Sr. Petra OSB - DUCHOVNÍ UMĚNÍ v Řeholi Benediktově Ve čtyřech kapitolách Řehole „Nástroje dobrých skutků“ (RB 4), „O poslušnosti“ (RB 5), „O mlčenlivosti“ (RB 6) a „O pokoře“ (RB 7) pokládá Benedikt základy duchovního umění, které chce předat svým žákům v klášteře, čili „škole služby Pánu“, jak nazývá klášter v závěru Prologu Řehole. Následující text - zkrácená verze přednášky ze „Setkání s benediktinskou spiritualitou“ z 21.3.09 je zamyšlením na benediktinskou spiritualitu na základě těchto kapitol. Klade si za cíl být spíš jako impuls k vlastním úvahám než vyčerpávající výklad. Jako výchozí bod a pomoc pro tato uvažování poslouží první řádky Řehole sv. Benedikta.
Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi a uveď ve skutek, aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu, od něhož ses vzdálil zahálčivou neposlušností. (RB Prolog 1-3)
...aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu, od něhož ses vzdálil To, co člověka odvedlo od Boha, byla neposlušnost, zcela logicky se tedy návrat k Bohu se děje osobním rozhodnutím k poslušnosti. Všeobecně známý je příběh popsaný v 3 kapitole 1. knihy Mojžíšovi: Eva a následně Adam poslechnou našeptávání hada a překročí Boží zákaz jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Podívejme se na toto obrazné vyprávění jako na skutečnost, která se odehrává tady a teď v životě každého z nás. I nám se stává, že se snažíme rozhodovat, co je správné a špatné, vybíráme si, co chceme přijmout a co ze svého života vymazat, dokonce očekáváme, že toto naše rozhodnutí budou akceptovat i lidé v našem okolí (a občas se je k tomu snažíme přimět různými formami nátlaku), jsme nepříjemní, zranění až zlí a používající neslušná slova, když se něco děje tak, jak si to my neplánujeme, jak se to nám nehodí. V těchto okamžicích je náš postoj k okolnímu světu založený na čistě „našich“ potřebách a očekáváních, nechceme vidět věci (lidi, události) tak jak jsou, přijmout je jak jsou a přijmout svoji úlohu v nich, nechceme přijmout ani sami sebe jací jsme se svými talenty a slabostmi, a z této pozice působit na své okolí. Nechceme to, co tady je a chceme to, to co není a ani být nemůže, protože člověk není Bůh a jeho úloha není svět tvořit, ale „pouze“ podílet se na procesu Božího tvoření tak, jak mu to bylo Bohem určeno a vloženo do srdce, mysli, schopností... Tato naše úloha není v žádném případě malá, v Bibli je popsána slovy „podmaňte ji (zemi) a panujte (...) nade vším živým“ (Gn 1,28), čili máme vládnout a činit si zemi poddanou. Toto vládnutí je ale spíš službou a citlivým moudrým řízením než bezohledným využíváním, bez ohledu na zákony a řád, v jejichž rytmu se život na zemi pohybuje a které jsou závazné a životodárné i pro člověka. Neposloucháme, nejsme poslušní, stavíme se na místo Boží a v tomto případě naše existence s sebou nese místo vytouženého štěstí, radosti, pokoje spíše destrukci – zdraví, vztahů, životního prostředí, atd. A možná i posloucháme, ale slepě - nesnažíme se dělat to, co je správné, protože je to správné, ale
protože to za správné považují jiní. Podřizujeme se jim a zapomínáme, že se za své jednání zodpovídáme nejen lidem, ale i Bohu. Je otázka (zvláště po zkušenostech 2. sv. války, kdy lidé ve jménu takové poslušnosti dopustili těžké zločiny na životech), nakolik se dospělý člověk může zříct se zodpovědnosti za vlastní jednání a přenést ji ve jménu poslušnosti na jakoukoli “autoritu“. V případě špatné volby se může stát, že naší rádoby-poslušností podporujeme neposlušnost autority. Kdo nese zodpovědnost za naše jednání? Benedikt staví za základ své cesty (zpět) k Bohu poslušnost. My si toto slovo nejčastěji spojujeme se vzájemným vztahem dvou osob, kdy jedna dává příkaz a druhá jí podřizuje vlastní vůli a poslouchá – tj. příkaz vyplní. Toto pojetí musíme při četbě Řehole podstatně rozšířit. Poslušnost, ke které vybízí Benedikt ve výše uvedených řádcích Prologu, je poslušnost Bohu. Naučit se této poslušnosti je proces, ve kterém se člověk učí poznávat Boží vůli, učí se používat svou svobodu, rozum a vše, co se skládá na jeho lidství ve shodě se svědomím do míry svého poznání, učí se žít ve společenství lidí, které má určitá pravidla a zásady. Na počátku cesty může mít různé motivy (strach, sláva věčného života RB 5,3), na jejím konci je poslušnost svobodného člověka, který žije v dialogu s Bohem a, který se dobrovolně a z vlastního nejhlubšího přesvědčení, dokonce jak se zdá s radostí a lehkostí (Prol 49), rozhoduje pro lásku, dobro a život.
nakloň k němu ucho svého srdce... Bůh promlouvá mnoha způsoby. Aby bylo možné Jej poslechnout, je nejdřív nutné uslyšet. Na otázku, jakým způsobem je možné uslyšet Boha, odpovídá Benedikt obrazem o naslouchání „uchem svého srdce“. Slovo „srdce“ signalizuje, že nepůjde o naslouchání ve smyslu hromadění informací na úrovni „hlavy“, ale spíš o komunikát oslovující člověka na daleko hlubší rovině, v samotném centru - srdci. Tj. řeč nebude o prostém uslyšení slov ve smyslu „zvuků“ s různými významy, ale spíš o odkrývání hloubky, která se v těchto slovech skrývá, jejich smyslu a dopadu z hlediska hodnot, které jsou schopné oslovit a zapálit lidské srdce stvořené k lásce. A také o svobodě, protože srdce otupělé konzumem (obalené tukem) nebo ohlušené vším možným a znevolené službou čemukoli jinému než lásce není dost dobře schopné uslyšet a už vůbec ne přijmout. Mlčenlivost je vnitřní postoj umožňující uchu vlastního srdce naklonit se a uslyšet Boží hlas. Tento hlas je na doslech vždycky, když začneme upřímně hledat pravdu v tom nejširším slova smyslu (tedy spíš např. jako „Boží realitu kolem nás“, než nějaké „všeobecně platné definice“), když jakoby vypneme vlastní vysílání hlásající příliš jednostranně naše vlastní pravdy a sledující jednostranně naše cíle, odmítneme i všechny ostatní kanály fungující na podobném principu a vyladíme se na vlnu Boží – vlnu pravdy všeobecně platné a mající za cíl konečné dobro pro všechny a všechno. Dá se říct, že protože i my jsem součástí této všeobecné platné pravdy, jsou tyto signály Boží jsou nakonec zároveň signály naše, a to daleko více než ono výše zmíněné námi produkované „vysílání“ založené na našich povrchních a egoistických (v negativním smyslu tohoto slova) představách a očekáváních. Mlčenlivost je postoj základní a neustálý, měl by být přítomný ve všech činnostech, pracích, situacích a vztazích, které člověk prožívá. Je zřejmé, že Benedikt nevyzývá jen k tomu zavřít ústa a nemluvit. Důležitější než absence slov je zde otevřenost a vnitřní pozornost srdce. Je velmi snadné být zticha a přitom neslyšet nebo slyšet jen to, co se zrovna hodí. Samozřejmě, že v mlčení se postoj mlčenlivosti-naslouchání dosáhne nejsnadněji, zvláště na počátku. A jak známo, teprve z dobrého mlčení povstává dobré mluvení, téma velmi důležité, neboť jak připomíná Benedikt:
„Jazyk má ve své moci smrt i život“ (srov. 1 Kor 10,10). I když si to často neuvědomujeme, vyslovené slovo má velikou váhu. Bůh tvoří zemi svým slovem, tj. to, co vyslovuje, stává se skutečností. Člověk stvořený na Jeho obraz má často podobnou moc, v tragickém smyslu to můžeme pozorovat např. v totalitních režimech nebo sektách, kde za začátku stojí nějaká nauka formulovaná dobře vybranými a přitažlivými slovy a na konci můžeme vidět celý společenský systém, který je založený na polopravdách a pomocí dalších polopravdivých slov a různých forem násilí udržuje sám sebe při životě a bere lidem svobodu a lidskou důstojnost. V menším ale neméně závažném rozměru se toto děje uvnitř každého z nás. Také my dokážeme velmi vytrvale kroužit ve vlastních myšlenkách a vést monology, které mají zahlušit naše srdce a udržet ho v zajetí vlastních představ. Naše vlastní slova se tak stávají zdí, která nám brání k cestě ke svobodě. A nemusí to být naše slova, může to být neustále znějící rádio, televize... O škodlivosti lží, pomluv a polopravdivých informací určitě není třeba šířit, ale i pravdivé slovo může ublížit, když je proneseno špatně nebo v nesprávný čas. Postoj vnitřní mlčenlivosti pomáhá uslyšet-uvidět věci tak jak jsou a vnímat je na hlubší rovině, učí člověka neprodukovat na prvním místě vlastní slova, ale nejprve naslouchat a teprve potom v tomto kontextu promluvit, je velmi důležitý pro dobré fungování jakéhokoli lidského společenství. Samotná mlčenlivost ovšem nemusí vést k dobrému, pokud se nevěnuje dostatek péče formování svého srdce (formování svědomí), aby zpracovalo dobře to, co uslyšelo. Pár slov tomuto tématu bude věnováno v následujícím odstavci o pokoře a části týkající se modlitby, zvláště čtení Písma.
pokora Bůh mluví různými způsoby, někdy skrze druhého člověka, jindy skrze Písmo, přírodu, události... Naším prvním úkolem je naučit se "slyšet", druhým je umět vyvodit důsledky z toho, co slyšíme, umět odpovědět. Na otázku, jak toho dosáhnout, vyslovuje Benedikt (pro nás poněkud staromódně znějící) slovo pokora. O co mu jde? O to, že je třeba získat jakoby „Boží pohled“ na svět a na sebe jako součást tohoto světa - pochopit kdo jsem, jaká je moje úloha na tomto světě, co se ode mě očekává a co mohu očekávat prozměnu zase já... - přijmout tento pohled za svůj a v Jeho duchu jednat. Je zvláštní, jak těžké je něco tak přirozeného jako "být sebou". (Přitom je to nejspíš nevyšší možná forma poslušnosti! :). O postupném (řeč je o 12 stupních pokory) získávání tohoto realistického postoje píše Benedikt v kapitole O pokoře, třetí a klíčové kapitole týkající se Duchovního umění. Řeč této kapitoly je poněkud dramatická, smysl je ale poměrně jasný: Mluvíme-li ve smyslu sv. Benedikta o pokoře, jde především o pravdu, o pravdivost, zejména ve vztahu k sobě samému. Člověk má bohužel často tendenci se vyvyšovat, vidět se a dělat se lepším, důležitějším, nebo naopak ponižovat a dělat se horším, neschopnějším, nejmenším - záleží na situaci a povaze. Pokud ze sebe ale dělá něco jiného, než ve skutečnosti je, není sebou, nasazuje masku a nejen že nežije v plnosti vlastní život, ale navíc mate i své okolí, vnucuje i jim role, které jim nepatří, a výsledkem je veliká inscenace, která stojí všechny mnohem víc sil, námahy a často i bolesti, než by bylo nutné, kdyby každý byl sebou. Pokora–pravdivost je osvobozením a podmínkou života v pokoji se sebou i svým okolím. Právě pokora umožní dobře zakomponovat slyšené Boží slovo do života, protože zabrání jeho zbytečnému vylepšování nebo naopak "zakopání do země" jako onoho nešťastného talentu, jehož ztrátu neschopný (- i když jen ve vlastních očích) služebník nechtěl riskovat. Proč je pokora těžká, proč se s ní pojí nepříjemné asociace? V souvislosti s ní automaticky naskakuje výraz „ponížení“. Ano, pokora se pojí s ponížením, je to ponižující uznat vlastní chybu a vzdát se představ o sobě, snížit se – případně pozvednout – na rovinu, která je nám dána. Toto
ponížení je ale osvobozující, nakonec přináší úlevu a radost. Pokora se ale pojí také s jiným druhem ponížení, kterým prošel i Kristus, když byl „pokorný jako beránek vedený na porážku“. Je to ponížení, které je nespravedlivé, ponížení v momentě, kdy nad námi vítězí zlo a my jsme bezbranní a zbití, pokud toto zlo nechceme opětovat. Jestliže se rozhodneme neodpovídat na zlo zlem, násilím na násilí a rozhodneme se přijmout v pokoře danou situaci, prožíváme pocity ponížení, bezmoc a svým způsobem i prohru. Toto je také pokora, také zde navzdory našim pocitům přichází osvobození, protože tam kde se ve jménu dobra a lásky nemůžeme bránit my, začíná nás bránit Bůh a přichází se svými řešeními a pomocí, které jsou komplexnější a účinnější, než by byly ty naše.
... rád přijmi a uveď ve skutek Čiň dobré, skutky, skutky. Volání po tom, aby člověk „činil“, opakuje Benedikt často. Pokora, mlčenlivost, poslušnost... láska, naděje, víra... jako vnitřní postoj samy o sobě nestačí, pokud nevyvrcholí v konkrétním jednání. Pokušení pokládat za měřítko kvality duchovního života množství modliteb nebo duchovních prožitků znali už pouštní otcové. Když Benedikt zakládá své kláštery, nezakládá je jako speciální od světa odtržená střediska, kde se provozuje ticho a modlitba, askeze a s tím související zdravý životní styl (případně nezdravý životní styl, podle toho, jak kdo askezi rozumí), a jiné vysoce duchovní disciplíny. Svůj úmysl formuluje doslovně: „chceme tedy založit školu služby Pánu“(Prolog 45). Touto službou je víceméně normální život, ve kterém ale zaujímá Bůh centrální místo – tedy místo, které mu odjakživa patří, kde hybatelem vztahů s lidmi je vzájemná úcta a láska, kde se ctí pravé a zdravé hodnoty, kde práce, modlitba, vzdělávání i odpočinek jsou prostředkem oslavy Boží, osobního rozvoje a služby tomuto světu. Veškerý duchovní potenciál zůstává neplodný, pokud zůstane na úrovni myšlenky nebo pocitu. Teprve skutky jsou potvrzením toho, čím/kým jsme, nakolik žijeme duchovně a dobře. První ze čtyř kapitol Řehole o duchovním umění je poměrně suchý výčet „Nástrojů dobrých skutků“. Počínaje dvěma přikázáními lásky „milovat Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou a svého bližního jako sám sebe“ přes Desatero, skutky milosrdenství atd. atd. až poslednímu „nikdy neztrácet naději v milosrdenství Boží“ nabízí sedmdesát čtyři způsobů, pomocí kterých je možné vtělit svou víru do konkrétního jednání. Nedá se popřít, že se v klášterech lidé modlí a to většinou více, než je běžné v tzv. normálním světě. Přesto modlitba (tj. určitá forma aktivity v určitém čase) zůstává pouze prostředkem, velmi důležitým a neodmyslitelným prostředkem na cestě k Bohu. Benedikt vyhrazuje ve své Řeholi velmi mnoho místa na osobní modlitbu spojenou většinou s četbou Písma a také na společnou chórovou modlitbu – liturgii hodin, která je - jak známo - pro nás benediktinky typická. Spočívá ve společném zpěvu nebo recitaci žalmů, a jiných textů vycházejících z Písma nebo tradice. O modlitbě by bylo možné mluvit dlouho. V souvislosti s naším tématem je asi důležité říct, že poslušnost, mlčenlivost i pokora budou sloužit životu a vyústí do dobrého mluvení a jednání natolik, nakolik budou zakotvené ve víře v milujícího a dobrého, jediného a pravdivého Boha. Nejspíš všichni máme tu zkušenost, že náš obraz Boha, který nosíme v sobě a který zásadně ovlivňuje naše myšlení a jednání, je v některých ohledech spíš karikatura, které se bojíme a před kterou máme chuť utéct, než milující Otec. Potom se může stát, že i naše poslušnost, mlčenlivost a pokora karikaturou pravých významů těchto slov. Čas modlitby je čas hledání pravého Boha. Modlitba by měla být prostorem daným Bohu, aby otřásl všemi našimi karikaturami a očisťoval naši představu o Něm. Ve skutečnosti je to totiž Bůh, kdo hledá nás. Je
to On, kdo činí, uzdravuje, ujímá se nás i celého světa v naší hříchem zkomplikované situaci a tvoří cesty k nápravě, uzdravení, návratu domů k Němu. Vlastně už je stvořil, v Kristu už je vše připraveno a hotovo, naše úloha je pouze nechat se najít, nechat se vést, uzdravit, obléct znovu lidskou důstojnost a stát se znovu Božím dítětem nejen podle jména, ale i ve skutečnosti. Bůh vyhlíží a běží naproti, jak se jen objevíme v Jeho dohledu. Proto jsou v Řeholi tak centrálním pojmem Velikonoce - kolem nich je uspořádán život v klášteře, k nim vše směřuje. Nejlépe je to zřetelné na příkladě liturgie: centrem dne je mše svatá – zpřítomnění Kristovy oběti, vyvrcholením týdne je neděle jako oslava Zmrtvýchvstání, vrcholem liturgického roku jsou Svátky Velikonoc. To, že Velikonoce stojí v centru liturgie je znamením jejich centrálního postavení v každém dni, týdnu i roce života benediktina. To, co liturgie symbolicky slaví a zpřítomňuje, se má postupně stát osobní skutečností a zkušeností. Konfrontace se zlem, bolestí, slabostí vlastní nebo druhých je každodenní chléb člověka. Přijetí toho všeho na vzor Kristův (s Ním a v Něm) je šancí prožívat nejen na modlitbách ale i v každodenním životě Zmrtvýchvstání a stále více nacházet svůj život s Kristem v Bohu.
pod čarou... Na závěr tohoto zamyšlení o naší spiritualitě ještě jedna poznámka na okraj. To, co do této doby zaznělo – o poslušnosti, mlčenlivosti, pokoře, dobrém jednání i mluvení, modlitbě... je všeobecně platné i mimo klášter, toto vše má být určitým přiměřeným způsobem součástí života a duchovní zkušeností každého křesťana. Proto se benediktini nezřídka odvažují tvrdit, že benediktinskou spiritualitu je dost dobře možné žít i ve „světě“. Co platí výlučně pro nás benediktinky (a samozřejmě všechny zasvěcené osoby) skládající sliby a žijící po celý život v komunitě, je to, že se vzdáváme možnosti založit rodinu, prožít svůj život s partnerem a přivést na svět děti. Není to popření sexuality, to by rozhodně nebylo v duchu sv. Benedikta. Velmi známý je příběh sv. Benedikta a jeho sestry Scholastiky, který dokumentuje jejich setkání – setkání muže a ženy žijících pro Krista - a jejich sdílení se na duchovní rovině. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, to Benedikt nemohl nevědět a zdá se, že našel cestu, jak výše zmíněný fakt žít způsobem odpovídajícím jeho stavu. Když se rozhodujeme se zasvětit Bohu i tu část svého života, která by jinak patřila našemu partnerovi a rodině (a zprostředkovaně skrze ně Bohu), dáváme se Bohu k dispozici, lépe vyjádřeno: setkáváme s Ním či nacházíme se v Něm na všech rovinách svého lidství a bezprostředně a od Něj očekáváme naplnění. Toto téma je ale nad rámec této přednášky a jednou snad bude jako samostatné téma na některém z dalších Setkání.
