb. o provedení některých ustanovení zákona o sociálně právní-ochrany dětí. Najdeme zde tři přílohy standardů kvality sociálněprávní ochrany dětí při poskytování sociálně-právní ochrany a to pro orgány sociálněprávní ochrany (14 kritérií: místní a časová dostupnost; prostředí a podmínky; 11
informovanost
o
výkonu
SPOD;
personální
zabezpečení
SPOD;
přijímaní
a zaškolování; profesní rozvoj zaměstnanců; prevence; přijetí oznámení, posouzení naléhavosti a přidělení případu; jednání, vyhodnocování a individuální plán ochrany dítěte; kontrola případu; rizikové a nouzové situace; dokumentace o výkonu sociálněprávní ochrany dětí; vyřizování a podávání stíţností; návaznost výkonu sociálně-právní ochrany dětí na další subjekty), zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (cíle a způsoby činnosti ZDVOP; ochrana práv a chráněných zájmů; prostředí a podmínky; informovanost o výkonu sociálně-právní ochrany; podpora přirozeného sociálního prostředí; personální zabezpečení ZDVOP; přijímaní a zaškolování zaměstnanců; profesní rozvoj zaměstnanců; přijímaní dětí do zařízení; plán sociálně-právní ochrany dítěte umístěného v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc; předávání informací; ukončení péče v ZDVOP; dokumentace o výkonu sociálně-právní ochrany; vyřizování a podávání stíţností; rizikové, havarijní a nouzové situace; zvyšování kvality výkonu sociálně-právní ochrany) a pověřené osoby (cíle a způsoby činnosti pověřené osoby; ochrana práv a chráněných zájmů; prostředí a podmínky; informovanost o výkonu sociálně-právní ochrany a činnosti pověřené osoby; podpora přirozeného sociálního prostředí; personální zabezpečení; přijímání a zaškolování zaměstnanců; profesní rozvoj zaměstnanců; pracovní postupy pověřené osoby; dohoda o výkonu pěstounské péče; předávání informací; změna situace; dokumentace o výkonu sociálně-právní ochrany; vyřizování a podávání stíţností; rizikové, havarijní a nouzové situace; zvyšování kvality výkonu sociálně-právní ochrany). Nicméně se tyto standardy kvality velmi podobají standardům kvality sociálních sluţeb a z naší pozice nelze s přesností říct, zda to byla zrovna šťastně zvolená forma a zda je dostatečná a adekvátní. Kaţdopádně bylo zjištěno1, ţe tvorba standardů kvality pro sociálně-právní ochranu je stále aktuální téma, na kterém se dále pracuje na odborné úrovni.
1.3 Cesta potencionálního pěstouna k dítěti Po zdaleka nevyčerpaném popisu forem pěstounské péče uţívaných v České republice, kterým jsme chtěli nastínit moţnosti a o kterých musí přemýšlet i potencionální pěstouni, aby se sami popřípadě rozmysleli, které z těchto druhů jim bude vyhovovat, se můţeme vydat k popisu celého zprostředkování, a to aţ ke kontaktu
1
Informaci poskytla pracovnice OSPOD na KÚ
12
s dítětem a umístění dítěte do rodiny. Zde by navazovalo další velmi široké odvětví, coţ je podpora rodiny s dítětem v pěstounské péči (v rámci rozsahu práce se této problematice věnovat nebudeme).
1.3.1 Žádost a spisová dokumentace Aby se celý proces zprostředkování u potencionálních pěstounů rozběhl (resp. aby začalo správní řízení (Noţířová, 2012, s. 43)), je nutné, aby podali ţádost (viz příloha) u obecního úřadu s rozšířenou působností (OÚ III) se všemi náleţitostmi (Zákon o sociálně právní ochraně dětí §21). Ţádost můţe podat fyzická osoba, která je občanem ČR a má zde zároveň trvalý pobyt. Cizinec si můţe podat ţádost, jen pokud má povolen TP na území ČR nebo je hlášen k pobytu v ČR nejméně 365 dnů (MPSV ČR, 2013, ze dne 6. 4. 2013). Po podání ţádosti se zakládá spisová dokumentace, která v případě ţadatele obsahuje tyto náleţitosti: ţádost (obsahuje osobní údaje – jméno, příjmení, datum narození, místo TP), doklad o státním občanství nebo o povolení k TP na území ČR nebo o nepřetrţitém přechodném pobytu na území ČR, opis z evidence rejstříku trestů, doklad obdobný opisu z evidence Rejstříku trestů vydaný ve státech, ve kterých se ţadatel zdrţoval nepřetrţitě déle neţ 3 měsíce v době od dovršení patnáctého roku věku do podání ţádosti, zprávu o zdravotním stavu předloţenou ţadatelem, údaje o ekonomických a sociálních poměrech, písemný souhlas s tím, ţe orgán sociálněprávní ochrany děti zprostředkující pěstounskou péči je oprávněn zjišťovat další potřebné údaje pro zprostředkování a ţe je tento úřad kdykoliv oprávněn zjistit, zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností uvedených ve spisové dokumentaci, písemný souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny, stanovisko OÚ III k ţádosti o zprostředkování pěstounské péče, vyjádření OÚ, KÚ, pověřené osoby nebo OÚ III (Zákon o sociálně právní-ochraně dětí § 21). Zákon neukládá povinnost, aby ţadatelé uváděli do spisové dokumentace svoje kontakty, nicméně uvést tyto informace je velmi uţitečné a v praxi se velmi vyuţívá uţ jen pro zlepšení a zefektivnění komunikace. Dále často spisová dokumentace - přes nepovinnost uloţením zákonem - obsahuje fotografie ţadatelů či hodnocení zaměstnavatele (Noţířová, 2012, s. 48) Spisová dokumentace s výše uvedenými údaji se neprodleně postupuje KÚ, který vede pro účely zprostředkování pěstounské péče evidenci dětí a evidenci ţadatelů vhodných stát se pěstouny (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §21, §22). 13
Krajský úřad po obdrţení spisové dokumentace okamţitě pokračuje ve správním řízení, které pokračuje odborným posouzením (Noţířová, 2012, s. 49 – 50)
1.3.2 Odborné posouzení Odborné posouzení KÚ se skládá ze 4 hledisek – zdravotní, psychologické, sociální a přípravné kurzy (Noţířová, 2012, s. 50 – 58) a celkově zahrnuje: zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny, vyjádření dětí ţadatele, jsou-li takového vyjádření s ohledem na jejich věk a vyspělost schopny, posouzení schopnosti dětí ţijících v domácnosti ţadatele přijmout dítě do rodiny, zjištění bezúhonnosti a u ţadatelů PPP posouzení schopnosti pečovat o děti vyţadující speciální péči a schopnost spolupráce s rodiči těchto dětí. Dále se posuzuje charakteristika osobnosti, psychický a zdravotní stav, předpoklad vychovávat dítě, motivace (MPSV ČR, 2013, ze dne 6. 4. 2013). Zdravotní posouzení Krajský úřad zajišťuje posouzení zdravotního stavu tím způsobem, ţe jejich posudkový lékař projde a nastuduje doloţené zdravotní zprávy ţadatelů (ty, co jsou součástí ţádosti). Pokud nemá výhrad, tak ţadatele doporučí. v opačném případě si můţe vyţádat další dokumenty nebo si pozvat ţadatele na prohlídku. Pokud vyjde stanovisko posudkového lékaře negativně, neznamená to, ţe ţadatelé jiţ nemohou kladně projít celým procesem, jelikoţ zdravotní posouzení je pouze část celku. Nicméně všechny osoby ţádající o zařazení do evidence pěstounů by měly být natolik soudné, aby zváţily své moţnosti a fyzickou náročnost výchovy (Noţířová, 2012, s. 59). Sociální posouzení Sociální šetření uskutečňující sociální pracovnice z OÚ III, která zpracovává podrobnou anamnézu ţadatelů. Následně z této zprávy vychází psycholog a sociální pracovník KÚ, protoţe doplňuje informace o sociálních a bytových podmínkách a zároveň funguje jako zhodnocení předpokladů ţadatelů pro výkon NRP z pohledu sociální pracovnice (Gabriel, Novák, 2008, s. 77). Psychologické posouzení Matějíček a kol. (2002, s. 23) popisuje psychologické posouzení takto: „Budete pozváni k psychologickému posouzení, v němž budou shrnuty zkušenosti vašeho života, vaše dětství, vaše manželství, jeho stabilita, vaše vlastnosti, rodičovské postoje, důvody, které vás vedou k přijetí opuštěného dítěte, apod.“ 14
Přípravné kurzy Krajský úřad má povinnost zorganizovat přípravu, a to především ve formě kurzů, která má ţadatele připravit na specifické situace vyplívající z přijetí dítěte do rodiny (mnoho ţadatelů si neuvědomuje na začátku rozdíl mezi výchovou vlastního dítěte a dítěte v NRP). Během těchto kurzů dost často vyjdou napovrch otázky, které by je samotné nenapadly, ale také zároveň zde mohou najít odpovědi a hlavně společenské kontakty na další ţadatele, kteří budou proţívat jednou podobné situace. v tuto chvíli jsou přípravné kurzy povinné pro prvoţadatele a v některých krajích můţeme najít kurzy i pro osoby, které jiţ zkušenost s NRP mají (Noţířová, 2012, s. 47). Časový rozsah této přípravy pro ţadatele o pěstounskou péči činí 48 hodin a pro ţadatele, kteří chtějí vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu je to 72 hodin (MPSV ČR, 2013, ze dne 6. 4. 2013). Zhodnocení přípravy je součástí odborného posouzení pro zprostředkování pěstounské péče (MPSV ČR, 2013, ze dne 6. 4. 2013).
1.3.3 Rozhodnutí o zařazení do evidence Jak uvádí Gabriel a Novák (2008, s. 84): „Pokud žadatelé úspěšně projdou odborným posouzením na krajském úřadě, obdrží následně správní rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů vhodných … stát se pěstouny. Neúspěšní žadatelé, tedy ti, kteří z krajského úřadu obdrželi rozhodnutí o nezařazení do evidence (evidencí) vhodných žadatelů, mají možnost do 15 dnů od obdržení tohoto rozhodnutí podat odvolání, a to k Ministerstvu práce a sociálních věcí.“ Evidence ţadatelů obsahuje: kopii spisové dokumentace, odborné posouzení a další potřebné doklady pro zprostředkování pěstounské péče (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §22) KÚ oznámí, zda byl ţadatel zařazen do evidence ţadatelů OÚ III nebo OÚ, OÚ III, KÚ nebo pověřené osobě, s nimiţ ţadatel uzavřel dohodu (viz. kapitola 1.2.6) o výkonu pěstounské péče (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §22). Podle zákonu o sociálně-právní ochraně dětí se v §47a dočteme práva a povinnosti osoby pečující a osoby v evidenci. Přesněji mají tyto osoby právo na: poskytnutí trvalé nebo dočasné pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě, právo na zprostředkování odborné pomoci, právo na bezplatné zvyšování znalostí a dovedností. Povinnosti těchto osob se týkají: zvyšování znalostí a dovedností v oblasti výchovy a péče o dítě v rozsahu 24 hodin za 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích, umoţnit sledování 15
naplňování dohody o výkonu PP a v souladu s individuálním plánem ochrany dítěte povinnost udrţovat, rozvíjet a prohlubovat sounáleţitost dítěte s osobami dítěti blízkými. O právech a povinnostech se taktéţ zmiňuje zákon o rodině (§45c, odst. 1, 2, 3), kde je zaznamenáno, ţe je pěstoun povinen o dítě osobně pečovat a při péči vykonává přiměřeně práva a povinnosti rodičů. Pěstoun nemá vyţivovací povinnosti k dítěti a právo zastupovat dítě a spravovat jeho záleţitosti můţe jen v běţných věcech. Pokud má pěstoun za to, ţe rozhodnutí zákonného zástupce dítěte není v souladu se zájmem dítěte, můţe se domáhat rozhodnutí soudu. Stejně tak má povinnosti i dítě, které má podle svých schopností v domácnosti pěstouna pomáhat a pokud má vlastní příjem a ţije ve společné domácnosti s pěstounem, je povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny.
1.3.4 Vyhledávání vhodných pěstounů dítěti Většinou se období po zařazení do evidence a před příchodem vhodného dítěte stává nejdelší dobou pro většinu pěstounů (mimo pěstouny na přechodnou dobu, kde se očekává příjem dětí značně rychle a celkově krátkodobý pobyt). Nehledá se vhodné dítě pro rodiče, ale vhodná rodina pro dítě, protoţe v centru musí stát vţdy především zájem dítěte (Gabriel, Novák, 2008, s. 84). Kaţdopádně v případě pěstounské péče se dá čekací doba jen těţko odhadnout (Neckař, 2009, s. 5). Proces vyhledávání vhodné rodiny pro dítě je dost často zdlouhavý díky nereálným a neadekvátním představám rodiny (ţadatelů) o dítěti, tudíţ se tím brzdí celý proces zprostředkování. Zde ostatně můţe hodně pomoci příprava pěstounů jiţ ve fázi schvalování ţadatelů (Noţířová, 2012, s. 62 – 63). Stejně tak uvádí Neckař (2009, s. 8), ţe hodně záleţí na tom, jaké má rodina představy o dítěti. Pokud jsou budoucí náhradní rodiče tolerantní a jsou ochotni přijmout dítě starší, hendikepované nebo skupinu sourozenců, budou čekat krátce, pokud je jejich poţadavek ovšem omezen pouze na zdravé, velmi malé dítě majoritního etnika, mohou čekat i několik let. Smutková (2007, s. 48) konstatuje: „Vyhledávání vhodné rodiny pro konkrétní dítě je výsledkem odborných aktivit celé řady jednotlivců a pracovních týmů. Různé formy náhradní péče pak vycházejí z odlišných potřeb jednotlivých dětí a z daných objektivních možností. Pozornost věnována vhodnému výběru dětí a rodin by se měla projevit snížením rizika ohrožení nově vznikajících rodin.“ 16
Ještě do nedávna se věnoval vytipovávání vhodných pěstounů k dítěti, tzv. poradní sbor, ten ale tuto roli ztratil od novelizace ZSPOD k 1. 1. 2013. Dnes je nazelení vhodných pěstounů v rukou KÚ. U projednání konkrétního podnětu ke zprostředkování by ovšem neměli chybět: OSPOD dítěte, který je zodpovědný za vyhodnocení situace dítěte a rodiny a tvorbu individuálního plánu ochrany dítěte, osoba, která o dítě pečuje (například vychovatel z ústavního zařízení), OSPOD ţadatelů, pracovník krajského úřadu zodpovědný za NRP, lektor z příprav ţadatelů a popřípadě další osoby (MPSV ČR, 2013, ze dne 5. 8. 2013). U tohoto setkání, které má rozhodnout o tom, zda vytipovaný pěstoun je vhodný pro vybrané dítě, se můţeme setkat s názvem „Odborný panel“2. Krajský úřad při zprostředkování, respektive vybírání vhodných pěstounů přihlíţí k výsledkům odborného posouzení dítěte a ţadatelů, k vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny a k plnění opatření vyplývajících z individuálního plánu ochrany dítěte (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, §24 odst. 1) a dle toho vybírají i ţadatele, jeţ zvolili formy PP nebo PPP či oboje. Po nalezení vhodné rodiny pro dítě, je kontaktován ţadatel/pěstoun (Noţířová, 2012, s. 67).
1.3.5 Oznámení žadateli o nalezení vhodného dítěte V oznámení o nalezení vhodného dítěte je ţadatel pozván na osobní schůzku na krajský úřad a je seznámen se spisovou dokumentací dítěte (Noţířová, 2012, s. 67). Na základně písemného oznámení KÚ má ţadatel právo seznámit se s dítětem a ten, u něhoţ se dítě nachází, je povinen toto seznámení umoţnit. Ţadatel má moţnost podat ţádost o svěření dítěte do péče budoucích pěstounů nejpozději do 30 dnů od doručení oznámení (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §24 odst. 2, 3). Příslušný OÚ III rozhodne nadále o této péči budoucích pěstounů a zasílá tuto informaci příslušnému soudu do 15 dnů ode dne rozhodnutí (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §19). Pokud ţadatelé s přijetím dítěte souhlasí, musí ve velmi krátké době zařídit hodně věcí, jelikoţ je v této části proces rychlý, avšak je snaha dát ţadatelům dostatek prostoru a času pro to, aby si vše mohli zařídit a popřípadě rozmyslet (Noţířová, 2012, s. 67). Co se týče pěstounů na přechodnou dobu, ti by měli být jiţ připraveni (především prostřednictvím přípravných kurzů) na rychlý příjem dítěte, které se dostalo do nouze a jeho situace je potřeba řešit okamţitě. 2
Informaci poskytla pracovnice OSPOD na KÚ
17
1.3.6 Konečné rozhodnutí a Dohoda o výkonu PP/PPP Soudním rozhodnutím o svěření dítěte do pěstounské péče proces zprostředkování téměř končí, avšak pěstounské rodiny jsou samozřejmě nadále navštěvovány OSPOD a spolupracuje se s neziskovými organizacemi a dalšími odborníky dle potřeby (Gabriel, Novák, 2008, s. 96 – 97). Tento proces zakončení je od 1. ledna roku 2013 (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §47b) ještě obohacen o uzavření tzv. Dohody o výkonu PP/PPP (viz příloha, kde je ilustrační dohoda pouţívaná jedním občanským sdruţením, jeţ je pověřenou osobou), která upravuje podrobnosti ohledně výkonu práv a povinností (uvedeny v kapitole 1.2.3 Rozhodnutí o zařazení do evidence). Dohodu navrhne uzavřít OÚ III dle trvalého bydliště osoby pečující (či osoby v evidenci), ale zároveň informuje o moţnosti uzavření dohody se souhlasem daného OÚ III, a to přesně s OÚ, OÚ III, kde nemá OP/OE trvalý pobyt, KÚ nebo pověřenou osobou. Daný subjekt, který uzavře dohodu s OP/OE je povinný sledovat naplňování dohody o výkonu PP/PPP prostřednictvím svých zaměstnanců, kteří jsou povinni minimálně jednou za 2 měsíce být v osobním styku s OP a s dětmi svěřenými do jejich péče. o průběhu výkonu péče daný subjekt zpracuje kaţdých 6 měsíců zprávu, kterou předá OÚ III, v jehoţ obvodu má OP trvalý pobyt. Zároveň s uzavíráním dohody je moţno ţádat o příslušné dávky pěstounské péče, o kterých jsme mluvili v kapitole 1. 1 Typy pěstounské péče.
1.3.7 Výjimka v cestě budoucího pěstouna k dítěti Celý zdlouhavý proces zprostředkování pěstounské péče se neprovádí u jedné výjimky, kterou definuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí v §20 odst. 3, kdy podala návrh na svěření dítěte do pěstounské péče fyzická osoba dítěti příbuzná nebo fyzická osoba blízká dítěti nebo jeho rodině. To v praxi znamená, ţe podaný a zpracovaný návrh posílá OÚ III rovnou k rozhodnutí soudu. Jak uvádí zákon o rodině (§45a, odst. 1), pokud projeví zájem o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká, tak jí soud musí dát přednost (nemusí, pokud to není v souladu se zájmy dítěte). V případě osoby příbuzné jde například o úmrtí manţelského páru a svěření dítěte do péče matky či otce jednoho z biologických rodičů dítěte. Zde vzniká dilema, zda mají tyto osoby právo na pobírání odměny pěstouna. Daný problém zákon řeší tak, ţe tito prarodiče dítěte mají nárok na danou dávku jen v případě hodného zvláštního zřetele s ohledem na sociální a majetkové poměry a s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu dítěte. Záleţí tedy dost na uváţení sociální pracovnice vyřizující onen případ. U osoby blízké 18
stačí, aby prokázala blízkost k dítěti či rodině. Zde se dá například setkat i s tetami ze zařízení jako jsou Klokánci, které podají návrh svěření dítěte do péče, o které se staraly pod jmenovanou institucí.
1.4 Cesta ohroženého dítěte Podle zákonu o sociálně-právní ochraně dětí v §7 můţe kaţdý upozornit OSPOD na porušení či neplnění povinností nebo zneuţití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti. Matoušek (2005, s. 28) však konstatuje, ţe v západoevrospkém kontextu přes tuto povinnost bývá oznamována jen malá část případů a ţe se jen malé části z evidovaných případů dostane vůbec nějaké systematické pozornosti a intervence, a tudíţ předpokládá, ţe situace v ČR nebude jiná. Co se týče posuzování situace ohroţeného dítěte, tak zde by byl prostor na další práci v podobném rozsahu, proto pro potřeby práce této, budeme vycházet z předpokladu, ţe se dítě v ohroţení nachází a je důleţité nastavit opatření za pomoci orgánu sociálně-právní pomoci dětí. Pokud OSPOD věnuje danému dítěti (celé rodině) pozornost, je zaloţena jeho spisová dokumentace, která obsahuje osobní údaje dětí, jejich rodičů, údaje o výchovných poměrech těchto dětí, záznamy o výsledcích šetření v rodině, záznamy o jednání s rodiči nebo jinými osobami, kopie podání soudům a jiným státním orgánům, písemná vyhotovení rozhodnutí soudů, orgánů činných v trestním řízení a správních orgánů (MPSV ČR, 2013, ze dne 7. 4. 2013). Tímto způsobem se nám dostává dítě do systému a nadále se s ním pracuje pomocí jeho individuálního plánu.
1.4.1 Individuální plán a případová konference Po vyhodnocení situace sociální pracovnicí (popřípadě dalších odborníků), ke které se daný případ dítěte dostal, je dalším krokem příprava, projednání a vytvoření individuálního plánu dítěte (MPSV ČR, 2009, ze dne 7. 4. 2013). Individuální plán dítěte se zpracovává s důrazem na přijetí opatření, které umoţní setrvání dítěte v péči rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Vypracovává se od počátku doby poskytování sociálně-právní ochrany, a to nejpozději do jednoho měsíce od zařazení dítěte do evidence OÚ III. Pravidelně se musí aktualizovat, a to především v případech, kdy je uloţeno výchovné opatření, nařízená ústavní výchova, ochranná výchova nebo kdy je dítě svěřeno do zařízení pro děti
19
vyţadující okamţitou pomoc, do pěstounské péče nebo jiné náhradní výchovy (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §10 odst. 5). Odpovědnost za vytvoření plánu má odbor sociálně právní ochrany dítěte a na jeho tvorbě spolupracuje s odborníky a dalšími stranami (lékaři, školou, členy rodiny dítěte) a nejlépe také s odbornou (většinou z nestátního neziskového sektoru) specializovanou organizací na náhradní rodinnou péči. Plán péče má na starosti sociální pracovník OSPOD, který je odpovědný za daný případ dítěte. Aby byl plán dítěte kvalitní a funkční, je zapojení všech zainteresovaných stran zásadním bodem. Sociální pracovník tedy vyuţívá různých metod k vyhodnocení situace dítěte. Jednou z těchto metod je například případová konference, která hraje velkou roli. U případové konference jsou do konzultačního procesu zapojeny všechny objekty a subjekty, kterých se případ týká - rodiče, dítě, širší rodina, škola, lékař, psycholog, policie a další (MPSV ČR, 2009, ze dne 7. 4. 2013). Cílem případové konference je rychlé a úplné vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny a nalezení optimálního řešení. Účelem je taktéţ získat a sdílet stanoviska ostatních informovaných subjektů (všichni, kdo mají ze zákona právo nebo povinnost vystupovat k ochraně zájmu dítěte a další subjekty či osoby dle aktuální povahy případu dítěte včetně pověřených osob poskytující sociálně-právní ochranu dítěte nebo poskytovatelů sociálních sluţeb) a ověřit správnost dosavadních a dále zvolených postupů (MPSV ČR, 2010, ze dne 7. 4. 2013). Výstupem případové konference je protokol nebo zápis, který je součástí spisové dokumentace dítěte, a jak uvádí metodický pokyn MPSV ČR (2010, ze dne 7. 4. 2013) tak jeho obsahem je: „… obsahuje zejména místo, datum a označení cíle, který je předmětem případové konference, údaje o účastnících případové konference (tzn. jméno, příjmení, označení instituce, za kterou vystupují), poučení o mlčenlivosti, vylíčení průběhu případové konference a stanovení konkrétních úkolů včetně termínů jejich plnění.“ Účast pozvaných odborníků, zástupců ostatních orgánů a dalších subjektů na případovou konferenci je zcela dobrovolná, neboť tyto konference je třeba pořádat na principu spolupráce všech dotčených subjektů a OSPOD funguje pouze jako koordinátor v působení zúčastněných subjektů, nikoli jako orgán, který ostatním ukládá autoritativně úkoly a povinnosti (Macela, 2012, s. 17). Pokud je řešením v individuálním plánu náhradní rodinná péče, zakládá se dítěti spisová dokumentace pro zprostředkování náhradní rodinné péče. OÚ III zaloţí 20
spisovou dokumentaci o dítěti za účelem zprostředkování NRP na základě vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny a na základně individuálního plánu ochrany dítěte (MPSV ČR, 2013, ze dne 4. 4. 2013).
1.4.2 Spisová dokumentace a odborné posouzení OÚ III podává návrh soudu a zároveň zakládá spisovou dokumentaci v těchto případech (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §14): rodiče neprojevují o své dítě zájem, rodiče jsou omezeni nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti (nebo je tato zodpovědnost pozastavena), je nařízena ústavní výchova dítěte, je prodlouţena nebo zrušena ústavní výchova, dítě je svěřeno do péče zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc (ZDVOP), je prodlouţena doba trvání svěření dítěte do ZDVOP, je zrušeno svěření do ZDVOP, dítě je svěřeno do PPP, dítěti byla zrušena PPP. Spisovou dokumentaci je nutné především zaloţit v situacích, kdy bylo zahájené řízení soudu, které můţe vést k odebrání dítěte z péče rodičů nebo jiných osob, jeţ jsou odpovědny za výchovu dítěte (MPSV ČR, 2013, ze dne 4. 4. 2013) Tato spisová dokumentace dítěte obsahuje: doklad o TP, doklad o hlášení k pobytu na území ČR, doklad o oprávnění trvale pobývat na území ČR nebo doklad o podání ţádosti na zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany a to vše za předpokladu, ţe je cizinec, osobní údaje dítěte, doklad o státním občanství, údaje o sociálních poměrech dítěte, jeho rodičů, sourozenců, popřípadě prarodičů, doklad, ţe dítě splňuje podmínky pro osvojení či rozhodnutí příslušných orgánů o výchově dítěte, bylo-li vydáno, zprávu o zdravotním stavu a vývoji dítěte (MPSV ČR, 2013, ze dne 4. 4. 2013). Nezbytnou součástí dané spisové dokumentace je taktéţ vyhodnocení situace dítěte a rodiny a individuální plán ochrany dítěte (MPSV ČR, 2013, ze dne 4. 4. 2013). Pokud je dítě povaţováno za vhodné pro zprostředkování NRP postoupí OÚ III kopii jeho spisové dokumentace KÚ, který taktéţ vede evidenci ţadatelů o NRP. KÚ v této záleţitosti dále provádí odborné posouzení dítěte, pokud je třeba, a to s ohledem na věk, stanovisko odborného lékaře a jiné váţné skutečnosti. v neposlední řadě dále KÚ přihlíţí k vyjádření dítěte, které eviduje a zajišťuje další relevantní doklady potřebné pro zprostředkování osvojení nebo PP (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §22). U odborného posouzení dětí podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí §27 odst. 2 jde především o zjištění tělesného a duševního vývoje dítěte, včetně všech 21
specifických potřeb a nároků a dále se posuzuje vhodnost náhradní rodinné péče a jejich forem.
1.4.3 Nalezení vhodných pěstounů Pokud bylo dítě uznáno jako vhodné pro PP (nebo osvojení), KÚ intenzivně vyhledává ve své evidenci pro dítě vhodné ţadatele. Nenajdou-li se vhodní ţadatelé v evidenci daného KÚ, tak jsou vyuţity evidence i ostatních KÚ. Zjistí-li KÚ shodu s nějakým ţadatelem, oznámí tuto skutečnost danému ţadateli, subjektu, s kterým ţadatel uzavřel dohodu (pokud tak jiţ učinil) a OÚ III, pod který dle trvalého bydliště dítě spadá, pokud tak jiţ není učiněno v rámci uzavření dohody se stejným OÚ III (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §24 odst. 2). Zde stojí za zmínku, ţe pokud se nepodaří najít dítěti vhodného k osvojení a pěstounské péči náhradní rodinu, a to do 6 kalendářních měsíců ode dne zařazení dítěte do evidence, KÚ zpřístupní údaje Úřadu pro zprostředkování osvojení ve vztahu k cizině a současně zašle oznámení o těchto skutečnostech OÚ III. Postupuje tak pouze v případech, ţe je zřejmé, ţe dítěti nelze zprostředkovat PP ani osvojení v ČR, nebo nelze předpokládat, ţe by v budoucnu mohla dítě převzít do péče osoba dítěti příbuzná nebo jemu blízká (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §22 odst. 8, 9).
22
2 Zprostředkování pěstounské péče ve Velké Británii Velká Británie je jedním z hlavních průkopníků dnešní podoby pěstounské péče ve většině západních zemí. Pěstounská péče je zde nejčastější formou umísťování opuštěných a ohroţených dětí. Základním dokumentem v této oblasti je Zákon o dětech z roku 1989 (The Children Act 1989), který stanovuje všechny potřebné náleţitosti v této oblasti (Zezulová, 2012, s. 178). Pokud se podíváme na nejnovější statistiky Velké Británie, tak zjistíme, ţe v roce 2012 bylo zaznamenáno v PP něco kolem 94 000 dětí (British Association for Adopiton an Fostering, ze dne 16. 4. 2013). Aby vůbec mohla ve Velké Británii takto masově fungovat PP, a tudíţ vůbec mohlo dojít k nějakému zprostředkování, je důleţité si opět odpovědět na otázku, jak to dělají s propagací PP u široké veřejnosti. Pro odpověď nemusíte jít daleko, pokud strávíte na ostrovech alespoň týden ve větším městě a například budete mít moţnost i shlédnout někde televizi. Jak bylo tedy jiţ napovězeno, „tajemství“ úspěchu spočívá jednoduše v tom, ţe jsou investovány značně velké finanční prostředky na propagaci pomocí billboardů, plakátů, reklam v MHD, na internetu a v médiích, jako je televize či rádio (bohuţel se dá se říct, ţe vznikly „reality show“ či webové stránky, kde dle názoru autorky, jsou ohroţené děti „vystavovány a následně prodávány“). A stejně tak vám kde jaký občan odpoví snadno na to, co to vlastně pěstounská péče je a jak se popřípadě pěstounem stát (coţ můţe být i tím, ţe mají více jak 30letou zkušenost s PP jako hlavním institutem NRP). Co se týče samotného zprostředkování PP, tak to se uskutečňuje za pomoci místních úřadů a nezávislých agentur, kterých je zde velmi mnoho. Ať uţ bude zprostředkována PP přes kterýkoliv subjekt, musí být zajištěny všechny potřebné náleţitosti, ke kterým se dostaneme během celé třetí kapitoly. Velká Británie se skládá ze čtyř zemí: Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Zákony a předpisy se týkají povětšinou všech, nicméně i přesto můţou být některá pravidla lehce odlišená díky vyhláškám jednotlivých zemí. Tato práce čerpala především z vyhlášek Anglie.
23
2.1 Typy pěstounské péče Těchto typů má Velká Británie více. v první řadě se budeme věnovat těm základním a nejčastěji pouţívaným, kterými jsou krátkodobá PP, dlouhodobá PP, respitní PP, akutní PP a v následující řadě budeme věnovat pozornost některým speciálním druhům PP, jeţ se odvíjí od situací hodných zvláštního zřetele. Na tomto místě bude zajímavé zmínit, ţe Pisková (1998, podle Matějíček, 1999, s. 158 – 159) uvádí, ţe existuje forma PP střednědobá, nicméně nic takového se ve Velké Británie dle pouţitých zdrojů (a vlastní zkušenosti autorky) nebylo zjištěno. Můţeme uváţit stáří publikace, kaţdopádně s podivem tuto skutečnost dokonce uvádí Zezulová v její publikaci Pěstounská péče a adopce z roku 2012 (s. 179). Ţadatelé o zařazení do evidence musí nejprve zváţit svoje dovednosti a zkušenosti, které mají, a podle toho si vybrat svoji specializaci. U některých druhů PP můţeme najít více názvosloví, protoţe zde neexistuje ucelený koncept zákonem a jde jen o to, jak tuto PP pojmenovávají jednotlivé agentury a místní úřady, respektive na co přesně můţou a chtějí svoje pěstouny připravovat (The Fostering Network, ze dne 16. 4. 2013). Co se týče toho, jak jsou pěstouni ve Velké Británii placeni, budeme se bavit o hodně rozsáhlém tématu (velmi rozdílné dle toho, jak náročná péče o dítě je, kolik dětí je umístěno v PP u dané rodiny a taktéţ podle toho, jestli je pěstoun registrován pod místními úřady či nezávislými agenturami), nicméně alespoň zmíníme, ţe dostávají odměny (které slouţí jako jejich příjem) a příspěvky (na náklady spojené s péčí o dítě v PP). Rozmezí příjmu dle internetového průzkumu jednotlivých úřadů a agentur (cca 15 poskytovatelů) se ve Velké Británii pohybuje mezi 110 – 870 librami za týden (dle vlastní zkušenosti autorky bylo maximum 1200 liber/týdně, např. při umístění do PP matky, která měla závaţné psychické problémy a novorozeně, přičemţ tato péče byla pod záštitou nezávislé agentury). Taktéţ zde stojí za zmínku, ţe veškeré náklady spojené s umisťováním dětí do PP, a to i přes nezávislé agentury (včetně jejich provizí), mají na starost místní úřady, aneb stát (pozn. autorky). Nyní se ale podívejme na jednotlivé druhy PP: Krátkodobá pěstounská péče Tato pěstounská péče je poskytována dětem a mladým lidem pouze dočasně a to aţ do návratu do jejich vlastních domovů, do doby, neţ najdou místní úřady dlouhodobější umístění v pěstounské péči a poslední moţností je nalezení adoptivní 24
rodiny. Krátkodobá PP můţe trvat několik týdnu, měsíců a někdy i déle (Core Assests Fostering, ze dne 16. 4. 2013). Dlouhodobá pěstounská péče Forma této PP je poskytována, pokud dítě potřebuje více dlouhodobou péči, tudíţ je pro něj nalezena rodina, která tuto moţnost poskytuje. Toto umístění je doporučováno v případech, kdy se hodí více neţ adopce – dítě je jiţ starší a se svojí rodinou se vídá často (Core Assests Fostering, ze dne 16. 4. 2013). Respitní pěstounská péče Pokud pěstounská rodina potřebuje chvíli přestávku, respektive odpočinek, dítě, které mají v pěstounské péči, jde po nějakou dobu do péče respitních pěstounů. Toto umístění trvá nejméně den a nejvíce dva týdny (Core Assests Fostering, ze dne 16. 4. 2013). Akutní pěstounská péče V tomto případě by pěstouni měli být připraveni na převzetí dítěte do péče kdykoliv, a to jak během dne, tak během noci. Většinou tato akutní PP trvá maximálně několik dní. Je vyuţívána v akutních případech, například pokud je rodič, který se sám stará o dítě, hospitalizován (The Fostering Network, ze dne 16. 4. 2013) Pěstounská péče pro rodiče s dítětem Pěstoun se speciálním výcvikem má v PP rodiče s jejich dítětem. Rodiče vede a učí, jak se starat se vším všudy o vlastní dítě. Toto umístění můţe být jiţ pro těhotnou matku či matku, která je sama nebo oba rodiče. Pěstoun pomáhá těmto rodičům vyvíjet jejich rodičovské dovednosti a zajišťuje bezpečné prostředí. Někdy je zapotřebí udělat během této PP rodičovské posouzení, které slouţí jako podklad soudu k jeho rozhodnutí, zda zachová dítě ve výchově biologických rodičů (Core Assests Fostering, ze dne 16. 4. 2013). Pěstounská péče během soudního procesu Tento druh PP je určen pro mládeţ ve věku 10 aţ 16 let, která vykonala kriminální činnost, a trvá po dobu řešení této záleţitosti aţ do doby rozhodnutí soudu. Je určena osobám, které nemohou být u své rodiny a pokud je v jejich případě preferován druh PP před vazbou (Youth Crime briefing, 2004, ze dne 16. 4. 2013).
25
Pěstounská péče poskytována osobou příbuznou či blízkou PP u dětí, na které dohlíţí místní úřady a jsou v péči osoby, která je dítěti příbuzná nebo blízká. Pro dítě je velmi výhodná, protoţe pečující osoby jiţ zná (British Association for Adoption and Fostering, ze dne 16. 4. 2013), tudíţ slouţí jako první volba umístění, pokud zde tato moţnost je. Soukromá pěstounská péče Pokud se rodiče domluví s nějakou osobou, která není dítěti příbuzná nebo blízká, ţe u nich jejich dítě zůstane a budou se o něj starat po dobu delší neţ 27 dní. Jsou zde stanovena speciální pravidla, jak se bude tento soukromý pěstoun o dítě starat a místní úřady o této dohodě musí vědět a provádět sociální šetření (British Association for Adopiton an Fostering, ze dne 16. 4. 2013). Pěstounská péče pro děti v azylu Pro děti, které nemohou být z různých důvodů u svých rodičů a zároveň jsou cizinci ţádající o azyl, kteří angličtinu ovládají stěţí nebo vůbec. Pro tento druh PP jsou pěstouni speciálně vycvičeni v rámci různých kulturních a náboţenských potřeb (Core Assests Fostering, ze dne 16. 4. 2013). Podpůrná péče Místní úřady dlouhodobě spolupracující s problémovými rodinami, a pokud je známo, ţe dítě bude umístěno do náhradní rodinné péče, tak můţe být zprostředkována před tím tzv. podpůrná péče, kdy pěstoun dochází do rodiny aţ do té doby, kdy je přesunutí dítěte nevyhnutelné. Pěstoun podporuje a připravuje rodinu během tohoto těţkého ţivotního období a taktéţ poskytuje dítěti i celé rodině respitní péči, pokud je potřeba (The Fostering Network, ze dne 16. 4. 2013).
2.2 Standardy
kvality
pro
služby
zabývající
se
pěstounskou péčí Ve VB mají standardy vlastní zákon Care Standards Act z roku 2000 a k PP se vztahuje sekce 23, pod kterou najdeme, tzv. The National Minimum Standards for Fostering Services, které jsou naposled upraveny nařízením z roku 2011 (Smith, Bran, 2011, s. 148 – 152). Tyto národní minimální standardy zaměřené na pěstounskou péči se skládají ze dvou oddílů, a to ze - standardů zaměřených na dítě (12 standardů: 26
přání, pocity a pohledy dítěte; podpora identity dítěte, jeho potenciálu a hodnot skrze individuální péči; podpora pozitivního chování a vztahů; ochrana dítěte; dítě v péči, které je pohřešované; podpora zdraví a zdravého ţivotního stylu; volnočasové aktivity; zajišťování studijních moţností; zajišťování kontaktu s příbuznými a jeho podpora; poskytování vhodného prostředí pro dítě v PP; příprava na umístění; zajišťování nezávislosti, samostatnosti a příprava na „dospělý“ ţivot po opuštění péče) a standardů zaměřených na poskytovatele PP (19 standardů: počáteční vzdělávání a proces posouzení ţadatelů a jejich rodiny; odborný panel a schvalování ţadatelů; vybírání pěstounů dětem; stanovy a cíle účelu poskytovatele a vypracování průvodce pro dítě v pěstounské
péči;
zajištění
kompetentní správy
poskytovatelů PP;
finanční
soběstačnost a zajištění plynulosti chodu organizace a vypracování postupů v případě jejího uzavření v rámci pěstounů a dětí umístěných do péče; odpovídající a dostatečná práce s dětmi; učení a rozvoj pěstounů; supervize a podpora pěstounů; postupy v případě obvinění či podezření na ohroţení dítěte; učení, rozvoj a kvalifikace zaměstnanců; podpora zaměstnanců a supervize; efektní management poskytovatele a jeho monitoring; dokumentace; předpoklady pro vhodného poskytovatele PP; výplata odměn pěstounům; nahlášení významných událostí v rámci ochrany dítěte; rodina a přátelé v roli pěstounů; individuální plán umístění a pravidelný posudek). Otázka standardů se zabývá především hodnotami a postupy jednotlivých částí v rámci procesu zprostředkování a následného výkonu PP (Smith, Bran, 2011, s. 156 – 234). Od roku 2012 byly vytvořeny organizací Children’s Workforce Development Council ve spolupráci s ministerstvem vzdělávání (Department of Education) standardy zaměřené na pěstouny pod názvem „Training, Support and Development Standards for Foster Care“. Tyto standardy mají za úkol pomoci pěstounovi pochopit dítě a jeho problémy a více se ztotoţnit s rolí pěstouna jako takového. Stávající i nový pěstouni musí vyplnit tzv. Guidence Workbook of TSD Standards do 12 měsíců (někteří do 18 měsíců) od jejich schválení či od schválení standardů v platnost. Tyto standardy se staly součástí The National Minimum Standards for Fostering Services v roce 2012 (CWDC, ze dne 8. 8. 2013). Najdeme zde 7 standardů: porozumění principů a hodnot dětí a mladých lidí v pěstounské péči; porozumění svojí roli jako pěstouna; porozumění zdraví, bezpečí a zdravé péči; vědět jak efektivně komunikovat; porozumění vývoji dítěte a mladého člověka; udrţovat děti a mladé lidi mimo nebezpečí; vlastní rozvoj (DfE, ze dne 8. 8. 2013).
27
2.3 Cesta potencionálního pěstouna k dítěti Pokud se kdokoliv rozhodne být ve Velké Británii pěstounem a především zváţí svoji motivaci, dovednosti a zázemí, pak mu nesčetné mnoţství internetových stránek, popřípadě organizací a místní úřady, můţou pomoci s následujícími kroky, které musí tento ţadatel splnit, aby mohl jednou svůj domov a péči poskytnout potřebnému dítěti. My se na tento popis v následujících kapitolách zaměříme.
2.3.1 Žádost a výběr vhodných zprostředkovatelů Jakmile je ţadatel přesvědčen, ţe by se chtěl dát na dráhu pěstouna, je na řadě si vybrat, kde podá ţádost (viz přílohy – ukázka ţádosti zařazení do evidence pod úřady ve městě Torbay). Má dvě moţnosti. Můţe se přihlásit u místních úřadů nebo vyhledat nejbliţší nezávislé agentury zprostředkovávající pěstounskou péči. Dále se doporučuje vyuţít sluţeb British Association for Adoption and Fostering (nebo Fostering Network), kde můţou ţadatelé najít uţitečné informace. Po kontaktování někoho z poskytovatelů PP (nebo všech dostupných pro zajištění více informací), přijde na návštěvu sociální pracovník dané organizace. Pokud se ţadatel se sociálním pracovníkem shodnou, ţe je daná rodina či člověk vhodný pro výkon PP, můţe následně vyplnit ţádost a podat příslušné a vybrané organizaci. Tímto začíná proces posuzování (British Association for Adoption and Fostering, 2012, ze dne 16. 4. 2013). Jako problém se můţe zdát výběr poskytovatele – místní úřady či nezávislé agentury. Jaký je mezi nimi rozdíl? Místní úřady nabírají pěstouny proto, aby se starali o děti a mládeţ, za které nesou zodpovědnost. Nicméně pokud nemají vhodnou rodinu či osobu v evidenci pěstounů, zeptají se nezávislých agentur, jestli ty mohou nabídnout dítěti pasující zázemí. Často je to proto, ţe dané dítě má speciální potřeby, nehodí se typem do rodin, které mají pod sebou v evidenci úřady, či jsou to sourozenci, které není vhodné rozdělovat. Protoţe mají tyto děti velmi vysokou míru potřebnosti, tak nezávislé agentury zajišťují pěstounům vysokou míru podpory, a to přesně 24 hodin denně a 365 dní v roce. Pro náročnost těchto umístění platí agentury těmto pěstounům více, jelikoţ mají nárok jak na příspěvek, tak na odměnu pěstouna. Taktéţ agentury poskytují speciální pravidelná školení a podpůrné skupiny (Safehouses North independent fostering agency, ze dne 16. 4. 2013).
28
2.3.2 Spisová dokumentace a odborné posouzení Podle nařízení z roku 2011 týkajících se subjektů zabývajících se sluţbami v oblasti PP v Anglii, přesněji podle předpisu 26 a §1, §2 (The Fostering Services (England) Regulations 2011, dále jen FSR 2011), můţe poskytovatel PP začít s odborným posouzením u kaţdé osoby, která se stala ţadatelem a koho povaţuje za vhodného do role pěstouna. V tomto velmi zevrubném posudku, přesněji řečeno formuláři (tzv. Form F – viz příloha, kde byla pouţit formulář ), musí zváţit všechny relevantní informace týkající se ţadatele (včetně výpisu z rejstříku trestů, protoţe se nemohou stát pěstouny ti lidé, kteří spáchali nějaký trestný čin či přestupek vůči dětem nebo mají v záznamu sexuální přestupky vůči dospělým (British Association for Adoption and Fostering, 2012, ze dne 16. 4. 2013)), jeho rodinných příslušníků a zázemí. Musí zajistit rozhovory, alespoň dvou ţadatelem jmenovaných osob, které budou slouţit jako osobní reference, a vytvořit z nich zprávu. V neposlední řadě nezávislé agentury musí konzultovat ţadatele s místními úřady. Odborné posouzení potencionálních pěstounů je hlavním úkolem sociálního pracovníka poskytovatele a slouţí jako posouzení kapacity prospektivního pěstouna v oblasti poskytování bezpečného a vhodného prostředí pro dítě. To znamená pro sociálního pracovníka posouzení z mnoha hledisek. Tento jednotlivec či pár musí být schopen zajistit dobrou psychickou podporu, vzdělání a zdraví a podporovat prosociální hodnoty. Stejně tak musí sociální pracovník dále posoudit kapacitu poskytování bezpečí a přirozeného prostředí, kde bude dítě budovat víru v dospělé, v sebe samotné a dále bude moci objevovat „svět“ a vlastní potenciál. Taktéţ v neposlední řadě sociální pracovník zjišťuje rodičovský přístup ţadatele, jeho ţivotní historii, stupeň emocionální vyzrálosti, copingové strategie a vlastnosti a to vše u kaţdého jedince v domácnosti. Dále musí sociální pracovník počítat s kulturou ţadatele, jeho etnicitou, třídou, náboţenstvím a individuálními rozdíly ve stylu rodičovství (Schofield, Beek, 2006, s. 369 – 370). Po zajištění všech vhodných a ţádaných informací, musí poskytovatel PP opět zváţit, zda se ţadatel můţe stát pěstounem a zda jeho zázemí odpovídá potřebám dítěte umístěného do PP. Poskytovatel taktéţ musí vytvořit spisovou dokumentaci, respektive zprávu se všemi zjištěnými náleţitostmi, která bude obsahovat dané posouzení provedené sociálním pracovníkem poskytovatele, ale taktéţ ostatní dostupné informace (FSR 2011, §3 - §5). 29
Celý tento proces posuzování je velmi náročný a je to pro ţadatele (taktéţ děti a celou rodinu) velké ţivotní rozhodnutí, zda to vše chtějí podstoupit, protoţe je tento proces velmi zevrubný, detailně se probírá celý ţivot. Hodně sluţeb zabývajících se PP poskytují pro perspektivní ţadatele přípravu, tréninky a podpůrné skupiny během procesu schvalování. Tyto kurzy dávají ţadatelům moţnost se více dozvědět o celém procesu, o výzvách, které je během PP potkají, a taktéţ se mohou seznámit s pěstouny, od kterých mají moţnost slyšet jejich vlastní a reálné zkušenosti. Samozřejmě se potkává s ţadateli pravidelně i sociální pracovník, který zapojuje do procesu posuzování všechny členy rodiny. v neposlední řadě je součástí zpráva o osobě ţadatele z místních úřadů a zpráva lékařského posouzení. Po komplementaci posuzovacího formuláře (tzv. Form F), se svolává odborný panel, který má za úkol doporučit (či nedoporučit) daného ţadatele poskytovateli PP (British Association for Adoption and Fostering, 2012, ze dne 16. 4. 2013).
2.3.3 Odborný panel aneb rozhodnutí o zařazení do evidence Do své evidence dle FSR 2011 nařízení č. 27 a §1 - §5 daný poskytovatel můţe zařadit panelem doporučeného pěstouna, jen pokud jiţ nebyla stejná osoba zařazena do evidence jiného poskytovatele (pokud by toto schválení nebylo terminováno) a jestliţe bylo kompletováno posouzení vhodnosti ţadatele a odborný panel tuto osobu zváţil jako vhodnou. Pokud daný poskytovatel schválí a eviduje nového pěstouna, musí to této osobě písemně zavčas oznámit a vytvořit dohodu, která bude mít poţadovaná specifika, která jsou stanovena podle FSR 2011 přílohy 5 (Náleţitosti: termín schválení ţadatele pěstounem, druhy poskytnutých kurzů a tréninků, popis procedury schvalování, náleţitosti spojené s umístěním dětí včetně případného plánu dítěte, pokyny pro vytvoření umístění dítěte, určení moţností pěstouna pro poskytnutí stíţností a návrhů. Povinnosti pěstouna: péče o svěřené dítě v rámci dlouhodobého či krátkodobého plánu, upozorňovat poskytovatele o změnách bydliště, kompozice zázemí, všechny záleţitosti ovlivňující umístěné dítě a podání ţádosti o adopci dítěte, dále upozorňovat na zákonné přestupky dítěte v PP, poskytovat důvěrně svěřované informace dalšími osobami týkající se dětí v PP, plnit poţadavky v individuálním plánu dítěte, plnit poţadavky poskytovatele PP, spolupracovat s inspektorem, poskytovat mu rozhovory a nechat jej provést sociální šetření, informovat poskytovatele PP o pokroku dítěte). Odborný panel (jehoţ členy mohou být pracovníci místních úřadů, odborníci v oblasti vzdělávání a zdraví a v neposlední řadě osoby, jeţ mají s PP něco společného – 30
pěstouni, člověk, jeţ vyrostl v PP, dospělé děti nezávislého pěstouna) sám o sobě nemůţe učinit ţádná rozhodnutí, ale dává doporučení, která musí vzít poskytovatel v úvahu. Dává taktéţ poskytovateli pravidelnou zpětnou vazbu o chodu celé organizace a komentuje jednou za rok práci kaţdého schváleného pěstouna (Foster Care UK, 2013, ze dne 18. 4. 2013)
2.3.4 Vyhledávání vhodných pěstounů dítěti Bezpečí, stabilita a dlouhodobost je cílem výchovy dětí v kterékoliv rodině – vlastní, pěstounské či adoptivní, a proto je zde velkou otázkou výběr vhodné rodiny dítěti. Na jedné straně máme registrované pěstouny pod úřady a agenturami a na druhé straně ohroţené děti čekající na nový domov. Jde tedy jednoznačně o výběr rodiny, která nejlépe zajistí současné i budoucí poţadavky dítěte s přihlédnutím k jeho přáním, silným stránkám, problémům a potřebám. U pěstounské rodiny se opět musí přihlíţet k přání, potřebám a rodičovské kapacitě. Při vytipování vhodnosti zde hrají hlavní roli poskytovatelé registrující pěstouny a jejich tzv. sociální pracovníci pěstounů (místní úřady a nezávislé agentury) a místní úřady registrující děti v ohroţení a jejich tzv. sociální pracovníci dětí (i s pomocí neziskových organizací, které mají v dostupnosti databázi dětí v nouzi), konečné rozhodnutí však patří soudu. Všechny tyto potřebné informace k nalezení především vhodných pěstounů k dítěti a vhodného dítěte k pěstounům, nám poskytnou jednotlivá odborná posouzení jak pěstounů, tak dětí čekající na PP (Schofield, Beek, 2006, s. 341 – 342) Jak uvádí Sinclair a Wilson (2009, s. 129 – 130), po převzetí dítěte do péče se můţe zdát ze začátku vše těţké, nicméně vztah mezi pěstounem a dítětem ukazuje stabilitu a celkové změny aţ během času. Faktory, které tyto změny doprovází, jsou: -
Chemie – v některých případech je zaznamenáno, ţe fungovala tzv. chemie mezi pěstounem a jemu umístěným dítětem a mezi dítětem a jeho pěstounem.
-
Závazek – obtíţné chování některých dětí v PP vede k odmítnutí dítěte pěstounem, a tudíţ ke konci umístění, ale pokud je pěstoun této práci opravdu zavázán, tyto obtíţnosti překoná.
-
„Začarovaný kruh“ – obtíţené chování dětí v PP vede často u pěstouna k úpadku jeho vlastních dovedností a horšího chování, coţ dále vede ke zhoršení chování opět u dítěte.
-
Vztah mezi ostatními dětmi nebo dětmi v PP – velmi důleţitý je vztah a přístup dětí, které jiţ v domácnosti ţijí (ať biologické nebo jiţ v PP). 31
Pěstoun vůči sobě a dítěti v PP dokáţe být tolerantní v rámci obtíţného chování nově umístěného dítěte, ale je méně tolerantní, co se týče „jiţ jeho“ dětí a nově umístěným dítětem. I přesto tedy ţe je věnována velká pozornost vytipování vhodnosti, stále se zde bavíme jen o tipech, nikoliv o jasně daných instrukcích, kdo se ke komu hodí. Proto jsme si taktéţ uvedli faktory, které mohou velmi ovlivnit následující péči. Ale abychom netvrdili, ţe je to následně jen v rukou osudu, musíme taktéţ upozornit na to, ţe jde stále i o velkou podporu ze strany odborníků a sociálních pracovníků, kterým ve Velké Británii slouţí jeden velký a hodně rozpracovaný přístup pod názvem Attachment, coţ je ve volném překladu podpora.
2.4 Cesta ohroženého dítěte Stejně jako bylo zmíněno při cestě pěstouna, opět se i zde, pokud se budeme bavit o ohroţeném dítěti, mohou vyskytovat v systému, legislativě i procesu lehké rozdílnosti dle jednotlivých zemí Velké Británie, protoţe mají jak Anglie, tak Wales, Skotsko a Severní Irsko své jurisdikce, nicméně pracují podobným způsobem (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013). Kaţdopádně hlavním dokumentem sociálně-právní ochrany dětí, ze kterého se vychází více méně všude, je zákon o dětech z roku 1989 (the Children Act 1989) a následně je to zákon o dětech z roku 2004 (the Children Act 2004, který ale nenahradil zákon z roku 1989, slouţí jako dodatek). Pokud narazíme na nějaké rozdílnosti, budeme vycházet především z legislativy Anglie. Na tomto místě bude ještě dobré zmínit, ţe v celé Velké Británii nesou zodpovědnost za plánování a poskytování sociálně-právní ochrany dětí místní úřady dětských sluţeb (Local Authority Children’s Services, LACS) dle územní samosprávy, které musí mít vypracovaný individuální plán dítěte a dále musí spolupracovat se všemi zapojenými sociálními sluţbami a poskytovat jim strategii dalšího postupu v daných případech. Kaţdý tento úřad má hlavního vedoucího, který nese odpovědnost za zajištění plnění povinností LACS a plánování sluţeb pro dítě. Dále tento vedoucí vede taktéţ Místní radu ochrany dětí (Local Safeguarding Children Board, LSCB), která je zodpovědná za tvorbu předpisů k procesu ochrany dětí pro profesionální pracovníky pracující s dětmi (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013). Hlavními úkoly těchto profesionálních pracovníků, kteří jsou zejména sociálními pracovníky dětí, jsou: pomáhání rodinám a dětem, které se ocitnou v nouzi, provádění sociálních šetření při obvinění nebo podezření ze zanedbávání, provádění jednotlivých 32
speciálních posouzení daných případů, svolávání konferencí na ochranu dítěte, zajištění rozběhnutí soudního řízení v rámci ochrany dítěte, koordinace a implementace individuálního plánu dítěte, zajištění pěstounské péče nebo navrácení do rodiny či zajištění jiného umístění (DfE, 2012, ze dne 18. 4. 2013). Cesta ohroţeného dítěte není ve Velké Británii po emocionální a psychické stránce o moc rozdílná neţ v České republice, ale ze strany procesu při označení dítěte za ohroţené rozdílná je. Pojďme se tedy na tento systém podívat.
2.4.1 Dítě v systému a jeho posouzení Od přijetí zákona o dětech z roku 2004 je upraven Rámec odborného základního posouzení dětí (the Common Assessment Framework), který uvádí jak postupovat. v tomto zákoně je totiţ zahrnuta agenda, která říká, ţe je podstatné kaţdé dítě, tudíţ se nedělá posudek jen u dětí, u kterých zjevně došlo k nějakému ohroţení (u těch se ze zákona dělá vţdy), jak tomu bylo před tím. Nyní se dělá Základní posouzení (The Common Assessment) u kaţdého dítěte (i u nenarozeného a novorozeněte) či mládeţe pomocí pověřených osob - pedagogové, zdravotníci, policie, atd. (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013), pokud: -
jsou obavy v rámci vývoje,
-
jsou nejasné potřeby nebo tak rozsáhlé, ţe je tyto osoby a osoby pečující nemohou zvládnout samy,
-
pomůţe toto základní posouzení identifikovat potřeby a poskytnout další potřebné sluţby (CWDC, 2007, s. 11, ze dne 18. 4. 2013).
Po vytvoření základního posouzení se mohou objevit obavy o bezpečí a vývoj dítěte. Pokud se ovšem ale nepotvrdí ohroţení dítěte, nemusí se postupovat k dalšímu kroku, čímţe je zhotovení Doporučení na ochranu dítěte (the Child Protection Referral). Zůstaňme teď u toho, ţe k obavám došlo, a tudíţ i k vytvoření doporučení, v tom případě to znamená, ţe LSCB musí zahájit neodkladně opatření (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013). Tyto obavy, vedoucí k zahájení posouzení, můţe nahlásit kterýkoliv občan (policii nebo organizacím věnujícím se ochraně dětí) a především je musí hlásit profesionálové pracující s dětmi a rodinami. Ve škole musí být stanoven speciální učitel, který po zjištění zahájí první kroky. Stejně tak je tomu i ve sféře zdravotnictví, kde je taktéţ určena sestra a doktor, kteří jsou speciálně proškoleni v oblasti ochrany dětí. Pokud
33
některá z pověřených osob vytvoří doporučení, předává je LACS, kde se svolá LSCB (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013). Po obdrţení doporučení musí LACS do jednoho pracovního dne přistoupit k činnosti (čímţ je i svolání LSBC) a zahájit šetření, a to u těch dětí, kde jsou váţné obavy, ţe je v ohroţení a nachází se na území daného LACS (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013). Přesněji všechny povinnosti LACS najdeme pod sekcí 47 v zákoně o dětech z roku 1989, kde je stanoveno, ţe šetření se rozbíhá pod místními úřady, pokud potřebuje dítě akutní pomoc, pokud je v ochraně policie a pokud se dá předpokládat, ţe na jejich území ţije dítě (či bylo nalezeno), které trpí a bylo mu znatelně ublíţeno. Pro zjištění více informací se pouţívá tzv. Výchozí posouzení (the Initial Assessment), které je prvním krokem šetření a musí být kompletováno do sedmi pracovních dnů. Obsahuje celkový, ale stručný popis situace dítěte. Zde se zjišťují základní potřeby dítěte a také jaké sluţby potřebuje (záleţí na jednotlivých případech). v této části hlubší sledování dítěte a rodiny můţe skončit, pokud se jiţ v dané fázi najde řešení, a dítě tak přestane být v ohroţení (dále ovšem LACS danou rodinu mohou sledovat), pokud ne, přistupuje se k dalšímu kroku, kterým je Zevrubné posouzení (the Core Assessment). Toto hodnocení je jiţ velmi podrobné, zahrnující hlubší šetření v rodině ve spolupráci s institucemi, které jsou s ní provázány, s ostatními profesionály, kteří mohou být do případu zahrnuti a musí být zhotoveno nejpozději do 35 pracovních dnů. Na konci tohoto posouzení musí být jasná situace, ve které se dítě nachází. Pokud se nevyskytují znatelné známky ublíţení (zanedbávání, zneuţívání, týrání, apod.), vytvoří se plán práce s dítětem (the Children in Need Plan) a jeho rodinou a poskytnou se navazující sluţby, je-li však zjištěno ublíţení (ubliţování), vytváří se taktéţ plán práce s dítětem (the Child Protection Plan), ale hlavně se přistupuje ke Strategické radě (the Strategy discussion), která navrhuje moţná opatření podle sekce 47 zákona o dětech z roku 1989 (DH, 2000, s. 29 – 35, ze dne 20. 4. 2013), kde přesně stojí v §6, ţe LACS mohou poţádat soud o příkaz k akutní ochraně dítěte, příkaz k dalšímu posouzení, příkaz k umístění dítěte do péče a příkaz k supervizi nad rodinou a to vše s přihlédnutím k přání dítěte (Zákon o dětech 1989). Je-li rozhodnuto o tom, ţe je třeba nějaké z těchto opatření uţít, naplánuje se Konference ochrany dítěte (the Child Protection Conference), kterou svolává sociální pracovník dítěte (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013).
34
2.4.2 Konference ochrany dítěte Konference ochrany dítěte je shromáţděna vţdy kdyţ dojde k nějakému opatření ze sekce 47 zákona o dětech (1989), jak jiţ bylo zmíněno. Především to znamená, ţe dítě je ohroţeno ublíţením. Konference se svolává maximálně do 15 pracovních dnů od strategické rady, kde se shodli na vhodnosti opatření. Účastníky konference jsou: sociální pracovník dítěte, kaţdý další relevantní profesionál, který byl zahrnut v procesu posouzení, a členové rodiny. Taktéţ můţe být přizváno dítě s přihlédnutím k jeho věku a moţnosti porozumění. Účelem konference je především to, aby všichni zúčastnění našli vhodné řešení situace dítěte ohroţeného ublíţením, a nesmí se zapomenout, ţe se především musí zaměřit na bezpečí dítěte s přihlédnutím k jeho přáním a ţivotním zkušenostem. Dojde-li k rozhodnutí, ţe bude v nejlepším zájmu dítěte umístit jej do náhradní péče, respektive především ze začátku do péče pěstounské (Pozn. autorky: dítě můţe jít i do péče instituce, nicméně díky rozsáhlosti PP ve Velké Británii je PP pravděpodobnější), začíná tím nový proces s názvem „Care proceeding“ (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013). Znamená to tedy, ţe se vytváří nový plán dítěte a jeho stávající plán ochrany dítěte (the Child Protection Plan) se mění na plán péče (the Care Plan for a child Looked After), kde se v první řadě stanoví, jaký druh péče z časového hlediska dítě potřebuje – dlouhodobý, či krátkodobý a jaké další postupy v rámci daného případu budou následovat (DH, 2000, s. 60 - 61, ze dne 20. 4. 2013).
2.4.3 Plán ochrany dítěte a volba PP Je-li tedy zvolená na konferenci pěstounská péče pro dítě jako nejvhodnější a je zahájen tzv. Care Proceeding, LACS poţádají soud o vydání příkazu k péči. Tímto příkazem přechází na místní úřady sociálně-právní ochrany dětí rodičovská odpovědnost za dítě (přesněji řečeno o tuto rodičovskou odpovědnost se LACS dělí s rodiči, ale co se týče rozhodování v podstatných záleţitostech dítěte, má úřad plnou moc). Osoba pověřená LACS v rámci rozhodování za dítě v jeho nejlepším zájmu se nazývá Guardian. Na celý tento proces dohlíţí tzv. Family Proceedings Court, na kterém je i konečné rozhodnutí, kam přesně bude dítě umístěno. V první řadě dochází k tomu, ţe LACS poţádají o tzv. dočasný příkaz k péči, kdy je dítě umístěno buď v internátní škole, nebo stále setrvává za určitých podmínek u svých rodičů (je to především z důvodu setrvání dítěte v jeho přirozeném prostředí). Během této doby jsou sociální pracovníci dále schopni pracovat s rodinou, aby dítě mohlo setrvat v jejich péči, 35
či vypracovávat další posouzení dítěte (pokud je třeba) v rámci jeho nadcházejícího nového umístění. Pokud ovšem tyto podmínky budou porušeny, dítě můţe být odejmuto z rodiny jiţ bez potřebného soudního nařízení. Po dočasném umístění dítěte do péče ovšem přichází další slyšení, kde můţe dojít jiţ k oficiálnímu umístění dítěte do péče. Pokud bude dítě posouzeno jako vhodné k adopci, je vydán tzv. Adoption order, pokud je spíše vhodné k péči rezidentální či pěstounské, je vystaven tzv. Care order a LACS musí dítěti najít nové umístění (NSPCC, 2010, ze dne 18. 4. 2013), kdy jim slouţí jejich vlastní registr pěstounů nebo vyuţívají pěstounů nezávislých agentur (Schofield, Beek, 2006, s. 341 – 342).
36
3 Srovnání institutu pěstounské péče především v rámci zprostředkování V předchozích kapitolách jsme si uvedli, jaké všechny kroky musí ţadatelé udělat jak v České republice, tak ve Velké Británii k tomu, aby se stali pěstouny. Stejně tak jsme se i podívali u obou zemí na to, co se děje s dítětem, kdyţ jej zachytí systém sociálně-právní ochrany, a v neposlední řadě jsme sledovali, kdy a jak se dítě s poţadovaným pěstounem střetne. Tyto jejich cesty nejsou nikterak jednoduché a přes to, ţe český systém vychází ze systému britského (především v rámci schvalování pěstounů a druhů PP), najdeme zde značné odlišnosti. Nyní se pomocí komparační metody tedy podívejme v pořadí, jak byly psány veškeré kapitoly, na shrnutí, srovnání a taktéţ výhody a nevýhody obou systémů podle informací, které jsme zjistili a uvedli. V první řadě se tedy zaměříme na to, jak mohou vůbec řadoví lidé zjistit, co to PP je a zda by se o ni více nechtěli zajímat či se pěstouny stát (podle kap. 1, 2). Pojem pěstounská péče v podvědomí českého lidu je, ale ví opravdu, co to obnáší? Mají moţnost se dozvědět nové změny od ledna roku 2013? Některé změny, které na začátku letošního roku proběhly, by mohly fungovat velmi motivačně. Mohli jsme se setkat s názorem, ţe není čas se stát pěstounem, protoţe je to časově náročné a člověk „musí chodit do práce“. Dnes PP dokáţe nahradit zaměstnání, protoţe má jeho prvky. Ovšem kolik lidí toto ví? Od ledna si člověk mohl přečíst pár dosti nevýrazných článků na internetových zpravodajských portálech a moţná se i někde ve večerních televizních zprávách ke konci zmínil nějaký reportér. Otázkou však zůstává, zda je to dostačující. Jako odpověď nám ale můţe poslouţit systém Velké Británie, která před 30 lety začala s politikou „omezit pobyt v ústavech a zaměřit se na náhradní rodinnou péči“ (a to nejen v rámci péče o děti, ale taktéţ mentálně postiţené či seniory). Tato reforma byla úspěšná a tehdy zakotvený systém funguje i dnes. Aby byl stále dostačující počet lidí, kteří by měli zájem se podílet na péči o ohroţeného člověka, pomohla státu reklama (plus otevření systému pro nestátní ziskový i neziskový sektor). Stačí vám strávit pár dní někde ve VB a z kdejakého billboardu, plakátku, broţury, novin, reklam v MHD, rádiích, televizního vysílání na vás bude doslova „křičet“ reklama na to, ţe se právě VY můţete stát pěstounem. Statistiky zde mluví samy za sebe, ţe tento způsob je efektivní k seznámení obyvatel s touto moţností. 37
Další zastávkou na naší cestě za srovnáním budou typy PP, s kterými se můţeme setkat v obou zemích (kap. 1.1, 2.1). V ČR můţeme říci, ţe máme především dva druhy pěstounské péče – pěstounská péče a pěstounská péče na přechodnou dobu. Hlavním rozdílem je faktor času. Pěstounská péče jako taková by měla být spíše dlouhodobého charakteru, zatímco pěstounská péče na přechodnou dobu má být spíše krátkodobou, překlenovací záleţitostí (do 1 roku). V rámci PPP můţeme mluvit i o respitní péči, akutní či rané. Ať uţ si zájemce vybere kterýkoliv druh PP, odměna bude mít formu příjmu ze závislé činnosti. U PP tento příjem dostává jak osoba pečující, tak osoba pouze v evidenci, u PPP příjem dostává pouze osoba pečující (odměna je taktéţ značně vyšší). Ve VB nám jiţ dělí PP na více druhů, nicméně nejčastěji pouţívanou formou je PP krátkodobá a dlouhodobá. V rámci krátkodobé můţeme opět mluvit, například o respitní péči, nicméně se nám tento druh vyskytuje i sám o sobě, protoţe jsou schvalováni pěstouni i tací, ţe poskytují tento druh péče pouze pro určité předem domluvené osoby (pozn. autorky: dost často se například rodiče pěstounů nechají schválit v rámci respitní péče za pěstouny, aby kdyţ jsou u nich děti, jeţ jsou v péči jejich vlastních dětí, dostávali odměny PP). Najdeme zde i péči akutní či PP poskytovanou osobou blízkou či příbuznou, ale také další zajímavé druhy PP (pěstouni mají speciální výcvik dle zvolených forem PP) jako například: PP pro rodiče s dětmi, PP během soudního procesu, soukromou PP, PP pro děti v azylu a podpůrnou péči. Velmi zajímavou formou zde shledáváme PP pro rodiče s dětmi (pozn. autorky – forma nová a ve zkušební lhůtě). Často bývá ve formě matky s dítětem v pěstounské rodině. Většinou mladá matka dostává šanci od místních úřadů po dobu 6 měsíců (s moţností prodlouţení) k tomu, aby se naučila starat o své dítě a následně tyto své schopnosti prokázala, neţ jí bude definitivně dítě odebráno (pozn. autorky – pokud nebude mladá matka úspěšná a dítě bude odebráno, dost často je schváleno k adopci). Tato péče vychází stát velmi draho, poněvadţ jsou tito pěstouni značně placeni (pozn. autorky – zaznamenány případy v soukromé agentuře, kdy měli pěstouni zhruba 1000 – 1200 liber týdně). Jestli bude mít ostatně výsledky, ukáţe teprve čas. A samozřejmě stojí za zmínku, ţe jsou všichni pěstouni díky odměnám ve VB povaţováni za osoby s příjmem ze závislé činnosti. U systému VB je velmi pozoruhodný výčet všech moţných druhů, z kterých si při schvalování (či následně mohou poţádat Panel o přidělení další moţnosti) mohou ţadatelé vybrat (pozn. autorky: mohou si vybrat jak krátkodobou, tak zároveň dlouhodobou či další formy PP, následně pak záleţí, které děti zrovna budou potřebovat pomoc. Výcvik jim bude zajištěn podle všech forem, které si vybrali, a 38
popřípadě později bude více specifikován, pokud se zaměří pouze na nějaký druh PP. Zda je tato libovůle dostačující, je velmi diskutabilní). V České republice máme jasně dané dva druhy, do kterých se ţadatelé jiţ na začátku musí zařadit a dle toho, jim bude zprostředkován výcvik v určitém rozsahu hodin, coţ se z našeho pohledu předcházení moţného selhání umístění jeví jako lepší varianta. Samozřejmě zde hlavně ještě musíme poukázat na to, ţe v obou zemích jiţ fungují odměny jako příjem ze závislé činnosti se všemi potřebnými náleţitostmi (zdravotní a sociální pojištění, atd.). Pro ČR je to novinka, která můţe být kritizována lidmi z důvodu, ţe budou lidé motivováni více penězi neţ jejich ochotou pomoci potřebným. Ze subjektivního pohledu tento argument nepovaţujeme za důleţitý, nýbrţ spíše danou situaci vidíme jako skloubení dvou moţností – pomoci potřebným v rámci vlastního profesionálního rozvoje formou práce na plný úvazek. Ano, ve VB se dá setkat s pěstouny, kteří jsou značně motivováni penězi, protoţe finanční odměny tam překračují daleko ty v ČR. A pokud zde udrţíme nepřemrštěnou únosnou mez odměn, které budou dostatečně pokrývat výši příjmu pečující osoby, není třeba se bát ohledně motivace ţadatelů. V těchto místech dále nesmíme opomenout zmínit standardy kvality (kap. 1.2, 2.2). V ČR jsou standardy více méně soubor pracovních postupů vypracovaných pro orgány SPOD, pověřené osoby pracující v rámci SPOD a zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc a po přečtení se nikdo nemůţe bránit pocitu, ţe jsou si dosti podobné standardům sociálních sluţeb. Ve VB mají standardy dělené jiným způsobem. Najdeme zde standardy zaměřené na dítě, resp. soubor toho, co by měli lidé pracující s ohroţenými dětmi a dětmi v péči znát a jak by se k některým situacím, hodnotám, postojům atd. měli stavět, pokud s dětmi především v péči budou jednat. Dále jsou zde vypracovány standardy pro poskytovatele PP. Tyto standardy platí jak pro místní úřady věnující se PP, tak pro poskytovatele v soukromém sektoru. Zde jiţ najdeme určité shody se systémem českým, protoţe tyto fungují taktéţ jako soubor pracovních postupů. A nakonec nesmíme opomenout vypracované standardy pro pěstouny samotné. Ty mají pěstouna dovést k lepšímu pochopení dětí v jeho péči a taktéţ mu pomoci se ztotoţněním s rolí pěstouna samotného. Pokud se podíváme na rozdílnost mezi našimi standardy kvality a standardy, které má vypracované VB, je zde opravdu velký rozdíl především v rozsahu. Standardy kvality VB jsou detailně zpracované pracovní postupy, ale také se věnují hlavně hodnotám, postojům a ochraně dětí, ţadatelů, pěstounů i pracovníků této sféry. Zatímco standardy kvality ČR jsou spíše ve zkratce seznam
39
povinností a doporučení. Téma standardů kvality v rámci sociálně-právní ochrany dětí by se dala věnovat celá práce, tudíţ zde apelujeme na další moţné zpracování. Zde jsme vyčerpali všeobecnější záleţitosti týkající se PP, jeţ předchází samotné zprostředkování a navazují na ně. Abychom se ovšem mohli podívat na celý proces zprostředkování trochu zevrubněji a pokračovat ve svém cíli, jímţ je „Srovnání pěstounské péče v České republice a Velké Británii“, zanecháme dosavadní členění práce i v této kapitole a následující podkapitoly budou věnovat pozornost PP z pohledu cesty ţadatele a z pohledu cesty dítěte.
3.1 Pěstounská péče z pohledu cesty žadatele Aby si čtenář mohl podobnosti či odlišnosti lépe představit, vytvořili jsme grafické znázornění průběhu zprostředkování z pohledu cesty ţadatele (vycházeno z kapitol 1.3, 2.3). Na obrázku č. 1 je znázorněný (lehce zjednodušený) systém v České republice a hned v následujícím obrázku č. 2 se můţe podívat na průběh zprostředkování ve Velké Británii (viz následující strana). Podíváme-li se tedy na celý postup chronologicky, začneme ţádostí. V ČR osoba se zájmem o PP podává nejprve ţádost na OÚ III (tudíţ státní organizaci), který ji dále postupuje KÚ, aby jej mohl tento úřad posoudit, popřípadě schválit a zařadit do evidence. Na rozdíl ve VB osoba se zájmem o PP podává ţádost rovnou vybranému poskytovateli (zde si vybírá mezi státním subjektem LACS a soukromými nezávislými agenturami). To je ten, který celou dobu bude potencionálnímu pěstounovi věnovat veškerou pozornost a péči a který zajišťuje i odborné posouzení ţadatele (především má tuto činnost na starosti sociální pracovník daného subjektu a to dost často bez pomoci ostatních profesionálů, jako jsou např. psychologové atd., respektive sám analyzuje anamnézu ţadatele, zatímco v ČR se přímo na celém posouzení podílí i odborníci – především právě psychologové). Dalším velmi zajímavým bodem je odborné posouzení ţadatele. V České republice má tuto činnost zajišťovat KÚ (můţe vyuţít pověřených osob, které zajistí například vzdělávání či jiný posudek). Toto posouzení vytváří mnoho odborníků na úrovni psychologické, zdravotní, sociální a v neposlední řadě vzdělávací. Nicméně posouzení ve Velké Británii více méně dělá jedna osoba, která klienta dostala na starosti. Posudek je velmi zevrubný a pouţívá se na něj takzvaný Form F (viz. přílohy – jeho část). Nic to ovšem nemění na faktu, ţe jej dělá jen jedna osoba, a to sociální pracovník, coţ je velmi diskutabilní, zda je to dostačující. 40
Obr. č. 1 – Zprostředkování z pohledu ţadatele v České republice
41
Obr. č. 2 – Zprostředkování z pohledu ţadatele ve Velké Británii
42
Pokud jsou osoby po posouzení uznané za vhodné, přejde se do další části zprostředkování – rozhodnutí o zařazení do evidence. Zde se musíme pozastavit především kvůli VB. V České republice po kladných posudcích zařadí KÚ ţadatele do evidence a zašle mu vyrozumění v podobě rozhodnutí. Zatímco ve Velké Británii tento posudek vypracovává, jak jsme jiţ zmínili, pouze sociální pracovník poskytovatele vybraného ţadatelem. Následně po kompletaci posudku obdrţí ţadatel pozvánku na tzv. Panel (Odborný panel). Zde přichází teprve na řadu odborníci (psychologie, vzdělání a výchova, zdravotní péče, ale taktéţ velmi zajímavý pohled přináší člen této komise, který byl dítětem v pěstounské péči). Tento panel se koná několikrát do roka u kaţdého poskytovatele, který si sám zajišťuje členy (pozn. autorky: tito členové musí doloţit, ţe s daným poskytovatelem nemají nic společného, tudíţ jsou nezávislí a nebude zde střet zájmů). Členové během panelu prodiskutují ţadatele za pomoci vypracovaného posudku a následně s ním provedou rozhovor (pozn. autorky – probírají se veškerá zásadní rozhodnutí, která ţadatel v ţivotě udělal a která na sebe prozradil či byla zjištěna, často se zachází do minulosti, která v ţadatelích vyvolává silné emoce). Pokud Panel ţadatele schválí, je zařazen do evidence daného poskytovatele, který s ním následně uzavírá smlouvu. Zařazením do evidence začíná jedna z nejdůleţitějších částí zprostředkování, a to najít vhodné dítěti vhodného pěstouna. V ČR hledají KÚ ve svých evidencích a ve VB mají vypracovaný systém, do kterého zapojili i další subjekty soukromého charakteru3. Nicméně v České republice zde nastupuje roli náš „Odborný panel“ aneb skupina odborníků či osob, kteří mají blízko k danému dítěti či pěstounovi a kteří se podílejí na vytipovávání vhodného pěstouna k dítěti v rámci Krajského úřadu. Zde se nám shoduje názvosloví, ale role těchto Panelů je trochu jiná. Pokud se nalezne konsens ve vhodnosti pěstouna k dítěti, jsou tito pěstouni vyrozumění a dle zvolené PP se dále postupuje. Umístěním dítěte do péče proces zprostředkování končí. Zde ovšem ale ještě nesmíme opomenout další krok, který se nachází v ČR díky novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí od 1. 1. 2013, aneb uzavírání Dohod, kterými se do „hry“ dostali i subjekty z nestátního sektoru. Stejně tak jak můţou spolupracovat ve VB pěstouni s nestátními soukromými subjekty, tak i v ČR 3
Zde se můţete podívat na stránky jednoho zprostředkovatele, jeţ na nich uvádí popis i fotografie ohroţených dětí potřebujících NRP - http://www.bemyparent.org.uk/public-profiles.html (pozn. autorky: tento způsob se zdá poněkud nevhodný a zavádějící a to především v rámci bezpečí a soukromý dětí)
43
tomu tak od ledna letošního roku je. Nicméně, jak jsme jiţ mohli zjistit po přečtení předchozích pár sloupců, důvěru, působnost a kompetence dáváme v ČR těmto organizacích daleko menší. Nemohou tedy zajišťovat zprostředkování, nicméně to mohou být právě oni, kteří budou nadále téměř veškerou podporu a péči pěstounům věnovat, čímţ se můţe dostat státní správa více na okraj a působit především jako sloţka kontrolní. Nakonec bude dobré se ještě zmínit, ţe v ČR existuje výjimka, kdy se nezahajuje proces zprostředkování, a to v tom případě, ţe osobou, která by se měla stát pečující, je osoba blízká či příbuzná. Ve VB tomu tak není. Popsaným procesem si podle prostudování legislativy prochází všichni stejně. Jsou zde malé odlišnosti, pokud je osobou pečující osoba blízká či příbuzná, ale to například ve standardech zaměřených na pěstouny.
3.2 Pěstounská péče z pohledu cesty dítěte U dětí můţeme konstatovat, ţe podobnost je větší neţ u ţadatelů, nicméně PP péče je ve VB upřednostňována před péči institucionální (TSO, 2003, s. 8, s. 46) na rozdíl od ČR, kde ještě stále máme více dětí v péči ústavů neţ v péči rodinné (samozřejmě je to tím, ţe se dá říct, ţe naše PP, je ještě „v plenkách“ aneb mezi lidmi ještě není rozšířen její moţný potenciál), za coţ je ČR i mezinárodně kritizována (Macela, 2012, s. 16). Nicméně se můţeme dozvědět z kapitol 1. 4 a 2. 4, které se zabývají „cestou dítě v systému“, zde jiţ moc rozdílností není. Co se týče ohlašovací povinnosti na úřady zabývající se ochranou dětí (popřípadě policii), pokud má člověk podezření na to, ţe se dítě nachází v ohroţení, měl by tuto skutečnost nahlásit a samozřejmostí by to mělo být pro sloţky, jako policie a zdravotnický či pedagogický personál (i pracovní dobu) a to v obou zemích. Rozdílem moţná je to, ţe zde jiţ začínají znatelně větší administrativní záleţitosti v rámci systému VB. Zde totiţ jiţ musí odborné sloţky v rámci podezření na ohroţení dítěte vytvořit první oficiální posudek jménem Základní posouzení (k němuţ je vypracován rámec, jak postupovat). Pokud se jim podezření díky posouzení potvrdí, vydají a pošlou LACS doporučení na ochranu dítěte. Ve VB následuje několik dalších posouzení, pokud jsou obavy uznané za váţné. Dochází tu tedy k Výchozímu posouzení. Kdyţ nepřispěje ke konečnému řešení problému, přistupuje se k Zevrubnému posouzení, kde můţe být jiţ součástí Strategická rada, jeţ dává návrh na opatření. Dojde-li k udělení opatření, konečně se dostáváme jiţ ke Konferenci ochrany dítěte (v ČR „Případová konference), 44
jeţ více méně v ČR zastupuje stejnou roli. V ČR místo těchto zdlouhavých a značně sloţitých posouzení zakládá OÚ III. spisovou dokumentaci dítěte, vyhodnocuje situaci rodiny a vytváří individuální plán práce. Na konferenci se účastníci mohou v obou zemích shodnout, ţe nejlepší moţnou formou ochrany dítěte bude NRP, čímţ se ve VB zahajuje, tzv. Care Proceeding (podání schválení soudu a aktivní vyhledávání pěstounů či adopční rodiny) a v ČR se postupuje kopie spisové dokumentace KÚ, jejíţ součástí je i vyhodnocení situace rodiny a individuální plán (plus se podává taktéţ návrh soudu). Zde jiţ nacházíme rozkol v systémech, protoţe jakmile se díky posudkům ve VB na konferenci shodnou, ţe je dítě vhodné pro PP, dále se to neřeší a jeho dokumentace jde do evidence dětí hledající NRP. V ČR naopak KÚ teprve začíná zjišťovat, zda je vůbec dítě k PP vhodné, tudíţ začíná jeho odborné posouzení. Pokud KÚ shledá dítě vhodným, zařadí ho do evidence a začne aktivní vyhledávání vhodných pěstounů. Zde je moţná vhodné poznamenat, ţe ve VB je podle zprávy TSO z roku 2003 (s. 56) umístěno do PP 2/3 dětí, jeţ jsou v péči, zatímco v ČR vybíráme dokonce vhodnost dítěte k PP, tudíţ můţeme lehce pochybovat o tom, zda bychom se k takovému číslu dostali s tímto postupem i my.
45
Závěr Našim cílem v této práci bylo srovnání institutu pěstounské péče v rámci procesu zprostředkování v České republice a Velké Británii, ale samozřejmě zde můţeme i vyčíst různé výhody a nevýhody obou systémů a popřípadě si dále udělat vlastní představu o tom, kde vidíme silné a slabé stránky v rámci jednotlivých přístupů u PP kaţdé země. Jak jsme zjistili po podrobném popisu obou systémů, tak rozdílnost i podoba se zde vyskytuje a Česká republika se prozatím inspirovala jen v některých oblastech a to především z pohledu cesty ţadatele (forma odměny, typy PP, zahrnutí pověřených osob) díky poslední novelizace zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. Je nutné zde opět připomenout, ţe se jedná u nás v České republice o velmi nové změny, tudíţ by nebylo vhodné dělat zde nějaké závěry o tom, jak si náš systém vede. Na to je ještě brzy. Ale jak bylo jiţ naznačeno v úvodu, není na místě ani mít skeptický pohled na věc. Podle vývoje a dopadů se nadále ještě zákon má upravovat, a jestli si vezmou tvůrci legislativy za vzor opět Velkou Británii, těţko říct. Nicméně jejich systém je jiţ ověřen více jak třicetiletou zkušeností s PP, ve které mají dnes umístěny 2/3 dětí, jeţ potřebovaly náhradní domov (TSO, 2003, s. 56), o něčem vypovídá. Pokud se momentálně podíváme na nějaké poznatky z této práce, tak jako jeden z hlavních a velkých problémů shledáváme, ţe v České republice je kladem velmi malý důraz na to, aby s moţnostmi a potenciálem PP péče byla více obeznámena široká veřejnost. Nejen ţe obyčejný lid má dle našeho názoru velmi malý přehled o tom, co to vůbec být pěstounem znamená (a snad je moţná i tato role v našich krajích trochu stigmatizující), ale nejsou vůbec do podvědomí udávány nové moţnosti, jeţ přináší poslední novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jeţ podle našeho názoru mohou dobře motivovat (například odměny formou příjmů ze závislé činnosti se všemi náleţitostmi, jakým je například zdravotní a sociální pojištění). Chce to jednoduše řečeno více propagace. Systém VB nám také můţe poslouţit jako výstraţné varování v rámci uzavírání ústavů, resp. jak přesně se ocitly soukromé nezávislé a především ziskové agentury v jejich systému. PP začala být ve VB fenoménem ve stejné době, kdy začalo docházet k největšímu a celoplošnému zavírání ústavů. Zjistilo se, ţe je více ohroţených dětí neţ pěstounů, kteří byli v evidenci. Nastoupila zde tedy role ziskových agentur, které PP 46
zviditelnily a postaraly se o výcvik vlastních pěstounů (díky legislativnímu umoţnění). Samozřejmě svoje sluţby ale chtěli řádně zaplatit, a to včetně zisku pro agenturu, jeţ funguje jako „prostředník“ resp. zprostředkovatel, tudíţ i náklady jsou následně vyšší.4 Zde chceme tedy upozornit na moţný trend v České republice, kterým by mohlo být ukvapené uzavírání institucí. Začalo by to tím, ţe nebudou moci být umisťované děti do tří let do kojeneckých ústavů od roku 2014 (MPSV, ze dne 9. 8. 2013). Bude samozřejmě dobré omezit ústavní výchovu. Rodinná výchova je bezesporu pro vývoj dítěte lepší, ale nesmíme udělat nic tak unáhleně, jako tomu bylo ve VB, díky čemuţ jde nakonec více peněz ze státní kasy na PP, neţ by bylo doopravdy potřeba. V neposlední řadě je taktéţ velmi pozoruhodné to, jaká veškerá pravomoc byla svěřena ve VB všem poskytovatelům, kteří sami mohou dělat posouzení vhodnosti ţadatele a to pouze prostřednictvím sociálního pracovníka a následně komise (Panel), jeţ se seznamuje s tímto člověkem aţ v den pohovoru. Náš systém se můţe zdát v těchto místech daleko zdlouhavější, nicméně jej musíme vyzdvihnout díky opravdu odbornému posouzení, na němţ se podílí více osob z různých oborů, čímţ se dle našeho názoru dá lépe předcházet následnému moţnému selhání umístění dítěte do pěstounské péče. Dále by bylo zajímavé, jak jiţ bylo řečeno, se více podívat na velmi podrobně rozpracované standardy týkající se celého systému péče a ochrany dětí, které mají ve VB vytvořeny. U nás je tvorba těchto standardů z našeho pohledu taktéţ ještě na začátku, jelikoţ se prozatím na obsah kladl malý důraz. Těmito standardy, jeţ uţívají Britové, bychom se opravdu mohli snadno inspirovat, a to jak v rámci legislativního vylepšení těch našich standardů, tak bychom zde chtěli apelovat na další moţné zpracování odborné práce s tímto námětem. Toto téma je velmi široké a zaslouţilo by nadále více pozornosti, protoţe se můţeme poučit z jiného a dobře fungujícího systému a to nejen pouze v rámci pěstounské péče, ale celkově v rámci náhradní rodinné péče (velmi by stálo za další zkoumání taktéţ osvojení, které je taktéţ rozdílné a ve VB velmi vyuţívané). A jak to tedy dopadne s přijetím novely zákona odborníky, pěstouny a širokou veřejností v rámci České republiky, nyní můţeme jen pozorovat a doufat, ţe jsme se díky předloze Velké Británie vydali legislativně správnou cestou.
4
Informace získaná od manaţerky Bristolské pobočky nezávislé ziskové agentury The Fostering Foundation.
47
Seznam literatury 1) Gabriel, Z., Novák, T. (2008). Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada Publishing. 2) Matějíček, Z. (1999). Náhradní rodinná péče. Praha: Portál. 3) Matějíček, Z., Koluchová, J., Bubleová, V., Kovařík, J., Benešová, L. (2002). Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál. 4) Matoušek, O. (2005). Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Porátl. 5) Matoušek, O. (2008). Slovník sociální práce. Praha: Portál. 6) Neckař, P. (2009). Adopce a pěstounská péče aneb Jak na to. Hradec Králové: Statutární město Hradec Králové. 7) Noţířová, J. (2012). Náhradní rodinná péče. Praha: Linde. 8) Schofield, G., Beek, M. (2006). Attachement Handbook for Foster Care and Adoption. Londýn: BAAF (British Association for Adoption and Fostering). 9) Sinclair, I., Wilson, K. (2009). Foster Care in England. In Schofield, G., Simmonds, J. (Eds.), The Child Placement Handbook (s. 120 – 138). Londýn: BAAF (British Association for Adopition and Fostering). 10) Smith, F., Brann, Ch. (2011). Fostering: Personal Guide. East Sussex: Children Act Enterprises. 11) Smutková, L. (2007). Sociální práce s rodinou. Hradec Králové: Gaudeamus. 12) Zezulová, D. (2012). Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál. Články z odborných periodik 13) Macela, M. (2012). Na cestě k funkčnímu systému ochrany práv dětí. Právo a rodina, č. 7, s. 16 – 20. Elektronické zdroje 14) MPSV ČR (2013). Proces zprostředkování. [online] Dostupné dne 4. 4. 2013 z http://www.mpsv.cz/cs/14502 15) MPSV ČR (2013). Legislativa a systém sociálně-právní ochrany. [online] Dostupné dne 7. 4. 2013 z http://www.mpsv.cz/cs/14304. 16) MPSV ČR (2012). Informace k vybraným ustanovením zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. k 21. 12. 2012. 48
[online]
Dostupné
dne
5.
8.
2013
z
http://www.mpsv.cz/files/clanky/14227/Informace_1.pdf. 17) MPSV ČR (2011). V roce 2014 by se neměly děti umisťovat do kojeneckých ústavů. [online] Dostupné dne 9. 8. 2013 z http://www.mpsv.cz/cs/11315. 18) MPSV ČR (2010). Metodické doporučení MPSV č. 2/2010 pro postup orgánů sociálně právní ochrany dětí při případové konferenci. [online] Dostupné dne 7. 4. 2013 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/9086/Metodika_pripadove_konference.pdf. 19) MPSV ČR (2009). Metodické doporučení MPSV č. 3/2009 k vytvoření individuálního plánu péče o dítě. [online] Dostupné dne 7. 4. 2013 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/7267/Metodicke_doporuceni_MPSV_c-3.pdf. 20) Core Assets Fostering (2013). Different Type sof Foster Care Placements. [online] Dostupné dne 16. 4. 2013 z http://www.coreassets.com/fostering/whatis-fostering/independent-fostering-agencies/fostering-placements/. 21) The Fostering Network (2013). Type sof fostering. [online] Dostupné dne 16. 4. 2013
z http://www.fostering.net/could-you-foster/what-is-fostering/types-of-
fostering#.UW0iekrgiSo. 22) Youth Crime briefing (2004). Remand Fostering. [online] Dostupné dne 16. 4. 2013 z http://www.baaf.org.uk/webfm_send/2417. 23) British Association for Adoption and Fostering (2013). All about fostering. [online] Dostupné dne 16. 4. 2013 z http://www.baaf.org.uk/info/fostering. 24) British Association for Adoption and Fostering (2013). Statistics: England. [online] Dostupné dne 16. 4. 2013 z http://www.baaf.org.uk/res/statengland. 25) British Association for Adopiton and Fostering (2012). Thinking about Fostering?.
[online]
Dostupné
dne
16.
4.
2013
z http://www.baaf.org.uk/webfm_send/2743. 26) Safehouses North independent fostering agency (2013). Frequently Asked Questions about being a Foster Carer. [online] Dostupné dne 16. 4. 2013 z http://www.safehousesnorth.org.uk/frequently-asked-questions/. 27) Foster Care UK (2013). Fostering Panel Guide. [online] Dostupné dne 18. 4. 2013 z http://www.fostercareuk.co.uk/fostering-with-us/. 28) NSPCC, National Society for the Prevention of Cruelty to Children (2010). Child protection factsheet. The child protection system in the UK. [online] Dostupné dne 18. 4. 2013 49
z http://www.nspcc.org.uk/Inform/research/questions/child_protection_system_ wdf76008.pdf. 29) DfE, Department for Education (2012). Child protection: Role of LA Children’s Social
Care.
[online]
Dostupné
dne
18.
4.
2013
z http://www.education.gov.uk/schools/pupilsupport/pastoralcare/childprotectio n/a0010818/child-protection-role-of-la-childrens-social-care. 30) DfE, Deparment for Education (2012). Training, Support and Development Standards
for
Foster
Care.
[online]
Dostupné
dne
8.
8.
2013
z
http://www.education.gov.uk/childrenandyoungpeople/families/fostercare/foster carestand/b00203661/nationalstandardsforfostercarers. 31) CWDC, Children’s Workforce Development Council (2011). A History of TSD Standards.
[online]
Dostupné
dne
8.
8.
2013
z
http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/20120119192332/http://cwdcouncil.o rg.uk/foster-care/standards/a-history-of-the-tsd-standards. 32) CWDC, Children’s Workforce Development Council (2007). Common Assessment Framework for children and young people: Practitioners‘ guide. [online]
Dostupné
dne
18.
4.
2013
z https://www.education.gov.uk/publications/eOrderingDownload/03372006BKT-EN.pdf. 33) DH, Department of Health (2000). Framework fot the Assessment of Children in Need
and
their
Families.
[online]
Dostupné
dne
20.
4.
2013
z https://www.education.gov.uk/publications/standard/publicationDetail/Page1/ DH-4014430#downloadableparts. 34) TSO, The Stationery Office (2003). Every Child Matters. Dostupné dne 22. 4. 2013 z http://image.guardian.co.uk/sysfiles/Society/documents/2003/09/08/EveryChildMatters.pdf. Zákony 35) Vyhláška o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Vyhláška č. 473/2012 Sb. v účinném znění ke dni 25. 4. 2013. 36) Zákon o sociálně právní ochraně dětí. Zákon č. 359/1999 Sb. v účinném znění ke dni 28. 3. 2013. 37) Zákon o rodině. Zákon č. 94/1963 Sb. v účinném znění ke dni 4. 4. 2013.
50
38) Zákon o státní sociální podpoře. Zákon č. 117/1995 Sb. v účinném znění ke dni 31. 12. 2012. 39) Zákon o státní sociální podpoře. Zákon č. 117/1995 Sb. v účinném znění ke dni 16. 4. 2013. 40) The Fostering Services (England) Regulations 2011. Nařízení č. 581/2011. v účenném znění ke dni 16. 4. 2013. 41) The Children Act (Zákon o dětech). Zákon č. 41/1989 v účinném znění ke dni 18. 4. 2013. 42) The Children Act (Zákon o dětech). Zákon č. 31/2004 v účinném znění ke dni 18. 4. 2013.
51
Seznam zkratek ČR – Česká republika FSR 2011- The Fostering Services (England) Regulations 2011 KÚ – Krajský úřad LACS – Local Authority Children’s Services LSCB - Local Safeguarding Children Board MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí NRP – Náhradní rodinná péče OE – osoba v evidenci OP – osoba pečující OSPOD – Orgán sociálně-právní ochrany dětí OÚ – Obecní úřad OÚ III – Obecní úřad obce s rozšířenou působností PPP – Pěstounská péče na přechodnou dobu TP – Trvalý pobyt ÚP – Úřad práce ÚV – Ústavní výchova VB – Velká Británie ZDVOP – Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc ZSPOD – Zákon o sociálně-právní ochraně dětí
52
Seznam obrázků Obrázek č. 1 - Zprostředkování z pohledu ţadatele v České republice (str. 41) Obrázek č. 2 - Zprostředkování z pohledu ţadatele v České republice (str. 42)
53
Seznam příloh Příloha č. 1 – Ţádost o zařazení do evidence ţadatelů vodných stát se osvojiteli / pěstouny / pěstouny na přechodnou dobu Příloha č. 2 – Dotazník k ţádosti o zařazení do evidence ţadatelů vhodných stát se osvojiteli / pěstouny / pěstouny na přechodnou dobu Příloha č. 3 – Dohoda o výkonu pěstounské péče / Občanské sdruţení Latus – centrum pro dítě a rodinu 5 Příloha č. 4 – Application form for prospective foster carers (ţádost o zařazení do evidence pěstounů pod úřady v Torbay)6 Příloha č. 5 – Form F (část formuláře k zevrubnému posouzení ţadatelů v Anglii vypracovaný společnosti British Association for Adoption and Fostering)7
5
Latus (2013). Dohoda o výkonu pěstounské péče. [online] Dostupné dne 5. 8. 2013 z http://www.latusprorodinu.cz/dohoda-o-vykonu-pp/ 6 Torbay Council (2013). Application form for prospective foster carem. Dostupné dne 5. 8. 2013 z http://www.torbay.gov.uk/fosterapplicationform.pdf. 7 BAAF (2013). BAAF Form F. [online] Dostupné dne 5. 8. 2013 z http://www.clusterweb.org.uk/userfiles/cw/file/policy/childrens_social_services/fostering_service/ forms_and_templates/baaf_form-f1_template_0108.doc.
54
Příloha č. 1
Příloha č. 2
Příloha č. 3
Příloha č. 4 – Application form for prospective foster carers (ţádost o zařazení do evidence pod úřady v Torbay)
Příloha č. 5 – Form F (část formuláře k zevrubnému posouzení ţadatelů v Anglii vypracovaného společností British Association for Adoption and Fostering, BAAF)
