sr. Anežka OSB -
VRCHOLEM RADOSTI JE... (Ž 16,8)
Před několika dny jsme si navzájem přáli k velikonocům radost. Stejně tak přejeme někomu radost k svátku nebo k narozeninám. Možná že si ani pořádně neuvědomujeme, co toto přání ve skutečnosti znamená, co s sebou může nést, jak nás nebo toho druhého může vnitřně proměnit. Často slyšíme výtku, že jako křesťané nevypadáme moc radostně, a proto ani nemůžeme vydávat pravdivé svědectví o Bohu, který je Láska a radost. Někdy může být problém v tom, že sice zakoušíme radost a dáváme ji najevo, ale náš projev radosti má za cíl upozornit na sebe, pak taková radost nemůže druhého „nakazit“. Opravdová radost má kořen v Bohu a jako taková tedy má moc zasáhnout a proměnit nitro druhého. Při každé mši svaté či při bohoslužbě Slova slyšíme evangelium neboli radostnou zvěst. Křesťanství je tedy náboženstvím radosti. Vnímáme to skutečně tak v našem životě nebo alespoň o velikonocích, které jsou pramenem a důvodem k radostné oslavě? Ve skutečnosti je vždy důvod k oslavě a k radosti tehdy, když nás nějaká událost pozitivně zasáhne v hloubi naší bytosti, když má nějakým způsobem vliv na náš život. To by tedy znamenalo, že radost je podstatně spojena s naším bytím. My sice říkáme, že „máme radost“, ale ve skutečnosti tím popisujeme stav, který vnitřně prožíváme. Radost je fenoménem ducha a srdce, ale zároveň i tělesným prožitkem. Ovlivňuje jak naše myšlení a vůli, tak tělesné reakce. Proto je hned na člověku poznat, že má radost. Opravdovou radost totiž nelze předstírat. Je to harmonická souhra všech vnitřních sil člověka a prostě projev života. Stejně tak ale se nedá radost skrýt, hned na druhém poznáme, že má radost. Radost v Bibli, kořeny starozákonní radosti V celé Bibli je o radosti řeč více než 800 krát. To je úctyhodné a povzbuzující číslo, znamená to, že dějiny vztahu mezi Bohem a člověkem jsou plny radosti, že radost je něco, co do tohoto vztahu od samého začátku patří, že totiž přebývání s Bohem naplňuje člověka radostí do hloubky jeho bytosti, že radost je něco, na čem je vybudováno společenství s Bohem. Tak říká žalmista v 16. žalmu: „Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“ (Ž 16,11) Zde je naznačeno, že nejhlubší nebo největší radost je prostě být s Bohem způsobem, jakým on mi dovoluje, být s Bohem, který mi dává život i vše, co k tomuto životu potřebuji. V radosti se zjevuje Bůh jako ten, který přitakává životu a který ho také dává. Tak je to zaznamenáno už v první knize Mojžíšově, Bůh tvořil postupně celý svět a postavil do něj člověka. Každý jeho stvořitelský den je ukončen poznámkou, že to bylo dobré nebo dokonce velmi dobré – v případě stvoření člověka. Toto konstatování nepřímo vyjadřuje radost nebo alespoň spokojenost nad vykonaným dílem. Na jiném místě (Ž 104,31) však žalmista říká přímo: „Hospodin se bude radovat ze svého díla.“ Je to ve 104. žalmu, který popisuje, jak Hospodin stvořil zemi a všechno tvorstvo. Kreativita je tedy jedním ze zdrojů radosti Boha. Tímto tvůrčím činem je radost vtisknuta v bytí člověka, takže i jakékoliv tvůrčí činnost člověka ho pak naplňuje radostí. Nejde jen o radost, že konečně mám nějakou práci za sebou, ale o radost z výsledku své práce, že se i později s radostí podívám na to, co jsem vytvořila. U starozákonního člověka je radost důsledkem a projevem Boží přízně, požehnání, pomoci a ochrany. Pak je tato radost i náležitě vyjádřena zpěvem, tancem, hudbou, společnou hostinou, jásáním a plesáním. Místem, kde sídlí radost, je srdce, což opakuje žalmista několikrát, např. ve 4. žalmu: „Mému srdci dáváš větší radost, než mívají svévolníci z hojných žní a vinobraní“ (srov. Ž 4,8). Tady vidíme, že radost daná Bohem je něco víc než potěšení a požitek z darů stvořených jako hojných žní nebo dobrého vína. Přesto však i tyto každodenní záležitosti jako např. zamilovanost žena, přátelství, děti, práce, jídlo, víno, sklizeň, tanec, zdraví jsou příčinou radosti. Je to však radost rázu spíše materiálního nebo přesněji řečeno dočasného, zatímco Bůh dává srdci radost duchovní, která není vázána na stvořená díla. Taková radost je základem další zkušenosti s Bohem – Bůh dává radost těm, kdo jednají správně a spravedlivě, kdo uznávají Hospodina jako Boha Izraele, kdo si uvědomují, co to znamená být národem Bohem vyvoleným. Tak se setkáváme i s radostí ze smlouvy s Bohem, která se pak projevuje ve chválení Boha. Ve slovech proroků je pak stále více narážek na to, že pravá radost je spojena s příchodem zaslíbeného Mesiáše, s jeho vládou. V dobách útlaku a vyhnanství Izraelitů jakoby radost vymizela, snad právě proto, že si Izraelité uvědomovali své nepravosti, nevěrnost smlouvě vůči Bohu a odtržení od Boha. Příchod Mesiáše se pro ně stával čím dál víc
důležitý a očekávaný, čím více se prožívalo smutek, pláč, křik. Když se Izraelité vrátili z babylónského zajetí, našli Knihu Mojžíšova Zákona a kněz Ezdráš předčítal lidu: „ Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ (srov. Neh 8,9-10) A v další kapitole čteme, že lid obětoval veliké oběti, neboť Bůh jim připravil převelikou radost. I ženy a děti se radovaly, takže se radostné veselí Jeruzaléma rozléhalo do daleka (srov. Neh 12,43). Jak tato radost asi vypadala, naznačuje komentář: že šlo někdy o úplný chvalozpěvný záchvat… Radost v Novém Zákoně V Novém Zákoně je radost od začátku spojena s osobou Ježíše Krista. Už při narození jeho předchůdce Jana Křtitele říká archanděl Gabriel Zachariášovi, že bude mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Zachariáš tomu však nevěřil. Ačkoli o nějakého potomka prosil, ve skutečnosti už nevěřil, že je to možné. Nedostatek důvěry v moc Boží, v jeho plány, v možnost nechat se Bohem překvapit a obdarovat je často překážkou k zakoušení pravé radosti. Maria byla postavena do podobné, z hlediska lidského nereálné situace, ale přijala zprávu o početí z Ducha svatého s naprostou odevzdaností do Boží vůle, proto také mohla v plnosti zakusit radost Ducha svatého a díky ní dodnes opakujeme v liturgii její slova: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli“ (L 1,46-47). Vlastně v každém verši Magnificatu je skryta vděčnost, úžas a radost z činů Boha všemohoucího. Podobně jako v žalmech je i v novozákonních textech zřejmá radost, kdykoli je užito slovo „velebí, chválí, oslavuje“; tyto projevy vůči Bohu jsou důsledkem vnitřní radosti, jak to vidíme i u andělů, kteří zvěstují narození Ježíše Krista. V Lukášově evangeliu je tato událost popsána takto: „Anděl řekl pastýřům: ‚Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.‘ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem.‘“ (srov. L 2,10-14) A pak všichni, kdo to slyšeli, užasli a chválili Boha. Čili opět zde máme dar radosti přijatý od Boha a ten v lidech vyvolává reakci chvály. Ježíš přijal na sebe naši přirozenost, tzn. mimo jiné i to, že prožíval naše lidské, zcela obyčejné radosti. A uměl je využít k tomu, aby lidem vysvětlil, jak veliká teprve bude radost v nebeském království. Mluvil o radosti rozsévače, o radosti při sklizni, o radosti člověka, který nalezl poklad skrytý v poli, o radosti pastýře, když našel ztracenou ovečku, o radosti ženy, která našla ztracenou drachmu, o radosti stolovníků při hostině, o radosti při svatbě, o radosti otce, který vítá marnotratného syna, o radosti ženy, která právě porodila dítě. Ježíš neskrýval svou radost při setkání s malými dětmi, které bral na ruce a žehnal jim nebo při setkání s jeho přáteli Martou, Marií a Lazarem. Měl radost, když viděl, že lidé jeho slovo přijímají, že jsou uzdravováni z nemocí a vysvobozeni od zlých duchů. Kořeny křesťanské radosti Z Janova evangelia, ve kterém nacházíme slova o Ježíšově důvěrném vztahu k Otci, pak vysvítá, odkud pramení Ježíšova radost, pokoj, jistota. Jejich pramenem je vědomí, že je Ježíš Bohem milovaný, (při křtu v Jordánu slyší Ježíš slova Otce: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“), že je v neustálém kontaktu s Bohem, že On a Otec jsou jedno, že zde probíhá neustálé dávání se jeden druhému. Dokonalá láska mezi Božskými Osobami vyplývá ze vzájemného sebedarování jedné Osoby druhé, a to v Duchu svatém. Kde je dar, tam je i radost. Kde je Duch svatý, tam je i radost. Radost se rodí z blízkosti toho, koho milujeme, a tak i Ježíš se raduje z toho, že se vrací zpět k Otci, při tom však mu záleží na tom, aby si i jeho nejbližší, jeho učedníci uvědomili, že je neopouští, naopak je vybízí, aby zůstali ve spojení s ním. Ježíš říká: „ Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako i já zachovávám přikázání mého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla plná.“ (J 15,10-11) Setrvávat v lásce Boží, být si vědomý jeho bezpodmínečné lásky je právě zdrojem radosti, pokoje, vnitřní jistoty každého člověka. Tato slova řekl Ježíš těsně před svým utrpením. Tak jako pro Ježíše, tak i pro nás je kříž cestou do věčné radosti. Ježíšovo umučení, jeho smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání se stalo pramenem naší naděje či spíše jistoty na věčný život a z této jistoty tryskající radosti. Sv. Pavel říká, že kdyby Kristus vzkříšen nebyl a jeho utrpení by bylo marné, pak jsme my, křesťané, ti nejnešťastnější z lidí. Ale poněvadž Ježíš vzkříšen byl, pak máme důvod se radovat a být šťastní.
(srov. 1K 15,19). Tuto radost pak se církev snaží vyzpívat v chvalozpěvu o velikonoční noci – Exsultet. Je to radost z toho, že mocnosti zla prohrály a zvítězil ten, který o sobě řekl, že je Vzkříšení a Život; je to také jistota, že nás už nic, ani přítomnost ani budoucnost, nedokáže oddělit od lásky Kristovy, která nám tuto radost působí. A to je pravý kořen křesťanské radosti, které se nemůže nic opřít, kterou nám nemůže nikdo vzít, protože vychází od toho, který přemohl svět. Když si tyto souvislosti hlouběji promyslíme, asi nás napadne, že můžeme být neustále v radosti, že vlastně neexistuje nic, co by naši radost mohlo zničit, i když na nás dolehne nějaké utrpení. Utrpení odevzdané Bohu lze prožívat zároveň s radostí, jak nám to ukazují příklady některých světců, protože je zde vědomí, že takové utrpení má smysl daný Bohem a že vede k ještě větší radosti. Radost v benediktinské spiritualitě V naší společnosti vidíme, že mnozí lidé mají „radost“ i bez Boha, nebo se naopak setkáváme s lidmi věřícími, kteří „mají Boha,“ ale bez radosti. Radost těch prvních je příliš povrchní a mizí brzy po tom, co zmizel nebo se vyčerpal předmět jejich uspokojení. Situace těch druhých je v jistém smyslu ještě horší, protože mají pramen radosti na dosah, ale mají pokřivený obraz Boha, od kterého mají možnost radost čerpat. Vnímají ho víc jako přísného strážce lidských činů než jako spravedlivého a milujícího Otce. Benedikt ve své řeholi píše, že život mnicha je život v Boží přítomnosti, v přesvědčení, že se na nás všude dívá Bůh. Záleží na tom, jak takový Boží pohled vnímáme, zda jako jeho kontrolu našich činů nebo jako skutečnost, že Bůh nás doprovází svým milujícím pohledem a péčí. V tom případě v nás jeho pohled nevyvolává strach, ale pocit Boží blízkosti, důvěru, bezpečí, jinými slovy také vnitřní radost, která je tím hlubší, čím víc si uvědomujeme, že Bůh je Láska. Nakolik tomu věříme, a podle toho žijeme, natolik můžeme na sobě zakoušet Boha jako Lásku, která nás proměňuje, rozšiřuje naše srdce. Benedikt k tomu říká na konci Prologu řehole: „Když se pak pokrokem ve víře a v řeholním životě rozšíří srdce, běžíme cestou Božích přikázání z nevýslovně sladké lásky.“ (RB Prolog 49) Strach svírá srdce, radost ho naopak otevírá, rozšiřuje a dodává nečekané síly, je i navenek viditelná v našich pohybech a postojích. Ovlivňuje plnění našich povinností a je ukazatelem, jaký je náš vztah k Božím přikázáním i k samému Bohu. Jestliže někdo miluje opravdově Boha, pak pro něho není těžké zachovávat jeho slovo a plnit jeho vůli. Ježíš říká: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (J 15,10-11) Jeho radost vyplývá ze společenství s Otcem, ze setrvávání v jeho lásce. Radost je tedy důsledkem zachovávání Božích přikázání, které umožňuje setrvávat ve společenství s Bohem, a tak zakoušet mimo jiné i radost. To je cesta také pro každého křesťana. Při bohoslužbě nebo při četbě a rozjímání Písma svatého se prohlubuje naše společenství s Bohem a tím i naše radost. Boží slovo, poznávání jeho přikázání je pro nás důležité, protože nám ukazuje, jakým způsobem žít na této zemi, abychom byli šťastni, aby se náš život vydařil. Toho, kdo po tom touží, se ptá Benedikt: „Miluješ život a přeješ si dny štěstí? Pak zachovávej rady Písma (uvedené i v této řeholi). Bez radosti totiž skutečný křesťanský život není možný, křesťanství je podstatně spojeno s radostí. V řeholi je řeč doslovně o radosti vlastně jen dvakrát, a to v souvislosti s dobou postní, kdy bychom to asi nejméně čekali. Benedikt ji zde nazývá radost Ducha svatého anebo radostná duchovní touha, se kterou se očekávají velikonoce. Benedikt říká jasně, že vlastně celý život mnicha by měl mít ráz doby postní, ale jen málokdo k tomu najde sílu, proto alespoň tato doba by měla mít charakter snahy o obrácení, o intenzívní duchovní obnovu a nasměrování k Bohu. To Benediktovo vyjádření „vlastně celý život mnicha by měl mít charakter“ můžeme však použít i pro slovo radost, která dobu postní kvůli jejímu nasměrování k Bohu určuje, takže by se dalo říci, život mnicha a každého křesťana je nebo by měl být životem v radosti Ducha svatého. Tak se radost stane kritériem opravdovosti naší víry. Jak ale takové radosti dosáhnout? Sv. Pavel v listě Galatským říká, že radost je jedním z předních darů Ducha svatého, to znamená, že není přímo v naší moci. Ale také to neznamená, že máme jen pasívně čekat, zdali tento dar dostaneme nebo ne. Jak naznačuje sv. Benedikt, radost vyrůstá z jakési souhry či spolupráce mezi Duchem svatým a námi. V řeholi čteme: „V těch dnech si tedy nad obvyklé úkoly něco přidejme – zvláštní modlitby, zdrženlivost v pokrmech a nápojích, aby každý z vlastní vůle obětoval Bohu něco nad povinnou míru s radostí Ducha svatého.“ (RB 49 5-6) Jde zde o ten výraz „víc než obvykle děláme“, ale ne tolik ve smyslu výkonu, jak spíše ve velkorysosti srdce, dávat Bohu ze štědrosti svého srdce – a tím právě vrůstáme do Boží velikosti a současně zakoušíme jeho radost v našem srdci. Benedikt nám tak ukazuje cestu k dokonalé radosti, která začíná právě malými obětmi danými z lásky Bohu, ve věrném plnění svých malých nebo závažnějších povinností, které dáváme Bohu ze srdce, a končí přemírou lásky. Každý to má udělat sám za sebe, každý z vlastní vůle obětuje Bohu něco nad povinnou míru, to je pak vydání se Bohu třebas jen v maličkostech, které však ukazují, kolik jsme schopni Bohu obětovat ze svého času, sil, pohodlí, schopností. Tím se pozvolna připojujeme k Ježíšově oběti na kříži, k jeho nekonečné lásce a vydanosti až do krajnosti.
Duch svatý a velikonoce spolu úzce souvisí, Duch Kristův, který nás inspiruje k tomu, abychom Bohu obětovali něco nad obvyklou míru, nám pomáhá taky pochopit, co jsou velikonoce. Velikonoce jsou vítězstvím lásky, která ukázala svou sílu v Ježíšově smrti na kříži. Radost, o které mluví Benedikt, vychází z tohoto velikonočního tajemství a učí nás rozumět kříž jako cestu lásky, učí nás vtáhnout kříž do našeho života. Jen díky velikonocům můžeme pochopit smysl našich menších či větších obětí, které přinášíme z lásky Bohu, a máme je přinášet v radosti Ducha svatého. Přitom už není tak důležité, co přinášíme, zda je to z pohledu lidského maličkost nebo velká oběť, ale jde o motivaci a cíl. Obětí pak není nějaká askeze nebo hrdinský čin, ale jsme to my sami, kteří se skrze Ducha svatého odevzdáváme Bohu jako Ježíš Kristus. Plnost radosti můžeme zakusit jen tehdy, když je náš život nasměrován na Ježíše Ukřižovaného a Vzkříšeného a v jeho oběti za nás rozpoznáváme hloubku Boží lásky k nám. V utrpení se nějakým způsobem projevuje vždy i pokoření, jak vidíme na několika místech v kapitole o pokoře. Když pak Benedikt staví novému zájemci o život v klášteře otázku, zda je schopen trpělivě snášet příkoří, není to proto, že by chtěl zkoušet jeho pokoru, ale jde o život s Pánem, o připravenost snášet s ním utrpení, sjednotit se s ním, a v důsledku toho může zakoušet Boží lásku a plnost radosti. Na konci kapitoly o pokoře mluví Benedikt o dalším prameni radosti – o dokonalé lásce, která vyhání veškerý strach. Mnich už nedodržuje Boží přikázání předpisy řehole ze strachu, ale z lásky ke Kristu, protože zakusil, že sjednocení s Kristem dává nový smysl jeho životu a činům, je zdrojem hluboké radosti a také vnitřní svobody. Láska ke Kristu je pak jedinou motivací všech myšlenek a činů mnicha a tak se projevuje i navenek. K této lásce nás opět vybízí a uschopňuje Duch svatý. Ve zmíněném listu sv. apoštola Pavla Galatským jsou vyjmenovány dary Ducha svatého. Na prvním místě stojí láska, na druhé radost, dále pokoj a jiné dary. V podstatě se láska, radost a pokoj vzájemně ovlivňují, podmiňují, kde je láska, tam je i radost, kde je pokoj, tam je i láska a radost atd. Radost ve společenství K podstatě radosti patří, že je otevřena na druhé, že se chce dělit s jinými, je „zdravě nakažlivá“, proto potřebuje společenství a tím se zvětšuje rozsah jejího působení. Každá liturgická modlitba je příležitostí ke společnému zakoušení radosti z bytí s Kristem, z naslouchání Božímu slovu, z proměny, kterou v nás živé Boží slovo způsobí. Benedikt bere v úvahu, že slabost člověka stále znova vystupuje na povrch a ovlivňuje více nebo méně atmosféru v komunitě. Proto i ti, kterým jsou svěřeny důležité úřady v komunitě, mají jednat tak, aby byl, pokud je to možné, zachován duch pokoje a radosti. Tak Benedikt očekává např. od celeráře (tj. toho, který se stará o materiální zajištění domu), aby byl jakoby otcem komunity, aby bratry neodbyl, když mají neoprávněné nebo příliš vysoké požadavky ve věcech dočasných, aby se v domě Božím nikdo nezneklidňoval a nermoutil. Benedikt se snaží dát svou řeholí předpoklady k tomu, aby každý člen komunity mohl žít v radosti, aby nebyl smutný, že je v něčem slabší než jiní nebo že by chtěl dosáhnout něčeho více, než je mu dopřáno. Každý člen společenství má obdržet vše potřebné podle slov Písma: „Rozdělovalo se každému, jak kdo potřeboval“ (RB 34; Sk 4,35). Na druhou stranu míní Benedikt: „Kdo potřebuje méně, ať děkuje Bohu a není zarmoucený“ (RB 34,3). Někdy zvláštní potřeby nebo větší péče o jiné vyvolává v druhých závist a člověk se přestává těšit z toho, že je zdravý a nepotřebuje to nebo ono. Zde se dostáváme k tomu, že opakem radosti je smutek, který může mít různé příčiny. Někdy je to již zmíněná závist nebo přetížení prací, únava, zde Benedikt řeší situaci tak, že má být přidělena pomoc, když o ni někdo prosí, aby nebyl přetížený a smutný (RB 35,3). Dalším důvodem smutku může být nedostatek uznání ze strany společenství, nedostatek vděčnosti aj. Benedikt si je vědomý toho, jak dokáže smutek vnitřně užírat, brát sílu k životu, proto posílá k takovým bratrům moudrého staršího bratra, aby mu pomohl. Tak jako radost dává sílu a chuť k životu, tak je smutek bere. Přijímáme-li radost jako dar Ducha svatého, pak nás Duch svatý vede dál k vnitřní svobodě, která nás odpoutává od sebe samých, od svých povrchních potřeb, jejichž uspokojení nám bylo dříve potřebné k radosti. Ted je naším zdrojem radosti skrze Ducha svatého sám Bůh. Život benediktinského společenství je život se Vzkříšeným Pánem a pro něho. Nakolik je náš život zakotven v Pánu, který zvítězil nad veškerou nedokonalostí, zlem, smrtí a vším, co nám brání žít plně s Bohem, natolik je životem v radosti. Nakolik se držíme zásady Benediktovy řehole „Ničemu nedávat přednost před láskou ke Kristu“ (RB 4,21), natolik dáváme přednost životu v radosti, kterou nám nikdo nemůže vzít. Na závěr můžeme shrnout, že podstatou radosti je společenství s Bohem, který nás stvořil, který nás vykoupil a který nám umožňuje účast na věčném životě, na tom, co lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku nepřišlo na mysl… (srov. 1K 2,9; RB 4,77). Podstatou smutku pak je to, že si to málo v běžném životě uvědomujeme nebo v to nevěříme…
