společnost, aby byly informační systémy veřejné správy dále rozšiřovány a byly ku prospěchu samotné veřejné správě i veřejnosti. Z hlediska vnitřního

Úvod Tato diplomová práce si klade za cíl zmapovat rozvoj informační společnosti v České republice na pozadí informační politiky ČR a rozvoje informačních systémů veřejné správy. Informační společností je označována taková společnost, pro kterou je charakteristické využívání, zpracovávání, přenos a uchovávání informací v elektronické podobě. Počítač se díky stále většímu rozvoji informačních a komunikačních technologií (ICT) stal novým sociálním jevem, který přímo či nepřímo zasahuje do života celé společnosti, do jejího uspořádání a fungování. Informační politika zaujímá důležité místo v určování hlavních vodítek a v koordinaci rozvoje a fungování informační společnosti. Informační politika by se měla zabývat budováním a rozvojem informační společnosti z technického hlediska (zavádění ICT), ale i z hlediska široké veřejnosti: pozornost by měla být věnována tomu, aby měly tyto technologie na fungování společnosti pozitivní vliv, tzn. aby byly informační a komunikační technologie všude a všem dostupné a bezpečné, aby bylo využívání ICT pro společnost přijatelné a zvládnutelné. Informační společnost má potenciál zvýšit kvalitu života občanů, což by neměla informační politika opomíjet. Pro rozvoj informační společnosti je podstatná informační vzdělanost široké veřejnosti. Pokud by veřejnost nebyla dostatečně počítačově či informačně gramotná, nebyla by schopna využívat ICT ve svůj prospěch, nebo by mohlo dojít k prohlubování tzv. digital divide – tj. rozdělení společnosti na část informačně gramotnou a část informačně negramotnou, která by byla výrazně omezena ve svých možnostech. Úkolem informační politiky je tedy také podpora celoživotního informačního vzdělávání všech vrstev společnosti. S rozvojem informační společnosti v České republice je spojeno také zavádění informačních technologií do veřejné právy. Intenzivní zavádění ICT do veřejné správy je zde patrné až v několika posledních letech. Hypotézou této práce je, že v současné době existuje v České republice v oblasti informační politiky dostatečné úsilí a předpoklady k tomu, aby byla úspěšně rozvíjena informační

7

společnost, aby byly informační systémy veřejné správy dále rozšiřovány a byly ku prospěchu samotné veřejné správě i veřejnosti. Z hlediska vnitřního členění práce se nejprve zmíním o tzv. Lisabonské strategii, která je strategií rozvíjenou na úrovni Evropské unie a která má obecně za cíl rozvoj informační společnosti a znalostní ekonomiky v EU. Zmínku o Lisabonské strategii považuji za důležitou proto, že Česká republika nevyvíjí svou informační politiku samostatně, ale v koordinaci s Evropskou unií, v současnosti již jako její člen. V následující části se věnuji informační politice v České republice – její koordinací, legislativním ukotvením, charakteristickými prvky a hlavními prioritami. V dalším oddíle se zabývám informačními systémy veřejné správy v ČR, jejich podobou, principy fungování a vlivem na povahu veřejné správy a na komunikaci veřejné správy s veřejností. Vzhledem k malé existenci monografií, které by se věnovaly tomuto tématu, jsem při psaní práce vycházela především z internetových zdrojů a článků v tištěných periodikách.

8

1.

Lisabonský proces Termín Lisabonský proces označuje strategii, která je rozvíjena na úrovni

Evropské unie a která má obecně za cíl rozvoj informační společnosti a znalostní ekonomiky v EU. Dokument s názvem i2010 - evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost má být základem pro celkovou strategii v oblasti evropské informační společnosti do roku 2010, má tvořit základní prvek obnovené Lisabonské strategie. Na lisabonském summitu Evropské rady v březnu 2000 byl schválen strategický cíl přeměny Evropské unie do roku 2010 v nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku schopnou udržitelného růstu, s více a lepšími pracovními místy a s posílenou sociální soudržností. Tohoto cíle má být dosaženo podporou budování informační společnosti. Lisabonská strategie je tvořena souborem reforem, jejichž cílem je, aby se ekonomika Evropské unie stala co nejvíce dynamickou a konkurenceschopnou. K dosažení tohoto cíle byly následně zpracovány akční plány pro rozvoj evropské informační společnosti: Akční plán členských zemí eEurope 2002, Akční plán kandidátských zemí eEurope+ 2003, Akční plán členských zemí eEurope 2005. Na aktivity eEurope v současnosti navazuje strategie i2010 – Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost. Zmínka o Lisabonském procesu ve vztahu k informační politice v České republice je důležitá z toho důvodu, že Česká republika koordinuje svou činnost v této oblasti s Evropskou unií - v roce 2001 se ČR připojila k akčnímu plánu eEurope+ 2003, který vznikl jako reakce na akční plán členských států EU eEurope 2002 a týkal se výhradně kandidátských zemí EU, po vstupu do EU se ČR plně zapojila do Akčního plánu eEurope 2005 k iniciativě i2010.

9

a následně se připojila

1.1. Obnovená Lisabonská strategie Dne 2. února 2005 navrhla Komise nový začátek Lisabonské strategie se zaměřením úsilí Evropské unie na dva hlavní úkoly – zajistit vyšší a trvalý růst a větší počet lepších pracovních míst. Od roku 2000, kdy byla lisabonská strategie zahájena, se změnil kontext oblasti ICT – z technologického i ekonomického hlediska, proto bylo třeba strategii přehodnotit. Nová strategie byla diskutována také proto, že na konci roku 2005 měla vypršet platnost Akčního plánu eEurope 2005. Od nového začátku Lisabonské strategie dochází v EU ke zpracovávání a aplikaci nových programů a akcí v rámci výše uvedených cílů. Společenství se hodlá obnovenou strategií vyrovnat především s dvěma problémy: 1) V Evropě je stále větší procento lidí v důchodu, dlouhodobě se snižuje počet práceschopných obyvatel. „Pokud nebude pokles objemu pracovní síly vynahrazen zvýšením produktivity práce, dojde v roce 2040 k dramatickému poklesu potenciálního růstu na 1 %, což je pouze polovina současné úrovně. Takový pokles hospodářské výkonnosti spolu s nárůstem výdajů souvisejících se stárnutím obyvatelstva by dostalo evropský sociální model pod značný tlak.“1 2) Hospodářství EU čelí díky globalizaci stále větší konkurenci ze zahraničí. Cílem obnovené lisabonské strategie je tedy modernizace hospodářství EU tak, aby byl zabezpečen sociální model EU v podmínkách globalizace, technologických změn a stárnoucí populace. To vše by se mělo odehrávat s vědomím udržitelného rozvoje. K naplnění těchto cílů je podle obnovené strategie třeba využít zdroje, které má Evropa k dispozici. Tyto zdroje jsou spatřovány ve vzdělávání, výzkumu a inovacích, otevírání trhů, odstraňování zbytečné byrokracie, investování do moderní infrastruktury – využití těchto zdrojů povede k růstu, obnově a vytváření nových pracovních míst. 1

Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu : Společné akce pro růst a zaměstnanost: Lisabonský program Společenství [online]. [cit. 2006-01-06]. Dostupný z WWW: .

10

Obnovená lisabonská strategie klade důraz na to, aby byly lépe stanoveny a propojeny kompetence a odpovědnost na úrovni členských států i na úrovni EU. Na jednotlivých členských státech EU závisí provádění nezbytných strukturálních reforem, na úrovni EU je toto úsilí zastřešováno, koordinováno a poskytuje mu určitý rámec.

1.2. i2010 – evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost Tento dokument adresovala Evropská komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů 1. června 2005. Dokument i2010 – evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost se svým významem dotýká evropského hospodářského prostoru. Nový

strategický

rámec

i2010

má

podle

Komise

vést

k rozšíření

konkurenceschopného digitálního hospodářství, informační a komunikační technologie mají hrát důležitou roli při začleňování všech obyvatel do informační společnosti a při zvyšování kvality jejich života. Dokument má být základem pro celkovou strategii v oblasti informační společnosti. Program i2010 je základním prvkem obnovené lisabonské strategie, navazuje na předchozí iniciativy eEurope – navazuje na Akční plán eEurope 2005, který rozšiřuje o oblast médií. Dokument vychází ze skutečnosti, že Evropská rada na jaře roku 2005 na základě obnovené lisabonské strategie došla k závěru, že pro udržitelný růst v Evropě jsou důležité znalosti a je tedy nezbytné, aby byla v Evropě vytvořena všem přístupná informační společnost. Základem této informační společnosti má být rozšíření používání informačních a komunikačních technologií

ve veřejných službách, v malých a středních podnicích a

v domácnostech. Vytváření informační společnosti je dle Komise důležité proto, že ICT přispívají k celkovému růstu a ke zvyšování zaměstnanosti, neboť ICT získávají v hospodářství

i

celé

společnosti

stále

větší

význam.

Informační

a

telekomunikační technologie se stále rozvíjejí, stávají se rychlejšími a

11

bezpečnějšími, stále více pronikají do každodenního života celé společnosti, poskytují nové možnosti komunikace, obchodování a sdílení informací, které mohou využít občané, podnikatelé i orgány veřejné moci. Komise vyzdvihuje pro strategii i2010 tři nejdůležitější priority, označované v dokumentu jako tři „i“: inovace, investice a integrace do každodenního života. V samotném dokumentu jsou tyto priority přesněji vyjádřeny jako: -

dokončení jednotného evropského informačního prostoru propagujícího otevřený a konkurenceschopný vnitřní trh pro informační společnost a média;

-

posílení investic do výzkumu informačních a komunikačních technologií s cílem podporovat růst, jakož i lepší pracovní místa a zvýšení jejich počtu;

-

vytvoření široce přístupné evropské informační společnosti, která bude propagovat růst a zaměstnanost způsobem, který je v souladu s udržitelným rozvojem a který klade důraz na zlepšení veřejných služeb a kvality života. Strategie i2010 má být plněna na úrovni EU i na úrovni členských států.

Evropská komise bude navrhovat předpisové rámce pro oblast ICT, bude dohlížet na využití finančních prostředků EU na výzkum a šíření ICT, bude podporovat aktivity vedoucí k začleňování občanů do informační společnosti. Dále má Komise podporovat dialog mezi všemi zúčastněnými stranami a pomáhat při řešení problémů v jednotlivých členských zemích. „Komise například může propagovat vzájemnou výměnu správných postupů a prostřednictvím zpráv o pokroku též sledovat zavádění širokopásmových služeb, služeb elektronického obchodního styku (e-business) a elektronické veřejné správy (e-government), dále investice do výzkumu informačních a komunikačních technologií, sociální a hospodářské rozdíly či digitální gramotnost.“ 2 Podporou vzájemného dialogu bude rozvoj celé oblasti ICT efektivnější.

2

i2010 Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost [online]. [cit. 2005-12-13]. Dostupný z WWW: .

12

Členské státy by měly podle dokumentu i2010 od poloviny října 2005 přijímat vnitrostátní reformní programy s důrazem na priority informační společnosti – s ohledem na jednotné pokyny v oblasti ICT. Přijetí těchto programů a vymezení priorit má členským státům usnadnit a urychlit provádění předpisů v oblasti digitální konvergence, zohlednit vnitrostátní výdaje na výzkum ICT, pomoci při vývoji moderních a interoperabilních veřejných služeb využívajících ICT a při stanovování cílů pro rozvoj informační společnosti na vnitrostátní úrovni. O dosažených výsledcích těchto reformních programů by měly členské státy podávat výroční zprávy, které Komise zanalyzuje ve své výroční zprávě k pokroku lisabonské strategie.3 Tato analýza a z ní vyvozené závěry opět mohou přispět k zefektivnění rozvoje oblasti ICT.

1.2.1. Jednotný evropský informační prostor První prioritou v rámci i2010 je vytvořit jednotný evropský informační prostor, který bude

nabízet dostupné a bezpečné služby širokopásmových

technologií4, bohatý a rozmanitý obsah a bohaté a rozmanité digitální služby5. Priorita vytvoření jednotného evropského informačního prostoru vychází ze skutečnosti masového rozšíření informačních a komunikačních technologií. Tyto nové technologie zasahují ve stále větší míře do každodenního života lidí, do jejich práce i vzájemné komunikace. Informace, které jsou těmito technologiemi přenášeny, jsou k dispozici v mnoha různých formátech. Aby bylo možné v rámci EU efektivně využívat elektronické informace (za jakýmkoliv účelem), je třeba vytvořit jednotný evropský informační prostor, kde budou v oblasti ICT fungovat stejná pravidla, standardy a zákonitosti. Vytvoření takového prostoru vyžaduje digitální konvergenci informačních a komunikačních technologií. Jedno z vysvětlení pojmu konvergence informačních a komunikačních technologií zní takto: „Pojem konvergence ICT zahrnuje: 1. vzájemné propojení a koexistenci

3

Aktuální analýzy jsou dostupné na internetových stránkách http://europa.eu.int/growthandjobs/annual-report_en.htm 4 Širokopásmové technologie jsou technologie poskytující vysokorychlostní přístup k internetu. 5 Digitální služby mohou být např. elektronické služby veřejné správy, on-line obchodování, elearning apod.

13

doposud odlišných síťových platforem a jejich přeměnu do homogenní komunikační infrastruktury; 2. vznik integrovaných koncových zařízení spojujících funkce klasických zařízení jako je televize, telefon a osobní počítač; 3. globalizaci informační infrastruktury a vznik nových služeb na ní založených; 4. konsolidaci služeb spojených se vznikem údajů, jejich úpravou na míru, přenosem a dodávkou ke koncovému uživateli; 5. transfer informací na globální bázi a jejich sdílení za účelem vytvoření znalostí.“6 Tato konvergence umožní, aby byla v EU vytvořena jednotná komunikační a informační infrastruktura. Digitální konvergence, tedy jakési sjednocení a propojení digitálních technologií, umožní, aby mohly vzniknout nové služby (digitální služby), které budou těchto technologií využívat. „Vytváření nového obsahu, služeb jeho poskytování a obchodních modelů podněcuje růst a zaměstnanost.“7 To se týká např. rozvoje obchodování on-line. Na počátku vytváření jednotného evropského informačního prostoru by se mělo Společenství podle strategie i2010 zabývat čtyřmi hlavními úkoly: -

rychlost: rychlejší širokopásmové služby v Evropě s cílem poskytovat bohatý obsah služeb a informací;

-

bohatý obsah: vyšší právní a hospodářská jistota s cílem povzbudit vytváření nových služeb a poskytování nového obsahu on-line;

-

interoperabilita:

podpora

vytváření

platforem

s

možností

vzájemné

komunikace a služeb, jež lze převádět z jedné platformy na druhou; -

bezpečnost: větší zabezpečení internetu proti jeho zneužití k podvodům, proti škodlivému obsahu a poruchám technologií s cílem zvýšit důvěru mezi investory a spotřebiteli. Vytvoření jednotného evropského informačního prostoru v rámci digitální

konvergence vyžaduje tedy existenci systému pravidel pro informační společnost a média. Interoperability má být dosaženo podporou výzkumu technologií, podporou otevřených standardů, dialogu a, pokud to bude nutné, také nařízeními. 6

Makroinformatika a informační systém. [online]. [cit. 2005-12-13]. Dostupný z WWW: . 7 i2010 Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost [online]. [cit. 2005-12-13]. Dostupný z WWW: .

14

Jednotlivé členské státy EU tak budou dodržovat např. stejná pravidla pro elektronickou komunikaci mezi orgány veřejné moci, budou platit stejná pravidla pro elektronický obchod apod. Bezpečnost, důvěryhodnost a spolehlivost informační a komunikační technologie má být zaručena uceleným přístupem ke správě digitálních práv. „V průběhu roku 2006 Komise navrhne strategii pro bezpečnou informační společnost s cílem spojit a aktualizovat dostupné nástroje, včetně zvyšování povědomí o potřebě vlastní ochrany, bdělosti a sledování hrozeb, rychlé a účinné reakce na útoky a výpadky systému.“8 V rámci programu i2010 má být tedy přezkoumán rámec pro elektronické komunikace, vytvořen rámec pro vnitřní trh mediálních služeb v oblasti informační společnosti, modernizován právní rámec pro audiovizuální služby, má být rozvíjena a prováděna strategie pro rozvoj bezpečné evropské informační společnosti a má být podporována interoperabilita činností v oblasti informačních technologií s důrazem na stanovení a dodržování digitálních práv. Digitální konvergence tak pro EU znamená možnost, jak obstát v celosvětové hospodářské soutěži. Podle mého názoru jsou důvody pro vytváření jednotného evropského informačního prostoru podobné důvodům, pro které byl v minulosti vytvořen evropský vnitřní trh s volným pohybem čtyř základních svobod. Vytvoření společného trhu mělo přispět k ekonomickému rozvoji, hospodářskému růstu, větší konkurenceschopnosti, významnějšímu postavení Evropy na mezinárodním poli a k dosažení vyšší životní úrovně – vytvoření jednotného evropského informačního prostoru má vést ke stejným cílům. Hospodářský potenciál EU je spatřován v rozvoji informační (znalostní) společnosti. Informační společnost je založena na efektivním využívání informací, za pomoci moderních komunikačních a informačních technologií. Jednotný informační prostor je důležitý právě pro to, aby mohly být informace efektivně využívány ve prospěch ekonomického růstu a zaměstnanosti.

8

tamtéž

15

1.2.2. Inovace a investice do výzkumu Aby mohlo být dosaženo zvýšení bezpečnosti a rychlosti připojení k internetu a aby mohl být celkově dobudován jednotný evropský informační prostor a vnitřní trh pro elektronické komunikace, je důležité více investovat do výzkumu v oblasti informačních a komunikačních technologií a podporovat rozvoj podnikání v této oblasti. Rozvoj informačních a komunikačních technologií má přispět k růstu zaměstnanosti v Evropě. „Odvětví informačních a komunikačních technologií se velmi významně podílí na objemu hospodářských činností; přijetí a zkušené používání informačních a komunikačních technologií je jedním z největších příspěvků k dosažení produktivity a růstu v rámci celého hospodářství a dále podněcuje inovace v klíčových odvětvích podnikání.“9 Investice do výzkumu ICT jsou důležité proto, aby se mohlo toto odvětví dále rozvíjet, což povede k vytváření nových pracovních míst a k hospodářskému růstu. Evropská unie (EU) by měla být na předních místech jak ve výzkumu, tak ve využívání ICT. To, že Evropa nebude zaostávat v této oblasti za jinými vyspělými státy, bude zárukou udržení evropské konkurenceschopnosti ve světě. V dokumentu i2010 se uvádí, že samotný výzkum nestačí na to, aby se informační a komunikační technologie plně zapojily do každodenního života společnosti. Důležité je také využívání produktů a služeb ICT v rámci nejrůznějších podniků. „Podniky mají z informačních a komunikačních technologií prospěch v oblasti produktivity, stále se však ještě potýkají s nedostatkem interoperability, spolehlivosti a bezpečnosti, jakož i s obtížemi při reorganizaci a zapojování informačních a komunikačních technologií do pracovního prostředí a s vysokými náklady na podporu. Obtíže s uplatňováním informačních a komunikačních technologií mají zejména malé a střední podniky.“10

9 10

tamtéž tamtéž

16

Podle dokumentu i2010 nyní nastává věk, ve kterém je obchodní styk založen na elektronickém obchodu. Tzv. „e-business solutions“

11

(řešení

v elektronickém obchodním styku) je založeno na integrovaných ICT, bezpečných webových službách a na prostředcích napomáhajících větší spolupráci a tedy i produktivitě pracovníků (např. vnitřní komunikační sítě podniku – intranety, které vedou k lepší organizaci práce). Předpokládá se, že se ICT budou v oblasti obchodu využívat stále více. Jedním z prvků strategie i2010 je, aby byly odstraněny překážky mezi výsledky výzkumu ICT a jejich hospodářským přínosem. Výsledky výzkumu a nové technologie by měly být následně zaváděny do služeb veřejného i soukromého sektoru, měly by odstraňovat překážky, které doposud brání využívání ICT. Výzkum by se měl zaměřit na interoperabilitu, bezpečnost, spolehlivost a jednoduchost. Cílem je dosažení jednotného přístupu k výzkumu (podpora spolupráce mezi různými výzkumnými programy ICT v EU) i dosažení koordinovaného zavádění nových ICT v rámci EU – takový přístup povede k úsporám při implementaci ICT a k přilákání investorů. Komise chce zavést i jednotnou politiku elektronického obchodního styku (e-business), s cílem podpořit zavádění ICT i v malých a středních podnicích.

1.2.3. Začleňování, lepší veřejné služby a kvalita života To, že budou ICT integrovány do každodenního života a všichni lidé budou mít k těmto technologiím přístup, přispěje k vytváření nových pracovních míst, ke zlepšování veřejných služeb a ke zvyšování kvality života vůbec. „Jde o rozvoj takové informační společnosti, která nebude nikoho vynechávat či vylučovat a prostřednictvím použití uživatelsky příjemných informačních a

11

E-business solutions jsou řešení procesů, která se vztahují se k působení podniku a odvíjejí se od ICT. Jedná se např. o tvorbu internetových obchodů, vývoj intranetových aplikací a informačních systémů podniku, tvorbu systémů sloužících k evidenci a ke komunikaci se zákazníky, tvorbu internetových prezentací podniků apod.

17

komunikačních technologií bude nabízet vysoce kvalitní a dostupné veřejné služby.“ 12 Rozvoj a rozšiřování ICT má za následek, že tyto technologie mají stále větší dopad na společnost. Rozšiřování ICT by mělo mít na společnost pozitivní dopad, ICT by měly být prospěšné všem občanům. Aby mohly být prospěšné, musí umět občané tyto technologie ovládat a využívat. Komise ve svém návrhu poukazuje na to, že je třeba podporovat vzdělávací politiku tak, aby občané disponovali dovednostmi potřebnými k používání ICT. Komise hodlá v rámci programu i2010 navrhnout evropskou iniciativu začleňování občanů do informační společnosti (tzv. e-inclusion). Více než polovina obyvatel EU nemá přístup k informačním technologiím, nebo není schopna je efektivně využívat. To může mít za následek, že ti lidé, kteří nemají k ICT přístup či je neumí používat, budou oproti svým spoluobčanům, kteří ICT využívají, velmi znevýhodněni (např. na trhu práce, ve vzdělávání, při komunikaci s úřady). V souvislosti se začleňováním občanů do informační společnosti se hovoří o tzv. digital divide. Tímto pojmem se označuje takové rozdělení společnosti, kdy určitá část obyvatel není informačně gramotná (či je nedostatečně informačně gramotná), nebo kdy je určité části společnosti upřen přístup k informačním technologiím, což je výrazně omezuje v jejích možnostech oproti informačně gramotným spoluobčanům a oproti těm, co přístup k ICT mají. Digital divide je nejvýraznější podle několika linií: věku (mladší věkové skupiny používají počítač a internet častěji a ve více případech, než starší věkové skupiny), vzdělání (vysokoškolsky vzdělaní lidé používají počítače i internet častěji, než lidé s nižším vzděláním), místa bydliště (v málo osídlených a venkovských oblastech EU je mezi lidmi menší procento počítačů a je zde méně dostupné rychlé internetové připojení, než ve městech) a celkové ekonomické situace země (vyšší výskyt počítačů a internetového připojení byl zaznamenám ve vyspělých zemích Evropské unie, zatímco v členských či kandidátských zemích východní Evropy je 12

i2010 Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost [online]. [cit. 2005-12-13]. Dostupný z WWW: .

18

výskyt menší). Mezi priority Evropské unie v oblasti informační gramotnosti proto patří zamezit prohlubování digital divide, a to zejména celoživotním vzděláváním

nejširších

vrstev

obyvatelstva

v této

oblasti

a

podporou

rovnoměrného přístupu k ICT ve všech regionech. ICT mají vliv na zlepšení veřejných služeb, jejich větší hospodárnost a přístupnost. Informační technologie se dnes uplatňují v oblasti on-line komunikace občanů s nejrůznějšími institucemi a úřady. V České republice slouží ke komunikaci občanů a podnikatelů s orgány veřejné správy Portál veřejné správy (www.portal.gov.cz). Občané zde mohou elektronickou cestou např. podávat daňová přiznání, mohou zde nalézt informace potřebné pro řešení nejrůznějších životních situací, kontakty na úřady apod. Informační technologie mohou přispět ke kvalitě života lidí také prostřednictvím elektronických zdravotnických služeb (v České republice je k dispozici internetový přístup ke zdravotním informacím pacienta – www.izip.cz), dále mohou zpřístupnit rozmanitost evropského kulturního dědictví více občanům. „Informační a komunikační technologie jsou rovněž nástrojem pro udržitelnost v oblasti životního prostředí, např. prostřednictvím sledování a řízení v souvislosti s pohromami a prostřednictvím čistých, energeticky nenáročných a účinných výrobních procesů.“13 Komise si stanovila úkoly v zájmu začleňování občanů do informační společnosti. Na základě výzkumu by měla být učiněna taková opatření, která občanům usnadní používání ICT. V roce 2008 se Komise chystá představit evropskou iniciativu v oblasti e-inclusion, chce propagovat veřejné služby využívající ICT, integrovaný přístup k technickým, právním a organizačním otázkám ICT. Komise navrhuje zahájit iniciativy v oblasti zlepšování kvality života pomocí ICT – prvními třemi prioritami je zajištění potřeb stárnoucí společnosti (pomocí technologií přispívajících k lepšímu zajištění životních podmínek a zdraví), bezpečná a čistá doprava (bezpečnější a čistější automobily) a kulturní rozmanitost (snadnější používání digitálních knihoven). 13

tamtéž

19

2.

Informační politika v České republice V České republice začaly vznikat specializované orgány státní správy na

podporu rozvoje informační společnosti od poloviny 90. let minulého století. K 1. 11. 1996 byl zřízen Úřad pro státní informační systém (ÚSIS), který převzal kompetence dřívějšího Ministerstva hospodářství v oblasti státního informačního systému. V roce 2000 vstoupil v platnost Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ÚSIS byl transformován na Úřad pro veřejné informační systémy (ÚVIS). ÚVIS byl zrušen se vznikem Ministerstva informatiky k 1. lednu 2003. Podle rozhodnutí vlády vznikla v říjnu 1998 Rada vlády pro státní informační politiku, která se zabývala otázkami z oblasti informační společnosti. Tato rada se podílela na vzniku koncepce Státní informační politika – cesta k informační společnosti. V oblasti telekomunikací mělo do října 1996 legislativní pravomoci Ministerstvo hospodářství, po tomto datu byly převedeny na Ministerstvo dopravy a

spojů.

Výkon

státní

správy v oblasti

komunikací

zajišťoval

Český

telekomunikační úřad, nejdříve jako součást Ministerstva hospodářství a poté Ministerstva dopravy a spojů. Od 1. července 2000 nabyl účinnosti Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, Český telekomunikační úřad se tak stal samostatným správním úřadem v působnosti vlády České republiky.

2.1. Ministerstvo informatiky V současné době je hlavním koordinátorem informační politiky v České republice Ministerstvo informatiky (MI). Ministerstvo je tedy zodpovědné za výkon politiky státu v oblasti telekomunikací, poštovních služeb a zavádění elektronických nástrojů komunikace do fungování veřejné správy. Ministerstvo bylo zřízeno

k 1. lednu 2003, byly na něj převedeny kompetence Úřadu pro

veřejné informační systémy (v oblasti informační společnosti), úseku spojů Ministerstva dopravy a spojů (v oblasti telekomunikací) a kompetence v oblasti elektronického podpisu Úřadu pro ochranu osobních údajů.

20

Ministerstvo informatiky je hlavním orgánem státní správy, který má na starosti oblast informačních a komunikačních technologií, telekomunikací a poštovních služeb. Je hlavním koordinátorem rozvoje informační společnosti a elektronické veřejné správy v České republice. Ministerstvo také usiluje o rozvoj oblasti elektronického obchodu a angažuje se v podpoře rozvoje počítačové gramotnosti v České republice. Kompetence a činnost ministerstva jsou upraveny následujícími právními normami: - Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, - Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, - Zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, - Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. V následujícím textu uvádím shrnutí hlavních kompetencí ministerstva, které jsou uváděny ve výše uvedených zákonech. Podle Zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, § 4, odstavce 1 a 2, má ministerstvo spolupracovat s dalšími orgány veřejné správy za účelem -

vytváření znalostní základny pro rozvoj informačních systémů státní správy,

-

předkládání strategických dokumentů vládě v oblasti informačních systémů veřejné správy,

-

koordinace potřeb správců informačních systémů veřejné správy na domácí i mezinárodní úrovni,

-

tvorby standardů,

-

tvorby a správcovství veřejně přístupného informačního systému, který informuje o dostupnosti a obsahu zpřístupněných informačních systémů veřejné správy,

-

podpory rozvoje elektronického obchodu,

-

vytváření podmínek pro fungování veřejných informačních systémů, určených pro činnost veřejné správy.

21

Kompetence ministerstva informatiky dále zahrnují: -

kontrolu orgánů veřejné správy za účelem dodržování povinností, stanovených Zákonem č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy,

-

ukládání sankcí za porušení tohoto zákona a ukládání opatření k nápravě,

-

uveřejňování standardů, seznamu atestačních středisek, udělení atestů a dalších dokumentů vztahujících se k informačním systémům veřejné správy. Podle Zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, § 105, má

ministerstvo informatiky výlučné pravomoci v těchto oblastech: -

předkládá vládě návrh zásad státní politiky elektronických komunikací,

-

v oblasti

mezinárodních

vztahů

zabezpečuje

spolupráci

v

oblasti

elektronických komunikací (na úrovni vlád, vládních i nevládních organizací), zabezpečuje plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv či z členství v mezinárodních organizacích, -

spolupráce s příslušnými ministerstvy členských států Evropské unie v oblasti elektronických komunikací,

-

zastupování České republiky v orgánech Evropské unie (v rámci své působnosti)

-

ministerstvo přispívá k rozvoji vnitřního trhu Evropské unie (odstraňování překážek

a

podpora

rozvoje

celoevropských

sítí

a

interoperability

celoevropských služeb mezi státy EU). Zákon č. 29/2000 Sb., § 36, říká, že Ministerstvo informatiky vykonává správu v oblasti poštovních služeb, s výjimkou věcí svěřených tímto zákonem Českému telekomunikačnímu úřadu. Podle § 35 vydává ministerstvo poštovní známky a stanoví dobu jejich platnosti. Ministerstvo informatiky je také zakladatelem státního podniku Česká pošta a podle zákona o poštovních službách reguluje trh poštovních služeb. Podle Zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, § 9, působí ministerstvo

jako

akreditovaný

poskytovatel

certifikačních

služeb

pro

elektronický podpis. To znamená, že ve vztahu k akreditovaným poskytovatelům certifikačních služeb na území ČR uděluje a odnímá pověření k působení, dohlíží nad jejich evidencí a činností.

22

Úloha ministerstva v současném končícím volebním období spočívala především v legislativní oblasti. Ministerstvo informatiky v tomto období připravilo zákony a novely zákonů týkající se rozvoje informační společnosti. Jedná se např. o zákon o elektronických komunikacích, novelu mediálního zákona, novelu zákona o informačních systémech veřejné správy, zákon o některých službách informační společnosti, novelu zákona o elektronickém podpisu, novelu zákona o svobodném přístupu k informacím a novelu zákona o poštovních službách. Ministerstvo je také autorem paragrafů, které ovlivnily podobu zákonů jednotlivých ministerstev ve prospěch elektronické komunikace (např. správní řád, daňové a účetní předpisy, zákon o správních poplatcích, trestní zákoník, zákon o veřejných zakázkách). Díky těmto krokům se podařilo odstranit hlavní legislativní bariéry, bránící liberalizaci telekomunikačního trhu a rozvoji elektronické komunikace. V posledních několika letech je v České republice patrný zvýšený zájem o rozvoj a větší využití informačních technologií. Vláda např. poskytuje prostředky z rozpočtu na rozšíření vysokorychlostního internetu, také jednotlivá ministerstva uskutečnila programy vedoucí k většímu využití informačních technologií – např. Ministerstvo financí v oblasti daňové správy, Ministerstvo průmyslu a obchodu v oblasti živnostenského podnikání a Ministerstvo dopravy v oblasti sdílení dopravních informací. Důležitým krokem Ministerstva informatiky bylo také navázání spolupráce s Českou správou sociálního zabezpečení. Tato spolupráce vedla ke zprovoznění transakční části Portálu veřejné správy, prostřednictvím které mohou občané i firmy elektronicky odevzdávat evidenční listy důchodového pojištění a přihlášky k nemocenskému pojištění zaměstnanců, daňová přiznání, hlášení osob samostatně výdělečně činných nebo informace o pohybu zboží uvnitř Evropské unie. Legislativní změny, vedoucí k liberalizaci telekomunikačního trhu a rozvoji elektronické komunikace, kladně ovlivňují rozvoj oblasti informačních a komunikačních technologií a mají za následek i zvýšený zájem firem ze zahraničí o investice v České republice.

23

Ministerstvo informatiky má také v ČR na starosti zajištění a koordinaci mezinárodní spolupráce v oblasti informačních a komunikačních technologií. Za celou ČR tedy rozvíjí bilaterální i multilaterální vztahy v této oblasti, účastní se nejrůznějších projektů, spolupracuje na výměně informací a zkušeností. Mezinárodní spolupráce je důležitá z důvodu koordinace informační politiky v rámci Evropské unie, která podporuje rozvoj a využívání informačních technologií obecně a usiluje o vybudování jednotného evropského informačního prostoru a všem přístupné informační společnosti. Zkušenosti získané při mezinárodní spolupráci jsou pak v ČR využity pro rozvoj informační infrastruktury, elektronické veřejné správy, elektronického obchodování a informační bezpečnosti. MI

je

v rámci

multilaterální

spolupráce

zastoupeno

v mnoha

mezinárodních organizacích z oblasti ICT. Např.: -

Mezinárodní telekomunikační unie (ITU): tato organizace se zabývá např. tvorbou a koordinací celosvětově platných technických norem v oblasti ekomunikací,

-

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD): MI je v rámci této organizace zastoupeno ve Výboru pro informační, počítačovou a komunikační politiku (ICCP - Commitee for Information, Computer and Communications Policy), který řídí práci několika pracovních skupin (Pracovní skupina pro informační bezpečnost a ochranu soukromí, Pracovní skupina pro informační ekonomiku, Pracovní skupina pro politiku telekomunikačních a informačních služeb a Pracovní skupina pro indikátory informační společnosti),

-

Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO): MI je zapojeno do aktivit, které se zaměřují na střednědobé strategické plánování priorit UNESCO v oblasti informační společnosti, a také se podílí na vzdělávacích projektech a projektech rozvoje ICT organizovaných UNESCO,

-

Evropská konference poštovních a telekomunikačních správ (CEPT): jedná se o nevládní organizaci, která sdružuje administrativy a regulátory v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.

24

Bilaterální spolupráce MI spočívá v zajišťování dvoustranných setkání zástupců ČR a zástupců cizích zemí v oblasti ICT.

2.2. Legislativa Za tvorbu právních norem v oblasti informačních a komunikačních technologií (tyto normy se týkají elektronického podpisu, elektronického obchodu a informačních systémů veřejné správy), telekomunikací a poštovních služeb je odpovědné Ministerstvo informatiky ČR. Legislativní činnost ministerstva zahrnuje také prosazování elektronických nástrojů komunikace do již existujících i připravovaných právních předpisů. V této kapitole se nebudu zabývat přesnými úpravami, které jednotlivé zákony poskytují, ale zaměřím se na všeobecný popis obsahu jednotlivých zákonů, nebo na některá jejich důležitá ustanovení.

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Ústava České republiky zaručuje právo na informace, státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Zákon č. 106/1999 Sb.

upravuje naplnění práva

veřejnosti na informace a povinnosti státu tyto informace poskytovat. Zákon se zabývá povinností státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat a zveřejňovat informace a podáváním žádostí o poskytnutí informací (postup při jejich podávání a vyřizování, možností odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, hrazením nákladů spojených s poskytováním informací). Zákon zavazuje tyto orgány k automatickému zveřejňování základních informací o své činnosti (informace, kterých se zveřejnění týká, jsou uvedeny v § 5 zákona), aby byly tyto informace všeobecně přístupné v sídle či úřadovnách orgánu, nebo elektronickou cestou. Informace, které nemusí orgán zveřejňovat automaticky, mohou získat fyzické i právnické osoby na základě žádosti. Žadatel ale nemůže získat takové informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob.

25

Poslední novela tohoto zákona nabyla účinnosti dne 23. března 2006 (61/2006 Sb.) Tato novela měla za cíl především přenést do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru, která je pro ČR závazná. Novela tedy nemění základní principy zákona. Novela zdůrazňuje upřednostňování elektronické komunikace při práci úřadů14, taková komunikace má být rychlejší, přesnější a méně zatěžující. Má tak dojít k celkovému zjednodušení procesu poskytování informací. Novela se také zabývá tím, jakou roli hraje Portál veřejné správy při získává informací. Portál má občanům umožnit najít základní informace o orgánech přehledně a na jednom místě. Orgán tak může splnit svou povinnost zveřejňovat informace tím, že je předá či zpřístupní správci Portálu veřejné správy, prostřednictvím kterého budou informace zpřístupněny. Novela také zpřesňuje, jaké náležitosti musí žádost o poskytnutí informace obsahovat, aby mohla být vyřízena. Ze žádosti musí být jasné, jakému orgánu je určena a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu Zákona č. 106/1999 Sb. Fyzická osoba je povinna v žádosti uvést jméno, příjmení, datum narození, adresu místa trvalého pobytu (bydliště), právnická osoba uvede název, identifikační číslo, adresu sídla a adresu pro doručování (pokud se liší). Jako adresa pro doručování může být uvedena též elektronická adresa. Pokud je žádost podána elektronicky, musí tak být učiněno prostřednictvím elektronické podatelny, pokud ji orgán zřídil. Pokud adresa elektronické podatelny není zveřejněna, stačí žádost odeslat na jakoukoliv elektronickou adresu orgánu. Novela se zabývá tzv. fikcí rozhodnutí o neposkytnutí informace – tzn. pokud úřad do 15 dnů nevydal rozhodnutí, mělo se za to, že vydal rozhodnutí negativní. Tato úprava měla dříve za cíl chránit žadatele o informaci před nečinností úřadu. To se ale neukázalo jako příliš účinné, tento institut byl proto zrušen a novelou nahrazen speciální úpravou stížnosti na postup při vyřizování 14

V Zákoně č. 106/1999 Sb., § 4, odst. 5, se říká: „Pokud je to možné s přihlédnutím k povaze podané žádosti a způsobu záznamu požadované informace, poskytnou povinné subjekty informaci v elektronické podobě.“

26

žádosti o informace (§ 16a). Tato nová úprava má žadateli poskytnout snadnější cestu k získání požadovaných informací a může se tak lépe bránit proti porušení práva na informace. Pokud by ani po podání stížnosti nebyla žádost vyřízena, může žadatel podat na úřad žalobu pro nečinnost. Obecně může stížnost (písemnou nebo ústní) podle zákona podat žadatel, který nesouhlasí s vyřízením své žádosti, nebo jehož žádost byla vyřízena pouze částečně. O stížnosti na subjekt rozhoduje jeho nadřízený orgán. Další podstatná změna, kterou novela zavedla, se týká formátu a jazyka zveřejňovaných informací (§ 4). V zákoně je uvedeno, že informace musí být zveřejněna ve všech formátech a jazycích, v nichž byla vytvořena, a zveřejňuje-li se elektronicky, musí být zveřejněna v minimálně jednom volně dostupném formátu. V případě poskytnutí informací na žádost musí být takové informace poskytnuty v takovém formátu a jazyce, který žadatel vyžaduje (pokud to pro orgán neznamená nepřiměřenou zátěž). Zajímavá je také definice pojmu informace, uvedená v zákoně: „Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.“15 Tato definice bývá vykládána jako snaha upozornit na to, že pojem informace je nezávislý na formě, nosiči či úplnosti, a zabránit tak orgánům, aby se mohly vyhýbat poskytování informací tím, že informace ve formě, v jaké jí má k dispozici, není informací ve smyslu zákona.

Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. května 2005, nahradil tak Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích. Zákon převádí do českého právního řádu regulační rámec EU, mění pravidla regulace trhu telekomunikačních služeb.

15

Zákon č. 106/1999, o svobodném přístupu k informacím [online]. [cit. 2006-01-13]. Dostupný z WWW: .

27

Zabývá se ale také novými službami e-komunikací jako např. službami digitálního vysílání. Podrobněji o obsahu zákona pojednáno v kapitole 2.3.

Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti Tento zákon nabyl účinnosti 7. září 2004, v souladu s právem EU upravuje odpovědnost

a

práva a povinnosti osob, které poskytují služby

informační společnosti a šíří obchodní sdělení. Službou informační společnosti se rozumí jakákoliv individuální

služba

poskytovaná

elektronickými

prostředky

na

žádost, kterou žadatel podá elektronicky a která je obvykle

poskytována za úplatu. Zákon se zabývá odpovědností poskytovatele služeb za obsah informací poskytovaných na internetu. Poskytovatel služeb, které spočívají v přenosu informací

prostřednictvím

sítí

elektronických

komunikací

nebo

ve

zprostředkování přístupu k takovým sítím, nemá povinnost aktivně monitorovat obsah webových stránek, není za něj tedy odpovědný. Má však povinnost obsah stránek odstranit nebo znepřístupnit, pokud tak rozhodl soud na základě protiprávnosti obsahu. Dále se zákon zabývá nevyžádanou elektronickou inzercí, tzv. spamem. Podle § 7, odst. 1 mohou být obchodní sdělení zasílána pouze s výslovným souhlasem adresáta a pokud ten může jasně a jednoduše kdykoliv odmítnout zasílání takových zpráv. Nevyžádaná sdělení jsou zákonem zakázána. Kontrolu nad dodržováním zasílání obchodních sdělení vykonává Úřad na ochranu osobních údajů, který je oprávněn ukládat pokuty za nedodržování.

Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy Tento zákon se zabývá právy a povinnostmi správců informačních systémů veřejné správy, které vyplývají z provozování takových systémů, a působností Ministerstva informatiky ČR v oblasti rozvoje informačních systémů. Smyslem zákona je vytvořit podmínky pro fungování informačních systémů tak, aby zefektivnily výkon veřejné správy. Podrobněji k zákonu viz kapitola 3.2.

28

Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu Tento zákon upravuje používání elektronického podpisu, elektronické značky, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb poskytovateli působícími v České republice, zabývá se kontrolou povinností stanovených tímto zákonem a sankcemi za porušení povinností stanovených tímto zákonem. K využití elektronického podpisu viz kapitola 3.6.

Zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách Tento zákon se zabývá podmínkami poskytování a provozování poštovních služeb. Upravuje práva a povinnosti, které vznikají při provozování a poskytování poštovních služeb. Zákon vymezuje poštovní službu jako službu poskytovanou na základě poštovní smlouvy a za podmínek daných tímto zákonem, za účelem dodání poštovní zásilky nebo peněžní poukázky. Hlava II zákona se zabývá poštovními službami. Vymezuje obsah poštovní smlouvy, její uzavření a povinnosti provozovatele vyplývající z uzavření smlouvy. Dále hlava vymezuje poštovní podmínky, podle kterých se poštovní služby řídí (např. rozsah služeb, způsob dodání zásilky, ceny služeb, reklamační řízení, přípustné rozměry a hmotnosti zásilek, náhrada za škodu způsobenou provozovatelem), podmínky pro otevření poštovní zásilky, postup následující poté, co je zjištěno, že zásilku nelze doručit, odpovědnost za škodu způsobenou při poskytování poštovních služeb. Hlava III se týká poštovního tajemství, kdy provozovatel a osoba účastnící poskytování poštovních služeb mají povinnost zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se poštovních zásilek a poštovních poukazů, které se při své činnosti dozvěděli. Takové údaje nesmí být poskytnuty jiné osobě. Hlava IV upravuje podmínky pro provozování poštovních služeb. Souhlas k provozování uděluje Ministerstvo informatiky fyzické nebo právnické osobě na základě písemné žádosti. Ministerstvo je také oprávněno souhlas k provozování odejmout, pokud provozovatel nedodržuje stanovené poštovní podmínky, nebo

29

pokud o to požádal. Hlava se dále zabývá udělováním a odnímáním poštovních licencí. Hlava V se týká práv a povinností provozovatelů poštovních služeb, Hlava VI poštovními známkami ( vydává je Ministerstvo informatiky). Hlava VII se zabývá sankcemi za porušování ustanovení tohoto zákona.

Návrh zákona o sdílení dat při výkonu veřejné moci Tento návrh zpracovalo Ministerstvo informatiky. Návrh upravuje základní podmínky a zásady při sdílení dat mezi orgány veřejné správy, stanovuje základní pravidla pro registry veřejné správy. Návrh se tedy zabývá podmínkami pro předávání dat mezi informačními systémy veřejné správy a registry veřejné správy, má sjednotit podmínky a postupy při výměně dat, které jsou v současné době rozptýleny v různých právních normách. „Současná úprava sdílení dat mezi orgány veřejné moci je upravena roztříštěně jednotlivými zákony, které upravují fungování jednotlivých informačních systémů veřejné správy. Existuje sice zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů, ten se však zabývá spíše správou těchto informačních systémů než výměnou dat samotnou. Zákony upravující fungování jednotlivých informačních systémů většinou postrádají jak propojení vzájemné, tak propojení se zákony upravujícími praktické využívání informací obsažených v informačních systémech. Dochází k tomu, že fyzické a právnické osoby musí dokládat určité skutečnosti před různými orgány veřejné moci, ač jsou tyto informace již obsaženy v některém informačním systému, z něhož by bylo možné je získat. Vzniká tak síť vzájemně minimálně komunikujících informačních systémů. Tento stav zatěžuje nejen fyzické a právnické osoby, ale snižuje i efektivitu a kvalitu práce orgánů veřejné moci.“16 Zákon by měl také zamezit tomu, aby byly údaje obsažené v informačních systémech veřejné správy nespolehlivé. Údaje jsou mnohdy vedeny v několika

16

Předkládací zpráva k návrhu zákona o sdílení dat [online]. [cit. 2006-06-15]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/files/2847/MI_SdilDat_2-predkl-zpr3.pdf.>.

30

informačních systémech najednou a mohou se od sebe i zásadně lišit. S tím souvisí také problematika nejednotné aktualizace údajů v systémech. Návrh zákona předpokládá, že registry veřejné správy (které slouží k uchovávání informací, které mají orgány k dispozici v elektronické podobě), budou zřizovány jednotlivě samostatnými zákony. „Tyto zákony stanoví konkrétní podmínky fungování registru, jeho obsah a využití tohoto obsahu, včetně určení, které údaje jsou v registru referenční, tzn. že tyto údaje budou označeny jako jedinečné pro orgány veřejné moci a budou povinně využívány všemi správci informačních systémů.“17 Tak by se mělo zabránit duplicitě údajů a jejich případné rozdílnosti – údaje tedy budou jednotné, spolehlivé a důvěryhodné. Předkládací zpráva k návrhu zákona předpokládá nabytí účinnosti zákona k 1. lednu 2007. Tento zákon by tak mohl být odpovědí na to, jakou podobu bude mít další směřování vlády v oblasti informační společnosti – v současnosti je ještě aktuální strategický vládní dokument Státní informační a telekomunikační politika, ten ale představuje strategii jen do konce roku 2006.

2.3. Elektronické komunikace Rozvoj elektronických komunikací je dnes považován za nezbytný předpoklad

celkového

růstu

ekonomiky.

Elektronické

komunikace

jsou

podmínkou pro vznik a fungování tzv. informační společnosti. „Elektronické komunikace jsou společným označením pro konvergenci sektorů telekomunikací, mediálního a informačních technologií.“ 18 Elektronické komunikace se prudce rozvíjí v celém světě, celý svět se jejich prostřednictvím propojuje a dochází k vytváření globální informační společnosti. V České republice je v oblasti elektronických komunikací důležitá působnost Ministerstva informatiky - MI má na starost výkon státní správy, legislativní činnost, analýzu právních předpisů, zajišťování úkolů plynoucích z 17

tamtéž Ministerstvo informatiky ČR:elektronické komunikace [online]. [cit. 2006-01-04]. Dostupný z WWW: .

18

31

členství ČR v mezinárodních organizacích a z mezinárodních smluv a přípravu strategických a koncepčních materiálů pro účely mezivládních a mezinárodních jednání. Oblast elektronických komunikací je harmonizována v rámci Evropské unie, MI proto musí při přípravě návrhů zákonů, vyhlášek a vládních nařízení dbát na soulad těchto předpisů s právem EU. V ČR se oblasti e-komunikací věnuje Zákon č. 127 Sb., o elektronických komunikacích. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. května 2005, a nahradil tak dosavadní zákon č. 151/2000Sb., o telekomunikacích. Zákon převádí do českého právního

řádu

regulační

rámec

EU,

mění

pravidla

regulace

trhu

telekomunikačních služeb. Zabývá se ale také novými službami e-komunikací jako např. službami digitálního vysílání. Zákon zjednodušuje systém, jak lze získat oprávnění pro podnikání v oblasti elektronických komunikací19. Byla zrušena podmínka povinné registrace u živnostenského úřadu a poplatek ve výši sto tisíc korun českých, k podnikání nyní stačí pouze splnění obecných podmínek podnikatelem podle zákona o elektronických

komunikacích

a

oznámení

podnikání

Českému

telekomunikačnímu úřadu. Podmínky jsou uvedeny v § 8 zákona. Zákon dále mění způsob zajišťování a financování tzv. univerzální služby. Tyto služby jsou většinou ztrátové, ale každý občan na ně má ze zákona nárok. Jsou to např. služby veřejných telefonních automatů, zřízení připojení v pevném místě k veřejné telefonní síti, zřízení přístupu v pevném místě k veřejně dostupné telefonní službě, informační služba o telefonních číslech. Patří sem i zvýhodněné tarify a speciální telefonní přístroje pro zdravotně postižené osoby. Před účinností zákona zajišťoval univerzální službu Český Telecom, a. s. Podle dnes platného zákona bude na jednotlivé části univerzální služby vyhlašovat Český telekomunikační úřad výběrové řízení, které vyhraje ten poskytovatel, který bude službu poskytovat nejlevněji.

19

Podle § 8 je předmětem podnikání v elektronických komunikacích zajišťování veřejných komunikačních sítí a poskytování služeb elektronických komunikací.

32

V oblasti

elektronických

komunikací

se

dále

uplatňuje

Český

telekomunikační úřad, který působí jako samostatný regulační úřad. „Český telekomunikační úřad vykonává státní správu v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání za účelem nahrazení chybějících účinků hospodářské soutěže a vytvoření předpokladů pro řádné fungování hospodářské soutěže a pro ochranu uživatelů a dalších účastníků trhu do doby dosažení plně konkurenčního prostředí.“20 Sem patří např. cenová regulace vybraných telekomunikačních služeb, rozhodování o námitkách účastníků vůči výši vyúčtované ceny za poskytnutou službu, nebo vůči kvalitě poskytnuté telekomunikační služby. Další zásadní změnou, kterou zákon přináší, je nový způsob regulace trhu elektronických komunikací. Český telekomunikační úřad je povinen pravidelně analyzovat trh (§ 51 odst. 1) za účelem zjištění, zda jsou relevantní trhy v oboru elektronických komunikací efektivně

konkurenční. Dříve mohl regulátor

rozhodovat o zásazích dle vlastního uvážení, nový zákon vymezuje podmínky, za kterých se může k regulaci uchýlit (Hlava II – Cíle a základní zásady regulace). Nový zákon změnil také způsob přijímání regulačních opatření. Podle zákona má Český telekomunikační úřad pětičlennou Radu, která má mimo jiné rozhodovat o přijetí důležitých regulačních rozhodnutí, ostatní rozhodování zůstávají v rukou předsedy Rady. Tento postup má za cíl zajistit, aby o způsobu a mechanismech regulace nebylo rozhodnuto pouze na základě názoru jedné osoby.

2.4. Státní informační a komunikační politika Dokument Státní informační a komunikační politika (e- Česko 2006) je strategickým dokumentem vlády ČR v oblasti rozvoje informační společnosti do roku 2006. Tento dokument byl schválen vládou dne 24. března 2004, při jeho tvorbě se vycházelo z Akčního plánu Evropské Unie eEurope 2005, který je součástí tzv. Lisabonské strategie v oblasti informační společnosti.

20

Český telekomunikační úřad [online]. [cit. 2006-01-04]. Dostupný z WWW: < http://www.ctu.cz/main.php?pageid=2>.

33

Tento dokument vznikl na základě snahy vlády využít potenciál informačních a komunikačních technologií, rozhodla se proto nově definovat cíle v oblasti informační společnosti a telekomunikací. Původně byly zpracovány dvě samostatné koncepce v těchto oblastech (Státní informační politika: cesta k informační společnosti, Národní telekomunikační politika), ale vzhledem k provázanosti těchto dvou oblastí byl vytvořen jeden společný strategický dokument. Při tvorbě dokumentu byl také zohledněn brzký vstup České republiky do Evropské unie, která zpracovala svou koncepci informační společnosti v dokumentu eEurope 2005: Informační společnost pro všechny. Česká republika se tedy snažila zohlednit záměry evropské koncepce a zapracovat je do koncepce vlastní, ale byl kladen důraz také na zvláštní potřeby ČR. V rámci rozvoje informační společnosti považuje vláda za důležité, aby se účastnila výměny zkušeností a vzájemného informování o postupech na národní i nadnárodní úrovni – např. prostřednictvím seminářů a konferencí. Vazba na celoevropské aktivity zahrnuje také měření a vyhodnocování výsledků naplňování Státní informační a komunikační politiky pomocí metodiky EU pro Akční plán eEurope 2005. Díky této metodice bude možné objektivně porovnat výsledky jednotlivých členských a kandidátských zemí EU v oblasti rozvoje ICT. Porovnávání výsledků má za cíl umožnit vybrání efektivních projektů pro rozvoj informační společnosti. Pokud se ukáže, že určitý projekt, který byl zrealizován v jedné zemi, nevedl k předpokládaným výsledkům, a naopak jiný projekt se ukáže být úspěšný, mohou se země vyvarovat aplikace takového neúspěšného programu a naopak mohou zahájit program, který se ukázal být efektivním. V dokumentu e-Česko 2006 jsou stanoveny čtyři prioritní oblasti rozvoje informační společnosti (v pořadí podle důležitosti): -

dostupné a bezpečné komunikační služby,

-

informační vzdělanost,

-

moderní veřejné služby on-line,

-

dynamické prostředí pro elektronické podnikání.

34

Vstup ČR do Evropské unie byl v dokumentu zohledněn nejen ve vztahu ke koncepci eEurope 2005. „Zajištění bezpečných, ekonomicky i geograficky dostupných moderních služeb elektronických komunikací považuje vláda za základní předpoklad konkurenceschopnosti české ekonomiky. Bez moderní komunikační infrastruktury nelze zajistit rovnocenné postavení české ekonomiky v rámci EU.“ 21 Rozvoj a efektivnější využívání ICT může České republice pomoci lépe se vyrovnat s konkurencí po zapojení do jednotného vnitřního trhu EU, ICT povedou k modernizaci a lepšímu výkonu veřejné správy na všech úrovních, k růstu produktivity a zaměstnanosti, k úsporám veřejných prostředků. Moderní komunikační infrastruktura také vytvoří nabídku služeb informační společnosti pro občany i pro firmy v České republice. V dokumentu se dále uvádí, že oblast ICT se neustále vyvíjí, proto se bude vláda k této koncepci vracet a modifikovat ji podle aktuálních priorit. Kvůli neustálému vývoji v této oblasti dokument neurčuje konkrétní cíl, kterého mělo být do roku 2006 dosaženo. „Vláda proto spatřuje svou roli zejména ve vytváření vhodných podmínek pro rozvoj informační společnosti v ČR, technologicky neutrální podpoře služeb informační společnosti a v eliminaci případných nežádoucích důsledků a vlivů.“22 V dokumentu jsou určeny tyto aktuální priority: -

budování moderních a bezpečných služeb veřejné správy dostupných on-line,

-

liberalizace elektronických telekomunikací s cílem zajistit konkurenční prostředí, vedoucí ke snížení cen služeb a podpoře investic,

-

rozšíření vysokorychlostního internetu a zajištění jeho dostupnosti pro všechny skupiny obyvatelstva,

-

pokračování legislativního zakotvení informační společnosti tam, kde je to vhodné,

-

zvyšování počítačové gramotnosti obyvatel,

-

rozvoj elektronického podnikání.

21

Státní informační a komunikační politika e-Česko 2006 [online]. [cit. 2006-02-13]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/files/275/SIKP_def.pdf>. 22 tamtéž

35

2.4.1. Dostupné a bezpečné komunikační služby Jednou z oblastí, které jsou v dokumentu e-Česko 2006 určeny jako prioritní, je oblast dostupných a bezpečných komunikačních služeb. Do této oblasti je zahrnuta problematika rozvoje trhu elektronických komunikací, dostupnosti služeb elektronických komunikací a bezpečnosti elektronických komunikací. Cílem vlády je dosáhnout takového stavu, kdy nabídka komunikačních služeb nebude limitovat jejich využití, ale naopak bude stimulovat poptávku. Aby toho bylo dosaženo, je třeba podporovat trh elektronických komunikací a souvisejících služeb. V rámci rozvoje trhu elektronických komunikací vidí vláda jako nejdůležitější převzetí evropského regulačního rámce elektronických komunikací, což má být završeno novým zákonem o elektronických komunikacích. Jako termín přijetí nové legislativy byla určena polovina roku 2004. Vláda bude určovat hlavní zásady regulace, její praktickou realizaci bude provádět národní regulační úřad. „V souladu s konceptem tzv. relevantních trhů chápe vláda regulaci jako dočasný prostředek, který smí a má být využíván právě a pouze tam, kde neexistuje volná soutěž, resp. kde trh není schopen fungovat a dále se rozvíjet pouze na základě aplikování pravidel korektní hospodářské soutěže.“23 Dostupnost telefonních služeb je podle vlády vyřešená, bude pouze podporovat snižování cen v této oblasti a investice do infrastruktury, aby nedocházelo k technickému zaostávání komunikačních sítí. Co je třeba podle dokumentu stimulovat, je rozvoj datových služeb. Vláda hodlá v rámci regulací podporovat operátory, kteří budou investovat do rozvoje infrastruktury elektronických komunikací. „Zásadní prioritou při uplatňování regulace bude plná transparentnost a propojitelnost všech veřejných sítí a vzájemná dostupnost poskytovaných služeb.“24 Budování a provozování infrastruktury elektronických komunikací nechá vláda na soukromých poskytovatelích. Stát bude od těchto poskytovatelů

23 24

tamtéž tamtéž

36

nakupovat služby v oblasti elektronických komunikací a jako velký zákazník tak přispěje k rozvoji jejich trhu. Dále hodlá vláda průběžně analyzovat dopad regulačního rámce EU na trh elektronických komunikací v ČR, pokračovat v liberalizaci tohoto trhu a podporovat jeho další rozvoj. V oblasti dostupnosti služeb elektronických komunikací se vláda zavázala co nejdříve přispět ke zlepšení dostupnosti úzkopásmového přístupu k internetu pro nejširší vrstvy obyvatelstva. „Lepší dostupností je míněna jak plošná dostupnost po celém území ČR, tak i dosažení průměrné hladiny koncových cen (tj. včetně daní) EU nebo hladiny nižší, včetně stejného poměru mezi cenami v různých časových obdobích (špička, mimo špičku, víkendy atd.), a existence nabídky různých způsobů zpoplatnění, včetně plně paušálních.“25 Různé způsoby zpoplatnění elektronických služeb mají vycházet vstříc potřebám uživatele a aktivnímu způsobu využití on-line služeb. Variantu paušálního zpoplatnění považuje vláda za nezbytnou podmínku výraznějšího rozvoje internetu v ČR. Vláda

chce

také

průběžně

podporovat

rozvoj

a

dostupnost

vysokorychlostního přístupu k internetu tak, aby do konce roku 2006 byly takto vybaveny všechny subjekty veřejné správy a aby byl tento přístup co nejdříve dostupný na celém území České republiky. Vysokorychlostní připojení je v dokumentu definováno jako připojení, které neomezuje uživatele v jeho aktivitách (je zde stanovena hranice na 256 kbps a počítá se s jejím zvyšováním). V dokumentu se dále uvádí, že ke dni vstupu ČR do Evropské unie bude vypracován samostatný koncept Státní strategie pro vysokorychlostní přístup (broadband). Dále má vláda zájem na podporování rozvoje digitálního televizního vysílání. Jako důležité vidím to, že zavedení digitálního vysílání umožní zavádět interaktivní multimediální služby. Experimentální digitální vysílání bylo v ČR

25

tamtéž

37

spuštěno v roce 2000, v dokumentu e-Česko 2006 vláda předpokládá, že by mohlo být spuštěno v celém rozsahu na konci roku 2004.26

O bezpečnosti se v dokumentu uvádí, že by vláda chtěla do konce roku 2004 ustanovit skupinu pro boj s počítačovou kriminalitou a zpracovat Národní strategii informační bezpečnosti. Do konce roku 2005 by měly také být vytvořeny vhodné podmínky pro bezpečné propojení orgánů veřejné správy – pro Intranet veřejné správy. V dokumentu je také uvedeno, že vláda chce aktivně podporovat používání elektronického podpisu a dalších nástrojů, které přispějí ke zvýšení bezpečnosti elektronické komunikace a k ochraně osobních údajů a autorských práv. Vláda bude určovat podmínky, které musí taková bezpečnostní řešení splňovat, a které budou v souladu se standardy EU.

2.4.2. Informační vzdělanost Druhou z prioritních oblastí, které musí být podle dokumentu e-Česko 2006 věnována pozornost, je informační vzdělanost. Do této oblasti je zahrnuta především problematika informační gramotnosti, e-learningu, informatizace škol a digital divide. Informační vzdělanost je považována za faktor důležitý pro hospodářský i společenský rozvoj České republiky. „Výzkumy a studie mnoha evropských zemí a mezinárodních organizací (Světová banka, OECD, ITU) ukazují, že rozvoj evropské ekonomiky závisí na přechodu od ekonomiky orientované na výrobu k tzv. znalostní ekonomice, tedy hospodářskému systému založenému na efektivním využívání a předávání znalostí a informací.“27 Ve vztahu k ICT to znamená, že aby občané mohli efektivně využívat informace, budou muset umět zacházet s ICT a budou se tedy muset v této oblasti vzdělávat. 26

Česká televize zahájila řádné digitální vysílání programů ČT1, ČT2 a ČT24 v Praze a okolí dne 21. října 2005. Dne 22. prosince 2005 bylo digitální vysílání zahájeno také v Brně a 9. února 2006 v Ostravě. V oblasti multimediálních služeb je vysílání doplněno o elektronického programového průvodce a teletext, s rozšířením těchto služeb se počítá během roku 2006. 27 Státní informační a komunikační politika e-Česko 2006 [online]. [cit. 2006-02-13]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/files/275/SIKP_def.pdf>.

38

Jako jeden z cílů vlády, o kterých se v dokumentu mluví, je rozšíření základní počítačové gramotnosti minimálně na polovinu celé populace během čtyř let. Má toho být dosaženo podporou informačního vzdělávání a rozšiřováním ICT ve školství a pomocí Národního programu počítačové gramotnosti. Vláda také hodlá vytvořit vhodné technické a legislativní podmínky pro shromažďování, uchovávání a zpřístupňování digitálních dokumentů, ICT chce využít také pro zpřístupnění archivních, knihovních a muzejních sbírek. Knihovny by měly v budoucnu zajistit přístup k elektronickým informačním zdrojům tak, aby byl rovnocenný s přístupem k tradičním tištěným dokumentům. Informatizace vzdělávacích institucí (tzn. škol, vědecko-výzkumných institucí a knihoven) znamená především jejich vybavení informačními a komunikačními technologiemi. Mezi hlavní úkoly v této oblasti je v dokumentu zařazeno připojení všech vzdělávacích institucí a knihoven k internetu do konce roku 2006, průběžné zavádění ICT do vzdělávacích institucí, podpora výuky informační gramotnosti nejen na školách, ale i jako součást celoživotního vzdělávání, postupné zvyšování rychlosti internetového připojení vzdělávacích institucí a také zvyšování informační gramotnosti učitelů a knihovníků. Výuka informační gramotnosti by se měla stát součástí výuky budoucích pedagogů, ale také by měla být součástí celoživotního vzdělávání učitelů. Školy by dále měly využívat ICT ve výuce v podobě e-learningu či vzdělávacího software. Strategie, podle které má probíhat informatizace škol, je obsažena v koncepci Státní informační politiky ve vzdělávání. Realizace této politiky je v kompetenci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. V oblasti informační gramotnosti, e-learningu a řešení problému digital divide stanovila vláda úkol rozšířit základní počítačovou gramotnost minimálně na polovinu obyvatel, průběžně vytvářet programy na rozvíjení informační gramotnosti, dosáhnout základní počítačové gramotnosti u pracovníků veřejné správy. „Informační gramotností je míněna schopnost uvědomit si a formulovat své informační potřeby, orientovat se v informačních zdrojích, vyhledat informace

39

prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, tyto informace vyhodnotit a využít při řešení konkrétní životní situace či odborného úkolu.“28 Všechny tyto cíle vychází z předpokladu vlády, že rozvoj informační gramotnosti je důležitý pro řešení ekonomických a sociálních problémů, ale i pro rozvoj ekonomiky, kultury a celé společnosti. Informační gramotnost je důležitá pro uplatnění jednotlivců ve společnosti, kde se ICT státe více rozvíjí a uplatňují v běžném životě. Nedostatek informační gramotnosti u některých občanů může vést k rozvrstvení obyvatel na ty, kteří umí ICT využívat ve svůj prospěch, a na ty, kteří to neumí. Taková diferenciace společnosti bývá označována jako „digital divide“. Vláda hodlá tomuto jevu zabránit odstraňováním překážek na cestě k informační gramotnosti a podporou celoživotního vzdělávání všech vrstev obyvatel. Největší překážky pro dosažení informační gramotnosti jsou spatřovány v malé motivaci a neznalosti možností ICT, v obavě z náročnosti používání ICT, v nízké dostupnosti počítačů a připojení k internetu (kvůli jejich vysoké ceně) a v nedostatku možností, jak si informační gramotnost získat a udržet. Získat informační gramotnost nelze jednorázově jednou a provždy, protože oblast ICT se neustále vyvíjí. Informační gramotnost proto musí být součástí celoživotního vzdělávání, měla by být získávána a doplňována průběžně během celého života člověka. Systém celoživotního vzdělávání má být založen na školách, které poskytují základní informační gramotnost svým absolventům a také se zapojují do vzdělávání dospělým prostřednictvím nejrůznějších kurzů. Dalším článkem takového vzdělávání mají být knihovny, které přispívají k informační gramotnosti zajištěním rovného přístupu k tradičním i elektronickým informacím. Do systému celoživotního vzdělávání má být zapojen také soukromý sektor. Příkladem takové spolupráce je Národní program počítačové gramotnosti. Se získáváním počítačové gramotnosti souvisí otázka, jak dosažené dovednosti objektivně zhodnotit. Objektivního hodnocení chce dosáhnout pomocí certifikátů ECDL (European Computer Driving Licence). Úroveň počítačové 28

tamtéž

40

gramotnosti by měla být prostřednictvím těchto certifikátů prokazována u vedoucích a odborných zaměstnanců veřejné správy. Motivaci k získání informační gramotnosti chce vláda poskytnout také ekonomickými prostředky, například daňovým zvýhodněním nákupu počítačů a připojení k internetu pro domácnosti.

2.4.3. Moderní veřejné služby on-line Třetí prioritní oblastí Státní informační a komunikační politiky jsou moderní veřejné služby on-line. Jsou sem zahrnuty především služby egovermentu, e-procurementu a e-zdravotnictví.

Služby e-govermentu jsou službami veřejné správy i samosprávy, které využívají informační a komunikační technologie. Cílem přeměny fungování veřejné správy je rychlejší, spolehlivější a levnější poskytování služeb veřejné správy nejširší veřejnosti a zajištění větší otevřenosti veřejné správy pro občany. Podle dokumentu e-Česko 2006 je třeba v oblasti e-governmentu do roku 2005 připravit návrh na změnu norem, které upravují výměnu dat mezi orgány veřejné správy a postavení základních registrů veřejné správy. Aby mohla být usnadněna vzájemná komunikace mezi úřady a občany, je třeba vytvořit odpovídající prostředí a pravidla, prostřednictvím kterých budou moci orgány vykonávat a koordinovat svou činnost a vyměňovat si mezi sebou informace. Za tímto účelem by měla být vybudována jednotná komunikační infrastruktura veřejné správy. Služby e-governmentu mají občanům i úřadům usnadnit vzájemný styk. Další úkoly do roku 2005 tedy spočívají v bezpečném a efektivním propojení základních informačních systémů veřejné správy, s čímž souvisí také umožnění přístupu k autorizovaným výpisům z registrů a rejstříků veřejné správy z kontaktních míst veřejné správy a z poboček České pošty a eliminace povinnosti občana předkládat orgánům veřejné správy dokumenty v listinné podobě na co nejnižší míru, pokud si je mohou orgány poskytovat mezi sebou elektronicky. „Pro veřejnou správu musí platit zásada, že údaje, které již jednou fyzické a

41

právnické osoby jednomu orgánu veřejné správy poskytly, nebudou zbytečně vyžadovány znovu.“29 K uchovávání informací, které mají orgány k dispozici v elektronické podobě, mají sloužit registry veřejné správy. Jedná se např. o základní registr obyvatel, základní registr ekonomických subjektů, základní registr územní identifikace a základní registr nemovitostí. Základní registry budou sloužit jako zdroje informací pro další registry a informační systémy veřejné správy – informace v registrech obsažené tedy budou využívány společně celou veřejnou správou. Vytváření registrů veřejné správy v ČR zohledňuje interoperabilitu systémů veřejné správy na evropské úrovni. V rámci EU se touto problematikou zabývá tzv. Evropský rámec interoperability (European Interoperability Framework), který slouží jako metodický dokument pro zajištění interoperability v oblasti poskytování elektronických služeb veřejné správy. Tímto způsobem má být zajištěna efektivní výměna informací v oblasti veřejné správy mezi členskými zeměmi EU. Dalším cílem do roku 2005 je zpřístupnění některých on-line služeb pro občany na Portálu veřejné správy. Prozatím by měly být zpřístupněny služby poskytující pomoc veřejnosti při řešení životních situací, možnost podání daňového přiznání z příjmů fyzických osob, možnost podání žádosti o vystavení osobních dokladů, možnost oznámení změny adresy on-line (a pouze na jednom místě), možnost podání žádosti o sociální dávky a zpřístupnění služeb souvisejících s veřejným zdravotnictvím. Se zpřístupněním on-line služeb ale nebude zrušen tradiční způsob poskytování veřejných služeb. Vláda nicméně hodlá motivovat občany k tomu, aby upřednostňovali způsob elektronický. Aby občané mohli bez potíží využívat elektronickou cestu komunikace s úřady, považuje vláda za důležité vytvořit alternativní nabídku veřejného přístupu k internetu. V současnosti nabízí takový přístup zejména knihovny. Předpokládá se také další vytváření kontaktních míst 29

tamtéž

42

veřejné správy, která budou poskytovat občanům informace o veřejné správě a umožní řešení agend souvisejících s řešením tzv. životních situací on-line způsobem na jednom místě. Roli kontaktního místa mohou plnit i obce a kraje, ale také právě knihovny. Počítá se také s využitím sítě České pošty pro vytvoření kontaktních míst veřejné správy. Portál veřejné správy má sloužit jako hlavní rozhraní služeb egovernmentu pro občany. Ministerstvo informatiky je koordinátorem budování elektronické veřejné správy, ale vytváření vlastních elektronických systémů veřejných služeb je v kompetenci jednotlivých ministerstev.

Elektronické zadávání veřejných zakázek má vést ke zlevnění, zefektivnění a větší kontrolovatelnosti nákupů v rámci veřejné správy. Za hlavní úkol v této oblasti je v dokumentu považováno používání elektronických tržišť ve veřejné správě pro všechny druhy nákupů v ceně nad sto tisíc korun českých. Česká republika bude respektovat pravidla fungování e-procurementu v EU, zabrání se tak překážkám v přeshraničním elektronickém zadávání veřejných zakázek. V rámci EU se usiluje o zajištění interoperability systémů elektronického zadávání zakázek. ICT mohou sloužit také ke zlepšení dostupnosti i kvality zdravotnických služeb. Implementace ICT do zdravotnictví má stejně jako v předchozích případech probíhat v úzké vazbě na aktivity EU. Cílem je

dosažení

interoperability v oblasti identifikace pacientů, zpřístupnění zdravotnické dokumentace a propojení a spolupráce subjektů poskytujících zdravotní péči. S rozvojem e-zdravotnictví mají být postupně nahrazeny stávající průkazky pojištěnců zdravotních pojišťoven čipovými kartami, kompatibilními se standardy EU, má být vybudována informační síť propojující střediska poskytování zdravotní péče v ČR se středisky v EU, sloužící ke sdílení informací a případné koordinaci aktivit. I v oblasti e-zdravotnictví vláda počítá s uplatněním Portálu veřejné správy. Mají zde být poskytovány veřejné zdravotnické informace např.

43

o zdravém životním stylu, stavu znečištění, o možnostech prevence a dostupnosti péče.

2.4.4. Dynamické prostředí pro elektronické podnikání Dynamické prostředí pro elektronické podnikání je poslední čtvrtou prioritní oblastí Státní informační a komunikační politiky. Jsou sem zahrnuta především legislativní opatření státu. Strategie v této oblasti a hlavní úkoly jsou obsaženy v samostatném vládním dokumentu Bílá kniha o elektronickém obchodu (usnesení vlády č. 474/2003 z 19. května 2003). „V souladu se závěry Bílé knihy vláda považuje za svůj úkol vytvořit stabilní a spravedlivé právní a regulatorní prostředí, rovné podmínky pro všechny subjekty a chránit veřejný zájem.“30 Rozvoj

elektronického

obchodu

má

být

stimulován

především

prostřednictvím soukromého sektoru a má vycházet ze situace na trhu. Vláda hodlá rozvoj elektronického obchodu podporovat tak, že např. poskytne pomocí elektronických systémů veřejné správy příklad využití elektronických nástrojů. Kroky vlády v oblasti elektronického obchodu budou vycházet z mezinárodní spolupráce s především evropskými zeměmi tak, aby mohla fungovat spolupráce subjektů v jednotném evropském trhu.

2.5. Vysokorychlostní internet Termín vysokorychlostní internet je spojen s termínem širokopásmové technologie, či širokopásmový přístup. S rozvojem internetu se stále zvyšují požadavky uživatelů na vysokorychlostní přístup. Telefonní modemy (které se řadí mezi úzkopásmové technologie), jaké používala k připojení na internet většina domácností a malých firem, již přestaly svou kapacitou dostačovat. Součástí webových stránek je stále více obrázků, je možné stahovat různé datové soubory, hudbu a filmy, elektronickou poštou jsou často posílány obrázky a videa. Modemy načítají takové webové stránky nebo obsáhlejší soubory několik minut, nebo dokonce hodin. Proto je třeba zavádět nové technologie, které se obecně 30

tamtéž

44

nazývají širokopásmové. Do těchto technologií jsou zahrnuty různé systémy, které mají za cíl zvýšení přenosové rychlosti pro snadné a rychlé využití internetu. Termín širokopásmový přístup se nejčastěji používá v souvislosti s vysokorychlostními přenosovými službami, které jsou určeny pro domácnosti a malé firmy. Širokopásmové technologie se od úzkopásmových liší velikostí přenosové rychlosti. Úzkopásmové technologie umožňují přenosovou rychlost až 56 kbit/s v případě modemu a až 144 kbit/s v případě přípojky ISDN. Širokopásmové technologie by tedy měly poskytovat vyšší přenosovou rychlost. „V současné době je hranice přenosové rychlosti, definující širokopásmový přístup, v různých zemích odlišná. V České republice je za širokopásmový přístup považováno takové připojení, které svou efektivní propustností neomezuje uživatele v jeho aktivitách. Hranice takového připojení byla prozatím stanovena na 256 kbit/s, přičemž se předpokládá její postupné zvyšování.“31 Existují různé technologie, pomocí kterých lze realizovat vysokorychlostní přístup k internetu. Nejčastěji jsou v současné době využívány: -

technologie ADSL - asymetrická digitální účastnická přípojka, umožňuje asymetrický přenos dat, tzn. poskytuje vyšší rychlost směrem k uživateli, než od něho; toto připojení lze provádět přes běžnou telefonní linku, je tak snadno dostupné;

-

technologie HFC/kabelové modemy - navazují na původně jednosměrné sítě kabelové televize, které jsou modernizovány tak, aby umožňovaly obousměrný přenos hlasové a datové komunikace, a aby umožňovaly zřízení vysokorychlostního přístupu ke službám internetu;

-

optické technologie - založené na optickém vláknu jako přenosovém médiu;

-

technologie FWA - pevná rádiová přípojka, obvykle založena na struktuře bod-mnohobod, tzn. že desítky až stovky účastnických stanic je připojeno ke stanici základové, která je propojena přes páteřní síť k internetu nebo telefonní síti;

31

Co je vysokorychlostní přístup k internetu [online]. [cit. 2006-02-15]. Dostupný z WWW: < http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/7226/_s.155/9318?ks=1425&docid=2216>.

45

-

technologie WLAN – rádiové místní sítě, označované také jako WiFi; připojení pomocí rádiové stanice, kterou většinou představuje karta do počítače, a pomocí přístupového bodu, který zprostředkovává přístup do rádiové telekomunikační sítě;

-

technologie pro přístup prostřednictvím družice - služby založené na družicích na geostacionární oběžné dráze.

Mezi

priority

Ministerstva

informatiky

patří

rozšiřování

vysokorychlostního internetu. Vysokorychlostní internet je považován za jednu z podmínek vedoucích k rozvoji nových služeb informační společnosti v oblasti vzdělávání, obchodu, zdravotnictví, e-governmentu či zábavy. „Dostupnost vysokorychlostního přístupu dnes jednoznačně ovlivňuje výkonnost ekonomiky a schopnost země zapojit se do globalizované znalostní ekonomiky.“32

2.5.1. Národní politika pro vysokorychlostní přístup Vláda schválila dne 26. ledna 2005 (usnesení č. 105) podle návrhu Ministerstva informatiky Národní politiku pro vysokorychlostní přístup. Tato politika byla připravena a schválena v souladu se strategií Evropské unie. Tento dokument analyzuje současnou situaci v oblasti vysokorychlostního internetu a zabývá se příčinami jeho pomalého rozvoje v České republice. Na tomto základě stanovuje

dokument

konkrétní

opatření,

která

mají

vést

k rozvoji

vysokorychlostního internetu. V tomto vládním usnesení je obsaženo několik závazků rozvoje vysokorychlostního internetu: -

k 31. květnu 2005 zřídit odborné Fórum pro vysokorychlostní přístup k internetu,

-

zabezpečit pro léta 2006 - 2010 dotační titul pro rozvoj vysokorychlostního přístupu k internetu v objemu odpovídajícímu 1% výnosu z privatizace Českého Telecomu,

32

Ministerstvo informatiky ČR: vysokorychlostní internet v České republice [online]. [cit. 200602-13]. Dostupný z WWW: .

46

-

k 31. květnu 2005 zřídit v rámci Portálu veřejné správy Národní vysokorychlostní

server

(má

mapovat

rozšiřování

a

dostupnost

vysokorychlostního internetu v ČR). Národní politika pro vysokorychlostní přístup klade důraz na to, aby stát podporoval rozvoj on-line služeb pro vysokorychlostní přístup, a to v oblasti vzdělávání, kultury, zdravotnictví a veřejné správy. V dokumentu jsou uvedeny příčiny pomalého rozvoje širokopásmové technologie v České republice. Jsou to: -

nedostatečná dostupnost vysokorychlostního připojení zejména mimo velká města,

-

nepříznivý poměr mezi cenou a kupní silou obyvatel,

-

nízká kvalita nabízených služeb, které nemají garantovaný charakter,

-

nedostatečná nabídka služeb a obsahu a z ní plynoucí nedostatečná motivace uživatelů pořídit si vysokorychlostní připojení k internetu.

Stát má při rozšiřování širokopásmových technologií hrát roli tvůrce legislativního prostředí a regulátora, má zajistit poskytování služeb egovernmentu, má poskytovat všeobecnou podporu rozvoji obsahu a služeb vysokorychlostního přístupu a projektům přístupových sítí v méně obydlených oblastech. Stát nemá provozovat přenosové sítě, ale má se sám stát velkým odběratelem vysokorychlostního připojení.

Národní vysokorychlostní server Národní vysokorychlostní server je součástí Portálu veřejné správy. Server soustřeďuje informace o vysokorychlostním přístupu na území celé České republiky. Na serveru je možné nalézt informace o programech Evropské unie týkajících

se

informačních

a

komunikačních

technologií,

informace

o

koncepčních materiálech Ministerstva informatiky ČR, obecné informace o vysokorychlostním internetu a informace o technologiích, pomocí kterých je připojení k internetu uskutečňováno.

47

Na serveru najdou uživatelé odkaz na webové stránky Internet pro všechny - http://www.internetprovsechny.cz/. Tento portál je zaměřen na informace o dostupnosti internetu v České republice, o technologiích umožňujících připojení k internetu apod.

Fórum pro vysokorychlostní přístup k internetu Ministerstvo

informatiky

také

založilo

odborné

Fórum

pro

vysokorychlostní přístup (je poradním orgánem ministerstva). Členy tohoto fóra (je čtrnáctičlenné, bylo zřízeno 31. května 2005) jsou zástupci veřejné i akademické sféry, zástupci asociací z oblasti telekomunikací, internetu, zástupci poskytovatelů telekomunikačních služeb a zástupci uživatelů. Toto

fórum

má

posuzovat

předkládané

návrhy

a

projekty

z oblasti

vysokorychlostního internetu a má dále zpracovávat schválené postupy. Fórum se má zabývat Národní politikou pro vysokorychlostní přístup, dále ji rozpracovávat, připravovat návrhy na její aktualizaci a má vydávat návrhy a doporučení na rozvoj přístupu k vysokorychlostnímu internetu v ČR. Fórum ale hlavně určuje podmínky, za kterých mají být přiděleny dotace pro projekty, které se zaměřují na rozšiřování broadbandu. I zde je patrná vazba na evropské a světové aktivity, fórum má monitorovat rozvoj oblasti vysokorychlostního přístupu ve světě a na základě toho může usilovat o prosazení úspěšných projektů i v České republice.

2.6. Národní program počítačové gramotnosti Počítačová

gramotnost,

tedy

znalost

práce

s informačními

a

komunikačními technologiemi je v současné době důležitá pro to, aby se jedinec mohl uplatnit na trhu práce – se znalostí ICT stoupá pravděpodobnost uplatnění na trhu práce. Týká se to všech věkových kategorií, nejvíce ale starších ročníků, pro které je obtížné najít zaměstnání kvůli jejich věku. Znalost práce s ICT jim poskytuje nové možnosti uplatnění. „Ekonomové, kteří se zabývají vlivem informačních technologií na výši mezd, docházejí k závěrům, že pracovníci, kteří při své práci využívají počítač, dosahují zhruba o 10 - 15 procent vyšších mezd

48

než pracovníci, kteří ho nepoužívají. Těmto skutečnostem odpovídá věková struktura absolventů Národního programu počítačové gramotnosti. Většina absolventů je starší 40 let a nejvíce absolventů spadá do věkové kategorie 51 – 60 let. Řadu z nich přitom do projektu přihlásil jejich zaměstnavatel.“33 Národní program počítačové gramotnosti (NPPG) má podporovat zvyšování počítačové gramotnosti v České republice, zařazuje se tak do celoživotního vzdělávání. Široká veřejnost má možnost naučit se prostřednictvím tohoto programu základní dovednosti nutné pro práci s počítačem a internetem. Program zahájilo Ministerstvo informatiky v únoru 2003. Kurzy jsou cenově dostupné pro širokou veřejnost (za jeden dvouhodinový kurz zaplatí zájemce 100,- Kč). Ministerstvo informatiky přispívá školitelům částkou 417,- Kč na každého proškoleného občana. Kurzy v rámci NPPG jsou dvouhodinové, jsou vedené lektory, kteří postupně vyučují základům práce s počítačem a s internetem (např. vyhledávání na internetu, užívání elektronické pošty). Zájemci se mohou přihlásit na kurzy Základy práce s PC, Texty v počítači a Internet a email. Od 25. července 2005 byl otevřen další kurz, nazvaný Občan, úředník a Portál veřejné správy. Cílem tohoto kurzu je seznámit občany s Portálem veřejné správy a naučit je využívat možností, které poskytuje, např. vyhledávat v zákonech, řešit různé životní situace s pomocí internetu, komunikovat s úřady prostřednictvím e-podpisu a e-podatelny anebo podávat daňová přiznání přes internet. Součástí NPPG jsou také speciální kurzy pro zdravotně postižené. Kurzy NPPG pořádají školitelé, kteří jsou každý rok na podzim vybíráni prostřednictvím výběrového řízení Ministerstvem informatiky. Tito školitelé zajišťují provoz školících center a výuku. Pro rok 2006 byla přiznána finanční podpora osmnácti školitelům, kteří budou zajišťovat výuku na více než dvou stech místech v ČR. Na webových stránkách Ministerstva informatiky jsou dostupné učební texty ke kurzům NPPG. Tyto texty je možné si stáhnout ryze pro soukromé účely 33

Ministerstvo informatiky ČR: Národní program počítačové gramotnosti (NPPG) [online]. [cit. 2006-02-16]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/nppg.html>.

49

– ke studiu. Dostupné jsou učební materiály Internet a e-mail, Texty v PC a Základy práce s PC.

2.7. Digital divide V dokumentu e-Česko 2006 se mluví o pojmu e-inclusion jako o souhrnu podmínek pro efektivní začleňování všech skupin obyvatel do informační společnosti. Zároveň je poukazováno na to, že je třeba zabránit rozšiřování digital divide, tedy prohlubování rozdílů mezi skupinami obyvatel, kteří jsou a nejsou informačně gramotní a kteří používají či nepoužívají informační technologie. Dále se v dokumentu hovoří o tom, že rozvoj informační gramotnosti je důležitý pro ekonomický a sociální rozvoj celé společnosti. Informační gramotnost je ale důležitá i pro kvalitu života a možnost uplatnění jednotlivce. Pojmem digital divide se označuje takové rozdělení společnosti, kdy určitá část obyvatel

není informačně gramotná (či je nedostatečně informačně

gramotná), nebo je určité části společnosti upřen přístup k informačním technologiím, což ji výrazně omezuje v jejích možnostech oproti informačně gramotným spoluobčanům. „Znamená to, že osoby bez možnosti přístupu k Internetu mají o něco horší přístup k aktuálním informacím a moderním technologiím a jsou tak zákonitě v nevýhodě při shánění zaměstnání. Jsou totiž diskriminováni tím, že nemohou získávat další znalosti a zvyšovat si kvalifikaci prostřednictvím elektronické distanční výuky. V běžném životě také nemohou využívat informace týkající se např. péče o zdraví získané pomocí internetových zdravotních informačních zdrojů a nedostanou se ani k elektronické komunikaci se svými přáteli, spolupracovníky a s dalšími občany, se kterými mají společné zájmy.“ 34 Prioritou vlád zemí EU i celé Evropské unie v oblasti informační gramotnosti je proto zamezit prohlubování digital divide, a to celoživotním vzděláváním nejširších vrstev obyvatelstva v této oblasti. 34

SOVA, Miloslav. Digital divide - digitální propast [online]. 2003 [cit. 2006-01-11]. Dostupný z

WWW: .

50

Digital divide může existovat na různých úrovních, např. mezi muži a ženami (zde ale existují pouze nepatrné a ne příliš významné rozdíly), městem a venkovem, mezi různě vzdělanými lidmi. Následující text shrnuje výsledky celoevropských výzkumů v oblasti digital divide, publikované na portálu statistického úřadu Evropské komise – Eurostat. Vyšší výskyt počítačů a internetového připojení byl zaznamenám ve vyspělých zemích Evropské unie, zatímco v členských či kandidátských zemích východní Evropy je výskyt menší. Hlavním důvodem, proč lidé nemají doma internet, je to, že vybavení potřebné k jeho používání je příliš drahé, a také to, že ho lidé neumí používat. V málo osídlených a venkovských oblastech Evropské unie je mezi lidmi menší procento počítačů, než v oblastech městských. Mezi městem a venkovem je také rozdíl v možnosti rychlého internetového připojení – ve městech je toto připojení mnohem dostupnější. Celkově ve věkové skupině od 16 do 74 let používá počítače 55% lidí, 47% používá internet a 17% nakupuje zboží online. Ve věkové skupině 16 až 24 let používá internet 75% lidí, zatímco ve skupině 64 až 74 let je to pouze kolem 10%. Pouze v Nizozemí (54%), Švédsku (45%), Dánsku (34%) a Lucembursku (32%) používá internet více než čtvrtina důchodců. Obecně nicméně platí, že se stoupajícím věkem klesá procento lidí používajících počítače a internet. Pokud se vezme v úvahu zaměstnání, pak nejvíce jsou informační technologie využívány studenty a nejméně důchodci. Vysokoškolsky vzdělaní obyvatelé Evropské unie používají počítače dvaapůlkrát a internet třikrát častěji, než méně vzdělaní lidé. Pouze ve Švédsku (70%), Dánsku (64%), Finsku (54%) a Německu (51%) používá internet více než polovina lidí s nižším než VŠ vzděláním. Nejvíce je internet používán v severských zemích (Švédsko, Island), zatímco nejméně v kandidátských zemích (Bulharsko, Rumunsko). Z dřívějších členů EU je počet uživatelů internetu nejnižší v Řecku – pod 25%. V nových členských státech používá internet jeden člověk ze tří (ale na Slovensku a v Estonsku je to kolem 50%). Svou roli hraje také přístup k informačním technologiím. Jeden ze čtyř uživatelů používá internet mimo domov, to se týká zejména lidí žijících

51

v ekonomicky chudších oblastech a méně vzdělaných lidí. Z obyvatel

EU

má

přístup k internetu 75% doma, 41 % v práci, 17% v místě studia, 20% přistupuje na internet od sousedů, známých či příbuzných. Např. na Slovensku je pro 32% lidí přístup k internetu v práci také jediným možným přístupem. V Evropské unii jsou počítače a přístup k internetu v domácnosti mnohem rozšířenější, oproti kandidátským východoevropským zemím – v EU navštěvuje internetové kavárny 7% uživatelů internetu, zatímco v Bulharsku a Turecku je to více než 40%. Služby orgánů veřejné správy pro občany dostupné online se v současné době týkají zejména oblasti daní z příjmu, služby při hledání zaměstnání, oblasti sociálního zabezpečení, získávání osobních dokumentů, registrace osobních vozidel, ale také katalogů a vyhledávacích služeb veřejných knihoven. 51% podniků v EU navštívilo webové stránky některého státního orgánu k získání informací, 46% využilo možnosti stažení formulářů a 32% odeslalo vyplněný formulář elektronickou cestou zpět. Lidé s VŠ vzděláním a ve věku 25 až 34 let využívají nejvíce možnosti komunikovat se státními orgány online (51%). Zaměstnaní lidé využívají webové stránky orgánů častěji, než studenti a důchodci. 45% uživatelů internetu v EU získává na webových stránkách veřejných orgánů informace, ale pouze 20% si stahuje formuláře a pouze 12% je stejnou cestou posílá zpět. Nejvíce je těchto možností využíváno v Lucembursku, nejméně v Řecku a na Kypru. V žádné z 25 zemí EU nechybí relevantní webové stránky pro online veřejné služby, ale pouze v Irsku, Rakousku, Finsku, Švédsku a Velké Británii bylo dosaženo obousměrného vztahu mezi občany a institucemi. Ale v žádné zemi není stále možné vyřídit vše online.

Z uvedeného vyplývá, že digital divide je nejvýraznější podle několika linií: věku, vzdělání, místa bydliště a celkové ekonomické situace země. Obecně platí: „Ti, kdo disponují výkonnými prostředky informačních technologií, mají mnohem širší přístup k informacím; ti, kdo jimi nedisponují, se ocitají v izolaci. Platí to o jednotlivcích, celých státech a regionech Země. Jedním z úkolů vlád a

52

zákonodárců je vstupovat do tohoto systému tak, aby zajistili fungování státu i ochranu práv jednotlivce.“35 Tyto výsledky ilustrují, že k překonání či zmírnění digital divide je třeba, aby se vlády v EU (tedy i Česká republika) zaměřily na rovnoměrný rozvoj informační gramotnosti ve všech věkových skupinách obyvatel a na dostupnost (stejně kvalitních) informačních technologií na celém území státu.

35

MATOUŠKOVÁ, Miroslava. Svoboda informací jako téma informační politiky. Ikaros [online]. 1998, roč. 2, č. 6 [cit. 2006-04-21]. Dostupný z WWW: . ISSN 1212-5075.

53

3.

Informační systémy veřejné správy Informační systémy veřejné správy (ISVS) jsou takové informační

systémy, které slouží k výkonu veřejné správy. „Informační systém je funkční celek, nebo jeho část, zabezpečující cílevědomé a systematické shromažďování, zpracovávání, uchovávání a zpřístupňování informací. Zahrnuje datové a informační zdroje, nosiče, technické, programové a pracovní prostředky, technologie a postupy, související normy a pracovníky.“36 V České republice jsou ISVS rozvíjeny, budovány a řízeny Ministerstvem informatiky.

3.1. e-Government Pojem e-Government spojuje výkon státní správy s ICT. Hlavním cílem eGovernmentu je zvýšení výkonnosti státní správy. Výkonnost by měla být zvýšena tak, že dojde ke zjednodušení činnosti, kterou musí veřejnost provádět při styku s veřejnou správou. „e-Government představuje transformaci vnitřních a vnějších vztahů veřejné správy pomocí informačních a komunikačních technologií s cílem optimalizovat interní procesy. Jejím cílem je pak rychlejší, spolehlivější a levnější poskytování služeb veřejné správy nejširší veřejnosti a zajištění větší otevřenosti veřejné správy ve vztahu ke svým uživatelům.“37 Zjednodušení poskytování služeb veřejné správy má být dosaženo tak, že bude podporována spolupráce a především výměna informací mezi jednotlivými informačními systémy veřejné správy. Nezbytnou podmínkou je vytvoření pravidel takového komunikačního prostředí. Aby mohl e-Government fungovat, je třeba provést vnitřní elektronizaci veřejné správy. To je podmínka pro to, aby mohl občan s veřejnou správou komunikovat elektronickou cestou. Služby e-Governmentu se v České republice a dalších členských zemích EU rozvíjí v rámci iniciativy i2010, která navazuje na dřívější iniciativy eEurope. „Přístup k informacím pro jiný subjekt než jeho 36

Národní strategie informační bezpečnosti ČR [online]. [cit. 2006-03-27]. Dostupný z WWW: . 37 Ministerstvo informatiky ČR: e-Government [online]. [cit. 2006-03-27]. Dostupný z WWW: .

54

původní držitel zahrnuje jednak poskytování informací a/nebo dokumentů jednotlivcům, jednak zveřejňování informací. Poskytováním informací se přitom rozumí umožnění přístupu k informacím, jež se týkají přímo dotazujícího se subjektu, většinou fyzické osoby. Za zveřejňování je dnes možné považovat zpřístupnění nebo poskytnutí informace předem neurčenému a neomezenému okruhu osob, nepodmiňované prokazováním nebo udáváním či zjišťováním totožnosti příjemce informací. Zveřejňování zahrnuje tradičně úřední publikování a zveřejňování materiálů k diskusi či pro informovanost.“

38

Elektronické

technologie hrají důležitou roli právě při poskytování a zveřejňování informací v rámci služeb e-governmentu. Za rozvoj e-Governmentu v ČR má hlavní odpovědnost Ministerstvo informatiky. MI zodpovídá za tvorbu legislativy a strategických dokumentů v oblasti informačních systémů veřejné správy, provozuje Portál veřejné správy, koordinuje mezirezortní projekty v oblasti budování informačních systémů veřejné správy (např. Registr živnostenského podnikání, Jednotný systém dopravních informací), zajišťuje mezinárodní spolupráci, podporuje rozvoj informační gramotnosti a podporuje rozvoj elektronického obchodu zvýšením transparentnosti

při

zadávání

veřejných

zakázek

v

oblasti

ICT

pomocí elektronického tržiště.

3.2. ISVS po novelizaci zákona č. 365/2000 Sb. Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy je novelizován zákonem č. 81/2006 Sb. ze dne 10. února 2006. Novelizace zákona má za cíl zefektivnit budování informačních systémů veřejné správy (jejich pořizování a obnovu). Novela reaguje na dosud získané zkušenosti s aplikací zákona v jeho současné podobě a na stále se rozvíjející oblast informačních a komunikačních technologií. Novela tak vytváří prostředí vhodné pro další rozvoj, aplikaci a zvyšování kvality služeb e-governmentu. 38

MATOUŠKOVÁ, Miroslava. Svoboda informací jako téma informační politiky. Ikaros [online]. 1998, roč. 2, č. 6 [cit. 2006-04-21]. Dostupný z WWW: . ISSN 1212-5075.

55

Novela zpřesňuje povinnosti ministerstev a orgánů veřejné správy vzhledem ke správě a provozu informačních systémů veřejné správy. Novela také zpřesňuje působnost Ministerstva informatiky jako hlavního správního úřadu pro tvorbu a rozvoj informačních systémů veřejné správy.

Občanské hledisko Z hlediska občanů obsahuje novela několik důležitých oblastí. Služby Portálu veřejné správy mají být rozšiřovány tak, aby se portál stal přístupovým bodem pro elektronickou komunikaci občanů i firem s veřejnou správou. V současném platném znění zákona se v § 2 mluví o Portálu veřejné správy jako o informačním systému vytvořenému a provozovanému se záměrem usnadnit veřejnosti dálkový přístup k pro ni potřebným informacím z veřejné správy. V novele je portál definován takto: „Pro účely tohoto zákona se rozumí portálem veřejné správy informační systém vytvořený a provozovaný se záměrem usnadnit veřejnosti dálkový přístup k pro ni potřebným informacím z veřejné správy a komunikaci s ní.“ V novele je tedy kladen důraz na to, že portál má sloužit nejen jako informační portál, ale má stejně tak sloužit jako prostředek veřejné správy pro elektronickou komunikaci veřejnosti s orgány veřejné správy. Novela tak upozorňuje na to, že by měla být transakční část portálu dále rozvíjena tak, aby měli občané možnost komunikovat s úřady elektronickou cestou v co největší možné míře. Z hlediska veřejnosti může být také důležitý § 6f – Dodání datové zprávy orgánu veřejné moci prostřednictvím Portálu veřejné správy, který se v současném platném znění zákona nevyskytuje. Hovoří se zde o tom, že každý občan má právo využít služby dodání datové zprávy orgánu veřejné moci prostřednictvím portálu. Správce portálu (Ministerstvo informatiky) má povinnost dodat bez zbytečného odkládání takovou zprávu veřejnému orgánu, kterému je určena. Odesílateli zprávy má být potvrzeno převzetí datové zprávy a také její dodání příjemci. Pro rozvoj elektronické komunikace občanů s orgány veřejné správy to znamená, že občan získá jistotu pro takovou komunikaci. Při elektronické komunikaci nedochází k osobnímu kontaktu občana s úředníkem,

56

občan tak může váhat použít elektronickou cestu z obavy, zda a jak rychle bude jeho požadavek přijat a vyřízen. Potvrzení o přijetí a doručení zprávy může nahradit jistotu osobního kontaktu při vyřizování požadavků. Dalším významným bodem je možnost vydávání ověřených výstupů z informačních systémů veřejné správy 39 . Podle novely jsou správci nebo provozovatelé informačních systémů veřejné správy povinni vydat na požádání úplný nebo částečný výpis z elektronického zápisu z informačního systému – pokud se jedná o informační systém veřejné evidence, rejstříku nebo seznamu (veřejně přístupné ISVS). Veřejně přístupnými ISVS jsou např. katastr nemovitostí, obchodní rejstřík a živnostenský rejstřík. Pokud se jedná o neveřejné evidence, jsou povinni na požádání poskytnout úplný nebo částečný výpis z elektronického zápisu z informačního systému osobě, které se zápis týká, nebo osobě, která je oprávněna o takovou informaci požádat. V novele zákona se uvádí, že provádět ověření výstupu z informačního systému veřejné správy a vydávat na základě tohoto ověření ověřené výstupy z ISVS mohou: -

obecní úřady obcí s rozšířenou působností,

-

obecní úřady, úřady městských částí nebo městských obvodů územně členěných statutárních měst,

-

úřady městských částí hlavního města Prahy (seznam všech výše uvedených úřadů stanoví Ministerstvo vnitra vyhláškou k 1. lednu 2007),

-

notáři (ověřené výstupy mohou vydávat poté, co bude stanovena právním předpisem cena za jejich vydání),

-

držitel poštovní licence (v současné době je to státní podnik Česká pošta),

-

Hospodářská komora ČR (spolu s Českou poštou budou moci vydávat ověřené výstupy od 1. ledna 2007). Občan bude mít možnost získat ověřený výstup dvěma způsoby. Může

získat od správce či provozovatele informačního systému elektronický výpis z ISVS, který bude označen elektronickým podpisem nebo značkou. Takový výpis si pak občan nechá ověřit u některého z výše uvedených subjektů, které mohou 39

Ověřený výstup z informačního systému veřejné správy je listina, která vznikla převodem výstupu z ISVS z elektronické do písemné podoby, a jejíž doslovná shoda s elektronickým výstupem byla ověřena.

57

ověření vydávat. Nebo může občan požádat o vydání ověřeného výstupu subjekt, který může výstupy vydávat a zároveň má přístup k danému informačnímu systému. Vydávání ověřených výstupů z informačních systémů veřejné správy tak umožní zájemcům získat informace z veřejné zprávy jednodušším způsobem, za co nejméně byrokratických postupů. Dalším důležitým bodem novely je § 5 odst. 2 písm. f. Je zde řečeno, že informace zveřejněné na webových stránkách orgánů veřejné správy mají být zpracovány v takové formě, aby byly dostupné i osobám se zdravotním pojištěním. Toto ustanovení nabývá účinnosti od 1. ledna 2008.

Správci informačních systémů veřejné správy Z hlediska správců ISVS 40 přináší novela také změny. Dlouhodobým řízením ISVS se zabývá § 5a novely. V rámci dlouhodobého řízení ISVS mají správci podle novely povinnost zpracovávat informační koncepci a provozní dokumentaci a uplatňovat je v praxi. Povinnost zpracovat tuto koncepci a provozní dokumentaci musí být splněna do dvou let od nabytí účinnosti příslušné části zákona, tedy do 1. ledna 2009. Orgány veřejné správy si musí zajistit u atestačního střediska atestaci pro svou informační koncepci a dokumentaci. Podle novely si mají jednotlivé orgány v rámci své koncepce stanovit dlouhodobé cíle v oblasti řízení a kvality ISVS. Orgány také mají vyhodnocovat dodržování své informační koncepce v praxi. V platném znění zákona je uvedeno, že orgány veřejné správy jsou povinny vytvářet koncepční záměry pro vedení informačních systémů v souladu s vládou schválenými dokumenty v oblasti ISVS. V novele je tedy kladen důraz na to, aby orgány veřejné správy nejen koncepci vytvářely, ale aby jí uváděly do praxe a následně vyhodnocovaly její fungování. Vyhodnocování fungování koncepcí v praxi může ukázat, jak je úspěšná realizace té či oné koncepce – orgán

40

Podle platného znění zákona č. 365/2000 Sb., § 3 odst. 2, se správci informačních systémů veřejné správy rozumí ministerstva, jiné správní úřady, orgány územní samosprávy a další státní orgány.

58

veřejné správy pak může na tomto základě svou koncepci přehodnotit. Řízení ISVS jednotlivých orgánů veřejné správy se tak stane efektivnějším. Správci ISVS jsou dále podle novely (§ 5 odst. 2 písm. d) povinni zajistit dodržování pravidel, která určují podobu vazeb na další ISVS. Vzájemné vazby ISVS jsou realizovány prostřednictvím referenčního rozhraní 41 , orgány mají povinnost prokázat atestem způsobilost jednotlivých ISVS k realizaci těchto vzájemných vazeb. Způsobilost informačního systému k realizaci vazeb prostřednictvím referenčního rozhraní musí být prokázána atestem po 1. lednu 2009. Novela tedy zdůrazňuje důležitost vzájemného propojení informačních systémů jednotlivých orgánů. Propojení systémů má vést k jednomu z cílů elektronických systémů veřejné správy – má zajistit, aby občan nemusel poskytovat stejné údaje vícekrát a aby si mohly jednotlivé orgány poskytovat potřebné údaje navzájem mezi sebou. Novela ruší standardy ISVS (k 1. lednu 2007), které dosud určují pravidla řízení ISVS. Standardy mají být nahrazeny vyhláškami. Při atestacích jednotlivých ISVS se tedy nebude dále posuzovat shoda se standardy, ale shoda s požadavky, které budou stanoveny ve vyhláškách. O náležitostech fungování ISVS, které stanoví Ministerstvo informatiky vyhláškami, se pojednává v § 12 novely. Správci ISVS mají dle novely povinnost předávat informace do dvou informačních systémů, které provozuje Ministerstvo informatiky. Jde o informační systém o datových prvcích (§ 5 odst. 2 písm. c) a o informační systém o ISVS (§ 5 odst. 2 písm. e). Informační systém o ISVS je sytém, který má obsahovat informace o dostupnosti a obsahu jednotlivých ISVS. Dále mají správci ISVS jednotlivých orgánů povinnost, jak je již zmíněno výše, zpřístupnit informace na svých webových stránkách také pro občany se zdravotním postižením. Webové stránky orgánů mají být vytvořeny tak, aby

41

Podle platného znění zákona č. 365/2000 Sb., § 2 písm. j, se referenčním rozhraním ISVS myslí souhrn právních, technických, organizačních a jiných opatření vytvářejících jednotné integrační prostředí ISVS, které poskytuje kvalitní soustavu společných služeb, včetně služeb výměny oprávněně vyžadovaných informací mezi jednotlivými informačními systémy orgánů veřejné správy a dalšími subjekty, a to i se systémy mimo Českou republiku.

59

umožnily hendikepovaným uživatelům používat různé technické pomůcky, jako např. hlasové výstupy pro zrakově postižené, které jim zprostředkují obsah webové stránky. Znamená to, že novela usiluje o to, aby nebyli postižení občané nijak diskriminováni při poskytování elektronických informací. Správci ISVS mají podle novely (§ 5 odst. 2 písm. b) povinnost předložit Ministerstvu informatiky návrhy programů a investiční záměry na pořízení, obnovu a provoz ICT. Bezpečností ISVS se v novele zabývá § 5b. Bezpečnost ISVS je zde integrována do koncepce provozování informačních systémů. Bezpečnost informačních systémů mají zajistit orgány veřejné správy podle daného prováděcího

právního

předpisu.

Tento

předpis

má

stanovit

minimální

bezpečnostní požadavky ISVS. Cílem novely v oblasti bezpečnosti je, aby se ISVS staly důvěryhodnými systémy.

Změny v oblasti atestačních středisek a atestací Novela zavádí nový dvoustupňový systém pro akreditaci atestačních středisek42. Podmínky pro získání pověření k provádění akreditací určuje v novele § 6. Akreditaci může provádět právnická osoba (v tomto případě akreditující osoba), která je členem mezinárodních sdružení zabývajících se akreditací a která byla rozhodnutím Ministerstva informatiky pověřena k provádění akreditace. Akreditující osoba provádí akreditaci budoucího atestačního střediska, kterému musí udělit osvědčení o akreditaci, aby mohlo středisko provádět atestace. Ministerstvo informatiky tedy uděluje pověření k provádění atestací pouze za předpokladu, že žadatel (budoucí atestační středisko) obdržel od akreditující osoby osvědčení o akreditaci. Akreditující osoba spolu s Ministerstvem informatiky také provádějí dozor nad dodržováním atestačních podmínek atestačními středisky.

42

Podle platného znění zákona č. 365/2000 Sb., § 2 písm. k, m a n, se atestačním střediskem rozumí fyzická nebo právnická osoba provádějící atestace; atestacemi informačních systémů jejich způsobilost pro použití v ISVS podle stanovených pravidel; atestací úřední doklad dokazující kladný výsledek atestace.

60

Tento nový způsob akreditace zaručí vysokou kvalifikaci a způsobilost atestačních středisek pro vydávání atestací. V současném znění zákona vydává pověření k atestacím pouze samo Ministerstvo informatiky. Vysoká kvalifikace a způsobilost atestačních středisek pro vydávání atestací bude zaručena udělením pověření středisku od akreditující osoby, která by jako člen mezinárodních sdružení zabývajících se akreditací měla být dostatečně způsobilá rozhodnout, zda žadatel o provádění atestací splňuje podmínky pro vykonávání této činnosti. Novela dále přesně v § 2 písm. j vymezuje, co může být předmětem atestace. Předmětem atestace může dále být (od 1. ledna 2007) pouze dlouhodobé řízení ISVS (tedy koncepce a provozní dokumentace) a způsobilost k realizaci vazeb ISVS s jinými informačními systémy prostřednictvím referenčního rozhraní.

Ministerstvo informatiky Pro Ministerstvo informatiky vyplývají z novely zákona některé nové povinnosti. Podle § 4 odst. 1 písm. h) a i), má Ministerstvo informatiky vytvářet a spravovat veřejný informační systém o datových prvcích a veřejný informační systém o ISVS, který má obsahovat informace o dostupnosti a obsahu ISVS. Ministerstvo informatiky má dále pověřovat akreditující osoby k udělování akreditací pro atestační střediska (§ 6 odst. 1). Dále má ministerstvo kontrolovat dodržování povinností stanovených zákonem č. 365/2000 Sb. u orgánů veřejné správy, u akreditující osoby a u atestačních středisek (§ 2 odst. 2 písm. a, § 5c). Ministerstvo má také postupně vydat vyhlášky k této novele zákona. Bude se jednat o vyhlášky týkající se např. technických a funkčních náležitostí uskutečňování vazeb mezi jednotlivými ISVS prostřednictvím referenčního rozhraní, způsobu, jakým mají orgány veřejné správy předávat údaje do veřejných informačních

systémů

provozovaných

Ministerstvem

informatiky,

formy

uveřejňování informací na webových stránkách jednotlivých orgánů, aby byly přístupné osobám se zdravotním postižením, rozsahu zajištění bezpečnosti ISVS

61

(minimální bezpečnostní požadavky), postupů atestačních středisek a seznamu úřadů vydávajících ověřené výstupy z ISVS. Účinnost zákona je rozdělena do třech období. Zákon č. 81/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, nabývá účinnosti 1. ledna 2007. Výjimkou je článek I bod 38 o webových stránkách přístupných pro zdravotně postižené, který nabývá účinnosti 1. ledna 2008, a ustanovení článku I, body 43, 47 a 48 (týkající se vydávání výpisů z ISVS a dodávání datových zpráv orgánům veřejné moci přes portál) a šestá a sedmá část, které nabyly účinnosti dnem vyhlášení zákona, tedy 15. března 2006.

3.3. Intranet veřejné správy Intranet veřejné správy (Komunikační infrastruktura veřejné správy KIVS) představuje komunikační infrastrukturu subjektů veřejné správy (VS). „Subjektem VS se pro potřeby definice uživatelů služeb KIVS rozumí takový subjekt, který je na základě legislativních předpisů nebo rozhodnutí vlády ČR oprávněn účastnit se procesů, podporovaných informačními systémy VS v roli provozovatele nebo uživatele těchto systémů. Kromě ústředních orgánů státní správy se tak jedná např. o parlament, samosprávné orgány, školy, knihovny, nemocnice, instituce zřízené zvláštními zákony, např. Státní zemědělský a intervenční fond, Pozemkový fond a podobně. Výklad zařazení sporného subjektu provádí ministr informatiky.“ 43 Funkční komunikační infrastruktura ISVS je podmínkou pro efektivní fungování celé struktury veřejné správy době moderních informačních a komunikačních technologií. Komunikační infrastruktura zahrnuje technické, bezpečnostní i organizační otázky, které souvisí se vzájemnou komunikací orgánů veřejné moci navzájem mezi sebou, ale i se subjekty mimo veřejnou moc. Týká se tedy komunikace mezi orgány státní správy a samosprávy, občany, podnikateli a dalšími subjekty.

43

Koncepce rozvoje Komunikační infrastruktury veřejné správy ČR [online]. [cit. 2006-04-03]. Dostupný z WWW: .

62

Koordinátorem

projektu

Intranet

veřejné

správy

je

Ministerstvo

informatiky ČR. Projekt budování intranetu se skládá ze dvou fází, v první fázi mají být jednotlivá místa výkonu veřejné moci připojena do intranetu pomocí tzv. univerzálních přípojek. Ve druhé fázi má proběhnout implementace služeb, které umožní bezpečnou výměnu dat a přístup k informacím.

3.3.1. Koncepce rozvoje Komunikační infrastruktury veřejné správy Koncepci rozvoje Komunikační infrastruktury veřejné správy, kterou předložilo Ministerstvo informatiky, přijala vláda 21. července 2005 (platnost koncepce je do roku 2010 – vzhledem k rychlému vývoji v oblasti informačních a komunikačních technologií). Koncepce se zabývá komunikační infrastrukturou veřejné správy na základě analýzy současného stavu v této oblasti, který je odlišný od stavu, kdy byla uzavřena Rámcová smlouva se společností Český Telecom. Komunikační infrastruktura veřejné správy (KIVS) slouží ke sdílení dat mezi ISVS, k elektronické komunikaci ve veřejné správě. Spolu s internetem nebo telefonními sítěmi zprostředkovává také komunikaci s veřejností. Infrastruktura je budována tak, aby umožňovala komunikaci také na úrovni Evropské unie ve spolupráci s komunikačními systémy EU. Na evropské úrovni se jedná o vzájemnou komunikaci orgánů veřejné správy členský zemí EU a komunikaci těchto státních orgánů s orgány EU. Koncepce reaguje na skutečnost, že se v České republice změnila struktura telekomunikačního trhu. V současné době jsou díky silnějšímu a kvalitnějšímu konkurenčnímu prostředí k dispozici kvalitně i cenově lepší a výhodnější služby, než jaké byly k dispozici v době podepisování rámcové smlouvy. V současnosti tedy existují různí dodavatelé služeb ve všech oblastech, které postihuje Rámcová Smlouva, a jejichž služby je možné využívat jak na celostátní úrovni, tak i v regionálním měřítku. Koncepce se tak snaží co nejvíce využít konkurenčního prostředí a klesajících cen i rostoucí kvality služeb pro budování intranetu veřejné správy.

63

Koncepce zajišťuje plynulý přechod od Rámcové smlouvy s Českým Telecomem, jejíž platnost vyprší 23. října 2006. Tato rámcová smlouva byla uzavřena 25. července 2001. Podle koncepce má být místo jednoho hlavního poskytovatele využito služeb více poskytovatelů. Koncepce má zajistit, aby došlo ke kontinuitě a plynulému přechodu

komunikačních služeb infrastruktury

veřejné správy k nové struktuře po vypršení rámcové smlouvy. V koncepci se také uvádí, že po privatizaci Českého Telecomu by byla závislost státní správy na službách jedné soukromé firmy strategickým rizikem pro státní správu. Navíc by stát jako velký nákupce služeb od dominantní firmy na trhu brzdil rozvoj konkurence a zpomaloval by se tak pokles cen na telekomunikačním trhu. Koncepce také zohledňuje požadavky nového zákona o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.) Dále reaguje koncepce na to, že vzrostly požadavky orgánů veřejné správy na kvalitu i kvantitu komunikace. Do provozu bylo uvedeno mnoho informačních systémů s velkými nároky na komunikaci a sdílení dat, vzrostly také nároky na bezpečnost těchto systémů. Podle toho, kdo odpovídá za celkový provoz, lze KIVS rozdělit na dvě části: -

společnou komunikační infrastrukturu veřejné správy: slouží pro zajištění společné komunikace veřejné správy se subjekty mimo samotnou veřejnou správu (tedy např. k zajištění komunikace Portálu veřejné správy), služby společné KIVS zajišťuje Ministerstvo informatiky;

-

komunikační infrastrukturu subjektu veřejné správy: většinou jsou určeny ke komunikaci a pro uživatele v rámci samotného subjektu veřejné správy. Hlavním cílem KIVS je vytvořit takovou infrastrukturu pro elektronickou

komunikaci ve veřejných službách, která bude výkonná, bezpečná a efektivní. Infrastruktura má veřejné správě pomoci zefektivnit její činnost za pomoci moderních ICT, tzn. že má zlepšit rychlost, transparentnost a kvalitu služeb pro veřejnost. Infrastruktura má zajistit kvalitní elektronickou komunikaci, aby bylo možné zprovoznit ty elektronické služby pro občany i podnikatele, které nejsou dosud dostupné.

64

Pomocí komunikační infrastruktury má mít každý pracovník veřejné správy podle potřeby možnost komunikovat s jiným pracovníkem veřejné správy, nebo s různými částmi aplikace veřejné správy, která je provozována v jiném místě, než kde je pracovník zaměstnán. Aby toto mohlo fungovat, je potřeba zajistit bezpečnost takového získávání informací mezi pracovníky veřejné správy navzájem.

Aplikace, které slouží k podpoře výkonu veřejné správy v ČR se liší podle toho, k čemu jsou určeny. Lze je rozdělit na -

soubory odborných aplikací k podpoře výkonu veřejné moci v ČR: mohou mít celorepublikový, regionální nebo místní charakter,

-

provozně správní aplikace: např. mzdové a rozpočtové systémy,

-

aplikace kancelářského charakteru: např. textový editor, internetový prohlížeč, e-mail. K těmto aplikacím, sloužícím pro potřebu veřejné správy v ČR, lze připojit

také sítě a aplikace, které jsou provozovány mimo území ČR, ale které mají souvislost s českými vnitrostátními systémy. Jedná se o systémy, které navzájem spojují jednotlivé instituce EU, nebo také aplikace veřejné správy jednotlivých zemí. Pomocí těchto systémů mohou složky veřejné správy v ČR komunikovat s cizími zeměmi v záležitostech z oblasti veřejné správy. Pro následující období byly stanoveny úkoly, díky kterým má být řešena problematika KIVS. Jedním z úkolů je, aby byl po vypršení rámcové smlouvy s Českým Telecomem v říjnu 2006 zajištěn efektivní nákup služeb pro KIVS. Efektivity má být dosaženo, jak jsem již zmínila, využitím nové situace na trhu s telekomunikacemi, kdy je možné díky větší konkurenci na tomto trhu nakoupit levnější a kvalitnější služby. Služby budou nakupovány od jednotlivých telekomunikačních operátorů (na základě výsledků veřejné soutěže), což také přispěje k dalšímu rozvoji konkurence na telekomunikačním trhu a zároveň bude omezena závislost veřejné správy na jednom poskytovateli služeb. Komplexní

65

služby KIVS se tak budou skládat z dílčích služeb. Společné služby KIVS bude zajišťovat Ministerstvo informatiky. Dalším z úkolu je vytvoření takových podmínek, které zajistí efektivní elektronickou výměnu informací mezi jednotlivými orgány a úřady celé veřejné správy. Je třeba vytvořit systém pravidel pro vzájemnou elektronickou komunikaci ve veřejné správě. Koncepce počítá také se zpětnou vazbou, kdy by měla být vyhodnocována spolupráce v rámci veřejné správy (z hlediska samotného sdílení informací i z hlediska bezpečnosti sdílení) a vyhodnocené výsledky by měly sloužit ke

zlepšování pravidel vzájemné spolupráce,

přehodnocování a vylepšování dalších postupů. Pro vytvoření společné KIVS je důležité, aby jednotlivé subjekty veřejné správy zajistily propojení svých vlastních komunikačních struktur se společnou KIVS. To je další z úkolů důležitých pro budování KIVS. Technická, organizační a bezpečnostní pravidla pro propojování těchto systémů stanovuje Ministerstvo informatiky. Pro budování infrastruktury KIVS má být využito lokálně a regionálně vybudovaných komunikačních systémů. Připojení těchto systémů se uskuteční na základě Dohody o připojení lokální komunikační infrastruktury ke službám KIVS, která bude uzavřena mezi Ministerstvem informatiky a příslušným subjektem veřejné správy. Tato dohoda určuje finanční, technické a provozní aspekty vzájemného sdílení služeb v propojené infrastruktuře.

3.4. Národní strategie informační bezpečnosti Národní strategie informační bezpečnosti (NSIB) ČR byla vypracována na základě priorit stanovených v dokumentu Státní informační a komunikační politika – e-Česko 2006 a navazuje na dokument Bezpečnostní strategie ČR (schválen vládou 10. prosince 2003). Jednou ze čtyř hlavních priorit uvedených v dokumentu e-Česko 2006 jsou bezpečné a dostupné komunikační služby. Jako jeden z hlavních cílů v oblasti bezpečnosti elektronických komunikací je v dokumentu uvedeno vypracování Národní strategie informační bezpečnosti do

66

konce roku 2004. Vláda schválila Národní strategii informační bezpečnosti dne 19. října 2005. NSIB zavádí do ČR principy, které jsou vyjádřeny ve Směrnici OECD pro bezpečnost informačních systémů a sítí, a harmonizuje české právní předpisy v oblasti bezpečnosti systémů s právními předpisy a normami Evropské unie. I zde je tedy patrná vazba na celoevropské aktivity, která je důležitá pro uskutečnění cílů Evropské unie v oblasti informační společnosti (uvedených např. v dokumentu i2010). Vysoká kvalita informační bezpečnosti je důležitá pro zabezpečení funkcí státu prostřednictvím orgánů veřejné správy a pro jeho dobrý obraz na veřejnosti. „Z hlediska ochrany informací je důležitý bezpečný bezporuchový provoz informačních a komunikačních systémů, stejně jako i správnost, spolehlivost, dostupnost, integrita, důvěrnost a aktuálnost informací, které se v nich vyskytují.“44 S rozvojem informační společnosti nabývá na významu elektronická komunikace a přístup k elektronickým informacím – týká se to jak orgánů veřejné správy, tak komerčních i nekomerčních subjektů. Vysoká informační bezpečnost je tedy předpokladem pro využívání elektronických služeb, je nedílnou součástí celého zabezpečení a rozvíjení činností orgánů veřejné správy. Riziko napadení informačních a komunikačních systémů roste se stále větším pronikáním těchto systémů do každodenního života společnosti. Proto je potřeba věnovat větší pozornost zabezpečení takových systémů proti zneužití – bezpečné fungování může být zaručeno určením pravidel informační bezpečnosti, jejich dodržováním a kontrolou jejich dodržování. Strategie usiluje o vytvoření společného základu pro bezpečnost informací veřejné správy, subjektů komerční i nekomerční sféry a pro bezpečnost občanů. V dokumentu je vymezeno šest strategických cílů, které mají sloužit tomuto účelu.

44

Národní strategie informační bezpečnosti ČR [online]. [cit. 2006-04-05]. Dostupný z WWW: .

67

Zlepšení řízení informační bezpečnosti a řízení rizik Prvním cílem je zlepšení řízení informační bezpečnosti a řízení rizik. Má být dosaženo toho, aby se systémy řízení informační bezpečnosti staly součástí celkového řízení organizací.

To znamená, že by organizace měly dbát na

bezpečné používání informačních a komunikačních systémů, měly by aktivně dbát na jejich zabezpečení. Přitom je důležité sledovat současný stav možných rizik a ohrožení, protože se objevují stále nové hrozby bezpečnosti. Snížení hrozeb bezpečnosti by mělo být podle strategie dosaženo těmito opatřeními: -

podporováním nejlepší praxe 45 v oblasti řízení bezpečnosti a zaváděním systému řízení informační bezpečnosti,

-

soustavným monitorováním hrozeb, tzn. analyzováním aktuální situace,

-

realizací systému včasného varování a reakce: tento systém by měl být vytvořen prostřednictvím Portálu veřejné správy, mělo by zde docházet k výměně informací ke snížení rizik z hrozeb pro informační a komunikační systémy, dále by mělo být také vytvořeno národní centrum pro řízení, monitoring a analýzu bezpečnostního prostředí informačních a komunikačních systémů v ČR,

-

monitorováním účinnosti navržených protiopatření: monitorování by mělo probíhat v rámci systému včasného varování a reakce,

-

zlepšením informační bezpečnosti orgánů veřejné správy: tzn. zajištěním bezpečnosti počítačového i administrativního prostředí veřejné správy, zesílením úsilí bezpečnostních složek státu na boj proti informační kriminalitě, zavedením jednotné klasifikace informací,

-

ochranou kritické informační infrastruktury státu. V tomto případě by tedy měla být informační bezpečnost posílena

sledováním hrozeb, výměnou informací o hrozbách a vyhodnocováním efektivnosti opatření proti hrozbám.

45

Nejlepší praxí se rozumí opakovatelné (přenositelné) praxí osvědčené nejlepší zkušenosti, návyky, postupy apod.

68

Rozvoj znalostí o informační bezpečnosti Dalším cílem je rozvoj znalostí o informační bezpečnosti. Rozvoj těchto znalostí je důležitý proto, aby se zabránilo problémům v komunikačních a informačních systémech (během jejich používání a při ochraně informací, které jsou v systémech obsaženy), které vznikají v důsledku nízké úrovně znalostí o počítačích. Všichni uživatelé ICT by měli znát rizika a jejich důsledky, které jim hrozí při manipulaci s informacemi. Laická i odborná veřejnost by měla umět využívat nástroje informační bezpečnosti, mělo by se to stát součástí informační gramotnosti. Pro rozvoj znalostí o informační bezpečnosti je nutné podle strategie podniknout tyto kroky: -

zvyšovat povědomí o informační bezpečnosti, bezpečnostních rizicích a možnostech obrany u občanů, u podniků a u orgánů veřejné správy: za pomoci šíření informací o této problematice a školením jednotlivců,

-

zavést školící a vzdělávací programy: měla by být definována cílová úroveň znalostí pro jednotlivé role v informační bezpečnosti a informační bezpečnost by měla být zahrnuta do vzdělávacích programů pracovníků veřejné správy,

-

podpořit celkový program národního povědomí o informační bezpečnosti: informační bezpečnost by měla být součástí všech úrovní vzdělávání, informace o ní by se k veřejnosti měly dostávat ve spolupráci s médii,

-

zvýšit efektivnost školicích programů,

-

zvýšit povědomí uživatelů o důležitosti užívání bezpečnostně certifikovaných výrobků a služeb z oboru informačních a komunikačních technologií. Informační bezpečnost by tedy měla být podle tohoto strategického cíle

zvyšována většími znalosti veřejnosti i zaměstnanců veřejné správy o bezpečnostních rizicích a o možnostech, jak jim předcházet. Od 3. dubna 2006 jsou na internetové adrese www.bezpecneonline.cz dostupné nové webové stránky, které jsou zaměřeny na bezpečnou práci s počítačem a internetem a na legální využívání počítačových programů. Tyto stránky patří mezi aktivity Ministerstva informatiky a mají sloužit uživatelům

69

počítače jako návod, jak zabránit potížím při práci s počítačem, popř. mají informovat, jaká hrozí rizika. Stránky mohou sloužit jako prostředek k tomu, aby se občané práce s počítačem neobávali a uměli ho správně používat. Projekt Bezpečně Online je inspirován úspěšnými britskými webovými stránkami www.getsafeonline.org. Na portálu Bezpečně Online najdou zájemci informace rozdělené do třech základních rubrik. První rubrika je nazvaná Chraňte svůj počítač. Rubrika obsahuje informace o tom, jak chránit svůj počítač (jako základ internetové bezpečnosti) – obsahuje základní informace o virech a hackerských útocích, návody, jak nainstalovat vhodný antivirový program a jak pravidelně zálohovat data, jak se chránit před spamem, jak bezpečně používat internetové prohlížeče, nebo informace o tom, jak bezpečně telefonovat přes internet apod. Druhá rubrika je nazvána Chraňte sebe a obsahuje údaje o tom, jak bezpečně používat internet. Uživatelé se zde mohou dozvědět informace, jak se mají vyhnout nebezpečným internetovým stránkám, jak bezpečně používat internetové bankovnictví a e-mail, jak na internetu nakupovat nebo před jakými riziky chránit své děti. Třetí rubrika Chraňte svoji firmu je určena podnikatelům (především malým firmám). Je zde možné nalézt návody pro bezpečnou práci s počítačem ve firmě, např. návod jak používat šifrování, jak vytvořit nezbytná pravidla pro zaměstnance, jak zabránit zaměstnancům v plýtvání časem na internetu, jak ochránit firmu před internetovými podvodníky a jak dbát na ochranu osobních údajů. Projekt Bezpečně Online je projektem, který má podpořit občany, aby se neobávali počítač a internet používat. Je známo, že někteří občané nevyužívají služeb informačních a komunikačních technologií právě proto, že se obávají jejich malé spolehlivosti a bezpečnosti. Projekt Bezpečně Online seznamuje občany se základními bezpečnostními pravidly používání počítačů, může tedy jejich obavy rozptýlit a to následně povede ke zvýšení počtu uživatelů internetu.

70

Podpora národní a mezinárodní spolupráce v oblasti informační bezpečnosti Česká republika je prostřednictvím internetu spojena s okolním světem, její informační systémy tedy mohou být ohroženy z jakéhokoliv místa na světě. Aby mohla být Česká republika schopna zajistit bezpečnost svých počítačových sítí a systémů, měla by spolupracovat na zajištění bezpečnosti v mezinárodním měřítku. Mezinárodní spolupráce je potřebná ze stejných důvodů, jako spolupráce národní – má pomoci k rozvoji a šíření nejlepší praxe v bezpečnosti systémů, k identifikaci hrozeb a k realizaci společných bezpečnostních opatření. Česká republika se účastní spolupráce na programech zajištění bezpečnosti v rámci Evropské unie a v rámci Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj v Evropě. K zajištění větší bezpečnosti informačních systémů prostřednictvím národní a mezinárodní spolupráce mají vést tyto kroky: -

realizace efektivní spolupráce a koordinace na národní úrovni: Portál veřejné správy by měl sloužit jako jednotný informační prostředek pro komunikaci v oblasti informační bezpečnosti, informační bezpečnost by měla být zohledněna při tvorbě národních norem, měl by být zřízen Výbor pro informační bezpečnost ČR a Fórum pro informační bezpečnost ČR,

-

realizace aktivní mezinárodní spolupráce: ČR by se měla podílet na přípravě bezpečnostních norem a měla by se zapojit do mezinárodních pozorovacích sítí, varujících před hrozbami,

-

zlepšení spolupráce při národní obraně proti informačním hrozbám. Pro zajištění bezpečnosti je tedy důležitá koordinace opatření proti

hrozbám na národní i mezinárodní úrovni.

Podpora používání nejlepší praxe v oblasti informační bezpečnosti Bezpečnost informačních systémů lze zvýšit také tím, že si zainteresované subjekty budou mezi sebou vyměňovat zkušenosti z praxe. V tomto případě je třeba: -

prostřednictvím Portálu veřejné správy prezentovat nejlepší praxi a portál by měl sloužit jako základna pro výměnu zkušeností,

71

-

používat nejlepší praxi při budování informační bezpečnosti,

-

využívat standardizaci, tzn. veřejná správa by měla spolupracovat při tvorbě a vydávání norem v oblasti informační bezpečnosti,

-

zvyšovat uživatelskou přívětivost systémů: systémy by měly v oblasti bezpečnosti počítat s lidským faktorem.

Podpora ochrany lidských práv a svobod Aby veřejnost důvěřovala informačním systémů, měla by být přesvědčena o tom, že informace v nich obsažené jsou správné, že doručování zpráv je spolehlivé, že je při zpracovávání a ukládání informací zaručena důvěrnost, a že je vyloučeno jejich zneužití. Důvěra veřejnosti může být zvyšována podporou ochrany soukromí, lidských práv a svobod. Důvěra je podmínkou pro rozvoj informační společnosti – pokud nebude veřejnost informačním systémům důvěřovat, nebude je ani využívat. Ve vztahu k veřejnosti je třeba chránit lidská práva, jako je právo na ochranu soukromí, svobodu projevu a právo na informace, u komerčních subjektů by mělo být ochráněno jejich obchodní tajemství, know-how a informace o zákaznících. Pro ochranu těchto práv by měly být učiněny tyto kroky: -

zajištění legislativní ochrany základních lidských práv a svobod,

-

vytváření provozního prostředí, zajišťujícího informační bezpečnost a ochranu soukromí, tzn. zajištění bezpečnosti informací při elektronických transakcích veřejné správy a podpora používání bezpečnostně certifikovaných prostředků a služeb. Pro rozvoj informační společnosti a pro využívání informačních systémů

veřejné správy ze strany veřejnosti je třeba nejen ochrana systémů samotných, ale také ochrana práv a soukromí uživatelů systémů. Ochrana uživatelů by měla být samozřejmostí, protože pokud se rozhodnou elektronický systém využít, činí tak proto, že důvěřují jeho zabezpečení.

72

Podpora konkurenceschopnosti české ekonomiky Zajištění bezpečnosti informačních systémů je důležité i pro zajištění konkurenceschopnosti české ekonomiky. „Informace jsou velmi cennou formou kapitálu na celosvětovému trhu. Rozvoj informační společnosti dostupností a použitelností informací má vliv na mezinárodní konkurenceschopnost. Je třeba zajistit otevřený přístup k informacím, při zajištění bezpečnosti a stability prostředí, což přispěje ke vzniku nových obchodních příležitostí pro podnikatelské subjekty.“46 Konkurenceschopnost je také podporována vytvářením mezinárodní legislativy a prováděním nejlepší praxe, což vede ke zvýšení informační bezpečnosti. Pro podporu konkurenceschopnosti české ekonomiky by měly podle strategie být učiněny tyto kroky: -

podporovat dostupnost a použitelnost informací a technologie informační bezpečnosti (platí to ve stejné míře pro veřejnou správu, komerční i nekomerční subjekty a pro občany) a podporovat spolupráci na projektech pro výměnu informací a nejlepší praxe mezi veřejnou správou a soukromým sektorem,

-

monitorovat a vyhodnocovat legislativu a nejlepší praxi: tzn. vyhodnocovat mezinárodní

legislativu

a

trendy

v oblasti

informační

bezpečnosti,

elektronického obchodu a transakcí, a na základě toho je případně zavádět do českého prostředí, -

odstranit bariéry: tzn. neomezovat obchodní potenciál soukromého sektoru transparentností, nediskriminací a možností výběru produktů a služeb informační bezpečnosti, založených na otevřených standardech, a zvyšovat důvěryhodnost vedoucí k většímu používání elektronických služeb a transakcí. Konkurenceschopnost české ekonomiky tedy závisí na bezpečnosti

informačních systémů, pokud by bezpečnost nebyla dostatečně zaručena, nebyla by zaručena ani použitelnost informací, vedoucí k rozvoji informační společnosti. 46

Národní strategie informační bezpečnosti ČR [online]. [cit. 2006-04-05]. Dostupný z WWW: .

73

Národní strategie informační bezpečnosti má být základem pro vybudování důvěryhodné informační společnosti. Důvěryhodnost spočívá právě v zárukách bezpečnosti informačních systémů. Na zajištění bezpečnosti by měli spolupracovat všichni uživatelé informačních a komunikačních systémů, měli by spolupracovat na ochraně informací a měli by koordinovat svou činnost ve prospěch zavádění bezpečnostních opatření, aby mohla být taková opatření efektivní. Veřejná

správa

usiluje

o

to,

aby

byla

v zájmu

zabezpečení

administrativního prostředí (klasického i elektronického) zajištěna ochrana počítačových sítí a systémů, která zabrání nejen jednotlivým útokům na tyto systémy, ale také útokům organizovaným, které by mohly způsobit škodu ekonomice. „Cílem této strategie z ekonomického hlediska je ochrana investic a efektivnější nakládání s veřejnými zdroji zavedením účinných opatření v oblasti informační bezpečnosti.“47 Bezpečnostní strategie je chápána jako dokument, který má podpořit zvyšování bezpečnosti ve vztahu ke všem subjektům v ČR. Odpovědnost za informační bezpečnost však zůstává v kompetenci jednotlivých subjektů. Celkově má pak strategie přispět k bezpečnějšímu komunikačnímu prostředí v oblasti obchodu a má tak zvýšit konkurenceschopnost české ekonomiky a zvýšit povědomí o informační bezpečnosti všech uživatelů informačních systémů.

3.4.1. Odpovědnost za informační bezpečnost ve veřejné správě V oblasti veřejné správy leží odpovědnost, zavádění, vývoj a kontrola informační bezpečnosti odděleně na jednotlivých subjektech veřejné správy. Každý orgán veřejné správy má povinnost dbát na vlastní informační bezpečnost podle zákonných předpisů. Platí to i v případě, kdy není bezpečnost zajišťována samotným orgánem, ale je zajišťována externím subjektem.

47

Národní strategie informační bezpečnosti ČR [online]. [cit. 2006-04-05]. Dostupný z WWW: .

74

V organizační struktuře orgánů veřejné správy musí informační bezpečnost pokrývat činnost osob odpovědných za aplikace a provoz, koncové uživatele a osoby odpovědné za činnost. Tzn. týká se činnosti a spolupráce všech skupin pracovníků angažujících se ve veřejné správě, kteří by měli (kromě osob odpovídajících za bezpečnost) projít školením v informační bezpečnosti k získání alespoň základních znalostí o bezpečnosti. Každý orgán musí mít aktuální bezpečnostní politiku, určenou pro řízení informační bezpečnosti. V bezpečnostní politice musí být obsažena organizační struktura řízení bezpečnosti a hlavní zásady, které je nutné dodržovat. V dalším

textu

se

zabývám

kompetencemi

orgánů,

které

jsou

zainteresovány v informační bezpečnosti.

Výbor pro informační bezpečnost ČR Výbor pro informační bezpečnost je poradním orgánem ministra informatiky. Výbor koordinuje a rozvíjí cíle Národní strategie informační bezpečnosti. Prostřednictví ministra informatiky předkládá vládě zprávy o stavu realizace NSIB a případné návrhy na její aktualizaci. Pro zajištění spolupráce s odbornou veřejností v oblasti informační bezpečnosti slouží Fórum pro informační bezpečnost ČR.

Ministerstvo informatiky ČR Ministerstvo informatiky má za úkol stanovit principy zabezpečení pro soustavu informačních systémů veřejné správy, pro jednotlivé ISVS nebo pro informační systémy samospráv a má řídit a rozvíjet informační bezpečnost v telekomunikacích. Spolu s ostatními ministerstvy a institucemi má vytvářet jednotný systém řízení informační bezpečnosti nad strukturami informačních systémů veřejné správy. S orgány veřejné správy spolupracuje na rozvoji informační bezpečnosti.

75

Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) Spolu s Ministerstvem informatiky má NBÚ stanovovat principy zabezpečení ochrany informací v rámci budování důvěryhodných informačních systémů v ČR, zejména v ISVS a v informačních systémech orgánů zajišťujících výkon veřejné správy podle zvláštních zákonů a samospráv. NBÚ plní úkoly v oblasti utajovaných skutečností – zajišťuje jejich ochranu, vede jejich registry a povoluje jejich poskytování, stanovuje pravidla zavádění a používání prostředků a systémů, které jsou určeny k ochraně utajovaných skutečností a zajišťuje jejich certifikaci.

Bezpečnostní informační služba (BIS) BIS má v rámci informační bezpečnosti působit preventivně, v rámci kontrarozvědné činnosti48 má zabezpečovat informace o činnostech ohrožujících utajované skutečnosti, o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, a o činnostech týkající se organizovaného zločinu a terorismu.

Ministerstvo vnitra ČR Ministerstvo vnitra (MV) je hlavním orgánem státní správy pro vnitřní záležitosti, v oblasti informační bezpečnosti má na starosti obecné úkoly, které se týkají místní správy a samosprávy, a vydávání pokynů v případě, kdy jsou informační systémy státu, krajů a obcí bezprostředně propojeny. MV ČR zajišťuje komunikační sítě pro Policii České republiky, pro složky integrovaného záchranného systému a územní orgány státní správy.

Policie ČR Policie ČR je podřízena Ministerstvu vnitra. V rámci informační bezpečnosti má na starost prevenci a vyšetřování porušování bezpečnosti a vyšetřování trestných činů. 48

Kontrarozvědná činnost je činnost zaměřená na získávání informací o aktivitách ohrožujících bezpečnost státu a jeho zřízení, zejména ze zahraničí.

76

Další orgány přispívají k zajištění informační bezpečnosti v rámci kompetencí v oblasti svého působení. Jedná se o Ministerstvo obrany (zabezpečuje celkovou obranu státu), Ministerstvo průmyslu a obchodu (zabývá se průmyslovým výzkumem, rozvojem techniky a technologií), Ministerstvo spravedlnosti (zastupuje Českou republiku při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (je ústředním orgánem pro vědní politiku, výzkum a vývoj), Úřad vlády (koordinuje vzdělávání státních zaměstnanců), Úřad na ochranu osobních údajů (vykonává dozor nad dodržováním zákona při zpracovávání osobních údajů), Nejvyšší kontrolní úřad (kontroluje hospodaření orgánů veřejné správy s veřejnými finančními prostředky, včetně prostředků vynakládaných na informační a komunikační systémy, zpracování dat a jejich bezpečnost), Český statistický úřad (kontroluje dodržování ochrany důvěrných statistických údajů), Český normalizační institut (vytváří a vydává technické normy). Jednotlivá ministerstva obecně mají aktivně informovat, řídit, sledovat a kontrolovat opatření v oblasti informační bezpečnosti ve správě, která jim podléhá. Mají také ve svém resortu vytvářet legislativu a vydávat pokyny k zajištění bezpečnosti. Orgány veřejné správy mají povinnost zajišťovat ochranu a bezpečnost informací v rámci provozovaných informačních systémů.

Národní strategie informační bezpečnosti má tedy za cíl rozvíjet informační bezpečnost veřejné správy. Všechny orgány veřejné správy musí dbát na zajištění vlastní informační bezpečnosti. Zajištění bezpečnosti je důležité nejen v rámci informačního systému určitého orgánu, ale i v případě výměny dat mezi jednotlivými orgány.

3.5. Portál veřejné správy Portál veřejné správy je legislativně ukotven Zákonem č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy jako elektronická brána do úředního světa. Zákon o informačních systémech veřejné správy se zabývá pravidly pro

77

vytváření, užívání, provoz a rozvoj informačních systémů veřejné správy v souvislosti s právy a povinnostmi správců těchto systémů i dalších subjektů. V tomto zákoně ze 14. září 2000 se v § 2 uvádí, že „pro účely tohoto zákona se rozumí portálem veřejné správy informační systém vytvořený a provozovaný se záměrem usnadnit veřejnosti dálkový přístup k pro ni potřebným informacím z veřejné správy.“ 49 V § 4 se dále uvádí, že tento portál vytváří a spravuje Ministerstvo informatiky. Portál je dostupný na internetové adrese http://www.portal.gov.cz. Smyslem portálu je usnadnit občanům i podnikatelům komunikaci s orgány veřejné správy. Portál veřejné správy ČR byl poprvé představen na konferenci Internet ve státní správě a samosprávě v Hradci Králové v březnu 2003. Zkušební provoz portálu byl spuštěn v říjnu 2003. Skutečný provoz portálu byl zahájen o rok později. Správcem portálu je Ministerstvo informatiky ČR.

3.5.1. Informační část Portál je rozdělen na dvě základní části, část informační a část elektronických podání (transakční). Mezi hlavní aplikace, které spadají do informační části portálu, jsou zařazeny aplikace Adresář, Zákony, Životní situace. Již podle tohoto pojmenování je patrné, že tato část Portálu veřejné správy slouží k vyhledávání informací, které mohou uživatelé využít při kontaktu s úřady.

Adresář Aplikace Adresář obsahuje kontakty a spojení na orgány státní správy a samosprávy, tzn. nabízí informace o jednotlivých orgánech veřejné správy a správních orgánech měst a obcí. Aplikace umožňuje fulltextové vyhledávání, ale také navigaci podle regionů nebo podle druhu úřadu. V navigaci podle regionů jsou úřady tříděny podle krajů a dále abecedně podle okresů, obvodu obce s

49

Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy [online]. [cit. 2006-01-13]. Dostupný z WWW: .

78

rozšířenou působností, obvodu obce s pověřeným obecním úřadem a podle názvu úřadu v daném regionu.

V navigaci podle druhu úřadu jsou úřady seřazeny

abecedně. Uživatel má také možnost vyhledávat v adresáři pomocí „činnosti úřadů“. Lze zde vyhledat činnosti, které vykonávají konkrétní úřady veřejné správy, a dále pomocí odkazů vyhledat příslušný úřad, který tuto činnost vykonává.

Zákony Aplikace zákony je určena veřejnosti k vyhledání a získání zaručených informací o platném znění předpisů České republiky a Evropské unie včetně možnosti jejich stažení. Veřejnosti je tak umožněn přístup k platným právním předpisům ČR. V této aplikaci má uživatel možnost vyhledávat zákony ČR ze Sbírky zákonů (podle čísla předpisu, části sbírky, názvu předpisu a fulltextem), je zde také odkaz na přehled nových předpisů ze Sbírky zákonů a odkaz na vybrané předpisy (se zásadním významem, např. Ústava ČR, Občanský zákoník, Zákon o rodině atd.). Další odkaz se týká věstníků, které vydávají kraje. Uživatel je navigován odkazy na jednotlivé kraje, nebo může věstník vyhledat pomocí čísla předpisu či fulltextem. Další část aplikace Zákony se týká Evropské unie, je zde k dispozici Smlouva o přistoupení k EU a sekce s odkazy na právní texty a dokumenty EU.

Životní situace Aplikaci Životní situace mohou občané využít jako pomoc při jednání s orgány veřejné správy. V této aplikaci jsou občanům k dispozici státem garantované návody na jednání s úřady, tzn. co, kde a jak vyřídit, jaké doklady jsou k vyřízení třeba, jaké jsou potřeba formuláře, jaké existují lhůty apod. Návody jsou řazeny tematicky podle uživatele – odkazy Cizinec, Občan, Podnikatel. Každý z těchto odkazů je dále tematicky rozdělen na odkazy další. Uživatel má také možnost vyhledávat v této aplikaci fulltextem. Když se uživatel

79

pomocí těchto prostředků dobere k tématu, které hledá, nalezne zde popisy postupů, jak určitou životní situaci řešit, kontakty na orgány veřejné správy, které se touto situací zabývají, odkazy na právní předpisy vztahující se k tématu, možnosti elektronického podání pro řešení situace. Návody jsou vytvářeny, aktualizovány a garantovány orgány veřejné správy a následně kontrolovány redakcí portálu. Ke dni 1. 4. 2006 obsahovala tato aplikace 367 návodů na postup při jednání s orgány veřejné správy.

Mapy Prostřednictvím odkazu Mapy mají uživatelé možnost nalézt informace, které se váží k určitému regionu. Mapy, které jsou zde zveřejněné, obsahují garantované informace, které jsou průběžně aktualizovány. K 1. 4. 2006 zde bylo zveřejněno 26 tematických úloh, především z oblasti geologie a životního prostředí, pomocí kterých lze na mapě zjistit hledané informace, týkající se České republiky. V tematické sadě Geologie a Geomorfologie lze nalézt např. geologickou mapu České republiky, v sadě Životní prostředí lze dohledat např. informace o chráněných územích a přírodních parcích ČR. Dále lze prostřednictvím mapových služeb zjistit údaje např. o územně správním členění ČR, obyvatelstvu či České poště (adresy). Pomocí mapových služeb lze dohledat také informace o městech, obcích a úřadech, např. kontaktní údaje, úřední hodiny, informace o odborech městských a obecních úřadů.

Další aplikace Mezi další aplikace, které spadají do informační části portálu, patří aplikace Obchodní věstník, Veřejné zakázky, Katalog informačních zdrojů, Práce, Náhled do katastru nemovitostí, Krizové řízení, Dopravní zpravodajství, Povodňové zpravodajství a e-learningové kurzy. Dále zde uživatel najde informace o politickém systému České republiky a odkazy na informace o Evropské unii.

80

3.5.2. Transakční část Další částí Portálu veřejné správy je část transakční, která byla zprovozněna v září 2003. Tato část, ve které jsou zpřístupněny elektronické služby veřejné správy (elektronická podání), je dostupná pod odkazem Podání. Elektronická podání slouží k výměně dat mezi občany (firmami) a orgány veřejné správy. Tyto elektronické služby mají umožnit vyřízení co nejširšího okruhu agend elektronickou cestou. Občané nebo firmy již nemusí podávat klasické papírové formuláře, ale mohou podávat informace orgánům veřejné správy elektronickou cestou. Elektronická podání nezjednodušují podávání informací pouze občanům a firmám, ale jsou přínosem i pro úřady, které si tak ušetří práci spojenou s převáděním dat z papírové do elektronické podoby. Samostatnou oblastí podání je také výměna dat mezi samotnými orgány veřejné správy, což opět usnadňuje úřadům práci např. prostřednictvím vzájemné výměny potřebných informací, které již byly jednou poskytnuty. Transakční část portálu tedy občanům a úřadům poskytuje „společnou infrastrukturu, která umožňuje propojení na jednotlivé úřady veřejné správy, uživatelům jednotný přístup ke všem zprovozněným elektronických službám, úřadům bezpečnou infrastrukturu a opakovaně použitelné komponenty.“

50

Transakční část je řešena centrálně, tzn. uživatelé nejsou nuceni přistupovat k jednotlivým elektronickým službám veřejné správy nekonzistentním způsobem, ale mohou k nim přistupovat jednotně – za pomoci jednoho způsobu komunikace, jednoho přihlašovacího jména i hesla. Elektronická podání tak vytváří jednotný a bezpečný vstupní bod do veřejné správy. Aplikace Elektronická podání je dostupná na internetu na adrese http://www.podani.gov.cz. Uživatelé, kteří chtějí využívat elektronické služby veřejné správy ČR, se musí na PVS zaregistrovat. Je možné se registrovat jako občan (pro využívání služeb veřejné správy pro osobní účely), jako organizace (pro využívání služeb veřejné správy pro komerční účely v případě živnostníků a 50

Ministerstvo informatiky ČR: Portál veřejné správy [online]. [cit. 2006-04-13]. Dostupný z WWW: .

81

zaměstnavatelů, nebo pro potřeby subjektů jako nadace apod.) a jako zástupce (pro využívání služeb veřejné správy jako osoba zplnomocněná zastupovat ve vybraných věcech statutární orgány obchodních společností a občany). Po zaregistrování lze zasílat a přijímat formuláře z úřadů veřejné správy s využitím identifikátoru uživatele nebo s využitím digitálního certifikátu. Digitální certifikáty by měly být funkční ve druhé fázi implementace PVS. Kromě toho mají uživatelé možnost komunikovat s jednotlivými úřady prostřednictvím webových formulářů, které mohou být umístěny na webových stránkách příslušného úřadu veřejné správy.

Dostupné elektronické služby První elektronická služba portálu byla připravena ve spolupráci s Českou správou sociálního zabezpečení. V současné době (k 1. 4. 2006) jsou na Portálu veřejné správy v aplikaci Elektronická podání dostupné: -

služby České správy sociálního zabezpečení: Evidenční listy důchodového pojištění, Přihlášky a odhlášky zaměstnanců k nemocenskému pojištění a Přehled o příjmech a výdajích osob samostatně výdělečně činných,

-

služby Ministerstva informatiky: Roční výkaz o poštovních službách (možnost elektronického zasílání tohoto za rok 2005 za účelem statistického zjišťování informací o rozsahu poštovních služeb soukromých operátorů, kteří do konce března 2005 provozovali poštovní služby na základě souhlasu Ministerstva informatiky),

-

služby Ministerstva financí: Daň z přidané hodnoty, Daň z příjmů fyzických osob, Daň z příjmů právnických osob, Závislá činnost, Daň silniční, Daň z nemovitostí, Oznámení podle § 34 zákona č.337/1992 Sb., Hlášení platebního zprostředkovatele a Obecné písemnosti určené pro Finanční úřad,

-

služby Generálního ředitelství cel: Celní správa - Intrastat (za účelem statistiky obchodu se zbožím mezi Českou republikou a ostatními členskými státy Evropské unie).

82

3.6. Elektronický podpis Elektronický podpis je nástroj, který slouží k identifikaci a autentizaci fyzických osob v prostředí internetu. Uplatňuje se při komunikaci mezi úřady veřejné správy navzájem a při komunikaci občanů s úřady. Používáním elektronického podpisu a poskytováním souvisejících služeb se zabývá Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Podle tohoto zákona znamená elektronický podpis údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě (§ 2, odst. a). Zákon o elektronickém podpisu se ale dále zabývá zaručeným elektronickým podpisem – v praxi se tak pod pojmem elektronický podpis většinou rozumí zaručený elektronický podpis. Zaručený elektronický podpis je definován v § 2, odst. b: „Pro účely tohoto zákona se rozumí zaručeným elektronickým

podpisem

elektronický

podpis,

který

splňuje

následující

požadavky: 1) je jednoznačně spojen s podepisující osobou, 2) umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě, 3) byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou, 4) je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.“51 Zaručený elektronický podpis má tedy zaručit nedotknutelnost a původ takto podepsaných dat. Elektronický podpis nemá v českém právním řádu při všech právních úkonech stejné účinky, jako podpis vlastnoruční. V oblasti soukromého práva může být elektronický podpis použit všude tam, kde právní předpis neříká, že pokud není dodržena listinná forma, je úkon neplatný. Např. v Občanském zákoníku, § 476a, se říká: „Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a

51

Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu ČR [online]. [cit. 2006-04-15]. Dostupný z WWW: .

83

podepsána, jinak je neplatná.“52 V tomto případě tedy nemůže být vlastnoruční podpis nahrazen elektronickým. V oblasti veřejného práva lze použít elektronický podpis pouze tam, kde to zákon dovoluje. Například: -

podle Správního řádu (Zákon č. 500/2004 Sb.) je možné učinit podání 53 písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem (§ 37 odst. 4),

-

podle Zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 21 odst. 2, „…podávají daňové subjekty o své daňové povinnosti příslušnému správci daně přiznání, hlášení a vyúčtování na předepsaných tiskopisech. Toto podání lze učinit i prostřednictvím datové zprávy opatřené zaručeným elektronickým podpisem ve struktuře a tvaru zveřejněném správcem daně.“54 Elektronický podpis není nutné použít v případě písemné žádosti o

poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V § 14 odst. 3 tohoto zákona se uvádí: „Je-li žádost učiněna elektronicky, musí být podána prostřednictvím elektronické podatelny povinného subjektu, pokud ji povinný

subjekt zřídil. Pokud adresa elektronické

podatelny není zveřejněna, postačí podání na jakoukoliv elektronickou adresu povinného subjektu.“55 Elektronickým podpisem také nemusí být opatřeny datové zprávy, jejichž náležitosti neupravuje žádný právní předpis. Jedná se např. o běžnou e-mailovou komunikaci mezi pracovníky orgánu a občany. Fyzické a právnické osoby potřebují ke komunikaci s orgány veřejné moci zaručený elektronický podpis a kvalifikované certifikáty vydané akreditovaným

52

Občanský zákoník [online]. [cit. 2006-04-15]. Dostupný z WWW: . 53 Podáním se rozumí úkon směřující vůči orgánům, které vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. 54 Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků [online]. [cit. 2006-04-15]. Dostupný z WWW: . 55 Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím [online]. [cit. 2006-04-17]. Dostupný z WWW: .

84

poskytovatelem certifikačních služeb 56 (§ 11 odst. 1). Certifikát představuje datovou zprávu, kterou vydal poskytovatel certifikačních služeb, a která slouží k důvěryhodnému předání dat pro ověřování elektronických podpisů podepisující osoby. Certifikát umožňuje spolehlivé ověření toho, ke které osobě se data pro ověřování elektronických podpisů vztahují. Certifikát používají osoby, které jsou příjemci elektronických podpisů, k tomu, aby si ověřily pomocí veřejného klíče v certifikátu, kdo elektronický podpis vytvořil.

Problematikou e-podatelen se blíže zabývá Nařízení vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Nařízení nabylo účinnosti k 1. lednu 2005 a stanoví povinnost orgánů veřejné moci zřídit epodatelny (nebo v případě malého objemu elektronické komunikace zajistit příjem a odesílání zpráv prostřednictvím e-podatelny jiného úřadu), vybavit zaměstnance zaručenými elektronickými podpisy a zajistit ochranu zpracovávaných informací. Orgány veřejné moci mají povinnost přijímat elektronicky podepsaný dokument, pokud jim je zákonem stanovena povinnost přijímat elektronická podání. Za tímto účelem orgány zřizují jednu nebo více elektronických podatelen. Zda musí orgány přijímat elektronicky podepsaný dokument záleží tedy na konkrétním podání u konkrétního orgánu, podle jakého právního předpisu je dané řízení vedeno a jaké náležitosti musí podání mít. E-podatelna slouží k přijímání elektronických dokumentů z úřadu či z firmy a také k jejich výstupu do úřadu či do firmy. „Tvoří ji souhrn technického vybavení, umožňující se připojit prostřednictvím sítě na elektronickou poštovní schránku podatelny, uložit a evidovat doručenou elektronickou poštu a postoupit ji k dalšímu vyřízení, dále obsluha e-podatelny a pravidla pro zacházení

56

K 15. dubnu 2006 působí jako akreditovaní poskytovatelé certifikačních služeb tři subjekty První certifikační autorita, a. s., Česká pošta, s. p. a eIdentity a. s. Akreditace jim byla udělena Ministerstvem informatiky na základě Zákona o elektronickém podpisu.

85

s elektronickými písemnostmi, nejčastěji ve formě spisového řádu a návodů pro obsluhu technického vybavení.“57 Postup, jakým mají orgány veřejné moci přijímat a odesílat datové zprávy prostřednictvím elektronické podatelny, upravuje Vyhláška č. 496/2004 Sb., k elektronickým podatelnám. Vyhláška nabyla účinnosti k 1. lednu 2005. Tato vyhláška navazuje na nařízení vlády č. 495/2004 Sb., jímž se provádí zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Nařízení přikazuje orgánům veřejné moci zřídit elektronickou podatelnu a vyhláška má sloužit jako návod, jak naplnit podmínky dané tímto nařízením. Podle této vyhlášky je orgán veřejné moci povinen potvrdit odesilateli doručení jeho zprávy přes e-podatelnu zasláním datové zprávy, ve které je uvedeno datum a čas doručení datové zprávy a její charakteristika. Potvrzující zpráva musí být opatřena uznávaným podpisem pracovníka orgánu veřejné moci nebo elektronickou značkou orgánu (§ 2 odst. 5). Doručení se potvrzuje v tom případě, pokud je orgán schopen z přijaté datové zprávy zjistit elektronickou adresu odesilatele. Občan má tedy jistotu, že bylo jeho elektronické podání doručeno. U doručené datové zprávy zjišťuje e-podatelna několik faktů, které jsou důležité pro vyřízení podání. Zjišťuje se, zda zpráva odpovídá technickým parametrům, které zveřejnil orgán veřejné moci, zda je připojen uznávaný elektronický podpis nebo elektronická značka, zda je zaručený elektronický podpis (či značka) platný a jeho kvalifikovaný certifikát nebyl zneplatněn, zda je připojen kvalifikovaný certifikát a zda tento certifikát obsahuje údaje58, na jejichž základě je možné identifikovat osobu, která datovou zprávu podepsala. Pokud epodatelna zjistí neplatnost kvalifikovaného certifikátu v době doručení datové zprávy, ověří, zda je ke zprávě připojeno platné časové razítko, které by potvrdilo, že byl elektronický podpis vytvořen v době platnosti certifikátu. Pokud není 57

Ministerstvo informatiky ČR: často kladené otázky k e-podpisu [online]. [cit. 2006-04-20]. Dostupný z WWW: . 58 Ve Vyhlášce č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách se v § 4 uvádí: „Údaj, na jehož základě je možné osobu jednoznačně identifikovat, se uvádí ve struktuře desetimístného čísla v desítkové soustavě v rozsahu 1 100 100 100 až 4 294 967 295 a je spravován ústředním orgánem státní správy.“

86

platné časové razítko připojeno, musí dát orgán odesilateli vědět, že nemůže ověřit platnost e-podpisu. Časové razítko je datová zpráva, kterou vydal poskytovatel certifikačních služeb, a která spojuje elektronická data s určitým časovým okamžikem. Časové razítko má zaručit, že uvedená data v elektronické podobě existovala před daným časovým okamžikem. To znamená že má být zaručeno, že dokument v daném čase existoval v této podobě. Odesilateli je tedy orgánem oznámeno jak přijetí datové zprávy, tak možné problémy se zpracováním zprávy. Pro orgány veřejné moci a pro fungování služeb e-governmentu je důležitý institut elektronických značek, který zavedla novela zákona o elektronickém podpisu, která nabyla účinnosti 26. července 2004. Např. v § 11 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, se uvádí: „Písemnosti orgánů veřejné moci v elektronické podobě označené elektronickou značkou založenou na kvalifikovaném systémovém certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb nebo podepsané uznávaným elektronickým podpisem mají stejné právní účinky jako veřejné listiny vydané těmito orgány.“ Elektronická značka je v podstatě totéž, co zaručený elektronický podpis, tzn. jedná se o digitální podpis. Odlišnost mezi elektronickou značkou a e-podpisem spočívá v jejich právním charakteru – e-podpis vytváří fyzická osoba, zatímco elektronickou značkou může datové zprávy označovat i právnická osoba nebo organizační složka státu. Elektronická značka tedy může být přirovnána k úřednímu razítku. Elektronickou značkou lze zprávy opatřovat automatizovaně, což je výhodné u velkého množství odesílaných zpráv.

Od 1. ledna 2006 nabyl účinnosti nový Správní řád, který umožňuje orgánům vykonávajícím působnost v oblasti veřejné správy vydávat rozhodnutí ve správním řízení v elektronické formě (§ 69 odst. 3). Záleží pak pouze na jednotlivých orgánech, jak si elektronické vydávání organizačně upraví – je na nich, koho těmito úkony pověří.

87

Obsahová a profesionální správnost elektronické výstupu je garantována tak, že pracovník e-podatelny odesílá datové zprávy opatřené e-podpisem zaměstnance, který je oprávněn daný úkon činit. Pracovník e-podatelny tedy neručí za věcnou správnost odesílané odpovědi.

E-podpis v praxi Pro používání elektronického odpisu je tedy nutné získat certifikát od poskytovatele certifikačních služeb. Elektronický podpis založený na certifikátu je pro každou podepsanou zprávu jiný a odvozuje se od této zprávy. Nabídku poskytovatelů certifikačních služeb je možné vyhledat na Internetu. Poskytovatele si zájemce vybere podle toho, jaký certifikát považuje orgán, s kterým chce komunikovat, za důvěryhodný, případně jestli za důvěryhodné certifikáty považuje certifikáty vydané pouze některými poskytovateli. Např. banka může považovat za důvěryhodné pouze ty certifikáty, které sama vydá, jiný subjekt může považovat za důvěryhodné pouze kvalifikované certifikáty, nebo kvalifikované certifikáty vydané akreditovanými poskytovateli. Zájemce o certifikát by se měl seznámit také s certifikační politikou poskytovatele. Je to dokument, ve kterém je uvedena nabídka služeb a podmínky jejich poskytování ve vztahu k osobám, pro které je certifikát vydáván, i ve vztahu k subjektům, které na tyto certifikáty spoléhají. Po vybrání poskytovatele následuje žádost o vydání certifikátu. Postup podávání žádosti u jednotlivých poskytovatelů může být odlišný. Žadatel vytvoří data pro vytváření elektronického podpisu (tzv. soukromý klíč) a data pro ověřování elektronického podpisu (tzv. veřejný klíč). Soukromý klíč je určen pouze žadateli. Celá žádost je odevzdána poskytovali, který ověří totožnost žadatele a uzavře s ním smlouvu o vydání certifikátu. Certifikát je ve formě datové zprávy žadateli zaslán poštou nebo e-mailem. Poskytovatel vydávaný certifikát opatří svým elektronickým podpisem. Zabrání tak falšování certifikátů a změně údajů, které jsou v certifikátu uvedeny. Současně tím poskytovatel stvrzuje, že údaje uvedené v certifikátu před vydáním certifikátu ověřil.

88

Soukromý i veřejný klíč jsou spolu nerozlučně spjaty, tvoří spolu pevnou vazbu. Data pro ověřování podpisu jsou uvedena v certifikátu, který byl žadateli vydán - právě prostřednictvím certifikátu se tato data dostanou bezpečnou a důvěryhodnou cestou k subjektu, který jejich pomocí ověří elektronický podpis. Certifikát subjekt obdrží zároveň s elektronicky podepsanou zprávou. Elektronický podpis tedy závisí na zprávě, ke které je přiložen, a na datech pro vytváření elektronického podpisu podepsané osoby. Pokud by byl obsah zprávy někým změněn, bylo by to zjištěno při ověřování podpisu. Příjemce elektronicky podepsané zprávy tak obdrží od odesilatele text zprávy + elektronický podpis + certifikát. K ověření podpisu jsou určeny počítačové aplikace, do procesu ověřování tak příjemce nezasahuje. Příjemce musí ještě ověřit platnost certifikátu. V certifikátu je sice uvedena doba jeho platnosti, ale ověření je nutné, pokud by se odesilatel z nějakých důvodů rozhodl předčasně požádat o ukončení platnosti certifikátu. Platnost certifikátu nelze dodatečně měnit - nelze měnit obsah již vydaného certifikátu. Platnost se ověřuje na webových stránkách poskytovatele, kde pravidelně zveřejňuje seznam certifikátů s předčasně ukončenou platností (§ 6a odst. 1 písm. f). V zákoně o elektronickém podpisu je takový certifikát označován jako zneplatněný. Poskytovatelé vydávají seznamy v pravidelných intervalech, např. po několika hodinách, aby byly aktuální a věrohodné.

3.7. Projekt internetizace knihoven Projekt internetizace knihoven (PIK) vychází z priorit, uvedených v dokumentu e-Česko 2006. V tomto dokumentu se vláda zavázala, že podpoří využití informačních technologií pro ochranu a zpřístupnění kulturního dědictví ze sbírek archivů, knihoven a muzeí. Knihovny a další instituce, které uchovávají nejrůznější dokumenty, by měly zajistit rovný přístup jak k tradičním, tak i elektronickým informačním zdrojům. Informatizace knihoven je součástí informatizace vzdělávacích institucí, mezi které se knihovny řadí. Vláda chce přednostně zajistit vysokorychlostní připojení vzdělávacích institucí k internetu (dokončení připojení všech vzdělávacích institucí, včetně knihoven, k internetu do

89

konce roku 2006 je jedním z hlavních cílů uvedených v e-Česko 2006). Zároveň bude vláda podporovat průběžné zvyšování informační gramotnosti pracovníků vzdělávacích institucí (tedy učitelů a knihovníků). Knihovny obecně mají sehrát důležitou roli při zvyšování informační gramotnosti všech vrstev obyvatel, protože tvoří rozsáhlou síť veřejného přístupu k internetu a mohou sloužit jako kontaktní místa veřejné správy. Zpracování návrhu Projektu internetizace knihoven bylo na základě usnesení vlády ze dne 14. ledna 2004 uloženo ministru informatiky ve spolupráci s ministrem kultury. Dokument PIK obsahuje popis stávajícího stavu připojení knihoven a navrhuje technická řešení, časový harmonogram a financování, aby došlo v souladu s knihovním zákonem (zákon č. 257/2001 Sb.) do konce roku 2006 k připojení všech knihoven k internetu, a to s využitím Komunikační infrastruktury informačních systémů veřejné správy. Konektivita je knihovnám dodávána na základě Rámcové smlouvy a Základní prováděcí smlouvy. V rámci projektu bylo do konce ledna 2006 připojeno celkem 1891 knihoven (z 2959 knihoven, které se do projektu přihlásily; celkový počet v ČR evidovaných knihoven je 608759). Ministerstvo informatiky hradí knihovnám náklady spojené s instalací přípojky a poplatky po určitou dobu od data připojení. Knihovny získají bezpečné připojení k internetu a nepřetržitou podporu pro řešení všech problémů funkčnosti služeb přes jediné kontaktní místo (CPU – Centrální podpora uživatelů). O připojení mohou žádat knihovny na základě řádně vyplněné žádosti evidované podle knihovního zákona. Knihovna si musí zajistit vyškolení obsluhy nejpozději do 3 měsíců od instalace přípojky, může k tomu využít nabídky bezplatného školení počítačové gramotnosti, které umožňuje příslušná krajská knihovna. Připojování knihoven k internetu tedy plní i roli zvyšování informační gramotnosti zaměstnanců knihoven. Knihovny žádající o připojení musí také zajistit veřejný přístup k internetové stanici nejméně v rozsahu provozní doby knihovny. Bude tak zaručeno, že se občané budou moci spolehnout na knihovnu jako na místo, kde 59

Údaje platné k 31. lednu 2006.

90

mohou využít veřejný přístup k internetu. Připojení knihoven umožní vytvořit alternativní nabídku míst veřejného přístupu k internetu a rozšíří možnosti přístupu obyvatel k informacím z veřejné správy. Knihovna je také povinna po připojení vyplnit údaje o zřízení veřejného přístupu

k

internetu

do

databáze

Veřejný

internet

na

adrese

http://www.verejnyinternet.cz, jejímž cílem je shromažďovat informace o místech veřejného přístupu k internetu a poskytovat je občanům, aby mohli snadno zjistit, kde se tato místa nacházejí a jaké služby poskytují. Knihovny tedy zajištěním veřejného přístupu k internetu a zajištěním rovnocenného přístupu k tradičním i elektronickým informačním zdrojům mohou nemalou měrou přispět ke zvyšování informační gramotnosti a k rozvoji informační společnosti.

91

Závěr Oblast informačních a komunikačních technologií a rozvoj informační společnosti je důležitou součástí státních i mezinárodních aktivit. Oblast ICT se neustále rozvíjí, jedná se o dynamickou oblast, ve které je možné i nadále dynamičnost předpokládat. Dnešní moderní společnost se vyznačuje stále větší integrací informačních a komunikačních technologií do života lidí – tento proces otvírá nové možnosti rozvoje jedince i celé společnosti. Pro využití těchto možností (které zahrnují např. osobní a profesní rozvoj jednotlivce, vypořádání se se sociálními problémy, zefektivnění fungování státní a veřejné správy, větší konkurenceschopnost ekonomik zemí prostřednictvím znalostní společnosti) je důležitá podpora začleňování ICT do fungování společnosti jako celku. Právě zde sehrává nezbytnou roli stát, jehož hlavní funkce by měla spočívat v určování hlavních linií vývoje informační společnosti, ve vytváření podmínek pro rozvoj informační společnosti a v celkové koordinaci rozvoje této oblasti. Úsilí o rozvoj informační společnosti v České republice lze doložit prostřednictvím kroků, které jsou v rámci informační politiky ČR podnikány. Jedná se zejména o přijetí strategických vládních dokumentů a právních norem, týkajících se začleňování informačních a komunikačních technologií do života společnosti. S rozvojem informační společnosti souvisí také rozvoj informačních systémů veřejné správy. V dokumentech i právních normách je zohledňováno a podporováno využívání elektronického způsobu komunikace mezi veřejností a státními institucemi. Masovější využívání elektronické komunikace ze strany občanů je závislé na jejich informovanosti o těchto možnostech. Nejdůležitější je však zvyšování informační gramotnosti nejširších vrstev obyvatel. Skutečnosti, které limitují rozvoj informační společnosti, jsou zohledněny ve strategických dokumentech. Vláda a Ministerstvo informatiky si tedy tato omezení uvědomují, což vytváří předpoklad pro jejich úspěšné překonání.

92

Z předchozího textu je zřejmé, že se informační politika České republiky snaží postihnout všechny podstatné aspekty začleňování ICT do stále se rozvíjející informační společnosti. Za tyto aspekty lze považovat podporu rozvoje informační gramotnosti a vzdělanosti a podporu rozvoje dostupných a bezpečných elektronických komunikací a veřejných on-line služeb. Je tedy možné konstatovat, že v oblasti informační politiky ČR existuje zřejmé úsilí o vytváření předpokladů pro rozvoj informační společnosti a pro rozvoj informačních systémů veřejné správy. V současné době ale nicméně zůstává otázkou, jakým konkrétním směrem se bude dále ubírat informační politika ČR – co bude následovat po strategickém dokumentu Státní informační a komunikační politika, který představuje hlavní linie pro vývoj informační politiky a informační společnosti do roku 2006. Protože se informační politika České republiky rozvíjí v kontextu a v návaznosti na informační politiku Evropské unie, je možné předpokládat, že se bude i dále vyvíjet v rámci Lisabonské strategie Evropské unie a v návaznosti na dokument i2010 – evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost. Další směr vývoje informační politiky, ale zejména informačních systémů veřejné správy, je možné spatřovat také v zatím neschváleném Návrhu zákona o sdílení dat při výkonu veřejné moci. Předkládací zpráva k návrhu má za to, že by zákon mohl nabýt účinnosti k 1. lednu 2007. Tento návrh předpokládá ve svém důsledku zefektivnění, zprůhlednění a zkvalitnění práce orgánů veřejné moci snaží sjednotit v různých zákonech obsažené právní úpravy fungování informačních systémů veřejné správy.

93

Použité zdroje 1) Bezpečně online [online]. [cit. 2006-02-15]. Dostupný z WWW: . 2) Bez skutečné politické podpory není další rozvoj e-Governmentu možný [online]. [cit. 2006-04-05]. Dostupný z WWW: . 3) CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace, myšlení: úvod do informační vědy. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 233 s. ISBN 802461037X. 4) Co je vysokorychlostní přístup k internetu [online]. [cit. 2006-02-15]. Dostupný z WWW: . 5) ČADILOVÁ, Kateřina. Internet v EU a EU na internetu aneb Co nového (nejen) v březnu. Ikaros [online]. 2002, roč. 6, č. 4 [cit. 2006-04-14]. Dostupný z WWW: . ISSN 1212-5075. 6) Český telekomunikační úřad [online]. [cit. 2006-01-04]. Dostupný z WWW: . 7) České radiokomunikace: digitální vysílání [online]. [cit. 2006-02-07]. Dostupný z WWW: . 8) Česká televize: digitální vysílání vysílání [online]. [cit. 2006-02-07]. Dostupný z WWW: < http://www.ceskatelevize.cz/ct/digital/index.php>. 9) DEMUNTER, Christophe. The digital divide in Europe. Statistics in focus [online]. 2005, no. 38 [cit. 2005-12-03]. Dostupný z WWW: . ISSN 1561-4840. 10) DOHNAL, Jan. eGovernment je jen nástroj. Ekonom. 2004, roč. 48, č. 10, s. 46-47. ISSN 1210-0714. 11) DOMBROVSKÁ, Michaela. Informační gramotnost: funkční gramotnost v informační společnosti. [online]. [cit. 2006-03-17]. Dostupný z WWW: . 12) DOMBROVSKÁ, Michaela, LANDOVÁ, Hana, TICHÁ, Ludmila. Informační gramotnost - teorie a praxe v ČR. Národní knihovna [online].

94

2004, roč. 15, č. 1 [cit. 2006-05-05], s. 7-18. Dostupný z WWW: . ISSN 1214-0678. 13) DOMBROVSKÁ, Michaela. Informační gramotnost z hlediska veřejné politiky. Ikaros [online]. 2002, roč. 6, č. 12 [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: . ISSN 1212-5075. 14) Egovernment [online]. [cit. 2006-05-11]. Dostupný z WWW: . 15) EU research – Building Knowledge Europe: The EU’s new Research Framework Programme 2007-2013 [online]. [cit. 2006-03-16]. Dostupný z WWW: . 16) FRIEDRICH, Václav. Informační systémy veřejné správy . 1. vyd. Plzeň : Západočeská univerzita, 1999. 284 s. ISBN 8070825553. 17) HOUDEK, Aleš. Najdeme papír pro elektronický podpis? Ikaros [online]. 2000, roč. 4, č. 4 [cit. 2006-05-13]. Dostupný na World Wide Web: . ISSN 1212-5075. 18) i2010 Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost [online]. [cit. 2005-12-13]. Dostupný z WWW: . 19) Informační politika České republiky. Deník veřejné správy [online]. 2000 [cit. 2006-03-03]. Dostupný z WWW: . 20) Informační systémy veřejné správy zaměstnanost [online]. [cit. 2006-02-27]. Dostupný z WWW: < http://www.isvs.cz>. 21) Internet pro všechny [online]. [cit. 2006-03-15]. Dostupný z WWW: . 22) Koncepce rozvoje Komunikační infrastruktury veřejné správy ČR [online]. [cit. 2006-04-03]. Dostupný z WWW: . 23) Lisabonská strategie : cesta k vyššímu hospodářskému růstu, plné zaměstnanosti a k lepším životním podmínkám : jak Evropská unie zlepšuje běžný život občanů?. Praha : Úřad vlády ČR, 2004. ISBN: 80-86734-20-X (brož.). 24) LUX, Karel. Identifikace občana v informačních systémech veřejné správy. Národní pojištění. 2003, roč. 34, č. 8-9, s. 65-67. ISSN 0323-2395.

95

25) Makroinformatika a informační systém. [online]. [cit. 2005-12-13]. Dostupný z WWW: . 26) MATOUŠKOVÁ, Miroslava. Svoboda informací jako téma informační politiky. Ikaros [online]. 1998, roč. 2, č. 6 [cit. 2006-04-21]. Dostupný z WWW: . ISSN 1212-5075. 27) Ministerstvo informatiky a rozvoj informační společnosti v České republice. [online]. [cit. 2006-04-26]. Dostupný z WWW: . 28) Ministerstvo informatiky ČR: abeceda elektronického podpisu [online]. [cit. 2006-01-04]. Dostupný z WWW: . 29) Ministerstvo informatiky ČR: často kladené otázky k e-podpisu [online]. [cit. 2006-04-20]. Dostupný z WWW: . 30) Ministerstvo informatiky ČR: e-Government [online]. [cit. 2006-03-27]. Dostupný z WWW: . 31) Ministerstvo informatiky ČR: elektronické komunikace [online]. [cit. 2006-0104]. Dostupný z WWW: . 32) Ministerstvo informatiky ČR: e-podpis [online]. [cit. 2006-01-04]. Dostupný z WWW: . 33) Ministerstvo informatiky ČR: Informace k novele zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy [online]. [cit. 2006-03-22]. Dostupný z WWW: . 34) Ministerstvo informatiky ČR: Intranet veřejné správy (KI ISVS) [online]. [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: . 35) Ministerstvo informatiky ČR: mezinárodní spolupráce [online]. [cit. 2006-0330]. Dostupný z WWW: . 36) Ministerstvo informatiky ČR: Národní program počítačové gramotnosti (NPPG) [online]. [cit. 2006-02-16]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/nppg.html>. 37) Ministerstvo informatiky ČR: o ministerstvu [online]. [cit. 2005-12-29]. Dostupný z WWW: .

96

38) Ministerstvo informatiky ČR: Portál veřejné správy [online]. [cit. 2006-0413]. Dostupný z WWW: . 39) Ministerstvo informatiky ČR: projekt internetizace knihoven [online]. [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: . 40) Ministerstvo informatiky ČR: vysokorychlostní internet v České republice [online]. [cit. 2006-02-13]. Dostupný z WWW: . 41) MLYNÁŘ, Vladimír. e-Česko 2006 [online]. [cit. 2006-04-21]. Dostupný z WWW: . 42) MOONEY, Terry. Občanská společnost a způsob vlády v informační společnosti . Mezinárodní politika. 1998, roč. 22, č. 4, s. 20-22. ISSN 05437962. 43) Národní politika pro vysokorychlostní přístup. Veřejná správa online [online]. 2005, roč. 6, č. 1 [cit. 2006-05-02]. Dostupný z WWW: . 44) Národní politika pro vysokorychlostní přístup (Broadband strategie ČR [online]. [cit. 2006-03-15]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/files/2060/NBBS.pdf>. 45) Národní strategie informační bezpečnosti ČR [online]. [cit. 2006-03-27]. Dostupný z WWW: . 46) Národní strategie informační bezpečnosti: příloha č. 1 [online]. [cit. 2006-0324]. Dostupný z WWW: . 47) Nařízení vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu [online]. [cit. 2006-01-04]. Dostupný z WWW: . 48) Návrh zákona o sdílení dat při výkonu veřejné moci[online]. [cit. 2006-06-13]. Dostupný z WWW: . 49) Návštěvnost Portálu veřejné správy se každoročně zvyšuje (tisková zpráva MI ČR a ČESKÝ TELECOM [online]. [cit. 2006-06-01]. Dostupný z WWW: .

97

50) Občanský zákoník [online]. [cit. 2006-04-15]. Dostupný z WWW: . 51) PAVLONOVÁ, Jitka. Manifest znalostní společnosti (Obstojí ČR v globálním kapitalismu 21. st.). Veřejná správa online [online]. 2005, roč. 6, č. 1 [cit. 2006-05-02]. Dostupný z WWW: . 52) PETERKA, Jiří. Aktualizovaná národní broadbandová strategie . eArchiv.cz [online]. [cit. 2006-05-03]. Dostupný z WWW: . 53) PETERKA, Jiří. Elektronický podpis v on-line světě. Ikaros [online]. 2001, roč. 5, č. 2 [cit. 2006-05-25]. Dostupný na WWW: . ISSN 1212-5075. 54) PETERKA, Jiří. Jak dál s portálem veřejné správy?. eArchiv.cz [online]. [cit. 2006-05-03]. Dostupný z WWW: . 55) PETERKA, Jiří. Minulý týden: e-Česko 2006, NPPG, BSA. eArchiv.cz. [online]. [cit. 2006-05-03]. Dostupný z WWW: . 56) PETERKA, Jiří. Služby e-governmentu: vize a realita . eArchiv.cz [online]. [cit. 2006-05-03]. Dostupný z WWW: . 57) PETERKA, Jiří. Státní informační a (tele) komunikační politika I. Lupa.cz : Server o českém Internetu [online]. 1998-2006 [cit. 2006-05-03]. Dostupný z WWW: . ISSN 1213-070. 58) PETERKA, Jiří. Státní informační a (tele) komunikační politika II. Lupa.cz : Server o českém Internetu [online]. 1998-2006 [cit. 2006-05-10]. Dostupný z WWW: . ISSN 1213-070. 59) PETERKA, Jiří. Státní informační a komunikační politika III. Lupa.cz : Server o českém Internetu [online]. 1998-2006 [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: . ISSN 1213-070. 60) PETERKA, Jiří. Zákon o (některých) službách informační společnosti, verze 2.0. eArchiv.cz [online]. [cit. 2006-05-03]. Dostupný z WWW: .

98

61) POLČÁK, Radim. E-government jako nástroj vyšší efektivity veřejné správy z pohledu teoretické právní vědy. Správní právo. 2005, roč. 38, č. 3, s. 150-156. ISSN 0139-6005. 62) Portál veřejné správy [online]. [cit. 2006-04-30]. Dostupný z WWW: . 63) Portál veřejné správy ČR: vysokorychlostní internet [online]. [cit. 2006-0324]. Dostupný z WWW: . 64) Projekt internetizace knihoven [online]. [cit. 2006-03-24]. Dostupný z WWW: . 65) Předkládací zpráva k návrhu zákona o sdílení dat [online]. [cit. 2006-06-15]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/files/2847/MI_SdilDat_2-predklzpr3.pdf.>. 66) PUŽMANOVÁ, Rita. Širokopásmový Internet : přístupové a domácí sítě . 1. vyd. Brno : Computerpress, 2004. 377 s. ISBN 8025101398. 67) REIS, Fernando. E-Government 2004: internet based interaction with European businesses and citizens. Statistics in focus [online]. 2005, no. 35 [cit. 2005-12-03]. Dostupný z WWW: . ISSN 1561-4840. 68) Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu : Společné akce pro růst a zaměstnanost: Lisabonský program Společenství [online]. 20.7.2005 [cit. 2006-01-06]. Dostupný z WWW: . 69) SEDLÁKOVÁ, Jaroslava. Přínos informačních technologií k uplatnění na trhu práce . Sociální politika. 2003, roč. 29, č. 7-8, s. 13-14. ISSN 0049-0961. 70) SMEJKAL, Vladimír. Informační systémy veřejné správy ČR . 1. vyd. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003. 121 s. ISBN 8024505339. 71) SOVA, Miloslav. Digital divide - digitální propast [online]. 2003 [cit. 200601-11]. Dostupný z WWW: . 72) Státní informační a komunikační politika e-Česko 2006 [online]. [cit. 2006-0213]. Dostupný z WWW: < http://www.micr.cz/files/275/SIKP_def.pdf>.

99

73) ŠMÍD, Vladimír. Informační systém veřejné správy a jeho vztah k ostatním informačním systémům [online]. [cit. 2006-06-01]. Dostupný z WWW: . 74) The digital divide in Europe. Eurostat news release [online]. 2005, no. 143 [cit. 2005-12-03]. Dostupný z WWW: . 75) Veřejný internet [online]. [cit. 2006-05-25]. Dostupný z WWW: . 76) VOJTÁŠEK, Filip. Veřejná správa se bez Internetu neobejde. Ikaros [online]. 1999, roč. 3, č. 4 [cit. 2006-06-25]. Dostupný na World Wide Web: . ISSN 1212-5075. 77) VOJTÁŠEK, Filip. Veřejné úřední dokumenty patří i na Internet. Ikaros [online]. 1998, roč. 2, č. 5 [cit. 2006-06-25]. Dostupný na World Wide Web: . ISSN 1212-5075. 78) VONDRUŠKA, Pavel. E-komunikace začíná. Veřejná správa. 2001, roč. 12, č. 41, s. 12. 79) Vyhláška č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách [online]. [cit. 200604-11]. Dostupný z WWW: . 80) Working together for growth and jobs : A new start for the Lisbon Strategy [online]. 2.2.2005 [cit. 2006-01-06]. Dostupný z WWW: . 81) Zákon č. 106/1999, o svobodném přístupu k informacím [online]. [cit. 200601-13]. Dostupný z WWW: . 82) Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích[online]. [cit. 2006-0113]. Dostupný z WWW: . 83) Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu[online]. [cit. 2006-01-13]. Dostupný z WWW:

100

. 84) Zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách [online]. [cit. 2006-01-13]. Dostupný z WWW: . 85) Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků [online]. [cit. 2006-04-15]. Dostupný z WWW: . 86) Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy [online]. [cit. 2006-01-13]. Dostupný z WWW: . 87) Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti informacím [online]. [cit. 2006-01-13]. Dostupný z WWW: < http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=480%2F2004&number2 =&name=&text=>. 88) Zákon č. 81/2006 Sb., kterým se mění zákon o ISVS [online]. [cit. 2006-0322]. Dostupný z WWW: .

101

Seznam použitých zkratek ČR EU ICT ISVS MI MV NBÚ PIK PVS

Česká republika Evropská unie Informační a komunikační technologie Informační systém veřejné správy Ministerstvo informatiky Ministerstvo vnitra Národní bezpečnostní úřad Projekt internetizace knihoven Portál veřejné správy

102