FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 6. ÚNORA 2005 Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, který slyší modlitby těch, kdo se k němu obracejí s pokorným a upřímným srdcem: L: PANE, DEJ NÁM KRÁČET VE TVÉM SVĚTLE. z Za Svatého Otce Jana Pavla II., aby jej Bůh uchoval své Církvi ve zdraví, jako svědka Světla, které osvěcuje každého člověka. z Za Boží lid, aby den co den otvíral své srdce Slovu, které vyšlo od Boha, věrně je naplňoval a tak se stával světlem světa a solí země. z Za věřící, kteří pracují ve světě lidského utrpení, aby dokázali kráčet ve šlépějích Ježíše, božského Divotvůrce, který přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti. z Za všechny bezradné a zoufalé, aby v hloubi svého svědomí zakusili sílu Ducha svatého, Pána a Dárce života, který vychází z Otce a mluvil ústy proroků. z Za nemocné a trpící, aby svá utrpení prožívali ve spojení s Beránkem, který na sebe vzal hříchy světa, a tak přinášeli světu poselství míru, spravedlnosti a naděje. zZa katolické nemocnice, aby vynikaly jako přední hlídky v boji proti nemoci a jako výsadní místa hlásání evangelia života a úcty k lidské osobě. zZa naše farní společenství, aby v síle Božího slova dokázalo vnášet do každodenního prostředí tajemství svobody ke které nás osvobodil Kristus. zZa věrné zemřelé, ať mají účast na světle tvé slávy. K: Otče, dej ať tvé světlo září v životě tvých věřících, aby ti, kdo vidí jejich dobré skutky velebili Tebe, který jsi na nebesích. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 6. – 13. února 2005 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
PONDĚLÍ 7. února
PONDĚLÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00
5. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SUCHÁ LOZ
ÚTERÝ 8. února
SV. JERONÝM EMILIANI SV. JOSEFÍNA BAKHITA
STŘEDA 9. února
POPELEČNÍ STŘEDA
NEDĚLE 6. února
5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
ZAČÍNÁ DOBA POSTNÍ DEN PŘÍSNÉHO POSTU
ČTVRTEK 10. února
PÁTEK 11. února
SOBOTA 12. února
NEDĚLE 13. února
SV.
SCHOLASTIKA PANNA
SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH
15.00 PODIVICE 15.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 16.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za dar zdraví, Boží ochranu a požehnání pro živou rodinu za dar zdraví a Boží ochranu za dary Ducha sv, ochranu Boží, P. Marie a sv. Josefa MARIÁNSKÁ POBOŽNOST
za + Bohuslava POSPÍŠILA, manželku a dvoje rodiče POHŘEB: paní Marie BĚLÁNKOVÁ POHŘEB /KREMACE/:
paní Anna MARÁKOVÁ (82) za + Bohuslava POSPÍŠILA, manželku a živou rodinu za + Josefa KOCMANA a celou rodinu za + Ludmilu ADAMCOVOU manžela, rodiče, živou a +rod. za +Marii a Františka JANSKÝCH, dva syny a snachu POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY na poděkování za 75let života, živou rodinu a + rodiče POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY
SOBOTA PO POPELEČNÍ STŘEDĚ
1. NEDĚLE POSTNÍ
PUSTIMĚŘ za + rodiče SLEZÁČKOVY a tři děti 8.00 za + Františka KREJČÍHO, DRYSICE manželku a rodiče 9.30 za + Otakara DRAGONA PODIVICE a dvoje rodiče 11.00 SETKÁNÍ S BIŘMOVANCI PUSTIMĚŘ /v sakristii kostela sv. Benedikta/ 14.00
FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; 1ks=10,-Kč.. V el. podobě (pdf) na www.pustimer.cz.
BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ
(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI)
Blahoslavení chudí, ale pospěšme si – píše ironicky jeden anglický spisovatel – honem dodat: duchem. Jinak se vydáme v nebezpečí, že bychom při čtení evangelia mohli pozbýt těžko nashromážděné peníze. Naštěstí v tomto případě chtějí být všichni raději „duchovní“ než „hmotní“. Je to bezesporu duchaplná poznámka, ale myslím, že se dá i obrátit. Zakladatelé mnišského života vždycky zdůrazňovali, že musí být každá ctnost víc v duchu než ve vnějším jednání. Když však šlo o chudobu, její pouhé duchovnosti neradi věřívali. Ilustruje to tato anekdota: Mnich z bohatého kláštera navštíví pověstného poustevníka, ke kterému chodí lidé na radu. Ptá se ho: „Otče, slyšel jsem, že je pravá chudoba v duchu, jak učí evangelium.“ – „Správně – odpoví poustevník. „Tedy i lidé, kteří mají jmění, ale nelpí na něm, jsou v pravém slova smyslu chudí duchem.“ – „Docela správně.“ Bohatého mnicha ta odpověď ovšem potěšila a už chtěl odejít. Ale poustevník ho zavolal: „Otče, mám k tobě prosbu. Mohl bys mi půjčit osla na zítřek, rád bych někam zajel.“ – „Samozřejmě, vezměte si mého, na kterém jsem přijel.“ – „Ne, toho ne! Já bych rád takového, který nevrhá stín na cestu, po které jde.“ Bohatý mnich se zasmál: „Takového ovšem nenajdete.“ – „Myslím, že snadněji než bohatého člověka, jehož srdce by nebylo zastíněno jeho bohatstvím.“ Popěvky sv. Františka z Assisi o paní chudobě mají nádech romantický a bohémský, chudoba egyptských a syrských mnichů má v sobě cosi fakírského, napomenutí sv. Benedikta připomínají rozumného a šetrného otce rodiny. Líbí se nám tyto tendence jako zdravá reakce proti výstřelkům které se vyskytují ve společnosti zbohatlíků. Ale nakonec se přece jen ptáme, proč se má tolik vychvalovat chudoba v době, kdy všichni svorně, ateisté i křesťané, bojují o zvýšení životní úrovně, o lepší sociální postavení všech členů společnosti. Námitka se dá formulovat i spekulativně. Bůh stvořil všecko pro člověka. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává zemi k prostřenému stolu pro vzácného hosta, pro člověka. Bůh ho vyzval, aby zasedl a požíval s vděčností to dobré, co mu podává. Ve Starém zákoně se ostatně považovala bída za znak prokletí. Lidé jsou chudí, když je Bůh opustil. Svým vyvoleným Bůh požehnal a proto zbohatli. Církevní Otcové odpovídají na tuto námitku názorně. Přirovnávají lásku k penězům k modloslužbě. Bůh stvořil slunce, stromy, kameny k tomu, aby vedly člověka k Bohu, jsou obraz jeho moci. V tom okamžiku, kdy se osamostatní, kdy se z nich stanou modly, od kterých se očekává pomoc, ztrácejí svůj smysl a od Boha odvádějí. Modly pak kácíme nebo samy padají, když se přestane věřit v jejich všemohoucnost. Je tedy pochopitelné, že každé vážné duchovní hnutí vždycky pomýšlí na to, aby otřáslo vírou ve všemohoucnost peněz a statků. Ale jak? Pojetí křesťanské chudoby nebylo vždycky stejné, i když se odvolávalo na stejný text evangelia: Blahoslavení chudí. Schématicky se dá mluvit o třech hlavních směrech.
První pojetí inspiruje především řeholníky, kteří žijí společně, vedou tzv. cenobitický život. Nejlépe je vyjádřeno v Pravidlech sv. Bazila. Má, abychom tak řekli, kosmický základ. Sv. Bazil je nadšený obdivovatel dokonalé harmonie vesmíru. Všecko tu má své místo, své požadavky a možnosti uplatnění. Platí tu základní princip: všecko, co existuje, musí mít to, co potřebuje, nic míň, ale také ni víc. Jinak se poruší harmonie v přírodě a vznikají katastrofy. Rostlina bere ze země tolik látek, kolik potřebuje ke svému růstu, zvířata spasou tolik trávy, kolik je třeba pro jejich růst a vývoj. Dá se to doložit mnoha fakty z přírodovědeckého pozorování. Sv. Bazil to také dělá. Je však v přírodě jeden tvor, který míru svých potřeb neustále překračuje. Je to člověk. On to je, který porušuje rovnováhu vesmíru svou touhou po jmění. V divadle světa mnoho lidí zabere pro sebe dvě místa, zatímco jiní stojí. Tím vzniká nenávist, třenice, boje. Ctnost křesťanské chudoby tedy znamená návrat do ráje, k ideálu harmonie světa. Křesťan se vědomě a dobrovolně omezí. Ponechává si pro sebe jenom to, co potřebuje, ostatní patří druhým. Není ovšem snadné určit, co je potřeba skutečná a co je jenom zdánlivá. Člověk si sám ledacos namluví. Mniši tedy svěřili starost o rozdělení tomu, koho považovali za svého otce - představenému. Odtud vzniklo základní pravidlo řeholní chudoby v klášterech. Cokoli by jednotlivec dostal nebo vyzískal, patří klášteru. Opat pak z toho rozděluje každému podle jeho osobní potřeby, ne víc a ne míň. Může se ovšem stát, že má klášter víc jmění, než mnoši potřebují k životu. V tom případě se nesmí zvyšovat životní úroveň jednotlivců, ale všechen přebytek patří na dobré účely, almužny, školy, sirotčince atd…. Staly se tedy kláštery jakousi první sociální institucí v křesťanském světě, která překonala věky. Hlavní smysl však je duchovní. Jednotlivý řeholník svěřil starost o své zaopatření klášteru, žije daleko bezstarostněji, než ti, kdo musí celý den myslit na výživu. Nemusí se tedy při výběru práce řídit všeobecným pravidlem: Kde se víc vydělá... V kulturní a duchovní sféře bývají nejvyšší hodnoty právě ty, za které se neplatí. Komu jinému by se tedy mohly svěřit takové práce než řeholníkům, kteří mají z čeho žít? Zrušení nebo úbytek řádů dodnes znamená pro církev ochrnutí nejdůležitějších činností. Je tedy nespravedlivá námitka, že řeholníci slibují chudobu, ale přitom jsou bezstarostnější než mnozí boháči. Odpověď je jednoduchá. Ano, právě ta bezstarostnost je cílem jejich slibů. Musí se jí ovšem využít k práci pro vyšší dobro a ne k nečinnosti. Jsou ovšem i trochu jiná ponětí křesťanské chudoby. Řekli jsme, že se u syrských mnichů projevoval někdy jakýsi druh fakírismu, touha ukázat zhýčkané společnosti, která se stala otrokem svých požadavků, že je pravých potřeb člověka málo, že ke spokojenosti stačí kousek suchého chleba a voda. I tato chudoba tedy znamená vnitřní svobodu, nezávislost na vnějšku. Ale je ještě i jiný druh bezstarostnosti, ta, která se opírá přímo o Boha. Ta vedla na Západě k založení tzv. žebraných řádů. Ale ani na Východě není neznámá. Vědomí Božího poslání vede jisté lidi k pevné víře v příslib evangelia, že se Bůh postará o všecky ostatní potřeby, že všecko ostatní bude přidáno těm, kdo hledají na prvním místě Boží království (Mt 6,33). Řeholníci tohoto druhu odháněli jako pokušení každou starost o zítřek. V klášteře sv. Theodosia v Kyjevě se musilo večer před zavřením brány rozdat mezi chudé všecko, co zbylo z toho, co se ten den dostalo od lidí. Jednou kuchař schoval dobré chlebíčky pro zítřejší svátek. Ale sv. Theodosius prý je nařídil hodit do řeky. Dodnes podle církevního práva na Západě nesmějí mít žebravé řády pro sebe žádný stálý zajištěný příjem. I to je svoboda. Plyne ovšem ne ze struktury společnosti, ale z důvěry v Boha.
Vidíme tedy z těch málo náznaků, jak hluboké lidské a náboženské problémy jsou obsaženy ve výroku evangelia o blahoslavených chudých. Je to tedy výzva věčně aktuální. Obrací se ke všem, nejenom k řeholníkům. Každý ji aplikuje podle možností. O O
“To lalhsan dia twn profetwn locutus est per prophetas“ /2/
„.. mluvil ústy proroků“. Kdo jsou proroci a jaký je Bůh, kterého nám zjevují? Na tyto otázky jsme si začali odpovídat už ve Farním Informátoru minulé neděle, kde jsme si uvědomili, že v dějinách židovského národa byli kromě pravých proroků, „povolaných a poslaných Bohem“, také proroci falešní. Ti nebyli proroky na základě Božího povolání, nýbrž své prorocké poslání konali jako řemeslo. Nehlásají proto Boží slovo, které je velmi často pranýřováním a soudem nad zlem páchaným na chudých, nad stále novým a novým upadáním do modloslužby, káráním nevěrnosti Hospodinovu zákonu, a tedy hrozbou trestů, ale říkají věci, kterým národ rád naslouchá. Jsou proto nebiim, kteří mají za to, že mluví Božím jménem; ale ve skutečnosti jsou falešnými proroky, kteří „kážou ve jménu lži“ (Jer 5,31) a nejsou Bohem poslaní: Pán mi řekl: „Ti proroci prorokují mým jménem lži. Neposlal jsem je a nepřikázal jsem jim to a nemluvil k nim. Prorokují vám klamná vidění, nicotné věštby a vlastní výmysly“ (Jer 14,14).
Tito nebiim jsou nejen falešní, ale také zlí: „Prorok i kněz se rouhají; jejich zlobu jsem našel dokonce i v mém domě. ... Mezi samařskými proroky jsem viděl viděl špatnosti. Prorokují Bálovým jménem a odvracejí můj izraelský národ. Ale ničemnosti jsem viděl i u jeruzalémských proroků: dopouštějí se cizoložství a lžou, podávají si ruce se zločinci,... od jeruzalémských proroků se zloba rozšířila po celé zemi“ (Jer 23,11-15).
Ezechiel pak - z Božího pověření – prorokuje „proti izraelským prorokům“: „Běda bláznivým prorokům, kteří se řídí svým vlastním smýšlením, aniž by měli vidění. Tvoji proroci, Izraeli, jsou jako šakali v ruinách... Moje ruka bude zdvižena proti prorokům šalebných vidění a lživých věšteb, neboť klamou můj lid řkouce: „Pokoj!, ale žádný pokoj není“ (Ez 13,3-4.9-10).
A Micheáš dodává: „Tak praví Hospodin proti prorokům, kteří svádějí můj lid: mají-li co na zub, hlásají blaho. Nedá-li jim však kdo něco do úst, hlásají proti němu svatou válku. Místo vidění vám proto nastane noc, temnota místo odpovědí“ (Mich 3,5-6).
To, čím se liší praví proroci od falešných (je třeba si uvědomit, že všichni proroci, praví i falešní, se nazývají nebiim) je skutečnost, že praví proroci jsou Bohem „povoláni a posláni“, aby konali prorocký úděl a v naprosté nezávislosti na jakékoli moci lidské zvěstovali Boží slovo, které jim bylo zjeveno, a to všem vrstvám národa: králům i lidu, kněžím i prorokům, představitelům národů i znalcům zákona. Mezi těmito proroky
rozlišujeme tzv. proroky „kazatele“, kteří nezanechali žádný spis, jako např. Samuel, Eliáš, Elizeus, Micheáš, syn Imlův; a proroky „píšící“, kteří zanechali psaná díla, v nichž buď oni sami nebo častěji jejich žáci zaznamenali kázání, jež pronesli. Nejznámnějším příkladem je Baruch, přítel a učedník Jeremiášův (Jer 45,1). Obtížným úkolem zůstává, jak rozpoznat pravého a falešného proroka. Interní kritéria, čerpaná z toho, zda prorokova slova odpovídají Božímu zákonu, z jeho způsobu života, z hlásání věcí, které nemusí být líbivé, ba naopak vzbuzují silnou nevoli, takže nakonec uvádějí proroka do sporu s králem i lidem, čímž vystavují jeho život závažnému nebezpečí, a konečně neochota, kterou se prorok zdráhá Božímu povolání (je známo, jak obtížně přijímali své prorocké poslání Jeremiáš či Ezechiel), to vše jsou platná kritéria rozpoznání pravého proroka, jenž hlásá Boží slovo, i když pro něj samotného je toto hlásání příčinou těžkých strádání a chudoby. Falešný prorok naopak slibuje blahobyt a mír, jen aby nepřišel o privilegia a postavení u královského dvora či v národní svatyni – v případě proroka kultovního. Bůh se zjevil skrze tyto „píšící“ proroky, jako tomu bylo v případě Mojžíše – prvního a největšího z proroků: „On má mou důvěru v celém mém domě. S ním mluvím tváří v tvář a ne v hádánkách: patří na Hospodinovu tvář.“ (Nm 12,6-8)
Co tedy říkají tito proroci? Když pročítáme to, co nám bylo z jejich kázání předáno, jsme na jedné straně překvapeni neohrožeností s jakou pranýřují zla své doby, na druhé straně pak hrozbami těžkých trestů, které Bůh skrze ně oznamuje svému lidu. Stále se odovolávají na Sinajskou smlouvu mezi JHWH a jeho lidem: smlouvu, shrnutou v „Deseti slovech“, kterou Izrael neustále porušuje. První a nejzávažnější nevěrou vůči Smlouvě je modloslužba, klanění se „jiným bohům“, zvláště pak bohům plodnosti, Bálovi a Astartě či Ašérovi. Odtud boj proroků proti modloslužbě. Nejzářnějším příkladem je Eliáš (jeho jméno znamená „mým Bohem je Hospodin“), který zůstává jediným svědkem JHWH v době, kdy se značná část Izraele přiklonila k Bálovi. Pod tlakem své manželky Jezabel, fénické princezny, totiž izraelský král Achab nechal postavit Bálovi oltář, vztyčit posvátný kůl Ašéře a poté, co se dal do obnovy Jericha, položil do základů města svého prvorozeného syna Abirama a pod městské hradby dal svého nejmladšího syna Seguba, podle barbarského zvyku kananejců. Jezabel dala pobít proroky JHWH, takže Eliáš zůstal sám „jako Hospodinův prorok, zatímco proroků Bálových bylo 450 a čtyři sta bylo „proroků Ašeřiných, kteří stolovali s Jezabel“. Eliáš tehdy požádal Achaba, aby na horu Karmel svolal izraelský národ a Bálovy proroky, a řekl lidu: „Jak dlouho budete kulhat na obě nohy? Je-li JHWH Bohem, jděte za ním! Jestliže je Bohem Bál, jděte za Bálem!. Lid mu neodpověděl ani slovo. (1Král 18,21)
Žádal proto, aby se obětovali dva býčci: jeden JHWH a druhý Bálovi, aniž by se však založil oheň. Ten ze dvou – JHWH nebo Bál – který sešle oheň, je pravý Bůh. I přesto, že Bálovi stoupenci „od rána do poledne vzývali Bálovo jméno“ a jeho proroci podle svého obyčeje křičeli a bodali se meči a oštěpy, až z nich tekla krev – Bál neodpověděl. Naproti tomu JHWH sesílá z nebe oheň, jenž sežehl celopal, dříví, kameny i půdu a vysušil vodu v příkopu kolem oltáře. Tak se prokázal jako jediný pravý Bůh (srv. 1Král 18,17-49). Stejně jako Eliáš se proti modloslužbě pozvedal hlas všech proroků, počínaje Ámosem, který vznáší žalobu proti obyvatelům judského království, že pohrdli Hospodinovým zákonem a nedbali jeho příkazů, ale nechali se „oklamat jejich modlami, za nimiž běhali
jejich otcové“ (Am 2,4). Izaiáš viní Izrael, že se stal zemí „plnou model“, jejíž obyvatelé „se klanějí dílům svých rukou“ (Iz 2,8). Jsou to však především Ozeáš, Jeremiáš a Ezechiel, kdo viní z hříchu modlářství jak severní tak jižní Izraelity. JHWH říká ústy proroka Ozeáše: „Můj národ se doptává kusu svého dřeva a jeho hůl mu dává odpověď, neboť jej odvádí duch prostituce a oni se prostitucí odvracejí od svého Boha. Na vrcholcích hor přinášejí oběti a na návrších pálí kadidlo“ (Oz 4,12-13) „Ze svého stříbra a zlata si dělají modly k vlastní zkáze. Zavrhuji tvé tele, Samaří... zhotovil je řemeslník, není to Bůh; ve střepiny se promění samařské tele“ (Oz 8,4-6).
Jeremiáš pranýřuje Izrael, že svým modloslužebným počínáním „poskvrnil zemi“ JHWH, a že „Toho, který je jeho slávou“ - totiž JHWH, vyměnil za „nicotnou modlu“ – Bála, který není Bohem (srv. Jer 2,7-11). Jeremiáš stejně jako už předtím učinil Ozeáš, obviňuje izraelský národ – s jeho krály, kněžími a proroky – s cizoložství a prostituce, že nebyl věrný JHWH a jeho smlouvě: „Dům Izraelův a dům Judův porušil smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci... Neboť jak četná jsou tvá města tolik je tvých bohů, ach Judo. Jako ulic jeruzalémských je oltářů, které jste postavili modle, kadidlové oltáře Bálovi“ (Jer 11,10.13). Ezechiel zase byl nucen sledovat, jak se modloslužba provozuje nejen na výšinách, ale i v samotném chrámu v Jeruzalémě, kde ženy oplakávají Tammuze (řecký Adonis) a muži se klaní slunci (srv. Ez 8). Stejně jako Ozeáš a Jeremiáš, i Ezechiel viní izraelský národ z nevěrnosti Smlouvě a tedy z prostituce (srv. Ez 16,15-34). Jaký význam má tento boj proroků s modloslužbou? Chtějí tak potvrdit Boží jedinost. Proroci totiž vyznávají naprostý monoteizmus, který vylučuje jakoukoli existenci jiných božstev. V semitském světě měl každý národ svého boha či bohy. Také izraelský národ, přestože prohlašoval, že „jeho“ Bohem je JHWH, po mnoho staletí připouštěl, že i ostatní národy mají své bohy, kteří je chrání a jímž se klanějí. Židům, kteří dorazili z Egypta do země Kanaán, kde se uctívalo mnoho bohů plodnosti, proto bylo velmi snadné spojovat kult JHWH s Bálovým, Ašéřiných či Tammuzovým, anebo přejít od uctívání JHWH k některému z kananejských a fénických bohů, přinášet jim oběti s úmyslem dosáhnout plodnosti polí a dobytka. Díky prorokům se pozvolna a s obtížemi prosazuje monoteizmus: tito prohlašují, že JHWH je jediný Bůh, zatímco ostatní bohové jsou „nicotní a prázdní“, proto nedokáží pomáhat těm, kdo je vzývají. Jde jen o předměty, řemeslně vytvořené ze dřeva, zlata a stříbra, jak říkají Ozeáš a Jeremiáš. Vlivem těchto proroků dochází k jasnému a výslovnému vyznání víry Deuteronomia v jediného Boha: „Hospodin (JHWH) je jediný Bůh a ... jiného mimo něj není“ (Dt 4,35). „Slyš Izraeli: Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh... Hospodina, svého Boha se budeš bát, jemu sloužit a jen v jeho jménu přísahat. Neběhejte za cizími bohy, božstvy okolních národů, neboť Pán tvůj Bůh, který je mezi vámi, je Bůh žárlivý; jinak vzplane hněv Hospodina tvého Boha proti tobě a vyhladí tě z povechu země“ (Dt 6,4.13-15).
Odtud pramení závěr, kterým se Deuteronomium obrací k Izraeli: „Věz tedy dnes a uchovávej dobře ve svém srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; a jiného není. Zachovávej proto jeho zákony a nařízení, jež ti dnes dávám, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy“ (Dt 4,39-40).
Ale až poté, co Izrael prošel zkušeností vyhnanství, dochází k utvrzení jeho víry v jediného Boha. Neznámý prorok v „Knize útěchy“ (či „Deutero-Izaiáš), opěvuje vznešenost a trasncendenci jediného Boha – JHWH, v jehož rukou spočívají osudy národů i říší, který je Stvořitelem světa, Bohem živým a Svatým. Před Ním jsou vskutku „národy jako krůpěj na okovu, jako prášek na misce vah... Všechny národy jsou před ním ničím, jsou mu méně nežli nic, než nicota... Nicotou jsou mu mocní a za nic nemá pány země“ (Iz 40,15.17.23).
On je Bůh „věčný“, je „stvořitelem celé země“ i hvězd (Iz 40,28.26). On „vzbudil z Východu“ perského krále Kýra, dobyvatele Babylóna, „svěřil mu národy a podrobil krále“ (Iz 41,2). Čím jsou před JHWH modly? „Hle, jste pouhou nicotou a vaše skutky nestojí za nic, mrzký ten, kdo si vás zvolí“ (Iz 41,24).
Z toho plyne závěr: modly jsou před JHWH „vánkem a nicotou“ (Iz 41,29). O sobě však JHWH praví: „Já jsem první a poslední, není jiného Boha mimo mne“ (Iz 44,6). /pokračování příště/
O
„Ipse est enim vita tua et longitudo dierum tuorum“
POSELSTVÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. K DOBĚ POSTNÍ 2005 Milovaní bratři a sestry, Postní doba se nám každoročně předkládá jako čas pro intenzívnější modlitbu a pokání, otvírá srdce k poslušnému přijetí Boží vůle. V ní se nám rýsuje duchovní putování, které nás připravuje na znovu prožití velkého tajemství Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, především pozornějším nasloucháním Božímu slovu a velkodušnější praxí umrtvování, díky níž lze ve větší měrou pomáhat potřebným bližním. Milovaní bratři a sestry, letos bych rád předložil vaší pozornosti téma, které je více než kdy jindy aktuální, a jež pěkně vyjadřují následující verše Deuteronomia: „On je tvým životem i délkou tvých dnů“ (Dt 30,20). Jsou to slova, jimiž se Mojžíš obrátil k lidu, aby jej vyzval k uzavření smlouvy s JHWH v moabské zemi – „abys žil ty i tvé potomstvo, miloval Hospodina svého Boha, byl poslušen jeho hlasu a přimkl se k němu“ (30,19-20). Věrnost této božské smlouvě je pro Izrael zárukou budoucnosti, „abys mohl sídlit v zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi“ (30,20). Dosáhnout zralého věku je v biblickém pohledu znamením žehnající přízně Nejvyššího. Dlouhověkost se tak jeví jako zvláštní Boží dar. Rád bych v době postní pozval k zamyšlení na toto téma, aby se prohloubilo vědomí úlohy, kterou mají staří lidé zastávat ve společnosti a v Církvi, a tak disponovat smýšlení k láskyplnému přijetí, jaké jim vždy bylo věnováno. V dnešní společnosti, také díky přispění vědy a medicíny, se napomáhá k prodloužení lidského života a k následnému
růstu počtu starých lidí. To pak nastoluje zvláštní pozornost věnovanou světu „třetího“ věku, aby se těm, kdo jej tvoří pomáhalo plně prožívat jejich schopnosti a dát je do služby celému lidskému společenství. Péče o staré, zvláště pak procházejí-li tíživými okamžiky, musí ležet věřícím na srdci, a to především v církevních komunitách západní společnosti, kde je tento problém zvlášť aktuální. Život člověka je vzácným darem, který je třeba milovat a hájit v každém jeho údobí. Přikázání: „Nezabiješ!“ vyžaduje, aby se za všech okolností respektoval a rozvíjel, od svého počátku až po přirozený skon. Toto přikázání platí stejně i v nemoci a kdy lidskou bytost opouštějí síly v jeho schopnostech postarat se o sebe sama. Je-li stárnutí, se svými nevyhnutelnými podmínkami, přijímáno prozíravě ve světle víry, může se stát vzácnou příležitostí k lepšímu pochopení tajemství Kříže, jež dává lidské existenci plný smysl. Starý člověk potřebuje, abychom jej chápali a pomáhali mu právě v této perspektivě. Rád bych zde vyjádřil své ocenění těm, kdo se snaží kráčet vstříc těmto požadavkům a vybízím k osobnímu přispění i ostatní, kdo chtějí vytěžit z doby postní. Tolika starým lidem to bude příležitostí, aby se necítili přítěží společnosti a mnohdy dokonce vlastních rodin, ve stavu osamělosti, který je vystavuje pokušení uzavřenosti a skleslosti. Je třeba, aby ve veřejném mínění rostlo vědomí, že staří lidé každopádně tvoří poklad, který je třeba ocenit. Je třeba proto posílit ekonomickou podporu i legislativní iniciativy, které by jim dovolily nebýt vyloučeni ze společenského života. Po pravdě, v posledních desetiletích byla společnost pozornější k jejich požadavkům, medicína rozvinula paliativní péči, jež díky celkovému přístupu k nemocnému, zvlášť pomáhá dlouhodobě upoutaným na lůžko. Více volného času v tomto údobí života, nabízí starým lidem možnost zaobírat se zásadními otázkám, které možná předtím přehlíželi z důvodu naléhavých zájmů či obecně považovaných za prvořadé. Vědomí blížícího se konečného cíle, vede starého člověka, aby se soustředil na to, co je podstatné, přikládaje důležitost tomu, co pomíjivost let nezničí. Právě pro tento svůj stav může starý člověk hrát svou roli ve společnosti. Je-li pravdou, že člověk žije z duchovního dědictví svých předků a jeho budoucnost rozhodně závisí na tom, nakolik převzal hodnoty kultury národa, k němuž patří, mohou moudrost a zkušenost starců osvítit jeho cestu rozvoje ke stále plnější formě civilizace. Jak je důležité znovu objevit toto vzájemné obohacování různých generací! Postní doba svou mocnou výzvou k obrácení a solidaritě, nás letos vede k tomu, abachom se sostředili na tato důležitá tímata, jež zajímají všechny. Co by se stalo, kdyby se Boží lid poddal jisté současné mentalitě, která tyto naše bratry a sestry, omezené ve svých schopnostech obtížemi věku či nemoci, považuje skoro za zbytečné? Jak odlišná však bude společnost, počínaje rodinou, bude-li se snažit být stále otevřenou a vůči nim pohostinnou! Milovaní bratři a sestry, v průběhu doby SV. JÁCHYM A ANNA, kaple sv. Anny v Pustiměři postní si s pomocí Božího slova uvědomme,
jak je důležité, aby každá komunita provázela láskyplným porozuměním ty, kdo stárnou. Navíc je třeba si zvyknout myslet s důvěrou na tajemství smrti, aby k definitivnímu setkání s Bohem docházelo v atmosféře vnitřního pokoje, u vědomí, že nás přijímá Ten, „který nás utvořil už v mateřském lůně“ (srv. Žalm 139,13b) a který nás chce mít „k svému obrazu a podobenství“ (srv. Jan 1,26). Maria, naše průvodkyně na cestě dobou postní, ať vede všechny věřící, zvláště pak staré, k stále hlubšímu poznání ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, který je posledním důvodem naší existence. Ona, věrná služebnice svého božského Syna, spolu se svatými Jáchymem a Annou, ať se přimlouvá za každého z nás „nyní i v hodinu naší smrti“. Všem posílám své požehnání! Z Vatikánu, 8. září 2004
IOANNES PAULUS PP II
O
Svatý Stolec a vyhlazování maďarských židů
Na půdě švédského institutu klasických studií v Římě byla 1. října 2004 poprvé udělena Per Angerova cena, kterou zmíněný institut propůjčuje na památku velvyslance Angera, zesnulého v roce 2002. Tato cena, založená v roce 2004, se předává osobnostem, které vynikli v humanitární činnosti nebo věnovali svůj život prosazování lidských práv. Letos ji převzal arcibiskup Gennaro Verolino1, „za své nezaujaté nasazení – řekl během slavnostního ceremoniálu předávání předseda Fóra současných švédských dějin (Forum för Levande Historia) -, génia a hrdinného ducha, díky němuž zachránil mnoho židů za nacistické okupace Maďarska v roce 1944“. Mons. Verolinovi je nyní 98 let a za války byl auditorem Apoštolské nunciatury v Budapešti. Na záchraně co největšího počtu židů před deportací spolupracoval ruku v ruce s některými funkcionáři diplomatických zastupitelství neutrálních států v Maďarsku, především s představiteli švédské legace, P. Angerem a R. Walenbergem. Přátelství těchto osobností, lišících se kulturou, náboženstvím a snad i vnímáním, je důkazem, nakolik lze i přes rozdílnost spolupracovat, je-li třeba hájit základní lidská práva, pošlapávané či zneuznaná lidským barbarstvím, jako tomu bylo v tragických létech války. Ve své činnosti na ochranu židů mons. Verolino spolupracoval se svým nadřízeným, mons. A. Rottou, apoštolským nunciem v Maďarsku, tedy představitelem papeže. 1
Cena odpovídá 200.000 švédských korun (asi 22.000 euro, tzn. 660.000Kč). Osmadevadesátiletý mons. Verolino tuto sumu věnoval ve prospěch dětí v Nazaretě (srv. Farní Informátor).
Deportace maďarských židů Stejně jako v mnoha dalších zemích východní Evropy, podřízených politickému vlivu nacistického Německa, bylo i v Maďarsku přijato diskriminační zákonodárství vůči občanům židovského původu. Jeho zapřisáhlým cílem bylo omezit jejich moc či ovládání některých zvlášť významných oblastí společenského života, jako např. ekonomickofinančí, akademické i oblasti svobodných zaměstnání. Katolická Církev, která v zemi požívala značné morální prestiže, stejně jako podpory veřejných autorit, odsoudila tento druh zákonodárství, jež spočívalo na diskriminačním rasovém kritériu, zahrnujícím rovněž ty, kdo přijali křest a stali se křesťany. Ve válečných letech žila v Maďarsku jedna z nejpočetnějších židovskýchkomunit v Evropě2. Kromě toho mnozí židé po vypuknutí války opouštěli svou vlast, zcela podrobenou německému panství a prchali do Maďarska v naději, že tak uniknou deportacím. Maďarská vláda, v čele s De Kallayem, tehdy odolávala požadavku německé vlády, totiž aby spolupracovala na jednotném a všeobecném vyřešení „židovského problému“ ve východních zemích, jež spočívalo v deportování židovských komunit z jednotlivých států a jejich „soustředění“ na daném místě, kde by čekali na rozhodnutí, které k nim bude zaujato. Maďarská vláda však zcela netápala v temnotách pokud šlo o projekt vyhlazení židů – či o „konečné řešení“ – o němž na počátku roku 1942 rozhodli nacističtí předáci, pověření tímto úkolem vůči židům deportovaným do polských koncentračních táborů. Dále si připomeňme, že vláda, i když v roce 1941 dále přiostřila protisemitské zákonodárství z roku 1939, si byla vědoma, že deportace tak značného počtu maďarských židů by mělo negativní dopad na slabou ekonomiku země; zvláště ba ochudila mnoho svobodných zaměstnání, pro obyvatelstvo tak potřebných, jako např. lékařství. ve svém odporu vůči německým požadavkům sledovala maďarská vláda stanovisko, které už předtím zaujala Itálie: Mussolini, bez ohledu na to, že byl nejvěrnějším Hitlerovým spojencem, odmítl vydat italské židy, přestože vůči nim zavedl už v roce 1938 diskriminační zákony. K nacistické motivaci, že židovská otázka je největším mezinárodním problémem a ten bude s postupující válkou vyřešen, měla maďarská vláda odvahu zastávat vlastní stanovisko, totiž, že vyřešení židovského problému „je čistě interní maďarskou záležitostí“3. Podle některých historiků to byly především politické motivy, jež vedly maďarskou vládu k odporu vůči Německu: maďarská vláda se totiž chtěla co nejdříve vymanit z německé ochrany a uzavřít politickou smlouvu se Spojenci. Na to měl mít pozitivní vliv postoj, jaký zaujala k židovské otázce. Odpor maďarské vlády vůči hitlerovským záměrům osvobodit východní Evropu od přítomnosti židů, nesmírně rozlítila představitele Reichu, především samotného Hitlera. V rozhovoru se slovenským prezidentem Tisem, pohrdlivě pronesl, že „Maďarsko se zakrátko stane evropským ghetem, protože tam utečou všichni židé“, a to kvůli zkorumpovanosti maďarské společnosti, která „nemá odvahu rázně proti židům zasáhnout“4. Na jaře roku 1944 se však situace maďarských židů přitížila: ani přes neúspěchy hitlerovských armád na různých válečných frontách – které činily vítězství Trojspolku téměř nemožným - , nikterak neochabovala vyhlazovací mašinérie, ba naopak právě v této době ještě zintenzívnila. Doufala, že svou příšernou práci dovrší. Nacisté totiž měli v úmyslu očistit celou Evropu od židů, a tak jednou provždy vyhladit „nejhorší 2
V roce 1941 se počet židů sídlících v Maďarsku pohyboval kolem 825.000, z nichž asi 100.000 tvořili křesťané židovského původu. Většina z nich bydlela v Budapešti (srv. A. Cohen, Dizionario dell‘Olocausto, Torino, Einaudi, 2004, 782). 3 G. Miccoli, I dilemmi a i silenzi di Pio XII, Milano, Rizzoli, 2000, 359. 4 Tamtéž, 360.
nepřátele Německa“ a rozsévače komunizmu na kontinentě: probíhající válka byla jedinečnou příležitostí jak tento šílený záměr naplnit. Jakmile se k maďarským hranicím blížila Rudá armáda, situace v zemi se začala radikálně měnit. Wehrmacht obsadil 19. března maďarské území a vojenské kontroly země se zmocnili Němci. Byla především nastolena nová kolaborantská vláda (23. března), v jejímž čele stanul filonacista D. Sztojay. Už 29. března vydala nová vláda pod německým tlakem „rázná, neřku-li nelidská“ nařízení vůči židům. Museli nosit žlutou hvězdu – a to i přesto, že byli pokřtěni; nesměli vykonávat veřejné funkce a zastávat úřady veřejné správy, provozovat svobodnou činnost či obchod, pracovat v tisku, kinematografii a divadlech. Dále nesměli cestovat, vlastnit automobily, rádia, telefony, atd. Byly jim zmrazeny bankovní účty. „Už při první audienci, kterou jsem měl u maďarského premiéra – píše ve zprávě z 19. dubna 1944 apoštolský nuncius v Budapešti, mons. A. Rotta – jsem mu řekl, že vnímám jako svou povinnost připomenout umírněnost vůči židům a prosil jsem ho, aby bral náležité ohledy na pokřtěné“5. Protesty proti těmto diskriminačním a protikřesťansky zaměřeným dekretům nové filonacistické vlády vznesl i maďarský primas, kardinál G. J. Serédi. Intervence však neměly vážnějšího ohlasu, a to i proto, že členy nové výkonné vlády byli zapřisáhlí antisemité, připravení sekundovat nacistickému plánu na vyhlazení židů. Za účelem organizování deportace židů vyslala berlínská vláda do Maďarska fanatického antisemitu A. Eichmanna, hlavu Sonderkommanda, tvořeného speciálními jednotkami, vycvičenými k těmto úkolům. Ve spolupráci s inisterstvem vnitra naplánoval soustředění maďarských židů do odlehlých ghet. Vlastní razie začala 16. dubna a trvala měsíc, přičemž deportační operace začaly ve velkém počínaje 14. květnem a trvaly nepřetržitě dva měsíce. Židé museli být z velkých měst přesunuti do okrajových, k těmto účelům určených čtvrtí; zatímco ti, kdo bydleli v malých městečkách či na vesnicích, se museli dočasně soustředit do synagóg a následně být přepraveni do ghet blízkých měst. Odtud pak měli odjet „vlaky smrti“ do koncentračního tábora Auschwitz. Ghetizace židů probíhala aniž by se setkala s odporem ze strany státních představitelů. Ba co víc, deportace organizovala sama maďarská policie a to s brutalitou, která byla nesrovnatelně vyšší než jakou ukládaly požadavky spolupráce. Nacistické plány deportace a vyhlazení by nikdy nebyly možné bez faktické spolupráce místních vládních a úředních představitelů, jímž byla při organizování operací ponechána i určitá hranice pravomoci. To ovšem neznamená, že všichni Maďaři souhlasili s počínáním kolaborantské vlády ve vztahu k židům. V této souvislosti napsal nuncius do Vatikánu: „Není, bohužel, patrné žádné zlepšení: útisk a deportace nelidským způsobem pokračují, i když jsou maskovány názvem poslání na nucené práce. Kampaň, která se tu rozhořela proti židům, - bohužel i včetně těch, kteří konvertovali, - rozumní lidé neschvalují, vždyť i způsob jakým se provádí je v rozporu s křesťanským vnímáním maďarské duše... Jde o příkazy, jež přicházejí zvenčí, ale které naneštěstí nacházejí v Maďarsku fanatické, skoro šílené vykonavatele, s těžkou újmou pro morální smýšlení a dobrou pověst tohoto národa“ (str. 308). Jaký postoj zaujal tváří v tvář těmto závažným skutečnostem Svatý Stolec a maďarská katolická hierarchie? Odpověď na tuto otázku není u historiků jednotná. Není málo těch, kdo obviňují katolickou Církev, že byla až přehnaně prozíravá a příliš ostýchavá, když 5
P. Blet – R. Graham – A. Martini (ed.), Actes et documents du Saint Siège relatifs à la seconde guerre mondiale, díl X., Città del Vaticano. Libreria Editrice Vaticana, 1980, 226. Všechny citace, převzaté z tohoto dílu, jsou v textu označené uvedením strany.
bylo třeba postavit se postojům, které maďarská vláda v oněch měsících zaujala vůči židům. Další pak viní Pia XII., že tváří v tvář této tragédii zůstal v mlčení a že veřejně neodsoudil to, co se v Maďarsku dělo, jak o to byl z více stran žádán, aby nevystavil nebezpečí zájmy katolíků v zemích východní Evropy a neusnadnil úlohu ruské armády, která už byla skoro na maďarských hranicích. Z vatikánských diplomatických zdrojů, publikovaných v Actes et documents du Saint Siège relatifs à la seconde guerre mondiale, vyplývá, že tato obvinění jsou neopodstatněná a vedená ideologickými předsudky. Svatý Stolec i v tomto případě postupoval podle prozíravé zásady, kterou si stanovil: totiž jednat především prostřednictvím papežské diplomacie a v plné spolupráci s místními episkopátem, aby se dosáhlo možným oslabení či zmírnění protižidovských nařízení, vyhlášených státními představiteli. Obecně zasahovala tam, kde to bylo možné, přičemž jako legálního základu používala konkordátu, tedy vyžadovala především jeho důslednou aplikaci vůči židům, pokřtěným v katolické Církvi a vůči těm, nad nimiž měla jurisdikci. Tato skutečnost, podle dřívější německé, jí dávala legální „status“, aby její protest mohl být formálně přijat na kancléřstvích, obecně nepříliš ochotných vzhledem k neustálým papežským protestům. Je ovšem třeba zdůraznit, že velmi často se v těchto intervencích stěžovalo nejen na porušování konkordátu (zvláště pokud šlo o smíšená manželství), ale také na všechny formy diskriminace prováděné na základě „národnosti a rasy“. Především v intervencích mons. Rotty ve prospěch pronásledovaných židů – stejně jako v těch, kterými se maďarský primas obrátil na představitele státu – se zmiňují jak pokřtění židé, pro něž se vyžaduje, aby se na ně neaplikoval diskriminační zákon, tak židé židovského vyznání, aby se s nimi jednalo lidsky a s mírností, jak to žádá křesťanská morálka i přirozené právo. Pokud jde o otázku „mlčení“ Svatého Stolce o deportacích a vyhlazování židů, na něž historikové odkazují, je třeba připomenout, že Svatý Stolec volil cestu, kterou v dané chvíli považoval za nejvhodnější pro dosažení konkrétních cílů: byl přesvědčen, že v rovině operativnosti by byla účinnější „pohrůžka“ veřejné stížnosti, což by nějakým způsobem přimělo vládní představitele alespoň k tomu, že by popřáli sluchu jeho požadavkům, nikoli však, aby se účinně zabývali předmětem protestu. Tento rekurs by měl škodlivé důsledky ve vztahu k samotné kauze, která se mínila hájit. „Tíživé“ slovo církevní autority, zvláště pak papeže, by v dané chvíli jen zostřilo pronásledování židů a ztížilo Svatému Stolci jakýkoli další humanitární zásah ve prospěch pronásledovaných. Intervence Pia XII. u maďarského regenta, stejně jako kardinála Serédiho u maďarské vlády, o nichž se zmíním, nám dokáží správnost rozhodnutí, jež církevní autorita činila za tak bolestných okolností. je třeba dále připomenout, že velké mezinárodní humanitární organizace, jako např. Červený kříž, jednali v té době podle stejných kritérií jakými se řídil Svatý Stolec. Jsme přesvědčeni, že veřejná stížnost papeže by za daných okolností vše zkomplikovala a zabránila by tomu, aby se dosáhlo třeba jen omezených výsledků, jež „humanitární diplomacie“ Svatého Stolce dokázala „vymámit“ z antisemitských vrahů. Ale co konkrétně vykonal Svatý Stolec a apoštolská nunciatura v Budapešti pro záchranu maďarských židů? Den po zahájení deportací, 15. května 1944, zaslal nuncius protestní nótu na ministerstvo zahraničí a další premiérovi. V té říká, že „prostá skutečnost pronásledování lidí pouze z důvodu jejich rasového původu, je porušením přirozeného práva. Jestliže jim dobrý Bůh dal život, nikdo na světě nemá právo jim ho odejmout...“ aniž by se dopustil zločinu“ (str. 286). Mons. Rotta pak dále upřesnil, že informoval papeže o smutných událostech, které v zemi probíhají: „Doufám – uzavíral – že nebude nucen pozvednout
svůj hlas protestu, jakožto nejvyšší Pastýř Církve, zastánce práv všech svých dětí a obránce pravdy a spravedlnosti“. Další protestní nóta, jejíž důraz – podle P. Bleta – se v oněch letech objevuje v diplomatické korespondenci jen zřídka6, byla zaslána 5. června apoštolskou nunciaturou v Budapešti na ministerstvo zahraničních věcí. „Říká se, že nejde o deportace – psal nuncius v odpověď na námitky státních představitelů -, ale o nucenou práci. O slovech lze diskutovat, ale skutečnost se nemění. Když se odvážejí lidé starší sedmdesáti let a také osmdesátiletí, staré ženy, děti, nemocní je nasnadě otázka: ale k jakému druhu práce se tito lidé hodí? Dále se odpovídá, že byla židům dána možnost odvést své rodiny. Ale pak by k tomuto odchodu muselo dojít svobodně. A co říci na případy, kdy jsou odváděni jen staří a děti, nemocní, atd. anebo když nemají nikoho, kdo by s nimi šel?“ (str. 311). Maďarský národ – uzavíral nuncius – který si po staletí vysloužil titul obhájce víry a civilizace „nechce poskvrnit před světem svou pověst používaje metod, s nimiž svědomí křesťanského lidu nemůže souhlasit, i kdyby se říkalo, že si tak počíná jen aby se ubránil komunizmu“. Ve skutečnosti i mnozí politici, kteří nebyli nakloněni Němcům, i když nesouhlasili s extrémními nařízeními vůči židům a zvláště s násilným způsobem jejich aplikace, měli za to, že za stávajícího stavu věcí – s Rusy na hranicích a hrozbou revolucí uvnitř země – se jim lze jen stěží vyhnout, tím spíše, že židé, jak píše mons. Rottovi někdejší premiér De Kallay, „z velké části sympatizují s bolševiky“ (str. 284). Nicméně, 9. června čtyři rabíni – coby představitelé Bezpečnostního výboru pro záchranu židovského národa v Evropě – žádali papeže, aby „co nejdůraznějšími slovy veřejně vyzval“ aby co nejdříve ustaly deportace a vyhlazování maďarských židů. Krátce nato, pověřenec americkými záležitostmi u Svatého Stolce. H. Tittman, představil papeži zprávu War Refugee Board o masakrech maďarských židů, a žádal o bezprostřední intervenci Svatého Stolce. Týden předtím státní sekretář, kardinál Maglione, alarmován zprávami, jež z mnoha stran přicházely do Vatikánu o tom, co se děje v Maďarsku, poslal mons. Rottovi telegram následujícího znění: „Prosím vaši excelenci, aby mi bedlivě dala vědět, jestli se zpráva (o vyhlazování maďarských židů) zakládá na pravdě a zda episkopát učinil kolektivní krok u dané vlády ve prospěch nearijských a s jakým výsledkem“ (str. 307). Nuncius nazítří (18. června) poslal do Vatikánu telegram o situaci: „Bohužel zmíněné zprávy odpovídají pravdě. Počítá se, že více než 300.000 lidí už bylo deportováno; říká se, že za hranicemi třetina (schopných lidí) bylo pověřeno prací; o dalších dvou třetinách kolují jen hypotézy jistá věrohodná osoba mluví o vyhlazovacích táborech: jisté je, že jednání na koncentračních místech a především během transportuje skutečně strašné“ (str. 320). Dále informoval o tom, že kardinál pimas už na konci dubna představil vládě memorandum, ale že ze strany episkopátu „žádná společná akce neproběhla“. Končil slovy, že přímá intervence Svatého Stolce ve prospěch židů by byla „užitečná, neřku-li nezbytná“. Pius XII., poté co si díky papežské diplomacii ověřil, že to, o čem se referuje není dílo propagandy, poslal nečíslovaný telegram maďarskému regentovi, admirálu N. Horthovi, a vyzval ho, aby zasáhl ve prospěch pronásledovaných židů: „Z mnoha stran se na nás obracejí prosby, abychom udělali vše proto, aby se v této vznešené a šlechetné zemi nešířilo e nepřitěžovalo utrpení, už tak ostré, jemuž je vystaveno tolik nešťastníků kvůli své národnosti či svému původu. protože naše otcovské srdce nemůže vůči těmto snažným prosbám zůstat necitelným ... obracím se osobně na vaši Výsost ... s plnou důvěrou, že zajisté uděláte vše, co je ve vašich silách, aby tolik nešťastníků bylo ušetřeno dalších 6
Srv. P. Blet, Pio XII e la Seconda Guerra mondiale negli archivi vaticani, Cinisello Balsamo (MI), San Paolo, 1999, 254.
zármutků a bolestí“ (str. 328). Mons. Rotta poslal 14. července do Vatikánu telegram, v němž potvrdil, že papežova intervence u regenta byla „velmi vhodná“. Tento, jenž musel v oněch dnech čelit rovněž pokusu o státní převrat „zosnovaný antisemitskými fanatiky“ ve vládě, nařídil okamžité přerušení deportací maďarských židů poblíž slovenských hranic. V této souvislosti – pokračoval nuncius – „byl rovněž velmi užitečný pastýřský list, který připravil kardinál primas, a který se měl číst minulou neděli ve všech maďarských kostelích. Jakmile se o tom vláda dověděla, prosila kardinála Serédiho, aby jej stáhl. Kardinál slíbil, že tak učiní jen pod podmínkou příslibu, že ustanou deportace a budou osvobozeni pokřtění židé“ (str. 352). Deportace židů byly skutečně pro danou chvíli zastaveny. V každém případě však politická situace zůstávala nadále nejistá a závažná. Zatímco uvnitř země čelila německé invazi, zvenčí se blížila hrozba sovětské armády. Maďarský episkopát byl po papežské intervenci rozhodnut, že prostřednictvím kardinála Serédiho „veřejně“ odsoudí deportaci židů. Až do té chvíle se reakce biskupů držela v mezích oficiálního protestu. Nuncius si naopak přál energičtější akci ze strany maďarského episkopátu v židovské otázce a často si na to stěžoval ve Vatikáně. V telegramu z 24. června psal: „Mnoho katolíků i kněží je pohoršeno poddajným postojem episkopátu, diktovaným přehnanou prozíravostí. Je naléhavě nutná výzva Svatého Stolce adresovaná kardinálu primasovi, aby veřejnou a energickou činností zachránil, co se ještě zachránit dá, a současně zachránil čest katolické Církve, nyní už dosti zkompromitované“ (str. 328). Svatý Stolec tím byl znepokojen a naléhal na maďarskou hierarchií, aby pozvedla svůj hlas a veřejně odsoudila deportace maďarských židů, tím spíše, že vláda nedělala žádný rozdíl mezi pokřtěnými a nepokřtěnými. Upřednostňoval, aby dříve než Svatý Otec napíše své poselství, maďarský episkopát odsoudil diskriminace a násilnosti proti pronásledovaným židům, nakolik to patří do jeho vlastního pastýřského poslání, tím spíše, že místní biskupové byli lépe informováni o konkrétní situaci a mohli proto lépe zhodnotit nejvhodnější stanoviska, která je ve specifických případech třeba zaujmout. Z vatikánských diplomatických pramenů vyplývá, že papežova intervence, spolu s intervencemi ostatních představitelů jako např. švédského krále Gustava V. (30. června) a předsedy Červeného kříže, M. Hubera (5. července), byla rozhodující k tomu, aby přinutila maďarského regenta, aby intervenoval u vlády ve prospěch zastavení deportace židů. Vyplývá to i z množství telegramů a osobních dopisů vlád i humanitárních organizací, které v těch dnech přicházely do Vatikánu, aby vyjádřili svou vděčnost Piu XII. za jeho úsilí na obranu pronásledovaných maďarských židů. Přesto značná historická literatura na toto téma se snaží tento fakt snížit či dokonce vymazat, i když je zdokumentován v již publikovaných diplomatických pramenech. Bohužel, toto přerušení, i když dalo desítkám tisíc židů příležitost prchnout před jistou smrtí, trvalo jen krátce: v srpnu se pod tlakem německých okupantů znovu na některých místech Maďarska rozběhly deportace, i když byly oficiálně maskovány definicí „poslání na nucené práce“. Na ministerstvo zahraničí byla dne 21. srpna doručena diplomatická nóta, podepsaná nunciem a diplomatickými zástupci neutrálních zemí (Švédska, Švýcarska, Španělska a Portugalska), vyjadřující „pocit bolestného překvapení“ těchto delegací nad zprávou o tom, že deportace židů brzy znovu začala. Na tuto kolektivní protestní nótu pak následovaly další: nuncius, jakožto děkan diplomatického sboru, se stal počínaje tímto okamžikem tlumočníkem vůle Svatého Stolce i ostatních diplomatických zastupitelství neutrálních zemí u maďarské vlády. Diplomatický sbor těchto zemí ve skutečnosti už delší čas spolupracoval na záchraně co největšího počtu židů před deportací.
Koncem července, po přerušení deportací, dala maďarská vláda – na žádost Švýcarska a Švědska – souhlas s emigrací asi 8.000 židů. Tento plán ovšem nemohl být realizován, protože jej Němci zablokovali: židé registrovaní k emigraci však obdrželi propustky (Schutzpass), vystavené zástupci neutrálních zemí, jež vláda uznávala. Pomocí tohoto „privilegia“ začala zastupitelství neutrálních zemí vystavovat „ochranné certifikáty“ židům, kteří o ně požádali. V této delikátní a nebezpečné práci byli zvlášť činní někteří úředníci, jako např. C. Lutz ze švýcarského velvyslanectví, R. Wallenberg a P. Anger ze švédského zastupitelství, mons. G. Verolino, audiotr apoštolské nunciatury. Tito značně překračovali kvantitativní limity, které pro tyto propustky stanovila vláda, a udělovali desetitisíce ochranných certifikátů, které často jejich majitele zachránili před deportací. Když se o této záležitosti mluví v historickém prostředí, většinou se vzpomínají jen aktivity diplomatických zástupců neutrálních zemí, zvláště pak Švédska a Švýcarska. Naopak se neprávem mlčí o neúnavném nasazení apoštolského nuncia, mons. Rotty a jeho spolupracovníka, mons. Verolina, kdy na podporu pronásledovaných židů riskovali i život. V jedné zprávě mons. Rotty z 27. listopadu 1944 v tomto ohledu čteme: „Nunciatura sama o sobě dělala vše, jen aby tolikerému utrpení ulehčila; naléhala na různé zainteresované ministry a vystavila více než 13.000 ochranných listů, které v některých případech zabránily alespoň na čas tomu, aby mnozí židé a zvláště pokřtěné židovky, byly deportováni“ (str. 497). Státní sekretariát přijal tuto zprávu s velkou radostí a povzbuzoval nuncia v Budapešti, aby v tomto záslužném díle pokračoval. Na okraji nóty je tužkou psaná poznámka substituta mons. Tardiniho, kde se píše: „Bravo, Mons Rotta! Ukážeme dokument Osbornovi a Taylorovi, co na něj řeknou?“ World Jewish Congress, poté co byl informován o aktivitě budapešťské nunciatury ve prospěch maďarských židů, žádal prostřednictvím R. Grossmana Vatikán, aby nunciatura pokračovala ve vydávání ochranných certifikátů: „Ochranné doklady vystavené neutrálními zeměmi jsou platné a mohou ještě maďarským židům prospět. Postupuji tyto informace vaší Excelenci s nadějí, že Svatý Stolec bude v této chvályhodné činnosti na obranu židů pokračovat“ (str. 499). Podle svědectví mons. Verolina, byly ochranné certifikáty vystavovány všem, kdo o ně požádali, bez ohledu, zda byli křesťany či nikoliv. „Nikoho jsem se neptal na jeho náboženství“, říká dávný spolupracovník mons. Rotty. Stávalo se však, že majitelé těchto certifikátů byli i přesto zatčeni a naloženi do zaplombovaných vagónů do Auschwitz. Tehdy se mladý kněz osobně vypravoval, aby diskutoval s důstojníky SS a požadoval vydání osob, které vlastní ochranný certifikát a v mnoha případech uspěl.
Kroky „humanitární diplomacie“ Ruská armáda pronikla na maďarské území 15. října. Regent Horthy prohlásil, že je ochoten přijmout kapitulaci a žádat spojence o příměří. Němci však takové rozhodnutí nemohli pasivně přijmout. Zmocnili se proto vlády, svrhli admirála Horthyho a s celou rodinou jej uvěznili. Ihned byla nastolena nová vláda na niž dohlížela strana hákových křížů (neboli maďarská nacionálně socialistická strana) a vedení bylo znovu svěřeno do rukou věrného stoupence, Ference Szálasiho, několik měsíců předtím sesazeného z postu regenta. Maďarské vojsko tak začalo bojovat po boku Němců proti Rusům, kteří postupovali do vnitrozemí. Zakrátko byla znovu uvedena v platnost nejpřísnější protisemitská opatření: „Mezitím – psal 18. října Mons. Rotta do Vatikánu – s velkou tvrdostí znovu začal boj proti židům a ve zmatcích minulých dní jich bylo pár zabito“ (str. 448). V další zprávě, poslané pět dní nato nuncius upřesňuje: „Všechny vyjímky, udělené předchozí vládou (vůči židům) byly staženy a chtěli by dojít až ke zrušení smíšených
manželství s židy. Nebudou už deportace, ale nucené práce“ (str. 456). A skutečně, bylo rozhodnuto o poslání židovských mužů ve věku od 15 do 60 let a žen mezi 18. a 40. rokem na hranice mezi Maďarskem a Německem, aby tam stavěli opevnění proti nepříteli. Transport probíhal ve většině případů pěšky: mnozí zahynuli během cesty vyčerpáním a hladem; jiní pak byli zabiti biřici bez zřejmého důvodu7. Nyní proto, že podle nových protižidovských opatření byly deportovány do ghet (v nichž byli židé zavřeni) osoby v produktivním věku, doma zůstali jen staří, nemocní a opuštěné děti. Tato naléhavost žádala co nejrychleji humanitární pomoc. Zástupci Červeného kříže i legáti neutrálních zemí, včetně apoštolské nunciatury, tehdy dostali souhlas k otevření několika domů pro děti, chráněných diplomatickou imunitou, kde našlo azyl asi 5.000 dětí. Se souhlasem vlády byly založeny také některé „ochranné domy“, označené žlutou hvězdou, do nichž byli přijímáni ti, kdo měli ochranný certifikát, vydaný diplomatickými zástupitelstvími neutrálních států či nunciaturou (str. 499). V polovině prosince, zatímco se sovětská vojska blížila stále více k Budapešti, nařídila vláda evakuovat státní úřady směrem na západ. Apoštolská nunciatura, stejně jako i jiná diplomatická zastoupení, byla požádána, aby následovaly vládu do Sabarie, kam se uchýlila. Takový návrh byl ovšem zamítnut všemi představiteli misí. Za nepřítomnosti vlády bylo hlavní město ponecháno nízké vládě nejzapřisáhlejších antisemitů, kteří proto, že nemohli židy vyvést, a to i vzhledem k nedostatku dopravních prostředků, je začali pobíjet, až do příchodu Rusů do města na pobřeží Dunaje. Budapešťské gheto, kde se tísnily desetitisíce židů, bylo osvobozeno Rusy až 17. ledna 1945. Deportace, hlad a vyčerpání, stejně jako masakry posledních dnů, přežilo v Maďarsku kolem 120.000 židů: byla to nejpočetnější skupina národního etnika, jaká přežila nacistické pronásledování i holokaust. Došlo k tomu díky společnému úsilí odvážných lidí, kteří ač riskovali vlastní život, udělali vše proto, aby zachránili co největší počet židů před deportací, jež znamenala téměř jistou smrt. Závěrem je vhodné připomenout, že mezi těmi, kdo pracovali ve prospěch maďarských židů nelze opomenout – jak tomu často bývá – postavu a dílo mons. Verolina, který spolu se svými diplomatickými kolegy vystavil největší počet ochranných certifikátů (podle jedné poznámky mons. Montiniho, pozdějšího Pavla VI. to bylo 15.000 za Szálasiho režimu a kolem 25.000 za celé období), vytvořil místa, nějakým způsobem zaštítěná diplomatickou imunitou, pro přijetí židů z Budapešti, jež byli vyrváni deportacím a vražedným nuceným pochodům k německým hranicím. Zvláště pak je třeba připomenout, že značná část maďarských židů vděčí za svou záchranu výzvě Pia XII., s níž se 25. června 1944 obrátil na regenta Horthyho, a přesvědčil ho, aby zastavil deportace, které od 14. května probíhaly nepřetržitě. To je ke cti celému lidstvu, zvláště pak lidem a národům, jež k tomuto vznešenému cíli přispěli. To vše připomíná i Per Angerova cena udělená mons. Verolinovi. O 7
Také v tomto případě došlo do Vatikánu mnoho výzev, vyslovených největšími humanitárními organizacemi, které papeže žádaly o veřejnou intervenci ve prospěch maďarských židů. M. Taylor předložil 28. října Piu XII. text výzvy vytvořený War Refugee Board, který vyzýval papeže, aby prostřednictvím rádia mluvil přímo k maďarskému lidu a kléru, aby se všemi způsoby postavili deportacím a vyhlazování židů. Papež se rozhodl ¨, že k Maďarům promluví, ale nikoli prostřednictvím rádia, nýbrž z kazatelen chrámů. Bezprostředně byl připraven list, který byl za tímto účelem zaslán kardinálu Serédimu, který jej navíc žádal. Čten byl při bohoslužbách, 29. října, během nichž se konala sbírka pro uprchlíky. (P. Blet, Pio XII e la seconda guerra mondiale, str. 260). V poselství se prakticky opakovalo to, co Pius XII. napsal už ve výzvě Horthymu. Končil výzvou kněžím a věřícím, aby znásobili pomoc pro všechny oběti války, bez ohledu na jejich rasovou příslušnost, což v papežově mluvě označovalo právě židy.
KRISTUS, NADĚJE PRO AFRIKU
POSELSTVÍ JANA PAVLA II. K
XIII. SVĚTOVÉMU DNI NEMOCNÝCH, 11. ÚNORU 2005 V roce 2005, znovu po deseti letech, bude Afrika hostitelským kontinentem hlavních oslav Světového dne nemocných, které se uskuteční na poutním místě Panny Marie, Královny apoštolů, v Yaoundé v Kamerunu. Tato volba nabídne příležitost projevit konkrétní solidaritu obyvatelstvu tohoto kontinentu, které je zkoušeno velkou zdravotní nouzí. Takto se uskuteční další krok v úsilí, které před deseti lety během Třetího světového dne nemocných přijali křesťané v Africe, a to být „milosrdnými Samaritány“ bratrům a sestrám v nouzi. V posynodální exhortaci Ecclesia in Africa jsem se přidržel toho, co poznamenali synodní otcové, a napsal jsem, že „dnešní Afrika může být přirovnána k muži, který sestupoval z Jeruzaléma do Jericha; padl do rukou lupičů, kteří ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli.“ (srov. Lk 10,30–37) A přidal jsem, že „Afrika je kontinent, kde je bezpočet lidských bytostí – mužů a žen, dětí a mládeže – podél cesty, nemocných, raněných, nemohoucích, opuštěných a odsunutých na okraj. Velmi potřebují milosrdné Samaritány, kteří by jim přišli pomoci.“8 Světový den nemocných má také za cíl vyvolat úvahy o pojmu zdraví, které ve svém nejúplnějším významu narážejí na otázky harmonie lidské bytosti se sebou a se světem, který ji obklopuje. Dnešní Afrika to vyjadřuje způsobem velmi bohatým ve své kulturní tradici, jak to dosvědčují mnohé umělecké projevy jak občanské, tak náboženské, plné pocitu radosti, rytmu a hudebnosti. Ale tato harmonie je dnes bohužel silně porušena. Mnohé nemoci ničí kontinent a mezi nimi především AIDS, „který zasévá bolest a smrt na mnoha územích Afriky.“9 Spory a války, které sužují nemálo afrických oblastí, ztěžují zásahy zaměřené na prevenci a léčení těchto nemocných. V uprchlických táborech jsou dokonce často lidé bez potravin nezbytných k přežití. Vybízím ty, kdo mají možnost, aby se nepřestali angažovat pro ukončení podobné tragédie.10 Těm, kteří jsou odpovědni za obchod se zbraněmi, připomínám to, co jsem napsal ve zmíněném dokumentu: „Ti, kdo podporují války v Africe prostřednictvím obchodu se zbraněmi, jsou spolupachatelé nenáviděných zločinů proti lidskosti.“11 Ohledně dramatu AIDS jsem měl již za jiných okolností možnost zdůraznit, že se jedná také o jakousi „patologii ducha“. K jejímu potření odpovědným způsobem je nutné posílit prevenci prostřednictvím výchovy k úctě k posvátným hodnotám života a prostřednictvím formace k správnému prožívání sexuality. Vždyť jestliže mnohá nakažení vznikají přenosem krví zvláště v průběhu těhotenství – nakažení, která jsou s velkým úsilím potírána –, jsou početnější ta, ke kterým dochází sexuální cestou a kterých je možné se vyvarovat především prostřednictvím zodpovědného chování a dodržováním ctnosti mravnosti. Biskupové, kteří se zúčastnili zmíněného Synodu pro Afriku roku 1994, poukázali na to, jaký dopad má na rozšíření této nemoci nezodpovědné sexuální chování, a formulovali napomenutí, které bych zde chtěl znovu připomenout: „Věřící, a především mládež, musí
8 9 10 11
JAN PAVEL II. Posynodální apoštolská exhortace Ecclesia in Africa, č. 41. In: AAS 88 (1996), s. 27. Tamtéž, č. 116. Srov. tamtéž, č. 117. Tamtéž, č. 118.
být upozorňováni jak na lásku, radost, štěstí a pokoj, které přináší křesťanské manželství a věrnost, tak také na jistotu vyplývající ze zachovávání čistoty.“12 Všichni se musí cítit být zapojeni do boje proti AIDS. Občanské autority a ti, kdo vládnou, mají v této otázce poskytovat jasné a správné informace ke službě obyvatelům, a stejně tak dostatečně podpořit výchovu mládeže a péči o zdraví. Vybízím mezinárodní organizace, aby v této oblasti podpořily iniciativy inspirované moudrostí a solidaritou a měly v úmyslu stále hájit lidskou důstojnost a chránit nezrušitelné právo na život. Opravdové uznání patří farmaceutickému průmyslu, který se snaží držet nízké ceny léků potřebných při léčbě AIDS. Zajisté jsou nutné ekonomické zdroje pro vědecký výzkum v oblasti zdravotnictví a ještě další jsou nezbytné k tomu, aby se objevená léčiva dostala do prodeje, ale za krizové situace, jakou představuje AIDS, musí být záchrana lidského života přednější než jakékoliv jiné zdánlivé hodnoty. Na pastorační pracovníky se obracím s prosbou, „aby bratrům a sestrám trpícím AIDS přinášeli útěchu jak materiální, tak morální a duchovní. Vědce a zodpovědné politiky celého světa naléhavě žádám, aby pohnuti náležitou láskou a úctou ke každé lidské osobě neupřednostňovali ekonomiku před prostředky schopnými ukončit tuto hrozbu.“13 Chtěl bych zde s obdivem vzpomenout zvláště mnohé zdravotní pracovníky, řeholní pomocníky a dobrovolníky, kteří jako milosrdní Samaritáni vydávají svůj život, aby pomáhali obětem AIDS a pečovali o jejich členy rodiny. V tomto směru je cenná služba, kterou poskytují tisíce katolických zdravotních institucí, a pomáhají tak, někdy hrdinným způsobem, těm, kteří jsou v Africe zasaženi jakoukoliv nemocí, zvláště AIDS, malárií a tuberkulózou. Během posledních let jsem mohl konstatovat, že moje výzvy ve prospěch obětem AIDS nevyšly naprázdno. S potěšením jsem viděl, že různé země a instituce podpořily a koordinovaly konkrétní kampaně prevence a léčby nemocných. Obracím se nyní zvláštním způsobem na vás, drazí bratři biskupové, kteří jste členy biskupských konferencí ostatních kontinentů, abyste se obětavě spojili s pastýři Afriky, aby se tak účinně čelilo zejména této krizové situaci, ale i mnoha dalším. Papežská rada pro pastoraci mezi zdravotníky poskytne, tak jako to činila v minulosti, vlastní příspěvek pro koordinaci a podporu takové spolupráce, a ten bude pobídnutím pro přispění každé biskupské konference. Pozornost církve k problémům Afriky není motivována pouze důvodem lidumilného soucitu k člověku v nouzi, ale je podnícena také náklonností ke Kristu Vykupiteli, jehož tvář poznává v rysech každé osoby, která trpí. Je to tedy víra, která ji vede k tomu, aby se cele angažovala v péči o nemocné, jak to také v dějinách stále dělala. Je to naděje, která ji uschopňuje k tomu, aby vytrvala v této misii i přes neustálé překážky všeho druhu, s kterými se setkává. A je to konečně láska, která jí vnuká správný přístup k různým situacím, a tak umožňuje vnímat jejich zvláštnosti a odpovídat na ně. S tímto postojem hlubokého sdílení jde církev vstříc zraněným lidem, aby jim nabídla lásku Krista prostřednictvím mnohých forem pomoci, které jí vnuká „vynalézavost lásky“14. Každému opakuje: Odvahu, Hospodin na tebe nezapomněl. Kristus trpí s tebou. A ty tím, že nabídneš své utrpení, můžeš spolu s ním pracovat na spáse světa. 12
Tamtéž, č. 116. Tamtéž, č. 116. 14 Srov. JAN PAVEL II. Apoštolský list na závěr Jubilejního roku 2000 Novo millennio ineunte, č. 50. Praha : Sekretariát České biskupské konference, 2001. 13
Každoroční slavení Světového dne nemocných dává všem možnost lépe pochopit důležitost pastorace v oblasti zdravotnictví. V naší době, poznamenané kulturou sekularismu, jsme někdy v pokušení nedocenit plně takový pastorační dosah. Myslíme si, že jsou to jiné oblasti, kde je v sázce osud člověka. Ale je to právě ve chvíli nemoci, kdy s větší naléhavostí vyvstává potřeba najít vhodné odpovědi na poslední otázky ohledně lidského života: otázky o smyslu bolesti, utrpení a samotné smrti, pokládané nejenom za záhadu, s kterou je nutné se namáhavě vypořádat, ale za tajemství, v němž se Kristus vtělí do naší existence a vezme ji k novému a konečnému narození pro život, který nikdy neskončí. V Kristu je naděje pravého a plného zdraví a spása, kterou přináší, je pravou odpovědí na poslední otázky člověka. Od chvíle, kdy Pán zemřel pro celkové zdraví člověka a všech lidí, není protiklad mezi zdravím pozemským a zdravím na věčnosti.15 Spása představuje konečnou náplň Nové smlouvy. Při nadcházejícím Světovém dni nemocných proto chceme vyhlásit naději plného zdraví pro Afriku a pro celé lidstvo a snažit se s větší rozhodností pracovat ve službě tohoto velkého úkolu. V evangelním úryvku o blahoslavenstvích Pán prohlašuje: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ (Mt 5,4) Protiklad, který se zdá být mezi utrpením a radostí, je překonán těšitelským působením Ducha Svatého. Duch Svatý se projevuje v tajemství ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista a otvírá nás od nynějška radosti, která dojde své plnosti v blaženém setkání s Vykupitelem. Ve skutečnosti člověk netouží pouze po dobru fyzickém nebo duchovním, ale po „zdraví“, které je vyjádřené úplnou harmonií s Bohem, se sebou samým a s lidstvem. K tomuto cíli se dospěje pouze skrze tajemství utrpení, smrti a vzkříšení Krista. Výmluvnou předzvěst této eschatologické skutečnosti nám nabízí Panna Maria, zvláště skrze tajemství svého neposkvrněného početí a svého nanebevzetí. Ona, počatá bez poskvrny hříchu, je zcela připravena konat jak Boží vůli, tak sloužit lidem, a v důsledku toho je naplněna hlubokou harmonií, z níž pramení radost. Proto se na ni obracíme a oprávněně ji vzýváme jako „Příčinu naší radosti“. Radost, kterou nám Panna Maria dává, je radost, která přetrvává i uprostřed zkoušek. Myslíme-li na Afriku bohatou na obrovské lidské, kulturní a náboženské zdroje, ale souženou také nevýslovným utrpením, vyvstane nám spontánně na rtech modlitba: Neposkvrněná Panno Maria, Panno bolesti a naděje, buď dobrotivá ke každému člověku, který trpí, a získej pro každého plnost života. Obrať svůj mateřský pohled zvláště na ty, kteří jsou v Africe v krajní nouzi, protože trpí nemocí AIDS nebo jinou morální nemocí. Pohleď na matky, které oplakávají své děti; pohleď na staré lidi, kterým chybí dostatečné zdroje, aby podpořili vnoučata, jež osiřela. Přiviň všechny na své mateřské srdce. Královno Afriky a celého světa, přesvatá Panno Maria, oroduj za nás! Z Vatikánu, 8. září 2004 15
Srov. 1 Petr 1,2-5; liturgie Velkého pátku, uctívání kříže.