Společenské prostředí zaměstnanecké participace (Příspěvek na konferenci „Evropské zkušenosti se zaměstnaneckým vlastnictvím..“ 23.10. 2004) . Ubránili jsem základní pozice, i když útoky antikomunistů neustávají. Lidé se ale stále častěji ptají, jaké konkrétní návrhy předkládáme a jakým způsobem je hodláme prosazovat. Hodnota a dosah Marxova díla nebyly přes otřesy na konci století, navzdory snahám největších křiklounů, nijak sníženy. V seriózních rozborech se znovu uznává přesvědčivost jeho závěrů o povaze vývoje kapitalismu, jeho dynamickými proměnami v posledních desetiletích dokonce ještě zvýrazněná. V analýzách soudobého kapitalismu se o Marxovo dílo můžeme spolehlivě opírat. Cenné jsou pro nás postřehy a poznatky klasiků marxismu a významných marxistů o socialismu a komunismu a o cestách, které k němu vedou. Zhodnotit v úvahách o socialismu cenné zkušenosti ze sociálních revolucí a z desítiletí snah o sociálně spravedlivé uspořádání v řadě zemí světa v minulosti i dnes, využít vědecké poznatky a technologie, které přinesl civilizační vzestup, to vše je už naší zodpovědností. Nemalou spoluodpovědnost za postup v řešení mají komunisté čeští. 1. -
-
-
V diskusích o socialismu – poučeni také dosavadní zkušeností – zdůrazňujeme jednotu mezi vymezeným cílem a užívanými prostředky. Snažíme se postihnout nejen perspektivní programové cíle, ale také bezprostřední, konkrétní přístupy (postupy), které jim odpovídají. Cíl socialismu nechápeme pouze v kategoriích redistribuce. Jde o kvalitu společenských výrobních sil, společenské dělby práce a sociálně ekonomických vztahů, která by každému jednotlivci zaručovala svobodu a všestranný rozvoj. Socialismus označuje fázi přeměn, v níž je zahajován (nutně dlouhodobý) proces osvobozování práce, ve smyslu postupné seberealizace člověka, jeho bytostných sil. Aby mohl člověk vystupovat jako subjekt, využívající (řídící) přírodní a společenské síly, vymaňující se z bezprostředního výrobně technického procesu a panující nad – dosud odcizenými - silami, musí být dán vědecký a zejména společenský charakter jeho práce. Člověk tedy musí reagovat na celistvost procesu, orientovat se a působit v rámci této celistvosti (včetně podílu na celospolečenském řízení a organizaci), získat nadhled, pružnost, pohotovost, k čemuž přispívá vyšší, odborné a všeobecné vzdělání. Tím získává i možnost překračovat nemyslivou reproduktivnost, přecházet nejen k racionální reprodukci, ale případně i k produkci zcela původní, jednat tudíž tvořivě. Z této pozice a tendence se pak odvíjí přirozená pracovní a společenská sebekázeň a zájem na kolektivní, celospolečenské činnosti a aktivitě. Socialismus (přesněji komunismus) je v tomto smyslu charakterizován často jako samosprávná „společnost sdružených výrobců“ (Engels). Sdružování výrobců je také cesta, způsob, který tomuto cíli odpovídá. Je proto v levicové politice podstatnou stránkou dlouhodobé, strategické programové orientace. Přesto se různým formám a úrovním bezprostředního sdružování výrobců (např. dělnických rad-sovětů) nevěnovala a dosud nevěnuje odpovídající pozornost. O smyslu participace se ví málo i v našich řadách, o významu samosprávy se dokonce ostře střetáme. Objevují se rozdílné i protichůdné názory.
2. -
I při posuzování společenských souvislostí procesu participace musíme prokazovat odvahu a schopnost vnímat tento proces střízlivě, bez příkras a apriorního
1
-
-
znevažování. Rozdílné a protichůdné názory nevadí, pokud se diskutující nerozcházejí v oceňování samé podstaty procesu. „Jednota v tom hlavním, zásadním, podstatném se nenarušuje, nýbrž naopak zajišťuje rozmanitostí v podrobnostech, v místních zvláštnostech, v přístupech k věci, ve způsobech uskutečňování kontroly, v metodách…“ (L, 35/223-232). Vadí doktrinářství, které si všímá pouze výrazných odlišujících linií, strnulých protikladů (tolerantnost je tu pouze zbabělá, maloměšťácká, šosácká, a řešení se vidí pouze v „buď-anebo“). Dialektika zaznamenává ve vzájemném působení napětí i zprostředkování (mezistupně, mezičlánky) protikladů a zachytit reálný pohyb usiluje ve stálém kladení a řešení tohoto rozporu. V hlavním materiálu a referátu bylo jednoznačně a spravedlivě konstatováno, že prosazování participace není samostatným politickým a sociálním hnutím, které by mohlo změnit svět. Může však sloužit tomuto procesu, napomoci změně, jestliže se změní determinující podmínky. Věcnou otázkou tudíž je, jaký reálný dosah mají již prosazená a prosazovaná pracovní a sociální práva, uplatňovaná hospodářská demokracie, nakolik a v jakém smyslu se mohou stávat nástrojem významnějších změn. Řešení může napomoci dialektika možného a skutečného. Marxismus, jak psal Lenin v dopisech N.D,Kiknadzovi a I.F.Armandové v listopadu a prosinci 1916, vychází z faktů, ze skutečnosti a nikoli z možnosti. Požadoval v nich, aby bylo jasně rozlišováno možné (to, co by mohlo být) od skutečného, tj. co existuje teď (L, Spisy, Svazek 35, Praha 1962, 213-214, 235). I pro naše zkoumání má nezbytnost vyloučit, aby marxista „pro ‘možnost’ příjemné budoucnosti zapomněl na nepříjemnou přítomnost…“ (Lenin, Sebrané spisy. Svazek 31, Praha 1987, s. 160-162), svůj jasný smysl. Politika je ovšem také umění možného: máme tu na mysli rozlišení konkrétních možností od možností více čí méně abstraktních, podmínky či předpoklady jejichž uskutečnění se ještě nerozvinuly (nemluvíme tu o možnostech formálních).
3. -
-
-
Nemůžeme jinak, než se (jako Marx a po něm Lenin) snažit důsledně uplatňovat materialistickou dialektiku, a zkoumat tudíž alternativní společnost jako něco, co se vyvíjí z kapitalismu a prochází pak stupni zejména ekonomické zralosti. Formy fungování kapitalismu se ale díky rozvoji výrobních sil, informační revoluci, vzniku společnosti sítí a střetů s jeho „tekutou“ formou mění. Jde o to ovládnout nejen staré formy (které se rychle naplňují novým obsahem), ale i nejnovější, k nimž participace patří a zasadit se o jejich další vývoj. Jestliže to platilo pro levici na počátku dvacátých let minulého století, platí to tím spíše na počátku století nového. Pochopit by to měli všichni doktrináři, kteří staré formy buď bezvýhradně uznávají či odmítají. Jak říkal Lenin, nepozorovali, „že si nový obsah klestí cestu všemi možnými formami, že jako komunisté jsme povinni zvládnout všechny formy, naučit se co nejrychleji doplňovat a nahrazovat jednu formu druhou a přizpůsobovat svou taktiku každé takové změně…“ (L, SS. Svazek 41, Praha 1988, s. 119-121). Postřehnout změny v jevových strukturách vývoje společnosti a zhodnotit jejich podstatný dosah stále činí potíže. Jednotliví publicisté obraz zejména současného kapitalismu leckdy zplošťují. K.Marx již před 130 lety psal v I.dílu Kapitálu o moderním průmyslu, který „nikdy nepokládá existující formu nějakého výrobního procesu za definitivní a nikdy s ní jako s definitivní nezachází…Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustále provádí převraty v technické základně výroby a zároveň ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu.
2
-
-
Tím rovněž neustále revolucionuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy kapitálu a masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje proto střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka“. Marx předjímá současné poměry, do nichž je kapitalismus zatlačován bouřlivým rozvojem výrobních sil, když píše, že sám velký průmysl činí „otázkou života a smrti, zda se střídání práce, a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznají za všeobecný zákon společenské výroby a zda se poměry přizpůsobí normálnímu uskutečňování tohoto zákona. Činí otázkou života a smrti, zda bude obludnost ubohého rezervního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se vykořisťovatelské potřeby kapitálu, nahrazena absolutní pohotovostí člověka pro měnící se potřeby práce; zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým jednotlivcem, pro něhož jsou různé společenské funkce střídajícími se způsoby životní činnosti“ (Kapitál I, s. 477-478). Marx si ale všímá i toho, „že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem – zrušením staré dělby práce“. Píše o tom, jak „na druhé straně reprodukuje ve své kapitalistické formě starou dělbu práce s jejím zkostnatělým rozdrobením“, že “tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, jak mu neustále hrozí, že mu s pracovními prostředky vyrve z rukou i životní prostředky a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečnými jeho samého; jak se tento rozpor vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v neslýchaném mrhání pracovními silami a ve zhoubných důsledcích společenské anarchie“ (Tamtéž). Doktrináři zachycují nanejvýš jeden z obou pólů tohoto rozporu, my jsme povinni zkoumat jeho současnou podobu a důsledky. A nejen to: promyslet a prosazovat takové předpoklady a podmínky ve společenském uspořádání, které nabídnou efektivnější a humánní postup (nový řád vítězí vyšší produktivitou práce – L ) a poskytnou reálnou možnost skutečného osvobozování práce.
4. -
-
-
Naší otázkou je, jak se obecně a zvláště v různých formách a úrovních participace na základě všestranné pohyblivosti (pružnosti) dělníka, kterou si kapitál vynucuje, utváří základní rozpor práce a kapitálu, jak je zejména ovlivňován charakter práce. Bereme přitom v úvahu antagonistický charakter vztahu práce a kapitálu a historické proměny kapitálu v imperialismu a v kapitalistické „globalizaci“. Rozvinutý poměr rozporu práce a kapitálu znamená, že práce (subjektivní podstata soukromého vlastnictví) je z vlastnictví vyloučena a kapitál (jako objektivní práce) je vyloučen z práce (Marx, Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, s. 74). Nezměnilo se však něco? Mění něco participace na existenci základního rozporu, na udržování a využívání závislosti dělníků, posiluje ji nebo snad (dokonce) ruší? Je snad dnes nejen majetné třídě, ale i dělníkům v tomto sebeodcizení lépe a dokonce dobře (ME, Svazek 2, s. 50-51) , jak naznačují některé výzkumy? (Výzkum CVVM z prosince 2003 dokumentuje – ve vztahu k předchozímu roku - vysokou úroveň a nárůst spokojenosti s prací. Zahrnuje ovšem i nejspokojenější: podnikatele a živnostníky a také zaměstnance ze sféry peněžnictví a pojišťovnictví, kteří k nespokojenosti důvod nemají. Nejméně spokojení jsou naopak pracující ve zpracovatelském průmyslu. V úhrnu je pak se zajímavostí práce a vztahy spokojeno 77 a 76 %, s nadřízeným 67 %, s jistotou pracovního místa 49 % a s platem 40 %.) Kapitalistické řízení pracovního procesu, který je procesem vykořisťování dělníkovy práce, má antagonistický charakter. Tím je také dán despotický charakter
3
-
tohoto řízení. Trvá tento neustálý bezprostřední dozor za pomoci vyšších a nižších dozorců? V jakém smyslu se s moderní technikou sledování a metodami motivací mění jeho povaha? Má snad s moderní technikou, která i sem přináší důmyslnější prostředky a vyšší efektivitu, větší či menší rozměry? Složitost výrobních a ekonomických procesů vyžaduje vysokou odbornost, účast odborníků, manažerů i profesionálních politiků, bez nichž pracovní kolektiv nemůže fungovat. Má-li být při dosahování zisku dosaženo a uchováno také dobré jméno podniku (Corporate Culture), je podmínkou více než „partnerství v managementu“ v takovéto „společensky odpovědné firmě“ (Corporate Social Responsibility - CSR). Nejde jen o fakt, že autoritativní formy řízení přestaly být efektivní a jsou doplňovány dohodou. Jde o uznání klíčové role pracovního kolektivu, významu komunikace s vedením i mezi zaměstnanci. Pokud rozhodují sami manažeři (byť v „partnerských“ vztazích), mají tendenci stanovovat taková metrika a kritéria, která v podniku vyčleňují štiky a leklé ryby, jež pak nemilosrdně vyhazují na dlažbu (případně s blahosklonnou první pomocí propouštěným - outplacement). Důležité proto je, aby modernizace řízení nebyla jen novou, drsnější, sebezničující formou despotického diktátu. Proto je to kolektiv, kdo stanoví pro výkon odbornosti základní regule, aby pak kvalifikovaně a účinně kontroloval průběh a výsledky jejího uplatňování. Z takového prostředí se pak rodí nejen sebekázeň, ale podněcuje se také schopnost racionálně reprodukční činnosti (zlepšovatelství) i vynálezectví (průlomové inovace činnosti produkční). Právě inovace jsou pak poněkud nadneseně označeny dokonce za jediný legitimní zdroj zisku.
5. -
-
-
Je otázkou, zda snad dosahuje dělník či zaměstnanec zvýšenou ekonomickou výkonností a s pomocí odpovídající legislativy účinnější ochrany svých zájmů, přilepšení k příjmům, zlepšení celkových podmínek práce, s vyšším vzděláním a kvalifikací a díky své iniciativnosti také vyššího respektu a nezávislosti, zda zkrátka dochází k jeho postupné emancipaci? Nebo je to spíše tak, že si kapitál své jistoty navzdory všemu ochraňuje, s „globalizací“ svévole jeho ekonomické moci opírající se o moc politickou spíše narůstá a dělníkům a zaměstnancům se nedaří vymanit se ze stále tíživějšího stavu nejistoty, do něhož jsou zatlačováni? Máme-li věcně posoudit možný vliv participace na kapitalistické poměry a jejich překonání, musíme odlišit pracovní a zhodnocovací proces: tedy 1. momenty pracovního procesu (v práci, v pracovním prostředku a pracovním předmětu), a jeho produkt v naturální formě – v užitné hodnotě a 2. ve formě hodnoty a nadhodnoty. Kapitalistické sociálně ekonomické vztahy jsou, jak víme, utvářeny hodnototvorným, zhodnocovacím a směnným procesem. V participaci jde především (a často výlučně) o účelnou, užitečnou pracovní činnost vytvářející užitné hodnoty, zvyšující výkonnost podniku a přinášející pak kapitalistovi vyšší zisk a zaměstnanci dílčí výhody. Nás však zajímá také, do jaké míry, v jakých formách participující dělníci-zaměstnanci ovlivňují zacházení s nadhodnotou, jejíž výroba je nejvlastnějším cílem kapitalistických vlastnických poměrů. Vstupní referát připouští zlepšení postavení, příjmů a prostředí, míry ochrany a jistot, včetně pracovních míst a využití schopností. Zdůrazňuje ale, že participace i samospráva není sociálně jednoznačným jevem a slouží tomu, kdo ji ovládá. Klade se v něm ale také otázka, zda participace a samospráva může být chápána jako „přípravný krok“ k „samosprávě sdružených výrobců“(s.2, 6). Závěry jsou právem zdrženlivé. Při finanční spoluúčasti je mnohdy podřízení společenským mechanismům naprosté: i u zaměstnanců leckdy převáží krátkodobý finanční zájem
4
na úkor investic. Největší efekt může přinést spojení pracovní a vlastnické motivace v zaměstnanecké samosprávě, např. v případě nedělitelných fondů ESOPů a tam, kde vystupuje tento kolektiv jako samostatný subjekt, tj. kde spojuje účast na řízení, zisku a majetku. Poukazuje se tudíž na to, že v případě participace jde pouze o jednotlivé prvky a tendence zrodu nových vlastnických poměrů (byť nutně přesahují i podnikové hranice), o nesmělé živelné kroky k nové kvalitě ekonomických vztahů. Zvláště se připomíná potřeba odpovídajícího společenského prostředí. Jen za příznivých politických okolností lze dosáhnout toho, aby ekonomická participace a samospráva hrály významnější roli na cestě k zásadní společenské alternativě, přispěly ke kvalitativnímu skoku a v dalším vývoji se staly významnou součástí postkapitalistického uspořádání (s.11) 6. -
-
Marxisté mluví o výrobcích, o pracujících, o lidu, pracují s pojmy zaměstnanecká, dělnická participace, samospráva. Podporují takovou politiku, která se opírá o lidi práce; nemají však proto důvod přestat uvažovat o osudech dělnické třídy jako celku. Zaměstnanecká participace a samospráva a změny, které vyvolává, vedou ke štěpení řad zaměstnanců a dělníků. Úspěšní snáze podléhají různým mýtům, např. o své vyvolenosti a radám, aby se každý o sebe postaral sám. Iluze o rovných příležitostech v pluralitě, osvojování ideologie individualismu a podléhání vlivu těch, kdo štvou velké společenské skupiny proti sobě tvrzením, že si berou při rozhodném prosazování svých zájmů ostatní jako rukojmí, vyvolává a živí nezájem o společné úkoly, jež by mohly provokovat střety s fakticky hegemonní, nedílnou mocí. Společnost, ve které se prosazuje participace, se zjevně štěpí na velkoburžoazii a obrovskou masu zaměstnanců ve výrobě a v osobních službách, neustále doplňovanou z řad drobných i středních podnikatelů. Pod tlakem je nejen zabezpečení poskytované ve formě zaměstnanecké spoluúčasti a sociálního státu. Dalekosáhlé přeměny struktury podnikání pod vlivem informační revoluce zlikvidovaly či vážně ohrozily a modifikovaly řadu klasických zaměstnaneckých, dělnických profesí. Velký počet dělníků přešel na horší pracovní místa, část do řad „rezervní armády nezaměstnaných“ a část dokonce mezi dále nezaměstnavatelné. Levicová politika věnuje bedlivou pozornost participujícím dělníkům a zaměstnancům a mezi nimi zvláště významné skupině „kognitariátu“; všímá si však všech složek této velké skupiny námezdních pracovníků a zaměstnanců, osudů dělnické třídy jako celku.
7. -
Rozhodující pro přeměnu abstraktní možnosti v reálnou je politika. Leží na ní značná tíže odpovědnosti. Jako konec konců koncentrovaná ekonomika vystupuje jako významný, nezanedbatelný činitel vývoje (v marxistické terminologii: uchovává si svou prvotnost). Na ní závisí, jak bude využit potenciál České republiky a v rámci lisabonské strategie i potenciál Evropské unie, jak se bude čelit důsledkům kapitalistické „globalizace“. Politika by měla být garantem demokratismu a plurality (a tím i rozmanitosti jako záruky životaschopnosti). Levicová politika by měla poskytovat mocenskou oporu společenskému hnutí výrobců, vystupovat ve vzájemném působení různých činitelů jako zprostředkovatel obecného zájmu a vůle (srovnej Lenin, Filozofické sešity, Spisy. Svazek 29, s. 167-171). Příznivé podmínky pro ni mohou vznikat rozšiřováním prostoru zejména pro přímou demokracii, která významně podněcuje samosprávné politické hnutí. Toto hnutí se vyznačuje tím, že si
5
-
-
-
-
-
lidé postupně osvojují a uplatňují schopnost prosazovat své rozhodující, dlouhodobé zájmy stále více sami, samostatně, bezprostředně, prakticky. Jak ale bylo zdůrazněno, politika vychází ze skutečností. Bylo by žádoucí, aby se ekonomická moc podřizovala moci demokraticky provozované politiky, poskytovala participaci veškerou podporu a všemožně podporovala ekonomickou i politickou samosprávu. Politické formy participace by měly umožňovat „prostým“ lidem, aby si osvojovali schopnost spravovat a řídit v duchu svých základních zájmů společenské záležitosti. Ve skutečnosti jsou konfrontováni s mocí, která předchází jakákoli práva, jsou vystavováni značným tlakům a mateni různými mýty. V podmínkách globalizace exportuje společnost Západu svůj model se všemi jeho patologickými jevy do celého světa, nutí na tomto modelu participovat a kdo tak nečiní (a stává se jeho obětí), je označován za protipól kapitalistického „dobra“ a nositele „zla“. V tomto rozporu svých partikulárních zájmů a zájmu lidstva na východiscích se představitelé nejrozvinutějších zemí kapitálu zabydlují, nutí svět přežívat v neustálém napětí, provokují stav permanentní války. Politická participace „prostých“ lidí tak dobývá - přes proklamace o významu spolurozhodování - na této kumulované a konzervované moci jen obtížně pozice. Je pod stálým tlakem procesu byrokratizace a zvyšování váhy politických profesionálů Má spíše přechodné úspěchy. Lidem sociální demokracie podporu zaměstnanecké participace slibuje; současně jsou ale nabádáni - nejen v ČR – , aby se smířili s recepty, které jim političtí profesionáliové předepisují, a v nichž se požaduje, aby se učili žít v nejistotě. V EU je uplatnění podnikových rad a lisabonské strategie ohrožováno neoliberální politikou přímo. Větší svoboda v praxi i dnes znamená méně šancí skutečně spolurozhodovat a být vystaven větším nahodilostem. Levicová politika by měla při prosazování zásadní alternativy citlivě vnímat a účinně řešit rozpory, jež zaměstnanecká participace a samospráva provokuje i nabízí řešit. Musí reagovat na dialektiku kvantitativních a kvalitativních přeměn v duchu teze R. Luxemburgové, že reformy nejsou v čase rozloženou revolucí a kvalitativní změna (revoluce) není pouhá kumulace reforem. S.J.Heller zformuloval hypotézu o úloze politiky v kvalitativní přeměně systémů, která vychází z předpokladu postupného narůstání rozsahu a zejména dosahu participace a samosprávy. Podle této hypotézy nemusí politická kvalitativní změna předcházet formování nové ekonomiky. Předpokládá se, že bez předchozí změny staré dělby práce a vyzrávání nové vlastnické struktury naopak bude stále znovu docházet k deformaci role řídícího aparátu. Hypotéza nevylučuje i velmi ostré politické střety v průběhu procesu přeměn, k nimž bude docházet v reakci na napětí v rozporech mezi starými a novými strukturami, mezi starými formami a novým obsahem. Politická participace a samospráva nesporně pomáhá „prostým lidem“ vyrovnávat se původním způsobem s významnými úkoly, vystupovat stále samostatněji, sebevědoměji. Lenin, když rozvíjel tuto argumentaci, však vzápětí zdůraznil, že “dělníci ani na okamžik nezapomenou, že se neobejdou bez síly vědění“, „bez rady, bez zásadních dispozic vzdělaných lidí, inteligence a odborníků“ (L 35 s. 223-232). Schopnost postupovat samostatně si lidé osvojují postupně a postupně tak činí funkce profesionálních politiků zbytečnými. Co je však nezbytné činit ihned, je dosáhnout toho, aby se političtí profesionálové neodtrhávali od hnutí za politickou samosprávu: aby je doceňovali, všemožně podporovali, aby byli pod jeho neustálou, všestrannou kontrolou. To předpokládá vyloučit svévolné kumulování a konzervaci jejich politického vlivu. Rozpor mezi „my“ a „oni“ dnes dosahuje už i v této zemi takové míry, že lidé očekávají rozhodná řešení. A „dělat pořádek“ se leckde chystá i krajní pravice.
6
Závěrem: - Různé formy a úrovně participace nevzešly z čistě racionalizačních brainstormingů ve správních a dozorčích radách korporací, nejsou pouze dílem úvah majitelů, hledajících nové způsoby motivace a formy zvyšování efektivity, ani z různých snah o humanizaci práce. Vzešly především z trvalého tlaku zdola, z osvědčených forem jiných (např. družstevních) hnutí a z potřeby čelit svého času výzvám zemí tzv. „reálného socialismu“. Přinášejí trvalé hodnoty na cestě, na níž dělníci prosazují „své úplné, ne už omezené činné sebeuplatnění, které záleží v osvojení totality výrobních sil a v rozvinutí totality schopností, daném těmito výrobními silami“. Směřují tak k alternativnímu uspořádání, v němž je „masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím“ (ME., Spisy. Sv. 3, s. 78-84). Miloslav Formánek, CSc
7
