SpolečenSké proměny. K sociálním dějinám v letech Ukázka knihy z internetového knihkupectví

SpolečenSké proměny

v čaSe SocialiStického experimentu K sociálním dějinám v letech 1945–1969

1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

obsah

poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úvod – vymezení tématu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

první čáSt: myšlenkové zdroje a poválečné společenské změny . . . . . . . . . . . . . . . . Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 teoretická východiska a projekty sociálních změn v mezinárodním kontextu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 koncepty poválečného vývoje v domácím a zahraničním odboji . . . . . . . . . . 1.3 Sociální hnutí a postavení odborů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 poválečné migrace a změny sociální struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Systémové změny a jejich důsledky v příjmové diferenciaci . . . . . . . . . . . . . . 1.6 koncepty národního pojištění, zdravotnictví a školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7 nálady obyvatelstva v prvním poválečném roce a v době zostření společenských konfliktů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Druhá čáSt: od sociální konfrontace ke kompromisům v letech 1948–1960 . . . . . . 2.1 k charakteru období a zaměření výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 vnější a vnitřní podmínky ekonomické a sociální transformace . . . . . . . . . . . 2.3 omezení suverenity sociální politiky. přestavba sociálního zabezpečení a zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Sociální důsledky centrální regulace zaměstnanosti a mezd . . . . . . . . . . . . . . 2.5 podřízení vzdělávací soustavy maximalizaci zaměstnanosti . . . . . . . . . . . . . . 2.6 Změny v postavení odborů a závodních rad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.7 Sociální konflikty a mentalita jednotlivých skupin obyvatelstva . . . . . . . . . . . 2.8 kompromisy při překonávání sociálního napětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.9 modifikace sociální politiky koncem 50. let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

11

13

25 25

30 39 52 66 78 88 94

113 113 119

134 149 167 182 193 203 217

třetí čáSt: vyvrcholení socialistického experimentu v 60. letech . . . . . . . . . . . . . . . . 233 3.1 k charakteru období a pramenům výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233

7

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS182545

3.2 vnější a vnitřní podmínky reformního procesu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 iluze a zklamání začátkem 60. let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4 Sociální souvislosti postupných kroků ekonomické reformy . . . . . . . . . . . . . . 3.5 pokusy o obnovení suverenity sociální politiky a formování konceptu sociální reformy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6 přeměny sociální a vzdělanostní struktury obyvatelstva . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.7 Změny příjmové distribuce, vztah pracovních a sociálních příjmů . . . . . . . . . 3.8 občanské hnutí a hnutí za suverenitu odborů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9 místo roku 1968 v dějinách socialistického experimentu a ve vývoji sociálního státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10 rok odporu veřejnosti proti nástupu „normalizace“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

244 249 260

272 283 299 314

334 349

Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353

prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356

8


poděkování

autorka vyjadřuje poděkování vedoucímu výzkumného týmu, řediteli Ústavu pro soudobé dějiny av čr dr. oldřichu tůmovi za podporu při zpracování publikace. mimořádný dík patří recenzentovi ediční rady av čr za cenné podněty k rukopisu. Děkuje rovněž evě leinerové za redakci textu a Janě váchové za technickou pomoc při úpravě rukopisu.

9



předmluva

česká historiografie jen postupně překonává „potíže s dějinami“ nedávné doby, která poznamenala životy nejméně dvou dosud žijících generací. přes své prožitky a traumata považují mnozí z nich i z nastupující generace postkomunistické éry tuto dobu za „odepsanou“ nebo na ni pohlížejí zjednodušenou optikou. nejčastěji se setkáváme s nediferencovaným pojetím celých čtyřiceti let „komunismu“ jako s jednolitým obdobím totality. podobná interpretace v podstatě znamená přecenění monopolní moci, která jako by dokázala po celou tuto dobu naprosto a úplně ovládat bezbranné obyvatelstvo. ve skutečnosti část veřejnosti dokázala i v nejtemnějších letech represí začátkem 50. let bránit svou suverenitu. k různým formám protestů patřily stávky dělníků na pracovištích, demonstrace v ulicích měst i neposlušnost při plnění příkazů shora – mnozí pedagogové se např. neřídili osnovami a marxismem-leninismem, ale snažili se předávat nové generaci nejnovější poznatky doby. na otevřený odpor dělnictva musela monopolní moc reagovat určitými sociálními kompromisy. kritická vystoupení umělců, vědců, novinářů, studentů a dalších skupin obyvatelstva v roce 1956 a v 60. letech si vynutila jisté uvolnění politického klimatu, které se stalo podhoubím vzniku reformních myšlenek a reformní praxe. Jejich prosazování bylo vynuceno mohutnou explozí občanské aktivity, která mohla být potlačena až vnější silou. ani poté se nově zrozená občanská společnost snadno nevzdávala. Diferencovaný výzkum období tzv. komunismu, které nebylo komunismem, ale spíše experimentem se socialismem, vyžaduje hlubší ponor do společnosti té doby. přes všechny nástroje kontroly – vedle 11


represí a využívání různých forem mobilizace souhlasu – nebyla tato moc neomezená. vývoj postojů občanů k systému souvisel vedle vnějších podmínek s generační, sociální a vzdělanostní obměnou obyvatelstva, s jejich hodnotami, očekáváním, potřebami, zájmy a mentalitami v jednotlivých obdobích. podobný výzkum české společnosti probíhá za podpory Grantové agentury čr v Ústavu pro soudobé dějiny. po několika dílčích studiích publikovaných v nově založené edici česká společnost po roce 1945 předkládáme první souhrnnější publikaci na toto téma. autorka lenka kalinová se delší dobu zabývá sociálními dějinami, a proto věříme, že její nejnovější práce najde zájemce nejen u historiků, ale i u badatelů a studujících dalších společenských věd a čtenářů zajímajících se o nedávnou minulost. touto publikací neuzavíráme náš dosavadní a budoucí výzkum tohoto tématu, který považujeme naopak za nosný a otevřený pro nastupující generaci historiků. oldřich tůma

12


Úvod – vymezení tématu

motto:

každý člověk má vrozenou potřebu pocitu zabezpečení. na všech kontinentech a za všech časů, ve všech civilizacích a kulturách se člověk vždycky obával nejistých zítřků. Jestliže pro některé osoby tato nejistota může být stimulujícím prostředkem, pro obrovskou většinu lidí je zdrojem paralyzujícího strachu. Důsledky této potřeby nabývají ovšem různých forem podle místa a času, v souvislosti s povahou hrozby a rizika za daných podmínek a v daných situacích. poslední dobou vznikají nové příčiny nejistoty. Současně s tímto procesem se mění samotné uplatňování demokratických principů, podle nichž každý člověk sám nese vinu za své neúspěchy, strádání. individualismus však izoluje člověka tváří v tvář hrozbám hospodářské existence a těžce ohrožuje životní jistoty. a tak se připravuje zrod nových diktatur, slibujících nové jistoty výměnou za víceméně úplné opuštění osobních svobod, a to až do dne, kdy lidé se vzbouří, zavrhnou poddanství, jemuž byli podrobeni, a volají po návratu jistot, které jim zaručuje svoboda.

pierre laroque, paříž 1990 (podle rys, v.: Česká sociální reforma. Sociologická studie. karolinum, praha 2003)

předmětem této práce je zkoumání historického dilematu mezi očekáváním sociální spravedlnosti, hospodářskou svobodou a politickou 13


demokracií v druhé polovině 20. století. Sociální spravedlnost byla v projektu socialismu od poloviny 19. století chápána jako rovnost především v materiálních statcích, v odstranění vykořisťování, v nahrazení sociálních nejistot sociálními jistotami.1 tyto hodnoty přetrvávaly i po druhé světové válce, ukázalo se však, že s přechodem od ideje socialismu k pokusu o jeho uskutečňování se ani v relativně demokratických podmínkách československa nedařilo v uvedených vztazích udržet rovnováhu. po masovém zbídačení obyvatelstva a za zvláštních mezinárodních podmínek získala moc politická strana slibující sociální rovnost, ale jak se brzy ukázalo, za cenu potlačování hospodářských a politických svobod s odůvodněním, že by mohly „obnovit sociální nerovnost“. část obyvatelstva, pro niž měly v době krizí a revolucí sociální jistoty mimořádnou hodnotu, přistoupila dočasně v jejich zájmu na omezování ekonomické a postupně i politické svobody. absolutizace sociálních jistot za cenu potlačení svobodné ekonomické iniciativy, splynutí politické a ekonomické moci a omezování suverenity sociálních subjektů vedlo k tomu, že se i tyto jistoty staly závislými na politické moci. první projevy zklamání a protestů příznivců sociálních jistot se objevily především proti jejich omezování a proti novým formám nerovností. pokusy o reformu v 60. letech v československu směřovaly k pokusu o nastartování určité rovnováhy mezi demokracií sociální a ekonomickou svobodou, neoddělitelnou od politické demokracie. proměny zahájené rokem 1968 v československu probíhaly v době, kdy se blížila nová éra ekonomického a sociálního vývoje ve světě, znamenající civilizační přerod spojený se změnou paradigmatu dalšího vývoje vyspělých tržních ekonomik. v dalších desetiletích v nich zvýšení svobody hospodářské při udržení politické demokracie směřovalo k růstu sociální nerovnosti. tato studie si klade za úkol zkoumat sociální dějiny v době, kdy sociální jistoty měly plnit úlohu legitimizace nové moci. omezování ekonomických a politických svobod však otřáslo i těmito jistotami a do popředí se dostalo zmírnění sváru mezi nimi. Brokl, l.: Problémy přechodu k pluralitní demokracii. Sociologický časopis r. 26, 4/1990, s. 250–251.

1

14


Studie navazuje na dosavadní relativně pokročilý výzkum politických a hospodářských dějin období socialistického experimentu a odvažuje se vstoupit na dosud méně probádaný terén, na zkoumání sociálních dějin té doby. po roce 1989, kdy bylo možné již na domácí půdě a na základě archivních pramenů zkoumat tato dramatická léta, se historiografie oprávněně věnovala převážně politickým dějinám a vnějším vztahům, které měly v celých dějinách československa jako malé země uprostřed evropy klíčový význam. období od konce druhé světové války do konce 60. let bylo dramatickou dobou; střídala se v ní léta nadějí a zklamání, konfliktů a kompromisů s kritickou reflexí, která přes mnohé překážky vyústila v pokus o demokratické uspořádání života v zemi. v době sváru mezi novým a starým dogmatickým myšlením a jejich nositeli se tento pokus jen díky vzepětí občanského hnutí přiblížil až k systémovým změnám. v průběhu zkoumaných let byla období, kdy o osudu země rozhodovaly vnější vztahy, ale i období, kdy vlastní politická reprezentace byla pod tlakem obyvatelstva nucena vnitřními silami přejít od konfrontačních metod vládnutí k určitým kompromisům, které umožňovaly respektovat zvláštní podmínky země. historiografie se proto nemůže omezovat jen na zkoumání represí ani na zařazování celých čtyřiceti let komunistického režimu do kategorie totality. nelze pominout otázku, jak je možné, že se po letech nadějí a prvních kroků při novém uspořádání poválečné společnosti mohla vytvořit relativní tolerance nedemokratických zásahů do jejího života. S tím souvisí i otázka, kdy a které faktory působily na různé formy protestního hnutí, na skupiny, které přinutily vládnoucí garnituru k sociálním a ekonomickým ústupkům a postupně i k politickým kompromisům. ke změnám postojů a chování hlavních skupin obyvatelstva v jednotlivých obdobích přispívaly i myšlenkové zdroje odpovídající době a zájmům obyvatelstva, které inspirovaly sociální hnutí k jejich prosazování v praxi. léta, v nichž došlo ke spojení obou aktivit – odpovídajících ideových projektů a rozmachu sociálního hnutí za jejich realizaci –, se stala nejplodnější dobou socialistického experimentu v československu. k podobnému spojení došlo po druhé světové válce. teoretické myšlenky a projekty sociálního státu formované ve 30. le15


tech a za války se staly východiskem sociálně bezpečného vývoje v mnoha evropských zemích nejen pro poválečnou dobu. Jejich adaptace na československé podmínky získala podporu většiny různě smýšlejících skupin obyvatelstva. tyto myšlenky, uplatňované v dalších desetiletích v mnoha zemích, můžeme považovat za gnozeologické zdroje výzkumu sociální politiky, přestože se od nich v sovětských systémech, mezi nimi i v československu, v dalších letech ustupovalo. proto se k nim v této práci v zestručněné podobě vracíme.2 po únoru 1948 se uplatňovaly diferencované nástroje vládnutí vůči obyvatelstvu: represe vůči zbytkům majetných tříd a středním vrstvám a ideologické a sociální manipulace s ostatním obyvatelstvem. charakter té doby umožňoval získat jeho část na vidinu sociálních jistot i za cenu omezování demokratických svobod. Sociální jistoty však nepředstavují statickou veličinu a neznamenají jen jistotu zaměstnání a uspokojování základních materiálních potřeb. pokud systém nebyl schopen zajistit i za cenu vysokého čerpání lidských zdrojů zlepšování celkových životních podmínek, přerostla tolerance v sociální protesty nejvlivnější skupiny obyvatelstva. pod jejich tlakem byla vládnoucí reprezentace nucena k dílčím kompromisům, které však mohly jen oddálit vznik nové ekonomické a sociální nerovnováhy, neřešitelné dosavadními prostředky. v podmínkách vyhrocení hospodářské nerovnováhy byly k jejímu řešení nutné nové poznatky a postupy, které již neslibovaly jen základní sociální jistoty, ale i široká sociální a politická práva občanům. původní návrhy zaměřené na ekonomickou reformu se mohly prosadit jen změnou politického prostředí, které umožňovalo rozvoj aktivity lidí při jejich prosazování v praxi. projekty reforem a masové společenské hnutí směřovaly k rozrušení stávajícího systému a k vytvoření ekonomicky výkonné, demokratické a sociálně bezpečné společnosti. pro tento projekt se podařilo získat většinu obyvatelstva. přesto nebylo ani pražské jaro idylické. v jejím průběhu probíhal svár mezi starým a novým myšlením a jejich nositeli. převažovalo však spontánní i organizované hnutí na podporu reformních myšlekalinová, l.: Východiska, očekávání a realita poválečné doby. K dějinám československé společnosti 1945–1948. ÚSD, praha 2004.

2

16


nek v praxi. po jeho porážce již neexistovaly možnosti ani společenské podmínky, které by mohly systémové změny uskutečnit reformní cestou. vzhledem k tomu, že v jednotlivých obdobích se měnily koncepty a praxe sociální politiky, budeme se jimi podrobněji zabývat u jednotlivých částí práce zvlášť. na tomto místě uvedeme jen několik poznámek týkajících se celého tématu. předmětem tohoto výzkumu jsou integrální sociální dějiny, které považujeme za věcně blízké dějinám společnosti. při vymezení sociální politiky se uplatňují různá pojetí jejich funkcí. Jedni ji chápou jako „tři čtvrtiny aktivit vlád, jiní jen jako snahu udržet příjem chudých na určité úrovni“. v literatuře se rozeznává užší a širší, aktivní a pasivní pojetí sociální politiky. aniž bychom opakovali různé definice, omezíme se na pojetí uplatňované v této práci, vycházející z kombinace východisek uznávaných i jinými autory.3 přikláníme se k širšímu a aktivnímu pojetí sociální politiky, které by bylo možné stručně charakterizovat jejím cílem: chránit obyvatelstvo před sociálním a ekonomickým ohrožením a vytvářet podmínky pro jeho rozvoj, a tím i rozvoj společnosti. Širšímu pojetí odpovídá charakteristika sociální politiky t. h. marshalla, podle níž „sociální politika užívá politické moci k doplnění, plnění či modifikaci ekonomických aktivit tak, aby docílila výsledků, kterých ekonomický systém nemůže sám o sobě dosáhnout“,… neboť je vedena jinými hodnotami než trh, hodnotami solidarity a sociální legitimity.4 o sociálních dějinách jako dějinách společnosti vypovídá rozsáhlá domácí a zahraniční literatura a odborné časopisy.5 Do integrálních sopro stručnost uvedeme jen některé dostupné práce. k nim patří: potůček, m.: Sociální politika. Sociologické nakladatelství Slon, praha 1995; večeřa, m.: Sociální stát. Východiska a přístupy. Sociologické nakladatelství Slon. 2. vydání. praha 2001; musil, l.: Vývoj sociálního státu v Evropě. Doplněk, Brno 1996; rákosník, J.: Sociální politika jako předmět historického zkoumání. in: K novověkým sociálním dějinám českých zemí VI. karolinum, praha 2004. 4 marshall, t. h.: Social Policy. london 1975. 5 mimo jiné se pojetím sociálních dějin jako dějin společnosti zabývají autoři Úvodu do studia hospodářských a sociálních dějin, kde konstatují, že „diskuse o předmětu sociálních dějin stojí a padají s pojmem společnost“ (Jindra, Z. – Svátek, F. – Štaf, J.: Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin, sv. 1. karolinum, praha 1997, s. 103). 3

17


ciálních dějin zařazujeme široký rozsah problémů, které zkoumají různé společenské vědy: demografie zkoumá populační vývoj; hospodářské dějiny vývoj zaměstnanosti, mzdové a životní podmínky obyvatelstva; sociologie přerozdělování, sociální stratifikaci a mobilitu, vzdělání, způsob života a další otázky. při zkoumání uvedených témat se neomezujeme na tyto procesy „o sobě“ a nesnažíme se nahrazovat jmenované společenské vědy. uvedená a další témata zasazujeme do širších dějinných souvislostí a zkoumáme jejich ideové zdroje a reálný vývoj v dané době. Sociální dějiny byly vždy ovlivněny politickými, ekonomickými podmínkami a tradicemi zemí, proto se v jednotlivých zemích vytvořily do jisté míry rozdílné sociální systémy. odborná literatura obvykle rozeznává několik typů sociálních systémů, při jejichž typologii je základním znakem úloha státu a sociálních institucí, zajišťujících podmínky pro sociální bezpečnost občanů a sociální soudržnost společnosti. Funkce státu a sociálních institucí tvoří ve vyspělých zemích velkou část činností a veřejných výdajů, proto běžně užívaný přívlastek „sociální stát“ odpovídá zvláště ve druhé polovině 20. století jeho reálnému postavení. přes mnohé rozdíly v rozsahu plnění sociálních funkcí a podílu výdajů na jejich financování v jednotlivých zemích je každý stát v moderní době, zejména v evropských zemích, ve své podstatě „sociální“. oprávněnost používání tohoto přívlastku v teoretické rovině je proto uznáním reality.6 Sociální systémy s rozhodující úlohou státu nejsou vlastní jen druhé polovině 20. století. ve skutečnosti jsou historickou kategorií, vznikly v době, kdy stát převzal odpovědnost za sociální pomoc těm, kteří si ji nemohli opatřit sami nebo pomocí rodiny. vývoj státem usměrňované sociální politiky prošel v jednotlivých zemích a skupinách zemí nestejným vývojem. Jeho počátky souvisely s industrializací, s nutností zabránit sociálním bouřím, ale také s potřebou zajistit gramotnou a zdravou pracovní sílu a ochranu státní byrokracie. Sociální stát se pod tlakem sociálního hnutí vedeného odbory a dělnickými stranami a pod vlivem moderní doby vyvinul ve složitý sociální (společenský) systém. nikoliv náhodou relativně pokrokové prvky sociálních systémů, např. zákony o sociálním pojištění, 6

k typologii sociálních států se vrátíme na jiném místě této studie.

18


školství a zdravotnictví, přijímali již koncem 19. století představitelé konzervativních stran a vlád. charakter sociálních systémů byl v jednotlivých zemích silně ovlivněn postoji obyvatelstva. pod jejich tlakem se zvyšovala sociální ochrana potřebných a vznikaly a diferencovaly se i instituce hájící zájmy určitých sociálních skupin (odborové organizace, závodní, podnikové či dělnické rady, hospodářské, živnostenské a obchodní komory) a instituty kolektivního vyjednávání o mzdách a sociálních právech občanů. v demokraticky vyspělých sociálních systémech to jsou i samosprávné orgány, dohlížející na sociální pojištění, na životní prostředí, na kvalitu zboží a služeb atd. v těchto sociálních systémech mají důležitou úlohu i vzájemná pomoc a solidarita občanů, které zasahují podle místních potřeb tam, kde ostatní prostředky nestačí. rozvoj všech uvedených a dalších aktivit je znakem vyspělosti občanské společnosti. po roce 1948 byly v československu rozvětvené samosprávné orgány a aktivity většinou zrušeny a sociální systémy byly zestátněny. přesto měli na činnost jednotlivých sociálních systémů nesporný vliv jejich aktéři – odbory, závodní rady, dělnické hnutí, učitelé, lékaři, sociální, vědečtí, hospodářští a kulturní pracovníci. Snažili se i v období direktivního řízení obcházet příkazy z centra a v místech jejich působnosti zajišťovat odpovídající úroveň příslušných činností. na nich do značné míry záviselo, do jaké míry jednotlivé sociální systémy uspokojovaly potřeby občanů a společnosti a jak přes všechna omezení přece jen přispívaly k udržení tradic ekonomicky, sociálně a kulturně vyspělé země. Sociální výzkum a v jeho rámci sociální politika je důležitou součástí studia moderních dějin, tím spíše to platilo v evropských zemích v době, kdy po mnohaletém strádání těžce zkoušené obyvatelstvo očekávalo, že po válce bude svět bezpečnější a sociálně spravedlivější. podobná očekávání a rizika platila i pro sociálně orientované československo, a proto se i jeho sociální program opíral o mezinárodně uznávané projekty pro poválečné období. o sociální orientaci nejen českého dělnictva, ale i intelektuálních elit vypovídá mimo jiné skutečnost, že významní čeští ekonomové, filozofové a umělci, mezi nimi t. G. masaryk, Josef macek a liberální ekonom karel engliš, se i teoreticky zabývali sociálními otázkami. čeští politici a odborníci na sociál19


SpolečenSké proměny. K sociálním dějinám v letech Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents